Josef Urban: Chamtivost je motorem všeho zlého

Josef Urban: Chamtivost je motorem všeho zlého Napsal uživatel Ondřej Mrázek Pondělí, 05 Listopad 2012 11:08 - Aktualizováno Pondělí, 05 Listopad 2012 15:15

O kouzlu i prokletí Sudet, xenofobii a zbabělosti, rizicích příliš dlouho zadržovaného hněvu, podržtaškách a vlezdoprdelcích, uštvaných koních a vědoucích psech jsme si povídali s autorem románů Habermannův mlýn a 7 dní hříchů Josefem Urbanem.

Příběh nového českého filmu 7 dní hříchů, který má premiéru 1. listopadu, se – stejně jako jeho literární předloha – odehrává na pozadí drsné přírody Jeseníků, odkud sám pocházíte. Jak jste se o něm vlastně dozvěděl? Měl jsem to štěstí, že jsem potkal výborného chlapíka, šumperského občana Karla Cvrka, který vyšetřoval všechny ty případy rabování, vražd a zvěrstev, o kterých je v knize řeč. Byl tam povolán v roce 1945, protože v Šumperku žil před válkou a všechny místní dobře znal. Narodil se v roce 1916 a letos v lednu zemřel. Ze Šumperku utekl po zabrání Sudet před válkou stejně, jako utekli moji prarodiče. Ti bydleli v Kolštejně, nyní Branné. Táta se tam narodil, protože děda dělal hlídače a zvedal závory, říkalo se tomu „dělat vochtra“.

Vyprávěl vám o tom? Děda umřel, když mi bylo pět, pamatuju si jeho pohřeb. Tam byla esence toho, co jsou Sudety. Hory divokých sviní, jak se jim kdysi trefně říkalo. Pořád jsem tam doma a chodím do těch zalesněných kopců každý den se psem. Potřebuju to k životu. Jediné, co mě mrzí, je, že místní kultura se tím průšvihem kolem vyhnání Němců navždy zničila. V těch pár chalupách, co tam zbyly, teď bydlí lufťáci, ale ten neopakovatelný pocit, ten génius loci, který tam byl, je nenávratně pryč. Právě proto jsme o Sudetech s kamarádem Danem Krzywoněm začali před lety točit dokumentární filmy, naposledy o leštinském masakru. Šlo mi o to zjistit, odkud vlastně pocházím.

1/9


V 7 dnech hříchů, podobně jako předtím v Habermannově mlýně, boříte mýtus o zlých Němcích a hodných Češích tak energicky, že to vyvolává hysterické reakce. Překvapuje vás to dusno? Podívejte se, když jsem Habermannův mlýn napsal, byl jsem dosti naivní v tom smyslu, že jsem nepřemýšlel o konsekvencích. Mně bylo tak nějak líto toho člověka, rovného chlapa, oblíbeného mlynáře, kterého po válce zavraždili jeho čeští sousedé jenom proto, že byl Němec. Chtěl jsem zaznamenat jeho osud. Změnil jsem sice jména jeho vrahů, ale jejich děti je stejně poznaly a šly po mně. Jsou to divní lidé, protože přáli mně a mým dětem takové věci, že jsem si do krve uvědomil, jak kontinuita toho svinstva, které vedlo k vraždění a rabování po válce, existuje do dnešní doby. Jednou jsem měl v Šumperku vystoupení – bylo to mimochodem o naší vodácké výpravě na divoké aljašské řeky – a jeden starší muž se na mě celou dobu díval takovým skelným pohledem, a když to skončilo, přišel za mnou a rozčiloval se, že jsem někoho z jeho rodiny označil za vraha.

Co jste mu na to řekl? Že každý má v rodině nějakého vraha, a když ne každý, tak každý druhý. Myslím si, že bychom se nemuseli tak fanaticky bít za svoje strejdy, spíš bychom se měli snažit sami žít tak, jak bychom si přáli, aby tehdy žili oni. Oni už jsou mrtví. A není důležité, kdo z nich byl lepší a kdo horší, ale jestli se dokážeme z jejich chyb poučit.

Proto v nás také příběh českého lesníka a jeho německé ženy z doby bezprostředně po konci války, který dal vzniknout Sedmi dnům hříchů, vzbuzuje pochybnosti: jak bych se v jejich situaci zachoval já, nebo moji sousedé? Zabil bych, okradl nebo udal někoho, jen proto, abych zachránil sám sebe a svou rodinu? Udali by mě mí kamarádi, kteří se mnou chodí na pivo? S oblibou používám příměr oceánu, který je dlouho v klidu, ale pak se rozbouří. A potom, v nouzi, jak se říká, poznáš přítele. Anebo svini. Je to pořád stejné. Tenkrát v Sudetech, stejně jako nedávno v Jugoslávii. Beneš před válkou nejdříve uprchl před Němci, a když se pak z Anglie vrátil, ve svém projevu v Brně v roce 1945 prohlásil, že ty Němce musíme „vylikvidovat“. To je přece příšerné! A dnes by to nebylo lepší, protože jsme se nepoučili. Stejná

2/9


xenofobie, která se tak hrůzně projevila tenkrát, je v nás pořád pevně zakořeněná.

Zakořenila dokonce i v naší řeči, která nás z ní usvědčuje. Němčouři, Rusáci, Úkáčka, o běžně užívaných urážkách Romů raději nemluvě... Je to dáno tím, že si nejsme jistí sami sebou, projevuje se nedostatek národní identifikace, zkrátka komplex. Při hokeji v hospodě se všichni ti chlapi, co by si pro břicho ani nezavázali brusle, najednou změní v udatné reky a bájné Čechy. Politici toho samozřejmě využívají, a když náhodou něco na mistrovství vyhrajeme, hned tam letí a před kamerami se objímají s hráči. Ti sportovci jsou tak naivní, že si myslí, kdoví jakou jim tím politici neprokazují čest, a přitom je to cynický kalkul.

Píchnutím přímo do pivního pupku české xenofobní nadutosti lze nazvat postavu sovětského majora Uvarova. Jaký byl jeho skutečný příběh? Jeho postava je ztvárněná téměř dokumentárně. Major Uvarov – což se v románu dočtete, ale z filmu to vypadlo – osvobodil se svými vojáky Šumperk, přičemž padlo 70 lidí. Čechy moc v lásce neměl, protože jeho tátu zastřelili zezadu do hlavy čeští legionáři na Bajkalsko-amurské magistrále. No a najednou někteří lidé, již byli celou válku zalezlí, utvořili revoluční gardy a začali vraždit a rabovat. Neříkám, že to Rusové nedělali taky, ty věci se dějí v každé válce. Zapálit kostel a znásilnit ženy. To dělali Němci i Rusové, a dělají to dodnes třeba Američané v Afghánistánu. Jenomže to řádění, jehož se stal svědkem, už bylo po válce. Zbabělá pomsta. Pro místní Čechy a Němce byl Uvarov skutečně arbitrem, měl autoritu a respekt.

Taková je pravda. Byla za ním prosit o pomoc i Habermannova žena, když jí zmizel manžel. Dokážete si představit, jak budou čeští diváci vyskakovat, až uslyší z plátna jeho větu: Přestaňte se tu už konečně, vy Češi, zabíjet a rabovat, pak to zase hodíte na sovětské vojáky?

3/9


Jsem si vědom, že to pár lidí vytočí. Pravda bolí.

Jak vás napadlo obsadit do role majora Uvarova ruského herce Fjodora Bondarčuka, syna slavného režiséra a herce Sergeje? Zatímco moje dcera Karolína tancuje balet, syn Tom má rád zbraně a vojenství, ačkoliv mně jsou tyto záliby naprosto cizí. A tak má rád i válečné filmy. Přinesl mi jednou ruský film Devátá rota a říká mi, táto, podívej se na to. Mám moc rád staré ruské firmy Sergeje Bondarčuka. Třeba Osud člověka, to je pro mě nadčasové umění, film, který za těch padesát let vůbec nezestárnul. A v Deváté rotě hrál syn Sergeje Bondarčuka Fjodor. A můj syn říká, ten je dobrej, ten by měl hrát v tom vašem filmu. A já na to, ty ses zbláznil, to není tak jednoduchý. A syn říká, když ho budeš hodně chtít, tak ho přemluvíš. A měl pravdu.

Fjodor Bondarčuk přímo srší energií a má ohromné charisma. Když se podívá do kamery, přeběhne vám mráz po zádech. Neměli jste z něj tak trochu strach? Byl jako zjevení. Jakmile vkročil do místnosti, komparsisté přestali hrát, co měli, a celí zkoprněli. Sálal z něj žár, a přitom byl uvolněný a přirozený. Vzbuzoval respekt. Všichni kromě mě se ho báli. Myslím, že by to tak nikdo jiný nezahrál. To, že se to podařilo, byla vlastně velká klika.

Majora Uvarova uráží, když vidí, jak si novopečení gardisté hrají na vítěze války. Němci odešli, nastal chaos, a zbabělci si – podobně jako ve Škvoreckého románu – hrají na hrdiny. Tato občanská zpozdilost je pro české moderní dějiny typická. Do války se nikdo nehrne, ale po ní je každý generálem. Funguje to tu pořád stejně. A to je nebezpečné. Pokud se člověk nevzbouří v pravou chvíli, je vždycky zaděláno na velký průšvih v budoucnu. Příliš dlouho zadržovaný hněv se lehce změní v živel, který smete všechno. Když tady v Praze v roce 1945 lynčovali Němce, jako nejhorší svině se zpravidla chovali lidé, kteří jim celou válku pochlebovali a rychle se potřebovali nějak očistit. A co se dělo v pohraničí, o tom už vůbec ani nemluvím. Doktor Tomáš Staněk mapoval případy těch poválečných vražd a dospěl k závěru, že Češi zavraždili v pohraničí 30 000 lidí. 30 000 lidí! To je přece hrůza. Máme svoje Lidice jistě, nicméně to, co se dělo v pohraničí, je ve všech ohledech překonalo. Na druhé straně chci říct, že to, že sem přišli Rusové v osmašedesátém, na pozvání našich soudruhů, nezavdává příčinu k tomu, abychom tvrdili, že

4/9


nás v roce 1945 neosvobodili. Ale to je ta česká předposranost. Chceme měnit dějiny, místo abychom pokorně pochopili, jak to doopravdy bylo.

Strach přijmout celou pravdu o této naší nepříliš vzdálené minulosti trvá. A maskuje se lhostejností. Filmový kritik Kamil Fila například po zhlédnutí snímku Habermannův mlýn napsal, že vyhnání ze Sudet dnes už nikoho nezajímá a cílová skupina pro podobné filmy dávno neexistuje. Co si o tom myslíte? Aby tu člověk měl šanci s ostatními tvory a stromy na této zemi ještě chvíli žít, měl by mít dvě věci. Vlastní názor a respekt před názorem druhého. Jak říkal Juraj Herz, který Habermannův mlýn režíroval: když se v Německu promítá film, usvědčující Němce z genocidy, ti Němci se za to upřímně stydí. Češi, když vidí takový film o sobě, tak řeknou: Ano, ale... A to slovo ale užívané v tomto smyslu je velký průšvih celého tohoto národa, slovo ale znamená, že zahyneme. Jestli budeme pořád říkat ale, tak v roce 2 034 tady už nebudeme jako národ, prostě budeme asimilováni…

Ano, to je to proklaté „i když“, „nýbrž“ a „poněvadž“, jak si nás dobírají třeba Slováci. Poslední dobou se rozmohlo slovní spojení „já nejsem rasista, ale...“ Ano, to je pokračování stejného příběhu. Za války říkali: já bych se vzepřel, ale... Dnes se říká: já bych šel demonstrovat, ale,... A jsme doma. Jenomže pokud my si toto, co se děje, necháme líbit, skončí to špatně. Jestli tu vláda takto kontrapruduktivně zvýší daně, takže si z nás tito pseudokapitalisté udělají zchudlé poddané, a my budeme nadávat jenom u piva, a pak se jich ptát, jestli můžeme udělat stávku, poníženě se doprošovat, jestli s nimi můžeme vyjádřit nesouhlas, tak je po nás veta. V dějinách je to vždycky tak, že když se naruší jistá dynamická rovnováha společnosti, jako je narušována teď, tak lidem zkrátka nezbyde než vyjít do ulic a nabrat pány na vidle. A když to neuděláme, máme všichni smůlu. Nejde jen o nás, o naše zájmy, jde o zachování rovnováhy, která je narušena. Když se potkám s nějakým člověkem, kterého neznám, tak musím brát v úvahu jeho názor, ne k němu přijít, dát mu přes držku a o všechno ho obrat. Na závěr se mu vysmát, že nic nemá, že je ubohá socka.

5/9


V epilogu knižní reedice Habermannova mlýna píšete o úzkosti, kterou jste v americkém Massachusetts pocítil v kaňonu Dead Horse Valley, kde zlatokopové v honbě za bohatstvím uštvali k smrti stovky koní. Lidská chamtivost je nekonečná – sehrála velkou roli při zvěrstvech v poválečných Sudetech, ale stejně zásadní úlohu sehrává i v dnešní krizi, nemyslíte? Chamtivost je hnacím motorem všech těchto tragických dějů. Obecně lidsky, bohužel. „Velké národy“ o sobě mluví jako o progresivních hybatelích světa, a vy pak vidíte kosti těch stovek uštvaných koní. To je opravdu zážitek, při kterém se vám tají dech. A nejhorší je, že ten princip, ona uštvanost doby, přetrvává. Lidé jsou nejkrutější predátoři, jaké spatřil svět. Aby přežili, jsou schopni zničit úplně všechny a všechno. Tygr je proti člověku šelma mírumilovná. Princip válek je pořád stejný, dnes do nich politici posílají místo koní umírat žoldáky, ale nejradši by byli, kdyby nás tam mohli nahnat všechny. Anebo alespoň zapojit do hry, třeba skrze nějaký radar...

Ministr obrany Alexandr Vondra za časů radarové mobilizace proslul výrokem, že když tu nechceme americký radar, budeme zase chodit na dva roky na vojnu. Pamatujete? Už je v tom úřadě asi moc dlouho a ztrácí soudnost, měl by sestoupit zpátky na zem. Ti, kteří nám dnes vládnou, vědí dobře, že až půjde do tuhého, nikdo se jich nezastane. Proto jsou rádi, že mají žoldáky – ti za prachy udělají cokoli. Teď právě čeští žoldáci bojují v Afghánistánu proti místním lidem... Nepřál bych si, aby tam bojoval můj syn. Jde zase o byznys, Afghánistán má úžasné nerostné bohatství. Proto se nakupují a vyvíjejí zbrojní arzenály – jde o boj o suroviny. Humanita, lidská práva, to jsou jen vznešená slova…

Míra absurdity v české politice se nezadržitelně blíží stavu, který způsobil koncem 80. let rozklad a následné uhnití reálného socialismu. Myslíte si, že se budou dějiny opakovat? Dějiny se pořád opakují. Po listopadu 1989 si taky všichni mysleli, jaký tu bude krásný kapitalismus. Radovali se a zpívali, jak ti dobří vyhrají nad zlými, a nakonec se tradičně všechno rozkradlo a nikdo neřekl ani popel. Nejhorší průšvih vidím v tom, že jsme se nikam neposunuli, pořád jsme ve stejném bahně. Je to diktatura jako předtím, i se všemi těmi podržtašky a vlezdoprdelky, kteří ji podporují. Diktatura peněz je přitom nejpromyšlenější a nejnebezpečnější diktaturou, kterou kdo kdy vymyslel. Jakmile jsou peníze jedinou hodnotou, tak jsme všichni nahraní. Tady už neplatí argumenty, morálka, ani nic jiného – buď máš, nebo nemáš. Kdo má, bude po jeho, a na ostatní může zvysoka kašlat. Postaví si přehradu, dálnici,

6/9


podplatí politiky, místní občany, ochránce přírody, úřady a jede dál. Všechno, co dnešní politici udělali, udělali jenom pro peníze. A až tu všichni lidé budou dělat všechno jenom pro peníze, přijde konec.

Existuje z téhle břečky východisko? Nikde není taková tma, aby neprobleskovalo světýlko. Ale chtělo by to pořádně rozsvítit. Ne, že nějací úředníci vymění jeden prezidentský obraz za druhý. Ani nápad! To nefunguje, to už se dělalo stokrát. Musí se to změnit úplně. Nejdřív byl feudální řád, pak byl kapitalistický, socialistický. Tak nás to učili. Nic tu není věčně, ani tato kleptokracie s prvky oligarchie. Ti kluci nahoře pořád mluví o ekonomii, ale svět má i tisíce jiných aspektů, parametrů, pohledů. Když budeme pořád mlít, že chceme ekonomický růst, je s námi konec. Čím strměji to jde nahoru, tím větší je to pak držkopád. Protože jestli si někdo myslí, že to jde jen růst a růst, být bohatší a bohatší, tak je naivní blázen. To je proti přírodě. A já jsem přírodověc, tak mě to štve tím víc. Jestliže někdo říká, že dnes neexistuje globální oteplení, tak je u mě totální ignorant. Jak někdo může ve XXI. století tak popírat pravdu?! Projel jsem kus světa: tam, kde ustoupily ledovce, zvedly se hory, v důsledku odlehčení horských hřbetů zmizely mořské zálivy, kde třeba ještě před sto lety přistávali zlatokopové. Příkladů jsou stovky i v Evropě. Zase jednou platí, že ryba smrdí od hlavy.

V zemi, kde vicekancléř této „rybí hlavy“ státu popírá Darwina a varuje před Satanem, není se už vlastně ani čemu divit. Ti kluci tam nahoře fakt blbnou. Ono jak se na ně díváme namaskované přes skla těch televizí, tak z nich spousty lidí mají posvátnou hrůzu, ale kdyby přišli mezi nás, vidělo by se, že to jsou lidé, kteří ztratili úctu sami k sobě. A ti „obyčejní“ by viděli, že jsou schopnější a moudřejší než ti nahoře. Když v přízemí baráku rozdělám oheň, a přitom budu sedět nahoře v patře v křesle a říkat si, hm, dneska to teda pěkně hřeje, běžte ještě přiložit, tak se ten požár rozhoří. A ti, kdo veleli ostatním nesmyslně přikládat, se v tom žáru upečou jako první.

7/9


A co my ostatní? Upečeme se tu s nimi? Času rychle ubývá, ale pořád ještě máme na vybranou. Nemůžeme si pod sebou podřezávat větev donekonečna. Když se nedokážeme vzepřít jejich představě světa jako tržního cirkusu matoucích reklam, už teď jsme mrtví jako ti koně v Dead Horse Valley. Protože to je jeden velký tragický omyl. Ve skutečnosti jsme součástí přírody stejně jako kameny, řeky, stromy, hory. A i když my se tu povraždíme a znechutíme navzájem jeden druhého, ten svět poběží dál. Je jen otázka, jestli tu budeme také my.

Tak a je to. Praštili jsme se do hlavy o samotné dno existenciální nicoty. Ale stejně mi to nedá: navzdory všem těm hrůzám, které nosíme v hlavě, je tu přece ještě pořád – dokud žijeme – špetka elementární radosti ze života, voní tu svařené víno, za okny je podzim, padá pestré listí, povídáme si. Ale jistě. Já mám život nesmírně rád. Nejradši ovšem tehdy, když se sám, bez lidí, jen se svým psem Buckem toulám po odlehlých kopcích Jeseníků. Víte, kdyby se lidé zastavili, nadechli se, podívali se kolem sebe, kdyby si každý s pokorou sedl k někomu blízkému a začal si s ním vyprávět, bylo by na světě více porozumění. Ti psi to vědí, jenom to neumějí říct. Víte, psi mě provázejí celý život, takže jsem požádal mou dobrou kamarádku, aby mne, až umřu, aby mě zakopala mezi ně, za dům, kde jsou všichni pohřbení. Protože to tak cítím. Kdykoli si vzpomenu na nějakého mého psa, tak se mi vrátí přesně ty okamžiky, kdy jsem žil a něco prožil. Jsou to milníky mého života, Jinak si už nevzpomínám na dni a měsíce, nebo roky, pořádně nevím, co bylo včera. Ale když si vzpomenu na své věrné psy, na Betku, nebo na Anku, hned přesně vím. Nasaju vůni těch let a najednou jsem v duchu třeba ve staré chalupě u babičky, kde hoří dřevo v kamnech.

Josef Urban (1965) je spisovatel, scenárista, režisér a producent, autor audiovizuálních pořadů a dokumentárních filmů o příbězích dobrodruhů, vodáků a horolezců, či předválečných a poválečných událostech v Sudetech, např. Svědkové zrady, aneb Měli jsme se bránit? o demobilizaci v roce 1938. Je autorem knih Čas, kdy muži sestupují na zem (2005), Nejhlubší údolí světa (2008), Habermannův mlýn (2010) a 7 dní hříchů (2012) a scénářů ke stejnojmenným filmům.

8/9


7 dní hříchů Děj literární předlohy i stejnojmenného filmu se odehrává v sedmi poválečných dnech na Šumpersku v roce 1945. Na pozadí nádherných přírodních scenérií Jeseníků a ukrutných zvěrstev tamních Čechů a Němců se odvíjí tragický příběh manželství českého lesníka a jeho německé ženy, který je zároveň nadčasovou metaforou o lidské lásce, zradě a nesnášenlivosti. Ve filmu pod režijním vedením Jiřího Chlumského exceluje ruský herec Fjodor Bondarčuk, zdatně mu sekundují Vica Kerekes, Anna Šišková, Jiří Schmitzer nebo Ondřej Vetchý. Snímek má premiéru 1. 11. 2012.

9/9

Josef Urban: Chamtivost je motorem všeho zlého

Recommend Documents