J.H.KRCHOVSKÝ. Básně sebrané

J.H.KRCHOVSKÝ

≈ Básně ≈ sebrané

BRNO 2011

© J. H. Krchovský, 2010 Photo © Ivan Pinkava, 2010 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010, 2011 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7294-472-9 (Druhé, elektronické vydání. Formát PDF) ISBN 978-80-7294-473-6 (Třetí, elektronické vydání. Formát ePub) ISBN 978-80-7294-474-3 (Čtvrté, elektronické vydání. Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7294-475-0 (Páté, elektronické vydání. Formát MobiPocket)

NOCI, PO NICHŽ NEPŘICHÁZÍ RÁNO Výbor z básnických sbírek z let 1978 —1991

I / Básně vybrané ze sbírek PROCHÁZKA URNOVÝM HÁJEM (1978 —1979) NEKLID (1980) BESTIÁLNÍ NĚHA (1981—1982)

11

Přistavil jsem si zrcadlo

od té doby se nenávidím včera mě ale napadlo že se v něm stejně neuvidím… rozplynul jsem se děsem nad tím, že vůbec nejsem vůbec si nezávidím…

Procházka urnovým hájem

12

Na stropě hořčice a v ní je buřt

zmítám se v šílenství na podlaze a je mi blaze, tolik blaze že už snad nemůže ani být hůř

PROCHÁZKA URNOVÝM HÁJEM

13

Má duše je perpetuum mobile žije a umírá krmena ničím dokonale se zničím rozkrájím se na motorové pile

Dneska je Štědrý den postavil jsem si betlémské jesle usínám, jde na mne sen usínám, houpu se v elektrickém křesle

PROCHÁZKA URNOVÝM HÁJEM

14

Pokojem obcházej postavy

celé davy kývám jim rukou a šeptám pozdravy… pokojem obcházej postavy tiše, jak se sluší… postavy bez rukou, bez nohou postavy bez těla, bez hlavy jenom s duší jenom s duší…


15

Někdy na tebe myslím

když v podzimních ránech plazím se vlhkým listím po hrobkách na Olšanech Občas tě i potkám když se tvůj obraz nerozdvojí směješ se mrtvým fotkám všem, jenom ne té mojí Jednou ti vyznám lásku a budeš-li mít zájem pozvu tě na procházku urnovým hájem Zatím mne však drtí skutečnost tíživá že ač nejsi po smrti tak přesto nejsi živá!


16

Mám svou nohu mezi dveřmi do místnosti nekonečné z ní na sebe křičím: Věř mi — je to marné a zbytečné!

Z jedné strany dovnitř cpu se a z druhé si bráním vstupu v ostrých zpětných zubech v puse držím konec svého trupu


17

Netřeba hledat v pultech biblioték a rukou v prázdnu šmátrat když poznání je blízko na dotek když reálný je návrat Netřeba šplhat vzhůru na výsostná území stačí jen ožírat kůru zde dole, při zemi

z textů do sbírek nezařazených

18

Čtyři světové strany?

ne, je jich mnohem více snad leda čtyři stěny zlomené svitem svíce Čtyři prázdné stěny a na nich tentýž obraz šepot, vzlyky a steny skok, pád a znovu odraz


19

Pod bílou zdí

tmou zaštěkali psi… přichází všední temný výjev z apokalypsy: Za chvíli ozvěny všech kroků odezní… o úzkost opřeny postavy obcházej na cestě podél zdí — křik rodící stařeny ozývá se z parku a synek tmy debilní měsíc uléhá do kočárku… vytí psů vychází zespod a ohlašuje dobu: čas zavírání hospod a otvírání hrobů…

Neklid

20

Na samém konci

temné chodby v tunelu pod městem kde jsem nikdy nebyl za dlouhou řadou vytlučených světel zmítán průvanem a zimnicí potmě a poslepu narazil jsem na zeď z betonu a ze střepů — na hluboký a ztvrdlý otisk své tváře… na opačném konci zaslechl jsem s ozvěnou vzdálený nářek a já zjistil že nejsem tady ale za stěnou že nejsem odlitkem ale formou

21

že nejsem uvnitř ale vně — jsem zazděnou zatvrdlou šlápotou hlubokým otiskem mě…

Neklid

22

S pronikavým zvukem

kdosi přejel nožem po hrdle sklenice a můry, naoko mrtvé náhle spadaly na zem jako by se blížil netopýr… bojím se světel studených světel výbojkových zářivek… přál bych si být netopýrem umět tak zpívat pronikavým ultrazvukem aby zářivky strachem praskaly a padaly na zem ve strachu, že se blížím já… přál bych si být velikým černým, skleněným netopýrem…

Neklid

23

Má bestiální něho

chtěl jsem se zavřít s tebou do domu srdce mého kde se sny o snech ve spánku zdají… zavřít se do něj než strhnout ho dají… do prázdných oken jsem příliš zamilován obehnán drátem a skrz naskrz podminován

Bestiální něha

24

Napíchnutý k ňáké holi

hlídám se a zaháním visím tu jak strašák v poli zaháním se máváním Má pravá i levá ruka vlaje blbě ve větru jsem jak divná boží muka navlečená do svetru


25

Ach to jaro!

strašná vůně s nekonečným smradem… — tahá mi to plíce z pusy omotává větví drtí mne to, dáví, dusí a přetíná ve dví… ta hrůza a nostalgie po předsmutku polapení! jak když kanec v listí ryje strkám rypák do lupení — duše vyje, štěká, stůně… ach ten smrad a jeho vůně nekonečno brání nasát… ozývá se ze mě řvaní jak z porodny prasat

Bestiální něha

26

Narážeje do lidí

jdu liduprázdnou ulicí a nikdo mne v ní nevidí — mám zatemněnou palici Nezářím a nemám světlo jen mé oči trochu žhnou ňáké zvíře si mne spletlo s vymlácenou lucernou Vydávám dnes jenom skřeky mluvit už mě uráží jdu se na most napít z řeky žízeň mám, i závaží…

Bestiální něha

27

Jsem býk a natírám se na červeno dráždím tak zrcadlo a ono dráždí mne máme jenom stejné jméno — navzájem se vraždíme… se sklopenou hlavou nabíháme proti mně ničí nás, že nezjistíme kdo je uvnitř, a kdo vně… v opuštěné spalovně v zrcadlové síni triumfálně křičím na zasklenou svini že já, já jsem býk a já tě zničím! a rozbíhám se proti stěně směrem hlavou na hřebík

Bestiální něha

28

Lidé, rozsviťte všechna světla ať vaše tváře zazáří! lidé, vy lidé krásní andělé pražští vám patří moje pozdravy! — Kušuj a zhasni jinak tě praštím a nebo kopnu do hlavy!

Bestiální něha

29

Chčiju klidně dolů z oken

— jsem přec pánem svýho domu! přesto skrytě šilhám okem copak dole říkaj tomu Nic neříkaj, nic nevidí jenom sedí v podřepu klopí oči, snad se stydí že mi serou do sklepů

Bestiální něha

30

Otázka vráskama

čelo mi brázdí: jsem tady, nebo tam nebo zde za zdí? …není mi pomoci není mi rady dál křičím do noci: Kde jsem, jsem tady? jsem tady, nebo tam nebo tam za zdí? do slov se zamotám: jsem uzel, — z obou stran buším si na stěny… nejsem zde ani tam — jsem do zdi zazděný!

Bestiální něha

31

Chci-li zmizet beze stopy nebudu se v řece topit — uložím svou kůži línou na dno vany s kyselinou

Zatímco si chystám lázeň přemýšlím a krotím bázeň: — jak, až budu rozežraný vytáhnu pak zátku z vany? Pomohu si mechanikou! — spojím drátem zátku s klikou a jak někdo chytne kliku pohřbí mě i bez hrobníků Jsem si jist, že každopádně zůstane má duše na dně… já vyteču stokou z vany duše usne do nirvány Hovno nelze umýt mejdlem… to, co není, zničit nejde jen to nic, co trápí hlavy kanálem se neodplaví…

Bestiální něha

32

Dnes mne nemá už co bolet

jsem schopen žít klidně sto let a třeba i o den déle je mi všechno u prdele! Všechno! Všechno? — Všechno zas ne tvá svíce až jednou zhasne tma vyteče z kalamáře na tvou bledou stěnu tváře… …a to bude konec světla! kdyby tma tvůj obraz smetla tak buď sebe, či tvůj stín zpátky na zeď pověsím…

Bestiální něha

33

Necítím se ve své kůži

ve své kůži bezpečně… chci si s tebou trochu užít buď tak hodná, vysvleč mě Stáhni mi tu kůži s těla jako svetr přes hlavu vysvleč mě, a kdybys chtěla projdeme se ke splavu…

Bestiální něha

34

Dnes mě čeká tolik práce! — vypít vše, co přinesou a nutit se do legrace s asynchronní grimasou

Do mrazáku sáhnu pro led až se vrátím domů v noci — celej ksicht mě bude bolet od smíchu a od bezmoci…

Bestiální něha

35

Děsím se krůpějí, jež zbydou ve sněhu bojím se přemýšlet — krvácet na sníh zítra zas rozmotám při trpkém úsměvu obvazy s otiskem mých dnešních básní

Zítra, než rozmočím ztvrdlý chléb v kafáči musím se ujistit o dnešní noci co bylo, přečtu si ze skvrny na fáči — z bolesti zůstane jen temný pocit Tak jak čtou ze sazby pozpátku sazeči já denně převracím otisk své rány básně jsou v podivném, neznámém nářečí — dá se jim rozumět jen když jsou psány…

Bestiální něha

36

Spím a sny mám samé hnusné… proč, když vedle sebe usnem proč se nezdáš v mých snech ty? denně křičím ze sna: Pojď sem! přesto vstávám sám a zpocen s vlastní kůží za nehty

Bestiální něha

37

Podivná oblaka letí mi nad hlavou

od rána do noci všude je šero proč i mé myšlenky po bouři odplavou? plují a unikaj, a tím mě serou Namísto svodidla, které mne uzemní jsem jenom krajinou, kde dojde k bouři… mám oči dokořán — v hlavě, však pouze v ní — zvenčí to vypadá, jak když je mhouřím Vidím, co nevidím: šedivé chuchvalce děsivé záblesky štěpících blesků svou duši — krajinu, pustinu po válce z níž vítěz odjíždí na chromém mezku Odjíždím vítězně k temnému obzoru zatímco na poli předstírám smrt… …červenou temperou brodím se v lavóru houpacím koníkem duní můj prd

Bestiální něha

38

Sedím proti otevřenému oknu

zády ke dveřím sedím strnule a bez hnutí jen v průvanu mi vlasy vlají sedím a čekám… — musí přijít! každou chvíli musí přijít každou chvíli musí někdo přijít a zezadu mi rozetnout lebku!

Bestiální něha

39

Nechtě jsem si polil kafem koncept se svým epitafem zapomněl jsem jeho znění a text už je k nepřečtení

Co teď vzkážu příštím lidem (pokud někdo živý zbyde)?! že jsem zde žil v sedmém nebi? vůbec nikdy jsem tu nebyl! Něco vzkázat? — Co a komu?! ty pitomče, směj se tomu! u konce až budeš s dechem skončí s tebou život všechen!

Bestiální něha

II / Básně vybrané ze sbírek JARNÍ ELEGIE (1982) VALČÍK S MÝM STÍNEM (1982) POSLEDNÍ JARO (1983 —1984)

43

Dnes bylo by mi dvaadvacet… moc šťastně se však netvářím mám pod nohama další klacek s hvězdičkou křížek v diáři blíž ke smrti než ke stáří blíž do rakve než do kolébky blíž rozpadu než srůstu lebky však o to blíže úniku… je život vskutku „unikum“?! snad nebude jich probůh více? mně stačí jeden — zlá lasice v mém pobořeném kurníku!

Jarní elegie

44

Sám proti plynům chráněn maskou

a uhýbaje před těly dnes vyšel jsem ven za procházkou… obědy z oken smrděly tak jako každou neděli a v neprodyšných rukavicích jsem hladil děti v parku spící: — proč pláčeš, larvo malinká? — má strach, odpoví maminka… — že v masce jsem a v divném kroji?! to budoucnosti, té se bojí až nasráno má v peřinkách!

Jarní elegie

45

Ač ve dne slunko hezky hřeje

tak teď je půlnoc mrazivá… já, neboť jsem se spánku přejed jdu protáhnout si vaziva… jak v záklonu jsem zazíval tu uviděl jsem padat přes dům buď úlomek či celou hvězdu a ač jsem skeptik napořád tak začal jsem si honem přát ať střetne se ňák s naším světem ať celou Zemi s sebou smete! leč nesmetla, tak půjdu spát…

Jarní elegie

46

Prach na zdech, knihách, uvnitř skříně prach na mém stole s barvama i na obrazech, na peřině jež samým prachem narvaná se hemží moly, larvama… prach na klice (vždyť není kam jít) ven z okna místo záclon vlají jen cáry sítě pavoučí a prach, jejž mám i na očích svou silnou vrstvou prozrazuje věc, jež mi nejvíc k ničemu je — mne s pavučinou v náručí…

Jarní elegie

47

Ne, nejsem ještě taký chudák

bych smrti své se polekal a přesto sám se nejdu udat že dnes chci zabít člověka a poslat ho plout po řekách — to byl bych jen sám sebe zrádce… však mrtvý, jehož zřím teď v Svratce když jménem svým naň zavolám řve: Nejsem tvoje mrtvola! a s úsměškem dál pluje Svratkou a já jdu domů radši zkratkou — vždyť musí mě mít za vola!

Jarní elegie

48

Už aby tak byl svátek práce

už aby zas byl první máj! tím dnem zahradní restaurace jak studánky se otvíraj… už teďka leckde natíraj ty stolečky mnou ošoupané jež říkaly mi vloni: Pane… a letos opět v mraku much zas usednu na čerstvý vzduch a až se stromy ztratí ve tmě pak ňáké dívce řeknu: Veď mě! no ano, ovšem — dá-li bůh…

Jarní elegie

49

Jen pivem bych se sotva upil…

dnes pro změnu jsem sed k vínu a vybírám si z vlasů lupy jak lístky květů jasmínu… lup přilepím vždy na slinu pak o zrcadlo setřu s palce a ve skle za mnou spatřím v dálce svých tisíc ksichtů rozplizlých jež prst si také olízly… …jsem rád, že je tu se mnou spolu ta řada navlas stejných volů mám strach však z jejich očí zlých…

Jarní elegie

50

Já chtěl bych tak mít motocykl

a punčocháče s podvazky! pak s malou změnou starých zvyků a s tváří skrytou do masky řetězem místo pomlázky bych všechno vytlouk jako datel — hned první Čs. spisovatel a podobných je pajzlů moc kde zavřeli by „pro nemoc“ kde den před tím bych svlékal z kůže mnou milované ženy, muže — ach, to by byla Velká noc!

Jarní elegie

51

Kruh kolem lůžka kreslím křídou

tím zkouším čelit svým zlým snům neb cítím, že zas dneska přijdou — jak Pegas bych lez na klisnu… tak přivážu si k penisu dvě kilovky, ať nezvedá se — mám dost už těch svých snových lásek a zrovna dnes chci klidně spát a žádnou klisnu nelíbat vždyť chudák postel — stará panna je ráno celá uslintaná jak obcházím svůj celibát…

Jarní elegie

52

Stín zvětšuje se vzdáleností…

čím blíž mám hlavu u svíce tím víc se děsím obludnosti své ohořelé palice… i obyčejná jepice je velká jako pterodaktyl — pryč odháním ji svými lokty co možná nejdál od světla — chci, aby ke zdi odlétla a sám se nesmím světlu vzdálit — vždyť co kdyby pak můj stín malý si s trilobitem popletla!

Jarní elegie

53

I dneska v noci při návratu

jdu obezřetně ulicí krok za krokem se plížím k vratům — mám strach, když zvedám petlici že někdo s dlouhou jehlicí se právě dočkal chvíle vhodné kdy vracím se, a teď mi bodne tu jehlu okem do hlavy až o lebku se zastaví… však dnes tam nestál nikdo opět tak jehlici zas schovám v klopě — jsem ještě furt moc laskavý!

Jarní elegie

54

Kříž na mých zádech nejvíc vadí

těm, co mne pod něj zahnali… s dojemnou péčí o mé mládí teď odklápějí kanály a dívaj se sem, zda mám klid čímž akorát mě naschvál ruší… vím, že jim nejde o mou duši však mám snad sloužit tělem těm co konejší mě mementem? těm, které asi strašně hryže že na zádech se tahám s křížem namísto pytle s cementem…

Jarní elegie

55

Prázdnotou uvnitř mne byl jsem až zdrcen když jsem si na hrudník pod levý prs přitiskl konzervu s hovězím srdcem a obsah protlačil přes žebra skrz… co bych moh od sebe jiného čekat — že se tam nevejde hloupých pár deka? třeba pět plechovek nacpu tam hravě — to ani neříkám, co nosím v hlavě!

Valčík s mým stínem

56

Sousedi od vedle buší a láteří

nejspíš je (jako vždy) zas něčím ruším — snad se jim nelíbí praskot v mé páteři snad není příjemné pro jejich uši jak sebou zmítám, když zavěšen na dveřích snažím se vytřepat ven z těla duši …Beztak jsem pro ně jen nestvůra prašivá která je strašívá po léta ze sna — teď zase pro změnu břicho si zašívám neboť mi kůže už byla moc těsná… tak asi navždycky zůstanu „na kordy“ se zlými sousedy za bílou zdí — zpívám si brnkaje na střeva akordy nového valčíku pro mne a stín…


57

Vlhkem mi zavoněl magický říjen

vítr dnes vyje jak sbor smečky hyen ulicí honí se spadané listy i svíčky na hrobech blikají místy …slyším, jak ze síně ke mně skrz hroby plazí se do mlhy Fibichův Poém dupám si do taktu raz dva tři doby — komusi dávají poslední sbohem…


58

Obut a oblečen počítám minuty

— čeká mě příšerná křížová cesta svíjím se u dveří do klubka svinutý třesu se, potím se, v noci jsem nespal Z kabátu odlétly zbylé dva knoflíky sotva jsem oblečen, hned se zas svlíkám čelo mám do krve rozbité od kliky — proboha nemohu! Nechci jít nikam! Někoho uvidět, být viděn kýmkoliv obojí děsí mě hrůzností stejnou kéž bych měl vypito aspoň tak pět šest piv kéž bych měl někoho, kdo by šel se mnou! Kdybych moh alespoň požádat kohosi někoho, kdo by se v ulicích nebál podat mu peníze, tašku a poprosit: prosím vás, kupte mi naproti chleba!


59

V podivném, chvějivém příšeří tone byt má tvář se bojácně noří ven z šera měsíc jde velikým obloukem po nebi úplně jinudy, než jak šel včera

Je celý pobledlý, slabý, až splývá s tmou spřízněně zamrkal na mne svým okem — taky ho vyděsil ohňostroj nad Letnou tak to vzal po nebi raději bokem


60

Ranil mne, urazil, potupil, nakrk mě!

ten sviňák v zrcadle zas se mi smál! rád bych ho konečně viděl už na prkně — pak ať se posmívá, že chci žít dál!


61

Nedělám vůbec nic, co začal listopad

nežiju, nemyslím; chtěl bych jen pořád spát celé dny sedávám s pohledem doblba spícího kocoura tu a tam podrbám a jeho pacička, rozbitá od broků probouzí ve mně sklon k humánním výrokům: — jak mohou proboha někoho vůbec hřát neživé kožichy, stažené se zvířat?! …kocour mi chápavě přikývne s povděkem a dál spí, zahříván neživým člověkem…


62

Tahám špunt z flašky ven, dvě víly spaly v ní …k tanci jim připíjím už sedmou deckou náhle si připadám bezbranný, naivní čistý a bezelstný jak malé děcko…

Došel chlast. Nejsem už přitroublý dobráček! žíznivý obcházím po prázdném bytě dupaje vztekám se a kopu do hraček zákeřný, krutý a zlý jako dítě


63

Dnes v noci dostal jsem zas jednou do držky když jsem šel od Šupů na noční tramvaj kousek dál od místa, kde pečou pirožky v koutě, kam opilci obvykle srávaj

Byl jsem bit jako pes a ani nevím kým vím jen, že byli dva a tma jak v pytli — mám vůbec z včerejška dost chudé vzpomínky (byl jsem sám ztřískaný, už než mě chytli) Vím jen, že z rypáku krev proudem tekla mi pak ještě jeden z nich kopnul mě do rtů uleh jsem do stínu lákavé reklamy s nabídkou zákusků, zmrzlin a dortů


64

Zřídka teď opouštím svůj temný příbytek ven mě to netáhne, radši sám popíjím ruce mám ke stolu hřebíkem přibité jinak bych zoufale sáhnul hned po pyji a to mě pokaždé velice vysílí — zbytečná námaha! Obzvláště visí-li…


65

Veškeré psaní dnes zdá se mi pitomé

odporné, zbytečné, marné a hloupé bohužel, myslím tím dokonce i to mé — asi mě zblbnul vlak tím, jak mnou houpe asi jsem opravdu už velmi unaven z okna ven upírám oči své tupé teď zrovna do noci, — jedu už třetí den sužován samotou prázdného kupé — vlak náhle zastavil za Starou Krčí… (už někdy od války v polích tu trčí!) …Na zrezlých kolejích rozbitý stojí vlak v něm nikam odnikud jede vrak muže to jsem já, — zoufalý, vychrtlý vlkodlak vlkodlak oděný do vlčí kůže…


66

Bylo mi dneska tak smutno z mých vlastních slov jimiž furt naříkám, jak žiju stěží tak jsem si v podvečer zašel sám na hřbitov abych si upřesnil, co je to Nežít

…Chodím a přemýšlím; přituhlo, stmívá se nemám se k odchodu, postávám před branou a koukám se strachem na vločky ve vlasech jestli v nich roztají, anebo zůstanou… Slyším však hrobníka: „Hej, pane, zamykám mrtví chtěj taky spát, běžte už domů!“ …poslušně odcházím, — proboha, ale kam?! — vracím se k aleji hřbitovních stromů


67

Jako bych zaslechl nějaké volání

kdo by to moh však být? — Ve čtyři v noci… snad vítr za domem honí se po pláních snad mám jen takový podivný pocit S trychtýřem na uchu vycházím na pavlač — snad něčí dítě řve, či vyje v domě pes? ne, tohle nebude psí ani dětský pláč to jen má pitomost volá až do nebes!


68

Sám ožírám se „Pod lipkama“ půllitr laskám polibkama a vidím skrz jeho prasklý sklo tvář, po který se mi zastesklo a která mi tu tolik schází…

a hospodskej šel pro obvazy…

Poslední jaro

69

Svým „Nech mě být!“ tě vlastně volám vždyť dělám všechno naopak a s předsevzetím přestat s pitím jdu na pivo a na loupák

…Je poledne a pro mě ráno jdu na pivo a na loupák když říkám Ne, tak chci říct Ano a stejně tak i naopak…


70

Vidím se v zrcadle… Ne, — ono vidí mne

svým skelným pohledem skleněný desky která se nesměje, a když, tak na jiné na ty se usmívá hezky, tak hezky Já svejma očima vidím jen obraz svůj nikdy se nespatřím v celý svý bídě chtěl bych bejt očima vlastního odrazu chtěl bych bejt zrcadlem, chtěl bych se vidět!


71

Ach, život je tak trapný, bože jak uprdnutí do soulože

Poslední jaro

III / Básně vybrané ze sbírek ZAMILOVANÝ DEMENT (1984 —1985) NOVÉ VALČÍKY (1984 —1985) MÉ LEBKY STÍN (1989 —1991)

75

Jdu s vlčí mlhou po sídlišti

a s celkem slušnou erekcí rvu šaty z dívek, které chci jen nechápu, proč tolik piští Hej, pojď sem, malá, co se škubáš?! vždyť horký líh mi zahřál dech! snad nezdá se jí, že můj rubáš je rozstřižený na zádech

Zamilovaný dement

76

Mé milé je dnes dvacet čtyři

tak vytáhl jsem z kalhot úd a napsal jsem si na žalud: „Vše nejlepší Ti přeje Jiří!“ už zvoní zvonek, otevírám se ztopořeným pohlavím dvě pionýrky na mě zíraj snad přišly pro sběr, co já vím…

Zamilovaný dement

77

Zkus prosit cestou cizí chodce

pros, aby domů s náma šli že je nám úzko na mašli jak v odbržděné maringotce že bojíš se být se mnou sama a hlídat mě až do rána v mém strašném domě, kam jde s náma nám v patách jak stín Morana

Zamilovaný dement

78

Jsem hrstka prachu ze svých kostí jsem chladný popel bez urny a průvan, přízrak nestvůrný mne rozfoukává po místnosti — A kde jsi ty? Tvá ruka, kde je?! jen tichý vzdech se ozval tmou jsem popel, jenž už nezahřeje tvou ruku větrem rozvátou

Zamilovaný dement

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

J.H.KRCHOVSKÝ. Básně sebrané

Recommend Documents