Teorie a praxe výslechu

POLICEJNÍ AKADEMIE ČESKÉ REPUBLIKY V PRAZE ________________________________________________________________

Teorie a praxe výslechu Disertační práce

ŠKOLITEL

AUTOR PRÁCE

doc. JUDr. Zdeněk KONRÁD, CSc.

JUDr. František NOVOTNÝ

PRAHA 2014 1

POLICE ACADEMY OF THE CZECH REPUBLIC IN PRAGUE ________________________________________________________________

Interrogation theory and practice Dissertation

SUPERVISOR

AUTHOR

doc. JUDr. Zdeněk KONRÁD, CSc.

JUDr. František NOVOTNÝ

PRAGUE 2014 2

Abstrakt Disertační práce „Teorie a praxe výslechu“ je zaměřena na výslech jako nejrozšířenější

kriminalisticko-taktickou

metodu.

Vychází

z výslechu

jako

specifické formy mezilidské komunikace. Teoretická část práce shrnuje poznatky tohoto jedinečného druhu interpersonálního jednání. Zvláštní důraz je kladen na komunikaci neverbální. Do teoretických základů výslechu jsou komparovány poznatky z uznávaných literárních pramenů. Ty popisují základní pojmy výslechu a výpovědi, jeho přípravu, stádia realizace i výslechové situace a taktické postupy výslechu. V závěru teoretické části práce je specifikován výslech přestárlých osob a výslech osoby, jejíž podoba a totožnost se utajuje. Empirická část práce vychází z výzkumných předpokladů, že úroveň teoretických znalostí i praktické přípravy a realizace výslechů u vyslýchajících orgánů, které ke své činnosti výslech užívají, je na stejné úrovni. K ověření těchto předpokladů bylo využito dotazníkové šetření u 248 respondentů.

Dotázanými

byli

příslušníci Celní

správy

České

republiky,

Hasičského záchranného sboru České republiky, Policie České republiky a správní úředníci Magistrátu Hlavního města Prahy na úseku projednávání přestupků. Mimo dotazníkovou metodu byla ke zpracování práce užita typologická metoda ke zkoumání písemných pramenů, metody formálně logického myšlení a statistické metody ke zpracování údajů. Provedeným výzkumem bylo prokázáno, že úroveň teoretických znalostí stejně jako praktické přípravy a realizace výslechů jednotlivými skupinami respondentů není v jednotlivých oblastech na stejné úrovni.

Klíčová slova Dialog – dotazníkové šetření - komunikace – monolog - neverbální komunikace – taktické postupy - výpověď – výslech.

3

Abstract This dissertation work named „Interrogation Theory and Practice“ is aimed to interrogation which is the most widened criminalistic method. It is a specific kind of human communication. Theoretical bases and its preparation are mentioned in both parts of the dissertation work. Theoretical part sumarizes information about this very specific way of human behavior, especially is aimed to non verbal communication. There is a comparison of theoretical bases which can be found in literature. Basic terms of interrogation and its preparation, realization and tactics methods are mentioned here. Interrogation of overaged people and interrogation of people who identity is kept secret is at the end of the theoretical part. Empirical part is based on theoretical part. There is hold the level of theoretical knowledge and practical preparation level of interrogation should beat the same level. Investigation with 248 participants was made to confirm that. The respondents were the Police, Fire brigade and board of customs. The research said as level of theoretical knowledge as level of practical preparation and interrogation realization are not at the same level.

Key words Dialogue, questionnaire, interrogation ways, tactical methods, communication, monologue, non verbal communication, testimony, interrogation.

4

Prohlášení Prohlašuji, že předložená práce je mým původním autorským dílem, který jsem vypracoval samostatně. Veškerou literaturu a další zdroje, z nichž jsem čerpal, v práci řádně cituji a jsou uvedeny v seznamu použité literatury.

V Praze, dne 18.4.2014

..…………………………….. JUDr. František NOVOTNÝ

Beru na vědomí, že tato disertační práce je majetkem Policejní akademie ČR v Praze a že bez jejího souhlasu nesmí být nic z obsahu práce publikováno.

V Praze, dne 18.4.2014

..……………………………. JUDr. František NOVOTNÝ

5

Poděkování Chtěl bych touto cestou poděkovat svému školiteli doc. JUDr. Zdeňkovi Konrádovi, CSc. za trpělivost, kterou se mnou měl při zpracování této práce; své dceři Tereze Novotné za přepis dat z dotazníků do programu ke zpracování a těm 248 nejmenovaným respondentům dotazníkového šetření za poskytnutí cenných dat. ……………………………… JUDr. František Novotný

6

OBSAH Úvod

10

1 Cíl disertační práce a metody použité při jejím zpracování

13

1.1 Cíl disertační práce

13

1.2 Metody použité při zpracování disertační práce

14

A) TEORETICKÁ ČÁST DISERTAČNÍ PRÁCE 2 Teoretický základ výslechu 2.1 Výslech jako specifická forma komunikace

15 15

2.1.1 Základy komunikace

15

2.1.2 Proces komunikace

18

2.1.3 Komunikační bariéry

19

2.1.4 Překonávání komunikačních bariér

21

2.1.5 Význam naslouchání v procesu komunikace

23

2.1.6 Shrnutí

25

2.2 Neverbální komunikace

26

2.2.1 Komunikace a její složky

26

2.2.2 Neverbální komunikace

27

2.2.3 Složky neverbální komunikace

30

2.2.4 Využití poznatků neverbální komunikace pro výslech

34

3 Výslech – pojem, cíl, význam a druhy výslechu

36

3.1 Pojmové vymezení výslechu

36

3.2 Cíl a význam výslechu

40

3.2.1 Cíl výslechu

40

3.2.2 Význam výslechu

41

3.3 Druhy výslechů

45

4 Příprava výslechu

50

4.1 Obsahová příprava výslechu

51

4.2 Organizačně materiální příprava výslechu

61

5 Stádia výslechu (konstrukce výslechu)

70

5.1 Úvodní stádium výslechu

71

5.2 Monologická fáze výslechu

74

5.3 Dialogická fáze výslechu

78 7

5.3.1 Rozhovor

78

5.3.2 Dialog obecně

81

5.3.3 Dialog jako stádium výslechu

82

5.3.4 Dialog ve výslechové praxi

84

5.3.5 Dialog podle výzkumného šetření

87

5.4 Závěrečné stádium výslechu 6 Výslechové situace a základní taktické postupy výslechu

88 90

6.1 Typické výslechové situace

90

6.2 Základní taktické postupy výslechu

92

6.2.1 Formování psychologického kontaktu

92

6.2.2 Analýza výpovědi v průběhu výslechu a její věrohodnost

97

6.2.3 Poskytování pomoci při překonávání překážek vypovídat

100

6.2.4 Působení na vyslýchaného, který vypovídá nepravdivě

102

7 Dokumentace výslechu

108

7.1 Druhy dokumentace výslechu

110

7.2 Protokol o výslechu

110

7.3 Zvláštní prostředky dokumentace výslechu

117

8 Kriminalisticko-taktické zvláštnosti vybraných druhů výslechu 8.1 Výslech přestárlých osob

119 119

8.1.1 Subjektivní zvláštnosti přestárlých osob

119

8.1.2 Příprava výslechu přestárlých osob

120

8.1.3 Základní taktické postupy výslechu přestárlých osob

123

8.1.4 Doporučení k přípravě a výslechu přestárlých osob

127

8.2 Výslech osoby, jejíž totožnost a podobu utajujeme „utajeného svědka“

128

8.2.1 Úvod do problematiky výslechu osoby, jejíž totožnost a podobu utajujeme

128

8.2.2 Příprava výslechu osoby, jejíž totožnost a podobu utajujeme

133

8.2.3 Taktika výslechu osoby, jejíž totožnost a podobu utajujeme

137

8.2.4 Dokumentace výslechu osoby, jejíž totožnost a podobu utajujeme

140

8.2.5 Doporučení pro výslech osoby, jejíž totožnost a podobu utajujeme

141 8

B) EMPIRICKÁ ČÁST DISERTAČNÍ PRÁCE 9 Výzkum výslechu ve výslechové teorii a praxi

142

9.1 Teoretická východiska výzkumu

142

9.2 Charakteristika výzkumného souboru

144

9.3 Metody výzkumného šetření

147

10 Vyhodnocení výsledků výzkumu

148

10.1 Příprava výslechu

148

10.2 Stádia výslechu

155

10.3 Základní taktické postupy výslechu

163

10.4 Zhodnocení a vlastní návrhy respondentů výzkumu

173

10.5 Vyhodnocení výsledků výzkumu

177

11 Závěr

180

Seznam literatury

186

Přílohy

193

9

ÚVOD Stávající trendy rozvoje kriminality (násilná, drogová, finanční, ekologická aj.) ji staví v podmínkách České republiky i mezinárodním měřítku na úroveň celospolečenského a globálního problému, který je třeba důsledně řešit. Na základě toho sílí poptávka po efektivním využívání sil a prostředků policejních a justičních orgánů při boji s jejími projevy, jejímu předcházení i při odhalování a zajišťování jejích výnosů. Jedním ze způsobů co nejúčinnějšího vynaložení těchto sil a prostředků při potírání trestné činnosti je definování teoretických i praktických problémů vznikajících

při

odhalování,

vyšetřování

a

dokumentaci

kriminalisticky

relevantních událostí, určení vztahových otázek mezi kriminalistikou a jinými vědními disciplínami, zejména trestním právem a forenzní psychologií, a na základě

toho

formulování

taktických

a

metodických

doporučení

při

zdokonalování současných nebo tvorbě nových metod a postupů kriminalistické praxe. Výslech jako nejrozšířenější kriminalisticko-taktická metoda za využití informací uložených ve vědomí člověka formou reprodukce dříve vnímaného v rámci stanoveném zákonem umožňuje zjistit skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin (došlo k jiné kriminalisticky relevantní události), odhalit a usvědčit jeho pachatele, identifikovat konkrétní statek jako výnos trestné činnosti. Oproti

jiným

kriminalisticko-technickým

i

kriminalisticko-taktickým

metodám je možno výslech opakovat, není zpravidla vázán na místo svého provedení, nevyžaduje náročné materiální zabezpečení. Tím však výčet jeho „předností“ končí. Je třeba si uvědomit, že výslech je ve své podstatě specifickou formou mezilidské komunikace, jedinečným druhem interpersonálního jednání, do něhož se promítají tři úrovně této interakce:  procesy vzájemného vnímání komunikačních

partnerů

(vyslýchajícího

a vyslýchaného),  oboustranné sdělování a přijímání informací,  vzájemné ovlivňování komunikujících stran. 10

Stěžejní

roli

zde

hraje

komunikační

stránka,

která

zároveň

zprostředkovává vzájemné poznání a ovlivňování vyslýchajícího a vyslýchaného. Blíže je možno výslech vymezit jako jednostranně řízenou komunikaci s rozdělenými rolemi stran, komunikaci párovou, bezprostřední komunikační interakci tváří v tvář (face to face), která umožňuje vzájemné ovlivňování komunikujících. Výslech přes svou zdánlivou jednoduchost nemůže být věcí rutinní a intuitivní. Díky jedinečnosti a neopakovatelnosti situací i aktérů na sebe bere tolik podob, že nelze v rámci jednotlivých jeho fází vytvořit univerzální šablonu užití základních taktických postupů výslechu tak, aby byla vždy získána úplná a objektivní informace uložená ve vědomí člověka. Při objektivním zhodnocení tuzemských pramenů výslechu je třeba přiznat, že od vydání děl věnovaných výslechu skupin autorů Matiášek – Soukup - Bárta (Výslech a psychologie, Psychologie a výslechová praxe, Teorie a praxe výslechu - maketa) a Protivinský - Prerad - Heřmánek (Taktika výslechu, Taktika výslechu v přípravném řízení trestním, Taktika výslechu a konfrontace obviněného a svědka v přípravném řízení) absentuje literární pramen, který by se ve větším rozsahu věnoval této kriminalisticko-taktické metodě na současném stupni poznání. Zde by měla být zhodnocena aktuální úroveň teoretických základů výslechu a jejich využívání ve výslechové praxi podle provedeného empirického výzkumu, jenž nebyl u nás dosud na rozdíl od Slovenské republiky, kde jej opakovaně provedla Kubíková – Bačíková (2001-2002 a 2012), realizován. Na základě analýzy teoretických zdrojů, výsledků výzkumu a za využití zobecněných poznatků praxe bude možné do teoretických základů výslechu zařadit další poznatky převzaté z jiných vědních oborů (především forenzní psychologie a využití teorie komunikace). Mimo ně bude zakomponován i právní rámec, který výslechu nově dává zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Zároveň bude možné zpracovat a popsat některé druhy výslechů s kriminalisticko-taktickými specifiky vyslýchaných. K řešení naznačené problematiky by měla přispět disertační práce „Teorie a praxe výslechu“ jako jeden z výstupů Dílčího výzkumného úkolu 1/1 11

"Teoretické otázky kriminalistické vědy a praxe" integrovaného výzkumného úkolu č. 1 Kriminalistika a forenzní vědy výzkumného projektu PA ČR v Praze na léta 2011-2015. V souladu s požadavky Pokynu rektora Policejní akademie České republiky v Praze, kterým se vydává prováděcí předpis pro státní doktorskou zkoušku a pro předkládání a obhajoby disertačních prací, Sbírky interních aktů rektora PA ČR, částka 16 z roku 2006 článku 3 odstavce 2 byly části této práce publikovány.

12

1

CÍL DISERTAČNÍ PRÁCE A METODY POUŽITÉ PŘI JEJÍM ZPRACOVÁNÍ

1.1

Cíl disertační práce Stěžejním cílem této práce je zanalyzovat relevantní teoretické zdroje

výslechu z kriminalistické taktiky i jiných vědních disciplín, na základě výsledků empirického výzkumu stanovit u vybraných skupin osob provádějících výslech úroveň znalostí dané problematiky i jejich reálné využívání ve výslechové praxi a tyto poznatky pak vzájemně srovnat. Mimo to by na základě analýzy teoretických zdrojů výslechu a za využití zobecněných poznatků praxe měly být popsány a s doporučeními pro přípravu a taktiku vedení výslechu specifikovány výslechy přestárlých osob a osob, jejichž podobu a totožnost utajujeme. Tento stěžejní cíl můžeme rozdělit do cílů dílčích: 1) soustředit a analyzovat poznatky z teorie mezilidské komunikace a její složky neverbální komunikace pro jejich využití ve výslechové praxi; 2) soustředit a analyzovat teoretické základy výslechu tak, jak je rozpracovala kriminalistická taktika; 3) do teoretických základů výslechu zakomponovat doporučení pro přípravu a realizaci výslechu vyplývající ze zákona o obětech trestných činů (z. č. 45/2013 Sb.); 4) soustředěná a zpracovaná teoretická východiska výslechu podle předchozích dílčích cílů využít jako doporučení pro přípravu a taktiku vedení výslechu přestárlých osob a osob, jejichž podobu a totožnost utajujeme. 5) podle výsledků provedeného empirického výzkumu zjistit u souborů respondentů stupeň znalostí teoretických základů výslechu a porovnat vzájemně jednotlivé soubory; 6) na základě provedeného empirického výzkumu zjistit u souborů respondentů úroveň přípravy a realizace výslechu a porovnat vzájemně jednotlivé soubory.

13

1.2

Metody použité při zpracování disertační práce Pro zpracování této práce byly použity následující metody:

 Typologická metoda ke zkoumání písemných pramenů (teoretických základů výslechu). Její využití směřuje k získání přehledu o dostupných informacích

k

obecným

otázkám

výslechu,

jeho

přípravě,

realizaci

v jednotlivých stádiích, užití taktických postupů, jeho dokumentaci a utřídění těchto informací.  Metody formálně logického myšlení (analýza, syntéza, indukce, dedukce, komparace, zevšeobecňování) k vyhodnocení poznatků teoretické části práce i závěrečné prezentaci výsledků výzkumu.  Metoda dotazování prostřednictvím dotazníku jako nástroje pro získání dat od jednotlivých respondentů. Struktura dotazníku a formy otázek jsou blíže popsány v empirické části disertační práce.  Zevšeobecňování poznatků policejní a kriminalistické výslechové praxe, kdy autor práce zúročil své více jak dvacetileté zkušenosti na úseku vyhledávání a následně vyšetřování trestných činů obecné i hospodářské kriminality.  Statistické metody pro zpracování dat získaných prostřednictvím dotazníku od jednotlivých respondentů, jejich utřídění do souborů podle skupin respondentů i výsledného vyjádření naplnění výzkumných předpokladů.

14

A) TEORETICKÁ ČÁST DISERTAČNÍ PRÁCE 2 TEORETICKÝ ZÁKLAD VÝSLECHU 2.1

Výslech jako specifická forma komunikace

2.1.1 Základy komunikace „Nejen společensky žijící lidé ale i sociálně žijící ostatní živočichové spolu komunikují, sdělují si určité informace, které jim usnadňují orientaci v životním prostředí

a

vzájemnou

interakci.

Fungování

společnosti,

společenství

a sociálních vztahů vůbec komunikaci předpokládá.“1 Mezilidskou komunikaci můžeme chápat jako vzájemnou výměnu oznámení, informací, myšlenek a názorů mezi komunikačními partnery při sociální interakci a při společné činnosti. Takto vymezená sociální komunikace musí mít tyto „vlastnosti: 1) Účastníci komunikace jsou ve vzájemném vztahu, předpokládá se, že i druhý partner je aktivním subjektem komunikace. Ve vztahu k tomuto je třeba si uvědomit, že nelze nekomunikovat, neboť i mlčení je komunikací. 2) Proces komunikace je možný jen tehdy, pokud jeho účastníci disponují shodným systémem kódování a dekódování, mají společný systém znaků. 3) Prostřednictvím těchto znaků se mohou komunikující ovlivňovat, působit na změnu činnosti partnera a regulovat jeho chování.“ 2 Každá komunikace má svůj účel, smysl, můžeme hovořit o funkci, kterou má splnit, případně již neuvědoměně plní. Kterákoli komunikační výměna plní minimálně jednu funkci. Více funkcí může komunikace plnit současně nebo postupně. Teprve svým dopadem na příjemce dostává komunikace smysl. Mezi „hlavní funkce komunikování teorie řadí (budou uvedeny jen ty, které mají vztah k výslechu):  Informovat – předat zprávu, doplnit jinou, „dát ve známost“, oznámit, prohlásit - informativní funkce. Pro výslech stěžejní funkce, odpovídá jeho cíli. 1

NAKONEČNÝ, Milan. Encyklopedie obecné psychologie. 2. vydání, Praha: Academia, 1997. ISBN 80-200-0625-7, s. 69. 2 ERNEKER, Jaroslav. Komunikácia v riadiacej činnosti. Bratislava: Akadémia PZ SR v Bratislave, 2002. ISBN 80-8054-245-7, s.11, 13.

15

 Instruovat – navést, zasvětit, naučit, dát recept – instruktážní funkce. Tuto funkci nelze pominout především ve směru vyslýchající – vyslýchaný, realizuje se zvláště v úvodní části výslechu a to nejen prostřednictvím poučení vyslýchaného.  Přesvědčit, aby adresát (po)změnil názor: získat někoho na svou stranu, zmanipulovat, ovlivnit – persuasivní funkce. Uplatňuje se především v rámci psychologického působení na vyslýchaného, který vypovídá nepravdivě nebo odmítá vypovídat  Vyjednat, domluvit (se) – řešit a vyřešit, dospět k dohodě – funkce vyjednávací nebo operativní. Promítá se rovněž do úvodní části výslechu, kdy v rámci

formování

psychologického

kontaktu

vysvětluje

vyslýchající

vyslýchanému význam výslechu a působí na něj tak, aby bylo dosaženo cíle výslechu za využití základních taktických postupů výslechu. Někteří komunikující se více zaměřují na formu než na obsah. Účelem jejich komunikace pak může být pobavení, exhibice, upoutání pozornosti ke své osobě. Za další tentokrát skrytou (latentní) funkci můžeme označit motivaci ke komunikaci. Tu má o různé intenzitě vrozenou každý člověk. Závisí na řadě okolností, jimiž může být sympatie k příjemci, naše svěžest či únava, zvládnutí jazyka partnera, porozumění si s ním, to zda obsahy v naší mysli jsou dostatečně naléhavé, abychom měli potřebu se o ně podělit. Podle této konkrétní potřeby se může jednat o motivaci (opět budou uvedeny jen ty funkce, které se projevují v rámci výslechu):  kognitivní – chceme nebo potřebujeme něco sdělit, vyjádřit se, podělit se o myšlenku, znalost, názor, o to, co jsme se dozvěděli. Tato funkce má svůj význam v rámci výslechu, kdy vyslýchaná osoba disponuje konkrétní informací, kterou má potřebu z určitého důvodu sdělit vyslýchajícímu.  zjišťovací a orientační – ptáme se, abychom se vyznali v názorovém světě druhých nebo v tématu, o němž je řeč. Ptáme se nejen na informace ale i na postoje k nim a na prožitky. Pro výslech má motivace stěžejní význam vzhledem k jeho cíli, kdy vyslýchající prostřednictvím výslechu zjišťuje od vyslýchaného informace a jejich další nositele o vyšetřované události. 16

 další – př. rozptýlit podezření druhého, zamluvit choulostivé téma, vytvořit událost (skandalizovat někoho proto, aby druzí o něm začali mluvit), jde nám o to, abychom někoho zmátli. Tato funkce koresponduje se snahou o falzifikaci informace vyslýchaným jednajícím ve prospěch některé zainteresované osoby. Na rozdíl od motivace ke komunikaci může nastat situace, že nemáme chuť komunikovat, s nikým se bavit, nechceme nikoho vidět apod. Příčinou bývá emoční rozladěnost nebo kognitivní přesycenost a zahlcení (už toho mám všeho dost, dejte mi všichni pokoj, už se o tom nechci bavit).“ 3 Způsob komunikace je jiný v závislosti na aktuální situaci, komunikace jednoho a téhož člověka se výrazně odlišuje podle prostředí, ve kterém se nachází a v němž se komunikace uplatňuje. Podle naznačených okolností můžeme rozlišovat tyto „druhy komunikace: a) intimní párová komunikace v soukromí – partnery nikdo nesleduje; b) soukromá komunikace partnerů, když jsou exponováni na veřejnosti; c) jednostranně řízená komunikace s rozdělenými rolemi (interview, výslech, přijímací pohovor, rozhovor nadřízeného s podřízeným); d) neformální, neřízená komunikace v malé primární skupině (př. rodina); e) formální, řízená, zdvořilá komunikace v malé skupině (porada na pracovišti); f) komunikace samotného člověka na veřejném prostranství; g) komunikace člověka v davu (fanoušci na koncertě, sportovním utkání); h) komunikace při obchodování, uzavírání smluv apod.; i) komunikace prostřednictvím masmédia; j) interkulturální komunikace (s cizincem, v cizím prostředí).“4 Podle uvedených druhů komunikace je výslech komunikací párovou (vyplývá z nedefinované zásady oddělenosti, kdy dochází k vzájemné interakci mezi vyslýchajícím a vyslýchaným), jednostranně řízenou s rozdělenými rolemi (postavení, práva a povinnosti stran jsou jednoznačně stanoveny; aktivita by měla být na straně vyslýchajícího, který má zájem na získání objektivní informace).

3 4

VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie komunikace. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178-998-4, s. 31-35. Tamtéž, s. 39.

17

„Setkají-li se dvě osoby, začne mezi nimi probíhat řetěz interakcí, dochází ke komunikaci jako složitému procesu, u kterého můžeme rozeznávat kontext, v němž se komunikace odehrává, verbální zprávy, hlasové a jazykové odstíny a tělesné pohyby. Teprve celý komplex uvedených faktorů rozhoduje o přesném významu sdělení. Tatáž verbální zpráva může být řečena mnoha různými způsoby, doprovázena odlišnou mimikou a gesty a uplatněna v různém kontextu. Velmi jemné rozdíly rozhodnou o tom, zda bude chápána jako útok nebo přátelský projev, zda bude brána doslova nebo jen jako ironie, zda je míněna žertem či vážně.“5

2.1.2 Proces komunikace Proces

komunikace

jako

cesty

sdělení

od

komunikátora

ke

komunikantovi bude naznačen v rámci komunikačních bariér. Proces komunikace jako přenosu sdělení prochází úrovněmi významu, kódu, vnímání a přenosu. Reálný proces komunikace probíhá v těchto „stádiích: 1) Vznik myšlenky, která má pro původce určitý význam. 2) Kódování myšlenky do jazyka, o kterém se domnívá, že je srozumitelný příjemci. Je to jazyk mluvený či psaný, ale i gesta, pohyby, symboly. 3) Vysílání zakódované zprávy (verbální projev, odeslání dopisu). 4) Přenos prostřednictvím komunikačního kanálu. 5) Příjem zprávy příjemcem. 6) Dekódování zprávy příjemcem. 7) Pochopení myšlenky ve významu, který jí přikládá příjemce.“6

5

MATIÁŠEK, Jan, Jaroslav SOUKUP a Bohumil BÁRTA. Psychologie a výslechová praxe. Praha: Orbis, 1968. s. 90. 6 BĚLOHLÁVEK, František. Organizační chování. Olomouc: Rubico, 1996. ISBN 80-85839-09-1, s. 232.

18

2.1.3 Komunikační bariéry Obecně uznáváme potřebu komunikace, přestože máme často potíže s tím, aby příjemce pochopil myšlenku ve významu shodném s původcem. Na cestu mezi původce a příjemce se staví „bariéry: a) Myšlenka může být naivní, nelogická, nepřijatelná pro příjemce. b) Při kódování se původce dopouští chyb z neznalosti jazyka, opomíjení podstatných

částí

informace,

zaměňování

elementů

nebo

používání

mnohoznačných a nejasných symbolů. c) Informace je vysílána příliš potichu nebo napsána těžko čitelně. d) Zvolený kanál není vhodný, přenos je narušován šumy z prostředí. e) Příjemce není schopen přejímat vysílanou zprávu, nevnímá části informace, špatně vidí, neslyší. f) Příjemce chybně spojuje a organizuje prvky zprávy, tyto doplňuje o další smyšlené elementy, které ve zprávě postrádá. g) Příjemce informaci chápe odlišně od původce, nepřijímá ji s ohledem na své postoje a názory.“7 Komunikační bariéry se projevují nejen ve vztahu k obsahu a formě sdělení,

zvolenému

komunikačnímu

kanálu,

ale

především

ve

vztahu

komunikátora (původce) a komunikanta (příjemce) k tomuto komuniké (sdělení). „Komunikační bariéry vznikají nejčastěji tím:  že slyšíme jen to, co slyšet chceme – obsah toho, co při hovoru slyšíme nebo z řeči původce chápeme, se z velké části zakládá na dosavadních znalostech a zkušenostech. V podstatě tedy neslyšíme, co nám druhý říká, ale co o jeho sděleních říká naše paměť. Již předem si tak vytváříme úsudek o tom, co nám druzí chtějí sdělit. Pokud informace neodpovídá této představě, přizpůsobíme ji tak, aby odpovídala dosavadním znalostem a představám.  že ignorujeme konfliktní situace – nerespektujeme nebo odmítáme informace, které jsou v rozporu s naším názorem, a to buď přímo, případně si najdeme jinou cestu, jak je upravit, aby vyhovovaly našim představám. Rozchází-li se sdělení s dosavadním přesvědčením, popírá adresát jeho 7

BĚLOHLÁVEK, František. Organizační chování. Olomouc: Rubico, 1996, ISBN 80-85839-09-1, s. 233- 234.

19

platnost, uzavírá se před ním, snadno jej zapomíná nebo si jej ukládá zkresleně.  jak vnímáme osobnost druhého – lze jen těžko oddělit to, co slyšíme, od pocitů, které v nás vyvolává mluvčí dané zprávy. Jeho sdělení tak můžeme připisovat neexistujícímu. Pokud se nám někdo líbí, zpravidla ochotněji budeme respektovat, co říká, bez ohledu na to, zda má pravdu.  jaký vliv má skupina – skupina, s níž jsme ztotožněni, ovlivňuje naše postoje, názory a pocity. Co a jak skupina vnímá, závisí na jejích zájmech. Nasloucháme spíše svým kolegům než lidem pohybujícím se vně své skupiny.  že slova mohou mít odlišný význam – jazyk je metodou použití symbolů pro prezentaci faktů a názorů. Samotným jazykem těžko vyjádříme význam, sdělíme slova. Co v našem pojetí může mít určitý význam, nemusí mít stejný význam pro někoho jiného. Na poznání významu řečeného má zásadní vliv nonverbální komunikace

(další výrazové prostředky mimo jazyka).

Pozornost věnujeme nejen tomu, co lidé říkají, ale jak to říkají prostřednictvím výrazů očí, úst, mimiky obličeje, gestikulace i držení těla. Řeč těla nám přes nebezpečí chybné interpretace někdy prozradí o skutečném významu sdělení více než použitá slova.  jak se projevují emoce u příjemce – naše emoce ovlivňují schopnost vyjadřovat nebo přijímat nezkreslená sdělení. Význam toho, co slyšíme, je ovlivněn aktuálním emočním stavem. Při nejistotě nebo starostech se nám význam toho, co slyšíme, jeví jinak (hrozivěji), než když jsme sebejistí a vyrovnaní. V rozčilení nebo hněvu můžeme odmítat věci, které nám jindy připadají jako rozumné požadavky nebo dobré nápady. Během vzrušené emocemi podbarvené diskuse může být mnoho z toho, co bylo řečeno, pochopeno zkresleně nebo vůbec.  jak se projevují šumy – jimi rozumíme cokoli, co se kříží a vzájemně ovlivňuje s tokem informací, ať je to skutečný hluk, který znemožňuje slyšet sdělení,

nebo

zavádějící

a

zmatečné

informace

ovlivňující

význam

sděleného. “8 Ve vztahu k výslechu vznikají komunikační bariéry především tím, že: 8

ARMSTRONG, Michael. Jak být ještě lepším manažerem. Praha: Victoria Publishing, 1995. ISBN 80- 85865-66-1, s. 55-57.

20

 vyslýchající má již před zahájením výslechu stanovenu určitou verzi, které odpovídají konkrétní informace, jež by měl vyslýchaný poskytnout. Pokud se tak nestane, může nastoupit tendence přizpůsobit sdělení tak, aby odpovídalo vytvořené představě.  si vyslýchající o osobě vyslýchaného, jeho věrohodnosti, objemu a kvalitě informací, jimiž disponuje, vytváří již předem nebo na základě svých pocitů ničím nepodložené představy,  vyslýchající nedisponuje relevantními poznatky o vyslýchaném, na základě toho k němu zvolí nevhodný přístup, v důsledku toho vzniká mezi nimi konfliktní situace,  vyslýchající nezvolí vhodné výslechové prostředí, průběh výslechu je pak rušen okolními vlivy.

2.1.4 Překonávání komunikačních bariér Po popisu komunikačních bariér i způsobu jejich vzniku je na místě uvést i „způsoby jejich překonávání:  přizpůsobení světu adresáta – vychází z předpovědi, jaký účinek bude mít sdělení, které bude reprodukováno, na názory a postoje potenciálního adresáta. Sdělení by mělo odpovídat jeho slovníku, zájmům i přijatým hodnotám. Při formulaci je třeba zvážit, jak by mohla být informace chybně vyložena díky vlivu jiných lidí, předsudkům nebo tendencím příjemce uzavírat se proti tomu, co nechce slyšet.  používání přímého a jednoduchého vyjadřování – ač by měl být tento způsob prezentace sdělení samozřejmostí, jsou v něm často nesrozumitelné výrazy a komplikovaná stavba souvětí.  posílení sdělení vhodnými způsoby – existuje možnost, abychom pro dosažení očekávaného účinku sdělení tato prezentovali různými způsoby komunikace, verbální projev doplnili příkladně „řečí těla“.

21

 jednání v souladu se slovy – komunikace může být účinná jen tehdy, je-li věrohodná. Pokud prohlásíme, že něco uděláme, měli bychom to skutečně udělat. Důvěra v naše informace tím bude posílena.9  využívání zpětné vazby – jako jeden ze základních způsobů překonání komunikačních bariér a realizace metody kontroly. Obdobně jako proces komunikace nabývá zpětná vazba několik úrovní, tyto budou uvedeny v obecné rovině. Mezi ně patří:  úroveň vnímání – původce si ověřuje, že adresát zprávu slyšel, což však není potvrzením toho, že zprávu zachytil dokonale, řada podrobností mu mohla uniknout.  úroveň kódu – kompletní zopakování sdělení provedené i slovo od slova není potvrzením toho, že bylo pochopeno správně.  úroveň významu – ukazuje, že příjemce opravdu správně pochopil smysl sdělení, lze jej ověřit kontrolou praktické realizace. Při pouhém potvrzení vnímání nemáme jistotu, zda sdělení bylo přijato kompletně a nezkresleně, neboť přeslechnutí nebo nezachycení slov může informaci výrazně změnit. Při potvrzení kódování dojde k správnému zachycení slov, může jim však být připisován různý význam. Kvantitativní výrazy „několik“, „málo“, stejně jako kvalitativní „dobrý“ nebo „odpovídající“ nabývají u různých lidí rozdílný význam. Nejcennějším typem zpětné vazby je její dosažení na úrovni významu.“10

9

ARMSTRONG, Michael. Jak být ještě lepším manažerem. Praha: Victoria Publishing, 1995. ISBN 80- 85865-66-1, s. 57-58. 10 BĚLOHLÁVEK, František. Organizační chování. Olomouc: Rubico, 1996. ISBN 80-85839-09-1, s. 234- 235.

22

2.1.5 Význam naslouchání v procesu komunikace11 Neschopnost

naslouchat

druhému

patří

mezi

stěžejní

bariéry

komunikace. Jsme natolik zaujati svými myšlenkami, natolik zaměřeni na to, co chceme sami říci, že řeč jiného vnímáme nesoustředěně. Výpadek pozornosti může být způsoben nejen nedostatky projevu řečníka, které často neovlivníme, ale právě bariérami na straně posluchače. Pro jejich odstranění lze doporučit, aby posluchač: 1) se soustředil na obsah sdělovaného, vyloučil všechny rušivé vnější podněty, eliminoval vlastní myšlenkovou nepřítomnost, 2) si opakoval v duchu stěžejní detaily sdělovaného pro jejich udržení v paměti a následnou reprodukci, 3) sledoval neverbální projevy mluvčího (postoje, gesta, mimiku, barvu, sílu a tón hlasu) a porovnal je s tím, co mluvčí verbálně reprodukuje pro odhad věrohodnosti sdělovaného, 4) sledoval tok řeči mluvčího, využil přestávek nebo rytmu v něm k tomu, aby mohl na sdělenou informaci reagovat odpovědí nebo položením otázky a neskákal mu násilně do řeči, 5) se snažil dotazovat nebo komentovat sdělenou informaci mluvčího, který by pak měl věc blíže vysvětlit pro její pochopení, 6) poskytoval aktuálně zpětnou vazbu a dal tak mluvčímu najevo, že zprávě porozuměl nebo naopak, 7) důsledně sledoval zprávy se zásadním významem, požadoval jejich doplnění a vysvětlení tak, aby tyto byly zcela jasné, než dojde k ukončení komunikace. Po ukončení rozhovoru bychom měli zachovat linii, kterou jsme nastolili v průběhu jednání a v souladu s tím, jaké závazky jsme při něm přijali. Uvedená doporučení lze beze zbytku uplatnit i v rámci výslechové praxe. Při sdělování zprávy pro její nezkreslené pochopení příjemcem by se měl původce zaměřit na to, aby: 1) pokud možno předem promyslel, co má být obsahem jeho sdělení, komu je určeno a čeho jím chce dosáhnout, 11

NOVOTNÝ, František. Výslech – zvláštní forma komunikace. In Pokroky v kriminalistice 2012:sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference konané 12. září 2012 na PA ČR v Praze. Praha: Policejní akademie ČR v Praze, 2012, CD-ROM. ISBN 978-80-7251-384-0.

23

2) v rámci této přípravy stanovil klíčové body svého sdělení a určil pořadí, v jakém o nich bude hovořit, 3) s ohledem na obsah zprávy, okruh jejích příjemců i prostředí, v němž bude sdělována, zvolil přiměřený styl, kde by měl užívat krátké věty a vyvarovat se složitým a nepřehledným souvětím, 4) doprovodné neverbální projevy odpovídaly obsahu zprávy i stylu sdělení, nevzbuzovaly pocity nevěrohodnosti, obsahovaly projevy empatií, 5) průběžně sledoval reakce příjemců, na tyto reagoval změnou schématu sdělování, pokud jsou netrpěliví nebo unavení, 6) rekapituloval a případně i vlastními slovy opakoval podstatné části sdělení, pokud z reakcí příjemců je zřejmé, že obsahu zprávy nerozuměli, 7) ukončil své sdělení po vyčerpání jeho obsahu pokud možno pozitivním výrokem. Lze se jen stěží domnívat, že vyslýchaný se bude řídit uvedenými pravidly, tato by měl znát a v rámci přípravy a realizace výslechu je užívat vyslýchající. V předchozím textu bylo zdůrazněno naslouchání. Svůj význam má především při přijímání reprodukovaného sdělení a to ve vztahu k jeho obsahu i formě. Zdůrazněme, že vyslýchající by se neměl zaměřit jen na obsah sdělovaného, ale i na to, jak bylo toto reprodukováno a za jakých doprovodných projevů. Tak může příkladně zjistit, které části sdělení přikládá vyslýchaný důležitost, se kterou se vnitřně neztotožňuje, ale odhadnout i věrohodnost reprodukovaného. Zpětná vazba ve formě neverbální komunikace spolu s kladením doplňujících otázek utvrzuje vyslýchaného v tom, že má vyslýchající zájem o jím sdělované informace, v tom, aby v líčení skutečností, které vnímal svými smysly nebo získal z jiného pramene, pokračoval. U odstraňování bariér komunikace na straně příjemce (posluchače) byl zdůrazněn význam dotazování (někdy též doptávání), kdy se vyslýchající dotazuje nebo komentuje sdělenou informaci tak, aby vyslýchaný věc blíže vysvětlil, případně na základě důsledné analýzy sdělení se zásadním významem 24

požaduje jejich doplnění a vysvětlení, což nelze realizovat jinak než kladením otázek a získáváním odpovědí na ně. Tím je potvrzen význam etapy dialogu ve výslechu, neboť jen na základě odpovědí na položené otázky může doplnit vyslýchaný skutečnosti, které ať bezděčně nebo úmyslně neuvedl ve své výpovědi. 2.1.6 Shrnutí Výslech představuje situaci, kdy do vzájemné interakce vstupuje na jedné straně osoba, která disponuje (domníváme se, že disponuje) konkrétními informacemi ke kriminalisticky relevantní události, na straně druhé orgán činný v trestním řízení (policejní nebo jiný orgán), který má zájem na získání těchto informací k objasnění této události. Jejich vzájemný vztah má vlastnosti, jimiž je definována mezilidská komunikace. Podle jednotlivých znaků lze prohlásit, že se jedná o komunikaci párovou

jednostranně

řízenou

s rozdělenými

rolemi,

bezprostřední

komunikační interakci tváří v tvář (face to face). Výslech je specifickým druhem komunikace a podle toho lze na něj nahlížet. Vycházíme z poznatku, že nelze nekomunikovat, neboť i ten, kdo se aktivně nezapojí do komunikace, je jejím účastníkem, mlčení je rovněž způsobem komunikace. V průběhu výslechu užíváme několik funkcí komunikace. Získání pokud možno věrohodných a úplných poznatků o určité věci (události) odpovídá informativní funkci komunikace. Instruktážní funkce komunikace se uplatní ve směru vyslýchající - vyslýchaný v úvodní části výslechu při poučení vyslýchané osoby. V této etapě výslechu využíváme i funkci operativní (vyjednávací), kdy vyslýchané osobě vysvětluje vyslýchající význam výslechu a působí na ni prostřednictvím taktických postupů výslechu k dosažení jeho cíle. Persuasivní funkce spočívající v přesvědčení osoby, která vypovídá nepravdivě nebo odmítá vypovídat, se uplatní při psychologickém působení na vyslýchanou osobu v rámci příslušných taktických postupů výslechu. K funkci a motivaci ke komunikaci je nutno přiřadit i kontext komunikace (tj. v jakých souvislostech a za jakých situací ke komunikaci dochází). 25

Rozhodující význam při bariérách v komunikaci a jejich odstraňování má naslouchání. Vnímání a naslouchání jsou dva hlavní způsoby, kterými přijímáme a dešifrujeme sdělení. Ze všech aspektů komunikace je právě naslouchání tím nejdůležitějším. Působivé přesvědčování začíná schopností slyšet, co a jak druzí říkají.

2.2

Neverbální komunikace

2.2.1 Komunikace a její složky „Setkají-li se dvě osoby, začne mezi nimi probíhat řetěz interakcí, dochází ke komunikaci jako složitému procesu, u kterého můžeme rozeznávat kontext, v němž se komunikace odehrává, verbální zprávy, hlasové a jazykové odstíny a tělesné pohyby. Teprve celý komplex uvedených faktorů rozhoduje o přesném významu sdělení. Tatáž verbální zpráva může být řečena mnoha různými způsoby, doprovázena odlišnou mimikou a gesty a uplatněna v různém kontextu. Velmi jemné rozdíly rozhodnou o tom, zda bude chápána jako útok nebo přátelský projev, zda bude brána doslova nebo jen jako ironie, zda je míněna žertem či vážně.“12 „Podle uskutečněných výzkumů bylo zjištěno, že verbální složka tvoří jen 7 % obsahu sdělení, vokální složka (tón hlasu, modulace a další zvuky) 38 % obsahu sdělení a zbylých 55 % sdělení zprostředkovávají neverbální signály (komunikace tělem).“13 „Z toho vyplývá, že předpokladem úspěchu mezilidské komunikace ve všech sférách života je, se stejnou pečlivostí se zabývat verbálními i neverbálními projevy. Pro to svědčí poznatek, že emoce se projevují především v neverbálních poselstvích. Většina lidí se při interakci s jinými soustředí na svůj hlas, nekontroluje už zpravidla svá gesta a mimiku. Navíc některá sdělení mohou být přenášena pouze neverbálně (př. pokrčení ramen při vyjádření, že něco nevíme nebo kroucení hlavou při nesouhlasu).“14

12

MATIÁŠEK, Jan, Jaroslav SOUKUP a Bohumil BÁRTA. Psychologie a výslechová praxe. Praha: Orbis, 1968. s. 90. 13 PEASE ,Allan. Řeč těla: jak porozumět druhým z jejich gest, mimiky a postojů těla. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-582-2, s. 9. THIEL, Erhard. Mluvíme tělem: řeč těla prozradí víc než tisíc slov. Praha: Knižní klub, 1997. ISBN 80-7176-511-2, s 8. 14 KHELEROVÁ, Vladimíra. Komunikační dovednosti manažera. Praha: Grada Publishing, 1995. ISBN 80-7169-223-9, s. 21.

26

Do procesu výslechu se zapojuje celá řada senzorických kanálů. Mimo základních zrakového a sluchového se může jednat o dotykový (taktilní), čichový

(olfaktorický)

a

termický.

Prostřednictvím

těchto

kanálů

jsou

realizovány jednotlivé složky komunikace. 2.2.2 Neverbální komunikace Neverbální komunikace je nástrojem sdělování situací, emocí a snah. Využívá jako komunikačních prostředků funkce různých přirozených orgánů a organismu jako celku. „Neverbální prostředky lze rozdělit na gesta, pohyby, prostorové umístění, doteky, výrazy tváře, pohledy očí a paralingvistické projevy. Prostřednictvím

neverbální

komunikace

jedinec

(nezřídka

mimovolně,

neúmyslně) vyjadřuje své vnitřní pocity a stavy, doplňuje či zvýrazňuje verbálně sdělované, případně i modifikuje význam verbálně sdělovaného. Reálně percipovat a interpretovat signály napětí, bezmoci, rozpaků, nejistoty, nedůvěry, antipatie, vzrušení a dalších emocí, které se odráží v mimice, gestech, očním kontaktu

a

jiných

neverbálních

projevech

vyslýchaného,

předpokladem pro porozumění sdělovaného vyslýchajícím.“

je

základním

15

Do této definice neverbální komunikace modifikované pro potřeby výslechu autor zahrnul její funkce i její složky. Obecně je „neverbální komunikace prostředkem k tomu, abychom:  podpořili řeč (regulovali její tempo, podtrhli a zdůraznili vyslovené);  nahradili řeč (ilustrovali, symbolizovali);  vyjádřili emoci, respektive zvládli prožitek emoce (znovu se dostali do emoční rovnováhy, adaptovali se);  vyjádřili interpersonální postoj (sympatii k někomu, dominanci, pochybnost, naléhavost při přesvědčování);  uskutečnili sebevyjádření (sebeprezentaci) – představili se.“16 „Neverbální komunikaci můžeme využívat v rámci výslechu díky tomu, že:  neverbální projevy přesněji než verbální vypovídají o vzájemném vztahu jednajících osob – společenská pravidla nedovolují slovně vyjádřit vztah k druhému člověku („jste mi sympatický – nesympatický“). Nositelem těchto 15 16

SPURNÝ, Joža. Psychologie výslechu. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-846-5, s. 89. VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie komunikace. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178-998-4, s. 90.

27

informací jsou právě neverbální projevy. Podle nich můžeme odhadnout vztah vyslýchané osoby k osobě vyslýchajícího, k prováděnému úkonu, k trestnímu řízení i projednávané věci.  neverbální projevy vyslýchané osoby zprostředkovávají informace o jejím aktuálním emocionálním stavu – tyto jsou zčásti vůlí neovlivnitelné vnější projevy neuropsychických a vegetativních procesů (změna barvy pleti, napětí svalstva, změny průměru zornic), zčásti se jedná o vrozené a životními zkušenostmi ovlivněné vnější výrazy (obzvlášť mimické) a kulturně podmíněné časem osvojené projevy (gesta, doteky). Signály aktuálního psychického stavu mohou svědčit o přiblížení ke stěžejnímu (zlomovému) bodu výslechu, kdy u vyslýchané osoby probíhá vnitřní konflikt, zda uvést pravdivou informaci, tuto zamlčet či účelově upravit.  neverbální signály významně upřesňují, doplňují, případně nahrazují verbální sdělení – mají svou významnou úlohu především při orientačním odhadu věrohodnosti.“17 „Za projevy detekující klamání ze strany vyslýchané osoby můžeme příkladně považovat sáhnutí si na nos, mnutí si oka, častější změny polohy při sezení, vyhýbání se očnímu kontaktu, narušenou (neobvyklou) koordinaci obou rukou – tyto se něčím zabývají (hra s předměty, nasazování a čištění brýlí apod.).“18  „neverbální projevy lze využít k ovlivňování a řízení výslechu – prostřednictvím cílených přiměřeně volených projevů neverbální komunikace může vyslýchající vytvářet a regulovat atmosféru výslechu. Je třeba zdůraznit, že v rámci mimoslovní komunikace se nejedná jen o „řeč těla“ vyslýchaného registrovanou vyslýchajícím, ale o vzájemnou záměnu původce a příjemce neverbální komunikace, kdy vyslýchaný jako zpětnou vazbu na svoji osobu a svůj projev vnímá neverbální signály vyslýchajícího. Toho

lze

využít

při

formování

psychologického

kontaktu

mezi

vyslýchajícím a vyslýchaným, kdy příkladně silně traumatizované oběti domácího

17

ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2.vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-807380-213-4, s. 309. 18 VYBÍRAL, Zbyněk. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha: Portál, 2003. ISBN 807178-812-0, s. 65.

28

násilí můžeme svými gesty a výrazem tváře projevit svoji empatii a vstřícný postoj vůči ní, a tak podpořit její úmysl v předmětné věci pravdivě vypovídat.“19 „Neverbální komunikace probíhá prostřednictvím držení těla a jeho pohybů, výrazů obličeje, pohledů a pohybů očí, změn vzdáleností mezi komunikujícími, signálů ovládaní prostoru, druhu oděvu a jeho barev, dotyků, rychlosti a hlasitosti řeči, a dokonce i způsobem, jakým komunikující zachází s časem.“20 Teorie neverbální komunikace rozlišuje pět „hlavních typů pohybů:  gesta – jsou ustálené symboly tlumočící přímo slova nebo fráze. Používáme je záměrně a vědomě ke sdělení stejných významů, jako mají příslušná slova nebo slovní spojení. Gesta jsou specifická pro určitou kulturu i subkulturu. Příkladem gesta může být palec vzhůru- „dobrá práce“.  ilustrátory – zesilují (fakticky „ilustrují“) verbální signály, které doprovázejí. Ilustrujeme nejčastěji rukama, využít lze hlavu a celé tělo. Můžeme je využít k naznačení tvaru nebo velikosti předmětů, o kterých mluvíme. Příkladem je roztažení rukou při hovoru o něčem velkém nebo kývnutí hlavou při naznačení určitého směru.  afektivní projevy – mimické projevy (úsměv, zamračení), gestikulace rukou nebo pohyby celého těla (strnulý nebo uvolněný postoj), které vyjadřují emocionální významy. Doplňujeme a posilujeme jimi slovní projevy, můžeme jimi nahradit význam slov. Příkladem je úsměv, pokud se setkáme s příjemnou osobou. Afektivní projevy se týkají především obličeje.  regulátory – signály, které monitorují, kontrolují, koordinují nebo udržují řeč jiného. Přikývnutí je signál pro mluvčího, aby pokračoval ve svém slovním projevu. Naopak při pozdvižení ruky bychom rádi něco dodali, vstoupili do hovoru.  adaptéry – jsou gesta, která uspokojují nějakou momentální osobní potřebu. Může jimi být poškrábání, které zbavuje svědění, nebo odhrnutí vlasů z čela. Jsou zaměřeny na vlastní osobu nebo na člověka, se kterým hovoříme (zkřížení paží před sebou, abychom ho udrželi v dostatečné vzdálenosti od 19

20

ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2.vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-807380-213-4, s. 309. DE VITO, Joseph A. Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada Publishing, 2001. ISBN 80-7169-988-8, s. 125.

29

sebe).

Adaptéry zaměřené na předměty (zmačkání papírku do kuličky)

mohou svědčit o momentálním rozpoložení mysli.“ 21 Při posuzování neverbálních signálů je třeba přihlédnout ke zvláštnostem osoby, konkrétní situace i jejího kontextu, neboť nelze jen sledovat komplex mimoslovních projevů a posuzovat jejich soulad se slovy. Takto bychom mohli projevy, které mají podstatu ve výslechovém prostředí (horko, zima, tvrdá židle apod.), považovat za výrazy emocí a vyjádření postoje vyslýchaného k věci, výpovědi, vyslýchajícímu. „Mezi mimoslovní způsoby sdělování (složky neverbální komunikace) obecně zařazujeme výraz obličeje, volbu a změny vzdálenosti, tělesné kontakty (dotyky), postoj, pohyby hlavou a těla, gesta, pohledy, „tón řeči“, úpravu zevnějšku apod.“22 2.2.3 Složky neverbální komunikace Pro potřeby výslechové praxe byly složky neverbální komunikace redukovány na: 1. Mimiku, která jako nevýznamnější neverbální komunikační prostředek sděluje především emoce. Z výrazu tváře můžeme určit pocity štěstí, překvapení,

strachu,

zloby

(hněvu),

smutku,

odporu

(znechucení),

spokojenosti, opovržení, zájmu, zmatku a rozhodnosti jako dobře rozlišitelné a srozumitelně definovatelné emocionální stavy. „Základní obličejové výrazy emocí jsou společné lidem různých kultur jako univerzální pro člověka coby biologický druh. Tyto základní emoce jsou spjaty s mimickými výrazy tváře. Některé tyto mimické pohyby, jimiž získává tvář určitý výraz, děláme záměrně a úmyslně. Existují však výrazy tváře, které ovládá jiný, neúmyslný, spontánní systém. Tyto „mikrovýrazy“ jako nepatrné mimické pohyby, které trvají velice krátkou dobu a jsou spjaty s tímto systémem, mohou být spolehlivým detektorem odpovídajících emocí.

21 22

Tamtéž, s. 125-127. KŘIVOHLAVÝ, Jaro Jak si navzájem lépe porozumíme: Kapitoly z psychologie sociální komunikace. Praha: Svoboda, 1988, s. 32.

30

Nejsou

s ohledem

na

dobu

svého

trvání

často

prostým

okem

postřehnutelné, svůj význam pro jejich odhalení nabývá video nebo filmový záznam výslechu, kdy tyto mikrovýrazy můžeme odhalit až při zpomaleném přehrávání. Znesnadnění rozpoznání emocí může být dále způsobeno: a) neúplným výrazem projevujícím se jen v jedné části obličeje, b) složeným výrazem emocí, kdy se v obličeji zobrazí více emocí najednou a jednotlivé části obličeje zobrazují jinou emoci, c) zobrazením kulturně předepsaných emocí, které jsou v rozporu se skutečně prožívanými. Emoci nelze změnit, je možno změnit jen její projev. Ve standardních, očekávaných a vícekrát zažitých situacích se můžeme setkat s technikami, jak skrýt některé emoce a zdůraznit jiné. Pro ovládání mimiky můžeme využít přehnaného zesílení projevu nějakého pocitu, zeslabení projevu pocitu, snahu o neutrální projev a maskování projevu jednoho pocitu projevem jiného.“23 2. „Pohledy (zrakovou - oční komunikaci), do kterých zahrnujeme mimo samotného oka i přiléhající partie, tedy víčka, obočí, oční vrásky a nejbližší mimické svaly. Projevy prostřednictvím pohledů se liší podle své délky, směru a charakteru. Pohled a pohyby očí jsou těžko ovladatelné, hodně toho o člověku napoví. Ten, kdo nemá, co skrývat a důvěřuje svému partnerovi, s nímž komunikuje, udržuje stálý zrakový kontakt. Kdo něco tají nebo lže, má tendenci pohledem uhýbat, to může být i projevem nízké sebedůvěry nebo toho, že se v dané situaci necítí nejlépe. Díky stálému očnímu kontaktu můžeme u partnera postřehnout i nepatrné změny chování, které předcházejí zlomovému okamžiku v komunikaci.“24 „Oční pohyby slouží jako prostředek pro pochopení a odhad situace vyslýchaného.

Zároveň

jimi lze

ovlivnit

výslechovou

situaci. Z pohledu

vyslýchajícího vycítí vyslýchaný jeho postoj (účastnost) ke své osobě. Delší dobu 23

DE VITO, Joseph A. Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada Publishing, 2001. ISBN 80-7169- 988-8, s. 129. 24 KHELEROVÁ, Vladimíra. Komunikační dovednosti manažera, Praha: Grada Publishing, 1995. ISBN 80-7169-223-9, s. 36.

31

trvající pohled do očí vyslýchaného může u něho vzbudit projevy neklidu, vzrušení a agresivity. Toho můžeme využít pro uklidnění osoby nebo pro záměrné navození psychického napětí. Změna průměru zornice oka závisí přímo na prožívaném emocionálním stavu. Při kladném citovém vzrušení (radost, nadšení) se průměr zornice zvětšuje, při negativních prožitcích (strach, zlost) zmenšuje. Jedná se o samostatný nervový proces, který nelze vůlí ovlivnit.“ 25 3. „Tělesnou blízkost (proxemiku), jejíž podstatou je poznatek, že přiblížením k jiné osobě nebo odstoupením (oddálením) od ní něco sdělujeme. Každý člověk má vytvořen určitý osobní prostor, v němž se cítí bezpečný. Pokud toto pásmo není respektováno, zvyšuje se vnitřní napětí, dochází k citovému vzrušení, dostavuje se úzkost. Tento poznatek nám umožní navozovat či snižovat psychické napětí a úzkost u vyslýchaného. Podle psychologů vyšší stupeň úzkosti úměrně ztěžuje lhaní.“

26

Navozujeme úzkost u vyslýchaného tak, že postupně a pomalu

zkracujeme vzdálenost při současném přiblížení ke kritickým částem výslechu. Vzrůstající úzkost je provázena motorickým neklidem a obrannými pohyby (schoulení se, překřížení rukou na prsou), na jejichž základě můžeme volit tempo postupu. V rámci proxemiky lze při výslechu využít i vertikální vzájemnou polohu vyslýchajícího a vyslýchaného, u které je rozhodující vzdálenost rovin očí. Bylo prokázáno, že „vyšší“ získává psychologickou výhodu, větší klid a sebevědomí, menší trému, navíc se agresivní projevy zmenší, posadíme-li osobu výrazně níže. Z toho vyplývá doporučení, aby byl vyslýchaný při výslechu posazen níže než vyslýchající. Posazení osoby uprostřed místnosti s „nekrytými zády“ bez nábytku, za nějž by se mohla „schovat“, u ní může rovněž navodit pocit úzkosti, což je poznatek využitelný při přípravě a provádění výslechu. Ve vztahu k tělesné blízkosti je třeba zohlednit i další faktory:

25

ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2.vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-807380-213-4, s. 315. 26 Tamtéž, s. 316.

32

1) kulturu společnosti – příslušníci různých kultur preferují různou vzdálenost (Američané zachovávají větší odstup než Arabové nebo Japonci), 2) individuální rozdíly mezi jedinci – zásadní rozdíly jsou mezi extroverty a introverty (introverti preferují větší vzdálenost), 3) věk jedince – osoby do 30 let mají tendenci postavit se blíže, při rozhovoru se starším dodržují větší vzdálenost. 4. Tělesné pohyby (kineziku), kde se jedná o sdělování prostřednictvím pohybů končetin, trupu, krku a hlavy. Na rozdíl od gest se jedná o pohyby převážně bezděčné a přirozené. „Ve vztahu k mimoslovním sdělením mají pro nás význam především pohyby, které označuje kinezika za pohyby nepravé, tzv. parakinetické jevy či projevy. Jde v nich v podstatě o nonverbální signály, které určují, jak mají být jiné, pravé pohyby interpretovány. Toto rozlišení vychází z poznatku, že tentýž pohyb může nabývat v různých situacích odlišných významů a tentýž obsah může být sdělen různými druhy pohybů, příkladně chci-li ukázat, kde se něco nalézá, mohu tím směrem ukázat prstem, rukou, hlavou.“27 V tělesných pohybech člověka jako celkovém obrazu pohybové činnosti se odráží především jeho aktuální psychický stav. Tak lze usuzovat na vnitřní neklid, vzrušení, podráždění, nastupující agresivitu ale i na klid, útlum, depresi. Zvláštní pozornost zaslouží zejména neúčelné pohyby vyslýchaného (opakované čištění brýlí, urovnávání kravaty apod.), které mimo zvýšeného vnitřního napětí mohou signalizovat vnitřní konflikt (boj motivů). Projevy tělesných pohybů je třeba sledovat po celou dobu výslechu, kdy vycházíme z předpokladu, že se zvyšujícím se napětím a úzkostí se pohybová činnost zvyšuje. Tak dochází k napínání a uvolňování svalů, ke změně tempa dechu, ke zmíněným neúčelným pohybům. Pro registraci neverbálních projevů prostřednictvím tělesných pohybů a dovozování jejich případného významu pro taktiku výslechu bychom měli znát osobní pohybový standard vyslýchané osoby, který je u každého jedinečný.

27

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak si navzájem lépe porozumíme: Kapitoly z psychologie sociální komunikace. Praha: Svoboda, 1988, s. 66-67.

33

„Nejpřirozenějším pohybovým projevem člověka je chůze, v níž se odráží celkový stav organismu, momentální fyzická a psychická kondice. Tak můžeme podle situace identifikovat chůzi váhavou, nejistou, křečovitou, sebevědomou, energickou a podle ní usuzovat na aktuální psychický stav osoby i její postoj k věci.“28 5. „Tělesný postoj (postura) se obecně zabývá držením těla a vzájemným uskupením všech jeho částí. Poloha, kterou člověk v rámci interakce zaujímá, vyjadřuje jeho celkový postoj k dění kolem něho. Vzniká zpravidla neuvědoměně po zhodnocení situace a zaujetí osobního postoje, který je pak vyjádřen konfigurací všech částí těla v podobě jejich fyzické polohy a fyzického postoje. To má svůj význam v bezprostředním osobním styku lidí. Tělesný postoj naznačuje, o jaký druh interakce se jedná, jaká je atmosféra tohoto setkání, jak se styk lidí vyvíjí a predikuje i to, jakým směrem se bude dále vyvíjet.“29 „Na základě praxe bylo potvrzeno, že jistota a sebevědomí bývají provázeny vzpřímenou hlavou, vypnutým hrudníkem a zvýšenými rameny. Nejistotu, úzkost a uzavření se do sebe zpravidla vyjadřuje skloněná hlava, pokleslý hrudník a svěšená ramena. Podle vzájemné konfigurace dvou jednajících osob lze usuzovat na shodu při jednání. Obdobnou polohu zaujímají osoby, u nichž dochází k vzájemné shodě a porozumění. Signálem názorových neshod, střetů a konfliktů je příkladně úhel náklonu trupu, zkřížené nohy, ruce založené na prsou, na stole, v bok, pod stolem, mezi koleny, v kapsách apod.“30 2.2.4 Využití poznatků neverbální komunikace pro výslechovou praxi Při výslechu lze využít i dalších zde neuvedených složek neverbální komunikace, pozornost byla věnována především těm, jimiž se hlouběji zabývá forenzní psychologie. 28

29

30

ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2.vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-807380-213-4, s. 317. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak si navzájem lépe porozumíme: Kapitoly z psychologie sociální komunikace. Praha: Svoboda, 1988, s. 65. ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2.vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-807380- 213-4, s. 318.

34

Poznatky o neverbální komunikaci, jež se promítají do výslechové praxe, lze shrnout do následujících doporučení:  na rozdíl od verbálního projevu funguje naše tělo jako ucelený soubor výrazů neverbální komunikace, které mohou působit i současně;  nelze nekomunikovat, byť se neprojevujeme verbálně, tělo reaguje a vysílá signály nepřetržitě a bez přerušení;  v rámci každé komunikace přísluší 55% jejího obsahu na „řeč těla“;  dojem, který uděláme u druhých a který z druhých získáme, je silně ovlivněn neverbálními projevy;  neverbální komunikace používá výrazy afektů, citů a emocí; vyjadřování emocí bývá spíše neuvědomované, kontrolované jen zčásti; projevuje se spontánnost, kdy dáváme najevo to, co skutečně cítíme;  vnímavost na neverbální signály není jen vrozená, lze ji získat učením;  při posuzování obsahu sděleného se zaměřujeme na shodu verbálního a neverbálního projevu, jejich nesoulad vyvolává pochybnosti o věrohodnosti, zpravidla dáváme větší váhu sdělení neverbálnímu;  význam neverbálnímu signálu dává jeho příjemce, ne původce;  význam neverbálního signálu se mění podle konkrétní situace i podle toho, komu je určen;  řada jednotlivých signálů těla může být chybně interpretována, je třeba se věnovat neverbálním projevům v jejich souhrnu;  jedním z nejdůležitějších mimoslovních prostředků je oční kontakt, oči o člověku prozradí nejvíce, lze z nich vyčíst radost, smutek, strach, zlobu, překvapení i kombinaci těchto emocí;  při snaze o ovlivnění jiného jsou nejúčinnější úsměv a otevřená gesta rukou i celého těla, úsměv navíc v příjemci vyvolává zpětnou vazbu;  člověk v napětí má sklony k neměnné mimice.

35

3

VÝSLECH – POJEM, CÍL, VÝZNAM A DRUHY VÝSLECHU

3.1 Pojmové vymezení výslechu V úvodu této disertační práce byl výslech popsán jako nejrozšířenější kriminalisticko-taktická metoda, která za využití informací uložených ve vědomí člověka formou reprodukce dříve vnímaného v rámci stanoveném zákonem umožňuje zjistit skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, odhalit a usvědčit jeho pachatele, identifikovat konkrétní statek jako výnos trestné činnosti. Takto autorem definovaný výslech vychází z jeho současného pojetí vymezeného pojmovými znaky. Ve své tuzemské skoro padesátileté historii, do níž byla zahrnuta i slovenská kriminalistika, byl výslech postupně jednotlivými autory a jejich kolektivy definován různě. V Teorii a praxi výslechu jej Matiášek, Bárta a Soukup31 popisují takto: „Výslech jako vyšetřovací úkon je složitý tvůrčí proces určovaný aktivní činností vyslýchajícího, zaměřený – při důsledném zachovávání zásad vyplývajících z trestního řádu a z doporučení vypracovaných kriminalistikou – k tomu, aby získanou a protokolárně podchycenou výpovědí formou ústního, písemného nebo nonverbálního projevu vyslýchaného byly obstarány potřebné pravdivé a věrohodné poznatky o vyšetřované události, které představují jednak soudní důkaz, jednak pramen informací, umožňující vyslýchajícímu tvorbu dalších verzí, úpravu plánu a upřesnění taktiky dalšího vedení výslechu i vyšetřování a rozvíjení správné dynamiky výslechu.“ Podle této definice je výslech chápán především jako vyšetřovací úkon. Je zde díky odkazu na zásady vyplývající z trestního řádu zdůrazněn obecný požadavek na kriminalisticko-taktickou metodu tj. zákonnost – právní rámec výslechu. Autoři do definice zařadili i cíl výslechu a jeho význam jako důkazního a taktického prostředku. 31

MATIÁŠEK, Jan a kol. Teorie a praxe výslechu – maketa. Praha: Ústav kriminalistiky Právnické fakulty UK v Praze, 1970, s. 56.

36

Zdůrazněn je zde charakter výslechu jako tvůrčího procesu a stěžejní postavení vyslýchajícího v tomto procesu. Autoři Protivinský, Prerad, Heřmánek32 ve svých třech studijních materiálech shodně uvádějí: „Výslech je především procesním úkonem, vyšetřovacím úkonem. Výpověď získaná výslechem je pramenem důkazů, důkazním prostředkem. Výslech jako vyšetřovací úkon je složitým tvůrčím procesem, který je určován aktivní činností vyslýchajícího a je zaměřen k tomu, aby protokolováním výpovědi vyslýchaného byly získány věrohodné poznatky o vyšetřované události. Tyto poznatky mohou být svým charakterem jednak soudními důkazy, jednak pouhým pramenem informací, které umožňují vyslýchajícímu upřesnění taktiky dalšího vedení výslechu, zpřesnění existujících vyšetřovacích verzí, vytyčení dalších verzí a úpravu plánu vyšetřování. Základní podmínkou toho, aby výslechem byly získány věrohodné poznatky je důsledné zachování zásad trestního řádu a doporučení vypracovaných kriminalistikou.“ Takto vymezený výslech odpovídá definici, kterou formulovali již Bárta, Matiášek a Soukup, jak je uvedeno výše. V následujícím období je možno vymezení výslechu najít v učebnicích kriminalistiky. V Základech kriminalistiky33 je zúžena definice výslechu na: „Výslech je vyšetřovací

úkon,

jehož

podstata,

při

důsledném

dodržení

požadavků

vyplývajících z trestního řádu a z doporučení vypracovaných kriminalistickou vědou, spočívá v získání a protokolárním podchycení výpovědí obsahujících významné a pravdivé poznatky o vyšetřované události.“ V Kriminalistice

II

–

Kriminalistickotaktické

vyšetřování a předcházení trestné činnosti

34

metody

odhalování,

je výslech definován jako

32

PROTIVINSKÝ, Miroslav, Vladimír PRERAD a Josef HEŘMÁNEK. Taktika výslechu. Praha: Universita Karlova, 1973, s. 7. PROTIVINSKÝ, Miroslav, Vladimír PRERAD a Josef HEŘMÁNEK. Taktika výslechu a konfrontace obviněného a svědka v přípravném řízení. Praha: Universita Karlova, 1974, s. 7. PROTIVINSKÝ, Miroslav a Vladimír PRERAD. Taktika výslechu obviněného a svědka v přípravném řízení. Praha. Státní pedagogické nakladatelství, 1978, s. 29. 33 PJEŠČAK, Ján a kol. Základy kriminalistiky. Vydání I. Praha: Naše vojsko, 1976, s. 195. 34 PJEŠČAK, Ján, Rafail, Samoljovič BĚLKIN a kol. Kriminalistika II – Kriminalisticko-taktické metody odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti. Praha: FMV VŠ SNB Ústav kriminalistiky, 1984, s. 65.

37

„specifická metoda kriminalistické praktické činnosti, kterou se získávají o událostech trestných činů či jiných kriminalistických skutečnostech informace zafixované ve vědomí člověka.“ Zde dochází k zásadnímu posunu, neboť výslech je brán již jako metoda kriminalistické praktické činnosti (nejen jako procesní úkon) a je uvedeno vědomí člověka jako zdroj získání informací. Následně již i další autoři prezentují výslech jako kriminalisticko-taktickou metodu (metodu kriminalistické praktické činnosti) a v jeho definici uvádějí pojmové znaky výslechu. Z tohoto pohledu zcela vyčerpávajícím způsobem vymezil výslech Konrád35: „Výslech je metoda kriminalistické praktické činnosti, kterou se na základě zákona získávají formou výpovědi kriminalisticky a právně relevantní informace z paměťových stop vyslýchaných osob, za přísného dodržení zákonem daných práv a povinností vyslýchaného i vyslýchajícího.“ Tuto definici výslechu převzali do svých prací i další autoři.36 Jinak tomu je ve stejné době na Slovensku, kde do definic výslechu nezařazují autoři některé znaky výslechu. Zde příkladně Krajník a Straus37 uvádějí: „Pod výsluchom v kriminalistike rozumieme kriminalistickú metódu, ktorou sa získavajú informácie z pamäťových stôp uložených vo vedomí.“ Ve svém vymezení tak pominuli způsob vydělování informace z paměťové stopy a právní rámec výslechu. Obdobně Kubíková38, která zkomparovala jednotlivé definice výslechu, pominula jeho právní rámec: „Výsluch je kriminalistická metóda, ktorou sa získavajú informácie z pamäťových stôp uložených vo vedomí ľudí s cieľom objasnit kriminalisticky relevantnú udalosť.“ Definic výslechu může jistě vzniknout celá řada, rozhodně by v nich měly být obsaženy jeho pojmové znaky. 35

KONRÁD, Zdeněk. Vysvětlení – zvláštní druh výslechu? In Kriminalistika, 1999, č. 4, s. 297. př. PORADA, Viktor a kol. Kriminalistika. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2001. ISBN 80-7240-194-0, s. 347. MUSIL, Jan, Zdeněk KONRÁD a Jaroslav SUCHÁNEK. Kriminalistika. 2. Doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2004. ISBN 80-7179-878-9, s. 303. 37 KRAJNÍK, Václav, Jiří STRAUS a kol. Kriminalistická taktika. Bratislava: Akadémia Policajného zboru v Bratislave,2000. ISBN 80-8054-146-9, s. 123. 38 KUBÍKOVÁ, Iveta. Výsluch ako metóda kriminalistiky. Bratislava: Akadémia Policajného zboru v Bratislave, 2004. ISBN 80-8054-319-4, s. 41. 36

38

Konkrétně se jedná o:  získávání kriminalisticky relevantní informace z paměťových stop člověka,  způsob vydělování informace z paměťových stop (reprodukcí vnímaného),  právní rámec výslechu.39 Ve vztahu k pojmovým znakům výslechu je na místě rozebrat právní rámec výslechu. K němu Konrád, Němec, Novotný40 uvádějí: „proces získávání výpovědi (vysvětlení) v kriminalistické praktické činnosti je z důvodů dodržování základních lidských práv a svobod regulován právem. Za obecné znaky právní regulace tohoto procesu lze považovat:  zákonem stanovené důvody získávání výpovědi (vysvětlení),  zákonem stanovený subjekt oprávněný k získávání výpovědi (vysvětlení)  zákonem stanovená práva a povinnosti subjektu oprávněného požadovat výpověď (vysvětlení), např. právo předvést osobu, která se bez patřičné omluvy nedostavila k výslechu nebo např. povinnost před výslechem vyslýchaného poučit a seznámit jej s předmětem výslechu atp.,  zákonem stanovená práva a povinnosti nositele kriminalisticky nebo právně relevantní informace, např. povinnost dostavit se na předvolání k výslechu; povinnost vypovídat pravdu a nezamlčet podstatné skutečnosti, pokud zákon nestanoví něco jiného; v případech uvedených v zákoně právo odmítnout vypovídat atp.,  zákonem upravená hrozba sankcí za uvedení nepravdivých skutečností nebo zamlčení podstatných skutečností, pokud zákon nestanoví něco jiného.“ Ve shora uvedeném literárním pramenu je dále uvedeno, že „metodou získávání výpovědi (vysvětlení) v kriminalistické praktické činnosti je výslech.“41 Výpověď

i

vysvětlení

byly

již

použity

v některých

definicích

i předcházejícím textu, je vhodné tyto pojmy přiblížit. „Výpovědí se v kriminalistice rozumí sdělení vyslýchané osoby učiněné z důvodů stanovených zákonem před zákonem pověřeným subjektem v průběhu výslechu a zadokumentované podle příslušných právních předpisů.“42 39

př. PORADA, Viktor a kol. Kriminalistika. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2001. ISBN 80- 7240-194-0, s. 347. 40 KONRÁD, Zdeněk, Miroslav NĚMEC a František NOVOTNÝ. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha: PA ČR v Praze, 2008. ISBN 978-80-7251-294-2, s. 7. 41 Tamtéž, s. 7.

39

„Vysvětlení je sdělení osoby vyzvané na základě zákona oprávněným orgánem, aby z důvodů uváděných zákonem podala potřebná vysvětlení zadokumentovaná podle požadavků zákona.“43 Z pohledu trestně procesního je vysvětlení považováno za zvláštní druh výpovědi, kdy na rozdíl od výpovědi obviněného nebo svědka není mimo zkrácené přípravné řízení důkazem v trestním řízení, je možno tvrdit, že má převážně taktický význam.

3.2 Cíl a význam výslechu 3.2.1 Cíl výslechu „Podle Hanse Grosse jest účelem výslechu, aby soudce si mohl učiniti o skutkové podstatě tak přesný názor, jakoby vnímal skutkový děj vlastními smysly.“44 Ve vztahu k cíli výslechu se jednotliví autoři shodují na jeho vymezení. Jen příkladmo bude uvedeno několik z nich. Podle Protivinského, Prerada a Heřmánka45 je „cílem výslechu podle zásad socialistického trestního řízení získat úplnou a hodnověrnou výpověď v zájmu zjištění objektivní pravdy v dané trestní věci.“ M. Němec46 uvádí: „Cílem výslechu je získání úplné a věrohodné výpovědi v zájmu zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Je pochopitelné, že tyto úplné a věrohodné informace zjišťujeme na základě zákona, v souladu se zákonem, tj. za dodržení zákonných požadavků a etiky policejní práce.“ Cíl výslechu definovala i Kubíková47: „Cieľom každého výsluchu je získanie

úplných

a

pravdivých

informácií

o

skutkových

okolnostiach

42

KONRÁD, Zdeněk, Miroslav NĚMEC a František NOVOTNÝ. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha: PA ČR v Praze, 2008. ISBN 978-80-7251-294-2, s. 9. 43 KONRÁD, Zdeněk. Vysvětlení – zvláštní druh výslechu? In Kriminalistika, 1999, č. 4, s. 298. 44 ŠEJNOHA, Josef. Kriminální psychologie – stručné základy kriminální psychologie pro právníky a praktické kriminalisty. Praha: Československý detektiv, 1930, s. 239. 45 PROTIVINSKÝ, Miroslav, Vladimír PRERAD a Josef HEŘMÁNEK. Taktika výslechu. Praha: Universita Karlova, 1973, s. 8. 46 NĚMEC, Miroslav. Výslech a taktika jeho provádění ve speciální výslechové místnosti. Praha: PA ČR v Praze, 2008. ISBN 80-7251-141-6, s. 7. 47 KUBÍKOVÁ, Iveta. Výsluch ako metóda kriminalistiky. Bratislava: Akadémia policejného zboru v Bratislave, 2004. ISBN 80-8054-319-4, s. 41.

40

objasňovanej kriminalisticky relevantnej udalosti, čo následne vedie k zisteniu objektívnej pravdy. Uplatňovanie výsluchu je však zároveň podmienené dodržiavaním príslušných právnych predpisov a policajnej etiky.“ „Obecnou úlohou (cílem výslechu) není např. doznání obviněného nebo jeho usvědčení, ale získání úplné a pravdivé výpovědi (vysvětlení) pro potřeby trestního řízení nebo plnění úloh Policie ČR.“48 Toto vymezení je vhodné upravit v jeho závěrečné části na „plnění úloh oprávněných subjektů“. Výslechu jako prostředku k získání informací důležitých pro svou činnost stanovenou příslušnou právní normou (zákonem) využívají ve formě podání vysvětlení nebo vyžádání informace i jiné subjekty než orgány Policie České republiky.49 3.2.2 Význam výslechu Kategorií výslechu mnohými autory opomíjenou je jeho význam. Obecně je výslech považován za nejrozšířenější kriminalisticko-taktickou metodu.

K

tomu

uvádí

příkladně

Kubíková50:

„Výsluch

je

jednou

z najfrekventovanejších metód procesu objasňovania, nakoľko při objasňovaní akejkoľvek kriminalisticky relevantnej udalosti je takmer vždy nutné vypočuť jednu alebo viac osôb. V niektorých prípadoch, pri objasňovaní určitých trestných činov, je to zároveň jediná metóda, ktorú možno uplatniť. Vo svojej podstate ide o metódu nenahraditeľnú žiadnou inou kriminalistickou metódou.“ Tvrzení teoretiků je možno opřít o výsledky provedeného výzkumu. Při něm stanovilo výslech jako obecně nejdůležitější metodu získání informací v konkrétní věci 151 z 243 respondentů (62,1 %), kteří na tuto otázku odpověděli. Vraťme se však k významu výpovědi, ten v návaznosti na cíl výslechu uvádí Musil51: „Cílem výslechu je získat úplné a věrohodné, (tj. skutečnosti

48

KONRÁD, Zdeněk, Miroslav NĚMEC a František NOVOTNÝ. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha: PA ČR v Praze, 2008. ISBN 978-80-7251-294-2, s. 8. 49 Úprava je př. v § 60 z.č. 200/1990 Sb. o přestupcích, § 11 z.č. 553/1991 Sb. o obecní policii; § 11 z.č. 124/1992 Sb. o Vojenské policii; § 10 z.č. 555/1992 o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky; § 4 z .č. 238/2000 Sb. o Hasičském záchranném sboru České republiky; § 30 z. č. 341/2011 Sb. o Generální inspekce bezpečnostních sborů; § 28 z. č. 17/2012 Sb. o Celní správě České republiky. 50 KUBÍKOVÁ, Iveta. Výsluch ako metóda kriminalistiky. Bratislava: Akadémia policajného zboru v Bratislave, 2004. ISBN 80-8054-319-4, s. 42. 51 MUSIL Jan a kol. Kriminalistika. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0423-5, s. 156.

41

odpovídající) poznatky o vyšetřované události. Získané poznatky mohou být svým charakterem důkazy, pokud splňují požadavky dané trestním řádem, nebo pouhými informacemi ve věci, které mají význam např. pro další taktiku vyšetřování, tvorbu a prověrku vyšetřovacích verzí.“ Obdobně se k obsahu výpovědi vyjádřili již Bělkin a Pješčak52, kteří své vyjádření rozšířili o: Obsah výpovědi získané výslechem mimo trestní řízení má hodnotu informace nedůkazního charakteru. Tyto informace jsou však důležité z hlediska objasnění poznávané události, zejména v procesu vyhledávání důkazů, vytyčování a prověrce operativně pátracích či pátracích verzí.“ Z uvedeného vyplývá, že výslech může být důkazním

prostředkem

s odkazem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. řádu: „Za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků,…“ nebo má pouze taktický (informativní) charakter. Taktickému (informativnímu) charakteru výslechu se věnovali již Matiášek, Soukup a Bárta53: „Informativním pohovorem či nezbytným vysvětlením nutno rozumět pouze úkon potřebný pro objasnění věci natolik, aby mohlo být buď odůvodněně zahájeno trestní stíhání nebo věc odložena anebo odevzdána k projednání příslušnému orgánu. Jinými slovy – informativní výslech a jeho výsledek má být pouhým pramenem vnitřního přesvědčení příslušného orgánu (založeného jinak „na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu“ - § 2 odst. 6 tr. řádu), vyjádřeného v rozhodnutí buď o zahájení trestního řízení nebo jiném postupu.“ Svůj taktický (informativní) význam má tak podání vysvětlení dle § 158 odst. 3 tr. řádu. Pro tento charakter svědčí především ustanovení § 158 odst. 6 tr. řádu: O

obsahu

vysvětlení,

která

nemají

povahu

neodkladného

nebo

neopakovatelného úkonu, se sepíše úřední záznam. Úřední záznam slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové

52

53

PJEŠČAK, Ján, Rafail, Samoljovič BĚLKIN a kol. Kriminalistika II – Kriminalisticko-taktické metody odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti. Praha: FMV VŠ SNB, Ústav kriminalistiky, 1984, s. 66. MATIÁŠEK, Jan, Jaroslav SOUKUP a Bohumil BÁRTA. Psychologie a výslechová praxe. Praha: Orbis, 1968. s. 195.

42

vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede. Úřední záznam lze v řízení před soudem užít jako důkaz pouze za podmínek stanovených tímto zákonem. (§ 211 odst. 6 – Se souhlasem státního zástupce a obžalovaného lze v hlavním líčení číst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů - § 158 odst. 3 a 5). Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah. Svého třetího významu, který je často opomíjen, byť je přímo popsán v právní normě (trestním řádu), nabývá výslech jako součást jiného úkonu. Tento význam výslechu popisuje Kubíková54: „Význam výsluchu je potrebné vidieť aj v otázkách väzieb na iné metódy kriminalistickej taktiky. Výsluch plní úlohu východzej metódy pre aplikáciu takých kriminalisticko-taktických metód, ako sú previerka výpovede na mieste, konfrontácia a rekognícia. Bez predchádzajúceho výsluchu osoby, resp. osôb, nie je možné tieto metódy vôbec realizovať. Predchádzajúci výsluch je teda prioritnou podmienkou pre ich prípadnú aplikáciu. Významné

sú

však

aj

väzby

výslechu

k rekonštrukcii

a

ku

kriminalistickému experimentu, kde často plní funkciu informačného podkladu pre ich realizáciu. V zásade je možné ich vykonať aj bez informácií z výsluchov, pričom sa vychádza z iných kriminalisticky relevantných informácií.“ Pojem předchozí výslech zná náš trestní řád ve vztahu k provádění prohlídek a je upraven v jeho § 84: Vykonat domovní prohlídku nebo osobní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků lze jen po předchozím výslechu toho, u koho nebo na kom se má takový úkon vykonat, a to jen tehdy, jestliže se výslechem nedosáhlo ani dobrovolného vydání hledané věci nebo odstranění jiného důvodu, který vedl k tomuto úkonu. Předchozího výslechu není třeba, jestliže věc nesnese odkladu a výslech nelze provést okamžitě.

54

KUBÍKOVÁ, Iveta. Výsluch ako metóda kriminalistiky. Bratislava: Akadémia policajného zboru v Bratislave, 2004. ISBN 80-8054-319-4, s. 42.

43

Předchozímu výslechu věnovali pozornost i Matiášek, Soukup a Bárta 55: „Jedná se podle našeho názoru o výslech vysloveně účelový, omezený pouze a výhradně na účel domovní, event. osobní prohlídky. Účelem obou zmíněných prohlídek je nález věcí, konkrétně věci důležité pro trestní řízení, eventuálně věci, kterou by mohla (osoba) ohrozit život nebo zdraví vlastní nebo cizí nebo zbraně anebo dopadení tam skryté osoby podezřelé z trestného činu. Výslechové otázky se tak snižují pouze na: a) je tu věc ta a ta a vydáte ji dobrovolně, b) skrývá se u vás XY a sdělíte nám dobrovolně kde, c) máte u sebe zbraň či věc, kterou byste mohl ohrozit sebe nebo jakoukoli třetí osobu na životě či na zdraví a vydáte ji dobrovolně či ne. Tím okruh otázek končí.“ V rámci „Některých dalších způsobů dokazování“ je výslech jako součást úkonu zakotven u rekognice, konkrétně v § 104b tr. řádu. Jeho odst. 2 uvádí: „Podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří mají poznat osobu nebo věc, se před rekognicí vyslechnou o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímali, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Osoba nebo věc, která má být poznána, jim nesmí být před rekognicí ukázána.“ Z taktického hlediska má tento výslech význam především tam, kde v prvotním výslechu poznávající osoby nejsou dostatečně detailně popsány okolnosti vnímání objektu nebo jeho znaky a zvláštnosti, podle nichž je poznávající osoba schopna tento objekt poznat. Stejně tak by se zde mělo objevit vyjádření, zda se poznávající osoba před rekognicí s poznávaným objektem nesetkala (neviděla jej). Ve výslechu poznávající osoby se ve smyslu § 104b odst. 8 tr. řádu pokračuje

po provedení rekognice: „Po provedení rekognice se podezřelý,

obviněný nebo svědek vyslechnou znovu, je-li třeba odstranit rozpor mezi jejich výpovědí a výsledky rekognice.“

55

MATIÁŠEK, Jan, Jaroslav SOUKUP a Bohumil BÁRTA. Psychologie a výslechová praxe. Praha: Orbis, 1968. s. 191.

44

V tomto pokračování výslechu by se měl odrazit výsledek rekognice, tj. zda a podle jakých znaků byl poznávaný objekt ztotožněn. Výslech jako obligatorní součást jiných metod realizovaných ve formě procesních úkonů se tedy uplatní u prohlídky a rekognice. Prvky výslechu se rovněž uplatní u dalších zvláštních způsobů dokazování, minimálně se bude jednat o konfrontaci (§ 104a tr. řádu) a prověrku na místě (§ 104e tr. řádu). Konfrontace byla před zařazením oddílu třetího hlavy páté trestního řádu „Některé zvláštní způsoby dokazování“ zákonem č. 265/2001 Sb. do trestního řádu prezentována jako zvláštní druh výslechu. O jejím vztahu k výslechu svědčí věta druhá § 104a odst. 3 tr. řádu: „Při konfrontaci se vyslýchaná osoba vyzve, aby druhé osobě vypověděla v přímé řeči své tvrzení ….“. U prověrky na místě dle § 104e tr. řádu je třeba připomenout kriminalisticko-taktickou metodu prověrky výpovědi na místě. Při ní dříve vyslechnutá osoba dobrovolně na místě události označí jednotlivá místa, objekty a předměty na nich, která mají vztah k této události, popíše a případně i ukáže činnosti spojené s touto událostí. V činnosti osoby, jejíž výpověď prověřujeme, jsou tedy obsaženy nejen prvky výslechu (popíše), ale i rekognice (označí místa, objekty a předměty), vyšetřovacího pokusu a rekonstrukce (ukáže činnosti).

3.3 Druhy výslechů „Dělení výslechů na jednotlivé druhy není záležitostí pouze formální nebo teoretickou, neboť každý z výslechů má určité specifické zvláštnosti, na které je nutno brát zřetel při volbě taktiky výslechu.“56 Podle tohoto vymezení dělení výslechů, kdy v taktice výslechu byla zohledněna i jeho příprava, a s ohledem na možné výslechové situace bude provedeno zúžení druhů výslechu oproti tomu, jak je uvádějí jednotliví autoři. Podle Matiáška, Bárty a Soukupa57: 56

PJEŠČAK, Ján, Rafail, Samoljovič BĚLKIN a kol. Kriminalistika II – Kriminalisticko-taktické metody odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti. Praha: FMV VŠ SNB, Ústav kriminalistiky, 1984, 66. KONRÁD, Zdeněk, Miroslav NĚMEC a František NOVOTNÝ. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha: PA ČR v Praze, 2008. ISBN 978-80-7251-294-2, s. 9.

45

„Pokud se týče druhů výslechu, mimo běžný typ formovaný trestním řádem jako výslech poškozeného, obviněného, svědka, nezletilce, znalce, mladistvého, jak jsme rozvedli již dříve, existuje další, který je možno označit jako „zvláštní druhy výslechů“ a jimiž jsou: vysvětlení, výslech osoby podezřelé, předchozí výslech před osobní a domovní prohlídkou, výslech před rekognicí, výpověď při výjezdu na místo činu, výpověď před vyšetřovacím experimentem, výslech při konfrontaci a výslech vedený stranami při hlavním líčení. Většina z nich je vysloveně účelová, přesto však i pro ně platí základní taktické zásady.“ Katalog výše uvedených druhů výslechu vychází především z procesního využití jednotlivých výslechů. Autoři Protivinský, Prerad, Heřmánek

58

stanovují rovněž hlediska pro

dělení výslechů: 1) podle procesního postavení vyslýchaného (výslech svědka včetně poškozené osoby, výslech obviněného, zadržené podezřelé osoby, osoby na věci nezúčastněné), 2) podle úplnosti a věrohodnosti výpovědi (výslech nelhoucího svědka, lhoucího svědka, mýlícího se svědka; výslech nelhoucího obviněného, lhoucího obviněného, obviněného lživě obviňujícího sebe nebo křivě obviňujícího jiné osoby), 3) podle fyzického a psychického stavu vyslýchaného (výslech nedospělých a mladistvých, starých a nemocných osob, fyzicky a psychicky defektních osob, zraněných a umírajících osob, těhotných žen), 4) podle vztahu ke stadiím trestního řízení (vysvětlení, předchozí výslech, výslech v přípravném řízení, výslech v řízení před soudem), 5) podle formy (monolog, dialog, výslech křížový, výslech opakovaný).“ Pro řadu dalších autorů se jedním z nejdůležitějších hledisek kategorizace výslechů stal vztah vyslýchaných osob k vlastní výpovědi:59 57

MATIÁŠEK, Jan a kol. Teorie a praxe výslechu – maketa. Praha: Ústav kriminalistiky Právnické fakulty UK v Praze, 1970, s.56. 58 PROTIVINSKÝ, Miroslav, Vladimír PRERAD a Josef HEŘMÁNEK. Taktika výslechu. Praha: Universita Karlova, 1973, s. 8. 59 př. PJEŠČAK, Ján, Rafail, Samoljovič BĚLKIN a kol. Kriminalistika II – Kriminalisticko-taktické metody odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti. Praha: FMV VŠ SNB Ústav kriminalistiky, 1984, s. 66. KONRÁD, Zdeněk, Miroslav NĚMEC a František NOVOTNÝ. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha: PA ČR v Praze, 2008. ISBN 978-80-7251-294-2, s. 8.

46

 výslech osob, které chtějí vypovídat pravdu a jejichž úmysl se kryje s nastalým následkem (výsledkem),  výslech osob, které chtějí vypovídat pravdu, avšak úmysl se z některých objektivních nebo subjektivních důvodů s nastalým následkem (výsledkem) nekryje,  výslech osob, které nechtějí vypovídat pravdivě. Obsáhlý katalog druhů výslechu prezentoval Němec60. Formuloval tato hlediska dělení výslechů: 1) trestní minulost vyslýchaného (výslech osoby dosud netrestané, výslech osoby v minulosti trestané, výslech recidivistů), 2) procesní postavení vyslýchaného (vysvětlení, výslech svědka, výslech svědka-poškozeného, výslech utajeného svědka, výslech znalce, výslech podezřelé zadržené osoby, výslech obviněného, výslech obžalovaného), 3) fyzický

a

psychický

stav

vyslýchaného

(výslech

nezletilce,

výslech

mladistvého, výslech osoby staré, výslech osoby nemocné, výslech osoby zraněné, výslech osoby umírající, výslech osoby psychicky defektní, výslech těhotné ženy), 4) úplnost a věrohodnost výpovědi vyslýchaného (výslech nelhoucího svědka, výslech lhoucího svědka, výslech mýlícího se svědka, výslech nelhoucího obviněného, výslech lhoucího obviněného, výslech obviněného lživě obviňujícího sebe, výslech obviněného lživě obviňujícího jiné osoby, výslech obviněného, který nechce vypovídat vůbec). V souladu s dalšími názory

61

se autor práce přiklání k tomu, že výslechy

je možno dělit podle: 1) procesního postavení vyslýchaného (výslech osoby vyzvané k podání vysvětlení, výslech podezřelého – obviněného, výslech svědka, výslech poškozeného, výslech znalce), 60

NĚMEC, Miroslav. Výslech a taktika jeho provádění ve speciální výslechové místnosti. Praha: PA ČR v Praze, 2003. ISBN 80-7251-141-6, s. 17-24. 61 ZAVALIDROGA, Štefan a kol. Kriminalistická taktika. Bratislava: Akadémia Policajného zboru v Bratislave,2000, ISBN 80-88751-32-2, s. 112-114. KUBÍKOVÁ, Iveta. Výsluch ako metóda kriminalistiky. Bratislava: Akadémia policajného zboru v Bratislave, 2004. ISBN 80-8054-319-4, s. 44-45. STRAUS, Jiří a kol. Kriminalistická taktika. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-807380-095-6, s. 103 -105.

47

2) vybraných kriminalisticko-taktických hledisek, jimiž jsou a) věk vyslýchané osoby (dětí – nezletilých, mladistvých, dospělých a starých osob), b) kriminální

zkušenost

vyslýchané

osoby

(netrestaný

s nebo

bez

předcházející zkušenosti s výslechem, trestaný a recidivista), c) mentální úroveň vyslýchané osoby (osoby se sníženým intelektem, osoby psychicky nemocné nebo defektní, osoby s omezenou způsobilostí nebo zbavené způsobilosti k právním úkonům), d) fyzický stav vyslýchané osoby (osoby nemocné, zraněné, umírající, těhotné ženy). Stěžejní pro realizaci stanovených zásad a taktických doporučení přípravy i vlastního vedení výslechu je aktuální subjektivní stav vyslýchané osoby, který je určen především jejich věkem a zdravotním stavem (psychickým a fyzickým stavem). Subjektivní zvláštnosti vyslýchaného způsobené věkem a zdravotním stavem působí na základní psychologické faktory výpovědi (vnímání, paměť, myšlení a reprodukci) 62 a tím ovlivňují podobu výpovědi vyslýchané osoby. Mimo zmíněná základní dělicí kritéria výslechu je možno uvést ještě dva „zvláštní druhy výslechu“, jimiž jsou: a) výslech osoby, jejíž podobu a totožnost utajujeme, b) výslech osoby za užití tlumočníka (někdy uváděný jako „nepřímý výslech“). Výslechu osoby, jejíž podobu a totožnost utajujeme („utajenému svědkovi“), bude věnována samostatná část této práce - kap. 8.2. S velkou opatrností někdy až despektem přistupujeme k výslechu osoby za využití tlumočníka. Tento druh výslechu má určitá úskalí, na která upozorňuje Zavalidroga63. Podle něho je „výsluch prostredníctvom tlmočníka veľmi nevýhodný, pretože:  je zdľhavý;  dochádza k dvojnásobnej reprodukcii výpovede (tlmočník, vypočúvajúci), čo môže mať za následok nepresnosť, neúplnosť apod.; 62

63

STRAUS, Jiří a kol. Kriminalistická taktika. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-807380-095-6, s. 105-107. ZAVALIDROGA, Štefan a kol. Kriminalistická taktika. Bratislava: Akadémia Policajného zboru v Bratislave,2000. ISBN 80-88751-32-2, s. 114.

48

 výsledok je kúskovaný, neprebieha plynule;  ak sa jedná o výsluch osoby, kde je podozrenie, že nevypovedá pravdivo, má čas na prípravu ďalších odpovedí, môže si konfrontovať, čo už povedal.“ Nebezpečím při výslechu za využití tlumočníka může být dále vysoká odbornost problematiky, na níž je výslech zaměřen, případně uzavřenost a propojenost osob komunity užívající konkrétní jazyk. Ve vztahu k druhům výslechu měli respondenti dotazníkového šetření určit z jejich pohledu nejnáročnější druh výslechu. Z celkového počtu 243 dotázaných, kteří na tuto otázku odpověděli, označilo 42,4 % z nich za nejnáročnější výslech dítěte, 15,6% takto určilo výslech prostřednictvím tlumočníka a pro 9,9 % byl nejnáročnější výslech osoby vysokého věku.

49

4 PŘÍPRAVA VÝSLECHU „Příprava výslechu je jakákoliv činnost, bez ohledu na její taktické a technické vlastnosti, záměrně vyvíjená vyslýchajícím za účelem určení formy výslechu, zajištění možnosti provedení výslechu, vytyčení a zajištění realizace obsahových a taktických záměrů výslechu.“64 K

dosažení

cíle

výslechu

není

možno

volit

cestu

improvizace

a nahodilosti, lze jej dosáhnout jen na základně řádné a důsledné přípravy výslechu. Přes toto tvrzení autora vycházející z literárních pramenů uvedlo 7,2 % respondentů výzkumu, že se na výslech nepřipravují. Tento výsledek neodpovídá

délce

přípravy

výslechu

u

koordinujících

(spolupracujících)

a nekoordinujících (nespolupracujících osob) tak, jak na dotaz po délce přípravy výslechu těchto osob odpověděli respondenti. U koordinujících osob se na výslech nepřipravuje 6,9 % dotázaných, u 65,3 % trvá příprava do 1 hodiny, u 24,1 % do 3 hodin. U nekoordinujících osob se na výslech nepřipravuje 11,2 % dotázaných, u 57,0 % trvá příprava do 1 hodiny, u 29,0 % do 3 hodin. Kriminalistická taktika obecně dělí přípravu výslechu na dvě části:  přípravu věcnou (obsahovou),  přípravu organizační a materiální (organizačně-materiální). Odlišnou konstrukci přípravy výslechu uvádí Musil,65 podle něhož „Teoreticky

se

dá

rozdělit

do

několika

částí

z hlediska

obsahového

i organizačního, ve skutečnosti se však tyto části prolínají a doplňují: 1) analýza skutkového děje, 2) analýza osobnosti vyslýchaného, 3) stanovení místa výslechu, 4) stanovení doby výslechu, 5) zajištění přítomnosti vyslýchaných osob, 6) přihlédnutí k osobnosti vyslýchajícího.“

64

KONRÁD, Zdeněk, Miroslav NĚMEC a František NOVOTNÝ. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha: PA ČR v Praze, 2008. ISBN 978-80-7251-294-2, s. 9. 65 MUSIL, Jan a kol. Kriminalistika. Praha: Naše vojsko, 1994, s. 157.

50

4.1 Obsahová příprava výslechu Obsahová příprava výslechu probíhá v analytické a syntetické fázi. Nejprve analyzujeme informace ve vztahu k: a) rozsahu a kvalitě dosud shromážděných materiálů, b) osobě a osobnosti vyslýchaného, c) osobě a osobnosti vyslýchajícího. Podle provedeného výzkumu v rámci přípravy výslechu jsou informace vyhodnocovány v 71,93 % příprav výslechu. K určení, které informace mají být výslechem zjištěny, dochází v 70,66 % příprav výslechu. Určení, od koho mají být informace získány, je prováděno u 56,88 % příprav výslechu.

Ad a) Z

dosud

shromážděných

materiálů

v konkrétní

věci

(události)

vycházíme při stanovení okolností, které jsou  známé a důkazně zadokumentované,  známé i důkazně zadokumentované, ale dochází k rozporům mezi různými zdroji informací o nich,  známé, ale dosud nezadokumentované, s určením konkrétních nositelů informací o těchto okolnostech,  známé jen částečně s určením předpokládaných nositelů informací o těchto okolnostech,  neznámé,

s určením

předpokládaných

nositelů

informací

o

těchto

okolnostech. Dosud shromážděné materiály mohou mít charakter důkazního nebo pomocného materiálu. Za důkazní materiál považujeme:  protokoly o dosud provedených úkonech procesní povahy včetně jejich příloh (ohledání,

výslechy

obviněných

a

svědků,

prohlídky,

rekognice,

rekonstrukce,…),  zajištěné věcné stopy a listinné důkazy, 51

 odborná vyjádření a znalecké posudky,  oficiální zprávy úřadů, revizní zprávy, vyčíslení škody apod. Za pomocný materiál pak považujeme:  záznamy

nedůkazního

charakteru

(podání

vysvětlení,

oznámení

poškozeného, záznamy o šetření apod.),  výsledky operativně pátracích úkonů (vytěžení osob, pátrání po osobách a věcech, použití operativní techniky apod.)  výsledky lustrací a typování v evidencích (správní, policejní,…), záznamy poznatkových fondů.66 Ad b) Jednotlivé analyzované oblasti spolu korespondují, k tomu uvádí příkladně Kubíková67: „Analýza dôkazného a pomocného materiálu sa prelína s analýzou osoby a osobnosti vypočúvanej osoby. Cieľom analýzy osoby a osobnosti je získanie poznatkov pre reálne predvídanie správania vypočúvaného počas výsluchu a následné vyvodenie taktických postupov, ktorými možno vypočúvaného pozitivne ovplyvniť v záujme získania čo najúplnejšej a najhodnovernejšej výpovede.“ „Analýzou osoby a osobnosti vyslýchaného před výslechem rozumíme především poznání všech okolností a znaků charakteru, především působení sociálních a osobních podmínek na formování psychiky a vliv apercepce (fáze vnímání, při které si člověk uvědomuje a srovnává rozdíly mezi vnitřními a vnějšími podněty) na budoucí chování a zaujímání postojů. Cílem analýzy osoby a osobnosti vyslýchaného tedy je zjištění poznatků pro reálné předvídání, jak se vyslýchaný asi zachová při nastávajícím výslechu a co by měl dělat vyslýchající, aby ho pozitivně ovlivnil v zájmu získání úplné a hodnověrné výpovědi.“68

66

67

68

NOVOTNÝ, František. Osobnost vyslýchajícího a příprava výslechu. In Pokroky v kriminalistice: sborník příspěvků z mezinárodní konference konané 24.-25.září 2008. Praha: PAČR v Praze, 2008,CD-ROM. KUBÍKOVÁ, Iveta. Výsluch ako metóda kriminalistiky. Bratislava: Akadémia policajného zboru v Bratislave, 2004. ISBN 80-8054-319-4, s. 47. PROTIVINSKÝ, Miroslav ,Vladimír PRERAD a Josef HEŘMÁNEK. Taktika výslechu. Praha: Universita Karlova, 1973, s. 23.

52

„Vyslýchaný je zpravidla dán svým postavením v procesu vyšetřování (obviněný, podezřelý, poškozený), jen v některých případech můžeme tuto osobu (jedná se zpravidla o svědka) určit. Při této volbě preferujeme očitého svědka, tj. osobu, která událost bezprostředně vnímala svými smysly. Dalším pozitivem je, pokud osoba není na věci sama zainteresována a nejedná ani ve prospěch jiných zainteresovaných osob. K osobě a osobnosti vyslýchaného zjišťujeme jeho:  osobní údaje, zájmy, záliby, styky, prostředí, v němž vyrůstal a v němž se pohybuje,  procesní postavení a vztah k jiným osobám zainteresovaným v projednávané věci,  postoje k projednávané věci, sobě samému, autoritám, orgánům činným v trestním řízení,  charakterové vlastnosti a temperament, případné sklony k agresivitě, sebepoškozování, zneužívání návykových látek,  kriminální minulost a kriminální zkušenosti,  aktuální zdravotní, tj. fyzický i psychický stav. Materiály a informace k osobě a osobnosti vyslýchaného můžeme získat:  lustrací ve správních a policejních evidencích a v rejstříku trestů,  využitím záznamů poznatkových fondů,  studiem dříve zpracovaných spisových materiálů, kde byla osoba vyslýchána, byl na ni vypracován znalecký posudek z oboru neurologie, psychiatrie, psychologie nebo sexuologie,  vytěžením policejních orgánů, které již dříve tuto osobu vyslýchaly nebo s ní v rámci zpracování spisového materiálu přišly do styku,  dotazem u územních součástí PČR, obecní a městské policie, orgánů samosprávy k pověsti, chování a stykům této osoby v místě jejich působnosti,  při dostupnosti a zachování ochrany osobních údajů z lékařských zpráv a dokumentace,  operativním šetřením k této osobě. 53

Provedením analýzy osobnosti vyslýchaného se snažíme shromáždit objektivní informace, na jejichž základě by bylo možno stanovit předpokládané chování vyslýchaného při výslechu, výslechovou situaci i taktické postupy, které jsou reálně způsobilé k tomu, aby byl výslechem získán úplný a pravdivý obraz vyšetřované události. Analýza dosud shromážděných materiálů s analýzou osoby a osobnosti vyslýchaného se vzájemně prolínají a doplňují a jejich společným výsledkem je stanovení informací, jimiž vyslýchaný disponuje, spolu se způsobem, jak tyto informace získat.“69 Uvedené tvrzení odpovídá tomu, co bylo prezentováno v úvodu této problematiky. Při určování procesního postavení vyslýchaného se musíme v souladu se zákonem č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (dále jen zákon o obětech trestných činů) zaměřit na to, zda vyslýchaná osoba není obětí dle § 2 odst. 2 z .č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů nebo zvlášť zranitelnou obětí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 z. č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů a není třeba v rámci přípravy a taktiky provedení výslechu užít ustanovení, která jsou uvedena v citovaném zákoně. Podle realizovaného výzkumu je analýza osoby a osobnosti prováděna v 44,85 % výslechů. Odhad

vztahu

vyslýchaného

k případu,

zainteresovaným

osobám,

výslechu, vyslýchajícímu je v průměru prováděn u 47,22 % výslechů.

Ad c) Analýzu osoby a osobnosti vyslýchajícího podrobně rozebrali Matiášek, Bárta a Soukup70 tím, že formulovali požadavky kladené na vyslýchajícího v zájmu úspěšného vedení výslechu: „Vyslýchající určuje průběh výslechu a jeho výsledek především svým chováním, podmíněným jednak jeho odbornou připraveností, charakterovými 69

NOVOTNÝ, František. Osobnost vyslýchajícího a příprava výslechu. In: Pokroky v kriminalistice: sborník příspěvků z mezinárodní konference konané 24.-25. září 2008. Praha: PA ČR v Praze, 2008,CD-ROM. 70 MATIÁŠEK, Jan a kol. Teorie a praxe výslechu – maketa. Praha: Ústav kriminalistiky Právnické fakulty UK v Praze, 1970, s.151-152.

54

vlastnostmi, psychickým stavem, vzděláním, kulturní úrovní a v neposlední řadě vlastním vztahem k vyslýchanému“. Řada autorů před nimi71 ani po nich72 však analýzu osoby a osobnosti vyslýchajícího do přípravy výslechu nezařadila. Za základ k problematice analýzy osoby a osobnosti vyslýchajícího je přijat obecný názor, že osobnost vyslýchajícího má zásadní význam pro to, zda bude účelu a cíle výslechu dosaženo, tedy zda vyslýchající dokáže využít základní taktické postupy výslechu, jak bude uvedeno i v kapitole 7.2 této práce. Nejdůležitějším komponentem základního taktického postupu výslechu formování psychologického kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným je bezesporu osobnost vyslýchajícího, proto je jí také věnována zvýšená pozornost. U vyslýchajícího je třeba analyzovat jeho znalosti, schopnosti a aktuální zdravotní stav. Ty jsou dány požadavkem:  důsledného uplatňování procesních norem, kriminalistikou zpracovaných a doporučovaných postupů;  erudovanosti v oblastech činností, k nimž se výslech vztahuje (př. účetnictví, stavebnictví, bezpečnost práce apod.);  pružnosti a kreativity při vedení různých druhů výslechu (podle procesního postavení osoby, kriminální zkušenosti, mentální úrovně, věku, zdravotního stavu);  znalosti cíle výslechu a zájmu o jeho dosažení;  orientačního odhadu osobnosti vyslýchaného;  zvládnutí navázat a rozvíjet psychologický kontakt s vyslýchaným i jinými výslechu přítomnými osobami a vést komunikaci s nimi;  laického posouzení věrohodnosti výpovědi v průběhu výslechu;  volby vyváženého poměru mezi uplatňováním moci a poskytováním podpory při výslechu;

71

př. PROTIVINSKÝ, Miroslav, Vladimír PRERAD a Josef HEŘMÁNEK. Taktika výslechu a konfrontace obviněného a svědka v přípravném řízení. Praha: Universita Karlova, 1974. PJEŠČAK, Ján a kol. Základy kriminalistiky. Praha: Naše vojsko, 1976. 72 př. NĚMEC, Miroslav, Výslech a taktika jeho prováděním speciální výslechové místnosti. Praha: PA ČR v Praze, 2003. ISBN 80-7251-141-6. KUBÍKOVÁ, Iveta. Výsluch ako metóda kriminalistiky. Bratislava: Akadémia policajného zboru v Bratislave, 2004. ISBN 80-8054-319-4.

55

 zaujetí neutrálního postoje vůči vyslýchanému s oproštěním od vlastních pocitů, názorů a předsudků ke zjištění příčin nebo důvodů jednání;  motivace a pomoci vyslýchanému k tomu, aby vypovídal;  předcházení a řešení konfliktů, k nimž může během výslechu dojít;  zvládnutí stresu vyvolaného výslechem;  dobrého fyzického i psychického stavu, který může být ovlivněn únavou, nemocí, osobními i pracovními problémy. Požadavky na znalosti, schopnosti a aktuální zdravotní stav lze přetransformovat do optimální představy (modelu) osobnosti vyslýchajícího, který má potřebné znalosti, předchozí kvalifikační přípravu, životní a pracovní zkušenosti a psychické předpoklady pro vedení výslechu. Takový vyslýchající by měl disponovat  znalostmi všeobecnými, především v oboru logiky se zvládnutím způsobu (myšlenkovou cestou) vyvozování závěrů a metodologie při studiu cest k řešení problémů a hledání odpovědí;  znalostmi speciálními v oborech  trestního práva nejen ve vztahu k uplatňování základních zásad trestního řízení, ale i jednotlivých procesních úkonů;  kriminalistiky při realizaci taktických postupů na základě taktických zásad;  kriminologie při učení o pachateli nebo oběti trestného činu;  psychologie ve vztahu k postojům a interakci osob při výslechu a jejich participaci na tvorbě výpovědi, především pak praktickým doporučením ke zvládnutí výslechové situace;  znalostmi specifickými, které určuje druh vyšetřované události, kdy příkladně při pracovním úrazu by měl znát příslušné technologické postupy a předpisy o bezpečnosti práce, při daňové kriminalitě zásady účetnictví a daňové předpisy apod. V rámci předchozí kvalifikační přípravy by měl vyslýchající absorbovat takový ucelený soubor poznatků a vědomostí, aby byl schopen samostatně připravit a vést různé druhy výslechů (podle procesního postavení i různých kriminalistických hledisek vyslýchané osoby).

56

Pro osobu vyslýchajícího mohou být přínosem i životní a pracovní zkušenosti. Při vyšetřování konkrétní události se často dostává do situace, kterou již v minulosti prožil nebo řešil. Tuto dřívější zkušenost může využít i pro aktuální situaci. Musí se však vyvarovat setrvačnosti a rigiditě v myšlení. Psychické předpoklady jsou pro osobnost vyslýchajícího významné, patří mezi ně především:  vysoká adaptabilita, projevuje se rychlým přizpůsobováním měnícím se okolnostem a situacím;  odolnost proti zátěži, na vyslýchajícího může působit nejen únava, zdravotní indispozice, ale i vyšetřováním nebo výslechem vyvolané konflikty, negativní citové prožitky a jiné náročné situace;  inteligence, kdy souhrn duševních schopností (vnímavost, paměť, pozornost a soudnost) limituje rychlost postřehu, vynalézavost prostředků a úmyslné směřování k dosažení cíle;  dobré pozorovací schopnosti, kladou požadavek na koncentraci, pružné přenášení pozornosti, rychlost zpracování a selekci informací, objektivitu při hodnocení pozorovaných skutečností;  paměťové schopnosti, pro uchování informace má význam vštípivost a trvalost paměti a smysl pro detaily;  dobré komunikační schopnosti, „obratné jednání s lidmi“ vyjadřuje schopnost navázat kontakt, vzbudit důvěru a vést dialog k získání požadované informace;  pružnost a kreativita myšlení, schopnost nalézat taková řešení, která jsou správná podle zadání, ale vyznačují se původností, protože z věci samé jednoznačně nevyplývají, vyhýbají se „funkční fixaci myšlení“;  intuitivní myšlení, umožňuje i z nepatrných signálů a náznaků vyvozovat hypotézy a předvídat budoucí události;  analyticko-syntetické myšlení, na základě identifikace podstatných a nutných prvků

umožňuje

postihnout

jejich

souvislosti,

rychle

se

orientovat

v nepřehledné situaci a kombinovat.73

73

NOVOTNÝ, František. Osobnost vyslýchajícího a příprava výslechu. In: Pokroky v kriminalistice: sborník příspěvků z mezinárodní konference konané 24.-25. září 2008. Praha: PA ČR v Praze, 2008, CD-ROM.

57

V rámci analýzy osoby a osobnosti vyslýchajícího by měl být brán zřetel na výběr osoby vyslýchajícího podle ustanovení § 20 odst. 2 z.č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů: „Je-li to možné, výslech zvlášť zranitelných obětí v přípravném řízení provádí osoba k tomu vyškolená. Je-li obětí dítě, výslechu v přípravném řízení provádí vždy osoba k tomu vyškolená s výjimkou případů, kdy se jedná o úkon neodkladný a vyškolenou osobu nelze zajistit.“ Za tuto vyškolenou osobu můžeme považovat specialistu ve smyslu § 41 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb., zákona o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) Na analytickou fázi obsahové (věcné) přípravy výslechu bezprostředně navazuje fáze syntetická. „Syntetická fáze přípravy výslechu je vrcholem celé přípravy na nadcházející výslech. Vyslýchající zde na základě poznatků získaných v analytické části přípravy vytváří podmínky k provedení výslechu a modeluje pravděpodobný průběh výslechu.“74 Syntetická fáze obsahové přípravy výslechu se realizuje formou volby taktických záměrů a zpracování plánu výslechu. Taktické záměry výslechu mají svůj obsah v (ve):  formě výslechu podle procesního postavení vyslýchané osoby;  určení předmětu a cíle výslechu;  zařazení výslechu do procesu vyšetřování či objasňování trestného činu;  určení místa a času výslechu;  způsobu zajištění přítomnosti vyslýchané osoby;  nutnosti a způsobu utajení podoby a totožnosti vyslýchané osoby;  možných a nutných účastnících výslechu a jejich rozmístění při výslechu;  volbě předpokládaných taktických postupů vedení výslechu;  určení prostředků dokumentace výpovědi a jejich použití. 75 74

KONRÁD, Zdeněk, Miroslav NĚMEC a František NOVOTNÝ. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha: PA ČR v Praze, 2008. ISBN 978-80-7251-294-2, s. 10. 75 Viz PORADA, Viktor a kol. Kriminalistika. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2001. KONRÁD, Zdeněk, Miroslav NĚMEC a František NOVOTNÝ. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha: PA ČR v Praze, 2008. ISBN 978-80-7251-294-2, s. 10-11.

58

Do takto formulovaných taktických záměrů výslechu zařazují Němec76 a Kubíková77 i analýzu osobnosti vyslýchajícího, kterou tak nezařadili do analytické části obsahové přípravy, jak již bylo uvedeno. V rámci realizovaného výzkumu se měli respondenti vyjádřit k tomu, zda při přípravě výslechu stanovují taktiku výslechu, ta je připravována v 52,63% výslechů. Syntetická fáze obsahové přípravy výslechu zpravidla končí zpracováním plánu výslechu. Forma plánu výslechu (myšlenkový model, písemný dokument) a jeho propracovanost závisí na složitosti vyšetřované události, významu a složitosti výslechu,

předpokládané

výslechové

situaci,

procesním

postavení

a

charakteristice vyslýchané osoby, dalších osobách obligatorně přítomných výslechu, množství dosud shromážděného důkazního materiálu a dalších aktuálních skutečnostech. Forma i obsah plánu výslechu je dána osobou vyslýchajícího. Plán výslechu může tak mít podobu podrobného rozpisu, v němž jsou řešeny otázky organizačního a materiálního zajištění výslechu i okruhy skutečností, na něž se má výslech zaměřit (někdy i s konkrétními otázkami pro dialogickou část výslechu). Jindy se může skutečně jednat jen o představu průběhu výslechu ve vědomí vyslýchajícího. Plán výslechu není možno přeceňovat ani podceňovat. Sebelépe připravený a rozpracovaný plán výslechu nemůže nahradit erudovanost vyslýchajícího, jeho schopnost improvizovat, reagovat na zvraty při výslechu a na všechny podněty přicházející od vyslýchaného. Naopak „umění vyslýchat“ a paměť vyslýchajícího nemůže nahradit plán u výslechu ve složitějším případě, kdy má vyslýchaný objasnit celou řadu okolností.78 V souladu s názory některých autorů79 je možno chápat plán výslechu v širším a užším slova smyslu. 76

NĚMEC, Miroslav, Výslech a taktika jeho prováděním speciální výslechové místnosti. Praha: PA ČR v Praze, 2003. ISBN 80-7251-141-6, s. 29. 77 KUBÍKOVÁ, Iveta. Výsluch ako metóda kriminalistiky. Bratislava: Akadémia policajného zboru v Bratislave, 2004. ISBN 80-8054-319-4, s. 48. 78 Viz PJEŠČAK, Ján, BĚLKIN, Rafail, Samoljovič a kol. Kriminalistika II-Kriminalistickotaktické metody odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti. Praha: FMV VŠ SNB Ústav kriminalistiky, 1984, s. 71. 79 Př. MATIÁŠEK, Jan a kol. Teorie a praxe výslechu – maketa. Praha: Ústav kriminalistiky Právnické fakulty UK v Praze, 1970, s. 182 -184.

59

„Plán výslechu v širším slova smyslu spočívá v naplánování:  místa a času (den, hodina) provedení výslechu,  včasného předvolání (zajištění předvedení) osoby na určené místo v určeném čase,  včasného

zajištění

přítomnosti

obviněného

(podezřelého)

a

dalších

předváděných osob k provedení rekognice,  včasného zajištění osob, které mají být přítomny při výslechu,  včasného zajištění potřebných věcných či listinných důkazů, modelů, maket, fotografií, filmu apod., které budou předloženy (promítnuty) vyslýchanému v průběhu výslechu,  včasného zajištění potřebných technických prostředků (magnetofon, filmová kamera atd.) a prověrky jejich stavu,  včasného zajištění dopravního prostředku, má-li být výslech proveden jinde než ve výslechové místnosti.“80 Při zhodnocení úkolů, které stanovuje plán výslechu ve svém širším slova smyslu, je možno konstatovat, že tyto mají svůj základ v přípravě organizační a materiální, jak bude uvedeno dále. „Plán výslechu v užším slova smyslu má být „sestaven podle těchto hledisek: 1) charakteristické znaky osobnosti vyslýchaného, určující zvláštnosti taktiky vedení výslechu, 2) vytýčené verze (k činu, pachateli, příčinám apod.), které mají být výslechem ověřeny, 3) okolnosti, které mají být výslechem vyjasněny, 4) ověřené údaje, které jsou k těmto okolnostem k dispozici, 5) dosud neověřené údaje, které jsou k těmto okolnostem k dispozici, 6) otázky, které je nutno vyslýchanému položit a jejich pořadí, 7) které věcné a listinné důkazy se budou předkládat a v souvislosti se kterou objasňovanou okolností, 8) předpokládané zásahy do výslechu (přerušením účelem předložení věcných důkazů apod.) a ve vztahu ke které objasňované otázce“81

80

Tamtéž, s. 182 – 183.

60

„V užším slova smyslu plán výslechu obsahuje dva elementy: jednak jde o stanovení předmětu výslechu, tj. okruhu faktů, jejichž znalost u vyslýchaného předpokládáme, a které chceme výslechem zjistit, jednak o vypracování základní linie postupu, tj. způsobu navázání psychologického kontaktu, stanovení pořadí otázek, stanovení momentu předložení důkazů apod. Jde tedy o vnitřní obsah a metodický postup výslechu. Obsahem plánu výslechu v užším slova smyslu je nejen stadium kladení otázek, nýbrž též orientace na vstupní stadium výslechu.“82 K plánu výslechu byl zaměřen i výzkum realizovaný v rámci této práce. Podle výsledků šetření zpracovává podrobný plán výslechu včetně otázek do dialogu u 47,83 % výslechů. Okruhy skutečností, jimiž se bude výslech zabývat, je zařazován do plánu výslechu v 56,22 % případů. Výběr osob přítomných výslechu je podle respondentů výzkumu zařazován do jeho plánu u 36,97 % výslechů.

4.2 Organizačně-materiální příprava výslechu Organizační a materiální (organizačně-materiální) příprava výslechu vychází z jeho obsahové přípravy, ve své podstatě je odrazem její syntetické fáze, konkrétně plánu výslechu v širším slova smyslu, jak již bylo uvedeno v předchozí podkapitole Organizačně-materiální příprava výslechu se zaměřuje na tyto oblasti: a) volba vhodného výslechového prostředí, b) volba a příprava potřebných prostředků, c) organizační zajištění výslechu.83 Kubíková84 uvedené oblasti rozšiřuje ještě o „určení vhodného času výslechu“. Podle názoru autora je již tato otázka vyřešena v rámci syntetické

81

MATIÁŠEK, Jan a kol. Teorie a praxe výslechu – maketa. Praha: Ústav kriminalistiky Právnické fakulty UK v Praze, 1970, s. 184. 82 PJEŠČAK, Ján a kol. Základy kriminalistiky. Praha: Naše vojsko, 1976, s. 199. 83 NĚMEC, Miroslav, Výslech a taktika jeho prováděním speciální výslechové místnosti. Praha: PA ČR v Praze, 2003. ISBN 80-7251-141-6, s. 31. 84 KUBÍKOVÁ, Iveta. Výsluch ako metóda kriminalistiky. Bratislava: Akadémia policajného zboru v Bratislave, 2004. ISBN 80-8054-319-4, s. 51.

61

fáze obsahové přípravy, kdy vyslýchající řeší pořadí výslechů jednotlivých osob v předmětné věci a čas provedení výslechu byl již stanoven. Obecně lze shrnout, že organizačně-materiální příprava výslechu by měla zajistit, aby:  bylo

možno

výslech

provést

na

nejoptimálnějším

místě

z pohledu

vyslýchajícího i s ohledem na vyslýchaného (věk, aktuální zdravotní stav),  u výslechu byla přítomna ve stanoveném čase a na určeném místě vyslýchaná osoba i ostatní osoby s právem účasti při výslechu i další osoby (př. soudní znalec),  bylo možno využít všechny dostupné prostředky pro aplikaci fakultativních základních taktických postupů výslechu,  bylo

možno

provést

dokumentaci

průběhu

výslechu

a

výpovědi

vyslýchaného. Ad a) volba vhodného výslechového prostředí Volba vhodného výslechového prostředí je nejčastěji zmiňovanou oblastí ve vztahu k organizačně-materiální přípravě výslechu.85 Výslechové prostředí má vedle vyslýchajícího bezprostřední vliv na osobu vyslýchaného, z taktického hlediska je dělíme na vnější a vnitřní. Vnějším výslechovým prostředím je místo, kde se výslech koná. Tak jím může být místo, kde k události došlo, nejbližší služební místnost, kancelář vyslýchajícího, výslechová místnost (u policejního orgánu, ve věznici), speciální výslechová místnost, ale i pracoviště vyslýchaného, jeho bydliště, nemocniční pokoj, místnost ve výchovném nebo sociálním zařízení aj. „Z psychologického hlediska je velmi různě pociťován samotný styk občana s vyslýchajícím, je možno dovozovat, že v tomto směru se projevuje vůči většině osob rovněž psychologická převaha prostředí, působící na vnímání,

85

Př. MATIÁŠEK, Jan, Bohumil BÁRTA a Jaroslav SOUKUP. Výslech a psychologie. Praha: Orbis, 1996, s. 172-173. NĚMEC, Miroslav, Výslech a taktika jeho prováděním speciální výslechové místnosti. Praha: PA ČR v Praze, 2003, ISBN 80-7251-141-6, s. 31. KUBÍKOVÁ, Iveta. Výsluch ako metóda kriminalistiky. Bratislava: Akadémia policajného zboru v Bratislave, 2004. ISBN 80-8054-319-4, s. 51-52.

62

prožívání, chování a jednání při výslechu zvláště některých typů vyslýchaných osob (obviněný, dítě, stará osoba apod.).“86 Volba místa výslechu (vnějšího výslechového prostředí) by měla směřovat k tomu, aby výslechové prostředí nebylo rušivým elementem a projevy vyslýchaného nebyly reakcí právě na konkrétní výslechové prostředí. Samotné místo, kde se bude výslech konat, by rovněž mělo být předpokladem intimity prostředí. Vyslýchající si rovněž musí uvědomit výhodu „domácího prostředí“, kde se výslech koná. Pro vyslýchajícího je tímto domácím prostředím jeho kancelář, výslechová místnost nebo speciální výslechová místnost na příslušné součásti, pro vyslýchaného pak jeho byt nebo pracoviště (kancelář). Na základě dlouhodobého zvyku přináší „domácí osobě“ pocit klidu a určitého bezpečí. Díky tomu pak nepociťuje jako rušivé okolnosti, které by jinak vnímal jako negativně působící (př. hluk dopravních prostředků z ulice, zvuky z okolních místností, pachy aj.). Je na ně zvyklý, nevnímá je, plně se soustřeďuje na výslech, je ušetřen znevýhodňujících situací spojených s adaptací na prostředí, u vyslýchajícího spojených i s další přípravou výslechu (rozmístění osob, zajištění dokumentačních prostředků apod.). Pokud je výslech prováděn v „domácím prostředí“ vyslýchaného, měl by si vyslýchající uvědomit nebezpečí možnosti agresivního chování a použití zbraně ze strany vyslýchaného nebo osob jednajících v jeho prospěch.87 Poznatky k vnějšímu výslechovému prostředí (místu výslechu) lze shrnout do doporučení „výhody domácího hřiště“ při využití sportovního žargonu. K místu,

kde

je

výslech

prováděn,

byli

dotázáni

i

respondenti

dotazníkového šetření. Na místě kriminalisticky relevantní události je výslech prováděn u 19,01% z jejich celkového objemu. V místě nejbližší služební místnosti je výslech prováděn u 12,51 % případů.

86

MATIÁŠEK, Jan a kol. Teorie a praxe výslechu – maketa. Praha: Ústav kriminalistiky Právnické fakulty UK v Praze, 1970, s. 140. 87 Tamtéž, s. 140 – 145.

63

V kanceláři vyslýchajícího je realizován výslech v 41,95 % z jejich celkového objemu. Ve výslechové místnosti je výslech prováděn v průměru je u 18,39 % z jejich celkového objemu. Ve speciální výslechové místnosti se provádí výslech u 2,46 % z jejich objemu, na jiném místě u 5,68 %. Za vnější výslechové prostředí označujeme místo, kde je výslech konán, vnitřním výslechovým prostředím rozumíme klima v místě, kde k němu dochází (můžeme je nazvat i atmosférou výslechu). To tvoří řada různých faktorů, jimiž jsou příkladně teplota a způsob osvětlení ve výslechové místnosti, její zařízení nábytkem a dalším vybavením, rozmístění jednotlivých osob při výslechu, zajištění nerušenosti výslechu.88 Vyslýchající by si měl uvědomit, že právě tyto detaily dotvářejí „domácí prostředí“, které bylo rozebráno již u vnějšího výslechového prostředí. Tak může být teplota a osvětlení ve výslechové místnosti důvodem k reakcím vyslýchaného na ně, které pak může považovat vyslýchající za neverbální projevy ve vztahu k prezentovaným informacím. Obdobně může být vrtění a ošívání se důsledkem dlouhého sezení vyslýchaného na židli s dřevěným sedákem. „Rozmístění osob v místnosti hraje významnou úlohu. Vyslýchající musí být vzhledem k vyslýchanému indiferentní, to znamená, že musí sedět ve směru hlavního osvětlení, směrem od okna (zády k oknu). Vzhledem k této zásadě je nutno přizpůsobit rozmístění dalších osob:  vyslýchaný musí sedět tak, aby nebyl v přítmí a byl v zorném poli vyslýchajícího. Sám musí mít v zorném úhlu vyslýchajícího i zapisovatelku a z technických prostředků v každém případě magnetofon, na okraji zorného pole mikrofon k magnetofonu;  zapisovatelka musí sedět tak, aby byla v zorném poli jak vyslýchajícího, tak vyslýchaného. Je pochopitelné, že její vzdálenost od vyšetřovatele musí být volena s ohledem na dobrou slyšitelnost vyšetřovatelova diktátu; 88

př. NĚMEC, Miroslav, Výslech a taktika jeho prováděním speciální výslechové místnosti. Praha: PA ČR v Praze, 2003. ISBN 80-7251-141-6, s. 31. BAČÍKOVÁ, Iveta a kol. Výsluch v kriminalistickej teórii a praxi. Bratislava: Akadémia policajného zboru v Bratislave, 2013. ISBN 978-80-8054-565-9, s. 56.

64

 tlumočník stejně jako znalec musí sedět tak, aby byl v zorném úhlu vyslýchajícího i vyslýchaného; rovněž jeho vzdálenost k zapisovatelce musí být zvolena s ohledem na dobrou slyšitelnost;  strážný, pokud je jeho přítomnost ve výslechové místnosti třeba, musí být umístěn tak, aby nebyl v zorném úhlu vyslýchaného. Tímto umístěním se předem likviduje nebezpečí nevhodné mimiky strážného, zvláště při jeho nežádoucí reakci na nevěrohodnou nebo nelogickou výpověď obviněného apod.;  pro umístění pedagoga při výslechu dítěte platí patrně totéž, co pro tlumočníka, pro umístění průvodců (rodičů) to, co pro strážného;  obhájce sedí v blízkosti vyslýchajícího; bylo by správné, aby vyslýchaný měl jak vyšetřovatele, tak obhájce neustále přímo před sebou, tzn. v zorném poli.89 Podle zobecněných poznatků výslechové praxe je třeba při rozmístění dalších osob při výslechu vycházet z předpokládané výslechové situace a uplatnění základních taktických postupů výslechu na ni navazujících. V případech,

kdy

se

domníváme,

že

vyslýchaný

je

osobou

zainteresovanou na výsledku trestního řízení nebo jedná ve prospěch této osoby, budeme zvažovat znemožnění očního kontaktu mezi vyslýchaným a dalšími osobami tím, že je posadíme za jeho úroveň. Tím zabráníme projevům neverbální komunikace, které mohou utvrzovat vyslýchaného ve směřování jeho výpovědi. Naopak v případě, kdy tato podpora může utvrdit vyslýchaného, aby pravdivě a v plném rozsahu vypovídal, umožníme tento kontakt. Mezi osoby obligatorně přítomné výslechu byl zařazen podle § 21 odst. 1 zák. č. 45/2013 o obětech trestných činů důvěrník oběti. Ke klidové atmosféře výslechu rozhodně nepřispívají rušivé vnější vlivy, jimiž může být souběžné provádění dalších výslechů ve stejné místnosti, jiná pracovní činnost, klepání na dveře, vstup na výslechu nezainteresovaných osob, vyzvánění telefonu a hluk z okolí.

89

MATIÁŠEK, Jan, Jaroslav SOUKUP a Bohumil BÁRTA. Psychologie a výslechová praxe. Praha: Orbis, 1968. s. 23-24.

65

Ty můžeme eliminovat výběrem místa, kde bude výslech probíhat, organizací činnosti v kanceláři vyslýchajícího, výzvou k vypnutí telefonů po dobu výslechu nebo i vyvěšením tabulky, aby nikdo neklepal a nevstupoval, na dveře místnosti. Ad b) volba a příprava potřebných prostředků Při volbě a přípravě potřebných prostředků se jedná o činnost směřující nejen k naplnění požadavku dokumentace výslechu podle příslušných právních předpisů, ale i o zajištění technických prostředků k uplatnění fakultativních základních taktických postupů výslechu. Základem pro dokumentaci výslechu je ustanovení §§ 55 a 55a trestního řádu, v nichž je popsána protokolace jako základní forma dokumentace a zvláštní způsoby dokumentace. Z toho vyplývá nutnost zajištění vhodných prostředků pro dokumentaci výslechu ve formě protokolu i zvukového a audiovizuálního záznamu, o nichž bude pojednáno v další kapitole této práce. Obdobně bude následně popsána v rámci uplatnění fakultativních základních taktických postupů výslechu možnost předestření jiného dosud provedeného procesního úkonu formou přehrání jeho záznamu jako pomoc vyslýchanému, který by chtěl pravdivě vypovídat, ale nemůže se rozpomenout, a jako působení na vyslýchaného, který nechce vypovídat nebo vypovídá nepravdivě. U obou těchto možností se „připravují nejen prostředky samotné, ale i jejich součásti. Příprava zahrnuje i prověření funkce přístrojů, aby v průběhu výslechu neselhaly. Technická zařízení umisťujeme v místnosti výslechu tak, aby neodváděla pozornost vyslýchané osoby a nerušila ji ve výpovědi.“90 Nad rámec uvedených technických prostředků může volba a příprava prostředků k provedení výslechu spočívat příkladně v zajištění dopravních prostředků pro eskortu vyslýchaného při jeho předvedení k výslechu, zajištění prostředků k omezení pohybu takto předváděné osoby nebo zajištění dopravních prostředků pro výjezd k provedení „výslechu na místě události“.

90

PROTIVINSKÝ, Miroslav a Vladimír PRERAD. Taktika výslechu obviněného a svědka v přípravném řízení. Praha. Státní pedagogické nakladatelství, 1978, s. 40-41.

66

Ad c) organizační zajištění výslechu Úkoly realizované v organizačním zajištění výslechu byly popsány již v taktických záměrech a plánu výslechu v jeho širším pojetí i v bodech a) a b) organizační a materiální přípravy výslechu. Tyto můžeme shrnout do toho, že jsme určili, kdo bude vyslýchán včetně dalších osob přítomných výslechu, stanovili a zajistili, kdy a kde bude výslech proveden, stanovili a zajistili technické prostředky pro jeho realizaci a dokumentaci. Nyní se podrobněji zaměříme na zajištění přítomnosti osob (zvláště vyslýchaného) při výslechu. Způsob zajištění účasti osob na výslechu je zařazován podle našeho výzkumu do plánu výslechu u 42,69 % prováděných výslechů. V 19,02 % výslechů respondenti přítomnost osob na výslechu neřeší, protože výslechy provádějí přímo na místě události. Nejčastějším způsobem zajištění účasti vyslýchané osoby na výslechu je předvolání. „Předvoláním se rozumí procesní úkon orgánu činného v trestním řízení, kterým se obviněnému (svědkovi) ukládá povinnost, aby se ve stanovené době osobně dostavil na určené místo k výslechu nebo k jinému úkonu trestního řízení (zpravidla

k orgánu

činnému

v trestním

řízení

provádějícímu

výslech).

V předvolání se uvede kromě označení věci, místa a času výslechu (dne a hodiny) též jeho předmět, dále v jakém procesním postavení je osoba předvolávána a to, zda a jaké písemnosti nebo jiné věci má předvolaný s sebou přinést. Z předvolání musí být výslovně a jednoznačně zřejmé, že právě předvolávaná osoba se má konkrétně a osobně dostavit. Předvolání bude zpravidla písemné, ale není vyloučeno i ústní (osobní nebo telefonické), telegrafické nebo telefaxové anebo provedené elektronickou poštou.“91 Podle provedeného výzkumu osobně zajišťují účast vyslýchaného dotázaní u 20,69 % výslechů. V 16,27 % výslechů zajišťují přítomnost vyslýchaného na výslechu telefonicky. Přes rozvoj komunikačních technologií je využíváno předvolání osoby k výslechu prostřednictvím faxu nebo mailu jen u 2,56 % výslechů. Nejčastějším způsobem zajištění účasti vyslýchaného na 91

ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. I. Díl. 6. Vydání. Praha: C .H. Beck, 2008. ISBN 978-80-7400-043-0, s. 821, 858, 1214.

67

výslechu je písemné předvolání, to je uplatňováno v 37,41 % výslechů. Posledním způsobem zajištění přítomnosti vyslýchaného na výslechu je předvedení, to je realizováno v 4,05 % výslechů. Nejoperativnějším způsobem zajištění účasti vyslýchaného na výslechu je ústní tj. osobní nebo telefonické předvolání. Pod ústní předvolání můžeme zahrnout i výzvu k podání vysvětlení dle § 158 odst. 6 tr. řádu. Při osobním nebo telefonickém předvolání lze dohodnout termín výslechu přijatelný pro obě strany, současně dochází i k prvnímu kontaktu mezi vyslýchajícím

a

vyslýchaným,

který

může

předurčit

další

formování

psychologického kontaktu mezi nimi. Nevýhodou těchto způsobů je nedoložitelnost výzvy k tomu, aby se v určenou dobu osoba k výslechu dostavila a tím i možná komplikace při vynucení účasti na výslechu. Využití faxu nebo mailu umožňuje potvrdit, že předvolání došlo na určenou adresu, ne však, že bylo doručeno osobě, jež má být vyslechnuta, je u něho stejná nevýhoda jako u ústního předvolání. Písemné předvolání do vlastních rukou umožňuje potvrdit, že konkrétní osoba písemnost převzala, což s sebou nese možnost uložení pořádkové pokuty nebo následné předvedení k výslechu. K předvedení osoby může dojít v případě, kdy ač byla řádně předvolána, se bez dostatečné omluvy k výslechu nedostaví. Na předvedení i jiné následky nedostavení (§ 66 tr. řádu) musí být v předvolání upozorněna. Obdobně je tomu i při nedostavení na základě výzvy k podání vysvětlení.92 Mimo vyslýchaného je v některých případech nutno zajistit účast nebo alespoň o prováděném výslechu včas vyrozumět další osoby, jedná se především o obhájce obviněného. Zde je možné kromě předvedení užít všechny shora uvedené způsoby. Při volbě formy je rozhodující doložitelnost toho, že byla osoba o výslechu vyrozuměna. Vzhledem k oprávnění důvěrníka oběti, aby ji k úkonům trestního řízení a k podání vysvětlení doprovázel, jej musíme rovněž prokazatelně o konání výslechu vyrozumět.

92

Viz § 90 odst. 1, § 98 a § 158 odst. 6 tr. řádu.

68

„Vo výsluchovej praxi vypočúvajúci zvažujú aj vlastné zapojenie ďalšieho kolegu do výsluchu, či prítomnosť zapisovateľky. Aj táto okolnosť je podmienená často trestnoprocesným postavením vypočúvanej osoby. Při výsluchu svedka sa väčšinou vykonávajú výsluchy svedkov v prítomnosti kolegu, prípadne za prítomnosti osoby prítomnej pri podpise. Najmenej častým spộsobom je výkon výsluchu za prítomnosti zapisovateľky (zrejme najmä vzhľadom k ich nízkemu počtu, či ich vysokej zaťaženosti). Při realizácii výsluchu obvineného, či podozrivého

možno

badať

častejšie

využívanie

prítomnosti

kolegu,

či

zapisovateľky.“93 Přítomnost kolegy vyslýchajícího nebo zapisovatelky je přínosem ve vztahu ke sledování neverbálních projevů vyslýchaného a protokolaci výpovědi. Za situace, kdy vyslýchající sám zpracovává protokol o výslechu, může kolega, který by měl být v předmětné události minimálně orientován, sledovat tok výpovědi a pozorovat neverbální komunikaci vyslýchaného tak, aby mohl na změnu tempa výpovědi nebo mimoslovní projevy včas upozornit vyslýchajícího. V případě využití zapisovatelky sleduje verbální vyjádření a pozoruje mimoslovní projevy sám vyslýchající. Zároveň je možno dokumentovat výpověď slovo za slovem, jak bude rozebráno v části této práce věnované dokumentaci. V případě, kdy je pouze čtení a podpisu protokolu o výslechu přítomen další kolega vyslýchajícího, stvrzuje pouze to, že vyslýchaný byl seznámen s obsahem protokolu a mohl se k němu vyjádřit. Podle provedeného výzkumu vyslýchající vyslýchá sám pouze za účasti osoby přítomné výslechu v 46,49 % výslechů. V 51,63 % výslechů provádí vyslýchající výslech s kolegou obeznámeným s věcí a jen v přítomnosti zapisovatelky se tak děje u 1,88 % výslechů.

93

BAČÍKOVÁ, Iveta a kol. Výsluch v kriminalistickej teórii a praxi. Bratislava: Akadémia policajného zboru v Bratislave, 2013. ISBN 978-80-8054-565-9, s. 57.

69

5 STÁDIA VÝSLECHU (KONSTRUKCE VÝSLECHU) Výslech jako nejrozšířenější kriminalisticko-taktická metoda je ve své podstatě jednostranně řízenou komunikací s rozdělenými rolemi mezi jejími účastníky. Tento druh komunikace přiděluje jednotlivým aktérům výslechu různé pozice.

Charakter

této

pozice

opravňuje

komunikující

(vyslýchajícího

a vyslýchaného), že mohou promluvit, prosadit se. Podstata výslechu spočívá v tom, že vyslýchající získává od konkrétní osoby (vyslýchaného) informace o situaci na místě kriminalisticky relevantní události a o jejím průběhu, které bezprostředně vnímala svými smysly, i obsah informace, kterou k těmto skutečnostem má zprostředkovaně s uvedením pramene a okolností, za nichž tyto informace získala. Uvedené skutečnosti zjišťuje prostřednictvím spontánního souvislého projevu osoby, v jejíž paměťové stopě jsou tyto informace uloženy, ale i z odpovědí na otázky, které směřují k prověření, doplnění, zpřesnění, konkretizaci a detailizaci volného líčení události vyslýchaným. Vzhledem k naplnění požadavků formulovaných v trestním řádu člení kriminalistická taktika obecně výslech do tří stadií, jimiž jsou: a) Úvodní stádium výslechu. b) Stádium souvislého líčení (monolog). c) Stádium otázek a odpovědí (dialog). Podle autora práce nelze pominout fázi výslechu po té, co vyslýchaný reagoval, tj. odpověděl nebo odmítl odpovědět, na otázky osob přítomných výslechu a oprávněných je klást. V tomto stadiu se vyslýchaný seznamuje s protokolem o výslechu, vyjadřuje se k jeho obsahu a celkovému průběhu výslechu, doplňuje svou výpověď, protokol je podepisován oprávněnými osobami. Z pohledu současné praxe se jeví tato část výslechu jako často konfliktní, což bude zmíněno i v kapitole věnované dokumentaci, je na místě věnovat ji zvláštní pozornost, proto by bylo vhodné doplnit konstrukci výslechu o čtvrtou fázi – závěrečné stádium výslechu. Jistě netřeba připomínat, že ve všech stádiích výslechu musí být dodrženy zásady zákonnosti a etiky postupu ze strany vyslýchajícího. 70

Ve vztahu k vyslýchaným v postavení oběti trestného činu je v § 3 odst. 2 zák. č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů je stanovena povinnost respektovat osobnost a důstojnost oběti, přistupovat k oběti zdvořile a šetrně a podle možností jí vycházet vstříc. Vůči oběti postupujeme s přihlédnutím k jejímu věku, zdravotnímu stavu včetně psychického stavu, její rozumové vyspělosti a kulturní identitě tak, aby nedocházelo k prohlubování újmy způsobené oběti trestným činem nebo k druhotné újmě. Podle § 20 odst. 3 zák. č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů se výslech zvlášť zranitelné oběti provádí tak, aby později nemusel být opakován. V případě dalšího výslechu před stejným orgánem je vyslýchajícím zpravidla stejná osoba, nebrání-li tomu důležité důvody.

5.1 Úvodní stádium výslechu Toto stadium výslechu slouží ke splnění formálních požadavků na provádění výslechu stanovených v procesní normě a položení základů pro realizaci

základních

taktických

postupů

výslechu

především

formování

psychologického kontaktu. S ohledem na obsah organizačně-materiální přípravy výslechu sem na rozdíl od Bárty, Matiáška a Soukupa94 nezařazujeme předvolání osoby k výslechu, počátkem výslechu je pro nás okamžik, kdy vyslýchaný „překročí práh“ místnosti, kde bude výslech proveden. Pro naplnění formálních požadavků realizujeme v rámci úvodního stadia výslechu v souladu s uvedenými autory95:  ověření totožnosti vyslýchané osoby. Provádíme podle úředního dokladu osoby, která se dostavila k výslechu.  na základě procesního postavení vyslýchané osoby její poučení o právech a povinnostech. Toto poučení by mělo odpovídat jejímu procesnímu postavení a individuálnímu přístupu k ní na základě její minulosti, různého 94

95

MATIÁŠEK, Jan a kol. Teorie a praxe výslechu – maketa. Praha: Ústav kriminalistiky Právnické fakulty UK v Praze, 1970, s. 186. KONRÁD, Zdeněk, Miroslav NĚMEC a František NOVOTNÝ. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha: PA ČR v Praze, 2008. ISBN 978-80-7251-294-2, s. 12. MATIÁŠEK, Jan a kol. Teorie a praxe výslechu – maketa. Praha: Ústav kriminalistiky Právnické fakulty UK v Praze, 1970, s. 186 – 187.

71

stupně

intelektu,

nestejných

zkušeností

s úřady,

rozdílného

vnímání

a chápání důležitosti výslechu. Poučení vyslýchaného je jednou z možností, jak na něho působit v zájmu toho, aby pochopil význam své výpovědi pro výsledek celého vyšetřování, vyprovokovat jeho zainteresovanost, podnítit u něho logické myšlení a vyvolat v něm potřebný emocionální stav.  seznámení vyslýchaného s předmětem a důvody výslechu.  posouzení možnosti utajení totožnosti a podoby svědka dle § 55 odst. 2 tr. řádu podle informací vyslýchaného. Při provádění výslechu oběti nebo zvlášť zranitelné oběti musíme rovněž ověřit, zda již byla ve smyslu § 3 odst. 4 zákona č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů srozumitelným způsobem informována o svých právech a zda jí bylo umožněno je v plné míře uplatnit. Pokud se tak nestalo, je povinen tak učinit vyslýchající. Konkrétně se jedná o práva na:  poskytnutí odborné pomoci dle § 4 až 6 z .č. 45/2013 Sb.,  informace dle § 7 až 13 z. č. 45/2013 Sb.,  ochranu před hrozícím nebezpečím dle § 14 z. č. 45/2013 Sb.,  ochranu soukromí dle § 15 až 16 z. č. 45/2013 Sb.,  ochranu před druhotnou újmou dle § 17 až 21 z .č. 45/2013 Sb.,  peněžitou pomoc dle § 23 až 37 z. č. 45/2013 Sb. Z naznačených oprávnění oběti je třeba ve vztahu k výslechu poučit vyslýchanou osobu o právu:  požádat, aby se údaje o jejím bydlišti, doručovací adrese, místě výkonu zaměstnání či povolání nebo podnikání, o jejích osobních, rodinných a majetkových poměrech vedly tak, aby se s nimi mohli seznamovat pouze orgány činné v trestním řízení, policisté a úředníci Probační a mediační služby činní v dané věci (§ 16 z. č. 45/2013 Sb.);  požádat, aby byla učiněna potřebná opatření k zabránění jejího kontaktu s osobou pachatele (§ 17 odst. 1 z. č. 45/2013 Sb.);  požádat, aby byla v přípravném řízení vyslechnuta osobou stejného nebo opačného pohlaví (§ 19 odst. 1 z. č. 45/2013 Sb.);  pokud se jedná o zvlášť zranitelnou oběť požádat, aby v případě, kdy je třeba její výpověď tlumočit, byl přibrán tlumočník stejného nebo opačného pohlaví. 72

Ve vztahu k následné realizaci základních taktických postupů výslechu směřuje vyslýchající úvodní stadium výslechu k tomu, aby:  si dotvořil úsudek o osobě a osobnosti vyslýchaného,  zjistil postoj vyslýchaného k předmětné věci a k provedení výslechu,  ověřil vztah vyslýchaného k osobám na věci zainteresovaným,  zjistil, zda o předmětné věci vyslýchaný hovořil s osobami na věci zainteresovanými či jinými osobami a v jakém směru,  se adaptoval na podmínky neobvyklého místa výslechu (výslechového prostředí), jímž není jeho kancelář nebo výslechová místnost,  došlo k navázání psychologického kontaktu mezi ním a vyslýchaným. Počátku

formování

psychologického

kontaktu

mezi

vyslýchajícím

a vyslýchaným jako základního taktického postupu výslechu přispívá podle Porady96:  slušné, kulturní a korektní vystupování vyslýchajícího (představí se vyslýchanému, pomůže mu ze svrchního oděvu, nabídne mu židli apod.);  kulturní vyjadřování, oblečení a úprava zevnějšku vyslýchajícího;  vhodné výslechové prostředí, které by mělo odpovídat charakteru vyslýchané osoby i vyšetřovaného deliktu (př. nevhodnost „výzdoby“ akty u výslechu oběti znásilnění, přítomnost předmětů odvádějících pozornost vyslýchaného);  vhodná forma seznámení vyslýchaného s jeho procesním postavením, důvody a předmětem výslechu;  vhodná forma poučení vyslýchaného podle jeho procesního postavení (přečtení a vysvětlení jednotlivých ustanovení procesní normy);  psychologický přístup k vyslýchanému odpovídající jeho specifikům (věk vyslýchaného, jeho zdravotní stav, kriminální zkušenost apod.). Úvodní stadium výslechu by mělo končit vyjádřením vyslýchaného k tomu, zda:  porozuměl poučení;  využije práva odepřít výpověď;

96

PORADA Viktor a kol. Kriminalistika. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2001. ISBN 807240-194-0, s. 350.

73

 není nositelem státního či státem uznávaného tajemství vztahujícího se k předmětu výslechu;  pochopil předmět výslechu;“97  je zdravotně schopen (fyzicky i psychicky) provedení výslechu. Z procesního hlediska je v rámci úvodního stadia výslechu stěžejní poučení vyslýchaného v jeho procesním postavení podle příslušné právní normy. Na úvodní stadium výslechu byl zaměřen i realizovaný výzkum. Podle něho vyslýchající přistupují rovnou k výslechu v průměru u 14,96 % výslechů. Ověření

totožnosti

vyslýchaného

provádějí

respondenti

výzkumu

v průměru u 86,47 % výslechů. Vztah vyslýchané osoby k vyšetřované události zjišťují dotázaní v průměru u 74,64 % výslechů. Na počátku výslechu vysvětlí vyslýchanému účel a průběh výslechu respondenti v průměru u 74,97 % výslechů. Na počátku výslechu vyslýchaného nepoučují dotázaní v průměru u 6,74 % výslechů. Na počátku výslechu vyslýchanému předkládají písemné poučení respondenti výzkumu v průměru u 54,38 % výslechů. Na počátku výslechu vyslýchaného poučí ústně a vysvětlí mu nejasnosti poučení v průměru u 67,12 % výslechů.

5.2 Monologická fáze výslechu Stadium souvislého líčení vyslýchaným – monolog v rámci výslechu je možno označit za jedinečnou formu komunikace. Podle De Vita98 se „jedná o formu komunikace, při které jeden člověk mluví a ostatní naslouchají. Neexistuje opravdová interakce mezi účastníky. Vyhýbejte se mu, alespoň obecně. Jeho opakem je dialog.“

97

98

KONRÁD, Zdeněk, Miroslav NĚMEC a František NOVOTNÝ. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha: PA ČR v Praze, 2008. ISBN 978-80-7251-294-2, s. 13. DE VITO, Joseph A. Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada Publishing, 2001. ISBN 80-7169-988-8, s. 397.

74

Obdobně se k monologu a dialogu vyjadřuje i Vybíral99: „Podstatný rozdíl dialogu a monologu je v tom, že sice obě formy komunikace předpokládají odezvu těch, na které se daná forma obrací, avšak u dialogu je očekávána přímá a někdy i explicite vyžadovaná odezva, u monologu taková přímá odezva není vyžadována. To přirozeně nevylučuje, že monolog může snadno přejít v dialog, že na formy monologu je přímo reagováno, například dotazy, námitkami apod.“ Pokud bychom chtěli najít formu komunikace podobnou monologu, svým obsahem jsou mu nejbližší přednáška100a informativní projev.101 O rozhovoru, za jehož jednu z podob je označován právě výslech, bude podrobně pojednáno v následující kapitole věnované dialogu. Význam monologu zdůraznili Matiášek, Bárta a Soukup102, podle nichž je vypuštění monologu z konstrukce výslechu na škodu věci, neboť zde může vyslýchaná osoba uvést skutečnosti, o nichž vyslýchající nepředpokládal, že jimi disponuje. Současně při souvislém líčení události vyslýchaným má vyslýchající možnost hlouběji poznat jeho osobnost a ověřit si věrohodnost jeho výpovědi. Z teoretiků se k monologu vyjádřil i Šejnoha103: „Výslech vůbec může se díti dvojím způsobem. Buď ve formě kladení otázek a odpovědí anebo ve formě volně formulované zprávy. Každému vyšetřovanému a podezřelému musí býti výslechem dána možnost, aby soustavně odpověděl na podezření. Z této soustavné zprávy jeho se stane také vyšetřujícímu známým skutkový stav a skutkový děj, jak na něj nazírá obviněný, jakož i slabiny obhajoby proti zjištěným okolnostem. Může se státi, že v takto široce formulované výpovědi vyskytnou se body, které budou vodítkem k dalšímu šetření. Mnohdy také okolnosti, které uvádí obviněný jako polehčující nebo jichž se dovolává jako okolností ospravedlňujících jej a odvracejících od něj podezření, ukáží se později jako okolnosti důkazní. Kdyby byl obviněný v souvislé výpovědi přerušen, nebyly

99

VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie komunikace. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178-998-4, s. 118. Tamtéž, s. 289 a násl. 101 DE VITO, Joseph A. Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada Publishing, 2001, ISBN 80-7169-988-8, s. 341 a násl. 102 MATIÁŠEK, Jan a kol. Teorie a praxe výslechu – maketa. Praha: Ústav kriminalistiky Právnické fakulty UK v Praze, 1970, s. 186. 103 ŠEJNOHA, Josef. Kriminální psychologie – stručné základy kriminální psychologie pro právníky a praktické kriminalisty. Praha: Československý kompas, 1930, s. 261. 100

75

by okolnosti ty vůbec ani uplatněny ani známy a přešlo by se při vyšetřování přes ně zcela nepozorovaně. Stejně jest tomu při výslechu svědků. Při soustavné výpovědi svědků se obyčejně vyskytuje méně chyb, než při výslechu přerušovaném a konaném na základě kladených otázek. Svědek při soustavné výpovědi vypovídá to, co se domnívá s jistotou věděti, kdežto při výslechu otázkami mohou býti často zjištěny hlavně pouze vzpomínky, jež již nejsou tak určité. Tento výslech poskytuje vůbec méně jisté výsledky než souvislá výpověď, což lze odůvodniti také tím, že u onoho působí sugestivní charakter otázek. Při výslechu jde o to, aby bylo ze svědka získáno všechno to, nač si skutečně vzpomíná, na druhé straně pak aby mu nebyla dána příležitost k vyplnění všech mezer ve vzpomínce a k přeměně svého myšlenkového obrazu. Hlavní podnět a příležitost k přeměnám tohoto druhu poskytují právě detailní otázky, jak nás o tom přesvědčila bezpečně experimentální psychologie při výsleších. Ve volném vypravování skutkového děje jest uváděno jen to, co vypovídající ví. Každá odpověď na nějakou otázku jest reakcí, při níž působí nejen vědomí samo, nýbrž také otázkou vyvstalé představy a pocity.“ Souvislé líčení události vyslýchaným bezprostředně navazuje na úvodní stadium výslechu. Monolog je etapou, kdy vyslýchaná osoba samostatně postupně (tj. tak, jak je vnímala v časovém sledu) prezentuje své poznatky i dojmy o v minulosti vnímané události, jejich jednotlivých částech i objektech, které se na ní podílely. Zároveň

by

tato

osoba

měla

uvést,

které

informace

získala

prostřednictvím svých smyslů, tj. bezděčným nebo cíleným vnímáním, a které zprostředkovaně včetně zdroje těchto informací. Naproti tomu vyslýchající při této fázi výslechu pozorně, soustředěně a trpělivě naslouchá projevu vyslýchaného, snaží se jej nepřerušovat, aby nenarušil tok jeho myšlenek, z jeho chování by měl vyslýchaný vycítit zájem o sdělované (blíže v kapitole Význam naslouchání v procesu komunikace). Vyslýchající zároveň vhodnou formou dokumentuje sdělované, činí si poznámky k mezerám, nepřesnostem a rozporům ve verbální produkci. Měl by rovněž eliminovat vnější vlivy, které by mohly rušit výslech (viz kapitola Organizačně-materiální příprava výslechu – výslechové prostředí). 76

Monolog umožní vyslýchajícímu poznat i některé osobnostní rysy vyslýchaného (rozumové schopnosti, typ paměti, verbální zdatnost), vztah k aktérům události. Souvislé líčení události je i cenným zdrojem informací pro jeden z obligatorních základních taktických postupů výslechu – analýzu výpovědi v průběhu výslechu, jíž se bude dále zabývat samostatná kapitola této práce. Podle literárních pramenů104 může podle monologu vyslýchající:  zjistit pohled vyslýchaného na důvody, vznik a průběh vyšetřované události,  zjistit novou interpretaci dosud shromážděných důkazů,  určit vztah vyslýchaného k projednávané věci a zainteresovaným osobám,  zjistit subjektivní názor vyslýchaného na podmínky vnímání. Praxe určila jako základní zásady pro vedení výslechu, jimiž lze dosáhnout dobrých výsledků při výslechu (viz Čírtková)105:  možnost vyslýchané osoby volně vyprávět;  možnost vyslýchané osoby, aby se plně koncentrovala;  zajištění, aby výslech probíhal bez rušivých stresů;  podporu paměťového procesu vybavování informací z paměti vhodnými přestávkami;  aktivní naslouchání vypovídajícímu;  navázání dotazováním formou otevřených otázek na volné vyprávění vyslýchaného. Z těchto uvedených zásad můžeme dovodit význam, který je kladen na volné líčení události vyslýchanou osobou. Poslední zásada skrývá upozornění na negativní tendenci vyslýchajících spočívající

v předčasném

přerušování

souvislého

samostatného

projevu

vyslýchaného doplňujícími dotazy. Blíže se tomu věnuje kapitola věnovaná dialogu. V empirické části této práce byla pozornost zaměřena samostatně i na monologickou fázi výslechu.

104

KONRÁD, Zdeněk, Miroslav NĚMEC a František NOVOTNÝ. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha: PA ČR v Praze, 2008. ISBN 978-80-7251-294-2, s. 13. 105 ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2.vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2009. ISBN 97880-7380-213-4, s. 325.

77

Podle respondentů dotazníkového šetření poskytují průměrně v 75,37 % výslechů vyslýchanému dostatek času k volnému vyprávění. Průměrně v 64,10 % výslechů umožňují dotázaní vyslýchanému plnou koncentraci na výslech bez rušivých vlivů. V rámci monologu do líčení události zbytečně nezasahují respondenti výzkumu průměrně v 66,78 % výslechů. Vhodně podporují vybavování okolností události v rámci monologu dotázaní v průměru u 57,05 % výslechů. Princip aktivního naslouchání a následného doptávání při monologu uplatňují respondenti průměrně u 73,72 % výslechů. Ve vztahu k pokládání doplňujících otázek v průběhu monologu byli respondenti dotázáni, zda je tento postup podle nich přínosem pro získání informací. K tomuto problému se nevyjádřilo 2,2 % z nich, podle 24,1 % je toto přínosem vždy, podle 66,2 % někdy a podle 7,5 % nikdy.

5.3 Dialogická fáze výslechu 5.3.1 Rozhovor „Rozhovory jsou formou interpersonální komunikace, ve které se setkávají dva lidé a prostřednictvím otázek a odpovědí dosahují svých cílů. Rozhovor se liší od ostatních druhů komunikace, protože zahrnuje otázky a odpovědi. Obě strany rozhovoru se mohou ptát i odpovídat, ale nejčastěji bude pouze jedna osoba tazatelem a druhá dotazovaným. Specifické cíle rozhovoru určují směr a strukturu jeho obsahu a formy.“106 Rozhovor je nejběžnějším projevem osobního styku dvou jedinců, dochází při něm k výměně informací. Vedení rozhovorů nesměřuje jen ke znalostnímu obohacení jeho účastníků. Při osobním rozhovoru se vytvářejí a prohlubují vzájemné vztahy. Můžeme při něm zjistit, jaké vztahy máme s člověkem, s nímž do rozhovoru vstupujeme, za koho nás považuje, jak na nás nahlíží. Rozhodně se nelze ztotožnit s tím, že rozhovor je “jen” užívání slov. Neoddělitelně k nim patří i projevy neverbální komunikace. Musíme si uvědomit 106

DE VITO, Joseph A. Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada, 2001. ISBN 80-7169988-8, s. 217.

78

i to, že k rozhovoru dochází za určité situace, v určitých dějových souvislostech, hovoříme o situačním kontextu rozhovoru. V rozhovoru se často soustřeďujeme jen na jeho věcnou stránku, zajímají nás především fakta a uniká nám jeho subjektivní náboj, přestože i způsob, jakým tato fakta sdělujeme, má svůj citový podtext. Nezapomínejme na to, že člověk, který něco říká, zároveň i něco prožívá. „Pocity mají všichni účastníci hovoru, o jejich přijímání (akceptaci) mluvíme především ve vztahu k druhým účastníkům rozhovoru. Pak akceptace znamená: 1) Dávat druhým účastníkům najevo, že jsme si vědomi toho, že v dané chvíli prožívají ten či onen pocit. Dát jim najevo, že jsme si toho povšimli, že jsme to poznali, že víme, jak jim je. Sdělit jim, že neušlo naší pozornosti, co se děje v jejich nitru, že víme o tom, co asi prožívají. 2) Nehodnotit pocity druhých lidí, nedávat rady, co má druhý dělat. Jde o co nejpřiměřenější slovní vyjádření toho, jak asi druhému je, o sdělení, že ho “bereme” s jeho pocity, že se o jeho pocity upřímně zajímáme, je nám jasné a pochopitelné, že tyto pocity má. Zároveň mu však dáváme najevo, že to nepovažujeme ani za minus, ani za plus. Nenaznačujeme mu, zda jsou to pocity správné nebo falešné. City nejsou logické soudy, abychom je mohli hodnotit z hlediska správnosti.“107 Přijímání pocitů druhého v rámci rozhovoru je znakem vzájemné interakce komunikujících. Pokud nebudeme pocity protistrany akceptovat, může se stát, že se uzavře, neřekne nám již nic a komunikace v tomto okamžiku končí. Rozhovor je charakterizován kladením otázek a hledáním odpovědí na ně. Dotazuje se ten, kdo se chce něco dozvědět, něco zjistit, něco si ujasnit. Úroveň rozhovoru není dána objemem otázek, ale jejich kvalitou, pod níž rozumíme opravdovost zájmu, potřeby a motivaci tazatele. Ptát se je možno skoro na vše, pak však záleží na formě a obsahu otázek. Podle formy dělíme otázky na uzavřené a otevřené. Uzavřená otázka je dotaz směřující k upřesnění informace v jediném bodu. Umožňuje odpovědět “ano” nebo “ne”, případně vybrat jedinou z několika možných odpovědí. Samostatně nepovedou k rozproudění rozhovoru, mohou 107

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak si navzájem lépe porozumíme: Kapitoly z psychologie sociální komunikace. Praha: Svoboda, 1988, s. 162-163.

79

však být využity k opakovanému ubezpečení, často se jedná o dotazy ze slušnosti. Jejich prostřednictvím můžeme plnit funkci ověřování (zkoušení), kdy tazatel reaguje na nesoulad odpovědí na stejnou otázku. Uzavřené otázky nevedou k vysvětlení. Otevřená otázka umožňuje dotázanému, aby se rozhovořil a blíže uvedl to, o čem se domnívá, že by mělo zaznít, co by mělo být zohledněno. Na tuto otázku je třeba odpovědět celou větou nebo několika větami. Otevřené otázky podněcují rozhovor, umožňují jej dále rozvinout, obohacují ho. Otázky můžeme dělit dále podle obsahu a to na věcné a osobní. Věcná otázka je zaměřena na předmět rozhovoru, na konkrétní věc. Odpovědí bychom měli získat věcnou informaci bez subjektivního zabarvení. Prostřednictvím osobních otázek se ptáme na názor tázaného, jeho postoj, představu, hodnocení. Otázky směřují nejen k předmětu rozhovoru, ale i k subjektivní a emocionální stránce dotázaného. „Hovořit můžeme i o tzv. dobrých a špatných otázkách. Dobrá otázka dává dotázanému možnost rozvedení rozhovoru, je to otázka na věc podstatnou, položená v pravý čas, na pravém místě správnému člověku, tj. tomu, koho se týká a kdo je schopen na ni odpovědět. Špatné (nešťastné) otázce nemusí dotázaný porozumět, je mu nesrozumitelná, jsou v ní termíny jemu neznámé, neslyšel ji dobře. Může to být však i otázka příliš dlouhá, stylisticky komplikovaná a zamotaná nebo taková, která se nevztahuje k věci. Recipročně s dobrou otázkou je špatnou otázkou otázka položená na nevhodném místě v nevhodnou dobu člověku, který na ni nemůže odpovědět. Zvláštním druhem otázky je dotaz omezující nebo navrhující odpověď. Tázající buď rovnou nabízí odpověď, nebo sděluje jinak svou představu, př. že nechce, aby partner odpověděl určitým způsobem, limituje mu možnosti, jak odpovědět. Tázání je někdy dlouhé, šroubované a nepřehledné. Často se jedná o otázky s připojeným komentářem, který vykonává na dotazovaného jistý nátlak, směřuje jeho odpověď. Podsouvání odpovědi při dotazování je forma komunikačního nátlaku. Jde o strategii, kterou se tazatel snaží zvýšit šanci, že se dozví něco jiného než předpokládanou (bezobsažnou) odpověď. Proto raději sám vysloví v dodatku 80

k otázce předpokládanou odpověď (kterou nechce slyšet), aby znesnadnil její použití.“108 Doporučení pro techniky kladení otázek lze obecně redukovat do těchto bodů:  Nedávejme otázky jen proto, aby „řeč nestála“, pokládejme otázky, které se týkají konkrétní věci, aktuálních problémů.  Nechvátejme na odpověď, před položením další otázky si ponechme čas na její formulaci – „v tichu myšlenka uzrává“.  Neklaďme přemíru uzavřených a osobních otázek. 5.3.2 Dialog obecně Dialog – řecky dia-logos (skrze slovo) od slovesa dialegomai (rozvažovat, rozmlouvat) byl pro starověké filozofy metodou k odkrývání pravdy. Podle sociálních psychologů není dialog totožný s rozhovorem, považují jej za jeho nejvyšší formu. V obecném povědomí však rozhovor a dialog splývají. Dialog by měl být rozhovorem, při němž se jeho účastníci drží konkrétní věci, neodbíhají od tématu, neprobírá se vše možné, směřuje k rozšíření toho, co v předchozích etapách komunikace chybělo. V dialogu se projevuje jeho obsahová, interakční a vztahová stránka, čímž rozumíme vztahy mezi lidmi, které se zde projevují i vytvářejí. Dialog se nevztahuje jen na svou verbální komunikaci ale i na to, co je vyjádřeno jinak. Uvedené poznatky lze shrnout do „aspektů dialogu: 1) Dialog je zaměřen na zcela určitý cíl, k němuž směřuje společná činnost účastníků dialogu, při něm se vzájemná informovanost zpřesňuje a rozvíjí. 2) V dialogu dochází k vzájemnému ovlivňování účastníků. 3) V dialogickém dění se odrážejí vzájemné vztahy mezi účastníky dialogu. Zároveň se v něm tyto vzájemné vztahy vytvářejí a mění.“109 Předpokladem pro vznik a fungování dialogu je společný cíl a činnost k němu směřující, ochota slevit na svém postoji a přizpůsobit se protistraně a konečně vytvoření atmosféry vzájemné důvěry a dobrých vzájemných vztahů. 108 109

VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie komunikace. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178-998-4, s. 131. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak si navzájem lépe porozumíme: Kapitoly z psychologie sociální komunikace. Praha: Svoboda, 1988, s. 170-171.

81

Dialog rozhodně nelze brát jako sestavení monologických projevů jeho účastníků, při němž je prezentován určitý názor. V rámci dialogu bychom měli zohlednit posluchače, jejich zájmy a potřeby, upoutat jejich pozornost a získat zpětnou vazbu. Tento exkurz věnovaný dialogu by nebyl úplný, pokud by (opět stručně) nebyly uvedeny některé překážky jeho rozvinutí:  Obranné reakce – může k nim dojít, pokud je některý z účastníků tzv. dohnán do úzkých. Často se projevují při jedné z výslechových situací, kdy se sestavením pořadí otázek a jejich konstrukcí snažíme přimět nepravdivě vypovídajícího k tomu, aby tento svůj postoj změnil. Výsledkem může být dosažení tohoto cíle nebo naopak emotivní verbální či neverbální projevy nebo odmítnutí vyslýchaného vypovídat.  Neúcta – předpokladem vedení dialogu je respektování osoby protistrany. Jakékoliv projevy neúcty vůči své osobě v podobě chování i neverbálních reakcí jsou protistranou registrovány, reakcí je minimálně nezájem o další průběh dialogu.  Snaha o ryze věcné komunikování – společné sdílení postojů, představ a názorů je klimatem pro úspěšné vedení dialogu. Sklouzne-li však jen ke snaze o čistě věcnou komunikaci, končí vzájemné sbližování postojů, dialog ztrácí na své konstrukčnosti, nenaplňují se jeho aspekty. 5.3.3 Dialog jako stádium výslechu Při zúžení pojmu výslechu na proces získávání informací je třeba konstatovat, že objektivně existuje nerovnováha mezi objemem a kvalitou informací, jimiž disponuje vyslýchající a vyslýchaný. Množství a kvalita informací, které o věci vyslýchající má, se u něho projevuje

v komunikačních

aktivitách

a

ve

způsobu

vedení

výslechu.

Komunikačními aktivitami jsou myšleny způsoby sdělení při výslechu, pro nás má z nich význam především monolog jako souvislé líčení události vyslýchaným a dialog v podobě kladení otázek a získávání odpovědí na ně. Dialog je závěrečným stadiem výslechu. Jeho cílem je doplnit, konkretizovat, odstranit rozpory nebo detailizovat předcházející informace 82

získané v průběhu monologu. Ústřední roli zde hraje vyslýchající, který formuluje, řadí a pokládá otázky. Ke kladení otázek lze přistoupit teprve poté, co byla vyslýchanému dána dostatečná možnost, aby souvisle vypověděl o všem, co o věci ví, co chce sám uvést, případně uvedl i odkud se dozvěděl o okolnostech jím uváděných (svědek). Otázky by měly být dovedně formulovány, musí být jasné, stručné, prosté, určité a přímé, musí spolu logicky souviset. Otázky musí být položeny tak, aby odpovídaly rozumové úrovni a psychické vyspělosti vyslýchaného a jeho individuálním schopnostem.110 U způsobu kladení otázek je na místě zmínit se o jejich druzích, které jsou výslovně zákonem zakázány, jedná se o otázky kapciózní a sugestivní. Kapciózní otázky předstírají skutečnost nepravdivou, klamavou, nebo předpokládající skutečnost dosud vyslýchaným nepotvrzenou, přičemž jej svádějí, aniž by to pozoroval, k odpovědi, kterou si vyslýchající přeje. V sugestivních otázkách se vyslýchanému předkládají okolnosti, které se teprve mají zjistit z jeho výpovědi, a tím se mu naznačuje, jak má odpovědět. Kapciózní i sugestivní otázky negativně ovlivňují důkazní hodnotu výpovědi vyslýchaného a mohou znamenat až nepřímé donucení k takové výpovědi, jakou by sám obviněný neučinil. Protože kapciózní a sugestivní otázky jsou v rozporu se zákonem, může to vést k absolutní neúčinnosti důkazu získaného takovým výslechem a k jeho nepoužitelnosti pro další řízení.111 Mimo sugestivního obsahu otázek mohou mít sugestivní vliv i cílené nebo samovolní projevy vyslýchajícího. Psychologický dopad kladení otázek je dán i tím, jak byla konkrétní otázka vyslýchajícím pronesena. Může být vyslovena zvýšeným hlasem nebo naopak klidně, v jejím tónu může být příkladně soucit, jízlivost, posměch, hrubost. Způsobem

položení

otázky

doprovázeným

neverbálními

projevy

může

vyslýchající vytvářet atmosféru důvěry, ale i vzbudit vůči sobě nelibost a odpor vyslýchaného.

110

111

ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád: Komentář. I. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2008. ISBN 978-80-7400-043-0, s. 770, 828. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád: Komentář. I. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, ISBN 978-80-7400-043-0, s.770-771.

83

Pronesenou otázkou lze svědkovi naznačit, že je vyslýchajícímu známo, jak k události došlo. Stejně tak lze pomoci k vybavení zdánlivě zapomenutého nebo naopak výpověď ať vědomě či nevědomě zkreslit. V rámci dialogu je možno využít otázky s různým obsahovým zaměřením. Uzavřené a otevřené otázky byly rozebrány již v předcházejících částech této kapitoly. „Praxe potvrdila, že je možno klást vyslýchanému, který již sám spontánně vypověděl, otázky doplňující, zpřesňující, připomínající a kontrolní.  Doplňující

otázka

se

týká

skutečností,

které

dosud

ve

výpovědi

vyslýchaného nezazněly. Na jejím základě má doplnit to, o čem ještě nehovořil. Přitom není rozhodující, zda na to sám zapomněl nebo neměl představu o tom, že vyslýchajícího mohou tyto okolnosti zajímat.  Zpřesňující otázka se týká skutečností, o kterých již vyslýchaný hovořil, toto jeho vyjádření však bylo nepřesné a nekonkrétní. Odpovědí na tuto otázku může vyslýchaný svou předchozí výpověď doplnit, zkonkretizovat ji.  Připomínající otázka má napomoci k rozpomenutí na skutečnosti zdánlivě zapomenuté. Její podstata spočívá v tom, že se vyslýchanému kladou otázky k okolnostem, jež nastaly před nebo po zjišťovaném faktu. Tak u něho můžeme oživit vzpomínku na tuto skutečnost.  Kontrolní otázka slouží k prověření správnosti výpovědi, kdy se snažíme zjistit a prověřit pramen informací o události, z nichž vyslýchaný čerpal.“112

5.3.4 Dialog ve výslechové praxi Dříve než se začneme zabývat možným praktickým využitím teoretických poznatků v rámci dialogu, vraťme

se

k problematice

předčasného

kladení

doplňujících otázek při monologu. Důvodem toho je nebezpečí snížení objemu a kvality poskytování informací v této fázi výslechu. „Volné

líčení

je

nenahraditelným

zdrojem

relevantních

informací.

Doplňující otázky sice vedou k rozšíření získaných informací, ale jejich přesnost klesá. Předčasné doplňující otázky mohou dokonce způsobit redukci získaných 112

MATIÁŠEK, Jan, Bohumil BÁRTA a Jaroslav SOUKUP. Výslech a psychologie. Praha: Orbis, 1966, s. 128-129.

84

informací, protože vyslýchaná osoba zapomene na detaily, které by uvedla ve volném líčení. Předčasné doplňující otázky, které narušily fázi monologu, podstatně změnily styl komunikace vypovídajícího. V důsledku přerušování se u svědků projevila tendence k pasivitě, svědkové se vyjadřovali stručněji, omezili se pouze na zodpovězení dotazu. Přerušování tedy vedlo k poklesu kvality výpovědi, svědkové se vyjadřují stručněji, povrchněji, stávají se pasivnějšími.“ 113 V předchozích částech této kapitoly byly rozebrány některé poznatky k dané problematice. Ty jsou podkladem k několika praktickým doporučením pro vedení dialogu s vyslýchanou osobou:  Otázky vyslýchajícího by neměly vycházet ze zažitého schématu, beze zbytku by se měly nést v duchu „slyším (vnímám) – myslím – mluvím (reprodukuji)“.  Otázky by měly směřovat převážně k vyšetřované události, měly by souviset s danou věcí.  Otázky by měly umožnit vyslýchanému pochopit jejich pravý smysl – být jednoznačné.  Otázky by měly být srozumitelné co do obsahu i rozsahu, měly by zohlednit mentální úroveň, vyspělost, fyzický a psychický stav vyslýchaného i jeho další osobnostní rysy.  Měli bychom se, pokud to situace dovolí, vyvarovat otázkám uzavřeným, otevřené otázky vedou k rozvinutějším odpovědím.  Otázky by měly být koncipovány a řazeny tak, aby tvořily logicky uspořádaný soubor.  Soubor otázek by měl vycházet z následující konstrukce  okruh otázek zužujeme od obecných ke speciálním,  postupujeme od otázek s menším vztahem k problému k otázkám přímo na něj, tzv. progresivní metoda,  mezi soubor otázek obecného charakteru můžeme ukrýt podstatnou otázku- metoda tzv. labilních otázek,

113

ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2.vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2009. ISBN 97880-7380-213-4, s. 325-326.

85

 používáme tzv. taktních otázek, kdy se na věci vyslýchanému nepříjemné neptáme přímo ale opatrněji a taktněji,  můžeme „odsunout podstatnou otázku“, která je zjevně vyslýchanému nepříjemná, na pozdější dobu k jinému tématu při příznivějším kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným. U zkušených pachatelů – recidivistů však naopak může vést tato konstrukce otázek k tomu, že z nich dovodí, jakými informacemi vyslýchající v dané věci disponuje. K již uvedeným doporučením je možno zařadit ještě tato dvě:  Otázky by měly být formulovány tak, aby vyslýchaný v odpovědích popisoval událost a nehodnotil ji.  Součástí otázky není jen význam slov, ale i to, jak je pronesena, jaké neverbální projevy ji doprovázejí. Při výslechu mohou v rámci svého oprávnění stanoveného zákonem klást vyslýchanému otázky další osoby (př. obhájce a znalec), tyto však vždy po souhlasu a na vyzvání vyslýchajícího. Mimo tyto osoby bez souhlasu vyslýchajícího může pokládat otázky státní zástupce. Formulace otázek musí vždy odpovídat uvedeným požadavkům, zejména pokud se týká otázek sugestivních a kapciózních. Zaměření otázek u obětí trestného činu upravuje zák. č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů v § 18 odst. 1: „Otázky směřující do intimní oblasti vyslýchané oběti lze klást jen tehdy, pokud je to nezbytné pro objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení. Tyto otázky je třeba klást zvlášť šetrně a po obsahové stránce vyčerpávajícím způsobem, aby nebylo nutné výslech znovu opakovat; jejich formulaci je třeba při zachování potřebné ohleduplnosti přizpůsobit věku, osobním zkušenostem a psychickému stavu oběti.“

86

5.3.5 Dialog podle výzkumného šetření Na dialog jako významnou fázi výslechu byla zaměřena pozornost v rámci provedeného dotazníkového šetření. Prvním okruhem zájmu byl základ pro formulování otázek vyslýchanému. Na základě obsahové přípravy výslechu formuluje otázky 45,44 % dotázaných, na základě informací získaných v průběhu výslechu 48,34 % dotázaných a 6,22 % respondentů na základě navyklého stereotypu bez ohledu na informace sdělené vyslýchaným. Samostatná otázka byla zaměřena na používání sugestivních otázek v průběhu výslechu. 1,8 % respondentů nevědělo, o jaké otázky se jedná, 1,8 % je používá běžně, 40,6 % někdy a 55,8 % respondentů nikdy. Užívání otevřených a uzavřených otázek bylo dalším předmětem zájmu. Podle odpovědí dotázaných 20 % z nich neví, o jaké otázky se jedná, 62,49 % z nich používá otevřené a 37,51 % uzavřené otázky. Respondenti se měli rovněž vyjádřit, jaké další druhy otázek při výslechu používají. Doplňující otázky využívá 40,49 % dotázaných, zpřesňující 30,40 %, připomínající 12,48 % a kontrolní 16,61 % z nich. O jaké otázky se jedná, nevědělo 0,02 % dotázaných. Následně dotázaní uváděli, jaké požadavky by podle nich měly otázky sledovat. 4,1 % z nich uvedlo, že toto nedokážou posoudit. Podle 83,16 % respondentů by měly směřovat k předmětné věci, podle 61,43 % by měly reagovat jako zpětná vazba na sdělené informace, jednoznačné by měly být podle 75,47 % dotázaných, srozumitelné podle 77,78 %. Podle 65,06 % respondentů by měly otázky zohlednit osobu a osobnost vyslýchaného a jeho aktuální stav, logický sled by otázky měly tvořit podle 66,63 % dotázaných a jiné požadavky uvedlo 1,21 % z nich.

87

5.4 Závěrečné stádium výslechu Po skončení monologické a dialogické etapy výslechu a jejich písemné dokumentaci musí být protokol předložen k přečtení a podpisu vyslýchané osobě. Vyslýchanému může být protokol rovněž přečten, pokud o to požádá. K přečtení protokolu musí být vyslýchané osobě poskytnut dostatečný čas, aby se mohla seznámit s jeho obsahem, což vyplývá i z uděleného poučení na počátku výslechu. Na základě seznámení s obsahem protokolu je vyslýchaná osoba oprávněna požadovat doplnění protokolu nebo provedení oprav v souladu s její výpovědí. Tak má být zaručen naprostý soulad obsahu protokolu s tím, co vypovídala, tedy přesným záznamem její verbální produkce, ne zněním zkomponovaným vyslýchajícím. Případné námitky proti obsahu protokolu je povinen vyslýchající projednat za přítomnosti přibrané nezúčastněné osoby. V součinnosti s vyslýchanou osobou rozhodne o jejich důvodnosti, na základě toho je odmítne, přijme v celém rozsahu nebo jen částečně. Výsledek projednání námitek spolu s případnými doplňky nebo opravami uvede v protokolu o výslechu. Po vypořádání s námitkami se v protokolu vyznačí čas ukončení výslechu a

dochází

k podepsání

protokolu.

Pokud

nebyl

protokol

zpracováván

zapisovatelem, měla by být již čtení protokolu vyslýchaným přítomna na věci nezúčastněná osoba, která následně podepisuje i protokol na jeho konci s doložkou „Přečtení a podpisu protokolu přítomen“. Na konci výslechu podepisuje protokol vyslýchající a další osoby, které byly výslechu přítomny. Vyslýchaná osoba podepisuje každou stránku protokolu o výslechu samostatně. Pokud vyslýchaný nebo jiná osoba přítomná výslechu odmítne protokol o výslechu podepsat, poznamená to vyslýchající do protokolu s uvedením důvodu tohoto odmítnutí, a to za přítomnosti nezúčastněné osoby. Na vyžádání vyslýchané osoby a dalších oprávněných osob jim vyslýchající předá opis protokolu o výslechu. Možná nesystematicky se v tomto stádiu výslechu zmíníme o způsobu realizace vedení osobních údajů oběti a dalších osob ve smyslu ustanovení § 16

88

zák. č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, které je upraveno v § 55 odst. 1 písm. c) tr. řádu: „Jméno a příjmení úředních osob a jejich funkce, jméno a příjmení přítomných stran, jméno, příjmení a adresu zákonných zástupců, opatrovníků, obhájců a zmocněnců, popřípadě jméno a příjmení dalších osob, kteří se úkonu zúčastnili, a u obviněného a poškozeného též adresu, kterou uvede pro účely doručování, a další údaje nutné k zjištění nebo ověření totožnosti, včetně data narození nebo rodného čísla; jsou-li při prováděném úkonu zjištěny údaje o bydlišti a doručovací adrese, o místě výkonu zaměstnání či povolání nebo podnikání poškozeného, svědka, zákonného zástupce, opatrovníka, zmocněnce nebo důvěrníka, pak se na žádost těchto osob do protokolu neuvádějí, není-li to nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení, ale vedou se tak, aby se s nimi mohli seznamovat pouze orgány činné v trestním řízení a úředníci Probační a mediační služby činní v dané věci; to platí také pro údaje o osobních, rodinných a majetkových poměrech poškozeného a svědka; je-li to nezbytné pro řádné uplatnění práva na obhajobu osoby, proti níž se trestní řízení vede, sdělí se této osobě potřebné údaje; o sdělení údaje a jeho důvodech se učiní záznam do protokolu.“ Originál spisu je veden bez uvedení údajů o bydlišti, doručovací adrese, o místě výkonu zaměstnání či povolání nebo podnikání. Písemné materiály s těmito údaji se zakládají do přílohového spisu, který je součástí originálu spisu. Ten není k dispozici obviněnému a obhájci při nahlédnutí do spisu nebo při seznámení s výsledky vyšetřování. Při těchto úkonech jsou ve spise založeny první strany protokolů bez osobních údajů. Pokud se týká ostatních listinných materiálů, kde jsou uvedeny osobní údaje podle § 16 zák. č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, v originálu spisu jsou jejich kopie s překrytými osobními údaji, listiny s údaji osob jsou založeny v přílohovém spisu. Další podrobnosti k dokumentaci jsou uvedeny v kapitole 7 této práce.

89

6 VÝSLECHOVÉ SITUACE A ZÁKLADNÍ TAKTICKÉ POSTUPY VÝSLECHU Prostřednictvím výslechových situací i základních taktických postupů výslechu se dostáváme k taktice výslechu jako “systému aplikovaných nejefektivnějších postupů pro řešení obecné úlohy výslechu, za kterou považujeme získání pravdivé a úplné výpovědi.“114

6.1 Typické výslechové situace Již samotný stav, jenž je popsán a vychází i z pojetí výslechu jako jednostranně řízené párové komunikace mezi vyslýchajícím a vyslýchaným, kdy postavení obou je určeno zákonem stanoveným rámcem výslechu, může mít vliv na konkrétní výslechovou situaci. „Výslechovou situaci můžeme vymezit jako stav získávání kriminalisticky relevantních informací výslechem a souhrn okolností a podmínek, za nichž výslech probíhá.“115 Výslechovou situaci dále ovlivňuje příkladně charakter vyšetřované události, procesní postavení vyslýchaného, osobnostní rysy vyslýchajícího a vyslýchaného, vztah pachatele ke svému činu a doznání, vztah vyslýchaného k předmětu vyšetřování, zainteresovaným osobám, aktuální fyzický a psychický stav, ale i klima výslechu.116 Přes jedinečnost a neopakovatelnost každé výslechové situace byly zobecněním poznatků kriminalistické praktické činnosti stanoveny typické výslechové situace. Typické výslechové situace vycházejí z toho, zda vyslýchaný může (tj.

získal, uchoval si a je schopen reprodukovat informace k vyšetřované události) a zároveň chce vypovídat (tj. má zájem na předání informace k vyšetřované události formou reprodukce). Tato kritéria byla základem pro 114

PORADA, Viktor a kol. Kriminalistika. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2001, ISBN 807240-194-0. s. 351. 115 KONRÁD, Zdeněk, Miroslav NĚMEC a František NOVOTNÝ. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha: PA ČR v Praze, 2008. ISBN 978-80-7251-294-2, s. 23. 116 Tamtéž, s. 23.

90

tvorbu typických výslechových situací. Zde je na místě podotknut, že mezi teoretiky není jednota v počtu typických výslechových situací. Autor této práce vychází z vymezení typických výslechových situací podle Čírtkové117: a) vyslýchaná osoba může a současně chce vypovídat. Vyslýchaná osoba událost nebo informaci vnímala, zapamatovala si ji, je schopna a chce ji správně a úplně vylíčit. Tuto výslechovou situaci můžeme označit za příznivou. Vyslýchající se může zaměřit na to, aby byly uvedeny všechny skutečnosti, jež obsahují kriminalisticky i právně relevantní informace o vyšetřované události, odstraněny případné nepřesnosti nebo nejasnosti. b) vyslýchaná osoba si momentálně nevzpomíná, ale je motivována vypovídat. Vyslýchaná osoba vnímala vyšetřovanou událost nebo informaci a má zájem pravdivě vypovídat. Z nějakého důvodu (nejčastěji momentálního zablokování mentálních funkcí) si ji však nedokáže vybavit, její výpověď je nepřesná, neúplná a v některých částech v rozporu se zjištěnou situací. c) vyslýchaná osoba sice může (ví), ale nechce vypovídat. Vyslýchaná osoba správně vnímala vyšetřovanou událost nebo informaci, ale z nějakého důvodu nemá zájem pravdivě anebo vůbec vypovídat. d) vyslýchaná osoba není způsobilá (nemůže) a současně ani nechce vypovídat. Přestože bylo objektivně zjištěno, že vyslýchaný vyšetřovanou událost nebo informaci vnímal, máme pochybnosti o tom, zda je způsobilý ji úplně a pravdivě reprodukovat. Důvodem toho mohou být nápadné odchylky od normálu v intelektu nebo osobnosti vyslýchaného, případně jeho nízký či vysoký věk. K této výslechové situaci se neváže vhodné psychologické působení, jež by umožnilo získat od vyslýchaného věrohodnou výpověď. Proto také někteří autoři 118 tuto výslechovou situaci neuvádějí.

117

ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Základy psychologie výslechu. In. Kriminalistický sborník. č. 3, 2000, s. 31-32. 118 KONRÁD, Zdeněk, Miroslav NĚMEC a František NOVOTNÝ. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha: PA ČR v Praze, 2008. ISBN 978-80-7251-294-2, s. 23.

91

6.2 Základní taktické postupy výslechu „Taktika výslechu je aktivní tvůrčí proces skládající se z myšlenkových operací vyslýchajícího, jehož výrazem je souhrn aplikovaných nejefektivnějších taktických postupů pro řešení obecné úlohy výslechu v konkrétním případě. Obecnou úlohou výslechu se rozumí získání úplných a věrohodných poznatků o prošetřované věci vyslýchajícím od vyslýchané osoby.“119 Kriminalistická

taktika

považuje

za

základní

taktické

postupy

výslechu:120 a) formování psychologického kontaktu; b) analýzu výpovědi v průběhu výslechu; c) poskytování pomoci při překonávání překážek vypovídat a na vybavení zdánlivě zapomenutého; d) působení na vyslýchaného, který vypovídá nepravdivě. Základní taktické postupy výslechu formování psychologického kontaktu a analýza výpovědi v průběhu výslechu se využívají u všech typických výslechových situací a označujeme je jako obligatorní. Základní taktické postupy výslechu poskytování pomoci při překonávání překážek vypovídat a na vybavení zdánlivě zapomenutého a působení na vyslýchaného, který vypovídá nepravdivě, se využívají jen v některých typických výslechových situacích, označujeme je jako fakultativní. 6.2.1 Formování psychologického kontaktu Formování psychologického kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným (navázání

a

udržování

psychologického

kontaktu

mezi

vyslýchajícím

a vyslýchaným) bývá označováno za stěžejní prvek pro dosažení cíle výslechu. „Vznik a trvání psychologického kontaktu s vyslýchaným je podmínkou k získání pravdivé výpovědi. Psychologický kontakt nelze chápat jako stav vyznačující se jen sympatiemi, respektem, náklonností, shovívavostí, apod., ve kterém se vyřeší konfliktní charakter situace a vzniklé rozpory pomocí ústupků, 119

120

PJEŠČAK, Ján, BĚLKIN, Rafail, Samoljovič a kol. Kriminalistika II - Kriminalistickotaktické metody odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti. Praha: FMV VŠ SNB Ústav kriminalistiky, 1984, s. 71. BAČÍKOVÁ, Iveta a kol. Výsluch v kriminalistickej teórii a praxi. Bratislava: Akadémia policajného zboru v Bratislave, 2013. ISBN 978-80-8054-565-9, s. 58 – 59.

92

úsluh, apod. Určitý kontakt existuje i při ostrém konfliktním charakteru výslechu, především však jako prvek komunikační a interakční, někdy i jako prvek psychologický. Průběh psychologického kontaktu často nemá kontinuální ráz, nýbrž se vyznačuje

různou

dynamikou.

V praxi

to

znamená,

že

např.

vzniklý

psychologický kontakt se může změnit v averzi, nevraživost, jindy stav nedůvěry, negativismu, postupně se mění a přeroste v kontakt charakterizovaný ochotou vypovídat pravdivě, součinností, důvěrou.“121 Mezi nejdůležitější faktory formování psychologického kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným patří:122 a) osobnost vyslýchajícího Jak bylo uvedeno již v kapitole 5.1 věnující se obsahové přípravě výslechu v jejím bodě c), měl by mít vyslýchající potřebné znalosti, předchozí kvalifikační přípravu, životní i pracovní zkušenosti a psychické předpoklady pro vedení výslechu, do nichž je třeba zařadit i zájem na dosažení cíle výslechu a tedy i celého řízení, jehož je výslech úkonem. Z toho pramení i volba a realizace základních a dílčích taktických postupů výslechu, jak bude uvedeno. Je třeba si uvědomit, že osobnost vyslýchajícího je pro přípravu, průběh a výsledek výslechu určující. b) vhodný způsob zajištění přítomnosti vyslýchané osoby na výslechu Zajištění

přítomnosti vyslýchaného

u

výslechu

byla

věnována

pozornost již v rámci organizačně-materiální přípravy výslechu v kapitole 5.2 v bodě c). Forma zajištění přítomnosti vyslýchaného u výslechu (ústním či písemným předvoláním nebo předvedením) by měla být určena především jeho 121

122

procesním

postavením,

osobnostní

charakteristikou,

fyzickým

PROTIVINSKÝ, Miroslav, a Vladimír PRERAD. Taktika výslechu obviněného a svědka v přípravném řízení. Praha. Státní pedagogické nakladatelství, 1978, s. 48-49. PJEŠČAK, Ján, BĚLKIN, Rafail, Samoljovič a kol. Kriminalistika I I – Kriminalistickotaktické metody odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti. Praha: FMV VŠ SNB Ústav kriminalistiky, 1984, s. 72 - 74. BAČÍKOVÁ, Iveta a kol. Výsluch v kriminalistickej teórii a praxi. Bratislava: Akadémia policajného zboru v Bratislave, 2013. ISBN 978-80-8054-565-9, s. 59 - 64.

93

a psychickým stavem a vzájemnou kombinací těchto hledisek, opomenout nesmíme zásadu neodkladnosti výslechu. Zajištění přítomnosti je často prvním kontaktem mezi potenciálním vyslýchajícím a potenciálním vyslýchaným, může předurčit další podobu vztahu mezi aktéry výslechu při výslechu samotném i v rámci dalšího vyšetřování. Pro vyslýchajícího rutinní záležitost nemá stejný význam pro vyslýchaného, neboť u něho může v řadě případů (zvlášť u svědků) vyvolat vnitřní dilema, jehož výsledek se následně odrazí ve výslechové situaci. c) vhodné vnější výslechové prostředí a formování vhodné výslechové situace Jak bylo uvedeno již v kapitole 5.2 v bodě a) této práce, volba místa výslechu i jeho atmosféra by měla směřovat k tomu, aby výslechové prostředí nebylo rušivým elementem a projevy vyslýchaného nebyly reakcí na toto konkrétní výslechové prostředí. Výslechové prostředí by mělo dopomoci k tomu, aby se vyslýchaný mohl plně soustředit a vybavit si veškeré skutečnosti, které ve vztahu k vyšetřované události vnímal. Stejně tak by mělo optimální výslechové prostředí zajistit, aby neverbální projevy vyslýchaného v průběhu výslechu nebyly reakcí na vnější rušivé vlivy. Pro dosažení cíle výslechu je optimální výslechová situace, za níž vyslýchaná osoba může a chce vypovídat a současně vypovídá pravdivě. Tuto situaci můžeme označit za příznivou a je snahou vyslýchajícího, aby tato situace byla zachována po celý průběh výslechu Vedle ní jsou však další situace, kdy vyslýchaná osoba nemůže nebo nechce vypovídat úplně a věrohodně nebo nechce vypovídat vůbec. Tyto situace označujeme za nepříznivé. Původní výslechová situace není stabilní po celou dobu výslechu, díky využití taktických postupů výslechu se může změnit, což by mělo být snahou vyslýchajícího. Tím máme na mysli změnu z nepříznivé v příznivou výslechovou situaci. Může však nastat i změna opačná, kdy především díky osobě vyslýchajícího a způsobu vedení výslechu se příznivá výslechová 94

situace změní v nepříznivou. Příklady k tomu byly uvedeny v kapitole 6.3.4. Dialog ve výslechové praxi. d) vhodná

forma

seznámení

s předmětem

výslechu a

s procesním

postavením vyslýchaného Každý vyslýchaný by měl být seznámen s tím, v jaké věci bude vypovídat a jaké je v této věci jeho procesní postavení. Podle procesního postavení pak i vyslýchající udílí vyslýchanému poučení. Poučení osoby je jedním ze základních požadavků na úvodní stadium výslechu, bez něho není výslech právně relevantní. U seznámení vyslýchaného s předmětem výslechu, jeho procesním postavením i při jeho poučení rozeznáváme tzv. „formu úřední“ a „formu občanskou“. Za úřední formu považujeme neosobní, strohé vystupování bez známek vstřícnosti a empatie, kdy i modulací hlasu zdůrazníme význam výslechu a sankce za vědomě nepravdivou výpověď. Naproti tomu občanská forma v sobě obsahuje prvky empatie, kdy pomalu a důsledně vyslýchané osobě vysvětlujeme podrobnosti o tom, v jaké věci bude vypovídat, jaké je jeho procesní postavení a jaká práva a povinnosti jsou s tímto postavením spojeny. e) volba vhodného psychologického přístupu podle specifik osobnosti Základ pro volbu vhodného psychologického přístupu k osobě vyslýchaného je dán v analytické fázi obsahové přípravy výslechu, jak je uvedeno v kapitole 5.1 bodě b) této práce. Cílem analýzy osoby a osobnosti vyslýchaného je získat potřebné množství poznatků, na jejichž základě bychom mohli předvídat jeho postoj a chování v průběhu výslechu. Z nich pak můžeme dovodit konkrétní taktické postupy, jimiž je možno vyslýchaného ovlivnit a motivovat k tomu, aby vypovídal úplně a věrohodně, tj. dosáhnout příznivé výslechové situace. Taktický postup formování psychologického kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným je možno též nazvat navázáním a udržováním psychologického 95

kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným. Odůvodnění tohoto pojmenování zaznělo již dříve, kdy bylo uvedeno, že psychologický kontakt mezi vyslýchajícím a vyslýchaným nemá stabilní podobu, vyvíjí se a mění. Proto

by mělo

být

snahou

vyslýchajícího

psychologický kontakt

s vyslýchaným navázat na nekonfliktní úrovni a i nadále jej takto udržovat. Výslech může být v budoucnu opakován nebo budou s osobou vyslýchaného realizovány jiné procesní úkony, kdy se uplatní bezproblémový vztah mezi vyslýchajícím a vyslýchaným. Kriminalistická praxe zobecnila poznatky k možným způsobům chování vyslýchajícího pro navázání kontaktu s vyslýchaným. Podle nich se může jednat příkladně o slušné, taktní vystupování bez projevů empatie nebo naopak o projevy empatie vůči vyslýchanému (vcítění do jeho situace, pohnutek). Uvolnění

a

překonání

prvotního

napětí vyslýchaného

lze

docílit

zavedením hovoru na neutrální téma (práce, záliby, sport) nebo uplatněním pohostinnosti (pohodlné posezení, nabídnutí vody či kávy). Ve stadiu navazování kontaktu je možno využít postupného přiměřeného psychologického nátlaku („tahu na branku“) a poznatků neverbální komunikace. K formování psychologického kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným se v rámci provedeného výzkumu vyjadřovali i jeho respondenti. Nejprve měli uvést svou znalost faktorů (dílčích taktických postupů výslechu)

na

formování

psychologického

kontaktu

mezi

vyslýchajícím

a vyslýchaným. Tyto faktory nezná 13,6 % dotázaných. Způsob zajištění přítomnosti se podle nich podílí na formování kontaktu 14,27 %, vhodné výslechové prostředí a výslechová situace 17,92 %, osobnost vyslýchajícího 28,17 %, forma seznámení s předmětem výslechu a poučení vyslýchaného 17,46 % a volba psychologického přístupu podle specifik osobnosti vyslýchaného 22,18 %. Následně byli dotázáni, jaký je podíl prostředků, které používají při navazování kontaktu s vyslýchaným. Podle respondentů se o navázání kontaktu s vyslýchaným nepokouší 0,9% dotázaných. Slušné, taktní vystupování bez projevů empatie využívají v 46,06 %, projevy empatie v 17,87%, zavedení hovoru na neutrální téma využívají v 10,99 %, principu pohostinnosti v 5,37 %, přiměřeného psycholo96

gického nátlaku v 11,13 %, poznatků neverbální komunikace v 7,61 %, jiné způsoby užívají v 0,97 %.

6.2.2 Analýza výpovědi v průběhu výslechu a její věrohodnost „Analyzování výpovědi v průběhu výslechu je důležitou podmínkou a taktickým postupem k získávání pravdivých a hodnověrných výpovědí i k vyjasnění postoje zvoleného vyslýchaným.“123 Na základě provedené analýzy výpovědi můžeme určit výslechovou situaci a použít jí odpovídající taktický postup výslechu. Analýza verbálně sdělovaných informací i dalších projevů, které tuto reprodukci provázejí, probíhá již od prvního kontaktu v rámci úvodního stádia výslechu až po ukončení dialogické části výslechu. Základem analýzy výpovědi v průběhu výslechu jsou především poznatky formální logiky a forenzní psychologie. Jak již bylo uvedeno, je jejím cílem zhodnotit pravdivost a věrohodnost výpovědi. Věrohodnost konkrétní výpovědi můžeme hodnotit těmito způsoby124: a) porovnání výpovědi s ostatními důkazy (srovnání údajů ve výpovědi s dalšími údaji) – jedná se o případ, kdy informace získané výslechem jsou v rozporu s ostatními ve věci získanými a ověřenými důkazy. Důvodem k tomu může být nepříznivé ovlivnění vnitřních psychických faktorů tvorby výpovědi (vnímání, paměť, myšlení, reprodukce) nebo vyslýchaný jako osoba zainteresovaná na průběhu řízení a jeho výsledku, či osoba jednající z nejrůznějších důvodů ve prospěch této osoby, úmyslně uvádí nepravdu. b) prověření vnitřní shody údajů ve výpovědi – jedná se o případ, kdy ve zjevném rozporu jsou údaje, které vyslýchaný uvádí v jednotlivých stádiích

123

124

PROTIVINSKÝ, Miroslav, a Vladimír PRERAD. Taktika výslechu obviněného a svědka v přípravném řízení. Praha. Státní pedagogické nakladatelství, 1978, s. 52. BAČÍKOVÁ, Iveta a kol. Výsluch v kriminalistickej teórii a praxi. Bratislava: Akadémia policajného zboru v Bratislave, 2013. ISBN 978-80-8054-565-9, s. 64 - 65. NĚMEC, Miroslav, Výslech a taktika jeho prováděním speciální výslechové místnosti. Praha: PA ČR v Praze, 2003. ISBN 80-7251-141-6, s. 33 – 34. STRAUS, Jiří a kol. Kriminalistická taktika. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7380-095-6, s. 117-118.

97

jednoho výslechu (tj. monologu a dialogu) nebo postupně v několika po sobě jdoucích výsleších. Vycházíme z předpokladu, že osoba, která vnímala určitou událost, má tuto dostatečně zafixovanou, aby o ní kdykoli vypovídala. Rozpory mezi jednotlivými částmi výpovědi nebo jednotlivými výslechy jsou zapříčiněny tím, že si vyslýchaný nepamatuje, co k věci uvedl dříve, nebo si uvědomil, že prezentované údaje neodpovídají průběhu události a snaží se je precizovat. c) vyjasnění dalších okolností – jedná se o případ, kdy s ohledem na reálné možnosti vyslýchaného v rámci popisované události, mohl určité skutečnosti vnímat vůbec nebo v rozsahu a kvalitě, které uvádí ve své výpovědi. Na věrohodnost výpovědi osoby můžeme dovozovat i na základě jiných poznatků, jimiž mohou být i projevy neverbální komunikace (viz kapitola 3.2.4), tyto obecně označujeme za symptomy (znaky lži). Mezi ně můžeme příkladně zařadit125 řazení a užívání slov a slovních druhů, řeč těla, doprovodné emocionální projevy a reakce na protistranu. Ty vycházejí z ověřené zkušenosti výslechové praxe a informativně budou uvedeny některé z nich. V rámci řazení a užívání slov a slovních druhů dochází k  zjevnému vynechávání zájmena „já“, jeho tvarů, častému používání „oni“, „každý“;  opakování slov použitých v otázce bez jejich nutného zařazení do odpovědi;  užívání nepřímého vyjadřování, aby se tak vyhnul přímé odpovědi a popření dotazu;  mnohomluvnosti,

zahrnování

nepodstatnými

detaily,

samovolnému

vyplňování přestávek v konverzaci. U neverbálních projevů (řeči těla) se může jednat o:  vyhýbání očnímu kontaktu nebo naopak tento kontakt nepřirozeně dlouhý;  minimální gestikulaci s pohyby rukou, paží a nohou směřujících k tělu; 125

Př. ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Orientační odhad věrohodnosti výpovědi. Kriminalistika, 1998, sv. 31, č. 3, s. 211-220. BROWN, Derren. Magie a manipulace mysli. Praha: Nakladatelství Argo, 2007. ISBN 978-80ISBN 978-80-7203-942-5, s. 237.

98

 zvýšenou intenzitu doteků především na jednotlivých částech hlavy a pohybový neklid (zbytečné pohyby jako př. poposedávání, manipulace s drobnými předměty);  hraný úsměv, do něhož jsou zapojeny pouze pohyby úst a jejich okolí, není zapojena oblast kolem očí, kde se tvoří vrásky;  častější mrkání;  odvracení ramen, hlavy a celého těla od vyslýchajícího do „obranné pozice“. Za doprovodné emocionální projevy můžeme považovat  doba vzniku a trvání emocionálního projevu neodpovídá konkrétnímu podnětu, jenž ho vyvolal;  doba vzniku projevu emoce neodpovídá verbálnímu sdělení, stejně tak s ním nekorespondují gesta a mimika;  zadrhávání, pomalejší a tišší řeč jako reakce na neočekávanou otázku, počáteční možné užití citoslovcí, následný pomalý a někdy tichý projev, který je odrazem zvažování nad objemem a způsobem sdělení.  Jako reakci na protistranu můžeme chápat  aktivaci „obranné strategie“, jíž mohou být podvědomé postoje a gesta (př. překřížené ruce na prsou, odtažení trupu);  bezděké umístění „překážky“ mezi sebe a vyslýchajícího (př. tužka, brýle, zapalovač);  zvýšený důraz na nepodstatné detaily a maličkosti namísto podstatných věcí;  zvýšená potřeba deklarovat, že nelže, ale mluví pravdu. Ve vztahu k těmto znakům lži je třeba si uvědomit, že většina populace je nedokáže

kontrolovat,

protože

nejsou

zpravidla

řízené

ale

bezděčné

a neuvědomované. Na druhou stranu často se v rámci výslechu setkáváme s touto osobou poprvé, neznáme její běžné doprovodné projevy verbální reprodukce, mohli bychom tedy jeho jinak běžný projev považovat za symptom lži. K analýze výpovědi v průběhu výslechu byl rovněž zaměřen realizovaný výzkum. Podle něho 5,9 % respondentů nezjišťuje nepravdivou výpověď vyslýchaného.

99

Nepravdivou výpověď vyslýchaného dovozuje 10,83 % dotázaných z charakteristiky jeho osoby podle analýzy v obsahové přípravě výslechu, u 9,64 % z nich se tak děje na základě intuice podle prvního dojmu, 37,04 % respondentů ji zjišťuje podle rozporů ve výpovědi osoby, 31,94 % podle rozporů s jinými důkazy, u 9,76 % pro nepravdivou výpověď svědčí neverbální projevy vyslýchaného a 0,79 % uvedlo jako zdroj jiné prameny. V návaznosti na neverbální projevy byla u respondentů zjišťována znalost příznaků lži. V průměru 14,10 % jich uvedlo, že je nezná; 26,80 % je zná a důvěřuje jim, 47,70 % je zná a důvěřuje jim částečně a 11,40 % je zná a nedůvěřuje jim. Jako stěžejní pro uplatnění fakultativních základních taktických postupů výslechu bylo provedeno zjišťování příčin nepravdivých výpovědí. Příčiny nepravdivé výpovědi zjišťuje vždy 31,90 % dotázaných, 49,50 % tak činí někdy, 18,60 % respondentů příčiny nepravdivé výpovědi nezjišťuje. Pokud se týká nejčastějších příčin nepravdivé výpovědi, zde 5,03 % dotázaných za ně označilo nedostatky psychických procesů vyslýchaných, 47,19 % strach z postihu za své jednání, 15,11 % strach z pomsty zainteresovaných osob, 14,07 % pomoc osobě, v jejíž prospěch jedná, 5,78 % snahu uškodit jiné osobě, 11,21 % neochotu vypovídat a 1,61 % jinou příčinu.

6.2.3 Poskytování pomoci při překonávání překážek vypovídat Základní taktický postup „poskytování pomoci při překonávání překážek vypovídat a k vybavení si zdánlivě zapomenutého“ byl koncipován pro překonání výslechové situace, za níž si vyslýchaná osoba momentálně nevzpomíná, ale je motivována vypovídat, a její přeměnu v situaci, kdy vyslýchaná osoba může, chce a pravdivě vypovídá (blíže též kapitola 7.1). Užití dílčích postupů zaměřených na pomoc vyslýchanému k vybavení zdánlivě zapomenutého přichází do úvahy až tehdy, kdy vyslýchaný prezentoval v rámci svého líčení určitou část děje nebo děje celého. Při této pomoci by se měl vyslýchající vyvarovat možné sugesci, na vyslýchaného působit nenásilně, aby pomoc byla z jeho strany neznatelná, a vyslýchaný si uvědomil, kde ve své výpovědi pochybil a v čem. 100

Pro realizaci tohoto záměru definovala teorie tyto dílčí taktické postupy výslechu126:  působení na vyslýchaného, aby vypovídal o události v souladu s jejím postupným průběhem, dostatečně podrobně, a zaměřil se i na pro něho nedůležité detaily;  poskytnutí dostatečného časového prostoru pro výpověď, aby si vyslýchaný mohl vybavit detaily, které by si při stresu z nedostatku času pro výpověď nevybavil;  směřování vyslýchaného k vybavení celkové situace a následně jednotlivých jejích komponentů (př. meteorologické podmínky, světelné podmínky, čas) za využití situační paměti;  sestavení přehledu osob, které mají podle vyslýchaného vztah k vyšetřované události a konkrétní objasnění tohoto vztahu;  využívání principu kauzality, aby si vyslýchaný uvědomil, co bylo příčinou jemu známému následku;  orientace vyslýchaného na vybavení okolností dobře mu známých, od nich vybavení i okolností zdánlivě zapomenutých;  rozdělení události vyslýchaným na jednotlivé sekvence a jejich následný popis od stěžejních momentů po detaily;  využití

principů

zapomenutého

asociace můžeme

a

názornosti,

vyslýchanému

kdy

k vybavení

zdánlivě

zapůjčit

nejrůznější

katalogy,

vzorníky, jmenné seznamy apod.  výslech na místě činu127 jako specifický druh využití shora uvedených principů, kdy místo činu, na němž je výslech proveden, působí asociačně na vyslýchaného;  možnosti využití typu paměti vyslýchaného. U logického typu paměti se zaměříme na to, na co vyslýchaný v průběhu události myslel (prezentace události jako soubor navazujících následků a jejich příčin). U motorického typu paměti by měl vyslýchaný uvést, k jakým pohybům docházelo v průběhu 126

127

BAČÍKOVÁ, Iveta a kol. Výsluch v kriminalistickej teórii a praxi. Bratislava: Akadémia policajného zboru v Bratislave, 2013. ISBN 978-80-8054-565-9, s. 67-69. STRAUS, Jiří a kol. Kriminalistická taktika. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7380-095-6, s. 119. MUSIL, Jan, Zdeněk KONRÁD a Jaroslav SUCHÁNEK. Kriminalistika. 2. doplněné vydání. Praha: C.H. Beck, 2004. ISBN 80-7179-878-9, s. 341.

101

výslechu. U emocionálního typu paměti by se měl vyslýchaný rozpomenout, jaké pocity měl v průběhu události. Do úvahy přicházejí i kombinace těchto typů paměti, pokud nemůžeme stanovit určitý typ paměti odpovídající osobě vyslýchaného128. V rámci výzkumu bylo zjišťováno, zda a v jakém rozsahu pomáhají vyslýchající vyslýchaným při vybavení zdánlivě zapomenutého. Celkově 97,3 % respondentů pomáhá vyslýchaným k vybavení zdánlivě zapomenutého, 2,7 % z nich tak nečiní. Mezi způsoby pomoci řadí respondenti v průměru v 51,69% poskytnutí dostatku času na vzpomínání, ve 44,45 % postup od známého k zapomenutému, v 50,66% využívají chronologie, ve 22,32 % asociace, modely, vzory, seznamy předkládají ve 26,56 % a v 1,45 % užívají jiné způsoby.

6.2.4 Působení na vyslýchaného, který vypovídá nepravdivě Základní taktický postup výslechu působení na vyslýchaného, který vypovídá nepravdivě nebo odmítá vypovídat, koresponduje s výslechovou situací, kdy vyslýchaná osoba sice může (ví), ale nechce vypovídat vůbec nebo vypovídá vědomě nepravdivě. Uvedená situace je označována jako konfliktní, proto je jí také věnována zvýšená pozornost. Pro překonání postoje vyslýchaného, který ač disponuje konkrétními informacemi o vyšetřované události, vypovídá úmyslně nepravdivě nebo odmítá vypovídat vůbec, vypracovala kriminalistická taktika řadu dílčích taktických postupů výslechu. Mezi tyto dílčí taktické postupy řadíme:129 a) odhalení, objasnění a odstranění příčin nepravdivé výpovědi nebo postoje nevypovídat. Zde je třeba si uvědomit, že každá nepravdivá výpověď z něčeho pramení. Je úkolem vyslýchajícího, aby tuto příčinu odhalil, eliminoval ji a tak motivoval vyslýchaného, aby ve věci vypovídal 128

BAČÍKOVÁ, Iveta a kol. Výsluch v kriminalistickej teórii a praxi. Bratislava: Akadémia policajného zboru v Bratislave, 2013. ISBN 978-80-8054-565-9, s. 69-70. 129 Př. STRAUS, Jiří a kol. Kriminalistická taktika. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7380-095-6, s. 120-123.

102

pravdivě a úplně. Pro vyslýchajícího je stěžejní znát možné důvody nepravdivé výpovědi. Mezi ně můžeme příkladně zařadit:  subjektivní nedostatky ve vnímání, zapamatování a vybavování v paměti uložených informací,  strach z postihu za své nezákonné jednání,  strach z pomsty na řízení zainteresovaných osob,  ochrana jiné osoby (př. blízké, spolupachatele),  tendence pomstít se, nenávist vůči určité osobě,  neochota vypovídat, aby neměl nepříjemnosti.130 b) stimulování kladných vlastností vyslýchaného. Přichází do úvahy, pokud známe blíže osobnost vyslýchaného, jeho uznávané hodnoty, postoje, vlastnosti.

Spočívá

na

vyvolání

vnitřního

konfliktu

mezi

vědomím

vyslýchaného a jeho konkrétním jednáním a postojem, kdy vyslýchající na něho působí v tom směru, aby odpovědnost a morálka zvítězily nad tendencí vypovídat lživě. c) využití stavu emocionálního napětí vyslýchaného. Zde využíváme napětí, které prožívá každý účastník události a každý, kdo má vypovídat před příslušným orgánem. U lživě vypovídajícího je toto napětí ještě vyšší. Pachatele je doporučováno vyslýchat co nejdříve po deliktním jednání, kdy napětí z události samé je znásobeno faktem dopadení, a nemá prostor pro vytvoření nepravdivé konstrukce výpovědi, proto může vypovídat pravdu. Musíme si však rovněž uvědomit, že po zeslábnutí emočního napětí, pachatel může svou prvotní pravdivou výpověď odvolat. Z toho vyplývá požadavek na bezchybné provedení výslechu a jeho dokumentace. d) využití vnitřních rozporů výpovědi a rozporů mezi výpovědí a jinými důkazy. Jedná se o jeden z nejefektivnějších a nejužívanějších postupů při působení na nepravdivě vypovídající osobu. Vychází z podrobného líčení události vyslýchaným, kdy vyslýchající nereaguje na lži v jeho projevu, výpověď řádně dokumentuje a provádí její analýzu, jak bylo uvedeno již u taktického postupu analýzy výpovědi v průběhu výslechu. Na základě takto prezentované události pak upozorní vyslýchající vyslýchaného na tyto 130

BAČÍKOVÁ, Iveta a kol. Výsluch v kriminalistickej teórii a praxi. Bratislava: Akadémia policajného zboru v Bratislave, 2013. ISBN 978-80-8054-565-9, s. 72-74.

103

rozpory, čímž odkryje nepravdivost jeho výpovědi. Při využívání rozporů mezi výpovědí a ostatními ve věci získanými důkazy můžeme tyto důkazy předkládat  v logickém sledu,  podle rostoucí důkazní hodnoty,  jen rozhodujících důkazů,  v uceleném souboru. Při předkládání důkazů je třeba zohlednit aktuální stav trestního řízení, abychom při podání vysvětlení nepředestřeli vyslýchanému důkazy, jimiž disponujeme, a dali mu tak možnost, aby podle jejich obsahu následně modifikoval svou výpověď. Stejně tak není vhodné použít tento postup, pokud nedisponujeme více důkazy. e) argumentace nelogičností výpovědi. Tento taktický postup je ve své podstatě nutným důsledkem předchozího dílčího taktického postupu, kdy na základě souboru předestřených důkazů je výpověď vyslýchaného nelogická. K těmto naznačeným postupům můžeme zařadit i výslech na místě události, kdy výslech provedeme na tomto místě. Situace na něm přesvědčí vyslýchaného, že uvádí nepravdu, a jeho výpověď je tak neudržitelná. f) působení s využitím prvků empatie. Základem tohoto postupu je určitá míra pochopení pro pachatelovo jednání, v žádném případě se nejedná o jeho ospravedlnění nebo snížení míry jeho viny. Vychází z navození klidové atmosféry výslechu s projevy pochopení motivu pachatelova jednání. Tento postup úzce souvisí se stimulováním kladných vlastností vyslýchaného. g) využití poznatků proxemiky jako využití závislosti mezi vzdáleností komunikujících osob a jejich interpersonálními vztahy. Základem toho je psychické napětí, které vzniká při narušení osobní nebo intimní sféry vyslýchaného nebo naopak vzdálením se v nesouladu s konkrétní situací, běžným stereotypem nebo očekáváním vyslýchaného. Se změnou těchto osobních vzdáleností se mění i psychické napětí a úzkost vyslýchaného, kdy zvýšení

úzkosti

ztěžuje

lhaní.

Vyslýchající

zkracuje

vzdálenost

104

k vyslýchanému v závislosti na kritických částech výslechu, tak se snaží eliminovat jeho snahu lživou reprodukci. 131 h) využití reflexivních úvah vyslýchaného. Tento taktický postup má základ ve vytvoření myšlenkové konstrukce vyslýchaným, který je na věci zainteresovaný, a chce svojí výpovědí ovlivnit objasňování věci. Myšlenkové úlohy vyslýchajícího před výslechem i během něho musí vyslýchaného přesvědčit o tom, že pro něho není vhodné vypovídat nepravdivě a nepravdivá výpověď by pro něho byla neúčelná. Autoři

Protivinský,

Prerad

a

Heřmánek132

mimo

uvedených

a v současnosti užívaných dílčích taktických postupů působení na vyslýchaného, který vypovídá nepravdivě, uvádějí další dva taktické postupy, jimiž jsou 1) využití pořadí výslechu několika svědků či spoluobviněných, 2) využití taktických možností trestně procesního předpisu o souvislém výkladu (monologu).

Ad 1) K využití pořadí výslechů několika svědků či spoluobviněných citovaní autoři uvádějí: „Podstata tohoto taktického postupu spočívá v tom, aby se promyšleným stanovením nejvýhodnějšího pořadí výslechů získal dostatek materiálů pro analýzu dalších výpovědí i pro využití taktických postupů k odhalení možných rozporů mezi výpověďmi a jinými důkazy ve věci.“133 V současnosti je činnost určovaná tímto popsaným postupem realizována již při syntetické fázi obsahové přípravy výslechu (kap. 4.1 této práce), kde byla popsána jako zařazení výslechu do procesu vyšetřování či objasňování trestného činu. Toto zařazení můžeme odůvodnit tím, že nelze predikovat vztah vyslýchané osoby ke své výpovědi, kdy i obecně nevěrohodná osoba bude v předmětné věci vypovídat pravdu a naopak. Mimo konstrukce, že nejprve 131

ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2.vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2009. ISBN 97880-7380-213-4, s. 315-316. 132 PROTIVINSKÝ, Miroslav, Vladimír PRERAD a Josef HEŘMÁNEK. Taktika výslechu. Praha: Universita Karlova, 1973, s. 64-69. 133 PROTIVINSKÝ, Miroslav, Vladimír PRERAD a Josef HEŘMÁNEK. Taktika výslechu. Praha: Universita Karlova, 1973, s. 64.

105

vyslýcháme osoby, o nichž se domníváme, že budou vypovídat pravdu, můžeme vyjít z oprávnění obviněného (§ 33 odst. 1 a § 165 odst. 1 tr.řádu) a jeho obhájce (§ 165 odst. 2 tr.řádu). Podle nich budeme nejprve vyslýchat obviněného. Ten zná podstatné okolnosti dané události, zároveň je však oprávněn být přítomen výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď. Obdobně je obhájce oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, tedy i výslechu osob. Pokud bychom nejprve prováděli výslech poškozeného a svědků, obviněný nebo jeho obhájce byli tomuto výslechu přítomni, mohli by následně modifikovat výpověď obviněného podle verze, jíž upravili dle toho, co uvedli dříve vyslechnuté osoby.

Ad 2) Využití taktických možností trestně procesního předpisu o souvislém výkladu (monologu) se nevztahuje jen k taktickému postupu působení na vyslýchaného, který vypovídá nepravdivě. Monolog jako souvislé nepřerušované líčení události vyslýchanou osobou, tak jak o něm bylo pojednáno v kap. 5.2 této práce je možno využít i v ostatních základních taktických postupech výslechu. Vyslýchající při této fázi výslechu pozorně, soustředěně a trpělivě naslouchá projevu vyslýchaného, snaží se jej nepřerušovat, aby nenarušil tok jeho myšlenek. Z jeho chování by měl vyslýchaný vycítit zájem o sdělované, čímž je uplatňováno navázání a posilování psychologického kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným. Monologu je možno stejně tak využít při analýze výpovědi v průběhu výslechu prověrkou vnitřní shody údajů v jednotlivých částech výpovědi. Zde vycházíme z předpokladu, že osoba, která vnímala určitou událost, má tuto dostatečně zafixovanou, aby o ní kdykoli vypovídala. Rozpory mezi jednotlivými částmi výpovědi jsou zapříčiněny tím, že si vyslýchaný nepamatuje, co k věci uvedl dříve, nebo si uvědomil, že prezentované údaje neodpovídají průběhu události a snaží se je upřesnit.

106

Při základním taktickém postupu poskytování pomoci při překonávání překážek

vypovídat

využijeme

monolog

k tomu,

abychom

působili

na

vyslýchaného, aby vypovídal o události v souladu s jejím postupným průběhem, dostatečně podrobně, zaměřil se i na pro něho nepodstatné detaily a zároveň mu poskytli dostatek času pro výpověď a tak si mohl vybavit detaily, které by si při stresu z nedostatku času k výpovědi nevybavil. V rámci výzkumu bylo zjišťováno, zda a v jakém rozsahu působí psychologicky vyslýchající na lživě vypovídající, aby vypovídali pravdu nebo vůbec vypovídali. Podle vyjádření respondentů působí na lživě vypovídající v 96,4 %, v 3,6 % na ně nepůsobí. Hrozby postihu podle procesního postavení vyslýchaného jako způsobu psychologického působení využívají respondenti v 40,42 %, využití emocionálního napětí vyslýchaného ve 23,70 %, k odstranění příčin lživé výpovědi přistupují v 35,26 %, stimulace kladných vlastností vyslýchaného využívají ve 22,70 %, předestření osobních vzorů v 13,25 %, rozpory ve výpovědi nebo s ostatními důkazy předkládají v 56,73 %, nelogičností výpovědi argumentují v 57,14 % a jiné způsoby psychologického působení uplatňují ve 2,28 %.

107

7 DOKUMENTACE VÝSLECHU 134 „Úkolem výslechu jest požadavek, aby vyšetřující si učinil o ději, pozorovaném svědkem nebo podezřelým samým, takovou představu, jako by sám byl přítomen. Úkolem jeho jest dále, aby ve formě protokolu nebo záznamu podal tyto zkušenosti takovou písemnou formou, aby i druzí, kteří s vyslýchaným nebudou mluviti, si učinili podobnou představu. Protokol má býti jakousi náhražkou výpovědi ústní. Má-li tato náhražka býti pokud možno dokonalá, musí nahrazovati nejen to, co bylo vypověděno, ale také jakým způsobem byla výpověď složena. To znamená, že v protokole jest nutno zachytnouti dle možnosti také osobitý způsob výpovědi, způsob mluvy, případně i vystihovati nálady a duševní rozpoložení v době výpovědi.“135 Takto byl Šejnohou vyjádřen požadavek, aby i dalším osobám, které se podílejí na průběhu trestního řízení, ale výslechu přítomny nebyly, byl přiblížen jednoznačně, pravdivě, úplně a srozumitelně obsah informací, které byly výslechem získány, i samotný proces získání těchto informací. Prostředkem ke splnění tohoto požadavku je dokumentace výslechu jako zachycení jeho průběhu a skutečností, které byly jeho provedením zjištěny, na hmotném nosiči v zákoně stanovené formě. Dokumentace výslechu jako kterákoli jiná kriminalistická dokumentace musí splňovat zásady včasnosti, nenahraditelnosti, úplnosti a komplexnosti a objektivnosti. Při zpracování kriminalistické dokumentace výslechu zejména ve vztahu k jejímu rozsahu, obsahové zaměřenosti a popisnosti je na místě připomenout možná využití dokumentace v procesu objasňování a vyšetřování trestných činů a jiných kriminalisticky relevantních událostí. Jedná se o její využití jako: 1) důkazního prostředku, 2) prostředku prověrky, 3) prostředku taktického významu, 4) podkladu pro znalecké zkoumání. 134

KONRÁD, Zdeněk, Miroslav NĚMEC a František NOVOTNÝ. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha: PA ČR v Praze, 2008. ISBN 978-80-7251-294-2, s. 84-92. 135 ŠEJNOHA, Josef. Systém vědeckého poznání člověka a kriminalistického vzdělávání: Patologická psychologie. Praha: Nakladatel F. Kodym v Praze, 1929, s. 550, 555.

108

Dokumentace jako důkazní prostředek Ve vymezených případech (§ 207 odst. 2 a § 211 odst. 1, 2, 4, 5 tr.řádu) lze v hlavním líčení místo výslechu osoby číst protokol o její výpovědi. Takto zprostředkovaně je prováděn tento důkaz, což klade nároky na zpracování dokumentace ve vztahu ke splnění požadavků trestního práva procesního, kriminalistické taktiky, ale i administrativní úpravy a jazykového projevu. Dokumentace jako prostředek prověrky Nejedná se jen o případy uvedené v ustanovení § 211 odst. 3 a § 212 tr.řádu, kdy se při hlavním líčení vysvětlují rozpory mezi dřívější výpovědí a výpovědí před soudem, ale i o případy, kdy se na základě předchozí zaznamenané výpovědi využívají některé další kriminalisticko taktické metody jako procesní úkony zařazené v trestním řádu v páté hlavě třetím oddílu „Některé zvláštní způsoby dokazování“, tj. § 104a – 104e tr. řádu. I zde si musíme uvědomit, že vyšetřování může provádět jiný orgán činný v trestním řízení než ten, který prováděl výslech. Ten se bude s dřívější výpovědí osoby seznamovat zprostředkovaně podle dokumentace tohoto výslechu a na tomto základě provádět další procesní úkony. Dokumentace jako prostředek taktického významu Taktický význam kriminalistické dokumentace je obsažen v ustanovení § 158 odst. 5 tr. řádu ve vztahu k úřednímu záznamu o podaném vysvětlení. Z kriminalisticko-taktického hlediska má dokumentace výslechu význam především

při

tvorbě

a

prověrce

kriminalistických

verzí.

Při

analýze

shromážděného materiálu vycházejí policejní orgány mimo jiné i z dokumentací výpovědí osob, na jejichž základě je možno realizovat proces tvorby a prověrky operativně pátracích a vyšetřovacích verzí. Dokumentace jako podklad pro znalecké zkoumání V rámci vyšetřování konkrétní věci přibírají často policejní orgány k posouzení odborných otázek kriminalistické experty nebo soudní znalce. Podkladem pro zpracování odborného vyjádření nebo znaleckého posudku

109

může být i výpověď osoby. Pokud se příslušný odborník sám neúčastnil příslušného úkonu, vychází z dokumentace výslechu, tak jak byla zpracována.

7.1 Druhy dokumentace výslechu Vzhledem k charakteru výslechu využíváme při jeho dokumentaci protokol a zvukový nebo obrazový záznam, zákon připouští i těsnopisný záznam, který však v poslední době ztrácí svůj význam.

7.2 Protokol o výslechu Trestní řád stanoví v § 55 odst. 1, že o každém úkonu trestního řízení se sepíše při něm nebo bezprostředně po něm protokol, v němž má být zachyceno stručné a výstižné vylíčení průběhu úkonu a z něhož má být patrné i zachování zákonných ustanovení upravujících provádění úkonu. Takto je naznačen nejen obsah, ale i předpokládaná forma výslechu. Ta může být zachována jen při splnění těchto požadavků: 1) „Protokol musí přesně zachycovat obsah výpovědi. Nesmíme zapomínat, že výpovědí je pouze to, co řekl a podpisem potvrdil vyslýchaný. V protokole proto nesmí být uvedeno nic jiného, zejména ne názory a závěry vyslýchajícího. 2) Každý údaj musí být podchycen tak, aby bylo jasné, z jakého pramene má vyslýchaný vědomost o dané skutečnosti, tj. pozoroval-li ji sám (kdy, kde, za jakých okolností), nebo se o ní dověděl od někoho jiného (konkrétně od koho, kdy, za jakých okolností) a kdo to může potvrdit (jakým způsobem je možno výpověď prověřit). 3) Znění protokolu se musí co nejvíce přibližovat výpovědi vyslýchaného, pokud jde o jazykové vyjádření a styl. Nelze použít obratů, výrazů a slov, jež neodpovídají výrazovým schopnostem vyslýchaného, jeho rozumové úrovni, a to tím spíše, nejsou-li mu některé výrazy srozumitelné.“136 Uvedené požadavky směřují proti subjektivnímu zabarvení obsahu výpovědi, jenž tomu skutečnému neodpovídá byť jen zčásti. Proto byly také definovány zásady pro sepisování protokolu. Mezi ně patří: 136

MATIÁŠEK, Jan, Jaroslav SOUKUP a Bohumil BÁRTA. Psychologie a výslechová praxe. Praha: Orbis, 1968, s .102.

110

Objektivnost – jako obecná zásada dokumentace vyjadřuje požadavek, aby v protokolu byly zachyceny bez subjektivních úprav vyslýchajícího jen ty skutečnosti, které vyslýchaný v rámci výslechu uvedl. Úplnost – stejně jako u další z obecných zásad dokumentace jí rozumíme to, že vyslýchající má zadokumentovat vše, co souvisí s vyšetřovanou událostí a co k ní vyslýchaný v rámci výslechu uvedl. Přesnost a výstižnost – vyslýchaný by neměl uvádět obecné nebo neurčité údaje, tyto by měl konkretizovat a zpracovaný písemný záznam by měl odpovídat jeho verbálnímu projevu. Jednoznačnost – navazuje na zásadu přesnosti a vyjadřuje požadavek, aby byly užívány při protokolaci jen takové slovní výrazy, které dovolují pouze jediný výklad a význam sdělených údajů je tedy jedinečný. Struktura protokolu o výslechu je členěna do tří částí:  úvodu,  hlavní části,  závěru. K dokumentaci výslechu formou protokolu o výslechu se využívají formalizované předtisky protokolu o výslechu osoby v určitém procesním postavení,

tj.

protokol

o

výslechu

obviněného

(podezřelého),

svědka

(poškozeného), znalce, úřední záznam o podání vysvětlení. V těchto předtiscích jsou odkazy na údaje, které by měly být zaznamenány v úvodní části protokolu. Jedná se především o:  pojmenování policejního orgánu, jehož příslušník výslech provádí, a spisovou značku, pod níž je věc vedena, v případě výslechu na základě dožádání i tyto údaje k dožadujícímu policejnímu orgánu;  místo a čas zahájení výslechu, kdy počátkem výslechu je doba, kdy výslech začal, ne doba začátku jeho zapisování;  identifikační a další požadované údaje k vyslýchané osobě, které vyplývají z jejího procesního postavení;  jméno, příjmení a procesní postavení dalších osob přítomných výslechu;  předmět výslechu, to je o jakou trestní věc se jedná, proti komu se trestní řízení vede, v jakém je vyslýchaná osoba procesním postavení a jaký je její příbuzenský nebo jiný podobný poměr k obviněným v této trestní věci; 111

 udělené poučení o právech a povinnostech při provádění výslechu odpovídající

procesnímu

postavení

vyslýchané

osoby,

obecně

pak

o možnosti používat jiný než český jazyk, možnosti nahlížet do písemných poznámek, způsobu protokolování výpovědi, přečtení, doplnění, oprav a podepisování protokolu o výpovědi;  záznam o zpracování zvukového nebo obrazového záznamu výslechu s uvedením o jaký záznam se jedná, na jakém záznamovém zařízení je pořízen a kde bude uložen technický nosič informací. Poučení osoby vyslýchaného je zpravidla v doslovném znění uvedeno na předtiscích protokolu. Do úvodní části protokolu o výslechu patří i vyjádření vyslýchané osoby k: a) svému procesnímu postavení, tj. zda příkladně převzala usnesení o zahájení trestního stíhání, zda porozuměla jeho obsahu, zda si proti němu podává stížnost; b) předmětu výslechu, to znamená, zda je jí zřejmé o jakou trestní věc se jedná, kdo je v této věci obviněným, zda je vůči obviněným v příbuzenském nebo jiném podobném poměru a co by mělo být obsahem její výpovědi; c) udělenému poučení, to je především  zda udělenému poučení porozuměl a zda jej bere na vědomí,  zda ovládá český jazyk, případně jaký jiný jazyk ovládá a ve kterém bude výslech veden,  u obviněného, zda bude ve věci vypovídat, zda si bude volit obhájce,  u svědka, zda byl poučen o právu odepřít výpověď a pokud toto právo má, musí výslovně prohlásit, zda tohoto práva využívá, neboť pokud nebyl o tomto svém právu poučen nebo se výslovně nevyjádřil, zda tohoto práva využívá či nikoli, jedná se o podstatnou vadu řízení, kterou lze odstranit jen opakováním úkonu,  u svědka a poškozeného, zda jim nebo osobám blízkým v souvislosti s podáním svědectví hrozí újma a zda využívají ustanovení § 55 odst. 2 tr. řádu o utajení své totožnosti a podoby,  u poškozeného, pokud by se jednalo o trestní stíhání se souhlasem poškozeného dle § 163 tr. řádu, zda dává souhlas k tomuto trestnímu stíhání, 112

 u poškozeného a zúčastněné osoby, zda si volí zmocněnce,  u poškozeného, zda se připojuje k trestnímu řízení o náhradu škody a v jaké výši. Vyslýchaná osoba by se měla rovněž vyjádřit ke svému fyzickému i psychickému stavu, a to jak celkovému, tak i aktuálnímu, k užití medikamentů nebo návykových látek, kterými by mohla být ovlivněna. Po objasnění předmětu výslechu a zaznamenání požadovaných údajů a vyjádření následuje hlavní část protokolu o výslechu, jíž je zaznamenání monologické a dialogické etapy výslechu. Při této protokolaci by měl být rovněž zaznamenán i postup, jakým došlo k tvorbě výpovědi, co vše vyslýchající na vyslýchaném pozoroval, tedy

jeho

reakce, mimiku, gestikulaci, vzruchy, náznaky agrese nebo přímé konflikty. Zaznamenání těchto skutečností do protokolu o výslechu může být problematické a může být i zdrojem námitek k obsahu protokolu s odkazem na subjektivní posouzení těchto neverbálních projevů ze strany vyslýchajícího. Ve vztahu k objektivnímu zaznamenání těchto neverbálních projevů vyslýchaného nabývají svůj význam zvláštní prostředky protokolace, jak je uvedeno dále. Mimo verbální projev vyslýchaného by v protokolu neměl chybět záznam o událostech během výslechu, to je začátku a konci doslovné citace, nahlédnutí vyslýchaného do jeho písemných poznámek, začátku, konci a důvodu přerušení výslechu, poradě obviněného s obhájcem a její době, vznesené námitce proti průběhu výslechu nebo obsahu protokolu a způsobu vypořádání této námitky, příchodu a odchodu u výslechu přítomných osob, začátku a konci pořizování zvukového nebo obrazového záznamu apod. S odkazem na příslušná ustanovení trestního řádu je třeba zvážit užití obsahového typu protokolace, neboť základem pro protokolaci výslechu je jeho doslovná protokolace:  výpověď obviněného se do protokolu zapíše zpravidla podle diktátu vyslýchajícího, v přímé řeči a pokud možno doslova (§ 95 odst. 1 a § 103 tr. řádu),  záleží-li na doslovném znění výpovědi, zapíše zapisovatel nebo tlumočník do protokolu příslušnou část výpovědi také v jazyku, jímž tato osoba vypovídá (§55 odst.4 tr. řádu). 113

Doslovnou

protokolací

je

částečně

eliminováno

nebezpečí

ze

subjektivního zkreslení protokolu vyslýchajícím, jak již bylo zmíněno u zásady objektivnosti dokumentace. Obdobně se tím můžeme vyhnout nepodchycení konkrétních údajů ve výpovědi (př. vyslýchaný si není jistý nebo není zcela jistý), zakrytí některých zvláštností výpovědi, snaze dát výpovědi literární formu nebo urychlit líčení události při pominutí detailů. Pro dokumentaci dialogické etapy výslechu je vhodné připomenout požadavky na formulaci otázek, které budou vyslýchanému pokládány. Tyto by měly: a) směřovat k objasnění podstaty šetřeného skutku a okolností, které k jeho spáchání vedly, b) být jednoznačné, umožňující pochopit jejich pravý smysl a podstatu, c) být srozumitelné co do obsahu a rozsahu, přiměřené mentální úrovni, věku, fyzickému a psychickému stavu a ostatním osobnostním zvláštnostem vyslýchaného, d) být otevřené, motivující k obsáhlejším sdělením a nesvádějící k odpovědím typu ano-ne , e) ve svém celku tvořit logicky uspořádaný soubor, kdy z otázky následující po odpovědi by mělo být zřejmé, že dotazující tuto odpověď bere v úvahu, f) směřovat k získání právně relevantních informací „jak“ k činu došlo, místo „proč“, g) být kladeny způsobem, který nejen umožňuje objasnit podstatu šetřeného skutku, ale zároveň respektuje osobnostní zvláštnosti a aktuální psychický stav osoby. V reálném průběhu výslechu mají mimo vyslýchajícího právo klást otázky i další v zákoně uvedené osoby (př. obhájce a znalec), tyto po souhlasu a na vyzvání vyslýchajícího, mimo ně bez tohoto potřebného souhlasu

státní

zástupce. I formulace těchto otázek musí odpovídat uvedeným požadavkům, tyto jsou do protokolu zaznamenány podle diktátu vyslýchajícího v přímé řeči. Odpovědi vyslýchaného by měly být protokolovány rovněž v přímé řeči, kdy po položené otázce by měla bezprostředně následovat odpověď na ni.

114

Podle předmětu výslechu, jeho závažnosti, možnosti členit jej do určitých relativně samostatných dějových úseků, osoby vyslýchaného i schopností vyslýchajícího můžeme zvolit způsoby sepisování protokolu, a to: a) najednou po ukončení výslechu, b) slovo za slovem v průběhu výslechu, c) v průběhu výslechu po částech.

Ad a) Sepisování protokolu najednou po skončení výslechu je možné u kratších nenáročných výslechů. Přesto, že se doporučuje, aby si vyslýchající dělal v průběhu výslechu poznámky, klade tento způsob protokolace nároky na jeho paměť a je zde nebezpečí subjektivního zkreslení nebo opomenutí některých podstatných skutečností.

Ad b) Sepisování protokolu slovo za slovem v průběhu výslechu přináší bezesporu autentický obraz projevu vyslýchaného, negativní je

opakované

přerušování výslechu k zapsání výpovědi. Toto přerušování působí nepříznivě na formování kontaktu mezi vyslýchaným a vyslýchajícím, tříští pozornost vyslýchajícího, narušuje plynulost průběhu výslechu, umožňuje vyslýchanému tvorbu účelové obrany při nepravdivé výpovědi. Na druhou stranu umožňuje vyslýchajícímu, aby analyzoval a hodnotil informace, které v dosavadním průběhu výslechu od vyslýchajícího získal a mohl zvolit efektivní taktický postup k působení na vyslýchaného pro získání objektivní výpovědi. Tento způsob protokolace se využívá především při zaznamenávání dialogu. Podle současné výslechové praxe přistupují vyslýchající k tomuto způsobu sepisování protokolu, aby se tak vyhnuli námitce vyslýchaných, jejich obhájců nebo právních zástupců. Podle nich je předložený protokol „výtvorem vyslýchajícího, který podle sebe převyprávěl to, co uvedl vyslýchaný“ a odmítají protokol v této podobě podepsat.

115

Ad c) Sepisování protokolu v průběhu výslechu po částech je ve své podstatě kombinace obou předchozích způsobů protokolace. Využívá se především tam, kde lze výslech rozdělit do relativně samostatných partií (př. vývoje události, popisu objektů), které postupně zaznamenáváme. Obecně by měl vyslýchající zvolit takový způsob sepisování protokolu, který by co nejméně rušil plynulost výslechu. Po skončení monologické a dialogické etapy výslechu musí být protokol předložen k přečtení a podpisu vyslýchané osobě, té může být protokol přečten, pokud o to požádá. Na základě seznámení s obsahem protokolu je vyslýchaný oprávněn požadovat doplnění protokolu nebo provedení oprav v souladu s jeho výpovědí. Tím má být zaručen naprostý soulad obsahu protokolu s tím, co vyslýchaný vypovídal. Tyto námitky je povinen vyslýchající projednat za přítomnosti přibrané nezúčastněné osoby. V součinnosti s vyslýchanou osobou rozhodne o jejich důvodnosti, na základě toho je odmítne, přijme v celém rozsahu nebo jen částečně. Výsledek projednání námitek spolu s případnými doplňky nebo opravami uvede v protokolu o výslechu. Po vypořádání s námitkami se v protokolu vyznačí čas ukončení výslechu a

dochází

k podpisu

protokolu.

Pokud

nebyl

protokol

zpracováván

zapisovatelem, měla by být již čtení protokolu vyslýchaným přítomna na věci nezúčastněná osoba, která následně podepisuje i protokol na jeho konci s doložkou „Přečtení a podpisu protokolu přítomen“. Na konci výslechu podepisuje protokol i vyslýchající a další osoby, které byly výslechu přítomny. Vyslýchaná osoba podepisuje každou stránku protokolu o výslechu samostatně. Pokud vyslýchaný nebo jiná osoba přítomná výslechu odmítne protokol o výslechu podepsat, poznamená to vyslýchající do protokolu s uvedením důvodu tohoto odmítnutí, a to za přítomnosti nezúčastněné osoby. Při protokolaci výslechu je třeba dodržovat i předepsanou administrativní úpravu protokolu a v něm užitý jazykový projev, neboť jejich nedodržení může snížit celkovou úroveň protokolu o výslechu.

116

7.3 Zvláštní prostředky dokumentace výslechu Zvukový a obrazový záznam výslechu jako zvláštní prostředky jeho dokumentace můžeme vhodně využít především tam, kde záleží na komplexním zachycení průběhu určitého děje, detailů a fází úkonu, na dokumentaci způsobu vyjadřování nebo chování vyslýchané osoby. Užití těchto záznamů nám umožní zadokumentovat i vnější projevy vyslýchaného, které dotvářejí obraz o vnitřním prožívání výslechu. Zvukový záznam tak příkladně může zachytit tempo mluvy, intenzitu hlasu, změnu tóniny hlasu, jeho znělost. Pomocí obrazového záznamu můžeme zadokumentovat projevy, které jsou zřejmé vizuálně, tj. třes hlavy, částí těla, mimiku, pocení, slzy, nervozitu, úlevu, úsměv, mrkání, výraz nadšení nebo nesouhlasu apod. Záznamy neslouží jen k zachycení neverbálních projevů vyslýchané osoby, objektivně dokumentují i průběh výslechu a verifikují obsah protokolu o výslechu. To však předpokládá, že záznam výslechu by neměl být žádným způsobem upravován, měl by zachycovat nepřetržitě celý průběh výslechu, přerušován by měl být jen v případě přerušení výslechu, které je zároveň zaznamenáno v protokolu o výslechu. Při zpracování zvukového nebo obrazového záznamu si musí vyslýchající uvědomit, že samotný fakt užití záznamové techniky budí u vyslýchaného nedůvěru pramenící z toho, že si uvědomuje rozsah a věrnost dokumentace výslechu. Okolnost, že byl k dokumentaci výslechu použit určitý druh záznamu, by měla být zaznamenána v protokolu o výslechu. Zde by mělo být rovněž uvedeno, jaký druh záznamového zařízení byl použit, na jaké nosné medium pro zachycení záznamu byl tento uložen a kde se záznam nachází, zda je přílohou spisového materiálu nebo je archivován na policejní součásti. V rámci organizačně-materiální přípravy výslechu připraví vyslýchající ve spolupráci s kriminalistickým technikem (expertem) odpovídající záznamovou techniku a provede její přezkoušení a nastavení přímo v prostoru, kde bude výslech probíhat. U zvukového záznamu se doporučuje použití dvou mikrofonů, kdy jeden bude zaznamenávat projev vyslýchajícího, druhý vyslýchaného. Před výslechem je třeba nastavit hlasitost zvukového záznamu. 117

U obrazového záznamu je třeba umístit videokameru tak, aby snímala především

detailními

nebo

polodetailními

záběry mimiku

vyslýchaného,

k zachycení zvuku se využívají rovněž dva mikrofony. Při instalaci záznamových zařízení se již předem určí místa pro jednotlivé osoby přítomné při výslechu tak, aby nezakrývaly přímý záběr kamery na vyslýchaného. Nastavení záběru kamery se provede prostřednictvím jejího hledáčku, u záznamu zvuku se nastaví hlasitost. Začátek zvukového nebo obrazového záznamu musí korespondovat se začátkem výslechu. Vyslýchaný i ostatní přítomné osoby by měly být při zahájení výslechu seznámeny s tím, že mimo protokolu bude zpracováván i zvukový nebo obrazový záznam. Dokumentován by měl být celý výslech, jeho faktické přerušení a pokračování i současné přerušení a pokračování záznamu by mělo být zaznamenáno v protokolu i v záznamu. Obdobně jako zahájení by mělo i ukončení záznamu korespondovat s dobou ukončení výslechu. Technický nosič informací, na němž se nachází záznam výslechu, je třeba označit, aby nemohl být zaměněn s jiným. V označení se uvede zpracovávající policejní součást, spisová značka, jméno a příjmení vyslýchaného, datum provedení výslechu, případně další údaje (př. pořadí kopie) a nosič se přiloží ke spisu nebo se uschová a v protokolu se uvede, kde je uložen. Zpravidla je nosič záznamu přílohou spisového materiálu a s ním je předáván při ukončení vyšetřování státnímu zastupitelství a soudu.

118

8 KRIMINALISTICKO-TAKTICKÉ ZVLÁŠTNOSTI VYBRANÝCH DRUHŮ VÝSLECHU 8.1 Výslech přestárlých osob Z hlediska potřeb kriminalistiky a jí vypracovaných zásad a taktických doporučení pro výslechovou praxi je jedním z kritérií pro dělení výslechů subjektivní stav vyslýchané osoby. Subjektivní zvláštnosti vyslýchaných ovlivňuje především jejich věk a zdravotní stav. U věku jako dělícího hlediska nutno rozlišovat věk kalendářní (fyzický), biologický a mentální. Pro potřeby teorie výslechu byl zvolen určitý fyzický věk jedince s průměrným stavem tkání i orgánů a rozumových schopností. Podle

věku

jako

hlediska

subjektivního

stavu

jsou

skupinou

s nejvýraznějšími zvláštnostmi přestárlé osoby. 8.1.1 Subjektivní zvláštnosti přestárlých osob Stáří chápeme jako vývojovou fázi každého živého organismu, která se vyznačuje fyziologickými (metabolismus), psychickými (zvýšená emocionální labilita) a sociálními (snížená sociální adaptabilita) změnami. V souladu s vývojovou psychologií můžeme stáří rozdělit na období raného stáří (60 -75 let) a období pravého stáří (nad 75 let). Se současným prodlužováním „produktivního věku“ má pro nás význam především období pravého stáří. Nejvýstižněji charakterizovala projevy a změny u přestárlých osob M. Vágnerová:137 „Pro stáří je příznačný pohled do minulosti, má sklony bilancovat a hodnotit. Postupně dochází ke zhoršování tělesných funkcí, změnám tělesných tkání a orgánů, čímž se mění i zevnějšek člověka. Tento proces není univerzální, ale individuální, je závislý na dědičných předpokladech a na vlivu vnějšího prostředí. V tomto věku dochází i ke změně psychických funkcí. Projevuje se celkové zpomalení psychických procesů, snižuje se koncentrace pozornosti 137

VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-308-0, s. 489-490.

119

i funkce paměti. U paměti zůstávají staré dojmy nedotčeny, snáze se oživují, nové dojmy se častěji zapomínají. Myšlenková činnost je ztížena i nesnadnou tvorbou asociací. Rozdílné jsou změny v oblasti inteligence, jedinci si uchovávají dříve osvojené vědomosti, setrvávají na způsobech myšlení. Objevuje se u nich labilita emocí, mění se i jejich volní vlastnosti. V oblasti osobnosti navazují změny na stávající strukturu, u níž se prohlubují její znaky. Staří lidé mají problémy v komunikaci, kde je stejně jako při vnímání omezuje snížená kvalita smyslových orgánů, projevuje se pomalost a zhoršené vybavování slov. Lidé tohoto věku jsou zpravidla rigidní, odmítají změny v oblasti hodnot, norem chování i uznávaných autorit. Součástí jejich identity zůstávají osobně uznávané role a kompetence, které měli v minulosti, a dosud zachované hodnoty, jimiž se pyšní.“ Popsané projevy nemusí být pravidlem prožívání stáří, i zde pozorujeme individuální rozdíly. Ty jsou dány věkem, zdravotním stavem, dosavadním způsobem života, hodnotovými postoji a současnými zájmy jedince. „U subjektivních zvláštností přestárlých osob významných pro přípravu a vedení výslechu se bude jednat o možné odchylky a změny vnímání, paměťových schopností, reprodukce vnímaných jevů, snížení reakce na vnější podněty, obšírnost výkladu i výrazový stereotyp. Ve vztahu ke ztrátě paměti se bude projevovat i nesprávný odhad časových souvislostí a časového sledu, především však příklon k minulosti. Při výslechu se u nich často projevuje nedůvěřivost, je obtížné je ovlivnit.“ 138 8.1.2 Příprava výslechu přestárlých osob „Při analýze shromážděných materiálů u obsahové přípravy výslechu musíme správně zvolit předmět výslechu, to je posoudit, co mohl vyslýchaný vzhledem ke svému aktuálnímu fyzickému i psychickému stavu objektivně vnímat. Předmět výslechu je limitován i požadavkem na dobu trvání výslechu, která by se měla odvíjet od dispozic vyslýchaného. Ve vztahu k procesnímu postavení vyslýchané osoby je třeba určit možné problémy, jejichž řešení může vyslýchaný od vyslýchajícího očekávat, ať ve formě rady, poučení nebo zákroku. 138

KONRÁD, Zdeněk, Miroslav NĚMEC a František NOVOTNÝ. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha: PA ČR v Praze, 2008. ISBN 978-80-7251-294-2, s. 63.

120

Nemusí jít jen o trestnou činnost, ale i o jiné sociálně tíživé problémy.“139 To může mít stěžejní význam pro formování psychologického kontaktu. „U přestárlých osob musíme věnovat pozornost přípravě jasných a promyšlených otázek bez sugestivních prvků. Osoby této věkové skupiny mají zvýšený sklon k sugestibilitě.“140 U analýzy osobnosti vyslýchaného se zaměříme především na jeho celkový zdravotní stav, zda a na jaké úrovni je zachována jeho schopnost správně vnímat, uchovat a reprodukovat vnímané. Můžeme získat informace o jeho věrohodnosti a sugestibilitě. Zajímat nás budou jeho zájmy a záliby. Důležité bude zjistit dříve zastávané role a kompetence, současné hodnoty, jimiž se pyšní, autority, které uznává, osoby, jež na něho mají přímý vliv. Zapomenout nesmíme na zjištění jeho postojů a obvyklého chování. Důležité je znát jeho vztah k osobám zainteresovaným na trestním řízení. „Potřebné

informace

pro

analýzu

osobnosti

získáme

studiem

shromážděných písemných materiálů (evidence, záznamy, obsah jiných spisů), šetřením k osobě (místo bydliště, bývalé pracoviště, zájmová sdružení apod.) nebo při nezávazném rozhovoru na začátku výslechu.“141 „Na

osobu

vyslýchajícího

jsou

kladeny

značné

nároky.

Podle

uznávaných doporučení by měl být přiměřený věkový poměr mezi vyslýchajícím a vyslýchaným. U některých druhů trestných činů i u této věkové skupiny osob může negativně působit různost pohlaví. Při provádění výslechu přestárlých osob si musí vyslýchající uvědomit, že vyslýchaný může mít problém „udržet myšlenku nebo opustit myšlenku“. Obecně by měl vyslýchající znát specifika osob této věkové skupiny a cíli výslechu podřídit své jednání. Více k osobnosti vyslýchajícího bude uvedeno u formování psychologického kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným.“142

139

MATIÁŠEK, Jan, Jaroslav SOUKUP a Bohumil BÁRTA. Psychologie a výslechová praxe. Praha: Orbis, 1968. s. 93. 140 MATIÁŠEK, Jan, Bohumil BÁRTA a Jaroslav SOUKUP. Výslech a psychologie. Praha: Orbis, 1966, s. 160.. 141 Tamtéž, s. 159-163. NOVOTNÝ, František. Příprava výslechu a osobnost vyslýchajícího. Pokroky v kriminalistice sborník příspěvků z mezinárodní konference. Bratislava: Akadémia PZ SR v Bratislave, 2008, s.109. 142 MATIÁŠEK, Jan, Jaroslav SOUKUP a Bohumil BÁRTA. Psychologie a výslechová praxe. Praha: Orbis, 1968. s. 92-95.

121

V rámci organizačně-materiální přípravy výslechu budeme řešit výběr osob přítomných výslechu a zajištění jejich účasti při výslechu. „Je třeba zvážit, zda by nebylo vhodné, aby výslechu byla přítomna osoba, která má na vyslýchaného pozitivní vliv. S ohledem na paměť a možné vnější ovlivnění věrohodnosti výpovědi by neměl být výslech zbytečně odkládán.“143 U přestárlých osob je pro zajištění přítomnosti na výslechu třeba využít především osobní kontakt. Na písemné předvolání nemusí vyslýchaný reagovat, může jím být deprimován, ale především ho bere jako výraz neúcty vůči své osobě. „Již při tomto prvotním kontaktu může vyslýchající zjistit fyzický i psychický stav osoby, tj. její mobilitu, úroveň rozumových schopností i verbálního projevu, ale i její názory, postoje, uznávané vzory a autority. Stejně tak může odhadnout její věrohodnost. Na základě prvotního kontaktu a po vzájemné dohodě určí místo a čas provedení výslechu. Pokud je přestárlý závislý na pomoci jiných osob nebo je umístěn ve zdravotnickém nebo pečovatelském zařízení, dohodne vyslýchající tyto podrobnosti s rodinnými příslušníky nebo personálem zařízení.“144 Vliv výslechového prostředí je pokládán za jeden z prvořadých faktorů pro navázání kontaktu a získání důvěry vyslýchajícího a za základ pro nezbytnou soustředěnost a pozornost obou stran. Vhodné prostředí eliminuje nepříznivý vliv všech rušivých podnětů.“145 „Zdravotní stav vyslýchaného nebo jeho umístění ve zdravotnickém nebo pečovatelském zařízení může být určující pro volbu výslechového prostředí. S ohledem na imobilitu osoby, její závislost na zdravotnických přístrojích nebo léčebných úkonech bude někdy třeba provést výslech mimo policejní součást, v „domácím prostředí“ této osoby. To má přednost v tom, že je vyslýchané osobě blízké a snižuje počet vnějších rušivých vlivů. Vyslýchající musí toto prostředí respektovat, ale i zde se snaží o intimitu pro provedení výslechu.“146

143

KUBÍKOVÁ, Iveta. Výsluch ako metóda kriminalistiky. Bratislava: Akadémia policajného zboru v Bratislave, 2004. ISBN 80-8054-319-4, s. 91. 144 MATIÁŠEK, Jan, Bohumil BÁRTA a Jaroslav SOUKUP. Výslech a psychologie. Praha: Orbis, 1966, s. 169-171. 145 Tamtéž, s. 173. 146 KONRÁD, Zdeněk, Miroslav NĚMEC a František NOVOTNÝ. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha: PA ČR v Praze, 2008. ISBN 978-80-7251-294-2, s. 67.

122

Při přípravě výslechu řešíme i způsob jeho dokumentace. Je účelné, aby byl mimo písemný protokol proveden i audiovizuální záznam, který nám může posloužit již při samotném výslechu, pokud vyslýchaný tvrdí, že protokolovaná výpověď neodpovídá jeho verbálnímu projevu. Tento záznam zachytí zároveň jeho neverbální projevy a celkový průběh výslechu. 8.1.3 Základní taktické postupy výslechu přestárlých osob Formování psychologického kontaktu „Za faktory působící na formování psychologického kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným považuje kriminalistická teorie již u přípravy uvedený způsob zajištění přítomnosti vyslýchaného a volbu vhodného výslechového prostředí.“147 „Osobnost vyslýchajícího je pro úspěšnost výslechu přestárlých osob určující. Specifika vyslýchaných osob kladou nároky na profil vyslýchajícího. Uplatní se zde jeho inteligence jako souhrn duševních schopností (vnímavost, paměť, pozornost a soudnost), které určují rychlost postřehu, jeho vynalézavost a úmyslné směřování k dosažení cíle výslechu. Vyslýchající musí být navíc vybaven trpělivostí vzhledem k často obšírnému a zabíhajícímu výkladu vyslýchaného. Přestárlé osoby kladou důraz na vnější vzhled a projevy vyslýchajícího, proto by měl věnovat pozornost svému oblečení a celkové úpravě, svému chování a vystupování.“148 „Od prvního kontaktu s přestárlou osobou by měl vyslýchající dbát na slušnost a taktnost. Je třeba, aby se při prvotním kontaktu představil a pokud možno „neúřední formou“ seznámil vyslýchaného s předmětem výslechu a stejným způsobem jej poučil o jeho právech a povinnostech. Před zaměřením výslechu na jeho předmět je vhodné vést rozhovor na všeobecné téma, kdy dojde nejen k navázání kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným, ale vyslýchající může zjistit důležité informace k osobě vyslýchaného, k jeho vztahům a postojům. Tyto informace může následně využít při psychologickém působení na vyslýchaného. V rámci rozhovoru souvisle přejde k předmětu 147

148

STRAUS, Jiří a kol. Kriminalistická taktika. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-807380-095-6. s. 114. MATIÁŠEK, Jan, Bohumil BÁRTA a Jaroslav SOUKUP. Výslech a psychologie. Praha: Orbis, 1966. s. 159-163.

123

výslechu, kde nechá vyslýchaného, aby k tomuto spontánně vypovídal. Tento monolog se snaží usměrnit na vlastní předmět výslechu, jinak by neměl do výpovědi zasahovat. Pokud klade otázky, snaží se jimi eliminovat obšírnost výkladu nebo tyto jsou součástí psychologického působení. Při jejich formulaci musí dbát, aby nedošlo k sugestivnímu ovlivnění vyslýchaného.“149 Analýza výpovědi v průběhu výslechu „Při analýze výpovědi přestárlých osob musíme mít stále na mysli, že mají tendenci vypovídat obšírně a tím se dostávají i mimo téma výslechu. Často vlivem změny v čidlech a tím i změny ve smyslových funkcích (vidění a slyšení) nedokonale vnímají. Pomaleji reagují na vnější podněty a pomaleji chápou i vztahy mezi předměty a jevy, tím je oslabena hbitost a pohotovost myšlení. Myšlení je zabíhavé a ulpínavé, snižuje se jejich chápavost a soudnost. Toto vše může být příčinou zkreslení informace v průběhu formování výpovědi.“150 Ke zkreslení informace však může dojít i vědomě a to jak z vlastního rozhodnutí, tak na popud jiné osoby. „Pro nepravdivou výpověď může svědčit:  chatrná logická konstrukce výpovědi, v ní jsou zjevné rozpory a mezery, které vyslýchaný nedokáže odstranit;  stereotypní,

nekonkrétní,

chudé

líčení

události

bez

souhlasného

doprovodného chování po dobu výslechu;  při opakování výpovědi se vyslýchaný rozchází v podrobnostech;  vyslýchaný používá výrazy, které pro něho nejsou zjevně běžné. Pro určení věrohodnosti výpovědi můžeme i u této skupiny osob použít vyjasnění dalších okolností a porovnání výpovědi s ostatními důkazy.“151 Vzhledem k věku a životním zkušenostem přestárlých osob by bylo možno vyslovit domněnku, že své neverbální a paraverbální projevy

149

KONRÁD, Zdeněk, Miroslav NĚMEC a František NOVOTNÝ. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha: PA ČR v Praze, 2008. ISBN 978-80-7251-294-2, s. 68. 150 MATIÁŠEK, Jan, Jaroslav SOUKUP a Bohumil BÁRTA. Psychologie a výslechová praxe. Praha: Orbis, 1968. s. 156. KUBÍKOVÁ, Iveta. Výsluch ako metóda kriminalistiky. Bratislava: Akadémia policejného zboru v Bratislave, 2004. ISBN 80-8054-319-4, s. 92. 151 ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2.vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2009. ISBN 97880-7380-213-4, s. 371-372. LUKEŠ, Václav. Psychologické aspekty věrohodné výpovědi. Kriminalistický sborník. 1984, č. 11, s. 689-694.

124

vyslýchaný kontroluje, některé z nich dokáže i bez emotivního prožitku napodobit. Vzhledem k obecné charakteristice této skupiny osob dojdeme k závěru, že tento předpoklad bude v mnohých případech nesprávný. „Přestárlé osoby mají tendenci chovat se převážně zvykově s projevy automatismu, pokud dojde k vybočení nebo vzruchu, vyvolává to reakci v jejich projevech. Nevýhodou vyslýchajícího je, že často nezná standard neverbálních a paraverbálních projevů vyslýchaných, příčinu i velikost odchylky od normálu musí zjišťovat a ověřovat.“152 Poskytování pomoci při překonávání překážek vypovídat Při poskytování pomoci přestárlým osobám musíme reagovat na odchylky a změny v oblasti jejich vnímání, paměti i interpretaci vnímaných jevů. „Rovněž u této skupiny osob můžeme využít zaměřenosti vnímání. Pro určení podrobností, na jejichž základě by mohlo dojít k znovuvybavení dříve vnímaného, je vhodné využít dřívější profesi vyslýchaného, jeho zaměřenost, názory i postoje, neboť na základě hodnocení určité vlastnosti si může vybavit i celý předmět a v paměti zasunutou vzpomínku. To je vedle možnosti znovupoznání určitého objektu zdrojem asociací. K asociaci může dojít prostřednictvím líčení obdobné události. Zde musí vyslýchající korigovat obšírnost i zaměření výkladu vyslýchaného. Podle aktuálních rozumových schopností můžeme využít líčení události v chronologickém sledu a využití principu kauzality.“153 Přestárlé osoby mají problémy s vybavováním názvů a jmen. K těmto se můžeme dostat širším popisem míst, vlastností a vazeb mezi nimi, jimiž dokáže vyslýchaný konkrétní objekt vyslýchajícímu přiblížit. Na vybavení zdánlivě zapomenutého u přestárlých má rovněž vliv jejich stres a spěch při provádění výslechu. Přes tento požadavek jsme i u nich někdy omezováni časem, protože tyto osoby se dříve unaví.

152

153

ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2.vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2009. ISBN 97880-7380-213-4,s. 296-307. ČÍRTKOVÁ, Ludmila, ČERVINKA, František. Neverbální komunikace ve výslechové praxi. Kriminalistika. 1993, č.4, s. 339-353. STRAUS, Jiří a kol. Kriminalistická taktika. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-807380-095-6, s. 119-120.

125

„Poskytovaná pomoc by měla být takřka nepostřehnutelná z důvodů zvýšené sugestibility těchto osob. Pro zamezení konfliktních situací mezi vyslýchajícím a vyslýchaným není vhodné, aby vyslýchající dával najevo svou nespokojenost s objemem a kvalitou informací, které vyslýchaný poskytuje.“154 Působení na vyslýchanou osobu, která vypovídá nepravdivě „V případě, že vyslýchaný vypovídá nepravdivě, je třeba především zjistit, zda se tak děje proto, že zapomněl určitý dějový úsek, nahradil jej podvědomě vlastním vymyšleným a neuvědomuje si, že situaci vnímal jinak. V opačném případě došlo k vědomému zkreslení informace, může nastat i situace, že vyslýchaný nechce k věci vypovídat vůbec. Příčinu vzniku této situace můžeme zjistit v rámci přípravy výslechu nebo při výslechu samotném.“155 Při volbě pořadí výslechu musíme posoudit, zda se vzhledem k aktuálnímu zdravotnímu stavu vyslýchaného nebude jednat o neodkladný a neopakovatelný úkon a jaké je nebezpečí ovlivnění výpovědi vnitřními nebo vnějšími faktory. U přestárlých osob se za nevhodné považuje využívání stavu emocionálního napětí s ohledem na to, že by tento stav mohl vyslýchaný těžko snášet a mohlo by být jeho vyvoláním ohroženo i jeho zdraví. „Poukázání na vnitřní rozpory ve výpovědi by mohlo vyvolat konflikt, kdy vyslýchaný by původní tvrzení odvolal s tím, že došlo k nesprávné interpretaci vyslýchajícím nebo protokolaci. Zapůsobit však může předkládání důkazů s rostoucí důkazní hodnotou. Za osvědčený prostředek považuje praxe stimulaci kladných vlastností. Zde můžeme poukázat na dosavadní způsob života vyslýchaného, jeho životní zkušenosti a postoje, které jsou v rozporu s jeho nepravdivou výpovědí nebo neochotou vypovídat. Zmínit můžeme i reakci životního partnera, ostatních členů rodiny a uznávaných autorit na tento jeho postoj. Jak jsme se zmínili již

154

155

KUBÍKOVÁ, Iveta. Výsluch ako metóda kriminalistiky. Bratislava: Akadémia policajného zboru v Bratislave, 2004. ISBN 80-8054-319-4, s. 92. STRAUS, Jiří a kol. Kriminalistická taktika. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-807380-095-6, s.120-122.

126

u přípravy výslechu, je vhodné zvážit přítomnost uznávané autority při výslechu. Před ní se vyslýchaný „nechce shodit“ a k věci pravdivě vypovídá.“156 8.1.4 Doporučení k přípravě a výslechu přestárlých osob Smyslem této kapitoly je soustředit a formulovat taková praktická doporučení, na jejichž základě by mohl být výpovědí přestárlých osob získán o vyšetřované události pravdivý a objektivní obraz, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Výčet těchto doporučení není rozhodně úplný, neboť při přípravě a taktice vedení výslechu musíme zohlednit především individualitu věci i osoby vyslýchaného. Může se jednat příkladně o:  optimální výběr osoby vyslýchajícího, který by měl splňovat požadavky uvedené v kapitolách o přípravě výslechu a formování psychologického kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným;  všestrannou analýzu vyšetřované události ke stanovení okruhu okolností, k nimž bude osoba vypovídat i zjištění, za jaké situace událost vnímala;  objektivní poznání zvláštností vyslýchaného, především stupně jeho duševní, fyzické a sociální úrovně, jeho citové stránky, zájmů, zálib, uznávaných hodnot a autorit;  včasné provedení výslechu, jímž můžeme zamezit zapomenutí detailů události i vnějšímu ovlivnění;  poskytnutí dostatečného prostoru pro výpověď při současné korekci obšírnosti a zaměření výkladu vyslýchaného a eliminaci jeho možné únavy;  volbu vhodného výslechového prostředí, které má podpořit formování psychologického kontaktu, ale zároveň musí zohlednit případná zdravotní omezení vyslýchaného;  vhodný výběr osob přítomných při výslechu zejména uznávaných autorit;  vhodnou volbu zajištění přítomnosti na výslechu;  způsob navázání prvotního kontaktu s ohledem na zvláštnosti osobnosti vyslýchaného, přiměřené seznámení s předmětem výpovědi a poučením;

156

KONRÁD, Zdeněk, Miroslav NĚMEC a František NOVOTNÝ. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha: PA ČR v Praze, 2008. ISBN 978-80-7251-294-2, s. 72.

127

 upřednostnění spontánního líčení události, kladení jasných a promyšlených otázek, v nichž by se neměly objevit sugestivní prvky;  hodnocení verbální reprodukce a celkového projevu jako analýza výpovědi k ověření věrohodnosti a využití fakultativních taktických postupů výslechu;  volba způsobu protokolace výslechu tak, aby byl věrně zachycen jeho průběh a přitom výslech nebyl rušen.

8.2 Výslech osoby, jejíž totožnost a podobu utajujeme „utajeného svědka“157 8.2.1 Úvod do problematiky výslechu osoby, jejíž totožnost a podobu utajujeme Na celý proces tvorby, uchování a dekódování paměťové stopy od prvotního vjemu až po reprodukci vnímaného v průběhu výslechu se podílí celá řada faktorů. Základní psychologické faktory, které mají vliv na výpověď, nejsou určovány jen subjektivními dispozicemi konkrétní osoby, působí na ně i vnější vlivy, mezi nimi je pro nás významné kontrajednání zainteresovaných osob. Za zainteresované osoby považujeme především pachatele trestného činu a osoby jednající v jeho prospěch, mohou však jimi být i poškozený, zúčastněná osoba a osoby jednající v jejich prospěch. Kontrajednáním zde rozumíme ovlivňování poznání trestného činu jeho zakrýváním prostřednictvím zničení nebo falzifikace informace a (anebo) jejich nositelů. Zničit stopy trestného činu zakódované ve vědomí člověka lze likvidací jejich nositele ať už usmrcením osoby nebo poškozením jejího mozku, čímž se paměťové stopy stávají nedostupnými a trvale ztracenými. Vědomě falešné svědectví je prostředkem zfalšování nebo vytváření falešné informace tedy falzifikace informace, kdy nositel paměťové stopy zcela nebo částečně informaci o události úmyslně zatají nebo pozmění ve prospěch zainteresovaných osob. 157

STRAUS, Jiří, Miroslav NĚMEC a kol. Teorie a metodologie kriminalistiky. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-214-1, s. 199-212.

128

Zakrývání stop trestného činu je charakteristické především pro organizovanou kriminalitu jako opatření znemožňující odhalit trestné činy, případně zajistit beztrestnost jejich pachatelů. K tomu struktury organizovaného zločinu využívají násilí (vraždy, únosy, útoky na zdraví i majetek), které je zaměřeno i na ve věci nezainteresované osoby. S jednáním směřujícím vůči osobám poškozených a svědků, jejich rodinám a jejich majetku se můžeme setkat mimo organizované kriminality u pachatelů závažné trestné činnosti, u recidivistů, u osob z řad některých etnik, obecně v těch případech, kdy se pachateli nebo osobám jednajícím v jeho prospěch „vyplatí“ ovlivnit vznik a provedení důkazu. Nelze předem určit, ve kterých případech lze kontrajednání očekávat. Můžeme se s ním setkat u závažné násilné trestné činnosti, stejně jako u hospodářské trestné činnosti k zakrytí nelegálních výnosů prostřednictvím najatých osob, ale i u relativně bagatelních trestných činů s ohledem na osobnost pachatele. Mezi formy nátlaku, které mohou být uplatněny pro působení na nositele paměťové stopy, můžeme zařadit vyhrožování, vydírání, poškozování majetku, fyzické útoky různé intenzity a četnosti, únosy, ale i falešná obvinění ze zinscenovaných trestných činů a zveřejňování často smyšlených skandalizujících materiálů. Tyto jsou zaměřeny proti svědkům, poškozeným a osobám jim blízkým. Obecně lze snahy pachatelů trestné činnosti a osob jednajících v jejich prospěch shrnout do jednání zainteresovaných osob směřujícího vůči nositeli paměťové stopy o vyšetřované události s cílem, aby informace o ní byly zcela nebo částečně zatajeny či pozměněny v jejich prospěch. Úkolem orgánů činných v trestním řízení a dalších útvarů Policie České republiky je eliminovat tyto již existující nebo možné snahy o ovlivnění zájmových osob a zajistit bezpečnost svědků, poškozených i jejich blízkých osob. Opatření k zabránění ovlivňování svědků a poškozených jsou realizována ve dvou směrech: 1) ve vztahu k pachateli a osobám jednajícím v jeho prospěch, 2) ve vztahu k osobě svědka, poškozeného. 129

ad 1) Ve vztahu k pachateli a osobám jednajícím v jeho prospěch můžeme užít prostředků trestního práva. Trestní zákon poskytuje svědkovi ochranu prostřednictvím pohrůžek trestů za spáchané trestné činy, jejich ukládáním a výkonem, které směřují proti osobě pachatele. Skutečnost, že trestný čin byl spáchán na svědkovi, je zohledněna přímo u jednotlivých trestných činů jako znak kvalifikované skutkové podstaty (vražda, těžké ublížení na zdraví, ublížení na zdraví, vydírání, poškozování cizí věci, nebezpečné vyhrožování). Prostředkem ochrany svědka podle trestního práva procesního je vazba obviněného a její nahrazení slibem. Důvodem pro uvalení koluzní vazby je, že z jednání obviněného nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Při nahrazení útěkové a předstižné vazby slibem lze stanovit, že obviněný splní povinnosti a dodrží omezení, která se mu uloží. Jimi může být zákaz jeho styku a kontaktu se svědkem nebo poškozeným. U osob jednajících ve prospěch pachatele přicházejí do úvahy prostředky uvedené v trestním zákoně a z nich vyplývající opatření trestně procesní. Opatření směřující proti pachateli a osobám jednajícím v jeho prospěch, která využívají prostředků trestního práva, se vyznačují pomalostí, malou operativností a nevedou často k dosažení svého účelu. Nechrání svědka nebo poškozeného před osobami jednajícími ve prospěch pachatele a po odpadnutí důvodů koluzní vazby ani před samotným pachatelem. Důsledkem toho může být, že svědci odmítají před soudem vypovídat nebo se v podstatných okolnostech odchylují od své dřívější výpovědi.

ad 2) Mezi opatření, která se vztahují k osobě svědka (poškozeného) můžeme zařadit utajení jeho totožnosti a podoby a zvláštní ochranu svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením.

130

Volba těchto opatření a jejich užití jsou závislé na odhadu možného rizika odvety ze strany pachatele a osob jednajících v jeho prospěch a na jejich vzájemném vztahu. Prvotním impulsem pro odhad rizika odvety u svědka (poškozeného) bude jeho osobní znalost pachatele a prostředí, v němž se pohybuje. Vzájemný vztah pachatele (osob jednajících v jeho prospěch) a svědka (poškozeného) lze rozdělit do několika rovin: a) jedná se o náhodné osoby, s nimiž předtím nikdy nepřišel do styku, neznal jejich podobu ani totožnost, b) jedná se o osoby, s nimiž již přišel v minulosti do styku, může si vybavit jejich podobu, nezná jejich totožnost, c) jedná se o osoby, u nichž zná bezpečně podobu, údaje k totožnosti jsou neúplné, d) jedná se o osoby, u nichž zná bezpečně podobu i totožnost, e) jedná se o osoby, u nichž zná mimo jejich podoby a totožnosti informace, s nimiž je obeznámen jen určitý okruh lidí. V závislosti na rozsahu znalosti těchto osob může disponovat svědek (poškozený) informacemi o jejich kriminální minulosti, povahových vlastnostech, příslušnosti k určité skupině nebo etniku. Naznačenou vazbu mezi svědkem (poškozeným), pachatelem a osobami jednajícími v jeho prospěch z pohledu pachatele můžeme členit do stejných úrovní jako z pohledu svědka, kvalitativně však může být tento vztah různý. Při odhadu rizika a volbě vhodných opatření k ochraně svědka (poškozeného) musíme vycházet mimo skutečností, které byly v dosavadním průběhu trestního řízení objektivně zjištěny, především z údajů, které získáme od těchto potenciálně ohrožených osob. Opatření přijatá k ochraně svědka (poškozeného) musí směřovat k tomu, aby vzhledem ke skutečnostem, které uvede o konkrétním trestném činu a jeho pachatelích, nedošlo k ohrožení života, zdraví, majetku nebo základních práv jeho nebo osob blízkých. Tím je dán předpoklad pro to, aby dobrovolně a aktivně vypověděl vše, co je mu známo o trestném činu, jeho pachateli a o okolnostech důležitých pro trestní řízení.

131

Informace

získané

výslechem

jsou

často

jediným

důkazem

při

objasňování konkrétní kriminalisticky relevantní události, jindy doplňují či zpřesňují informace získané dosavadním objasňováním nebo vyšetřováním, mohou být podkladem pro využití dalších kriminalisticko-taktických metod. Zvláštní ochrana svědka přichází do úvahy v případě, kdy pachatel může z obsahu výpovědi dovodit skutečnou totožnost svědka a svědkovi nebo jeho blízkým osobám v souvislosti s trestním řízením zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí. V praxi rozšířenější a také operativnější je opatření ve formě utajení podoby a totožnosti svědka. Pod utajením podoby rozumíme opatření zamezující tomu, aby se svědek setkal s nepovolanou osobou, utajením totožnosti pak vedení pravých údajů osoby odděleně od spisového materiálu utajeným způsobem a její právo vystupovat a písemnosti podepisovat smyšleným jménem a příjmením nebo neuvést své pravé bydliště nebo zaměstnání. Možnost utajení podoby a totožnosti osoby je třeba zvažovat již při provádění

a

dokumentaci

prvotních

a

neodkladných

úkonů

konkrétní

vyšetřované události (při zpracování úředních záznamů, protokolů o trestním oznámení, záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, usnesení o zahájení trestního stíhání, opatření o přibrání znalce a tlumočníka). Při pozdějším zjištění potřeby utajení podoby a totožnosti osoby je tento postup obvykle znemožněn nebo bezpředmětný, neboť její osobní údaje jsou uvedeny ve spisovém materiálu, do něhož může obviněný i obhájce nahlížet, jsou jim doručována usnesení a opatření s těmito údaji. Z tohoto důvodu může policejní orgán sám ještě před provedením výslechu osoby, o níž se domnívá, že její totožnost bude utajena, zvolit jméno a příjmení, které uvede ve spisovém materiálu. Se zvoleným jménem a příjmením tuto osobu před jejím výslechem seznámí. Ve vztahu k průběhu trestního řízení utajujeme nejen podobu a totožnost osoby v procesním postavení svědka nebo poškozeného, ale i osobu podávající vysvětlení, pokud zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že jí jako svědkovi bude třeba poskytnout ochranu.

132

S ohledem na tuto skutečnost budeme za utajeného svědka považovat fyzickou osobu rozdílnou od obviněného, která vnímala skutečnosti, jež mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, a u níž vzhledem k možnému ohrožení v souvislosti s podáním informace o vyšetřované události utajujeme její podobu a totožnost. 8.2.2 Příprava výslechu osoby, jejíž totožnost a podobu utajujeme Příprava výslechu utajeného svědka se svou strukturou neliší od jiných výslechů. V jejích etapách a fázích je třeba zaměřit se na: a) Analýzu vyšetřované události a vyslýchané osoby Při analýze vyšetřované události vycházíme z dosud shromážděného materiálu ať důkazního nebo pomocného, zvláštní pozornost věnujeme výsledkům operativně pátrací činnosti. Musíme vyhodnotit, zda se jedná o skutečnosti, které jsou:  známé a důkazně zadokumentované, ale dochází k rozporům mezi různými zdroji informací o nich,  známé, ale dosud nezadokumentované, s určením konkrétních nositelů informací o těchto okolnostech,  známé jen částečně s určením předpokládaných nositelů informací o těchto okolnostech,  neznámé,

s určením

předpokládaných

nositelů

informací

o

těchto

okolnostech. Prostřednictvím této analýzy stanovíme skutečnosti, které by měly být výslechem objasněny, potvrzeny nebo zadokumentovány, i předpokládaný okruh nositelů informace. V rámci analýzy osoby potenciálního svědka zjišťujeme mimo základní údaje především jeho:  procesní postavení a vztah k osobám zainteresovaným v projednávané věci,  postoje k projednávané věci a orgánům činným v trestním řízení,  kriminální minulost a kriminální zkušenosti.

133

Na základě analýzy vyšetřované události a okruhu osob, jejichž výslech by přicházel do úvahy, určíme osobu, jejíž výpověď by poskytla úplnou a objektivní informaci o vyšetřované věci. Mimo to musíme posoudit závažnost skutku, způsob provedení, osobu pachatele i osoby jednající v jeho prospěch. b) Včasné posouzení konkrétních skutečností a rizik hrozících vyslýchané osobě V návaznosti na předchozí bod musí policejní orgán s dostatečným předstihem odhadnout možné riziko odvety nebo ovlivnění vyslýchané osoby. Měl by posoudit, zda pachatelé jsou sami schopni represe vůči poškozeným a svědkům nebo k podněcování jiných osob k její realizaci. Zohlednit je třeba mimo údaje o možné represi, které poskytne vyslýchaná osoba, i další existující důkazy a poznatky. Nelze pasivně čekat na konkrétní projevy, které by svědčily pro hrozbu újmy na zdraví nebo jiného vážného nebezpečí porušení základních práv jako jsou výhrůžky a jiné způsoby zastrašování formou písemností, doručených zásilek (nábojnice, zlomené tužky), telefonátů a verbálních projevů. Při posuzování konkrétních rizik hrozících vyslýchané osobě však nelze zohledňovat

ničím

nepodložené

a

neodůvodněné

subjektivní

pocity

neexistujícího ohrožení u poškozených a svědků. Po rozhodnutí, že osoba bude v předmětné věci vyslechnuta jako utajený svědek, je třeba stanovit způsob utajení její podoby a totožnosti. c) Volbu doby a místa provedení výslechu Dobou provedení výslechu rozumíme jeho začlenění do provádění jednotlivých úkonů podle plánu objasňování a vyšetřování předmětné věci. S ohledem na možnost ovlivnění vyslýchané osoby, která se s ubíhajícím časem zvyšuje, a tím i objektivitu její výpovědi je třeba provést výslech osoby co nejdříve po tom, co se na základě analýzy vyšetřované události a osob rozhodne orgán činný v trestním řízení osobu vyslechnout. Pro volbu místa, kde bude výslech osoby prováděn, je určující požadavek bezpečného příchodu a odchodu vyslýchané osoby. Pod ním nerozumíme jen zamezení jejího přímého ataku, ale i to, že by se neměla setkat s pachatelem, 134

osobami jednajícími v jeho prospěch a jeho obhájcem. Neměla by jimi být poznána nebo její přítomnost v objektu by nebylo možno vysvětlit jiným účelem. Je třeba připomenout, že okruh osob, které znají podobu a pravou totožnost vyslýchaného, by měl být omezen jen na orgány činné v příslušné trestní věci. Z tohoto pohledu je třeba volit taková místa výslechu, kde je možný přístup více vchody, nebo v době úředních hodin v objektech s pracovišti se stykem s veřejností. Není vhodné provádět výslechy utajených svědků přímo na místě události nebo na místně příslušné policejní součásti. K zamezení styku nebo poznání je vhodné využít časového rozdílu příchodu a odchodu vyslýchané osoby a ostatních oprávněných osob. Někdy je třeba provést maskování obličeje i celé postavy této osoby při jejím transportu příslušným orgánem. d) Volbu vhodného způsobu zajištění přítomnosti vyslýchané osoby i dalších osob při výslechu K zajištění přítomnosti utajeného svědka na jeho výslechu je nejvhodnější využít osobního, výjimečně telefonického kontaktu. Osobu kontaktuje orgán, který provádí objasňování nebo vyšetřování předmětné věci, místo něho to může být jiná osoba služebně činná u stejné součásti, která zná podobu i totožnost vyslýchaného. Prvotní kontakt s potenciálním utajeným svědkem by měl být osobní. Při něm je třeba ověřit konkrétní náznaky ohrožení osoby nebo jejích blízkých, nabídnout možnost utajení její podoby a totožnosti a vysvětlit detaily jejího příchodu k výslechu. Při tomto pohovoru by měly být osobě vysvětleny všechny okolnosti ve vztahu k utajení její podoby a totožnosti tak, aby byly rozptýleny její případné obavy. Pro následné záznamy a písemnosti, kde by měly být uvedeny údaje osoby, si již v tomto okamžiku zvolí jméno a příjmení, pod kterým bude vystupovat. Obdobně jí může policejní orgán sdělit, pod jakým jménem a příjmením, bude vystupovat, pokud již toto ve spisovém materiálu použil. Zároveň je dohodnut pro obě strany vyhovující čas výslechu. Je vhodné předat osobě telefonický i jiný kontakt pro případ nenadálé situace. Obdobně by měl mít i policejní orgán spojení na tuto osobu. Při vyrozumívání obhájce obviněného, který má právo zúčastnit se výslechu svědka, kdy by měly být uvedeny i údaje ke ztotožnění vyslýchané 135

osoby, je třeba toto sdělení formulovat tak, aby neobsahovalo údaje, podle nichž by bylo možné skutečnou totožnost svědka zjistit. Doba předvolání pro vyslýchanou osobu je dřívější než doba začátku výslechu, o níž je vyrozuměn obhájce. Důvodem k tomu je nejen potřeba provedení administrativních úkonů k utajení totožnosti svědka, ale i opatření k zamezení styku vyslýchané osoby s obhájcem. e) Organizačně – materiální přípravu výslechu Organizačně – materiální příprava výslechu v sobě zahrnuje režimová opatření pro příchod svědka k výslechu i jeho odchod, k utajení jeho podoby a totožnosti před nepovolanou osobou a další opatření k zajištění výslechu. Při volbě místa výslechu je policejní orgán zpravidla limitován dislokací policejní součásti, která příslušnou věc objasňuje nebo vyšetřuje. Pokud se jedná o objekt s více vchody, lze umožnit vstup vyslýchané osoby jiným než hlavním vchodem. U objektu s vlastními garážemi nebo dvorem lze osobu přivézt služebním vozidlem do garáží nebo dvora a odtud jí umožnit přístup k výslechové místnosti. U objektů, kde jsou poskytovány i služby pro veřejnost, lze naplánovat výslech v době úředních hodin a po příchodu osoby ji odvést do výslechové místnosti. Pro utajení podoby osoby při jejím příchodu a odchodu je někdy třeba využít i maskování použitím kukly nebo služebního vozidla s tmavými skly při jejím převážení, toto je třeba zvážit a prostředky opatřit. Volba trasy převážení utajeného svědka má svůj význam především po ukončení výslechu. K utajení podoby vyslýchané osoby před obhájcem je možno využít dvou samostatných nepropojených místností s vhodným technickým zařízením k přenosu zvuku a modulátoru hlasu, tak obhájce slyší upravený hlas vyslýchané osoby. Pokud nemáme tyto k dispozici, přichází do úvahy dvě sousední místností s otevřenými propojovacími dveřmi, kdy v jedné z místností probíhá samotný výslech, ve druhé je po dobu výslechu obhájce. Pokud můžeme k výslechu využít jen jednu místnost, lze improvizovaně vyslýchanou osobu a obhájce od sebe oddělit zástěnou, řadou skříní apod. V těchto případech však obhájce slyší hlas vyslýchaného.

136

Výslechová místnost musí být zvolena a režim pohybu osob upraven tak, aby do ní po dobu, kdy je zde přítomna osoba, jejíž totožnost a podobu utajujeme, nevstupovaly jiné než ve věci činné orgány příslušné součásti. Pro vlastní provedení výslechu je třeba zajistit záznamové zařízení pro zpracování

protokolu

o

výslechu,

vozidlo

k převozu

vyslýchané

osoby

a prostředky k maskování byly již zmíněny. Mimo vyslýchajícího se budou na přípravě a provedení výslechu podílet i další orgány policejní součásti, tyto mohou zajišťovat převoz a příchod vyslýchané osoby do výslechové místnosti nebo být přítomny výslechu. U výslechu utajeného svědka ve formě podání vysvětlení modifikujeme přípravu s ohledem na skutečnost, že o provedení výslechu nevyrozumíváme obhájce obviněného. 8.2.3 Taktika výslechu osoby, jejíž totožnost a podobu utajujeme Osoba, jejíž totožnost budeme utajovat, by měla být předvolána s potřebným časovým předstihem před dobou, o níž je vyrozuměn obhájce jako o době zahájení výslechu. Tak si vyslýchající vytváří prostor pro náležité poučení vyslýchané osoby a administrativní úkony pro utajení její totožnosti. Zároveň je to opatření pro to, aby se nemohla setkat s obviněným, obhájcem či jinými osobami, které by mohly její totožnost odhalit. K tomu slouží i organizace příchodu osoby do objektu, pokud se dopravuje po vlastní ose. Bez čekání by měla být orgánem činným v příslušné věci uvedena do místnosti, kde bude probíhat výslech. Její vstup do objektu by neměl být evidován v knize návštěv. Po

příchodu

do

výslechové

místnosti

a

nezbytných

formalitách

vyslýchající poučí vyslýchanou osobu podle jejího procesního postavení, vždy však o právu utajení své podoby a totožnosti. Pokud využije osoba práva na utajení své podoby a totožnosti, sepíše s ní vyslýchající protokol, v němž jsou uvedeny pravé údaje k její totožnosti, případně i konkrétní okolnosti, které svědčí pro to, že jí nebo osobě blízké v souvislosti s podáním svědectví hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejích základních práv. Dále zde uvede, zda osoba žádá o utajení své podoby a totožnosti a pro tento účel jaké si volí jméno a příjmení. 137

Pokud bylo již jméno a příjmení zvoleno policejním orgánem, mělo by zde být uvedeno, že bere na vědomí, jaké jméno a příjmení bylo zvoleno a pod kterým bude následně vystupovat. Tento protokol podepíše osoba svým pravým jménem

a

příjmením.

Po

podpisu

je

s

protokolem

nakládáno

jako

s nosičem utajované informace a je uložen v příslušném režimu odděleně od spisového materiálu. Po sepsání a uložení protokolu s pravými údaji vyslýchané osoby provede vyslýchající její poučení o průběhu samotného výslechu. V rámci tohoto poučení vyslýchající utajenému svědkovi zdůrazní, že nadále vystupuje pod zvoleným jménem a příjmením, které uvede do protokolu o výslechu, tímto jménem a příjmením bude také protokol podepisovat. Vysvětlí mu konstrukci monologické části jeho výpovědi, kde by se měl vyslýchaný vyhnout údajům vedoucím k odhalení své pravé totožnosti. Dále policejní orgán seznámí vyslýchanou osobu s režimovým zajištěním výslechu a dalšími opatřeními, která byla přijata, aby se nesetkala s osobou, která by mohla odhalit její totožnost. Tato opatření spočívají při výslechu osoby jako svědka za účasti obhájce v tom, že vyslýchaná osoba je v místnosti spolu s vyslýchajícím, obhájce s jiným policejním orgánem odděleně v jiné místnosti. Obě tyto místnosti jsou propojeny přímo nebo prostřednictvím technického zařízení pro přenos zvuku. V rámci úvodního stadia výslechu zapíše do protokolu o výslechu vyslýchající zvolené jméno a příjmení vyslýchané osoby, u ostatních údajů odkáže na utajení totožnosti svědka, bydlištěm je zpravidla adresa policejní součásti, která trestní věc zpracovává. Po vyplnění úvodní části protokolu poučí vyslýchající vyslýchanou osobu o jejích právech a povinnostech podle procesního postavení, v němž je vyslýchána, seznámí ji s dalšími osobami přítomnými výslechu i s jejich právem klást jí otázky. Následně seznámí vyslýchanou osobu s předmětem výslechu, přestože je zřejmé, že jej s ohledem na předchozí vzájemný kontakt již zná. Po poučení a seznámení s předmětem výslechu je vyslýchaná osoba vyzvána, aby se v rámci monologu k předmětné věci vyjádřila.

138

Ve svém monologu by měla vyslýchaná osoba uvést, na co si v předmětné věci vzpomíná, co sama považuje za podstatné a důležité, co vnímala bezprostředně svými smysly a co se dozvěděla zprostředkovaně, kdy a od koho. Výpověď osoby by měla být spontánní, vyslýchající by ji neměl zbytečně přerušovat, upřesnit ji může na základě otázek ve stadiu dialogu. Výjimku lze učinit jen při usměrnění vyslýchaného na předmět výslechu, pokud vypovídá příliš obšírně. Výpověď osoby však vyslýchající přeruší v okamžiku, kdy hrozí nebezpečí, že by uvedla skutečnosti vedoucí k odhalení své pravé totožnosti, což si při souvislém líčení události a jednotlivých podrobností nemusí sama uvědomit. Po ukončení souvislého líčení události se vyslýchající dotáže, zda vyslýchaná osoba chce sama ještě dodat něco ke své předchozí výpovědi. Po jejím vyjádření přechází výslech do stadia dialogu. V rámci dialogu prostřednictvím odpovědí na položené otázky by mělo dojít k doplnění nebo upřesnění výpovědi vyslýchané osoby. Podle teorie výslechu by měly být otázky stručné a výstižné, neměly by působit sugestivně a být úskočné. Vyslýchající by měl formulovat otázky tak, aby v odpovědích na ně nebyly obsaženy skutečnosti, které by odhalily pravou totožnost vyslýchané osoby. Pokud je výslechu osoby jako svědka přítomen obhájce obviněného, má právo klást vyslýchanému otázky, to se děje zpravidla na závěr dialogické části výslechu na základě výzvy vyslýchajícího. Obhájce klade otázky prostřednictvím vyslýchajícího, který by neměl připustit takové otázky a jejich směřování k souvislostem, z nichž by bylo možno určit, kdo je vyslýchanou osobou. Po zodpovězení všech otázek dochází v závěrečné části výslechu k přečtení a podepisování protokolu o výslechu jako základního dokumentu o provedení výslechu. Vyslýchané osobě je protokol předložen k přečtení nebo přečten, má právo na doplnění protokolu nebo jeho opravy v souladu s jeho výpovědí. Pokud má vyslýchaný námitky k obsahu protokolu, je třeba tyto projednat za přítomnosti přibrané osoby a výsledek projednání zaznamenat v protokolu.

139

Námitky proti způsobu provádění úkonu může vznášet kdykoli v průběhu výslechu i obhájce. Vyslýchaná osoba podepisuje protokol o výslechu zvoleným jménem a příjmením na všech stranách protokolu. Ostatní osoby podepisují protokol jen v rámci podpisové doložky. Po ukončení výslechu musí policejní orgán zajistit, aby nedošlo k odhalení pravé totožnosti utajeného svědka při jeho odchodu od výslechu. Toho lze dosáhnout časovým odstupem mezi odchodem vyslýchané osoby a obhájce. Tomuto účelu může posloužit odchod vyslýchané osoby jiným vchodem, přes prostory veřejně přístupné návštěvníkům v úředních hodinách nebo jejím odvezením z garáží či uzavřeného dvora objektu, v krajním případě jejím odvezením při maskování podoby. 8.2.4 Dokumentace výslechu osoby, jejíž totožnost a podobu utajujeme Základním způsobem dokumentace výslechu utajeného svědka je zpracování písemného protokolu o výslechu. Úvodní protokol, jenž obsahuje údaje o pravé totožnosti vyslýchané osoby, jméno a příjmení, které bude užívat pro utajení své totožnosti, podléhá jako nosič utajované informace režimu nakládání podle zvláštního zákona tak, aby se s jeho obsahem nemohla seznámit nepovolaná osoba. Protokol, který je sepisován při provádění výslechu, musí splňovat požadavky kladené trestním řádem a kriminalistickou teorií se zohledněním specifik ve vztahu k tomu, že je vyslýchána osoba, jejíž totožnost a podobu utajujeme. Protokolace výslechu v jeho průběhu po částech se jeví jako nejoptimálnější způsob sepisování protokolu. Při tomto způsobu dokumentujeme vždy jen konkrétní úsek výpovědi. V rámci dialogické části výslechu doslovně zaznamenáváme znění otázek i odpovědi na ně, je důležité uvést, kdo otázky klade. Dokumentace za využití zvláštních prostředků se zpravidla neprovádí. Zvukový nebo obrazový záznam výslechu by mohl být zneužitelný ke zjištění pravé totožnosti vyslýchané osoby, přítomnost záznamového zařízení by mohla nepříznivě působit na vyslýchanou osobu a vzbudit u ní pocit ohrožení. 140

8.2.5 Doporučení pro výslech osoby, jejíž totožnost a podobu utajujeme Výslech osoby, jejíž totožnost a podobu utajujeme, je zvláštním druhem výslechu. I u něho je nutno dodržovat základní taktické postupy výslechu. Zásadní význam má formování psychologického kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným. Skutečnost,

že

osoba

bude

vypovídat

pod

smyšleným

jménem

a příjmením, nevylučuje, že může být osobou jednající v prospěch zainteresované osoby, proto nelze pominout ani analýzu výpovědi v průběhu výslechu. Specifiku přípravy a provedení výslechu utajeného svědka lze shrnout do několika obecných doporučení:  včas odhadnout možná rizika a přijmout opatření k utajení podoby a totožnosti osoby;  o možnosti utajit podobu a totožnost poučit osobu již při podání vysvětlení;  osobu k výslechu předvolat osobně (výjimečně telefonicky), navrhnout způsob utajení;  předvolání realizovat s dostatečným časovým předstihem pro náležité poučení;  při vyrozumívání obhájce neuvádět údaje o pravé totožnosti osoby;  zajistit příchod a odchod osoby k výslechu tak, aby se nesetkala s osobami, které by mohly odhalit její pravou totožnost;  v průběhu výslechu zamezit tomu, aby mohl obhájce odhalit pravou totožnost svědka;  protokol s pravými údaji osoby vést odděleně od spisu jako nosič utajované informace.

141

B) EMPIRICKÁ ČÁST DISERTAČNÍ PRÁCE 9 VÝZKUM VÝSLECHU VE VÝSLECHOVÉ TEORII A PRAXI 9.1 Teoretická východiska výzkumu Při stanovení teoretického základu výzkumu je třeba si připomenout, že výslech je specifickou formou mezilidské komunikace, jedinečným druhem interpersonálního jednání, do něhož se promítají tři úrovně této interakce:  procesy vzájemného vnímání komunikačních

partnerů

(vyslýchajícího

a vyslýchaného),  oboustranné sdělování a přijímání informací,  vzájemné ovlivňování komunikujících stran. Tyto tři úrovně interakce vymezují předmět výzkumu, tj. jevy reálného světa, které působí na přípravu výslechu, vznik, identifikaci a změnu výslechové situace, uplatnění taktických postupů v rámci jeho jednotlivých stádií i možnost jeho dokumentace. Objektem výzkumu je výslech jako kriminalisticko-taktická metoda, která zahrnuje všechny jeho podoby podle významu. Výslech má nejen důkazní význam, může mít taktický (informativní) charakter nebo být součástí jiných úkonů. Stejně tak vyslýchajícími nemusí být jen orgány činné v trestním řízení (nejčastěji policejní orgány dle § 12 odst. 2 písm. a) až i) trestního řádu) ale i další osoby oprávněné podle příslušných právních norem požadovat vysvětlení, provádějící dokazování ve správním řízení apod. Výslech jako metoda je prováděn těmito subjekty a rovněž ony využívají teorií zpracovaná doporučení a postupy, jsou limitovány příslušnými právními předpisy. Při stanovení obsahu výzkumu bylo třeba zohlednit to, co bylo uvedeno již u jeho objektu, tedy že na výslech hledíme jako na kriminalistickou metodu, která využívá interdisciplinární charakter kriminalistiky jejími vazbami na vědy právní, policejní, především však na policejní a forenzní psychologii. 142

Z tohoto pohledu pak bylo třeba zkoumat výslech ve vztahu k tomu, za jakých podmínek lze výslech vůbec provést (naplnění znaků výslechu) a jaké jsou možnosti jeho realizace (stádia a taktické postupy výslechu). Pak můžeme obsah zkoumání výslechu stanovit jako výzkum předpokladů, podmínek, vlastního průběhu a možností jeho realizace jednotlivými oprávněnými subjekty. Výzkumný problém spočívá v nalezení odpovědi na otázku, zda úroveň současných teoretických znalostí a aktuální praxe při přípravě a provádění výslechů oprávněnými subjekty vede k získání úplných a objektivních informací o určité události (objektu) uložených ve vědomí člověka. Hlavním cílem výzkumného šetření je v souladu s provedenou analýzou teoretického základu výslechu a podle výsledků empirického šetření stanovit optimální teoretická východiska pro přípravu a taktiku výslechů, podle nich popsat současný stav výslechové praxe a definovat doporučení pro přípravu a realizaci výslechů. Předpokladem naplnění základního cíle je realizace cílů dílčích:  Vědecky analyzovat literární prameny kriminalistiky a některých dalších vědních oborů pro určení teoretických východisek přípravy a vedení výslechu.  Zjistit, zda takto definovaná východiska odpovídají současným teoretickým základům výslechu.  Zjistit současnou úroveň znalostí teoretického základu výslechu jednotlivými skupinami vyslýchajících.  Zjistit současnou úroveň praxe při přípravě a vedení výslechu jednotlivými skupinami vyslýchajících.  Definovat doporučení pro přípravu a vedení výslechu jednotlivými skupinami vyslýchajících. Základní výzkumný předpoklad (analogie nulové hypotézy)158 musel být s ohledem na to, že není reálně možné považovat skupiny respondentů výzkumu za výběrový soubor, formulován do následující úvahy:

158

Pojem hypotéza je tvrzení předpokládající existenci souvislostí mezi dvěma či více proměnnými a používá se u reprezentativních sociálních výzkumů, kdy dochází k zobecňování poznatků zjištěných v rámci výběrového souboru na základní soubor (induktivní statistika).

143

 V úrovni znalostí teoretického základu výslechu a reálné výslechové praxi jednotlivých skupin respondentů využívajících výslech jako kriminalistickou metodu není věcně významný rozdíl. Vedle tohoto základního výzkumného předpokladu je možno stanovit alternativní výzkumný předpoklad (alternativní hypotézu):  Úroveň znalostí teoretického základu výslechu a reálné výslechové praxe jednotlivými

skupinami

respondentů

využívajících

výslech

jako

kriminalistickou metodu je rozdílná. Pro možnost podrobnějšího zkoumání byla problematika výzkumu výslechu ve vztahu k teoretickým základům i praktické realizaci rozdělena do tří částí:  přípravy výslechu,  stádií výslechu,  základních taktických postupů výslechu.

9.2 Charakteristika výzkumného souboru V rámci dotazníkového šetření bylo osloveno několik skupin respondentů, jejichž odpovědi jsou základem pro odhad úrovně teoretických znalostí a praktické realizace výslechů. První skupinou jsou vyšetřovatelé Hasičského záchranného sboru České republiky. Uvedený soubor byl získán ve dvou bězích zdokonalovacího kurzu jejich celoživotního vzdělávání, jehož jedním z odpřednášených témat byl právě výslech. Druhou

skupinou

respondentů

jsou

pracovníci

odboru

přestupků

Magistrátu Hlavního města Prahy zabývající se projednáváním dopravních přestupků. Nejpočetnější skupinu tvoří příslušníci Policie České republiky. Jedná se o studenty studijního oboru Bezpečnostně právní studia Policejní akademie České

republiky

v Praze,

posluchače

kurzu

celoživotního

vzdělávání

„Hospodářská kriminalita“ pořádaného Policejní akademií České republiky v Praze, oslovené policisty jednoho celorepublikového útvaru a jednoho územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky (SKPV). V rámci tohoto souboru jsou zastoupeni příslušníci Služby kriminální 144

policie a vyšetřování, pořádkové a cizinecké policie. Pro potřeby vyhodnocení výzkumu byl vytvořen jeden soubor z těchto složek Policie České republiky. Poslední skupinu respondentů tvoří příslušníci Celní správy České republiky. K jejich výběru bylo osloveno Celní ředitelství Praha. V tomto souboru jsou zastoupeni celníci v postavení policejního orgánu podle § 12 odst. 2 písm. d) trestního řádu. Z celkového počtu 248 odevzdaných dotazníků bylo vyřazeno sedm, u nichž dotázaní deklarovali, že se nikdy nesetkali s výslechem, pro účely výzkumu bylo tedy zpracováno 241 dotazníků. Počty respondentů a jejich procentuální zastoupení v celkovém souboru je uvedeno v tabulce č. 1. Tabulka č. 1 - struktura výzkumného souboru HZS

Správní orgán

SKPV

Pořádková policie

Cizinecká policie

Celní správa

Počet

41

14

86

14

2

84

%

17

5,8

35,7

5,8

0,8

34,9

Zdroj: vlastní výzkum

Z formy získání i celkové skladby respondentů je zřejmé, že se nejedná o reprezentativní výběr respondentů. Výsledky výzkumu nebudou mít zcela statistickou významnost, proto autor zvažoval využití významnosti věcné. Jako dominující proměnné chtěl použít četnost provádění výslechů respondenty výslechu (tabulka č. 2), strukturu osob vyslýchaných respondenty výzkumu podle jejich procesního postavení (tabulka č. 3) a délku praxe provádění výslechů respondenty (tabulka č. 4). Tabulka č. 2 - četnost provádění výslechů respondenty výzkumu Četnost provádění výslechů Výslechy aktuálně neprovádí Provádí při každé směně Provádí příležitostně

22,5 %

Správní orgán 15,4 %

2,5 % 75 %

HZS

Průměr

7,8 %

Celní správa 4,8 %

69,2 %

31,4 %

2,4 %

18,4 %

15,4 %

60,8 %

92,8 %

72,0 %

PČR

9,6 %

Zdroj: vlastní výzkum

145

Tabulka č. 3 - struktura osob vyslýchaných respondenty výzkumu podle jejich procesního postavení Struktura vyslýchaných osob Pachatel (podezřelý, obviněný) Svědek (i poškozený) Znalec

40,87 %

Správní orgán 78,30 %

55,58 % 3,55 %

HZS

37,38 %

Celní správa 70,57 %

52,78 %

18,62 %

60,39 %

28,20 %

45,19 %

3,08 %

2,23 %

1,23 %

2,03 %

PČR

Průměr

Zdroj: vlastní výzkum

Tabulka č. 4 - délka praxe provádění výslechů respondenty Délka praxe v provádění výslechu 0 let

32,50 %

Správní orgán 0,00 %

Průměr

3,00 %

Celní správa 3,60 %

do 3 let

22,50 %

21,40 %

18,00 %

7,10 %

15,10 %

3 – 5 let

12,50 %

7,20 %

16,00 %

11,90 %

13,40 %

6 – 10 let

15,00 %

21,40 %

28,00 %

29,80 %

26,10 %

11 – 15 let

15,00 %

7,10 %

21,00 %

29,80 %

22,30 %

nad 15 let

2,50 %

42,90 %

14,00 %

17,80 %

15,10 %

HZS

PČR

8,00 %

Zdroj: vlastní výzkum

Při zkušebním srovnání bylo dosaženo překvapivého výsledku. Oproti předpokladu autora bylo zjištěno, že tyto proměnné nemají výrazný vliv na výsledky získané tříděním prvního stupně. Proto jsou také výsledky získané tříděním prvního stupně prezentovány jako výsledky výzkumného šetření ve vyjádření formou relativní četnosti. Relativní četnost je u jednotlivých skupin respondentů (HZS, správní orgán, PČR, Celní správa) vyjádřením procentuálního průměru odpovědí respondentů této skupiny, u celkového průměru procentuálním zastoupením všech respondentů, kteří na konkrétní otázku odpovídali.

146

9.3 Metody výzkumného šetření a) Studium písemných pramenů – v souladu s dalšími cíli této disertační práce, pro něž byla její teoretická část koncipována ve zpracované šíři, byly zde

soustředěné

a

zanalyzované

informace

využity

pro

sestavení

strukturovaného dotazníku. Blíže viz též typologická metoda v kap. 1.1. b) Metody formálně logického myšlení – tyto metody byly použity v průběhu vyhodnocení písemných pramenů, průběžných výsledků výzkumu a při interpretaci jeho výsledků. c) Dotazník – forma sběru empirických dat prostřednictvím strukturovaného dotazníku. Ten měl za úkol soustředit data pro zjištění úrovně teoretických znalostí základu výslechu i praktické realizace jednotlivými respondenty. V rámci dotazníku byly použity i škálovací metody, kdy k jednomu postupu byla položena škála otázek, u nichž měl respondent uvést podle významnosti poměrné zastoupení v celku (procentuální zastoupení do 100%). Struktura dotazníku je uvedena v kapitole 10. d) Statistické metody – výsledky podle dotazníku byly přepsány do potřebného formátu (Excel) a následně programem SPSS vyhodnoceny do úrovně prvního třídění, jehož výsledky byly z důvodů uvedených v závěru kapitoly 9.2 využity pro závěrečné hodnocení. Stejně tak byla statistická metoda využita pro potvrzení výzkumných předpokladů.

147

10 VYHODNOCENÍ VÝSLEDKŮ VÝZKUMU Z pohledu stanovených cílů a určených hypotéz byly v rámci dotazníku využity především jeho části zaměřené na: a) přípravu výslechu (dotazník – otázky č 26-56), b) stádia výslechu (dotazník – otázky č. 57-91) , c) taktické postupy výslechu (dotazník – otázky č. 92-139), d) zhodnocení a vlastní návrhy (dotazník – otázky č.140-147). Ostatní údaje k respondentovi, teoretickému základu a praxe vedení výslechu respondentem budou využity v rámci realizace Dílčího výzkumného úkolu 1/1 "Teoretické otázky kriminalistické vědy a praxe" integrovaného výzkumného úkolu č. 1 Kriminalistika a forenzní vědy výzkumného projektu PA ČR v Praze na léta 2011-2015, jehož jedním z výstupů je tato disertační práce.

10.1 Příprava výslechu V rámci obecné realizace výslechů jsou spíše výjimečné situace, kdy se vyslýchající na výslech nepřipravuje (viz tabulka č. 5), v ostatních případech mají vyslýchající možnost, se na výslech připravit a této možnosti obecně využívají. Tabulka č. 5 – příprava výslechu HZS

Správní orgán

PČR

Celní správa

Průměr

ANO

77,40 %

92,30 %

95,80 %

95,10 %

92,80 %

NE

22,60 %

7,70 %

4,20 %

4,90 %

7,20 %

Přípravu výslechu provádí

Zdroj: vlastní výzkum

Odchylku z celkového průměru tvoří vyšetřovatelé HZS, což lze vysvětlit z jejich pohledu tím, že výslechy osob provádějí ve zvýšené míře při vyšetřování konkrétní události na jejím místě. Obdobně lze subjektivně tuto odchylku od absolutního zastoupení přípravy chápat i u policistů a celníků, pokud provádějí výslechy v rámci „prvního zásahu na místě činu“.

148

Z činností obsahové přípravy výslechu je zřejmé, že výslech bez třeba jen omezené přípravy nelze provést, neboť vyslýchající musí mít alespoň minimální povědomí o charakteru události a procesním postavení vyslýchané osoby. Délka přípravy na výslech je dána procesním postavením vyslýchaného, charakterem události, postojem vyslýchaného k průběhu šetření (vyšetřování) i výslechu samotnému jako koordinující nebo nekoordinující osoby. Nesmíme opomenout ani význam, který tomuto výslechu přičítá vyslýchající. Čas, který je věnován přípravě výslechu koordinujících osob, je uveden v tabulce č. 6, u nekoordinujících osob v tabulce č. 7. Tabulka č. 6 - průměrný čas věnovaný přípravě výslechu koordinujících osob

25,90 %

Správní orgán 7,70 %

Průměr

4,30 %

Celní správa 3,70 %

0 – 1 hod

59,30 %

84,60 %

67,00 %

62,10 %

65,30 %

2 – 3 hod

14,80 %

7,70 %

24,40 %

29,30 %

24,10 %

4 – 5 hod

0,00 %

0,00 %

3,20 %

4,90 %

3,20 %

6 – 8 hod

0,00 %

0,00 %

1,10 %

0,00 %

0,50 %

Doba přípravy

HZS

0 hod

PČR

6,90 %

Zdroj: vlastní výzkum

Podle výsledků uvedených v tabulce je přípravě výslechu koordinujících osob věnován průměrný čas v rozmezí 0 až tři hodiny, největší zastoupení má časový interval 0 – 1 hodina. Delší časy jsou uváděny u příslušníků Policie České republiky a Celní správy, nejspíš proto, že působí jako policejní orgány v rámci trestního řízení. Tabulka č. 7 - průměrný čas věnovaný přípravě výslechu nekoordinujících osob

21,40 %

Správní orgán 7,70 %

7,40 %

Celní správa 12,80 %

11,20 %

0 – 1 hod

60,70 %

92,30 %

50,50 %

57,70 %

57,00 %

2 – 3 hod

17,90 %

0,00 %

38,90 %

25,60 %

29,00 %

4 – 5 hod

0,00 %

0,00 %

3,20 %

2,60 %

2,30 %

6 – 8 hod

0,00 %

0,00 %

0,00 %

1,30 %

0,50 %

Doba přípravy

HZS

0 hod

PČR

Průměr

Zdroj: vlastní výzkum

149

Obdobná situace je u přípravy nekoordinujících osob. Zde se však na úkor zastoupení časového intervalu 0 – 1 hodina, který je i zde nejrozšířenější, zvýšilo zastoupení přípravy v čase 0 hod a 2 – 3 hodiny. U průměrného času věnovaného přípravě výslechu koordinujících a nekoordinujících osob je zarážející objem výslechů nekoordinujících osob, na něž se vyslýchající nepřipravují. Pokud má vyslýchající indicie o tom, že vyslýchaná osoba nebude při výslechu spolupracovat, měl by se zaměřit na analýzu osoby a osobnosti vyslýchaného a na jejím základě volit taktické postupy k dosažení cíle výslechu. V teoretické části práce byly komparací literárních pramenů stanoveny činnosti, které se realizují v rámci přípravy výslechu. Tyto činnosti byly předestřeny respondentům výslechu, kdy u každé z nich mohli v rozmezí 0-100 % určit, v jakém rozsahu je využívají (viz tabulka č. 8). Tabulka č. 8 - činnosti realizované vyslýchajícím v rámci přípravy výslechu Činnost při přípravě výslechu Soustředění+hodnocení všech informací k věci Stanovení informací k získaní výslechem Stanovení osoby vyslýchaného Získání + analýza informací k vyslýchanému Zhodnocení vlastních schopností Vztah vyslýchaného k věci, osobám - odhad Stanovení taktiky výslechu Zpracování podrobného plánu výslechu Stanovení zájmových okruhů výslechu Výběr osob přítomných výslechu Volba způsobu zajištění osob při výslechu Volba a zajištění místa výslechu Volba způsobu a zajištění dokumentace výslechu

HZS

Správní orgán

PČR

Celní správa

Průměr

54,29 %

60,00 %

68,05 %

84,42 %

71,93 %

61,58 %

51,25 %

64,89 %

83,67 %

70,66 %

42,42 %

42,08 %

53,15 %

67,95 %

56,88 %

27,71 %

21,25 %

41,99 %

58,27 %

44,85 %

22,71 %

10,08 %

25,24 %

43,74 %

30,71 %

35,21 %

27,83 %

43,60 %

58,97 %

47,22 %

36,67 %

31,25 %

51,59 %

62,72 %

52,63 %

34,58 %

32,08 %

46,68 %

55,88 %

47,83 %

40,21 %

30,42 %

54,76 %

66,03 %

56,22 %

36,67 %

18,42 %

33,59 %

45,71 %

36,97 %

27,71 %

18,67 %

45,76 %

49,37 %

42,69 %

25,21 %

9,25 %

39,08 %

53,03 %

40,36 %

33,96 %

10,83 %

44,01 %

52,21 %

43,47 %

Zdroj: vlastní výzkum

150

Výsledky získané vyhodnocením odpovědí respondentů ve vztahu k rozsahu činností prováděných v rámci obsahové a organizačně-materiální přípravy výslechu byly přes možnost vyjádření v rozmezí 0 – 100 % oproti očekávání nízké. Z taktiky výslechu vyplývá, že není možné přistoupit k výslechu bez prostudování všech dostupných materiálů obsahujících informace o předmětné věci, určení skutečností, jež mají být výslechem zjištěny a potvrzeny, a stanovení konkrétní osoby, jež těmito informacemi disponuje. Stejně nízký je i procentuální podíl, jímž je uveden objem získání a analýzy informací k vyslýchané osobě. Respondenti nedocenili význam, který získání informací o osobě a osobnosti vyslýchaného pro samotný průběh výslechu má. Na

jejich

základě

můžeme

predikovat

postoj

vyslýchaného

k vyslýchajícímu, konkrétnímu výslechu i celému řízení, což se projeví v jeho chování při výslechu, ve vzniku výslechové situace i následné volbě taktických postupů výslechu. Velmi nízký je i podíl zhodnocení vlastních schopností vyslýchajícího. To by mělo logicky navazovat na rozbor informací k věci, určení osoby vyslýchaného a analýzu jeho osoby a osobnosti. Při tomto zhodnocení by měl vyslýchající objektivně posoudit, zda je schopen dosáhnout cíle výslechu vzhledem k jeho emoční i odborné náročnosti. Podle odpovědí respondentů na otázky směřující do syntetické části obsahové přípravy výslechu a do přípravy organizačně-materiální je zřejmé, že se v celkovém objemu téměř polovina z nich nezabývá taktikou výslechu, jeho plánováním a zajištěním podmínek pro jeho provedení (výběr a zajištění přítomnosti osob při výslechu, místa pro jeho provedení, prostředků pro dokumentaci výslechu). Důsledkem toho může být intuitivní postup vyslýchajícího a improvizace při realizaci výslechu. V rámci

přípravy

výslechu

byl

zjišťován

způsob

zajištění

účasti

vyslýchaného na jeho výslechu, jenž má vliv i na navázání psychologického kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným. Respondenti výslechu zde měli

151

určit, jakou poměrnou část celku tvoří jednotlivé způsoby zajištění účasti vyslýchaných na výslechu (viz tabulka č. 9). Tabulka č. 9 - způsob zajištění účasti vyslýchaného na výslechu Způsob zajištění účasti vyslýchaného Výslech na místě události, nezajišťuje Osobní předvolání Telefonické předvolání Předvolání mailem, faxem Písemným předvoláním Předvedením

58,38 %

Správní orgán 0,77 %

8,35 %

Celní správa 19,17 %

19,02 %

22,81 % 8,44 %

11,92 % 3,77 %

17,21 % 27,15 %

25,35 % 9,74 %

20,69 % 16,27 %

1,51 %

0,85 %

3,61 %

2,31 %

2,56 %

8,23 %

82,69 %

36,27 %

40,23 %

37,41 %

0,63 %

0,00 %

7,41 %

3,20 %

4,05 %

HZS

PČR

Průměr

Zdroj: vlastní výzkum

Především u HZS ale i u celní správy a PČR má své poměrně vysoké zastoupení výslech osoby na místě události, což vyplývá z charakteru činností realizovaných jednotlivými subjekty. Stejnou úroveň dosahuje tzv. ústní (tj. osobní a telefonické) a písemné předvolání, které je také jako samostatný způsob zajištění účasti vyslýchaného nejčastější. Ústní předvolání volí především policisté, písemně předvolávají vyslýchané nejvíce správní orgány a celníci. Ze strany respondentů je nedoceněno ústní předvolání. Při něm se do prvního kontaktu dostává vyslýchající s vyslýchaným. Již při tomto prvotním kontaktu se mezi nimi začíná utvářet psychologický vztah, vyslýchaný může naznačit svůj postoj k výslechu, věci, vyslýchajícímu, naopak vyslýchající může prezentovat svůj přístup k vyslýchanému. Z praktického hlediska prostřednictvím ústního předvolání může dojít ke konsensu ve vztahu k místu i době výslechu. Preferování písemného předvolání je bezesporu dáno doložitelností toho, že byla osoba k výslechu předvolána, může být výrazem alibismu a pocitu nadřazenosti

vyslýchajícího,

nemusí

přispět

k navázání

kontaktu

mezi

vyslýchajícím a vyslýchaným. Za současných cen poštovních služeb je třeba zohlednit i ekonomickou stránku písemného předvolání.

152

Při zajištění účasti na výslechu formou předvedení vyslýchaného mají největší podíl policisté, což vyplývá z charakteru jimi prováděných činností. Na způsob zajištění účasti vyslýchaného při výslechu navazuje volba místa, kde je výslech prováděn. Kde konkrétně výslechy respondenti provádějí, mohli vyjádřit jako poměrnou část celku podle nabídnutých míst výslechů (viz tabulka č. 10). Tabulka č. 10 - místo provedení výslechu Místo provádění výslechu Výslech na místě události V nejbližší služební místnosti Kancelář vyslýchajícího Ve výslechové místnosti Ve speciální výslechové místnosti Na jiném místě

62,34 %

Správní orgán 0,77 %

8,70 %

Celní správa 15,75 %

19,01 %

6,72 %

0,00 %

12,43 %

17,49 %

12,51 %

23,91 %

99,23 %

55,36 %

24,20 %

41,95 %

0,31 %

0,00 %

14,41 %

33,52 %

18,39 %

0,00 %

0,00 %

2,75 %

3,53 %

2,46 %

6,72 %

0,00 %

6,35 %

5,51 %

5,68 %

HZS

PČR

Průměr

Zdroj: vlastní výzkum

Jak bylo uvedeno již v teoretické části této práce, má výslechové prostředí vedle vyslýchajícího bezprostřední vliv na osobu vyslýchaného. Přesto ji v rámci činností realizovaných při přípravě výslechu (tabulka č. 8) uvedlo jen 40,36 % dotázaných. Podíl výslechů, které jsou prováděny na místě události, bylo možno porovnat i s údaji uvedenými v tabulce č. 9 – způsob zajištění účasti vyslýchaného

na

výslechu.

Vzájemným

porovnáním

údajů

uvedených

u jednotlivých problematik byly zjištěny u tří ze čtyř skupin respondentů rozdíly. Výslech na místě události provádějí nejvíce hasiči. Nejčastějším místem k provedení výslechu je kancelář vyslýchajícího, podíl na tom mají policisté a správní orgány. Výslechovou místnost využívají především policisté a celníci, u celníků je dokonce nejčastějším místem výslechů. Velice nízké zastoupení má výslech prováděný ve speciální výslechové místnosti, tu využívají jen celníci 153

a policisté. Důvodem toho je nejspíš dostupnost nebo dokonce absence speciálních výslechových místností u útvarů respondentů. Přestože měli dotázaní možnost blíže specifikovat „jiné místo“, tuto nevyužili. Jiným místem může být příkladně bydliště nebo pracoviště vyslýchaného, školní nebo výchovné zařízení, zdravotnický nebo sociální ústav. K výslechu na těchto místech se uchylujeme především při pobytu vyslýchaného v těchto zařízeních, při potřebě rychlého provedení výslechu nebo tehdy, pokud má toto prostředí pozitivní vliv na vyslýchanou osobu (př. domácí prostředí u dítěte nebo přestárlé osoby). Kromě vyslýchajícího se mohou na výslechu podílet nebo výslechu být přítomny další osoby. Jejich přítomnost je požadována obligatorně nebo je vhodná pro uplatnění taktických postupů výslechu, jeho dokumentaci, ostrahu vyslýchaného. Osoby služebně nebo pracovně zařazené na součásti či pracovišti vyslýchajícího, které jsou nejčastěji přítomné výslechu, měli respondenti uvést v poměrné části celku z nabídnutých variant (viz tabulka č. 11). Tabulka č. 11 - další osoby podílející se na výslechu ze strany vyslýchajícího Další osoby přítomné s vyslýchajícím Osoba přítomná jen podpisu protokolu Kolega vyslýchajícího znalý vyšetřované věci Jen přítomnost zapisovatelky

66,41 %

Správní orgán 82,69 %

32,65 % 0,94 %

HZS

59,15 %

Celní správa 21,04 %

46,49 %

9,62 %

39,06 %

77,33 %

51,63 %

7,69 %

1,79 %

1,63 %

1,88 %

PČR

Průměr

Zdroj: vlastní výzkum

Podle výsledků výzkumu je v průměru nejčastěji u výslechu zastoupen kolega vyslýchajícího, mimo celních orgánů má však u zbývajících skupin respondentů nejvyšší zastoupení osoba přítomná čtení a podpisu výslechu. Velice nízké zastoupení má výslech v přítomnosti zapisovatelky, to je dáno tím, že na většině pracovišť nejsou jejich pracovní nebo služební místa systematizována. K výslechu osoby za využití zapisovatelky je třeba rovněž zvážit erudovanost vyslýchajícího pro daný způsob dokumentace výslechu, neboť v dnešní době chybí vyslýchajícím umění diktátu k zachycení výslechu. 154

10.2 Stádia výslechu Obsah činností realizovaných vyslýchajícím ke zjištění pokud možno úplných a věrohodných skutečností, o nichž nejsou důvodné pochybnosti, je rozpracován do jednotlivých stádií výslechu. V úvodním stádiu výslechu plní vyslýchající úkoly ke splnění formálních požadavků stanovených

procesní normou. Toto stádium slouží rovněž

k navázání psychologického kontaktu s vyslýchaným. Následně jsou uvedeny podle teoretických základů výslechu nejčastější činnosti vyslýchajícího při tomto úvodním stádiu (viz tabulka č. 12). U každé z nich mohli respondenti v rozmezí 0-100% určit, v jakém rozsahu je využívají. Tabulka č. 12 - činnosti realizované v úvodním stádiu výslechu (na jeho počátku) Činnosti vyslýchajícího na počátku výslechu Okamžité zahájení výslechu Ověření totožnosti vyslýchaného Zjištění jeho vztahu k věci, osobám Vysvětlení účelu a průběhu výslechu Vyslýchaný nepoučen o právech, povinnostech Předložení písemného poučení vyslýchanému Ústní poučení, vysvětlení nejasností

21,25 %

Správní orgán 38,85 %

13,04 %

Celní správa 10,06 %

14,96 %

73,28 %

66,54 %

87,80 %

92,35 %

86,47 %

57,81 %

50,38 %

79,56 %

78,70 %

74,64 %

53,13 %

49,23 %

78,92 %

82,47 %

74,97 %

10,00 %

15,38 %

4,29 %

6,17 %

6,74 %

33,28 %

55,77 %

42,75 %

72,35%

54,38 %

42,66 %

43,46 %

80,16 %

64,43 %

67,12 %

HZS

PČR

Průměr

Zdroj: vlastní výzkum

Přes požadavky vycházející z příslušné procesní normy a rozpracované kriminalistickou teorií, jež kladou důraz na toto stádium výslechu, bylo dosaženo výsledků, které svědčí o jejich neznalosti nebo nerespektování. Zcela evidentně to potvrzuje procentuální vyjádření okamžitého zahájení výslechu bez předepsaných procesních náležitostí.

155

Katastrofální neznalost nebo nerespektování těchto požadavků je u situace, kdy vyslýchaný není poučen o svých právech a povinnostech, což má za následek absolutní neplatnost tohoto úkonu. U těchto odpovědí očekával autor práce vyjádření blížící se 0 %, v průměru však není vyslýchaný poučen u 6,74 % výslechů. Při provádění poučení upřednostňují respondenti předložení písemného poučení vyslýchanému oproti poučení ústnímu a vysvětlení nejasností, čímž se připravují o možnost nenásilného navázání kontaktu s vyslýchanou osobou. Ostatní formální náležitosti zahrnuté do úvodního stádia výslechu jsou naplněny v průměru u téměř 75 % a více. Negativně můžeme chápat i okamžité zahájení výslechu bez splnění těchto formálních náležitostí. Základem pro získání informací prezentovaných ve výpovědi osoby je monologická část výslechu. Ta slouží pro následný dialog i jako východisko pro uplatnění základních taktických postupů výslechu. Ve

vztahu

k monologu

byla

respondentům

předestřena

některá

doporučení, jak je rozpracovala výslechová teorie. U každého doporučení mohli respondenti v rozmezí 0-100 % určit, v jakém rozsahu je v průběhu monologu využívají (viz tabulka č. 13). Tabulka č. 13 - průběh monologického stádia výslechu Průběh monologického stádia výslechu Poskytnutí dostatku času k volnému líčení události Zajištění koncentrace, bez rušivých vlivů Nezasahování do líčení události vyslýchaným Vhodná podpora vybavování okolností Aktivní naslouchání a následné doptávání

61,25 %

Správní orgán 52,69 %

78,19 %

Celní správa 80,49 %

75,37 %

48,28 %

53,85 %

69,52 %

66,54 %

64,10 %

59,06 %

54,23 %

72,27 %

65,56 %

66,78 %

40,00 %

46,54 %

65,16 %

55,37 %

57,05 %

64,22 %

78,85 %

76,44 %

71,36 %

73,72 %

HZS

PČR

Průměr

Zdroj: vlastní výzkum

Podle prezentovaných výsledků se začíná ve výzkumu projevovat postavení jednotlivých skupin subjektů coby policejního orgánu v rámci trestního

156

řízení, tj. policistů a celníků. Rozdíl mezi nimi a zbylými skupinami dosahuje již desítky procent v jejich prospěch. V celkovém průměru má nejvyšší zastoupení poskytnutí dostatku času k volnému líčení události, pozitivní je i výsledek aktivního naslouchání a následného doptávání jako základ pro analýzu výpovědi a pomoc nebo psychologické působení na vyslýchaného jako uplatňování taktických postupů výslechu. Přes tuto skutečnost je vzhledem k možnosti hodnocení v rozmezí 0 až 100 % zastoupení jednotlivých doporučení nízké, kdy dosahuje maximálně cca 75 %. Je vhodné připomenout, že v rámci otázek je zahrnuto vnitřní výslechové prostředí (bez rušivých vlivů) jako atmosféra, za níž se výslech koná V rámci teoretické části této práce bylo zmíněno negativní chápání předčasného kladení otázek v rámci monologu. K této problematice měli možnost vyjádřit se i respondenti výzkumu (viz tabulka č. 14). Tabulka č. 14 - názor na přínos doplňujících otázek v rámci monologu Přínos doplňujících otázek při monologu Nevím

0,0 %

Správní orgán 0,0 %

Průměr

1,0 %

Celní správa 5,0 %

Vždy

28,1 %

15,4 %

24,0 %

22,5 %

23,5 %

Někdy

71,9 %

84,6 %

66,7 %

61,3 %

66,5 %

Ne

0,0 %

0,0 %

8,3 %

11,2 %

7,7 %

HZS

PČR

2,3 %

Zdroj: vlastní výzkum

Podle prezentovaných výsledků v průměru i u jednotlivých skupin je nejčastější přínos doplňujících otázek v rámci monologu chápán v některých případech výslechů. Podíl výslechů, kdy je podle dotázaných přínosem kladení otázek v průběhu monologu, je poměrně vysoký. Teorií stanovené doporučení, aby tyto otázky nebyly v průběhu monologu pokládány, respektovali jen celníci a policisté.

157

Přes

důležitost

monologu

pro

taktické

postupy

výslechu

nelze

upřednostnit souvislé líčení události vyslýchaným na úkor stádia otázek a odpovědí. Význam stádia dialogu si uvědomují respondenti výzkumu, jak vyplývá z jejich vyjádření k tomu, zda v rámci výslechu kladou otázky (viz tabulka č. 15). Tabulka č. 15 - kladení otázek v rámci výslechu Při výslechu klade otázky Ano Ne

100 %

Správní orgán 100 %

0%

0%

HZS

Průměr

100 %

Celní správa 100 %

0%

0%

0%

PČR

100 %

Zdroj: vlastní výzkum

Všichni dotázaní uvedli, že při výslechu otázky kladou. Jiná situace nastala, pokud se měli vyjádřit k tomu, na jakém základě vyslýchající své otázky formulují. Zdroje pro otázky, které vycházejí z komparace pramenů v teoretické části této práce, mohli vyjádřit jako poměrnou část celku ve vztahu k nabídnutým alternativám (viz tabulka č. 16). Tabulka č. 16 - základ pro formulaci otázek v rámci dialogu Základ formulace otázek v dialogu Obsahová příprava výslechu Informace získané při výslechu Stereotyp bez ohledu na sdělené informace

33,34 %

Správní orgán 34,35 %

57,91 % 8,75 %

HZS

48,23 %

Celní správa 49,63 %

45,44 %

60,65 %

45,12 %

45,62 %

48,34 %

5,00 %

6,65 %

4,75 %

6,22 %

PČR

Průměr

Zdroj: vlastní výzkum

Podle celkového průměru zastoupení jednotlivých zdrojů otázek jsou nejčastější informace získané při výslechu, stejně tak je tomu u HZS a správního orgánu, s rozdílem desítek procent u nich následuje obsahová příprava výslechu.

158

U PČR i Celní správy je nejpočetnějším základem pro formulaci otázek obsahová příprava výslechu, za ní s rozdílem cca 3 % jsou to informace získané při výslechu, tyto dva zdroje informací pro formulaci otázek mají blízké procentuální vyjádření. U všech skupin respondentů má srovnatelné zastoupení formulace otázek na základě stereotypu bez ohledu na sdělené informace v průběhu výslechu. To je vyjádřením zažitých postupů při šetření událostí, nerespektuje individuálnost každé události i každého výslechu. V návaznosti na ustanovení trestního řádu, kde je vyjádřen zákaz užívání sugestivních a kapciózních otázek při výslechu, byli respondenti výzkumu dotázáni na užívání sugestivních otázek (viz tabulka č. 17). Tabulka č. 17 - používání sugestivních otázek při výslechu Užívání sugestivních otázek při výslechu Nevím, o jaké otázky se jedná Ano

9,40 %

Správní orgán 0,00 %

Průměr

0,00 %

Celní správa 1,20 %

0,00 %

7,70 %

2,10 %

1,20 %

1,80 %

Někdy

65,60 %

46,20 %

35,40 %

37,00 %

40,60 %

Ne

25,00 %

46,10 %

62,50 %

60,60 %

55,80 %

HZS

PČR

1,80 %

Zdroj: vlastní výzkum

Přes toto striktní ustanovení užívají předmětné otázky i policisté a celníci, u nichž by se tak jako u policejních orgánů v trestním řízení dít nemělo. Podle průměrného výsledku výzkumu má nepoužívání sugestivních otázek u respondentů nejvyšší procentuální zastoupení, i prezentovaná hodnota je oproti očekávání nízká. Při kladení otázek by měl vyslýchající upřednostnit především otevřené otázky, na jejichž základě by pak vyslýchaný popsal podrobně určitou skutečnost, na položenou otázku odpověděl celou větou, ne jen “ano“ nebo „ne“. V některých situacích je však možno využít i otázky uzavřené, které směřují k upřesnění informace v jediném bodě. V rámci výzkumu byla nejprve prověřována znalost těchto druhů otázek (viz tabulka č. 18). 159

Tabulka č. 18 - znalost otevřených a uzavřených otázek Znalost otevřených a uzavřených otázek Neví, o jaké otázky se jedná Ví, o jaké otázky se jedná

29,00 %

Správní orgán 33,30 %

71,00 %

66,70 %

HZS

5,20 %

Celní správa 32,50 %

20,00 %

94,80 %

67,50 %

80,00 %

PČR

Průměr

Zdroj: vlastní výzkum

Podle výsledků výzkumu v celkovém průměru i u jednotlivých skupin respondentů jednoznačně převažuje znalost těchto otázek. U příslušníků HZS, Celní správy a správních orgánů se jejich znalost pohybovala kolem 70 %, oslovení policisté prokázali jejich znalost o cca 25 % vyšší. Bez ohledu na znalost otevřených a uzavřených otázek, jak byla uvedena v tabulce č. 18, bylo prověřováno užívání těchto otázek jednotlivými skupinami respondentů v rámci dialogického stádia výslechu (viz tabulka č. 19). Tabulka č. 19 - užívání otevřených a uzavřených otázek při výslechu Užívání otevřených a uzavřených otázek Otevřené Uzavřené

56,19 %

Správní orgán 77,50 %

43,81 %

22,50 %

HZS

65,16 %

Celní správa 59,54 %

62,49 %

34,84 %

40,46 %

37,51 %

PČR

Průměr

Zdroj: vlastní výzkum

Podle celkového průměru i u jednotlivých skupin respondentů výzkumu převážily otázky otevřené, přesto je poměr užívání otevřených a uzavřených otázek překvapivý ve vztahu k otázkám uzavřeným. Nejčastěji prezentovali užívání otevřených otázek pracovníci správního orgánu, což nekoresponduje s tím, že 33,30 % z nich v předchozí části uvedlo, že neví, o jaké otázky se jedná. Za nimi následují policisté, jejichž 5,20 % přiznalo dříve svou neznalost těchto otázek. Respondenti si zřejmě neuvědomují, jaký objem informací musí sami vyslýchané osobě prostřednictvím uzavřené otázky poskytnout.

160

Uzavřené otázky lze však využít při souboru otázek, kdy v jeho závěru zpravidla požadujeme jednoznačnou odpověď vyslýchaného. Mimo dělení otázek na otevřené a uzavřené bylo předmětem zájmu výzkumu užívání dalších druhů otázek. Jejich jednotlivé druhy mohli respondenti uvést v poměrné části celku z nabídnutých variant (viz tabulka č. 20). Tabulka č. 20 - užívání dalších druhů otázek při výslechu Užívání dalších druhů otázek při výslechu Doplňující

HZS

Správní orgán

PČR

Celní správa

Průměr

39,33 %

32,31 %

38,48 %

45,78 %

40,49 %

Zpřesňující

27,64 %

45,77 %

31,56 %

26,65 %

30,40 %

Připomínající

12,33 %

8,46 %

13,36 %

11,84 %

12,48 %

Kontrolní

20,67 %

13,46 %

16,59 %

15,69 %

16,61 %

Nezná tyto druhy otázek

0,03 %

0,00 %

0,01 %

0,04 %

0,02 %

Zdroj: vlastní výzkum

Po vyhodnocení odpovědí lze konstatovat, že každá ze zastoupených skupin respondentů má nejvyšší využití u jednoho druhu otázek, v průměru jsou však nejvíce užívány doplňující otázky. K celkovému průměru u všech druhů otázek se nejvíce přibližují policisté (jen u doplňujících otázek rozdíl minus 2,01 %) a celníci (jen u zpřesňujících otázek rozdíl minus 3,75 %). Předmětem zájmu ve vztahu k dialogické části výslechu bylo určení požadavků, podle nichž by měly být otázky formulovány a následně pokládány. To je jedním z vyjádření pro zvládnutí teoretického základu vedení výslechu. Respondenti měli nejprve samostatně určit, zda jsou schopni posoudit, jaké požadavky by měly být na otázky kladeny (viz tabulka č. 21). Tabulka č. 21 - posouzení požadavků na kladení otázek Posouzení požadavků na otázky Může posoudit Nedokáže posoudit

87,5 %

Správní orgán 92,3 %

12,5 %

7,7 %

HZS

Průměr

100 %

Celní správa 95,0 %

0%

5,0 %

4,1 %

PČR

95,9 %

Zdroj: vlastní výzkum

161

Následně byly respondentům předloženy možné požadavky na kladení otázek tak, jak byly zpracovány na základě komparace teoretických zdrojů výslechu (viz tabulka č. 22). Respondenti se mohli u každé předestřené možnosti pohybovat ve vyjádření 0 – 100 %. Tabulka č. 22 - požadavky na kladení otázek v průběhu výslechu Požadavky na kladení otázek při výslechu Směřování k události (věci) Zpětná vazba na sdělené informace Jednoznačnost – pochopení smyslu Srozumitelnost Zohlednění osoby vyslýchaného Logický sled u souboru otázek Jiné požadavky

63,93 %

Správní orgán 82,75 %

81,24 %

Celní správa 91,68 %

83,16 %

45,36 %

41,25 %

64,28 %

65,97 %

61,43 %

55,54 %

52,33 %

78,81 %

81,58 %

75,47 %

58,75 %

54,42 %

80,57 %

83,16 %

77,78 %

50,71 %

45,00 %

65,88 %

71,37 %

65,06 %

47,68 %

48,75 %

69,12 %

71,09 %

66,63 %

1,79 %

0,00 %

1,29 %

1,20 %

1,21 %

HZS

PČR

Průměr

Zdroj: vlastní výzkum

Ve všech popsaných požadavcích prezentovali nejvyšší vyjádření celníci následováni policisty. U všech skupin respondentů i v celkovém průměru je preferováno směřování otázek k předmětné události. Vzhledem k možnosti vyjádření v rozmezí 0 až 100 % lze však konstatovat celkově nízké procentuální vyjádření jednotlivých požadavků. Zcela markantní je to u požadavku zpětné vazby jako reakce na sdělené informace. Ty je třeba v mnohých případech zpřesnit, precizovat. Navíc otázka jako zpětná vazba na to, co bylo vyslýchaným řečeno, jej utvrzuje v tom, že probíhá obousměrná komunikace, vyslýchající tímto způsobem reaguje na to, co bylo prezentováno. Z otázky by měl rovněž vyslýchaný jednoznačně pochopit, co po něm vyslýchající požaduje, k čemu otázka směřuje.

162

Nízké je i vyjádření k zohlednění osoby vyslýchaného. Otázky by měly být formulovány

tak,

aby

respektovaly

aktuální

fyzický

a

psychický

stav

vyslýchaného, jeho osobnost a důstojnost, u oběti aby nedošlo k sekundární viktimizaci vlivem kladení otázek. Logický sled otázek při jejich sestavení do souboru k vyjasnění určité skutečnosti je běžným požadavkem, tak na něj měli respondenti také reagovat.

10.3 Základní taktické postupy výslechu Cíle výslechu je možno dosáhnout využitím základních taktických postupů výslechu, jimiž jsou:  formování psychologického kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným;  analýza výpovědi v průběhu výslechu;  poskytování pomoci při překonávání překážek vypovídat a vybavení zdánlivě zapomenutého;  působení na vyslýchaného, který vypovídá nepravdivě nebo odmítá vypovídat. Prioritní mezi nimi je bezesporu formování psychologického kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným (navázání a udržování psychologického kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným). Tento postup se uplatňuje ve všech výslechových situacích a je i základem pro uplatnění ostatních základních taktických postupů výslechu. Ve vztahu k němu je třeba připomenout význam navázání kontaktu, které předurčuje i vzájemný vztah mezi vyslýchajícím a vyslýchaným nejen v rámci konkrétního výslechu, ale i při realizaci výslechů dalších i jiných procesních úkonů v dané věci, tedy pro celé přípravné trestní řízení. Ve vztahu k tomuto taktickému postupu byla nejprve zjišťována znalost faktorů formování psychologického kontaktu jednotlivými skupinami respondentů (viz tabulka č. 23). Tabulka č. 23 - znalost faktorů formování psychologického kontaktu Znalost faktorů kontaktu Faktory zná Faktory nezná

65,6 %

Správní orgán 84,6 %

34,4 %

15,4 %

HZS

94,8 %

Celní správa 84,8 %

86,4 %

5,2 %

15,2 %

13,6 %

PČR

Průměr

Zdroj: vlastní výzkum

163

Podle výsledků výzkumu znají tyto faktory všechny skupiny respondentů, jednoznačně převažuje i v celkovém průměru, nejvyšší znalost faktorů prezentovali policisté, nejnižší příslušníci HZS. Následně byly předestřeny respondentům některé z dílčích taktických postupů formování psychologického kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným, jak je formulovala teorie výslechu. U jednotlivých těchto postupů měli určit jejich podíl na celku (viz tabulka č. 24). Tabulka č. 24 - podíl faktorů formování psychologického kontaktu Faktory formování kontaktu Způsob zajištění účasti vyslýchaného Vhodné výslechové prostředí a situace Osobnost vyslýchajícího Předmět výslechu a forma poučení Volba přístupu podle specifik vyslýchaného

15,95 %

Správní orgán 6,82 %

13,59 %

Celní správa 15,53 %

14,27 %

16,19 %

15,45 %

16,49 %

20,23 %

17,92 %

27,52 %

24,55 %

30,00 %

27,15 %

28,17 %

18,48 %

38,18 %

15,05 %

18,09 %

17,46 %

21,86 %

15,00 %

24,87 %

19,00 %

22,18 %

HZS

PČR

Průměr

Zdroj: vlastní výzkum

Podle výsledků výzkumu v celkovém průměru i u jednotlivých skupin respondentů vyjma správního orgánu byla zjištěna osobnost vyslýchajícího jako preferovaný dílčí taktický postup formování psychologického kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným. Prioritní postavení tohoto taktického postupu bylo očekáváno, překvapením je hodnocení pracovníků správního orgánu, kteří preferovali seznámení s předmětem výslechu a formu poučení. Podle

celkového

průměru

v souladu

s předpokladem

je

druhým

nejčastějším taktickým postupem volba přístupu podle specifik vyslýchaného. Na celkovém průměru se podílí především skupina policistů, kteří společně s hasiči uvedli tento taktický postup na druhém místě. U celníků je tento postup na třetím místě s rozdílem 3,18 % za průměrem, u správního orgánu na místě čtvrtém s rozdílem 7,18 % za průměrem. O významu zohlednění osoby vyslýchaného ze strany vyslýchajícího v průběhu výslechu vypovídá již výsledek výzkumu uvedený v tabulce č. 22. 164

Zbylé taktické postupy formování psychologického kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným následují v hodnocení respondentů na srovnatelné úrovni, což odpovídá i jejich významu dle autora práce. Význam navázání vzájemného vztahu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným byl rozebrán blíže v kapitole 6.2.1 této práce, pozornost je mu věnována i v rámci výzkumu. Respondenti měli nejprve uvést, zda se jako vyslýchající pokoušejí navázat kontakt s vyslýchaným (viz tabulka č. 25). Tabulka č. 25 - navázání kontaktu s vyslýchaným Posouzení navázání kontaktu O navázání kontaktu se pokouší Nepokouší se kontakt navázat

96,9 %

Správní orgán 92,3 %

3,1 %

7,7 %

HZS

Průměr

100 %

Celní správa 100 %

0%

0%

0,9 %

PČR

99,1 %

Zdroj: vlastní výzkum

Předpokladem dosažení cíle výslechu podle teoretických základů výslechu je navázání kontaktu mezi jeho aktéry ve všech případech. U HZS a správního orgánu k němu však v uvedeném rozsahu nedochází. Způsoby navázání kontaktu byly formulovány na základě analýzy teoretických pramenů. U každého z těchto způsobů měli dotázaní uvést procentuální podíl na celku (viz tabulka č. 26).

165

Tabulka č. 26 - způsoby navázání kontaktu s vyslýchaným Způsoby navázání kontaktu Slušně, taktně, bez empatie S projevy empatie

44,29 %

Správní orgán 61,73 %

36,18 %

Celní správa 55,85 %

46,06 %

16,61 %

10,80 %

22,52 %

14,18 %

17,87 %

Hovor na neutrální téma

9,77 %

7,92 %

14,06 %

8,26 %

10,99 %

Princip pohostinnosti

9,68 %

2,50 %

5,71 %

3,67 %

5,37 %

Přiměřený psychologický nátlak Využití neverbální komunikace Jiné způsoby

10,00 %

5,00 %

12,53 %

10,78 %

11,13 %

7,42 %

10,38 %

8,37 %

6,38 %

7,61 %

2,23 %

1,67 %

0,63 %

0,88 %

0,97 %

HZS

PČR

Průměr

Zdroj: vlastní výzkum

Nejfrekventovanějším

způsobem

navázání

kontaktu

vyslýchajícího

s vyslýchaným je celkově i u jednotlivých skupin respondentů jeho slušné, taktní chování bez projevů empatie. Následuje jej opět v celkovém průměru i u jednotlivých skupin dotázaných obdobné chování vyslýchajícího s projevy empatie. Přes toto umístění je procentuální vyjádření tohoto způsobu nízké, nekoresponduje s vyjádřením respondentů o aktivním naslouchání a následném doptávání v průběhu monologu (viz tabulka č. 13). Dotázaní zřejmě pominuli poznatek, že projevy empatie působí jako zpětná vazba a podporují motivaci vyslýchaného vypovídat. Projevy empatie můžeme projevit mimoslovně, k čemuž směřovala otázka na využití neverbální komunikace. Z dalších způsobů je vhodné připomenout hovor na neutrální téma jako nástupiště pro překonání prvotních rozpaků vyslýchaného nebo základu pro aplikaci působení na vyslýchaného, který vypovídá nepravdivě nebo nechce vypovídat.

Proti

tomuto

způsobu

upřednostnili

respondenti

přiměřený

psychologický nátlak. Základní taktický postup analýzy výpovědi v průběhu výslechu směřuje k prověření, zda výpověď je úplná a věrohodná. Ke zjištění neúplné a nevěrohodné výpovědi zpracovala kriminalistická taktika dílčí taktické postupy 166

výslechu. Předmětem výzkumu bylo nejprve zjištění, zda respondenti obecně zjišťují nepravdivou výpověď vyslýchaného (viz tabulka č. 27). Tabulka č. 27 - zjišťování nepravdivé výpovědi vyslýchaného Zjišťování nepravdivé výpovědi Nepravdivou výpověď zjišťuje Nepravdivou výpověď nezjišťuje

90.3 %

Správní orgán 69,2 %

9,7 %

30,8 %

HZS

Průměr

97,9 %

Celní správa 95,0 %

2,1 %

5,0 %

5,9 %

PČR

94,1 %

Zdroj: vlastní výzkum

Obdobně jako u navázání kontaktu s vyslýchaným byl na základě doporučených postupů předpoklad absolutního zastoupení zjišťování nepravdivé výpovědi. Překvapivé výsledky uvedli především pracovníci správního orgánu a hasiči, přesto zjišťování nepravdivé výpovědi jednoznačně zvítězilo. Ve vztahu ke zjišťování nepravdivé výpovědi vyslýchaného byly respondentům předestřeny možné způsoby tohoto zjišťování, kdy u každého z nich měli uvést jejich procentuální podíl na celku (viz tabulka č. 28). Tabulka č. 28 - způsoby zjišťování nepravdivé výpovědi vyslýchaného Způsoby zjišťování nepravdivé výpovědi Charakteristika osoby dle analýzy v přípravě Intuice dle podle prvního dojmu Rozpory ve výpovědi osoby Rozpory s jinými důkazy Neverbální projevy vyslýchaného Jiné prameny

5,89 %

Správní orgán 8,27 %

9,89 %

Celní správa 14,74 %

10,83 %

11,46 %

14,91 %

8,60 %

9,93 %

9,64 %

40,04 %

34,50 %

32,84 %

40,72 %

37,04 %

31,11 %

32,83 %

36,00 %

25,91 %

31,94 %

9,14 %

8,66 %

12,20 %

8,03 %

9,76 %

2,36 %

0,83 %

0,47 %

0,67 %

0,79 %

HZS

PČR

Průměr

Zdroj: vlastní výzkum

Podle výsledků výzkumu byly celkově, u HZS, správního orgánu a Celní správy nejčastější rozpory ve výpovědi osoby. Na druhém místě se stejným zastoupením

skupin

respondentů

následovaly

rozpory

s jinými

důkazy.

167

U policistů bylo pořadí opačné, ti preferovali rozpory s jinými důkazy, stejný názor zastává i autor práce. Překvapivé je poměrně vysoké procentuální hodnocení zjišťování nepravdivé výpovědi podle charakteristiky osoby zjištěné v rámci její analýzy při přípravě výslechu a podle intuice vytvořené na základě prvního dojmu o vyslýchané osobě. Oba dva tyto způsoby nejsou objektivní, o využití intuice na základě prvního dojmu lze dokonce říci, že je zavádějící, neboť vycházejí z neprověřených zdrojů. Hodnocení dosahující téměř deseti procent mají neverbální (mimoslovní) projevy vyslýchaného, některé z nich označujeme za příznaky (symptomy) lži, blíže o nich rovněž v kapitole 2.2 této práce. S ohledem na tuto skutečnost byli respondenti osloveni, aby uvedli, zda příznaky (symptomy) lži znají a jak jim důvěřují (viz tabulka č. 29). Pro jednotlivé položky měli uvést jejich zastoupení na celku. Tabulka č. 29 - znalost a důvěra v příznaky (symptomy) lži Důvěra v příznaky lži

HZS 48,40 %

Správní orgán 7,70 %

2,10 %

Celní správa 16,30 %

Nezná je

14,10 %

Zná a důvěřuje

29,00 %

7,70 %

28,10 %

27,40 %

26,80 %

Zná, důvěřuje částečně

19,40 %

30,80 %

59,40 %

47,50 %

47,70 %

Zná a nedůvěřuje

3,20 %

53,80 %

10,40 %

8,80 %

11,40 %

PČR

Průměr

Zdroj: vlastní výzkum

Podle prezentovaných údajů uvedli respondenti v průměru nejčastěji, že příznaky lži znají a důvěřují jim částečně, což odpovídá i názoru autora, neboť je zavádějící pouze na základě mimoslovních projevů dovozovat nepravdivou výpověď vyslýchaného. Z ostatních výsledků je třeba se pozastavit na podílu hasičů, kteří uvedli, že příznaky lži neznají. Pro uplatnění fakultativních základních taktických postupů výslechu má význam zjištění příčin nepravdivé výpovědi. Na zjišťování příčin nepravdivé výpovědi byla rovněž zaměřena pozornost výzkumu. 168

Nejprve byli respondenti dotázáni k tomu, aby se vyjádřili, jak často zjišťují příčiny nepravdivé výpovědi (viz tabulka č. 30). Tabulka č. 30 - zjišťování příčin nepravdivé výpovědi Zjišťování příčin nepravdivé výpovědi Vždy

16,10 %

Správní orgán 7,70 %

Někdy

51,60 %

Ne

32,30 %

HZS

34,40 %

Celní správa 38,80 %

31,90 %

46,20 %

53,10 %

45,00 %

49,50 %

46,10 %

12,50 %

16,20 %

18,60 %

PČR

Průměr

Zdroj: vlastní výzkum

Oproti předpokladu o absolutním zastoupení zjišťování příčin nepravdivé výpovědi vyslýchajícími při výslechu se tak podle výsledků výzkumu děje nejčastěji někdy. To odpověděli respondenti v průměru i v rámci jednotlivých skupin s náskokem cca 18 % před odpovědí vždy. Respondenti měli dále vybrat z předestřených možností nejčastější příčiny nepravdivé výpovědi. Pod možností „nedostatky psychických procesů“ jsou zahrnuty vnímání, paměť, myšlení a reprodukce. U jednotlivých možností respondenti uváděli procentuální vyjádření částí celku (viz tabulka č. 31). Tabulka č. 31 - nejčastější příčiny nepravdivé výpovědi Nejčastější příčiny nepravdivé výpovědi Nedostatky psychických procesů Strach z postihu za své jednání Strach z pomsty zainteresovaných osob Pomoc osobě, v jejíž prospěch jedná Snaha uškodit jiné osobě Neochota vypovídat (účastnit se řízení) Jiná příčina

4,26 %

Správní orgán 1,54 %

Průměr

6,09 %

Celní správa 4,28 %

50,94 %

40,77 %

41,42 %

53,30 %

47,19 %

12,74 %

10,38 %

15,16 %

16,30 %

15,11 %

14,94 %

11,92 %

16,92 %

12,75 %

14,07 %

4,42 %

3,08 %

7,64 %

4,28 %

5,78 %

10,32 %

31,54 %

12,00 %

6,50 %

11,21 %

2,38 %

0,77 %

0,77 %

2,59 %

1,61 %

HZS

PČR

5,03 %

Zdroj: vlastní výzkum

169

Podle výsledků výzkumu je zřejmé, že dotázaní upřednostnili strach z postihu za své jednání, který mnohonásobně převýšil ostatní možnosti v celkovém průměru i u jednotlivých skupin respondentů. Na to má bezesporu vliv struktura vyslýchaných osob tak, jak je uvedena v tabulce č. 3, podle níž je v 52,78 % výslechů vyslýchán pachatel. K osobě pachatele se bezesporu vážou i příčiny na dalších dvou místech, tj. strach z pomsty zainteresovaných osob a pomoc osobě, v jejíž prospěch jedná. Pozornost si zaslouží výsledek neochoty vypovídat nebo účastnit se řízení, ta koresponduje s otázkou u přípravy výslechu v tabulce č. 8. Prvním z fakultativních základních taktických postupů výslechu je pomoc vyslýchané osobě při vybavení zdánlivě zapomenutého, který se vztahuje k výslechové situaci, kdy osoba chce vypovídat, momentálně se však nemůže rozpomenout a této osobě pomáháme vybavit si zdánlivě zapomenuté. Zde se měli nejprve vyslýchající vyjádřit k tomu, zda pomáhají vyslýchané osobě k vybavení zdánlivě zapomenutého (viz tabulka č. 32). Tabulka č. 32 - pomoc pro vybavení zdánlivě zapomenutého Pomoc k vybavení zapomenutého Pomáhá k vybavení zapomenutého Nepomáhá k vybavení zapomenutého

96,8 %

Správní orgán 84,6 %

3,2 %

15,4 %

HZS

Průměr

100 %

Celní správa 96,3 %

0%

3,7 %

2,7 %

PČR

97,3 %

Zdroj: vlastní výzkum

Podle doporučení kriminalistické taktiky bychom měli za této výslechové situace ve všech případech poskytnout vyslýchané osobě tuto pomoc, v průměru u 2,7 % výslechů se tak neděje, vždy pomoc poskytují jen policisté. Respondentům byly dále předestřeny možnosti pomoci vyslýchanému pro vybavení zdánlivě zapomenutého, a to v rozmezí 0 – 100 % (viz tabulka č. 33).

170

Tabulka č. 33 - způsoby pomoci pro vybavení zdánlivě zapomenutého Způsoby pomoci vybavení Poskytnutí dostatku času na vzpomínání Postup od známého k zapomenutému Využití chronologie

39,00 %

Správní orgán 50,00 %

52,45 %

Celní správa 56,43 %

51,69 %

33,00 %

44,55 %

50,52 %

41,69 %

44,45 %

39,67 %

45,91 %

56,04 %

47,86 %

50,66 %

Využití asociace

31,17 %

10,91 %

25,42 %

16,16 %

22,32 %

Předkládání modelů, vzorů, seznamů Jiné způsoby

17,83 %

12,27 %

32,19 %

25,03 %

26,56 %

2,83 %

0,00 %

0,83 %

2,00 %

1,45 %

HZS

PČR

Průměr

Zdroj: vlastní výzkum

Nejčastější možností pomoci vyslýchanému při vybavení zdánlivě zapomenutého je podle celkového průměru poskytnutí dostatku času na vzpomínání, což odpovídá doporučení teorie a koresponduje s obdobnou otázkou u monologického stádia výslechu (viz tabulka č. 13). Hasiči a policisté preferovali využití chronologie, které v průměru získalo druhé nejvyšší procentuální ohodnocení. Překvapivě nízké hodnocení získalo oproti tomu, co popisuje teorie výslechu, využití asociace, tu oproti celkovému průměru preferovali hasiči a policisté. U asociace je třeba připomenout, že se tříštila s dalším uvedeným postupem, jímž bylo předkládání modelů, vzorů, seznamů apod., což je ve své podstatě rovněž způsob asociace Posledním ze základních taktických postupů výslechu je psychologické působení na lživě vypovídajícího nebo osobu odmítající vypovídat. Toto psychologické působení uplatníme u výslechové situace, kdy osoba může, ale nechce pravdivě vypovídat nebo odmítá vypovídat vůbec. Ve vztahu k tomuto taktickému postupu měli respondenti nejprve uvést, zda vůbec působí na osobu, která lže nebo odmítá vypovídat (viz tabulka č. 34).

171

Tabulka č. 34 - psychologické působení na lživě vypovídajícího Působení na lživě vypovídajícího Na lživě vypovídajícího působí Na lživě vypovídajícího nepůsobí

93,5 %

Správní orgán 84,6 %

6,5 %

15,4 %

HZS

Průměr

99,0 %

Celní správa 96,3 %

1,0 %

3,7 %

3,6 %

PČR

96,4 %

Zdroj: vlastní výzkum

Z pohledu kriminalistické taktiky opět překvapivý výsledek byl získán vyjádřením

respondentů

jednotlivých

skupin.

Oproti

předpokládanému

absolutnímu zastoupení výslechů, kdy působíme na lživě vypovídajícího nebo nevypovídajícího

vůbec,

v celkovém

průměru

3,6

%

z nich

na

lživě

vypovídajícího nepůsobí. Respondenti měli dále možnost určit způsoby, jimiž působí na lživě vypovídajícího nebo vyslýchanou osobu, která odmítá vypovídat. Předestřené možnosti odpovídají taktickým postupům zpracovaným teorií. Jednotlivé varianty mohli ohodnotit v rozmezí 0 – 100 % (viz tabulka č. 35). Tabulka č. 35 - způsoby psychologického působení na lživě vypovídajícího Způsoby působení na lživě vypovídajícího Hrozba postihu dle procesního postavení Využití emocionálního napětí Odstranění příčin nepravdivé výpovědi Stimulace kladných vlastností vyslýchaného Předestření osobních vzorů, jejich reakcí Předestření rozporů ve výpovědi, s důkazy Argumentace nelogičností výpovědi Jiné způsoby

29,14 %

Správní orgán 25,45 %

49,48 %

Celní správa 37,37 %

40,42 %

18,97 %

1,82 %

26,58 %

25,40 %

23,70 %

30,52 %

34,55 %

39,05 %

33,28 %

35,26 %

11,72 %

10,00 %

27,63 %

21,94 %

22,70 %

8,45 %

10,00 %

15,89 %

11,12 %

13,25 %

42,76 %

46,36 %

61,89 %

56,96 %

56,73 %

41,21 %

70,91 %

59,58 %

58,38 %

57,14 %

2,93 %

0,00 %

1,16 %

3,91 %

2,28 %

HZS

PČR

Průměr

Zdroj: vlastní výzkum

172

Podle výsledků výzkumu je nejčastějším způsobem působení na lživě vypovídajícího argumentace nelogičností výpovědi s minimálním náskokem před předestřením rozporů ve výpovědi nebo rozporů s jinými ve věci provedenými důkazy, což odpovídá předpokladu autora. Překvapující je procentuální vyjádření pro hrozbu postihem, který může být uložen za nepravdivou výpověď, a to s ohledem na strukturu vyslýchaných osob dle tabulky č. 3. Podle ní tvoří pachatelé 52,78 % osob vyslýchaných respondenty. Pachatel jako obviněný může být za svou nepravdivou výpověď sankcionován jen v případě, že jiného obviní křivě ze spáchání trestného činu. Při vzájemném srovnání jednotlivých způsobů působení na lživě vypovídajícího

mají

nejnižší

ohodnocení

při

sestupné

tendenci

využití

emocionálního napětí vyslýchaného, stimulace kladných vlastností vyslýchaného a

předestření

osobních

vzorů

a

jejich

reakcí,

paradoxně

zástupci

psychologického působení na vyslýchaného.

10.4 Zhodnocení a vlastní návrhy respondentů výzkumu Závěrečná část dotazníku byla věnována hodnocení významu výslechu při srovnání s jinými kriminalisticko-taktickými metodami, určení nejnáročnějšího druhu výslechu pro přípravu a taktiku jeho provádění, zhodnocení úrovně teoretických základů výslechu a vlastním návrhům respondentům k odstranění nedostatků ve výslechové teorii a praxi. Na úvod se měli dotázaní vyjádřit, zda je podle nich výslech obecně nejdůležitější metodou pro získávání informací (viz tabulka č. 36). Tabulka č. 36 - výslech jako obecně nejdůležitější metoda získávání informací Výslech=nejdůležitější metoda Nedokáže posoudit

24,3 %

Správní orgán 42,9 %

Ano

59,5 %

Ne

16,2 %

HZS

Průměr

7,9 %

Celní správa 28,6 %

42,9 %

71,3 %

53,6 %

61,5 %

14,2 %

20,8 %

17,8 %

18,6 %

PČR

19,9 %

Zdroj: vlastní výzkum

173

Podle respondentů výzkumu bylo potvrzeno, že výslech je obecně nejdůležitější metodou pro získávání informací, což vyplynulo z celkového průměru i výsledků u jednotlivých skupin dotázaných. Pro stanovení nejnáročnějšího druhu výslechu byly vybrány skupiny osob se specifickými kriminalisticko-taktickými zvláštnostmi (viz tabulka č. 37). Tabulka č. 37 - Nejnáročnější druh výslechu Nejnáročnější druh výslechu Nedokáže posoudit

24,4 %

Správní orgán 35,7 %

Průměr

10,9 %

Celní správa 31,0 %

Dítěte

27,0 %

35,8 %

55,4 %

38,1 %

43,6 %

Mladistvého

10,8 %

0%

3,0 %

4,8 %

4,7 %

Osoby vysokého věku

10,8 %

21,4 %

11,9 %

3,6 %

9,3 %

Zraněné osoby

0%

0%

2,0 %

3,6 %

2,1 %

Prostřednictvím tlumočníka Jiný druh výslechu

27,0 %

7,1 %

9,9 %

17,7 %

15,3 %

0%

0%

6,9 %

1,2 %

3,4 %

HZS

PČR

21,6 %

Zdroj: vlastní výzkum

Podle výsledků výzkumu 21,6 % respondentů nedokáže tuto otázku posoudit. V celkovém průměru i u jednotlivých skupin respondentů je nejnáročnějším výslechem výslech dítěte, pro nějž se vyslovilo 43,6 % dotázaných. Následuje výslech prostřednictvím tlumočníka, což dokazuje, že si vyslýchající uvědomují problematičnost tohoto druhu výslechu. Klíčovou otázkou ve vztahu k úrovni teorie výslechu a výslechové praxe bylo vlastní zhodnocení, zda je současný rozsah teoretických základů výslechu a výslechová praxe na úrovni potřebné pro všestranné poznání vyšetřovaných (projednávaných) věcí (viz tabulka č. 38).

174

Tabulka č. 38 - dosažení potřebné úrovně teorie a praxe výslechu Dosažení úrovně teorie výslechu Nedokáže posoudit

78,4 %

Správní orgán 78,6 %

Ano

10,8 %

Ne

10,8 %

HZS

Průměr

43,6 %

Celní správa 57,1 %

21,4 %

27,7 %

26,2 %

24,2 %

0%

28,7 %

16,7 %

19,9 %

PČR

55,9 %

Zdroj: vlastní výzkum

Vzhledem k tomu, že 55,9% dotázaných nedokázalo tuto úroveň zhodnotit, není pro nás výsledek relevantní. Respondenti měli možnost vyjádřit své návrhy k odstranění nedostatků ve výslechové teorii a praxi v předestřených oblastech (viz tabulka č. 39). Tabulka č. 39 - návrhy k odstranění nedostatků ve výslechové teorii a praxi Návrhy k odstranění nedostatků Nemá návrhy

62,2 %

Správní orgán 92,9 %

Průměr

51,5 %

Celní správa 66,7 %

Oblast legislativy

8,1 %

7,1 %

13,9 %

2,4 %

8,5 %

Oblast vzdělávání

32,4 %

7,1 %

26,7 %

26,2 %

26,3 %

Oblast výcviku

24,3 %

7,1 %

33,7 %

23,8 %

27,1 %

Jiné návrhy

5,4 %

0%

19,8 %

2,4 %

10,2 %

HZS

PČR

61,0 %

Zdroj: vlastní výzkum

U odpovědí na tuto otázku nelze přepočítávat procentuální vyjádření jednotlivých oblastí a skupin respondentů, někteří respondenti směřovali své návrhy do různých oblastí. To je předpokladem pro tuto část dotazníku, jeho záměrem bylo získat návrhy na zlepšení situace u více oblastí. Někteří respondenti nespecifikovali konkrétní návrhy, jiní nerespektovali jednotlivé oblasti. Následně je uveden přehled prezentovaných návrhů.

175

Legislativa:  možnost předestřít úřední záznam o podání vysvětlení podle § 158 trestního řádu,  neopakovat výslechy v jedné věci,  zpřísnit postih za nepravdivou výpověď,  vést společné řízení HZS + PČR,  rozšířit ochranu svědků. Vzdělávání:  výuka k vedení výslechu již v základní odborné přípravě,  zdokonalovací vzdělávání – kursy a školení k přípravě a taktice výslechu. Výcvik:  ukázky modelových situací výslechu a pravidelný praktický výcvik k jejich vedení, praktická cvičení,  ve vztahu k vzdělávání a výcviku viz jedna z odpovědí: „vzdělávání a výcvik podceňovány, nevyužívání institucí, chybí propojení teorie a praxe“. Jiné:  sestavování skupin vyslýchajících u „víceoborových“ výslechů,  personální stabilita u jednotlivých subjektů,  zlepšení materiálního vybavení včetně výslechových místností. V návaznosti

na

návrhy

respondentů

k odstranění

nedostatků

ve

výslechové teorii a praxi budou uvedeny některé aktivity, které vyvíjí Policejní akademie České republiky v Praze v této oblasti. V rámci výuky je u povinných předmětů Kriminalistika a Kriminalistická taktika jedním z probíraných témat výslech, u povinného předmětu Kriminalistika II – teorie a metodologie jsou probírána témata Výslech osoby, jejíž podobu a totožnost utajujeme a Výslech ve speciální výslechové místnosti. Studenti si jako volitelný předmět mohou vybrat Výslechovou teorii a praxi. V rámci celoživotního vzdělávání jsou pro zájemce pořádány kursy Kriminalisticko-taktické aspekty výslechu osoby, jejíž totožnost utajujeme – „utajeného svědka“, v minulosti to byl i kurs Výslech ve speciální výslechové místnosti. Problematika výslechu je probírána jako jedno z témat v kvalifikačních 176

kursech Hospodářská kriminalita, Požární prevence – modul 2 a Kurs kriminalistických znalců. Na základě poptávky bude Policejní akademie České republiky v Praze pořádat kurs Výslech dětského svědka - oběti mravnostní trestné činnosti.

10.5 Vyhodnocení výsledků výzkumu Při vyhodnocení výsledků jednotlivých částí dotazníku (příprava výslechu, stádia výslechu, základní taktické postupy výslechu) pro zjištění úrovně teoretických znalostí a vlastní realizace výslechu nemohlo být s ohledem na charakter

otázek

využito

procentuální

vyjádření

odpovědí

respondentů.

V některých případech je totiž vzrůstající úroveň určitého postupu přijímána pozitivně, v jiných negativně (př. vyslýchaný není poučen o svých právech a povinnostech nebo míra užívání sugestivních otázek). Proto autor nastavil bodové hodnocení odpovědí na jednotlivé otázky v rozmezí 1 až 6 bodů, v něm zohlednil doporučované nebo nežádoucí užívání daného postupu. To znamená, že stejné procentní vyjádření bylo v některém případě hodnoceno vyšším v jiném nižším počtem bodů. Prostý součet bodů byl pak vyjádřením pro porovnání úrovně teoretických základů (viz tabulka č. 40) a realizace výslechu (viz tabulka č. 41) u jednotlivých skupin respondentů. Tabulka č. 40 – vyhodnocení dotazníku – teoretické základy PČR

15

Správní orgán 16

26

Celní správa 29

34

32

42

38

19

17

34

29

68

65

102

96

HZS Příprava výslechu (body) Stádia výslechu (body) Taktické postupy (body) Celkem Zdroj: vlastní výzkum

Teoretické základy výslechu byly hodnoceny podle odpovědí na dvacet šest otázek (v tabulkách č. 5 až 35 zvýrazněny tučně). Sedm otázek se 177

vztahovalo k přípravě výslechu, jedenáct ke stádiím výslechu a osm k uplatnění taktických postupů výslechu. Zde je nutno si uvědomit, že úroveň znalostí teoretických základů výslechu se odráží následně i v otázkách zahrnutých do vlastní realizace výslechu. Podle výsledků uvedených v tabulce č. 40 lze konstatovat, že zhruba stejné úrovně teoretických základů výslechu dosahují příslušníci Hasičského záchranného sboru spolu se správními orgány a příslušníci Policie České republiky spolu s příslušníky Celní správy. Mezi těmito dvěma dvojicemi skupin respondentů je rozdíl zhruba třiceti bodů přijatého hodnocení. Tabulka č. 41 – vyhodnocení dotazníku – realizace výslechu PČR

89

Správní orgán 79

117

Celní správa 128

84

86

118

109

130

107

164

138

303

272

399

375

HZS Příprava výslechu (body) Stádia výslechu (body) Taktické postupy (body) Celkem Zdroj: vlastní výzkum

Vlastní realizace výslechu byla hodnocena podle odpovědí na sto sedm otázek. Z nich třicet tři se vztahovalo k přípravě výslechu, třicet ke stádiím výslechu a čtyřicet tři k uplatnění taktických postupů výslechu. Podle dosažených výsledků v tabulce č. 41 lze konstatovat, že u realizace přípravy a samotného výslechu došlo oproti teoretickým základům výslechu ke změně. Nezměnilo se pořadí podle počtu dosažených bodů, kdy nejvíce jich získali příslušníci Policie České republiky následováni příslušníky Celní správy, na dalším místě se umístili příslušníci Hasičského záchranného sboru, za nimi správní orgány. Změnily se však rozdíly v počtu bodů mezi jednotlivými 178

skupinami respondentů, které vzrostly u jednotlivých skupin ve dvojicích i mezi dvojicemi skupin navzájem, takže příslušníky Hasičského záchranného sboru a Celní správy je rozdíl sedmdesáti bodů přijatého hodnocení. Pro potvrzení některého ze stanovených výzkumných předpokladů je možno využít tabulku č. 42. Tabulka č. 42 – vyhodnocení dotazníku – teoretické základy + realizace výslechu HZS

Správní

PČR

orgán

Celní správa

Příprava výslechu

15

16

26

29

(body)

89

79

117

128

celkem

104

95

143

157

Stádia výslechu

34

32

42

38

(body)

84

86

118

109

Celkem

118

118

160

147

Taktické postupy

19

17

34

29

(body)

130

107

164

138

celkem

149

124

198

167

Teorie

68

65

102

96

Realizace

303

272

399

375

Celkem

371

337

501

471

Podle výsledků, které jsou uvedeny v tabulce č. 42, je potvrzen výzkumný předpoklad, že úroveň znalostí teoretického základu výslechu a

reálné

výslechové

praxe

jednotlivými

skupinami

respondentů

využívajících výslech jako kriminalistickou metodu je rozdílná.

179

10 ZÁVĚR Jak bylo uvedeno v této práci, výslech můžeme chápat jako vzájemnou interakci mezi osobou, která disponuje (domníváme se, že disponuje) konkrétními informacemi o určitém objektu (události), a osobou, jež má právní zájem na získání těchto informací pro popis tohoto objektu (objasnění této události). Jedná se o specifický druh mezilidské komunikace a to komunikaci párovou (vyslýchající a vyslýchaný), jednostranně řízenou s rozdělenými rolemi (aktivní působení vyslýchajícího), bezprostřední komunikační interakci tváří v tvář, v níž se promítají jednotlivé úrovně této interakce. Prostřednictvím základních taktických postupů výslechu se uplatňují obecné poznatky o komunikaci, přesto je vhodné připomenout význam naslouchání a aktivního doptávání. Poznatky o neverbální komunikaci, jež se promítají do výslechové praxe, lze shrnout do následujících doporučení:  na rozdíl od verbálního projevu funguje naše tělo jako ucelený soubor výrazů neverbální komunikace, které mohou působit i současně;  nelze nekomunikovat, byť se neprojevujeme verbálně, tělo reaguje a vysílá signály nepřetržitě a bez přerušení;  v rámci každé komunikace přísluší 55% jejího obsahu na „řeč těla“;  dojem, který uděláme u druhých a který z druhých získáme, je silně ovlivněn neverbálními projevy;  neverbální komunikace používá výrazy afektů, citů a emocí; vyjadřování emocí bývá spíše neuvědomované, kontrolované jen zčásti; projevuje se spontánnost, kdy dáváme najevo to, co skutečně cítíme;  vnímavost na neverbální signály není jen vrozená, lze ji získat učením;  při posuzování obsahu sděleného se zaměřujeme na shodu verbálního a neverbálního projevu, jejich nesoulad vyvolává pochybnosti o věrohodnosti, zpravidla dáváme větší váhu sdělení neverbálnímu;  význam neverbálnímu signálu dává jeho příjemce, ne původce;  význam neverbálního signálu se mění podle konkrétní situace i podle toho, komu je určen; 180

 řada jednotlivých signálů těla může být chybně interpretována, je třeba se věnovat neverbálním projevům v jejich souhrnu;  jedním z nejdůležitějších mimoslovních prostředků je oční kontakt, oči o člověku prozradí nejvíce, lze z nich vyčíst radost, smutek, strach, zlobu, překvapení i kombinaci těchto emocí;  při snaze o ovlivnění jiného jsou nejúčinnější úsměv a otevřená gesta rukou i celého těla, úsměv navíc v příjemci vyvolává zpětnou vazbu;  člověk v napětí má sklony k neměnné mimice. Na výslech hledíme jako na metodu, neboť má svůj význam důkazní, taktický a může být i součástí jiných metod. Ve všech případech by měl směřovat k naplnění cíle, tj. získání pokud možno úplných a věrohodných informací, o nichž nejsou důvodné pochybnosti. Při přípravě výslechu nesmíme zapomenout na zhodnocení stavu a schopností vyslýchajícího, vhodné výslechové prostředí a odpovídající způsob zajištění účasti vyslýchaného na výslechu jako možné determinanty formování psychologického kontaktu s vyslýchaným. Ve vztahu k tomuto postupu je třeba zohlednit, že úvodní stádium výslechu neslouží jen ke splnění formálních požadavků, ale dochází zde často k navázání kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným. Na formování tohoto kontaktu se podílí rovněž způsob poučení vyslýchaného jako obligatorní požadavek. V rámci souvislého líčení události (monologu) se mimo formování kontaktu s vyslýchaným uplatňuje i analýza jeho výpovědi pro stanovení výslechové situace a volbu fakultativních taktických postupů výslechu. Negativně je posuzováno předčasné přerušování monologu doplňujícími otázkami. U otázek ve stádiu dialogu by měly převažovat otázky otevřené, trestní řád nedovoluje používat otázky sugestivní a kapciózní. Na dialog navazuje závěrečné stádium výslechu, při němž je protokol o výslechu předložen k přečtení nebo přečten vyslýchané osobě a tou je odsouhlasen a podepsán. Vzhledem k problémům současné praxe, kdy dochází k neshodám mezi vyslýchajícími a vyslýchanými nebo jejich obhájci ve vztahu k obsahu protokolu, je na místě zařadit do konstrukce výslechu i toto stádium.

181

V rámci uplatnění základních taktických postupů výslechu je třeba preferovat osobnost vyslýchajícího. Ta se projeví nejen při formování psychologického kontaktu s vyslýchaným, ale je určující i pro realizaci ostatních taktických postupů výslechu. U psychologického působení na vyslýchaného, který vypovídá nepravdivě nebo nechce vypovídat vůbec, přestože má informace ke konkrétní události, je třeba nejprve zjistit příčiny tohoto postoje a pokusit se je odstranit. Při dokumentaci výslechu se nesmíme nechat ukolébat zásadami bezprostřednosti (§ 2 odst. 11 tr .řádu) a ústnosti (§ 2 odst.12 tr. řádu). Protokol o výslechu a zvláštní způsoby dokumentace mohou být v některých případech použity jako důkaz v trestním řízení, proto musí splňovat veškeré požadavky na ně kladené. Měly by zachytit objektivně a úplně nejen veškeré komunikační projevy obou stran při výslechu ale i ostatní události, k nimž během výslechu došlo. V předchozích odstavcích závěru byly soustředěny stěžejní výsledky, k nimž směřovaly dílčí cíle 1 a 2 této disertační práce. Účinnost zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, s sebou přinesla i některé povinnosti ve vztahu k přípravě a vlastnímu průběhu výslechu. Ty lze jako naplnění dílčího cíle č. 3 této práce stručně charakterizovat takto:  v analytické fázi obsahové přípravy výslechu musíme při stanovení procesního postavení vyslýchané osoby určit, zda se jedná o oběť nebo zvlášť zranitelnou oběť podle tohoto zákona;  ve stejné fázi přípravy výslechu musí být brán u oběti nebo zvlášť zranitelné oběti trestného činu zřetel na výběr osoby vyslýchajícího, kterým by měla být v uvedených případech osoba zvlášť k tomu vyškolená;  v organizačně-materiální přípravě výslechu při výběru a zajištění osob obligatorně přítomných výslechu nesmíme zapomenout na osobu důvěrníka oběti;  při výslechu samotném je stanovena povinnost respektovat osobnost a důstojnost oběti, přistupovat k ní zdvořile a šetrně, podle možností jí vycházet vstříc;  výslech zvlášť zranitelné oběti by měl být proveden tak, aby se později nemusel opakovat, pokud by tomu tak před stejným orgánem bylo, měla by výslech provést stejná osoba; 182

 v úvodním stádiu výslechu oběti nebo zvlášť zranitelné oběti musíme ověřit, zda již byla srozumitelným způsobem informována o svých právech a zda jí bylo umožněno je v plné míře uplatnit, pokud se tak nestalo, musí být informována o právech na poskytnutí odborné pomoci, na informace, ochranu před hrozícím nebezpečím, na ochranu soukromí, na ochranu před druhotnou újmou a na peněžitou pomoc;  ve vztahu k výslechu má oběť nebo zvlášť zranitelná oběť právo na nezveřejňování jejích osobních údajů a jejich vedení mimo originálu spisového materiálu, na zabránění kontaktu s osobou pachatele, na výslech vyslýchajícím stejného nebo opačného pohlaví v přípravném řízení a na tlumočení tlumočníkem stejného nebo opačného pohlaví;  otázky směřující do intimní oblasti oběti klást, jen pokud je to nezbytné pro objasnění důležitých skutečností, zvlášť šetrně a tak, aby se výslech nemusel opakovat. Ve vztahu k dílčímu cíli č. 4 budou shrnuta doporučení k přípravě a výslechu přestárlých osob a osob, jejichž podobu a totožnost utajujeme. U výslechu přestárlých osob se jedná především o:  optimální

výběr

osoby

vyslýchajícího,

nejlépe

osoby,

která

je

pro

vyslýchaného věkově přijatelná a je erudovaná ve výslechu seniorů;  objektivní poznání zvláštností vyslýchaného, především stupně jeho duševní, fyzické a sociální úrovně, jeho citové stránky, zájmů, zálib, uznávaných hodnot a autorit;  včasné provedení výslechu, jímž můžeme zamezit zapomenutí detailů události i možnosti vnějšího ovlivnění vyslýchaného;  poskytnutí dostatečného prostoru pro výpověď při současné korekci obšírnosti a zaměření výkladu vyslýchaného a předcházení jeho možné únavě;  volbu vhodného výslechového prostředí, které má podpořit formování psychologického kontaktu, ale zároveň musí zohlednit případná zdravotní omezení vyslýchaného, zde je někdy přínosné provést výslech ve známém prostředí vyslýchaného;  vhodný výběr osob přítomných při výslechu s ohledem na charakter události a procesní postavení vyslýchaného; 183

 vhodný způsob zajištění přítomnosti na výslechu, kterým by mělo být především ústní (osobní) předvolání;  volba způsobu navázání prvotního kontaktu s ohledem na zvláštnosti osobnosti vyslýchaného, přiměřené seznámení s předmětem výpovědi a poučením;  upřednostnění spontánního líčení události, kladení jasných a promyšlených otázek, v nichž by se neměly objevit sugestivní prvky;  volba způsobu dokumentace výslechu tak, aby byl věrně zachycen jeho průběh a přitom výslech nebyl rušen. Zvláštnosti přípravy a provedení výslechu osoby, jejíž totožnost a podobu utajujeme, lze shrnout do těchto doporučení:  včas odhadnout možná rizika ohrožení osoby a přijmout opatření k utajení její podoby a totožnosti;  možnosti utajit podobu a totožnost poučit osobu již při prvotním kontaktu (př. při podání vysvětlení);  osobu k výslechu předvolat ústně, nejlépe osobně (výjimečně telefonicky), navrhnout způsob utajení;  předvolání realizovat s dostatečným časovým předstihem pro náležité poučení;  při vyrozumívání obhájce neuvádět údaje, podle nichž by mohl vyslýchanou osobu ztotožnit;  zajistit příchod a odchod osoby k výslechu tak, aby se nesetkala s osobami, které

by

mohly

odhalit

její

pravou

totožnost,

především

osobou

zainteresovanou a osobami jednajícími v její prospěch;  v průběhu výslechu zamezit tomu, aby mohl obhájce odhalit pravou totožnost svědka, nepřipustit z jeho strany otázky, které by směřovaly ke zjištění totožnosti svědka;  protokol s pravými údaji osoby vést odděleně od spisu jako nosič utajované informace. Výzkumný problém této práce byl zaměřen na nalezení odpovědi na otázku, zda úroveň současných teoretických znalostí a aktuální praxe při 184

přípravě a provádění výslechů oprávněnými subjekty vede k získání úplných a objektivních informací o určité události (objektu) uložených ve vědomí člověka. Ke zjištění subjektivního názoru respondentů na tento problém byla zaměřena jedna z otázek v kap. 10.5 Zhodnocení a vlastní návrhy respondentů (viz tabulka č. 38). Podle odpovědí 55,9 % respondentů nedokáže dosaženou úroveň posoudit, podle 24,2 % potřebné úrovně dosahuje, podle 19,9 % nedosahuje. Pro více jak poloviční podíl respondentů, kteří nedokážou úroveň posoudit, nelze tuto skutečnost zhodnotit. Přestože

bylo

do

dotazníkového

šetření

zapojeno

celkem

248

respondentů a zpracováno 241 dotazníků, nemůže zastoupení 41 vyšetřovatelů Hasičského záchranného sboru, 14 pracovníků odboru přestupků Magistrátu Hlavního města Prahy, 102 příslušníků Policie ČR a 84 příslušníků Celní správy představovat vzhledem k jejich výběru i skladbě reprezentativní vzorek a výsledky získané výzkumem by neměly statistickou významnost. S ohledem na to byl formulován základní výzkumný předpoklad, že v úrovni znalostí teoretického základu výslechu a reálné výslechové praxi jednotlivých skupin respondentů využívajících výslech jako kriminalistickou metodu není věcně významný rozdíl. Spolu se základním výzkumným předpokladem byl stanoven i alternativní výzkumný předpoklad, podle něhož úroveň znalostí teoretického základu výslechu a reálné výslechové praxe jednotlivými skupinami respondentů využívajících výslech jako kriminalistickou metodu je rozdílná. K potvrzení některého z těchto předpokladů bylo provedeno vyhodnocení dotazníkového šetření (viz tabulky 5 – 35). Údaje uvedené v tabulkách byly sumarizovány a přetransformovány do výsledné podoby (tabulky č. 40 – 42). Podle výsledků výzkumného šetření je potvrzen výzkumný předpoklad, že úroveň znalostí teoretického základu výslechu i reálné výslechové praxe jednotlivými skupinami respondentů využívajících výslech jako kriminalistickou metodu je rozdílná.

185

SEZNAM LITERATURY Monografie: ARMSTRONG, Michael. Jak být ještě lepším manažerem. Praha: Victoria Publishing, 1995, 312 s., ISBN 80-85865-66-1. BAČÍKOVÁ, Iveta a kol. Výsluch v kriminalistickej teórii a praxi. Bratislava: Akadémia policajného zboru v Bratislave, 2013, 233 s.,ISBN 978-80-8054565-9. BĚLOHLÁVEK, František. Organizační chování. Olomouc: Rubico, 1996, 343 s., ISBN 80-85839-09-1. BIRKENBIHL, Vera F. Umění komunikace: Jak úspěšně utvářet mezilidské vztahy. Bratislava: AKTUELL, 1999, 320 s., ISBN 80-88915-21-X. BROWN, Derren. Magie a manipulace mysli. Praha: Nakladatelství Argo s.r.o., 2007, 305 s., ISBN 978-80-7203-942-5. ČERNÝ, Vojtěch. Prodejní techniky. Brno: Bizbooks, 2003, 488 s. ISBN 978-802510-032-5. ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Policejní psychologie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, 309 s., ISBN 80-86898-73-3. ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Kriminální psychologie. Praha: EUROUNION, 2000, 248 s., ISBN 80-85858-70-3. ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2.vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, 439 s., ISBN 978-80-7380-213-4. DE VITO, Joseph A. Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada Publishing, 2001, 420 s., ISBN 80-7169-988-8. ERNEKER, Jaroslav. Komunikácia v riadiacej činnosti. Bratislava: Akadémia PZ SR v Bratislave, 2002, 110 s., ISBN 80-8054-245-7. JANOUŠEK, Jaromír. Verbální komunikace a lidská psychika. Praha: Grada Publishing, 2007, 176 s., ISBN 978-80-247-1594-0. KHELEROVÁ, Vladimíra. Komunikační dovednosti manažera. Praha: Grada Publishing, 1995, 144 s., ISBN 80-7169-223-9. KONRÁD, Zdeněk, Miroslav NĚMEC a František NOVOTNÝ. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha: PA ČR, 2008, 98 s., ISBN 978-80-7251294-2.

186

KRAJNÍK, Václav a Jiří STRAUS. Kriminalistická taktika. Bratislava: Akadémia PZ SR v Bratislave, 2000, 221 s., ISBN 80-8054-146-9. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak si navzájem lépe porozumíme: Kapitoly z psychologie sociální komunikace. Praha: Svoboda, 1988, 235 s. KUBÍKOVÁ, Iveta. Výsluch ako metóda kriminalistiky. Bratislava: Akadémia PZ SR v Bratislave, 2004, 140 s., ISBN 80-8054-319-4. MARINI, Michael. Utajený svědek a zvláštní ochrana svědka. Praha: Linde, 2008, 134 s., ISBN 978-80-7201-732-4. MATIÁŠEK, Jan, Bohumil BÁRTA a Jaroslav SOUKUP. Výslech a psychologie. Praha: Orbis, 1966, 214 s. MATIÁŠEK, Jan, Jaroslav SOUKUP a Bohumil BÁRTA. Psychologie a výslechová praxe. Praha: Orbis, 1968, 250 s. MATIÁŠEK, Jan a kol. Teorie a praxe výslechu – maketa. Praha: Ústav kriminalistiky Právnické fakulty UK v Praze, 1970, 256 s. MUSIL, Jan a kol. Kriminalistika. Praha: Naše vojsko, 1994, 274 s., ISBN 80206-0423-5. MUSIL, Jan, Zdeněk KONRÁD a Jaroslav SUCHÁNEK. Kriminalistika. 2. doplněné vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, 583 s., ISBN 80-7179-878-9. NAKONEČNÝ, Milan. Encyklopedie obecné psychologie. 2. Vydání, Praha: Academia, 1997, 437 s., ISBN 80-200-0625-7. NETÍK, Karel, Daria NETÍKOVÁ a Stanislav HÁJEK. Psychologie v právu. Úvod do forenzní psychologie. Praha: C.H.Beck, 1997, 140 s., ISBN 80-7179177-6. NĚMEC, Miroslav. Kriminalistická taktika pro policisty. Praha: EUROUNION, 2004, 328 s., ISBN 80-7317-036-1. NĚMEC, Miroslav. Výslech a taktika jeho provádění ve speciální výslechové místnosti. Praha: Policejní akademie ČR v Praze, 2003, 136 s., ISBN 807251-141-6. NĚMEC, Miroslav a kolektiv. Kriminalistická dokumentace. 1. vyd. Praha: Policejní akademie ČR v Praze, 2009, 139 s., ISBN 978-80-7251-307-9. PEASE, Allan. Řeč těla: jak porozumět druhým z jejich gest, mimiky a postojů těla. Praha: Portál, 2001, 144s., ISBN 80-7178-582-2. PJEŠČAK, Ján a kol. Základy kriminalistiky. Vydání I. Praha: Naše vojsko, 1976, 407.s. 187

PJEŠČAK, Ján, Rafail Samoljovič BĚLKIN a kol. Kriminalistika II – Kriminalisticko-taktické metody odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti. Praha: FMV VŠ SNB Ústav kriminalistiky, 1984 PORADA, Viktor a kol. Kriminalistika. Brno: CERM, 2001, 746 s., ISBN 80-7240194-0. PROTIVINSKÝ, Miroslav, Vladimír PRERAD a Josef HEŘMÁNEK. Taktika výslechu. Praha: Univerzita Karlova, 1973, 132 s. PROTIVINSKÝ, Miroslav, Vladimír PRERAD a Josef HEŘMÁNEK. Taktika výslechu a konfrontace obviněného a svědka v přípravném řízení. Praha: Univerzita Karlova, 1974, 131 s. PROTIVINSKÝ, Miroslav a Vladimír PRERAD. Taktika výslechu obviněného a svědka v přípravném řízení. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978, 146 s. SPURNÝ, Joža a Ingrid MATOUŠKOVÁ. Komunikačně náročné situace v policejní praxi. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, 159 s., ISBN 80-86898-37-7. SPURNÝ, Joža. Psychologie výslechu. Praha: Portál, 2003, 120 s., ISBN 807178-846-5. STRAUS, Jiří a kol. Kriminalistická taktika. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, 291 s., ISBN 978-80-7380-095-6. STRAUS, Jiří, Miroslav NĚMEC a kol. Teorie a metodologie kriminalistiky. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, 503 s., ISBN 978-80-7380-214-1. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád: Komentář. I. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2008, 1501 s., ISBN 978-80-7400-043-0. ŠEJNOHA, Josef. Systém vědeckého poznání člověka a kriminalistického vzdělávání: Patologická psychologie. Praha: Nakladatel F. Kodym v Praze, 1929. THIEL, Erhard. Mluvíme tělem: řeč těla prozradí víc než tisíc slov. Praha: Knižní klub, 1997, 136 s., ISBN 80-7176-511-2. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie. Praha: Portál, 2000, 528 s., ISBN 80-7178-308-0. VYBÍRAL, Zbyněk. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha: Portál, 2003, 176 s., ISBN 80-7178-812-0. VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie komunikace, Praha: Portál, 2005, 320 s., ISBN 80-7178-998-4. 188

WATZLAWICK, Paul, Janet Beavin BAVELASOVÁ a Don D. JACKSON. Pragmatika lidské komunikace: Interakční vzorce, patologie a paradoxy. Hradec Králové: Konfrontace, 1999, 243 s., ISBN 80-86088-04-9. ZAVALIDROGA, Štefan. Kriminalistická taktika. Bratislava: Akadémia PZ SR v Bratislave. 1995. 331 s. ISBN 80-88751-32-2. Časopisecké články: ADLER, Frank a Max HERMANUTZ. Training zur polizeilichen Vernehmung und Wahrheitsfindung – Ergebnisse. Polizei und Wissenschaft. 2008, č. 4, s. 37-50. BALDWIN, John. Police Interview Techniques: Establishing Truth or Proof? The British Journal of Criminology, Delinquency and Deviant Social Behavior. 1993, č. 3, s. 325–352. BANSCHERUS, Jürgen, Siegfried BRUGGER a Edwin KUBE. Polizeiliche Vernehmung: Formen, Verhalten, Protokollierung. Kriminalistik. 1978, č. 3, s. 97–100. ČÍRTKOVÁ, Ludmila, a František ČERVINKA. Neverbální komunikace ve výslechové praxi. Kriminalistika, 1993, roč. XXVI, č. 4, s. 339-353. ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Psychologie výslechu. Kriminalistika, 1996, sv. 29, č. 4, s. 321-326 ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Orientační odhad věrohodnosti výpovědi. Kriminalistika, 1998, sv. 31, č. 3, s. 211-220. ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Základy psychologie výslechu. Kriminalistický sborník, 2000, č.3, s. 29-34. FÜLLGRABE, Uwe. Vernehmungstaktik. Kriminalistik. 1996, č. 2, s. 113 – 117. GEBHARDT, Hans-Uwe. Erfahrungen bei der Anwendung Tonaufzeichnungen. Forum der Kriminalistik. 1983, č. 6, s. 42-44.

von

GUTEKUNST, Vlodzimier. Taktika výslechu mladistvých. Kriminalistický sborník, 1964, roč. VIII, č.11, s.639-648. HŘÍVA, Jiří. K některým psychologickým aspektům výpovědi poškozeného. Kriminalistický sborník, 1975, sv. 19, č.11, s. 649-656. KANABLE, Rebecca. For the record. Law Enforcement Technology. 2004, č. 10, s. 44–56.

189

KLOSINSKI, Conrad a Max HERMANUTZ. Lügenentdeckung durch Beobachtung von nonverbalem Verhalten - Mythos oder Möglichkeit? Polizei und Wissenschaft. 2010, č. 2, s. 34-35. KONRÁD, Zdeněk. Vysvětlení – zvláštní druh výslechu? In Kriminalistika, 1999, č. 4, s. 295-299. KROULÍK, Pavel. Některé problémy týkající se procesu a taktiky výslechu oznamovatele trestného činu. Kriminalistický sborník, 1987, roč. XXXI, č. 11, s. 695-702. LANDOVÁ, Věra. Emoce a výslech. Příspěvky ke kriminalistice: mezinárodní sborník prací kriminalistů Humboldtovy univerzity v Berlíně a Univerzity Karlovy v Praze. Praha: Univerzita Karlova, 1990, s. 93-103. LUKEŠ, Václav. Psychologické aspekty věrohodné výpovědi. Kriminalistický sborník. 1984, sv. 28, č. 11, s. 689-694. MILLS-SENN, Pamela. What's new with interviews? Law Enforcement Technology. 2006, č. 7, s. 54–66. NACK, Armin. Glaubwirdigkeit und Glaubhaftigkeit. Kriminalistik. 1995, č. 4, s. 257-262. NACK, Armin. Irrtumslehre. Kriminalistik. 1995, č. 5, s. 345–348. NACK, Armin. Vernehmungslehre. Kriminalistik. 1995, č. 6, s. 398–400. NEUMANN, Jan. K problematice speciální věrohodnosti výpovědi. Kriminalistika, 2001, sv. 34, č. 3+4, s. 187-198, 263-279. NEWTON, Tess. The Place of Ethics in Investigative Interviewing by Police Officers. The Howard Journal of Criminal Justice. 1998, č. 1, s. 34–51. NOVOTNÝ, Vladimír. Konfliktní situace jako jeden z faktorů výslechové praxe. Československá kriminalistika, 1981,roč. XIV, č. 3, s. 254-259. PERHÁCS, Zoltán. Pojem výsluch, jeho podstatná obsahová štruktúra, rozdielne ponímanie a vymedzenie. Justičná revue. 2011, č. 5, s. 769-777. POUPĚ, Jiří. Věnujme čas přípravě výslechu. Kriminalistický sborník, 1959, roč. III, č. 4, s. 179-184. PROTIVINSKÝ, Miroslav. Výslech osoby oznamující trestný čin. Kriminalistický sborník, 1987, roč. XXXI, č. 2, s. 65-73. ROHLOFF, Stefan a Andreas RUHLÄNDER. Entwicklungsmöglichkeiten in der polizeilichen Vernehmungspraxis. Kriminalistik. 2004, č. 8-9, s. 518–522. 190

VÁCHA, Miloš. Kapciózní otázky ve výslechové praxi. Československá kriminalistika, 1982, roč. XV, č. 3, s.231-234. WEBER, Annete a Alexander BERRESHEIM. Kriminalistik. 2001, č. 12, s. 785–796.

Polizeiliche Vernehmungen.

Konferenční příspěvky: NOVOTNÝ, František. Dialog ve výslechové praxi. In Junior Forensic Science Brno 2011: sborník příspěvků z 3. odborné konference doktorského studia. Brno: Ústav soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně, 2011, CD-ROM. ISBN 978-80-214-4276-4. NOVOTNÝ, František. Ještě k výslechu utajeného a chráněného svědka. In: Pokroky v kriminalistice: sborník příspěvků z mezinárodní konference. Praha: Policejní akademie ČR v Praze, 2006, s.241-248. ISBN 80-7251214-5. NOVOTNÝ, František. Možnosti využití neverbální komunikace ve výslechové praxi. In: Pokroky v kriminalistice: IV. Mezinárodní konference věnovaná kriminalistice a dalším forenzním vědám. Praha: Policejní akademie ČR v Praze, 2010, CD-ROM. ISBN 978-80-7251-332-1. NOVOTNÝ, František. Příprava výslechu a osobnost vyslýchajícího. In: Pokroky v kriminalistice - sborník dokumentů z mezinárodní konference. Bratislava: Akadémia PZ SR v Bratislave. 2008. 142 s. ISBN 978-80-8054-452-2. NOVOTNÝ, František. Výslech – zvláštní forma komunikace. In: Pokroky v kriminalistice 2012: sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference konané 12. září 2012 na PA ČR v Praze. Praha: Policejní akademie ČR v Praze, 2012, CD-ROM. ISBN 978-80-7251-384-0. NOVOTNÝ, František. Výslech a výslechová praxe. In: Pokroky v kriminalistice 2012: sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference konané 12. září 2012 na PA ČR v Praze. Praha: Policejní akademie ČR v Praze, 2012, CD-ROM. ISBN 978-80-7251-384-0. Zákonná úprava: Zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád). Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii. Zákon č. 124/1992 Sb., o Vojenské policii. Zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky.

191

Zákon č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů. Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) Zákon č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů. Zákon č 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky. Zákon č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů.

192

Příloha č. 1 Dotazník pro respondenty výslechu RESPONDENT 1. Kraj služebního (pracovního) zařazení: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14.

Hl. m. Praha Středočeský kraj Jihočeský kraj Plzeňský kraj Karlovarský kraj Ústecký kraj Liberecký kraj Královéhradecký kraj Pardubický kraj Kraj Vysočina Jihomoravský kraj Olomoucký kraj Moravskoslezský kraj Zlínský kraj

2. Pohlaví: 1. muž 2. žena 3. Věk: 1. 2. 3. 4. 5.

do 25 let 26-30 let 31-40 let 41-50 let nad 50 let

4. Nejvyšší dosažené vzdělání: 1. 2. 3. 4.

Střední všeobecné střední odborné vysokoškolské (Bc) vysokoškolské (Mgr.)

5. Obor nejvyššího dosaženého vzdělání: 1. 2. 3. 4. 5.

Humanitní Přírodovědecké technické management bezpečnostní (právní) 193

6. Současné pracovní (služební) zařazení: 1. Hasičský záchranný sbor České republiky (HZS) 2. Správní orgán 3. Policie České republiky – služba kriminální policie a vyšetřování (SKPV) 4. Policie České republiky – služba pořádkové policie (pořádková) 5. Policie České republiky - služba dopravní policie (dopravní) 6. Policie České republiky - služba cizinecké policie (cizinecká) 7. Celní správa České republiky (celní správa) 7. Doba praxe v tomto zařazení: 1. 2. 3. 4. 5.

Do 3 let 3 – 5 roků 6 – 10 let 11 – 15 let nad 15 let

8. Předchozí pracovní (služební) zařazení 1. 2. 3. 4. 5. 6.

HZS Správní orgán SKPV Pořádková Dopravní Cizinecká

9. Celková doba praxe: 1. 2. 3. 4. 5.

A)

Do 3 let 3 – 5 roků 6 – 10 let 11 – 15 let nad 15 let

TEORETICKÝ ZÁKLAD A PRAXE VEDENÍ VÝSLECHU RESPONDENTEM 10. Délka praxe při provádění výslechů: 1. 2. 3. 4. 5. 6.

0 do 3 let 3 – 5 roků 6 – 10 let 11 – 15 let nad 15 let: 194

11. Četnost provádění výslechů: 1. Neprovádím 2. Při každé směně 3. Příležitostně Celková struktura vyslýchaných osob (uveďte v %, celkem 100 %): 12. pachatel (podezřelý, obviněný): 13. svědek (i poškozený): 14. znalec:

Způsob získání teoretických poznatků o výslechu (u všech reálných uveďte kdy, kde, způsob ukončení): 1 – ano, 2 – ne 15. Nezískal 16. SŠ 17. VŠ (Bc): 18. VŠ (Mgr) 19. kursy, školení 20. od kolegů 21. samostatně (uveďte literární prameny): 22. Způsob získání praktických dovedností vedení výslechu výcvikem: 1 – ano, 2 – ne 1. nezískal, -a 2. získal, -a (kdy, kde, forma, doba trvání): Jak se podle Vás podílí jednotlivé složky přípravy vyslýchajícího na získání vědomostí a návyků potřebných k výslechu? (uveďte v %, celkem 100%) 23. vlastní praxe: 24. získání teoretických základů studiem pramenů: 25. výcvik k vedení výslechu:

195

PŘÍPRAVA VÝSLECHU

B)

26. Kolik času věnujete v průměru přípravě výslechu -

koordinujících osob? 1. 2. 3. 4. 5. 6.

0 0 – 1hod 2 – 3 hod 4 – 5 hod 6 – 8 hod více než 8 hod

27. nekoordinujících osob? 1. 2. 3. 4. 5. 6.

0 0 – 1hod 2 – 3 hod 4 – 5 hod 6 – 8 hod více než 8 hod

V rámci přípravy výslechu provádím (u každé možnosti 0-100 %): 28. Nepřipravuji se na výslech:

1 – ano,

0 - ne

29. soustředění a vyhodnocení všech informací k věci: 30. určení, jaké informace mají být výslechem získány: 31. určení, od koho mají být informace výslechem získány: 32. získání a analýzu informací k vyslýchanému: 33. zhodnocení, zda jsem emočně a odborně schopen výslech provést: 34. odhad vztahu vyslýchaného k případu, zainteresovaným osobám, výslechu, projednávajícímu orgánu: 35. stanovení taktiky výslechu: 36. zpracování podrobného plánu výslechu včetně otázek do dialogu: 37. stanovení okruhů, jimiž se bude výslech zabývat: 38. výběr osob přítomných výslechu: 39. volbu způsobu zajištění účasti osob na výslechu: 40. volbu a zajištění místa výslechu: 41. volbu a zajištění způsobu dokumentace výslechu: 196

Účast vyslýchaného na výslechu zajistím zpravidla (uveďte v %, celkem 100 %): 42. vyslýchám na místě události: 43. osobně: 44. telefonicky: 45. mailem, faxem: 46. písemným předvoláním: 47. předvedením: Výslech provádím zpravidla (uveďte v %, celkem 100 %): 48. na místě události: 49. v nejbližší služební místnosti: 50. ve své kanceláři: 51. ve výslechové místnosti: 52. ve speciální výslechové místnosti: 53. jinde (bydliště, pracoviště, nemocnice): Vyslýchám zpravidla (uveďte v %, celkem 100 %): 54. sám jen za účasti osoby přítomné podpisu: 55. spolu s kolegou obeznámeným s věcí: 56. jen v přítomnosti zapisovatelky:

C)

STÁDIA VÝSLECHU

Na počátku výslechu (u každé možnosti 0-100 %): 57. přistupuji rovnou k provedení výslechu: 58. ověřím totožnost vyslýchané osoby: 59. zjistím její vztah k vyšetřované události, zainteresovaným osobám: 60. vysvětlím osobě účel a průběh výslechu: 61. osobu nepoučuji: 62. osobě předložím písemné poučení: 63. osobu poučím ústně, vysvětlím nejasnosti: 197

V rámci monologu (u každé možnosti 0-100 %): 64. poskytnu vyslýchanému dostatek času k volnému vyprávění: 65. umožním mu plnou koncentraci bez rušivých vlivů: 66. do jeho líčení události zbytečně nezasahuji: 67. vhodně podporuji vybavování okolností události: 68. uplatňuji princip aktivního naslouchání a následného doptávání: 69. Je podle Vás kladení doplňujících otázek v průběhu monologu přínosem pro získání informací? 0. 1. 2. 3.

Nevím Vždy Někdy Ne

Na jakém základě zpravidla formulujete otázky vyslýchanému? (uveďte v %, celkem 100 %) 70. Otázky nekladu:

1 – ano,

0 – ne

71. na základě obsahové přípravy výslechu: 72. na základě informací získaných při výslechu: 73. podle navyklého myšlenkového stereotypu bez ohledu na líčení události vyslýchaným: 74. Používáte při výslechu sugestivní otázky (navádějící k určitému typu odpovědi)? 0. 1. 2. 3.

Nevím, o jaké otázky se jedná Ano Někdy Ne

Používáte při výslechu otevřené a uzavřené otázky? (uveďte v %, celkem 100 %) 75. Nevím, o jaké otázky se jedná:

1 – ano,

0- ne

76. Otevřené: 77. Uzavřené:

198

Používáte při výslechu následující druhy otázek? (uveďte v %, celkem 100 %) 78. Doplňující: 79. Zpřesňující: 80. Připomínající: 81. Kontrolní: 82. Nevím, o jaké otázky se jedná:

1 – ano,

0 - ne

83. jiné (jaké+ %): Jaké požadavky by měly otázky splňovat? (u každé možnosti 0-100 %) 84. Nedokážu posoudit:

1 – ano,

0 – ne

85. směřovat k předmětné věci: 86. reagovat jako zpětná vazba na sdělené informace: 87. jednoznačnost (možnost pochopení pravého smyslu): 88. srozumitelnost co do obsahu i rozsahu: 89. zohlednit osobu a osobnost vyslýchaného, jeho aktuální fyzický a psychický stav: 90. při souboru otázek tvořit logický sled: 91. jiné (jaké+ %):

D) TAKTICKÉ POSTUPY VÝSLECHU Podíl faktorů formování psychologického kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným (uveďte v %, celkem 100 %): 92. faktory zná:

1 – ano,

0 – ne

93. způsob zajištění přítomnosti vyslýchaného: 94. vhodné výslechové prostředí a výslechová situace: 95. osobnost vyslýchajícího: 96. forma seznámení s předmětem výslechu a poučení: 97. volba psychologického přístupu podle specifiky osobnosti:

199

Při navázání kontaktu s vyslýchaným využívám (uveďte v %, celkem 100 %): 98. Nepokouším se navázat:

1 – ano,

0 - ne

99. slušného, taktního vystupování bez projevů empatie: 100. projevů empatie (vcítění do situace, pohnutek,…): 101. zavedení hovoru na neutrální téma (práce, záliby, sport,..): 102. principu pohostinnosti (pohodlné sezení, občerstvení,…): 103. přiměřeného psychologického nátlaku: 104. poznatků o neverbální komunikaci (pohledy, vzdálenost, dotyky): 105. jiných způsobů: Na nepravdivou výpověď vyslýchaného dovozuji z (uveďte v %, celkem 100 %): 106. Nedovozuji:

1 – ano,

0 – ne

107. charakteristiky osobnosti podle analýzy z přípravy výslechu: 108. intuice na základě prvního dojmu: 109. rozporů ve výpovědi této osoby: 110. rozporů ve vztahu k jiným důkazům ve věci: 111. neverbálních projevů osoby při výslechu: 112. jiných pramenů: 113. Znáte a důvěřujete symptomům lži svědčícím o nepravdivosti výpovědi)? 0. 1. 2. 3.

(neverbálním

projevům

Neznám je Ano Částečně Ne

114. Částečně (na kolik %): 115. Zjišťujete vždy příčinu nepravdivé výpovědi? 1. Ano 2. Někdy 3. Ne 116. Někdy (v kolika % případů):

200

Co považujete za nejčastější příčiny nepravdivých výpovědí? (uveďte v %, celkem 100 %): 117. nedostatky v psychických procesech při formování výpovědi: 118. strach z postihu za vlastní nezákonné jednání: 119. strach z pomsty na věci zainteresovaných osob: 120. ochrana

(pomoc)

osobě,

v jejíž

prospěch

jedná

(příbuzný,

spolupachatel, spolupracovník, za úplatu): 121. snaha uškodit jiné osobě: 122. neochota vypovídat (účastnit se řízení): 123. jiná příčina: Jak pomáháte vyslýchanému při vybavení zdánlivě zapomenutého? (u každé možnosti 0-100 %) 124. Nepomáhám:

1 – ano,

0 – ne

125. poskytnutím dostatku času na vzpomínání: 126. postupem od zapamatovaného k nejasnému: 127. využitím chronologie (příčiny a následku): 128. využitím asociace (výslech na místě činu apod.): 129. předkládáním modelů, vzorů, seznamů apod.: 130. jinak (jak?): Jak působíte na nepravdivě vypovídajícího, aby vypovídal pravdivě? (u každé možnosti 0-100%) 131. Nepůsobím:

1 – ano,

0 – ne

132. podle procesního postavení hrozbou postihu za nepravdivou výpověď 133. využitím stavu emocionálního napětí: 134. odhalením a odstraněním příčin nepravdivé výpovědi: 135. stimulací kladných vlastností vyslýchaného: 136. předestřením osobních vzorů, jejich reakcí, postojem: 137. předestřením rozporů (ve výpovědi, s jinými důkazy): 138. argumentací nelogičnosti výpovědi: 139. jinak (jak?): 201

E)

ZHODNOCENÍ A VLASTNÍ NÁVRHY 140. Je podle Vás výslech obecně nejdůležitější metodou při získávání informací ve vyšetřované (projednávané) věci? 1. Nedovedu posoudit 2. Ano 3. Ne (uveďte důležitější): ……………………………………………….. 141. Který z druhů výslechu považujete za nejnáročnější pro přípravu i provedení? 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 142.

Nedokážu posoudit dítěte mladistvého osoby vysokého věku zraněné osoby prostřednictvím tlumočníka Jiný (jaký) ………………………………………………. Je podle Vás současný rozsah teoretických základů výslechu a výslechová praxe na úrovni potřebné pro všestranné poznání vyšetřovaných (projednávaných) věcí?

1. Nedovedu posoudit 2. Ano 3. Ne (v čem spatřujete nedostatky?): Jaká opatření navrhujete k odstranění těchto nedostatků? 143.

Nemám návrhy:

144.

v oblasti legislativy:

145.

v oblasti vzdělávání:

146.

v oblasti výcviku:

1 – ano,

0 - ne

147. jiná:

202