Co Nisa přináší a odnáší enom nadšení snílci, otrlí vyznavači česneku, milovníci rybích a bahenních vůní, hledači starodávných střepů a říční dno čistící hasiči se dnes ve Vratislavích vydávají na tu podivuhodnou pouť okolo toku Nisy. Na cestu zadními dvorky vratislavické současnosti, která citlivému oku pozorovatele umí odhalit i mnoho ze své minulosti. Není to na první pohled až tak patrné, ale nic tu nemá větší význam než řeka – ona přináší život, sílu a radost. Žádná špína, žádné odpadky, nic nemůže zkalit její veselé šplouchání pod mostem u kina. V toku bez nároku na povšimnutí leží s vodou a řasami srostlí svědkové minulosti celého údolí, nedobytně strážící tajemství a příběhy lidí. Nakřáplé porcelánové izolátory, zrezavělá železná torza čehosi neznámého v mnoha vydáních, zvířecí kosti i stovky kousíčků starobylé keramiky – obyčejné hnědé i bílé s modrým ťapkáním, která se už snad sto let na Liberecku nedělá. Jako kdyby na dně řeky leželo celé muzeum posledních dvou století. Tím ale Nisa neskutečně klame – samo koryto je z velké části staré „jen“ nějakých sto let. Ještě na malovaných mapách stabilních katastrů z poloviny 19. století se mezi oběma tehdejšími vratislavickými obcemi kroutí v zamokřených nivách řada meandrů, říčních oblouků. S regulací se půl století poté tok narovnal a jeho délka byla možná o celou polovinu zkrácena. Vody z Vratislavic tak odtékají přímo a s větší rychlostí. Alespoň jednou by každý opravdový Vratislavičák měl vykonat onu pouť podél Nisy. Čím mladší bude, tím se mu lépe půjde. Nutné je se prodírat houštinami, proplazit se pod mosty, nad vodou se držet zrezivělých plotů. Jako dítě jsem to považoval za normální, skrývat se v zadních dvorcích u řeky, tam, kde nikdo nechodí, tam, kam nikdo nevidí, mezi odpadky, dětskými skrýšemi, v osikových i olšových houštinách a lánech křídlatky označované za bambus. Jako dospělý jsem se na pouti podél Nisy vrátil zpátky do dětství, do časů tajných výprav a osahávání krajiny. Na cestu jsme se vydali až daleko v Proseči, tam, kde na levém břehu začínají Vratislavice a připomínají tak staré časy platné ještě na konci 19. století – co břeh, to jedna samostatná vesnice, pěkně až do Zeleného údolí. Sněhem jsme si, chvíli po kotníky, chvíli po kolena, vyšlapávali cestu podél vod v závějemi zakrytých loukách a skrze houští. Bůh ví, jestli bychom tudy prošli ve vrcholném létě, kdy kraj okolo řeky zakryje opona houští, křídlatek a komárů. Tajně jsme se krčili za ploty domů a chalup, jako tichošlápkové se protáhli okolo zahrádek, loučkami mezi haraburdím, které někdo naházel k řece s vědomím, že zrovna tam je nikdo hledat nebude. U Nisy se mi vrátil do duše onen podivný dětský strach z dospělých, ona úzkost vyvolávaná postavou neznámého dědka – hlídače, který honí děti poté, co vlezou tam, kam nemají. Žádný se ani neobjevil, lidé, kteří nás zahlédli, se jen s veselou
02–Příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2009/02
J
9
U zauhlovací věže si příroda neúprosně bere řeku zpět. Nepřekvapí, že nejkrásnější krajinné scenérie jsou dnes uprostřed civilizace tam, kde jí prostor vyklízí kdysi všemocný industriál.
10
myslí ptali, cože nás v tomhle počasí přivádí k řece, a rozumnou odpověď příliš nečekali. Přesto jsme šli obezřetně a nenápadně, tiše se plížili pod mosty za kinem, kde samotu uprostřed samé civilizace a továrních hal u vody stráží jen brloh těch, kteří nechtějí žít v domech, a kus dál pak vybělená kočičí lebka. Kousek od ní již výstražně ční zauhlovací věž – maják varující, že za chvíli poříční poutníci s vodami opouštějí Vratislavice. Sídlo lidí nad řekou Nisou. isa utváří odjakživa tvář Vratislavic, byly to její vody, co vyhloubily ohromné údolí mezi Prosečským hřebenem a Císařským kamenem. Podél jejího toku sem nepochybně přišli první lidé. Dodnes se přesně neví, jestli spíše od jihu z českého vnitrozemí, či spíše ze severu z Horní Lužice. Nikdy se proto už asi úplně nevysvětlí záhada kamenného sekeromlatu – nejstaršího dokladu existence lidí na území Liberce – nalezeného právě při Nise ve Vratislavicích. Ale na povídání o něm a na příběh jeho ještě záhadnějšího bratříčka, nalezeného taktéž ve vodách řeky, si musí trpělivý čtenář ještě chvíli počkat, neb před příběhy lidí se musí nejprve prokousat všemi řádky, které patří přírodním silám říční vody. Vratislavice leží na horním toku Nisy, mezi jejím hlavním pramenem v Lučanech nad Nisou a špičkou věže vratislavského kostela Nejsvětější Trojice není více jak deset vzdušných kilometrů. Místo, kde se rodiště Nisy nachází, bývalo ještě na počátku 19. století označováno jako Pfarrfeld – Farské pole. Slavná louka, kde vody Nisy vytékají ze dvou děr a spojují se v nově zrozenou řeku, se měla již roku 1899 stát malým poutním místem. Novoveský okrašlovací spolek se však tehdy nedokázal dohodnout s majitelem pozemku Emilem Czejkou, a tak teprve roku 1929 byla k prameni zřízena cesta a následně zde byl 29. června 1930 slavnostně a za přítomnosti řady osobností včetně jabloneckého starosty Fischera odhalen přírodní kámen, přivezený z Bukové hory v Jizerských horách a nesoucí nápis „Neissequelle 1930“ (Pramen Nisy). Stojí za to se k němu vypravit – do šťavnaté louky, z níž tekou vody, kterým vděčí Vratislavice za svoji existenci. Nejlépe na jaře, kdy je obklopují trsy žlutých blatouchů. V houštinách pramen připomíná pohanskou svatyni, kde voda ševelí při kázání o tajích přírody. Z pramínku je ale po pár metrech již malý potůček, který vesele skotačí v olšinách. Málokdo by uvěřil, že má ta stružka takovou sílu, aby po pár kilometrech vyhloubila celé vratislavské údolí. Netrvá to dlouho a bystrá, čistá říčka splyne ve vodním tanci se svými dvěma jizerskými sestrami: za Jabloncem s Bílou Nisou, pramenící u Bedřichova, a za Libercem pak s Černou Nisou, nazvanou podle typické tmavé barvy vod jizerských rašelinišť, z nichž je zrozena. U hradu Hamrštejna
N
11
přibere tok ještě Rokytku, v Chrastavě pak Jeřici a za Hrádkem už lehce zakalená řeka opustí Čechy. Sílící se valí v šíři dvojnásobné oproti té pod vratislavickými mosty okolo starodávného kláštera Marienthalu a dál loukami do Görlitz a pak lužními lesy do Bad Muskau. Přes město Forst do starodávného Gubenu, kam již přiteče jako bytelný, zestárlý proud, opravdová řeka. Kousek dále v Ratzdorfu se potom u půvabné hospody Die Kajüte (Kajuta) Nisa rozplyne v Odře. Stál jsem na tom místě. Člověka tu přepadne zvláštní pocit zmaru mísícího se s nadějí. Tady, uprostřed luk a lužních lesů, kde v časných jitrech začátku léta tak silně volají ptáci, umírá naše Nisa. Je v tom spousta smutku, každý, kdo sem přijede z Vratislavic na kole a cestou vidí tok sílit a krásnět, se najednou musí po zániku Nisy cítit opuštěný, jako by přišel o milovanou ženu. Ale se smutkem chodí vždy i naděje: vodní život samostatné řeky Nisy zde sice končí, ale její síla tu dodává velkolepou velikost její sestřičce Odře. Ta jako široká a stará řeka splyne po dalších stovkách kilometrů s věčností baltických vln u Štětína. Celý tok Nisy měří od pramene až k soutoku s Odrou poctivých 252 km (některé prameny uvádějí dokonce 256 km a těžko to rozsoudit), z toho cca 50 kilometrů je v Čechách. Nisa sbírá vody z povodí velkého 4 297 km² a průměrný průtok je na ní spočítán na 30 m³/s. Tento průměr je ale vysoko nad obvyklým stavem ve Vratislavicích, kde po většinu roku protéká sotva jeden kubický metr. Ale vraťme se od lužních lesů a baltských cihelných kostelů zpátky proti proudu do Vratislavic. Do hor a kopců, které jsou snad nejkrásnější krajinou, kterou Nisa protéká. Vlastivědec Anton Franz Ressel na počátku 20. století o řece ve vratislavském údolí napsal: „Po cestě v klidném běhu vstupuje poté do romanticky krásného, semknutými kopci obstoupeného Brandelského údolí, kde se spojuje s Jabloneckou Nisou. Nisa běží nyní v silném spádu přes skalní bloky svého koryta, ve Vratislavicích vstupuje nejdříve se levým a přibližně po dvou kilometrech dále také pravým břehem do libereckého okresu; přibírá zde hraniční tok – Pekelský potok přicházející od Prosečského hřebene. Rovněž ještě ve Vratislavicích je Nisa zesílena Kunratickým nebo Novorudským potokem, stejně tak i takzvanou Novorudskou vodou. V dolní vsi do ní vtéká na pstruhy bohatý Luční potok, pramenící na severozápadním svahu Císařského kamene.“ Paradoxně zrovna v době, kdy Resselova slova ve švabachem tištěné vlastivědě četli první čtenáři, nastal konec staré tváři řeky ve Vratislavicích. Ta se zde vyznačovala bahnitou divokostí, řadou meandrů a častými zvednutími hladiny, zejména po letních lijácích. Oba travnaté břehy a vlastně také dvě panství a obce spojovaly ještě na počátku 19. století jen
12
malé mostky a lávky. Pořádných mostů ještě tou dobou nebylo, uprostřed Vratislavic se nacházel jen starý brod a výše u Proseče a Nového Světa bylo možné řeku přejít suchou nohou po velkých kamenech, což se zhusta dělo zejména u mlýnů, kde lidé přecházeli do druhého panství s obilím a přinášeli si zpět mouku. Ale po veliké povodni v roce 1897, kdy Vratislavice, stejně jako řada jiných obcí podél Nisy, utrpěly značné škody, bylo definitivně rozhodnuto o plné regulaci obou břehů. Staré řece a jejímu staletému běhu zvonil umíráček, už nikdy neměly přijít do vsi povodně. Už nikdy ale neměla řeka líně téci v přírodním korytě s meandry a zamokřenými slepými rameny. V té době zrovna došlo ke sloučení obou vratislavických vsí do jedné obce a úprava toku Nisy se zdála být zdejším nejdůležitějším veřejným projektem. Koryto bylo již v letech 1901–1903 vytyčeno v novém směru, mnohdy úplně mimo původní meandry. Nisa pak byla spoutána do přesně stanovené šíře desetimetrového toku, po jehož obou stranách byly ještě na čtyřech metrech zvýšeny břehy jako ochrana před většími průtoky. Náklady celé akce dosáhly značné částky necelých 400 tisíc tehdejších korun, o kterou se rovným dílem podělila monarchie, země Čechy a vratislavická obec. Nisa pak na dlouhá léta ztratila svoje tajemství, vody si šuměly v přehledném umělém korytě vedoucím holými loukami jako v mlýnském náhonu. Je ale zvláštní, že právě v době vybudování regulací na Nise začalo její jméno nejvíce přitahovat záhady, dohady a spekulace. Dnes je to zdánlivě jednoduché – oficiální název této řeky v Čechách je Lužická Nisa, čímž má především docházet k odlišení od stejnojmenné řeky nacházející se daleko na východě ve Slezsku – Kladské Nisy. Starším a dnes již téměř neužívaným názvem byla ale Zhořelecká Nisa. Němci užívali pro řeku název Neisse (či Neisse Fluss), v celém názvu pak Lausitzer Neisse (či Görlitzer Neisse). Lužičtí Srbové, kteří společně s nimi obývali příříční oblasti, jí říkají Łužiska Nysa. Protože tok tvoří od roku 1945 velkou část nově vytyčené německo-polské hranice, sluší se ještě dodat, že Poláci řece říkají Nysa Łużycka. Je zajímavé, že ani v Liberci, ani ve Vratislavicích není obvyklé říkat řece přezdívkou, jako tomu je třeba na Hrádecku, kde je – patrně pro blízkost hranice – označována německou zkomoleninou Najska. Jedním z nejstarších dokladů o jméně Nisy je listina krále Václava I. o vymezení hranic Čech vůči Lužici, kde je nazývána Nizzam. Příliš záhad v tom málokdo hledá, ale jisté je, že původ jména Nisy nebyl doposud spolehlivě vysvětlen, a právě na přelomu 19. a s 20. století se stal předmětem mnoha dohadů. Která pravda ze všech vyřčených je více
13
Nisa tekoucí v regulacích u bývalého kina na pozadí ladných křivek Prosečského hřebene – málokdo si na mostě mezi průmyslovými areály uvědomí, kolik je v tomto obyčejném pohledu vratislavské symboliky
14
pravdivá, nevíme, spokojit se proto musíme jen s několika různými verzemi, kdy způsob pátrání a vysvětlování mnohdy neovlivňovalo nic silnějšího než národnost jazykozpytců a jejich touha dokázat, že na jejích březích žili zástupci jejich etnika. Čím blíže přelomu 19. a 20. století, tím více badatelé bez velkých snah po objektivitě přesně dokázali specifikovat, jestli je původ osídlení český, či lužickosrbský, nebo německý. Symbolickým vrcholem je pak báseň Adolfa Klingera nazvaná Neisselied (Píseň o Nise) a uveřejněná v ročence Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory. V dílku se to jen hemží uctíváním Nisy a germánství. Celá báseň – dnes vzbuzující spíše úsměv – vyznívá tak, jako kdyby ta řeka měla téci rovnou do Valhally, a přitom si její spoutaný tok v té době tekl v kamenném korytě, a jediné co mu lidé dovolili, bylo roztáčet turbíny a odvádět splašky. Císařský a královský gymnaziální profesor Franz Hübler, který na konci 19. století působil v Liberci a s přibývajícími léty a zahalen šedivými vousisky začal nesoudně u všech zdejších jmen horovat pro německý původ, u Nisy vymyslel – a nemusí to být kupodivu úplný nesmysl – teorii, podle níž je německé jméno Neisse odvozeninou ze starohornoněmeckého výrazu „neizjan“ či „neizen“ tj. utlačovat, škodit a trápit. Desítky ničivých povodní za celou historii by tomuto názvu, skrývajícímu nespoutanou ničivou sílu přírodních živlů, mohly svědčit. Německé kořeny měl název taktéž i podle velmi seriózního badatele Antona Franze Ressela, který vždy velmi rozvážně posuzoval všechny staré listiny a ani jednomu z národů pod Jizerskými horami nikdy neupíral jeho zásluhy. Vedle toho pak český historik František Palacký považoval jméno za slovanské, odvozené od všeslovanského základu „niz“, značícího v tomto významu nízkou řeku, ve smyslu srovnání s jiným, výše položeným tokem. Toto vysvětlení bylo však podle všeho myšleno na Kladskou Nisu, která je nízkým tokem v protikladu k horní řece – Opavě. Český dvorní rada Hrubý v Opavě dokonce publikoval teorii, že by jméno Nisa (Neisse) mohlo vzniknout ze staroslovanského slova „gnis“, které mohlo souviset s hnitím či velkým množstvím obtížného hmyzu, pro něž mají slovanské jazyky název gnus. Druhá teorie zní spíše komicky, první je víc reálná. Obě však patrně nesouvisí s Nisou, která teče Vratislavicemi. Je ale zajímavé, že neněmecké pozadí vzniku názvu Nisy zastávali i němečtí vědci Johann Benedikt Carpzow, Jaroslaus Schaller a Franz Töpper. Ten poslední spojoval název řeky se starokeltským jménem Nisane. Názory, že jméno této řeky pochází už od dávných Keltů, doplňují ještě úvahy, že ti jej mohli převzít ještě od starších kmenů. Tuto záhadnou
15
teorii by snad, s trochou odvážné nadsázky, mohlo potvrzovat i to, že slovo Nisa je užíváno v různých významech v řadě civilizací. Jmenuje se tak například vesnice v Azerbajdžánu, středověká osada v Turkmenistánu nebo městečko v Portugalsku. Slovo Nisa je navíc arabským slovem pro ženu a také ženským jménem. A aby toho tajemného o Nise nebylo málo, zakončím povídání o tajemství Nisy – řeky, která dala život Vratislavicím – poslední, dodnes nevysvětlenou záhadou. Když na počátku 20. století pátrali vlastivědní badatelé po nejstarších dějinách vratislavických mlýnů, tak zjistili, že podle starého urbáře frýdštejnského panství z roku 1547, který zaznamenával stav na levém břehu řeky, není ve vsi zvané Wratislawitz žádný mlýn, zatímco však hned vedle je v malé osadě doložena mlynářka jménem Katharina. To neznámé a jindy již nezmiňované staré místo se muselo nacházet na území dnešních Vratislavic, patrně na levém břehu proti proudu. Nazývalo se Nysa.
Betonový most v Dlouhomostecké ulici na pohledu z prvních desetiletí 20. století – symbol nového věku ve Vratislavicích nesoucího se ve znamení spojení obou bývalých vesnic i obou břehů Nisy v jeden celek
16
