John Collis a keltská etnicita

Jana Hricáková Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK v Praze Seminář pro protohistorii 2007/2008 zimní semestr

John Collis a keltská etnicita John Collis je emeritním profesorem dříve působícím na University of Sheffield. Patří mezi odborníky na dobu železnou v Evropě. Specializuje se především na sídlištní problematiku a otázky obchodu. Avšak terénní výzkumy ve Francii, kterých se účastnil, a sílící „keltománie“ ho přivedly k tématu keltské etnicity, které shrnul ve své nejnovější knize The Celts: Myths, Origins and Inventions (2003). Vzhledem k poněkud svéráznému pohledu autora a četnému vyvracení mýtů kolem původu Keltů a vytvoření pojmu „keltský“ vyvolala poměrně ostré reakce (Megaw - Megaw 2004). Stejně překvapivě jako se jeví Collisovy teorie a závěry, se může zdát i struktura samotné knihy. Počáteční kapitoly se, navzdory Collisovu zaměření, archeologie téměř netýkají a naopak se opírají především o antické písemné prameny a dějiny bádání omezené zejména na prostor Velké Británie, Francie a Německa. Autor si totiž hned v úvodu pokládá otázku, odkud se vzalo moderní pojetí Keltů a jistota, že jejich potomky jsou dnešní obyvatelé Britských ostrovů (Collis 2003, 11). O existenci Keltů se dovídáme z antických písemných pramenů. Tyto zmínky se objevují v dlouhém časovém rozpětí od 6. století př.n.l. do 5. století n.l. Zpočátku jsou zprávy jen kusé; o Keltech se dozvídáme např. od Hekataia z Mílétu1, Hérodota a Aviena2, přičemž tyto prameny popisují situaci v 6. – 5. stol. př.n.l., tedy v období před předpokládanou keltskou expanzí. Zajímavá je skutečnost, že ačkoliv se pravlast Keltů tradičně hledá v oblasti jižního Německa a východní Francie (Ellis 1996; Drda – Rybová 1998, 13), tyto zprávy se ve své lokalizaci Keltů značně rozcházejí. Situace se příliš nezjednodušuje ani v následujících obdobích, ale dá se říci, že nejčastěji se starověcí autoři shodují na dvou územích osídlených Kelty – dnešní Francii a Španělsku. Zde je nutné zdůraznit, že Británie jako sídlo Keltů se neobjevuje v žádném antickém prameni s výjimkou Hipparcha (řecký astronom a matematik 2.stol. př.n.l.), kterého cituje Strabón (Strabón 2.1.18). Podle něj obyvatelé 6 300 stadií (cca 1 260 km) severně od Massalie jsou Keltové (s čímž sám Strabón nesouhlasí).

1

Hekataios z Milétu (540? – 475 př.n.l.), řecký geograf, jeho zmínka o Keltech sídlících severně od Massalie (Marseille) se dochovala pouze v pozdější citaci 2 Rufius Festus Avienus (4. stol. př.n.l.), římský básník, ve svém díle Ora Maritima popisuje plavbu kolem Francie a Británie ze 6.stol. př.n.l., kdy Kelty umisťuje na jakési severní pobřeží blízko Británie (Collis 2003, 16)

1


Nejednotnost však nepanuje pouze v lokalizaci Keltů, ale i v jejich pojmenování a vymezení daného jména. Jak je obecně známo, v antických pramenech se mluví buď přímo o Keltech (Keltoi, Keltai, Celti, Celtae) nebo o Galech (Galli) či Galatech (Galatai). Dnes užívanější termín „Keltové“ vznikl podle Strabóna vztažením jména národa, se kterým se Řekové setkali v jižní Galii, i na příbuzné národy. Jaký je ale vztah Keltů a Galů? Collis ho rozděluje na 5 možných variant (Collis 2003, 100 - 102): 1. Keltové tvoří jen součást Galů 2. Keltové a Galové jsou totožní 3. Keltové jsou zcela odděleni od Galů 4. někteří Keltové jsou Galové a někteří Galové jsou Keltové 5. Galové tvoří jen součást Keltů Předposlední varianta není zcela běžná a závisí spíše na Collisově interpretaci starověkých textů. Konkrétně ji nachází u Caesara při popisu obyvatel Iberského poloostrova, kde žijí Keltové, jelikož Galové je označení pouze pro obyvatele Galie (Collis 2003, 102). Nabízí se však otázka, zda by tedy nebylo tuto skupinu logičtější přiřadit ke třetí variantě, kdy Keltové jsou odděleni od Galů. Autor dále upozorňuje, že pátá varianta je pouze konstruktem dnešní doby a ve starověkých pramenech se nevyskytuje (Collis 2003, 102). Z tohoto krátkého seznámení s písemnými prameny vyplývá, že lokalizace i označení Keltů se liší případ od případu a že je nezbytný kritický přístup k pramenům, který by nevytrhával z kontextu pouze zmínky o Keltech. Po interpretaci starověkých písemných pramenů stále ještě nedojde na samotnou archeologii, nýbrž na rozsáhlou pasáž o dějinách bádání, které vlastně stály u vzniku dnešního chápání pojmu Keltové a též u propojení Keltů s laténskou kulturou. Collis se pohybuje v prostředí, které je mu nejbližší, a tak se většina dějin bádání soustředí na Britské ostrovy a počátky spojování jejich obyvatel s Kelty. U zrodu této myšlenky stál především skotský učenec, básník a dramatik 16. století George Buchanan, který jako první přišel s myšlenkou keltského původu Irů a Skotů. K tomuto závěru ho vedlo studium britských toponym, která se podobala západoevropským. Tato představa však, jak již bylo ukázáno, neměla žádnou oporu v antických pramenech a je nutné chápat ji spíše v kontextu doby a prostředí, ve kterém vznikla. „Keltství“ ve svých počátcích mělo i své politické a ideologické konotace (podobně jako dnes), a tak se mnohdy stávalo pouze způsobem demonstrace tu jednoty a spřízněnosti

2


obyvatel Britských ostrovů, tu kontrastu mezi původem Irů/Skotů a Angličanů. Buchananova teorie byla během 17. a 18. stol. ještě posílena potřebou najít sjednocující prvek nově vznikajících národních států a lingvistickým bádáním. Caesar uvádí na Bretaňském poloostrově Galy a dodnes je zde možné slyšet mimo francouzštinu i bretonštinu. Osvícenští jazykovědci ji tedy spojili s galským obyvatelstvem, následně zjistili její podobnost i s velštinou, irštinou a skotskou gaelštinou (Collis 2003, 48). A jelikož i v moderních definicích etnika se objevuje jako jedno z kritérií společný jazyk (Jandourek 2001, 76), opět se potvrdilo, že obyvateli Britských ostrovů byli Keltové. Sám Collis však dokládá, že automatické spojování jazyka s etnikem vede k mylným závěrům a ani v antice podle něj nebylo s jazykem nakládáno tímto způsobem (Collis 2003, 128). Svůj názor dokládá na příkladu z historie, kdy římská invaze do Galie měla na její etnicitu malý vliv, zato však s sebou přinesla nový jazyk, latinu. O několik století později došlo k rozsáhlé expanzi Franků, což naopak silně ovlivnilo etnické složení obyvatelstva Galie, avšak na jazyku se tato změna nepodepsala a dál se používal jazyk románský, tedy založený na latině (Collis 2003, 129). Že situace nebyla jednoduchá ani v době železné ukazují nálezy lusitánských a neindoevropských nápisů v oblastech Španělska, kde měli sídlit i Keltové a kde jsou doložena keltská toponyma (Collis 2003, 132). Poslední složkou, která tvoří podklad pro následující archeologickou část knihy a zároveň pro závěrečné interpretace, je problém keltského umění. Na Britských ostrovech docházelo v průběhu 19. století k ojedinělým nálezům luxusních předmětů. Na základě předpokladu, že Britské ostrovy byly obývány Kelty, což v této době potvrzovala i lingvistika, začal se tento styl označovat jako keltské umění (Collis 2003, 80, 83). Opět jsme tedy svědky spojování uměleckého stylu s určitým etnikem. Tento přístup ještě posílil ve 30. letech 20. stol. tzv. Lex Kossinna, tedy Kossinův zákon. Ten byl dílem německého archeologa Gustava Kossinny, který stál u zrodu rasových interpretací archeologických pramenů, jichž bylo záhy zneužito nacistickou ideologií. Podle jeho teorie jednotná archeologická kultura se dá ztotožnit s jednotným etnikem (Collis 2003, 85). Již ze samotného umístění archeologických kapitol v druhé části knihy se zdá, že Collis nepovažuje pro řešení etnicity archeologii za rovnocenného partnera písemných pramenů, což v podstatě i potvrzuje v závěrečné části knihy, kde uvádí, že by se archeologie podle něj měla zaměřit na snáze zodpověditelné otázky, tj. hospodářskou, sociální

3


a environmentální problematiku (Collis 2003, 217). Archeologický pohled na etnikum byl výrazně ovlivněn již zmíněným Lex Kossinna. I přes spíše ojedinělé kritické hlasy (např. Ernst Wahle) se začal obecně přijímat předpoklad, že pokud zachytíme jasně vymezenou archeologickou kulturu (tj. s typickými znaky jako je např. pohřební ritus a hmotná kultura), můžeme ji ztotožnit s jedním etnikem. Zde stojíme u jádra problému. Laténská kultura byla takovým způsobem definována a na tomto základě tedy propojena s keltským etnikem. Pokud chceme najít pravlast Keltů a jejich následné rozšíření podle tohoto předpokladu, logicky musíme hledat počátky laténské kultury. Ty jsou spojovány především s oblastí hunsrückoeifelské kultury ve středním Porýní (Collis 2003, 161). Zde byla prokázána kontinuita a zároveň zachyceny časně laténské prvky, což vedlo k umístění pravlasti Keltů do této oblasti a jejího okolí. Tato teorie nalezla oporu i v písemných pramenech, kde se u Hérodota uvádí, že „Istros (Dunaj) pramení v zemi Keltů u města Pyréné a svým tokem dělí Evropu na dvě části“ (Hérodotos II, 33). Zároveň výrazný úbytek nálezů pro stupeň LT B se velice dobře doplňoval s předpokládaným odlivem obyvatel, kteří měli expandovat na východ i západ (Collis 2003, 165). Collis naproti tomu namítá, že pokles počtu lokalit pro LT B je obecný jev od Champagne až po Bavorsko (Collis 2003, 165), a neměly by se tedy tak jednoduše vyvozovat závěry o expanzích a změně etnik. Tím se nám otevírá podle mého názoru jedna z nejzajímavějších otázek této knihy: co považovat za kontinuitu a co už za změnu? A v návaznosti na to: kdy můžeme spojit změnu v archeologickém materiálu se změnou etnika? Podle Collise archeologie zachytává změny spíše zdánlivé než skutečné (Collis 2003, 156). Změna, která se odehrávala na rozsáhlém území Evropy na přelomu stupňů LT A a LT B, tedy v době předpokládané keltské expanze, spočívá v přijetí laténského stylu a změn v pohřbívání (Collis 2003, 158). Máme ale skutečné důkazy o změně etnik? Nedal by se tento zlom naopak vysvětlit mocenskými změnami a následnou orientací na jiné oblasti? Pokud nás ale Collis staví před takové otázky, vnucuje se dotaz: jaké důkazy změny etnicity si vlastně představuje? Odpověď na sebe nechá čekat a je nutné po ní v knize pátrat. Collis uvádí dva příklady, na jejichž základě můžeme získat určitou představu o jeho pohledu. Za prvé uvádí situaci na konci doby laténské v jižním Německu, kdy dochází k ohromnému poklesu nálezů, důležité lokality zanikají a objevuje se jiná materiální kultura (např. v ruce vyráběné nádoby). Taková změna se podle něj dá patrně nejlépe vysvětlit etnicky (Collis 2003, 169). Za druhé

4


zmiňuje etnicky komplikovanou situaci v severní Itálii, kde již v 7.stol. př.n.l. sídlili Ligurové, keltští Leponti a italické kmeny. V 5.stol. př.n.l. sem pronikli Etruskové a na přelomu 5. a 4.stol. př.n.l. ještě několik vln keltských kmenů (Collis 2003, 191). Toto vše víme díky písemným a epigrafickým pramenům. V archeologii se zde objevují po 5.stol. př.n.l. doklady laténské kultury, ale zároveň přetrvává určitá kontinuita (Collis 2003, 192 - 193). Pokud bychom neměli možnost opory v písemných a epigrafických pramenech, etnické závěry pouze na základě archeologického zjištění by byly silně zkreslené. Příklad severní Itálie zároveň ukazuje, jak byla situace komplikovaná. Často musíme počítat s etnicky smíšenými oblastmi, mnoho obyvatel bylo patrně bilingvních a kromě toho nám epigrafické prameny dokládají, že mezi jednotlivými etniky docházelo ke sňatkům. Zároveň i v otázce migrací musíme být opatrní, protože její důsledky se mohly lišit. Původní obyvatelstvo se mohlo asimilovat, ale zrovna tak mohla tato dvě etnika žít pouze vedle sebe (Collis 2003, 191). Kromě toho autor upozorňuje i na nutnost představovat si prehistorické národy mnohem více v pohybu, kdy předpokládá, že docházelo k trvalé výměně obyvatel mezi jedním a druhým územím (Collis 2003, 194). Není tedy udržitelné zdůvodňovat změny v archeologických pramenech pouze změnou etnika a chápat migraci jako jednorázovou invazi, která víceméně pohltí původní obyvatelstvo. Nakonec i historie nás neustále poučuje o tom, jak složitými otázkami jsou etnicita a migrace. Můžeme vzpomenout na příklad Dublinu, který byl sice založen Vikingy, osídlili ho však Irové, kteří ale přijali cizí jazyk, angličtinu (Collis 2003, 156). Pokud bychom v tomto směru byli odkázáni pouze na výpověď archeologických pramenů nebo toponym nebo jazyka, nikdy bychom pravděpodobně nezískali příliš přesnou představu o obyvatelích při ústí řeky Liffey v období středověku. Než shrneme zásadní postřehy a závěry celé knihy, podívejme se ještě na jednu otázku, která by nás měla zajímat, a sice co se dozvídáme o našem území a o Bójích. Ačkoliv Bójové jsou jedním z lépe zdokumentovaných keltských kmenů, stále kolem nich vládne mnoho nejasností. Obecně se předpokládá, že sídlili na území dnešní ČR a částečně i v přilehlém okolí (Collis 2003, 117). Collis s touto lokalizací souhlasí, avšak shledává ji příliš rozsáhlou, pokud ji porovnáme s územím jednotlivých keltských kmenů v Galii, jak ho líčí Caesar. Velikostí mu tedy mnohem více připomíná území Belgů nebo Galů a nastiňuje otázku, zda bychom neměli Bóje chápat jako pojem na stejné úrovni s Belgy a Galy (Collis 2003, 117). Mimo oblast ČR máme doloženu přítomnost Bójů také v severní Itálii, kam se

5


dostali během invaze do Itálie na přelomu 5. a 4.stol. př.n.l., překvapivě však sem nepronikli ze severu Alp ale ze střední Galie, což znamená, že se někdy před tímto momentem museli přesunout z Čech na západ (Collis 2003, 115). Po porážce u Mutiny r. 193 př.n.l. se Bójové stahují zpátky za Alpy (Collis 2003, 115). Znovu se o nich doslýcháme od Caesara, který je spojuje s tažením Helvetů a uvádí, že po jejich porážce, byli Bójové usazeni v Galii na území Haeduů (Collis 2003, 117). Zároveň však byli po celou dobu přítomni i ve středoevropském prostoru, kam je nakonec zasazuje i Strabón, když uvádí, že Marobud a Markomani ovládli území Bójů (Strabón 7.1.3). Co se týká vlastního území Čech, spatřuje zde Collis rozdíl mezi jižní a severní částí. Jižní Čechy se vyznačují bohatými mohylami s importy v halštatském a časně laténském období, zatímco poté následuje naprosté zchudnutí této oblasti, po němž se zde začínají budovat oppida. Naproti tomu severní Čechy jsou charakterizovány uniformními plochými kostrovými pohřebišti ve stupních LT B – LT C1 (Collis 2003, 185 – 186). Změny v pohřebním ritu, které bývají považovány za důkaz příchodu Keltů, se však podle autora neodrážejí na sídlištích, která vykazují kontinuitu, jak dokládá na příkladu Radovesic. Obecně vzato v Čechách nedošlo k nijak výraznějšímu vývojovému zlomu než ve zbytku laténské Evropy (Collis 2003, 187 – 188). Dále Collis poukazuje na fungující výměnu stylů mezi východem a západem, neplatí tedy podle něj předpoklad, že laténský styl či nové etnikum sem přišlo ze západu (Collis 2003, 188). Zdá se, že zdejší prostředí přijímalo ze západu styl kovových artefaktů a naopak zpětně inspirovalo styl keramických nádob, jak se potvrdilo např. u braubašského zboží, které je v Čechách náplní stupně LT A (tj. 5.stol. př.n.l.), zatímco v Porýní se objevuje až ve 4.stol. př.n.l. (Collis 2003, 188). Z Collisovy knihy vyplývá několik závěrů. Předně varuje před automatickým přejímáním tradičních hypotéz, které při bližším zkoumání nemají žádné hlubší opodstatnění. Některé takové teorie vznikly z nesprávné interpretace písemných zpráv, či nevhodného propojování historie, archeologie, umění a lingvistiky. Původ laténského stylu autor spatřuje nejen v tradičních oblastech jižního Německa a východní Francie, ale na širším území s více centry, která tento styl ovlivnila. Není však možné tento prostor jednoduše ztotožnit s pravlastí Keltů, jak se tomu děje. Ta se mohla stejně tak nacházet ve střední a jižní Galii, jak naznačuje několik antických pramenů a k čemuž se přiklání i Collis (Collis 2003, 224). Zároveň je třeba přehodnotit naše představy o expanzi Keltů, jelikož vznikly propojením etnika s výskytem laténské kultury a keltských jazyků. V podstatě celou publikací se nese

6


určitý skeptický pohled na archeologii jako prostředek zjištění etnicity. Podobný názor má však autor i na využití genetiky a jazykovědy (Collis 2003, 206, 219), a tak mnohé z jeho postřehů se zakládají především na písemných pramenech a historii.

7


Použité prameny: Hérodotos: Dějiny. 3. vyd. Přel. J. Šonka. Praha 2004. Strabón: Geografie.

Použitá literatura: Collis, J. 2003: The Celts: Origins, Myths, Inventions. Gloustershire. Drda, P. – Rybová, A. 1998: Keltové a Čechy. Praha. Ellis, P.B. 1996: Keltové. První tisíciletí keltských dějin. Praha. Jandourek, J. 2001: Sociologický slovník. Praha. Megaw, R. – Megaw, V. 2004: The Celts. Origins, Myths, Inventions (Book review). Antiquity Vol. 78, Num. 301, 733 – 735.

8

John Collis a keltská etnicita

Recommend Documents