Jiří Pavlásek PROHŘEŠKY VYNÁLEZCE. (gravitační motor a jiné objevy)

Jiří Pavlásek

PROHŘEŠKY VYNÁLEZCE (gravitační motor a jiné objevy)

Praha | 2013

Copyright: ©Jiří Pavlásek Obálka: ©Martin Rücker Vydalo nakladatelství Nová Forma v roce 2013 jako svou 444. publikaci. Tisk Nová Forma s.r.o. Tř. 28. Října 24, 370 01 České Budějovice, 2013 www.novaforma.cz 1.vydání ISNB 978-80-7453-349-5 Knihu lze zakoupit na www.kniznieshop.cz

Tuto knihu věnuji in memoriam mému strýci Jaroslavu Pavláskovi, se kterým jsme vedli mnoho zajímavých debat a který mě často pošťuchoval, abych po sobě něco zanechal, dřív než umřu. Myslím, že by si tuto knížku rád a s potěšením přečetl. Poděkovat chci touto cestou mému bratru Pavlu Romanovi, který mi pomohl v textu odhalit špatně srozumitelná místa a odstranit plno chyb. Také chci poděkovat mé manželce Janě Pavláskové, která o mne vzorně pečovala a zbytečně mě nepřetěžovala domácími povinnostmi. Mohl jsem tak svůj čas téměř podle libosti věnovat psaní.

OBSAH

Předmluva…………….…………………………………………5 Gravitační motor….…………………………………………6 Jak ušetřit za elektřinu…………………….…….……19 Lapač komárů……………………………………….………23 Živá a mrtvá voda.………………………………….……29 Infarktová polemika…………………………….………36 Finanční rádce……….…………………………….………43 Evoluční příhody.……………………………….…………57 Trocha kosmologie……………….………….….………64 Most přes Vltavu………………………………………….82

Předmluva |5

PŘEDMLUVA Tuto knížku jsem napsal z několika důvodů, především však jsem ji psal sobě pro radost. A také, aby po mně něco zůstalo, až umřu, jak mě k tomu za svého života nabádal můj strýc, kterému je tato knížka věnována. Dopracoval jsem se během života k mnohým názorům, z nichž některé jsou docela neobvyklé a chtěl bych je touto cestou osvětlit těm mým čtenářům, které by tyto názory mohly zajímat. *) Tématem knihy jsou jednak moje „platonické“ vynálezy, které jsem z lenosti a nedostatku prostředků nikdy nedotáhl do konce (gravitační motor, lapač komárů, úsporné vytápění) a dále pak některá málo obvyklá témata, kterými jsem se v životě zabýval, jako jsou některé postupy alternativní medicíny, jisté postřehy o evoluci a kosmologii, obchodování s akciemi a projektování mostů. Myslím, že jsem zde dosáhl některých poznatků zasluhujících pozornosti a to i tehdy, když se více méně liší od obecně přijímaných postojů. Čtenář této knihy tedy musí počítat s tím, že jeho dosavadní nahlížení světa se bude dosti často lišit od názorů prezentovaných v této knize a že se dokonce může stát, že se s těmito názory dostane do příkrého rozporu. Avšak pokud se tak stane, naplní se tím další důležitý záměr, se kterým jsem tuto knihu psal, totiž poškádlit některá dobře zabydlená paradigmata. A jenom na čtenáři závisí, jak se s tím vyrovná.

*)V mé starší práci „Duše člověka a Bůh“ jsem shrnul své názory o existenci duše a souvisejících problémech; ty však v této knize již většinou neopakuji.

6|

GRAVITAČNÍ MOTOR Tento příběh začal velmi dávno, před více než padesáti lety. Tehdy jsem při hodině fyziky na střední škole pozoroval našeho profesora fyziky v umouněném pracovním plášti, jak demonstruje pohyb tří předmětů o různé hmotnosti – olověnou kuličku, dřevěnou kuličku a ptačí pírko – v gravitačním poli. K pokusu použil skoro 2m dlouhou skleněnou trubici s utěsněnými konci, ze které vývěvou odsál co nejvíce vzduchu a na jejímž dolním konci se krčila tři zmíněná hmotná tělíska. Potom slavnostně trubici otočil vzhůru nohama a já jsem s úžasem sledoval, jak všechna tři tělesa se řítí dolů naprosto stejnou rychlostí. Olověná kulička i ptačí pírko padaly stejně rychle!!! Stejně jako všechny moje spolužáky i mne tento pokus ohromil, protože všichni jsme před pokusem tipovali, že samozřejmě nejrychlejší bude olověná kulička a nejpomalejší bude ptačí pírko. Pan profesor, který se tvářil velmi vítězoslavně, nám tehdy neprozradil, jaké důsledky má tento nepochybně letitý pokus pro naše znalosti fyziky. Asi to sám nevěděl, přestože v té době už uplynulo několik desetiletí od zveřejnění Einsteinovy obecné teorie relativity a tak mohl a měl být informován. No, a pokud jde o mne, měl jsem tenkrát úplně jiné starosti, vlastně jsem se staral převážně o vztahy s opačným pohlavím. Docela rychle pak uplynulo asi dvacet dalších let mého života, během kterých jsem na pokus s padajícími tělísky ve vakuu skoro zapomněl, když se mi dostala do ruky knížka „Fyzika jako dobrodružství poznání“ autorů Albert Einstein – Leopold Infeld, přeložená do češtiny z anglického originálu

Gravitační motor |7

vydaného v r. 1938. Mimo to jsem si někdy v té době také přečetl soubor přednášek o teorii relativity, které v době před druhou světovou válkou, po svém útěku do USA, připravil Albert Einstein pro americké intelektuály – fyzikální laiky; tuto knihu jsem objevil v knihovně mého tchána, venkovského učitele v Ratibořských Horách v jižních Čechách. Bohužel obě tyto knihy jsem rád půjčoval kamarádům a známým až do doby, kdy mi napřed jednu a pak i druhou kdosi zapomněl vrátit. Teprve na základě této četby jsem si uvědomil důsledky pokusu z hodiny fyziky na střední škole. Totiž že demonstruje, že setrvačná hmota a hmota gravitační určitého tělesa mají stejnou velikost! Rozlišení hmoty na gravitační a setrvačnou použili Einstein s Infeldem, aby ukázali, že si lze představit situaci, kdy tomu tak není. To by potom tělesa o různé hmotnost padala ve vakuu s různým zrychlením. Autoři uvádějí, že do doby vzniku obecné teorie relativity se mělo za to, že se jedná o náhodu a že tato skutečnost nemá žádný zvláštní význam. A naopak, pro obecnou teorii relativity má tato skutečnost význam naprosto zásadní, dokonce natolik, že prý nelze mnohdy rozpoznat, co je setrvačnost a co gravitace! Jako příklad se uvádí souřadná soustava reprezentovaná uzavřenou kabinou božského výtahu neomezených možností, ve které provádí vědecký pozorovatel svoje pokusy. Pokud se kabina bude pohybovat rovnoměrně zrychleným pohybem „nahoru“, bude na pozorovatele a ostatní předměty působit setrvačná síla směrem k podlaze kabiny, vyzdvižená tělesa po uvolnění spadnou na podlahu a dokonce i záblesk světla, rozsvícený v určité výšce u jedné stěny výtahu, dopadne na druhou stěnu o něco níže, protože než světlo přeletí šířku výtahu, ten mezitím o

8|

trošku popojede. Skandální je, že pro tyto jevy nelze určit, zda jsou vyvolány gravitací, nebo setrvačností v důsledku rovnoměrně zrychleného pohybu. Podobně také názor, že Slunce ve středu sluneční soustavy působí na planety kolem sebe gravitační silou přitahující planety ke svému středu, přičemž ty jsou na svých oběžných drahách udržovány odstředivou silou (což je setrvačná síla příslušná zakřivenému pohybu obíhajících těles), je zcela rovnocenný názoru, že středem je Země a kolem ní obíhá Slunce s ostatními planetami, Jinak řečeno, použitá souřadná soustava není důležitá, konečný výsledek je vždy stejný. Druhý případ je ovšem pro matematický popis mnohem komplikovanější. Podle obecné teorie relativity jsou tak gravitace a setrvačnost pouze dvěma stranami téže mince! Dnes se tato skutečnost označuje jako Einsteinův princip ekvivalence. Pro vysvětlení toho, co se míní pojmem rovnosti setrvačné a gravitační hmoty se vrátím k úvodnímu pokusu. Tělesa v gravitačním poli jsou vystavena gravitační síle, která je přímo úměrná hmotě těles a nepřímo úměrná 2. mocnině jejich vzdálenosti. Na všechna tělesa na povrchu Země tak působí gravitační síla, která je tím větší, čím je těleso hmotnější (vzdálenost od středu Země je pro tato tělesa stejná). Podle Newtonových zákonů se tělesa, na která působí nějaká vnější síla, pohybují rovnoměrně zrychleným pohybem, v našem případě se vzrůstající rychlostí padají k zemi. Protože nemají stejnou hmotnost, působí na olověnou kuličku mnohem větší gravitační síla, než na ptačí pírko a proto by se měla olověná kulička pohybovat rychleji, než pírko. Avšak rovněž podle Newtonových zákonů zůstává těleso, na které nepůsobí žádná vnější síla, v klidu nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu, dokud není nuceno působením nějaké vnější síly tento stav změnit. Okolnost, že těleso

Gravitační motor |9

zůstává v klidu popřípadě v původním, rovnoměrném pohybu, je způsobena setrvačností, která je (stejně jako gravitace) tím větší, čím je větší hmotnost tělesa. Olověná kulička tak má mnohem větší setrvačnost, než ptačí pírko a proto se taky změně své rychlosti brání mnohem úporněji než pírko; to, že ve vakuu padají obě tělesa stejně rychle, nutně znamená, že setrvačná hmota nějakého tělesa je rovna jeho gravitační hmotě, protože obě relevantní síly (setrvačná a gravitační) jsou v tomto případě úměrné pouze hmotnosti tohoto tělesa. Některé praktické důsledky této rovnosti jsou nasnadě: např. všechny komunikační družice, které mají „viset“ stále nad stejným místem povrchu Země, musí být umístěny nad rovníkem a musí mít oběžnou rychlost shodnou s rychlostí otáčení Země kolem své osy; vzhledem k rovnosti setrvačné a gravitační hmoty to ale znamená, že všechny takové družice musí být vyneseny do stejné výšky nad povrch Země (asi 36 000 km), kde mají tu správnou oběžnou rychlost všechna tělesa bez ohledu na jejich hmotnost. Jiným důsledkem zase je, že jakákoliv dvě tělesa, ať se jedná o planety nebo třeba částečky kosmického prachu, se vlivem gravitace k sobě přibližují naprosto stejnou rychlostí; to je ovšem přímo patrno i z úvodního středoškolského pokusu. Na závěr tohoto dosti všeobecného úvodu se jenom pro zajímavost zeptám: podle 3. Newtonova pohybového zákona u každé změny pohybu figurují dvě síly – akce a reakce; když zvednu kámen a pak ho pustím, padá kámen vlivem gravitace Země dolů (akce) – kde je reakce? Tuto otázku rád dával studentům při přijímacích pohovorech můj strýček Prof.Dr.Ing.Vladimír Koloušek Drsc, zakladatel moderní dynamiky stavebních konstrukcí (v Praze je po něm pojmenována

10 |

jedna ulice). Neznáte odpověď? Já jsem to taky nevěděl, ale on mi to prozradil: takže gravitační síla Země působící na kámen je akce a gravitační síla kamene stejné velikosti, ale opačného směru, působící na Zemi je reakce. Jak už bylo řečeno, jsou gravitační a setrvačná síla pouze dvěma projevy téhož fyzikálního principu a jsou spolu neoddělitelně svázány. A opravdu všelijakými modifikacemi pohybu můžeme modifikovat, většinou nechtěně, velikost gravitační síly. Tak například nulovou gravitaci vytvoříme uvnitř kosmické stanice vyslané na oběžnou dráhu kolem Země, nebo krátkodobě v kabině letadla pohybujícího se volným pádem. Mnohem větší gravitaci než je ta pozemská zase pociťují piloti Formule 1 a piloti vojenských a akrobatických letadel při určitých manévrech svých strojů. Nabízí se tedy myšlenka, zda by nebylo možné nějakým vychytralým pohybem vyrušit pozemskou gravitaci a využít takový pohyb k levitaci v gravitačním poli Země. Jako to možná dělají objekty UFO, pokud skutečně existují. Tento pohyb by musel být takové povahy, aby zůstával v podstatě na jednom místě vzhledem k souřadné soustavě svázané s povrchem Země. Lépe řečeno, měl by mít pouze takový rozsah, aby se vešel do konstrukce gravitačního stroje. Myslím proto, že jedinou možnost jak využít setrvačnost proti gravitaci nabízí v tomto případě setrvačník. Setrvačníky mají jednu obdivuhodnou vlastnost, která se prakticky využívá zejména v letectví, kde se jejich pomocí určují náklony letadla. To je umožněno tím, že setrvačníky se vehementně brání vychýlení své osy rotace. Abyste vychýlili rotující setrvačník, potřebujete k tomu vyvinout docela nezanedbatelnou sílu. Není se co divit, vždyť po otočení roviny rotace

G r a v i t a č n í m o t o r | 11

o 180° se setrvačník točí opačným směrem než předtím. Tedy měřeno v souřadné soustavě povrchu Země; v souřadné soustavě spojené se svou osou se samozřejmě setrvačník točí stále stejným směrem, byť pomaleji. Zpomalení rotace setrvačníku je ale velmi divná věc. Představme si jiný setrvačník s osou rotace kolmou k ose otáčení prvního setrvačníku a představme si, že točivou energii druhého setrvačníku použijeme k vychýlení roviny rotace toho prvního. Protože prvnímu setrvačníku se nechce nechat se vychýlit, spotřebuje druhý setrvačník k vychýlení prvního určitou část své točivé energie, jinými slovy, taky se zpomalí. Kdo má problém si to představit, může si prostudovat obrázek:

12 |

A co teď s tím – máme tady soustavu dvou roztočených setrvačníků „nabitou“ jistou sumou točivé energie (točivou energií tady nazývám součet setrvačností obou setrvačníků) a pouhým otočením soustavy kolem osy druhého setrvačníku (s využitím jeho setrvačnosti) dojde ke zpomalení rotace obou setrvačníků. Po otočení o 360°je geometrický stav soustavy totožný se stavem před otočením – geometrická orientace i smysl otáčení obou setrvačníků jsou stejné jako před otočením – jenom se někam ztratila část točivé energie soustavy. Jako člověk pevně věřící ve fyzikální zákon o zachování energie, jsem se s touto skutečností nemohl smířit. Pokoušel jsem se pomocí vektorových silových kreseb dopídit k nějaké síle, která by soustavě udělila nějaké zrychlení a nahradila tak vzniklý deficit energie. Nedopracoval jsem se nikam. I tak jsem měl neodbytný dojem, že možná, jak jsem doufal, taková nově vzniklá síla existuje a doufal jsem, že by mohla být nasměrována proti směru zemské gravitace. Na naší zahradě v Říčanech, sousedící se zahradou Kolouškových, jsem tento můj nápad konzultoval se strýčkem profesorem, ten se však jednoznačně vyjádřil, že to je pitomost. Když jsem se však na něj vytasil s obecnou teorií relativity, musím říct, že pan profesor malinko znejistěl. Napadlo mě, že mám ještě jednu možnost: vyrobit model, roztočit jeho setrvačníky a pozorovat, co to udělá. Doufal jsem, že když model umístím na nějaké plavidlo na vodní hladině, budu schopen zaregistrovat i nepatrnou sílu postrkující plavidlo po hladině. Když teď mluvím o plavidlu a vodní hladině, měl jsem na mysli něco jako plastovou misku na mýdlo na hladině vody ve vaně. Nebo, že se mi podaří roztočený model zvážit.

G r a v i t a č n í m o t o r | 13

Zadal jsem výrobu modelu kamarádovi, který byl zaměstnán ve Výzkumném ústavu v Běchovicích, kde měli dobře vybavené dílny a šikovné zaměstnance. Dokonce jsem investoval i jistý finanční obnos na odměnu pro řemeslníky. S výsledkem jsem byl velmi spokojen. Hlavní setrvačník měl osu vybavenou kuličkovými ložisky osazenými do otvorů v plášti válcové skříně, která sloužila jako pomocný kolmý setrvačník. Celé to bylo usazeno do plastové krabičky, ze které nahoře vyčnívala osička pomocného setrvačníku pro jeho ruční roztočení, přičemž hlavní setrvačník se roztáčel elektrickou vrtačkou otvorem v boční stěně plastové krabičky. Pln optimizmu jsem se pustil do experimentování. Tajně jsem doufal v úspěch a romanticky jsem si představoval, co v takovém případě podniknu. Protože jsem si dovedl představit vojenské využití takového vynálezu, nechtěl jsem v žádném případě dopustit, aby se dostal do spárů vládnoucích komunistů a kul jsem pikle, jak ho bezpečně dostat na západ. Bohužel můj optimizmus se postupně vytrácel: při roztáčení vrtačkou jsem musel jednou rukou držet vrtačku a druhou přidržovat krabičku; po odstranění vrtačky otáčky hlavního setrvačníku klesaly tak rychle, že než jsem stačil krabičku položit na vodu a roztočit pomocný setrvačník, hlavní setrvačník se už prakticky zastavil. Pokoušel jsem se o to mnohokrát sám i s pomocí jiných členů rodiny, ale stále marně. Jediným výsledkem mého snažení byl obrovský vzrůst popularity naší dcery Jany mezi spolužáky – navštěvovala tehdy stavební průmyslovku – která si osvojila žertovné vyprávění o tom, jak její tatínek zápasí s gravitací. Tím sklízela obdiv a uznání na všelijakých studentských večírcích. Po nějaké době jsem se vzdal dalších pokusů a když po několika letech mi přístroj vypadl ze skříně na hlavu,

14 |

vzdal jsem se definitivně a vyhodil jsem ho. Nakonec to asi bylo dobře, protože kdybych náhodou uspěl a potom se snažil o nějaké spojení se západem, asi by se to naše tajné služby domákly a já bych se dostal do pěkného maléru. Když doba pokročila k dnešním dnům nepřeberných možností získávání informací na internetu, napadlo mě jednou zkusit zjistit něco o kontrole gravitace pomocí setrvačníků právě pomocí internetu. A představte si, jak jsem byl překvapen, když jsem na You Tube narazil na video prof. Erica Laithwaitea, demonstrující jeho funkční gravitační přístroj. Ten sestával z ocelové tyče, na jejímž jednom konci byly osazeny těsně u sebe dva kotouče setrvačníku o průměru asi 30 cm a celé zařízení mělo hmotnost mezi 40 a 50 librami. tyč držel pan profesor oběma rukama, nadzvedl setrvačník a jeho pomocník roztočil rychloběžnou vrtačkou kotouče setrvačníku na hodnotu (jestli jsem dobře rozuměl anglickému slovnímu výkladu) asi 5000 ot/min. Z videa se nedalo poznat, zda se kotouče otáčejí souhlasně nebo protiběžně. Pak se pan profesor ztěžka narovnal, vždyť držel v rukách dvacetikilové břemeno, avšak když uvedl zařízení do otáčivého pohybu kolem osy svého těla, setrvačník bez zjevné námahy vyplul panu profesorovi nad hlavu, kde ho pak pan profesor držel jednou rukou za volný konec tyče a točil s ním, jako když kovbojové roztáčí laso. Princip jeho a mého přístroje je totožný, praktické rozdíly jsou značné: průměr mého hlavního setrvačníku byl asi 4 cm, otáčky mojí vrtačky byly nižší než 1000 ot/min a celkovou hmotnost jsem měl asi 0,35 kg; zatímco příčné otáčení si zajistil pan profesor vlastním tělem, já jsem k tomu potřeboval setrvačnost válcové skříně držící osu hlavního setrvačníku; a hlavně – zatímco pan profesor měl problém, jak po skončení

G r a v i t a č n í m o t o r | 15

demonstrace roztočené kotouče zastavit, můj hlavní setrvačník se zastavil dřív, než se mohly projevit účinky, po kterých jsem toužil. Po zhlédnutí videa s Laithwaiteovou demonstrací jsem samozřejmě pocítil značné zadostiučinění – vždyť jsem měl pravdu, že pomocí setrvačníku rotujícího kolem své osy při současném příčném otáčení roviny rotace, lze řídit gravitaci! Eric Laithwaite měl na toto téma přednášku v Královské společnosti v Londýně. Podle Wikipedie však Královská společnost záznam jeho přednášky smazala (důvod není uveden). Kdo se chce na Laithwaiteovo video podívat, najde jej na You Tube pod heslem „Eric Laithwaite – gyroscopic gravity modification.mov“. Pokud ho ovšem zase někdo nesmaže. Jak jsem se dříve zmínil, nějaké řízení gravitace by měly používat létající talíře zvané UFO (pokud tedy opravdu něco takového existuje). Pokud ano, je jisté, že rozdíl mezi jejich řízením gravitace a gravitačním strojem profesora Laithwaitea je asi o dost větší než rozdíl mezi záškuby žabích stehýnek při pokusech Luigi Galvaniho z 18. století a soudobými lithiovými bateriemi. Jistě nás na tomto poli čeká ještě hodně práce. Na závěr, milý čtenáři, se můžeš pokusit pokračovat v započatém díle a abych tě trochu inspiroval, nabízím ti můj názor, jak by se možná mohlo postupovat. Vlastní setrvačník by především měl mít co nejmenší hmotnost a současně co největší otáčivou hybnost. Toho dosáhneš tím, že odstraníš materiál setrvačníku v okolí osy rotace, až zůstane něco jako široká, tlustá obruč. Tuto obruč volně zasuneš do válcové skříně s průměrem jen o málo větším, než je průměr setrvačníku. Vzdálenost mezi obručí a válcem skříně

16 |

bude udržovat magnetická síla podobně, jako tomu je u vlaků na magnetickém polštáři systému „maglev“. Tím v podstatě odstraníš tření a ztráty snížíš na minimum. Když budeš uvnitř skříně setrvačníku udržovat vakuum, přispěješ k dalšímu snížení ztrát. Mimo to možná budeš moci zvýšit otáčky setrvačníku až za mez pevnosti materiálu obruče, protože ta bude po celé délce rovnoměrně podepřena (prostřednictvím systému maglev) válcem skříně a tak se válec a obě víka skříně budou spolupodílet na přenesení drtivé odstředivé síly. Abys roztočil setrvačník do co největších otáček, měl bys vyzkoušet nějaký princip otáčivého magnetického pole, podobný principu, který se užívá v urychlovačích částic. Zařízení pro roztočení setrvačníku umísti do prostoru vnitřního průměru obruče setrvačníku. Zbývá ještě zajistit otáčení skříně setrvačníku v příčném směru. Tipuji, že na to bude stačit obyčejný elektromotor a potřebné otáčky nebudou nijak závratné, možná že jenom okolo 10 ot/min. Lepší však asi bude, když pro příčné otáčení skříně použiješ nějaký reaktivní pohon, to ti potom odpadnou starosti se zachycením reakce příčného otáčení. Skříň setrvačníku spolu se zařízením pro její příčné otáčení umísti a otočně podepři uvnitř kulové kapsle, která bude tvořit vnější obal gravitačního motoru. Až to budeš mít, připevni kapsli se setrvačníkovou skříní na tři podpěry vybavené siloměry, abys mohl měřit síly v jednotlivých podpěrách při různých režimech chodu setrvačníku. Pokud se gravitační motor osvědčí, můžeš se pustit do stavby létajícího talíře.

G r a v i t a č n í m o t o r | 17

Představuji si to nějak takhle:

Tvůj létající talíř bude fungovat ve vzduchu i ve vzduchoprázdnu, nad Zemí i na oběžné dráze kolem Země a vlastně kdekoliv. Zřítí se pouze tehdy, když se dostane to oblasti s gravitačním polem silnějším, než je schopen zvládnout jeho gravitační motor. Pohybovat se bude libovolným směrem a horizontální natočení talíře ke směru pohybu bude rovněž libovolné. Směr pohybu budeš řídit mírným nakláněním celého talíře obdobně, jako se řídí obyčejné vrtulníky. K naklonění talíře použiješ reaktivní trysky umístěné po obvodu talíře; myslím, že čtyři trysky budou akorát. Podotýkám, že k naklonění talíře postačí krátkodobé zapnutí trysek; jakmile bude talíř ve správném sklonu, nadále už bude sklon udržovat gyroskopický efekt gravitačního motoru.

18 |

Hlavním konstrukčním prvkem létajícího talíře bude kulová kapsle s gravitačním motorem. Tu umísti doprostřed talíře (může trochu z talíře vyčuhovat) a kolem ní postav diskovité těleso se všemi potřebnými technickými prostory a s prostorem pro posádku. Následující obrázek ukazuje, jak by to asi mohlo vypadat:

Good luck!

J a k u š e t ř i t z a e l e k t ř i n u | 19

JAK UŠETŘIT ZA ELEKTŘINU V této kapitole zavzpomínám na svoje vynálezecké snahy, jak snížit spotřebu elektrické energie při vytápění domácnosti. Vlastně ani tak nešlo o nějakou vynálezeckou činnost, jako spíše o pokus o využití jiných vynálezů, které mě na tomto poli inspirovaly. Současně to bude pro čtenáře odpočinková kapitola, neboť určitě nebude tak náročná na udržení pozornosti, jako kapitola předcházející. Bylo to na krásné písečné pláži na břehu Černého moře poblíž Sozopolu v Bulharsku někdy v 80. letech minulého století, kde jsem byl s rodinou a přáteli na dovolené. Diskutovali jsme vášnivě s kamarádem z Výzkumného ústavu v Běchovicích, který, jak si vzpomínáte, pro mne zařídil výrobu setrvačníku popisovaného v minulé kapitole. Tedy diskutovali jsme o principu elektrického vytápění domů a bytů, velmi tajuplně tehdy zveřejněného i v české televizi německým vynálezcem. Ten tvrdil, že jeho systém dokáže uspořit asi 30% elektrické energie v porovnání se standardním elektrickým kotlem a že tohoto výsledku dosahuje pomocí přečerpávání tepla obsaženého ve vodě jeho studny do vytápěcího systému domu. Napřed jsme se klonili k názoru, že si pan vynálezce vymýšlí, ale po nějaké době jsme se shodli na tom, že to co tvrdí, by mohl uskutečnit instalací výkonné kompresorové ledničky, u které by chladící výparníky umístil do studny, kde by jimi chladil studniční vodu a naopak těleso odebírající teplo z provozu kompresoru a z expanze chladícího media by využil k vytápění domu. Nemýlili jsme se. Pro taková zařízení se rychle ustálil název „tepelné čerpadlo“ a již začátkem 90. let byla v Čechách postavena první novostavba rodinného domu,

20 |

vytápěná tímto způsobem. Od té doby uběhlo hodně času, tepelná čerpadla se velmi rozšířila, dodávají se s kombinacemi různých druhů chladících/topných medií a jejich efektivita vzrostla až na 70% úspory elektřiny. Jejich masové rozšíření musí hřát na duši každého ekologického aktivistu, vždyť snížením spotřeby elektřiny dochází ke snížení znečistění ovzduší v důsledku snížení spalování fosilních paliv v tepelných elektrárnách a navíc také k přibrzdění globálního oteplování Země a to hned dvěma cestami: jednak snížením produkce skleníkového oxidu uhličitého a jednak přímým ochlazováním např. vody ve studni při provozu tepelného čerpadla. Vlastně jsem se při rozvíjení této cesty nikdy nepřidal k ostatním a tepelná čerpadla zde uvádím z pouhé ješitnosti, abych ukázal, jak bystře jsme tenkrát odhalili jejich princip. Mimo to možná tato pasáž pomůže čtenářům, kteří se doposud o tepelná čerpadla nezajímali, ocenit chytrý princip jejich funkce. Asi o 10 let později se v běžném životě lidí objevil nový typ zařízení produkujícího teplo. Jednalo se o mikrovlnné trouby a převážně se užívaly (a dosud užívají) pro tepelnou úpravu pokrmů v našich kuchyních. Jak je obecně známo, teplota hmoty závisí na intenzitě kmitání molekul, z nichž se hmota skládá. Čím vyšší intenzita kmitání, tím vyšší teplota látky. Zvýšení teploty lze dosáhnout obyčejným úderem kladiva, lepší však je látku vystavit působení plamene nebo do ní zavést elektrický proud. Ve všech těchto případech se teplota zvýší v přímém okolí působení zvyšovatele teploty. Do zbytku tělesa se teplo rozšiřuje tak, jak si sousedící molekuly látky postupně předávají svou kmitavou energii. Tomu se říká vedení tepla. U mikrovlnné trouby je tomu však jinak. Zdrojem tepla je tzv. magnetron, což je zařízení vydávající vysokofrekvenční

J a k u š e t ř i t z a e l e k t ř i n u | 21

elektromagnetické vlnění. Toto vlnění proniká ohřívanou látkou a v celém jejím objemu najednou zvyšuje rozkmit molekul látky. Není divu, že se o slovo hlásí otázka, zda tento způsob zahřívání není účinnější, než dosavadní klasické způsoby. Já osobně jsem byl o tom přesvědčen. Ovšem abych si to potvrdil, musel jsem ještě uskutečnit ověřovací pokus, který byl, v tomto případě, docela snadný a nenáročný. Odměřil jsem 500 ml studené vody, kterou jsem ohřál do bodu varu jednak v rychlovarné konvici, jednak v mikrovlnné troubě. Oba tyto spotřebiče měly stejný výkon 800 W. Samozřejmě jsem měřil na stopkách čas potřebný k ohřátí vody. Celý pokus jsem opakoval třikrát a výsledky všech tří pokusů jsem zprůměroval. Abych srovnal šance obou spotřebičů, při ohřevu vzorku vody v mikrovlnné troubě jsem nalil vodu do plastové misky, která simulovala plastovou nádobu konvice, a do misky s vodou jsem ještě ponořil kovovou lžíci, která zase simulovala ohřevnou spirálu rychlovarné konvice. Výsledky, které nejsou nijak potěšitelné, uvádím v následující tabulce: Rychlovarná konvice

[s]

Mikrovlnná trouba [s]

1. pokus 2. pokus 3. pokus

121 126 123

155 149 154

Průměr

123,3

152,7

22 |

Jak vidíš, milý čtenáři, můj odhad se nepotvrdil, doba ohřevu v rychlovarné konvici byla zhruba o půl minuty kratší než v mikrovlnné troubě. Rozdíl v neprospěch mikrovlnné trouby 12,4% není příliš velký a asi bude zapříčiněn nekompatibilitou podmínek u obou spotřebičů. Je pravděpodobné, že účinnost rychlovarné konvice a mikrovlnné trouby je přibližně stejná a proto ti nedoporučuji, abys na této cestě setrval a ztrácel čas.

L a p a č k o m á r ů | 23

LAPAČ KOMÁRŮ Jako vy všichni, ani já nemám komáry v lásce a nijak mi nevadí zabíjet je, kdykoliv se mi naskytne příležitost. Většinou je však už pozdě a svědivý pupínek na kůži vymizí spontánně teprve za několik hodin. Útěcha, že komár už nežije, je slabá, nehledě na to, že vraždou komára se často ušpiníte vlastní krví. Evoluce vybavila tento jeden z nejúspěšnějších hmyzích druhů účinným detekčním zařízením k vyhledávání potravy, což je, jak známo, krev teplokrevných živočichů. Čím se komáři živili před rozšířením teplokrevnosti na Zemi, to opravdu nevím, možná, že se vyvinuli z nějakých předkomárů teprve potom. Kdyby tomu tak bylo, nebyl by to zase tak prastarý hmyzí druh a jeho počátky by spadaly do období dinosaurů, o kterých se dnes soudí, že teplokrevní byli. Podmínkou soužití komárů s dinosaury by ovšem bylo, aby komáři dokázali propíchnout šupinatou pokožku dinosaurů a dostali se přes ni ke své potravě. Kdyby to nebylo možné, vznik našich komárů by potom asi byl umožněn až po rozšíření savců. Jestli je pravda, že krví se živí jenom samičky komárů, pak se ovšem předchozí odstavec a vlastně celá tato kapitola týká právě jenom samiček. Komáří samečkové by se potom od samiček lišili nejenom pohlavními orgány, ale i absencí detekčního orgánu na vyhledávání teplokrevných živočichů. Dříve jsem nad způsobem vyhledávání komáří potravy nijak nespekuloval a vzhledem k všelijakým chemickým repelentům k odpuzování komárů jsem si myslel, že se komáři řídí čichem, neboť my savci určitě nějak zapácháme a repelenty, kterými se proti komárům natíráme, tento pach překrývají. Dnes

24 |

jsem přesvědčen, že jsem se mýlil a že komáři jsou vybaveni tepelnými receptory, které je k jejich obětem spolehlivě navádějí. K změně mého názoru došlo následovně. Naši chatu na zahradní parcele v Říčanech jsme podědili po smrti mého dědečka z matčiny strany v r.1971. Dědeček na chatě používal suchý záchod, který samozřejmě nebyl umístěn přímo v chatě, ale v přilehlé dřevěné boudě. Takže první věc, kterou jsme, když jsme se stali majiteli chaty, udělali, bylo to, že jsme s pomocí přátel vykopali a vybetonovali žumpu, do které jsme zaústili odpad ze záchodu. Ačkoliv žumpa měla (a dosud má) objem 5m2, naplnila se neuvěřitelně rychle, zejména když jsme do ní později zaústili také odpady z kuchyně a koupelny. Abychom mohli vodu ze žumpy odčerpávat, musel jsem jako vyvolanou investici zakoupit elektrické kalové čerpadlo. Vlastní odstředivé kalové čerpadlo bylo umístěno na konci asi 1m dlouhé ocelové trubky, na jejímž opačném konci byl připevněn dvoufázový elektromotor, propojený s čerpadlem hřídelí procházející středem trubky. Z popisu je doufám zřejmé, že při čerpání se poklopem žumpy prostrčilo do vody pouze čerpadlo a elektromotor zůstal nad poklopem. Čerpání ze žumpy byla nepříjemná práce, skoro srovnatelná s vynášením kameninového hrnce suchého záchodu, byť ne tak častá. V jistý letní podvečer jsem zase jednou instaloval čerpadlo a zahájil čerpání ze žumpy. Bylo to po západu slunce, čas v jakém se komáři jen rojí a masivně útočí na své oběti. Také kolem mne jich bzučel bezpočet a já jsem se měl co ohánět, abych minimalizoval následky jejich útoků. Avšak po nějaké době jsem zaznamenal, že komáry přestávám zajímat a že svou pozornost přesunují k elektromotoru čerpadla. Na krycím plechu elektromotoru jich seděly desítky a zoufale, samozřejmě marně,

L a p a č k o m á r ů | 25

se pokoušely nasytit jeho krví. Když jsem se krycího plechu dotkl rukou, zjistil jsem, že je provozem motoru příjemně vyhřátý, na teplotu, která se asi komárům zdála slibnější, než ta moje. No a tehdy jsem si uvědomil, jak to s našimi komáry vlastně je. Že se totiž zaměřují na teplo, které vyzařují jejich živitelé. Trochu jsem se podivoval, že jsem si dříve mohl myslet něco jiného. Vždyť indicií potvrzujících můj nový názor je docela dost. Tak třeba: vhodný čas pro komáry nastává až po západu slunce, až vychladnou všelijaké sluncem rozpálené kameny a jiné předměty, kdežto při zatažené obloze útočí po celý den. Nejlepší komáří čas však nastává v noci. Nebo jak jim vadí vítr, který rozptyluje tepelné záření natolik, že nejsou schopni jej zaměřit; v tomto případě hraje určitou, podle mne druhotnou, roli i to, že jejich lehká tělíčka se při silném větru stávají jeho bezmocnou hříčkou. Když si namažete kůži nějakým účinným antikomářím repelentem, můžete pozorovat, jak se nad vaším tělem sváří touha komárů usednout a bodnout s odporem vyvolaným repelentem. Chovají se podobně, jak by se asi choval velmi hladový člověk nad zapáchajícím masem prolezlým červy. Když s mým novým zjištěním poměřím dosavadní lidské snahy sestrojit účinný antikomáří odpuzovač nebo zabíječ, musím konstatovat, že žádný mně známý způsob řešení nevyužívá k tomuto účelu tepelný způsob navádění komárů na potravu. Tak již zmíněné repelenty, mimochodem smrdí stejně jako komárům i mému nosu, jenom se snaží chemicky odradit od usednutí na tělo člověka. Insekticidy rozprašované z tlakových sprejů se hodí do uzavřených prostorů, kde sice zahubí veškeré komáry (spolu s ostatním hmyzem), potom ale musíte místnost před

26 |

spaním dobře vyvětrat. Z toho co znám, je asi nejlepší to, co používá na svém letním sídle v Kaisersdorfu v Burgerlandu náš rakouský kamarád, za kterým jezdíme každoročně strávit jeden společný letní týden. Kaisersdorf leží jen asi 10 km od Neusiedlsee, což je jezero na rakousko-maďarských hranicích, podobné maďarskému Balatonu. Takže je jasné, že se jedná o komáří kraj. U našich přátel používají takovou malou plastovou krabičku s elektrickou zástrčkou a s přihrádkou, do které se zasunuje tenká destička, která po zahřátí vydává slabé aroma. Když se krabička zastrčí do elektřiny, zahřeje se a vložená destička začne své aroma uvolňovat. Musím přiznat, že komáři nás tam nechávají docela na pokoji po celou noc. Jenom je třeba, z úsporných důvodů, ráno krabičku vytáhnout ze zdi a jednou za několik dnů vyměnit vloženou destičku. Mimo to jsem ještě slyšel o jakési lampě lákající komáry fialově svítícím světlem a když se komár dostatečně k lampě přiblíží, přeskočí z lampy na komára elektrostatický výboj, který ho zabije. No jestli komáři opravdu reagují na fialové světlo, to nevím, ale pokud toto světlo vydává nějaká neonová trubice, která se po rozsvícení zahřeje na teplotu 37°C, docela bych tomu věřil. Já sám jsem se ještě trochu problémem sestrojení nějakého přístroje proti komárům krátce zabýval, ale nikoliv příliš intenzivně. Původně jsem chtěl použít nějaký velmi hustě tkaný polštářek, který bych naplnil nějakou pro komáry jedovatou kapalinou. Polštářek bych umístil do elektrického přístroje, který by jej zahříval a pomocí termostatu udržoval jeho stálou a správnou teplotu. Komáři by se sletovali zdaleka široka, nacucali by se jedu a bylo by po nich. Abych si předběžně ověřil funkčnost takového uspořádání, nachytal jsem na chatě v sudu s dešťovou

L a p a č k o m á r ů | 27

vodou asi dva tucty komářích larev a ve sklenici od okurek jsem je odvezl do Prahy. Počkal jsem, až se z larev vylíhli komáři, zavřel jsem se do koupelny a otevřel jsem sklenici. Před tím jsem ještě naplnil hrnek na kafe vodou teplou 38°C a horní okraj hrnku jsem překryl kouskem textilu, který jsem k hrnku připevnil pomocí gumičky. S nadějí jsem očekával, že čerství komáři se hromadně vrhnou na experimentální hrnek a budou se pokoušet z hrnku napít. Nic takového se ale nestalo. Komáři setrvávali ve sklenici a jen občas některý z nich ze sklenice vyletěl, aby se mi vzápětí ztratil z dohledu. Po skončení pokusu jich několik sedělo na stropě koupelny a hrnek je naprosto nezajímal. Možná však, že jsem v sudu s dešťovou vodou nalovil samé samečky, protože se zrovna tak nezajímali ani o moji teplou krev. Přesto si, milý čtenáři, myslím, že bys mohl tento experiment dokončit. Jsem si naprosto jist, že k teplé krvi jsou komáři navigováni svými tepelnými čidly a tak bys mohl sestrojit na tomto základě nový, původní lapač komárů. Jestliže bydlíš v Amazonii, na Žitném ostrově anebo u Třeboňských rybníků, mohl bys k tomu mít i patřičnou motivaci. Pokud se jedná o způsob zabíjení komárů, doporučoval bych ti opustit cestu s polštářkem plným jedu a přiklonil bych se ke způsobu uplatněnému u již zmíněných fialově svítících lamp, totiž k zabíjení komárů jiskrou elektrostatického výboje. Protože v elektrotechnice jsem naprostý laik, nemohu ti poradit s výběrem patřičných součástek lapače a jejich zapojením. Jenom matně tuším, že budeš potřebovat nějaké topné tělísko s termostatem a kondenzátor.

28 |

Mohu jenom neuměle nakreslit, jak si to asi představuji:

Možná bych se měl ještě zmínit, že bys mohl také zakoupit komerčně vyráběnou „fialovou“ lampu a přestavět ji na nový, teplo emitující lapač komárů.

Ž i v á a m r t v á v o d a |29

ŽIVÁ A MRTVÁ VODA Moje zkušenosti se živou a mrtvou vodou se datují někdy od 70. let minulého století. Tehdy se ke mně dostal, už nevím jak, samizdatový článek na průklepovém papíře, který se touto tematikou zabýval. Nevím, proč bylo nutné, aby jej někdo rozmnožoval ručním opisem na psacím stroji, vždyť se v tomto případě jednalo o naprosto nepolitickou informaci, která navíc pocházela z území Sovětského Svazu. Obsah článku mě však docela zaujal. Jeho autorem byl pracovník taškentského výzkumného ústavu, který v něm popisoval praktiky hloubení vrtů v Uzbekistánu a tvrdil, že se uzbeckým vrtařům velmi osvědčilo používat pro výplach vrtů speciálně upravenou vodu. Tato úprava spočívala v tom, že voda se před použitím podrobila elektrolýze, při které byly elektrody v nádrži od sebe odděleny polopropustnou přepážkou. Výsledkem bylo, že v části nádrže s kladnou elektrodou se hromadila kyselá voda s PH asi 4 a v opačné části zásaditá voda s PH asi 10. Protože vrtaři pro výplach vrtu spotřebovali docela dost vody, vyráběli ji ve velkém a uchovávali ji v objemných nádržích. No, a protože v létě je v Uzbekistánu pořádné vedro, není divu, že tuto vodu používali často i k osvěžujícím koupelím. Dělníci prý brzy objevili příznivé účinky takových koupelí: všelijaké kožní problémy jako jsou např. exémy mizely jako mávnutím kouzelného proutku, povrchové rány se rychle hojily, na kůži spálené od slunce se prý neobjevily žádné puchýře a kůže se nesloupala apod. Autor článku také tvrdil, že takovou vodu je možno také pít a řešit tak celou řadu dalších potíží, jako jsou zažívací potíže, zácpa a průjem, bolesti hlavy a zubů a mnohé další. Nejsem si po tolika letech jist, jestli pojmy živá

30 |

voda (pro vodu zásaditou) a mrtvá voda (pro vodu kyselou) použil už autor tohoto článku, nebo se ke mně donesly až někdy později. Každopádně jsem se na základě tohoto článku rozhodl, že si sám také opatřím zařízení potřebné k elektrolýze vody a budu živou a mrtvou vodu sám vyrábět. Teď jsem si vzpomněl: předmětný článek pocházel od kolegy z naší kanceláře, který byl mezi spoluzaměstnanci proslulý svým zájmem o indickou mytologii a fakírské postupy, o jasnovidectví a lidové léčitelství, o proutkařství a geopatogenní zóny, zkrátka o všechny ne zcela normální jevy. Vzpomínám si, jak jednou investoval předrevoluční tisícovku, aby získal ze západního Německa zvláštní brýle, kterými bylo možno vidět auru zářící kolem těla. S brýlemi jsme pak prohlíželi všechno možné, avšak skoro nic jsme neviděli; ale pak jsme si všimli na temeni hlavy jednoho z kolegů takový slabě svítící načervenalý bobek průměru asi 10 cm; musím uznat, že tento náš kolega vynikal nadprůměrnou inteligencí a že u nás ostatních jsme žádný zářící bobek nad hlavou nezaznamenali. Pamatuji, že mne to tenkrát trochu zamrzelo. Nebo jsme chodili po kanceláři s drátěnými virgulemi všemožných tvarů a pátrali po elektrických vedeních zabudovaných do stěn; nebo jsme pomocí kyvadélka hledali odpovědi na různé otázky… Tím ovšem nechci tvrdit, že jsme se v pracovní době zabývali hlavně hloupostmi; v naprosté většině času jsme tvrdě pracovali… Jako první a nejdůležitější věc pro výrobu živé a mrtvé vody jsem potřeboval pořádný usměrňovač. S obyčejnou nabíječkou autobaterií, produkující na pólech chabých 12 V, bych asi nepochodil. Pomohl mi tenkrát můj bratranec, vyučený elektrotechnik, který mi takový usměrňovač postavil. Já jsem si mezitím připravil ostatní příslušenství. Jako oddělenou část

Ž i v á a m r t v á v o d a |31

nádržky jsem použil kameninový květináč, u kterého jsem zaslepil otvor v jeho dně a který jsem vložil dovnitř skleněné válcové nádoby; prostor mezi květináčem a skleněnou nádobou tvořil druhou část nádržky. U elektrod pro elektrolýzu jsem váhal mezi elektrodami z nerezavějící oceli a uhlíkovými elektrodami. Nakonec jsem se rozhodl pro uhlík, protože to je organogenní prvek a protože jsem se obával, že z nerezových elektrod by se mohly při elektrolýze do vody uvolňovat nějaké dost možná karcinogenní kovy. Už nevím, kde jsem si opatřil uhlíkové elektrody používané tenkrát v obloukových lampách promítacích přístrojů. Na měření stupně PH jsem zakoupil v drogerii lakmusové papírky. Když jsem byl připraven, nalil jsem do obou částí nádržky vodovodní vodu, do květináče jsem ponořil kladnou elektrodu, vně květináče jsem ponořil zápornou elektrodu, zapnul jsem usměrňovač a s napětím jsem čekal, jaký bude výsledek. Asi po hodině se hladina vody v květináči podstatně snížila a vně květináče naopak hladina vody příslušně tomu stoupla, až hrozilo, že voda začne přetékat zpátky do květináče. Tak jsem vypnul proud, odstranil elektrody a slil jsem obě vody do připravených lahví. Mrtvá voda měla PH 4 a chutnala trochu jako celaskonové tabletky, živá voda měla PH 10 a chutnala po mýdle. Následující skutečnosti jsem během prvního pokusu ještě neodhalil, v plné síle se projevily až po dlouhodobějším provozu: uhlíková kladná elektroda se postupně stále více „rozpouštěla“ a po nějaké době jsem ji musel nahradit; povrch záporné elektrody se naopak potáhl jakousi zpevněnou vrstvou, takže tuto elektrodu jsem vůbec měnit nemusel; pórovitost kameninového květináče se postupně snižovala (jeho póry se asi něčím ucpávaly) a tak i květináč jsem po čase musel vyměnit za nový.

32 |

Na co jsme živou a mrtvou vodu používali a s jakými výsledky ukazuje následující tabulka: léčený problém hojení ran hojení inf.ran bolest zubů zánět dásní bolest v krku pálení žáhy Infekční průjem neinf.průjem zácpa spál.od slunce bolesti zad

živá mrtvá voda voda x x x x x x x x x x x x x x

použití

účinnost

obklad m+ž

skvělá

obklad m+ž výplach úst výplach úst vykloktat vypít 0,5 dl vypít 0,5 dl vypít 0,5 dl vypít 0,5 dl obklad nepraktické

žádná dobrá dobrá uspokojivá výborná dobrá uspokojivá uspokojivá žádná žádná

Nejlepšího výsledku při aplikaci živé a mrtvé vody jsme dosáhli, když se jednou moje žena ošklivě řízla do prstu. Rána silně krvácela, ale když jsme ji polili mrtvou vodou, krvácení se zastavilo a řez se jakoby stáhl. Pak jsme namočili obvazovou gázu do živé vody a prst jsme obvázali. Jeli jsme ten den za babičkou do Ratibořských Hor v jižních Čechách a ještě než jsme tam dojeli, zeptal jsem se, jak je na tom pořezaný prst. Manželka si sundala obvaz a skoro jsme nemohli řez objevit – rána byla úplně zahojená. Naopak nejhoršího výsledku jsme dosáhli na dovolené u Černého moře; já jsem se tam spoléhal na tvrzení uzbeckých vrtařů, že živá voda je naprosto účinná na sluneční spáleniny a

Ž i v á a m r t v á v o d a |33

tak jsem se při pobytu na sluníčku nijak nechránil. Bohužel vrtaři neměli pravdu, děsně jsem si spálil záda a žádné obklady živou vodou mým zádům nepomohly: naskákaly mi puchýře, kůže se sloupala a pobavení ostatních rekreantů bylo veliké. Zdá se, že nějaké léčebné účinky živá a mrtvá voda mají. Avšak nejsem si vůbec jist, do jaké míry se na tom podílí placebo efekt. Na okraj této kapitoly, ačkoliv sem nepatří, přidám ještě krátkou pasáž jiné alternativní léčby: totiž působení léčitele na bolesti zad (hlavně proto, že léčba živou či mrtvou vodou se nám v tomto případě neosvědčila). Za svého života jsem totiž byl několikrát svědkem úspěšných zákroků léčitele. Poprvé to bylo, když manželku postihl těžký ischias, dva týdny brala léky proti bolesti a přesto si skoro nemohla dojít ani na záchod. A vůbec se jí to nelepšilo. Kolega z kanceláře, o kterém byla řeč na začátku této kapitoly, mi dal kontakt na známého pražského léčitele. Tento léčitel (mimochodem odmítl za svůj zákrok jakoukoliv odměnu) ji položil břichem na postel a rukama jí přejížděl asi 10 cm nad zády. Po chvíli našel ložisko zánětu v páteři a pak „svítil“ na ložisko svýma rukama. Slovo „svítil“ je docela na místě, protože naše dcerka Jana, tehdy asi 10ti letá, viděla, jak mu z prstů prýští slabá záře. Občas jí cosi odhrnul ze zad na zem a pak si ihned otřepal ruce, aby mu na nich to něco neulpělo (dcerka říkala, že odhrnoval jakousi sotva viditelnou šedou mlhu). Po 20ti minutách byl hotov a vybídl pacientku, aby se postavila. Ta opáčila, že z polohy vleže na břiše to nebude až tak jednoduché, ale pak k velkému údivu sebe sama i nás ostatních skoro bez problémů vstala a chodila. Co víc, do večera byla úplně v pořádku.

34 |

Jindy zase podobná věc postihla mne. Ložisko zánětu jsem cítil těsně pod lopatkami, několik centimetrů vpravo od páteře. Trpěl jsem už dost dlouho – myslím, že několik týdnů – a nejhorší bylo, že mi pomalu ochrnovala pravá ruka. Zákrok téhož léčitele proběhl docela podobně jako u mé ženy, jenom nebyl natolik úspěšný, abych byl do večera fit. Avšak do doby jeho zákroku se můj stav stále zhoršoval a po něm se začal zlepšovat; a za několik dnů bylo po problému, včetně ochrnutí ruky. Kdyby se i v těchto případech jednalo o placebo efekt, vůbec by mi to nevadilo. Tak nevím, milý čtenáři, jestli se rozhodneš pro vlastní výrobu živé a mrtvé vody. Je to dost práce, výsledky léčení nejsou špatné, ale ani vynikající a myslím, že dnešní zdravotnictví nabízí účinnější a pohodlnější možnosti léčení drobných, nedůležitých neduhů všelijakými tabletkami a mastičkami. Pokud by tě, nedej bože, postihlo něco vážnějšího, asi by ses beztak musel svěřit do péče oficiálního zdravotnictví. Pokud však se k tomu odhodláš, nezapomeň, že napětí na elektrodách usměrňovače je 220 V, tak si dávej pozor na úraz elektrickým proudem nebo na vyhození pojistek: nejprve si všechno pečlivě připrav a teprve nakonec zapni usměrňovač a naopak po skončení procesu výroby nejdřív vypni usměrňovač. Hlavně však zabezpeč zařízení před dětmi, manželkou, popřípadě před vaší Felis silvestris catus (kočka domácí). Květináč musí mít zaslepený otvor ve dně a na začátku procesu musí být naplněn vodou až po okraj, vně květináče pak nalej vodu asi do poloviny výšky květináče. Do skončení procesu se výšky hladin vystřídají.

Ž i v á a m r t v á v o d a |35

Pro lepší představu jak moje zařízení na výrobu živé a mrtvé vody vypadalo, jsem ti nakreslil schematický obrázek:

36 |

INFARKTOVÁ POLEMIKA Minulá kapitola „Živá a mrtvá voda“ je tematicky svázána se snahou, jak netradičně řešit některé zdravotní komplikace a v této kapitole v tom budu pokračovat. Nepůjde však o nějaký technický návod, ale formou platonského rozhovoru popíšu své některé postřehy a názory. Účinkovat v tomto rozhovoru budu já (Autor) a ty (Čtenář). Podotýkám, že oba se dobře znají a oba jsou z Prahy nebo okolí. Čemuž se není co divit, když vezmeme v potaz okruh čtenářů, kteří si tuhle knížku přečtou. Samozřejmě, že ten chytřejší z účinkujících bude Autor. Autor: Čtenář: Autor: Čtenář:

Autor:

Čtenář:

Autor:

Jé ahoj, kde se tady bereš? Nazdár, tebe sem teda neviděl, ani nepamatuju. Jak se pořád máš? Docela dobrý a ty? Nic moc; teď mě právě vyhodili z polikliniky, posílaj mě na nějaký další vyšetření. Byl sem tam ráno od osmi a hlad mám jako tygr. Nechceš si jít někam sednout a najíst se? Sedneme a pokecáme. No to mě teda mrzí, co ti našli? Já pospíchám, tak nemůžu. Pudu s tebou k hospodě a pokecáme cestou. Kam tě to posílaj? Člověče, mám vysokej tlak a teď se to nějak zhoršilo. Tak se mám nechat vyšetřit v Thomayerce na cévním. Do hospody sám nepudu, vyprovodím tě na metro a najím se doma. Hele, z toho si nedělej, já mám vysokej tlak už přes dvacet let, s tím se dá žít.

I n f a r k t o v á p o l e m i k a |37

Čtenář:

Autor:

Čtenář: Autor:

Čtenář:

Mě ale strašej, že to je děsně rizikovej faktor na infarkt, prej ještě horší, než kouření. Já teda teď nekouřím, cpu se práškama a prd platný. Já ti teda řeknu, že bez cigaret trpím jak pes. Takovej život stojí pěkně za h…. Jo a ještě musím držet dietu na cholesterol. No to je dobrý! Jenomže nesmíš na doktory tolik dát. Já si myslím, že s tím infarktem to je přesně naopak. Jak to myslíš naopak? Lékařská věda tvrdí, že vysokej krevní tlak je rizikovej na infarkt myokardu; mají to podepřený statistikou a tak ti snižujou krevní tlak všelijakejma práškama, zakážou ti kouřit a nutěj tě zdravě se stravovat. Takže abys pak nejedl co ti chutná, jedl, co ti nechutná a ještě k tomu abys přestal kouřit. Jenomže ti místo příčiny léčí až následek, což je zvýšenej krevní tlak. Takže podle mne to je přesně obráceně. Napřed by ti měli léčit příčinu, což je stav tvýho krevního oběhu, kterej máš zanesenej cholesterolem, máš zúžený profily cév a aby se srdce vyrovnalo s požadovaným průtokem krve, jednoduše ti musí zvýšit tlak krve. Je to, podle mne, skoro jako v každým jiným potrubí Já jsem se ptal, jestli mi nemůžou pročistit nějak cévy, ale vypadal jsem jako pitomec; prej tlak je komplexní problém a hladinu cholesterolu mám v normě.

38 |

Autor:

Čtenář:

Autor:

Čtenář: Autor: Čtenář: Autor:

To já sem měl taky. Přes deset let jsem polykal léky na tlak a nic platný, stále 150-160/90-100, až jsem dostal před sedmi lety infarkt. Tys měl infarkt, to sem nevěděl! Hele, když se sejdou takový dědkové, po tolika letech jako my dva, neprobírají nic jinýho, než svý neduhy. Vidíš ale, že tlak a infarkt spolu souvisí. No jistě, ale jinak, než to tvrdí medicína. Vysokej tlak jenom signalizuje postupný ucpávání cév, vysokej tlak ti infarkt myokardu nezpůsobí. Ten dostaneš, až když se ti nějaká věnčitá tepna na srdci ucpe úplně. Když ti měří cholesterol v krvi, tak to je jenom nejistej ukazatel, kolik se ti ho usazuje v cévách. Já jsem taky měl celou dobu před infarktem hladinu cholesterolu OK. Profil cév ti nikdo neměří, ale já tvrdím, že když se zužujou, zvyšuje se ti krevní tlak. A měli by ti, namísto snižování tlaku, rozpouštět usazeniny na stěnách cév. Tlak už pak klesne sám od sebe. Na tom možná něco je. Jak si na to přišel? To sem vypozoroval sám na sobě. Infarkt mi vyléčili během půl hodiny, udělali mi tzv. angioplastiku… Co to je… To mi tepnou strčili k srdci takový mazaný zařízení, kterým mi roztáhli ucpanou tepnu na srdci a pak to tam v tom roztaženým stavu vyztužili takovou kovovou síťkou. Říkaj tomu „stent“. A po infarktu mě přesměrovali k nám na polikliniku ke kardiologovi, kterej se pak o mě staral. Chodil jsem tam na kontroly tak dvakrát, třikrát do roka. „Díky“ infarktu

I n f a r k t o v á p o l e m i k a |39

Čtenář: Autor:

mi pak mohl, mimo jiné, předepisovat léky na cholesterol, i když cholesterol v krvi byl, jako vždycky, OK. Napřed to byl nějakej děsně drahej francouzskej lék a asi po čtvrt roce přešel na českej „Torvacard“; taky není zrovna zadarmo, vyjde asi na tři stovky měsíčně, ale sem s ním moc spokojenej. Bereš to taky? Nebo nějaký jiný atorvastatinum? Beru toho dost, ale tohle ne. Asi bys měl. U mne bylo úplně evidentní, že se moje letitý cévní usazeniny pomalu rozpouštěj a opouštěj moje tělo. Poznal sem to podle moče, která hrozně smrděla a hlavně po ránu se v ní dala vypozorovat taková hlenovitá složka. To trvalo skoro měsíc, pak se to ale začlo snižovat, až nakonec to ustalo úplně. Od tý doby sice stále beru léky na vysokej krevní tlak, ale poloviční dávky a tlak mám stále jako mladík 120/80. Pak ten můj kardiolog umřel a přeřadili mě k jinýmu doktorovi, kterýmu se zdálo podle krevních testů, že mám moc nízkou hladinu toho „dobrýho“ cholesterolu a snížil mi dávky atorvastatinu taky na polovinu. Já sem z toho moc nadšenej nebyl a snažil sem se mu to vymluvit argumentem, že se mi zase začnou ucpávat cévy, on ale byl přesvědčenej, že na pročisťování cév to nemá vliv, že to jenom snižuje hladinu cholesterolu v krvi. Neměl ale pravdu, při příští návštěvě mi musel obnovit původní dávku a hned potom se přesně opakoval proces rozpouštění nových usazenin: což znamenalo smradlavou, hlenovitou moč. Hele, já se teď cejtím, jako už dlouho ne. Pokud se jedná o

40 |

Čtenář:

Autor:

srdce a krevní oběh, vypadá to, že sem úplně zdravej. Dokonce začínám mít obavy, že možná ani neumřu na infarkt. No ty seš teda dobrej, že chceš umřít na infarkt, jak tě to napadlo? Hele, říkal jsi, že pospícháš, nechceš jít na to metro? Tak dobře, můžem jít, já ti to řeknu po cestě. Je to docela zábavná historka. Při tý angioplastice mi našli další tři věnčitý tepny, který sice nebyly ucpaný, ale dost zúžený. Tak mi chtěli ještě udělat trojnásobnej bypass. Když sem si představil, jak mi rozříznou prsní kost, roztáhnou ji heverem, z nohy mi vyříznou kus cévy a přendaj ji na srdce…no prostě sem to odmítnul. Tak za mnou vyslali deputaci složenou z paní primářky lůžkovýho oddělení a mojí ošetřující lékařky, aby mě zkrátka a dobře přemluvili. Že prej to nic není a za tejden budu doma. Řekl sem jim, ať se nezloběj, ale že už mám svůj věk blízkej průměrnýmu věku mužský populace u nás a že než umřít na nějaký onemocnění slinivky břišní, jaterní selhání nebo se nedej bože měsíce trápit při nějakým onkologickým onemocnění, tak umřít na infarkt budu považovat za svou poslední životní výhru. Když sem jim to takhle povídal, najednou vidím, že obě dámy tak na mě kulí oči, že sem pochopil, že slovní obrat „oči na stopkách“ má reálný základ a že, protože jim asi oběma mluvím z duše, ony mají přesně takový oči. Možná si představovaly sami sebe takhle bolestivě a dlou-

I n f a r k t o v á p o l e m i k a |41

Čtenář: Autor:

Čtenář: Autor:

ho umírat. Po mým projevu se sebraly a beze slova odešly. To bych teda od tebe nečekal. Jak seš vlastně dlouho po infarktu? Sedum let. A cejtím se výborně. Dietu žádnou nedržím, cigarety sice omezuju, ale nezříkám se jich, musím říct, že sem spokojenej. No to snad né, ty kouříš! Co já bych za to dal, kdybych si směl zapálit! Já sem vydržel po infarktu nekouřit tři měsíce. Tak sem při tom trpěl, že sem si řekl, že než takhle trpět, to snad radši umřu. Hele, když seš mladej, máš krásně čistý cévy, díky tomu i předpisovej tlak, můžeš klidně kouřit a infarkt nedostaneš. Když sem ležel na kardiologii, byl tam jeden doktor, militantní nekuřák, a při vizitě se ptal pacienta na sousední posteli: „Tak jak se máte, pane Novák, jestlipak byste si dal cigaretu“? „No zdali pane doktore, aspoň jednu!“. „Tak to si dejte pozor, aby to nebylo to poslední, co v životě uděláte“! Taky povídal, že když někdo vykouří třeba jen tři, čtyři cigarety za den, že je to stejný, jako když jich vykouří dvacet. Protože nikotin zužuje cévy a to zúžení pomine snad až po šesti hodinách, takže když vykouříš jenom tři cigarety, stejně máš cévy zúžený celej den. S tím souhlasím, ale když máš cévy v pořádku, tak nějaký zúžení od nikotinu ti neublíží. To ovšem platí jenom pro tvůj krevní oběh a srdce. Pro plíce a případnou rakovinu je lepší samozřejmě nekouřit vůbec, nebo co nejmíň.

42 |

Čtenář: Autor:

Čtenář:

Autor:

Tak sme tady. To sme si pokecali. Já teď mám brouka v hlavě, co mám dělat. Nejdřív si musíš vyčistit trubky. Ukecej doktora, ať ti aspoň zkušebně předepíše nějaký atorvastatinum a když ti začne smrdět moč, je to známka, že cévy se čistí. Tlak už se pak srovná sám. Pak už klidně můžeš i kouřit. Když se budeš chtít vyvarovat všelijakých doprovodných škodlivin z doutnajícího tabáku, ať ti manželka koupí k narozeninám elektronickou cigaretu. To by sis pak jenom nikotinem zužoval cévy. Mimochodem, jak se mají tvoje holky, doufám, že sou všechny pokud možno v pořádku! Ale celkem to de, vlastně nejvíc nemocnej sem já. No možná to zkusím, doufám, že máš pravdu. Pozdravuj Janu a měj se! Jenom se ještě zeptám: na co umřel ten tvůj kardiolog? To sem ti neřekl? Umřel na infarkt, to je co? Tak já už musím, ahoj. Pozdravuj doma, snad se příště uvidíme dřív.

F i n a n č n í r á d c e |43

FINANČNÍ RÁDCE

Když jsem před lety odešel do penze, ztenčil se můj pravidelný příjem asi o polovinu. To nebylo zrovna příjemné. Tak jsem se tenkrát rozhodl, že výpadek pravidelného příjmu se pokusím aspoň částečně nahradit obchodováním s akciemi na burze. Říkal jsem si, že přitom asi nezbohatnu, ale myslel jsem, že při jisté opatrnosti a při dodržování zásad, ke kterým jsem během „zkušebního“ provozu na pražské burze dospěl, v podstatě nemůžu ani zchudnout. Rád bych se s tebou, milý čtenáři, podělil o své názory a zkušenosti. Budeš-li mít přitom dojem, že ses dosud s podobnými názory nesetkal, bude to dojem asi oprávněný. Já sám jsem byl překvapen, jak se moje úvahy nakonec vyvrbily. Určitě tě hned na počátku musím upozornit, že každý by měl riskovat jenom tolik, kolik si může dovolit. Někteří lidé tvrdí, že se na podobný druh zábavy necítí vůbec. Já sám se pokládám za dobrodruha, když si myslím, že moje hranice ochoty riskovat leží někde mezi 10 a 20% mých úspor. Ačkoliv nejsem žádný boháč, docela mi takto vymezená částka postačuje a musel jsem tak opravit svůj dřívější názor, že ke spekulacím na burze je zapotřebí mít k dispozici obrovské množství peněz. Není. Jistě by bylo lepší mít možnost se více rozmáchnout, nebo mít jich dokonce tolik, že bych sám mohl ovlivnit pohyb cen na burze. Já jsem však spokojen a moje skromné možnosti mi stačí. Další mylný názor z minulosti, který jsem si musel poopravit je, že kdo chce obchodovat na burze, musí mít obsáhlé ekonomické vzdělání a znalosti. Nemusí. Takové vědomosti,

44 |

když na ně jejich majitel moc nespoléhá, samozřejmě neškodí, ale, jak uvidíte, nejsou nezbytné. Já sám žádné ekonomické vzdělání nemám a také moje ekonomické znalosti posbírané během života nejsou, díky jenom vlažnému zájmu, na nějaké světoborné úrovni. Možná hlavně proto jsou některé mé závěry dosti nečekané. Obávám se, že Warren Buffett i jeho český protějšek Karel Janeček by s tímto odstavcem vehementně nesouhlasili, ale ti patří do zcela jiné kategorie. Nejprve tě seznámím s tím, co to je cena cenných papírů (CP). Na mysli mám jenom ty CP, které se nazývají akcie a moje úvahy se rozhodně netýkají všelijakých dluhopisů, zástavních listů a ostatních CP obchodovaných na kapitálovém trhu. Moje úvahy se dále týkají výlučně tržní ceny akcií, za kterou se obchodují na burzách. Ihned po vydání nějaké emise je cena CP podobná ceně emisní (nominální), ale velmi rychle, podle zájmu nebo nezájmu kupců o příslušný CP se cena zvyšuje či snižuje a brzo nemá s emisní cenou nic společného. Podotýkám, že cenu jednotlivých CP udává jejich okamžitý kurz na kapitálovém trhu, což je výše posledního uskutečněného obchodu. Převaha zájmu kupovat nad zájmem prodávat vede k růstu ceny a naopak. To je velmi jednoduché avšak nebezpečné. Připomíná mi to několik dětských mánií, kterých jsem již byl ve svém životě svědkem, kdy se v dětské komunitě staly velmi cennými některé jinak zcela bezcenné statky. Jednou to byla tzv. „céčka“, což byla asi 7mm vysoká, barevná písmenka z PVC, která se dala spojovat do dlouhých pestrobarevných řetězů symbolizujících mohovitost jejich majitele. Vznikla tak vlastně paralelní dětská měna, za kterou se daly pořizovat jiné předměty daleko praktičtější hodnoty, jako jsou bonbóny, žvýkačky a dokonce i hračky.

F i n a n č n í r á d c e |45

Samozřejmě, že jakmile asi po roce móda „céček“ pominula, ztratila tato písmenka všechnu hodnotu a v našem bytě pak překážela ještě několik let, protože naše dcera se jich ze sentimentálních důvodů nedokázala zbavit. Později, pro naše vnuky, měly vysokou cenu zase kreslené kartičky s obrázky sympatických oblud zvaných Pokémoni. Také Pokémoni jsou dnes již zcela bezcenní. Bohužel jsem dospěl k závěru, že taky CP mají svou cenu odvozenou převážně ze zájmu o ně a pokud zájem ochabne, mohou se stát úplně bezcennými. Ono je to velmi podobné i se všemi ostatními statky, o které lidé usilují, ale přece jenom vzácné kovy, pozemky nebo umělecké předměty i v těch nejhorších dobách vzbuzují lidský zájem a proto si i v těchto dobách podrží jistou část své ceny. Obecné mínění, že cena CP představuje úměrnou hodnotu majetku podniku, který CP emitoval, je nadbytečné, nepotřebné a pro účastníka kapitálového trhu dokonce možná i škodlivé. Naopak názor, že se jedná pouze o jakési Pokémony pro dospělé, docela dobře vysvětluje všechna fakta o pohybech cen CP, která jsou mi známa a také mi dovoluje vyslovit i jednu tak trochu nečekanou prognózu, která do budoucna může oprávněnost tohoto názoru potvrdit. A teď ta hlavní fakta o pohybech cen CP: 1) Co paměť sahá, roste cena CP rychleji, než je rychlost klesání ceny peněz způsobené inflací. Proto je dnešní cena CP vyšší než před 100 lety nejenom absolutně, ale i relativně. Tento jev je způsoben vzrůstem nejen absolutního, ale i relativního množství peněz, za které se CP nakupují. Vzrůst množství peněz je pak dán jak vzrůstem počtu účastníků kapitálového trhu, tak vzrůstem množství peněz, které tito lidé na kapitálovém trhu utrácejí. Jinými slovy, jak se společnost v průbě-

46 |

hu doby rozmnožuje a bohatne, tak se musí zvyšovat i cena CP. Pokud by společnost následkem nějakých neblahých událostí zchudla, snížila by se i cena CP. 2) Vždy, když dojde k nějaké ekonomické nebo společenské nehodě, prudce poklesne i cena CP. V tomto případě je vysvětlení nasnadě - z obav, aby nepřišli o své peníze, snaží se mnozí účastníci kapitálového trhu směnit své CP zpátky za peníze a tak cena CP musí klesat. Vhodným příkladem takovéto nehody je teroristický útok na USA z 11. září 2001. Trvalost takovýchto poklesů nebývá vysoká, protože jakmile se ukáže, že se nic nejí tak horké, jak se to uvaří, rychle, během několika týdnů, nanejvýš měsíců, se cena CP vrátí na původní úroveň. To neznamená nic jiného, že obavy účastníků kapitálového trhu pominuly, ti se houfně vracejí a kupují, co předtím prodali. Na tomto případě je také dobře vidět, že k výkyvu ceny došlo úplně bez vazby na hodnotu majetku emitentů CP. 3) Záhadnější jsou ovšem méně častá zhroucení cen CP, která nastanou zdánlivě skoro bez příčiny, jak se to stalo za velké krize ve dvacátých letech minulého století, nebo nedávno v r.2000, později v r.2008 a nakonec v r. 2010 (což vlastně trvá dodnes). O těchto poklesech potom ekonomičtí experti spřádají umné vysvětlující konstrukce. O velké krizi nevím skoro nic, ale pokles z r. 2000 se vysvětluje zhusta nadhodnocením cen technologických akcií vysoko nad jejich reálnou hodnotu a pokles jejich ceny neznamená prý nic jiného, než že se cena vrátila na svou správnou hladinu. Tím se myslí na hladinu odpovídající reálnému majetku technologických společností. Proč přitom klesly i ceny skoro všech ostatních akcí, potravinářstvím počínaje a službami konče, se jaksi velkoryse pomíjí. Podle mého názoru však nastalo toto: Nejprve se, v důsledku

F i n a n č n í r á d c e |47

očekávání pozitivního rozvoje technologických společností, rozhodla řada stálých účastníků kapitálového trhu posílit svá portfolia o CP těchto společností. To nastartovalo takový růst jejich cen, že nejen toto posilování pokračovalo, ale přidávali se další a další noví kupci, kteří nadále zvedali ceny. Dokonce i ti, kteří dosud nikdy žádné CP nevlastnili, teď pod tlakem vidiny zbohatnutí CP nakupovali. Vím, o čem mluvím, protože sám jsem si na sklonku tohoto šťastného období koupil podíly v jednom otevřeném podílovém fondu. Tak se enormně zvětšilo množství peněz na kapitálovém trhu a ovšem i poptávka po CP a ceny rostly a rostly. A protože ti největší účastníci na trhu - fondy - mají povinně své portfolio rozložené do různých sektorů ekonomiky, rostly ceny skoro všech CP. Abych vysvětlil, jak došlo k zastavení růstu a potom k začátku pádu cen, musím teď udělat malou odbočku. Jak jsem se zmínil dříve, cena CP závisí na bohatství společnosti a na ochotě jejích členů utrácet část svých peněz za CP. Rovnovážná cena CP je proto vždy v přímém vztahu k bohatství své doby a také k náladě obyvatel. Financování vzestupu cen CP se podobá financování tzv. pyramidových her. Pokud noví účastníci takových her věří, že sami také zbohatnou, jsou ochotni ve hře utrácet své peníze. Jejich počet se však, vzhledem ke geometrickému růstu potřebného množství hráčů, rychle vyčerpá, tak se zastaví přísun nových peněz do hry a hra končí prodělkem pro většinu hráčů. Také na kapitálovém trhu došlo v r. 2000 k zastavení přísunu nových peněz hlavně prostě tím, že za daného stavu bohatství a nálady společnosti se začalo nedostávat nových lidí nakupujících CP a také nových peněz dřívějších kupců. A podobné to bylo i v r. 2008 při tzv. hypotéční krizi a v r. 2010 při tzv. řecké krizi. Růst cen se zastavil, to vyvolalo obavy z možného

48 |

poklesu, mnozí se snažili směnit své CP zpátky na peníze - pak už je to stejné, jako při teroristickém útoku na USA. Co bohužel stejné není, je trvalost následků. Při poklesu cen CP během těchto krizí si velmi mnoho lidí a byly jich milióny, možná stovky miliónů, popálilo své chtivé prstíky. Jinými slovy přišli docela o dost peněz. Aby zachránili, co se dá, stáhli své peníze z kapitálového trhu a hned tak je tam nevrátí zpátky. Možná, že většina z nich se na trh nevrátí už nikdy - nikdo se nechce spálit podruhé. A tak dnešní cena CP odpovídá množství peněz na trhu po odchodu těchto lidí z trhu a asi docela odpovídá bohatství a náladě dnešní doby. Dna již bylo dosaženo a možná, že to je chvíle vhodná k nákupům CP i pro tebe, milý čtenáři. Předvídám, že potrvá roky, než dorostou a zbohatnou nové generace touto krizí nepoznamenané, než se ceny CP vrátí na úroveň před jejich pádem. Žádné ekonomické faktory, dokonce ani růst ekonomiky, nemohou udělat zázrak a vrátit ceny zpět během několika měsíců. Pro nás, kteří jsme na tom všem prodělali a CP si přesto ponechali, je útěchou, že ceny teď už zase pomalu porostou, porostou s rychlostí svázanou s růstem bohatství společnosti a s dorůstáním nových generací a možná, že ještě za mého života se dostanou tam, kde byly původně. Že by docela pominul zájem o CP, jako se to stalo u „céček“ a Pokémonů, vzhledem k povaze lidské nepředpokládám. I když, kdo ví. Teď bych rád odpověděl na otázku, která mi vrtá hlavou už docela dlouho. Ta otázka zní: odkud se berou peníze, které představují nárůst ceny CP v obdobích růstu a kam se potom podějí, když cena klesne. Vypadá to totiž tak, že tyto peníze vznikají z ničeho a zase se do nicoty propadají. Když si koupím nějaký CP a zaplatím za něj, rozumím tomu, že moje peníze

F i n a n č n í r á d c e |49

dostane ten, kdo mi CP prodá. Jenomže i díky mému zájmu o tento CP jeho cena stoupne a stoupá do té doby, než se vyrovná nabídka a poptávka. Moje peníze vložené do tohoto CP se tedy samovolně zmnožují a já zbohatnu, aniž by se cokoliv změnilo na množství peněz ve společnosti, čili aniž by centrální banka vytiskla na tento účel byť jedinou bankovku. No, a protože intuitivně cítím, že nějaká obdoba zákona o zachování hmoty a energie platí i v ekonomice, myslím, že správné vysvětlení je, že žádné peníze nevznikají a moje zbohatnutí je úplně a jenom fiktivní. Rozhodně to platí pro všechny účastníky kapitálového trhu jako celku. Nejlépe to vysvětlím tak, že si představím, že všichni fiktivní zbohatlíci se rozhodnou vybrat si svůj zisk v penězích. To se jim naprosto nemůže podařit, protože, když všichni prodávají, není nikoho, kdo by si jejich CP koupil a tak cena začne padat dolů a bývalí zbohatlíci mohou mluvit o štěstí, když se pád ceny zastaví dostatečně brzo a nestanou se z nich (naštěstí taky převážně fiktivní) žebráci. Ovšem ti šikovnější, kteří svoje CP dokážou prodat ve správnou chvíli, opravdu zbohatnou a to na úkor těch, kteří tuto chvíli propásli. Výkyvy ceny tak sice neumožňují žádné opravdové zbohatnutí nebo zchudnutí pro všechny, umožňují však zcela jistě přelévání peněz z kapes těch méně šikovných do kapes těch šikovnějších. A ti nejšikovnější v poslední době nejsou jen šikovnější, ale mají k dispozici počítačovou techniku, která dokáže nejenom dělat automatické transakce ve vteřinách, ale také ´vidí´ u které ceny je k dispozici slušný balík kvalitních akcií. Dovedou pak dočasně stlačit cenu tak, aby mohly tyto akcie levně koupit. To jim umožňují stále se zlepšující programy psané geniálními matematiky. To však, milý čtenáři, není náš případ.

50 |

Také přístup k aktuálním informacím o trhu, které se dají s výhodou využít na burze, naprosto nikdy nemají obyčejní investoři. Pokud se informace dostane na veřejnost, úplně vždy je pozdě, aby se dala úspěšně využít. Jediné informace, které může úspěšně používat obyčejný investor, jsou informace o investování, nikoliv o trhu. Tím jsem snad srozumitelně a doufám správně odpověděl na otázku, kterou jsem si sám položil. K tomu, aby se člověk mohl zařadit mezi ty šikovnější, musí mít co nejrychlejší možnost nákupu a prodeje CP, musí mít přístup k některým aktuálním informacím a taky musí mít, do jisté míry, štěstí. No a s potřebnými informacemi pro úspěšné fungování na kapitálovém trhu souvisí i moje následující praktické rady. Podle mého názoru, který přímo plyne z mých dosavadních úvah, úspěšný účastník na kapitálovém trhu vůbec nemusí mít ekonomické vzdělání a nemusí se vůbec zabývat nesrozumitelnými ekonomickými ukazateli a snažit se interpretovat jejich význam pro vývoj na kapitálovém trhu. To totiž už dělají mnohem povolanější ekonomičtí experti na celém světě. Na základě mínění ekonomických expertů se vytvoří názor většiny účastníků kapitálového trhu, kteří pak, více méně jednotně, posilují či omezují svá portfolia a přidávají, či naopak stahují své peníze na kapitálovém trhu. Jejich většinové chování tak samo, bez ohledu na skutečnou hodnotu expertních názorů, ovlivňuje ceny CP, jakoby většinové názory těchto expertů byly správné. Ve skutečnosti by však experti mohli např. losovat, které CP posílit a které omezit a, vzhledem k vlivu těchto expertů na chování ostatních účastníků na kapitálovém trhu, výsledek by byl úplně totožný. Jenom by se týkal vylosovaných, namísto expertizami určených, podniků. Názor

F i n a n č n í r á d c e |51

většiny se pak promítne přímo do cen, některé CP stoupají, jiné se skoro nemění a jiné zase klesají. Pro ekonomicky nevzdělaného účastníka kapitálového trhu úplně postačí, když se přidá ke kupující většině, když chce nakupovat, popřípadě k prodávající většině, když chce prodávat. K tomu, aby nevzdělaný účastník kapitálového trhu poznal názor většiny, docela postačí, když si zjistí, které CP stoupají či klesají a za jakých objemů obchodování se tak děje. Rozhodně by se měl vyvarovat ve svém portfoliu CP, které nejsou veřejně obchodovatelné a také těch, které jsou na okraji zájmu většiny, tudíž se s nimi obchoduje jen málo. U veřejně neobchodovatelných CP je jejich cena úplně neurčitá a u těch druhých je zase snadno ovlivnitelná poměrně malými nákupními či prodejními pokyny. Všechny tyto potřebné informace obsahuje software, jehož prostřednictvím nevzdělaný účastník na kapitálovém trhu obchoduje. V možnostech takového softwaru je zobrazit vývoj cen tisíců CP z domácí půdy i z hlavních světových ekonomických center ve formě grafů za různě dlouhá období, a to až do současného okamžiku (online), pokud je příslušná burza ještě otevřena. Nebo vyhledat ty CP, se kterými se nejvíce nebo nejméně obchoduje, které nejvíce stoupají nebo klesají a také nepodstatné informace o výrobním programu, obratu, zisku, kapitalizaci ap., které ekonomicky nevzdělaný účastník kapitálového trhu vlastně vůbec nepotřebuje. Lidem, kteří obchodují s CP, se říká investoři, protože jenom namísto investování do zlata, obrazů nebo pozemků, nakupují CP. Proti tomu není třeba nic namítat až na to, že investory se většinou nazývají i ti, kteří nakupují CP v době, kdy si myslí, že jejich cena poroste a prodávají je ihned, když se začnou domnívat, že jejich cena začne klesat. Tyto držitele

52 |

CP, kteří často horečně nakupují a prodávají při obchodech, kdy od nákupu k prodeji uplyne doba od několika minut po maximálně několik týdnů, bych nenazýval investory, ale daleko přiléhavěji spekulanti. Právě takovíto spekulanti jsou ti, kteří rozhodujícím způsobem ovlivňují cenu CP. Často jsem četl nebo slýchal, že tito spekulanti jsou dvojího druhu. Těm, kteří spekulují na vzestup ceny CP, a proto nakupují, se říká Býci a těm, kteří naopak spekulují na pokles ceny CP, a proto prodávají, se říká Medvědi. Tomu jsem ale úplně nerozuměl, nechápal jsem, jak může někdo spekulovat na pokles ceny. Zápas Býků s Medvědy jsem si představoval tak, že se obě skupiny vzájemně přetahují na laně, na kterém je uprostřed připevněn praporek představující kurz. Za nadvlády Býků jde burza nahoru a naopak za nadvlády Medvědů burza klesá. Takže Medvědi jsou příčinou všeho zla a důvodem, proč všichni ostatní prodělávají. Až za nějakou dobu mi došlo, že zatímco Býkem se může stát každý, kdo má nějaké peníze za které si koupí nějaké CP, Medvědem se nemůže státi nikdo, kdo žádné CP nemá. Aby někdo mohl prodávat a stát se tak Medvědem, musel nejprve, když CP nakupoval, být vlastně Býkem, protože jistě by nic nekupoval, kdyby si nemyslel, že může vydělat. Ano, tak to je, všichni spekulanti jsou někdy Býci a někdy Medvědi. Pokud je počet Medvědů a Býků zhruba vyrovnaný, burza se moc nemění. Avšak když v důsledku pozitivních očekávání vyvolaných ekonomickými ukazateli a experty se někteří Medvědi změní na Býky, počet Býků převáží nad počtem Medvědů, poptávka po CP je vyšší než jejich nabídka a ceny CP a všechny indexy, kterými se tyto ceny měří, stoupají. To ovšem platí i naopak, protože při každé obavě z možné ztráty se Býci mění na Medvědy, počet Med-

F i n a n č n í r á d c e |53

vědů přeroste počet Býků se všemi přesně opačnými důsledky. Mou původní představu o přetahování na laně jsem musel doplnit tak, že příslušníci přetahujících se družstev někdy táhnou ze všech sil, někdy jsou nerozhodní a táhnou jenom ledabyle a někdy houfně opouštějí své družstvo a přebíhají na druhou stranu. A jak už jsem napsal dříve, aby se někdo stal úspěšným spekulantem, docela postačí, když bude pozorně sledovat, které družstvo vítězí a včas se přidá na jeho stranu. Největší nebezpečí pramenící z této jednoduché taktiky tkví v tom, že spekulant propásne vhodný okamžik na změnu dresu. Podstata obrany proti tomuto nebezpečí spočívá v tom, že spekulant udrží na uzdě svou chamtivost a spokojí se s nižším ziskem. Technické detaily takového postupu popíšu později. Teď, milý čtenáři, asi nastal čas seznámit tě poněkud podrobněji, jak by sis měl počínat, kdyby ses rozhodl začít obchodovat na kapitálovém trhu. Nejprve bys měl navštívit některou pobočku Fio banky a.s. a uzavřít s nimi smlouvu, která ti umožní prostřednictvím Fio banky a.s. vstup na burzu. Tak se dostaneš k jejich softwaru zvaného e-broker, kde budeš mít k dispozici vše, co budeš potřebovat pro obchodování. Tento software bude v tvém případě zcela zadarmo. Potom si vybereš akcie několika podniků, do kterých budeš investovat a které budou tvořit tvoje portfolio. Podání prodejních i nákupních pokynů je u Fio banky zadarmo. Vyber si podniky dostupné na českém kapitálovém trhu, dosti velké a známé se kterými se hojně obchoduje. Jestliže tyto firmy vyplácejí dividendy, je to pro ně jistý bonus navíc. Zahraniční firmy, které se obchodují na cizích burzách s mnohem vyššími poplatky, nekupuj, protože o nich ani ty, ani já, nic nevíme.

54 |

Ze dvou trhů, které jsou u nás k dispozici (Burza a RMS), obchoduj na RM Systému pomocí pokynů zvaných EasyClick (EC) - v tomto případě budeš platit nejnižší možné poplatky a to 0,29% z hodnoty každého uskutečněného obchodu. Malou nevýhodou je pro EC povinnost obchodovat v násobcích tzv. lotu, kde lot je minimální povinný počet obchodovaných akcií a tak je dána i minimální obchodovatelná hodnota jednotlivých podniků. V následující tabulce máš seznam několika firem, velikost jejich lotů a údaj o výplatě poslední dividendy: Název

Symbol

Lot

Dividenda

ČEZ ERSTE GRUP BANK KOMERČNÍ BANKA NEW WORLD RES. PEGAS NONWOVENS PHILIP MORRIS TELEFÓNICA ČR UNIPETROL

BAACEZ BAAERBAG BAAKOMB BAANWRUK BAAPEGAS BAATABAK BAATELEC BAAUNIPE

50 50 10 100 100 5 100 250

45 Kč 0,70 Eur 160 Kč 0,13 Eur 1,05 Eur 920 Kč 27 Kč 0

S nákupem vyčkej na hromadný pokles trhu, který se zcela jistě brzy dostaví, a skoro jistě bude pouze krátkodobý. Když máš nakoupeno, počítej s tím, že dřív nebo později budeš to, co jsi koupil zase prodávat – čili na poplatcích zaplatíš 2x0,29%=0,58%. Abys neprodělal, musíš prodat za cenu nejméně o 0,58% vyšší. Já to dělám tak, že prodávám za cenu nejméně o 1,3% vyšší; při této ceně já i Fio vyděláme přibližně stejně. Prakticky to dělám tak, že využívám možnosti podat dlouhodobý prodejní příkaz, který u EC může mít platnost až

F i n a n č n í r á d c e |55

15 dní. Výše prodejního příkazu se mi osvědčila o 3,5% nad nákupní cenou; pokud cena vzroste během této doby více, akcie se samy automaticky prodají. Jakmile však cena překročí 1,3%, zpozorním, a když usoudím, že by mohla zase začít klesat, okamžitě prodávám. Nijak se nezlobím, když se akcie prodají samy, protože dosažený zisk 3,5% je solidní a mimo to je vysoká pravděpodobnost následného poklesu. Podobně i nový nákupní příkaz podávám jako dlouhodobý a to za cenu o 3,5% pod cenou prodejní; za tuto cenu se pak akcie zase samočinně nakoupí. Samozřejmě můžeš koupi uskutečnit i sám, pokud možno při poklesu aspoň 1,3%. Nepříjemný problém nastane při masivním dlouhodobějším (krizovém) poklesu. Pro tyto případy moje zkušenost praví, že při poklesu asi o 5% není příliš riskantní přikoupit další akcie, čímž se dosavadní nákupní cena sníží (v tomto případě asi o 2,5%) a je potom snazší akcie bez prodělku prodat. Prodejní i nákupní pokyny podávám standardní, čímž mám na mysli, že v každém pokynu určím cenu, za kterou se má obchod uskutečnit a pokud se cena na trhu, v době platnosti pokynu, dostane na tuto úroveň, obchod se automaticky uskuteční, pokud této úrovně nedosáhne, obchod se samozřejmě neuskuteční. Jiným typem pokynů jsou tzv. inteligentní pokyny, často zvané StopLoss, které okamžitou prodejní či nákupní reakcí, při splnění zadaných podmínek, chrání spekulanta před prohlubující se ztrátou. Tak např. kdyby se cena na trhu zvýšila o mých kýžených 3,5% a neměl jsem podaný dlouhodobý prodejní pokyn svázaný s touto cenou, mohl bych v tuto chvíli podat inteligentní prodejní pokyn, který by ignoroval případný další vzrůst ceny a aktivoval by se až v okamžiku, až cena klesne o zadanou hodnotu. Dříve jsem se snažil tímto způsobem přechytračit nepředvída-

56 |

telnost pohybů ceny, ale dnes už to nedělám. Ukázalo se, že bych musel sledovat vývoj cen mnohem pečlivěji a přesto bych neměl významnou jistotu, že nepropásnu vhodný okamžik k nákupu či prodeji. Pamatuj na dvě základní pravidla investování podle Warrena Buffetta: Pravidlo 1: investuj tak, abys nikdy neprodělal! Pravidlo 2: nikdy nezapomeň na pravidlo 1! Musím ještě poznamenat, že by ses mohl pustit do mnohem sofistikovanějšího způsobu investování, kterému se říká „technická analýza“ a který vychází z komplikovaných rozborů grafů průběhu kurzu jednotlivých CP. Já jsem se však touto cestou odmítl vydat a tak ti ani nemohu nic poradit. Na závěr ještě přikládám tabulku, ze které jsou patrné výsledky mého snažení za poslední tři roky a kde je můžeš srovnat se změnou indexu PX50 (zobrazuje změnu ceny nejdůležitějších podniků na české burze) a s výsledky „Dynamického fondu“ investiční společnosti Pioneer Investments a.s. Ve sloupci „Celkem“ je uveden procentní výsledek mého snažení spolu se změnou ceny mého portfolia vinou cenových pohybů kapitálového trhu.

Rok

Obch. Obch. a a divid.(Kč) divid.(%)

Celkem

PX50

Pioneer

2010

38686

10,17%

12,21%

8,18%

4,12%

2011

27686

6,48%

-18,84%

-26,72%

-5,88%

2012

16934

4,89%

5,60%

14,00%

11,38%

E v o l u č n í p ř í h o d y |57

EVOLUČNÍ PŘÍHODY V této kapitole se podívám hluboko do minulosti lidstva. Tuto exkurzi uskutečním výlučně od svého psacího stolu, bez jakýchkoliv archeologických výzkumů a to pouze na základě pohledu do vlastní mysli. Protože jak jinak než z prehistorie našeho druhu by se v mém mozku usídlily hrozivé sny o nebezpečích, která mi prakticky vůbec nehrozí, odkud bych jinak pobral některé neracionální vzorce mého chování, anebo je pozoroval u svých bližních. Nejprve proberu několik snů pocházejících z velmi vzdálené minulosti, z doby, kdy naši předkové žili ve větvích tropických velikánů afrických deštných pralesů. Tyto sny nás pronásledují dodnes, v dětství docela často, později, za prahem dospělosti, postupně vymizí. Jistě největším nebezpečím pramenícím ze života na stromech bylo nebezpečí pádu. Toto nebezpečí pronásledovalo naše předky na každém kroku a oni se jej obávali natolik, že jejich obavy přetrvaly v našich snech miliony let až do dnešních časů. Nesčetněkrát se mi v minulosti zdávalo, jak ztrácím rovnováhu, zoufale balancuji a snažím se něčeho zachytit, ale není to nic platné a propadám se do hlubiny. I při pádu se snažím něčeho chytit, abych pád zastavil, nebo aspoň zmírnil. Pokud se pamatuji, nikdy jsem až na zem nedopadl. Nejčastěji jsem se před dopadem, zpocený hrůzou, včas probudil a někdy jsem si, již během pádu, s úlevou uvědomil, že se mi to jenom zdá; to jsem potom zvědavě čekal, co se stane, až dopadnu; toho jsem se však taky nedočkal, protože jsem se stejně probudil dřív.

58 |

Se sny tohoto typu s určitostí souvisí i sen o létání. V rámci snahy odvrátit následky pádu, se mi někdy podařilo usilovným máváním pažemi pád nejen zabrzdit, ale dokonce zahájit řízený let. Takový let býval zpočátku neuvěřitelně namáhavý, postupně se však stával stále snadnější, až jsem v létání nabyl takovou jistotu, že jsem se docela těšil, až se mi zase bude zdát, jak padám. Pravděpodobně o hodně později, teprve když vlivem okolností byli naši předkové donuceni opustit koruny stromů, se objevila nová nebezpečí natolik závažná, že opět vyvolala ochromující strach, který se pak usadil v hlavách předků do té míry, že v našich snech přetrval dodnes. Na travnaté savaně, jen řídce porostlé stromy a zaplněné stády býložravců a množstvím jejich lovců byl jistě největším nebezpečím útok nějakého predátora, před kterým se člověk mohl spasit pouze zběsilým útěkem. Ostatně asi jen málokdy úspěšným. A tak i mně, i po uplynutí statisíců let, se často zdávalo, jak mě někdo, nebo něco pronásleduje. V takovém snu jsem běžel doslova o život, protože, ačkoliv jsem netušil, kdo mě to honí, bylo mi jasné, že když mě chytí, nic dobrého mě nečeká. A podobně, jak tomu bylo u snů padavých, nikdy mě můj pronásledovatel nedohonil, vždy jsem se probudil dřív. Pamatuji, že jednou nebo dvakrát jsem sebral veškerou odvahu a rozhodl jsem si na mého pronásledovatele počkat a vyřídit si to s ním na místě. To jsem se ovšem probudil taky. Když jsem pak nabyl jistotu v létání, často se mi povedlo uniknout prostě tím, že jsem se vznesl, což bylo nad možnosti mého pronásledovatele. Myslím, že intenzita prožitků byla v těchto případech u našich předků natolik mocná, že se během evoluce dostala až do naší genetické výbavy a straší tam dodnes. A nepochybně

E v o l u č n í p ř í h o d y |59

takováto genetická setrvačnost je i přesvědčivým dokladem o naší „zvířecí“ minulosti. Uznávám bez pochybností, že Charles Darwin byl génius. I v našem dnešním chování můžeme mnohdy vypozorovat jeho pradávné kořeny, kterými se, pokud vím, zabývá tzv. evoluční psychologie. Všimnul jsem si docela nedávno, že můj nejmladší vnuk při každém kojení šátral ručičkou tak dlouho, dokud nenalezl maminčina ústa, aby pak jí vrazil prstíky mezi zuby a ponechal je tam, dokud se nenasytil. Vydrželo mu to, i když už dávno nebyl kojen a strkal rád ruce do pusy každému, kdo ho zrovna choval. A při usínání tak činí dodnes – jsou mu čtyři roky – pokud někdo v jeho dosahu usíná s ním. Matně si vzpomínám i na jiné malé děti, které se takto chovaly a tak myslím, že toto chování shledala evoluce pro vývoj druhu užitečným a zajistila jeho pokračování až dodnes. Domnívám se, že užitečnost strkání prstů miminek ostatním do úst je dána tím, že když si potom miminko strčí prstíčky do pusy sobě, což jak známo činí neustále, spolehlivě si tam přenese plno bakterií od dospělého dárce a burcuje a trénuje tak svoji imunitu. Takováto miminka potom lépe vzdorovala všelijakým infekcím, což jim nakonec umožnilo předat toto chování až dnešním generacím. Jiným evolučním případem je, podle mého názoru, naše pověrčivost. Myslím, že teprve když se naši předkové výrazněji oddělili od svých zvířecích předchůdců, uzrála doba pro vznik pověrčivosti. Jejich mozek postupně začal vyhledávat všechny možné i nemožné souvislosti mezi jevy, které je obklopovaly. Důvodem takové činnosti mozku ovšem bylo odhalit příčiny a následky všemožných jevů a chránit se před nimi. Nebo je využívat. Při takovémto hledání jistě bylo nutno prověřovat

60 |

všechny možnosti, z nich mnohé došly potvrzení a jiné naopak byly úplně nesmyslné. A právě tyto nesmyslné „souvislosti“ se nakonec staly základem pro vznik naší pověrčivosti. Když totiž pradávný lovec měl úspěšný lov a vzpomněl si, že před opuštěním tábora např. prohrábl ohniště, ani bych se mu nedivil, že i před příštím lovem neopomněl opět ohniště prohrábnout. Jistě je souvislost mezi ohništěm a lovem úplně nulová, což se jistě domníval i náš lovec, ale protože si říkal „co kdyby“, raději se choval, jakoby tato souvislost byla skutečná. Jeho víra byla posilována každým dalším úspěšným lovem a zcela mimořádně byla posílena, pokud zapomněl ohniště prohrábnout a lov „následkem“ toho, nebyl úspěšný. To potom bylo zapotřebí velmi mnoho opačných zkušeností, než se našemu lovci podařilo takovéto pověry zbavit. Protože však z hlediska evoluce lidského rodu byla takováto malá škobrtnutí nepodstatná a naopak velmi podstatné a pro lidstvo výhodné bylo, že naši předci zkoumali a analyzovali souvislosti jevů, není divu, že se tato naše vlastnost pevně uchytila. Stala se vlastně jedním z pilířů rozvoje našeho myšlení. Abych v tom nenechal našeho pravěkého lovce samotného, přiznávám se, že taky já trpím mnohými podobnými pověrami. Jsou tak stupidní, že se skoro stydím je zde uvádět, ale jednu snad přece jen zmíním. Z minulé kapitoly ses milý čtenáři dozvěděl, že s částí svých těžce nahospodařených peněz obchoduji na burze. Počítač obvykle zapínám hned po ránu, ale před tím se v koupelně umyji a vyčistím si zuby. Při té příležitosti neopomenu zkontrolovat způsob zavěšení ručníku mojí ženy, která, protože vstává dříve, už v koupelně byla. Když je její ručník pověšen nedbale, jsem rád, že můžu její ručník upravit, protože trpím pověrou, že tím příznivým způsobem

E v o l u č n í p ř í h o d y |61

ovlivním pohyb cen cenných papírů. Což je skoro každý den, protože moje žena asi žádnou pověrou spojenou s pověšením ručníku netrpí. Vím ovšem velmi dobře, že se chovám jako idiot, přesto jsem zklamán, když je její ručník pověšen správně a já pak díky tomu zapínám počítač s malilinkou obavou. V této souvislosti mě ještě napadá, že fenomén pověrčivosti, zděděný po dávných předcích, je možná základem patologické úchylky u mimořádně pořádkumilovných lidí, kteří často terorizují své blízké, když po nich vyžadují přesné dodržování jimi určeného řádu a pořádku. Možná, že tito lidé mají své chování podvědomě spojené s nějakými pitomými pověrami. Na závěr kapitoly chci se ještě zmínit o jednom z nejdůležitějších výsledků naší evoluce. Tím by mohl být vrozený Kantův mravní imperativ, podle kterého se všichni rodíme již s povědomím dobra a zla, bez vlivu výchovy všichni víme, co je správné a co špatné. Prý psychologové již uskutečnili nějaké pokusy a prokázali, že vrozený Kantův mravní imperativ opravdu existuje a dokonce, že vrozená mravní výbava většiny z nás je totožná (při tom nezáleží na tom, zda se jedná o vzdělaného člověka Západu, nebo negramotného amazonského Indiána). Takový software dobra a zla si tedy do svého života přinášíme v genech zděděných po našich rodičích. Protože prý naše mravní povědomí je totožné u všech lidských ras, nedopustím se asi žádné chyby, když prohlásím, že toto povědomí je v nás obsaženo již velmi dlouhou dobu. Musí nám tedy přinášet nějaké výhody, jinak by s ním totiž Darwinův přírodní výběr nemilosrdně zatočil. V jednotlivých případech se může zdát, že dobří lidé, řídící se Kantovým mravním imperativem, jsou využíváni a zneužíváni těmi zlotřilými a nemají proti nim mnoho šancí. Kdyby však evoluce bezhlavě zohlednila takovou

62 |

individuální nevýhodu dobrých lidí, netrvalo by dlouho a lidstvo by se stalo davem zločinců a parazitů a snad je každému jasné, že v takovém stavu by se asi dlouho neudrželo. S Kantovým mravním imperativem v každém z nás může společnost fungovat lépe a dokonce nakonec společnost s větší dávkou dobra zvítězí nad společností s větší dávkou zla. Jednoduše proto, že zlo má převážně destruktivní a parazitický charakter, zatímco dobro je zdrojem pozitivního rozvoje a pokroku. Dobrá společnost má tedy velkou výhodu nad tou zlou a není co se divit tomu, že i přírodní výběr preferuje společnost dobra před společností zla. Jako ilustraci tady přikládám tabulku států světa seřazenou podle výše hrubého domácího produktu na obyvatele (HDP) v porovnání s příslušnou mírou korupce. Odhad HDP pro r. 2012 jsem převzal od zpravodajské agentury Spojených států (CIA), odhad míry korupce (CPI) pro r.2012 pochází od mezinárodní organizace Transparency International (TI). Pro HDP i CPI platí, že čím jsou tato čísla vyšší, tím je životní úroveň vyšší a korupce menší. Tabulky států nejsou beze zbytku souměřitelné, protože v podkladech CIA a TI není stejný počet států, v podkladech CIA chybí některé státy zahrnuté v podkladech TI a naopak. Přesto je jasná závislost: vysoká korupce = nízký národní důchod. V první tabulce jsou seřazeny podle HDP sestupně nejlepší státy světa, ve druhé tabulce pak v obráceném pořadí podle míry korupce (od horšího k lepšímu) ty nejhorší.

E v o l u č n í p ř í h o d y |63

Pořadí podle HDP

Pořadí podle CPI

Stát

HDP v 1000 $

Index CPI

3 5 9 10 12 13 14 19 20 21 22 23 24

12 5 7 14 19 27 6 25 7 9 4 25 9

Luxembourg Singapore Norway Hong kong USA UAE Switzerland Austria Australia Netherlads Sweden Ireland Canada

80,7 60,9 55,3 50,7 49,8 49,0 45,3 42,5 42,4 42,3 41,7 41,7 41,5

80 87 85 77 73 68 86 69 85 84 88 69 84

Pořadí podle HDP

Pořadí podle CPI

Stát

HDP v 1000 $

Index CPI

218 226 219 209 225 227 228 215 213 223 220

174 174 173 165 165 163 160 154 150 150 139

Afghanistan Somalia Sudan Haiti Burundi Zimbabwe Dem.Rep.Congo Guinea Guinea Bissau Eritrea Nigeria

1,0 0,6 0,9 1,3 0,6 0,5 0,4 1,1 1,1 0,8 0,9

8 8 15 19 19 20 21 24 25 25 27

64 |

TROCHA KOSMOLOGIE V této kapitole tě, milý čtenáři, seznámím s výsledky mých kosmologických úvah. Bez mučení přiznávám, že se tyto výsledky v mnoha bodech odlišují od názorů profesionálních astrofyziků. I když uznávám jejich nekonečně vyšší kompetenci i to, že mají v mnoha ohledech ohromující fantazii, přesto se nestydím zde svoje názory prezentovat. Některá jejich paradigmata se mi totiž nelíbí a domnívám se, že snad alespoň nějaká má vysvětlení budou pro nás oba jednodušší a srozumitelnější. Nejprve uvedu jakýsi výčet východisek, kterými bych se měl řídit. a) Počátek vesmíru nastává v okamžiku Velkého třesku, kdy všechna hmota je soustředěna v jednom bodě b) Spolu s rozvojem hmoty startuje i prostor a čas c) Jak se hmota či záření vzdalují od bodu Velkého třesku, prostor vesmíru se rozpíná, běží čas a hustota vesmíru klesá d) Navzdory svému jménu, Velký třesk není žádná exploze, po které by se hmota z jeho středu řítila všemi směry pryč a střed by tak zůstal prázdný; jedná se o jakýsi proces „kynutí“, takže i dnes je v tomto bodě stejná hustota vesmíru, jako kdekoliv jinde e) Stáří vesmíru je cca 14 mld let f) V čase velmi blízkém Velkému třesku došlo k uvolnění elektromagnetického záření, které se dnes nazývá reliktní záření; to k nám dnes přichází rovnoměrně ze všech stran

T r o c h a k o s m o l o g i e |65

g) Na základě předchozích východisek se dnes soudí, že vesmír je homogenní ve všech směrech a ve všech bodech a nemá žádný střed, protože rychlost rozpínání pozorovaná z libovolného bodu je stejná ve všech směrech. h) Mimo to prý stále platí tzv. „kosmologický princip“, který tvrdí, že vesmír je nekonečný v čase i prostoru i) Také je prý náš vesmír plochý a otevřený Jako doprovod k dalšímu textu jsem nakreslil tento základní obrázek (obr.1):

66 |

Jedná se o 3D obrázek se třemi prostorovými osami x,y,z, přičemž osa času není zobrazena vůbec a čas je vyjádřen zakreslením jednotlivých časových stavů do jediného prostorového obrázku (zde vesmír v čase 0,4 My jako malá kulička v počátku os a dnešní stav vesmíru v čase 14 Gy). Takže tady, milý čtenáři, se na vesmír díváš z venku, jak jej zcela jistě žádný ze smrtelníků nikdy neviděl a ani nikdy neuvidí. My se totiž na vesmír díváme zevnitř koule zobrazující dnešní stav rozložení vesmírné hmoty – a ani nevíme z kterého místa. Tak, jak jsem zde vesmír nakreslil, jej může pozorovat snad jenom Bůh. V obrázku jsou použity časové jednotky Gy=109roků, My=106roků a délková jednotka Gly=109světelných roků. Náš výklad začíná v čase t=400 000 roků (0,4 My), kdy to, co bylo předtím, natolik nabobtnalo, že to umožnilo vznik subatomárních částic a jejich pospojování do prvních atomů vodíku tak, jak je známe i dnes. Současně se vyzářilo i prvotní elektromagnetické vlnění (možná jako produkt anihilace posledních zbytků antihmoty), které se začalo rychlostí světla šířit do okolí. Od té doby uplynulo asi 14 mld let (14Gy) a dnes tomuto záření říkáme reliktní záření; jeho dnešní polohu zobrazuje ve vzdálenosti 14Gly od středu čárkovaně nakreslené „mezikoulí“. Současně s tímto rozpínáním se generoval i patřičný prostor a čas, neboť tam, kde dříve nic nebylo, nebyl ani prostor, ani čas. V téže době začala také expanze naší hmoty (to co expandovalo dříve, nebyla ještě hmota v našem slova smyslu). Její dnešní stav jsem nakreslil plnou čarou jako tečkami vyplněnou kouli o něco menšího poloměru, než má koule reliktního záření. To proto, že pro začátek mi připadá přirozené, že bobtnání hmoty bylo pomalejší, než rychlost světla. I když astrofyzikové

T r o c h a k o s m o l o g i e |67

uvádějí, že rozpínání vesmíru bylo v některých fázích rychlejší, než je mnohonásobek rychlosti světla. Přitom jsem přibližně předpokládal, že reliktní záření se uvolnilo z jediného bodu ve středu koule a netrvalo moc dlouho Podle obr.1 je evidentní, že zde zobrazená představa nesplňuje úvodní bod f), protože v žádném bodě uvnitř hmotové koule není možno reliktní záření pozorovat a ani to nikdy nebylo možné – toto záření leží za hranicemi hmotové koule. I kdyby se však hmota rozpínala v nějakém čase vyšší rychlostí, než je rychlost světla a v určité oblasti hmotové koule by pozorovatel mohl toto záření zaregistrovat, ani pak by ale k němu nepřicházelo ze všech směrů, ale pouze ve směru ze středu koule. Že však reliktní záření skutečně přichází ze všech stran, se každý může snadno sám přesvědčit na webu, když si otevře stránku http://aldebaran.cz/bulletin/2009_37_pla.php, kde je senzační animace měření reliktního záření evropskou družicí „Planck“. Jak ven z této šlamastiky ukážu o něco později. Ostatní úvodní body g), h), i) jsou již pouhou interpretací bodů předchozích a není divu, že je náš obrázek nenaplňuje, protože moje interpretace je jiná. Především nesouhlasím s tvrzením, že vesmír nemá žádný střed. No ale přece snad se vesmír rozpíná z jediné malé oblasti Velkého třesku a tak asi jsme zcela oprávněni toto místo za střed považovat. Jestliže je moje představa falešná, tak kdy, proč a jak tento bod ztratil své výsadní postavení středu? Myslím, že střed vesmíru je stále tam, kde byl od počátku a z tohoto hlediska není třeba obrázek nijak upravovat. Pokud se jedná o stejnou rychlost rozpínání, pozorovatelnou prý z libovolného bodu vesmíru, podotýkám, že i „kynoucí“ koule na obr.1 vykazuje obdobnou vlastnost, přestože

68 |

samozřejmě střed má. Mimo to americký astronom E.P.Hubble toto rozpínání stanovil z měření „červeného posuvu“ spektrálních čar vzdálených hvězd bohužel jenom z naší země a tak nikdo nemůže s jistotou tvrdit, že stejné posuvy by naměřil i z jiných míst našeho vesmíru. To, že obr.1 také nehoví bodu h) – tzn. neodpovídá kosmologickému principu – je ze stejného důvodu, jako u bodu g). Jestliže zpočátku byl vesmír evidentně natěsnaný v oblasti Velkého třesku, byl velmi konečný; když se pak nějakou konečnou rychlostí z tohoto bodu rozpínal, jak se to mohlo stát, že teď je nekonečný? Myslím, že náš obrázek správně zobrazuje vesmír konečný (přinejmenším v prostoru) a také, že je náš vesmír prostorově uzavřená koule a nikoliv jakási otevřená plocha, jak se uvádí v bodě i). Pokud se týká vývoje vesmíru mezi časem t=0,4My a dneškem (t= 14Gy), uvědom si, milý čtenáři, že v této době se již nejedná o vývoj na základě pravidel a sil kvantové fyziky na subatomární úrovni, ale nejspíš výlučně se jedná o působení setrvačnosti a gravitace na hmotu, jak ji známe dnes. A tak zde v čase t=0,4My máme částečky hmoty směřující nějakou rychlostí pryč od středu vesmíru a kdyby na ně od té chvíle nepůsobila žádná jiná síla, pohybovaly by se tímto směrem a touto rychlostí rovnoměrně do nekonečna. Tak to aspoň tvrdil starý pán Isaac Newton a myslím, že ani soudobé relativistické pohledy na tom principiálně moc nezmění. Jenomže proti směru tohoto pohybu působí gravitace, tudíž bez jakýchkoliv výpočtů mohu prohlásit, že tento pohyb se bude zpomalovat, až se úplně zastaví a nakonec změní směr. Tak se současné rozpínání vesmíru v budoucnosti změní na jeho smršťování.

T r o c h a k o s m o l o g i e |69

Myslím, že teď nastal čas vypořádat se s faktem, že reliktní záření k nám směřuje ze všech stran, zatímco podle obr.1 to vypadá, že žádné reliktní záření pozorovat nemůžeme a v nejlepším případě, to kdyby se náš vesmír rozpínal rychleji než světlo, bychom v určité jeho oblasti mohli toto záření registrovat jako vycházející ze středu. Musím tedy významně zpřesnit svou představu o původu reliktního záření a jeho šíření. V době t=0,4My měl vesmír tvar koule se středem S 0,4 a poloměrem R0,4. Tato koule ještě nebyla tvořena atomy hmoty, jaké dnes známe, nýbrž jakousi prahmotou, o které nevím vůbec nic. Jisté však je, že tato prahmota byla nesrovnatelně hustější, než jak vůbec lze dnešní hmotu stlačit. Na druhou stranu však tato hustota již poklesla natolik, že umožnila vznik prvních subatomárních částic, které se spontánně začaly sdružovat do prvních atomů vodíku. To vyvolalo ve velmi krátké době obrovské „nakynutí“ vesmírné koule a pokles její hustoty na hodnotu odpovídající atomům vodíku, které v této době nahradily dřívější prahmotu. Této fázi se dnes říká inflace vesmíru a vesmír posunul svou hranici z bodu R0,4 do bodu R‘0,4, jak jsem to nakreslil v obr.2. Nakreslil jsem jenom polovinu vesmíru, druhá polovina je symetrická. Mimo to jsem vesmír zobrazil jako obrázek 2D a třetí rozměr si, milý čtenáři, představ jako vystupující kolmo z roviny kresby, takže v obr.2 zobrazené kružnice si představ jako koule. Na spodní vodorovné ose r (Mly) je zobrazen stav vesmíru v čase 0,4 My a to těsně před inflací i po inflaci vesmíru (body S0,4, R0,4 a R‘0,4). Na svislou osu T (My) jsem vynesl změnu

70 |

času T mezi časem t=0,4 My a dnešní dobou t~14 Gy =14000 My. Na horní vodorovné ose (body S14000 a R14000) je zobrazena dnešní velikost vesmíru.

T r o c h a k o s m o l o g i e |71

A teď, milý čtenáři, vezmi dva lukostřelce, jednoho postav do středu S0,4 a druhého do bodu R0,4; každý z nich ať vystřelí současně červený šíp vpravo a modrý šíp vlevo (šípy č.1). Ve skutečnosti ovšem vystřelí celý vějíř šípů do všech směrů, stejně, jako se šíří i elektromagnetické záření, na obr.2 jsem však nakreslil jenom šípy letící v ose r. Vtom ale propukne gigantická inflace vesmíru; zatímco lukostřelec ve středu svou polohu nezmění, druhý lukostřelec bude odnesen do bodu R‘0,4. To je chvíle, kdy oba lukostřelci vystřelí své druhé šípy, červený šíp opět vpravo a modrý šíp vlevo (šípy č.2). Musí to být ovšem takoví borci, aby jejich šípy letěly rychlostí světla. Protože se šípy pohybují rychlostí světla, uletí za jeden rok (1 y) vzdálenost jeden světelný rok (1 ly) a tudíž jejich poloha bude se změnou času sledovat přímky svírající s osou r (Mly) úhel 45°, protože tg45°=1. Mimo to však, kromě našich dvou sledovaných lukostřelců, vystřelí své šípy nesčetný počet dalších, rozmístěných mezi body S0,4 a R0,4, kteří se během inflace vesmíru rovnoměrně roztáhnou až k bodu R‘0,4. Sledovaní dva lukostřelci vymezují pouze krajní hranice pohybu červených či modrých šípů. A tak je vidět, že v prostoru mezi svislou osou a červenou čárkovanou hranicí se pohybují šípy v obou směrech, zatímco v prostoru vně červeně čárkované hranice se vyskytují pouze šípy směřující ze středu ven. V oblasti vymezené hranicemi vycházejícími z okrajů vesmíru před jeho inflací bude reliktní záření směřující ze středu mít jednak vyšší intenzitu, jednak i jiné frekvenční spektrum, nepozměněné inflačním pohybem zdrojů záření (uvnitř kružnice dnešního vesmíru je tato oblast vyznačena mezikružím s tučnějším tečkováním). Z obr. 2 je vidět, že v okolí středu vesmíru je oblast reliktního záření přicházejícího ze všech směrů, tak jak to ukazuje i mě-

72 |

ření družice Planck, zatímco vně této oblasti chybí reliktní záření směřující do středu. Ostatní směry reliktního záření jsou však i v této oblasti zastoupeny, jak je naznačeno vějířem zelených šípů vystřelených z obecného bodu X0,4 ležícího na ose r a jejich poloha v dnešní době (na kružnici se středem X14000 o poloměru R=14 Gly). Vypadá to tedy, že jednak jsem se úspěšně vyrovnal s problémem všesměrného reliktního záření v případě uzavřeného konečného vesmíru ve tvaru koule, jednak že si mohu dovolit následující závěry: Zdá se, že naše poloha leží někde v blízkosti středu vesmíru. Kdyby se však ukázalo podrobným rozborem výsledků měření družice Planck, že v některém ze směrů měření je jakási slepá skvrna s výrazně sníženou (nejlépe nulovou) intenzitou reliktního záření, znamenalo by to dvě věci – že naše poloha je v té vzdálenější oblasti od středu a také, že střed vesmíru leží na opačné straně od této slepé skvrny. Také si, milý čtenáři, povšimni, jak se během doby smrskla oblast všesměrného záření a uvědom si, jak je okolnost všesměrnosti reliktního záření svázána s velikostí inflačního nabobtnání vesmíru v době okolo t=0,4My. Kdyby byla inflace vesmíru menší než 14 Gly, oblast všesměrného reliktního záření by dnes již vymizela. Tak jsme se dostali do dnešního stavu vesmíru. Od doby inflačního „nakynutí“ vesmíru ovšem došlo ve složení a organizaci naší hmoty k dalekosáhlým změnám, reprezentovanými vznikem hvězd a jejich planet, galaxií a mnoha doprovodným jevům, jako jsou výbuchy supernov, černé díry a já nevím co všechno ještě. Z pozorování dnešního chování této hmoty pak astrofyzikové a kosmologové dochází ke svým závěrům. Jako první se chci zde zmínit o existenci „temné hmoty“. Jedná se o

T r o c h a k o s m o l o g i e |73

předpokládanou hmotu, která není vidět, ale která je zcela nezbytná k tomu, aby se jednotlivé galaktické objekty pohybovaly podle gravitační teorie. V podstatě aby dodržovaly pradávné Keplerovy zákony o oběhu těles. Proti tomu naprosto nic nenamítám, protože takové hmoty musí být úctyhodné množství, od kosmického prachu, planet, vyhaslých hvězd až po černé díry. Rozložení temné hmoty nevidíme, ale z jejích gravitačních projevů můžou astrofyzikové asi docela přesně soudit o její velikosti a rozprostření. Nesouhlasím však s názorem některých, že temná hmota je tvořena neznámými částicemi, které nikdy nikdo neviděl a které se už drahnou dobu pokoušejí neúspěšně odchytit v opuštěných hlubinných dolech. Sám bych se raději věnoval užitečnějším věcem, protože když nic nechytí, stále to není žádný důkaz, že speciální částice temné hmoty neexistují a tak nevidím důvod, proč vymýšlet novinky, když máme k dispozici naší starou, dobrou hmotu. Další důležitá okolnost je ta, že podle Hubbleova zákona se rychlost vzdalování hmot vesmíru při jeho rozpínání koná přísně lineárně v závislosti na jejich vzdálenosti podle vztahu v=H*r, kde v(km/s) je rychlost vzdalování, r(Mly) je vzdálenost měřeného objektu od pozorovatele na Zemi a H=23,1 +/1,1 ((km/s)/Mly) je Hubbleova konstanta. Měří se červený posun spektra vyzařovaného světla a na základě jeho velikosti se stanoví rychlost vzdalování pozorovaného objektu. Problém je ovšem v tom, že tuto rychlost můžou astronomové změřit až od vzdálenosti R ~2.5Mly (vzdálenost nejbližší galaxie Adromedy), protože blíž prostě žádné galaxie nejsou a objektů v naší Mléčné dráze, které jsou blíž, se rozpínání netýká, neboť ty jsou na svých vzájemných pozicích udržovány galaktickými gravitačními silami. Na druhé straně nejvzdálenější galaxie se

74 |

spolehlivě stanovenou rychlostí vzdalování jsou od Země vzdálené asi tak 10Mly. Podle představy vesmíru, kterou ti, milý čtenáři, tady prezentuji, je rozpínání vesmíru obyčejný setrvačný pohyb hmoty ve směru od středu Velkého třesku, takže je na místě prověřit, zda i v tomto případě je možné, aby rychlost „rozpínání“ hověla Hubbleovu zákonu. K tomu jsem nakreslil následující ilustrační obrázek (obr.3):

Na obrázku je S střed vesmírné koule, Z0;X0 je současná poloha Země a libovolného bodu X ležícího uvnitř oblasti vymezené kružnicemi o poloměrech R2,5 a R10 ve stejné vzdálenosti od středu vesmíru, jako je Země, Zt;Xt je poloha Země a bodu X po uplynutí nějaké časové jednotky, R je vzdálenost Země a bodu X od středu vesmíru a VR je skutečná rychlost vzdalování těchto míst od středu. Dvě kružnice R2,5 a R10 vymezují nepatrnou část vesmíru, ve které můžeme spolehlivě měřit vzdálenos-

T r o c h a k o s m o l o g i e |75

ti a tím i rychlosti vzdalování od Země. Bod X0 leží ve vzdálenosti rx od Země a spolu se Zemí se pohybuje (po své radiále) stejnou rychlostí VR od středu. Poslední parametr na obr.3 je hodnota Vx která představuje rychlost vzdalování bodu X od Země. Z obrázku je vidět, že hodnota Vx, kterou stanovíme změřením červeného posuvu světelného spektra podle Hubbleova zákona, závisí na hodnotách úhlu α a rychlosti VR podle vztahu Vx = VR * tg α a určitě existují takové hodnoty VR;α, aby rychlost vzdalování Vx odpovídala naměřenému červenému posuvu. Na obrázku jsou dnes známé pouze hodnoty rx a Vx . Ostatní parametry jako poloměr vesmíru, rychlost vzdalování Země od středu vesmíru a směr k tomuto středu jsou neznámé. Kdybychom však dokázali určit jediný z parametrů R a α, mohli bychom na základě změřených hodnot rx a Vx vypočíst i všechny ostatní. Podotýkám, že tyto úvahy platí pro jakýkoliv bod X ležící současně uvnitř oblasti vymezené kružnicemi o poloměrech R2,5 a R10 a ve stejné vzdálenosti R od středu vesmíru, jako je Země. To plyne z okolnosti, že také vzdálenost rx závisí na úhlu α podle vztahu rx = 2 * R * sin α/2 (viz následující obr.4), kde hodnota 2*R je konstanta a hodnota sin α/2 se pro velmi malé úhly okolo nuly mění lineárně, což znamená, že se lineárně mění i rx a podle Hubbleova zákona i Vx. Také pro všechny ostatní body X´, které jsou od Země vzdáleny stejně jako bod X (obr.4) platí, že u nich naměříme stejný červený posuv Vx. Průměty tohoto pohybu pozorované-

76 |

ho ze Země pak v závislosti na úhlu β tvoří složky pozorovatelné rychlosti vzdalování vesmíru ve směru od Země.

Mohu tedy slavnostně prohlásit, že i vesmír tvaru rozpínající se koule splňuje v našem okolí podmínku Hubbleova zákona o lineární závislosti rychlosti vzdalování objektů od Země na jejich vzdálenosti. Jedna z posledních věcí, se kterou bych se tady chtěl ještě vypořádat, je otázka tzv. temné energie. V nedávné době totiž astronomové naměřili u velmi vzdálených objektů takové zčervenání jejich světla vyzařovaného naším směrem, které prý nasvědčuje tomu, že v dávné minulosti (ze které k nám toto světlo dnes dorazilo), se vesmír rozpínal pomaleji, než dnes. Dnes tedy prý dochází k akceleraci rozpínání vesmíru, což je docela v rozporu s představou vesmíru, kterou se ti, milý čtenáři, zde snažím vsugerovat. No a protože neznáme žádnou sílu,

T r o c h a k o s m o l o g i e |77

která by mohla nynější rychlejší rozpínání vesmíru zavinit, astronomové zavedli nový pojem jakési temné energie vakua, která to prý má na svědomí. Zdá se, že jiný účel tato temná energie nemá a proto mi tak trochu připomíná tzv. éter, který si fyzikové 19. století vymysleli, aby si pomohli s vysvětlením okolnosti, že rychlost světla je konstantní a nezávisí na pohybu světelného zdroje. S mnohem lepším vysvětlením pak přišel Albert Einstein, když si to ve své speciální teorii relativity vyřídil s proměnami vzdálenosti a času v závislosti na rychlosti. O něco podobného s temnou energií se já nemůžu pokoušet, ale myslím, že si poradím s obyčejnou geometrií a vektory. Nejdřív se podívám, jak to vlastně s vysíláním světla z pohybujícího se světelného zdroje vlastně je (obr.5).

Světlo se z pohybujícího tělesa X šíří všemi směry stejnou konstantní rychlostí 300000 km/s. Avšak ve směru k pozorovateli na Zemi je vlnová délka tohoto světla závislá na rychlosti vzdalování tělesa od Země tak, že čím je toto vzdalování pomalejší, tím je vlnová délka světla kratší. Kdyby se těleso k Zemi přibližovalo, byla by vlnová délka světla ještě kratší. U zvuku se tomuto jevu říká Dopplerův princip. No a prodloužení vlnové délky světla vysílaného vzdalujícími se objekty je onen, mezi astronomy proslulý, červený posuv.

78 |

V okolí naší Země (obr.3) se tělesa pohybují se Zemí skoro rovnoběžně směrem od středu vesmíru. Ovšem u velmi vzdálených těles (zhruba ve vzdálenosti 10Gly, což je asi 1000x dál, než na obr.3), tomu tak není. Zde může hodnota úhlu α mezi směrem pohybu Země a směrem pohybu pozorovaného tělesa nabývat libovolné velikosti od 0° do 360°. Domnívám se, že dnešní astronomové nemají žádné ponětí o tom, jakým směrem se sledované těleso ve své dávné minulosti pohybovalo a jediné, co o pohybu tohoto tělesa mohou s jistotou prohlásit, je velikost červeného posuvu jeho světla tehdy vyslaného směrem k dnešní poloze Země. Mají ovšem jinou představu vesmíru, ve které se od každého bodu vesmíru (tedy i od Země) všechna tělesa vzdalují podle Hubbleova zákona. Jak jsem ukázal, to u našeho modelu vesmíru jako rozpínající se koule sice platí v blízkém okolí Země (obr.3), ale nemusí to platit pro tělesa nesmírně vzdálená (obr.6).

Protože je vzdálenost mezi Zemí a tělesem X obrovská, je docela možné, že těleso X je dosti blízko středu vesmíru a tak odhaduji, že očekávaný červený posuv podle Hubbleova zákona (obr.6) bude blízký rychlosti Vs, kterou se těleso X vzdalo-

T r o c h a k o s m o l o g i e |79

valo před 10 Gy od středu vesmíru. Světlo tenkrát vyslané ke středu vesmíru (složka Vs) mělo prodlouženou vlnovou délku do červena podle Hubbleova zákona. Ve směru k dnešní poloze Země však těleso X vysílalo světlo příslušné k rychlostní složce Vz (menší než Vs) a tak toto světlo má kratší vlnovou délku, která znamená menší červený posuv. Kdybychom znali velikost úhlu β, vypočetli bychom velikost Vz Vz = Vs * sin β což, jak každý uzná, je menší, než Vs. To zavdává důvod astronomům (s jejich představou vesmíru) pro podezření, že se vesmír před ~10 Gl rozpínal pomaleji, než dnes. U našeho modelu vesmíru rozpínající se koule však nižší hodnota rychlosti vzdalování znamená pouze to, že směr světla vzdáleného tělesa X vyzářeného k dnešní poloze Země je odkloněný ze směru tělesa ke středu vesmíru. Dokonce, kdybych trochu pozměnil obr.6, mohlo by se podle červeného posuvu zdát, že se tenkrát těleso X k Zemi přibližovalo. Žádné zrychlené rozpínání vesmíru se tudíž dnes nekoná a není žádná potřeba vymýšlet záhadnou temnou energii, která by vesmír nutila nafukovat. Tak i můj původní předpoklad, že vesmír se nyní zvětšuje pouze vlivem setrvačnosti a že rychlost tohoto růstu se vlivem gravitace postupně snižuje, může platit i nadále. Nakonec se rozpínání zastaví, pohyb vesmírných hmot změní směr a vesmír se začne pohybovat vstříc k novému Velkému třesku. Tímto zjištěním se dostávám k tomu, co bylo před Velkým třeskem. Inu asi zde byl předek našeho vesmíru, který zahynul zhroucením jeho hmoty do obří černé díry v jeho středu, ze které se pak zrodil náš nový vesmír. Odmítám ovšem názor, se kterým jsem se několikrát setkal, že k Velkému třesku došlo až poté, co se veškerá hmota starého vesmíru nahrnula do této černé díry. Kdyby to tak mělo být, to by asi Bůh musel pozorně kontrolovat, zda už je všechna hmota pozřena a pak by teprve stiskl startovací tlačítko k Velkému třesku. Spíše to je zařízeno

80 |

tak, že poměry v černé díře se postupně dramatizují natolik, že při dosažení kritického množství pozřené hmoty se Velký třesk aktivuje automaticky. Analogicky tomu, jak se sám aktivuje jaderný výbuch při dosažení kritické hmotnosti štěpného materiálu. Potom ovšem je pravděpodobné, že k dosažení kritické hodnoty není zapotřebí veškeré hmoty (kdyby ano, byla by to byla obrovská náhoda – anebo by Bůh musel dopředu stvořit právě takovéto množství hmoty) a asi tady máme nějakou hmotu, která se Velkého třesku neúčastnila. Ta by mohla doplnit naše zásoby temné hmoty, neboť už před Velkým třeskem byla tak stará, že nezářila a jistě dnes nezáří také. Současně by mohla být základem pro novou černou díru uprostřed našeho současného vesmíru. Když jsem se takto dopracoval k domněnce, že náš vesmír se cyklicky rodí a umírá, musím ještě zaujmout negativní stanovisko k tradovanému názoru o hmotě a antihmotě. Astrofyzikové tvrdí, že v počáteční „předkvantové eventuálně kvantové“ etapě rozvoje Velkého třesku, není žádný důvod k tomu, aby současně nevznikaly částice hmoty i částice antihmoty. Proti tomu lze jen těžko něco namítat. Dokonce vědí, že když vznikne 109 antihmotných částic, odpovídající počet hmotných částic je 109 + 1. Částice hmoty a antihmoty vzájemně anihilují a zbyde nám jediná hmotná částice, která spolu s ostatními takto zbylými sirotky vytvořila náš dnešní hmotný svět. Taková situace by ale znamenala smrtící úder pro představu cyklického obnovování vesmíru, protože nejspíš hned druhý cyklus by uvízl polapen v černé díře zrodu, neboť k aktivaci nového Velkého třesku by se asi nedostávalo dostatečného množství hmoty. Dočetl jsem se však, že při anihilaci je po každé reakci mezi potomky více hmoty, než antihmoty. Jsem si skoro jistý, že potomci anihilačních reakcí nadále zůstávají uvězněni v černé díře zrodu, mohou vstupovat do reakcí stále znovu a pokaždé se vytvoří o něco více hmoty, než antihmoty. Takže si raději představuji, že postupně se může nahromadit skoro samá

T r o c h a k o s m o l o g i e |81

hmota a do prostoru se vyzáří jenom menší část anihilační energie. Rozhodně bych, kdybych byl Bůh, to tak zařídil, protože co by mi pak zbylo, kdyby měl vesmír skončit hned po prvním cyklu. Vždy, po celý život, se mi zdál podezřelý každý názor, který stavěl do popředí nás lidi a naše prostředí. Vždy jsem cítil, že ani my, ani naše Země, Slunce, Mléčná dráha, Vesmír… nejsme o nic důležitější, než ti ostatní. Proto bych taky byl spokojenější, kdyby v děsivém prostoru jakéhosi supervesmíru byla rozptýlena mnohá hmota na mnoha místech, kde by se vlivem gravitace mohla soustřeďovat v mnoha černých dírách zrodu mnoha různých vesmírů. Takový supervesmír by pak obsahoval mnohé vesmíry v různých fázích jejich života či smrti. Ač odpůrce antropocentrizmu, přesto si dovolím vyslovit jedno poněkud antropocentrické přání, totiž aby všechny tyto vesmíry byly podřízeny stejným zákonům a pravidlům, jako ten náš. Nebo, aby byly řízeny jediným Bohem (tím naším) a aby tedy neměl každý z nich svého vlastního Boha a vlastní zákony a supervesmír jako celek aby nepodléhal nějaké federaci bohů, jako tomu bylo v pohanských dobách lidstva. A tak, milý čtenáři, končím tuto kapitolu s vírou, že pokud jsem tě nepřesvědčil, snad jsem tě aspoň trochu pobavil.

82

MOST PŘES VLTAVU Tuto poslední kapitolu věnuji své účasti na soutěži mostních inženýrů, kterou vypsal pražský magistrát v r.1999 na přemostění Vltavy (přechod Pražského okruhu přes vltavské údolí mezi Suchdolem a Bohnicemi). Ačkoliv se v této kapitole vyznají hlavně čtenáři technicky vzdělaní, doufám, že může zaujmout i laiky, přinejmenším doprovodnými obrázky. Tak se milí Pražáci podívejte, přes co byste mohli jezdit, kdyby zůstala trasa Pražského okruhu tam, kde byla v době soutěže a kdybych v této soutěži lépe dopadl.

PRŮVODNÍ ZPRÁVA ÚVOD Technologie výstavby velkých mostů z předpjatého betonu se ve většině případů vyznačuje změnou statické soustavy konstrukce při přechodu ze stadia výstavby do provozního stavu. Účel takových stavebních postupů je vyhnout se stavbě podpěrné skruže podpírající při stavbě nosnou konstrukci mostu. Tyto postupy však současně znamenají, že konstrukce ve stavebním stavu působí zcela odlišně než po jejím dokončení a také zatížení jednotlivých průřezů konstrukce při změně soustavy si výrazně odporují. Přitom samozřejmě konstrukce musí být dimenzována na všechna myslitelná zatížení, což potom často vede k tomu, že po dokončení je v některých ohledech předimenzovaná. Pro architektonicko-konstrukční soutěž na přemostění Vltavy předkládáme neotřelý návrh (podle našich vědomostí se

M o s t p ř e s V l t a v u |83

jedná dokonce o myšlenku originální), ve kterém dočasná statická soustava produkuje, v porovnání se se statickou soustavou konečnou, taková zatížení průřezů nosné konstrukce, že síly vzniklé v době výstavby jsou bezezbytku využitelné a stejně efektivní i po přechodu na provozní stav. Jako dočasnou (stavební) soustavu navrhujeme řetězovku, která, tak jako každý visutý most, umožňuje obejít se při stavbě bez skruže: na nosné kabely vedené přes pilíře mezi opěrami se zavěsí provizorní pracovní plošina, na té se vybuduje bednění a měkká výztuž a pak se konstrukce zabetonuje. Jako konečnou (provozní) soustavu navrhujeme spojitý nosník o třech polích z předpjatého betonu, přičemž síly vzniklé v nosných kabelech ve fázi řetězovky jsou využity jako síly předpínací ve fázi spojitého nosníku. Výsledkem je překvapivě efektivní nosná konstrukce mostu, která svou přirozeností vyvolává i příznivý estetický dojem. S velkou pravděpodobností by se jednalo o největší světovou konstrukci z předem předpjatého betonu. VŠEOBECNÝ POPIS Nosnou konstrukci navrhujeme o třech polích skladebné délky 132,5+215,0+132,5m. Ve fázi řetězovky jsou nosné kabely ukotveny do opěr. Ve fázi spojitého nosníku je toto ukotvení zrušeno a uvolněná síla se soudržností přenáší do betonu nosné konstrukce. V příčném směru má nosná konstrukce šířku 41,0m a skládá se ze třech hlavních nosníků šířky 2,0+4,0+2,0m, mezi nimiž je umístěna mezilehlá příčníková železobetonová mostovka šířky 2x16,5m. Výška hlavních nosníků je proměnná a činí v krajních polích 6,0m, nad vnitřními pilíři 16,0m a uprostřed hlavního pole 10,0m. Tvar hlavních

84

nosníků je předurčen tvarem řetězovky nosných kabelů ze stavebního stadia. Uložení nosné konstrukce na spodní stavbu je na ložiskách, přičemž uložení pevné navrhujeme na bohnické opěře. Na suchdolské opěře a na vnitřních pilířích navrhujeme uložení posuvné. Opěry jsou masivní betonové bloky o půdorysných rozměrech 41,0x40,0m založené hlubině a ukotvené horninovými kotvami do podložního masivu. Umístěny jsou v horních částech údolních svahů, poblíž průsečíku nivelety do terénu. Vnitřní pilíře jsou stěny o rozměrech 41,0x75,0m s tloušťkou 6,0m v patě a 3,0m v hlavě pilířů. Základna pilíře na suchdolském břehu leží mezi železniční tratí a roztockou silnicí a je rovnoběžná s oběma komunikacemi. Hlava pilíře je kolmá na podélnou osu mostu a tak základna a hlava mostu spolu svírají úhel asi 25 °. Přechod mezi patou a hlavou pilíře je uskutečněn šroubovicí, takže celý pilíř je vlastně obrovská vrtule. Stejné, nebo jen o málo menší, vykroucení vyhovuje také konfiguraci na bohnickém břehu, kde je pata pilíře umístěna těsně k patě strmého bohnického svahu. Založení vnitřních pilířů navrhujeme hlubinné. ROZBOR ARCHITEKTA Architektonické a výtvarné řešení stavebního objektu plně respektuje a přiznává veškeré staticko-konstrukční tvarosloví unikátní mostní konstrukce. Snaha o lapidární vyjádření konstrukčního schématu i v celkovém výtvarném výrazu je podpořena využitím přirozené šedostříbrné barvy kvalitního betonového povrchu, která podle našeho názoru nejlépe odpo-

M o s t p ř e s V l t a v u |85

vídá i požadavku začlenění této prostorově náročné stavby do okolí výrazně dominantní krajiny. Snaha o nalezení optimální architektonické kompozice dopravní stavby v exponovaném přírodním prostředí vedlo autory k postupnému zjednodušování prostředků výtvarného tvarosloví až na samo jádro konstrukční, fyzikální a tedy i přírodní podstaty staticko-konstrukční koncepce. Jsou přiznány a kompaktními povrchy celé stavby zvýrazněny potřeby vlastní konstrukce, které se tak stávají hlavním motivem celého řešení s přiznaným otiskem přírodních zákonitostí. Také pootočení pilířů přiznává potřebu konstrukčně dispoziční (podpora kolmo na osu mostu a současně rovnoběžná s trasami liniových vedení na obou březích Vltavy), zároveň však nabízí velmi dynamickou podívanou ze všech úhlů pohledu včetně průjezdu lodí po řece. Toto pootočení pak jako náznak šroubovice DNA, základního stavebního kamene veškeré živé přírody, plně koresponduje s výše popsanými výtvarnými záměry autorů. ROZBOR MOSTNÍHO INŽENÝRA Typ nosné konstrukce a způsob její výstavby propojují dva osvědčené prvky mostního stavitelství, které dosud nebyly společně využity v jedné konstrukci. Jedná se o výstavbu nosné konstrukce obdobnou výstavbě obřích visutých ocelových mostů roztroušených po celém světě a principu předem předpjatého betonu běžně využívaného zejména při výrobě betonových prefabrikátů. Zatímco vhodnost výstavby visutých mostů pro velká rozpětí je nesporná, má předem předpjatý beton oproti dodatečně předpjatému betonu řadu výhod: - odpadá injektování kabelových kanálků

86

- odpadají kotevní konstrukce a složité tvarování kotevních čel konstrukce - je dosaženo nižších ztrát předpětí, když odpadají zcela ztráty třením přímých úseků vedení kabelů, ztráty z postupného napínání kabelů a minimalizují se ztráty z relaxace oceli ale i nevýhod: - vedení kabelů se špatně přizpůsobuje průběhu momentů - velikost konstrukcí je striktně omezena velikostí předpínací dráhy a kapacitou manipulačních prostředků. V předloženém návrhu jsou zachovány všechny přednosti předem předpjatého betonu, kdy ztráty předpětí jsou dokonce ještě nižší, neboť kromě úplné eliminace ztrát třením, ztrát z postupného napínání a při vhodném způsobu betonáže ztrát z relaxace oceli, odpadají zcela i ztráty pramenící z prokluzu v kotvách. Ztráty předpětí se tak omezují pouze na ztráty plynoucí ze smršťování a dotvarování betonu. Na druhé straně návrh zcela přirozeným způsobem odstraňuje uvedené nevýhody konstrukcí z předem předpjatého betonu, protože nosné kabely se svým průvěsem do tvaru paraboly samočinně ideálně přizpůsobí průběhu ohybových momentů, velikost předpínací dráhy není omezena, je dána pouze vzdáleností opěr a kapacita manipulačních prostředků nerozhoduje vůbec. Tvar vedení kabelů produkuje po přechodu na spojitý nosník velmi nízké hodnoty doplňkových momentů plynoucích ze statické neurčitosti spojitého nosníku. Staticky neurčité momenty od kabelů v krajních polích a od kabelů ve středním poli mají totiž stejný průběh, ale opačné znaménko, takže se odčítají.

M o s t p ř e s V l t a v u |87

Do opěr se soustřeďují nevýhody plynoucí ze změny statické soustavy. Protože do nich budou zakotveny nosné kabely ve fázi řetězovky, musí být navrženy podstatně mohutnější a lépe založené, než si vyžaduje nosná konstrukce ve fázi spojitého nosníku. Částečně se odolnost opěr proti vodorovným silám využije na bohnické straně, kde bude opěra přebírat podélné vodorovné sily z celého mostu. Omezení tohoto nepříznivého důsledku změny statické soustavy je ovšem možné volbou betonáže nosné konstrukce po polovinách nebo dokonce po jednotlivých hlavních nosnících. Takový postup však přináší zase jiné komplikace, při čemž, na současné úrovni zpracování návrhu, se nezabýváme posouzením vhodnosti nebo nevhodnosti jednotlivých variant řešení. Vrtulový tvar vnitřních pilířů vyhovuje jak uspořádání a situaci pod mostem, tak i nosné konstrukci mostu. Navíc je výhodný i z hlediska vzpěrné nosnosti, když jeho vzpěrná délka se oproti nezkroucené stěně zkracuje několikanásobně. STATICKÁ ÚVAHA U mostů takovýchto rozměrů je, ze statického hlediska, vlastní hmotnost nosné konstrukce zcela rozhodující. Proto se zaměřujeme především na tuto hmotnost a pouze okrajově zhodnotíme také vliv nahodilého pohyblivého zatížení. Při celkové šířce hlavních nosníků 8,0m, při jejich průměrné výšce také asi 8,0m a při zahrnutí tíhy příčníkové mostovky a vozovky na mostě vychází dlouhodobé zatížení nosné konstrukce asi 2,25MN/m. Na toto zatížení stanovíme počet nosných kabelů potřebných ve fázi visutého mostu.

88

g=2,25MN/m, l=215,0m, y=18,0m A=g.l/2=2,25*215/2=240MN H=A.l/4y=240*215/(4*18)=720MN Síla v nosných kabelech při uvedených rozměrech a zatížení činí: v poli N=H=720MN v podpoře N=(7202+2402)1/2=760MN Tuto sílu lze přenést pomocí 140 nosných kabelů 27φLp15,7 (např. DYWIDAG) rozdělených po 35 kabelech do bočních hlavních nosníků a 70 kabelů do středního hlavního nosníku. Po přechodu na spojitý nosník o třech polích bude tedy v konstrukci působit předpínací síla N=720MN a dále tyto ohybové momenty od stálého zatížení v podpoře v poli

M0=-gl2/12=-2,25*2152/12=-8670MNm M0=gl2/24=2,25*2152/24=4335MNm

M o s t p ř e s V l t a v u |89

Velikost rovnoměrného pohyblivého zatížení činí (seskupení zatížení II podle ČSN73 6203) P=2*3*9+(6*3,75+2*2,5)*3,5=150kN/m=0,15MN/m což představuje pouhých 6,6% zatížení stálého. Navíc je toto zatížení omezeno na délku působení 96m; pohyblivé zatížení je tak nízké, že nedosahuje ani prahu přesnosti této úvahy a v dalším textu se proto pohyblivým zatížením již nebudeme zabývat. Při výpočtu vlivu staticky neurčitých momentů, které vzniknou při vnesení předpětí do nosné konstrukce, zatížíme náhradní staticky určitou konstrukci (prostý nosník o rozpětí středního pole 215m s vyloženými oboustrannými konzolami o délce krajních polí 132,5m) silami od nosných kabelů; takto vzniklé deformace eliminujeme dodatečnými silami, které po přechodu na spojitý nosník budou představovat vliv staticky neurčitých ohybových momentů. V krajních polích uvažujeme přímý kabel, který je ve vzdálenosti 40,0m od opěry pod úhlem asi 6° zakotven do nosné konstrukce, který silou Ny vychýlí krakorec krajního pole směrem nahoru a toto vychýlení pak musí eliminovat reakce A N na okraji tohoto pole (viz obr.). Reakce AN pak v konstrukci vyvolá staticky neurčitý ohybový moment MN.

90

Ny=N.sin6°=760*0,105=80MN AN=80*92/132=55,7MN MN=-55,7*132=-7360MNm

Ve středním poli uvažujeme parabolický kabel o průvěsu 18m, který produkuje stejné rovnoměrné zatížení (opačného znaménka) na spojitý nosník, jako bylo zatížení kabelu v době před jeho zabetonováním,tj.-2,25MN/m.

v=5.g.l4/384.E.I ………. volíme E.I=60*106MNm2 v =5*2,25*2154 /384*60*106=1,04m Rovnice průhybové paraboly potom je y=k.x2+q; x=0 --> y=1,04…………….q=1,04

M o s t p ř e s V l t a v u |91

x=215/2=107,5 -->y=0…….k=-0,00009 y=-00009.x +1,04 2

a její derivace pro x=107,5 y´=2kx=2.(-0000,9)x107,5=-0,01935….….tgα=-0,01935 u=-0,01935x132=-2,55m Průhyb u=-2,55m opět eliminuje staticky neurčitá reakce od předpětí AN a příslušný moment MN o velikosti AN=384.u.E.I /11.L3=384*2,55*60*106/11*4793=50MN MN=132.AN=132*50=6600MN Celkové zatížení ohybovými momenty v průřezu nad podporou: M=-8670-7360+6600=-9430MNm Celkové zatížení ohybovými momenty uprostřed středního pole: M=4335-7360+6600=3575MNm Napětí v průřezu nad podporou:

92

Nedodržení dovolených hodnot při tomto prvním statickém posouzení je velmi malé a je snadno řešitelné pouhým přidáním dodatečných kabelů v místě momentové špičky nad vnitřní podporou o velikosti ΔN=260MN,které vyvolá napětí Δσ=-260/128+/-7x260/340= -7,3MPa (nahoře) = 3,3MPa (dole), což, odhlédneme-li od vlivu staticky neurčitých momentů, uvede předchozí výsledky do povolených mezí. Napětí uprostřed hlavního pole:

Tímto jednoduchým, avšak na této úrovni řešení postačujícím, statickým posouzením nosné konstrukce soutěžního návrhu jsme prokázali statickou reálnost návrhu. Ostatně také nejjednodušší možné ohodnocení nosné konstrukce podle poměru její výšky a rozpětí ukazuje na její reálnost, když výška průřezu nad podporou činí 1/14 a uprostřed hlavního pole 1/22 rozpětí hlavního pole. Ostatními konstrukcemi mostu (zakládání, spodní stavba apod.) se v této úvaze nezabýváme; ačkoliv jsou rovněž

M o s t p ř e s V l t a v u |93

velmi důležité, omezujeme se na konstatování, že jsou staticky řešitelné a problémy spojené s jejich návrhem budou do jisté míry obdobné, jako u ostatních soutěžních návrhů. ÚZEMNĚ DOPRAVNÍ ŘEŠENÍ Na mostě bude vedena silniční komunikace městského okruhu spolu s dopravními pruhy pro pěší a cyklisty. Směrové a výškové vedení komunikace městského okruhu a jeho šířkové uspořádání jsou stanoveny v soutěžních podkladech. Komunikace mezi zadanými body A a B je směrově přímá a v jednotném spádu (klesání) 1,5%. Do větší části prvního pole mostu však zasáhne zakružovací oblouk R=50000m, takže niveleta na suchdolské straně na začátku mostu bude asi o 0,1m níže, než by odpovídalo přímému sklonu. Tato nepravidelnost bude vyřešena patřičnou úpravou výškové polohy mostovky mezi hlavními nosníky, zatímco tyto nosníky zůstanou v celé délce v jednotném sklonu 1,5%. Zhruba od bodu B směrem do Bohnic pokračuje okruh levostranným směrovým obloukem R=900m. Počátek tohoto oblouku v našem návrhu odsouváme asi o 100m na konec nosné konstrukce na bohnické straně. Důvodem tohoto posunu je nutnost půdorysně přímého vedení kabelů ve fázi visutého mostu. V nutném případě by bylo možno počátek oblouku vrátit na nosnou konstrukci do místa, kde budou nosné kabely do konstrukce ukotveny, tj. asi o 40m. Žádné další úpravy směrového nebo výškového vedení komunikace městského okruhu náš návrh nevyžaduje. Šířka mostu 16,5m pro každý dopravní směr je stanovena z výhledového požadavku na rozšíření komunikace v každém směru o jeden dopravní pruh šířky 3,75m, tj. splňuje šířkové nároky pro kategorii MR 34.0/100. Do středního dělícího pásu je umístěn vnitřní hlavní nosník nosné konstrukce šířky 4,0m. Celková šířka středního dělícího pásu (mezi líci svodidel) tak vychází 5,0m, což je o 2m více, než v přilehlých úsecích komunikace.

94

V současnosti však je komunikace městského okruhu projektovaná jako čtyřpruhová, kategorie MR 26.5/100. Pro každý jízdní směr tak zbývá na mostě volná šířka 3,75m. Navrhujeme tuto šířku využít pro pěší a cyklistické pruhy, oddělené svodidly od silniční komunikace. Pokud opravdu dojde v budoucnosti k rozšíření městského okruhu o 2x3,75m, ponecháváme na rozhodnutí pro příští generaci, zda se na mostě spokojí se čtyřpruhovou komunikací s chodníky, nebo se šestipruhovou komunikací bez chodníků, nebo se rozhodne rozšířit nosnou konstrukci mostu o pěší a cyklistické pruhy umístěné na lehké konzole vně krajních hlavních nosníků mostu. Napojení pěších a cyklistických tras do komunikačního systému města je na obou předmostích mimoúrovňově převedeno přes trasu městského okruhu a přivaděče Rybářka v místech, kde jsou tyto objekty zaústěny do navazujících tunelů. EKOLOGICKÁ POZNÁMKA Připomínáme, že takto velké a široké mosty mají nepříznivý ekologický dopad týkající se vegetace pod mostem. Důvodem je trvalý světelný a dešťový stín pod širokou nosnou konstrukcí, v jehož důsledku je vegetace pod mostem v podstatě odsouzena k záhubě. To je v případě přemostění Vltavy mezi Suchdolem a Bohnicemi obzvláště závažné, když pod oběma krajními poli se nachází ekologicky cenné území nadregionálního významu. Částečným řešením uvedeného problému by mohlo být zavlažení území pod mostem dešťovou vodou dopadající na nosnou konstrukci, která může být pomocí odvodňovačů vybavených rozstřikovací deskou odváděna přímo na území pod mostem. Předpokladem je zákaz solení vozovky na mostě a v přilehlých úsecích v zimním období, který by ostatně posloužil i životnosti konstrukce mostu. Spolu s výsadbou odolnějších rostlinných druhů s nižšími nároky na světlo a vodu, by snad bylo možno i pod mostem udržet celistvou plochu živé vegetace.

M o s t p ř e s V l t a v u |95

TECHNOLOGIE VÝSTAVBY Nejprve se vybudují obě opěry a oba vnitřní pilíře mostu. Opěry budou v této fázi ponechány jako duté krabice, aby bylo možno na zadní straně čelní stěny opěry ukotvit nosné kabely. Při zakládání vnitřního pilíře na suchdolské straně se musí zajistit s použitím železničních mostních provizorií provoz na trati ČD Praha – Děčín a dočasně odklonit roztockou silnici směrem k Vltavě. Po dokončení spodní stavby se osadí mostní ložiska a na vnitřních pilířích se na ložiska osadí ocelové konstrukce příčníků s ocelovými konstrukcemi kabelových věží umístěných uvnitř budoucích hlavních nosníků. Poloha věží bude dočasně, než se zabetonují, stabilizována vzepřením o korunu vnitřních pilířů. Následně se přes celé údolí (např. pomocí vrtulníku) přetáhne ocelové lano, které povede přes kabelové věže středního hlavního nosníku a které bude sloužit k přetažení prvního nosného kabelu. Postupně se tak mezi opěrami přes kabelové věže vnitřních pilířů (již jen s pomocí navijáku) přetáhnou všechny nosné kabely mostu. Tyto kabely budou procházet otvory v čelních stěnách opěr, na jejichž zadní straně budou ukotveny. Kabely samočinně zaujmou správný tvar odpovídající pouze jejich délce. Při plném zatížení ve fázi řetězovky se podle Hookova zákona kabely protáhnou ve středním poli asi o 1,5m a bude třeba počítat s jejich nadvýšením. Kabely budou v rámci jednotlivých hlavních nosníků propojeny rozpěrkami, aby jejich průhyb a tím i jejich napětí při následném zvyšování zatížení vzrůstaly ve stejné míře. Na nosné kabely se zavěsí ocelová konstrukce dočasného visutého mostu, která bude sloužit jako pracovní plošina a jako základna pro zřízení bednění a měkké výztuže nosné konstrukce. Při těchto pracích se bude dbát na rovnoměrné zvyšování zatížení ve středním a krajních polích tak, aby síly v nosných kabelech po obou stranách vnitřních pilířů zůstaly v rovnováze. Potřebné hodnoty napětí v kabelech (odpovídající přibližně

96

zatížení od vlastní tíhy) bude dosaženo dorovnáním pomocí balastní zátěže. Duté krabice opěr se před betonáží nosné konstrukce zabetonují výplňovým betonem. Betonáž nosné konstrukce se zahájí uprostřed středního pole a bude, současně s odstraňováním balastní zátěže, postupovat stejným tempem nepřetržitě k oběma koncům mostu. Betonovat se budou hlavní nosníky a příčníky (včetně příčníků mostovky), ale bez desky mostovky. Po zatvrdnutí betonu nosné konstrukce se přeruší nosné kabely ukotvené doposud v opěrách. Nosná konstrukce tak přejde do fáze předem předpjatého spojitého nosníku a stane se nezávislou na dočasném visutém mostě. Následovat bude demontáž dočasných vzpěr nyní již zabetonovaných kabelových věží a demontáž visutého mostu. Demontážní práce usnadní otvory ponechané mezi příčníky mostovky. Nakonec se mezi těmito příčníky (na ztraceném bednění) vybetonuje deska mostovky. Přitom bude možné eliminovat výškové nepřesnosti v poloze příčníků, které mohou vzniknout nedodržením předpokladů výpočtu, zejména rozdílem mezi skutečnou a předpokládanou teplotou při betonáži nosné konstrukce. MATERIÁLOVÉ ŘEŠENÍ Předkládáme soutěžní návrh celobetonového mostního objektu, u kterého, vzhledem k jeho velikosti, významu a pořizovacím nákladům, předpokládáme striktní dodržení kvalitativních požadavků na použité materiály a jejich zpracování. Pro hlubinné založení spodní stavby (do úvahy přicházejí milánské stěny nebo velkoprůměrové piloty) se použije beton C16/20, pro základy spodní stavby beton C20/25 a pro vlastní konstrukci opěr a vnitřních pilířů beton C25/30. Výztuž uvedených konstrukcí navrhujeme z oceli 10 425. Pro nosnou konstrukci navrhujeme druh betonu C35/40, betonářskou výztuž z oceli 10 425 a jako výztuž předpínací navrhujeme popouštěná lana 27φLp15.7 (např. DYWIDAG). Pro ocelové kabelové věře

M o s t p ř e s V l t a v u |97

a pro konstrukci dočasného visutého mostu navrhujeme běžnou konstrukční ocel řady 37. Uvedené návrhy na stavební materiály vycházejí ze statických potřeb jednotlivých konstrukcí, z požadavků na jejich trvanlivost a z možnosti dosažení jejich předepsané kvality na stavbě. Mohou ovšem podléhat určitým změnám plynoucím z úplnějšího a přesnějšího statického výpočtu. EKONOMICKÁ PŘIMĚŘENOST NÁVRHU Nosná konstrukce tohoto návrhu je velmi úsporná v porovnání s jinými betonovými konstrukcemi stavěnými jinými stavebními postupy. Proto předpokládáme, že vlastní nosná konstrukce bude i ekonomicky výhodnější. Také náklady na dočasný visutý most, jehož hlavní nosný prvek – parabolické nosné kabely – a z větší části i závěsy visutého mostu, budou využity i ve fázi spojitého nosníku, jehož se stanou součástí, jsou přiměřené a podle našeho názoru schopné konkurence. Založení a konstrukce vnitřních pilířů mostu budou ekonomicky srovnatelné s jakýmikoli jinými takto vysokými pilíři. Jejich dobré a jednoduché přizpůsobení prostorovým možnostem pod mostem pomohou snížit doprovodné náklady spojené s dočasnými zábory ploch potřebných pro jejich výstavbu, s podchycením železniční trati apod. Nejhůře dopadá ekonomické porovnání pro konstrukce opěr, které budou ve stavební fázi odolávat silám z ukotvení dočasného visutého mostu, silám, které ve fázi spojitého nosníku pominou. Závěrem konstatujeme, že nevidíme podstatný důvod, proč by výstavba mostu podle našeho soutěžního návrhu měla být nákladnější, než při použití obvyklejších metod výstavby trámových mostů, jako jsou letmá betonáž, letmá montáž nebo podélné vysouvání. Protože se však jedná o novou, dosud nepoužitou koncepci mostu a jeho výstavby, rozhodnutí o její ekonomické výhodnosti nebo nevýhodnosti může přinést jedině její podrobnější rozpracování se stanovením výkazu výměr alespoň pro rozhodující práce a materiály.

98

GRAFICKÁ ČÁST SOUTĚŽNÍHO NÁVRHU SEZNAM PŘÍLOH 1. Tvarové studie 2. Urbanistický plán 3. Dispoziční výkres 4. Příčný řez 5. Technologické schema 6. Perspektiva z bodu 2 7. Perspektiva z místa řidiče

99

100

101

102

103

104

105