John Wyndham DEN TRIFIDÙ

John Wyndham

DEN TRIFIDÙ

Z anglického originálu Day of the Triffids vydaného nakladatelstvím Penguin Books in association with Michael Joseph v Londýnì roku 1954 pøeložil Jaroslav Koøán. Verše pøeložili Jan Zábrana a Hana Žantovská

Elektronické vydání pøipravili Rompor a Atheneum - elektronická knihovna

ZAÈÁTEK KONCE Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to støeda, a všechno kolem pøipomíná nedìli, zaènete tušit, že nìco není v poøádku. Cítil jsem to od okamžiku, kdy jsem se probudil. A pøesto jsem o tom zapochyboval, když jsem se doèista probral a zaèal uvažovat støízlivìji. Všechno nasvìdèovalo tomu, že jsem na omylu já, a ne ostatní - pøestože jsem nechápal, jak je to možné. Zmítán pochybnostmi, vyèkával jsem vìcí pøíštích. A pak se mi dostalo první špetky ob jektivního dùkazu - kdesi v dálce odbyly hodiny osmou, alespoò se mi zdálo, že tolik úderù slyším. Napjatì a s podezøením jsem naslouchal dále. Vzápìtí se ozvaly hlasité, rozhodné údery dalších hodin. Zvolna a nesmlouvavì odbíjely osmou. To jsem už vìdìl, že se muselo pøihodit nìco vážného. Že jsem propásl konec svìta - tedy konec svìta, jaký jsem znal po dobu bezmála tøiceti let - to byla pouhá náhoda: ostatnì jako vìtšina šastných únikù. Jak už to bývá, neustále leží spousta lidí v nemocnici, a pøibližnì pøed týdnem si zákon pravdìpodobnosti vybral za jednoho z nich mne. Mohlo k tomu lehce dojít o týden døív - v tom pøípadì bych nyní tyto øádky nepsal; vùbec bych tady nebyl. Ale náhoda chtìla, nejen abych byl v nemocnici právì v této urèité dobì, ale aby také moje oèi, a vlastnì celá hlava, byly zamotány do obvazù - a nezbývá mi proto než dìkovat tomu, kdo o pravdìpodobnosti rozhoduje, a už je to kdokoli. Nicménì onoho rána jsem byl podráždìný a zmatený tím, co se to u sta hromù dìje, nebo jsem tam ležel dost dlouho, abych vìdìl, že vedle vrchní sestry jsou hodiny tou nejposvátnìjší vìcí v celém špitále. Bez hodin by se taková instituce prostì neobešla. Každou vteøinu je bere nìkdo v potaz, aby urèil obu narození, úmrtí, podávání lékù, jídla, svìtla, hovoru, práce spánku, odpoèinku, návštìv, oblékání, mytí - a až doposud hodiny stanovily, že mì každý den

4

tøi minuty po sedmé ráno pøijde nìkdo umýt a upravit. To byl také jeden z hlavních dùvodù, proè jsem si vážil toho, že ležím na soukromém pokoji. Na spoleèném oddìlení by se tato nepøíjemná procedura odehrávala o celou zbyteènou hodinu døíve. Ale tentokrát, a právì dnes, hodiny nejrozmanitìjší pøesnosti odbíjely ze všech stran osm - a stále nikdo nepøicházel. Jak jsem to ranní drhnutí houbou nemìl rád a jak byly marné všechny návrhy, že by snad staèilo, kdyby mi nìkdo pomohl do koupelny, teï mì nepøítomnost pomocné ruky na výsost zarážela. Navíc to obvykle bývala pøedzvìst snídanì, a zaèínal jsem mít hlad. Pravdìpodobnì by mì to podráždilo i jindy, ale dnešek, støeda 8. kvìtna, byl pro mne dnem mimoøádného významu. Dychtil jsem dvojnásob mít už všechno ranní obskakování a cavyky za sebou, nebo dneska mi mìli sejmout obvazy. Zatápal jsem po tlaèítku zvonku a dobrých pìt vteøin jsem vyzvánìl, abych jim ukázal, co si o nich myslím. Zatímco jsem èekal na patøiènì rozezlenou odezvu, kterou mìlo mé øinèení vyvolat, naslouchal jsem dále. Teï teprve jsem si uvìdomil, že vnìjší svìt zní ještì podivnìji, než jsem si zprvu myslel. Zvuky, které pøicházely, nebo spíše nepøicházely z ulice, byly nedìlnìjší než v nedìli - a musel jsem se znovu ujistit, že je skuteènì støeda, a už se s ní stalo cokoli. Nikdy jsem úplnì nepochopil, proè se zakladatelé Nemocnice sv. Merryna rozhodli zbudovat svùj ústav na hlavní tøídì protínající drahocenné pozemky vyhrazené úøedním budovám a vystavit tím nervy pacientù neutuchajícímu náporu. Avšak pro pacienty, kteøí byli natolik šastni, že trpìli chorobami, jež ustavièný lomoz a kvílení poulièní dopravy nemohly ovlivnit, mìla poloha nemocnice pøece jen jistou pøednost: èlovìk mohl ležet v poseli a být pøitom ve styku, abych tak øekl, s tokem života. Od západu høímaly pod okny motory autobusù, snažících se projet sousední køižovatku na zelenou, aby vám takøka pokaždé kvièení brzd a salva

5

výstøelù z výfuku prozradily, že se jim to nepovedlo. Pak se dal uvolnìný proud znovu do pohybu a s mocným øevem poèal stoupat do svahu. A tu a tam zaznìla mezihra: tupá náraz a øinèení skla, následované hromadnou dopravní zácpou - což bylo pro èlovìka v mém stavu obzvláštì znepokojující, nebo rozsah bouraèky se nedal posoudit jinak než podle spílání dopálených šoférù. Rozhodnì si však žádný pacient Nemocnice sv. Merryna nemohl ve dne ani po vìtšinu noci myslet, že by bìh svìta ustal jen proto, že právì on osobnì byl v dané chvíli pátým kolem u vozu. Ale toto ráno bylo zcela jiné. Zneklidòovalo, nebo bylo záhadnì jiné. Nebylo slyšet žádné kodrcání kol, øev autobusù a vlastnì ani jediný zvuk projíždìjícího auta. Žádné skøípìní brzd, netrpìlivé houkání, a dokonce ani dusot tìch nìkolika málo koní, jež tudy obèas projeli. Neslyšel jsem ani onen jednolitý šum spìšných krokù pílících do práce, zvuk v tuto hodinu tak bìžný. Èím déle jsem naslouchal, tím mi to pøipadalo podivnìjší - a tím míò mi na tom záleželo. Za nìjakých deset minut napjaté pozornosti jsem pìtkrát zaslechl šouravé, váhavé kroky, tøikrát nesrozumitelný vzdálený výkøik a jednou hysterický ženský vzlykot. Jinak ani zavrkání holuba, ani zaštìbetání vrabce. Nic než bzuèení drátù ve vìtru… Zaèal se mi do srdce vkrádat ošklivý, nesmyslný strach. Byl to tentýž pocit, jaký jsem nìkdy zakoušel jako malé dítì, když jsem si pøedstavoval, jak v potemnìlých koutech ložnice èíhají dìsivé pøíšery; kdy jsem se ani neodvážil vystrèit z bezpeèí pøikrývek nohu, plný strachu, aby se zpod postele nìco nenatáhlo a nechòaplo mì za ni; kdy jsem se neodvážil sáhnut po vypínaèi, aby po mnì, vyburcováno tím pohybem, nìco neskoèilo. Musel jsem tomu strachu vzdorovat stejnì, jako když jsem byl malý kluk, opuštìný ve tmì. A nebylo to o nic snazší. Je zvláštní, jak je èlovìk vlastnì nedospìlý, když dojde k podobné zkoušce, všechny ty prvotní úzkosti zùstaly ve mnì skryty a trpìlivì èekaly na svou pøíležitost, které se jim také málem dostalo - a to jenom proto, že jsem mìl

6

oèi zakryté obvazy a na ulici se nic nehýbalo… Když jsem s trochu vzchopil, pokusil jsem se pøijít na nìjaké rozumné vysvìtlení. Proè ustane poulièní doprava? No, obvykle proto, aby se mohla silnice opravit. Naprosto jednoduché. Každou chvíli pøijdou dìlníci s pneumatickými kladivy, aby ještì rozmnožili už tak dost širokou škálu zvukù, trýznících nebohé pacienty. Nevýhoda mého rozumového pøístupu spoèívala v tom, že zacházel ještì dále. Jenom zdùrazòoval, že není slyšet ani vzdálený šum dopravy, ani pískání vlaku, ani houkání vleèného parníèku. Prostì nic - dokud nezaèaly hodiny odbíjet ètvrt na devìt. Pokušení podívat se alespoò koutkem oka - samozøejmì, že jen koutkem oka a jenom nakrátko, jen co bych zjistil, co se to proboha mohlo stát, bylo nezmìrné. Ale potlaèil jsem jej. Za prvé i pouhé podívání koutkem oka nebylo zdaleka tak jednoduché, jak by se zdálo. Nešlo jen o prosté poodkrytí obvazu: mìl jsem na oèích mulové polštáøky, pøevázané dlouhými metry gázy. Pøedevším, a to bylo nejdùležitìjší, jsem se toho bál. Více než týden naprosté slepoty vás dokáže postrašit tak, že vás pøejde chu zahrávat si se svým zrakem. Pravda, dnes mi mìli obvazy sejmout, ale to se dìlá pøi zvláštním slabém svìtle, a nechali by je dole pouze v tom pøípadì, že by oèní prohlídka dopadla uspokojivì. Ale to jsem nemohl vìdìt. Bylo docela možné, že budu mít zrak poškozený natrvalo. Nebo že už nikdy nebudu vidìt. Stále jsem nic nevìdìl… Zaklel jsem a znovu se chopil zvonku. Trochu jsem si tím ulevil. Jak se zdálo, o vyzvánìní nikdo nedbal. Zaèínal jsem být stejnì podráždìný, jako zmatený. Spoléhat na druhé je vždycky ponižující, ale nemít nikoho, na nìhož byste se mohli spolehnout, je ještì mizernìjší. Trpìlivost mi rychle docházela. Takhle to pøece nechat nemùžu, rozhodl jsem se. Kdybych zahulákal do chodby a strhl povyk, mìlo by to nìkoho pøivolat, i kdyby jen proto, aby mi øekl, co si o mnì myslí. Odhodil

7

jsem tedy pokrývku a vylezl z postele. Nikdy jsem svùj pokoj nevidìl a pøestože jsem mìl o poloze dveøí pomìrnì slušnou pøedstavu podle sluchu, nebylo nijak snadné je nalézt. Narazil jsem cestou na nìkolik záhadných a nepatøièných pøekážek, ale koneènì jsem za cenu pohmoždìného prstu a menší boule na holeni dotápal ke dveøím. Vystrèil jsem hlavu do chodby. “Haló!” zaøval jsem. “Já chci snídani. Pokoj ètyøicet osm!” Okamžik se nic nedìlo. Pak se zdvihl pøíval hlasù, køièících jeden pøes druhý. Znìlo to, jako by jich byly stovky, ale nerozumìl jsem jedinému slovu. Jak kdybych si pustil gramofonovou desku s hluky davu - a navíc davu poøádnì rozlíceného. Probleskla mi hlavou hrùzná myšlenka, zda jsem snad nebyl ve spánku pøemístìn do psychiatrické léèebny; že vùbec nejsem v Nemocnici sv. Merryna. Ty hlasy se mi prostì nezdály pøirozené. Spìšnì jsem za tím zmatením jazykù zavøel dveøe a šátral zpátky k posteli. Bylo to pro mne v té chvíli jediné bezpeèné a utìšené místo z celého toho nevyzpytatelného okolí. Právì jsem si pøetahoval pøes nohy pøikrývku, když jakoby na potvrzení tohoto pocitu zaznìl zvuk, který mne zmrazil vprostøed pohybu. Z ulice pod mými okny se vznesl šílený a nakažlivì dìsivý výkøik. Ozval se celkem tøikrát, a když zaznìl naposledy, visel ještì hodnou chvíli ve vzduchu. Otøásl jsem se. Cítil jsem, jak mi na èele pod obvazy vyráží studený pot. Teï jsem už vìdìl, že se dìje nìco strašného. Déle jsem své osamocení a bezmocnost vydržet nemohl. Musel jsem se dovìdìt, co se to kolem mne odehrává. Zdvihl jsem ruce k obvazùm; a potom, s prsty na sponkách jsem se zarazil… Co když léèení nedopadlo úspìšnì? Co když zjistím, že stále nevidím, až si ty obvazy sundám? To by bylo ještì horší - stokrát horší… Scházela mi odvaha èelit zcela sám zjištìní, že všechny snaha lékaøù zachránit mi zrak byla marná Ale i kdyby se jim to podaøilo, mohu již bez nebezpeèí vystavit oèi svìtlu?

8

Spustil jsem ruce zase dolù a ulehl jsem. Zuøil jsem na sebe i na celou nemocnici a hloupì, malichernì jsem chvíli nadával jako špaèek. Trvalo jistì dost dlouho, než jsem se opìt plnì ovládl, ale po krátkém èas jsem se pøistihl, jak se znovu pídím po nìjakém logickém vysvìtlení. Na žádné jsem nepøišel. Zato jsem nabyl nezvratné jistoty, že je støeda, i kdyby mi všichni èerti dokazovali opak. Pøedchozí den byl totiž zcela mimoøádný a pøísahal bych, že mne od nìho nedìlí víc než jedna jediná noc. Z análù se dozvíte, že v úterý 7. kvìtna prošla Zemì na své obìžné dráze meteorickým rojem neznámé komety. Mùžete tomu dokonce uvìøit - uvìøily tom milióny! A byla to možná pravda. Nemohu nijak dokázat, že ne. Sám jsem to na vlastní oèi vidìt nemohl; ale mám na to svùj vlastní názor. Byl jsem upoután na lùžko a vím o tom vlastnì jenom tolik, co jsem se dovìdìl z líèení oèitých svìdkù, kteøí neustále opakovali, že jde o tu nejpozoruhodnìjší nebeskou podívanou v dìjinách svìta. A pøesto až do poslední chvíle nikdo o této údajné kometì nebo jejím meteorickém roji jakživ neslyšel… Všichni, kdo mohli chodit, pajdat nebo být alespoò pøeneseni, sledovali tento nejvìtší veøejný ohòostroj venku nebo u oken a je mi proto záhadou, proè o tom navíc vysílali rozhlasovou reportáž. Leè vysílali ji a to jen pøispìlo k tomu, aby na mne ještì tíživìji dolehlo, co to znamená nevidìt. Nakonec jsem dospìl k rozhodnutí, že jestli mé léèení nebude mít úspìch, radìji se vším skoncuji, než abych takhle žil dál. Rozhlasová zpravodajství v prùbìhu dne oznamovala, že pøedchozí noci byly na kalifornské obloze zpozorovány tajemné blesky. Nicménì v Kalifornii se stávalo tolik prapodivných vìcí, že se nad tím takøka nikdo nepozastavil; když ale tìchto zpráv pøibývalo, zaèal získávat vrchu názor, že jde o meteorický roj dosud neznámé komety - a pøi tom už zùstalo.

9

Z celého Tichomoøí pøicházela hlášení o noci prozáøené jasnì zelenými meteority, které “chvílemi padají v tak husté spršce, až to vypadá, že kolem nás víøí celá obloha”. A celkem vzato tomu také tak bylo. Pásmo noci se zvolna pøesunulo k západu, ale podívaná neztrácela nic na své nádheøe. Ještì pøed soumrakem proøízl tu a tam oblohu zelenavý blesk. Hlasatel veèerních zpráv o šesté popisoval tento úkaz jako úchvatnou podívanou a doporuèoval všem posluchaèùm, aby si ji nenechali ujít. Zmínil se též o tom, že pøíjem krátkých vln na dlouhé vzdálenosti je vážnì narušen, avšak na støední vlny, na nichž pobìží nepøetržité zpravodajství, kometa žádné úèinky zøejmì nemá a podle všeho ani na vlnové délky televize. Svá doporuèení si mohl klidnì ušetøit. Vzrušení nad neobvyklým jevem propadla i celá nemocnice a pøipadalo mi, že snad ani není možné, aby to nìkdo propásl - kromì mne. A jako by rozhlasové komentáøe nestaèily, musela mi ještì všechno vypovìdìt sestøièka, která mi pøinesla veèeøi. “Obloha je prostì plná padajících hvìzd,” oznamovala. “A všechny mají jasnì zelenou barvu. Lidi v tom jejich svìtle vypadají jako strašidla. Celý Londýn je na ulicích a kouká na nebe. Chvílemi je venku svìtlo jako ve dne - akorát že má jinou barvu. A tu a tam se nìkterá velká hvìzdy rozprskne a zazáøí tak oslnivì, až vás oèi rozbolí. Je to úžasný pohled. Lidi øíkají, že nìco takového tady ještì nebylo. Škoda, že se taky nemùžete podívat.” “Škoda,” pøisvìdèil jsem ponìkud stroze. “Roztáhli jsme na oddìleních záclony, aby to všichni vidìli,” pokraèovala. “Nebýt tìch vašich obvazù, mìl byste odtud bájeèný výhled.” “Ach jo,” øekl jsem. “Ale venku to musí být ještì hezèí. V parcích a na kopci v Heathu se prý shromáždily tisícové davy. A plno lidí stojí taky na všech plochých støechách a div si krky nevyvrátí.”

10

“Jak dlouho to asi potrvá?” otázal jsem se trpìlivì. “To nevím, ale øíkají, že už to není tak jasné jako jinde. Stejnì si myslím, že i kdyby vám ten obvaz dneska sundali, dívat byste se na to si nesmìl. Ze zaèátku si budete muset zvykat na svìtlo jen pìknì pomalu a nìkteré ty blesky jsou strašnì jasné. Nìkteré áááách!” “Proè to ááách?” zeptal jsem se. “Tenhle byl tak nádherný - celý pokoj rázem zezelenal. Škoda, že jste to nevidìl.” “Je to škoda,” souhlasil jsem. “A teï už bìžte, budu tady hodný.” Snažil jsem se poslouchat rádio, ale vycházelo z nìj samé óóóh a ááách vyluzované uhlazenými hlasy, jež mezi tím blábolily o “velkolepé podívané” a “jedineèném nebeském jevu”, až se mne poèal zmocòovat pocit, že celý svìt se úèastní veèírku, na která já jediný jsem nebyl pozván. Jinou zábavu jsem si vybrat nemohl, protože nemocnièní rozhlas poskytoval pacientùm pouze jeden program, a už se jim líbil, nebo ne. Po nìjaké dobì jsem usoudil, že spektákl zaèíná pozbývat lesku. Reportér vyzýval všechny, kdo to ještì nevidìli, aby si pospíšili a šli se podívat, jinak že toho budou do smrti litovat. Všechno jako by sledovalo jediný cíl: pøesvìdèit mne, že pøicházím o to, co bylo hlavním dùvodem mé existence. Nakonec jsem toho mìl po krk a vypnul jsem rádio. Poslední, co jsem slyšel, bylo, že ohòostroj rychle slábne a že v nìkolika hodinách budeme pravdìpodobnì z oblasti meteorického roje venku. Nemìl jsem nejmenší pochyby, že se to všechno odehrálo vèerejší noci - už proto, že bych musel mít daleko vìtší hlad, kdyby se to bylo událo døíve. Dobrá, ale co se tedy stalo potom? Zùstala snad celá nemocnice, celé mìsto tak dlouho vzhùru, že ještì vyspávají? Z tìchto myšlenek mne vytrhl sbor blízkých i vzdálených hodin, které zaèaly ohlašovat devátou. Už potøetí jsem rozøinèel zvonek

11

jako na lesy. A jak jsem tak ležel a èekal, slyšel jsem za dveømi jakousi nedefinovatelnou smìsici zvukù; jakoby se skládala z tichého náøku, plíživého šelestu a šouravých krkù a chvílemi jí pronikl vzdálený výkøik. Ale do mého pokoje ne a ne nìkdo vstoupit. Zaèal jsem opìt propadat strachu. Znovu mne posedly ony šeredné, dìtinské pøedstavy. Pøistihl jsem se, jak èekám, až se otevøou nevidìné dveøe a do pokoje se tiše nahrnou nìjaké stvùry - a po pravdì øeèeno, nebyl jsem si ani trochu jistý, zda tam už nìkdo nebo nìco není a nekrade se kolem… Nemyslete si, že jsem na takovéhle vìci zatížený, to opravdu ne… Za všechno mohly jenom ty proklaté obvazy na oèích a to zmatení hlasù, které se proti mnì zdvihly z chodby. Ale musím pøiznat, že ve mnì byla malá dušièka - a scvrkávala se víc a více, až koneènì pøekroèila hranici, kdy se dá strach zapudit ještì tím, že si zaènete hvízdat nebo zpívat. Posléze jsem si musel položit pøímou otázku: obávám se více toho, že odstranìním obvazù ohrozím svùj zrak, anebo toho, že zùstanu ve tmì obklopen pøízraky každou minutou dìsivìjšími? Nevím, co bych byl udìlal, stát se to o den dva døíve - nakonec patrnì totéž - ale takhle jsem si mohl alespoò øíci: “Ale co, jaké strachy: když vezmeš rozum do hrsti, nemùžeš nic pokazit. Koneènì, stejnì by ti ten obvaz dneska sundali. Tak neváhej a do toho!” Jedno si ovšem musím pøipsat k dobru. Nebyl jsem dalek toho, abych si obvazy divoce serval s oèí. Mìl jsem však dostatek rozumu a sebekáznì, abych vylezl z postele a stáhl roletu, než jsem zaèal spony uvolòovat. Když jsem si sejmul s oèí mulové polštáøky a zjistil, že v šeru pokoje vidím, ocítil jsem úlevu, jako jem dosud nepoznal. Nejprve jsem se ale ujistil, že pod postelí ani jinde opravdu neèíhá žádný zloduch, a potom jsem šel a zapøel židlí kliku u dveøí. Doufal jsem,

12

než mi to pomùže, abych se dal v klidu dohromady. Pomohlo. Celou hodinu jsem pak postupnì pøivykal plnému dennímu svìtlu. Nakonec jsem vìdìl, že díky rychlé první pomoci a dobrému lékaøskému ošetøení vidím stejnì dobøe jako døíve. Ale nikdo nepøicházel. Na spodní polièce noèního stolku jsem našel èerné brýle, peèlivì tam pro mne pøichystané, pøestože jsem je dosud nepotøeboval. Opatrnì jsem si je nasadil a teprve potom jsem pøistoupil k oknu. Dolní èást okna nešla otevøít, takže mùj výhled byl dost omezený. Šilhal jsem úkosem dolù, ale spatøil jsem pouze dvì tøi postavy, bloumající nìjak podivnì, jakoby bez cíle ulicí. Co mne však zarazilo nejvíc, byla ostrost, jasná ohranièenost všech pøedmìtù dokonce i vzdálených domovních štítù, vykukujících za protìjšími støechami. A pak jsem si všiml, že ani z jednoho komína, velkého nebo malého, se nekouøí… Své šaty jsem našel spoøádanì povìšené ve skøíni. Jakmile jsem je mìl na sobì, pøipadal jsem si už normálnìji. V pouzdøe na cigarety mi zbývalo ještì nìkolik cigaret. Zapálil jsem si a poèal jsem se dostávat do zvláštního rozpoložení, kdy jsem navzdory skuteènosti, že nìco bylo rozhodnì v nepoøádku, pøestával chápat, proè jsem ještì pøed chvíli div nepropadl panice. Není to snadné vmyslit se do mé tehdejší situace. Dnes jsme nuceni spoléhat sami na sebe daleko více. Ale tehdy vládla jistá setrvaènost, všechno bylo vzájemnì propojeno. Každý z nás hrál spolehlivì svoji malou roli na urèitém místì, takže bylo docela snadné zamìnit zvyk a obyèej za pøirozený zákon - a tím vìtší muselo být naše znepokojení, když tato setrvaènost byla jakkoliv zvrácena. Když èlovìk prožije polovinu života v urèité koncepci poøádku, pøeorientování do jiné není záležitostí pìti minut. Zadíváme-li se dnes zpátky na tehdejší uspoøádání svìta, uvìdomíme si, že míra naší neznalosti a nezájmu o nᚠkaždodenní život byla nejen

13

zarážející, ale pøímo otøesná. Nevìdìl jsem zhola nic o tak obyèejných vìcech, jak se ke mnì dostávají potraviny, odkud pøichází pitná vody, jak jsou utkány a ušity šaty, které mám na sobì, jak je pro zdraví mìsta dùležitá kanalizace. Nᚠživot byl konglomerátem specialistù, kteøí si s vìtší nebo menší šikovností hledìli své vlastní práce a totéž oèekávali i od ostatních. Proto mi pøipadalo k nevíøe, že by v nemocnici mohla nastat naprostá dezorganizace. Nìkdo, nìkde, musel mít situaci pevnì v rukou naneštìstí ten nìkdo doèista zapomnìl na pokoj è. 48. Nicménì když jsem opìt otevøel dveøe a nahlédl do chodby, chtì nechtì jsem musel pøipustit, že a se stalo cokoliv, netýká se to pouze obyvatele osmaètyøicítky. Nikoho jsem sice nespatøil, ale zalehlo ke mnì vzdálené hluèení hlasù. Slyšel jsem také šouravé kroèeje a obèas se chodbami rozlehl výkøik násobený dutou ozvìnou, ale pøi srovnání s kraválem, za nímž jsem prve zavøel dveøe, vládl pomìrný klid. Tentokrát jsem už nezakøièel. Opatrnì jsem vyšel ze dveøí - proè opatrnì? To jsem nevìdìl. Prostì mì k tomu cosi pøimìlo. Odkud pøicházejí všechny ty zvuky nebylo snadné v té ozvuèné budovì odhadnout, ale na jednom konci uzavíralo chodbu zabílené francouzské okno, za nímž se rýsoval stín zábradlí, a tak jsem se vydal opaèným smìrem. Když jsem zašel za roh, ocitl jsem se v køídle soukromých pokojù a v širší chodbì. Na první pohled se mi chodba zdála prázdná, ale po nìkolika krocích se proti mnì vynoøila ze stínu jakási postava. Byl to muž v èerném saku a proužkovaných kalhotech; pøes sako mìl obleèen rozepnutý bílý bavlnìný pl᚝. Usoudil jsem, že jde o jednoho z nemocnièních lékaøù - ale zarazilo mì, že se krèí u zdi a nahmatává si cestu napøaženou rukou. “Haló, vy tam,” øekl jsem. Rázem se zastavil. Obrátil ke mnì popelavý, vystrašený oblièej. “Kdo jste?” zeptal se nejistì.

14

“Jmenuji se Masen,” odpovìdìl jsem. “William Masen. Pacient z pokoje è. 48. Jdu se podívat, co se to -” “Vy vidíte?” pøerušil mì zprudka. “Samozøejmì. Úplnì normálnì,” ujistil jsem ho. “Vykurýrovali jste mì bájeènì. Nikdo mi nepøišel sundat obvaz, tak jsem si ho sundal sám. Myslím, že jsem nic nepokazil. Dával jsem -” “Ale znovu mi skoèil do øeèi. “Prosím vás, zaveïte mì do mé kanceláøe. Potøebuji si nutnì zatelefonovat.” Chápal jsem trochu tìžkopádnì, ale od samého rána, kdy jsem se probudil, bylo všechno zmatené. “Kde to je?” zeptal jsem se. “Páté poschodí, západní køídlo. Na dveøích je moje jméno doktor Soames.” “Dobøe,” souhlasil jsem, ponìkud pøekvapen. “Ale kde jsme teï?” Muž zakýval hlavou ze strany na stranu, ve tváøi napjatý a podráždìný výraz. “Jak to mám sakra vìdìt?” øekl hoøce. “Máte pøece oèi, hrome! Tak je použijte. Copak nevidíte, že jsem slepý?” Nic nenaznaèovalo, že by byl slepý. Oèi mìl široce rozevøené a upíral je pøímo na mne. “Poèkejte tady chvíli,” øekl jsem. Rozhlédl jsem se chodbou. Naproti dveøím výtahu jsem spatøil velkou malovanou pìtku. Vrátil jsem se k nìmu a øekl mu o tom. “Výbornì. Teï mì vemte za ruku,” naøídil. “Až dojdeme k výtahu, myslete si, že jste z nìj vystoupil, a dejte se doprava. Pak první chodbou doleva a budou to tøetí dveøe.” Øídil jsem se jeho pøíkazy. Nikoho jsme cestou nepotkali. V kanceláøi jsem ho zavedl k psacímu stolu a podal jsem mu sluchátko. Chvíli naslouchal. Pak zašátral rukou po telefonu a netrpìlivì zarumploval vidlicí. Jeho oblièej se zvolna mìnil.

15

Podráždìný výraz a strhané rysy postupnì zmizely. Vypadal už jen unavenì - nesmírnì unavenì. Položil sluchátko na stùl. Po nìkolik minut mlèky stál a zdálo se, že hledí do zdi pøed sebou. Pak se otoèil. “Jste tady ještì?” dodal. “Ano,” øekl jsem. Pøejel prsty po okraji stolu. “Kam stojím tváøí. Kde je to zpropadené okno?” zeptal se s novým návalem podráždìnosti. “Hned za vámi,” øekl jsem. Otoèil se a s nataženýma rukama pøistoupil k oknu. Peèlivì ohmatal pøedprseò a okenní rám a pak o krok ustoupil. Než jsem si staèil uvìdomit, co dìlá, vrhl se plnou vahou proti sklu a s tøeskem jím proletìl… Podívat jsem se nešel. Koneènì, bylo to páté poschodí. Jediné, co jsem udìlal, že jsem se ztìžka svezl do køesla. Z krabice na stole jsem si vzal cigaretu a roztøesenou rukou jsem si zapálil. Nìkolik minut jsem potom sedìl, abych se vzpamatoval pøemohl pocit nevolnosti. Po chvíli se mi to podaøilo. Vyšel jsem z kanceláøe a vrátil se na místo, kde jsem ho potkal. Stále jsem však nebyl ve své kùži. Dveøe na protìjším konci široké chodby vedly do lùžkového oddìlení. Mìly matové výplnì, jen asi tak v úrovni oblièeje byl v každé jejich pùlce ovál èirého skla. Poèítal jsem, že tam bude mít nìkdo službu a že mu ohlásím, co se stalo s lékaøem. Otevøel jsem dveøe. Byla za nimi notná tma. Záclony byly zøejmì po podívané vèerejší noci zataženy - a už tak zùstaly. “Sestra?” otázal jsem se do tmy. “Není tady,” pronesl mužský hlas. “A co je horší,” pokraèoval, “nebyla tady, potvora, už nìkolik hodin. Nemoh bys, kamaráde, roztáhnout ty zatracený záclony a pustit nám sem trochu svìtla?”

16

Zajímalo by mì, co se to v týhle šaškárnì dneska semlelo.” “Ale jistì,” souhlasil jsem. Pøestože bylo všechno vzhùru nohama, nevidìl jsem žádný dùvod, proè by chudáci mìli ležet ve tmì. Roztáhl jsem závìsy nejbližšího okna a vpustil do pokoje proud jasného sluneèního svìtla. Bylo to chirurgické oddìlení pøibližnì s dvaceti pacienty upoutanými na lùžko. Všichni mìli zranìné nebo nemocí postižené nohy; nìkolik pacientù je mìlo amputované. “Neblbni tam s tìma záclonama a roztáhni je, chlape,” ozval se stejný hlas. Otoèil jsem se, a pohlédl na muže, který promluvil. Byl to tmavovlasý, ramenatý chlapík s vìtrem ošlehanou kùží. Sedìl na posteli a díval se pøímo na mne - a do svìtla. Pøipadalo mi, že jeho oèi hledí upøenì do mých, stejnì tak oèi jeho souseda a taky dalšího muže… Chvíli jsem jejich pohled opìtoval. Dokud mi to nedošlo. A potom jsem zakoktal: “Já - zdá se - zdá se, že se zadøely,” øekl jsem. “Dojdu pro nìkoho, a se na mì podívá.” A s tìmito slovy jsem prchl z oddìlení. Už se pode mnou zase podlamovaly nohy a mohl mi pomoci jedinì doušek nìèeho ostrého. Zaèínalo jít do tuhého. A pøesto mi bylo zatìžko uvìøit, že všichni ti muži na oddìlení by mohli být slepí jak ten doktor, aèkoliv… Výtah nefungoval, a tak jsem se vydal dolù po schodech. V pøíštím poschodí jsem se trochu vzchopil a dodal jsem si odvahy nahlédnout do dalšího pokoje. Postele tam byly ve znaèném nepoøádku. Nejprve jsem si myslel, že je toto oddìlení prázdné, ale nebylo - ne tak docela. Na podlaze leželi dva muži v noèních košilích. Jeden ji mìl prosáklou krví z nezhojené rány po operaci, druhý zas vypadal, jako by ho ranila mrtvice. Oba byli mrtvi. Ostatní

17

byli pryè. Když jsem se dostal opìt na schody, uvìdomil jsem si, že vìtšina tìch hlasù, jež ke mnì po celou dobu zaléhají, pøichází zezdola a že jsou teï hlasitìjší a bližší. Na další obrátce jsem málem zakopl o muže, ležícího ve stínu zábradlí. Dole na odpoèívadle pak ležel nìkdo, kdo pøes nìho klopýtl - a rozbil si pádem lebku o kamenné schody. Koneènì jsem dosáhl posledního zákrutu, kde jsem se mohl zastavit a nahlédnout do hlavní dvorany. Bylo zøejmé, že všichni, kdo byli schopni pohybu, stáhli se instinktivnì sem dolù, vedeni myšlenkou, že zde naleznou pomoc, nebo že se tudy dostanou ven z budovy. To druhé se nìkterým snad podaøilo. Jedny z hlavních dveøí byly dokoøán otevøené, ale jen málokdo je našel. Celou dvoranu vyplòoval hustì stìsnaný dav mužù a žen, takøka všech v nemocnièním noèním prádle, zvolna a bezmocnì vrávorajících kolem dokola. Ty na okrajích pøirážel pohyb davu tvrdì na mramorové rohy a ozdobné výènìlky. Jiní byli nemilosrdnì pøimáèknutí ke zdi a zoufale lapali po dechu. Tu a tam nìkdo škobrtl. Pokud mu pak tlak sousedních tìl dovolil padnout, mìl jen pramalou nadìji, že se mu podaøí opìt vstát. Vypadalo to - ale prohlédnìte si radìji nìkteré z Doréových obrázkù høíšníkù v pekle. Doré do nich ovšem nemohl zahrnout zvuky: vzlykot, jednotlivé sténání, obèasný zoufalý výkøik. Déle než minutu nebo dvì jsem to nevydržel. Prchl jsem po schodech zpátky nahoru. Mìl jsem pocit, že bych jim mìl nìjak pomoci. Vyvést je snad na ulici a uèinit tak pøítrž tomu jejich údìsnému pomalému kroužení. Ale staèil letmý pohled, uvìdomil, že nemám sebemenší nadìji proniknout ke dveøím a vyvést je z budovy. Ale stejnì, i kdyby se mi to podaøilo, kdybych je vyvedl ven - co potom? S hlavou v dlaních jsem usedl na chvíli na schod, abych se s tím nìjak vyrovnal, a od uší mi nepøetržitì zaznívala ta hrozná

18

smìsice zvukù. Pak jsem se vydal hledat, a také jsem našel jiné schodištì. Byly to úzké služební schody, které mì vyvedly zadem na dvùr. Možná, že o tìchto vìcech nevyprávím zrovna nejlíp. Bylo to všechno tak neoèekávané a otøesné, že jsem se dlouho snažil nepøipomínat si podrobnosti. V onìch chvílích jsem si pøipadal jako v zajetí hrùzostrašného snu, z nìhož jsem chtìl zoufale, leè marnì uniknout tím, že se probudím. Když jsem vyšel na dvùr, stále jsem ještì napùl odmítal uvìøit tomu, co jsem právì spatøil. Ale jedním jsem si byl naprosto jist. Skuteènost nebo noèní mùra, potøeboval jsem se napít, jako nikdy pøedtím. V postranní ulièce za vraty do dvora nebylo živé duše, zato takøka naproti byla hospoda. Vzpomínám si teï i na její jméno “U mìsta Alameinu”. Z železné konzole visel štít s nepodaøenou podobiznou maršála Montgomeryho a pod ním zely otevøené dveøe. Zamíøil jsem pøímo do nich. Když jsem vstoupil do hospody, mìl jsem na okamžik uklidòující pocit normálnosti. Byla prozaická a dùvìrnì známá, jako tucty jiných. Pøestože v pøední èásti nikdo nebyl, za rohem lomené místnosti, nalevo ode mne se cosi dìlo. Slyšel jsem odtud tìžké oddychování. Korková zátka opustila se zvuèným mlasknutím hrdlo láhve. Pauza. Potom jakýsi hlas poznamenal: “Džin. Ksakru! K èertu s ním!” Následoval tøesk skla. Hlas se podnapile uchichtl. “Rovnou do zrcadla. A na co je taky zrcadlo dobrý?” Mlaskla další zátka. “Zase ten svinskej džin,” stìžoval si uraženì hlas. “K èertu s džinem!” Tentokrát dopadla láhev na nìco mìkkého, žuchla na podlahu a bylo slyšet, jak z ní zurèí její obsah. “Haló!” zavolal jsem. “Chci se nìèeho napít.”

19

Rozhostilo se ticho. Potom: “Kdo jste?” zeptal se opatrný hlas. “Jsem tady vedle z nemocnice,” øekl jsem. “Chci se nìèeho napít.” “Nepamatuju si váš hlas. Vy vidíte?” “Ano,” øekl jsem. “Tak si proboha vlezte za bar, doktore, a najdìte mi flašku vizoura.” “Na tohle jsem docela dobrý doktor,” øekl jsem. Obešel jsem roh barového pultu. Za jeho druhou èástí stál pupkatý muž s rudolícím oblièejem a prošedivìlým mrožím knírem. Byl pouze v kalhotách a košili bez límeèku. Mìl už poøádnì v hlavì. Pøipadalo mi, že váhá, zda má láhev, kterou držel v ruce, otevøít nebo jí použít jako zbranì. “Kdo teda jste, když nejste doktor?” vyptával se podezíravì. “Byl jsem pacient - ale napít se potøebuju stejnì jako doktor,” øekl jsem. “To je zase džin, co držíte,” dodal jsem. “Cože! Svinskej džin,” zavrèel a odmrštil láhev. S ostrým tøeskem proletìla oknem. “Pùjète mi tu vývrtku,” požádal jsem ho. Vzal jsem z police láhev whisky, otevøel jsem ji a podal mu ji spolu se sklenicí. Pro sebe jsem si vybral silnou brandy s troškou sody a pak jsem si nalil další. Poté se mi už ruce tolik netøásly. Pohlédl jsem na svého spoleèníka. Pil whisky neøedìnou, pøímo z láhve. “Opijete se,” poznamenal jsem. Odtrhl láhev od úst a otoèil ke mnì hlavu. Pøísahal bych, že mne jeho oèi skuteènì vidí. “Vopiju! A co má sakra bejt? Dy já už jsem sakra vožralej,” øekl opovržlivì. Mìl docela pravdu, takže jsem se dalších poznámek zdržel. Chvíli dumal a potom prohlásil:

20

“Já se dneska musím vopít. Musím se vopít jak zákon káže.” Naklonil se blíže. “Víte co? - jsem slepej. Jo - slepej jako netopejr. Každej je slepej jako netopejr. Jenom vy ne. Proè taky nejste slepej jako netopejr?” “Nevím,” øekl jsem. “Za to všechno mùže ta svinská kometa, sakra! Ta za to všechno mùže. Zelený hvìzdy - a teï jsou všichni slepý jak netopejøi. Vidìl jste taky ty že-zelený hvìzdy?” “Ne,” pøiznal jsem. “To je vono. To je teda dùkaz. Nevidìl jste je: nejste slepej. Všichni vostatní je vidìli.” - máchl výmluvnì paží - “a všichni jsou slepý jako netopejøi. Povídám svinská kometa!” Nalil jsem si tøetí brandy a uvažoval, zda na jeho slovech není nìco pravdy. “Všichni jsou slepí?” opakoval jsem po nìm. “Jo, všichni. A nejspíš všichni na celým svìtì - teda kromì vás,” pøipojil po chvíli. “Jak to víte?” zeptal jsem se. “To je pøece jasný. Poslouchejte!” Bok po boku jsme se opírali o barový pult omšelého lokálu a naslouchali. Nebylo slyšet nic - nic než šustot špinavých novin hnaných vìtrem prázdnou ulicí. Nad vším vládl klid, jaký tyto èásti mìsta nepamatovaly tisíc nebo ještì více let. “Už mi ro-rožumíte? Je to pøece jasný,” øekl muž. Rozhodl jsem se, že musím dál. Kam, to jsem nevìdìl. Ale musel jsem se o tom, co se stalo dozvìdìt víc. “Vy jste hostinský?” optal jsem se ho. “Co jestli jsem?” naježil se. “Já jenom, že bych mìl nìkomu zaplatit tøi velký brandy.” “Eh - na to zapomeòte.” “Ale, to pøece -” “Povídám pøece, abyste na to zapomnìl. A víte proè? Ponìvaè

21

pro mrtvýho chlapa nemaj prachy ce-èenu. A já jsem mrtvola skoromrtvola. Akorát se eštì trochu napiju.” Na svùj vìk vypadal jako kus zdravého chlapa a to jsem mu také øekl. “Copak to má smysl bejt živej a slepej jako netopejr?” oboøil se na mne. “to samý øekla moje stará. A mìla pravdu - akorát že vona mìla vìtší kurហnež já. Když vobjevila, že dìcka taky vosleply, co udìlala? Vzala je k sobì do postele a pustila plyn! Jo, zrovna takhle to udìlala. A já nemìl dost vodvahy, abych tak zùstal s nima. Jo, moje stará nebyla srab jako já. Ale já to taky dokážu. Za chvíli vodejdu na-nahoru za nima - jen co se eštì napiju na kuráž.” Co jsem mu na to mohl øíci. To, co jsem mu øekl, toho jenom ještì víc navztekalo. Nakonec odtápal s lahví v ruce ke schodišti a zmizel mi z oèí. Nesnažil jsem se ho zadržet nebo jít na ním. Sledoval jsem, jak odchází. Pak jsem do sebe hodil zbytek brandy a vyšel jsem do tiché ulice.

22

PØÍCHOD TRIFIDÙ Podávám zde svoji osobní výpovìï. Zahrnuje množství vìcí, které provždy pominuly, ale nemohu o nich mluvit jinak, než s použitím slov, jimiž jsme všechny ty pominuvší vìci nazývali. Ale i tak zjišuji, že má-li být pozadí mého pøíbìhu srozumitelné, musím se vrátit daleko pøed onen den, kterým jsem zapoèal. Jako dítì jsem žil s otcem a matkou na jižním pøedmìstí Londýna. Mìli jsme tam malý domek, který otec udržoval každodenním svìdomitým vysedáváním u psacího stolu ve státním dùchodkovém úøadu, a k nìmu nevelkou zahrádku, na níž pracoval mnohem namáhavìji každé léto. Od ostatních deseti nebo dvanácti miliónu lidí, kteøí tehdy žili v Londýnì a jeho okolí, jsme se nijak zvl᚝ nelišili. Mùj otec patøil k lidem, kteøí dokázali jediným mrknutím oka seèíst dlouhý sloupec èísel - dokonce i položek té smìšné mìnové soustavy, které se v téhle zemi tenkrát používalo - a proto si pøirozenì zamanul, že bych se mìl stát úèetním. Moje naprostá neschopnost dosáhnout u jakéhokoliv poèetního úkonu dvakrát za sebou stejného výsledku však posléze zpùsobila, že jsem se pro nìho stal jakousi záhadou a zdrojem zklamání. Ale nedalo se nic dìlat; prostì mi to nešlo. Každý z dlouhé øady uèitelù, kteøí se mi pokoušeli vysvìtlit, že matematická øešení se dovozují logicky, nikoli prostøednictvím nìjaké esoterické inspirace, se musel na konec vzdát a prohlásit, že nemám na èísla hlavu. Otec proèítal má školní vysvìdèení s pochmurným výrazem, jaký si známky z ostatních pøedmìtù jen zøídkakdy zasloužily. Myslím, že uvažoval takto: nemá hlavu na èísla = nebude mít ani potuchy o financích = bude vìènì bez penìz. “Já opravdu nevím, co si s tebou poèneme. Co bys vlastnì chtìl dìlat. A já, vìdom si své žalostné nedokonalosti, až do svých ètrnácti let jsem potøásal hlavou a pøiznával jsem, že nevím. Potom zas potøásal hlavou otec. Svìt se pro nìho ostøe dìlil na lidi, kteøí sedí za psacími stoly a pracují mozkem, a lidi,

23

kteøí za psacími stoly nesedí a žijí ve špínì. Jak se mu podaøilo uchovat si tento názor, který zastaral už pøed nìjakými sto nebo ještì více lety, nechápu dodnes, ale prostoupil mé mládí do takové míry, že mi trvalo hodnou øádku let, než jsem postøehl, že slabost v matematice mì ještì nemusí zatracovat k celoživotnímu údìlu metaøe nebo kuchtíka. Nikdy mne nenapadlo, že by ke kariéøe mohl vést pøedmìt, který mne zajímal ze všeho nejvíc - a mùj otec si buï nevšiml, nebo mu bylo zcela jedno, že nosím z biologie samé výborné.” O mé budoucnosti rozhodlo vlastnì až objevení trifidù. Ale po pravdì øeèeno, trifidi pro mne znamenali mnohem víc. Postarali se mi o práci a poskytovali mi pomìrnì slušné živobytí. Nìkolikrát mì taky málem pøipravili o život. Na druhé stranì musím pøiznat, že mi ho také zachránili, nebo to bylo právì trifidí žahadlo, co mne pøivedlo do nemocnice v kritické dobì prùletu “komety”. Na téma náhlého výskytu trifidù najdete v knihách spoustu odvážných spekulací. Vìtšinou jsou to samé nesmysly. Rozhodnì se nevyvinuli spontánnì, jak vìøilo mnoho prostých duší. Tím ménì byla potvrzena teorie, že jsou jakýmsi zvìstováním - pøedzvìstí daleko horších vìcí, které pøijdou, jestliže se svìt neumoudøí a nepolepší. Sporný je i názor, že jejich semena k nám pøiletìla z vesmíru coby vzorek pøíšerných forem, jaké na sebe mùže vzít život v prostøedí jiných, ménì šastných svìtù - alespoò já jsem pøesvìdèen, že tomu tak nebylo. Dozvìdìl jsem se o tom mnohem víc než vìtšina ostatních lidí, nebo trifidi byli mým zamìstnáním, a spoleènost, pro kterou jsem pracoval, byla úzce, i když ne pøíliš poèestnì, zapletena do jejich uvedení na veøejnost. Pøesto však jejich skuteèný pùvod zùstává stále nejasný. Já osobnì vìøím, a dal bych na to krk, že byli výsledkem dlouhé øady nápaditých biologických hokuspokusù - a tedy víceménì dílem náhody. Nᚠsvìt je rozlehlý a vìtšina jeho míst nám byla pomìrnì snadno dostupná. Byl protkán silnicemi, železnicemi a lodními linkami,

24

které èlovìka bezpeènì a pohodlnì dopravily na místa tisíce mil vzdálená. A když jsme chtìli cestovat ještì rychleji a mohli jsme si to dovolit, použili jsme k cestì letadla. Nikdo za onìch èasù nemusel chodit ozbrojen nebo snad èinit nìjaká opatøení na svou ochranu. Tak jak jste byli, mohli jste cestovat, kam jste si pøáli. Pro mladé lidi, kteøí tento svìt nikdy nespatøili, musí být tìžké pøedstavit si nìco takového. Zní to možná jako vyprávìní o zlatém vìku, pøestože tìm, kdo v nìm žili, zlatým nepøipadal. Mohou si také myslet, že plnì osídlená a spravovaná Zemì byla místem velice nudným, ale není to pravda. Byl to docela vzrušující svìt - rozhodnì pro biologa. Každým rokem jsme posunovali severní hranici pro pìstování užitkových plodin o kousek dále. V místech, kde byla odjakživa jen holá tundra a nehostinné pustiny, dávala nová pole rychlenou sklizeò. Každou sezónu jsme také zúrodòovali široké prostory starých i èerstvých pouští, aby nám poskytly píci nebo potraviny. Potraviny byly totiž naším nejpalèivìjším problémem a pokrok regeneraèních plánù a postup kultivaèních linií na mapách byly sledovány takøka se stejnou pozorností, jakou vìnovala pøedchozí generace váleèným frontám. Tento pøesun zájmu od meèù k radlicím byl nepochybnì projevem spoleèenského pokroku, nicménì všichni, kdo optimisticky prohlašovali, že je to i dùkazem zmìny lidského ducha, byli na omylu. S lidským duchem to bylo poøád stejné - devadesát pìt procent lidstva chtìlo žít v míru; zbývajících pìt procent uvažovalo o svých šancích v pøípadì, že by se odvážili nìco si zaèít. A že jsme se mohli tìšit klidu, bylo pøedevším zásluhou toho, že nièí šance nevypadaly pøíliš rùžovì. Mezitím pøibývalo každým rokem kolem pìtadvaceti miliónù nových krkù dožadujících se jídla a vyživovací problém neustále vzrùstal, ale teprve když po letech neúèinné propagandy pøišly dva neúrodné roky, uvìdomili si lidé jeho naléhavost. Rozhodujícím faktorem, který na èas odradil onìch horkokrevných pìt procent od roznìcování svárù, byly umìlé družice. Usilovný raketový

25

výzkum koneènì dosáhl jednoho ze svých cílù. Podaøilo se vypálit støely, které už zùstaly nahoøe. Po pravdì øeèeno, bylo dokonce možné vypálit raketu do takové výše, aby se dostala na obìžnou dráhu Zemì. Tam pak obíhala jako malý mìsíc, naprosto neškodnì a neèinnì - dokud jí stisknutím tlaèítka nebyl dán povel k návratu na Zem, aby tam šíøila smrt a zkázu. Pøestože vítìzoslavné oznámení prvního státu, který úspìšnì dopravil takovouto zbraò na obìžnou dráhu, vyvolalo ve veøejnosti znaèný nepokoj, daleko vìtší starosti budila skuteènost, že další mocnosti žádné takové oznámení neuèinily, i když bylo všeobecnì známo, že dosáhly podobného úspìchu. Nebylo to nic pøíjemného, když jste si uvìdomili, že vám nad hlavou neslyšnì krouží a krouží neznámý poèet smrtonosných objektù, které èekají jenom na to, až je nìkdo spustí dolù - a že se proti tomu nedá nic dìlat. Ale život musel bìžet dál - a každá novota má život jepièí. Èasem jsme si na to chtì nechtì zvykli. Jen tu a tam vzplály panické projevy protestu, když se rozneslo, že vedle družic s atomovými hlavicemi obíhají Zemi i takové, které nesou obilní nákazy, dobytèí mor, radioaktivní prach, viry a nakažlivé nemoci - a to nejenom známých druhù, ale z zbrusu nové, nedávno vyvinuté v laboratoøích. Tìžko dnes øíci, zda takovéto nespolehlivé a potenciálnì dvouseèné zbranì nad Zemí opravdu kolovaly. Ale lidská hloupost - a zvláštì hloupost, které se v patách plíží strach - je snad bezmezná. Není proto vylouèeno, že se neuvažovalo i o strategickém, by pouze lokálním použití nìjakého zákeøného organismu o krátkodobé životnosti, který by se pak po nìkolika dnech stal zcela neškodným - kdo ovšem mùže vìdìt, zda by se takový organismus dále nerozmnožoval? Tehdejší státy vìtšinou upustily od veškerého popírání èi potvrzování zpráv o svých družicích a vyvinuly zvýšené úsilí, aby obrátily zájem veøejnosti k neménì naléhavé, leè ani zdaleka ne tak ošemetné otázce nedostatku potravin. Tu a tam se sice vyskytly menší zádrhele, ale ty byly potichu urovnány a prostý obèan se o nich

26

jen málokdy nìco dovìdìl. Sotva napøíklad kdo kdy slyšel o existenci Umberta Christofora Palangueze. Já sám jsem se o nìm doslechl jen díky své profesi, a to ještì o mnoho let pozdìji. Umberto byl urozeného latinského pùvodu a národnosti odnìkud z Jižní Ameriky. Jeho první vystoupení v roli možného rozvratného elementu v zabìhnutém soustrojí prùmyslu pokrmových tukù zapoèalo jeho pøíchodem do kanceláøí Arktickoevropské spoleènosti pro zpracování rybích tukù, kde se vytasil s lahví bledìrùžového oleje, který doporuèil jejich pozornosti. Arktickoevropská žádnou velkou horlivost neprojevila. Tukový prùmysl táhl za jeden pevný provaz. Než po jisté dobì k analýze Umbertova vzorku pøece jen pøistoupila. Nejprve zjistili, že nejde o rybí, ale o rostlinný olej, i když jeho pùvod urèit nedokázali. Dalším objevem bylo zjištìní, že jejich nejlepší rybí oleje vypadají vedle Umbertova vzorku jako kolomaz. Celí vylekaní odeslali okamžitì zbytek vzorku k dalšímu podrobnému zkoumání a zaèali se spìšnì dotazovat svých partnerù, zda se pan Palanguez neobrátil s podobnou nabídkou i na nì. Když pøišel Umberto podruhé, pøijal ho generální øeditel s pochlebovaènou pøízní. “Pøinesl jste nám velice pozoruhodný olej, pane Palanguezi,” øekl. Umberto pøikývl ulízanou, èernovlasou hlavou. Byl si téhle skuteènosti dobøe vìdom. “Jakživ jsem nìco takového nevidìl,” pøiznal øeditel. Umberto opìt pøikývl. “Ne?” poznamenal zdvoøile. A potom, jako by se náhle rozpomenul, dodal: “Ale myslím, že ještì uvidíte, seòore. Uvidíte ho ještì spousty.” Zdálo se, že uvažuje. “Poèítám, že za takových sedm, možná osm let bude bìžnì na trhu.” Usmál se. Generální øeditel si pomyslel, že to není pravdìpodobné. “Pøedèí všechny naše rybí oleje,” øekl s nádechem upøímnosti. “Slyšel jsem,” pøisvìdèil Umberto.

27

“Míníte jím obchodovat sám, pane Palanguezi?” Umberto se znovu usmál. “Chodil bych vám ho potom ukazovat?” “Mohli bychom taky nìkterý z našich olejù synteticky vylepšit,” nadhodil generální øeditel pøemítavì. “Snad nìkterými vitamíny - ale to by bylo pøíliš nákladné vyrábìt je všechny synteticky, i kdybyste to dokázali,” øekl klidnì Umberto. “Mimoto,” dodal, “jsem informován, že tento olej se bude prodávat lacinìji než nejlepší rybí oleje.” “Hmm,” øekl generální øeditel. “Pøedpokládám, že nám chcete udìlat nabídku. Nepromluvíme si o tom?” “Z podobné lapálie vedou pouze dvì cesty,” vysvìtloval Umberto. “Obvykle se zabrání, aby takováhle novinka spatøila svìtlo svìta – anebo aby se to protáhlo alespoò tak dlouho, dokud se dosavadní zaøízení neamortizuje. To je ovšem ten vítaný zpùsob.” Generální øeditel pokývl. Tohle znal až moc dobøe. “Ale tentokrát to bohužel nepùjde, není to ani dost dobøe možné.” Generální øeditel o tom mìl jisté pochyby. Nejradìji by byl øekl: “To byste se ještì divil,” ale spolkl to a omezil se na neškodné “Och?” “Druhá cesta spoèívá v tom,” ponoukal dále Umberto, “že s výrobou dotyèné vìci zapoènete døív, než vám nastanou starosti.” “Ach!” hlesl generální øeditel. “Myslím,” prohlásil Umberto, “myslím, že vám mohu opatøit semena té rostliny asi tak do šesti mìsícù. Když je okamžitì vysadíte, ze pìt let mùžete zaèít s produkcí oleje - a za šest už výroba pobìží naplno.” “To by docela šlo,” øekl po krátkém uvážení generální øeditel. Umberto pøikývl. “To první øešení by bylo jednodušší,” poznamenal generální øeditel.

28

“Kdyby ovšem pøicházelo v úvahu,” souhlasil Umberto. “Bohužel, vaše konkurence není tak nepøístupná - natožpak potlaèitelná.” Prohlásil to s jistotou, která generálního øeditele pøimìla, aby svého návštìvníka chvilku zamyšlenì pozoroval. “Rozumím,” øekl koneènì. “Rád bych se vás ale ještì zeptal dovolíte-li, pane Palanguezi - odkud by ta semena byla?” “Nevím, proè bych s tím mìl dìlat tajnosti. Levnìji než ode mì je stejnì nedostanete,” odpovìdìl Umberto s lehkým úsmìvem. “Z Èíny.” Což nás pøivádí k zastavení nad jednou z nejvìtších zemí svìta, kam pøece jen nebylo tak snadné cestovat jako do ostatních míst na zemské kouli. Vskutku, obdržet povolení k návštìvì Èíny bylo pro nás, obyvatele Západu, takøka nemožné a ani ti, kdo je získali, nemohli po svém návratu øíci, že by toho vidìli pøíliš. A pokud ano, pak to bylo stále jen to, co jim Èíòané vidìt dovolili; zvláštì tvrdošíjní zvìdavci byli ovšem se zdvoøilostí pro syny “Øíše støedu” pøísloveènou vypoklonkováni pøes hranice. Celá tato rozlehlá zemì mìla tak pro nás pøíchu tajemství, ostatnì stejnì jak pro generace našich otcù a dìdù. A pøesto se vìdìlo, že tam bylo v mnoha oborech techniky a vìdy dosaženo pokroku, který si nijak nezadal s vývojem kdekoli jinde. Jedním z tìchto oborù byla biologie. Bylo napøíklad dobøe známo, že Èína, sdílející problém vzrùstajícího nedostatku potravin s ostatním svìtem, a lze dokonce øíct, že vzhledem ke své pøelidnìnosti patøila k zemím, které jej pociovaly nejpalèivìji, provádí intenzívní pokusy o zúrodnìní pouští a stepí západních provincií. Tu a tam se k nám donesly i zvìsti o nesporných úspìších. Jakým smìrem se však vývoj èínské biologie ubíral, to, jako tolik jiného, zùstávalo tajemstvím. Vìtšinou se mìlo za to, že se zvýšenou mìrou obrací k pramenùm moudrosti pøedkù, což ‚osvícených‘ duchùm Západu odjakživa zavánìlo šarlatánstvím. “Sluneènice,” øekl nepøítomnì generální øeditel, zabrán do myšlenek. “Slyšel jsem cosi, že se Èíòané pokoušejí o zvýšení

29

výnosu oleje ze sluneènicových semen. Ale tohle je nìco docela jiného.” “Správnì,” pøisvìdèil Umberto. “Tenhle olej není ze sluneènic.” Generální øeditel tonul v zadumání. “Øíkáte semena. Chcete snad øíct, že jde o nìjakou novou rostlinu? Je-li to pouze zušlechtìná sorta, pìstovaná jednodušším zpùsobem, pak -” “Vyrozumìl jsem, že jde o zcela nový druh…” “Na vlastní oèi jste to tedy nevidìl? Potom by to ale mohla být nìjaká modifikovaná odrùda sluneènice, nebo ne?” “Vidìl jsem tu rostlinu na obrázku, seòore. Neøíkám, že nemá se sluneènicí nic spoleèného. Neøíkám také, že nemá nic spoleèného s vodnicí. A neøíkám, že není pøíbuzná s kopøivou nebo dokonce s orchidejí. Ale troufám si øíci, že i kdyby tohle všechno byli její pøedkové, ani jediný z nich by svého vlastního potomka nepoznal. A pochybuji, že by z nìho mìli pøíliš velkou radost.” “Rozumím. Ale teï mi povìzte, jakou èástku byste od nás za ta semena požadoval?” Umberto vyslovil sumu, která pana generálního øeditele rázem vytrhla ze zadumání. Sundal si dokonce brýle a prohlédl si návštìvníka pozornìji. Umberto se ani nezapýøil. “Považte, seòore,” øekl a zaèal odpoèítávat jednotlivé problémy na prstech. “Je to obtížné. A je to taky nebezpeèné - velice nebezpeèné. Nemám strach - ale nevyhledávám nebezpeèí ze zábavy. A je v tom zapleten ještì jeden èlovìk, Èíòan. Budu ho muset dostat ze zemì a musí dostat dobøe zaplaceno. On zas musí nejprve zaplatit dalším. Musím také koupit letadlo - velice rychlé tryskové letadlo. To všechno bude stát peníze. A vìøte, že to není nijak prosté. Musíte dostat semena dobré jakosti. Mnoho jich je neplodných. Má-li být výsledek zaruèen, musím vám dodat semena už vytøídìná. Ta jsou cenná. Nebude to rozhodnì nic jednoduchého.” “To vìøím. Ale i tak -” “Zdá se vám to drahé, seòore? Co potom øeknete za pár let, až

30

budou vaši konkurenti vyvážet olej do celého svìta - a vaše spoleènost bude na huntì?” “Musím si to ještì promyslet, pane Palanguezi.” “Ale samozøejmì, seòore,” souhlasil Umberto s úsmìvem. “Mohu poèkat - ještì nìjakou dobu. Ale obávám se, že snížit svoji cenu nemohu.” A taky nesnížil. Objevitel a vynálezce jsou kletbou obchodního podnikání. Troška písku v zabìhnutém soukolí se s nimi nedá vùbec srovnávat - staèí nahradit poškozené souèástky a stroj bìží dál. Ale objev nového výrobního postupu nebo nové látky, který spadne z nebe, když je výroba zabìhnutá a všechno pìknì klape, to je pohroma pøímo ïábelská. A nìkdy je to ještì horší - nesmí se prostì dovolit, aby k nìèemu takovému došlo. V sázce je pøíliš mnoho. A nemùžete-li použít legálních prostøedkù, musíte zkusit ty ostatní. Umberto tuto stránku znaènì podceòoval. Nešlo totiž jenom o to, že konkurence nového levného oleje by vystrnadila Arktickoevropskou spoleènost a její pøidružené podniky ze svìtových trhù. Dùsledky by byly daleko širší. Výrobcùm olivových, velrybích a øady ostatních tukù by to asi smrtelnou ránu nezasadilo, ale rozhodnì by to šerednì otøáslo jejich pozicí. Navíc by se to okamžitì odrazilo v závislých prùmyslových odvìtvích; na výrobì margarínu, mýdla a stovce dalších výrobkù, od pleových krémù až k malíøským barvám a lakùm a ještì dále. Není proto divu, že když si nìkolik nejvlivnìjších koncernù uvìdomilo rozsah této hrozby, vypadaly Umbertovy podmínky takøka skromnì. Vzorky byly pøesvìdèující a tak - tøebaže to ostatní znìlo ponìkud pochybnì - Umberto dostal, co požadoval. Po pravdì øeèeno, zainteresovanou stranu to stálo mnohem ménì, než se zavázala zaplatit, nebo když Umberto se svým letadlem a zálohou odletìl, nikdo ho víckrát nespatøil. Což ovšem neznamená, že by o nìm nebylo žádných dalších zpráv. O nìkolik let pozdìji se objevilo v kanceláøích Arktickoevropské tukové spoleènosti (‚rybí‘ tuky již tenkrát vypustili jak z názvu, tak ze své èinnosti) rozpaèité indi-

31

viduum, udávají prostì jméno Liang. Byl Èíòan, jak øekl. A rád by dostal nìjaké peníze, budou-li páni podnikatelé tak laskavi a mohouli je postrádat. Z jeho slov dále vyplynulo, že byl zamìstnán v první výzkumné trifidí stanici nedaleko mìsta Sun-chai, ležícího na okraji pouštì Takla-Makan. Byl to zapomenutý kraj svìta a jemu se tam z duše nelíbilo. Touha dostat se pryè ho pøimìla, aby vìnoval pozornost nabídce jiného ze zamìstnancù, jmenovitì jistého Wej Èena, který svou nabídku podpoøil hned nìkolika tisíci jüanù. Vydìlat je nebylo nijak tìžké. Staèilo vytáhnout z police ve skladu krabici plodných trifidích semen a nahradit ji podobnou krabicí semen neplodných. Ukradenou krabici mìl pak v urèenou dobu uložit na urèené místo. Bylo to prakticky bez rizika. Zámìna krabic mohla zùstat neodhalena celá léta. Nicménì další úkol byl již ošemetnìjší. Rozmístit nìkolik svìtel na rozlehlém poli, vzdáleném asi kilometr nebo dva od plantáže. V urèenou noc se tam mìl dostavit i on sám. Uslyší letadlo, letící nízko nad zemí. Rozžehne svìtla. Letadlo pøistane. On potom udìlá nejlíp, když se z okolí místa pøistání rychle vytratí, aby ho tam nezastihl nikdo z tìch, kdo se pøiøítí zjistit, co se dìje. Tyto služby mu nevynesou jen tuèný svazek jüanù, ale ještì další peníze v kanceláøích Arktickoevropské spoleènosti v Anglii; pokud se mu ovšem podaøí nìkdy se tam dostat. Celá operace probìhla podle jeho slov pøesnì tak, jak byla naplánována. Liang si ani nepoèkal, až se letadlo dotkne zemì. Rozsvítil svìtla a utekl. Letadlo se zdrželo jen krátce, snad necelých deset minut, a pak opìt vzlétlo. Z øevu turbin usoudil, že stoupá takøka kolmo vzhùru. Asi minutu poté, co hømìní trysek doznìlo v dáli, uslyšel další letadla. Míøila na západ, za tím prvním. Mohla být dvì, ale mohlo jich být taky víc, nebyl si tím jist. Ale letìla nesmírnì rychle, trysky burácely… Následujícího dne pohøešili Wej Èena. Byla kolem toho spousta nepøíjemností, ale nakonec pøevládl názor, že Wej Èen pracoval samostatnì. Liang ze všeho šastnì vyvázl. Prozíravì si ještì rok

32

poèkal a teprve pak se odvážil dalšího kroku. Aby si vykoupil cestu pøes poslední pøekážky, utratil bezmála všechny své lehce nabyté jüany. Potom si vydìlával na živobytí jak se dalo, a proto mu také trvalo tak dlouho dostat se do Anglie. Ale koneènì je tady a prosí, aby byli té dobroty a dali mu nìjaké peníze. O sun-chainské stanici se tehdy již vìdìlo. V mezích pravdìpodobnosti bylo i datum, které udával pro pøistání letadla. Dali mu tedy nìco penìz. Dali mu také práci a poradili, aby držel jazyk za zuby. Bylo nabíledni, že i když Umberto nedoruèil objednané vzorky osobnì, zachránil situaci s tím, že je z Èíny odeslal. Co se Umbertovi pøihodilo, to se už nikdy pøesnì nedovíme. Domnívám se, že byl spolu s Wej Èenem nìkde nad Himalájem, vysoko ve stratosféøe napaden letadly, která je podle Liangových slov pronásledovala. Je docela možné, že se o èínských stíhaèkách dovìdìli až tehdy, když se støely z jejich palubních zbraní zaøízly do Umbertova letadla. A domnívám se také, že jedna z onìch støel rozervala pøekližkovou krabici o rozmìrech dvanáct krát dvanáct palcù - schránku o velikosti plechovky èaje, která podle Lianga obsahovala trifidí semena. Je možné, že Umbertovo letadlo explodovalo, ale mohlo se také rozpadnout na kusy. A už tomu bylo tak nebo tak, dovedu si živì pøedstavit, jak se za troskami padajícími mezi horské masivy táhlo cosi, co zprvu pøipomínalo bìlostný opar. Nebyl to žádný opar. Bylo to mraèno trifidích semen, tak úžasnì lehkých, že se volnì vznášela i v øídkém vzduchu. Milióny semen mohly nyní letìt jak babí léto, kam je vìtry svìta zanesou… Trvalo snad celé týdny nebo i mìsíce než se snesla k zemi, mnohá až tisíce mil od místa, kde byla rozváta. Opakuji, že toto je pouze domnìnka. Ale nenacházím pravdìpodobnìjší vysvìtlení, jak by se tato rostlina, která mìla být zøejmì chována v tajnosti, tak náhle rozšíøila témìø do všech èástí svìta. K mému seznámení s trifidy došlo pomìrnì záhy. Jeden z prvních v širém okolí vyrostl v naší zahradì. Uchytil se spolu

33

s jinými nahodilými sirotky za kouskem živého plotu zakrývajícího hromadu odpadkù, a než jsme si ho povšimli, byl již slušnì vyvinutý. Nièemu tam nevadil a nikomu nepøekážel. Když jsme si ho tedy pozdìji povšimli, zašli jsme se èas od èasu podívat, jak roste, ale jinak jsme ho nechávali na pokoji. Trifid je ovšem znaènì nápadná rostlina a po nìjaké dobì v nás zaèal budit zvìdavost. Pøespøíliš pozornosti jsme mu sice nevìnovali, nebo v zanedbaných koutech zahrady se vždycky najde nìkolik nezvyklých rostlin, ale rozhodnì dost, abychom si pøíležitostnì vymìnili poznámky, cože nám to podivného roste na smetišti. Dneska, kdy je každému až pøíliš dobøe známo, jak takový trifid vypadá, se dá jen tìžko vylíèit, jak nám ti první pøipadali nezvykle a cize. Pokud ale vím, nikoho tehdy neznepokojovali a nikdo z nich nemìl strach. Mám za to, že vìtšina lidí o nic smýšlela - pokud o nich vùbec pøemýšleli - pøibližnì jako mùj otec. Mám dosud v živé pamìti obrázek, jak si nejistì prohlíží našeho, tenkrát asi tak roèního trifida. Byla to takøka do posledního detailu vìrná kopie dospìlého trifida - až na to, že tehdy ještì nemìl své jméno a dospìlého jedince nikdo dosud nespatøil. Otec se nad ním sklánìl a civìl na nìj pøes brýle s kostìnými obrouèkami, ohmatával jeho stonek a odfukoval si mírnì od kníru, jak mìl ve zvyku, když se nad nìèím zamyslel. Když si prohlédl dlouhý stonek a vrchní èást døevnaté bulvy, z níž vyrážel, vìnoval soustøedìnou, ne-li pøímo pronikavou pozornost tøem krátkým holým proutkùm, které rostly smìrem vzhùru podél stonku. Potom promnul mezi palcem a ukazováèkem chomáè kožnatých zelených listù, jako by zkoušel, zda mu nìco neprozradí jejich tkáò. Nakonec se zahledìl do zvláštního nálevkovitého útvaru na konci stonku, nepøestávaje pøitom zahloubanì a nespokojenì profukovat svùj knír. Vzpomínám, si, jak mne poprvé zdvihl, abych se mohl podívat do trychtýøe kalichu a prohlédnout si pevnì stoèenou spirálu uvnitø. Podobala se tìsnì svinutému listu mladé kapradì a vystupovala

34

asi na dva palce z lepkavé kaše na dnì kalichu. Dovnitø jsem si sice nesáhl, ale že ta slizká hmota musí být lepkavá, jsem poznal z toho, že se v ní zmítaly lapené mouchy a jiný drobný hmyz. Otec se dal nejednou slyšet, že se mu ta vìc nezdá, a nìkolikrát také prohlásil, že si musí ovìøit, co to vlastnì je. Pochybuji, že se o to kdy pokusil, ale i kdyby, v tomto stadiu by se moc nedozvìdìl. Naše rostlina mohla být tehdy vysoká asi metr dvacet. Musela jich rùst všude spousta, pokojnì a nenápadnì, aniž si jich kdo pøíliš všímal - alespoò tak se zdálo, nebo jestli snad byly zdrojem vzrušení pro biology a botaniky, do širší veøejnosti zprávy o jejich odborném zájmu nepronikly. A tak podivná rostlina na naší zahradì mírumilovnì vzkvétala dále, stejnì jako tisíce ostatních v jiných zapomenutých koutech celého svìta. Zanedlouho však první z nich vytáhla koøeny ze zemì a vykroèila. V Èínì musela být tato nepravdìpodobná schopnost rostliny známa již delší dobu, ale pokud jsou mé informace pøesné, mimo èínskou pùdu se tak stalo poprvé v Indonésii - což v praxi znamenalo, že se lidé i nadále o trifidy nezajímali. Indonésie patøila k územím, odkud se takové prapodivné a neuvìøitelné báchorky daly oèekávat a èasto odtud také pøicházely - byl to zkrátka ten pravý materiál pro redaktora, jehož noviny nemìly o èem psát a ‚záhady Východu‘ mohly nudné stránky všedních zpráv jen osvìžit. Ale indonéský trifid se dlouho ze svého prvenství netìšil. V nìkolika týdnech proudily zprávy o kráèejících rostlinách také z Filipín, Cejlonu, støedního Konga, Kolumbie, Brazílie øady dalších míst v blízkosti rovníku. Tentokrát již probìhl veškerým tiskem. Ale nìkolikráte pøežvýkané historky, sepsané s onou smìsicí neodborné lehkovážnosti, za kterou se tisk schovával už ze zvyku pokaždé, když se rozepsal o moøských hadech, pøírodních silách, pøenášení myšlenek a jiných ne právì bìžných jevech, zdaøile zabránily, aby si kdokoli uvìdomil, že ony obratné rostliny pøipomínají ve všem všudy pokojný a dùstojný plevel na našem smetišti. Že se krom velikosti neliší naprosto

35

v nièem, to jsme si uvìdomili, až když se v novinách zaèal objevovat jejich fotografie. Filmoví dokumentaristé byli rázem na nohou. Snad se jim odmìnou za cestu do onìch odlehlých konèin podaøilo poøídit nìjaké dobré a zajímavé zábìry, ale mezi režiséry tehdy pøevládal názor, že každá souèást filmového zpravodajství, které se dostane jen o nìkolik vteøin více èasu, než je nezbytnì nutné s výjimkou zápasù v boxu - musí každého diváka paralyzovat nudou. Není proto divu, že první dospìlý exempláø rostliny, která mìla v mém životì, stejnì jako pozdìji v tolika ostatních, sehrát nesmírnì dùležitou roli, jsem zahlédl jen krátce, vtìsnaný mezi honolulskou soutìž v tanci hula a monumentálními zábìry První dámy zemì, kterak køtí váleènou loï. (To není anachronismus. Váleèné lodi se tehdy stále ještì stavìly; i admirálové museli nìjak žít.) Bylo mi tak dopøáno zhlédnout, jak se pøes plátno kolébá nìkolik trifidù, doprovázených na svém pochodu slovy, jež mìla patrnì odpovídat pøedpokládané úrovni duševních pochodù poèetné obce návštìvníkù biografu: “A teï se, lidi, podržte a koukejte, na co nᚠkameraman pøišel v Ecuadoru. Zelenina na pochodu! Takovýhle obrázek jste zatím mohli vidìt nanejvýš po vypíjendì, ale ve slunném Ecuadoru je k vidìní dnes a dennì a bez kocoviny! Obludné kytky na postupu! Tak mì nìco napadá! Kdybychom si takhle vychovali naše brambory, mašírovaly by samy až do hrnce. To by bylo, co, mami?” Zíral jsem na letmé zábìry trifidù jako oèarovaný. Byla to záhadná rostlina z naší hromady smetí, ale dobré dva metry nebo snad ještì víc vysoká. Urèitì jsem se nemýlil - a tady ‚kráèela‘! Dužnatá bulva, kterou jsem celou spatøil nyní vlastnì poprvé, byla porostlá jemným koøenovým vlášením. Mìla témìø dokonale kulovitý tvar, narušovaný pouze tøemi kónickými, tupì zakonèenými výrùstky ve spodní èásti, které podepíraly a nesly celé tìlo asi tøicet centimetrù nad zemí. ‚Chùze‘ se podobala pohybùm èlovìka o berlích. Dvì z tupých ‚nohou‘ se posunuly

36

kupøedu, potom se takøka na stejnou úroveò s nimi pøitáhla tøetí a rostlina se vratce zakymácela, a znovu vykroèily vpøed obì pøední. Dlouhý stonek se pøi každém ‚kroku‘ zhoupl prudce dozadu a zase dopøedu, až to ve vás budilo lehký pocitem moøské nemoci. Urputná houževnatost a tìžkopádnost tohoto postupu vzdálenì pøipomínaly dovádìní sloních mláïat. Po chvíli jste mìli dojem, že kymácet se takhle delší dobu, muselo by z rostliny opadat všechno listí, nezlomila-li by si rovnou stonek. Navzdory své neohrabanosti však kráèela rychlostí odpovídající prùmìrnému lidskému kroku. To bylo asi tak vše, co jsem mohl vidìt, než došlo ke spouštìní váleèné lodi na moøe. Nebylo toho moc, ale staèilo to, aby se v malém klukovi probudil zvídavý duch. Když takovéhle kousky dokázala nìjaká rostlina v Ecuadoru, proè by je nesvedla ta v naší zahradì? Pravda, ta naše byla o hodnì menší, ale jinak byla úplnì stejná… Deset minut po návratu z kina jsem už odhrabával pùdu kolem našeho trifida, abych ho rozkurážil k ‚chùzi‘. Naneštìstí mìla tato samohybná rostlina ještì jednu neobyèejnou vlastnost, ale s tou se filmaøi buï nesetkali, anebo se z toho èi onoho dùvodu rozhodli o ní pomlèet. Rozhodnì s ní nikdo nepoèítal. Sklánìl jsem se k zemi a ohrabával pozornì pùdu, abych rostlinì neublížil, když tu mne zèistajasna zasáhla strašlivá rána a odhodila stranou… Když jsem se probral, ležel jsem v posteli a nade mnou se sklánìly úzkostlivé oblièeje matky, otce a našeho domácího lékaøe. Hlava mi tøeštila, jako bych ji mìl ve dví, bolelo mne celé tìlo a polovina mého oblièeje, což jsem ovšem zjistil až pozdìji, byla pøizdobena krvavì rudým, silnì nateklým jelitem. Všechno naléhání, jak jsem se ocitl v bezvìdomí na zahradì, vyznìlo naprázdno; nemìl jsem sebemenší potuchy, co mne to udeøilo. Teprve po èase jsem se dovìdìl, že jsem byl patrnì jedním z prvních lidí v Anglii, kdo pøežil trifidí uštknutí. Nᚠtrifid nebyl ovšem ještì dospìlý. Než jsem se ale plnì zotavil, otec nìjak odhalil, co se v zahradì událo, a když jsem tam opìt pøišel, zjistil jsem, že se trifidovi krutì pomstil

37

a jeho pozùstatky spálil na hranici. Nyní, když se kráèející rostliny staly prokázanou skuteèností, upustil tisk od svého vlažného tónu a vystavil je na výsluní veøejného zájmu. Tehdy se také vyjevila nutnost najít pro nì vhodné jméno. Botanici vìrní svému zvyku už zatím tonuli v mnohaslabièné zkomolené latinì a øeètinì, vymýšlejíc rùzné obmìny na ambulans a pseudopodia, ale sdìlovací prostøedky a veøejnost potøebovaly nìjaké snadno vyslovitelné a ne pøíliš dlouhé slovo, které by se dobøe vyjímalo i v novinových titulcích. Kdybyste mohli nahlédnout do novin z onìch dní, našli byste v nich odkazy na: trichoty, trigenaty, trogny, trilogy, tridenty, trinity, tripedaly, tripedy, triquety, tripody a øadu jiných záhadných vìcí, z nichž nìkteré pøedponou ‚tri‘ ani nezaèínaly, tøebaže vìtšina jmen se toèila právì kolem pøíznaèného rysu rostliny - pohyblivého tøídílného koøene. Na veøejnosti, v soukromí a zvláštì pak po hospodách se vedly vášnivé spory na bázi takøka vìdecké, pseudo-etymologické a øadì dalších, ale posléze zaèal v této filologické arénì pøevládat jeden jediný termín. Jeho základem bylo latinské adjektivum a zpoèátku znìl stejnì krkolomnì jako ty ostatní, ale denní potøebou a vypuštìním latinské koncovky se stal docela pøijatelným. A tak se zrodilo standardní pojmenování. Krátké, lehce zapamatovatelné slovo, používané zprvu jako nálepka nìkteré redakce pro podivnou høíèku pøírody - nicménì pøedurèené, aby se jednoho dne stalo synonymem bolesti, hrùzy a utrpení: TRIFID… První vlna zájmu veøejnosti zakrátko opadla. Jistì, trifidi byli stále èímsi tajemným ale to bylo víceménì tím, že byli novum. Svého èasu pøijímali lidé se stejnými pocity jiné zvláštnosti - klokany, obrovité ještìrky, èerné labutì. A když to vezmete kolem a kolem, byli trifidi skuteènì o tolik podivnìjší než piskoøi bahenní, pštrosi, pulci a stovky dalších tvorù? Netopýr je zvíøe, které se nauèilo létat; prosím, tady vidíte rostlinu, která se nauèila chodit - co má být? Urèité aspekty vìci se ovšem

38

tak snadno pustit z hlavy nedaly. Pùvod trifidù byl naprostou záhadou. Dokonce ani ti, kdo již slyšeli o Umbertovi, nespojovali je tehdy s jeho jménem. Jejich náhlé objevení a široký výskyt zavdávaly látku k mnoha zmateným spekulacím. Nebo pøestože rostlina dospívala nejrychleji v tropech, jejich nálezy v rozlièných stadiích vývoje byly hlášeny takøka ze všech èástí svìta, s výjimkou polárních kruhù a pouští. Skuteènost, jde o masožravý species a že mouchy a jiný lapený hmyz jsou stravováni lepkavým slizem na dnì kalichu, vyvolala v lidech pøekvapení a jistý odpor. Masožravé rostliny nebyly v našich mírných pásmech neznámy, ale zvykli jsme si vídat je pouze ve sklenících a vìtšina z nás je považovala za cosi nepatøièného, ne-li pøímo neslušného. Pravý poplach však vyvolalo zjištìní že svinutá spirála uvnitø kalichù na vrcholu stonku je vlastnì jakési žahadlo, tenká a pružná zbraò, která mùže být vymrštìna až na vzdálenost tøí metrù a která obsahuje dosti jedu k usmrcení èlovìka, zasáhne-li žahadlo pøímým úderem nechránìnou pokožku. Jakmile bylo toto nebezpeèní rozpoznáno, nastalo všude hysterické nièení a mýcení trifidù, až nìkdo dostal nápad, že k jejich zneškodnìní staèí odstranit vlastní žahavou zbraò. Nepøíèetné útoky proti rostlinám pozvolna ustaly, ale jejich øady zatím znaènì proøídly. Zakrátko se už stalo módou chovat jednoho nebo dva okleštìné trifidy v každé zahradì. Bylo zjištìno, že odøíznuté žahadlo dorùstá do nebezpeèné délky zhruba za dva roky, takže každoroèní proøezávka dávala plnou záruku, že neublíží ani dìtem, pro nìž byli zdrojem neustálého povyražení. V zemích s mírným podnebím, kde èlovìk s výjimkou sebe samého zkrotil do jisté míry vìtšinu pøírody, byl tak status trifidù jednoznaènì stanoven. Zato v tropech, zejména v hustì zalesnìných oblastech, se stali trifidi pravou metlou. Cestovatel je zpravidla mezi normálními keøi a porostem nepostøehl, a jakmile se dostal na dosah jedovatého žahadla, trifid po nìm bleskurychle šlehl. Ani pro domorodé obyvatele tìchto konèin nebylo nijak snadné odhalit

39

nehybného trifida, záludnì èíhajícího u stezky vinoucí se džunglí. Byli nepøedstavitelnì citliví na sebemenší pohyb a vždy pohotovi zaútoèit. Obrana proti trifidùm se v tìchto oblastech stala problémem èíslo jedna. Nejoblíbenìjší metodou jejich likvidace bylo odstøelování stonkù zároveò se žahadlem. Domorodci z džunglí se zas proti nim vyzbrojovali dlouhými lehkými tyèemi s hákovitým nožem na konci, které v pøípadì, že zaútoèili jako první, byly skuteènì úèinné - ale které nic nezmohly tam, kde se mohl trifid zhoupnout kupøedu a prodloužit tím dosah žahadla o nepøedvídaný metr nebo metr a pùl. Netrvalo ovšem dlouho a tyto halapartny byly z vìtší èásti vytlaèeny rùznými druhy pérových pušek, jejichž stlaèená pružina vystøelovala rotující køíže nebo malé bumerangy z tenké oceli. Na víc než dvanáct metrù byly pomìrnì nespolehlivé, i když dokázaly hladce odøíznout trifidí stonek i na vzdálenost pìtadvaceti, pokud jej zasáhly. Tento vynález potìšil jednak státní úøady, mající odjakživa krajní nechu k házení všech støelných zbraní do stejného pytle - jednak jejich uživatele, kteøí brzo seznali, že støely z oceli tenké jako žiletka jsou mnohem levnìjší a lehèí než patrony a mimoto se znamenitì hodí k nehluènému pøepadávání pocestných. Všude jinde zatím pokraèoval rozsáhlý výzkum organismu, vývoje a života trifidù. Horliví badatelé se v zájmu vìdy snažili zodpovìdìt, jak dlouho mohou kráèet a jakou vzdálenost pøitom ujdou, zda mají nìjaký pøedek anebo snad mohou kráèet stejnì nemotornì kterýmkoliv smìrem, jak dlouhé období vývoje stráví s koøeny v zemi, jak reagují na pøítomnost nejrùznìjších chemikálií v pùdì a ještì nespoèet dalších otázek jak užiteèných, tak zcela zbyteèných. Nejvìtší jedinec, jaký byl kdy v tropech objeven, mìøil skoro tøi metry. V Evropì se vìtší než dva a pùl metru nevyskytl a prùmìr byl nìco málo pøed dva metry. Bylo nabíledni, že se rychle pøizpùsobují široké škále pùdních i klimatických podmínek. Krom èlovìka zøejmì žádného pøirozeného nepøítele nemìli. Øada dalších

40

ménì nápadných vlastností trifidù zùstala nicménì ještì nìjaký èas nepostihnuta. Trvalo napøíklad dosti dlouho, než si kdosi všiml neomylné pøesnosti, s jako zamìøují svá žahadla, která takøka pravidelnì zasahovala hlavu. Podobnì se zpoèátku nikdo nepozastavoval nad jejich zvykem otálet poblíž mrtvých obìtí. Dùvod tohoto chování vyšel najevo, až když se ukázalo, že se živí stejnì tak masem, jako hmyzem. Výhonek žahadla nemìl sice žádné svaly, jimiž by trifid mohl rvát pevné maso, ale byl sdostatek silný, aby vytrhával cáry z rozkládajícího se tìla a zdvihal je ke kalichu na svém stonku. Zvláštní pozornost nevzbudily ani tøi krátké bezlisté proutky u koøene stonku. Opatrnì se naznaèovalo, že by mohly mít nìco spoleèného s reprodukèním systémem - tedy systémem, který botanice obèas slouží za jakousi komoru na harampádí, kam se odkládají všechny rostlinné èásti pochybného úèelu, aby tam vyèkaly pozdìjšího roztøídìní a bližšího urèení. Nakonec se páni vìdci sjednotili v názoru, že charakteristické znaky proutkù, pøedevším náhlý pøechod z nehybnosti k životu, následovaný prudkým chøestivým virblováním o ústøední stonek, jsou vlastnì zvláštní formou trifidích milostných her. Pochybná pøednost, které se mi dostalo hned na poèátku trifidí éry oním uštknutím, podnítila zøejmì i mùj další zájem o ‚chodící rostliny‘, nebo od té doby jsem si pøipadal, jako bych s nimi byl nìjak spøíznìný. Byl jsem jimi prostì fascinován a trávil jsem u nich - nebo ‚promrhal‘, vidìno oèima mého otce - spoustu svého èasu. Tìžko mu mít za zlé, že to považoval za zahálku, ale jak se pozdìji ukázalo, zužitkoval jsem tento èas daleko lépe, než vùbec kdo z nás tehdy mohl tušit, ponìvadž krátce pøed mým odchodem ze školy pøeorientovala Arktickoevropská spoleènost pro zpracování rybích tukù svoji výrobu, pøièemž také vypustila ze svého názvu jakoukoli zmínku o rybách. Veøejnost se dovìdìla, že Arktickoevropská a další spoleènosti hodlají zapoèít s pìstováním trifidù ve velkém, aby se z nich vyluèovaly cenné oleje a šávy a z jejich dužniny lisovaly

41

vysoce výživné olejnaté krmivo pro dobytek. A tak se trifidi stali takøka pøes noc pøedmìtem velkého byznysu. O mé budoucnosti bylo rázem rozhodnuto. Zažádal jsem si u Arktickoevropské o pøijetí a díky svým znalostem trifidù jsem dostal zamìstnání v rostlinné výrobì. Nesouhlas mého otce ponìkud zmíròovala výše platu, který byl s ohledem na mùj vìk více než slušný. Když jsem však nadšenì hovoøil o budoucnosti, odfukoval otec pochybovaènì skrze knír. Dùvìøoval jedinì takovým druhùm práce, které se ustálily dlouhou tradicí, ale nechal mne jít svou vlastní cestou. “Koneènì, když se ukáže, že je to k nièemu, budeš stále ještì dost mladý, aby ses mohl poohlédnout po nìèem solidnìjším,” ustoupil. Ukázalo se, že toho nebude zapotøebí. Ještì pøedtím, než otec s matkou zahynuli pøi havárii výletního autobusu, k èemuž došlo o pìt let pozdìji, vidìli oba, jak nové spoleènosti vytlaèují všechny konkurenèní oleje z trhu a že ti, kdo pracují v novém oboru, jsou od samého zaèátku dobøe zajištìni na celý život. Jedním z tìchto raných pøíchozích byl také mùj pøítel Walter Lucknor. Kolem Walterova pøijetí byly zprvu jisté pochybnosti. O zemìdìlství toho moc nevìdìl, o obchodu ještì míò a pro práci v laboratoøi nemìl potøebnou kvalifikaci. Na druhé stranì vìdìl spoustu vìcí o trifidech - mìl pro nì zkrátka jakýsi šestý smysl. Nevím, co se Walterovi pøihodilo toho osudného kvìtna o øadu let pozdìji - i když si to mohu domyslit. Škoda, že se mu nepodaøilo uniknout. Mohl být pozdìji nesmírnì užiteèný. Pochybuji, že nìkdo opravdu rozumí nebo plnì porozumí trifidùm, ale Walter se pøiblížil poèátkùm jejich poznání daleko víc než kdokoli jiný. Nebo bych snad mìl øíci, že k nim byl doveden svým intuitivním citem? Poprvé mne pøekvapil asi rok nebo dva poté, co se trifidí prùmysl rozbìhl. Slunce se chýlilo k západu. S prací pro ten den jsme skonèili a s uspokojením jsme pøehlíželi tøi nová pole takøka dospìlých trifidù. Tehdy se ještì nezavírali jednoduše do ohrad jako pozdìji. Táhli se pøes pole ve zhruba vyrovnaných øadách - èi aspoò v øadách

42

se táhly ocelové kùly, jimiž byl každý trifid pøipoután øetìzem, nebo rostliny samy pražádný smysl pro soumìrnost nemìly. Odhadovali jsme, že snad už pøíští mìsíc je zaèneme naøezávat, abychom z nich stáèeli šávu. Byl tichý veèer a takøka jedinými zvuky rušícími jeho poklid bylo obèasné zachøestìní trifidích proutkù o stonek. Walter je pozoroval s hlavou mírnì nachýlenou do strany. Vyndal z úst dýmku. “Dneska jsou nìjak upovídaní,” øekl. Pøijal jsem to, jak by to pøijal na mém místì každý jiný, metaforicky. “To bude asi tím poèasím,” poznamenal jsem. “Mám dojem, že dìlají vìtší rámus, když je sucho.” Úkosem na mne pohlédl a usmál se. “Ty snad mluvíš víc, když je sucho?” “Proè bych -?” zaèal jsem, ale pak jsem se zarazil. “To pøece nemyslíš vážnì, že mluví?” øekl jsem, když jsem si povšiml jeho výrazu. “A proè ne?” “Ale to je nesmysl. Mluvící rostliny?” “Vìtší nesmysl než rostliny, které chodí?” zeptal se. Zíral jsem chvilku na trifidy a pak zase na Waltera. “Nikdy by mì nenapadlo -” zaèal jsem pochybovaènì. “Tak o nich trochu pøemýšlej a dívej se na nì - zajímalo by mne, na co pøijdeš,” øekl. Je zvláštní, že za celou dobu, co jsem se kolem trifidù toèil, nikdy mi nic podobného nepøišlo na mysl. Pøedpokládám, že jsem se dal pøíliš ovlivnit tou teorií milostných her. Jak mi však Walter nasadil tuto myšlenku do hlavy, pevnì tam uvízla. Nemohl jsem se už zbavit dojmu, že si skuteènì chøestí nìjaké tajné zprávy. Až dotud bych øekl, že mám trifidy prokouknuté skrz naskrz, ale když jsem naslouchal Walterovým slovùm, zdálo se mi, že jsem si vlastnì nevšiml nièeho. V dobré náladì o nich dokázal mluvit celé hodiny. Pronášel spoustu odvážných názorù, které snad nìkdy znìly divoce,

43

ale jindy zas vypadaly docela pravdìpodobnì. Veøejnost mezitím pøestala trifidy považovat za rostlinné zrùdy. Svou neohrabaností byli sice zábavní, ale jinak na nich moc zajímavého nebylo. Arktickoevropská je ovšem za zajímavé považovala, a to nemálo. Zastávala názor, že jejich existence je pro nás urèitou benevolencí pøírody - a pøedevším pro jejich podniky. Walter zùstával nestranný. Když jsem ho tak nìkdy poslouchal, zmocòovaly se jisté pochybnosti i mne. Zaèal pevnì vìøit, že trifidi ‚mluví‘. “To samosebou znamená,” dovozoval, “že kdesi v jejich tìle se nachází centrum inteligence. V mozku sídlit nemùže, nebo pitvy prokázaly, že nic takového nemají - ale to ještì nedokazuje, že funkci mozku nezastává nìjaký jiný orgán. A jistou inteligenci rozhodnì mají. Všiml sis, že pokaždé zaútoèí na nepokryté èásti tìla? Skoro vždy míøí na hlavu - ale nìkdy také na ruce! A další zajímavost: když nahlédneš do statistik jejich obìtí, musí tì zarazit nápadný poèet pøípadù, kdy žahadlo zasáhlo oèi a èlovìka oslepilo. Je to zvláštní - ale taky pøíznaèné.” “Pøíznaèné pro co?” chytil jsem ho za slovo. “Pro fakt, že dobøe vìdí, jak nejjistìji èlovìka zneškodnit - jinými slovy vìdí, co dìlají. Zkus se na tohle podívat takhle. Za pøedpokladu, že jsou skuteènì obdaøeni jistou inteligencí, máme proti nim jen jednu jedinou výhodu - zrak. My vidíme, kdežto oni ne. Zbav nás ale zraku a naše pøevaha je tatam. A co je horší ocitneme se dokonce v podøadnìjším postavení, protože oni na rozdíl od nás jsou k život bez oèí pøizpùsobeni.” “Ale i kdyby, tak k èemu by jim to bylo platné? Nemohou pøece ovládat vìci kolem sebe, nemají k tomu žádné orgány. Žahadlo má jen nepatrnou muskulární sílu,” podotkl jsem. “To je sice pravda, ale k èemu by bylo dobré nám, že mùžeme vzít vìci do rukou, kdybychom nevidìli na to, co dìláme? A vùbec, oni pøece nepotøebují nic ovládat - aspoò ne tak, jako my. Mohou se živit pøímo z pùdy nebo hmyzem a kousky syrového masa.

44

Nemusí záviset na celém tom složitém kolotoèi pìstování rostlin, jejich distribuce a zpravidla taky jejich úpravy vaøením. Mám-li být upøímný, neváhal bych dlouho, na koho vsadit svoje prachy, kdyby šlo o šance na pøežití mezi èlovìkem a trifidem.” “Pøedpokládᚠtedy, že jejich inteligence se vyrovná naší,” øekl jsem. “Ale vùbec ne. To není nutné. Pøedstavoval bych si ji spíš jako inteligenci odlišného druhu, i když snad jen z toho dùvodu, že jejich životní potøeby jsou o tolik jednodušší. Vezmi tøeba ten komplikovaný postup, jakým získáváme z trifidù poživatelný extrát. A teï si to otoè naruby. Co musí udìlat takový trifid? Staèí, aby nás uštknul, pak si pár dní poèká a zaène nás pojídat. To je docela jednoduchý, pøirozený øád vìcí.” Mohl takhle mluvit celé hodiny, až jsem pod pøívalem jeho øeèi zaèínal ztrácet proporce a nejednou jsem se pøistihl, jak myslím na trifidy jako na jakési naše konkurenty. Walter ovšem nikdy nepøedstíral, že by si myslel nìco jiného. Pøipouštìl, že by mìl o tìchto problémech napsat knihu, až bude mít v rukou dostatek materiálu. “Mìl?” opakoval jsem. “Co ti v tom brání?” “Nic než tohle,” máchl rukou, zahrnuje do svého gesta celou farmu. “Je to jen svìøené. A zanášet sem nìjaké zneklidòující myšlenky, to by se nikomu nevyplatilo. Ale stejnì, zatím máme trifidy pevnì pod palcem, takže jde vlastnì o ryze akademickou otázku a nemá cenu bìhat s ní na trh.” “S tebou èlovìk nikdy neví,” øekl jsem. “Nikdy si nejsem jist, jak dalece mluvíš vážnì a jak dalece se nechᚠzavádìt fantazií. Opravdu si myslíš, že jsou ti neøádi nebezpeèní?” Zabafal rozvážnì z dýmky a teprve pak odpovìdìl. “Tìžko øíct,” pøipustil, “protože - já vlastnì sám nevím. Ale jedno vím urèitì, a to, že by mohli být nebezpeèní. Kdybych vìdìl, co znamená to jejich chøestìní, pak bych ti snad mohl odpovìdìt pøesnìji. Ale tohle mi starosti nedìlá. Spíš to, že èlovìk si tady klidnì døepí,

45

každý si nanejvýš myslí, že je to sakramentsky divná zelenina, ale oni zatím stráví polovinu života tím, že na sebe chøestí a virblují. Proè? O èem si chøestí? To je to, co bych rád vìdìl. Pochybuji, že se Walter svìøil se svými myšlenkami ještì nìkomu jinému, a já sám jsem si je nechal pro sebe; jednak proto, že jsem vìtšího skeptika nad sebe nepoznal, jednak proto, že by nám nijak neprospìlo získat si v podniku povìst ztøeštìncù. Pracovali jsme spoleènì ještì asi rok nebo o nìco déle. Ale jak se otevíraly nové a nové pìstitelské stanice a ukázala se potøeba studia zahranièních zkušeností, zaèal jsem hodnì cestovat. Walter zanechal práce v terénu a pøešel do oddìlení výzkumu. Dobøe mu to vyhovovalo, nebo se tam vìnoval bádání jak pro sebe, tak pro Arktickoevropskou. Ustaviènì provádìl se svými trifidy nìjaké pokusy, ale jejich výsledky nevnášely do jeho základních teorií tolik svìtla, kolik si od nich sliboval. Posléze však k svému uspokojení prokázal existenci slušnì rozvinuté trifidí inteligence a dokonce i já jsem musel pøiznat, že za jeho výsledky je víc než pouhá intuice. A stále byl pøesvìdèen, že virblování trifidích proutkù je jakousi formou vzájemné komunikace. Pro veøejnou potøebu doložil, že proutky mají daleko vìtší význam, než se dosud pøedpokládalo, a že trifid, kterému byly odstranìny, postupnì odumírá. Vedle toho také stanovil, že pomìr neplodných semen dosahuje až pìtadevadesáti procent. “Což je sakramentská klika,” poznamenal k tomu. “Kdyby mìla vzklíèit všechna do jednoho, za chvíli by na téhle planetì nebylo pro samé trifidy k hnutí.” S tím jsem také souhlasil. Období trifidího vysemenìní stálo vìru na pohled. Lesklý, temnì zelený lusk tìsnì pod kalichem s postupnì rozpínal, až byl jako veliké jablko. Když potom praskl, ozvala se rána slyšitelná na dvacet metrù. Bílá semena vyletìla do vzduchu jako sloupec páry a i ten nejslabší vánek je roznášel daleko, daleko pryè. Koncem srpna to na trifidím poli vypadalo jako na bojišti pøi nepravidelném ostøelování. A opìt to byl Walter, kdo objevil, že

46

kvalita extraktu je mnohem vyšší, když jsou trifidùm ponechána žahadla. V dùsledku toho bylo na všech farmách upuštìno od pravidelné proøezávky, a když jsme pracovali na poli, museli jsme mít ochranný odìv. Když došlo k nehodì, která mne pøivedla do nemocnice, byl jsem právì s Walterem. Prohlíželi jsme si nìkolik jedincù, u kterých se projevily neobvyklé deviace. Na hlavách jsme mìli drátìné kukly. Dodnes poøádnì nevím, jak se to všechno stalo. Vím jenom to, že jsem se sklonil kupøedu a v tu chvíli mi proti oblièeji zbìsile vyšlehlo žahadlo a narazilo na pletivo kukly. V devadesáti devíti pøípadech ze sta by se nic nebylo stalo: proto jsme koneènì kukly nosili. Ale tentokrát byla rána vedena s takovou silou, že se nìkolik jedových váèkù protrhlo a pár kapek jedu mi støíklo do oèí. Walter mne odvlekl do své laboratoøe a v nìkolika vteøinách mi vpíchl protijed. Jedinì jeho pohotovému zásahu jsem také mohl dìkovat, že mi v nemocnici zachránili zrak. Ale i tak to znamenalo týden v posteli, týden v naprosté tmì. Zatímco jsem byl upoután na lùžko, dospìl jsem k pevnému rozhodnutí, že až pokud vùbec - budu zas vidìt, zažádám si o pøeložení na jiné pracovištì. A kdyby to nevyšlo, nechám téhle práce nadobro. Od toho prvního uštknutí v naší zahradì jsem si vyvinul pozoruhodnou odolnost vùèi trifidímu jedu. Mohl jsem být uštknut, a také jsem uštknut byl, dávkou jedu, po níž by normální èlovìk natáhl baèkory. Ale stále znovu a znovu se mi vracelo na mysl staré pøísloví o džbánu a utrženém uchu. Hodlal jsem si vzít výstrahu k srdci. Pamatuji se, že jsem strávil hezkou øádku tìch temných hodin rozjímáním, jaké zamìstnání si zvolím, když mne nepøeloží. Vzhledem k tomu, co nám všem viselo nad hlavou, jsem sotva mohl najít jalovìjší problém pro své úvahy.

47

TÁPAJÍCÍ VELKOMÌSTO Dveøe hospody se za mnou rozhoupaly a já zamíøil k nároží hlavní tøídy. Tam jsem zaváhal. Nalevo ode mne, za dlouhými mílemi pøedmìstských ulic, zaèínal venkov; napravo se táhl londýnský West End a za ním City. Bylo mi teï o nìco lépe, ale souèasnì jsem mìl zvláštní pocit, že jsem se od všeho odpoutal a jsem jako loï bez kormidelníka. Nemìl jsem sebemenší plán, co dìlat, a poøád jsem byl ještì pøíliš otøesen tím, co jsem si koneènì zaèínal uvìdomovat jako nezmìrnou a nikoli jen lokální katastrofu, abych byl schopen rozumného uvažování. Ostatnì jaký plán jsem si také mohl pro takovouhle situaci vymyslit? Pøipadal jsem si beznadìjnì osamocený a vyvržený, a pøesto jaksi neskuteèný, jako bych to ani nebyl já, kdo toto všechno prožívá. Široko daleko nebylo v dohledu jediné auto a nebylo také slyšet ani ten nejslabší hluk dopravy. Jedinou známkou života bylo nìkolik lidí, kteøí si tu a tam nahmatávali cestu podél výkladních skøíní. Na èasné léto byl výjimeènì krásný den. Z temnì modré oblohy, poseté chomáèi kudrnatých obláèkù, se rozlévalo slunce. Vzduch byl prùzraèný a svìží, nemluvì o èerné šmouze mastného kouøe, která stoupala vzhùru nad domy kdesi na severu. Nìkolik minut jsem nerozhodnì postával. Pak jsem vykroèil na východ, ke støedu Londýna… Dodnes nemohu dobøe øíci, proè právì tam. Možná že mne hnala bezdìèná touha spatøit ještì jednou známá místa nebo snad pocit, že existuje-li vùbec nìjaká autorita, musím ji najít nìkde v onom smìru. Brandy mùj hlad ještì znásobilo, ale otázka, kde se najíst, nebyla ani zdaleka tak jednoduchá, jak by se zdálo. A pøitom tu byla spousta pustých a nestøežených obchodù s plnými výlohami jídla - a na druhé stranì já, hladový a s penìzi na zaplacení v kapse; a kdybych snad platit nechtìl, staèilo jenom rozbít výkladní skøíò a vzít si do hrdlo ráèilo. Pøimìt se k nìèemu takovému však nebylo nijak snadné. Bezmála tøicet let pøimìøeného

48

respektování práva a zákonù dbalého života zapustilo pøíliš hluboké koøeny, abych mohl pøipustit, že se všechno od základu zmìnilo. Mìl jsem navíc pocit, že pokud si budu poèínat zcela normálnì, mùže se nìjakým nepochopitelným zpùsobem navrátit do normálního stavu i všechno ostatní. Byl to samozøejmì nesmysl, ale byl jsem skálopevnì pøesvìdèen, že jakmile bych jednu z tìch sklenìných tabulí rozbil, zanechal bych starý øád provždy za sebou; stal bych se lupièem, koøistníkem, prašivým mrchožroutem, hodujícím na mrtvole civilizace, která mne odkojila. Pìkná bláhovost a rozcitlivìlost v tak postiženém svìtì! - A pøesto mì dodnes tìší, že ze mne civilizované návyky nespadly naráz a že jsem se hodnou dobu potloukal kolem výkladních skøíní, nad jejichž obsahem se mi sbíhaly sliny, zatímco moje starosvìtské konvence mì nechávaly o hladu. Asi tak o pùl míle dál se mùj problém vyøešil ponìkud neèekanì sám od sebe. Nìjaké taxi tam vjelo na chodník a skonèilo s chladièem zaboøeným v hromadì lahùdek. Zdálo se mi, že to je nìco jiného, než kdybych se vloupal nìkam sám. Pøelezl jsem tedy taxi a vybral jsem si, na co jsem mìl chu. Ale i tak ve mnì ulpìlo pøíliš z tìch starých zásad: svìdomitì jsem na pultì zanechal èástku, odpovídající cenì toho, co jsem odnesl. Skoro hned naproti pøes ulici byl veøejný parèík. Kdysi to býval kostelní høbitov, ale dnes tu po kostele nebylo ani památky. Staré náhrobní kameny byly už dávno vykopány a stály teï opøeny o cihlovou zídku, vyklizená plocha byla pokryta drny a protkána pískovými cestièkami. Ve stínu èerstvì olistìných stromù vypadal parèík lákavì a na jedné z jeho lavièek jsem poobìdval. Bylo to zapomenuté, mírumilovné místo. Obèas se sice kolem møížoví vchodu pøešourala nìjaká postava, ale nikdo jiný dovnitø nezašel. Rozhodil jsem hrst drobkù nìkolika vrabcùm, prvním ptákùm, které jsem toho dne vidìl, a jejich drzá nevšímavost k naší katastrofì mi dodávala mysli. Když jsem dojedl, zapálil jsem si cigaretu. Sedìl jsem, kouøil a uvažoval, kam jít a co dìlat, když vtom protrhly ticho mìkké

49

tóny klavíru. Pøicházely z bloku domù, hledících do zahrady. Vzápìtí se rozezpíval dívèí hlas. Zpíval Byronovu baladu: Tak už se tedy nebudeme za nocí toulávat. Aè oba dosud milujeme, aè stejnì bude luna plát. Jako meè pochvu pøežívá a duše hruï, kde bytuje, a jako srdce doznívá, chce láska dojít pokoje. Že noc je pro ni, neupøeme, že pøíliš brzy svítá den, a pøece už se nebudeme dál toulat v svitu mìsíèném. Naslouchal jsem s oèima upøenýma do spleti mladých listù a vìtvoví na pozadí jasnì modré oblohy. Píseò skonèila. Tóny klavíru doznìly. Potom se ozval pláè. Bez špetky hysterie; tichý, bezmocný, nešastný a srdceryvný. Nevím, kdo to utápìl v slzách své nadìje, zda ona zpìvaèka nebo nìjaká jiná dívka. Ale déle jsme to už poslouchat nemohl, bylo to nad mé síly. Potichu jsem vyšel zpátky na ulici a ještì chvíli jsem vidìl všechno jako v mlze. Dokonce i køižovatka na rohu Hyde Parku byla takøka pustá. Na širokých tøídách stálo jen nìkolik osobních aut a tìžkých náklaïákù. Jak se zdálo, pouze pár vozidel se vymklo øidièùm z kontroly za jízdy. Jeden autobus pøejel pøes chodník a skonèil v Green Parku; pod pomníkem padlých dìlostøelcù ležel mrtvý kùò s pøipøaženými vojkami, který se zøejmì splašil a roztøíštil si o podstavec pomníku hlavu. Pohybovala se tu jen hrstka mužù a ještì ménì žen; obezøetnì našlapovali podél zábradlí a tam, kde nebylo, kráèeli s roztaženýma rukama pøed sebou, aby se uchránili úrazu èi zabránili srážce. Spatøil jsem také jednu nebo dvì koèky, které k mému nemalému pøekvapení vidìly a nahlížely na celou situaci s rozvážností koèkám vlastní. Plížily se mìkce parkem, ale štìstí jim v tom tajemném tichu nepøálo - vrabcù bylo málo a holubi doèista zmizeli. Magneticky pøitahován k byvšímu støedu událostí, pøešel jsem køižovatku smìrem k Piccadilly. Byl jsem už témìø

50

u jejího ústí, když jsem zaslechl nový, ostrý zvuk - pravidelné ukání, ne pøíliš vzdálené a stále hlasitìjší. Jeho pùvod jsem zjistil jediným pohledem vzhùru do Park Lane. Pøicházel odtud muž obleèený mnohem spoøádanìji než kdokoli jiný, koho jsem toho dopolednì potkal. Poklepával do zdi po boku bílou holí a rychle se ke mnì pøibližoval. Když zaslechl mé krky, zastavil se a pozornì naslouchal. “Nebojte se,” øekl jsem. “Mùžete jít klidnì dál.” Ulevilo se mi, když jsem ho spatøil. Byl tak øíkajíc normálnì slepý. Oproti vytøeštìným, nicménì nevidomým oèím ostatních pùsobily na první pohled jeho temné brýle takøka uklidòujícím dojmem. “Tak zùstaòte stát, kde jste,” øekl. “Bùhví do kolika cvokù jsem už dneska vrazil. Co se to dìje, u všech èertù? Proè je všude takové ticho? Vím, že není noc - cítím pøece slunce. Co se to jen mohlo stát?” Povìdìl jsem mu, co jsem vìdìl. Když jsem skonèil, neøekl dobrou minutu ani slovo a pak se krátce, hoøce zasmál. “Jedno se mi na tom zamlouvá,” øekl. “Teï budou tu svou proklatou dobroèinnost potøebovat sami pro sebe.” A vzdorovitì se napøímil. “Dìkuju vám. A hodnì štìstí,” popøál mi, a s ponìkud pøehnanì samostatným výrazem vykroèil západním smìrem. Jistý a rázný ukot jeho hole zanikal zvolna v dáli, zatímco já již kráèel vzhùru po Piccadilly. Bylo zde vidìt mnohem více lidí, a místy jsem se musel proplétal mezi opuštìnými auty, nazdaøbùh uvízlými ve vozovce. Více než jinde jsem tu však také znepokojoval všechny, kdo tápali podél domovních prùèelí; jakmile zaslechli ve své blízkosti kroky, rázem se zastavovali, aby mohli èelit pøípadné srážce s protijdoucím. K podobným srážkám docházelo co chvíli po celé délce ulice, ale zmíním se zde pouze o jedné, která mi pøipadala zvl᚝ pøíznaèná. Obì strany šátraly proti sobì podél výkladní skøínì, až do sebe vrazily, jen to žuchlo. Byl to mladík v dobøe støiženém obleku, zato s kravatou zvolenou oèividnì namátkou, a žena s malým dítìtem v náruèí. Dítì zanaøíkalo. Mladík už poèal ženu obcházet. Náhle se však zarazil. “Poèkejte okamžik,” øekl.

51

“To vaše dítì vidí?” “Ano,” odpovìdìla žena. “Ale já ne.” Mladík se otoèil. Nahmatal sklo výkladní skøínì a ukázal do ní. “Øekni mi, co je tam synáèku?” požádal. “Já nejsem žádnej synáèek,” ohradilo se dítì. “No tak, Mary, øekni pánovi, co tam je,” povzbuzovala maminka dcerku. “Hezký sleèny,” øekla holèièka. Muž vzal ženu za ruku a hledal si hmatem cestu k další výloze. “A co je tady?” zeptal se potom. “Jablíèka a fíky.” “Prima!” øekl mladík. Sundal si botu a udeøil vší silou podpatkem do výkladní skøínì. Scházela mu zkušenost: tabule na první ránu nepovolila, musel do ní uhodit ještì jednou. Tøeskot skla se nesl ozvìnou celou ulicí. Nazul si botu opìt na nohu, prostrèil rozbitým výkladem opatrnì paži a šátral uvnitø, dokud nenahmátl dva pomeranèe. Jeden podal ženì a druhý dítìti. Pak sáhl do výkladu znovu, našel si jeden pro sebe a zaèal ho loupat. Žena obracela svùj pomeranè nerozhodnì v prstech. “Ale -” zaèala. “Copak? Nemáte ráda pomeranèe?” zeptal se. “To se pøece nedìlá,” øekla. “Nemìli jsme si je brát. Urèitì ne takhle.” “A jak se tedy chcete dostat k jídlu?” vyptával se mladík. “No já nevím,” pøiznala nejistì. “Tak vidíte. To je taky odpovìï. Jen ho pìknì snìzte a pak si pùjdeme najít nìco výživnìjšího.” Držela pomeranè v ruce a sklánìla pøitom hlavu, jako by si ho prohlížela. “Stejnì se mi to nezdá správné,” namítla ještì jednou, ale její hlas už neznìl tak pøesvìdèivì. Potom postavila dítì na zem a zaèala pomeranè loupat… Piccadilly Circus byl tím nejzalidnìnìjším místem, jaké jsem prozatím vidìl. Ve srovnání s pustými ulicemi se zdál být pøímo pøecpaný, aèkoliv tam byla všehovšudy necelá stovka lidí. Skoro všichni do jednoho byli navleèeni do podivných, nevhodnì zkombinovaných šatù, a jakoby stále ještì zpola oslnìni, bloumali

52

neúnavnì po námìstí. Tu a tam vyvolala nìjaká nešastná pøíhoda výbuch nadávek a bezmocného vzteku - znìlo to mnohdy divoce, ale byl to v podstatì jen projev strachu a dìtinského rozhoøèení. Až na jedinou výjimku toho nikdo moc nenamluvil a vládlo zde pomìrné ticho. Zdálo se, že slepota uzavøela každého do sebe. Zmínìná výjimka zaujímala místo na jednom z ostrùvkù ve vozovce. Byl to dlouhý vychrtlý staøík s šedou štìtinatou kšticí, ohnivì øeènící o pokání, vìèném zatracení na onom svìtì, a nepøíjemných vyhlídkách høíšníkù. Nikdo ho neposlouchal; pro vìtšinu z nich den zatracení již nadešel. Pak se odkudsi zdáli ozval nový zvuk, který rázem upoutal všechny: postupnì sílící sborový zpìv: Až umøu, funus vynechte, šetøte si pláè a bol. Mé kosti dejte do lihu, tìm svìdèí alkohol. Truchlivý a rozladìný chorál se hluše rozléhal pustými ulicemi a ozvìnou se vracel zpátky. Všechny hlavy na námìstí se poèaly toèit hned doleva, hned zas doprava; lidé se snažili odhadnout, odkud zpìv pøichází. Prorok posledního soudu zvýšil hlas, aby nenadálou konkurenci pøekøièel. Falešné skuèení chóru nabylo zatím na síle: K nohám a taky za hlavu dejte mi v láhvi chlast, to pak mé kosti rozhodnì v prach nepromìní èas. Píseò doprovázelo celkem jednotné šourání nìkolika desítek nohou. Vidìl jsem ze svého místa, jak husím pochodem vycházejí z postraní ulièky do Shaftesbury Avenue a zatáèejí smìrem k Piccadilly Circus. Druhý muž v øadì mìl ruce na ramenou vùdce tlupy, tøetí na ramenou druhého, a tak dále, až do poètu pìtadvaceti nebo tøiceti mužù. Když dozpívali, spustil nìkdo z nich Píveèko, píveèko, nebeský je dar!, ale zaèal pøíliš vysoko a píseò hned vzápìtí zanikla ve zmatku disharmonických hlasù. Postupovali vytrvale vpøed, až dorazili doprostøed námìstí, kde se jejich vùdce zhluboka

53

nadchl a mocnì zaøval: “Èe-tóóóó, zasta-víííít - STÁT!” Jeho pozoruhodný, burácivý hlas by musel být ozdobou každé vojenské pøehlídky. Všichni ostatní na námìstí znehybnìli a s oblièeji obrácenými k místu, odkud zaznìl jeho povel, napjatì vyèkávali, co se bude dít dále. Vùdce znovu pozdvihl hlas, napodobuje tentokrát øemeslného prùvodce: “Tak už jsme tady, panstvo. Piccadilly Circus - vystupovat! Tady je to varieto! Tady je ten støed svìta. Tady je ta knajpa vesmíru. Tady jsou ty putyky, kam chodily velký zvíøata holdovat ženskejm, vínu a zpìvu.” Nebyl slepý, ani zdaleka ne. Oèi mu pøejíždìly sem a tam po námìstí a pozornì vše zaznamenávaly. Unikl zøejmì slepotì podobnou náhodou jako já, ale byl namol opilý; stejnì tak chlapi za ním. “A teï pøišla øada na vás,” dodal. “Další zastávkou bude slavná kafírna Royal a všechno pití jde na konto domu.” “Jo - ale co bude s tìma ženskejma?” zeptal se nìjaký hlas a následoval všeobecný smích. “Tak ženský? Ženskejch se vám zachtìlo?” øekl vùdce tlupy. Udìlal nìkolik krokù a chytil za paži nebližší dívku. Køièela strachy, když ji vlekl k chlapovi, který promluvil, ale vùdce toho nedbal. “Tumáš, kámo. Aspoò nemùžeš øíct, že o vás jaksepatøí nedbám. Je to broskvièka, holka jako lusk - jestli ti na tom záleží.” “A co já, já jsem vosk?” øekl soused. “Ty, parde? Poèkej, podíváme se. Mᚠradši blondýnky nebo brunety?” S odstupem èasu si myslím, že jsem se zachoval jako blázen. Mìl jsem stále plnou hlavu zásad a konvenèních názorù, které již pøestaly platit. Nenapadlo mne, že má-li vùbec nìkdo pøežít, bude mít každý, koho taková tlupa pøijme mezi sebe, mnohem vìtší šanci, než kdyby zùstal sám. Pobízen smìsicí školáckého hrdinství a ušlechtilých citù, proklestil jsem si cestu davem. Muž si mne nevšiml, dokud jsem nebyl zcela blízko a nerozehnal se pìstí po jeho bradì. Bohužel, byl o nìco rychlejší… Když jsem se opìt poèal zajímat o své okolí, zjistil jsem, že ležím

54

na dlažbì. Hulákání tlupy zvolna doznívalo a prorok posledního soudu svolával s novou výmluvností blesky zatracení, pekelného ohnì a síry do jejích zad. Díky té trošce rozumu, která mi byla ponìkud neurvale vpravena do hlavy, blahoøeèil jsem nebesùm, že to neskonèilo hùøe. Dopadnout o obrácenì, sotva bych se asi dokázal vykroutit z pocitu odpovìdnosti za všechny ty muže, které jejich pøedák vedl. Koneckoncù, a už jsem mìl na jeho zpùsoby jakýkoli názor, byl zrakem celé tlupy a ta se na nìho bude obracet se všemi svými požadavky stran jídla a pití. A ženy se k nim pøidají také a zcela dobrovolnì, jen co poznají hlas. A když jsem se tak rozhlédl kolem, zapochyboval jsem, zda by proti jejich spoleènosti nìkterá z tìch žen vùbec nìco namítala. Takže se celkem vzato zdálo, že jsem jen taktak unikl povýšení na vùdce bandy koøalù. Maje na pamìti, že mìli namíøeno do Café Royal, rozhodl jsem se osvìžit a proèistit si hlavu v hotelu Regent Palace. Jak se ukázalo, napadlo to pøede mnou i jiné, ale zbývalo tam poøád dost lahví, na které nepøišli. Myslím, že teprve tam, zatímco jsem pohodlnì odpoèíval v køesle se sklenkou brandy pøed sebou a cigaretou v ruce, jsem zaèal pøiznávat sám sobì, že to, co kolem sebe vidím,, je skuteèné - a definitivní. Byl to konec všeho, co jsem doposud znal… Snad jsem tu ránu pìstí potøeboval, aby mi to jednou provždy došlo. Teï jsem stál tváøí v tváø skuteènosti, že moje existence ztratila prostì svoje ohnisko. Mùj zpùsob života, mé plány, ambice, všechno, co jsem si od svìta slibovat, bylo jedním rázem obráceno vniveè, spoleènì s podmínkami, jež tento svìt utváøely. Mám dojem, že kdybych býval mìl nìjaké pøíbuzné nebo nìkoho velice blízkého, po kom bych musel truchlit, jistì bych v té chvíli propadl sebevražedné náladì. Avšak to, co jsem nìkdy považoval za ponìkud prázdný život, odhalilo nyní svoje lepší stránky. Moje maminka a otec byli mrtvi, mùj jediný pokus oženit se ztroskotal pøed nìkolika lety, a nebylo jediné osoby, která by na mnì závisela. A kupodivu jsem se pojednou pøistihl - i když v hloubi duše

55

pøesvìdèen, že se to nesluší - že se cítím vysvobozen… Brandy za to nemohlo, nebo ten pocit ve mnì zùstal. Myslím, že se zrodil z toho, že jsem musel èelit nìèemu zcela novému a mnì dosud neznámému. Všechny staré, ošuntìlé problémy, jak ty osobní, tak všeobecné, byly rozaty jediným mocným øezem. Jenom nebesa mohla vìdìt, jaké vyvstanou namísto nich - a zdálo se, že jich bude spousta - ale ty budou nové. Zaèínal jsem být svým vlastním pánem, nikoli už pouhým koleèkem stroje. Budu možná èelit svìtu plnému hrùz a nebezpeèí, ale budu se s nimi moci vypoøádat po svém, nebudu už postrkován sem a tam silami a zájmy, kterým jsem ani nerozumìl. Ne, nebylo to jen alkoholem, nebo nìco z tohoto pocitu ve mnì trvá dodnes, aèkoli mezitím ubìhlo tolik let - i když je docela možné, že brandy mi tehdy všechno trochu zjednodušilo. Zbývala ještì otázka, co dál; jak a kde zaèít ten nový život. Ale s tím jsem si prozatím nechtìl lámat hlavu. Dopil jsem a vyšel z hotelu, abych se porozhlédl, co mi tento divný svìt mùže nabídnout.

56

PRVNÍ STÍNY Abych se tlupì z Café Royal bezpeènì vyhnul, vzal jsem to postranní ulicí do Soha; chtìl jsem vyjít znovu na Regent Street o nìco výše. Snad to byl hlad, co vyhánìlo z domovù stále víc a více lidí. A už to bylo cokoliv, zjistil jsem, že místa, do nichž jsem teï vstoupil, jsou nejživìjší ze všech, která jsem od svého odchodu z nemocnice spatøil. Na chodnících a v úzkých ulièkách docházelo co chvíli ke srážkám a k dovršení zmatku tìch, kdo se tudy pokoušeli projít, blokovaly cestu houfy lidí, které se shlukovaly pøed hojnì vytloukanými výklady. Jaký obchod mají pøed sebou, tím si zøejmì nebyl jistý nikdo, ale tlaèili se hlava nehlava dál, Nìkteøí z tìch vpøedu se pokoušeli nahmatat nìjaký rozpoznatelný pøedmìt, jiní ale odhodlanì šplhali dovnitø, podstupujíce riziko že si rozpáøou bøicho o trèící støepiny skla. Øíkal jsem si, že bych jim mìl ukázat, kde najdou jídlo. Ale bylo by to k nìèemu dobré? Kdybych je zavedl k dosud nedotèenému obchodu s potravinami, vzápìtí by se tam sebìhl dav, který nejenže by v pìti minutách vybílil krám do mrtì, ale ještì by pøitom ušlapal polovinu svých slabších jedincù. Zakrátko budou beztak všechny potraviny rozebrány, a co s tìmi tisíci chudákù žadonících o další jídlo potom? Menší skupinku bych snad mohl shromáždit a naèas ji udržet pøi životì - ale koho do ní vybrat a koho ne? A jsem to obracel tak nebo tak, na žádné spravedlivé øešení jsem nepøicházel. Pøed mýma oèima se odehrával nelítostný boj, v nìmž nebylo co ztratit, zato získat se dalo všechno. Když do sebe vrazili dva chodci a jeden ucítil, že ten druhý nese nìjaký balíèek, pohotovì mu ho vyrval z rukou a v nadìjí, že se zmocnil nìèeho k jídlu, uskoèil stranou, zatímco okradený zuøivì lapal prázdný vzduch nebo bil hlava nehlava pìstmi kolem sebe. V jednu chvíli jsem taktak odskoèil, aby mne neporazil starší pán, který se bez ohledu na možné pøekážky vrhl divoce do vozovky. Tváøil se pøitom jako

57

mazanost sama a lakotnì tiskl na prsa dvì plechovky èervené barvy. Na rohu ulice mi zase zahradil cestu hlouèek, který divže neplakal vzteky a zklamáním nad zaraženým dìckem, jež sice vidìlo, ale bylo ještì pøíliš malé, aby si srovnalo v hlavì, co od nìj všichni ti lidé chtìjí. Zaèínal jsem z toho být celý nesvùj. Moje civilizované návyky, pobízející mne, abych tìm chudákùm nìjak pomohl, svádìly urputný boj s instinktem, nabádajícím, abych se jim radìji vyhnul. Ztráceli rychle všechny ustálené zábrany. Cítil jsem se nesmyslnì provinilý, že já vidím, kdežto oni ne. Vyvolávalo to ve mnì nepøíjemný dojem, že se pøed nimi skrývám, a to i když mezi nimi procházím. Teprve pozdìji jsem objevil, jak byl mùj instinkt správný. Nedaleko Golden Square jsem zamýšlel odboèit doleva a prodrat se zpátky na Regent Street, její širší vozovkou bych mohl postupovat mnohem rychleji. Chtìl jsem již zahnout do ulice vedoucí oním smìrem, když tu mne zmrazil pronikavý výkøik. Zmrazil i všechny ostatní. Lidé po celé délce ulice znehybnìli a bojácnì otáèeli hlavy ze strany na stranu, netušíce, co se to stalo. Nìkolik žen, jejichž zoufalství a nervové vypìtí bylo dovršeno úlekem, se usedavì rozplakalo; muži na tom nebyli s nervy o nic lépe, ale ti si ulevili spíše øíznou kletbou. Výkøik byl pro všechny neblahou pøedzvìstí hrùz, s nimiž podvìdomì poèítali. Èekali, zda se ozve podruhé. Ozval. Vystrašený, uzavøený vzlykem. Jenomže nyní, kdy na nìj všichni byli pøipraveni, neznìl už tak dìsivì. Podaøilo se mi urèit, odkud pøichází. Nìkolika kroky jsem se ocitl na poèátku úzkého prùchodu mezi domy. Když jsem do nìho vbìhl, zpola zdušený výkøik se ozval potøetí. Pøíèina se nacházela ještì o nìkolik metrù dále. Na dlažbì se choulila dívka a nad ní stál ramenatý hromotluk a švihal ji tenkým mosazným prutem. Pod šaty, na zádech roztrženými, byly vidìt rudé šlehance. Když jsem se k nim pøiblížil, pochopil jsem, proè dívka neutekla - ruce mìla svázané za zády a pøipoutané provazem k mužovu levému zápìstí. Dobìhl jsem k páru, právì když se rozpøahoval k další ránì. Vyrvat

58

mu prut z nic netušící ruky a pøetáhnout ho s ním pádnì pøes rameno, bylo dílem okamžiku. Vymrštil mým smìrem nohu v tìžké botì, ale jeho pohyby omezoval provaz na jeho zápìstí a já staèil zavèas uhnout. Vykopl ještì jednou do prázdna, ale to jsem už lovil z kapsy nùž. Když mne znovu minul, nakopl ze vzteku aspoò dívku. Vychrlil na ni proud nadávek a zatáhl za provaz, aby ji zdvihl nohy. Vzal jsem ho pìstí za ucho, ale jen tolik, aby pøišel rozumu a zahuèelo mu trochu v lebce - nedokázal jsem prostì knokautovat slepce, tøebas jeho typu. Zatímco se snažil udržet rovnováhu, hbitì jsem se sklonil a pøeøízl provaz, kterým byli spojeni. Mírné šouchnutí do jeho prsou pak staèilo, aby o kus odvrávoral. Napùl ho to otoèilo, takže ztratil orientaci. Rozmáchl se zeširoka uvolnìnou levaèkou a vyrazil vpøed. Nezasáhl mne, zato se s koneènou platností strefil do cihlové zdi. Bolest rozdrcených kloubù mu potom dala zapomenout na vše ostatní. Pomohl jsem dívce vstát, rozvázal jsem jí ruce a odvádìl ji pryè, zatímco muž na našimi zády si s proklínáním ovíval rychle natékající ruku. Když jsme opìt vešli do ulice, zaèala se dívka probírat ze své otupìlosti. Zdvihla ke mnì špinavou, uslzenou tváø a pohlédla mi do oèí. “Ale vy vidíte!” vydechla nevìøícnì. “Jistìže vidím,” odtušil jsem. “Ach, díky Bohu! Díky Bohu! Myslela jsem, že jen já jediná,” øekla a znovu jí vytryskly slzy. Rozhlédl jsem se. Nìkolik metrù od nás byla hospoda, odkud zazníval øev gramofonu, tøesk rozbíjených sklenic a halas tìch starých dobrých èasù pro všechny bez rozdílu. O kousek dále byl další pub, o nìco menší a dosud nevyplenìný. Rozrazil jsem zamèené dveøe ramenem. Dívku jsem dovnitø zpola vnesl a posadil na židli. Pak jsem rozlámal jinou židli na kusy a prostrèil dvì z jejích novou držadly létacích dveøí, abych odradil nezvané hosty, a teprve potom jsem obrátil pozornost k posilujícím medikamentùm za barovým pultem. Nebylo kam spìchat. Z první sklenièky jenom usrkávala a s nechutí se nad ní

59

ušklíbala. Dopøál jsem jí èas na uklidnìnou, pohrával si v prstech se svou sklenkou a naslouchal gramofonu z vedlejší hospody, chroptícímu všeobecnì oblíbený, i když ponìkud ponurý slaïák: Mou lásku zamkli do lednice, srdce mám zmrzlý, srdce samej led. Ženská mi frnkla, nevìrnice, napsala, že už nevrátí se zpìt. Už o mì nedbá, už jsem sám, sám vedu ten svùj zmrzlej krám, vùbec mi není hej, že jsem tak zmrazenej s láskou, co zamkli do lednice, se zmrzlým srdcem, srdcem samej led. Tu a tam jsem na dívku vrhl kradmý pohled. Její šaty, èi jejich zbytky, byly oèividnì dobré kvality i støihu. Mìla pøíjemný hlas nicménì divadelní scénou, ani filmem školený nebyl, nebo odolal i nervovému vypìtí, jemuž byla vystavena. Byla blondýnka, ale takøka platinového odstínu. Troufal jsem si i odhadovat, že rozmazané slzy a špinavé šmouhy skrývají krásnou tváø. Mìøila asi tak o tøi, o ètyøi palce míò než já, postavu mìla štíhlou, i když ne zas hubenou. Mìla hezky utváøené, jemné ruce a jejich dosud neulámané nehty poutaly oèi svou délkou spíše dekorativní než praktickou. Silný drink vykonal postupnì své. Než byla u dna, zotavila se natolik, aby se její myšlenky ustálily na normál. “Bože, já asi vypadám,” poznamenala. Mimo mne si toho nìkdo sotva mohl povšimnout, ale pøešel jsem to bez komentáøe. “Vždy jsem si to myslela,” potvrdila. “Kde bych -?” “Zkuste to tamtudy,” ukázal jsem. Vrátila se za nìjakých dvacet minut. Vzhledem k omezeným prostøedkùm, jež mìla k dispozici, odvedla solidní kus práce: blížila se teï pøedstavì filmového režiséra o hrdince vysvobozené z peleše lotrovské. “Cigaretu?” zeptal jsem se, když jsem pøed ni pøistrèil další sklenku životabudièe. Zatímco èerpání nových sil zdárnì pokraèovalo, sdìlili jsme si navzájem své pøíbìhy. Dal jsem jí na èas a vyprávìl jsem jako první. Potom øekla: “Strašnì se za sebe

60

stydím. Já vùbec nejsem taková, opravdu ne - myslím taková, jako jste mne zastihl. Dovedu se o sebe vìtšinou postarat sama, i když na to možná nevypadám. Ale tohle na mne bylo asi moc. To co se stalo, je samozøejmì hrozné, ale když jsem si uvìdomila, jaké to mùže mít a bude mít dùsledky, zaèala jsem si zoufat a propadla jsem panice. Myslela jsem, že jsem snad jediná na svìtì, kdo vidí. Bylo to zkrátka silnìjší než já. Najednou jsem dostala strach a zaèala vyvádìt hlouposti; povolily mi nervy a já skuèela jako nìjaká sleèinka z viktoriánského melodramatu. Nikdy, nikdy bych nevìøila, že jsem nìèeho takového schopná.” “Z toho si nic nedìlejte,” øekl jsem. “Brzy se dozvíme ještì spoustu jiných pøekvapujících vìcí.” “Ale já si z toho musím dìlat. Když se takhle sesypu hned na zaèátku -” nechala vìtu nedokonèenou. “Já v té nemocnici taky nemìl k panice daleko,” pøiznal jsem. “Jsme pøece lidé a žádné poèítací mašiny.” Jmenovala se Josella Playtonová. Její jméno mi cosi pøipomínalo, ale nedokázal jsem je nikam zaøadit. Bydlela v Dene Road, ve ètvrti St. John’s Wood. Bydlištì celkem odpovídalo mému odhadu. Prostorné domy stojící o samotì, vìtšinou dosti šeredné, zato poøádnì drahé. Její únik pøed osudem ostatních nebyl o nic menší šastnou náhodou než ten mùj - snad dokonce ještì vìtší. Pondìlní veèer strávila na jakési party - a jak se zdálo, musel to být pìknì divoký mejdan. “Mám takový dojem, že nám nìjaký vtipálek musel nìco namíchat do pití,” prohlásila. “V životì mi nebylo tak zle, jako po téhle noci - a to jsem ani moc nevypila.” Na úterý se rozpomínala jako na den matných pøízrakù a rekordní kocoviny. Asi ve ètyøi odpoledne už toho mìla víc než dost. Spolykala mocnou dávku uspávacích práškù, které na prázdný žaludek zabraly s úèinností knokautu. Od té chvíle nevìdìla o svìtì a probudila se teprve dneska ráno, kdy do jejího pokoje hluènì vklopýtal otec. “Josello,” øekl, “sežeò honem doktora Maylea.

61

Povìz mu, že jsem oslepl, že jsem doèista slepý.” S úžasem si všimla, že je už bezmála devìt hodin. Vstala a rychle se oblékla. Telefon zùstával nìmý, a tak vidìla jedinou možnost v tom, že si vezme vùz a dojede pro doktora sama. Tiché ulice prosté všeho provozu jí pøipadaly zvláštní, ale ujela takøka míli, než si plnì uvìdomila, co to znamená. Když to pochopila, chtìla se v návalu úzkosti vrátit zpátky domù - ale tím by stejnì nikomu nepomohla. Stále ještì zbývala nadìje, že jejich domácí lékaø té epidemii nìjak unikl, podobnì jako ona. S touto zoufalou, ale rychle slábnoucí nadìjí jela dále. V polovinì Regent Street jí zaèal motor vynechávat a prskat, až se nakonec zastavil. Ve spìchu, s jakým usedla do vozu, se nepodívala na stav benzínu. Vyèerpala i rezervu. Chvíli sedìla zdrcenì ve voze. Všechny oblièeje v dohledu byly obrácený smìrem k ní, ale teï už vìdìla, že ji nikdo z tìch lidí nevidí, ani jí nepomùže. Vystoupila z vozu v nadìji, že najde nìkde blízko garáž, a když ne, tak dojde zbytek cesty pìšky. Pøirazila dveøe a vtom na ni zavolal jakýsi hlas: “Hej! Poèkej, moment, kamaráde!” Ohlédla se a spatøila, že k ní tápe nìjaký muž. “Co chcete?” zeptala se. Jeho vzezøení jí opravdu nikterak nenadchlo. Mužovo chování se pøi zvuku jejího hlasu rázem zmìnilo. “Zabloudil jsem. Nevím, kde jsem,” øekl. “Jste na Regent Street. Pøímo za zády máte biograf New Gallery,” øekla a obrátila se k odchodu. “Jenom mì doveïte na chodník, prosím vás, sleèinko,” zaškemral. Zaváhala a muž zatím došel až k ní. Napøažená ruka zatápala vzduchem a dotkla se jejího rukávu. Pak se po ní vrhnul a bolestivì jí sevøel ruce. “Tak ty vidíš, co!” øekl. “Jak to, že zrovna ty vidíš ksakru, když já ne - a nikdo jinej taky ne?” Než si staèila uvìdomit, co dìlá, otoèil si ji a podrazil jí nohy. Vzápìtí ležela na dlažbì a muž ji pøitlaèoval kolenem k zemi. Popadl obì jej zápìstí do své obrovské ruky a zaèal je svazovat kusem provázku, který vytáhl z kapsy. Potom vstal a zdvihl ji opìt

62

na nohy. “A je to,” øekl. “Vod teïka budeš koukat místo mì. Mám hlad. Zaveï mnì na nìco fajnovýho k žrádlu. Tak hni sebou.” Josella se od nìho odtáhla. “Nikam nejdu. Okamžitì mi rozvažte ruce. Ne -” Zarazil její námitky lehkým políèkem. “To staèí, dìvenko. Tak dìlej. Hni sebou. Chci jíst, neslyšelas?” “Povídám, že nikam nepùjdu.” “Ale to víš, že pudeš, zatracenì ráda pudeš, dìvenko,” ujistil ji. A šla. Poslouchala ho a èekala na první pøíležitost, aby mu utekla. A právì s tímhle muž poèítal. V jednu chvíli mu málem unikla, ale byl pøíliš rychlý. Pøestože byla volná, nastavil jí nohu a než mohla vstát, držel ji pevnì znovu. Potom našel silnìjší provaz a pøivázal si ji k zápìstí. Zavedla ho nejprve do kavárny a tam k chladnièce. Ta už sice nechladila, ale byla ještì plná èerstvých potravin. Další zastávkou byl bar, kde si poruèil irskou whisky. Stála na polici, kam nedosáhl. “Kdybyste mi rozvázal ruce -” navrhla. “Jo, a ty mì vezmeš flaškou pøes hlavu. Nejsem vèerejší, dìvenko. Kdepak, dám si radši skotskou. Která to je?” Pokládal ruku na rùzné láhve a ona mu øíkala, co v které je. “Musela jsem být úplnì zpitomìlá,” vysvìtlovala. “Teï mne napadá pøinejmenším pùl tuctu zpùsobù, jak jsem ho mohla oblafnout. Nejspíš bych ho nakonec zabila, kdybyste se neukázal vy. Ale èlovìk se nedokáže tak rychle zmìnit a zesurovìt - já alespoò ne. Nedokázala jsem asi soudnì uvažovat. Mìla jsem poøád dojem, že takovéhle vìci se dneska pøece nedìjí a že už brzo nìkdo pøijde a zatrhne to.” Než odešli, tlaèil se pøed barem malý zástup. Otevøené dveøe objevila skupinka mužù a žen a vhrnuli se dovnitø. Její pán jí neprozøetelnì poruèil, aby jim øekla, co je v láhvi, kterou našli. Všichni rázem umlkli a obrátil na ni své nevidomé oèi. Zaèali si mezi sebou šeptat a po chvíli z jejich støedu ostražitì vystoupili

63

dva muži. Ve tváøích mìli záludný výraz. Škubla provazem. “Pozor!” vykøikla. Její pán duchapøítomnì a ráznì vykopl nohou pøímo pøed sebe. Bylo to šastné kopnutí. Jeden z mužù se s bolestivým zaúpìním složil k zemi. Druhý se vrhl kupøedu, ale Josella o krok ustoupila a muž tvrdì naletìl na barový pult. “Necháte ji bejt, vy smradi,” zaøval muž, ke kterému byla pøipoutána. Výhružnì se obracel na všechny strany. “Patøí mnì, a vy táhnìte k èertu. Našel jsem si ji.” Ale bylo jasné, že ti druzí se tak lehce nevzdají. I kdyby vidìli nebezpeèný výraz v oblièeji jejího spoleèníka a pána, nezarazilo by je to. Josella si zaèala uvìdomovat, že dar zraku, tøebaže z druhé strany, je nad všechno bohatství a že se její vysvobození neobejde bez poøádné rvaèky. Slepci, s rukama pøed sebou, je poèali obklièovat. Natáhla nohu, zahákla ji za trnož nejbližší židle a pøevrhla jim židli do cesty. “Pojïte!” vykøikla a táhla muže k východu. Pøes povalenou židli klopýtli dva muži a pøes nì se svalila žena. Místnost se rázem promìnila v bitevní pole. Proklièkovali ke dveøím a prchli na ulici. Stìží mohla øíci, proè to vlastnì udìlala; snad proto, že být zotroèena celou tlupou, které by musela nahrazovat oèi, jí pøipadalo ještì horší než její souèasná patálie. Ale její pán jí neøekl jediné slovo díkù. Pouze jí poruèil, aby našla další bar: prázdný. “Myslím,” øekla bez všeho zaujetí, “že to ani nemusel být špatný èlovìk, to se podle vzhledu nedá posoudit. Mìl jenom strach. V hloubi duše se bál možná víc než já. Dal mi najíst a napít. Zaèal mne bít proto, že se opil a já nechtìla k nìmu domù. Nevím, co by se bylo stalo, kdybyste nepøišel.” Zmlkla a po chvíli dodala: “Ale já se skuteènì hanbím sama za sebe. Tedy aspoò vidíte, kam až to mùže moderní mladá žena dopracovat! Vøeštìt na ulici jak nìjaká potrhlá hysterka - sakra!” “Tak si myslím,” øekl jsem, “že mi spousta vìcí úplnì ušla a že jsem mìl z pekla kliku. Divím se, že jsem se z toho setkání se slepou ženou a jejím dítìtem na Piccadilly nepouèil trochu víc.

64

Mùžu dìkovat jen náhodì, že jsem se nedostal do stejné kaše jako vy.” “Každý, kdo kdy vlastnil nìjaký velký poklad, trpìl asi vìèným strachem o své bytí,” øekla zamyšlenì. “Odedneška si to budu pamatovat,” prohlásil jsem. “Já už na to ani zapomenout nemùžu.” Nìkolik minut jsme pak sedìli beze slova a naslouchali kraválu ze sousední hospody. “A co teï?” øekl jsem posléze. “Na èem se usnesem?” “Já se musím vrátit domù. Èeká mne tam tatínek. Hledat doktora nemá patrnì smysl - i kdyby snad byl jedním z tìch šastných.” Zdálo se, že chce ještì nìco dodat, ale rozmyslila si to. “Nevadilo by vám, kdybych vás doprovodil?” zeptal jsem se. “V takovéhle situaci by se lidé jako my nemìli pohybovat každý na svùj vrub.” Vdìènì na mne pohlédla. “Dìkuji vám. Chtìla jsem vás o to požádat sama, ale øíkala jsem si, že tøeba budete chtít nìkoho vyhledat.” “Nemám koho,” zavrtìl jsem hlavou. “Rozhodnì ne tady v Londýnì.” “To jsem ráda. Nemyslete si, že mám strach, aby mì zas nìkdo nechytil - na to si teï dám zatracenì dobrý pozor. Ale mám-li být upøímná, bojím se být sama. Zaèínám si pøipadat tak - tak nìjak oddìlená a vyvržená.” Vìci se mi opìt poèaly jevit v novém svìtle. Pocit úlevy se mísil s rostoucím uvìdomìním strastí, jež nás oèekávaly. Zprvu bylo nemožné nepociovat jistou pøevahu a tudíž také znaènou sebejistotu. Naše nadìje na pøežití byly miliónkrát vyšší než nadìje tìch ostatních. Kde oni museli šátrat, tápat a dohadovat se, mohli jsme my jednoduše pøijít a brát. Ale to byl ještì jenom zaèátek… “Zajímalo by mì, kolik lidí tomu uniklo a stále vidí? Narazil jsem na jednoho muže, malé dítì a nemluvnì, vy jste se nesetkala s nikým. Podle mého asi brzy zjistíme, že zrak je opravdu velice

65

vzácný. Nìkteøí z tìch nešastníkù už patrnì pochopili, že jejich jediná nadìje spoèívá v tom, zmocnit se nìkoho, kdo vidí. Až na to pøijdou všichni, naše vyhlídky nebudou právì rùžové.” Budoucnost mi v tu chvíli pøipadala jako otázka volby mezi osamoceným životem v neustálém strachu pøed zajetím, anebo shromáždìním vybrané skupiny, na kterou by bylo spolehnutí, že nás ochrání pøed všemi skupinami ostatními. My bychom zastávali roli vùdcù a vìzòù v jedné osobì - a za touto myšlenkou se vtírala na mysl obludná pøedstava krvavých válek mezi gangy, bojujícími o naše vlastnictví. Stále jsem se ještì obíral tìmito nepøíjemnými vyhlídkami, když Josella vstala a pøipomnìla mi tak souèasnost. “Musím už jít,” øekla. “Chudák táta. Jsou ètyøi pryè.” Když jsme vyšli znovu na Regent Street, dostal jsem náhle nápad. “Pojïte pøejít,” øekl jsem. “Matnì si vzpomínám, že by tady nìkde mìl být jeden obchod…” Obchod byl dosud na svém místì. Vyzbrojili jsme se dvìma prakticky vyhlížejícími noži a opasky s pochvami. “Pøipadám si teï jako pirát,” poznamenala Josella, když si zapnula pøezku opasku. “Poèítám, že je lepší být pirátem, než pirátovou holkou pro všechno,” øekl jsem. O nìkolik metrù dále jsme narazili na velkou nablýskanou limuzínu. Vypadal na auto, které jen tichounce pøede. Po nastartování nám však zvuk motoru znìl v uších hlasitìji než lomoz bìžného provozu na rušné ulici. Zamíøili jsme k severu, proplétajíce se køížem krážem mezi opuštìnými auty a bloudícími chodci, kteøí pøi zvuku pøibližujícího se auta tuhli uprostøed ulice. Po celou cestu se k nám obracely tváøe oživlé novou nadìjí, aby se opìt zklamanì protáhly, když jsme je minuli. Projeli jsme kolem domu stojícího v divých plamenech a kdesi u Oxford Circus bylo lidí více, ale podaøilo se nám hladce projet. Pak jsme za sebou nechali i budovu BBC a pokraèovali dále k severu po silnici protínající Regent’s

66

park. Byla v tom jistá úleva, vyjet z ulic a pohybovat se otevøeným prostranstvím, kde se neploužili a netápali žádní nešastníci. Jediné, co se tu a tam po rozlehlých trávnících pohybovalo, byly dvì nebo tøi skupinky trifidù, kolébající se zvolna k jihu. Podaøilo se jim nìjak vyrvat ze zemì kùly, k nimž byli pøipoutání, a vlekli je teï na øetìzech za sebou. Upamatoval jsem se, že tady bylo nìkolik neoklestìných kusù a jen pár pøipoutaných, ale ty se vìtšinou nacházely za dvojitým drátìným plotem v oboøe za zoologickou zahradou. Hádal jsem, jak se asi dostali ven. Josella si jich také všimla. “Pro ty se vlastnì moc nezmìnilo,” poznamenala. Po zbytek cesty nás už nemìlo co zdržet. Za nìkolik minut jsem zastavoval u domu, který mi ukázala. Vystoupili jsme z vozu a já strèil do vrat. Pøíjezdová cesta se stáèela podél živého plotu zakrývajícího vìtší èást domovního prùèelí pøed pohledem z ulice. Obešli jsme plot a vtom Josella vykøikla a rozbìhla se kupøedu. Na štìrku cesty ležel nìjaký muž, bøichem k zemi, ale s hlavou vytoèenou do strany, takže mu bylo vidìt do oblièeje. Staèil jediný pohled, abych si všiml jasnì èerveného šrámu pøetínajícího jeho tváø. “Stùjte!” køikl jsem na ni. Vykøikl jsem sdostatek dùraznì, aby ji mùj hlas zastavil. Teï jsem také zpozoroval trifida. Skrýval se mezi køovím. “Zpátky! Rychle!” zavolal jsem. Zaváhala, nespouštìjíc z muže na zemi oèi. “Ale já musím -” spustila a obrátila se ke mnì. Pak se zarazila. Oèi se jí rozšíøily dìsem a zajeèela. Prudce jsem se otoèil, abych pár stop za sebou spatøil výhružnì vztyèeného trifida. Automaticky jsem si zakryl rukama oèi. Zaslechl jsem zasvištìní vymrštìného žahadla a vzápìtí mne zasáhl - ale nesložilo mì, ani jsem neocítil žádnou palèivou bolest. Mysl dokáže v takovémhle okamžiku pracovat jako blesk; nicménì byl to spíše instinkt než rozum, co mne pøimìlo, abych se vrhl proti trifidovi døív, než staèil podruhé zaútoèit. Vrazil jsem do nìj a povalil ho na zem, a pøestože jsem padl s ním, svíral jsem pevnì horní èást stonku

67

a snažil jsem se kalich s žahadlem odstrèit od sebe. Zlomit se trifidí stonek nedá, ale dá s zkroutit. Když jsem vstal, byl tenhle jaksepatøí pošramocen. Josella stála dosud na stejném místì, ztuhlá hrùzou. “Pojïte honem,” øekl jsem jí. “V køoví za vámi je další.” Bázlivì se ohlédla pøes rameno a šla. “Ale vždy vás zasáhl!” vydechla nevìøícnì. “Jak to, že nejste -” “Nevím. Mìl bych být v pánu.” Pohlédl jsem na padlého trifida. Náhle jsem si vzpomnìl na nože, které jsem si opatøili pro pøípad zcela jiných nepøátel, a odøízl jsem tím svým žahadlo u samého koøene. Prohlédl jsem si je. “Tak už je mi to jasné,” øekl jsem a ukázal na jedové váèky. “Vidíte, jak jsou splasklé, vyprázdnìné. Být plné, nebo aspoò zèásti…” otoèil jsem palec k zemi. Jedinì tomu a své léty nabyté odolnosti proti trifidímu jedu jsem mohl dìkovat. I tak se mi táhle pøes ruce rudá jizva a krk mì svrbìl jako èert. Stál jsem, upíral oèi na žahadlo a tøel jsem si zátylek. “To je divné -” mumlal jsem, spíše pro sebe než pro ni, ale zaslechla to. “Co je vám divné?” “Takhle vyprázdnìné jedové váèky jsem v životì nevidìl. Musel uštknout spoustu lidí.” Ale pochybují, že mne poslouchala. Její pozornost patøila opìt muži na pøíjezdové cestì. Pozornì si mìøila opodál stojícího trifida. “Jak ho z té cesty dostaneme?” zeptala se. “To nepùjde - rozhodnì ne døív, dokud se nevypoøádáme s támhletím neøádem,” odpovìdìl jsem. “Mimoto - víte, bojím se, že mu stejnì nikdo nepomùže.” “Chcete øíct, že je mrtvý?” Pøikývl jsem. “Ano. O tom není sporu. Vidìl jsem už hodnì uštknutých. Kdo to je?” dodal jsem. “Starý Pearson. Nᚠzahradník a tatínkùv šofér. Byl to takový dobrák - znala jsem ho od malièka.” “Je mi to líto -” zaèal jsem, proklínaje sám sebe, že mne

68

nenapadá nic pøíhodnìjšího, ale pøerušila mne. “Podívejte! - Ach, podívejte!” Ukazovala na pìšinu, která se táhla kolem domovní zdi. Zpoza rohu vykukovala noha v èerné punèoše a dámském støevíèku. Obezøele jsme se rozhlédli kolem a šastnì jsme se pøesunuli na místo, odkud byl lepší výhled. Zpola na pìšinì, zpola v záhonu kvìtin ležela dívka v èerných šatech. Hezkou, svìží tváø mìla zohyzdìnou sytì èerveným pruhem. Josella se zajíkla. Do oèí jí vhrkly slzy. “Ach - ne, to je Annie! Chudinka Annie,” zavzlykala. Pokusil jsem se ji trochu uchlácholit. “Ani o tom nevìdìli. “Když má trifid dostatek síly, je smrt milosrdnì rychlá.” Žádného jiného trifida jsme už v okolí nevidìli. Bylo docela možné, že oba napadl jeden a tentýž. Pøekroèili jsme spoleènì pìšinu a vstoupili postranním vchodem do domu. Josella zavolala. Nikdo neodpovìdìl. Zavolala podruhé. Naslouchali jsme v hlubokém tichu obestírajícím celý dùm. Otoèila se a pohlédla na mne. Nikdo z nás nepromluvil. Provedla mne tiše chodbou ke dveøím pokrytým zeleným suknem. Když je pootevøela, cosi nad nimi zasvištìlo a plesklo o dveøní rám jen nìkolik centimetrù od její hlavy. Rázem dveøe zase pøibouchla a s vytøeštìnýma oèima se obrátila. “Jeden je v hale,” vydechla. Bázlivì šeptala, jako by mìla strach, že ji trifid uslyší. Vrátili jsme se k domovním dveøím a vyšli znovu do zahrady. Kráèeli jsme travou, aby nebylo slyšet kroky, a zvolna jsme postupovali kolem domu, až jsme došli k prosklenému salónu. Sklenìné dveøe do zahrady byly otevøeny a jedna z jejích pùlek byla rozbitá. Do schodù a pøes koberce se táhly blátivé stopy. Na jejich konci uprostøed pokoje stál trifid. Vrcholek jeho stonku se takøka dotýkal stropu a jak jím pohyboval, vypadalo to, jako by bílil strop. Hned vedle jeho vlhké kosmaté bulvy leželo tìlo staršího muže odìného do pestrého županu. Vzal jsem Josellu za rameno. Bál jsem se, aby nevbìhla dovnitø. “To - to je vᚠtatínek?” otázal

69

jsem se, pøestože jsem vìdìl, že to musí být on. “Ano,” øekla a zakryla si rukama oblièej. Lehce se chvìla. Nehybnì jsem stál a sledoval, zda se trifid pohne naším smìrem. Pak jsem pomyslel na kapesník a podal jsem jí svùj. Tady už nemohl nikdo pomoci. Po chvíli se trochu vzchopila. Vzpomínaje na všechny, koho jsme toho dne vidìli, naklonil jsem se k ní a øekl: “Víte, já myslím, že než být na tom jako ostatní, dal bych asi pøednost tomuto konci.” “Máte pravdu,” øekl po krátké zámlce. “Ano, máte pravdu,” opakovala, tentokrát s hlubším pøesvìdèením. “Chudák táta. Slepotu by nikdy nepøenesl pøes srdce. Mìl všechno na svìtì rád.” Pohlédla znovu krátce do místnosti. “Co budeme dìlat? Pøece ho tady nemùžu -” V tom okamžiku jsem postøehl ve zbývající tabuli dveøí odraz pohybu. Prudce jsem se ohlédl a spatøil, jak z køoví za našimi zády vystoupil trifid a kráèí travou. Potácel se pøímou èarou k nám. Stonek se mu kýval ze strany na stranu a kožnaté listy tiše ševelily. Déle jsme se zdržovat nemohli. Nemìl jsem tušení, kolik jich ještì mùže kolem domu být. Popadl jsem Josellu za paži a táhl jsem ji zpátky cestou, kudy jsme pøišli. Když jsme se dostali v poøádku do auta, usedavì se rozplakala. Nechal jsem ji do sytosti vyplakat, bylo to tak lepší. Zapálil jsem si cigaretu a uvažoval, co budeme dìlat. Nemohla se pochopitelnì smíøit s myšlenkou, že bychom mìli nechat otce tak, jak jsme ho nalezli. Pøála by si, aby se mu dostalo slušného pohøbu - a jak se vìci mìly, vykopat hrob a zaøídit všechno kolem bylo pouze na nás dvou. Ale døíve, než bychom se o to mohli pokusit, bylo zapotøebí sehnat zbranì proti trifidùm, abychom se zbavili tìch v zahradì a zahnali všechny další, kteøí by se ještì mohli objevit. Celkem vzato, já bych od toho radìji upustil - ale mùj otec to nebyl… Èím déle jsem o této nové stránce vìci uvažoval, tím ménì se mi zamlouvala. Nemìl jsem pražádnou pøedstavu, kolik trifidù by mohlo v Londýnì být. V každém parku

70

jich bylo jistì nìkolik. Vìtšinou byli okleštìní a mohli si vandrovat, jak chtìli, ale bylo i hodnì takových, kteøí mìli žahadla nedotèená, a už byli bezpeènì pøipoutáni nebo chování za drátìnými ploty. Když jsem si vzpomnìl na ty, co jsem zahlédl v Regent’s Parku, napadlo mne, kolik jich asi v oboøe u zoologické zahrady mohlo být a kolik jich uprchlo. Znaèné množství muselo být také v soukromých zahradách; zdálo by se sice, že budou všichni bezpeènì odzbrojeni - ale hloupost a nedbalost jsou nevypoèitatelné. A pak tu bylo ještì nìkolik trifidích školek a kousek za Londýnem výzkumné stanice… Jak jsem tak sedìl a pøemítal, poèal jsem si uvìdomovat, že se mi cosi vtírá na mysl; mlhavá asociace pøedstav do sebe ne a ne zapadnou. Namáhal jsem chvíli pamì a pak se mi náhle rozbøesklo. Jako bych uslyšel Walterùv hlas, kterak mi øíká: “Pøiprav lidi o zrak,” znìlo mi v uších, “a všechna naše pøevaha je tatam.” Jistì, shoda okolností není nic tak mimoøádného, ale jen málokdy si jí povšimnete… Zaskøípìní štìrku mne vrátilo zpátky do pøítomnosti. Po pøíjezdové cestì se smìrem k vratùm kolébal trifid. Natáhl jsem se pøes Josellu a vytoèil okno nahoru. “Jeïte! Jeïte!” vykøikla hystericky. “Tady se nám nic nestane,” øekl jsem. “Rád bych vidìl, co bude dìlat.” Zároveò jsem si uvìdomil, že jeden z mých problémù je vyøešen. Trifidi mi byli tak samozøejmou vìcí, že jsem zcela zapomnìl, jak na ty nepøistøižené pohlížejí druzí. Pojednou mi však bylo jasné, že otázka návratu do domu nepøichází v úvahu. Josellin zpùsob myšlení byl zcela totožný s myšlením všech ostatních - utéci co nejdál a nepokoušet osud. Trifid se zastavil u sloupku vrat. Málem bych byl pøísahal, že naslouchá. Sedìli jsme zcela nehybnì a mlèky a Josella na nìj upírala oèi plné hrùzy. Èekal jsem, že na auto zaútoèí, ale neudìlal to. Naše tlumené hlasy ho pravdìpodobnì svedly k domnìní, že jsme mimo jeho dosah. Pojednou se krátké, holé proutky rozechvìly a zaèaly vibrovat

71

o stonek. Trifid a zakolébal, neohrabanì se otoèil doprava a zmizel na pøíjezdové cestì sousedního domu. Josella si ulehèenì oddychla. “Ach, jeïte pryè, než se zas vrátí,” zaprosila. Nastartoval jsem, otoèil vùz a rozjeli jsme se zpátky ke støedu Londýna.

72

SVÌTLO V NOCI Josella zaèala opìt nabývat sebevlády. Rozhodnì a s oèividným zámìrem odvrátit své myšlenky od toho, co jsme nechali za sebou, se mne otázala: “Kam jedem?” “Nejprve do Clerkenwellu,” øekl jsem. “Potom se poohlédneme po nìjakých šatech pro vás. Mùžete si je tøeba vybrat v Bond Street, ale nejdøív musíme do Clerkenwellu.” “Ale proè zrovna do Clerken –? Proboha!” Mìla k tomu výkøiku dobrý dùvod. Zahnuli jsme za roh a spatøili, že ulice je nìjakých sedmdesát metrù pøed námi zaplavena lidmi. Klopýtavì, s rukama nataženýma pøed sebou, se rychle pøibližovali. Jejich výkøiky a ustrašený jekot doléhaly až k nám V okamžiku, kdy se dostali do našeho zorného pole, upadla právì jedna žena v èele; další o ni zakopli a vzápìtí zmizela pod kopající, zápasící hromadou tìl. Za zády davu jsme zahlédli pøíèinu toho všeho: tøi dlouhé stonky s temnými listy, divoce máchající nad vydìšenými hlavami. Pøidal jsem rychlost a prudce jsem strhl vùz do postranní ulice. Josella se ke mnì obrátila hrùzou staženou tváø. “Vidìl jste to – vidìl jste to? Oni je hnali jako dobytek!” “Ano,” øekl jsem. “A proto jedeme do Clerkenwellu. Je tam továrna, kde se vyrábìjí nejlepší trifidí pušky a masky na svìtì.” O nìkolik ulicí dále jsme se vrátili na naši pùvodní trasu, ale cesta nebyla tak volná, jak jsem doufal. V okolí nádrži King’s Cross bylo na ulicích daleko více lidí než jinde. Dokonce i s rukou na houkaèce byl stále obtížnìjší proniknout dále. Pøed nádražím to již bylo zcela nemožné. Nevím, proè se právì tady shromáždili obyvatelé z celé ètvrti. Projet se tudy nedalo a jediný pohled dozadu nás ujistil, že pokus o návrat by byl stejnì beznadìjný. Dav, kterým jsme projeli, se za námi uzavøel jako neprodyšná hradba. “Vylezte, rychle!” øekl jsem. “Myslím, že jdou po nás.”

73

“Ale –” zaèala Josella. “Tak honem!” øekl jsem úseènì. Naposledy jsem ještì zatroubil a vyklouzl z vozu za ní, nechávaje motor bìžet. Mìli jsme náskok sotva nìkolik vteøin. Jakýsi muž nahmatal kliku zadních dveøí. Trhnutím je otevøel a hrábl rukou dovnitø. Ostatní, kteøí se cpali k autu, nás div nepovalili. Pak nìkdo otevøel pøední dveøe a když našel i pøední sedadla prázdná, zlostnì zaøval. Mezitím jsme už byli pevnì zaklínìní do davu. Muže, který otevøel zadní dveøe, popadli okamžitì dva další v domnìní, že právì vystoupil. Zmatek stále vrùstal. Uchopil jsem Josellu pevnì za ruku a zaèali jsme se co nejnenápadnìji vymotávat z davu. Když jsme byli koneènì volni, šli jsme ještì chvíli pìšky a rozhlíželi se po vhodném autì. Asi po míli cesty jsme je našli – prostorný stejšn, mnohem šikovnìjší pro plán, který se mi zaèínal matnì rýsovat v mysli, než obyèejný sedan. V Clerkenwellu se vyrábìly po dvì nebo tøi století vynikající nástroje. Továrnièka, s níž jsem obèas jednával služebnì, dokázala pøizpùsobovat tradièní dovednost novým potøebám. Našel jsem ji pomìrnì snadno a nebylo ani pøíliš tìžké dostat se dovnitø. Na zpáteèní cestu jsme se vydali s pøíjemným pocitem zabezpeèení, vyplývajícím z nìkolika skvìlých trifidích pušek, pár tisíc malých ocelových bumerangù používaných jako støelivo a nìkolika kukel z drátìného pletiva, které jsme uložili v nákladním prostoru. “Co teï – šaty?” naznaèila Josella, když jsme nastartovali. “Slyšte provizorní plán, otevøený kritice, jakož i všem obmìnám,” øekl jsem. “Nejprve cosi, co by se dalo nazvat pied-áterre: to jest, dát se nìkde trochu do poøádku a všechno v klidu prodebatovat.” “Do žádného baru ale nejdu,” zaprotestovala. “Pro dnešek mám barù ažaž.” “Já taky, pøestože moji pøátelé by to asi shledali nepravdìpodobným – zvl᚝, když je všechno zadarmo,” souhlasil jsem. “Mìl jsem na mysli nìjaký prázdný byt. Nemìlo by být

74

tìžké nìjaký najít. Tam bychom si chvíli odpoèinuli a smluvili pøibližný plán dalšího tažení. Hodil by se nám i na pøespání – jestliže však pouta vašich konvencí tìmto výjimeèným okolnostem vzdorují, mùžeme si najít byty dva.” “Myslím, že budu šastnìjší, když budu vìdìt, že je nìkdo nablízku.” “Tak dobrá,” pøikývl jsem. “Operací èíslo dvì bude opatøení dámské a pánské výbavy. To bychom snad mohli zvládnout každý zvl᚝ – musíme si ovšem dát pozor, abychom nezapomnìli, pro který byt jsme se rozhodli.” “A – ano,” øekla, ale ponìkud nepøesvìdèivì. “Nebojte se, nic se vám nestane,” ujišoval jsem ji. “Zásadnì na nikoho nemluvte a nikdo potom nepozná, že vidíte. Do toho maléru jste se dostala stejnì jen proto, že jste s nìèím takovým vùbec nepoèítala. ‚V zemi slepých jednooký králem‘.” “Ach, ano – to je z té Wellsovy povídky, viïte? – Ale tam nakonec se ukázalo, že to není pravda.” “To záleží na tom, jak si vyložíte slovo zemì – patria v originále,” øekl jsem. “Caecorum in patria luscus rex imperat omnis – jak to poprvé pronesl klasický mudøec jménem Fulonius; víc o nìm, jak se zdá, nikdo neví. Ale toto není žádná organizovaná patria – stát – je to jen chaos. Wells mìl na mysli lidi, kteøí slepotì pøivykli. A moc pochybuji, že se nìco takového stane i v tomto pøípadì – alespoò si to nedovedu pøedstavit.” “Co tedy myslíte, že se stane?” “Moje dohady nemùžou být chytøejší než vaše. Koneènì, brzy už budeme vìdìt víc. Vrame se radìji k tomu, co nás pálí teï. Kde jsme pøestali?” “U výbìru šatstva.” “Ano, už vím, nejde o nic jiného, než vklouznout do krámu, vzít si tam pár vìcièek a zase vyklouznout ven. V centru Londýna trifidy nepotkáme – alespoò teï ještì ne.”

75

“Mluvíte o tom braní vìcí tak samozøejmì,” poznamenala. “Tak samozøejmé mi to zase nepøipadá,” pøiznal jsem. “Ale nejsem si jistý, zda to mám považovat za ctnost – nejspíš to bude jen pouhý zvyk. Tvrdošíjný odpor pohlédnout skuteènosti do tváøe nic nespraví, natož aby nám pomohl. Myslím, že bychom se nemìli cítit jako zlodìji, ale spíš jako – jako nedobrovolní dìdici toho všeho.” “Ano. Máte pravdu,” pøisvìdèila ponìkud neurèitì. Po nìjakou dobu sedìla mlèky. Když opìt promluvila, navázala na svou pøedchozí otázku. “A co potom, až si opatøíme šaty?” “Operace èíslo tøi,” øekl jsem, “a tou bude, s definitivní platností – veèeøe.” S bytem, jak jsem oèekával, nebyly žádné velké potíže. Zamkli jsme auto, nechali jsme je stát pøed zámožnì vyhlížejícím blokem budov a vyšplhali jsme se do tøetího poschodí nejbližšího domu. Nevím, proè jsme se rozhodli právì pro tøetí poschodí, snad proto, že nám pøipadalo tak trochu z cesty. Výbìr bytu probíhal zcela prostì. Zaklepali jsme anebo zazvonili, a když nám nìkdo odpovìdìl, šli jsme o kus dále. Asi pøi ètvrtém pokusu jsme narazili na dveøe, za nimiž se nikdo neozýval. Lùžko západky patentního zámku vylomila jedna poøádná herda ramenem a byli jsme uvnitø. Nikdy jsem nepatøil k lidem, kteøí stonají po bydlení v bytì za 2000 liber roèního nájmu, ale teï jsem pøišel na øadu vìcí, jednoznaènì mluvící ve prospìch takové marnotratnosti. Hádal jsem, že bytoví výtvarníci byli samí mladí muži, obdaøení geniální schopností pro spojení vyspìlého vkusu s prvotøídní kvalitou, která je taky patøiènì drahá. Ústøedním motivem celého bytu byla všudy pøítomnost módy. Tu a tam byla vidìt nepochybná derniers cris, nìkterá z nich oèividnì navrhovaná jako senzace zítøka – kdyby se ovšem svìt ubíral pøedpokládaným smìrem; jiná, alespoò podle mého mínìní, odsouzená k zapomenutí od chvíle, kdy se k nim zrodil nápad. Celek, poznamenaný neteèností k lidským slabùstkám, pùsobil jako

76

dokonalá výstavní expozice – jediná kniha ponechaná nìkolik centimetrù od svého místa, nebo nesprávná barva její obálky by celou tu peèlivì vyváženou rovnováhu a harmonii rázem zbortily, stejnì jako nepozorný návštìvník, který by v šatech nevhodné barvy usedl do nevhodného køesla nebo pohovky. Obrátil jsem se k Joselle, zírající na to s vytøeštìnýma oèima. “Bude nám tenhle pelech staèit, nebo pùjdeme dál?” zeptal jsem se. “Já myslím, že docela ujde,” odpovìdìla. A pak jsme se už brodili mechovým, smetanovì žlutým kobercem, abychom prozkoumali hlubiny bytu. Nepoèítal jsem s nìèím takovým, ale sotva bych asi pøipadl na lepší zpùsob, jak odvést její myšlenky od posledních událostí. Naši prohlídku provázela øada bezdìèných výkøikù, v nichž se mísil obdiv, závist, radost, opovržení a musím pøiznat, že i trocha škodolibosti. Na prahu ložnice se Josella zastavila a zaujala typicky ženský bojovný postoj. “Já budu spát tady,” prohlásila. “Panebože!” vydechl jsem. “Inu, každý podle svého gusta.” “Nebuïte protivný. Sotva budu mít ještì nìkdy pøíležitost okusit, jak chutná dekadence. Mimochodem, copak nevíte, že každá dívka má v sobì nìco z té nejhloupìjší filmové hvìzdièky, A se tedy ta diva ve mnì naposled vydovádí.” “Budiž vám to pøáno,” øekl jsem. “Ale doufám, že se tu najde nìco støízlivìjšího. Nedej bože, abych tady musel spát v posteli s tolika zrcadly na stropì.” “Nad vanou je také jedno,” øekla, když nahlédla do sousední místnosti. “Tak si nejsem jist, jestli to bude vrchol anebo samotné dno dekadence,” poznamenal jsem. “Ale stejnì se nevykoupete. Neteèe teplá voda.” “Ah, doèista jsem zapomnìla. To je ale škoda!” zvolala zklamanì.

77

Prohlídli jsme si ještì zbývající místnosti, ale ty nám už tak senzaèní nepøipadaly. Potom si Josella odešla obstarat šaty. Pøesvìdèil jsem se o stavu zásob a rozhodl, co budeme ještì potøebovat, a pak jsem se také vydal z domu. Když jsem vkroèil do chodby, na jejím opaèném konci se právì otevøely dveøe. Zastavil jsem se a zùstal nehybnì stát. Ze dveøí vyšel mladý muž, vedoucí za ruku svìtlovlasou dívku. Za prahem jí ruku opìt pustil. “Poèkej tady na okamžik, drahoušku,” øekl. Udìlal tøi nebo ètyøi kroky po koberci tlumícím každý zvuk. Napøaženýma rukama nahmatal okno uzavírající chodbu. Sáhl pøímo na jeho klièku a otevøel je. Zahlédl jsem kousek požárního žebøíku. “Co to dìláš, Jimmy?” zeptala se dívka. “Jenom se pøesvìdèuju, jestli jdeme dobøe,” øekl a rychle se k ní vrátil. Nahmatal opìt její ruku. “Pojï, drahoušku.” Táhla ho zpátky. Vzpouzela se. “Jimmy – mnì se odtud nechce. Tady pøinejmenším víme, že jsme ve svém bytì. Jak se budeme venku živit? Jak budeme žít?” “V bytì, drahoušku, se neuživíme vùbec – a bez jídla bychom dlouho nežili. Jen pojï, drahá, neboj se.” “Ale já mám strach. Jimmy, mám strach.” Pøivinula se k nìmu a on ji objal jednou paží kolem ramen. “Všechno bude zas v poøádku, drahoušku. Pojï.” “Ale Jimmy, jdeme špatnì –” “Popletla sis to, drahá. Jdeme správnì.” “Jimmy, já mám takový strach. Pojï, vrátíme se.” “Už je moc pozdì, drahoušku.” U okna se zastavil. Volnou rukou pozornì ohledal, kde stojí. Pak si ji pøitáhl k sobì a pevnì ji objal. “Snad to bylo až pøíliš krásné, aby to mohlo trvat dlouho,” øekl tiše. Miluji tì, má drahá. Strašnì tì miluji.” Nastavila mu ústa k polibku. Zdvihl ji, obrátil se a vystoupil z okna… “Musíš se obrnit hroší kùží,” øekl jsem si. “Musíš. Anebo

78

nevycházet z opilosti. Takovéhle vìci se urèitì odehrávají všude kolem. A budou se odehrávat dál. Nemùžeš jim zabránit. Dejme tomu, že bys jim dal najíst a udržel je ještì nìkolik dalších dní naživu. Ale potom? Musíš si zvyknout a brát, jak to je. Nic jiného ti nezbývá, když se nechceš upít k smrti. Nebudeš-li navzdory tomu všemu bojovat o svùj vlastní život, nepøežije nakonec nikdo… Jedinì ti, kdo se zatvrdí a nepodlehnou soucitu, budou žít dál…” Sehnat všechno, co jsem chtìl, mi trvalo mnohem déle, než jsem poèítal. Ubìhly dobré dvì hodiny, než jsem se dostal zpátky. Pøi potyèce s dveømi mi z náruèí vypadl jeden nebo dva balíèky. Vzápìtí se z onoho pøenìžného pokoje ozval Josellin hlas, rozechvìlý jistou nervozitou. “To jsem jenom já,” ujistil jsem ji z pøedsínì. Shodil jsem svùj náklad v kuchyni a vrátil jsem se pro vìci, které jsem upustil. Pøed jejími dveømi jsem ze zastavil. “Dovnitø teï nemùžete,” øekla. “To jsem ani nechtìl,” bránil jsem se. “Chci se jen zeptat, jestli umíte vaøit?” “Nejlíp ovládám vejce natvrdo,” odpovìdìl tlumený hlas. “To jsem si mohl myslet. Budeme se muset uèit spoustì vìcí.” Vrátil jsem se do kuchynì. Postavil jsem na zbyteèný elektrický sporák petrolejový vaøiè a pustil jsem se do práce. Když jsem pak na malý stolek v obývacím pokoji rozložil talíøe, pøipadal mi výsledek docela slušný. Abych své dílo korunoval, pøinesl jsem ještì pár svíèek a svícnù a zapálil je. Po Joselle nebylo stále ani vidu, pøestože jsem pøed krátkou chvílí zaslechl šplouchání tekoucí vody. Zavolal jsem na ni. “Už jdu,” odpovìdìla. Pøistoupil jsem k oknu a vyhlédl ven. Zcela vìdomì jsem se poèal se vším louèit. Sluce stálo nízko nad obzorem. Vìže, vížky a fasády z portlandského mramoru byly proti tmavìjící obloze bílé a rùžové. Tu tam byly vidìt další požáry. Dým stoupal vzhùru

79

v mohutných èerných sloupech a u jejich úpatí vyrážely chvílemi rudé jazyky plamenù. Po zítøku již patrnì nikdy nespatøím nìkteré z tìch dùvìrnì známých budov, øíkal jsem si. Jednou snad pøijde èas, kdy se budeme moci vrátit – ale to už nebude totéž mìsto. Požáry a poèasí na nìm vykonají své dílo; bude na pohled mrtvé a opuštìné. Ale z dálky si dosud podrželo škrabošku živoucího mìsta. Otec mi kdysi vyprávìl, jak za války proti Hitlerovi chodíval po Londýnì s oèima otevøenìjšíma než kdy pøedtím a všímal si krás, o kterých do té doby nevìdìl – a louèil se s tím vším. A já mìl nyní podobný pocit. Snad ještì horší. Tu válku pøetrvalo daleko víc, než kdo vùbec doufal – ale toto byl nepøítel, pøed nímž nebylo úniku. Tentokrát mìstu nehrozilo zborcení èi pohlcení v plamenné výhni; jenom dlouhý, pozvolný, nevyhnutelný proces rozkladu a zkázy. Jak jsem tam tak stál a hledìl na mìsto, mé srdce stále odmítalo uvìøit, co mi øíkal rozum. Stále jsem mìl dojem, že je to pøíliš rozsáhlá, pøíliš nepøirozená rána, aby mohla být skuteèná. A pøitom jsem vìdìl, že to rozhodnì není poprvé, co se nìco takového stalo. V pouštích a porostech asijských džunglí byly pohøbeny mrtvoly jiných velkých mìst. Nìkterá z nich zemøela tak dávno, že spolu s nimi zanikla i jejich jména. A jejich obyvatelùm jistì nepøipadal rozklad tìchto mìst o nic pravdìpodobnìjší èi možnìjší než pøipadalo odumírání moderního velkomìsta mnì… Víra, že tady se nic takového stát nemùže, musela být jednou z nejtužších a nejkonejšivìjších halucinací lidstva, uvažoval jsem – víra, že nᚠomezený èas a místo pobytu jsou mimo každé kataklysma. A teï k nìmu došlo. Nemìl-li se stát nìjaký zázrak, hledìl jsem na poèátek konce Londýna – a bylo velice pravdìpodobné, že v této chvíli jiní muži, v mnohém mnì podobní, pøihlížejí poèátku konce New Yorku, Paøíže, San Franciska, Buenos Aires, Bombaje a všech ostatních mìst svìta, jež byla pøedurèena, aby se ubírala stejnou cestou jako ta pøedešlá, utopená v neprostupných džunglích. Stále jsem ještì hledìl ven,

80

když za mými zády cosi šustlo. Otoèil jsem se a spatøil, že do pokoje vstoupila Josella. Byla obleèena v dlouhé veèerní toaletì z toho nejblankytnìjšího žoržetu a pøes ni mìla pøehozen krátký kabátek z bílé kožešiny. Kolem krku mìla prostý øetízek, z jehož pøívìsku blýskalo nìkolik démantù; další kameny, sice menší, ale stejnì nádherné barvy, se tøpytily na jejích klipsech. Vlasy a tváø mìla upraveny, jako by právì vystoupila ze salónu krásy. S datlím ukotem støíbrných støevíèkù a mìòavými záblesky punèoch utkaných z babího léta pøešla pokojem. Zíral jsem na ni neschopen slova a nepatrný úsmìv na jejích rtech pohasínal. “Nelíbím se vám?” zeptala se v jakémsi dìtském polozklamání. “Vypadáte ohromnì – jste rozkošná,” vykoktal jsem. “Já – víte, já prostì nic takového neèekal…” Chtìlo to daleko víc. Bylo mi zøejmé, že tato okázalost má jen velice málo, pokud vùbec nìco, spoleèného se mnou. “Louèíte se?” øekl jsem. Pohled jejích oèí se zmìnil. “Tak vy mi rozumíte. Doufala jsem, že to pochopíte.” “Myslím, že chápu. Jsem rád, že jste se takhle oblékla. Jednou to bude krásná vzpomínka,” øekl jsem. Podal jsem jí ruku a zavedl ji k oknu. “Já jsem se také louèil – s tímhle.” Co se odehrávalo v její mysli, zatímco jsme tam tak stáli bok po boku, zùstane provždy jejím tajemstvím. V té mé se jako v kaleidoskopu pøesypávaly støípky života a svìta, co už pominuly – ale snad bych to mìl pøirovnat spíše k listování obrovským albem fotografií, komentovaných jediným, všezahrnujícím slovem ‚vzpomínáš?‘. Dlouho jsme se dívali, ztraceni v myšlenkách. Pak si Josella povzdychla. Pohlédla na své šaty a pøejela prsty po jemném hedvábí. “Je to hloupé? – Když hoøí Øím?” øekla s trochu provinilým úsmìvem. “Ne – je to rozkošné,” øekl jsem. “Dìkuji vám, že jste to udìlala. Je to gesto – i pøipomínka, že tu pøes všechny chyby bylo tolik

81

krásy. Nemohla jste udìlat nic lepšího – a vypadat pùvabnìji.” Její úsmìv pøestal být provinilý. “Dìkuji vám, Bille.” Zmlkla. Po chvilce dodala: “Už jsem vám vùbec za nìco podìkovala? Myslím, že ještì ne. A kdybyste mi nepomohl, když –” “Ale nebýt vás,” namítl jsem, “ležel bych teï pravdìpodobnì opilý a sentimentální jak stará baba v nìjakém baru. Já vám taky vdìèím za mnohé. V téhle dobì rozhodnì není dobré být samotný.” A potom, abych pøevedl øeè na jiné téma, jsem pøipojil: “A když tak mluvím o pití, našel jsem tu výborné amontillado a ještì hromadu jiného skvìlého pitiva, které mùže následovat. Vybrali jsme si velice vybraný byt.” Nalil jsem sherry a pozdvihli jsme sklenky. “Na zdraví, sílu – a štìstí,” øekl jsem. Pøikývla. Napili jsem se. “Co kdyby se majitel toho všeho znièehonic vrátil?” zeptala se Josella, když jsme se pustili do draze chutnající paštièky. “V tom pøípadì bychom mu – anebo jí všechno vysvìtlili a on – nebo ona by byli jistì rádi, že je tu nìkdo, kdo jim dokonce mùže øíct, co je v té které láhvi a tak dále – ale nemyslím, že se to stane.” “Ne,” pøikývla zamyšlenì. “Asi ne. Je to dost nepravdìpodobné. Zajímalo by mì –” Rozhlédla se pokojem. Pak se její oèi zastavily na bílém žlábkovitém piedestalu. “Rádio jste už jistì zkoušel, viïte – pøedpokládám aspoò, že tahle vìc je rádio, nebo ne?” “Je to taky televizor,” øekl jsem. “Ale není k nièemu. Nejde proud.” “Ovšem. Zapomnìla jsem. Poèítám, že na takovéhle vìci budeme ještì dlouho zapomínat.” “Ale zkusil jsem to, když jsem byl venku,” øekl jsem. “S bateriovým pøijímaèem. Nic jsem neslyšel. Všechna pásma mlèí jako hrob.” “Znamená to, že to takhle vypadá všude?” “Mám strach, že ano. Kolem ètyøiceti metrù cosi slabì pípalo.

82

Jinak nic. Ani ten obvyklý praskot. Rád bych vìdìl, odkud se ten chudák ozýval a kdo to byl.” “Èekají nás asi perné chvíle, co, Bille?” “Víte – ne, nemíním si kazit veèeøi,” øekl jsem. “Nejdøív to pøíjemné a potom teprve práce – a budoucnost znamená jen a jen práci. Bavme se radìji o nìèem zajímavém, tøeba o tom, kolik jste mìla lásek a proè si vás už dávno nikdo nevzal – nebo vzal? Vidíte, jak málo o vás vím. Povìzte mi své kurikulum.” “Proè ne,” øekla. “Narodila jsem se tøi míle odsud. Moje matka z toho velkou radost tenkrát nemìla.” Zdvihl jsem oboèí. “Víte, usmyslela si, že bych se mìla narodit coby Amerièanka. Ale než pøijelo auto, které ji mìlo odvézt na letištì, bylo už pøíliš pozdì. Byla to velmi impulzivní žena – myslím, že jsem zdìdila nìco z její povahy.” Žvatlala dále. Na jejím mládí sice nic mimoøádnì pozoruhodného nebylo, ale mám dojem, že jí dìlalo dobøe, když o nìm mohla vyprávìt a na chvíli zapomenout, kde jsme. S radostí jsem naslouchal jejím klábosení o tìch známých a milých vìcech, které ze svìta venku nenávratnì zmizely. Hravì jsme se pøenesli pøes dobu dìtství, školní dny i ‚první kroky do svìta‘… “Když mi bylo devatenáct, málem jsem se provdala,” pøiznala, “ale dneska jsem ráda, že k tomu nedošlo. Tenkrát jsem si to ovšem nemyslela. Strašnì jsem se s tatínkem pohádala, když nám to zatrhl, protože on samozøejmì hned poznal, že Lionel je ventra a…” “Cože?” pøerušil jsem ji. “Ventra. Napùl flákaè, napùl podvodník – takový ten barový typ. A tak jsem tenkrát pøerušila s rodinou všechny styky a žila jsem s jednou kamarádkou, která mìla svùj vlastní byt. Rodina mi zas na oplátku pøestala vyplácet mìsíèní kapesné. Což od nich bylo dost hloupé. Protože to mohlo mít docela opaèný výsledek, než jaký si slibovali. Náhodou se to nestalo, ponìvadž jsem mìla dojem, že všechna dìvèata, která jsem znala a s kterými to tak dopadlo, vedou strašnì vyèerpávající život. Skoro žádná legrace,

83

navíc spousty žárlivých výstupù – a tolik, tolik plánování. Nikdy byste nevìøil, co to dá vymýšlení, udržet jedno nebo dvì další želízka v ohni – nebo bych snad mìla øíct dvì až tøi rezervní želízka –” zamyslela se. “To je jedno,” øekl jsem. “V základì mi to došlo. Nechtìla jste prostì žádná želízka.” “Vidím, že jste intuitivní povaha. Ale tak jako tak, na své pøítelkyni, které patøil ten byt jsem cizopasit nemohla. Potøebovala jsem nutnì peníze, a tak jsem napsala knihu.” Mìl jsem dojem, že jsem se pøeslechl. “Opsala jste knihu?” chtìl jsem vìdìt. “Napsala jsem knihu.” Pohlédla na mne a usmála se. “Musím asi vypadat strašnì pitomouèce – zrovna takhle se na mì díval každý, komu jsem øekla, že píšu knihu. Podotýkám, že to nebyla moc dobrá knížka – nic takového, jako píše Aldous nebo Charles nebo ti ostatní, ale zabrala.” Zdržel jsem se otázky, kterého z mnoha možných Charlesù má na mysli, a prostì jsem se zeptal: “Chcete øíct, že ji vytiskli?” “Ach, ano. A vynesla mi taky dost penìz. Filmová práva –” “Co to bylo za knihu?” zeptal jsem se zvìdavì. “Jmenovala se Mým dobrodružstvím je sex.” Chvilku jsem vyjevenì zíral a pak jsem se praštil do èela. “Josella Playtonová, no ovšem. Poøád jsem si nemohl vzpomenout, proè je mi vaše jméno tak povìdomé. Tak to jste napsala vy?” dodal jsem nevìøícnì. Nechápal jsem, proè jsem na to nepøišel døív. Její fotografie – a pøi pohledu na originál jsem musel pøiznat, že ne právì podaøené, jste našli doslova všude, právì tak jako její knihu. Dvì velké veøejné knihovny ji odmítly pùjèovat, patrnì už pro samotný název. Tím byl úspìch knihy zajištìn a její prodej závratnì stoupal, až dosáhl takøka sta tisícù výtiskù. Josella se tlumenì rozchichotala. Byl jsem tomu rád. “Ach, bože,” øekla. “Vy se tváøíte stejnì jako moji pøíbuzní.”

84

“Nemohu jim to mít za zlé.” “Èetl jste to?” zeptala se. Zavrtìl jsem hlavou. Povzdychla si. “Lidi jsou stejnì zvláštní. Znáte z té knihy právì jen název a pamatujete si, jakou mìla reklamu, a už vás to šokuje. A pøitom je to docela neškodná knížeèka, opravdu. Smìsice namyšlené zelené a rùžové romantiky, øíznutá špetkou holèièího rumìnce. S tím názvem jsem ale mìla skvìlý nápad.” “To záleží na tom, co myslíte slovem skvìlý,” poznamenal jsem. “Ale dala jste té knize také vlastní jméno.” “To byla ovšem chyba,” souhlasila. “Vydavatelé mì pøesvìdèovali, že to tak bude lepší kvùli reklamì. Ze svého hlediska mìli pravdu. Stala jsem se nakrátko známou osobností – musela jsem se vždycky v duchu øehtat, když jsem vidìla, jak si mne lidé v restauracích i jinde zkoumavì prohlížejí – zdálo se mi, že si nemohou srovnat v hlavì to, co vidí, s tím, co si myslí. Do bytu mé pøítelkynì se zaèala hrnut fùra lidí, kteøí mi mohli být ukradeni, a tak abych od nic mìla pokoj a protože jsem už dokázala, že se domù vracet nemusím, vrátila jsem se pod rodnou støechu. Ta kniha ale všechno tak trochu pokazila. Každý bral titul doslova. Myslím, že od jejího vydání jsem byla v neustálé obranì proti lidem, které nesnáším – a ti, kteøí se mi zamlouvali, ti se buï báli, nebo byli šokováni. Co je na tom mrzuté, že to vùbec prostopášná kniha nebyla – byla jen hloupì provokativní, a to mohl každý citlivý ètenáø poznat.” Zamyšlenì se odmlèela. Napadlo mì, že citliví ètenáøi díla Mým dobrodružstvím je sex patrnì usoudili, že i jeho autorka je hloupì provokativní, ale radìji jsem zùstal zticha. Pošetilosti mládí uvádí do rozpakù jistì každého z nás – ale pošetilosti mládí, které dosáhly finanèního úspìchu, lidé jaksi neradi promíjejí. “Všechno se tím nìjak zmìnilo,” postìžovala si. “Psala jsem další knihu, abych zas uvedla všechno na pravou míru. Ale jsem ráda, že ji nikdy nedokonèím – byla by trochu trpká.”

85

“Mìla taky tak pobuøující titul?” zeptal jsem se. Zavrtìla hlavu: “Mìla se jmenovat Zde spoèívá opuštìná.” “Hmm – to nezní tak øíznì jako ten první název,” øekl jsem. “Citát?” “Ano,” pøikývla. “Z pana Congreva: ‚Zde spoèívá opuštìná panna pøesycená láskou‘.” “Ach – tak,” vydechl jsem a chvíli jsem nad tím uvažoval. “A teï je naèase,” navrhl jsem, “abychom se pustili do plánování dalších krokù. Mohu nejdøív vychrlit pár poznámek?” Rozvalovali jsme se ve dvou bájeènì pohodlných køeslech. Na nízkém stolku mezi námi stál kávovar a dvì sklenièky. V té menší bylo Josellino cointreau. Plutokraticky vyhlížející bachratá èíše s lžièkou nepøedstavitelnì drahého koòaku patøil mnì. Josella vyfoukla obláèek dýmu a usrkla ze svého likéru. Vychutnávajíc jeho chu, zaklonila se a øekla: “Zajímalo by mì, jestli si ještì nìkdy budeme pochutnávat na èerstvých pomeranèích? No nic, spuste.” “Tak pøedevším – nemá cenu, abychom si zastírali skuteènost. Nejlepší bude, když odsud co nejdøíve vypadneme. Když ne hned zítra, pak rozhodnì pozítøí. Jistì už zaèínáte chápat, k èemu tady dojde. Vodárenské nádrže jsou poøád ještì plné vody. Zakrátko nebudou. Mìsto zaène páchnout jako jediný kanál. Už teï leží na ulicích mrtvoly – a každým dnem jich bude víc.” Neušlo mi, že se otøásla. Ve svém pøehledu jsem na chvíli zcela opomnìl, že moje slova pro ni mohou mít ještì jiný význam. Radìji jsem chvatnì pokraèoval: “Mùže z toho být tyfus nebo cholera nebo bùhvíco. Proto je dùležité dostat se z mìsta døív, než nìco takového vypukne.” Souhlasnì pøikývla. “Další otázkou potom je, kam se odebereme. Napadá vás nìco?” zeptal jsem se. “Hmm – øekla bych, že bychom se mìli uklidit nìkam stranou. Nìkam, kde by byl spolehlivý zdroj nezávadné pitné vody, tøeba studnì. A domnívám se, že by to mìlo být to nejvýše položené

86

místo, kam se pohodlnì dostaneme – takové, kde by vál neustále èistý vítr.” “Ano,” øekl jsem, “na ten èistý vítr jsem nevzpomnìl, ale máte pravdu. Aby to bylo nìkde na kopci a aby tam byl spolehlivý zdroj vody – to nebude tak snadné najít.” Krátce jsem zauvažoval. “V jezerní oblasti? Ne, to je moc daleko. A co nìkde ve Walesu? Anebo v Exmooru èi Dartmooru – nebo snad dole v Cornwallu? Kolem Land’s Endu bychom mìli pøevážnì severozápadní vítr, který fouká od Atlantiku a je naprosto èistý. Ale to je také daleko. Budeme znaènì závislí na mìstech, až do nich bude zas možno bez nebezpeèí vstoupit.” “A co Sussexská pahorkatina?” navrhla Josella. “Znám tam jeden krásný starý statek na severní stranì, na svazích obrácených k Pullboroughu. Na samém vrcholku kopce to sice není, ale je to dost vysoko ve stráni. Je tam vìtrné èerpadlo a mám dojem, že i vlastní malá elektrárna. Všechno tam bylo pøedìláno a zmodernizováno.” “To vypadá lákavì, øekl bych. Ale je to trochu blízko hustì osídlených míst. Nebylo by lepší zakotvit nìkde dále?” “Nevím, byl to jen návrh. Jak dlouho asi mùže trvat, než se zas budeme moci bezpeènì vrátit do mìst?” “Nemám nejmenší tušení,” pøiznal jsem. “Øekl bych, že asi rok – ale mùže to být dostateènì bezpeèná lhùta?” “Hmm. Rozumím. Ale když odjedeme pøíliš daleko, budeme mít pozdìji potíže s dopravou zásob.” “Jistì, pøípadná poznámka,” souhlasil jsem. Otázku koneèného cíle jsme prozatím odložili stranou a domluvili jsme se na podrobnostech odjezdu z mìsta. Rozhodli jsme se, že ráno si nejprve opatøíme auto – prostorný náklaïák – spoleènì jsme sepsali seznam nezbytností, jež do nìho naložíme. Podaøí-li se nám všechno nashromáždit, vydáme se na cestu ještì veèer, pokud ne – a seznam se rozrùstal do délky, která tuto možnost takøka

87

vyluèovala – budeme riskovat ještì další noc v Londýnì a odjedeme až pozítøí. Byla bezmála pùlnoc, když jsme k seznamu nejnutnìjších vìcí pøipojili také naše druhoøadé osobní potøeby. Výsledek pøipomínal katalog obchodního domu. Ale i kdyby nám neposloužil k nièemu jinému, než aby pro zbytek veèera odvedl naše myšlenky od nás samotných, nebyla by naše námaha marná. “Jsem ospalá,” øekla Josella a vstala. “A hedvábná prostìradla na mé rozkošnické posteli již èekají.” Zdálo se, že se po tlustém koberci pøímo vznáší. S rukou na klice se zastavila, obrátila se, a vážnì si zmìøila svùj obraz v dlouhém zrcadle. “Užily jsme si fùru legrace,” øekla a políbila své dvojnici ruku. “Dobrou noc, mámivý, sladký pøelude,” rozlouèil jsem se. S lehkým úsmìvem se otoèila a proplula dveømi jako mlha odvanutá vìtrem. Nalil jsme si poslední kapku toho bájeèného koòaku, nahøál jsem jej v dlaních a zvolna upíjel. “Už nikdy nic takového neuvidíš,” øekl jsem si. “Sic transit…” A potom, døív než jsem mohl propadnout krajní skleslosti, odebral jsem se na své skromnìjší lože. Byl jsem již na hranici spánku, když se ozvalo tiché zaklepání na dveøe. “Bille,” pronesl Josellin hlas. “Pojï sem rychle. Vidím nìjaké svìtlo.” “Jaké svìtlo?” zeptal jsem se, vyhrabávaje se z postele. “Venku. Pojï se podívat.” Stála v pøedsíni zahalená v rouchu, jež mohlo patøit jedinì vlastníku té obdivuhodné ložnice. “Proboha!” vydechl jsem nervóznì. “Neblázni,” øekla podráždìnì. “A pojï se podívat na to svìtlo.” Nìjaké svìtlo jsem rozhodnì vidìl. Když jsem vyhlédl z jejího okna ve smìru, kde jsem tušil severovýchod, spatøil jsem jasný kužel svìtla, jakoby z reflektoru, obrácený kolmo vzhùru.

88

“To musí znamenat, že je tam nìkdo další, kdo vidí,” øekla. “Ano,” souhlasil jsem. Snažil jsem se pramen svìtla urèit blíže, ale okolní temnota mi to nedovolila. Nebylo to pøíliš daleko, tím jsem si byl jistý, a protože proudilo zdánlivì zprostøedka vzduchu, bylo pravdìpodobnì umístìno na nìjaké vysoké budovì. Zaváhal jsem. “Necháme to radìji na zítra,” rozhodl jsem. Myšlenka, že bychom se za tím svìtlem mìli vydat do temných ulic, se mi nezamlouvala ani v nejmenším. A bylo dokonce možné – i když dost nepravdìpodobné, nicménì možné – že to byla léèka. Chytrý a zoufalý slepec by jistì dokázal takový reflektor zapojit i po hmatu. Øekl jsem si o pilníèek na nehty a podøepl jsem, abych se dostal oèima na stejnou úroveò s okenním rámem. Špièkou pilníku jsem pak peèlivì vyrýpal do laku rysku, oznaèující pøesný smìr zdroje svìtelného kužele. Potom jsem se vrátil do svého pokoje. Ještì hodinu nebo dokonce déle jsem zùstal vzhùru. Noc jen násobila ticho mìsta a zvuky, jež je porušovaly, znìly v její temnotì ještì bezútìšnìji. Obèas se z ulice vznesly pronikavé, hysterií pøeskakující hlasy. V jednu chvíli zaznìl do kosti zmrazující výkøik, který jako by se popásal na svém úniku z pøíèetnosti. Odkudsi z blízkého sousedství pøicházel nekoneèný, beznadìjný pláè. Dvakrát jsem také zaslechl ostré tøesknutí rány z pistole… Ze srdce jsem pøitom dìkoval tomu, co svedlo mne a Josellu dohromady. Naprostá osamìlost byla tehdy tím nejhorším, co jsem si dovedl pøedstavit. Sám by èlovìk nebyl nic. Spoleènost dávala existenci smysl a smysl existence pomáhal držet chorobné obavy v šachu. Snažil jsem se ty zvuky odehnat myšlenkami na to, co musím udìlat pøíštího a následujícího dne a ve všech dalších; zapudit je dohady po významu onoho svìtla a jakým zpùsobem by mohlo ovlivnit nᚠdalší osud. Ale nedaleký pláè ne a ne ustat. Pøipomínal mi všechno, co jsem toho dne vidìl a co uvidím i zítra… Náhle mne vyburcovalo slabé zaskøípìní otevíraných dveøí. Bleskurychle jsem se posadil. Byla to Josella se svíèkou v ruce. Oèi mìla široce

89

rozevøené a temné. Plakala. “Nemùžu usnout,” øekla. “Bojím se – hroznì se bojím. Slyšíš – slyšíš ty chudáky? Já to snad nevydržím…” Pøišla si jako malé dítì pro trochu útìchy. Nejsem si jist, kdo z nás ji potøeboval víc. Usnula døív než já, s hlavou na mém rameni. Vzpomínky na prošlý den mi nedopøávaly pokoje. Koneènì jsem však pøece jen usnul. Má poslední vzpomínka patøila krásnému, smutnému hlasu dìvèete, jež zpívalo: Tak už se tedy nebudeme za nocí toulávat…

90

NOVÍ PØÁTELÉ Když jsem se probudil, uslyšel jsem, že Josella se již pilnì otáèí v kuchyni. Moje hodinky ukazovaly skoro sedm. Než jsem se pracnì oholil ve studené vodì a oblékl, linula se bytem vùnì topinek a kávy. Josellu jsem zastihl u pánve nad petrolejovým vaøièem. Chovala se s jistotou a klidem, které v nièem nepøipomínaly vydìšené dìvèe z minulé noci. A poèínala si také velice prakticky. “Bohužel, máme jen kondenzované mléko. Lednièka nefunguje. Ale všechno ostatní je, jak má být,” øekla. Chvíli jsem ani nemohl uvìøit, že tato úèelnì obleèená postavièka pøede mnou je totožná s plesovým pøeludem z vèerejšího veèera. Rozhodla se pro temnì modrý lyžaøský oblek s bílými ponožkami, pøerolovanými pøes pevné vysoké boty. Namísto nešikovné kudly, kterou jsem jí vèera vybral já, mìla na tmavém opasku pøipjat pìknì vypracovaný lovecký tesák. Nevím, jak jsem si ji pøedstavoval obleèenou, èi zda mne nìco takového vùbec napadlo, ale praktiènost její volby byla rozhodnì jediným dojmem, který jsem v té chvíli zaznamenal. “Oblékla jsem se dobøe?” zeptala se. “Výbornì,” ujistil jsem ji. Pohlédl jsem na sebe. “Taky jsem mohl myslet trochu dopøedu. Dvouøaïák není zrovna nejvhodnìjší pro fušku, kterou máme pøed sebou,” dodal jsem. “Mohl ses obléct líp,” pøisvìdèila s kritickým pohledem na mé pomaèkané šaty. “To svìtlo, co jsme vèera vidìli,” pokraèovala, “pøicházelo z vìže univerzity – jsem si tím skoro jistá. Žádná jiná význaènìjší budova v tom smìru není. A vzdálenost, jak se zdá, taky odpovídá.” Vešel jsem do její ložnice a podíval jsem se ve smìru rýhy, kterou jsem vyrýpal do okenního rámu. Mìla pravdu, rýha ukazovala pøímo k vìži. A ještì nìèeho jsem si všiml. Ze stožáru na vìži vlály dvì vlajky. Jedna mohla zùstat vztyèena náhodou, ale dvì byly nepochybnì zámìrným signálem; denním ekvivalentem

91

svìtla. Pøi snídani jsme se dohodli, že nᚠplánovaný program zatím ještì odložíme a nejprve prozkoumáme, kdo se to usídlil ve vìži. Asi o pùl hodiny pozdìji jsme z bytu odešli. Nᚠstejšn, zaparkovaný uprostøed ulice, unikl dle mého oèekávání pozornosti a zùstal nedotèen. Bez dalších okolkù jsme naskládali Joselliny kuføíky s prádlem a šaty k trifidím zbraním do zadní èásti vozu a vyrazili jsme. Bylo vidìt jen velice málo lidí. Únava a chlad je patrnì upozornili, že nadešla noc, a jen pár se jich dosud vynoøilo z úkrytù, které si vyhledali k pøespání. Ti, jež jsme vidìli, se drželi spíš okraje chodníkù, než u zdí jako pøedchozího dne. Vìtšina z nich mìla v rukou hole nebo zlomené kusy døeva, kterými si oukávali cestu podél obrubníkù. Kráèelo se jim tak snadnìji než podél domovních prùèelí, pøerušovaných vchody a výènìlky, a klepání holí také zmenšovalo možnost srážek. Projíždìli jsme ulicemi bez vìtších obtíží a zanedlouho jsme již zahnuli do Store Street, na jejímž druhém konci se proti nám vztyèila vìž univerzity. “Pøibrzdi,” øekla Josella, jakmile jsme vjeli do prázdné ulice. “Zdá se mi, že se pøed vraty nìco dìje.” Mìla pravdu. Když jsme pøijeli blíže, uvidìli jsme na konci ulice nikoli zanedbatelný dav. Pøedchozí den nám podobné davy jaksepatøí zprotivil. Strhl jsem prudce vùz do Gower Street, ujel ještì nìjakých padesát metrù a zastavil. “Co se tam dìje? Podíváme se tam, anebo tiše zmizíme?” “Já bych øekla, abychom se tam podívali,” odpovìdìla bez váhání Josella. “Dobrá. Jsem pro,” prohlásil jsem. “Trochu to tady znám,” dodala. “Tamhle za tìmi domy je zahrada. Kdybychom se tam dostali, mìli bychom uvidìt, co se tam dìje, aniž se do toho zapleteme.” Vystoupili jsme z auta a zaèali s nadìjí nahlížet do suterénních vchodù. Ve tøetím jsme našli otevøené dveøe. Chodba procházející domem vedla pøímo do zahrady, spoleèné hned dobrému tuctu

92

domù. Mìla ponìkud zvláštní polohu, nebo její vìtší èást byla na úrovni suterénù a tudíž níže než okolní ulice, ale na vzdálenìjší stranì, pøilehlé k budovì univerzity, se zdvihala terasovitì vzhùru a od ulice ji oddìlovala vysoká železná vrata a nízká zídka. Za tou už bylo slyšet jednolité huèení davu. Pøešli jsme trávník, vystoupili po strmé štìrkované pìšinì a kryli jsme se za køovím, odkud jsme mohli všechno dobøe sledovat. Zástup pøed vraty univerzity se skládal z nìkolika stovek mužù a žen. Byl vìtší, než jsme soudili podle hluku, a já si poprvé uvìdomil, oè tišší a neèinnìjší je dav slepcù oproti pomìrnì stejnému davu vidomých. Je to docela pøirozené, já vám, nebo slepci jsou odkázání takøka výhradnì na své uši, chtìjí-li se dovìdìt, co se kolem dìje, takže klid jednoho každého je výhodou pro všechny, ale až do tohoto okamžiku mi to tak zøejmé nebylo. Cokoli se tu odehrávalo, odehrávalo se v èele davu. Podaøilo se nám najít menší vyvýšeninu, která nám umožnila dobrý výhled pøes hlavy davu na vrata. Skrze jejich møíže hovoøil vemlouvavì jakýsi muž v placaté èepici, ale nezdálo se, že by jeho slova mìla valný úspìch, nebo odpovìdí druhého úèastníka rozhovoru, muže stojícího za vraty, sestávaly výluènì z odmítavého vrtìní hlavy. “Co se tam dìje?” zeptala se Josella. Pomohl jsem jí k sobì nahoru. Výmluvný muž se nyní otoèil, takže jsme si ho mohli prohlédnout z profilu. Mìl pøímý, úzký nos, ponìkud kostnaté rysy a hádal jsem mu kolem tøiceti. Vlasy, pokud byly zpod èepice vidìt, mìl tmavé, ale mnohem nápadnìjší než jeho zjev byla náruživost jeho chování. Jak se debata skrze møížoví vrat rozvíjela, aniž k nìèemu vedla, nabýval jeho hlas na síle a dùrazu – nicménì na toho druhého to nijak viditelnì nepùsobilo. Nebylo pochyb, že muž za vraty vidí; oèi za brýlemi s kostìnými obrouèkami pozornì sledovaly výjev pøed sebou. O nìkolik metrù za ním stál hlouèek tøí dalších mužù, jejichž stav nevzbuzoval pochyby o nic vìtší. Stejnì jako jejich mluvèí pohlíželi na dav a jeho øeèníka s bedlivou

93

pozorností. Muž na naší stranì se dostal do varu. Zdvihl hlas, jako by hovoøil právì tak pro uši davu za sebou, jako k mužùm za møížemi. “Tak poslouchejte,” øekl rozhoøèenì. “Tihle tady mají stejný právo na život jako vy, nebo snad ne, sakra? Jejich vina to není, že jsou slepí. To není nièí vina – ale vaše vina bude, jestli je necháte chcípnout hlady, a to vy dobøe víte.” Jeho projev byl podivuhodnou smìsicí hrubosti a vzdìlání, takže ho bylo tìžko nìkam zaøadit – jako by mu nebyla zcela vlastní ani jedna z tìchto poloh. “Ukazuji jim, kde jsou potraviny. Dìlám pro nì, co mùžu, ale proboha, jsme na to docela sám a jich jsou tisíce. Vy byste jim taky mohli shánìt jídlo – ale vy dìláte co? – ksakru! Co pro nì vùbec dìláte? Takovýhle kulový, nic víc. Máte plnou hubu øeèí, ale staráte se zrovna vo svou vlastní všivou kùži. Takový, jako jste vy, znám moc dobøe. ‚Èert tì vem, bráško, hlavnì když mnì nic neschází‘ – to je vaše motto.” S opovržením si odplivl a napøáhl v øeènickém gestu dlouhou paži. “Tamhle,” øekl, zahrnuje do toho pohybu celý Londýn, “tamhle èekají tisíce nešastníkù, až jim nìkdo ukáže, kde si vzít jídlo, kterýho je poøád habadìj. – A vy byste jim mohli pomoct. Staèilo by, kdybyste je vodili. Ale pomáháte jim? Pomáháte jim, vy gauneøi? Ani nápad, to se tu radši zabedníte a necháte je klidnì vyhladovìt, tøebaže by každý z vás dokázal udržovat stovky tìch chudákù naživu jenom tím, že by je vodil a ukazoval jim, kde najít žrádlo. Pro boha všemohoucího, copak nejste lidi?” Zalykal se vztekem. Mìl o co se brát. Ucítil jsem na paži Josellino sevøení a zval jsem ji kolem ramen. Muž na druhé stranì vrat cosi øekl, ale z našeho místa jsme mu nerozumìli. “Jak dlouho?” køièel muž na naší stranì. “Jak má sakra vìdìt, jak dlouho ještì jídlo vydrží? Já vím jenom to, že když takový parchanti, jako jste vy, nepotáhnou s náma a nepíchnou nám, moc živejch nezbude, až koneènì pøijdou a zaènou dávat tenhle velemaglajz do figury.” Zmlkl a metal chvíli oèima blesky na svého odpùrce. “Já vím, co

94

za tím vìzí, vy totiž máte strach – bojíte se shánìt jim jídlo. A proè? Protože èím víc toho snìdí, tím míò zùstane pro tu vaši sebranku. To je vono, co? V tom je celá pravda – ale vy nemáte ani tolik odvahy, abyste to pøiznali.” Ani tentokrát jsme nerozumìli odpovìdi toho druhého, ale a øekl cokoli, øeèníka to nikterak neuspokojilo. Okamžik mlèky zachmuøenì zíral skrz møíže. Potom øekl: “Tak dobrá – a je tedy po vašem!” Bleskurychle prostrèil ruku møížemi a popadl muže na druhé stranì za paži. Prudce ji protáhl møíží a zkroutil. Volnou rukou pak hrábl po nejbližším slepci a pøedal mu protivníkovu paži. “Pevnì ho drž, kamaráde,” øekl a skoèil k hlavnímu uzávìru vrat. Muž za vraty se vzpamatoval z prvního pøekvapení. Zády k møížím, snažil se divoce vyprostit s pomocí volné ruky. Náhodou pøitom udeøil slepce do oblièeje. Ten vykøikl, ale sevøel ho ještì pevnìji. Vùdce davu se zatím pokoušel vyviklat uzávìr vrat. Vtom práskla puška. Kulka pleskla o møížoví, odrazila se o nì a pak ještì o zeï budovy. Vùdce se nerozhodnì zarazil. Za jeho zády se zdvihla vlna nadávek a jeden dva zdìšené výkøiky. Zástup se navalil kupøedu a zase zpátky, jakoby v nejistotì, zda vzít do zajeèích, nebo na vrata zaútoèit. Rozhodli za nì ti na dvoøe. Spatøil jsme, jak si nìjaký mladì vyhlížející muž nasazuje cosi pod rameno, a jakmile se ozval štìkot samopalu, strhl jsem Josellu k zemi. Bylo zøejmé, že støelba jde úmyslnì vysoko, nicménì její rachot a hvízdání odražených støel nahánìlo strach. Jedna krátká dávka všechno urovnala. Když jsme opìt zdvihli hlavy, uvidìli jsme, že zástup se rozpadl a slepci tápají do všech stran, prchajíce do bezpeèí. Jejich vùdce se ještì krátce zastavil, aby zaøval nìco nesrozumitelných slov, ale pak se dal také na útìk. Bìžel po Malet Street a cestou se všemožnì snažil znovu sjednotit své rozprášené druhy. Usedl jsem na zem a pohlédl na Josellu. Zamyšlenì mùj pohled opìtovala a pak se upøenì zahledìla pøed sebe do trávy. Nìkolik

95

minut jsme mlèeli. “Tak co?” zeptal jsem se koneènì. Zdvihla hlavu a podívala se na druhou stranu ulice a potom za posledními opozdilci z davu, pateticky šátrajícími a klopýtajícími pryè. “Mìl pravdu,” øekla. “Víš pøece, že mìl pravdu, viï?” Pøikývl jsem. “Ano, mìl… A pøesto se strašnì mýlil. Neexistují žádní ‚oni‘, kteøí by pøišli a dali tenhle velemaglajz do figury – tím jsem si už naprosto jistý. Nikdo to nedá do poøádku. Mohli bychom dìlat, co øíká. Mohli bychom nìkterým, i když jen nìkterým z nich, obstarávat jídlo. Mohli bychom to dìlat nìkolik dní, snad i a nìkolik týdnù, ale – co potom?” “Pøipadá mi to hrozné, tak neciteln酔 “Poctivì vzato, volba je docela prostá,” øekl jsem. “Buï zaèneme zachraòovat všechno, co se z toho vraku zachránit dá – to znamená vèetnì nás samých; anebo se obìtujeme alespoò èásteènému prodloužení života ostatních. To je ten nejobjektivnìjší pohled, jaký jsem zaujmout. Na druhou stranu si ale uvìdomuju, že ten oèividnì lidštìjší postoj je souèasnì pravdìpodobnou cestou k sebevraždì. Máme tedy ztrácet èas prodlužováním jejich bídy, když nevìøíme v jejich šanci na záchranu? Bylo by to opravdu to nejlepší využití našich sil?” Váhavì pøikývla. “Když se to tak vezme, moc toho na vybranou nemáme, co? A i kdybychom jich mohli pár zachránit, které si vybereme? – kdo jsme, abychom mezi nimi vybírali? – a vùbec, jak dlouho bychom to mohli dìlat?” “Není to nijak snadné,” øekl jsem. “Nedovedu si ani pøedstavit, kolik poloneschopných lidí bychom dokázali uživit, až budou všechny dosažitelné zásoby vyèerpány, ale pochybuju, že by jich mohlo být moc.” “Vidím, že ses už rozhodl,” poznamenala a zbìžnì na mne pohlédla. Tìžko posoudit, zda to byl èi nebyl nádech nelibosti, co zaznìlo z jejího hlasu.

96

“Moje milá,” øekl jsem, “mnì se to nezamlouvá o nic víc než tobì. Pøedložil jsem ti naše alternativy bez všech pøíkras. Pomùžeme tìm, kdo tu katastrofu pøestáli, vybudovat nový život? – anebo uèiníme morální gesto, které ovšem, jak vìci stojí, bude sotva nìèím jiným než pouhým gestem? Ti lidé za vraty si zøejmì umínili pøežít za každou cenu.” Zaryla prsty do zemì a dívala se, jak se jí z hrsti sype hlína. “Poèítám, že mᚠpravdu,” øekla. “Ale mᚠtaky pravdu v tom, že si mi to dvakrát nelíbí.” “S rozhodováním podle toho, co se nám líbí a nelíbí, je definitivnì konec,” podotkl jsem. “Možná, ale nemùžu se ubránit dojmu, že zaèíná-li nìco støelbou, nebude s tím asi všechno v poøádku.” “Støílel vedle – a nejspíš tím zabránil bitce,” namítl jsem. Po davu zatím nebylo ani stopy. Pøelezl jsem zídku a pomohl Joselle na druhé stranì dolù. Muž za vraty nám otevøel a vpustil nás dovnitø. “Kolik je vás?” zeptal se. “Jen my dva. Spatøili jsme vèera v noci vᚠsignál,” øekl jsem. “Dobrá. Tak pojïte za mnou, vyhledáme plukovníka,” øekl a provedl nás dvorem. Muž, kterého nazýval plukovníkem, se zaøídil v malé místnosti poblíž vchodu, pùvodním urèením patrnì vrátnici. Byl to boubelatý muž tìsnì kolem padesátky. Vlasù mìl ještì spoustu, ale mìl je nakrátko ostøíhané a byly šedivé. Stejnou barvu nesl i jeho knír, pùsobící dojmem, že ani jediný z jeho vousù by se neopovážil vystoupit z vyrovnaného šiku. Ple mìl tak rùžovou, zdravou a svìží, že by mohla patøit muž daleko mladšímu; a jak jsem se pozdìji pøesvìdèil, platilo totéž i o jeho mysli. Sedìl za stolem, po kterém bylo v úhledných hromádkách s matematickou pøesností rozloženo množství papírù, a pøímo pøed ním ležel neposkvrnìný rùžový piják, peèlivì srovnaný podle hrany stolní desky. Když jsme vešli, zmìøil si nás každého zvl᚝ dlouhým

97

upøeným pohledem, trvajícím o nìco málo déle, než bylo zapotøebí. Tato technika mi nebyla neznámá. Jejím úèelem je vzbudit pøesvìdèení, že máte co dìlat s bystrozrakým soudcem, schopným rozpoznat svého èlovìka jediným pohledem; ve zkoumané osobì má pak navíc vzbudit dojem, že stojí pøed spolehlivým typem, s nímž není radno žertovat – anebo v druhém pøípadì, že byla skrz naskrz prokouknuta a všechny její slabosti odhaleny. Jedinou správnou odpovìdí je takový pohled pevnì opìtovat a být potom pokládán za “užiteèného chlapa”. Tak jsem to také udìlal. Plukovník se chopil pera. “Vaše jména, prosím?” Sdìlili jsme mu je. “Adresy?” “Obávám se, že vám za souèasné situace moc platné nebudou,” prohodil jsem. “Ale když myslíte, že to musí být –” Sdìlili jsme mu adresy. Zamumlal cosi o systému, organizaci a pøíbuzných a zapsal si je. Následoval vìk, povolání a všechno ostatní. Potom na nás znovu obrátil pronikavý pohled, naèmáral na každý papír nìjakou poznámku a zaøadil je do kartotéky. “Potøebujeme schopné lidi. Situace je zatracenì vážná. Nu což, èeká nás spousta práce. Spousta. Pan Beadley vám øekne, co je zapotøebí.” Vyšli jsme opìt do dvorany. Josella se rozhihòala. “Zapomnìl si øíct o doporuèení ve trojím vyhotovení – ale mám dojem, že jsme pøijati,” øekla. Michael Beadley, když jsme ho koneènì objevili, se ukázal pravým opakem plukovníka. Byl hubený, vysoký, ramenatý a mírnì pøihrbený, celkovì budil dojem atleta, který zbìhl na studia. Ve chvílích klidu se mu z temnoty jeho velkých oèí rozléval tváøí mírnì zachmuøený výraz, ale v klidu jste ho zastihli jen zøídka. Obèasný pramínek šedi ve vlasech nijak nepomáhal v odhadu jeho vìku. Mohlo mu být stejnì dobøe pìtatøicet jako padesát. Jeho oèividná únava znesnadòovala odhad ještì více. Soudì podle vzezøení, nespal celou noc, nicménì nás srdeènì

98

pøivítal a s rozmáchlým gestem nám pøedstavil mladou ženu, která si znovu zaznamenala naše jména. “Sandra Telmontová,” øekl. “Sandra je nᚠprofesionální pamìtník – jejím chlebem byl odjakživa skript, takže její pøítomnost mezi námi považujeme za zvláštní prozíravý zásah Prozøetelnosti.” Mladá žena mi kývla na pozdrav a ponìkud ostøeji se zadívala na Josellu. “My jsme se už nìkde vidìli,” øekla zamyšlenì. Nahlédla do zápisníku na svém kolenì. Vzápìtí pøejel její pøíjemnou, i když nijak mimoøádnou tváøí slabý úsmìv. “Ach ano, ovšem,” øekla v rozpoznání. “Co jsem ti øíkala. Drží to jako tapeta,” poznamenala ke mnì Josella. “O co jde?” zeptal se Michael Beadley. Vysvìtlil jsem mu to. Prohlédl si Josellu pozornìji. Povzdychla si. “Zapomeòte na to, prosím vás,” navrhla. “Už mì unavuje poøád o tom mluvit.” Zdálo se, že ho to mile pøekvapuje. “Jasnì,” øekl a s lehkým pokývnutím propustil tuto záležitost z mysli. Obrátil se zpátky ke stolu. “Tak zase do práce. Už jste mluvili s Jaquesem?” “Jestli tím myslíte toho plukovníka, co si hraje na státní správu, tak ano,” øekl jsem. Zazubil se. “Musíme vìdìt, jak na tom jsme. Bez znalosti našeho poèetního stavu bychom se nikam nedostali,” napodobil docela zdaøile plukovníkùv projev. “Má ovšem zcela pravdu,” navázal. “Ale abych vám snad radìji povìdìl, jak se vìci zhruba mají. Prozatím je nás tu kolem pìtatøiceti. Každý pes jiná ves. Doufáme a èekáme, že v prùbìhu se pøihlásí další. Z tìch, co zde zatím jsou, osmadvacet vidí. Zbytek tvoøí jejich manželky nebo manželé – a taky dvì nebo tøi dìti – nevidomí. V tomto okamžiku je naším hlavním cílem urychlený pøesun z mìsta nìkam do bezpeèí – mìlo by k tomu dojít nìkdy bìhem zítøka, budeme-li ovšem do té doby tady se vším hotovi. Jasné?” Pøikývl jsem, že rozumím. “Ze stejných dùvodù jsme my chtìli

99

odjet už dneska naveèer,” øekl jsem. “Èím chcete cestovat?” Povìdìl jsem mu o našem stejšnu. “Zásoby jsme si chtìli opatøit dneska odpoledne,” dodal jsem. “Kromì spousty trifidích zbraní nemáme ještì skoro nic.” Zdvihl tázavì oboèí. Také Sandra na mne zvìdavì pohlédla. “Jako prvoøadá potøeba mi to pøipadá trochu zvláštní,” poznamenal. Vysvìtlil jsem mu naše dùvody. Zøejmì se mi to moc nepodvedlo, nebo to na nì nijak zvl᚝ nezapùsobilo. Beadley pak nedbale pohodil hlavou a pokraèoval: “Chcete-li tedy s námi, navrhuji vám toto. Zajeïte s autem do dvora, vyložte z nìj svoje vìci a pak si ho nìkde vymìòte za poøádný velký náklaïák. Potom – ach, vyznáte se nìkdo trochu v medicínì?” pøeskoèil na jiné téma. Museli jsme pøiznat, že ne. Slabì se zamraèil. “Škoda. Nikoho tu zatím nemáme. A to bych se divil, kdybychom za pár dní nepotøebovali doktora – a vùbec, mìli bychom být všichni oèkování…, svìøovat vám obstarání léèiv a instrumentù by asi nemìlo cenu. Co byste øekli potravinám a domácím potøebám? Vyhovuje vám to?” Obrátil nìkolik listù papíru sepnutých klipsem, oddìlil do nich jeden a podal mi ho. V záhlaví stálo èíslo 15 a pod ním byl strojem psaný seznam konzervovaných potravin, kuchyòského nádobí a nìjakého ložního prádla. “Dopodrobna se tím øídit nemusíte,” øekl, “ale snažte se toho držet co nejvíc, vyhneme se tak zbyteèným duplikacím. Hlavnì dbejte na kvalitu. Pokud jde o potraviny, zamìøte se na nejvyšší výživnou hodnotu a co nejmenší objem – chci øíci, že i kdyby snad byly kukuøièné vloèky tou nejvìtší vášní vašeho života, udìláte líp, když na nì zapomenete. Radím vám, abyste se drželi skladiš a obchodních domù.” Vzal mi seznam z ruky a naèmáral na nìj dvì nebo tøi adresy. “Co se týèe potravin, hlavním pøedmìtem vašeho zájmu budou konzery a pevné obaly – nedejte se napøíklad zlákat pytli mouky

100

nebo cukru; tyhle vìci má na starost jiná parta.” Pohlédl zamyšlenì na Josellu. “Obávám se, že to bude døina, ale je to zároveò ta nejužiteènìjší práce, jakou pro vás dva zatím mám. Snažte se udìlat do tmy co nejvíc. Kolem desáté veèer se tady bude konat spoleèná schùze s diskusí.” A když jsme se obrátili k odchodu: “Máte pistoli?” zeptal se. “Na to jsem ještì nepomyslel,” pøiznal jsem. “Je to lepší – pro všechny pøípady. Docela staèí, když prostì vypálíte do vzduchu,” øekl. Vytáhl ze stolní zásuvky dvì pistole a pøistrèil je k nám po desce. “A nadìlá to míò škody než tohle,” dodal s pohledem na Josellin parádní nùž. “Pøeju vám dobrou koøist.” Když jsme nᚠstejšn vyložili a vydali se do ulic, zjistili jsme, že je venku stále daleko ménì lidí než vèerejšího dne. Ti, které jsme vidìli, se pak pøi zvuku motoru našeho auta snažili spíše dostat na chodník, místo aby nás obtìžovali. První náklaïák, který nám padl do oka, se ukázal k nepotøebì, nebo byl plný døevìných beden, pøíliš tìžkých, abychom je mohli sami vyložit. S dalším jsem již mìli vìtší štìstí – byla to zbrusu nová a prázdná pìtitunka. Pøesedli jsme si a ponechali stejšn jeho osudu. Na první adrese byly rolety skladu spuštìné, ale tlakem páèidla ze sousedního obchodu se daly snadno pøesvìdèit a lehce vyjely nahoru. Uvnitø jsme uèinili znamenitý objev. U nakládací rampy stála pøistavena tøi nákladní auta. Jedno z nich bylo plnì naložené bednami masových konzerv. “Umìla bys øídit takovéhle auto?” zeptal jsem se Joselly. Prohlédla si ho. “No, proè ne? V podstatì je to pøece stejné. A s provozem na ulicích si rozhodnì starosti dìlat nemusím.” Rozhodli jsme se pro tento náklaïák vrátit pozdìji, a s naším prázdným jsme odjeli do dalšího skladu, kde jsme naložili balíky prostìradel, pøikrývek a prošívaných dek, a potom jsme zas odjeli jinam a doplnili náklad øinèivou všehochutí hrncù, pánví, rendlíkù a konvic. Když bylo auto plné, zmocnil se nás pocit dobì vykonané

101

práce, i když byla t잚í, než jsme si zprvu mysleli. Zdravou chu k jídlu, kterou to v nás probudilo, jsme uspokojili v dosud nedotèené malé hospùdce. V obchodních a kanceláøských ètvrtích mìsta vládal pochmurná atmosféra – nicménì jejich pochmurnost mìla dosud spíše ráz normální nedìle èi svátku než totálního konce. Vidìli jsme v tìchto konèinách jen velice málo lidí. Kdyby se katastrofa namísto v noci, kdy všichni zamìstnanci odešli domù, udála ve dne, vypadalo by to zde daleko hùøe. Když jsme se posilnili, zajeli jsme do prvního skladištì pro naložený náklaïák a zavezli obì auta zvolna a bez problémù do univerzity. Zaparkovali jsme je na pøedním dvoøe a vyrazili jsme za další koøistí. Kolem pùl sedmé jsme se vrátili podruhé, s dalším párem dùkladnì naložených náklaïákù a s pocitem užiteènì naplnìného dne. Z budovy se vynoøil Michael Beadley, aby si prohlédl nᚠpøíspìvek. Všechno schválil, až na tucet bedýnek, které jsem pøidal k svému druhému náklaïáku. “Co to je?” zeptal se. “Trifidí pušky a støelivo,” øekl jsem. Zamyšlenì si mne prohlédl, “Ach, ano. To vy jste s sebou pøivezl spoustu tìch antitrifidích krámù,” poznamenal. “Myslím, že nám ještì pøijdou vhod,” øekl jsem. Zamyslel se. Bylo mi jasné, že má posedlost trifidy mne u nìho staví do ponìkud pochybného svìtla. Vidìl v tom patrnì zaujatost u èlovìka mého povolání zcela pochopitelnou, nicménì zhoršenou v dùsledku nedávného uštknutí, a v duchu uvažoval, zda by tato obsese nemohla zahrnovat ještì nìjaké další, ne již tak neškodné projevy. “Poslyšte,” navázal jsem, “pøivezli jsme ètyøi plnì naložená auta. Chci od vás jenom to, abyste mi v jednom z nich poskytli místo pro tìhle pár bednièek. Jestli ovšem myslíte, že tolik místa nevyšetøíme, dojdu sehnat nìjaký pøívìs nebo ještì jeden náklaïák.” “Ne, jen je nechte, kde jsou. Moc místa stejnì nezaberou,”

102

rozhodl. Vešli jsme do budovy a vypili trochu èaje v improvizované jídelnì, kterou tam šikovnì zøídila jakási žena støedních let s milým oblièejem. “On si myslí,” øekl jsem Joselle, “že mi ti trifidi straší ve vìži.” “Já myslím, že na to brzy pøijde sám,” odpovìdìla. “Divím se, že je zatím ještì nikdo jiný nevidìl.” “Tihle lidé se drželi pouze v centru mìsta, takže mì to ani nepøekvapuje. Ostatnì my jsme dneska taky žádného nevidìli.” “Myslíš, že se vydají až sem, do mìstských ulic?” “Tìžko øíct. Nìkteøí sem možná zabloudí.” “Jak se asi uvolnili?” zeptala se. “Když zaènou lomcovat kùlem a neztratí výdrž, obvykle se jim to podaøí. Na farmách utíkali zpravidla tak, že se napøeli proti jedné èásti plotu a tlaèili na ni, dokud nepovolila.” “A to jste nemohli stavìt pevnìjší ploty?” “Mohli, ale nechtìli jsem je mít natrvalo na stejném místì. Ostatnì trifidi to nedìlali tak èasto a vìtšinou se dostali je z jednoho pole na druhé, takže staèilo zahnat je o kus dál a plot znovu vztyèit. Pochybuji, že by sem nìjaký zabrousil úmyslnì. Z trifidího hlediska musí být mìsto nìco jako pouš, a tak patrnì budou hledìt dostat se spíš do volné krajiny. Støílela jsi už nìkdy z trifidí pušky?” dodal jsem. Zavrtìla hlavou. “Napadlo mì, že bych tì mohl trochu zacvièit, ale nejdøív si seženu nìco vhodnìjšího na sebe,” navrhl jsem. Vrátil jsem se asi za hodinu, pøipadaje si v odìvu inspirovaném jejím nápadem s lyžaøskou soupravou a s vysokými botami daleko vhodnìji, naèež jsem zjistil, že se pøevlékla do slušivých, hráškovì zelených šatièek. Vzali jsme dvì trifidí pušky a odešli do parku na blízkém Russell Square. Dobrou pùlhodinu jsme odstøelovali nejvyšší vrcholky pøíhodných køovin a pak se k nám po trávníku

103

pøiloudala mladá žena v cihlovì èervené kazajce a elegantních zelených kalhotách a zamíøila na nás malý fotoaparát. “Vy jste co – od novin?” vyzvídala Josella. “Když se to tak vezme, tak ano,” øekla mladá žena, “– alespoò prozatím poøizuji nìco jako oficiální kroniku událostí. Elspeth Caryová.” “Tak záhy,” poznamenal jsem. “V tomhle vidím prsty našeho poøádkumilovného plukovníka.” “Máte taky pravdu,” pøisvìdèila. Otoèila se, aby si prohlédla Josellu. “A vy jste sleèna Playtonová. Èasto jsem si øíkala, jak asi –” “Poslyšte,” pøerušila ji Josella. “Cožpak zrovna moje povìst musí být jedinou vìcí, která se v tomhle rozvráceném svìtì drží zuby nehty? Nemìli bychom na to zapomenout?” “Umm,” øekla zamyšlenì sleèna Caryová. “Uh-hum.” Pøevedla øeè jinam. “Co to poøád máte s tìmi trifidy?” zeptala se. Øekli jsme jí to. “Všichni si myslí,” dodala Josella, “že je buï panikáø, nebo pošuk.” Sleèna Caryová si mne zmìøila pøímým pohledem. Její oblièej byl spíše zajímavý než hezký, a její ple urèitì chytala barvu pod silnìjším sluncem, než bylo naše. Oèi mìla poctivé, pozorné a tmavì hnìdé. “A jste?” zeptala se. “Víte, myslím si, že když se vymknou z ruky, dokážou nadìlat dost nepøíjemností, abychom je museli brát vážnì,” øekl jsem. Pøikývla. “To rozhodnì. Vidìla jsem místa, kde se lidem vymkli z ruky. Vypadá to pak škaredì. Ale v Anglii – neumím si to dost dobøe pøedstavit.” “Nebude nás tolik, abychom je zastavili,” øekl jsem. Chtìla-li nìco odpovìdìt, pøekazil jí to øev motoru nad našimi hlavami. Obrátili jsme oèi vzhùru a spatøili, jak se k nám od støechy Britského muzea snáší helikoptéra. “To bude Ivan,” øekla sleèna Caryová.

104

“Øíkal, že se mu snad podaøí jednu sehnat. Musím si jít zmáèknout, jak pøistává. Zatím ahoj.” A odbìhla po trávníku pryè. Josella si lehla do trávy, založila ruce za hlavu a zahledìla se do hlubin oblohy. Když motor helikoptéry zmlkl, zdálo se ticho hlubší než døíve. “Poøád tomu nemùžu uvìøit,” øekla. “Snažím se, ale nejde mi to. Všechno pøece nemùže jen tak konèit… konèit… konèit… Je to urèitì nìjaký zlý sen. Zítra bude tenhle park zas plný rámusu. Po ulicích kolem budou rachotit èervené autobusy, chodníky budou plné hemžících se davù, semafory budou zase blikat… Takhle svìt pøece nekonèí – nemùže – to snad není možn酔 Cítil jsme v podstatì totéž. Domy, stromy, nesmyslnì honosné hotely na protìjší stranì námìstí, to všechno vypadalo až pøíliš normálnì – až pøíliš pøipraveno pro oživující dotek… “A pøesto,” øekl jsem, “mám dojem, že kdyby dinosauøi byli schopni myslet, mysleli by si svého èasu zhruba totéž, co my. Èas od èasu se to prostì stává, chápeš?” “Ale proè zrovna nám? Pøipadám si, jako kdybych èetla v novinách o nìjakých neuvìøitelných vìcech, které se pøihodily nìjakým lidem – ale vždycky tìm ostatním. Na nás pøece není nic tak zvláštního.” “Neøíká si snad vždycky nìkdo ‚proè právì já?‘ Voják, který vyvázne bez zranìní, když všichni jeho druzi padnou, nebo malý podvodníèek, který se dostane do maléru pro zfalšování jediného šeku? Øekl bych, že je to prostì slepá náhoda.” “Náhoda, že se to stalo – nebo náhoda, že se to stalo zrovna nám?” “Že se to stalo nám. Jednou k tomu nìjak dojít muselo. Nebylo by pøirozené, aby jeden druh tvorstva pøevládal natrvalo.” “Nechápu proè?” “Proè, to je vìru zapeklitá otázka. Ale nevyhneš se závìru, že život musí být dynamický, nikdy ne statický. Tak èi onak vždycky

105

musí dojít ke zmìnì. Ale podotýkám, že podle mého k tomu tentokrát nedošlo, i když jsme mìli zatracenì namále.” “Tak tedy nemyslíš, že je to naprostý konec – nás lidí?” “Mohl to být konec. Ale – ne, nemyslím – tentokrát ještì ne.” Stále to mohl být nᚠkonec. Nepochyboval jsem o tom ani v nejmenším. Ale utvoøí se ještì malé skupiny, jako je ta naše. Vidìl jsem v duchu pustý svìt osídlený roztroušenými spoleèenstvy, která bojují ze všech sil o znovunabytí moci nad pøírodou. Musel jsem vìøit, že alespoò nìkterým z nich se to podaøí. “Ne,” opakoval jsem, “nemusí to být nevyhnutelnì nᚠkonec. Jsme poøád ještì znaènì pøizpùsobiví a v porovnání s našimi pøedky nemusíme zaèínat od naprosté nuly. Dokud nás zùstane tøeba jen nìkolik zdravých a silných, máme stále šanci – hromsky dobrou šanci. Josella na to neodpovìdìla. Ležela a hledìla k nebi s nepøítomným pohledem v oèích. Nebylo tìžké uhádnout, co jí asi prochází hlavou, ale nic jsem neøekl. Chvíli ještì mlèela a pak se ozvala: “Víš, nejotøesnìjší na tom je, když si uvìdomíš, jak hladce jsme pøišli o svìt, který nám pøipadal tak bezpeèný a zaruèený.” Mìla stoprocentní pravdu. Jádrem šoku se jevila právì ta prostota celé katastrofy. Uprostøed dùvìrnì známého svìta èlovìk snadno zapomíná na všechny síly, které tento svìt udržují v rovnováze, a jeho jistotu považuje za nìco samozøejmého. Ale není tomu tak. Pochybuji, že jsem si kdy pøedtím uvìdomil, že lidská nadøazenost není dána pøedevším naším mozkem, jak se pravilo v mnoha knihách Je dána schopností mozku zpracovávat a používat informace, které mu zprostøedkovává úzké pásmo viditelných svìtelných paprskù. Celá lidská civilizace, všechno, èeho jsme dosáhli nebo èeho ještì mùžeme dosáhnout, závisí na naší schopnosti vnímat elektromagnetické záøení v rozsahu od fialové k èervené. Bez ní jsme ztraceni. Uvìdomil jsem si v tom

106

okamžiku celou ubohost naší závislosti na tomto daru a vedle toho všechny zázraky, které èlovìk s tak køehkým nástrojem vytvoøil… Josella zatím sledovala svoji vlastní myšlenkovou nit. “Bude to podivný svìt – co z nìho zbude. Pochybuju, že se nám v nìm bude líbit,” øekla pøemýšlivì. Pøišlo mi to trochu absurdní – jako kdybychom mohli namítat, že se nám nelíbí myšlenka na smrt èi na zrození. Podle mého bude nejprve zapotøebí ujistit, jako to vùbec bude a potom udìlat všechno pro nápravu toho, co se nám bude nejvíce zajídat, ale nechal jsem si to pro sebe. Chvílemi jsme slyšeli, jak do zadního dvora univerzity zajíždìjí nákladní auta. Bylo zøejmé, že vìtšina zásobovacích týmù se již vrátila. Pohlédl jsem na hodinky a sáhl po trifidích puškách ležících vedle v trávì. “Jestli ještì chceme dostat nìco k veèeøi, než si pùjdeme poslechnout, co si o tom myslí ostatní, máme nejvyšší èas,” øekl jsem.

107

VALNÁ HROMADA Mám za to, že jsme si všichni od schùze slibovali pouze jakési informativní sdìlení. Èasy, trasa pøesunu, denní cíl – takovéhle vìci. Rozhodnì jsem nepoèítal s tou potravou k pøemýšlení, jaké se nám dostalo. Schùze se konala v malé posluchárnì, osvìtlené pro tuto pøíležitost sestavou automobilových reflektorù a baterií. Když jsme vstoupili, za pøednášecím pultem se radil hlouèek zhruba pùl tuctu mužù a dvou žen, který se zøejmì ustavil do funkce pøedsednictva. K našemu pøekvapení jsme v sále našli bezmála sto lidí. V pomìru pøibližnì ètyø ku jedné pøevládaly mladé ženy. Dokud mne však Josella neupozornila, že jen nìkolik málo vidí, sám jsem na to nepøišel. Radícímu se hlouèku dominoval svou výškou Michael Beadley. Vedle nìho jsem rozpoznal plukovníka. Ostatní tváøe mi byly neznámé, s výjimkou Elspeth Caryové, která – patrnì pro pouèení potomstva – zamìnila svùj fotoaparát za poznámkový blok. Vìtšina jejich pozornosti se soustøeïovala na postaršího muže s ošklivými, nicménì pøívìtivými rysy. Na nose mu sedìly brýle se zlatými obrouèkami a jeho krásné bílé vlasy se honosily délkou vpravdì státnickou. Všichni se tváøili, jako by jim tento muž pùsobil jisté starosti. Druhá žena v jejich spoleènosti byla jen o málo starší, aby mohla být ještì zvána dìvèetem – bylo jí snad dvaadvacet nebo tøiadvacet let. Nezdálo se, že by se mezi nimi cítila ve své kùži. Co chvíli vrhla do publika nejistý, nervózní pohled. Potom vešla Sandra Telmontová s listem kanceláøského papíru. Krátce jej prostudovala a nato hlouèek energicky rozehnala a urèila každému jeho židli. Pokynem ruky pøivolala Michaela k pøednášecímu pultu a schùze zapoèala. Stál tam trochu nahrbený a zatímco èekal, až se šum v sále utiší, sledoval vážným zrakem své publikum. Hlas, kterým pak promluvil, znìl pøíjemnì, podomácku, a prozrazoval zkušeného øeèníka. “Mnozí z nás, jak jsme se tu sešli,” zaèal, “musí být touto katastrofou stále ještì

108

omráèení. Svìt, který jsme tak dobøe znali, pøestal znièehonic existovat. Nìkteøí z nás mají možná pocit, že je všemu konec. Není. Ale øíkám vám na rovinu, že mùže být všemu konec – když to my dovolíme. Postihlo nás hrozné neštìstí, ale poøád zbývá nadìje na pøežití. Stojí snad za pøipomenutí, že nejsme jediní v dìjinách, kdo hledí na nezmìrnou zkázu. Asi jsou mýty o potopì svìta sebepøehnanìjší, nemùže být pochyb, že k ní kdysi dávno v naší historii došlo. Ti, kdo ji pøežili, vidìli obraz zkázy, kterou co do mìøítka mùžeme porovnat s naší, ale která byla svým zpùsobem daleko hroznìjší. A nemohli propadnout zoufalství; museli zaèít znova – tak jako musíme zaèít my. Sebelítost a truchlivé pocity nic nepostaví. Proto udìláme nejlíp, když je od sebe honem odvrhneme, nebo my se musíme stát staviteli. Má-li snad nìkdo potøebu romanticky dramatizovat naši situaci, rád bych ho upozornil, že to, co se stalo, není ani zdaleka to nejhorší, co se stát mohlo. Jako patrnì vìtšina z vás, èekal jsem i já celý život nìco hroznìjšího. A stále vìøím, že kdyby nás nepotkalo toto, potkaly by nás mnohem strašnìjší vìci. Od 6. srpna 1945 se vyhlídky lidstva na pøežití údìsnì zúžily. Ještì pøed dvìma dny byly fakticky užší než v této chvíli. A jestli chcete nìco mermomocí dramatizovat, poslužte si lety po roce 1945, kdy se stezka bezpeènosti zaèala postupnì ztenèovat, až se z ní stalo napjaté lano, po nìmž jsme museli kráèet s úmyslnì zavøenýma oèima, abychom nevidìli hlubiny pod sebou. V tìch letech mohlo dojít k osudnému uklouznutí v kterémkoli okamžiku. Je zázrak, že k nìmu nedošlo. A je dvojnásobný zázrak, že k nìmu nedošlo tak dlouho. Døíve nebo pozdìji by však k onomu uklouznutí došlo. Je úplnì jedno, zda by se tak stalo ze zlé vùle, neopatrností nebo pouhým nedopatøením; rovnováha by byla zvrácena a zkáza by mìla zelenou. Tìžko øíci, jak zlé by to bylo, jak to mohlo být zlé – ale nemusel taky pøežít nikdo; je dokonce možné, že by to nepøeèkala ani tato planeta… A nyní uvažte naši situaci. Zemì je neporušena,

109

nezjizvená, stále plodná. Mùže nám poskytnout potravu a suroviny. Máme zásobárny vìdomostí, z nichž se mùžeme uèit, jak vytvoøit cokoli, co tady už bylo – i když na nìkteré vìci snad bude lépe nevzpomínat. A máme prostøedky, zdraví a sílu potøebné k tomu, abychom zaèali znovu budovat.” Jeho øeè byla sice krátká, zato však pùsobivá. Znaèná èást jeho posluchaèù se nepochybnì zaèala uvìdomovat, že spíše než na konci všeho nachází se na poèátku nìèeho nového. Pøestože nám nic konkrétního nenabídl, vládla v posluchárnì mnohem živìjší nálada, když se posadil. Plukovník, který ho vystøídal, byl praktický a vìcný. Pøipomenul nám, že ze zdravotních dùvodù bude nejrozumnìjší, když vyklidíme všechny zastavìné oblasti, jakmile to jen bude možné – pøedpokládal, že by to mohlo být kolem 12 hodin pøíštího dne. Byly již shromáždìny takøka všechny základní nezbytnosti, rovnìž jako øada vìcí vedlejších, které nám zajistí pomìrnì znaèné pohodlí. Se zøetelem na množství zásob musí být naším cílem stát se co možná nejménì závislými na ostatních zdrojích, a to minimálnì na dobu jednoho roku. Toto období bychom mìli prožít prakticky ve stavu obležení. My všichni bychom jistì rádi pøidali k vìcem na našem seznamu ještì spoustu dalších, ale to musí poèkat, dokud naši zdravotníci (pøi tìchto slovech se mladá žena v pøedsednictvu hluboce zardìla) neuznají za bezpeèné, aby menší skupinky mohly opustit naši izolaci a opatøit potøebné. Pokud jde o místo naší izolace, pøedsednictvo, mající na mysli požadavky jeho celistvosti, sobìstaènosti a odlouèenosti, po dùkladném zvážení dospìlo k závìru, že by našim úèelùm vyhovoval nejlépe nìjaký venkovský hotel, anebo, kdybychom žádný vhodný nenašli, pak nìjaké vìtší venkovské sídlo. Zda se pøedsednictvo na žádném konkrétním místì nedohodlo, nebo zda v plukovníkovì vojenské mysli pøevládlo mínìní, že by mìlo být z nìjakých závažných dùvodù utajeno, to posoudit nemohu, avšak jsem pevnì pøesvìdèen, že opomenutí jmenovat urèité místo bylo

110

nejvážnìjším nedopatøením celého veèera. Nicménì plukovníkovo praktické vystupování zapùsobilo v tu chvíli znaènì uklidòujícím dojmem. Když usedl, povstal opìt Michael. Pronesl k mladé ženì nìkolik povzbudivých slov a pøedstavil ji. Bylo jedním z našich nejtíživìjších problémù, prohlásil, že jsme mezi sebou nemìli žádného zdravotníka, a proto v našem støedu s nesmírnou úlevou vítá sleènu Berrovou. Je sice pravda, že lékaøský diplom tištìný honosným písmem nevlastní, ale zato má vysokou kvalifikaci zdravotní sestry. Podle jeho názoru mohou být ovšem nedávno nabyté vìdomosti daleko cennìjší, než diplom získaný pøed mnoha lety. Mladá žena se znovu zapýøila a pronesla krátkou øeè o svém odhodlání plnì zvládnout svìøený úkol a ponìkud náhle uzavøela informací, že nás ještì pøed odchodem ze sálu bude oèkovat proti všemožným nemocem. Drobný mužík vrabèího vzezøení, jehož jméno mi uniklo, pak sáhodlouze vysvìtloval, jak zdraví každého jednotlivce musí být zájmem nás všech a že každé podezøení z nemoci musí být okamžitì ohlášeno, nebo jakákoli nakažlivá choroba by pro nás mohla mít katastrofální následky. Když domluvil, vstala Sandra a pøedstavila posledního mluvèího pøedsednictva: Dr. E. H. Vorless, DrSc., z Edinburghu, profesor sociologie na Kingstonské univerzitì. Bìlovlasý muž došel k øeènickému pultu. Opøel se o nìj koneèky prstù a chvíli tak mlèky a se sklonìnou hlavou postál, jako by zevrubnì zkoumal desku pultu. Od stolu ho upøenì a s jistou úzkostí sledoval zbytek pøedsednictva. Plukovník se naklonil k Michaelovi a cosi mu zašeptal a ten pokývl hlavou, aniž však pøitom spustil doktora vìd z oèí. Staøík vzhlédl. “Vážení pøátelé,” zaèal, “troufám si øíci, že jsem z vás ze všech nejstarší. Za svých takøka sedmdesát let jsem se nauèil, a také musel odnauèit, mnoha vìcem – i když jich zas nebylo tolik, jak bych si pøál. A pokud mne za dlouhá léta studia lidských mravù nìco

111

ohromilo víc než jejich houževnatost, pak to byla jejich rozmanitost. Francouzi vìru výstižnì øíkají: autres temps, autres moeurs. Zamyslíme-li se trochu, neujde nikomu z nás, že urèitá spoleèenská ctnost mùže být stejnì tak spoleèenským zloèinem; že to, nad èím se my pohoršujeme, mùže být všude jinde považováno za chvályhodné; že zvyky v jednom století zatracované jsou v jiném pardonovány. A uvìdomíme si také, že v každé spoleènosti a v každé dobì vládne všeobecná víra v morální správnost stávajících zvyklostí. Vzhledem k tomu, že mnohé z tìchto zvyklostí si navzájem odporují, nemohou být také všechny v absolutním smyslu slova ‚správné‘. Nejlepší stanovisko, které k nim mùžeme zaujmout – musíme-li už nìjaké stanovisko zaujímat – bude to, když øekneme, že tyto zvyklosti jsou ‚správné‘ pro urèitá spoleèenství v urèitých dobách. V nìkterých pøípadech mohou být považovány za správné i nadále, i když pøevážnì tomu tak není, a spoleènosti, které se jimi slepì øídí bez ohledu na pozmìnìné okolnosti, èiní tak ke své vlastní škodì.” Posluchaèi zatím poøád nechápali, kam tento úvod smìøuje. Neklidnì se na svých místech ošívali. Kdyby se podobná pøednáška ozvala z jejich radiopøijímaèe, vìtšina z nich by ho okamžitì ze zvyku vypnula. Nyní se však cítili zaskoèeni. Øeèník se rozhodl, že se vyjádøi srozumitelnìji. “Tak byste jistì neoèekávali,” pokraèoval, “že nalezne stejné mravy, zvyky a obyèeje v nuzné indické vesnici žijící na pokraji smrti hladem, jako v luxusní londýnské ètvrti, dejme tomu v Mayfairu. Podobnì se co do povahy svých mravù budou lišit obyvatelé zámožného státu, kde je život pomìrnì snadný, od obyvatel pøelidnìné, strádající zemì. Jinými slovy, rùzná prostøedí vytváøejí rùzné životní normy. Zdùrazòuji proto, že svìt, jaký jsme až dosud znali, je nenávratnì pryè – je po nìm veta. Spolu s ním jsou pryè i podmínky, které nás utváøely a uèily našim životním normám. Naše potøeby jsou nyní jiné a jiné musí být i naše cíle.

112

Chcete-li pøíklad, vzpomeòte si, jak jsme se dnes po celý den s lehkým svìdomím dopouštìli vìcí, které byly ještì pøede dvìma dny nazývány vloupáním a krádeží. Stará struktura života padla a my nyní musíme nalézt takový modus vivendi, který by nejlépe vyhovoval té nové. Nemùžeme jen tak zaèít stavìt znovu; musíme zaèít znovu pøemýšlet – což je mnohem t잚í a mnohem nepohodlnìjší. Èlovìk zùstal po fyzické stránce pozoruhodnì pøizpùsobivým tvorem. A každá spoleènost má ve zvyku formovat nevyzrálou mysl své mládeže, infikovat ji svazujícími normami pøedsudkù. Výsledkem je pak podivuhodnì nepoddajný materiál, schopný zdárnì odolávat tlaku mnoha pøirozených sklonù a instinktù. Tak je možno vychovat èlovìka, který navzdory svému prvotnímu pudu sebezáchovy riskuje dobrovolnì smrt ve jménu ideálu – stejným zpùsobem však mùžeme vychovat i omezence, který si ví se vším rady a vždycky ví, co je ‚správné‘. V dobách, které jsou pøed námi, se budeme muset znaènému množství tìchto umìlých pøedsudkù odnauèit, anebo je radikálnì zmìnit. Mùžeme pøijmout a zachovávat pouze jeden základní pøedsudek, a to, že lidská rasa stojí za to, aby byla zachována. Tomuto ohledu musí být všechny ostatní alespoò na èas podøízeny. Na každý svùj èin musíme nahlížet s jedinou otázkou na mysli. ‚Pomùže to naší rase pøežít – nebo nás to zbrzdí?‘ Pomùže-li nám to, musíme to i udìlat, asi by to bylo sebe víc v rozporu s idejemi, v nichž jsme byli vychováni. Kdyby nám to však bylo ke škodì, musíme se tomu vyhnout i za tu cenu, že by se toto vyhnutí støetávalo s naším pøedchozím pojetím povinnosti, a tøeba i spravedlnosti. Nebude to nijak snadné: staré pøedsudky mají tuhý život. Na berlièky mravních zásad a naøízení nespoléhají jen prosáèci, strašpytlové a duševní lenoši – my všichni se o nì opíráme víc, než si sami dovedeme pøedstavit. Nicménì dneska, kdy vší organizaci je konec, žádná z jejích praktických pøíruèek nám neporadí. Musíme sebrat morální odvahu myslet a rozhodovat sami za sebe.” Odmlèel se

113

a pøejel své posluchaèe zamyšleným pohledem. Potom øekl: “Nežli se rozhodnete pøipojit k našemu spoleèenství, jedno vám musí být jasné. Že všichni, kdo se s námi pustí do našeho velkého úkolu, musí zpívat po našem. Muži musí pracovat – ženy musí rodit dìti. Kdo s tím nebude souhlasit, pro toho není mezi námi místa.” Rozhostilo se hrobové ticho a profesor do nìho dodal: “Mùžeme si dovolit živit omezený poèet nevidomých žen, nebo ty budou mít dìti, které vidìt budou. Nemùžeme ale živit nevidomé muže. V našem novém svìtì se tudíž dìti stávají mnohem dùležitìjšími než manželé.” Ticho vládlo ještì nìkolik vteøin poté, co zmlkl, ale pak se ojedinìlé mumlání rychle slilo do všeobecného bzukotu. Podíval jsem se na Josellu. K mému úžasu se potutelnì zubila. “Co je na tom tak smìšného?” zeptal jsem se, snad trochu pøíkøe. “Hlavnì to, jak se všichni tváøí,” odpovìdìla. Musel jsem jí dát za pravdu. Rozhlédl jsem se sálem a zarazil jsem se zrakem u Michaela. Ve snaze shrnout reakce posluchaèù, pøejíždìly jeho oèi z jedné strany sálu na druhou. “Michael vypadá nìjak ustaranì,” poznamenal jsem. “Nemá proè,” øekla Josella. “Když to mohlo projít Brighamu Youngovi v polovinì devatenáctého století, mìlo by to být dneska hraèkou.” “Ty ale dokážeš být nìkdy neomalená mladá dáma,” øekl jsem. “Nebo jsi o tom snad vìdìla pøedem?” “To zrovna ne, ale úplnì hloupá zas nejsem. Mimoto, když jsi byl pryè, zavezl sem nìkdo plný autobus tìch slepých dìvèat. Všechny jsou z nìjakého ústavu. Øekla jsem si, proè je asi museli vozit odtud, když jich mohli sebrat celé tisíce jen v nìkolika sousedních ulicích? Odpovìï pak byla nasnadì: za a) že byly slepé ještì pøed tím, než se to stalo, a že tedy umìjí dìlat jisté práce; a za b) že jsou to samá mladá dìvèata. Odvodit si z toho další závìry už nebylo nijak složité.”

114

“Hmm,” øekl jsem. “Poèítám, že to bude v tom, jak se kdo na vìci dívá. Já musím øíct, že mì to aspoò nenapadlo. Myslíš –?” “Pššt,” zarazila mne, nebo posluchárnou se zatím rozhostilo hluboké ticho. Povstala vysoká, tmavovlasá, odhodlanì vyhlížející a pomìrnì mladá žena. Zatímco èekala na slovo, vypadalo to, že ani nemùže otevøít ústa, ale posléze se tak stalo. “Máme tomu rozumìt tak,” dotazovala se hlasem z kalené oceli, “máme tomu snad rozumìt tak, že poslední øeèník zde obhajoval volnou lásku?” A s mrazivou rozhodností se prkennì posadila. Doktor Vorless, který ji pozornì sledoval, si uhladil vlasy. “Mám za to, že tazatelka si je dobøe vìdoma, že jsem se ani slovem nezmínil o lásce, natožpak volné, prodejné nebo zištné. Byla by tudíž tak laskava a položila svoji otázku pøesnìji?” “Myslím, že mi øeèník rozumìl. Ptám se tedy, zda navrhuje zrušení manželského zákona?” “Zákony, které jsme uznávali, byly zrušeny okolnostmi. Nyní je pouze na nás, abychom vytvoøili zákony odpovídající novým podmínkám a v pøípadì nezbytí si i vynutili jejich dodržování.” “Zùstává zde ještì zákon boží a zákon slušnosti.” “Madam, Šalamoun mìl tøi sta – nebo snad pìt set? – manželek a podle všeho mu to Bùh nemìl nikterak za zlé. Mohamedán se svými tøemi manželkami požívá povìsti váženého èlovìka. To všechno je pouze otázkou lokálních zvyklostí. O tom, jakými zákony se budeme øídit v tìchto a dalších vìcech, o tom rozhodneme pozdìji a s pøihlédnutím k co nejvìtšímu prospìchu našeho spoleèenství. Nás výbor se po diskusi usnesl, že chceme-li vybudovat nový øád vìcí a vystøíhat se upadnutí do barbarství – což je nebezpeèí pomìrnì znaèné – musíme od tìch, kdo se k nám chtìjí pøipojit, vyžadovat jisté záruky. Nikdo z nás se nedomnívá, že znovu nastolíme podmínky, o které jsme pøišli. Nabízíme vám prací naplnìný život v tìch nejlepších podmínkách, jaké si sami vytvoøíme, a štìstí, vyplývající z tìžce vydobytých úspìchù.

115

Oplátkou požadujeme poslušnost a plodnost. Nikoho nechceme nutit. Rozhodnutí je na vás. Komu se naše nabídka nebude zamlouvat, ten má naprostou volnost odejít jinam a založit samostatné spoleèenství na takových základech, pro jaké se rozhodne. Pøesto vás prosím, abyste odpovìdnì zvážili, zda máte èi ne od Boha právo, zbavovat kteroukoli ženu radostí, jež jí pøináší naplnìní jejích pøirozených funkcí.” Následující diskuse se zvrhla v zmatenou slovní šarvátku, sklouzávající co chvíli do podrobností a hypotéz, na které v tuto chvíli nemohlo být odpovìdi. Nikdo se však nemìl k tomu, aby jí udìlal konec. Èím déle se protahovala, tím pøijatelnìjší se sporná myšlenka zdála. Odebrali jsme se s Josellou ke stolu, kde ošetøovatelka Berrová rozložila své nádobíèko. Dostali jsme do rukou po nìkolika injekcích a pak jsme se opìt posadili a dále naslouchali výmìnì názorù. “Kolik si myslíš, že jich asi s nimi pùjde?” zeptal jsem se Joselly. Krátce se rozhlédla. “Skoro všichni – ráno,” odpovìdìla. Mìl jsem o tom své pochybnosti. Další a další námitky jen pršely. Josella øekla: “Pøedstav si, že bys byl ženou, která bude dneska hodinu nebo dvì pøed usnutím rozhodovat, zda zvolit dìti a organizaci, která o tebe i o nì bude peèovat, anebo vìrnost principu, což taky mùže znamenat žádné dìti a nikoho, kdo by se o tebe staral. Potom bys asi moc dlouho neváhal. A koneckoncù, vìtšina žen chce mít dìti tak jako tak – a manžel je pro nì jenom tím, co byl doktor Vorless patrnì nazval lokálním prostøedkem k dosažení cíle.” “Nedíváš se na to trochu cynicky?” “Jestli na tom opravdu vidíš nìco cynického, pak musíš být poøádnì sentimentální povaha. Mluvím tu o skuteèných ženách, ne o tìch atrapách z filmového plátna a módních èasopisù.” “Ach tak,” øekl jsem.

116

Chvíli zadumanì sedìla a vrásky na jejím èele se prohlubovaly. Koneènì øekla: “Jediné, èeho se bojím, aby tìch dìtí nechtìli moc. Ne že bych nemìla ráda dìti, ale všechno má své meze.” Diskuse se ještì hodinu nanicovatì toèila kolem dokola a pak byla uzavøena. Michael požádal všechny, kdo se budou chtít k jejich plánu pøipojit, aby odevzdali svá jména do deseti hodin následujícího dopoledne v jeho kanceláøi. Plukovník vyzval všechny, kdo jsou schopni øídit nákladní auto, aby se u nìho hlásili v 7.00, a tím schùze skonèila. Vyšli jsme s Josellou pøed budovu. Byl vlahý veèer. Svìtlo na vìži opìt s nadìjí proøezávalo oblohu. Nad støechou muzea se právì vynoøil jasný mìsíc. Našli jsme si nízkou zídku, usedli jsme na ni, hledìli do stínù zahrady na námìstí a naslouchali šelestìní vìtru ve vìtvích. Mlèky jsme kouøili. Když jsem byl se svou cigaretou témìø u konce, odhodil jsem ji a nadechl se. “Josello,” øekl jsem. “Hmm?” odpovìdìla, jen stìží se vynoøujíc ze svých myšlenek. “Josello,” opakoval jsem. “Ehm – tedy k tìm dìtem. Víš – já – tedy já bych si musel pøipadat strašnì pyšnì a šastnì, kdyby mohly být nás dvou spoleènì.” Chvíli sedìla zcela nehybnì a nic neøíkala. Potom otoèila hlavu. V plavých vlasech se jí tøpytil odraz mìsíèního svìtla, ale oblièej a oèi mìla ve stínu. S bušícím srdcem a jistou nevolností jsem èekal na odpovìï. A ona s úžasným klidem pronesla: “Dìkuji ti, Bille. Já myslím, že bych to taky chtìla, miláèku.” Vzdychl jsem. Bušení v prsou pøíliš nepolevilo, a když jsem k ní vztáhl ruce, vidìl jsem, že se chvìjí. Nemohl jsem v ten okamžik najít jediné slovo. Josella nicménì ano. “Ale tak jednoduché to zas nebude.” “Co tím myslíš?” zeptal jsem se. Zamyšlenì øekla: “Víš, kdybych byla na místì tìch,” – pokývla hlavou smìrem k vìži – “myslím, že bych vydala takové naøízení.

117

Rozdìlila bych nás do skupin a øekla, že každý muž, který se ožení se zdravou dívkou, musí si k ní pøibrat ještì dvì slepé. Já bych to tak rozhodnì udìlala.” Zíral jsem do její tváøe skryté ve stínu. “To nemyslíš vážnì,” namítl jsem. “Bohužel ano, Bille.” “Ale to pøece –” “Copak nechápeš, že nìco takového chystají – alespoò podle toho, co nám øekli?” “To je možné,” pøipustil jsem. “Ale když to naøídí oni, bude to nìco jiného. Nechápu – ” “Chceš snad øíct, že mì nemᚠtak rád, abys sis ke mnì nemohl pøibrat ještì dvì další ženy?” Polkl jsem. A pokusil jsem se odporovat. “Ale to je šílenství. Je to nepøirozené. To, co mi navrhuješ –” “Tak poslouchej. Bille. Já vím, že je to napoprvé trochu zarážející, ale nic šíleného na tom není. Je to docela samozøejmé – i když nijak snadné.” “Tohle všechno,” – ukázala rukou kolem nás – “mì nìjak promìnilo. Jako kdybych náhle prohlédla. A jedna z tìch vìcí, o které myslím, že ji teï chápu, je ta, že my všichni, co jsme vyvázli, budeme mít k sobì mnohem blíž, budeme mnohem závislejší jeden na druhém než døív, budeme spíš jako – jako nìjaký kmen. Celý den jsme spolu chodili mìstem a všude jsme vidìla ty chudáky, co už zakrátko umøou. A celý den jsem si øíkala: ‚To je pøece zázrak! Vždy jsem si nezasloužila o nic lepší osud než kdokoli z tìch ostatních. Ale dostalo se mi ho. Jsem živá a zdravá – a teï je na mnì, abych to ospravedlnila.‘ Zaèala jsem mít najednou mnohem blíž k tìm ostatním než pøedtím. A celý den jsem pøemýšlela, jak to udìlat, abych alespoò nìkterým z nich pomohla. Pochop to, my pøece musíme udìlat nìco, èím bychom ten zázrak ospravedlnili, Bille. Mohla jsem být dneska jedním z tìch slepých dìvèat; ty zase jedním z tìch mužù, co bloudí po ulicích.

118

Nic velkého udìlat nemùžeme. Ale když se pokusíme postarat jen o pár z nich a dáme jim tolik štìstí, kolik jen bude možné, splatíme tak trochu – tøebas nepatrnì – z našeho dluhu. Neøíkej, že to nechápeš, Bille.” Dobrou minutu jsem si to obracel v hlavì. “Tak se mi zdá,” øekl jsem, “že tohle byl ten nejpodivnìjší argument, jaký jsem dneska – jestli vùbec v životì – uslyšel. A pøece –” “A pøece je správný, viï, Bille? Vím, že je správný. Pokoušela jsem si pøedstavit na místì jednoho z tìch dìvèat sebe a jsem si teï jistá. Pro nìkterá z nich znamenáme nadìji na ten nejplnìjší život, jaký mohou mít. Splníme ji, jako èást naší vdìènosti – nebo jim ji prostì odepøeme kvùli pøedsudkùm, ve kterých nás vychovali? Tak zní celá otázka.” Chvíli jsme sedìli mlèky. Ani na okamžik jsem nezapochyboval, že Josella míní každé svoje slovo vážnì. Rozjímal jsem tak trochu nad metodami odhodlaných, revoluènì smýšlejících žen typu Florence Nightingaleové èi Elizabeth Fryové. S takovými nic nepoøídíte – a èasto se posléze ukáže, že mìly pravdu. “Dobrá,” øekl jsem koneènì. “Když myslíš, že by to tak mìlo být. Ale doufám –” “Nedìlej si starosti, miláèku. Vyberu ti dvì hezké, rozumné dívky.” “Ach,” øekl jsem. Sedìli jsme ruku v ruce na zídce a hledìli do strakatých stromù – ale nic jsme nevidìli, alespoò já ne. Potom nìkdo v budovì na námi spustil gramofon a ozval se Straussùv valèík. Linul se prázdným nádvoøím s bolestnou nostalgií. Ulice pøed námi se stala na okamžik pøízrakem plesové sínì: vírem barev, nad nímž jak køišálový lustr visel mìsíc. Josella sklouzla ze zídky. S roztaženýma rukama, rozvlnìnýma v zápìstích a prstech, a s prohnutým tìlem vznášela se uprostøed velkého kruhu mìsíèního svìtla, lehká jako pápìøí. S rozzáøenýma oèima pøitanèila blíže a vztaženýma rukama mne vyzvala k tanci. A tanèili jsme. Pøi ozvìnì ztracené minulosti, na prahu neznámé budoucnosti. 119

MARNOST NAD MARNOST Kráèel jsem neznámým, opuštìným mìstem, jehož prázdnými ulicemi se rozléhalo zasmušilé klinkání zvonku a hrobové volání hlasu bez tìla: “Bestie uprchla! Mìjte se na pozoru! Bestie uprchla!” – když tu jsem se probudil a zjistil, že zvonec skuteènì vyzvání. Byl to ruèní zvonek a jeho srdce bušilo do zvonoviny tak pronikavì a dìsivì, že jsem si v té chvíli nemohl vzpomenout, kde to vlastnì jsem. Zpitomìlý spánkem posadil jsem se na posteli a pak jsem uslyšel hlasy, køièící “Hoøí!”. Vyskoèil jsem jak jsem byl z prostìradel a vybìhl na chodbu. Byl tam cítit kouø a ze všech stran se ozývaly zvuky pobíhajících nohou a bouchání dveøí. Nejvíce hluku se zdálo pøicházet zleva, odkud ke mnì zaléhalo vyzvánìní zvonku a zdìšené výkøiky, a tam jsem se také obrátil a rozbìhl. Vysokými okny na konci chodby pronikala dovnitø trocha mìsíèního svìtla a zjasòovala pøítmí alespoò natolik, že jsem mohl utíkat støedem chodby a vyhnout se tak lidem tápajícím podél zdí. Dobìhl jsem ke schodišti. Zvonek dole ve dvoranì nepøestával vyzvánìt. Sbíhal jsem se schodù, jak nejrychleji to v neustále houstnoucím kouøi šlo. Takøka u konce schodištì jsem zakopl a padl kupøedu. Z pøítmí se stala rázem neproniknutelná tma, v níž se jako oblak jehel rozprsklo prudké svìtlo, a to bylo vše… Nejprve se pøihlásila bolest v hlavì. Potom, když jsem otevøel oèi, pronikavá záøe. Na první mžiknutí mì oslnila jako svìtlo sváøecího plamene, ale když jsem zdvihl víèka opatrnìji, ukázalo se,že je to docela obyèejné okno a navíc ještì poøádnì špinavé. Vìdìl jsem, že ležím na posteli, ale neposadil jsem se a neprozkoumal své okolí blíže; dunivé bušení pístu v mé hlavì mne zbavovalo odvahy k sebemenšímu pohybu. Ležel jsem tedy bez hnutí a zíral do stropu – dokud jsem si neuvìdomil, že mám svázané ruce. Navzdory bušení v hlavì mne toto zjištìní rázem vytrhlo z letargie. Brzy jsem zjistil, že je to poctivì odvedená práce. Pouta sice nebyla bolestivì

120

utažena, ale svému úèelu plnì vyhovovala. Kolem každého zápìstí jsem mìl obtoèeno nìkolik závitù kabelu a na odvrácené stranì, kam jsem nemohl dosáhnout zuby, byl pevný a složitý uzel. Chvíli jsem proklínal a rozhlížel se pøitom kolem sebe. Pokojík byl docela malý a krom postele, na níž jsem ležel, úplnì prázdný. “Haló!” zavolal jsem. “Je tady nìkdo?” Asi tak po pùl minutì se za dveømi ozvaly šouravé kroky. Pak se dveøe otevøely a objevila se v nich hlava. Byla to spíše hlavièka, završená tvídovou bekovkou. Pod ní se èernal temný porost ježatých vousù a plandala hadrovitá šlajfka. Oblièej nehledìl pøímo ke mnì, ale jen povšechnì mým smìrem. “Servus, parde,” øekla docela pøátelsky hlava. “Tak ses koneènì probral, co?” No, tak si eštì chvíli poèkej, donesu ti hrnec dryjáku.” A zase zmizela. Doporuèení, abych poèkal, bylo zbyteèné, ale dlouho jsem èekat nemusel. V nìkolika minutách byl zpátky s èajem v plechovce s drátìným držadlem. “Kde si?” zeptal se. “Rovnou pøed tebou, na posteli,” øekl jsem. Zatápal levou rukou pøed sebou, a když se dotkl pelesti, nahmatal si už kolem postele cestu ke mnì a podal mi opatrnì plechovku. “Tumáš, parde. Bude to možná šmakovat trošku srandovnì, ponìvaè starej Charlie ti do toho kopnul velkýho prcka rumu, ale poèítám, že ti to vadit nebude.” Vzal jsem mu plechovku z rukou a neohrabanì jsem ji zvedl ve svázaných ruku a upil jsem trochu èaje. Byl silný a sladký a rumem kuchaø nešetøil. Chutnal možná divnì, ale pùsobil jako elixír života. “Díky,” øekl jsem. “Jsi hotový divotvùrce. Já se jmenuju Bill.” On, jak se zdálo, byl Alf. “Co má tohle všechno znamenat, Alfe?” zeptal jsem se. Posadil se na okraj postele a podal mi balíèek cigaret a škatulku zápalek. Vzal jsem si cigaretu, zapálil nejprve jemu, pak sobì a zase jsem mu zápalky vrátil.

121

“To mᚠtakhle, kámo,” øekl. “Víš o tom virválu vèera ráno pøed univerzitou – možná žes u toho dokonce byl?” Povìdìl jsem mu, že jsem se na to díval. “No a Cokera – to je ten chlap, co za nás mluvil – to jaksi dožralo. ‚Dobrý,‘ povídá celej vzteklej. ‚Koledovali si vo to, gauneøi. Jak je vidìt, slušnì se s nima nic nesvede. Tak teï to slíznou.‘ Potom jsme narazili na dva další chlápky a jednu starou sajtku, co poøád eštì vidìj, a Coker s nima ušil na vás boudu. Jo, Coker je hlava.” “Chceš øíct, že nás oblafli – že vùbec nehoøelo?” zeptal jsem se. “Babièèino prdýlko! – co by tam hoøelo? Natáhli akorát pod schody kus drátu, zapálili dole haldu papírù a klackù a zaèli klinkat. Poèítali jsme s tím, že ti, co vidìj, budou dole první, ponìvaè tam prej svítil trochu mìsíc. A taky to vyšlo. Coker eštì s jedním uzemnili každýho, kdo se pøes ten drát natáh, podávali je nám a my je nosili do náklaïáku. Jednoduchý jako facka!” “Hmm,” zabruèel jsem posmutnìle. “Ten Coker se vyzná. Kolik nás na ten jeho trik naletìlo?” “Poèítám, že takový dva tucty – ale potom se pøišlo na to, že pìt nebo šest je jich slepejch. Zabalili jsme to, když byl náklaïák plnej, a ty vostatní jsme nechali, a si dìlaj, co chtìj.” A už o nás Coker smýšlel jakkoliv, bylo nabíledni, že Alf k nám žádné nepøátelské pocity nechová. Zdálo se, že to všechno bere tak trochu sportovnì. Pro mne osobnì byl takovýto postoj nepøijatelný, ale v duchu jsem pøed Alfem smekal klobouk. Dobøe jsem vìdìl, že na jeho místì bych stìží dokázal brát nìco sportovnì. Dopil jsem èaj a vzal jsem si od nìho další cigaretu. “Co je na programu dále?” zeptal jsem se. “Coker nás chce rozdìlit na party a ke každý pøidìlit jednoho z vás. Máte mít na starost rabování, dìlat nám voèi a tak. Budete mít prostì na práci pomáhat nám zùstat naživu, dokud nìkdo

122

nepøíde a nedá to tady do richtiku.” “Rozumím,” øekl jsem. Støelhbitì ke mnì otoèil hlavu. Neušlo mu zhola nic. Rozpoznal z mého tónu víc, než jsem si uvìdomoval, že v nìm bylo. “Poèítáš, že se to protáhne?” zeptal se. “Nevím. Co øíká Coker?” Jak se zdálo, Coker do podrobností nezacházel. Nicménì Alf na to mìl svùj vlastní názor. “Podle mýho nikdo nepøíde. To už by tady dávno nìkdo byl Kdybysme byli v òákým zapadákovì nìkde na venku, tak neøeknu. Ale v Londýnì! Tady by pøece museli bejt ze všeho nejdøív. Kdepak, podle mýho nikdo nepøíde – a to taky znamená, že nikdy nikdo nepøíde – a to zase znamená, že ani nemá kdo pøijít. Páni, koho by napadlo, že se nìco takovýho mùže vùbec stát.” Nic jsem na to neøekl. Alf nebyl z tìch, kdo se dají uchlácholit lacinými argumenty. “Poèítám, že ty se na to koukᚠtaky nìjak takhle, co?” øekl po chvíli. “Nevypadá to zrovna rùžovì,” pøiznal jsem. “Ale poøád ještì máme šanci – mohou pøijít odnìkud ze zámoø텔 Zavrtìl hlavou. “Kdepak, to by tady už dávno byli. Už dávno by po ulicích jezdily auta s tlampaèema a radili by nám, co máme dìlat. Kdepak, parde, jsme v tom namoèená až po krk; nemá kdo pøijít. Tak je to.” Chvíli jsme mlèeli a pak: “Eh co, tak úplnì mizernej život to zas nebyl, dokavaï se to nepodìlalo.” Povídali jsme si potom trochu o životì, jaký vedl. Živil se nejrùznìjšími zpùsoby a každý z nich se zdál tak èi onak na štíru se zákony. Závìrem to shrnul: “Buï jak buï, špatnì se mi nevedlo. Tys dìlal co?” Øekl jsem mu to. Velký dojem to na nìj neudìlalo. “Trifidi, brr! To jsou mi pìkný bestie. Nic vod pøírody.” Zùstali jsme pøi tom. Alf odešel, ponechávaje mne mým úvahám a balíèku svých

123

cigaret. Probíral jsem naše vyhlídky a trochu jsem se nad nimi zamýšlel. Byla jsem zvìdav, jak to asi pøijmou ostatní. A zvl᚝ jaký na to bude mít názor Josella. Vstal jsem a pøistoupil k oknu. Byl odsud ubohý výhled. Neskýtal nic než bíle vykachlíkované stìny šachty svìtlíku a o ètyøi patra doleji sklenìnou støechu. Tudy se utéct nedalo. Alf za sebou sice zamkl, ale pøesto jsem pro všechny pøípady zkusil vzít za kliku. Nic v místnosti mne neinspirovalo. Vypadala jako pokoj hotelu tøetí tøídy, z nìhož bylo všechno krom postele vystìhováno. Usedl jsem opìt na postel a pøemýšlel. Alfa bych snad vyøídil i se svázanýma rukama – za pøedpokladu, že by u sebe nemìl nùž. Ale pravdìpodobnì ho mìl a pak to mohlo skonèit nepøíjemnì. Slepec by mi jistì dlouho nožem nevyhrožoval, ale bez váhání by ho použil, aby mì zneškodnil. Navíc bylo tìžké odhadnout, kolem koho bych ještì na cestì z budovy musel projít. A mimoto jsem nechtìl Alfovi ublížit. Zdálo se proto moudøejší ještì si na svou pøíležitost poèkat – koneènì mìl jsem být jedinými vidomým mezi samými slepci. Asi za hodinu se Alf vrátil a pøinesli mi tác s jídlem, a další èaj. “Zrovna nóbl to snad není,” omlouval se, “ale naøídili: žádnej nùž, žádnou vidlièku; tak tady to máš.” Pustil jsem se do jídla a mezi sousty jsem se vyptával na ostatní. Mnoho mi toho povìdìt nemohl a žádná jména neznal, ale i tak jsem se dovìdìl, že mezi jejich zajatci jsou jak muži, tak ženy. Potom jsem byl ponechán nìkolik hodin o samotì. Strávil jsem je tím, že jsem se snažil vyspat ze svého bolení hlavy. Když se Alf objevil s dalším jídlem a nezbytnou plechovkou èaje, provázel ho muž, kterému øíkal Coker. Vypadal znavenìji, než když jsem ho spatøil poprvé. Pod paží nesl nìjaké papíry. “Víš už, o co jde?” zeptal se. “Jenom to, co mi povìdìl Alf,” doznal jsem. “Tak dobrá,” hodil papíry na postel, zdvihl vrchní a rozložil ho. Byl to poulièní plán Velkého Londýna. Ukázal na oblast, zahrnující

124

èást ètvrtí Hampsteadu a Swiss Cottage a ohranièenou modrou tužkou. “Tohle bude tvùj rajón,” øekl. “Nikde jinde než v tomhle prostoru tvoje skupina operovat nesmí. Nemùžeme potøebovat, aby se nám všechny party hrabaly na jednom smetišti. Tvým úkolem bude vyhledat všechny potraviny v tomhle prostoru a postarat se, aby je tvoje parta dostala – stejnì jako všechno ostatní, co budou potøebovat, jasný?” “Anebo?” øekl jsem a zahledìl jsem se mu do oèí. “Anebo budou mít hlad. A když budou mít hlad, bude to s tebou moc špatný. Nìkteøí z chlapù mají náturu trochu drsnìjší a nikdo z nás tohle nedìlá pro špás. Dávej si tedy bacha. Zítra ráno tì s celou partou odvezeme na místo. Potom se už o nì musíš postarat sám – dokud nìkdo nepøijde a nedá to tu do poøádku.” “A co když nikdo nepøijde?” zeptal jsem se. “Nìkdo pøijít musí,” øekl nasupenì. “Tak teï víš, co mᚠdìlat – a nezapomeò se držet pouze v hranicích rajónu.” Na odchodu jsem ho ještì zastavil. “Máte tu taky sleènu Playtonovou?” zeptal jsem se. “Neznám nikoho z vás jménem,” øekl. “Blondýna, vysoká asi tak metr pìtašedesát, šedomodré oèi,” nevzdával jsem se. “Jedna blondýny pøibližnì téhle výšky tady je. Ale na oèi jsem se jí nekoukal. Mám na starost dùležitìjší vìci,” øekl a odešel. Zkoumal jsem mapu. Pøidìlený obvod mne nijak nenadchl. Z èásti to bylo docela zdravé pøedmìstí, nic proti nìmu, ale za tìchto okolností bych dal pøednost ètvrti s doky a velkými skladišti, jež by nám mohla nabídnou více. Pochyboval jsem, že v tìchto konèinách najdeme nìjaké vìtší sklady potravin. Než “všichni terno vyhrát nemùžou”, jak se vyjádøil Alf – a mimoto jsem tam nemínil zùstat o nic déle, než bude nutné. Když se Alf zase ukázal, požádal jsem ho, zda by nemohl pøedat Joselle lístek se zprávou. Zavrtìl hlavou. “Lituju, kamaráde. Není

125

to dovoleno.” Ujišoval jsem ho, že mi jde o zcela neškodnou zprávu, ale nepovolil. Nemohl jsem mu to mít za zlé. Nemìl nejmenší dùvod, proè mi dùvìøovat, mùj vzkaz si pøeèíst nemohl, aby se pøesvìdèil, že je skuteènì tak neškodný, jak tvrdím. Ostatnì nemìl jsem ani tužku, ani papír, a tak jsem od toho upustil. Na mé naléhání se nicménì uvolil vyøídit Joselle, že jsem také zde, a vyptat se na ètvr, která jí byla pøidìlena. Moc se mu do toho nechtìlo, ale nakonec musel pøipustit, že kdyby došlo k nìjaké zmìnì k lepšímu, mohl bych ji najít daleko snadnìji, kdybych vìdìl, kde hledat. Potom mi zùstaly za spoleènost pouze vlastní myšlenky. Problém byl v tom, že jsem sám upøímnì nevìdìl, kam patøím. Nacházel jsem argumenty ve prospìch obou stran. Dobøe jsem si uvìdomoval, že pro družinu Michaela Beadleyho mluví jak zdravý rozum, tak dlouhodobé perspektivy. Kdyby svùj plán zaèali naplòovat, Josella a já bychom se k nim urèitì pøidali a táhli s nimi – a pøesto jsem vìdìl, že by mi to nebylo po chuti. Nikdy bych si nebyl zcela jist, zda pro ty chudáky na potápìjící se lodi nešlo pøece jen nìco udìlat; nikdy bych si nebyl zcela jist, zda jsem si své pøednostní postavení nezdùvodnil chladným rozumem. Jestliže skuteènì existovala možnost organizované pomoci, pak jejich úmysl zachránit, co se dá, byl jistì tím nejinteligentnìjším øešením. Ale inteligence není bohužel jedinou silou, která uvádí lidská koleèka do pohybu. Musel jsem èelit právì té podmínìnosti, kterou, jak øíkal doktor Vorless, je tak tìžké pøekonat. Mìl do slova a do písmene pravdu, když mluvil o nesnázích pøivykání novým mravním zásadám. Kdyby napøíklad pozdìji došlo k nìjakému zázraènému obratu situace, musel bych si pøipadat jako padouch, že jsem zbìhl z boje, a už mé pohnutky k tomu byly jakékoliv – a právì tak jako sebou bych opovrhoval i všemi ostatními, že jsme zùstali v Londýnì a nepomáhali, dokud to bylo možné. Kdyby však na druhou stranu žádná pomoc nepøišla, jaký bych asi pak

126

mìl pocit z toho, že jsem jen marnil èas a mrhal silami, zatímco ti prozíravìjší zaèali se záchrannými pracemi, když k tomu byly ještì vhodné podmínky? Uvìdomoval jsem si, že bych se mìl jednou provždy rozhodnout a pevnì se svého rozhodnutí držet. Ale nešlo to. Zmítal jsem se ze strany na stranu. Když jsem koneènì po nìkolika hodinách usnul, stále jsem ještì nevìdìl. Nemìl jsem možnost, jak zjistit, pro co se rozhodla Josella. Nemìl jsem od ní jedinou zprávu. Ale bìhem veèera strèil do dveøí hlavu Alf. Jeho sdìlení bylo struèné. “Westminster,” øekl. “Hrome, tak se mi nezdá, že v barácích parlamentu najde tahle parta zrovna moc žrádla.” Na druhý den mne probudil Alfùv pøíchod. Doprovázel ho podsaditý chlapík s neupøímným pohledem, se zbyteènou ostentativností tøímající v ruce øeznický nùž. Alf pøistoupil k posteli a hodil mi náruè šatstva. Jeho spoleèník zavøel dveøe, opøel se o nì a loupaje po mnì zavilýma oèima, pohrával si s nožem. “Tak se hoï do parády, bráško,” øekl a ustoupil. Oblékl jsem se, zatímco milovník nožù sledoval každý mùj pohyb jako ostøíž. Když jsem bylo hotov, vytáhl Alf z kapsy pouta. “Nic lepšího nemáme,” poznamenal. Zaváhal jsem. Muž ve dveøích se napøímil a nepatrnì vystrèil nùž kupøedu. Zøejmì to byl po nìho navýsost zajímavý okamžik. Usoudil jsem, že ještì nenadešel èas, abych si s nìèím zaèínal a nastavil jsem ruce. Alf je ohmatal a zacvakl kolem nich želízka. Potom odešel a po chvíli mi pøinesl snídani. Za necelé dvì hodiny se objevil druhý muž znovu. Dával si záležet, abych mìl jeho nùž stále na oèích. Ukázal ke dveøím. “Tak pojï,” øekl. Byla to jediná slova, která jsem od nìho slyšel. S nepøíjemným vìdomím nože v zádech jsem vykroèil z pokoje; sešli jsme nìkolik pater a velkou halou vyšli z budova ven. Na ulici již èekaly dva plné náklaïáky. Vedle spuštìného zadního èela stál Coker se dvìma svými druhy. Pokynul mi, abych pøistoupil. Beze slova mi protáhl mezi pažemi øetìz, uzavøený na obou koncích

127

øemínky. Jeden mìl u na levém zápìstí pøipjat rozložitý slepec po Cokerovì boku; druhý pak zapnul kolem pravého zápìstní dalšího hromotluka, takže jsem se dostal mezi nì. Nemínili riskovat nic, èemu se mohli vyhnout pøedem. “Být tebou, tak na všechny legrácky zapomenu,” doporuèil mi Coker. “Chovej se k nim slušnì a oni se budou chovat slušnì k tobì.” Vylezl jsem se svými novými spoleèníky na korbu a auta vyrazila. Nìkde poblíž Swiss Cottage jsme zastavili a vyskákali na ulici. V dohledu bylo nìjakých dvacet lidí, kteøí se bez cíle belhali podél chodníkù. Když zaslechli zvuk motorù, obrátili k nám s nevìøícím výrazem hlavy a jako by byli èásteèkami jediného mechanismu, zaèali se v nové nadìji sbíhat a volat na nás. Øidièi køièeli, aby se jim klidili z cesty. Zacouvali, otoèili se a odburáceli smìrem, odkud jsme pøijeli. Sbíhající se lidé se zarazili. Jeden nebo dva za náklaïáky bezmocnì øvali, ale vìtšinou se jen sklesle obrátili a mlèky pokraèovali ve své bludné pouti. Nìjakých padesát metrù od nás dostala jakási žena hysterický záchvat a zaèala bušit hlavou do zdi. Bylo mi z toho nanic. Obrátil jsem se ke svým spoleèníkùm. “Tak s èím chcete zaèít?” zeptal jsem se. “Nejdøív potøebujeme støechu nad hlavou,” øekl jeden. “Pak se uvidí, co dál.” Øekl jsem si, že toto bych pro nì mìl ještì udìlat. Nemohl jsem prostì prásknout do bot a zanechat je bez vší rady a pomoci na ulici. Když už vìci zašli takhle daleko, proè bych pro nì alespoò nenašel útoèištì, nìco na zpùsob hlavního stanu, a nepomohl jim postavit se na vlastní nohy. Mìlo by to být nìjaké místo, kam by se daly schraòovat zásoby, kde by se skladovaly a pøipravovalo z nich jídlo, a které by pohodlnì pojalo celou skupinu. Spoèítal jsem je. Bylo jich dvaapadesát, z toho ètrnáct žen. Nejvýhodnìjším se mi zdálo najít nìjaký hotel. Nemuseli bychom alespoò nikde

128

shánìt postele a ložní prádlo. Nakonec jsme se rozhodli pro jeden chvalnì známý penzión, sestávající ze ètyø vzájemnì propojených viktoriánských domù, který nabízel ještì lepší ubytování, než jsme potøebovali. Když jsme tam vtáhli, objevili jsme uvnitø rovný pùltucet lidí. Bùhví, co se stalo s tìmi ostatními. Tìch pár zbývajících se vystrašenì choulilo v jedné ze vstupních hal – sešlý staøec, upjatá obstarožní dáma, z níž se pozdìji vyklubala øeditelka penziónu, muž ve støedních letech a tøi dívky. Paní øeditelka se celkem rychle vzpamatovala a zahrnula nás tirádou nabubøelých výhrùžek, avšak ledový pøíkrov jejího, tøebaže toho nejpøísnìjšího penzionátního vystupování, byl pøevelice tenký. Staøec se ji snažil podpoøit jalovým chvástáním. Ostatní k nám jenom nervóznì obraceli tváøe. Vysvìtlil jsem jim, že se k nim nastìhujeme. Pokud se jim to nelíbí, mohou odejít; jestli však chtìjí zùstat a sdílet všechno s ostatními, mohou klidnì zùstat. Moc velké potìšení z toho nemìli. Jejich reakce svìdèily o tom, že mají kdesi v domì bohaté zásoby potravin, o které se netouží s nikým dìlit. Když ale pochopili, že míníme nashromáždit ještì vìtší, jejich postoj doznal znaèné zmìny a docela s chutí se uvolili naši nabídku pøijmout. Usoudil jsem, že bych mìl ještì den nebo dva zùstat, alespoò dokud se má skupina slušnì nezabydlí. Poèítal jsem, že Josella se zachová ke své partì stejnì. Coker to mìl dobøe vymyšlené – jako když vám øekne svobodná matka: “Pochovejte mi na chvíli to dítì.” Ale potom se stejnì vytratím a pøidám se k Joselle. Následující dva dny jsme systematicky plenili velké obchody v okolí – vìtšinou filiálky jednotkových obchodù, bohužel nijak veliké. Takøka všude byl již nìkdo pøed námi. Prodejní místnosti byly ve zpustošeném stavu. Výlohy rozbité, podlahy pokryté pootevøenými konzervami a roztrhanými obaly, jejichž obsah nálezce zklamal, a nyní tvoøily na zemi mazlavou, páchnoucí vrstvu, promíchanou støepinami skla. Ztráta však byla zpravidla malá a škoda jen povrchní. Vìtší bedny s potravinami, jak v obchodech,

129

tak ve skladech za nimi, jsme našli nedotèené. Manipulovat s tìžkými bednami, vynášet je z obchodù a nakládat je na ruèní vozíky nebylo pro slepce nijak snadnou záležitostí. Potom se ještì musely dopravit do našeho hlavního stanu a uložit. Ale praxe jim zaèala dodávat zruènosti. Co nás nejvíce zdržovalo v práci, byla nezbytnost mé pøítomnosti. Témìø nic se neobešlo bez mé úèasti a rady. Pøestože jsme mohli utvoøit dobrou desítku pracovních èet, pracovat mohla vždy jen jedna. Pøíliš se toho neudìlalo ani v penziónu, když jsem byl se svými zásobovacími èetami mimo dùm. A navíc všechen èas, který jsem musel strávit prùzkumem a pátráním po dalších zdrojích zásob v našem rajónu, ostatní vìtším dílem prozaháleli. Dva vidomí by té práce zvládli jistì víc než dvojnásob. Od chvíle, kdy jsme se pustili do díla, jsem byl pøes den pøíliš zamìstnán, abych byl schopen myslet na nìco jiného než na to, èím jsme se právì zabývali, a v noci pøíliš unavený, abych neusnul, jakmile jsme jen dopadl na postel. A den co den jsem si øíkal: “Tak zítra veèer už je budu mít slušnì zaopatøené – rozhodnì natolik, aby se mohli na èas postarat o sebe sami. A pozítøí se odsud vytratím a vyhledám Josellu.” Øíkalo se to hezky – ale každý den jsem si našel dùvod, proè to odložit na pøíští, a s každým dnem se to stávalo t잚í a t잚í. Nìkteøí se sice již trochu zapracovali, ale stále prakticky nic, otvíráním konzerv poèínaje a plenìním obchodù konèe, bez mého pøispìní neklapalo. Všechno nasvìdèovalo tomu, že jsem pro nì èím dál nepostradatelnìjší, namísto aby tomu bylo naopak. Nic z toho samozøejmì nebyla jejich vina. A proto to bylo tak tìžké. Nìkteøí døeli ze všech sil, èert aby je spral. Musel jsem jen trpnì pøihlížet, jak mi stále víc a více znemožòují, abych se zachoval jako sketa a opustil je. Tucetkrát dennì jsem proklínal Cokera, že mne uvrtal do takovéhle situace – ale nalézt z ní cestu ven mi to nepomáhalo; jen jsem si musel znovu klást otázku, jak tohle všechno skonèí… Prvního náznaku, s èím asi mohu poèítat, pøestože jsem v tom zprvu nic

130

takového nevidìl, se mi dostalo ètvrtého rána – nebo snad pátého? – právì když jsme se chystali z domu. Z schodù na mne zavolala nìjaká žena, že nahoøe jsou dva nemocní; mìla za to, že vážnì. Mým dvìma hlídacím psùm se to nechtìlo líbit. “Poslyšte,” øekl jsem jim. “Už mám toho trestaneckého života zrovna tak dost. Nemyslíte, že bez tìch øetìzù by nám šlo všechno daleko líp?” “Abys nám pláchnul k tý svojí starý partì, co?” øekl nìkdo. “Nebláznìte, èlovìèe,” øekl jsem. “Tenhle párek amatérských goril jsem mohl oddìlat už dávno, a tøeba za bílýho dne. Jestli jsem to ještì neudìlal, tak jen proto, že krom jejich slabomyslnosti proti nim nic jinšího nemám…” “Tak, hele –” zaèal se ohrazovat jeden z mých pøívìskù. “Ale jestli mì teï nepustí nahoru,” pokraèoval jsem, “abych se podíval, co tìm lidem schází, mùžou si být jisti, že je co nevidìt pøetáhnu nìèím pøes hlavu.” Dali si oba øíct, ale když jsme vstoupili do pokoje, kde leželi nemocní, dávali si dobrý pozor, aby se drželi ode mne tak daleko, jak jen jim to øetìz dovolil. Postižení byli dva muži, jeden ještì mladík a druhý ve støedním vìku. Oba mìli vysokou teplotu a stìžovali si na bolest v útrobách. Tehdy jsem ještì o takovýchto vìcech moc nevìdìl, ale to ani nebylo zapotøebí, i tak to ve mnì vyvolalo znaèné starosti. Nenapadlo mne nic lepšího než je dát pøenést do jednoho z prázdných domù v sousedství a požádat jednu ženu, aby jim vìnovala co nejvìtší péèi. Tak zaèal den plný nezdarù. Další, velice rozdílného charakteru, se udál kolem poledního. Vìtšinu obchodù s potravinami v nejbližším okolí jsme již vyplundrovali, a proto jsme se rozhodl nᚠrádius ponìkud rozšíøit. Ze svých døívìjších návštìv tìchto konèin jsem odhadoval, že asi tak o míli dále na sever bychom mìli narazit na další obchodní tepnu, a odvedl jsem tedy svoji èetu tímto smìrem. Obchody jsme v poøádku nalezli, ale ještì nìco navíc. Jakmile jsme zahnuli za

131

roh a dostali se na dohled našeho cíle, ztuhl jsem. Pøed jedním z jednotkových obchodù se pohybovalo nìkolik mužù, kteøí odtud vyváželi bedny a zdvihali je na korbu náklaïáku. Nebýt rozdílného typu auta, mohl jsem se klidnì dívat na jeden z mých vlastních týmù pøi práci. Pøikázal jsem své èetì zhruba dvaceti mužù, aby se zastavili, a rozvažoval jsem, jak se zachovat. Mìl jsem sto chutí ustoupit a najít si volné pole nìkde jinde, èímž bychom se vyhnuli všem možným potížím; nemìlo cenu vyvolávat spory, když všude kolem byly roztroušeny spousty potravin, èekajících jen na to, aby si je pøivlastnila kterákoli tlupa s tomu odpovídající organizací. Ale nebylo na mnì, abych rozhodoval. Zatímco jsem ještì váhal, vyšel ze dveøí obchodu jistým krokem zrzavý mladík. Nebylo nejmenších pochyb, že vidí – a vzápìtí ani o tom, že nás spatøil. Na rozdíl ode mne se dlouho nerozmýšlel. Hbitì sáhl do kapsy. V pøíštím okamžiku se zaryla do zdi za mojí hlavou kulka. Na vteøinu vše kolem strnulo v živý obraz. Jeho i moji muži obraceli proti sobì nevidomé oèi v marné snaze pochopit, co se to dìje. Potom vystøelil podruhé. Domníval jsem se, že míøí na mne, ale kulka si zvolila muže po mé levici. Vyjekl, jakoby pøekvapením, a s dlouhým zaúpìním se svezl k zemi. Skoèil jsem za roh a strhl druhého hlídaèe s sebou. “Honem,” øekl jsem. “Podej mi klíèek od tìch náramkù. Takhle jsem bezmocný.” Odpovìdìl mi vševìdoucím úšklebkem. Byl to prosáèek. “Jo,” øekl. “To raè pustit z hlavy. Mì nevoblafneš.” “Proboha, ty šašku pitomej –” spílal jsem mu, tahaje za øetìz, abych pøitáhl tìlo prvního hlídaèe blíže a my byli lépe kryti. Pitomec po mém boku se se mnou zaèal hádat. Bùhví, jaké nepravosti mi ten jeho chabý mozeèek pøipisoval. Øetìz byl teï natolik volný, že jsem mohl zdvihnout paže. Mùj výpad ho narazil na zeï, která pod jeho hlavou jen zadunìla, a svezl se mi k nohám. Dál už nic nenamítal. Klíèek k poutùm jsem našel v postranní kapse jeho saka.

132

“Poslouchejte,” øekl jsem ostatním. “Všichni se teï obrate a jdìte poøád za nosem. Držte se pohromadì nebo na to doplatíte. A už jdìte.” Odemkl jsem jeden zámek, odhodil øetìz a pøelezl pøes zídku do jakési soukromé zahrady. Tam jsem se pøikrèil a zbavil si druhého pouta. Potom jsem pøebìhl roh zahrady a opatrnì vyhlédl pøes zídku o ulice. Jak jsem zpola oèekával, mladík s pistolí za námi nijak nepospíchal. Stál dosud u svých mužù a udìloval jim rozkazy. A tak si teï øíkám, proè mìl také spìchat? Jistì poèítal s tím, že jsme neozbrojeni, když jsme jeho palbu neopìtovali, a že mu stejnì daleko neuteèeme. Když byl se svými pøíkazy hotov, vykroèil sebejistì ulicí k místu, odkud mohl vidìt moji ustupující èetu, a pak se vydal v jejích stopách. Na rohu ulice se zastavil a zahledìl se na mé dva hlídaèe ležící tváøemi k zemi. Z øetìzu patrnì usoudil, že jeden z nich byl oèima celé party, nebo zastrèil pistoli zpátky do kapsy a beze spìchu kráèel za ostatními. S tímhle jsem nepoèítal a chvíli mi trvalo než jsem pochopil, co má za lubem. Pak mi však došlo, že chce mé muže vysledovat k našemu hlavnímu stanu a poohlédnout se tam po možné koøisti. Musel jsem pøiznat, že je ve vytipování svých šancí daleko pohotovìjší než já; nebo že na rozdíl ode mne uvážil už pøedem nejrùznìjší situace, které mohly nastat. Byl jsem teï rád, že jsem své partì naøídil, aby šli stále kupøedu. Zanedlouho toho budou mít nejspíš dost, ale usuzoval jsem, že nikdo z nich sám zpáteèní cestu do hotelu nenajde a neprozradí ji tak ani tomu mladíkovi. Pokud se budou držet v jednom chumlu, seženu je pozdìji bez vìtších potíží opìt dohromady. Bezprostøední otázkou bylo, jak si poradit s mužem, který má pistoli a neváhá jí použít. V nìkterých èástech svìta by staèilo, aby èlovìk zašel do prvního domu po ruce a vybral si tam vhodnou støelnou zbraò. Londýnský Hampstead k nim naneštìstí nepatøil; byla to ètvr navýsost úctyhodná. Nìkde bych snad mohl najít sportovní pistoli, ale musel bych se po ní dlouho pídit. Nepøišel

133

jsem na nic jiného, než držet se za ním a doufat, že mi pøíležitost nabídne nìjakou šanci, jak se s ním vypoøádat. Ulomil jsem z nejbližšího stromu suchou vìtev, pøeškrabal jsem se pøes zahradní zídku a zaèal jsem si oukávat cestu podél chodníku, na první pohled, jak jsem doufal, k nerozeznání od stovek slepcù, kteøí stejným zpùsobem bloumali po celém mìstì. Ulice se táhla dosti daleko pøímým smìrem. Zrzavý mladík kráèel asi tak padesát metrù pøede mnou a dalších padesát metrù pøed ním moje èeta. V toto poøadí jsme postupovali ještì asi pùl míle. K mé znaèné úlevì nikdo z pøední skupiny nezaboèil do ulice vedoucí k naší základnì. Zaèínal jsem být zvìdavý, jak dlouho ještì potrvá, než si nìkdo uvìdomí, že zašli pøíliš daleko, když tu došlo k nepøedvídanému intermezzu. Jeden z mých mužù, loudající se o nìco za ostatními, se znenadání zastavil. Upustil hùl a s rukama na bøiše se zlomil v pøedklonu. Potom se sesul na zem a zùstal ležet, svíjeje se bolestí. Ostatní pokraèovali nevyrušenì v cestì. Museli jeho sténání slyšet, ale nejspíš je nenapadlo, že by to mohl být nìkdo z nich. Mladík na nìho pohlédl a zpomalil nerozhodnì krok. Zmìnil smìr a pøešel ke zkroucené postavì na zemi. Nìkolik metrù od ní se zastavil a upøenì se na ni zadíval. Stál tam a pozornì si muže prohlížel snad ètvrt minuty. Potom zvolna, nicménì s pevným zámìrem vytáhl k kapsy pistoli a støelil muže do hlavy. Skupina vpøedu se pøi zvuku výstøelu zarazila. Já také. Mladík se je ani nesnažil dohnat, dokonce se zdálo, jako by o nì náhle ztratil veškerý zájem. Otoèil se a støedem ulice se vracel zpátky. Uvìdomil jsem si, že nesmím vypadnout z role, a zaèal jsem si znovu oukávat cestu vpøed. Minul mì bez povšimnutí, ale staèil jsem mu pohlédnout do tváøe: mìl v ní ustaraný výraz a ústa pochmurnì stažená… Belhal jsem se dále, dokud jsme od sebe nebyli bezpeènì vzdálení, a pak jsem pøidal do kroku a pospíchal za ostatními. Výstøel je pøimrazil na místo a teï se dohadovali, zda jít dále nebo ne. Zatrhl jsem jejich dohady prohlášením, že moji dva tupohlaví

134

hlídaèi mu už nadále nepøekáží, a že od této chvíle pùjde všechno po mém. Dojdu sehnat nìjaké nákladní auto a za deset minut se vrátím a zavezu je zpátky do naší ubytovny. Objevení další nové organizované skupiny v našem rajónu vyvolávalo nové obavy, ale nᚠazyl jsme našli nedotèený. Oèekávala mne tam pouze novina, že další dva muži a jedna žena byli postiženi krutými bøišními bolestmi a pøemístìni do sousedního domu. Provedli jsme všechna možná bezpeènostní opatøení pro pøípad nepøátelského nájezdu v dobì, kdy bych byl nepøítomen. Potom jsem sebral novou èetu a vyjeli jsem znovu do ulic, tentokráte však jiným smìrem. Rozpomenul jsem se, že když jsem svého èasu chodíval do hampsteadského parku, vstupoval jsem do nìho èasto od koneèné stanice autobusù, kde byla stìsnána øada malých obchùdkù a krámkù. Za pomoci ulièního plánu jsem to místo našel docela snadno – ale nejen to, zjistili jsem, že je i zázraènì nedotknuté. Nebýt tøí ètyø rozbitých výkladù, vypadalo to zde jako za nedìlního klidu. Ale jisté rozdíly zde pøece byly. Pøedevším v tichu, jaké nad tìmito konèinami nikdy pøedtím nevládlo, a už ve všední den nebo v nedìli. A na ulici leželo nìkolik mrtvol. Tou dobou to byl již pøíliš bìžný pohled, aby mu èlovìk vìnoval pozornost. Dokonce jsem se podivil, že jich tu není více, a usoudil jsem, že vìtšina zdejších usedlíkù si buï ze strachu, nebo pozdìji ze slabosti, vyhledala nìjaké pøístøeší. To byl ostatnì jeden z dùvodù, proè jsem se nikdy neodhodlal vstoupit do žádného obytného domu. Zastavil jsem náklaïák pøed malým koloniálem a chvíli jsem naslouchal. Ticho na nás padalo jako hounì. Nebylo slyšet jedinou poukávající hùl a v dohledu nebyl jediný poutník. Nic se nehýbalo. “Èistý vzduch,” øekl jsem. “Vysedat mládenci.” Uzamèené dveøe krámu lehce povolily. Uvnitø byly úhlednì srovnány neporušené bednièky másla, pecny sýry, pláty slaniny, krabice cukru a další vìci. Zapøáhl jsem své muže do práce. Vìdìli

135

už, jak si práci všemožnì usnadnit a poèínali si pøi ní daleko jistìji než ze zaèátku. Mohl jsem je klidnì nechat o samotì a jít se porozhlédnout do skladištì za krámem a potom do sklepa. Byl jsem právì dole ve sklepì a prohlížel obsah rùzných beden, když ke mnì shora zalehly výkøiky. Hned nato se podlaha nade mnou rozeznìla dupotem bìžících nohou. Padacími dveømi proletìl muž a dopadl pøímo na hlavu. Už se nepohnul, ani ze sebe nevydal hlásku. Blesklo mi hlavou, že tam nahoøe musí zuøit bitka s rivalským gangem. Pøekroèil jsem bezvládného muže na zemi a opatrnì jsem šplhal po schodech strmých jako žebøík nahoru, chránì si pøitom hlavu ohnutou paží. První pohled mi zjevil chaotickou zmì vysokých bot, couvajících z nepøíjemné blízkosti výkladní skøínì k padacím dveøím. Rychle jsem vyklouzl nahoru a uklidil se stranou, než se dostaly až ke mnì. Stál jsem na nohou právì vèas, abych spatøil, jak sklenìná tabule výkladu praská. Do krámu spolu s ní vletìli zvenèí tøi muži. Za nimi zasvištìl dlouhý zelený šlahoun a jednoho z nich zasáhl. Muž znehybnìl. Druzí dva se nemotornì vyhrabávali z trosek výlohy a potom doškobrtali dále do krámu. Ostatní tak zatlaèili ještì hloubìji a další dva proletìli padacími dveømi dolù. Letmý pohled na zelený šlahoun zcela postaèoval, abych si o situaci udìlal okamžitý obraz. V posledních nìkolika dnech jsem na trifidy pro samou práci málem zapomnìl. Stoupl jsem si na nìjakou krabici a naskytl se mi tak pohled pøes hlavy mých druhù. Spatøil jsem ve svém zorném úhlu všehovšudy tøi trifidy, z toho jednoho uprostøed ulice a dva hned pøed krámem na chodníku. Venku na zemi leželi ètyøi muži a nehýbali se. Teprve tehdy jsem pochopil, proè v sousedství Heathu nebylo vidìt živáèka. A proklínal jsem sám sebe, že jsem si mrtvoly na ulici neprohlédl pozornìji. Jediný pohled na rudou stopu po žahadle by byl zcela dostateèným varováním. “Klid!” zaøval jsem. “Zùstaòte stát, kde jste.” Seskoèil jsem

136

z krabice, odstrèil muže stojící na odklopených padacích dveøích stranou a pøirazil jsem je. “Za vámi je ještì jedna místnost,” øekl jsem jim. “Teï už se nemáte èeho bát.” Ti dva vpøedu to vzali doslova. Zaèali si ohmatávat poøezané údy a potom jeden z trifidù vymrštil žahadlo. Proletìlo s ostrým svistem rozbitým výkladem. Bližší muž se svezl s výkøikem k zemi. Ostatní se v panice vrhli k zadním dveøím a strhli mne s sebou. Dveøe se rázem ucpaly. Žahadlo za námi zasvištìlo ještì dvakrát a koneènì jsme byli ze dveøí venku. Sotva popadaje dech, rozhlédl jsem se ve skladu kolem sebe. Bylo nás tam sedm. “Klid!” øekl jsem už podruhé. “Tady jsme v bezpeèí.” Vrátil jsem se ke dveøím. Zadní èást krámu byla pro trifidy mimo dosah – pokud by ovšem zùstali venku na chodníku. Zatím jsem však mohl bezpeènì dosáhnout k padacím dveøím a otevøít je. Oba muži, kteøí spadli dolù poté, co já jsem vylezl, vyšplhali nahoru. Jeden si tiskl k tìlu zlomenou paži; druhý byl jen trochu pohmoždìný a zplna hrdla nadával. Za skladem se prostíral malý dvorek a na jeho protìjší stranì byly v dvouapùlmetrové zdi ještì jedny dveøe. Teï jsem byl už opatrnìjší. Než abych zamíøil rovnou ke dveøím, vyškrábal jsem se na støechu pøístavku a obhlédl okolí odtud. Spatøil jsem, že dveøe vedou do úzké ulièky mezi domy, táhnoucí se po celé délce bloku. Byla prázdná. Za zídkou na její druhé stranì, oddìlující ulièku od zahrad nìkolika rodinných domkù, jsem ale rozpoznal vrcholky dvou trifidù stojících nehybnì mezi køovím. Mohlo jich tam být také víc. Zídka ze strany zahrad byla nižší a trifidi mohli pøi své výšce snadno dosáhnout žahadlem až do ulièky. Vysvìtlil jsem to ostatním. “Kurvy jedny nepøirozený,” komentoval to jeden z chlapù. “Já jsem ty parchanty nikdá nemohl vystát.” Pátral jsem dále po okolí. Ukázalo se, že sousední dùm na severní stranì býval pùjèovnou automobilù a na jeho dvoøe stojí

137

zaparkovány tøi osobní vozy. Dostat zbytek party a zvláštì muže se zlomenou rukou pøes dvì zdi, které nám stály v cestì, byla setsakramentská døina, ale nakonec jsme to zvládli. Nevím jak, ale vecpal jsem je i do velkého daimlera. Když se ve voze srovnali, otevøel jsem vrata na ulici a utíkal zpátky do auta. Zájem trifidù se dostavil takøka vzápìtí. Jejich pøíšerná citlivost pro zvuky jim okamžitì prozradila, že se cosi dìje. Když jsme vyjíždìli ze vrat, dva se už kolébali k vjezdu. Vzápìtí po nás vystøelili svá žahadla, ale ta jen neškodnì pleskla do zavøených oken. Strhl jsem volant prudce doprava, vrazil do jednoho a povalil ho na dlažbu. Pak už jsme se øítili ulicí vzhùru a zamíøili do zdravìjších konèin. Veèer onoho dne byl nejhorší, jaký jsem od poèátku katastrofy prožil. Zbaven svých dvou hlídaèù, vybral jsem si malý pokojík, kde jsem mohl být sám. Na krbovou øímsu jsem postavil šest rozžatých svíèek a dlouho do noci jsem sedìl v køesle a pokoušel se nalézt nìjaké východisko. Po návratu domù jsme se dovìdìli, že umøel jeden z mužù, kteøí onemocnìli pøedešlé noci; druhý podle všeho umíral – a vyskytly se ètyøi nové pøípady. Než jsme se naveèeøeli, pøibyly ještì dva další. Netušil jsem, co by to mohlo být za nemoc. Vzhledem k zániku veøejných služeb a všeobecnému vývoji vìcí to mohla být celá øada chorob. Nejprve jsem mìl podezøení na nìjaké tyfové onemocnìní, ale mlhavì jsem si uvìdomoval, že inkubaèní doba tyfu takovou možnost vyluèuje – nicménì velký rozdíl by v tom asi nebyl, i kdybych tu nemoc rozpoznal. Vìdìl jsem o ní jenom to, že musí být poøádnì zlá, když toho zrzavého mladíka pøimìla použít pistole a ustoupit od zámìru sledovat moji partu. Zaèínal jsem mít dojem, že jsem své skupinì prokazoval od zaèátku jen samé problematické služby. Podaøilo se mi udržet je naživu v sevøení mezi nepøátelským gangem a jedné stranì, a trifidy útoèícími z Heathského parku na druhé. Teï navíc pøišla ta nemoc. A seèteno všechno dohromady, nedosáhl jsem víc než krátkého odkladu pøed smrtí hladem. Nevìdìl jsem

138

teï zkrátka kudy kam. A pak do mých myšlenek vstoupila Josella. Stejné a snad ještì horší vìci se pravdìpodobnì odehrávaly i v její ètvrti. Pøistihl jsem se, že myslím na Michaela Beadleyho a jeho vìrné. Už dávno jsem vìdìl, že si poèínali naprosto logicky, a teï jsem si zaèínal øíkat, že snad i s opravdovìjší lidskostí. Od samého poèátku si uvìdomovali, jak je beznadìjné pokoušet se zachránit víc než malou hrstku lidí. Poskytovat ostatním lichou nadìji si nezadalo dvakrát s krutostí. A pak jsme tu byli my. Jestli vùbec nìco mìlo mít smysl, proè jsme vlastnì byli ušetøeni? Rozhodnì ne proto, abychom marnili své síly v pøedem prohraném boji… Rozhodl jsem se, že hned ráno se vydám hledat Josellu a spoleènì to všechno projednáme… Západka ve dveøích cvakla a klika se pohnula. Potom se dveøe zvolna otevøely. “Kdo je to?” øekl jsem. “Ach, to jste vy,” odpovìdìl mi dívèí hlas. Vešla a zavøela za sebou. “Co si pøejete?” zeptal jsem se. Byla vysoká a štíhlá. Odhadl jsem ji na nìco pod dvacet. Vlasy kaštanové barvy mìla mírnì natoèené. Mlèela, ale nebylo možné si jí nepovšimnout – volaly po tom jak její rysy, tak tvary. Urèila si moji polohu podle mých pohybù a hlasu. Kdyby její zlatohnìdé oèi nehledìly o chlup nad moje levé rameno, pøísahal bych, že si mne prohlíží. Neodpovìdìla mi hned. Vyzaøovala z ní jakási nejistota, která s tím ostatní nešla nìjak dobøe dohromady. Èekal jsem, až promluví sama. Vyprahlo mi náhle v krku. Nedivte se, byla mladá a krásná. Mohla mít pøed sebou celý, možná, že bájeèný život… Ostatnì, není snad na mládí a kráse vždycky nìco tak trochu smutného…? “Vy odsud chcete odejít?” øekla. Byla to napùl otázka, napùl konstatování, pronesené tichým, ponìkud rozechvìlým hlasem. “To jsem nikdy neøekl,” ohradil jsem se. “Neøekl,” pøipustila, “ale ostatní to øíkají – a mají pravdu, viïte?”

139

Neodpovìdìl jsem. Pokraèovala: “Nesmíte odejít. Nemùžete je tady takhle nechat. Potøebují vás.” “Nejsem tu k nièemu dobrý,” øekl jsem. “Všechny nadìje jsou klamné.” “Ale co když ne, co když nejsou klamné?” “Kdepak – už je pozdì. Touhle dobou bychom už nìco museli vìdìt.” “Ale pøece jen – a vy byste klidnì odešel –?” “Myslíte, že jsem o tom nepøemýšlel? Øíkám vám, že tady nejsem k nièemu. Nemám pro vás vìtší cenu než drogy, co se píchají tìžce nemocným, aby žili o chvíli déle – drogy bez vší léèebné hodnoty, dobré zrovna jen pro ten odklad.” Než odpovìdìla, ubìhlo nìkolik vteøin. Potom nejistì øekla: “Život je hroznì krásná vìc – dokonce i takovýhle.” Jen taktak se ovládala. Nemohl jsem na to øíci nic. Vzchopila se. “Mùžete nám zachránit život. Poøád zbývá nadìje – i když jen pouhá nadìje, že se nìco stane; stále ještì mùžeme doufat.” Co jsem si o tom myslel, to jsem již øekl. Neopakoval jsem se. “Je to tìžké,” øekla, jakoby pro sebe. “Kdybych vás aspoò vidìla… Kdybych ovšem vidìla, potom bych… Jste mladý? Máte docela mladý hlas.” “Ještì mi není tøicet,” øekl jsem. “A vypadám úplnì všednì.” “Mnì je osmnáct. Mìla jsem zrovna narozeniny – když pøišla ta kometa.” Nenapadla mne žádná slova, která by neznìla krutì. Pauza se prodlužovala. Vidìl jsem, jak pevnì zatíná své sepjaté ruce. Potom spustila paže podél tìla, kotníky celé bílé. Zdálo se, že užuž nìco øekne, ale mlèela dál. “Co mám dìlat?” zeptal jsem se. “Co mùžu dìlat jiného než všechno trochu oddálit?” Zahryzla se do rtu a pak: “Øíkali – øíkali, že jste snad osamìlý,” pronesla. “Napadlo mne, že kdybych snad…” – hlas se jí zlomil a kotníky jí ještì o poznání zbìlely – “kdybyste snad nìkoho mìl… myslím nìkoho tady… pak byste možná – pak byste nás možná

140

neopustil. Zùstal byste potom s námi?” “Panebože,” hlesl jsem tiše. Stála zpøíma jako svíèka a lehce se jí chvìly rty. Mìla by se kolem ní toèit smeèka nápadníkù žebronících o sebemenší její úsmìv. Mìla být krátce šastná a bezstarostná – a potom šastná ve svých starostech. Život mìl pro ni být èarovným – a láska nejsladší… “Byl byste na mne hodný, viïte?” pokraèovala. “Víte, já ještì nikdy –” “Pøestaòte! Pøestaòte!” vykøikl jsem na ni. “Takovéhle vìci mi nesmíte øíkat. A teï už jdìte, prosím vás.” Ale nemìla se k odchodu. Stála a upírala na mne oèi, jež mne nemohly vidìt. “Jdìte už,” opakoval jsem. Nedokázal jsem její pohanu pøenést pøes srdce. Nebyla to už jen ona jediná – zastupovala tisíce a tisíce zmaøených mladých životù… Pøistoupila blíž. “Ale vy pláèete!” øekla. “Jdìte! Proboha, bìžte pryè!” vykøikl jsem. Zaváhala a pak se otoèila a nahmatávala si cestu ke dveøím. “Mùžete jim øíct, že zùstanu,” zavolal jsem za ní. První, co jsem si na druhý den ráno uvìdomil, byl odporný zápach. Tu a tam byl slabì cítit ve vzduchu již døíve, ale naštìstí bylo až dosud chladné poèasí. Teï jsem zjistil, že jsem zaspal do znaènì teplejšího dne. Nebudu se o tom zápachu zmiòovat podrobnìji; ti, kdo jej poznali, ti na nìj nikdy nezapomenou, a pro všechny ostatní je nepopsatelný. Zdvihal se z každého velkého mìsta i mìsteèka celé týdny a putoval s každým vìtrem, který zavál. Když jsem se do nìho toho rána probudil, zmocnilo se mne nezvratné pøesvìdèení, že nadešel konec. Smrt je pouze pøíšerný závìr živosti; teprve rozklad znamená definitivní zánik. Nìkolik minut jsem ještì ležel a pøemýšlel. Mohl jsem nyní udìlat jen jedno: naložit svoji partu po èástech na náklaïáky a zavézt ji nìkam na venkov. Ale co všechny ty zásoby, které jsme nashromáždili? Ty by se musely naložit a odvézt také –

141

a jediný, kdo mohl øídit auto, jsem byl já… Trvalo by to celé dny – jestli nám ještì nìjaké zbývaly… Potom mne napadlo, co se asi odehrává v domì. Panovalo v nìm podivné ticho. Když jsem se pozornì zaposlouchal, uslyšel jsem, jak v sousedním pokoji nìkdo sténá, ale jinak už nic. Vyskoèil jsem z postele a poplašenì jsem se zaèal soukat do šatù. Venku na odpoèívadle jsem se zaposlouchal znovu. V celém domì nebylo slyšet jediné kroky. Zmocnil se mne náhle nechutný pocit, jako by se historie opakovala a já byl zpátky v nemocnici. “Haló! Je tu nìkdo?” zavolal jsem. Odpovìdìlo mi hned nìkolik hlasù. Otevøel jsem nejbližší dveøe. Ležel za nimi jakýsi muž. Vypadal velice bídnì a byl v deliriu. Tomu už pomoci nebylo. Opìt jsem dveøe zavøel. Mé kroky se na døevìných schodech hlasitì rozléhaly. V dalším poschodí jsem uslyšel volat ženský hlas: “Bille – Bille!” V malém pokojíku tam ležela na posteli dívka, která za mnou pøišla pøedchozí noci. Když jsem stanul ve dveøích, obrátila ke mnì hlavu. Vidìl jsem, že ji to postihlo také. “Nechoïte ke mnì,” øekla. “Jste to vy, Bille? Myslela jsem si, že to musíte být vy. Vy ještì mùžete chodit; oni se už jenom plouží. Jsem tak ráda, Bille. Øíkala jsem jim, že byste od nás jen tak neodešel – ale všichni povídali, že jste už pryè. Všichni odtud odešli, všichni, kdo mohli.” “Spal jsem,” øekl jsem jí. “Co se tady stalo?” “Bylo nás na tom takhle víc a víc. Báli se.” Bezmocnì jsem se zeptal: “Mohu pro vás nìco udìlat? Mohu vám nìjak pomoci?” Oblièej se jí zkroutil bolestí, obemknula si paže kolem tìla a zaèala se svíjet. Potom køeèe polevily a zùstavily ji s èelem zalitým potem. “Bille, prosím vás. Já nejsem moc stateèná. Nemohl byste mi dát nìco – nìco, èím bych tomu udìlala konec?” “Ano,” øekl jsem. “Seženu vám nìco.” V deseti minutách jsem byl z lékárny zpátky. Podal jsem jí sklenici vody a do druhé ruky jsem jí vložil tabletu. Chvilku ji

142

podržela v prstech. Potom: “Samá marnost – a všechno mohlo být úplnì jinak,” øekla. “Sbohem, Bille – a díky za vaši snahu.” Hledìl jsem na ni, jak tam leží. Z jednoho dùvodu mi její konec pøipadal ještì marnìjší – uvažoval jsem, kolik jiných by asi øeklo “vezmìte mì s sebou”, namísto “zùstaòte s námi”, jako to øekla ona. A nikdy jsem se nedozvìdìl, jak se jmenovala.

143

EVAKUACE Volbu mé trasy do Westminsteru podmínila vzpomínka na zrzavého mladíka, který po nás støílel. Zájem o zbranì u mne ochabl nìkdy v šestnácti letech, ale v prostøedí upadajícím zpátky k divošství, se zdálo docela pøirozené, že èlovìk musí být hotov chovat se více èi ménì jako divoch, nebo jinak by se mohlo také stát, že by se zakrátko pøestal chovat vùbec. V St. Jame’s Street bývalo nìkolik obchodù, kde vám s nejvìtší radostí prodali jakoukoli smrtonosnou zbraò, od flobertky až ke sloní pušce. Odešel jsem odtamtud se smíšenými pocity zabezpeèení a banditismu. Znovu jsem teï mìl šikovný lovecký tesák. V kapse jsem mìl pistoli pøipomínající svým dokonalým øemeslným vypracováním nìjaký vìdecký nástroj. Na sedadle vedle mne ležela ještì nabitá dvanáctka a krabice nábojù. Dal jsem pøednost brokovnici pøed kulovnicí – rána není o nic ménì pøesvìdèivá a setne trifidovi vršek s èistotou, jaké kulka jen málokdy dosáhne. A trifidy teï bylo vidìt už i v samém støedu Londýna. Zdálo se, že se stále ještì vyhýbají ulicím pokud to šlo, ale všiml jsem si, že se jich nìkolik klátí Hyde Parkem a v Green Parku jsem spatøil další. Nejspíš to byli pouze okrasní, bezpeènì okleštìní jedinci – ale na druhou stranu to nemusela být pravda. A tak jsem dojel do Westminsteru. Mrtvolný klid, definitivní konec všeho kolem, zde byl ještì patrnìjší než jinde. Ulice byly posety bìžnou zmìtí opuštìných vozidel. V dohledu bylo velice málo lidí. Jenom tøi z nich se pohybovali. Dva si oukávali cestu podél chodníku u Whitehallu a tøetího jsem spatøil na Parlament Square. Sedìl poblíž Lincolnova pomníku a pevnì svíral majetek svùj nejcennìjší – kýtu šunky, ze které tupou kudlu odlupoval støapaté plátky. Nad tím vším ènìly budovy parlamentu, s hodinami, na kterých ustrnuly ruèièky na tøech minutách po šesté. Bylo až k nevíøe, že toto všechno už neznamená zhola nic, že je to už jen okázalá paráda v nestálém kameni, který

144

se teï pokojnì rozpadne. Jen a si zasypává terasu nad øekou úlomky zvìtralých vìžièek a ozdob – teï už tu nebude rozhoøèených èlenù parlamentu, co by si stìžovali na riziko, kterému jsou vystaveny jejich drahocenné životy. V sálech, jimiž svého èasu znìla ozvìnou všechna dobrá pøedsevzetí i smutné zkušenosti svìta, se bìhem èasu propadnou stropy; a nebude nikoho, kdo by tomu zabránil, nikoho, komu by to vadilo. Hned vedle plynula nerušenì Temže. Bude tak plynout, až do dne, kdy se podemleté nábøeží rozvalí a voda vystoupí ze bøehù a Westminster bude opìt ostrovem uprostøed bažin. Støíbøitì šedé Opatství vyvstávalo ve vzduchu prostém všeho kouøe s úchvatnou ostrostí. Rozvážnost vìkù je vydìlovala od pomíjivé zástavby kolem. Pevnì spoèívalo na stoletých základech, pøedurèeno, aby snad ještì na dlouhá storoèí uchovalo ve svých zdech pomníky tìch, jejichž dílo vzalo nyní doposledka za své. Neotálel jsem tam dlouho. Pøedpokládám, že nastanou doby, kdy se mnozí budou chodit dívat na Westminsterské opatství s romantickou melancholií. Ale taková romantika je kombinací tragédie a vzpomínky. Pro mne to však bylo pøíliš souèasné. Nadto jsem poèal zakoušet cosi zcela nového – strach ze samoty. Nebyl jsem sám od chvíle, kdy jsem cestu z nemocnice kráèel po Piccadilly, ale tehdy zde byla ta zarážející novota všeho, co jsem vidìl. Nyní jsem zaèal poprvé cítit hrùzu, jakou skuteèná osamìlost nahání všem od pøírody pospolitým tvorùm. Pøipadal jsem si nahý, vydaný na pospas všem tìm plíživým obavám… Rozjel jsem se vzhùru po Victoria Street. Lekal jsem se i zvukù vlastního vozu, navracejících se ke mnì ozvìnou zpátky. Mìl jsem sto chutí nechat auto autem a krást se dál pìšky, utéct se ke lstivosti jako divé zvíøe v džungli. Musel jsem sebrat všechnu sílu vùle, abych se vzchopil a setrval na svém plánu. Pøesnì jsem totiž vìdìl, co bych dìlal já, kdyby mi tento okres náhodou pøipadl – pídil bych se po zásobách v jeho nejvìtším obchodním domì. Oddìlení potravin obchodního domu armády

145

a námoønictva bylo dle mého oèekávání jak vymeteno, ale nebylo tam teï živé duše. Postranním vchodem jsem vyšel ven. Na chodníku oèichávala èerná koèka cosi, co mohlo být jen rancem hadrù, ale nebylo. Tlesknul jsem do dlaní, abych ji zahnal. Chvíli na mne zírala a potom se odkradla pryè. Zpoza rohu se vynoøil nìjaký muž. V oblièeji mìl soustøedìný výraz a vytrvale pøed sebou kutálel bochník sýra. Když zaslechl mé kroky, pøevalil bochník na zem, usedl na nìj a poèal se divoce rozhánìt holí kolem sebe. Vrátil jsem se k autu na hlavní tøídì. Nejpravdìpodobnìjším se mi zdálo, že si Josella za svùj hlavní stan vybrala nìjaký hotel podobnì jako já. Vzpomnìl jsme si, že nìkolik hotelù je v sousedství Viktoriina nádraží, a tam jsem se také rozjel. Ukázalo se, že jich je tam daleko víc, než jsem se domníval, Když jsem jich v prohlédl dobrou dvacítku, aniž jsem našel sebemenší náznak jejich organizovaného osídlení, zaèal jsem propadat èerné beznadìji. Rozhlížel jsem se po nìkom, koho bych se zeptal. Poøád zbývala nadìje, že nìkdo z tìch, kdo jsou dosud naživu, vdìèí za to Joselle. Od chvíle, kdy jsem do téhle ètvrti dorazil, spatøil jsem sotva pùltucet lidí schopných pohybu. Teï jsem ale nevidìl nikoho. Koneènì, nedaleko nároží Buckingham Palace Road, jsem pøišel na starou ženu schoulenou na schodì pøed domovními dveømi. Dobývala se ulámanými nehty do nìjaké konzervy a støídavì nad ní nadávala a lítostivì pofòukávala. Zašel jsem do nejbližšího krámku a na jedné z vyšších polic jsem tam našel nìkolik opomenutých plechovek s fazolemi. Objevil jsem tam i otvírák na konzervy a vrátil jsem se s tím k ní. Stále se ještì marnì drápala do plechovky. “Radši to zahoïte. Je to jen káva,” øekl jsem jí. Vložil jsem jí do jedné ruky otvírák, a do druhé konzervu. “Poslyšte,” zeptal jsem se potom, “nevíte náhodou, kde bych tu našel jednu dívku. Dívku, která vidí? Nejspíš se stará o celou partu.” Nevkládal jsem do své otázky velkou nadìji, ale nìco té staøenì muselo pomoci,

146

aby pøežila vìtšinu ostatních. Když pøikývla, zdálo se mi, že to snad nemùže být pravda. “Jo,” øekla a zaèala otvírat konzervu. “Opravdu? Kde?” naléhal jsem. Ani na okamžik mne nenapadlo, že by mohlo jít o nìkoho jiného než o Josellu. Ale žena pouze zavrtìla hlavou. “Nevím. Byla jsem nìjakou dobu s nima, ale potom jsem je ztratila. Stará ženská, jako jsem já, tìm mladým už holt nestaèí, a tak jsem je ztratila. Kdepak ty by poèkali na starou nebohou ženskou – a sama jsem je najít nemohla.” Horlivì postupovala nožem otvíraèe kolem konzervy. “Kde jste bydleli?” zeptal jsem se. “Byli jsme všichni v jednom hotelu. Kde to bylo, to ale nevím, jinak bych je našla sama.” “Nevíte aspoò, jak se jmenoval?” “Kdepak. Co je vám platný vìdìt, jak se co jmenuje, když si to nemùžete pøeèíst a nikdo jinej vám to taky nepøeète?” “Ale na nìco si pøece musíte vzpomínat.” “Nevzpomínám.” Zdvihla plechovku a opatrnì pøièichla k jejímu obsahu. “Podívejte se,” øekl jsem chladnì. “Chcete si tyhle konzervy nechat,viïte?” Pokusila se je pøitáhnout jednou paží všechny k sobì. “Tak mi tedy koukejte povìdìt o tom hotelu všechno, co mùžete,” pokraèoval jsem. “Musíte pøece vìdìt, jestli byl malý nebo velký a tak.” Zamyslela se, nepøestávajíc pøitom bránit jednou rukou své konzervy. “V pøízemí se všechno tak nìjak dutì rozlíhalo – takže byl spíš vìtší. A byl to taky strašnì nóbl hotel – to jako že to tam bylo samej mìkkej koberec a pohodlný postele a jemný prostìradla.” “Na nic jiného si nepamatujete?” “Ne, nepamatuju – ale poèkejte, na nìco pøece. Zvenèí byly dva nízký schody a dovnitø se chodilo takovejma tìma toèicíma dveøma.” “To už je lepší,” øekl jsem. “Jste si tím ale jistá? Pamatujte si, že

147

jestli takový hotel nenajdu, poøád si ještì mùžu najít vás.” “Pøisámbùh, že je to pravda, pane. Dva nízký schody a toèicí dveøe.” Vyšátrala v ošuntìlé kabelce stojící na schodu vedle ní špinavou, ulepenou lžíci a zaèala vychutnávat fazole, jako by to byla nìjaká rajská pochoutka. Brzy jsem zjistil, že v okolí je stále mnohem víc hotelù, než jsem si myslel, a bylo až zarážející, do kolika z nich se vcházelo otáèecími dveømi. Vytrvale jsem však pátral dále. Koneènì jsem neomylnì našel ten pravý. Známky obydlení a ten zápach mi byly pøíliš povìdomé. “Je tady nìkdo?” zavolal jsem do haly, která zas moje slova ozvìnou odrazila zpìt. Chtìl jsem se jít podívat dále, když vtom se ozvalo z jednoho rohu zasténání. V temném výklenku tam ležel na polstrované lavici nìjaký muž. Dokonce i v pološeru bylo vidìt, že má na kahánku. Moc jsem se k nìmu nepøibližoval. Otevøel oèi. Projelo mi hlavou, že snad vidí. “Je tu nìkdo?” zeptal se. “Ano, chci se vás –” “Vodu,” øekl. “Proboha, pøineste mi trochu vody…” Prošel jsem do jídelny a za ní jsem našel pøípravnu jídel. Kohoutky byly vyschlé. Vystøíkl jsem do velkého džbánu sodu ze dvou sifonù. Sebral jsem ještì porcelánový šálek a vrátil jsem se do haly. Džbán a šálek jsem postavil na zem, na dosah jeho ruky. “Díky kámo,” øekl. “Tohle už zvládnu. Drž se ode mì radši dál.” Ponoøil šálek do džbánu a vyprázdnil ho jediným douškem. “Panebože,” øekl. “Tohleto jsem potøeboval!” A napil se ještì jednou. “Co tady chceš, kámo? Dej bacha, je to tady nezdravý.” “Hledám jedno dìvèe – dìvèe, co vidí. Jmenuje se Josella. Je tady nìkde?” “Byla tady. Ale pøišels pozdì, bráško.” Náhlé podezøení mne bodlo pøímo fyzicky. “Snad – snad nechete øíct –?” “Kdepak. Žádný strachy, kámo. To, co mì, ji nesebralo. Prostì

148

odešla – stejnì jako ty ostatní, co se ještì udrželi na nohou.” “Kam šla, to nevíte?” “To ti nepovím, kámo.” “Chápu,” vypravil jsem ze sebe ztìžka. “Udìlᚠnejlíp, když taky vypadneš, bráško. Jestli tady budeš okounìt moc dlouho, zùstaneš tady nadobro, jako já.” Mìl pravdu. Stál jsem a hledìl na nìho. “Chcete ještì nìco pøinést?” “Ne. Ta voda mi vystaèí. Poèítám, že už brzy nebudu potøebovat vùbec nic.” Zmlkl a potom dodal: “Sbohem, kámo, a dìkuju mockrát. Dobøe se o ni starej, jestli ji najdeš – je to hodná holka.” Když jsem se o nìco pozdìji krmil šunkou z konzervy a lahvovým pivem, napadlo mnì, že jsem se toho muže ani nezeptal, kdy Josella odešla, ale pak jsem si øekl, že ve svém stavu má asi sotva ponìtí o èase. Jediné místo, kam jsem ještì mohl zajet, byla budova univerzity. Utìšoval jsem se, že Josellu tøeba napadlo totéž – a mimoto zde byla nadìje, že se tam ve snaze po znovusjednocení mohli stáhnout i další z naší rozprášené spoleènosti. Pøíliš velkou nadìji jsem v to ovšem nevkládal, nebo zdravý rozum by je musel pøimìt k opuštìní mìsta již pøed nìkolika dny. Nad vìží dosud visely dvì vlajky, v teplém vzduchu podveèera splihle svìšené. Z pøibližnì pìtadvaceti náklaïákù natlaèených na pøedním nádvoøí tam stály dosud ètyøi, na první pohled netknuté. Zaparkoval jsem vedle nich a vstoupil do budovy. Mé kroky se v tichu hlasitì rozléhaly. “Haló! Haló!” zavolal jsem. “Je tu nìkdo?” Mùj hlas se nesl chodbami, stoupali šachtami schodiš vzhùru a jeho ozvìna slábla a slábla, až se stala pouhou parodií šepotu a koneènì se rozhostilo ticho. Prošel jsem dveømi do druhého køídla budovy a zavolal znovu. Ani tentokrát se neozval jediný zvuk, který by ozvìn narušil, a ta doznìla s mìkkostí usedajícího prachu. Teprve když jsem se otoèil, povšiml jsem si hned za dveømi nápisu

149

køídou na zdi. Velkými písmeny prostì sdìloval adresu: TYNSHAMSKÝ ZÁMEK TYNSHAM POBL͎ DEVIZES WILTSHIRE To již bylo alespoò nìco. Hledìl jsem na písmena na zdi a pøemýšlel. Za hodinu nebo ještì døív se snese soumrak. Mìsteèko Devizes mohlo být podle mého odhadu vzdáleno dobrých sto mil, pravdìpodobnì ale víc. Vyšel jsem opìt z nádvoøí a prohlédl jsem si zbylá nákladní auta. Jedním z nich byl poslední náklaïák, který jsem pøivezl – ten, do nìhož jsem naskládal své opovrhované trifidí zbranì. Upamatoval jsem se, že zbytek nákladu tvoøí užiteèná všehochu potravin a dalších zásob. Bylo mnohem lepší rozjet se za ostatními s tímhle, ne v osobním autì a s prázdnýma rukama. Pøesto jsem si však nedovedl pøedstavit, jak bych dokázal – zvl᚝ když mì k tomu nehnal žádný pádný dùvod – øídit auto, navíc tìžce naložené, po noèních silnicích, kde se dalo poèítat s øadou nebezpeèí. Kdybych havaroval – a to bylo docela možné – strávil bych daleko víc èasu hledáním jiného auta a pøekládáním nákladu, než jsem mohl promarnit tím, že bych pøespal ještì jednu noc tady. Èasný odjezd na druhý den ráno sliboval vyhlídky mnohem pøíznivìjší. Pøenesl jsem krabice s náboji z osobního auta do kabiny náklaïáku, abych se už ráno nezdržoval. Pušku jsem si nechal pøi sobì. Pokoj, z kterého jsem se vyøítil pøi falešném požárním poplachu, byl v tomtéž stavu, v jakém jsem je opustil; šaty pøehozené pøes židli, dokonce i pouzdro s cigaretami a zapalovaèem na místì, kam jsem je odložil, na zemi u mé improvizované postele. Na spaní bylo stále ještì brzy. Zapálil jsem si cigaretu, pouzdro a zapalovaè jsem strèil do kapsy a šel jsem se projít. Nežli jsem vstoupil do parku na Russel Square, bedlivì jsem ho zvenèí obhlédl. Otevøeným prostorám jsem už nedùvìøoval. Na první pohled jsem také rozpoznal jednoho trifida. Stál zcela nehybnì v severozápadním roku parku, ale poøád ještì znaènì pøevyšoval

150

okolní keøe. Došel jsem skoro až k nìmu a jedinou ranou jsem mu rozstøelil kalich s žahadlem. Ani kdybych snad vypálil z houfnice, nemohl se výstøel po tichém námìstí rozlehnout poplašnìji. Když jsem si byl jist, že tam žádní další neèíhají, vešel jsem do parku a usedl na zem, se zády opøenými o strom. Sedìl jsem tam asi dvacet minut. Slunce stálo nízko a polovina námìstí byla potopena do stínu. Za chvíli abych se vrátil do budovy. Za svìtla jsem se dokázal celkem ovládat; ve tmì se však ke mnì mohlo pøikrást na tisíce vìcí. Stával se ze mne zvolna divoch. Možná, že již brzy budu prožívat hodiny tmy ve stejném strachu, jaký museli zakoušet moji dávní pøedkové, když ze své jeskynì s nedùvìrou zírali do èerné noci. Zdržel jsem se ještì, abych se naposled rozhlédl námìstím jako po stránce dìjepisu, kterou si chci vštípit do pamìti než obrátím list. A jak jsem tam tak stál, zaslechl jsem na ulici kroky – lehké našlapování, nicménì v okolním tichu znìjícím jak skøípìní mlýnského kamene. Otoèil jsem se, zbraò v pohotovosti. Ani Robinson Crusoe se asi nepolekal pøi pohledu na šlépìje tolik, jako já pøi zvuku tìch krokù, nebo postrádaly nejistotu slepecké chùze. Potom jsem v pøíšeøí ulice rozeznal pohybující se postavu. Když vešla do parku, spatøil jsem, že je to muž. Vidìl mì zøejmì døív než já uslyšel jeho, ponìvadž míøil pøímo ke mnì. “Nemusíte støílet,” øekl a široce rozpøáhl prázdné ruce. Nepoznal jsem ho, dokud se nepøiblížil na nìkolik metrù. Souèasnì poznal také on mne. “Ach, to jsi ty?” øekl. Nesklonil jsem pušku ani o píï. “Servus, Cokere. Co tady dìláš? Chceš mì zase spøáhnout s nìjakou partou?” “Nic takovýho. Mùžeš tu flintu klidnì spustit. Mimochodem, dìlá strašnej kravál. Tak jsem tì taky našel. Ne, nic takovýho,” opakoval, “už toho mám dost. Táhnu ke všem èertùm.” “Já taky,” øekl jsem a sklonil hlaveò k zemi. “Co se stalo s tvojí partou?” zeptal se. Povìdìl jsem mu to. Pøikývl. “S tou mou to

151

bylo nachlup stejný. Poèítám, že tak dopadly i všechny ostatní. Ale udìlali jsme, co jsme mohli…” “Špatnì,” øekl jsem. Znovu kývl hlavou. “No,” pøisvìdèil. “Tak si myslím, že ten vᚠspolek uvažoval správnì hned od zaèátku – až na to, že ještì pøed týdnem to moc správnì nevypadalo ani neznìlo.” “Pøed šesti dny,” opravil jsem ho. “Pøed týdnem,” øekl. “Ne, vím urèitì – ale èert to vem, copak na tom záleží,” øekl jsem. “Co bys øíkal tomu,” pokraèoval jsem, “kdybychom za tìchto okolností vyhlásili amnestii a zaèali znovu od zaèátku?” Souhlasil. “Vzal jsem to za špatný konec,” poznamenal. “Myslel jsem si, že jsem jediný, kdo to bere vážnì – ale jak se ukázalo, moc vážnì jsem to nebral. Nemohl jsem uvìøit, že by to mohlo dlouho trvat nebo že by nepøišla nìjaká pomoc. A podívej se, jak to dopadlo! A stejný to musí bejt všude. Kdepak, poèítám, že ta tvoje parta tomu rozumìla líp hned od zaèátku.” Chvíli jsme to ještì probírali a pak jsem se ho zeptal: “Ta nemoc nebo mor – co to podle tebe je?” “To bych taky rád vìdìl, kámo. Nejdøív jsem si myslel, že je to tyfus, ale pak mi nìkdo øek, že tyfus se projevuje až po delší dobì – takže jsem byl zøejmì vedle. Ani nevím, proè jsem to nechyt sám – leda snad, že jsem se moh vyhýbat tìm, co to dostali, a že jsem si dával bacha na to, co jím. Baštil jsem akorát konzervy, co jsem si sám otevøel, a pil jenom lahvový pivo. Mìl jsem zatím kliku, ale to neznamená, že bych tu chtìl trèet dál. Kam mᚠteï namíøeno?” Povìdìl jsem mu o adrese napsané køídou na zdi. Ještì ji nevidìl. Byl právì na cestì do univerzitní budovy, když ho mùj výstøel pøimìl k opatrnému postupu indiánského zvìda. “Já –” zaèal jsem a vzápìtí jsem se zarazil. Z nìkteré ulice na západ se ozvalo kašlání startovaného motoru. Vzápìtí auto nabralo plnou rychlost a odznìlo v dálce. “No, aspoò víme, že poøád nejsme sami,” øekl Coker. “A

152

vedle toho tu musí být ještì ten, co napsal tu adresu. Mᚠtušení, kdo by to mohl být?” Pokrèil jsem rameny. Dalo se celkem oprávnìnì pøedpokládat, že ji tam napsal jeden z tìch, kdo padli Cokerovi do rukou a kdo se pak vrátil – nebo taky možná nìkdo z tìch vidomých, kterého jeho parta nepolapila. Nedalo se ani øíci, jak dlouho tam adresa stojí. Chvíli o tom uvažoval. “Ve dvou nám bude líp. Povìsím se na tebe a uvidíme. Platí?” “Platí,” souhlasil jsem. “A teï abychom snad šli na kutì, a zítra vyrazíme brzy po ránu.” Když jsem se probudil, Coker ještì spal. Oblékl jsem se do lyžaøského obleku, ve kterém jsem se cítil mnohem pohodlnìji než v šatech, které mi obstarali jeho lidé, a na nohy jsem si natáhl své poøádné šnìrovací boty. Než jsem se vrátil s náruèí všelijakých balíèkù a konzerv, byl už také vzhùru a obleèen. U snídanì jsme se rozhodli vylepšit naše pøijetí v Tyshamu tím, že místo abychom cestovali spoleènì v jednom voze, vezmeme každý jeden plnì naložený náklaïák. “Podívej se, jestli jdou okna kabiny dobøe zavírat,” doporuèil jsem mu. “Kolem Londýna je spousta trifidích školek a zvl᚝ na západ.” “No jo. Taky jsem už pár tìch bestií škaredejch vidìl,” øekl ledabyle. V první garáži pøi cestì jsme vypáèili zámek èerpadla a naplnili nádrže až po okraj. Potom jsme vyrazili s mojí tøítunkou v èele smìrem na západ. Rachotili jsme tichými ulicemi jako tanková kolona. Byla to namáhavá cesta. Po každých nìkolika desítkách metrù jsme museli složitì objíždìt nìjaké opuštìné vozidlo. Místy nám blokovala cestu hned dvì nebo tøi najednou, takže bylo nutno zpomalit na minimum a odstrkat jedno z nich stranou. Havarovaných bylo málo. Slepota, jak se zdálo, padla na øidièe rychle, ale zase ne tak znenadání, aby nezvládli øízení. Vìtšinou ještì staèili pøirazit k okraji vozovky, než zastavili. Dojít k té katastrofì ve dne, byly by hlavní tøídy zcela neprùjezdné a prodrat se ze støedu mìsta vedlejšími ulicemi ven by trvalo snad

153

celé dny. Pøesto jsem však zjistil, že postupujeme celkem vzato rychleji, než se podle jednotlivých zdržení zdálo, a když jsem si po nìkolika mílích povšiml pøevráceného auta u silnice, uvìdomil jsem si, že jedeme cestou, kudy se již ubírali jiní a èásteènì ji tak pro nás uvolnili. Když jsme projeli skrze Staines, zaèali jsme cítit, že Londýn je koneènì za námi. Zastavil jsem a vrátil jsem se ke Cokerovu vozu. Jakmile vypnul motor, uzavøelo se kolem nás ticho, tìžké a nepøirozené, rušené jen praskáním chladnoucího kovu. Náhle mi došlo, že s výjimkou nìkolika vrabcù jsem po celou cestu nespatøil jediného živého tvora. Coker vylezl z kabiny a seskoèil na zem. Zùstal stát uprostøed silnice a naslouchal a rozhlížel se. “A vùkol pøed námi se støou nesmírné pouštì vìènosti…” zamumlal. Pozornì jsem na nìho pohlédl. Vážný, pøemítavý výraz v jeho oblièeji pøešel náhle v úsmìv. “Nebo snad dávᚠpøednost Shelleymu?” zeptal se. “Jsem Ozymandias, král králù, na moje èiny hleï, ty mocný, zoufej si! Pojï, podíváme se po nìèem k snìdku.” “Ty, Cokere,” øekl jsem, když jsme dojedli a pohodlnì usazení na krámském pultì, mazali jsme si sušenky marmeládou, “tak ti poøád nevím, co si o tobì myslet. Co ty jsi vlastnì zaè? Když jsem tì vidìl poprvé, kafral jsi – promineš-li ten pøíhodný výraz – v jakési dokaøské hantýrce. A teï mi tady recituješ Marvella. Nejde to nìjak dohromady.” Široce se zazubil. “Mnì to taky nikdy nešlo dohromady,” øekl. “To je tak, když je èlovìk hybrid – nikdy neví, co je vlastnì zaè. Nevìdìla to ani moje máma a vìènì mi dávala za vinu, že právì proto na mne nepobírá pøídavek na dìti. Byl jsem z toho jako kluk dost zatrpklý, a když jsem pak vyšel ze školy, zvyk jsem si chodit po rùznejch schùzích – více ménì do všech, kde se proti nìèemu

154

protestovalo. A tak jsem se taky sèuchnul s lidma, co žádnou takovou schùzi nevynechali. No a ti mì pak zaèali tahat s sebou na všelijaké sešlosti. Za èas mì ale pøestalo bavit, dìlat jim šaška a navíc tuplovanýho, protože jak jsem øek nìco z vlastní hlavy, smáli se jednak mnì a jednak tomu, co jsem vyšplechtnul. Napadlo mì, že kdybych mìl to základní vzdìlání, co mají oni, moh’ bych se jim snad jednou vysmát, a tak jsem zaèal po veèerech študovat a pro všechny pøípady jsem se doma cvièil v jejich zpùsobu øeènìní. Spousta lidí jako by poøád nemohla pochopit, že když tì má brát nìkdo vážnì, musíš k nìmu mluvit jeho vlastní øeèí. Když na nì spustíš bandurskou a cituješ pøitom Shelleyho, berou tì jako nìjakou cvièenou opici nebo nìco na ten zpùsob, ale tomu, co povídáš, nevìnují nejmenší pozornost. Musíš prostì mluvit hantýrkou, jakou jsou zvyklí brát vážnì oni. A platí to i naopak. Polovina politické inteligence, co chodí øeènit k dìlníkùm, nedokáže ty svoje moudrosti prodat – a ne snad proto, že by své posluchaèe pøevyšovali, ale protože vìtšina z tìch dìlákù naslouchá spíš jejich hlasu než slovùm, takže jim zas spousta vìcí druhým uchem uteèe; pøipadá jim to prostì víc jako fantasmagorie než jako bìžná lidská øeè. Spoèítal jsem si tedy, že je potøeba osvojit si nìkolik rùzných zpùsobù øeèi a používat vždycky ten pravý na pravém místì – a obèas taky ten špatný na špatném, zvl᚝ když to od tebe nikdo neèeká. To bys nevìøil, jak to s lidma dokáže zacloumat! Tenhle anglický kastovní systém je bájeèná vymoženost. No a od té doby se mi v øeènické branži vedlo docela slušnì. Pevným zamìstnáním se to sice nazvat nedá, zato na pùvabu a rozmanitosti to nepostrádalo. Wilfred Coker. Táborové øeènìní na jakékoliv téma. Tak to jsem, prosím, já.” “Jak to myslíš – na jakékoliv téma?” vyptával jsem se. “To mᚠtak, dodávám prostì slovo mluvené, zrovna jako tiskaø dodává slovo tištìné. Tiskaø taky nemusí vìøit všemu, co sází.” Prozatím jsem se s tím spokojil. “Jak to pøijde, že tì nepotkalo

155

to, co ostatní?” zeptal jsem se. “Tys pøece v žádném špitálu nebyl, nebo snad ano?” “Já? Kdepak. Øeènil jsem èirou náhodou na schùzi, kde se protestovalo proti policejnímu zásahu v jedné menší stávce. Zaèali jsme kolem šesté veèer a asi tak o pùl sedmé nás pøišla rozehnat policie. Jako na zavolanou jsem našel padací dveøe a slezl jsem tudy do sklepa. Pøišli se pochopitelnì podívat i dolù, ale já byl zalezlý až u zemì pod hromadou hoblovaèek, takže mì nenašli. Chvíli mi ještì dupali nad hlavou a pak nastalo ticho. Ale já se odtamtud nehnul. Nechtìl jsem jim vlézt do pasti jak ovce. Bylo mi tam docela pohodlnì, a tak jsem se tam vyspal. Když jsem pak ráno opatrnì vystrèil nos, zíral jsem na tohle.” Zamyšlenì se odmlèel. “Tak mám po kšeftì. Rozhodnì se nezdá, že by mé zvláštní nadání ještì nìkdo potøeboval,” dodal. Ani jsem se mu to nepokoušel rozmlouvat. Dojedli jsme. Coker se svezl z pultu. “Pojï. Pojedem. ‚S ránem ku svìžím polím a novým pastvinám‘ – chceš-li opravdu otøepaný citát.” “Nejenže otøepaný, taky nepøesný,” øekl jsem. “Má tam být ‚lesù‘ a ne ‚polím‘.” “Jedna nula pro tebe, kamaráde, je to tak,” pøiznal. Pøicházel jsem zvolna do rozjaøené nálady, jaká se již projevovala u Cokera. Pohled na otevøenou krajinu vzbuzoval pøece jen jakous takous nadìji. Pravda, to mladé zelené obilí nikdo nesklidí, až dozraje, právì tak jako nikdo neoèeše ovoce ze stromù; celá tato krajina už snad nikdy nebude tak spoøádaná a malebná jako v tomto dni, ale pøesto bude svým vlastním zpùsobem trvat nadále. Bylo to nìco zcela jiného, než mìsta, sterilní, navìky zaražená v rozkvìtu. Byla to zemì, na které mohl èlovìk pracovat a vzdìlávat ji, stále v ní nacházet budoucnost. Zpùsob mého života v pøedchozím týdnu mi pojednou pøipadal jako existence krysy

156

žijící z drobtù a slídící v haldách kuchyòských odpadkù. Hledìl jsem do polí a cítil, jak se mi zvedá nálada. Mìsta na naší trase, jako Reading nebo Newbury, vracela mysl na chvíli do londýnského rozpoložení, ale to už byly jen krátké poklesy na grafu zmrtvýchvstání. Mysl má zvláštní schopnost obrody, která jí nedovoluje podlehnout nadlouho tragické náladì. A už je to ku prospìchu nebo ke škodì, je to jen souèást vùle pøežít – ale jen proto jsme se také mohli vrhat z jedné vysilující války do druhé. Ale stalo se již nezbytnou èástí našeho mechanismu, že i nad celým oceánem rozlitého mléka dokážeme prolévat slzy pouze doèasnì – má-li být život snesitelný, všechno mimoøádné se musí stát všedním. Pod modrou oblohou, na níž plulo jak nebeské ledovce jen nìkolik málo oblakù, nebyla už vzpomínka na mìsta za našimi zády tak sklièující a pocit života nás osvìžoval jako èistý vítr. Snad to neomlouvá, ale aspoò to vysvìtluje, proè mne samotného chvílemi pøekvapilo, že si pøi øízení zpívám. V Hungerfordu jsme udìlali další zastávku na jídlo a doplnìní paliva. Když jsme pak projíždìli dlouhými mílemi nedotèené krajiny, naše úleva se ještì zvýšila. Krajina dosud nevypadala opuštìnì, jen spící a dùvìrnì známá. Dokonce ani hlouèky trifidù, které se tu a tam batolily pøes pole, anebo jiné, odpoèívající s koøeny zaboøenými do zemì, nepùsobily tak nepøátelsky, aby mohly moji náladu pokazit. Staly se opìt bìžnými objekty mého naèas potlaèeného profesionálního zájmu. Nedaleko Devizes jsem zastavili ještì jednou, abychom se poradili s mapou. O nìco dále jsme pak odboèili doprava na postranní cestu a sjeli jsme po ní do vesnice Tynshamu.

157

TYNSHAM Tynshamský zámek mohl stìží kdo minout. Celá vesnice se skládala z nìkolika domkù a hned za nimi se táhla podél cesty vysoká zeï panství. Jeli jsme podle ní až k masivním kovaným vratùm. Za vraty stála mladá žena, v jejíž tváøi pøevládala nad všemi lidskými výrazy smrtelná vážnost vlastní odpovìdnosti. Byla vyzbrojena brokovnicí, kterou svírala na zcela nepatøièných místech. Dal jsem Cokerovi znamení, aby zastavil, a když jsem k ní dojel, zavolal jsem na ni. Její ústa se pohnula, ale øevem motoru neproniklo ani slovo. Vypnul jsem ho. “Tohle je Tynshamský zámek?” zeptal jsem se. Nemínila mi zøejmì svìøit toto ani cokoli jiného. “Odkud jedete? Kdo jste?” odpovìdìla otázkou. Pøál jsem si v té chvíli jedinì to, aby s pøestala nemotornì pohrávat s puškou. Nespouštìje oèi z jejích nejistých prstù, vysvìtlil jsem jí struènì, kdo jsme, proè jsme pøijeli a co zhruba vezeme, a zadušoval jsem se, že nikdo další se v našich autech neskrývá. Pochybuji, že mne vùbec poslouchala. Hledìla mi do oèí s ponuøe zadumaným výrazem, jaký je docela bìžný u policejních ohaøù, ale pocit jistoty nevzbuzuje ani u tìch. Utkvìlou podezíravost nemohla moje slova pochopitelnì rozptýlit. Když vystoupila z brány, aby se podívala na nᚠnáklad a ovìøila si moje tvrzení, od srdce jsem jí pøál, aby nenarazila na pøíchozí, u nichž by se její podezøení ukázalo oprávnìným. Pøiznat se ke spokojenosti by patrnì oslabilo její roli vtìlené spolehlivosti, nicménì nakonec se s jistou zdrženlivostí uvolila vpustit nás dovnitø. “Jeïte tou cestou napravo,” zavolala na mne, když jsem projíždìl kolem ní, a vzápìtí se zas otoèila, aby støežila bezpeènost brány. Za krátkou jilmovou alejí se pøed námi rozprostøel park ve stylu pozdního osmnáctého století s jednotlivì roztroušenými

158

stromy, obdaøenými dostatkem místa, aby se mohly rozrùstat do plné velkoleposti. Zámek, který se proti nám vynoøil pak, nebyl zrovna majestátním sídlem v architektonickém smyslu, ale byl zato poøádnì veliký. Roztahoval se do všech stran na povážlivì velké ploše a zahrnoval nejrùznìjší stavební slohy, jako by žádný z jeho pøedchozích majitelù nedokázal odolat pokušení vtisknout zámku peèe své vlastní osobnosti. Respektuje dílo pøedkù, cítil každý z nich osobní povinnost vyjádøit ducha svého vìku. Sebejistá pøezíravost k pøedchozím stylùm vyústila posléze do zpupné a podivínské nejednotnosti celé stavby. Bylo to sídlo smìšné po všech stránkách, a pøesto pùsobilo docela pøátelsky a dùvìryhodnì. Cesta nás dovedla do rozlehlého dvora, kde již stálo nìkolik dalších aut. Kolem dvora se táhly koèárové kùlny a stáje, podle všeho na nìkolika akrech. Coker zaparkoval vedle mne a sešplhal dolù. Nikde nebylo vidìt živou duši. Vešli jsme otevøenými zadními dveømi do hlavní budovy a postupovali dále dlouhou chodbou. Na jejím konci ležela kuchyò vpravdì šlechtické kapacity, odkud se linulo teplo a vùnì pøipravované veèeøe. Ze dveøí na protìjší stranì zaznívalo mumlání hlasù a øinèení talíøù, ale museli jsme projít ještì jednou temnou chodbou a dalšími dveømi, než jsme se dostali k jejich zdroji. Místnost, do které jsme vstoupili, sloužila podle mého soudu jako èeledník, alespoò v tìch dobách, kdy zde bylo ještì tolik služebnictva, aby mohlo být zváno èeledí. Byla tak prostorná, že se ke stolùm pohodlnì vešla dobrá stovka nebo snad ještì víc lidí. Souèasní strávníci sedìli na lavicích podél dvou dlouhých tabulí; jejich poèet jsem odhadoval mezi padesáti a šedesáti a na první pohled bylo zøejmé, že jsou slepí. Zatímco trpìlivì sedìli, nìkolik málo vidomých mìlo plné ruce práce. Na postranním stole porcovaly tøi dívky zruènì kuøata. Pøistoupil jsem k jedné z nich. “Právì jsme pøijeli,” øekl jsem. “Co máme dìlat?” Ustala v práci a s vidlièkou v ruce si odhrnula zápìstím loknu

159

vlasù z èela. “Nejvíc by nám píchlo, kdybyste jeden vydával zeleninu a druhý pomoh s talíøema,” odpovìdìla. Ujal jsem se vlády nad dvìma ohromnými škopky s bramborami a hlávkovým zelím. V pøestávkách mezi udìlováním porcí jsem si prohlížel osazenstvo sínì. Josella mezi nimi nebyla – a nevidìl jsem také žádného z nápadnìjších èlenù skupiny, která pøednesla své plány v univerzitní posluchárnì – i když jsem mìl pocit, že nìkteré z pøítomných žen jsem už jednou spatøil. Pomìr mužù byl daleko vyšší než v pøedchozí skupinì a tvoøili podivnou smìsici nejrùznìjších typù. Pár jich mohlo být z Londýna nebo z nìjakého jiného mìsta, ale vìtšina mìla na sobì venkovské pracovní šaty. Výjimkou u obou tìchto základních typù byl støednì starý anglikánský duchovní; co však mìli všichni spoleèného, byla slepota. Ženy skýtaly pohled rozmanitìjší. Nìkteré byly obleèeny do mìstských šatù, naprosto nevhodných do tohoto prostøedí, ostatní byly pravdìpodobnì venkovanky z okolí. Z této druhé skupiny vidìla pouze jedna dívka, zato v první jich bylo kolem pùl tuctu a nìkolik sice slepých, nikoli však neobratných. Coker si zatím shromáždìní pozornì prohlédl také. “Trochu divná sebranka,” poznamenal ke mnì sotto voce. “Poøád ji nikde nevidíš?” Zavrtìl jsem hlavu naplnìn bezútìšným poznáním, že jsem do možnosti najít zde Josellu vkládal vìtší nadìji, než jsem sám sobì pøiznával. “Pøekvapuje mnì,” pokraèoval, “že tu není prakticky nikdo z tìch, co jsem spolu s tebou odvezl z univerzity – kromì tamhletoho dìvèete, co roznáší talíøe!” “Poznala tì?” zeptal jsem se. “Myslím, že jo. Zmìøila si mì jako èetník.” Když byla veèeøe vydána a roznesena, vzali jsme si každý svùj talíø a našli jsme si místo u stolu. Ke stížnostem na adresu kuchaøek èi použitých potravin nebylo nejmenšího dùvodu, nemluvì o tom, že týden konzumace studených konzerv znaènì zbystøí smysl pro

160

domácí kuchyni. Po jídle se ozvalo zaklepání na stùl. Duchovní vstal a poèkal si, až všichni utichnou. “Milí pøátelé, na závìr dalšího dne je na místì, abychom znovu podìkovali našemu Pánu za Jeho velké milosrdenství, že nás zachoval uprostøed takové zkázy. Pomodleme se proto nyní, aby se Pán slitoval nad tìmi, kdož stále bloudí v temnotách, a vedl jejich nohy k nám, abychom mohli zmírnit jejich utrpení. Prosme ho snažnì, aby nám dal pøežít všechny protivenství a stráznì, které nás ještì èekají, abychom, až pøijde Jeho èas a s Jeho pomocí, mohli zdárnì pøiložit ruku ke znovuvybudování lepšího svìta k Jeho vìtší slávì.” Sklonil hlavu. “Všemohoucí a nejmilosrdnìjší Bože…” Když zaznìlo jednohlasé “amen”, zanotoval chorál. Potom se slepci rozdìlili do nìkolika proudù a držíce se jeden druhého, odešli pod vedením ètyøi vidomých dívek z místnosti. Zapálil jsem si cigaretu. Coker si vzal nepøítomnì také jednu aniž nìco poznamenal. Pøistoupila k nám jedna z dívek. “Pomùžete nám s úklidem?” zeptala se. “Poèítám, že sleèna Durrantová bude už brzo zpátky.” “Sleèna Durrantová?” opakoval jsem. “Ta to tady øídí,” vysvìtlila. “S ní se taky na všem domluvíte.” Asi o hodinu pozdìji, když už byla skoro tma, jsme uslyšeli, že se sleèna Durrantová vrátila. Našli jsme ji v malé místnùstce, zaøízené jako pracovna a osvìtlené dvìma svíèkami na psacím stole. Okamžitì jsem v ní poznal tmavovlasou ženu s tenkými rty, která v naší sešlosti mluvila jménem opozice. Na okamžik se všechna její pozornost soustøedila na Cokera. Netváøila se o nic roztomileji než pøi pøedchozí pøíležitosti. “Bylo mi øeèeno,” pronesla chladnì, pohlížejíc na Cokera jako na ropuchu, “bylo mi øeèeno, že vy jste ten èlovìk, který zorganizoval pøepadení univerzity?” Coker pøitakal a èekal, co bude dál. “Jednou provždy vám tedy øíkám, že v naší obci není pro

161

brutální metody užití a taky je nemíníme tolerovat.” Coker se slabì pousmál a odpovìdìl tím nejvybroušenìjším jazykem støedních vrstev: “To je otázka hlediska, madam. Kdo mùže soudit, kdo se choval brutálnìji? – Ti, kdo si uvìdomovali svoji bezprostøední odpovìdnost a zùstali, anebo ti, kdo vidìli dále a opustili mìsto?” Nepøestávala si ho mìøit pøíkrým pohledem. Výraz její tváøe se nezmìnil, ale patrnì si o muži, který stál pøed ní, zaèala tvoøit nový úsudek. Jeho chování, ani jeho odpovìï, nebyly tím, co oèekávala. Rozhodla se prozatím tuto stránku vìci nerozvádìt a obrátila se ke mnì. “Vy jste v tom mìl prsty také?” zeptala se. Vysvìtlil jsem jí svoji ponìkud trpnou roli a položil jsem jí svou vlastní otázku: “Co se stalo s Michaelem Beadleyem, plukovníkem a ostatními?” Moc jsem ji nepotìšil. “Ti odjeli nìkam jinam,” øekla pøíkøe. “My jsme bezúhonná, mravná obec, která má své zásady – køesanské zásady – a hodláme se jich držet. Pro lidi s uvolnìnými názory zde není místo. Dekadence, nemorálnost a nedostatek víry zavinily vìtšinu z chorob svìta. My, kteøí jsme byli ušetøeni, máme za povinnost dbát o vybudování takové spoleènosti, v níž se už nikdy nìco takového nebude opakovat. Cynikové a domýšliví chytráci shledají, že tu o nì nikdo nestojí, i kdyby svou prostopášnost a materialismus zakrývali pláštíkem sebeduchaplnìjších teorií. My jsem køesanská obec a míníme takovou zùstat.” “Tak vy jste se rozštìpili,” øekl jsem. “Kam odjeli oni?” “Pokraèovali v cestì a my zùstali tady,” odpovìdìla hlasem tvrdým jako kámen. “Na tom ostatním nám nezáleží. Pokud nás nebudou chtít ovlivòovat svými názory, mohou pracovat ke svému zatracení jak je jim libo. A ponìvadž se považují za nadøazené jak zákonùm božím, tak všem civilizovaným mravùm, nepochybuji,

162

že k nìmu dospìjí.” Uzavøela své prohlášení hlasitým sklapnutím èelistí, což mi mìlo dát na srozumìnou, že by bylo je mrháním èasem chtít jí klást ještì nìjaké další otázky, a obrátila se zpátky ke Cokerovi. “Co umíte?” zeptala se. “Spoustu vìcí,” odpovìdìl klidnì. “Zatím bych snad mohl pomáhat všude, kde to bude zapotøebí, a potom se uvidí, kde bych byl platný nejvíc.” Zaváhala, trochu tou odpovìdí zaskoèena. Hodlala jistì vynést koneèné rozhodnutí a udìlit nám pøíkazy sama, ale teï si to rozmyslela. “Dobrá. Rozhlédnìte se kolem a zítra veèer si o tom promluvíme znovu,” øekla. Coker se však nedal propustit tak snadno. Chtìl znát podrobné údaje o velikosti panství, pøesný poèet strávníkù, pomìr vidomých a slepcù a øadu dalších vìcí, jež se také jednu po druhé dovìdìl. Než jsem odešli, zeptal jsem se ještì na Josellu. Sleèna Durrantová stáhla oboèí. “To jméno je mi povìdomé. Kde jen –? Ach, nevystupovala pøi posledních volbách na stranì konzervativcù?” “Myslím, že ne. Ale – ehm – napsala knížku,” pøiznal jsem. “Øíkáte –” zaèala. Potom jsem spatøil, jak jí svítá. “Ach, tahle –! Nu, po pravdì øeèeno, pane Masene, nemyslím si, že právì ona by byla typem ženy, která by mìla zájem o takovou obec, jako zde budujeme.” Venku na chodbì se Coker ke mnì obrátil. Šero nebylo tak hluboké, abych nevidìl, že se zubí. “Ta zdejší pravovìrnost zavání kapku tyranií,” prohodil. A jeho úšklebek zmizel, když dodal: “Divný typ, co? Pýcha a pád. Potøebuje pomoc. Ví, že ji nutnì potøebuje, ale nepøiznala by to za nic na svìtì.” Zastavil se proti otevøeným dveøím. Byla již pøíliš hluboká tma, aby bylo možno cokoli v místnosti rozeznat, ale když jsme kolem procházeli pøedtím, bylo ještì dost svìtla, abychom v ní rozpoznali mužskou ložnici. “Pùjdu si s tìmi chlapíky popovídat. Zatím

163

nashle.” Sledoval jsem, jak loudavì vchází do pokoje a zdraví vespolek bodrým “Servus, kamarádi! Tak, jak je?” a potom jsem se odebral zpátky do jídelny. Jediné tamní svìtlo poskytovaly tøi svíèky postavené vedle sebe na jednom ze stolù. Hned pod svíèkami sedìla dívka a podráždìnì napínala oèi do šití. “Haló,” zavolala na mnì. “To je hrozný, co? Divím se, jak za tìch starých èasù dokázali po setmìní ještì nìco dìlat.” “Tak moc staré èasy to zase nejsou,” øekl jsem. “Ale tohle nás èeká i v budoucnosti – jestli se ovšem najde nìkdo, kdo by nám poradil, jak zhotovovat svíèky.” “Asi máte pravdu.” Zdvihla hlavu a prohlédla si mne. “Vy jste pøijel dneska z Londýna?” “Ano,” pøisvìdèil jsem. “Vypadá to tam zle?” “Už je po všem.” “Musel jste vidìt spoustu strašných vìcí, viïte?” poznamenala. “Vidìl,” øekl jsem struènì. “Jak jste tady už dlouho?” Bez pobízení mi pak podala všeobecný pøehled událostí. S výjimkou pìti nebo šesti padli všichni vidomí pøi nájezdu na univerzitní budovu do Cokerových rukou. Ona a sleèna Durrantová byly mezi tìmi opomenutými. V prùbìhu pøíštího dne se sleèna Durrantová ujala ne pøíliš úspìšnì velení. O bezodkladném odjezdu nemohlo být ani øeèi, nebo nákladní auto umìl jakž takž øídit pouze jeden z nich. Bìhem dne a po vìtší èást pøíštího byli se svými slepci propojeni takøka týmiž vztahy, jako já v Hampsteadu. Na druhý dne pozdì veèer se ale vrátil Michael Beadley a dva jiní muži a bìhem noci se pøitrousilo ještì nìkolik dalších. V poledne následujícího dne již mìli øidièe pro celý tucet vozidel. Usoudili, že bude nejrozumnìjší, když bez meškání vyrazí, aniž poèkají, zda se náhodou ještì nìkdo vrátí. Tynshamský zámek si zvolili za prozatímní cíl cesty pøedevším proto, že byl znám plukovníkovi

164

jako odlouèené a sobìstaèné místo, což byly vlastnosti, jaké potøebovali. Byla to rùznorodá spoleènost a její vùdcové si toho byli plnì vìdomi. Den po pøíjezdu na zámek uspoøádali schùzi, tentokrát menší, nikoli však nepodobnou té, co se konala pøed nìkolika dny v budovì univerzity. Michael a jeho vìrní prohlásili, že je èeká spousta práce a že nemíní plýtvat energií na smiøovaèky se skupinou, která je prolezlá malichernými pøedsudky a vyvolává neustálé sváry. V sázce je pøíliš mnoho, aby si mohli nìco takového dovolit, a nadto je tlaèí èas. Florence Durrantová souhlasila. To, co se pøihodilo svìtu, je prý dostateèným varováním. Nedokáže pochopit, jak mùže být nìkdo tak zabednìn a nevzdávat Pánubohu díky za zázrak, kterým byli ušetøeni, a dokonce uvažovat o dalším šíøení podvratných názorù, které rozkotávaly køesanskou vìrouku celá staletí. Co se jí osobnì týèe, nepøeje si ani v nejmenším žít v obci, jejíž jedna èást by ze všech svých sil usilovala o zvrácení prosté víry tìch druhých, co se nestydí projevit svou vdìènost Bohu dodržováním Jeho zákonù. Vážnost situace si neuvìdomuje o nic ménì než oni. Jedinou pravou cestou je uposlechnout božího varování a okamžitì se obrátit k Jeho uèení. Rozdìlení skupin, pøestože zcela jednoznaèné, dopadlo velice nerovnomìrnì. Sleèna Durrantová zjistila, že její stoupenci sestávají z pìti vidomých a snad deseti slepých dívek, nìkolika mužù a žen ve støedním vìku, také slepých, ale ani jediného vidomého muže. Za tìchto okolností bylo nesporné, že skupinou, která bude muset odjet jinam, je skupina Michaela Beadleyho. Nákladní auta zùstala nevyložená, a tak jim nic nebránilo, aby hned po obìdì neodjeli a nenechali sleènu Durrantovou a její pøívržence plavat, anebo se utopit ve vodách svých mravních zásad. Teprve nyní se sleènì Durrantové a její dìvám naskytla pøíležitost k prozkoumání všech možností zámku a jeho sousedství. Hlavní èást budovy byla uzavøena, ale v pøíbytcích služebnictva shledaly stopy nedávného pobytu. Z pozdìjší prohlídky kuchyòské zahrady si pak udìlaly pomìrnì jasný obrázek o osudu tìch, kdo peèovali o dùm. Mezi rozsypaným 165

ovocem ležela nedaleko sebe tøi tìla; muže, ženy a mladé dívky. Poblíž pak trpìlivì vyèkával párek trifidù s koøeny zapuštìnými do zemì. V okolí vzorného statku na opaèném konci panství to vypadalo podobnì. Zda se trifidi dostali do parku skrz nìjaká otevøená vrata, nebo zda se uvolnili neokleštìní jedinci chovaní tam už pøedtím, to už tak jasné nebylo, ale byla to hrozba, s níž se musely bez odkladu vypoøádat, nemìla-li napáchat zlo ještì vìtší. Sleèna Durrantová poslala jednu vidomou dívku, aby obešla zeï kolem panství a uzavøela všechny branky a vrata, a sama vypáèila dveøe místnosti se zbranìmi. Navzdor naprostému nedostatku zkušeností podaøilo se pak jí a ještì jedné mladé ženì odstøelit vrcholky všech trifidù, na které pøišly, celkem šestadvaceti. Víc jich v prostorách panství neobjevily a pevnì doufaly, že jich tam víc není. Prùzkum vesnice, kam se vydali následujícího dne, odhalil povážlivé množství dalších trifidù. Z obyvatel vesnice pøežili jen ti, kdo se uzavøeli ve svých domech, odhodláni obejít se co nejdéle bez nových zásoby, anebo ti, kdo mìli štìstí, že se na svých výpravách za jídlem nestøetli s žádným trifidem. Ty, které se jim podaøilo najít, postupnì shromáždily a odvedly na zámek. Všichni byli zdraví a vìtšina v plné síle, ale prozatím byli spíš na obtíž než ku pomoci, nebo nikdo z nich nevidìl. Bìhem dne pøijely další ètyøi mladé ženy. Dvì se cestou støídaly v øízení naloženého náklaïáku a pøivezly s sebou ještì jednu slepou dívku. Další žena pøijela sama osobním vozem. Když se krátce porozhlédla, prohlásila, že takovýhle zpùsob života pro ni postrádá vší pøitažlivosti, a jela zas dál. Z tìch ostatních, kteøí dorazili v následujících dnech, zùstali jenom dva. S výjimkou dvou mužù to byly samé ženy. Byl zøejmé, že muži to vìtšinou vzali zkrátka a bez okolkù využili první pøíležitosti k odpoutání od Cokerových jednotek, a z vìtší èásti se vrátili právì vèas, aby se mohli pøipojit k pùvodní skupinì. O Joselle mi dívka nemohla øíct vùbec nic.

166

Její jméno až doposud patrnì neslyšela a mé chabé pokusy o Josellin popis v ní nevyvolaly sebemenší vzpomínku. Byli jsme poøád zabrání do hovoru, když tu se znenadání rozsvítila elektrická svìtla. Dívka k nim zdvihla oèi s posvátnou hrùzou nìkoho, kdo byl právì svìdkem zjevení. Sfoukla svíèky a co chvíli pak ustala v šití a pohlédla na žárovky, jako by se chtìla ujistit, že jsou stále na svém místì. Po nìkolika minutách se pøiloudal Coker. “Pøedpokládám, že tohle je tvoje dílo, co?” øekl jsem a kývl hlavou ke svìtlùm. “Jo,” pøipustil. “Mají tady svou vlastní elektrárnu. Urèitì v ní využijeme benzín líp, než když ho necháme vypaøit.” “To jako chcete øíct, že jsme mohli svítit celou dobu, co jsme tady?” zeptala se dívka. “Kdybyste se ovšem obtìžovali spustit motor,” øekl Coker, s oèima upøenýma do její tváøe. “Proè jste ho nezkusili zpustit, když jste chtìli svìtlo?” “Já ani nevìdìla, že tady nìco takového je, a vùbec, vždy ani motorùm a elektøinì nerozumím.” Coker ji zamyšlenì pozoroval. “A tak jste tu radši sedìli potmì,” prohodil. “A jak dlouho chcete zùstat naživu, když tady klidnì sedíte potmì, místo abyste dìlali, co je zapotøebí?” Cokerùv tón se jí viditelnì dotkl. “Je to snad moje chyba, že na takovéhle vìci nejsem?” “Tak v tomhle s váma nesouhlasím,” øekl Coker. “Nejenže je to vaše chyba – ale taky jste si ji sama zavinila. A považovat se za pøíliš oduševnìlou, abyste mohla rozumìt èemukoli, co má co spoleèného s technikou, je navíc obyèejná afektovanost. Malicherná a náramnì hloupá forma samolibosti. Každý zaèíná tak, že nic neví, ale každý – a taky každá – má rozum, s jehož pomocí se mùže všemu nauèit. Neschopnost používat rozumu není žádná pøednost, která by si zasloužila chvály, ale povážlivá mezera, a už u chlapa nebo u ženské.”

167

Tváøila se pochopitelnì dost nakvašenì Coker se tváøil nakvašenì od chvíle, kdy vstoupil. “To je všechno hezké,” øekla, “ale nezapomínejte, že každému to taky myslí jinak. Chlapi mají buòky pro motory a pro elektriku. Ženy se zpravidla zajímají o jiné vìci.” “S touhle èalamádou afektovanosti a povìr na mì nechoïte, tu vám nezbaštím,” ušklíbl se Coker. “Sama jistì dobøe víte, že ženské mohou a dokážou – èi spíš dokázaly – zacházet i s tìmi nejsložitìjšími a nejjemnìjšími stroji, když nelitovaly námahy porozumìt jim. Obvykle jsou ale pøíliš líné, aby se s nìèím takovým namáhaly, když zrovna nemusí. Proè by se koneènì obtìžovaly, když ta jejich tradièní, do nebes volající bezmocnost mùže být vykládána jako ženská ctnost – a práce pøehrána na nìkoho jiného? Odhalovat pravou tváø téhle pózy nestálo za normálních okolností nikomu za to. Byla ve vás dokonce hýèkána. Muži jí nahrávali svým udatným spravováním vysavaèù milovaných ženušek a vymìòováním vyražených pojistek. Byla to prostì hra pøijatelná pro obì strany. Chlapácká praktiènost jako doplnìk duchovní zjemnìlosti a pùvabné závislosti – ale tím nádeníkem, který si zasvinil ruce, byl vždycky jen on.” Rozohnìn dobrým zaèátkem, útoèil na ni dále: “Až doposud nám tahle duševní lenost a parazitismus mohly skýtat jakés takés povyražení. Navzdory všem tìm øeèem o rovnosti pohlaví, které se vedly po celé generace, mìly ženy až pøíliš nezadatelné právo na svoji nezávislost, aby je jen ve snu napadlo se jí vzdávat. Minimálnì se sice zmìnìným podmínkám pøizpùsobovaly, ale vždycky jen minimálnì – a ještì s nechutí.” Odmlèel se. “Pochybujete o tom? Dobrá, vezmìme tedy fakt, že svého èasu ovládala tuto hru na køehký útlocit takøka každá žena, od nafoukaného frocka až po brejlatou intelektuálku – když ale pøišla válka a pøinesla s sebou jisté spoleèenské závazky a zákony, obì bylo možno zaškolit na schopné prùmyslové dìlnice.” “Moc dobré dìlnice stejnì nebyly,” poznamenala dívka.

168

“Alespoò to každý øíká.” “Aha, obranný systém je v èinnosti. Dovolte mi tedy podotknout, že bylo takøka v zájmu nás všech, abychom to øíkali. Ostatnì,” pøipustil, “do jisté míry to byla pravda. A proè? Nejen proto, že skoro všechny se musely zauèovat nakvap a bez pøíslušných základù, ale že se pøitom musely taky odnauèovat zvykùm, které jim byly vštìpovány celá dlouhá léta, zvykùm vycházejícím z pøesvìdèení, že podobné zájmy jsou ženám cizí a pøíliš sprosté pro jejich jemnocitné duše.” “Nechápu, proè si musíte chladit žáhu zrovna na mnì,” øekla dívka. “Já pøece nejsem jediná, kdo tady byl a nespustil tu pitomou mašinu.” Coker se zazubil. “Máte naprostou pravdu. Není to ode mne fér. Ale naštvalo mì, že jsem našel motor hotový k práci a že nikdo nehnul ani prstem, abych ho zkusil spustit. Tupou nemohoucnost prostì nesnáším.” “Pak byste mìl tohle všechno povìdìt sleènì Durrantové a nechodit s tím za mnou.” “Nebojte se, ještì jí to povím. Ale není to jenom její vìc. Je to i vaše vìc – a všech ostatních. Myslím to vážnì, vìøte mi. Èasy se radikálnì zmìnily. Dneska už nemùžete øíct: Ach, drahoušku, tìmhle vìcem já nerozumím, a èekat, že je nìkdo udìlá za vás. Nikdo už nebude takový trouba, aby zamìòoval nevìdomost s nevinností – v sázce je pøíliš mnoho. Nevìdomost už nebude roztomilá ani smìšná. Bude pouze nebezpeèná, strašlivì nebezpeèná. Dokud se každý z nás, jakmile to bude jen trochu možné, nepokusí porozumìt spoustì vìcí, které nás døíve vùbec nezajímaly, nevyvázneme z téhle šlamastiky ani my, ani ti, kdo jsou na nás odkázáni.” “Já poøád nechápu, proè si svoje opovržení k ženám vyléváte zrovna na mnì – a jenom kvùli nìjakýmu špinavými motoru,” øekla nedùtklivì.

169

Coker obrátil oèi v sloup. “Pane na nebi! A to jsem tu pøed chvíli vysvìtloval, že není nic, co by ženy nedokázaly, když se jen pokusí využít svých schopností.” “Øekl jste, že jsme paraziti. To od vás není moc hezké.” “Já vám taky nechci øíkat nic hezkého. A øekl jsem jenom to, že ve svìtì, který pominul, mìly ženy na svou parazitní roli nezadatelné právo.” “A to všechno jenom proto, že nemám ani potuchy o nìjakém smradlavém, rámusícím motoru!” “Kruci!” zaøval Coker. “Buïte té dobroty a zapomeòte na chvíli na ten motor!” “Tak proè –?” “Ten motor je jen symbolem všeho ostatního. Jde mi o to, že my všichni se teï budeme muset uèit, jak øídit spoleènost a jak ji zachovat pøi životì; uèit se nejen tomu, co by se nám líbilo, ale všemu, na co staèíme. Nebude už možné, aby lidi akorát vyplnili volební lístek a starosti pøenechali nìkomu jinému. A stejnì tak nebude považováno za naplnìní spoleèenské povinnosti, když žena donutí muže, aby ji živil a postaral se jí o hnízdeèko, kde by mohla neodpovìdnì plodit dìti, které by vychovával nìkdo jiný.” “No dobøe, ale poøád nechápu, co to má spoleèného s motorama…” “Heleïte,” øekl trpìlivì Coker, “až se vám narodí dítì, budete si pøát, aby z nìho vyrostl divoch, nebo civilizovaný èlovìk?” “Civilizovaný èlovìk, to je pøece jasné.” “Potom se ale musíte postarat, aby vyrùstal v civilizovaném prostøed. Všechny životní normy, které si osvojí, bude mít od nás. Když máme dát dìtem co nejvíce, musíme se nauèit rozumìt tolika vìcem, kolik jich zvládneme, a žít tak inteligentnì, jak jen to pùjde. Pro všechny z nás to bude znamenat spoustu døina a víc pøemýšlení. Zmìnìný postoj k budoucnosti.” Dívka posbírala své šití a zpražila Cokera dlouhým kritickým

170

pohledem. “Myslím, že pøi vašich názorech by pro vás byla spoleènost pana Beadleyho daleko vhodnìjší,” pronesla ledovì. “My tady nemíníme svoje názory mìnit – ani se vzdávat svých zásad. Proto jsme se taky od té druhé skupiny oddìlili. Když vám zpùsoby slušných, úctyhodných lidí nejsou dost dobré, mìl byste snad radìji odejít jinam.” A s èímsi, co znìlo jako pohrdlivé odfrknutí, odešla z místnosti. Coker ji sledoval oèima. Když se za ní zavøely dveøe, vyjádøil své pocity s výmluvností nosièe ryb. Zasmál jsem se. “A co jsi od ní èekal?” zeptal jsem se. “Pøihrneš se jako velká voda a pustíš se do ní jako do veøejného shromáždìní kriminálníkù, nebo jako by nesla odpovìdnost za celý západní spoleèenský systém. A když se urazí, ještì se tomu divíš.” “Èlovìk by èekal, že pozná sama, pro co mluví zdravý rozum,” zabruèel Coker. “Nevím proè. Málokdo je toho schopen – jsme poslušni spíš zvyku. Ta se bude bránit každé zmìnì, a už rozumné nebo ne, která bude v rozporu s jejími døíve nabytými pøedstavami o tom, co je a co není správné a zpùsobné – a bude zcela upøímnì pøesvìdèená, že tím prokazuje nezlomnou sílu své povahy. Ty bys chtìl všechno honem honem. Zkus ukazovat Elysejská pole nìkomu, kdo právì ztratil domov, a uvidíš, jak málo ho nadchnou; nech ho ale, aby tam nìjaký èas žil, a zaène si øíkat, že jsou zrovna taková, jako byl jeho domov, i kdyby ten byl snad útulnìjší. Však ona se pøizpùsobí, až bude muset – a souèasnì bude s pøesvìdèením popírat, že by nìco takového udìlala.” “Jinými slovy, improvizujme prostì podle potøeby. A nesnažme se nic plánovat. Tak se daleko nedostaneme.” “A tady pøichází ke slovu vedení. Vùdce plánuje, ale jen natolik chytrý, aby o tom nemluvil. Když se zmìny ukáží nevyhnutelné, podstrèí je jako ústupky – doèasné, samosebou – vynucené okolnostmi, ale je-li to dobrý vùdce, podstrkuje je ve správných

171

dávkách, aby už zùstaly v platnosti natrvalo. Proti každému plánu se najdou nìjaké nepøekonatelné námitky, ale ústupky jsou vynucovány v krajní nezbytnosti.” “To mi zní trochu macchiavelisticky. Mám rád, když vidím svùj cíl pøed sebou a mùžu jít pøímou cestou za ním.” “Vìtšina lidí zas právì naopak, i když by asi namítali, že to není pravda. Dávají pøednost tomu, aby se jim lichotilo, aby byli obelháváni a tøeba i nuceni. Nemùžou se tak nikdy dopustit chyby a když už nìjakou udìlají, vždycky za ni mùže nìco nebo nìkdo jiný. To tvoje ‚pøímo za cílem‘ je vyloženì mechanistický názor, a lidi jako takoví nejsou žádné stroje. Mají svùj vlastní rozum – vìtšinou ten selský, kterému je nejlíp na známé, vyšlapané cestì.” “Tak se mi nezdá, že bys dával Beadleymu moc velkou šanci na úspìch. Je pøece samý plán.” “Jistì bude mít velké potíže. Ale jeho skupina se definitivnì rozhodla. Tahle zaujala negativní postoj,” zdùraznil jsem. “Existuje jenom díky svému odporu k jakémukoli plánu.” Zmlkl jsem a po chvíli jsme dodal: “Nezlob se, ale v jednom mìlo to dìvèe pravdu. Udìlal bys opravdu líp, kdyby ses od téhle spoleènosti držel na sto honù. Její reakce je malým pøíkladem toho, co by tì tady potkávalo na každém kroku, kdyby ses pokoušel zacházet s tìmahle lidma po svém. Stádo ovcí nedoženeš na trh pøímou cestou, ale vždycky se najde nìjaký zpùsob, jak je tam dostat.” “Ty jsi dneska nejen neobvykle cynický, ale taky samá metafora,” poznamenal Coker. Ohradil jsem se. “Na tom pøece není nic cynického, když si všímám, jak ovèák ovládá svoje stádo.” “Dívat se na lidi jako na ovce se ti nezdá cynické?” “Rozhodnì je to ménì cynické a daleko vdìènìjší, než na nì pohlížet jako na automobilové podvozky pøizpùsobené pro dálkové ovládání myšlenkou.” “Hmm,” zahuèel Coker, “musím ještì uvážit, co z toho vlastnì vyplývá.” 172

…ZASE DÁL Následující dopoledne jsem mìl celé roztìkané. Porozhlédl jsem se kolem, tu a tam jsem pøiložil ruku k dílu, a položil jsem spoustu otázek. Noc byla pøíšerná. Dokud jsem neulehl, stále jsem si ještì plnì neuvìdomoval, jak silnì jsem poèítal s tím, že Josellu najdu v Tynshamu. Pøestože jsem byl po celodenní cestì jaksepatøí utahaný, nemohl jsem usnout; ležel jsem potmì a bezradnì pøemýšlel, co si poèít. Na nic jsem nepøicházel. Tak pevnì jsem spoléhal, že ona i Beadleyho skupina budou zde, že jsem nevidìl dùvod uvažovat o jiném plánu, než jak se k nim prostì pøipojím. Teprve nyní jsem si uvìdomil, že i kdyby se mi podaøilo je dostihnout, poøád bych ještì nemusel nalézt Josellu. Jestliže opustila svùj westminsterský rajón jen krátce pøed mým pøíchodem, musela mít za hlavní skupinou notné zpoždìní. Bylo jasné, že udìlám nejlíp, když se podrobnì vyptám každého, kdo v posledních dvou dnech Tynshamem projel. Prozatím jsem musel vycházet z toho, že se ubírala touto cestou. Bylo to jediné moje vodítko. Souèasnì to však pøedpokládalo, že se vrátila do univerzitní budovy a našla tam tu køídou psanou adresu – na druhé stranì bylo ovšem docela možné, že tam vùbec nebyla a majíc všeho po krk, rozhodla se pro nejkratší a nejrychlejší cestu z Londýna, který nebyl než páchnoucí brloh. Nejurputnìji jsem ale musel bojovat proti pomyšlení, že se mohla nakazit tou záhadnou nemocí, která rozprášila moji i její tlupu. Odmítal jsem podobnou možnost i jen pøipustit, dokud to nebude bezpodmíneènì nutné. V prùzraènosti bezesných ranních hodin jsem dospìl k poznání, že mé pøání pøipojit se k Beadleyho skupinì bylo vedle pøání shledat se opìt s Josellou zcela podružné. Kdybych je dostihl a ona s nimi nebyla… nu, pak by se vidìlo, co dál, ale rozhodnì bych nekapituloval… Cokerova postel byla prázdná, když jsem se probudil, a já se rozhodl, že dopoledne zasvìtím svému pátrání. Jednou z nesnází

173

bylo, že nikoho oèividnì nenapadlo zaznamenávat jména tìch, kterým nebyl Tynsham po chuti a pokraèovali v cestì. Josellino jméno nikomu nic neøíkalo; s výjimkou tìch nìkolika, kdo si je pøipomnìli s netajeným nesouhlasem. Ani mùj popis nevyvolal jedinou vzpomínku, která by obstála pøi podrobnìjším rozboru. Rozhodnì tudy neprojela žádná dívka v tmavomodrém lyžaøském obleèení – tím jsem si mohl být jist; ale kde bylo psáno, že na sobì nemìla nìco úplnì jiného? Nakonec jsem svými dotazy všechny otrávil a mùj pocit marnosti tím ještì vzrostl. Byla tu sice jakás takás možnost, že byla onou neznámou dívkou, která dorazila a zase odjela dne pøed naším pøíjezdem, ale nezdálo se mi pravdìpodobné, že by Josella mohla na nìkoho zapùsobit tak chabým dojmem – i když jsem bral v úvahu jistou zaujatost… Coker se zjevil až u obìda. Dopoledne strávil zevrubnou obhlídkou zámku a pøilehlého panství. Znal pøesný poèet strávníkù a vìdìl, kolik je mezi nimi slepých. Prohlédl si zemìdìlské náøadí a strojový park. Seznámil se se zdroji pitné vody. Nahlédl do skladiš a ovìøil si, kolik je v nich potravin pro lidi i pro zvíøata. Spoèítal, kolik dívek bylo nevidomých ještì pøed katastrofou, a povìøil je vedením kursù pro ostatní. Vìtšinu mužù našel s hlavami ve smutku nad dobøe mínìným pánì vikáøovým ujištìním, že budou moci dìlat spoustu užiteèných prací, jako napøíklad – ehm – plést košíky a – ehm – tkát koberce, a Coker se vynasnažil seè mohl, aby jejich chmury rozehnal vyhlídkami trochu nadìjnìjšími. Když pak náhodou potkal sleènu Durrantovou, øekl jí, že pokud nepøimìje slepé ženy pøevzít na svá bedra èást práce vidomých, zhroutí se jejich obec v deseti dnech jako domek z karet, a dodal, že jestli budou navíc vyslyšeny vikáøovy modlitby, aby se k nim pøipojilo ještì více slepých, mùže si být jista, že to tady jakživa nezvládne. Dovolávaje se svých postøehù, pustil se do vysvìtlování, co je tøeba udìlat, vèetnì nutnosti zaèít okamžitì svážet zásoby potravin a dát se do výroby pomùcek, které by

174

umožnily slepým mužùm vykonávat užiteènou práci, když tu ho náhle ráznì pøerušila. Vidìl na ní, že má daleko vìtší starosti, než byla ochotna pøipustit, ale umínìnost, která ji dohnala až k pøervání všech stykù s druhou skupinou, byla zøejmì silnìjší. Nevdìènì se na nìho oboøila. Nakonec mu dala na vìdomí, že si na základì svých informací nedìlá nejmenší nadìji, že by snad on nebo jeho názory mohly nìkdy ladit s jejich obcí. “Malér je v tomu, že ta ženská chce hrát mermomocí prim,” uzavøel. “Má to prostì v krvi – o nìjakých vyšších principech tu nemùže být øeè.” “Nepomlouvej,” øekl jsem. “Chceš nejspíš øíct, že její principy jsou tak èisté a bezúhonné, že všechna odpovìdnost padá na ni – a proto je také její povinností vést všechny ostatní.” “To je v podstatì totéž,” namítl. “Ale zní to daleko líp,” poznamenal jsem. Krátce se zamyslel. “Jestli to tady honem nezaène organizovat, ocitnou se pìknì brzy v pekelném zmatku. Už sis to tady prohlídnul?” Zavrtìl jsem hlavou. Povìdìl jsem mu, jak jsem strávil dopoledne. “Není na tobì vidìt, že by se to vyplatilo,” øekl. “Co teï?” “Pojedu za partou Michaela Beadleyho.” “A co když s nimi není?” “Prozatím mi nezbývá než doufat, že ano. Musí být s nimi. Kde jinde by byla?” Otevøel ústa, aby nìco øekl, ale zarazil se. Pak pokraèoval: “Poèítám, že pojedu s tebou. Nadšením bez sebe asi nebudou, až mì zas uvidí po tom všem, co bylo – ale nìjak to pøekousnu. Pozoroval jsem už jednu tlupu, jak se rozpadá vniveè, a vidím, že tuhle èeká totéž – možná že zajde pomaleji, ale možná taky strašnìji. Je to zvláštní, co? Ušlechtilé úmysly se najednou zdají tím nejvìtším nebezpeèím. A je to zatracená škoda, protože tady by to mohlo

175

klapat, i když je tu tolik slepcù. Staèilo by jenom popadnout pøíležitost do hrsti, dokud tu ještì nìjaká je. Chce to jen organizaci.” “A taky ochotu nechat se organizovat,” nadhodil jsem. “To jistì,” pøisvìdèil. “Víš, nejhorší je, že tihle lidé navzdory tomu, co se stalo, poøád nic nechápou. Oni ani nechtìjí chápat, protože pak by bylo všechno moc definitivní. V hloubi duše se všichni chlácholí, vìøí a èekají na nìco, co nikdy nepøijde.” “To je pravda – ale není na tom nic divného,” podotkl jsem. “Nám taky trvalo pìknì dlouho, než jsme se pøesvìdèili, a oni nevidìli to, co my. A navíc tady, na venkovì, to nevypadá tak definitivnì, tak – tak bezprostøednì.” “Dobrá, ale jestliže chtìjí pøežít, potom si to musí honem zaèít uvìdomovat,” øekl Coker a znovu se rozhlédl po síni. “Žádný zázrak je nezachrání.” “Dopøej jim èasu. Pøijdou na to právì tak jako my. Ty bys chtìl všechno honem honem. Pochop, že èas teï už nejsou peníze.” “Na penìzích nezáleží, zato na èase ano. Mìli by pomýšlet na žnì, nachystat mlýn k mletí mouky, postarat se dobytku o krmení na zimu.” Zavrtìl jsou hlavou. “Tohle všechno není tøeba, Cokere. Mouky musí být ve mìstech obrovské zásoby, a když to tak vezmeš, nás, kdo jí budou používat, je proklatì málo. Mùžeme žít ještì dlouho z kapitálu. Teï je prvoøadým úkolem nauèit slepce, jak pracovat, až to bude opravdu nutné.” “Jestli se tu ale ti, co vidí, nemají ztrhat, tak se nìco udìlat musí. Staèí, aby se sesypal jeden nebo dva, a bude to tady vzhùru nohama.” V tom jsem mu musel dát za pravdu. Pozdìji odpoledne se mi podaøilo najít sleènu Durrantovou. Nikdo jiný buïto nevìdìl, nebo se nestaral, kam Michael Beadley a jeho skupina odešli, ale nemohl jsem uvìøit, že by zde nezanechal žádnou zprávu pro ty, kdo by je chtìli následovat.

176

Sleènu Durrantovou jsem pøíliš nepotìšil. Zpoèátku jsem si až myslel, že mi odmítne cokoli prozradit. Nejen proto, že jsem nepokrytì dával pøednost druhé spoleènosti. Ztráta každého tìlesnì zdatného èlovìka, by snad s ní nebyl zajedno v názorech, byla za daných okolností velice vážnou. Nicménì si nedovolila projevit slabost a požádat mne, abych zùstal. Na závìr struènì prohlásila: “Chtìli se usadit nìkde v okolí Beaminsteru v Dorsetu. Víc vám øíci nemohu.” Vrátil jsem se, abych o tom povìdìl Cokerovi. Rozhlédl se kolem. Potom, s jistou lítostí, potøásl hlavou. “Dobrá,” øekl. “Vypadneme tady z toho hnízda hned po ránu.” “Mluvíš jako pionýr,” poznamenal jsem. “Rozhodnì spíš jako pionýr než jako Anglièan.” Devátá hodina pøíštího rána nás zastihla již dobrých dvanáct mil cesty od Tynshamu, opìt v našich dvou náklaïácích. Uvažovali jsme sice, zda bychom nemìli vzít nìjaké pohyblivìjší vozidlo a náklaïáky vìnovat tìm v Tynshamu, ale bylo mi líto nechat tam ten svùj. Osobnì jsem ho nakládal a vìdìl jsem, co v nìm je. Vedle beden s trifidími zbranìmi, nad kterými Michael Beadley projevoval takové pochybnosti, skládal se náklad ze samých pøíhodných vìcí, jaké mohlo být obtížné sehnat mimo vìtší mìsto – bylo tam napøíklad malé osvìtlovací dynamo, rùzná èerpadla, bedny s kvalitním náøadím. Všechny tyto vìci by se daly opatøit i pozdìji, ale bylo už zøejmé, že jistou dobu bude moudøejší všem mìstùm se vyhnout, a to jak velkým, tak tìm malým. Lidé z Tynshamu mìli prozatím dostatek prostøedkù ke svezení zásob z mìst, kde se dosud nevyskytly žádné pøíznaky té nemoci. Dvì naložená auta pro nì beztak mnoho neznamenala a nakonec jsme tedy odjeli tak, jak jsme pøijeli. Poèasí nám pøálo i nadále. Na výše položených místech mìl vzduch stále ještì èerstvou pøíchu, aèkoli vesnice zapáchaly dost nepøíjemnì. Tu a tam jsem spatøil na poli nebo podél cesty nehybnou postavu, ale jako v Londýnì, i tady se vìtšina

177

lidí instinktivnì uchýlila pod nìjaké pøístøeší. Vesnické ulice byly prázdné a okolní krajina byla tak pustá, jako by celá lidská rasa a vìtšina zvíøat byly zaklety. Dokud jsme neodjeli do vesnièky Steeple Honey. Z cesty, po které jsme do Steeple Honey sjíždìli, bylo vidìt celou vesnici jako na dlani. Stála hned za kamenným mostem rozklenutým nad jiskøící bystøinou. Byla to poklidná víska soustøedìná kolem ospale vyhlížejícího kostelíka, po okrajích kropenatá obílenými chalupami. Vypadal, jako by se tu nejménì sto let nepøihodilo nic, co by narušilo klid a mír pod jejími doškovými støechami. Ale jako v ostatních obcích, ani tady se nic nepohnulo, nad jediným domkem nestál kouø. A potom, to jsme už byli v pùli kopce, zachytil mùj zrak jakýsi pohyb. Jeden z domkù nalevo za mostem stál mírnì šikmo, takže byl èásteènì obrácen k nám. Na zdi se houpal hostinský štít a v oknì hned nad ním se tøepetalo cosi bílého. Když jsme pøijeli blíže, uvidìl jsem, že se z okna vyklání starší muž a divoce nám dává znamení ruèníkem. Dovtípil jsem se, že musí být slepý, nebo jinak by vyšel na silnici a snažil se nás zastavit tam. Na nemocného zas mával s pøílišnou vervou. Dal jsem Cokerovi signál a hned za mostem jsem zastavil. Muž v oknì pøestal mávat. Zakøièel nìco dolù, èemu nebylo pro hluk motorù rozumìt, a zmizel. Vypnuli jsme motory. Rozhostilo se takové ticho, že bylo slyšet i dupot mužových nohou po døevìných schodech uvnitø domu. Pak se otevøely dveøe a muž, ruce natažené pøed sebou, vystoupil ven. Jako blesk vymrštilo se cosi z živého plotu po jeho levici a zasáhlo jej. Pronikavì vykøikl a padl na zem. Popadl jsem pušku a vyskoèil za kabiny. Našel jsem si místo, odkud bylo dobøe rozeznat trifida skrytého ve stínu køoví, a odstøelil jsem mu vrcholek. Coker vylezl ze svého vozu a došel ke mnì. Zahledìl se na muže na zemi a potom na odzbrojeného trifida. “Tak pøece – sakra, pøece tady na nìj neèekal?” øekl. “Musela to být náhoda… Nemohl nijak vìdìt, že vyjde zrovna z tìchhle dveøí… No, øekni, to pøece

178

nemoh – nebo snad jo?” “Co když to vìdìl? Byla to náramnì èistá práce,” øekl jsem. Coker na mne upøel nejistý pohled. “Zatracenì èistá. Ale snad bys opravdu nevìøil…?” “Ta nevíra v trifidí schopnosti mi nìkdy pøipadá jako spiknutí,” øekl jsem a dodal: “Mohou tu být ještì další.” “Nìèeho bych se napil,” navrhl Coker. Až na zaprášený nálevní pult vypadala hospùdka docela normálnì. Nalili jsme si oba whisky. Coker vytáhl svou jediným douškem. Pak na mne znepokojenì pohlédl. “Tohle se mi nelíbilo. Ani za mák. Ty bys mìl o tìch potvorách vìdìt daleko víc, než ostatní, Bille. Pøece tam nemoh – kruci, musel tam stát náhodou, nebo ne?” “Já myslím –” zaèal jsem. Pak jsem ale zmlkl a zaposlouchal se do staccata, které sem zalehlo zvenèí. Pøistoupil jsem k oknu a otevøel je. Vyprázdnil jsem do trifida ještì druhou hlaveò, tentokrát tìsnì nad jeho bulvu. Virblování ustalo. “Bohužel toho o trifidech poøád ještì moc nevíme,” øekl jsem, když jsme si nalévali po další sklence. Vysvìtlil jsem mu jednu èi dvì z Walterových teorií. Vytøeštìnì zíral. “To pøece nemyslíš vážnì, že mluví, když chtìstìj tìma metlièkama?” “Nevím, tak dalece pøesvìdèen o tom nejsem,” pøiznal jsem. “Ale neváhám øíct, že je to urèitì nìjaký signál. Walter to ovšem považoval za opravdový ‚hovor‘ – a nepoznal jsem èlovìka, který by o nich vìdìl víc než on.” Vyhodil jsem prázdné náboje a znovu jsem pušku nabil. “Skuteènì se zmínil o jejich pøevaze nad slepým èlovìkem?” “To bylo pøed léty,” podotkl jsem. “Ale pøesto – zvláštní shoda okolností.” “Už se zas ukvapuješ,” mírnil jsem ho. “Skoro každá rána osudu se dá vyložit jako zvláštní shoda okolností, když se na ni podívᚠz odstupu a tvrdì zapøemýšlíš.”

179

Dopili jsme a zdvihli se k odchodu. Coker zbìžnì vyhlédl z okna. Vzápìtí mì popadl za ramena a ukázal ven. Kolem rohu se právì kolébali dva trifidi a míøili k živému plotu, který pøedtím skrýval toho prvního. Poèkal jsem si, až se zastaví, a odstøelil jsem jim kalichy. Vylezli jsme oknem, které bylo mimo dosah každého pøípadného úkrytu trifidù a s ostražitými pohledy kolem sebe jsme se vrátili k náklaïákùm. “Další shoda okolností? Nebo se šli podívat, co se stalo jejich kámošovi?” zeptal se Coker. Vyjeli jsme z vesnice a postupovali dále po úzkých polních cestách. Pøipadalo mi, že je tu mnohem víc trifidù, než kolik jsme jich vidìli až dosud – nebo to snad bylo tím, že teï jsem si jejich pøítomnost uvìdomoval plnìji? Mohli jsme jich také zatím vidìt ménì proto, že jsme cestovali pøevážnì po hlavních silnicích. Ze zkušenosti jsem vìdìl, že se každému tvrdému povrchu radìji vyhnou, a pøisuzoval jsem to obtížím, které to musí pùsobit jejich koøenným konèentinám. Nyní jsem nabyl pøesvìdèení, že jich skuteènì vidíme víc, a do hlavy se mi poèala vkrádat myšlenka, že jim nejsme tak úplnì lhostejní – i když jsem nemohl s urèitostí øíct, zda ti, kteøí se k nám obèas pøibližovali, se neubírají naším smìrem pouze náhodou. Pøípad, který se udál o chvíli pozdìji, byl už jednoznaènìjší. Z živého plotu, kolem nìhož jsem právì projíždìl, se znenadání vymrštil trifidí šlahoun. Naštìstí tenhle trifid nemìl pøíliš zkušeností v zacílení na jedoucí vozidlo. Žahadlo vyletìlo o zlomek vteøiny døíve a zanechalo po sobì stopu v podobnì drobných kapièek jedu na pøedním skle. Než staèil trifid zaútoèit podruhé, byl jsem už pryè. Ale od této chvíle, navzdory horku v kabinì, jsem øídil vždy jen s okénkem pøi volantu zavøeným. V prùbìhu posledního týdne nebo snad i více dnù jsem se obíral trifidy pouze tehdy, když jsem na nì náhodou narazil. Ti, které jsem vidìl v Josellinì domì, stejnì jako ti, kteøí napadli moji partu

180

v Hampsteadu, mì vážnì znepokojili, ale po vìtšinu èasu jsem mìl daleko naléhavìjší starosti. Když jsem však nyní zrekapituloval naši cestu, situaci v Tynshamu, dokud se sleèna Durrantová nevypoøádala s trifidy pomocí brokovnic, a koneènì pomìry v obcích, jimiž jsme projíždìli, zaèal jsem uvažovat, jako mìrou se na zmizení obyvatel podíleli trifidi. V pøíští vesnici jsem zpomalil a pozornì jsem s rozhlížel kolem. V nìkolika zahrádkách pøed domky jsem spatøil nehybná tìla, která tam ležela již nìkolik dní – a takøka pokaždé se nedaleko skrýval trifid. Zdálo se, že trifidi èíhají pouze v místech, kde je dosti mìkká pùda, aby do ní mohli zapustil bìhem èekání koøeny. V místech, kde se domovní dveøe otevíraly pøímo do ulice, bylo možno zahlédnut tu a tam mrtvé tìlo, nikdy ale žádného trifida v nejbližším okolí. Troufám si øíci, že vìtšina vesnièanù, kteøí se vydali za potravou, byla v pomìrném bezpeèí, pokud se ještì pohybovali po dláždìných cestách, ale jakmile z nich sešli, a staèilo, aby jen míjeli zahradní zídku nebo plot, vystavovali se nebezpeèí, že budu zasaženi žahadlem. Nìkteøí pøitom jistì vykøikli, a když se pak nevrátili, strach tìch ostatních se ještì vystupòoval. Èas od èasu vyhnal hlad z domù další obì. Nìkolik snad mìlo to štìstí, že se vrátili, vìtšinou ale ztratili cestu a bloudili kolem, dokud nepadli vyèerpáním, anebo se dostali na dosah nìjakého trifida. Ti zbývající možná vytušili, co se stalo, Kde byla u domu zahrada, mohli uslyšet zasvištìní žahadla, a pak také vìdìli, že mají na vybranou mezi smrtí hladem v domì, a stejným osudem, jaký postihl ty, kteøí dùm opustili. Mnozí zùstali a žili ze svých zásob, oèekávajíce trpìlivì pomoci, která nemìla nikdy pøijít. V podobné tísni se nacházel zøejmì i muž z hostince ve Steeple Honey. Pravdìpodobnost, že i v ostatních vesnicích, kterými jsme projíždìli, mohou být další domy, kde se podaøilo izolovaným skupinkám pøežít, nebyl právì pøíjemným pomyšlením. Vyvolávala otázku, pøed niž jsme byli postaveni i v Londýnì – pocit, že bychom se mìli zachovat jako civilizovaní lidé, že bychom

181

se mìli pokusit vyhledat ty nešastníky a nìco pro nì udìlat; a zároveò vìdomí marnosti každého takového pokusu, který by byl stejnì jako ty pøedešlé jen zbyteèným oddalováním neodvratného konce. Tatហstará otázka. Mohl èlovìk i pøi té nejlepší vùli na svìtì udìlat víc, než jenom prodloužit jejich muka? Znovu nakrátko ukonejšit svoje svìdomí a potom zjistit, že všechno úsilí bylo opìt vyplýtváno nadarmo? Znovu a znovu jsem se musel ujišovat, že nemá smysl vstupovat do oblasti zemìtøesení, dokud se budovy ještì hroutí – záchranné práce se musí provádìt teprve tehdy, když otøesy pùdy ustanou. Ale rozumový pøístup toto dilema nijak nezjednodušoval. Ten starý doktor mìl pravdu, když zdùrazòoval obtíže duševní adaptace… Trifidi se ukazovali komplikací nepøedvídaného rozsahu. Mimo naše plantáže jich pochopitelnì rostla ještì spousta v mnohých školkách. Pìstili je tam pro nás, pro soukromé kupce, anebo na prodej øadì menších prùmyslových podnikù, které zpracovávaly rùzné jejich deriváty, a vìtšina z tìchto školek byla z klimatických dùvodù umístìna na jihu zemì. Jestliže ale to, co jsme až doposud vidìli, bylo vìrným obrazem jejich uvolnìní a rozptýlení do krajiny, muselo jich být daleko více, než jsem kdy pøedpokládal. A pøed námi se rýsovala neutìšená vyhlídka, že každým dnem budou dospívat další a tìm okleštìným budou žahadla pozvolna dorùstat… Zastavili jsme se už jen dvakrát, jednou, abychom pojedli, podruhé, abychom naèerpali palivo, a v dobrém èase kolem pùl páté odpoledne jsme pøijeli do Beaminsteru. Zamíøili jsme rovnou do centra, aniž jsme nìkde spatøili jedinou známku pøítomnosti Beadleyho skupiny. Mìsto bylo na první pohled právì tak bez života jako všechna ostatní místa, která jsme toho dne vidìli. Hlavní obchodní tøída byla zcela opuštìná, jen po jedné její stranì stála dvì nákladní auta. Zamíøil jsem pøímo k nim, a když jsem byl vzdálen pouze nìjakých dvacet metrù, vystoupil zpoza jednoho náklaïáku starší muž a zdvihl pušku. Vypálil úmyslnì nad moji hlavu a pak zacílil níže. 182

SLEPÁ ULIÈKA S takovýmhle zpùsobem výstrahy odmítám diskutovat. Zastavil jsem. Muž byl rozložitý blonïák. S puškou zacházel velice suverénnì. Aniž ji spustil z cíle, pohodil dvakrát hlavou do strany. Pochopil jsem to jako pokyn, abych vystoupil z kabiny. Vylezl jsem a ukázal jsem mu prázdné ruce. Když jsem se pøiblížil k zaparkovanému náklaïáku, vynoøil se zpoza nìho ještì jeden muž doprovázený dívkou. Za mými zády zvolal Cokerùv hlas: “Radím vám, abyste si s tou puškou moc nezahrával. Mám vás všechny na mušce.” Oèi svìtlovlasého muže sklouzly z mých, aby vyhledaly Cokera. Mohl jsem na nìho v tu chvíli skoèit, ale místo toho jsem øekl: “Má pravdu. Ostatnì, pøišli jsme v míru.” Muž, stále ne zcela pøesvìdèen, sklonil pušku. Coker vystoupil z krytu mého náklaïáku, který zaštítil jeho náhlý pøíchod. “Co vás to napadá? Vrána vránì oèi klove?” vyptával se. “Vy jste jenom dva?” zeptal se druhý muž. Coker na nìho pohlédl. “A kolik jste èekal? Hromadný zájezd? Ano, jsme dva.” Trojici spadl viditelnì kámen ze srdce. Blonïák pak vysvìtlil: “Mysleli jsme, že byste mohli být gang z nìjakého mìsta. Èekáme, že sem vyrazí za potravinami.” “Ach tak,” øekl Coker. “Z toho se dá jedinì soudit, že jste v poslední dobì žádné mìsto nevidìli. Jestli je tohle vaše jediná starost, tak na ni klidnì zapomeòte. Všechny gangy, které tu snad jsou, se nejspíš stahují opaèným smìrem – alespoò prozatím. Ale v podstatì dìlají totéž, co vy – mohu-li to tak øíct.” “Vy tedy myslíte, že nepøijedou?” “To bych øek, že ne.” Pøejel všechny tøi oèima. “Patøíte k Beadleyho partì?” zeptal se. Odezva byla pøesvìdèivì hluchá.

183

“Škoda,” øekl Coker. “Už jsem si myslel, že se na nás poprvé usmálo štìstí.” “Co nebo kdo je ta Beadleyho parta?” vyptával se svìtlovlasý muž. Byl jsem po dlouhých hodinách v kabinì pod pražícím sluncem celý utahaný a vyprahlý. Navrhl jsem, že bychom snad mohli pøenést naši debatu z prostøedka ulice na nìjaké vhodnìjší místo. Prošli jsme kolem jejich auta a mezi známými krabicemi sucharù, bedýnkami s èajem, kýtami šunky, pytli cukru, balíèky soli a dalšími vìcmi do malé hospùdky hned vedle. Nad pintovými korbely piva jsme jim pak s Cokerem v krátkosti shrnuli, co máme za sebou a co víme. Pak byla øada na nich. Ukázalo se, že jsou aktivnìjší polovinou skupiny šesti lidí – zbývající dvì ženy a další muž se zdržovali v domì, který si zvolili za základnu. V úterý 7. kvìtna kolem poledního cestovali plavovlasý muž a dívka autem smìrem na západ. Hodlali spolu strávit dva týdny dovolené v Cornwallu a cesta jim rychle ubíhala, dokud se proti nim nìkde u Crewkerne nevynoøil náhle ze zatáèky dvoupatrový autobus. Vletìli do nìho plnou rychlostí a poslední, na co se blonïák pamatoval, byl dìsivý pøízrak autobusu, tyèící se nad nimi jako skála. Probudil se v posteli, aby podobnì jako já zakusil to zvláštní ticho všude kolem. Až na pár škrábancù, tupou bolest v hlavì a celkový pocit rozlámanosti to s ním nedopadlo zøejmì nejhùø. Když nikdo nepøicházel, vydal se na výzvìdy a zjistil, že se nachází v pøízemním baráèku venkovské nemocnice. Na jednom z oddìlení našel svou dívku a ještì dvì další ženy, z nichž jedna byla sice pøi vìdomí, ale neschopna pohybu, nebo mìla nohu a paži v sádøe. Na dalším oddìlení byli dva muži – jedním z nich byl jeho nynìjší spoleèník, druhý ležel se zlomenou nohou, také v sádøe. Celkem bylo v nemocnici jedenáct lidí, z nichž osm vidìlo. Z toho dva, nemluvì o slepých, byli upoutáni na lùžko a vážnì nemocní. Po personálu nebylo ani potuchy. První zkušenosti v nich vyvolaly ještì vìtší

184

zmatek než v mém pøípadì. Zùstali v nemocnici a dìlali co mohli pro bezmocné, uvažovali, co se dìje a doufali, že se brzy objeví nìjaká pomoc. Vùbec netušili, co se tìm dvìma slepým pacientùm stalo, natož aby vìdìli, jak je ošetøovat. Nemohli dìlat nic jiného, než je krmit a utìšovat. Oba následujícího dne zemøeli. Jeden z mužù zmizel, tøebaže ho nikdo nevidìl odejít. Pár tìch, kdo byli zranìní, když se autobus po srážce pøevrátil, byli místní obyvatelé. Jakmile se trochu zotavili, vydali se hledat své rodiny. Skupinka se zmenšila na šest osob, z nich dvì mìly polámané konèetiny. Mezitím už pochopili, že narušení bìžného øádu vìcí je natolik rozsáhlé, že se musí aspoò naèas postarat o sebe sami, ale stále ještì mìli daleko k tomu, aby si uvìdomili plný rozsah katastrofy. Posléze se rozhodli opustit nemocnici a vyhledat nìjaké pøíhodnìjší útoèištì, nebo si pøedstavovali, že ve mìstech bude vidomých lidí mnohem více a že dezorganizace nastolí vládu chátry. Èekali pøíjezd této chátry každým dnem, jen co budou zásoby potravin ve mìstech vyèerpány, a malovali si ji jako mraèna kobylek táhnoucích krajem. Z toho dùvodu se stalo hlavním pøedmìtem jejich zájmu shromažïování zásob a pøípravy na obležení. Když jsme je ujistili, že nic není nepravdìpodobnìjšího, vymìnili si ponìkud tupé pohledy. Byla to podivnì složená trojice. Z blonïáka se vyklubal burzián, jménem Stephan Brennell. Jeho spoleènicí byla pohledná pìknì rostlá dívka, propadající chvílemi povrchní nedùtklivosti, kterou však ve skuteènosti nic na tomto svìtì nemohlo pøekvapit. Vedla nezávislý, tak trochu bohémský život – byla modelkou i prodavaèkou módních odìvù, obèas statovala ve filmu, pøièemž jen taktak promeškala šanci dostat se do Hollywoodu, dìlala hostesku v obskurních klubech, a pøi tom všem využívala každé pøíležitosti, jak si pøilepšit – zamýšlená dovolená v Cornwallu byla patrnì jednou z nich. Chovala nezdolné pøesvìdèení, že Americe se nic vážného pøihodit nemohlo a že jde jen o to, vydržet tak

185

dlouho, dokud nepøijdou Amerièani a neuvedou všechno do poøádku. Byla urèitì tou nejbezstarostnìjší osobou, jakou jsem od zaèátku katastrofy potkal. Pøestože obèas zatesknila po záøících svìtlech velkomìst, která ovšem, jak doufala, rozžehnou opìt pøikvaèivší Amerièané. Tøetí z trojlístku, tmavovlasý mladík, se užíral bezmocnou zlostí. Tvrdì pracoval a poctivì šetøil, aby si mohl otevøít vlastní obchod s radiopøijímaèi, od kterého si tolik, tolik sliboval. “Vemte tøeba takovýho Forda,” øekl nám, “nebo lorda Nuffielda – ten zaèínal v krámku s jízdními koly, který nebyl o nic vìtší než ten mùj, a podívejte se, kam to dotáhnul. Chtìl jsem taky nìco takovýho dokázat. A teï je všechno v tahu! To pøece není fér!” Osud, dle jeho názoru, již nestál o žádné další Fordy a Nuffieldy – ale on se s tím nemínil smíøit. Toto byl jen mezièas, zkouška, seslaná na nìho shùry – jednoho dne však opìt stane za pultem svého krámku s radiopøijímaèi, pevnou nohou na prvním pøíèli k miliónùm. Pro nás dva bylo nejvìtším zklamáním zjištìní, že o skupinì Michaela Beadleyho nevìdí vùbec nic. Opravdu, jediná parta, na kterou narazili, byla usazená ve vesnici hned za hranicemi Devonského hrabství, kde jim dva muži ozbrojení puškami doporuèili, aby se už nikdy nepouštìli tímto smìrem. Mìli za to, že to byli domorodci. Coker naznaèil, že to musela být jen malá skupinka. “Kdyby byli souèástí vìtší party, nechovali by se tak nervóznì a projevili by o vás vìtší zájem,” prohlásil. “Jestli je ale Beadleyho skupina nìkde tady v okolí, nemìlo by být moc tìžké je nalézt.” Obrátil se k plavovlasému muži: “Podívejte, co kdybychom se k vám pøidali? Na obtíž vám nebudem a když je najdeme, vydìláme na tom všichni jak jsme tady.” Naši tøi noví známí se po sobì tázavì podívali a pak jeden po druhém pøikývli. “Dobrá. Píchnìte nám s nakládáním a pojedem pak spoleènì,” souhlasil blonïák.

186

Charcott Old House býval podle všeho opevnìným panským sídlem. Teï byly práce na jeho znovuopevnìní v plném proudu. Vodní pøíkop, táhnoucí se kolem celého domu, byl zøejmì pøed lety vysušen. Stephen se nicménì domníval, že se mu podaøilo odvodòovací systém zdárnì znièit, takže se zase postupnì naplní. Èásti, které byly zasypané, hodlal vyhodit do povìtøí a využít pøíkopu v celé jeho délce. Naše zprávy, z nichž vyplývalo, že nic takového nebude zapotøebí, v nìm vyvolaly mírnou rozmrzelost a jeho oèi se naplnily zklamáním. Domovní zdi byly z kamene a dùkladnì silné. Nejménì ve tøech oknech na prùèelní stranì bylo vidìt kulomety, a Stephen nás upozornil na dva další, umístìné na støeše. V prùjezdu hlavního vchodu byl složen malý arzenál minometù a granátù a jako zlatý høeb nám pyšnì ukazoval nìkolik plamenometù. “Objevili jsme armádní sklad,” vysvìtlil. “Trvalo nám pak celý den, než jsme to sem dostali.” Jak jsem tak pøehlížel ty zbranì, poprvé jsem si uvìdomil, že celá katastrofa byla svou precizní dùkladností daleko milosrdnìjší než to, co by provázelo pohromu menšího rázu. Kdyby zùstalo ušetøeno nìjakých deset nebo patnáct procent populace, takovéhle malé kolonie by asi opravdu musely bojovat o holý život proti vyhladovìlým gangùm. Za daného stavu však Stephen podnikl své váleèné pøípravy pravdìpodobnì nadarmo. Ale v jednom pøípadì se zpùsob použití pøece jen nabízel. Ukázal jsem na plamenomety. “Tohle by mohlo být dobré na trifidy.” Zazubil se. “Máte pravdu. Jsou ohromnì úèinné. Na nic jiného jsme je zatím nepoužili. A mimochodem, je to taky to jediné, co na trifidy platí. Mùžete je rozstøílet na cimprcampr, ale ani se nepohnou. Poèítám, že nedokážou poznat, odkud støely lítají. Ale staèí jednou je pøelíznout plamenem a uhánìjí pryè, div se neušlapou.” “Mìli jste s nimi hodnì potíží?” zeptal jsem se. Jak se zdálo, tak ani ne. Obèas se jeden, dva nebo i tøi pøikolébali

187

k domu, ale plameny je zas rychle zahnaly. Na svých výpravách mìli sice nìkolikrát namále, obyèejnì ale vystupovali z vozù jen v zastavìných oblastech, kde se záludnì èíhajících trifidù nemuseli obávat. Toho veèera jsme hned po setmìní vystoupili všichni na støechu. Na mìsíc bylo ještì brzy. Hledìli jsme do úplnì èerné krajiny. A jsme však pátrali, jak chtìli, nikdo z nás nezahlédl ani ten nejmenší záblesk zrádného svìtla. Nikdo z usedlíkù si také nevzpomínal, že by kdy spatøil ve dne stoupat odnìkud kouø. Když jsme opìt sestoupili do pokoje osvìtleného petrolejkou, propadal jsem malomyslnosti. “Zbývá nám už jenom jedna možnost,” prohlásil Coker. “Musíme si rozdìlit celé hrabství na nìkolik úsekù a zevrubnì je propátrat.” Neznìlo to nijak pøesvìdèivì. Mám podezøení, že tak jako já poèítal s tím, že Beadleyho skupina bude i nadále vysílat do noci svìtelný signál a ve dne použije nìjakého jiného znamení – pravdìpodobnì sloupce dýmu. Nikoho jiného ale nic lepšího nenapadlo, a tak jsme se sesedli nad mapu, abychom ji rozdìlili na jednotlivé úseky. Snažili jsme se pøitom, aby v každém byla nìjaká vyvýšenina umožòující široký výhled do kraje. Nazítøí jsme odjeli nákladním autem do mìsta a odtud jsme se rozjeli v osobních autech dále. Byl to nepochybnì nejsmutnìjší den, jaký jsem strávil od onoho dopoledne, když jsem bloudil okolím Westminsteru a hledal tam stopy po Joselle. Zpoèátku to nevypadalo tak zle. Silnice se táhla otevøenou krajinou, zalévalo ji slunce a všude kolem se prostíral koberec svìží zelenì èasného léta. Silnièní ukazatele, hlásající smìr na Exeter a Cornwall a jiná místa, jako by napoøád plnily své životní poslání. Tu a tam, tøebaže dost vzácnì, bylo vidìt ptáky. A kolem polních cest kvetlo luèní kvítí, stejné jako vždycky. Druhá strana tohoto obrázku byla ale ménì malebná. Vidìl jsem pole, na kterých ležela mrtvá dobytèata,

188

jednotlivé kusy bloumaly sem a tam, nevydojené krávy buèely bolestí; nìkde ve své tupé bojácnosti postávaly ovce a radìji rezignovanì èekaly na smrt, než aby se prodraly skrze ploty z ostružníkù nebo ostnatého drátu na svobodu, jiné se zas bludnì popásaly nebo hladovìly s vyèítavým pohledem ve slepých oèích. Zemìdìlské usedlosti, kolem kterých jsem musel projet zblízka, byly krajnì odpudivými místy. Z bezpeènostních dùvodù jsem si dopøával pouze asi na palec u samého vrcholu okénka, ale kdykoli jsem pøed sebou zahlédl nìjaký statek, rychle jsem je zavíral docela. Trifidi byli všude. Vidìl jsem je, jak kráèejí pøes pole, nebo jak neèinnì postávají v tìsné blízkosti živých plotù. Na nìkterých statcích se jim zalíbilo na hnojišti, kde se utrùnili a trpìlivì vyèkávali, až mrtvý dobytek dosáhne toho pravého stadia hniloby. Hledìl jsem na nì s odporem, jaký ve mnì nikdy pøedtím nebudili. Byli to pojednou hrozní, nepøirození netvoøi, které bùhvíproè stvoøili nìkteøí z nás a druzí vedení bezohlednou lakotou je pak rozšíøili po celém svìtì. Nemohl jsem z nich vinit pøírodu. Byli vypìstìní – stejnì jako jsme vypìstili kvìtiny nebo groteskní parodie na psy… Nehnusili se mi už jenom svými mrchožroutskými zvyky – víc než co jiného jakoby tìžili a vzkvétali z našeho neštìstí… S postupem dne mùj pocit osamìlosti vzrùstal. Na každém kopci èi vyvýšeninì jsem zastavoval a rozhlížel jsem se po krajinì, kam až mi to triedr dovolil. Jedenkrát jsem zahlédl kouø a když jsem dorazil k jeho zdroji, našel jsem tam vláèek lokálky dohoøívající na kolejích – dodnes nevím, jak se mohl vznítit, protože nikde kolem nebylo živáèka. Podruhé mì zas vlajka na vysoké žerdi hnala plnou rychlostí k domu, který jsem našel zcela tichý – i když ne prázdný. Jindy mì upoutal zákmit pohybu na vzdáleném svahu, ale když jsem tím smìrem namíøil svùj triedr, ukázalo se, že je to houf ovcí kolujících v panickém strachu na jednom místì, zatímco po jejich huòatých høbetech tancovalo vytrvale a bez úèinku trifidí žahadlo. Po lidech nebylo nikde ani stopy.

189

Když jsem se zastavil, abych pojedl, nezdržel jsem se déle, než bylo zapotøebí. Rychle jsem házel sousta do úst, naslouchaje tichu, které mi lezlo na nervy, a dychtil jsem, abych už zase byl na cestì, pøi níž mi dìlal spoleèníka alespoò hluk motoru. Pak pøišly halucinace. V jednu chvíli jsem spatøil ruku mávající z okna, když jsem ale pøijel blíže, byla to jenom vìtev rozhoupaná vìtrem. Vidìl jsem, jak se uprostøed pole zastavil nìjaký èlovìk a obrátil se smìrem ke mnì, dalekohled mi ale ukázal, že se nemohl ani zastavit, ani otoèit: byl to strašák. Slyšel jsem volání zoufalých hlasù pøehlušujících i rámus motoru; zastavil jsem a motor vypnul. Žádné hlasy se odnikud neozývaly, jen kdesi v dálce si stìžovala nepodojená kráva. Napadlo mì, že tu a tam, roztroušeni po venkovì, musí být muži a ženy, který se domnívají, že zùstali úplnì sami, že jsou jediní, kdo pøežili. Litoval jsem je stejnou mìrou jako všechny ostatní obìti pohromy. V pokleslé náladì a s pramalou nadìjí jsem tvrdošíjnì projíždìl celé odpoledne køížem krážem svým úsekem, nebo jsem se v zájmu vnitøní jistoty neodvážil riskovat, že bych snad nìco pøehlédl. Nakonec jsem dospìl k pøesvìdèení, že kdyby se v této oblasti opravdu nacházela nìjaká poèetnìjší skupina, musela by se zámìrnì skrývat. Nebylo v mých silách projet každou vedlejší cestou, každou silnicí, ale pøísahal bych, že zvuk mé nikterak slabé houkaèky musel být slyšet na každém akru mého sektoru. Odhodlal jsem se ustat v pátrání a vrátil jsem se na místo, kde jsme nechali stát náklaïák. Tam jsem zjistil, že nikdo z ostatních dosud nedorazil, a abych si ukrátil èas a setøásl ze sebe všechen ten duševní chlad, zamíøil jsem do blízkého hostince a nalil jsem si brandy. Krátce po mnì pøijel Stephen. Výprava na nìho patrnì zapùsobila stejnì jako na mne, nebo na mùj tázavý pohled jenom zavrtìl hlavou a beze slova sáhl po otevøené láhvi. Deset minut nato se k nám pøipojil ambiciózní radiomechanik. Pøivedl s sebou rozježeného mládence s divým pohledem, který patrnì už kolik

190

týdnù nevidìl mýdlo a bøitvu. Byl bez práce a jak se zdálo, bylo to jeho jediné zamìstnání. Jednoho veèera, nemohl ani pøesnì øíci, co to bylo za den, narazil na šikovný osamìlý seník a uvelebil se v nìm na noc. Urazil toho dne o pár mil víc, než byla jeho obvyklá norma, a usnul skoro ihned, jak jen dopadl do sena. Probudil se do dìsivého snu a poøád si nebyl pøíliš jist, jestli se zbláznil on nebo celý svìt kolem. Usoudili jsme, že on trochu taky, nicménì vìdomost o tom, jak nakládat s pivem, mu zùstala uchována. Uplynula ještì asi pùlhodina, než dorazil Coker. Doprovázelo ho pitomé štìnì vlèáka a neuvìøitelnì stará dáma. Mìla na sobì cosi, co bylo zøejmì jejím nejlepším odìvem. Její èistota a spoøádanost byly svou nápadností pøímo úmìrné nedostatku téhož u našeho druhého pøírùstku. Na prahu hospody vychovanì zaváhala. Coker se ujal pøedstavování. “Mám èest seznámit vás s paní Forcettovou, výhradní majitelkou ‚Forcettova obchodu zbožím smíšeným‘ se sídlem v kolekci zhruba deseti chalup, dvou hospod a jednoho kostela, známé pod jménem Chippingron Durney – a paní Forcettová je znamenitá kuchaøka. Lidi, jak ta vám umí vaøit!” Paní Forcettová nás vzala dùstojnì na vìdomí, smìle pokroèila kupøedu a s jistou ostýchavostí si pøisedla k nálevnímu pultu a dala se pøinutit ke sklence portského, následované další sklenkou portského. Na naše dotazy se pøiznala, že osudný veèer a vlastnì celou noc prospala neobyèejnì tvrdým spánkem. O podrobnostech se nešíøila a my jsme se na nì neptali. Na druhý den ji nic nevzbudilo, a tak spala dále, až do poledne. Když se koneènì probudila, necítila se nìjak ve své kùži, a proto se ani nenamáhala vstát a zùstala v posteli do pozdního odpoledne. Že jí nikdo neshání a nevolá do obchodu, jí pøipadalo sice zvláštní, ale vidìla v tom ruku boží prozøetelnosti. Když potom vstala a pøistoupila ke dveøím, uvidìla v zahradì “jednu z tìch trifidích bestií” a na pìšinì vedoucí k brance nehybnì ležícího muže – èi aspoò jeho nohy. Už k nìmu

191

chtìla vybìhnout, když tu se trifid zavrtìl a ona jen taktak staèila pøirazit dveøe. Bylo to prostì pøíšerné, a vzpomínka na tento zážitek ji tak pobouøila, že si musela nalít tøetí sklenku portského. Potom sedìla sama doma a èekala, až nìkdo pøijde trifida odehnat a postarat se o toho muže. Bylo jí divné, že nikdo tak dlouho nepøichází, ale zásoby v obchodì jí skýtaly dostatek živobytí a nic víc ani nepotøebovala. Poøád ještì èekala, øekla, a nalila si ètvrtou sklenku portského, když se objevil Coker, pøilákán kouøem z jejího komína, a ustøelil trifidovi vršek se žahadlem. Dobøe Cokera nakrmila a ten jí na oplátku dobøe poradil. Dalo to trochu práce, než pochopila, co se stalo. Nakonec jí navrhl, aby se porozhlédla po obci a že se jí pak v pìt hodin pøijede znovu zeptat, jak se rozhodla. Varoval ji ještì pøed trifidy a odjel. Když se vrátil, našel ji obleèenou a se sbalenou kabelou, pøipravenu k odjezdu. Veèer, zpátky v Charcott Old House, jsme se opìt shromáždili nad mapou. Coker zaèal vyznaèovat další okruhy pátrání. Sledovali jsme ho bez nejmenšího nadšení. Posléze Stephen vyslovil to, co jsme si mysleli všichni vèetnì Cokera: “Poslyšte, projeli jsme celým krajem v okruzích vzdálených jen nìjakých patnáct mil od sebe. Je tedy jasné, že nikde v nejbližším okolí nejsou. Buï máte špatné informace, nebo se rozhodli, že tady nezùstanou a jeli dále. Pokraèovat v pátrání tak, jako jsme to udìlali dneska, by podle mého názoru bylo jen ztrátou èasu.” Coker odložil kružítko. “Co tedy navrhujete?” “Víte, mám za to, že propátrat celé hrabství, a navíc daleko rychleji, je možné jedinì ze vzduchu. Vsadím poslední košili, že jak nìkdo zaslechne hukot letadla, vybìhne ven a zaène mu dávat nìjaký signál.” Coker potøásl hlavou. “To nás taky mohlo napadnout døív. Hm – mìla by to být pochopitelnì helikoptéra – ale kde ji vzít a kdo by s ní lítal?” “Jednu z tìch dvou vìcí bych zvládnul,” prohlásil troufale

192

radiomechanik. Nìco v jeho hlasu skøípalo. “Už jste nìkdy pilotoval helikoptéru?” zeptal se Coker. “Ne, nikdy,” pøiznal se radiomechanik, “ale jak má jednou èlovìk pro tyhle vìci smysl, nemùže to bejt velkej problém.” “Hmm,” zabruèel Coker a pochybovaènì si ho pøemìøil. Stephen se rozpomenul na dvì nepøíliš vzdálené základny R.A.F., a že v blízkém Yeovilu, jak se pamatoval, mívala své sídlo aerotaxislužba. Navzdory našim pochybnostem dostál radiomechanik svému slovu. Vypadal naprosto jistý, že jeho technický smysl ho nemùže nechat na holièkách. Po pùlhodinovém procvièení na zemi se vznesl s helikoptérou do vzduchu a odletìl s ní do Chareottu. Celé ètyøi dny se pak vznášel nad krajinou v stále širších a širších kruzích. První dva dny dìlal pozorovatel Coker, na další dva jsem ho vystøídal já. Objevili jsme celkem deset malých skupinek. V žádné z nich o Beadleyho partì nevìdìli a v žádné z nich nebyla Josella. Jakmile jsme nalezli nìjakou novou skupinku, pøistáli jsme. Zpravidla se skládala jen ze dvou, ze tøí lidí. Nejvìtší mìla sedm èlenù. Vítali nás plni rozèilení a nové nadìje, ale když zjistili, že zastupujeme pouze skupinu, podobnou té jejich a že nejsme pøedvojem žádného vìtšího záchranného oddílu, jejich zájem rychle ochabl. Mohli jsme jim nabídnou jen málo, co by už sami nemìli. Nìkteøí nám ve svém zklamání zaèali spílat a vyhrožovat, ale vìtšina upadla znovu do tupé malomyslnosti. Pøání spojit se s ostatními skupinami projevili jen zøídka; mínili se radìji spokojit s tím, co bylo po ruce, obklopit se veškerým pohodlím a vyèkávat pøíchodu Amerièanù, kteøí si k nim už najdou nìjakou cestu. Touhle fixní ideou trpìli snad všichni. Naše námitky, že Amerièané, kteøí to pøežili, budou mít nad hlavu vlastních starostí doma, nebrali vùbec na vìdomí. Zanechali jsme každé skupince mapu s udáním pøibližné polohy ostatních, jež jsme až dosud objevili, pro pøípad, že by pøece jen pøišli k rozumu a napadlo je spojit se ke spolupráci. Do zábavy mìly ty celodenní lety daleko,

193

ale poøád byly lepší než osamìlé putování krajinou. Nicménì po ètyøech dnech marného úsilí bylo rozhodnuto od dalšího pátrání upustit. Tak se alespoò rozhodli ostatní. Já byl jiného názoru. Já vedl pátrání z osobních dùvodù, oni ne. Všichni ti, které nalezli a naleznou, jsou nebo budou pro nì neznámými, cizími lidmi. Beadleyho skupina mi byla prostøedkem, nikoli cílem. Kdybych ji nalezl a zjistil, že Josella s nimi není, v hledání bych neustal. Od ostatních jsem ovšem nemohl oèekávat, že by jen kvùli mnì marnili èas dalším proèesáváním kraje. S jistým údivem jsem si uvìdomil, že jsme dosud nepotkal nikoho, kdo by nìkoho hledal. Všichni ostatní, s výjimkou Stephena a jeho dívky, byli odøíznuti od všech pøíbuzných a pøátel, kteøí je pojili s minulostí, a vstupovali do nového života ve spoleènosti zcela neznámých lidí. Pokud jsem mohl posoudit, jedinì já jsem si pohotovì vytvoøil pouto nové – a tak nakrátko, že jsem si v tom èase ani neuvìdomil, jak je pro mne dùležité… Jakmile padlo rozhodnutí zanechat pátrání, Coker øekl: “Dobrá. To nás tedy pøivádí k zamyšlení, co s námi bude dále.” “Což znaèí zásobit se na zimu a jinak to táhnout dál jako døív. Co jiného bychom mohli dìlat?” zeptal se Stephen. “Pøemýšlel jsem o tom,” odpovìdìl Coker. “naèas to možná postaèí – ale co potom,” “No co, až nám dojdou zásoby, udìláme si nový; je tu všeho habadìj,” poznamenal radiomechanik. “A do vánoc jsou tady Amerièani,” prohlásila Stephenova dívka. “Podívejte,” odtušil trpìlivì Coker, “na ty vaše Amerièany byste mohla èekat do svatýho Dyndy. Zkuste si už jednou pøedstavit svìt bez Amerièanù – dokážete to vùbec?” Dívka na nìho vzpurnì upírala oèi. “Ale oni pøece musí pøijít,” øekla. Coker si smutnì povzdychl. Pøenesl svou pozornost k radiomechanikovi.

194

“Zásoby tady nebudou navždycky. Podle toho, jak to vidím já, jsme se ocitli doslova pøes noc v úplnì jiném svìtì. Do zaèátku máme k dispozici slušný kapitál, ale vìènì s ním nevystaèíme. Potraviny které jsou zatím k mání, bychom nesnìdli ani za celé generace – kdyby ovšem vydržely. Ale ony nevydrží. Spousta vìcí podlehne rychle zkáze. A nejen potraviny. Døív nebo pozdìji se nám všechno rozsype pod rukama. Chceme-li mít pøíští rok èerstvou stravu, musíme si ji sami vypìstovat; a tøebaže se to mùže zdát unáhlené, jednou si budeme muset pìstovat sami všechno. Pøijde èas, kdy doslouží nebo zreziví poslední traktor, ostatnì nebude ani žádná nafta, která by je pohánìla – a my se vrátím zpìt k pøírodì a starým dobrým koním, pokud budeme nìjaké mít. Toto je pouhá pauza – pauza seslaná nebesy, abychom se probrali z prvního šoku a postavili na vlastní nohy, ale nic víc než pauza to není. Jednou budeme muset orat, potom se zas budeme uèit kovat radlice k pluhùm a pozdìji tavit železo, abychom mìli radlice vùbec z èeho vykovat. Nastoupili jsme cestu, která nás povede zpátky a zpátky, dokud se nám nepodaøí – pokud se nám to vùbec podaøí – udìlat si všechno, co jsme zatím znièili a spotøebovali. Teprve potom budeme schopni zastavit nᚠpád do barbarství. Jakmile ale dosáhneme tohoto bodu, pak se snad opìt zaèneme zvolna plazit vzhùru.” Rozhlédl se po kruhu tváøí, zda ho sledujeme. “Mùžeme to dokázat – když budeme chtít. To nejdùležitìjší pro nᚠrychlý start jsou vìdomosti. Budou nám zkratkou, kterou pøekleneme døinu našich pøedkù. V knihách najdeme první poslední, když si dáme námahu to vyhledat.” Naši noví druzí hledìli na Cokera s neskrývaným podivem. Bylo to poprvé, co ho slyšeli v jedné z jeho øeènických nálad. “Jak je mi známo z dìjepisu,” pokraèoval, “plné využití poznání nám mùže zajistit jen dostatek volného èasu. Ve spoleènosti, kde každý musí tvrdì pracovat pro vlastní obživu, na pøemýšlení moc

195

èasu nezbývá, poznání stagnuje a lidé s ním. Vìtšinu myšlení musí totiž vykonávat lidé, kteøí nejsou pøímo produktivní – lidé, kteøí zdánlivì žijí takøka výhradnì z mozolù tìch druhých, ale ve skuteènosti znamenají dlouhodobou investici. Vzdìlanost vždycky kvetla v mìstech a velkých institucích. A ty zase vydržovala práce venkova. Souhlasíte se mnou?” Stephen svraštil oboèí. “V podstatì ano – ale nechápu, o co vám jde?” “Jenom o správné ekonomické proporce. Kolonie v naší souèasné velikosti mùže doufat nanejvýš v holou existenci a pozvolný úpadek. Když tu zùstaneme, myslím pouze nás deset, èeká nás nevyhnutelný konec, postupný a zbyteèný zánik. Pøijdouli dìti, vyšetøíme pro nì z práce sotva tolik èasu, abychom jim poskytli základní vzdìlání; z další generace už vyrostou divoši nebo hlupáci. Chceme-li zùstat zachováni, využít nìjak tìch vìdomostí v našich knihovnách, potøebujeme uèitele, lékaøe a vùdce, a aby nám mohli být ku prospìchu, musíme být schopni je uživit.” “No a?” ozval se Stephen po chvíli ticha. “Uvažoval jsem o Tynshamském zámku, odkud jsme tady s Billem pøijeli. Vyprávìli jsme vám o nìm. Žena, která se to tam snaží spravovat, potøebovala pomoc, a potøebovala ji nutnì. Má na krku nìjakých padesát, šedesát lidí a snad jenom tucet z nich vidí. Takhle to nikam nepøivede. Ví to – ale nikdy by nám to nepøiznala. Bála se, že by nám musela být pøíliš zavázána, kdybychom tam na její žádost zùstali. Ale urèitì by byla ráda, kdybychom se pøece jen vrátili a požádali ji, aby nás pøijala do té své obce.” “Propánakrále,” øekl jsem. “Snad si nemyslíš, že nás zámìrnì poslala po špatné stopì?” “Nevím. Nechtìl bych jí køivdit, ale není ti divné, že po Beadleym a spol. není nikde ani vidu, ani slechu? Buï jak buï, a už to byl zámìr nebo ne, takhle to prostì vypadá a já jsem se rozhodl vrátit se tam. Chcete-li slyšet mé dùvody, tak

196

prosím – alespoò dva hlavní. Zaprvé, jestliže to tam nìkdo nevezme pevnì do rukou, musí se jejich organizace zanedlouho zbortit, což by pro všechny ty lidi byla zbyteèná ztráta a hanba. Za druhé je Tynsham daleko lépe situovaný než Charcott. Patøí k nìmu hospodáøství, které se dá lehce uvést do poøádku; je prakticky sobìstaèný, ale v pøípadì nutnosti se dají jeho možnosti znásobit. Tady bychom se nadøeli daleko víc a nejen ze zaèátku. A co je ještì dùležitìjší. Tynsham je dostateènì velký, aby nám poskytoval èas pro výuku – nejprve pro výcvik slepcù a potom pro výchovu vidomých dìtí, které pøijdou pozdìji. Vìøím, že je tom možné, a udìlám co bude v mých silách, aby to šlo – a jestli se to té nafoukané sleènì Durrantové nebude líbit, a si táhne k šípku. A teï k jádru pudla. Myslím, že bych na to staèil sám, ale vím, že když nás tam pøibude víc, mùžeme všechno pøeorganizovat a zvládnout za pár týdnù. Pak bychom žili v kolonii, která by se stále rozrùstala a sakramentsky usilovala o své bytí. Druhá možnost je zùstat v malé skupinì, která je pøedurèena k postupnému zániku a èím dál vìtší osamìlosti. Tak co vy na to?” Rozvinula se diskuze a padla øada dotazù, ale o výsledku nebylo velkých pochyb. Ti z nás, kdo se úèastnili pátrání, poznali hrùzu osamìlosti, k níž mohlo dojít, na vlastní kùži. A k nynìjšímu bydlišti nikoho nic nepoutalo. Bylo vybráno pro své obranné pøednosti a jinak na nìm bylo jen málo, co by stálo za øeè. Takøka všichni již zaèali pociovat tíhu vzrùstající izolace. Pøedstava vìtší spoleènosti byla sama o sobì lákavou vidinou. Za necelou hodinu se debat stoèila k problémùm dopravy a podrobnostem stìhování. Rozhodnutí o pøijetí Cokerova návrhu tak vyznìlo víceménì samo. Jenom Stephenova dívka byla na vahách. “Ten Tynsham – je to vùbec na mapì?” ptala se starostlivì. “Žádné strachy,” ujistil ji Coker. “Najdete ho na všech nejlepších amerických mapách.” V èasných hodinách následujícího rána jsem již vìdìl, že se do

197

Tynshamu s ostatními nevrátím. Snad pozdìji, ale prozatím ještì ne… Nejprve jsem si øíkal, že pojedu s nimi, i kdyby jen proto, abych ze sleèny Durrantové vypáèil pravdu o cíli Beadleyho skupiny. Potom jsme si ale volky nevolky musel znovu pøiznat, že ani nevím, zda s nimi Josella je – a po pravdì øeèeno, všechny informace, které se mi zatím podaøilo získat, nasvìdèovaly pravému opaku. Tynshamem zcela urèitì neprojela. Kde ale mùže být, když se nepustila za ostatními? Pøipadalo mi krajnì nepravdìpodobné, že by v budovì univerzity byla ještì druhá adresa, adresa, kterou bych byl pøehlédl… A potom, jak by mne osvítil blesk z èista jasna, rozpomnìl jsem se na rozhovor v našem zrekvírovaném bytì. Vidìl jsem ji, jak sedí proti mnì v té modré veèerní róbì a jak v diamantech jejího krku tanèí pablesky svíèek… “A co Sussexká pahorkatina? Znám tam jeden krásný starý statek na severní stran셔 A pak už jsem vìdìl, co musím udìlat… Ráno jsem o tom øekl Cokerovi. Dal mi za pravdu, ale bylo vidìt, že má strach budit ve mnì pøíliš velké nadìje. “Proè ne? Dìlej, co uznᚠna nejlepší,” pøikývl. “Doufám – eh, budete aspoò vìdìt, kde jsme, a mùžete pak oba pøijet do Tynshamu a pomoct nám pøivést tu ženskou k rozumu.” Toho dopoledne se poèasí náhle obrátilo. Když jsem znovu po delší dobì šplhal do svého starého náklaïáku, lilo jako z konve. Ale já se cítil povznesen a plný nadìje, a mohlo pršet desetkrát hustìji, mne by to nesklíèilo a mé plány nezvrátilo. Coker se se mnou pøišel rozlouèit až ven. Vìdìl jsem, proè to udìlal. Aniž by mi co øíkal, byl jsem si dobøe vìdom, že se poøád ještì trápí vzpomínkami na svùj zbrklý plán a jeho následky. Stál vedle kabiny s vlasy slepenými deštìm, který mu stékal ve stružkách za krk. Natáhl ke mnì ruku. “Spìchej pomalu, Bille. Sanitky dneska nejezdí a jistì bude mít vìtší radost, když dojedeš celý. Hodnì štìstí – a své dámì, až ji najdeš, vyøiï, že se jí za všechno omlouvám.” Øekl sice “až”, ale znìlo to jako “jestli”. Popøál jsem jim hodnì zdaru v Tynshamu. Potom jsem zaøadil rychlost a s mohutným cákáním bláta do všech stran jsem vyjel na rozbahnìnou cestu. 198

CESTA ZA NADÌJÍ Dopoledne bylo poznamenáno menšími maléry. Nejprve to byla voda v karburátoru. Pak se mi povedlo ujet nìjakých tucet mil na sever v domnìní, že jedu na východ, a než jsem to zase napravil, mìl jsem poruchu v zapalování a ke všemu na pusté náhorní cestì, daleko od nejbližšího stavení. Tato zdržení anebo moje pøirozená reakce mìly pak notný podíl na pokažení té nadìjeplné nálady, v níž jsem na cestu vyrazil. Když jsem tu poslední závadu odstranil, byla už jedna hodina odpoledne a poèasí se vyjasnilo. Vyšlo slunce. Všechno se rozzáøilo a zaskvìlo novou svìžestí, ale ani to, ani skuteènost, že dalších dvacet mil bìželo všechno hladce, neubraly nic na sklíèenosti, která mì opìt obestøela. Byl jsem teï odkázán jen a jen na sebe a nemohl jsem se zbavit pocitu osamìlosti. Padl na mne právì tak, jako toho dne, kdy jsme se rozdìlili, abychom pátrali po Michaelu Beadleyovi – jenomže tentokrát dvojnásobnou vahou… Až dosud jsem uvažoval o osamìlosti jako o èemsi negativním – jako o nedostatku spoleènosti a samozøejmì nìèem pouze doèasném… Onoho dne jsem se však pouèil, že je to mnohem víc. Je to cosi, co dokáže stísnit a sklíèit, pokroutit tu nejvšednìjší skuteènost a šalebnì si pohrát se zdravým rozumem. Cosi, co zavile èíhá na všech stranách, dráždí nervy a rozechvívá je ustavièným neklidem, co vám nedá ani na okamžik zapomenout, že o vás nikdo nedbá, nikdo vám nepøispìje na pomoc. Osamìlost vám odhalí, že jste pouhý atom, vydaný na pospas nekoneènu, a neustále èeká na svou pøíležitost, aby vás vydìsila, strašlivì vydìsila – to je pravý zámìr osamìlosti; a to jí také nikdy nesmíte dovolit… Zbavit pospolitého tvora spoleènosti je totéž, jako ochromit ho, znásilnit jeho pøirozenost. Vìzeò èi mnich si uvìdomují, že lidské stádo existuje i mimo hranice jejich vyhnanství; jsou jeho prvky. Ale pøestane-li stádo existovat, stádní tvor ztrácí pojednou svoji entitu. Není už souèástí

199

celku; je zrùdou, pro niž není nikde místa. Když se potom nemùže opøít ani o svùj rozum, je po nìm veta; je tak definitivnì, nemilosrdnì zatracen, že se stává pouhým záchvìvem v údu mrtvoly. Musel jsem se bránit daleko usilovnìji než kdykoli døíve. Jedinì pevnost mé nadìje, že na konci své cesty najdu spoleènost, mne zdržovala od toho, abych neobrátil a nehledal úlevu od toho napìtí v pøítomnosti Cokera a ostatních. Pohledy, které se pøede mnu cestou otevíraly, nemìly s mými myšlenkami nic spoleèného, nebo jen velice málo. Pøestože nìkteré byly údìsné, byl jsem už vùèi nim znaènì otrlý. Hrùza z nich vyprchala, tak jako pomíjí a pøechází do dìjin hrùza z bitevních plání. Už jsem tyto vìci ani nevnímal jako èást jedné nezmìrné, dojímavé tragédie. Svádìl jsem osobní zápas s instinkty svého rodu. Nepøetržitì v obranì, bez možnosti zvítìzit. Vìdìl jsem v hloubi srdce, že to moc dlouho sám se sebou nevydržím. Abych se nìèím zamìstnal, ujíždìl jsem rychleji, než bylo záhodno. V jednom mìsteèku, jehož jméno jsem už zapomnìl, jsem zatoèil za roh a vrazil pøímo do stìhováku, který blokoval celou ulici. Mùj bytelný náklaïák neutržil naštìstí víc než pár škrábancù, ale obì vozidla se do sebe zaklínila s takovou ïábelskou rafinovaností, že jsem se notnì nadøel, abych je sám a v pomìrnì omezeném prostoru oddìlil. Vyøešení tohoto problému mi zabralo plnou hodinu a nepochybnì mi prospìlo, nebo mé myšlenky obrátilo k praktickým otázkám. Potom jsem již udržoval opatrnìjší rychlost a pøekroèil jsem ji až nìkolik minut poté, co jsem vjel do Nového lesa. Zpùsobila to helikoptéra, kterou jsem zahlédl mezi stromy, jak pøelétává nepøíliš vysoko nad lesem. O nìkolik set metrù dále musela protnout moji dráhu. Jako na potvoru rostly stromy tìsnì po obou stranách silnice a skoro úplnì ji zakrývaly pøed pohledem shora. Vyrazil jsem na plný plyn kupøedu, ale než jsem dosáhl otevøenìjšího úseku, stala se helikoptéra pouho skvrnkou mizící v dálce k severu. Nicménì i tento pohled mì svým zpùsobem povzbudil. O nìkolik mil dále

200

jsem projel malou vesnièkou, malebnì rozloženou kolem trojúhelníkové návsi s trávníkem uprostøed. Shluk bílých domkù se støechami z doškù a èervených tašek a obklopených kvetoucími zahradami byl na první pohled okouzlující jako obrázek z pohádkové knížky. Ale zblízka jsem se do zahrad, kolem nichž jsem projíždìl, radìji nedíval; v pøíliš mnoha z nich se nad kvìtinami nápadnì tyèilo tìlo trifida, nesourodé se svým okolím. Byl jsem již z vesnice málem venku, když v tom ze zahradní branky jednoho z posledních domkù vycupitala drobná postavièka a rozbìhla se mi po cestì naproti, zuøivì mávajíc obìma rukama. Zastavil jsem, takøka instinktivnì jsem se rozhlédl po trifidech, sebral jsem pušku a vylezl z kabiny. Dítì mìlo na sobì modré bavlnìné šateèky, bílé podkolenky a sandály. Byla to holèièka a vypadala na devìt, deset let. Pøestože mìla temnì hnìdé vlásky zcuchané a tváøièku ušpinìnou rozmazanými slzami, bylo vidìt, že je to krásné dítì. Zatahala mì za rukáv. “Prosím, prosím,” øekla naléhavì, “pojï se prosím tì podívat, co se stalo Tomíkovi.” Stál jsem a tøeštil jsem na ni oèi. Pøíšerná osamìlost celého dne byla rázem tatam. Rozum jako by se prolamoval ze schránky, do níž jsem ho uzavøel. Mìl jsem sto chutí ji zdvihnout a pøimáèknout k sobì. Cítil jsem, jak se mi do oèí derou slzy. Podal jsem jí ruku a ona mi ji pevnì sevøela. Spoleènì jsme pak vykroèili k brance, odkud vybìhla. “Tomík je támhle,” ukázala. Na nevelkém kobereèku trávy pøed záhonem kvìtin ležel chlapeèek asi ètyøletý. Proè tam leží, bylo jasné na první pohled. “Uhodila ho támhleta kytka,” øekla holèièka. “Uhodila ho a on upadl. Mì chtìla taky uhodit, když jsem mu chtìla pomoct. Je to hrozná kytka!” Vzhlédl jsem a nad zahradním plotem jsem uvidìl vyènívat trifidí stonek. “Zacpi si uši. Bouchne to,” øekl jsem a zdvihl pušku. Pøitiskla si ruce na uši a já odpálil trifidovi vrcholek s kalichem. “Je to hrozná kytka!” opakovala. “Teï je mrtvá?” Mìl jsem už na jazyku jištìní, že ano, když vtom zaèal trifid

201

chøestit proutky o stonek, stejnì jako ten ve Steeple Honey. Umlèel jsem ho výstøelem z druhé hlavnì. “Ano,” øekl jsem. “Teï už je mrtvá.” Pøistoupili jsme k chlapeèkovi. Na bledé tváøi jasnì vystupovala šarlatová stopa po žahadle. Muselo se to stát již pøed nìkolika hodinami. Poklekla k nìmu. “Nemá to cenu,” upozornil jsem ji mírnì. Obrátila ke mnì oèi plné èerstvých slzièek. “Tomík je taky mrtvej?” Døepl jsem si vedle ní a pøikývl. “Bojím se, že je.” Po chvíli øekla: “Chudáèek Tomík! Pohøbíme ho – jako štìòátka?” “Ano,” souhlasil jsem. V celé té nepøedstavitelné zkáze byl toto jediný hrob, který jsem vykopal – a byl to velice malièký hrob. Natrhala kytièku kvìtù a položila ji navrch. Potom jsme odjeli. Jmenovala se Susan. Nìkdy strašnì dávno, jak jí to pøipadalo, se její mamince a tatínkovi nìco stalo a potom nevidìli. Tatínek odešel z domu vyhledat pomoc a už se nikdy nevrátil. Pozdìji odešla i maminka, když pøedtím dìtem pøísnì naøídila, že nesmìjí ven. Vrátila se domù s pláèem. Pøíštího dne odešla ven znovu; tentokrát se už také nevrátila. Dìti snìdly, co doma našly, a pak zaèaly vyhládat. Koneènì to už Susan nemohla hlady vydržet a pøestoupila matèin zákaz a vyšla ven, aby poprosila o nìco k jídlu v obchodì paní Waltonové. Krám byl otevøený, ale paní Waltonová tam nebyla. Na Susanino zavolání nikdo nepøišel, a tak si øekla, že si vezme nìjaké dorty, sušenky a bonbóny sama a poví o tom paní Waltonové pøíštì. Na zpáteèní cestì spatøila nìkolik tìch kytek. Jedna se po ní rozehnala, ale špatnì odhadla její výšku a žahadlo projelo Susan nad hlavou. To ji polekalo a po zbytek cesty domù utíkala. Potom si už na ty kytky dávala pozor a pøi dalších výpravách z domu vedla k opatrnosti i Tomíka. Tomík byl ale malinký, a když si toho rána odešel hrát do zahrady, nemohl ani vidìt, že se za plotem sousední zahrady jedna schovává. Susan se k nìmu chtìla

202

pøiblížit nejmíò desetkrát, ale jak se jen pohnula, tøebaže si poèínala co nejopatrnìji, zaèal se trifid slabì vrtìt a vrcholek jeho stonku se rozechvìl… Asi o hodinu pozdìji jsem usoudil, že pøišel èas zastavit nìkde na noc. Nechal jsem ji v kabinì a obhlédl jsem dva tøi domky, až jsem našel jeden, který vyhovoval, a potom jsme se dali do spoleèné veèeøe. O malých holèièkách jsem toho moc nevìdìl, ale zdálo se mi, že tahle umí spoøádat ohromující množství jídla; mezi sousty mi pak pøiznala, že dieta sestávající témìø výhradnì z bonbónù, dortù a sušenek nebyla ani zdaleka tak bájeèná, jak si nejdøív pøedstavovala. Když jsme se trochu zušlechtili a já podle jejího návodu zvládl manipulaci s kartáèem na vlasy, mohl jsem být s výsledkem docela spokojen. Pokud šlo o Susan, zdálo se, že ze samé radosti, že si má s kým povídat, zapomnìla prozatím na všechno, co se stalo. Rozumìl jsem tomu. Mìl jsem tytéž pocity. Ale zanedlouho poté, co jsem ji uložil do postele a sešel opìt dolù, zaslechl jsem seshora vzlykot. Vrátil jsem se k ní. “No tak, Susan,” øekl jsem. “Všechno je zas v poøádku. A chudinku Tomíka to vùbec nebolelo – stalo se to strašnì rychle, víš.” Sedl jsem si k ní na postel a vzal jsem ji za ruku. Pøestala plakat. “To nebylo kvùli Tomíkovi,” øekla. “Ale potom, když Tomík – potom jsem už nikoho, vùbec nikoho nemìla. Tolik jsem se bála…” “To já znám,” øekl jsem jí. “To já moc dobøe znám. Já jsem se taky bál.” Pohlédla mi do oèí. “Ale teï už se nebojíš?” “Ne. A ty už pøece taky ne. Jak vidíš, musíme teï zùstat poøád spolu, aby se už nikdo z nás víckrát nebál.” “Ano,” pøisvìdèila s vážným výrazem. “Tak to bude myslím nejlepší…” Povídali jsme si potom ještì o spoustì vìcí, dokud neusnula. “Kam jedeme?” zeptala se Susan, když jsme se pøíštího rána

203

vydali opìt na cestu. Øekl jsem jí, že jedeme hledat jednu sleènu. “A kde bydlí?” zeptala se Susan. Tím jsem si nebyl jist. “A kdy ji najdeme?” ptala se Susan. Na to jsem jí mohl dát také jen velice neuspokojivou odpovìï. “A je hezká?” zeptala se Susan. “Ano,” øekl jsem a byl jsem rád, že mohu být protentokrát urèitìjší. Jak se zdálo, Susan to z nìjakého dùvodu spokojilo. “To je prima,” poznamenala souhlasnì a zaèali jsme mluvit o nìèem jiném. Snažil jsem se kvùli ní všechna vìtší mìsta objet, ale mnoha nepøíjemným pohledùm v okolí krajinì nebylo možné se vyhnout. Brzy jsem také pøestal pøedstírat, že neexistují. Susan na nì pohlížela s týmž nezúèastnìným zájmem, jaký vìnovala normální scenérii. Nedìsily ji, pøestože ji mátly a vyvolávaly v ní øadu otázek. Mìl jsem na pamìti, že ve svìtì, v nìmž bude vyrùstat, nebude zapotøebí pøehnané choulostivosti a eufemismù, jaké jsem poznal v dìtství já, a dìlal jsem, co jsem mohl, abych o všech tìch hrùzách a kuriozitách hovoøil se stejnou objektivitou jako ona. Byl to vlastnì dobré i pro mne. Kolem poledne se stáhly mraky a zaèalo znovu pršet. Když jsme v pìt odpoledne zastavili na silnici pøed Pulboroughem, stále ještì hustì lilo. “Kam pojedeme teï?” zeptala se Susan. “To právì nevím,” øekl jsem po pravdì. “Mìlo by to být nìkde támhle,” máchl jsem rukou k jasné linii Pahorkatiny na jihu. Usilovnì jsem se snažil rozpomenout, co všechno mi o tom statku Josella øíkala, ale pamatoval jsem si jen to, že stojí na severním úboèí, a mìl jsem dojem, že musí být obrácen do bažinaté nížiny oddìlující Pahorkatinu od Pulboroughu. Tady se mi ovšem toto udání polohy jevilo jako zatracenì neurèité: Sussexská pahorkatina se táhla na míle daleko jak na východ, tak na západ. “Snad bychom se mìli nejdøív rozhlédnout, jestli nìkde neuvidíme stoupat kouø,”

204

navrhl jsem. “V tomhle dešti je strašnì tìžký nìco uvidìt,” podotkla prakticky a zcela správnì Susan. O pùl hodiny pozdìji d隝 laskavì na chvíli ustal. Vylezli jsme z kabiny a usedli vedle sebe na zídku u cesty. Dosti dlouho jsme pak bedlivì prozkoumávali nízké svahy pohoøí, ale ani Susanin bystrý zrak, ani mùj triedr neobjevil jedinou známku kouøe èi nìjakého pohybu. Potom se znovu rozpršelo. “Já mám hlad,” øekla Susan. Jídlo bylo pro mne v tu chvíli tou poslední vìcí na svìtì. Teï, když jsem byl tak blízko cíle, má úzkostná touha zvìdìt, zda byl mùj dohad správný, pøevládla nad vším ostatním. Zatímco Susan ještì jedla, vyjel jsem s náklaïákem na kopec za námi, abych mìl lepší rozhled. Mezi pøeháòkami a ve stále horším svìtle jsme znovu podrobnì pøehlédli protìjší stranu údolí, ale opìt bezvýslednì. V celém údolí nebylo krom nìkolika krav a ovcí, èi osamìlého trifida, kolébajícího se pøes pole, jiného života nebo pohybu. Pak jsem dostal nápad a rozhodl jsem se zajet dolù do vesnice. Nechtìlo se mi brát Susan s sebou, nebo jsem tušil, že tam nic pìkného nespatøíme, ale nemohl jsem ji nechat samotnou. Když jsme pøijeli do vesnice, zjistil jsem, že na ni všechny ty dìsivé pohledy pùsobí daleko ménì než na mnì; dìti, pokud se jim ještì nedostalo pouèení, èeho se mají bát, zaujímají k tìmto vìcem jiný postoj než dospìlí. Deprese padala pouze na mne. Susan kolem sebe vidìla víc zajímavého než odporného. Všechny chmury pak zcela zaplašila její radost nad sytì èerveným pršipláštìm, který si vybrala bez ohledu na to, že jí byl o nìkolik èísel vìtší. Moje slídìní se také vyplatilo. Vrátil jsem se k náklaïáku obtížen reflektorem o výkonu menšího svìtlometu, který jsme odmontovali z pøepychového rolls-royce. Pøipevnil jsem reflektor na provizorní èep vedle okna kabiny a napojil jsem ho na baterii. Když jsem byl hotov, nezbývalo než poèkat si na tmu a doufat, že d隝 povolí. Než se úplnì setmìlo, zmírnil se liják v pouhý deštík. Otoèil jsem

205

vypínaèem a noc pøed námi probodl záøící paprsek. Pøejíždìl jsem reflektorem zvolna ze strany na stranu, udržoval jsem proud svìtla na úrovni protìjších kopcù a souèasnì jsem úzkostlivì pátral oèima po celé jejich délce, zda nìkde nespatøím svìtelnou odpovìï. Pøejel jsem reflektorem rovnomìrnì sem a tam nejménì desetkrát a na konci každé obrátky jsem svìtlo na chvíli zhasl, aby nám v temnotì neuniklo ani to nejslabší zabliknutí. Ale noc nad pahorky zùstávala èerná jako smola. Potom d隝 opìt zhoustl. Vyslal jsem paprsek svìtla pøímo kupøedu a sedìl jsem, èekal a naslouchal bubnování do støechy kabiny, zatímco Susan usnula opøena o moji paži. Asi po hodinì pøešlo bubnování v lehký pleskot a nakonec ustal i ten. Zaèal jsem znovu slídit paprskem svìtla v temnotách a Susan se probudila. Po šesté obrátce náhle vykøikla: “Koukej, Bille. Támhle! Támhle je svìtlo!” Ukazovala nìkolik stupòù nalevo od silnice pøed námi. Vypnul jsem reflektor a sledoval smìr jejího prstu. Pøíliš jistý jsem si nebyl. Pokud nás nešálily oèi, bylo to nìco tak drobného a nejasného jako vzdálená svìtluška. A co jsme se tak dívali, rozpršelo se opìt jako z konve. Než jsem vzal do ruky triedr, nebylo už vidìt vùbec nic. Rozpakoval jsem se, zda popojet ve smìru svìtla èi ne. Svìtlo, pokud to vùbec svìtlo bylo, nemuselo být také z níže položeného místa vidìt. Zamíøil jsem reflektor opìt kupøedu a se vší trpìlivostí, jako jsem byl schopen, jsem se opøel a èekal. Minula bezmála další hodina, než d隝 zase proøídl. V okamžiku, kdy ustal, jsem reflektor vypnul. “Je tam!” zvolala rozèilenì Susan. “Podívej! Podívej!” Bylo tam. A dostateènì jasné, aby rozptýlilo všechny pochybnosti, tøebaže mi triedr neukázal žádné podrobnosti. Znovu jsem zapnul svìtlo a vysílal do tmy morseovkou písmeno V – vedle SOS to byl jediný signál v morseovce, který jsem znal a musel tedy staèit. Druhé svìtlo zablikalo v odpovìï a pak zaèalo vysílat dlouhou sérii dlouhých a krátkých zábleskù, jež pro mne naneštìstí nic neznamenaly. Odblikal jsem z nouze ještì dvakrát V-signál, zakreslil jsem si

206

pøibližnou polohu svìtla na mapu a zapnul jsem naše hlavní reflektory. “To svítí ta sleèna?” zeptala se Susan. “Mìla by to být ona,” øekl jsem. “Musí to být ona.” Byla to svízelná cesta. Abychom se dostali pøes bažinatou nížinu pøed námi, museli jsme si zajet ponìkud na západ a potom se trmácet pøi úpatí pahorkù opìt k východu zpátky. Neujeli jsme ještì ani míli, když nám svìtlo zcela odøízla nìjaká pøekážka, a k dovršení trampot s hledáním správné cesty v bludišti temných alejí vroubených živými ploty zaèalo znovu lít jako z konve. Nebylo již nikoho, kdo by dbal o stavidla odvodòovacích kanálù, a nìkterá pole byla celá zaplavena; místy stála voda i pøes silnici. Musel jsem øídit s jednotvárnou, vyèerpávající opatrností, pøestože mì všechno pobízelo, abych sešlápl plyn na plný pedál. Jakmile jsme se dostali na druhou stranu údolí, zbavili jsme se sice naplavené vody, ale poøád jsme nejeli o nic rychleji, nebo cesty byly plné nesmyslných zákrutù a neèekaných zatáèek. Musel jsem vìnovat všechnu svoji pozornost volantu, kdežto Susan sledovala kopce po našem boku a dávala pozor, kdy se zas objeví kýžené svìtlo. Dosáhli jsme u bodu, kde se spojnice mezi naším pùvodním stanovištìm a pøibližnou polohou svìtla køižovala s vlnovkou, která nám pøipadala jako cesta, na níž jsme se právì nacházeli, ale svìtlo jako by se propadlo do zemì. Na pøíští odboèce jsem zkusil zahnout do kopcù. Trvalo nám pak dobrou pùlhodinu, abychom se od køídového lomu, kam nás zavedla, dostali zpátky na pùvodní cestu. Jeli jsme po spodní cestì dále. Potom zahlédla Susan mezi stromy po naší pravé stranì zákmit svìtla. Pøíští odboèka byla šastnìjší. Zavedla nás napøíè svahem opìt zpátky a pojednou jsme spatøili asi o pùl míle dále malý, jasnì osvìtlený ètverec okna. Avšak ani potom a i pøes pomoc mapy nebylo nijak snadné nalézt alej vedoucí k oknu. Kodrcali jsme na jednièku stále vzhùru a pokaždé, kdy jsme okno opìt zahlédli, bylo nám o trochu blíže. Alej nebyla pro

207

hømotná nákladní auta stavìna. V jejích užších èástech jsme se jen s námahou prodírali køovím a ostružiníky živého ploty, který se tøel a škrábal o postranice, jako by nás chtìl stáhnou zpátky. Ale koneènì se na cestì pøe námi objevila rozkývaná lucerna. Pohybovala se smìrem od nás a houpavými pohyby nás navádìla do vrat. Pak se snesla dolù a zùstala stát nehybnì na zemi. Dojel jsem na metr èi dva od ní a zastavil. Jak jsem otevøel dveøe kabiny, zabodlo se mi do oèí svìtlo baterky. Za ním jsem zahlédl obrys postavy v pršiplášti lesknoucím se vodou. Jistotu rádobyklidného hlasu, který promluvil ze tmy, zmaøilo krátké zajíknutí. “Ahoj, Bille. Že ti to ale trvalo.” Skoèil jsem na zem. “Ach Bille. Já ani – ach drahoušku, tolik jsem doufala… Ach Bille…” øekla Josella. Doèista jsem zapomnìl na Susan, až se z kabiny nad námi ozvalo: “Vždy tady zmoknete, vy unové. Proè jí nedᚠpusu uvnitø?”

208

SHIRNING Pocit, s nímž jsem dorazil do Shirningu – pocit, který mi napovídal, že vìtšinu svých starostí mám koneènì za sebou – je zajímavý jen do té míry, pokud ukazuje, jak dalece mùže být pocit klamný. Pøedstava, jak se mi Josella vrhne do náruèí, se naplnila k mé naprosté spokojenosti, ale její pokraèování, které jsem vidìl v tom, že s ní bez odkladu odjedu zpátky za ostatními do Tynshamu, se nekonalo hned z nìkolika dùvodù. Musím se pøiznat, že od prvé chvíle, co jsem si uvìdomil, kde ji nejspíš najdu, maloval jsem si ji tak trochu jako filmovou divu, srdnatì bojující proti všem silám pøírody, atd., atd. Do jisté míry, alespoò myslím, tomu tak bylo, nicménì celkový obraz se s mými pøedstavami znaènì rozcházel. Svùj prostinký plán, jak øeknu: “Tak si vlez do vozu. Jedeme za Cokerem a jeho bandou,” jsem musel pustit k vodì. Taky mì mohlo napadnout, že to nebude tak jednoduché – ale na druhé stranì je až zarážející, jak èasto se lepší øešení maskuje za horší… Ne snad, že bych hned od zaèátku nedával pøednost Shirningu pøed Tynshamem, aèkoli spojení s vìtší skupinou se zdálo krokem oèividnì moudøejším. Ale Shirning byl vpravdì kouzelné místo. Slùvko “statek” se pro nìj stalo pouhým zdvoøilostním titulem. Statek to byl ještì pøed nìjakými pìtadvaceti lety a stále jako statek vypadal, ale ve skuteènosti to bylo venkovské letní sídlo. Podobných domkù a chatek, vyhovujících potøebám znavených Londýòanù, bylo v Sussexu a v okolních hrabstvích spousta. Vnitøek domu byl zmodernizován a pøestavìn tak, že by snad bývalí nájemci nepoznali jednu jedinou místnost. Zvenèí vypadal jako ze škatulky. Kolny a stáje pùsobily svou úhledností spíš pøedmìstským než venkovským dojmem a celá dlouhá léta nepoznaly žádná ménì ušlechtilá zvíøata, než jsou jezdeètí konì a poníci. Dvùr byl prost všech hospodáøských prvkù a selských zápachù a pokrýval jej hustý zelený pažit v barvì kuleèníkového sukna. Polnosti, na nìž shlížela

209

okna domu zpod pøíkrovu vìtrem ošlehaných èervených prejzù, obhospodaøovali už dávno nájemci jiných, prozaiètìjších usedlostí. Kùlny a stodoly nicménì vypadaly docela zachovale. Josellini pøátelé, nynìjší vlastníci statku, si dìlali plány, že jednoho dne obnoví alespoò èásteènì provoz hospodáøství, a s tím na zøeteli vytrval odmítali všechny lákavé nabídky k jeho prodeji, nebo pevnì doufali, že jednou – aniž by ovšem vìdìli jak – nashromáždí dost penìz, aby mohli zaèít vykupovat zpátky pùdu, která k usedlosti odedávna patøila. Statek mìl ještì celou øadu dalších pøedností, vèetnì vlastní studnì a malé domácí elektrárny – ale když jsem jej tak prohlížel, uvìdomil jsem si moudrost Cokerových slov a nutnosti vzájemné spolupráce. Nic jsem sice o sedlaèení nevìdìl, ale bylo mi brzy jasné, že kdybych se tu usadil, stálo by mì hodnì døiny, abych nás šest uživil. Další tøi zde již byli, když Josella pøijela. Byli to manželé Dennis a Mary Brentovi a Joyce Taylorová. Dennis byl majitelem statku. Joyce u nich byla na delší návštìvì, zprvu aby dìlala spoleènost Mary, která èekala dítì, a pozdìji, až Mary porodí, pøevzala starost o dùm. Onoho veèera zelených bleskù – èi veèera komety, jak by øekli ti, kdo na tu kometu dosud vìøí – zde trávili svou týdenní dovolenou ještì dva další hosté, Joan a Ted Dantonovi. Všech pìt se vyšlo podívat na nebeský ohòostroj do zahrady. Ráno se všech pìt probudilo do svìta doživotní temnoty. Nejprve se pokoušeli dovolat se pomoci telefonem, ale když se nikdo nehlásil, èekali dùvìøivì na pøíchod posluhovaèky. Když se neukázala ani ta, nabídl se Ted, že se pokusí vypátrat, co se dìje. Dennis chtìl jít s ním, ale manželèin bezmála hysterický stav jej pøimìl zùstat doma. Ted se proto vydal na výzvìdy sám. Zpìt se už nevrátil. Pozdìji téhož dne, a neøeknuvši nikomu ani slova, vyklouzla z domu Joan, patrnì aby se pokusila svého manžela najít. Také po ní jako by se slehla zem. Dennis si udržoval povìdomí o èasu ohmatáváním hodinových ruèièek. Ke konci odpoledne již nevydržel déle neèinnì sedìt. Posléze se

210

rozhodl, že zkusí dostat se do vesnice. Kvùli Mary od toho upustil, ale Joyce prohlásila, že tedy pùjde ona. Otevøela dveøe a zaèala si ohledávat cestu napøaženou holí. Sotva pøekroèila práh, švihlo ji cosi, co pálilo jak rozžhavený drát, pøes levou ruku. S bolestivým výkøikem uskoèila zpátky a v hale padla na zem, kde ji nalezl Dennis. Naštìstí byla pøi vìdomí a mohla mu mezi steny vypovìdìt o bolesti v ruce. Dennis na ní nahmátl dlouhou podlitinu a domyslel si její pùvod. Pøestože nevidìli, podaøilo se mu ji s Maryinou pomocí celkem slušnì ošetøit; zatímco jí z ruky stažené kusem gumy vysával jed, ohøála Mary vodu, a když skonèil, pøiložili na ránu teplý obklad. Potom ji odnesli nahoru do postele, kde zùstala nìkolik dní, dokud úèinky jedu nepolevily. Dennis mezitím prozkoumal situaci pøed domem a pak i za ním. Pootevøel domovní dveøe a opatrnì, asi tak na úrovni hlavy, z nich vystrèil smeták. Pøi každém pokusu hvízdlo vzduchem žahadlo a násada smetáku v jeho rukou se zachvìla. U jednoho z oken do zahrady se mu stalo totéž, ale u ostatních zøejmì nebezpeèí nehrozilo. Nebýt Maryina zoufalého zapøísahání, jistì by byl jedním z nich vylezl ven. Mary však byla pøesvìdèena, že jsou-li trifidi tak blízko domu, musí být jinde také, a nedovolila mu riskovat život. Naštìstí bylo v domì dosti jídla, aby po této stránce nepociovali na nìjaký èas nouzi, tøebaže mìli jisté potíže s jeho pøípravou; a také Joyce, navzdory vysoké horeèce, dobøe odolávala trifidímu jedu, takže jejich situace nebyla pøece jen tak zoufalá, jak být mohla. Po vìtšinu pøíštího dne se Dennis zamìstnával výrobou ochranné kukly. Mìl k dispozici pouze øídce tkané drátìné pletivo, a tak ji musel zhotovit z nìkolika vzájemnì se pøekrývajících vrstev. Trvalo mu to dosti dlouho, ale s touto ochranou hlavy a s vysokými motocyklistickými rukavicemi na rukou se již mohl pozdì odpoledne vydat do vesnice. Nebyl ještì ani tøi kroky od domu, když na nìj zaútoèil první trifid. Hmatal po nìm, dokud ho nenašel, a pak mu zkroutil stonek. Za minutu nebo dvì udeøilo do jeho

211

kukly další žahadlo. S tímto trifidem se již nevypoøádal; nenašel ho, pøestože po Dennisovi šlehl alespoò pìtkrát, než se další námahy vzdal. Dennis potom dotápal do kùlny s náøadím, kde si vzal tøi velká klubka zahradnického motouzu, a takto vyzbrojen, vyrazil alejí smìrem k vesnici. Cestou skrze alej po nìm švihla trifidí žahadla ještì nìkolikrát. Ujít míli, která ho dìlila od vesnice, mu zabralo nekoneènì dlouhý èas a zásoba motouzu byla vyèerpána døíve, než tam dorazil. A po celou dobu kráèel a klopýtal naprostým tichem, až z nìho propadal dìsu. Tu a tam se zastavil a volal, ale nikdo mu neodpovídal. Najednou se také zalekl, že zbloudil, když ale ucítil pod nohama pevnìjší povrch silnice, bezpeènì poznal, kde je, a ohmatem ukazatele cesty si to ještì ovìøil. Tápal tedy dále. Zdálo se mu, jako by již ušel obrovský kus cesty, ale potom si zaèal uvìdomovat, že jeho kroky znìjí jinak, že se k nìmu vracejí slabou ozvìnou. Sešel ke stranì silnice a našel tam chodník a o kus dále zahradní zeï. Po chvilce objevil na téže cihlové zdi poštovní schránku, a to již vìdìl, že je koneènì ve vsi. Znovu zkusil zavolat. Odnìkud zepøedu mu odpovìdìl ženský hlas, ale bylo to pøíliš daleko, aby rozumìl, co køièí. Zavolal ještì jednou a vykroèil za hlasem. Ženina slova pøealo náhlé zajeèení. Potom se opìt rozhostilo ticho. Teprve tehdy, a stále ještì ne zcela pøesvìdèen, si uvìdomil, že vesnice a její obyvatelé jsou na tom právì tak jako oni doma. Usedl na travnatý okraj cesty, aby promyslel, co dìlat dál. Chlad ve vzduchu ho upozornil, že nastává veèer. Musel být z domu již dobré ètyøi hodiny – a nezbývalo než se vrátit zpátky. Ale proè by se mìl vracet z prázdnýma rukama…? Oukával si holí cestu podél zdi, až bøinkla o jednu z plechových reklam zdobících vesnický koloniál. V posledních padesáti nebo šedesáti metrech plesklo žahadlo o jeho pøilbu celkem tøikrát. Další rána ho zasáhla, když otevøel vrátka a zakopl o tìlo ležící na cestièce ke krámu. Mužské, vychladlé tìlo. Mìl dojem, že v krámu byli pøed ním ještì jiní.

212

Pøesto se mu podaøilo nalézt poøádný kus šunky. Hodil ji do pytle k balíèkùm másla èi margarínu, sucharù a cukru, a navrch pøidal ještì nìkolik rùzných konzerv z police, která podle jeho nejlepší pamìti byla vyhrazena potravinám – ostatnì u plechovek s olejovkami byl každý omyl vylouèen. Nakonec pracnì vyhledal nìjakých deset nebo více klubek provázku, pøehodil si pytel pøes rameno a vydal se k domovu. Jedenkrát si spletl cestu a jen stìží se ubránil panice, když se musel vrátit a hledat znovu správný smìr. Posléze však poznal, že je ve známé aleji. Pøetápal na její druhou stranu a za chvíli nahmatal i motouz, který ho vedl z domu, a pøivázal k nìmu provázek tažený od vesnického krámu. Zbytek cesty domù byl již pomìrnì snadný. V následujícím týdnu se vydal do vesnice ještì dvakrát a pokaždé mu pøipadalo, že poèet trifidù kolem domu i podél cesty vzrostl. Osamocenému triu nezbývalo nic jiného než dùvìøovat v budoucnost. A pak, jako zázrakem, pøijela Josella. Bylo mi jasné, že okamžitý odjezd do Tynshamu nepøichází v úvahu. Pøedevším tu byla Joyce Taylorová v mimoøádnì slabé kondici – když jsem se na ni došel podívat, pøekvapilo mì, že vùbec ještì žije. Dennisova pohotovost jí sice zachránila život, ale jejich neschopnost obstarat pro ni v prùbìhu následujícího týdne vhodné posilující léky a výživnou stravu její uzdravení znaènì zpomalila. Snažit se ji pøevézt na tak dlouhou vzdálenost by bylo krajnì nerozumné; snad tak za týden, za dva. A potom, èas Maryina slehnutí byl již pøíliš blízký, aby se mohla bez obav vydat na cestu. Nejlepším øešením se tedy zdálo, zùstat zde alespoò tak dlouho, než tyto krizové situace pominou. A znovu se stalo mým úkolem vyhledávat prameny zásob a plenit obchody a sklady. Tentokrát jsem si ovšem musel poèínat mnohem dùkladnìji, ponìvadž jsme potøebovali nejen potraviny, ale také benzín pro osvìtlovací zaøízení, slepice, které by kladly vejce, dvì krávy, které se nám zanedlouho otelily (a ve zdraví to pøežily, tøebaže se na nich dala žebra spoèítat),

213

nezbytné lékaøské potøeby pro Mary a ještì neuvìøitelnì dlouhou øadu rùzných drobností. Okolí domu bylo zamoøeno trifidy daleko více než všechna jiná místa, které jsem prozatím vidìl. Takøka každé ráno odkrylo za humny jednoho nebo dva nové, a dokud jsem nepostavil kolem zahrady drátìný plot, bylo mým prvním úkolem dne odstøílet jim vrcholky. Ale nevzdali se ani potom; pøicházeli až k plotu a výhružnì tam zevlovali, dokud jsme proti nim nìjak nezasáhli. Otevøel jsem nìkolik beden se zbranìmi a nauèil jsem malou Susan, jak zacházet s trifidí puškou. Velice rychle se stala v odzbrojování tìch kytek, jak jim øíkala i nadále, hotovou pøebornicí. Denní pomsta na trifidech byla pak už výhradnì její prací. Josella mi vyprávìla, co se s ní dálo po planém požárním poplachu v budovì univerzity. Dostala tak jako já na starost skupinu slepcù, ale s obìma ženami, k nimž byla pøipoutána, si dokázala rychle poradit. Dala jim jednoznaèné ultimátum: buï jí poskytnou plnou svobodu, a v tom pøípadì jim bude pomáhat, jak jen bude moci; anebo, chtìjí-li ji i nadále ke spolupráci nutit, mohou poèítat s tím, že jednoho dne vypijí na její doporuèení vitriol èí zbaští cyankáli. Mají tedy na vybranou. Vybraly si rozumnì. O dnech, jež následovaly, jsme si mohli øíci jen málo, co by druhý z nás neznal. Když se její skupina posléze rozpadla, uvažovala zhruba jako já. Vzala si auto a rozjela se mne hledat do Hampsteadu. S nikým z mé skupiny se nestøetla a na tlupu vedenou zrzkem sahajícím tak rychle po zbrani také nenarazila. Pátrala po mnì skoro až do slunce západu a pak se rozhodla podívat se do univerzitní budovy. Nemajíc tušení, co tam mùže èekat, zastavila z opatrnosti o dvì ulice dále a pokraèovala v cestì pìšky. Byla ještì hodný kus od brány, když zaslechla výstøel. Nebyla si jista jeho významem a vzala to radìji zahradou, která nám poskytla úkryt již jednou. Odtud také pozorovala ostražitì se plížícího Cokera. Nemohla vìdìt, že jsem to byl já, kdo vystøelil po trifidovi a že

214

právì tento výstøel byl dùvodem Cokerovy opatrnosti, a vìtøila v tom nìjakou léèku. Odhodlána nedat se už podruhé nachytat, vrátila se ke svému vozu. Kam se odebrali ostatní – pokud se jim to vùbec podaøilo – to netušila. Jediné útoèištì, na které si vzpomnìla a o kterém nikdo nevìdìl, bylo to, o nìmž se takøka mimodìk zmínila mnì. V nadìji, že jestli ještì žiji, vzpomenu si na nì také a zkusím je vyhledat, rozhodla se zamíøit tam. “Hned jak jsem mìla Londýn za sebou, schoulila jsem se vzadu ve voze do klubíèka a spala jsem jako dudek,” øekla. “Sem jsem pøijela už èasnì po ránu. Zvuk motoru pøilákal Dennise k jednomu z horních oken, aby mne varoval pøed trifidy. Potom jsem si teprve všimla, že jich kolem domù otálí snad víc než desítka, jako by èekali, až nìkdo vyjde ven. Domlouvali jsme se s Dennisem køikem. Trifidi se rozvlnili a jeden z nich vykroèil ke mnì, a tak jsem zas mazala zpátky do bezpeèí auta. Trifid míøil pøímo k vozu, a když byl už skoro u nìj, rozjela jsem se a povalila ho. Ale byli tam ještì ti druzí a já kromì nože nemìla žádnou zbraò. Nakonec to vyøešil Dennis. ‚Jestli mᚠrezervní kanystr benzínu, tak ho trochu vylej smìrem k nim a hoï do nìj zapálený hadr,‘ poradil mi. ‚To by je mìlo zahnat.‘ Pomohlo to. Od té doby po nich støíkám benzín zahradní hadicí. Divím se, že jsme ještì nevyhoøeli.” S pomocí kuchaøské knihy se pak nauèila vaøit a postupnì zaèala uvádìt dùm do poøádku. Práce, uèení a vìèné improvizace jí zabíraly až pøíliš mnoho èasu, aby si mohla dìlat starosti o budoucnost sahající za nìkolik pøíštích týdnù. Nikoho jiného za všechny ty dny nevidìla, nicménì byla pøesvìdèena, že tu nìkde musí žít ještì další lidé a proèesávala neustále zrakem celé údolí pátrajíc ve dne po kouøi a v noci po svìtle. Žádný kouø nespatøila, a za všechny ty dlouhé míle noèního výhledu nezahlédla jediný záblesk svìtla až do veèera, kdy jsem pøijel já. Z pùvodní trojice obyvatel domu byl svým zpùsobem nejhùøe postižen Dennis. Joyce byla stále slabá a v poloinvalidním stavu.

215

Mary se držela stranou a jakoby nacházela nekoneèné zamìstnání a jisté odškodnìní v myšlenkách na nadcházející mateøství. Ale Dennis byl jako zvíøe v pasti. Neproklínal bezmocnì a marnì svùj osud jako tolik jiných, které jsem potkal; ne, on jej nenávidìl se vzteklou zatrpklostí, jako by jím byl zahnán do klece, v níž nemínil zùstal navždy. Ještì pøed mým pøíjezdem pøemluvil Josellu, aby mu vyhledala v encyklopedii vše o Braillovu písmu a zhotovila mu reliéfní kopii abecedy, aby se jí mohl uèit. Každý den pak tvrdošíjnì trávil nìkolik hodin tím, že si dìlal poznámky ve slepeckém písmu a potom se je pokoušel po sobì èíst. Vìtšinu zbývajícího èasu se užíral svou nemohoucností, pøestože o tom jen zøídkakdy ztratil slovo. S urputnou houževnatostí, která mì vždy naplòovala bolestí, se snažil dìlat to i ono, a vyžadovalo to èasto všechno mé sebeovládání, abych mu nenabídl své pøispìní – ale mìl jsem stále v dobré pamìti trpkost, jakou v nìm jednou vyvolala má nevyžádaná pomoc. Žasl jsem nad pracemi, jimž se tak postupnì krušnì uèil, pøestože nejvìtším dojmem na mne zapùsobila spolehlivá ochranná kukla, kterou si udìlal již v druhém dni slepoty. Vyvádìl jsem ho z jeho vnitøní izolace tím, že jsem ho bral na nìkteré ze svých výprav za zásobami, a jemu dìlalo radost, když mohl být nápomocen pøi nakládání t잚ích beden. Toužil po knihách v Braillovì písmu, ale ty, jak jsme se usnesli, musí poèkat, dokud se nezmenší nebezpeèí nákazy ve vìtších mìstech, kde jsme je mohli nejspíš najít. Dny zaèaly rychle utíkat, pøedevším pro nás tøi, kteøí jsme vidìli. Josella byla neustále zamìstnána v domì a Susan se jí uèila pomáhat. A na mne tu také èekala spousta práce. Joyce se zotavila natolik, že mohla – by trochu vratce – vstát z postele, a pak se už zaèala sbírat rychleji. Krátce poté pøišly na Mary první bolesti. Byla to pro všechny z nás zlá noc. Nejhorší snad pro Dennise, který si uvìdomoval, že všechno spoèívá na bedrech dvou ochotných, ale zcela nezkušených dívek. Jeho sebeovládání ještì

216

znásobilo mùj bezdìèný obdiv. V èasných hodinách sešla k nám dolù Josella. Vypadala velmi unavenì. “Je to holèièka. A obì jsou v poøádku,” øekla a odvedla Dennise nahoru. Po chvíli se opìt vrátila a vzala si drink, který jsem jí zatím pøipravil. “Díky bohu, šlo to docela hladce,” oddychla si. “Chudák Mary se strašnì bála, že to dítì bude taky slepé, ale samozøejmì že není. Teï zas hroznì pláèe, že se na nì nemùže podívat.” Napili jsme se. “Je to stejnì zvláštní,” øekl jsem, “víš, jak všechno pokraèuje. Pøipomíná mi to semeno – zdá se ti seschlé a scvrklé, øekla bys, že odumøelo, ale kdepak. A do všeho toho kolem teï vzchází nový život…” Josella složila tváø do dlaní. “Ach, bože! Bille. Copak to musí být takhle poøád? Poøád – a poøád – a poøád? – ?” A usedavì se rozplakala. O tøi týdny pozdìji jsem odjel to Tynshamu, abych navštívil Cokera a pøipravil vše potøebné k našemu pøestìhování. Vzal jsem si osobní auto, abych urazil cestu tam i zpìt v jediném dni. Když jsem se vrátil, Josella na mne již èekala v hale. Jediný pohled do mého oblièeje jí staèil. “Co se stalo?” zeptala se. “Nic než to, že se pøece jen nepostìhujeme,” odpovìdìl jsem. “S Tynshamem je konec.” Nespouštìla ze mne oèi. “Co se tam stalo?” “Pøesnì to nevím. Ale zdá se, že tam vypukl mor.” Struènì jsem jí vylíèil, jak se vìci mají. Dlouho jsem po tom pátrat nemusel. Když jsem dojel k Tynshamu, byla brána otevøena a pohled na trifidy volnì se pohybující parkem mi napovìdìl, co mohu oèekávat. Vystoupil jsem z vozu a známý zápach mi to potvrdil. Pøimìl jsem se ke vstupu do domu. Pokud jsem mohl

217

odhadnout, byl dùm opuštìn asi tak pøed dvìma týdny. Strèil jsem hlavu do dvou pokojù. To zcela staèilo. Zavolal jsem a mùj hlas hluše prolétl prázdnotou domu. Dále jsem už nešel. Na hlavní dveøe pøipíchl kdosi jakousi zprávu, ale zbýval z ní pouze jediný nepopsaný rùžek. Notnou dobu jsem pak hledal zbytek papíru, který právì odnesl vítr. Nenašel jsem ho. Na zadním dvoøe nebylo ani jedno nákladní auto nebo osobní auto a spolu s nimi zmizela také vìtšina zásob, ale kam, to jsem netušil. Nezbývalo mi nic jiného, než vsednou opìt do vozu a vrátit se domù. “Tak co – co teï?” zeptala se Josella, když jsem skonèil. “Zùstaneme tady, má drahá. Uèíme se už, jak stát na vlastních nohou. A budeme na nich i nadále – ledaže by pøišla nìjaká pomoc. Nìkde možná existuje nìjaká organizace…” Josella zavrtìla hlavou. “Na pomoc abychom snad radìji zapomnìli. Milióny a milióny lidí èekaly a doufaly v pomoc, která pak stejnì nepøišla.” “Jednou nìco pøijde,” øekl jsem. “Takových skupinek, jako je tahle naše, musí být po celé Evropì roztroušeno na tisíce – a všude po svìtì. Nìkteré se èasem spojí. Zaènou se vším znova.” “Za jak dlouho?” zeptala se Josella. “Za nìkolik generací? Možná se toho ani nedožijeme. Kdepak – starý svìt je tentam, a my tu zbyli… Musíme žit svùj vlastní život. Musíme si ho plánovat tak, jako kdyby žádná pomoc nemìla nikdy pøijít…” Odmlèela se. V oblièeji mìla podivný, prázdný výraz, jaký jsem u ní ještì nevidìl. Pak se jí stáhl do plaètivých vrásek. “Ale miláèku…” konejšil jsem ji. “Ach, Bille, když tohle není žádný život pro mì. Kdybys tu nebyl ty…” “Ale kuš, medulko,” øekl jsem chlácholivì. “Kuš.” Hladil jsem ji po vlasech. Po chvíli se opìt vzpamatovala. “Promiò, Bille. Musím být odporná… litovat sama sebe. Víckrát to už neudìlám.” Osušila si

218

oèi kapesníkem a trochu popotáhla. “Tož tedy ze mì bude selka. A stejnì jsem ráda, že tì mám za muže, Bille – i když jsme nebyli poøádnì, tedy opravdovsky oddáni.” Znenadání se krátce uchichtla, jak jsem to už dlouho neslyšel. “Copak?” “Jen jsem si tak vzpomnìla, jakou jsem vždycky mìla hrùzu pøed svatbou.” “Tak se to také na nevinnou dívku sluší – i když mì to trochu pøekvapuje,” poznamenal jsem. “No, v tomhle to zrovna nebylo. Bylo to spíš kvùli mým nakladatelùm a novináøùm a filmaøùm a tak. Jak ti by se na tom byli vyøádili. Vyšlo by nové vydání té mé hloupouèké knížky – patrnì by šel do kin znovu i film – a moje fotky ve všech novinách. Pochybuju, že bys tím byl moc nadšený.” “Vzpomínám si na jinou vìc, kterou bych nebyl moc nadšený,” øekl jsem. “Pamatuješ se – na tu mìsíènou noc, kdy sis kladla jistou podmínku?” Pohlédla mi do oèí. “No, snad pøece jen všechno nedopadlo tak zle,” usmála se.

219

SVÌT SE ZUŽUJE Od té doby jsem si vedl deník. Je to smìsice kroniky, katalogu zásob a poznámkového bloku. Jsou tam záznamy o místech, kam mì zavedly mé výpravy, podrobný výèet svezených zásob, vyèíslení jejich množství, zápisy o stavu domu a pozemkù, a spousta poznámek o vìcech, které mìly být vyøízeny pøednostnì, abychom v tom èi onom smìru nepocítili náhlou nouzi. Stálými objekty mého zájmu byly potraviny, pohonné hmoty a osivo, ale ani zdaleka nebyly jedinými. Našli byste tam podrobné zápisy o nákladech šatstva, náøadí, lùžkovin a prádla, postrojù, kuchyòského nádobí, nákladech sloupù, drátu a zase drátu, a také knih. Vidím tu napøíklad, že již necelý týden po mém návratu z Tynshamu jsem zaèal vztyèovat drátìný plot proti trifidùm. Až doposud jsme je udržovali od zahrady a nejbližšího okolí domu døevìnými ohradami. Nyní jsem se pustil do úkolu mnohem nároènìjšího: vypudit je z nìkolika set akrù pùdy. Znamenalo to postavit pevný drátìný plot využívající všech pøedností terénu a dosud postavených ohrad, a uvnitø pak ještì jeden lehèí, který mìl zajistit, abychom se my nebo dobytek neprozøetelnì nepøiblížili na dosah žahadla k hlavnímu plotu. Byla to tìžká, jednotvárná práce a trvalo mi nìkolik mìsícù, než jsem ji zdárnì dokonèil. Souèasnì s tím jsem se snažil zvládnou abecedu polního hospodaøení. Takovéhle vìci se z knih neuèí nijak snadno. Pøedevším proto, že žádného autora zemìdìlských pøíruèek v životì nenapadlo, že by nìjaký potenciální sedlák mohl zaèínat od absolutní nuly. Zjistil jsem tudíž, že v knihách se zaèíná všechno odprostøedka a zcela samozøejmì že se poèítá se základy a slovníkem, které mi scházely. Moje úzce specializované biologické znalosti se tváøí v tváø praktickým otázkám ukázaly naprosto k nièemu. Vìtšina teorie vyžadovala látky a prostøedky mnì buï nedostupné, anebo takové, jaké bych nepoznal, i kdybych je byl našel. Brzy jsem si zaèal uvìdomovat,

220

že až mi dojde všechno, co bude zakrátko nenahraditelné, jako napøíklad chemická hnojiva, dovážená krmiva a v podstatì vše krom tìch jednodušších strojù, budu muset prolít hojnost potu oplátkou za dost problematické výsledky. Rovnìž tak nejsou knižní vìdomosti spolehlivým základem pro chov koní, mlékárenství, jateèní øemeslo a ostatní umìní. Jako na potvoru se nejvíc problémù vyskytne právì tam, kde si nemùžete odskoèit a poradit se s pøíslušnou kapitolou. A nadto vám skuteènost ustaviènì pøedkládá nìjaké záhady, jež jsou v rozporu s prostotou tištìného slova. Na štìstí bylo dost a dost èasu na dìlání chyb i na to, abychom se z nich pouèili. Zoufalství nad neúspìchy nás uchraòovalo vìdomí, že uplyne ještì hodná øádka let, než budeme zcela odkázáni na vlastní produkci. Utìšovalo nás také pomyšlení, že pokud žijeme z uchovaných zásob, dbáme vlastnì o to, aby nepøišly nazmar. Svou první cestu do Londýna jsem odkládal z bezpeènostních dùvodù celý rok. Pro mé výpravy za zásobami to byla ta nejvýnosnìjší oblast, ale také nejdepresivnìjší. Mìstu se stále daøilo pùsobit dojmem, jako by k jeho oživení bylo zapotøebí jen lehkého dotyku èarovným proutkem, pøestože vìtšina vozidel na ulicích už zaèínala rezivìt. O rok pozdìji byla zmìna ještì patrnìjší. Chodníky zaèala pokrývat vrstva omítky, která opadávala z domovních prùèelí v celých velkých plackách. Ulice byly posety spadanými taškami a støíškami komínù. Ve stružkách podél chodníkù se pevnì uchytila tráva a všemožné býlí, které ucpávalo i kanálové møíže. Okapy byly zaneseny listím, tráva a dokonce i menší keøe rostly také v puklinách a náplavu na støechách. Takøka každý dùm si již poèal nasazovat zelenou paruku, pod jejímž vlhkým koøáním hnily støechy. Mnoha okny bylo vidìt zborcené stropy, hadovité køivky loupajících se tapet a lesklé plochy provlhlých zdí. Parky a námìstí se staly divoèinou rychle se rozrùstající do pøilehlých ulic. Zdálo se, že rostlinstvo proráží doslova všude; koøenilo ve spárách mezi dlažebními kostkami, rašilo

221

z puklin v betonu, nacházelo útoèištì dokonce na sedadlech opuštìných automobilù. Rozpínalo se do všech stran, aby znovu opanovalo ta neplodné prostory, uzmuté mu kdysi dávno èlovìkem. A kupodivu, èím více se tento živoucí svìt ujímal vlády nad mìstem, tím ménì sklièujícím pocitem pùsobilo. A jak tak postupoval èas za hranici, kdy už žádný kouzelný proutek nemohl pomoci, odcházela spolu s ním i vìtšina pøízrakù mìsta, aby se zvolna vnoøily do historie. Jednou – nikoli toho prvního, ani následujícího roku, ale ještì pozdìji – jsem stanul opìt na Piccadilly Circu, rozhlížel jsem se po té spoušti kolem a snažil jsem se vyvolat svým vnitøním zrakem davy, jež tu kdysi proudily. Už se mi to nepodaøilo. Dokonce i pamì jim ubírala na realitì. Nezbývala tu po nich sebemenší pøipomínka. Staly se právì takovou kulisou dìjin jako obecenstvo øímského Kolosea nebo davy Asyøanù, a pøipadaly mi pojednou takøka stejnì vzdálené. Nostalgie, která se mi nìkdy v dlouhých hodinách ticha vkrádala do srdce, mì dokázala pohnout k lítosti daleko vìtší, než tato bortící se scenérie pøed mýma oèima. Sám se sebou v širé krajinì, dokázal jsem si pøíjemnosti byvšího života vyvolat docela snadno; mezi chátrajícími zvolna pomíjejícími budovami jsem si nedokázal pøipamatovat víc než kocovinu, pocit marnosti, bezcílné pachtìní, ustavièné mlácení prázdné slámy, a pøestával jsem si být jist, zda jsme ztratili opravdu tolik… První zkusmou cestu do Londýna jsem podnikl sám a vrátil jsem se s plnými bednami trifidích nábojù, papíru a motorových souèástek, s knihami v Braillovì písmu a slepeckým psacím strojem, po nìmž tak toužil Dennis, luxusním výbìrem nápojù, sladkostí a gramofonových desek a dalšími knihami pro ostatní. O týden pozdìji mì doprovázela Josella, abychom se poohlédli po trochu praktiètìjších vìcech, zejména po obleèení, ale nejen èi dokonce pøedevším pro dospìlé, jako spíš pro Maryino dítko a to, které oèekávala sama. Pohled na Londýn ji znaènì rozrušil a radìji už tam pak nikdy nejezdila. Já jsem se tam èas od èasu vydával za

222

rùznými vzácnými nezbytnostmi nadále a zvykl jsem si využívat této pøíležitosti k obstarání trochy zbyteèností pro zpøíjemnìní života. S výjimkou nìkolika vrabcù a obèasného trifida jsem nezahlédl ve mìstì jediného živého tvora. Na venkovì bylo možno spatøit koèky a psy, divoèejší s každou generací, ale tady ne. Tu a tam jsem sice našel dùkazy, že nejsem sám, kdo si zvykl doplòovat v Londýnì zásoby, ale nikdy jsem nikoho nevidìl. Naposledy jsem tam zajel koncem ètvrtého roku, kdy jsem tam shledal nová rizika, která jsem nemìl právo podstupovat. Poprvé na sebe upozornila burácivým rachotem za mými zády, kdesi na jednom z vnitøních pøedmìstí. Zastavil jsem náklaïák a ohlédl jsem se, abych spatøil, jak z hromady zborceného zdiva uprostøed ulice stoupá mraèno prachu. Kodrcání mého vozu po vykotlané dlažbì roztøáslo zøejmì vetché prùèelí domu naposledy. Toho dne jsem už víc domù nepoboøil, ale strach z pøívalu padajících cihel a omítky ve mnì zùstal. Od té doby jsem soustøedil svoji pozornost na menší mìsta a obvykle jsem se jejich ulicemi pohyboval pìšky. Brightonu, který mohl být naším nejvìtším pøíhodným zdrojem zásob, jsem se vyhýbal. Než jsem se odhodlal k jeho návštìvì, mìli jej už ve své moci jiní. Kdo to byl èi kolik jich bylo, to jsem se nedovìdìl. Kousek pøed mìstem se prostì táhla hrubá hradba z navršeného kamení a na ní byla bílou barvou napsána výstraha: VSTUP ZAKÁZÁN Toto doporuèení bylo navíc podpoøeno prásknutím opakovaèky a obláèkem prachu tìsnì pøede mnou. Nikdo, s kým bych se mohl pohádat, na dohled nebyl. Ostatnì, pøi takovémhle gambitu se toho moc uhádat nedá. Obrátil jsem náklaïák a zamyšlenì jsem odjíždìl. Uvažoval jsem, zda skuteènì nepøijde èas, který dá Stephenovým pøípravám k obranì pøece jen za pravdu. Pro všechny pøípady jsem ve skladišti, které nás zásobovalo plamenomety proti trifidùm, naložil nìkolik kulometù a minometù vèetnì støeliva. V listopadu druhého roku porodila Josella naše první dítì. Dali jsme mu jméno

223

David. Moji radost ze synka kalily obèas pochybnosti nad životními podmínkami, které jsme mu dali do vínku. Ale s tímhle si Josella hlavu nelámala. Zbožòovala ho. Stal se jí náhradou za mnohé z toho, o co pøišla, a dokonce, tøebaže se to zdá paradoxní, budoucnost pøed námi jí pùsobila daleko ménì starostí než døív. Živost, s jakou se mìl David k svìtu, však mluvila ve prospìch jeho pøíští schopnosti postarat se sám o sebe, a tak jsem své pochybnosti potlaèil a ještì znásobil úsilí vkládané do pùdy, která nás všechny mìla jednoho dne živit. Od Davidova narození nemohlo ještì uplynout pøíliš èasu, když mì Josella upozornila, abych si více všímal trifidù. Tak jsem si za léta práce s trifidy pøivykl mít se pøed nimi na pozoru, že se mi stali pøirozenou souèástí krajiny a na rozdíl od ostatních jsem je takøka nevnímal. Byl jsem také zvyklý nosit ve styku s nimi drátìnou kuklu a rukavice, takže navlékat se do tìchto vìcí, kdykoli jsem opouštìl pozemky statku, nebylo pro mne nièím neobvyklým. Nevšímal jsem si jich prakticky víc, než si èlovìk ve vyhlášené maláriové oblastí všímá moskytù. Josella se o nich zmínila jednoho veèera, když jsme už leželi v posteli a jediným zvukem bylo pøerušované, vzdálené chøestìní jejich tvrdých proutkù o stonky. “V poslední dobì dìlají mnohem vìtší rámus,” poznamenala. V první chvíli mi nedošlo, o èem mluví. Byla to bìžná zvuková kulisa míst, kde jsem tak dlouho žil a pracoval, a pokud jsem jí úmyslnì nenaslouchal, nemohl jsem ani øíct, zda se ozývá nebo ne. Teï jsem se zaposlouchal. “Neslyším v tom žádný rozdíl,” namítl jsem. “Rozdíl v tom taky není. Dìlají jen vìtší rámus – protože je jich tu mnohem víc než kdy pøedtím.” “Ani jsem si nevšiml,” øekl jsem lhostejnì. Jakmile jsem mìl plot postavený, upjal se mùj zájem k pùdì pod jeho ochranou a co se dálo za ním mi mohlo být ukradeno. Na svých výpravách jsem nabyl dojmu, že na vìtšinì míst se trifidi vyskytují v pøibližnì

224

stejném poètu jako døív. Nyní jsem si pøipomnìl, že nìkde mì jejich množství pøi první cestì zarazilo, ale pøièítal jsem to hustotì velkých trifidích farem v tom èi onom okrese. “Urèitì je jich víc. Schválnì se ráno podívej,” uzavøela. Ráno jsem si na to vzpomnìl a pøi oblékání jsem vyhlédl z okna. Okamžitì jsem vidìl, že Josella má pravdu. Jen za malým úsekem plout viditelným z okna se jich dala napoèítat dobrá stovka. Zmínil jsem se o tom u snídanì. Susan se zatváøila pøekvapenì. “Ale vždy je jich èím dál víc,” øekla. “Copak sis toho nevšiml?” “Já mám svých starostí dost a dost,” odpovìdìl jsem, mírnì podráždìn jejím tónem. “Ostatnì za plotem nám nevadí. Dokud budem poøádnì vytrhávat všechna semena, co se nám tu uchytí, mùžou si venku dìlat, co se jim zlíbí.” “Ale stejnì,” vložila se trochu znepokojenì do øeèi Josella, “nemyslíš, že asi mají nìjaký zvláštní dùvod, aby se sem scházeli v takové síle? Já mám za to, že ho mají – a moc ráda bych vìdìla jaký.” Susanin oblièej se opìt protáhl tím vyzývavì drzým výrazem pøekvapení. “Protože on je sem láká,” vyhrkla. “Neukazuj prstem,” napomenula ji automaticky Josella. “Co tím chceš øíci? Nevìøím, že by je sem Bill lákal.” “Ale ano, láká. Scházejí se za tím vším rámusem, co dìlá.” “Tak pomalu, o èem to vlastnì mluvíš?” zasáhl jsem. “Myslíš si snad, že na nì hvízdám ze spaní nebo nìco takového?” Susan se urazila. “No prosím. Když mi nevìøíš, po snídani ti to ukážu,” prohlásila a stáhla se do pohrdlivého mlèení. Když jsme dojedli, vyklouzla od stolu a po chvíli se opìt vrátila s mojí brokovnicí a triedrem. Vyšli jsme ven na trávník pøed domem. Pøiložila si triedr k oèím a pátrala tak dlouho, až našla trifida kolébajícího se daleko od našeho plotu, a potom mi triedr pøedala. Zadíval jsem se na trifida, jak se pomalu batolí pøes pole.

225

Byl od nás vzdálen více než míli a smìøoval k východu. “A teï dávej bacha,” øekla. Vystøelila do vzduchu. O pár vteøin pozdìji trifid viditelnì zmìnil svùj kurs k jihu. “Vidíš,” zeptala se, zatímco si tøela rameno. “No, to skoro vypadalo – jseš si tím jistá? Zkus to ještì jednou,” vybídl jsem ji. Zavrtìla hlavou. “To nemá cenu. Všichni trifidi, co tu ránu slyšeli, jdou teï smìrem k nám. Asi tak za deset minut se zastaví a zaposlouchají. Budou-li dost blízko, aby uslyšeli chøestìní tìch za plotem, pùjdou dál. Budou-li poøád ještì daleko, aby uslyšeli ty naše, a my tady ztropíme nìjaký jiný hluk, pøijdou taky. Když ale neuslyší vùbec nic, chvilku ještì poèkají a potom pùjdou zase tam, kam mìli namíøeno pøedtím.” Pøiznávám, že mi toto odhalení vyrazilo dech. “Hmm – ehm,” zaèal jsem. “Vidím, že si jich všímᚠsakramentsky dùkladnì, Susan.” “Všímám si jich od rána do veèera. Nenávidím je,” øekla, jako by to bylo zcela dostaèující vysvìtlení. V tu chvíli se k nám pøipojil Dennis. “Souhlasím s tebou, Susan,” øekl. “Nelíbí se mi to. Už hodnì dlouho se mi to nelíbí. Ty potvory si na nás brousí zuby.” “Nepøehánìj –” “Povídám ti, že je v nich víc, než si myslíme. Jak se vlastnì o všem dovìdìli? Zaèali se osvobozovat ve chvíli, kdy jim v tom nikdo nemohl zabránit. Na druhý dne už byli kolem celého domu. Mùžeš to nìjak vysvìtlit?” “To u nich není žádná novinka,” namítl jsem. “V džungli napøíklad èíhali podél vyšlapaných stezek. Velmi èasto taky obklíèili a potom i napadli nìkterou menší vesnici, když je domorodci zavèas nezahnali. V nìkterých konèinách to byla hotová metla.” “Ale tady ne – v tom je ten vtip. Tady to nedìlali, dokud jim to neumožnily okolnosti. Dokonce se o nic takového ani nepokoušeli.

226

Ale když mohli, zaèali s tím okamžitì – skoro jako by vìdìli, že si to mùžou dovolit.” “Ale Dennisi, to snad ne. Uvaž, co vlastnì naznaèuješ,” snažil jsem se ho umoudøit. “Vím moc dobøe, co naznaèuju – alespoò nìco z toho rozhodnì. Žádná vyèerpávající teorie to není, ale øíkám ti tohle: využili naší nevýhody s podivuhodnou rychlostí. A ještì nìco – v jejich nynìjším poèínání je každopádnì nìco jako metoda. Ty jsi tak zabrán do práce, že sis ani nevšiml, jak se sem stahují a vyèkávají za plotem, ale Susan to neušlo – slyšel jsem ji o tom mluvit už døíve. A na co si myslíš, že asi èekají?” Nezkoušel jsem na to v onu chvíli hledat odpovìï. Øekl jsem: “Myslíte, že by bylo moudøejší používat místo brokovnice, která je sem pøitahuje, trifidí pušky?” “Tady nejde o støelbu, ale o rámus, vùbec, o každý hluk,” prohlásila Susan. “Nejhorší je traktor, ponìvadž ten nadìlá kravál nejvìtší a navíc nepøetržitý, takže snadno zjistí, odkud pøichází. Z pìkné dálky slyší i motor naší elektrárny. Vidìla jsem, jak se sem obrací, když ho spustíš.” “Byl bych ti vdìèný, kdybys poøád neøíkala, že ‚slyší‘,” vyjel jsem na ni podráždìnì. “Nejsou to žádná zvíøata. A ‚neslyší‘. Jsou to prostì rostliny.” “To je mi fuk, nìjak slyšet musí,” odsekla zatvrzele Susan. “No – však my s nima zatoèíme,” slíbil jsem. Svému slibu jsem dostál. První pastí bylo tìžkopádné zaøízení na zpùsob vìtrného mlýna, vydávající bez ustání dunivé rány. Postavili jsme je asi na pùl míle od statku. Fungovalo skvìle. Pøilákalo všechny trifidy od našeho plotu i odjinud. Když jich bylo pohromadì nìkolik set, zajeli jsme tam spolu se Susan a obrátili proti nim plamenomety. Vyšlo nám to i napodruhé – ale potom už projevila zájem jen slabá hrstka. V další fázi boje jsme vytvoøili uvnitø oplocení jakousi kapsu a èást hlavního plotu jsme nahradili provizorními vraty. Zvolili jsme

227

si místo na doslech motoru elektrárny a nechali vrata otevøená. Po nìkolika dnech jsme je zase zavøeli a trifidy, kterých se do kapsy namaèkalo na dvì stovky, jsme znièili. Také tato metoda byla napoprvé velice úspìšná, ale nikdy nezabrala dvakrát na stejném místì, a i tak poèet polapených trifidù postupnì klesal. Mohli jsme sice jejich poèet zdárnì oslabovat pravidelnou objížïkou hranic pozemkù s plamenometem, ale to by nás pøipravilo o spoustu èau a zakrátko i o palivo. Plamenomet má vysokou spotøebu a zásoby hoølavých látek pro tyto úèely v armádních skladech nebyla nijak velké. Uvìdomoval jsem si, že až je vyèerpáme, budou naše cenné plamenomety dobré tak do starého železa, nebo jsme neznali ani složení hoølaviny, ani její výrobní postup. Dvakrát nebo tøikrát jsme zkusily použít minometù, ale výsledek byl žalostný. Trifidi, podobnì jako stromy, snesou i znaèné poškození, aniž by jim to smrtelnì ublížilo. Navzdory našim pastím a obèasným masakrùm poèet trifidù hromadících se kolem plotu s postupem èasu neustále vzrùstal. Nijak se pøitom neprojevovali, o nic se proti nám nepokoušeli. Prostì se tam usadili, zavrtali koøeny do zemì a zùstali døepìt. Z dálky vypadali právì tak nehybnì jako obyèejný živý plot a nebýt virblování nìkterých jedincù, nebyli by ani o nic pozoruhodnìjší. Všechny pochyby o jejich ostražitosti však staèila rozptýlit jediná cesta autem skrze alej. Znamenalo to projet ulièkou tak divoce šlehajících žahadel, že jsme pak na silnici byli nuceni zastavit a setøít z pøedního skla jed. Tu a tam pøišel nìkdo z nás s novým nápadem na jejich zapuzení, jako tøeba postøíkat pùdu za plotem silný roztokem arzeniku, ale naše vítìzství bylo pokaždé jen doèasné. Zkoušeli jsme všechno možné snad déle než rok, až jednoho dne vbìhla do našeho pokoje èasnì ráno Susan, aby nám oznámila, že ty kytky prolomily plot a obklopují celý dùm. Vstala hned zrána a šla jako obvykle podojit krávy. Obloha za oknem jejího pokojíku byla ještì temnì šedá, ale když sešla dolù, našla tam vše ponoøeno do naprosté tmy. Uvìdomila si, že nìco

228

neklape, a rozsvítila. V okamžiku, kdy spatøila kožnaté zelené listy pøitisknuté na okna, vìdìla, kolik uhodilo. Pøešel jsem po špièkách ložnici a prudce jsem stáhl okno. Sotva se zavøelo, vystøelilo zdola žahadlo a plesklo do okna. Hledìli jsme dolù na houštinu trifidù, stojících snad v deseti nebo dvanáctistupu kolem celého domu. Plamenomety byly uloženy v jedné z venkovních kùlen. Nemínil jsem riskovat ani v nejmenším, když jsem se pro nì vydal. Nabalený jako pumpa, na rukou vysoké, silné rukavice a pod drátìnou kuklou ještì koženou pøilbu a pevnì pøiléhající brýle, prosekal jsem si cestu davem trifidù tím nejvìtším nožem, jaký jsem v kuchyni našel. Žahadla svištìla vzduchem a dopadala na moji drátìnou kuklu tak hustì, že byla vzápìtí naskrz mokrá a jed jí zaèal a v jemné spršce pronikat. Zamžil mi brýle a první, co jsem v kùlnì udìlal, bylo, že jsem si omyl oblièej. Netroufal jsem si pustit plamenomet naplno ze strachu, abych snad nepodpálil dveøe nebo okenní rámy, a tak jsem proti nim obrátil jen pøiškrcený, nízko zamíøený proud ohnì, ale rozèeøilo je to a rozehnalo natolik, že jsem se zpátky do domu dostal bez nejmenších potíží. Josella a Susan stály pøipraveny u hasicích pøístrojù, zatímco já, vypadaje dosud jako køíženec mezi potápìèem a Maranem, jsem se vyklánìl z horních oken kolem dokola celého domu a skrápìl obléhající dav tìch bestií plamenometem. Zakrátko jich byla spousta sežehnuta na popel a zbytek se dal na ústup. Susan, teï již také pøíslušnì odìná, uchopila druhý plamenomet a ujala se pro ni navýsost milého úkolu, uštvat zbývající trifidy, kdežto já jsem vykroèil pøes pole, abych vyhledal pramen všeho zla. Nebylo to nijak obtížné. Hned z první vyvýšeniny jsem spatøil prùrvu, kudy se na naši pùdu kolébali další a další trifidi v jednolitém proudu rozkomíhaných stvolù a rozvlnìných listù. Pøední voj se rozestupoval do mírného vìjíøe, ale všichni mìli namíøeno k domu. Zapudit je zpátky bylo prosté. Proud ohnì zepøedu je zastavil a další dva ze strany je otoèily èelem vzad. Krátké dávky vypalované vzhùru a dopadající mezi

229

nì jako ohnivá sprška je pak popohánìly a obracely na útìk pozdní pøíchozí. Asi o dvacet metrù dále ležela na zemi èást plotu s vyrvanými sloupky. Dal jsem plot na nìkolika místech jakž takž do poøádku a ještì naposledy pøejel plamenometem sem a tam pro trifidech, abych mìl jistotu, že od nich alespoò na pár hodin bude pokoj. Vìtšinu dne jsem pak s Josellou a Susan ztratil opravou prùrvy. Teprve dva dny nato jsme si však já a Susan mohli být jisti, že jsme prohledali každý kout pozemkù a zúètovali s posledním vetøelcem. Potom jsme prohlédli oplocení v celé délce a zesílili všechny jeho podezøelé èásti. O ètyøi mìsíce pozdìji prolomili trifidi plot znovu… Tentokrát zùstala v prùrvì ležet øada tìžce pošramocených trifidù. Usoudili jsme z toho, že se napøeli proti plotu takovou silou, že byli umaèkáni ještì døíve než povolil, a když potom padli spolu s ním, jejich druhové se pøevalili pøes nì. Bylo nabíledni, že bychom mìli podniknout nìjaká nová obranná opatøení. Èást plotu, která povolila, nebyla o nic slabší než kterákoli jiná. Nejvhodnìjším prostøedkem, který je mohl udržet v bezpeèné vzdálenosti, se zdála být elektrifikace plotu. Abych jej mìl z èeho napájet, vyhledal jsem vojenský generátor opatøený podvozkem a odtáhl jsem ho domù. Pak jsem se Susan zaèali rozvádìt vedení. Než jsme s tím byli hotovi, pronikly ty bestie za plot potøetí. Vìøím, že kdybychom nᚠelektrosystém udržovali v chodu po celý týden, nebo alespoò po jeho vìtšinu, mohl být naprosto spolehlivý. Proti tomu ovšem mluvila spotøeba paliva. Co se potravin týèe, byla zde stále nadìje, že se nám podaøí nìjaké vypìstovat, ale až jednou nebude, kde vzít benzín a naftu, ztratíme daleko víc než pouhé pohodlí. Pak bude po výpravách a spolu s nimi i po dalším doplòování zásob. Pak teprve poznáme, jak chutná primitivní život. A tak, z dùvodù èistì sebezáchovných, byl elektrický ohradník pod proudem pouze dvakrát tøikrát dennì, a to vždy jen na nìkolik minut. Staèilo to, aby trifidi couvli o nìkolik metrù a pøestali se do

230

plotu napírat. Dodateènì jsme se ještì zabezpeèili poplašným vedením podél vnitøního plotu, které nás pak vždycky varovalo døív, než prùlom nabyl vážných rozmìrù. Slabina této obrany ležela v oèividné trifidí schopnosti rychle se uèit, tøeba jen v omezeném rozsahu, ze zkušenosti. Zjistili jsme napøíklad, že se èasem pøizpùsobili naší zavedené praxi zapínat proud v krátkých intervalech ráno a veèer. V dobì, kdy jsme spouštìli generátor, se pravidelnì stahovali na nìkolik metrù od plotu, a jakmile dobìhl, zaèali se opìt pøibližovat. Zpoèátku bylo ještì sporné, zda skuteènì spojují hluk motoru s oživením elektrického napìti v ohradníku, nicménì pozdìji už o tom nebylo pochyb. Nejjednodušší, co jsme mohli proti tomu udìlat, bylo zapínat proud v nepravidelných intervalech, ale Susan, pro kterou byli trifidi nevysychajícím zdrojem nepøátelsky zaujatého studia, zaèala brzy tvrdit, že doba trvání šoku odrazujícího je od plotu se neustále krátí. Zelektrifikovaný plot a obèasné nájezdy na místa nejhustšího soustøedìní trifidù nás pøesto uchránily od jejich vpádù na dobu delší jednoho roku, a o jejich pozdìjších útocích jsme byli zavèas varování, takže nám již nadále vìtší potíže nepùsobili. V bezpeèí našeho okolí jsme se pak dále vzdìlávali v rolnickém umìní a nᚠživot se pozvolna zabíhal do pravidelných kolejí. Jednoho letního dne našeho šestého roku jsme si s Josellou udìlali výlet k moøskému pobøeží. Cestovali jsme polopásovým tahaèem, který byl nyní, pøi stále se zhoršujícím stavu silnic, mým bìžným dopravním prostøedkem. Pro Josellu to byl hotový svátek. Nepøekroèila hranice oplocení už dlouhé mìsíce. Svázána starostmi o dùm a o dìti, nedostala se ven vyjma tìch nejnutnìjších cest, ale nyní koneènì nadešel èas, kdy jsme již mohli tu a tam bez obav svìøit dùm do rukou Susan, a když jsme teï šplhali do kopcù a zdolávali jejich høbety, naplòoval nás pocit sladké úlevy. Na jižních svazích, nedaleko od moøe, jsme na chvíli zastavili. Byl krásný èervnový den a jasnì modrou oblohou

231

plulo jen pár lehkých obláèkù. Pobøeží i moøe za ním bylo ozáøeno sluncem a skvìlo se stejnì jako ve dnech, kdy byly pláže plné naháèù a moøe poseté lodièkami. Nìkolik minut jsme se jen mlèky dívali. Potom Josella øekla: “Nemᚠještì nìkdy ten starý pocit, že kdybys tøeba na kratièkou chvilku zavøel oèi a pak je zas otevøel, mohlo by být všechno znovu tak, jak to bývalo, Bille? – Já ano.” “Mnì se to už moc èasto nestává,” odpovìdìl jsem. “Ale já jsem toho asi vidìl víc než ty. A pøesto, nìkdy…” “Podívej se na ty racky – jsou poøád stejní.” “Letos ptákù hodnì pøibylo,” pøisvìdèil jsem. “Mám z toho radost.” Impresionistický pohled z dálky ukazoval mìsteèko pod námi jako nepromìnnou spletenici domkù a chatek s èervenými støechami, zabydlenými vìtším dílem mohovitými pøíslušníky støední tøídy na odpoèinku – ale déle než nìkolik málo minut tento dojem neobstál. Pøestože støechy bylo stále dobøe vidìt, zdi již takøka zmizely. Úhledné zahrádky pohltil nepìstìný zelený porost, místy pøizdobený barevnou skvrnou potomstva úzkostlivì šlechtìných kvìtin. Dokonce i cesty vypadaly z této vzdálenosti jako pruhy zeleného bìhounu. Až na nì pøijedeme, pøesvìdèíme se, že hebká zeleò jejich povrchu byla jen iluzí; budou porostlé spletí drsného, houževnatého býlí. “Ještì pøed nìkolika roky,” øekla zamyšlenì Josella, “nìkteøí lidé bìdovali, jak tyhle chaty znešvaøují krajinu. A podívej se na nì dneska.” “Krajina se doèkala své pomsty, to je fakt,” pøisvìdèil jsem. “Tehdy se už zdálo, že má pøíroda odzvonìno – kdopak by byl øekl, že ta bába bude mít tak tuhý koøínek?” “Nahání mi trochu hrùzu. Jako by se najednou všechno utrhlo ze øetìzu. Z radosti, že je s námi konec a že mùže jít svou vlastní cestou. Zajímalo by mì…? Opravdu se od té doby, co se to stalo, jenom nebalamutíme? Nemyslíš, že je s námi skuteènì konec, Bille?”

232

Mìl jsem na svých výpravách daleko víc èasu nežli ona, abych o tom uvažoval. “Kdybys to nebyla ty, drahoušku, odpovìdìl bych ti, jak se sluší a patøí na hrdinu – víceménì pøáním, které tak èasto zamìòujeme za víru a odhodlání.” “Ale že jsem to já?” “Dám ti tu nejpoctivìjší odpovìï – ještì ne. A dokud trvá život, trvá i nadìje.” Zahledìli jsme se na scenérii pøed námi. “Øekl bych, ale ber to jen jako mùj osobní názor,” rozšiøoval jsem svoji myšlenku, “že jistou šanci máme – i když tak nepatrnou, že ještì ubìhne hodnì vody, než se vrátíme tak, kde jsme byli. Nebýt trifidù, považoval bych tuto šanci dokonce za skvìlou – pøestože by to i tak trvalo dost dlouho. Ale trifidi jsou reálný faktor. Je to hrozba, jaké zatím nemusela èelit žádná vzcházející civilizace. Pøipraví nás o nᚠsvìt vezdejší, nebo se nám podaøí je zastavit? Hlavním naším problémem je nalézt nìjaký prostý zpùsob, jak se jich zbavit. My na tom poøád tak špatnì nejsme – dokážeme si je stále udržet od tìla. Ale co naši vnuci – jak ti si s nimi poradí? Budou snad muset strávit celý život v lidských rezervacích, bezpeèných jedinì za cenu vìèného boje s trifidy? Já osobnì jsem pøesvìdèen, že nìjaký prostý zpùsob existuje. Potíž je v tom, že ty nejprostší vìci bývají výsledkem složitého výzkumu. A k tomu nemáme prostøedky.” “Máme pøece všechny prostøedky, které tu byly, jen jich použít,” namítla Josella. “Materiální jistì. Ale duševní ne. K tomu, abychom se s trifidy vypoøádali jednou provždy, je zapotøebí celého týmu skuteèných odborníkù. Vìøím, že nìco by se dalo vymyslet. Snad nìjaký selektivní hubitel. Kdyby se nám podaøilo vypìstovat ty pravé auxiny, které v rùstu trifidù vyvolaly nerovnováhu, avšak ostatním rostlinám neublížily.. Mìlo by to jít – jen kdyby si s tím èlovìk potýral trochu mozek…” “Proè to tedy nezkusíš?” zeptala se. “Z pøíliš mnoha dùvodù. Za prvé na to nestaèím – jsem jen prùmìrný biochemik a jsem

233

sám. Potøeboval bych taky dobøe vybavenou laboratoø. A co víc, musel bych na to mít èas, a toho se mi nedostává ani na jiné vìci. Ale i kdybych to zvládl, bylo by ještì tøeba zaøízení pro velkovýrobu syntetických auxinù. A to by byla práce pro celou továrnu. Ale pøedevším zde musí být výzkumný tým.” “Mohl by se vyškolit z laikù.” “Jistì – až bude možné uvolnit tolik lidí z každodenního zápasu o holou existenci. Shromáždil jsem hromadu biochemické literatury, v nadìji, že snad pøijde doba, kdy ji lidé budou potøebovat – nauèím Davida všemu, co znám sám, a on pak musí moje vìdomosti pøedat dále. Ale dokud se nenajde dost volného èasu pro výzkum, nevidím pøed námi nic než ty rezervace.” Josella se zlobnì zamraèila na skupinku ètyø trifidù ploužících se pøes pole pod námi. “Vždycky se øíkalo, že jediným vážným nepøítelem èlovìka je hmyz. Pøipadá mi, jako by trifidi mìli s nìkterými druhy hmyzu nìco spoleèného. Ach ano, já vím, že z biologického hlediska jsou to rostliny. Ale mám na mysli, že nedbají o své jedince a jedinci zas nedbají sami o sebe. Každý z nich je sice obdaøen nìèím, co pøipomíná tak trochu inteligenci, ale v kolektivu je to už nìco víc. Sdružují se za nìjakým podobným úèelem jako mravenci a vèely – a pøesto se dá øíct, že ani jeden z nich si není vìdom pražádného úèelu nebo plánu, i když je jeho souèástí. Je to všechno tak podivné – a my tomu asi nikdy neporozumíme. Jsou tak odlišní. Pøipadá mi, že to odporuje všem našim teoriím o dìdièných vlastnostech. Nebo má snad vèela èi trifid nìjaký gen spoleèenské organizace, nebo existuje architektonický gen u mravence? A jestliže ano, proè jsme si za celý ten èas nevyvinuli gen pro jazyk nebo vaøení? Ale trifidi zøejmì nìco takového mají. Žádný jedinec asi neví, proè tak vytrvale okouní za naším plotem, ale všichni dohromady vìdí, že smyslem toho je dostat nás – a že nás døív nebo pozdìji dostanou.” “Poøád se ještì mùže stát nìco, co jim v tom zabrání,” øekl

234

jsem. “Byl bych nerad, kdybys z tìch mých øeèí propadala malomyslnosti.” “Ne, to se mi nestává – snad jen nìkdy, když jsem unavená. Obvykle jsem ale tak zapøažená, že mi starosti na léta dopøedu ani nepøijdou. Ne, zpravidla jsem z toho jen trochu smutná – pøepadá mì takový ten zádumèivý stesk, co byl tak vysoce oceòován v osmnáctém století. A stávám se sentimentální, když si pøehrávᚠdesky – nahání mi nìkdy až hrùzu, když pomyslím, že ten velký orchestr, po kterém je už dávno veta, stále ještì hraje pro malou hrstku lidí odsouzených k zajetí a postupnì upadajících do primitivismu. Vrhá mì to zpátky a padá na mne smutek, když pomyslím na všechno, co už nikdy nebudeme dìlat – a to dopadne tak nebo tak. Necítíš nìkdy taky nìco takového?” “Hmm,” pøipustil jsem. “Ale souèasnì zjišuju, že stále snadnìji pøivykám pøítomnosti. Poèítám, že kdybych si mohl pøát splnìní nìjakého pøání, chtìl bych být opìt v tom starém svìtì – ale jenom za jistých podmínek. Víš, cítím se navzdory tomu všemu daleko šastnìjší, než jsem byl kdy døív. Vždy to pøece víš, Josie.” Položila mi ruku na zápìstí. “Já to cítím také. Ne, mì nerozesmutòuje to, o co jsme pøišli, jako spíš to, co naše dìti nikdy nepoznají.” “Bude to problém vypìstovat v nich nadìji a ctižádost,” potvrdil jsem. “My se už vzpomínek na minulost nezbavíme. Oni se ale nikdy nesmìjí ohlížet zpátky. Tradice ztraceného zlatého vìku a pøedkù kouzelníkù by pro nì byla tou nejproklatìjší pøítìží. Tímhle komplexem ménìcennosti trpìly celé rasy, aby nakonec pod dojmem slavné minulosti upadly do otupìlé neèinnosti. Jak ale nìèemu takovému zabránit?” “Být teï malé dítì,” øekla pøemítavì, “chtìla bych asi slyšet nìjaký pádný dùvod. A dokud by se mi ho nedostalo – to je, kdybych byla ponechána v domnìní, že jsem se narodila do svìta,

235

který byl zcela nesmyslnì znièen, zdál by se mi nesmyslným i celý život. A právì proto je to tak strašnì složité, nebo tohle se podle všeho stalo…” Odmlèela se, ztracena v myšlenkách, a potom dodala: “Myslíš, že mùžem – myslíš, že máme právo vymyslet si nìjaký mýtus, abychom jim pomohli? Nìjaký pøíbìh o bájeènì chytrém, ale tak zkaženém svìtì, že musel být znièen – anebo nešastnou náhodou znièil sám sebe? Nìco na zpùsob nové potopy svìta. Pak by snad nebyli drceni ménìcenností – naopak, mohlo by je to povzbudit, aby zaèali budovat znovu a nìco lepšího.” “Ano…” øekl jsem, zatímco jsem uvažoval o jejích slovech. “No. Mnohdy bývá nejlepší, povìdìt dìtem pravdu. Mùže to pozdìji spoustu vìcí usnadnit – ale proè to zrovna vydávat na mýtus?” Josella se pohotovì ohradila: “Jak to myslíš? Trifidi byli – no prosím, trifidi byli nìèím omylem, nebo chybou, to pøipouštím. Ale ostatní…?” “Pochybuji, že bychom mohli nìkomu pøièítat moc velkou vinu za trifidy. Za daných okolností mìly pro nás jejich extráty znaènou cenu. A nikdo pøece nemùže vìdìt, k èemu mimoøádný objev povede – jestli k novému typu motoru nebo k trifidùm, a za normálních podmínek jsme si s nimi vìdìli rady. Dokud stály okolnosti proti nim, mìli jsme z nich my jenom užitek.” “Dobrá, ale nemùžeme za to, že se tyto okolnosti zmìnily. Byla to – byla to prostì stejná pohroma jako zemìtøesení nebo hurikány – pojišovna by to mohli klidnì nazvat božím dopuštìním. A možná, že to bylo právì tohle – zásah shùry. Ale rozhodnì jsme na sebe neseslali kometu.” “Opravdu ne, Josello? Jsi si tím tak jista?” Obrátila se ke mnì a zahledìla se mi do oèí. “Jak to myslíš, Bille? Copak by to šlo?” “Myslím tím, drahoušku, že je otázka, zda to vùbec byla kometa.

236

Povìreèná nedùvìra ke kometám je v lidech zakoøenìna odjakživa. Pravda, byli jsme natolik pokrokoví, abychom na ulicích nepadali na kolena a nemodlili se k nim – ale ta staletá fobie v nás pøetrvávala. Komety byly zlá znamení, symboly nebeského hnìvu a varování, že konec je na dosah, kteroužto roli jim pøisoudily nesèíslné báje a proroctví. Co potom bylo pøirozenìjší, když se naskytl úžasný a nevídaný nebeský jev, než jej okamžitì pøipsat na vrub kometì? Úèinné popøení by vyžadovalo svùj èas – a právì èasu se nedostávalo. A když pak následovala naprostá zkáza, každému to jen potvrdilo, že ji zavinila kometa.” Josella mi hledìla upøenì do tváøe. “Bille, chceš mi snad tvrdit, že to žádná kometa nebyla?” “Pøesnì tak,” pøisvìdèil jsem. “Ale – nerozumím ti. Musela –. Co jiného to mohlo být?” Otevøel jsem vzduchoprázdnì balenou plechovku cigaret a zapálil pro každého jednu. “Vzpomínᚠsi, co øíkal Michael Beadley o napjatém lanì, po nìmž jsme kráèeli dlouhá léta?” “Ano, ale –” “Víš, já si myslím, že jsme z nìho koneènì spadli – a jen nìkolik málo z nás tento pád pøežilo.” Potáhl jsem ze své cigarety a díval jsem se pøitom na moøe a nekoneènì modrou oblohu nad ním. “Tam nahoøe,” pokraèoval jsem, “kroužil kolem Zemì – a snad stále ještì krouží neznámý poèet váleèných družic. Nic než hromada spící hrùzy, èekající na nìkoho, nebo na nìco, co by ji probudilo k životu. Co v nich bylo? To ty nevíš; já také ne. Pøísnì tajný materiál. Vše, co o tom víme, jsou pouhé dohady – štìpné látky, radioaktivní prach, bakterie, viry… A teï dejme tomu, že jeden typ byl speciálnì zkonstruován pro uvolòování radiace se zhoubnými úèinky na nᚠzrak – radiace, která by sežehla, nebo aspoò poškodila optický nerv…?” Josella mi sevøela ruku. “Ach ne, Bille! Ne, to nemohli… To by bylo – ïábelské… Ach, tomu nemùžu vìøit… Ne, ne, Bille!” “Všechny ty vìci tam nahoøe byly ïábelské, má drahá… A dále

237

dejme tomu, že došlo k nìjakému omylu, snad k nešastné náhodì – snad i k takové, že se ty družice skuteènì støetly s meteorickým rojem nìjaké komety – a najednou zaènou nìkteré z nich vybuchovat… Nìkdo hned spustí o kometách. Popírat nìco takového by asi nebylo politicky moudré – ostatnì na to ani nebyl èas. Pùvodnì se jistì poèítalo s tím, že tyto zbranì budou operovat nízko nad zemí, kde by zasahovaly pøesnì vymezená území. Ony však zaènou vybuchovat vysoko ve vesmíru, anebo snad pøi vstupu do atmosféry – zkrátka tak vysoko, že jejich záøení mùže zasáhnout obyvatelstvo celé zemìkoule… Co se opravdu stalo, si mùžeme jenom domýšlet. Ale o jednom jsem pøesvìdèen – že jsme si tenhle osud tak èi onak pøivodili sami. A navíc tu byl ten mor; to pøece nebyl tyfus, však to v횅 Nemùžu prostì uvìøit v tak nešastnou shodu okolností, že by nìjaká zkázonosná kometa, která by k nám musela letìt celá tisíciletí, pøiletìla právì nìkolik let poté, co jsme vyslali do vesmíru vojenské družice – nebo ty snad ano? Kdepak, myslím, že vzhledem k tomu, co všechno se mohlo stát, jsme se na tom napjatém lanì udrželi dost dlouho – ale døív nebo pozdìji nám musela noha uklouznout.” “Hmm, když si to vykládᚠtakhle –” zamumlala Josella. Odmlèela se a hodnou dobu zùstala zticha. Potom øekla: “Mám takový dojem, že by to mìlo být ještì strašnìjší, než kdyby na nás slepì útoèila sama pøíroda. A pøesto mi to nepøipadá tak hrozné. Jako by to ze mne snímalo èást té beznadìje, ponìvadž takhle to aspoò dokážu pochopit. Jestli se to skuteènì stalo tak, jak øíkáš, potom je to pøinejmenším nìco, èemu se dá pro pøíštì zabránit – nic než další z chyb, kterých se naši pravnuci budou muset vystøíhat. Ach bože, nadìlali jsme tolik, tolik chyb! Ale mùžeme je varovat.” “Mno – to jistì –” øekl jsem. “Ale až jednou porazí trifidy a vyhrabou se z téhle bryndy, budou mít poøád dost široký prostor pro dìlání svých vlastních a zbrusu nových chyb.” “Chudinky,” povzdychla si, jako by pøehlížela šiky rozrùstajícího

238

se potomstva, “moc jim toho nabídnout nemùžeme, viï?” “Øíkávalo se, že život je takový, jaký si ho udìláme.” “Milý Bille, takovéhle moudrosti jsou až na pár výjimek dobré – ale ne, nechci být sprostá. Jsem pøesvìdèena, že tohle øíkal i strejda Ted – dokud nìkdo nesvrhl bombu, která mu utrhla obì nohy. Potom svùj názor zmìnil. A rozhodnì nic z toho, co jsem kdy udìlala, nemùže za to, že stále žiju.” Odhodila nedopalek cigarety. “Co jsme vlastnì udìlali, Bille, že patøíme k tìm šastným, co vyvázli? Nìkdy – alespoò tenkrát, když pøestanu sobecky myslet na sebe a litovat se, jak jsem pøepracovaná – tak si øíkám, jaké jsme mìli úžasné štìstí a chtìla bych za to podìkovat. Ale pokaždé se mì zmocní pocit, že kdyby bylo komu, nebo èemu dìkovat, jistì by si to bylo vybralo nìkoho, kdo si takový osud zasloužil víc než já. Na obyèejnou holku je to nìjak moc zamotané.” “Já mám zase pocit,” navázal jsem, “že kdyby doopravdy nìkdo sedìl za volantem, spousta vìcí v dìjinách by se nikdy neudála. Ale pøíliš si tím hlavu nelámu. Mìli jsme prostì kliku, má drahá. Když se zítra všechno obrátí, nu, pak se to obrátí. A je za tím cokoliv, o spoleènì prožitá léta nás to nepøipraví. A to je daleko víc než jsem si kdy zasloužil, a víc než vìtšina mužských dostane za celý život.” Zùstali jsme ještì chvíli sedìt a hledìli na pusté moøe, a potom jsme sjeli do mìsteèka pod námi. Po kratší obchùzce, která nám vynesla vìtšinu z vìcí na našem seznamu potøeb, jsme sešli k moøskému bøehu, abychom si uspoøádali piknik – zajištìni širokým pásem kamenitého pobøeží, pøes nìjž se nemohl žádný trifid neslyšnì pøiblížit. “Musíme si takhle vyjet èastìji,” øekla Josella. “Teï, když Susan dospívá, nebudu už ani zdaleka tak uvázaná k domácnosti.” “Jestli si nìkdo zaslouží trochu vysadit, pak jsi to ty,” pøisvìdèil jsem. Pronesl jsem to s pocitem, že bych byl rád, dokud to ještì

239

bude možné, kdybychom se spoleènì rozlouèili se všemi známými místy a vìcmi. Vyhlídky na trvalé uvìznìní se zvyšovaly každým rokem. Už nyní jsme se nedostali ze Shirningu na sever jinak než mnohamílovou zajížïkou kolem rozlehlého území, které se pøemìnilo v blata. Všechny silnice se rychle zhoršovaly erozními vlivy dešù a záplav, nemluvì už o koøenech prodírajících se na jejich povrch. Doba, po níž bude ještì možno dopravit do domu cisternový vùz s benzínem, se dala pomalu vypoèítat na prstech. Jednoho dne s ním uvíznu v aleji a pravdìpodobnì ji tím zablokuji nadobro. Polopásák bude moci jezdit po sušší pùdì i nadále, ale s postupem èasu bude stále t잚í najít pøíhodnou cestu i pro ten. “A musíme si naposledy vyrazit na poøádný flám,” øekl jsem. “Znovu se vystrojíš a pùjdeme do –” “Pššt!” zarazila mne Josella vztyèeným prstem a nastavila ucho po vìtru. Zatajil jsem dech a nastražil uši. Byl to spíš pocit nežli zvuk, co se zdálo víøit vzduch. Pak to však zaèalo zvolna nabývat na síle. “Ale to – to je letadlo!” zvolala Josella. Stínili jsme si oèi rukama a upírali je smìrem k západu. Vrnìní, jež se odtud ozývalo, znìlo jen o málo hlasitìji než bzukot hmyzu kolem. Zvuk sílil tak poznenáhlu, že mohl pocházet jedinì od helikoptéry; každé jiné letadlo by za tu dobu už dávno nad námi pøeletìlo, nebo by již nebylo zase slyšet. Josella ji spatøila první. Drobnou teèku, letící nedaleko od pobøeží a smìøující podél nìho oèividnì k nám. Vyskoèili jsme a trochu nepøíèetnì hulákali z plných plic. Kdyby byl pilot zaletìl k nám, nemohl nás na otevøené pláži nezpozorovat, ale to právì neudìlal a pokraèoval na cestì smìrem do vnitrozemí. V nadìjí, že nás pøece jen zahlédne, jsme mávali jako šílení dále. Helikoptéra však nevyboèila ze svého kursu ani o zlomek úhlu a v chodu jejího motoru se neprojevila sebemenší zmìna. Cílevìdomì a nezadržitelnì odbzuèela smìrem k vysoèinì. Spustili jsme ruce a pohlédli jeden na druhého. “Když mohla pøiletìt jednou, mùže pøiletìt znovu,” øekla Josella stateènì, by ne zrovna

240

pøesvìdèivì. Ale pohled na helikoptéru zvrátil celý nᚠden naruby. Odbourala v nᚠpoøádný díl odevzdanosti, jíž jsme se tak pracnì obrnili. Øíkávali jsem si, že kromì nás musí existovat i jiné osamìlé skupinky, ale mìli jsme zato, že na tom sotva budou lépe než my, spíše hùøe. Když se však mohla na nebi zjevit helikoptéra jako pohled a zvuk pøivanuté z minulosti, vyvolávalo to víc než vzpomínky: bylo to znamení, že nìkomu se nìkde daøí líp. – Byla v tom snad i špetka žárlivosti? – A také nám to pøipomenulo, že pøes všechno naše štìstí zùstáváme stále svou povahou pospolitými tvory. Pocit neklidu, který za sebou helikoptéra zanechala, nás pøipravil o náladu a rozprášil naše dosavadní myšlenky vniveè. V nevyøèené shodì jsme zaèali balit a každý ponoøen do svých vlastních úvah, vydali jsme se k domovu.

241

KONTAKT Asi tak na pùli cesty zpátky do Shirningu zahlédla Josella kouø. Na první pohled to mohl být temný mrak, ale pak jsme vyjeli na vrcholek kopce a spatøili také šedý sloupec pod svrchní, rozptýlenìjší vrstvou dýmu. Josella na nìj ukázala a beze slova na mne pohlédla. Za celé dva roky jsme vidìli pouze nìkolik samovolnì vzniklých požárù, a to vždy v pozdním létì. Oba jsme okamžitì vìdìli, že chochol pøed námi stoupá odnìkud z blízkého sousedství Shirningu. Vymaèkal jsem z polopásáku rychlost, jaké na znièených silnicích ještì nedosáhl. Házelo to s námi uvnitø ze strany na stranu a pøesto se nám zdálo, že se sotva plazíme. Josella sedìla celou tu dobu mlèky, rty pevnì sevøené a oèi upøené na sloupec kouøe. Vìdìl jsem, že pátrá po nìjakém náznaku, že jeho zdroj je nìkde pøed Shirningem nebo až za ním, kdekoliv, jenom ne pøímo tam. Ale èím více jsme se pøibližovali, tím menší pole k pochybám nám zbývalo. Závìreènými metry aleje jsme se prohnali beze všech ohledù na žahadla divoce bièující do našeho vozu. A potom, v poslední zatáèce, jsme spatøili, že nehoøí dùm, ale vysoká hranice døeva stojící opodál. Na naše zatroubení vybìhla z domu Susan, aby zatáhla za provaz, kterým se z bezpeèné vzdálenosti otevírala vrata. Cosi na nás volala, ale její slova zanikal v rachotu našeho vjezdu. Její volná ruka pøitom ukazovala nikoli k ohni, ale kamsi pøed dùm. Když jsme pak zajeli dále do dvora, uvidìli jsme proè. Uprostøed trávníku stála mistrnì dosedlá helikoptéra. Než jsme z polopásáku vylezli, vynoøil se z domu muž v kožené bundì a rajtkách. Byl to vysoký opálený blonïák. Od prvního pohledu jsem mìl dojem, že jsem se s ním už nìkde setkal. Zamával nám na pozdrav a vesele se zubil, zatímco my jsme se øítili k domu. “Pan Bill Masen, pøedpokládám. Jmenuji se Simpson – Ivan Simpson.” “Už si vzpomínám,” øekla Josella. “Vy jste tenkrát veèer pøiletìl

242

k univerzitì s helikoptérou.” “Správnì. Máte dobrou pamì. Ale abyste vìdìla, že nejste jediná: vy jste Josella Playtonová, autorka –” “Tak to jste úplnì vedle,” skoèila mu do øeèi. “Jsem Josella Masenová, autorka ‚Davida Masena‘.” “Ach ano. Právì jsem si prohlížel pùvodní vydání a mohu-li to tak øíci, je to vskutku znamenité dílo.” “Zadržte na moment,” øekl jsem. “Ten oheò –?” “Ten je docela neškodný. Vítr fouká smìrem od domu. Aèkoli se obávám, že mu padla v plen vìtší èást vašich zásob døeva.” “Co s tady dìlo?” “To Susan. Bála se, abych vᚠdùm nepøehlédnul. Když uslyšela moji mašinu, popadla plamenomet a hnala se ven, aby mi dala co nejrychleji znamení. Hranice døeva byla hned po ruce – a to, co s ní udìlala, by sotva nìkdo pøehlédl.” Odebrali jsme se do domu a pøipojili k ostatním. “Mimochodem,” øekl mi Simpson, “Michael mne prosil, abych vám ze všeho nejdøív vyøídil jeho upøímnou omluvu.” “Mnì?,” zeptal jsem se udivenì. “Byl jste jediný, kdo si uvìdomoval, jak jsou trifidi nebezpeèní a on vám nevìøil.” “Ale – chcete snad øíct, že jste vìdìl, že mì tu najdete?” “Dovìdìli jsem se o pøibližné poloze místa vašeho pravdìpodobného pobytu teprve pøed nìkolika dny – od chlapíka, na které nikdo z nás jen tak nezapomene, od jistého pana Cokera.” “Tak Coker taky vyváznul,” øekl jsem. “Po té pasece, co jsem vidìl v Tynshamu, jsem mìl za to, že ho taky sklátil ten mor.” Pozdìji, když jsme se najedli a na stole se objevilo naše nejlepší brandy, vyprávìl nám celý pøíbìh jejich skupiny od zaèátku. Když Michael Beadley a jeho vìrní pokraèovali v cestì, ponechavše Tynsham milosrdenství a mravním zásadám sleèny Durrantové, nezamíøili do Beaminsteru, ani nikam do jeho okolí. Vydali se na severovýchod, do hrabství Oxfordshire. Sleèna Durrantová nám

243

tedy musela udat nesprávný smìr zámìrnì, nebo o Beamisteru se nezmínili ani slovem. V Oxfordshire si našli statek, který se zprvu zdál poskytovat skupinì vše potøebné, a nejspíše by se tam opevnili jako my v Shirningu, ale s rostoucí hrozbou trifidù stávaly se nevýhody onoho místa èím dál zøejmìjší. Do roka byli oba vùdci, Michael i plukovník, s vyhlídkami do budoucna krajnì nespokojeni. Vložili do svého nového domova spoustu práce, ale ke konci druhého léta již všichni souhlasili, že bude lepší pøiznat porážku a zaèít znovu nìkde jinde. Vytvoøení sobìstaèného spoleèenství vyžadovalo, aby uvažovali na léta dopøedu – na celá dlouhá období. Museli také poèítat s tím, že èím déle budou otálet, tím obtížnìjší bude každý pozdìjší pøesun. Potøebovali najít takové místo, které by skýtalo dostatek možností pro rozšiøování jeho hranic a další zvelebování; území pod nìjakou pøirozenou ochranou, která, jakmile se jednou zbaví trifidù, by úspìšnì odolávala jejich dalšímu vpádu. Až doposud odèerpávalo ustavièné zpevòování plotù pøíliš vysoké procento jejich práce. A spolu s jejich vzrùstajícím poètem prodlužovala se i délka oplocení. Bylo tedy nasnadì, že nejlepší pøirozenou hranicí bude voda. S tím na mysli, prodebatovali relativní pøednosti rùzných ostrovù. Z dùvodù pøevážnì klimatických dali nakonec pøednost ostrovu Wight, navzdory jistým pochybnostem o rozsahu území, které bude zapotøebí vyèistit od trifidù. Následujícího bøezna tedy znovu sbalili kufry a stìhovali se dále. “Na ostrovì,” vyprávìl Ivan, “hemžilo se to trifidy ještì hustìji než v kraji, odkud jsme odešli. Sotvaže jsme se nastìhovali do velkého venkovského sídla poblíž Gidshillu, zaèali se stahovat k jeho kamenným zdem ve celých tisících. Nechali jsme je asi dva týdny pøicházet a pak jsme do nich pustili plamenomety. Když jsme sprovodili ze svìta tuhle první várku, dovolili jsme jim, aby se nahromadili znovu, a pak jsem na nì zase vyrazili – a tak to šlo poøád dál. Mohli jsme si dovolit dùkladnou práci, ponìvadž jsme vìdìli, že jakmile od nich jednou budeme

244

mít pokoj, nebudou nám už plamenomety k nièemu. Mohl jich být na ostrovì pouze omezený poèet a èím více se jich scházelo vstøíc své zkáze, tím vìtší jsme z toho mìli radost. Museli jsme to tak provést nejmíò tucetkrát, než bylo vidìt nìjaký výsledek. Když se koneènì zaèali ostýchat, táhl se už kolem dokola zdí široký pás zuhelnatìlých pahýlù. Kruci, bylo jich tam daleko víc, než jsme si pøedstavovali.” “Na ostrovì bývalo nìjakých pìt šest školek, kde pìstovali vysoce kvalitní trifidy – nemluvì o tìch, co stáli v soukromých zahradách a parcích,” poznamenal jsem. “To mì vùbec nepøekvapuje. Podle toho, co jsem vidìl, tam tìch školek mohla být dobrá stovka. Kdyby se mì byl døív nìkdo zeptal, kolik jich v celé zemi je, nehádal bych víc než nìkolik tisíc, ale musely jich být statisíce.” “Byly,” pøikývl jsem. “Rostou prakticky všude a jejich pìstování se bohatì vyplácelo. Když byli zavøeni v ohradách na farmách a školkách, nezdálo se jich být tolik. Ale stejnì bych øekl, že když jsou soustøedìni v tak velkém poètu tady kolem nás, musí být od nich celé oblasti jako vymetené.” “To je fakt,” øekl. “Ale bìžte a nastìhujte se tam a za pár dní je máte na krku. Ze vzduchu to mùžete vidìt nejlíp. Poznal bych že tady nìkdo žije, i bez toho Susanina táboráku. Ohranièují každé obydlené místo silným temným pásem. Nu, po èase se nám podaøilo davy kolem našich zdí øádnì proklestit. Snad pøišli na to, že jim v tìch místech nesvìdèí, nebo se jim zošklivilo šlapat po zuhelnatìlých pozùstatcích vlastních pøíbuzných – bylo jich koneènì taky daleko míò. Potom jsme už neèekali, až pøijdou sami, a poøádali jsem na nì hony. Po celé mìsíce to byla naše hlavní práce. Proèesali jsem každièký kousek ostrova – alespoò to jsme si mysleli. Když jsme byli hotovi, domnívali jsem se, že jsme se vypoøádali s jedním každým trifidem, co jich na ostrovì bylo. Pøesto se však pøíštího roku objevilo nìkolik dalších a následujícího taky.

245

Teï procházíme každý rok na jaøe celým ostrovem, pátráme po semenech zavátých z pevniny a na místì je nièíme. Mezitím jsme se staèili docela slušnì zorganizovat. Zpoèátku nás bylo nìco mezi padesáti až šedesáti. Podnikal jsem se svou helikoptérou krátké lety nad pevninu, a jakmile jsem nìkde zahlédl známky osídlení, snesl jsem se dolù a vybídl skupinku, která tam žila, aby se k nám pøipojili. Nìkteøí to udìlali – ale bylo až s podivem, kolik jich prostì nemìlo zájem: byli rádi, že jim už nikdo neporouèí a nechtìli si na to vzdor svým problémùm znovu zvykat. V jižním Walesu vznikla jakási kmenová spoleèenství naprosto odmítající myšlenku jakékoli organizace, s výjimkou snad toho minima, pro nìž se rozhodli dobrovolnì. Podobné tlupy najdete i v okolí ostatních uhelných revírù. Vùdci jsou obyèejnì horníci, kteøí se v kritické dobì nacházeli pod zemí, takže žádné zelené hvìzdy nevidìli – i když jen pánbùh ví, jak se dostali ze šachet opìt na povrch. Nìkteøí se dokonce proti vmìšování do svých vìcí staví tak rezolutnì, že na mùj stroj støílejí – jedna takováhle tlupa se usadila v Brightonu –” “Já vím,” øekl jsem, “mì odtud taky zahnali.” “V poslední dobì je takových víc. Jedna je ještì v Maidstonu, další v Guilfordu a jinde. Tyhle bandy byly taky dùvodem, proè jsme vás tady v tom zapadákovì neobjevili už døív. V tìchto konèinách není zrovna nejzdravìji. Nevím, co tím sledují – padli pravdìpodobnì na nìjaká bohatá skladištì potravin a mají strach, aby se s nimi nechtìl nìkdo dìlit. Každopádnì ale nemá cenu riskovat, a tak jsem je nechal, a si dìlají, co umí. Pøesto se k nám pøidala spousta lidí. Do roka jsem se rozrostli na tøi stovky – i když všichni pochopitelnì nevidí. Na Cokera a jeho tlupu jsem narazil teprve nìkdy pøed mìsícem – a mimochodem, jedna z prvních vìcí, na které se ptal, byla, jestli jste se u nás náhodou neukázal. Taky si zkusili svoje, zvláštì ze zaèátku. Nìkolik dní po tom, co se vrátil do Tynshamu, pøijely z Londýna dvì ženské a pøinesly s sebou ten mor. Coker na nì hned pøi prvních pøíznacích uvalil karanténu,

246

ale to už bylo pozdì. Rozhodl se tedy pro rychlé pøestìhování. Sleèna Durrantová se vzepøela. Prohlásila, že zùstane a bude se starat o nemocné, a za nimi že pak pøijede pozdìji, bude- li to možné. Nikdy se už neobjevila. Infekce táhla s nimi. Museli se narychlo stìhovat ještì tøikrát, než ji ze sebe úplnì setøásli. Mezitím se dostali až daleko na západ, do Devonshire, a tam se jim nìjaký èas vedlo docela dobøe. Potom ale zaèali narážet na stejné potíže jako my – a ostatnì i jako vy. Coker tam vydržel bezmála tøi roky, ale potom zaèal uvažovat zhruba po našem. Snad až na to, že on na výhody ostrova nepomyslel. Místo toho se rozhodl pro øíèní hranice a plot, kterým by odøíznuli výbìžek Cornwallu. Když tam dorazili, strávili první mìsíce budováním ohrady proti trifidùm a teprve potom se pustili do tìch uvnitø, podobnì jako my na ostrovì. Pracovali ovšem v daleko nepøehlednìjší krajinì a nikdy se jim nepodaøilo se trifidù zbavit. Ohrada sice zpoèátku úspìšnì odolávala, ale nikdy jí nemohli dùvìøovat tak jako my moøi, a vedle toho promrhali spoustu sil pravidelným hlídkováním. Coker si myslí, že jednou, až by jejich dìti vyrostly a mohly pracovat, dozajista by si s tìmi potvorami poradili, ale do té doby by se ještì jaksepatøí zapotili. Když jsem je našel, moc dlouho se nerozmýšleli, zda se k nám pøidat, nebo ne. Okamžitì zaèali nakládat své øíèní lodice a za dva týdny byli se vším všudy na ostrovì. Když Coker zjistil, že s námi nejste, naznaèil, že bychom vás mohli najít nìkde tady.” “Mùžete mu øíct, že tímhle smazal všechno, co jsem snad proti nìmu mìla,” øekla Josella. “Zdá se, že nám bude velice užiteèný,” øekl Ivan. “A podle toho, co nám povídal, vy byste se nám mohl hodit také,” dodal a pohlédl mi do oèí. “Jste pøece biochemik, viïte?” “Biolog,” øekl jsem, “s trochou ponìtí o biochemii.” “No, pro mì za mì si na tìch jemných nuancích klidnì trvejte dál. V podstatì jde o to, že Michael by rád rozbìhnul výzkum

247

smìøující k nalezení metody, jak se s trifidy vypoøádat vìdecky. Chceme-li to nìkam dotáhnout, døív nebo pozdìji na nìco pøijít musíme. Nᚠproblém je ovšem zatím v tom, že tìch pár lidí, které pro tenhle úkol mùžeme uvolnit, už dávno zapomnìlo všechno, co se z biologie ve škole nauèili. Tak co – chtìl byste se stát profesorem? Byla by to, myslím, moc záslužná práce.” “Nenapadá mì žádná, která by teï byla záslužnìjší,” odpovìdìl jsem. “Znamená to snad, že nás všechny zvete do toho vašeho ostrovního ráje?” zeptal se Dennis. “No to záleží na vzájemné dohodì,” odpovìdìl Ivan. “Bill a Josella si patrnì pamatují hlavní zásady, které jsme stanovili tenkrát v posluchárnì univerzity. Poøád se jich ještì držíme. Nechceme pouze rekonstruovat – chceme vystavìt nìco nového a lepšího. Nìkterým lidem se to nelíbí. V tom pøípadì pro nás nemají cenu. Nemáme prostì zájem na opozici, která se snaží uchovat co nejvíc ze starých špatností. Jsme radìji, když takovíhle lidé odejdou jinam.” “Odejít jinam, to nezní zrovna lákavì za daných okolností,” poznamenal Dennis. “Ach, já tím nemyslím, že bychom je snad pøedhodili zpátky trifidùm. Ale bylo takových víc a nìjaké místo se pro nì najít muselo, a tak jsme vyslali menší oddíl na Normanské ostrovy a zaèali jsme je èistit stejnì jako pøedtím Wight. Pøesunula se jich tam asi stovka. A vede se jim docela dobøe. Nyní tedy uplatòujeme systém vzájemné dohody. Noví pøíchozí s námi stráví šest mìsícù a potom se dostaví pøed zasedání rady. Když se jim nᚠzpùsob života nezamlouvá, povìdí nám to; a když máme dojem, že se mezi nás nehodí, povíme jim to také. Když mezi nás dobøe zapadají, zùstanou; když ne, postaráme se jim o dopravu na Normanské ostrovy – anebo zpátky na pevninu, jsou-li takoví podivíni, že tomu dají pøednost.”

248

“Zavání mi to trochu diktátorstvím – jak se vlastnì ustavuje ta vaše rada?” chtìl vìdìt Dennis. Ivan potøásl hlavou. “Vysvìtlování konstituèních otázek by nám zabralo pøíliš mnoho èasu. Nejlíp se všechno dovíte, když k nám pøijdete a pøesvìdèíte se na vlastní kùži. Když se vám v naší spoleènosti zalíbí, zùstanete – a i kdyby snad ne, myslím, že vám na Normanských ostrovech bude poøád líp než by vám bylo za pár let tady.” Veèer, krátce poté, co se Ivan vznesl a zmizel na jihozápadì, šel jsem se posadit na svou oblíbenou lavièku v koutì zahrady. Hledìl jsem do údolí a vzpomínal na dobøe odvodnìné, ošetøované louky, které tu kdysi bývaly. Nyní už nemìly daleko do pùvodní divoèiny. Zanedbaná pole byla porostlá houštinami hloží, velkými plochami rákosu, místy zase zaplavená vodou. Vyšší stromy se pozvolna noøily do bažinaté pùdy. Pøemýšlel jsem o Cokerovi a jeho slovech o potøebì vùdce, uèitele a lékaøe – stejnì jako o práci, kterou bych ještì musel vložit do tìch našich nìkolika akrù, aby nás uživily. O tom, jak by na každého z nás asi pùsobilo, kdybychom zde zùstali vìzni. O tøech slepých, kteøí zvolna stárli a nepøestávali si pøipadat zbyteèní a ménìcenní, o Susan, které by se mìlo dostat šance najít si manžela a mít dìti. O Davidovi a Maryinì holèièce, a o všech dìtech, které ještì mohly pøijít a které by musely pracovat s námi, jakmile by jen trochu zesílily. O Joselle a o sobì, jak bychom museli s pøibývajícími léty pracovat èím dál tvrdìji, ponìvadž bychom museli živit více krkù a stále víc práce by se muselo dìlat ruènì… A potom zde byli trpìlivì vyèkávající trifidi. Vidìl jsem ze svého místa, jak v celých stovkách stojí kolem ohrady, podobni hustému živému plotu. Musí se zaèít s výzkumem – musí být objeven nìjaký jejich pøírodní nepøítel, nìjaký jed, nìjaký selektivní herbicid – a to co nejdøív. Èas zatím pracoval pro trifidy. Staèilo jim trpìlivì èekat, až vyèerpáme své zdroje. Nejprve nám dojde hoølavina, potom drát na opravy plotù. A budou

249

tu èekat, a už oni nebo jejich potomci, tak dlouho, dokud se drát nerozpadne rzí… A pøesto se nám stal Shirning domovem. Povzdychl jsem si. V trávì zašustily lehké kroky. Pøišla Josella a posadila se ke mnì. Vzal jsem ji kolem ramen. “Co oni si o tom myslí?” zeptala se. “Jsou z toho celí pryè, chudáci. Je to pro nì tìžké pøedstavit si, jak tu na nás trifidi èekají, když je nemùžou vidìt. A potom, tady se už vyznají a všude si mohou dojít sami. Pro slepého èlovìka musí být strašná pøedstava, že by mìl odejít nìkam, kde to vùbec nezná. Nevìdí víc, než co jim øekneme. Pochybuju, že si vùbec uvìdomují, jak je naše situace neudržitelná. Nebýt dìtí, poèítám, že by øekli bez váhání ‚ne‘. Je to jejich dùm a jejich pozemky, rozumíš, všechno, co jim zùstalo. Je to pro nì hroznì dùležité.” Zmlkla a po chvíli dodala: “Oni si to sice myslí, ale fakticky jim to tady už nepatøí; je to pøece taky naše, viï? Tolik jsme se tady nadøeli.” Opøela si hlavu o mé rameno. “Tys to tu pøece zaøídil a udržoval pro nás, Bille. Co tedy myslíš? Nezùstaneme tu ještì další rok, nebo dva?” “Ne,” øekl jsem. “Pracoval jsem proto, že všechno vlastnì leželo jenom na mnì. Teï mi to pøipadá – trochu marné.” “Ach, to neøíkej, miláèku! Donkichotství není nikdy marné. Rval jsi se za nás za všechny a udržel jsi draky na uzdì.” “Jde hlavnì o dìti,” øekl jsem. “Ano – o dìti,” pøikývla. “Víš, poøád mì straší Cokerova slova – první generace dìlníci; další divoši… Myslím, abychom pøiznali porážku døív, než budeme skuteènì poraženi, a odešli radši hned.” Stiskla mi ruku. “To nebude porážka, Bille, jenom – jak se tomu øíká? – strategický ústup. Ustoupíme, abychom mohli pracovat a chystat se pro den, kdy se budeme moci vrátit. A jednou se urèitì vrátíme. Nauèíš nás, jak se zbavit tìch hnusných trifidù

250

a jak jim vyrvat naši zemi zpátky.” “Dùvìøuješ mi pøespøíliš, má drahá.” “A proè ne?” “No, rozhodnì se s nimi porvu. Ale nejprve musíme odjet – kdy?” “Nemohli bychom tady zùstat ještì aspoò pøes léto? Byla by to pro nás pro všechny svým zpùsobem dovolená – když bychom se nemuseli chystat na zimu. A dovolenou si zasloužíme.” “Myslím, že by to šlo,” souhlasil jsem. Sedìli jsme a pozorovali, jak se údolí pøed námi rozplývá v šeru. Josella øekla: “Je to stejnì divné, Bille. Teï, když mùžu odejít, tak se mi vùbec nechce. Nìkdy mi to tu pøipadalo jako ve vìzení – ale teï mi zas pøipadá jako zrada odsud odejít. Víš, já – já tady pøes to všechno prožila nejšastnìjší léta svého života.” “Já taky, miláèku, já snad pøedtím ani nežil. Ale máme pøed sebou ještì hezèí èasy – to ti slibuju.” “Jsem asi hloupá, ale urèitì budu plakat, až budeme odjíždìt. Vypláèu jistì moøe slz. Nesmí ti to vadit.” Jak to ale nakonec dopadlo, mìli jsme až pøíliš naspìch, aby zbyl èas na slzy.

251

STRATEGICKÝ ÚSTUP Nebyl opravdu dùvod proè spìchat, jak podotkla Josella. Než bychom se doèkali v Shirningu konce léta, mohl jsem pro nás vyhledat na ostrovì nový domov a odvézt tam postupnì nejužiteènìjší zásoby a vybavení, které jsme nashromáždili. Nicménì hranice døeva za domem vzala za své. Nepotøebovali jsme víc paliva než kolik bylo zapotøebí pro zásobení kuchynì na nìkolik pøíštích týdnù, a tak jsem hned na druhý den ráno odjel spolu se Susan pro uhlí. Polopásák se pro tento úkol nehodil, a proto jsme si vzali náklaïák s náhonem na pøední i zadní kola. Aèkoli nejbližší železnièní uhelné depo bylo vzdáleno jen asi deset mil, ustavièné objížïky zavinìné neprùjezdností nìkterých silnic a špatným stavem jiných protáhly naši cestu takøka na celý den. Nic horšího nás nepotkalo, ale pøesto se už chýlilo k veèeru, když jsme se vrátili. Jakmile jsme se vynoøili z posledního zákrutu aleje, z jejíchž stran se na nás jako obvykle snesla sprška šlehancù neúmorných trifidù, vytøeštili jsme úžasem oèi. Za našimi vraty, pøímo uprostøed dvora, stálo zaparkováno zrùdnì vyhlížející vozidlo. Neèekaný pohled nás tak ohromil, že jsme nìkolik vteøin jen mlèky zírali. Pak si Susan natáhla kuklu a rukavice a vylezla z kabiny, aby otevøela vrata. Když jsem zajel do dvora, šli jsem si tu potvoru prohlédnou zblízka. Karosérie spoèívala na kovových pásech pùvodu oèividnì vojenského. Celkovì to pøipomínalo nìco mezi hausbótem a amatérsky postaveným obytným pøívìsem. Chvíli jsme vozidlo obhlíželi a pak jsme s tázavì zdviženým oboèím pohlédli jeden na druhého. Vešli jsem do domu, abychom se dovìdìli více. V obývacím pokoji jsme krom èlenù domácnosti našli ještì ètyøi muže v šedozelených lyžaøských oblecích. Dva z nich mìli po pravém boku zavìšena pouzdra s pistolemi, druzí dva zas odložili na podlahu vedle svých køesle samopaly. Sotvaže jsme stanuli ve dveøích, obrátila k nám Josella naprosto bezvýrazný

252

oblièej. “Toto je mùj manžel. Bille, pøedstavuji ti pana Torrence. Je prý nìjakým úøedníkem. Má pro nás jisté návrhy.” Neslyšel jsem ještì, aby její hlas znìl chladnìji. V prvních okamžicích jsem nebyl schopen jediné reakce. Muž, ke kterému pokynula, mì sice nepoznal, zato já jsem si ho vybavil zcela jasnì. Podoby, které tøeba jen zahlédnete, zato za výjimeèných okolností, mají zvláštní vlastnost vštípit se pevnì od pamìti. A nadto zde byly ty nápadnì zrzavé vlasy. Dobøe jsem se pamatoval, jak tento muž obrátil v Hampsteadu moji èetu na útìk. Pokývl jsem hlavou na pozdrav. Pøejel mì oèima a øekl: “Jestli jsem dobøe rozumìl, máze zde hlavní slovo vy, pane Masene?” “Dùm patøí tady pane Brentovi,” odpovìdìl jsem. “Já se ale ptám, zda jste organizátorem této skupiny.” “Za daného stavu vìcí ano,” øekl jsem. “Dobrá.” Koneènì se nìkam dostaneme, øíkal pøitom jeho výraz. “Jsem komisaø Jihovýchodního regionu britských ostrovù,” dodal. Pronesl to tak, jako kdyby mi to mìlo øíkat nìco dùležitého. Neøíkalo. Dal jsem mu to najevo. “To znamená,” rozšíøil svùj výklad, “že jsem hlavním pøedstavitelem prozatímní Státní rady pro jihovýchodní oblast britských ostrovù. Jako takový mám mimo jiné za úkol dohlížet na rozmístìní a rovnomìrné rozdìlení lidského materiálu.” “Opravdu?” øekl jsem. “O té vaší – ehm – Státní radì jsem nikdy neslyšel.” “To je možné. My také nemìli ponìtí o existenci vaší skupiny, dokud jsme vèera nespatøili vᚠoheò.” Nechal jsem ho, aby pokraèoval. “Když je podobná skupina objevena,” øekl, “je mojí povinností prozkoumat ji, odhadnou její daòové možnosti a provést nezbytná opatøení. Takže moji návštìvu mùžete považovat na úøední.”

253

“Ve jménu legální Státní rady – nebo snad nìjaké samozvané takérady?” zeptal se Dennis. “Zákon a poøádek musí být,” øekl muž odmìøenì. A v jiném tónu pak navázal: “Usadil jste se na šikovném místì, pane Masene.” “To tady pan Brent,” opravil jsem ho. “Pana Brenta vynechme. Je dneska naživu jen díky tomu, že jste mu umožnil, aby tady zùstal.” Pohlédl jsem na Dennise. Oblièej mu ustrnul v nehybnou masku. “Pøesto je to jeho majetek.” “Byl, jak jsem vyrozumìl. Ale status spoleènosti, která mu dávala oprávnìní k jeho vlastnictví, už neexistuje. Jeho majetkové právo pozbylo tudíž platnosti. Mimoto je pan Brent nevidomý, takže nemùže být v žádném pøípadì považován za kompetentní osobu k úøednímu jednání.” “Opravdu?” opakoval jsem. Pojal jsem nechu k tomuto mladému muž a jeho rozhodnému vystupování již pøi našem prvním setkání. Toto druhé ji v nièem neoslabilo. Pokraèoval: “V sázce je naše pøežití. Nemùžeme si dovolit smìšovat sentimentalitu s nezbytnými praktickými kroky. Ale k vìci; paní Masenová mi sdìlila, že je vás zde celkem osm. Pìt dospìlých, tato dívka a dvì malé dìti. S výjimkou tìchto tøí,” pokynul k Dennisovi, Mary a Joyce, “jste všichni vidomí.” “To je pravda,” pøipustil jsem. “Hmm. To je ale znaèný nepomìr, nemyslíte? Obávám se, že tu bude muset dojít k jistým zmìnám. V dnešních dobách musíme uvažovat realisticky.” Zachytil jsem Josellin pohled. Byla v nìm výstraha. Já však byl dalek toho, abych ztratil rozvahu. Poznal jsem už pøímé metody zrzavého mladíka v praxi a chtìl jsem o tom, co má za lubem, zvìdìt více. Zøejmì si mé pøání uvìdomil. “Bude asi lepší, když vám situaci vykreslím blíže,” øekl. “Ve struènosti to vypadá asi takto. Regionální

254

velitelství sídlí v Brightonu. Londýn se nám stal brzy pøíliš nepohodlným. Zato v Brightonu bylo v našich silách vyèistit èást mìsta a uvalit na ni karanténu, což jsme také provedli. Brighton je velké mìsto. Když nemoc pominula a my se mohli pustit do další práce, mìli jsme do zaèátku zásob habadìj. V poslední dobì je už musíme svážet i z jiných mìst. Ale s tím bude brzy konec. Silnice zaèínají být pro tìžké náklaïáky nesjízdné a mimoto musíme podnikat stále delší a delší cesty. Jednou k tomu samosebou dojít muselo. Poèítali jsme, že tam vydržíme ještì nìkolik let – ale nepùjde to. Snad jsme si taky nemìli vìšet na krk tolik lidí. Nicménì teï nám nezbývá než abychom se rozptýlili. Jediná možnost, jak všechny ty lidi udržet naživu, spoèívá v návratu k pùdì. K tomu se ovšem musíme rozdìlit do menších jednotek. Standardní jednotka byla stanovena tak, že na jednu vidomou osobu pøipadá deset slepcù plus nìjaké dìti. Usadil jste se na znamenitém místì, plnì schopném uživit dvì jednotky. Pøidìlíme vám sem ještì sedmnáct slepcù, takže vèetnì tìch vašich tøí do bude celkem dvacet – samozøejmì, jak jsem už øekl, plus nìjaké ty dìti.” Užasle jsem na nìho zíral. “To myslíte vážnì, že tahle pùda dokáže uživit dvacet lidí s dìtmi?” øekl jsem. “Ale to je absolutnì nemožné. Nejsme si jisti, zda vùbec uživí nás.” S jistotou potøásl hlavou. “Je to naprosto v mezích možností. Usadíme tady dvojitou jednotku, vám nad ní nabízím velení. A øíkám vám to otevøenì, že jestli se vám to nelíbí, dosadíme sem za vás nìkoho, komu se to líbit bude. V tìchto dobách si nemùžeme dovolit ani tu nejmenší ztrátu.” “Jen se tu poøádnì rozhlédnìte,” namítl jsem. “Tenhle statek nás nikdy neuživí.” “Ubezpeèuji vás, že ano, pane Masene. Budete se pochopitelnì muset ve svých požadavcích trochu uskrovnit – ostatnì utáhnout øemen si budeme muset v pøíštích letech všichni, ale až dìti dorostou, budete mít postaráno o novou pracovní sílu, s její pomocí

255

pak mùžete hospodáøství dále rozšiøovat. Pøipouštím, že šest nebo sedm let se tady poøádnì nadøete – ale to už jinak nejde. Potom se zato budete moci postupnì z práce uvolòovat a nakonec na ni jenom dozírat. To je pøece pøimìøená náhrada za pár let uskrovnìní, nemyslíte? S jakou budoucností mùžete ve vašem postavení poèítat? S nièím jiným než s vìènou døinou, dokavaï jednoho božího dne nepadnete na poli – a stejnì tak budou muset døít vaše dìti, a to jen pro holou obživu, pro holé živobytí, pro nic víc. Jak potom mají z takovéhle organizace vzejít pøíští vùdcové a správcové? Když to takhle povedete dál, bude z vás za dvacet let sedøený dìdek bez nejmenší nadìje na zasloužený odpoèinek – a z vašich dìtí budou burani. My vám oproti tomu nabízíme, abyste se stal hlavou klanu, který na vás bude pracovat, a postavení, které po vás jednou zdìdí vaši synové.” Pomalu mi to docházelo. S úžasem jsem se zeptal: “Mám to snad chápat tak, že mi nabízíte jakousi – feudální sinekuru?” “Ach,” øekl, “vidím, že si zaèínáme rozumìt. Pro situaci, v níž se nacházíme, je to pøece samozøejmá a zcela pøirozená sociální a ekonomická forma.” Nebylo již nejmenších pochyb, že mi zde pøedkládá naprosto vážnì mínìný plán. Zdržel jsem se všech poznámek tím, že jsem znovu opakoval: “Tahle pùda ale tolik lidí neuživí.” “Prvních pár let je patrnì budete muset živit šlichtou z trifidù – a jak jsem vidìl, o tuhle surovinu nouzi mít nebudete.” “Krmení pro dobytek!” øekl jsem. “Ale výživné – a bohaté na dùležité vitamíny. Ostatnì žebráci – a zvl᚝ slepí žebráci si nemají co vybírat.” “Tak vy mi vážnì navrhujete, abych pøijmul všechny ty lidi a živil je šlichtou pro dobytek?” “Poslyšte, pane Masene. Nebýt nás, nežil by z tìch slepcù dneska ani jediný – a jejich dìti taky ne. Musí dìlat to, co jim øekneme, brát, co jim dáme, a být vdìèni za všechno, co dostanou.

256

A kdyby snad odmítali, co jim nabízíme – nu, pak se mohou chystat na svùj vlastní pohøeb.” Usoudil jsem, že v této chvíli by nebylo právì moudré povìdìt mu, co si o té jeho filozofii myslím. Pøešel jsem tedy na další stránku vìci. “Poøád nechápu – jakou roli v tom všem vlastnì hrajete vy a ta vaše zákonodárná rada?” “Státní rada je nejvyšším orgánem a zákonodárnou mocí. Jejím úkolem bude vládnout. Jí budou podøízeny ozbrojené síly.” “Ozbrojené síly!” opakoval jsem hluše. “Samozøejmì. Postavíme armádu a v pøípadì nutnosti budeme odvádìt brance z tìchto, jak øíkáte, sinekur. Oplátkou budete mít právo obrátit se na Státní radu v pøípadì napadení zvenèí nebo vnitøních nepokojù.” Zaèínala mi jít hlava kolem. “Armáda! Jistì máte na mysli nìjaký menší, pohyblivý policejní oddíl –?” “Vidím, že vám unikají širší aspekty situace, pane Masene. Osudová rána, která nás postihla, nezùstala pøece omezena pouze na naše ostrovy. Postihla celý svìt. Všude vládne vìtší èi menší chaos – urèitì ano, ponìvadž být tomu jinak, dávno bychom už o tom nìco vìdìli – a v každé zemi pravdìpodobnì pár lidí pøežilo. Je tedy jasné, že první zemì, která se postaví na nohy a nastolí poøádek, bude také zemí, která má šanci nastolit poøádek i jinde, nemyslíte? Nebo byste si pøál, abychom to pøenechali nìjaké jiné zemi a dovolili, aby se stalo novou dominantní silou v Evropì – a snad i dále? Jistìže ne. Je pøímo naší národní povinností vzchopit se co možno nejrychleji a zaujmout dominantní postavení døív, než se proti nám zformuje nebezpeèná opozice. Èím døíve tedy vybudujeme ozbrojené síly a v takovém poètu, aby odradily všechny pøípadné agresory, tím lépe pro nás.” Na chvíli se v pokoji rozhostilo ticho. Potom se Dennis ne nepøirozenì zasmál: “Bože všemohoucí! Jen taktak, že ještì žijeme a tenhle èlovìk by chtìl zase rozpoutat válku!”

257

Torrence mu úseènì odpovìdìl: “Nevyjádøil jsem se zøejmì dost jasnì. Slovo ‚válka‘ je nemístnì pøehnané. Byla by to prostì záležitost pacifikace a sjednocení kmenù, upadlých do primitivní bezzákonnosti.” “Ledaže by ovšem tatហdobrotivá myšlenka nenapadla náhodou i je,” poznamenal Dennis. Uvìdomil jsem si v té chvíli naléhavé pohledy, vysílané ke mnì Josellou a Susan. Josella kývla smìrem k Susan a já pochopil dùvod. “Dovolte, abych to tedy shrnul,” øekl jsem. “Oèekáváte od nás tøí vidomých, že pøevezmeme plnou odpovìdnost za dvacet dospìlých slepcù a blíže neurèený poèet dìtí. Pøipadá mi to –” “Slepci nejsou tak nemohoucí. Zastanou spoustu vìcí, vèetnì toho, že se budou starat o svoje dìti a pøipravovat si sami jídlo. Vaše vlastní práce se mùže pøi dobré organizaci omezovat z vìtší èásti na dozor a øízení. Ale budete na to pouze dva, pane Masene – vy a vaše manželka, nikoli tøi.” Pohlédl jsem na Susan v modrých pláákách a s èervenou stužkou ve vlasech sedící zpøíma ve svém køesle. Oèima, v nichž se hranièila úpìnlivá prosba, pøejela ze mne na Josellu. “Tøi,” øekl jsem. “Je mi líto, pane Masene. Výmìr je deset slepcù na jednotku. To dìvèe s námi odjede na velitelství. Najdeme jí tam nìjakou užiteènou práci, dokud nebude dost stará, aby mohla pøevzít dozor nad jednotkou sama.” “Moje žena a já považujeme Susan za vlastní,” øekl jsem. “Opakuji, že je mi líto. Tak zní ustanovení.” Zahledìl jsem se mu do oèí. Pevnì pohled opìtoval. A po chvíli: “Jestliže odtud Susan odvedete, budeme od vás pochopitelnì vyžadovat jisté záruky a závazky stran její bezpeènosti.” Postøehl jsem nìkolikeré zatajení dechu. Torrencovo napìtí mírnì povolilo. “Dáme vám samosebou všechny záruky, které

258

budou v našich silách,” øekl. Pøikývl jsem. “Musíte mi dát èas na rozmyšlenou. Je to pro mne nìco úplnì nového a trochu mì to zaskoèilo. Nìkteré výhody mi ovšem došly okamžitì. Naše zaøízení se rychle opotøebovává. Najít jiné, nepoškozené, je èím dál t잚í, Vidím, že zanedlouho budu potøebovat dobré, silné tahouny.” “Konì jsou problém. V souèasné dobì jich máme nedostatek. Naèas budete muset používat lidské síly.” “Potom,” pokraèoval jsem, “je zde otázka ubytování. Hospodáøské budovy jsou pøíliš malé i pro naše potøeby – a sám nic nepostavím, ani z prefabrikátù.” “Myslím, že v tomhle vám budeme moci poskytnout pomoc.” Probírali jsme se podrobnostmi ještì nìjakých dvacet minut. Závìrem jsem mu dopøál, aby projevil cosi jako blahosklonnost, a pak jsem se ho zbavil tím, že jsem ho poslal na prohlídku, s nabruèenou Susan, coby jeho prùvodcem. “Bille, snad proboha –?” spustila Josella, jakmile se za ním a jeho druhy zavøely dveøe. Povìdìl jsem jí, co mi bylo známo o Torrencovi a jeho metodì øešení problémù jejich vèasným odstøelením. “To mì nijak nepøekvapuje,” prohodil Dennis. “Spíš se divím tomu, že jsem najednou pocítil docela vøelý vztah k trifidùm. Poèítám, že bez jejich zásahu by tady dneska bylo takovýchhle lidí daleko víc. Jestli jsou tím jediným, co mùže zabránit návratu otrokáøského øádu, pak jim držím všechny palce.” “Celý ten nápad je oèividný nesmysl,” øekl jsem. “Nemá nejmenší šanci na úspìch. Jak bychom se mohli já s Josellou starat o tolik lidí a ještì pøitom zahánìt trifidy? Ale – stejnì –” dodal jsem, “v našem postavení nemùžeme jen tak odmítnou návrh pøedkládaný ètyømi ozbrojenými muži.” “Jistì ale nechceš –?” “Miláèku,” øekl jsem, “copak si mì dovedeš pøestavit v úloze

259

velkomožného pána, jak pøed sebou honím bièem svoje otroky a nevolníky? – kdyby mì ovšem døív nedobìhli trifidi?” “Ale øíkal jsi –” “Poslouchejte,” øekl jsem. “Zaèíná se stmívat. Teï je už pøíliš pozdì, aby odsud odjeli. Musí tu zùstat pøes noc. Pøedpokládám, že ráno si budou chtít odvézt Susan s sebou – byla by pro nì dobrým rukojmím za naši poslušnost, chápete. A mohl by tu taky jeden nebo dva zùstat, aby na nás dohlédli. No, takhle to pøece nenecháme, co vy na to?” “To ne, ale –” “Doufám, že jsem ho teï pøesvìdèil, že na jeho návrh pøistupuju. Dnešní veèeøe musí vypadat jako projev našeho bezpodmíneèného souhlasu. Postarejte se, aby stála za to. Každý se poøádnì najezte. Dìti nakrmte, co se do nich vejde. Na stùl dejte naše nejlepší pití. Dbejte na to, aby Torrrence a jeho kumpáni mìli poøád plné sklenice, ale sami pijte s mírou. Ke konci veèeøe se na chvíli vytratím. Vy budete udržovat zábavu v proudu, abyste mi kryli záda. Pouštìjte jim nìjaké divoké desky nebo nìco na ten zpùsob. A všichni dìlejte co nejvìtší kravál. Další vìc – nikdo se nesmíte ani slovem zmínit o Michaelovi Beadleym a jeho partì. Torrence o kolonii na Wightu jistì ví, ale netuší, že my také. A teï budu potøebovat pytlík cukru.” “Cukru?” øekla bezvýraznì Josella. “Nemáme? Tak tedy velkou pikslu medu. Myslím, že ten to taky spraví.” U veèeøe sehráli všichni své role velice pøesvìdèivì. Zábava nejenže roztála, ale zaèala se dokonce dostávat do varu. Josella doplnila rejstøík tradièních nápojù silnou medovinou vlastní výroby a její hladina rychle opadávala. Když jsem se nenápadnì vypotácel, byli naši hosté ve stavu blaženého útlumu. Popadl jsem ranec pøikrývek a šatstva a balíèek jídla, které jsem si už pøipravil døíve, a pospíchal jsem ke kùlnì, kde stál nᚠpolopásák. Hadicí z cisterny

260

obsahující naši hlavní zásobu benzínu jsem naplnil nádrže polopásáku až po okraj. Potom jsem obrátil svoji pozornost k Torrencovu podivnému vozidlu. S pomocí baterky na ruèní dynamo se mi podaøilo objevit uzávìr nádrže a nalil do ní dobrý litr medu. Zbytek velké plechovky jsem vyprázdnil do cisterny. Slyšel jsem, jak se v domì zpívá, a zdálo se, že všechno jde stále hladce. Pøidal jsem k našemu nákladu pár trifidích pušek a nìkolik dalších vìcí, na nìž jsem si vzpomnìl dodateènì, a potom jsem se vrátil a pøipojil ke spoleènosti, jež se nakonec rozcházela v atmosféøe, kterou by i bystrý pozorovatel mohl zamìnit za takøka sentimentální bratøení. Dopøáli jsme jim dvì hodiny, aby usnuli tvrdým spánkem. Vyšel mìsíc a dvùr se koupal v jeho bílém svitu. Zapomnìl jsem naolejovat dveøe kùlny a pøi každém vrznutí jsem je teï proklínal. Ostatní pøišli husím pochodem za mnou. Brentovi a Joyce byli s okolím domu natolik obeznámeni, že nepotøebovali pomocnou ruku. Za nimi šla Josella a Susan, které nesly dìti. David v jednu chvíli ospale zakòoural, ale Josella ho vzápìtí utišila rukou, pøitisknutou na jeho ústa. Usadila se vpøedu, s Davidem stále v náruèí. Ostatní se nacpali dozadu a já za nimi zavøel dveøe. Potom jsem se vyškrabal za volant, políbil Josellu a zhluboka jsem se nadechnul. Na protìjším konci dvora se maèkal proti vratùm chumel trifidù jako vždycky, když jsme jim dali na pár hodin pokoj. Z milosti boží chytl motor hned napoprvé. Seškrtil jsem plyn, udìlal klièku kolem Torrencova vozu a vyrazil proti vratùm. Tìžký nárazník polopásáku je s prásknutím prolomil. Valili jsme se kupøedu ovìnèeni drátìným pletivem a pøelámanými kusy døeva, srážejíce k zemi dobrý tucet trifidù, zatímco ostatní po nás zuøivì šlehali svými žahadly. A pak jsme pøed sebou mìli volnou cestu. V místì, kde nám zákrut v stoupající silnici dovolil pohlédnou dolù na Shirning, jsme zastavili a já vypnul motor. V nìkolika oknech statku se svítilo a po chvíli zaplály i reflektory jejich vozidla a oblily dùm jasným svìtlem. Ozvalo se chroptìní startéru. Když motor

261

zabral, projela mi tìlem muèivá úzkost, pøestože jsem vìdìl, že naše rychlost je nìkolikanásobnì vyšší než u jejich neohrabaného výtvoru. Vozidlo se poèalo trhavì otáèet na svých pásech smìrem k vratùm. Ještì než však obrátku dokonèilo, motor zaprskal a zmlkl. Znovu se rozvrnìl startér. A podráždìnì vrnìl dál, leè bez výsledku. Trifidi zjistili, že vrata jsou stržena. Vidìli jsme ve svitu mìsíce a odraženém svìtle reflektorù jejich vysoká, štíhlá tìla, jak se klátí v nemotorném prùvodu do dvora, a další jak kolébavì sestupují na svahu aleje, aby je následovali… Pohlédl jsem na Josellu. Žádné moøe slz neprolévala; neplakala vùbec. Oèi se jí svezly ze mne na Davida, spícího v jejím klínì. “Mám všechno, co doopravdy potøebuju,” øekla, “a ty nám jednou vrátíš to ostatní, Bille.” “Dùvìra ve vlastního manžela je sice hezká vìc, má drahá, ale – a ne, kruci, žádná ale – já vám to vrátím.” Vylezl jsem a šel odstranit z pøedku vozu trosky plotu a setøít s ochranného skla jed, abych vidìl na cestu, která nás mìla vést pøes vrcholky kopcù stále k jihozápadu. A zde se mùj osobní pøíbìh prolíná s pøíbìhem všech ostatních. Najdete jej ve skvìlých dìjinách naší kolonie z pera Elspeth Caryové. Všechny naše nadìje se nyní soustøeïují k tomuto ostrovu. Zdá se krajnì nepravdìpodobné, že by z Torrencova neofeudálního plánu nìco vzešlo, pøestože øada jeho sinekur stále existuje a jejich obyvatelé, jak se doslýcháme, vedou za svými palisádami život plný bìd a zoufalství. Ale už jich není tolik jako døív. Èas od èasu nám Ivan hlásí, že zase další byla dobyta a trifidi, kteøí ji obklopovali, že se rozešli, aby posílili své druhy obléhající jiná místa. Musíme tudíž na úkol pøed námi pohlížet jako na úkol výhradnì náš. Máme za to, že už víme, jak na to, ale poøád nás ještì èeká spousta práce a výzkumù, než nadejde koneènì den, kdy my, nebo naše dìti nebo snad dìti jejich dìtí, pøekroèíme moøské úžiny a podnikneme velké køižácké tažení proti trifidùm

262

a poženeme je dál a dále, dokud nevymýtíme i toho posledního z tváøe zemì, kterou si uzurpovali.

KONEC

263

Obsah ZAÈÁTEK KONCE ............................................................... 4 PØÍCHOD TRIFIDÙ .......................................................... 23 TÁPAJÍCÍ VELKOMÌSTO ............................................... 48 PRVNÍ STÍNY ..................................................................... 57 SVÌTLO V NOCI ................................................................ 73 NOVÍ PØÁTELÉ ................................................................. 91 VALNÁ HROMADA ......................................................... 108 MARNOST NAD MARNOST ......................................... 120 EVAKUACE ....................................................................... 144 TYNSHAM ......................................................................... 158 …ZASE DÁL ..................................................................... 173 SLEPÁ ULIÈKA ............................................................... 183 CESTA ZA NADÌJÍ .......................................................... 199 SHIRNING ......................................................................... 209 SVÌT SE ZUŽUJE ............................................................ 220 KONTAKT ......................................................................... 242 STRATEGICKÝ ÚSTUP ................................................. 252

Atheneum - literatura na webu http://atheneum.zde.cz