Jennifer L. Armentrout pod pseudonymem
J. Lynn
NAVŽDY s tebou
Pro čtenáře. Bez vás by to nebylo možné.
Poděkování
J
ako první musím poděkovat své agentce Kevan Lyonové, která pro mě stále neúnavně pracuje. Velké díky patří Tesse Woodwardové, mé nejúžasnější redaktorce, jež mi pomohla dát román Navždy s tebou dohromady. Mockrát děkuji propagačnímu týmu, obzvlášť Caroline Perryové, a nemá to nic společného s tvými báječnými fialovými prameny ve vlasech ani brýlemi. Děkuji také skvělé K. P. Simmons za to, že mi pomohla s propagací knihy. Asi bych přišla o rozum, kdyby nebylo Laury Kayeové, Chelsea M. Cameronové, Jay Crownoverové, Sophie Jordanové, Sarah Maasové, Cory Carmackové, Tiffany Kingové a dalších báječných autorů a autorek, kteří mě inspirují. Vilmo Gonzalezová, jsi skvělá, výjimečná žena a mám tě moc ráda. Valerie Finková, ty jsi se mnou už od začátku spolu s Vi Nguyen (hele, napsala jsem tvé jméno správně) a Jessicou Bakerovou, mezi mnoha dalšími báječnými bloggery a bloggerkami, kteří často podporují všechny knihy, aniž by získali zasloužené uznání. DĚKUJI VÁM. Jen Fisherová, mám tě ráda, a nejen kvůli tvým sladkým košíčkům. Stacey Morganová – jsi pro mě
víc než asistentka, jsi jako moje sestra. Pravděpodobně na někoho zapomenu, ale jsem právě zavřená v hotelu a mozek mi pořádně nefunguje. Zvláštní poděkování patří všem čtenářům, čtenářkám a recenzentům. Bez vás by nic z toho nebylo možné a na světě neexistuje dostatečně velké poděkování, kterým bych svůj vděk vyjádřila.
1. kapitola
V rukou se mi riskantně kymácela přeplněná kra-
bice. Ustoupila jsem stranou a šťouchla boky do zadních dveří auta, abych je zavřela. Zadržela jsem dech. Stála jsem na parkovišti vedle obrovské motorky zcela nehnutě, zatímco stěhovací krabice nebezpečně rachotila. Jedna, dva, tři, čtyři, pět… Když jsem napočítala do šesti, bedna se konečně přestala hýbat a třást. Oddechla jsem si. To, co jsem měla v ní, bylo moc cenné na to, aby to spadlo. Mělo mě to napadnout dřív, než jsem do ní naházela snad milion věcí. Teď už je pozdě. Povzdechla jsem si a nakoukla přes karton, abych viděla na chodník a na vchod do domu, kde teď bydlím. Rozhodnutá neupustit krabici a nezlomit si vaz jsem vykročila vpřed. Díky Bohu a všem jeho – nebo jejím – vytrubujícím andělům, že se můj byt nachází v přízemí. Opravdu jsem doufala, že se v dohledné době nebudu muset stěhovat znovu. I když jsem neměla až tak moc věcí, které jsem musela sbalit, stejně to nebylo nic příjemného. Velké věci, jako postel, gauč a další 9
nábytek, sem naštěstí už dopravili stěhováci. Koho by napadlo, že jsem během pobytu na kolejích nasbírala tolik blbostí. Dostala jsem se až na chodník a k širokému schodišti, které vedlo do vyšších pater, když mě svaly na pažích začaly silně pálit. Krabice se zase začala třást. Tiše jsem nadávala. Jedovatě. Můj táta a jeho táta by na mě byli fakt pyšní. Už jenom pár kroků, namlouvala jsem si, ještě pár kroků a… Krabice mi vyklouzávala. Klesla jsem na kolena a snažila se ji znovu sevřít, ale na to už bylo pozdě. Bedna plná křehkých věcí začala padat. „Zatraceně, ty krysí bastarde, do pr…“ Krabice se prudce zastavila asi třicet centimetrů nad zemí, což mě tak moc překvapilo, že jsem přerušila proud nadávek. Váha těžké bedny úplně zmizela a moje očividně slabé svaly na pažích zaplakaly úlevou. Nejdřív mě napadlo, jestli jsem nezískala nějaké superschopnosti, ale pak jsem uviděla z každé strany krabice dvě obrovské ruce. A nebyly moje. „Obdivuju každého, kdo dokáže použít ve větě slova krysí bastarde.“ Vytřeštila jsem oči. Byl to neskutečně sytý hlas. Zřídka jsem se červenala. Skoro nikdy. Ve skutečnosti jsem to obvykle bývala já, kdo přiměl lidi se červenat. Ale teď jsem to nedokázala zastavit. Tváře mi hořely, jako bych je přitiskla ke slunci. Na okamžik jsem nebyla schopná nic než zírat na jeho ruce. Prsty měl dlouhé a elegantní, nehty s tupými konci odhalovaly pokožku o pár odstínů tmavší, než je moje. Potom se krabice zvedla, a když jsem se napřímila, zaletěla jsem pohledem nad bednu, na široká ramena a k samému zdroji toho hlasu. Božskej kus sexy chlapa… 10
Přímo přede mnou stálo živé ztělesnění všeho vysokého, tmavého a pohledného. Viděla jsem už hodně rajcovních chlapů, ale tenhle byl prostě nadstandardní kusanec. Možná za to mohlo jeho neobvyklé zbarvení. Měl tmavě hnědé vlasy, po stranách krátce zastřižené, na temeni delší, vysoké lícní kosti a ostře řezanou bradu. Pokožka v tmavém olivovém odstínu naznačovala nějaký etnický původ. Možná hispánský? Nebyla jsem si jistá. Můj dědeček pocházel z Kuby a některé jeho rysy jsem podědila i já. Zpoza hustých řas vykukovaly pozoruhodné oči. Ty oči představovaly opravdu něco zvláštního, světle zelené okolo zorniček a skoro modré na okrajích. Věděla jsem, že musí jít o nějakou optickou iluzi, ale byly zkrátka omračující. Úchvatný chlap. „Zvlášť když ta slova vypouští krásná holka,“ dodal a rty se mu v jednou koutku zkroutily. Probrala jsem se dřív, než bych si musela otřít sliny. „Děkuju. Neexistoval způsob, jak bych tu krabici mohla zachránit.“ „Žádnej problém.“ Oči bloudily po mém obličeji a pak sklouzly níž, na některých místech se zastavily déle než na jiných. Protože jsem byla zapřažená ve vybalování krabic a pobíhala z místa na místo, měla jsem na sobě navzdory chladnému počasí jenom sportovní kraťasy a přiléhavé tričko. A ty šortky se jen taktak daly za šortky považovat. „Klidně můžeš tu zatracenou větu dokončit. Jsem zvědavej, jak by pokračovala.“ Rty mi zacukaly. „Vím jistě, že by to bylo epický, ale ta chvíle už vyprchala.“ „To je děsná škoda.“ Ustoupil stranou s krabicí pořád v náručí. Stáli jsme vedle sebe, a přestože jsem do11
cela vysoká holka, i tak byl o dobrou hlavu vyšší než já. „Řekni mi, kam s tím.“ „To je v pohodě. Už to vezmu.“ Natáhla jsem ruce k bedně. Povytáhl obočí. „Odnesu to, nevadí mi to. Teda pokud nezačneš znovu nadávat, to by se mnou mohlo zamávat.“ Zasmála jsem se, sklopila řasy a prohlédla si ho. Měl na sobě koženou bundu, ale vsadila bych své úspory, že se pod ní skrývalo pár pěkně vypracovaných svalů. „Tak dobrá. Můj byt je přímo tamhle.“ „Veďte mě, madam.“ Uculila jsem se na něj, odhodila si dlouhý ohon přes rameno a zamířila doleva. „Málem jsem to zvládla, aniž bych tu krabici pustila,“ poznamenala jsem, když jsem otevírala dveře. „Byla jsem tak blízko.“ „A přesto tak daleko,“ dokončil a mrkl, když jsem po něm střelila pohledem. Podržela jsem mu dveře. „To je pravda.“ Následoval mě dovnitř a zastavil se. V bytě byl docela nepořádek. Co jsem zvládla vybalit, bylo rozházené po gauči a dřevěné podlaze. „Chceš to postavit na nějaké konkrétní místo?“ „Přímo tady to bude fajn.“ Ukázala jsem na jediné prázdné místo poblíž pohovky. Přešel k ní a opatrně položil krabici na podlahu. Jako nadržená fena jsem si prohlížela, co jeho sehnutá postava nabízela k vidění. Nádhera. Když se napřímil a otočil se ke mně, usmála jsem se a sevřela ruce. „Právě ses přistěhovala?“ zeptal se a rozhlédl se okolo. Vedle kuchyňky a malého jídelního stolu stála řada krabic. Zasmála jsem se a on se zakřenil. „Jo, včera.“ „Vypadá to, že tě čeká ještě dost práce, než budeš 12
mít hotovo.“ Přistoupil ke mně, sklonil bradu a nabídl mi ruku. „Mimochodem, já jsem Nick.“ Potřásla jsem mu rukou. Měl pevný, teplý stisk. „Stefanie, ale skoro všichni mi říkají Stef.“ „Rád tě poznávám.“ Pořád mě držel za ruku, sklopil řasy i pohled. „Opravdu moc rád, Stefanie.“ Způsob, jakým vyslovil mé jméno, mě zahřál v žaludku. „Já taky,“ zamumlala jsem a zvedla k němu oči. „Kdybych tě nepotkala, asi bych ještě teď nadávala venku.“ Nick se uchechtl. Ten zvuk se mi líbil. Hodně. „Asi to není ten nejskvělejší způsob, jak poznat nové lidi.“ „S tebou se zdá, že to vyšlo dobře.“ Ten poloúsměv se roztáhl naplno, a jestli jsem si předtím myslela, že je pohledný, nedalo se to srovnat s tím, co jsem si myslela teď. Senzace. Tenhle chlap byl tak nádherný, jak byl nápomocný. „Prozradím ti jedno malý tajemství.“ Sevřel mi ruku a pak ji pustil. „Nemusela by ses moc snažit, aby to se mnou vyšlo.“ Ach, moje ouška přímo obživla. Flirtoval se mnou. „To je velmi… dobré vědět.“ Přistoupila jsem k němu blíž a zaklonila hlavu. Cítila jsem slabou vůni jeho parfému. „Takže, Nicku, ty bydlíš v tomhle domě?“ Zavrtěl hlavou a pramen tmavých vlasů mu spadl do čela. „Bydlím na opačném konci města. Prostě jsem tady čekal, abych pomohl pěkným dámám nosit krabice do bytů.“ „No, to je fakt škoda.“ V očích mu zaplál oheň a prohloubil světlou zeleň jeho duhovek. Chvíli se mi díval do očí a potom rozevřel rty. „To jo.“ Znovu zvedl ruku a překvapil mě, když se dotkl mé tváře a palcem sjel ke koutku rtů. „Nějaké smítko. Už je pryč.“ 13
Tep mi vyskočil a zírala jsem na něj, poprvé v životě úplně ohromená. Bývala jsem troufalá, k čertu. Můj táta říkal, že mám koule z mosazi. Není to právě nejúžasnější přirovnání, ale byla to pravda. Když jsem něco chtěla, šla jsem si za tím. Taková jsem už od dětství. Známky. Taneční skupina na střední. Kluci. Vysokoškolské vzdělání. Kariéra. Ale navzdory vší té odvaze se mnou tenhle muž trochu mával, vyhodil mě z konceptu. Zajímavé. „Budu muset jít,“ poznamenal Nick a sklonil ruku. Z úsměvu na jeho tváři, toho poloúšklebku, bylo jasné, že si je vědom, jaký má na mě účinek. Zamířil ke dveřím a ohlédl se přes rameno. „Mimochodem pracuju za barem nedaleko odsud. V hospůdce U Mony. Kdyby ses nudila… nebo sis chtěla rozmyslet svou schopnost řetězit nadávky na požádání, přijď se za mnou podívat.“ Uměla jsem v chlapech číst. Šlo o zkušenostmi vybroušenou dovednost. Nabízel se mi. Prostě jen tak, otevřeně, a to se mi líbilo. Nepatrně jsem se usmála, v podstatě zrcadlila jeho úsměv. „Budu na to myslet, Nicku.“ Když jsem na sebe naskládala poslední z pomačkaných krabic, paže mi pokrývala lehounká vrstva prachu. Ustoupila jsem od hromady a zvedla ruce k obličeji právě včas. Kýchla jsem s takovou silou, že mi culík přeletěl přes hlavu a málem mě praštil do tváře. Sehnula jsem se v pase a pár vteřin čekala. Připravovala jsem se, že přijde další kýchnutí, a nemýlila se. Znovu jsem kýchla a překvapilo mě, že jsem při tom tu hromadu krabic neshodila. Narovnala jsem se, hodila si culík přes rameno a dopřála si chvíli, aby mi to všechno prosáklo, skrz ten 14
prach a pokožku, až do samých kostí. Konečně jsem to zvládla. Přestěhovala jsem se. A nikoli do bytu ve městě, kde jsem vyrůstala nebo kam jsem chodila na univerzitu, ale do jiného státu. Poprvé za dvacet tři let jsem nebyla dvacet minut jízdy od mámy. Když jsem žila na koleji, stačil jen krátký výlet autem, abych byla doma. Bylo to obtížné – obtížnější, než jsem si myslela. Od mých patnácti let jsme byly s mámou samy. Opustit ji, přestože to tak chtěla, nebylo snadné. Došlo i na slzy, a to už v mém případě o něčem vypovídá. Brečím jen zřídka. Prostě nejsem tak… citově založená. Pokud jsem tedy nezahlédla ty zatracené televizní spoty ochránců zvířat, obzvlášť takové, které doprovázela píseň „Arms of an Angel“. Ach jo. Pak jako by mi pod oči proklouzly maličké slupky od cibule. Parchanti. Po celých dvou dnech vybalování jsem měla hotovo. Když jsem se kolem sebe rozhlédla a uvědomila si, co jsem dokázala, cítila jsem se zatraceně dobře. Byl to fakt pěkný dvoupokojový byt, přestože jsem ve skutečnosti chtěla třípokojový. Ale jednou v životě jsem se musela zachovat rozumně. Pronájmem menšího bytu jsem šetřila peníze. Byl tu báječný kuchyňský kout, nerezové spotřebiče a plynový sporák. Ten pravděpodobně nikdy nepoužiju, protože se bojím, že bych se vyhodila do povětří. Logiku v tom nehledejte. Obývací pokoj a ložnice byly prostorné. Věděla jsem docela jistě, že tu bydlí policajt, protože jsem za ty dva dny zahlédla občas na parkovišti policejní vozidlo. A někdo, kdo tu bydlí, má opravdu rajcovního kamaráda jménem Nick. Velké plus. 15
Otřela jsem si zaprášené ruce do bavlněných šortek a přešla ke kuchyňské lince, kde jsem nechala zarámovanou fotku. Zvedla jsem obrázek, opatrně ho vybalila z bublinkové fólie a odhalila tak fotku, která zůstala bezpečně pod ní. Stiskla jsem rty a přejela palcem po stříbrném rámečku. Usmíval se z ní na mě pohledný muž ve středním věku v béžových maskáčích, za ním nekonečná zlatavá poušť. Vedle něj byl černou fixou načmárán vzkaz: Zdaleka ne tak krásný jako ty, Stefanie. Kousla jsem se zevnitř do tváře a odnesla si fotku do ložnice. Šedý přehoz na posteli a starý bílý nábytek byly dárky od mojí mámy a prarodičů. Celý pokoj díky němu vypadal útulně, jako někde na chatě. Zamířila jsem k poličce nad televizí, která stála na komodě. Natáhla jsem se a dala obrázku nový domov hned vedle další výjimečné fotky. Byla jsem na ní s kamarádkami z vysoké školy v mexickém Cancúnu během jarních prázdnin. Bezmyšlenkovitě jsem se zakřenila. Černé bikiny, co jsem měla na sobě, mi sotva zakrývaly prsa. Nebo vlastně i zadek, jestli si dobře pamatuju – v podstatě si nic moc jiného z těch prázdnin nevybavuju. No, ještě ta dvojčata z Texaské A&M univerzity… V Texasu je všechno rozhodně větší. Z obou stran těch fotek stály šedé svíčky. Zdálo se mi, že to vypadá dobře. Jako by to k sobě pasovalo. Ustoupila jsem, nějakou dobu na ty fotky hleděla a pak se s těžkým povzdechem otočila. Hodiny na nočním stolku mi prozradily, že noc je ještě mladá, než abych šla spát, a přestože jsem celý den všechno vybalovala, nebyla jsem unavená. Myšlenky mi utí16
kaly k Nickovi a k tomu, co mi včera řekl. Že pracuje v baru. Když jsem včera jela nakoupit potraviny, ten podnik jsem zahlédla. Kousla jsem se do rtu a přešlápla z nohy na nohu. Proč si nevyrazit ven a něco nevypít? A dobré pití může vést k dobré zábavě. Byla jsem skálopevná fanynka nezávazného sexu. Nicméně jsem nikdy nepochopila a ani nikdy nepochopím ten běžný dvojitý standard. Je v pohodě, když si chlapi můžou užívat, ale ženská ne? Podle mě není. Jestli tam Nick bude a jestli bude flirtovat jako včera, pak dnes v noci… no, může to být ještě velice zajímavé. Byla jsem připravená na to, že dnes večer přitáhnu Nicka k sobě domů a provedu mu zcela nahá něco hříšného a zábavného, z čeho by mi měly shořet uši přímo u hlavy. Nebo za co bych se měla aspoň stydět, protože jsem si to představovala na veřejnosti. Ale nestyděla jsem se. Ani malinko. Zasáhl mě prudký chtíč. Ten chlap mě přitahoval z čistě živočišného důvodu a byla jsem dostatečně sebejistá ženská na to, abych si to přiznala. Mechově zbarvené oči se znovu střetly s mými. Sklopil řasy a ta pozoruhodná zelená kukadla skryl. Bože, vždycky se mi líbili kluci s tmavými vlasy a světlýma očima. Takový překvapivý kontrast prováděl cosi nezdravého všem mým zajímavým partiím, v nichž mi usilovně tepalo. Opravdu jsem nikdy neviděla nikoho s takovou barvou očí. Byla rozhodně zelená, ale kdykoli ustoupil z jasného světla nad barem do stínu, zdálo se, že se barva změnila na modrozelenou. Tyhle oči mu připisovaly několik bodíků k dobru. 17
„Jsem děsně zvědavej, takže se musím zeptat. Co tě k čertu přivádí do Plymouth Meetingu, Stef?“ Při zvuku známého hlasu jsem se na barové stoličce otočila a vzhlédla. Hleděla jsem do světle modrých očí Camerona Hamiltona. Když jsem dnes večer vešla k Moně, čekalo mě velké překvapení, protože jsem tu uviděla pár lidí, s kterými jsem chodívala na univerzitu. Pořád jsem ještě byla v šoku z toho, že jsou Cam a jeho banda tady, několik hodin jízdy od svého běžného působiště, což bývala Shepherdská univerzita. Pozdravila jsem je a rychle prchla k baru, přestože mi bylo jasné, že mají hromadu otázek. Ovšem upřímně, setkání s nimi mě rozhodilo. Nečekala jsem, že tu potkám lidi, které znám, a rozhodně jsem nečekala, že to bude ne jeden, ale rovnou dva kluci, se kterými… no, jsem si byla kdysi opravdu hodně blízká. Což bylo trochu nepříjemné, protože jsem nikdy nevěděla, jak si stojím s jejich přítelkyněmi. Už dávno jsem zjistila, že holky většinou přirozeně nemají rády jiné ženy, se kterými jejich současný přítel kdysi něco měl, bez ohledu na to, jak vážný nebo spíš nezávazný jejich předchozí vztah byl. Všechny holky takové nebyly, ale většina… jo, skoro většina. Přišlo mi to jako… no, fakt hloupost. Skoro každá holka byla totiž v některém okamžiku svého života něčí expřítelkyní. Takže jako by nenáviděly samy sebe. Proto jsem se v Shepherdu snažila od nich držet dál. Fungovalo to dobře až do té noci, kdy jsem našla Terezu – Jaseovu přítelkyni a Camovu mladší sestru – jak hystericky ječí, protože našla na pokoji na kolejích mrtvolu své spolubydlící. Od té chvíle, přestože jsem dřív s Jasem spala, byla Tereza odhodlaná stát se mou kamarádkou. Přišlo mi to ujeté a připomnělo mi to 18
holku, s kterou jsem se spřátelila v Shepherdu ve třeťáku – Lauren Leonardovou. No, jen z pomyšlení na ni jsem měla chuť chrstnout své pití někomu do tváře. Předstírala, že je moje kamarádka, přestože mě ve skutečnosti nenáviděla, protože mě rok předtím, než se vůbec poznali, políbil kluk, s kterým chodila. A nešlo o žádný nezapomenutelný polibek, rozhodně nestál za to drama, které mi Lauren přitáhla až na můj práh. „Mohla bych se tě zeptat na totéž,“ pronesla jsem konečně a zvedla svou skleničku. Cam se opřel o bar a pousmál se, ruce si volně založil na hrudi. „Znáš Callu Fritzovou, ne?“ „Vím, o koho jde.“ Zalétla jsem pohledem k pěkné blondýnce, která objímala kolem pasu chlapa, z něhož přímo sálalo, že sloužil pár let v armádě. Poznám to. Můj táta měl taky takové vzezření. Ten vzhled, který křičel: Vím, jak zlomit každou kost v tvém těle, ale mám silné morální zásady, které mi v tom brání… dokud neohrozíš někoho, na kom mi záleží. Ten chlap s tmavě hnědými vlnitými vlasy s načervenalým odleskem tak skutečně vypadal. „Její přítel Jax tenhle podnik vlastní. Patřilo to tu dřív její mámě, ale to je dlouhej příběh.“ Cam se odmlčel. „Každopádně Calla a Tereza jsou dobré kamarádky, takže když ji jede navštívit, svezeme se s ní. A protože je to poblíž Filadelfie, je to pěknej výlet.“ „Aha,“ zamumlala jsem. Svět je malej. „Nedávno jsem přijala práci v Akademii Lima a pronajala jsem si byt nedaleko odsud.“ „Opravdu?“ ozval se Nick a přilákal naši pozornost. Moje vnitřnosti se příjemným způsobem sevřely. „Pracuješ pro trenéra našeho Brocka ‚Zvířete‘ Mitchella?“ 19
Při zjevném údivu vycházejícím z Nickova hlasu se mi zkroutily rty. Když se zmínilo Brockovo jméno, byla to skoro standardní reakce. Brock byl stoupající hvězda smíšeného bojového umění a pocházel odsud. Zdálo se, že ho všichni uctívají. „Jo, ale to ‚Zvíře‘ jsem ještě nepotkala. Podle toho, co jsem pochopila, teď pobývá v Brazílii.“ Nick se opřel lokty o bar a nestydatě po mně přejížděl očima. „Takže jsi taky bojovnice?“ Zaklonila jsem hlavu a zasmála se. „Ach, ne. Přijala jsem práci v kanceláři. Budu asistentkou jejich ředitele.“ „Skvělý,“ poznamenal Cam. „To jsi studovala, ne? Obchodní management.“ Přikývla jsem. Moc mě nepřekvapilo, že si to pamatuje. Bývali jsme kamarádi a Cam byl fajn. A Jase taky. Ohlédla jsem se na něj do davu okolo kulečníkového stolu. Vypadalo to, jako by Jase Terezu zezadu… škrtil? No dobrá. Uculila jsem se. „Jak dlouho tady máte v plánu zůstat?“ zeptala jsem se a usrkla ze skleničky, zatímco nějaká servírka s růžovými brýlemi prosvištěla kolem Nicka a střelila po něm pohledem, kterému jsem tak docela nerozuměla. Nick si jí nevšímal. „Vracíme se zpátky v neděli.“ Cam se odrazil od baru. „Nebuď labuť,“ dodal a zazubil se, když jsem protočila panenky. „Odlep zadek ze stoličky a přijď mezi nás, jo?“ Když jsem přikývla, zadíval se na Nicka. „Přijdeš zítra večer k Jaxovi, je to tak?“ „Záleží, kdy se odsud dostanu, ale pokusím se.“ Zajímavé. Takže Cam a Nick byli kamarádi. Ulevilo se mi. Cam uměl dobře odhadnout charakter. Sice 20
