ZPRAVODAJ SBORU CÍRKVE BRATRSKÉ V ČERNOŠICÍCH
2/2009
Josefovo dilema a rozhodnutí víry „Táto, jak se pozná, že se chlap rozhod správně?“ „Tak tohle si zapamatuj, mladej, jediný správný rozhodnutí je to, který můžeš kdykoliv změnit.“ Úryvek ze známé televizní reklamy, rozhovor mezi otcem a synem. Mladý muž se rozhoduje o své nastávající. Dostává radu. Vtipnou a špatnou. Přáli bychom si, abychom ty nejdůležitější rozhodnutí mohli kdykoliv zpětně revidovat. Ale to zpravidla v životě nejde. Možná i proto býváme tak nerozhodní. Ale kdo se nikdy odvážně nerozhodne, ten také nikdy nic cenného v životě nezíská. Mladý Josef ve vánočním příběhu (Mt 1,18–25) řeší podobné dilema jako ten mladý muž z reklamy, „rozhodl jsem se správně?“ Narození Mesiáše od počátku provází skandální podtext. „Dříve než se sešli, shledalo se, že počala“ (1,18). Z právního hlediska byla snoubenka v Izraeli již manželkou svého snoubence. „Rozejít se“ byl právní akt podobný rozvodu. Josef se tedy musí rozhodnout. Je to férový chlap. Nechce těhotnou Marii
tahat po soudech a chce se s ní rozejít potají (1,19). Přestože Josef prožívá nejspíše obrovské zklamání, v jeho jednání není znát vztek ani touha po pomstě, i když palcové titulky bulvárního tisku zní: „Mariina nevěra!“, „Čeká dítě s jiným!“, „Josef to chce ututlat!“ Informaci, že Marie počala „z Ducha svatého“(1,18), zde dodává pro čtenáře jen pisatel Matouš. Josef o tom zatím nic neví. A lidé okolo v tom mají asi taky celkem jasno. Buď Marie čeká s Josefem předmanželské dítě anebo Marie byla Josefovi nevěrná. Mariino svědectví asi nebylo příliš věrohodné, když začala před svatbou tvrdit, že dítě čeká „z Ducha svatého“. Do této (před)manželské krize však Bůh svrchovaně promluvil. Milí přátelé, Bůh i dnes promlouvá do manželských krizí. Není ale divu, že to první, co Josef od anděla slyší, jsou slova „Neboj se!“ (1,20). Neboj se učinit velké rozhodnutí víry, i když nemáš jistotu, co se děje. Boží hlas Josefa povzbudil, ale tíhu rozhodnutí z něj nesejmul. Byla to jen směrovka. Buď se po ní Josef vydá, nebo ne.
1
A když ano, nebude to mít v životě lehké. Bratři a sestry, jsem přesvědčen, že i nám Bůh posílá takovéto směrovky, anděly či bratry či sestry ve sboru nebo úplně jiné lidi a věci. Pomůžou, vnesou novou perspektivu, nečekanou myšlenku, ale rozhodnutí zůstává na nás. Anděl naložil Josefovi pořádnou „kládu“. Zaprvé, má se smířit s tím, že není biologickým otcem Mariina dítěte a Marii přijmout za ženu. Zadruhé, má plně přijmout svou roli adoptivního otce se vší zodpovědností, která s tím souvisí. Každý muž, který se vžije do tohoto rozhodování, musí před Josefem smeknout. Rozhodl se z poslušnosti Bohu. Jeho rozhodnutí zachránilo Marii před velmi zlým osudem svobodné matky. Jeho rozhodnutí znamenalo, že se Ježíš narodil do úplné rodiny s právoplatným otcem i matkou. Dále to Josefovi přineslo nečekané komplikace, které si jako počestný bohabojný muž nedokázal představit ani ve snu. Věrně doprovází svou těhotnou snoubenku, s kterou „nežije“(1,25!), i do Betléma a zajistí jí
2
tam ubytování, poté vede svou rodinu do Egypta ze strachu před Herodem. Denně přicházejí situace, kdy se potřebujeme rozhodovat. Někdy to jsou rozhodování triviální bez zásadních důsledků. Někdy to jsou rozhodnutí na celý život. Například, když se rozhodujeme o svém životním partnerovi, když měníme své zaměstnání, když si bereme půjčku, kterou budeme několik desetiletí tvrdě splácet, když se rozhodujeme, na jakou školu dát své děti, apod. Život není bez rozhodování, bez dilemat. A vánoční příběh je toho dokladem. Pán Ježíš se narodil také díky tomu, že se Marie a Josef každý zvlášť rozhodli důvěřovat Bohu. Oba si museli vybojovat své osobní dilema a ve víře se rozhodnout. Mesiáš se narodil jako dítě víry, dítě víry svých rodičů, tak, aby se sám stal předmětem naší víry a my jeho dětmi. Modleme se tedy za nová rozhodnutí víry. A vězme, že žádné dilema není neřešitelné, když věříme v Pána Ježíše Krista. Pavel Paluchník
Co nás čeká (Alfa kurzy 2010) Na začátku příštího roku budeme v našem sboru pořádat tzv. Alfa kurzy, které srozumitelnou, záživnou a nenásilnou formou vysvětlují základy křesťanské víry. Důležitou součástí kurzů Alfa je prostor pro neformální diskusi, kde je možné otevřít jakékoliv otázky života. Je to „kurz“ vhodný pro každého v našem okolí, kdo by se o křesťanství chtěl dozvědět něco více. Alfa kurzy jsou jednou z mnoha dobrých (i když třeba nedokonalých) možností, jak můžeme lidi zvát k poznání živého Krista. V současnosti jich využívají desítky sborů CB, ale i mnohé jiné denominace v ČR. Alfa je výborná pro každého člena i nečlena sboru, aby se zamyslel nad tím, co je v jeho životě skutečně zásadní. Osobně vidím velký přínos také v tom,
že se zde člověk učí novým způsobem formulovat svou víru v Boha. Co bude cílem Alfa kurzů 2010 v našem sboru? Nejprve se vůbec seznámit s tímto misijním nástrojem a případně ho přizpůsobit našim potřebám, abychom na tyto kurzy mohli v dalším běhu zvát lidi kolem nás do prostor nové modlitebny. Dále pevně věřím, že i my sami můžeme přijmout z této netradiční formy setkávání nad Písmem duchovní užitek (není tu žádný tlak na to, aby na Alfu nutně museli přijít lidé mimo náš sbor). Samozřejmě, že i Alfa kurzy 2010 budou otevřeny všem zájemcům, kteří v Pána Ježíše nevěří. Mysleme na tento program ve svých modlitbách. Pavel Paluchník
Plná chodba botiček Když se člověk pročítá Starým zákonem, nemůže si nevšimnout důrazu na Boží požehnání. Pokud Pán Bůh žehnal, dotyčný měl spousty synů a dcer a také různého majetku. Výčet majetku nás vždy trochu rozesměje, neboť si už ani nedokážeme představit ta stáda různých zvířat. A už vůbec bychom se o ta zvířata nechtěli starat. Nejenže to neumíme, ale hlavně tušíme, že je to dřina, a to není požehnání podle našich představ. A jak je to s dětmi? Jsem smutný, když si v nějakém časopise přečtu, že někteří
mladí lidé nechtějí mít děti, neboť každé další dítě snižuje životní úroveň dotyčné rodiny. A hned následuje tabulka, kolik stojí dítě ve věku 1–3 roků, kolik ve věku 3–5 let a tak dál… A když si k tomu člověk přečte stížnosti maminek, jaké starosti a nervy jim děti přinášejí, jak jim brání v kariéře, tak pomalu začínám mít pocit, že děti jsou dnešní „moderní“ společností brány jako obtížný hmyz nebo jako ta stáda zvěře ze Starého zákona. A asi si mnohé „moderní“ maminky představují požehnání jinak, než jak o tom mluví Starý zákon.
3
Proto se vždycky velice raduji, když se v našem sboru dozvím, že některá rodina čeká miminko. Fakt se raduji! Jsem rád, že se dotyční manželé nenechají zastrašit katastrofickými scénáři o budoucí nízké životní úrovni a podobně. Jsem rád, že věří, že Bůh je s nimi a že jim požehná na dětech a v dětech. Mnohá zaslíbení Starého zákona můžeme přijímat i my dnes. A děti jsou krásným důkazem požehnání našeho milostivého Otce. Líbí se mi začátky našich shromáždění. Ty větší děti sedí na lavičkách na stupínku, ty menší maminkám na klíně. Občas nám nějaké dítko něco nahlas sdělí a my mu zatím nerozumíme. A je dobře, že jsme všichni pohromadě, jsme přece sbor a do sboru děti patří.
4
Společně s vámi všemi jsem se radoval z požehnání Šimona Paluchníka a Radka Hřebce. Naši milí malí bratříčci si asi mnoho věcí neuvědomují, ale jednu jistotu již mít mohou: patří Pánu Bohu. Při požehnání našich dětí se vždy modlíme a prosíme za jejich ochranu, za moudrost k výchově pro rodiče a tak dál. Ale měli bychom přidat ještě jednu věc: ty naše děti v našem sboru jsou opravdu „naše“! I my jsme za ně odpovědní. Tak buďme moudří při svých setkáváních, abychom naše malé nepohoršili. Buďme pozorní, zda jejich maminky nemají vybité baterky, neboť naši maličcí někdy dokáží unavit a vyčerpat. A taková pomoc, vzít si dítě na odpoledne na hlídání, to je k nezaplacení. Mastercard v mnohém pomůže, ale tohle zařídit neumí… Když jdou děti do besídky, zouvají si botičky na chodbě. Někdy je tam pěkný nepořádek! Botičky jsou různě rozházené, občas se do toho připlete i nějaká ta ponožka či kapesník. To vše naše děti odhodí v souboji, kdo bude první nahoře v besídce. Možná si říkáte, že teď budu dávat za vinu jejich rodičům, že máme nepořádné děti. Ale vůbec ne! Dávám to za „vinu“ naší milé sestře Schmidtové. Léta se modlila za probuzení v Mokropsech, léta nám říkala, že VÍ, že jednou bude v Mokropsech besídka a dorost a velký sbor. Sestra se modlila, a takhle to dopadlo… Máme spoustu botiček na chodbě. A to je dobře, moc dobře! Plná chodba požehnání. František Šimek
Co je bez chvění, není pevné Vyšel jsem ven v brněnské Kamenné ulici, kde má pan arch. Fránek svůj atelier, a připomenul si celý příběh apoštola Tomáše z Janova evangelia. Bylo sychravé podzimní počasí, jako by snad ani nebyl prosinec roku 2009, rozloučili jsme se. Byla to potřebná, ba nutná schůzka všech bratří starších, milého pana Fránka a jeho projekčního teamu nad dalším precizováním a návrhem interiéru nové modlitebny. Vzácný čas pohledu do budoucna, jak bude vnitřek modlitebny uspořádán, vybaven, prostě vypadat v kontrapunktu s pátečním betonováním stropů. Kontrola armatur, poslední kontrola statických výpočtů a pak již pan Mana (majitel stavební firmy SIPA) a pan Jaren (stavbyvedoucí) zaveleli a jeden mix za druhým vozily čerstvý a přesně namí-
chaný beton z betonárky v Černošicích. Přes statické výpočty a analýzy, propočty pnutí, torzí a průhybů, které pan Mana pečlivě přepočítává a rozsáhle kontroluje, jsem se modlil. Mix za mixem a téměř 150m3 se valilo nahoru. Stál jsem na střeše, která se chvěje, vibruje, kýve se ze strany na stranu. Všichni měli plné ruce práce, žádná legrace. Ujišťovali mne, že střecha musí vydržet ještě dva metry sněhu a že prý konstrukce snad stokrát přepočítali a posílili, pravda, stavba se staví trochu netradičním způsobem, shora, ale jak jeden stavebník trefně poznamenal, musí se tak stavět, i když se chvěje, musí vydržet. Vždyť je to kostel! Až odpoledne si všichni vydechli, když mohli zvolat dokonáno je a beton začal tuhnout. To se již dávno vrhla další skupina na zdění příček v přízemí a obvodového zdiva.
5
Teď je pondělí 30. listopadu a projednali jsme s panem Fránkem design a rozmístění lavic, stupínek, kazatelnu a stůl páně, posuvné příčky a dveře, obklady, vše ze dřeva, dubové spárovky. Bratr Šimek obětavě zjišťuje a poptává materiály tak, aby truhlářští mistři měli z čeho pracovat. Podlahy a schodiště budou zhotoveny z broušeného betonu opatřeného PUR stěrkou, shrnovací stěna mezi malým a velkým sálem ze dřeva s prosklenými otvory. Světlo hraje v celém objektu významnou roli. Jsem vděčný za jednotu, všichni ctíme čisté jednoduché provedení s důrazem na kvalitu, materiály a detail. Nejvíce jsme se snad zasekli u varhan, symbolu Církve bratrské v okně modlitebny a malého kříže na konci cípu budovy samé. Vzpomněl jsem si na knížku Tomáše Halíka Co je bez chvění, není
6
pevné. Vytanula mi věta: Dotkni se ran! A znovu: ,,Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku.“ A jak píše Tomáš Halík: Náhle tento text dostal smysl. No jasně že kříž. Nemohu věřit, dokud se nebudu dotýkat ran, utrpení světa – neboť všechny bolestné rány, všechny bídy světa a lidstva jsou „rány Kristovy“ Nemám právo vyznávat Boha, pokud nevezmu vážně bolest svých bližních. Víra, která by chtěla zavírat oči před utrpením lidí, je jen iluze. Tomáš bere vážně kříž – Pojďme a zemřeme s ním! A zpráva o zmrtvýchvstání se mu mohla jevit jako příliš levný happy end pašiového typu. Kristus k němu přichází a ukazuje mu své rány. To znamená zmrtvýchvstání. To není vymazání, znehodnocení kříže. Rány zůstávají ranami. Pozvání pod kříž platí. Kolik je asi kolem nás nevěřících Tomá-
šů, kteří potřebují vzbudit svou víru dotykem ran? Tam, kde se dotkneš lidského utrpení, tam poznáš, že já jsem živ, že „já jsem to“. Neboj se! Nebuď nevěřící, nýbrž věř! Jedu až večer domů, pustím si v autě ČR 1 a světe div se. Pořad Kořeny je věnován čtení a zamyšlení nad postavou apoštola Tomáše! V sobotu 5. prosince proběhl kontrolní den. Beton na střeše tuhne velmi dobře a už má po týdnu 54 MPa, hlásil stavbyvedoucí. Ten bude kvalitní, možná lepší než základy, smál se. Stavba pokročila, stropy prvního patra již ztrácí bednění… Povedly se. Bude to opravdu pohledný beton. Celé dopoledne i odpoledne upřesňujeme detaily za přítomnosti pana Fránka i pana Many. Řešíme složité detaily, konstrukce rampy, která jako stuha omotává východní stranu, detaily oken, schodiště, topení, příčky. Stavební dozor, pan
Kubišta, spolu s investorem odsouhlasí provedené práce položkového rozpočtu a fakturaci. I to patří ke kontrolnímu dni. V harmonogramu hrubé stavby by do 23. prosince měly být podstatné části stavby hotovy. V duchu musím Pánu Bohu děkovat za to, že nás předchází, že nám dal takové lidi, jako je pan Fránek, který obětavě přijede na skok z Brna se zájmem tvořit, a pana Manu, který převádí představy do reality, projektuje, přepočítává, organizuje a rovněž obětavě přemýšlí, jak nejlépe vyřešit někdy dosti obtížné návrhy architektovy. Všem na co nejlepším výsledku záleží. Přestože to nikdo z nás nevysloví, cítím chvění. Vždyť to neděláme pro sebe. V příštím týdnu se opět několikrát sejdeme s chvěním a vírou. Vždyť co je bez chvění, není pevné. Tomáš Hejzlar
7
Dopis Před nedávnem dostali Hana a Fanda Šimkovi dopis od Elišky Hejzlarové ze Seattlu. A protože je to velmi zábavné čtení a Elišku a Pavla dobře známe a myslíme na ně, otiskujeme se souhlasem pisatelky některé pasáže dopisu: Ahoj Hano a Fando, tak se zas po delší době ozývám. Měla jsem teď trochu náročnější období, protože jsem od září nastoupila do nové práce, opět v doléčovacím zařízení (domově důchodců), takže ta moje práce je podobná a mohu uplatnit své zkušenosti z předchozího pobytu. Mám tam celou škálu charakterů, tak si to svým způsobem i vychutnávám. Například, jeden stařík, když přišel, tak nás jeho žena přesvědčovala, že musí mít pravidelně 3x denně Diazepam a večer na-
8
vrch dvojitou dávku před spaním, jinak že je strašně nervózní a je to s ním k nevydržení. Doktor řekl. že takhle silné dávky Diazepamu nedá. Když jsem ale přišla do služby, tak na mě jeho žena naléhala, že mu MUSÍM dát ten Diazepam, že jinak to bude hrozné, a já říkala, proč bych mu ho dávala, když na něm nevidím žádnou nervozitu. Ona tak strašně znervózněla, až se celá rozklepala, že mu ho dát musím a že musím zavolat doktorovi, že to jinak s ním bude hrozné. Pak ještě z domova volala, jestli jsem mu ten Diazepam dala, pán mi ten telefon předal a bylo až komické, jak se na mě rozčílil, že je strašně nervózní, vždyť to přece jeho žena říká! Kdybych tak mohla dát ten Diazepam jeho ženě! Pak jsme se se sestrama smály, takhle se na to musí, když tě manžel rozčiluje, tak ho nadopuj a budeš mít od něj pokoj. Dok-
tor se o něm vyjádřil, že je to neurotik a hypochondr, ale Diazepam mu nakonec dal. Ovšem pak mi někdo říkal, že si jeho žena stěžovala, že jejího manžela předávkováváme Diazepamem a že když ona přijde, tak on pořád spí. Diazepam jsme omezili, paní je spokojená, podařilo se jí nás zmanipulovat a když přijde, tak manžel nespí. Pán teď každý den hlásí nějaký nový symptom (především, když je na návštěvě jeho žena) a také lék, který mu MUSÍME dát. Včera jeho žena nepřišla a pán byl v pohodě, na žádný nový symptom si nemohl vzpomenout. Tak to je tedy postavička, takovou chodící lékárnu jsem dosud nezažila. Tady na západě je jiné etnické složení než na východě. Je zde hodně Němců, Švédů, Norů a Asiatů a hodně lidí z Filipín. A to jsou všechno pracovití lidé. To je takový kontrast proti té líné kultuře z Haiti, se kterou jsem měla tolik problémů. Zde pomocnice skutečně pracují, jsou usměvavé, milé, takže je radost s nimi pracovat. A taky se s nimi a s Emilly hodně nasmějeme. Jednou večer všichni sledují v televizi basebolový zápas mezi Seattlem a nějakým jiným týmem. A já lítám jak hadr na holi a rozdávám prášky proti bolestem. Tak jsem si posteskla – to je dneska odpoledne, všichni chtějí prášky na bolest. A ta jedna pomocnice se na mě obrátí – to víš, Seattle prohrává…Vlastně tady potkávám hodně smyslu pro humor. Také jsem se snad konečně naučila péci dobrý žitný chléb. Když jsme si v německém městečku Lavenworth koupili žitný chléb v německé pekárně, tak jsem pochopila, že to, co já peču, stejně nemá tu pravou chuť. Tak jsem dále experimentovala
a nakonec při další návštěvě Lavenworthu jsem trochu vyzpovídala toho pekaře. A výsledek – to co jsem vždy v minulosti slýchávala – bez dobrého žitného kvásku neupečeš dobrý žitný chléb. Jenže nikdo ti nikdy neřekne, jak ten žitný kvásek udělat. Bez kvásku ten chleba musí chutnat jak buchty. Teď jsem se konečně naučila ten žitný kvásek vyrobit a výsledek je ta skutečně správná chuť chleba. Jinak nám to zde v mnoha ohledech mnohem více připomíná Čechy, podobnější počasí, více kopců, více jehličnatých stromů, více venkova a farem, štíhlejší a sportovnější lidé. A také třeba… když vyjdeme z bytu ven, hned si připadáme jak na smíchovském nádraží. Abych to vysvětlila – pod našimi schody, kde si to někdo spletl se záchodem. Už jsme na to sypali a lili různé prostředky, ale odér je vytrvalý. Minule jsem při návratu z práce večer viděla čtyři medvídky mývaly, jak si to štrádujou k vedlejšímu vchodu – že by zde záchodovali oni? Prostě nemůžeme říci, že by náš život byl nudný. Letos jsme skutečně měli tak nádherné léto a vlastně jsme si nemuseli brát ani žádnou dovolenou a někam jezdit, protože bydlíme přímo na úpatí hor a stačí vyrazit na celodenní výlet. Dostali jsme se na nádherná místa, jako jsou travnaté hřebeny pohoří Olympic, odkud jsou daleké výhledy na horská úbočí a zátoku moře a až na ostrov Vancouver. Pak se nám líbilo úbočí majestátní sopky Mt. Rainier, na jaře rozkvetlé krásnými skalničkami, kde se člověk dostává až k samým ledovcům a slyší jejich hřmění, jak se trhají. Nebo travnaté a borůvčím porostlé úpatí sopky Mt. Baker, na
9
podzim obalené sladkými borůvkami. Teď v říjnu se všechno borůvčí zbarvilo do červena a stráně hor na slunci krásně červeně září. Každé to místo má své vlastní kouzlo a každý výlet jiný zážitek. Zajímavý byl například výlet k té sopce Mt. Baker. Její vrchol zůstává i přes léto zasněžený, pokrytý ledovci. Cestou nahoru lesem jsme museli projít široké kamenité řečiště říčky pramenící z ledovce. Teď na podzim bylo skoro vyschlé, ale bylo vidět, jak se řeka musí na jaře valit lesem a brát s sebou vše, co je v cestě. No a na zpáteční cestě jsme měli problém, protože přes den bylo teplo a ledovec více tál a navečer se řeka zvedla a byl problém se přes ni přebrodit zpět. Nahoře jsme se dostali na náhorní louky a dali se po stezce nazvané železniční násep. Později jsme pochopili, proč takový nezvyklý název. Na jedné straně se příkře svažovala louka a na druhé straně bylo to hluboké kamenité koryto vytlačené ledovcem, se srázem, který
10
padal tak 20 m hluboko do koryta. Stezka vedla po uzoučké hraně této morény jak po náspu. Musím říci, že jsem z toho až dostávala závratě a měla jsem strach, aby se to s námi někde neutrhlo a nesjeli jsme s balvany dolů do toho koryta. Pavel vystoupal po náspu až nahoru k ledovci. Byl to také zážitek, vidět zblízka, jak je to vše vlastně v neustálém pohybu, stále se někde řítí kameny. A ty trhliny na ledovci s takovou zajímavě namodralou barvou. Využíváme tuto příležitost k nádherným výletům a chodíme do hor každou volnou sobotu. A jsme z těch hor nadšeni. Marcela mi v létě pomohla založit profil na facebooku. Dala jsem si tam své album, pokud jsi také na facebooku, můžeš mě přes něj kontaktovat. Mějte se moc pěkně a těšíme se, až se s vámi zas někdy uvidíme. Vaše Eliška (a Pavel)
Dorost v Čími Jak by možná účastníci podzimního dorostového pobytu v Čími ohodnotili celou akci, kdyby se jich někdo zeptal: Filip: Nejlepší byl kulečníkový stůl, střílečka na hřišti a jak jsem hrál na harvany. A taky nejlepší byly závody ve sjíždění po zadku po schodech. To všechno bylo nejlepší ze všeho. Hana: Mně se líbilo, jak jsme soutěžili v tom, kdo na sebe oblíkne nejvíc oblečení. To vyhrál Kryštof, ale já jsem byla taky hodně dobrá. A pak jsme měli bojovku a já jsem byla zajatá indiánem a za celou dobu mě nikdo nevysvobodil, tak jsem tam celou dobu musela jenom sedět. Julča: Já jsem tam nebyla. Byla jsem nemocná. Pavel: Byl jsem rád, že jsem konečně taky s dětmi mohl vyrazit na akci. Moc se mi tam líbilo. Navíc jsem velmi ocenil možnost platit za celý pobyt až dodatečně. Celá akce tím pro mě vlastně získala ještě jakýsi přesah do diakonie. To je z řeckého slova diakónia, což znamená pomoc bližnímu v nouzi.
Kája: Mně se líbilo, že jsme vařili. Já ráda vařim. Vařili jsme těstoviny s mletým masem. Pak jsme umyli nádobí. To mě tolik nebaví, ale zase mě to baví víc než fotbal. Ten jsem radši nehrála vůbec. Matěj: Velmi pozitivně jsem vnímal spoluúčast smíchovského dorostu. Pro mě osobně je toto prolínání různých sociálních struktur velmi inspirativní. Kryštof: Právě v době, kdy si připomínáme 20 let demokracie v naší zemi, byl tento pobyt jakýmsi mementem a více než vhodným připomenutím faktu, že svoboda přináší také zodpovědnost. Dan: Mě už docela jako štve, jak sou ty Košťáci furt hrozně chytrý. Ondřej Šimek
Judi: Mně se líbilo, jak jsme vytvářeli vlastní komix. To docela ušlo.
11
Two voices zpívaly pro podporu stavby modlitebny 12
Benefiční koncert v Černošicích 26. 11. 2009 zahájily Jana Richterová a Edita Adlerová za houslového doprovodu Vladimíra Iljiče Pecháčka prvním benefičním koncertem, věnovaným stavbě nové modlitebny Církve bratrské v Černošicích, sérii adventních koncertů. Two Voices. Prostě dvě zpěvačky, které zpívají naprosto odlišné žánry, propojily operní a šansonový zpěv, zdánlivě nepropojitelné světy… A ono to krásně ladí, a nejen to. … Zpívání v Two Voices nás baví čím dál tím víc a líbí se nejenom nám, ale i širokému publiku. Natočily jsme CD, které je takovým otiskem našich prvních koncertů – jsou tam spirituály, sefardské písně, několik árií a dvě lidové písničky. Ano, je to poněkud napříč žánry, spojovacím prvkem jsou ale vždy naše DVA HLASY. Naší domovskou scénou se stalo divadlo Semafor, kde jsme poprvé koncertovaly v únoru 2009. Tam jsem také pokřtila svoje CD Mrak (kmotry se stali Jitka Molavcová a Jiří Suchý). Nyní vychází druhé CD Two Voices – II., na kterém zpíváme hlavně skladby, které původně nebyly určeny ke zpěvu: Humoresku A. Dvořáka, Ragtime S. Joplina a další. Obrovské úspěchy slavíme se Šavlovým tancem A. Chačaturjana. Novinkami na CD jsou skladby Osudová (Betonu káď) a Pro Elišku. Dva výjimečné hlasy za doprovodu kytary a houslí Vladimíra (Iljiče) Pecháčka jsme mohli slyšet osobně v ClubKinu v Černošicích s jejich typickým humo-
rem a provedením, které je opravdu vzácné. Někdy člověk slyší svůj hlas a druhý tichý, nenápadný, jindy hlavně ten svůj hlas prosazuje a vzácné je slyšet hlas(y), které mají porozumění a čas pro potřebné a svým radostným nábojem vlévají radost do srdcí, která potřebují pozvednout. Two Voices i přes velmi nabitý program podpořily koncertem stavbu nové modlitebny v Černošicích a potěšily všechny přítomné. A nejen to. Výtěžek koncertu ve výši 16.450,- Kč byl celý věnován na stavbu modlitebny. Děkujeme! Děkujeme také majiteli a provozovatelům ClubKina a dalším dárcům za jejich příspěvky. Bližší informace o Two Voices a dalších programech najdete je na stránkách http://www.twovoices.cz. Tomáš Hejzlar
13
Sborová dovolená 2010 Tak je rozhodnuto. Na základě ankety a projeveného zájmu vybrala průzkumná skupina sester ve složení Zdena Hejzlarová, Hana Šimková a Věra Šťastná st. pro sborovou dovolenou šumavský penzion Jiskra v Nových Hutích nedaleko Vimperka. Penzion stojí o samotě v loukách za obcí, má vlastní parkoviště, oplocené univerzální hřiště pro volejbal, nohejbal, či malou kopanou, hřiště pro malé děti, venkovní ohniště… Podrobnosti o penzionu naleznete na www.jiskranovehute.cz. Souhrn základních informací: Kapacita: 60 míst, k 6. 12. 2009 je závazně přihlášeno 38 dospělých, 17 dětí starších tří let a 4 děti do tří let
14
Umístění penzionu: GPS: 49°02´36,96“S, 13°38´35,55“V, nadmořská výška 1037m Termín konání: 31. 7. 2010 – 7. 8. 2010 (tedy od soboty do soboty) Doprava: individuální Cena: dospělí a děti nad tři roky zaplatí 330,Kč denně za ubytování a polopenzi, děti do tří let neplatí nic, oběd lze dokoupit po dohodě za 60,-Kč Záloha: 1000,- Kč za dospělého a platící dítě vybírá do konce ledna Zdena Hejzlarová
Nebe na zemi Aneb Církev bratrská, komunizmus a pozemská realita. Rada Církve bratrské (RCB) pořádá většinou tak dvakrát do roka setkání hospodářů sborů s cílem zajistit dobrou informovanost o různých hospodářských novinkách, vyhláškách RCB a prodiskutovat různá témata týkající se hospodářských záležitostí sborů, případně také získat podněty pro konferenční návrhy z této sféry. Zúčastnil jsem se již minulého setkání v květnu, ale tak trochu inkognito, jelikož v té době jsme ještě patřili pod smíchovský sbor, kde veškerá tíha odpovědnosti ležela na smíchovském hospodáři Pavlu Bartoškovi. Záhy nato jsme se ale jako černošický sbor osamostatnili a ejhle, již jsem to měl na krku se vším všudy. Možná máme někdy ve sborech tak trochu pocit andělské společnosti prosté hmotných a veskrze přízemních problémů a chtěli bychom řešit pouze to „podstatné“, tedy témata duchovní, jak nás k tomu nabádá Písmo, abychom hledali těch „… svrchních věcí“ (pozn. není myšleno věcí povrchních, ale těch nebeských). Ne taková je však realita. Církev, sbor, je také právním a hospodářským subjektem se svým účetnictvím, hospodařením, penězi a… problémy z toho vyplývajícími. Uvědomujeme si například, že provoz sborového domu něco stojí, že kazatel a jeho rodina musí být také z něčeho živi, že existují celocírkevní pracovníci, které také někdo musí zaplatit?
Setkání v poslední říjnový den se opět konalo v Soukenické ulici a pro mne začalo již s hodinovým předstihem, když jsem pochopil, že jsem si spletl hodinu začátku. Naštěstí dopředu, takže jsem si mohl výjimečně v klidu vydechnout (skoro pořád chodím pozdě) a pokusit se více prokousat agendou setkání. Tentokrát bylo setkání hojněji navštívené, jelikož se jej zúčastnili i někteří místopředsedové staršovstev. Moderování se ujal bratr tajemník Fojtík za vydatného přispění sestry Boszczykové, ekonomky RCB, když v úvodu přivítal bratra Štefana Markuše, tajemníka naší sesterské církve ze Slovenska. Kromě zajímavé a aktuální diskuse jsem si zase trochu rozšířil svůj obzor coby „hospodáře“ a osobně jsem s velkým potěšením pozdravil několik známých tváří a prohodil pár slov se „starými známými“. Hlavním tématem, když pominu několik okruhů problémů jako např. přidaňování služebních bytů kazatelů, byla nepochybně finanční solidarita mezi sbory. O co jde? No, je to trochu zamotané téma, které má své kořeny již v 50. letech minulého století. Když tehdy komunistický režim znárodnil církevní majetek, rozehnal kláštery a zrušil odluku církve od státu (tedy samofinancování), dělal to s jasným záměrem dostat církve pod svou kontrolu. Na jednu stranu stát převzal odpovědnost za platy církevních pracovníků (tehdy pouze kazatelů
15
a kněží), ale na druhou stranu právě skrze to získal možnost dostat církve pod ekonomický tlak s cílem postupné likvidace. I když dnes již žijeme v jiném politickém zřízení, které církvím ponechává velkou svobodu, přesto tato situace stále trvá. Naši kazatelé a církevní pracovníci jsou zaměstnanci RCB, která na jejich platy, tzv. systemizovaná místa, dostává Ministerstvem kultury přidělené finance podle stanovených tabulek platových tříd pro církevní pracovníky. Nemusím snad podotýkat, že ten peníz je hluboko pod průměrným platem, ale „darovanému koni na zuby nekoukej“, že? (Samozřejmě, celá tato problematika má ještě širší souvislost a tou je bezesporu stále nedořešený restituční spor ohledně církevních majetků. Takže on ten kůň byl vlastně poměrně draze předplacený.) Aby se církevním pracovníkům podařilo zajistit důstojné platové ohodnocení a nemuseli žít z ruky do úst, rozhodla se církev již na začátku 90. let začít vyplácet tzv. valorizační příspěvek, který by alespoň trochu zmírnil tuto neuspokojivou situaci. Výše tohoto příspěvku je pravidelně předmětem schvalování celocírkevní konferencí. Samozřejmě je ale na tento příspěvek nutno někde vzít. Současná praxe je taková, že každý sbor podle počtu členů každým rokem odvádí RCB jistou částku, která je pak přerozdělena k pokrytí těchto nákladů. Všichni se shodují na tom, že jsme-li jedna církev, solidarita mezi sbory by měla být přirozenou věcí. Kde je ale v takovém systému spravedlnost? Jak vyřešit to, že některý sbor má více kazatelů, i když je
16
třeba menší než jiný, matričně větší sbor, a tedy vlastně ze systému přijímá více? Je možné počet církevních pracovníků ve sboru striktně omezit na základě nemilosrdných ekonomických kritérií? Přitom nelze zcela jednoznačně říci, že množství práce na sboru je přímo úměrné jeho velikosti. Každý sbor je specifický. RCB toto dlouhodobě vnímala jako bolavé místo, a tak se snažila najít matematický model, který by dokázal do systému vnést jistý prvek spravedlnosti. Od 1. 1. 2010 tedy začne platit nový systém výpočtu příspěvku sborů do systému solidarity. Princip vychází z rozdělení sborů podle velikosti do 8 skupin, jak vidno v tabulce (rozumějme, že počet duší nejsou jen členové, ale i přípravní členové a děti sboru). Paušální částka na sbor a rok je přitom vypočítána ve výši 128 640 Kč na kazatele a 11 945 Kč na celocírkevní pracovníky, tedy celkem 140 585 Kč. Z této částky pak sbor podle své velikosti buď čerpá slevu nebo naopak přispívá nad rámec paušálu. V případě, že čerpá větší souhrnný úvazek, než na jaký má stanoven nárok, je pak navíc „penalizován“ a do systému odvádí větší stanovenou poměrnou částku. Naopak, při čerpání menšího souhrnného úvazku, než na jaký má stanoven nárok, do systému odvádí menší stanovenou poměrnou částku. V případě, že třeba vůbec kazatele nemá, do systému odvod za kazatele neplatí. Sleva v důsledku velikosti bude následně (počínaje rokem 2010) každým rokem snižována buď o 10 % nebo 5 % v závislosti na velikostní kategorii, do které se sbor
Počet duší
Systemizační Příspěvek nárok do systému
Finanční příspěvek v Kč za rok
Počet sborů
30 – 59
0.5
Sleva 60 %
11 945 – 79 481
10
60 – 89
0.75
Sleva 30 %
110 033 – 277 265
11
90 – 119
1.0
Sleva 0 %
11 945 – 301 385
17
120 – 179
1.0
11 945 – 301 385
12
180 – 239
1.5
155 488 – 309 909
12
240 – 299
2.0
161 393 – 457 722
4
300 – 359
2.5
296 500 – 306 904
3
360 a více
3.0
313 231
1
Solidarita podle počtu členů
zařadí. Model tedy zohledňuje, kolik který sbor využívá systemizovaných pracovníků, je vstřícný vůči menším sborům, které často začínají a normálně by na systemizovaného pracovníka neměly nárok, ale na druhou stranu vytváří ekonomický tlak tam, kde dlouhodobě dochází k jeho nadužívání. Zbývá snad jen dodat, že podle tohoto modelu odvede náš sbor v roce 2010 do systému solidarity částku 79 481 Kč. Po předchozích, méně úspěšných návrzích RCB na změnu systému je tento široce akceptován většinou sborů jako dosti zdařilý a především malé sbory, jako třeba právě Černošice, kvitují jeho ohleduplnost a štědrost. Dosti tedy setkání hospodářů. Nechci zde nikoho ohromovat detailními čísly a složitostí systému. Ani není mým cílem hodnotit, do jaké míry se podařilo naplnit myšlenku spravedlivé solidarity mezi sbory Církve bratrské. Mým cílem je spíše připomenout fakt, že stejně ja-
ko jiné světské organizace, církev se také musí chovat ekonomicky. Zatím je praxe taková, že je více méně na církvi, kolik si zřídí systemizovaných míst. V tom je k nám současný systém velmi štědrý. Všimněme si nicméně toho, že se zde řeší pouze položka „valorizace“ platů. Už se vůbec nebavíme o opětovné odluce církve od státu. V takovém případě by výše uvedené částky několikanásobně vzrostly. Jak bychom to řešili pak? Mohli bychom si dovolit mít na sboru kazatele na celý úvazek? Mohla by pak církev jako celek mít tolik systemizovaných pracovníků jako dnes? Ne všechny sbory jsou ekonomicky silné, ne všechny prožívají růst i přes dlouhodobé úsilí pracovníků. Jak dlouho ještě budeme moci užívat našeho „socialismu“? Není na čase začít se už dnes připravovat na „horší časy“? Není na čase začít se bavit o tom, jak fungovat s „vyrovnaným rozpočtem“? Může si církev dovolit zřizovat další systemizovaná místa „tajemníků pro něco…“? Ano,
17
dnes to jde, dnes to ještě utáhneme. Ale co zítra, za 10 let? A nezapomeňme ještě na jedno. Stavíme. Stavíme nejen my, po církvi je rozestavěna celá řádka modliteben. To je další nárok, to je další nůž na krk. Přitom ne nepodstatným faktorem zůstává fakt, že příjmová stránka naší církve, sborů, je založena pouze a jen na principu dobrovolného dárcovství. Je jaksi samozřejmé, že nenecháváme kolovat při každém shromáždění košíček. Záměrně nezdůrazňujeme princip odvádění desátek. Není zvykem připomínat neutěšenou platovou situaci církevních pracovníků. Věříme, že štědrost musí být z upřímného srdce a dobrovolná. Takovému dárci žehná Bůh. A tak se dostáváme do stále složitější situace: na jedné straně se nám stále zvyšují mandatorní (povinné) odvody a na druhé straně vůbec nemáme zajištěnu příjmovou stránku rozpočtu. Nepřipomíná nám to něco? Ale ano, vždyť to slyšíme takřka denně z médií. A to náš stát přitom má poměrně silné nástroje jak daně vybrat a neplatiče pohnat k odpovědnosti. Ne, nebojte se. Nechci teď vyhlásit zavedení povinných příspěvků do sboru. Stále věřím, že nejlepší dárce je ten dobrovolný. A nechci ani zapomínat na jednu významnou skutečnost, totiž, že jsme církví Kristovou. On má nekonečné zdroje a… svého věrného nenechá padnout. Jsme ale ti věrní? Chováme se moudře? Nejsme někdy jak malé děti, které jen
18
opakují „To ci“!? Nebo jako bohatí turisté v zemích třetího světa? Nedáváme jen ze svých přebytků? Dokážeme vidět potřebné? Není nám náš sbor pouze „kamarádem do nepohody“? Díky Bohu, že mnohé z toho, co jsem tady teď zmínil, v našem sboru neplatí. Vždy nanovo mne při rekapitulaci sborového účtu zastavuje i zahanbuje obětavost některých našich bratrů a sester v této vypjaté době, kdy skutečně každou korunu obrátíme dvakrát, než ji vydáme. Kromě toho vím, že mnozí se neomezují pouze na sborové příspěvky, ale podporují i jiné charitativní projekty. A tak bych chtěl vám všem, kterým není líto těžce vydělanou korunu obětovat ve prospěch sboru a naší stavby a kteří chápou boží dary jako závazek, touto cestou poděkovat. Určitě není samozřejmé, že se nám otevřela možnost stavět novou modlitebnu, i to, že můžeme být samostatným sborem a mít vlastního kazatele. Vím, že mnozí z vás si to dobře uvědomují. A vám ostatním bych třeba připomněl, že ještě není pozdě. Nejen na příspěvky. Jistě, cestu do nebe si tím nikdo z nás nezajistí, ale Písmo ví, proč nás nabádá, abychom si skládali poklady v nebi. Nejde totiž o těch pár zlaťáků, jde o naše srdce a o svobodu se těch pozemských pokladů vzdát. Tam někde začíná naše úzká cesta k nebi, tam můžeme poznat, že někdo nám již dal mnohem víc…! Petr Košťák
Ze staršovstva V období od vydání prvního čísla Sborového života se staršovstvo sešlo celkem 5krát. Zabývalo zejména agendami spojenými s prací jednotlivých složek sboru, péčí o členy sboru, probíhajícími a plánovanými akcemi sboru a stavbou nové modlitebny. Setkání staršovstva s vedoucími jednotlivých složek a služeb sboru bývají oboustranně povzbuzující. Staršovstvo vedlo rozhovor s Janem Mackem a Ondřejem Šťastným ohledně jejich práce ve vedení mládeže. Honza a Ondra popsali změny ve vedení mládeže, krátce informovali staršovstvo o letní dovolené mládeže, osvětlili staršovstvu i těžkosti, se kterými se potýkali. Mládež se schází v průměrném počtu 30 lidí. Hlavní úsilí chce směřovat do misie, v plánu je ví-
kend s „Atlety v akci“ a vytvořit další příležitosti ke svědectví. Do práce v mládeži se zapojuje více členů mládeže. Černošická mládež pokračuje ve společném setkávání s mládeží smíchovskou. V rámci rozhovorů o členství ve sboru staršovstvo hovořilo s Majdou Ranšovou. Majda vyjádřila svoji touhu se nechat pokřtít a vstoupit do sboru. Vyznala, že miluje Pána Ježíše Krista a že je znovuzrozená. Staršovstvo přijalo Majdu za přípravnou členku Sboru Církve bratrské v Černošicích, společně se s ní modlilo a vyprošovalo pro ni požehnání. Bratr kazatel Pavel Paluchník spolu se svou manželkou zahájili s Majdou pravidelná setkávání přípravy ke křtu. Staršovstvo na svých setkáních pravidelně věnovalo čas k modlitbám za lidi v náročné zdravotní, sociální, nebo životní situaci. V rámci misijního působení našeho sboru je nejbližší nadcházející akcí Živý betlém. V jeho rámci bude umožněn prodej Biblí a dalších artiklů. Na jaro příštího roku staršovstvo připravuje využití konceptu Kurzů alfa, které mohou být příležitostí pro pozvání hostů. Staršovstvo se těší z dalších probíhajících akcí, například výletu mládeže, pobytu dorostu či drakiády, a bude nadále tyto akce podporovat jako další prostředek pro navazování vztahů, které umožní další šíření evangelia. Z vnitrosborových akcí staršovstvo pozitivně hodnotilo podzimní program „Zaostřeno na Církev“.
19
Staršovstvo navrhlo Poděbradskému sboru CB vzájemnou návštěvu. Staršovstvo Poděbradského sboru návrh s radostí přivítalo. Návštěva Černošic v Poděbradech se plánuje uskutečnit v první polovině června a návštěva Poděbradských u nás po dostavění nové modlitebny. Sborová dovolená je plánována na 1. srpnový týden (31. 7. – 7. 8. 2010). Staršovstvo děkuje sestrám za výběr vhodné lokality. Věříme, že společná dovolená, na kterou plánuje jet prakticky celý sbor, bude příležitostí k prohloubení našich vztahů. Staršovstvo podporuje vedení kroniky sboru. Člověka, který se bude starat o fyzické vedení kroniky, staršovstvo stále hledá.
20
Z mimosborových aktivit zmiňme hlavně Svatováclavské setkání církví a spolků s městem, které se uskutečnilo v pondělí 28. září a na kterém náš sbor zastupoval bratr kazatel Paluchník. Setkání je nadějí pro prohloubení ekumenické spolupráce v Černošicích. V našem sboru proběhlo též setkání pražského seniorátu CB. Jedno ze setkání staršovstva se uskutečnilo v Brně s panem architektem Fránkem. Staršovstvo se zabývalo zejména řešením interiéru nové modlitebny. Hlavními tématy bylo řešení podlah, stupínku, propojení velkého a malého sálu a chodby, řešení šatny, lavic. Řešeny byly též klubovny ve druhém patře, osvětlení rampy či umístění symbolů na vnějším plášti modlitebny. Staršovstvo pokračuje v úsilí shromáždění potřebných finančních prostředků, které nahradí výpadek dotace od státu. Staršovstvo je vděčné členům sboru za jejich neustávající obětavost, Tomáši Hejzlarovi za zorganizování benefičního koncertu a zařízení vložení novoročenky s grafikou bratra Bartoše do časopisu Brána. Staršovstvo využívá i další možnosti financování jako adresné žádosti na sbory CB a oslovení dalších sponzorů. Staršovstvo se 5. 12. zúčastnilo kontrolního dne na stavbě společně s panem architektem Fránkem a panem stavitelem Manou. Nebyly zjištěny žádné závažné nedostatky v rámci dosavadních provedených prací. Jan Drahokoupil
Poděkování Člověku je Bohem dána možnost rozdávat štěstí žádostivému uchu, očím, náruči milovaného. Za rozdávání takového štěstí, které je milujícími horoucně přijímáno a opětováno, děkujeme, pokorně v modlitbách a tichých prosbách jeden za druhého. Ota Štanc st., prosinec 2009
21
Mládež v Javorníku Ten den byl právě pátek třináctého, když se naše mládež vydala na pobyt do Javorníka. Jistě si mnoho lidí klade otázku, co pravdy je na starém tvrzení o smolnosti pátku třináctého, a musím říct, že se tím vážně zabývá i několik mých dobrých přátel, kterých si vážím (a jejichž názory pokládám za mých rovné), ovšem pochybuji, že se tímto zřejmým nesmyslem vážně zabýval kdokoli z nás. Nejsme padlí na hlavu, co si budeme povídat. A jak se dalo čekat, potkalo nás smůly tolik, že by to naplnilo nádobu hlubokou asi jako pohled Milana Baroše. Cestu autobusem z Prahy jsme začali příjemně, zahráli jsme si totiž zábavnou interaktivní hru „Naštvi svého cestu-
22
jícího“. Základ je rozdělit hráče do dvou skupin: na ty, co nemají místenku, a nás. A pak, jak jsme nastupovali jako poslední do plného autobusu, přicházela legrace tak nějak sama od sebe. Nám to alespoň tak přišlo. Lidí, kteří se kvůli nám museli zvednout, sbalit knížky zpět do batohu, někteří se i probudit a snad i obout a pak stát celou cestu v chodbičce, těch jsme se už neptali a cestu si užili. Ubytovali jsme se v roztomilém prapodivném domečku. Bydlet v něm, to bylo jako k obyčejnému rohlíku z Kauflandu namazanému máslem značky Máslo přikusovat rybu fugu, připravenou začínajícím kuchařem samoukem, bývalým obráběčem kovů. Tak tedy přesně takové jsme tam
měli bydlení, v teple krbu, ve kterém praskaly kromě třísek také chatrné ideje článků v Blesku. A samo místo, Javorník a Janské Lázně, působilo, jakoby tu vše stálo, plynulo a žilo už od nepaměti a stále stejně a neotřesitelně s železným řádem, a že za rok tu bude vše takové jak dnes, jakož i za dvacet roků. Lesní školka bude stále lesní školkou a ta Škoda 120, co projela kolem, ta zde pojede stejně jak dnes i za deset let, jakkoli je každému už od pohledu jasné, že bude mít velké štěstí, pojedeli zítra. Vše zde na mě působilo důstojnou nekonečností. Bohužel jen působilo, například trapně zřejmou konečnost mé hotovosti jsem si uvědomil záhy, a to stačila jen návštěva cukrárny. V pondělí jsme se vydali na pěší výlet na Černou horu. On ten pěší výlet nebyl
úplně čistý, slabě jsme jej řízli lanovou dráhou, a když jsme shledali, že na Černé hoře je klid, následovala cesta zpátky a pak v chatě čas jíst, čas usínat. Dny to byly velmi příjemné, tradičně zakončené duchovní náplní, večerními programy, které nás nabádaly k přemýšlení nad tématy „Odpuštění“, „Nekončící milost“, „Malá a velká milost“ a mě také nad pořadem Exit 316, jehož jeden díl nám byl v rámci programu promítnut. Rozhodně ve mně zanechal stopu, to bezpochyby. Také stopu, ale příjemnější, zanechal celý pobyt, celkem výstižně titulován pohádkou. Můj a náš dík patří organizátorům a všem účastníkům. Zazvonil mobil a pohádky je over. Ondřej Minář
23
Narozeniny v lednu a únoru 2010
Jste Hospodinovi požehnaní; on učinil nebesa i zemi. (Žalm 115,15)
Program na závěr roku 16. prosince v 19,00 – adventní biblické zamyšlení s modlitbami 20. prosince (4. adventní neděle) v 9,30 – bohoslužba nejen pro dospělé 25.prosince v 9,30 (Boží hod) – bohoslužba 27. prosince v 9,30 (neděle mezi svátky) – bohoslužba 31. prosince v 17,00 – silvestrovské setkání všech generací 31.prosince v 19,00 – silvestrovské setkání mládeže 1. ledna v 10,00 – novoroční bohoslužba
Občasník Sborový život vydává pro vlastní potřebu sbor Církve bratrské v Černošicích. Adresa: Topolská 523, 252 28 Černošice II, tel.: 251 641 138, e-mail:
[email protected], http://cb.cz/cernosice. Vedoucí editor Pavel Paluchník, grafická úprava Veronika Hejzlarová, produkce HQ Kontakt, vyšlo v prosinci 2009.
