1
PL 1
JERUZALÉM – SVATÉ MĚSTO ŽIDOVSTVÍ, KŘESŤANSTVÍ A ISLÁMU Zuzana Hrašová Když se člověk postaví časně zrána na střechy jeruzalémkéhotržistě, dívá se kolem sebe a poslouchá, bude pravděpodobně překvapen pestrostí náboženských projevů tohoto města, pestrostí jeho vztahu k Bohu. Z chrámu Božího hrobu zní zvony a rolničky kadidelnic, z minaretů se ozývá vyvolávání muezína a židé oblékají svůj Talit a pospíchají k synagogám. Tato mnohotvárnost zde nezdomácněla jenom náhodou jako v jiných světových metropolích, kde se setkávají různé kultury; v Jeruzaléme se tři monoteistická náboženství odvolávají na svůj počátek zde, všichni se tu cítí být v tom nejhlubším slova smyslu doma. Další složitostí, kterou jakýkoli vztah k Jeruzalému přináší, je jeho centrální postavení pro křesťany a pro židy a zároveň jeho nedostupnost. Pouť do Jeruzaléma nemohl vykonat každý a ten, kdo měl dostatek majetku, aby se o to mohl pokusit, býval na cestě několik let a nebylo vůbec jisté, jestli dojde zdráv tam, natož zpátky. Každý z poutníků, kteří po celá staletí do Jeruzaléma přicházeli, měl už předem velmi jasnou představu o nádheře tohoto města, která byla přímo úměrná útrapám poutníka či poutnice na cestě. A kupodivu tyto ideály, upevněné na několikaleté cestě, přetrvaly i po setkání s realitou, která nebyla ani v dobách slávy nikterak oslnivá. Představu zlatého Jeruzaléma, města samotného Boha, nemůže uspokojit špinavé město, ve kterém stojí jeden dům na druhém, v křivolakých uličkách pokřikují obchodníci, a z jehož jednoho konce na druhý se pohodlně dostanete za čtvrt hodiny. O tom, že tomu nebylo jinak ani před tisíci lety, nám podávají svědectví křižácké kroniky, které líčí zklamání těch, kteří po dlouhé cestě dospěli do Jeruzaléma a jejichž očekávání nebyla naplněna. Svaté město Jeruzalém, o kterém teď bude řeč, není (nebo je nejenom) realným městem. Každá argumentace, která se snaží ospravedlnit přítomnost té či oné skupiny na svatých místech, je argumentace, která nevychází jenom z reálné historie. „A-historická historie je jediný adekvátní způsob, jak mluvit a argumentovat o Jeruzalému.“1 Dějiny Jeruzaléma před Izraelem První známky osídlení Jeruzaléma prokazála archeologie již v chalkolithiku (4000 - 3200 př.n.l.) na místě dnešního „Davidova Města“ . První písemná zmínka o Jeruzalému pochází z 19. století př.n.l.- je součástí „klatebních textů“ krále Amenematse III. z 12. egypské dynastie. Jméno Jeruzalém, hebrejsky Jerušalájim, je odvozeno pravděpodobně od slova „uru“, “město“, nebo od slova „jrh“ „stavět, stavba“ a znamená tedy „město, stavba (pro) Salem(a)“. Později bylo jméno ‘Salem’ asociováno se slovem šalom, pokoj; a tak můžeme často číst překlad jména Jeruzalém jako ¨město pokoje¨. Přibližně do roku 1000 př. n. l. bylo město obyvánoJebuzejskými, kteří uctívali boha Slunce a na místě budoucího Šalmounova chrámu stál jeho chrám.
2
Jeruzalém - svaté město židů Dějiny Spojení Izraele s Jeruzalémem začíná okolo roku 1000 př. n. l., kdy David město dobyl. Jeruzalém je město, jehož význam pro židy zasahuje mnoho oblastí. Stejně tak jako Izrael není jenom jednoduše lid nebo stát a být židem neznamená jenom vyznavát určité náboženství, je i spojení Israele s Jeruzalémem politické, naboženské i historické. Je to město, které David učinil hlavním městem israelského státu a spojil tak severní a jižní část izraelských kmenů. Šalamoun zde soustředil i moc kultu a náboženství a chrám, který postavil má hluboký symbolický význam až dodnes. Josiáš z Jeruzaléma udělal jediné město, ve kterém bylo možné uctívat jediného Boha, babylónský exil opěvuje Jeruzalém jako město své touhy. Doba poexilní zná už dva Jeruzalémy - jeden pozemský, konkrétní, ve kterém je znovu stavěn chrám, a jeden ideální, eschatologický, ke kterému budou v oněch dnech putovat všechny národy. (Iz 2; Mi 4; Iz 65,16-24 ) Herodes ješte jednou pozvedl Jeruzalém na úroveň ostatních antických měst, v roce 70 je však město zničeno a po BarKochbověpovstáni v roce 132 je židům zakázán přístup. Tento zákaz byl zrušen až za císařovny Eudoxie v letech 438-439. Císař Heraklius tento zákaz v roce 629 znovu obnovil, tento ale ztratil svou platnost již velmi brzy - po roce 638, kdy byl Jeruzalém dobyt muslimy. Za vlády křižáků (1099-1187) bylo znovu židům zakázano žít v Jeruzalémě; tento výnos ale nebyl striktně dodržován. Od roku 1844 jsou židé většinovým obyvatelstvem města a znovu se vede spor, je-li možné, aby se Jeruzalém stal i politickým centrem státu. Text Ve Starém Zákoně se vyskytuje jméno Jeruzalém 650krát. Kromě toho se setkáváme s různými metaforami a opisy vlastního jména tohoto města, jako například Sion, hora Morija, město Davidovo, trůn Hospodinův, Salem. Jeruzalém nezmiňují pouze Kniha Job a kniha Přisloví. Pět knih Mojžišovýchma patrně na mysli Jeruzalém, když mluví o poutních svátcích a předpisují: „Každý z vás (.) se ukáže třikrát v roce před tváří Hospodina, tvého Boha, na míste, které on vyvolí.“(Dtn 16,16; Ex 27,14 - 17). Jeruzalém je město, ve kterém stál chrám, ve kterém se slavily svátky; Jeruzalém je také dějištěm mnohých příběhů tzv. „historických knih“ Starého Zákona, hojně je zmiňován i v žalmech. Specialně pro poutě do Jeruzaléma byly zkomponovány žalmy 120-134. Tradice Talmudu rozvíjí (po zničení konkrétního historického města) teologii Jeruzaléma. Podle babylónského Talmudu stvoří Bůh nebeský Jeruzalém z lásky k pozemskému a podle jeho vzoru. Bůh vstoupí do nebeského Jeruzaléma také teprve poté, co navštívil pozemský. Jiní talmudisté se zabývají gramatickou formou slova ¨Jerušalájim¨. Koncovka „im“ totiž značí duál, a proto má jméno Jeruzaléma označovat dvě města, jedno pozemské a jedno nebeské. Ve 14. století shromaždil rabi Mošé ben Maimonidas všechny události, které Talmud a midrašim spojují s Jeruzalémem, nebo přesněji řečeno s horou Morija, horou chrámu. Adam byl stvořen z prachu této skály, Kain a Ábel zde měli své obětní oltáře, Noe zde obětoval po přistání Archy, zde stál oltář, na kterém měl Abraham obětovat svého syna Izáka a jeden z
3
kamenů tohoto oltáře si na této hoře našel Jákob, když ulehl na svém útěku před Ezauem a snil o nebeském žebříku spojujícím nebe a zemi. Vzpomínka na Jeruzalém má své místo i v každodením životě každého otodoxního žida. Při všech modlitbách by se měl obracet směrem k Jeruzalému, i synagogy jsou stavěny tímto směrem. Třikrát denně je součástí modliteb prosba: „Do svého města Jeruzaléma vrať se v našich dnech, večnou stavbu, a trůn Davidův v něm upevni. Pochválen buď, Věčný, který stavíš Jeruzalém.“ (Š´moneEzre)2 Po každém jídle, při kterém se podává chléb, se modlí: “Smiluj se, Věčný, náš Bože, nad svým lidem Izraelem, nad svým městem Jeruzalémem, nad Siónem, místem tvé slávy .(…) a smiluj se nad Jeruzalémem, svatým městem brzy v našich dnech.“2 Při bohoslužbách, při otevírání schrány Tóry pronáší shromáždění tuto modlitbu: „Otče milosrdenství, prokaž ve své milosti dobro Siónu, zbuduj hradby Jeruzaléma.“2 O touze židovství po Jeruzalému svědčí i pozdrav, kterým se lidé zdraví po koci Pesahu a JomKippuru: Příští rok v Jeruzalémě! Ve večerní modlitbě Šabatu a svátků se říká: „Rozprostři nad námi stan svého pokoje. Požehnaný jsi, Věčný, který rozprostíráš stan svého pokoje nad námi, nad celým lidem israelským a nad Jeruzalémem.“2 Jeruzalém zmiňuje také keduša (požehnání) Šabatu a svátků: „Kéž bys byl oslaven a posvěcen uprostřed svého města Jeruzaléma od pokolení do pokolení a na věky.“2 Liturgie slaví také dva svátky, které připimánají dvojí zničení chrámu - v roce 586 př. n. l. a v roce 70 n.l. Eschatologický význam Jeruzaléma Jeruzalém je pro židy místem posledního soudu. Proto je touhou každého ortodoxního žida být pohřben v Jeruzalémě, a pokud to není možné, tak alespoň mít na hrobě půdu z Olivové hory. Vzkříšení totiž mají být shromážděni po příchodu Mesiáše na Olivové hoře, a proto ti, kdo jsou pohřbeni nejblíže doufají, ze vstanou jako první. Velká část Olivové hory slouží jako židovský hřbitov a je velmi obtížné být pohřben právě zde. Ke vzkříšení a k poslednímu soudu se váží dvě legendy: „A v ten čas Všemohoucí, budiž požehnán, zavolá Eliáše a Pomazaného Izraele a oba přijdou a budou držet nádoby s olejem a budou mít v ruce prut. A celý Izrael se shromáždí okolo nich a Šekina (Boží přítomnost) bude odpočívat před nimi a jejich proroci budou stát za nimi a Tóru budou mít po pravici a anděly po levici a povedou je do údolí Jehosaphat. A všechny národy zde budou shromážděny. A v ten okamžik přinese Všemohoucí, požehnáno budiž jeho jméno, před ně modly, vdechne jim život a řekne: Ať každý lid a každý národ, každý z nich se svou modlou přejde most k Gehenně (podsvětí).(.) A začnou ho překračovat a most před nimi bude stejně úzký a stejně křehký jako vlákno a oni spadnou do pekla Gehenny.“ 3
4
Druhá legenda nezmiňuje pouze soud nad pohanskými národy, ale i odměnu Izraele: „V den vzkříšení budou všichni lidé shromažděni na Olivové hoře a soudní stolice bude na hoře Morija, která je na protější straně. Přes údolí Josaphat , které je mezi těmito dvěma horami, se objeví dva mosty, po kterých budou překračovat vzkříšení ke svému soudu. Jeden most bude z pevného železa a kamene, a druhý, souběžný s tím prvním, bude z papíru, lehký a křehký. A pohané budou přecházet přes železný most, který se pod nimi proboří; a oni spadnou do hlubin bezedné propasti pod nimi a žádný z nich se nezachrání. A všichni židé budou přecházet po mostě z papíru v pokoji a v bezpečí a budou žít věčným životem.“ 4 Role Jeruzaléma pro současné židovství Židé jsou v Jeruzalémě od roku 1896 většinovým obyvatelstvem. Židovství ale není jednotným náboženstvím a jednotné nejsou ani představy a touhy spojené s Jeruzalémem. Pro ortodoxní židy platí, že doufají v obnovení chrámu a oběti v něm. V tom, jak se tato obnova uskuteční, se ale jejich názory různí: 1. Lidé nemohou postavit chrám. Bůh pošle dokonalý chrám z nebe a ten bude trvat navždy. 2. Mesiáš postaví zázracně chrám a nastolí mír. 3. Mesiáš postaví chrám a bude vládnout nad Izraelem. Bude znát a dodržovat Zákon. 4. Oběť musí být znovu zavedena, aby se příchod Mesiáše urychlil. 5. Od Boha poslaný prorok zbuduje chrám, až zavládne mír a většina židů bude žít v Jeruzalémě. 6. Stavba chrámu a pravidelná oběť se musí uskutečnit už před příchodem Mesiáše. 7. Bůh sešle nebeský chrám do pozemského. Tato přesvedčení mají v současné době velkou politickou důležitost. Židům patří z bývalého chrámového okrsku jenom Západní zeď (Zeď nářků) a vrchní rabinát je přesvědčen, že na chrámovou plošinu, Haramaš-Šaríf, mají právo muslimští věřící. Přesto jsou někteří židé jiného názoru a znovu se objevují pokusy chrámový okrsek ovládnout. Opačný extrém tvoří ortodoxní židé, kteří odmítají stát Izrael a jeho hlavní město Jeruzalém, protože v něm vidí neoprávněné zasahování do pravomoci Mesiáše. Proto v Jeruzalémě nežijí, ale jejich centra zůstávají v USA. Reformní židovství naopak programově výsadní postavení Jeruzaléma odmítá. Abraham Geier, jeden ze zakladatelů reformního židovství, udělal velmi extrémní prohlášení: „Pro nás …. není dnešní Jeruzalém kolébkou náboženství. Je to pro nás zcela lhostejné město, nic jiného než důstojná zřícenina, jako zchátralý hrad…Na těchto „svatých hrobech“ se shromaždují jenom lenoši, horlivci a obdivovatelé hlouposti.“5
5
Dnes se ale i v tomto proudu tato extrémní pozice změnila. Studenti rabínské a kantorské školy reformního židovství traví povinně jeden rok svého studia v Jeruzalémě na škole speciálně k tomuto účelu postavené. V Jeruzalémě je také několik reformníchspolečenství. Reformní židovství nicméně vyškrtlo ze svých modliteb prosbu o obnovení chrámu a oběti, protože obojí považuje za nepřiměřené dnešní době, za součást minulosti. Konzervativní židovství zastává i v tomto bodě střední pozici: vzpominají ve svých modlitbách chrám a obětní bohoslužbu, aniž by prosili o její obnovení. Jeruzalém - svaté město křesťanů Pro křesťany je Jeruzalém místem, na kterém žil, zemřel a vstal zmrtvých Kristus. Zde se shromaždovala první církev, zde zemřeli první mučedníci (Štěpán, Jakub), odtud se rozšířilo Evangelium. Markovo Evangelium popisuje celé období veřejného působení Ježíše jako cestu do Jeruzaléma, pro Lukáše je Jeruzalém ( a ne Galilea) centrem, kde začalo hlásání radostné zvěsti, emauští učedníci jsou posílani zpět do Jeruzaléma. Jinou teologickou linii představuje Apoštol Pavel a pravděpodobně i větsí část helenistické církve: pamatuje na společenství v Jeruzalémě v jeho těžkém období, ale Jeruzalém jako centrum křesťanství, ve kterém stojí chrám, odmítá. Každý křesťan je chrámem Božím a Duch Svatý přebývá v něm.(1Kor 3,16; 1Kor 6,19) Linii, která přikládá Jeruzalému pouze malý význam, je možné sledovat i v některých spisech církevních otců. Eucherius z Lyonu shrnuje přesvědčení církevních otců o Jeruzalémě: „Město Jeruzalém znamená v doslovném smyslu známé město v Judsku. V alegorickém smyslu se vztahuje na církev. Tropologicky znamená věřící duši, anagogicky nebeskou vlast.“6 Rezervovanost vůči Jeruzalému vyjadřuje i Jeroným, který strávil část svého života v Betlémě: „Spíše se neodvažuji zavřít Boha do nějakého těsného kouta, ohraničit ho na nějaký malý kus země, toho, kterého nebesa nemohou obsáhnout.(…) Nebeský dvůr stojí z Jeruzaléma i z Británie stejně otevřen.(…) Ačkoli svatý Hilarion pocházel z Palestiny a v Palestině žil, navštívil jenom v jednom dni Jeruzalém. Protože bydlel tak blízko, nechtěl vzbudit dojem, že si svatých míst málo váží. Ale nemělo to také vypadat, jako by chtěl Boha omezit jenom na jedno místo.(…) Nechci, aby sis myslel, že tvojí víře něco chybí, protože jsi nebyl v Jeruzalémě. Ale nesmíš nás také považovat za lepší, protože se můžeme těšit pobytu na tomto místě.“7 Větší část křesťanského společenství odchází z Jeruzaléma před rokem 70, před zničením Jeruzaléma, do Pelly v dnešní Joránii. V Jeruzalémě zůstává pouze malá obec a až do 4. stoleti nemá Jeruzalém pro křesťanskou církev téměř žádný význam. Tepve po tzv. Milánském ediktu roku 313, kdy pronásledování křesťanů končí a křesťanství se stává většinovým náboženstvím římského impéria, se pomalu probouzí zájem nejenom nauku a etiku, které hlásá, ale lidé hledají i jeho konkrétní historické kořeny v místě jeho vzniku. První nám známý poutník, který se do Jeruzaléma vydal, který svou cestu podrobně popsal a jehož zpráva se nám zachovala, je Poutník z Bordeaux, který navštívil Palestinu a Jeruzalém v roce 333 ještě před dokončením stavby Chrámu Božího hrobu. Z jeho zprávy můžeme vyčíst, která místa byla v té době pro poutníky důležitá. V Jeruzaléme navšťívil nejenom místa, na kterých se připomínaly události ze života Ježíše a prvotní církve, ale i chrámový okrsek a místa, která
6
byla významná pro židovskou tradici. Velký důraz klade na místo vzkříšení, Golgotu zmiňuje pouze na okraji. I Konstantinův chrám Božího hrobu, jehož stavba začala v roce 325, je orientován k místu vzkříšení. Konstantinova stavba využívá plně plán města. Už císař Hadrián začal roku 103 s novou výstavbou zničeného Jeruzaléma a dal mu jméno ColoniaAeliaCapitolina. Na nejvyvýšenějším místě Carda nechal postavit chrám Jupitera a Venuše. Císař Konstantin nechal tento chrám strhnout a na jeho místě postavit chrám Božího hrobu, rozsáhlou stavbu, která měla dvě části: rotundu, v jejímž středu se nacházel hrob vzkříšeného, a pětilodní baziliku. Mezi rotundou a bazilikou bylo otevřené atrium, v jehož levém rohu se připomínalo místo Golgoty. Tento chrám postupně převzal tradice, které Judaismus spojoval s horou Moria: Adamův hrob, místo, na kterém obětoval Melchizedech, místo obětováni Izáka, místo ráje. (Poutník z Piazennzy 542-614). Jeruzalém tak získal na důležitosti a přibyli poutníci, kteří Konstantinův chrám navštěvovali. Na koncilu v Chalcedonu roku 451 je Jeruzalém prohlášen za jeden z patriarchátů. Od 5. století mají poutníci velký zájem na relikviích. Jsou to jednak relikvie, které se vstahují k některé události popisované v evangeliu a které poutník může na vlastní oči spatřit; jsou to ale také relikvie, které dokazují jeho přítomnost na svatých místech a které poutníci vozili jako dar nebo památku domů. Velmi oblíbená byla především relikvie dřeva kříže. Řehor z Nyssy zmiňuje již v roce 379, že jeho sestra vlastní prsten s touto relikvií. Také lahvičky s olejem, které si poutníci přinéšeli domů, svedčí o důležitosti Jeruzaléma pro celý tehdejší křesťanský svět. V Evropě byly také stavěny kostely a kaple po vzoru rotundy vzkříšení a kaple Božího Hrobu. Nejvýznamější a nejvěrnější kopií je Sv. Michael ve Fuldě. Tato stavba byla postavena v letech 820-822 za časů opata Eigilia jako hřbitovní kaple kláštera. Další napodobeniny kaple Božího hrobu jsou ve franzouzskémNarbonne, v Konstanci a Eichstättu. Relikvie, které bylo možno uctívat na jednotlivých svatých místech, popisuje kromě jiných také poutník z Piazzenzy: „V Konstantinově Bazilice, která přiléhá na hrobku a Golgotu, přesně v atriu baziliky, je místnost, ve které je uchováváno dřevo kříže. My jsme je uctívali a políbili jsme ho. Také nápis, který byl přibit Pánovi k hlavám a na kterém je napsáno „to je král Židů“, jsem viděl, držel v ruce a políbil. Dřevo kříže je ořešák. Když je dřevo kříže vynášeno ze své místnosti k uctívání a když dospěje k atriu, kde je uctívano, objeví se v tom samém okamžiku na nebi hvězda a přijde nad to místo, kde je kříž uctívan, a dokud je kříž uctíván, zůstane nad ním stát. Tam je přinášen olej, aby byl požehnán. Jakmile se dřevo kříže dotkne zpoloviny naplněné lahvičky, zvlní se olej, a když není rychle zavřena, vyteče úplně. Když se kříž vrátí na své místo, zmizí hvězda; později, když je kříž zavřen ve své místnosti, se už hvězda neobjeví. Dále je tam houba a rákos, o kterých čteme v evangeliu; z té houby jsme pili vodu. Také je tam uschovávan onyxový kalich, který požehnal u poslední večeře, a mnohé jiné podivuhodné věci.“ Z této zprávy můžeme vyčíst, jak fascinujíci byl pro středověkého člověka dotek pčedmětů, které měly souvislost s životem Ježíšovým. Jeruzalém jako střed světa
7
Ve středověku vznikají mapy světa, kterým nejde jenom o zachycení kartografických skutečností, ale spíše chtějí celý svět znázornit teologicky. Ve středověkých mapách tak bylo přeneseno do kartografie teologické prohlášení, že Jeruzalém je střed nebo pupek světa. Poprvé se toto prohlášení objevuje u Ezechiela 38, 12; potom v apokryfních spisech Etiopský Henoch (26,1) a Kniha Jubileí (8,9). V křesťanském prostředí tuto terminologii přejímá Victorinus (+303), který za střed světa považuje Golgotu. Ve středověku se Jeruzalém stal symbolickým středem světa pro geografii i pro spiritualitu. Eschatologický Jeruzalém Také Novému Zákonu je vlastní představa „nového“ Jeruzaléma, a to nejenom Apokalypse. Už list Galatským (4,26) a Židům (12,22) zmiňují nebeský Jeruzalém. Křesťanství ale narozdíl od židovství a islámu neočekává poslední soud a přichod nového Jeruzaléma bezpodmíněčně na místě, kde stojí dnešní Jeruzalém. Už skupina montanistů v malé vesnici Malé Asie, v Pepuci, očekávala ve 2. století příchod nového Jeruzaléma právě tam. Jedno z proroctví této skupiny zní: „V podobě ženy (.) ozdoben zářícím oděvem, přišel ke mne Kristus, vložil do mě moudrost a zjevil mi, že toto místo je svaté a že sem sestoupí z nebe Jeruzalém.“ 8 V době reformace se tato idea v některých radikalních skupinách znovu projevila, ovšem jiným způsobem. Například v Münstru se roku 1534 kazatelé z Holandska, kteří s sebou přinesli spiritualististické a apokalyptické myšlenky, snažili vybudovat nový Jeruzalém vlastníma rukama, což vedlo postupně k velmi krvavé válce mezi biskupem, který byl z města vyhnán, a obyvateli a přívrženci tohoto „nového Jeruzaléma“. Středověk ale převzal také tradice, které považují pozemský Jeruzalém za místo posledního soudu. Faber z Ulmu, který navštívil Jeruzalém v roce 1483, píše: „Od brány sv. Štěpána jsme šli do údolí Josafat … a divili jsme se, že všichni lidé, kteří kdy žili na světě, musejí přijít k poslednímu soudu do tohoto údolí, které přece není ani tak veliké, aby se tam vešli alespoň všichni lidé ze Švábska.“9 Jeruzalém a křížové výpravy Od 10. století přibývá poutí do Jeruzaléma za účelem pokání. Pouť do Jeruzalema není už pouze výsadou bohatých, na cestu se dávaji i chudí. Učení o odpustcích se stalo často motivací k tak dlouhí a namáhavé cestě. Ale nejenom to. Reforma papeže Řehoře znovu objevila prvotní církev - a pro středověkou spiritualitu bylo důležité věci učinit hmatatelnými, vidět je. V 10. století se Jeruzalém a Palestina stávjí zajímavým pro celou církev a na osvobození svatých míst z moci pohanů je postupně vysíláno osm křížových výprav. Je velmi obtížné očima dnešního člověka posoudit všechny motivy, které ke vzniku myšlenky křížových výprav vedly, jak oslovily jednotlivé vrstvy obyvatelstva a motivovaly je vydat se na tak obtížnou cestu. Rožlišit ryze politické od náboženských se nám pravděpodobně nepodaří. Oficiální motiv byla prosba konstantinopolského patriarchy o pomoc v boji proti pohanům na svatých místech. Latinská církev v tom viděla možnost, jak rozšířit svůj vliv i na východě. Na křížové výpravy se vydávali lidé všech stavů. Šlechta hledala možnost, jak získat slávu v boji, tak jak to bylo námětem středověkých písní. Mnozí očekávali po návratu zlepšení svého sociálního postavení a návrat domů s pověstí odvážného bojovníka. Povzbuzeni kázáními o
8
krásách Jeruzaléma se na křížové výpravy vydalo i zchudlé obyvatelstvo, které snilo o Palestině jako o té nejkrásnější a nejúrodnější zemi světa. Tito prodávali všechen svůj majetek a s celou rodinou odcházeli do Palestiny, aby se tam usadili. Mnohé z nich čekalo po příchodu do Palestiny zklamání, mnozí k cíli ani nedospěli. Meyer píše: „Pouhý zvuk jména Jeruzalém musel mít pro lidi 11. století magické kouzlo, které dnes nemůžeme pochopit. (…) Takovéto představy musely být o to účinější , že většina křižáků nebyla schopna rozlišit mezi pozemským a nebeským Jeruzalémem a myslela si, že táhnou přímo do onoho města věčných radostí.“10 Křížové výpravy je také možno chápat jako „ozbrojenou pouť do Jeruzaléma“. Pouť byla pro středověkého člověka důležitým výrazem jeho spirituality, putovalo se na svatá místa v okolí, ale i na místa vzdálená jako Řím nebo Santiago de Compostella. Jako argument pro křížovou výpravu bylo používáno násilí, kterého se muslimové v Palestině údajně dopouštěli na křesťanech. Mnich Robert podává jednu výzvu papeže Urbana II. ke křížové výpravě takto: „…obřezávají křesťany a krví té obřízky polévají oltáře a lijí ji do křtitelnic. Líbí se jim zabíjet druhé tak, že jim rozříznou břicho a vyndají jim střeva.(…) Dejte se na cestu ke Svatému hrobu a vyrvěte tuto zemi z rukou zlovolného lidu a podmaňte si ji. Tato země, která byla Bohem dána synům Izraele do vlastnictví, kde je hojnost medu a mléka, jak říká Písmo. Jeruzalém je pupek světa, je země úrodnější než ostatní, druhý ráj radostí.“11 Situace křesťanů pod muslimskou nadvládou nelíčí žádně jiné prameny tak krutě. Pod vládou tureckých Seldžuků, kteří si Palestinu podmanili roku 1072, museli křesťané sice platit zvláštní daň; jejich náboženský život ale mohl zůstat nezměněn. Jediné násilí, které v této době můžeme předpokládat, jsou přepady poutnických karavan. První křížová výprava se vydala na cestu roku 1096 a dospěla ke svému cíli roku 1099. Jeruzalém byl dobyt 15.července 1099 a okamžitě bylo zřízeno v Palestině Latinské království, které trvalo až do roku 1187. V této době jsou práva židů a muslimů ve městě omezena; i křesťané ostatních církví ztrácí svá práva a autoritu. Křižáci vidí ve svém vítězství potvrzení toho, že Jeruzalém je jim dán od Boha. Většina z nich ve městě dlouho nezůstává vrací se zpět do Evropy. Po poražce křižáku v bitvě u Rohů Hattin získává vládu nad Palestinou Saladin a Jeruzalém se stává převážně muslimským městem. Jeruzalém v současné době V současné době jsou v Jeruzalémě přítomny téměř všechny křesťanské církve. Jejich soužití však není nikterak jednoduché. Různé církve vnímají také své úkoly v Jeruzalémě odlišným způsobem. Zatímco cílem řecké ortodoxní církve je především přitomnost na svatých místech, jsou například anglikánská a lutherská církev mnohem více pastoračně orientovány. Všechny církve, které jsou v Jeruzalémě již po staletí, tzn. všechny orientální církve, řeckoortodoxní, ruská ortodoxní a řimsko- katolická (latinská) jsou také zataženy do sporu o svatá místa. Hlavní rozdělení svatých míst bylo tureckou vládou rozhodnuto v roce 1852, tehdy vládly spory především mezi církví latinskou a řeckou. Spor byl tehdy rozhodnut ve prospěch
9
řecké církve a byl vypracován dokument, který určuje „Status quo“ jednotlivých naboženských společenství. Tento dokument přežil všechny politické změny v Jeruzalémě a je platný dodnes. Práva na svatá místa tak získávají především řecká, arménská a latinská církev (za latinskou jmenovitě františkáni jako řád, který je od středověku v římsko-katolické církvi zodpovědný za svatá místa a poutníky Palestině), ostatním orientálním církvím připadají především postranní kaple a práva slavit o svátcích liturgii na hlavních oltářích. Například v chrámě Božího hrobu se o kapli hrobu dělí arménská, řeckoortodoxní a latinská církrv. Na Golgotě smějí pravidelně slavit bohoslužby arménští a latinští kněží. Spor o chrám Božího hrobu ovlivňuje do značné míry i ekumenické vztahy. Koptská církev se ekumenických aktivit neúčastní od doby, kdy po dlouhých sporech s etiopskou církví o vedlejší kapli chrámu Božího hrobu etiopská komunita mnichů žijící na střeše Chrámu Božího hrobu vyměnila o velikonocích, když koptové slavili liturgii v hlavních prostorách chrámu, klíče od kaple a znemožnila jim tak přístup. Jeruzalém - svaté město islámu „Jeruzalém je první z obou směrů modlitby, druhý z obou svatyní, třetí po obou svatých okrscích.“ Tyto záhadně znějící slova jsou čestnými jmény Jeruzaléma. První z obou směrů modliby je Jeruzalém proto, že Mohamed převzal mnoho modlitebních zvyků od židů a teprve po odchodu z Mekky a po své rotržce s nimi změnil směr modlitby; nebyl jím Jeruzalém, ale Mekka. Jeruzalém je druhá svatyně po Mece a třetí ze svatých okrsků po Mece a Medině. Jeruzalém nese v arabštině čestné jméno El-Quds, svatý. Žadné jiné arabské město nenese podobné jméno. V Koránu není El-Quds zmíněna jmenovitě a Mohamed Jeruzalém pravděpodobně za svého života nikdy nenavštivil. Podle výkladu súry 17 tomu ovšem tak bylo, a to při jedné noční jízdě nebo při jednom nočním vidění. „Buď pochválen ten, který nechává svoje služebníky v noci vytáhnout od svatého kultovního místa ke vzdálenému kultovnímu místu které jsme kolem dokola požehnali, abychom mu ukázali z našich znamení opravdu, on je Slyšící a Vidoucí.“ (Súra 17) Většina výkladů si je jista, že „svatým kultovním místem“ je Mekka a „vzdálené kultovní místo“ Jeruzalém. Komentář At-Tabari z 10. století popisuje onu podivnou noční událost takto: „S nočním odchodem Poslaného Božího se to má takto: Zůstaval přes noc v mém domě. Když se pomodlil poslední večerní modlitbu, odešel ke svému lůžku a také my jsme šli spát. Za svítání nás vzbudil Poslaný Boží k ranní modlitbě, a když jsme ji společně odříkali, řekl mi: UmmHani, modlil jsem se s vámi na tomto místě večerní modlitbu, jak si pamatuješ. Potom jsem ale byl v Bayt al-Maqdis a modlil jsem se tam. A nyní, jak vidíš, jsem se s vámi tady modlil ranní modlitbu.“12 Komentář Ibn Ilisam z 9. století píše o noční jízdě proroka toto:
10
Oni (prorok a jeho průvodce anděl Gabriel) dosáhli konečně sedmé sféry, a tam mu Bůh uložil padesát modliteb denně. Poslaný Boží říká: Při svém návratu jsem šel okolo Mojžíše.(…) On se mě zeptal, kolik modliteb mi bylo uloženo. Když jsem mu řekl padesát, řekl: Modlitba je důležitá věc, tvoje společenství je slabé. Vrať se zpátky ke svému Pánu a popros ho, aby ten počet pro tebe a tvé společenství snížil. Udělal jsem to a Bůh jich deset odejmul. Opět jsem prošel okolo Mojžíše, on mi poradil ještě jednou to samé, a tak to šlo, dokud nezbylo jenom pět modliteb pro celý den. Mojžíš mi dal ještě jednou tu stejnou radu. A já jsem odpověděl, že jsem se již tolikrát vracel ke svému Pánu, že bych se teď styděl to ještě jednou udělat.(…) Kdokoli se tyto modlitby ve víře modlí, tomu budou odplaceny jako padesát.“ Tato událost se podle tradice odhrála na místě chrámového okrsku v Jeruzalémě. U vnější zdi se dokonce ještě ukazuje kámen s očkem, u kterého Mohammed oné noci uvázal svého koně. Jeruzalém je kromě toho místem, ze kterého byl Prorok vzat do nebe. Haramaš-Šarif je také místem budoucího ráje, a proto by se mu už dnes měl podobat. Stavby na Haram Aš-Šarif Také stavby islámu ukazují, jak důležité centrum byl Jeruzalém. Po dobytí Jeruzaléma muslimy v roce 635 (638) nechal Abd el Malik (685-705) postavit okolo skály na chrámové plošině oktogonálni stavbu, Skalní dóm. Důvod a význam této stavby není jistý. K tradici noční jízdy proroka se pravděpodobně původně nevztahovala, protože žádný z textů, které zdobí její interiér, súru 17 nezmiňuje. Je možné, ze Skalní dóm měl být konkurenční stavbou ke křesťanským kostelům, které udávaly ráz celému městu. Ši´itský historik 9.stoleti Ja´qubi se domnívá, že omajadská dynastie, ke které Abd el-Malik patřil, se snažila soustředit moc do svých rukou a odvést poutníky z Mekky, která byla sídlem AbdAllaha ben al Zubayra, do Jeruzaléma. Podle tohoto pramene vydal Abd el Malik dokonce zákaz pouti do Mekky. Je ale také možné, ze stavba Skalního dómu na chrámové plošině měla pouze ukázat na kontinuitu mezi židovstvím a islámem. Každopádně chtěl Abd el Malik tímto činem posílit pověst o svatosti Jeruzaléma. Některé prameny spojují se jménem Abd el Malik také stavbu mešity el-Achsa, to znamená vzdálená. Na jejím místě stála podle poutnických zpráv (biskup Arculf680 ) nejdříve jednoduchá dřevěná stavba. Pravděpodobně mezi léty 705 - 715, tedy už pod vládou alWalida, byla tato dřevěná stavba nahrazena stavbou kamenou. Eschatologický význam Jeruzaléma Také v islámu je Jeruzalém místem posledního soudu. Jeho eschatologický význam předčí dokonce hlavní svatyní v Mece. Poslední soud začne tak, že se anděl postaví na skálu Skalního dómu a zatroubí. Podobně jako v židovských legendách se má objevit most přes údolí a praví muslimové přejdou bezpečně na Haramaš-Šarif. V tu dobu se zvedne Ka´ba, černý kámen z Meky, a bude putovat do Jeruzaléma, jako nevěsta putuje za svým ženichem. Jeruzalém bude opět jediným směrem modlitby. Také Ježíš má podle Hadítu (tradovaných slov Proroka) v tomto dění na konci času svůj úkol. Sestoupí přes minaret ummajádské
11
mešity v Damašku a odtamtud se vypraví do Jeruzaléma, aby vedl ranní modlitbu. HaramašŠarif se pak stane místem věčného ráje, který Korán velmi barvitě popisuje. Současná situace V současné době patří celý chrámový okrsek muslimským věřícím. Ti se starají o pořádek na něm. Mnozí muslimové, kteří žijí v Palestině mají ve zvyku přicházet právě sem k páteční polední modlitbě, která je nejdůležitější modlitbou celého týdne. Ekumenické kontakty v Jeruzalémě Ačkoli by bylo přirozené, že mezináboženský dialog začne na místě, kde se tři monoteistická náboženství setkávají a kde mají možnost se o sobě a svých svatých místech mnoho dozvědět, není tomu tak. Mezináboženské a i ekumenické vztahy jsou v Jeruzalémě zatíženy mocenskými šarvátkami, nevyjasněnou politickou situací a strachem. Svatá místa také mnohdy přitahují věřící, kteří jsou ve svých názorech velmi radikální a po dialogu nikterak netouží.( Je například známo, že z řeckoorthodoxní církve přicházejí do Jeruzaléma zastánci starého kalendáře, kteří nebyli ochotni jeho reformu v Řecku přijmout.) Přesto v Jeruzalémě vznikají centra a skupiny, které se o mezináboženský a ekumenický dialog snaží. Pro mezináboženský dialog je pravděpodobně nejdůležitější IsraelInterfaithAssociation, jejímž cílem je podporovat porozumění a vzájemný respekt mezi náboženstvími a etnickými skupinami. Tato společnost má asi 400 členů; její práce spočívá v organizování setkání, seminářů, programů pro školy, konferencí, vydávání informačních materiálů, organizaci sociálních a kulturních akcí a programů pro mírovou výchovu. Je velmi nápadné, že se na práci těchto společností nepodílejí žádní z hlavních představitelů křesťanských církví. Další organizací, která podporovala dialog židů, křesťanů a muslimů, Hope Center forInterfaithUnderstanding, ukončila pro nedostatek zájmu svou činnost. Snažila se dát židům, křesťanům a muslimům příležitost k intelektuálním rozhovorům, ke společnému studiu bible a koránu a být centrem modlitby a smíření. Další centra mezináboženského dialogu jsou bilatéralní. Al-liqa centrum je místem setkáni křesťanů a muslimů. Vydávají čtvrtletně časopis Al-liqa a jednou ročně pořádají konferenci. Tato organizace je velmi důležitá zvláště proto, že se zda setkávají především arabsky mluvící křesťané s muslimy, narozdíl od jiných organizací, které jsou hlavně provozovány nearabskými představiteli jednotlivých církví. Existuje samozřejmě organizace, které se snaží o dialog mezi křesťany a židy. K nim patří např. EcumenicalTheologicalResearch Fraternity a Rainbow Group. Ekumenické kontakty mezi jednotlivými křesťanskými církvemi probíhají na více rovinách. Zcela neformálně začínalo společenství, které se nyní nazývá EcumenicalFriends. Křesťané z různých církví se jednou za měsíc setkávají, aby se lépe obeznámili s liturgií a teologií kresťanů různých denominací. Těchto setkání se účastní laici i ordinovaní, muži i ženy, cizinci i domácí. Všichni přicházejí z vlastního zájmu, nejsou delegováni svou církví, a zabývaji se
12
jednotlivými tématy a texty. V poslední době se z těhto aktivit stáhla řeckoortodoxní církev, čímž toto společenství ztratilo možnost dialogu s nejdůležitější denominací v Jeruzalémě. Další ekumenickou aktivitou v Jeruzalémě je týden modliteb za jednotu křesťanů. Zde se projevuje pestrost křesťanských tradic i národností, které v Jeruzalémě žijí. Každý den jsou křesťané zváni do jednoho kostela a křesťané jedné denominace připraví společnou modlitbu. Některé církve se snaží vyjít vstříct a zapojit věřící ostatních denominací, také připraví texty ve více jazycích; jiné církve dovolí pouze ostatním účastnit se jejich obvyklé liturgie. I z této aktivity se řeckoortodoxní církev v posledních letech stáhla. Světový den modliteb žen je také příležitostí k ekumenickému setkáni v Jeruzalémě. Za organizaci je zodpovědnalutherskácírkev a ačkoliv se v prvních letech účastnily jenom ženy, přicházejí nyní i muži. Tento den je připravován převažně laiky. Když uvážíme, jak málo kontaktů jednotlivé křesťanské církve mezi sebou mají, je možné k těmto počítat i vzájemné návštěvy představitelů jednotlivých denominací o vánocích a velikonocích. Představitelé nejdůležitšjsích církví se v doprovodu svých mnichů či kleriků navštíví a přejí si vzájemně štastné svátky. Tyto návštěvy ukazují vzájemný respekt jednotlivých církví. Přesto mnohá (zejména menší) společenství z tohoto rituálu vypadla. Důležitým centrem dialogu je ekumenický institut Tantur, který leží na kraji Jeruzaléma, lépe řečeno mezi Jeruzalémem a Betlémem. Tento institut vznikl z iniciativy jednotlivcéů na okraji II. Vatikánského koncilu. Jako teologické zařízení pořádá přednášky a semináře, zve skupiny ze země i ze zahraničí a dává prostor k ekumenickým setkáním i studiu. Závěr Z mé zkušenosti s Jeruzalémem vyplývá, že ačkoliv je svatým městem tři náboženství, lidé se v něm pouze velmi zřídka setkávají. Spíše žijí vedle sebe nebo dokonce proti sobě. Jistou vinu na této situaci nese nejistá politická situace. Není možné podceňovat skutečnost, že židé stojí jako lid a náboženská skupina na jedné straně politického konfliktu; muslimové na druhé. Domácí křesťané patří častěji na palestinskou stranu; mezi oběma se nacházejí křesťané z jiných zemí, kteří ač v Jeruzalémě žijí, jsou zde spíše hosty. Jejich vliv na konflikty v Jeruzalémě je různý - někteří se snaží je ignorovat, jiní do nich spíše necitlivě zasahují, jiní hledají cesty vzájemného porozumění. Umění komunikace a dialogu se Jeruzalém musí učit, pokud chce přežít. Ale bude to pravděpodobně velmi náročné. http://www.getsemany.cz/node/102
