1 Rúben (Gn 49,1-4) „I povolal Jákob své syny a řekl: "Sejděte se, oznámím vám, co v budoucnu vás potká. Shromážděte se a slyšte, synové Jákobovi, slyšte Izraele, svého otce. Rúbene, tys můj prvorozený, síla má a prvotina mého mužství; povzneseností a mocí překypuješ. Přetekls jak vody; nebudeš však první, protože jsi vstoupil na otcovo lože. Tehdy znesvětils je. Na mé lůžko vstoupil!“ Tato kapitola je nadepsaná „Jákobova závěť“, a obsahuje to, co chce Jákob odkázat svým synům. Není to ovšem hmotný odkaz, nýbrž nehmotný; chce jim předat něco z toho, co v životě poznal: moudrost člověka, moudrost víry. Touží, aby to, co jim řekne, jim bylo pomocí a povzbuzením při jejich další cestě životem, aby je to varovalo před úskalími a nebezpečími, která na ně číhají, a dávalo jim sílu se s nimi vypořádat. Jákob promlouvá ke každému synovi zvlášť, ke každému má osobní slovo, a přece mluví ke všem najednou. Protože jeho synové nejsou jednotlivci na sobě nezávislí, tvoří naopak celek, rodinu: biologickou, ale hlavně a především rodinu víry. Na tom leží důraz. Jákob si uvědomuje, že jeho synové po něm mají přebrat a nést dál odkaz jejich praotce Abrahama: být světu obdarováním, požehnáním. Proto mu tolik leží na srdci, aby každý z nich stál pevně na svém místě, aby obdarovával své bratry dary, které mu Hospodin svěřil. A zároveň aby se snažil vyvarovat všeho, co by jejich společenství, a tím i jejich společné poslání, mohlo narušit, ničit. Protože jen jako celek budou moci nést ovoce své přináležitosti k Hospodinu, ovoce pokoje, radosti a naděje, z něhož si budou moci pro své potěšení a nasycení brát všichni kolem. Není jednoduché tvořit společenství, natož společenství Božího lidu. Na Jákobových synech vidíme to, co vidíme potom i na Ježíšových učednících: že Boží lid tvoří jedinci, musí tvořit jedinci, velmi různí, odlišní v mnoha směrech. Protože
2 jen ve své různosti se můžeme obdarovávat. Kdybychom byli všichni stejní, co bychom si mohli navzájem dát, čím se navzájem obohatit? Máme ovšem sklon vyhledávat lidi stejné, lidi se kterými ve všem souzníme, kteří smýšlejí stejně jako my, mají stejný způsob zbožnosti i života a kteří nás proto ničím neprovokují, nepopouzejí. Takové klidné, nedráždivé prostředí je nám milé. Je ovšem otázka, je-li dobré žít jen mezi lidmi, se kterými ve všem souzníme. Utvrzují nás totiž v našich postojích a náhledech a to vede v posledu k lenosti a stagnaci, i k falešné jistotě, že máme ve všem pravdu. Protože tu není nic, co by nás vykolejovalo ze zajetých linií, co by nás nutilo se dívat na věci z jiné strany a tak nás nutilo znovu promýšlet a třeba i přehodnocovat své postoje. Či si je v rozhovoru s jiným názorem znovu obhájit a se v nich utvrdit. Bůh ví, co dělá, když do svého lidu povolává lidi nejrůznějších typů. Jak už jsem řekla, Ježíš dělal přesně totéž. V kruhu Dvanácti byli vedle sebe muži hodně různí ve svých povahách, politickém zaměření i svém vztahu k Ježíšovi. Schválně si Ježíš vybíral tak různé lidi, i když věděl, že to soužití není snadné. Však taky církev odjakživa s tou různorodostí zápasila a dodnes zápasí a nutno přiznat, že nikterak slavně. Už Pavel vytýkal křesťanům v Korintě, že spolkaří, když se mezi sebou dělí na stoupence různých učitelů a duchovních směrů a kvůli tomu se mezi sebou navzájem hádají. Velmi důrazně jim připomínal, že na učiteli zas tak moc nezáleží, že záleží výhradně na Kristu, ten dává život. A tohle si musíme připomínat vždy znovu i my: že Boží lid je a má být společenstvím lidí nestejných a nesourodých, a že vůbec nezáleží na tom, jestli mě vede papež nebo Luther. V první řadě patříme Kristu, i v té různosti duchovního zaměření. Bůh si přece nepovolává jen určité typy, chce být a pracovat se všemi. Všichni jsou jeho. Na nás ovšem to Boží povolání klade nároky, svou různost nemůžeme vedle sebe žít bezohledně. Je třeba ji kultivovat a to
3 u vědomí, že přece nežijeme pro sebe, ale pro druhé. Jákobova závěť nám proto může a má být v tomto bodě pomocí. Dává nám příležitost k přemýšlení o sobě, svých darech a poslání, ale i příležitost k přemýšlení o úskalích a svodech, které na nás číhají a mohly by nás strhnout na cestu, která nevede k požehnání, nýbrž naopak k duchovní chudobě. V Jákobově závěti máme před sebou 12 mužů a tedy i 12 různých typů povah, ale i těch úskalí a svodů. Podívejme se postupně na ty jednotlivé typy. Dnes na toho prvního, nejstaršího, prvorozeného, Rúbena. Jak už jsem řekla, je Jákobův prvorozený. V dnešní době ovšem prvorozenství neznamená nic, ale ještě v době nepříliš dávné svou důležitost mělo i u nás. Prvorozený syn většinou nastupoval na otcovo místo – dědil statek, řemeslo, obchod. Ve starověku pak bylo prvorozenství důležité i v duchovní, ne jen hmotné oblasti. Prvorozený se stával po smrti otce hlavou rodiny jako kněz a modlitebník. Byl to on, kdo formoval svými slovy, ale zejména postoji a chováním, duchovní život celé široké rodiny. Byl to on, kdo jí nesl Boží slovo, byl to on, kdo ji zastupoval před Bohem; on se za ni se modlil, on za ni přinášel oběti. Na prvorozeném proto záleželo, jaká bude jeho rodina, kam se bude ubírat. Tato úloha prvorozeného byla založena na přesvědčení, že v tom prvním – ovoci, zvířeti i dítěti – je soustředěna největší božská síla. Schopnost dát život byla totiž vždycky viděna jako zázrak, zázrak Božího tvoření, zázrak rodící se nové budoucnosti. Protože ten, kdo nese plody, vlastně pracuje na té budoucnosti, má na ní podíl. První dar života byl proto vnímán jako první dotek té Boží/božské zázračné a mocné tvořivé síly, která od té chvíle působila a tvořila dál. Schopnost plodit byla a je schopnost nesmírně důležitá, ve starověku si jí proto velice hleděli a snažili se božstva nejrůznějším způsobem k plodnosti stimulovat. Jákobova rodina žila v prostředí, kde byl kult plodnosti silně rozšířen.
4 To všechno nevykládám jen tak pro nic za nic. Rúben je Jákobův prvorozený, a Jákob v něm vidí ztělesnění své největší životní síly a tedy i zárodek budoucnosti rodu. Jako prvorozený měl Rúben velké výsady, zároveň ale i velkou odpovědnost, jak jsem už před chvílí popsala. Měl být duchovním vůdcem po svém otci. Kam tu rodinu ale povede?, bojí se Jákob. Ví totiž, že Rúben byl až příliš nakloněn pohanskému kultu plodnosti. Už jako dítě přinesl své matce Líe „jablíčka lásky“, která měla napomoci její plodnosti. Proč čekat trpně na dar Hospodinův, když se tu nabízejí i jiné možnosti, že? V dospělosti potom Rúben neváhal a přivlastnil si jednu z otcových žen, aby si opravdu zajistil podíl na jeho plodnosti. I to byl pohanský způsob. Rúbenovi bylo mnoho dáno, měl před sebou velké možnosti, on jich ale nevyužil tak, jak měl. Spíš je zneužil, nechal se unášet svým postavením, měl pocit, že jako prvorozený může všechno – ale jen pro sebe. Ostatní z jeho darů neměli nic. „Přetekls jak vody“, vytkne mu Jákob. Mohl rozdávat, zavlažovat, on ale sílu svých darů neužitečně vylil v jediném okamžiku, ba stal se v tom okamžiku dokonce ničivým elementem, povodní, která za sebou zanechává místo užitku jen spoušť. Je myslím nad čím uvažovat. Rúbenova postava nám připomíná, že mít nějaký dar znamená i odpovědnost za jeho využití. Dary nemáme jen pro sebe, nýbrž i pro druhé. Umíme z nich rozdávat kolem sebe? Pán Ježíš řekne: Komu bylo hodně dáno, od toho bude i hodně požadováno. Bůh se nás jednou bude ptát, jak jsme s jeho dary hospodařili. Ty dary máme jako jednotlivci samozřejmě různé, ale jeden máme s tím Rúbenem společný: v Ježíši Kristu jsme totiž prvorození nového stvoření a tedy těmi, kdo mají stát mezi Bohem a světem, kdo mají být Božími prostředníky lidem kolem sebe, tj. na jedné straně máme lidem svými slovy i činy k Bohu ukazovat, na straně druhé se za ně máme u Boha modlit a přimlouvat.
5 A ještě o další věci nás postava Rúbena nutí přemýšlet: pro své jednání totiž ztratil své postavení v rodině, nakonec ho nahradil Juda. Rúbenovo pokolení se totiž v Izraeli nikdy neosvědčilo. Vliv praotce je tu zřetelný. Ještě Debóra si stěžuje, že Rúbenovci nedovedli stát při ostatních kmenech, nechali je v době svrchovaného nebezpečí ve štychu. Mojžíš o kmenu Rúben pak mluví jako o umírajícím, tedy bez budoucnosti. A skutečně se s tímto kmenem už později v Izraeli nesetkáváme. Způsob Rúbenova života, vidíme, ovlivnil významným způsobem budoucí pokolení. A je tu opět podnět k zamyšlení: zítra ráno sice naše dnešní činy už budou minulostí, ne ovšem zapomenutou a ztracenou. Tím, že se ty činy staly, že jsem dnes nějak jednala či zase nejednala, jsem určitým způsobem ovlivnila podobu budoucnosti; má dnešní slova i mé dnešní činy ji začaly tvořit a formovat. Velice proto na tom mém dnešním činu záleží. Víc než si vůbec v tuto chvíli uvědomujeme. A to je možná ta nejdůležitější myšlenka, ke které nás Jákobovo požehnání Rúbenovi vede.
Modlitba Pane Ježíši Kriste, ty sis nás zavolal tak, jako sis kdysi zavolal svých dvanáct učedníků. Zaslechli jsme tvé pozvání a přijali je, vydali se za tebou. Jeden každý z nás, jak tu jsme. V tak mnohém se od sebe lišíme, tvé povolání nás ale spojuje. A to nejen nás, kteří jsme se tu dnes sešli, ale spojuje nás se všemi, kteří nesou tvé jméno. Ať jsou, jací jsou, ať jsou z kteréhokoliv společenství. Tak nesnadno se dovedeme navzájem v lásce přijímat. Spíš se dovedeme na sebe dívat skrz prsty, utloukat se svými pravdami. Pane, pomoz nám, abychom uměli od sebe navzájem přijímat. Hospodine, Pane a Králi světa, copak tě můžeme postihnout svými kategoriemi, být si jisti, že tě dokonale známe? Vždyť převyšuješ všechno, co je kolem nás. Jsi nekonečný,
6 máš tolik podob, tolik různých přístupů k nám lidem. Kéž umíme s pokorou přijímat tvou velikost. Zbav nás pýchy na své znalosti o tobě, přílišné sebejistoty víry. A pomoz nám, abychom rozpoznali, co právě od nás čekáš, na jaké místo jsi nás postavil. Také nám pomoz odpovědně žít a jednat. Přiznáváme, že zapomínáme, že svými činy neovlivňujeme jenom přítomnost, ale vytváříme budoucnost. Velice proto záleží na tom, jak žijeme, jak smýšlíme, jak jednáme. Dávej nám v tom prosíme moudrost. Čekáme na tebe, Hospodine, na moc a sílu tvého Ducha. Ke svým prosbám chceme pak připojit ještě i modlitbu, kterou nás naučil tvůj Syn: Otče náš… Čtení: 1 K 3,1-15
