V R Á N O V S K Á S E T K Á N Í N A V Y S O Č I N S K É S A M O T Eˇ P E J Š K O V N A P O D Š A F R A N I C Í LITERÁRNĚ – HUDEBNĚ – VÝTVARNĚ – DIVADELNÍ MERENDA
I. Vránovské setkání
z á ˇr í 2 0 0 4
Svěcení domu a mše v kuchyni sloužená prof. Karlem Vránou. Hostina ve stodole. Čtení z fejetonů Miloše Doležala. Hraje Vladimír Herák (akordeon) a Marek Javora (trubka).
II. Vránovské setkání
27.8.2005
Vírou křesťan zakotvuje své bytí, myšlení, své srdce i svou tvořivost, své ruce i svůj svět v Krista. Karel Vrána
III. Vránovské setkání
26.8.2006
Psát prózu – dobrá, ale jakou prózu? Psát to co vidím a co je – ale co je a co vidím? A jaký má smysl to, co je, a jak napsat to, co vidím, aby to viděli i druzí? Jan Čep Mše na sadě pod jabloní P. Zdeněk Jančařík SDB Fotografická výstava Jiřího Hrbka. Magorova letní soutěž pro děti. Premiéra divadelního představení „Do velké krajinu Dudédu“ z textů Ivana M.Jirouse, hudba Karel Vepřek, hraje Anna M. Doležalová a Jana Franková (Divadlo Dagmar), na harmoniku hraje Vladimír Herák Autorské čtení básníka Josefa Mlejnka (ze vzpomínek a básní). Hraje a zpívá Karel Vepřek a Lyrika putyka.
Průvod ke křížku na rozcestí, svěcení a mše pod jabloní – P. Josef Michalčík CSsR
I V. V r á n o v s k é s e t k á n í
Autorské čtení z próz Rodokmen a souboru básní Zimní klavír Gertrudy Gruberové – Goepfertové.
Poutní cesta do zatopené Zahrádky k otevřenému kostelu a mše. Na zobcové flétny hraje Magdaléna Hniličková. Ohnivá noc – z próz Klementa Bochořáka vypráví a hraje Hana Franková (Divadlo Dagmar). Fotografická výstava Věry Koubové. Hraje a zpívá Karel Vepřek a přátelé.
Čtení z fragmentů připravovaných knižních vzpomínek Karla Vrány. Hraje a zpívá Karel Vepřek. Pojízdné knihkupectví.
16.6.2007
21.6.2008 V. V r á n o v s k ý d e n Zlato se čistí v ohni a duše lidská v utrpení. Vladimír Petřek
Mše na sadě pod jabloní P. Jakub J. Med O. Praem Vernisáž výstav: hliníkových objektů Jiřího Bašty a fotografických portrétů „Strejka“ Bohumíra Prokůpka. Čtení a beseda nad historickou monografií Vojtěcha Šustka „Zlato se čistí v ohni“. Dobrodružná hra pro děti. Autorské čtení Elišky Vlasákové. Hraje a zpívá Pláče kočka. Divadelní představení Režná bába (čáry, mordy, báchory z Vysočiny), hraje Podšafranické nezávislé divadlo. 22. 6. Smuteční pochod a derniéra.
VV
HLINÍKY
ážení přátelé,
ítejte na Pejškovně, na dvoře domu mezi lípou a dubem,
v lukách podšafranických v arše Noemově, neboť do těchto míst socialistická potopa nedosáhla, na našich V ránovských slavnostech, letos již pátých
Vránovských proto, že si jimi připomínáme a přivoláváme vzácného otcovského přítele Karla Vránu, rodáka z blízké Zahrádky, teologa, esejistu, kněze, exilového vydavatele, kulturního mecenáše, profesora neapolské a římské univerzity, kterého mnozí z vás tady poznali. Zemřel v roce 2004, ale jeho přítomnost je více než živoucí. S tímto místem je navíc spojen jeden jeho osudový krok – když Vránovi v roce 1944 předčasně zemřel otec a on se měl ze studií vrátit na rodný statek a převzít hospodářství, právě obyvatel tohoto stavení, Alois Pejšek řekl paní Vránové: „Váš Karel musí jít studovat. A s hospodářstvím vám budu pomáhat já.“ Není třeba zdůrazňovat, jaká dobra toto přátelské gesto přineslo. Vítejte tedy na Pejškovně, v místě tichém a zapadlém, ale prostoupeném dechem našich předků, mrtvých přátel a... Režné báby – podivuhodné bytosti této části Vysočiny. (A děkujeme všem, kteří nám s přípravou pomáhali.) Dnes je 21.června, slunce dosahuje vrcholu a bude se zase vracet, dny krátit a tmy růst. Abychom tmě dokázali vzdorovat, k tomu by nás měla dnes posílit bohoslužba za mrtvé a živé tohoto kraje, kterou bude sloužit Jakub Jan Med, který s tímto krajem pevně roste i srůstá. Poté představí knihu o pravoslavném duchovním a mučedníku Vladimíru Petřekovi, který také s tímto místem také čímsi souvisí, autor Vojta Šustek a naši sousedé Česákovi. Následovat bude dětská dobrodružná hra, Eliška Vlasáková bude premiérově číst ze svých povídek, ve stodole nebo na sadě zamňoukne libeňská hudební triáda Pláče Kočka a se soumrakem zakvílí či zajíkne Režná bába v podání našeho Podšafranického nezávislého divadla. A k tomu víno, škvarky, guláš, pojízdné knihkupectví... Ale teď, na samém začátku, bychom měli vernisážově zahájit výstavu – výstavu pod otevřeným nebem - hliníkových předmětů Jiřího Bašty. Jsou rozlezlé po celém prostoru, v jizvách a škvírách, na místech viditelných i skrytých. Hledání a objevování patří k této výstavě. Jirka patří k této části Vysočiny stejně jako k ní patří hrubozrnná žula. VIVAT ALUMINIUM
V rodokmenu předků Jiřího Bašty můžeme najít vysočinské kameníky stejně jako skláře. On sám vyrůstal v Ledči nad Sázavou, ale nejranější dětství strávil v nedalekém Dolním Městě pod Lipnicí. Později v Praze střední grafická škola „Hollarka“, dramatické životní srázy, nakonec usazení v domku na kraji Ledče v tichu a samotě. Kresba, malba. Žulové a pískovcové sochy. Objekty ze dřeva, kovu, hliníku, provazů, drátů. Funerální realizace, ilustrace knih. Tedy tato výstava hliníkových objektů je malou výsečí z Baštova mnohavrstevnatého výtvarného projevu. Hliník, jak víme, je materiál běžný, dalo by se říci přehlížený, třetí nejpočetněji zastoupený v zemské kůře. Ale jeho tvárné vlastnosti náramně vyhovují sochařovým rukám – dá se snadno ohýbat, prosekávat, nýtovat, nůžkami na plech prostřihávat, hřebíkem šrafovat a pročrtávat, kladívkem naťukávat a modelovat. Bašta využívá opotřebované a dávno odložené či nepoužívané hliníkové předměty naší každodennosti - vidličky, nože, lžíce, bandasky, cedníky, tácky, naběračky, stínidla, pekáče, konve, pokličky - vytrhává je z jejich běžnosti a vtiskuje jim, ba přímo sugestivně vtěluje nový význam. Na dně lžíce se „probouzí“ tvář, z vidliček se stávají ruce, z cedníku křídla, ze zbytku víčka srdce, hvězda či uši kocoura. Grotesknost se tu potkává s ironií, škleb s bizarností, melancholie s tichým úsměvem, ale vše vyprávěné jednoduchým ikonografickým jazykem. V souvislosti s Baštovým úsilím o výtvarnou lapidárnost, oproštěnost, osekanost si můžeme vzpomenout na Paula Gauguina, tohoto ctitele elementárního a prvotního, který o své výtvarné cestě prohlásil: „Častokrát jsem se vracel velmi nazpět, až ke dřevěnému koníčku svého dětství. Nejsem směšný, neboť jsem právě to dvojí, co nemůže být směšné – totiž dítě a zároveň divoch.“ Cosi z dítěte i divocha, z lidového umění i z rané, křesťansky vroucné primitivnosti je přítomno v „hliníkové“ tvorbě Jiřího Bašty. Prudké gesto, promáčknutí, zaseknutí, vytětí, probodnutí na straně jedné, a na straně druhé lyrická něha, subtilnost a křehkost. Ze zdánlivě banálního materiálu povstává nový svět. Jeho hliníky tu s kamennou samotou srůstají do podivuhodného celku.
J. B. N A PEJŠKOVNĚ
Vidličky a nože skákaly po dvoře Naběračky konvice opuštěná police Poklice a pokličky sad, chlív a kůlničky Koryto škvíry díry čumí oko trčí kníry Hnáty ksichty delirium hliníkové mysterium V trávě aluminiová kolena vyje duše zkroucená kříže kruhy spirály cedníky do nirvány!
27.6.2009
Řeč při svěcení kříže
VI. Vránovský den
Vážení přátelé, před pěti lety jsme na křižovatce cest do Zahrádky postavili kamenný kříž, do jehož vrcholu Jiří Bašta vetknul Krista, jehož korpus byl tvořen z hliníkových vidliček a lžic. Za pár dní jej kdosi zničil. Dnes na této švestkové mezi do síťový českých i evropských pěšin vyzvedáme jiný kříž. Vlastně to není kříž – spíš stéla bez břevna, vertikála, která zaznamenává pohyb, stoupá, směřuje. Rozpažení a vzestup. Dva páry očí, dvě tváře a přeci každá jiná. Jedna stará, umírající, zanikající, ztrácející se. Druhá nová, jasná, podivuhodně odlehčená. Může to být přechod, proměna, zéternění, znovuzrození, zmrtvýchvstání. Ten starý plechový Kristus visel na polní cestě u Tasova, kde žil básník Jakub Deml a jehož autorem je Milošův dědeček, který maloval a obnovoval plechové kříže kolem Velkého Meziříčí navzdory bolševickému řádění. V dohledu rostly paneláky a transparenty „Se SSSR na věčné časy“ a Bohumil Doležal se trním prodíral k reznoucím kalváriím. Jakoby ta zupácká doba na něj nemohla. Tento plechový korpus po něm zůstal.... Autorem toho nového, žlutého, je sochař a malíř Jiří Bašta. Na začátku dostal od pána domu zadání – restaurovat ten starý, který vrátíme krajině. Ale nebyl by to Jirka, kdyby mělo zůstat u restaurování – v zimě drobná kresba, skica a na jaře postupná realizace za spoluúčasti Václava Bašty, Jirkova otce. Pak tu dva hoši v čase kvetoucích chrp vyhloubili jámu, Bohdan Koumar zařídil transport a začalo vy-zdvihování. Možná že vám před touto dvojfigurou přijde na mysl známý obraz Žlutý Kristus malíře Paula Gauguina. Žluté, osekané tělo rozepjaté v podzimní krajině, v pozadí kamenná zídka, domky s topolem, modlící se venkovanky. Gauguin jej maloval v Bretani, zasmušilé, strohé, kamenité a baladicky mocné krajině, která má cosi příbuzného s naší Vysočinou. Tento malíř, který už tehdy intenzivně snil o prosvětlených svobodných tropech s Tahiťankami a jako svůj veškerý majetek uváděl: jedny odřené kalhoty, usmolený námořnický svetr a obnošené dřeváky, do svého Žlutého Krista vložil cosi z touhy po lapidárním vyslovení, po čistotě, po onom „malovat srdcem“. Studoval tehdy orientální keramiku, aztéckou plastiku, pochopil význam lidového umění pro jeho emocionální sílu, tlumočenou nehledanou výtvarnou formou. Gauguin v souvislosti se svým výtvarným hledáním a Žlutým Kristem tehdy prohlásil: „Nemůžeme udělat nic rozumnějšího než se vrátit k základním principům.“ I my teď stojíme na švestkové mezi, která snad za pár měsíců bude modrá, pod Žlutým Kristem, který se jak motýl vykuklil ze starého těla. Jeho ranami a tváří prosvítá nový svět, mraky, nebe. Žlutý Kristus tu svobodně stojí proti tmě, která ho nepohltí. A tři následující krátké texty s ním souvisejí přímo těsně. J. Deml – Moji přátelé K.Vrána – fragment z úvahy V. Holan- Zmrtvýchvstání
Tulákův domov – celý svět! Zdeněk Matěj Kuděj Průvod, svěcení polního plechového kříže a mše na sadě pod jabloní P. Jakub J. Med O.Praem Čtení z neznámých textů Z.M. Kuděje (Jan Vlasák a František Derfler). Malé divadlo pro děti „Pohádka o malé Mette“ a „Golem“ (Studio PND Kočkovníci) a Kudějovská soutěž. Autorské čtení Josefa Kroutvora a Tomáše Mazala. Vernisáž výstav: dřevěné objekty Jiřího Bašty, portréty Ivana Hamerníka a grafiky Luboše Drtiny. První udílení Řádu Karla bílé Vrány za zásluhy o krabatinu. Premiéra divadelního představení Z.M.Kuděj: Zlý dědek a Krásná Helena aneb Safiánská krabatina (Podšafranické nezávislé divadlo a Pláče kočka). Hraje Pláče kočka. 28.6. Fotbalový turnaj, smuteční pochod a derniera.
Přímluvy při bohoslužbě: Za Bohumíra Prokůpka Za Josefa Rýdla Za Vladimíra Holana Za Stanislava Zedníčka Za Zdeňka Matěje Kuděje Za rod Vránů, Vondrů, Rokosů a Pejšků
Čtení z neznámých textů Z. M. Kuděje: Tulák, pijan, kumpán Haškův a Panuškův, zlý dědek z Českomoravské krabatiny, kráčivec, kterému se majetek vešel do batohu a kufříku. Nikoli cestovatelská stylizace – nýbrž neklid duše, jakýsi osten nepokoje, který Kudějovi nedával spočinout. Usedlým a spořádaným občanem nikdy nebyl – ani spisovatelem žijícím ze stipendií. V lokálech mezi lidmi, a přece samotář. Sám si do svého deníku také napsal: „Tulákův domov – celý svět.“ Zdeněk Matěj Kuděj, rodák z Hořic, pohřbený v Litomyšli. Vlastně jemu je tak trochu zasvěceno dnešní vránovské setkání. Romanopisec, překladatel Dickense, Scotta a Burroughsova Tarzana, redaktor, povídkář, ale také houbař, lékárenský praktikant, myč nádobí v New Yorku, farmář v Kanadě, vězeň carské policie v Kyjevě. A přece je jedna krajina, kterou zvolil za svou – nejen že ji prorajzoval, zakusil za ranního opileckého potácení, v nemoci i euforii, ze škarpy i z bryčky, ale také „zaznamenal“ ve svých textech: tato Vysočina pod vrchem Melechov a přilehlé okolí. Ledeč, Dolní Město, Radostovice, Lipnice, Humpolec, Světlá... Našel zde své mecenáše a trocha střechy nad hlavou. S jistotou můžeme říci, že Kuděj doložitelně několikrát kolem tohoto domu procházel, aby se v nedaleké Zahrádce zpil do němoty. Milošův praděd Vondra s ním v Hospodě U Horkých zažil příhodu, kdy Kuděj zlomyslně poradil hostinskému, ať čárky za vypitá piva nepíše na tabulku, nýbrž na holou hlavu jakéhosi pospávajícího souseda, ze kterého se ve finále, kdy měl celou kebuli popsanou inkoustovou tužkou, vyklubal jakýsi obrdůležitý inspektor. Je tu mezi námi několik lidí, kteří si Kuděje dobře pamatují – třeba tady pan Bašta nebo Jaroslav Med - vybavují si Kudějovu postavu: na hlavě čepice se štítkem, kulaté brýle, odřený kožený kabát, podkolenky, okované boty, hůl. A na zádech batoh a v něm buď houby nebo kartáček na zuby, bačkory a holení. Někteří vyprávějí o jeho opileckých eskapádách, jiní vzpomínají na pana spisovatele s úctou, vytahují jeho podobenku nebo podepsané knížky. Kuděj zkrátka patří k naší části světa jako hrad Lipnice nebo žulové tarasy. Kudějova bibliografie čítá přes třicet románů, od cestopisných črt z amerického a ruského putování, přes populární vyprávění o bohémských tazích s Haškem - Ve dvou se to lépe táhne a další dvě pokračování – až po lidové čtivo tipu Tarzanova babička či Král tuláků. K vrcholům jeho tvorby patří pozdní novela - Safiánská zima a soubor posmrtně vydaných povídek Zlý dědek z Vysočiny. A pak je tu ještě naprosto neznámý Zdeněk Matěj Kuděj, jehož texty se podařilo pánu domu nalézt po různých archivech. Kuděj jako veršotepec, povídkář, jako autor vzpomínek na Haška i jako autor rýmovaného satirického „dramatu pro bramborové divadlo“ Golem. Čtou Jan Vlasák a František Derfler.........
Ve r n i s á ž
VV
a udílení cen
ážení přátelé,
ítejte na Pejškovně, na dvoře domu mezi lípou a dubem,
v lukách podšafranických v arše Noemově, neboť do těchto míst socialistická potopa nedosáhla, na našich
V ránovských slavnostech, letos již šestých
Vránovských proto, že si jimi připomínáme a přivoláváme vzácného otcovského přítele Karla Vránu,
rodáka z blízké zatopené Zahrádky, teologa, esejistu, kněze, exilového vydavatele, kulturního mecenáše, profesora neapolské a římské univerzity. Zemřel v roce 2004, ale jeho přítomnost je více než živoucí a my si jeho osobnost a dílo připomínáme i naším setkáním, ve kterém na jeho počest propojujeme básnické slovo – divadlo- hudbu a výtvarné umění s místem a krajinou krabatinskou. Karel Vrána toto místo znal důvěrně od dětství – Vránovi měli nedaleko odtud své pole, pan Pejšek z tohoto domu jezdil Vránům vypomáhat s hospodářstvím a když jsme tento dům v roce 2004 znovu rozdýchali, Karel Vrána nás zde několikrát navštívil a vodu ze studny pil. Vítejte tedy na Pejškovně, v místě tichém a zapadlém, ale prostoupeném dechem našich předků, mrtvých přátel a dnes jistě také toulavým dědkem, spisovatelem Zdeňkem Matějem Kudějem. Ale teď bychom měli vernisážově zahájit výstavy – výstavy pod otevřeným nebem – tří našich přátel. Dřevěné objekty Jiřího Bašty. Jsou rozlezlé po celém prostoru, v jizvách a škvírách, na místech viditelných i skrytých. Hledání a objevování patří k této výstavě. A Jirka patří k této části Vysočiny stejně jako k ní patří habr, jeřáby a buk. V jeho rodu jsou kameníci stejně jako skláři. Vyrůstal v Ledči, ale nejranější dětství strávil v nedalekém Dolním městě pod Lipnicí. Později v Praze střední škola Hollarka, dramatické životní srázy, nakonec usazení v domku na kraji Ledče nad Sázavou v tichu a samotě. Kresba, malba, žulové a pískovcové sochy. Objekty ze dřeva, kovu, provazů, drátů; věci všedního dne vytrhává z jejich běžností a sugestivně jim vtiskuje nový význam. V loňském roce jsme zde představovali Jirkovy hliníkové předměty, které se díky Lubošovi Drtinovy staly základem pro ilustrace k Milošově knize Bodla stínu do hrudního koše. Ostatně v Revolver revui, která je k dostání v našem knihkupectví, je možné si tuto výstavu připomenout na řadě publikovaných fotografií. Tedy tato výstava dřevěných předmětů je malou výsečí z Baštova mnohavrstevnatého výtvarného projevu. Kámen, dřevo, stromy, tráva... Už tu byl dnes vyvolán -v souvislosti se Žlutým Kristem na švestkové mezi – Paul Gauguin a jeho úsilí o výtvarnou lapidárnost, oproštěnost, osekanost. O své cestě prohlásil: „Častokrát jsem se vracel velmi nazpět, až ke dřevěnému koníčku svého dětství. Nejsem směšný, neboť jsem právě to dvojí, co nemůže být směšné – totiž dítě a zároveň divoch.“ Cosi z dítěte i divocha, z lidového umění i starokřesťansky vroucné primitivnosti je přítomno i v Baštově tvorbě. Prudké gesto, bolestné zaseknutí, vyťetí, okrouhání, semletí a probodnutí na straně jedné a na druhé lyrická něha dřevěné květiny, Evino spočinutí v náruči Adama, ticho meditující židle. A ještě bych chtěla vážené publikum upozornit na houpačku, která Jirkovi výtečně posloužila jako tělo zavěšence – ona houpačka kdysi v dětství sloužila pánu domu jako radostné rajské kolébadlo. To bývaly časy.... + + + + + +
+ + + + + + Listy grafika a typografa a ilustrátora Luboše Drtiny, taktéž vysočinského rodáka a spolužáka Jirky Bašty z hollarky (mimochodem, jejich první společná výstava se uskutečnila v Chotěboři v roce 1985), tedy Drtinovy grafiky připomínají na první přiblížení malé architektury, sklepní labyrinty, půdorysy kultických staveb, údy nějakých pradávných tvorů, ingoty rozžhavené ve výhni do běla a otloukané kladivy, zkroucené kmeny a větve tisícletých oliv. Hmotné, tělnaté a přece plující, odpoutány od gravitace, v jakémsi tajemném prostoru. Jako kdyby trosky hradu Lichnice, které Luboš vídal v dětství vznášet se za svým rodným městem na hřbetu Železných hor, vytrhla nějaká magická síla a vynesla do nových konfigurací a mírně prosvětlila nachem soumračné záře. Stejně tak mohou Drtinovy grafické zkratky připomínat prvotní písmena a slova, výkřiky, zvolání, zaklínání, zaříkávání, torza kultických předmětů a šifer. Jako kdyby grafik seškrabával omítku ze starozákonních zdí a rozkrýval pod vrstvou prachu a tlení nějaké dávné symboly a archetypální znaky, sugestivní ve své neotesanosti. Ale nejvíce ze všeho mi Drtinovy grafické listy přibližují stavy lidského nitra. Bloudivé hledání. Svíravé úzkosti, průchody temnou nocí, závaly s vyhaslými kahany i náhlá úlevná, zázračná prosvětlení. + + + + + + A třetí z vystavujících je nám všem dobře známý Ivan Hamerník, kterého můžeme vídat, jak nenápadně okukuje okolí a vášnivě črtá do skicáku tváře a těla. Výběr z portrétů, které nasbíral za šest našich vránovských setkání, dnes představuje na šňůře. A my můžeme doufat, že ve svém zachycování bude pokračovat a na nějakém příštím setkání představí celý cyklus – tu bandu vysočinských poutníků. Ivan je pardubickým rodákem, do LŠU v Pardubicích-Polabinách nejdříve docházel na hodiny klavíru, aby je brzy vystřídal za kreslení. Jeho první učitelkou byla malířka Hana Wanková, která žákům dávala základy řemesla, učila o práci přemýšlet, nebála se být kritická. Ostatně právě ona Ivanovi uspořádala v roce 1999 v Pardubicích výstavu zátiší, malovaných temperami. Přestože se z Ivana stal chemik, zakutaný v laboratoři, barvy a štětce neopustil – od roku 89 navštěvoval večerní kurzy kreslení v Praze- ve Štítného ulici, nejdříve docházel ke Karlu Řepkovi a Igoru Korpačevskému, později ke Karlu Matějíčkovi a Tomáši Smetanovi, který Ivana směroval od fauvistického cítění k precizní kresbě. K portrétu se Ivan prokousával postupně, během cest vlakem z Pardubic do Prahy, kdy portrétoval cestující zprvu spící, později čtoucí i jinak bdící, hudebníky na jazzových koncertech a nakonec i Pejškovníky – účastníky našich rozličných seancí a sezení. Nejprve tužkou, pak pastelkou. Poslední dobou akvarelem. Ivan vstoupil do dějin Pejškovny několika historkami – například jako vrchní smažič řízků při našich prvních slavnostech, kdy se mu podařilo svým umem a horou řízků dojmout i Karla Vránu; nebo jako dovozce podivných likérů – uvažte, Ivan je chemik – likérů rozličných chutí a vůní – například kořalky pepřové, česnekové, makové, cibulové, kečupové – a dosud z nás koštujících nikdo nezemřel; a pak je tu také Ivan, který nikdy nezapomněl na naše děti, které chtěl vždy něčím potěšit: Byl podzimní mlhavý den a lidé melechovského kraje mohli vidět, jak krajinou od Světlé, lesy, loukami a háji prochází a dokonce se i potoky brodí podivná postava, která nad hlavou jako číšník nese domeček. Nebyl to šnek, ale Ivan. A protože je věrný svému rodnému městu a propaguje jej, kde může, nesl našim dětem perníkovou chaloupku z pravého pardubického perníku. A nechtěl-li transportem zničit všechny ty křehké věžičky a komíny a hromosvůdky, musel přenášet opatrně. Všechny vlaky mu ze Světlé ujely a tak tento věrný pardubák procházel s chaloupkou členitým terénem patnáct kilometrů, nezakousl si do ní ani jednou a šťastně na Pejškovnu dorazil. Viděli jsme ho z okna – přicházel, nohama sotva pletl, ale perníková chaloupka se přízračně vznášela nad jeho klidným obličejem. Jen ruka mu zdřevěněla. Naštěstí ji brzy rozhýbal a rozmasíroval a my tak nepřišli o nepostradatelného portrétistu a vlastně i kronikáře našich setkání; vždyť hrotem pastelky nebo štětce Ivan zaznamenal také některé z přátel, kteří v posledních letech zemřeli. “Tvář ke mně mluví a tím mě vybízí ke vztahu“ říká Emmanuel Levinas a my v této Ivanově portrétní minigalerii můžeme číst nejen o kreslířově umění zkratky a schopnosti pohotové charakteristiky, ale i o neviditelném přátelském propojení. Tedy výstava dřevěných objektů, grafik a portrétů tří výtvarníků je zahájena!
Hudba-Famfára
ŘÁD BÍLÉ KARLA VRÁNY I. STUPNĚ
Přátelé, poprvé v dějinách Vránovských slavností uděluje Výbor na obranu Podšafranického světa ŘÁD BÍLÉ KARLA VRÁNY I.stupně za zásluhy o krabatinu – Připomeňme, že autorem výtvarného řešení Řádu je Luboš Drtina.
Udělujeme in memoriam ŘÁD BÍLÉ KARLA VRÁNY I. stupně Bohumíru Prokůpkovi
B
Hudba-Famfára
ohumír Prokůpek, narozen 1956 v Humpolci, fotograf pralesů a nočních bytostí, vydavatel, tulák, vysokoškolský pedagog, ochránce krajiny bez průkazky a odznaku, autor multimediální muzejní expozice v Památníku v Lidicích, kmotr našeho Vojty, přítel Pejškovny, zemřel 18.listopadu 2008, pochován v Humpolci. Cenu přebírají jeho přátelé.
propůjčujeme
propůjčujeme
ŘÁD BÍLÉ KARLA VRÁNY I.stupně Karlu Krausovi Hudba-Famfára
ŘÁD BÍLÉ KARLA VRÁNY I.stupně Václavu Baštovi
K
arel Kraus, narozen 1920 v Plzni, divadelní dramaturg, překladatel, esejista, zajímá se o divadlo už od pražských středoškolských studií, za války pracoval v knihkupectví a jako nakladatelský redaktor, po válce povolán Jiřím Frejkou (mimochodem pocházejícím z nedalekých Útěchovic) – povolán Frejkou do Vinohradského divadla jako dramaturg, v roce 1950 je z Vinohrad vyhozen, působí ve filmové dramaturgii. Ve druhé polovině 50.let je Karel Kraus dramaturgem Národního divadla a je spolutvůrcem jedné z jeho nejslavnějších kapitol – na svět pomáhal hrám Hrubínovým, Topolovým, Kunderovým. V roce 1965 spoluzakládá s Otomarem Krejčou, Marií Tomášovou, janem Třískou a Josefem Topolem Divadlo za branou. Signatář Charty 77. Překladatel Becketta, Sofokla, Nestroye, Schnitzlera, Musseta, Goetha. V roce 2001 vydal Divadelní ústav soubor Krausových studií Divadlo ve službách dramatu, kde můžeme sledoval vývoj jeho myšlení o smyslu divadla v evropské kultuře. Řád Karlu Krausovi udělujeme především za jeho soustavnou, tvůrčí a přitom lidsky nenápadnou účast na dobrých věcech české kultury a za věrné doprovázení naší rodiny – ostatně Karel Kraus to byl, který nás kdysi seznámil, byl naším svědkem na svatbě, je kmotrem našeho Toníka.
Před představením Hudba-Famfára
V
áclav Bašta, narozen 1939, pochází z Dolního Města z kamenické rodiny, v dětství odměněn Z. M. Kudějem velkou hruškou, pracoval v lomech na Lipnici a v Kovofiniši v Ledči nad Sázavou, kde se svojí rodinou žije od roku 1965. Výrazně pomáhá Jiřímu Baštovi technicky řešit nejen rozličné skulptury a objekty, ale také přesuny tunových soch, svařuje, kalí špice, konstruuje rozličné mechanismy, které pomáhají v práci nejen Jirkovi. V 80.letech sestrojil satinýrku pro Luboše Drtinu. Na Pejškovně se Václavu Baštovi podařilo po 30 letech chátrání a hnití opravit a otevřít přední dvorová vrata a patří také k tvůrcům velkých pletených pomlázek, kterými před Velikonocemi zásobuje naše kluky. Václav Bašta se podílel na konstrukci velkého Žlutého Krista.
Vážení diváci, už za chvíli se stanete svědky historické chvíle – premiéry druhého představení Podšafranického nezávislého divadla. Prosíme vás proto, abyste vypnuli své mobilní telefony či jiná elektronická chrastítka a nerušili tak výkon našich herců. Mohlo by se stát, že takovéto vyrušení může negativně ovlivnit výkon jednotlivého herce, který popuzen . Připomínám, že děj hry se odehrává skutečně v této krajině – především v několik kilometrů vzdálené Dobré Vodě, kde do šedesátých let býval hostinec Krásné Heleny. Vše, co se ve hře odehrává, se skutečně stalo.
propůjčujeme ŘÁD BÍLÉ KARLA VRÁNY I.stupně Liboru Ambrozkovi
L
Hudba-Famfára
ibor Ambrozek se narodil v roce 1966 v Hodoníně. Zde také vystudoval gymnázium. V letech 1984 - 1989 studoval na Přírodovědecké fakultě University Karlovy systematickou biologii. Po ukončení university pracoval jako přírodovědec v Masarykově muzeu Hodonín. V roce 1991 nastoupil na referát životního prostředí Okresního úřadu v Hodoníně. V červnu 1996 byl zvolen do Poslanecké sněmovny. V roce 2002 se stal ministrem životního prostředí a tuto funkci zastával do roku 2006. Dnes je opět poslancem a šéfem Svazu ochránců přírody. I díky němu zůstává tento kout krabatinské krajiny nezastavěným obludáriem, tichým a původním krajinným biotopem. Díky jeho nezištné pomoci vás Pejškovna může uvítat, má svoji studnu a dřevěnou podlahu.
Před hraním Pláče kočka: Chtěla bych přivítat už nikoli hostující, ale přátelsky domácí kapelu Pláče kočka – triadickou libeňskou kapelu – která v jedné písni zpívá a varuje „vypadá to slibně, už mustangové z Libně, vystrkujou dráp!“ Kapela se stala součástí našeho divadelního představení, ale teď svůj fous vystrčí sólově a nezakrytě - první libeňský mustang se jmenuje Jakub Sejkora, druhý Josef jeřábek a třetí Tomáš Jeřábek. Prská kocour a pláče kočka a kdo si počkal – ten se dočkal!
VII. Vránovský den 26.6.2010
V
ážení přátelé,
Vítejte na Pejškovně, na stráni pod homolí Šafranice
Shořela prázdná ves ale jak chtěl osud dřevník stál nedotčen ve škvíře dětské oči derou se dějiny tady na Vysočině kde země v nesmírné bolesti kolébá se jak ten kdo nechce či nemůže nahlas křičet Wojciech Wencel Mše na sadě (P.František Lízna T.J.) Vernisáž výstav: fotografického cyklu „6x6“ a „Zlý dědek“ Martina Andrleho; z nových obrazů Jiřího Bašty; komiks „Krásná Helena“ Ivana Hamerníka Dětská hra Ohněm a mečem. Autorské čtení polských básníků Wojciecha Wencela a Artura Nowaczewského Předání řádu Bílé Karla Vrány Premiéra divadelního představení Zátopa aneb Co jsme my, byli jste i vy (Podšafranické nezávislé divadlo + Pláče kočka) Do noci hraje Pláče kočka a Švajneraj.
27. 6. Fotbalový turnaj o láhev vysočinské slivovice, derniéra výstav a smuteční pochod s hudbou.
ve stavení mezi lípou a dubem, v arše Noemově, neboť voda se o nás letos silně pokoušela ale zatím neodnesla, na našich Vránovských slavnostech, letos již sedmých.
Vránovských proto, že si jimi připomínáme a přivoláváme vzácného otcovského přítele Karla Vránu, rodáka z blízké Zahrádky, teologa, esejistu, kněze, exilového vydavatele, kulturního mecenáše, profesora neapolské a římské univerzity. Zemřel v roce 2004, ale jeho přítomnost a otcovská ochrana je více než živoucí. Vítejte tedy na Pejškovně vysočinské a zapadlé, ale přesto z ní dnes budeme pomyslně vyrážet do světa a hledat spojnice. Poutník a kněz František Lízna (pokud dorazí) by měl pohovořit o svých pěších putováních do Španělska, Portugalska a na Ukrajinu a polští básníci Wojta Wencel a Artur Nowaczewski, kteří žijí u Baltického moře v Gdaňsku, kde nám Prusové zavraždili Vojtěcha Slavníkovce, budou číst ze svých básnických textů, ve kterých mj. také putují Vysočinou za svými kamarády a k svým mistrům. Ostatně také dobrodružná dětská hra příznačně nazvaná Ohněm a mečem je inspirována Polskem, přesněji stejnojmenným románem Henryka Sienkiewicze. Zapadlá Pejškovna a vidíte, hnedle jeden nositel Nobelovy ceny. Nutno dodat, že už se naše slavnosti nemohou obejít bez libeňské hudební triády Pláče Kočka, která se už stala pevným kvádrem našich končin – nedávno vydaly nové CD – k dostání v našem knihkupectví - a možná že z Plzně dorazí se soumrakem i torzo skupiny Švajneraj. A pokud se smiluje Thálie, i Podšafranické nezávislé divadlo zahraje svůj nový kus „Zátopa aneb co jsme my, byli jste i vy“, který se těsně i tělesně vztahuje k tomuto kraji. A jak napsal gdaňský bard Vojta W.: „Derou se dějiny tady na Vysočině...“ A k tomu draní dějin ať vás doprovází pití, škvarky, guláš a nabídka našeho pojízdného knihkupectví, kde ceny jsou téměř symbolické...
A
le teď, /protože ještě nedorazil poutník a kněz František Lízna/, na samém začátku, bychom měli vernisážově zahájit výstavy – výstavy pod otevřeným nebem, na zdech a v stodole. Pevným bodem našich setkání je kamarád, sochař a malíř Jiří Bašta, tedy jeho práce, rodák z nedalekého Dolního Města, který tu už předloni představil své hliníkové předměty -které se díky Lubošovi Drtinovy staly základem pro ilustrace k Milošově knize Bodla stínu do hrudního koše – ke koupi tady, loni vystavoval dřevěné objekty / některé tu ještě k prohlídce zůstávají/ a letos přivezl minicyklus svých nových obrazů. Příští rok by to mohly být žulové sochy – ale upřímně – kdo sem dostane jeřáby a nákladní kamion? Jirka by snad mohl říci něco ke svým obrazům – ale ještě předtím – rádi bychom mu předali malou pozornost k jeho blížícím se 49 narozeninám – je to božské poselství! Tedy vzkaz od samotného Karla Gotta. Málokdo z vás neví, že Jirka je od dětství fanouškem Káji a šiřitelem jeho kultu. Když jsme Karla Gotta nedávno potkali v rozhlase a zvali ho na Jirkovu vernisáž, smutně se omluvil, že bohužel má tuto sobotu už zadanou. Ale svému vysočinskému fanouškovi vzkázal, že se na něj a jeho práci přijede podívat, že mu přeje božskou inspiraci a velkou trpělivost a své blíženectví stvrdil tímto
písemným důkazem: Jiřímu Baštovi srdečně KG a přimaloval malou hvězdičku. Druhým vystavujícím je kreslíř a pohotový dokumentarista našich akcí a chemik Ivan Hamerník, rodák z Pardubic, který Vysočinu poznal z různých stran, ale toto místo si zamiloval a už se sem nepřestává vracet. Všichni máme v paměti jeho dva neuvěřitelné sportovní výkony: na prvních Vránovských slavnostech působil tento chemik, nosící při sobě na večírky ampulku s louhem, tedy na prvních slavnostech Ivan pracoval jako vrchní smažič řízků, kdy se mu podařilo svým umem a horou masa dojmout i Karla Vránu a nikdo přitom po řízcích nezemřel. A podruhé, kdy šel ze Světlé nad Sázavou melechovskými hvozdy a přes bludné kořeny pěšky a přinesl nám sem po vyčerpávajícím pochodu skutečnou perníkovou chaloupku z pardubického perníku. Mohu dosvědčit, že ji nesl nad hlavou a nepoškodil na ní ani komín, ani mandlové okenice. Ivan je pardubickým rodákem, do LŠU v Pardubicích-Polabinách nejdříve docházel na hodiny klavíru, aby je brzy vystřídal za kreslení. Jeho první učitelkou byla malířka Hana Wanková, která žákům dávala základy řemesla, učila o práci přemýšlet, nebála se být kritická. Ostatně právě ona Ivanovi uspořádala v roce 1999 v Pardubicích výstavu zátiší, malovaných temperami. Přestože se z Ivana stal chemik, zakutaný v laboratoři, barvy a štětce neopustil – od roku 89 navštěvoval večerní kurzy kreslení v Praze- ve Štítného ulici, nejdříve docházel ke Karlu Řepkovi a Igoru Korpačevskému, později ke Karlu Matějíčkovi a Tomáši Smetanovi, který Ivana směroval od fauvistického cítění k precizní kresbě. K portrétní zkratce se Ivan prokousával postupně, během cest vlakem z Pardubic do Prahy, kdy portrétoval cestující zprvu spící, později čtoucí i jinak bdící, hudebníky na jazzových koncertech a nakonec i Pejškovníky – účastníky našich rozličných seancí a sezení a divadelních zkoušek. Nejprve tužkou, pak pastelkou. Poslední dobou akvarelem. Tentokrát v kreslířské zkratce pojal naše loňské divadelní dobrodružství se Zdeňkem Matějem Kudějem, pijákem vysočinským. Kdo se na Ivanových kresbách nepoznáte, přihlaste se u autora a reklamujte svoji pleš či křivost nosu. A třetím vystavujícím je příbramský fotograf Martin Andrle, který na Pejškovně už několikrát pobýval, pomáhal nám v začátcích s vyklizováním – do dějin místa vstoupil tím, jak podoben Herkulovi, na vidlích nosil neobyčejně veliké chuchvalce staré slámy, když ostatní jen troškařili. Loni tu nenápadně pobýval a přitom lovil roztodivné scénky a situace a kreace /při zkouškách divadelních i při fotbale/..... Tedy výstava obrazů, komiksu a fotografií pod otevřeným vysočinským nebem je zahájena!
Hudba-Famfára
ŘÁD BÍLÉ KARLA VRÁNY I.STUPNĚ Přátelé, podruhé v dějinách Vránovských slavností uděluje Výbor na obranu Podšafranického světa ŘÁD BÍLÉ KARLA VRÁNY I.stupně za zásluhy o krabatinu – Připomeňme, že autorem jedinečného výtvarného řešení Řádu je Luboš Drtina. Letos se výbor rozhodl propůjčit tři řády významným ochranitelům a propagátorům Vysočiny Propůjčujeme ŘÁ D B Í L É K A R L A V R Á N Y I. stupně Josefu Mlejnkovi
J
Hudba-Famfára
osef Mlejnek (nar. 3. 12. 1946 v Žatci – a nikoli ve Světlé nad Sázavou, jak uvádějí některé slovníky), je básník, literární a divadelní kritik, překladatel polské a francouzské literatury. Maturoval v roce 1964 v Karlových Varech, což bylo v době, kdy se jeho rodiče přestěhovali na Vysočinu do Květinova u Havlíčkova Brodu, poté studoval na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (tehdy UJEP). Po roce 1970 pracoval v Brodě jako kulturní referent, knihovník, ošetřovatel krav, pomocný dělník v chladírnách, topič. Založil a redigoval samizdatové časopisy Střední Evropa a Komunikace. V roce 1985 podepsal Chartu 77. Významnou měrou se v letech 1990–1993 podílel na vydávání časopisu Souvislosti, byl redaktorem kulturní rubriky Lidových novin, a Mf Dnes. Vydalsbírky: Pastvina, Naprosté motivy a Zcestymluv. Eseje: Blázen jsem ve své vsi o Bohuslavu Reynkovi a připravil i exilové vydání jeho díla, Křesťanská univerzita Josefa Floriana, v roce 2005 mu vyšla autobiografická próza Nelegendy o malých inkvizitorech. Překládá mj, tyto autory: Czesław Miłosz, Sławomir Mrozek, Leszek Kołakowski, Alain Besançon, Claude Tresmontant, Elie Wiesel a další. Řád Josefovi propůjčujeme za aktivní službu v obraně jeho druhého – vysočinského – domova a za esejistické portréty vysočinských autorů. Cenu přebírá Josef Mlejnek.
propůjčujeme
propůjčujeme
Ř Á D BÍLÉ KARL A V R Á N Y I. stupně Evě Vorlíčkové Hudba-Famfára
ŘÁD BÍLÉ KARLA VRÁNY I. stupně Wojtěchu Wencelovi
E
W
va Vorlíčková narozená 30. 7. 1962 ve stínu sv. Petra a Pavla a Jana Žižky v Čáslavi. Vyrůstala v Ledči nad Sázavou, kde byl její děda a otec do komunistického převratu majiteli továrny na výrobu kartáčů a také podporovateli a mecenáši umělců- mj.Z.M.Kuděje a Jaroslava Panušky. Jako dcera továrníka se jen díky dobrým lidem dostala do tehdejší vysočinské mučírny- do ledeč.gymnázia. Vystudovala Stavební fakultu ČVUT a začala pracovat ve výpočetním středisku národního podniku Kniha, kde měla možnost tisknout různé letáky a samizdaty a pomáhat přátelům. Je signatářkou Charty 77. Na přelomu roku 1989-1990 spoluzakládala ODA a po převratu začala podnikat. V posledním roce se angažuje ve straně TOP 09, za kterou kandidovala do Posl.sněmovny. Eva je člověk, který se vždy nenápadným způsobem zapojí do práce tam, kde je to sice nevýnosné, ale nejvíce třeba; svým životním postojem stvrzuje evropské křesťanské hodnoty a její vztah k Vysočině má mnoho rozličných rovin – od pomoci konkrétním lidem a rodinám až po aktivity v občanském sdružení „Přátelé podlipnických kostelů“, kde pomohla získat finanční dotace na opravu tří ranně gotických kostelů. Mezi obdarované patří také naši kluci, kteří od Vorlíčků dostali boby s volantem, tak užitečné v letošní zimě. Řád Evě Vorlíčkové propůjčujeme za její nesmírně platnou pomoc blízkým i vzdáleným lidem na Vysočině a nezdolnou energii při překonávání rozličných i vysočinských překážek.
Před představením Hudba-Famfára
ojciech Wencel se narodil na Popeleční středu 16.2. 1972 v Gdaňsku. Patří k nejvýraznějším postavám silné básnické generace, vstupující na polskou literární scénu v první polovině devadesátých let. Absolvoval polonistiku na Gdaňské univerzitě. Poprvé na sebe upozornil v roce 1995 sbírkou Verše.O dva roky později vydává sbírku Óda ke dni svaté Cecílie a v roce 2000 Ódu choré duše. Následovala sbírka Svatá země a v roce 2005 básnickou poému Imago mundi, ve které jednu část věnuje Vysočině, když s Jardou a Milošem jeli po stopách Jana Zahradníčka, a neminuli ani Pejškovnu ani Zahrádku. Wencel je také autorem dvou esejistických knih Prodlévat v katedrále (1999) a Recept na arcidílo (2004). V roce 2003 vydala Biblioteka Frondy v jedné knize jeho sebrané verše. Wencel je laureátem několika literárních cen, mezi jinými Nagrody Fundacji imeni Kościelskich. Pracoval jako redaktor měsíčníku Nowe Państwo a Ozon a literární revue fronda, byl členem Programové rady veřejnoprávní polské televize. V současné době píše pravidelně fejetony do týdeníku Gosc Niedzielny. Před třemi lety vyšlo u nás v koprodukci Pol.institutu a Českého rozhlasu CD s jeho Křížovou cestou, kde jednotlivá zastavení četli rozličné osobnosti – většinou bývalí muklové nacistických a komunistických koncentráků. Ostatně jeden part ve Wencelově Křížové cestě interpretoval také zde přítomný Frant.Lízna. V letošním roce vydal Wojta básnickou sbírku Podzemní motýli, jejíž název je jakousi aluzí na Reynkovy Podzimní motýli a v níž se objevuje řada motivů z tohoto kraje – z pejškovny konipas a okvětní plátky slivoní, z blízké krajiny tajemný vilémovický tis, Reynkova zahrada, óda na slivovici zde přítomného pana Fraňka...Řád Bílé Karla Vrány propůjčujeme WW za jeho propagaci Vysočiny v Polsku a seznamování pol.literárního prostředí s básníky Janem Zahradníčkem a Bohuslavem Reynkem.
Vážení diváci, už za chvíli se stanete svědky historické chvíle – premiéry třetího představení Podšafranického nezávislého divadla s názvem Zátopa, aneb aneb Co jsme my, byli jste i vy. Prosíme vás proto, abyste vypnuli své mobilní telefony či jiná elektronická chrastítka a nerušili tak výkon našich herců. Mohlo by se stát, že takovéto vyrušení může negativně ovlivnit výkon jednotlivého herce, který popuzen nečekaně odhodí granát. A propó – prosíme majitele psů a rodiče dětí, aby si své ratolesti uvázali i ohlídali, neboť v představení je využito několik pyrotechnických efektů, výbuchů a střelby. Vězte, že vše, co se v představení odehrává se na Vysočině stalo. Podobnost se jmény žijících či mrtvých osadníků je čistě náhodná. Tadyhle je návesní prostor...., tady stojí výčep u Fénixů, holičství, támhle fara a kostel, cesta na jih, a támhle hřbitovní pole, kde odpočívají mladí i staří....
Přímluvy při bohoslužbě: Za Bohumíra Prokůpka Za Josefa Rýdla Za Vladimíra Justla Za Stanislava Zedníčka Za Otu Rambouska Za rod Vránů, Vondrů, Rokosů a Pejšků
Autorská čtení Vítám na našem sadě dva polské básníky – shodou okolností oba žijí na dohled moře – v Gdaňsku. Wojtěch Wencel k nám přiletěl letadlem, Artur Nowaczewski raději vlakem. Oba dva u nás pobývali, tedy doufám, že se zde necítí už jako hosté ale jednou stranou duše jako domácí. To je také odpověď na to, proč zrovna polští pěvci na Vránovských slavnostech. Nikoli tedy žádná polská politická aktualizace, ale jejich vazba k této krajině byla pozvánkou, kterou jsme jim posílali v zimě, ještě dávno před Smolensko-katyňskou tragédií. Dejme přednost staršímu z naší dvojice Wojciech Wencel se narodil na Popeleční středu 16.2. 1972 v Gdaňsku. Patří k nejvýraznějším postavám silné básnické generace, vstupující na polskou literární scénu v první polovině devadesátých let. Absolvoval polonistiku na Gdaňské univerzitě. Poprvé na sebe upozornil v roce 1995 sbírkou Verše. O dva roky později vydává sbírku Óda ke dni svaté Cecílie a v roce 2000 Ódu choré duše. Následovala sbírka Svatá země a v roce 2005 básnickou poému Imago mundi, ve které jednu část věnuje Vysočině, když s Jardou a Milošem jeli po stopách Jana Zahradníčka, a neminuli ani Pejškovnu ani Zahrádku. Wencel je také autorem dvou esejistických knih Prodlévat v katedrále (1999) a Recept na arcidílo (2004). V roce 2003 vydala Biblioteka Frondy v jedné knize jeho sebrané verše. Wencel je laureátem několika literárních cen, mezi jinými Nagrody Fundacji imeni Kościelskich. Pracoval jako redaktor měsíčníku Nowe Państwo a Ozon a literární revue fronda, byl členem Programové rady veřejnoprávní polské televize. V současné době píše pravidelně fejetony do týdeníku Gosc Niedzielny. Před třemi lety vyšlo u nás v koprodukci Pol. institutu a Českého rozhlasu CD s jeho Křížovou cestou, kde jednotlivá zastavení četli rozličné osobnosti – většinou bývalí muklové nacistických a komunistických koncentráků. Ostatně jeden part ve Wencelově Křížové cestě interpretoval také zde přítomný Frant.Lízna. V letošním roce vydal Wojta básnickou sbírku Podzemní motýli, jejíž název je jakousi aluzí na Reynkovy Podzimní motýli a v níž se objevuje řada motivů z tohoto kraje – z pejškovny konipas a okvětní plátky slivoní, z blízké krajiny tajemný vilémovický tis, Reynkova zahrada, óda na slivovici zde přítomného pana Fraňka... Wojciech Wencel je tak vedle Güntera Grasse a Pawła Huelleho dalším moderním autorem, v jehož díle vystupují různé reálie i postavy kdysi slavného hanzovního města Gdaňska, lépe řečeno jedné z jeho okrajových čtvrtí s názvem Matarnia. Dům – bývalá škola,kde žije od dětství, zahrada, cesta na hřbitov a do kostela se Wencelowi stávají osou světa zakládající smysl i těch zdánlivě nejběžnějších událostí. Současně i do tohoto světa z různých stran vstupuje globalizační potopa. Polští literární kritici zařazují Wencelovu básnickou tvorbu do proudu současného „neoklasicismu“.
Wo j c i e c h We n c e l Devátý zpěv
sedělo šílené v klubku tvář mezi prkny
(přeložila Lucie Szymanowská)
budu pánem sutin a pánem jejich kostí
lokalo žhoucí vzduch jak škvírou profukoval nechtějí připustit abych byl pánem domů shořela prázdná ves ale jak chtěl osud dřevník stál nedotčen ve škvíře dětské oči
Cesta
derou se dějiny tady na Vysočině
Je podzim nese smrt a v ní předtuchu jara
jak ten kdo nechce či nemůže nahlas křičet
Pražané utěsní svá okna proti chladu
kde země v nesmírné bolesti kolébá se chvalozpěvem svatých zazvučí tichý nářek
to my v teplém voze Miloše Doležala jedeme z města ven míříme na Moravu
kališťská hospoda kde přišel na svět Mahler
do krajiny v níž se navěky setrvává
důležitější je že tudy koncem zimy
ačkoli navečer musíme být zas tady
z trhu v Humpolci Žid pacholek se sedlákem
v autě tři básníci: tak Miloš já a Jarda
spolu zaháněli dobytek do ohrady
vezeme život ven mostem pro sebevrahy
pacholek šel napřed zvířata hnal s sebou
vítr si krasopis šplhavě přisvojuje:
nemohl se vrátit pro ty kterým sníh brání
vrabci co třesou se zakleslí do topolů
vichřice to místo střežila do rozbřesku
růže i zčernalé astry tlí na záhonech
když pak pominula našli sousedé za vsí
čas sibiřský táhne blíží se od východu
dvě zamrzlá těla: Žid tady s venkovanem opřeni o sebe ztuhli v ledové krustě
nač máme putovat do krajiny tak staré
oči si jim leskly jakoby živým jasem
že trpký nádech má i víno které rodí
společně zírali do zarudlého slunce
vážu ji k Matarni jemně a mimovolně jak sadař roubuje štěp obtěžkaný plody na vinnou ratolest – za sklem kamenné stráně zvlněné prápory nad ránem před radnicí hřebenem nicoty zas do vlasů nám hrábneš Ty kdos Abrahama vypudil na výšiny zem živá listina jobovských otčenášů: tady ležel Krupka za živa pochovaný kolohnát mocnářství – tam soused estébákům udal hospodáře že oral na svém poli v Zahrádce hořelo: v kůlně rodiče zamkli postižené dítě ať si je spolkne požár
není důležité který rok tenkrát psali ten příběh je věčný jako poslání Bible modlím se za tebe ty náhle blízký kraji za bolest za ticho za tvoje mrtvé živé i za pana Fraňka – ten nás doma vítal vlastní slivovicí jen chvíli před návratem za hlas uvězněných - za Jana Zahradníčka básníku byl jsem tam v tvém uhřínovském sadě viděl jsem z lavičky les kde tvé děti našly zrádné muchomůrky v duchu jsem mohl omýt tvoje ztuhlé tělo svatým olejem natřít přišít na košili dávno vyrvaný knoflík
Konipas
Před hraním Pláče kočka:
Uhnízdil se v starém hrnku pod keřem angreštu tady vedle kamenného stavení určeného k prodeji
Chtěla bych přivítat už nikoli hostující, ale už přátelsky domácí kapelu Pláče kočka – triadickou libeňskou kapelu – která v jedné písni zpívá a varuje „vypadá to slibně, už mustangové z Libně, vystrkujou dráp!“ Kapela se stala součástí našeho divadelního představení, ale teď svůj fous vystrčí sólově a nezakrytě - první libeňský mustang se jmenuje Jakub Sejkora, druhý Josef jeřábek a třetí Tomáš Jeřábek. Prská kocour a pláče kočka a kdo si počkal – ten se dočkal!
každý den od východu slunce přilétává k oknu a zobákem o něj tluče bezradně máchaje křídly konečně po měsíci rozbíjí tenkou tabulku a usedá na rošt vychladlých kamen tam jeho tělo našly první prázdninový den zvědavé děti nových majitelů *** Uragán šílí v sadu dvorek je úplně bílý ze švestek padají plátky květů jako mana z nebe Horní Paseky, 26. dubna 2009
Artur Nowaczewski Většinu básní přeložil Jiří Červenka, jednu Jarda Šubrt a text o cestě na Vysočinu Jiří Vondráček Polský básník a literární kritik Artur Nowaczewski je ročník 1978, pracuje jako vysokoškolský pedagog na gdaňské univerzitě /vede seminář současné polské poezie/ a bydlí v Gdyni. Verše, recenze a eseje publikuje v řadě polských literárních periodik. Je laureátem několika poetických cen, autorem básnické sbírky „Commodore 64“, literárněhistorické studie „Tři místa, tři pokolení“ a nejnověji básnické sbírky nazvané Elegie pro Iana Curtise. Artur Nowaczewski, básník-poutník, který má střední Evropou nachozeny stovky kilometrů, se ve svých posledních verších rozžehnává s obdobím dětství a dospívání. Jakoby se v temném období osobní krize potřeboval ještě jednou vrátit kamsi k sobě, rozpomenout se, kým vlastně byl a je, co podstatného vydrželo a co chatrného odpadlo; co doprovázelo a neslo a co strhávalo ke tmě. A nemůže přitom vynechat své chlapácké popasovávání s pirátem Jackem Sparowem, vrací se k obrazům a postavám z Pána prstenů či vyvolává z mrtvých básníky Mickiewicze a Peguyho... Jakoby se s polským básníkem otřásla země a on prošel nelehkou iniciací.
Před hraním Švajneraj Bylo to 5.září loňského roku, kdy se po našem divadelním kudějovském představení zjevila v Rejčkovském venkovském sále část skupiny Švajneraj, tohoto pouličního hospodskokavárenského šramlu a vytáhli nástroje – Míša Kabátníková harmoniku, Petra Hynčíková hlas a na basu drnkal Jirka.... a rozjeli svoje rozverné, rmutné i rumové cajdáky, pocházející z příběhů a morytátů staropražských a pánové v sále začali upadat do melancholie, plakat a poroučet si kořalku. Dnes dorazili i k nám /Míšu s Jirkou už ostatně znáte, nejsou tu poprvé a Petra jako rozhlasová redaktorka s Plzně Vysočinu snad takto pozná.../ a ............
