Josef Emanuel Hibsch syn sopečného pohoří

Josef Emanuel Hibsch – syn sopečného pohoří Nejvýznamnější geolog Českého středohoří

PROFILY

JAROMÍR ULRYCH

Nejproslulejší postavou, spjatou s geologickým studiem Českého středohoří, byl a zůstává prof. J. E. Hibsch, narozený v Homoli (Hummel) u Litoměřic 26. 3. 1852, tedy před 145 lety. Čím se však stal J. E. Hibsch významným a nezapomenutelným? Svým všestranným geologickým, respektive přírodovědným dílem. Na samém počátku své pedagogické kariéry si stanovil i další cíle jdoucí s výukou geologie i zájmy životními ruku v ruce. Chtěl přírodu nejen poznat, ale i popsat, cílevědomě využívat jejích darů a přirozeně ji též chránit. Kde jinde a více, než ve svém milovaném Středohoří, kterému se, ne nadarmo, říkávalo též Český ráj! Za hlavní směr své vědecké aktivity zvolil geologii. Jeho dílo je vskutku renesančně široké, monumentální a mimořádné. Za základ svých výzkumů v oblasti Českého středohoří považoval geologické mapování. Vydal celkem 21 listů geologických map 1 : 25 000 s obsáhlými vysvětlivkami (15 listů sám a 6 dalších se spolupracovníky). Tuto činnost v roce 1926 korunoval vydáním přehledné mapy 1:100 000 Litoměřice, město nejen Máchovo, ale i Hibschovo. Hlubotisk z knihy Básník a země, vyd. F. Hnyk, Litoměřice 1936

JOSEF EMANUEL HIBSCH /1852 – 1940/ Nadanému druhorozenému rolnickému synovi bylo předurčeno učitelské povolání. Díky úspěšnému složení zkoušky zralosti na reálce v Litoměřicích a péči rodičů mu bylo umožněno navštěvovat Techniku ve Vídni (1871–1874). Tu v nejkratším termínu též úspěšně zakončil a byl tam přijat na asistenské místo. V r. 1876 složil zkoušky opravňující k výuce chemie a přírodních věd na středních školách v mocnářství. Po krátkém intermezzu na reálce v Plzni se záhy (r. 1880) vrátil do rodného kraje jako profesor Vyššího zemědělského ústavu v Děčíně-Libverdě. Po povýšení školy v r. 1900 na Zemědělskou Akademii se statutem vysoké školy se stal jejím prvním profesorem mineralogie, geologie a pedologie. Zde též setrval celou dobu své učitelské aktivity až do r. 1914. Aktivní činnost geologická jej však provázela až do nejzazšího věku. Léta svého odpočinku strávil ve Vídni u jediné dcery Markéty a vyplnil je další usilovnou prací na poli geologie. Jak žil, tak v tichosti opustil tento svět ve Vídni dne 4. 11. 1940, rozloučení se konalo pouze v kruhu rodinném.

s vysvěltlivkami, shrnujícími veškeré dosavadní znalosti o geologii širší severočeské oblasti. Zmíněné technicky dokonalé barevné mapy (první vyšla již v r. 1895) precizně zobrazující terén jsou dodnes onou hlubinou bezpečnosti pro geology, ale i pravým bohatstvím v rukou bibliofilů a sběratelů. Geologická mapa 1 : 100 000 byla vůbec jedinou přehlednou mapou Českého středohoří až do loňského roku, kdy ji doplnila nová mapa univerzální. Geologický průvodce oblastí (1930) s neobyčejnou přesností líčí průběhy tras geologických exkurzí. Kniha „Minerály Českého středohoří“ (1936), shrnující znalosti o mineralogicky výjimečně bohaté vulkanické oblasti, doplňuje robustní Hibschovo dílo. Teprve nyní se uvažuje o tom, že by se vydalo pokračování „MineDoc. RNDr. Jaromír Ulrych, CSc., (*1943) vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. V Geologickém ústavu AV ČR se zabývá geochemií a mineralogií mladého vulkanizmu a je zástupcem ředitele. Na Přírodovědecké fakultě UK externě přednáší krystalochemii horninových minerálů a geochemii vulkanitů Českého masivu. Je tajemníkem České zeolitové skupiny.

632

VESMÍR 76, listopad 1997 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir

rálů“, shrnující výsledky bádání posledních 60 let. Přípravy k uctění památky této mimořádné osobnosti v jubilejním roce 2000 jsou dosud též ve stadiu raných příprav. České středohoří, to jsou zejména vulkanity a zase hlavně vulkanity. Kdo byť jen částečně poznal pestrost vulkanických tvarů a neuvěřitelnou rozmanitost horninových typů vytvářejících onen neopakovatelný třetihorní vulkanický komplex, ten mu většinou propadl. Před přírodními krásami Českého středohoří jakožto dílem prozřetelnosti smekal v úctě klobouk i J. E. Hibsch. Na jeho neobvyklých horninových typech, které spolu s těmi známějšími studoval celý život, obhájil J. E. Hibsch doktorát na Univerzitě v Lipsku r. 1887. Ne nadarmo bývalo České středohoří zváno Mekkou petrografů, vědců studujících horniny. Především díky J. E. Hibschovi bylo jednoznačně nejpropracovanější vulkanickou oblastí světa. Nejeden název horniny užívaný na celém světě nese označení místa právě z této oblasti (rongstockit – Rongstock/Roztoky, gauteit – Gaute/Kout, marienbergit – Marienberg/Mariánská skála ap.). Uznání Hibschových zásluh na světově proslulých univerzitách a učených společnostech nedalo na sebe dlouho čekat. Vědecká spolupráce, ale i osobní přátelství s četnými badateli, upevňované při pořádání nesčetných exkurzí do Středohoří, učinily oblast světoznámou. Jak jinak by vídeňský profesor F. Becke (mimochodem rodák z Prahy) mohl dát České středohoří jako klasický příklad tzv. „atlantické provincie“ alkalických vulkanitů lemující vzdálený Atlantik než právě díky J. E. Hibschovi! Páně profesorovy zásluhy o zemědělství, ale i vodní a surovinové hospodářství oblasti by zasluhovaly samostatný příspek. Přesto, že se slovo ekologie v minulosti neskloňovalo ve všech pádech, J. E. Hibsch se výrazně zasloužil i o zachování přírodních krás této oblasti Čech pro další generace. Bezpříkladně houževnatým bo-

Čedičová kupa Milá (510 m) v jihozápadním výběžku Českého středohoří je zbytkem sopečného jícnu. Símek Miloslav Kalík

jem zachránil doslova před odtěžením takové monumenty, jako je Panská skála u Kamenického Šenova, Vrkoč u Ústí n.L., či sopka Komorní hůrka u vzdáleného Chebu. Později navrhoval k ochraně i další lokality (Střekov, Plešivec, Vrabinec ap.). Pojmenování mnohých přírodních monumentů po J. E. Hibschovi, jako jeskyně na Želenickém vrchu, stejně jako Hibschovy cesty ze Skalice do Žitenic s křemencovými bloky nazývanými na počest významných přírodovědců severočeské oblasti (naučná stezka již z r. 1927!) byly zaváty prachem doby. Minerál hibschit (vodnatý granát – hydrogrosular) ze znělce Mariánské skály v Ústí n.L., který tak na počest svého profesora nazval F. Cornu, zaslouží též připomenutí. Geologové však na J. E. Hibsche nezapomněli, Dobový snímek z exkurze geologů na Vrkoči, vpravo J. E. Hibsch. Čedičová žíla Vrkoč (jižně od Ústí n. L.) byla vypreparována z okolních křídových a terciérních hornin.

http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 76, listopad 1997

633

v r. 1962 nazvali jeho jménem znělcový příkrov objevený vrty u Nového Sedla v západních Čechách. Ulice, v minulosti po něm nazvaná, však tomuto vědci znovu přiznána nebyla. Pamětní kámen v rodné obci mu byl vztyčen u příležitosti 125. výročí jeho narození Společností pro geologii a mineralogii. Milý pan profesor s bílou bradou a živýma očima rád obcoval nejen s kameny a horami, ale i s lidmi. Přátelský přístup k lidem mu nebyl cizí, byl přece z kraje. Konverzace nevázla ani z důvodů jazykových, neboť se česky naučil během ročního „handlu“ ve Velvarech. Přestože uznával a využíval nejmodernějších výdobytků techniky a vědy, zakládal si i na některých „starým moresech“. Do smrti údajně psal husím brkem, dováženým často ze statku svého bratra v Homoli. Pakliže snad někdy i nadmíru klidný a laskavý pan profesor na lidi trochu zavrčel, použil prý jako nejzazšího výrazu o člověku „ten tuleň“ – tedy spíše Seehund. Rád si občas zahrál na harmonium nebo na varhany a Beethoven i Goethe jej provázeli až do posledních dnů života. Kde jinde bychom se mohli s panem profesorem J. E. Hibschem snáze potkat, popřípadě i rozloučit, než na litoměřickém náměstí. Zde se podle jednoho z hlavních znalců jeho života i díla – prof. H. Michela – jako sedmdesátiletý obrátil k přítomným a skromně pravil ukazuje rukou k severu: „Z těchto hor jsem téměř před 60 lety přišel a nic o nich nevěděl. Tehdy i později mě trápily nesčetné otázky, na ¨ které znám již odpověď.“ Nahoře kavyly na Plešivci, v pozadí Košťál (481 m), dole bezlesé svahy vrchu Raná (457 m) u Loun. Oba snímky Miloslav Kalík

České středohoří K fenomenologii krajiny V. E. BABKA

O autorovi této stati se nám nepodařilo zjistit žádné údaje. Texty, které byly původně otištěny jako sloupky v Lidových novinách v letech 1932–35 a později přepracovány do sborníku „Básník a země. Památce K. H. Máchy 1836–1936“ (nakl. F. Hnyk, Litoměřice 1936), svědčí o lehkém peru a solidních přírodovědných základech kombinovaných s okouzlením krajinou. Autor podobných statí býval dnes již téměř vymřelý druh středoškolského učitele–lokálpatriota. Ve Vesmíru se příležitostně, ale soustavně věnujeme změnám severočeské krajiny, a proto si vám dovolujeme nabídnout svědectví o vyhasínající paměti a mizející kráse jednoho z nejrozmanitějších koutů české země. Všimněte si však také toho, jak se rozmanitost krajiny odráží v barvitosti slohu a jak vzdělaný či chápající musel být čtenář Lidových novin. Dnes by tak kvalitní text redakce odmítly. Úpadek doby se projevuje nejen chudnutím krajiny, ale také jazyka a slohu. /Převzatý text je mírně upraven a krácen./ Redakce Šťavnaté šílenství plodivosti Severní část české země, napořád zvlněná od Chebu až k Náchodu, je hornatá dvojím způsobem. Pod pohraničními hřebeny, které svou spojitostí, přerušovanou jen občasnými průsmyky, připomínají zprohýbaný okraj mísy, je položena pánev anebo vnitřek té mísy v míse, z jižní strany téměř do hola vyjedené. Při jejím severním okraji jsou nasázeny čedičové hrozinky a znělcové mandle s hojností tak bezpříkladnou, že pohled na ně připomíná rozsáhlé, klokotající moře zelených a šedých pahorků, jejichž podobě a půvabu není v celé ostatní zemi rovna. Je to zdravé, šťavnaté šílenství plodivosti, které rok co rok obnovuje a mění katastr. Tu kus ustoupí, tam vyplazí úzký jazyk, ale nikdy nezmění základní obraz zeleného pokoje, který lpí na všech těch čedičových pahorcích. A zbude-li tu kus místa, je to chmelnice nebo políčko, i když by lépe bylo říkat žitný nebo bramborový záhonek. To však je jen obměněný bakchický akord, který nepřipouští rovných nebo přísných linií. Krajina je rozvolněna v nespočetných a veselých vráskách, záhybech, úvalech, dolinkách, roklinách, údolích a stržích a proti tomu ve hbitém kontrapunktu stojí brdečka, hrby, kopečky, pahorky, návrší, stráně, vrchy, kopce, hory. Krajina, která byla tvořena junáckým neklidem, čiperností a vzácným v této smutné zemi temperamentem. Krajina, které opravdu nezbývá nic než rodit nádherné ženy, vzácné víno a šťavnaté ovoce. Lidé z jihu nebo spořádaných hor slovenských rozdělených dolinami na přehlednou katastrální mapu,

634


přijdou-li sem, zůstávají celé týdny zmateni, jsou-li nuceni cestovat tímto rozbouřeným bludištěm, kde města a městečka na člověka náhle vyskakují z nepředstavitelných zákrutů, roklí, ďolíků a rohů. Velcí sedláci, kteří sem náhodou přijedou z dolní země, spínají nepředloženě ruce, protože tu nenalézají vůbec nic, čemu by se dalo říct pole – neřku-li lán. Co by se dalo navečer objíždět kočárkem jako doma. Pole vyhlížejí jako droboučké zahrádky s kamennými valy a hospodář zde může obilí půl dne pikýrovat a nikoliv sít a ještě mu zbude druhý půlden, aby snil – přeje-li si – ve stínu vysokých buků, ach těch krásných vysokých buků s modrošedými lesklými kmeny připomínajícími samet. Najdete tu něco, čemu by se dalo říci bukové kraje. Nesmíte si však myslit, že byste tu nenašli kraje lipové, kyselníkové, dubové nebo jeřábové. Mohlo by se lehko říci, že tu je zavedena nějaká stromová heraldika. Možná, že sami jednou přijdete do onoho mělkého úvalu s říčkou a podivným městečkem, které snad ani není na mapě, a nahlédnete, jak se v září skrze jeřabiny podobá hořící peci. Nerozlišovat mezi krásným a užitečným Převládající stromové porosty způsobují, že jednotlivé kraje jsou laděny do rozličných tónin a je milo procházet jimi a hledat ukrytý základní motiv. Stromy a porost stírají všechnu tektonickou zrůzněnost a můžeme se domýšlet, že bez toho kyprého bohatství by krajina byla rozdrásaná jako nějaký kraj na Měsíci. Leč není. Je pokojná díky stromům. Nikde nemůžete v Čechách nalézt tolik stromů a tak marnotratně rozsázených jako zde. Zde lze mluvit o stromovém individualizmu. Strom zabírá pro sebe vhodné místo jako za starobylých časů a nikdo mu v tom nebrání. Tak se stane, že nenacházíte stromy všude v nejpodivuhodnějších skupenstvích, neboť polnosti (opět v přeneseném slova smyslu) jsou jen ledabyle rozhraničovány a nikdo neváhá ponechat místo stromů stromům, popřípadě se vzdát ostrůvku uprostřed titěrného brambořiště. Takovéhle rozumné zbožnění a přirozená blahovůle ke stromům nese nejen nespočetnou úrodu (navzdory zemědělským poučkám), ale dodává kraji nepopsatelné pokojnosti, jakou známe už jen ze starých obrazů, kdy strom byl ještě tak rozšířen jako dnes benzinové pumpy. Je ovšem třeba říci, že lidé obývající tuhle obrovskou zahradu ji zachovali jen proto, že se drželi staré moudrosti nerozlišovati mezi krásným a užitečným. Zdejší lásku ke stromům musíme uznat jako obecnou. Nejsou to však lesy, ale řádná vegetace (bez ladu a skladu, vzdychli by lesníci) narostlá s roztomilou a nevázanou divokostí. Z valné většiny listová. Zdejší nedostatek jehličin způsobuje ten zvláštní, kyprý vzhled velkých krajinných prospektů nepodobný ponurosti hvozdů z konifer. Jehličiny, přírodní veteš z primitivních stupňů vývoje, nerozlišený produkt jednoduchosti až mechanické, doklad dětinských let tvoření – abychom se vyjádřili ze stanoviska věčnosti – neforemný prvek na krajinném obrazu a důkaz počáteční výtvarné sterility přírody, zde ve Středohoří nemá výlučné postavení. Vidíme jen ojedinělé skvrny temné, larmoyantní zeleně, nevidíme strohou gotiku smrkových lesů, vidíme jen veselý barok listnáčů. Shora dolů: 1. pohled od Kundratic (o. Litoměřice) na panorama Ćeského středohoří s Milešovkou a Kletečnou, 2. Milešovka (nejvyšší hora Českého středohoří, 835 m) s Franckou horou v pozadí, 3. Žernoseky se soutěskou Porta Bohemica, 4. pohled na České středohoří od Libochovan. Hlubotiskové obrázky V. Neuberta a syna z knihy Básník a země, Památce K. H. Máchy 1836 – 1936, vydal F. Hnyk v Litoměřicích 1936 http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 76, listopad 1997

635

Kraj stvořený pro básníky a defraudanty Nuž jděme k začátku. Co se geologů týče, ti začínají mluvit o Českém středohoří bezuzdně už od Slaného, ačkoliv každé dítě ví, že to je ještě holá rovina. Mluví o rulovém fundamentu, na němž tu prý spočívá křídové souvrství, které bylo ve svrchním oligocénu (říká-li vám to slovo něco) se znamenitým temperamentem proraženo čediči, znělci i osamělejšími a exotickými horninami, jako jsou essexity, basanity a tefrity. V podstatě to je ovšem daleko jednodušší, a to takové, že na sever od čáry Česká Lípa, Litoměřice a Louny z ničeho nic ze země vystupují nesčíslné, úhledné kopečky podobající se sobě víc než vejce vejci, takže je i domácí lidé od sebe těžko rozeznávají. Skoro každý ten kopeček je opatřen hradem nebo alespoň něčím, co z něho zbylo. Patrně tu lidé v dávných dobách stavěli na kopce hrady s toutéž samozřejmostí, jako si například dáváme na hlavu klobouk. Lze také nalézt několik kopců, které hradem z nějaké neznámé příčiny opatřeny nejsou. Botanikové patrně také mají zvláštní příčiny, proč věnují tomuto kraji pozornost. Bylo zjištěno, že tu od nepaměti a nezkrotně bloumají, pošlapávajíce německým i českým babičkám trávu a vytahují jim z nůší posečeného a voňavého krmení nanicovaté bylinky, kterými pak babičkám divoce mávají před nosem, prohlašujíce jim vítězoslavně, že je to třeba Koeleria glauca, Sagina subulata, Astragalus, Aster alpinus, Stipa pennata, Pulsatilla patens, Lathyrus montanus, Silene longiflora, Orchis militaris nebo Cypripedium calceolus. Nahoře: Hazmburk (z knihy Básník a země, viz předchozí str.). Dole: labský meandr pod dubickým kostelíkem (jižně od Ústí nad Labem). Snímek Miloslav Kalík

Babičky ovšem nejeví viditelného pohnutí a tak se obyčejně botanikové nakonec spokojí s tím, že si bylinky navzájem strkají pod nos, ukazujíce si jejich střapaté, nohaté, vlasaté a všelijak pokroucené větvičky a užívají při tom řeči tak exponované a výrazů tak upřílišněných, že byste řekli, že našli platinové ložisko a nikoliv nějaké býlí, kterým i králíček leckdy pohrdne. Protože se honí jen za výjimečnostmi, uchází jim, že všude je od božího jara měkká tráva a v ní celé polštáře květů. Nejodvážnější velikonoční pohlednice nedovedou popsat zdejší nesmyslné hýření tvarů a barev. Kdežto v lesích kolem velkých měst připadne jedna podléška asi na 14 bojovných lidí, lze se tu nevyčerptelně brouzdat v jásavých kytkách celý rok. To byste museli vidět na jaře louku a paseky pod Milešovkou. Celé porosty planou břesknou žlutí upolínů a kolem mlází jsou krajky ze slézových vstavačů. Už jste viděli džungli z třemdavy, která vám sahá až nad kolena? Nebo bláznivá množství náprstníku nahoře na Březině? A jsou tu louky – jako byly stromové porosty – s určitým erbovním květem. Louky hořcové, louky koniklecové, louky jestřábníkové, louky vlčího bobu a louky orchidejové. Suché stepní louky a při jižním okraji vod louky slané. Připadá vám to patrně jako něco, co se nesmírně podobá balamucení. Nuže, jen račte shlédnout některé velmi opuštěné lokality mezi Varhoštěm, Matrým a Střekovem. Nebo svahy Sedla. Nebo okolí Kletečné. Nebo konečně, abychom byli úplní, kterékoliv místo ve Středohoří. Zdá se vám, že jste přestoupili křídový kruh nebo magickou hvězdu, není-li pravda? Budete si zprvu namlouvat, že jste vstoupili do zahrady, leč nalézáte zahradníka a možná, že i četníci a lesní správa vědí o tomto kraji jen z doslechu. Osmělíte se potom a budete vdechovat tu dřevní a šťavnatou samotu. Jste náhle jako posedlí, neboť to je opravdu jako překypující, barbarský i směšný pocit být daleko sám uprostřed věnce měst, jejichž věže se ze všech stran v dálce blyskotají. Kraj jako stvořený pro básníky a defraudanty. Budete pobíhat po pahrbcích zapomínajíce na drobné neduhy a resty na úředním stole a v horoucím slunečním plápolu bude cítit vůni šťáv tlačících se ke slunci, sladkou, těžkou vůni, kterou poznáte mezi tisíci, ¨ neboť je to vůně jediného domova. JAN KOS, MARIE MARŠÁKOVÁ: Chráněná území České republiky. Agentura pro ochranu přírody a krajiny ČR, MŽP, Praha 1997. 240 stran, náklad 1200 kusů, cena neuvedena

Tato publikace obsahuje úplný výčet zvlášť chráněných území a je prvním takovým soupisem, který se u nás objevil v posledních letech vůbec, a zvláště po vydání nového zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/92 Sb. Prvních 70 stran knihy obsahuje stručné popisy národních parků a chráněných krajinných oblastí včetně úředních náležitostí, jako je adresa správy, rozloha, zřizovací výnos a výčet katastrálních území. Druhá část je věnována maloplošným územím. Formou jakési databáze je podán kód, název, kategorie, výměra, katastrální území a charakteristika asi jednoho a půl tisíce rezervací či památek. Je to souhrn základních údajů užitečný pro každého, kdo na úrovni státní správy nebo výzkumného pracoviště zachází s našimi chráněnými územími. Nicméně jde o takový typ knihy, který by měl být v buducnosti nahrazen aktualizovanou počítačovou databází. Václav Cílek

636


Sloupcovitá odlučnost čediče na Zlatém vrchu u Lísky poblíž České Kamenice (CHKO Lužické hory). Oba snímky © Hana Rysová

JAN NĚMEC, VOJEN LOŽEK, editoři (1997): Chráněná území České republiky – 2. Praha. Vydala Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, středisko Praha, Retězová 222, Praha 1. 154 stran, několik set barevných fotografií a plánů. Cena 160 Kč.

Knih o architektuře Prahy existuje několik desítek, ale knih o její přírodě jen několik. A přesto, když se nad věcí zamyslíme a srovnáme Prahu s jinými evropskými hlavními městy, zjistíme, že rozmanitost a hodnota pražských chráněných území má v Evropě stěží konkurenci. Kniha představuje dru-

hý svazek desetidílného kompletu popisujícího všechna chráněná území ČR. Zatím vyšel první a druhý díl (Střední Čechy a Praha), ale již se chystají Jižní Morava a Severní Čechy. Celý komplet, jehož jednotlivé díly mají mít v průměru 320 stran a cenu 400–500 Kč, vyjde (snad) do roku 2000. První i druhý díl představují mimořádná díla svého druhu. Obsahují stovky barevných forografií a plány jednotlivých chráněných území. Díl Praha je pojat poněkud odlišně, protože nejprve obsahuje stručné kapitoly o přírodních poměrech, geologii, zkamenělinách, půdách, květeně, podnebí a dalších přírodních aspektech regionu. Pak teprve následuje popis 88 zvlášť chráněných území hlavního města Prahy. Je to jedinečná pragensie, která je prodejná na jediném místě – na adrese uvedené v záhlaví recenze. Václav Cílek V. CAJZ, editor (1996): České středohoří. Geologická a přírodovědná mapa 1:100 000 s vysvětlivkami. Český geologický ústav, Klárov 3, Praha 1. Náklad 5 000 kusů. Vysvětlivky mají 160 stran a obsahují rovnocenný český, německý a anglický text.

České středohoří patří nejenom z hlediska geologického, ale také botanického, archeologického a entomologického k územím s nejvyšší přírodní diverzitou ve střední Evropě. To je dáno jak odlišností substrátu – třetihorních vyvřelin prorážejících sedimentární formace, tak i nápadnou geomorfologií, ve které se plochá zemědělská krajina střídá s vulkanickými skalnatinami a mohutnými drolinami. Přehledná, barevná geologická mapa 1: 100 000 zaujímá území od Mostu na západě až po Českou Lípu na východě. Součástí mapy jsou vysvětlivky obsahující geologický přehled oblasti a stručný popis 147 důležitých geologických lokalit. Je to pěkné dílo, které je důležité pro odborníky, místní střední školy i poučené místní patrioty. Václav Cílek Skalní misky v křemencích na Bílé skále pod Bulovkou. Snímek © Václav Cílek http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 76, listopad 1997

637

Kaňon Labe mezi Děčínem a hranicí Území zajímavé klimatem, geologickým složením, kulturní hodnotou, florou i faunou, biokoridor prvního řádu VÁCLAV CÍLEK

V průběhu několika posledních let byly Labské pískovce několikrát málem vyhlášeny jako národní park. Nestaly se jím ani na podzim roku 1997. Proto jsem byl místními ochranáři vyzván, abych inicioval alespoň jednání o ochraně Labského kaňonu, stručně shrnul nejzávažnější argumenty a pdrobil je veřejné kontrole. Labe je nejdelší a nejvodnatější tok České republiky (na území ČR 370 km délky, plocha povodí 51 392 km2, průměrný průtok na státní hranici 308 m 3/s, maximální průtok 4462 m3 /s, podle vodnosti 23. řeka v Evropě). Odvodňuje 65 % plochy ČR, ale 97 % plochy Čech. Skutečné monumentality nabývá v „Bráně Čech“ – Porta Bohemica u Žernosek, a zejména v Labských pískovcích. Údolí Labe je mezi Litoměřicemi a Děčínem na jednu stranu chráněno v rámci Chráněné krajinné oblasti České středohoří, na druhou stranu je právě v monumentálním úseku přiléhajícím k Bráně Čech nelítostně ničeno těžbou kamene na Deblíku a Trabici. V porovnání s tím je úsek mezi Děčínem a hranicí poněkud nižší – hloubka kaňonu se zde pohybuje mezi 200–300 m, ale zato skalnatější a sevřenější. Česká strana údolí není (na rozdíl od německé) postižena těžbou stavebního kamene. Silnice do Hřenska byla postavena až během 2. světové války. Stěny údolí jsou velmi dobře zachovány. Úpravy, jejichž cílem je splavnost Labe, zejména napřimování a zužování toku, probíhají již asi 200 let, ale jsou omezeny na říční nivu. I přes tyto úpravy a značné, v poslední době se zmírňující znečištění toku si Labe i v tomto úseku dokázalo udržet přirozený charakter volně tekoucí řeky. Železnice Praha– Drážďany dnes již dobře splývá s okolím. Kaňon Labe je jediným pískovcovým kaňonem na území ČR, kterým protéká velká řeka. Zároveň je to kaňon s největším vodním tokem v českých zemích a s výrazně vyvinutým říčním fenoménem, který se díky své pozici v pohraničním horstvu odlišuje od středočeské oblasti s kaňonem Berounky a Vltavy. Odlišnost je dána zejména substrátem, mikroklimatem a umístěním vůči Severoněmecké nížině. Úživné neovulkanické substráty Českého středohoří přecházejí u Děčína do chudých kvádrových pískovců a zároveň se mění teplotní a srážkový gradient z teplých a suchých strání Středohoří do chladnějších a vlhčích končin (až o 300 mm ročních srážek) Labských pískovců. Na kaňon je vázána řada geologických profilů včetně kontaktu křídových pískovců s podložním krystalinikem a velké množství skalních útvarů, jako

638


jsou nápadné skály a pseudokrasové jeskyně. Údolím Labe zároveň prochází význačná tektonická porucha labského lineamentu (tj. hlubinného zlomu), která je od svrchního proterozoika opakovaně aktivována. V severozápadním pokračování labského lineamentu na německé straně např. leží až 500 m hluboká pohřbená fosilní údolí Labe, jihovýchodní pokračování zasahuje daleko do Českého masivu a ovlivňuje např. příkrý, zlomový svah Železných hor nad Čáslaví. Navrhované území je jedinou přímou spojnicí mezi Severoněmeckou nížinou a Českou kotlinou. Představuje biokoridor (o biokoridorech viz diskusi ve Vesmíru 72, str. 166, 292 a 353, 1993) prvního řádu a místo srovnatelného významu jako např. Železná vrata na Dunaji. Průběh a relativní stálost přirozené hranice v historii Čech představuje nezanedbatelnou kulturní hodnotu, která je vytyčena důležitými hraničními mezníky, jako jsou Třístoličník na Šumavě, Klínovec v Krušných horách, Sněžka v Krkonoších a údolí Labe u Hřenska. Zatímco téměř všechny ostatní význačné, přirozené „hraniční mezníky“ jsou již desetiletí chráněny, je kaňon Labe ponechán téměř bez ochrany, přestože jde o krajinný fenomén nejvyšší hodnoty. V památkové péči se celoevropsky začíná uplatňovat systém chráněných krajinných zón (National Landscape Heritage), jakým je např. na našem území Slavkovské bojiště. Kaňon Labe, který sehrál velmi důležitou (jakkoliv problematickou) roli ve vzájemných vztazích s naším dlouhodobě nejvlivnějším sousedem – Německem, má vyšší kulturní hodnotu než většina vyhlášených či navrhovaných krajinných zón. Poslední archeologické nálezy navíc ukazují, že oblast Labských pískovců, tradičně považovaná za „pustý, nepropustný hvozd“, byla ve skutečnosti intenzivně využívanou krajinou. Strážci CHKO nalezli při povrchovém průzkumu přímo v jádru Labských pískovců čtyři mezolitické převisy, slovanské hradiště, řadu pravěkých lokalit různých kultur a několik desítek středověkých objektů. Pravděpodobně se ukáže, že oblast tvořila nejméně v mezolitu před 8–9 000 lety, v období lužické kultury asi v 10. stol. př. Kristem a v raném středověku stejně důležitou civilizační hranici jako v novějších českých dějinách. Klíčovým komunikačním místem je opět kaňon Labe – „dálnice pravěkých i historických kultur“. Nepochybuji o tom, že přírodovědci z ostatních oborů, jako jsou např. botanici (dolní tok Labe je např. důležitou lokalitou drobnokvětu pobřežního) nebo biologové (dokumentující šíření bobra či kraba vlnoklepetého a dalších druhů), by mohli poskytnout řadu podpůrných údajů pro vyhlášení kaňonu Labe za národní přírodní památku. Nicméně morfologická a kulturní hodnota tohoto území, které je již téměř 20 let na německé straně velmi přísně chráněno, je sama o sobě natolik velká, že plně odpovídá náplni národní památky a je vlastně ostuda, že dosud není patřičně chráněna. Několikrát připravovaný a několikrát odložený národní park Labské pískovce jako součást Česko–saského Švýcarska by i v případě svého vyhlášení pokryl jen úzkou hraniční zónu – proto je nutné uvažovat o začlenění labského kaňonu do jednoho většího celku chráněného v nějaké vyšší kategorii, jako je např. národní rezervace či navržená národní přírodní památka. /Upravená verze autorova dopisu zaslaného řediteli Správy CHKO Labské pískovce Ing. W. Hentschelovi jako podnět k vyhlášení kaňonu Labe za národní přírodní památku/

Josef Emanuel Hibsch syn sopečného pohoří

Recommend Documents