„329“ * strana 1 JERGYM TEXT 2003 * jergymtext.euweb.cz
Motto: Knihy jsou němí učitelé. (Gellius) Kéž by učitelé byli knihy! (anonymní)
„329“ TO NEJLEPŠÍ Z PRVNÍHO ROČNÍKU LITERÁRNÍ SOUTĚŽE
JERGYM TEXT
Sborník oceněných prací prvního ročníku literární soutěže
JERGYM TEXT 2003
vychází jako speciální neprodejné vydání
studentského časopisu Gymnázia Jeronýmova SOUDNÍ
PROTOKOL.
„329“ * strana 2 O soutěži
JERGYM TEXT 2003 Historicky prvního ročníku literární soutěže libereckého Gymnázia a SPgŠ „JerGym Text“ se v nepříliš dlouhé lhůtě (od oficiálního vyhlášení dne 7. 1. 2003 do uzávěrky uplynuly jen necelé tři měsíce) stihlo zúčastnit 66 autorů se svými pracemi. Porota, v níž za pedagogy zasedla češtinářka Vlasta Hejnicová, studenty reprezentovali Vladimír Vacátko s Janou Čepičkovou a jejímž koordinátorem byl Tomáš Jakoubek, všechny příspěvky podle nejlepšího vědomí a svědomí pečlivě prostudovala a nakonec došla k níže uvedenému a nezvratnému verdiktu. V první kategorii se zúčastnilo pouze devět autorů. Při takovéto „nekonkurenci“ jsme se rozhodli první dvě ceny neudělit. -átkStatistika
Počet účastníků
dívky
chlapci
celkem
1. kategorie
4
5
9
2. kategorie
27
10
37
3. kategorie
15
5
20
celkem
46
20
66
Lokální statistika Písek
10
Jablonné v Podještědí
7
Chrastava, Liberec, Zlín
á6
3x
Sopotnice
4
Žďár nad Sázavou
3
Fryšták, Praha, Rakovník, Turnov
4x
Benešov nad Ploučnicí, Děčín, Dobruška, Havlíčkův Brod, Jablonec nad Nisou, Kralupy nad Vlatavou, Mělník, Moravské Budějovice, Nové Dvory, Otrokovice, Rokytnice nad Jizerou, Sedlice, Stochov, Strakonice, Ústí nad Labem, Varnsdorf
16x
á2 á1
„329“ * strana 3 Výsledková listina
JERGYM TEXT 2003 1. kategorie – 6. a 7. třída, prima a sekunda / 9 prací 1. místo
neuděleno
2. místo
neuděleno
3. místo
Pohádka
Anna Dvořáková (64/1), Zlín
čestné uznání
Kamenná mohyla
Jiří Pospíchal (07/1), Zlín
2. kategorie – 8. a 9. třída, tercie a kvarta / 37 prací 1. místo
(bez názvu)
Anna Čermáková (34/2), Praha
2. místo
Eva a had
Jiří Vošvrda (17/2), Turnov
3. místo
Můj vztah k přírodě, Ráno
Barbora Fialová (02/2), Písek
čestné uznání
Zrady smyslů
Jaroslav Vaněk (22/2), Jablonné v P.
3. kategorie – 1. a 2. ročník, kvinta a sexta / 20 prací 1. místo
Černá skříňka
Zuzana Klementová (40/3), Havl. Brod
2. místo
Sen o lásce
Martina Kotková (36/3), Liberec
3. místo
Variace na halucinace
Nina Kopecká (37/3), Liberec
čestné uznání
(bez názvu)
Ina Marešová (38/3), Písek
absolutní vítěz / „první mezi šedesáti šesti“ Nálada na tichý vyzvánění
Magdaléna Rysová (18/2), Sedlice
„329“ * strana 4 Vítězné práce
Pohádka první kategorie – třetí místo; Anna Dvořáková (64/1), Zlín V jednom království, říkejme mu Trdlákov, žil král Trdlimil, královna Trdlimila a jejich dcerka Trumberka. Žili si bezstarostně a spokojeně, protože nic nevěděli, nic neznali, o nic se nezajímali a hlavně nikdy nezatěžovali své královské hlavy žádnými starostmi. Jejich jedinou činností bylo hodování a zábava. Zato lidé v jejich království rozhodně šťastní nebyli. Měli plno problémů, protože v království nic pořádně nefungovalo. Neměli žádné zákony a nikdo nic pořádně neuměl, protože tam nebyly školy. Když princezna Trumberka dospěla, dal král rozhlásit do okolních království, že se všichni urození princové mohou ucházet o její ruku. Od toho dne princezna neustále vyhlížela z oken a ptala se strážných: „Už jedou? Už jedou?“ Ale nikde nikdo. V celém okolním světě totiž bylo známo, že v Trdlákově jsou všichni prostě natvrdlí, a proto o princeznu nikdo zájem neměl. Princezna z toho začala být smutná. Když se jednou procházela v zahradě, zaslechla, jak si za plotem povídají dva mládenci: „Kam jdeš?“ ptá se první. „Ále, už mě to tu nebaví. Tady to jde od desíti k pěti. A bude ještě hůř, protože naše princezna zůstane na ocet,“ odpoví druhý. „Kdo by se chtěl taky mezi ty hlupáky přiženit?“ Princezna se nejprve velice urazila, ale přece jen jí vyslechnutý rozhovor nešel z hlavy. Vzpomněla si na svou prababičku Chytromilu, o které všichni říkali, jak je moudrá. Vylezla na půdu a probírala se ve věcech, které po ní zůstaly. Nebyly to žádné šaty ani šperky, ale jenom samé knihy. Jenže princezna si je nemohla přečíst, protože to neuměla. Přemluvila tedy svého otce, aby jí začal hledat místo ženicha učitele. Na zámku se brzy objevil sympatický mladík, který princeznu začal učit. Když už jí to šlo tak dobře, že si sama mohla číst v moudrých knihách, začala se Trumberka nápadně podobat své prababičce. Pochopila, proč se lidem v jejich království nežije dobře, a začala s nápravou: nechala postavit školy, zařídit knihovny a umožnila i ostatním lidem, aby se mohli naučit to, co potřebují. Zdálo se, že svého učitele už princezna nepotřebuje. Ten ale z království přesto neodjel. A vy jistě uhádnete proč.
Kamenná mohyla (obraz z Norska) první kategorie – čestné uznání; Jiří Pospíchal (07/1), Zlín U silnice kdos kameny v mohylu nakupil, věnoval ji horským skřítkům. Mezi kameny poleno s šátkem umístil, nikoli pro radost malým dítkům. Lidé se skřítků obávají, oběti na kameny pokládají. I maličkost postačí, skřítků hněv potlačí. Někdo na mohylu košík položil z rákosových prutů spletený, skřítkům dobře posloužil k drobných obětí hromadění. Řidič od mohyly odjíždí, spokojeně sleduje, jak krajina se vlní. A košík stále obětmi se plní…
„329“ * strana 5 Vítězné práce
Eva a had *** druhá kategorie – první místo; Anna Čermáková (34/2), Praha V okně je silueta bledá sedící v tichém snění. Můj zrak ten její hledá, že by moh´ pozměnit vše dění. V ruce má zadýchanou sklenku, člověk by řekl, že je mráz. Nebo že sedí někde venku, kde myšlenky se rozutečou snáz. A v druhé ruce knihu starých básní z dob, které nebudu a nebyly. V těch dobách jsou všichni čistí a krásní a nenastanou omyly. U nohou jí spí starý pes. O čem tak asi snívá? Už všechny osudy psí snes´, tak už jen odpočívá. A stará lampa slabě svítí, ten pokoj vidím v tiché kráse. Na tapetách je drobné kvítí a všechno trochu z dávna zdá se. Sklenka je prázdná, světlo zhasne, už nevěřím, že tam někdo byl. Teď připadá mi všechno jasné: byl to jen sen. Však kdo mě probudil?
druhá kategorie – druhé místo; Jiří Vošvrda (17/2), Turnov Eva se prochází rájem o Adama nemá zájem a před návratem domů potká hada u zakázaného stromu. „Evičko, vezmi si jablíčko, poznáš, co jsi nepoznala, budeš dělat, co jsi nedělala.“ „Nemám zájem, budu se dál procházet rájem.“ Ale o den později Eva znovu hada potkala, ten neztrácel naději a vymýšlel slova, která by ji zlákala. „Poznáš ty největší taje, budeš mít vše, nač se ti vzpomene, zřekni se ráje.“ A Eva řekla: „Ne.“ Eva nechtěla jablko okusit, Ale had si řekl: „Proč to nezkusit?“ „Kousni si, staneš se andělem.“ „Ne, jsem spokojená se svým tělem.“ „Kousni si a získáš nesmrtelnost.“ „Ne, neprodám svou věrnost.“ „Kousni si, znáš dobro, poznáš zlo.“ „Nechci, co tě to popadlo?“ Ale hada napadlo: ruka ruku myje. „Evo, v tom jablku nejsou kalorie…“ a všichni víme, jak to dopadlo.
„329“ * strana 6 Vítězné práce
Ráno – mám se smát nebo usedavě plakat? druhá kategorie – třetí místo; Barbora Fialová (02/2), Písek Je ráno. Překrásné letní ráno, překypující radostí a veselím. Sluníčko svítí, ptáčci zpívají, květinky překrásně voní. S radostí do života se probouzím, všechno je pro mě veselé a skvělé. Vykouknu z okna: „To je dneska nádherně.“ A podívám se na všechno kolem. Krása. Někde v dálce zpívá svou poslední písničku jemný deštík. Sluníčko prosvítá nad lesem skrz bílé obláčky, které se jako beránci pasou na azurově modrém nebi, a notuje si spolu s deštíkem. Notují, zpívají, až nad nimi vyroste obrovitánská duha. Nad lesíkem poletují ptáčkové. Datlové pilně ťukají na stromy: „Ťuky ťuk, ťuky ťuk.“ Ale nechtějí jít na návštěvu k veverkám, ani k nikomu jinému, chtějí stromky vyléčit od všech nemocí. A jak jsou pilní a vytrvalí, to si zaslouží obdiv. Před lesíkem se zlatí obilí. Jak vojáci stojí klasy v řadách za sebou. A přitom je z nich cítit vůně léta, vůně prázdnin. Sem tam mezi nimi zasvítí červeň vlčích máků, tančících jak makové panenky okolo klasových vojáků. A před polem se třpytí hladina rybníčku, rákosy okolo se v ní vzhlíží jako v tom nejčistším zrcadle. Jeden přes druhého se ptají: „Řekni, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“ Ale krásně zčeřená hladina nemá ani pomyšlení na Sněhurku. Ani nestíhá ukázat všechnu tu krásu kolem. Ty kytičky, ptáčky a srnku, pasoucí se na loučce o kousek dále, a hada. Hada? Ano. Vlastně ne. Polem se jako had klikatí silnička. Někdo by se možná divil, vždyť popisuju takové idylické prostředí a najednou tam narvu silnici, ale ona tam skutečně je a mně se líbí. Občas po ní projede stařičký trabant. Pomalu, pomalinku si to šine, jako by se chtěl pokochat tou krásou. A topoly u silničky se otáčejí za trabantem: „Dobrý den, starý pane,“ a trabant na to jen zaprdí z výfuku a jede dál. Ale náhle slyším zvuk zvonku: „Crr, crr.“ „Co to je?“ divím se. Ráno? Vždyť teď si zrovna jednoho užívám, tak nač druhé? „Ach jo, to je blbý, že nemůžu spát,“ vzdychnu si, „vedro je jak v pekle, to zas bude den.“ Tak teda aspoň otevřu okno. No to je teda něco. Do očí mě praští bloky paneláků, plnících funkci krabice na lidi. Do sběrny právě přivezli dva nové vraky. Dva chudáky žigulíky. Oba smutně koukají na velký lis, kde se právě šrotuje jejich starý kamarád. Slunce svítí tak ostře, že by z toho jeden oslepl. Ptáci hrozně řvou, až mi to trhá uši. A ty kytky! Je právě ta nejhorší pylová sezóna. Kýchám jak pominutá a mám sennou rýmu. Jo, alergie. Kolem se ženou černé mraky a z nich padají kroupy. Z jedné strany se na mě šklebí dotěrné paprsky slunce, z druhé lítají kroupy. To je teda něco. Po poli burácí traktor a seče. Silné vojsko klasů se teď vzdává jednomu zatracenému traktoru. A ty co zbyly? To už nejsou vojáci, ale zbabělci, co utíkají před vším. Jak strašáci trčí a šklebí se na mne. >>>
„329“ * strana 7 Vítězné práce
Z lesa se po kroupách kouří, jako kdyby tam byl sjezd všech kuřáků. Smrky pod svými větvemi schovávají jen samé muchomůrky a veverka vylízává kelímek od jogurtu. U rybníka, vlastně, co to melu, u louže se perou holubi a ve vodě plave plastová lahev, napůl ohořelá. A silnice. Cizí mercedesy tu jezdí jak zbláznění, jeden za druhým. A mezi nimi – trabant! Jak příšera se snaží dohnat ty mercedesy a hrozně kouří. Už cítím ty zplodiny, až se mi zvedá žaludek. Zabouchnu okno, pustím větrák a znovu a znovu vzpomínám na ty chvíle, kdy můj sen nebyl jen sen.
Zrady smyslů druhá kategorie – čestné uznání; Jaroslav Vaněk (22/2), Jablonné v Podještědí Podívej, chování divokých koní, skotu, kdybys měl jednu střelu nebo o smrti, a velkou příležitost kde si vybrat a zemřít v newyorské čtvrti, toho, kdo tě štve, poslat do kelu ne,nevyplatí se ptát na otázku smrti. a sbalit jeho kost, zrušit druh muziky polku, Nejsem žádný básník a rapper tohohle století, co hraje pořád dokola mít jeden moment změnit se hned, a zkusit bezva holku neváhal bych chvíli by mohlo být fajn docela. a to nesnáším svět. Minulý týden armáda spásy nad námi létala, Chtěl bych vyhrát cenu Grammy převáželi rakety, nebo se zmocnit Oskara, jedna za druhou potom v cizině hvízdala, vybrat si vysněné ženy nebyly to makety a přesto dost pískaly. a chytit šíp Amora. Vždy, když jsem byl malý, To je ale pouze sen, poslouchal jsem příběhy, skutečný svět symbolizují nafukovací panny, co mrazily mě v zádech, plechové vany, byly plné lásky a něhy, u stolu zničené hrany dodnes jsou krkolomné v pádech. a panelák má krátké strany - lidé jsou nenasytní jako vrány. Nejsem žádný básník či rapper tohohle století, Nejsem žádný dravec kdybych byl Shakespeare či Brad Pitt, zdravý a chytrý jako vrabec, moje skladby by byly jistě hit. jsem špinavý blonďák, Včera jsem viděl někoho ve městě co nosí jenom neštěstí, na plné kolo křičel shit!, nemůže si vybrat trasu na rozcestí. zdálo se, že je to Brit Mám zelené oči a pihy a to ještě k tomu zpit, a tak se mi smějí: „Hi, hi!“, někdo k němu přišel a dal mu dvacku, mám dlouhé kalhoty a velké triko, to je málo nedokážu být ani chvíli ticho, a tak dostal Brit ještě facku jezdím také na skejtu, a přes hlavu měl rozmlácenou skleněnou flašku, nejsem SUPER hvězda, ve městě už mu nikdo neřekne jinak než šašku. která s pádem zhasíná, A kdybys mohl rozhodovat o životě, jde o to, být ten, kdo doma v klidu usíná.
„329“ * strana 8 Vítězné práce
Variace na halucinace třetí kategorie – třetí místo; Nina Kopecká (37/3), Liberec
Halucinace I. Na hoře zasněžené snovými slůvky zaprodaných básníků utloukli klacky dychtivý úsměv dítěte. Otáčíš se za těkavým pohledem noci. Rozplakaná do běla. Ladíš se falešnými tóny klavíru. V prvním patře na kytaru vybrnkáš requiem a ve druhém hraješ na housle píseň poslední cesty.
Hřejivé doteky přátel Ti s radostí zamáčknou víčka. Zívneš si počkáš na umíravé zaklapnutí víka… Zatančilo na duši jako barevné kapky na vodní hladině. Ve vlnách halucinací, kdy Tvoje tělo jen zoufale touží po kyslíku, v poklidu zacvakneš poslední zarážku za životem…
*** třetí kategorie – čestné uznání; Ina Marešová (38/3), Písek „Dámy a pánové, vítejte na palubě. Připoutejte se, prosím, odlétáme. Jménem autora vám přeji příjemný let.“ Pohodlně se zavrtám do křesla a listuji letovým plánem. Místo startu věru nic moc, jakési město Písek, křeslo v domě 1380. O to je ale zajímavější trasa! Míříme směrem do země snů. Desky se otvírají, prsty otáčejí první stránku, podívejte, už jsme ve vzduchu! Letadélko s emblémem starobylého svitku proniklo prvními mraky a míří přímo ke slunci. Oči kloužou po řádcích a hltají slova, která jsou jako klíče k bráně do příběhu. Prolétáme neznámými světy, ztrácíme se v časoprostoru. Číhají na nás velká nebezpečenství, tak se pevně drž! Přátelíme se s hrdiny, kteří by udrželi svět na svých bedrech, bojujeme se zloduchy věru proradnými, darujeme růži zlatovlasé princezně, vyšplháme na Čumulungmu a pokud budeme hodně stateční, tak se postavíme drakovi, co žije ve své sluji tam za horou Věků! Významná vítězství a velké prohry. Zatínám pěsti a se staženým hrdlem se ptám: Dokáže hrdina překonat nástrahy osudu? „Dámy a pánové, právě při-stáváme. Děkujeme, že jste strávili let právě s námi. Zachovejte nám přízeň. Krásný den!“ Zaklapla jsem knihu. Let skončil přistáním na tvrdé zemi. Vystupujme! Opět sedím v pokoji v domě číslo 1380 a držím v ruce ten malý zázrak. Má ohmatané desky, potrhaný hřbet. Prsty hladí dávno pobledlý obal a cítím, jak mi běhá mráz po zádech. Mám v rukou klíč ke splnění svých snů! >>>
„329“ * strana 9 Vítězné práce Až zase budu mít chvilenku jen pro sebe, vydám se do tajemných míst, kde na mě čekají mí přátelé. Budu s Heathcliffem objevovat vřesoviště kolem Větrné hůrky, se Scarlett se skryji před vojáky z Konfederace a slibuji, že nenechám Santera objevit zlato Apačů. Kniha… můj létající koberec a má cesta. Nezavírá přede mnou dveře a žádná vzdálenost pro ni není příliš velká. Slova „není možná“ v ní neexistují. Bere mě za ruku a ochotně provádí světem, který stvořili moudří lidé s velkým srdcem.
Sen o lásce třetí kategorie – druhé místo; Martina Kotková (36/3), Liberec Půjdu mnohamílovou cestu. Vím, že půjdu dlouho a asi neprošlapanou cestičkou, ale jednou snad dojdu na okraj Tvého srdce. Otřu si nohy putováním rozškrábané do krve a pokusím se nenarušit pravidelný rytmus Tvého srdce svým ťukáním.
Kniha… má velká láska, kus mého srdce Snad pozveš mě dál zakletý mezi zažloutlé stránky. Nabádá a alespoň necháš zapsat v návštěvní knize… nás, provokuje k přemýšlení, vyzývá ke Vlastní krví na jedné ze srdečních stěn snění. Jen kolik přátel jsem v ní potkala, zanechám svůj autogram. kteří spolu s lidmi z mého okolí tvoří Až se vrátím do studené denní reality, vskutku báječnou společnost! Naučili bude mě hřát myšlenka, mě leccos a učí mě dál. Karel May mi že mě máš navěky vyrytou v srdci. vysvětlil, že není důležité, kde jsme byli a co jsme viděli, nýbrž co z toho máme v srdci. Dana Medřická mi ukázala, že když člověk dělá věci s láskou a nasazením, nese jeho práce nadčasové ovoce. Tom Sawyer mě naučil vyrábět pasti a od prastrýčka vím, že i zlatá klec zůstane pořád klecí. Každý z nás se snaží hledat něco, co mu poskytne návod či možnost, jak projít životem, které zážitky určitě nepropást, co vlastně má smysl a co ne. To něco je jako hrad s bránou, zamčenou na mnoho západů. Klíče od ní jsou rozličné, lze je hledat na mnoha místech, mívají je totiž různí lidé. Ze svazku klíčů, které nosím při sobě, jeden cinká obzvlášť mile. Odemyká mi cestičku ke knihám, v nichž je zakletá moudrost. Ne ovšem v každé a ne pro každého. Dobré knihy přímo potřebují vnímavého čtenáře, neboť mezi řádky je ukryto mnohé tajemství, na první pohled těžko odhalitelné. Vyprávějí a popisují věci, které nemůžeme nebo nesmíme vidět a zažít. Kdyby mohly mít i jinou podobu než tvrdé desky a bílé listy, byly by to schránky s krásně zdobenými víky. Skrývaly by ne slova zapsaná na listech papíru, ale pocity a prožitky. Knihy, které miluji, pro mě dávno přestaly být věcmi, v mých očích ztratily hmotnou podobu. Jsou příliš opravdové na to, aby mohly zůstat „jen“ věcmi. Předávají nám rozličné poznatky, užitečné zkušenosti, osvědčené návody na život, náruče smíchu i slz. Jsou-li dobře napsané, mohou vést k důležitým životním krokům, změnám či rozhodnutím. Takových je však jako šafránu, neboť každý z nás má jinou povahu, proto ho oslovují jiné věci. Knihy mohou být zapsanou zkušeností člověka z jiné doby či příliš vzdáleného místa, kterého bychom nikdy nemohli potkat, a přece toužíme, aby nám byl vzorem. Setkáváme se s ním tedy alespoň na stránkách knih. O kolik učitelů bychom přišli, kdyby se nám do ruky nedostaly některé knihy! Přesto však cítím a vím, že pravého učitele, a nemyslím teď obrýleného učence za katedrou, úplně nahradit přece jen nemohou. Každý z nás nachází při své cestě životem lidi, kteří se mu vědomě či nevědomě stávají učiteli. Může to být jediný člověk, může to být celý zástup, má-li člověk otevřené oči a touží-li se učit. Jim pak věnuje důvěru a náklonnost, je napodobuje v chování, od nich přijímá výtky snáze, jim se snaží podobat. >>>
„329“ * strana 10 Vítězné práce Žádný spis totiž nenahradí učitele, kterému buší srdce tak jako vám, který dýchá a vnímá jako vy, který cítí bolest a raduje se spolu s vámi! Žádný spis nenahradí přítomnost člověka po vašem boku, přímý pohled do očí, vřelý stisk ruky a laskavé srdce. Knihy jsou dobrými učiteli, ale učitelé, ať už občas mluví jako kniha, nikdy knihou být nemohou. A díky za to!
Černá skříňka třetí kategorie – první místo; Zuzana Klementová (40/3), Havlíčkův Brod Uprostřed tmavých mas oceánu, které se líně převalovaly od obzoru k obzoru, se tyčila obrovská kopule z průsvitné hmoty. Uvnitř se právě rozléhal hlas učitele zesílený zabudovanými reproduktory do nestvůrných decibelů: „Tak kohopak si dneska vyzkoumáme? Že by třeba… 3… 2… á …9.“ Moře těl stěsnaných do anatomicky tvarovaných lavic stupňovitě uspořádaných kolem vyvýšené plošiny uvnitř půlkoule, na které vyučující stál, se ulehčeně zavlnilo. To však neplatilo o vyděšeném uzlíčku 329, který se právě snažil objevit novou metodu zmizení v čase a prostoru. Plošina se už ale natočila tak, aby měl učitel, vlastním označením 8130, dobrý výhled, a proto se milý studentík musel spokojit se skromným úkrytem, který mu poskytovala nevelká černá krabice stojící před ním na stolku. „Tak co, 329, máš domácí úlohu?“ zaskřípal hlas 8130 k nepoznání změněný altskou chřipkou, kterou si tento na penzi se velmi těšící učitel za mlada přivezl jako suvenýr z exotické dovolené na Urusu II. Student se trochu vzchopil a koktavě odvětil tak rychle, že překladač měl co dělat, aby stíhal: „Ano, provedl… provedl jsem požadovaný pokus a jeho výsledek mám zde,“ načež se zase vrátil pod ochranu černé krabice. „No dobrá,“ usmál se 8130, „v tom případě ti jistě nebude zatěžko předvést své výsledky celé třídě… Pojď sem.“ 329 neochotně vstal, potlačil chuť kopnout do židle, opatrně uchopil svou černou skříňku a pomalu se přibelhal po široké chodbičce mezi lavicemi až na druhou, menší vyvýšenou plošinku hned vedle 8130. „Tak nás tedy pouč,“ usmál se učitel, když se náhle třídou rozezněl písklavý zvuk. 8130 se celý nafouknul, jak nabíral vzduch a nasadiv svou nejskřípavější barvu hlasu začal: „Kolikrát jsem vám říkal, abyste ty XPU nechávali doma!“ Rozhlédl se po třídě: „248 a 906, máte útlum sledování kanálu I, IV a VII.“ Třídou projela vlna soucitu, protože měli zrovna dávat poslední díly Centaurových lásek, ale zároveň i ulehčení, protože jejich XPU nebylo odhaleno. „Tak a ty, 329, konečně začni,“ dodal ještě učitel, který se už začal věnovat zadávání příkazů výchovným jednotkám postižených studentů. „Hm,“ začal s nádechem umělé atmosféry 329, „vybral jsem si úkol vytvořit jednoduchý život na bázi… na bázi…“ lovil narychlo v paměti, když mu svitlo: „na bázi uhlíku!“ dodal vítězně. Učitel se mu už opět začal věnovat a hned po něm vystřelil otázku: „Co jsi k pokusu použil?“ „Použil jsem předepsané chemikálie, střední VAZ a doporučené přístroje, to vše dle kapitoly 22,“ bleskově ze sebe vysypal zkoušený. Učitel pokýval hlavou a povzbuzený 329 pokračoval: „Nejprve jsem z atomů vodíku vytvořil základní hmotu. Díky urychlovačům Q a QZ jsem už za deset oběhů z této hmoty získal, za dodání energie a určených podmínek, soustavu s centrálním zdrojem záření kolem kterého rotoval větší počet menších objektů.“ >>>
„329“ * strana 11 Vítězné práce Učitel opět pokýval hlavou a studentík šťastný, že ho nečeká nějaká zákeřná otázka, pokračoval: „Na jednom z těchto objektů začaly probíhat procesy, blíže určené jako živototvorné.“ Zmírnil jsem tempo urychlování, abych je mohl podrobněji sledovat. Z původních sloučenin uhlíku vznikly buňky…“ „No počkej,“ skočil mu do řeči učitel, „nebereš to moc rychle?“ 329 se chvíli rozmýšlel a pak opět plynule začal: „Tedy z uhlíkatých sloučenin nejprve vznikly koacerváty a pak teprve buňky…“ „No vidíš,“ stáhl 8130 tvář do nepříliš povedeného úsměvu: „To je lepší… dál.“ „Z jednobuněčných organismů se postupně vyvinuly organismy mnohobuněčné. Ty zanedlouho opustily ochranu vody a začaly osidlovat souš. Evoluce se zrychlila, proto jsem opět ubral urychlovače. Těleso navíc prošlo sérií geologických změn, které měly na nový život značný vliv. Jejich důsledkem nakonec převládla…“ „Stačí,“ opět pokýval hlavou učitel. „Mluvit umíš hezky, teď mi laskavě ukaž, co jsi skutečně vypěstoval.“ 329 mu opatrně podal černou krabici. 8130 odkryl ovládací panel, až dosud skrytý ve stěně skříňky. „Ale milý studente,“ zaskřehotal, „co to vidím? Nějak se ti to tu hroutí!“ Student vyděšeně přelétl pohledem kontrolky, které naznačovaly blížící se katastrofu. Náhle se z černé bedýnky ozval mohutný rachot, doprovázený hojnými kouřovými efekty. Ušklíbající se učitel mu doutnající skříňku podal se slovy: „No vidíš, 329, no vidíš, ten tvůj pokus se ti moc nezdařil. Můžeš to zrovna vyhodit. Dostaneš pět oběhů omezení návštěv AXB a jeden oběh bez YPU. Běž si sednout.“ 329 smutně odkráčel do své lavice, nesouc začouzenou skříňku ve svých poloprůhledných ploutvovitých končetinách. Jeho spolužák a nejbližší genetická nápodoba v jedné osobě 330 ho přivítal ultrazvukovým pískáním: „Nic si z toho nedělej, my už tu výchovnou jednotku nějak ošulíme.“ Zklamaný 329 ho ale neposlouchal. Nechal dopadnout své rosolovité tělíčko na židli a upřel svou jedinou světločivnou skvrnu na stěnu kopule, od které se odráželo vlnění plynného oceánu. Před ním na stole stála černá krabice, ve které dál svítilo oslnivé Slunce a dál, ač vychýleny mohutnou explozí, obíhaly jednotlivé planety. Jen ta nejkrásnější, čtvrtá, někam zmizela a on nevěděl proč. Nemohl vědět o savcích ani o opech a lidoopech, ty urychlovače učinily téměř nepostřehnutelnými. Nemohl tedy znát ani poslední produkt pokusu ze strany 331 – lidi. Nemohl tušit, že v té malé krabici existovaly hladomory, nemoci a války. Neznal termíny jako zbraň, bomba, raketa – konec a smrt, nevěděl o tom, že v tom malém prostoru vznikly díky jednomu vývojově vyspělejšímu druhu vodíkové, atomové a později i akolonové bomby, které nakonec celou planetu rozmetaly na hejno bloudících meteorů. Proto tesknil nad zákazem AXB a YPU…
Nálada na tichý vyzvánění absolutní vítěz; Magdaléna Rysová (18/2), Sedlice
Večerní inspirace S večerem přišlo pár smutnejch múz. Zrovna jsem seděl za piánem. Noc hrála tenounce tichu blues a já se v notách brouzdal ránem. Tiše jsem brnkal všední rýmy, do noci tály slzy rosy. Okno pouštělo prsty zimy, však múzy tančily už bosy. Stíny vnášely inspiraci, papír pohrával si s písmeny. Svítání klubalo se z básně. Už dozněl něžný koncert noci, múzy se ploužily znaveny. Však ráno vonělo tu krásně. >>>
„329“ * strana 12 Vítězné práce
Čekání
Skepse
Oči zírají na matný bod, horké topení pomalu chladne. Teploměr usíná na jednom pod, pavouk na stropě čeká, až spadne.
Děti místo v písku hraní učíme být v sedle. Ženem je vpřed – v hlavě přání porazit ty vedle.
Moucha nadávky otravně bzučí, lustr se z nudy houpe sem a tam. Žaludek na protest hlasitě kručí, den zase utekl neznámo kam. Koberec rtíky přisál se k podlaze, křeslo pode mnou krčí povlaky, spánek pomalu stoupá do hlavy.
České ruce, naše zlato, hrabem každý pro sebe. A zvysoka kašlem na to, zda nás vezmou do nebe. Jen mravenci táhnou kládu, až praskají kosti.
Dneska rozhodně nejsem v obraze, mluvka telefon skrývá rozpaky. A pak že čas se nikdy nestaví.
Svět je mrcha od základu. Tak kašlu na něžnosti.
„329“ TO NEJLEPŠÍ Z PRVNÍHO ROČNÍKU LITERÁRNÍ SOUTĚŽE
JERGYM TEXT
sborník oceněných prací prvního ročníku literární soutěže JERGYM TEXT vychází nákladem 100 kusů jako speciální vydání studentského časopisu
Gymnázia a SPgŠ v Jeronýmově ulici v Liberci SOUDNÍ PROTOKOL v elektronické podobě (formát *.doc) je ke stažení na internetové adrese jergymtext.euweb.cz redakce sborníku: © Vladimír Vacátko (
[email protected]) porota JG Textu pracovala ve složení: Vlasta Hejnicová, Vladimír Vacátko, Jana Čepičková, koordinátor: Tomáš Jakoubek vítězné práce uveřejňují také LIBERECKÉ LISTY (www.libereckelisty.cz)
kontaktní adresa: Gymnázium a SPgŠ
Vlasta Hejnicová Jeronýmova 27 460 07, Liberec 7
nebo e-mail:
[email protected]
