J I Ř Í P E Š E K a kol. NAPŘÍČ KONTINENTEM SOUDOBÝCH DĚJIN EVROPSKÁ HISTORIOGRAFIE PO KONCI STUDENÉ VÁLKY
Argo / 2013
EDICE HISTORICKÉ MYŠLENÍ / SVAZEK 64
JIŘÍ PEŠEK A KOL. NAPŘÍČ KONTINENTEM SOUDOBÝCH DĚJIN Evropská historiografie po konci studené války
Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,
[email protected], www.argo.cz, roku 2013 jako svoji 2158. publikaci. Obálku a přebal podle grafického návrhu Roberta V. Nováka zhotovilo Studio Marvil. Odpovědný redaktor Martin Nodl. Technický redaktor Milan Dorazil. Sazba Studio Marvil. Vytiskla tiskárna Akcent. Vydání první. ISBN 978-80-257-1053-1 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS. sklad: KOSMAS s. r. o., Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail:
[email protected] www.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
E V RO P S K Á H I S TO R I O G R A F I E S O U D O B Ý C H D Ě J I N P O KO N C I S T U D E N É VÁ L K Y Ú VO D N Í S L OVO jiŘí pešek – lucie filipová
Dějiny více či méně „soudobého“ dějepisectví jsou již více než sto let dobře etablovaná historická disciplína. Je tomu proto, že reflexe dějepisectví je vždy zároveň průzkumem způsobu, jak aktuální společnost uvažuje o své minulosti, o svých východiscích, o historických základech své identity a návazně o předpokladech aktuální politiky i sociálního řádu, o podhoubí současné politické kultury. Klasikové evropského dějepisectví 19. století, tedy doby konstituování moderních masově politických národů a spolu s tím i epochy střetu těchto národů v bojích o hegemonii (ať už uvnitř imperiálních systémů nebo mezi nimi navzájem), vždy byli zároveň ideology historické legitimizace nároků či obranných postojů „svých národů“. Platí to o velikánech francouzského, pruského nebo ruského dějepisectví stejně jako o českém Palackém, Tomkovi nebo později třeba Pekařovi. Zkoumat jejich dílo znamenalo obírat se historickým zázemím aktuální politiky a modernizovat tím toto historicko-politické národní dědictví. Dobře to můžeme sledovat na studiích, které vyšly roku 1898 k Palackého jubileu nebo později (ve 30. letech 20. století a svým způsobem obdobně v disentu let normalizace) k jubileím například Josefa Pekaře. Platilo to ale i v negativním výměru. Dílčí rozvolnění vazeb mezi politikou a historiografií, patrné v Evropě i Severní Americe zhruba již od 60. let, nejnověji pak rituální prokletí historismu, nebo dokonce pokus vyhlásit čas po konci dějin (Fukuyama) po konci studené války, to vše zřetelně omezilo zájem historické obce o soustavnou analytickou reflexi nejmladší, tedy aktuální vrstvy historiografie. Zájem se přesunul spíše k teorii oboru, k vytváření metodologických konstruktů (po lingvistickém obratu nadešel čas desítek turns) a k polemikám různého druhu. Práce o nejmladších dějinách historiografie soudobých dějin se však dlouho omezovaly na tiskové produkty jubilejních zasedání, vztahujících se k osobnostem i institucím, případně na hodnotící nekrology doyenů oboru. Tento horizont se sice postupně daří překonávat sérií týmových i individuálních analýz
10
NAPŘÍČ KONTINENTEM SOUDOBÝCH DĚJIN
ke klíčovým historikům, utvářejícím (méně svojí badatelskou, více organizační a vědecko-politickou činností) paradigma oboru, zájem však nadále platí výhradně období před rokem 1989. Jaký je ale porevoluční vývoj evropské historiografie tohoto oboru? Rozhodli jsme se v rámci grantového projektu GA ČR P410/10/ 1302 „Dnešní evropská krajina výzkumu soudobých dějin“ zmapovat základní kontury oboru v „popřevratové“ generační perspektivě a pokusit se jít dále než jen k připomínce obecně slavných, profilujících děl koryfejů té které národní historiografie či dokonce v tom či onom smyslu nadnárodně evropského dějepisectví. Historiografie soudobých dějin přestala být pro badatele i pro čtenářské uživatele brzy po konci studené války přehledná. Jedním z podstatných důvodů je explozivní a extenzivní nárůst specializované produkce, jistou roli ale hrají i modernizační procesy oboru a proměny či střety dosavadních paradigmat. Ostatně jasná a mezinárodně jednoznačně sdílená není ani definice oboru: Co je v jednotlivých částech Evropy zahrnováno do kategorie dějepisného výzkumu a literatury „soudobých dějin“? Jsou to poválečné dějiny, patří sem i druhá světová válka, doba meziválečná nebo i první světová válka, ba dokonce i doba před ní? Stačí porovnat francouzský a německý přístup, tzn. pojetí dějin současnosti jako období od Francouzské revoluce roku 1789 nebo jako epochu začínající rokem 1917, a rázem pochopíme rozdílnost možných přístupů a odlišného vztahu ke kontinuitám i přelomům dějinného vývoje. V úhrnu jsme se proto snažili brát v úvahu období zhruba od první světové války do dneška, avšak s důrazem na historiografii epochy po roce 1945. Rozdíly ve výměru oboru ale nesmí zastínit základní výzkumné otázky našeho projektu: Dochází v období po konci studené války k výrazným posunům tematických a geografických těžišť zájmu historiků soudobých dějin? Vytváří se v moderním, propojeném světě neustále vzývajícím globalizaci nějaký společný diskurz soudobých dějin (jedna velká internacionální nebo globální historie), či přežívají disparátní nacionální narativy, jejichž diskurzní roviny mezi sebou velmi málo komunikují? Jakou úroveň, jaké výsledky a jakou šanci na úspěch má bilaterální nebo dokonce transnacionální a internacionální komunikace za situace, že národní diskurzy (politicky namnoze vysoce brizantních) soudobých dějin zůstávají v nemalé míře lhostejné vůči ostatním národním narativům? A v téže době naopak mezinárodní (v jádru většinou americko-britsko-německý) diskurz projevuje minimum zájmu
ÚVODNÍ SLOVO
11
o konstituované nacionální nebo regionální sebeobrazy a vytváří jakousi svoji (ale vlastně čí?) „nezávislou“ vizi dějin té které oblasti. Zůstává otevřenou otázkou, jaké dlouhodobé politické, kulturní a šírší společenské konsekvence může mít takové diskurzní rozštěpení? Badateli se nabízí celá řada možných přístupů, jak se pokusit odpovědět na takto položené otázky. Náš tým se rozhodl vyjít (přinejmenším v prvé výzkumné fázi, kterou završuje předkládaná monografie) z kvantitativního rozboru produkce k soudobým dějinám, podchytit její strukturální proměny a dynamiku růstu. Prvním nutným krokem proto bylo prozkoumání velkých bibliografií či bibliografických databází k soudobým dějinám, které podchycují produkci po roce 1989, a základní mapování masy podchycené literatury. Připomeňme tu jen, že v případě námi zkoumaných velkých států a historiografií přinášejí roční bibliografie každoročně údaje o 10 000 až 20 000 titulech. Z nich stále podstatnější část tvoří tituly prací k soudobým dějinám. Tam, kde pohled opřený o rozbor bibliografických příruček nestačí, jsme usilovali prohloubit ho o analýzu obsahu nejdůležitějších časopisů, které mají soudobé dějiny za své významné téma. V centru pozornosti všech příspěvků tak stojí bibliografie jako pramen k dějinám historiografie. Práce s tímto pramenem – snazší v případě tištěných svazků a komplikovanější, ale v řadě ohledů produktivnější v případě „živých“ a stále se proměňujících databází – vyžaduje velmi kritický přístup. Tradice bibliografické práce jsou v jednotlivých zemích odlišné, někde (například v Německu) existují paralelní, konkurující si a přitom svým záběrem odlišné bibliografie. Především si ale musíme uvědomit, že jde o pramen, který nevznikl/nevzniká jako podklad pro historiografický výzkum dějin historiografie, nýbrž jako příručka a pomůcka primární badatelské práce. Rozčleňování a kódování podchycených publikací je přitom v bibliografiích rutinně prováděno na základě názvů textů a (jsou-li připojeny) s oporou v abstraktech či klíčových slovech. Zejména v případě studií komparativní či vztahové povahy, u prací, které postihují více epoch, tematických okruhů nebo geografických regionů, ale často dochází k radikálnímu zjednodušování nebo dokonce k chybnému zařazení. Při vyhodnocování bibliografie, která je zvolena za základ kvantitativního vyhodnocení, je k ní vždy třeba přistupovat jako k historickému prameni, a tedy prozkoumat její strukturu, možnosti, limity a výpovědní schopnost. Otevřená pak namnoze zůstává otázka detailnější
12
NAPŘÍČ KONTINENTEM SOUDOBÝCH DĚJIN
srovnatelnosti výsledků prozkoumání národních bibliografií. Jako korektiv k analýzám bibliografií byl proto alespoň v některých případech navíc zvolen kvantitativní průzkum nejdůležitějších časopisů, publikujících články a recenze k soudobým dějinám. Naším cílem bylo zmapovat evropskou historiografii soudobých dějin.1) Zvládnout takový úkol v celé jeho extenzivní šíři ale není možné. Výzkumná skupina si proto zvolila za téma významné profilové země v jakémsi řezu napříč Evropou od západu k východu. Předmětem zájmu se tak stala série velkých a významných historiografií Francie, Velké Británie, Německa a Polska, doplněná na obou koncích „řetězu“ alespoň sondami do dvou velkých, ale našimi silami nezpracovatelných historiografií: ruské a severoamerické (USA). Důvodem byl jednak vliv obou historiografií na Evropu, jednak mimořádný zájem Evropanů o dějiny těchto dvou států. Jsme si vědomi skutečnosti, že z ohniska našeho pohledu unikají zajímavé historiografie malých středoevropských států (exemplárně česká a rakouská), že necháváme stranou významnou baltsko-skandinávskou oblast na severu a na druhé straně celé Středomoří, kde přinejmenším italská historiografie soudobých dějin (její problémy i pokroky) zaslouží zcela nesporně pozornost. Chtěli jsme však soustředit síly na co možná důkladné prozkoumání velkých a vlivných historiografií. Vedle toho byly provedeny dvě tematické sondy: především byl uskutečněn průzkum mezinárodního výzkumu soudobých dějin medicíny s důrazem na německou oblast. Spolu s tím jsme akcentovali celoevropský, resp. šíře euroamerický zájem o výzkum holocaustu zařazením analýzy časopisu History and Memory. Výzkumný tým si je vědom strukturálně omezené výpovědní hodnoty kvantitativních analýz. Kvantifikace vědeckých výstupů naráží na obecný problém moderní vědy. Publikuje se tolik, že přestáváme být schopni výsledky výzkumů recipovat a měnit v kontextu s nimi standardní paradigma oboru. Vědecká pracoviště potvrzují oprávněnost své existence tak velkou emisí produkce, že uživatelé již namnoze nejsou schopni se v takové mase orientovat, postihnout směr vývoje oboru, určit, co z publikací je relevantní a užitečné a co bylo napsáno jen samoúčelně, resp. jako potvrzení relevance dalšího financování ústavů a zdůraznění významu jednotlivých badatelů. Otázku po komunikaci výsledků výzkumů, po recepci publikací nám nadto kvantitativní analýza bibliografií zodpovědět nemůže. Paralelně s rozbory bibliografií a časopisů proto probíhala řada
ÚVODNÍ SLOVO
13
řízených expertních rozhovorů s významnými evropskými historiky oboru. Výsledky tohoto usilování (zatím několik desítek natočených a postupně přepisovaných a redigovaných interview) stejně jako výstupy workshopu k otázce role význačných osobností pro utváření a vývoj oboru přinesou další, zatím v redakční fázi se nacházející publikace členů našeho týmu.2) Vzhledem k ohromným objemům zkoumané historiografické produkce nebylo možné extenzivně vyhodnocovat bibliografie pro celé období po konci studené války. Pokusili jsme se zkoumané zhruba dvacetiletí pokrýt sondami v pravidelných intervalech. Zvolili jsme čtyři roky, k nimž jsme soustředili analytickou pozornost. Víme však, že rok publikování dějepisné studie a jejího podchycení v bibliografii je pouze cílovým krokem na dráze vedoucí od přijetí konkrétního výzkumného úkolu přes pramenné bádání, vyhodnocování získaného materiálu a psaní textu přes nutné prodlevy, dané lhůtami oponentního řízení a publikační přípravy, resp. tisku knihy nebo studie. Produkce jednoho kalendářního roku tak svým způsobem sumarizuje vzorek dějepisné práce různě dlouho trvajících projektů, a stává se nám tedy především reprezentací historiografie toho kterého časového úseku. Bylo také třeba přihlížet ke skutečnosti, že vydávání bibliografií trvá nějakou dobu, a má tedy (někdy nemalé) zpoždění za vydáním publikací. První časovou rovinu našeho zájmu představuje historiografická produkce za rok 1989 jako báze situace před okamžikem velkých proměn. Druhou úroveň jsme položili na rok 1995 jako vzorku z doby prosazení se základních změn historiografií západní i východní Evropy a zároveň sondu do doby, kdy byla historiografie soudobých dějin konfrontována s první vlnou nově otevřených archivních pramenů, rozkrývajících nové perspektivy pohledu nejen na postkomunistickou, ale i na západní Evropu. Rok 2000 představuje sondu do doby před změnou světového paradigmatu atentátem z 11. září 2001, zároveň je to rok před pokusem amerických politiků a historiků změnit z pozic světového mocenského hegemona paradigma světové historie a historiografie v opozici vůči staré Evropě.3) A byla to mimo jiné také sonda, ukazující stav historiografie soudobých dějin před masivním rozšířením EU v roce 2004. Zpětně se nadto ukázalo, že jde o rok s celoevropsky mimořádně velkým objemem publikované produkce – před tím, než kolem roku 2005 přešel dosud skokově extenzivní nárůst produkce do režimu stagnace nebo dokonce mírného poklesu. Provádět výzkum dále přes rok 2005
14
NAPŘÍČ KONTINENTEM SOUDOBÝCH DĚJIN
nebylo v řadě zkoumaných zemí možné – do ukončení projektu totiž nevyšly příslušné svazky bibliografií nebo jejich vyhodnocení bylo až na poslední chvíli možné začlenit do již existujících tabulek a grafů, avšak již bez hlubší analýzy. Devět kapitol sleduje naše téma rámcově od západu k východu: David Emler podrobil analýze francouzskou historiografii. Stručným pohledem na rozsáhlý, ale internacionálně zatím nepříliš recipovaný francouzský výzkum komunistických diktatur ve středovýchodní Evropě ho doplnil Ondřej Matějka. Následuje velká, do tří samostatných částí členěná kapitola z pera Niny Lohmann a Tomáše Nigrina, věnovaná britské historiografii soudobých dějin. Rozsáhlé a tematicky významné, v řadě ohledů celoevropsky se rozhlížející historiografii soudobých dějin ve spojeném Německu se věnoval Jiří Pešek. S akcentem na německou produkci jeho kapitolu doprovodil Petr Svobodný pohledem na evropské časopisy k soudobým dějinám medicíny. Rozsáhlou a zajímavou, dynamicky se rozvíjející soudobou historiografii svobodného Polska zmapoval Jiří Vykoukal. Výhled na východ kontinentu provedla Daniela Kolenovská v kapitole, analyzující postavení soudobých dějin na stránkách centrálního ruského časopisu Novaja i novějšaja istorija. Jistý protějšek její studii tvoří text Jana Bečky o soudobých dějinách na stránkách ústředního historického časopisu USA, American Historical Review. A úplnou tečku panoramatu výzkumu soudobých dějin v Evropě a přilehlém světě zajistil Jiří Lach pohledem na izraelský, evropskými dějinami a zejména holocaustem se obírající časopis History and Memory. Každá vědecká kniha by měla být produktem odborné invence, řemeslné kompetence a literární způsobilosti autorů, zhmotněné v podobě textu. Každá kniha ale musí projít i kriticky technickou fází proměny dílčích textů v jednotnou, edičně kultivovanou knihu. Tento vklad s mimořádnou kompetencí a ochotou do našeho projektu investovala Šárka Svobodná, jíž za to jménem celého týmu ze srdce děkujeme. Naši knihu jsme koncipovali a psali s představou okna, otevřeného k pohledu na krajinu evropského dějepisectví soudobých dějin. Nešlo nám dominantně o její popis, ale také a především o naznačení jejího rázu, charakteru a horizontu. Chtěli jsme vzbudit zájem čtenáře, získat ho pro výlety a objevné cesty do jejích pohoří, luhů i hájů. Je to krajina bohatá, členitá a namnoze překvapivá. Máme za to, že další průzkumné cesty tímto směrem mohou českému dějepisu soudobých dějin přinést bohatý užitek.
ÚVODNÍ SLOVO
15
POZNÁMKY 1) Koncepční východisko, ověřovací či přípravnou fázi našeho projektu představoval svazek přehledných informativních příspěvků o evropském, ruském a severoamerickém dějepisectví soudobých dějin: JIŘÍ PEŠEK (ed.), Současná situace historiografií soudobých dějin v Evropě a USA, Praha 2006 (Acta Universitatis Carolinae – Studia Territorialia 8/2005). 2) Přímo v kontextu projektu vznikly a byly publikovány studie: JIŘÍ PEŠEK, NINA LOHMANN, Stav německého dějepisectví poválečné doby očima západní Evropy, Český časopis historický 109/2011, č. 4, s. 807–820; NINA LOHMANN, Evropská tradice britského dějepisectví, Český časopis historický 109/ 2011, č. 4, s. 821–833; JIŘÍ PEŠEK, Německá recepce české produkce k moderním a soudobým dějinám, Český časopis historický 110/2012, č. 3–4, s. 558–574; JIŘÍ PEŠEK, NINA LOHMANN, Das Deutsche Historische Institut in Rom im Gespräch II: Dr. Lutz Klinkhammer, Acta Universitatis Carolinae – Studia Territorialia 12/2012, č. 2, s. 113–144. V návaznosti na projekt vznikly i biograficky orientované studie: JIŘÍ PEŠEK, Hans Lemberg (28. 4. 1933 – 3. 12. 2009), Český časopis historický 108/2010, č. 2, s. 355–365; TÝŽ, Sebereflexe a sebestylisace konservativního německého vzdělance druhé poloviny 20. století. Nad knihou Joachima Festa „Já ne! Bolestné zrání v době nacismu“, Český časopis historický 108/2010, č. 2, s. 258–277. 3) JIŘÍ PEŠEK, Kongres American Historical Association, Dějiny a současnost 30/2003, č. 2, s. 60.
F R A N C O U Z S K Á H I S TO R I O G R A F I E SOUDOBÝCH DĚJIN david emler
Kapitola věnovaná francouzské historiografii soudobých dějin sestává ze dvou celků. V první teoreticko-přehledové části představuji definici soudobých dějin ve Francii a koncept histoire du temps présent (dějin přítomného času) pocházející z 80. let 20. století. Tento přehled čerpá ze dvou kolektivních monografií, které byly věnovány stavu francouzské historiografie v letech 1995 a 2010, zejména z příspěvků Reného Rémonda a Philippa Poirriera.1) Opakovaně rovněž vycházím z publikací a osobních rozhovorů s autorskou trojicí Christian Delacroix, François Dosse a Patrick Garcia zabývající se dlouhodobě francouzským dějepisectvím.2) Ve druhé části kapitoly jsou vývojové tendence sledovaného období 1990–2005 dokládány prostřednictvím dat z francouzské historické bibliografie a kvantitativní analýzy dvou prestižních historických časopisů – obecně zaměřeného periodika Annales. Histoire, Sciences sociales, na kterém je mimo jiné zkoumán význam soudobých dějin v rámci současné francouzské historiografie, a Vingtième Siècle. Revue d’histoire, jež se věnuje pouze dějinám 20. století. Definice soudobých dějin ve Francii
Termín „soudobé dějiny“ (histoire contemporaine) měl původně ve francouzštině podobný význam jako v ostatních jazycích, tzn. dějiny, jejichž pamětníci jsou stále naživu.3) Z logiky takové definice by pak vyplývalo, že nejnovější historická epocha nepřesáhne dobu života jedné generace – sedmdesát až osmdesát let. V současnosti však termín histoire contemporaine označuje ve Francii dějiny trvající déle než dvě století. Oním dělítkem, označujícím počátek „soudobých“ dějin, není 14. červenec 1789, nýbrž již prolog Francouzské revoluce, tedy květen 1789, kdy se na výzvu Ludvíka XVI. sešly ve Versailles generální stavy.4) Podle Rémonda vyplývá z faktu, že je ve Francii dělítkem mezi historickými epochami událost národních dějin, několik zajímavých zjištění. Za prvé se Francouzská revoluce v tomto pojetí vymyká partikularismu národních dějin a má dopad na celé lidstvo. Za druhé se jí v této
FRANCOUZSKÁ HISTORIOGRAFIE SOUDOBÝCH DĚJIN
17
interpretaci otevírá nová historická éra, svojí důležitostí podobná té, která přišla po pádu římské říše. Za třetí tím, že řadíme tak vzdálené dějiny do soudobé epochy, postulujeme jejich kontinuitu se současností – podle této úvahy Francie stále žije v rámci institucí založených revolucí a za nadvlády principů, které vyhlásila.5) Postupem času se však období označované jako „soudobé“ dějiny stávalo čím dál tím delším. Historické bádání začalo zkoumat smysl a dopady revoluce a napoleonských válek, poukazovat na kontinuitu mezi ancien régime a revolucí a dělení historických období se samo stávalo archaickým.6) Historici byli donuceni zavést jemnější periodizaci dějinných epoch. Přirozenou cestou se začaly soudobé dějiny dělit na 19. a 20. století; zlomovým okamžikem se stal rok 1914.7) Události, které následovaly po roce 1989, tuto zažitou periodizaci pouze potvrdily, řada evropských států se v této době ocitla podle Rémonda v podobné pozici jako na začátku 20. století.8) Po druhé světové válce byla situace vcelku přehledná. Rok 1914 byl podle převládajícího názoru ve francouzské historické obci stále ještě příliš blízký na to, aby se jím historici „seriózně“ zabývali. „Soudobé“ dějiny se stále soustředily na 19. století, které se vyučovalo na středních i vysokých školách a tvořilo hlavní předmět zájmu vědeckého bádání. Ještě v roce 1957 uveřejnil citovaný Rémond článek Plaidoyer pour une histoire délaissé. La Fin de la IIIème République, ve kterém upozorňoval na fakt, že dosud nebyla vydána žádná syntéza o posledním desetiletí Třetí republiky; vyzýval historiky k většímu zájmu o meziválečné období.9) Jednou z prvních dizertací o meziválečném období byla práce Annie Kriegelové o počátcích Komunistické strany Francie v letech 1914–1920, obhájená roku 1963.10) V neposlední řadě měla vliv na nepříliš velký zájem o výzkum nejnovějších dějin poválečná generace školy Annales, v čele s Fernandem Braudelem, která kladla důraz na dlouhodobé trendy; největší inovace francouzské historiografie přicházely v této době z oblasti středověku a raného novověku. Zde je ale třeba zdůraznit, že jeden z meziválečných zakladatelů školy Annales – Marc Bloch – horoval pro výzkum zcela nejnovějších dějin. Zářným příkladem je jeho obdivovaná kniha Étrange défaite, ve které s odstupem několika málo týdnů a měsíců vylíčil vojenskou porážku Francie nacistickým Německem na jaře 1940.11) V 70. letech 20. století se situace změnila. Zájem historiků se posunul na úkor 19. století ke 20. věku. Vzhledem k běžně užívanému výrazu
18
NAPŘÍČ KONTINENTEM SOUDOBÝCH DĚJIN
contemporain – „soudobý“ – pro dějiny od roku 1789 bylo třeba definovat nový termín označující poslední půlstoletí. Po dlouhých a kontroverzních debatách v 70. a 80. letech 20. století byl zaveden kontradiktorní pojem histoire du temps présent, „dějiny přítomného času“, který má mimo jiné odkazovat na definici historiografické operace jako vztahu mezi přítomností a minulostí.12) Pod tímto termínem jsou chápány soudobé dějiny, obecně řečeno, ve své původní definici – jako čas života pamětníků. Byly prosazovány i jiné názvy, související s lehce odlišnými epistemologickými koncepty, jako histoire du très contemporain, znamenající „velmi soudobé dějiny“ (Pierre Laborie), nebo histoire immédiate, tj. „okamžité dějiny“, preferující „novinářský“ přístup k nejnovějším dějinám (Jean Lacouture, Jean-François Soulet).13) Oba pojmy však zůstaly spíše okrajovou záležitostí.14) Termín „dějiny přítomného času“ našel své uplatnění v roce 1978 v názvu nově založeného Institutu dějin přítomného času (Institut d’histoire du temps présent, IHTP), který je součástí francouzské akademie věd (Centre national de la recherche scientifique, CNRS). Známý historik Pierre Nora byl již v roce 1976 zvolen profesorem (directeur d’études) na Vysoké škole sociálních věd (École des hautes études en sciences sociales, EHESS) v oboru „historie přítomnosti“ (histoire du présent).15) Proti výzkumu nejnovějších dějin hovořily v minulosti zejména dva argumenty. Za prvé nedostupnost archivů, které po dlouhou dobu jako jediné zaručovaly nezaujatost výzkumu, za druhé mělo zkoumání starších událostí zajistit dostatečný odstup, opět nutný k vědecké objektivitě.16) Pro výzkum nejnovějších dějin ale můžeme použít celou řadu pramenů, pro starší historická období naopak nedostupných. Jsou to zejména archivy soukromé, které se nemusejí řídit stejnými zákony jako státní ústavy, záznamy parlamentních debat, zápisy z porad nejrůznějších institucí, tisk a další média, výzkumy veřejného mínění a v neposlední řadě svědectví, ať již v písemné či ústní podobě. V roce 1979 navíc zkrátil francouzský archivní zákon lhůty, které zamezují přístupu do státních archivů, z padesáti na třicet let. Historik zkoumající „přítomný čas“ proto trpí spíše nadbytkem zdrojů než jejich nedostatkem.17) Pouhý odstup v čase však zdaleka nezajištuje samozřejmou objektivitu a naopak činí pochopení líčené epochy a její mentality složitějším. „Nevýhodu“ nedostatečného odstupu dokázali francouzští historici obrátit ve svůj prospěch konstatováním, že zkoumání ještě neukončených procesů nedovoluje historikovi dovozovat závěry a posteriori, které vedou
