77 ETNICITA A JAZYK: Teorie, praxe, trendy: čítanka textů

28. 06. 2016 11:38

1/77

ETNICITA A JAZYK: Teorie, praxe, trendy: čítanka textů

ETNICITA A JAZYK: Teorie, praxe, trendy: čítanka textů Leoš ŠATAVA Recenzenti: doc. PhDr. František Vrhel, CSc., doc. Mgr. Katarína Nováková, PhD. Jazyková korektura: Bc. Radka Loukotová Odborná spolupráce: PhDr. Martin Priečko, Ph.D. Vydal a vytiskl TRIBUN EU jako studijní materiál (vysokoškolská učebnice) pro Katedru etnologie a mimoevropských studií FF UCM v Trnavě.

I. ÚVODEM Přelom 20. a 21. století se (snad poněkud nečekaně či paradoxně) stal souběžně se sílící celosvětovou globalizací zároveň i dobou posílení významu fenoménu etnicity – zejména v rámci Evropy (zčásti i na dalších kontinentech). Tato skutečnost je provázána s celou řadou faktorů – od „konkrétních“ jevů politického dění, především v souvislosti s transformací, resp. rozpadem bývalého „socialistického bloku“ (zejména SSSR a Jugoslávie) na počátku 90. let 20. století; až k „abstraktnímu“ posilování významu „identity“, „jedinečného“ či „osobitého“ jako protikladu ke světu, v němž dochází k mizení a prolínání ještě nedávno pevných hranic a kontur. I když se v rámci společenských a kulturních věd ještě před několika desetiletími spekulovalo o výhledovém oslabování významu etnického prvku (označovaného mnohdy za anachronismus a potenciální zdroj xenofobie a konfliktu), resp. i o jeho perspektivním vymizení, je v současnosti zřejmé, že k naplnění těchto vizí (alespoň prozatím) nedošlo. I když je dnes etnicita oproti perspektivě 19. či počátku 20. století výrazněji chápána jako pouze jedna z významných podob kolektivní identity (vedle jiných, neetnicky konstruovaných společenských vzorců či situačních identit), zůstává stále podstatným jevem života společnosti. O pokusech o „odložení“ či „odhození“ národa (v jeho ryze etnické i státní podobě), používaného po dvě staletí coby významný prostředek fungování společnosti, Pierre Manent říká: „Bylo by to pouze působivé – a nikoli znepokojivé –, kdyby k dispozici bylo nějaké nové vozidlo či nástroj, nebo kdyby se na jeho přípravě zjevně pracovalo. Ale žádná nová politická forma se nikde neukazuje.“1)S fenoménem etnicity – a to jak ve formě rutinního, „všedního“ nacionalismu (banal nationalism),2) tak i v jeho vypjatých, konfliktních a militantních podobách – jsou tak obyvatelé Země nadále konfrontováni. Tento společenský jev tak zřejmě i v dohlédnutelné budoucnosti nadále zůstane významným činitelem. Od 70./80. let 20. století došlo také k výraznému posunu v přístupu k etnicitě a nacionalismu. Tato skutečnost se zrcadlí na poli teorií etnicity, konfrontovaných ovšem i s „praktickou realitou“ na tomto poli. Druhý fenomén zmíněný v titulu tohoto sborníku, jazyk, je v souvislosti s konkrétním etnikem takřka vždy významnou, mnohdy i hlavní určující veličinou. To platí zejména v evropském kontextu, v němž je v posledních dvou stoletích mnohdy možno etnicitu a jazyk chápat takřka jako dvě strany téže mince. S jazykovou sférou souvisí i další vysoce aktuální téma, na odborném poli blíže reflektované teprve od 90. let 20. století. Tím jsou trendy asimilace a zanikání většiny jazyků světa. Snahy o zbrzdění či dokonce obrácení tohoto procesu3) daly vzniknout i doposud ne plně vyhraněnému a stabilizovanému společenskovědnímu suboboru zaměřenému na jazykovou a etnickou revitalizaci. Etnojazyková problematika (jež je i výrazným politikem) je dnes studována více než kdy dříve (nejen v rámci etnologie/antropologie či sociolingvistiky, ale i dalších vědních oborů či interdisciplinárně). Je ovšem třeba připomenout, že nejen nejednoznačný pojem „etnicita“, ale i zdánlivě mnohem konkrétnější „jazyk“ (stejně jako symbiotické propojování těchto fenoménů) jsou v řadě případů vágními konstrukty. Právě v daném kontextu vystupují zřetelně rozdíly mezi „evropskou“ optikou a Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 17. 06. etnicita_a_jazyk.teorie_praxe_trendy:citanka_textu http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=etnicita_a_jazyk.teorie_praxe_trendy:citanka_textu 2016 14:21

vnímáním (mnohdy jen obtížně souměřitelného) fenoménu „etnicity“ a jeho funkcí u neevropských kultur.4) Tento učební text je z větší části (kromě nově vzniklých odd. 9 a 16) sborníkem prací autora z časového období více než dvou dekád, vznikajících postupně jako jednotlivé studie. Některá témata či sdělení se tedy (i přes vypuštění či eliminaci řady pasáží) mohou zčásti opakovat či překrývat; domníváme se však, že právě v práci charakteru vysokoškolské učební příručky nemusí být takováto skutečnost nutně na škodu – v „rozumné míře“ může naopak sloužit i jako memorační činitel. Také rozdílný časový moment vzniku textů není zcela bez zajímavosti, kupř. jako pobídka ke komparaci. Zveřejnění některých starších textů z 90. let může být i zajímavým pohledem na to, nakolik dal (či naopak nedal) dějinný vývoj prezentovaným sdělením zapravdu, resp. jak se od té doby proměnila klíčová témata, odborná paradigmata či celkové společenskovědní zaměření a atmosféra. Záměrem bylo předložit kombinaci teoretičtěji zaměřených textů a konkrétnějších „případových studií“. Společným jmenovatelem stojícím v pozadí předkládaného výběru pak je snaha o zdokumentování a ozřejmění aktuálních aspektů „etnických studií“ na konci 20. a počátku 21. století. Zřetelný akcent věnovaný etnojazykové problematice Lužických Srbů je dán nejen odborným i osobním zaměřením autora. Lze se domnívat, že právě na příkladu tohoto Čechům a Slovákům teritoriálně, kulturně, jazykově a historicky mimořádně blízkého (přitom dnes v širší veřejnosti jen málo známého) národa je možno vhodně a názorně demonstrovat a dokumentovat řadu jevů na poli etnicity a jazyka. Vzhledem k tomu, že se jedná především o práci učebnicového charakteru, nebyly do výboru zahrnuty tematicky i co do formy zpracování vysoce specializované a formálně složitě propracované texty. Všechny nově publikované stati byly přehlédnuty; řada z nich upravena či aktualizována anebo i (výrazně) krácena. U některých oddílů byla rovněž vypuštěna značná část příloh, resp. úzce specializovaného poznámkového aparátu, jimiž by byl nový titul neúměrně zatížen. Plná původní znění jednotlivých studií mohou případní zájemci nalézt v originálních zdrojích, na které je odkazováno na konci každé z kapitol. Vedle prezentace vlastních textů je cílem práce poskytnout také základní přehled o relevantní literatuře (české, slovenské i světové) s tematikou etnicity, nacionalismu a jazyka (odd. 16). V rámci textu jsou pak u citovaných stěžejních světových titulů cíleně zmiňovány i jejich (eventuální) české, resp. slovenské překlady. Praha, září 2013

2. ETNOLOGIE (NEJEN NA UCM) V ČASE ZMĚN A VIZÍ Pestrobarevné poštovní známky exotických zemí, mnohdy ještě černobílé fotografie v časopise Lidé a země či v cestopisech Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky nebo Miloslava Stingla (ach, černošky či Polynésanky s odhalenými ňadry suplující tabuizovanou erotiku…!), magie tajemných slov Havaj, Ohňová země, Špicberky…, vzdálených téměř jako jiné planety. Jako sen působící fakt, že v nedaleké (avšak přitom prakticky nedostupné) Vídni žila do roku 1958 Růžena Holubová, choť legendárního cestovatele 19. století. Tak nějak vypadal pro drtivou většinu obyvatel Československa základ fascinace dálnými kraji, jejich obyvateli a kulturami – či chceme-li „etnologií“ nebo „sociální/kulturní antropologií“ ještě před několika (málo) desítkami let. Jde samozřejmě o silné zjednodušení očima generace, která „brala rozum“ v 60. a dospívala v 70. http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

3/77


letech 20. století. Po krátkém kulturním a politickém uvolnění byl však od roku 1970 běžný občan tehdejšího Československa od světa skutečně dosti úspěšně izolován („Hranice není korzo“, zní výrok, přičítaný Gustávu Husákovi.) Za vrchol cestovatelské exotiky tak byl v této době pokládán zájezd do Jugoslávie; vzácný návštěvník Západu se pak stal pro svou rodinu a okruh přátel atraktivním a záviděníhodným zdrojem informací či cenných darů v podobě pestrobarevných žvýkaček, propisovacích tužek, plastových tašek a barvami hýřících zájezdových katalogů. Pro toho, koho vábily zmíněné „dálné kraje“, exotické světy a jejich kultury, to nebyl šťastný čas… Vzhledem k limitovaným možnostem se mnohdy cestovalo doslova „prstem po mapě“; závažnými zdroji informací mohly být vedle textů v periodicích typu Lidé a země či Nový Orient i články v nedostatkovém časopise 100+1 zahraniční zajímavost… Svízel však byla i s akademickým prohlubováním takovýchto zájmů – tehdejší katedry národopisu stály většinou ještě hluboko v tradičním pojetí; ojedinělé „antropologizující“ snahy 60. let byly brzy zmařeny. Vydávání časopisu Československá ethnografie, založeného v roce 1953 a usilujícího o alespoň určitou kontinuitu „cizokrajného“ bádání, bylo zastaveno v roce 1962; ani činnost Náprstkova muzea v Praze, zaměřeného na kultury jiných kontinentů, jistě nepatřila k prioritám společenskovědního studia. Samozřejmě, našli se jedinci, kteří dokázali takřka nemožné; i jim však realita šlapala na paty, jak by mohli dosvědčit kupříkladu účastníci „expedice Lambaréné“ (1968), členové výpravy ústavu Anthropos brněnského Moravského muzea do Arnhemské země (1969) či dalších (nečetných) akcí… Zejména v čase normalizace pak česká a slovenská etnologie ztratila kontakt se světem a především s novými proudy a trendy oboru. O tom, že domácí potenciál přitom nebyl bez šancí, svědčí řada jmen emigrantů, kteří se ve svobodnějším světě dokázali – často velmi úspěšně – prosadit a mnohdy i v (alespoň zčásti) „etnologicky/antropologicky“ zaměřených oborech dosáhli mezinárodního věhlasu (kupř. Ernest /Arnošt/ Gellner, Zdeněk Salzmann, Leopold Pospíšil, Ladislav Holý, Milan Stuchlík, Jaroslav Krejčí, Vítězslav Velímský, Petr Skalník, Milan Stanek a další). Po roce 1990 se doba zásadně změnila. Nové možnosti – jakkoli finančně i jinak limitované – zásadně proměnily tvář a formy české i slovenské etnologie (resp. antropologie). Měnící se a euroatlantickou civilizaci v mnohém kopírující svět, nové formy migrací a dichotomie vztahu „my a oni“, mizení donedávna relativně stabilních a zřetelných etnických hranic, rostoucí kulturní pluralismus a multikulturalismus, hrozby islámského světa či nejen jako doposud pouze populační, ale nově i ekonomicko-politický nástup zemí jako Čína nebo Indie, globální i lokální ekologické změny ovlivňující společenské dění – to vše je realita, před níž se již dnes Češi a Slováci nemohou – i kdyby chtěli – ukrýt za neprostupnou stěnou. Doba, v níž žijeme, je však ambivalentní a v mnohém i paradoxní: vedle globalizačních a unifikačních tendencí roste současně i zájem o osobité, specifické, regionální – mj. i v souvislosti s „národními obrozeními“ nového typu a iredentistickými/státotvornými snahami či revitalizačními aktivitami řady asimilací ohrožených etnik a menšinových jazyků. Tyto dva protikladné prvky však zároveň vůči sobě nestojí v černobílé opozici, ale v mnohém se prolínají a ovlivňují – viz kupř. možnosti a i úspěšné používání „globalizačních“ technik (internet, satelitní vysílání…) v rámci snah o záchranu jedinečných kulturních fenoménů! Tato komplexní a spletitá problematika, vstupující do zorného úhlu zájmu nejen celé řady společenskovědních oborů, ale zejména „pragmatické“ geopolitiky, politiky či ekonomických konceptů, se již dočkala řady analýz a interpretací. Některá jména jako Francis Fukuyama5) či Samuel P. Huntington6) se již stala takřka „klasickými“ a jsou vyslovována s přídechem adorace. Je však třeba si přiznat, že v řadě případů jsme schopni maximálně (mnohdy navíc nepříliš přesně) odhadovat trendy a tendence; racionalisty spíše přehlížený a podceňovaný „zeitgeist“ si mnohdy žije vlastním životem, nezávislým na prognózách futurologů. To však neznamená, že bychom měli rezignovat na snahu o poznání věcí a jejich vývoje – právě naopak. Staré setrvačné europocentrické pojímání třetího světa jako exotických, ospalých hnízd, do Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


kterých vnáší bílý tuan či sáhib řád a civilizaci, již v praxi drahnou dobu neplatí; teprve nyní, na počátku nového tisíciletí, však jako bychom byli ochotni tento stále markantnější fenomén diverzifikace, tj. přesun ekonomických, mocenských a kulturních těžišť, více akceptovat. Právě etnologická/antropologická pracoviště – zaměřená ve srovnání se sociologií, politologií či demografií cíleně i na prizma kulturní, etnické a lokální – tak v daných souvislostech mimořádně nabývají na významu. Etnolog/antropolog již není cestovatel v tropické přilbě, odkrývající a dokumentující bizarní zvyky „domorodců“, ale interpretátor civilizačních okruhů a kulturních modelů, holisticky – v dobrém i ve zlém – stále provázaněji spjatých s naším vlastním světem. Takováto role jistě není zcela nová – i dnes již „klasické“ dílo Ruth Benedictové Chryzantéma a meč7) (1946) vzniklo na objednávku s cílem přiblížit Západu vzorce japonské kultury a chování. Na počátku 21. století, v době eskalujících, avšak dosud mnohdy jen málo přehledných a čitelných změn (zřejmých snad všem, ať již věří na věk Vodnáře či nikoliv), však kontext apelu „být připraven“ na nové podoby překotně se měnícího světa a zejména prokázat schopnost reagovat na potřeby doby mimořádně zesílil. To, že na trnavské Univerzitě sv. Cyrila a Metoda existuje již po celou jednu dekádu pracoviště působící cílevědomě a sebevědomě ve zmíněném duchu aktuálních potřeb na poli uvedené problematiky, tedy se zaměřením (v našich zeměpisných šířkách nebývale cíleným) na cizokrajnou etnologii, je třeba vidět jako mimořádně záslužný, z hlediska celospolečenského kontextu Slovenska dosud ne zcela doceněný fakt. Přes všechny (finanční a jiné) problémy mají dnešní vysokoškolští učitelé, badatelé a jejich studenti ve srovnání s tristní dobou vzpomínanou v úvodu (samozřejmě i díky technologickému vývoji, i když kupř. nástup internetu a dalších moderních informačních zdrojů přinesl paradoxně také jistou inflaci a znepřehlednění sumy dat) neskonale větší možnosti na poli cestování, přístupu k poznatkům, napojení se na zahraniční pracoviště a týmy… V čase, kdy je často oceňována a vyzdvihována spíše jen pragmatická, „hmatatelná“ produkce „materiálních hodnot“, je třeba konstatovat, že úsilí vložené do „produkování“ lidského potenciálu, orientujícího se v proměnlivém ideovém, resp. společensko-kulturním pozadí běhu světa, je investicí minimálně stejně tak významnou. Jaký tedy je a jaký bude brave new world, do kterého vyjdou a ve kterém budou působit dnešní posluchači (nejen trnavské) etnologie? Lepší či horší než onen Aldouse Huxleyho (k němuž se kupříkladu kultem konzumerismu nebezpečně přibližujeme)? Jaké badatelské či čistě lidské dimenze v něm na absolventy čekají a na co by se měli zaměřit? Přesné prognózy jsou samozřejmě více než sporné, přesto je snad možno odvážit se určitých vizí. Současní posluchači či čerství absolventi již nežijí v izolaci „železné opony“, znají cizí jazyky, absolvovali stáže v zahraničí a umí (či přinejmenším měli by umět) se orientovat v mezinárodním kontextu. Nelze jim než přát, aby z nich vyrostly nové, nepřikrčené osobnosti bez komplexu méněcennosti, ale současně i s potřebnou (!) dávkou pokory; profesionálové, pro které bude důležitější podstata věci nežli mnohdy žabomyší a formální spory (kupř. v našich zeměpisných šířkách tak populární nesmiřitelnost „etnologického“ a „antropologického“ tábora). Měli by být otevřeni světu a jeho problematice; současně ale zůstat zakotveni ve své domovině a jejích osobitostech. Pro „velký svět“ jsme totiž zajímaví právě a hlavně tím, co je pro nás (tj. Čechy, Slováky, resp. Východoevropany) specifické a pro Západ (i vzhledem k přetrvávající jazykové bariéře) zcela cizí nebo jen málo známé či zkreslené. Je jistě paradoxní skutečností, že díky bohaté anglofonní produkci je kupř. problematika příbuzenství Papuánců na Nové Guineji americkým či i západoevropským antropologům bližší než mnohé kulturní jevy v zemích ležících těsně za bývalou „železnou oponou“. V tom ale spočívá i naše zvýhodnění, kterého však stále jen málo využíváme a které také (již i vzhledem ke stoupající míře znalosti ruštiny v západní Evropě) nebude trvat napořád. Naši (kulturní, jazykovou, zkušenostní…) orientaci ve slovanském a dalším balkánském/východoevropském terénu, sahajícím v prodloužení http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

5/77


přes Sibiř až k Tichému oceánu, by tedy bylo třeba využít daleko cíleněji a intenzivněji. Tedy: nikoli setrvat v úzce vymezeném mělkém rybníčku a v rámci jeho pozitivistického popisu, ale zmocnit se analyzované a interpretované (české/slovenské/východoevropské tematiky) způsobem, který bude „exotikou“ (možná až onoho novoguinejského kalibru?) pro pohledy zvenčí a jenž tuto látku zasadí do světového kontextu. Naopak v rámci z našeho úhlu pohledu „exotických“ témat pak pouze nepřejímat a neparafrázovat již hotová (mnohdy i zakonzervovaná a svazující) schémata a modely a usilovat o to, být nepřehlédnutelně – samozřejmě však nikoli za každou cenu! – svůj; vnést a využít jiné prizma dané odlišnou historickou a kulturní zkušeností. Pouze tak snad za jistý čas nastane doba, kdy budou na mezinárodních vědeckých setkáních (včetně etnologických) odborníci ze Západu a Východu se samozřejmostí rovnocennými partnery a nepůjde již, jak se mnohdy doposud děje, o (řečeno slovy přirovnání kohosi) „setkání ichtyologů s rybami“. Úkolem Katedry etnológie UCM je (samozřejmě kromě její odborné produkce a dalších úkolů) být jejím posluchačům na výše zmíněné cestě nápomocna. To, že mnohdy tato premisa není uskutečňována ani zdaleka ideálně, má řadu různorodých příčin. Jednou z hlavních je samozřejmě „brzda minulosti“, kterou je nesnadné a v jisté míře i při nejlepší vůli nemožné překonat – v současnosti jsou totiž „úzkoprofilovým zbožím“ pedagogové a badatelé střední generace, naplňující alespoň v podstatné míře výše zmíněný kvalitativní profesní profil. Ti mladí pak jsou – přes všechno nesporné nadání, píli a nadšení – přece jen v mnohém limitováni životními zkušenostmi a rovněž (přirozeným) nedostatkem nadhledu a odstupu; ve věku souběžného budování kariéry a zakládání rodin pochopitelně také nedostatkem času a kapacit. Citelné jsou i méně abstraktní provozní problémy – omezené finanční možnosti (v souvislosti s prováděním potřebných terénních výzkumů a realizací projektů), absence dobře vybavené knihovny (internet, na rozdíl od mínění řady studentů, není samospasitelným řešením…) či technického a dalšího vybavení. V daném kontextu však není bez viny ani pohodlnost a laxnost řady studentů – eventuální cesta za nedostupným titulem do Bratislavy (či neřkuli do Vídně!) – jež by se ve filmové podobě mohla prezentovat i jako jakási road movie za poznáním – je pro mnohé z nich sotva zvažovanou, nadbytečnou aktivitou… To jistě souvisí i s ústupem významu a závaznosti ideálů v současném „postmoderním“ prostředí, operujícím s relativizací řádu hodnot, a s orientací na praktické a pragmatické aspekty, podporovanou společenským diskurzem. (To, že část posluchačů nemá potřebné vlastnosti vynikajícího anebo ani průměrného studenta, pochopitelně není specifikem UCM.) Pominout samozřejmě nelze ani obecné duchovní klima společnosti, celkově preferující exaktní vědy na úkor společenských. Všeho nelze dosáhnout (byť sebevětším) entuziasmem; je třeba i pohybovat se v určitých důstojných (zde se zdaleka nejedná pouze o finance) dimenzích a podmínkách, aby mohla vzniknout atmosféra produktivní, plodné a povznášející činnosti, generující charisma a působící magneticky na okolí. Přejme si tedy, aby se v blízké budoucnosti stali specialisté na poli etnologie svého druhu vzácným zbožím a pojem „nezaměstnaný etnolog“ protimluvem. Vždyť znalosti z tohoto oboru lze uplatnit v mnoha sférách, o jejichž stoupajícím významu nelze pochybovat – od kulturních věd, sociologie přes demografii po politologii; v rámci dokumentace, studia a řešení soudobých masivních migračních procesů proměňujících svět a vyvolávajících i nové, zcela bezprecedentní skutečnosti (černošská čtvrť v Šanghaji!) či v dalších, teprve se rodících (sub)oborech. S desetiletým odstupem je již také možno vyslovit přesvědčení, že založení Katedry etnológie a mimoeurópskych štúdií na UCM v Trnavě bylo prozíravým činem, jehož oprávněnost potvrdilo dosavadní fungování tohoto pracoviště a jehož význam a důležitost ještě více vyniknou v budoucnu. Převzato z: Ethnologia Actualis Slovaca, 8, 2009, s. 39–43. II. OBECNÁ TÉMATA 3. ETNICITA – DANAJSKÝ DAR V NOVÉM BALENÍ? V nedávné minulosti jsme se stali svědky prudkého nárůstu projevů etnicity a následně i rozmetání Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


dlouho panujících představ o tom, že tento fenomén bude výhledově stále více slábnout a ztrácet na významu. Nestalo se tak, jak by snad bylo možno očekávat, pouze v souvislosti s konfliktními, mnohdy tragickými událostmi, k nimž došlo pod vlajkou etnicity v uplynulých letech na Balkáně, v oblasti bývalého Sovětského svazu a jinde. „Příslušnost“ (nejen v úzce etnickém smyslu, ale analogicky i k jakékoli minoritní skupině, pohlaví aj.) se paradoxně prosadila vysoko i na hodnotovém žebříčku západních demokratických systémů.8)V souvislosti s rozpadem tradičních hodnot a nástupem moderní multimediální civilizace, působící rušivě v kontextu soukromé či lokálně determinované sféry, vznikla potřeba po jejich náhradě či alespoň imitaci. Významnou roli sehrál zřejmě i nedostatek ideálů, bolestně ve formě resentimentu pociťovaný v euroamerické civilizaci kupř. při srovnání s dnes již kultovním obdobím 60. let 20. století. Je tak zřejmě možno souhlasit s názory upozorňujícími na skutečnost, že „biologicky“ orientované otázky příslušnosti (včetně etnické) se v současném světě stávají hlavním bodem netolerantních identifikací. Ve světě bez sjednocující high culture, orientujícím se stále více na unifikovaný konzum včetně „masové kulturní spotřeby“ (či spíše pouhé „zábavy“), se nutně prosazují dezintegrační síly. Na otázku: Kam patříš? je pak vyžadována jednoznačná odpověď.9) Frekvence pojmu „identita“, ještě nedávno užívaného pouze v odborných kruzích, tak již přesáhla i nejvolněji stanovenou mez profanace. V souvislosti s „etnicitou“ či „etnickou identitou“ do dnešního dne vznikly desetitisíce úvah a rozkladů na toto téma – nejrůznější provenience či jazyka. Jejich škála sahá od úzce zaměřených studií typu case studies až po teoretická pojednání o vzniku, způsobu fungování a perspektivách etnického fenoménu. Pokud jde o praktickou stránku dnešního postavení etnických minorit, je možno vysledovat určitou ambivalenci. Globální unifikační trendy, kterým mnohdy obtížně čelí i velká etnika, jsou samozřejmě činitelem, působícím na asimilaci všech menšin a odlišných subkultur. Na druhé straně, mj. v souvislosti s vývojem hodnotových měřítek v oblasti lidských práv, se však objevil i opačný trend: pohled na specifické a jedinečné rysy lidstva coby široce pojímané „ekologické“ hodnoty – kulturní „niky“, zasluhující si ochrany a podpory v rámci uchovávání biologické rozmanitosti (biodiversity). I když je otevřenou otázkou, nakolik se v této souvislosti jedná i o určitou dočasnou „módní vlnu“, je zřejmé, že menšinová společenství mohou z tohoto pro ně příznivého faktu těžit. Přestože radikální zastánci „etnických idejí“ rádi hovoří o biologicky podmíněné etnické identitě či podstatě etnického vědomí na bázi Blut und Boden a na tomto základě postulují své právní nároky, je při střízlivém a reálném pohledu na tento fenomén zřejmé, že se jedná o člověkem vytvořený umělý společenský konstrukt, který je ve své dnešní podobě ne starší než dvě staletí.10) Za všechny studie věnované této problematice jmenujme např. práce Ernesta Gellnera (kupř. Nations and Nationalism)11) či knihu Benedicta Andersona Imagined Communities,12) jež již svým názvem vypovídá o způsobu vzniku a následném modelování etnických pospolitostí. Na určitých rovinách – především pokud jde o obecné mechanismy xenofobního cítění vůči „jinakosti“ (otherness), stereotyp nepřítele, biologicky zakódovanou potřebu skupinového ztotožňování se, davovou psychózu anebo v souvislosti s fungováním vůdcovského principu –, byla již otázka, proč vlastně lidé mnohdy tak ochotně a v takovém měřítku podléhají často primitivní nacionalistické propagandě, podrobně popsána a psychologicky či etologicky poměrně přesvědčivě zodpovězena a vysvětlena. Tato skutečnost, tedy rozpoznání a popis mechanismu zrodu a vývoje nacionalistických hnutí a jejich označení za pouhé „produkty imaginace“, nejsou ovšem bohužel s to zabránit dalším opakováním známého modelu – mnohdy v mimořádně dramatické podobě či s tragickými důsledky. V daných souvislostech lze poukázat na pozoruhodný fakt, že zatímco v „praktické rovině“ nabyl http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

7/77


fenomén etnicity na konci 20. století nečekaně na významu, prosazuje se dnes v rámci společenských věd spíše právě opačný trend. Do zorného úhlu současné „postmoderní“ optiky, operující […] s relativizací, detabuizací a dekonstrukcí řádu tradičních „pravd“ a hodnot, se logicky dostala i etnicita. Ta je dnes oproti dřívější perspektivě chápána stále výrazněji jako pouze jedna z možných podob kolektivní identity, vedle jiných, „neetnicky“ konstruovaných společenských vzorců – jakými mohou být příslušnost k pohlaví, generaci, profesi aj. – či rozličných „situačních identit“. Není tedy neobvyklé setkat se s názory, že kupříkladu „všichni etnologové světa“ tvoří vzhledem ke svému profesnímu zájmu a zkušenosti jakési „horizontální etnikum“, pospolitost bližší a monolitnější nežli je vztah k celku příslušníků jejich „tradičního“ etnika13). Výmluvný je v této souvislosti i oblouk sklenutý mezi vydáním jedné ze stěžejních moderních prací na poli etnických studií – Ethnic Groups and Boundaries editované v roce 1969 Fredrikem Barthem,14)[LŠ1)) – a tezemi „barthovské“ konference //The Anthropology of Ethnicity: A Critical Review//, konané v Amsterodamu koncem roku 1993, čtvrt století po vydání zmíněné práce.(( VERMEULEN, H. – GOVERS, C. (ed.), //The Anthropology of Ethnicity. Beyond ‘Ethnic Groups and Boundaries’//, Amsterdam 1996.)) Také tematická linie tohoto setkání se nesla jednoznačně v duchu posunu k individualizaci a psychologizaci etnické problematiky ve smyslu překračování hranic monolitní „etnické identity“ směrem k (individuálním a pluralitním) identitám jiného řádu. Jak shrnul Anthony P. Cohen, ve vědecké práci na tomto poli tak dochází k posunu od problematiky hranic mezi etniky k problematice hranic a limitů v nás.(( UHEREK, Z., The Anthropology of Ethnicity: A Critical Review, //Český lid//, 81, 1994, č. 4, s. 334.)) V dané souvislosti srov. Prescottovu interpretaci pojmů „hranice“ a „pohraničí“: „//Hranice// se vztahuje k linii, kdežto //pohraničí// k zóně.“ V druhém ze jmenovaných případů se jedná o prostupný jev.(( PRESCOTT, J. R. V., //Political frontiers and boundaries//, London 1987 – cit. dle: COHEN, A. P., Boundary of consciousness, consciousness of boundaries. In: Vermeulen, H. – Govers, C. (ed.), //The Anthropology of Ethnicity. Beyond ‘Ethnic Groups and Boundaries’//, Amsterdam 1996, s. 63.)) „Antietnické“ koncepce, vedené z těchto pozic, jsou mnohdy projevem upřímné snahy o dobrou věc, neboť současné výbuchy etnických střetů vyvolaly strach z atavistických stránek tohoto politicky snadno zneužitelného fenoménu. […] Na základě „racionálních zjištění“ […] není nic snazšího než prohlásit tento fenomén za vývojem dávno překonaný umělý výtvor frustrovaných intelektuálů, osudný omyl dějin, anachronismus, studnici xenofobního násilí či přímo patologickou obsesi.(( ANDERSON, B., //Imagined Communities. Reflection on the Origin and Spread of Nationalism//,London 1983, s. 129.)) Ponechme stranou fakt, že uvedený (poněkud módní a kriticky poměrně nenáročný) „antietnický“ trend vyráží mnohdy otevřené dveře. V této souvislosti je však vhodné připomenout si i tzv. „Thomasův teorém“ definice situace [ … ].(( THOMAS, W. I., //The Unadjusted Girl. With Cases and Standpoint for Behavior Analysis//,Little 1927, s. 42.)) Tento postulát praví, že akt chování je reakcí na definovanou situaci. Pokud je určitá situace definována jako reálná, stává se reálnou ve svých důsledcích, i když definice nemusí odpovídat objektivní skutečnosti. Co víc: zdá se, že právě bližší psychologicko-etologický pohled na otázku, zda vůbec „dovedeme [...] kolektivně jednat jiným způsobem než tak, že se ztotožňujeme s určitými skupinovými kulturními hodnotami“(( LOEWENSTEIN, B., My a ti druzí, //Sociologický časopis//, 31, 1995, č. 2., s. 189.)), by v daných souvislostech mohl vést k cenným výsledkům. Nápadná, avšak v odborné i populární produkci takřka nezmiňovaná je skutečnost, že v záplavě „etnických studií“ současnosti takřka úplně chybí bližší pohled či pokus o odpověď na zásadní otázku, která je s fenoménem etnického vědomí mimořádně těsně spjata. V souvislosti s tím, proč lidé vůbec zmíněným „nežádoucím výtvorům imaginace“ podléhají, by bylo žádoucí pohlédnout pozorněji rovněž do druhé poloviny janusovské tváře zmíněné otázky a pokusit se nalézt odpověď na to, co kladného vlastně etnické vědomí přináší jeho aktivním „subjektům“ či „nositelům“. Tuto složku problematiky etnických hnutí a procesů valná část studií zaměřených na zmíněné fenomény obchází.(( [Poznámka 2013] Oproti době vzniku textu (polovina 90. let) je již v novější době etnická problematika nahlížena výrazně komplexněji a sofistikovaněji. Srov. i výrazný Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


posun mezi pojetím prací E. Gellnera //Nations and Nationalism// (1983) a //Nationalism// (1997).)) Je přitom neoddiskutovatelnou skutečností, že takřka všichni lidé jsou tak či onak zasazeni do určitého typu etnického kontextu. A i když o přesném významu tohoto pojmu je jistě možno dlouze diskutovat,(( Více než sporné je mnohdy ovšem i samo vymezení jednotlivých etnik či jazyků, které je – zejména v mimoevropských oblastech – předmětem mechanické aplikace náhledů představitelů euroamerické civilizace. Tato skutečnost se týká všech oblastí „vědeckého třídění“ – kupř. Papuánci na Nové Guinei sice na základní rovině třídí ptačí druhy podle kritérií blízkých linnéovskému rozčlenění, na úrovni vyšší klasifikace však diametrálně jinak; NOVOTNÝ, V., Yakt kwn wagn tap ńby wokpay kń?: ptáci, kteří co snědí, to vyzvracejí; [8.9.2013])) bylo by chybou tento fakt podceňovat anebo jej nevidět. [… ... ...] Zmíněné skutečnosti si paradoxně povšiml i jeden z „otců zakladatelů“ pohledu na etnické vědomí coby umělý konstrukt, B. Anderson, když ve výše zmíněné práci píše: „… není jisté, zda společenská změna či transformace vědomí jsou samy o sobě s to plně objasnit //pouto//, které národy cítí k výtvorům[[#_msocom_2|[LŠ2)) vlastní imaginace – anebo […] proč jsou národy ochotny za tyto výtvory umírat.“(( ANDERSON, B., //Imagined Communities. Reflection on the Origin and Spread of Nationalism//, London 1983, s. 129.)) A dále: „V době, kdy pokrokoví kosmopolitní intelektuálové (především v Evropě?) tak běžně trvají na tom, že nacionalismus //[tj. v neutrálním významu tohoto slova – L. Š.]// je ve své podstatě takřka patologickým jevem, vycházejícím ze strachu z čehosi jiného a z nenávisti k němu, a že je svými rysy blízký rasismu, je užitečné si připomenout, že příslušnost k národu probouzí lásku, často až hlubokou, sebeobětující lásku. Kulturní výtvory národních hnutí – poezie, próza, hudba či výtvarné umění – zrcadlí tuto lásku velmi zřetelně v tisících rozličných podob a stylů.“(( ANDERSON, B., //Imagined Communities. Reflection on the Origin and Spread of Nationalism//, London 1983, s. 129.)) Autor se dále pokouší alespoň zčásti nacházet odpovědi na tyto otázky – hovoří o takových momentech, jako je „krása pospolitosti“ (//beauty of gemeinschaft//) či úloha symbolů (zpěv hymny, společná modlitba v určitém jazyce), jež dávají participujícím možnost zažít „příležitost jednohlasu“ (//occasions for unisonality//) coby „ozvuku fyzického zhmotnění pospolitosti vzniklé v našich představách“ (//echoed physical realization of the imagined community…//“).(( ANDERSON, B., //Imagined Communities. Reflection on the Origin and Spread of Nationalism//, London 1983, s. 131–133.)) […] Při nedávných sociolingvistických výzkumech v Lužici přede mnou zřetelně vyvstal pozoruhodný jev. V 8.–12. třídách Lužickosrbského gymnázia v Budyšíně byl sledován „index jazykové loajality“. Přitom byl aplikován i tzv. sémantický diferenční test, sledující na škále mezi slovními dvojicemi protikladného významu pocitový, vztahový postoj žáků vůči lužické srbštině a němčině. Bylo překvapujícím dobrodružstvím postupně sledovat, jak se diagramy grafického zobrazení výsledků jednotlivých ročníků přes věkový rozdíl respondentů téměř přesně kryjí! Němčina jednoznačně dosahovala výrazně vyšších hodnot, pokud jde o utilitární faktory síly, aktivity a vitality. V evaluativní sféře (faktory typu „krása“, „veselost“, „zajímavost“) však již v hodnocení lužická srbština dominovala nad němčinou a až nečekaně zatlačovala němčinu do pozadí v citové sféře („přátelskost“, „vřelost“, „přirozenost“, „blízkost“). Osobní postoj k rodné řeči a vlastnímu etnickému společenství tak vystupoval, na rozdíl od střízlivého, racionálního hodnocení, na povrch především v emotivní, citové oblasti. Není třeba být staromilským idealistou, slepě vyznávajícím romantické hodnoty vlastenectví, abychom si mohli povšimnout skutečnosti, že hluboce pociťovaná etnická identifikace se (vedle potenciálního nebezpečí šovinismu) může stát zdrojem jak osobní radosti, tak i společenského obohacení. Jistě – současní Češi nežijí ve vypjaté situaci Lužických Srbů konfrontovaných s renanovským „každodenním plebiscitem“. To, že v českém prostředí dnes znějí sebelépe míněné národní tóny stále jako cosi nepřirozeného, vyčpělého či shora vnucovaného, neznamená, že se jedná o zcela běžný stav a apriorně žádoucí moment dnešní občanské společnosti. [… ... ... ] Každý, kdo je příslušníkem určité, alespoň zčásti i etnicky zabarvené pospolitosti, je s ní chtě nechtě spjat poutem tisíce neviditelných nitek. Připomeňme si nečekaná, racionálně jen obtížně předvídatelná a http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

9/77


interpretovatelná patriotická vzedmutí celonárodní povahy, ke kterým dochází přinejmenším od poloviny 19. století v mnoha krizových okamžicích našich dějin. O symboliku těchto chvil, v daných souvislostech nemyslitelnou bez etnického pozadí, se opíráme coby o souhrn idejí, chceme-li vymezit to, co klasifikujeme jako „vrcholy naší historie“. Na etnická společenství bezpochyby můžeme pohlížet jako na umělý konstrukt. Tím jsou ostatně i mnohé jiné fenomény určující běh věcí a tvářnost dnešního světa. Hovoříme-li kupř. o demokracii jako o nejméně špatném ze všech známých modelů řízení společnosti, stálo by za pokus zkusit pohlédnout i na fenomén etnicity smířlivějšíma očima a na vlně dobového trendu nepřehlížet jeho pozitivní stránky a možnosti využitelné v obecném rámci i při řešení konkrétních problémů. Neil Postman ve své knize //The End of Education//(( POSTMAN, N., //The End of Education//, New York 1995.)) hovoří o nedostatku velkých inspirativních dějinných pocitů, jaký například pro Spojené státy americké představovala idea svobody. Takovýmto momentem by se podle něj mohla stát představa Evropy jako multikulturního regionu, ve kterém na malé ploše koexistuje množství jazyků a mentalit. Důležité je podle něj rozšíření vědomí, že každý z nás je současně členem určité menšiny i určité většiny. Myšlenky tohoto typu mohou být samozřejmě z mnoha pozic kritizovány, označeny za plané, naivní či idealistické a odmítnuty. Avšak: nejsme-li (v intencích Thomasova teorému) s to účinně redefinovat současný stav a uvést jeho přehodnocený obraz do praxe – máme na výběr lepší volbu? **//Převzato ze://** //Studia Ethnographica, IX, 1998, s. 107–114 (kráceno a aktualizováno).// =====4. ETNICKÉ MENŠINY: SNAHY O ZACHOVÁNÍ A REVITALIZACI===== Současná realita demokratických zón světa, uznávající právo jednotlivce i menšinových skupin na odlišnost a specifičnost, nám mnohdy dává zapomenout na mladost a křehkost tohoto fenoménu. Vždyť kupř. i ve Spojených státech, považujících se za kolébku a baštu západní demokracie, platila ještě před padesáti lety rasově segregační zásada //equal but separate.// Teprve v posledních desetiletích se jedním z výrazných paradigmat a trendů euroamerické civilizace, ovlivňující v rámci globalizace výrazně i další oblasti světa, staly liberální tendence k tolerantnosti, zvýšený akcent na ochranu lidských práv. Skutečnosti, že „doba menšinám přeje“, tak využily mnohé z nich – mimo jiné i minority etnické a jazykové. Situace na tomto poli je však přesto spletitá; mnohdy i ambivalentní a kontroverzní. Pokusme se nyní vysledovat některé současné trendy a jevy. Od počátků epochy „etnického znovuoživení“ //(ethnic revival)// v 60. letech 20. století se změnilo mnohé. Na specifické problémy (samozřejmě nejen etnických) menšin začalo být – alespoň v demokratických zónách světa – pohlíženo vstřícněji. Aktivity mezinárodního společenství vedly ke garantování základních práv etnických minorit (viz //Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin Evropské rady /1994///). Výrazný je i posun v souvislosti s menšinovými jazyky a kulturami – od pohledu na ně coby „problém“ přes „právo“ až k současné představě „zdroje“ či „kulturního bohatství lidstva“ (jak dokazuje i existence //Charty pro menšinové či regionální jazyky /1992///). Vznikla také řada nevládních organizací, sdružujících etnické a jazykové minority nebo podporujících jejich kulturní snahy (kupř. European Bureau for Lesser Used Languages /EBLUL/). Různorodost a pestrost etnik, jazyků a kultur je tak dnes s určitou hyperbolou chápána jako součást „ekologie“ či „biodiverzity“. Je zdůrazňováno, že bohatství světa nespočívá v tendenci k uniformitě, ale v respektování alternativ a v paralelní existenci různých forem lidské kultury. Druhou stranou mince jsou ovšem „praktické“ výsledky uvedených trendů. Do jaké míry jsou pouze „papírovými paragrafy“ a nakolik upřímně míněnými programy a snahami? Do jaké míry skutečně napomohly čelit jazykové a kulturní asimilaci? Není sporu o tom, že nová atmosféra teoreticky – a mnohdy i prakticky – zvýšila šance ohrožených, asimilujících se etnicko-jazykových skupin na jejich přetrvání. Tato skutečnost se odrazila i v odborných textech. Doyen sociolingvistiky Joshua Fishman vydal v roce 1991 svou knihu nazvanou //Reversing Language Shift// (s podtitulem //Theoretical and Empirical Foundations of Assistance to Threatened Languages)//(( FISHMAN, J. A., //Reversing Language Shift. Theoretical and Empirical Foundations of Assistance to Threatened Language//, Clevedon–Philadelphia–Adelaide 1991.)) a o desetiletí později, v roce 2001, v návaznosti na ni shrnutí úspěšných výsledků tohoto procesu z řady zemí.(( FISHMAN, J. A., //Can Threatened Languages Be Saved? Reversing Language Shift, Revisited: A 21st Century Perspective//, Clevedon–Philadelphia 2001.)) Je zjevné, že je nemožné nalézt jednoznačnou odpověď na základní otázku: **//„Proč a jak úspěšně čelit etnicko-jazykové asimilaci a Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


nastartovat revitalizaci?“//**Kdyby byl nějaký //deus ex machina// schopen takovouto odpověď poskytnout, vstoupil by do dějin – alespoň do oněch viděných a psaných prismatem minoritních etnických skupin. Kulturní, politické a demografické podmínky, rozdílný stupeň sebevymezení, emancipace a vitality – to vše činí nemožným nalezení univerzálního „zázračného léku“ na problémy asimilujících se etnik a jazyků. Kardinální otázka v daných souvislostech zní: je etnicita a její hlavní znak, jazyk, něčím opravdu tak cenným? Proč vlastně usilovat o to, zbrzdit a zastavit etnickou či jazykovou asimilaci? Kdy je možno mluvit o „přirozené vůli etnika být sebou samým“ a kde již začíná umělý konstrukt – „etnické inženýrství“? To jsou některé z „kacířských“ otázek, na něž neexistuje jednoduchá odpověď. V daném kontextu je však třeba si uvědomit, že lidská existence se nevyznačuje pouze praktičností a pragmatičností. Fishmanovými slovy: „Triumf vědy nezahubil náboženství a triumf internacionalismu nezahubí lokální identitu ani místní společenské snahy.“(( FISHMAN, J. A., //Reversing Language Shift//. //Theoretical and Empirical Foundations of Assistance to Threatened Language//, Clevedon–Philadelphia–Adelaide 1991, s. 31)) Ti, kdo označují etnické vědomí za atavistický přežitek, který je potenciálním zdrojem xenofobie, a úsilí o přetrvání řeči, kterou již hovoří jen pár tisíc či stovek lidí, za nesmyslné mrhání silami, redukují lidskou existenci pouze na jeden aspekt: ryze pragmatický náhled. [… ... ... ] Úsilí o zachování a další rozvoj malých etnických či jazykových komunit je tak třeba vidět v souvislosti s dobovými trendy, se zápasem o osobitý prvek v globalizujícím se světě. Vždyť to, o čem jsme před několika málo desítkami let mohli číst v knihách science fiction, je dnes (mnohdy daleko překonanou) realitou; ani Orwellův Velký bratr neměl k dispozici internet, nemluvě o dalších, dnes již běžných sofistikovaných technologiích. Tato slova nemají být chápána jako staromilské odmítání pokroku – je však třeba uvědomit si, že přehnaný důraz na technický aspekt fungování současné společnosti zatlačuje do pozadí prvotní, archetypální a etologický rozměr lidské kultury, jímž jsme – ať chceme či ne – determinováni. Právě pozornost věnovaná zdánlivě „nepraktickým“, „zastaralým“ a „lokálním“ fenoménům tak může působit jako potřebný protiproud anebo, chceme-li, svého druhu „psychoterapie“. Odhlédneme-li od snah o úplné popření významu etnicity, střetávají se na praktické rovině dvě protikladná paradigmata či koncepce: **//Koncepce 1: „Buď – anebo“//** Tento dualistický, „puristický“ koncept vychází z „herderovské“(( Německý spisovatel a myslitel Johann Gottfried von Herder (1744–1803) ovlivnil zásadně svými myšlenkami o povaze a roli národů a národních jazyků obrození řady etnik střední a východní Evropy.)) představy národa coby pospolitosti stejného jazyka a kultury. Člověk je buď příslušníkem jedné etnické pospolitosti, anebo jiné – „třetí cesta“ prakticky není možná. Tato zdánlivě již překonaná polarizační varianta nabyla v evropských podmínkách 90. let 20. století, zejména v souvislosti s rozpadem Sovětského svazu a Jugoslávie, dramaticky na významu. V nových státních útvarech, vznikajících (či se alespoň deklarujících) na etnopolitickém principu, došlo pod hesly nacionalismu k řadě tragických excesů. Plně „reprízované představení“ modelů národních obrození 19. století je ovšem v podmínkách našeho času jen stěží možné.(( HROCH, M., //V národním zájmu. Požadavky a cíle evropských národních hnutí devatenáctého století ve srovnávací perspektivě//, Praha 1999, s. 164–171.)) Koncepce „buď – anebo“ však nemusí být nutně „fundamentalistická“ – v praxi evropských národních států je vlastně nejběžnějším automatickým modelem každodenního života většiny populace. Tzv. „všední nacionalismus“ //(banal nationalism//), tj. rutinní stvrzování latentně přítomné reality národní existence, bývá dokonce označován za ideovou tendenci, umožňující reprodukci „národů“.(( BILLIG, M., //Banal Nationalism//, London 1995.)) Ze zorného úhlu pohledu na etnicitu coby pozitivní, zachováníhodnou hodnotu také byla a je strategie „etnického sebevymezení“ v řadě případů účelná (viz pobaltské národy versus rusifikace). **//Koncepce 2: „Nejen – ale i“//** „Liberální“, multikulturalistické koncepce vztahující se k etnicitě/jazyku nalezneme pod různými názvy. Jejich společným jmenovatelem je snaha o koexistenci majoritní a minoritní složky, o pohled na různé kultury jako součást společného bohatství společnosti. Pojmy jako „kulturní diverzita“, „kulturní pluralismus“, „hybridní/heterogenní kultura“, //„mainstream and sidestream“// – to vše jsou výrazy snah o nalezení nového místa pro přetrvání etnických a jazykových subkultur při eliminaci jejich http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

11/77


možné role omezujícího činitele či zdroje konfliktu. Akcent je kladen především na kulturní a jazykové aspekty – vazba na „etnickou identitu“ je méně výrazná. V ideální formě by měl být multikulturalismus domyšlením ideálu občanské rovnosti, který zároveň vede k požadavku ohledu na různé (vyloučené) skupiny. „Cílem multikulturalismu není //separace// těchto skupin, nýbrž //integrace// jejich příslušníků do společenství rovnosti, svobody a solidarity.“(( BARŠA, P., //Politická teorie multikulturalismu//, Brno 1999, s. 19.)) Model „nejen – ale i“ je zřejmě cestou, kterou v budoucnosti půjde velká část lidstva. Je však zřejmé, že podmínky při tomto procesu nejsou rovné ani v té nejliberálnější společnosti. Pluralismus s sebou nese transformaci, v níž se jako přizpůsobivější ukazuje menšinová kultura. Zatímco radikální zastánci varianty „buď – anebo“ považují etnickou identitu za nezpochybnitelnou hodnotu – //sanctum//, prosadila se ze zorného úhlu „postmoderní“ optiky do značné míry opačná – „multikulturní“, či až přímo „antietnická“ – koncepce. Na etnicitu se tak v současném intelektuálním diskursu často nahlíží jako na cosi nepraktického, jako na anachronismus či potenciální zdroj xenofobie a konfliktu – jako takovou je ji údajně třeba hodnotit značně kriticky či i zcela odmítnout. Tyto „antietnické tendence“ mohou být samozřejmě i projevem upřímné snahy o dobrou věc, neboť současné etnické střety vyvolaly strach před tímto snadno zneužitelným fenoménem. Národní ideji je vytýkána také „umělost“ či „projekce přání“, neboť vnitřní jednota národů a kultur údajně vlastně ani nikdy neexistovala. Není jistě pochyb o tom, že dnešní forma etnického vědomí vznikla opravdu teprve relativně nedávno (před zhruba dvěma sty lety) a že je ji možno nahlížet coby „opci možného společenského organizování se“ či jako imaginární a relativní společenský konstrukt.(( BAUMAN, Z., //Myslet sociologicky//, Praha 1996, s. 154–169.)) //V této souvislosti bývá často citován již klasický výrok E. Renana o tom, že „existence národa je […] každodenní plebiscit“, pronesený v závěru úvahy na téma Co je to národ?, přednesené na pařížské Sorbonně 11. března 1882.//(( RENAN, E., Co je to národ?. In: Hroch, M. (ed.), //Pohledy na národ a nacionalismus. Čítanka textů//, Praha 2003, s. 24–35.)) //Joshua A. Fishman uvádí: „Etnicita se týká nejenom existence dané osoby spjaté s původem (paternita) a chováním (patrimonie), ale i významu, který tato osoba své existenci spjaté s původem a chováním přisuzuje (fenomenologie).“//(( FISHMAN, J. A., Language and Ethnicity. In: Giles, H. (ed.), //Language, Ethnicity and Intergroup Relations//, London... 1977, s. 23.)) //Zygmunt Bauman říká: „Co je vlastně národ? To je, jak je obecně známo, těžká otázka, na kterou neexistuje jednoduchá odpověď, s níž by mohl být každý spokojen. Národ není ‚realita‘ tak jako stát. [...] Národ je od začátku až do konce **imaginární komunitou**; jakožto entita existuje jen potud, pokud se jeho příslušníci duševně a citově „identifikují“ s kolektivem, s většinou jehož členů ani nikdy nepřijdou do fyzické blízkosti. Národ se stává duchovní realitou a jako takový je imaginární.“//(( BAUMAN, Z., //Myslet sociologicky//, Praha 1996, s. 162–163.)) //Slovy Eugena E. Roosense: „/Etnicita/ ve své podstatě otevírá široké pole pro užití symbolů a manipulaci s nimi. Složky používané v etnickém diskurzu vypadají zprvu zcela přirozeně: původ, biologické pozadí, sounáležitost, území, kultura a dějiny – to vše vyhlíží skvěle reálně a tvoří to, co mnozí považují za zjevnou realitu. Definice všech těchto pojmů jsou však mimořádně vágní.“//(( ROOSENS, E. E., //Creating Ethnicity. The Process of Ethnogenesis//, Newbury Park–London–New Delhi 1989, s. 160.)) Takto nahlíženy jsou ovšem umělé i jiné fenomény, o které se lidstvo opírá jako o sloupy své existence (kupř. náboženství, ale i tržní ekonomika...). Etnické pospolitosti také nemohou být vytvořeny či vymyšleny absolutně //ex nihilo//.(( LLOBERA, J. R., //The God of Modernity. The Development of Nationalism in Western Europe//, Oxford – Providence 1994, s. 220.)) „Základní podmínkou úspěchu jakékoli agitace (nejenom národní) je, že její argumentace alespoň v hrubé podobě odpovídá realitě tak, jak ji pociťují ti, na něž je mířena.“(( HROCH, M., Real and constructed: the nature of the nation. In: Hall, J. A. (ed.), //The State of the Nation, Ernest Gellner and the Theory of Nationalism//, Cambridge 1998, s. 99.)) Je rovněž nápadné, že společenské vědy většinou u etnicity zaznamenávají především dva extrémy: buď etnické konflikty a politický separatismus na straně jedné, či asimilaci a zánik etnik na straně druhé. Umírněnější a mediálně méně atraktivní „střední proud“ projevů etnicity uniká pozornosti a je poměrně málo zmapován.(( FISHMAN, J., //The Rise and Fall of the Ethnic Revival: Perspectives on Language and Ethnicity//, Berlin–New York–Amsterdam 1985, s. 517.)) Realita tak není černobílá. Etnická společenství (stejně jako mnohé jiné jevy určující běh věcí a tvářnost světa) jsou bezpochyby Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


myšlenými „společenstvími představy“; mohou být také vnímána jako „nepraktický“ fenomén (a mnohdy jím i objektivně jsou).(( BARŠA, P. – STRMISKA, M., //Národní stát a etnický konflikt//, Brno 1999, s. 21.)) Avšak po dvou stoletích své existence je moderní forma etnicity – ať se to jejím kritikům líbí nebo ne – výrazným jevem, hluboce spjatým s historickými kořeny a společenskými podmínkami. V řadě sfér života společnosti za ni vlastně ani neexistuje plnohodnotná náhrada. Koexistence a míšení etnik, „kulturní pluralismus“, je pravděpodobně cestou, po níž v budoucnosti půjde velká část lidstva. Tento trend bývá většinou pokládán za pozitivní a obohacující. Logickým důsledkem dvou– či multikulturnosti je však i zvýšená prostupnost, zamlžení či úplná ztráta etnodiferencujících hranic a kontur. Pokud se určité etnikum zcela vzdá vlastního sebevymezení, přemění se (pokud zcela nezanikne) spíše na „hobby“ skupinu zájemců o jazyk a tradice, ne nepodobnou klubům esperantistů či zájmovým spolkům. Takovýto vývoj může být samozřejmě zcela přirozený, legitimní anebo dokonce i žádoucí – je však při něm třeba počítat se zásadními důsledky. U jednotlivců i celých společenství je tak stále běžnější rovina dvojí či dokonce multiplikované identity (někdy víceméně vyvážené, jindy v podobě „užší“ a „širší“ identity). Kupř. v Lužici dnes není většinou možno stanovit ostrou hranici mezi „lužickosrbským“ a „německým“; etnické vědomí Lužických Srbů se drolí a láme do podvojné, lužickosrbsko-německé identity. Asimilující se menšinový jazyk se mnohdy posouvá spíše do role kulturního znaku, který v sobě nese jen slabý potenciál dichotomického etnického sebevymezení ve smyslu „my“ versus „oni“.(( Právě na lužickém příkladu je možno v současnosti prožít a lépe pochopit českou (slovenskou) situaci v 19. století a také pocítit nesamozřejmost kontinuity jazykové a národní existence vůbec.)) Právě jazyk, považovaný za „kulturní kapitál“ etnika, bývá obvykle označován za hlavní znak etnicity. Zatímco ještě přednedávnem byl v rámci etnicko-jazykové problematiky kladen důraz na první složku této složeniny, tedy prvek etnicity, v posledním období se pozornost markantně přesunula na druhou, tedy **//jazykovou//** složku zmíněného fenoménu. Tato skutečnost se pojí s řadou důvodů: 1/ Terminologické problémy, spjaté s definováním a chápáním pojmů **//„národ“, „národnost“, „etnická menšina“, „etnická skupina“, „et(h)nos“, „ethnie“//** apod., je mnohdy možno obejít orientací na jazykové hledisko **//(„jazyková menšina“)//**. 2/ Orientace na jazyk jako hlavní určující znak určité pospolitosti umožňuje vyhnout se i některým sporným otázkám – kupř. o smyslu etnicity vůbec. Nejde však jen o abstraktní úvahy; od roku 1990 zesílil počet konfliktů, vedených pod etnickou vlajkou. Při preferování jazykového hlediska je možno uvedené problémy (alespoň částečně) obejít; problematika se posouvá z mnohdy horké půdy „nacionalismu“ na přijatelnější, méně zpolitizovanou, spíše kulturní rovinu. Vazba etnicity (s jejími latentními politickými aspiracemi) a jazykových aktivit tak bývá v řadě případů záměrně nereflektována. 3/ Řadu populací, jejichž uživatelé hovoří tzv. //lesser used languages// či //regional languages//, je sice jednoznačně možno popsat a vydělit z jazykového hlediska, hovořit o nich jako o „národě“ či „etnické skupině“ je však mnohdy sporné či přímo nemožné (kupř. uživatelé okcitánských dialektů ve Francii či osoby hovořící dolnoněmecky, Kašubové v Polsku apod.). Zatímco etnické vymezení může být problematické a s šířícím se trendem multiplikovaných identit bude výhledově ještě komplikovanější, je jazyková rovina (přes existenci fenoménů bilingvismu, multilingvismu, diglosie či schizoglosie) mnohem jednoznačnější a uchopitelnější. [… ... ... ] Mimo jiné se v souvislosti s jazykovou asimilací stále více hovoří o potřebě čelit globalizačním trendům – o nebezpečí jednotné nadnárodní kultury ve stylu oděvního sloganu //„One size fits all“//. Na „globalizovanou světovou civilizaci“ však můžeme nahlížet i jako na tenkou slupku, pod kterou jsou skryty staré tradice a kulturní modely. Když Carl G. Jung definuje rozdíl mezi civilizací a kulturou, praví, že civilizace je vždy plodem rozumu, intelektu, zatímco kulturu tvoří duch, který není nikdy omezen vědomím jako intelekt, ale je obsažen a utvářen i v nevědomí. Trendy jazykové asimilace tak vyvolaly na řadě míst světa také protiproud. Od 70. let 20. stoletíse na řadě míst světa podařilo uskutečnit tzv. **//„etnicko-jazykovou revitalizaci“//** – tj. oživení/obrození asimilujících se, ještě nedávno zdánlivě k zániku předurčených etnik, jejich kultur a jazyků.(( FISHMAN, J., //Reversing Language Shift. Theoretical and Empirical Foundations of Assistance to Threatened Language//, Clevedon–Philadelphia–Adelaide 1991; FISHMAN, J. A. (ed.), //Can http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

13/77


Threatened Languages Be Saved? Reversing Language Shift, Revisited: A 21st Century Perspective//, Clevedon–Philadelphia 2001.)) V dané souvislosti je možno zmínit řadu úspěšných revitalizačních případů. V evropském kontextu se jedná kupř. o Katalánsko, Baskicko, Wales, sámské (laponské) hnutí ve Skandinávii a další. V souvislosti s jinými světadíly je možno poukázat na úspěchy při obrození maorštiny na Novém Zélandu, dále jí příbuzného polynéského jazyka na Havajských ostrovech či některých indiánských jazyků v USA a v Kanadě. K obrodě etnického vědomí a částečně i jazyka došlo také u praobyvatel severního Japonska – Ainů – a u některých skupin australských domorodců. Zvýšené revitalizační snahy je možno pozorovat na teritoriu bývalého Sovětského svazu (Kalmyci, Gagauzové, Jakuti aj.). Šíře záběru a celkový dopad těchto aktivit se samozřejmě liší a nalezneme i některé diskutabilní příklady. Jde v Cornwallu u nevelkého počtu (snad několika stovek) osob, schopných po dvousetleté césuře opět hovořit kornsky, o druh hobby, recesi či o skutečné zmrtvýchvstání jazyka? V daných souvislostech jsou paradoxně využívány i možnosti související s globalizací – Sámové a Maoři tak společně konzultují problematiku imerzních školek, španělští Baskové vysílají pomocí satelitu pro baskicky hovořící v Jižní Americe, menšinová periodika jsou šířena na internetu… V procesu etnického/jazykového přetrvání hrají hlavní roli sami aktéři – zájem členů dané pospolitosti zůstat nadále svébytným celkem s osobitou kulturou. V dané souvislosti vznikla i teorie „etnojazykové vitality“,(( Jejím hlavním představitelem je Henry Giles. Viz kupř. BOURHIS, R. Y. – GILES, H. – ROSENTHAL, D., Notes on the Construction of a ‘Subjective Vitality Questionnaire’ for Ethnolinguistic Groups, //Journal of Multilingual and Multicultural Development//, 2, 1981, č. 2, s. 145–155.)) jejímiž hlavními komponenty jsou status, demografické faktory a institucionální podpora. Je jasné, že pokud chceme být úspěšní na poli revitalizace etnického vědomí a „obrácení směru jazykového posunu“, je třeba zajistit určité základní podmínky. Avšak ani sebelepší (jinak také velmi důležitá) zákonodárná a další ustanovení a minoritě nakloněná politika nemohou být úspěšné tam, kde chybí dostatečná vitalita a vůle přetrvat coby svébytná etnická kolektivita, užívající osobitý jazyk. Proto jsou v rámci snah na tomto poli mimořádně důležitými faktory zájem, entuziasmus a vzbuzování optimismu**//.//** Mnohdy jde o vědomou snahu čelit teoriím „jazykového darwinismu“, hovořícím o přirozeném výběru a přežití nejschopnějších i na jazykovém poli. „Každý jazyk potřebuje ideu – cíl a vizi stojící nad světskou a racionální rovinou –, aby přetrval.“(( FISHMAN, J. A., Language spread and language policy for endangered languages. In: Fishman. J. A., //Language// //& Ethnicity in Minority Sociological Perspective//, Clevedon –Philadelphia 1989, s. 397.)) Jde především o zajištění toho, co Fishman nazývá „bezprostřední podpora intimního mezigeneračního předávání jazyka“. Jinak jsou všechny snahy na revitalizačním poli pouze „neustálým huštěním prasklé pneumatiky“.(( FISHMAN, J. A., //Reversing Language Shift. Theoretical and Empirical Foundations of Assistance to Threatened Language//, Clevedon–Philadelphia–Adelaide 1991, s. xii.)) Dostáváme se tak k potvrzení významu lokálního, tzv. //small-scale// či //face to face// komunitního života, který je schopen zajistit intergenerační kontext. Vitalita malých, mnohdy rozptýlených populací a komunit může být v této souvislosti až neuvěřitelně silná a dlouhodobá, jak dokazují příklady židovské nebo arménské diaspory. Bylo by jistě možno namítnout, že v uvedených případech se jedná o osobité případy náboženských enkláv přetrvávajících v jiných podmínkách, nežli jaké skýtá současná doba. Avšak např. na ostrově Föhr u severoněmeckého pobřeží, vystaveném každoročnímu vpádu statisíců turistů, přežívá u 2 000 obyvatel místní specifická forma severní fríštiny – jako výraz vědomého sebevymezení se. Ne náhodou se tak současné revitalizační snahy a modely cíleně navracejí od obecných snah na komunální úroveň, odkud mohou vzejít šance i pro získávání pozic na obecnější rovině.(( WILLIAMS, C. – EVAS, J., //The Community Research Project//, Cardiff 1997.)) Velká zákonná opatření a deklarovaná práva totiž k „obyčejným“ lidem často nedosáhnou anebo je sotva zajímají – drobná vítězství na komunitní rovině se mohou promítnout i v obecném kontextu. Specifický případ pak představují již zmíněné //regionální jazyky//, stojící donedávna spíše v pozici nářečí či na pomezí dialektu a samostatného jazyka (kupř. kašubština v Polsku, asturština a aragonština ve Španělsku či latgalština v Lotyšsku a vőro-seto v Estonsku). Trend současnosti, tj. pozitivní společenský náhled na menšinové, regionální a alternativní fenomény, se v řadě případů projevil jejich „povýšením“ do kategorie „jazyka“, aniž by bylo třeba mít k dispozici „armádu a válečné loďstvo“.(( Srov. pozn. 65.)) Existence Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


svébytného jazyka však ještě nutně nemusí znamenat existenci vyhraněného, svébytného etnického celku (gaelsky hovořící obyvatelé Skotska se cítí být Skoty stejně jako anglofonní složka této země; uživatelé aromunštiny v Řecku se z drtivé části považují za Řeky…). V některých případech dochází k formování a etablování regionálního jazyka především či výrazně z politické potřeby (viz posun lucemburštiny či monegaštiny ///monégasque/// do role státních symbolů). Za příhodných podmínek je možno v relativně krátké době dorůst do postavení plnohodnotného jazyka (viz případ slovenštiny či makedonštiny). U řady regionů – zejména periferních a ekonomicky slabších (Korsika, zóny okcitánských dialektů…), někdy však i u ekonomicky naopak nadprůměrně rozvinutých (Piemont…) – není místní jazykový kód primárním činitelem regionalistických politicko-ekonomických aktivit a ambic, ale spíše jen jejich symbolickým doplňkem či atributem. Velká část evropských regionálních jazyků tak dnes nemá výrazné národotvorné či politické (ve smyslu snah o vlastní státnost) aspirace – etnické vymezení je nahrazováno akcentem na kulturní fenomén a na //diversity management//. To ovšem neznamená, že etablování se nových jazyků nemůže mít vliv na etnicitu jejich uživatelů. Zejména ve východní Evropě, kde je oproti západoevropskému, státně-občanskému pojetí pojmu „národ“ stále výrazně pociťováno „osudové“ herderovské sepětí jazyka a kultury s národní příslušností, se samozřejmě může stát i východiskem tzv. //nation-building// snah. ====Závěrem==== Je možno shrnout, že etnicko-jazykové revitalizační snahy posledních desetiletí prokázaly svou uskutečnitelnost. Otázka již tedy nezní, zda je zastavení asimilace a jazykového posunu v současných podmínkách vůbec možné, ale jinak: **//zda je realizovatelné a žádoucí v konkrétní situaci určité populace.//** Jaký bude další vývoj na etnicko-jazykovém poli, je nesnadné předvídat. I když je vstup lidské společnosti do třetího tisíciletí možno chápat jen jako ryze formální numerický symbol, je dnešní doba skutečně v mnohém přelomová. Nejen vzhledem k řadě výrazných změn v hodnotovém systému společnosti, které mohou na žebříčku důležitosti vyzdvihnout nové, neočekávané fenomény. Ve světě změněném globální hrozbou terorismu by mohly výhledově začít narůstat kupř. autoritářské a unifikační tendence či diskuse o tom, nakolik si ohrožený Západ může pluralismus (či benevolenci k různosti vůbec) dovolit. V celosvětové perspektivě samozřejmě nelze předpokládat zachování všech dosud existujících jazyků; je naopak téměř jisté, že velká část z nich nepřetrvá v aktivním užití ani do druhé poloviny 21. století. Jazyková asimilace je uspíšena skutečností, že velká část malých řečí jsou pouze jazyky orální tradice, přetrvávající mnohdy díky (do nedávné doby) geografické izolaci svých uživatelů; tato situace se nyní rapidně mění. Avšak i řada malých jazyků s vlastním písemnictvím není s to pokrýt všechny potřebné roviny života. Na řadě míst světa bude zcela jistě pokračovat (přirozená i násilná) etnická asimilace. V určitých případech zřejmě dojde i k etnickému rozrůzňování a eventuálnímu vzniku nových státních útvarů na této bázi – i skalní přívrženec etnických „nezadatelných práv” by však zřejmě byl zaskočen existencí světa, v němž by každé z několika tisíc oficiálně existujících (a nemalého počtu latentních) etnik pretendovalo na širokou samosprávu či samostatný stát. V mnoha oblastech světa však etnická problematika stále hraje a v předvídatelné budoucnosti pravděpodobně i bude hrát významnou roli. Pokud jde o jazyky světa, lze předpokládat, že převážná část z nich nepřetrvá v aktivním užití ani do druhé poloviny 21. století. Jednoznačná prognostická odpověď na otázky, spjaté s fenomény etnicko-jazykové asimilace a revitalizace, tak neexistuje. Stejně tak nelze ani zdaleka jednoznačně určit hranici mezi „ještě zachováníhodným” a „již postradatelným”. Orientace v tomto abstraktním terénu je tedy mnohdy náročná a nepřehledná – i to však činí pohyb v něm zajímavým a přitažlivým. **//Převzato ze://** //Svět literatury, 31, 2005, s. 5–14 (upraveno); s přihlédnutím k textu in: Hlavičková, Z. – Maslowski, N. (ed.), Nacionalismus v současných dějinách střední Evropy: od mobilizace k identitě, Praha 2005, s. 14–24.// =====5. ATRIBUTY ETNICKÉ IDENTITY A ÚZEMNÍ PŘÍSLUŠNOSTI===== (([Poznámka 2013] Oproti původní studii byla vypuštěna celá druhá polovina textu, detailně zaměřená na etnickou symboliku v kontextu Walesu.)) Je nesporným faktem, že v životě každého etnického společenství hrají významnou úlohu symboly jeho vnitřního ztotožnění se se sebou samým – atributy jeho etnické identity – resp. symbolické zobecnění jím obývaného, „vlastněného“ teritoria, „domova“, „vlasti“. V http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

15/77


určité podobě provází faktor skupinového, náboženského, etnického, územního či státního symbolu (jako významného atributu vzájemnosti či společné příslušnosti) lidské kolektivity již od vzniku prvních společenských formací. Podrobný rozbor této skutečnosti by nás však zavedl příliš daleko. Vzpomeňme jen namátkou na spletité systémy totemismu, symboliku antických civilizací v Evropě či ještě starších starověkých státních útvarů a kultur v Přední Asii, Egyptě, Indii a Číně. Období evropského středověku s jeho značně rozvinutou křesťanskou symbolikou a na jiné rovině rovněž se spletitým systémem feudální hierarchie a heraldiky((Od nauky o erbech – heraldiky – se v poměrně nedávné době prakticky odpoutala nauka o vlajkách a praporech – vexilologie.)) pak bylo věkem velmi rozsáhlého uplatnění symboliky ve společenské sféře. V transformované podobě pak prvek společenských atributů přijímá a zčásti i dále rozvíjí také společnost novověká. V té době se formuje do konečné podoby i námi sledovaná představa o etnických, územních a politických atributech – prakticky každý z dnešních státních útvarů má tak svou vlajku, státní znak a hymnu (ještě před zhruba sto lety tato skutečnost zdaleka nebyla samozřejmá). Cílem naší práce ovšem není obecné a teoretizující zamyšlení nad zmíněnou problematikou. Právě naopak – chtěli bychom si blíže povšimnout některých aspektů vzniku (vytvoření), pojetí a významu (funkce) atributů etnické identity či územní příslušnosti u tzv. „malých“ etnik Evropy,(( Srov. práci: HROCH, M//., Evropská národní hnutí v 19. století//, Praha 1986; zejména kapitolu Národní hnutí malých (potlačovaných) národů a metody jejich studia (s. 52–58). Obdobně jako autor používáme termínu „malé“ etnikum k vyjádření určité společenské situace (konkrétně neexistence vlastního státního útvaru), tedy nikoli v kvantitativním smyslu slova (počet příslušníků některých „malých“ evropských etnik činí i několik milionů!).)) tj. etnik nedisponujících vlastním „národním“ státem. Ke srovnání bylo zčásti využito i materiálů týkajících se národů, které dnes vlastním státem disponují, avšak kontinuita jejich státnosti byla v průběhu dějinného vývoje přerušena, a které prošly obdobím etnického (znovu)uvědomování a národního obrození, završeným většinou vytvořením vlastního národního státu (Češi, Norové, Chorvati aj.). Specifická je situace těch „státních“ národů, které až do 19./20. století prakticky nikdy vlastní politický útvar nevytvořily (Finové). Vedle těchto zmíněných případů zčásti využíváme i problematiku tzv. „národnostních menšin“ – tímto významově nepřesným a rozkolísaným termínem označujeme kompaktnější části etnik majících vlastní národní stát, které sídlí na území jiného státního útvaru. Sledovány jsou pouze „tradiční“ etnické pospolitosti, tak jak se na teritoriu Evropy vytvořily přibližně do r. 1914 – mimo rámec naší pozornosti jsou tedy velké migrační přesuny počínající v meziválečném období a sílící zejména v posledních desetiletích. Časoprostorové vymezení naší úvahy tak vychází především z období obrození malých národů v Evropě v epoše přechodu od feudální společenské formace ke kapitalismu, tj. doby od konce 18. století po skončení první světové války a vznik nového politického uspořádání tohoto kontinentu, kdy řada do té doby nesamostatných etnik získala svůj národní stát.(( Srov. HROCH, M//., Evropská národní hnutí v 19. století//, Praha 1986, s. 62.)) Zároveň je její záběr prodloužen do současnosti – při sledování a využití momentů a průběhu současných procesů, uskutečňovaných v rámci vývoje a snah „malých“ evropských etnik, která z různých příčin nedospěla k vytvoření vlastního státu, se nabízí možnost bezprostředně dokumentovat a interpretovat řadu sledovaných jevů a konfrontovat je s již „tradičními“ modely a prvky. Je zřejmé, že symboly a znaky etnické identity hrají u „malých“ etnik – ve srovnání s „velkými“ evropskými národy s tradicí vlastní státnosti mnohdy nepřerušenou již po řadu staletí, mnohdy dokonce již od období raného středověku (Francie, Velká Británie, Španělsko, Dánsko, Rusko/SSSR aj.) – v řadě aspektů mnohonásobně větší a významnější úlohu.(( I u „velkých“ národů a velmocenských státních útvarů však mohou hrát tyto symboly významnou úlohu; srov. např. (až profanaci se blížící) užití státní vlajky USA.)) Ani porovnání s početnými etniky rozdrobenými do 19. století na řadu drobných státních útvarů a jen obtížně hledajícími cestu k národní a politické jednotě (Německo, Itálie), mj. i pomocí „celonárodních“ symbolů („pragermánských“ motivů, slavné minulosti antického Říma apod.), nemůže plně postihnout zcela mimořádnou úlohu a význam tohoto činitele u „mladých“ etnik Evropy. Tam, kde chyběla tradice vlastní státnosti zcela či kde byla (většinou násilně) přerušena; tam, kde byla původní populace přečíslena (zejména v městském prostředí) početnějším a většinou i ekonomicky a společensky silnějším cizím etnikem; kde docházelo k pocitům etnické a kulturní Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


méněcennosti a nedostatečnosti a v souvislosti s tím i ke snahám asimilovat se či naopak tento stav změnit – tam všude (pokud ovšem došlo k procesu národního obrození) nutně vystupoval do popředí význam etnických atributů, potřeba jejich vytvoření či upevnění. Etnické znaky a symboly vystupují v úloze identifikačních znaků, jednotících prvků a často mají i demonstrativní roli. V souvislosti s tím je třeba poukázat na skutečnost, že zmiňované prvky se nemusí vždy nutně stát nositeli etnického činitele – mohou vystupovat i v úloze atributů územní (regionální) příslušnosti. Oba zmíněné činitele – etnický i teritoriální – spolu totiž většinou do značné míry souvisejí či se přímo prolínají. Ve středověkém pojetí „národa“ výrazně dominoval teritoriální prvek; teprve později došlo k posunu směrem k etnickému aspektu. Vzhledem k této skutečnosti a specifikům dějinného vývoje jednotlivých státních útvarů i konkrétních etnik se tak můžeme setkat s řadou mezních a specifických situací. Mohlo kupř. dojít ke vzniku a přetrvávání několika zvláštních teritoriálně-etnických znaků v rámci jednoho etnika (český lev a moravská orlice). V některých národnostně smíšených regionech (Wales, Katalánsko…) pak i v novověku přetrvalo (resp. nově vzniklo) výrazné regionální vědomí jako jednotící prvek, se kterým se v daném území ztotožňuje většina obyvatelstva bez ohledu na etnickou příslušnost, která je tak zčásti překrývána. Znakem či symbolem – atributem novodobé etnické identity (resp. územní příslušnosti) – se mohla stát (a také se jimi stala) celá řada prvků a skutečností. Mimořádně významným činitelem na tomto poli bývá především vlastní jazyk daného etnika, resp. dialekt výrazné etnografické či regionální skupiny, který bývá (často ve značné míře a až nekriticky) vyzdvihován, zbožňován, dotvářen (často puristicky) apod. Zájem o národní jazyk, jeho rozvíjení a uctívání je možno považovat v souvislosti s národními hnutími „malých“ evropských etnik za nejběžnější modelový prvek. Někdy však jazyk do funkce národního sankta nedospěje anebo tuto funkci ztrácí (irština v Irsku); tato skutečnost však s sebou nemusí zároveň nutně nést i ztrátu etnicity a výrazného vědomí vlastní identity, zvláště je-li suplována jiným významným identifikačním a odlišujícím činitelem (kupř. katolická konfese v Irsku). Symboly etnické příslušnosti však mají mnoho dalších forem a podob. Může se jednat kupř. o tradiční heraldické symboly, tkvící svým původem v období feudalismu – český lev, polská orlice, velšský drak, švédské tři koruny aj. –, nebo i o vlajkové symboly, někdy velmi starého data (Dánsko, Anglie, ostrov Man), jindy vznikající v 19. století anebo i zcela nedávno (Ålandy, Grónsko, Faerské ostrovy, Ladinové). Běžným a velmi starým prvkem je dále využití zemských patronů (sv. Václav v Čechách, sv. David ve Walesu, sv. Patrik v Irsku, sv. Anselm v Aostě, sv. Olav na Faerských ostrovech) a mytologických postav či hrdinů pověstí a legend (král Artuš v Cornwallu, Holger Danske v Dánsku, Vilém Tell ve Švýcarsku…), ale i slavných a hrdinských postav z historie starší (kníže Llywellyn ap Gruffudd ve Walesu, královna Anna Bretaňská v Bretani, kníže Skanderbeg v Albánii nebo lidový hrdina Jánošík na Slovensku) i relativně nedávné (Pasquale Paoli – bojovník za nezávislost Korsiky v 18. století, lužickosrbský buditel Jakub Bart-Ćišinski) či uměle vytvořených postav–symbolů („Marianne“ ve Francii). Jména význačných postav a další „národní“ jména dávaná (někdy i přes odpor úřadů) dětem mohou také vystupovat ve funkci demonstrace etnické příslušnosti. Velmi časté je také povýšení určitého geografického jevu (význačné hory, pohoří, řeky, jezera aj.) do funkce národního sankta – Říp, Blaník, Tatry, Alpy u Švýcarů, ale zčásti i u Slovinců, hora Lovčen na Černé Hoře, řeka („mátuška“) Volha u Rusů, Dněpr u Ukrajinců, jezero Loch Lomond ve Skotsku; z mimoevropské oblasti egyptský Nil, hora Fudži u Japonců aj.(( Srov. MACURA, V., //Znamení zrodu. České obrození jako kulturní typ//, Praha 1974, s. 4–5, 18, 30, 38.)) Méně často je za symbol země či národnosti považováno určité město („zlatá“, „stověžatá“ Praha, Budyšín u Lužických Srbů…) či význačná stavba v něm (Hradčany, krakovský Wawel, edinburský hrad ve Skotsku aj.).(( Tamtéž; kapitola Praha (s. 208–220).)) Vznikají však kulty památných lokalit, zejména bojišť – a to jak míst národní porážky, po které často následovala poroba (Bílá hora, Kosovo pole pro Srby, Culloden ve Skotsku, řeka Boyne v Irsku, místa bohů albigenských), tak i míst památných vítězství nad agresorem (Bannockburn ve Skotsku, Grunwald v Polsku). Významná může být i úloha poutních míst (např. Santiago de Compostela v Galicii, Częstochowa v Polsku aj.). Význačným symbolem se může stát i samo zobecnění „slavné národní minulosti“, a to jak z politického, tak i kulturního hlediska (kupř. http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

17/77


husitství, trubadúrská epocha v Provenci či Galicii, stará keltská kultura v Irsku, Walesu aj.). Připomínání těchto (často ovšem silně idealizovaných) slavných momentů národní minulosti má rovněž napomáhat identifikaci členů dané populace s určitým územím a vzbuzováním hrdosti na činy předků posilovat vědomí jejich vlastní, osobité identity. Do hry vstupují i další, kupř. zoologické a zejména botanické symboly (lípa u slovanských národů,(( Symbol „slovanské lípy“ se vytvořil teprve v 1. čtvrtině 19. století jako protiváha „německého dubu“, neboť v řadě aspektů vyhovoval potřebám „slovanské“ ideologie; MACURA, V., //Znamení zrodu//. //České obrození jako kulturní typ//, Praha 1974, s. 269.)) bodlák u Skotů, lilek u Velšanů, protěž u Ladinů; srov. i japonskou chryzantému). V této oblasti je však, zejména u zvířecích symbolů, často nesnadné stanovit hranici oddělující symbolickou rovinu od sféry heraldiky. Běžná je dále symbolika zvláštností národního oděvu (tartany u Skotů – zejména gaelské složky populace země, baskické barety, krajkové čepce žen v Bretani, vysoké klobouky Velšanek, stuhy na čepečcích v „katolické“ Horní Lužici či veliké šátky Dolnolužičanek, kožené krátké kalhoty a „dirndly“ u Němců, dřeváky u Holanďanů apod.). Dochází i k využití „národních“ pokrmů (halušky u Slováků, alsaské pivo, vařené hovězí s křenovou omáčkou v Lužici; v posunuté a až parodované formě italské makaróny). O významu hudební složky není třeba se podrobněji rozepisovat – připomeňme jen nezastupitelnou úlohu a funkci (národní) hymny, kterou si ustavují nejen státní útvary, ale (někdy neoficiálně) i většina „malých“ etnik (Lužičtí Srbové, Velšané, Katalánci, Korsičané, Laponci aj.). Pozoruhodný je v této souvislosti i sjednocující fenomén sborového zpěvu (zvláště výrazný např. ve Walesu, ale i u Rétorománů, v Lužici aj.). V roli národního symbolu mohou vedle hymny působit i další konkrétní písně či hudební díla, ať již staršího //(Hospodine, pomiluj ny; Svatý Václave; Ktož jsú boží bojovníci)// nebo i novějšího data (lidové či zlidovělé písně, Smetanova //Vltava// či //Prodaná nevěsta//, Griegovy či Sibeliovy skladby, Kocorovo oratorium //Nalěćo// u Lužických Srbů) a jejich tvůrci sami. Také jednotlivé hudební nástroje mohou vystupovat jako výrazné národní (etnické) symboly (harfa u Irů – i ve státním znaku, dudy ve Skotsku, gusle u jižních Slovanů). Rovněž literární produkce může úspěšně plnit úlohu atributu etnické či regionální příslušnosti (tato skutečnost přímo souvisí s již výše zmíněnou funkcí a významem národního jazyka). Vedle starší produkce – ságy u Islanďanů, svod pověstí //Mabinogi// či tradiční básnictví u Velšanů – zde dominuje spíše orientace na slavná díla epochy národního obrození a jejich tvůrce, kteří často přestupují roli pouhého autorství a stávají se rovněž symbolickými představiteli dané populace (Jakub Bart-Ćišinski v Lužici, Fréderic Mistral v Provenci, Gysbert Japiks /Japicx/ u Západních Frísů aj.). Do určité míry pak je symbolem etnicity i sama existence periodik a knih v daném minoritním jazyce. V oblasti duchovní kultury se jako etnický symbol mohou prosazovat i konkrétní jevy společenského života, zvykosloví, kalendářního cyklu; také v materiální kultuře se setkáváme s řadou specificky „národních“ prvků či výrobních technik. Obě uvedené oblasti jsou často provázány s konkrétními geograficko-ekonomickými podmínkami v oblasti daného etnika (nížina, hory, ostrovy, řeky, moře, zeměpisná šíře, zemědělství, rybářství, řemesla, průmysl, obchod). Ve výčtu jednotlivých druhů a symbolů etnické identity či regionální příslušnosti je možno ještě dále pokračovat. Nezmínili jsme se např. dosud o specifických „národních“ hrách a sportech, jako je pelota u Basků, ragby ve Walesu či metání klády na skotské Vysočině. Jako prvek etnického a regionálního vědomí se dnes výrazně prosazuje právě sport – vítězství „národních“ či lokálních šampiónů a mužstev nad soupeřem z řad majoritního etnika bývá považováno za „národní“ vítězství, úspěch či odvetu.(( [Poznámka 2013] V době vzniku textu dosud nebyl znám slogan českých sportovních fanoušků skandovaný po vítězství národního týmu: //„Kdo neskáče, není Čech!“//.)) Dalším novodobým prvkem je pak kupř. existence specifických regionalistických mezinárodních poznávacích značek motorových vozidel, užívaných jako demonstrace vlastního specifického vědomí a centrálními vládami částečně tolerovaných – např. CYM ve Walesu, Oc v Okcitánsku, CsC na Korsice, EL v Alsasko-Lotrinsku, Bzh v Bretani aj. Zmínit je možno i národně obranné či nacionalistické nápisy – výzvy na zdech domů a jiných veřejných místech; jejich počet a expresivita jsou zvláště výrazné v oblastech, ve kterých dochází k etnickým konfliktům (či konfliktům obsahujícím mj. i prvek etnicity) většího měřítka, mnohdy i při vystoupení militantních skupin (Ulster, Baskicko, Kosovo, Horní Adiže). Síť uvedených atributů ovšem procházela spletitým vývojem, který se lišil podle specifik jednotlivých hnutí, podle rozmachu, odezvy a úspěšnosti Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


obrozeneckých a národních snah a jejich vnitřní struktury. Při bližším pohledu je možno rozlišit „staré“ atributy, jež s sebou nutně nemusely nést i prvek etnicity (heraldické znaky, zemští patroni), a symboly „nové“, vytvořené již vědomě pro potřebu „národních“ snah. Uvedená struktura „národních“ atributů „malých evropských etnických společenství se v zásadě vyvíjí v období rozmachu novodobých národních hnutí, tj. od konce 18. století s těžištěm ve století 19. a přesahem do počátku 20. století. V této době došlo v souvislosti s rozpadem turecké říše a zejména v rámci nového politického uspořádání Evropy po první světové válce k naplnění snah řady etnik po vlastním státním útvaru, ať již zcela nově zřízeném (Finové, Albánci, Lotyši, Estonci) či po kratším nebo delším přerušení vlastní státnosti obnoveném (Řekové, Srbové, Bulhaři, Norové, Češi, Poláci, Litevci, Irové aj.). Byly provedeny (často na základě plebiscitu) i některé pokusy o úpravu hranic vzhledem k problematice národnostních menšin (Dánové v jižním Šlesvicku, Slovinci v Korutanech, Poláci v Horním Slezsku aj.) či přesuny a výměna obyvatelstva podle národnostního principu (především Balkán). U těch etnických společenství, která dosáhla cílů svých národních snah, ztrácí od tohoto momentu faktor atributů etnické identity do značné míry na významu (i když ovšem nemizí a v některých rovinách přetrvává, anebo se dokonce rozvíjí i nadále). Zcela odlišná je ovšem situace u „malých“ etnik a národnostních menšin, které i po r. 1920 zůstaly v rámci jinonárodního státního útvaru. Tradiční vžité znaky a symboly zde přetrvávají anebo se ještě rozvíjejí a upevňují; s novými společenskými a kulturními podmínkami však dochází i k jejich vývoji – doplňování, transformaci a modernizaci. Tyto změny sílí zvláště po r. 1945. Etnickými symboly se tak dnes mohou stát již zmínění úspěšní sportovci […] a sportovní kluby; mohou jimi být filmové hvězdy či představitelé populární hudby. Posun se jeví i v určitém (ne však úplném a s rozdíly v míře) odtabuizování a odmytologizování některých prvků národní minulosti a života – slavné postavy či „posvátné“ události národní historie jsou tak mladé generaci přibližovány kupř. i ve formě kreslených seriálů či prostřednictvím rockové hudby, aniž by tato skutečnost byla považována za „svatokrádežnou“. Vzhledem k časté absenci či malé intenzitě vlastního politického života je u „malých“ etnik výrazně akcentována stránka kulturní (zejména literární a hudební); značný význam si udržuje národní historie, tradice vlastní literatury a sféra národopisu. Jsou zakládána národní či regionální muzea a skanzeny, konají se četné folkloristické festivaly, dochází k oživování tradičních řemesel. V této souvislosti je také třeba připomenout skutečnost, že v případě osobité kultury „malých“ evropských etnik a národnostních menšin je většinou silně akcentován „lidový“, „venkovský“, rurální prvek; novátorské intelektuální hledání či dokonce l'artpourl'artismus zde nenalézají většího uplatnění. Jedním z velkých problémů minoritních kultur (výrazně tato skutečnost vyvstává např. na poli literatury), usilujících o zachování a další rozvoj, je nalezení vyvážené hranice mezi úzce provinčním opěvováním krás rodného kraje a jazyka a snahou vytvořit plnohodnotná, obecně platná díla, která mají co říci i jinonárodnímu čtenáři či posluchači a přitom zůstávají nezaměnitelně etnická.(( Z nemnohých představitelů evropských „menšinových“ literatur, kteří uvedeného cíle (ovšem při využití „většinového“ jazyka) dosáhli, je možno uvést Faeřana Williama Heinesena či lužickosrbského spisovatele Jurije Brězana (díla obou byla přeložena do řady jazyků a také do češtiny či slovenštiny).)) [… ... ... ] Pozornost věnovaná významu symbolů etnické identity a územní příslušnosti „malých“ etnických a regionálních skupin Evropy tak není samoúčelná. Je nesporné, že tyto jevy nejsou pro desítky miliónů obyvatel našeho kontinentu neživými prvky, ale že naopak dotvářejí jejich identitu, podněcují národní hrdost a pomáhají jim překonávat určitý handicap, před který jsou (ve většině případů) postaveni a se kterým se musejí na osobní i společenské rovině vypořádat.(( Jedná se mj. o (etnicky definované) praktické problémy v souvislosti s osobní identitou, současnou situací i perspektivami minoritního etnika, volbou partnera, výchovou dětí, praxí bilingvismu apod. Tyto roviny se v životě příslušníků majoritních etnik většinou nevyskytují; přehlíženy bývají i při jejich vnímání situace minorit.)) […] Dnešní svět, po určitém vystřízlivění z extrémních unifikačních a technokratických tendencí a koncepcí minulých desetiletí, se počíná stále výrazněji navracet a přiklánět k fenoménům jedinečného, osobitého, individuálního. Je tak možno věřit, že v rámci těchto idejí, koncepcí a snah najdou své místo i dnes často ještě http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

19/77


existenčně silně ohrožená a mizející menšinová etnika našeho kontinentu a všechny cenné složky specifických projevů jejich kultury. **//Převzato ze://** //Studia Ethnographica, VI, 1990, s. 19–39 (upraveno a výrazně kráceno).// =====6. JAZYK A JEHO ROLE V ETNICKÉM KONTEXTU===== Za hlavní znak etnicity bývá (zejména v evropském kontextu) obvykle označován jazyk, považovaný i za „kulturní kapitál“ etnika. V dané souvislosti je role jazyka nedílně propojena i s ideologiemi a politickými snahami, resp. dějinami lidstva vůbec. //Jednoznačná vazba etnicity a jazyka však není ani v evropských podmínkách absolutní. Kupř. Irové jsou nepochybně národem, i když irština zaujímá v životě Irska spíše symbolickou roli. S prosazením se praxe „volního“ přihlášení se k etnické příslušnosti navíc vlastně není znalost příslušného jazyka teoreticky ani nutná; ve skutečnosti však jazyk hrál a hraje ve většině případů mimořádně silnou (i emoční) roli. Proto se někdy vdané souvislosti hovoří i o „filologickém nacionalismu“ či „etnicky definovaném jazyce“.// Přesný počet jazyků světa není možno stanovit. Zájem o tuto problematiku je sice velmi starého data – většinou však byla nahlížena dobovými paradigmaty. //Již v jedné ze středověkých rétorických figur – interrogatio – ze začátku 11. století je možno číst: „ ‚Kolik je na světě jazyků?‘ – Odpověď: ‚Dvaasedmdesát.‘ Otázka: ‚Proč ne víc ani méně?‘ – Odpověď: ‚Kvůli třem synům Noemovým: Semovi, Chámu a Jafetovi. Sem měl dvacet sedm synů, Chám třicet a Jafet patnáct, to je dohromady dvaasedmdesát.‘ “//(( LE GOFF, J., //Kultura středověké Evropy//, Praha 2005, s. 359.))// // Pomyslná hranice mezi **//jazykem//** a **//dialektem//**(( V anglofonním úzu navíc byly (či dosud bývají) tradičně nazývány termínem //dialects// jazyky bez vlastní literární tradice (zejména z mimoevropských oblastí).)) (resp. **//etnolektem//**(( Oproti především teritoriálně definovanému dialektu je etnolekt spjat s určitou etnickou/kulturní skupinou – kupř. afroamerický (černošský) etnolekt angličtiny v USA (//ebonics//) či romský etnolekt češtiny; BOŘKOVCOVÁ, M., //Romský dialekt češtiny//, Praha 2006.))///**sociolektem**//(( Ve smyslu jazykové variety charakterizované sociálním pozadím (status, prestiž aj.).))) je velmi vágní, flexibilní a podléhající dobovým politickým, kulturním, lingvistickým a dalším kontextům a souvislostem. V této souvislosti bývá s nadsázkou často citována aforistická „definice“, formulovaná v r. 1945 Maxem Weinreichem, podle níž „jazyk je takový dialekt, který má armádu a (válečné) loďstvo“//.//(( ISAACS, H. R., //Idols of the tribe. Group identity and political change//, New York... 1975, s. 103.V jidiš originále: //„A shprakh iz a diyalekt mit an armey un a flot.“// (Anglický překlad: //„A language is a dialect with an army and navy.“//); <en.wikipedia.org/wiki/Max_Weinreich> [12.1.2008])) S vědomím uvedených souvislostí je tak možno přijmout pouze hrubý odhad, že na světě v současnosti existuje kolem 6 000 až 7 000 dosud živých jazyků.(( Kupř. databáze //Ethnologue// udává ve svém 17. vydání (<www.ethnologue.com> [12.6.2013]) počet 7 105 živých řečí. Existuje značný počet dalších (knižních či internetových) přehledů/soupisů jazyků, vyznačujících se však většinou neúplností, nepřesnostmi či přímo řadou omylů. Srov. KRUPA, V. – GENZOR, J., //Jazyky světa v priestore a čase//, Bratislava 1996; PRICE, G. a kol., //Encyklopedie jazyků Evropy//. Praha 2002. Za zmínku stojí kupř. mapové zpracování: BRETON, R., //Atlas jazyků světa//, Praha, 2007. Tematiky je však možno dotknout se i lehčím tónem – viz MARVAN, J., //Brána jazykem otvíraná//, Praha 2004.)) //Zajímavé srovnání poskytne vývoj makedonštiny od druhé světové války, kdy byla její situace na celém území obývaném Makedonci přibližně stejná.// // Na území bývalé Jugoslávie byla makedonština v roce 1944 konstituována jako spisovný jazyk; od té doby prošla vývojem v plnohodnotnou slovanskou řeč (úřední jazyk bývalé svazové Socialistické republiky Makedonie, od roku 1991 samostatného státu). Oproti tomu v Bulharsku byl v 50. letech poválečný rozvoj makedonštiny po období podpory z politických příčin zastaven; dnes je zde považována za pouhý dialekt bulharštiny. V severním Řecku byli makedonsky hovořící vystaveni (především v prvních poválečných dekádách) tvrdým represím; výsledkem je skutečnost, že makedonsky zde dnes již hovoří pouze nejstarší osoby, střední generace disponuje nejčastěji pouze pasivní znalostí jazyka a mládež je již takřka plně grekizována.//(( SCHMIEGER, R., The situation of the Macedonian Language in Greece: sociolinguistic analysis, //International Journal of the Sociology of Language//, 131, 1998, s. 122–155.)) //Před rokem 1990 byla rusínština uznána za samostatný jazyk pouze v Jugoslávii, kde – především ve Vojvodině – žije kolem 20 000 potomků vystěhovalců z karpatské oblasti; v této mateřské zóně Rusínů však byla úředně považována za Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


dialekt ukrajinštiny. V souvislosti s politickými změnami ve střední a východní Evropě v 90. letech 20. století však došlo k výrazným snahám o kodifikaci a oficiální uznání rusínštiny také v oblasti její mateřské zóny; tyto aktivity dosáhly určitých úspěchů (především na Slovensku a v Polsku). Vedle vzniku čtyř spisovných forem rusínštiny vznikly i úvahy o výhledové společné „zastřešující“ variantě (podle rétorománského modelu).//(( KAĽAVSKÝ, M. – PRIEČKO, M. (ed.), Súčasné prezentácie rusínskej identity (od akceptácie po emancipáciu), //Ethnologia Actualis Slovaca//, 5, 2004; MAGOCSI, P. R. (ed.), //A New Slavic Language is Born. The Rusyn Literary Language in Slovakia / Zrodil sa nový slovanský jazyk. Rusínsky spisovný jazyk na Slovensku//, New York 1996.)) Jazyková asimilace je samozřejmě jevem starým jako lidská řeč sama; ve druhé polovině 20. století se však trend tzv. „jazykového posunu (směny)“ (//language shift//)(( WEINREICH, U., //Languages in Contact. Finfings and Problems//, The Hague 1953: definuje „jazykový posun (směnu)“ jako: „změnu od obvyklého užívání jednoho jazyka k jinému“. Zájem o otázky jazykového posunu a uchování zesílil v 60. letech 20. století; FISHMAN, J. A., Language maintenance and language shift as a fields of inquiry, //Linguistics//, 9, 1964, s. 32–70.)), tj. přerušení mezigenerační „štafety“ předávání jazyka nejmladším generacím, na řadě míst světa mimořádně rozšířil a urychlil. Tato skutečnost našla postupně svůj odraz nejen v odborných publikacích – vzhledem k úzkému propojení jazykového a etnického fenoménu se projevila také v souvislosti s obecně se zvyšujícím zájmem o národnostní a menšinovou problematiku a s různorodými aktivitami na tomto poli. Avšak přes zjevnost a stále sílící naléhavost ohrožení a zániku velké většiny jazyků světa se zásadnější, cílené práce či sborníky na dané téma objevují spíše až na počátku 90. let;(( ROBINS, R. H. – UHLENBECK, E. M. (ed.), //Endangered Languages//, Oxford–New York, 1991.)) zejména rozsahem nevelká studie amerického lingvisty Michaela E. Krausse((KRAUSS, M., The world’s languages in crisis,//Language//, 68, 1992, č. 1, s. 4–10.)) pak nastartovala období zvýšeného uvědomování si reality. (Socio)lingvisté a následně i představitelé dalších společenských věd tak dnes rychlému ochuzování škály jazyků světa věnují výraznou pozornost; mnohdy v dané souvislosti i bijí na poplach. Počet živých řečí se v současnosti rychlým tempem zmenšuje; asimilační procesy intenzivně působí i v nejzapadlejších koutech světa a jejich tempo je mimořádně vysoké. Více než desetina jazyků světa se již nachází v poslední fázi své existence a dalších cca 80 % z nich je dnes – vzhledem k jejich nepředávání mladším generacím – vážně ohroženo zánikem.(( Podrobnější soupis literatury k tématu in: ŠATAVA, L. //Jazyk a identita etnických menšin. Možnosti zachování a revitalizace,// Praha 2009, s. 41.)) Očekává se, že v roce 2050 zbyde na Zemi pouze okolo 1 000 živých jazyků.(( KRAUSS, M.. The Scope of the Language Endargement Crisis and Recent Response to It. In: Matsumura, K. (ed.), //Studies in Endangered Languages//, Tokyo 1998, s. 103–106.)) //Jazykové asimilační procesy mohou vyústit do několika podob://(( WURM, S. A., Language Death and Disappearance: Causes and Circumstances. In: R. H. Robins, E. M. Uhlenbeck (ed.), //Endangered Languages//, Oxford–New York 1991, s. 7.)) **// „/Jazyk/://** **//a///**// Může vymizet a být nahrazen jazykem kulturně agresivnější populace, buďto plně, či v modifikované, simplifikované, či pidžinizované/kreolizované formě tohoto jazyka;// **//b///**// může být vyhoštěn do kulturně podřadných a nevýznamných rolí a funkcí nebo, v některých vzácných případech, užíván pro speciální účely;// **//c///**// může být silně ovlivněn zejména ve slovní zásobě a do jisté míry i ve struktuře jazykem kulturně agresivnější populace;// **//d/ //** //ztratí řadu svých charakteristických rysů vycházejících z tradiční kultury uživatelů jazyka a stane se do značné míry imitací jazyka kulturně agresivnější populace. Neodráží již osobitý tradiční a původní světonáhled a kulturu svých uživatelů, která zanikla, ale spíše analogické fenomény kulturně agresivnější populace, která uživatele jazyka ovlivnila.“ // V daném kontextu je ovšem třeba věnovat pozornost také tomu, zda a nakolik byla jazyková asimilace oboustranná – tj. do jaké míry byl i silnější (většinový) jazyk ovlivněn jazykem slabší populace. Michael E. Krauss vypracoval typologii životaschopnosti (//degree of viability//; //viability status//) jazyků, vycházející z věku jeho (nejmladších) uživatelů.(( KRAUSS, M., The indigenous languages of the North: a report on their present state. In: Shoji, H. – Janhunen, J. (ed.), //Northern Minority Languages: Problems of Survival, Senri Ethnological Studies// 44, Osaka 1997, s. http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

21/77


25–28. Srov. škálu GIDS //(Graded Intergenerational Disruption Scale)//, vytvořenou J. Fishmanem za účelem měření (kvantifikace) obrácení směru jazykového posunu (//reversing language shift /RLS//); FISHMAN, J. A., //Reversing Language Shift.// //Theoretical and Empirical Foundations of Assistance to Threatened Language//, Clevedon–Philadelphia–Adelaide 1991, s. 395; FISHMAN, J. A. (ed.), //Can Threatened Languages Be Saved? Reversing Language Shift, Revisited: A 21st Century Perspective//, Clevedon… 2001, s. 466). Pokusem o vytvoření modelu schopnosti hovořit určitým jazykem je rovněž šestistupňová typologie vytvořená N. B. Vachtinem (cit. dle: BELIKOV, V. I. – KRYSIN, L. P., //Sociolingvistika//, Moskva 2001), na jejímž jednom pólu je aktivní uživatel plně znalý určitého jazyka, na opačném konci škály pak osoba zcela neznalá dané řeči.)) ///Jazykem/:// **// a///**// hovoří všechny generace, ovládají jej prakticky všechny děti;// **// a-///** // ovládají jej téměř všechny děti či jejich většina;// **// b/ //** //hovoří jím všichni dospělí v rodičovském věku a starší, ale ovládá jej pouze malý počet dětí či vůbec žádné;// **// b-///** // hovoří jím dospělí od třiceti let výše, avšak ne mladší, a pravděpodobně žádné děti;// **// c///**// hovoří jím pouze osoby středního věku a starší, cca od 40 let výše;// **// c-///** // osoby od padesáti let a starší;// **// -d///** // osoby od šedesáti let a starší;// **// d///**// osoby od sedmdesáti let a starší;// **// d-///** // osoby od sedmdesáti let a starší, celkově méně než deset. // Postupná eroze handicapovaného jazyka může vyústit i v situaci, kdy dochází k<sub> prudkému omezení slovní zásoby a ke gramatické nejistotě – v takovémto případě se hovoří o //semi-speakers// či o //terminal speakers//. Pro definitivní zánik jazyka coby prostředku komunikace bývá užíván i pojem //language death//. V řadě případů jazykového zániku dochází také i po úplném vymizení komunikativní funkce určité řeči k přetrvávání řady slov, idiomů a obratů, resp. znalosti modliteb, říkanek či písní. Identifikace „posledního rodilého mluvčího“ určitého jazyka (resp. letopočet jeho úmrtí) je tak více než problematická a sporná vzhledem k neexistenci zřetelné definice, vymezující kvantitativně i kvalitativně fenomény „znalosti jazyka“ či „rodilého mluvčího“. Přesto však tendence ke jmenovitému stanovení konkrétního „posledního rodilého mluvčího“, resp. letopočtu jeho úmrtí, přetrvávají.(( V daném kontextu může docházet i k paradoxním či kuriózním situacím. Kupř. Alexanderu von Humboldtovi byl při jeho výzkumech v roce 1799 v oblasti Venezuely údajně ukázán papoušek ovládající několik slov jazyka jinak již zcela vymřelého indiánského kmene Atures; ABLEY, M., //Spoken Here. Travels Among Threatened Languages//, London 2005, s. 200. V roce 1997 pak americká umělkyně Rachel Berwicková naučila dva papoušky amazoňany Humboldtem zaznamenaných čtyřicet slov jazyka atures – při instalaci papoušků na výstavách byl tak vlastně zaniklý jazyk opět „oživován“…; [17.9.2013])) [… ... ... ] Specifickým příkladem je pak míšení dvou (či více) jazyků či volné přecházení mezi nimi //(code-switching),// běžné v řadě zemí, kupř. na Maltě. V některých případech je tato praxe standardní či tolerovaná, jinde naopak odmítaná a odsuzovaná. // Existuje celá řada pojmů, označujících konkrétní „smíšeniny“ jazyků, kupř. **Hinglish** (hindština/angličtina); **Spanglish** (španělština/angličtina); **portuñol** či **brazilero** (portugalština/španělština); **Tex-Mex** (texaská angličtina / mexická španělština); **Wenglish** (velština/angličtina), **stedtfrysk** (městská západní fríština/holandština) aj.// // Hybridní/smíšené jazyky (mixed languages) je – přes problémy spjaté s jejich definicí, resp. jejich exaktním odlišením od střídání jazykového kódu, „makaronštiny“, zejména ale kreolských jazyků či případů typu „angličtina“ – podle některých lingvistů možno chápat jako osobitou kategorii. Za významný znak již relativně stabilizovaných smíšených jazyků, vzniklých procesem „propletenosti“ (intertwinning) bývá považována kombinace gramatického systému (fonologie, morfologie, syntax) jednoho jazyka s lexikální zásobou jazyka druhého (kupř. krísko-francouzský **michif** v pohraničí západní Kanady a USA či irsko-anglický jazyk **shelta**, užívaný irskými **Tinkers /Travellers/**)//(( BAKKER, P. – MAARTEN, M. (ed.), //Mixed Languages. 15 Case Studies in Language Interwinning//, Amsterdam 1994.)). **//Převzato z://** //Šatava, L., Jazyk a identita etnických menšin. Možnosti zachování a revitalizace. Praha 2009, s. 37–46 (upraveno a kráceno).// =====7. REGIONÁLNÍ JAZYKY V SOUČASNÉ EVROPĚ===== Společenské trendy přelomu 20./21. století jsou v mnohém ambivalentní. Vedle posunu ke globalizovanému, unifikovanému, stále více provázanému celosvětovému systému působí (plánovitě i živelně) také decentralizační koncepce, usilující o oživování funkce regionu a obce, a s tím související snahy o uchování kulturních „nik“. [… ... Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


... ](( V původním textu je blíže uvedena řada aktivit a studií zaměřených na problematiku etnojazykové revitalizace.)) Celkový počet jazyků však přes úspěchy na poli revitalizace nadále rychlým tempem klesá. Pod vlivem této skutečnosti se ale mnohdy zapomíná na fakt, že v současnosti také nové jazyky vznikají. Jedná se zejména o procesy pidžinizace a kreolizace, známé kupř. z Tichomoří či karibské oblasti, avšak probíhající na celém světě. Vedle toho se však v posledních dekádách stále více prosazuje i fenomén **//regionálních jazyků//**, stojících donedávna spíše v pozici nářečí či na pomezí dialektu a samostatného jazyka. Zmíněné trendy současnosti, tj. pozitivní celospolečenský náhled na menšinové, regionální a alternativní fenomény, se pak v řadě případů projevil jejich (mnohdy i oficiálně uznaným) „povýšením“ do kategorie „jazyka“, aniž by bylo třeba (v intencích aforismu Maxe Weinreicha)(( „Jazyk je dialekt, který má armádu a válečné loďstvo.“; ISAACS, H. R., //Idols of the tribe. Group identity and political change//, New York... 1975, s. 103.))[[#_msocom_3|[LŠ3)) usilovat o vytvoření „armády a válečného loďstva“. Stejně jako je prakticky nemožné nalézt hranici mezi dialektem a jazykem, lze při současném stavu terminologické vágnosti a rozrůzněnosti jen obtížně jednoznačně vymezit pozici //regional languages// v souvislosti s //minority languages// či //lesser used languages//. Ostatně i Evropská rada používá v dané souvislosti pojmu //regional or minority languages//. V odborných textech pak k pokusům o rozlišení dochází. Jako //minority languages// bývají většinou označovány: a/ jazyky, jež jsou oficiálním jazykem určitého státního celku a jimiž se hovoří i v další zemi (kupř. maďarština v Rumunsku); b/ jazyky etnik nedisponujících vlastním národním státem (kupř. Velšané, Bretonci, Lužičtí Srbové…). I v daných souvislostech však některé texty používají rovněž označení „regionální“. Většinou však bývají jako „regionální“ označovány výrazné lokální subvarianty/subdialekty některého již dříve stabilizovaného, nejčastěji státního jazyka, usilující v současnosti o oficiální uznání a možnosti svébytného rozvoje (asturština, tornedalská finština/meänkieli…). Důležité jsou samozřejmě i další činitele: početnost a celkové sebevymezení dané populace a tradice/domény užití dané řeči. Za významný prvek při definování //regional language// by zřejmě bylo možno jmenovat také určité oslabení trendu k vytvoření separované etnické pospolitosti ve smyslu //nation building// a převážné setrvávání v kulturně-jazykové rovině a podvojné lokální/celospolečenské identitě. Pokud bychom toto pojetí akceptovali jako platné, mohla by tak kupř. baskičtina ve Francii být klasifikována jako //minority language// či //lesser used language//, zatímco normandština či auvergnština jako //regional languages.// I to je však jen velmi hrubé, nedostačující měřítko, které navíc nebere ohled na řadu specifických případů. Je katalánština (i bez ohledu na to, že její uživatelé nedisponují národním státem) //minority–// či //lesser used language// a valencijština //regional language//? Je rusínština, uznaná v bývalé Jugoslávii v oblasti Vojvodiny již v roce 1974 za jednu z úředních řečí, již plnohodnotným jazykem? A na Slovensku, kde dosáhla uznání teprve v roce 1995, pouze //regional language//? Je jižní laponština (sámština) dialektem laponštiny, //regional language// či samostatným miniaturním jazykem? Na takovéto otázky neexistuje jednoznačná odpověď. I když je v dané souvislosti možno využít některých studií, jako kupř. tezí Heinze Klosse o //Abstandsprachen// a //Ausbausprachen,//(( Kloss, H., ‘//Abstand Languages’ and ‘Ausbau Languages’//, Anthropological Linguistics, 9, 1967, č. 7, s. 29–41.)) zbývá na daném poli vykonat ještě mnoho práce, směřující k jasnějšímu terminologickému vymezení. V terénu evropského kontinentu jsme tak v současnosti svědky existence a vzniku desítek jazyků, jež by bylo možno zařadit do kategorie „regionálních“. Mezi nimi lze samozřejmě objevit značné rozdíly, ať již se jedná o velikost teritoria, počet uživatelů, status, převahu „buditelských“ aktivit shora či zdola, délku samostatné tradice, existenci kodifikovaného jazyka či mediální produkci aj. Nalezneme zde však i společný jmenovatel, kterým je především snaha podstatné části uživatelů jazyka vymezit se jako osobitá kulturní kolektivita a vůle přenášet tuto skutečnost do dalších generací. Mnohdy jde i o vědomou snahu čelit teoriím „jazykového darwinismu“, hovořícím o přirozeném výběru a přežití nejschopnějších i na jazykovém poli. Jmenujme namátkou – jako ilustraci, nikoli vyčerpávající výčet – některé z „regionálních jazyků“ (některé z nich by bylo možno chápat i jako subvariety //minority languages//). V rámci **//slovanských jazyků//** jsou to kupř. burgenlandská chorvatština, http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

23/77


kašubština, několik lokálních variant rusínštiny, prekmurština a rezij(án)ština jako lokální formy slovinštiny, banátská bulharština a další.(( DULIČENKO, A. D., //Slavjanskije literaturnyje mikrojazyki. Voprosy formirovanja i razvitija//, Tallin 1981; DULIČENKO, A. D., Kleinschriftsprachen in der slawischen Sprachenwelt, //Zeitschrift für Slawistik//, 39, 1994, č. 4, s. 560–567; DULIČENKO, A. D. – GUSTAVSSON, S. (ed.), //Slavjanskije literaturnyje mikrojazyki i jazykovyje kontakty//, Tartu 2006.)) Zatímco některé z těchto jazyků mají již dlouhou tradici, další (jako kupř. jazyk běloruského Polesí či litevská polština) jsou v současnosti teprve ve stadiu zrodu a jiné (jako laština v bývalém Československu) se neprosadily. Stejně tak v rámci **//germánských jazyků//** existuje lucemburština (jež se od roku 1982 ocitla v pozici třetího úředního jazyka země), walserština, cimberština, mòcheno, gotlandština, prakticky samostatné dialekty severní fríštiny (jako fering či halunder) a další.(( KLOSS, H., //Die Entwicklung neuer germanischer Kultursprachen seit 1800//, Düsseldorf 1978.)) V rámci **//románských jazyků//** se vydělují různé okcitánské dialekty (kupř. provensálština, gaskoňština, auvergnština…), normandština, aragonština a asturština (bable) ve Španělsku, resp. mirandese v Portugalsku, valencijština jako odnož katalánštiny, piemontština a sardština v Itálii, řada subvariant švýcarské rétorománštiny. Pokud jde o **//ugrofinské jazyky//**, je možno jmenovat kupř. tornedalskou finštinu (meänkieli), kvenštinu v severním Laponsku, či obrozující se vőro-seto v Estonsku. Obdobně bychom mohli vyčlenit rozličné varianty bretonštiny v rámci **//keltské jazykové rodiny//** či subvariety **//baskičtiny//**. Konečně v rámci **//baltských jazyků//** se jedná kupř. o latgalštinu ve východním Lotyšsku či o žemaitštinu na západě Litvy. V uvedeném kontextu je však třeba znovu zdůraznit, že existence „kulturního kapitálu“ ve formě svébytného jazyka, která je v evropských podmínkách pokládána za jednu z hlavních znaků etnicity (v dané souvislosti se hovoří i o „filologickém nacionalismu“ či „etnicky definovaném jazyce“), ještě nutně nemusí znamenat existenci dané populace jako jednoznačně vyhraněného, svébytného národního celku (etnika). Gaelsky hovořící obyvatelé Skotska se cítí být Skoty stejně jako anglofonní složka této země; uživatelé aromunštiny v Řecku se z drtivé části považují za Řeky; velká část Severních Frísů se neztotožňuje s jejich jazykově-etnickým vydělováním z celku široce pojímaného německého kulturního okruhu aj. Současné celosvětové trendy nepochybně směřují k míšení kultur, „kulturnímu pluralismu“. Ten bývá většinou pokládán za obohacující a těží z něj také argumentace na obranu menšinových kultur a jazyků. V souvislosti s mizením či větší prostupností donedávna ještě ostrých hranic((BARTH, F. (ed.), //Ethnic Groups and Boundaries. The Social Organization of Culture Difference//, Bergen – Oslo: Universitets Forlaget, 1969)) se však u mnoha společenství i jednotlivců stává stále běžnější rovina dvojí či dokonce multiplikované identity (někdy víceméně vyvážené, jindy v podobě „užší“ a „širší“ identity). Kupř. v Lužici dnes není většinou možno stanovit ostrou hranici mezi „lužickosrbským“ a „německým“; často se setkáme s nízkou mírou etnického vědomí Lužických Srbů, jež se drolí a láme do podvojné, lužickosrbsko-německé identity. Menšinový jazyk se tak mnohdy posouvá do role jakéhosi kulturního, či dokonce jen „hobby“ znaku, který v sobě nese jen slabý potenciál etnického sebevymezení ve smyslu „my“ versus „oni“. To platí dvojnásob v rámci subvariet menšinových jazyků: případy rozličných forem severní fríštiny (//fering, sölring, halunder// aj.) či jednotlivých variant laponštiny (sámštiny) jsou příkladem situace, kdy důraz na jazykově-kulturní svéráz vysoce převyšuje jiné faktory. Ještě složitější je situace u regionálních jazyků – aktivisté a participující na jejich rozvoji mnohdy (vědomě) zůstávají na rovině kulturně-regionálních snah a nepretendují na vznik plně samostatné etnicity uživatelů daného jazyka (s eventuálními politickými aspiracemi). V některých případech však dochází k formování a etablování regionálního jazyka především či výrazně z politické potřeby (viz posun lucemburštiny či monegaštiny ///monégasque/// do role státních symbolů). Takovýto jazyk může samozřejmě za příhodných podmínek v relativně krátké době dorůst do postavení plnohodnotného jazyka – konečně ještě ve 20. letech 20. století se v Československu vedly diskuse o tom, zda má smysl rozvíjet slovenskou vědeckou terminologii… Někdy může hrát svou roli i náhoda: kupř. albánština s literární tradicí založenou na severní, gegické variantě se po nástupu Envera Hodži (Hoxhy) k moci přiklonila k toskické regionální formě albánského jihu, odkud tento komunistický vůdce pocházel. U řady – zejména periferních a ekonomicky slabších (Korsika, zóny okcitánských dialektů…), někdy však i u ekonomicky naopak nadprůměrně rozvinutých regionů Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


(Piemont…) – je možno se v souvislosti s proklamováním jazykových snah domnívat, že místní jazykový kód není primárním činitelem, ale spíše doplňkem politicko-ekonomických aktivit a ambic dotyčného regionu. I v takovýchto případech však mnohdy dochází k pozitivnímu dopadu na zachování a rozvoj daného jazyka, který dále posiluje svou roli regionálního symbolu a atributu. Velká část evropských regionálních jazyků tak dnes nemá výrazné národotvorné či politické (ve smyslu snah o vlastní státnost) aspirace – etnické vymezení je výrazně nahrazováno akcentem na kulturní fenomény a na //diversity management//. To ovšem neznamená, že etablování se nových jazyků nemůže mít vliv na etnicitu jejich uživatelů. Zejména ve východní Evropě, kde je oproti západoevropskému (spíše státně-občanskému) pojetí etnicity stále výrazně pociťováno „osudové“ herderovské sepětí jazyka a kultury s národní příslušností, se zcela jistě může stát i východiskem //nation-building// snah. Ty mohou být samozřejmě plně legitimní: obavy z militantních aktivit a násilných excesů však jsou po zkušenostech minulých 15 let pochopitelné. Odvrátit tyto obavy tam, kde nejsou na místě, a přispět k hlubšímu pochopení současných regionálně-jazykových snah je možno jejich studiem a popularizací. **//Převzato z://**// Eurolingua 2004, Liberec 2005, s. 9–17 (upraveno a silně kráceno).// =====8. Kolik je Čechů, Velšanů, Kalmyků? ===== ====K problematice početních údajů o etnicitě==== //V souvislosti s texty, encyklopedickými hesly či dalšími informacemi o etnických společenstvích bývají běžně zmiňovány i údaje o jejich početnosti. Tento zdánlivě exaktně snadno změřitelný a neproblematický fakt však v sobě skrývá celou řadu úskalí a obtížně interpretovatelných a zodpověditelných otázek. Cílem následující stati//(( Bezprostředním impulsem k jejímu napsání se stal text lužickosrbského společenskovědního badatele Ludwiga Ely „Kolik je Lužických Srbů? Anebo – je vlastně třeba menšiny sčítat?“; ELA, L., Kelko je Serbow? Abo – dyrbja so mjeńšiny poprawom ličić?, //Rozhlad//, 60, 2010, č. 5, s. 17–19; č. 6, s. 16–18.)) //je upozornit na některé z těchto skutečností.// V 19. století – věku vzniku novodobé podoby „národů“, nástupu nacionalismu a probíhajících „národních obrození“– se pozvolna vytváří představa o empiricky uchopitelném a relativně snadno zjistitelném fenoménu „národnosti“ (tj. národní příslušnosti; etnicity) určité osoby i celých kolektivit. Ačkoli tyto objektivistické přístupy, dominující zejména v 19. století a na počátku 20. století, přetrvávají v mnohém dodnes, je více než zřejmé, že zmíněná kategorie je jen obtížně vymezitelná, definovatelná a zejména proměnlivá. V mnoha případech v sobě totiž spojuje biologické atributy s často jen velmi vágními a prakticky vždy problematicky kompatibilními rovinami jazykovými, kulturními či dokonce emocionálními. Primordialisticky o (biologický, resp. kulturní) „původ“ se opírající identifikace s určitou etnickou pospolitostí – coby „odvěkou“ kategorií – je jedním krajním pólem snah o vymezení fenoménu etnické identity, jehož „exaktním“ vyjádřením by měly být výsledky národnostních cenzů. Přes dlouhou dominanci uvedeného přístupu se však v průběhu času projevily jeho slabiny v porovnání s konstruktivistickými náhledy – mj. i nereálná statičnost, přehlížející nejpozději od vzniku textů Fredrika Bartha((Za klíčové bývá v této souvislosti považováno publikování práce: BARTH. F., Introduction. In: BARTH, F., (ed.) //Ethnic Groups and Boundaries. The Social Organization of Culture Difference//, Bergen – Oslo London 1969, s. 9–38.)) společenskovědní obcí aktivně rozpracovávané „situacionistické“ či „instrumentalistické“ pohledy na zmíněnou problematiku. Ty zdůraznily mj. i pluralitní identitu jednotlivců a připouštějí i vícečetnou identitu etnickou; současně tak ale „hranice etnicity“ (a v prodloužení tedy i možnost bezproblémové evidence členů etnického společenství) ještě více zamlžily a rozvolnily. Souběžně se – mj. právě vzhledem k problémům spjatým s pojímáním a definováním etnicity vymezené „vědomím“ – zejména v evropském kontextu jako mimořádně významné (resp. i hlavní) kritérium etnické příslušnosti prosadil neméně vágní a obtížně změřitelný fenomén jazyka (definovaný ovšem různě: jako „mateřský“,(( Srov. šest různých možností pojetí pojmu „mateřský jazyk“ in: ŠATAVA, L., //Jazyk a identita etnických menšin, Možnosti zachování a revitalizace//, Praha 2009, s. 116.)) „obcovací“, ve formě „znalosti“ aj.). I tyto údaje jsou však takřka vždy „subjektivní“, neboť udanou (exaktně nedefinovanou) „znalost“ jazyka, resp. jeho „užití“ v rámci cenzů neověřuje pomyslný nezávislý a objektivní orgán, ale jedná se o data poskytnutá http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

25/77


respondenty.(( Specifickou – i když také relativní – výjimkou jsou v daném kontextu „jazykové zkoušky“, konané v souvislosti s naturalizací imigrantů či v obdobích zásadních společenských změn, jakými bylo obnovení samostatnosti pobaltských zemí v roce 1991 a k nabytí jejich občanství nutné zkoušky ze „státního jazyka“.)) Přestože se při faktickém ztotožňování jazyka a identity jedná o „sčítání jablek a hrušek“, oba uvedené aspekty se i v současnosti (v teorii i praxi) stále mnohdy úzce prolínají či zaměňují. V relativistickém diskurzu pak bývají doplňovány i dalšími (kulturními, sociálními aj.) faktory, dotvářejícími síť identifikačních vazeb. V dějinách nebývalý boom studií na poli etnicity a jejího vztahu k jazyku, nastalý v posledních desetiletích a stále neutuchající, však zřetelně vypovídá o tom, že ani „postmoderní“ rozvolnění hranic a rezignace na jasné definování „národa“ pevným, nepružným statickým soupisem atributů,(( Srov. dnes již spíše pozapomínanou, dříve však „kultovní“ a závaznou Stalinovu definici „národa“, k níž byla debata (na stránkách časopisu //Sovetskaja etnografija// počátkem 60. let 20. století) ve své době odvážným a téměř buřičským činem.)) které zmíněnou problematiku výrazně liberalizovalo, nevedlo k jednoznačným a obecně přijímaným závěrům. Ve středo– a východoevropském společenskovědním náhledu, opírajícím se o herderovské pojetí národa coby společenství jazyka, kultury a „mravů“, postupně i v obecném povědomí vzniká již od konce 19. století představa o „samozřejmosti“, exaktnosti a relativní bezproblémovosti evidence obyvatelstva na etnicko-jazykové bázi. „Etnická statistika“ byla zejména v prvních dekádách 20. století postupně rozpracována v dílčí vědecký subobor s poměrně bohatou časopiseckou a knižní produkcí (zejména v němčině).(( Viz kupř. WINKLER, W., //Die Bedeutung der Statistik für den nationale Minderheiten//, Leipzig–Wien 1926.)) Přijetí zmíněné koncepce se týkalo i českých zemí – mj. i v souvislosti s úředními rakousko-uherskými cenzy. O jazykový princip se opírající statistika (poprvé realizovaná v roce 1880) byla ostatně v mnohonárodnostním Rakousko-Uhersku ve věku národních sebevymezení a snah potřebná, neboť se podle ní odvozovaly mj. i „praktické“ nároky na dvojjazyčný úřední styk, školství apod. „Pragmatickou“ tradici etnických evidencí převzala také víceetnická meziválečná první Československá republika, v níž byla produkce orientovaná na národnostní problematiku velmi četná.(( Tématu byl věnován od roku 1930 vycházející žurnál //Národnostní obzor//; řadu „etnických“ statistických údajů přinášela mj. knižní edice Národnostní otázky z produkce nakladatelství Obzor.)) Na akademické rovině byly samozřejmě připouštěny a rozpracovávány také sofistikovanější pohledy na fenomén „národnosti“; ty byly ostatně využity i po druhé světové válce z pragmatických důvodů (vysídlování sudetských Němců aj.).(( K meziválečnému názorovému oblouku mezi objektivistickým pohledem na fenomén národnosti a volním (situacionistickým) přístupem viz BUBENÍK, J. – KŘESŤAN, J., Národnost a sčítání lidu: K historickým souvislostem polemiky mezi Antonínem Boháčem a Emanuelem Rádlem//.// In: //Historická demografie//, 19, 1995, s. 119–133. Srov. vymezení osmi přechodných „národnostních“ typů od „ryzího češství“ až k „plnému nečešství“) in: HŮRSKÝ, J., //Zjišťování národnosti (Úvod do problému odnárodnění)//, Praha 1947, s. 46–47.)) //„Obcovací jazyk“, tj. jazyk, kterým člověk hovoří ve své bezprostřední komunitě, označil za rozhodující kritérium Mezinárodní statistický kongres v Bruselu roku 1853. Na kongresu v Petrohradě roku 1872 bylo předchozí ustanovení změněno ve prospěch „mateřské řeči“. Rakousko-uherská agenda se však i nadále přidržovala pojmu „obcovací jazyk“; tímto způsobem však docházelo ke zkreslování (zejména u členů minorit žijících mimo mateřské území etnika). V meziválečném Československu tak byla od roku 1921 národnostní příslušnost definována „mateřským jazykem“.//(( ŠAMANOVÁ, G., //Národnost ve sčítání lidu v českých zemích//; [29.8.2010])) Ani socialistické Československo ze zmíněné linie „národnostní“ evidence nevybočilo (již i vzhledem ke skutečnosti, že „velký vzor“, SSSR, byl na /mimořádně statickou a často formální/ evidenci národnostní příslušnosti rovněž výrazně zaměřen).(( Od roku 1950 se v Československu předmětem sčítání stala: „příslušnost k národu, s jehož kulturním a pracovním společenstvím je sčítaný vnitřně spjat“; ŠAMANOVÁ, G. //Národnost ve sčítání lidu v českých zemích//; [29.8.2010])) Posléze také oba poslední cenzy z let 1991 a 2001((Ve Sčítacím listu osob v cenzu 2001 byl dotaz formulován jako: „Uveďte národnost, ke které se hlásíte“.)) ve sčítacím archu dotaz na Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


„národnost“ obsahovaly. Došlo v nich také k inovacím, zejména pokud jde o možnost uvádět národnost „moravskou“, „slezskou“, „romskou“ aj.(( Na rozdíl od Jugoslávie, kde existovala etnická kategorie „Jugoslávec“, nebylo v Československu ani po roce 1989 možno oficiálně deklarovat národnost „československou“.)) Rovněž formulář nejnovějšího Sčítání lidu, domů a bytů z března 2011 dotaz na „národnost“ nadále obsahuje (s doplňující poznámkou: „Uvedení údaje není povinné. Je možné uvést dvě národnosti.“). Ve vysvětlivkách ke sčítacímu listu osoby jsou pak jednoznačně rozlišeny etnická a jazyková rovina sledovaného fenoménu.(( Ve vysvětlivkách ke sčítacímu listu osoby Sčítání lidu, domů a bytů 2011 je k pojmu „Národnost“ blíže uvedeno: „Údaj o národnosti uvede každý podle svého rozhodnutí. Uvedení údaje není povinné. Je přípustné uvést i více národností. Národností se rozumí příslušnost k národu, národnostní nebo etnické menšině. Pro určení národnosti není rozhodující mateřská řeč ani řeč, kterou respondent převážně používá nebo lépe ovládá.“)) Oficiální zjištění o etnicitě obyvatel České republiky nejsou pojímána jako pouhý statistický materiál bez bližšího využití – zejména v kontextu oficiálního postavení etnických menšin a financování jejich kulturních institucí a aktivit jsou využívána jako významný údaj.(( To se sporně projevuje kupř. v kontextu romského etnika (dle cenzu 2001 méně než 12 000 osob romské národnosti; odhady cca dvacetinásobně více!).)) Výsledky těchto zjištění jsou kupř. rozhodujícím prvkem při instalaci dvojjazyčných nápisů v obcích s více než desetiprocentním podílem příslušníků národnostní menšiny (týká se Poláků na Těšínsku). Před sčítáním v březnu 2011 tak vznikla i historicky první kampaň, přesvědčující Poláky v České republice, aby se v cenzu přihlásili k polské národnosti.(( Hlavní tváří kampaně nazvané „Vsaď (Sázka) na polskost“ (Postaw na polskość), organizované Kongresem Poláků v ČR, se stala i v celostátním měřítku známá zpěvačka populární hudby Ewa Farna. Reklamní spot kampaně viz: Ewa Farna přesvědčuje Poláky, aby se při sčítání přihlásili ke své národnosti; [12.3.2011])) Výsledky nejnovějšího sčítání by se rovněž mohly stát základem změny postavení vietnamské minority v ČR z roviny „netradičně“ a „krátkodobě“ usazené populace do pozice autochtonní menšiny.(( //Čeští Vietnamci chtějí status menšiny, pomoci jim může sčítání lidu//. [12.3.2011] [Poznámka 2013] V červenci 2013 byli Vietnamci přidáni na soupis oficiálních národnostních menšin České republiky.)) Takováto závislost jazykové ochrany menšin na výsledcích sčítání lidu je přitom v západoevropském kontextu spíše anachronismem; perspektivně by tak měla vycházet spíše z regionálních a historických souvislostí.(( Konstatování Ondřeje Klípy, vedoucího sekretariátu Rady vlády pro národnostní menšiny, při setkání s představiteli polské menšiny v Třinci před sčítáním obyvatel v roce 2011; //Sčítání lidu bude i bitvou o polské cedule//; [12.3.2011])) Zmíněná dlouhodobá tradice „etnické“ evidence v rámci cenzů tak vytvořila v českém společenskovědním i obecném vědomí představu, že se jedná o fenomén svou pomyslnou exaktností srovnatelný kupř. s údaji o celkovém počtu obyvatel určitého státního útvaru či jiné jednoznačně vymezitelné skupiny,(( Viz kupř. //Cizinci v České republice//, Praha 2008.)) navíc o něco samozřejmého, běžného a normálního. V evropském i světovém kontextu je tomu ale spíše naopak. Mezi (dodnes) aktivními „sčitateli“ etnicity najdeme téměř výlučně pouze středo– a východoevropské (většinou bývalé socialistické)(( Jednou z mála výjimek je kupř. Rakousko, evidující jak etnickou, tak jazykovou sebeidentifikaci obyvatel.)) státy; některé z nich (kupř. Rumunsko či Maďarsko) mají i dlouhou tradici souběžné etnické i jazykové evidence.(( Komparace výsledků na obou rovinách (etnické a jazykové), mnohdy se značně lišících, může vést k zajímavým zjištěním „mezi řádky“.)) Teprve v nedávné (resp. současné) době počíná i v tomto prostoru naléhavost této skutečnosti klesat.(( Dokladem toho je v ČR i zmizení kolonky „národnost“ z občanských průkazů či mnohých formulářů stejně jako „nepovinnost“ zmíněného údaje v současných cenzech. Stejně tak se již http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

27/77


„národnost“ neuvádí kupříkladu ani v oficiálních dokumentech občanů Ruské federace.)) Naopak západoevropské země (v jejichž pojetí „národa“ ///nationality; nationalité/// většinou ve větší či menší míře splývá etnický a občanský prvek ústící do označení státní příslušnosti) etnicitu svých obyvatel prakticky úředně nesledovaly či v současnosti nesledují. Pokud tedy na západě Evropy vůbec dochází k evidenci spjaté (alespoň z pohledu jejího východoevropského pojetí) alespoň do jisté míry s etnicitou, jedná se téměř výlučně o cenzy jazykové. Tyto statistiky je možno rozdělit do dvou hlavních typů: 1/ ve státních útvarech, jejichž samotný vznik a existence jsou s vícejazyčností výrazně spjaty (kupř. Švýcarsko, Belgie, Finsko((V daném kontextu je příznačné, že kupř. švédsky mluvící občané Finska nejsou v této zemi chápáni jako „švédská etnická menšina“, ale coby „švédskojazyční Finové“.)); 2/ na územích obývaných etnickými menšinami (Wales, Skotsko, Baskicko, Západní Frísko…).(( Nahlíženo „východoevropskou“ optikou je neobvyklé, že „Velšanem“ či „Baskem“ je možno být i na základě regionální identity (tj. bez znalosti tradičního lokálního jazyka). Na druhé straně znalost a užití gaelštiny ve Skotsku neimplikuje existenci „gaelského národa“.)) //Je vždy třeba posuzovat každý konkrétní případ zvlášť a navíc nahlížet „pod povrch věci“. Kupř. oficiální sčítací údaj o počtu velšsky hovořících ve Walesu eviduje k roku 2001 582 000 osob. Toto číslo však vzniklo na základě subjektivních odpovědí respondentů cenzu. Zmíněný údaj ale nijak nerozlišuje mezi „rodilými mluvčími“, resp. aktivními (eventuálně až entuziastickými) uživateli/recipienty jazyka, a těmi, kteří se velšsky naučili kupř. v rámci školní docházky (v posledních dekádách běžné i pro mnoho dětí z anglofonních rodin) a velštinu prakticky neužívají či k ní zaujímají dokonce negativní postoje. Počet „pravých“ uživatelů velštiny je tak podstatně nižší, nežli stanoví uvedené číslo. Naopak řada velšsky hovořících žijících mimo hranice Walesu (odhady až 150 000 osob, z toho cca 50 000 jen v londýnské aglomeraci /Great London/) z uvedené statistiky „vypadává“.// Mimo Evropu pak sice najdeme některé etnicitu registrující státy (výrazně se to týká zejména zemí ovlivněných sovětským politickým modelem: Čína, Vietnam…); celkově zde však zmíněný fenomén spíše absentuje. Výjimky (kupř. Nový Zéland) jsou na jedné straně ovlivněny „klasickou“ tradicí pojetí evropského nacionalismu 19. století coby konceptuálního importu do mimoevropského kulturního prostředí, na straně druhé poměrně mladými vlnami prizmatu, resp. i politiky kulturního pluralismu a (mj. etnicko-jazykově formulovaných) lidských práv, ústícími v řadě případů v tzv. „etnizaci“.(( TESAŘ, F., //Etnické konflikty//, Praha 2007, s. 108–116; LOZOVIUK, P., Etnická indiference a její reflexe v etnologii//.// In: Hirt, T., Jakoubek, M. (ed.), //Soudobé spory o multikulturalismus a politiku identit//, Plzeň 2005, s. 172–174.)) I když údaje o počtu příslušníků konkrétních etnik, uváděné jak ve výsledcích cenzů, tak v encyklopediích či odborných pracích, vypadají mnohdy na první pohled věcně, exaktně a neproblematicky, je jejich výpovědní hodnota mnohdy komplikovaná.(( To platí i o mnoha zdánlivě „přirozených“ či „reálných“ složkách používaných v kontextu cenzů coby podklady v etnickém diskurzu: např.: původ, biologické pozadí, sounáležitost, území, kultura či společné dějiny; ROOSENS, E. E., //Creating Ethnicity. The Process of Ethnogenesis//, Newbury Park–London–New Delhi 1989, s. 160.)) V případech, jakým jsou kupř. etnicky chápaní Češi (//relativně// jasné a společensky vcelku shodně přijímané vymezení jazykem, původem, územím a vědomím, umocňované donedávna malou mírou exogamie a mezistátní mobility populace), je možno uváděné cifry považovat za víceméně adekvátní odraz takto konstruované „skutečnosti“.(( I zde však samozřejmě (nově) vyvstávají četné nejasnosti a sporné případy, kupř. v kontextu otázky (ne)češství Moravanů a Slezanů, ale i Romů, početnosti romské populace (údaje sčítání versus odhady) či nově pokud jde o „banánové děti“ – mladou generaci vietnamských přistěhovalců, prošlou socializací již v ČR.)) U mnoha jiných evropských státních etnik však takto „přehlednou“ situaci spíše nenajdeme. Zcela odlišná je pak situace u příslušníků etnických menšin, u nichž je v jisté (mnohdy značné) míře takřka vždy přítomen fenomén dvojí (resp. i multiplikované) identity a praktické (každodenní) bilingvnosti/multilingvnosti. Dalšími specifiky se vyznačují etnicky ne plně konsolidované či „nestandardní“ populace, jako jsou kupř. Romové. Při vyhodnocování číselných údajů je třeba přihlédnout zejména ke způsobu vzniku dané informace. Může se jednat o: 1/ „Objektivní“ údaj (kupř. na základě oficiálních jazykových cenzů((„Znalost řeči“ však ani objektivně vyhodnotit (a poté počet jejích uživatelů „sečíst“) nelze – to platí zejména v případě nestátních etnik s mnohdy dvojí či multiplikovanou identitou či u jazykově definovaných populací bez Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


národotvorných tendencí a mnohdy i (téměř) bez vlastního školství (kupř. Provensálci či Aromuni).)) či v souvislosti s – mimořádně vágní – kategorií určitým způsobem deklarovaného a doložitelného „původu“(( Specifická a kontroverzní je kupř. podoba podmínek pro možnost volby do etnicky definovaného zastupitelského sámského (laponského) orgánu – Sámského parlamentu se sídlem v severonorské obci Karasjok (sámsky Kárášjohka). Volební právo mají pouze dospělé osoby cítící se jako Laponci, které jsou „sámského původu“ (tj. prokazatelně /!? – L.Š./ alespoň s jedním prarodičem, jehož mateřštinou byla sámština). Kupř. v roce 1997 se do volebního registru dalo zapsat cca 7 500 osob; nejnověji, v roce 2009, pak 13 890 Sámů. )) či „kulturních tradic“). Řada specifických situací pak může nastat v případech, kdy se údaje (oficiálních) cenzů liší (ať již úmyslně z politických či dalších důvodů, anebo z jiných příčin) od údajů deklarovaných menšinami samotnými,(( PAN, CH. – PFEIL, B. S., //Die Volksgruppen in Europa, Ein Handbuch//, Wien 2000, s. XIX–XX.)) či kdy se udávaný počet členů určitého etnika „situacionisticky“ snižuje či zvyšuje v závislosti na politických a společenských proměnných.(( Dobrým příkladem tohoto jevu jsou oficiální údaje o početnosti maďarského etnika na jižním Slovensku. Přihlášení se k „maďarské národnosti“ prodělalo po druhé světové válce prudký pokles; od 60. let 20. století počet osob deklarujících se jako Maďaři opět stoupal.)) Sporné může být již samo „nastavení“ sčítaných kategorií. V 19. století tak byli čeští vystěhovalci do USA často zařazováni do rubrik „Rakušané“. Po roce 1900 (spolu se sílícím povědomím o existenci českého národa) naopak v amerických cenzech najdeme i (sub)kategorie typu „Moravané“ aj. Při vyhodnocování takovýchto „objektivních“ údajů je tak třeba mít na zřeteli řadu politických, společenských aj. souvislostí v pozadí. 2/ Na opačném konci pomyslné škály forem etnické registrace je pak „volní“, pocitové (resp. i o praktické a pragmatické důvody se opírající) přihlášení se k určité etnicitě bez nutnosti „dokazování“ udané skutečnosti. Toto liberální, „demokratické“ pojetí se v průběhu 20. století výrazně prosadilo oproti dříve dominantnímu objektivistickému přístupu; i ono však – přes nesporné výhody oproti závaznému dogmatickému výčtu znaků – skýtá mnohá úskalí ústící až v praktickou absurditu (formálně je sice „národnost“ v jejím etnickém chápání možno měnit libovolně často, reálná životní psychologická praxe je ale jiná…).(( KAĽAVSKÝ, M., Etnická identita a asimilačné procesy. In: //Etnologické rozpravy//, 1, 1994, č. 1, s. 5–8.)) Možnost zcela „svobodného“ přihlášení se k národnosti umožňuje také eventuální zneužití tohoto fenoménu coby nástroje sebeprosazení či politického nátlaku „profesionálními etnickými aktivisty“;(( ROOSENS, E. E., //Creating Ethnicity, The Process of Ethnogenesis//, Newbury Park–London–New Delhi 1989, s. 14.)) na jiné, společensky méně závažné rovině se může stát kupř. objektem recesistických konstruktů.(( V ČR byla v roce 2001 zaznamenána snaha o organizované „recesistické“ přihlášení se určitého počtu osob k „eskymácké“ národnosti.)) //Za akademického „praotce“ ideje volního, subjektivního přihlášení se k národnosti bývá označován francouzský historik E. Renan, resp. jeho často parafrázovaný výrok z roku 1882: „Existence národa je […] každodenní plebiscit.“//(( RENAN, E., Co je to národ?. In: Hroch, M. (ed.), //Pohledy na národ a nacionalismus. Čítanka textů//, Praha 2003, s. 34. Renan ovšem uvedeným bonmotem hájil i konkrétní politické poselství – nárok na příslušnost nedávno ztraceného (německy mluvícího) Alsaska k Francii; HROCH, M., //Zmatky kolem nacionalismu//; Antropoweb (Katedra antropologie FF Západočeské univerzity v Plzni); [14.8.2013] )) //Renan ovšem ani zdaleka nebyl ryzím subjektivistou – naopak výrazně akcentoval nutnost tradic a zejména vůli společenství ke společným obětem. Právě míra posledně zmíněného aspektu se v dnešní „postpovinnostní“ době (v intencích G. Lipovetského) v evropském prostoru výrazně snižuje.//(( PETRUSEK, M., //Národní identita v globalizujícím se světě. Rizika a výzvy naivního multikulturalismu a militantního nacionalismu//, s. 8; [26.9.2010])) Oscilování mezi uvedenými póly přístupu k etnicitě (zhruba v intencích objektivismus versus konstruktivismus) a celá řada v praxi existujících mezistupňů této škály samozřejmě výpovědní hodnotu udávaných čísel mimořádně významně ovlivňuje. K tomu přistupuje také (místně i časově) variabilně a nejednoznačně http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

29/77


zodpovídaná otázka, nakolik je (ev. není) vedle „etnického vědomí“ //sine qua non// plnohodnotného členství v rámci určitého etnika znalost jazyka, náboženská příslušnost, určité kulturní a společenské atributy apod. // Dobrým příkladem na daném poli mohou být kupř. Sámové (Laponci). Jejich počet v Norsku bývá udáván na 40 000; laponštinou však hovoří jen asi 20 000 z nich. Pokud bychom však sečetli „národně uvědomělé“ Sámy se sámskou rodinnou tradicí a aktivní jazykovou znalostí, došli bychom k ještě výrazně nižšímu číslu (srov. pozn. 111).// //Stejně tak v Lužici není jednoznačně zodpovězena otázka vazby znalosti jazyka, aktivního etnického vědomí a biologického i „kulturního“ původu. Oficiálně tak bývá v současnosti udáván počet Lužických Srbů nejčastěji číslicí 60 000. Lužickosrbsky je však schopno hovořit méně než 20 000 osob; alespoň částečným kódem každodenního života je tento jazyk (dělící se na horno– a dolnolužickou srbštinu) zhruba jen pro 10 000 z nich.// Fenomén etnicity může také v případech (mnohdy i pouze formální) teritoriální vydělenosti či autonomie definované na etnickém principu splývat jednak s množinou veškerého obyvatelstva daného teritoria, či s jeho „statutárním“ etnikem (zejména v případech zřetelného a skupinové vymezení podporujícího odlišného fenotypu). //V bývalém SSSR se vytvořila výrazná tradice „etnické“ identifikace s určitým teritoriálně-administrativním celkem. V současnosti tak velká část Kalmyků v Kalmycké republice na jihu Ruska i mimo ni udává v cenzech automaticky „kalmyckou“ národnost, aniž by k této sebeidentifikaci pociťovali jako nutnost znalost kalmyčtiny. I zde, stejně jako u jiných „neslovanských“ populací Ruska, zřejmě daný fakt umocňuje i viditelná fyziognomická (fenotypální) odlišnost.//(( ŠATAVA, L., Etnická identita a jazykové postoje mládeže v Kalmycké republice (Rusko),//Český lid//, 96, 2009, č. 3, s. 268.)) Složitým problémem je pak interpretace údajů o národní příslušnosti u etnicky smíšených manželství, resp. partnerských vztahů. V mnoha menšinových oblastech v uplynulých dekádách v souvislosti s globalizačními trendy a sílící mobilitou obyvatel výrazně klesl podíl endogamních sňatků; děti ze smíšených manželství/partnerství bývají mnohdy asimilovány ve prospěch majoritního etnika.(( „Asimilační disbalance“ se může projevovat i jinak. Zatímco odnárodňovací trend ve prospěch majority bývá (přes eventuální komentáře sahající od znepokojení či lítosti až po uspokojení) chápán jako něco „přirozeného“, budí protichůdné změny naopak až rozpaky a nejistotu. Kupř. (výjimečně také realizovaný) příklon některých Němců k lužickosrbské etnicitě bývá vnímán spíše coby jakési „hobby“ či excentrický model chování, nikoliv jako „pravá“ asimilace.)) Samostatnou kategorií je pak v dané souvislosti dvojí či vícečetná identita, běžná uřady minoritních etnických populací. Její v posledních desetiletích narůstající četnost relativizuje a mění donedávna „jasné“ a ostřejší hranice mezi etnickými pospolitostmi, ale proměňuje kupř. i tradiční „východoevropské“ vnímání etnicity jako spíše kulturního než politického fenoménu, založené více než na pluralitní bázi na konceptu „buď–anebo“.(( Kupř. v Lužici je dnes běžné setkat se s podvojnou lužickosrbsko-německou identitou; míra intenzity a provázanosti obou komponent je pak vysoce individuální.)) Z řady oblastí je také možno uvést příklady indiferentních „populací bez etnicity“, jejichž identita se vytvářela nejčastěji na lokální/regionální, nikoliv etnické bázi. Konkrétní „řešení“ takovýchto situací se různilo. V řadě případů byla dané populaci její „etnická příslušnost“ oktrojována zvenčí a v souvislosti s liniemi státních hranic (v českém kontextu Hlučínsko; dále Mazuři, obyvatelé Istrie aj.). Někdy (jako v případě Makedonců) se alespoň část pospolitosti posléze etablovala coby „standardní etnikum“, mnohdy však tyto skupiny nepřekonaly rovinu nedostatečně vyhraněné – při odhlédnutí od až donkichotských snah nepočetných skupin entuziastů – identity (kupř. snaha o konstrukci „lašského národa“ v rámci ČSR; Polesí na bělorusko-ukrajinském pomezí aj.).(( K tématu: LOZOVIUK, P., //Evropská etnologie ve středoevropské perspektivě//, Pardubice 2005: Univerzita Pardubice; s. 76–88 (kap. Etnoregionalismus a globalizace); HIRT, T., //Přehled nejasností spjatých s konceptem etnicity v perspektivě post-barthovských přístupů//; <[[http://antropologie.zcu.cz/prehled-nejasnosti-spjatych-s-konceptem-etnicit|http://antropologie.zcu. cz/prehled-nejasnosti-spjatych-s-konceptem-etnicit> [27.8.2013])) Je zřejmé, že v takovýchto případech je pak k údajům o „počtech jednotlivých etnik“ či „uživatelů jazyka/dialektu“ třeba přistupovat s mimořádnou opatrností. V kontextu bývalého Československa srov. úřední rozhodnutí o „ukrajinské“ etnicitě rusínského Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


obyvatelstva na východním Slovensku z roku 1952 a následné mimořádně vágní a zpochybnitelné údaje oficiálních cenzů o počtech Ukrajinců v Č(S)SR. „Virtuálnost“ těchto údajů se zásadně nezměnila ani po roce 1991, odkdy je možné udávat v rámci sčítání jak „ukrajinskou“, tak i „rusínskou“ národnost. Velký počet obyvatel rusínského původu i jazyka si totiž v rámci cenzů zapisuje národnost „slovenskou“.15) Osobitou kategorii pak tvoří údaje o „etnickém původu“ určitých jednotlivců i celých populací, mnohdy založených i na „exaktním“ základě výsledků cenzů, prováděných v nové vlasti imigrantů. Zatímco u přistěhovalců samotných (a v jisté míře i jejich dětí, narozených již v nové vlasti), lze zmíněné údaje o „etnicitě“, resp „původu“ v jisté rovině akceptovat, u dalších generací se však již jejich objektivita a validita výrazně snižují. Většinou také není blíže stanoveno, jak a čím je evidovaný „původ“ vymezen a definován – zda na základě vědomí, jazyka, (aktivně udržovaných) kulturních tradic, země původu, resp. jiných kritérií…? Běžně je tak možno dočíst se kupř. o dvou miliónech lidí „slovenského původu“ v USA,16) aniž by bylo stanoveno, jak (a do kolikáté generace předků) se tento „původ“ vymezuje.17) Shrnutí Z výše uvedeného vyplývá, že standardně zveřejňované a publikované výsledky „etnických“ cenzů je třeba – přes jejich rozšířenost a zdánlivou exaktnost – přijímat více než se značnou rezervou. Nejen, že se výsledné cifry těchto statistik mohou „situacionisticky“ proměňovat v závislosti na politických, společenských, ekonomických aj. okolnostech – hlavní slabina takovýchto evidencí tkví již v samotném nedostatečném definování a v proměnnosti „etnicity“. Kontury tohoto v současnosti až nadužívaného pojmu se navíc v kontextu současného společenskovědního diskurzu – paradoxně přes přebujelou produkci na toto téma – stále více rozvolňují a vyprazdňují. Také zdánlivě méně problematická jazyková kategorie může dát poskytnout jen o málo exaktnější zjištění. Neexistence zcela přesných a zřejmých rozlišení mezi rodilými a nerodilými mluvčími, aktivními a pasivními uživateli řeči, resp. pouze vágní možnost měřit míru zvládnutí jazyka, činí i z výsledků jazykových cenzů spíše jen pomocné údaje při sledování konkrétních (socio)lingvistických situací. Bylo by ovšem přehnané nepřipouštět oprávněnost a význam etnických, resp. jazykových statistik v běžné existenci státních celků, regionů a jejich populací. Každý, i pomyslné „realitě“ sebevíce vzdálený výsledek má v kontextu dané konkrétní situace svou výpovědní hodnotu, kterou je možno analyzovat a interpretovat. Je však třeba si uvědomit, že v daném kontextu je prakticky nemožné dosáhnout jakési objektivní, statistickými metodami zjistitelné a změřitelné „pravdy“. Apropos: pokud se L. Ela, zmiňovaný v úvodu, táže ve své stati po nutnosti sčítání členů etnických menšin, bylo by možné jej doplnit v tom, že stejná otázka platí i pro příslušníky majorit. Převzato z: Studia Ethnologica Pragensia, 2011, č. 1, s. 27–35. 9. TEORIE ETNICITY A NACIONALISMU Etnicita – „sociální konstrukt, tj. „soubor představ, na jejichž základě se lidé rozčleňují na skupiny, jež by se měly odlišovat způsobem života a kulturou. Při této kategorizaci hraje důležitou roli vědomí vlastní sounáležitosti se skupinou, do níž se pozorovatel zařazuje“.18)

http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

31/77


Principy moderní (novodobé) podoby etnicity nalezneme již v 19. století (tehdy ovšem většinou pod označeními národní (po)vědomí, národní příslušnost). Takto deklarovaný primordialistický princip solidarity se projevil jako mimořádně úspěšný a životaschopný (zastínil např. „třídu“ aj.) – etnicita, prezentující se jako rozšířené pokrevní příbuzenství, totiž poskytuje silnější metaforický slovník sounáležitosti než alternativní formy kolektivní identity.19) Národ je v daném kontextu chápán jako „hluboká horizontální spřízněnost“.20) „Je zajímavější prezentovat se společensky jako člen etnika nežli jako vzorek nižší socioekonomické kategorie. Pokud se někdo identifikuje jako člen nižší třídy, zařazuje se na dno společenského žebříčku. Dělení na třídy je vertikální, a tudíž hierarchické členění skupin lidí; etnické dělení je horizontální, vytvářející spíše rovnocennost nežli hierarchii.“21) Po druhé světové válce sice převažoval negativistický postoj k nacionalismu, postupně ale docházelo ke zvýšenému zájmu o etnickou problematiku. Velké společenské změny a nástup nových společenskovědních paradigmat v 60. letech 20. století souvisí i s proměnami forem pozornosti, věnovaných etnickým fenoménům a jejich roli. V daném kontextu se objevil a prosadil zcela nový pojem etnicita (ethnicity), poprvé údajně použitý v roce 195322) a do slovníku (Oxford English Dictionary) zařazený až v roce 1972.23) „Během šesti dekád se tento původně marginální pojem stal ústředním pojmem výrazné části sociálních věd, přičemž se neustále redefinoval a upravoval. Výsledkem je téměř nepřeberné množství více či méně podobných (avšak i protichůdných) teorií etnicity.“24) Neexistuje ani jednoznačná definice „etnicity“. Původ pojmu je v řeckém slově ethnos, jež bylo v antickém Řecku dichotomickým označením „jiných“, druhých“, tedy skupin sdílejících odlišné kulturní či biologické charakteristiky. V křesťanské Evropě pak termíny „ethnos“, „ethnic“ sloužily dlouho (až do 19. století) spíše k označování pohanů; postupně však získávaly i rasové a další hodnotící charakteristiky.25) Některá obecně přijímaná paradigmata pohledu na etnicitu (dle Richarda Jenkinse):26) Jde o kolektivní identifikaci založenou na vnímaných kulturních rozdílech; etnicita se týká kultury (sdílených významů), ale pramení v sociálních interakcích, zejména meziskupinových. Etnicita není ani stálá, ani statická, stejně jako nejsou stálé ani kultura, ani situace, v nichž jsou sociální hranice vytvářeny. Je jak kolektivní, tak i individuální a je navenek vyjádřena v institucích a vzorech sociálních interakcí a vnitřně v osobní sebeidentifikaci. Bez ohledu na definiční chaos je etnicita jednou ze základních lidských identit. Je kolektivistickou identitou; bývá silněji vnímána na nižší úrovni společenského a ekonomického žebříčku; Vyvolává dojem „předmodernosti“. Etnicita je často reifikována – je o ní hovořeno jako o „věci“ spíše než jako o vznikající výslednici komplexních, průběžně probíhajících procesů sociální identifikace. I když pojmu „etnický“ se v (alespoň částečně) soudobém významu začíná používat již na počátku 20. století,27) „etnicita“ se do diskursu sociálních věd dostává v 60. letech – mj. i v souvislosti s dekolonizací Afriky a Asie. Tento termín tak nahradil doposud dominující koncept „rasy“ (fyzický Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


vzhled jako doklad společného původu a kulturního typu), který přestal vzhledem k zatíženosti koloniální historií i z řady jiných důvodů vyhovovat.28) Dosavadní pojem „kmen“ tak nahradilo „etnikum“ či „etnická skupina“. Koncept etnicity způsobil změnu v kladení důrazu na dynamiku (proměnlivost) namísto statičnosti a také relativizoval hranice mezi „my“ a „oni“, resp. „moderním“ a „kmenovým“.29) Od 80./90. let se zájem o teorii etnicity přesouvá od historiků k antropologům a politologům; výrazně (na úkor historického pohledu) je uplatňován princip prezentismu. Zvláště je zkoumán kulturní vliv na utváření etnického vědomí. „… [většina badatelů se] přiklání k dynamickému a procesuálnímu chápání etnicity, jejímž konstitutivním znakem není kulturní obsah etnicity (etnické skupiny), ale pocit příslušnosti, založený především na etnickém vědomí.“30) To ovšem není jednostranné: při boundary work31) je vedle (kognitivní) sebeklasifikace příslušníků etnika neméně důležitá klasifikace skupiny zvenčí. V parafrázi známého kóanu: „Představa etnické skupiny v totální izolaci je stejně absurdní jako možnost zatleskat jednou rukou.“32) V daném kontextu se také jednoznačně projevila empirická neprůkaznost spojení kulturních a biologických charakteristik etnicity. „[Etnicita] ve své podstatě otevírá široké pole pro užití symbolů a manipulaci s nimi. Složky používané v etnickém diskurzu vypadají zprvu zcela přirozeně: původ, biologické pozadí, sounáležitost, území, kultura a dějiny – to vše vyhlíží skvěle reálně a tvoří to, co mnozí považují za zjevnou realitu. Definice všech těchto pojmů jsou však mimořádně vágní.“33) Přes vysokou frekvenci užití pojmu bývá analytická hodnota konceptu „etnicita“ zpochybňována.34) Jako nový se vytvořil i pojem etnizace (etnicizace) – jím může být označena: a/ kolektivita, „u níž se etnicita uplatnila jako distinktivní organizační ‚vzorec‘ “;35) b/ „akt, jímž jsou různé komplexní společenské či politické jevy a situace automaticky interpretovány skrze prizma kategorie ‚etnicity‘ při vyloučení či potlačení alternativních výkladových perspektiv“.36) Fenomén etnicity „bývá často využíván k interpretaci společenských jevů, které zcela postrádají etnické příznaky“.37) Teorie etnicity Koncepce etnicity je možno rozdělit do dvou hlavních (protichůdných) směrů a řady meziskupin: 1/ Jedním krajním pólem náhledu je primordialismus, považující etnicitu za apriorní, charakteristický, přirozený a neměnný znak lidské existence, odvěký a objektivní jev. Národy jsou tak chápány jako přírodní, nikoli historický fenomén. Tento přístup (nejedná se o ucelenou teorii) jednoznačně dominoval v 19. století (klasické době národních hnutí, resp. „obrození“),38) kdy byl chápán jako samozřejmý a „jediný možný“,39)s přesahem hluboko do 20. století. Primordialistické hledisko stojí i za Stalinovou definicí národa (1913), která na řadu desetiletí ovlivnila vědecká paradigmata v zemích socialistického bloku. Pozdním ideovým prodloužením této linie je i tzv. „škola etnických procesů“ (Julian V. Bromlej), jež však navzdory limitům vyplývajícím z rigidnosti své koncepce umožnila od poloviny 70. let vznik do té doby takřka neexistujících studií etnické problematiky v Československu. Teprve ve druhé polovině 20. století začal být primordialismus výrazněji kritizován vzhledem k jeho rigidnosti a statičnosti. V novější době byly objektivistické náhledy na etnicitu na společenskovědním poli vytlačeny na periferii a nyní jsou ve výrazné menšině (do jisté míry Clifford Geertz). Je však třeba http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

33/77


zdůraznit, že v běžné „laické“ praxi národního cítění mnoha jednotlivců i komunit, stejně jako v kontextu řady politických snah, je tento model stále živý, resp. i dominantní.

40)

Krajní, biologickou subvarietu primordialismu představují sociobiologické koncepce (Pierre L. van den Berghe), hledající vazby mezi etnicitou a příbuzenstvím (mj. i v oblasti genetiky). • Další souhrnná označení primordialistických konceptů: esencialismus; objektivismus. 2/ Na opačném konci pomyslné škály jsou pak teorie označované souhrnně většinou jako modernismus (resp. konstruktivismus).41) Tento konceptuální směr v dnešním společenskovědním diskursu jednoznačně dominuje. Modernisticko-konstruktivistické přístupy považují etnické vědomí za abstrakci, umělý, kulturně reprodukovaný sociální konstrukt, funkční důsledek moderní epochy. „Národ“ je imaginární kategorií, existující pouze v našich myslích. Modernisté soudí, že národy jsou výsledkem specifických historických a společenských podmínek, které nastaly až s příchodem 19. století. Podle ortodoxních modernistů (Ernest Gellner) nacionalismus předchází národům. Mezi jednotlivými teoretiky však nepanuje shoda v tom, jak významný je podíl konkrétních vlivů působících na vznik/konstruování „moderního“ národa: mj. hospodářské a sociální proměny – zejména industrializace a urbanizace (E. Gellner); změny v sociální komunikaci, resp. vlastenecká agitace (Miroslav Hroch); vliv školství a recepce tisku (Benedict Anderson); modernizace státu (Anthony Giddens); vliv národních mýtů (György Schöpflin) aj. Výrazná variabilita panuje i v názoru, zda vůbec, resp. jak a nakolik „moderní národ“ navazuje na svou „předmoderní“ podobu,42) či zda se spíše jedná o „vynalézání tradice“.43) Modernistickou optikou je etnicita mnohdy nahlížena výrazně kriticky či odmítavě – jako pouhý vývojem dávno překonaný výtvor intelektuálů, atavistický anachronismus, zdroj xenofobního násilí, přežitek postrádající v současných podmínkách smysl a odstranitelný osvětou a ekonomickou prosperitou. Přitom jsou ovšem mnohdy současný stav společenského diskurzu a dnešní realita ahistoricky aplikovány i na předchozí epochy. Další souhrnné označení modernistických konceptů: subjektivismus. Do rámce modernistických koncepcí bývají řazeny i další směry (některými autory však vyčleňované jako samostatné přístupy): Situacionismus se zaměřuje na problematiku relativnosti, dynamičnosti a propustnosti etnických hranic; determinanty etnicity (identita) jsou hledány na pomezí etnik a v kontextu jejich interakcí (Fredrik Barth). Instrumentalismus považuje etnicitu za výsledek používání etnických symbolů k politické mobilizaci – tedy za nástroj, který používají elity v soutěži o zdroje a moc (Walker Connor). Postmodernismus – ne zcela kompaktní, nové pohledy hledající směr, výrazně kritický k možnostem historických kořenů etnicity/nacionalismu (Rogers Brubaker; Michael Billig). 3/ Jistým „kompromisním“ mezistupněm mezi primordialismem a modernismem jsou teorie označované jako perenialismus či etnicismus. Perenialisté/etnicisté neodvozují národ od „věčných“ atributů, ale z dlouhých předmoderních etnických a politických vazeb a sdílených vzpomínek. Nepovažují národy za náhodné, ale ani ne za existující od nepaměti; zaměřují se na předpoklady vzniku nacionalismů, výrazně mj. v kontextu Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


(etno)symboliky (Anthony D. Smith, John A. Armstrong). Ve zmíněných konceptech je většinou jasně odlišena „etnicita“ (nahlížená spíše primordialisticky) a „nacionalismus“ (nahlížený konstruktivisticky).44) K perenialismu je možno zčásti přiřadit i teorii jednání, operující s pojmem habitus. Ten je chápán jako zvykové opakování, jež je současně primordialistické i situacionistické (Pierre Bourdieu), resp. jako „žitá zkušenost“ (Carter G. Bentley).45) • Další souhrnná označení etnicistických/perenialistických konceptů: evolucionismus; etnosymbolismus; retrospektivní nacionalismus. Uvedené teoretické přístupy a směry se ovšem v mnohém prolínají a splývají; ani dichotomie primordialismus – modernismus tedy nemusí být zdaleka tak vyostřená, jak se na první pohled zdá. Rozdíly mezi jednotlivými paradigmaty mohou být spíše než jednostrannou orientací dány rozdílnou akcentací určitých momentů, vztahů a souvislostí: „[…] Tak se například jeho ‚perenialisté‘ nemohou obejít bez kategorií, s nimiž pracují ‚primordialisté‘, jako je jazyk či teritorium, ale navíc k nim řadí také momenty politické historie. ‚Modernisté‘ obvykle nepovažují národ za něco zcela nového bez vazeb k minulosti a většinou počítají s tím, že i symboly, včetně symbolů etnických, hrály svoji národotvornou roli. Stejně tak naopak etnosymbolický rozbor nemůže ignorovat komunikační podmínky a společenskou situaci, v níž symboly získávají národní relevanci, což je obvykle situace modernizující se společnosti. Již okolnost, že pro modernisty je klíčovým faktorem proměna společenských, hospodářských i kulturních poměrů, je nutí k tomu, aby brali v úvahu také poměry předmoderní společnosti a faktory, o něž se mohla opírat moderní národní identita. S jistou dávkou nadsázky řečeno: každý seriózní modernista je tak trochu perenialista a etnosymbolista, každý seriózní etnosymbolista má v sobě kus modernisty a primordialisty, žádný perenialista nemůže popírat modernizační vyústění národotvorného procesu atd. […]46) Lze tak dospět k jistému konsenzu, podle něhož byly významným předpokladem pro vznik novodobé podoby národa jak složky „materialistické“ (zejména změny epochy modernizace – industrializace; komunikace, mobilita…), tak i „ideové“ (romantismus); současně pak i řada dalších vlivů (kupř. existence „předmoderního“ národa a zemského patriotismu) – to vše za krize stávajícího režimu.47) Nacionalismus V souvislosti s etnickými fenomény je předmětem studia i „nacionalismus“ (nationalism). Také tento pandán etnicity je mimořádně obtížné definovat. Někdy je totiž chápán spíše coby „pozitivní“ pocitová rovina v patriotickém významu, jindy naopak jako ideologie s výrazným politickým obsahem, sklouzávající eventuálně do negativní, militantní či šovinistické roviny. Problematické je však i užití pojmu „nacionalismus“ jako čistě neutrálního či nehodnotícího.48) Nejde však jen o rozličné (kulturní, politické aj.) koncepty „nacionalismu“, různící se i v různém historickém i geografickém kontextu.49) Význam pojmu se totiž navíc liší i v různých jazycích (viz dále i odd. Terminologie). Nacionalismus (národovectví) coby moderní (kulturní) kolektivní ideologie vznikla v 18. století a rozvinula se především ve století následujícím. Částečně navazuje na patriotismus čili vlastenectví vztažené spíše k územnímu či politickému celku nežli k národu. Je založen na pojmu národ (lat. natio) a pracuje dále s pojmy jako například etnikum, etnická příslušnost či národní identita. Nacionalismus staví na vědomí příslušnost k jednomu národu, což často souvisí s vymezením vůči národu jinému. Od samého počátku byl nedílnou součástí politického i společenského diskurzu, politických doktrín i http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

35/77


argumentací, včetně doby předmoderní, připustíme-li, že nacionalismus svého druhu existoval i před 18. stoletím. Definovat nacionalismus je velmi komplikovaný úkol, neboť v dějinách prošel řadou podob, a proto je vždy vhodné přesně označit souvislost s určitým regionem a obdobím. Na vědecké úrovni, zejména ve společenských vědách, byla a je vedena řada diskusí o podstatě a definici nacionalismu. Mnozí vědci zabývající se sociologií, politologií či historií přišli se svými vlastními koncepty nacionalismu, které se často radikálně liší. Proto vždy prospěje vzájemné komunikaci na odborné úrovni, když jsou uváděny výchozí koncepce pro jednotlivá tvrzení. […]50) Citována bývá definice E. Gellnera: „Nacionalismus je původně politický princip, který tvrdí, že politická a národní jednotka musí být shodné.“ 51)Parafrázováno T. H. Eriksenem: „[…] národy jsou ideologické konstrukce usilující o propojení (sebedefinované) kulturní skupiny se státem,[…] abstraktní společenství odlišného řádu od dynastických států nebo společenstev založených na příbuzenství […]“52) Podle E. Gellnera a dalších modernistů je nacionalismus je ve vztahu k národu prvotní – tedy „národ je vytvářen nacionalismem“ (ne naopak). Odlišován bývá také občanský (západoevropský) a etnicko-jazykově definovaný (východoevropský) nacionalismus.53) Tato skutečnost se promítá i v odlišném významu „etnicky“ pojímaného českého (slovenského) pojmu národnost/národnosť při jeho porovnání s anglickým termínem nationality či francouzským nationalité, které značí především souhrn obyvatel (občanů) určitého státního útvaru. Identita Ačkoliv pojem a koncept „identity“ byl v západní filozofii poprvé šířeji pojednán již v 17. století anglickým filozofem Johnem Lockem,54) v rámci kulturních či obecněji společenskovědních studií zaujal jedno z ústředních míst teprve v posledních několika desetiletích. V současnosti je termín identita výrazně tematizován; vzhledem k jeho mimořádné frekventovanosti je možno hovořit až o nadužívání. Současná paradigmata pokládají identitu většinou za distinktivní mechanismus – typizační schéma, formované jazykem a věděním, nikoli za inherentní vlastnost jednotlivce.55) Lze ji tedy chápat jako diskurzivní praktiku, která to, co pojmenovává, současně i produkuje, a to s pomocí odkazů na normy či konvence a jejich opakování. Identita je tak v tomto pojetí kulturním konstruktem, neboť její zdroje jsou svým původem kulturní a mají tedy diskurzivně-performativní charakter.56) Etnokulturní identitu je možno chápat jako specifickou formu sociální identity, určující jednotlivce jako prvky specifické kolektivity. Diskurzivní vytváření menšinových etnokulturních identit je nedílně spjato s majoritními – vznikají tak složité vztahy vytvářející pole etnicity.57) Navzdory jeho vysoké frekvenci či až nadužívání bývá pojem „identita“ kritizován jako neexplicitní či přímo odmítán.58) Význační teoretici etnicity a nacionalismu a jejich zaměření59) Anderson, Benedict /1936/; konstruktivista (akcentace významu sociální komunikace a médií); autor pojmu o etnických pospolitostech jako „myšlených společenstvích“; klíčová práce Imagined Communities (1982). Armstrong, John A. /1922–2010/; etnicista; klíčová práce Nations before Nationalism (1982). Barth, Fredrik /1928/; situacionista; editor a spoluautor práce Ethnic Groups and Boundaries (1969), jež se stala milníkem na cestě k novému pohledu na fenomén etnické hranice a etnicity. Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


Bromlej, Julian Vladimirovič (Bromley, Yulian Vladimirovich) /1921–1990/; představitel sovětské „školy etnických procesů“; autor „teorie etnosu“; klíčová práce Etnos i etnografija (1973). Brubaker, Rogers /1956/; postmodernista; klíčová práce: Ethnicity Without Groups (2004). Connor, Walker /1926/; instrumentalista; klíčová práce: Ethnonationalism. The Quest for Understanding (1994). Eriksen, Thomas Hylland /1962/; konstruktivista (prvky etnicismu); úspěšný popularizátor sociální antropologie; klíčová práce: Ethnicity and Nationalism. Anthropological Perspectives (1993/2010). Hobsbawm, Eric J. /1917–2012/; modernista; klíčová práce: Nations and Nationalism Since 1780 (1991). Hroch, Miroslav /1932/; modernista; autor komparativní teorie národních obrození a jejich fází; klíčové práce: Evropská národní hnutí v 19. století (1986); Národy nejsou dílem náhody (2009). Geertz, Clifford /1926–2006/; prvky primordialismu a situacionismu; klíčová práce: The Interpretation of Cultures (1973). Gellner, Ernest (Arnošt)/1925–1994/; vlivný modernista; teoretik nacionalismu; teze: „národ je vytvářen nacionalismem a ne naopak“; klíčové práce: Nations and Nationalism (1983); Nationalism (1997). Renan, Ernest /1823–1892/; první výrazný představitel subjektivistického přístupu k etnicitě; klíčová práce: Qu'est-ce qu'une nation?(1882). Smith, Anthony D. /1939/; čelný představitel etnicismu (etnosymbolismu); klíčová práce: The Ethnic Origin of Nations(Oxford 1986). Stalin, Josif Vissarionovič /1878–1953/; autor v socialistických zemích závazné, primordialistické „definice národa“; klíčová práce: Marksizm i nacionalnyj vopros (1913). Obsažným výborem z textů předních teoretiků etnicity a nacionalismu je práce: HROCH, M. (ed.), Pohledy na národ a nacionalismus. Čítanka textů, Praha, 2003. Další význačné práce uvedených autorů, resp. doplňující literatura k problematice etnicity a nacionalismu – viz odd. 16 (zde i české/slovenské překlady textů). Terminologie60) V české/slovenské praxi jsou dnes v užití především následující, navzájem se často volně zaměňující čtyři termíny: národ; národnost; etnikum; etnická skupina. 1/ národ – tradiční a běžný pojem („český národ“, „německý národ“ atd.); navozuje však do jisté míry i představu početnosti, vyspělosti a zejména politické organizovanosti (jsou národem kupř. Apačové či jednotlivé pospolitosti /„kmeny“/ australských domorodců apod.?);61) 2/ národnost – v českém/slovenském úzu je užíváno v řadě významů, především: a/ etnická příslušnost (v některých dokumentech dosud uváděna); b/ synonymum slov „národ“ či „etnikum“; http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

37/77


c/ statutární menšina (viz Ústava 1968 – ČSSR jako stát dvou „národů“ a čtyř „národností“); v užití (také jako přídavné jméno) i v oficiálních názvech: viz názvy Rada vlády pro národnostní menšiny či Zákon o právech příslušníků národnostních menšin (2001); d/ dle tradiční sovětské typologizace střední stupeň v triadické hierarchii „národ – národnost – etnická skupina“ (před rokem 1990 silně ovlivnilo českou/slovenskou terminologii); 3/ etnikum – pojem v běžném užití až od 90. let; s jeho pomocí lze v řadě případů nahradit oba předešlé pojmy (může působit jako obecnější či „méně problémový“); 4/ etnická skupina: proplétají se zde dva významy: v sovětské tradici jde o pospolitost jen slabě konstituovanou, „méně vyspělou“ než národnost či národ; v anglosaské terminologii naopak o plnohodnotné etnické společenství, synonymum pro etnikum nebo národ. V českém/slovenském jazykovém kontextu navíc může slovo „skupina“ asociovat i určitou početní malost. Vlivem medializace etnické problematiky se objevila a prosadila i řada dříve neobvyklých přejímek, spojení, kalků apod. (kupř. redundantní „etnický Albánec“ pro označení Albánce žijícího v jiné zemi než v Albánii). Především vlivem politiky „politické korektnosti“ dochází i ke změnám v užívání etnonym, resp. vytváření dublet (Eskymáci–Inuité, Laponci–Sámové, Cikáni–Romové). Různé jazyky mohou navíc nazývat rozdílné fenomény stejným pojmem a naopak. Anglické slovo nationality tak označuje v první řadě „státní příslušnost“, nikoli příslušnost etnickou („národnost“). Stejně tak má anglické slovo nation mnohdy silnější politický význam nežli etnický – viz název organizace OSN. Kupř. Skotové se tak mohou deklarovat jako nation – jejich české označení za „národ“ (a to i s přídomkem „politický“) je však sporné. Nejednoznačný je i přístup k termínu etnická/národnostní menšina – někdy je za ni považováno každé etnikum, odlišné od majoritní populace (tedy třeba i Baskové či Lužičtí Srbové); jindy jen zlomky národů, majících vlastní národní stát. Je potřeba počítat i s dalšími specifiky či konotacemi. Termín „menšina“ může např. obsahovat i pejorativní či „defenzívu sugerující“ přídech. V odborné literatuře tak dnes bývá termín národnostní/etnická menšina (national/ethnic minority; nationale/ethnische Minderheit; nacionalnoje/etničeskoje meňšinstvo) spíše suplován jinými výrazy. Nejfrekventovanější je právě obecnější a neutrálnější pojem etnikum či etnická skupina (ethnic group; ethnische Gruppe, resp. Volksgruppe; communauté ethnique; etničeskaja gruppa). V ryze odborné produkci se lze setkat i s termíny et(h)nos aethnie. Mnohdy – zejména v poslední době – se terminologický problém také řeší orientací na (čistě) jazykové hledisko – hovoří se o jazykové menšině (linguistic minority; Sprachgruppe), dále o méně užívaných/rozšířených jazycích (lesser used languages; wenig verbreitete Sprachen) anebo o regionálních jazycích (regional languages; Regionalsprachen). Tato skutečnost není v mnoha případech nijak náhodná: důslednou orientací na jazyk je možno „obejít“ sporné otázky o významu či smyslu etnicity vůbec; problematika se tím rovněž posouvá z mnohdy horké půdy „nacionalismu“ na přijatelnější, méně zpolitizovanou a spíše kulturní rovinu (předmětem zájmu či ochrany tak nejsou „Baskové“, ale „baskičtina“). Vazba etnicity (s jejími latentními politickými aspiracemi) a jazykových aktivit tak bývá v řadě případů záměrně obcházena a nereflektována. Pokud jde o pojem nacionalismus (nationalism; Nationalismus) – v českém a slovenském prostředí oproti dřívější době mnohem frekventovanější – dochází v posledních dvou desetiletích k Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


sémantickému posunu jeho významu. Zatímco anglické nationalism vyjadřuje především pozitivní vazbu (ve smyslu vlastenectví/patriotismu) anebo neutrální náhled, převažoval v českém/slovenském jazykovém úzu do 90. let 20. století u tohoto pojmu spíše aspekt nesnášenlivosti a militantnosti a s tím (mnohdy) spjatá negativní konotace. V současnosti dochází k prolínání všech uvedených významů a k nejasnostem ve sdělení. Důležitá je tedy praxe, která se v konkrétním jazyce či státním útvaru prosadí; zásadní a důsledné rozlišování mezi některými termíny – například mezi pojmy „etnická menšina“ a „etnická skupina“ –, se kterým je možno se někdy setkat, je ale většinou velmi subjektivní a relativní. I přes některé pokusy objasnit a zjednodušit zmiňovaný terminologický spletenec se zřejmě i do budoucna budeme na zmíněném poli setkávat spíše s chaotickou a neusoustavněnou situací. To je umocňováno i skutečností, že (co do kvantity) nejsou dnes hlavními producenty textů s etnickou problematikou etnologové či antropologové, ale vzhledem k mediálně vděčnému boomu etnické problematiky spíše novináři. Ti z velké části nejsou se zmíněnými terminologickými nuancemi blíže obeznámeni a „etnické“ termíny používají mnohdy libovolně a nekoncepčně. Bylo by tedy vhodné, aby alespoň v odborných textech docházelo k určitému konvergenčnímu procesu na poli „etnické“ terminologie či aby autoři své individuální postoje a přístupy blíže definovali a vysvětlovali. =====10. ETNICKÁ SKLADBA EVROPY A PROBLEMATIKA NÁRODNOSTNÍCH MENŠIN===== 62) Udávaný počet tzv. „starých“, „původních“ či „autochtonních“ etnických populací Evropy (tj. usazených v daném teritoriu ve větším počtu a kompaktněji přibližně do počátku 20. století, většinou ale daleko dříve) se v různých pramenech dosti podstatně liší – zejména v souvislosti s tím, zda je samo vymezení kategorie etnika prováděno na jazykovém základě či za použití dalších kritérií. Podle obvyklých jazykových členění nalezneme na celém geograficky vymezeném území Evropy okolo 70 až 80 autochtonních etnik.63) Pokud vezmeme v úvahu i další (především kulturní, historické a etatické činitele), stoupne počet „původních“ etnických společenství v rámci námi sledovaného dílu Evropy (tj. bez evropské části Ruska, resp. Běloruska a Ukrajiny) opět na zhruba stejný počet, tedy 70–80.64) Vedle toho dnes ovšem žijí na takto vymezeném teritoriu Evropy i početní příslušníci několika desítek dalších etnik, přistěhovalí z jiných kontinentů; příliv a vliv těchto populací je zvláště výrazný od 50./60. let 20. století65) (tzv. „zahraniční pracovníci“ – gastarbeitři; dále obyvatelé zámořských území některých evropských států či přistěhovalci z bývalých kolonií aj.). Podle kombinovaného jazykového a etnického kritéria66) a podle početnosti můžeme „původní“ evropské populace (vyjma Ruska, Ukrajiny a Běloruska) rozdělit do několika skupin: Velká etnika; více než 30 mil. příslušníků, resp. uživatelů daného jazyka: do této kategorie patří Němci (k nimž v tomto zjednodušeném členění přiřazujeme i Rakušany, Germanošvýcary aj.), Angličané (spolu se Skoty), Francouzi (včetně Valonů, Frankošvýcarů, Okcitánců), Italové (spolu se Sardy), Španělé, Poláci (včetně Kašubů). Středně velká etnika; 8–30 mil. příslušníků: Nizozemci (včetně Vlámů), Maďaři, Portugalci, Řekové, Češi, Srbové (včetně Černohorců), Švédové, Bulhaři. Malá etnika; 1–8 mil. příslušníků: Katalánci, Dánové, Albánci, Chorvati, Finové, Slováci, Norové, Irové (jako specifický národ i přes druhořadé postavení irštiny v Irsku), Litevci, Muslimové (Bosňáci), http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

39/77


Slovinci, Lotyši, Makedonci, Estonci. Z dosud uvedených etnik disponují v současnosti (2013) všechna – s výjimkou Katalánců a Galicijců – vlastním národním státem. Zcela jiná je však situace v kategorii nejmenších evropských etnik, z nichž „národním“ politickým útvarem – při odhlédnutí od autonomních – disponují pouze Lucemburčané, Islanďané, Malťané a nejnověji (2006) Černohorci (případy „katalánské“ Andorry, Lichtenštejnska, Monaka aj. jsou specifické). Velmi malá etnika; do 1 mil. příslušníků: do této skupiny se řadí Baskové, Bretonci, Velšané, Friulové, Malťané, Frísové (Západní, Východní a Severní), Islanďané, Černohorci, Aromuni, Gagauzové. Miniaturní etnika/jazyky; do 100 000 příslušníků: Sámové, Faeřané, Gaelové, Rétorománi, Lužičtí Srbové, Ladinové, Karakačani, Meglenorumuni, Istrorumuni, Karaimové, Livové, resp. i uživatelé kornštiny a manštiny. Specifická je situace v případě Romů a Židů (včetně Sefardů), žijících rozptýleně po celé Evropě a z velké části již nehovořících vlastním jazykem. (U Židů je navíc v případě jejich vymezování velmi důležité náboženské kritérium.) Vedle uvedených populací sídlí v námi sledované části Evropy dlouhodobě i příslušníci dalších etnik; jejich mateřské území se však nachází již mimo tento region (zejména na teritoriu bývalého SSSR). Jedná se kupř. o Rusy, Ukrajince, Bělorusy, Tatary aj. a také o Turky (míněno je staré osídlení na Balkáně, nikoli soudobí zahraniční pracovníci v západní Evropě). Novodobé migrační vlny, tj. přistěhovalci do Evropy od roku 1945 (Turci v Německu, Arabové a černoši ve Francii, Indopákistánci či migranti z karibské oblasti ve Velké Británii, Vietnamci v České republice…), již v porovnání s „autochtony“ představují odlišný kvalitativní prvek a zůstávají stranou naší pozornosti. Zařadíme-li veškeré obyvatelstvo námi vymezeného teritoria Evropy podle lingvistických dělení do větších celků, zjistíme, že drtivá většina (více než 90 %) z nich patří do indoevropské jazykové rodiny. Pokud bychom odhlédli od novodobých naturalizovaných či dlouhodobě usazených přistěhovalců z jiných kontinentů, byl by tento podíl ještě vyšší. V roce 1983 náleželo z celkově 489 mil.67) obyvatel Evropy (bez SSSR) 463 mil. do indoevropské jazykové rodiny, z toho většina ke třem velkým skupinám: románské (180 mil.), germánské (177 mil.) a slovanské (82 mil.). Jako autochtoni zde dále žili Řekové (10 mil.), keltské populace (7,5 mil.), Albánci (4,8 mil.) aj.; z neindoevropských populací jsou nejpočetnější ugrofinská etnika (13,5 mil.), Turci, Baskové (jako jediní v západní Evropě neindoevropského původu) a semitským jazykem hovořící Malťané.68) Výše uvedené členění vychází především z jazykového principu při využití dalších kritérií (především politicko-teritoriálních, historických a kulturních), pak z tohoto simplifikovaného základního rozdělení vyvstanou další (sub)etnika. Kupř. v rámci uživatelů němčiny lze vydělit vlastní Němce, dále Rakušany, Germanošvýcary, Lucemburčany, Lichtenštejňany aj. Germanošvýcary je současně možno klasifikovat jako dílčí složku v rámci Švýcarů (supraetnické, státní pojetí národnosti). V řadě evropských zemí (Belgie, Dánsko, Francie, Itálie aj.) žijí početné německé menšiny. Podobně se od vlastních Francouzů odlišují Frankošvýcaři, belgičtí Valoni, Aostané v Itálii či francouzsky hovořící Monačané aj. Do hry tak vstupuje také fakt, že sama existence určitého státního útvaru působí formativně na etnické uvědomování jeho obyvatel, i když z jazykového hlediska či v rámci jevů materiální a duchovní kultury se daná populace prakticky nemusí odlišovat od obyvatelstva za státní hranicí (mj. Lichtenštejnsko, San Marino). Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


Pokud jde o homogenitu národnostního složení jednotlivých evropských zemí, dominují zde dnes (na rozdíl od jiných kontinentů) jednoznačně tzv. „národní“ státy; vytvořil se tedy stav, kdy je převážná většina příslušníků určitého etnika soustředěna v (povětšinou) jediném, „vlastním“ národním státním útvaru a kdy příslušníci jinoetnických populací tvoří (většinou) početně i jinak zanedbatelnou složku. Tato situace je však i v evropských poměrech relativním novem. Určité obrysy uvedeného modelu počínají sice v západní a severní Evropě již v pozdním středověku a výrazně se formují s nástupem „buržoazních revolucí“;69) ve střední a jihovýchodní Evropě (kde se navíc prosazuje náhled na národní vědomí jako cosi cenného a nadřazeného jiným hodnotám), však k jeho prosazení a realizaci dochází teprve ve druhé polovině 19. století (sjednocení Německa a Itálie), resp. (především) až po balkánských válkách a po r. 1918 (definitivní rozbití osmanského panství na Balkáně; rozpad Rakousko-Uherska; vznik řady nových státních útvarů). Zatímco kolem r. 1910 tvořili příslušníci etnik nemajících vlastní národní stát zhruba 25 % obyvatelstva Evropy, klesl jejich podíl k r. 1930 na pouhá 4 %.70) Složitější zůstávala situace (i přes uskutečnění řady transferů), pokud jde o problematiku etnických menšin; ty představovaly v meziválečném období podstatnou (někdy i více než třicetiprocentní) složku obyvatelstva některých zemí (Československo, Polsko, Rumunsko). Úpravami hranic a přesuny obyvatelstva71) po r. 1945 však podíl minorit ve většině státních útvarů poklesl. Některé státy mající před druhou světovou válkou mnohonárodnostní charakter se tak změnily v etnicky takřka homogenní. Ve většině evropských zemí (při odhlédnutí od velmi malých) dnes základní „státní“ etnikum představuje alespoň 90 % […] z úhrnu populace. Etnicky téměř zcela homogenní jsou však pouze Portugalsko, Island a (jako specifický příklad jazykové diglosie) i Irsko. […] Etnická homogenita některých evropských zemí (Francie, Německo, Velká Británie, Nizozemsko aj.) však byla do poloviny 20. století výrazně vyšší – sílící příliv novodobé imigrace […] však jejich tradiční etnickou skladbu výrazně pozměnil, i když dominantní postavení majoritního etnika (mj. v souvislosti s rolí úředního jazyka) přetrvává. Výrazná může být – zejména při kompaktním soustředěném osídlení – také role autochtonních minorit, které v některých zemích dosahují nezanedbatelného počtu a vlivu. Avšak i při relativně malé početnosti či rozptýlenějším osídlení mohou nastat situace, kdy etnické menšiny zaujímají výrazné a osobité místo (kupř. Švédové, v jejich rámci pak ještě Ålanďané ve Finsku; Faerské ostrovy v rámci Dánska; Sámové ve skandinávských zemích aj.). Pomineme-li osobité případy Belgie a Švýcarska (dříve i Československa a Jugoslávie; nověji naopak Bosny a Hercegoviny), ve kterých se jedná (jednalo) prakticky o federativní uspořádání na etnické (jazykové, resp. etnicko-teritoriální) bázi, byly do počátku 90. let státy s největším počtem „tradičních“ národnostních menšin v Evropě Španělsko (cca 25 %) a Rumunsko (10 % minorit). Po rozpadu SSSR a Jugoslávie je třeba zmínit jako státy s mimořádně vysokým podílem etnických minorit Lotyšsko (45 %), Estonsko (30 %), Moldavsko (25 %) či Makedonii (25 %).72) V případě novodobé imigrace, do značné míry zásadně měnící tradiční etnickou skladbu řady evropských zemí, je pak často velmi problematickou otázkou rozčlenění přistěhovalců na „naturalizované“ (nositele státního občanství) a cizí státní příslušníky, dlouhodobě (i řadu desetiletí) usídlené v daném státním útvaru. […] V případě velmi malých státních útvarů může příliv obyvatelstva zásadní měrou ovlivnit anebo i zcela přeměnit původní etnickou skladbu. V Belgii tak tvoří cizinci usazení v zemi 10 %, ve Švýcarsku více než 15 % a v Lucembursku cca 25 % obyvatelstva země. Zcela specifické jsou příklady některých miniaturních zemí (Andorra, Monako, Lichtenštejnsko), které se do značné míry otevřely přílivu obyvatelstva ze zahraničí – v Andoře tak dnes původní katalánská populace představuje pouze čtvrtinu z celkového počtu obyvatel. Zcela nesouměřitelný je pak fenomén Vatikánu. http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

41/77


Hovoříme-li o etnických menšinách, je třeba si uvědomit, že tento mnohovýznamový a vágní pojem bývá užíván jako pomůcka při zařazování rozličných typů a kategorií etnických společenství (s výjimkou státních národů na vlastním teritoriu) pod jeden stručný zastřešující termín. V této souvislosti je možno etnické menšiny rozdělit do čtyř hlavních typů: 1/ „malá etnika“,73)nedisponující vlastním národním státem (např. Lužičtí Srbové, Velšané, Baskové, Rétorománi…); 2/ části „státních národů“ žijící mimo mateřskou zemi v jiných státních útvarech (Němci v Dánsku, Maďaři v Rumunsku…); 3/ etnická společenství, u kterých chybí některé znaky „klasicky“ vyvinutých národů, kupř. území či standardizovaný jazyk (např. Romové, Židé mimo Izrael); 4/ specifické případy, stojící mezi etnickou a etnografickou skupinou (např. Kašubové v Polsku) – někdy i zvláštní náboženské nebo sociální skupiny (Pomaci v Bulharsku, Tinkers /„Travellers“/ ve Velké Británii aj.). Pokud jde o definici etnické/národnostní menšiny, je možno se setkat s nepřeberným množstvím příkladů. Často je stále užívána a citována například definice Francesca Capotortiho, zvláštního spolupracovníka Subkomise pro prevenci diskriminace a ochranu menšin při komisi za lidská práva OSN, z roku 1977. Podle ní je menšina: „[…] skupina početně slabší než zbytek obyvatelstva státu, nacházející se v nedominantním postavení, jejíž příslušníci – coby občané daného státního útvaru – mají etnické, náboženské nebo jazykové rysy, kterými se odlišují od zbytku obyvatelstva, a vykazující, byť pouze implicitně, smysl pro sounáležitost zaměřený na uchování své kultury, tradic, náboženství nebo jazyka.“74) [… … … ] Ve střední a jihovýchodní Evropě (včetně Pobaltí) nalezneme jen několik autochtonních „malých etnik“ (nedisponujících vlastním státem), většinou ve značném stupni asimilace. Mezi ně patří: Lužičtí Srbové, Aromuni, Meglenorumuni, Istrorumuni, Karakačani, Karaimové a Livové; vedle toho ovšem několik miliónů příslušníků čítající rozptýlená romská populace. Naopak v západoevropských státech sídlí takovýchto etnik kolem dvaceti – některá z nich mají i více než milión příslušníků (Katalánci, Galicijci). Na druhé straně mapa „národnostních menšin“ (ve smyslu částí národů disponujících vlastním státem, avšak žijících i na území jiných státních útvarů), je pestřejší na východě Evropy. V jejím rámci najdeme i velmi početné populace (Maďaři v Rumunsku, Turci v Bulharsku, Albánci v Makedonii), zatímco v západní Evropě (s výjimkou německy hovořící populace Alsasko-Lotrinska) se setkáme spíše s méně početnými skupinami tohoto typu. Zcela zásadní rozdíl mezi západní a východní Evropou se pak projevuje v tom, že východoevropské státy dosud převážně setrvávají v rámci „tradiční“ etnické skladby, zatímco v mnoha státních útvarech západní Evropy je tato skladba stále podstatněji doplňována a transformována působením novodobého přistěhovalectví. „Malá etnika“ a etnické menšiny sehrály v Evropě nezanedbatelnou úlohu. Také jejich mezinárodní právní ochrana má již svou historii.75) Ustanovení na ochranu národnostních menšin byla v mezinárodní dimenzi poprvé obšírněji zakotvena ve Versailleské mírové smlouvě (1919). Nehledě na to však i v meziválečném období v řadě zemí nadále trvaly asimilační tlaky a tendence k etnické unifikaci daného státního útvaru. Na druhé straně je pak možno uvést i opačné případy, kdy menšinové požadavky a iniciativy (především v souvislosti s autonomistickými či iredentistickými Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


snahami) ohrožovaly majoritní etnikum, chod státního organismu či dokonce samu existenci daného státu.76) Řada nedořešených, mnohdy velmi spletitých a nejednoznačných případů národnostní problematiky pak v Evropě přetrvává dodnes (kupř. Kosovo, Bosna a Hercegovina, Makedonie, Baskicko…). V uplynulých zhruba 25 letech se projevuje určité novum – zvýšený tlak mezinárodního společenství na garanci a dodržování práv etnických menšin.77) Daná problematika se do jisté míry stala i nedílnou složkou mezinárodního práva.78) Z význačných výsledků je třeba zmínit především dvě konvence Rady Evropy – Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin (1994) a dále Evropskou chartu regionálních či menšinových jazyků (1992), signované či ratifikované již velkou částí evropských zemí. Při hodnocení pozic a požadavků etnicko-jazykových a regionálních hnutí je třeba tuto problematiku posuzovat velmi pozorně a obezřetně. Ani jejich nejzanícenější přívrženci by neměli vycházet pouze z idealistických pozic a slepě litovat všeho, co se přirozenou a nenásilnou cestou transformuje, přežívá, eventuálně i zaniká a mizí. Etnické pospolitosti a jejich jazyky nebyly v historii lidstva nikdy něčím konstantním – vždy se rodily, vyvíjely, transformovaly a mizely. Na druhé straně by však bylo neoprávněné hodnotit akulturační a asimilační procesy čistě racionálně, utilitaristicky či fatalisticky (nemluvě již o obecně rozšířené představě o přežití „nejschopnějšího“, platné i v rámci „společenského/kulturního/jazykového darwinismu“ v těch případech, kdy trvá uvědomělé úsilí příslušníků menšinové populace o uchování vlastní svébytnosti. Je ovšem žádoucí, aby takovéto snahy nesklouzávaly do nesnášenlivých nacionalistických pozic a neuchylovaly se k užití násilných prostředků. [… … … ] Převzato z: Studia Ethnographica,VII, 1991, s. 41–59 (upraveno a výrazně kráceno). 11. Současná etnická skladba a problematika České republiky Rozdělení Československa v lednu 1993 mělo zásadní dopad také na etnickou problematiku. V bývalém Československu tvořili příslušníci jiných etnik než Čechů a Slováků téměř 7 % obyvatelstva a v některých regionech (jižní Slovensko) dokonce výrazně převažovali. V dnešní České republice představuje podíl etnických minorit (ovšem navíc včetně Slováků, dříve nepojímaných jako menšina) méně než 3 %; příslušníci těchto skupin jsou jen málokde výrazněji teritoriálně koncentrováni. Základním, majoritním „státním etnikem“ České republiky jsou Češi. Do jejich rámce je možno zahrnout i Moravany a Slezany, kteří měli při posledních dvou sčítáních možnost registrovat se samostatně. V případě těchto kategorií se jedná spíše o skupinové kulturně-regionální vědomí nežli o vyhraněnou etnicitu. Počet osob hlásících se k uvedeným skupinám v poslední dekádě výrazně klesl („moravskou národnost“ uvedlo v roce 1991 1,362 milionu osob, avšak v roce 2001 již jen 380 000 osob; u „slezské národnosti“ se jednalo o 44 000, resp. 11 000 osob).79) V rámci etnických menšin na území České republiky je možno vymezit několik skupin: 1/ Nejpočetnější je „nová“ minorita – Slováci. Tuto populaci, k níž se v roce 2001 přihlásilo 193 000 osob (tj. 1,9 % obyvatelstva státu),80) je možno rozdělit do dvou celků. První z nich tvoří pováleční slovenští přesídlenci ze Slovenska či slovenští reemigranti z jiných zemí a jejich potomci žijící v pohraničních oblastech Čech – tato složka je již do značné míry asimilována. Druhým typem jsou rozptýlené slovenské komunity, žijící zejména ve velkých průmyslových a administrativních centrech v souvislosti s pracovními příležitostmi, smíšenými česko-slovenskými sňatky apod. – vedle občanů ČR http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

43/77


slovenské národnosti mezi nimi najdeme i slovenské občany. V rámci bývalého Československa nebyli Slováci v Čechách (a recipročně ani Češi na Slovensku) považováni za etnickou minoritu. Od roku 1993 se situace sice změnila; vzhledem k 75 let trvajícímu soužití obou národů v jednom státě je však na Slováky v České republice pohlíženo nadstandardně (kupř. slovenštinu je možno užívat na všech rovinách státní správy či ve školství). 2/ Druhým typem menšin jsou autochtonní jinoetnické populace. Z nich nejvýznamnější jsou Poláci (52 000),81) sídlící relativně kompaktně v oblasti Těšínska při hranici s Polskem, a dále rozptýlený zbytek německého osídlení (39 000 osob)82) v pohraničních regionech Čech a Moravy. Chorvatská populace, sídlící původně na jižní Moravě, byla po druhé světové válce prakticky asimilována. 3/ Málo početné minoritní populace bez dlouhodobější tradice historického usídlení na území ČR (Maďaři, Ukrajinci/Rusíni, Řekové aj.). 4/ Specifický případ tvoří Romové, definovaní za svébytné etnikum poprvé v rámci cenzu roku 1991. K romské národnosti se tehdy v České republice přihlásilo 33 000 osob, v roce 2001 pak pouze 12 000 osob.83) Přes potíže spojené s definováním pojmu Rom je ovšem zjevné, že počet osob vyznačujících se romskými kulturními specifiky je podstatně vyšší (cca 200 000–300 000). 5/ Konečně je možno uvést i současný výrazný nárůst počtu příslušníků „nové imigrace“ z oblastí Balkánu, bývalého SSSR (Rusové, Ukrajinci aj.) či zemí „třetího světa“ (kupř. Vietnamci). Většina z nich nemá české státní občanství a nevztahují se tak na ně zákonodárná ustanovení o právech příslušníků národnostních menšin. Pokud jde o ústavní práva a legislativní postavení příslušníků národnostních menšin, došlo po roce 1989 k výrazným změnám. V Československu platil od roku 1968 zákon č. 144 o postavení „národností“ – tento pojem se v právním slova smyslu týkal pouze čtyř z nich (Maďarů, Němců, Poláků a Ukrajinců). Nový zákon č. 23 ze dne 9. 1. 1991 pak jejich specifická práva rozšířil na všechna menšinová etnika. V současné době vychází právní zabezpečení z první hlavy ústavy České republiky z prosince 1992 a jejího článku 6, který mj. praví: „Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.“ Součástí tzv. „ústavního pořádku“ je dále Listina základních práv a svobod, jejíž třetí hlava je nazvána Práva národnostních a etnických menšin. Zásady týkající se práv příslušníků etnických menšin v České republice vycházejí z individuálních, nikoliv kolektivních práv; ve vztahu k eventuálním českým minoritám v mateřských zemích menšin žijících v ČR nejsou založeny na reciprocitě. Tato práva se týkají pouze občanů ČR. Záležitosti etnických menšin jsou řízeny Radou pro národnosti vlády ČR, v níž jsou i zástupci jednotlivých národností. Nejnověji a nejpodrobněji se zmíněné problematice věnuje zvláštní Zákon o právech příslušníků národnostních menšin z 10. 7. 2001. Ten výrazně: 1/ uznává právo na etnickou identitu jako součást lidských práv; 2/ respektuje identitu příslušníků národnostních menšin; 3/ má na zřeteli harmonické soužití majority a minorit; 4/ zaručuje příslušníkům národnostních menšin právo na účast v kulturním, společenském a hospodářském životě; 5/ chrání práva příslušníků národnostních menšin v souladu s mezinárodními smlouvami. Česká republika je také signatářem dvou významných mezinárodních konvencí Rady Evropy – Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin z roku 1994 (ratifikační listina úmluvy byla Českou republikou předána 18. 12. 1997 a je pro ni závazná od 1. 4. 1998) a dále Evropské charty regionálních či menšinových jazyků z roku 1992 (ta byla Českou republikou podepsána 11. 11. 2000 – Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


v současnosti právě probíhá ratifikační proces).84) Pod ochranu Charty by měly být zahrnuty polština, němčina, romština a slovenština. Pokud jde o kulturní specifika etnických minorit a jejich realizaci v oblasti spolkové činnosti, školství, médií apod., je-li ze strany menšiny jasně formulován požadavek, nejsou státní správou kladeny prakticky žádné překážky. V současnosti je v ČR registrováno více než 400 organizací na etnické bázi s rozdílnou členskou základnou – od desítek osob až po mnohatisícové organizace. Pouze třetina z nich však vyvíjí určitou aktivitu. Nejvíce z těchto spolků je romských a dále polských. Centrem převážné většiny etnických organizací (s výjimkou Poláků a do určité míry Němců) je Praha. Národnostní školství je rozvinuto zejména v souvislosti s polským etnikem na Těšínsku, kde existuje síť polských předškolních zařízení, základních i středních škol. V téže oblasti, ve městě Karviná, zanikla v roce 2001 vzhledem k nedostatku žáků jediná škola v ČR s vyučovacím jazykem slovenským. Pro nedostatečný zájem také nebyl realizován ani projekt slovenského gymnázia v Praze. Problematická je i možnost existence německého školství, narážející na problém vysoké rozptýlenosti německého etnika a jeho nepříznivé věkové struktury. Složitá je i situace v souvislosti s romským etnikem, vyznačujícím se mnohdy nedostatečnou znalostí nejen spisovného českého jazyka, ale i některé ze tří hlavních forem romštiny. Otázka eventuálního uplatnění romštiny ve školách (či dokonce vzniku osobitého romského školství) dosud nebyla jasně zodpovězena. Jsou hledány formy užití romštiny jako pomocného jazyka v prvních třídách základních škol; existuje i předškolní výchova romských dětí zaměřená na zvládnutí češtiny či další speciální projekty. Pokud jde o oblast tisku, vychází v současné době 33 etnických periodik. Nejrozšířenější je polský, slovenský a romský tisk; periodiky však disponují i malá etnika (např. Maďaři, Řekové, Ukrajinci/Rusíni…). Existují rozhlasová vysílání ve slovenštině a v polštině, v menší míře i v němčině, ukrajinštině, maďarštině a romštině. Česká televize se menšinové problematice věnuje především v rámci multikulturních pořadů. K aktuální situaci nejvýznamnějších etnických minorit: Slováci Vycházejí čtyři slovenské časopisy. Počet knih publikovaných ve slovenštině je minimální; lze je však bez problému dovážet ze Slovenska. Ve slovenštině vysílá i Český rozhlas. Existuje 11 slovenských občanských sdružení. Jazyk je příležitostně užíván v divadelních a dalších kulturních aktivitách. Řada knihoven disponuje odděleními slovenských knih; fondy se však od roku 1992 nedoplňují. Slovenská minorita v ČR je, přes svou relativní početnost, do značné míry „skryta“ v české populaci ČR. Tato skutečnost souvisí jednak s jazykovou, kulturní a historickou blízkostí Čechů a Slováků, ale také s faktem, že slovenská populace dosud ve změněných podmínkách samostatné ČR nenalezla vyhraněnou koncepční podobu. Tato skutečnost se odráží také v pozici slovenštiny, která tak je především jazykem rodinného styku (a i to pouze u části Slováků). Jako komunikační (Čechům plně http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

45/77


srozumitelný) jazyk je po r. 1993 spíše na ústupu. Vzhledem k neexistenci slovenského školství ani globální koncepce na podporu slovenského etnického vědomí a kultury je možno výhledově předpokládat další sílení asimilačních tendencí a ústup slovenštiny z domén jejího užívání. Od občanů ČR slovenské národnosti je třeba odlišit jinou slovenskou skupinu. Vzhledem k ekonomické konjunktuře a nedostatku pracovních sil v některých oborech a pozicích přitahuje ČR v současnosti velký počet slovenských zaměstnanců. Jejich aktuální oficiální počet přesahuje 100 000; k tomuto číslu je však třeba připočíst i slovenské studenty na českých vysokých školách a další osoby. V souvislosti s jejich přítomností tak prezentnost slovenštiny nejen v běžném životě, ale kupř. i v médiích spíše stoupá. Pozoruhodný je i fakt, že většina české potravinářské i jiné produkce je z obchodních důvodů stále označována dvojjazyčně, tak jako tomu bylo v dobách společného československého státu. Poláci V současnosti existuje řada polských organizací (obecně kulturní, literární, dětské, sportovní, religiózní aj.), sdružených ve dvou organizačních uskupeních: Polském kulturně osvětovém svazu v ČR a Kongresu Poláků v ČR. Tyto organizace pořádají řadu aktivit různého rozsahu, jež jsou podporovány ze státního rozpočtu formou dotačních programů. V r. 1993 zahájilo činnost Dokumentační centrum Kongresu Poláků (slučující archivní, muzejní a knihovnické funkce). V polštině jsou vydávána čtyři periodika. Působí profesionální divadlo a loutková scéna (obě v Českém Těšíně); dále řada amatérských divadelních kroužků. Existuje řada knihoven s polskými odděleními. Polská minorita v ČR tvoří v oblasti svého usídlení dosud relativně kompaktní, výraznou a dobře organizovanou skupinu. Na Těšínsku jsou běžná dvojjazyčná označení úřadů či obchodů. Pokud jde o státní podporu kulturních možností etnicko-jazykových minorit, disponují v rámci ČR právě Poláci nejširší škálou institucí. Užívání polštiny a recepce polské kultury jsou však přesto omezeny: nejen asimilačním vlivem české majoritní společnosti a češtiny, ale i skutečností, že mnozí z Poláků žijících v ČR nehovoří standardní polštinou, ale její značně odlišnou lokální variantou. Němci Tradiční organizací je Kulturní sdružení občanů německé národnosti. V r. 1992 vzniklo i Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, které působí za finanční pomoci SRN (zřizuje mj. tzv. „setkávací střediska německé národnosti v ČR“). Po roce 1990 došlo i k částečnému oživení německého kulturního povědomí v některých oblastech (Hlučínsko). Němčina je užívána v médiích, při divadelních a dalších kulturních aktivitách. Řada z nich však nesouvisí s existencí německé minority, ale je (především v Praze) součástí kulturní nabídky (i pro německy hovořící turisty). Regionální německá kulturní sdružení budují vlastní knihovny. Německá minorita v ČR je (vzhledem ke své rozptýlenosti i dožívajícím historickým konotacím) vcelku „skryta“ v české populaci. Generace narozené po druhé světové válce jsou do značné míry asimilovány – s tím souvisí i mimořádně nepříznivá věková skladba německé menšiny. Romové Kulturně-politické aktivity romské populace značně ztěžuje její roztříštěnost do značného počtu (většinou však miniaturních) registrovaných organizací. Žádná z nich však nemá zásadní a výhradní vliv na romskou komunitu jako celek. Vedle publikační činnosti (média, knižní produkce…) existuje i značný počet dalších romských Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


kulturních aktivit, především hudebního a tanečního rázu (od lokálních až po centrální Festival romské kultury). V Brně bylo v roce 1991 založeno Muzeum romské kultury. Při něm vzniká i knihovna romistické literatury. Velký význam má práce akademických center romistiky. Romská populace ČR prochází v současnosti fází hledání své koncepční podoby. Vzhledem ke kulturním/sociálním specifikům Romů a jejich vysoké přirozené reprodukci je zřejmé, že „romská otázka“ bude pro ČR významným prvkem na poli menšinové i sociální problematiky. Zůstává však otevřenou otázkou, nakolik bude součástí rodící se romské identity také znalost (spisovného) romského jazyka. Mezi mladou generací naopak sílí jazyková asimilace. Vzhledem ke značné kulturní, jazykové i organizační rozrůzněnosti romské populace se v současnosti nerýsuje jednoznačná perspektiva podoby její další existence v ČR. Vietnamci Specifický případ představují v českém prostředí Vietnamci. Jejich příchod (jako manuálních pracovních sil) se datuje již do 80. let 20. století, éry socialistického Československa. Další prudký nárůst vietnamské imigrace nastal po roce 1989, kdy se etablovali jako drobní obchodníci na tržištích s levným zbožím apod. V dané souvislosti tak byla česká společnost vůbec poprvé ve své historii konfrontována s příchodem a trvalým usazením většího počtu populace neevropského původu. Situace po roce 2000 je o to zajímavější, že již dorostla první generace vietnamské mládeže, považující ČR za svou vlast, identifikující se s českými kulturními normami a hodnotami a mnohdy ovládající češtinu lépe než vietnamštinu (termín „banánové děti“, tj. „navenek žluté, uvnitř bílé“). Trendem posledních let je také stěhování se vietnamských podnikatelů do „kamenných obchodů“ (zejména síť 2 000 – 3 000 „večerek“). Podle cenzu z roku 2001 žilo v ČR oficiálně více než 17 000 Vietnamců;85) některé novější údaje či odhady však hovoří o daleko vyšším počtu (70 000, resp. až 100 000). Shrnutí Česká republika je dnes v rámci Evropy státem se spíše nízkým podílem etnických minorit, jejichž význam není nijak zásadního či problémového rázu. Přesto však zde není tato rovina – jak o tom svědčí i řada výše zmíněných zákonných ustanovení i praktických opatření a snah – nijak podceňována. Je chápána jednak jako součást obecně lidské dimenze, jednak i jako nedílná složka současného modelu mezinárodních styků v oblasti garance práv etnických menšin. Na cestě k tomuto ideálnímu stavu však ještě zbývá překonat řadu problémů, ať již objektivního (např. nedostatek finančních prostředků), tak i subjektivního rázu (změna mnohdy sebestředného či až xenofobního pohledu příslušníků většiny na etnické minority a na jejich místo a roli ve společnosti).86) Převzato z: Nagy, M. (ed.), Menej používané jazyky v nových členských štátoch EÚ, Šamorín–Dublin 2006, s. 37–42 (doplněno, aktualizováno). 12. RUSÍNI – ZROZENÍ NÁRODA? V příručkách a přehledech, týkajících se počtu jazyků (resp. etnických skupin) světa, se můžeme setkat s nejrůznějšími čísly. Udávaný počet se nejčastěji pohybuje kolem 6 000–7 000; stanovit přesný počet jazyků či etnických skupin je však nemožné. Ostrá hranice mezi jazykem a dialektem či mezi svébytným etnikem a etnografickou skupinou je totiž vždy relativní, subjektivní a zpochybnitelná. [… … … ]


Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

47/77


Pokusme se nyní alespoň ve zkratce podívat na evropskou situaci na tomto poli. I když náš světadíl je – zejména po politických změnách 90. let – tím místem světa, které je možno označit za nejtypičtější ukázku „národních států“, najdeme zde stále desítky autochtonních jazykových pospolitostí a „malých etnik“ (malých ve smyslu určité společenské situace – především neexistence vlastního státního útvaru – tedy nikoliv v kvantitativním slova smyslu),87)vydělujících se (anebo usilujících o to se vydělit) jako samostatná entita. V mnoha konkrétních případech evropských jazykových/etnických pospolitostí je značně obtížné stanovit, zda se jedná o zvláštní jazyk/etnikum. V každé ze tří velkých jazykových rodin našeho kontinentu – tj. slovanské,88) germánské89) a románské – nalezneme početné příklady této skutečnosti. Kašubové v Polsku a jejich jazyk, sardština versus italština, asturština ve Španělsku, dolnoněmčina ( plattdeutsch) v severním Německu – to je jen malá výseč zmiňované skutečnosti. Situace je o to složitější, že z lingvistického hlediska osobitý jazyk (kašubština, sardština, okcitánština…) ještě nemusí být nositelem plného etnického vědomí; jindy naopak může etnické vědomí existovat i při absenci svébytného jazyka. Skutečnost, zda se určité etnické/jazykové skupině podaří nejen deklarovat se jako osobitá, ale alespoň zčásti získat vnější potvrzení této skutečnosti, není ovšem mechanická – závisí na celé řadě okolností. Není také záležitostí čistě kulturní, ale i politickou. Není náhodou, že ke vznikání a deklarování samostatných etnik/jazyků dochází v Evropě: a/ v epochách velkých kulturních a myšlenkových změn, spjatých se změnami hospodářskými (kupř. vliv romantismu a nástupu měšťanstva v epoše průmyslové revoluce na tzv. „národní obrození“ v 19. století, ale i 60. léta 20. století s jejich ideály…); b/ v periodách zásadních politických změn a zvratů (období po obou světových válkách, aktuální změny 90. let…). Jednou z populací, na kterých je možno dobře dokumentovat nejasnost hranice mezi etnikem a etnografickou skupinou, resp. jazykem a nářečím/skupinou nářečí, jsou i Rusíni (dříve zvaní i Rusňáci), jejichž mateřským územím jsou Karpaty na území čtyř dnešních státních celků – Ukrajiny, Slovenska, Polska a Rumunska. Menší skupiny najdeme i v České republice, Maďarsku a v Jugoslávii (Vojvodina). Vzhledem k této etnopolitické situaci a neexistenci vlastního státu jsou Rusíni občas nazýváni „Kurdy střední Evropy“. Reálný odhad jejich počtu se blíží 1 milionu; rusínské organizace pak rády k tomuto číslu započítávají i více než 600 000 rusínských emigrantů a jejich potomků v USA, Kanadě a Austrálii. Právě v současnosti, kdy se kurdská otázka (mj. i v Německu) opětovně vyhrotila, se i v souvislosti s Rusíny opětovně vynořují již tolikrát položené, avšak dosud jen nedostatečně zodpovězené otázky. Co dělá národ národem? Do jaké míry může být národní stát konstruován z pozice „etnického inženýrství“? Kde je hranice mezi bojem za „nezadatelné právo na sebeurčení“ a iredentistickým terorismem (viz případ Oçalan); neboli – máme stále tendenci vidět dějiny prismatem vítězů? Dobrým příkladem relativnosti těchto témat jsou kupř. dějiny USA: dodnes oslavovaný „otec národa“ George Washington byl z pohledu anglické koruny bezpochyby odštěpencem a vlastizrádcem; o pouhých 90 let později pak prezident Lincoln vojensky zamezil odtržení jižních států a stal se tak „zachráncem jednoty Unie“. Etnogeneze moderních evropských národů 19. a 20. století nám poskytuje řadu zajímavých příkladů. Řada tzv. „národních obrození“ se zdařila, jiná nikoliv. I když je samozřejmě možno v případě neúspěšných hnutí vysledovat „objektivní“ příčiny a handicapy – např. v podobě malého počtu příslušníků dané populace, její malé politické a ekonomické váhy, geografických činitelů aj. –, je přesto mnohdy obtížné tyto procesy zobecnit. Kupř. v případě etnicky do roku 1945 značně indiferentních Makedonců, kteří byli teprve poté „shora“ uznáni jako národ se svébytným, nově konstituovaným spisovným jazykem, se „etnické a jazykové inženýrství“ zdařilo. Samozřejmě pouze na území bývalé jugoslávské svazové republiky a dnešní samostatné Makedonie, kde jsou dnes Makedonci již plně etablovaným, plnohodnotným členem rodiny evropských národů. Na druhé straně Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


byl po druhé světové válce týž makedonský etnický substrát v severním Řecku a v jihozápadním Bulharsku vystaven tak silnému asimilačnímu tlaku, že je zřejmě otázkou pouhých několika desítek let, kdy budou tato území plně grekizována (resp. bulharizována).90) Obdobně úspěšná byla etnická emancipace Slováků v bývalém Československu. V roce 1993 pak vzniklo samostatné Slovensko – stát, jehož existenci nemohl na počátku 20. století, v epoše postupující maďarizace tohoto regionu, předpokládat ani největší snílek. Oproti tomu Bělorusové, jimž spadla spolu se vznikem Sovětského svazu po první světové válce do klína vlastní státnost ve formě svazové republiky, konstituované na bázi „leninské národnostní politiky“, a v roce 1991 po rozpadu SSSR dokonce samostatný stát, jsou příkladem nevyhraněného, polovičatého postoje státního, etnického a jazykového sebevymezení. I když i zde bezpochyby existovala (a i v lukašenkovském Bělorusku existuje) patriotická, na běloruskou etnickou identitu a běloruský jazyk zaměřená linie, oproti jiným politickým a kulturním trendům se neprosadila. Na rozdíl od pobaltských či zakavkazských národů v sovětském Bělorusku prakticky neexistovalo vypjaté národní a jazykové cítění; Běloruská SSR byla spíše jen administrativní jednotkou nežli vlastí specifického, neruského národa. Blízkost ruštiny a běloruštiny, fakt, že spisovná běloruština vznikala v 19. století složitě z dialektů s nízkou prestiží, a další faktory tak vedly k tomu, že velká část Bělorusů o svou historickou šanci stát se zcela svébytným národem příliš nestojí. Za této paradoxní situace došlo navíc k tomu, že na jihozápadě země, v tzv. západním Polesí, se od konce 80. let projevují snahy o povýšení místního dialektu na literární standard.91) Vraťme se nyní k regionům obývaným Rusíny. Jaká je jejich dnešní situace? Je charakteristické, že v této oblasti vládla dlouho etnická nevyhraněnost – obyvatelé, nazývající se „Rusyni“ či „Rusnaci“ se považovali prostě za „zdejší“, „místní“. Potřeba zařazení do etnologických statistik a hledání adekvátního etnonyma vyvstala teprve v 19. a 20. století. I tak ale na rusínském území koexistovaly dlouho tři směry: 1/ proruský (tj. Rusíni jsou součástí ruského národa); 2/ proukrajinský (tj. jedná se o větev Ukrajinců) a 3/ svébytný rusínský. Výrazem této konfuze byl i lokální písemný jazyk (jazyčije) spojující v sobě ruské, lokální a církevněslovanské prvky. Největší díl Rusínů žil mezi dvěma světovými válkami na území Československa, k jehož teritoriu patřila i tzv. Podkarpatská Rus (dnešní Zakarpatská oblast Ukrajiny). V tomto dvacetiletí došlo ke kulturnímu i ekonomickému povznesení regionu, který byl těsněji napojen na západoevropský kulturní okruh (za jehož součást se Rusíni rádi považují). Československá administrativa počítala i s politickou autonomií této oblasti – ta však byla realizována až v roce 1938 (po záboru pohraničí po Mnichovské dohodě) a trvala pouze do dubna 1939 – poté bylo toto území obsazeno Maďarskem. Po roce 1945 se již tato oblast k obnovenému Československu nenavrátila – pod silným politickým tlakem SSSR byla „dobrovolně“ přičleněna k tomuto státu. Od této doby se zde datuje oficiální ukrajinizace tohoto regionu – lokální populace byla a i v dnešní samostatné Ukrajině je pokládána za pouhou etnografickou skupinu a její jazyk za dialekt ukrajinštiny. I po předání Podkarpatské Rusi SSSR však zbylo v Československu – na východním Slovensku – zřejmě více než 100 000 obyvatel hovořících rusínskými dialekty. Otázka jejich národní orientace byla vyřešena teprve v r. 1952 zásahem „shora“ – po vzoru SSSR byli Rusíni prohlášeni za Ukrajince, do škol byla zavedena značně odlišná spisovná ukrajinština. Velká část populace však oktrojovaný ukrajinský směr plně neakceptovala – jedním z důsledků byl i postup slovakizace. Část rusínské inteligence na Slovensku se však s ukrajinskou orientací postupně identifikovala, i když někteří nadále snili o ideji svébytného rusínského národa, v podmínkách socialistického systému nereálné. Problémem pro rusínskou populaci se stalo i její náboženské rozdvojení mezi ortodoxní a řeckokatolickou církev a s tím související politické konotace. http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

49/77


Situace Rusínů v jihovýchodním Polsku (zvaných zde Lemkové) se vyhrotila v letech 1945–47. Vzhledem k tomu, že na jejich území nacházela podporu militantní ukrajinská nacionalistická organizace UPA, byla v r. 1947 velká část populace administrativně vysídlena do jiných částí země, zejména po odsunu Němců do nově nabytých krajů na západě a severovýchodě (Olštýnsko, baltské pobřeží, Dolní Slezsko…). Teprve po změně politického režimu je od počátku 90. let možno vyvíjet kulturní aktivity mezitím ovšem již značně asimilované rusínské populace. V severním Rumunsku a severovýchodním Maďarsku zbyly do dnešní doby již jen málo početné (cca 10 000–20 000, resp. 3 000) skupiny Rusínů. S několika tisíci příslušníků populace se setkáme i v dnešní České republice – především na Ostravsku a v hlavním městě Praze (v cenzu z r. 1991 se jich ovšem většina deklarovala jako Ukrajinci – viz dále). Specifická situace se však vytvořila ve Vojvodině, donedávna autonomní oblasti na severu Srbska, kam přišli předkové dnešních Rusínů jako vystěhovalci v 18. století. Přes svůj nevelký počet (cca 20 000–25 000 osob) zde dosáhli Rusíni oficiálního uznání. V bývalé (do r. 1992) Jugoslávii byli statutárně jednou z deseti „národností“ (tj. etnických menšin nadaných relativně širokými kulturními právy). Rusíni zde byli nejen jednoznačně odlišeni od Ukrajinců; byla jim umožněna i kodifikace svébytného spisovného jazyka (vznikl ve 20. letech; v r. 1974 se stal jednou z pěti úředních řečí Vojvodiny) a došlo k vytvoření sítě rusínských škol, médií a kulturních institucí. Na rozdíl od mateřského území etnika se tedy rusínština vyvíjela jako spisovný jazyk paradoxně pouze ve vystěhovalecké enklávě, vzdálené stovky kilometrů od karpatského regionu.92)Na tomto pozadí došlo v letech 1989–91 k rozpadu bývalého „socialistického bloku“ včetně SSSR. Za situace nepřehledných politických změn a hledání nové podoby na rovině státní správy se před Rusíny vynořila nová historická křižovatka – šance získat v daných souvislostech pokud možno co nejvíce na poli kulturní a politické autonomie. Příležitost vycítily i kruhy zámořské rusínské emigrace, koncentrované především v USA a Kanadě (nejvýraznější postavou je Paul Robert Magocsi). Ty disponovaly vzhledem ke karpatské rusínské populaci i jistými výhodami ve sféře informací, kontaktů a finančního zajištění. Rusínské téma se tedy opětovně vynořilo – především na Ukrajině, na Slovensku a v Polsku se stalo ve větší či menší míře nejen kulturním, ale i politickým fenoménem. Na počátku 90. let, v souvislosti s rozpadem Sovětského svazu a deklarováním nezávislosti Ukrajiny (1991), se objevily požadavky na vytvoření politické autonomie Zakarpatského regionu a uznání rusínštiny jako svébytného jazyka. Mělo se tak navázat na postavení oblasti v rámci Československa. Hovořilo se dokonce o samostatné republice Podkarpatská Rus v rámci Společenství nezávislých států. V referendu v prosinci 1991 pak 78 % zdejších obyvatel hlasovalo za vytvoření samosprávy regionu; v roce 1993 vznikla dokonce i Prozatímní vláda. K realizaci varianty politické autonomie, zvažované i ukrajinskou vládou, však dodnes nedošlo. Zatímco na Ukrajině jsou kulturní a jazykové požadavky provázány s politickými, jsou aktivity nově vznikajících rusínských organizací na Slovensku a v Polsku převážně kulturního rázu (včetně požadavku na uznání Rusínů jako svébytného etnika a rusínštiny jako osobitého slovanského jazyka). V Polsku je samozřejmě mimořádně významný pád stigmatizujících konotací souvisejících s poválečným nuceným rozsídlením Lemků. Po letech izolace dochází ke kontaktům všech rusínských větví – v roce 1991 se v Medzilaborcích na Slovensku sešel 1. světový kongres Rusínů. Za hlavní dosavadní úspěch rusínského hnutí je třeba považovat snahy na poli vytváření spisovného rusínského jazyka a jeho zavádění do škol, médií a kulturních aktivit. V roce 1992 vypracoval 1. rusínský jazykový kongres, na kterém se setkalo 40 spisovatelů, novinářů a vědců z pěti zemí, strategii jazykové politiky. Ta se mj. inspirovala i rétorománským modelem ve Švýcarsku. Zde existuje pět kodifikovaných literárních variant rétorománštiny, doplněných od 80. let zaváděným jednotným koiné, kombinujícím prvky všech variant. Jazykový kongres Rusínů analogicky rozhodl o vytvoření čtyř spisovných norem rusínštiny (Ukrajina, Slovensko, Polsko, Vojvodina v Jugoslávii), jež by měly být Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


výhledově rovněž doplněny společnou zastřešující variantou. Zatímco u vojvodinských Rusínů kodifikovaná norma již existuje, bylo potřeba dotvořit rusínské varianty v ostatních státech. Nejúspěšněji tento proces postupoval na Slovensku.93) Zde vznikl v r. 1993 Institut pro rusínský jazyk a kulturu, intenzivně připravující nový spisovný jazyk. Ten byl oficiálně deklarován v lednu 1995 při slavnostním shromáždění v Bratislavě. Řečeno slovy P. R. Magocsiho z Kanady, který se již po desetiletí výrazně angažuje na poli etnojazykové emancipace Rusínů, „se zrodil nový slovanský jazyk“.94) Na Slovensku tak v krátké době (za podpory ministerstva školství) vznikly rusínské slovníky, normativní pravopisné a syntaktické příručky a také první školní učebnice. Obdobné, i když skromnější aktivity proběhly i u polských Lemků. Paradoxně nejméně bylo dosud na jazykovém poli vykonáno na vlastní Zakarpatské Ukrajině, kde žijí 2/3 rusínské populace. Na rozdíl od všech ostatních zemí, na jejichž území Rusíni žijí, totiž Ukrajina neuznala tuto populaci jako svébytné etnikum a státní orgány nepodporují rusínské kulturní aktivity. Rusínským aktivistům je ovšem jasné, že sebevětší pokrok na poli kodifikace jazyka či při vydávání knižních publikací nezaručí rusínskému jazyku budoucnost, pokud nebude opravdu používán – jak ve školách a v rámci společenských aktivit, tak na rovině denního styku obyvatel rusínských regionů. „To, do jaké míry budou Rusíni schopni rozvíjet svůj jazyk ve všech těchto sférách, rozhodne o konečném úspěchu kodifikačního procesu, který je na dobré cestě.“95) Zůstává tedy otevřenou otázkou, zda se nový spisovný jazyk, k jehož zrodu již skutečně došlo, ujme a prosadí a především zda bude jeho vytvoření provázeno i vznikem osobitého, plnohodnotného etnického vědomí. Rusínská orientace obyvatel karpatského regionu totiž zdaleka není jednoznačná. Vedle nové, v současnosti akcelerující linie stojí stále proukrajinské vědomí (patrné u velké části inteligence), popřípadě indiferentní proud. V této až schizofrenní situaci tak může etnodiferencující hranice procházet nejenom oblastmi či obcemi, ale i rodinami – kupř. jeden ze sourozenců se cítí být Rusínem, druhý volí ukrajinskou orientaci. I když výsledky cenzů nikdy nemohou plně postihnout realitu, je tato skutečnost přesto zachycena v československém sčítání lidu z r. 1991. Tehdy (z odhadovaných více než 100 000 obyvatel ukrajinského/rusínského původu na území celého státu) udalo na Slovensku „ukrajinskou“ národnost 13 300 osob, „rusínskou“ pak 17 200 (poměr 1 : 1,3).96)V České republice (kde nedošlo k eskalaci rusínského hnutí) pak byl poměr „Ukrajinců“ a „Rusínů“ zcela opačný – 8 200, resp. 1 900 – tj. 1 : 0,2!97) Znovu se tak dostáváme k otázkám nastíněným v úvodu: jaké jsou rozhodující atributy samostatného etnika – jedná se o jazyk, etnické vědomí či další prvky, resp. kombinaci více z nich? Jak daleko až může jít „jazykové plánování” (language planning)? Je úsilí o „obrácenou jazykovou změnu” (reversing language shift) a „etnické znovuoživení” (ethnic revival) reálnou vizí či utopií? Na zmíněné otázky samozřejmě neexistuje jednoznačná odpověď. Anebo konkrétněji z jiné slovanské jazykové oblasti v současnosti: mohou učitelky v první dolnolužickosrbské mateřské školce, jež se samy naučily lužickosrbsky teprve v přípravném kurzu, předat dětem „pravou“ lužickou srbštinu? Odpovíme-li skepticky, že sotva – jak budeme vlastně definovat nějaký jiný, „pravý“ jazyk? Rusínský případ je však poučný tím, že dobře ilustruje kombinaci objektivních a subjektivních faktorů procesu etnokulturní revitalizace. Etnikum nemůže být vytvořeno, jak se někteří kritici etnicity domnívají, zcela ex nihilo, národní agitace musí alespoň zhruba korespondovat s realitou.98) Zároveň však nemusí být ani již započatý proces vzniku a vytváření nového etnika zdaleka vždy úspěšný. Pro specialisty na poli etnických procesů a dalších sociálních věd se tak v uvedených souvislostech naskýtají mimořádně zajímavá fakta – pozoruhodná především tím, že jim umožňují být svědky snah o vytvoření nového národa ve středoevropském prostoru – zdánlivě známém a etnicky stabilizovaném http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

51/77


terénu. Převzato ze: Studia Ethnographica, XI, Praha 2003, s. 69–77. 13. Jazyk, etnicita a Lužičtí Srbové [… … …]99) Lužická srbština v současnosti; situace a užití jazyka Bezprostřední hrozba jazykové asimilace se týká i obou forem lužické srbštiny – hornolužické i dolnolužické. Ačkoli hornolužickou srbštinou by bylo v současnosti schopno hovořit (alespoň do jisté míry) nanejvýše 20 000 osob, pouze méně než polovina z nich je – z objektivních i subjektivních příčin – aktivními (každodenními) uživateli jazyka a ještě menším počtem je lužická srbština užívána skutečně běžně, cíleně a uvědoměle. Ve srovnání se situací v Dolní Lužici sice vykazuje hornolužická srbština dosud vyšší vitalitu a je stále i rodným jazykem řady dětí a mladých lidí – přesto se i v rámci jejího areálu a domén užití setkáme s výraznými asimilačními trendy, celkovou erozí a řadou konkrétních problémů.100) Tato skutečnost se týká i tzv. „katolické“ oblasti – regionu přibližně mezi městy Bautzen/Budyšin (česky Budyšín), Kamenz/Kamjenc a Hoyerswerda/Wojerecy o ploše zhruba 250 km2, ve kterém (jako v jediném teritoriu vůbec) tvoří 9 000–10 000 Lužických Srbů v rámci cca 70–80 obcí dosud přibližně dvoutřetinovou, místy však až 80-90procentní většinu obyvatelstva. I když zde lužická srbština dosud do značné míry plní základní komunikativní funkci (a je i vyučovacím jazykem části zdejších škol), její role na tomto poli nadále klesá.101) Ještě mnohem nepříznivější je situace v Dolní Lužici, v okolí města Cottbus/Chośebuz. Z několika tisíc osob znalých dolnolužické srbštiny jsou v současnosti již téměř všichni, pro něž je mateřským jazykem (zhruba 1 000 osob), starší než 70 let. Až na zcela ojedinělé výjimky prakticky nedochází k přirozenému přírůstku z řad dětí a mládeže (ten je od roku 2001 do jisté míry suplován bilingvní výukou v řadě škol a školek).102) Počet jazykových domén a příležitostí, v jejichž rámci je jazyk možno užívat, je již velmi malý. Vedle těchto handicapujících faktorů došlo také k výraznému oddálení purizovaného spisovného jazyka a (germanizované) venkovské formy jazyka. Alarmující je stav na poli „generační štafety“ – tj. předávání lužické srbštiny dětem. Mateřským jazykem (podstatné části, v řadě míst i většiny) dětí a mladých lidí je již jen v hornolužické „katolické oblasti“; i zde však tato skutečnost neplatí zdaleka pro všechny rodiny a také celkový počet lužickosrbsky hovořící mládeže je malý (méně než 2 000 osob ve věku do 20 let!). Mimo „katolické“ vsi a Budyšín jsou děti a mladí lidé hovořící lužickosrbsky již jen řídkou a izolovanou výjimkou – v souvislosti s jejich počtem je možno uvažovat spíše v řádu desítek nežli stovek. Vzhledem k mimořádně nízké míře natality po jejím masivním poklesu na počátku 90. let, trvající přes mírný nárůst i dnes, se v uplynulé dekádě v Lužici ročně rodilo v průměru pouze cca 50–60 (sic!) dětí, u nichž je možno výhledově předpokládat předání lužické srbštiny jako mateřského jazyka.103) Sílí také vědomí podvojné, lužickosrbsko-německé (etnické) identity.104) Michael E. Krauss vypracoval typologii životaschopnosti (degree of viability; viability status) jazyků, vycházející z věku jeho nejmladších uživatelů:105) /Jazykem/: a / hovoří všechny generace, ovládají jej prakticky všechny děti; a- / ovládají jej téměř všechny děti či jejich většina; Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


b / hovoří jím všichni dospělí v rodičovském věku a starší, ale ovládá jej pouze malý počet dětí či vůbec žádné; b- / hovoří jím dospělí od třiceti let výše, avšak ne mladší, a pravděpodobně žádné děti; c / hovoří jím pouze osoby středního věku a starší, cca od 40 let výše; c- / osoby od padesáti let a starší; -d / osoby od šedesáti let a starší; d / osoby od sedmdesáti let a starší; d- / osoby od sedmdesáti let a starší, celkově méně než deset. Aplikujeme-li uvedený model na situaci v Lužici, vynikne značná různorodost jejích jednotlivých regionů, neboť zde nalezneme prakticky všechny uvedené kategorie. Stav jazyka je nejpříznivější v některých obcích hornolužické „katolické“ oblasti a v Bautzen/Budyšin – tj. kategorie a/ či spíše již a-/, místy s tendencí k přechodu k b/. Oblasti typu b-/ či c/ se vyskytují spíše zřídka, především na okraji „katolického regionu“ (kupř. některé obce farností Wittichenau/Kulow či Storcha/Baćoń). Většinu zón současného areálu rozšíření lužické srbštiny, tj. evangelickou Horní Lužici a celou Dolní Lužici, je pak možno již jen ojediněle zařadit do kategorie c-/, v drtivé většině případů však již do -d/, d/ či dokonce d-/. Tato klasifikace ovšem nerozlišuje mezi komplexním jazykovým posunem (language shift) a situací, kdy u určité části dané komunity dojde k plné jazykové asimilaci, u další části pak nikoliv (v lužickém kontextu jev typický kupř. pro obec Radibor/Radwor, v jisté míře pak pro celou „katolickou“ oblast). Také v některých již do vysoké míry germanizovaných evangelických oblastech Horní i Dolní Lužice je možno ojediněle nalézt rodiny, v nichž dosud mladí lidé či děti ovládají lužickou srbštinu, eventuálně ji (zčásti) i používají jako domácí jazyk.106) ====Lužická srbština jako etnodiferencující znak (symbol) ==== 107) V souvislosti s otázkou, nakolik je lužická srbština (hlavním) etnodiferencujícím znakem108), odlišujícím Lužické Srby od Němců (resp. od „zbytku světa“), je možno se setkat s řadou názorů, pohybujících se na široké škále. Vedle až nekritického vyzdvihování a zbožňování lužickosrbského jazyka jako sine qua non lužickosrbské etnicity je možno setkat se i s tvrzeními, že „plnohodnotným“ Lužickým Srbem je možno být i bez jeho znalosti. Skutečnost, že vedle jazyka (resp. některých kulturních specifik) existuje v praxi jen málo jiných znaků vymezujících Lužické Srby jako svébytné etnikum, však nahrává spíše zastáncům první ze jmenovaných kategorií. Odpověď na otázku týkající se role jazyka se samozřejmě liší podle regionu či konkrétní vsi Lužice, v menší míře i podle věku respondenta, jeho vzdělání aj. Mnohé z průzkumů uskutečněných v Lužici od konce 80. let však ukazují, že celkově je význam lužické srbštiny jakožto „etnické“ komponenty109) hodnocen velmi vysoko – a to nejen u respondentů, deklarujících se coby „Lužičtí Srbové“, ale i u osob uvádějících podvojnou, lužickosrbsko-německou identitu110) či dokonce identitu německou.111) Podle výsledků dotazníkového průzkumu mezi lužickosrbskými studenty a mladou inteligencí ohodnotilo 75,9 % dotázaných „užívání lužické srbštiny“ jako „velmi důležité“ (= nejvyšší stupeň z 5 možných odpovědí).112) http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

53/77


Etnicita v lužickosrbském kontextu V rámci současných celosvětových globalizačních trendů dochází v dříve nebývalém rozsahu k soužití a míšení etnik a jejich kultur; sílí rovina kulturního a jazykového pluralismu. Ten bývá mnohdy chápán jako obohacující a perspektivní model lidské koexistence. V důsledku toho se mj. zvyšuje prostupnost a prolnutí rozličných kulturních jevů; dochází i k (plnému) mizení donedávna ještě ostrých etnodiferencujících hranic.113) Pokud se však určité etnikum zcela vzdá vlastního sebevymezení (ve formě jasně definovaných kontur),114) přemění se – pokud zcela nezanikne – spíše na „hobby“ skupinu zájemců o jazyk a tradice, ne nepodobnou klubům esperantistů či dalším spolkům. Takovýto vývoj může být samozřejmě zcela přirozený, legitimní anebo dokonce i žádoucí – je však třeba počítat se zásadními důsledky, pokud jde o přetrvání původní formy etnicity.115) Konflikt puristického modelu (vymezujícího národy pomocí etnicko-kulturních kontur) s pluralistickou koncepcí pohledu na etnicitu či jazyk je možno pozorovat i v lužickosrbských (kulturních) dějinách. Zatímco v západoevropském (a ve specifické podobě i v americkém) kontextu se spíše prosadil a převládl občanský princip identifikace národa (nation) se státem, opírá se novodobá středo– a východoevropská národní tradice především o herderovskou116) koncepci, akcentující společný jazyk a kulturu. Z této koncepce také vyšlo národní obrození v 19. století v Lužici, které usilovalo o to, definovat a vymezit lužickosrbskou složku zdejší populace jako odlišnou od německé. Využívalo přitom kromě etnicko-jazykového faktoru také rovinu supraetnickou (slovanství versus germánství – tento akcent byl zčásti opětovně posílen po porážce fašistického Německa v roce 1945). Zejména po roce 1949 (vznik NDR) pak rovněž zesílil i diverzifikační význam roviny kulturně-geopolitické – Západ versus Východ. Při úzké kulturní a ekonomické spjatosti a propojenosti lužickosrbské a německé populace (zhruba od počátku 20. století jsou Lužičtí Srbové také takřka plně bilingvní) bylo ovšem ostré vymezení „lužickosrbského“ a „německého“ fenoménu mnohdy spíše iluzorním přáním skupinky některých „vlastenců“ a „obrozenců“, nežli každodenní realitou. Přesto však měl tento trend své nezanedbatelné výsledky. Ačkoli v Lužici nevedl (tak jako tomu bylo kupř. po roce 1918 v případě Československa, Finska, pobaltských zemí aj.) ke vzniku „národního“ státu, došlo u určité části (zejména katolických) Lužických Srbů bezpochyby k vytvoření novodobého „etnického vědomí“. Forma a intenzita tohoto vědomí byly ovšem výrazně flexibilní: kolísaly a variovaly v různých časových obdobích, teritoriálně i jinak. Hranice identifikace se „srbstvím“ (stejně jako aktivního užívání lužické srbštiny) mohla procházet i napříč rodinami či se proměňovat v průběhu osobnostního vývoje jednotlivce.117) Etnická identita není ničím stabilním. Praxe ukazuje, že „…míra etnicity stoupá, klesá a mění se v reakci na významné vnější jevy a celkový vývoj. Stejně jako mnohé jiné aspekty kultury, nesleduje přímou linii.“118) Pokud jde o shrnutí historie vývoje intenzity a projevů etnické identity Lužických Srbů v delším časovém horizontu, pohybujeme se na dosti nejisté půdě. Exaktní srovnání kupř. se situací ve druhé polovině 19. století je – vzhledem k tehdejší indiferentnosti etnického vědomí velké části obyvatelstva Lužice – krajně obtížné či prakticky nemožné. Za období posledních 150 let sice existuje nemalé množství relevantních dat a informací o etnickém fenoménu na teritoriu Lužice – otázkou však zůstává, do jaké míry je možno je zevšeobecnit. Konečně ani „národní“ postoje mnohých vůdčích lužickosrbských osobností 19. a první poloviny 20. století nebyly vždy jednoznačné; „lid“ zůstával z velké části etnicky nevyhraněn. V prakticky celé Lužici se sice až zhruba do začátku 20. století tradičně hovořilo převážně lužickosrbsky; živoucí byly i mnohé regionální jevy materiální a duchovní kultury. Z dané skutečnosti však není možno automaticky odvozovat existenci etnického vědomí; mezigenerační předávání jazyka a kulturních fenoménů bylo u Lužických Srbů spíše aktem tradice a setrvačnosti, nežli uvědomělým (etnickým) projevem. Proto také Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


lužickosrbský jazyk a další kulturní prvky, nepodpořené volním aspektem, vykázaly jen slabou rezistenci vůči jazykovému posunu (language shift) od lužické srbštiny k němčině, který proběhl ve většině oblastí Lužice (zejména v evangelických regionech) po r. 1945. Přesto však je právě období zhruba prvního desetiletí po druhé světové válce zřejmě možno označit za dobu snad nejvýraznější novodobé cézury mezi lužickosrbským a německým živlem v Lužici. Poválečná „varnsdorfská generace“ (Warnočanska generacija)119) by snad za jiných politických a společenských podmínek měla šanci stát se nositelem procesu dotváření se Lužických Srbů jako plně konsolidovaného národa. Avšak ani pro toto období, ani pro region s nejvyšší mírou lužickosrbského etnického vědomí („katolická“ oblast mezi Budyšínem a Kamjencem /Kamenz/) a ani pro etnicky nejvyhraněnější vrstvu (inteligence) není nejspíše možno aktivní vymezení se Lužických Srbů přeceňovat. Následující hodnocení, týkající se jazykové politiky, můžeme vztáhnout i na další roviny národního života v Lužici: „Velká část Lužických Srbů, zejména vně oblasti katolických lužickosrbských farností, přijala […] státní opatření spíše pasivně. Často je užívala, aniž by je považovala za cenné vymoženosti.“120) Od konce 50. let (kdy došlo k politickému znemožnění snah o realizaci nejen pouze formální koncepce opravdové územní dvojjazyčnosti pod heslem „Lužice bude dvojjazyčná!“)121) se pak dělicí čára mezi „lužickosrbským“ a „německým“ stává ještě méně zřetelnou. V souvislosti s diskreditací „národní“ myšlenky v éře fašismu a následnou politikou „internacionalismu“ vyrůstaly poválečné generace NDR v ovzduší jen málo zdůrazňujícím národní/etnický aspekt. Lužickosrbské instituce a kulturní specifika byly sice oficiálně podporovány – počet uživatelů jazyka však nadále klesal. Ne zcela jednoznačná byla i pozice Lužických Srbů v rámci oficiální doktríny, spíše se vyhýbající jejich jednoznačnému definování coby alternativy: tedy osobitého, neněmeckého etnika sídlícího v NDR. Samotné slovo „národ“ (narod; Nation) bylo v souvislosti s Lužickými Srby oficiálně sotvakdy užíváno – spíše bylo suplováno pojmy „národnostní menšina“ (narodna mjeńšina; nationale Minderheit), či „obyvatelstvo/lid“ (lud, ludnosć; Volk).122) V tomto hlavním proudu však nalezneme i dílčí protiproudy: kupř. prosazení se Bromlejovy školy „etnických procesů“ v SSSR umožnilo od 70. let ideologicky zaštiťovat snahy o podporu lužickosrbského etnického vědomí, a tedy i podporu lužické srbštiny jako jeho složky.123) Situace po roce 1990 přinesla některé nové jevy. U části německé populace zesílily xenofobní nálady, tendence a projevy, namířené především proti gastarbeitrům a dalším cizincům. Přes zčásti dosud přetrvávající antislovanské tendence v Německu však tyto trendy nebyly (až na výjimky) výrazněji směrovány také proti Lužickým Srbům. Skutečnost, že se jedná o autochtony s dlouhodobou tradicí života v regionu, vytváří stejně jako fakt jejich německého státního občanství a kulturní blízkosti určité „mimikry“. Většina Němců (včetně některých oficiálních představitelů či zástupců vědecké obce!)124) tak Lužické Srby vnímá spíše jako osobitou regionální/folklorní skupinu nežli jako svébytný národ. Zdá se, že podstatná část Lužických Srbů (včetně řady „národně uvědomělých“) tento stav vcelku akceptuje a že po roce 1990 v Lužici dále sílí trend posouvající sebeidentifikaci mnohých spíše ke kulturnímu pluralismu a západoevropskému, tj. občanskému pojetí „národa“.125)Skutečnost, že po znovusjednocení Německa se Lužičtí Srbové stali občany mnohem většího, bohatšího a světu otevřeného demokratického státu, tento trend ještě umocňuje. V Lužici je tak dnes možno setkat se se splýváním a prolínáním lužickosrbské etnické identity s německou prakticky na všech rovinách. Hranice/kontura mezi „lužickosrbským“ a „německým“ není mnohdy nijak ostrá a zřetelná – již i tak tradičně spíše málo výrazné lužickosrbské etnické vědomí se dále drolí a láme do podvojného, lužickosrbsko-německého.126)V dané souvislosti je však třeba pozorně diferencovat. Zatímco v „katolickém“ jádru srbské Lužice je možno dosud nalézt řadu etnicky plně uvědomělých Lužických Srbů, postoupila etnicko-jazyková asimilace v „evangelických“ oblastech http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

55/77


Horní Lužice a v Dolní Lužici již mnohem dále.127) Se zmíněnými skutečnostmi souvisí také nejednoznačnost a prolínání pojmů „národní“ (narodny; National-) a „státní“ (statny; Staats-) v oficiálních úředních dokumentech – oba tyto pojmy mohou být použity k označení „příslušnosti ke státu“. Mnozí Lužičtí Srbové se tak současně cítí být „Němci“ (i když mnohdy je obtížné odlišit občanskou, etnickou či kulturní složku této roviny) i „Srby“. Forma lužickosrbského „národního vědomí“ tak není a nemůže být totožná například s českou či maďarskou.128) Důležitou roli hraje u mnoha Lužických Srbů i snaha nebýt „jiný“, „nápadný“, „nevymykat se“ a necítit se v důsledku toho „vyloučen“; u mládeže je pak mimořádně významná i potřeba odpovídat trendu být „cool“. Sám fakt existence „podvojné identity“ je tak v Lužici v praxi až na výjimky přijímán a chápán jako přirozený.129) Situace velké části Lužice je dnes srovnatelná kupř. s Bretaní či Novým Zélandem (Maoři) – to znamená, že aktivními uživateli jazyka (resp. nositeli etnického vědomí) jsou převážně osoby starší 60 let. Přesto se však ve zmíněných regionech (a i jinde) podařilo uskutečnit úspěšné aktivity na revitalizačním poli. V západní, „katolické“ části Lužice je situace stále výrazně příznivější – existuje zde dosud nepřerušená „štafeta“, pokud jde o předávání etnického vědomí a jazyka. I když by tato skutečnost měla vzbuzovat spíše optimismus, sílí i zde defétistické hlasy o neodvratitelném konci Lužických Srbů v duchu „sebou samým se vyplňujícího proroctví“.130) Etnikum, které odolalo více než tisíciletému německému vlivu a tlaku, se tak na prahu 21. století zřejmě přiblížilo asimilaci více než kdy jindy ve svých dějinách. O tom, zda Lužičtí Srbové i nadále přetrvají jako svébytné etnikum, jež je i nositelem svébytného jazykového kódu, či zda lužickosrbská specifika přežijí pouze jako „kultovní“ prvky (eventuálně i nezanedbatelného počtu) jednotlivců a rodin, se rozhodne pravděpodobně již v horizontu příštích 15–20 let. Převzato ze: Slovanský přehled, 92, 2006, č. 2, s. 301–312 (upraveno a silně kráceno). 14. Etnická identita, jazykové postoje a recepce kultury u žáků lužickosrbských škol 131)

Motto: „…language choice in the case of bilingual youngsters will probably provide a more accurate guide to the state of vitality of the endangered language then statistics on language ability.“132) V letech 1996–2001 uskutečnil autor řadu (především dotazníkových) sociolingvistických výzkumů na lužickosrbských školách v Horní Lužici. Ty se týkaly zejména etnického vědomí žáků, volby/užití lužické srbštiny či němčiny, postoje k oběma jazykům a recepce kultury mezi mladými Lužickými Srby ve věku 11–19 let. Hlavní pozornost byla zaměřena na Lužickosrbské gymnázium (Sorbisches Gymnasium/Serbski gymnazij; dále LG) v Budyšíně (něm. Bautzen, ls. Budyšin), hlavním městském centru hornolužického regionu. Jedná se o jedinou střední školu s lužickou srbštinou coby vyučovacím jazykem vůbec. Aby bylo možno získaná zjištění zobecnit, byly analogické průzkumy provedeny také na druhém stupni lužickosrbských základních škol (dále LZŠ)133) v obcích Crostwitz/Chrósćicy, Ralbitz/Ralbicy, Panschwitz-Kuckau/Pančicy-Kukow, Räckelwitz/Worklecy, Radibor/Radwor a v Bautzen/Budyšin. Následující text je shrnutím řady závěrů, platných pro mladou lužickosrbskou populaci jako celek.134) V souvislosti s deklarovanou etnickou identitou, užitím lužické srbštiny, recepcí lužickosrbské kultury a názorovými postoji žáků LG a LZŠ se potvrdily některé základní (hypotetické) předpoklady: Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


1/ Lužickosrbská mládež netvoří, pokud jde o sebeidentifikační a další sledované roviny, homogenní celek.135) 2/ Existují relativně značné rozdíly mezi respondenty různého věku, pohlaví a teritoriálního původu. 3/ Žáci LG deklarují v průměru poněkud vyšší míru pozitivního postoje vůči některým lužickosrbským fenoménům nežli žáci druhého stupně lužickosrbských základních škol. Uvedená zjištění je možno blíže specifikovat v rámci několika tematických oblastí: A. Etnické vědomí Pokud jde o deklarovanou etnickou identitu, nejsou A-žáci136)lužickosrbských škol jednotní. Pouze zhruba třetina se výrazně či výlučně označuje jako „Lužičtí Srbové“. Lužickosrbská identita je sice v průměru o něco vyšší než německá,137) tato skutečnost však není na překážku „dvojí identitě“ (tj. vysoké míře sebeidentifikace rovněž s pojmem „Němec“), resp. i dalšími rovinami identity (regionální aj.). V dané souvislosti se ukázala být velmi nízká míra identifikace s pojmem „Slovan“. „Národní vědomí“ je často spjato spíše s tradicí či setrvačností než s jasným přesvědčením. V dané souvislosti můžeme (i při srovnání s rodičovskou generací) u A-žáků hovořit o určitém oslabení ostré hranice etnického sebevymezení, resp. o tzv. light identity.138) Oblastí s nejvyšším etnickým uvědoměním mladé generace a nejvyšším stupněm jazykové loajality je „katolický“ region.139) Zdejší situace však je relativně komplikovaná. Domněnka, že stupeň „lužickosrbského“ faktoru bude silnější u žáků z jeho jádra (Crostwitz/Chrósćicy, Ralbitz/Ralbicy) nežli z „okrajů“ (Panschwitz-Kuckau/Pančicy-Kukow, Radwor/Radibor), se však přes určité náznaky nepotvrdila; naopak v řadě případů vykázali kupř. žáci z Radibor/Radwor či Räckelwitz/Worklecy vyšší míru etnicko-jazykové loajality nežli žáci z Crostwitz/Chrósćicy či Ralbitz/Ralbicy. Analýza této skutečnosti (zejména při srovnávání jednotlivých škol) je však poměrně komplikovaná; v úvahu je třeba vzít mj. fakt, že v obcích Crostwitz/Chrósćicy a Ralbitz/Ralbicy existovaly v době výzkumu pouze třídy typu A; mezi jejich žáky byla iřada dětí, jež by jinde pravděpodobně navštěvovaly třídu B. V potaz je ovšem třeba vzít i skutečnost, že zatímco kupř. v chrósćické farnosti je dosud užití lužické srbštiny čímsi samozřejmým, setrvačným a tedy málo „vědomým“, je např. v obci Radibor/Radwor v téže situaci třeba výrazně vyššího stupně lužickosrbského uvědomění. Obecně je třeba říci, že míru lužickosrbské identity a užití lužické srbštiny není možno ani v „jádru“ dosud lužickosrbsky hovořící oblasti přeceňovat – i zde jsou již patrné výrazné vlivy jazykové eroze a poklesu sebeidentifikace se srbstvím.140) V Bautzen/Budyšin a zejména v evangelické oblasti je zjištěná hladina lužickosrbských faktorů o něco nižší. Je možno spíše pouze odhadovat, nakolik se na této skutečnosti podílí nižší stupeň endogamnosti rodinného zázemí respondentů a nakolik převážně německé milieu Bautzen/Budyšin. Jen obtížně srovnatelnou skupinou jsou respondenti z dnes již takřka plně germanizované evangelické oblasti – je zřejmé, že v jejich případě je již sám fakt živé rodinné tradice znalosti srbštiny a přihlášení se na LG vyjádřením postoje. B-žáci pak výrazněji pociťují německou identitu; část z nich (nejčastěji v souvislosti s alespoň částečným lužickosrbským původem) je však do jisté míry rovněž spjata s lužickosrbskými tradicemi. Pokud jde o srovnání A-žáků LG a LZŠ, je možno hovořit o výrazně vyšším stupni (deklarovaného) lužickosrbského etnického uvědomění respondentů navštěvujících LG a o poněkud nižší míře jejich http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

57/77


německé identity. O této skutečnosti zřetelně vypovídá zejména vzestup deklarované lužickosrbské identity a vztahu k jazyku ve vyšších ročnících LG. B. Postoj/vztah k lužické srbštině a její užití Také v souvislosti s aktivním užitím lužické srbštiny a postojem k ní je třeba výrazně diferencovat. U relativně velké části A-žáků je lužická srbština dosud jazykem běžné komunikace (samozřejmě ve větší či menší míře společně s němčinou). Pokud však jde o lužickosrbskou slovní zásobu, existují značné mezery; stejně tak i pravopisné zvládnutí jazyka je často na velmi nízké úrovni.141) O užití lužické srbštiny pak platí totéž, co o lužickosrbském vědomí – často se jedná spíše o (domácí; místní) tradici nežli o vědomý „program“. Někteří z B-žáků jsou sice také schopni komunikovat aktivně lužickosrbsky – v takovýchto případech se jedná především o žáky z lužickosrbských či etnicko-jazykově smíšených rodin. V průměru je znalost lužické srbštiny u velké většiny B-žáků velmi slabá a téměř výlučně pasivní (mnohdy dokonce záměrně). V dané souvislosti je pozoruhodné, že respondenti této skupiny svou znalost lužické srbštiny často nadhodnocují. V souvislosti s pohlavím dotazovaných je nápadné, že celkově mírně vyšší míru vztahu k lužické srbštině a deklarovaného zájmu o její zachování udávají dívky;142)ty jsou také, ve srovnání s chlapci, výrazně většími recipienty lužickosrbských médií. V dané souvislosti je snad možno uvažovat o jistém „náskoku“ dívek v procesu dospívání či o eventuálním vlivu tradiční „ženské“ role, orientované na domov apod. Srovnání žáků LG a LZŠ na jazykovém poli je poměrně obtížné. Pokud jde o srovnání deklarovaného užití lužické srbštiny v jednotlivých jazykových doménách, neprojevily se mezi zjištěními z obou typů škol zásadnější rozdíly. Na LG byla sice do jisté míry deklarována vyšší míra vztahu k lužické srbštině, na druhé straně poskytují některé vesnické školy – zejména Crostwitz/Chrósćicy – dosud výrazně „lužickosrbštější“ milieu nežli LG. C. Lužickosrbská kultura Sféra recepce lužickosrbské kultury a aktivního podílení se na ní, resp. role těchto skutečností v životě A-žáků, jsou relativně slabými fenomény. Oproti tradičním „národním“ aktivitám preferuje mládež spíše obecné modely mezinárodní scény – hudbu (nejčastěji anglofonní), sport či počítačové aktivity. Na tomto poli je ovšem lužickosrbská kulturní scéna i objektivně limitována relativně malou nabídkou, pokud jde o rozhlasové vysílání, počet publikací v lužické srbštině, hudební akce apod. U B-žáků nehraje lužickosrbská kultura téměř žádnou roli; mnohdy je naopak dokonce odmítána či haněna. I když je na poli recepce lužickosrbské kultury (resp. v rámci aktivního podílení se na ní) možno při srovnání žáků LG a LZŠ nalézt určité rozdíly, je jen krajně obtížné vyvozovat z nich širší, obecně platné závěry. Etnické vymezení Lužických Srbů dnes není striktní. Jen zřídka se jasně deklarují jako „národ“ či „etnikum“ – nejčastěji o sobě hovoří za použití etnonyma (Serbja; Sorben) či pomocí termínů lud/ludnosć; Volk. Stejně jako u řady jiných malých etnických minorit je hlavním diferencujícím činitelem jazyk.143) Hovoříme-li o Lužici, je třeba pozorně rozlišovat. V celé Dolní Lužici a na převážné části teritoria Horní Lužice došlo před cca 50 lety k tzv. „jazykové změně“ (language shift). Mladé generace lužickosrbského etnického původu v těchto oblastech jsou již takřka plně asimilovány.144) Jiná je Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


situace v jádru – v „katolickém“ trojúhelníku mezi Bautzen/Budyšin, Kamenz/Kamjenc a Wittichenau/Kulow, zčásti i ve specifickém případě vlastního města Bautzen/Budyšin.145) Zde je lužickosrbské etnické vědomí do značné míry stále živoucí – bezesporu zřetelněji než např. u další etnické minority v Německu – Severních Frísů.146) Zjištění dotazníkového průzkumu potvrdila skutečnost velké nejednotnosti žáků LZŠ a LG, pokud jde o jejich etnickou identitu, jazykové postoje a recepci kultury. Celkově je pak možno – přes některé pozitivní jevy na tomto poli – hovořit spíše o „vlažné srbskosti“. Tato skutečnost má dvě roviny: a/ objektivní, související s celkovou pozicí Lužických Srbů jako menšiny v Německu i v Lužici stejně jako s konkrétními podmínkami každodenního společenského života každého jednotlivce; b/ subjektivní, závislou na vůli a přání lidí. (Podíl vlivu jmenovaných kategorií je jen stěží možno exaktně postihnout.) Zdá se také, že při srovnání s nižším školním věkem kulminuje v období dospívání (nejmarkantněji kolem 15–17 let) určitá vývojová „krize (etnické) identity“.147) Nechtějí být jiní a rozdílní, a často tak preferují německé fenomény. Mnozí viditelně imitují německou mládež148) či globální (angloamerické) kulturní modely mládeže; sílí vzdalování se od lužické srbštiny, která je vnímána a posuzována jako „balast“ („stary čapor“), „nudná“, málo „cool“ anebo „fajn“. „… to je runje tutón čas mjez 14 a 20… zo maš ty… to serbske tež syte… ty maš to syte te serbske słyšeć a to chceš ty poprawom won… to němske ma něšto… wabi… po 20 so jen… najhusćišo wurajtwał jo…“; „… na tej młodźinje jen’ to widźi, zo… to najwažniše je cool być… k tomu tež słuša, zo jen… prawe klamoty ma, zo jen prawu hudźbu poska a pon tež, zo jen němsce powěda…“ [„… to je právě ta doba mezi 14 a 20… že máš… toho lužickosrbského až po krk… máš až po krk toho poslouchat to lužickosrbské a chceš vlastně pryč… to německé má něco… vábí… po 20 se člověk… už nejčastěji vyřádil…“; „… na té mládeži je to vidět, že… nejdůležitější je být cool… k tomu patří taky, že člověk… má ty pravé hadry, poslouchá tu správnou hudbu a taky to, že mluví německy.“] Informátorka (*1974), duben 1996 Situace v jiných minoritních oblastech Evropy (např. ve Walesu) je mnohdy obdobná.149) Zmíněný stav se může později – zhruba ve věku 20 let či později – působením řady faktorů (vyšší zralost, lužickosrbský partner aj.) opět změnit ve prospěch lužické srbštiny.150) Je možno shrnout, že A-žáci LZŠ a LG se jen v menší míře vědomě identifikují se svým lužickosrbským původem, jazykem a kulturou. Pokud jde o jmenované sféry, je možno mluvit spíše o určitém zvyku, stereotypu či automatismu, které se v případě změny životních podmínek (např. přestěhování z převážně lužickosrbské vsi do německého prostředí) může rychle změnit směrem k němčině a německému vědomí. Rovina „srbskosti“ hraje v takovýchto případech spíše jen roli rodinné kulturní tradice.151)Fakt existence nepříliš vyhraněného etnického vědomí, relativně nevyhraněného vztahu k lužické srbštině (resp. jejího užívání) a také limitované recepce lužickosrbské kultury je v souvislosti s lužickosrbskou mládeží třeba chápat jako varovný signál.152) Zcela rychlý „jazykový posun“ do směru němčiny (tak jak proběhl např. ve 40./50. letech v evangelických regionech Horní Lužice či v celé Dolní Lužici)153)však v katolických oblastech nejspíše nelze očekávat. Toto nábožensky, jazykově a etnicky dosud ještě relativně intaktní prostředí je ale http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

59/77


(zejména na své periférii)vystaveno silným erozivním vlivům. Podíl zde žijících pouze německých či smíšených rodin se zvyšuje. Stejně tak významné jsou varovné signály ukazující na výrazné oslabení lužickosrbské sebeidentifikace – tak jako vůle aktivně používat lužickou srbštinu a předávat ji dalším generacím; tyto skutečnosti je možno dokumentovat i v mnoha dosud zcela či převážně lužickosrbských rodinách. Jakého podílu lužickosrbské mládeže se uvedená fakta týkají, můžeme dosud spíše jen odhadovat; reálné číslo může představovat cca 50 %.154)I na Lužici je tak nejspíše možno vztahovat zjištění a závěry z dvojjazyčného Walesu, týkající se jazykově dosud „etnicky nerozhodnuté“ většiny dospívající mládeže ve věku 16–17 let.155) Současné snahy o revitalizaci lužické srbštiny a lužickosrbského etnického vědomí by se tedy měly zaměřit na žáky ze jmenované nerozhodnuté „šedé zóny“ – tak, aby co nejvíce z nich bylo získáno na „lužickosrbskou stranu“. Pouze v předávání lužické srbštiny a lužickosrbského vědomí pomocí „mezigenerační štafety“ totiž spočívá šance další existence lužickosrbské (tj. i lužickosrbsky hovořící) Lužice. Jako sine qua non pro úspěšnou realizaci tohoto cíle je však rovněž potřebná dostatečná míra „ochoty k akci“ (readiness for action)156)u dospívající lužickosrbské generace. V souvislosti s uvedenými skutečnostmi je možno konstatovat některá shrnující zjištění (resp. existující trendy): – v souvislosti s věkem: řada údajů se zdá nasvědčovat tomu, že ve srovnání s nižším školním věkem procházejí mladí Lužičtí Srbové v období dospívání (nejmarkantněji cca ve věku 15–16 let – zhruba 9.–10. třída) výraznou „etnickou krizí“; – v souvislosti s pohlavím respondentů: zdá se, že celkově mírně vyšší míru lužickosrbské etnické identity a vyšší vztah k lužické srbštině je možno vysledovat u dívek; tato skutečnost je zřejmě výraznější u žaček LG nežli u dívek na LZŠ;157) – v souvislosti s „etnickým (sebe)vědomím“: relativně vysoké hodnoty „lužickosrbských“ faktorů, zjištěné u žáků z katolického regionu, jsou do značné míry spíše projevem působení setrvačnosti domácího prostředí nežli vědomými postoji. Míra „etnického (sebe)vědomí“ mladých Lužických Srbů z venkova je naopak mnohdy nižší nežli u A-žáků z Bautzen/Budyšin, vychovaných v německém jazykovém prostředí;158) – v souvislosti s „mezigenerační změnou“: zdá se, že pocit „dvojí identity“ u dnešní mladé generace ve srovnání s jejich rodiči sílí. U žáků LG lze při srovnání s generací jejich rodičů v průměru vysledovat také slabší míru významu „lužickosrbských“ faktorů ve smyslu language intimacy;159) – v souvislosti s komparací údajů respondentů z Lužickosrbského gymnázia a lužickosrbských středních škol: u A-žáků LG byla v průměru zaznamenána vyšší rovina (deklarované) lužickosrbské etnické identity, vztahu k lužické srbštině (na rozdíl od nižšího vztahu k němčině) a celkového zájmu o zachování lužickosrbských fenoménů. Tato skutečnost se zčásti týká i recepce (oficiální) lužickosrbské kultury. Posledně zmíněná skutečnost souvisí mj. s faktem, že LG je (jediným) místem vychovávajícím (v průměru) nadanější složku lužickosrbské mládeže a přes všechny výhrady hlavním místem národní výchovy lužickosrbské protointeligence. V potaz je třeba vzít též fakt jistého „národního elitářství“ v souvislosti se samotným přihlášením se žáků na LG, stejně jako fakt výchovy k lužickosrbskému uvědomění v tomto školním zařízení. Shrnutí: Relativně komplexní pohled na sledovanou problematiku přinesl v lužickosrbském kontextu celou Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


řadu nových (exaktně zdokumentovaných a statisticky zpracovaných) zjištění. Řadu z nich snad bylo možno při znalosti praxe lužické diglosie očekávat, jiná mohou působit překvapivěji. V souvislosti s mladou generací hornolužických Srbů jsou tak poprvé k dispozici ze sociolingvistického hlediska cenné údaje, uvedené žáky lužickosrbských škol samými: kupř. o tom, na kterých rovinách a ve kterých doménách je pozice lužické srbštiny slabá a na které úrovni je naopak (snad nad očekávání) vysoká. Platí-li v úvodu práce citovaná myšlenka, podle níž je jazyková praxe mládeže etnicko-jazykových menšin jakýmsi „lakmusovým papírkem“ vitality menšinového jazyka,160) jsou dokumentovaná zjištění o to významnější. Mnohé ze zjištěných údajů se však netýkají pouze jazykové roviny – výrazně vypovídají i o hladině etnické identity, celkovém zájmu o lužickosrbské fenomény a chuti spolupodílet se na jejich přetrvání a o dalších skutečnostech. V této souvislosti je třeba zdůraznit i významné roviny, které jsou obecně vlastní myšlení mládeže: kupř. spontaneitu, kreativitu, (skutečnou či zdánlivou) nezávislost, snahu o sebevyjádření a antiautoritativnost.161) Tyto roviny by bylo v rámci (národní) výchovy lužickosrbské mládeže třeba mít na zřeteli cíleněji než doposud.162) Zjištěné, analyzované a interpretované informace se mohou stát i cenným podkladem praktických opatření v rámci v Lužici doposud nepříliš rozvinutého „jazykového plánování“ (language planning). Tento fenomén již v řadě menšinových oblastí přinesl nezanedbatelné (mnohdy dokonce mimořádně výrazné) výsledky na poli uchovávání asimilací ohrožených jazyků a etnické identity jejich nositelů; v řadě případů se stal i osou snah v souvislosti s revitalizačními tendencemi a i celkovým směřováním určité etnicko-jazykové pospolitosti. Převzato z: Český lid, 93, 2006, č. 4, s. 337–348 (upraveno, kráceno). 15. Region Lužice jako předmět politických vizí, snah a projektů ve 20./21. století Markrabství Horní a Dolní Lužice, dlouhodobé součásti zemí Koruny české, byly v roce 1635 jako zástava připojeny k Sasku a postupně de facto integrovány do Saska (resp. Braniborska). Ačkoliv určité právní vazby k České koruně trvaly i nadále – do roku 1815, resp. až 1918, nebyly při vzniku samostatného Československa brány v úvahu. Až do roku 1815 dominovalo vnímání Horní a Dolní Lužice jako dvou samostatných celků; zastřešující pojem „Lužice“ je pro dané období nejasný a vlastně nesprávný.163) V 19. století se pak oba tyto celky stávají již jen historickými (resp. geografickými) pojmy, jejichž soudobé vymezení se navíc nekrylo se sasko-pruskou hranicí. Postupně se tak vytváří prostor pro chápání teritoria Horní a Dolní Lužice jako určitého „dvojjediného“ územního celku, označovaného společným pojmem Lužice. „Celolužické“ povědomí a regionalismus se však postupně stále více vyprazdňovaly. V dané souvislosti je možno vyslovit hypotézu, že vzhledem k častému politickému dělení a změnám vnitřní hranice přetrvala v nejnovější době Lužice jako společně chápaný kulturní a teritoriální celek především díky existenci lužickosrbského elementu. Jako taková se mohla stát i subjektem politických snah. Pokud jde o společný jmenovatel skupinové identity, byly tradiční územní přístupy v 19. století stále více doplňovány anebo i zcela nahrazovány principem etnickým. To platí jak pro počáteční primordialistické pojetí pojmu „národ“ coby sankta (v jeho východoevropské verzi spjaté zejména s jazykem), tak rovněž pro pozdější a také zcela současné období, vycházející již i z nových, zčásti až protichůdných paradigmat. Společenskými vědami je dnes totiž fenomén etnicity převážně nahlížen jako imaginární (do značné míry anachronický a přežilý) konstrukt – přitom však je paradoxně v praxi stále značně důležitý a pevnou pozici si vydobyl i na oficiální rovině (viz kupř. Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin EU či její jazykový pandán Evropská charta regionálních či http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

61/77


menšinových jazyků, jež byly v posledních dvou dekádách signovány, resp. ratifikovány velkou částí evropských zemí). Tato „etnizace“ veřejného prostoru Evropy v minulých dvou stoletích umožnila i posun ve vnímání terénu Lužice z historicko-regionalistické roviny směrem k etnickému pojetí. Pouze při vědomí této skutečnosti je možno vysvětlit následující. V kontextu malé a průběžně stále klesající početnosti (podle jazykového hlediska došlo v průběhu 20. století vlivem asimilace k průběžnému poklesu z cca 120 000 osob na zhruba třetinu v současnosti) a politické slabosti Lužických Srbů je až s podivem, kolikrát se lužický region a jeho slovanská populace staly od počátku 20. století předmětem politických vizí, snah a projektů, jež jsou poměrně málo obecně známé a ani historiograficky nijak systematicky a důkladně zmapované, analyzované a interpretované. To má samozřejmě své příčiny: oba totalitní režimy – fašistický i komunistický –, jež se na dějinách Lužice v tomto období výrazně podepsaly, pochopitelně nijak nepřály otevřené a svobodné analýze a interpretaci zmíněných skutečností. Chronologicky je možno zmíněnou časovou periodu, pokud jde o její ideové a argumentační pozadí, rozdělit do dvou hlavních etap: 1/ od 1. světové války až do roku 1989 dominovalo v argumentaci na ochranu Lužických Srbů tradiční pojetí ochrany „národnostních menšin“, nahlížených v primordialistickém duchu; 2/ v posledních dvou dekádách se tato rovina spíše rozvolňuje a „práva Lužických Srbů“ jsou pojímána a chápána jednak v celkovém kontextu „menšinových“ (tj. nejen etnických) práv, jednak také antiglobalizačních etnojazykových aktivit, mj. na poli revitalizačních snah. V uplynulých sto letech se tak Lužice opakovaně stala předmětem řady politických projektů, ke kterým by bez přítomnosti zdejší slovanské populace nedošlo. V daném kontextu je možno vymezit pět hlavních, vysoce zajímavých dějinných křižovatek, na něž by bylo možno pohlížet mj. dnes zčásti historickou vědou rehabilitovaným prizmatem „alternativních dějin“ v intencích Neila Fergusona.164) 1/ Po roce 1918 vznikly snahy o připojení území Lužice k Československu (československé legie v Rusku měly ve zpěvníku kromě české a slovenské i lužickosrbskou hymnu!) či dokonce o vznik samostatného státu. Lužickosrbský zástupce Arnošt Bart se v roce 1919 pokusil s lužickými požadavky vystoupit na mírové konferenci ve Versailles – to mu však nebylo umožněno a na zpáteční cestě byl německými orgány zatčen a uvězněn. I po nerealizování těchto vizí přetrvávaly v meziválečném Německu obavy z potenciálních iredentistických snah Lužických Srbů coby „páté kolony“ – vznikl tak i zvláštní úřad na sledování jejich aktivit (Wendenabteilung). Ani v Čechách nebyly zmíněné snahy a vize hned zapomenuty, jak dosvědčuje aktivita Společnosti přátel Lužice či tábor lidu na podporu Lužických Srbů, konaný v roce 1933 na hoře Mužský u Mnichova Hradiště (30 000 účastníků). Vysoce zajímavým textem je v dané souvislosti i dnes již sotva známá kniha českého autora B. M. Paara Revoluční sen radwoŕský z roku 1937.165) Právě v této historicky zcela nepříhodné době krátce před druhou světovou válkou v ní autor fabuluje o ozbrojeném lužickosrbském vystoupení v listopadu 1918 s cílem odtržení Lužice od Německa. 2/ V letech 1945–48 se opět projevily obdobné snahy (samostatný lužický stát, resp. připojení Lužice k ČSR). Ty byly po jistou dobu podporovány i některými vysokými československými státními představiteli (Zdeněk Nejedlý). Vedle politických aktivit se ČSR významně projevila i na poli kulturní podpory Lužických Srbů. Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


Lužickosrbská gymnázia v severních Čechách (zejména Varnsdorf, dále i Česká Lípa a Liberec), působící zde v letech 1945–50, umožnila vznik první početnější generace lužickosrbské inteligence v dějinách tohoto etnika vůbec. Poté se však v rámci NDR prosadily spíše obavy ze styků Lužických Srbů s ČS(S)R a jejich restrikce; situace se zvolna mění až v 60. letech spolu s celkovým uvolněním turistického ruchu. V kontextu teoretického připojení Lužice k Československu vyvstává dodnes řada hypotéz. Je možno setkat se kupř. s názory, že jazyková asimilace Lužických Srbů by při realizaci této alternativy (vzhledem k blízkosti češtiny) postupovala ještě rychleji než v Německu. Další hypotézy by bylo možno vztahovat k roku 1968 (vznik trojfederace?) či rozpadu Československa v roce 1993 (Lužice jako samostatný stát?). 3/ Po roce 1948: jako náhražka neuskutečněné politické samosprávy byl (1948 – Sasko; 1950 – Braniborsko) vyhlášen Zákon o zachování práv lužickosrbského obyvatelstva. Poprvé v historii se tak lužickosrbskému etniku dostává určité formy kulturní svébytnosti. Vzniká široká síť národních institucí (školství – včetně středního, tištěná média, rozhlasové vysílání, vědecký ústav, profesionální divadlo, muzeum aj.). Po založení NDR (1949) se ovšem Lužičtí Srbové stávají i „výkladní skříní“ režimu v duchu „leninské národnostní politiky“. Je však třeba konstatovat, že v této době disponuje slovanská Lužice paradoxně většími menšinovými právy a možnostmi než (i mnohem početnější a významnější) etnické a jazykové minority v západní Evropě (Velšané, Baskové, Katalánci, Bretonci aj.). Region Lužice v jeho geograficko-politickém pojetí byl v této době ve „východoněmecké optice“ jen málo zdůrazňován (dosavadní zemský systém byl nahrazen krajským). V 50. letech se v rámci oficiální politické linie SPD dočasně prosadila pro lužickosrbské etnikum nadějná vize „Lužice bude dvojjazyčná“. Od 1958 dochází naopak ke změně v duchu hesla „Lužice bude socialistická“.166) Na počátku 60. let – v souvislosti se změnami školských zákonů – je zrušena povinná výuka lužické srbštiny v regionu. Přes proklamované úspěchy národnostní politiky pokračuje etnická i jazyková asimilace i drobení dosud relativně kompaktního lužickosrbského etnického teritoria (masivní těžba v hnědouhelné pánvi nebere etnickou problematiku v potaz – dochází k likvidaci řady vsí). 70./80. léta lze tak z pohledu národní existence Lužice označit za „hluchý čas“ – období setrvačnosti a stagnace, ne nepodobné československé „normalizaci“. 4/ Po roce 1989 dochází k hledání nových cest. Dočasně sice vzniklo „aktivistické“ Lužickosrbské národní shromáždění (Serbska narodna zhromadźizna), vymezující se proti tradiční a spoluprací s SED zatížené národní organizaci Domowina – ta však (bez náležité obrody a transformace) zůstala politickým reprezentantem Lužických Srbů i nadále. Není také zřejmě náhodou, že zejména z kruhů lužickosrbské inteligence vyšel v roce 1990 zatím poslední pokus o politické sjednocení obou Lužic – míněny jsou neúspěšné snahy o ustavení samostatné spolkové země Lužice po politickém znovusjednocení Německa. Podařilo se však prosadit opětovné připojení těch částí Horní Lužice, odstoupených Saskem v roce 1815 Prusku, do územního rámce Saska. Tím se po téměř dvou staletích opět celá Horní Lužice ocitla v jediné administrativní jednotce.167) Přes řadu setrvačně dále fungujících institucí se však v 90. letech Lužice již opožďuje za srovnatelnými http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

63/77


západoevropskými etniky (nejen za mnohem většími a politicky/ekonomicky silnějšími Basky, Katalánci nebo Velšany, ale kupř. v řadě aspektů za početně i jinak srovnatelnými Sámy, Rétoromány či Faeřany…), pokud jde o trendy a aktivity moderního typu – tj. zejména cílené etnojazykové revitalizační snahy, jazykové plánováníapod.168) Aktivity tohoto typu se v Lužici objevují (i tak jen v omezené míře) prakticky až po roce 2000. Přes pomalost změn však v poslední dekádě postupně dochází k dříve nemyslitelné emancipaci Lužických Srbů. Zcela zásadním momentem se v tomto kontextu staly demonstrace za zachování druhého stupně lužickosrbské školy v obci Chrósćicy/Crostwitz v roce 2001. Sílí také kontakty s jinými menšinami a výměna zkušeností (zejména v kontextu mladé generace, disponující širším rozhledem a jazykovou výbavou). Po půlstoletí tak slovanská Lužice do jisté míry vystupuje opět jako viditelný politický činitel. Specifikem je i hledání určitého zázemí v České republice a její zahraniční politice. V souvislosti s finanční podporou pak české MZV nahlíží na Lužické Srby do jisté míry jako na „krajany“! Handicapem lužickosrbských národních aktivit je bezpochyby slabé politické vedení bez charismatických představitelů. Tato skutečnost vynikne při srovnání s jinými komparabilními revitalizačními hnutími Evropy (Sámové ve skandinávských zemích…) či zámoří (Maoři na Novém Zélandu…). Je také třeba zmínit, že kupř. v porovnání se Sámy či dalšími minoritními etniky jsou Lužičtí Srbové mnohem méně sebevědomí; nevyužívají také plně garantovaná (kupř. jazyková) práva či některé skutečnosti (mj. prakticky nezdůrazňují fenomén své autochtonnosti a politicky jím neargumentují). 5/ Zcela aktuálně: zhruba od roku 2010 se projevují (zejména z iniciativy Měrćina Wałdy) snahy o vytvoření zastupitelského orgánu, pracovně zvaného Serbski sejmik (tedy přibližně „Lužickosrbský malý parlament“). Inspirace a ideje jsou hledány v rámci již existujících podobných samosprávných modelů u jiných etnických menšin – ať již vzniklých spíše zdola (Sámové) či shora (národnostní menšiny v Maďarsku, srbské Vojvodině aj.). Tyto snahy prozatím paradoxně vyvrcholily právě v roce 2012 – 100. výročí Domowiny, jež ovšem nedokázala v uplynulých 20 letech „překročit svůj stín“ a transformovat se v minoritní organizaci moderního typu. V kontextu hypotetického vzniku lužickosrbského zastupitelského modelu na etnickém principu zůstává mnoho nevyjasněného – pokud jde o volební právo, zajišťování voleb, eventuální pravomoci sejmiku aj. Přesto však – spíše nečekaně – zmíněné snahy přes počáteční kritiku a odmítání postupně sílí a posouvají se již z roviny „čiré spekulace“ do roviny „zvažované, byť málo pravděpodobné možnosti“. V tomto prozatím posledním „politickém uzlu“ spjatém s Lužicí se již dostáváme od popisu dějinných fakt či hypotetických „alternativních dějin“ k praktickým otázkám současnosti. Pokud by se – jakkoli se tato představa zdá být v současnosti stále nereálná – Lužickým Srbům zdařilo nečekaně „v hodině dvanácté“ vytvořit své volené politické zastoupení, znamenalo by to pro (slovanskou) Lužici zcela zásadní změnu oproti dosavadnímu stavu. Shrnutí: Region Lužice se v minulých sto letech stal navzdory relativně nevelké rozloze a malému počtu zdejšího slovanského obyvatelstva překvapivě často předmětem etnicky motivovaných politických vizí a aktivit. Tato skutečnost je jen málo odborně analyzována a interpretována. Také některé události a momenty posledního desetiletí ukázaly, že tento region zůstává i nadále do jisté míry politicky živoucím terénem různých snah a projektů. Tomu napomáhají i celoevropské vize Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


zaměřené na posilování lokální a regionální identity typu projektu Europe of Regions – kupř v „trojstátním“ česko-německo-polském euroregionu Nisa se lužickosrbskou složku podařilo alespoň částečně zohlednit. Také sílící začleňování se Lužických Srbů do celoevropských organizací etnických menšin výrazně napomáhá uchovávání postavení Lužice jako osobitého regionu; společným jmenovatelem jeho obou historických polovin je dnes zejména lužickosrbský element. Převzato z: Česko-lužický věstník, 23, 2013, č. 2, s. 11–14 (upraveno). IV. BIBLIOGRAFIE 16. LITERATURA K TEMATICE ETNICITY, NACIONALISMU A JAZYKA • ANDERSON, Benedict: Imagined Communities. Reflection on the Origin and Spread of Nationalism, London: Verso, 1983 (český překlad: Představy společenství. Úvahy o původu a šíření nacionalismu, Praha: Karolinum, 2008). • ARMSTRONG, John A.: Nations before Nationalism, Chapel Hill: The University of North Carolina Press, 1982. • BARTH, Fredrik (ed.): Ethnic Groups and Boundaries. The Social Organization of Culture Difference, Bergen–Oslo: Universitets Forlaget, 1969. • BAZIN, Jean: A chacun son Bambara. In: Amselle, J.-L. – M’Bokolo, E. (ed.), Au coeur de l’ethnie. Ethnies, tribalisme et État en Afrique, Paris: La Découverte, 1985, s. 87–127 (český překlad: Každému svého Bambaru, Cargo, 4, 2002, č. 1–2, s. 6–33). • BILLIG, Michael: Banal Nationalism, London: Sage Publications, 1995. • BROMLEJ, Julian V.: Etnos i etnografija, Moskva: Nauka, 1973 (slovenský překlad: Etnos a etnografia, Bratislava: Veda, 1980). • BRUBAKER, Rogers: Ethnicity Without Groups, Cambridge (MA) – London: Harvard University Press, 2004. • CONNOR, Walker: Ethnonationalism. The Quest for Understanding, Princeton: Princeton University Press, 1994. • ERIKSEN, Thomas Hylland: Antropologie multikulturních společností. Rozumět identitě, Praha–Kroměříž: Triton, 2007 (přeloženo z různých originálů). • ERIKSEN, Thomas Hylland: Ethnicity and Nationalism. Anhropological Perspectives, London–New York: Pluto Press, 1994, 2002, 2010 (český překlad: Etnicita a nacionalismus. Antropologické perspektivy, Praha: Sociologické nakladatelství, 2012). • FISHMAN, Joshua A.: Reversing Language Shift. Theoretical and Empirical Foundations of Assistance to Threatened Language, Clevedon–Philadelphia–Adelaide: Multilingual Matters Ltd, 1991. • FISHMAN, Joshua A. (ed.): Can Threatened Languages Be Saved? Reversing Language Shift, Revisited: A 21st Century Perspective, Clevedon…: Multilingual Matters Ltd, 2001. • GAUß, Karl-Markus: Die sterbenden Europäer, Wien: Paul Zsolnay Verlag, 2001 (český překlad: Vymírající Evropané, Praha: Vitalis, 2003). http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

65/77


• GEERTZ, Clifford: The Interpretation of Cultures. Selected Essays, New York: Basic Books 1973 (český překlad: Interpretace kultur. Vybrané eseje, Praha: Sociologické nakladatelství, 2000). • GELLNER, Ernest: Nations and Nationalism, Ithaca–Oxford: Cornell University Press–Blackwell Publishers, 1983 (český překlad: Gellner, Arnošt: Národy a nacionalismus, Praha: Hříbal, 1993). • GELLNER, Ernest: Nationalism, London: Weidenfeld & Nicolson, 1997 (český překlad: Nacionalismus, Brno: CDK, 2003). • HOBSBAWM, Eric J.: Nations and Nationalism since 1780. Programme, Myth, Reality, Cambridge: Cambridge University Press, 1990 (český překlad:Národy a nacionalismus od roku 1780. Program, mýtus, realita, Brno: CDK, 2000). • HOBSBAWM, Eric J. – RANGER, Terence (ed.): Invention of Tradition, Cambridge: Cambridge University Press, 1983. • HUTCHINSON, John – SMITH, Anthony D. (ed.): Ethnicity, Oxford–New York: Oxford University Press, 1996. • HUTCHINSON, John – SMITH, Anthony D. (ed.): Nationalism, Oxford–New York: Oxford University Press, 1994. • JENKINS, Richard: Rethinking Ethnicity, London…: Sage Publications, 1997. • SARTORI, Giovanni: Pluralismo, multiculturalismo e estranei. Saggio sulla società multietnica, Milano: Rizzoli, 2000 (český překlad: Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Esej o multietnické společnosti, Praha: Dokořán, 2005. • SCHULZE, Hagen: Staat und Nation in der europäischen Geschichte, München: C. H. Beck, 1994 (český překlad: Stát a národ v evropských dějinách, Praha: Lidové noviny, 2003). • SKUTNABB-KANGAS: Language, Literacy and Minorities, London: Minority Rights Group, 1990 (slovenský překlad: Jazyk, gramotnosť a menšiny, Bratislava: Nadácia Minority Rights Group, 1995). • SMITH, Anthony D.: The Ethnic Revival in the Modern World, Cambridge: Blackwell Publishers, 1981. • SMITH, Anthony D.: The Ethnic Origin of Nations, Oxford: Blackwell Publishers, 1986. • SMITH, Anthony D.: Nations and Nationalism in a Global Era, Cambridge: Polity Press, 1995. • TAJFEL, Henri: The Social Psychology of Minorities, London: Minority Rights Group, 1978 (slovenský překlad: Sociálna psychológia menšín, Bratislava: Nadácia Minority Rights Group, 1995). • THIESSE, Anne-Marie: Création des identités nationales. Europe XVIIIe-XXe siècle, Paris: Seuil, 1999 (český překlad: Thiessová, A.-M., Vytváření národních identit v Evropě 18.–20. století, Praha 2007). původní české práce: • BAAR, Vladimír: Národy na prahu 21. století. Emancipace nebo nacionalismus?, Ostrava: Ostravská univerzita–Tilia, 2002. • BARŠA, Pavel – STRMISKA, Maxmilián: Národní stát a etnický konflikt, Brno: CDK, 1999. • BITTNEROVÁ, Dana – MORAVCOVÁ, Mirjam a kol.: Kdo jsem a kam patřím?, Praha: SOFIS, 2005. Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


• BITTNEROVÁ, Dana – MORAVCOVÁ, Mirjam (ed.): Etnické komunity v české společnosti, Praha: Ermat, 2006. • BITTNEROVÁ, Dana – MORAVCOVÁ, Mirjam (ed.): Etnické komunity v kulturním kontextu, Praha: Ermat, 2008. • BROUČEK, Stanislav a kol.: Základní pojmy etnické teorie, Český lid, 78, 1991, č. 4, s. 237–257. • ČANĚK, David: Národ, národnost, menšiny a rasismus, Praha: ISE, 1996. • GABAL, Ivan a kol.: Etnické menšiny ve střední Evropě, Praha: G plus G, 1999. • HAVELKA, Miloš: Spor o smysl českých dějin. 1895–1938, Praha: Torst 1995. • HAVELKA, Miloš: Spor o smysl českých dějin. 1938–1989. Posuny a akcenty české otázky, Praha: Torst, 2006. • HIRT, Tomáš: Přehled nejasností spjatých s konceptem etnicity v perspektivě post-barthovských přístupů; • HIRT, Tomáš: Přehled základních tezí modernistického pojetí nacionalismu; < http://antropologie.zcu.cz/prehled-zakladnich-tezi-modernistickeho-pojet> • HORÁLEK, Adam: Tři přístupy k pupkům národů. Primordialisticko–modernistický diskurz prizmatem aktivity a objektivity etnicity, Český lid, 99, 2012, č. 1, s. 23–43. • HROCH, Miroslav: Evropská národní hnutí v 19. století, Praha: Svoboda, 1986. • HROCH, Miroslav: Národní tradice a identita, Lidé města, 6, 2004, č. 1 (13), s. 3–22. • HROCH, Miroslav: Národy nejsou dílem náhody, Praha: Sociologické nakladatelství, 2009. • HROCH, Miroslav: V národním zájmu. Požadavky a cíle evropských národních hnutí devatenáctého století ve srovnávací perspektivě, Praha: Lidové noviny, 1999. • HROCH, Miroslav: Zmatky kolem nacionalismu, Antropoweb (Katedra antropologie FF Západočeské univerzity v Plzni); • HROCH, Miroslav (ed.): Pohledy na národ a nacionalismus. Čítanka textů, Praha: Sociologické nakladatelství, 2003. • HUBINGER, Václav: Etnos a etnikum, Český lid, 75, 1988, č. 1, s. 43–50. • KUTNAR, František: Obrozenské vlastenectví a nacionalismus, Praha: Karolinum, 2003. • LOEWENSTEIN, Bedřich W.: My a ti druzí, Brno: Doplněk, 1997. • MASARYK, Tomáš Garrigue: Česká otázka. Naše nynější krize, Praha: Svoboda, 1990. • PEKAŘ, Josef: O smysl českých dějin, Praha: Dauphin, 2012. • PEROUTKA, Ferdinand: Jací jsme, Praha: Středočeské nakladatelství a knihkupectví, 1991. http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

67/77


• POKORNÝ, Jan: Lingvistická antropologie, Praha: Grada, 2010. • POSPÍŠIL, Ivo: Práva národnostních menšin. Mezi univerzalismem lidských práv a partikularismem skupinových odlišností, Praha: Eurolex Bohemia, 2006. • PRŮCHA, Jan: Interkulturní psychologie, Praha: Portál, 2004. • PRŮCHA, Jan: Multikulturní výchova. Teorie – praxe – výzkum, Praha: ISV, 2001. • ŘEZNÍK, Miloš: Formování moderního národa. Evropské „dlouhé“ 19. století, Praha: Triton, 2003. • ŠATAVA, Leoš: Jazyk a identita etnických menšin. Možnosti zachování a revitalizace, Praha: Sociologické nakladatelství, 2009. • ŠATAVA, Leoš: Národnostní menšiny v Evropě. Encyklopedická příručka, Praha: Ivo Železný, 1994. • ŠIŠKOVÁ, Tatjana (ed.): Menšiny a migranti v České republice, Praha: Portál, 2001. • TESAŘ, Filip: Etnické konflikty, Praha: Portál, 2007. • TONCROVÁ, Marta – UHLÍKOVÁ, Lucie (ed.): Etnické stereotypy z pohledu různých vědních oborů, Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2002. • VACULÍK, Jaroslav: České menšiny v Evropě a ve světě, Praha: Libri, 2009. • VLACHOVÁ, Klára – ŘEHÁKOVÁ, Blanka: Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě, Sociologický časopis, 40, 2004, č. 4., s. 489–508. původní slovenské práce: • BAČOVÁ, Viera: Primordiálny versus inštrumentálny základ etnickej a národnej identity, Československá psychologie, 41, 1997, č. 4, s. 303–313. • BENŽA, Mojmír: Status of Persons Belonging to Ethnic Minorities in the States of Europe, Bratislava: Stála konferencia slovenskej inteligencie Slovakia plus, 1998. • BOTÍK, Ján: Etnicita jako základná kategória národopisnej vedy, Slovenský národopis, 39, 1991, č. 1, s. 18–25. • BOTÍK, Ján: Etnická história Slovenska, Bratislava: Lúč, 2007. • FERENCOVÁ, Michaela: Konštruktivistické a esencialistické prístupy k etnickej identite. Prehľad teórií a problém konceptu identity. In: Teoretické prístupy k identitám a ich praktické aplikácie (ed. Marušiak, J. – Ferencová, M.), Bratislava: Veda, 2005, s. 31–42. • KAĽAVSKÝ, Michal: Etnicita alebo etnické vedomie?, Slovenský národopis 39, 1991, č. 3–4, s. 354–357. • KAĽAVSKÝ, Michal, Etnická identita a asimilačné procesy, Etnologické rozpravy, 1, 1994, č. 1, s. 7–12. • KAĽAVSKÝ, Michal, Etnická identita ako etnologická kategória, Ethnologia Actualis Slovaca, 5, 2004, s. 12–25.; • KAĽAVSKÝ, Michal, Jazyk a identita v etnicky zmiešanom prostredí. In: Ondrejovič, S. (ed.). Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


Slovenčina na konci 20. storočia, jej normy a perspektívy, Bratislava: Veda, 1997, s. 113–118. • KAĽAVSKÝ, Michal: Problémy zachovania kultúrnej identity v národnostne zmiešaných oblastiach Slovenska, Národopisné informácie, 1993, č. 2, s. 18–29. • KAĽAVSKÝ, Michal: Procesy integrácie menšín. In: Kiliánová, G. (ed.), Identita etnických spoločenstiev (Etnologické štúdie 5), Bratislava: Ústav etnológie SAV, 1998, s. 71–82. • KANOVSKÝ, Martin: Esencialismus a etnicita: sociálno-kognitívne vysvetlenie reprezentovania sociálnych skupín, Sociologický časopis, 45, 2009, č. 2, s. 345–368. • KANOVSKÝ, Martin: Etnická identita, kognitívny prístup a terénny výskum: Ako na to?, Etnologické rozpravy, 11, 2004, č. 2, s. 11–24. • KANOVSKÝ, Martin: Identita a etnicita. Lesk a bieda sociálneho konštruktivizmu, Studia Ethnologica, 12, 2004, s. 97–108. • KANOVSKÝ, Martin: Národ a etnická príslušnosť podľa vedy, História, 4, 2004, č. 3–4, s. 21–23. • KILIÁNOVÁ, Gabriela: Etnické kategórie v súčasnom etnologickom bádaní. In: Etnos a materiálna kultúra (ed. Krekovič, E.), Bratislava: STIMUL–FiFUK, 2000, s. 5–10. • KILIÁNOVÁ, Gabriela: Teoretické východiská pre výskum etnických otázok v národopise/etnológii na Slovensku. In: Kiliánová, G. (ed.), Identita etnických spoločenstiev (Etnologické štúdie 5), Bratislava: Ústav etnológie SAV, 1998, s. 9–24. • KOVÁČ, Dušan: Národnostné menšiny na križovatke medzi vnútornou a zahraničnou politikou. In: Národnosti na Slovensku (ed. Haraksim, Ľ.), Bratislava: Veda, 1993, s. 9–18. • KREKOVIČ, Eduard – MANNOVÁ, Elena – KREKOVIČOVÁ, Eva: Mýty naše slovenské, Bratislava: Academic Electronic Press, 2005. • KRUPA, Viktor – GENZOR, Jozef, Jazyky světa v priestore a čase, Bratislava: Veda, 1996. • KUSÝ, Miroslav: Dvojitá identita národnostnej menšiny. In: Kusý, M., Čo s našimi Maďarmi? Štúdie a reflexie, Bratislava: Kalligram, 1998, s. 85–95. • MARUŠIAK, Juraj – FERENCOVÁ, Michaela (ed.): Teoretické prístupy k identitám a ich praktické aplikácie, Bratislava: Veda, 2005. • OLEJNÍK, Milan: K niektorým aspektom vymedzenia pojmov etnicita – národ a úlohy etnicity v procese formovania novodobých národov, Lidé města, 5, 2003, č. 3 (11), s. 3–12. • PODOBA, Juraj: Etnická identita, menšinové elity a etnický konflikt: súvislosti a determinanty. In: Kiliánová, G. (ed.), Identita etnických spoločenstiev (Etnologické štúdie 5), Bratislava: Ústav etnológie SAV, 1998, s. 83–92. • ŠTEFÁNIK, Jozef (ed.): Antológia bilingvizmu, Bratislava: Academic Electronic Press, 2004. MANENT, P., Může existovat demokracie bez národa?, Střední Evropa, 13 (66), 1997, s. 20. BILLIG, M., Banal Nationalism, London 1995. 3) FISHMAN, J., Reversing Language Shift. Theoretical and Empirical Foundations of Assistance to 1) 2)


Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

69/77


Threatened Language, Clevedon–Philadelphia–Adelaide 1991. 4) BAZIN, J., Každému svého Bambaru, Cargo, 4, 2002, č. 1–2, s. 6–33. 5) FUKUYAMA, F., The End of History?, The National Interest,16, 1989, s. 3–18; FUKUYAMA, F., The End of History and the Last Man, New York 1992 (český překlad: FUKUYAMA, F., Konec dějin a poslední člověk, Praha 2002). 6) HUNTINGTON, S. P., The Clash of Civilizations, Foreign Affairs, 72, 1993, č. 3, s. 22–49. HUNTINGTON, S. P., The Clash of Civilizations and the Remaking of World Order, New York–London 1996 (český překlad: HUNTINGTON, S. P., Střet civilizací, Praha 2001). 7) BENEDICT, R., The Chrysanthemum and the Sword. Patterns of Japanese Culture, Boston 1946 (český překlad: BENEDICTOVÁ, R., Chryzantéma a meč. Vzorce japonské kultury, Praha 2013). 8) , 9) Biopolitika (krátký rozhovor s Agnes Hellerovou). Připravil H. Kohlenberger, Střední Evropa, 57, 1996, Glosář, s. VI. 10) K problematice moderního (novodobého) národního vědomí viz HROCH, M., Evropská národní hnutí v 19. století, Praha 1986. Autor zde podává detailní analýzu příčin, periodizace a dalších aspektů každého z uváděných hnutí. K projevům tohoto typu může docházet v evropských podmínkách i v současnosti – srov. doformovávání „muslimského“ (bosňáckého) etnika v Bosně a Hercegovině či (po roce 1990) snahy o vytvoření „rusínského národa“. 11) GELLNER, E., Nations and Nationalism, Oxford 1983 (český překlad: GELLNER, A., Národy a nacionalismus, Praha 1993). 12) ANDERSON, B., Imagined Communities. Reflection on the Origin and Spread of Nationalism, London 1983 (český překlad: ANDERSON, B., Představy společenství. Úvahy o původu a šíření nacionalismu, Praha 2008). 13) KOMÁREK, S., Biologicko-společenské poklesky. Proces dorozumívání, Tvar, 6, 1995, č. 16, s. 16. 14) BARTH, F. (ed.), Ethnic Groups and Boundaries. The Social Organization of Culture Difference, Bergen–Oslo, London 1983. 15) Srov. Szlovákia etnikai térképe/Národnostná mapa Slovenska/Ethnic Map of Slovakia 2001, Dunajská Streda 2003. 16) Kupř. Sprievodca slovenským zahraničím (ed. Bartalská, Ľ.), Bratislava 2001, s. 253 udává (k roku 1990) 1 882 915 osob slovenského původu v USA. 17) Pokud by kupř. stačil k uznání „původu“ alespoň jeden prarodič, mohli by v případě jejich odlišné etnicity vnuci (souběžně) vykazovat až čtyři různé „etnické původy“…! 18) Heslo „etnicita“ (autor: Uherek, Z.) in: Malý etnologický slovník, Strážnice 2011, s. 18. 19) Antropologie etnicity; < http://is.muni.cz/el/1431/podzim2011/Bi7851/Antropologie_etnicity_2011-2012.txt> [19.6.2013]. Řečeno slovy Ernesta Gellnera (s využitím kategorií německého sociologa Ferdinanda Tönniese) se nacionalismus „zrodil z potřeb Gesellschaft, ale mluví řečí Gemeinschaft“; HIRT. T., Přehled základních tezí modernistického pojetí nacionalismu; < http://antropologie.zcu.cz/prehled-zakladnich-tezi-modernistickeho-pojet> [27.8.2013] 20) ANDERSON, B., Pomyslná společenství. In: Hroch, M., Pohledy na národ a nacionalismus, Praha 2002, s. 245. 21) ROOSENS, E. E., Creating Ethnicity. The Process of Ethnogenesis, Newbury Park–London–New Delhi 1989, s. 13–14. 22) Autorem pojmu „etnicita“ je sociolog David Riesman; CONVERSI, D., Conceptualizing nationalism: an introduction to Walker Connor’s work. In: Conversi, D., Ethnonationalism in the Contemporary World. Walker Connor and the Study of Nationalism, London–New York 2003, s. 2 – cit. dle: Horálek, A., Tři přístupy k pupkům národů. Primordialisticko-modernistický diskurz prizmatem aktivity a objektivity etnicity, Český lid, 99, 2012, č. 1, s. 25. 23) GLAZER, D. – MOYNIHAN, D. A., Beyong the Melting-pot, Cambridge (MA) 1975, s. 1. 24) HORÁLEK, A., Tři přístupy k pupkům národů. Primordialisticko-modernistický diskurz prizmatem aktivity a objektivity etnicity, Český lid, 99, 2012, č. 1, s. 25. 25) Jde o vývoj na dichotomické ose: národ – etnikum; křesťané – pohané; vyspělý – primitivní; rasově Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


nadřazený – rasově méněcenný; aktivní (státotvorný; vládnoucí) – pasivní (poddaný). 26) JENKINS, R., Rethinking Ethnicity, London… 1997, s. 13–14, 165; JENKINS, R., The limits of identity: ethnicity, conflict and politics, Sheffield Online Papers in Social Research, 2, 2000, dostupné i na: < http://www.sheffield.ac.uk/polopoly_fs/1.71447!/file/2jenkins.pdf> [21.6.2013] – při využití shrnutí in: TESAŘ, F., Etnické konflikty, Praha 2007, s. 56. 27) V polovině 20. století začali být evropští přistěhovalci do USA neanglického původu označováni jako „ethnics“; ERIKSEN, T. H., Etnicita a nacionalismus, Praha 2012, s. 21. 28) REX, J., Race and Etnicity, Milton Keynes 1986. 29) ERIKSEN, T, H., Etnicita a nacionalismus, Praha 2002, s. 31. 30) Heslo „Etnikum“ (autor Kandert, J.) In: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska (red. Brouček, S. – Jeřábek, R.), 2. sv., Praha 2007, s. 190. 31) BARTH, F. (ed.), Ethnic Groups and Boundaries. The Social Organization of Culture Difference, Bergen–Oslo, London 1983; BRUBAKER, R., Ethnicity Without Groups, Cambridge (MA)–London 2004; LAMONT, M. – MOLNÁR, V., The Study of Boundaries in the Social Sciences, Annual Review of Sociology, 28, 2002, č. 1, s. 167–95. 32) Podle výroku in: BATESON, G., Mind and Nature. A Necessary Unity, Glasgow 1979, s. 78 – cit. dle: ERIKSEN, T. H., Etnicita a nacionalismus, Praha 2011, s. 33. 33) ROOSENS, E. E., Creating Ethnicity. The Process of Ethnogenesis, Newbury Park–London–New Delhi 1989, s. 160. 34) , 36) HIRT, T., Přehled nejasností spjatých s konceptem etnicity v perspektivě post-barthovských přístupů; [27.8.2013] 35) LOZOVIUK, P. Etnická indiference a její reflexe v etnologii. In: Hirt, T., Jakoubek, M. (ed.), Soudobé spory o multikulturalismus a politiku identit, Plzeň 2005, s. 169. 37) TESAŘ, F., Etnické konflikty, Praha 2007, s. 108–116; HIRT, T., Etnicita, etnikum, etnické skupiny; < http://www.varianty.cz/download/pdf/texts_3.pdf> [21.6.2013] 38) HROCH, M., Evropská národní hnutí v 19. století, Praha 1986. 39) Za jednoho z prvních, kdo nastínili možnost voleného,subjektivního přihlášení se k národnosti bývá označován francouzský historik Ernest Renan; srov. jeho často citovaný výrok z roku 1882 „Existence národa je […] každodenní plebiscit“ (viz pozn. 117). Za jeho ideové předchůdce je možno považovat německé „statistiky“ (Gustav von Rümelin, Moritz Lazarus); HROCH, M., Národy nejsou dílem náhody, Praha 2009, s. 19. 40) K tomu viz: KANOVSKÝ, M., Esencialismus a etnicita: sociálno-kognitívne vysvetlenie reprezentovania sociálnych skupín, Sociologický časopis, 45, 2009, č. 2, s. 345–368; KANOVSKÝ, M., Etnická identita, kognitívny prístup a terénny výskum: Ako na to?, Etnologické rozpravy, 11, 2004, č. 2, s. 11–24. 41) Vzhledem k nejednotné klasifikaci a členění „neprimordialistických“ směrů (tj. modernismu, konstruktivismu, situacionismu a instrumentalismu) vycházíme v textu především z práce: HORÁLEK, A., Tři přístupy k pupkům národů. Primordialisticko-modernistický diskurz prizmatem aktivity a objektivity etnicity, Český lid, 99, 2012, č. 1, s. 23–43. 42) LLOBERA, J. R., Recent Theories of Nationalism, Barcelona 1999. 43) HOBSBAWM, E. J., – RANGER, T. (ed.), Invention of Tradition, Cambridge 1983. 44) Srov. schéma (obr. 2) in: HORÁLEK, A., Tři přístupy k pupkům národů. Primordialisticko-modernistický diskurz prizmatem aktivity a objektivity etnicity, Český lid, 99, 2012, č. 1, s. 38. 45) HORÁLEK, A., Tři přístupy k pupkům národů. Primordialisticko-modernistický diskurz prizmatem aktivity a objektivity etnicity, Český lid, 99, 2012, č. 1, s. 34. 46) HROCH, M., Národy nejsou dílem náhody, Praha 2009, s. 43–44. 47) ŘEZNÍK, M., Formování moderního národa. Evropské „dlouhé“ 19. století, Praha 2003, s. 40–77. 48) Tamtéž, s. 35–36. http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

71/77


Pro jeho mnohoznačnost považuje přední český teoretik etnicity M. Hroch termín „nacionalismus“ za pojem s velmi nízkou explikativní hodnotou a vyhýbá se jeho užívání; HROCH, M., V národním zájmu, Praha 1999, s. 11–12. 50) [14.8.2013] 51) GELLNER, A., Národy a nacionalismus, Praha 1993, s. 12. 52) ERIKSEN, T. H., Etnicita a nacionalismus, Praha 2012, s. 166. 53) AUER, S., Two Types of Nationalism in Europe?, Russian and Euro-Asian Bulletin, 7, 1997, č. 12; srov. PLAMENATZ, J., Two Types of Nationalism. In: Nationalism. The Nature and Evolution of an Idea (ed. Kamenka, E.), London 1976. 54) V eseji Concerning Human Understanding (1689). 55) BACOVÁ, D., Migračné skúsenosti žien v globálnom veľkomeste (na príklade etnicky zmiešaných rodín v Londýne), dizertačná práca, Univerzita Konštantína Filozofa, Nitra 2012, s. 74. 56) BARKER, CH., Slovník kulturních studií, Praha 2006: Portál, p. 74–75. V intencích členění R. Brubakera a F. Coopera se tedy jedná o flexibilní „soft identitu“ v protikladu k dříve převážně esencionalisticky pojímané „strong identitě“; BRUBAKER, R. – COOPER, F., Beyond “identity”, Theory and Society, 29, 2000, č. 1, s.10–14. 57) SZALÓ, C. – HAMAR, E., Vytváření etnokulturních minoritních identit a jejich sociální inkluze, Sociální studie, 2, 2005, č. 1, s. 67–83. 58) Viz PALEČEK, M., Identita – podivný pojem; [18.6.2013] 59) Přiřazení jednotlivých osobností ke konkrétním směrům je třeba chápat pouze v hrubém orientačním rámci. Řadu z nich by bylo možno zařadit do dvou či i více skupin; někteří navíc v průběhu vývoje vědecké dráhy své postoje modifikovali. Také výběr klíčových prací je třeba chápat v kontextu (povětšinou) nutné volby z většího počtu textů. 60) Ze starších prací k problematice terminologické nejednotnosti a jinojazyčným ekvivalentům viz PALLAS, L., Termíny „národ, národnost, lid“ a jejich ekvivalenty (příspěvek k terminologii národnostní otázky), Slezský sborník, 71, 1973, č. 1, s. 14–28; BROUČEK, S. a kol., Základní pojmy etnické teorie, Český lid, 78, 1991, č. 4, s. 237–257; resp. diskusi k problematice etnicity a s ní souvisejících pojmů na stránkách časopisu Český lid, 1988 (ročník 75). 61) V kontextu daného pojmu je třeba připomenout i rozdíly mezi západoevropským (etatickým; občanským) pojetím „národa“ a východoevropským (jazykovým; kulturním) přístupem. 62) [Poznámka 2013] Oproti původní studii byla vypuštěna celá druhá polovina textu, zahrnující zejména obsáhlé statistické přílohy týkající se evropských etnik. 63) Kupř. HAARMANN, H., Soziologie und Politik der Sprachen Europas, München 1975, s. 17–18 udává pro celé teritorium Evropy 67 autochtonních jazyků. Mateřským územím asi 25 z nich je teritorium bývalého SSSR. Pokud bychom ovšem do teritoria Evropy zahrnuli i severní Kavkaz, stoupl by počet jazyků/etnik o dalších cca 50 či více. Existuje také početná skupina subvariet některých jazyků, činících si nárok na status samostatné řeči. 64) BRUK, S. I., Naselenije mira. Etnodemografičeskij spravočnik, Moskva 1986, s. 184–186. 65) V této době se Evropa po několika staletích stala opět převážně imigračním prostorem. 66) Při vědomí výrazně zjednodušujícího přístupu k problematice a směšování kategorií jazyk/etnicita. 67) [Poznámka 2013] Ani po 30 letech od publikace uvedených dat se počet obyvatel Evropy výrazněji nezměnil. Kupř. Evropská unie měla k 1.1.2010 501,3 mil. obyvatel; výhledově se očekává pokles tohoto počtu. 68) Číselné údaje dle BRUK, S. I., Naselenije mira. Etnodemografičeskij spravočnik, Moskva 1986. [Poznámka 2013] Daleko větší počet Slovanů (cca 160 mil) žije v Rusku, na Ukrajině a v Bělorusku. Oproti roku 1983 se výrazně zvýšil počet Albánců (6,5 mil.); vyšší je i počet příslušníků ugrofinských etnik (cca 18 mil.). V rámci indoevropských jazyků je třeba po osamostatnění pobaltských zemí zmínit baltské jazyky (4,5 mil. uživatelů). 69) , 87) HROCH, M., Evropská národní hnutí v 19. století, Praha 1986, s. 52–58. 70) KREJCI, J., Ethnic problems in Europe. In: Giner, S. – Archer, M. S., Social structures and cultural 49)

Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


patterns, London … 1978, s. 141. 71) SHECHTMAN, J. B., Postwar Population Transfers in Europe 1945–1955, Philadelphia 1962. K organizovaným přesunům obyvatelstva během druhé světové války viz SCHECHTMAN, J. B., European Population Transfers, New York 1946. 72) K podílu etnických menšin v jednotlivých evropských státech viz tabulku in: PAN, CH. – PFEIL, B. S., Die Volksgruppen in Europa. Ein Handbuch, Wien 2000, s. 34. 73) Termín „malé etnikum“ užíváme k vyjádření určité společenské situace – konkrétně neexistence vlastního státního útvaru, tedy nikoli v ryze kvantitativním smyslu slova; HROCH, M., Evropská národní hnutí v 19. století, Praha 1986, s. 53. Kupř. počet Katalánců (cca 6–7 mil.) je stejný či vyšší nežli počet obyvatel řady „národních“ státních útvarů Evropy (skandinávské státy s výjimkou Švédska, pobaltské země, řada států na Balkáně, Slovensko aj.). 74) CAPOTORTI, F., Study of the Rights Belonging to Ethnic, Religious and Linguistic Minorities, New York 1979, s. 96. 75) POSPÍŠIL, I., Práva národnostních menšin. Mezi univerzalismem lidských práv a partikularismem skupinových odlišností, Praha 2006; SCHEU, H. CH., Ochrana národnostních menšin podle mezinárodního práva, Praha 1998. 76) Kupř. sudetští Němci v meziválečném Československu. 77) Za významný přelomový moment lze považovat Konferenci o lidské dimenzi v Kodani v roce 1990. 78) VARENNES, F. de, A Guide to the Rights of Minorities and Language, Budapest 2001. 79) [Poznámka 2013] Podle sčítání z roku 2011 se počet osob deklarujících „moravskou národnost“ zvýšil na 522 000; v případě „slezské národnosti“ na 12 000. 80) [Poznámka 2013] Podle sčítání z roku 2011 149 000 osob; dalších 17 700 udalo dvojí národnost (českou a slovenskou). 81) [Poznámka 2013] Podle sčítání z roku 2011 39 000 osob; dalších 2 800 udalo dvojí národnost (českou a polskou). 82) [Poznámka 2013] Podle sčítání z roku 2011 již jen 19 000 osob; dalších 6 200 udalo dvojí národnost (českou a německou). 83) [Poznámka 2013] Podle sčítání z roku 2011 5 100 osob; dalších 7 000 udalo dvojí národnost (českou a romskou). 84) [Poznámka 2013] V platnost vstoupila 1.3.2007. 85) [Poznámka 2013] Podle sčítání z roku 2011 již 53 000 osob; další až desítky tisíc zřejmě nelegálně. 86) FRIŠTENSKÁ, H. – SULITKA, A., Průvodce právy národnostních menšin v České republice, Praha 1994; POSPÍŠIL, M. – SULITKA, A., Národnostně menšinová politika České republiky. Základní dokumenty, Praha 2003. 88) DULIČENKO, A. D., Slavjanskije literaturnyje mikrojazyki. Voprosy formirovanja i razvitija, Tallin 1981; DULIČENKO, A. D., Kleinschriftsprachen in der slawischen Sprachenwelt, Zeitschrift für Slawistik, 39, 1994, č. 4, s. 560–567; DULIČENKO, A. D. – GUSTAVSSON, S. (ed.), Slavjanskije literaturnyje mikrojazyki i jazykovyje kontakty, Tartu 2006. 89) KLOSS, H., Die Entwicklung neuer germanischer Kultursprachen seit 1800, Düsseldorf 1978. 90) SCHMIEGER, R., The situation of the Macedonian language in Greece: sociolinguistic analysis. International Journal of the Sociology of Language, 131, 1998, s. 125–155. 91) DULIČENKO, A. D., The West Polesian Literary Language. In: Gustavsson, S. – Rundblom, H. (ed.), Language, Minority, Migration,Uppsala Multiethnic Papers, 34, Uppsala 1995, s. 119–131. 92) GUSTAVSSON, S. Jihoslovanští Rusíni, jejich kultura a jazyk. Praha, 2006. 93) K dané problematice viz KAĽAVSKÝ, M. – PRIEČKO, M. (ed.), Súčasné prezentácie rusínskej identity (od akceptácie po emancipáciu), Ethnologia Actualis Slovaca, 5, Trnava 2004. 94) MAGOCSI, P. R. (ed.), A New Slavic Language is Born: The Rusyn Literary Language in Slovakia / Zrodil sa nový slovanský jazyk: rusínsky spisovný jazyk na Slovensku, New York 1996. 95) MAGOCSI, P. R., Another Slavic Language in the Making. The Slavonic and East European Review, http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

73/77


74, č. 4, říjen 1996, s. 683–686. 96) [Poznámka 2013] Podle sčítání z roku 2011 se jednalo o 7 400 Ukrajinců a 33 000 Rusínů (tedy poměr 1 : 4,5!). 97) [Poznámka 2013] Podle sčítání z roku 2011 se jednalo o 53 300 Ukrajinců a 1 100 Rusínů. Vzhledem k tomu, že v případě Ukrajinců se z velké části jedná o novodobé přistěhovalce z Ukrajiny do České republiky, není uvedená data v kontextu sledované problematiky možno využít. 98) HROCH, M., Real and constructed: the nature of the nation. In: Hall, J. A. (ed.), The State of the Nation. Ernest Gellner and the Theory of Nationalism, Cambridge 1998, s. 99. 99) [Poznámka 2013] Oproti původní studii byla vypuštěna úvodní část textu, zaměřená na obecnou problematiku jazykové asimilace a revitalizace. 100) FASKA, H. (ed.), Serbšćina, Opole 1998, s. 87–88; ELLE, L., Die sorbische Sprache und ihre Rezipienten. Ergebnisse einer ethnosoziologischen Befragung, Bautzen 1992. 101) E. C. Y. Kuo vypracoval „index komunikativnosti“, měřící exaktně potenciál určitého jazyka sloužit jako komunikační prostředek. Pokud bychom celou „katolickou“ oblast Lužice chápali jako celek, v němž je cca 60 –65 % obyvatel schopno hovořit lužickosrbsky, pohybovalo by se výsledné číslo kolem 0,4 (existovala by tedy pravděpodobnost přibližně 40 %, že dvě náhodně vybrané osoby z tohoto regionu budou moci navzájem komunikovat lužickosrbsky). V oblastech s 80 % lužickosrbskou většinou pak míra této pravděpodobnosti vzrůstá na více než 60 %; KUO, E. C. Y., Measuring communicativity in multilingual societies: the case of Singapore and West Malaysia, Anthropological Linguistics, 1979, 21, č. 7, s. 328–340. 102) JODLBAUER, R. – SPIEß, G. – STEENWIJK, H., Die aktuelle Situation der niedersorbischen Sprache. Ergebnisse einer soziolinguistischen Untersuchung der Jahre 1993-1995, Bautzen 2001; NORBERG, M., Sprachwechselprozeß in der Niederlausitz. Soziolinguistische Fallstudie der deutsch-sorbischen Gemeinde Drachhausen/Hochoza, Uppsala 1996; SPIEß, G., Hat die Niedersorbische Sprache noch eine Perspektive als „Muttersprache“? In: Šatava, L. – Hose, S. (ed.), Zdźerženje, rewitalizacija a wuwiće mjeńšinowych rěčow. Teoretiske zakłady a praktiske naprawy / Maintenance, Revitalization and Development of Minority Languages. Theoretical Basis and Practical Measures / Erhaltung, Revitalisierung und Entwicklung von Minderheitensprachen. Theoretische Grundlagen und praktische Maßnahmen, Bautzen/Budyšin 2000, s. 22–25. 103) WALDE, M., Demographisch-statistische Betrachtungen in Oberlausitzer Gemeindeverband „Am Klosterwasser“, Lětopis, 51, 2004, č. 1, s. 3–27. 104) ŠATAVA, L., Ethnic Identity and Language/Culture Attitudes Among Students of the Sorbian Grammar School in Bautzen/Budyšin, Lětopis, 46, 1999, č. 1, s. 90–94; ŠATAVA, L., Spracheinstellung und Kulturerfahrung. Zur ethnischen Identität von Schülern der Sorbischen Mittelschulen, Lětopis, 49, 2002, č. 1, s. 69–71; ŠATAVA, L., Sprachverhalten und ethnische Identität. Sorbische Schüler an der Jahrtausendwende, Bautzen 2005, s. 109–116, 130–134. 105) KRAUSS, M., The indigenous languages of the North: a report on their present state. In: Shoji, H. – Janhunen, J. (ed.), Northern Minority Languages: Problems of Survival, Osaka 1997, s. 25–28. 106) ELA, L., Serbska rěč w ewangelskej Hornjej Łužicy – na přikładźe Budyskeho wokrjesa a gmejny Kubšicy. In: Faska, H. (ed.), Serbšćina, Opole 1998, s. 101–110. 107) Viz ŠATAVA, L., K problematice atributů etnické identity a územní příslušnosti, Lětopis, 39, 1992, č. 1, 142–147. 108) , 109) ELLE, L., Die sorbische Sprache als Komponente der Ethnizität der Sorben, Lětopis, 39, 1992, č. 1, s. 123–127. 110) BRANKAČKEC, K., Serbska identita, Rozhlad, 50, 2000, č. 4, s. 126–127. 111) ELA, L., Wobknježenje a wužiwanje serbskeje rěče, 40, Rozhlad, 1990, , č. 7/8, s. 210. 112) ŠOŁĆINA, J., Kak „serbscy“ su serbscy studenća? Prěnje wuslědki interdisciplinarneho přepytowanja, Lětopis, 46, 1999 (zvláštní sešit), s. 210–211. Srov. ŠATAVA, L., Sprachverhalten und ethnische Identität. Sorbische Schüler an der Jahrtausendwende, Bautzen 2005, s. 65–67. 113) BARTH, F., Ethnic Groups and Boundaries. The Social Organization of Culture Difference, Boston 1969. Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


KASPER, M., Etniska zhromadnosć – rěč – etniske sebjewědomje, Rozhlad, 31, 1981, č. 6, s. 225. Lužickosrbský spisovatel J. Koch v dané souvislosti napsal: „Potřebujeme hranice a zákaz jejich přestoupení, jestliže má mít práce na světě bez hranic smysl.“; KOCH, J., Ha lěćała je módra wróna, Budyšin 1991, s. 44. 115) Claude Lévi-Strauss píše: „Každá kultura se rozvíjí díky výměnám s jinými kulturami, Musí však vynakládat určitý odpor, jinak by záhy neměla nic specifického, co by mohla směňovat.“ – cit. dle: YACOUB, J., Mezinárodní právo a menšiny. In: Via Europa. Menšiny a být menšinou v nejisté Evropě, Praha 1996, s. 3. 116) Johann Gottfried von Herder byl ovšem zastáncem koexistence takovýchto populací, tedy vlastně etnického pluralismu sui generis; FISHMAN, J. A., The Rise and Fall of the Ethnic Revival: Perspectives on Language and Ethnicity, Berlin –New York–Amsterdam 1985, s. 10–11. 117) V současnosti můžeme tento jev sledovat kupř. v souvislosti se snahami o zformování rusínského etnika.Viz KAĽAVSKÝ, M. – PRIEČKO, M. (ed.), Súčasné prezentácie rusínskej identity (od akceptácie po emancipáciu), Ethnologia Actualis Slovaca, 5, Trnava 2004. 118) FISHMAN, J. A., The Rise and Fall of the Ethnic Revival: Perspectives on Language and Ethnicity, Berlin–New York–Amsterdam 1985, s. 517. 119) Jednalo se o několik stovek mladých Lužických Srbů – při formování jejich etnického vědomí měl mimořádně velký význam fakt jejich studia a dospívání na poválečných lužickosrbských gymnáziích v Československu, zejména ve Varnsdorfu (dále i v České Lípě a v Liberci); KRAWC, M., Kelko Serbow je po 1945 w sewjernej Čěskej wuknyło?, Serbska šula, 58, 2005, č. 2, s. 44–46. 120) ELA, L., Serbska rěč w měnjenju łužiskich wobydlerjow. In: Faska, H. (ed.), Serbšćina, Opole 1998, s. 87. 121) , 166) MEŠKANK, T. – ZAHRODNIK, L., Serbske stawizny 2, Budyšin 2011, s. 76–102. 122) Tato situace se prakticky nezměnila ani po roce 1990. 123) KASPER, M., Etniska zhromadnosć – rěč – etniske sebjewědomje, Rozhlad, 31, 1981, č. 6, s. 224–230. 124) Viz WILKING, D. – KROLL, R., Die Definition von Ethnos oder Sind die Sorben ein Volk?, Lětopis, 40, 1993, č. 2, s. 10–31. 125) Do jisté míry se v souvislosti se současným oslabením role etnického vědomí mohly projevit i aktuální globalizační trendy; v abstraktní rovině zejména „postmoderně” aplikovaná koncepce multikulturalismu. 126) ŠATAVA, L., Ethnic Identity and Language/Culture Attitudes Among Students of the Sorbian Grammar School in Bautzen/Budyšin, Lětopis, 46, 1999, č. 1, s. 78–103; ŠATAVA, L., Spracheinstellung und Kulturerfahrung. Zur ethnischen Identität von Schülern der Sorbischen Mittelschulen, Lětopis, 49, 2002, č. 1, s. 60–82; č. 2, s. 45–73; ŠATAVA, L., Sprachverhalten und ethnische Identität. Sorbische Schüler an der Jahrtausendwende, Bautzen 2005. 127) Pozoruhodný srovnávací materiál poskytuje v dané souvislosti řecká část Makedonie; SCHMIEGER, R., The situation of the Macedonian language in Greece: sociolinguistic analysis, International Journal of the Sociology of Language, 131, 1998, s. 122–155. 128) V souvislosti se značně nejednotným postojem Lužických Srbů (mj. i v internetové diskusi), týkajícím se jejich „nacionalistických“ projevů v rámci demonstrací za zachování sítě lužickosrbských škol v srpnu/září 2001, viz ŠATAVA, L., Jednotnje njejednotni. Fakty a impresije nastupajo „Chrósčan“ zběžk, Rozhlad, 51, 2001, č. 11, s. 416–417; dále KAULFÜRST, F., Wojowanje wo serbske šule a forum w Internecach – analyza, Rozhlad, 53, 2003, č. 8, s. 236–334. 129) Srov. úřední možnost deklarovat „dvojí mateřský jazyk“ u Basků; Sociolinguistic Study of the Basque Country 1996, The Continuity of Basque II, s. 2. 130) BOTT-BODENHAUSEN, K., Sprachverfolgung in der NS-Zeit. Sorbische Zeitzeugen berichten, Lětopis, 44, 1997 (zvláštní sešit), s. 131. 131) Text je výtahem ze zjištění a závěrů sociolingvistické publikace: ŠATAVA, L., Sprachverhalten und 114)


Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

75/77


ethnische Identität. Sorbische Schüler an der Jahrtausendwende, Bautzen 2005. 132) GRUFFUDD, H., Planning for the Use of Welsh by Young People, in: Williams, C. H. (ed.), Language Revitalization. Policy and Planning in Wales, Cardiff 2000, s. 176–178 – parafráze dle: WILLIAMS, C. H., On Recognition, Resolution and Revitalization, in: Williams, C. H. (ed.), Language Revitalization, Cardiff 2000, s. 37. 133) V rámci německého školství je pro 5.–10. třídu (= druhý stupeň základních škol) používán název Mittelschule (do češtiny často mylně překládaný doslova jako „střední škola“). 134) Bližší soupis literatury k tématu viz ŠATAVA, L., Etnická identita, jazykové postoje a recepce kultury u žáků lužickosrbských škol, Český lid, 93, 2006, č. 4, s. 346–348. 135) V dané souvislosti tak bylo mimořádně významné sledování míry standardní odchylky (standard deviation; SD). 136) Lužickosrbské školství rozlišovalo v době uskutečnění výzkumu striktně mezi tzv. A-třídami (lužická srbština je vyučovacím jazykem většiny předmětů) a B-třídami (lužická srbština je vyučována pouze jako předmět; většina žáků je německého původu). Od školního roku 2000/01 je toto dělení odstraňováno ve prospěch společného (plně) dvojjazyčného vzdělávání. 137) „Ha … te němske je za nas přeco tajki synonym za ‚cuze‘, ‚njeznate‘ … před kotrymž so ty poprawom tež takle tróšku bojiš.“ [„A … to německé je pro nás vždycky takové synonymum pro ‚cizí‘, ‚neznámé‘ …čeho se vlastně také tak trochu bojíš.“]; Informátorka (*1974), zápis duben 1996. 138) Podobná situace byla zjištěna kupř. u švýcarských Rétorománů; ARQUINT, R., Entwicklung und praktische Wirksamkeit gesetzlichen Regelungen fur die Rätoromanen in der Schweiz. In: Minderheiten-Gesetze. Domowina-Information, März, Bautzen 1998, s. 21. 139) Tzv. „katolická oblast“ (v protikladu k jinak převážně evangelickému teritoriu Lužice) je situována přibližně mezi městy Budyšín (Bautzen/Budyšin), Kamenz/Kamjenc a Hoyerswerda/Wojerecy. Pouze v tomto regionu s cca 15 000 obyvateli tvoří dosud Lužičtí Srbové většinu populace (zhruba dvě třetiny; v některých obcích dokonce i 80–90 %) a lužická srbština je zde jazykem každodenní komunikace všech generací. Pouze zde také existují školy (viz pozn. 245) s lužickou srbštinou jako vyučovacím jazykem. 140) Dnešní situace katolických farností bývá dokonce přirovnávána k situaci dnes takřka plně asimilované evangelické části Horní Lužice před 50–70 lety; GROJLICH, M., Mjez horami a holu, Budyšin 1998, s. 21. 141) Tragikomickým faktem je, že řada A-žáků není schopna napsat správně lužickosrbský název jejich rodné vsi. Některé příklady: Korzace (= Kozarcy); Ralbic, Ralbitzy (= Ralbicy)… Chyby v názvech obcí pak často nalezneme i na silničních tabulích a ukazatelích se jmény obcí – např. Smjerdzácá (= Smjerdźaca), dále i na autobusových zastávkách (Kocarcy namísto Kozarcy) apod. 142) Obdobné zjištění je uváděno pro Wales; LEWIS, E. G., Attitude to Language Among Bilingual Children and Adults in Wales, International Journal of the Sociology of Language, 4, 1975, s. 123; BAKER, C., Attitudes and Language, Clevedon 1992, s. 120. 143) ELLE, L., Die sorbische Sprache als Komponente der Ethnizität der Sorben, Lětopis, 39, 1992, č. 1, s. 123–127. Při plném převládnutí jazykového principu – kupř. Gaelové, Friulové, Okcitánci aj. – je mnohdy obtížné mluvit o etnické skupině. 144) Srovnatelná je např. situace v řecké Makedonii, kde makedonsky hovoří osoby nad 65 let věku, u populace mezi 50–65 lety je možno se setkat s oběma kódy, osoby mezi 35–50 lety ovládají makedonštinu pouze fragmentárně, resp. pasivně a mladí lidé jsou již prakticky plně grekizováni; SCHMIEGER, R., The situation of the Macedonian language in Greece: sociolinguistic analysis, International Journal of the Sociology of Language, 131, 1998, s. 142. 145) Zejména díky koncentraci národních institucí a inteligence je zde přítomnost Lužických Srbů stále patrná – ačkoli tvoří zřejmě méně než 5 % populace města. 146) STEENSEN, T., Wer sind die Friesen?, Bräist/Bredstedt 1994, s. 26–28. 147) Obdobné zjištění pro Wales přináší BAKER, C., Attitudes and Language, Clevedon 1992, s. 132 a také GRUFFUDD, H., Young people’s use of Welsh: the influence of home and community, Contemporary Wales, 10, 1998, s. 210. Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


Ačkoli znalost němčiny je v dnešní mladé generaci Lužických Srbů vyšší nežli v rodičovské… GRUFFUDD, H., Language conflict and young people. Mass media and threatened languages. In: Synak, B. – Wicherkiewicz, T. (ed.), Language Minorities and Minority Languages in the Changing Europe, Gdańsk 1997, s. 225; GRUFFUDD, H., Young people’s use of Welsh: the influence of home and community, Contemporary Wales, 10, 1998, s. 213. 150) K otázce jazykové volby (language choice) srov. BAKER, C., Attitudes and Language, Clevedon 1992, s. 131–132. Stejně jako v Lužici, i ve Walesu mnohdy mladí lidé „volí“ jazyk podle konkrétní situace, dominantního jazyka skupiny či konkrétní osoby; GRUFFUDD, H., Young people’s use of Welsh: the influence of home and community, Contemporary Wales, 10, 1998, s. 213. Mládež ve Walesu také považuje velštinu za vhodnější při kontaktech s dětmi a starými lidmi nežli mezi sebou navzájem; GRUFFUDD, H., Language conflict and young people. Mass media and threatened languages. In: Synak, B. – Wicherkiewicz, T. (ed.), Language Minorities and Minority Languages in the Changing Europe, Gdańsk 1997, s. 224. 151) Tu je možno při jistém zjednodušení přirovnat k pociťování etnického původu u obyvatel USA (Čechoameričané, Italoameričané…). 152) Tato skutečnost je zvláště alarmující v souvislosti s LG jako jediným místem, kde je vychovávána budoucí inteligence (protoelita) slovanské Lužice. 153) Podobné příklady jazykového posunu (language shift), tj. zastavení předávání jazyka dětem (ve většině rodin v průběhu několika let), bylo možno pozorovat v 60. letech 20. století v Bretani či v 80. letech v Gaeltachtu – posledních dosud irsky hovořících oblastech Irska. 154) Řadu konkrétních informací přináší v daném kontextu text: WALDE, M., Demographisch-statistische Betrachtungen in Oberlausitzer Gemeindeverband „Am Klosterwasser“, Lětopis, 51, 2004, č. 1, s. 3–27. 155) Autor hovoří v souvislosti s mládeží o cca 20 % orientovaných na velštinu, 20 % preferujících angličtinu a 60 % (!) „jazykově nerozhodnutých“; GRUFFUDD, H., Language conflict and young people. Mass media and threatened languages. In: Synak, B. – Wicherkiewicz, T. (ed.), Language Minorities and Minority Languages in the Changing Europe, Gdańsk 1997, s. 222. Srov. v dané souvislosti často citovaný výrok Ernesta Renana o národě coby „každodenním plebiscitu“ (viz pozn. 117). 156) AJZEN, I., Attitudes, Personality and Behaviour, Milton Keynes 1988 – cit. dle: BAKER, C., Attitudes and Language, Clevedon 1992, s. 13. 157) Hypotetickou „nejsrbštější“ postavou v rámci lužickosrbské mládeže by tak podle zjištěných fakt byla žačka LG ve věku cca 12–14 let, pocházející z tradiční endogamní lužickosrbské rodiny, žijící v jádru katolické oblasti a dojíždějící denně domů. 158) „Budyscy dwurěčni wotrostli … wjesni so boja … imitěruja, zo su Němcy … nochcedźa być hinaši …“[„Ti z Budyšína vyrostli dvojjazyčně… ti z venkova se bojí … imitují, že jsou Němci …nechtějí být jiní …“]; Informátorka (*1974), duben 1996. 159) HAUGEN, E., The Ecology of Language, Stanford 1972, s. 325. 160) GRUFFUDD, H., Planning for the Use of Welsh by Young People. In: Williams, C. H. (ed.), Language Revitalization. Policy and Planning in Wales, Cardiff 2000, s. 177. 161) GRUFFUDD, H., Language conflict and young people. Mass media and threatened languages. In: Synak, B. – Wicherkiewicz, T. (ed.), Language Minorities and Minority Languages in the Changing Europe, Gdańsk 1997, s. 225; GRUFFUDD, H., Planning for the Use of Welsh by Young People. In: Williams, C. H. (ed.), Language Revitalization. Policy and Planning in Wales, Cardiff 2000, s. 178. 162) ŠATAVA, L., Młodźina – identita a rěč. Ideje, naprawy a argumenty, Budyšin 2006. 163) ŠOŁTA, J. – ZWAHR, H., Stawizny Serbow, 2. svazek, Budyšin 1975, s. 51. 164) FERGUSON, N., Virtual History. Alternatives and Counterfactuals, New York 1997 (český překlad: FERGUSON, N., Virtuální dějiny. Historické alternativy, Praha 2001). 165) PAAR, B. M., Revoluční sen radwoŕský, Blatná 1937. 167) BARKER, P., Slavs in Germany. The Sorbian Minority and the German State Since 1945, 148) 149)


Printed on 28. 06. 2016 11:38

28. 06. 2016 11:38

77/77


Lewiston–Queenston 2000, s. 127–128. 168) ŠATAVA, L., Jazyk a identita etnických menšin. Možnosti zachování a revitalizace, Praha 2009.

From: http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/ - Hospodářská a kulturní studia (HKS) Permanent link: http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=etnicita_a_jazyk.teorie_praxe_trendy:citanka_textu Last update: 17. 06. 2016 14:21

Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

77 ETNICITA A JAZYK: Teorie, praxe, trendy: čítanka textů

Recommend Documents