Jen pár obyčejných týdnů

Ivana Prudičová Jen pár obyčejných týdnů

Eroika 5

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Copyright © Ivana Prudičová, 2006 © Eroika, 2006 ISBN 80-8 86337-5 57-X X

6

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS174861

1. S pusou otevřenou dokořán jsem pozorovala mouchu. Předníma nohama si vztekle drbala sosák a prostřední škodolibě mnula jako udavač, co zrovna dopsal pěkný anonym. Zadek navlečený do smaragdově zeleného brnění, vycíděného do vysokého lesku. Nervózně pobíhala sem a tam, připravena k boji. Na nadzvukový let do mého krku, nebo ještě dál a hlouběji. Možná vyzbrojena biologickou zbraní, třeba sušeným psím trusem, nasbíraným hned u vchodu ordinace. Zoufale jsem mrkala očima a snažila se jícen ucpat svými mandlemi, aby mi tam ten jarem zdivočelý hmyzoid nepronikl. Tiše jsem začala dávit. Slzy už mi tekly čůrkem a lechtaly na nose. Chtělo se mi kýchnout. Moje sebeovládání dosáhlo historického maxima. Dvě rouškami zakryté tváře se soustředěně skláněly nad mými ústy a tiše si špitaly záhadné povely. Přemýšlela jsem, koho mi sestřička Barka tak moc připomíná. Přišla jsem na to až v okamžiku, kdy začala na povel šéfové míchat plombu. Byla neuvěřitelně podobná jednomu otci, urputně se soudícímu o malou dceru. I on byl vždy pečlivě namalovaný, upravený a navoněný. Jen barvu a délku příčesků střídal až moc často. Holčička stála každý druhý víkend u vrátek, ukazovala na svého otce prstem a pla7


kala, že s tou cizí paní nikam nepůjde! Verdikt soudu zněl jasně: otec má na svoje dítě právo, ať už je převlečený za cokoliv. Třeba za Bílou paní… I moje nová plomba byla zaručeně bílá a nezničitelná. A taky hodně drahá. Peněz jsem tentokrát nelitovala, byl den mých narozenin a zubní výplň dárek – sama sobě. Vše ostatní bylo plánováno na večer, kdy měla proběhnout malá oslava v rodinném kruhu. Po rozvodu ho tvořily moje tři dcery a babička, u které jsme všechny společně bydlely. V jejím starém útulném domě jsme žily celkem spokojeně. Díky svému povolání jsem měla dost příležitostí si uvědomit, že patříme k té šťastnější části populace. Stačilo mít jen trochu odvahy a přiznat si to. Sestřička domíchala a lékařka znovu nasadila roušku. Sáhla po nějakém hrozivě vypadajícím nástroji a naklonila se nad svoji oběť. Orosená strachem jsem čekávala laškovné přehazování obnaženého nervu sem a tam, šťourání miniaturním krumpáčem v nejcitlivějších místech hlavy, mačkání kila výplně do milimetrového prostoru a následnou explozi čelisti. Nic hrozného se nedělo. Jen jemné ruce zlehka kmitaly v mé ústní dutině. V euforii z té bezbolestnosti jsem si troufla otevřít jedno oko a uviděla dokonalý chrup žraloka lidojeda. Mával na mě ploutví z monitoru lékařčina počítače, kam si ho, zřejmě pro výstrahu, umístila jako spořič. Iluze byla dokonalá. Ze dveří jsem se vypotácela o několik stokorun lehčí, šťastná, že jsem přežila. Prý zas za půl roku na viděnou! To 8


určitě, ale jen v neoprenu, s harpunou a biolitem… Těšila jsem se na pěší cestu do kanceláře. Měla jsem to přes celé město, ale v mém rodném Hradišti to představuje sotva půlhodinku cesty ostřejší chůzí. Vzduch byl cítit jarem. Z komínů už nečmoudily podomácku spalované pet lahve, nahradil je všudypřítomný zápach masově vypalovaných trávníků a mezí, zřejmě nový koníček horlivých seniorů. Kontejnery přetékaly starými matracemi, vyřazeným nábytkem a dokonce i rezavými vánočními stromky. V nějakou generální očistu města se doufat nedalo. Doby potěmkinovských předprvomájových úklidů byly pryč a brigády, dodržované pod hrozbou špatného posudku od domovního důvěrníka, se už také nekonaly. Zbývalo jen jediné. Tvářit se, že ten hnus je normální a nikomu dynamickému, mladému a usměvavému přece nevadí! Skrz obvyklou inverzi se usilovně dralo sluníčko a ptáci nejrůznějších druhů pěli ze všech sil. Na návštěvu, po dlouhých padesáti letech, přiletěl i oranžový brkoslav a laškovně trylkoval na našem plotě. Netroufala jsem si radovat se z toho. Nikdo mi nevysvětlil DŮVOD jeho přítomnosti. Mám očekávat konec světa kvůli globálnímu oteplování? Stromy se nenápadně chystaly ke květu, což mi připomnělo nutnost zvýšit výdaje za léky proti pylové alergii, papírové kapesníky, kapky do nosu a v neposlední řadě i za mastičky na záněty spojivek, kterými jsme celá rodina svorně trpěli. Když jsem připočetla nezbytný nákup jarních a hned nato i let9


ních botek pro všechny rodinné příslušnice a jejich nikdy neutuchající touhu navštěvovat obchody s módními hadry, na náladě mi to rozhodně nepřidalo. Zrovna jsem přemýšlela, kterou trasu zvolím, zda tu kratší a strmější, nebo delší a pozvolnější, když jsem uslyšela volání. „Ivo, počkej na mě!“ Z protější ulice se ke mně řítila moje dávná spolužačka Alenka. Pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici a byla, zrovna jako já, trochu neupravená a také trochu (mírně řečeno) obézní. Jen nebyla tak hlučná, ale o to mi byla sympatičtější. Docela mi přišlo vhod, když navrhla jednu společnou kávu v blízké kavárně. Uháněla jsem do práce, kde mě čekal dlouhý úřední den. Tak proč se pár minutek neflákat. Přátelské klábosení o dětech, chlapech a penězích se nakonec stejně zvrhlo v pracovní schůzku. „Ty, Ivo, ještě děláš tu sociální pracovnici?“ zeptala se Alenka tak nějak opatrně a rozpačitě si oběma rukama utáhla gumičku na mohutném culíku přírodně světlých vlasů. „No jasně že dělám. Máš snad pro mě nějakého týraného nebožáka?“ zeptala jsem se z legrace, ale už jsem tušila práci. „No, vlastně jo, ale nevím, zda ti takovej případ patří,“ začala opatrně a usrkla si kávy. „Víš, k nám na oddělení už několikrát přivezli zmlácenou ženskou, úplně dobitou. Naposled byla v bezvědomí, několik přeražených žeber a modřiny snad všude. Bije ji 10


manžel, to nám je jasný, ale ona nikdy nic neřekne. Nakonec jsme jí zavolali psychologa, aby ji trochu rozebral, ale nepomohlo to. Jakmile je jí líp, pospíchá domů. Prý za dětmi, má dvě. Pořád na ni musím myslet, jestli už náhodou není mrtvá, už jsem ji u nás dlouho neviděla. Předtím tam byla i dvakrát do měsíce… Nemocnice to nahlásila i na policii, ale asi se nic neděje, znáš to. Oběti domácího násilí nikdo moc vážně nebere,“ povzdechla si Alenka a objednala další porci rakviček. „Já se tam půjdu podívat, to mi nic neudělá,“ slíbila jsem chlácholivě a polkla sliny, které se mi ve zvýšeném množství začaly tvořit při pohledu na všechny ty sladkosti. „I když nerada, abych řekla pravdu,“ dodala jsem. „Násilí v rodině se těžko dokazuje a s policajty taky není většinou žádná řeč. Před časem byl jeden pozvaný na Komisi péče o rodinu. Říkal, že když mají nahlášenou nějakou rvačku mezi manželi, uvaří si kafe, zapálí cigaretu a teprve potom tam jede. Prý už je většinou po hádce a holoubci už zase cukrují. Ale kdo ví, jestli ten chlap nemlátí i děti, ne?“ uklidňovala jsem Alenku. „Alespoň se vyptám sousedů a promluvím s tou paní. Mohla by i s dětmi do azyláku, klidně na druhý konec republiky, to se dá zařídit. Jen musí chtít,“ dodala jsem skepticky. Moc dobře jsem věděla, že pomáhat se dá jen tomu, kdo o to stojí. Vnucovat pomoc někomu násilím se dalo dost těžko. Jiné to bylo 11


s dětmi. Často své týrající rodiče milovaly a lhaly o všem, co se u nich doma děje. Matku alkoholičku omlouvaly a obětavě se o ni dokázaly starat i několik let. Surového otce bránily zuby nehty. „On to tak nemyslel, on nás přece musel ztlouct, protože tolik zlobíme! Zasloužíme si to,“ říkaly. Když jsem potom četla posudky ze škol a různých dalších institucí, zdůrazňujících pevnou citovou vazbu a hezký vztah dětí k rodičům, bylo mi vzteky do breku. Bylo přece nad slunce jasné, že když dítě nic lepšího nikdy nepoznalo, nemá s čím srovnávat. Lpí i na masovém vrahovi. Jen když bude někoho mít. Alenka mi hned z hlavy nadiktovala adresu i jméno oné paní. Viditelně se jí ulevilo. Ještě pro pořádek zopakovala, že mi vlastně nic neřekla. „Jasně, beru to jako anonymní oznámení, třeba od sousedů, ne?“ ujistila jsem ji už na odchodu. Spěchala jsem „úřadovat“ a ona domů, vyspat se po noční. Po příchodu do kanceláře jsem se hnala k zrcadlu zkontrolovat svůj nově zalátaný chrup. Vše bylo úžasné, jak slibovali. Jen v žaludku mi nějak podivně bzučelo, lechtalo a kvílelo. Kam se vlastně ta masařka poděla? … Pracovní den jsem zahájila několika telefonáty, kterými jsem chtěla nenápadně zjistit co nejvíc informací o té zbité paní, jejích dětech a manželovi, širší rodině. Takové předběžné sociální šetření, jak se dalo kulantně nazvat shánění drbů. Důležité bylo vědět, na co se vlastně ptát. Nemohla jsem jen tak, na psychicky nepřipravenou úřednici, vystarto12


vat s otázkou: „Tak mlátí ten chlap manželku, nebo ne?“ Zvlášť když existovala velká pravděpodobnost, že každý v té vsi bude příbuzný, nebo soused či bývalý spolužák… Ani staré a zdánlivě nesouvisející informace se nedaly jen tak zatratit. Často se ukázalo, že největším zdrojem poznání současného stavu věcí jsou staré spisy z dřívějších manželství. Třeba v případu paní, která se přišla poradit asi před měsícem. Plakala a byla zoufalá, protože jí nikdo nevěřil. Šestiletá dcera se jí svěřila, že dostává od tatínka takové mokré pusinky. Prý ji olizuje všude! Holčička trvala na svém, nic si nevymyslela, ani jí to nikdo nevyprávěl. I znalecký posudek od psycholožky se přikláněl k názoru, že holčička nelže. Otec ale vyrukoval s odvetou, žádal si dceru do vlastní péče, když je matka taková potvora! Měl peníze na špičkového advokáta a vypadalo to, že vyhraje… Nakonec pomohl starý rozvodový spis z druhého konce Čech. I v předchozím manželství milujícího taťky se podobné podezření objevilo a samozřejmě neprokázalo. Jenže, dnes už dospělá dcera byla ochotná přijet proti otci svědčit… Proto jsem si netroufala jakoukoli informaci považovat za nepodstatnou. Konečně jsem se na úřad dovolala a poptala se po rodině údajného násilníka. Co jsem se dozvěděla, mě nepotěšilo ani trochu. Svoji ženu mlátí, ví to celá vesnice, ale všichni se bojí. Pracuje totiž u bezpečnostní agentury a zbraň neodkládá snad ani v posteli. Chodí prý jen v maskáčích a všichni mu jdou z ces13


ty. O děti se ale stará, vodí je za svou matkou. Paní Bímovou už dobrý týden nikdo neviděl, kdo ví, zda někam neutekla. Bez modřin by už ji stejně ani nepoznali! No vida, pomyslela jsem si, čeká mě pěkné šetřeníčko. Měla bych si zřejmě zakoupit neprůstřelnou vestu, ale budou ji mít v XXL velikosti? Mrkla jsem na hodinky a pomalu se chystala na očekávanou návštěvu jedné starostlivé babičky. Volala už minulý týden, zda se může přijít poradit. Podle jejího bojovného hlasu a několika nadávek, kterými počastovala svoji bývalou snachu, jsem nečekala nic dobrého. Zřejmě nepůjde o pohádkovou bytost s nažehleným šátkem a škapulířem v záňadří. Takovou už asi člověk najde jen v pohádkách a možná ani tam ne… Já se potkávala s babičkami nejrůznějšího ražení. Od emancipovaných podnikatelek soupeřících se snachami přes ustarané matinky rozmazlených synků až po udřené ženské otročící svým dospělým dětem. Úderem jedenácté vcházela do dveří korpulentní paní, nacpaná ve fialovém jarním kostýmku a ověšená asi kilem zlata. Třpytilo se jí na masitém krku, prstech, obou zápěstích a dokonce i na kotníku. Ten měla omotaný nějakým řetězem s přívěsky, které chrastily při každém sebemenším krůčku. Povislé koutky ostře fialových úst dávaly tušit, že tato osoba nebude žádná laškovná řehtalka. Za ruku vlekla svého asi třicetiletého syna. „Dobrý den,“ pravila ta dobrá žena. „Von se stydí, tak jsem ho musela přitáhnout násilím!“ mrkla přísně 14


na potomka a vztyčeným ukazováčkem zakončeným jak jinak než fialovým nehtem vydala povel: sedni! Beze slova odporu poslechl. Moc dobře asi věděl, že by mu žádná rebelie neprošla. Hnědou flanelovou košili měl ledabyle zastrčenou do šedých tesilových kalhot a z kapsy mu čouhal hřeben. Černou krešlakovou taštičku odložil na stůl, vytáhl kapesník a rozpačitě si začal leštit kostěné brýle. Měly želvovinově žluté obroučky a podobaly se takovým těm slušivým modelům, co asi před dvaceti lety vydávali zdarma na pokladnu. V přátelském úsměvu odhalil svůj jediný, za to pěkně velký a pěkně žlutý, přední zub. „Von je po úrazu. Tak za něho všechno vyřizuju. Já jsem Fialková a tohle je můj Fialka,“ představila se překvapivě vtipně ta dáma a hned, z velké tašky u svých nohou, tahala objemný spis. „Těší mě, já se jmenuji Iva Drexlerová a jsem sociální asistentka,“ rychle jsem špitla v náhle vzniklé pauzičce. Paní to moc nezajímalo a energicky pokračovala: „Víte, von si, blbec jeden, vzal takovou debilku z diskotéky. Vona má IQ jenom 40 a soud jí nechal v péči moji vnučku. Jsou jí dva roky, ale u takový debilky vyrůstat nemůže. Můj syn je po úrazu. Ale chytrej je, ne, že ne! IQ má 170 a dokonce udělal i autoškolu! Tak jsme se odvolali a teď je to na mrtvém bodě. Tak chci, abyste nám pomohla. No řekněte, co bude z holky, když má mámu debilku!“ „Počkejte chvilku, paní Fialková. Já bych spíš potřebovala mluvit s vaším synem. To on je otec dítěte, 15


tak ať se k tomu vyjádří!“ pohlédla jsem s nadějí k synkovi, ale zrovna modeloval ze žvýkačky kuličku. Byl tou činností zaujatý natolik, že si náhlého zájmu o svoji osobu ani nevšiml. Matka ho k odpovědi vyzvala energickým kopnutím do holeně. Než se stačila mladá Fialka nadechnout, mluvila už zase ta starší. „To je zbytečné, aby něco říkal, všechno za něho vyřizuju stejně já. Platím i právníka. A řeknu vám, paní, to není nic levného! Kdybychom si nevzali několik půjček, vůbec to neutáhneme… Jenže, co nám zbývá. Syn má jenom mě a já zas jen jeho. I tu vnučku budu mít jen jednu, protože VON má nějaké řídké sperma a už asi nebude mít žádné další děti!“ Málem jsem spadla ze židle. Zamaskovala jsem to nálezem propisky, kterou jsem v rychlosti zvedla ze země. Měla jsem chuť celý náš rozhovor shrnout: „Tak syn má jeden zub, rád modeluje a má řídké sperma. Čím vám mohu pomoci?“ Stará Fialka mě naštěstí předběhla a svoji zakázku, jak se učeně říká často naprosto nereálným požadavkům, formulovala slovy: „Prostě tam k té debilce co nejrychleji zajeďte a dítě jí seberte!“ Musela jsem ji uvést do reality, ten rozhovor mi začínal připadat až moc absurdní. „Paní Fialko… Fialková, jediné, co pro vás mohu udělat, je navštívit vnučku a její matku a provést tam šetření. Zjistit, jak je o holčičku postaráno. V případě, že objevím nějaké nesrovnalosti, mohu napsat zprá16


vu k soudu, případně přijít svědčit. Ale jen o tom, co sama uvidím na vlastní oči!“ Fialka byla spokojená a smířlivým tónem odpověděla: „Jo, to beru. A koukněte se jí do skříně, prádlo nechala úplně zplesnivět. A v lednici taky mít nic nebude. Pořád jenom míchá ty instantní kaše. To se nedalo jíst, viď?“ otočila se na syna. Ten už ale rozbaloval další žvýkačku, zřejmě potřeboval sochařský materiál k opracování. Z úst mu tekl pramínek slin, který mu úzkostlivá matka hned otřela svým kapesníčkem. „Tak ho vidíte, holomka? Pořád by si jen hrál. To je od doby, co spadl z tý skály,“ zvolala milujícím hlasem a trochu šišlala. „Z jaké skály?“ ptala jsem se zvědavě. „No přece z tý u nás za barákem,“ odpověděla udiveně, jak vůbec někdo může nevědět o té tragédii, co se před lety stala. „Když mu bylo šestnáct, opil se a zvracel ze skály. Našli jsme ho až ráno pod ní. V nemocnici ho celýho sešroubovali, ale moc se jim to nepovedlo, viď?“ obrátila se na synka, který jí, jako vždy, nevěnoval pozornost. Zřejmě z čistého pudu sebezáchovy. Já se ale nemínila vzdát tak snadno. Vstala jsem ze židle a přikročila k tomu dobrému chlapci. Na bobku před jeho křeslem a zvýšeným hlasem, jako k malému dítěti, jsem se zeptala: „A co vy, měl jste svoji bývalou ženu rád? Jak vám to manželství klapalo?“ Nasadila jsem co nejvlídnější tón, asi jako kdybych malému dítěti říkala: „No ukaž, jak jsi veliký!“ 17


Snaha přinesla kýžený výsledek a mladý Fialka se rozpovídal. „Vona byla fakt hodná. A hezká. Ale byla to hrozná bordelářka!“ vyhrkl obdivně. Tvář se mu rozjasnila. Možná považoval její nepořádnost za hrdinství, na které by si ON nikdy netroufl. Jeho matka stáhla podkovu svých úst do tenké čárky, čímž její výraz nabyl nebezpečné podoby s buldokem. Ovládla se a nevybuchla. Jen mi mlčky přistrčila asi dvacet centimetrů silný svazek okopírovaných soudních rozhodnutí, znaleckých posudků a dalších písemností. Na okrajích byly tužkou připsány komentáře. Její komentáře. Zvědavě jsem si jich pár přečetla. U věty – jmenovaná má snížený intelekt, paní Fialková doplnila: „Jo, pěkně snížený intelekt, dyť je úplně blbá!“ V dalším konstatovala sociální pracovnice, že v místě bydliště shledala všechno v pořádku. Starostlivá Fialka nesouhlasila a vedle napsala: „To ses asi holčičko špatně dívala, má tam bordel jako v chlívu, cuchta jedna!“ Ani posudek soudního znalce z oboru psychiatrie, který potvrdil, že paní je schopná se starat o sebe i dceru, nenechala bez komentáře: „Tak se jí podívej, ty vrtáku starej, na ten shnilej záchod!!!“ Nebohá matka s dítětem bydlela ve vzdálené vesnici, přesně na opačné straně než mlácená paní Bímová. Ach jo. To mi teda ten týden pěkně začal. Nejdřív se nechám zastřelit na jihu a potom se vydám do blázince na sever… Nebo raději opačně, ať stihnu před svou smrtí vydat nějaké svědectví. 18


Jen pár obyčejných týdnů

Recommend Documents