Mat.6,9 Když jsem se rozhodl k sérii výkladových kázání modlitby Páně, myslel jsem si původně, že vezmu celé to oslovení: Otče náš, pěkně pohromadě. Tak se to obyčejně také dělá. Avšak, když jsem se do toho pustil, byl jsem překvapen a zaskočen tím, jak významově bohaté je i ono prosté a obyčejné zájmeno náš. Čekal jsem, že nedokážu postihnout plný význam toho, že smíme nazývat Boha Otcem, protože ono to znamená ještě víc než člověk tuší. To se mi také potvrdilo. Musím se ovšem přiznat, že jsem nevěděl, jak mnoho znamená i ten fakt, že tento Otec se k nám hlásí jako náš Otec. Že smíme volat nejen Otče, ale i Otče náš. Konec konců musíme přiznat, že to není jen Hospodin, kdo byl nazýván Otcem. Otec byl titul i mnohých božstev a model starověku. Jenomže Hospodin není jen Otec, ale také náš Otec. Tím se mnohé mění, tím se zcela odlišuje. Není to totiž jen titul, který má vyjádřit božskou autoritu panovníka, který vládne v jeho jménu. Je to vyjádření zcela jedinečného a mimořádného vztahu mezi Bohem a jeho lidem. Mezi Bohem a námi. Posuďte prosím sami. Když nás P.J. učil se modlit a říkat: Otče náš, co měl na mysli, co tím chtěl vyjádřit? Že Hospodin, Bůh, ke kterému se modlíme, je zrovna ten náš, zatímco jiní lidé mají přirozeně jiné bohy? Tento je náš a tamten je zase jejich? Má to být jen takové rozlišení, vymezení vůči ostatním? Nebo to snad znamená, že tento Bůh a Otec je náš, protože zrovna jeho jsme si vybrali v supermarketu bohů? Byl právě ve slevě. Či se nám zalíbil, připadal nám celkem sympatický, tak jsme z celé té široké nabídky sáhli zrovna po něm a od té doby je náš. Je to zkrátka Bůh našich představ. Ten, který nám nejlépe vyhovuje, protože naplňuje naše požadavky? No,
-2obávám se, že tak nějak si to v dnešní době mnozí představují a také to tak dělají. Sami si vytváří toho svého boha, podle svých, možná i nábožných představ. Pak je skutečně jejich. Mají ho ve své ruce, ovládají ho. Mohou mluvit bez obav jeho ústy, protože on říká jen to, co chtějí, aby říkal. Mlčí tam, kde chtějí, aby mlčel. Plní všechna jejich přání. Takového boha si rádi přivlastní, či stvoří a dědí i mnozí křesťané. Jenomže zapomněli, že i když je tak sice opravdu jejich, už to není skutečný, živý Bůh, ale pouhá, ubohá lidská modla. Učí-li nás P.J. volat: Otče náš, je to něco naprosto jiného. Jak to, že tento Bůh je naším Otcem, jakpak se to stalo? Prostě jsme se tak přirozeně narodili? Zdědili jsme ho po rodičích? Ne, kdepak. Žádný člověk nepřichází na svět jako Boží dítě. Víte, co P.J. ohledně otcovství řekl spravedlivým a zbožným židům? … Váš otec je ďábel. /Jan.8,44/ Ano tak to vyhrotil. To jsou šoky, viďte! Sami se považují za spravedlivé a zbožné. Čím Otcem by měl být Bůh, když ne jejich? Vůbec si nepřipouští, že je to s nimi docela jinak, že jsou dětmi ďábla. Dejme si pozor, abychom se tak podobně neklamali i my. Bůh není otcem každému, kdo se narodil v církvi. Tak je snad naším Otcem, protože jsme si ho vybrali, zvolili? … Ani tak to nejde. Vždyť to není dítě, kdo si vybírá svého otce. Normálně bychom sice řekli, že ani Otec si nevybírá své dítě, ale v tomto případě jednoznačně ano. Protože se jedná o adopci. O to, že si nás tento Otec sám vybral za své děti. Proč? Protože jsme se mu tak líbili, byli jsme tak dobří, zbožní, spravedliví? Lepší než ti ostatní? … Ne, vůbec ne. Bůh výslovně říká svému Izraelskému lidu, že si je nevyvolil pro nějaké jejich vnitřní kvality. Protože by byli lepší, že by měli nějakou přednost oproti ostatním. /Dt.7,7/ Naopak, víme, co byli zač. Věčně reptali, neposlouchali, odvraceli se od svého Boha,
-3zapomínali na něj, sloužili modlám. On s nimi měl tolik starostí a trápení. Tolik si kvůli nim vytrpěl. Hned na počátku věděl, že to jsou hříšníci, nezaskočilo ho to. Přesto všecko si je vybral, vyvolil. Přijal za vlastní děti. Přesto všecko je dokázal milovat, radovat se z nich, nacházet v nich zalíbení. To je jedna z nejpodivuhodnějších a nejúžasnějších věcí pod sluncem. Že si nás Bůh vyvolil, že se chtěl stát naším Otcem. Ne Pánem, velitelem, dozorcem, kibicem, ale skutečným Otcem. To přivlastňovací zájmeno náš vyjadřuje vlastnictví. Znamená je náš, patří nám. Máme na něj právo. Je nám k dispozici. Je tady pro nás. Tak moment? Může to platit i o Bohu? Nezní to příliš rouhavě? Můžeme snad vlastnit Boha, můžeme ho mít ve svých rukách? Máme na něj nějaké právo? … Ta odpověď není zcela jednoznačná. Ne, Bohem nemůžeme libovolně manipulovat, jak bychom chtěli, jen proto, že je naším Otcem. Nestává se proto loutkou v našich rukách. Nemáme ho v kapse. Jenomže současně také platí, že ano. Je náš. Je nám k dispozici, jako služebník, pomocník. Je tu pro nás, aby slyšel naše prosby, volání, aby naplňoval naše potřeby. Můžeme se dovolávat, dožadovat jeho zájmu, lásky. Jeho času i pomoci a to kdykoli a kdekoli. Chce, abychom se na něj obraceli, hledali u něj pomoc, ve všem mu důvěřovali. Dělali si nároky na jeho čas i lásku. Máme nárok, protože ten nárok nám dal on sám, když se stal naším Otcem. Nevím, jestli bychom k něčemu takovému našli odvahu. Neradi se svěřujeme do rukou jiných lidí, neradi jim dáváme nějaké práva a nároky na nás. Často to upíráme i vlastním manželkám, manželům, či dětem. Chceme si ponechat svou nezávislost. Byli jsme zklamáni, zneužiti a tak se bojíme druhým důvěřovat. Dát se jim v šanc, být tady opravdu pro ně. Vidíte a právě toto Bůh udělal, když se stal našim Otcem.
-4Sám sebe vydává do rukou hříšných lidí. /Lk.24,7/ Riskuje zneužití. Také se tak stalo. Víte, co mu lidé udělali, jak ho zneužili. Znectili ho, vysmáli se mu, zabili jeho milovaného syna J.K. I my jsme ho mnohokrát zklamali, zneužili, přidali mu ran. On se nám však přesto opět vydává, svěřuje do rukou. Neváhá pro nás zase i trpět. Chce být náš, pro nás. Dává nám práva synů, práva dovolávat se jeho slibů. Stává se kvůli nám tím nejposlednějším služebníkem. Není nic, co by pro nás neudělal. To je něco naprosto nevídaného. On se nám vydává v šanc. Když P.J. prohlašuje Boha naším Otcem, vyjadřuje v tom zájmenu náš i jasné spojení, vazbu. Či řekněme závazek. Bůh se s námi navždy spojuje jako náš Otec. Není to jen jeho momentální pocit, rozpoložení. Není to nic povrchního a nezávazného, nezodpovědného. Právě naopak. Je to vyjádření pevného a věčného vztahu, závazku a zodpovědnosti lásky. Jsem s tebou a budu s tebou navždy. Jsem tvůj a budu tvůj vždycky, za všech okolností. Platí to dokonce i tehdy, když selžeme, zhřešíme. Není z těch otců, kteří říkají svým dětem: Když budeš zlobit, nebudu tě mít rád. On říká: když budeš zlobit, bude mne to trápit, nedáš-li si říct, budu tě muset i trestat, avšak přesto tě budu mít pořád rád. Ať už uděláš cokoliv, nepřestanu být tvůj Otec a ty nepřestaneš být mým synem. Jsme spolu navždy spojeni pevným poutem. Jsi můj a já tvůj. Já tě nikdy neopustím, nikdy se tě nezřeknu. To zájmeno náš má ovšem ještě jeden veliký význam. Není to jen o přivlastnění, ale také o jeho množném čísle. Možná to vyslovujeme skoro automaticky a už ani nevnímáme, že to se zde nemodlím sám a jen za sebe, ale spolu s ostatními a za ostatní. Že to je modlitba společenství.
-5Postmoderní doba přinesla mimo řady dobrých věcí i některé velice problematické. Například omyl, či spíše lež, že má zbožnost, můj vztah k Bohu je mou privátní, čistě soukromou a příliš intimní věcí. Tady jsem sám s Bohem a nikomu do toho nic není, nikdo mi do toho nemá co mluvit. Právě modlitba: Otče náš, dokazuje, že to není tak docela pravda. V ní už nejsem já sám, ale jsme tu my společně. Ano, je čas vejít do soukromí svého pokojíku a tam se modlit sám před Bohem, jenomže to není zdaleka všechno. P.J. nás také učí modlit se: Otče náš. Nejsem tu tak docela sám s Bohem, jsou tu i mi bratři a mé sestry, má duchovní rodina. Nemohu se od nich oddělit ve své zbožnosti a modlitebném životě. Nemohu žít svůj duchovní život odděleně, nezávisle na nich. Nemohu před nimi zavřít dveře, to bych je zavřel i před Otcem. Čistě jen soukromá, intimní zbožnost bez společenství církve je omyl, lež a klam. Modlitba Otče náš nás tak vede k jasnému se přihlášení k církvi. K rodině Božích dětí. Už tady nejsem sám, nezávislý na těch ostatních. Jakmile se Bůh stal mým Otcem, přivedl mne do rodiny jeho dětí. Jsem tam a hotovo, nemám na výběr. Spolu s Otcem vždycky dostávám i jeho děti. Avšak, co jsou ti druzí, mezi kterými jsem se ocitl, zač? S kým se to tu modlím? S tou všeobecnou, takzvaně neviditelnou církví? Kam patří všichni i mně zcela neznámí křesťané na celém světě, dokonce i ti, kteří nás předešli do věčnosti? Inu ano. S nimi se všemi jsem spojen do rodiny Božích dětí. Avšak nejen s nimi, s těmi které neznám, ale také s těmi konkrétními, známými bratřími a sestrami z masa a kostí. S těmi, se kterými mne nevážou sympatie společné zájmy, souznění duší. Možná jim ani příliš nerozumím, nemáme si mnoho co říct. Snad jsou takoví problematičtí, slabí, selhávající. Zhřešili, udělali to špatně. Dokonce mi i ublížili. Může se stát. Stejně však nemám na
-6výběr. Tak jako Otec přijal mně hříšníka, přijal i je. Patříme k sobě, do jedné rodiny se vším všudy. Kdybych se jich snad chtěl zříci, zříkám se i Otce. Nejde to jinak. Je to spolu nutně propojené. Takže ne až u té modlitby za odpuštění, ale už zde, když vyslovujeme: Otče náš, se srovnávají naše vztahy. Už zde je nejvyšší čas na smíření. Konečně, jak je to dobře, že ti druzí nejsou dokonalí, že také selhávají jako i já. Že neční někde vysoko nade mnou. Tak se můžeme navzájem sdílet, nést, podpírat. Trpělivě si sloužit, povzbuzovat se. Budovat jednotu, vzájemnou sounáležitost. Vždyť je to veliký dar, nebýt sám. Mít tu duchovní rodinu, kde jsme různí, ale navzájem se doplňujeme a tak teprve spolu tvoříme to živoucí Kristovo tělo. Teprve spolu tvoříme ten nádherný Boží dům. Spojuje nás pouto krve, ale ne jen lidské, příbuzenské, ale krve Kristovy. Pouto silnější než jakékoliv jiné. Ano, díky Otče, že jsi mi dal tyto sourozence. Volat: Otče náš, znamená, že i ti ostatní, tolik jiní než já, patří stejně tak Otci jako já. Mají stejná práva. Stejné postavení. Přestože jsou jiní, dělají to jinak, rozumí mnohým věcem jinak, snad i trochu jinak věří, přesto nejsou vytlačeni na okraj. Nejsou ničím menším, či horším. Nemám nad nimi nijak navrch, nemám zvláštní přednost. Nemá to být po mém, jak já to vidím. Nemají mě všichni poslouchat. Stojím tady v jedné řadě spolu s nimi. Avšak ani já tak nejsem nijak upozaděn. Nejsem přezírán a zapomenut. Mám tu stejné místo. Stejný prostor a stejnou svobodu. Vždyť voláme k jednomu Otci všech nás. K Otci, který nás stejně miluje a stejně přijímá. V té modlitbě je skryt i určitý závazek. Nemyslíme tady totiž jen sami na sebe a své osobní či rodinné potřeby. Nepřehlédněme, že to množné číslo z této modlitby dělá i přímluvu. Jde tu o ty druhé, o jejich potřeby a strasti, které jsou stejně významné jako ty moje. Nemohu se tedy starat jen
-7sám o sebe, či dokonce na úkor ostatních. Jde tu i o ně. Za ně prosím, na nich záleží. Když jsou důležití pro Otce, jsou neméně důležití i pro mne. Vždyť on si je vyvolil a vykoupil je svou krví. Mám za ně spoluzodpovědnost. Pro ně i ustupuji do pozadí, zapírám sám sebe a dobrovolně se jim podřizuji. Vždyť je mám rád, jsou to mí bratři sestry. Hned ta úvodní slova modlitby: Otče náš, jsou velice provokující. Probouzí řadu otázek. Například: Smíme se modlit: Otče náš, jen tak ze zvyku, protože to dělají ostatní, i když jsme ho nikdy skutečně za Otce nepřijali? Když jsme mu nevydali sami sebe a nemáme k němu ten blízký, důvěrný vztah? … Můžeme se tak modlit, když chceme žít sami, nezávisle na Božím lidu, když se k němu nechceme připojit? Když nechceme, či nedokážeme milovat a přijímat všechny své bratry či sestry? Když myslíme sobecky předně na sebe a nechceme druhým ustoupit? … Jestlipak se potom ta modlitba neobrátí proti nám a místo požehnáním se nestane naší zkázou? Můžeme tu ovšem slyšet i pozvání. Jen pojďte a objevte svého Otce. Toho, který se nám dává. Který pro vás udělá, obětuje úplně všecko. Poznejte jak skvělé to je, když on je náš a my jeho. Odhoďte každou překážku a dejte mu své srdce. On chce být i váš. Nebojte se plně připojit k jeho lidu, církvi, přijmout ji za vlastní, vždyť patřit do rodiny Božích dětí je tak vzácný a dobrý dar. Nečekejte na nic a narovnejte pro lásku k svému nebeskému Otci, co bylo ve vašich vztazích k druhým narušeno, abyste opět mohli mít plný podíl na společenství s ním. Vždyť on nás zde zve k sobě. Chce být našim společným Otcem.
1) Bůh chce být naším Otcem. On sám si nás vyvolil a
-8vydal se nám v šanc. Aby byl náš a my jeho už navždy. Bez ohledu na náš hřích. 2) Bůh není Otcem jen mým, ale také naším. Připojuje nás do společenství, rodiny svých dětí. Jsou nedokonalé, selhávají a přece je pojí ten nejsilnější svazek krve Kristovy. Proto se milují, dávají si svobodu, odpouštějí si a vůbec při sobě stojí. Jeden slouží druhému. 3) Proč bychom neměli ten dar přijmout? Vydat se tomu dobrému nebeskému Otci. Možná to vydání i obnovit a spolu s tím i obnovit svůj vztah k jeho lidu, aby naše společenství s Otcem nebylo ničím narušeno.
