3 Trifid Darwiniana

ročník 9

2004 / 3

Trifid

Darwiniana www.darwiniana.cz

portrét rostliny

Rosnatka Slackova (Drosera slackii Cheek) (fotografie k článku na straně 10) ZDENĚK ŽÁČEK

Obr. 1 + 2 Dva trochu odlišné záběry na tutéž růžici D. slackii Obr. 3 Detail růstového středu D. slackii Obr. 4 + 5 Vzrostlý exemplář s protaženou lodyhou. Dlouhý stonek nesoucí vlastní růžici je častým artefaktem pěstebních podmínek. Obr. 6 Detail středových tentakulí na listu D. slackii Obr. 7 Detail marginálních tentakulí D. slackii Obr. 8 Detail základů nových listů v růstovém středu D. slackii s typickým znakem na rubové straně - rudými přitisklými chlupy Obr. 9 Detailní pohled na list D. slackii z profilu

1 3 5 II

Trifid 2004 / 3

2 4 http://www.darwiniana.cz

6

7

8

9

10 http://www.darwiniana.cz

11

Obr. 10 Detail báze listu D. slackii s řídkým porostem stopkatých žlázek Obr. 11 Detail apikální části listu D. slackii s podstatně hustším porostem stopkatých žlázek ve srovnání s bazální částí Fotografie na straně II © Mirek Srba Fotografie na straně III © Michal Rubeš

Trifid 2004 / 3

III

Zpráva o neutěšeném stavu jedné lokality MR pro časopis TRIFID (fotografie k článku na straně 3)

Vážení a milí kolegové, v úvodníku třetího metamorfovaného TRIFIDa nemohu pominout významnou akci „D“, která se kvapem blíží. Přejme si, aby výstava a setkání členské základny na půdě pražské botanické zahrady na Slupi vyšly co nejlépe. Je zapotřebí si uvědomit, že jde především o prubířský kámen k dalšímu nevšednímu podniku v dějinách „D“, jímž bude v příštím roce na stejném místě i přibližně v tomtéž čase Euroburza. Právě Euroburza ´05 bude hlavním bodem provozní části

O SJD II – akce Ohrožené MR

Mělký průsak s výskytem bublinatky bledožluté (U. ochroleuca) Detail růstového vrcholu bublinatky bledožluté (U. ochroleuca)

Trs jedinců rosnatky prostřední (D. intermedia)

V letošním roce se realizace nového projektu „D“, tzv. „Spanilé jízdy D“, konkretizovaly již dvěma výpravami do terénu. Obě byly s předstihem iniciovány na našich webových stránkách a tamtéž také podrobně popsány (viz složka SJD a Fotogalerie SJD). Zde bych se rád zmínil o zatím poslední. Celou akci inicioval přes naše webové Fórum náš příznivec, Petr Šenkýř z Českého Krumlova. V původní verzi se na nás vlastně obracel s prosbou o pomoc, a to jako na poslední možnost, protože od regionálních úřadů ochrany přírody se mu žádné odezvy nedostalo.

zářijové valné hromady, kde bude možné s výhodou čerstvých poznatků vyhodnotit všechny klady a nedostatky a z nich odvodit takový strategický model, jenž by byl pro mezinárodní setkání milovníků MR ´05 co nejideálnější. Již nyní bych chtěl poděkovat všem obětavcům, kteří se k přípravě zářijové akce jakkoliv přidali a nadále přidávají. Čím více se nás mentálně i fyzicky zapojí, tím více půjde opravdu o akci DARWINIANY jako celku. Tahle prostá přímá úměra má obecnou platnost, což potvrzuje toto číslo TRIFIDa.

Poprvé za dlouhou dobu se nám před uzávěrkou nahromadilo tolik materiálů, že jsme je do něj nemohli zařadit všechny. Přebývající jsou už uloženy v „depu“ pro kompletaci „T“ 4/04. Všem „osvícencům“ náleží velký dík a nezbývá než doufat, že svým světlem ozáří i další, kteří se zatím drží ve stínu.

Ihned po obdržení Petrova mailu jsem se s ním spojil. Výsledek této komunikace:

U. ochroleuca), ale i dalších vzácných nemasožravých bahenních a vodních rostlin. Proto bychom velmi rádi zjistili, jaké stanovisko k celé věci zaujímají tamní regionální úřady. Zajímá nás rovněž názor našich předních ochranářů. Prostě se touto kauzou hodláme zaobírat dál a přinášet Vám o jejím vývoji pravidené zprávy jak na našem webu, tak i na stránkách TRIFIDa. Jde o první konkrétní snahu „D“ upozornit na nedostatečně zabezpečenou ochranu pozoruhodného rostlinného společenství na úkor tržní ekonomiky, což je v plném souladu s morálním kodexem DARWINIANY.

1/ Téma na SJD II (lokalita MR přímo v rekreačním areálu zatopeného lomu, kde se dříve těžil písek, nedaleko od Veselí n/Lužnicí), 2/ téma na příspěvek pro „T“ (podrobně viz toto číslo), 3/ reportáž na CHRAMST!u a další dodatky ve FOTOGALERII SJD. Třebaže jsme za laskavého doprovodu Petra Šenkýře a jeho matky, jimž bych i zde chtěl poděkovat, prošli jen nepatrnou část okolí zatopené pískovny, vše, co jsme viděli, potvrdilo původní Petrovy informace o ohrožené lokalitě nejen MR (D. rotundifolia, D. intermedia,

Dne 29.8. 2 004 Za redakční radu: ZDENĚK ŽÁČEK, PRESIDENT DARWINIANY

ZDENĚK ŽÁČEK, PRESIDENT DARWINIANY

Celkový pohled na subniku lokality s největším výskytem rašeliníkových a ploníkových porostů

Květenství rosnatky okrouhlolisté (D. rotundifolia) nám často pomáhala zaznamenat i rostliny zcela skryté v mechu

IV

Část pobřeží zatopené pískovny s největší frekvencí rekreantů Fotografie na této straně © Michal Rubeš

Trifid 2004 / 3

http://www.darwiniana.cz

Především olšinový nálet v zóně výskytu rosnatky okrouhlolisté (D. rotundifolia) Foto © Michal Rubeš


Trifid 2004 / 3

1

Trifid

Řízení letového provozu ČR, s.p. sponzoruje tento ročník našeho

ročník 9, číslo 3 / 2004

časopisu částkou 25.000,- Kč.

vychází čtvrtletně

Děkujeme!

ISSN: 1214-4134 Darwiniana společnost pěstitelů masožravých rostlin a jiných botanických kuriozit sídelní adresa:

Darwiniana, Ústavní 139, 180 00, Praha 8 Česká republika

IČO:

86596179

č.ú.:

eBanka 1450250001/2400

internet: email:

http://www.darwiniana.cz [email protected]

prezident: viceprezident:

Zdeněk Žáček Miroslav Srba

správní rada:

Bc. Josef Mazurek Jana Rubešová Michal Rubeš RNDr. Richard Pichl

redakční rada: redakce:

Zdeněk Žáček & Jana Rubešová Zdeněk Žáček Jana Rubešová Michal Rubeš

pokladník: knihovna: semenná banka: distribuce Trifida: správce archivu Trifida:

Michal Rubeš Miroslav Srba Miloš Šula Leoš Bártík RNDr. Richard Pichl

1

Vážení a milí kolegové,

1

O SJD II – akce Ohrožené MR

3

Zpráva o neutěšeném stavu jedné lokality MR pro časopis TRIFID

4

Mýty?

8

Jak jsem klíčil semena Ibicella lutea

9

Zimování špirlic

10 Rosnatka Slackova (Drosera slackii Cheek) 12 Fotografujeme rostliny digitálním fotoaparátem

Veškerá korespondence by měla být zasílána na sídelní adresu společnosti. Jakékoliv materiály k publikaci jsou vřele vítány. Redakční rada si vyhrazuje právo na výběr a úpravu příspěvků. Za obsah příspěvků odpovídají autoři. Nevyžádané rukopisy se nevracejí.

14 Borovice Coulterova (Pinus coulteri)

redakční uzávěrka:

17 Dopis redakci

31. 8. 2004

Publikace je vydávána vlastním nákladem Darwiniany a pouze pro členy společnosti! roční členské poplatky:

300,- Kč (230,- Kč do 15-ti let) nebo €15.00

Publikace je neprodejná a neprochází jazykovou úpravou. Kopírování a redistribuce této publikace nebo jakýchkoli jejích částí je bez vědomí a souhlasu správní rady zakázáno! © 1997 - 2004 Darwiniana. Všechna práva vyhrazena.

16 Darlingtonie 20 Rašeliniště 20 Biodiverzita rašelinišť 20 Moje sbírka - N. x hookeriana 21 Jak jsem zničil puklice 21 Diskuzní fórum 22 Pátý mezinárodní kongres ICPS o masožravých rostlinách 23 Archiv Trifida 23 Zpráva o stavu SB 23 Pokladna a nábor členů 24 Summary 24 Příště...

2

Zpráva o neutěšeném stavu jedné lokality MR pro (sčasopis TRIFID barevnou přílohou na straně IV)

Na obálce Utricularia calycifida „Rozšklebenej klaun“ Foto © Michal Rubeš

Trifid 2004 / 3


PETR ŠENKÝŘ Mám tu vzácnou možnost přispět do současný stav. Jel jsem tam s velkými vybudovaly chodníčky. Vašeho časopisu na téma, kterým se obavami. Lán masožravek zde již nebyl. Zbyla zabývám již řadu let. Místo bylo zcela liduprázdné, jen z něj jen políčka 2 x 1 m. Ostatní část P ř e d n ě k o l i k a l e t y j s e m z c e l a na protějším břehu sedělo několik byla pokryta rašeliníkem, ale zároveň náhodou se svou starší sestrou, která rybářů. Byla zima a zdálo se, že celý zde bujel nálet olšin. Šel jsem k jezírku, má na blatech chalupu, navštívil tzv. začátek sezóny zde nikdo nebyl. Stánek kde dříve v rašeliníku rostly rosnatky Pískárnu ve Veselí nad Lužnicí. Byla tam s občerstvením, který býval hojně anglické (Drosera anglica). K mému krásná a teplá voda, písek jako u moře a navštěvován, byl zavřený a přilehlé údivu tam byly. Bublinatky jsem již voňavé borovice. Ležení na slunci, které parkoviště bez aut. Objevilo se tu několik nenašel. tam pěkně připaluje, mě přestalo bavit a nových tabulí, které oznamovaly, že na Ze současného stavu jsem usoudil tak jsem chodil po břehu. Uviděl jsem území Pískárny se nachází masožravé na dvě možnosti. První, že byla lokalita to, v co jsem ani nevěřil. Přede mnou se rostliny, ale současně i informace, že poničena používáním koupaliště a rozkládalo pole asi 10 x 10 m krásných je toto místo vhodné k rekreaci. Další druhá, že byly po záplavách, které blata zfenestrovaných rosnatek okrouhlolistých oznamovaly, kdo je provozovatelem. postihly zcela katastrofálně, vymlety, (Drosera rotundifolia) a v mělké vodě CHKO jsem nikde nezaregistroval. anebo se pod vodou „utopily“. Nemohu kolem břehu byly spleti bublinatek. P ř i p a d a l o m i t o j a k o l a c i n é spolehlivě posoudit jedno ani druhé, Začal jsem zkoumat další okolí. V blízké gesto, aby věci bylo učiněno zadost. nejsem takový odborník, vím ale, že do bažině jsem našel další poklad – rosnatku Nepředstavoval jsem si, aby se oblast této roviny se voda valila ze všech stran anglickou (Drosera anglica). Nevěřil uzavřela, ale aby se vzácnosti, které se a hlavně z blízké Lužnice a neměla kam jsem svým očím. Zbytek dne jsem na této lokalitě nacházejí, ohraničily odtéci. Zbyly po ní mrtvé stromy a podle strávil prohlížením a zkoumáním okolí. a tam, kde jiné cesty není, tam aby se jejich umístění lze usoudit na hranici Písek je zde jednak světlý zátopy. Bohužel, v zátopovém křemičitý s drobnými místě byly i MR. kaménky a červený. Zastavil jsem se u jednoho Vypadá jako zvětralý jíl. A z rybářů a ten mi sdělil, právě v něm bylo nejvíce že Pískárny mají několik rosnatek okrouhlolistých rybníků a že všude bylo hojně (D. rotundifolia). MR. Začalo silně pršet a tak Na Pískárnu jsem jsem se prokřehlý vrátil na přijel ještě několikrát, ale parkoviště. Se smíšenými jaké bylo moje zděšení, pocity jsem se vracel domů. když jsem uviděl, že v Cestou mě potkala nehoda. Mé poli rosnatek si hrají děti s starší Gardovce se porouchala míčem a na jednom hradu převodovka a tak jsem domů z písku byla dokonce odjel vlakem. Později jsme posazena rosnatka. se s otcem pro auto vrátili. Pro další sezóny Opravili jsme ho jen tak, jsem odmítl zúčastňovat abychom s ním mohli dojet. se rodinných akcí typu Vzali jsme to oklikou přes „Pískárna“. Několik let Třeboň a tam jsem si vzpomněl jsem skutečně v popsané na Červená blata u Třeboně, lokalitě nebyl a snažil jsem která jsem také před několika se na ni upozornit různé lety navštívil. Jsou označena instituce, mezi jinými i CHKO Třeboň-Červená blata. CHKO Třeboň. Nedostal Jsou zde vymezené cesty s jsem nikdy žádnou popisky rostlin a stromů. Mezi odpověď. nimi i masožravých rostlin. 14.7. 2004 jsem Žádnou jsem ale neviděl. se rozhodl, že znovu V každém případě toto navštívím tuto lokalitu území stojí za podívání. □ a popíšu po domluvě s panem Zdeňkem Žáčkem Detail listu rosnatky prostřední (D. intermedia) s kořistí Kresba © Petr Šenkýř http://www.darwiniana.cz

Trifid 2004 / 3

3

Mýty?

jen řádně vybavené a dotované stanice rašelinářské jsou k tomu povolány, aby otázky toho druhu, tak komplikované a ve své podstatě tak významné, odborně řešily.

MICHAL PARVANOV Ničím nemožno ospravedlniť oblok, za ktorým nerastie nijaká kvetina. U prostých ľudí, v najskromnejších oblôčkoch, kvitnú najkrajšie kvety. Ničím sa nedá ospravedlniť oblok mestského činžiaka, v ktorom nič nekvitne a nežije; to sa dá jedine vysvetliť ako mravná chudoba. A nehovorte, že kvetina za oblokom je živoriacim väzňom. Ak jej venujete trocha pozornosti, nájdete v nej radostného a optimistického druha pre život. Len si spomeňte na obloky svojich starých materí! Aj tie kvety za oblokom sú kusom našej národnej tradície. Radosť z kvetín. Nie je to len radosť z tej krásy a nežnosti, ale tiež radosť z úspechu. Akoby tie kvetiny, ktoré opatrujeme, boli časťou nášho ja, akoby ich kvet bol kvetom našej lásky. Preto dávame kvety do oblokov, aby každý videl, že tam za tým oblokom sa žije plným ľudským životom. Tak teda, nech vám to vo vašom obloku dobre rastie a bohato prekvitá. KAREL ČAPEK, V PREDHOVORE KNIHY BOHUMILA KOBYLKY, IZBOVÉ KVETINY, 1956 Stretávame sa s množstvom literatúry. No nie všetko, čo sa píše, sa zhoduje so skutočnosťou. „Fikcie“ alebo, exaktnejšie povedané, nezmysly, sa vyskytujú v literatúre veľmi často, častejšie ako sme si to ochotní pripustiť. Tak sa vynára otázka, ako odlíšiť „mýtus“ od pravdy. Niekedy je to evidentné, no sú prípady, kedy text pôsobí zavádzajúco a pochybnú informáciu považujeme za skutočnú, ale aj naopak, na základe pochybnej či zastaralej štylizácie alebo obdobia vzniku textu môžeme aj reálny fakt pokladať za nepravdivý. Tento článok má byť skôr zábavným čítaním so snahou o dotvorenie obrazu o „pohybe“ dát časom. Ing. agr. Jaroslav Spirhanzl: O rašelinách, 1924: Kapitola II – Co jsou rašeliny: Máme-li se podrobneji obírati poznáním rašelin a jejich významu v různých oborech činnosti lidské, musíme si především ujasniti hlavní otázku: co jsou rašeliny, jakožto předmět našich úvah. Na povrchu zemském v příhodných místech, kde voda stagnující neb zvolna jen tekoucí, spolu s útvarem terénu a podmínkami klimatickými dala možnost nerušené vegetaci určitých druhů rostlin, vytvářejí se jak pravíme rašeliniště. Podle definic knižních jsou rašeliniště tudíž ona místa, kde humózní, popelem chudé látky na povrchu zemském u větší míře se vyskytují. Rašeliniště jsou území, kde půdu v odvodněném stavu pokrývá přirozená, alespoň 20 cm (podle

4

Schreibera alespoň 50 cm) mocná vrstva humusu, která neobsahuje žádné zřetelné přimíseniny minerální. Ramann definuje rašeliniště jakožto půdotvorná ložiska, sestávající z více či méně humifikovaných zbytků rostlinných s uchovanou rostlinnou strukturou. Význačným jest v rašelinách obsah makroskopicky (pouhým okem) rozeznatelných součástí rostlinných, jež začasté veškerou massu téměř veskrze tvoří. Podle rostlin, z jejichž zbytků se rašelina vytvořila, označujeme také jednotlivé druhy rašelin, na př.: mechové, březové, rákosové atp. Sitenský nazírá na rašeliniště jako na vegetační typus, jehož rostlinná hmota jen nedokonale a osobitě pod vodou se rozkládajíc, vytváří vrstvy půdní. Podle Webera jest rašelina humósní zemina, v níž jest humus ve formě ulminových látek obsažen. Zbytky rostlinné buď svou podobu v ní podržely, nebo jsou více méně, někdy zcela rozloženy. Při vysoušení skytá rašelina více méně soudržnou nebo na ostrohranné kusy se rozpadající hmotu. Na vzduchu vyschlá hmota rašelinná do vody položená opět botná, v závislosti od druhu zbytků rostlinných a jejich zrašelinovatění (ztýření). (Rašelinění či ulmifikace jest pozvolné okysličování pod vodou. Nejdůležitější jeho zplodiny jsou sloučeniny ulminové, obyčejně hnědě zbarvené, a černé a černohnědé sloučeniny huminové (kyselina huminová, humin a sole, kyselina krenová a apokrenová). Humifikace pak jest v podstatě tvorba hlavně kyseliny Trifid 2004 / 3

uhličité a látek huminových.) Ale ani při úplném změknutí neposkytuje nikdy zemité, drobtovité hmoty. Nazýváme tedy rašeliništi přirozená ložiska, v nichž se ve větší míře vyskytuje rašelina, produkt nedokonalého rozkladu odumřelých zbytků rostlinných. Svrchní, živá vrstva rašeliniště nese zvláštní rašelinnou vegetaci, jež slouží k nové, nepřetržité tvorbě rašeliny. Ďalšie kapitoly už zneli zložitejšie. Autor sa v knižke (130 strán + 1 vkladaná mapa) venuje aj vzniku a vývinu rašeliniska, rozdeleniu, porastom a geografii rašelinísk, vlastnostiam, prieskumu a c h e m i c k é m u r o z b o r u r a š e l i n y, rekultiváciou rašelinísk, ťažbe rašeliny a jej využitiu v poľnohospodárstve, lekárstve a kúpeľníctve, záhradníctve, priemysle, ... Z mäsožravých rastlín autor menuje ... rosničku okrouhlolistou (Drossera rotundifolia L. – rundblättriger Sonnentau) a ros. anglickou (Dr. anglica Huds.) ... V závere sa píše: S postupem práce stávalo se mi stále z ř e j m ě j š í m , ž e o b o r, o n ě m ž j s e m pojednával – rašelinářství – jest tak rozsáhlý a tak členitý, že malý spisek nemůže stihnouti všecka jeho odvětví. Povstalo mnoho kusého, co by potřebovalo prohloubení. Jsem si toho vědom a opakuji znovu, že běží mi prozatím jen hlavně o to, aby byl vzbuzen větší zájem o tento předmět, o jehož důležitosti a zajímavosti snad se čtenář přesvědčil. Viděli jsme též, že v našich poměrech bylo by lze ještě mnohé vykonati. Rašelina jest přírodní bohatství, které jest nutno zužitkovati rozvážně, odborně a nejracionelněji. Tu pak nastává tolik spolupůsobících momentů, že jen po důkladném odborném vyšetření každého teměř rašeliniště lze řešiti úspěšně problém ten od případu k případu. „Příroda nedá si poroučeti lineály a suchými číslicemi – napsal Kavina – a mstí každý poklesek, jehož se pyšný člověk v lichém domnění své všemohoucnosti vůči ní dopustil.“ A podpisuji dále názor téhož vědce, že http://www.darwiniana.cz

Autor čerpal z literatúry (33 citovaných literárnych zdrojov) napísanej koncom 19. a začiatkom 20. storočia. Dovolím si povedať, že text tejto publikácie by bol schopný, po preklade do súčasnej podoby jazyka, publikovania aj v dnešnej dobe, aj keď v pôvodnej forme nepôsobí príliš fundovane. Hlavne myšlienka znejúca v závere je nadčasová a jej neustále zdôrazňovanie tu chýba. Na texte (vcelku, nie len na týchto úryvkoch) sa dá, okrem iného, demonštrovať mnohonásobné opisovanie faktov vo vedeckých i iných publikáciách. Informácie o rašeline sú v dnešných publikáciách totiž veľmi podobné ako v citovanom diele a teda existuje predpoklad, že údaje v dnešných publikáciách majú svoj pôvod v pôvode tejto publikácie. Mnohonásobným citovaním a teda aj čiastočným vytrhávaním údajov zo širšieho kontextu, žiaľ, dochádza k možnému skresľovaniu faktov. K poznaniu a neskresleným údajom by sme sa mali dostať prostredníctvom literatúry „z prvej ruky“. Dokonca aj také životopisné dielo môže povedať viac ako knižka typu „Všetko o ...“. Karel Crkal napísal knihu Lovec kaktusů (1983, ale údaje pochádzajú z prvej polovice 20. storočia) o legende sveta rastlín, hlavne kaktusov, akou bol Alberto Vojtěch Frič. Kniha je taká vynikajúca, že ju je možné otvoriť a začať čítať na ktorejkoľvek strane. Je zaujímavá od akéhokoľvek momentu. Vďaka kvalite dát, pochádzajúcich z poznámok a rukopisov samotného Friča. Tak schválne. Námatkovo otváram knihu (seriózne). Strana 166.:

Člověk se diví, jakými jsou Indiáni dobrými botaniky. Echinopsis shaferi naz ývají „ cardo n m acho “ , kulatý Echinopsis tucumanensis se tam nazývá „cardoncilla“. Víte, že všechny rostliny tyto jsou velmi spřízněné a potvrzují můj názor, že neexistuje žádný důvod, abychom založily rod Trichocereus, nebo abychom k němu mohli počítat aspoň všechny „tvrdé“ Echinopsis? Když mluvím o „cardoncilla“, musím říci něco bližšího o této rostlině. Byl to první kulovitý kaktus, který jsem nalezl, když jsem vstoupil do ostnatého buše – nebo abych mluvil přesněji, když jsem se do něho vplazil. Již dříve jsem ho viděl za jízdy z vlaku na svazích, ale bylo to v rychlosti a z dálky a také jsem si už nemohl vzpomenout, kde to vlastně bylo. Teprve, když jsem ho měl před sebou, poznal jsem s plnou jistotou Roseho Echinopsis aurea. Toto jméno je nesprávné a je založeno na nesprávnosti forem aurea. Správně se má jmenovat aureiflora, protože název aurea způsobuje zmatek tím, že se toto slovo může u kaktusů aplikovat spíše na barvu těla než na květ. Kto je schopný aspoň elementárnej analýzy a syntézy údajov, získa z tohto testu veľa kvalitných, absolútne neskreslených informácií. Totiž údaj, získaný z jedného pozorovania lokality, znie: „na lokalite A rastie v malom množstve Genus species.“ Je oveľa menej presný ako: „bol som na lokalite A a videl som tam niekoľko exemplárov Genus species.“ Prvá formulácia je totiž všeobecná a teda z nej získané fakty vo vlastnej mysli zovšeobecníme, teda vytiahneme fakt, že na tej lokalite rastie naozaj len málo jedincov, aj keď sa môže jednať len o krátkodobý pokles populácie. Tu vzniká chyba, ktorá by nemala vzniknúť pri druhej formulácii. Kto si myslí, že tendenčnosť vyjadrení „minulého“ režimu obišla

botanické publikácie, nech svoj názor prehodnotí popri čítaní nasledujúcich viet. Žiaľ, názov a pôvod tejto publikácie (z ktorej vlastním len kópiu state o eukalyptoch) mi nie je známy. „V literatuře se uvádí, že blahovičníky jsou nejvyšší stromy, dosahující výšky 155 m s obvodem kmene v průměru až 25 m. Čtyři takové stromy, postavené jeden na druhý, by byly mnohem vyšší než proslulá televizní věž v Moskvě.“ – proslulá. „V Sovětském svazu pomohly blahovičníky vysušit bažiny a ozdravit půdy na Kolchidě (tj. v části Gruzie).“ – bez komentára. „Keřovitý podrost, příznačný pro lesy Sovětského svazu, blahovičníkové lesy nemají, protože tyto stromy svými mohutnými kořeny pohlcují všechnu vláhu v půde, takže nezbývá pro jiné stromy a keře. Je třeba připomenout, že stromy rostoucí na území SSSR v podmínkách s větší vláhou jsou schopny vypařovat velké množství vody.“ – myslím, že termín Sovietsky zväz nie je správne a presne determinovaná geobotanická oblasť a ani s tou „větší vláhou“ to nie je, hlavne v púšťach Uzbekistanu a Turkmenistanu, také jasné. Jednou z vecí, ktorá ma v starej literatúre príjemne prekvapila, je relatívne veľmi vysoká kvalita článkov časopisu Živa. Časopis přírodnický. 1859, 7. ročník, redaktori – prof. Dr. Jan Purkyně a Jan Krejčí. Pár úryvkov: Emanuel Purkyně v článku Šumava a její rostlinstvo: „Skládám zde výsledky cesty do Šumavy, kterouž jsem v měsících srpnu a září r. 1857 podniknul; při čemž mne přírodnická sekce Musea českého co nejštědřeji summou 100 zl.

Drosera regia


Trifid 2004 / 3

5

stř. podporovala, kterémuž ctihodnému spolku, jakož i panu prof. Jechlovi v Budějovicích, ochotnému svému průvodci po jisté části mého cestování, potom i všem pánům lesníkům, od nichžto jsem v horách pohostinně přijat byl, zde na prvním místě své nejvřelejší díky vzdávám.“ „Ještě honosí se Šumava článkem k v ě t e n y, j e n ž z v l á š t n í r á z k r a j i n y zakládá, totiž bažinami (něm. Filze) od 2000 – 3000´, širokými to prostorami, r a š e l i n n í k y p o ro s t l ý m i , z n i c h ž t o chudobné trsy travin a kříky borůvek vyčnívají. Na některých těch bažinách nebývá žádného stromoví, na jiných viděti jednotlivé mrzácké břízy a b a h n í s o s n y, j e š t ě j i n é j s o u d o s t i hustě těmito houštěmi porostlé, kteréž v příhodnějších, nižších polohách vysokými se stávají a pošmourné lesy zvláštního spůsobu tvoří2). Bahní louka (něm. tak zvané Auen), ježto v dolejších oudolích začínají, kde bažiny přestávají, jsou přechody od bažiny do louky, neboť tam ovšem mechy a některé bahní rostliny se nalézají, trávy ale převahu mají1). Sušší šumavské louky, v celku ale ovšem ještě dosti vlhké, chovají některé krásné horní rostliny,

jakožto Polygonum Bistorta, Pinguicula vulgaris, temnorudé Phyteuma nigrum, Cirsium heterophyllum s listy vezpod sněhobílými, a Gentiana germanica. 2) Sphagnum cuspidatum a Polytrichum gracile jsou nejhojnější mechy zde, z polotravin viděti Carex glauca, panicea, Eriophorum vaginatum, Juncus filiformis, mezi nimi prostírají se Vaccinium Oxycoccus (kyhanka) Andromeda polifolia, Tormentilla recta. Vyšší keříčky tvoří Vaccinium uliginosum, Betula nana (řídká), Salix aurita, repens. 1) Tyto bahenní rostliny jsou hlavně Thysselinum palustre, Pedicularis sylvatica a palustris, Molinia coerulea, Scorzonera humilis, Pinguicula vulgaris, Epilobium palustre, Carices. Jiné rostliny bahní objevují se v olšinách dolejšího kraje do 2000´ Lysimachia vulgaris, thyrsiflora, Acorus Calamus (puškvorec), Glyceria spectabilis, Phalaris arundinacea, Nymphaea candida, Nuphar pumilum, Veronica longifolia.“ „Ještě musím některé druhy uvésti, kteréž v české floře Šumavě vlastní jsou, a jestli i někde v jižních Čechách se vyskytují, předce zajisté s hor

sestoupily. Jsou to Gentiana pannonica, jindy v Šumavě hojná, nyní už vzácná i v Aussergefildu, a Sedum Fabaria na Jezerní stěně, Spiraea salicifolia na poříčích a plotech do 2000´, Alnus viridis, Doronicum Pardalianches, Meum Mutellina, na Jezerní stěně, Rachelu a Javoru, Willemetia apargioides.“ Teda Gentiana „ustupovala“ už vtedy! A čo sa píše dnes? Finančná náročnosť vydania publikácie je vysoká, preto sú diela domácich autorov veľmi zriedkavé. Vydavateľstvá riešia dopyt prekladmi zahraničnej, často pochybnej, literatúry, kde jediná dopracovaná vec je celková grafika knihy. Kvalita textu je na druhom, teda poslednom, mieste. V jednej z takýchto kníh som sa dočítal, že mucholapka má brvy,... O moc lepšie to nie je ani v periodikách. „Našli mäsožravú rastlinu z rodu tučnica v Ekvádore,“ svieti približne centimetrový titulok v jednom z našich najčítanejších denníkov – Nový Čas. 17. 10. 2002. Článok znie: „NITRA – opäť husársky kúsok! Možno tak definovať úspech nitrianskych botanikov v E k v á d o re . P o t ro c h t ý ž d ň o c h strávených v tomto juhoamerickom raji

Pinguicula vallisneriifolia

Pinguicula poldinii

6

Trifid 2004 / 3


orchideí pricestovali domov v pondelok. Podarilo sa im to, čo ešte nikomu pred nimi – našli tam druh mäsožravej rastliny z rodu tučnica, a tým vraj prekvapili aj samotných ekvádorských botanikov. „Takáto rastlina je v danej oblasti raritou. Našli sme ju v horských pralesoch pri meste El Angel,“ povedal Novému Času Milan Mišák z Botanickej záhrady Slovenskej poľnohospodárskej univerzity v Nitre. Botanici z mesta pod Zoborom boli v Ekvádore na pozvanie Katolíckej univerzity v Santo Domingo de Los Colorados. Počas pracovnej misie dopĺňali aj zbierku orchideí v miestnej botanickej záhrade, ktorú nedávno sami založili. V Ekvádore boli úspešní aj pred pol rokom. Vtedy sa im vydaril svetový unikát – za tri dni objavili takmer 400 nových druhov orchideí.“ – Svetový unikát, takýto článok. Každá veta. Na novinárov mal smolu aj Andrej Devečka, ktorý, bez predošlých skúseností, zrejme v snahe podporiť pestovanie mäsožravých rastlín na Slovensku, nevedel vysloviť politickú odpoveď, napríklad: „nebudem

sa k tomu vyjadrovať.“ „Všehovoriaci“ č l á n o k M á r i e Ta l l o v e j , P a ž r a v é krásavice, v bulvári Slovenka 40/2000 je však dobrým varovaním pre ostatných pestovateľov, ktorí by mali články o pestovaní radšej písať sami. Andrej totiž nemohol novinárku presvedčiť, že Nepenthes bicalcarata sa nepíše bicalcurata. Z článku vyberám: „Andrej získava niektoré druhy v semenách, iné v odrezkoch alebo rozmnožovaním v tkanivových pôdach (invitrokultúrach).“ „Lupienky reagovali na náš dotyk. Susedné pasce držali v zovretí malé mušky a v tučných kalichoch iného rastlinného druhu sa váľali mŕtve osy a pavúky. Dômyselné zariadenia vo vnútri i na povrchu týchto rastliniek si už podmanili ďalších pestovateľov – Andrejových kamarátov.“ Podobnými, slušne, aj keď s nedostatočnou expresivitou, povedané, nepresnosťami je presýtený celý článok. Normálne pôsobia len Andrejove citácie. Bežný človek si teda nemá z čoho vytvoriť správny názor na svet rastlín, svet ktorým je obklopený a na ktorom


Trifid 2004 / 3

je závislý. Je nepredstaviteľne veľkou chybou, keď priemerný človek považuje rastliny iba za zdroje bielkovín pre svoju výživu. Na urýchlené miznutie druhov reaguje iba minimum jedincov. Žiaľ, tak to tu potom na tejto planéte vyzerá. Na mieste je otázka, kde sa stala chyba. Kto je zodpovedný za tento stav? Možno sme to my, pestovatelia, lebo za dverami našich skleníkov sú dáta pre pospolitý plebs neprístupné. Vidíme, aké dáta sú predkladané verejnosti a len málo z nás, ktorým vyjadrujem česť, prehodnotia svoj čas v prospech celej populácie človeka, čo sa snáď aspoň trochu odrazí v biodiverzite. Algoritmus na zisťovanie pravdivostnej hodnoty textu teda zrejme neexistuje. Nemali by sme teda viac písať my, keď sú v tlači predkladané informácie z pochybných zdrojov? Nie je to naša morálna povinnosť, aby mala celá populácia možnosť získať autentické a reálne údaje? □ Výtvarné artefakty v článku © Michal Parvanov

7

Jak jsem klíčil semena Ibicella lutea

Zimování špirlic (s barevnou přílohou na straně VI)

PAVEL DOŠKO Tento rok, během jarní etapy Flóry Olomouc, jsem se setkal s kolegou a přítelem Honzou Novákem. Jak jsme se předtím dohodli, já jsem si měl vyzvednout výhru z fotosoutěže na Chramst!u, jejímž sponzorem je právě on a zároveň provést výměnu kytek. Původně jsme se domluvili, že já donesu několik jedinců D. adelae a na oplátku a jako výhru dostanu 2 malé darlingtonie. Bohužel jedna Honzovi ještě doma uhynula, a tak mi místo dvou darlingtonií

vzal zbylou jednu, ale přidal k ní rosnatky D. collinsiae, D. dielsiana spolu se semínky rosnatek D. brevifolia, D. burkeana a také dvě semena I. lutea, rostliny z čeledi Martyniaceae. Ihned, jak jsem přišel z výstavy domů, začal jsem sondovat po internetu, abych našel co nejvíc informací. Našel jsem několik rad pro vysévání, které jsem použil. Neměl jsem sice k dispozici kyselinu giberelovou, ale i bez ní semínka velmi dobře klíčí. Vzal jsem tedy plastovou

V naříznutém místě se objevuje kořen

Semeno v pokročilejším stádiu klíčení Fotografie k článku © Pavel Doško

8

Trifid 2004 / 3

MIREK SRBA misku, vyplnil ji několika vrstvami vaty a ze semínek jsem ostrým nožem sloupl černé osemení, aby zůstalo jenom samotné bílé semeno. U jednoho se mi sice podařilo nabrat na nůž i trochu z vnitřku semene, do hloubky cca 0,5 mm, ale evidentně to nevadilo. Položil jsem obě semena zbavená takto osemení do vaty a zalil jsem je trochou vody, aby byla vata mokrá, ale ne přemokřená. Poté jsem je uzavřel do PE sáčku a dal na teplé místo. Během čtyř dnů se na semeni, které se mi podařilo nožem částečně poškodit, začala zvětšovat část, kde k poškození došlo. Během pár dalších dní byl zde velmi zřetelný hlavní kořen a brzo i děložní lístky. Druhé semeno, ještě v době kolem 6. dne, evidentně stagnovalo, a proto jsem se rozhodl je popostrčit. Nařízl jsem je tedy podobným způsobem, jako jeho aktivnějšího sourozence a po dni a půl se daná část začala taktéž zvětšovat a začal se zde tvořit zřetelný kořen. Pokládám za možné, že popsané naříznutí u těchto rostlin pomáhá v klíčení, i když výzkum na dvou semenech rozhodně nemohu zobecňovat. V této chvíli jsem obě semínka přesadil do velkého květináče o průměru kolem 20 cm se substrátem o složení písek + rašelina + substrát pro pokojové rostliny v poměru 3:1:2 s přídavkem granulovaného hnojiva. To bylo všechno v pořádku, chybu jsem udělal, že jsem do květináče lil vodu jako by to nebyla Ibicella, ale malý bazén. Rostlinkám tedy uhnily kořeny a bylo po nich … Příští rok bych chtěl svou chybu zkusit napravit se semeny rostlin velice podobných, které patří rostlinám rodu Proboscidea, ale doufám také, že tento článek podnítí i někoho z Vás, aby si tyto obdivuhodně rychle rostoucí rostliny zkusil vypěstovat ze semen. □

Semeno bez osemení ( nenaříznuté )

V řadě starších Trifidů dokumentovalo několik autorů schopnost otevřeného venkovního přezimování S. purpurea, méně často též jiných druhů špirlic. Pan Aksamit ve svém článku o zimování MR (1/2004) ostýchavě podotýká, že na toto téma už bylo napsáno mnoho, a že jeho a další poznámky jsou nošením dříví do lesa. Já si to nemyslím a jeho článku si cením. Dokonce si myslím, že toto mimořádně praktické téma není dostatečně a spolehlivě dokumentováno, a tak bych rád předložil výsledky některých svých pokusů a jejich závěry pro studené, nebo dokonce venkovní přezimování špirlic. Jaké otázky dosud podle mého nebyly spolehlivě zodpovězeny? Jaká je skutečná tolerance severské S. purpurea ssp. purpurea vůči mrazu? Má v našich podmínkách rezervu, nebo přežívá naše zimy „nadoraz“? Je pravděpodobné, že náhodná extrémní zima zničí venkovní kultury tohoto druhu? Jaká je tolerance ostatních druhů rodu Sarracenia vůči mrazu? Jak se liší jednotlivé poddruhy v mrazuvzdornosti? Jak jsou na tom kříženci? Pro zimování špirlic venku je vhodné hluboké rašeliniště, které nepromrzá. Je též vhodné toto rašeliniště zakrýt, aby byla zajištěna stálá teplota a zamezilo se extrémním nočním výkyvům do mínusových hodnot. Pro ověření prvně zmiňovaných otázek jsem se rozhodl, že nechám vybrané adepty venku a uvážu jim „kouli na nohu“, abych tak ověřil, jestli snesou naši zimu i s jistým handicapem. Těmito adepty byly tříleté exempláře S. purp. ssp. purpurea (1 ks.) a S. (purpurea x leucophylla x purp. ssp. purp. var. heterophylla, tedy kříženec velmi podobný samotné S. p. ssp. purpurea. (viz barevná příloha). Jeden z rodičů (purpurea x leucophylla) má střední odolnost vůči mrazu, druhý z rodičů (pyl) pocházel z rostliny trvale rostoucí ve venkovním jezírku BZ v Liberci a zvládá tedy drsnou a dlouhou „ještědskou“ zimu. Rostliny jsem nechal v malých květináčích 7 x 7 x 9 cm (opak velkého hlubokého rašeliniště). Květináče jsem nechal v jednom ze svých malých skleníků. Kořenový bal ji tedy promrzal neomezeně a byly

vystaveny velkým výkyvům, jelikož se skleník přes den trochu ohřál a v noci klesala teplota neomezeně podle aktuálního počasí (jeden týden bylo i méně než –20° C). Z i m u p ř e ž i l y v š e c h n y r o s t l i n y. Kříženci, u nichž jsem předpokládal mezní teplotu přežití –10° C - -15° C, přežili zimu v lepší kondici než botanická S. purpurea. Možným vysvětlením je její původ z přímořské oblasti a tedy z mírnějšího klimatu (lokalita původu této rostliny se nalézá skutečně u moře – poloostrov Avalon, Kanada). Rostliny, zejména S. purpurea, vykazovaly na jaře zhoršený růst, což si vyžádalo přesazení do čerstvého substrátu. Při prohlídce jsem zjistil odumřelé části oddenku – pravděpodobně mrazem poničené oblasti. Závěry a praktické rady: S. purpurea ssp. purpurea a jí příbuzní kříženci jsou schopni přežít naši zimu, a to výrazně spolehlivě. Je vhodné zabránit výraznému promrzání substrátu (zapuštění v zemi, zakrytí). Vykazují-li rostliny na jaře špatný růst, je vhodné přesadit je do čerstvého substrátu, odstranit mrtvé hnijící části a umístit rostlinu na teplé a slunné místo pro rekonvalescenci. Dalším pokusem, který časově předcházel, bylo zimování velkého množství špirlic ve střední půdě, kde jsem odhadl minimální mráz na –5° C. V půdních prostorách byly rostliny umístěny od začátku listopadu do konce března, celkem tedy 5 měsíců. Do experimentu jsem zapojil všechny druhy a většinu jejich poddruhů a dále též široké spektrum kříženců. Předpokládal jsem, že většina rostlin toto přežije. Dále pak, že kondice rostlin během zimy a na jaře ukáže, jestli je několikastupňový mráz nad nebo pod hranicí přežití jednotlivých druhů nebo kříženců. Popřípadě též na této hraně. Při největším testování v roce 2002 dosáhly mrazy –3° C a většina rostlin tyto podmínky skutečně přežila. Některé rostliny jsem testoval i v dalších letech. Pro jednotlivé druhy jsem odhadl následující mezní teploty přežití v případě jejich přezimování v květináčích a bez jakýchkoliv zvláštních opatření. V uvedených hodnotách stojí za zmínku velmi výrazné rozdíly mezi jednotlivými typy



Trifid 2004 / 3

S a r r a c e n i a p u r p u re a . Z a t í m c o severská forma S. p. ssp. purpurea je vůči mrazu velmi tolerantní, pak jižní S. p. ssp. venosa var. burkii se ukázala jako nejcitlivější vůči mrazu ze všech špirlic vůbec. Velké rozdíly jsem pozoroval též mezi jednotlivými poddruhy S. rubra, která bývá obecně označována jako poměrně mrazuvzdorná. Poddruhy S. rubra ssp. wheryi a S. rubra ssp. alabamensis se ukázaly být vůči mrazu poměrně citlivé. (Pozor na to!) Velmi zajímavým zjištěním se ukázala být poměrně značná tolerance S. minor, včetně jižnější velké formy S. minor var. okefenokeensis. Kříženci vykazovali průměrné h o d n o t y. Z n á t e - l i p ů v o d v a š i c h kříženců a potřebujete vědět jakým nejnižším hodnotám je můžete vystavit, pak tuto teplotu spočítejte jako průměr výše uvedených hodnot. Příklad. S. leucophylla x purp. ssp. purpurea (–25+-5):2=-15. Nebo S. (purp. ssp. venosa x rubra ssp. rubra) x flava var. ornata. Nejprve p.v. x r.r. bude (–7+- 10):2=-9.(–9+-7):2=-8. Pouze kříženci S. psittacina vykazují o něco větší citlivost k mrazu, než bychom takto odhadli. Sarracenia alata -3° C - 0° C Sarracenia fava var. atropurpurea - 5° C – - 3° C Sarracenia fava var. cuprea - 7° C – - 5° C Sarracenia fava var. flava - 7° C – - 5° C Sarracenia fava var. maxima - 5° C – - 3° C Sarracenia fava var. ornata - 7° C – - 5° C Sarracenia fava var. rubricorpora - 5° C – - 3° C Sarracenia fava var. rugelii - 5° C – - 3° C Sarracenia leucophylla - 5° C – - 3°C Sarracenia minor var. minor - 10°C – - 5° C Sarracenia minor var. okefenokeensis - 10° C – - 5° C Sarracenia oreophila - 10° C – - 5° C Sarracenia psittacina - 5° C – - 3° C Sarracenia purpurea ssp. purpurea - 25° C – - 15° C Sarracenia purp. ssp. purp. var. heterophylla - 15° C – - 10° C Sarracenia purpurea ssp. venosa - 7° C – - 5° C Sarracenia purp. ssp. venosa var. burkii -3° C - 0° C Sarracenia rubra ssp. alabamensis -3° C - 0° C Sarracenia rubra ssp. gulfensis - 7° C – - 5° C Sarracenia rubra ssp. jonesii - 7° C – - 5° C Sarracenia rubra ssp. rubra - 10° C – - 7° C Sarracenia rubra ssp. wheryi -3° C - 0° C

U všech rostlin je nutné brát určité rozmezí, jelikož jsou výrazně ovlivněny přizpůsobením na konkrétní lokalitu, ze které pochází. Kříženci jsou pak podobně ovlivněni vlastnostmi svých konkrétních rodičů. □

9

portrét rostliny

Rosnatka Slackova (Drosera slackii Cheek) (s barevnou přílohou na straně II a III) ZDENĚK ŽÁČEK Tahle překrásná rosnatka z Jižní Afriky je vzdor své robustnosti, houslovitě vykrojeným listům bohatě posetým stopkatými žlázkami a rudému zbarvení, je-li vystavena přímým slunečním paprskům, poněkud opomíjeným a přehlíženým druhem. Teprve v roce 1987 ji popsal botanik M. Cheek a pojmenoval ji po již zesnulém Adrianu Slackovi, známém britském pěstiteli MR, který o MR též hodně publikoval, což může doložit i jeho kniha The Carnivorous Plants (Masožravé rostliny), která je k dispozici

v naší knihovně. Přízemní růžice listů, které vytváří, mohou mít v průměru až 8 cm a starší jedinci mohou tvořit kratičké pseudostonky. Z hlediska Studničkovy ekologické škály rosnatek lze rosnatku Slackovu jednoznačně zařadit mezi druhy nezatahující a světlomilné. Kdysi jsem od jednoho pěstitele získal statný exemplář, jehož některé listy se uzavíraly nad kořistí. Vyznačoval se právě tím, že už vytvářel pseudostonek, což se projevovalo ve formě jakési nizounké vícepatrové růžice

Tříletý exemplář D. slackii Foto © Mirek Srba

10

Trifid 2004 / 3

vytrvávajících listů, jež na sebe dosti těsně nasedaly. Když se po čase otevřely listy s kořistí, spatřil jsem exoskelety tučných švábů, jimiž je předešlý majitel s oblibou krmil. Ze svého pozorování vím, že tahle velká sousta zvládala rosnatka Slackova zcela bez obtíží a evidentně jí šly k duhu. Tento druh lze snadno rozlišit od jiných podle charakteristického tvaru listů, které jsou jazykovité a vykrojené do tvaru, jenž připomíná housle či kytaru. Další význačný znak nalezneme na spodině listů, kterou odívají přitisklé drsné rudě zbarvené chlupy. Na jaře dospělí jedinci vyhánějí až 40 cm vysoký květní stvol. Obvykle jeden, vzácněji dva. Květní stvol je hustě pokrytý krátkými stopkatými žlázkami. Vyrůstá od báze bočně a poté se zvedá kolmo vzhůru (podobně jako i u nás vzácně rostoucí rosnatka prostřední (D. intermedia)). Zakončuje ho typický jednostranný hrozen květních základů, z nichž se rozvíjejí tmavorůžově zbarvené korunní plátky květů o průměru až 2,5 cm. Tyčinky jsou bílé. Kdybyste chtěli rosnatku Slackovu navštívit v jejím přirozeném prostředí, museli byste se vydat až do Jihoafrické r e p u b l i k y. Ta m b y s t e j i n e j s p í š e nalezli v malých močálech pohoří Kleinsriviersberge Mountains a v oblasti jižního Kogelbergu, což je asi 70 – 100 km na jihovýchod od Kapského města. V uvedeném pohoří se nalézá typová lokalita popisovaného druhu. Vyskytuje se tam v bažinatých prameništích nejméně dvou vodních toků, často pospolitě s jinými druhy rosnatek (např. D. aliciae, D. admirabilis, D. capensis), s terestrickou bublinatkou Utricularia bisquamata a též s nemasožravou chejlavou druhu R o r i d u l a g o rg o n i a s, k t e r á s i s rosnatkami co do hojnosti stopkatých žlázek s kapičkami lepkavého slizu vůbec nezadává. V jižním Kogelbergu se vyskytuje podél řeky Palmiet a zdejší jedinci údajně vykazují užší listy než jedinci z východní oblasti. Oblasti výskytu rosnatky Slackovy těží celoročně z vlhkosti častých mlh, ale postihují je také periodické požáry. Ty sice nadzemní části rosnatek zničí, ale http://www.darwiniana.cz

Trichomy na spodní straně mladých listů. Foto © Mirek Srba

Na první fotografii je asi roční D. slackii po jarním přesazení 6.3.2004. Následují snímky z 12.4, 23.5., 6.7. a 21.8. Obrázky jsou výřezem ze života jedné rostliny. Celou (a nejen její) historii naleznete na adrese http://masozravky.termiter.cz. Fotografie © Michal Rubeš

brzy po nich raší nové rostliny ze silných drátovitých kořenů ukrytých hluboko v substrátu, kde jsou před žárem ohně solidně izolovány. Pěstitelsky se jedná o dost nenáročnou rosnatku s obdobnými požadavky, jaké vyžaduje i nejběžněji pěstovaná rosnatka kapská (D. capensis). Nejvhodnější je substrát namíchaný z rašeliny a trochy hrubozrnného křemičitého písku (cca 3 : 1). Květináč by měl být vyšší, aby se vyhovělo tendenci kořenového systému vrůstat do větších hloubek. Měl by být rovněž objemnější. Ve sbírkách pěstitelů MR lze často vidět pěkné exempláře tohoto druhu, ale jaksi miniaturizované v porovnání s jedinci, jimž se poskytnou rozměrnější nádoby. RVV postačuje v rozmezí 60 – 70 %. Nezbytné je slunečné stanoviště. Pod květináč umísťujeme podmisku s vodou, kterou doplňujeme dle potřeby. V zimním období lze podzálivku snížit, ale tak, aby substrát zůstával vlhký. V parných letních dnech dopřejeme rosnatkám Slackovým častější mlžení na list. Ač v její domovině teplota nikdy neklesá pod bod mrazu, v kulturách severněji žijících pěstitelů může takovou situaci nejen zažít, ale také ji úspěšně přežít na základě stejné strategie, s níž se v domovině vyrovnává s požáry. Stane-li se tedy, že vám rosnatku Slackovu umístěnou na parapetu sežehne nedopatřením mírnější mrazík, není to okamžitý důvod k jejímu

odepsání. Kořeny ukryté v substrátu nemusí být poškozeny a je tedy šance, že z nich po zajištění vhodnějších teplotních podmínek nanovo vyraší i několika jedinci. Propagace rosnatky Slackovy je možná a snadná vegetativně (kořenovými i listovými řízky) i reprodukčně, jsou-li k dispozici semena. Dosti frekventní výskyt téhle rosnatčí krasavice (2n = 40) ve sbírkách pěstitelů MR, jenž plyne z poměrné lehkosti její kultivace, by neměl vést k přezíravosti a zevšednění. Stále bychom měli mít na paměti, že jsme majiteli unikátu, jedinečné rostliny. Nikdy bychom neměli zapomínat na fakt, že my osobně máme vzácnou příležitost podílet se na záchově genofondu rostliny, která se z hlediska celosvětového kontextu vyskytuje jen na nepatrné plošné výměře se zvláštními podmínkami a už nikde jinde. Pro mnohé takto nazírané druhy a rosnatku Slackovu nevyjímaje platí následující poučka: Až se zase zajdete podívat, jak Vám rostou, čiňte tak pokaždé se stejně jasným vědomím úcty, s jakým byste pěstovali unikátní endemit třeba z nějaké krkonošské lokality. A pokud Vám rostou jako „plevel“, o to víc si toho považujte a s každou další vyrašenou či vyklíčenou rostlinkou nakládejte jako s předrahým přírůstkem, který by rozhodně neměl skončit v míse WC, ale ve sbírce jiného pěstitele, který tento druh zatím nevlastní. □

ZDROJ: GIBSON, R; A LIVING JEWEL FROM SOUTH AFRICA: CPN, DECEMBER 2000. http://www.darwiniana.cz

Trifid 2004 / 3

11

Fotografujeme rostliny digitálním fotoaparátem

nás vyplývá? Pokud chceme dosáhnout kvalitní fotografie velikosti A4, měl by mít fotoaparát čip s rozlišením přibližně 5 milionů pixelů. Základní konstrukce fotoaparátu je však téměř shodná. I ten digitální má objektiv, hledáček (často nahrazený nebo doplněný displejem z tekutých krystalů – LCD), vnitřní měření expozice, interní blesk, případně závěrku s nastavitelnými časy, clonu, atd. Určitou nevýhodou je jeho větší energetická náročnost. Používané zdroje se mezi jednotlivými výrobci liší, ale rozhodně počítejte s větší spotřebou. To může hrát roli na cestách – v pralese nebo na poušti si akumulátory těžko dobijete (i když už existují dostupné solární nabíječky). Bez zásoby nabitých akumulátorů se však na cestách neobejdete. Důležitou roli hraje samozřejmě stejně jako u klasického fotoaparátu objektiv. Zde jsou digitální příznivci trochu v nevýhodě – naprostá většina digitálních fotoaparátů má pevné o b j e k t i v y. D i g i t á l n í z r c a d l o v k y s výměnnými objektivy jsou stále bohužel velmi drahé, a tedy pro běžné uživatele nedostupné (pokud nejste ochotni investovat částky přes 50 000 Kč). Ale i tak si z nabídky vyberete. Kompakty obou tříd snesou srovnání a rozdíly jsou skutečně minimální. A tzv. poloprofesionální digitální zrcadlovky mají velmi kvalitní objektivy s širokým rozsahem (např. pokročilejší přístroje řady Minolta Dimage mají rozsah 28 – 200 mm), třebaže pevně zabudované do přístroje. U milovníka rostlin lze předpokládat, že si své kytičky bude chtít vyfotit také jak se patří zblízka. Zpravidla hovoříme o fotografii na blízko se zvětšením objektu přibližně do poměru 1:2 nebo makrofotografii, která zachycuje objekt ve zvětšení 1:2 až 5:1. Potřebujete tedy tzv. režim „makro“, který bývá na většině modelů běžně dostupný (některé mají dokonce tzv. „super makro“ mód, který umožňuje fotografování už od vzdálenosti 2 cm – velký praktický smysl to nemá, protože si objektivem dokonale stíníte). Vhodné

je větší rozlišení a objektiv s delším ohniskem (teleobjektiv), který má také závit pro filtry – snadno využijete běžné předsádky. Teleobjektiv koneckonců využijete v široké míře i při běžném fotografování. Schopnost makrorežimu bývá vyjadřována anglickým termínem „zoom“ (obvykle v násobcích možnosti zvětšení). U digitálních fotoaparátů je velmi důležité, zda jde o zoom optický nebo digitální. Zatímco v prvním případě jde o zvětšení optickými vlastnostmi objektivu a obrázek tedy odpovídá jeho kvalitě, v druhém případě jde o matematický přepočet, při kterém obrázek na kvalitě vždy utrpí (chybějící informace jsou prostě počítačem v přístroji spočítány – podobných výsledků docílíte i ve speciálních grafických programech). Nechci hanět výrobce, používané programy jsou sice kvalitní, ale přesto digitální zoom nedoporučuji běžně používat. Na výsledné fotografii, zejména větších rozměrů, to zpravidla poznáte. Pokud hodláte pořizovat kvalitní makrofotografie, měl by mít fotoaparát nastavitelnou clonu, abyste mohli řídit hloubku ostrosti. Z hlediska celkové ostrosti snímku je vhodné mít také k dispozici stativ. Významnou roli v makrofotografii hraje dobré osvětlení fotografovaného objektu. V interiéru lze většinou upravit osvětlení pomocí různých typů svítidel nebo vhodným rozmístěním odrazných desek. Samozřejmě lze dokoupit i různá profesionální zařízení. Zde přistupuje další výhoda digitálních fotoaparátů – možnost nastavit, respektive vyvážit bílou barvu – která nahrazuje do značné míry konverzní filtry klasické fotografie. Většina současných digitálních fotoaparátů má zabudovaný vlastní blesk. Nicméně při fotografování z malé vzdálenosti často nelze vestavěný blesk použít. Ideální je možnost využití makroblesku. Obrovskou výhodou digitální fotografie je ovšem okamžité elektronické zpracování obrazu ihned po jeho naexponování. Máme zde možnost

kontroly snímku ihned po naexponování na LCD displeji a pokud s ním nejsme spokojeni, můžeme jej vymazat a po změně parametrů provést expozici znovu. Tuto funkci ocení jak začátečníci, tak zkušenější fotografové, zejména při fotografování za speciálních podmínek, kdy žádná (ani profesionální) automatika nedokáže přesně nastavit expoziční podmínky a nastupuje zkušenost fotografa. Navíc můžeme jeden objekt naexponovat z několika úhlů a expozic a doma si v klidu vybrat tu nejlepší. Ano, už slyším klasické fotografy říkat: to dovede každý, to není žádné umění nacvakat desítky snímků a pak si vybrat, nemusíte přemýšlet, nemáte žádný cit pro obraz, kompozici . . . Ale pro začátečníky je to neocenitelná pomůcka, protože snímek je v elektronické podobě nic nestojí. A nakonec to ocení i nejeden profesionál (akorát to málokterý přizná). Důležitou pozornost si zasluhuje záznamové médium. Je celkem jasné, že klasický kinofilm zde nehraje žádnou roli. V digitální fotografii se používají zpravidla tzv. paměťové karty – na trhu je jich několik typů, díky soutěživosti výrobců. Zpravidla každý velký výrobce preferuje vlastní formát a ignoruje ostatní. Některé přístroje podporují formáty dva, drtivá většina však pouze jeden. Jakou kartu použijete, závisí pochopitelně na typu vašeho přístroje. Nicméně obecně platí, že fotoaparáty s vysokým rozlišením (5 milionů pixelů a více) vyžadují karty s velkou kapacitou. Snímek z takového přístroje může mít i 14 MB (běžná paměťová karta má kapacitu 128 MB, takže si snadno spočítáte, kolik se pak na ní vejde obrázků). Určitým řešením je samozřejmě komprese (elektronické zmenšení, opět výpočtem) naexponovaného snímku, kterou fotoaparáty v různém rozsahu nabízejí. Prvním stupněm komprese zpravidla získáte významně na velikosti (snímek má najednou kapacitu cca 1,5 MB), aniž by významně utrpěl na kvalitě. Další možností je pořízení karty s vysokou kapacitou nebo rovnou databanky. Obojí však není zrovna nejlevnější. Digitální fotografie předpokládá, že si snímky budete chtít dále upravovat. Pak se vaším nerozlučným druhem stává počítač. Nelekejte se však, není absolutní podmínkou. Dnes už můžete do digitálního minilabu přinést své záznamové médium (tedy kartu) přímo z fotoaparátu a minilab vám snímky

Trifid 2004 / 3



MAREK SVÍTEK

O klasické fotografii rostlin už bylo pospáno mnoho stran. O to méně však bylo věnováno času pólu opačnému a to je digitální fotografie. Protože jako zastánce digitální technologie nemohu opomenout fotografování digitální technikou, napsal jsem tento článek. Nebudu pochopitelně uvádět vyčerpávající technické údaje, abych doložil výhody a nevýhody jedné techniky vůči druhé. To ponechme povolanějším. Spokojím se pouze se základními specifikacemi a především poznámkami ve vztahu k fotografování přírody, zejména pak rostlin. Každý ať si pak udělá svůj úsudek sám. Digitální fotografie je v současné době velmi dynamicky se rozvíjejícím oborem. Hned na začátku však musím upozornit, že digitální fotografie nepředstavuje techniku zcela se překrývající s fotografií klasickou. Nicméně obecně platí, že finální výsledek, tedy fotografie, je často shodný (přesněji téměř shodný). Za určitých okolností ale nabývá jedna nebo druhá technika výhod. V čem se tedy shoduje nebo odlišuje digitální fotografie od klasické? Nejvýznamnější rozdíl vyplývá především z odlišného způsobu zaznamenání a dalšího zpracování obrazu. Digitální fotoaparát zaznamenává obraz elektronicky prostřednictvím speciálního čipu, klasický samozřejmě osvitem citlivé vrstvy filmu (pro technické typy podotýkám: ano, je to velmi zjednodušené). Z toho vyplývá i největší nevýhoda digitálního snímání, tj. zejména nižší obrazové rozlišení čipu oproti rozlišení kinofilmu (o svitkovém filmu nemluvě). Ale tyto rozdíly se rychle snižují a v amatérské oblasti již hrají minimální roli. Rozlišení kinofilmu je při srovnání s běžným snímacím čipem přibližně dvojnásobné. Běžné digitální fotoaparáty na současném trhu mají čip o rozlišení 3 – 6 milionů pixelů (obrazových bodů) a sáhneme-li hlouběji do peněženky, můžeme získat rozlišení i podstatně vyšší. Určitou roli hraje i konstrukce vlastního čipu. Co z toho pro

12

Agnata x esseriana - profil květu Fotografie © Marek Svítek

zpracuje až do finální podoby „klasické“ fotografie. Ale kdo by odolal možnosti si s obrázkem trochu pohrát a vylepšit si ho podle vlastní představy. Možností úprav je nepočítaně – každý grafický program umožňuje celou řadu obecných i speciálních postupů. Běžné grafické editory dodává často výrobce již s přístrojem. Pro praxi si však pamatujte následující zásady: 1) každý pořízený snímek byste měli uchovávat v originální, naprosto nezměněné formě (nejlépe vypálený na CD-ROM disku) a upravovat jen pracovní kopie, 2) u běžných obrázků provádějte jen drobné úpravy (jas, kontrast apod.), 3) nezasahujte příliš do barevnosti, barevný profil běžného monitoru zdaleka neodpovídá skutečnosti. Zpracované snímky si můžete i vytisknout. Domácí tiskárny (v dostupné ceně) již mají velmi dobrou fotografickou kvalitu výstupů. Přesto je výhodnější si snímky nechat zpracovat v profesionálním minilabu. Ony ty skutečně kvalitní tiskárny jsou přeci jenom drahé, nákladné jsou i kvalitní fotopapíry a také náplně do tiskáren, jejichž spotřeba u barevného fotografického tisku není zrovna malá. Pro lepší představu uvádím základní rozdělení digitálních fotoaparátů dostupných na našem trhu: 1. Amatérské fotoaparáty. Rozlišení čipu se pohybuje do 1,5-3 milionů Trifid 2004 / 3

pixelů. Mají běžnou výbavu jako klasické kompaktní fotoaparáty (často i některé rozšířené funkce). Jsou vhodné na cesty; obecně pořídíte kvalitní snímky do velikosti 9×13, maximálně 10×15 cm. 2. Poloprofesionální fotoaparáty. Rozlišení čipu se již pohybuje od 3 do 5 milionů pixelů. Objektiv mají pevně zasazený do přístroje, ale řada z nich má široký ohniskový rozsah objektivu. Funkčně jsou srovnatelné s klasickými fotoaparáty. Nechybí řada pokročilých funkcí. Vyšší rozlišení umožňuje velmi kvalitní snímky až do formátu A4. 3 . P r o f e s i o n á l n í f o t o a p a r á t y. Rozlišení se pohybuje od 6 do 10 milionů pixelů. Významným rozdílem je vyměnitelný objektiv. Z hlediska kvality pořízených snímků snesou téměř plné srovnání s klasickou zrcadlovkou. Je mi jasné, že jsem řadu údajů zjednodušil nebo vynechal. Smyslem tohoto článku ale není srovnat klasickou a digitální fotografii, respektive druhou podrobně popsat. Spíše jsem chtěl čtenářům předložil alternativu, podle mě velmi perspektivní, kterou můžete a nemusíte využít. Jsem si jistý, že digitální fotografie má budoucnost. Nacházíme se teprve na začátku dlouhé cesty, a třebaže digitální fotografie představuje v současnosti mírný luxus (pořád je přece jenom o něco dražší), přináší na druhou stranu řadu obrovských výhod. □

13

... a jiných botanických kuriozit

Borovice Coulterova (Pinus coulteri) (s barevnou přílohou na straně V) MIREK SRBA Vzpomínám si, jako by to bylo dnes, na poutavé přednášky pana profesora Křísy, který nám v prvním ročníku přednášel botaniku (systém cévnatých rostlin). Na jednu z lekcí donesl dvě krabice. Přednáška byla věnována nahosemenným. Souběžně s výkladem demonstroval pan profesor šišky cedru, sekvoje, smrku, modřínu a všechny posílal mezi nás. Postupně došel i k borovicím (Pinus), představil všechny naše druhy a též některé cizokrajné. A nakonec vytáhl asi jako čtyřkilový meloun velkou šišku nad kterou jsme vš ichni oněměli… „… tak toto je Pinus coulteri. Její šišky jsou vůbec největší na světě…“ Když dokolovala šiška ke mně, podstoupila téměř rentgenovou prohlídku, zda neobsahuje nějaké semeno. Smůla! Ale už tehdy jsem věděl, že tuto borovici musím mít… Pinus coulteri patří do podrodu Pinus a do sekce Trifollis – trojlisté. Jejími nejbližšími příbuznými jsou

severoamerické druhy P. sabiniana, P. torreyana a nebo borovice Jeffreyova (Pinus jeffreyi), která je běžně pěstována v našich parcích. Tento příbuzný druh je výrazně štíhlejší, vyšší, má menší šišky a velmi výraznou vůni, kterou někteří autoři připodobňují k pomerančové. Borovice Coulterova (Pinus coulteri) se vyskytuje v Kalifornii a Mexiku. Druh je endemitem relativně malého území a jednotlivé porosty nejsou příliš rozsáhlé. Největší populace tohoto druhu je známá z pohoří Mount Diablo, východně od San Francisca. P. coulteri roste na suchých, písčitých horských svazích v nadmořské výšce 300 - 2200 m.n.m. Místy je též pěstována v teplejších oblastech celého světa, zejména v USA a na Novém Zélandě. Strom dorůstá zpravidla výšky 10 – 12 m, což je v porovnání s naší nejznámější borovicí lesní (Pinus silvestris), sosnou, asi poloviční výška. Největší zaznamenaná výška stromu je 24 m. P. coulteri je svým

celkovým habitem podsaditější než sosna. Některé exempláře jsou přibližně stejně široké jako vysoké, což je jeden ze znaků který borovici Coulterovu odlišuje od příbuzných druhů borovic (např. P. jeffreyi) Celkový habitus P. coulteri dokumentuje fotografie pořízená v Kew Gardens v Londýně, na které stojím (kvůli měřítku) před 12 - 14 let starým exemplářem. Jehlice jsou uspořádané ve svazcích po třech. Jsou dlouhé 15 – 30 cm a široké přibližně 2 mm. Jehlice jsou rovné nebo mírně spirálovitě kroucené. Bazální pochva obalující jehlice je dlouhá 2 – 4 cm. Jehlice vytrvávají na větvích 3 - 4 roky. Mladé větve jsou výrazně šupinaté (viz barevná příloha). Borka je tenká, v mládí drsná a v dospělosti hrubě vrásčitá. Bezpochyby nejzajímavějším znakem druhu jsou obrovské šišky. Ty dozrávají dva roky. Jsou dlouhé až 35 cm, široké až 20 cm. V zeleném stavu mohou vážit přes dva kilogramy, v suchém stavu

Garth Milmine prodávající suvenýry turistům na Novém Zélandu

14

Trifid 2004 / 3


Šiška s propiskou Foto © Garth Milmine

téměř kilogram. Obsahují několik set semen opatřených křídlem. Semena váží 0,2 - 0,3 g a jsou opatřená 3 – 4 cm dlouhým křídlem (viz barevná příloha). V čem není P. coulteri rekordman? Její šišky jsou sice celkově největší a nejobjemnější, nejsou však nejdelší. Nejdelší šišky vytváří borovice Lambertova (Pinus lambertina). Její šišky jsou úzké a dlouhé až 60 cm! Tato borovice je též nejvyšší, dorůstá 50 –75 m. Je příbuzná u nás zplanělé borovici vejmutovce (Pinus strobus), jíž se velmi podobá (i ve tvaru šišek). P. coulteri může mít jehlice dlouhé až 30 cm, ale ani toto není rekord. Borovice bažinná (P. palustris) může mít jehlice dlouhé až 40 cm! A jak je to s pěstováním „největšího šiškovníku“? Všichni američtí autoři se shodují na tom, že tato borovice nepřežije velké mrazy. Jako hranice pro přežití se udávají teploty - 4° C až - 7° C. V žádném případě ne naši zimu. Nejblíže k nám pěstují P. coulteri na jižním Slovensku v arboretu v Mlyňanech. Tamní dospělý a plodný exemplář je před mrazy chráněn zástavbou. V dendrologické zahradě v Praze Průhonicích je též pěstován strom s označením P. coulteri. Jedná se však o mladý exemplář, a tak není zřejmé jestli se nejedná o křížence P. coulteri x jeffreyi, který je výrazně mrazuvzdornější a je znám jak z kultury tak z přírody. To je však pouze má osobní domněnka. Posoudit to bude možné až podle šišek. Své dva exempláře pěstuji ve velkých květináčích a každoročně je na zimu uklízím domů na půdu, kde zimují při teplotách od + 5° C do – 4° C. Přes léto jsou stromky umístěny na http://www.darwiniana.cz

slunném stanovišti ve skleníku, časem budou však pěstovány na otevřeném stanovišti. Substrát by měl být velmi vzdušný a zálivka mírná, jelikož kořeny P. coulteri jsou náchylné k uhnívání. Vy p l ý v á t o z p o v a h y p ř í r o d n í c h stanovišť. Osobně používám směs písku, perlitu a lesní hrabanky v poměru 1 : 2 : 1. Přirozenější substrát by obsahoval převahu písku. Přenášení velkých květináčů by však bylo velmi obtížné. Je tedy nutné volit kompromis mezi požadavky borovice a fyzickou hmotností substrátu. Na závěr si dovolím zmínit pár epizod z pěstování „šiškovníku“. Semena kalifornské borovice jsem získal po několika měsících brouzdání po internetu a psaní do celého světa. Získal jsem je z Nového Zélandu od Gartha Milmina. Tento student se živí prodejem obřích šišek pro okrasné účely (viz foto). 120 semen mi poslal zdarma a patří mu za to můj dík. Příchod obálky z Nového Zélandu jsem uvítal s neskutečným nadšením. Jenže jak se semena vysévají? Některé severoamerické borovice potřebují pro klíčení chladnou p e r i o d u , j i n é p o ž á r, z e j m é n a p a k některé kalifornské druhy. 40 semen jsem vysel společně se špirlicemi, 40

jsem stratifikoval 2 měsíce v ledničce a 20 jsem zkoušel nechat projít ohněm. Položil jsem na dlaždici 10 semen, hromádku asi 15 borovicových jehlic a škrtnul jsem sirkou. Zaplápolal plamínek a po minutě jsem mohl rozhrábnout – hromádku popela. Zpopelnění ani lednice se nesetkaly s úspěchem. Z 80 semen vyklíčilo pouze jedno, bez jakéhokoliv ošetření. Borovice se vyznačují velmi dlouhým hlavním kořenem, a to už od stádia semenáče. První semenáček jsem zasadil do půl litrové PET láhve. Za 2 týdny byla patrná špička kořenu na dně. Odřízl jsem dno a nastavil již 1,5litrovou láhev. Takto jsem nastavoval ještě několikrát. Na konci první růstové sezóny měřil semenáček 11 cm a jeho kořen dosahoval délky 105 cm… Druhý semenáč jsem získal o d v a r o k y p o z d ě j i o d p a n a R N D r. Miloslava Studničky. Oběma se v mých podmínkách daří velmi dobře. A co s nimi dál? Má představa je, že budu mít „větší“ bonsaje, které budu každoročně na zimu uklízet domů a používat je třeba jako vánoční stromeček. Ve stáří 15 let bych se teoreticky mohl dočkat šišek. □

Šupinaté letorosty Foto © Mirek Srba

Nejzajímavější webové stránky, které doporučuji navštívit: http://www.botanik.uni-bonn.de/conifers/pi/pin/index.htm http://homepages.ihug.co.nz/~bigcone/ http://waynesword.palomar.edu/coulter1.htm Trifid 2004 / 3

15

Dopis redakci

Darlingtonie (s barevnou přílohou na straně VI)

Jak snadno pěstovat...

MIREK SRBA Darlingtonie kalifornská (Darlingtonia californica) má pověst velmi náročné rostliny. Její pěstování rozhodně nelze doporučit začínajícím pěstitelům. Není však potřeba mít z této monumentální rostliny strach. Na začátek musím předeslat, že darlingtonie není rostlina, která by dlouhodobě prosperovala v bytových podmínkách. Darlingtonie vyžaduje dostatek světla. Nejlepších pěstitelských výsledků je dosahováno na vyloženě slunných stanovištích, přičemž rostliny je vhodné z jižní strany stínit. Rostliny mívají několik hodin přímého slunce ráno a večer a jižní stínění zabrání zbytečnému přehřívání. Relativní vzdušná vlhkost by měla být zvýšená, optimální je 70 - 90% RVV. Rosení je možné doporučit, není však podmínkou. Zálivka stejná jako u většiny MR. Květináče by měly dlouhodobě stát v misce s přibližně 1 – 2 cm vysokou hladinou vody. Na kvalitu vody nejsou darlingtonie mimořádně citlivé, dobře snáší i středně tvrdou vodu. Podstatnou podmínkou pro dobrý růst darlingtonií je velmi propustný a vzdušný substrát. Základní substrát je směs vláknité rašeliny, křemičitého písku se středně velkými oblázky (3 – 10 mm) a hrubozrnný perlit (též 3 – 10 mm). Poměr asi (2 : 1 : 1). Druhou složkou je drenáž, která je směsí pouze písku (oblázků) a (perlitu) – v poměru 1 : 1. V případě mladých rostlin, které sázíme do menších květináčů, by měla být vrstva drenáže vyšší než obvykle (2 – 3 cm). U vyšších rostlin se osvědčilo utvořit vrstvy substrátu a drenáže přibližně po 4 – 5 cm. Odspodu se tedy střídá drenáž, substrát, drenáž a vrchní vrstva substrátu. Takové uspořádání vytváří množství vzduchových prostor a umožňuje dostatečný přísun kyslíku ke kořenům. Vršek substrátu obkládáme živým rašeliníkem. Rozmnožování je možné provádět výsevem. Oproti špirlicím mají darlingtonie výhodu samosprašnosti. Můžeme tedy získat dostatek kvalitních semen z jediné rostliny. Nejlépe se osvědčilo vysévat je rovnou na povrch nadrobno rozsekaného rašeliníku.

16

Foto © Mirek Srba

Rašeliník je nutné důkladně rozsekat, jinak přeroste a zadusí malé semenáčky. Ty přesazujeme ve velikosti přibližně 1 cm do výše popsaného substrátu. Nejvýhodnějším způsobem rozmnožování je však množení vegetativní. To provádíme buď stejně jako u špirlic – dělením velkých trsů, nebo pomocí tzv. stolonů. Darlingtonie se vyznačují unikátní schopností vytvářet dlouhé podzemní výhony (dlouhé 10

– 20 cm), na jejichž konci vyrůstají malé rostliny. V tomto směru připomínají darlingtonie úporný zahradní plevel, bršlici kozí nohu. Jedna z darlingtonií, které pěstuji, se takto dokonce množí s obdobnou intenzitou. Rostliny vytvořené z konců stolonů na jaře měří už na podzim 5 – 12 cm a mají dobře vyvinutý kořenový bal. Můžeme je oddělovat buď ještě na začátku podzimu, nebo až na jaře. Podzimní oddělování je méně výhodné pro samotné oddělky, na druhou stranu ale nehrozí poškození mladých výhonů v jarním období. Zimování darlingtonií by mělo být velmi chladné. Optimální teplota v zimě je 0 - 10° C. Takto nízkým teplotám by měly být rostliny vystaveny alespoň několik týdnů. Méně intenzivní chlad může být nedostatečný. Darlingtonie jsou částečně mrazuvzdorné. Odolnost vůči mrazu se však nepochybně liší podle původu rostlin. Vystavovat tedy mrazu cenné sbírkové exempláře je poměrně riskantní. Pěstováním darlingtonie při výše popsaných podmínkách kopírujících podnebí mírného pásu se dosahuje dobrých výsledků v mnoha sbírkách. Láčky rostlin dorůstají značných rozměrů, v mé sbírce téměř 40 cm. □

Te n t o p ř í s p ě v e k j s m e o b d r ž e l i (24.2.04) skutečně ve formě dopisu a jako takový jej po menších stylistickogramatických úpravách otiskujeme. Kolegovi L. Rozsypalovi touto cestou děkujeme, že si vzal přispívání do „T“ k srdci. POZN. REDAKCE Vážená redakce, úvodem bych vás chtěl pozdravit a také se omluvit, že jsem v DARWINIANĚ už rok a stále jsem neposlal žádné příspěvky, což se pokusím vynahradit právě v tomhle dopise. Posílám rovněž nějaké snímky. Nejprve vám popíšu, jak jsem začal a dále bych se chtěl zeptat na pár užitečných rad.

Obr. 1

Darlingtonie a studená voda... Jedním z příběhů, který se k darlingtonii váže je nutnost průtoku studené vody přes její kořeny. Tento požadavek byl odvozen z pozorování na přirozených lokalitách, kde darlingtonie často rostou ve štěrkovitém substrátu okolo horských potoků. (Studnička 1984). První úspěšné pokusy jak u nás tak ve světě byly opravdu uskutečněny jen za podmínky, kdy čerpadlo zajišťovalo tok velmi chladné vody, tak aby protékala substrátem. Takové opatření je však velmi nákladné a technicky náročné. Postupem času se však ukázalo, že stačí, když zajistíme, aby se substrát nepřehříval a jeho teplota nestoupala výrazně nad 20 nebo 25 stupňů. I toto však lze dodržet ven velmi těžko. Ve sbírkách katedry fyziology rostlin PřF UK se však postupem času začalo dařit pěstovat darlingtonie bez chlazení a jiných opatření. V čem je ono kouzlo? Pravděpodobně ve velmi vzdušném substrátu. Pro kořenový systém rostlin možná není důležitý samotný chlad, ale dostatečné zásobení kořenů kyslíkem. Většina mokřadních rostlin vyvinula velmi složitá anatomicko fyziologická přizpůsobení, jak transportovat kyslík z nadzemních částí do kořenů, které jsou jinak zapuštěny v bezkyslíkatém bahnitém substrátu. Darlingtonie toto pravděpodobně neumí. V přírodě okysličuje kořeny studená voda z horských potoků. Takovou situaci můžeme napodobit drahým zařízením nebo příslušným uspořádáním substrátu. Viz článek. Trifid 2004 / 3


Je mi 19 let a bydlím v Polici nad Metují. S pěstováním MR jsem začal asi v 15 letech. Tehdy jsem si přál nějakou MR, protože mě hrozně udivovalo, jak si tyhle jedinečné rostliny osvojily schopnost lapání hmyzu, ale v podstatě jsem o nich moc nevěděl. Mé zkušenosti se rovnaly nule. Ostatně, nějak se začít vždycky musí. Matka mi zpočátku zakoupení „masožravky“ nechtěla dovolit. Tvrdila, že na to nemáme vhodné podmínky, a že máme málo místa. Bydlíme totiž v paneláku. Jednou jsem se zašel u nás ve městě jen tak podívat do květinářství. Krátce po vstupu jsem se zarazil, protože jsem nemohl uvěřit vlastním očím: měli tam nádhernou masožravou láčkovku druhu Nepenthes alata! Hned jsem si umínil, že si ji musím koupit. Rychle jsem se vrátil domů, abych si na ni, bez vědomí matky, vyzvedl z pokladničky http://www.darwiniana.cz

peníze. Napoprvé se o malou útratu nejednalo. Stála mě kolem 300 Kč. Když jsem později matce sdělil, že jsem si tuhle láčkovku koupil, sice zrovna moc nadšení neprojevovala, k pěstování rostlin totiž nijak valný vztah nemá, ale nic už se dělat nedalo. Zpočátku jsem ji přechovával normálně v bytě s nízkou RVV vzduchu, což jí pochopitelně nijak nesvědčilo. O pár dní později jsem si v knihkupectví zakoupil knihu Masožravé rostliny od Ing. Z. Ježka a ihned ji celou pročetl. Tak jsem byl zase o něco moudřejší. Dočetl jsem se, že jsou láčkovky náročnější MR, protože potřebují velmi vysokou RVV vzduchu, které je možné dosáhnout umístěním rostlin do větší akvarijní nádrže, anebo do skleníkového prostředí. Protože jsem žádné akvárium neměl, vyrobil jsem si ze součástek stavebnice Merkur železnou konstrukci, kterou jsem potáhl igelitem a právě do tohoto „igelitového akvária“ svou rostlinu umístil. Přesto jí po čase začaly zasychat láčky a já tak poznal, že něco nebude v pořádku. Bohužel, bylo už pozdě. Než jsem se nadál, rostlina přestala vytvářet láčky a nadále tu a tam vytvářela jen čepele, sice s úponkami, ale bez láček! Než zašla, vydržela mi asi tak půl roku. Hrozně mě tahle první zkušenost zklamala, ale nejde o nic, co by s pěstování MR i jiných rostlinných druhů nesouviselo. Nevzdal jsem se. Strýc je sklenář a tak jsem ho požádal o zhotovení akvária o rozměrech 45 x 45

Obr 2

Trifid 2004 / 3

cm. Když byla nádoba hotová, sehnal jsem si kdesi novou rostlinu stejného druhu láčkovky - N. alata. Umístil jsem ji dovnitř a často ji rosil. Chvíli se jí v akváriu dařilo, ale časem, jak se začal krátit den, opět přišla o většinu láček, a proto jsem si zakoupil speciální zářivku se speciálním světelným spektrem – svítí fialově a simuluje paprsky slunečního záření. Žádné zvláštní zlepšení stavu své láčkovky jsem ale nepozoroval. I tahle rostlina mi časem zašla. Z toho jsem usoudil, že příčiny nebudou souviset jen se vzdušnou vlhkostí, ale snad i s osvitem, zálivkou, teplotou atp. Nechal jsem si od strýce vyrobit ještě jednu nádrž, o něco menší než první,

Obr. 3

a v Novém Městě jsem zakoupil opět láčkovku N. alata, protože jiné druhy jsem prodávat nikde neviděl. Stála asi 600 Kč. Postavil jsem ji do akvária, dopřál jí více světla, začal jsem ji zalévat dešťovou vodou a výsledky se zlepšily. Láčky na rostlině sice nezvadly, ale po čase jsem zjistil, že nevytváří žádné nové. Napadlo mě, že bych ji mohl přemístit i s akváriem do ložnice s jižní expozicí. Na okno jsem přilepil igelit, aby rostlinu slunce nespálilo, a výsledky byly po krátkém čase výborné. Začala znovu tvořit láčky, které se krásně vybarvily tak, jak mají. Letní teplota v nádrži dosahovala až 35° C, což rostlině vyhovovalo. Po nějaké době jsem si k ní přikoupil ještě jeden exemplář (viz snímky: 1 takhle vypadaly před přemístěním, 2 po přemístění se láčky nádherně vybarvily). Do druhého akvária jsem si přikoupil opět další láčkovku, kterou jsem s velikými láčkami zakoupil tentokrát v Liberci. Velké láčky jí dlouho nevydržely (foto č.3), všechny do měsíce odumřely, ale časem vytvořila tahle rostlina odnože,

17

Obr. 4

na nichž se znovu začaly vytvářet drobnější láčky. Moje sbírka se rozrostla ještě o pár dalších láčkovek, z nichž jednu jsem si vyprosil u tety z Prahy. Ukázala mi zubožený exemplář hybridní N. x ´Mastersiana´, konečně něco jiného než N. alata! Tak dlouho jsem tetu přemlouval a tvrdil jí, že má moc suchý vzduch, že ji má špatně umístěnou, až mi ji nakonec dala (viz foto č. 4). Takhle vyhlížela zpočátku, teď vypadá úplně jinak – skoro na každé listové čepeli je na úponce láčka. Dobré výsledky s pěstováním láčkovek mě začaly uspokojovat. Ve sbírce mám v současnosti 5 láčkovek. Rád bych jich měl víc, ale podmínky panelového bytu mi to nedovolují. Kromě láčkovek jsem si do sbírky časem pořídil rovněž mucholapku podivnou (Dionaea muscipula), nikterak

Obr. 5

18

náročnou a každoročně kvetoucí stejně jako jeden blíže neurčený druh rosnatky a tučnice. Pořídil jsem si také 8 druhů špirlic. Přes léto jsem všechny vyjmenované druhy pěstoval venku a dařilo se jim. Dvě ze špirlic mi dokonce kvetly. Jednu jsem zakoupil už v květu a druhá mi po dvouletém úsilí vykvetla tedˇ v zimě! Na zimu je přemísťuji do ložnice k oknu, ale moc dobře se jim nedaří a já s netrpělivostí čekám, až je budu moci přemístit ven, aby se konečně vzpamatovaly, protože každoroční zimování přináší velké ztráty, letošní

Osobně si myslím, že by to snad mohlo být nedostatkem světla a pak také asi tím přelitím. Ještě bych se vás chtěl zeptat, jak je možné, že se mé mucholapce ani přes léto pasti moc nevybarvily, i když na cedulce, s níž jsem tento exemplář koupil, byl vyobrazený jedinec s tmavě rudými pastmi (viz obr. č.5). Dalším dotazem bych se chtěl dozvědět, kde by se daly sehnat nějaké pěkné MR – hlavně špirlice, mucholapky, rosnatky a tučnice. Na druhy těchto rodů bych ještě nějaké to místečko našel. U nás v okolí se moc dobře shánět nedají, a když na ně náhodou přijdu, jsou dost malé a podle mého značně předražené. Především mám zájem o nějaké nové špirlice. Nevíte o nějakém specializovaném obchodu, popříp., nemohli byste mi zaslat přímý kontakt na některého specializovaného pěstitele? Nejlépe někoho, kdo pochází z mého okolí, ale moc nadějí do toho nevkládám. Už jsem si zkoušel objednat rostliny i přes Internet, ale moc spokojený jsem nebyl. Nejlepší je, když rostliny vidím a mám možnost si z nich sám vybrat.

Obr. 6

zimu vůbec největší. Rád bych se vás proto zeptal: Na obr. č. 8 je vzhled S. leucophylla z letního období, obr. č. 9 ji zachycuje v zimním období. Už jsem ji vyhodil. Podobně jsem musel naložit se špirlicí na obr. č. 10 a nejvíc mě zklamalo, že jsem přišel o druh S. minor na obrázcích č. 11 a 12. Nevíte, co se jim stalo? Na podzim jsem je dal za okno a omezil zálivku, ale po čase se na substrátu stejně objevila plíseň, kterou jsem marně odstraňoval. Ze substrátu také vyletovaly mušky. Faktem je, že jsem byl na 14 dní mimo domov a rodiče rostliny přelili i přesto, že jsem jim o zálivce poskytl patřičné instrukce. Po návratu domů jsem dbal na sníženou zálivku a nakonec substrát i vyměnil, třebaže vím, že se to nemá. Bohužel, pozdě. Při přesazování jsem zjistil, že čtyři z osmi špirlic mají uhnilé krčky. Nevíte, co je příčinou? Kořenová soustava byla ve vlhku, ale v horní pasáži jsem dbal, aby zůstávala suchá. Myslíte, že došlo k napadení nějakým druhem plísně? Poraďte, čím by to mohlo být. Trifid 2004 / 3

Obr. 8

Milý Lukáši, Pokusím se stručně odpovědět na Tvé otázky, i když jsem si vědom že stručnost může být na škodu sdělení. Ad. Odumřelé láčkovky: Myslím si, že na vině byl nevhodný substrát, se kterým se láčkovky v obchodech prodávají. Obvykle to bývá čistá rašelina, zatímco láčkovky vyžadují vzdušný epifytický substrát, viz Trifid 1/2004. V utažené rašelině uhnijí kořeny a rostlina odumře. V zimním období láčkovky většinou pasti nevytvářejí, jelikož umělé světlo většinou nestačí. Ad. Odumřelé špirlice a uhnilé oddenky: Hniloba oddenků je široká a spletitá

problematika, které se snaží zabránit každý pěstitel špirlic. I v mé sbírce každoročně vezme za své kolem deseti rostlin, ale to je méně než 1 % z celkového počtu rostlin. Tvá opatření mi připadají příliš krkolomná a vzhledem k tomu, že Ti odumřela polovina rostlin, nebyla ani účinná. Špirlice mohou stát ve vodě celoročně a i vršek substrátu může být stále mokrý. Nejčastějším důvodem k uhnívání rostlin přes zimu je jejich nedostatečné oslunění v létě. Špirlice vyžadují sluneční úpal a pokud jej nemají, jsou nevyzrálé a náchylné k plísním. Dále se k tomu může přidat vysoká RVV, která u špirlic stačí 50 –70 %. Takže to chce větraný vzduch. Také si musíš ohlídat, aby neměly špirlice v zimě tepleji než v létě, to znamená nesmí pod nimi být zapnuté topení. Optimální teplota je 5 - 15° C. Podle mušek (smutnice), které zmiňuješ, bych však jako nejpravděpodobnější příčinu viděl opět substrát. Jakou rašelinu používáš? Koupíš-li si nějaký rašelinový substrát, pak se jedná o dohnojenou směs, která v mokru začne zahnívat. To se líbí smutnicím, jejichž larvy se rozkládající hmotou živí. Jejich výskyt není příčina, ale průvodní jev Tvých problémů. Musíš si tedy koupit čistou, neupravenou, rašelinu. Jejímu zahnívání dále předejdeš, když do ní přimícháš velkozrnný perlit a hrubší písek. Směs tak bude vzdušná a nebude se rozkládat.. Ad. Nové MR. Největší sbírku špirlic u nás mám nejspíš já a jsi srdečně zván. Abych nedělal reklamu jen sobě, pak Tě odkážu rovněž

Obr. 10

na pana Sedláčka z Prostějova. Ten se rovněž věnuje tučnicím. V tučnicích je též velký machr Jan Flísek, který vyšlechtil velké množství unikátních a zajímavých kříženců. Existují samozřejmě i další specializovaní pěstitelé. Od těch jmenovaných však seženeš nové kvalitní MR nejsnáze. Pokud by ses rozhodl pro návštěvu mé sbírky, pak je nejlepší doba od června do září. V dubnu jsou mé rostliny v žalostné kondici, protože vyzimovat sbírku 300 „druhů“ o několika tisících kusech v jednom domečku je velký problém. Ad. Odnože láčkovek. Když bude odnož dlouhá alespoň 10cm, můžeš ji odříznout a zakořenit jako klasický řízek, viz Trifid 1/2004. MIREK SRBA

Obr. 7

Poslední dotaz: proč láčkovky vyhánějí malé odnože, jak se dají oddělit, jak dosáhnout pěkného zbarvení láček a jaký substrát pro MR doporučujete. Z mé strany prozatím vše a odpověď bych velmi uvítal. Členský příspěvek pošlu co nevidět, protože se mi TRIFID velmi líbí a jsou v něm zajímavé články. Doufám, že se zase někdy přinutím a zase vám napíšu. S pozdravem, drobný pěstitel

Fotografie k článku © Lukáš Rozsypal

LUKÁŠ ROZSYPAL http://www.darwiniana.cz

Obr. 9


Trifid 2004 / 3

19

krátké příspěvky

Rašeliniště Již tisíciletí přináší rašeliniště lidstvu užitek. Rašelina byla používána jako hnojivo i palivo. Konzervační schopnosti rašeliny z ní učinily úžasný zdroj informací o minulosti. Fauna a flóra rašelinišť představuje cennou a unikátní součást přírody. Hlavním faktorem pro vznik rašelinišť je vlhké klima. Proto rašeliniště obvykle vznikají v proláklinách terénů nasycených vodou. Procesy přeměny rostlin zde probíhají bez přístupu kyslíku, a proto se rostliny nerozkládají, ale přeměňují na rašelinu. Zbytky vegetace zůstávají v rašelině ve velmi málo porušeném stavu, často jsou zachovány úplně. Proto v rašeliništích můžeme najít zakonzervované plody, semena či pylová zrna, které do ní napadaly před několika tisíci let. Tyto zbytky poskytují cenné informace o m i n u l o s t i k r a j i n y. Č a s t o j s o u v rašeliništích nalezeny i lidské pozůstatky, z kterých mohou následně čerpat nové poznatky antropologové. Vědci mohou pomocí poznatků z rašelinišť získat informace o klimatických změnách planety, na jejichž základech pak mohou předvídat i případné budoucí klimatické změny. V dobách dřívějších sloužila rašelina k topení místo dřeva či uhlí. Sedláci ji těžili v blocích a nechávali následně vysychat u svých domů. V některých zemích slouží rašelina k tomuto účelu dodnes. Dnešní využití rašeliny je především v zahradnickém průmyslu, i když její kvalita je v sítích českých obchodů velmi různá. V rašeliništích se nachází velmi málo živin, a proto zde rostou zcela specifické rostlinné druhy, které dokázaly tento handicap překonat. Některé rašeliništní rostliny žijí v symbióze s bakteriemi, jiné doplňují dusík z uloveného hmyzu (to jsou všem nám dobře známé masožravé rostliny). Dominantní rostlinou jsou různé druhy mechů z rodu rašeliník (Sphagnum). Tento mech dokáže nasátím vody znásobit svoji hmotnost 20 – 40 x oproti stavu při vyschnutí. Odumřelý rašeliník vytváří tzv. sphagnovou rašelinu, která se během staletí kupí na sebe. Ze zajímavých živočichů bychom mohli na rašeliništích najít např. jespáka obecného, vodouše severského případně mnohé druhy vážek. Vlivem činnosti člověka postupně

20

dochází k ničení těchto cenných přírodních lokalit. Zkázou pro rašeliniště je především strojová těžba, odvodňování, zalesňování a přeměna na pastviny. Například v Německu bylo před začátkem velkoplošného vysoušení téměř 5% plochy pokryto rašeliništi, kdežto dnes se dochovaly pouze zmrzačelé zbytky. Jako zcela unikátní přírodní ekosystém vyžadují rašeliniště od člověka takovou pozornost, aby zůstaly zachovány i pro další generace. JAN NOVÁK

Biodiverzita rašelinišť Rašeliniště je ojedinělým biotopem a útočištěm mnoha ohrožených druhů rostlin i živočichů. Rámcově je dělíme na horská, přechodová a nížinná a typem na vrchoviště či slatiniště. Z doby ledové zde zůstaly tzv. glaciální relikty. Patří k nim např. žluťásek borůvkový (Colias palaeno), nebo tetřívek obecný (Lyrurus tetrix), linduška luční (Anthus pratensis) či myšivka horská (Sicista betulina); z rostlinné říše pak např. kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia), šicha černá (Empetrum nigrum), klikva bahenní (Oxycoccus palustris) a bříza zakrslá (Betula nana). Fauna i flora je místně specifická, ale přesto se pokusím zobecnit výčet druhů na typické představitele: v nejmokřejších částech můžeme najít ďáblík bahenní (Calla palustris), vachtu trojlistou (Menyanthes trifoliata), o s t ř i c e ( C a re x ) , b l a t n i c i b a h e n n í (Scheuchzeria palustris), plavuňku zaplavovanou (Lycopodiella inundata), violku slatinnou (Viola stagnina), všivec bahenní (Pedicularis palustris), toliji bahenní (Parnassia palustris), plstnatec rašelinný (Helodium blandowii). Na sušších místech výběr zástupců čeledi v ř es o v co v itý ch - k lik v u žo r av in u (Oxycoccus palustris), rojovník bahenní (Ledum palustre), vlochyni bahenní (V. uliginosum). Tam, kde rašeliniště přechází do podmáčených luk se nacházejí další druhy jako tužebník, zvonečník, rdesno, vrbina, smldník bahenní, různé druhy trav a sítin, koprník štětinolistý (Meum athamanticum) či hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea). Vstavačovité zastupují např. hlízovec Loeselův (Liparis loeselii), prstnatec Fuchsův (Dactylorhiza fuchsii), Trifid 2004 / 3

vstavač kukačka (Orchis morio) atd. Typickými zástupci přizpůsobených masožravých rostlin jsou např. rosnatky (Drosera), tučnice (Pinguicula) či bublinatky (Utricularia). Živočišná říše je zastoupena různými ptáky (v některých oblastech i vzácnými vodními druhy ptáků). chřástalem vodním (Rallus aquaticus), bekasinou otavní (Gallinago gallinago), skorcem vodním (Cinclus cinclus), moudivláčkem lužním (Remiz pendulinus); obojživelníky a plazy - rosničkou zelenou ( H y l a a r b o re a ) , č o l k e m h o r s k ý m (Triturus alpestris) a zmijí obecnou (Vipera berus). JANA RUBEŠOVÁ

Moje sbírka N. x hookeriana (s barevnou přílohou na straně V) V následujícím článku bych vám chtěl představit jednu z nejhezčích láčkovek mé „panelákové“ sbírky. Něco o původu a prvenství této láčkovky: N. x hookeriana je přirozeným křížencem nížinných druhů N. ampullaria a N. rafflesiana. Určitou dobu byla mylně považována za N. rafflesiana, protože její dolní láčky jsou na první pohled velice podobné. Údajně byla první láčkovkou z Bornea pěstovanou komerčně (1841) a první láčkovkou vůbec, která v umělých podmínkách vykvetla (1847). Rodiče a charakteristické rysy: Jako každý kříženec i N. x hookeriana zdědila od každého rodiče část genů a výsledkem je něco „mezi“. N. rafflesiana se vyznačuje obústím kapkovitého tvaru a širokým trojúhelníkovým až kulatým tvarem víčka, překrývajícím celé obústí. N. ampullaria se vyznačuje obústím kruhového tvaru a velice úzkým víčkem eliptického, někdy až obdélníkového tvaru, nepřekrývajícím obústí. N. x hookeriana má tvarem obústí blíže k N. ampullaria, avšak není až tak zakulacené a vystouplé v horní části směrem k víčku. Tvar víčka je eliptického tvaru, dvojnásobně i více širší než u N. ampullaria, ale užší, než u N. rafflesiana.

hybrida, které pěstuji již třetím rokem ve vitríně s umělým osvětlením, při RVV kolem 70 - 80%. Experimentálně jsem obě láčkovky zasadil do různých substrátů. Jeden tvoří živý rašeliník a druhý kokosová vlákna s malým množstvím rašeliny, která zprostředkovává přísun vody, neboť kokosová vlákna vodu téměř nesají a jsou tam spíše kvůli provzdušnění. Rostliny mlžím jen občas a květináče stojí v podmisce, kde je neustále kolem 0,5 cm vody. Po 3 letech mohu konstatovat, že růst obou rostlin je v podstatě stejný a v této době vytvářejí boční výhony. Přikrmuji je buď hmyzem případně solí pro tkáňové kultury Murashige & Skoog. Jelikož se jedná o velmi nenáročnou láčkovku, s kterou jsem nikdy neměl problémy, mohu ji vřele doporučit i ostatním začínajícím pěstitelům. MILOŠ ŠULA

Jak jsem zničil puklice

kterém byla lebka se zkříženým hnáty, bylo mé rozhodnutí konečné. Doma jsem si připravil roztok doporučené koncentrace a vybral jednu testovací kytku (tou dotyčnou hrdinkou byla S. flava v. flava). Již po několika hodinách bylo jasné, že puklice nemají šanci. Otázkou však zůstávalo, jak si poradí dotyčná špirlice. Jelikož během týdne, kdy jsem kytku důkladně sledoval, nedošlo k žádným změnám a moje sára si dál vesele rostla, rozhodl jsem se, že přípravek budu plošně aplikovat a ošetřím celou svoji sbírku (včetně mucholapek a láčkovek, na kterých byly puklice také občas pozorovány). Při aplikaci jsem se snažil o důkladné ošetření všech částí rostlin. Zejména u S. psittacina a S. purpurea to bylo velmi obtížné vzhledem ke stavbě jejich listů. Postřik jsem z preventivních důvodů ještě 2x opakoval (vždy po týdnu). Vzhledem k osobním dobrým zkušenostem s přípravkem ACTELLIC 50 jej mohu doporučit každému, kdo má podobný problém a rád by se zbavil puklic či jiných škůdců.

Jak ji pěstuji: Celkem vlastním 2 rostliny tohoto

Nevím, jak Vás, ale jednou z věcí, které mě dokáží pořádně rozčílit, je skutečnost, že moje miláčky (myslím tím masožravky) něco užírá. Ještě navíc se těmto žroutům říká vznešeně škůdci (pro mě jsou to hnusné potvory, které si nezaslouží žádného slitování). Škůdcem číslo jedna v mé sbírce masožravek jsou puklice, se kterými zápasím už poměrně dlouhou dobu. Puklice, jak známo patří mezi hmyzáky, kteří sají rostlinné šťávy. Samice jsou bez křídel a povrch jejich těla kryje vrstvička vosku, což je skutečnost, která z nich činí vysoce odolné tvory. Při jedné ze svých pravidelných prohlídek své sbírky a především při pohledu na chudinky špirlice, na kterých si opět mohutně hodovaly puklice, jsem se definitivně rozhodl, že s těmito hnusnými breberkami ve své sbírce skoncuji. Rozhodnutí je věc jedna, ale samotná realizace to už bylo trošku složitější. Vědom si vysoké odolnosti puklic, rozhodnul jsem se použít chemii nejtěžšího kalibru. Vydal jsem se do nejmenovaného obchodu a slušně požádal prodavače o radu. Onen dotyčný muž několikrát pokrčil rameny (byl to člověk na svém místě), čímž mě ujistil, že rozhodnutí je plně v mých rukou. Při prohlídce regálu můj pohled sklouznul na přípravek ACTELLIC 50. Když jsem potom studoval příbalový leták, na

Diskuzní fórum, které je především díky zásluze kolegy Michala Rubeše k dispozici na webových stránkách Darwiniany na adrese http://forum. darwiniana.cz, je v současnosti zřejmě nejnavštěvovanější a nejflexibilnější v celém českém, potažmo i slovenském internetu. Velké množství amatérských pěstitelů hledá pomoc a radu ze všech možných oblastí, ať už je to složení substrátu, výsev, intenzita umělého i přirozeného osvětlení, zálivka, zimování, výroba akvárií, problémy se škůdci a neduhy, či jen pouze informace o výstavách, setkáních a pochopitelně samotné Darwinianě. O své zkušenosti se zde dělí jak řádní členové v čele se svým vedením, od letošních prázdnin včetně samotného jejího prezidenta Zdeňka Žáčka (vystupujícího pod přezdívkou Morlor), tak i nečlenové, což výrazně celou diskuzi oživuje a vnáší tolik potřebné nové podněty. Díky internetu jsme schopni bezprostředně reagovat na mnohdy velice záludné a problematické dotazy, kdy se rozhoduje o bytí a nebytí MR a čas je rozhodujícím



Trifid 2004 / 3

JAN NOVÁK

Diskuzní fórum

faktorem. Také tímto způsobem úspěšně prezentujeme samotnou společnost mezi širší okruh lidí a dostáváme se do povědomí. Takovouto prezentací jsme tedy schopni oslovit mnohem větší množství potenciálních členů, kteří jsou důležití nejen pro zachování současné, jistě vysoké úrovně, ale především pak pro její další zvyšování, z kterého těžíme pochopitelně všichni. Zajímavým tématem byla jistě prosba uživatele Klasika na zkušenosti s použitím UV zářivkovými trubicemi. Podle jeho informací se totiž UV mělo dělit do vícero skupin, z nichž pouze některé jsou pro rostliny vhodné. Prvně vedl odkaz na starší články v Trifidu, leč se ukázalo, že záběr konkrétně této problematiky není natolik rozsáhlý, jak se původně očekávalo. Naštěstí se podařilo sehnat elektronický kontakt na Ing. J. Hepa, který se problematikou umělého osvětlení intenzivně zabývá, a který vyšel Klasikovi vstříc. Vzhledem k faktu, že obecně (až na speciální křemenná skla) podle inženýra J. Hepa světlo při průchodu (plexi)sklem svou UV složku ztrácí a navíc toto záření nehraje ve fotosyntéze důležitou roli, znělo jeho doporučení klasicky zaměřit hlavní složky spektra na červenou a modrou vlnovou délku, kdy u rostlin se zeleným chlorofylem (ne již tak s červeným) dochází k optimálnímu využití energie a odkázal na svůj seriál v „T“. (více viz forum a T 3+4/98 až 3+4/99) Velkou pozornost si také získala snaha Claudia odstranit černání řapíků od růstového středu mucholapky. Na radu přispěvovatelů byla masožravce o k a m ž i t ě z v ý š e n a RV V a s n í ž e n a intenzita přímého oslunění na úkor rozptýleného (mimochodem i z možnosti přehřívání celého komplexu). Tato léčba se ukázala přinést své ovoce, leč neodborný zásah ze strany rodičů vedl k ještě větší devastaci, takže se muselo sáhnout k drastičtějším metodám, kdy už nešlo o záchranu jedince, nýbrž existence druhu. Morlor tedy navrhl oddělit u samé báze aspoň 2 zelené listy, umístit celou plochou na mokrou rašelinu do poloprůhledné nádoby s krytem a obložit rašeliníkem. Zda tento případný krok byl nakonec nutný a v této konkrétní situaci, kdy pěstitel neměl praktičtější zkušenosti s řízkováním, zároveň účinný, se pokusím do příště zjistit. PATRIK HUDEC

21

interinfo

Pátý mezinárodní kongres ICPS o masožravých rostlinách Nejvýznačnější akcí této „masožravkářské“ sezóny byl bezpochyby již pátý mezinárodní kongres o masožravých rostlinách pořádaný ICPS (International Carnivorous Plant Society) a společností Dionée (Společnost pro francouzskymluvící milovníky a pěstitele MR), který se uskutečnil 18. - 21. června 2004 ve francouzském Lyonu. Protože jsem byl jedním z několika desítek přihlášených účastníků na této akci, dovolím si podělit zde se s Vámi o několik svých dojmů. Historické město Lyon bylo záměrně zvoleno organizátory pro jeho přístupnou polohu z Francie i ostatních zemí. Vlastní kongres se uskutečňoval po tři dny v divadelním sále RAMEAU v centru města, zatímco výstava a prodej rostlin byly přesunuty do rozlehlé oranžérie v areálu Botanické zahrady města Lyon (parc de la Tête dÓr) , vzdálené od sebe 2 zastávky metrem, a to k velké škodě většiny účastníků, kteří tak ztráceli drahocenný čas přesuny mezi oběma místy, což byl i náš případ. Vlastní výstavka byla redukována na několik vitrín s běžnějšími rostlinami, zejména však převládaly umělecké artefakty s tématikou MR, které ve mně budily značně rozporuplné reakce. Zajímavý však byl přístroj, kterým bylo možno vidět třírozměrný obraz z venezuelských stolových hor. Prodej rostlin byl obstaráván pouze čtyřmi prodejci, a tak kromě holandských obchodníků nabízeli své čerstvě zasazené zboží tradičně i A. Wistuba (Německo) a firma specializující se na láčkovky - Borneo Exotic (Sri Lanka). Ani nabídka drobných pěstitelů nebyla slavná a rozhodně se nemohla rovnat s účastí na již tradičních evropských burzách. Zřejmě to také bylo způsobeno vysokými poplatky organizátorů za prodej, které jen málokdo byl ochoten akceptovat. Zato personál botanické zahrady byl nesmírně vstřícný a velkorysý a umožňoval účastníkům konference pravidelné prohlídky všech expozic, samozřejmě s odborným výkladem i v angličtině. Vlastní kongres začal v pátek odpoledne a maratón přednášek, kterých bylo více než 25, pokračoval až do neděle odpoledne. Všechny

22

přednášky byly simultánně tlumočeny do francouzštiny, nebo angličtiny. Pondělí pak bylo věnováno plánovanému výletu na lokality masožravých rostlin v okolí (např. P. grandiflora ssp. rosea). Součástí oficiálního večerního programu byla i slavnostní galavečeře, která se konala v pátek v historické budově městské radnice, což byl skutečně zážitek. Nelze při této příležitosti nezmínit vynikající francouzské občerstvení, pod kterým se prohýbaly stoly; naštěstí nic z mnoha různorodých obložených talířů, neutíkalo po vlastních. Také občerstvení podávané v kongresových přestávkách nemělo chybu. Francouzi jsou prostě gurmáni. Večery jsme trávili se zahraničními přáteli při příjemném posezení v hospůdkách, kde došlo i na fotbalové klání ME mezi ČR a Holandskem. Bohužel, organizace kongresu trochu skřípala – spíše v maličkostech - ne vždy byl třeba jasný program přednášek a docházelo k neavizovaným změnám; ale jinak, již vzhledem k rozsahu této akce, odvedli organizátoři skvělou práci, za kterou jim náleží uznání a dík. Není v mých možnostech se detailně rozepisovat o každé přednášce, proto případné zájemce odkážu na oficiální stránky ICPS (http://www. carnivorousplants.org), kde jsou k nalezení jejich abstrakta a program celé akce. Přesto bych rád upozornil alespoň na pár přednášek, které jsem měl možnost shlédnout a které mě zaujaly. Netřeba snad zmiňovat, že každá přednáška byla doprovázena přehršlí špičkových záběrů nejenom rostlin a lokalit, někdy také videem či 3D projekcí. Joachim Nerz (D), Philippe Namour ( F ) , A n d r e a s Wi s t u b a ( D ) a G e r t Hoogenstrijd (NL) se věnovali ve svých přednáškách zejména venezuelským a brazilským stolovým horám a zde se vyskytujícím heliamforám. Přednášky byly doprovázeny impozantními diapozitivy z přírodních lokalit, nechybělo ani srovnání jednotlivých druhů podle jejich výskytu. Lubomír Adamec (CZ) shrnul ve svém příspěvku introdukce aldrovadky v ČR po 10 letech. Jon Brittnacher (USA) pohovořil o záchranném programu ICPS, který spočívá v řízené a evidované distribuci kriticky ohrožených druhů rodu špirlice (Sarracenia) (CITES A.) mezi americké zájemce zdarma. Ostatní mají bohužel z byrokratických důvodů zatím smůlu.

Fabio dÁlessi (I) obecně prezentoval pravidla pro držení rostlin ve sbírkách tak, aby mohly sloužit pro další ochranu rostlin na lokalitách a pro případné re-introdukce. Teresa A. Golembiewski (USA) referovala o školních kurzech s tématikou MR na amerických školách. C o l e t t e Vi n t e j o u x ( F ) a A l i n e Raynal-Roques (F) se zaobíraly pastmi bublinatek, jejich funkcí a diverzitou rodu, Bartozs Plachno (Pl) prezentoval spektakulární záběry pastí rodu Genlisea z elektronového mikroskopu; Marrianne Peroutka (A) ukázala detailní videa lapací akce pastí bublinatek. Wolfram Adlassnig (A) hovořil o žlázkách u MR. Siegfried Hartmeyer (D) uvedl svá videa s tématikou MR a pohovořil o médiích jako nástrojích pro lepší poznání MR, biotopů a významu pro jejich ochranu. Oliver Gluch (D) se věnoval rozšíření a lokalitám rodu tučnice (Pinguicula) v areálu jihovýchodních USA. Joachim Nerz (D) a Heiko Fischer (D) ukázali variabilitu rodu Nepenthes na jeho přírodních lokalitách na Sumatře a v Asii; YueJin Hua (China) a Laurince Gaume (F) informovali o symbióze, kořisti a o lapacím mechanismu pastí láčkovek. Jan Schlauer (D) referoval nejenom o chemii některých masožravých rostlin, ale také o chemických látkách přítomných v jejich tělech a o jejich využití nebo rizicích. Douglas Darnowski (USA) zmínil pokus s vegetativním množením australských rosnatek. Fabio d´ Alessi (I) nás seznámil se svým výletem na Newfoundland a s výskytem izolované populace S. purpurea ssp. purpurea na zde všudypřítomných toxických půdách. Dvě přednášky, které mě zaujaly snad nejvíce, jsem si nechal nakonec. První z nich byla zajímavá vlastní technickou prezentací – a to 3D projekcí. Romuald Anfraix (F) asi 20 minut promítal záběry ze své návštěvy stolové hory Auyan Tepui. Výsledný prostorový dojem vznikal synchronním promítáním uměle rozostřeného obrazu dvěma diaprojektory na plátno. Obraz byl poté filtrován polarizačními brýlemi, které každý účastník dostal. Mozek to poté všechno poskládal do nádherné prostorové scenérie a tak jsme se mohli nechat unášet úžasně realistickými záběry rostlin v přirozeném prostředí, ale i rozeklaných údolí a dálek horských hřebenů podobně, jako bychom sami byli účastníky této expedice.

Zřejmě nejzajímavější byla přednáška čínského paleontologa Hongqi Li, který poprvé na veřejnosti za svůj tým informoval o objevu a popisu nové prehistorické zkameněliny Archaemphora longicervia pocházející z doby spodní křídy (období před 120 – 60 miliony lety), jež se jeví být první nalezenou předchůdkyní rodu špirlice (Sarracenia). Nález se uskutečnil v západním Liaoningu (Čína) na význačné paleontologické lokalitě. Žasl jsem, co je dneska s pomocí techniky a našich znalostí možné. Zatímco jsme obdivovali snímky nádherných a naprosto jasných řezů zkamenělinou (rostlina s trubicovitými a úzkými pastmi vypadá zjednodušeně jako kříženec mezi nějakou heliamforou a špirlicí Sarracenia purpurea). Dr. Li hovořil o chemických a analytických metodách, které byly použity pro podporu hypotézy, že se jedná o naprosto neznámý druh do této doby nespatřený. Navíc předvedl i nález zkamenělých semen (!!!) podobných drobným diskům, což na konci přednášky vedlo k rozsáhlé diskusi na téma, zdali tento nález nemá přece jen blíže k rodu Heliamphora. Náš cestovní program nebyl omezen jen na vlastní kongres, ale zahrnoval i návštěvu mnoha jiných lokalit masožravých rostlin, takže se nám pobyt v cizině trochu protáhl. Domů jsme se vrátili bohatší o mnoho neobyčejných zážitků a nových informací, navíc s broméliovitými rostlinami druhu Brocchinia tatei, po němž jsem již dlouho toužil. Mezi další mé „úlovky“ patřily australské rostliny rodu Stylidium, rostliny stolových hor: Navia sp., Stegolepis sp., Brocchinia acuminata; z masožravých rostlin pak zejména bublinatky, např. zde doposud nepěstovaná U. aureomaculata. Pátý mezinárodní kongres ICPS byl pro mě nevšedním zážitkem. Nezbývá mi než doufat, že se někdy podobnou akci rozhodneme uspořádat i my v České republice. Děkuji tímto také přátelům: L. Adamcovi, J. Flískovi, I. Koudelovi, R o m a n ě a V l a s t i k o v i Ry b k o v ý m , Orimu a Juanovi za příjemně strávený čas během našeho společného pobytu v Lyonu.

Trifid 2004 / 3



9. srpna 2004 KAMIL PÁSEK

Archiv Trifida

Zpráva o stavu SB

Vážení kolegové, na jarním setkání „D“ bylo dohodnuto, že starší čísla Trifida budou členům „D“ k dispozici zdarma. V následujících týdnech došlo k velké, ale chvilkové explozi poptávky po starších číslech, čímž se zásoby trochu ztenčily, ale nyní už opět nic. V následující tabulce je aktuální seznam dostupných archivních výtisků Trifida. Některých kousků je už jen pár čísel, takže, kdo má zájem, neváhejte. Objednávat je možné emailem ( [email protected]) či poštou (Palackého 2496, 440 01 Louny). Doručit lze poštou na dobírku (zaplatíte pouze poštovné na účet „D“), nebo osobně na setkáních „D“ – donesu jakékoliv množství. RICHARD PICHL

ročník

číslo

počet

2003 2003 2003 2003 2002 2002 2001 2001 2001 2000 2000 2000 1999 1999 1999 1998 1998 1998 1997 1997 1997 1996 1996 1996 1996 1995 1994 1993 1992 1991 1991 1991 1990

4 3 2 1 2 1 3 2 1 3&4 2 1 3&4 2 1 3&4 2 1 3&4 2 1 4 3 2 1 8 7 6 5 4 3 1 1

1 53 51 52 28 2 21 19 19 58 54 48 28 23 29 15 30 14 0 0 0 0 0 0 0 0 30 28 25 90 79 64 0

Trifid 2004 / 3

Vážení kolegové. Během tohoto čtvrtletí nám do SB přibyly následující semínka z mé sklizně: B. liniflora, D. binata var. dichotoma. Největší zájem byl o semínka : D. esmeraldae, D. auriculata, D. peltata, B. liniflora. Poděkování: Chtěl bych poděkovat Rosťovi Kracíkovi za dodávky semínek D. capensis potřebných pro sestavení Droserátoru a panu RNDr. Lubomíru Adamcovi CSc. za poskytnutá semínek P. vulgaris var. bicolor. SPRÁVCE SB - MILOŠ ŠULA

Pokladna a nábor členů Naše finanční situace je díky sponzorovi v tuto chvíli dobrá, celkově máme k dispozici cca 45.000 ,- Kč. Do konce roku zbývají vydat dva Trifidy, což obnáší asi 25.000,- a jiné velké náklady se nechystají. V tuto chvíli ještě vůbec netuším jaký bude výnos z výstavy, ale jisté je, že nebude ztrátová. Každopádně vše do posledního haléře bude/je zaznamenáno na našem webu v sekci Účetní kniha (http://www.darwiniana. cz/index.php?page=48). Členská základna pomalu vzrůstá, v současné době máme 139 členů, z toho 131 řádných a 8 čestných. V září jsme přivítali našeho nového čestného člena - Katedru botaniky Přírodovědecké fakulty Masarykovy Univerzity v Brně. Zároveň jsme do tamnější knihovny zaslali z archivu všechna vyšlá čísla Trifida co jsou k dispozici. Informace o masožravkách se tak dostanou k tamnějším studentům a to mne velmi těší. SPRÁVCE POKLADU - MICHAL RUBEŠ

23

Summary Report on unconsoled situation on one locality of CP for the magazine TRIFID Petr Šenkýř Author sadly enunciate that responsible authorities are not interested in solving problems in one of the habitats of carnivorous plants and bring us details about the current state of the place. Myth? Michal Parvanov Muse about the quality of scientific texts regarding their possible mystification impact to the general public. How I germinated the seeds of Ibicella lutea Pavel Doško Description of success and loss during the sensitive process of germination of the seeds of this non carnivorous but nice plant. Frostproof of Sarracenia hybrids Miroslav Srba Professional essay about testing several Sarracenia species for their cold resistance including the table of results.

Plant portrait Slack´ s sundew ( Drosera slackii Cheek) Zdeněk Žáček Catching description of this very decorative and easy growable kind of sundew which occurs unfortunately only on small habitats in South Africa. Take a photograph with the digital camera Marek Svítek Imaginary combat between the classic and digital method of photographing when no one wins but every one finds its own.

Short articles, essays… Peat bog Jan Novák Short defence of these unique biotopes.

Borovice Coulterova (Pinus coulteri) (fotografie k článku na straně 14 © Mirek Srba) MIREK SRBA

Species richness of the peat bog Jana Rubešová Supplemental listing of plants and animals of the peat bog. My collection – N. x hookeriana Miloš Šula Author introduces this beautiful and quite easy growable pitcher plant which he successfuly grow in the aquarium in the panel house.

…and other botanical curiosities Pinus coulteri Miroslav Srba Author decribes his experiences with growing this pine tree and also adds the profil of these „small giants“.

How I destroyed armoured scale insects (Diaspididae) Jan Novák How not to lose the fight with this highly resistant pest with help of heavy chemicals.

How to grow easily… Darlingtonia Miroslav Srba This plant is, contrary to the title of heading, one of the challenging species. By the author´s advice, you can score a success with growing it anyway.

Discussion group Patrik Hudec Internet leaks in the general public and becomes the important part of our lives. In many respects it is invaluable, f.e. when you need a quick advice, the discussion groups of Darwiniana are here for you.

Šiška Pinus coulteri

Tříletý semenáč Borka

Příště... Úhlednice nádherná (Clianthus formosus)

„K čemu je mi barva krycí, když jsem přistál na špirlici!“ Foto © Michal Rubeš

24

Trifid 2004 / 3

Úhlednice patří do čeledi vikvovitých (Fabaceae). Přesto, že patří do příbuzenstva hrachu, pyšní se tato rostlina jedněmi z nejkrásnějších květů světa. Stala se proto rostlinným emblémem Jižní Austrálie. Pochází z nejsušších oblastí centrální části australského kontinentu. Pro úspěšné klíčení semen je nutné přelít je vroucí vodou! Bohužel jsou semena Clianthus formosus velmi špatně dostupná. Pokusy o pěstování této rostliny v našich podmínkách byly zatím víceméně neúspěšné. Svítá však drobná naděje... http://www.darwiniana.cz

Semena Pinus coulteri


Autor ve srovnání s patnáctiletým dorostencem P. coulteri

Trifid 2004 / 3

V

Zimování špirlic

Moje sbírka - N. x hookeriana

(fotografie k článku na straně 9)

(fotografie k článku na straně 20) © Miloš Šula

Jiné botanické kuriozity SJD II MICHAL RUBEŠ

Zadní strana obálky: Pleione for mosana D. Don. Tuhle orchidejku, která patří mezi tibetské terestrické druhy, jsem si zakoupil od jedné babky na Floře Olomouc v roce 1994. Zrovna nasazovala na květ a byla jen tak ledabyle posazená v plastovém kelímku od nějaké pochutiny. Takové se snad už dneska ani nevidí. Namaloval jsem si její poupě, a když se květ naplno otevřel, naložil jsem s ním stejně. Protože jsem o rostlinu během zimy přišel, zbyla mi na památku alespoň tahle pérovka kolorovaná akvarelem. Dnes už vím, jak jsem s ní měl přes zimu nakládat a rád bych její přítomností svou sbírku rostlin znovu obohatil. Snad se mi ji někde poštěstí sehnat. Kdybyste měl někdo tip kde, dejte mi prosím vědět.

MIREK SRBA

ZDENĚK ŽÁČEK Mrazuvzdorný hybrid Sarracenia (purpurea x leucophylla) x purp. ssp purp var. heterophylla Foto © Mirek Srba

Kvíz obrázek přibližuje v detailu: a) kupuly s formujícími se semeny tisu (Taxus) b) zvětšené tentakule rosnolistu (Drosophyllum) c) kvítky s nezralými nažkami parchy (Stemmacantha) d) tobolky s apofýzami u mechů rodu Splachnum

Jak snadno pěstovat...

Darlingtonie (fotografie k článku na straně 16)

Správná odpověď z minulého čísla: b) symbiotické vzdušné kořeny Cycas pectinata BUCH.HAM

MIREK SRBA

Fotografie a námět zaslal Dr. Ing. Jiří Uher.

Na druhé Spanilé jízdě „D“, o které se píše na straně 1 a 3, jsem fotil i jiné botanické kuriozity. Na snímcích vidíte ze shora: Haluchu vodní (Oenathe aquatica), Růžkatec bradavčitý (potopený) (Ceratophyllum submersum) a Brusnici brusinku (Vaccinium vitis-idaea). Více informací o těchto rostlinách a další fotografie naleznete ve fotoalbu „D“ na stránce http://fotoalbum.darwiniana.cz, odkud tyto obrázky pocházejí. Fotografie © Michal Rubeš

Vzrostlý exepmpář Darlingtonia californica z autorovy sbírky Foto © Mirek Srba

VI

Trifid 2004 / 3



Trifid 2004 / 3

VII

3 Trifid Darwiniana

Recommend Documents