Dva mobily Luboš, kterého našli pátrači v keřích parku, se cítí dobře. Při spánku nabral novou sílu, takže nepotřebuje žádnou oporu nebo pomoc. Rád si vezme bonbon, který našla Lucka v kapse. Tatínek se rozhlíží, kde by se společně všichni usadili. Všude v okolí je plno, proto vyzve: „Půjdeme dál za fontánu, tam budou volné lavičky.“ Sám přitom vykročí a Luboš se skupinou děvčat jej následují. Lucka na bratra stále znovu doráží s otázkou, jak se dostal do křoví a zdali byl skutečně opilý, jak říkala stará paní. Tatínek to slyší, a proto se otáčí a rozhoduje: „Luboš nám to řekne až na lavičce, jestli bude chtít.“ Tatínek přitom myslí na Jirku, který jde s odstupem za ostatními. Stín smutku ze skončeného přátelství mezi ním a Lubošem odděluje oba kluky i v této chvíli. Rozdělení se projevuje i za chvíli, když skupina obsazuje dvě lavičky vedle sebe. Jirka dochází jako poslední a usedá na kraj, aby byl co nejdál od ostatních. Tatínek to vidí a posunky i slovy ho zve mezi ostatní. Přidávají se i děvčata. Luboš k tomu neříká nic, ale začíná vyprávět svůj příběh, jak naletěl podvodníkovi a přišel o mobil. Tatínka po celou dobu Lubošova vyprávění mrzí, že Jirka se neposunul ani o kousek k nim, ale nechce syna nutit. Vytahuje dvoustovku a ptá se: „Kdo skočí Lubošovi pro svačinu?“
Holkám se moc nechce, jedna se dívá na druhou. Jirka vstává a bere si peníze a igelitku. Přikyvuje, když mu tatínek ještě přikazuje: „Kup nějaké pití i pro nás všechny.“ Sotva se Jirka vzdálí, tak se tatínek zeptá Luboše: „Nechtěl by ses s Jirkou usmířit?“
1
„Chtěl. Pořád na to myslím. Ale bojím se, že mi Jirka neodpustí.“ „A on se zase bojí, že ty o něho nestojíš.“ „Byl jsem hnusný. Nesnášel jsem náboženství.“ „A teď je už snášíš?“ „Jo.“ „Jak se to stalo?“ „Chcete to slyšet?“ zeptá se Luboš a rozhlédne se kolem sebe. Všichni přikyvují, a tak začíná vyprávět: „Když jsem usnul v keřích v parku, tak se mi zdál sen. Pořád jsem honil toho podvodníka a on mi unikal. Smál se mi, hrál si na můj mobil moje nejlepší hry. Volal jsem na lidi kolem sebe, aby mi pomohli. Ale oni se mi začali smát také. Předhazovali mi, že jsem naivka, když jsem se nechal tak ošidit. Štípali mě a chytali za ramena, abych nemohl utíkat za podvodníkem. A tu se proti mně vyřítil trenér. Hrozně se řehtal a křičel: ,Dobře, že jsi z mužstva pryč. Takového hlupáka tam nepotřebujeme. Každý tě obelstí. Stačí na tebe jednoduchá klička!´ Ležel jsem bezmocně a brečel. A tu ke mně přišla maminka. Byla oblečená jako víla. Byla krásná jako v pohádce. Zeptala se mě: ,Víš, proč se ti všichni posmívají?´ ,Jsou hnusní,´ odpověděl jsem. ,Ty jsi hnusný.´ ,Já jim nic nedělám.´ ,Povyšuješ se nad ostatní a oni ti to vracejí.´ ,Mami, co mám dělat?´ zeptal jsem se. ,Buď skromný! Nedělej machýrka! Ve fotbale i jinde.´ ,Jak to mám dělat?´ volal jsem za maminkou, která se vzdalovala. ,Buď jako Jirka,´ slyšel jsem už jako ozvěnu. V tom jste mě probudili,“ končí vyprávění Luboš a podívá se po ostatních. Tatínek se na něho usměje a povzbudivě mu řekne: „Tak Jirkovi ukaž, že o něho stojíš a že mu dáš pokoj s náboženstvím.“ „Jak?“ „Udělej mu hned teď místo vedle sebe na lavičce!“ Maruška s Monikou si odsedají. Lucce se vůbec nechce, ale káravé pohledy kamarádek ji přesvědčují. Posouvá se tedy k nim a vedle Luboše tak zůstává jedno místo prázdné. „Neodmítne to?“ zeptá se Luboš bázlivě. „Neboj,“ odpovídá mu tatínek, „bude mít radost.“ Maruška se rozhlédne, zdali neuvidí bratra. „Už by tady mohl být! Mám žízeň.“ „To máme všichni,“ zpraží ji Monika. „Kdo ho první uvidí?“ vyhlašuje Lucka soutěž, která se okamžitě ujímá. Jirka by už byl s nákupem nazpět, kdyby ho při vycházení z obchodu neoslovil neznámý člověk. Nejprve se ho pán v obleku zeptal, zdali rozumí fotbalu. Když Jirka přisvědčil, tak ho muž s mírně prošedivělými vlasy pozval na lavičku, kde začal rozvíjet svůj podvodnický plán. Jirkovi bylo okamžitě jasné, že je to stejný člověk, který okradl Luboše o mobil. Jirka přemýšlí: Mám se mu vysmát a odejít? To bych mohl, ale to je v této situaci málo. Anebo zavolám policii? Všechno popře a ještě obviní mě, že ho podezřívám z nekalých úmyslů. Sehraji to s ním až do konce. Ale zvládnu to? Anděle Boží, buď se mnou a vnukni mi, co mám dělat. Ale to už má Jirka v rukou mobil a muž ho nabádá, aby našel program ligového kola. „Nemám tarif na internet,“ přiznává Jirka. „Připoj se, já ti to hned zaplatím,“ nabádá muž svou oběť a vytahuje z kapsy padesátikorunu.“
2
Jirka si peníze bere a brzy čte z mobilu program ligového kola a hned odhaduje výsledky zápasů. „Tipuješ dobře, tak si to zatím myslím taky,“ chválí podvodník Jirku. „Hraji fotbal, tak tomu musím trochu rozumět,“ hraje to Jirka na protřelého podvodníka. „Dobrý fotbalista se pozná i podle tipování.“ „Zkoušíme tipovat s kluky ve třídě a kolikrát pak litujeme, že nemůžeme sázet.“ „Trénuj to a až dospěješ, tak se ti výhry jenom pohrnou. Bude z tebe boháč.“ „Věřím, že vám dobře poradím.“ „Tvé tipy se mi moc líbí, ale…“ „Které výsledky se vám nezdají?“ „Mám pochybnosti na dvou, třech místech.“ „Tak to opravíme,“ ustupuje Jirka ze svých tipů. „V žádném případě! Já nemám patent na rozum. Ale fotbalový pánbůh to ví.“ „Ale jak se to od něho dozvíme?“ „Mám úspěšnou metodu.“ „Prozraďte mi to.“ „Ale pomlčíš o tom?“ „Je to mezi námi dvěma. Jsem strašně zvědavý, jak to děláte.“ „Jednoduše,“ říká tiše a tajuplně podvodník, „oba musíme zavřít oči, asi na minutu. Ne. Lépe bude na dvě. Až dám povel, tak oči naráz otevřeme a opravíme tiket podle toho, co nám fotbalový pánbůh poví.“ „A to funguje?“ „Mám to ověřeno. Ale nesmíš otevřít oči.“ „Dobře,“ souhlasí hoch, vyjíždí z internetu a chystá se uschovat mobil do kapsy. „Nechej ho tu na lavičce, budeme ho ještě potřebovat.“ Podvodník posedne o kousek dál, ale Jirka zasouvá mobil do kapsy. „Ne! Co to děláš? Chceš všechno pokazit? Mobil musí být venku, tady na lavičce.“ „A co když nám ho někdo ukradne, když budeme mít zavřené oči.“ „To se neboj! To se mi ještě nestalo. Mobil tu musí být, to patří k rituálu.“ „Dobře,“ souhlasí Jirka a pokládá mobil na lavičku. „A teď zavřeme oči. Oba dva. Jestli je na chvíli někdo z nás pootevře, všechno se pokazí a výhra nebude. Dostaneš polovinu. Máš se nač těšit. Od této chvíle zavíráme oči a tajemná hra se rozvíjí. Fotbalový pánbůh nám radí. Nepokaz to! Oba bychom přišli o výhru.“ Jirka poslouchá. Však mám ještě uši, uklidňuje se. Jakmile uslyším a ucítím, že se ten chlap zvedá z lavičky, tak se pustím za ním. A uštvu ho, když ho budu pronásledovat. „Kamaráde,“ ozývá se podvodník, „spojení s fotbalovým bohem nějak nefunguje, protože tu není klid. Musíme si prsty zacpat uši. A pořádně!“ „Jasně,“ souhlasí Jirka a vsunuje ukazováčky do uší. Dělá to však šikovně tak, aby si dlaní zakryl pohled do svého obličeje ze strany muže. Může tak pootevřít víčko a sledovat alespoň v obrysech počínání muže. Po několika sekundách podvodník sahá po mobilu. Ještě ne, napomíná Jirka sám sebe. Teď by řekl, že se chtěl podívat na čas. Muž s mobilem vstává a nečekaně rychle se rozbíhá. Jirka se lekne. Asi jsem ho podcenil. Budu mu vůbec stačit? Co když je to zkrachovaný sportovec, který se takto živí? Myšlenky startují ještě rychleji, než Jirka startuje své tělo k pronásledování podvodníka, který směřuje do parku a má náskok dobrých dvacet metrů. „Zloděj! Chyťte ho!“ křičí Jirka a současně napomíná sám sebe, že mu stejně nikdo nepomůže a ještě ztrácí přitom rychlost.
3
Oba běžci jsou už v parku a vzdálenost mezi nimi se nemění. Jirka přemýšlí: mám zavolat o pomoc? Ale kdo by mně pomohl? Holky nepřicházejí v úvahu, tatínek není zrovna běžec a Luboš nemůže. A poběží vůbec zloděj kolem fontány? Tak blbý asi není! Vždyť je tam tolik lidí… A je tomu tak. Podvodník uhýbá z cesty a běží po trávníku mezi stromy. Pro Jirku je to výhoda. Na trénincích získává v terénu vždycky náskok. V cílové rovince většinou neodolá Lubošovi, který má úžasnou vytrvalost. Jirka využívá příznivého terénu a stahuje metr po metru soupeřův náskok. Musím do toho dát všechno. Jedině tady ho mohu dohnat. Jakmile vběhneme na silničku, tak mi uteče. Ale sil mi ubývá. Musím, musím, hecuje se hoch a muž před ním poznává, že má za sebou zdatného protivníka. Proto i on přidává a síly se vyrovnávají. Ale jenom na chvíli. Pak Jirka opět stahuje další metry ze soupeřova náskoku. „Mám vás,“ zakřičí, když je pět metrů za ním. Muž se otočí a tím ztratí další metr. Silnička se však blíží. Jirka ždímá ze sebe poslední zásoby energie. Je už zloději v patách, slyší dokonce jeho sípavý dech. Co mám udělat, až ho doženu? Podrazit mu nohy? Octneme se oba na zemi, tam mě přemůže a zacpe mi pusu. Musím to udělat jinak. „Mám vás,“ zavolá na něho, když je mu v patách. „Zmizni,“ odpoví mu chlap. „Hoďte mi mobil, nebo budu na silnici křičet!“ Když už mu Jirka sahá po rameni, tak zloděj hází za sebe mobil. Jirka se pro něho neshýbá, jenom si zapamatuje, že je to pod vysokým bukem. Přitom křičí: „Ještě druhý mobil, od mého kamaráda.“ „Zmizni! Nic ti nedám.“ Silnička je už na dohled. Jirka zatáhne za mužovo rameno a chlap se poroučí k zemi. Hoch zůstává stát a číhá jako kočka, aby uskočil, kdyby ho muž napadl. Zloděj vstává a dívá se výhružně soupeři do očí. Jirka však neuhne. Musí ukázat, že se ho nebojí. „Ty syčáku!“ hlesne vyčerpaný muž, sáhne do kapsy a hodí mobil co nejdál zpět.
4
Jirka sleduje, kam přístroj dopadne, a nemůže tak zabránit zloději, aby neprchl. Vítěz mávne rukou a brzy najde Lubošův mobil. Pak spěchá do míst, kde musí být pod velkým bukem jeho mobil. Najde ho rychle. Má v ruce oba přístroje. Drží každý v jiné ruce. Jsou jako dva kamarádi – můj a Lubošův mobil. Bude tomu tak i mezi námi? Jirka volá z mobilu tatínkovi, že se zdržel a že za chvilku dorazí. „Co se stalo?“ ptá se tatínek. „Řeknu vám to, až přijdu. Je to na delší povídání.“ „Tak spěchej!“ „Budu se snažit.“ Jirka zpočátku běží, ale pak je z toho jenom klus. Proto se ona slíbená chvíle prodlužuje, vždyť boj se zlodějem se odehrál snad na kilometrové trati. Konečně spatří skupinku kolem tatínka. Přece jenom se trochu rozbíhá a čeká radostné uvítání. Monika si však všímá, že nemá nic v ruce. „Kde máš svačinu?“ „Asi na lavičce u obchodu.“ „Doběhni tam, prosím, já už nemůžu.“ „A kde jsi vlastně byl? Proč jsi přišel odjinud?“ Jirka je rád, že si může sednout. Nijak mu nevadí, že je vedle Luboše. Začíná vyprávět, co se mu stalo, když vyšel z obchodu. Všichni napjatě sledují jeho příběh až do vítězné tečky. „A kde máš mobily?“ ptá se tatínek. Jirka vytahuje z kapsy mobil svůj i Lubošův. „Na, tu ho máš. Myslím, že mu nic není.“ „Díky. Jsi dobrý.“ „To je normálka.“ „Promiň, prosím.“ „Co?“ diví se Jirka. „Že jsem tě vyhodil z pokoje v nemocnici. Byl jsem trapný. Jsi nejlepší kámoš. Já jsem se k tobě choval jako prase a ty jsi mně vybojoval mobil.“ „Ty bys to udělal taky.“ „Možná jo. Ale ty bys mě nikdy nevyhodil z pokoje. V tom je mezi námi rozdíl.“ Monika tleská, přidává se Maruška s Luckou. Také tatínek aplauduje a oceňuje tak upřímné Lubošovo přiznání. Jirkovi je to trapné, a proto podává kamarádovi mobil se slovy: „Podívej se, jestli je v pořádku. SIM karta v něm určitě nebude. Luboš ohmatává přístroj a odsouvá zadní stěnu. „SIM karta je pryč. Takže zapomeňte na moje číslo. Ale nové zatím nemám a nevím, kdy ho budu mít.“ Tatínek se zadívá na hodinky a chvíli přemýšlí. „Stihneme to všechno. Nejprve posvačíme a pak zajdeme koupit SIM kartu, aby byl Luboš ve spojení.“ Monika běží s Maruškou pro svačinu a Lucka sděluje mamince, co všechno se v parku stalo. „Hurá,“ zajásají kluci, když Monika s Maruškou docházejí ke skupině i s nákupem. Holky pokládají nákup na lavičku a tatínek chválí Jirku: „Dobře jsi udělal, že jsi koupil i něco pro nás. Myslím, že nám vytrávilo všem.“ Tatínek nehledí na to, že jsou v parku, a co na to řeknou lidé. Vstává a v hloučku mladých lidí se modlí: „Děkujeme Ti, nebeský Otče, za jídlo, ale především za to, že všechno dobře dopadlo a Jirka s Lubošem jsou opět kamarádi. Žehnej jim, aby spolu dokázali udělat mnoho dobrého. Amen.“ Až na Luboše udělají všichni kříž a pak jedí a pijí, protože jim opravdu všem vytrávilo.
5
