Don Bosko - Co bychom mohli vědět!!!
I. Malý Jeník Jan Bosko se narodil 16.srpna 1815, matka se jmenovala Markéta Occhienová z Capriglia a otec František. Otec koupil malou zemědělskou usedlost na samotě v Becchi (samota Becchi měla asi deset usedlostí), asi třicet kilometrů od Turína. Aby uživil šestičlennou rodinu, chodil vypomáhat majetnějším sousedům. Jednoho májového večera se vrátil jeho otec z pole celý propocený, ale přišel soused a požádal ho, jestli by mu nešel pomoci udělat něco ve sklepě. Ochotně šel, silně se tam nachladil, dostal zápal plic a za čtyři dny zemřel. Matka Markéta, která měla v této době dvacet devět roků, se musela postarat o starou ochrnutou manželovu matku, o Antonína – syna z prvního Františkova manželství, měl devět roků, a o své dva syny Josefa, který měl čtyři a Jeníka, který měl dva roky. Bylo třeba udržovat v čistotě dům, starat se o pole a vinici, její ruce byli ztvrdlé a mozolnaté od orání, sekání a okopávání, ale dovedly zároveň velice příjemně hladit a mazlit se s dětmi. I když byla namáhavě pracující ženou, zůstala především matkou svých synů.
Don Bosko - Co bychom mohli vědět!!!
II. Sen o budoucnosti Don Bosko vypravuje: V devíti letech jsem měl sen, který se mi vryl na celý život hluboce do paměti. Zdálo se mi, že jsem před naším domem na velice prostranném dvoře, kde se bavilo mnoho chlapců. Někteří se smáli, jiní si hráli, mnoho jich klelo. Když jsem zaslechl rouhání, šel jsem mezi ně a pokoušel jsem se je umlčet domluvami a pěstmi. Nádherně se přede mnou objevil nádherně oděný muž. Byl již starší, ale jeho vzhled byl vznešený. Měl bílý plášť. Jeho tvář jsem nemohl posoudit, protože z ní vyzařoval zvláštní jas. Oslovil mě jménem a řekl mi: „Tyto své přátele nezískáš bitím, ale vlídností a láskou. Dej se hned do práce a vysvětli jim, jak ošklivý je hřích a jak vzácná je ctnost.“ Celý zmatený a polekaný jsem namítl, že nejsem schopen vysvětlovat těmto chlapcům náboženství, protože sám dosud nic neznám. V tom okamžiku se přestali hádat, křičet, klít a obklopili mluvícího. „Kdo vlastně jste? Vždyť to, co říkáte, je nemožné.“ namítl jsem. „Právě proto, že se ti to zdá nemožné, to musíš učinit možným, a to poslušností a vědomostmi.“ „Kdo mě bude učit?“ „Dám ti učitelku. Povede tě a naučí tě moudrosti. Každá jiná moudrost je zbytečná.“ „Ale kdo jste vy?“ „Jsem syn té, kterou tě matka naučila zdravit třikrát denně. Zeptej se na moje jméno mé Matky.“ V tu chvíli stála vedle něj vznešená paní a slunečně zářivém plášti. Všimla si, jak jsem zmatený a bezradný. Pokynula mi, abych se k ní přiblížil, a vzala mě za ruku. „Dívej se,“ řekla. V tu chvíli zmizeli všichni hoši a místo nich bylo všude plno koz, psů, koček, medvědů a jiných zvířat. „Zde je tvoje místo, zde musíš pracovat. Buď pokorný, statečný a silný. To, co uvidíš u zvířat, to musíš uskutečnit pro moje syny.“ Naráz se divoká zvířata změnila v přítulné beránky, kteří radostně poskakovali a mečeli kolem onoho Pána s Paní. Dal jsem se do pláče a prosil Paní, aby mi vysvětlila, co to všechno znamená. Položila mi ruku na hlavu. „Přijde doba, kdy všechno pochopíš!“ Jak to řekla nastal hluk a já se probudil.
Don Bosko - Co bychom mohli vědět!!!
III. Studia v Chieri I když se v tehdejších školách tvrdě prosazovaly křesťanské zásady, skutečnost nebyla nijak radostná, i v jeho ročníku byli zkažení hoši. V Pamětech vzpomíná, že ho jakýsi spolužák naváděl, aby okradl svou bytnou. Protože byl chudý, nezúčastňoval se žádných mimoškolních podniků a nepěstoval záškoláctví. Studijními úspěchy se dostával do popředí zájmu. Použil svého vlivu k šíření dobra. „Spolužáci, kteří byli prospěchově nejhorší, přicházeli za mnou, abych jim pomáhal s úkoly. Činil jsem to rád, někdy jsem to přeháněl, při písemkách jsem posílal pod lavicí hotové překlady. Jednou jsem byl přistižen a zachránilo mě profesorovo přátelství. Svým počínáním jsem si získal u spolužáků sympatie a přízeň. Nejdříve mě vyhledávali jen kvůli úkolům, později si přáli, abych jim i něco vyprávěl.“ Po čase si vytvořili jakousi partu. Jan ji dal jméno VESELÁ SPOLEČNOST. Souhlasili se třemi pravidly: 1. žádná činnost, žádný rozhovor, za který by se musel křesťan stydět 2. plnit vlastní školní a náboženské povinnosti 3. být veselí Přál si, aby veselost byla průvodkyní jeho života. Dominik Savio, jeho nejoblíbenější žák jednou prohlásil: „Usilujme o svatost tím, že se snažíme být hodně veselí. Všemožně se varujme hříchu, protože ničí v srdci radost.“ Pro Dona Boska je zdrojem veselosti vědomí, že nás chovají Boží ruce, to znamená nejlepší ruce. Zní to jako fráze, ale vyjadřuje to vzácnou hodnostu: křesťanskou naději.
Don Bosko - Co bychom mohli vědět!!!
IV. Salesiáni Dne 26.ledna 1854 byla v Turíně arktická zima, ale v obývacím pokoji Dona Boska bylo všem přítomným velice příjemně. Seděli u něj čtyři hoši a on jim předkládal svoje plány. Mluvil velice vážně a věcně, zdálo se, že čte budoucnost: „Panna Maria si přeje, abychom vytvořili společenství. Dlouho jsem přemýšlel, jak by se mělo jmenovat. Rozhodl jsem se, že se budeme nazývat SALESIÁNI.“ Z přítomných čtyř chlapců se staly základní kameny salesiánské kongregace. Michal Rua si zapsal toho večera do zápisníku: „Ve světnici Dona Boska se shromáždil Rocchietti, Artiglia, Cagliero a Rua. Bylo nám doporučeno, abychom se snažili s pomocí Pána a svatého Františka Saleského prokazovat konkrétním způsobem lásku k bližním. Pak jsme dali slovo, a později, jestli to bude možné, učiníme Pánu slib. Ti, kteří se odhodlají k této zkoušce a vytrvají v ní, budou si říkat salesiáni.“ Dne 25.března 1855 se konal ve světnici Dona Boska obřad bez velkých okázalostí. Don Bosko stál a poslouchal. Michal Rua klečel pod křížem a pronášel slib: „Slibuji Bohu, že budu poslušný, chudý a čistý, a sebe svěřuji do vašich rukou, Done Bosko...“ Nic jiného se neudálo, a přesto v tomto okamžiku vznikla nová řeholní rodina. Zakladatelem byl Don Bosko, Michal Rua se stal prvním salesiánem. Michal Rua stál po smrti Dona Boska v čele kongregace a dožil se 73 let. Cagliero se stal kardinálem a dožil se 88 let.
Don Bosko - Co bychom mohli vědět!!!
V. Dcery Panny Marie Pomocnice Marie Dominika Mazzarellová z Mornese si stále naléhavěji kladla otázku: „Čím mám naplnit život?“ Až se jednoho dne v roce 1861 svěřila své přítelkyni Petronile: „Rozhodla jsem se, že se stanu švadlenou.Až budu zvládat řemeslo, zařídím si dílnu a budu učit šít chudá děvčata. Nebavilo by tě též něco podobného? Kdybychom se daly dohromady mohly bychom tvořit rodinu.“ Od rozhovoru uplynul rok. Marie s Petronilou otevřely krejčovkou dílnu a v ní se učilo šít asi deset děvčat. Byl to průkopnický čin, jím všechno začalo. Dne 29.ledna 1872 byla 21 hlasy z 27 zvolena za představenou Dcer Panny Marie Pomocnice Marie Dominika Mazzarellová. Dne 5.srpna 1872 obléklo prvních patnáct dcer řeholní roucho, jedenáct složilo sliby na tři roky, mezi nimi i Marie Dominika Mazzarellová.
