JOSEF ŠPERKA (1927)
Pamětník ze Zlína Konstruktér Guru zlínského lyžování Autorky projektu: Kratochvílová Klára, Králová Romy, Pekaříková Kristýna, Skrečková Tereza (kvarta)
Josef Šperka Když jsme si přečetly seznam nabízených pamětníků, okamžitě jsme s holkami měly jasno, koho bychom chtěly zpovídat. Jeho jméno jsme znaly již dříve, protože jsme se všechny učily první krůčky na lyžích právě na Portáši. Celý rozhovor byl velmi zábavný a plný překvapení. Zjistily jsme, že pan Šperka je nejen neskutečně pracovitý člověk, ale díky jeho desítkám patentů i velmi vzdělaný, chytrý a vynalézavý. Nabídl nám mnoho materiálů a fotografií, také nám pověděl mnoho vtipných a zajímavých historek. Bylo skvělé dozvědět se něco víc o chatě, na kterou jezdíme o každých zimních prázdninách. Také nás zaujalo, s jakými těžkostmi se potýkali lyžaři, když zakládali svůj oddíl. V neposlední řadě jsme si uvědomily, co všechno pan Šperka udělal pro celorepublikové lyžování. Jsme velmi rády, že se s námi pan Šperka o své zážitky podělil.
Josef Šperka – král sjezdovek a vleků Narození, jméno, příjmení, rodiče: Narodil se 19. ledna 1927 v Bratislavě, v chudé rodině. Jeho maminka pracovala jako dělnice, jeho tatínek byl švec. Seznámili se v roce 1926 v Bratislavě. Bydleli ve sklepním bytě v okrajové části Bratislavy a jejich obživou bylo i domovnictví. V Bratislavě se narodila i jeho o 6 let mladší sestra Zdena. Ve stejném domě měla pronajatý byt i operní pěvkyně Jarmila Novotná, která odtud jezdívala zpívat do Vídně, kde měla své angažmá. Byla to žačka Emy Destinové. Pan Šperka si pamatuje, jak mu sem tam dala nějakou sladkost, když sedával na schodech. Dětství, školní léta: Šperkovi byli opravdu velmi chudí. Pan Josef nejraději vzpomíná na tzv. Masarykovu akci – kdy děti z chudobných rodin byly posílány 1x za týden do rodin bohatých, kde se učily jíst příborem, kde pro ně byla připravena vydatná strava. Učily se tak stolovat a chovat. Taky vzpomínal na dobu, kdy ho poslali do ozdravovny v Banské Štiavnici, když se vrátil, vítali ho plačící rodiče. V ten den totiž zemřel náš prezident – T.G.Masaryk, takže bylo 14. září 1937. V Bratislavě absolvoval základní školu a reálku, dokonce má schovaný dokument, kde mu stát zaplatil veškeré náklady na vzdělání, protože byli tak nemajetní. Na školní léta docela rád vzpomíná, rád kreslil a také, a to mělo pro jeho život zásadní význam, dostal od jedné hodné paní učitelky lyže. Byly tak dlouhé, že je nemohla využít, a proto mu je darovala. Neměl lyžáky, a tak na nich jezdil v komisňácích. V roce 1939, po vyhlášení Slovenského štátu, odsunuli rodinu pana Šperky do Zlína. Zlín: Bydleli blízko kostela, v podstatě tam, kde je dnes Městské divadlo. Tatínek pracoval u Baťů. V letech 1941 – 45 studoval pan Šperka v Baťově škole práce a vyučil se strojním zámečníkem, v letech 1945 – 82 pracoval jako konstruktér ve firmě Baťa, která se později přejmenovala na Svit. V roce 1948 nastoupil na vojenskou službu v Pardubicích (1948 – 50) a brzy po vojně se oženil – jeho
partnerkou se stala Anna Pokorná (11. 11. 1950). Společně vychovali dvě děti – syna Jiřího a dceru Alenku. Oba dva vedli k lyžování, kromě lyžování i závodně plavali. Z manželky pana Šperky se stala také zdatná lyžařka, i ona si zamilovala tento bílý sport a dokonce si zahrála lyžařku ve filmu Anděl na horách. Politická angažovanost: Po volbách v roce 1946 se pan Šperka dostal do potyčky s několika komunisty, protože kritizovali Masarykovu první republiku. Prý chudí nemohli studovat, což nebyla pravda. Ozval se proti této kritice a tím se „zviditelnil“. Po únorovém převratu nastoupil na vojnu. Na bráně kasáren visel seznam 7 lidí, kteří byli označeni za nepřítele dělnické třídy, jeho jméno bylo mezi nimi. V práci ho pak často prověřovali, i dvakrát ročně procházel prověrkami. Bylo mu doporučeno, aby se věnoval studiu jazyků a sportu. Tak se podle toho zařídil. Práce konstruktéra: Hodně mu pomohlo i to, že v práci dosahoval výborných výsledků. Má desítky patentů a autorských osvědčení. Nejvíce si cení lisovacího agregátu na podpatky, byl to jeho první velký stroj, který dosáhl světového věhlasu. Zúčastnil se s ním i světové výstavy v USA, kde byl oceněn. A protože komunisté potřebovali jeho nápady, tak ho příliš nepronásledovali. Docházelo spíše ke kuriozitám, kdy ho například vyznamenali a po nějaké době ho písemně vyzvali, aby vyznamenání vrátil. A pan Šperka ani dnes nezahálí, pořád něco vymýšlí momentálně pracuje na kloubových patnících, které by mohly lemovat naše silnice. Fungují na stejném principu jako slalomové tyče, které také navrhl. Lyžování: Když se přestěhovali do Zlína, lyžovali na svahu nad Zlínem. Zpočátku byl členem Klubu českých turistů, v létě chodili po horách, v zimě běhali na lyžích. V roce 1954 se osamostatnili a vznikl lyžařský oddíl Tělovýchovné jednoty Gottwaldov (TJG). Postupem času začali organizovat závody pro děti, a protože chtěli vzbudit jejich zájem, tak uspořádali Pomerančový závod, každé dítě, které se zúčastnilo, dostalo pomeranč. Dalo velkou práci ty pomeranče vůbec sehnat. Už tehdy o sobě dala vědět mladá Ivana Zelníčková – Trumpová, která zvítězila. Z Pomerančového závodu se stala tradice.
Co udělal pan Šperka pro lyžování? Rozšířil kapacitu chaty Kohútka na Portáši, ze 17 lůžek bylo nakonec 40. Tuto chatu měli lyžaři pronajatou, místo na sjezdovku vyhandloval za flašku rumu. Tenkrát bylo lyžování pěkná dřina. Sjel se kopec, pak lyže na ramena a po svých nahoru. Chatařem na Kohútce byl v letech 1955 – 1959. Později byl i chatařem na další chatě – Javorce. Nakonec se na Portáši svépomocí vybudovalo 10 vleků, závodníci měli vlastní vlek. Pan Šperka jako konstruktér vše nakreslil na výkresy a pak se formou brigád vše zvládlo. Všechno začalo tím, že přemýšlel, jak dostat lyžaře nahoru. Nejdřív vymyslel tzv. nekonečné lano a pak vše zdokonalil a vymyslel zvratkový systém. Bylo to v roce 1957. Tento systém pak převzala celá republika. Celá rodina pana Šperky lyžovala a také závodila – i syn, i dcera byli úspěšní. Stal se lyžařským instruktorem 2. třídy, hlavním trenérem byl Dušan Charvát. V letech 1967 – 1984 byl předsedou lyžařského oddílu TJG, dále pracoval jako ústřední rozhodčí a byl také technickým delegátem. V době normalizace, v roce 1970, ho komunisté dočasně zbavili všech funkcí, nesměl publikovat, vycestovat do zahraničí, stýkat se se zahraničními hosty. Pak znovu vykonával funkci předsedy, v roce 1984 mu bylo naznačeno, že tuto funkci nemůže vykonávat, protože není členem KSČ. V roce 1987 odešel do důchodu, obsluhoval a udržoval lyžařské vleky na Portáši, dělal revize a dále projektoval. Na Portáši má i chatu, která tam stála jako jedna z prvních. Zasloužil se o vybudování umělého lyžařského svahu nad Zlínem. (1975) Navrhl a nechal vyrobit formu, která byla celkem drahá, výrobní náklady byly asi 50 000 Kč, vyrobili ji na zakázku v severních Čechách. Dále zde byly vybudovány nádrže na vodu, budova jako zázemí, postaven dvouvlek. Zlínský lyžařský areál nese jeho jméno.
