Jepice v krabici Postavy: Krafal – prastará jepice (ve skutečnosti masařka) Karel – rebelská jepice se čtenářskými sklony Franta – kam vítr tam plášť, intelektuální přizpůsobivá jepice Pepa – pražská jepice, přidrzlá Macoun – moravská jepice, osudu odevzdaná Luboš – nemocná jepice, mírně hypochondrická Helga – jepičí samička Dě cko – nahý člově k s dudlíkem v ústech, ovinutý v plence. ‐‐‐ Před zavřenou oponou vbě hne na scé nu nahé dě cko, s otevřenou lepenkovou krabicí v ruce. Zvenku je slyšet bzučení hmyzu. Dě cko se zastaví a krabici zavře. Zvuk bzukotu zvenku zmizí. Dě cko odbě hne pryč. Opona se otevírá. Scé na je interié r veliké lepenkové krabice, s malým stolkem uprostřed (obří krabička od zápalek) a velikou rozsvícenou baterkou na kraji. V jednom z rohů krabice leží hromada starých novin. Okolo scé ny se povaluje sedmero károvaných dek. Na nich lenoší jepice. (hrají karty, kostky, či tak podobně ...)
1
Prolog Krafala (v náručí chová v zavinovačce larvy) : Bude to celá hrouda času, kdy se náš rod ocitnul v té hle krabici. Nikdo dneska neví jak se to stalo. Ani kdy se to stalo. Pravda je, že se tu už po ně kolik generací rodíme, plodíme i umíráme. Co avšak je za stě nami té krabice? To je ta vě čná otázka. Ně kdo říká, že za nimi není nic. Ně kdo si myslí, že je tam nekonečný prostor. A ně kdo tvrdí, že jsou tam další bedýnky, ve kterých žijí nám podobní tvorové . Je ale možné , aby kdekoli za naší krabicí žilo ně co tak dokonalé ho, jako jepice? Karel (čte si noviny) : Heleďte, koukně te, co tady píšou! To si musíte poslechnout. Helga: Ježíšku, já se nesmím lekat! Copak musíš takhle křičet. Každou chvilku to může přijít. Karel: Pardón! Tohle je ale zpráva, kterou musíte slyšet! Pepa: Karle, ty nemáš rozum. Co tam asi může zas bejt? Víš, jak jsou ty noviny starý? Karel: ...šest dní. Pepa: No právě ! Franta: To je celá vě čnost. Víš, co se za tu dobu mohlo stát? Takové noviny patří spíš do múzea, řekl bych.
2
Karel: Tohle je ale zpráva z první stránky! Pepa: Ty vogo, z první stránky? Víš, jak často asi tak takový noviny mohly vycházet? Karel: Jako Jepičí deník? Pepa: Jako Jepičí deník. Každou vteřinu nový číslo. Franta: To znamená, že od té doby by už mohlo klidně vyjít 518.400 dalších čísel, řekl bych. Pepa: To zrovna nejsou čerstvý zprávy, co? Luboš:
/zakašle/ Pepa: Luboši, co ti je? Karel: Na Luboše ně co leze! Helga: Bože, ať mi nenakazí larvičky! Krafal: Luboši, co je s tebou?
3
Luboš:
/zakašle/ Asi chřipka. Pepa: Ty vogo, já to vě dě l! (hodí přes Luboše deku) Karel: Změ ř si teplotu! (podá mu teplomě r) 38, 39, 40, 41... a stále stoupá! Helga: Ježíšku, a máme na krku pandé mii, nebo epidemii! (podá mu hrnek čaje) Krafal: No tak, Luboši, jak se cítíš? Luboš: /zakašle zlehka/ ...už to přešlo. Budu v pořádku. Franta: (sleduje rtuť teplomě ru) 40, 38, 37, 36... a jsme na svých, řekl bych. Je to pryč. Luboš: Tak co tam teda píšou? Karel: Čtu nadpis: Tři jepice se ztratily při průzkumu nové ho území. Jaké tajemství asi skrývá veliká lepenková krabice? Pepa: No a?
4
Karel: To přece znamená, že to napsal ně kdo zvenku! Že ty noviny vyšly ně kde za naší krabicí. Píšou tam o našich předcích! Pepa: No a? Krafal: To je nesmysl. Nikde mimo škatuli život není. Karel: Tak, proč by to asi psali? Franta: Ještě by to mohlo znamenat, že to napsal ně kdo tady od nás, o jiné , mimozemské krabici, řekl bych. Nebo to napsal ně kdo proto, abysme si v budoucnosti pokládali právě tyhle otázky... Pepa: ...nebo aby nás nasral. Helga: A... už je to tady! Pepa: Ty vogo, zas? Helga: Pomóc! Co mám dě lat? Franta: Tak co? Musíme ně jak pomoct, řekl bych. Helga neví...
5
Pepa: Helga neví, jo? To má asi blbou pamě ť. Tuhle hodinu už klade potřetí. Helga: Pomóc! Krafal: (odvádí Helgu do rohu) No tak dobře. Hlavně v klidu, maminko! Není kam spě chat. Nadechně te se: pě t, čtyři, tři,... Vajíčka:
/křičí/ Pepa: Ty vogo, to byl zase fofr! Krafal:
(nese vajíčka v zavinovačce) Blahopřeji, tatínku! Tatínku... Tatínku? Tak, kde je tatínek? Pepa: Já sotva! Já už sedím, přes půl hodiny, sám tady v rohu. Karel: Já bych si to sice moc přál... ale pro samé čtení nemám čas. Už tři čtvrtě hodiny hloubám ve starých novinách. Luboš: Na mě nekoukejte! Já jsem po nemoci. Franta: No a je to tady! Teď to vypadá na mě , řekl bych. Mám snad ale já, pro samé diskuze, čas na plození? Jak bych asi mohl bezmyšlenkovitě plodit? s tak rozlehlým mozkem?
6
Krafal: ...Macoune, vstávej! Macoun: Co? Pepa: No, co asi? Franta: Ale to je přece nesmysl, řekl bych. Macoun celou dobu spal. Pepa: Jo! A zaspal by i křtiny vlastních dě tí, hovado jedno! Macoun: Tož, ale já spal, přeci! Krafal: To tě neomlouvá. Naopak. Smilnit ve spánku je daleko zákeřně jší, než v bdě ní. Helgo, tatínek tě volá! Helga: (přibě hne a přebírá zavinovačku) Miláčku! (k Pepovi) Lásko, dě kuju! (k Frantovi) Zlatíčko, já jsem tak šťastná! (k Lubošovi. Pak se tázavě otočí ke Krafalovi, ten ukáže na Macouna) Zase ty? Macoun: Já spal... Helga: Ty taky všechno prospíš, prasáku! ...koukni, jak jsou krásný!
(podává mu vajíčka)
7
Franta: A jsou ti podobné , řekl bych. Viďte? Luboš: No jo, podobný. Pepa: No vidíš, ty vogo, dyť jsou celý ty! Macoun: Tož, a co mám jako teďkonc asi tak dě lat? Krafal: Stačí, když přiznáš otcovství. (Podává mu tužku a papír) Tady dole to podepiš! Helga: (šeptem ke Krafalovi) Ale co až vám, Krafale, začnou být podobné ? Co když se to provalí? Krafal: (šeptem k Helze) Nic se neprovalí. Jepice jako jepice – všechny vypadáme stejně . Nepoznalo se to na tě ch minulých, nepozná se to ani teď. Helga: (šeptem) Ale co když přece... Macoun mě zabije! Krafal: (šeptem) Nezabije. A kdyby? Tak ať! O tě ch pár minut života víc nebo míň... Tady v krabici se to tak nebere, to venku... Helga: (hlasitě ) Venku? Jak venku? Tam přece nic není! Sám jste to říkal.
8
Krafal:
(pološeptem) Tiše! Co řveš? Samozřejmě , že tam nic není. Helga: Teď jste ale říkal... Krafal: (pološeptem) Neříkal. Helga: Říkal jste, že tady se to tak nebere, ale venku... Krafal: (pološeptem) Tak říkal. Helga: A proč jste to říkal? Krafal: (pološeptem) Protože jsem se přeřekl. Jsem stařec a tě m se to stává, no! Macoun: Tož, a je to tady! František: Jednou se to stát muselo, řekl bych. Pepa: No jo. Luboš: Ty jo!
9
Helga: Jé je! Larvičky se vylíhnuly. Macoun:
(podává larvy Helze a ta zase Krafalovi) Tož, tady je máte! Helga: Tak honem, ať se poučí než vyrostou! Krafal: (k larvičkám) Miláčkové ! Bude to celá hrouda času, kdy se náš rod ocitnul v té hle krabici. Nikdo dneska neví jak se to stalo. Ani kdy se to stalo. Pravda je, že se tu už po ně kolik generací rodíme, plodíme i umíráme. Co avšak je za stě nami té krabice? To je ta vě čná otázka. Ně kdo říká, že za nimi není nic. Ně kdo si myslí, že je tam nekonečný prostor. A ně kdo tvrdí, že jsou tam další bedýnky, ve kterých žijí nám podobní tvorové . Je ale možné , aby kdekoli za naší krabicí žilo ně co tak dokonalé ho, jako jepice? Svě tlo zhasíná (Krafal zhasne velikou baterku), všichni usínají. Krafal se ale za okamžik zvedá, na chvilku si přilehne k Helze, pak všechny zkontroluje a odkrývá škvíru ve stě ně krabice, kterou vyleze ven.
Krafal: To já jsem to svě tlo To já jsem ta tma To já jsem ten Prastarý Bůh To díky mně ví se Že za škatulí Už není nic víc K vidě ní
10
Krafal se vrátí. Rozloží na stůl čajovou konvici a hrnky a jednu velikou pilulku. Svě tlo se rozsvítí (Krafal rozsvítí baterku), všichni vstávají. Krafal předstírá, že se probouzí. Krafal: Hergot, to byly snové ! To bych vám nikomu nepřál. Protrhlo se takhle víko krabice a nad ním – takovýhle tesáky – a stálo to tam takhle... Ostatní se jeden po druhé m rozkašlou. Helga: A je to tady, já vám to říkala: chřipková epidemie nebo pandé mie. Pepa: Ty vogo, Luboši, tys nás nakazil! Macoun: Tož, já ho zabiju! Franta: Určitě je tady ně kde pár jemně jších výtisků novin. Mohly by se hodit coby kapesníky, řekl bych... (Karel ale noviny brání) Luboš: Promiňte, kamarádi! Asi jste to vážně chytli ode mě , mrzí mě to... Krafal: A protože jsem tuhle situaci předem předpokládal, připravil jsem pro všechny čaj a paralé n. (nabízí piluli) lízně te si! No tak, jen si lízně te!
11
Pepa: Kdeste to vzal, dě dku? Krafal: Kde by? V batohu. Macoun: Tož, já bych si vzal! Pepa: Zase v tom baťohu? Jako vždycky? Krafal: Jako vždycky a neříkej mi už nikdy dě dku! A omluv se, než si lízneš! Karel: To je zajímavé , že když tu cokoli chybí, máte to, Krafale, vždycky v batohu. Krafal: Co tím naznačuješ? Macoun: Tož, jestli tím ně co naznačuješ, tak to ti dám rovnou přes hubu! Já mám tady Krafala rád. Krafal: Dě kuju, Macoune! K násilí se uchylovat nechceme... a lízni si jako první! Franta: (k Macounovi) Patolízale!
12
Pepa: Tak honem, mně už se dě lá zle! (chytá teplomě r) Luboš: I nám ostatním je zle. (všichni společně chytají teplomě r) Macoun: 39, 40, 41... (všichni lížou a zapíjejí čajem) ...40, 39, 38,... a už je to pryč. Krafal: Tak co, v pořádku? Pepa: Promiňte, Krafale, omlouvám se za dě dka! to ta horkost... Teď mám ale zase pro změ nu pořádnýho hlada. Krafal: I na to jsem myslel. (podá Macounovi hrnec a zapálí oheň – zápalku) Budeme snídat. Skoč pro vodu, Macoune! (Macoun
odbě hne mimo jeviště , do rohu krabice. Je slyšet tekoucí vodu. Pak se vrátí s plným hrncem) Pepa: Kdes to vzal? Luboš: No jo, tam přece žádnej kohoutek není, přeci... Helga: Ježíšku, nikde tady není kohoutek... Krafal: Vody je dost. Přidáme trochu soli. A teď už jenom vajíčka. Kdo si dá kolik?
13
Franta: Jaká vajíčka? O žádných nevím, řekl bych... aha... (jeden po druhé m se podívají na Helgu) Pepa: Ty vago, to je drsný! Ty už v tom zase lítáš? To je drsný... i když ...hlad bych mě l. Helga: To nemyslíte vážně ! Ježíšku, já se v tomhle stavu nesmím lekat. Hned toho nechte! Krafal: Helga má pravdu. Nejsme přece zvířata. I tady, uvnitř krabice, se můžeme chovat civilizovaně , jako lidé . Helga: Co je to lidé ? Pepa: No jo, co je to lidé , heleďte? Krafal: Co by to bylo, nic to není. To mi jenom tak ujelo. Franta: Ujelo? Ale ně co to asi znamená, řekl bych. Krafal: Ujelo a dost už! Chtě l jsem říct jepice, samozřejmě , a řekl jsem lidi, místo toho. Jsou to prostě podobná slova, no. Pepa: Podobný jo? Ty vogo: lidi – jepice? Že by se to zrovna rýmovalo...
14
Helga: Á... je to tady! Pomóc! Může mi tady ně kdo pomoct? Už to přišlo. Už je to tady! Nevím co mám dě lat... Pepa: Už zase? Franta: Mě li bychom ně jak pomoct, řekl bych! Helga neví... Pepa: Nevě dě la ani před deseti minutama, a to už kladla potřetí. Ty vogo, to jsem fakt nežral, takovýhle trdlo! Helga: Pomóc! Krafal: (odvádí Helgu) Hlavně v klidu, maminko! Pravidelně dýchejte a počítejte si: pě t, čty... /křik vajíček/ Pepa: A sakra, tentokrát to bylo tě sně ! To byl , ty vogo, překvapivej výkon! ...teď jsem jenom zvě davej, komu to přišijou? Krafal: (nese vajíčka) Tak, tady je máme, tatínku! Tatínku? Kdepak je tatínek, kampak se nám schoval? Pepa: Hned a jasně říkám – ne! Celou dobu sedím tady v rohu. Karel: Rád bych, ale čtu si! Od samé ho probuzení si jenom čtu. Po nikom nic nechci a doufám, že nikdo nebude nic chtít ani po
15
mně . I když, mám tady jeden výborný článek! To byste si mě li poslechnout... Franta: No, já pro samé diskuze nemám pokdy, řekl bych. Luboš: Já jsem po nemoci. Krafal: Dost bylo výmluv, pánové ! Helga právě snesla – teď! A to znamená, že se to muselo stát v době , kdy jsme spali. Karel: Nebo mě li spát, protože všichni asi nespali! Krafal: Správně ! Takže v době , kdy nikdo v rohu nesedě l, nikdo si nečetl a nikdo nediskutoval. Luboš: Já jsem po nemoci. Krafal: Dobrá, nemoc se uznává. Není ale možné všechno donekonečna svalovat na Macouna! Tak kdo? Pepa: A to by mě teda, ty vogo, zrovna zajímalo, co jste dě lal v noci vy, dě dku? Krafal: Tak předně , já pro tebe nejsem dě dek... a omluv se, ještě než začneme snídat!
16
Karel: Já jsem určitě v noci spal. Pravda ale je, že posledního jsem vidě l na nohách vás, Krafale! Kampak jste potom zalehnul? Pepa: Nebo ke komu? Franta: To ale snadno zjistíme. Jedna postel nebude vyhřátá, řekl bych. Krafal: Macoune! Franta: To ne... Řekli jsme si přece... Krafal: Tak, Macoune! Macoun: Tož tak, a co mám zase udě lat? Krafal: Stačí, když to tady podepíšeš. (podává Macounovi papír a tužku) Macoun: Tož... nezlobte se na mě , ale tentokrát já už to nepodepíšu. Krafal: Co? /ostatní sborem: Co?/
17
Macoun: Tož, já mám dě cek, že nevím co s nima. A to jenom ty, co počítám za poslední hodinu. A vy ostatní jste bezdě tní. Vždycky, když se ně jaká ta larva vylíhne, tak hned – Macoune, podepiš! A já, jepice hloupá, podepíšu, že je to moje. A vy nikdo nic. Vždyť je to proti přírodě – jeden táta na tolik dě tí! Pepa: Tak, Macoune, ty vogo, buď chlap a přiznej se! O co ti jde? Franta: Vždyť to ani nejsou larvy, teprve vajíčka! Řekl bych. Karel: Takový štráchy kvůli vajíčkům! Krafal: Kvůli vajíčkům? Vajíčkům... anebo Macoune ‐ nic nepodepisuj! Vidí tady snad ně kdo ně kde larvičky? Macoun: Tož, né , proč? Pepa: Jenom vajíčka... bože, já mám hlad! Macoun: Jaké larvičky? Přeci teprve... Krafal: Tak kdo si dá kolik, pánové ? A honem, než nám vyvře voda! Karel: Já tři.
18
Franta: Prosil bych čtyři. Luboš: Sem taky čtyři, prosím! Jako dietu, já jsem po nemoci. Pepa: Šest kousků, a omlouvám se za toho dě dka, Krafale! Krafal: Macoune? Macoun: Tož, teda jedno, abych neurazil... přece jenom je to rodina. Pepa: Vejce to jsou, žádná rodina, ty vogo! Macoun: Tož teda dvě ... nebo tři, když to už musí být. Krafal uvaří vajíčka a rozdá je do misek. Všichni si nabídnou. Karel: Takže, když už na to máme konečně klid a čas, tady píšou... Pepa: Jak starý jsou ty noviny, Karle? Karel: Sotva pě t dní. Pepa: Pě t dní! To budou zase novinky!
19
Franta: Jestli to dobře počítám, od té doby už by mohlo vyjít dalších 432.000 nových čísel. Nebudou to čerstvé zprávy, řekl bych. Karel: Tak můžu? Luboš: Klidně čti. U tě ch vajíček se to snese. Macoun: Tož, a to tam venku, říkals, vychází ten Jepičí deník každou sekundu? Karel: Pravidelně ... Krafal: Žádný venku není! Už si to jednou srovnejte. Za touhle krabicí nikdo žádný noviny nevydává. Jenom to znamená, že před pě ti dny vyšel Jepičí deník. Kdo ho napsal se už nedozvíme, protože od tě ch časů už přešlo ně kolik jepičích generací. To si už nikdo pamatovat ani nemůže. Karel: Čtu: Veliká krabice se pootevřela! Náhodní pozorovatelé
tvrdí, že před ní na okamžik zahlé dli tvora, nám podobné ho. Existuje snad v krabici život?
Krafal: A co to dokazuje? Franta: Ale to by mohlo také znamenat, že i tam venku žijí jepice, řekl bych. Nebo...
20
Pepa: ...nebo, že si z nás ně kdo dě lá prdel. Krafal: Výjimečně souhlasím s Pepíkem. Karel: Ale, pánové , tohle je té mě ř jasný důkaz, že... Vrací se Helga. Helga: Ježíšku, to bylo ně co! To jsem si zasnášela. Jsem utahaná jako... Co to máte? To krásně voní! Krafal: ...Vajíčka... na tvrdo... Pepa: ... Dáš si? Dvě ti nechám, krasavice! (Helga si bere Pepovu misku a ochutnává) Helga: Není to špatné ! Karel: Panečku, ty jsou! Franta: Přímo famózní, řekl bych! Helga: A co že jste začali snídat beze mě ?
21
Pepa: To víš, hlad je velikej pán! Kolikrát tě donutí dě lat vě ci... Franta: Které bys za jiných okolností neudě lala, řekl bych. Helga: Božínku, jaké vě ci? Krafal: Ale nic! Oni jako myslí, ... že třeba přijdeš k snídani neupravená... Helga: Neupravená? Karel: No, anebo že sníš ně co, co bys jindy nesně dla, a tak... Helga: Co bych jindy nesně dla? Macoun: Třeba vajíčka. Helga: Vajíčka? Luboš: Macoun nemyslí tvoje vajíčka... Viď, Macoune? Krafal: No... tak teď vás chci vidě t, jak z toho vybruslíte!
22
Helga: Ježíšku! To jste nemohli udě lat! Tohle přece nemůžou být... Pepa: Nebuď hysterická, Helgo! Sneseš si další. Helga: Vy vrazi! Vy stvůry! Vy kanibalové ! Franta: Když už tak – my, kanibalové , Heluško! Taky sis pochutnala, vzpomeň si! Krafal: Správně ! Když jsme se toho zúčastnili všichni, tak už to není zločin, ale... Helga: ...ale co? Franta: ...ale snídaně , řekl bych. Macoun: Tož, Heluško... Helga: Ty mlč! Byly to taky tvoje dě ti... nebo ne? (rozhlé dne se opatrně po ostatních, ti souhlasně přikývnou) A ty sis je sežral! To se dě lá? (strčí do Macouna a ten spadne na Luboše) Luboš: Au! ... Zlomili jste mi křídlo, vy dva!
23
Krafal: Ukaž, obvážu ti to! Než se oženíš, už si ani nevzpomeneš. Luboš: No jo. Zdá se, že už to srůstá... Jak to myslíš, než se oženíš? Franta: Výborně ! Co kdyby se Luboš oženil s Helgou, až mu to sroste? Aspoň nám napříště ubudou starosti s určováním otcovství, řekl bych. Krafal: To je vážné rozhodnutí. Co ty na to, Luboši? Luboš: ...ale tak, co by ne? Helga hezká je, plodná taky... Karel: A jak jsi na tom teď zdravotně ? Luboš: Už to srostlo. Můžete to rozvázat, Krafale? (Krafal sundá obvaz, Luboš spokojeně zkouší křídlo – funguje) Macoun: Tož, já jsem jenom chtě l říct, že jedno vajíčko tam ještě zůstalo... neuvařené . Helga: Ježíšku, jaké vajíčko? Macoun: Tož, naše vajíčko...
24
Luboš: Jak vaše? Snad naše, ne? Macoun: Po mě jste chtě li podepsat. Moje je! Krafal: Ale nepodepsal jsi. Macoun: Tož, tak to podepíšu teď! Luboš: Ty už nic nepodepisuj, já podepíšu! Macoun: Jak by to mohlo být tvoje, tož! Ty jsi po nemoci. Sám jsi to říkal. Luboš: Helgo, drahá, řekni ně co! Macoun: Tož, mluv, dě vko! Helga: Božínku, Ježíšku, co mám říct, já nevím? Vždyť byla taková tma! (šeptem ke Krafalovi) Tak řekně te ně co, nebo... Krafal: (šeptem) Nebo co? Helga: (šeptem) Nebo to řeknu.
25
Krafal:
(šeptem) Co bys asi tak řekla? Helga:
(hlasitě ) Řekla bych to, co byste si nepřál abych řekla. A kdybych to bývala byla řekla, byl byste si přál, abych to bývala byla nikdy nevyslovila. Krafal: (šeptem) ...tak to neříkej! (hlasitě ) A nekřič! Ještě to vajíčko probudíte a celé se z toho rámusu vylíhne! Macoun: Tož, Krafale, příteli, co nemá Helga říkat? Luboš: Jako bych začínal tušit, co se to tady piklí... Krafale...? Krafal: (bezradně se nakloní k vajíčku, hlasitě ) A neřvě te tady nad tím dě ckem! (vejce začne křičet, Krafal ho okázale utišuje a
podává Helze, ta ho odnáší do kouta krabice – mimo jeviště ) Podívejte, co jste provedli! Styďte se!
Macoun: Tož, a nemohla by si nás teda vzít oba? Luboš: ...nebo radši rovnou všechny, ať se nehádáme. Krafal: A proč by se potom asi vdávala, když by byla na tom nakonec stejně jako doteď? Dvě vaše hlavy dohromady dají společně rozumu míň, než je v mé m jediné m tykadle!
26
Helga:
(nese larvičku) Tak už se to vylíhlo, tatínkové ! Ježíšku, krása stíhá nádheru, podívejte se! Macoun: Tož, Krafale, honem! Krafal: (bere si larvičku) Tak, miláčkové ! Bude to celá hrouda času, kdy se náš rod ocitnul v té hle krabici. Nikdo dneska neví jak se to stalo. Ani kdy se to stalo. Pravda je, že se tu už po ně kolik generací rodíme, plodíme i umíráme. Co avšak je za stě nami té krabice? To je ta vě čná otázka. Ně kdo říká, že za nimi není nic. Ně kdo si myslí, že je tam nekonečný prostor. A ně kdo tvrdí, že jsou tam další bedýnky, ve kterých žijí nám podobní tvorové . Je ale možné , aby kdekoli za naší krabicí žilo ně co tak dokonalé ho, jako jepice? Svě tlo zhasíná (Krafal zhasne velikou baterku), všichni usínají. Krafal se po chvilce zvedá, na okamžik si přilehne k Helze, pak všechny zkontroluje a odkrývá škvíru ve stě ně krabice, kterou vyleze ven. Po Krafalově odchodu se u Helgy tajně , jeden po druhé m, vystřídají ostatní jepičáci.
Jepice: Zmámení kouzlem Předstvatební noci... Krafal se vrací. Na stůl pokládá noviny a velikou koblihu. Pak zažehne baterku a předstírá, že se právě probudil. Krafal: To byla zase noc, víte co se mi zdálo? Krabice se rozevřela a kolem ní proudila žhavá láva a lítalo kamení a...
27
Helga: Nádherná, Ježíšku, nádherná svatební noc! Přišla sice ještě před svatbou, ale kdo ví, jestli bude ta následující ještě lepší? Krafal: (šeptem k Helze) Mlč už, pitomá! Karel: (šeptem) Tiše, potvůrko! Franta: (šeptem) Nech si to pro sebe! Luboš: (šeptem) Opravdu se ti to tak líbilo? Macoun: (šeptem) Dě vko! Krafal: (zarazí se, hlasitě ) Tak moment! Proč všichni šeptáte? Jaká svatební noc? O ničem nevím. Helga: (šeptem ke Krafalovi) Nemě jte strach, všichni jste byli úžasní! Krafal: Všichni? Tomu se mi snad ani nechce rozumě t! ...takže i ten? (ukáže na Macouna, Helga tiše přikývne) a tenhle taky?
(ukazuje i na ostatní, na jednoho po druhé m. Helga tiše přikyvuje) A co ten? ... A tenhle – ten snad ne...?
28
Helga: Všichni do jednoho jste byli báječní! Božínku, kdyby tam nad krabicí bylo nebe, vypadalo by určitě přesně jako ta dnešní noc! Pepa: Ty vogo, až mi z toho chválení začalo kručet v břiše. Copak to tady leží? Krafal: To je svatební kobliha. Je toho dost pro všechny. Trochu jsem počítal s tím, že takovou budeme jednou potřebovat... Karel: Aha? A kde jste jí mě l schovanou, celou tu dobu? Neříkejte, Krafale, že v tomhle... Krafal: ...v tomhle batohu. Tady v tom batohu jsem jí mě l. Pepa: A že se tam vešla, spolu s tou spoustou ostatních vě cí, co? A že neztvrdla, a že neokorala a že pořád, ty vago, voní? Přestává se mi to, dě dku, ně jak zdát! Macoun: Já mám Krafala rád. A kdo mu bude říkat dě dku, tomu dám hned přes hubu! Pepa: Zkus to, srabáku! Krafal: No tak, no tak! Hlavně žádné násilí. Tím se nikdy nic nevyřešilo. Ty se mi, Pepíku, hned omluvíš za toho dě dka a
29
stihneš to dřív, než si kousneš do koblihy. A ty si do toho koblížku, Macoune, kousneš jako první. Franta:
(k Macounovi) Patolízale! Luboš: Tak co bude s tou svatbou? Kdo si teda bude Helgu brát? Krafal: No, kdo... Helga: Božínku, já si vás vezmu asi všecky! Taková veliká svatba to bude. Krafal: Pozor, všechny ne, kdo by vás potom oddával, když né já? Macoun: A co pak s vámi bude, Krafale, až z nás se stane rodina? Krafal: Stanu se vaším přítelem, (šeptem k Helze) rodinným přítelem, maličká! Karel: (vykřikne) Dnešní! Dnešní! Luboš: Co řveš? Nedě lá to dobře larvičkám. A já jsem taky po nemoci...
30
Karel: Našel jsem dnešní noviny! Jepičí deník a skoro čerstvý! Vyšel před hodinou. Franta: To by ovšem znamenalo, že pokud by vycházel co vteřinu, nemůže být starší, než 3.600 čísel. Takže je docela čerstvý... na naše pomě ry, řekl bych. Krafal: Vážně ? To by mě zajímalo, co se tam asi píše? Macoun: Tož, čti, Karle! Karel: Tady, hned na první stránce: Zvláštní zpráva. Bylo zjiště no a
nezvratně potvrzeno, že za velikou krabicí nic není. Ani za jejími stě nami nic není, ani pod její podlahou nic není, ani nad víkem nic není... Nikde tam okolo nic dalšího není... Krafal: A je to tady! Já vám to říkal. Ale vy né , vy máte svojí hlavu, vy mě neposloucháte. A teď je to i v novinách – za krabicí nic není! Myslete si, že je tam nekonečno, nebo že tam žijí jepice nám podobné , ale v novinách se to píše jinak. Karel: Tomu já prostě nemůžu vě řit! Mám už stovky důkazů, že tam venku, za krabicí ně co je. A možná i život. Krafal: A odkud ty důkazy máš, Karle?
31
Karel: Z novin, z celé spousty novin. Z nepřeberných výtisků. Krafal: Ze starých novin. Dokonce z prastarých novin. Karel: Možná ze starých, ale tyhle noviny nelžou! Krafal: Myslíš z Jepičích listů? (bere do rukou noviny) tam já ale jasně čtu: Bylo zjiště no a nezvratně potvrzeno, že za velikou
krabicí nic není. Ani za jejími stě nami nic není, ani pod její podlahou nic není, ani nad víkem nic není. Nikde tam okolo nic dalšího není.
Karel:
(vytrhne noviny Krafalovi) Ještě se na ně co podívám... Krafal: Klidně , čti si! Ať se poučíš. Karel: ... Jsou ně jak divně tiště né . Takovým zvláštním písmem. Skoro jako by to ně kdo psal vlastní rukou. A ten papír... i ten je jiný, takový tvrdší. A tady na okrajích, jako by ty stránky byly odně kud vytržené ... a jsou na nich předtiště né řádky, to Jepičí listy nemají... Krafal: No tak se změ nily. Za tu dlouhou dobu není divu. Všechno se mě ní, ještě aby se nemě nily noviny! No a co? Mají vě tší písmena, aby byly srozumitelně jší. Tvrdší papír, ten je dneska v módě . A řádkování? To aby to mě lo konečně ně jakou fazónu, ně jaký řád, ne?
32
Franta: Tohle už mi dává smysl, řekl bych. Karel: Dobře, jak se sem ale ty noviny dostaly? Odkud? Kdo je napsal? Kdo je vytiskl? Pepa: Teda já mám hlad! Ještě chvilku se tady budete hádat a ta kobliha zatím okorá. Víte co? pojďte se ženit! Řekni jim ně co, Helgo, nebo nakonec zůstaneš na ocet. Helga: Ježíšku, já bych se vdávala! Já bych se vdávala, ...až bych se vdala. Karel: Nezlob se, Helgo, já bych si nejdřív rád ujasnil... Krafal: Správně , Karle, musíme si to ujasnit! Pánové , stoupně te si hezky vedle sebe! A ty, Helgo, tady proti nim. Máte ště stí, že jsem tuhle situaci předpokládal, takže kvě tiny máme. (vytahuje z batohu kvě tiny a rozdává je jepičákům) Berte si pánové a předejte je nevě stě ! Karel: Mě by ale stejně zajímalo... Krafal: Chápu, Karle, hned se to dozvíš. Pusťte Karla jako prvního, gentlemani! A teď ty, Helgo ‐ bereš si, zde přítomné ho Karla dobrovolně ?
33
Helga: Ano, jistě že! Krafal: Karle předej kytici! (Karel podá kvě tinu Helze) Bereš si, Karle, zde přítomnou Helgu dobrovolně ? Karel: Ano, ale... Krafal: Láska nezná žádných ALE, ani žádných možná či snad. Láska vás spojí a spojovat bude už navždycky. Polibte se! (Helga políbí Karla) A teď vy pánové , hezky popořadě : Luboši? Luboš: Ano. Krafal: Františku? Franta: Ano. Krafal: Pepíku? Pepa: Jo... Ano. Macoun: Tož, to já taky... Krafal: ... Až se tě zeptám, Macoune... Macoune, bereš?
34
Macoun: Tož, beru... Krafal: Ano? Macoun: Ano. Krafal: A co ty, Helgo? Bereš si zde přítomné jepice dobrovolně ? Helga: Ježíšku, ano, ano, ano, ano, ano! Karel: Ale já... Krafal: A tímto váš vzájemný sňatek považuji za definitivní až na vě ky! Gratuluji! Hurá! Berte si koblihu! Všichni si nabízejí koblihu a gratulují nevě stě i sobě vzájemně . Po chvíli té to vířivé zábavy Krafal zazvoní na skleničku a jepice ztichnou. Krafal: A při té to slavnostní příležitosti bych k vám rád, vážení svatebčané , pronesl ně kolik vřelých slov. Bude to celá hrouda času, kdy se náš rod ocitnul v té hle krabici. Nikdo dneska neví jak se to stalo. Ani kdy se to stalo. Pravda je, že se tu už po ně kolik generací rodíme, plodíme i umíráme. Co avšak je za stě nami té krabice? To je ta vě čná otázka. Ně kdo říká, že za nimi není nic. Ně kdo si myslí, že je tam nekonečný prostor. A ně kdo tvrdí, že jsou tam další bedýnky,
35
ve kterých žijí nám podobní tvorové . Je ale možné , aby kdekoli za naší krabicí žilo ně co tak dokonalé ho, jako jepice? Helga: Tak, a teď všichni spát! Kdo jde ke mně ? Pepa: Ty vogo, já jsem úplně plnej. Ani se nehnu. Já jdu na kutě ...k sobě . Luboš: To bude ta kobliha. I mě pořádně tlačí. A to jsem po nemoci. Zalezu si taky k sobě a honem se kurýrovat! Franta: I já si, po té svatbě , radši pořádně zdřímnu. Karel: Já bych moc rád, Heluško, ale ten článek v Jepičích listech mě tak rozhodil, že bude lepší, když to rychle zaspím. Pod svojí dekou. Macoun: Tož, Heluš, promiň! Dobrou noc. Helga: To nemyslíte vážně ? Máme přece svatební noc, vy... Krafal: Tak dobrou noc, nevě sto! Dobrou noc, pánové ! Svě tlo zhasíná (Krafal zhasne velikou baterku), všichni usínají. Krafal se po chvilce zvedá, chce si přilehnout k Helze, ta ale odmítá. Pak všechny zkontroluje a odkrývá škvíru ve stě ně krabice, kterou vyleze ven.
36
Helga: Svatební píseň... Krafal se vrací a rozsvítí svě tlo (baterku). Na stůl pokládá nedohořelou špičku doutníku. Chce předstírat probuzení, Karel ho však zaskočí. Karel: Krafale! Krafal: Fuj! To jsem se lekl. Karel: Schválně jsem si přivstal, Krafale! Zdá se mi, jakobyste se odně kud vrátil. Jakobyste tu s námi ani nespal, že? Krafal: No tak, Karle... (ukazuje nad sebe) byl jsem zkontrolovat víko, jestli dobře tě sní, jestli se neodklápí, víš? Karel: Tam nahoře? Krafal: Nahoře. Franta: No, já už jsem nad ránem skoro nezabral, řekl bych. Ležím si tak na zádech, civím do stropu a že nevíte, koho jsem tam vidě l? Krafal: Koho?
37
Franta: Právě že nikoho... Krafal: Tak to jsem byl zrovna asi v posteli, no. Pepa: Ty vogo! (zívá) Sáhně te si teda pod Krafalovu deku, jestli je teplá? Viďte, dě dku? Krafal: (rychle si vleze pod deku) To víš, že jo! Teď, když jsem si lehnul, mě tady budete osahávat. A toho dě dka odvoláš a omluvíš se a honem, než vzbudím Macouna! A tentokrát už tě bránit nebudu, to si pamatuj! Helga: To byla noc! ...nudná moc. Ježíšku, viržínko! Kde se to tady vzalo? Zrovínka se mi na ně j udě lala taková chuť. (bere špici doutníku do pusy) Pepa: Jako kdybych tušil, kdo to vyržínko vytáhl, a odkuď ho vytáhl... Krafal: ... z batohu. Už kdysi jsem předvídal, že nastane taková situace a dostaneme chuť na dobrý doutník. Luboš: (zívá) Jé , čvaňho! Já mám na ně j ale takovou chuť! Mohl bych si pak taky potáhnout? Karel: Ten batoh, Krafale, ten váš batoh musí být ale opravdu veliký, že? Co vě cí se do ně j vejde a jak dlouho tam musely
38
vydržet! Ještě z doby, kdy se náš rod objevil v krabici. Není to tak? Krafal: Je to veliký batoh... Ty, Karle, se mi zdá, ale chceš o mých slovech vyvolávat pochybnosti... (daleko hlasitě ji) Tak ty chceš, Karle, o mých slovech vyvolávat pochybnosti? (hodně hlasitě ) vyvolávat pochybnosti? ...Macoune? Macoun: (probudí se a zívne si) Tož, já mám Krafala rád. A jestli chce ně kdo o ně m vyvolávat pochybnosti, tak to já ho zabiju! Helga: Připálí mi už ně kdo? Božínku, k čemu tady všichni jste? Luboš: (nakloní se k Helze a připaluje ji) Dobré ráno... Karel: (sfoukne Lubošovu sirku a připaluje tou vlastní) ... miláčku... Franta: (sfoukne Karlovu sirku a připaluje tou vlastní) ... Jakpak jsi se vyspinkala?... Pepa: (sfoukne Frantovu sirku a připaluje tou vlastní) ... A copak se ti zdálo?... Macoun: (sfoukne Pepovu sirku a připálí konečně tou vlastní) ... Ty krasavice...
39
Všichni jepičáci: ... naše! Helga: (potáhne si) Dě kuji, pánové ! Smíte mě opustit. Macoun: Tož, teď, když máme chuť na doutník? Karel: Který právě kouříš? Pepa: Nic, hoši, ona to Helga tak nemyslela... Můžeme zůstat, Helgo, viď? Luboš: Můžeme? Franta: Smíme, prosím? Helga: No dobrá, holoubci! Kdo by si chtě l potáhnout jako první? Pepa: Můžu jo? (bere si doutník a šlukuje) Odvolávám a ruším dě dka, promiňte, Krafale, jo? Krafal mávne rukou a odchází do rohu, mimo scé nu. Jepice si posílají doutník do kroužku, labužnicky přitom pomlaskávají. Krafal se vrací. Zprudka a se zavinovačkou v náručí. Jepice jsou zjevně v rauši.
40
Krafal: Zhasně te to! Típně te to! Pepa: Co se dě je, staříku? Karel: Jen ho nech, zase nám ně co nese... Helga: Božínku, to nám nese moje larvičky... Macoun: Tož, naše larvičky... Luboš: ... Tož, ty jo, hele vogo ... ...Krafale, co se dě je? Krafal: Típně te to! Zakuklily se. Karel: Kdo? Helga: Všechny naše larvičky? Krafal: Všechny se zakuklily. Všechny najednou. To jsem ještě nevidě l, takovej fofr. Honem to zhasně te, jsou tu dě cka! Všechny jepice společnými silami naráz doutník típnou. A v okamžiku vystřízliví.
41
Pepa: Brrr, to byl rauš! Karel: Jeden by nevě řil, co to s náma udě lá. Franta: Ani ten dojezd nebyl k zahození. Luboš: Ono to jednou za čas neškodí. Macoun: Tož, příště do toho nejdu, jsem přece otec! Helga: (bere si od Krafala zavinovačku) To jsou kokonky! To je nádhera! Ty jsou líbezné a k pomuchlání! Ježíšku, podívejte se! Karel: Teda! Dokud to byly vajíčka... Franta: ... anebo potom ještě larvy... Karel: ... anebo larvy, celkem nic zvláštního jsem necítil. Teď ale, zdá se mi,... Franta: ... že jsme tatínek. ...A vy taky, řekl bych? Luboš: Taky.
42
Pepa: Taky. Macoun: Tož, tak. ... Krafale, vy pláčete? Proč? Podívejte se přece na tu krásu! Krafal: (plačtivě ) Kurva, právě ! Vě čná škoda tě ch, co jsme sežrali! Takovou nádherou jsme si nacpávali břicha! Já bych se radši... Helga: To nedě lejte, Krafale! Krafal: ...radši nevidě l. Karel: Já už se tě ším, jak budou vypadat, až se vyklubou! Pepa: A co kdybysme, ty vogo, jedno rozbalili a koukli se na ně j dovnitř? Franta: To nejde, pitomo, vždyť by to chcíplo, řekl bych. Luboš: To bys chtě l? To seš táta? Pepa: No jo, vždyť jsem pitoma! A myslíte, že nám to bude podobný?
43
Macoun: Tož, zeptejte se Krafala, ten to musí vě dě t! Ten nás odchoval všechny. Viďte, Krafale? Karel: Řekně te, Krafale, bude nám to podobné ? Luboš: Prosím! Krafal: (znervózní) Ale to víte, že bude. Jepice jako jepice, ne? Jedna je vždycky podobná druhé . Toho já bych se nebál. Helga: (šeptem ke Krafalovi) To já bych se zase bála. Krafal: (šeptem) A čeho, prosím tě ? Helga: (šeptem) Jedna z tě ch kukel je vě tší než ostatní. Ta jim určitě podobná není. Krafal: (šeptem) No a? Helga: (šeptem) Že to nemusí být jepička... Krafal: (šeptem, ale důrazně ) Tiše, hloupá, ať všechno nepokazíš! Karel: Helgo, Helgo! Můžeme si je pochovat?
44
Helga: Ale opatrně , které koli může být tvoje vlastní! Karel: Já vím! (odbíhá na předscé nu se zavinovačkou v rukách) Jednou, miláčkové , jednou tuhle krabici opustíte. Možná budete úplně první jepice, které se kdy podívají až za lepenku. Krabice už bude tou dobou zpuchřelá a technika tak daleko, že žádné víko nebudete muset ani nadzvedávat. Jednoduše se provrtáte skrz. A pak ‐ vylé tnete ven! A tam, nad naší krabicí, možná potkáte tvory nám podobné . Daleko vyspě lejší a civilizovaně jší jepice. Ty budou žít v daleko vě tší krabici, z kvalitně jší a moderně jší lepenky. Ale až se vás zeptají, odkud jste přiletě li, hrdě jim řeknete – z naší krabice! Od našich tatínků a Helgy! No ...a taky od Krafala... Luboš: (přebírá zavinovačku) Ale ať poletíte, kam chcete, nikdy se nesmíte zapomenout připoutat! Zlomeniny jsou velikým nepřítelem všech letců a je třeba se před nimi chránit, dě cka! A tě žko se hojí. Já to musím vě dě t, já jsem po nemoci. A taky vitamíny, abyste mě li pořád při sobě a aspirin, proti chřipce. Stačí jediné kýchnutí a bývá z toho epidemie nebo pandé mie. Taky na záškrt si musíte dávat pozor... Pepa: (přebírá zavinovačku) Ale hlavně , ty vogo, se nikdy nenechejte nikým zblbnout! Dě lejte si všecko po svým a mluvte, jak vám zobák narost. A nikdy nedě lejte nic, do čeho se vám nebude chtít... Franta: (přebírá zavinovačku) A neperte se a radě ji rozvíjejte diskuze. To je prospě šně jší, řekl bych. A myslete si správné a
45
dobré vě ci, ale nahlas je neříkejte, ať se zase nemusíte pro nic za nic prát... Macoun:
(přebírá zavinovačku) Tož, a mě jte nás všechny, tatínky vaše i maminku svojí, rádi! A taky veliké ho dě du, který je z nás ze všech nejstarší... Krafal:
(přebírá zavinovačku) Ale hlavně si pamatujte, víte co? ...však vy víte co. ...No tak dobře, ještě si to, pro jistotu připomeneme. (šeptá) Bude to celá hrouda času, kdy se náš rod ocitnul v té hle krabici. Nikdo dneska neví jak se to stalo. Ani kdy se to stalo. Pravda je, že se tu už po ně kolik generací rodíme, plodíme i umíráme. Co avšak je za stě nami té krabice? To je ta vě čná otázka. Ně kdo říká, že za nimi není nic. Ně kdo si myslí, že je tam nekonečný prostor. A ně kdo tvrdí, že jsou tam další bedýnky, ve kterých žijí nám podobní tvorové . Je ale možné , aby kdekoli za naší krabicí žilo ně co tak dokonalé ho, jako jepice? Mezi tím se ostatní jepice přitulí k Helze a usnou. Svě tlo zhasíná ‐ Krafal zhasne velikou baterku. Pak všechny zkontroluje a odkrývá škvíru ve stě ně krabice, kterou vyleze ven.
Jepice a Helga: Jsou vajíčka, larvy A dě tství To co však z mladíka Muže udě lá Je kokón, je kokón, je kokón... Krafal se vrací se svým batohem, kulhá. Na stůl pokládá velké sluneční brýle a kouli hrachu. Rozsvítí a posadí se na svoji deku.
46
Karel: Tentokrát jsem se už opravdu koukal. Krafale, vy jste tu nebyl! Kde jste byl? No tak, Krafale? Krafal: Ále... Franta: Krafale, co vám je? Vy vůbec nevypadáte dobře. Pepa: Ty vogo, Krafale, dě dku, vy krvácíte! Všichni se sebě hnou kolem Krafala. Macoun: Tož, pomozte mu, přece! Luboš: Vidíte to? Karel: No jistě ! Vždyť vy máte úplně placatou nohu... až tady, po zadnici! Jako by vás po ní ně co veliké ho plácnulo... Helga: Ježíšku, to by ale musela být ně jaká obrovská plácačka! Krafal: Plácačka... ? Nic takové ho neexistuje! A zafixujte mi to, přece! Tady tím klacíkem. (jepice fixují Krafalovu nohu klacíkem, do ruky mu dávají hůlku)
47
Franta: To nevypadá pě kně . To se bude hojit až takové tři čtyři minuty, řekl bych. Pepa: A jak se vám to takhle stalo? Krafal: No... jak asi? Macoun: Tož, ně jakou velikánskou plácačkou? Karel: Plácačkou? Krafal: Žádná plácačka neexistuje. Nebo tady ně kde ně jakou vidíte? Nevidíte. Tak vidíte. Helga: No ale jak...? Krafal: Přeleženina. Pepa: Co? Krafal: Prostě jsem si tu nohu přeležel. Pepa: Přeležel, jo? Takhle?
48
Krafal: Takhle. To se vám může stát každýmu, když si v noci položíte nohu přes nohu a zůstanete tak až do rána – prostě přeleženina, no. Helga: A bolí to moc? Krafal: Tak, první čtyři vteřiny to byla nesnesitelná bolest. Musel jsem pořádně zatnout zuby. Časem se to ale utišilo. A teď, skoro po minutě , už ani nevím, že se to stalo. Franta: Ale tady bylo ticho, neslyšel jsem celou noc hlásku. Taková bolest, a vy jste ani nevykřiknul? Luboš: Teda! Macoun: Tož, to je odvaha! Pepa: To jste u mě frajer! Helga: Božínku, jste tak nádherně odvážný, Krafale! Franta: (podává Helze teplomě r) Změ říme mu radě ji teplotu, řekl bych. (Helga chce změ řit Krafala, ten odmítá)
49
Krafal:
(dme se pýchou) To není třeba! Ně jaký ten škrábaneček přece ještě vydržím, maličká? Helga: Ježíšku, vy jste ale hrdina! Krafal: Nevím o tom... Franta: Tak vám alespoň pomůžeme na lůžko, příteli! Krafal: To by bylo zbytečné . Rozhodl jsem se naopak udě lat pár prvních krůčků... i když bolestivých. (Krafal kulhavě vykročí, všichni obdivně zatleskají) Franta: To není hrdina, to je udatník! Luboš: Ať žije náš Krafal – udatník! Pepa: Ty vogo, co je to udatník? Franta: Nevím, ale určitě víc než hrdina, řekl bych. Karel: Možná se to teď právě nehodí, ale mě by přece jen zajímalo, kde jste celou noc byl, Krafale?
50
Krafal: Karle, ty zpochybňuješ moje slova? Macoun: Tož, ty zpochybňuješ hrdinu? Já ti asi rozbiju tlamu. Franta: Pochybnosti tu jistě jsou, Karle, ale zpochybňovat Krafalovu přeleženinu? To nemůžeš! Karel: A co ty brýle tady? Kde ty se tu vzaly? Krafal: Co je komu po brýlích, ne? Zkusím ještě pár krůčků... (Krafal vykročí, všichni zatleskají) Helga: Báječný! Božínku, báječný udatník! Pepa: A slyšíte to? (všichni ztichnou) ...to ticho. Taková bolest a Krafal jde a ani nesykne. Takhle u mě vypadá pravej tvrdej frajer! Macoun: Krafale, tož vy jste prostě borec! (chytne Krafala obřadně za ruku a zase ji pustí) Vidě li jste to? Tož, vidě li? Potřásl mi pravicí! ... (ke Krafalovi) Vážím si toho, mistře! Po tři celé dny si ji nebudu mít. Franta: Patolízale! Žádná jepice nežije tři dny, to je laciná lež, řekl bych.
51
Karel: Pořád tu ale ve vzduchu visí ta otázka, Krafale ... Krafal: (šeptem ke Karlovi) Radím ti dobře, Karle, drž jazyk na uzdě ! Netušíš, jak dokáže bě snit rozvášně ný dav, když urazíš jeho hrdinu. Takové jepice bývají slepé a nelítostné , to mi vě ř! Luboš: Co jsi to říkal, Karle? Krafal: A je to tady! Já jsem tě na to upozorňoval. Karel: Já se jenom ptám. Kde byl tady Krafal celou noc? A copak je to za přeleženinu, která vypadá jako zásah ně jaké obří plácačky? A odkud se každé ráno bere další a další čerstvá potrava? Je možné , aby se všechno vešlo do Krafalova malé ho batůžku? Komupak patří ty brýle tady? A konečně – je snad mezi námi ně kdo, kdo ví anebo tuší, co se skrývá za víkem naší krabice? ...tohle by mě zajímalo! Krafal: Jak myslíš, Karle! Tak ty tedy pochybuješ. Pochybuješ o mé proleženině ? Pochybuješ o mých slovech? Tím ovšem nepochybuješ jenom o mně , ale o našem společné m hrdinovi a také o naší společné proleženině , kterou tak hrdě překonávám... Říkám to nerad, ale vypadá to, že jsem si hřál na prsou hada. Helga: Ježíšku, co je to hada?
52
Krafal: Hada? To jsem neřekl. Nic takové ho jsem neřekl. Macoun: Tož řekl, Krafale! Všichni to slyšeli. Vzpomeň si! Hrdina přeci musí být pravdomluvný. Krafal: Hada? Jo, hada! Teď si vzpomínám, tak to jsem opravdu řekl. Macoun: (obdivně ) Přiznal hrdinsky Krafal. Helga: A co to teda je – hada? Krafal: Ne hada – ale had. Vidíte, že před sebou nemáme co skrývat. Had to byl. Přiznávám. Macoun: Přiznal. Hrdina to přiznal. Tož, to vám nestačí? Helga: Přiznal, božínku, ale co je to had? Já to slovo nikdy neslyšela, proto se ptám. Franta: Proto se Helga ptá, řekl bych. Krafal: To je správná otázka, Helgo! Kdyby se takhle umě l zeptat každý, hned by se nám tu všem žilo lé pe. A tím to, doufám, můžeme uzavřít.
53
Macoun: Tož, správně to řekl Krafal. Helga: Ježíšku, Krafale, dě kuju! ...jenom ještě , co je to ten had? Krafal: To je znovu a znovu stejná otázka, Helgo, jsi jako malá zvě davá larva. Takhle bysme se nikam nedostali. Helga: Máte pravdu, božínku, ale řekně te mi přece: co je to had? Karel: Tak to vidíte. Řekně te jí to Krafale! Krafal: Ani se nedivím, Karle, že právě ty se přidáváš... Franta: Mě by ale to taky zajímalo. Luboš: ... Krafale... řekně te, co je to had? Krafal: Had? ... to je taková ...dlouhá jepice bez křídel. Franta: Dlouhá jepice bez křídel? To si teda vůbec nedovedu představit. Krafal: Dlouhá jepice bez křídel a bez nožiček.
54
Franta: Aha! To už bych si představil spíš. Krafal: A plazí se po zemi. Franta: No! A je to! Už jsme doma. Teď už to vidím jasně – dlouhá jepice bez nohou a bez křídel, co se plazí po zemi. ... co se plazí po zemi... jepice se plazí bez křídel a bez nožiček po zemi... ? Krafale? Krafal: Přesně tak. To je had. Karel: Tak! A kdepak takoví hadi žijí? Venku, okolo krabice, že je to tak? Krafal: Ale hovno. Žili v té hle krabici před mnoha a mnoha generacemi. A už dávno vymřeli. ... A abych předešel dalším otázkám: v Jepičích listech se o nich nepíše proto, aby takové zprávy nevyvolávaly zbytečnou paniku. Jiné písemné zmínky neexistují. Já o nich vím pouze z vyprávě ní svých předků. A kosterní pozůstatky nebyly nalezeny, protože se za tu dobu rozpadly v prach. A ten prach spláchla voda. A kde je ta voda? Voli ji vypili... Helga: Božínku, co jsou to voli?
55
Krafal: .. Takhle bychom se nikam nedostali! Přeřekl jsem se, no. Nechtě l jsem říct voli, ale jepice – vodu vypily jepice. Jsou to podobná slova. Pepa: Ty vogo! Voli – jepice, že by se to zrovínka rýmovalo? Macoun: Tož, nechytejte Krafala za slovíčko! Pro samé otázky už bysme zapomně li na jeho hrdinství. Krafal: Dě kuji, Macoune, až na to přijde, kousneš si jako první! Franta: (šeptem k Macounovi) Patolízale! Krafal: Ano, málem bychom zapomně li na hrdinu. Ale také na pochybovačné ho zrádce! Co bude s ním? ...a dokážu pochopit váš hně v. Karel: Jen tak do mě ! Jen tak do toho, kdo se právem ptá! Suďte mě a odsuďte, Krafale! Ale přijde čas, a jednou to budete vy, koho se budou dě jiny ptát a na koho ukážou vztyčeným prstem. Luboš: No tak, Karle, nedě lej si to horší! Nikdo ti za nic hlavu netrhá. Macoun: Tož, Karle, ale omluvit by ses mě l, aby se tady Krafal nezlobil!
56
Pepa: Ty vogo, vždyť se nic nestalo, tak nepruď a na všecko se zapomene. Franta: Já bych mu tu prořízlou tlamu odpustil. Karel už je takový, řekl bych. Helga: Ježíšku, Karle, mě li byste si s Krafalem podat ruce a všechno smazat! Krafal: Dě kuji vám, jste stateční... Připomíná mi to trochu mě samotné ho! Nedivím se vůbec vašemu rozhořčení, nedivím se ani pobouření, které ve vás Karlova rebé lie vyvolává. Buďme ale objektivní a přihlé dně me i ke Karlovu upřímné mu přání. Chce být souzen, suďme ho! Co ty na to Karle? Karel: Já jsem se vás na ně co ptal, Krafale. A vy jste mi neodpově dě l. A tak bych si přál... Krafal: ... přál by sis to, viď Karle? To já zase umím ocenit, když se ně kdo k vě ci dokáže takhle postavit. Tak, pojďme na to, ať máme tu lapálii rychle za sebou! Obsadíme soudní dvůr: Pepa – žalobce, Helga – zapisovatelka, Franta – první přísedící, Luboš – druhý přísedící, Macoun – soudní stráž. Macoun: Tož, a co vy, Krafale? Krafal: Aha... co já? ... No a co nám tam zbývá? ... Vrchní soudce?
57
Franta: ... Vrchní soudce, řekl bych. Krafal: No tak, jak myslíte... tak budu vrchním soudcem, no. Karel: A že se ptám – co obhajoba? Kdo bude obhájce? Krafal: Obhájce? Ty tu ně kde, Karle, vidíš osmou jepici? Počítej se mnou: první, druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá, sedmá... osmá jepice tu není. Ať počítám zprava zleva, nejsou lidi... Helga:
/nakloní se ke Krafalovi a ně co zašeptá/ Krafal: ... nejsou jepice. Jsi ale sečtě lý, Karle, z tě ch novinových článků, které sis uložil a vystříhal ... a nalepil do tady toho sešitu! (Krafal zvedne nad hlavu sešit) Karel: Vy jste mi ukradl notes! To je zlodě jina! Krafal: Neukradl, zabavil. Je to důkaz. Karel: Důkaz? Jaký důkaz? Důkaz čeho? Pepa: Asi důkaz toho, že umíš číst, vystřihovat a nalepovat, ty vogo! To by pochopil i Macoun!
58
Macoun: Tož, já to teda chápu. Karel: Zlodě jina to je, za tím si stojím! Krafal: Správně , Karle, stůj si za tím! A my to zatím posoudíme jako pohrdání soudem a udě líme ti pokutu – tvojí levou lakýrku. A pravou k ní, jako poplatek z prodlení. Stráž! Macoun: Tož promiň, Karle, ale úřad je úřad, to víš! Nastav nohu, ať si to neztě žuješ! Macoun zuje Karlovi boty a podá je Krafalovi. Ten si je s gustem obuje. Krafal: (k Helze) Zapište to, dě venko: pokuta na místě vybraná a soudně založená. Dě kuji! (k jepicím) Ještě , než přistoupíme k projednávání případu, rád bych úvodem přednesl pár slov, která se ho bezprostředně týkají. Bude to celá hrouda času, kdy se náš rod ocitnul v té hle škatuli. Nikdo dneska neví jak se to stalo. Ani kdy se to stalo. Pravda je, že se tu už po ně kolik generací rodíme, plodíme i umíráme. Co avšak je za stě nami té krabice? To je ta vě čná otázka. Ně kdo říká, že za nimi není nic. Ně kdo si myslí, že je tam nekonečný prostor. A ně kdo tvrdí, že jsou tam další bedýnky, ve kterých žijí nám podobní tvorové . Je ale možné , aby kdekoli za naší krabicí žilo ně co tak dokonalé ho, jako jepice? Karel: To sem přece vůbec nepatří. Chci promluvit!
59
Krafal: Karle, tohle ale nemůžeš dě lat! Ne bez vyzvání. Dávej si na to pozor! ... Ať promluví obhájce. Karel: Obhájce přece nemám. Krafal: Ty sis nenašel obhájce? Pepa: Ty vogo, sám jste přeci Krafale říkal, že na to už tady žádná další jepice není... Krafal: Ano, řekl jsem to. Teď mě ale zajímá, jak se k tomu postaví tady Karel? Protože jeho se to týká především. Karel: Jak asi můžu mít obhájce, když tady už nikdo nezbyl? To snad dojde i tomu nejpohublejšímu mozku, že když není kde brát, tak prostě není kde! Krafal: Karle ‐ Karle, to už mi zase zavání pohrdáním soudem. Co vy na to, pánové přísedící? Franta: No, když tady jepice navíc nezbyla, tak asi opravdu nemě l z čeho vybírat, řekl bych. Luboš: Kde nic není ani smrt nebere, že jo?
60
Krafal: Dě kuju, pánové ! Jako nejvhodně jší pokuta by se mi zdála sada šesti svátečních kapesníčků, které si Karel schovává pod dekou pro lepší příležitost. Ty, co jsme mu je minule tak chválili. A musím říct, při vší úctě tady ke Karlovi, že jsou opravdu hezké ! ... šest svátečních kapesníčků... Helga, Macoun, Franta, Pepa, Luboš a vrchní soudce – to je taky šest. Šest a šest. Taková dvě stejná čísla, že, pánové ? No, je nás tady soudců, ale víc než jenom já. A pokud by byla vě tšina proti uložení pokuty... Luboš: Pohrdání soudem je pohrdání soudem, Karle! To by se nemě lo jenom tak přecházet. Franta: Já za sebe jenom doufám, že Karla taková pokuta poučí a do budoucna od podobné ho chování odradí, řekl bych. Krafal: Tak to vidíš, Karle, ...stráž! Macoun: Tož, Karle, služba je služba! (prohledává Karlovu deku a rozdává kapesníčky) Krafal: Tak začneme! Slovo má obžaloba. Pepa: No tak já... (Karel mu ukáže pě stí pod bradou, Pepa ucukne) ... já myslím, že bych nejdřív ze všeho předal slovo našemu Karlovi, viď Karle?
61
Krafal: A tak ať promluví Karel! Karel: Já ale začnu stejnými otázkami. Kde byl Krafal celou noc? A kde byl o tě ch předešlých nocích... Krafal: ...jednání se přerušuje. Je pozdě . Jdeme spát. Soud se sejde po probuzení. Svě tlo zhasíná (Krafal zhasne velikou baterku), všichni usínají. Krafal všechny zkontroluje.
Karel: Nad víkem té hle krabice Jepičí... Krafal se snaží odejít. Karel: Kampak se chystáte, Krafale? Krafal: Kam bych, co je ti do toho? A spi už Karle, ať máš hodně síly! Karel: Nemůžu usnout, Krafale. A řekl bych, že nezaberu až do rána. A kdybych přece zabral, usnu jenom tak křehce, že mě probudí každý krůček. A co vy, nemě l byste taky sbírat síly? Krafal: Jenom si čechrám deku. Dobrou noc.
62
Po chvíli Krafal rozsvítí. Budí ostatní. Všichni vstávají a usedají k soudnímu jednání. Krafal: Vstávejte, jepice lenošné ! Soudní dvůr se schází. Zapisovatelka? Helga: Luboš? Franta? Pepa? Macoun? ... a Karel! Jsou tu všichni, můžeme začít. Krafal: Tak, kde jsme to skončili... ? Aha! Budeme vynášet rozsudek. Karel: Tak moment! Ještě jsem nemluvil já. Krafal: Dobře – dobře, Karle! Co na to obžaloba? Pepa: Ať mluví! Krafal: Co obhájce? Karel: Žádné ho nemám. Krafal: A jsme tam, kde včera... No co, nejsme žádné bestie. I tady, uvnitř krabice, se k sobě dokážeme chovat jako jepice, ne? ...Obhajobou soud pově řuje Pepu.
63
Karel: Ale Pepa je přece žalobce, ne? Krafal: Já jsem dobrou vůli ukázal. Teď je to na tobě , Karle! Jestli tady vidíš ještě ně jakou další nezadanou jepici, přiveď ji sem! Ať si tě hájí co hrdlo ráčí! Pepa: Ty vogo, Karle, ber to, nebuď blázen! Už promejšlím, jak se dohodneme s obžalobou. Karel: Co mám dě lat? ... Beru. Krafal: Výborně ! Předvolejte Karla. Macoun: Tož Karle, pojď! (předvede Karla) Krafal: Má obžaloba, nebo obhajoba ně jaké otázky? Pepa: Navrhujeme křížový výslech. Krafal: Tak, prosím! Pepa: (zleva) Je pravda, Karle, že jsi hlasitě pochyboval o tom, co řekl tady přítomnej Krafal, dě da, soudce a náš hrdina?
64
Karel: Já ale... Pepa:
(zprava) Námitka! Otázka je zavádě jící. Navrhuju vyškrtnout jí ze zápisu. (zleva) Tak jinak. Proč, Karle, Krafalovi nevě říš? Copak ty ho nemáš rád, ty vogo? Karel: Ale mám ho rád! Ale myslím, že nám ně říká pravdu... Krafal: Tohle, Heluško, vypusťte ze zápisu! Pepa: (zprava) Zajímalo by mě , Karle, jestli ses v tu chvíli, rozumíš? V tu samou chvíli, kdy jsi takhle nahlas pochyboval, cejtil příčetnej? Karel: No jak bych se cítil... Pepa: (zleva) Námitka! Snaha ovlivnit výpově ď. Navrhuju vypustit ze zápisu. (zprava) Takže ty si, Karle, myslíš, že naše krabice není jediná? Že jsou i jiný krabice a v nich další jepice, a ještě k tomu vyspě lejší? Ty si vážně myslíš, že tady nejsme sami? Že nejsme nejdokonalejší? Ty si myslíš, že Krafal kecá?! Karel: Neříkám, že kecá! Třeba za krabicí opravdu už nic není. Co když tam ale ně co je? Mám sesbíranou celou spoustu důkazů. A jsou v tom notesu, co ho má Krafal.
65
Pepa:
(ke Krafalovi) Obhajoba prosí o předložení důkazu číslo
jedna.
Krafal:
(schválně rozlije po notesu inkoust) A teď jsem to, kvůli všemu tomu spě chu, takhle polil! To je škody! Teď už tam nikdo nic nepřečte. (podává notes Pepovi) Pepa:
(zleva) Námitka. Důkaz v tomto stavu nelze použít. Navrhuji vyškrtnout důkaz ze zápisu. (Podává sešit Krafalovi, ten ho Roztrhne a vyhodí) Krafal: Vyhovuje se. Karel: To se mi snad zdá! Zničili jste zrovna jediný důkaz. Nezlob se, Pepo, ale nejsem si jistý, kdo z tebe dvou je obhájce a kdo žalobce? ...a Helgo, můžeš mi aspoň zopakovat, co máš v zápise? Helga: V zápise nic nemám. Všechno jsme vyškrtali. Karel: Já už se v tom nevyznám... Krafal: Já taky ne, Karle! Přesně takhle vypadá zmatečný proces. Navrhuji rovnou vynýst rozsudek. Karel: A co závě rečná řeč?
66
Krafal: Pepíku, co vy dva na to? Nemáte hlad? Pepa: Já mám. Naposled, co si pamatuju, jsme posvačili doutník. A to není zrovna kalorická potrava. Já bych teda nejdřív... Krafal: ... Zůstal nám tu ležet ještě ten hrášek. Dala by se z ně j pořídit hrachovka, nebo si ho jen tak za čerstva rozdě lit. Ale stárne, tvrdne a vysychá. Dlouho už k jídlu nebude... Luboš: Copak, to se nedá říct, ten hrášek vypadá dobře... Franta: Byla by škoda nechat ho zduřet, řekl bych. Helga: Já jsem si ho všimla už dávno, a chutě se mi na ně j zrovna sbíhají, Ježíšku! Macoun: Tož, takový kulaťoučký a veliký, to by bylo na hrachovku skoro škoda! Krafal: Tak co? Rozdě líme si ho za syrova? Karel: Ale co ta moje řeč? Macoun: Tož, klidně mluv!
67
Luboš: My si zatím, na chvilku, odskočíme. Helga: Držíme palečky, Karle! Krafal: Jenom mluv, Karle! My se mezi tím trochu posilníme, ať nám u rozsudku nekručí v břiše. Jepice se slezou kolem hrášku a hlasitě svačí. Karel vyjde na předscé nu a přednese závě rečnou řeč. Přes mlaskání a chroustání svačících jepic ho ale není skoro slyšet – místy dokonce vůbec ne. Bě hem Karlova projevu všichni dosvačí a zasednou zpátky za soudní stolici, aniž by si toho Karel všiml. Krafal: Já bych navrhoval nakrájet podé lně ! Helga: A co takhle spíš od prostředka, na mě síčky? Pepa: Hlavně přitom nenadě lat drobky! To by byla škoda... Karel: Shromáždil jsem spoustu důkazů, které už neexistují. A všechny mluvily jasně ve prospě ch mé teorie. A totiž, že nad víkem naší krabice je další svě t. Nebo dokonce svě ty. A že tam mohou žít tvorové nám podobní. Jepice, snad i daleko vyspě lejší, než jsme my sami. Dospě l jsem i k závě ru, že musí být cesta, kterou se jednou budeme moci vydat ven, za stě ny naší krabice. A že to nemusí trvat dlouho a...
68
Krafal: ... Zasedání pokračuje! Dě kujeme, Karle! Karel: ...a že již brzy, můžeme vzlé tnout... Krafal: Karle! Dě kujeme, Karle! Soud se sešel k vynesení rozsudku. Obhajoba, obžaloba – vaše návrhy? Pepa: Tak já bych navrhoval, tady Karla, úplně zprostit obžaloby. Protože vlastně nic neprovedl. Na druhý straně si ale uvě domuju, že jeho vina byla jasně prokázaná a musím mu navrhnout aspoň dvě hodiny natvrdo. Krafal: Luboši? Luboš: Tak já nevím. Asi, abysme tady nebyli úplně zbytečně , tak bych navrhoval tak dvě hoďky, nebo hodinu a třebas deset ran bičem. Franta: Já bych ho nemlátil. Dal bych mu tak hodinku, když se Krafalovi spravedlivě neomluví, řekl bych. Karel: Že se nestydíš, Františku! Tfuj! Franta: Anebo tři, když bude k tomu všemu ještě drzý!
69
Krafal: Zapsala jste to, Heluško? Helga: Ježíšku, všechno to tam je. Krafal: Tak to sečtě te! Helga: Jak, prosím? Co to mám? Krafal: No, kolik to dává dohromady? Helga: Takže – zprostit, to je jako nic, nula. Pak jsou tam dvě hodiny natvrdo, dvě hodiny natvrdo, hodina a deset ran bičem a další hodina natvrdo. A ještě tady koukám další tři hodinky. To je dohromady... dohromady... božínku rovných devě t hodin a deset ran bičem k tomu! Krafal: Tak jsi to slyšel, Karle! Ale když jsem ti to říkal, když jsem tě varoval, ty jsi si stejně mlel jenom tu svojí. Co mám s tebou teď dě lat? Devě t hodin a deset ran bičem, takové utrpení nemůže žádná jepice přežít... Tak víte co? ... Pepa: Ty vogo, Krafale, já to vím! Pojďme ty tresty nesčítat! Luboš: Vybereme jenom jeden z nich!
70
Franta: Nebo, když se omluví, mohli bysme ho osvobodit, řekl bych. Viď, Karle? Krafal: Copak, nápady jsou to hezké . Ale nemůžeme jinak, než přesně podle zákona. To už prostě , ať můžu Karlovi rozumě t jak chci, to už prostě jinak nejde. Pepa: Ale sám jste říkal, Krafale, že to utrpení nemůže přežít! Krafal: No právě ! Tak, víte co? Pojďme tady Karla popravit! A udě lejme to lidsky a rychle, ať se dlouho netrápí. Pepa: Ale, to přece... Všichni se k sobě přitulí a na půl minuty ztichnou a ztuhnou. Krafal, nikým nepozorován odchází svým tajným východem z krabice. Pak se, do ticha, stejnou cestou vrátí a v rukou drží velikánkský dlouhý kuchyňský nůž, plechový nočník a provázek. Krafal: A je to tady, přátelé ! Přátelé ! No tak, přátelé , soustřeďte se přece! Karle, ty se taky pojď podívat! Tebe se to hlavně týká... Helga: Ježíšku, Krafale, co to je? Krafal: Protože jsem, bohužel, tuhle situaci předem předpokládal, přinesl jsem k té to příležitosti ně kolik důležitých předmě tů.
71
Pepa: Ty vogo, neříkejte Krafale, že jste to mě l celou dobu v... Krafal: ... v batohu, Pepíku, v batohu. Luboš: Co to je? Krafal: Hlavně , Luboši, k čemu to je? Nebo spíš, k čemu to bude? Když už se ptáš, podrž mi, prosím tě , tady ten nůž! (Luboš drží
vodorovně nůž, Krafal na jeho střed přivazuje konec provázku) Drž to pevně , tak! A takhle sem, do prostředka, pě kně uvážeme tenhle provázek. Přesně na střed, aby bylo ostří s rukojetí správně vyvážené ... Tak. A teď to drž takhle ve vzduchu nad stolem, asi takhle vysoko! (Luboš drží provázek s nožem na konci tak, že nůž visí kus nad stolem) Franta: Zatím to vypadá opravdu zajímavě , řekl bych. Krafal: Výborně , Františku! Vezmi tu nádobku (Franta bere do ruky plechový nočník) a postav jí... ně kam... (Krafal promě řuje
vzdálenost od stolu provázkem a určuje místo na zemi, kousek odtud) ... ně kam sem! Tady to bude akorát. (Franta staví na označené místo nočník) A je to. Dě kuju! Helga: Božínku, Krafale, nejsem o nic chytřejší než předtím. Co to tady stavíte? Krafal: Už jsem postavil, Helgo!
72
Macoun: Tož, teda... a co to teda je? Krafal: To koukáte, viďte? To jste napjatí! Tak co, mám to říct? Mám? Helga: Ježíšku, Krafale, víc už nás nenapínejte! Krafal: Tak dobře. Je... to... gelotýna! Luboš: Gelotýna? Krafal: No jo! Helga: A co je to gelotýna? Pepa: No jo, ty vogo, co to je gelotýna, Krafale? Krafal: ... Gelotýna...? Já jsem řekl gelotýna? Franta: No jo, řekl jste gelotýna. To jsme tady teď slyšeli všichni, řekl bych. Pepa: Teď, že jo? Teď jo, ale já jsem nikdy předtím takový slovo neslyšel, co to teda je?
73
Helga: Krafale, božínku, co je gelotýna? Karel: To by mě taky zajímalo, Krafale, jak tohle slovo vysvě tlíte? Ani v Jepičích listech se o tom nepíše... Krafal: No... tak jsem se přeřekl. Helga: Aha... Ježíšku, a co to teda je, tady ten přístroj? Krafal: No, gelotýna! Franta: Ale ne ne! To jste se přece přeřekl. Krafal: Tak jsem se nepřeřekl. Gelotýna to je. To je takový popravčí nástroj, ještě z dávných dob... Velké ... jepičí revoluce. Karel: Jaké revoluce? Helga: Ježíšku, revoluce? A co to... Krafal: A funguje to následovně . Macoune, přiveď Karla! (Macoun přivede Karla) Macoun: Tož, služba je služba...
74
Krafal: Karle, pojď blíž! A polož hlavu sem na stůl. A vy ostatní, dávejte pozor! (Krafal sváže kouskem provázku Karlovi ruce a předvádí gelotinu) Tady Luboš pustí ten provázek. Tím pádem se ostří nože snese přesně sem – na Karlův krk. Karle, vydrž to, prosím tě , chvilku a nehejbej se! A jediným fiknutím oddě lí hlavičku od tě la. Zatímco tě lo pak zůstane na místě , mozkovna by mě la odskočit až sem, do té hle nádoby, kde už pak zůstane... Karel: Cože? Krafal: Výhoda celé ho přístroje je v tom, že se nůž dá rychle a jednoduše nastavit do původní polohy a celá akce se může kdykoli znovu opakovat. Samozřejmě , je k tomu potřeba další odsouzená jepice. Tak co? Jdeme na to, když už tady Karla máme takhle pě kně nastavené ho? Helga: Božínku, na to já se nemůžu dívat! (nasazuje si veliké sluneční brýle ze stolu) Pepa: Ty vogo, to já taky ne! Půjč mi to! (Bere Helze brýle a sám si je nasazuje) Helga: Ježíšku, Pepo, ty v tě ch brejlích vůbec nevypadáš jako jepice! Spíš skoro jako... Karel: ...skoro jako masařka!
75
Helga: Božínku, co to je... Karel: Masařka? Krafal: Nic to není! Masařka vůbec nic neznamená. Tak honem, Luboši, sekej! Ať tu netvrdneme další minutu. Karel: Mám to tady v kapse! Je to výstřižek z Jepičích listů. Tenhle jediný jsem nikdy nenalepil. Tenhle jediný jsem si pro všechny případy schovával tady, v kalhotách. Ten, co je ze všech výstřižků nejdůležitě jší. Vyndej mi to, Macoune! Macoun: Co to mám? Karel: Vyndej mi to a čti! Macoun: (obrací útržek nahoru a dolů) ... Tož, tohle já nepřečtu... Karel: Stojí tu: Moucha masařka. Obtížný hmyz, živící se...
Krafal: Co to dokazuje, Karle? Řekni, co tím chceš dokázat? Ty písmenka nemusejí nic znamenat.
76
Karel: Písmenka možná ne, Krafale, ale fotografie ano! Ukaž ten obrázek, Macoune, honem ho ukaž! (Macoun ukazuje fotografii masařky na novinové m útržku) Helga: Ježíšku, vždyť to vypadá málem jako... Karel: No tak, Helgo, jako co to vypadá? Helga: ...skoro málem jako tady Pepa, v tě ch brejličkách, viďte? Karel: Dobře! A co se píše pod tou fotografií? Macoune? (chvilku si nápis prohlíží Macoun) Tak co, Macoune? Macoun: ...no co? Já neumím číst, přece! Karel: Pepo? Pepa: (chvilku si nápis prohlíží) ...no ...asi tak jako Macoun na tom jsem. Karel: Tak, Helgo? Helga: (chvilku si nápis prohlíží) ...hi hi hi ... co to tam asi píšou?
77
Franta: ... Je mi to krajně trapné , ale když se zeptáš mě , odpově ď bude podobná, řekl bych. Karel: Masařka! Masařka, se tam píše. A co to znamená? Znamená to, že tu fotografii ně kdo pořídil, a že masařka tedy existuje. Je nám dokonce podobná. Může to být ně jaký cizokrajný druh jepice. Nebo druh jepice nám podobné , z úplně jiné ho svě ta, z jiné krabice. Mimo krabici existuje život! Ty brýle jsou toho důkazem – patří totiž masařce. Tě mi se od nás odlišuje. A tak se znovu ptám: čí jsou ty brýle? Komu patří? Kdo je sem přinesl? Pepa: Ty vogo, Karle, ty sem přece mohl položit kdokoliv. Leží tady už pořádných pár minut. Karel: Ano, ale ještě nedávno tu neležely. Ně kdo si je sem musel odložit. A pak na ně nejspíš zapomně l. Macoun: Tož, jak by na ně asi zapomně l? Jestli je nosí tak je přece potřebuje. Karel: Třeba je nenosí pořád. Třeba si ty brýle před námi ještě nenasadil. Třeba si sem chtě l odložit ně co jiné ho. Třeba ně co malé ho k sně dku. Třeba kuličku hráš... Krafal: ... Tak dost! Jsme tady kvůli kusu papíru, nebo kvůli popravě ? Pojďme nejdřív pořádně udě lat jedno a pak se pustíme do toho druhé ho.
78
Luboš: Krafal má pravdu... Karel: Lubošku, hlavo dutá! Koho se asi, po popravě , na ten kus papíru budete ptát? Useknutý hlavy v hrnci? Luboš: Karel má pravdu... Krafal: No tak, Luboši, mě j rozum a sekej! Luboš: Když myslíte, Krafale? Promiň, Karle, vnitřně s tím, co udě lám, nesouhlasím... Karel: Moment! Mám poslední přání. Krafal: Karle, nezdržuj nás! To je pořád dokola ně co. Franta: Poslední přání by ale mít mě l, řekl bych. Viďte? (všichni souhlasí) Krafal: Tak ale poslední a naposled! Pak se hned seká, Karle, to se na mě nezlob! Macoun: Tož, Karle, a poslední přání je...
79
Karel: ... Ať si Krafal nasadí brýle! Krafal: Nikdy! Helga: Ježíšku, Krafale, poslední přání odepřít nemůžete! Krafal: Ale, přátelé ... Franta: Nedá se nic dě lat, Krafale. To je poslední přání... Víte co? Když Krafala chytneme za ruce i nohy, může mu Macoun ty brýle nasadit násilím, řekl bych. Pepa: Ty vogo, beru si levou nohu. Tu zraně nou. Ta se nebude tak bránit. (vrhá se na Krafala) Krafal: ... Macoune, tak dě lej ně co! Macoun: Tož, co já... já mám Krafala rád, tož ale zase když teď říkáte... Pepa: Macoune, tak honem! Já už ho sám neudržím. Dě lej! Macoun: Tož, jestli myslíte... já bych si teda vzal tu pravou. Já mám síly dost i na zdravou nohu. Všichni se valí na Krafala. Ten je ale zadrží.
80
Krafal: Moment! Nechte toho! ... já sám. (pomalu si nasadí brýle) Macoun: (ukazuje ostatním fotografii) Tož,... masařka. Karel: Že vám ale sedí, Krafale, co? A nejen ty brýle! Vaše chůze, křídla a bohaté ochlupení... Všechny jste nás tady vychoval. Jste starší než kdokoli z nás. Jste starší než naši rodiče, prarodiče a možná i pra‐pra‐prarodiče. Jste jiný než my a pocházíte z jiné ho svě ta, Krafale! Řekně te, co se skrývá nad víkem naší krabice? Jak se můžeme dostat tam, odkud pocházíte? To jste přeci vy, ten tvor z obrázku! Krafale, přiznejte, že jste masařka! Helga: Ježíšku, Krafale... Krafal: ... Tak dobře! Chtě li jste to slyšet? Tak poslouchejte! Já, Krafal, jsem masařka. ...Tak ... a teď mám návrh: rozvažte Karla! Macoun: Tož, Krafale, Vy jste mi lhal? Pepa: Ty vogo! Tak to já mám taky návrh – rozvažte Karla a svažte Krafala! Franta: Ano! Svobodu Karlovi a suďme Krafala! Je to zrádce. Luboš: Zatočme s tou masařkou!
81
Macoun: Smrt hrdinovi! Všichni: Hurááá! Helga: Ježíšku, to se to obrátilo! Jepice rozvážou Karla a svážou Krafala. Luboš: Tak co s ním udě láme, Karle? Karel: Co já vím? Třeba nám teď všechno poví... Pepa: Všechno poví? Ty seš teda dobrák. Krafal by ti nechal useknout hlavu a ty nevíš? Franta: Oko za oko ‐ zub za zub, řekl bych. Co myslíte? Macoun: Tož, když už tady tu gelotýnu máme jednou připravenou... Karel: Krafale, to přece nedopustíte? Krafal: Dě lejte, jak myslíte! Já už víc neřeknu. (Krafal pokládá hlavu na stůl, pod nůž)
82
Luboš: No tak! Obžaloba, obhajoba... Pepíku, promluv! Pepa: Jako žalobce, žaluju tady Krafala ‐ dě du, hrdinu a vrchního soudce za to, že nám celou dobu lhal a za to, že je masařka... Jako obhájce mi nezbejvá, než s obžalobou souhlasit a navrhujeme společně vrazit ho pod gelotýnu. Co vy na to? Helga: Ježíšku, takže poprava bude! A jak brzy? Stihla bych se ještě nalíčit? (odbíhá do rohu krabice, mimo scé nu) Luboš: Takže co? Mám ještě ten provázek držet? Franta: Pokračujeme normálně dál, jenomže s jiným odsouzeným, řekl bych. Všechno ostatní zůstává jak bylo, Luboši! Nikam už nechoď! Helga: (vrací se nalíčená) Ježíšku, a co moje kukličky? Vezmu je taky podívat. Počkejte chviličku! (znovu odbíhá) Macoun: Tož, Krafale, chcete ještě ně co říct? Karel: Neblázně te! Nejsme masařky, jsme jepice! Přece nebudeme jako Krafal, přece ho nezabijeme? To by byla vražda!
83
Franta: Jaká vražda? Poprava to je. Vražda je špatnost. Vražda je, když jedna jepice oddě lá druhou. A to je zlo. Když se ale všechny jepice domluví a společně jednu zabijou, už je to poprava. A to je v pořádku, Karle! Karel: Ne, tohle udě lat nemůžeme. To nesmíme! Pepa: Macoune, podrž Karla, ať ně co nevyvede! (Macoun chytá Karla, pevně ho drží a nepustí ho z místa) Macoun: Tož, Karle, víš jak? Služba je služba. Pepa: Tak co, Krafale, chcete ještě ně co říct? Karel: Krafale! Zachraňte se, probůh! Řekně te přece ně co! Promluvte, je to pro vaše dobro! Krafal: Nepromluvím, Karle! A to je zase pro vaše dobro, vě řte mi! Pepa: Luboši, jak řeknu – můžem! Sekneš. Karel: Počkejte, bratři! Zvažme to ještě ! Co když to Krafal tak nemyslel... Pepa: Jak to myslíš – tak nemyslel?
84
Karel: Já myslím... Helga:
(přibíhá se zavinovačkou, je udýchaná) ... Tak já jsem připravená. Můžem? (Luboš se chytí hesla a pustí provázek. Ostří odsekne Krafalovi hlavu a ta spadne na zem, mimo nočník. Karel ztuhne) Pepa: ...Ale né , až řekne „můžem“ Helga! Až já řeknu: můžem! Tak jsem to myslel, Luboši! Ty jsi jak splašenej, nebo co? Luboš: A jo... Promiň... Já se moc omlouvám! (plačtivě ) Já jsem to celý úplně zkazil... Pepa: Ty vogo, Luboši, tak se z toho hnedka nehrouti... Pustil jsi to dobře, akorát moc brzy, no! Luboš: (plačtivě ) Dě kuju, Pepíku! Pepa: V pořádku, ty vogo, nic se nestalo! Ale příště si na to dej pozor, jo? Franta: Možná vám budu připadat jako škarohlíd, ale ta hlava mě la dopadnout do toho kyblíku, řekl bych. Krafal musel ně kde při tom vymě řování udě lat chybu, ne?
85
Macoun: Tož, možná to mě řil na Karlovu hlavu. A jestli ta Krafalova víc vážila, mohlo se stát, že nedoletě la. Pepa: Musíme se prostě příště všichni víc soustředit, až budeme připravovat ňákou podobnou akci! Fajn, můžeme dě lat chyby, ale mě li bysme se z nich do budoucna poučit, že jo? Helga: Já souhlasím s Pepou! On to dokáže tak báječně vysvě tlit! Karel: Proboha, copak to nechápete? Vždyť my jsme právě zabili jednoho z nás. Pepa: No tak pozor, Karle! Já bych neříkal ‐ právě zabili. Už je to přece jenom ně jaká ta minuta zpátky. Za chvíli to bude tak dávno, že si ani nevzpomeneme. ... A navíc to ani nebyla jepice, ale jenom masařka, že jo? Helga: Souhlasím s Pepou! Pepa to dokáže tak vznešeně vysvě tlit! Luboš: (omylem šlápne na Krafalovu hlavu a lekne se) Fuj! ...mě lo by se tady uklidit. Franta: Určitě ! Čím dřív to uklidíme, tím dřív zapomeneme, řekl bych. Jepice uklízejí. Karel vychází na předscé nu. Na nohy si obouvá spirálovité pružiny.
86
Karel: Nastal čas, bratři a sestro, opustit vás! V té to krabici už nemám co pohledávat. A proto obouvám si tyto antigravitační pružiny, které jsem po nocích tajně slepoval z podpaždních chloupků. A hle! Právě ony mě teď vynesou vysoko nad toto víko, které v prudké m stoupání prorazím ostřím svých tykadel... Karel se rozcvičuje a připravuje ke skoku. Ostatní jepice se zarazí uprostřed práce a sledují ho. Helga: ... Karle, božínku, co to dě láš? Karel: Odlé tám pryč, drahá! Mě jte se tu krásně ! Pepa: Ty vogo, Karle, neblbni, vždyť si ně co udě láš! Luboš: Karle, nech toho, za to ti to nestojí! Macoun: Tož, co to tam ten Karel snoří? Franta: Nejspíš mu přeskočilo, řekl bych. Karel: Chystám se objevit nové svě ty, nové tvory – nám podobné , ale jistě vyspě lejší. Opouštím vás, přátelé ! Opuštím vás, abych se snad jednou vrátil se zprávami, které by se vám dnes mohly zdát neuvě řitelné ! Opuštím vás, abych do té to temné
87
krabice mohl vné st jasné svě tlo poznání! ... Držte mi palce, proletím víkem! Helga: Ježíšku, to je odvaha! Pepa: Ty vago, uhně te, ať nás to víko netrefí, kdyby se snad propadlo dolů! Karel: Pózór, skáču! (Karel vyskočí a mizí nad jeviště m, dolů padá
jen trocha papírové suti. Zvrchu dolů zasvítí útlý proužek denního svě tla) Macoun: Tož, a je tam... Franta: Dokázal to, řekl bych. Luboš: A je z nás první! Helga: Božínku, náš Karel! A já nejsem ani pořádně učesaná. (odbíhá
do rohu krabice, mimo scé nu) Pepa: Ty vago, já tam zezhora ně co slyším... ně jaký zvuky... nebo dokonce hlasy... nebo co... Slyšíte to? Zvenku se vzdáleně ozývají nesrozumitelné hlasy (Karlův a cizí starší mužský nebo ženský hlas). Všichni na chvilinku ztichnou.
88
Macoun:
(podívá se tázavě po ostatních) Tož, ...slyšíme. Pepa:
(zkoumavě kouká nahoru) Ty vago... a vidíte to? Franta:
(podívá se nahoru, pak tázavě po ostatních. Ti se taky podívají nahoru a pak tázavě na Frantu) Nevidíme. V tom ostré m svě tle zvenku není nic vidě t. Karel zvenku: Svóbódá! Přátelé , to je nádhera! To mi neuvě říte... HLAS zvenku: Sákra, co je to za potvoru? To snad vylítlo z tý krabice, ne? Karel zvenku: To je zázrak! To se nedá vypově dě t! Musím si odpočinout... trochu se nadechnout... HLAS zvenku: Už si sedla... No tak, pojď sem, mrcho! Zvenku se ozve dvojité máchnutí plácačky na mouchy a Karlův poslední výkřik. Pak svě tlo z díry zmizí, jakoby víko ně kdo přikryl. Pepa: ... Ty vago! ... slyšeli jste to taky? Franta: A je po Karlovi, řekl bych... Luboš: ... a po hrdinství...
89
Macoun: ... a po svě tle poznání.... Pepa: ... Ale stejně to byl blbec! Macoun: Tož, to né ! Karla já mě l rád. Odvolej to, nebo tě zabiju! Pepa: Co bych odvolával? Tohle sis mohl zkoušet za Krafala, ty... patolízale! Macoun: Tož, cos to řekl? Franta: Urazil tě , řekl bych. Macoun: Tož, to já si teda líbit nenechám! Pepa: Tak pojď, ty srabáku patolízalská! Luboš: Co mu nadáváš? Pepa: Co je ti do toho? Franta: Zrovna ty, Luboši, by ses do toho nemě l vmě šovat! Jepice do sebe strkají a vypadá to, že začne rvačka.
90
Luboš: Zkoušíš to na mě , hajzle? Helga:
(vrací se a s ní, v zavinovačce, čerstvě vyklubaná jepice – ve skutečnosti masařka, která jakoby z oka vypadla Krafalovi) Ježíšku, první! Vyklubala se první jepička. A bude se jmenovat Karlík! Macoun: Tož, je taková vě tší a zralejší, než ty ostatní... Franta: Taková pě kně udě laná, řekl bych... Luboš: A taková až mohutná... Pepa: Pořádnej Macek, ty vago! Helga: A hlavně krasaveček! A vyspě lé , jak to je? Už to dokonce mluví! Pšššt, poslouchejte! Jepice ztichnou a nakloní se ke Karlíkovi. Karlík: Má... má... má... Pepa: (šeptem) Tý vogo... Luboš: (šeptem) Co to povídá?
91
Franta:
(šeptem) To bude: „Máma“, řekl bych. Macoun:
(šeptem) Tož, tiše, ještě chce ně co říct! Karlík: Má... má... mám za to, ...že už to bude celá hrouda času, kdy se náš rod ocitnul v té hle škatuli. Nikdo dneska neví jak se to stalo. Ani kdy se to stalo. Pravda je, že se tu už po ně kolik generací rodíme, plodíme i umíráme. Co avšak je za stě nami té krabice? To je ta vě čná otázka. Ně kdo říká, že za nimi není nic. Ně kdo si myslí, že je tam nekonečný prostor. A ně kdo tvrdí, že jsou tam další bedýnky, ve kterých žijí nám podobní tvorové . Je ale možné , aby kdekoli za naší krabicí žilo ně co tak dokonalé ho, jako jepice? Bě hem Karlíkova projevu se jepice ukládají ke spánku. Helga zhasíná baterku, scé na se zatmí. Opona se zatáhne. Před zavřenou oponu vbě hne na scé nu nahé dě cko s otevřenou lepenkovou krabicí v ruce. (z opačné strany, než na začátku) Uvnitř je slyšet bzukot. Dě cko se zastaví a krabici zavře. Bzukot utichne a dě cko odbě hne pryč. Opona se otevírá. Změ na scé ny. Scé nou je bílá krabice. Karel i Krafal jsou také v bílé m. Karel: Krafale, jste to vy?
92
Krafal: Jsem to já, Karle! Karel: A co tady dě láte? Krafal: Čekám tu na tebe, Karle! Karel: Čekáte? ... Vy jste vě dě l, že mě tady potkáte? Krafal: Vě dě l, Karle! Jenom jsem netušil, že to přijde tak brzy. Karel: Ale proč máme na sobě tohle? Oba? Krafal: Vždyť ty to dobře víš, Karle! Karel: To je tím, že jsme v nebi, viďte, Krafale? Krafal: Tak vidíš, že to víš! Karel: A čím jsme si to právě my dva zasloužili, že jsme v nebi, nevíte? Krafal: Možná, že ničím. Možná, že se sem nakonec dostane každej.
93
Karel: To by ale znamenalo, že je nebe úplně pro všechny... Krafal: Co by ne? Karel: To je dobře, Krafale, že? Krafal: To bych řekl, Karle! Pro nás dva určitě dobře... Karel: ... Krafale, víte co by mě zajímalo? Krafal: Vím, ale klidně se zeptej! Karel: Proč jste nám neřekl pravdu? Zachránilo by vám to život, přece! A my bychom s jistotou vě dě li... Krafal: ... a k čemu by vám ta jistota byla? Za krabicí nežijí jenom jepice a masařky, ale i spousta dalšího hmyzu a zvířat a lidí. A ti se hádají a zabíjejí jeden druhé ho. A nejen to! Taky se vraždí celé druhy mezi sebou: zvířata s hmyzem a lidé se zvířaty a všichni pak ještě navzájem. Proč stát o tak strašlivé poznání, když vás před ním chrání pevná krabice? Karel: Krafale, a mají tam, za krabicí, taky ně jaké dobro a lásku a přátelství?
94
Krafal: Mají, Karle! Karel: A podobné jako my? Krafal: Skoro stejné , jenomže ve vě tším. Karel: To je dobře, že? Krafal: Asi máš pravdu, Karle! Je to dobře... (Krafal odchází za scé nu) Karel: ... A všimnul jste si, Krafale, že i nebe je ve skutečnosti krabice? Krafal: (za oponou, volá) Je, ale nekonečná... Karel: Krafale? ... Krafale, kde jste? (odchází za oponu) Krafal: (za oponou, volá) ... Pospíchej za mnou, příteli! A koukej se pod nohy, ať si nerozbiješ držku!
‐ konec ‐
95
