-1-
Josef Král: Střemhlavý let v kleci (hovory s Bohumilem Hrabalem a jiné texty)
Vázaná kniha, 352 stran s barevnou obálkou a ilustracemi autora. Doporučená prodejní cena 285 Kč. Vychází s předmluvou teoretika, překladatele a filosofa Pechara.
literárního PhDr.
Jiřího
Osobité svědectví o setkáních s významným českým spisovatelem Bohumilem Hrabalem v letech 1984 – 1986, kdy psal trilogii Svatby v domě, Vita Nuova a Proluky. „Naléhavost vnitřního proudu mě přivedla k psaní až v šestačtyřiceti letech…“ píše Josef Král, „muselo uběhnout ještě hodně času, než jsem texty sestříhal do knihy, jak se to dělá s příliš rozbujelým živým plotem a věnoval ji panu Hrabalovi, protože jiný v úvahu nepřicházel, i když jsem prolistoval dva slovníky českých spisovatelů.“ Hranaté míčky s hřebíčky I. – II. pokračují v hledání vlastní identity „v domečku pod Dubovou strání“, sny a touhy souzní s těsnou blízkostí přírody a kontrastují s vnějším světem totality. Výsledkem tvůrčího hledání je „nekonečná věta“ znepokojivá spíše kladením naléhavých otázek, než nabízením odpovědí, jak žít. Cyklické opakování motivů, prolínání snových pasáží do všednodennosti vytvářejí pro citlivého čtenáře magické pole k evokaci vlastních, dávno již zasutých vzpomínek. Sametové míčky s hřebíčky - poslední část trilogie zobrazuje nadšení nad nabytou svobodou po roce 1989, ale i obavy, „bychom se nedožili zpotvořené demokracie… proč nejsem klidný, vždyť nad městem už nezáří rudé hvězdy? jak mohu být,když se mezi nás derou včerejší policejní psi?“
-2-
Ukázka z I. části knihy:
Střemhlavý let v kleci (hovory s Bohumilem Hrabalem a jiné texty)
Snažení, marné jak sněžení světlo zářivky se chvěje na zasněžených kontaktech, jak se mám radovat z bílé nadílky, když je silnice tak vražedná? narovnal jsem Milence kapuci a dal ponaučení o chůzi po okraji silnice, i když jsem věděl, že to je zbytečné, sněhový pluh tam nahrnul metrovou závěj, nadávám a odhazuju sníh: dokud jsme bydleli ve městě, bylo ráno před činžákem uklizeno zasmušilým domovníkem, jednou jsme se vraceli z kina za třeskutého mrazu a u nich v přízemí větrali všemi okny, aby mohl uletět, když před chvílí umřel, myslím na jedenáctiletou dceru s úzkostí, jestli už minula nebezpečné místo, kde špatně kloněná silnice vynáší rychle jedoucí do smyku, proházená cestička končí u silnice, běží tam kráva legračním těžkopádným klusem, auta přibrzďují a já, opřen o lopatu, zpocen námahou, zapomínám na úzkost, odkud utekla, aby mě rozptýlila? míjí první domky vesnice, záclony se poodhrnují žádostivostí a jestli odbočí k lesu, tak špatně skončí i ve mně se zvedá lovecký pud, vběhnu do chodby, vrazím pohrabáč do kotle jako do chřtánu dobytčete a rumpluju až lítá žhavé, doutnající bačkory hasím ve vaně sprchou, lekám se bledé tváře s rozcuchanými vlasy, páchnu jako deset let nevybraná žumpa, kam se poděl humanista milující Martina Bubera, člověka se zlatým srdcem? nálady se střídají jako by někdo neviditelný listoval knihou, míhají se písmena, kousky obrazů, zlacený hřbet, vystouplé obratle, vzpříčené plotýnky… při setkání se neotevírám jako lotosový květ: prolejvám se pivem, abych na pár hodin nebyl tak sám, mluvíme všichni dohromady pod cigaretovým mrakem, otevřu do zimy a pustím kočky k mléku, slyšíte kmitání jazýčků na bílé hladině? pak si lehnou na kanape a budou příst chválu a taky vzpomínku na černého kocourka, kterého včera přejelo auto na první vycházce sněhem, našel jsem ho ještě vláčného s trochou krve,
-3-
dnes ještě nepukla nebeská klenba tryskáčem, ještě nezaduněl při překonávání zvukové bariéry, po kolika hromových ranách popraská kostra uložená na pružných kloubech? nad Mexickým zálivem explodoval raketoplán a svět trne nad sedmi zabitými, ale za chvíli jsou mnohonásobně překryti mrtvými v Libanonu a jinde žena utloukla kladivem ochrnutého, aby mu nemusela posluhovat, jak můžu ovlivnit budoucí události, když nevím o existenci školníka? nemůžu ho srazit pěstí, aby nejel přiopilý v půl páté odpoledne, už skoro za tmy, nezabráním Milence, aby nešla s kamarádkou ze školy po okraji silnice, protože k nám jiná cesta nevede: nemohl jsem než čekat na návrat dcery a strach z neštěstí potlačovat vzpomínkou na předchozí šťastné návraty, najednou se rozštěkal pes a u branky stála uplakaná kamarádka, řekla obyčejnou oznamovací větu: Milenku přejelo auto, už ji odvezli do nemocnice, utíkal jsem k telefonu s děsivou jistotou, že už nic neovlivním, ciferník jindy roztáčený k nicotným rozhovorům se točil neuvěřitelně pomalu a potom nesmírné ulehčení, že má jen otřes mozku a už přišla k vědomí, jak vzdálená je tragická událost! dvacetiletá dcera v podkrovním bytě, který společnými silami adaptujeme, vypráví řemeslníkům romantické nesmysly: zedník přestává nahazovat maltu, vousatý elektrikář natahovat kabely a smějou se historkám ze skal zašněrovaných do lan a nadšení, někdy povolí skoba a pak všichni popadají a když mají velké štěstí, odnesou to jen nohy a zuby,
Milenka není o mnoho větší než před devíti lety, malá míchačka v druhém poschodí vrčí, jsou tady haldy písku, pytle s vápnem, abychom to stihli co nejdřív, řemeslníci těžší o pár tisícovek a já o udřené ruce a ochraptělý hlas z hádání, protože dcera sedí jako kvočna na penězích a přitom chce nový byt, v předsíni jí šeptám: zavři klapačku nebo to dnes nedoděláme! copak nevidíš, že smíchem přestávají makat? s obavami myslím na střechu v havarijním stavu a předem si kazím radost z šikovného zedníka, který chce za čtvereční metr omítky jen dvaadvacet korun, nad městem neustále stoupá hluk a v něm lidské beznaděje i radosti, vše živé je bombardováno tvrdým gama zářením a mezi zdmi s vlhkou omítkou se zmítají naše srdce: zaznamenáváním neukončených dějů se lekám tragických variant, vím, že postihnou
-4-
bezbranné jako já, chtěl bych zastavit útok neviditelných, ochránit neznámé od bolesti, je to ale marné, zamrzlým oknem vidím jen květy bez zahrad, telefonní sluchátko zteplalo dlaní, přicházím do kuchyně a ženuška se ptá: s kým jsi tak dlouho mluvil? s panem Hrabalem, řeknu ledabyle a tak spolkla řeči o šetření… nedávno chtěla volat do Anglie Johnovi, co jí osmnáct let posílá vánoční pohlednice s vlastním hotelem jako by nemohl zapomenout na dávná setkání, děti divočí, že si ho měla vzít kvůli hotelu, a co říkal? knížka se mu líbila… odvětím a jdu do koupelny, dívám se do zrcadla, jestli se mi stará tlama nečervená radostí: byla bledá starostmi se sněhem a vražednickou silnicí, zarostlá narezlým strništěm a spoustou obav z budoucna, copak nemáš radost? ale mám… copak tě netěší uznání lidí?
jakých lidí, kde jsou lidi? koukám oknem do tmy, po skle šmátrají namrzlé jabloňové větve, prastará televize vypověděla službu, obraz se smrskl do silné svítící čáry uprostřed obrazovky, cválali v ní koně a střílelo se na padouchy, hřejivý rozhovor byl vzdálený jen hodinu a jakoby už nebyl, ženuška pořád myslela na syna, proč nešel do práce a v které hospodě se opíjí, takže nevnímala, jak se nad ní nadlehčuju, abych ji nezalehl, ležím ve tmě zesvětlené zapadajícím měsícem: chci myslet na lidi v dobrém, ale u každého najdu něco, čím nesplnil moje očekávání: i já zklamal jejich naděje, jakoby prasklo pero, zdálo se ocelové a bylo skleněné a tak tiše vyjeme bolestí od narození až do tohoto okamžiku, kdy na stráni piští nenadálá smrt a kolem okna se mihne neslyšným letem sova,
První setkání, které mělo být druhé máme černé štěně, co vyje steskem po matce, povídám ženušce: nevyroste do podoby bernardýna? podívej, jak vydatně chčije… a skutečně, louže na zápraží je bezedná, starý pes občas výhružně zavrčí a tak ženuška chová štěně na klíně s rizikem, že ji zamokří jako nedávno přebalovaný chlapeček s nemocným srdcem: najednou se mu to postavilo a stříkalo za výstřih, až si myslela, bolestně zakoukaná na poskakující srdíčko pod tenkou kůží, že jí tam někdo sahá teplou dlaní,
-5-
zanedlouho se to vyřešilo samo: chlapečka vzali na operaci a štěně se ztratilo, ženuška běhala půlden po okolí a usedavě plakala, poslední stopou bylo hovínko na okraji ovesného pole, měl bych psaní brzdit, volat prrr… jako můj polabský děda, když koně letěli polní cestou a za nimi mračno prachu a já, jedenáctiletý, nadskakoval na žebřiňáku: z vysokého letního nebe padaly staniolové proužky proti radaru a do třídy nám přibyl sirotek z bombardovaného Kolína, v Kersku jsem dal první pusu dívence mezi vejmutovkami, až se začaly otřásat smíchem a kluci padali do závějí hebkého jehličí a třiadvacetiletý pan Hrabal na zahradě nymburského pivovaru psal poetické věty pod kvetoucí jabloní, lidé mu posílají rukopisy, protože je považují za veledíla a mezi takové pošetilce se zařadím i já, přestože mi do padesátky chyběly jen dva měsíce, jako kdyby mě opustil zdravý rozum a tiché bláznovství vyhrálo nad skepsí, jednoho letního dne přijde do nakladatelství, přijde pozdě odpoledne, kdy je v kanceláři zakouřeno celodenním cenzurováním, telefonováním a podtrháváním červenou tužkou, přijde se síťovou taškou, protože cestou zpátky se zastaví u známého řezníka pro ledvinky, redaktor mu dá můj rukopis a pan Hrabal se zlobí, kolikrát přece říkal, nechci nic! zalistuje ve sto deseti stránkách svázaných do modré koženky, snad ho zaujmou ilustrace, snad se slituje nad neznámým pošetilcem a tak moji knížku Hranaté míčky s hřebíčky zastrčí do síťovky, odpoví na několik otázek redaktorovi, že jo, ať to klidně vyškrtne, dozví se o jednom místě v rukopise, které je hrozně problematické, až se toho leká i šéfredaktor a tak to odnese vyšším šéfům a někdy rukopis zcestuje půl Prahy, než se vrátí s červeným kategorickým NE!! pan Hrabal na titulní stránku napíše: Zákaz dalšího opisování a pošle rukopis mezi lidi: budou si to opisovat jako za středověku a množit moderními technikami, za čas se knížka dostane i k nám na polosamotu a s ženuškou zajásáme nad necenzurovaným proudem pábitelství, naléhavost vnitřního proudu mě přivedla k psaní až v šestačtyřiceti letech… muselo uběhnout ještě hodně času, než jsem texty sestříhal do knížky, jako příliš rozbujelý živý plot
-6-
a věnoval ji panu Hrabalovi, protože jiný v úvahu nepřicházel, i když jsem prolistoval dva slovníky českých spisovatelů: někdy se lekám, že můžu umřít dřív než on, i když mladší o devatenáct let, nerozhoupají se zvony, protože nikdo nebude vědět o nenaplněných nadějích, někdo pečlivější by se na setkání líp připravil, nepil by šest plzní a neseděl v hospodském hluku, nedíval se na pijácké obličeje těhotné žízní pod klenutým stropem, který pamatuje husity, potom jsme seděli u Vltavy čerstvě vykropeni pivem jako nová křtitelnice, na loďce u žulové zdi se mladí v horku líbali, v takovém horku jsme si povídali a kachny marně čekaly na úlomky rohlíků, masíroval si palcem pravou dlaň po operaci, aby se ruka nezatínala a neodmítala psát na stroji… panorama známé ze stokoruny pohasínalo, na to je nejlepší husí sádlo vetřít do dlaně, řekl a trochu se ohlédl, aby viděl, jak ženy dlouhými róbami zametají dlažbu, protože se schylovalo ke koncertu v Rudolfinu, řekl mi okřídlenou větu: ve vás je to psaní jako v koze! a já namítl, že v nemocné koze: srdce potřebuje tři druhy léků, aby zdolalo rodovou arytmii a kromě toho jsem koza na provaze, která spásá plácek reality, kam až dosáhne, mlčel a možná si vzpomněl na kdysi slavné, kteří mu v jeho psavých začátcích říkali něco podobného, ztotožnění odtéká jako pivo proměněné v čůrání, zatímco napsané bolí jako střepiny, nedávno dokončil Autíčko, jeden ze svých nejlepších textů o osudové havárii a zabíjení koček: po dočtení jsem chodil v mrákotách, jakoby ještě nedoznělo tříštění skla, borcení karosérie a opožděný výkřik: já vás vůbec neviděl! opravdu jste ty kočky zabil? no a? kdo myslíte, že zastřelil německého vojáka v Ostře sledovaných vlacích? natočil se, aby předvedl tvrdé oči filmového zabijáka, tvářím se nechápavě a tak chvíli trvalo, než jsme si vysvětlili, že myslí starý text Kain, jak výstřelem dorazil německého vojáka raněného do břicha, aby pořád nekřičel mutti, mutti… stejně vám nevěřím, namítl jsem a dodal: letos jsem utopil dvanáct koťat, aby se jim nezalíbilo na světě, když je nikdo nechce, daleko široko není jiné zrcadlo, než jeho oči, teď mi zase nevěří on, ale jen já vím, že moje ruce neklidně spočívající v klíně nastrkaly teplá tělíčka do kbelíku s vodu a pak je nehybná naházely do popelnice, nikdy nebudu mít jistotu, jestli kočky v poštovním pytli umlátil o břízu, i když to napsal v Autíčku, jako by chtěl spojit nebe a zemi mytologickým sloupem Axis mundi, marně zachraňoval labuť zamrzající v Labi, bránila se tvrdýmu údery zobáku do spásných rukou, naše vražednické ruce gestikulují a půlmetrovou mezerou mezi nimi fičí ledový vesmír, slova mají být chirurgickými řezy vlastním masem, pokusem vyvrhnout zlo jako shnilou rybu, ale zůstávají bezmocnými slovy,
-7-
vltavská voda pod žulovou zdí se uklidnila spícími kachnami s hlavami pod křídly, za rok se nábřeží zřítí, ale to už budeme daleko odtud existovat každý ve svém čase, kamenná lavina nás nepohřbí v lodičce s milenci, sedíme s hlavami těsně u sebe a mluvíme o nepojmenovatelném Tao… podobá se to čtyřruční hře na klavír: když jsem doma tenhle příměr vyslovil, ženuška se smála: to je vidět, že jsi nikdy nehrál na klavír! Čtyřručně, je to ohromná otrava a myslela tím mládí a sestru, v setkání je obsaženo všechno, ale ne ve slovech, v jakýchsi gravitačních vlnách, které se vzdouvají a mizí beze stopy, smrt a sex procházejí jeho dílem v těsném objetí a stárnutím se smrt stává dominantní: nezapomene se ohlédnout za slečnami kráčejícími kolem, zrovna když si povídáme o pohlavní náruživosti Karla Hynka Máchy, taky jsme si vysvětlili, proč je tohle setkání první, přestože mělo být druhé: zatímco jsem v březnu čekal U zlatého tygra, podepisoval se na autogramiádě, a tak jsme se minuli o pouhou hodinu, důkaz, že vnitřní čas setkání ještě nenastal, jestliže jsem v posledních letech k něčemu dospěl, tak k vnitřnímu odevzdání, které ovšem nepodráží nohy mojí aktivitě: i když šustím papírem, ve vzpomínkách jsem nekonečně tekoucí, už si neříkám biblické, hledejte a naleznete, nýbrž, čekejte a budete nalezeni,
šli jsme Starým Městem a potkali dívku spíš tlustou než kyprou: na chvilku zastavil černé mokasíny, šedivé kalhoty a vínově červené tričko i hlavu opálenou na Kypru a řekl: to je rubensovská tajle po česku… už mi bylo dobře, protože jsme opustili hlučnou hospodu U zlatého tygra, přišel jsem v půl páté a nejdřív se zeptal pingla, kývl dozadu, jo, že tam sedí, zastavil jsem se u rohového stolu nad čtverhranem rozpovídaných a rozesmátých hlav jakoby po vyhrané bitvě, přijel jsem z dálky sto kilometrů a čekal, až pan Hrabal dokončí větu, ale i to stačilo, aby se pozvedlo několik udivených hlav a pobaveně zkoumalo zapadlého vlastence, mlčení nemohlo přerůst do trapnosti, protože jsem včas řekl představovací větu a pan Hrabal si hned vzpomněl na rukopisnou knížku i telefonický rozhovor a řekl, že si mě za půlhodinu vyzvedne a dál podepisoval knížky, pivní tácky i účtenky: lavice naproti byla obsazena čekajícími, šel jsem si sednout vedle do lokálu mezi anonymní pivaře a pil obvyklým svižným tempem, v duchu si nadávám do blbců, co tady dělám? proč zalejvám nemocný srdce pivem? co na něm chci, když mi chválu na knížku řekl do telefonu? hluk se mi v hlavě roztáčel do vysokých obrátek a třeštil tam, ale po třetím pivu už bylo dobře, větrák pod stropem nadělal ze slov fašírku a prohnal je uličkou, kde hlídkují esenbáci u noblesních limuzín, neboť ve vedlejší galerii ještě neskončila slavnostní vernisáž… tatíci v zeleném opásaní bílým řemením zvedají nosy jako lovečtí ohaři nad libými závany od moře piva, pingl s malou prdelkou, ale velkou kapsou na drobné se nakláněl k žíznícím a pěna z piv mi kapala na hlavu a housky v proutěném košíčku se leskly padlou rosou: zapomenutě
-8-
jsem seděl, dokud kníratý pivař na protější lavici se nezačal bít v prsa a křičet: souzním s dobou, rozeznám každý její sebemenší záchvěv! podnícen pivem k drzé sdílnosti se ptám: i když se hroutí? a málem jsem dostal přes hubu, naštěstí ho drželi dva silní, jdu lomenou chodbou na záchod a už to průzračně tryská, neboť pivo prošlo tak rychle útrobami, že nestačilo posbírat nažloutlé usazeniny… u dehtovaného žlábku se z pravé strany ozvalo: vy někam pospícháte? proč bych pospíchal? odpověděl jsem panu Hrabalovi, pivo je dobrý a čas mě netlačí, malý žiďák mezi dveřmi říkal sprostý vtip a potrhle se smál, ale močící jsme mlčeli, abychom si nepřetínali úlevný proud, zanedlouho jsem platil a pan Hrabal čekal před hospodou: šli jsme úzkými uličkami a povídali si na nábřeží s líbajícími se milenci, ospalými kachnami jako bychom hráli čtyřručně na klavír, nezapomněl jsem mu povědět, že náš selský rod pochází z Kovanic u Nymburka: strejda Fanda trénoval dlouhé tratě podle Labe až do Poděbrad a já chvíli běžel s ním a pak čekal u vrbiček… už z dálky jsem slyšel těžký dech, protože od rána dělal na polích, snil o dalších medailích a pohárech, kterých měl už plný pokoj: večer se vracel strejda Jan z Nymburka, kde dělal účetního v pivovaru, třicetiletý pan Hrabal se rozbíhal k psaní a už tehdy psal krásné věty: Nač třeba slov, když mluva srdce je tak jednoduchá, nač ještě slov, kdy myšlenky jako hejna sněžných sov se slétají neslyšně naproti větvoví. Tvá duše mi napřed odpoví, aniž slovo opustilo ústa. Jsou pro nás královstvím i místa pustá, usvědčilo ho stárnutí z naivity, anebo věty platí zasuty v duši dodnes? zeptat se nechci, i když sedí vedle mne a právě se rozpomíná na strejdu Jana, účetního z jejich pivovaru a diví se, jak je svět malej, sedmnáctka zabrzdila, cinkla a odjela, zamávali jsme si a hned jsem přeskočil nízkou zídku na svahu zarostlém křovím a vypouštěl deváté pivo na místě, kde odstřelili obrovský Stalinův pomník, jedu spát ke známým na Vinohrady a zadýchán pěti poschodími rovnýma nohama skáču do nervozity a podezírání, že jim kazím pětadvacetiletého syna indickou mystikou,
jeho táta byl do osmašedesátého důležitý ministerský a teď dělá pochůzkáře na železnici, kladivem na dlouhé rukojeti ťuká do kolejnic, utahuje šrouby, štěrkem vyspravuje propadlá místa a doma počítá kolik bude mít důchod, když si takhle vychodí měsíčně čtyři tisíce: někdy zachrání na poslední chvíli vlak před vykolejením, elévkám potom ukazuje, jak se staví návěstidlo do polohy stůj a smutně dodává: už se mi staví jen návěstidlo a dívky se nerdí, přestože věkem by měly být ještě pannami, víš, že David praštil dobrým místem stavbyvedoucího a dělá kurátora nesvéprávným?
-9-
kývám ano a myslím na svého syna, kterému bych přál někoho, komu by se mohl svěřit jako David mně: se syny je to vždycky tak, předpokládáme, že vyrostou do našich podob a nevšimneme si, že jsou jiní, až když je pozdě na dorozumění, nenávist v hádkách je vlastně lítost nad tím, že se v synech neopakujeme v dokonalejší podobě, mlčení matky se synem… a jak se víno v láhvi nížilo, tiše zaplakala, proč porodila jen jedno dítě a to dítě málem dvoumetrové si v rozpacích hladí plnovous, po půlnoci jsme zůstali sami a pokračovali ve staré hře na vzpomínání, kdy mi jako malý něco důležitého svěřoval a dodnes mi vyčítá roztržitost, marně mu vysvětluju, že dospělí nevnímají starosti a touhy dětí i kdyby k nim mluvili budoucí Einsteinové, copak ti nestačí, že jsem tě už před lety přestal považovat jen za syna přítele? rozdíl šestadvaceti let nejde vymazat a tak zůstáváme každý ve své generaci zašprajcovaný jako v bednění, hranatá věcička na stolku odměřuje přesný čas, piezoelektrický jev v tekoucích krystalech: 23.05, rozhlédl se rodičovským bytem: tady jsem nikdy nebyl šťastný! možná, že za patnáct let si jeho syn připomene hračky zamknuté v kufru pro případ, že by museli narychlo jinam a snad si povzdychne, kdyby se táta neženil v osmnácti, mohlo být všechno jinak, David je smutný z neradostné vzpomínky i z toho, že jednoho nesvéprávného musí dát do blázince, protože při kouření necítí, jak se mu přiškvařuje kůže na prstech… chce slyšet posilovací věty a já mlčím, co taky říkat, když cigareta propálí kůži a spadne do hořlavého? plujeme na alkoholickém oceánku, hledáme slova a stavíme lávku, jež má překlenout nekonečnou vzdálenost mezi Já a Ty: sedíme odděleni stolkem se sklenicemi, víno se čeří drnčením noční tramvaje, a potom do usínání nadšeně křičíme opřeni o lokty, všechno bude do rána zapomenuto, nejde o sdělování myšlenek, ale o radost, že jsme se v miliónovém městě neminuli, za svítání se mozek přelejvá mezi spánkovými kostmi: v domku tety Fanynky na okraji Sadské podávám ruku lidem sedícím kolem stolu jako bych ohmatával šrafované postavy: na kanapi sedí pan Hrabal, zvedne se, chce mi něco říct o samotě? na dvorku ale mlčí a leje do dřevěné pumpy vodu po mytí nádobí, co se dává kozám k vypití, křičím vztekle, neblázněte, zkazíte nám vodu! hodil kbelík ke kůlně a odchází do kopečka ke kostelu s hřbitovem a lamentuje: to si nemůžu jít koupit hrob, abyste u toho nebyl?! svítání se mi dere pod víčka… za snem se uzavřela stěna z pružné gumy, vybouluje se ceněnými zuby, zatínanými pěstmi, údery kolen, bezmocně kloužu blátivou pláni, může to být mokrá podoba prachu, v který se proměníme, hranatá věcička na stolku odměřuje přesný čas, piezoelektrický jev v tekoucích krystalech: 4.56, ve vedlejším pokoji spí Davidova žena, obrovské břicho pulzuje tajemstvím, kůže se nadouvá trhavými pohyby, zevnitř buší pěstičky a těhotná nabírá k pláči: pod krovem v pátém poschodí přistává poštolka s myší, mláďata se rvou o maso, až kapky krve stříkají na okno,
- 10 -
vracím se z Prahy a zaprasenými okny autobusu vidím svět hodně rozmazaně, míhá se tam šedivá krajina bez hmoty, sním o blažené době, kdy budu zapomínat rychleji než psát, potom si snad porozumím se sousedem, který neví, že Pythagorovi žáci měli uloženo pětileté mlčení: během léta ale postavil perfektní zděnou kůlnu a narval ji voňavým senem, pokuřuje na dvorku, kochá se krásnou stavbou a králíci dupou spokojeností, a já, vzdálen necelých dvě stě metrů v domku pod dubovou strání, trápím se psaním a na seno k vystlání psí boudy prší děravou střechou, ráno se ptám ženušky: ze spaní ses šťastně smála, copak se ti zdálo? že jsem našla černé štěně, odpověděla a zadržuje slzy,
Noc splašeného srdce doktor řekl: potíže s vaším srdcem nastaly v třetím embryonálním týdnu, kdy se začalo vyvíjet z mezodromu, sinus venosus byl tvořen nespojenými primordiálními základy a já dodal, pulzovalo pomalu a dvojitě, protože se mnou v mámině břiše žila Mařenka, která brzy po narození umřela na psotník a proto se nedozvěděla, že kdyby rostla tak rychle jako v děloze, byla by ve dvou letech velká jako zeměkoule…předepsal mi obvyklé léky a taky krabičku nitroglycerinu, kdyby se srdce chtělo zastavit, v pátek třináctého mi skalpel zajel do dásně: doktor na pohotovosti se tvářil účastně a ještě jím za- kverlal, aby hnis odtekl: plivám krvavé sliny a pinzeta každý den zasouvá kousek gázy páchnoucí desinfekcí do díry v dásni, třicet dní trvalo, než to zarostlo! a za dalších dvacet bude resekce, kdy to rozsekají do ještě větší hloubky, doktor se smál mojí naivitě, že by resekce mohla být hned, když je to krvavé a zavřel tlustou knihu objednávek, budeš na resekci nahý? zeptala se ženuška a obrátila se na druhý, také nahý bok, proč bych měl být nahý? zavrčel jsem, jak mám ve zvyku a hned se polekal, co když jo?
málem měla pravdu, nejdřív jsem sundal čepici, zimník, sestřička celá, v operačně zeleném, povídá: ještě sáčko a svetr, jen v tílku a kalhotách jsem zasedl do zubařského křesla: nasála injekční stříkačkou něco dvouprocentního, kdybyste se trochu nadlehčil, doktorka pode mnou s něčím machruje, dělám všechno přeochotně, abych nepopudil, a
- 11 -
padám hlavou k podlaze! naštěstí jsem se bílými galošemi zaháknul za pomocnou konstrukci a péroval v poloze vhodné k přetržení, s mnoha omluvami mě zvedali… protože je malá, mám její pohoří těsně u očí, teď je křeslo v poloze výhodné k resekci i souloži, to mě ovšem napadlo až teď, kdy buším do černých klapek, abych stihl psaní, než se mi dáseň sešitá šesti stehy probudí, šel jsem od autobusu s Milenkou, vracela se ze školy: v tělocviku měli novinku, synchronizovanou rozcvičku kvůli ředitelce na inspekci, písk, písk, rozběhneme se v řadě a následovaly přeskoky, poskoky a úskoky, až z toho povstal vítr rozvířený mladičkými kozičkami, ale taky už nemocnými páteřemi a nálezy na plících, částečně zvápenatělými koleny a odvápněnými kyčlemi… ředitelka si psala do notýsku: čerstvý vzduch v tělocvičně 1, kázeň 4, prohýbání parket 3, školník za úklid 5, jdeme krajem silnice, auta sviští bez slitování nad mojí resekcí a Milenka odhrnuje nohavici, hele jaký mám modřiny a vskutku, jakoby jí na nohy napadaly úlomky cihel z nepodařené synchronizace: jedna žákyně si sedne na podlahu a druhá na písk, písk, skáče mezi roztahované nohy a než se to vyladí, chodidla nejednou skočí na holení kosti,
šel jsem z operačního sálu otřesen podivným zákrokem, rány kladívkem se mi rozléhaly v hlavě jako když bourají katedrálu, v kapse mám cedulku: provedl vám lékař chirurgický zákrok v ústech? a nažloutlé pilulky, jednu jsem spolkl a chvíli seděl v chodbě, okukován pacienty v pruhovaných pyžamech s hubami zadrátovanými, jak vyletěli z auťáků přímo do patníků, injekční stříkačka nacucaná něčím dvouprocentním leží na odkládací desce a v rádiu monotónně odříkávají pokyny pro učitele matematiky: když žák obrátí trojúhelník o šedesát stupňů, může ještě dostat jedničku, doktorka se zeptala: co srdíčko, nebolí? alergie, nenadálé mdloby? zatím nic, odpověděl jsem a hned mě několikrát bodla do dásně a šla vedle telefonovat: hodili mi na hlavu zelenou roušku, nůžkami ji prošmikli a kroužením otvor zvětšují, za horní pysk zaklesli roztahovací hák, musíte vysávat tímhle směrem, abyste nepřekážel, nařizuje doktorka, rádio pořád diktuje matematické příklady a kovové škrabátko energicky drhne kost v blízkosti mozku a jiná ruka cpe do pusy gázové tampony, okraj vystřiženého otvoru krvaví, proč zatínám ruce složené v klíně, když mě nic nebolí ?
malá cirkulárka ušmikla kořeny zubu a zase horlivé škrábání kovových paciček hluboko v dásni, z týraného zubu se šíří teplo bez bolesti,
- 12 -
chladit, chladit! nařizuje doktorka a šťouchá mě břichem do nahého lokte… míchat! a zblízka cinká sklo a pak mi cpou do pusy spoustu cementu a pořád roztahují pysk jako by mě připravovali na krasořečnění a dále: rejpání, uhlazování, šití, zauzlování a stříhání, píšu rychle, než se mnou spolknutá pilulka praští do postele: sundali mi krvavou roušku, vezměte si svetr, sáčko, zimník, čepici, dveře jsou támhle, a do kapsy tubičku s pilulkami, kdyby to bolelo, někdy pacient napuchne jako konev, šlo vám to pěkně od ruky, paní doktorko, chválím, když skládala dlátka, hubený praktikant odložil roztahovací hák a drze jí koukal do podprsenky, dostaví-li se do rány po třech dnech po výkonu škubavé bolesti hlavně v noci, je žádoucí naše kontrola ve shora uvedené dny, pondělí, středa, pátek, ráno… provedl Vám lékař chirurgický zákrok v ústech? odpovídám ochable, ano, ano… ano a padám do postele k dlouhému spaní,
den, kdy jsem si začal hrát na točící se zeměkouli, byl k nerozeznání od jiných: ale srdce tikalo jako časovaná bomba a mozek se zamlžoval nedostatkem kyslíku, doktor mě proklepal polonahého ve starém křesle, zatímco jsem mu šepotavě povídal, že jsem z dvojčat a že Mařenka umřela za čtrnáct dnů na psotník… dobrá, dobrá, zhluboka dýchat, konejšil mě studeným uchem na zádech, přestože jsem nijak nešílel, však jsem nechtěl, aby ženuška volala 155, deset minut jsem doufal, že se srdce uklidní a raději jsem seděl, abych si při upadnutí nenabil… potom jsme frčeli s modrým blikáním na střeše a v nemocnici mě vezli v pojízdném křesle na oddělení intenzívní péče, ráno mě odvezli domů sanitkou a asi za týden jsem o tom podal zprávu panu Hrabalovi v podobě tří textů, protože jsem už další nestihl a tím jsem naznačil, že druhá knížka už nemusí být,
- 13 -
dál mě vychovával spartánskými metodami, z nichž nejdůležitější bylo mlčení: ale po čase U zlatého tygra jsem mu nemocné srdce nemusel připomínat, ptal se, jestli můžu pivo a kolik, frajersky jsem objednal další, protože jsem si myslel, že z nejhoršího jsem už venku, chtěl mě potěšit v mojí pobledlosti a vyhublosti a tak řekl, že nemůžu umřít, dokud všechno, co mám v sobě, nedám na papír: já jsem smrti blíž a nic si z toho nedělám! pingl přinesl napěněné půlitry a hned jsme se přestali strachovat, pili jsme a koukali na sebe rozmazaně přes pěnu uvázlou na skle, při psaní musím dávat pozor, aby to nebylo růžový pro mne ani pro něho: když mi říkal o mojí vzdálené smrti, díval jsem se mu nad hlavu, jestli tam není svatozář na důkaz, že to má přímo od pánaboha, ale nic tam nebylo než cáry cigaretového kouře, zklamaně jsem vzdychl, dál jsme nic nerozváděli, ani si nepadali do náručí, dopili a šli si povídat na procházku, tohle je blízkost smrti? rozkmitaná zelená tečka na obrazovce kardioskopu, svazek kabílků mě pustí na dva metry od postele a tak můžu vidět svoje srdce jako svítící tečku v hlubinách vesmíru, hodiny ukazovaly půl třetí, když se světélkující srdce natáhlo do přímky, mám být mrtvý? palec na tepně mě ujistil, že srdce pracuje rytmicky přivedeno k rozumu chemickými dryáky, potom přišla sestřička a řekla: občas to blbne! bouchla pěstí do skříňky a zelená tečka znovu běžela s pravidelným výskokem uprostřed obrazovky, když mě před desátou přivezli, hned udělali EKG a doktorka běžela očima po pásu papíru s klikyháky, žílu mi napíchla průhlednou rozdvojkou, tlačí na píst injekční stříkačky a dívá se mi nad hlavu, kde srdce bláznivě poskakuje na obrazovce, dotlačí a do žíly znovu pustí odkapávající infúzi, profesionálně se usměje, a spěchá k jiné naléhavé posteli, propadám se do trhaného spaní, fičící vítr kolem šestého poschodí a lidské vytí z psychiatrie… člověče, spěte! řekla sestřička nepříliš hezká, ale profesionálně zdatná, přidržela mi skleněného bažanta a já mu čůral do krku, až se zalykal, zhasla hlavní světlo a nechala mě s cvakavými ručičkami na zdi a vytím v hloubi nemocničního labyrintu, tiše mu odpovídám, jako když se našli vlci samotáři, snad se někdy dostanu k podrobnému popsání noci splašeného srdce, i když bych mohl už teď, v křesle pod prastarým šeříkem, který má s kvetením měsíc zpoždění, jsme na dvorku tři: já v polostínu kvůli nemocnému srdci, Milenka u koťat a ženuška na lavici s obličejem důvěřivě nastaveným slunečním magnetickým bouřím, najednou vykřikla: necháš toho! lekl jsem se, že přišli biřici ohledně neúčasti v májovém průvodu, ale týkalo se to kočky, drapla kotě do zubů a nese ho do baráku, ženuška za ní běží s bedýnkou a zbývajícími koťaty, v přístěnku se kočka bude cítit bezpečněji a tak za nimi křičím: ať mi neposere rukopisy! nejdřív na ně musí nadělat kritici, opotřebovanost srdce je těžko odhadnutelná: musím odpočívat pětinásobně víc, nenamáhat se a přesto nosím těžké tašky s nákupem, zítra tomu bude čtrnáct dnů, co mě sanitka vezla ne s kvílením, ale blikáním modrého světla, a sestřička sedící naproti se každou chvíli ptala, jestli mi není špatně a já bodře odpovídal, že to je dobrý,
- 14 -
nic se nezhoršuje ani nezlepšuje: odpočívám na místech, která jsem jindy míjel svižným krokem a nemám se prý už nikdy rozčilovat, ale kam se poděje vztek zděděný po polabském dědovi? už mi konečně došlo, jak jsem závislý na fungování dutého svalu o váze 350 gramů a je to skličující pocit, rozednívalo se zpíváním ptáků a brzděním první tramvaje: v hlubinách nemocničního labyrintu ustalo řvaní, asi mu dali utišující injekci, v půl osmé mě narychlo odpojili od kardioskopu a na moji postel dali chrčícího dědu, stál jsem polonahý u okna a klepal se zimou, napíchli mu žílu, do nosu strčili zahnutou trubičku a z kachlíkové zdi dostával gumovou hadicí pomocné dýchání, nahými zády jsem cítil výhled na vzdálené hory, jestli nezačnu hubnout, do deseti let budu jako tahle kupa promodralého masa, slabost srdce způsobila, že jsem ženušce prozradil tajný peněžní úkryt a ubyly dva tisíce! přísahala že jen na nejnutnější nákupy, snad by se ve mně zvedal vztek, kdyby nebylo čerstvé vzpomínky na nemocniční postel, kde se tak snadno umírá,
jen ať si vzpomenu na kolísavou chůzi ranním městem do lékárny a zpátky do nemocnice na výměnu drénu v horní čelisti, stomatologové už o mně věděli a jednali účastně jako bych utekl hrobníkovi z lopaty, potom jsem jel sanitkou a šel známým kopečkem k brance a dál k domovním dveřím očicháván psem, který ve mně cítil spoustu nových pachů a snad i smrt, nebojím se samoty, vždyť mám u postele Obratník raka a hned vedle dopisy Henri Milera krásné Anais Nin, myslím na něj s něhou, když čtu: „… já se deru do popředí jako lidská bytost,“ tvrdí, že nemá žádné nepřátele kromě sebe, nedostatku síly či vůle, s ním bych se určitě domluvil, kdyby nebyl mrtvý, jak ale s živými uzavřenými v plechu a skle za stokilometrové rychlosti? i kdybych se nadechl k velkému křiku, neuslyší mě a otráví jedovatými plyny, ze společného konečníku, posílen slovy moudrých pokračuju v psaní, ale občas vstanu od stroje, zblednu nedostatkem kyslíku a na dvorku zhluboka dýchám, pohne se záclona a ženuška vyděšeně kouká jestli nepadnu,
chtěl jsem se podílet na skládání uhlí, které zavalilo dvorek, ale ženuška křičela, že to se synem nějak do kůlny dostanou a jestli okamžitě nepoložím lopatu, příště nezavolá sanitku, zaraženě sedím u kuchyňského stolu a místo lopatou se oháním propiskou, sestra přivezla čtyřicet smrčků v igelitových pytlích, vykopala je na zahrádce, protože rostly příliš pomalu do podoby živého plotu, nechtěl jsem, aby skončily na smetišti i když jaro už hodně pokročilo a není jisté, jestli se uchytí, musíme je zasadit hodně hluboko a pořádně zalejt, řekl jsem a ženuška se ptala, proč tak šeptám, špatně se mi dýchá…
- 15 -
sakra, tak si jdi lehnout! křičela vztekle rozmáchlá motyčkou, aby prohloubila díru ve stráni kde stojím jako smrk s podetnutými kořeny, ještě se mi točila hlava, ještě jsem si nezvykl na nové léky, děti, hodně vody k těm smrčkům, otočil jsem se zády, protože v prvních dnech po nemocnici mi často bez příčiny bylo do pláče… utěšoval jsem se, že je to novými léky, které mě nutí jít pětkrát za den na záchod, netvářím se svobodně, protože svobodný nejsem, ba ani vnitřně, jak si občas namlouvám, drtivé tlaky světa blízkého i vzdáleného dotírají na všechny žijící v tomhle rizikovém srdci Evropy, kam jsou z východu i západu namířeny rakety s nukleárními hlavicemi, obklopuju se přáteli obdobně hledajícími, je jim líto, že můj život může nečekaně skončit selháním srdce… a já jim odpovídám: náhodným odpálením kterékoli rakety umřou i srdce zdravá jako zvon! a tak si slibujeme, kdo z nás přežije, nepoběží vstříc vítězi Jeftovi, známe tragický příběh jeho dcery: zběsilý válečník slíbil Hospodinovi, že když mu dopomůže k vítězství, obětuje prvního, kdo ho přijde uvítat před brány města a slib splnil,
____________________
© Copyright Josef Král 2011 © Ilustrations Josef Král 2011
