JOSEF ÈAPEK: STÍN KAPRADINY

JOSEF ÈAPEK: STÍN KAPRADINY

Rudolf Aksamit a Václav Kala, kamarádi v dobrém i zlém, se shýbali nad koøistí. Ty modrý, èerný a zelený lese, ty lese hnìdý a mlhavý! divá radost jim probíhá pytláckými nervy; pod prsty mìli tìlo zvíøete, to krásné tìlo srnce. – Byl jejich. „Vašku –Vašku,“ sykotal Aksamit „Rudo, ach, Rudo,“ vydechl Václav Kala. Tøásli se okouzlením; rozkoš v nich nadšenì trnula, krví šumìla opilá závra. Ty mùj kulatý svìte, to se nám to dnes povedlo! To se ani povídat nedá. Vašek a Ruda se shýbali nad srncem, pod prsty mìli tìlo zvíøete, poddajné, ještì teplé, ještì nádhernì napjaté, a teï do toho z houští vyrazil hajný a zaryèel: „Stùj!” Tohleto byly staré úèty, hlas hajného chraptìl zuøivostí. Ty štìdrý, divoký lese! To tìlo srnce, ještì teplé a napjaté! Pytlácká radost se naráz v žilách zastavila a náhlým pøetlakem vyvøela v lávu rudého vzteku. Ruda se pøikrèil za srncem, naježila se v nìm rozlícená šelma, Vašek se cítí hajnému skákati na krk. A už vyšlehl oheò msty, puška práskla, to Ruda støílí do hajného. „Potvory!“ køièí nepøítel a kácí se do trávy, hlavu na stranu. A ještì nìkolik ran do nìho, jak tady klesá a leží. „Má dost!“ sípe Vašek, a Ruda tøíští ještì navrch pažbou to zbité tìlo, které už duše opustila. Vy jste mnì dali - chroptí tìlo, ale ta vzkypìlá láva nemá konce, vøe sopeènì a valí se až pod nehty, až do horkých boltcù, až do víèek oèí. Má dost, skuèí Rudolf Aksamit a Václav Kala, má dost, to mrtvé tìlo, ještì teplé, ještì napjaté, to poddajné tìlo, které už nikdy hajným nebude. Ten nám už toho srnce nevezme, ten se už nikdy nebude naparovat po lesích, ten už si nikdy nepùjde pro tabák! – To tìlo bylo pøece už bez života, není

v nìm krve ani duše, už necítí, ani nevnímá, a ještì je bijí a kopají. To byl vraždìn hnìv hnìvem, z᚝ záští, poøádek zloèinem a právo zlým strachem, ten nebožtík byl proto tak lítì pobíjen, protože se poøád nezdál mrtvý dost. Má dost! popadá Vašek po dechu. To jsme ho dodìlali, tenhle hajný už nikoho z lesa vyhánìti nebude: pod jeho nohama už nikdy nezachrastí suché jehlièí; hola, ten mrtvý si už nikdy neposadí na klín své nejmladší dítì, žábu svìtlých vláskù, která se ještì nenauèila øíkati táto. Ten se už domù nevrátí takový, jaký odešel! Budou u hajných èekat, táta nikde. I obuje se hajná, hodí si pøes hlavu šátek a bìží: Otevøte, to jsem já, hajná, muž se mnì z lesa nevrátil! Jestlipak se mu nìco nestalo, jestlipak nám ho tam nezabili! – Ach, bože, hajná, a jak! už jsme ho našli. Darmo vám nebylo ouzko: podívejte se, co vám z nìho udìlali! Najdou hajného, hajný je surovì pobitý, a budou hledat, kdo mu to udìlal. To? Tohle mnì na chlup tak vypadá jako pytlácká msta. Troufám, že neprohádám chalupu, když myslím, že ani nemusíte hledat moc daleko – Vašku, pryè! syèí Ruda Aksamit, aby nás tu tak nìkdo vidìl! Pryè odtud, pryè! Ruèe se pytláci chápou zvìøiny a nechávají mrtvého hajného za sebou. Leží a nehýbe se; brouci mu polezou po tváøi, slimáci popíšou svým støíbrem jeho ustydlé èelo, šedivá mùrka se mu zaplete do vlasù. Však je to jeho vina. Sám si to zpùsobil; proè sem lez! Vlekou se se srncem, teï je jejich, jistotnì je ten kus jejich a už nikoho jiného. Ten zabitý, ten jim ho už nevezme „Sakra taky, co je nám teï platný ten srnec,“ skøípe Vašek, „houby, naè my se tu s ním taháme, k èertu s ním!“ Odhazují srnce. Na, hajný, když jsi tak o nìj stál, tak si ho teda vem!

Lehèeji se to èlovìku bìží svou cestou, když nevleèe na svých bedrech žádné bøímì. Hoj, jak snadno si mùže spìchati ten, koho nic netíží! Koho netlaèí jeho ranec špatností, žádná vina v srdci, koho nespoutává žádná starost a strast, žádný žal.Tak lehkým skokem pøebíhá zajíc stinný úval i pole jetelové, nebo nenese na svých lopatkách nic t잚ího než svùj sivý chlup, tak letmo se kmitá køovinou pták, nebo jeho køídla i nožky nejsou tìžké pod vahou èehokoliv, co by na sobì nesl, tak hbitì uniká suchým listím støevlík, na jehož høbetì nesedí nic než záblesk paprsku sluneèního. Odhodili pytláci své bøímì, na jejich ramenou nesedí ani letmý záblesk paprsku sluneèního a jejich nohy nejsou tìžké pod tíhou èehokoliv, co by na sobì nesli. Vašku, pryè! huèí Ruda a již probíhají roklinou bìhem zajíce a kmitají se ve stráni jako pták. Hej, hola hop! Domù, hej, domù, z lesa ven! Kdo je doma, ten není v lese, kdo spí ve své posteli, nedrtí svýma botama borùvèí, kde se morduje. Hej, dolù s botami! Boty chodí s èlovìkem a byly pøi tom, co se dìlo v lese. A šaty, dolù s tìmi šaty, mordie! Šly do lesa a zase z lesa, co se tam stala vražda. Vycházejí šaty z lesa a nìkdo je uvidìl: Aj, šaty, boty, kde jste se tu vzaly? Jak si to tu dnes v té pozdní chvíli jdete, povídám, koho to v sobì nesete? – Václav Kala a Rudolf Aksamit. – I bodej že jsou to oni, v tìch šatech, na mou duši, vždy já je dobøe znám, vida, že já je hnedka nepoznal! – Ne, ne, dolù s tím, mordie, pušku za trám, dolù s tìmi šaty, hej, a s tìlem do peøin! Co prosím? Kdo øíká, že by byl kdy vidìl bìhati po lese pytláka v košili? Hehe, že by takovýhle bílý košilatý spáè krvavì zabil hajného? Dejte nám pokoj, nám dvìma: jaký hajný? my byli doma, my spíme, my dva o nièem nevíme.

Ruda s Vaškem dobíhají ke kraji lesa. Teï už je z lesa nikdo nedohoní. Teï, ještì pøed šaty, hej hola hop, svléknou ze sebe les. Zvláštní a svým zpùsobem hezký bývá takový kraj lesa. Po jedné stranì máte volnou krajinu, na druhé vyvstává vzhùru les, a je to pásmo pro sebe, nìco jiného, než je sám les ve své vlhké hloubi, a jinakého zas, než jsou louky nebo zprahlá pole pøed lesem. Kvìt, který tu vyrùstá, není týž jako stínumilovná bylina lesù, kde se zelená rokytník a šavel, a je jiný než býlí polní, ty kytky hoøké od sluneèního žáru, jako je mateøídouška, heømánek a ze všeho nejrudìjší mák. Pod obrubou køoví kvete tu zjara žlutý petrklíè i podléštka, v létì pak modrý zvonek, tøeslice a kartouzek. Sem, a zase dál mezi kostøavy a trávnièku, vtrhli v hrubém kalupu dva diví bìžci jako bláznivý vítr, jako splašený dobytek, jako dva valící se balvany. Pozor! syèí Ruda a už jsou tam, kde zaèíná chrpa, koukol a chrastavec; pozor! Ty mùj bídný svìte! Ach, to jsme si dali: Èlovìèe, proè pak se lépe neohlédneš! Vždy se tudy šourá dìdek Èepelkù s motyèkou v podpaží. A za ním Èepelkova bába s rancem: Matièko svatohorská, to jsem se lekla! Hele, škubnul sebou dìda, a oni to zatím Ruda s Vaškem. Povídám, mládenci, co tak chvátáte? Ba tak: to není vítr, ani veèerní strašidla, nejsou to valící se balvany, ani divá zvìø, to Vašek Kala a Ruda Aksamit se tudy – jaká to èertovina je pohání? – v tuhle pozdní hodinu neèekanì ženou z lesa ven, z toho lesa ven. Hej, hoši, povídám, pøece jsem vás v tu chvíli dohonil, zadechl jim mrtvý hajný do týla, tak tam ležím a poøád si myslím, jestli oni si nedají dobøe pozor, to se pak, kluci, budete muset jináè honit, jestli on vás tak nìkdo z lesa bìžet uvidí – „Máme to marné,“ vyrazilo to z Rudy, „teï jsme v tom!“

Z kosmatého temene lesù vysoko se vznesl k nebi pták. Peprný ryzec potí se mlékem, v trouchnivinì skøípají pracovitá kusadla vos. Po paøeze ubírá se svou cestou tesaøík, vláèeje za sebou svùj dlouhý knír. Pápìøí bodláku pluje prozáøenou štìrbinou mezi vìtvemi smrkovými. Mír boží, nedìle, vznáší se nad høbety lesù. Dole na silnici zarazilo auto Vystoupil pán a ujímá se fotografického aparátu. Za ním druhý ve sportovním a zapaluje si cigaretu. Dvì dámy se vysoukaly z auta a trhají rùžové vstavaèe. „Je to nádhera,“ rozkochává se amatér, zakusuje se vycenìným objektivem do zelené lesní krajiny. “Bezmála tøi ètvrtì hodiny už jedeme a poøád hluboký les. A to tu máte jeden revír na druhém; však se tudy lze samým lesem dostati až na hranice.“ „Nu, to je opravdu les,“ míní druhý a rozhlíží se ponìkud roztržitì dokola. „Nemohu zapomenout na ten krásný mech, který jsme vidìli,” odpovídá dáma, trhající vstavaèe; „nevíte, jak se ten úžasnì zelený mech jmenuje?“ “Ten mech? jakpak on se ten mech jmenuje?“ zasmušuje se kouøící pán, „kdysi jsem to vìdìl a živou mocí ne a ne si vzpomenout –“ „Není to rašeliník?“ míní druhá dáma. „Ne, ne, rašeliník to není, já si snad vzpomenu,“ teskní kuøák; “v rašeliníku døímají pøes den bludièky a ohnivý muž, ale jak on jen se jmenuje, ten vysoký mech, ten krásný mech, který byl pohovkou skøítkù a lùžkem vil, ten vysoký a zelený mech našeho chlapectví?“ „Udìlal jsem tady šest snímkù,“ hlásí pán s kodakem, „honem nasedat, jedem zas dál! Za nìkolik kilometrù pøijde kopec, tam jsme kdysi našli bíle kvetoucí vøes – “

„Tìm se to jede, banda zatracená,“ odplivl si nahoøe na stráni Ruda Aksamit a rýpe v trávì suchou vìtvièkou, „a my tady máme jen ty svoje nohy.“ „Máma mne zahlídla,“ vypravuje Václav Kala, „a ptá se: Kam jdeš, Vašku? Kam by? povídám, jen tak ven.“ „Taky jsem se s nikým nerozlouèil,“ praví Ruda; „ještì jsem jim vypil všechno mléko a hajdy pryè.“ „Jestli pak asi už u nás byli èetníci?” „Záleží na tom, jestli ho už našli,“ zlomil Ruda vìtvièku. „A teï se shánìjí po nás.” „Mùže být.“ „Jak oni to dìlají? jestli se psem –“ “Pro mì, tøeba a s velbloudem; mají aspoò co dìlat. Víš, Vašku, nìco ti povím: a si nás honí! A si nás honí tady po tìch lesích! Tady nás, paneèku, tak hned nechytnou! Honí, èmuchají, pachtìjí se, nechytnou, nemají nikoho a zapomene se. Takových vìcí se stává – Podívej: hledali toho Paduba, co v Hùrkách zabil své dìvèe, dva roky ho hledali a nenašli –“ „Ale pak ho pøece dostali.“ „Proè nebyl chytøejší, mezek jeden, sám se dal chytit: dìvèe prý ho ve spaní strašilo. Pøišlo na nìho svìdomí, to je to – Nebo mᚠjiné pøípady vem si tedy, jak hledali toho, co zabil hospodského i s hospodskou na Krákorce. Je tomu šest let a ještì toho dotyèného nemají. Ani nevìdí, kdo to je. A nikdo si už na to ani nevzpomene. A jemu, možná, je nìkde docela fajn.“ „A že se jim tøeba všem smìje.“ „Však my se také mùžeme smát Vašku.Vašku, a si nás chytají tady po tìch lesích, s pánembohem, jen a to zkusí, mnì je to jedno! Rád bych ho vidìl, toho našeho tlustého strážmistra, jak by se ten kratinožka honil po lese jako starý šváb. Kdyby na to pøišlo, na místì se ti tu schovám, hledej, hledej a nenajdeš a ještì øekneš, že jsem neviditelný. Jestli se èlovìk neschová v lese, tak už nikde.“ „Ale jeho – hajného – pøece najdou.“ „To je jiná vìc. Proè by nenašli, to není jako

my, mrtvý – ten se neschovává, ten právì se chce lidem ukázat.“ „Hm – taky každý ne: mᚠzase takové mrtvé, že se náramnì schovávají. Koukej, takový sebevrah. Ten se nechce ukázat, ten se, èlovìèe, nìkdy schovává a jak! Zaleze si s tím nìkam na pùdu, do kouta, do stodoly, do kùlny, nebo tajnì do lesa, jen aby ho nikdo nevidìl, a nenajdou ho tøeba až bùhvíkdy.“ „Anebo taky ne. Nìkdy se takový sebevrah zrovna chce ukázat, jako kdyby mu ukrutnì moc na tom záleželo. Nastrojí si to všechno tak, jen aby ho co nejvíc bylo vidìt. Jsou takoví, co to udìlají naschvál, domácím lidem na zlost, aby se za nìco pomstili. Jako ten mùj švagr: o padesát korun se pohádali, o padesát korun, ti povídám, a ještì jim to na stùl napsal køídou, aby vìdìli...” „Ale povídáme si tu, Rudo, na cestu pìkné vìci, jen co je pravda“ „To? To mnì nekazí náladu. Jen tak jsem si vzpomnìl. – To se ví, cožpak nám tady v tìch lesích není dost dobøe? Vždy jsme tu, èlovìèe drahá, jako na výletì, ty stromy, to slunce, jsou tu ptáèkové, kytky tu kvetou, noci jsou teï jak víno, nic na práci, paneèku, nìco takového, to by nám ledaskdo závidìl!“ „Cožpak o to: les je to ze všeho nejlepší.“ „Jsou milionáøi, že by za to zaplatili bùhvíco, aby takhle mohli bydlet v lese, jezdit si po lesích sem a tam, zùstat si, kde se jim to zlíbí a zas dál – ale nemají na to pokdy.“ “Nebo jako byli ti poustevníci. Odešli od lidí a žili si v lese bez starosti po celý život, až do smrti. Tøeba všechny poklady svìta jim mohli dávat, les jim byl milejší.“ Nad lesem se klene modrá kružba nebes jako nekoneèný úsmìv. Sám Mír míru dospìl na své nestálé pouti svìtem do této lesní krajiny; zavìsiv se do zeleného síoví veškeré vegetace, vyhøívá se tu v záplavì záøe sluneèní. Dívá se vzhùru v nebes báò, zhlíží se v ní okem sladce otevøeným a pokojným, milostnì vrací jí ten její širý úsmìv. Tichým mírem

šumí èervená krev i bílá míza všeho, co žije. Neslyšeti ani tikavého hlásku mladé srny. Mír, vdechuje sladký vítr travinám; Mír, šepotají traviny kvìtùm; Mír, líbá kvìtina svou vùní motýla, a motýl usíná v její korunce, opojen svým køehkým životem. Mír, mír, dýchá všechna teplá dálava. “Heleï, Vašku,” vytrhnul se Ruda a vynímá z kapsy automatickou pistoli. “Ta je dobrá, to ti uznávám,” váží ji Vašek závistivì v dlani. To je sakra lepší, než jeho nùž, by i na obì strany byl broušený. „A celá krabièka ostrých k tomu Vašku, nìco ti povím: pøísahejme si, že – a je jak je – my jsme vždycky dva kamarádi. Že my dva se nikdy neopustíme.“ “To víš, Rudo, to víš!“ Mír, dýchá všechna dálava; hrudí obou kamarádù dme se síla neomezeného spoléhání. Natøásajíce libostí své údy, vydávají se na další pou. Sladkostí dýchá všechno svìtlo i stín. Dole, vidìti, vede silnice pøes strž. Na døevìném mostì se zastavil hlouèek chlapcù. Kouzelný zmatek paprskù, stínù a zurèivých vod spøádá se po strži dolù. Chlapci zpívají a výskají. Poskakují skoky skøítèími, házejí dolù do pìnivého víru šišky a haluze. Ty blaživý hluku volnosti! Je ie ié, uidy uidy ió, ra rá! Tam ti dva, nahoøe v mlází, dýchají ten Mír míru, ten den jako by muzika hrála, neomezené spoléhání. Jim by se tak chtìlo výskat, ó pøetékající poháre svobody, ó pøátelství! ach, a uidy uidy ió ra rá! skákati skoky skøítèími, metati z plných hrstí za pìnivým vírem, který tu uplývá spádem nad lidský život rychlejším. „Pojïme,” vzpamatoval se Ruda. Vláènì se za jejich kroky zavírá mlází. Jdou tiše a šikovnì, sotva se vìtévka pohne. V temném klenutí jejich hrudi zavøeny jsou zbùjné skoky skøítèí, pevnì zamèeno všechno jasné

halekání. Obezøetnì, chytøe a plaše utlumují na sobì každý hluk života. Ej, výskejte, køepèete, veselí chlapci u mostního zábradlí! Metejte z plných dlaní olšové haluze v tenhle spád, který tu v jiskøivém zmatku paprskù a stínù nad život lidský rychleji se žene neznámo kam. Ètvrtý, ba ne, teprve tøetí den se Rudolf Aksamit a Václav Kala skrývají v lesích. Cesta jejich je klikatá a míøí neví se kam. Povídají si, že si jdou, kam se jim chce, ale zajisté, že Strach je tím vùdcem, který je vede stezkami neoznaèenými. Jejich stopy se mísí se stopami lišek a jelenù, silnice, po nichž se ostražitì ubírají za sebou, vyšlapali slepýš a slimák. Vìru, že jsou to cesty tìch cest, po jakých lidé za poctivou denní prací nechodí. Poléhali na listí bukovém, pod vìtvemi bøezovými, v houštinách malinových. Hrubé prsty jsou potøísnì- ny šavami bobulí a z proklaté díry úst, plné násilnictví, voní to po jahodách. Zda jsi kdy, ty èerná duše, vidìla nìco tak èistého a bílého, jako je kvìt jahodový? Já? pravíš, a kolikrát! Co má na tom být: pøece ten bílý jas jitra, který mne (jak dlouho ještì?) vždy poznovu uvádí z beztvarého lùna noci ve vezdejší den, odívaje mne podobou èlovìkovou. Tito dva spíše však se zdržují blíž u bìlosti kvìtu jahodového, blíž u temných úponkù bøeèanových, radìji ještì však u stínu, který je stínem stínu kapradí, a ještì milejší je jim dusné šero, kde èpí divoká plevel èesneku medvìdího. Nebo jestli je pohání Strach, èím jsou jim podoby lidské? – A ještì jedno je jisto: kamarádi tohoto druhu mohou se ménì bát noci než dne. Ale ne! Báli se i nebáli, podle toho, jak pøecházel den a sunula se noc; že byli ostražití i otrlí; že byli tupí, že byli divo-

cí. Asi, øíkali si, asi je štìstí na naší stranì; ale nesmíme si to zkazit. A opravdu: aèkoliv jejich paty, upalující pøed trestem, byly poznamenány krví, nikdo jich nehonil, a vrahovu útìku bylo dopøáno pohody a klidu. Mlèky jim houština poskytuje prùchod, nevztahujíc za nimi svého vìtvoví, aby je zadržela. Aè je samota vždy tហa podstaty své nikde nemìní, mohli ji poznati v obou jejích podobách: Samotu bílou a Samotu èernou. Èím jim však byla, tøebaže v drobném hemžení zlézali širé záhyby jejího roucha, když se táhli stíny a svìtly, po stranách jižních i se- verních, sotva zøetelní pod sluncem i docela ztajeni v tmách? “Ty krásný lese, lese veliký a voòavý, ty krásný lese èeskoslovenský!“ raduje se Ruda Aksamit ze záplavy kolmé, vodorovné a šikmé zelenì. Vysoko nahoøe švihla sebou jedlová vìtev pod lehkým skokem ryšavé veverky; za ní pak bìží druhá, ještì ryšavìjší. Dole kvetou pomnìnky podél stružky, která neviditelnì zurèí v travinách. Na nepostøehnutelné nitce kymácí se pavouèek, trápený drobounkou starostí o své živobytí. Ó, ètenáøi, kéž i my, s myslí pokojnou, mohli bychom toto vše v této chvíli vidìti! Rozjaøen krásou a silou lesa hledá Ruda, èím by mu dal najevo své pokrevní srozumìní: i drží v ruce svìží haluz a do úst si vetknul rùžovou kvìtinu. Vašek za ním.Vidí les i haluz v Rudovì ruce, uzøel i v jeho rtech rùžovou kvìtinu. Ale tak jako vnitøek bobule bývá naplnìn jádrem, tak v jeho nitru usadila se vidina. „Hajný má asi pohøeb.“ To se Vašek rozpomnìl na domov: podivnì ostøe, naléhavì, avšak aniž by se jasná soustøedìnost v jeho srdci èím milosrdným zachvìla, uvidìl pohøeb hajného. Po vyprahlé serpentinì vzhùru podél cihelny vine se ke høbitovu èerný prùvod. Vedle pohøebního vozu jdou myslivci s vìncem. Za rakví

v nových šatech ètyøi dìti hajného. Hajná, tisknouc k vyplakaným oèím bílý šátek, vede se s èisounkým staøíkem šedých licousù; to nebožtíkùv otec, i diví se staroch, jak je to možno, že táta pøežívá svého syna. Bože, jak to jen mùže být? Já taký vetchý a starý, a on jako skála! Prùvod zatáèí serpentinou vzhùru. Je to slavný pohøeb. Jsou tu páni z lesní správy, celá vesnice vyprovází mrtvého, pøemnoho lidí sem pøišlo z okolí. Jako tam, kde je pramen, rosí se rozpuklá štìrbina skal èirými kapkami, tak z Vaškova nitra prosakují sklenìné jasné myšlenky. Vidí chlapce ministranty v krátkých komžích, sleduje, jak vlnivì ke høbitovu vzhùru se kymácí èerným flórem ovìšený køíž. Vidí jednoho každého z prùvodu; podivnì èiøe a tvrdì je zøí, jak tu pøed ním defilují pán nepán, sousedi i pøespolní, muži, starci a ženy, i to rozptýlené stádo dìtí. Každého z nich zná. Oba hospodští; uèitel a industriální uèitelka; sleèna z pošty; mlynáø od Dolního a mlynáø od Homího Potoka, zednický mistr z mìsteèka. Kupec a kováø; výmìnkáø shora i zdola, lidé ze samot, i ta hrbatá švadlena. Poèítá: nikdo z tìch, které tu oèekával, tu neschází. Suchoparným svahem vzhùru se navíjí pohøební prùvod, hudba zahrává. Vašek slyší znìt tu povìstnou køídlovku Elsnerovu. Ty pýcho naší krajiny, køídlovko Elsnerova! Zní, zní, jako vždy znívala, kdykoliv ji rozehrává Elsner Eduard, ten slavný hráè. Zní, zní bøeskným i žalným zvukem, vznosnì povzlétá její jasný zpìv nahoru k oblakùm, nese se daleko k horám, opile sklouzá od temene k temeni, tryská vzhùru nad lesy a zase klesá, pláèe a kvílí; její naøíkání mìkce zaléhá údolími, hladí hlinitá úboèí, horoucnì se pøivíjí k štítùm chalup, bloudí sadem, sladce utkvívá mezi vìtvemi stromù jabloòových, rozechvívá nyvým steskem stébla trav.

Tou køídlovkou, kterou tolikrát rozeznìl k tanci i k pohøbu, pøihrál si Elsner nejkrásnìjší ženu celého kraje. Šla za ním náhle a bez rozmyslu, tak ji pøitáhla èaromoc toho zpìvu, že nemohla odolat a odtrhla se ode všech, kteøí nepochybnì by ji milovali vroucnìji, z vìtšího kusa srdce, než ten kulhavý a nakøivený muzikant, jehož všechen rozum a síla, jehož celá duše a srdce sídlily jen v té køídlovce. Vdechl ji tam a zaklel, jsa ještì mlád, už záhy, kdy se mu jednoho dne zazdálo, že milost i láska, i všechna ostatní hnutí duše a srdce jsou mu obtížny. Tak hrál k tanci, kdy jeho køídlovka kol do kola tøepotala pestrými prapory radosti, tak hrál i k pohøbu, živým i mrtvým, aèkoliv ani hudba takové síly, takový zpìv, vzlykající pøes doly i vrchy, žádného zemøelého už zpìt do života pøivolat nedovedou. Èaruje Elsner svou køídlovkou, dokoøán otevírá zabitému hajnému mocí své hudby køídla nebeských bran. I vejde tam hajný u veliké slávì; již ho nesou vzhùru, k branám høbitovním. Nu což, slavný hajný to je: jen o nìm mluví teï celý kraj. Všichni v prùvodu si vypravují a mluví jen o hajném. Byl to dobrý hajný: dobrák, ba ano, to byl, ale také pøísný, kde toho bylo potøeba, ale také zas spravedlivý, èlovìk, jakého tak hned nenajdeš. Však má veliký prùvod, takovou úèast už dávno kraj nevidìl. Nikdo z tìch, kdož by tu mìli být, domácí èi pøespolní, zde neschází. Není tu jen Václav Kala a Rudolf Aksamit. Slavní, moc dùležití jsou to hoši, ti dva. Kdo zabil hajného? Kdo mu to udìlal? Václav Kala a Ruda Aksamit. Tak, tak, ti dva; jak bych neznal, tetka, celý kraj o nich mluví, jakpak bych nevìdìl! To jsou ti dva, co to zpùsobili, ti jsou známí, ti dva, co zabili hajného. Kde jsou? A se jdou pochlubit! Kde je Vašek, Václav Kala, a Ruda, Rudolf Aksamit? Utekli po vykonaném èinu, skrývají se, ale jsou hledáni. Dobøe tak,

kýž je brzo dostanou! ale, jáøku: dejte pozor, ti dva, to nejsou jen tak obyèejní chasníci! Ten se jen tak nedá, kdo dovedl takhle hovadsky zabít èlovìka. To jsou dva vlci, divé šelmy, krvaví ïáblové, ne-li co vzteklejšího; to nejsou jen tak lidé, jako jsme my, vy, sousedé, anebo já; troufám, ti mají v sobì nìjakou smìlost, takovým ono se od nìjaké té kapky krve špatnì nedìlá – Takoví hrdinové to jsou, ti dva. Vašek vzhlédl k Aksamitovi, jak si to šlape napøed, napínaje hrubým svalstvem záda své kazajky, jak má tvrdá stehna naditá v napjatých nohavicích, lesní kvìtinu v ústech. Ba, to není Ruda šlapající prach vesnice, Ruda tlaèící pøed sebou trakaø, Ruda s tahací harmonikou nedìlního odpoledne. Hleïme, roste to ve Vaškovi, pro nás to byla malièkost, zabíti toho hajné- ho – a jak se teï naše postavení ve svìtì zmìnilo! „Poslyš, Rudo, teï jsme nìjak vzácní, o jiném než o nás se teï doma nemluví. Hajného pochovají, s tím bude konec – ale s námi, s námi mají teï nìjakou starost!“ „To bych øekl! A píše se o nás v novinách! – ” „V novinách! A honí nás, to máme jisté.” ,,Já bych to nikomu neradil. Mohlo by je to mrzet, pro ledaskoho by to mohlo špatnì dopadnout.” Vašek si pøedstavuje své jméno tištìné v novinách. Hoho, celá vesnice otevøe úžasem hubu. Jen koukej, svìte: Václav Kala a Rudolf Aksamit! Tak je to tedy. Tu ucítil, jak jeho osudu nevšednì pøirùstá: Vašku, vždy ty jsi se sám doposud neznal, ani jsi nevìdìl, koho to v sobì nosíš! „Rudo! S námi, Rudo, je to teï jinaèí, než bývalo. Jinak, než u tìch ostatních; to není jen tak.“ „Bah,” vece Ruda, “to se ani nedá srovnávat.“ „Hled’, Vašku,” položil se Rudùv nehet na drsné zbytky zdi, tam nahoøe, kde v dávných dobách stával loupežný

hrad.”Tehdy jsme mìli být na svìtì, milá brachu, to by bylo nìco pro nás – Ale teï?“ Byl hrad, a není. Byli èasové, a už nejsou. Vašek pøemítá, jak pøirostlo jeho osudu. Sám se tomu divím, ale už je to tak, že se nám tak hned každý nevyrovná. Zabili jsme hajného kvùli srnci, a budou-li nás honit, povídá Ruda, že to mùže pro ledaskoho špatnì do- padnout A já jsem také takový, jako mùj kamarád. Ano, to jsme my; to osud, tak se nᚠživot utvoøil. Kde bych se byl nadál, že se staneme takovými pány života a smrti, my dva! Vzkypìla v nìm potøeba nepomíjivosti. Vystoupil na kámen a hrotem kudly jal se rýti veliké V.K., pod to pak datum dne a roku. “Dej s tím pokoj, ty blázne, co myslíš, jakpak kdyby to nìkdo tady uvidìl?” Práce byla už skoro hotova, i pokraèuje v ní Vašek jiným zpùsobem: vyškrabává hrotem nože svùj zápis, ruší zas, co tu pracnì urobil. Mizí záznam jména, mizí záznam èasu. Václav Kala stírá z kamene své já. Dùkladnì a trpìlivì, s blahým uspokojením práce poøádnì udìlané. „Nevadí,” zabruèel, když toto dílo bylo hotovo: však ono se na nás tak hned nezapomene!” „Jsme my to nìjací chlapíci, my dva –“ zvedá se Ruda ráno ze suchého listí. Dva lesní dravci, lvové, sokoli, dva sveøepí tygøi lesních houštin, my, hoho! nám se tak hned každý na kobylku nedostane. „Myslím, že mají z nás strach.” Co? vypadá tady ten Vašek, jako by se bál? Mraènì a smìle zírá pøed sebe, jako by kumpanii èertù do boje ved. Na toho, jáøku, je možno se spolehnout. Ti dva by, paneèku, nìco vykonali za starých udatných èasù. To by svìt koukal! Co? Zvali je Postrachem lesù, bájí si Ruda Aksamit. Dva dravci roklin a houštin, vycházející z lesù.

„Dneska jsem v dobré náladì,“ vytahuje se Vašek, a už se troufale vydávají rovnou na silnici Nám že by bylo nìco zakázáno! Dneska stojíme za víc, než abychom se bez ustání plahoèili podrostem, kozí nohou, mokøinami, protivnou sutí a roštím, a kašleme na všechno nebezpeèí. Tak, tak, kamaráde, jen vesele do toho; kdoví, co lepšího nás tam vpøedu neèeká! Poèkejme, praví ètenáø, toto mnì jaksi nesouhlasí. Nìco mi je tu divno: jak to, že tito dva, Vašek a Ruda, podléhají takovému kolísání nálady? Zabili hajného zpùsobem zvíøeckým a po vykonaném zloèinu prchají, to správno. Utíkají, bojíce se pronásledování, skrývají se opatrnì jako zajíci, jako divoká zvìø, tají se v lesních trávách, nebo jsou plní strachu, že užuž je èetníci dopadnou. Nech jim ten strach svou palèivostí vysuší plíce, nech je zadáví, a jim svými vzteklými zuby po zásluze vyžere útrobu! A teï najednou se vydávají na otevøenou silnici docela troufale, nepøedloženì, ba až se slepou drzostí. Kde je tu jaká dùslednost? Jak mùže nìkdo být zároveò zbabìlý a zároveò tou mìrou smìlý? I mùže, ètenáøi. Kupøíkladu Václav Kala a Rudolf Aksamit. A nejen oni: však máme toho každý z nás nìkde nìjakou zkušenost, že bázeò i surová zloba zá- roveò mohou sídliti v jediném tìle, aniž by tu kdy navzájem vešly do nìjakého tak nesnesitelného rozporu, že by se onomu dotyènému jeho vlastní život zdál nemožným. A proè vlastnì, ptám se já, by se jejich nálada vùbec nemìla mìniti? Nìkdy prchali ve slunci a jindy se krèili ve stínu; tøeba se to v nich mìnilo i podle rázu krajiny. A proè by se nemìnila tøebas i docela bezdùvodnì, v skocích náhlých a nelogických, proè by se nemìnila, když pøece nálada už

veškerou svou povahou je nestálá a mìnivá! A co je nejpodstatnìjšího: je-li tìlo nemocno, vyrovnává se s nemocí tím zpùsobem, že vùèi jejím útokùm nastavuje zároveò zvýšenou trpnost i aktivitu. Stejnì tak i ten, kdo je tísnìn a pronásledován. Je-li pak pánem svého osudu? Ví-li, co pøinese pøíští hodina? To úloha trpná. Ale tou mìrou, jak mu to nedá, aby se nebouøil proti této trpnosti, pøehrává se do role èinné. Prchá, ale zároveò chce jednati. Je v bídném útisku, ale vzpíná se za bezstarostností. V patách ho šimrá tøas, ale pudí ho to dìlati pána. Tak je v nìm lepší s horším v ustavièné nerovnováze. Jaký div potom, že se jeho nálada mìní! Však on jim jejich zloèin nebude jen tak darován. Nepochybnì že spravedlnost se po nich ptá, že je jim v patách, že jsou pronásledováni. Ale zatím, jak jsme vidìli, nemá tato honba zjevných obrysù. Je beztvará a nevyplývá z ní dosud urèitý vzorec; ještì se jim nepostavilo do cesty žádné takové znamení, které by oèitì potvrzovalo, že by mìli dbát zbabìlé plachosti ještì víc, než se jim za tohoto pìkného rána zdálo snesitelno. Tohoto dne cítí se tedy Ruda s Vaškem na volnosti. Jsou pány svých krokù, a - to se tøeba ještì ukáže! kdoví i èeho jiného! Mohou si dìlat, co chtìjí; žádná cizí vùle ani moc jim dvìma dnes ani napøíštì nic neurèuje. To ten èinný, podnikavý element honìné se k nim obrátil svou jasnìjší stranou a svítí jim na cestu po silnici. Je na ní veselo, a oni si vedou hlasitì, jako by jich celá rota byla; však si tam s nimi šlape Smìlost, Zbùjnost a Zdar, neèesané kamarádstvo hrubých zpùsobù, drzé a hluènìjší, než je vychrtlý a zelenavì bledý Strach, který jen šeptá, ustaviènì šeptá, a to poøád a poøád jen totéž. Ráz dva. Ráz dva!

Ho! napíná se Vašek: potkáme se s lidmi, my dva! to jsem sám zvìdav, jak se projeví naše svoboda. „Heleï - kluka!” Po silnici polo jde, polo poskakuje chlapec s taškou. Hoho! vypadá to jako èlovìk a není to èlovìk: on to jen kluk, pøipadá toto první setkání s èlovìèenstvím Vaškovi komické: já kdovíco èekám a ono èlovìka jen pùl, jen kousek, jen vzoreèek. Ty kluku paèesatá, kdybys ty vìdìl jakou já mohu na tobì osvìdèit moc! Až vyrosteš, mohl bys vypravovat. Kluk pohupuje mošnou a na vyšpuleném zobáku si brouká písnièku vlastní skladby. Mohl bych ti tu písnièku vzít ze rtù a zmìnit ji v zajeèení strachu, mohl bych tì tu rázem pøimrazit, roztøást, mohl bych ti ty tvé poskoky sakramentsky popohnat! „Pojï, Rudo, vezmeme mu tu tašku.“ ,,I nech být!“ Kluk se dává do klusu; pleskaje bosýma nohama, roztáèí prázdnou tašku jako vrtuli. Nu, praví si Vašek, také pravda; co s tím! Je to jako když vrabec skáèe po silnici. „Ty blázne!“ odcedil Ruda, „jaký èert se ti to usadil v zadnici? Ostatnì koukej: tamhle nìkdo jde.“ „Kde?” ptá se Vašek, aèkoliv vidí. Kdosi se blíží po silnici proti nim. Co to asi bude zaè, jakého to svého vyslance jim tu zas èlovìèenstvo v cestu vysílá? Vynoøuje se bosý strejda. Kabát barvy zvìtralého trusu je zroben ze sta záplat, každé otøepané. Strejda šmatlavý, plný plev, napadající v køivých nohou na obì strany, a slabý na oèi „Pochválen,” šeptá a pachtí se dál, pomalu a úpornì, starostlivý, aby svých vìcí nezmeškal. O jej, lidi! kopl Vašek opovržlivì do kamene a kámen daleko odletìl; o jej, svìte, nìjak chuøe to s tebou dopadá. Co je to na nás, na takové dva! Ba vìru že málo; bylo to malé, nijaké a slabé. Svìt jevil se neteèný, dìtský, staøecký a bez moci.

Neútoèil ani se nebránil, neprokazovala se v nìm síla ani vùle.Vaška to rozjaøilo. Nepøehlednutelnì širá, mnohoobsažná, sluncem prozáøená hmota se s provokující chabostí poddávala vyvržencovu výsmìchu. V ohybu lesní cesty vznáší se pod støíškou na šikmém kùlu obraz Bohorodièky. Nìkdo bezbožný vytloukl sklo z rozpadajícího se rámu a nìkdo v pokoøe položil k její patì rùžová poupata, uvadlý hledík a kopretiny. S jejím vybledlým a nepøítomným pohledem setkal se Vašek, rozhlížející se zbujnì dokola, èím by dal najevo své panování. Aspoò tohle! øekl si a se snadným rupnutím vylomil kùl ze zemì. Nato jal se dohánìti Rudu, tøímaje pøed sebou Mariin obraz jako korouhev. Ruda se zašklebil. Takto pak Vašek postavil se v èelo prùvodu a vyrazil z nosu meèivou poutní píseò. Ruda však se vložil do legrace jaksi škaredì. „Pøestaò s tím hulákáním! a tohle to,” rozmáchnuv se vyrval Vaškovi z rukou jeho hraèku a vmetl ji do trnkového køoví, „tohleto jsi tam mohl radìji nechat!” S podìšeným rokotem vyrazilo zpod trnek hejno koroptví - Ne, není v tom souvislosti, to se jen tak zdálo, ulekl se V ašek, sleduje pád Matky boží i povzlet hluèných ptákù sluchem i oèima. „Tak. Abys už neblbnul,“ šouchnul ho Ruda. „Podívej, ty hlupáku, tamhle. To ano. To je nìco!“ I vida! Tam napøed v stromoøadí bøíz, na mou duši, to vypadá jako ženská, a mladá k tomu. Jáøku, tohle je nìco, co by mohlo stát za to. Jsi ty, Rudo, ale neøád. Èlovìèe, pojd’, na tohle zboží se pøece musíme zblízka podívat! Ruda si olíznul pysky a pohvizduje písnièku, dobrou známou z tìch nìkdejších dob, jednu z písnièek Elsnerových. Vašek to nabral níž a podbarvuje druhým hlasem. Nohy sáhují po vo-

jansku, ruce se fešácky klátí vpøed a vzad. Ruda si chystá šprýmovné oslovení. Libì se natøásá skoøicovì èervená suknì, dìvèe se v ní nadnáší jako mladá slepièka. Má to na sobì nìjaké sváteèní. Na hlavì hedvábný šátek tuhý jako z papíru, botièky až do pùl lýtek, ty moje kráso, tohle vidím rád! „Má úcta, sleèno Andulko, tady mùj pan kolega se se mnou hádá, že jste Maøenka, a já zas že Tonièka, a oè, že mám pravdu, že jste Rùženka, no, sleèno Fanynko, ne?“ Kamarádi to nabrali každý podél jedné strany silnice. Ruda vpravo, Vašek nalevo, hlavu natoèenou v pozoru, prsa ven. Huba se zvedá k podnikavému úsmìvu: tak, teï jen do toho, a uvidíme, jestli je to holka k svìtu nebo ne. Dìvèe se ani neohlédne. „Kampak, sleèno, takhle brzo zrána, kampak, kam? Vezmìte nás s sebou, a nezabloudíme, zapomnìli jsme v hospodì auto a šoféra.“ Dìvèe nic, kouká se umínìnì kupøedu. A teï skokem, i sakra, èert ho tu zrovna složil, on tady stojí dìdek s fùrou døíví! Dìvèe hupky k dìdkovi a dává se s ním do hovoru. Chlapi se odlepili. I sakra, ještì jednou, holka jako rozpuk, jako rùžièka, a tady dìdek je jí milejší! Dìvèe se cítí v bezpeèí a kouká teï nevinnì, jako by se jí už nic na svìtì netýkalo. Zpoza vozu vysílá na nì dìda úkosem svùj zkušenì uvážlivý zor. Kamaráde drahá, z tohohle už nic nebude! Tak zase nic. Šlapou si to Ruda s Vaškem dál, nu nepoøídili jsme, lekla se, holka, hehe, a byl tu dìdek a snad kdoví ještì co všelijakého národa kolem toho døíví - i sakra, to je škody nadìláno - eh, však se zas najde jiná! V chlapech to žije zbùjností. Nám je to dovoleno, co vás nemá, tohle nás ještì nezkrotí! Vašek pøemìøuje Rudu oèima, ty kluku dubová, však my si jeden s druhým nezadáme!

Kouká Vašek na Rudu, jak má kazajku nabitou svaly, silná stehna k prasknutí nadita v nohavicích. Zadnice roztøepená, všechno na žvanec, zválené, v neèesaných vlasech jehlièí, mech a suchý list; jen co je pravda; takový kvartýr v lese nikomu na eleganci nepøidá. Boty zrovna tak dobré ke skoku na šibenici, pøehlíží Vašek svou garderobu, kabát, jako by jej na mezi našel, nemluvíc o tom ostatním. Tì bùh, kam se to hrabem, s touhle parádou, to je na takovou sváteèní holku pøece jen trošku moc. A ta krásná úroda vousù, pánbùh požehnej! na vousech se nám nìjak vydaøilo, s dovolením, èím jste to, vašnosti, zalíval? Na Rudovi to zrzavì vypuèelo, jako kdyby se mu z brady vyklubával pekelný zmek. „No, Rudo - ty vypadáš!” „Hm - nemysli si, ty nejinak. Takoví baroni – Sakra, bodej by se nás holky nebály.” „Rudo, takhle se nemùžem ukazovat. Nejde jen o holky - takhle nemùžeme z lesa ven.” Ruda se rozhlíží nahoru a dolù po silnici. Dost jsou zøízeni, marná øeè. „Tak pojï zas tam dovnitø. To už se zaonaèí Však my to takhle nenecháme; však my už si nìjak pomùžem.“ „A Tondo, a mnì zas s Míreèkem nelezeš do kurníku, to ti povídám!“ volá táta a pobízí konì. „Tak tak,” máma za vraty k tomu, „dej pìknì pozor, aby Míreèek odnìkud nespadl. Však jsem zas za malou hodinku zpátky, to víš, co bys dostal!“ Tak tedy odjeli Horákovi i s dìveèkou pro seno a Tondu tu nechali samotného, aby hlídal Míreèka. Sedí Tonda na lavici vedle Míreèka, kouká, jak naši odjíždìjí, a je mu mrzutì. Ledacos by na tomto svìtì rád vykonal, ale musí hlídat Míreèka. A Mirko k nièemu není. Jsou mu teprve dva roky; jakápak s ním hra. Tak tu sedí vedle Míreèka, nazírá pøes prsty bosých nohou na tvrdou a nevlídnou zem, a shledává, že nemá svého bratra dosti rád. Bratra prý

máme milovati láskou bratrskou a køesanskou, ale on nemùže bùhví, že nemùže. Jak ho má dosti milovat, když mu trudná povinnost hlídati Míreèka nedovoluje náležitého rozvinutí života, když ho ten malièký bratr zkra- cuje na všech radostech bytí! Smutno a pusto je Tondovi na tomto svìtì; je zaøízen špatnì, Tonda tu musí žalostnì strádat v otroctví Míreèkovì. Mohl by s kluky do Olší, ale musí hlídat Míreèka; mohl by s kamarády k potoku, ale je tu Míreèek; mohl by do lomu, ale cožpak to jde, s tím Míreèkem? Míreèek omezuje jeho svobodu, deptá jeho osobnost; svýma vratkýma nožièkama ochromuje Míreèek jeho èinorodost, spoutává ho svým nešikovným tìlíèkem, utlaèuje jeho duši svou dvouletou hloupostí, váže na zemi, na vzduchu i ve vodì všechen jeho vzlet. Míreèek si haèá vedle na lavici, zaujat jen sám sebou, a nic si z Tondových bolavých myšlenek nedìlá. „Míreèku, nežvýkej to døívko, a se nezakuckáš.“ – Tak; a teï Míreèek øve. Tak co teï? I sebral Tonda Míreèka a jdou pod kùlnu. Posadil Míreèka dovnitø bryèky a sám si vlezl na kozlík. Malá a hloupá je to hra, já vím, že za mnoho nestojí, ale je to pøece jen o nìco lepší než nic; a tøeba tam Míreèek usne. Ale Míreèek nehodlá usnout a drápe se za Tondou na kozlík. „Tak tedy pojï! Heleï, Míreèku, pojedem k strýci Bedøichovi na posvícení. Hijó, koníèky, hijó, šimle, hijó!“ „Hijó!“ breptá Míreèek a jede. Jede Míreèek k strýcovi na posvícení, ale Tonda nejede: bryèka se nehýbe, nic se nehýbe, celý svìt nehybnì stojí. Nic se na svìtì nedìje, všechno se zastavilo, nic k nièemu není. Línì a pitomì se zastavil celý svìt, celý se potáhl bezbarvou blanou mrtvosti, jen „hijó!” pokøikuje Mí- reèek a jede. Tonda se cítí vìznìm Míreèkovým a ještì hùø. Ó, bratøe, což necítíš, že jsi mým Kainem? “Hijó, hijó!“ provolává Míreèek chrabøe, a na bryèce, jejíž kola se netoèí, veze svého bratra

neradostným svìtem, v nìmž není pohybu ani skuteènosti, mrtvým jako hrob, prázdným jako hluchý oøech, svìtem, který se zastavil v nejtupìjším utkvìní nicoty, v nìmž nièeho, nièeho není. Ach, praví si Tonda, radìji kdybych zemøel! –––––––––––––––––––––––––– „Tondo - Tondó -,“ proráží jakýsi líbezný hláseèek tupou prázdnotu a sladce se dobývá skrz mrtvì hladkou skoøápku tohoto nehybného svìta. Tonda nic. „Tondo -,“ èipernì proklubává se puklou už blanou prázdna zlaté kuøátko hlásku. „Tondo -,“ zaznívá to za vraty povzbudivì a energicky. „Tondó - pojï k nám -,“ láká neodolatelný hlas. „Co?“ ozvalo se z Tondy. „To jsou Suchých Celestýn a Vojta, kamarádi z nejmilejších.“ „Tondo, pojï k nám.“ „Nemohu,“ vychraptìlo z Tondy, „musím hlídat Míreèka.“ „Tondó-,“ vábí Celestýn, „naši koupili novou krávu, pojï se na ni podívat!” „Musím být u Míreèka.“ „Tondó - udìláme si krásnou houpaèku!“ „Když nemohu.” „Mohli bychom na žáby - Tondó -“ “Pojïte vy k nám, já musím být doma!” „Nepùjdem, co tady, tady nic není.“ „Když musím Míreèka -“ Hijó! provolává Míreèek a jede Pane bože, smiluj se, kluci uteèou, hoøkne to v Tondovi, a já tu zas zùstanu s Míreèkem, já pøenešastný. Hijó! slintá Míreèek, jede k strýci Bedøichovi, na bryèce se kola netoèí a svìt stojí. Lalala rarara hohó lala rará - dole v obci se náhle rozpoutal hluk, rámus a halas pøeveliký. Svìt spustil a rozpoutal se nìjak divoce. Hoho lala rará! psi štìkají, zmatek mužských a ženských hlasù vzkypìl nahoru. „Nìco se tam stalo, Tondo, Tondo, pojï se honem podívat!“ Tonda se nemùže udržet a skokem vyráží pøed vrata.

„To je u Holovských! - Asi tam hoøí!“ Dole se rozvíjí veliký poplach. „Kluci, bìžme tam, Tondo, honem, vezmi Míreèka s sebou, honem, pojïme se tam podívat!“ Sbírají Míreèka, Míreèkovi krátké nožky nestaèí, vlekou ho z kopce dolù, Tonda s Celestýnem Honem, kluci, honem! Hijó! to se ten svìt nìjak rozhýbal! Holovským spadlo do sklípku høíbì a teï je nemohou žádnou mocí dostat ven. Když Ruda prohlásil, že už si nìjak pomohou, nemìl žádné jasné pøedstavy o èase a místì, ani o zpùsobu a podobì pomoci, která se jim mìla naskytnouti. Tanulo mu, že lidé, kteøí toho mají potøebu a odvahu, spíše jsou odhodláni si pomoci, než ti, kterým o nic nejde a kterým na žádném zaonaèení nikterak nezáleží. Dále pak, že tento ostatnì tak valnì nedokonalý svìt pøece jen tu a onde poskytuje pøedem neovládnutelné pøíležitosti, jichž, nejde-li to jinak aspoò po zlém se lze chopiti. Namíøili si blíže k lidským pøíbytkùm. Svìt, který poskytuje pøíležitosti, aby si èlovìk po mohl, není ještì nejhorším ze všech myslitelných svìtù. Ruda i Vašek byli spokojeni a zároveò napjati, kdy se setkají s místem a èasem, kde by na nì èekala otevøená Pøíležitost. Leželi nahoøe v bøízách a mlází a koukali na to, co jim bylo nejblíže. Domácí lidé odjíždìjí s vozem a zanechávají svùj statek k ohlídání boží dobrotì a dvìma dìtem. Dìti odbíhají a svìøují chalupu a dvùr péèi boží. Péèe boží snáší se dolù za dìtmi a za høíbìtem, které spadlo do sklípka a nemùže se dostat ven, a za nechává statek Pøíležitosti, která - aèkoliv neveliká - usedá si tu do široka podle svého nejlepšího pohodlí, rozmýšlejíc se, komu by pøála. Líbí se jí ti dva chlapi tam pod bøízami, i poène se s nimi domlouvati oèima. Hle, praví si, lidé nazývají mne Pøíležitostí, a pøece tak málo se mnì

rozumí; nìkteøí mne pøeceòují, a to ne ke své malé škodì, a jindy zase nebývá mne náležitì použito.Tito dva, øekla bych, mají potøebu a odvahu. - I kyne jim, jsouc zvìdavá, jak si pomohou. „Pojï tam dolù!“ velí Ruda, èenich napjatý. Vaškovi se blýskají zuby v koutcích úst; ulevilo se mu, že dìti jsou od chalupy pryè. Je to tak lepší. Je tam èisto, nic jim nebude pøekážet. Jen Pøíležitost se na nì usmívá svým bezvýraznì hladkým oblièejem. „Máme to dobré!“ praví Ruda a už jsou bez velkých rozkladù v tom. Okno, vzadu pod hruškou, poddává se bez valného odporu síle Rudovì. Už jsou tam, už je do sebe pojmul ten zvláštní pach selských komor, ten mouèný a nakyslý pach všeliké sedlácké hojnosti: pach chlebového kvasu, mléka a sýrcù, pach potu, kožených holinek a kypøe naditých cích, kuøecí trus, kohoutí høebínek a za oknem vùnì myrty a pelargónií, to veliké pokojné dobytèe, ta veliká teplá, bìlavá kráva venkovského bytí, která tu na tyhle dva cizí a nepovìdomé hosty zírá okem mírným, široce rozevøeným. Ouha, stará, ouha! To onaèejší chovné zvíøe než pavián èi vilný mandril, než papoušek a cvièený pudl, než ohavný krokodýl, než pyšný páv, než studená ryba slaných vod, to pach stokráte lepší nad pach sádrového prachu, leštìné mosazi a spáleného oleje, než smrad fosforu, laku èi železných pilin. To ze všeho rousnatého a co má teplou krev, a ze všeho, co dosvìdèuje své bytí zápachem ze své podstaty, to nejlepší. To onaèejší božské zvíøe domova, lepší chovná, než pisklavá myš, ta drobná hladová mrška, která na horách obývá koudel svìtnice tkalcovy! „Hem -,“ vtahuje do sebe Vašek, nozdry vrchovatì naplnìny, „tohle je mnì nìco jinšího než tam v lese.” „Jen koukej a neèichej, a tu dlouho nedìláme!” I dávají se hurtem do díla.

Podlaha vrže pod rychlými kroky, skøípou klíèe, víka truhel a dveøe skøíní. O zem pleskl starý kalendáø, zachrastily sklenìné korále. Pod spìšným hmatem to praská v šatníku, zavìšený kabát škube sebou prudce, až se poutko pøetrhlo. Rozlétají se papíry, stvrzenky, svaté obrázky a fotografie. Zásuvky vyskakují pod rázným tahem, rychle vyøízeny, zasouvají se napolo zpìt, váznouce, kde hrubý žmolek látky se vzpøièuje a pøekáží. Veliká bìlavá kráva domácího pokoje neví, co si o tom mysleti. Nechápavì stojí tu uprostøed pøíkrého nepoøádku a nìmì zírá na ty dva dravé hosty okem mírným, široce rozevøeným. Ouha, stará, ouha! Však ty bys jináè buèela, kdyby ti takhle zažehli støechu nad tvou bílou rohatou hlavou, kdyby se ti takhle vojna po høbetì pøevalila, jestli se ještì na to pamatuješ, jak tomu bývalo za tìch èasù, kdy vojanská chasa u sedlákù po svém hospodaøila a rekvirovala! Tomu ty nijak nerozumíš. Ty hloupá, však bys jinak buèela, kdyby to lidé domácí s takovým divým kvapem si vázali rance a opouštìli tì v pøekotu, udýcháni chvatem a náøkem! Tito dva mají také moc naspìch, ale odnášejí své rance v tichosti. Jen slepice hluènì zakdákala, zachraòujíc se úprkem zpod okna, kterým vyskoèili. Lehce probíhá zajíc stinným úvalem, nebo nenese na svých lopatkách nic t잚ího než svùj sivý chlup.Volnì kmitá se køovinou pták, protože jeho køídla i nožky nejsou tìžké pod tíhou èehokoliv, co by na sobì nesl. A hbitì uniká suchým listím støevlík, na jehož høbetì nesedí nic než záblesk paprsku sluneèního. Špatné jest živobytí zajícovo, praví si Vašek, nedokonalý jest údìl ptákùv i støevlíkùv. Co mají zajíc, støevlík i pták, aby jim èlovìk mohl závidìti? Hoho, zle by bylo èlovìku, kdyby

mìl probíhati úvaly života jako zajíc, jako støevlík a jako pták, tvorové nièí, kteøí ani sobì nenáležejí. Zdali pak není èlovìk z nejchudších a nejbídnìjších dobytèátek tohoto svìta, zrovna tak jako plaché zvíøe a brouk, nemáli jiného statku vyjma svého nahého tìla a nahé duše, pod kteroužto podobou bez moci i pomoci vešel v otroctví vesmírné. Tìlo náleží pøírodì a zániku, duše pak nevíme komu, jenž pramálo o svùj majetek dbá, pánovi neteènému a ze všech nejzpupnìjšímu, nebo obydlí na této zemi je mu pøíliš malé. Ó duše! hmota tvého tìla zahnije, a zmar masa, které nebylo tvým vlastnictvím, vyvrhne tì ven a uèiní tì žebraèkou vìtrù; ó tìlo! ta duše, kterou nižádná z tvých zarputilých sil nedovede v tobì provždy udržet, ti unikne a vytratí se z tebe v hodince smrti, nebo jsouc nièí - nebyla ani tvou. Tak holý a nièí je èlovìk jako zvíøe, jako brouk a pták, nemá-li krom té své nahé duše a nahého tìla jiného statku, který by mohl zváti svým makavým majetnictvím. Oè pevnìji, bezpeènìji je hned èlovìku na tomto svìtì, má-li v nìm co svého; tisíckráte spøíznìnìjší a pokrevnìji pøítulnìjší než pøíroda, než vesmír, majetek touží mít èlovìka svým majetkem. Šastno ti, èlovìèe, dokud náležíš svému vlastnictví: svému poli, své chalupì, svým vìcem, svým šatùm, penìzùm, které máš; blaze ti, dokud náležíš svému ranci, který - jsa na tom lépe než zajíc a brouk èi pták - si s sebou neseš. „Máme to dobré. Pìkný ranec jsem si udìlal.“ Fíííí - popískává si Ruda - to jsme si pomohli! Nemìli jsme a - hele - už máme! Jen což dìláš, hezky jsme toho chrapouna obrali. Ten bude koukat na to nadìlení, a ta jeho paòmaminka taky, až pøijdou domù. Èlovìèe, milá brachu, ty bloude hlupácká, ono to není na svìtì všechno jen tak jednoduché! Ani tak jisté, jak sis myslil. Máš-li strom, jablka ti mùže oèesat nìkdo jiný, kdo

má na nì právì chu, vlastníš-li prasátko, tìš se jak tìš, nìkdo ti je odnese a nadìlá si z nìho drobù a jsou jeho; nebo mᚠživot, a druhý ti jej vezme! Mᚠpeníze, ale nikdy nejsou tak tvé, jak si myslíš: pøijde nìkdo, kdo by je mìl ještì radìji, a obe- re tì o nì. Tak co, kde jsou tvé peníze? Jeho jsou, ty blboune, jsou teï jeho! Haha, èlovìèe, nikdy nejsi celým majitelem svého majetku, dokud má na nìj zálusk nìkdo jiný. Tak je to: není dost mé to, co mám, opravdu mé je teprve to, co nìkomu vezmu. Takovou já mám na to filozofii: mé jest, co druhému beru, a všechno ostatní je jen zmatek a nejistota. Každý musí pamatovat na sebe, to se ví; ale já to vidím takhle: záleží na tom, kdo víc. A na tom, když se to povede. „Povídám, dobøe jsme to tam poøídili,“ obrací se Ruda k Vaškovi. „Neøek jsem ti já, že si už nìjak pomùžem? Na moje slova se mùžeš, holenku, spolehnout.“ „Výteènì, Rudo, znamenitì jsme to udìlali jsme my to nìjací ostøí hoši, my dva.Èlovìèe, já ti tam dìlal dílo. Ti budou vyvalovat oèi, selští chomouti, až uvidí, jak jsme jim to tam zøídili!” Cožpak o to, míní Ruda, legrace je to náramná pytlík kafe rozsypaný po zemi, sváteèní hrnéèky potluèené, pouš a zkáza, inkoust rozlitý na háèkované pokrývce, petrolejová lampa skácená do peøin, to všechno k té ostatní škodì. „A jsou rádi,“ smìje se Ruda, „jiný by jim tam byl ke všemu tøeba ještì zapálil.” Hrubì rachotí pùda, drobíc se pod dupotem prudkým jako vítr, suché listí haraší, vìtve sviští, poddáva- 47 jíce se bezohlednì spádnému náporu. Chlapi se zarazili, zatajivše dech. Ho ho, útok pomsty, už a tak náhle? Rudova ruka se sune ke kapse s pistolí. Vyrazila srna s kùzletem, jen poplašená zvìø; Vašku, mýlíš se, domnívaje se, že na tebe a tvùj ranec šturmuje již útok mstitelù. Jakkoliv jste se lekli, až vám to v srdci hrklo, až se vám

z toho krev v tìle zastavila, jste to jen vy, z koho by v tomto lese mohl vycházeti strach, aèkoliv i to zbyteènì. Než také i srna bez pøíèiny prchá skoky bláznivými, strachujíc se o sebe a o mládì, nebo nikdo, ba ani vy, nemíní jí v tomto lese nic zlého udìlati. Patrnì má les svou tajnou lásku: zamiloval se do údìsu, protože tuze se mu líbí otøásti se obèas pod jiným dotekem, než je van vìtru, který, zachvívaje se mužskou rozkoší, roznáší do kvìtných lùžek oplodòující pyl. Nuže, les se zatetelil pod pøepadem strachu, vzdychnul a strnul, proživ køeè prchavé rozkoše, a nyní odpoèívá nehnutì, nasycený ve své touze, blažený, nìmý a spokojený. Ruda shodil svùj ranec. „Hezké místeèko. Tady se poøádnì koukneme, co jsme si to vlastnì pøinesli.“ Rozložili se v balvanech a otevøeli rance, pìkný jarmark, všechno krásné zboží a potøebné. „Jáøku, Rudo, co øíkᚠtomuhle? Výborné èerné nohavice, kabát a vesta k tomu, šaty sváteèní a celé zánovní. Kabát jde akorát, jako na mne dìláno, a to ostatní pùjde taky.” “Já mám tohle,” ukazuje Ruda oblek barvy hoøèièné, ni míchaná a hrubá srst, “tuhle barvu já mám zrovna rád.” „Dobøe sis vybral, zdrávi roztrhali, v tom si pochodíš.“ Pak jsou tu boty, boty øádné, podešev tlustá, dvojitá, z kùže jadrné a s podkùvkou. A ty kluku, co je tohle, to koukáš, co? Tady jsou košile, košile pro muže i mládence, øádné košile od škrobu trochu tuhé, s kostìnými knoflíèky, barevnì pruhované a vzorkované. I ty krásná èistá košile, košilko praná, bílená a žehlená, košileèko celá a vyspravená, tohle je mnì nìco, povídám, jen co se sluší a patøí: tohle je mnì správná košile pro frajera, který nìco na sebe dá, když chce jít do svìta a za dìvèetem.V takovéhle košili, pánové, si slibuji získat ženskou pýchu všeho druhu, na cestì i na mezi, v háji zeleném i na každé posteli,

kdekoliv a v každou hodinu, v takové si troufám pøedstoupiti i pøed samu sábskou královnu a všechny její dvorní dámy! A ještì tu mám ponožky dobrých pat a špièek, jimiž prsty dosud nelezou, i nádherné podvlékaèky pro pány, z grádlu hrubého, trvanlivé na lepší i horší štrapaci. Ó, zboží, krásné zboží, nit vedle niti, ty látko celá, makavá, viditelná a opravdivá, nech se ještì na tobì zaraduju, než tì obléknu na sebe, a pak ještì jednou a znovu! Ty krásné moje zbožíèko, moje, moje, ty nová látko, tìlu ke službì i k okrase, hoj, vy èerstvé šaty! Shazuje ze sebe to staré a opotøebené, vstupuje èlovìk z horšího k lepšímu. Jáøku, vždy to je, jako by ze sebe svlékal starou kùži, kus podoby starého omrzelého života i s ledaèíms, co v nìm bylo; nebo je to, jako by vcházel do nových bran: což, aby se tak život zbrusu nový a lepší pøed tebou otevøel? A ještì tu jsou dobré vìci. Placatá èepice. Krásný šátek na krk. Zrcátko. A bøitva. Paneèku, to se hodí, a jak! A ještì jedna nadbyteèná vesta. A malá porculánová hlavièka se sem èertví jak pøipletla, pryè s ní! snad z dìtské panenky, snad ze sošky Panny Marie. Sušené tvarohové syrce.A šedesát korun vylovil Vašek v šupleti. „Dobøe jsme poøídili. To se nám to povedlo!“ „Ale teï, Vašku: Co øíkᚠtomuhle! To koukáš! Co?“ Bubínkový revolver. “Hergot, Rudo - revolver! Že já jsem jej nenašel! A poøád jsem si myslel -“ „Víš co, Vašku, udìláme kšeft. Já už mám svou pistoli, já už jinou bouchaèku nepotøebuju Heleï: dej mnì ty holínkové boty - a revolver bude tvùj.“ Boty jsou krásné, vlastnì ještì docela nové, v tìch se to bude nìjak šlapat; bodej by Ruda o nì nestál. Ojoj, kdybych já tak vìdìl, èeho mnì víc bude potøeba...

„Hnedka, jak jsem na ten revolver padnul, myslil jsem, Vašku, na tebe.“ Och, och, kdyby tak èlovìk vìdìl, co všechno mùže pøijít! Snad lepší než boty bude pøece jen revolver. „Tak si ty boty teda vem.“ „Tak tady mᚠrevolver, abys vìdìl, že jsem dobrý kamarád. - A ještì tu nìco mám. Tady mrkej pìt set korun jsem vyhráb z malovaného hrnéèku. Víš ty vùbec, co je to pìt set korun, takový kapitál?“ „A já jen šedesát - Mᚠty, Rudo, na svìtì štìstí!“ „Dobré nám budou. A štìstí? To taky že mám. Jen poèkej, Václavíèku, my se ještì spolu pomìjem!” Dva krásné zjevy køepce sestupují po svahu dolù. „Takhle si to dám líbit, na tohle já jsem dìlaný!” Ruda, èistì vyholený, jenom podnikavé kotletky si nechal stát, je v odìní barvy hoøèièné, na nohou lesklé holinky s podkùvkami, Vašek v šatech èerných, jako by chasník na svatbu šel, ale v kapse má revolver. „Že jsme si ale dali do zobáku! A zase si dáme. Jáøku, proèpak my bychom si nedali?” Však jsou bøicha naprána vuøty a pivem; však posedali v hospodách u lesù, porouèeli si a užívali, však se hrdlu dostalo, èeho se mu ráèilo jsou napiti a najedeni, veseli a spokojeni, kuøiva je habadìj a penìz poøád ještì zbývá dost. Kus cesty se vezli autobusem; libì jest èlovìku šetøiti svých nohou, netrmáceti jich zbùhdarma na pìší cestì životem, i když lýtka jsou ještì mladá a pružná a v pevných kolenou to ještì nelupe Pøíjemno je veškeré lidské snaze, dostává-li se co nejrychleji k cíli; a není-li žádného cíle, ani pak - mezi vším, co èlovìk je schopen prožívati požitek, ba ani bolest z rychlosti nejsou ještì z toho nejšpatnìjšího. Zdali se rychlá cesta ze všeho nejvíce nepodobá energii, èinu a úspìchu, nebo aspoò nadìjnému útìku, jehož zdar bývá vždy úmìrný spìšnosti, jakou - dostávajíce se kupøedu - se vzdalujeme? Zajisté však nejlepší ze všeho

je míti dostatek penìz, a to, co odbyto, zanechávati co nejrychleji hodnì daleko za sebou. „Tohle mnì je pøece živobytí,” kasá se Ruda; „takhle by to mìlo být každý den a tak dále až do aleluja. Tohle jsem mìl vìdìt už dávno: vida, a jde to! Vida, jak si èlovìk pomùže! Mne aby teï tak nìkdo dostal zpátky do lomu! Mne aby tak nìkdo honil! Mnì aby se tak nìkdo dostal na kobylku!“ „Haha, Rudo, bývali jsme to volové! Když si tak øeknu, co jsem se doma nadøel! Co já jsem doma zkusil! Jakého já užil života!“ „Budeš mnì nìco povídat. Práce na poli nebo práce v lomì, to se ani nedá srovnávat. Koukej na tyhle moje ruce: taková je, holenku, práce s kamenem. Tìch metrákù, tìch tvrdých rohù, tìch ostrých hran, co tyto moje krvavé ruce se nanosily! A mnì nìkdo ukáže na svìtì druhého èlovìka, který by vydržel, co jsem musel vydržet já. Takový já byl, milá brachu, proletáø.“ „Co ty, Rudo, víš, co já jsem musel vydržet, jaké žebrácké døiny a jakých ran. Já byl bit holí, øemenem, polenem a motyèkou, já byl bit provazem, kùlem, døevákem, bièem, øetìzem a lopatou, bit pøi práci, bit pøi jídle i pøi spaní, bit vším, co komu do ruky pøišlo - takové rodièe mìl jsem já! Darmo povídat. Hoho! teï už to mám chvála pánubohu za sebou, ale kdybych já ti mìl povídat -“ Já vím, pomyslil si Ruda, chceš povídat, abych tì litoval, ale to mne teï už nebaví. Jen tak jsem si na ty horší èasy tam doma vzpomnìl, protože teï krásnì vypadám, protože jsme si pomohli a je nám teï líp: však jsem si vždycky myslel, že jsem zrozen k lepšímu. Ale není pravou zábavou poslouchat, Vašku, jen tebe! Chci slyšet mluviti sebe a o sobì, a to hned. Naráz pøetrhl hrubé tkanivo Vaškových vzpomínek a navázal novou osnovu o niti tenké a lesklé jako umìlé hedvábí.

„Ale pøitom jsem mìl u ženských vždycky štìstí, to zas musím øíct. Ale nemysli si, že jenom nìjaké ty venkovské Marjány, to ani nepoèítám, já mìl, Vašku, štìstí i u velikých dám. To ti jsou v Praze takové bohaté dámy, taková se ani mužského neptá, odkud je a co je zaè, jen když se jí ten mužský líbí. Jednou jsem byl v Praze, jeden známý mne tam vodil a všecko mnì tam ukazoval. Aksamite, povídá,.když mnì celé mìsto ukázal, teï ti ukážu nìco, cos jistì ještì jaktìživ nevidìl. Jen ukaž, nato já, jestli ono to tuze moc nestojí, nemám tý Prahy poøád ještì dost. Zavedl mne do takového krásného sálu, zrcadla, hudba, všude zlato, mramorové stolky, židlièky a kanapátka samý plyš, a na nich sedí krásné dámy, jedna lepši než druhá, v hubì drahé cigarety, pijí jenom nejvzácnìjší víno a likéry a dívají se po mužských, jak se jim který líbí. Mùžeš si vybrat, povídá ten známý. Vybral jsem si takovou èernovlasou, okatou, vysoké postavy, no, Vašku, nemohla by být lepší; ani kdyby to vévodkynì byla. Nemohu vám øíci, pane, své celé jméno, mnì potom øekla; jen tolik ti, miláèku. prozradím, že se jmenuji Valérie a že jsem z lepšího rodu. Byly tam také židovky a vùbec nejrùznìjší ženské, na jaké si jenom mùžeš vzpomenout. Ale na tu mou èernovlasou, na tu já nejvíc vzpomínám. Valérie jí øíkali.“ Ruda si zapálil cigaretu. Zádumèivé bafy se podobaly vzdechùm. „Do smrti na ni, hochu, nezapomenu.“ I vždy já vím, Rudo, co to vlastnì bylo, myslí si Vašek, my tyhlé vìci také trochu známe. Ale že jsi to ty, mùj kamarád znejmilejší, beru to tak, jak to chceš mít, tobì pro radost a abys vìdìl, že tì mám rád. Však já také mám na srdci podivuhodné vìci, však já také nemíním v tomhle zùstati za tebou pozadu. Pøíteli, Rudo, druhu z celého svìta jediný, bratøe nade všechny bratry: tobì to otevøu, musíš to slyšet!

Rudovy rysí oèi, v tu chvíli opravdu obestøené nìhou, toužné a tesklivé, se upøely do prázdna: „Na tu mou Valérii.“ Tu zaèal Vašek tkáti své umìlé hedvábí: „Já, milá brachu, taky se v ženských vyznám, já taky jsem v Praze zažil nìco, co by mnì nikdo na svìtì nevìøil. Já tam byl jen tak, jen se podívat, a tak tam chodím po tìch ulicích a koukám se na krámy, bloudím jako ztracená duše, všude plno svìtel, ale, to se ví, jsem tam cizí a žádného známého nevidím. Lidí se tam hemží jako mravencù, nikdo z nich mne ne zná a já také neznám žádného. Ženských, to se ví, jako kdyby jich tam nasypal. To mnì nejde na rozum, myslím si, co ty ženské vlastnì dìlají, když jsou celý den a ještì veèer poøád takhle na tìch ulicích? Ach, Vašku, povídám si, tohle není nic pro tebe. To se rozumí, to jsou samé bohaté dámy, ty se jen po celý den chodí ukazovat, jaké mají krásné šaty, ty nemusejí na nic sáhnout, všechnu práci za nì dìlají komorné a kuchaøky. Co tak pøemýšlím, pøistoupila ke mnì taková komorná, obleèená byla jako nìjaká sleèna, a dala mnì do ruky voòavé uzouèké psaníèko. Myslel jsem, že to psaníèko je od ní, ale já vás povedu, øekla mnì, moje paní už na vás èeká. Tak co jsem mìl dìlat? Šel jsem s ní, vedla mne všelijakými ulicemi, až jsme pøišli k vratùm velikého domu. Ta vrata se sama otevøela a teï jsme šli takovou velikou chodbou do veliké krásné zahrady. té zahradì byl vyøezávaný altán, celý bílý, nìco tak nádherného jsem ještì nikdy nevidìl. Teï jdìte dovnitø, øekla mnì ta komorná, tam na vás èeká vaše pøekvapení. Šel jsem dovnitø. Byla tam zlatá postel s nebesy, a na ní v hedvábných peøinách ležela ta krásná dáma, co si pro mne poslala; všechno samá voòavka, vedle postele stoleèek s nejvzácnìjšími lahùdkami a vínem, i košili mìla rùžovou, hedvábnou. No – a potom mne zas odvedla ta komorná. Ta paní za mnou ky-

nula, mìla ruce tak bílé jako sníh, a volala za mnou: Kdybyste byl i na konci svìta, já si, pane Kalo, ještì nìkdy na vás vzpomenu.“ „Že si ty, Vašku, myslíš, že jsem tak blbý, že mne mùžeš tak lakovat!“ “Na mou duši, že nelhu, Rudo, co bych z toho mìl? Sám jsem se tomu divil, na mou èest! Ještì mnì dala na památku hedvábný šáteèek, mohl bych ti jej ukázat, ale ztratil se mnì ve vlaku a už jsem jej nenašel.” „I nežvaò! A když tedy, jak povídᚠ- hehe - tak jak to tedy s tou tvou dámou bylo?“ Ruda se vyptává podrobnì, ze všech stran, s hrubým požitkem. Velmi krásná, ó pane! a velmi žena. Takto, Rudo, jak chceš, takto tomu mùžeš beze všeho vìøiti. Takto odhalen, jak chceš, kamaráde, jak chceš, ztrácí pøelud všechnu svou pøeludnost a s nestoudnou trpností dává uèiniti ze sebe ženu z masa i kostí, jak to chceš mít, docela dle tvé libosti, a Vašek, který ti toto vše øíká, ukazuje se mužem takovým, jakým se honosí být. Chlapi se máchají v hrubých špásech, o slovo není nouze, z plných hub šplíchají jadrné pøívaly sviòáctví. Hoho, kamaráde, tohle jsme my, s tím, co jsme kdy zkusili a užili. Nám by mohl nìkdo povídat, co to jsou trampoty! Nám bude nìkdo povídat, co je to rozkoš! Nás by chtìl nìkdo pouèovat o životì! A si s tím sedne na noèník; my však si jdeme, kam jdem. Je nepochybno, mìl-li Ruda jistou pøevahu v tom, že byl starší a drsnìjší, byl zase Vašek vìtším kouzelníkem. Vymýšlel si náramnì a nehoráznì lhal, vychloubaje se hrubými strastmi i podivuhodnými pøíhodami svého života. Však nebyl on, Ruda, tak pilným robotníkem na rodinném lomì, který jich na své kruché hmotì živil šest, dva staré a jejich ètyøi dìti, z nichž on, nejstarší z hochù, se nepovedl. Více miloval les nežli kámen, to jisto: vždy nebyl to tvrdý kámen, nýbrž kade-

øavý les, ten tøpytnì chvìjivý a zelený list lesa, co ho uvedlo v neštìstí. Pøetékající proud silných øeèí se zarazil dole na rozcestí. Dali se tou lepší cestou nalevo. Cesta pìkná, nová, rovná a hladká jako mlat; dobøe se tudy šlapalo a povídalo, dobøe se ti dva novì obleèení chasníci na tuhle cestu hodili. Vašek v èerných šatech, jako by na svatbu šel, Ruda Aksamit v odìvu barvy hoøèièné. „Ach jo, ledacos jsme užili, ledacos ještì užijeme.“ „Což o to; ale podívej tamhle, hele: myslivci.“ Vousatý strážce tìchto lesù, kleèatý hajný, jde tu v rozhovoru s hubeným adjunktem. Ruda s Vaškem se nesou v lehkonohém pochodu, smìle se vystavujíce každé pøehlídce. Zkoumavì namíøil hajný na ty dva vystrojené chasníky své svìtlé zornice, adjunkt je zpod skøipce minul pohledem lhostejným. I jen se na nás, ty vousatá potvoro, podívej. Nemysli si. však my opravdu stojíme za vidìní! Vašek si píská mezi zuby, Ruda klidnì zírá pøed sebe a jako by ani žádného myslivce nevidìl. Pøešli, Ruda s Vaškem se na sebe ušklíbají, to je legrace, co? „Kampak, mládenci, odkud a kam? Teï, když už je po všem, najednou se za nimi ozval hlas hajného. „Na svatbu! hází za sebe Ruda, a pochechtávajíce se, nechávají myslivce za sebou. Hehe, holenku, na nás si nepøijdeš; s hajnými my to umíme – Na ohybu cesty se ohlédli; stojí tam ten hajný rozkroèen uprostøed silnice a dívá se nejistì a pátravì za nimi. Adjunkt jde neteènì napøed. „Co výráš! drtí Ruda ze sebe. „Tohle se mnì, Rudo, zrovna tøikrát nelíbí -” šeptá Vašek.

Z tìch dvou nejsem nìjak chytrý, praví si hajný, eh, èert by se v tom vyznal, hm - hm a pøipojuje se k adjunktovi a ještì váhá, ohlížeje se poznovu, když už nebylo èeho vidìti. „Že by -,” dohaduje se Vašek. „Ba ne, Vašku, to není ještì skrz ty šaty. Musíme si dát pozor:. jestli nìco, tak je to, zatracenì, skrz toho zabitého hajného!” Už je to tak: pozapomnìli drobet na zabitého hajného a zatím je jejich sláva pøedbìhla. Rychlejší než køepký krok, rychlejší nad gumy autobusu, ba rychlejší ještì než vše, co má køídla, dutou kost a zobák daleko krákorající, dospìla do tìchto krajin pøed nimi, vychloubajíc se svými vìdomostmi, zvuèíc doši- roka, dávajíc se obecnì slyšeti. Už tudy pøed nimi šumnì pøeletìl tento ješitný pták, kterému se tak líbí ve spoleènosti lidské, že nikdy nehledá samoty, ani nestaví svých hnízd na osamìlém pni v pustinách. Hle, èlovìèe, takového protivného páva sis to svými èiny vykrmil! Vypiplal jsi ho od malého zaèátku, kdy, nebýti tvého úèinného úsilí, snadno byl by mohl zùstati jen smradlavým vajíèkem; obìtavì jsi ho vyhøíval svým dechem, nebo zdálo se to mládì nìjak slabé a jakoby nedochùdné a byla obava, že by každou chvíli mohlo na svou nedomrlost žalostnì chcípnouti. A vida, jaká mohutná potvora se z toho nakonec vyklubala! Teï, když už je dostateènì veliká, aby jí už nebylo zapotøebí tepla tvých dlaní, udìlala se pro sebe, zabíhá se ti a zalétá. Je tlustší a tuènìjší, než jsi ty sám; ba že tì i notnì vyžrala, nedìlá vždycky dobrotu, a teï už nemožno ji zkrotiti. Ó, kéž bys ji nìkdy mohl uchopit, skøípnouti ji mezi koleny a zavøít ji do nìjakého chlívku, odkud by podle své chuti nemohla ven. Ale ona se nedá chytit a dìlá si sama, co chce. Sláva Rudova a Vaškova, která tuto zjevnì pøedbíhala jejich kroky, byla o nìco jiná než proslulost v politice a v umì-

nách. Povedla se snáze a bez dlouhého lopocení; vylíhla se náhle a naráz a hned se mìla velmi k svìtu. Rychle se vznesla a rozlétla, hlásajíc vraždu dokoøán otevøeným zobákem. Lichotilo jim, že je tak veliká, ne bez starostí mohli však oèekávati, co provede. Pohleïte, lidièky a milí køesané, tak povykuje tato sláva, to a to se stalo, divte se! Škoda, že jste nevidìli toho zabitého hajného; podívaná vám to byla ukrutná. Hajný už leží ve svém hrobì, toho už nikdo neuvidí, ale dva plaší pocestní jsou na svých cestách, kdo má štìstí, mùže je tøebas i znenadání nìkde potkat, ba kdo ví, snad jsou i tady nìkde poblízku Ti dva, povídám, jichž se to týká, budou jistì nìkde spatøeni; ó, jistì budou spatøeni, nìkde spatøeni! „Už nás hledají, už o nás vìdí, jsme popsaní, to je jisté, ale ten mezulán nás nepoznal.“ „To dìlají ty šaty. Všimnul sis, jak do nás koukal?Jsou to oni, nebo nejsou to oni? Ale na ty šaty se mu to nepodobalo.” „Cožpak o ty šaty, ty nám pomohly, ty nás zmìnily; v tìch on nevìdìl, koho má pøed sebou. Kdyby on se mohl èlovìk nìkdy celý tak promìnit, jako ho promìní šaty.” Ba ano, sní Vašek libým snem, bylo by to pìkné, kdyby tak s tìmi šaty se stal selským synkem nìkde tady z osady. A nìjak takhle by to bylo: Nazývá se sice Václavem, ale není Václavem Kalou. Vašek Kala, ten má na sobì staré rozbité hadry, ty, které zahrabal tam nahoøe pod kamení s tím druhým, s Rudou Aksamitem. Tohoto Vaška týká se pomsta za ubitého hajného, však ho tady každý mùže poznat v tìch bídných šatech, které vraždily. Stojí tu Václav v nových èerných šatech, jiný, zmìnìný Václav, to selský synek poèestný, co se tu s odporem dívá na vražedníka, jaký to vzpurný a odraný chlap. Nelíbí se poctivým èerným šatùm šeredné hadry pytlákovy, hadry neøád- né a lesem zválené, nelíbí se poèestnému selskému synku Václavovi krutá zlosynova

tváø. Ten je to, ten, praví, ten zavraždil zlostnì hajného, jen ho spoutejte a odveïte: takového, jáøku, by mìli bez velkých štráchù obìsit! Tak, tak, souhlasí Ruda Aksamit, øeznický chasník v švarném odìvu barvy hoøèièné, a toho druhého kumpána, jak ho tu s ním vidím, toho druhého odrance, který dìlá ostudu mému jménu Rudolf, toho druhého taky. Nech jich už nikdy nevidíme: A ted’ dobrý Václave, pojï si sednout k nám do hospody. Vidìli jsme vražedníky a nic nám už po nich není. Vzali si je èetníci a všechno je v poøádku. My však máme doma pivo a èerstvý salám. Rudo, Rudo, šepce Vašek, skrývaje radostnì se tetelící pysky do pivní pìny. Rudáèku, to nám to dobøe dopadlo! „Ty šaty, to byla naše záchrana. Z tìch on si ten starý èmuchavec nebyl jist. Ale až se to rozkøikne, ta krádež, a že teïka jsou to šaty naše, pak už to bude horší, ne-li docela zlé. Ne že bych se bál, to víš, Vašku, mnì je to jedno, jen øíkám, že jim to jen tak zdarma nepùjde.“ „Co?“ Vašek se vytrhl ze svého snu. „Co? Honit je jedna vìc, ale chytit, to druhá!“ “Ach tak. Nu to se ví, to nebude jen tak.“ Ruda nakrèil hlavu do ramen a vrèí. „Se mnou a si dlouho nehrají. To ještì možná bude svìt koukat, co uvidí.“ „To bude, Rudo, pojï ale radìji tudy“ “Mnì je to jedno.“ I dávají se boèní cestou do kopce vzhùru. Krèili se nahoøe v nízkém mlází. Na všechny strany volná vyhlídka, svìt prostranný a široký Všude tady, pøemítá Vašek, se možná prostírá naše sláva. A my se tu musíme schovávat tak jako myši, jako hadí plemeno, co, ještì málo? jako smradlavý brouk. Ne, ne, nebyli jsme dost opatrní. Tam na té stranì, nebo tam, èi snad tamhle dole bychom nìkoho potkali, kdo o nás ví. Už je to tak, už nás sem ten hajný pøedbìhl. Kdo ví, jak je ho tu všude plno a nás taky. A pak nás pøedbìhne ta krádež.

Ruda povídá, že se nebojí. Já také ne, to a si nikdo nemyslí; ale je to zatracené živobytí. Je to otrava, žere to v nitru Rudovì, zrovna teï, když jsme si to tak trošku zaonaèili. Teï jen už abychom byli odtud hodnì dál. „Kudy teï, Rudo?“ „Rovnou.“ Tu však hluboko rovnou pod nimi problýskává pøílbice èetníkova. Malá, drobounká daleko ve svahu dole. Malinký èetník, drobounce, píï po pídi, vlní se pøílba zelenou prùrvou neviditelné cesty, drobnì se kymácí, rýsujíc zvolna krok a smìr. Z mìkkého ticha dálav jako by teï zaøinèely okovy, jako by møíže žaláøní tvrdì zachrastily. Ruda chraptí: Halt! „Halt! vidíš ho tam, tudy ne!“ Napjatì, laènì dívají se za èetníkem. Rýsuje èetník svou pomalou èáru. jako by odkrajoval kus krajiny tam na té stranì, jako by hradil ten její nejlepší výsek tam na té stranì sluneèné. Pootoèili hlavy jako zvìø èichající vítr. Pak se vydali na pochod v stranu opaènou, kde se kupí mraèna. Nebylo povìdomo Rudovi ani Vaškovi, která to hodina odbíjí na orloji dnù, když - aniž by se ohlásily rachotem hodinového stroje - poèaly se pøed jejich oèima sunouti ty první figury orloje, ostøe øezaní a polychromovaní apoštolové vzezøení povážlivého, to tedy zrovna hajný a èetník. Kteøí že to budou dále, kdož budou po nich následovati, provázeni mrzkou postavou Skoupého a šeredným Ïáblem, než tence zaklinká Smrt? I jim snad nakonec požehná velebný Kristus, ale pozdì, kdy hodina jim už odbila. Pak ještì k závìru zamává kohout svými køídly a zakokrhá; zvuk kohoutùv nebude však zpìvem slávy, nýbrž výkøikem konce a zániku: jen nad hodinou,

která minula, a nad tím, co odbyto, dá tento pták slyšeti svùj hlas. Neradostno bylo Rudovi i Vaškovi uprostøed lesù zøíti tyto první figury orloje jejich dnù, znamení neblahá, dosvìdèující, že hodina je v chodu, že poèíná odbíjeti, že se dovršuje, co bylo stanoveno; nemilo jest poutníkovi zaslechnouti klinkáèek smrti uprostøed sluneèných lesù. I odvracejí se odtud a vydávají se v mraènou stranu, již ani nemluvíce, a v ulekaném pospìchu, nebo lze-li utéci hajnému i èetníkovi a snad èemukoliv jinému, co má lidskou postavu, by by to byla smrt èi ïábel, lze-li utéci všemu nežádoucímu, nech se to èemukoliv podobá, nejtíže ze všeho lze utéci èasu, který spìje a pøichází, odbíjí a vykonal své. Nejsouce si tedy nikterak jisti, kteráže hodina to zde odbíjí, odcházejí ukrýt se vìcem a èasu smìrem temnìjším. Je zle; v semknutých hubách zamrzlo všechno hluèné sviòaèení. Po úboèích dýmá mlha a zavìšuje se ve vìtvoví smrkovém. Odkapávajíc tisícerými kapkami smáèí podrost borùvèí a mechu, tuhý kopytník i døípatku menšího listoví, které se tøpytí vlhkostí. Vše je tu mokré a studené. Pùda, hustì protkaná žilami a nervstvem bažinatých potùèkù, vroubených blatouchem a mléèivcem, èerná a houbovitá, propouští zticha krok. Drobná a hustá sprška nasává se všemi póry této temné lesní krajiny. Nové èerné Vaškovy šaty lesknou se vodou, lepí se na zádech i stehnech. Ze zježených vláken Rudova obleku stala se tìžká mokvající hounì, paøící se zápachem živoèišným. Jsou v kraji žulovém. Pro mlhu témìø ani nevidìti. Zde, oddìleni od všech teplých pøíbytkù lidských hustým závojem vod, dobøe jsou skryti

pøed každýma oèima, jejichž bystrost mùže býti zastøena mlhou dostateènì hustou, že by z ní mohla býti utkána tìlesná podstata lesních duchù a strašidel natolik hmotných, aby stisk jejich studených paží byl opozdilému poutníkovi smrtivý. Než tito dva nejsou duchy; je to mokré maso, které obestøel jízlivý d隝, odnímaje mu lidskou teplotu. Vaška mrazí a on polyká naprázdno, pokoušeje se zaplašiti bolest, která ho øeže v krku Zanikají do šedých skal, z nichž kluzce teèe. „To je, paneèku, kámen,” pøerušuje Ruda drsným hlasem šelestivé mlèení mlh a deštì a vod, „tohle je jinak tvrdý kámen, než máme v našem lomì.“ Pleská dlaní po mokrém balvanu: “To je, brachu, kámen na sochy, na krásné základy, na chodníky, na co jen chceš“ - Doma, kde je mìkký pískovec a rudý jíl lámali kámen permský èervený, køehký a sypký, který se na vìtší dílo nehodil “Tohle je starý kámen, vìkovitý, ten je tu už od zaèátku svìta, když ještì nic zeleného nerostlo. Ten, milá brachu, mìl dost èasu na ztvrdnutí, takový nìco vydrží.“ Tìžko je Vaškovi uprostøed prastarého žulového kamení, v šeru deštì a lesù. Vane jimi pøíliš chladný dech. Cítí v krku bolest a marnì polyká naprázdno, aby ji zatlaèil. Usedli pod pøevislou skalinou, kde je to sušší. a zapalují si cigaretu, jejíž dým mu ostøe zatahu je v hrdle. Ach, praví si Vašek, kouøení mnì nechutná, škrábe mì v krku, co to jen mám? Tuze se mnì zdá, že ještì ke všemu se na mne hrne nemoc. Br, jak je ta pùda zde sychravá, jak je studený, ten kámen, jak mne zebe, jak mne moøí ten deš! „Tady už nìkdo byl, ale už dávno.“ Ruda odhrabuje zuhelnatìlé zbytky po ohni, u kterého se tu za jiných neèasù høáli ti, kdož, možná, také tudy pøed nìèím prchali. Ach, oheò, teplý radostný oheò, teskní Vašek, chvìje se chladem, co je mnì po tìch, kdo tu byli dávno pøed námi, ale ach, ach, jak dobøe

bylo by mnì dnes u kamen! Tato studená a mokrá krajina se mnì nelíbí, ba docela ne. Potøeboval bych býti v peøinách. Ó posteli, postýlko teplouèká, zlatá! v tobì nemrazí; jestlipak já ještì kdy budu v tobì spát! Ach, jak se mnì ten šedivý mokrý kámen protiví, ale krásná je peøina èervenì pruhovaná; i kdyby jakkoliv špinavá a zválená, byla by dobrá, když by suchá byla. A ten èerný, rozmoèený zbytek po ohni, hu! jak je šeredný; potøeboval bych kamna, ve kterých je oheò živý, který praská a hoøí a høeje v troubì øádný hrnec horké kávy. „Co je ti,“ škubnul sebou Ruda, “že nemluvíš?“ “Myslím musím si tu lehnout, jde na mne nemoc.“ “Zatracenì, to nám tak ještì scházelo! S tím sis moh zùstat doma.“ Vašek se žalostnì schoulil. Do bolavého masa zabodl se mu Rudùv odsudivý pohled a zùstal tam trèeti jako nùž. „Ach, Rudo - já - vždy já za to nemohu!” “Vždy je dobøe, ale - Hm. Aspoò poøádná sklenice rumu kdyby byla, ta by ti pomohla.“ „To kdyby bylo!“ bledì se raduje Vašek, a v šeru mlh a v šelestu deštì usíná. Ruda pohlíží zpod nasupeného oboèí na spícího Vaška, na jeho semknuté oèi, na ústa uboze otevøená. Ty jsi mnì pìkný chlapec! odplivl dùkladnì a daleko od sebe, aby se nitru ulehèilo ze zbyteèné pøítìže: Ty jsi mnì pìkný frajer! Co mám teï s tebou dìlat, co si to myslíš, co tì to napadlo? Baže! zrodila se myšlenka. Baže! praví si Ruda; nejlepší by bylo, kdybych se sebral a šel si po svém a Vaška tu nechal, a st tu tedy dìlá, co chce. Ten blbec chce stonat a to já nemohu potøebovat. Myslíš, že se dám kvùli tobì chytit, ne? Hoho, pùjdu si sám a budeš to mít. Beztak ve dvou to máme t잚í. Ve dvou se o nás ví, ve dvou nás každý lépe pozná; dva to byli, dva spolu utíkají: chyte je,

až potkáte dva, Vašek Kala a Rudolf Aksamit! Baže se snáze protluèu sám a mám to jistìjší; a si pak Vašek dìlá, co chce. A, kdo ví? Možná, že do rána Vašek zemøe a bude to. Takco? Radìji abych se tedy zvedl hned a Vaška tu nechal - Ale co, když Vašek tøeba nezemøe a bude tu ráno ležet sám a zaène tu ve své nemoci øvát a naøikat a pak ho najdou! Jednoho z nás budou mít a zaènou shánìt toho druhého. To bych musel koukat, abych byl do rána co možná daleko, ale mám toho teï zveèera za dnešek dost a jít se mnì vìru už dvakrát nechce. Tak co! Mám nebo nemám? Rudovy oèi se svezly mrzutì k Vaškovi. Ústa se mu prohnula k úšklebku: ba, brachu, v tìchto mých ne- jistotách ty mnì neporadíš! Vašek tu spí schoulen do šerého uzlíèku. Èiní jen jedno; jemu není tøeba rozhodovati se mezi možnostmi. Spí, odmìøuje svým dechem rovnomìrnì z pøicházející noci a z blahého bezvìdomí spánku. Jakkoliv vše je zaplnìno vodou, jakkoliv pøehustì tkanou sítí deštì proniká tu drsný dech kamene, pøece pøicházející noc nese ve svém širém plášti sladký spánek. Je tu pøítomen, by i nepohoda úpornì bdìla, by by bdìl chlad, by bdìlo všechno studené a vlhké kvašení, by veškerá syrovost tu byla v pilné šelestivé práci, on, spánek, je tu pøítomen, vlídný, mìkký a nepøemožitelný. Praví se, že spánek ze všeho nejvíce je podoben smrti, nebo smrtelníkùm pøináší úlevu, nevìdomí a zapomenutí. Ovšem, každý z nás dobøe ví, co je spánek, ale nikdo z nás živoucích dosud nezemøel, i nemùžeme dosvìdèiti, zda smrt je opravdu spánku tak podobna. Zajisté, že vše, co žije, podléhá moci spánku, a že vše živé též umírá. Ale spánek ve svých loktech pøináší sen, u smrti však je možno, že nikterak neuvádí nás v sen,

nýbrž naopak ve skuteènost, která všemu, co žilo a spalo, byla snad nadpøíliš nepojatelná.Vše, co žije, sní též i svými sny; nech jsou vždy líbezné! Smrt snad vùbec nezná snu. Není-li vìènost nocí vrcholné nicoty, jestliže je pøedvoláním k soudu, tu tedy jest probuzením, velikým koneèným bdìním. Jestli je vìènost jasným dnem, pak bdí soudce a bdí i souzený. Též mnì, praví si Ruda, chtìlo by se ze všeho nejradìji spát. Eh co, nechme to na ráno. Co bych se rozhodoval? Až se vyspím, však uvidím. Rozmyslím si to pøes noc, øekl si Ruda, a uloživ se vedle Vaška, usnul. Jejich spánek byl potud podoben smrti, že byl beze snù. Když poèalo svítati, vytrhl se Vašek ze spaní, a vytøeštiv se kolem do šedi deštì a mlh, nevidìl pøed sebou ani tmy, ani svìtla, ani podob, o nichž by se mohl dohadovati, z kterého svìta pocházejí. A proto že neslyšel skøípání pekel ani hlaholu trub, ani rozkazu soudcova, nemohl porozumìti, v kterých konèinách bytí se nalézá, a nechápal, co má kolem sebe a pøed sebou. Úzkostí se mu zastavil dech. Tu nazøel v šeru vedle sebe ležeti svého kamaráda Rudu, i usmál se úsmìvem nad všechno pomyšlení sladkým a vdìèným, a semknuv víèka v dùvìøivé útìše, usnul poznovu. Spánek jeho byl podoben životu, nebo byly v nìm sny. Zdálo se Vaškovi, že snad je doma, že - ach, ty mùj bože - spí v peøinách, byly špinavé a èervenì pruhované, nikoliv siné jako mlhy mísené s deštìm, ale nehøály, a bylo v nich zima jako v bøeznovém vìtru. Pak se mu zdálo, že je malièký a ubohý; a aèkoliv nic neprovedl, bil ho Ruda bez pøíèiny. Pak se probudil Ruda ze spánku a vidìl Vaška spáti po své levé stranì. Co asi s tebou je, co v tobì vìzí?

myslel si, dívaje se na Vaškovu tváø, smytou šerem. Tak co? zemøeš, nebo nezemøeš, èi co s tebou bude? - Položil se na druhý bok. - Leží tu jako mrtvý. Jak to asi dopadne? pomyslil si neúèastnì, a poddávaje se mdlobì spánku, usnul poznovu. Když se s ránem probudil, vidìl Vaška sedìti vedle sebe. Hlídaje chvíli, kdy kamarád prozøe, aby do svých oèí naèerpal svìtla dne, usmál se mu Vašek do nich úsmìvem sladkým a dùvìøivým. Ruda se vzepøel lokty. „Tak co - jak je?“, “I dobøe. Všecko v poøádku.“ Vašek se vìrnì dívá na Rudu mokrýma oèima a roztøásá se drsným kašlem „Už to zas pøestalo.“ „Myslíš?“ Nìjak se Vašek Rudovi nelíbí, zhola se mu nezdá v poøádku, že tak brzo vstal, že se tak usmál, že popírá tíhu své nemoci. Hle, hle, jak se tu nutí, jak si nìco namlouvá. S tebou, brachu, to nebude tak dobré, jak dìláš: nejspíš, že zemøeš, nejsi-li vlastnì nebožtíkem už teï. „Teï po ránu je mnì už pìknì,“ potahuje a odchrchlává Vašek, jako kdyby chtìl ze sebe všechnu svou útrobu vyvrhnout. Zapálil si cigaretu: „Teï se to ve mnì nìjak uvolnilo, ale vèera veèer to bylo šeredné.“ Ještì si naposledy zapaluje a za chvíli bude už tøeba mrtvý. Nic neví a zatím ho už objímá kostnatá, to tak bývá - mrzí se Ruda. Však vypadá v tìch èerných šatech, jen ho do rakve položit. Ty jsi to, Vašku vyfás! - kdo ví - snad to bude takhle lepší - a já se lépe protluèu sám – I jen si zakuø, to tì vyèistí. A sedni si ještì a ještì si odpoèni, vždy nemusíme vyrazit tak hned. Já se tu zatím jen tak poohlédnu kolem.“ Ruda se vrtí a tìká bezcílnì ve Vaškovì dohledu. Jaképak tento, praví si Ruda a vrtí se, až už Vaška nevidí. Tak ted’, Rudo, ted’, teï! škublo mu to ve všech cévách, i pøidal náhle do kroku. A ty, Vašku, dìlej si tu, co chceš.

„Rudo, Rudo!“ volá za ním Vašek. „Rudo, co tì to jenom napadlo?” zaléhá za ním bolavý Vaškùv hlas. Zatracenì, sakruje Ruda, teï mì ten Vašek ještì honí! Honí, a snad už umrlec. „Rudo! Bože mùj! - Proèpak? - Tohle mnì pøece nemùžeš udìlat!“ Ruda se mlèky dává do klusu. „To jsi kamarád?“ heká mu v patách Vaškùv hlas.“Vždy mnì nic není, koukej, jak jdu, jak bìžím, já mohu všechno - vždy já chci s tebou.“ Ha, ha, netrap se, buší krev ve spáncích Rudových: bodej bys chcípnul, bodej bys padl studený, než mne dohoníš! „Rudo,“ kašle mu do týla Vašek, „takhle ty mne chceš mít na svìdomí?“ Ruda se zastavil. Vašek tìžce vydechuje, vlasy na èele slepené, ústa otevøená, oèi mokré a bez úsmìvu: „Rudo! Kdopak to pøísahal, že se nikdy neopustíme?“ Ruda se rozmýšlí, co øíci. Tìžko, pøetìžko. Nemá co. „Ono,“ vydává ze sebe, „vždy já to myslel dobøe, Vašku, pro tebe.“ A Vašek, mrtev èi živ, kráèí zas po boku Rudovì. Zdali pak mu to staèilo? „Copak já -,“ pravil a odmlèel se, asi že øekl vše. Ruda hledá ještì po nìjakém slovíèku. „Na,“ hrabe se po kapsách, „tady máš.“ Zmuchlaný kapesník, ještì z kradeného. Šli a mlèeli. Po tomhle všem nebylo co øíci. Všude ticho, jako kdyby se k nìèemu chystalo. Jen Vašek tu dosvìdèuje svou pøítomnost hlukem, a mrtev èi živ. Chrchlá a odplivuje a smrká do kradeného kapesníku. Jak to, hloubá Ruda, že se mnì nepodaøilo utéci? Myslil jsem, že Vašek je na tom tak špatnì, že mne nedohoní.

Zašilhal stranou na Vaška, jak se tu snažil udržet s ním krok, jak se ho drží, rachotì co chvíli drsným kašlem. Teï, kdy nemá oèi zavøené, jako mìl v mrákotách spánku, který pøipomíná smrt, nezdá se Rudovi již tak podoben nehmotnému stínu, ani odrazu na vodì, ani zjínìnému dechu, který, jako by duše odlétala, vychází z lidských úst. Je ještì dosti živ, to jisto, a dìlá, co mùže. V takovémto pøípadì, praví si Ruda, když tìlo s duší jsou na hranicích rozchodu, zajisté by bylo záhodno pøipoutati Vaškovu pozornost k vìcem tohoto svìta a vyzkoušeti, èemu jeho duše je blíž. Hledaje tìžce po nìèem, co by povìdìl, narazil Ruda ve svém myšlení rovnou na to, co ho tísnilo nejvíce. Nemohu si pomoci, øekl si, když se uslyšel mluviti, ale musí to ven. Však uvidíme, jak se k tomu Vašek zachová, co tomu øekne: “To ti stala se ve Vseti taková vìc; zemøela tam jedna selka, už ji dali do rakve, kolem stáli pøíbuzní, to víš, samý pláè a náøek, a jak ona tam v té rakvi leží, tak na ni už dávali víko a už chtìli tu rakev zatlouct. V tom ale ona zaène mrkat oèima, otevøe je a teï se zvedla v té rakvi, rozhlíží se celá udivená kolem sebe a povídá: Copak to tu všichni dìláte? Ona ti oživla, vstala z té rakve a šla rovnou do kùlnièky, ony tam køièely husy, tak jim tam dala pít a vyhnala je i s housaty do sadu. Pak se vrátila do svìtnice, hubovala, že se nikdo o ty husy nestará, a v tu chvíli padla a doopravdy zemøela. Tak ji dali zas do té rakve a odnesli ji na høbitov - Vynesli ji z domu oknem, aby se už nevrátila.“ Vykládaje tento pøíbìh, poohlížel se Ruda nejistì po Vaškovi, v oèekávání, že bude co chvíli pøerušen. Co si to jen, Rudo, myslíš, mohl by Vašek øíci, já nejsem jako ta selka. Nejsem umrlec, ani nestraším, na mou duši jsem živ, jsem živý živ.

Ale Vašek nic. Naslouchá Rudovi jako jindy; jeho pootevøené pysky nejsou ostøe stažené, ale spíš napuchlé, dýchá tìžce, ale dýchá. Na okamžik skryl tváø do kapesníku, smrkaje dlouze a syèivì; Ruda po støehl, jak se mu pøitom vrásèí èelo. Mrtvému by se èelo nevrásèilo, øekl si s úlevou; a mrtvý by mìl oèi obrácené v sloup. Ach, nepochybnì, pomyslil si Ruda; zjevil jsem se pøíliš: je živ. Ale a promluví, a nìco øekne, a uslyším, co chci vìdìti! Vaškovy oèi vyboulily se nad žmolcem kapesníku, pohledem obvyklým, zároveò zlomyslným i tupým, v nìmž se neobráželo zhola nic jiného než tento hmotný svìt. Divné vìci, zahloubává se Ruda do své myšlenky, tak jak ono to s tím Vaškem je? To už jisto, že není umrlcem: jen tak nìco pøes nìj pøešlo - velmi jsem se mýlil: je a zùstane na živu. „Vašku, nezdálo se ti nic o - hajném?“ „Ne.“ „Nic?“ „Docela nic. - Proèpak?“ „Jen tak.“ Ach, tak co tedy, jak tedy - co mnì to tedy jen sedí v hlavì? muèí se Ruda svou myšlenkou. „Kuš, potvoro!“ uryl se Vašek, dìlaje tìžkého pochopa pøes vyènìlou smyèku borového koøene. Ó, potvory všech potvor, a ještì tisíckrát víc! osvítil se v Rudovi bodavý údìs myšlenek, jak mu teï koneènì lehce pøicházejí - teï už to vím! Och, och, tu on tedy, ten mrtvý hajný, jinak: to ne, že on by byl šel Vaškovi po životì - ba ne - to tedy naopak: Ne, ne, on chce, aby Vašek byl živ Aby Vašek - abychom oba – To on ten mrtvý hajný chce, aby nás dopadli živé, oba dva. Špatnì, tuze špatnì se nám ten osud teï natoèil! Ruda pøemýšlí o zabitém hajném, jak si ten mrtvý umínil neodpustit jim svou smrt. Jsou na tom bídnì, marná øeè: tìžko se jim to bude utíkat pøed mstivým umrlcem, který jim v patách spìje neviditelnými cestami, aby je svým zahnilým ukazovákem poznaèil

znamením špatných koncù. Aby je trápil, aby jim pøekážel, aby je pøivedl k pádu, aby byl pøitom, až budou lapeni. Až bude chycen Vašek a pak on, Rudolf Aksamit, to se bude ten mrtvý hajný nìjak kochat na svém triumfu, vrzaje èelist mi pøevelikou radostí, že jest pomstìn. Všechno, praví si Ruda, jest nasaditi, aby se uteklo koncùm, jako že vím, že se už na svìtì vyskytl více než jeden dosti šikovný èlovìk, kterému se pøed konci utéci podaøilo - jako proklouzne podrostem zajíc, jako brouk, jako pták - sní Ruda Aksamit. Vašek se rozkašlal. Ó sakra, nekašlej pøece tak nahlas, slyší to celý les! Vždy je to hrùza, jak se ten tvùj zatracený kašel lesem rozléhá! “Nekašlej tak nahlas, povídám, cožpak nemùžeš tiše!?” Vašek se dáví potlaèovaným kašlem, vyráží ze sebe chraplavé øevy, øièí, klokotá, piští a zajiká se, shýbaje se do døepu, buše se v prsa a tiskna si k ústùm dlaò.aby zdusil køeè hlasu, který se mu surovì dere z útroby. Na mou duši, vždy je to jako šeredné volání nìjaké divé zvìøe, hodné štvanice a úlovku, co tu ten blázen Vašek ze sebe vydává To asi ten hlas, za kterým pùjdou neomylnì, aby nás chytili, trne Aksamit. Fuj a bìda, jaký to ohavný ryk, jaké žalostné kokrhání, to mnì je zatracený zpìv v tomhle proklatém lese! „To bylo jen tak, nezlob se, Rudo, nemohl jsem to udržet.“ Slunci se podaøilo proraziti mraky a mlhami. Vše, co je z vody, tøpytí a chvìje se v jeho záøi. Uši napjaty na všechny strany, èeká Ruda, kdy Vašek zase spustí. Je to neøádstvo, mrzí se Vašek v provinilých straších; ten Ruda má vždycky vìtší štìstí: musím to být právì já. kdo to dostal! - A bojím se, že vždycky se èlovìku dostane nádavkem ještì horšího, když už je jednou v bryndì. Šli mezi mladými modøíny a bøízami. Ty stromy jsou tu jako v nedìli, zdá se Vaškovi; èlovìku je na svìtì všelijak, ale stro-

my, pravím, tìm stromùm je hej! Co to vlastnì - vìdìl bych rád - mají ty stromy tak blaženého, že netøeba jim v lepším i horším zmítání svìta nikam se hýbati, že postaèí jim státi na jediném místì, na tom svém, a usmívati se? Mají to dobré. Mnohem lepší než lidé a zvíøata, než všechno to ostatní, co se na svìtì hýbe, honí a je honìno; aspoò se jejich skutky neobracejí proti nim. „Zastav, Vašku, pozor! nìkdo tu je!“ Ustoupili o dva kroky. Také naproti v køoví nìco ustupuje. Co to mùže být? Zírají napjatì, nozdry se jim zachvívají, svalstvo nohou se chystá ke skoku. Naproti se rozevírají vìtve, jako by záclonu rozhrnul. V zeleném rámci døínových haluzí se vynoøila neèekaná tváø. Též ona upírá na nì své oèi znepokojivého výrazu pár oèí koèièích, praseèích, tchoøích i zlého psa, èi èemu by mohly dohromady náležeti, bodavì tìká a utkvívá nad ježatou srstí špinavého plnovousu. Tak obì ty fronty èelí si oèima, vyèíhávají se ve svých hnutích, odhadují se ve svých zámìrech. Patrnì že už dosti pozoroval, muž s rozcuchaným vousem rozevøel pysky a ukázala se èást jeho chrupu, dlouhé a øídké zuby, zmodralé borùvkami. Nato nadzvednul velmi posmìšným pohybem cár, který kdysi mohl býti na cizí hlavì kloboukem, obnažil své nadmíru pøerostlé vlasy a nìkolikráte se s pøehnaným nadšením šaškovsky uklonil: Aá, pìknì vítám, má úcta, milostpáni, dobré jitro pøeju! „Dobré jitro,“ zabruèel Ruda v neochotných rozpacích, ohlížeje se ve svých nejistotách po Vaškovi. „Nechoïte blíž!” zavrèel muž zhasnuv okamžitì svùj výsmìšný úsmìv. Poodstoupili o krok dozadu. Cizinec v køoví, spokojen tímto výsledkem, rozsvítil svùj posmìšný úsmìv znovu, a kývaje

hlavou, podrobil je bedlivému pozorování. Pásl se zøejmì na napjaté pomlèce, kterou stvoøil, podle své chuti prodlužoval a posléze pøivedl k vrcholu; tu pak ji náhle zlomil hlasem témìø zpívavým: „Vy kluci, vy jste nìco provedli, vy jste jistì nìco provedli.“ Stvoøiv novou pomlèku, kratší a ještì zaostøenìjší, øekl nato dále: „Ba jo. - A takoví mladí!“ Vašek se rozkašlal. ,,On kašle, chudáèek!“ øekl tulák s výsmìšnou lítostí, „pøišel v lese na prùvan!“ „A co je vám po nás?“ Nebyly to jen mužovy pomlèky, co se tu Rudovi nelíbilo. „To se ví, v lese je špatnì,“ pokraèoval tulák, nedávaje se Rudovou otázkou rušiti, „ale kriminál, viïte, hoši, kriminál, to je ještì horší.“ „Provedli. - Cože jsme provedli? My že jsme provedli,“ pøešel k útoku Vašek: „Nám dejte pokoj, èlovìèe, s vámi nikdo nemluví.“ „Nepovídej. Já to znám.“ V bídákovì hlase znìla divná únava: „Mne, mne ty budeš nìèemu uèit, mnì ty budeš nìco povídat! Já ti øíkám, že v lese je špatnì. Jen poèkejte, co ještì zkusíte. Zle a zle - A neujdete tomu, vy ne, vy dva pitomci pitomí jistì ne. A koukejte, a mnì jste odtud dál!“ „Kdože je u vás nìjaký pitomec?“ nahrnul se Ruda kupøedu. „Já?“ „Nechoïte blíž, nebo - Ty, jsi pitomec, oba jste blbí, moulové a krávové. Jen poèkejte, však vy toho ještì užijete, však vy se toho nažerete až po tipec, vy pitomci pitomí, oba dva! Volové!“ Opona vìtvoví se zahrnula. Bídák se vytratil v zeleni, tak jako pøišel; ani lístek se už nepohnul. „Ty jsi pitomec a kráva!“ vyslal za zmizelou tváøí Vašek, v nadìji, že aspoò rvaèka by toto divné setkání nìjak rozluštila. „Mìl jsem do chlapa støelit,” mraèí se Ruda, hraje si s pistolí: však byl jako zvìø, jak tak koukal z toho houští. Kdoví co ten

provedl! S èím ten se tu asi schovává? „Ba, to bych chtìl vìdìt.“ Vašek snaží se pøedstaviti si, kolik že to krve mohlo téci pod bídákovou nelítostnou rukou, která se nyní skrývá pod zeleným listem lesa. Ta nepochybnì vykreslila tolik zejících ran, žc by jednoho tìla nebylo na nì dost. Vašek vzpomíná zsinalosti a køivé zhroucenosti tìl, sražených na tvrdou zem vraždou a lupem. Ten chlap toho asi má na svìdomí! ale nakonec ho pøece dopadnou Ten, øekl bych, ten se, myslím, bude zatracenì bránit, nadávaje pøi tom na všechny strany, katovi, své matce i pánubohu. A nakonec ho pøece dostanou, ba ano, jeho dostanou, to mu pøeju já. A ho mají, ale jen když ne nás. Lekl jsem se - hlodá to v Rudovi. Byl jsem nìjak pyšný na to, co jsme s Rudou svedli za dílo, dumá Vašek, a zatím nejsme sami, kdo musí svoji sílu skrývat v lese. - Dobøe že zmizel. Jeho by mìli chytit, ale nás ne, jenom nás ne! Mìl jsem do nìho støelit, mraèí se Ruda, mìl jsem do nìho støelit a bylo to. To jsem mìl udìlat Ale mám nìkdy pøíliš dobrou povahu, tak je to. - Jako tøeba s tím Vaškem. - Tøeba to mohlo být lepší. Uvidíš, Rudo, ono se ti to nìkdy nevyplatí, že bývᚠpøíliš mìkký. Støíbøitá sluneèní záø vysouší lesní stezky. Noha sklouzává po mìkkém jílu. Staré smrky tmavého jehlièí, ovìšené šedivými chlupy lišejníkù, zùstaly kdesi na cestì pozadu. Svahy odívá prùsvitnì prozaøující šat, kadeøavý listnatý háj. Aèkoliv vegetace v této dobì nevykazuje už mnoho kvìtù, cosi neurèitého, tøebaže bychom pøi prvním pohledu ještì nerozlišovali barvu a tvar, z ní promlouvá mladostí a smavým bohatstvím. Je to jiná krajina, než byla ta sychravì nemluvná, kterou vèera prošli v šelestivých mlhách a pod závoji dešù. Jsou na vápenci.

Co je jen na svìtì všelijakého kamení, udivil se Ruda nad jasnou barvou skalin, vyènìlých v zeleni. Vidìl jsem už kamení nejrùznìjších barev a každého zrna, a všude na tom nìco roste, všude na tom žije èlovìk a pøedou se lidské vìci. Je to zvláštní, pravil si, a už je jakéhokoliv druhu, žádný kámen není vlastnì èlovìku nepøíznivý a nepøátelský; každá jeho zpùsoba pøipouští, aby se na nìm usadil èlovìk a vedl si tu nìjak svou lopotu. Aspoò u nás doma je kamení takové (a zvl᚝ toto se mnì takové zdá); to snad jinde, v cizích zemích a za moøem mají kámen, který nepøeje žádnému živobytí; to u nás ne, u nás každý kámen je nìjak živný. Jací oni asi lidé žijí na tomto svìtlém vápenném kameni - a co nás tu mùže èekat? Ta konèina tady vyhlíží ani nevím jak: je tu skoro až pøíliš pìknì. Je tu opravdu krásnì; též Vašek je jat mìkkým kouzlem této krajiny. Pøišli jsme to na hezké místo, teplo je tu a sluníèko; bude mnì zas dobøe, ale, co platno, život jsme si zkazili... Stoupají výše do skalin. „Koukej, Vašku, tohle je nìco! Cítil jsem to už zdola, že tady bude pro nás nìjaký pìkný kvartýr, a ani to z cesty nebylo vidìt.“ Ve skále rozeklané štìrbinami byla jeskynì. Oèichali jeskyni a proslídili ji ve všech temných koutech. Poklidili v ní a shledali ji znamenitou. Když se dosyta navelebili jejích výhod, usedli na jejím prahu a dívali se dolù do údolí. Øíèka, která tam dole rozmarnì vroubí cestu, zatøpytila se chvílemi jako støíbrný bok ryby. Snad jsou tu i ryby, pravil Ruda, kéž bychom tak mìli udici! Když odkvetla, nemùže zlatohlavá lilie už nikoho upoutat orientální krásou svých kvìtù s plátky žíhanými a vzhùru zahnutými, ani svou vùní, která v mìsíci èervnu jímá smysly pøíslibem vìcí divných a ještì nepoznaných. Vašek urval její stvol

a láme jej v prstech. Rozloupav špinavým drápem plodnici, uvidìl tu kolmé pøihrádky, pøebohatì naplnìné sloupci semen. Nasypal si plochých semen štìdøe do dlanì. „To si myslím, hlavní vìcí na svìtì jsou peníze. Paneèku! Mít jich dost, mít jich plné hrsti, nabírat z nich obìma rukama, aby z nich nikdy neubývalo! Kdo má peníze, ten má všechno; mùže si všechno na svìtì zaøídit, jak chce, mùže si dopøát, èeho se mu zamane, zaplatí si, naè si vzpomene. - Takového, Rudo, by tak nehonili jako tady nás -“ Eh, Vašku, kvasí to v Rudovi, kdybys nemluvil! já, já jsem to, kdo by mìl mít peníze, penìz plné sloupce, plné pøíhrady. Z nás dvou jsem to jistì já, kdo by si penìz víc zasloužil, protože bych to s nimi lépe umìl, protože jsem schopnìjší, protože by u mne byly víc na svém místì já, Rudolf Aksamit. Ale ty? Mraènì se sehnul pro suchou kost, která ležela ve dle jeho nohy, hnát nápadný, bìlavý, poprášený zelenavou plísní. Kdo to asi byl, komu tato kost náležela? A zda byl tobì, ano tobì, Vašku, - sebe teï nemíním - zda byl tobì podoben? Nescházelo ti mnoho, tak se mnì zdá, a mohl bys i ty být v lese vybìleným hnátem. Myslíš, že tenhle mìl peníze? Oho, možná.že si tu chudák za živa sedìl jako ty a že tøeba zrovna jako teï ty pøehazoval na dlani tyhle prázdné plevy a myslil si pøitom nìco o penìzích. Jakou smrtí on tu ten èlovìk asi sešel? „Toho, kdo mìl tuhle kost v tìle, toho už dávno nohy nebolí,“ pokyvuje Vašek hlavou nad zbìleným hnátem, „ten už dávno nemá pøed kým utíkat je toho zatrápenì málo, co tak z èlovìka po té vší mizérii zbyde -“ Nìmá kost se poddává pohybùm rukou Rudových. Probudilo se v nìm nìjaké zdìdìné a dávno už zasuté hnutí: zarývá se do hnátu ostøím nože, pokoušeje se vyrobiti z nìj vìc bøitkou a vyhrocenou, zbraò, klín, dýku, èi kopí; kost, která øeže a bodá nìco, èím možno zabíjet. Vida,

provází Ruda svou práci myšlenkou, jak lze takový mrtvý hnát zase vrátiti svìtu. Vida, také tak to na svìtì chodí, že ten, kdo byl zabit, sám ještì mùže zabíjet. Že mrtvý se mùže stát nožem: jen hnát z nìho zbývá a ještì musí udìlat své dílo. Všechno na svìtì je koneckoncù zaøízeno jen na tu smrt. A jakoupak on ten lidský život vùbec mùže mít cenu, když to smrt vždycky nad ním vyhrává? A jestlipak ono vùbec je na smrti nìco tak strašného, jako je nemilá a šeredná? Nu, ušklíbl se v divé veselosti, na tohle bych se toho zabitého hajného nechtìl zrovna ptát! Ale nemohl se pøemoci; divná zvìdavost se v nìm soustøeïuje a nutí ho hledati v sobì pøedstavy, jaká asi mùže býti smrt. Snaží se pøedstaviti si, jak mu život z tìla odchází, usiluje pocítit, jak se tìlo rozkládá a rozrušuje ve všech svých vazech, a jak vše, co je vnì i mimo, je mu pøitom docela lhostejno. Zavøel oèi, a pokoušeje se vtáhnouti všechna chapadla svých smyslù do sebe, hledal ten vrcholný bod všeho utišení. Slyší šumìti listí; nikoliv, èi ano, to snad ono, to nejsem já! Ale slyší svùj dech; utajiv ho, neslyší už šelest listoví, ale cítí bít krev ve vydutých žilách svých rukou a teplé lechtání v koneèkách prstù. - Eh, otevøel oèi, nejde to, spíše svìt zachází, ale já zùstávám: ne, já nebudu suchým hnátem v lese! Do otevøených oèí pøívalem vnikl jas krajiny. Do uší narazil mu drsný hlas kamarádùv. „Co je ti, Rudo, chceš spát?“ „Ne, to docela ne!“ Ve velikém oblouku mrštil Ruda hnátem do køoví. Co však oba nevìdìli: nebyla to kost z èlovìka, byl to jen dobytèí hnát. Ó, žiji, vnímám; ó, štìdøí smyslové! ještì nejsem podoben vybìlenému hnátu, ani zabitému hajnému! Cesta dole se rozeznìla jasným halasem výkøikù, zpìvù a hláskù, snad ještì

sladších, vzpomeò jen, než bylo halekání veselých chlapcù, kteøí házeli haluze do pìnících vod. Rudo, jsou-li to ti, kdož pøebývají na tomto svìtlém kameni - ovšem vyjma dvou vrahù, o kterých víš i to, že jsou tu jen potajnými hosty - pak by byla tato krajina vìru nad jiné rozkošná, velmi mladá a šastná. Avšak ze všeho, co se lesem hýbe, by by byl sebekrásnìjší, mezi zvìøí, lovci, koøistí, temným stínem køovin, mezi pøíliš širým sluncem, pøíliš volným dechem vìtrù, pøílišnou svobodou velikých lesních prostor, nejménì jsou èekány dìti, leda by tu byly nalezeny zbloudilé, plaèící strachem v místech tak nepodobných všem dùvìrným místeèkùm jejich radovánek a her. Zda by který kraj svìta mohl býti obydlen pouze dìtmi, aby se tu mezi jejich svìtlými tváøièkami mohli pøed tresty svìta tìch velkých ukrývati dva vrahové a bídník, jejichž zloèiny nejsou ještì spoèteny? Dìtský výlet, nebo vpravdì mohou dìti býti jen hostmi tam, kde v tuto chvíli spíše vrahové jsou domovem, províjí se údolím podél øíèky, a pøestøíkává teï její støíbrné èeøení zmatkem pøepestrým a žvatlavým. Na šatech dìvèátek vlají barvy všech kvìtù. Chlapci se drží kolem ramen, nìkteøí se hluènì pøedhánìjí, dìvèata dala si do vlasù vìneèky. Tam jdou v kypivém houfu vpøed, štíhlé nožky v ustavièném poskoku, tak postupují v melodické anarchii mezi vùní stromù a teplým stínem skal. „Dìti!“ vyrazil ze sebe Vašek s údivem. Jeden z chlapcù vyrazil z houfu a šplhá vzhùru ke skále. Uvidìl tam jeskyni; hoši, pojïte za mnou! Jiøíku, Jiøíku, kam to lezeš, zùstaò tu, nìco se ti stane!Hoch se hrne vzhùru, oèi dychtivé a tváøe planoucí.. Jiøíku, Jirko, hned pùjdeš zpátky, ale hned, poèkej jen, poèkej! - - Chlapec se zastavil: uvidìl v jeskyni více, než si pøál spatøiti. Ètvero oèí; nejprve pohled tìžce, pøetìžce nepøátelský, nato pak druhý, ještì temnìjší, ještì poèernìjší.

Pádí dolù: smekl se bez hlesu a upadl; v divém kvapu vklouzá do klubka hochù. Tu teprve vydechnul a pøišla mu øeè: ach, hoši, hoši, co jsem tam vidìl! Ani se to vypovìdìt nedá: byli tam dva strašliví muži, jistìže vražedníci! „Nebyli to snad obøi?“ “Snad byli.“ “Nebo èerti?“ “Snad èerti.“ „Nebo ještì nìco jiného a hroznìjšího?“ „Nevím, co to bylo. Ale strašný strach smrti jsem pocítil!“ “Je to blbost,“ vyslovil se Ruda, když se veèer nad nimi sklenula nesmírná propast Mléèné dráhy a obrazcù souhvìzdí, “co je na nebi tìch hvìzd! K èemu vùbec jich tam je tolik nadìláno? Jako kdyby jich tam tolika bylo potøeba. Kdyby jich tam byla i jenom polovina, jen ètvrtina, ba ještì míò, bylo by jich poøád ještì stejnì, že by se to ani spoèítat nedalo.“ „To je mnì, Rudo, také divné, vždy na co vlastnì ty hvìzdy jsou? Kdyby to mìlo být jen na podívanou, staèilo by udìlat je menší, tøeba docela malé a dáti je blíž. Naèpak ale je tam takových svìtù a rozloh potøeba? - Jako by nebylo tohohle jednoho svìta dost, už dost.“ A vùbec, øekl si Vašek, srovnávaje ty vìtší hvìzdy s menšími a záøivé s tøepotavými, na podívanou to je hezké, ale když o tom pøemýšlím, tu se mnì ta strašná síla hvìzd, ta spousta, co jich je, nikterak nelíbí. Kdo mnì dokáže, že se tam vlastnì ten nᚠsvìt tøeba kdožví kolikrát neopakuje? K èemu pøece by jinak tìch hvìzd tam tolik bylo? Kdož ví, snad na každé desáté hvìzdì je to zrovna tak jako zde, možná, že na každé desáté hvìzdì sedí v lesích zrovna takový nìjaký Vašek, který zabil hajného, a dívá se zase ze své strany dokola na hvìzdy, jako by se díval z oken vìze ní, tøebaže si v této chvíli nemyslí zrovna totéž, co já. Anebo - kdoví, myslí si právì, co teï já. Ach, jaká je v tom hrùza! Jakého to nepøípustného trápení! strnul Václav Kala; jak by mohl jen jaký bùh,

šílený ze své svrchované neodpovìdnosti, nìco takového ve své zpupnosti stvoøit! Já, koneènì, už své snesu: co se stalo, stalo se, ale jak - to by pøece bylo nedùstojno každého boha, tak ohavná hraèka jak by k tomu pøišli tamti Vaškové ostatní? vždy to pak je pøece jasno, že jen jeden z nich je vinen, že pøece ti ostatní už za to nemohou. Panebože, panebože, tohle je mnì pìkné zaøízení! Strašnì tìžce a krutì dolehlo na Vaška pomyšlení, že by mìl být jen jednou z tisícù stejných loutek, zakletých do nesmyslného mnohonásobna hvìzd a snad i tou nejposlednìjší mezi všemi, nespoèetnými a stejnì žalostnými, z nichž žádná neví, je-li to právì ona, kdo nese za neštìstí jich všech vinu a odpovìdnost. Bylo mu líto všech tìch Vaškù, postižených spoleènou strastí, že jeden co druhý zabili jsou hajného, nejvíce z nich mu pak bylo líto toho nejbližšího z nich, sama sebe Jsem chudák, povzdechl z plna duše, když usínal; je to všechno tuze, nadpøíliš spletené a šeredné A hajný? Hajný i kdyby jich tisíc po všech hvìzdách bylo - žádného hajného mnì líto není. A si jen øekne (zbývá-li v nìm ještì co lidského), a uzná, co zpùsobil! Nikdo na svìtì neví, ani já sám ne, skládal Ruda v svìžesti modré noci své tìlo ku spánku, co tøeba zítra provedu. Zaèínám toho všeho míti už jaksi dost. Svìt mùže býti pøekvapen, co se možná stane. Když usnul, zdálo se mu, že je bdìlý a zlostný jako vždy, že je mu vše na svìtì jedno, že dovede stejnì tak pøijmouti jako vykonati každou krutost a každé utrpení. Zdálo se mu, že chodí pod mohutnými duby, až pøišel na zvláštì krásné místo, a tam byl šípkový keø. Záøil na nìm jediný kvìt plátkù skvìle rùžových a dýchal takovou vùní, že

všechno kolem jako by ustrnulo v úžasu nad tímto kouzlem, a všechno, každý list i každá travina i noèní muška, jako by se nemohlo nasytiti pohledu na tento šípkový kvìt. Podivno, øekl si Ruda, že tento keø ještì kvete, a to tak krásným kvìtem, a vždy se už skoro chýlí k podzimu. Tu se poèal keø pokrývati poupaty a ta poupata se ihned rozvíjela v líbezné kvìty plané rùže a vonný vánek roznášel jejich rùžové plátky dokola, ale bez ustání se rozvíjely nové a nové. Uprostøed keøe sedìl na vìtvi pták a zpíval; bílé hrdélko se mu tøpytivì dmulo pod perlivým bohatstvím jeho zpìvu, a jak zpíval, kvìty se rozvíjely, vonìly, opadávaly a znovu zas vykvétaly. A tu se zdálo Rudovi, že pták promìòuje se svou písní v krásnou ženu. Vidìl, jak její paže køíží se na prsou, aby v nìžném studu zakryla svá úbìlová òadra..Ach, ty mùj bože, užasl, vždy je to Valérie, to ona, ta sladká báj mého života! I chtìl za ní vkroèiti do kvetoucího keøe, aby se jí zmocnil, ale jeho ruce, které s takovou mocnou touhou mínil zakrváceti trním, se vztáhly do prázdna a vidìní zhaslo. Silnì vydechl ze sna, prudce se vztýèil a probudil se. V jeho srdci byl tìžký nepokoj a stesk Ach, Valérie! zatetelilo se toto jeho teskné srdce noèní tmou, tedy je to pøece pravda, že jsi, že jsi skuteènì mou láskou z tohoto svìta, nebo si mne žádáš, ó vysnìná mých snù! Pùjdu za ní, rozhodl se v návalu radostné touhy, hle, vždy teï mnì vzešlo pøedsevzetí mého života! Ach ano, teï posléze vím to jediné, co jest mnì dìlati: abych já zítra, za svìtla dne, nepoznal tu cestu všech cest, kterou k ní dojdu. tu pravou cestu, na jejímž konci èeká na mne ona, Valérie! Že jsem, honìn a utíkaje po tìchto lesích, že jsem toho já bloud, døíve nevìdìl! Ó, bohatství, ó, kráso, rozkoši srdce a tìla, a co vše je u tebe, vždy já mám pøijíti za tebou. Èekej jen malinko, ty živote mého snu; spoléhej,

dùvìøuj, tak jistì, jako že ti to vzkazuji: buï bezpeèna, že pøijdu. Semknul víèka, aby zase spal, v nadìji, že se ve snu setká s Valérií. Než sen se nedostavil. Jeho spánek byl nìmý, byl svrchovaná lehkost a nejhlubší tíha, jak toho nikdy nepoznává bdìlost, jak to zná jen spánek beze snù. Probudil se ráno s hoøkou slinou v ústech, obluzen ještì tíhou svého spánku i zmatením snu. - Ach, tak je to tedy, a jakým èarovným snem jsem spal! øekl si, když uzøel vedle sebe Vaška a zvážil, co dosud neurèitého a pøece možného mùže pøinésti nadcházející den. Nikoliv, svùj sen, aè byl tak pøekrásný, nepovím ani kamarádovi; vezmi èert toto proklaté živobytí, ale tento sen ponesu v sobì zavøený pro vždy, až do smrti. Vašek si oškraboval mozoly na chodidlech, mlaskaje pøi tom pozorností a skromným blahem. Ruda vyplivl svou hoøkou slinu na mravence, stìhující støíbøité køídlo noèní mùry. Ano, ponesu v sobì to krásné vidìní až do skonání. Ten sen, tøebaže ona je v Praze kurvou; ten sen, tøebaže já jsem vrahem; tento sen, tøebaže musím utíkat a schovávat se v lesích. Darmo pøemýšlet: já nesu na svém høbetì docela jinou starost než tøeštit ze spánku, ó, ty prokletý živote, ach, ty sladký, líbezný sne! Pøece jen, øekl si po chvilce, pøece jen je na svìtì nìjaká krása (tak jsem to zakusil ve svém snu), ale co je všechna krása platna, když to èlovìku v životì neklape! Že prý je na svìtì všechno krásné, každý list, každý brouk, každá kvìtina, všechno prý je to krásné, a je to, co chce. Blbost; jakápak krása, když to není k nièemu, když to k nièemu neslouží. Nikdy, leda bych musel být blázen, se mnì všechno na svìtì nezdálo být krásné - já jsem té krásy nikdy na svìtì tolik nevidìl. Krása! Napøíklad, hrabe se Ruda mezi listy bramboøíku, takový kvìt. Co mají na nìm tak krásného a komu to co

pomùže? Na jitroceli se zrovna probudil modrásek, zabrousil køidélky a rozevøel je proti slunci, blankytná jako nebe. Nebo takový motýl. Co na tom mají; foukneš do toho a je to pryè; mohu to v ruce rozmaèkat na kaši, nebo pøijde nìjaká zvìø a sežere to; jakápak krása! Nachový kvítek bramboøíku, plátky vztyèené vzhùru, jako by odletìt chtìl, zadechl k nasupenému chøípí vùní tak kouzelnou, že smysly byly jaty okamžitou závratí. Co to je? udivil se Ruda, taková vùnì - co ona mi pøipomíná? - a tu se rozpomnìl na svùj líbezný sen. Pøejemnì kreslený rub modráskových køidélek se zajiskøil v perleovitém oparu; pak motýl odletìl a mihal se mezi hvìzdnatými kvìty jestøábníku. Tu znovu pomyslil Ruda Aksamit na svùj sen. Krása, øekl si, jak je to køehké, jaký to švindl a holé nic! Jak rychle minul mùj sen! Rozdrtiv v prstech vùni i skvoucí plamének kvìtu bramboøíkového, ucítil v nich nièivou touhu uchopiti ještì jejich násilným stiskem vidinovitou krásu motýlovu. Koketní okáè mávaje jasnými pásky svých køídel, kroužil mu krotce kolem nohou a posléze lehounkým skokem usedl mu na botu; bylo to, jako by se ty èerné a žlutobìlavé oèi køídel motýlových upøely k nìmu v dráždivì hádankovitém výsmìchu. Nehýbaje se, sunul Ruda úkladnì vztaženou dlaò kolem nohy, ale než mohla ruka dopadnouti, motýl vysmívaje se mu oèima svých køídel, vznesl se pøeludným povzletem kejklíøské krásy vzhùru a stal se neviditelným.. Ruda se rozlítil. Není-li krása to nejmalebnìjší, co na svìtì jest! Sevøíti takového motýla v prstech, však by mu naráz zašel ten nesnesitelný sebeklam krásy, která není nic než køehkost a netrvalost sama! Prudce povstal a tìžkými kroky zamíøil mezi karafiáty, štírovník a brvitý hoøec; tam druží se k sobì líné vøetenušky a poletuje oranžováèek, Colias mirmidone, na jehož ohnivých

køídlech se letmo obráží nejtemnìjší modø oblohy. Tu pak, jako by vedl veliký boj, rozdupává zuøivec kvìty, které hynou s kalíškem k zemi sklonìným, vztekle pronásleduje motýla a rozdrceného sráží ho propocenou èepicí k zemi. Toto, svìte, že je tvá krása? To nejcitlivìjší, nejvíce pomíjivé, tohle šalebné, výsmìšné nic kvìtù a vùní a barev, èím plýtvᚠdocela nadarmo a nepotøebnì nikomu a nejménì mnì k podpoøe a prospìchi! Tu máš, tu, tu, a zde taky!. - Mít k tomu více èasu, více rukou a nohou, pìst tak širokou, jako je mùj hnìv, jako mùj odpor a vzpoura, jen pohleï jak bych ti tento všechen strakatý švindl mohl smésti z tvých podvodných lící, rozbitý na padr. A ty, - mùžeš-li - se braò. Och, och, celý vesmír chtìl bych tak potupit a zprzniti, aby se vìdìlo, co je to Ruda Aksamit! Hoho, co mùže být na kráse prý tak vzácného a silného, když takhle podléhá? Jen se podívej: takto já biju tvé kvìtiny po hlavách, tak srážím køídla tvých vzdušných motýlù, zabíjím tvé vùnì a stírám tvé falešné barvy, abys tu stál holý, tak, jak vskutku jsi, pod svou pravou podobou a bez pøetváøky, mnì více podoben! Takový švindl! øekl si Ruda. Nasytil se hrubého vraždìní a znechucen už rozšlápnul posledního mra- vence. Zvedla se v nìm divná únava prázdnoty a drsný odpor. Nechtìlo se mu hledìti na dílo, které tu vykonal, a pocítil nutnost odchodu. Obrátil se k svému kamarádovi a zvolal na nìho: Pojï! Slabý vánek se zachvíval nad místy, kudy se pøehnala zhouba. Sluneèní záøe pokojnì utkvìla a rozestøela se na všem, nièemu se nevyhýbajíc a nièeho se neštítíc. Co bylo zlomeno, snažilo se narovnati se, co mohlo ještì lézti, odbelhávalo se na pahýlech údù, ostatní, pøilepeno vyhøezlými vnitønostmi k zemi, zmítalo sebou nadarmo a poddávalo se agónii.

Huj, ten vyvádìl! vydechl Vašek; myslel jsem, že se zbláznil, že ho nìco píchlo, že je poøèený a že se pominul. Až stydno se podívat. A radìji se ani neptám, proè to všechno. Jsou vìci, na které èlovìk nestaèí, i kdyby mìl sebevìtší vztek; ale lépe mu do toho nemluvit, aèkoliv mne ledacos tlaèí na jazyku. Rovnìž Ruda mlèel. Urputnost, která se v nìm usadila navrchu ošklivosti, rozpakù a omrzelé únavy, zachmuøila mu oèi. Nemohu býti dobrý, pravily tyto jeho oèi. Kdybych byl dobrý, svìt by mne zahubil. Není to snadné, nésti na sobì tíhu tohoto svìta ve zlém, ale jinak to nejde. Ne, nejde to jinak, a jaké to je, takové to je; na tom se nedá nic mìniti. Já - Ruda Aksamit, domov a co jsem žil; ty lesy, moje láska, kopýtka srncova, krásný chlad a ztuhlost položené zvìøe. Jakou to vše má cenu? A Valérie, mùj sen; ty hvìzdy a bùh nebùh, který není nade mnou. Takto to je a toto je všechno; ale smyslu žádného to nemá. A tu se na jeho srdce položilo hoøe, hoøe bez obrysù a bez hranic. Tížilo jako skála, jako kamenná hora, tak jako ohromný a mrtvý lom, který nikde nezaèíná a nikde nekonèí. A nyní ten bol bez obvodu, sevøený v pøíliš tìsné kleci žeber, neúprosným pohybem své velikosti nìmì pøekroèil všechny bezmocné závory tìla a pøeširoce se rozlil do nekoneèna. Ach ano, øekl si Ruda, tak to už znám; hoøe rovnìž tak silné, jako je život sám, ba zaèasto ještì silnìjší, to hoøe mého života. To jsou ta místa, kde všechno se zjevuje ve své bezcílné podobì; tady duše bloudí a nièeho nenalézá, nesouc v sobì lítost pro sebe samu Ale ani to nemá žádného smyslu a žádné ceny. - Potøeboval bych se opít, abych o sobì nevìdìl, a mìl bych slyšeti písnì, ty moje z tìch písnièek Elsnerových, aby za mne vypovìdìly všechno, co já tu neumím vysloviti sám!

Po lesní cestì pod Vraní horou opatrnì spìchala Marie Rousová. Nese ona krásné svatební šaty do Zálesí, bìlostné šaty nevìstí. Vyšila a ušila je z hedvábí, gázu a umìlých kvìtin. Má je zahalené v èistém ubruse, aby k nim nemohl prach, aby se k nim nedostalo slunce ani d隝, aby je ani køivý pohled neohrozil. Zastavuje se, upravuje záhyby na ubruse a pøemísuje špendlíky, aby se ty krásné svatební šaty nikde nepomaèkaly, a chvátá slušným krokem zas k Zálesí dál, vrhajíc zbìžné pohledy do mlází, zda by se tu nenašel nìjaký høib. Marie Rousová nenosí klobouk, ani venkovský šátek. Chodí prostovlasá a její tmavé vlasy, stoèené v prostý uzel, pìknì jí sluší. Není m욝kou ani venkovankou. Sleèna Marie je švadlenou a jde odvádìt svatební šat nevìstì do Zálesí. Kéž je šastna, z plna srdce bych jí to pøála, pøemítá Marie Rousová, ale na jejím místì bych se tak rychle nevdávala; bojím se – jak jsem toho jejího ženicha vidìla –, jestli se neukvapila a nevybrala si toho nepravého. Ale to už není moje vìc, pomyslila si dále. Ušila jsem nevìstì krásné šaty, a nikdo nemùže øíci, že jsem si na nich nedala velice záležet. I kdybych øekla od ušití tøi sta, není to mnoho za takové šaty. – Hle, takový rùžový kvítek, Marie Rousová utrhla si opoždìný kvìt ostružiníku, takový kvìt vyšiju na pøíští svatební šaty, které budu dìlati. Marie Rousová je spokojena a lehce si trylkuje na cestì pod Vraní horou, spìchajíc k Zálesí svým slušným a pùvabným krokem, který jí právem získává v celém okrese úcty a obdivu. Vše je na ní lahodné a èisté: šaty, vonící vzduchem, mýdlem a žehlièkou, její ple, neporušená žlutavá slonovina tváøí i spánkù, mezi nimiž, pod pevnì narýsovaným oboèím, vyzírá mandlovitý pohled oèí velmi temných, avšak slad- kých

a rozumných, i zuby napøed pìknì bílé, rovné a pravidelné, v sympatickém úsmìvu, by i po pøestálých nemocech nezùstaly snad všude bezvadnì uschovány. Postavy je vyšší a štíhlé, témìø pøíliš rovné a nehrubì tìlesné v obrysu. Nadto má na sobì zástìru zašpièatìlého støihu, jaký právì jí tak sluší, šedé punèochy a èerné støevíèky, které se po drsnotách venkovských cest kmitají s nevšednì plavnou dùstojností. Nikoliv, uvažovala sleèna Marie, toho èlovìka bych já si nevzala. Aèkoliv sám zámožný, bere si ji nepochybnì jen pro peníze, a zdá se mnì být povahy lehkomyslné a zajisté velmi málo jemné. Sleèna Marie Rousová, aè milování hodna – však stále ještì se kolem ní vznáší láska, které se dohaduje, i které si ani nìkdy není vìdoma –, nemá milence. Ó ano, má! ale není to milenec toho obvyklého, našeho druhu, bytost sentimentálnì brutální, stále neuspokojená, sobecky demonstrující a domáhající se pozornosti a úèinlivosti hned pokorné a hned zase soucitné. Její milenec a ženich, Julius bylo jeho jméno, je milencem už deset let mrtvým, i nemùže se už nièím v tìchto bodech znehodnotiti, ani z jejich nátlaku se prohøešiti. Jeho tváø kryje hlína, jeho jímavý hlas smlkl a duše prodlévá v dalekém záhrobí. Ze všeho na svìtì zbyly mu už jen kvìtiny na hrobì; macešky na jaøe, èervené lilie v létì, astry v podzimu, a po celý rok náhrobek pískovcový s deskou z èerného mramoru a se zlatým jménem Julius. Tomuto mrtvému ženichu a milenci, na kterého se dnes uz sotva kdo jiný nìjak pamatuje, zùstala Marie Rousová vìrná po deset let a provždycky. Živíc se švadlenstvím, odmítá každé mužské dvoøení, každou jinou lásku, která se k ní za rùzných roèních èasù a z rùzných mìst ostychavì i obmyslnì snášela. Julius opanoval její srdce, její život a osud, tøeba dávno už na nìho

nevzpomínala každým dechem a každým dnem, jak se k tomu ještì pøed osmi, devíti lety vùèi jeho památce cítila povinna. Je jí už jedenatøicet let a je poøád ještì hezká, ta panenská vdova Rousová Marie. chudobná švadlena, kvìt dlouhého trvání, dlouho nevadnoucí a nikým neutržený jako to podzimní kvítí na hrobì milencovì. Oba zbojníci zvážili okamžitì dosah tohoto setkání, když na pùl cestì do Zálesí uvidìli pøicházeti dívku, která tu jde sama. Vnitøní hlas, který jim jindy radil dáti se pøed každým støetnutím s lidmi na ústup, se neozval, nebo mohutnìji se dala slyšeti rada jiná. Co jiného, káže tato rada Rudovi, když není tu koøalky ani nièeho podobného, ani zpìvù lásky a žalu i radosti? To vše, pravím ti, to vše, však víš, že vše! Obsadiv Rudu, v ten ráz dal se tento hlas spatøiti v záblesku jeho zornic a v záchvìvu úst; kamarád, zahlédnuv toto prudké znamení, ihned porozumìl Vsunuli se do køovin po obou stranách cesty, tajíce dech, aby nic neztratili z klapotu støevíèkù, které se blíží, ach blíží, jdou sem, ó, jdou! Vidìla jsem tu dva mužské, diví se støevíèky Marie Rousové, a teï už je nevidím. Asi to byli lesní dìlníci. Vtom se pøiklopila tvrdá ruka na mírnì vykrojený úsmìv rtù. Bože, vždy jsem nic zlého neøekla, ulekla se Marie Rousová - A tu se uzøela obklopena muži vzezøení velice pøísného, kteøí jako by ji chtìli trestati. Cítila se rvána a vyvrácena ze zemì a zamrazilo ji, nebo to bylo, jako by byla stržena v strašný pád a hlasu jí nebylo možno vydati. Zvrátila k mužùm pohled tmavých oèí, v nichž z propasti hrùzy prosila Marie Rousová ty dva o pomoc, o slitování. Ale tu poznala, že ony ruce, které se po ní sápou, nejdou jí pøispìti z té jámy dìsu ven, nýbrž že jest v jejich kruté moci, která ji chce sraziti ještì hloubìji a brání v útìku. Snažila se vykøiknouti; tìžce pøilehla k jejím zubùm

hrubá ruka, zapáchající štípavým tabákem. Chtìla odtrhnouti tuto násilnou dlaò od svých úst, ale tu shledala, že její ruce nejsou volné: peèlivì støežila v nich bìlostné svatební šaty ve velikých starostech, aby se v tomto surovém zápolení nepomaèkaly a nepøišly ke škodì. Ty šaty, ach ty krásné šaty, vzlykala její zoufalá duše, co z nich bude, ach bože, vždy se celé potrhají! Ale modlitba nemá dost úèinku pøed útokem pekel. Svatební šat klouže jí z rukou, nemilosrdnì cásán a dupán žalostnì sesouvá se k zemi a vzdušné závoje vlají vzhùru, ovívají vycenìné tlamy zlosynù a zaplétají se jim do tlap, zmítaných katanským násilím. Tu rozlítila se Marie Rousová hrùzou a lítostí a poèala bojovati jako lvice. Její štíhlé švadlenské ruce, když už nemohly ochrániti svého nìžného díla, vyšvihly se mstivì, bleskem vjely vzhùru a zaaly se do tváøe Rudovy. Jak se prudce vzepnula, tlak na jejích ústech trochu sklouzl a povolil, i vykøikla hlasem drsným a velikým: „Lidé, ach lidé, na pomoc!“ Špinavá ruka, ovìšená køehkou pìnou závojù, znovu se sápe po jejích ústech, ale Mariiny prsty míøí rovnou do oèí násilníkových. Smeknuvše se po èele, uchycují se pevnìji na víèkách a drásají je pøesilnì, až se jejich mìkkost stává mokrou a kluzkou, pøevádìjíc bøitký tlak nehtù po tváøi dolù až k ústnímu koutku, ze kterého vytryskuje krev. Škaredá tváø, pøekvapena bolestnou mocností útoku, odklání se v sebeobranì dozadu a tu se Marii podaøilo vykøiknouti: „Sem, lidé, sem!” Zápas na okamžik ochabl. Skloniv tváø, povolil Ruda pøíkré síle svých paží, aby si jemným tlakem ohmatal zmuèené oko; kapka krve, tøesoucí se v koutku úst, spustila se mu praménkem po bradì. Zápasníci supí, dech se jim tøepotavì škube. Marie Rousová jektá zuby a chvìje se v nohou, co její nehty rvou ustupující ruku Vaškovu.

„Vašku, ale teï už žádné orace!” zachroptìl Ruda, mrkaje zranìným okem na prsty, které mu ztøísnila krev. Otøel si dlaò o kalhoty, naèež skoèil k Marii a popadl ji za ruce „Sem, lidé, pomoc, sem!” vykøikla Marie. A vskutku: vtom již sem zalehly hlasy a opøely se do zápasících rukou a zlomily jejich sevøení, Ruda s Vaškem poodstoupili: pomoc pro Marii Rousovou pøichází sem pøekotným dusotem. Sbor skautek lehkonoze se sem sbíhá v oblouèitém šiku. Sukénky vlají v rychlém bìhu a na ramenou èervené šáteèky svezly se do šíje, ruce jsou vztaženy vpøed i vzneseny vzhùru, jak hbité bìžkynì zacloòují si oèi, a jejich rudá ústa jsou otevøeny vážnou bdìlostí. Haló! svolává se sem tato dívèí družina, ne nepodobná sboru lesních víl, spìjících zahnati vetøelce, který zneuctil poklid lesního ducha, jemuž jsou služebny. Muži se zarazili.To vojsko dívek, co to má znamenat? Z údivu zvedla se nejistota a z nejistoty strach. Je to jako nìjaká družina Dianina, pøicházející plašiti a uštvati nízkou zvìø, do níž pak uražená lovkynì pøispìchá vpáliti svùj smrtící šíp. Nìkteré mají štíhlé hole, jež by mohly býti kopími, jiné tøímají pestrobarevné praporky, které povedou seè, až zaène se trestný útok. Rumìnec na lících tìchto mladièkých panen jeví se pøísný; pøipomíná jasnost ranní zoøe. Ale barva jejich šatù je olivovì zelená: to les. To les. To les, ulekli se násilníci, ano, odtud se to vzalo! A tu si Ruda vzpomnìl na zabitého hajného: to on asi sleduje tento pøedvoj, pøicházeje pøi této pøíležitosti vzíti si svou mstu. I dávají se chlapi na útìk, zanechávajíce na jevišti zlého úkladu Marii Rousovou, nyní zbledlou jako kvìt konvalinky a s tøesoucími se koleny uprostøed lesních dívek. Vrhli se do hloží vìru jako zvìø. Ale tu již se sbíhají jiní lidé, nebo po lidech

Marie volala, dva hluèní døevorubci, a opìt jest štvancùm uskoèiti bokem do mlází, aby poznova klièkovali, vyplašeni staøenou nesoucí džbán jeøabin a ženami sbírajícími klestí. Tak tu sebou v hájích zmítali jako gumový míè, narážejíce ve svém rozbìhu na pevné pøekážky, než zapadli do vysokého lesa; dravé ptactvo, vydìšené tímto vpádem, vzneslo se vzhùru a vydalo šeredný skøek. Marie Rousová se dala do pláèe. Teï už je všechno zas dobøe. Má kolem sebe družinu dìvèat velikých oèí, zarostlé muže se sekerami, staøenu s džbánem jeøabin a ženy, jež sbíraly klestí. A ještì dva skauti se tu naskytli, jeden s kytarou, druhý v brýlích, s neobyèejnì chlupatými koleny, pøívìtivì vycenìným chrupem nutí do Marie studený èaj. Sleèna Marie se zadýchává posledními vzlyky; soucitné ženy zvedají z prachu zemì zdeptaný svatební šat, uhlazují jeho rozervané záhyby, vysílajíce k mužùm vyèítavý hled. Ještì že to tak dobøe dopadlo. Nám tak mìli ti dva padnouti do ruky, prohlašují muži se sekerami zamraèenì, to byste vidìly! Však ono se to tìm dvìma pacholkùm nevyplatí! Marie Rousová odchází v prùvodu. Svým dobrodružstvím se mnoho nechlubí. Ach, jak oni ten svatební šat tak bezcitnì znièili! Nevím, dáli se to ještì nìjak spravit - Ano, jeden z nich byl vìtší, celý rezavý, ten druhý, v èerném, byl o nìco menší, praví sleèna Marie revírníkovi. Bože, když si vzpomenu, jak surovì oni ty krásné svatební šaty rvali! Nikdy jsem si nemyslela, øekla Marie Rousová sama sobì, že by mne mohlo nìco takového potkati. Ale však jsem se nedala. Ó, Julie! Býti živ, jistì by toho nebylo. Mìla jsem správné tušení, že jsem se mužských vždycky ponìkud bála! „Mohli jsme si to nechat,“ øekl V ašek, když se cítili dosti daleko.

„Mlè!“ uryl se Ruda, „nechceš-li nìjakou dostat: nechci o tom ani od tebe ani od nikoho už nic slyšet.“ Veèer pak se zahrabali do suchého listí, umiòujíce si na nic nemysliti, aby snáze co nejdøíve usnuli. Utekli jsme pøed holkami, marná sláva, zamrzel se Vašek, když za èasného rána vstávali; jak to jen pøijde, že jsme museli utéci pøed holkami? Ale bylo tam také fùra jiného lidu. Mohli jsme si to nechat, øeknu ti, Rudo, ještì jednou, ale nahlas ti to povídat nebudu. Ruda si potichu omakával tváø. Pøes zhmoždìné oko po tváøích dolù se mu táhnou rudì zanícené pruhy. Pne a leptá to velmi škaredì, když zkouší pohybovati oèním víèkem a tváøemi; z koutku úst to znovu vyprýštìlo, jak si seškrábl zaschlou krev Však Vaško- vy ruce jsou také køížem krážem zbrázdìny palèivými èmouhami. To nám zas pøirostlo na úètu, a máme to moc èistì na sobì napsáno; ta ženská nám dala co proto, jen co je pravda, každý si to mùže tadyhle pìknì pøeèíst.Vašek, pohlížeje s velmi neklidnými pocity na svoje ruce a na Rudovu zmuèenou tváø. A kdyby se aspoò bylo nìco stalo – Tohleto, paneèku, tohle se poøádnì rozkøikne. „Tak pojd’!“ osopil se v tìžkém nepokoji na Rudu, „hezèím se už neudìláš. Koukejme, a jsme odtud co možná dál. Tuda se pøestal obírati svou zdrásanou tváøí a beze slova se dal za kamarádem. Šli øídkým lesem, ale ani tak nebylo v nìm dobøe kupøedu vidìti. Les byl hustì zarostlý jalovcem. Keøe, které kdysi ztratily vršek, rozložily se do široka, ale ty ostatní vzrostly štíhle, sloupovitì a nepravidelnì vzhùru a zdálo se co chvíli, jako by tu stáli skøítkové, lidé a obøi a jiné bytosti nejasného obrysu, všechno strnulé v hlídce a napjatém pozorování a skrývající

za zády nùž, hluènou trubku k alarmu, klacek k udeøení, pušku k výstøelu. Hu, øekl si Ruda, kdyby to tak byli vojáci nebo myslivci, veta po nás; to bychom daleko neutekli. Budeme si teï vùbec muset dát zatracenì pozor. Mìl bych si to lépe promyslit, ale jen kdyby mne ty škrábance tak protivnì nepálily; mám toho plný oblièéej. Nemohl to pøekonati, a znovu si sáhnul po tváøích a psal si prstem po napuchlých rýhách, které zjitøenì mokvaly. Tím tomu nepomohu, øekl si hoøce; èert ví, co mnì to nedá pokoj. Snesu ledacos, prsty pomaèkané, stržený nehet, ruku zašívat, nohu zhmoždìnou, všecko jsem už mìl - ale ta ženská musela mít drápy jako jedovaté. Potkat tì takto podrápaného doma, pomyslil si nad Rudou Vašek, ach, Rudo, to bych se ti smál! Ale tady to není žádný špás. Vùbec to není žádný špás. Tuze nedobøe jsme si to všecko nadrobili, darmo mluvit: už mnì je z toho nìkdy úzko. A tu se stalo, že jako by ze zemì vyrostl - náhle se pøed nimi vztyèil vysoký staøec. Na bílých vlasech, které mu spadaly až k ramenùm, mìl vìnec upletený z haluzí, žlutavý vous mu splýval hluboko na prsa. Na tìle mìl dlouhé roucho, starý roztrhaný župan; jednou rukou opíral se o olistìný klacek, v druhé nesl košík s houbami. Byly tu høiby, bøezáci i køemenáèe, zelánky i havelky, mezi tím køehké katmanky, èervené i tygrované muchomùrky, dobré i jedovaté v jediné smìsici a hrouda siného mechu, vykrášlená rudými korály døínkù. Vztyèiv se velkolepì, zvolal staøec hlasem mohutným: „Sláva vám a mír!” Pak vznesl paži, v níž tøímal olistìný klacek, a dotknuv se jím zlehka ramene Rudova a Vaškova, opakoval znovu dùraznì: „Pokoj vám!“ Ruda s Vaškem na sebe vyjeveni pohlédli; oba pøekvapením zbledli, otevøenými ústy škubavì vycházel dech. Ruda vztáhl ruku vzhùru, aby si zakryl podrásanou tváø.

„Pro mne jsi obìtoval svou krev,” øekl staøec. „Neboj se, synu mùj, sem, kde jsem já, za tebou tvoji nepøátelé nemohou.” Ruda sòal ruku z tváøe a v tupém údivu hroužil zarudlé a slzící oèi do podivného starce. „Nedìkuj,” pronesl staøec konejšivì a hrabal se v košíku. „Zde, tu máš, toto ti dám na všechny rány. Vezmi a nikdy a nikde a za žádných okolností se od toho neodluèuj.“ Vložil Rudovi do dlanì hvìzdicovitou pýchavku. Pak vylovil hvìzdici druhou a daroval ji Vaškovi. „Dobøe to schovejte a skryjte pøed oèima služebníkù tmy. To za prvé: na rány tìla, a v druhé, vyšší potenci, na rány duše. Rozetøeno s tøikrát tøemi bobulemi jalovce v medu lesních vèel, uèiní vás neviditelnými. Žádná kule, meè, okovy, louh ani jed nebudou nad vámi míti moci.“ „Kdo jste?“ odvážil se Ruda tázati. „Jsem Vládce tìchto lesù. Všechno je zde poslušno mých rozkazù. Vy ale se nièeho nebojte, nebo vzal jsem vás pod svou ochranu.“ „Co že to je?“ obrátil se Vašek k Rudovi. Ruda pokrèil rameny. „Jen poslyš!“ øekl staøec a velmožný úsmìv obnažil jeho hnìdé zuby. “Jen poslyš a pochopíš.“ Odloživ košík s houbami, aby mìl ruku volnou ke gestikulaci, opøel se staøec o svùj klacek a jal se recitovati hlasem velebným: “To hlásím vám, Aridión sám: Ario je vzduch, Dión pak bùh, jedno ve dvém to jest, jednomu vzdejte èest, jedno, jedno jest ve mnì, ve mnì jest jedno, dno všeho ve mnì jest, dno nebes i zemì, v nich je sídlo mé vlády, nikdo nezvrátí mé øády, pìnkavy, stehlíci, a sýkory mne poslouchají, èernohlávci, èížkové, zvonci i konipásci, o všem, co tøeba, mne zpravují svými hlásky, káòata, orlové i všichni ostatní živlové, všichni mnì pøinášejí zprávy nové a nové z dolin i hor, že zlomeny nepøátel hord závist i vzdor, jich zrady

a pikle a intriky temné se rozpadly v prach a v pápìøí jemné a já je odvanu, v každou svìtovou stranu odvanu, vládcem všem zùstanu, Ario –” Tu Vašek pokrèil rameny, a obrátiv se k Rudovi, poklepal si významnì na èelo. “Já vím, že jsi blázen!“ rozzlobil se staøec. „Jen poèkej, já ti spravím hlavu, až ti øeknu ještì toto: Panna Maria synáèka Ježíška mìla, na jeho èele trnová koruna se skvìla; já však zelený vìnec mám a v nìm moc svou mám nade všemi sváry, poláry a proteáry, mrtvé køísím a s duchy rozmlouvám: alore reale menandre deore diurnoi moare ridion meore –” Ruda uchopil Vaška za rameno. Vašek jen mrknul oèima kupøedu, pryè odtud, z toho ven! Nemohli toho už déle poslouchati. Znìlo to jako zaklínání, jako mše bìsných duchù. Vìtøík pohrával listím v starcovì vìnci, les zašumìl a zavzdychal, žalostnì vzkøikl pták, v dáli ozvala se srna. Bylo to hrozné. Prudký dìs jel jim po zádech vzhùru a naježil jim vlasy. Liriodiorimereo – Odtrhli se rázem, a pøevrhnuvše divým spìchem starcùv košík, prchali odtud. pokud staèil dech. Staøec poklekl na zem a sesbírával obsah pøevrženého košíku vzlykaje pøitom dìtským pláèem. „Huiíi,“ vydechl Vašek, když už nemohli dál. „Že nás ten bláznivý dìdek ale vylekal!“ „Však to taky bylo – ten vìnec jak on mìl na hlavì.“ „A jak zaèal: pokoj vám, nebojte se, tady já vás chráním.“ „Èlovìèe, ve mnì hrklo, kdož ví, co to je, a že on všechno ví, jako nìjaký pánbùh - Nikdo na vás nemùže, povídá, žádní nepøátelé, já vás udìlám neviditelnými.“ „Ale pak mnì to zaèalo pøipadat, že se nám v tìch øeèech posmívá.“ „Mnì zrovna tak: že si s námi tak nìjak hraje. A to jsem dostal strach a vztek - Ale nejhorší mnì to pøipadlo až nakonec.

To už jsem vìdìl, že je blázen, ale jak zaèal mlet to svoje: moira deoira, tak se mnì to zaèalo zdát, jako kdyby svolával - a to se mnou tak hroznì škublo.” „Svolával - Co?“ ,,I - však víš! -“ Chvilka mlèení. „A on to zatím blázen,“ odplivl si Vašek a hodil za sebe hvìzdici, kterou obdržel od starce “Jenom blázen!“ Ruda se pokusil zasmáti se. Ty mùj kulatý svìte, zažili jsme to divnou legraci! chtìl øíci tímto svým smíchem, ale nešlo to: smích se nerozvinul. Tu pøispìchal Vašek podepøíti Rudùv smích; vydal ze sebe jen køaplavé vychechtnutí, ale to se v pùli dutì zlomilo. ”Kdo by se nelekl,” - pøidal k tomu, jako se zející puklina ucpává plihým hadrem:“každý by se lek!“ Vaškova mysl se vydala po proudu na vlnách nepokoje. Chabì ucpanou puklinou, která se v nìm roze- vøela po nedokonaném smíchu, mu do odpoutaného èlunu myšlenek zatékalo a jeho nohy smáèel divný chlad. Co to v tom je, studilo ho toto snìní, že od té první chvíle, jak to zaèalo, musíme poøád a poøád utíkat? Schovej se, jednou že je zle, podruhé zas, že se bojíš. Utíkej, aby tì nebylo vidìt, utíkej, abys nebyl nikde k nalezení, utíkej jako v jednom kole od zaèátku až do konce. Achach, vypadá to, že konec všeho toho bude, až už nebudeme moci dále utíkat. Zrovna tak jako ta polní a lesní zvìø, která je strach sama, ostražitost sama, a pøece pak do nejplnìjšího èerna terèe své plachosti jest trefena a nakonec složena. Nic jsme si nevybrali; když už jsme jednou tak zaèali, už se nezastavíme a nedostaneme se z toho ven. Už je nám to pøisouzeno, že se máme státi právì takovými chudáky, jako jsou srnci a zajíci a všechna ta ostatní uštvaná zvìø; její život, to je stále jen útìk, v útìku, a její konec? to útìk nedokonaný. Tak i nᚠkonec nás podle všeho stihne v bìhu, v tomto plachém a ustrašeném bìhu, kterým bìžíme a nemùžeme, a ani nesmíme

se zastavit. Støevlík v tísni svého útìku vypouští ze sebe ostrou šávu, též ropucha usiluje o záchranu, vystøikujíc ze sebe smrdutou slinu, která je jed - ale ani to nic nepomáhá. Vidìl jsem je rozšlápnuté vedle cesty, støevlíka i ropuchu, i jejich šávu a jed A nám také nic nepomùže, však my to dobøe cítíme: co jiného by nás nutilo poøád tak utíkat? Poèkej! trhlo to náhle odpoutaným èlunem Vaškova myšlení. „Poèkej, Rudo, tudy ne!” Pøed nimi se týèila tabulka s šipkou s nápisem: K Lesní samotì Zastavili se. “Víš co, Vašku,“ vynoøil se Ruda z èerné hladiny svého mlèení, nìco ti povím.“ „A co?“ “Koupíme si pití!“ Ruda ukázal na tabulku a pøedestøel pøed Vaška obì ruce, jako by byly bohatì obtí ženy tím, co v hlubinách svého mlèení vylovil. „Koøalku?“ “To je to, co potøebujeme. A hospoda jako na zavolanou.“ Vratký èlun Vaškových myšlenek, do nìhož z boku teklo, sklouzl z vln nepokoje blíže ke bøehu a zde se krouživì zastavil. “To je ono! Ale vypijeme to v lese.“ “To se ví. Tak poèkej tamhle na mne.“ Je to ale pašák, ten Ruda, posadil se Vašek za keøe, a já jsem blázen. Užírám se tu všelijakými myšlenkami, a co on zatím vymyslil lepšího! To je to, co nás vzkøísí! „Vašku, Vašku!“ Ruda se vrátil a nastavuje svou podrásanou tváø, kvasící ohnivým písmem: „S tímhle tam pøece nemohu jít. To nejde: musíš ty. Tu mᚠpeníze a já èekám tady.“ Vašek pøijal peníze, a opleskávaje se ze smetí, vydal se k èerveným štítùm Lesní samoty. A co, napadlo ho tu, jestli mnì Ruda uteèe, zatímco budu pryè? Hoho, tohle on mnì neudìlá, to nemožno: proè on by neèekal, když mu pøinesu, na co on èeká! Hoho, dobrého pití, a a je ho dost! To je, co

potøebujem. Dobrého pití, a a je ho dost, tìší se Ruda, èekaje v køoví. Hola, jen aby to Vašek dobøe vybral, hola, jen aby už s tím byl tady zpátky! Vidìl jsem jednou divnou láhev s èerveným likérem: mìla podobu kohouta. Tu bych rád pil. Vezmu dvì rùzné, sestavoval si to Vašek. Jednu takovou a jednu takovou.To bude nejlepší. Jen aby tam Vašek do nìèeho nevlez! Kamarád v køoví polknul znepokojenì naprázdno. Tu už Vašek vstupoval do dveøí. V šenkovnì nikdo není, jen dìvèe asi dvanáctileté zametá pod lavicemi. Zase holka, pomyslil si Vašek s jistou nelibostí, vzpomenuv dìjù vèerejšího dne. Ostatnì,» øekl si hned s úlevou, však je to lepší, než kdyby tu za výèepem stál nìjaký chlap. Beztak, ulekl se prudce, má tuto lesní hospodu pronajatou nìjaký hajný, nebo nìco takového, a já tady rovnou do toho vlez. Ach jej, jen a to dlouho netrvá! „Dejte mnì nìjakou koøalku,“ zvolal na dìvèe, které odloživši smeták, podívalo se v tázavém oèekávání na hosta. „Nalej pánovi,” ozval se z kuchynì žalostivý hlas. Mezi tikot hodin vmísilo se praskání postele a šustot peøin; to hospodská stùnì a tìžce se pøevrací v posteli. “Je tu rum, žitná a kmínka. Kolik?“ pravilo dìvèe. „Rum, ale nenalévat. Celou láhev.“ Dìvèe vystoupilo na stolièku za nálevním stolem, vysunujíc opatrnì mezi lahvemi onu s rumem. „A tamtu, tu èervenou, mnì dejte také.“ „To je višòová.“ „Tak tu. Kolik to stojí?“ Vašek se vytasil s penìzi. „Musím se zeptat.“ Dìvèe odešlo s lahvemi do kuchynì. Z pootevøených dveøí kuchynì zazníval nemocný hlas v brumlání obtížných poètù, v pomalém vzpomínání a rozvažování, v nejistém pøedražování. To je vìènost, muèil se Vašek netr-

pìlivostí, aby už se vším byl v bezpeèí venku. Zahlédnul na polièce menší lahvièku s likérem ostøe zeleným, i vzal ji k sobì a hbitì ji vsunul do kapsy. Bude toho aspoò víc, pousmál se a odstoupil od pultu, oèekávaje pøíchod dìvèete. Dìvèe vystoupilo z kuchynì, ale bylo znovu zavoláno zpìt. V šerých tišinách rozpøedly se mezi prázdným tikotem hodin nové poèty. Nebere to žádný konec, hryzl se Vašek, bože, už toho déle nesnesu! Koneènì dìvèe pøišlo a žádalo cenu hodnì pøedraženou. „Dejte mnì ještì k tomu tamtoho salámu.“ poruèil si Vašek a zaplatil bez smlouvání. Odcházeje, srazil se ve dveøích s žebrákem. A protože mìl ještì v ruce drobné, a že to tak dobøe dopadlo, dal mu na jeho pokorný pozdrav a za jeho vodovì bledé oèi almužnu. Jen žebrák, ulevilo se mu blaženì; zapla pánbùh, že to není jiné setkání! „Máš?“ vyšel Ruda z køoví Vaškovi naproti. „Mám. Budeš koukat.” „Nikoho nepotkals?“ „Ne, jen žebráka, a v hospodì ani živé duše, jenom taková školaèka“ „Tak je dobøe. Ukaž, musíme to okusit.“ Vašek podal kamarádovi láhev s rumem „Tu máš! To ostatní ponesu sám.“ Vytlaèili zátku nožem. Rum prudce zavonìl nad zatrpklým tlením lesa. „Paneèku!” zasrnál se Ruda, a napojiv se zhluboka nìkolika kloktavými doušky podal kamarádovi. „Ah, èlovìèe drahá! Tohohle, ach, tohohle nám bylo potøeba! A teï se s tím mrskneme nìkam, kde by se nám do toho pití nikdo nekoukal.“ „Ten mladík!“ zahuhlal k dìvèeti z hospody žebrák hlasem starého holuba, „to by mohl být, myslím, jeden z tìch lumpù, co vèera pøepadli sleènu Rousovou na cestì do Zálesí.“ “Proè by to musel být on?” pravilo dìvèe z Lesní samoty, „øíkalo se pøece, že jsou dva.“ „Tohle by mohl být ten, co má mít ty èerné šaty.“ „Èerných šatù je -,“ odpovìdìlo dìvèe a složilo ruce pod zástìru, snažíc se na svùj vìk vyhlížeti vyspìle. „A

co ty jeho ruce? Proè by nìkdo mìl takhle poškrabané ruce? Co to mùže znamenat?“ „To jsem si nevšimla. Kupoval rum a likéry, celé láhve, co by s tím takoví dìlali? To bylo asi nìkam na køtiny nebo na svatbu.“ ,,I totototo,“ zavrkal staøec. “Køtiny nebo svatba, o tom bych tady v tyto dny nikde nevìdìl. Leda ta svatba v Zálesí, co jim ta sleèna Rousová šila ty šaty. Ale proè by šel nìkdo ze Zálesí kupovat až sem? Vždy to mají jinam blíž Znᚠho snad?“ „To ne,“ øeklo dìvèe. „Tak vidíš: já taky ne. Ohohó, byl to on: ten èlovìk nebyl zdejší!“ „Nenene, ten èlovìk nebyl zdejší,” bublal žebrák a dal si na ten objev nalíti borovièky.Dìvèe odešlo podati zprávu do kuchynì. Pøišli dva øezníci a poruèili si pivo. “Byl to on, pánové, a nejinak,” vrká starý svou novinu, pøipíjeje k ní z koøalièky, „jeden z tìch dvou, co pøepadli sleènu Rousovou. Obcházejí po našem kraji, máme je tady. Ojojoj, já bych teï lesem nešel, ani kdyby mnì hory doly sliboval!” „Ti dva,“ pravili øezníci, „po tìch už se dlouho pase, ti toho mají na svìdomí vícero. Zamordovali tam doma u nich hajného, utekli a cestou kradou a jiné neplechy. Co se týèe sleèny Marie Rousové, ta se mìla už dávno vdát a nemusela by chodit lesem takhle sama, pro ženskou to nic není; my sami byli bychom si dali øíci, jen se pøiznej, Antoníne! však já také jsem mìl na ni oko, ale byla trochu pyšná a ne- mìla víc vìna A tak ona je dùkladnì poškrábala, co? Dobøe tak, to jim, chlapùm, patøí. Ale kdo by to do ní øekl, že ona se dovede takovým dvìma ubránit, taková jemná ženská! Cože? Touhle sukovicí bych se jim obìma postavil, a ostatnì s sebou ještì nosím pro všechen pøípad tady ten revolver.“ Nemocná hospodská se pøištrachala z kuchynì, zachycujíc se na hostech ustaraným a ulekaným pohledem.

„Zaplatit, hospodo, a žádné strachy! Potkali jsme cestou èetníky. Už prý se z Kostelce, Zálesí, z Magdalény, z Vodolova a ze Suchých Luk stahují. Kdo ví: možná, že je oba už do veèera budou mít.“ “Tak, a teï s tìmi lahvemi pìknì nìkam stranou,” mlasknul Ruda a dali se mokrou roklí nahoru. „Mám ještì salám, višòovku a nìjakou zelenou,” hlásil Vašek už potøetí, drápaje se vzhùru mezi kameny a kapradím. “Tak jen dej pozor, a nesklouzneš; to by bylo nìjaké škody!” “Bez starosti, na tohle, paneèku, já dám pozor.“ Vašek se rozveselil: “Jako ten Hejnùv student tam od nás, to víš?“ “Ten dlouhý, co studuje v Praze na technice. Co je s ním?“ „Ano, ten jak má ty brýle s èernou obrouèkou a chce být lehký atlet Tak ten nepije žádný alkohol, to se rozumí, a pije zato mléko Jednou si nese to mléko k veèeøi, láhev si vstrèil vzadu do kapsy, aby ji nebylo vidìt, to víš, aby si pøed tìmi pražskými holkami nezadal, a plave si to Štìpánskou ulicí s tím mlékem domù. On nosí ty gumové podešve, aby dìlal vìtšího pána, ale bylo zrovna kluzko, a tak mu to na tìch podešvích sklouzlo a ten mladý Hejna sebou seknul a sednul si tam na tom chodníku tak zostra, až mu v zadnici zapraštìlo. Jak by ne, lidi hned kolem nìj, Pražáci, jak se tam tak naráz složil, on taky z toho pádu ještì celý zdivený, myslil si, že se pøerazil, a teï kouká, co to z nìj z kopeèka dolù po chodníku teèe! Pane, co se vám to stalo, povídá mu jeden pán, co jste si to udìlal, vždy z vás nìco teèe! Všichni koukají celí pryè, jak on tady sedí na chodníku jako zlomený liniár a teèe z nìj nìco bílého, co on to ten èlovìk v sobì má? Tak on ten mladý Hejna honem vstal a klidil se domù, ani radìji nic neøekl, že si pøi tom pádu rozbil flašku s mlékem, aby se mu Pražáci moc nesmáli.“ „Hehe, mléko! Praštit sebou takhle my, tak by z nás každého tekla jiná - Co

bys tomu øekl tady nahoøe?“ Nahoøe se proti letícím oblakùm rýsovala zøícenina hrádku, trávou porostlé valy, úzká brána polozaboøená v zemi, zøícená vìž, na které se usadila bøízka a øídké køoví. „To by nebylo špatné. Nìjaká díra se tam jistì najde.“ Pod èerným bezem se mìkce kroužil oblouk zasutého sklípku. “Hned jedno šikovné místeèko, ale možná, že tu bude ještì nìjaké lepší.“ „Tak, a teï se mùžeme pìknì zas spakovat zpátky,” strhl Ruda kamaráda níže k zemi. “Koukej je tam: máme to tady zkažené.“ U vìže pod lomeným obloukem, který snad døíve byl kaplí, sedìli milenci. Drželi se za ruce, ona mìla vedle sebe kytièku pozdních kvìtù, on otevøenou knížku. Nedívali se však na konfiguraci svých rukou, tak nìžnì a pevnì semknutých; zírali vzhùru a sledovali ustaviènou zmìnu skvoucích oblak, letících nad výšinou. Lehký vítr, pøicházející z tìchto oblak, pohrával si vlasy milencovými. Milenka do nich vnoøila milostné prsty a žárlivì si je pøisvojila nad vìtrem; milenec se pousmál tichou radostí a pozvednuv její ruku, kterou høál ve své dlani, položil do nich oddanou tváø. Asi se milencùm zdálo, že vše tu bylo stvoøeno k tomu, aby oni dva mohli zde tak do sebe pohrouženi sedìti; že proto postaven byl a zase se propadl tento hrad, že proto ten osamocený oblouk zde zùstal, aby se snivì sklenul nad jejich hlavami, které se k sobì chýlí pod tíhou zamilování, i ta zøícená vìž, bøízka, chvìjící se nahoøe nad nimi, a ta záøivá oblaka že sem pøišla, aby do nich jejich oèi promítaly sladkou úzkost i bezhraniènou šíøi své lásky. Ruda pøiclonil své rysí oèi tìžkými víèky. Obrátil se k tichému odchodu. Ó, Valérie, øekl si, takto bych chtìl zde s tebou prodlévati ve vìèné lásce! Ale vidíš, že mnì byl udìlen osud smutnìjší: že musím odejít a bráti se zas dál; že pøed tebou

musím dáti pøednost koøalce: že se mnou nic není. Tu se ho dotknul lehký vánek, který pøicházel z oblak a èechral vlasy milencovy. Zamrazilo ho jakoby až na nahou kost, a v záblescích letících oblak se mu zjevil obraz pomíjivé spìšnosti èasu. Dostali se na rovinu, porostlou nízkým lesem. Na cestì zakryté stromovím rachotil vùz, asi s døívím. Za ním pak za chvíli druhý a tøetí. „Tady je nìjak živo, v tom lese,“ bruèel Vašek. „Kampak my se jen s tou naší putykou vrtnem?“ Cožpak s putykou, naježil se Ruda tesknì, ale s tím ostatním. S tím, co se už stalo, a s tím, co se ještì mùže stát. Èím dále, tím více se mnì zdá, že i v tom lese je pro nás poøád ménì a ménì místa. Popadla ho ošklivá pøedstava takového lesa, který by se ustaviènì klínovitì úžil, až by vybíhal v zcela ostrý hrot, kde ruce uprchlíkù, vztažené vpøed za útìku hložím, vpadnou nakonec rovnou do otevøených želez, které jim vstøíc drží èekající èetník. Hlouposti, øekl si, obhlížeje mnohost lesù do šíøe j dáli, my pøece nejsme žádné hloupé slepice, a lesa je tu ještì dost a dost. A kdybychom jen nèkde našli pèkné místeèko k pití, však bych už pøišel na jiné myšlenky. Ne, tady nahoøe to není místeèko k pití, aèkoliv je tu velmi krásnì. Vítr, pøicházející z oblak, opírá se do vrcholkù modøínù a jedlí, traviny jiskøí a pùda voní. Prostranná mýtina, uzavøená vzadu hradbou vysokého lesa, zvuèí lidskými hlasy a jasnou hudbou døeva. Letící oblaka se záøivì tøepí a celý ten rozkošný údol zdá se býti ohromnou èíší, vrchovatì naplnìnou mìnivým kypìním a perlením opojné volnosti a šíøe. Pøíroda a lidé se tu sešli v družném díle. Poskytnuv své, pøátelsky shlíží les na hluènou lopotu lidí, kteøí tu pracují se døevem, a na lesklé høbety koní, zapøažených k siláckým nákladùm. Mýtina se rozléhá povykem a veselým klením. Dva šprýmaøi

dávají se tu k dobrému èastujíce se rozmarnými úštìpky z nevymáchaných hub, zastínìných kyprými vousy. S blahovolným úèastenstvím pøihlížejí široké boky lesù hemživému èinìní, v prùzraèném vzduchu a v skvìlosti nebes, jíž prostor jest protkán, zraèí se štìdrá pøízeò. Je to, jako by všechna ta veliká zeleò údolu byla stvoøena zvl᚝ k tomu, aby v ní dnes pobíhali tito pracovníci, jejichž èilé sekery a pily dávají zpívati døevu, jako by støíbrná záøe a chladivý vìtøík byly stvoøeny pro pot jejich èela, ta pryskyøièná vùnì pro nì, jarost hluku, který køížem krážem houpe se a zvoní jasným prostorem, pro nì, hrèení letadla, jehož let vyhledávají mezi tøpytnými oblaky, dávajíce na chvilku odpoèi- nouti svým rukoum, rovnìž pro nì. „Pojï odtud. Dál odtud, dál,“ øekl Ruda kamarádovi a ústa mu zahoøela velikou žízní. „Tady také není místeèko pro nás.“ Zahnuli obloukem vzhùru ke kopcùm. „Pil bych, pil bych jako struha, jako písek, jako popel, pil bych jako najatý.“ „A já? Já bych pil jako nehašené vápno - jen poèkej, však my se už nìkde umístíme.“ Dostali se do tichého lesa; neozýval se nièím než hlasem vìtru ve vìtvích a zvonìním potùèku, který tu seskakoval z úboèí dolù, skrytý v hrubém listí devìtsilu. Kampak dnes na nás s vodou! øekl Vašek, a rozkroèiv se, vymoèil se do èirého ruèeje. Ruda pøiklekl výše a sykaje chytal vodu do dlaní a svlažoval si zanícenou tváø. Nepomohlo to mnoho; napuchlé rýhy pálily ošklivì. Nahoøe na rovinì narazili pak na rozpadlou chatu, postavenou z neloupaných kmenù a kùry, nìkdejší nocleh uhlíøù, po nichž tu zbylo veliké èerné kolo, narýsované na zemi z drtin døevìného uhlí. „Tak prosím, tady to máme, jen raète,“ odklopil Vašek zapadlé dveøe. Uvnitø byla hrubá lavice a nìco sena k odpoèinku a pøespání.

„Pìkné, moc pìkné, ale tuze blízko u cesty,“ bruèel kamarád. Bylo patrno, že cesta, která tudy vedla, byla dosti užívána. „Pojï aspoò tamhle nahoru.“ Vydali se na samotný vršek. Tady zùstaneme, a ani o kousek dál! zastavil se Ruda napevno. Temeno kopce nebylo hustì porostlé, ale bylo navršeno z balvanitého labyrintu, v nìmž bylo pater, prohlubin a pokojíèkù všech velikostí a na vybranou. „Tak - a teï sem s tím,“ rozvalil se Ruda do ka- menného lùžka. Otevøeli rum a pustili se hrubými sousty do salámu. Bylo to zboží, které chtìl øezník uèinit trvanlivým, i nešetøil na nìm soli, pepøe, èesneku a bukového døíví, salám øízný jako dobøe naložený èetaø, šavnatý jako hubatá coura, prodchlý uzeností jako trafika tabákem. “Tak co,” prohodil Ruda z plné huby k Vaškovi, “že se ale máme!” “Dobré!“ Na jiného než na požitek nechtìlo se jim nyní mysleti. Zvuk døeva, který sem dosud pozazníval z hloubi lesù, teï utichl a z daleké vsi se sem tenounce prodíralo zvonìní poledne. Bylo ticho a teplo, v malinoví bzuèel èmelák a v suchých travinách zaharašila ještìrka. Sladká a bezstarostná lenost dùvìrnì pøilehla ke kostem Vaškovým. Pøitiskla se k nìmu høejivì a úlisnì, ale byla skromná a za svou lahodnou dobrotu spokojila se s málem: nežádala si na svìtì nièeho, než obèasného doušku z láhve, ze které se zatím nezdálo ubývati. Vaškovy oèi se úèinkem této soustøedìné blaženosti neobyèejnì zbystøily. Podivuhodnì vidìly a vnímaly do dálky i do blízka, vzácnì lehce a bez m jakéhokoliv pozorlivého úsilí vnikalo do nich vše viditelné s témìø mikroskopickou ostrostí: kamenné zrní, z kterého se skládala hmota balvanù, odváté køídlo mušky, stín kvìtné tyèinky, zakroužení divokých holubù pøedaleko na obzoru.

Krásnì je tu, vzdechl, dobré je to, èeho lepšího mohli bychom si vùbec pøát! Jasnì ostré vidìní nezastavilo se na drobnohled- ných zrnech kamene, ani na holubech, kroužících na obzoru, a proniklo ještì dále, až domù. Doma, napadlo Vaškovi, jsou po obìdì a jde se zas do práce Vašku, mohl bys udìlati to a to, naøíká máma. Proè zrovna já, proèpak to nemùže být jiný? bruèí Vašek a pøeje si být radìji nìkde v lese. Jak ono je asi doma? rozpomíná se Ruda. Máma pøinesla obìd do lomu a vyškrabuje z rendlíku, co mužští nechali. Táta už pohovoøil s matkou a teï bání z dýmky a regíruje: A ty, Rudo, ty udìlᚠto a ono. Dejte mnì pokoj, ježí se Ruda, udìlejte si to sám, já mám ještì od rána dost svého. Matka, vzpomíná Vašek, si utírá oèi zástìrou. Co se s tím hochem asi stalo, copak jen ono s ním bude? vstávajíc lehajíc myslím jen na tu špatnou zprávu; radìji bych se už mrtvá vidìla. Co by s ním bylo, bruèí otec a v hrdle mu zadrhuje: darebák je to a bude sklízet, co si zasel. Nemìl cit s námi, proè bychom mìli mít cit my s ním! Táta, taková je vzpomínka Rudova, bere z máminých rukou hrnec s polévkou a ptá se ještì døíve, než zaèal jíst: A co s ním - s Rudou, není nic? Nic, øíká matka, nikde jsem nic neslyšela; proè si to poøád tak pøipouštíš? Ona, máma, ta si nìkdy zapláèe jen potají. Jak bych si nepøipouštìl, bafá otec, ale dýmka mu nehoøí, je to pøece moje krev, a takovou hanbu nám udìlal! Kdežpak doma! pøihnul si Ruda, tady je naše mís to, právì tady a právì dnes a u této koøalky. “Tak co,” podal láhev kamarádovi, „nechtìl bys být doma?” „To tak,“ øekl Vašek. “Doma nic není. Kdyby tak vìdìli, jak krásnì my si tu užíváme svìta!“ Po salámu byla žízeò a dobøe se to pilo. Øeèi pøibývalo tou mìrou, jak z láhve ubývalo, a rum i svìt zdály se èím dále tím

lepšími. Vašek je dobrý kamarád, dojal se Ruda. Èert ví, co to na mne tenkrát pøišlo, že jsem mu chtìl utéci, vždy ho pøece mám, kluka všivého, strašnì rád. A také že mu to dokážu: jemu, a nikomu jinému musím vypravovati svùj sen. Vzdálená hudba mýtiny už utichla, støíbrnì záøný den poèal oranžovì pláti pøed pøíchodem veèera. To už byli v pùli láhvi višòovky a tajemnì se šeøilo, když Ruda vypovìdìl kamarádovi svùj sen. „Víš co, Rudo,“ pøisedl k nìmu Vašek a u velikém vytržení objal ho láskyplnou paží, „víš co, nìco ti povím: pùjdeme do Prahy, pùjdeme za ní, za tou tvou Valérií! Nìjak se tam už dostaneme; to by tak hrálo, abychom my se tam nedostali! Nìjak už se tam schováme; byl by v tom èert, abychom my se tam neschovali, vždy v Praze je lidí jako stromù v lese. A nìjak už se tam protluèeme; to by tak bylo, abychom my se v Praze nìjak neprotloukli! Tak je to: Pùjdeme za ní, za Valérií!” „Pùjdeme, Vašku. Pùjdeme, proè bychom nešli!“ Rudova duše víøí nadšenì silou a prudkými zámìry. „Ó Valérie, dvakrát jsem tady v tìch lesích po tobì tolik zatoužil, ale vždy jsem se zase zapøel. Ale teï už nemohu a nesmím; ted’ potøetí, to cítím prostì a jasnì; já musím jít za tebou! Nechápu, že jsem toho døíve nepoznal.“ Ó, kamaráde, ó sladká opilá koøalko! Jak podivno: èím jen, kde je to, èím jsem se nechával tak trápiti, a teï jako bych to všechno odvanul: nic není na svìtì jistìjšího, než že mnì vzchází mé štìstí! Tak je to, tak, a neznám už nic jiného. Vašku, rozmilý, ještì ti musím mnoho povídat. Pojï, ty hloupý, co bychom sedìli tady venku, vždy tam po uhlíøích zbyl ten krásný dùm! Ještì ti to vše musím øíci znovu a ještì to chci slyšet znovu a mnohokrát: o Valérii. Chci ještì o Valérii. V uhlíøské boudì zdálo se to stokrát lepší než venku. Bylo tam sice temno, ale štìrbinami mìkce ještì svítil soumrak.

Zapadli do sena a naèali láhev se zeleným likérem; zaplnil ústa pronikavì nasládlou hoøkostí. „Ten je nejlepší,“ vydechl Ruda a podal lepkavou láhev kamarádovi. “Koupím si nové šaty,“ zabreptal Vašek. „Vidíš, ta Valérie; nikdy bych si netroufal pomyslit, že by o mne tak stála. Mohu já jí to udìlat, abych za ní nepøišel? Hned zítra za ní pùjdu.“ „To víš, kamaráde, to víš.“ „Pùjdu, jako že ti to povídám, tak pùjdu.“ „To víš, kamaráde, to víš -“ „Ale nejdøív jí napíšu psaní. Nejdražší Valérie -“ „A já si koupím nové šaty -“ „Nebo ne, žádné psaní. Nenapíšu nic, pøekvapím ji a najednou se tam zjevím. Tady jsem, Valérie, øeknu jí, podívej se na mne, pøišel jsem za tebou –“ “To víš, kamaráde, to víš -“ Vašek už má dost, øekl si Ruda; však já jsem si toho pití také dost naložil. Ale co to, že nám pøi tom pití není dneska nic veselo? Taková dobrá koøalka! takové vyhlídky! takový život! „Vašku, pij!” „To víš, nové šaty si poøídím, to víš -“ „Hele, Vašku, tenkrát v zimì, pamatuješ se, jak jsme ty tøi zajíce chytili?” “To víš, že se pamatuju, to víš -“ „Byla to tenkrát legrace, pamatuješ? Podívej se, Vašku, co to tady leží, ti zrovna povídám, vsaïme se -” Tu se náhle otevøely dveøe chaty a v transparentu noèního šera se obrážel èerný obrys muže. Muž ve dveøích asi nemohl proniknouti svýma oèima ve tmu chatrèe. Vypínaè elektrické lampièky cvakl, ale svìtlo nevyšlo, kontakt selhal. Muž ve dveøích odkašlal, chystaje se ze sebe vydati hlas. „Koupím si nové šaty,“ zamruèel Vašek. Èetník! vyjevilo se Rudovi. Pistole práskla, Ruda vystøelil. Silueta ve dveøích sesula se k zemi a rýsoval se tu zas prázdný obdélník. Chlapi vyskoèili a hnali se ven. Na prahu Ruda zaklopýtal, div nepadl.

Klusali potácivým bìhem opilství, vrážejíce do sebe a ztìžka supajíce. Vašek vydechoval krátkými steny. Pod jejich dupotem skøípal a sršel písek, praskaly koøeny a drolilo se kamení. Už nemohli dále. Ruda si hmatal po hlavì, hledaje na ní èepici. Z Vaška vyšel táhlý kvílivý zvuk. Vašek se chytil stromu, a ohýbaje se nízko k zemi, dávil a vydával ze sebe vše, co požil tohoto dne. A tu se z Rudy vydral strašlivý veliký smích. Teï teprve za celý den pøišel na nìho smích Køápavì bièoval tento hrozný, dlouhý smích lesní tmu, a temnota, vyvrhujíc ho s hrùzou ze sebe, svíjela se mezi tøesoucími se kmeny a vìtvemi. Poslední soud! zdìsil se Vašek a padl tváøí do lesní pùdy. Ruda hodil sebou vedle, a ucpávaje si ústa sevøenými pìstmi, doøehtával do nich svùj pominutý smích. Tak se tu ráno probudili z bezvìdomého spánku, ležící zcela nabíledni na samém kraji cesty. „Cos to, Rudo, udìlal?” zatøásl Vašek tìžkým spáèem, „cos to udìlal!” „Co?“ vyjevil se jeho druh tupì, „co jsem udìlal? Co jsem mìl udìlat?” „No pøece - vèera -“ „Vèera - co bylo vèera?“ „Vèera, v té boudì, jak jsme pili, - nevíš?” “Ano, pili jsme. - A co má být?” “Pøece, Rudo, - vzpamatuj se! Zabil jsi èetníka!” „Jakého èetníka?“ „Rudo, Rudo, vzpamatuj se pøece: zastøelil jsi èetníka!“ „Co mnì to povídáš: žádného èetníka jsem nezastøelil -“ „Byli jsme opilí a ty jsi hned po nìm støelil.“ „Kde? Støelil - já že jsem støelil? - Já o nièem nevím.“ „Nevíš. - Ale udìlal jsi to. Nevíš, tam v boudì vždy jsem byl pøi tom, na mou duši, tìmahle oèima jsem to vidìl -“ „V boudì - to vím, to jsme byli, ale žádného èetníka jsem nestøelil.“ „Støelil, Rudo, je to pravda: leží tam u dveøí zabitý.“ „Støelil, já že bych støelil? - Tak se tam teda pojï podívat.“ „Proboha tì prosím, Rudo, ne! Kdybys mnì všechno na svìtì dával, já tam nepùjdu. Nechoï tam,

kdybych tì na kolenou prosit mìl - my musíme pryè!” Tu uzøeli, že na Rudových holínkách je zaschlá krev. „Vidíš ji? Vidíš? Rudo, Rudo, to jsi nemìl dìlat, ne, ne, tohle jsi dìlat nemusel!“ „Asi se už tak stalo,“ zamruèel Ruda èernì. „Mìl bych se jít tam podívat.“ „Rudo, vzpamatuj se pøece, jak bys jen mohl - my musíme utíkat!“ Ruda ještì stál pøimrazen v zmateném údivu.Jak to? Sáhl si na èelo a dívaje se do prázdna vrtìl hlavou, jak jen to mùže být? Ale už tomu tak bude, už se to tak stalo - ta krev. - Ale jak to pøijde, kdo mnì to jen vyloží? Byl už plný den, povleklý slabým podmrakem, z nìhož se cedilo svìtlo podivnì jasné, témìø køídovì bílé. Upachtìné procesí mravencù spìchalo klikatou cestou mezi jehlièím, u Rudových nohou, potøísnìných krví, drobounce dokvétal rozrazil. Sotva tøicet krokù dále právì uprostøed cesty se zastavil štíhlý srnec. Stál tu pokojnì na napjatých nožkách, v podélném oku, které upøel stranou na oba muže, temnil se sametovì klidný stín lesa a v líbezném rozvìtvení jeho parùžku a bylo vepsáno tajemství stromù a mechù. Byl silný a dospìlý, krásné zvíøe. Nehýbal se, nezdál se nic vìdìti o bázni srncù, jen se díval. V úžasu vpily se oèi lovcù do postavy spanilého zvíøete, do jeho velikého pokojného oka. Co se tak dívá, co se nebojí? Vždy je to, napadlo jim, jako by to ani nebylo zvíøe, ale nìjaké božstvo tìchto lesù. Na co tak èeká, proè je tak klidný, ach, duše má, co nevýslovného a nám, smrtelníkùm a vražedníkùm, nepochopitelného, je tu pro nás v božských sudbách spøedeno? Tak se dívá, jen dívá - cožpak nás chce snad pøimrazit? Vašek pozvedl ruku a zvíøe se velikými skoky vhouplo do hustého jedloví.

Tu si pøipomenuli, že jim je souzeno prchati. Vydali se odtud plachým pochodem. Ach Rudo, Rudo, do èeho jsme se to zas dostali, zadýchával se Vašek, jak jen to tak mohlo pøijít! Mìl bych se tam jít podívat, tlaèilo to v Rudovi, mìl bych vidìt, co jsem udìlal. Když se pak zastavil, vzal hrst trávy a stíral si z boty tu zaschlou krev. Pouštìla tìžce a neúplnì.Vašek se tøásl. Ještì tam, a tam, šeptal, ale dìlej, honem, jen dìlej, musíme zas dál! V tu dobu byl èetník nalezen hajným a jeho synem. Byl mrtev. Byl to ještì zcela mladý a velmi hezký èlovìk, teprve krátkou dobu v této krajinì; též on miloval zpovzdálí sleènu Marii Rousovou, ale byl ostýchavý a ona o tom nevìdìla. Tak tady to máme, øekli si hajný se synem. To ten Václav Kala a Rudolf Aksamit. Jen se sem dostali, a už nemusela naše krajina dlouho na høích a neštìstí èekat. Postáli nad tìlem èetníkovým se sklonìnými hlavami, nebo pocítili, co je to led a palèivost co svírá srdce èlovìkovo nad žalostným osudem bližního. A jejich modlitba nad tímto bìdným mrtvým, to bylo dùtklivé pøipomínání nebesùm, že jejich božským úøadem je vykonávati nad zloèinem svou pomstu a soud. Nato odešli hlásiti krvavý èin. Hlas lidu žádal si krve vražedníkù. Podívejte, mruèel hlas v sednicích, na køižovatkách a mostech, co je to za spravedlnost! Jeden z èetníkù je zabit a oni nechávají vrahy uniknout. Nešastná naše krajina! Co moje pamì sahá, nikdy se nic takového tady u nás nestalo, až teprve teï. Tak je to, když se dìlá jen sama politika a lid je opuštìn. Ach bìda, hlodalo to ve Vaškovi, tohle se už stát nemìlo. Dopadne-li to s námi špatnì a chytnou nás, budeme platit draze. - Kam ted’, Rudo, a co máme dìlat? „Chtìl bych vidìt tu boudu, jestli tam leží ten èetník,“ øekl Ruda.“Tøebas jen

z dálky.“ „Neblázni, èlovìèe, chceš si nás vzít na svìdomí? Co ti to poøád nedá, že tak mermomocí chceš do toho lézt? Ach bože, o sto mil kdybychom tak byli dál, z toho ven!“ “Z toho ven? Já se nièeho nebojím, ty babo, mnì je to jedno. Tak pojïme tøeba tudy, když tì to tak mrzí.“ Trápila je drsná žízeò. Vašek si utrhl hrst šavele a ujídal kyselého listí. Nechutnalo mu a zahodil je. Hledal po kapsách, špetka tabáku kdyby aspoò byla. Les znaènì zeøídnul, ale zároveò zmohutnìl. Pùda byla kypøe nastlána humusem, silné vìtve bukù se temnì rýsovaly na svìtlém transparentì listí. Bílé rosolovité houby, usazené patrovitì na starém døevì, hustì se rosily slznými kapkami, pøipomínajíce vosk, umrlèinu, krápníky a cosi neurèitì kostelního. Zase narazili na cestu, ale tato zde mokvala vodou. U velmi starého buku vyvìral pod obrazem svatého Josefa pramen, otevøený všem žíznivým, kteøí se tudy ubírají; byl tu i malý rezivý plecháèek a prázdná láhev. Tu se podivili, s jakou hroznou žízní vydrželi od rána blouditi lesem. Pili dlouhými doušky a bez konce, oceòujíce velikost své žíznì na tom, jak druhému tak nenasytnì a k nepøeèkání chutná. Ó té neskonalé dobroty! Té žíznì, té hojnosti! v bocích jim to pøi pití škube jako žíznivým psùm; chladná voda sklouzá po zprahlém patøe hladce, a hojivì svlažuje až do nejniternìjších èástí maso, které se zdá být uschlým troudem. Napili se dùkladnì a bylo jim snáze. „Štìstí, s tou vodou, už se mnì jazyk lepil na patro,“ oddychl si Vašek; „kdybychom nepøišli na vodu, nebyl bych už žízní vydržel.” „Všechno bude zas dobré, však uvidíš,“ øekl Ruda, ale nebyl své dùvìøe tak zcela pøítomen: stále se mu vracela myšlenka na uhlíøskou boudu a na zabitého èetníka, jak on tam asi leží. Šlo se to teï mnohem lépe. Narazili na mladý les, rovný a pravidelný skoro jako øepné pole. Šli tudy pøímo-

èaøe, jako se jde na vlak dlouhou nádražní ulicí; byl bez èepice, v ruce si pohrával suchou vìtvièkou. Pak pøišel nižší les. Tu bylo jim se nízko shýbati a ještì jim smrèí bilo do oblièeje a cuchalo Rudovy vlasy. Ruda se tlaèil hrubì vpøed, chránì si loktem tváøe, zdrásané dnes již skoro èernými èmouhami. Ostrá vìtev udeøila Vaška do èela a on vykøikl zlostnì. Lezli již témìø po ètyøech. Náhle houština konèila, byl tu bílý mezník, vyvýšená mez a nad ní drobná plocha lesní školky, a pak již otevøená pole a luka a nepøíliš daleko vesnice se školou a kostelní vìží! V polích roztroušenì pracovali lidé. Muž a žena se vztyèili od shrbené práce a ukazovali do lesa, zrovna v ten smìr, kde se tajili zbojníci. Kam jsme to zalezli! zabruèel Ruda a vtáhli se zase do houštin. Vydali se znovu do lesních hlubin, ale nyní se stoèili více bokem, po svazích. Šlo se jim ztìžka, nyní, když spatøili pøed sebou tu volnou krajinu. Nìco jako by jim na zádech tlaèilo. To bázeò si jim sedla na záda, a studíc je v týle, nechává se nésti a tíží jako batoh plný hlíny. Údy jim cukají pod záblesky strachu; vystrašují je zvuky lesa, dìsí se náhlých šramotù své vzájemné pøítomnosti, ze všeho se na nì skládá zjitøená bdìlost a bìdná únava.Vašek ucítil na sobì až slabost; když Rudova ruka zašustila o vìtev, cuknul sebou prudce a øekl si: Vždy se z toho celí zeschneme, i ten Ruda se mnì zdá dnes z toho všeho strachu jaksi stažený a vyhublý. Kéž bychom už byli kdesi jinde a dál, je-li nìkde v lesích takové místo, kde by z èlovìka spadl ten strach, kde by z toho okøál, pøišel zas k sobì a zapomnìl! A tu mu pøišla vzpomínka na bídníka, který proti nim vystoupil z køoví a nadával jim tak prudce, aèkoliv v jeho hlase byla znát nejomrzelejší únava. Ano, pravda je to: v lese je zle, je zle. Ale poøád je les lepší než kriminál, øekl si Va-

šek.Však vy toho ještì užijete, vy se toho nažerete, až už nebudete moci, až po tipec, až nad hlavu, vy hlupáci a blbci, vy dva! vysmíval se jim tehdy ten šeredný chlap. Kéž by ho chytili, ale nás ne, kéž by dopadli jeho, a je to jako za nás výkupné a za to my a z toho vyjdem! Nech jsme z toho venku, nech vyjdem, volalo z hlubin lesa a z jam úzkosti srdce Vaškovo, ale v týle ho tlaèila bázeò, jeho volání se zlomilo a on byl až do úpadu unaven. Les, do kterého pøišli, pøipadal Vaškovi jakýsi zvláštní. Co mnì to na tomto lese pøipadá tak divné?Cosi - co je to? snad jako kdybych tu už nìkdy býval - Èi byl by to snad tento les, kde z èlovìka spadne strach a on zapomíná? Bùhví, co je to, ale v takovémto lese jsem už nìkdy musel být, snad kdysi dávno, nebo bylo to snad ve snu – „Zatracené živobytí!“ zatøáslo jím zaklení kamarádovo. „Co je?“ zeptal se Vašek chabì. „Zatracenì! motáme se tu jako námìsíèní.” „Proè?“ „Proè? Co já vím proè: protože nekoukáš, protože jsme vrtáci, protože jsme utahaní. Cožpak nevidíš: vždy jsme zase v tom bukovém lese, ve kterém jsme už byli!“ „Jak je to možné, že jsme sem pøišli?“ Skuteènì, je to zase onen bukový les, ten les s bílými rosolovitými houbami, ušima Jidášovýma, které se rosí slzavým potem, s mokrou cestou dole a s pramenem, nad nímž byl obraz svatého Josefa. „Jak to pøijde? Museli jsme se nìjak stoèit do kruhu. Ale jak se nám to mohlo stát?“ Už je to tak, zachvìl se Vašek. Nemáme už pøed sebou žádný cíl, ztratili jsme nᚠvlastní smìr - asi nám ho teï udává nìkdo jiný. Cosi mate naše kroky a netroufám si už radìji ani hádati, kdo by to z tìch dvou - z tìch dvou mrtvých mohl být. „Když už tu jsme, tak se aspoò znovu napijem. Mám žízeò,“ stoèil se Ruda ke studánce. Nebylo to vlastnì na nièem zøej-

mo, ale Ruda to vidìl, èi cítil, nebo pøece jen spíše vidìl? že tady, u té studánky zde, už nìkdo byl. Plechový hrnéèek leží tu trochu jinak, než jak oni to tu zanechali. Nebo snad se to jen tak zdá, snad leží stejnì a ni kdo druhý se ho nedotknul, snad to bylo v nìèem jiném, co není možno postøehnouti, ale co se cítí, co se bez zjevných známek a dùkazù dostává k vìdomí. S jistotou? Ano, s jistotou: nìkdo tu byl. Musel tu být nìkdo - snad je ještì nìkde nedaleko tady v lese kdosi, kdo je teï neviditelný, ale je tu pøítomen, èi skoro ještì pøítomen. Kdosi, kdo tøeba ještì nic neví, nebo tøeba ví vše, vùbec vše; snad má oèi tak dobré, že pronikají dále než oèi jiných lidí a všechno postøehne; snad má uši jemnìjší ještì než divoká koèka, èich bystøejší než vlk, krok ještì tišší, než je dílo tlení ve spadeném listí bukovém, ba snad ani nemá dech. Možná však také, že má pøi sobì pušku, že nese železa žaláøe, provaz šibenice, možná, že ani není sám, že je jich víc. Spìšnì se napili a položili hrnéèek pøesnì tak, jak byl. Pak hledìli dostati se co nejkvapnìji odtud, leka- jíce se všeho, stále ve støehu, nohy podlomeny a kryjíce si hlavy nakrèeným ramenem. Tak se plížili, až pøišli opìt do nízkého smrkového lesa, ale brzo tu zas narazili na jeho okraj. Zase tu byla volná krajina s lukami a poli a s nedalekou osadou. Ale nebyla to už tហvesnice, kterou vidìli pøedtím. Byla více utajena v stromoví a kolem se temnaly menší lesy. Rozhodli se nejíti dál, aèkoliv se cítili na tomto lesním kraji obnaženi a nejisti, a to, co mìli v týle, ten bludný bukový les se studánkou, je strašilo. Z mlžnì potaženého nebe poèalo drobnì krápat. Zahrabali se do chvojí, nespali však, ani nemluvili. S veèerem bylo jim jasno, že dovnitø lesa nejsou již s to se vrátiti. Všechno v nich se proti tomu stavìlo. V otevøené

krajinì bylo nìco svùdného: sice ne jistota, ale volnost velmi jiná, než je volnost v hloubi lesù. V nahotì jeteliš a oranic bylo do daleka a z daleka vidìti. Teï ovšem už smrákalo; v osadì se rozsvítilo první svìtlo, kalnì žlutavé oko, které bdìlo a ponìkud krátkozrace obzíralo naveèerní krajinu. Vyšli a brali se dále po kraji smrèiny; naproti, za línì vyvaleným obloukem polí, zavíral se obzor jiným lesem. Tam si tedy pøes pole namíøili. Ze všech stran na nì narážel volný vzduch. To bylo nìco docela jiného než tam v lese. Odvaha se poèala po troškách vymotávat z pout báznì; tìch nìkolik slov, které spolu tiše vymìnili, nebylo zcela zbaveno dùvìry. Tu náhle, jako- by z nièeho nic po nich cizí ruka chòapla: nìjaký muž na nì z polí zavolal. Nebylo ho vidìti, ale volal k nim, volal na nì ještì jednou a poznovu. Pøilehli na mez, sevøení jako hmota prošlá vysokým žárem a naráz zase ztuhlá; jen ulekané srdce v ní poplašenì bušilo. Ve tmì se pak pøiplazili k lesu, který uzavíral obzor. Ztajili se v podrostu, ale nemohli dlouho usnouti, aèkoliv pøes všechnu zjitøenou úzkost teï nejvíce ze všeho na svìtì toužili po bezvìdomí spánku. Té noci usnuli pozdì a Ruda se nìkolikrát prudce vyjevil ze spaní. Vìdìl dobøe, kde se nalézá: v novém lese, kde ještì nebyl a kam nyní nakonec dospìli, když za sebou zanechali dlouhou pou oznaèenou svými špatnými èiny a mstivým tlakem pronásledovatelù. Jak bude zítra? øekl si, a nechávaje tuto otázku otevøenou, aby do ní odkudkoliv z chladna noci èišelo, poodešel od ní zase blíž k tišším a teplejším konèinám spánku. Zdálo se mu, že je doma a sedí - kde to sedí? ach ano, vždy sedí v hospodì. Jsou tu sousedé, jedni povídají, druzí hrají v karty. Hovoøí o koních, o okresním zvìrolékaøi, o loòské zimì. Rozvinula se hádka, je-li lépe dávati na boule octan hlinitý anebo køen. Øíká se, hlásí se Ruda Aksamit

ke slovu, že dobrý je obkladek s teplými otrubami - budeš nìco povídat! okøikuje ho hajný (vida, vždy se nic nestalo, hajný je živ, docela vesele živ! a sedí si tu pøed pùllitrem piva v rohu u toho stolu, na kterém bývá ubrus), ty budeš nìco povídat, Rudo Aksamite! - Proè bych nepovídal, na to mám právo, vždy jsem si tu zaplatil pivo jako každý jiný. - Ty - ty koukej, a jsi tiše, uráží ho hajný, jen ty se se mnou nehádej. já se nehádám, vy se hádáte, hájí se Ruda, to bych se na to podíval, aby mne tady nìkdo mohl okøikovat - Ty mlè, povykuje od svého stolu hajný, ty tady mᚠnejménì co povídat, vždy ty jsi mne zabil! Celá hospoda se vytrhla, ano, každý to teï vidí, hajný je mrtvý, to Ruda Aksamit ho zabil - jen nedìlej, však víš, žes mne zabil, Rudo Aksamite! zlobí se a žaluje hajný, a - bože, kde se tu vzala? - sedí tu vedle hajného sama Valérie a velmi se k nìmu má. Není v rùžovém keøi, ale v naèesaných vlasech má šípkový kvìt, i šaty má rùžové s rukama nahýma, a tulí se milostnì k hajnému nadbyteènì se smìjíc, asi na znamení, že ho lituje a aby mu to vynahradila, že je mrtev. Ach, hrùza, jaký to ošklivý sen, zarmoutil se Ruda a probudil se. Vaškovi nezdálo se nic. Jeho spánek o nièem nevìdìl; nevìdìl o lese, kde spí, nevìdìl nic o vraždách ani o tísni minulých dnù, ani o bázních zítøku. Zhola nic v sobì neobsahoval ani nenesl; byl tak prostý a bezobsažný, že spáè, probudiv se nechápavì, jako by ze zcela jiného svìta pøišel, strašnì se udivil z ranního jasu nadcházejícího dne. „Rudo, co to ten èlovìk na nás vèera veèer v tìch polích volal?” „Nevím, nebylo tomu rozumìt.“ „Kdo to mohl být, tam u té studánky?“ „Nevím, jakpak já mám všechno vìdìt.” “Kterýpak den máme dneska?“ “Myslím, že bude støeda...“

“Tak deset dní už jsme pryè. A teï, tady - Rudo, ale mnì se to tady tak strašnì nelíbí...” Ruda byl nazloben, ranìn svým snem, rozmrzen z pøestálých strachù, zjitøen nejistotami. Jeho duše se tvrdì sbalila do sebe jako zaatá pìst a èouhal z ní bøitký nùž vzteku. „Mnì,“ odsekl zle, „zrovna se to tak líbí. Však nás ještì nemají a také nás tak hned nedostanou.“ Les, ve kterém pøespali, ukázal se docela malým lesem; byl to zcela úzký lesní jazyk, vlastnì jen stráò, která se táhla podél potoka a cesty. Brzo došli na konec, kde byla zase otevøená krajina s drobnými lesnatými chlumy. Bylo patrno, že veliké lesní plochy nechali už za sebou. „Co je to platno,“ øekl si Ruda, „musíme nìjak do toho, ale døíve si musíme koupit kouøení; bez toho to už nevydržím.“ Pod vrbovím stál bosý chlapec a šouchal prutem do vody. “Hej, hochu,“ chytil ho Ruda, „tady mᚠpeníze a kup nám dvì stovky cigaret. A jestli tam mají èoko- ládu, tak vezmi èokoládu, nebo aspoò nìjaké bonbóny. Ale honem! my tady na tebe poèkáme v tìch vrbách. Dostaneš dobøe od cesty.” „To mᚠjedno,” obrátil se k plaše mžikajícím Vaškovým oèím, „kouøení musí být. Potom,“ Ruda ukázal hrubým palcem pøes pole, „to nabereme tamhle na tu stranu. Budeš vidìt, však my už se tam nìjak schováme, jako kdybychom se d vzduchu rozplynuli!“ Proè by ne? øekl si Vašek, ale mnoho tomu nevìøil! Máli co pøijít, jen a pøijde. Jestli je to nᚠosud, tak už stejnì nepomùže žádná chytrost, ale jenom odvaha. Ale teï bych si chtìl nejdøív na to všechno zakouøit. Hoch s prutem klusal za vrby, k obci, ke krèmáøovi. „Dvì škatulky cigaret a nìjakou èokoládu.“ „Mᚠpeníze?“ Nad pult se zvedla dìtská pìst, z níž èouhala stokoruna.

„To kupuješ pro sebe?“ „Ne To mì pro to posílají nìjací dva páni, èekají na to ve vrbách.“ Dva páni? podivil se krèmáø, proèpak by si dva páni posílali hocha a nešli by sami? A že èekají ve vrbách. „A jací jsou to páni, Frantíku?“ „Takoví dva páni, oni to nejsou vlastnì páni, ten jeden ani nemá èepici, ale slíbili mnì od cesty“ Co to ti dva jsou asi zaè? øekl si krèmáø, èepici nemají, ale mají stokorunu, nechtìjí se ukázat a èekají ve vrbách. Tohle mnì kouká nìjak divnì - Mìl vèera cestu lesem, a po celou hodinu zakusil nìjakých strachù, aby ho nìkde nepotkali násilníci, ti dva vražedníci a pytláci, pøed kterými se teï tøese celý kraj. Chvátal velmi, a aèkoliv nenesl žádné peníze, moøily ho všelijaké myšlenky; to on pil u pramene, odporuèuje se do ochrany svatého tesaøe s lilií, nebo spìchem se zapotil a mìl žízeò. Hoho, aby to tak byli ti dva! Ty dìsy, které jsem zažil vèera, však bych jich nepøál nikomu, ty dìsy, povídám, jsou-li to ti dva neøádi, ty bych já jim nemusel dát zadarmo, kdyby to tak byli ti ptáèkové, ti dva! “Tu máš,“ naložil chlapci zboží a dal mu nazpìt, „jdi napøed, Frantíku, ale nebìž moc a ukaž mnì, kde ti dva páni jsou.“ Krèmáø se zastavil ve slušné vzdálenosti a èekal, až hoch s prutem odevzdá svùj nákup. Dva muži vystoupili z vrboví, jeden v šatech tmavých, ten druhý, prostovlasý, v rezavých. - To budou oni, na mou duši, jsou to ti dva, zatajil krèmáø dech, teï jen aby je brzo dostali. Mužové poèali dýmati z cigaret a hnuli se polním úvozem vzhùru k lesu. „Frantíku,“ pokynul krèmáø hochovi, „teï. bìž, utíkej, na èetnickou stanici, že tu jsou ti dva vrahové!“ Tak, tìm dvìma to nebude darováno, potìšil se krèmáø a obrátil se domù. A jako na zavolanou najde ve dveøích svého podniku èetníky.

“Ptáme se, máme tu nìkde toho Kalu a Aksamita, jestli snad se tu u vás pro nìco nestavili,” povídá strážmistr. „Sám pánbùh vás sem poslal, páni, honem, povím vám to až pak, jen honem: tamhle jsou.“ „Kde?“ „Zamíøili na Polom.“ „Haha! To trefili zrovna do pravého. Tak, páni,“ praví strážmistr, „jak to tady povídám: ti dva nám tu šli dneska naposled!“ Kamarádi se dìlili o èokoládu. Na, Vašku, je dobrá, však jsi se beztak takovéhle èokolády nikdy dosyta nenajedl. Èokoláda je, cigarety jsou, a kdož ví, možná že jsme i ze všeho ven, praví si Vašek; dobré by to bylo, ale pøece to za nic nestojí. Strach ve mnì sedí jako bolák a užírá mnì z mozku. Tak zlé to pøece ani zvíøata nemají. Nemají rozum, jim je snáz. Ó, Valérie, vzpomíná Ruda svého muèivého snu, cos mi to udìlala! jak bych já mohl teï pøijíti za tebou! To asi jsi o mnì èetla všechno v novinách, tak už ti nejsem teï dobrý, a ty teï nechceš se mnou nic mít. Ledaže bych mìl štìstí a vedlo se mnì, a že bych jednou pøišel jako velký pán, to bys obrátila, pak bys najednou mìla pro mne srdce, ty mrcho! má krásko! vid! A ten hajný! Podivno, za celý ten èas se mnì o hajném nezdálo. Až dnes.To není jen tak. Ten nám už asi nedá pokoj. A pak pøijde možná ještì ten èetník, to budou dva - Ale a si nikdo nemyslí: však já se jen tak lehce nedám! Však oni mne ještì nemají! Polom je neveliký míšený les, na který se pøed dávnými èasy snesla smrš a nadìlala tu hluboké vývraty. Zbyly tu po nich roztroušené dolíky, dnes už zarovnané prstí a listím. V celých hnízdech rostly tu šupinaté jelenice, podobné peøí krahujèímu, a èerný stroèek kreslil na nìkterých místech klikaté mapy. U vstupu do lesa se Vašek pro nìco sehnul; vedle ptaèí kostry se tu cosi zalesklo: peníz, ztracená koruna. “Hele, co jsem

našel,“ zvedl ji a tøel o rukáv, „to znamená štìstí.“ Ale úsmìv, který mu na okamžik pohnul rty, se tu neudržel a pøenesl se daleko jinam: “Jednou, když byla u nás pou, to mnì bylo asi jedenáct let, jsem našel dvacetikorunu.Ležela u kramáøské boudy s bavlnìným zbožím a nikdo ji nevidìl. Bože, já tenkrát a dvacetikoruna! já jsem myslel, že to ani nemùže být pravda, už jsem ji držel v ruce a já se poøád na ni potajmu díval, svým oèím jsem nevìøil. Vašku, zázrak! øekl jsem si, vždy si teï mohu koupit, co chci! Já ti pak chodil od boudy k boudì, vybíral jsem si a kupoval! Všechno, o èem se mnì tenkrát jen zdálo, jsem teï mìl naráz na dosah. Všechno, všecinko jsem si koupil, po èem jen srdce prahlo.Tenkrát, to byla ta nejšastnìjší chvíle mého života.“ „Má nejšastnìjší chvíle, to byl tenkrát ten srnec. V tu chvíli jako by se mnì všechno na svìtì bylo splnilo; já byl jak v desátém nebi. A teï do toho ten hajný a tak nám to zkazil! Proto jsem do nìj støelil; to mìl z toho.“ „U mne nejvìtší štìstí, to bylo tehdy ta pou. Co pøišlo kdy potom, to už nikdy nebylo to.“ „Dej sem tu korunu, kdyžs už ji našel. Hodíme si, máme-li tady v tom lese zùstat, nebo jít dál.“ „Rudo, radìji dál.“ „Jen ukaž! orel je zùstat, hlava je dál.“ Peníz se zatøepetal ve vzduchu a dopadl na otevøenou Rudovu dlaò. “Orel.“ „Nu tak; ale ještì se podíváme na druhý konec, jaké to tam je.“ Mezi stromy po svahu dolù probleskoval jasný svit. „Voda; pojïme se tam podívat.“ Pod lesem byl veliký rybník. Širá hla se skvìla v odlesku bílého nebe, až oko oslepovala, a v té první chvíli se zdálo, že nikde a nièím nekonèí. Ale pak bylo vidìti, že krajina je na obzoru uzavøena mlžným nástinem dalekých lesù. Tam až, zastesklo se Vaškovi z tohoto dalekého mlžnì modrého cíle, chtìl bych teï být! Ale ta jasná širá hladina pøipomenula mu nìco, èím se zachvìl: pøipome-

nula mu smrt, snad proto,. že byla tak klidná a rovná, že se v ní obrážela vzdálenost, daleká cesta, hluché mlèení a nìmé odplývání. Proè smrt? podivil se této své neurèité bázni, vždy tu jsou pøece lidé! „Ó, hergot,“ zamruèel Ruda, „podívej se, ti jdou na nás!“ Na hrázi pod lesem byli myslivci, lidé s klacky a puškami. Ach ne! øekl si Vašek Tu však poprvé za ty dny, co byli na útìku, uslyšel Ruda volati své jméno: Rudolfe Aksamite! Václave Kalo! uslyšel Vašek a zaznìlo mu to jako volání na poslední soud. Trhli sebou jako zvìø, poplašená na obrubì lesa, a hnali se zas do svahu vzhùru. Od hráze pøirachotila za bìžci rána z pušky jako padající hrom, zaøízla sì do zelenì a burcovala dálavu. „Støílejí do nás,“ zasmál se Ruda, ale v jeho oèích nebyl žádný smích; tak, zrovna tak vidìl Vašek dívati se v útisku poslední hodinky koèku, též v jejích oèích byla taková tíha zlostného strachu. „To nic, hochu, ještì nás nemají.“ Pøebìhli svah a øítili se ke druhému konci lesa, odkud pøišli. “Zaraz! jsme v kleci!“ zasyèel Ruda, „už je to tady, tamhle je máš: èetníci!“ Od hráze zaštìkla druhá rána. „Psi!“ ušklíbl se Ruda. Èetníci a lidé, roztroušení v polích, útoèili teï kalupem k lesu. „Pojï dovnitø, Vašku, teï jsme hotovi.“ Tak už to tedy pøišlo; ale Vašek v sobì necítil odporu, spíš úlevu, spíš jakousi trpnou zvìdavost, co se teï všechno stane. Už nemyslí, mùže jen vnímati. Ruda divì nasupený utíká vzhùru, drsný pøerývaný ryk, který mu z hrdla vychází, aha, to má být píseò práce, vnímá Vašek, co on si to teï jen vzpomnìl? Ruda odjišuje v bìhu pistoli, nese on pomsty hrom, lidu hnìv, asi jsme vzbouøenci, Vašek už také odjistil svùj revolver. Aksamit! Kala! zvuèí to z oživeného lesa. Tu mne máte!

ozval se Ruda ranou z pistole, Vašek za ním. Les zaburácel ranami. Tady, Vašku, hodil sebou Ruda do dolíku na høbetì Polomu a zapadl do vysoce nastlaného listí, jako kdyby se ve vzduchu rozplynul. I pronásledovatelé stali se neviditelnými; v tu chvíli nebylo nikoho z nich vidìti. Co pøijde teï? vnímá Vašek, to snad na okraji dolíku se mají zjeviti ty dvì mstivé tváøe, ta mrtvá hajného a ta mrtvá èetníkova, a budou volati: Sem, lidé, sem! Ach ano, kdyby bylo takové moci, která by mne vyzvedla a zvláštní silou povznesla mne odtud vzhùru, stále výš a dál, nad tento les, až k svìtlému nebi, a složila mne v tìch modravých lesích, které bylo vidìti daleko za tou širokou vodou tam na obzoru, bylo by dobøe, byl bych zachránìn. Ale ne, nemohu uletìt; zemì mne drží a pod kolenem tlaèí ostrý kámen. Už jdou! Do dolíku vbìhl muž s holí v ruce, nebo se stal honcem høíšníkù. Oèi, upøené v hledání doko- la, nevidìly, co mìly vidìti, a on klopýtl o Rudovy nohy. Ruda vztáhl ruku a støelil. Modré oèi se nechápavì udivily a lesní dìlník Vojtìch Bíza sešel z kopeèka dolù, pustil hùl, a vzpomínaje svých tøí malièkých dìtí a ženy Ludmily, klesl s prostøeleným životem na kolena a pak do náruèe boží. Vrahu! Vrahu! vykøikly pušky. Smrt! zajeèely pistole. Ta sedìla, Vašku, co? bylo slyšeti Rudùv hlas. Vašek se ohlédl, jak kamarád støílí. Ruda svírá v pravici hrst suchého listí a hledá v nìm spouš. Pistole leží pøece hned vedle, ale on o ni nedbá, on škytá a z úst mu jde krev. Co to? proè Ruda nestøílí? udivil se Vašek. Smrt! vykøikly pušky. Nad Vaškovou hlavou ulétla vìtev, do listí to švihlo a na Rudovì èele rozpukla se drobná skvrna a vytryskl èervený pramének. Proè po nìm støílejí, vždy je už pøece mrtev! užasl Vašek. Václave Kalo! uslyšel zas znovu volati. S Rudou je konec, teï volají mne. Vyskoèila v nìm podivnì sladká

pøedstava širé lesklé hladiny na obzoru s mlžným nástinem modravých hor. To už si nasadil revolver k èelu a spustil Bože, co dìlám, vždy tam bude ten hajný, podìsil se. Ale už bylo pozdì: uvidìl veliký sršící oheò a pak byla jen tma. Je po nich, øekli mužové, a tak by to nemìlo být: vyhnuli se trestu. V osadách se rozkokrhali kohouti. - Bude pršet. Zaèal podzim; spustil se dlouhý a sychravý d隝.