Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta
Jelena Niţňanská
Podnikání zahraničních osob v České republice a v Ruské federaci
Diplomová práce
Olomouc 2010
1
„Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Podnikání zahraničních osob v České republice a v Ruské federaci zpracovala samostatně a citovala jsem všechny pouţité zdroje.“
………………………….
V Olomouci 31. srpna 2010
2
Děkuji tímto doktoru Černému, a to nejen za odborné rady, ale také za pochopení, které mi laskavě poskytl.
3
Obsah Pouţité zkratky……………………………………………………..…………….…………….6 1 Úvod ……………………………………………………………………………….……....7 2 Základní pojmy a vývoj podnikání zahraničních osob..........................................................9 2.1 Definice základních pojmů v právní úpravě ČR a RF………….....................................9 2.2 Historický exkurz podnikání zahraničních osob..........................................................15 2.2.1 Vývoj právní úpravy podnikání v ČR ………………………..………………...15 2.2.2 Vývoj právní úpravy podnikání v RF ……....………………………………….16 3
Systém práva podnikání zahraničních osob........................................................................19 3.1 Právní úprava podnikání zahraničních osob v ČR…...……………………………..…19 3.2 Právní úprava podnikání zahraničních osob v RF ……………........………………...23
4 Výkon podnikatelské činnosti zahraniční fyzickou osobou................................................27 4.1 Registrace zahraniční fyzické osoby.............................................................................27 4.1.1 Registrace zahraniční fyzické osoby v ČR…………….....................................27 4.1.2 Registrace zahraniční fyzické osoby v RF ………………………….…….…....31 4.2 Povinnosti cizinců pro vstup a pobyt na území druhého státu.....................................36 4.2.1 Povinnosti cizinců pro vstup a pobyt na území ČR…………………………...36 4.2.2 Povinnosti cizinců pro vstup a pobyt na území RF …………………………..37 4.3 Podnikání zahraniční osoby prostřednictvím organizační sloţky podniku................38 4.3.1 Podnikání zahraniční osoby prostřednictvím organizační sloţky podniku v ČR………………………………………………….………………………. .38 4.3.2 Podnikání zahraniční osoby prostřednictvím organizační sloţky podniku v RF………………………………………………………..…………………40 5 Výkon podnikatelské činnosti prostřednictvím společnosti s ručením
omezeným.........42
5.1 Registrace společností s ručením omezeným................................................................42 5.1.1 Registrace společností s ručením omezeným v ČR …………………………...42 5.1.2 Registrace společností s ručením omezeným v RF ……...……………………44 5.2 Majetková účast zahraniční osoby ve společnosti s ručením omezeným.....................52 5.2.1 Majetková účast zahraniční osoby ve společnosti s ručením omezeným v ČR..52 5.2.2 Majetková účast zahraniční osoby ve společnosti s ručením omezeným v RF..53 5.3. Převod obchodního podílu...........................................................................................54 5.3.1 Převod obchodního podílu v právní úpravě ČR ……………………………….54 4
5.3.2 Převod obchodního podílu v právní úpravě RF…………………………….….55 5.4 Přemístění sídla zahraniční právnické osoby do druhého státu v právní úpravě ČR a RF…………………………………………………………………………………58 6 Ochrana majetkových zájmů zahraničních osob při podnikání na území ČR a RF …………………………………………………………………………………..59 7 Subjektivní práva zahraničních osob a jejich ochrana pomocí práva hmotného a procesního ………………………………………………………………………..…..…62 8
Související oblasti práva a instituty mající vliv na výkon práva v druhém státě ……………………………..…………………..………...……….…………65
9
Závěr ………………………………………………....………….………………………67
10 Pouţitá literatura ……………………………………………………………..…….……70 11 Resumé ………………………………………………………………………….….…...73
5
Použité zkratky CiZ
Cizinecký zákon
ČR
Česká republika
EU
Evropská unie
EHP
Evropský hospodářský prostor
FNS
Federální daňová správa
FZ
Federální zákon
ObchZ
zákon č.513/1991 Sb., obchodní zákoník
ObčZ
zákon č.40/1964 Sb., občanský zákoník
OOO
společnost s ručením omezeným
RF
Ruská federace
RSFR
Ruská sovětská federativní republika
RVHP
Rada vzájemné hospodářské pomoci
ŢZ
zákon č.455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ŢZ)
6
1 Úvod V souvislosti s rozvojem trhu jak v České republice, tak i ve velké většině suverénních států roste zájem podnikatelských subjektů, tedy fyzických i právnických osob, rozšířit své podnikatelské aktivity do teritoria druhého státu. Mobilita podnikatelských subjektů pozitivně ovlivňuje výkonnost ekonomik, zvýšení konkurenceschopnosti, coţ ve svém důsledku vede k postupnému utváření celosvětového trhu. Moţnosti a podmínky podnikání zahraničních osob v jednotlivých státech jsou do značné míry vymezeny opatřeními přijatými státem v souladu s prosazováním a ochranou jeho zájmů. Konkrétní opatření jednotlivých států jsou pak zakotvena v jejích právních řádech, které se od sebe více či méně liší. Právní úprava podnikání zahraničních osob v posledních několika letech doznala podstatných změn v právních řádech České republiky i Ruské federace. Tyto změny byly vyvolány zejména postupným přechodem obchodních vztahů od ochrany národních trhů pomocí tzv. protekcionizmu k jejich současné liberalizaci. Cílem mé diplomové práce je analyzovat a vzájemně srovnat rozhodující normy právní úpravy podnikání zahraničních osob v právním řádu ČR a RF, jejich odlišnosti a způsob překonávání problémů vznikajících při podnikání zahraničních osob v důsledku existence těchto dvou různých právních řádů. V úvodní části práce se zaměřím na vymezení stěţejních pojmů - podnikatel, podnikání, zahraniční osoba, tj. pojmů, které jsou běţně pouţívány jak v české tak ruské právní úpravě a na stručný exkurz vývoje právních úprav podnikání zahraničních osob v České republice a v Ruské federaci. V hlavní části práce se budu zabývat charakteristikou systému práva podnikání zahraničních osob v ČR a v RF v právních úpravách obou států, srovnáváním právních norem pro výkon podnikatelské činnosti zahraničních fyzických a právnických osob na území druhého státu zejména pak na podnikání zahraničních osob prostřednictvím společnosti s ručením omezeným. Rovněţ se zaměřím na otázky majetkové účasti státního příslušníka druhého smluvního státu při zaloţení a po vzniku společnosti s ručením omezeným na území druhého státu, moţnostmi převoditelnosti obchodních podílů a ochrany majetkových zájmů zahraničních osob při podnikání na území druhého státu.
7
V závěru stručně shrnu základní charakteristiky současné právní úpravy podnikání zahraničních osob v obou zemích s návrhem změn právní úpravy de lege ferenda.
8
2
Základní pojmy a vývoj podnikání zahraničních osob
2.1 Definice základních pojmů v právní úpravě ČR a RF K detailnějšímu zkoumání problematiky podnikání zahraničních osob je nezbytné přesně vymezit základní pojmy, související s daným tématem jak v právní úpravě ČR tak RF, a to zejména pojmy podnikání, podnikatel, zahraniční osoba. Jedním z nejdůleţitějších ustanovení obchodního zákoníku a obchodního práva vůbec je vymezení pojmu podnikání. Podmínky a omezení práva podnikat mohou stanovit pouze zákony. Podnikáním podle ustanovení § 2 odst. 1 českého obchodního zákoníku se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosaţení zisku. Uvedená definice podnikání obsahuje pět pojmových znaků, které musejí být splněny současně. Pokud některý z těchto znaků chybí, nejedná se o podnikání. Znak
„soustavnost“
v souvislosti s podnikáním nelze chápat pouze jako činnost
nepřetrţitou a trvalou, protoţe tomuto znaku odpovídá i činnost, která je prováděna sezónně nebo s přestávkami, přičemţ však „musí jít o činnost, která má opakující se nebo pokračující charakter, i kdyţ nikoli nutně dlouhodobý.“1 Z uvedeného vyplývá, ţe za soustavnou činnost nelze povaţovat tu, která je vykonávána pouze výjimečně či nahodile. Za samostatnost v podnikání povaţujeme pouze takovou činnost, v níţ si podnikatelské činnosti rozhoduje sám podnikatel, který není nucen jednat na příkazy někoho jiného. Zjednodušeně řečeno, osoba, která činnost provádí, má „moţnost rozhodovat podle vlastní úvahy o době a místě vykonávané činnosti, o organizaci vykonávané práce bez zařazení do organizační struktury jiné osoby.“2 Z tohoto hlediska se však nejedná o samostatnost absolutní, nýbrţ o samostatnost relativní. V této souvislosti je nezbytné upozornit na skutečnost, ţe v některých podnikatelských profesích je patrná určitá smluvně podmíněná závislost na poţadavcích zákazníka. Tak je tomu kupříkladu v činnosti advokátů, kteří se ve vztahu ke klientovi řídí jeho pokyny, přičemţ vlastní podstatu činnosti určuje sám advokát. Podnikání na vlastní riziko vylučuje moţnost odpovědnosti za své jednání někoho jiného neţ samotného podnikatele. V případě porušení právní povinnosti podnikatelem, nese tento za takové porušení odpovědnost s tímto spojenou. Odpovědnost vůči třetím osobám vzniká ____________________________ 1
FALDYNA, František a kol. Obchodní právo. Praha : ASPI, 2005, s. 7. ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš a kolektiv. Obchodní zákoník. Komentář. 11.vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 6 (§ 2 ObchZ). 2
9
samotnému podnikateli z čehoţ plyne, ţe jednání podnikatele a jeho důsledky
nelze
přičíst jinému subjektu. Z výše uvedeného lze dovodit, ţe samotnou majetkovou účast ve společnosti nelze dle našeho obchodního zákoníku povaţovat za podnikání, a proto „nelze povaţovat za podnikání činnost společníka, který jedná jménem společnosti, protoţe práva a povinnosti z takové činnosti vznikají společnosti“.3 V tomto smyslu je chápán společník i v judikátu č. SJ 12/1998, kde se uvádí, ţe „Společník společnosti s ručením omezeným není z důvodu účasti v této společnosti podnikatelem“.4 Podnikáním za účelem dosaţení zisku se rozumí činnost zaměřená na získání majetkového prospěchu, přičemţ majetkového prospěchu nemusí být ve skutečnosti dosaţeno, avšak „dosahování zisku musí být alespoň záměrem a motivem podnikatele“.5 K přesnému definování pojmu podnikání je nezbytné vymezit rovněţ pojem podnikatel. Podle § 2 odst. 2 č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů je podnikatelem osoba zapsaná v obchodním rejstříku, osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. Status podnikatele je ustanovením § 23 ObchZ přiznán téţ zahraničním osobám, které mají právo podnikat v zahraničí. K rozhodnutí o skutečnosti, zda je moţné osobu vykonávající činnost povaţovat za podnikatele, bude rozhodující, jestli má tato osoba určité oprávnění, jeţ vzniká na základě veřejnoprávních skutečností. Z uvedeného plyne, ţe „osobu, která sice podniká, ale nemá příslušné oprávnění, nepovaţujeme z hlediska obchodního zákoníku za podnikatele“. 6 Podle ustanovení § 3a zák. č. 513/1991 ObchZ ve znění pozdějších předpisů „právní úkony uskutečněné osobou, jeţ nemá oprávnění k podnikání, budou platné a budou se řídit stejnou právní úpravou, jako kdyby taková osoba oprávnění k podnikání měla. To
znamená, ţe
takové úkony „budou nejen úkony platnými, ale také budou podléhat obchodnímu reţimu“.7 Ustanovení § 3a odst. 2 zák č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů zakotvuje odpovědnost takové osoby za škodu. _______________________________ 3
ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš, a kolektiv. Obchodní zákoník.Komentář. 11.vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 6 (§ 2 ObchZ). 4 ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš, a kolektiv. Obchodní zákoník.Komentář. 11.vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 10 (§ 3 ObchZ). 5 ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš, a kolektiv. Obchodní zákoník.Komentář. 11.vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 6 (§ 2 ObchZ). 6 PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. 1.díl. Praha: ASPI, 2005, s. 193. 7 Tamtéţ s. 193-194.
10
Osoba podnikající na základě ţivnostenského oprávnění, i kdyţ
není zapsána do
obchodního rejstříku, je rovněţ povaţována za podnikatele. K osobám, které podnikají na základě jiného neţ ţivnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů patří zejména osoby vykonávající svobodné povolání, např. advokáti, lékaři, umělci apod. Podnikateli jsou taktéţ fyzické nebo právnické osoby provozující zemědělskou výrobu. Tyto osoby jsou podle zvláštních předpisů zapsány do evidence. Podle § 23 ObchZ se zahraniční osoba, to znamená fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem mimo území České republiky, která je oprávněna podnikat v zahraničí, pokládá za podnikatele i podle obchodního zákoníku. „Přímo ze zákona je tedy kaţdá zahraniční osoba, jeţ je oprávněna podnikat v zahraničí, podnikatelem ve smyslu § 2 odst. 2 ObchZ.“8 Označení takovéto osoby za podnikatele ještě neznamená, ţe můţe podnikat i na území České republiky. „Za podnikání zahraniční osoby na území České republiky se povaţuje její podnikání jen tehdy, má-li podnik nebo jeho organizační sloţku umístěnou na území České republiky. Oprávnění této osoby podnikat na území České republiky pak vzniká ke dni zápisu této osoby, popřípadě organizační sloţky jejího podniku, v rozsahu předmětu podnikání zapsaném do obchodního rejstříku“.9 Z hlediska vymezení pojmu podnikatel v obchodním zákoníku, lze říct, ţe je jím „kaţdá fyzická i právnická osoba, která buď podniká na základě oprávnění uvedeného v § 2 odst. 2, anebo je zapsána do obchodního rejstříku, popř. je zahraniční osobou podnikající na základě § 23 ObchZ“10 Obdobnou definici pojmu podnikatel lze nalézt v § 5 zák. č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon) ve znění pozdějších předpisů. Ten povaţuje za podnikatele fyzickou nebo právnickou osobu, splní-li zákonem stanovené podmínky. Podnikatelem tak můţe být jak právnická tak fyzická osoba. Podnikatelem se tedy rozumí osoba, která provozuje podnikání a je na základě této činnosti evidována v některé z evidencí podnikatelů. Podnikatelem je osoba zapsaná v obchodním rejstříku (obchodní společnost), osoba podnikající na základě ţivnostenského oprávnění, osoba podnikající na základě jiného neţ ţivnostenského oprávnění podle zvláštních zákonů a osoba provozující zemědělskou výrobu. __________________________ 8
HOLEJŠOVSKÝ, Josef. Obchodní rejstřík a další rejstříky vedené soudy. Praha: C.H. Beck, 2003, s. 7. Tamtéţ s. 7. 10 PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. 1.díl. Praha: ASPI, 2005, s. 193. 9
11
V ruské právní úpravě je pojem podnikání upraven v § 2 odst. 1 Občanského zákoníku Ruské federace z 30. 11. 1994 č. 51-FZ ve znění pozdějších předpisů, v němţ „ je podnikání chápáno jako samostatná činnost uskutečňovaná na své riziko, zaměřená na systematické získávaní zisku pomocí vlastního majetku, prodejem zboţí, vykonáním práce nebo poskytováním sluţeb osobami zákonem stanoveným způsobem registrovanými.“11 Pojem podnikatel v ruské právní úpravě není samostatně vymezen, svým obsahem je však vázán na pojem podnikání občana. Jde tedy o osobu vykonávající podnikatelskou činnost zaregistrovanou
zákonem
stanoveným
způsobem.
Nejobecnější
řád
uskutečňování
podnikatelské činnosti občanem upravuje § 23 Občanského zákoníku Ruské federace z 30.11.1993 č. 51 FZ ve znění pozdějších předpisů, ve kterém dle odst. 1 občan má právo vykonávat podnikatelskou činnost bez založení právnické osoby jako soukromý podnikatel v okamžiku státní registrace; dle odst. 2 vedoucí farmářského hospodářství, vykonávající činnost bez vytvoření právnické osoby (§ 257), se stává podnikatelem okamžikem státní registrace farmářského hospodářství; zákon dále stanovuje, že na podnikatelskou činnost občanů, uskutečňovanou bez vytvoření právnické osoby, se odpovídajícím způsobem použijí ustanovení tohoto občanského zákoníku, upravující činnost právnických osob, jež jsou obchodními organizacemi, pokud ze zákona či z jiných právních předpisů nebo z podstaty právního vztahu nevyplývá něco jiného. Odst. 4 – stanoví, že
osoba vykonávající
podnikatelskou činnost nikoli jako právnická osoba, porušením ustanovení § 23 odst. 1, není oprávněna odvolávat se ve vztahu k jím uzavřeným smlouvám na skutečnost, že není podnikatelem. Ve vztahu k takovým smlouvám může soud aplikovat normy občanského zákoníku upravující povinnosti spojené s výkonem podnikatelské činnosti. Uvedené ustanovení § 23 Občanského zákoníku RF podmiňuje podnikání fyzické osoby její státní registrací a v případě zemědělského hospodářství, státní registrací tohoto hospodářství (farmy). Podnikání fyzických osob (individualnych predprinimatelej) se řídí normami Občanského zákoníku RF, které upravují podnikání právnických osob, pokud zákon nebo jiný právní akt (např. výnos prezidenta RF) nestanoví něco jiného. Zákon uvádí, ţe i v případě podnikání fyzické osoby bez státní registrace, je tato odpovědna za své závazky v souladu s normami Občanského zákoníku RF spojenými s výkonem podnikatelské činnosti. V ruské právnické literatuře se běţně pouţívá pojem ekonomická činnost, který je totoţný _____________________________ 11
LAPTEV, Vladimir. Predprinimatelskoe (chozjajstvennoje) právo. Moskva: Wolters Kluver, 2006, s. 21.
12
s podnikatelskou činností. Subjekty podnikání, to znamená podnikateli, podle ruské právní úpravy mohou být jen osoby zaregistrovány zákonem stanoveným způsobem v souladu s ustanoveními Federálního zákona o státní registraci právnických osob a individuálních podnikatelů z 8. srpna 2001 č. 129-FZ ve znění pozdějších předpisů. K nim patří fyzické osoby, podniky, výrobní druţstva, jiné obchodní organizace a taktéţ jiné obchodní i neobchodní organizace, mající právo podnikat v souladu se svými zakládajícími dokumenty. Z uvedeného plyne, ţe podnikat v Ruské federaci nemohou jakékoliv subjekty, ale jen subjekty, které jsou zaregistrovány zákonným způsobem. Pojmem zahraniční osoba se pro účely obchodního zákoníku rozumí fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem mimo území České republiky (§ 21 odst. 2 ObchZ). „Pro to, zda je osoba zahraniční osobou, je tedy rozhodujícím kritériem sídlo u právnické osoby nebo bydliště u fyzické osoby.“12 Rozhodujícím kritériem rozlišujícím mezi českou a zahraniční osobou je podle obchodního zákoníku sídlo právnické, resp. bydliště fyzické osoby. Ţivnostenský zákon charakterizuje zahraniční osoby podobně jako obchodní zákoník. Právnická osoba musí při svém zřízení určit sídlo. Z ustanovení § 19c odst. 2 ObčZ lze vyvodit, ţe „sídlo musí být určeno adresou, kde právnická osoba skutečně sídlí, tedy místem, kde je umístěna její správa a kde se veřejnost můţe s právnickou osobou stýkat“.13 Určení zahraniční fyzické osoby podle obchodního zákoníku vychází z principu trvalého bydliště nikoli z principu občanského. Z čehoţ plyne, ţe při posuzování, jedná-li se o zahraniční fyzickou osobu či nikoli, není rozhodné, zda je občanem cizího státu, ale zda má trvalé bydliště mimo území České republiky. Pro cizince platí reţim zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky ve znění pozdějších předpisů (cizinecký zákon), který v ustanovení § 1 odst. 2 stanoví, ţe cizincem je fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, to znamená, ţe podle cizineckého práva pro určení zahraničního občana je na rozdíl od obchodního práva rozhodující jeho státní příslušnost. Podle tohoto zákona se pobyt zahraničních osob na území České republiky rozlišuje na přechodný a trvalý pobyt. Ve smyslu § 3 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů je bydlištěm fyzické osoby místo trvalého pobytu. Z výše uvedeného lze za zahraniční fyzickou osobu povaţovat „cizince, který nemá místo trvalého pobytu na území České republiky, bez __________________________ 12 13
HOLEJŠOVSKÝ, Josef. Obchodní rejstřík a další rejstříky vedené soudy. Praha: C.H. Beck, 2003, s. 148-149. ŠVARC, Zbyněk a kolektiv. Základy obchodního práva. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 27.
13
ohledu na to, zda má na území České republiky povolen jiný, neţ trvalý pobyt (tedy zda má povolen přechodný pobyt)“.14 Z uvedeného lze dovodit, ţe cizinec pobývající na základě povolení k trvalému pobytu na území České republiky, tedy osoba mající trvalý pobyt a tím i bydliště v ČR, není ve smyslu § 21 odst. 2 ObchZ zahraniční osobou. Obchodní zákoník v § 21 odst. 2 definuje zahraniční osobu buď jako fyzickou osobu s bydlištěm mimo území České republiky, nebo právnickou osobu se sídlem mimo území České republiky. Na rozdíl od sídla právnické osoby, které je v našem právním řádu definováno, ani občanský ani obchodní zákoník neváţí podnikání fyzické osoby na sídlo, nýbrţ pouze na adresu, viz ustanovení § 2 odst. 3 ObchZ, které stanoví, ţe místem podnikání fyzické osoby je adresa zapsaná jako její místo podnikání v obchodním rejstříku nebo v jiné zákonem upravené evidenci. Podnikatel je však podle uvedeného ustanovení povinen zapisovat do obchodního rejstříku své skutečné sídlo podnikání. „Obvykle bývá bydlištěm fyzické osoby označováno místo, kde se tato osoba trvale vyskytuje a k němuţ ji poutají rodinné, event. pracovní svazky.“15 V ustanovení v § 19c zák. č. 40/1964 Sb., ObčZ ve znění pozdějších předpisů je stanoveno stanoví, ţe sídlo právnické osoby musí být určeno při jejím zřízení a uvedeno její skutečné sídlo. Pro obchodní vztahy § 2 odst. 3, věta druhá zákona č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů stanoví, ţe podnikatel je povinen zapisovat do obchodního rejstříku své skutečné sídlo podnikání. Charakteristika pojmu zahraniční osoba z hlediska podnikání v ruském občanském zákoníku v podstatě chybí. Přesto v ustanovení § 2 odst. 1 Zákona o právním postavení zahraničních občanů v Ruské federaci z 21. června 2002 č. 115-FZ ve znění pozdějších předpisů je vymezen pojem zahraniční občan jako fyzická osoba, která není občanem Ruské federace a která je schopna prokázat občanství zahraničního státu. V souladu s tradičním pojetím jsou zahraničními podnikateli zahraniční občané a právnické osoby zaloţené podle zákonů cizího státu. federální zákon o zahraničních investicích v Ruské federaci, v ustanovení
§ 2 přiřazuje k zahraničním podnikatelům
zahraničního občana, osobu bez občanství, právnickou osobu; organizaci, která není právnickou osobou, právní způsobilost, které je dána v souladu se zákonodárstvím státu, ve kterém je zaloţena, a která je oprávněna v souladu se zákonodárstvím daného státu _____________________ 10
ELIÁŠ, Karel a kolektiv. Kurz obchodního práva, obecná část. Soutěžní právo. 5. vydání, Praha: C.H. Beck, 2007, s. 93.
14
podnikat na území Ruské federace.“16 Právní status zahraničních osob na území Ruské federace je upraven v Ústavě Ruské Federace a dále federálním z 25. července 2002 č. 115FZ zákonem o právním postavení zahraničních občanů v Ruské federaci ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti je nutno zdůraznit, ţe ustanovení § 34 odst. 1 Ústavy RF, které stanoví, ţe každý má právo na svobodné využití svých schopností a majetku k podnikatelské i jiné zákonem nezakázané ekonomické činnosti, se vztahuje „nejen na občany RF, ale i na zahraniční občany a osoby bez občanství“.17 V souladu s ustanoveními § 62 odst. 3 Ústavy Ruské federace a podle § 4 federálního zákona o právním postavení zahraničních občanů v Ruské federaci z 25. července 2002 č. 115-F3 ve znění pozdějších předpisů, zahraniční občané mají v Ruské federaci stejná práva a stejné povinnosti jako občané Ruska, kromě případů stanovených federálním zákonem nebo mezinárodní dohodou. Jinými slovy, uvedené ustanovení Ústavy RF poskytuje cizincům na území RF tzv. národní reţim, tedy takový právní reţim, který je stejný jako právní reţim ruských občanů, avšak s určitými výjimkami a omezeními stanovenými zákonem. V této souvislosti je nutné zdůraznit, ţe výjimky z národního reţimu poskytovaného zahraničním osobám na území RF, mohou být stanoveny jenom federálními zákony RF. Zákonodárství subjektů Ruské federace nemůţe stanovovat jakékoliv omezení práv zahraničních osob.
2.2 Historický exkurz podnikání zahraničních osob 2.2.1 Vývoj právní úpravy podnikání v ČR Současná právní úprava podnikání zahraničních osob v ObchZ nahradila „podstatnou část zákona č. 42/1980 Sb., o hospodářských stycích se zahraničím, ve znění pozdějších předpisů a rovněţ zákon o podniku se zahraniční účastí“.18 Postavení zahraničních osob upravovala část III. uvedeného zákona s názvem „Obchodní zastupitelství zahraničních osob“. Obchodním zastupitelstvím byla podle ustanovení § 37 odst. 1 zák. č. 42/1980 Sb., v původním znění, organizační složka zahraniční osoby zřízená pro její hospodářskou činnost nebo pro podporu této činnosti na našem území. Pokud zákon nestanovil výjimku, bylo pro zřízení obchodního zastupitelství vyţadováno povolení, které bylo vydáváno v součinnosti federálního ministerstva zahraničního obchodu, _____________________________ 16
LAPTEV, Vladimir. Predprinimatelskoe (chozjajstvennoje) právo. Moskva: Wolters Kluver, 2006, s. 489. BORISOV, Aleksandr. Kommentarij k Graždanskomu Kodexu Rossijskoj Federaciji. 9-e izdanie. Moskva : Kniţnyj mir, 2009, s. 29 ( statja 23 Graţdanskogo Kodexa). 18 PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. 1.díl. Praha: ASPI, 2005, s. 395-396. 17
15
federálního ministerstva financí, federálního ministerstva dopravy a Státní banky československé. Obchodní zákoník rovněţ nahradil zákon č. 173/1988 Sb., o podniku se zahraniční majetkovou účastí, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 1989 a který upravoval podnikání zahraničních osob na našem území. Tento zákon upravoval podmínky pro zakládání podniku, na němţ se majetkově účastnila zahraniční osoba, a jeho postavení při hospodářské činnosti na našem území. „Podnikem se zahraniční majetkovou účastí byla podle tohoto zákona právnická osoba s hospodářskou činností, která měla sídlo na území ČSFR, pokud se na zaloţení nebo po tomto zaloţení na jejím podnikání podílel zahraniční účastník. Zahraničním účastníkem se pro účely tohoto zákona rozuměla právnická osoba se sídlem a fyzická osoba s bydlištěm mimo území ČSFR, která se podílela majetkovým vkladem na podniku. Tuzemským účastníkem se rozuměla právnická osoba se sídlem a fyzická osoba s bydlištěm na území ČSFR, která se podílela vedle účastníka na podniku. Ustanovení tohoto zákona se vztahovala i na případy, kdy podnik zakládal nebo se na jeho podnikání podílel výlučně zahraniční účastník. Vznik, právní forma, právní poměry a zánik podniku se řídily československým právem“.19
Uvedený zákon platil
jen do 1. 1. 1992, kdy byl zrušen a nahrazen zákonem č. 513/1991 ObchZ. 1. ledna 1992 byl rovněţ zrušen zák. č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodních obchodních stycích (zákoník mezinárodního obchodu), který komplexním způsobem upravoval majetkové vztahy v mezinárodním obchodním styku. Z hlediska právní úpravy podnikání zahraničních osob „navázal ObchZ především na zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním a doplnil jej. Ve srovnání s celkově soukromoprávní orientací obchodního zákoníku však ustanovení o podnikání zahraničních osob obsahují silné prvky veřejnoprávní“.20 V souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie došlo ke změnám v právní úpravě podnikání zahraničních osob v obchodním zákoníku. 2.2.2 Vývoj právní úpravy podnikání v RF Utváření a formování zahraničního podnikání v Rusku vyţadovalo podstatných změn v právní regulaci hospodářské činnosti země. V posledních dvou desetiletích bylo přijato mnoho zákonů a normativních aktů, které vytváří právní podmínky v oblasti zahraničního _____________________ 19
LOCHMANOVÁ, Ludmila, a kol. Podnikání zahraničních osob v České republice. Olomouc: Hanex, 1998, s. 33-34. 20 PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. 1.díl. Praha: ASPI, 2005, s. 396.
16
podnikání na území Ruské federace. Oblast zahraničního podnikání v Ruské federaci prošla ve svém legislativním vývojiněkolika etapami. Ve druhé polovině osmdesátých let minulého století, po nástupu Michaila Gorbačova do vedení sovětského státu, v období perestrojky a glasnosti ve všech oblastech sovětské společnosti byly přijaty první právní akty (leden 1987) připouštějící investování zahraničního kapitálu v Sovětském svazu. Aţ do konce devadesátých let minulého století bylo však jedinou moţnou formou investování kapitálu ze zahraničí zaloţení společného podniku. V souvislosti se zakládáním společných podniků byla pro toto období zvláštní a specifická „přísná povolující procedura jejich existence. Existovala řada omezení pro zahraničního podnikatele (maximální účast 49% v základním kapitálu, omezení v účasti na řízení) včetně zvláštní procedury registrace společného podniku“.21 Společné podniky byly první a do roku 1991 jedinou formou vyuţití zahraničního kapitálu v podnikání zahraničních osob na území RSFR. Hlavní problémy v této etapě způsobovala neexistence obchodního zákonodárství v ruském právu. Zvláštního významu proto nabyla smluvní ujednání vztahů zahraničního a sovětského účastníka společného podniku. Devadesátá léta minulého století jsou charakteristická dalším rozvojem zákonnosti, kdy došlo k právní úpravě podnikání v Rusku. V tomto období se právní regulace podnikání zahraničních osob vyvíjela jiţ cestou aplikace zákona. Výnosem Prezidenta Ruské federace z 26. října 1990 mohly zahraniční podniky realizovat investice cestou podílnictví v podnicích organizovaných společně se sovětskými právnickými a fyzickými osobami, coţ rovněţ umoţňovalo získávání majetku, akcií a jiných cenných papírů, právo uţívání půdy a jiných majetkových práv. Byla deklarována moţnost zakládání nejen podniků se zahraniční účastí, ale také podniků, ve kterých zahraniční investice tvořily 100% majetkovou účast. Zákon o zahraničních investicích v RSFR z 4. července 1991 se stal základem zákonodárství v oblasti zahraničního podnikání v Ruské federaci v období přechodu od centrálně řízeného hospodářství k trţní ekonomice. S přijetím tohoto zákona „došlo ke změně termínu společný podnik na podnik se zahraničními investicemi, a přijetím Občanského zákoníku RF v roce 1994 a později federálního zákona o zahraničních investicích v Ruské federaci v roce 1999 rovněţ došlo ke změně terminologie. Podniky se zahraničními investicemi jsou nově nazývány obchodními organizacemi se zahraničními investicemi“.22 _______________________ 21 22
LAPTEV, Vladimir. Predprinimatelskoe (chozjajstvennoje) pravo. Moskva: Wolters Kluver, 2006, s. 491. GUŠČIN, Vasilij, OVČINIKOV, Aleksej. Investicionnoje pravo. Moskva : Eksmo, 2009, s. 248-249.
17
Federální zákon o zahraničních investicích v Ruské federaci z roku 1999 stanovil mimo jiné okruh osob, které mohou vystupovat v roli zahraničních investorů na území Ruské federace a také formy působení zahraničních investorů na území Ruska. „Zahraniční podnikatel můţe v souladu s tímto zákonem zaloţit právnickou osobu, a to jak zřízením nového podniku, v souladu s ruským zákonodárstvím (samostatně nebo s ruským partnerem), tak i nabýt podílu v jiţ existujícím ruském podniku“.23 Současné ruské zákonodárství obsahuje řadu ustanovení regulujících působnost ruských právnických osob se zahraniční účastí. Zákon charakterizuje obchodní organizaci se zahraniční účastí jako „ruskou obchodní organizaci, status které je stanoven zákonodárstvím Ruské federace, v první řadě Občanským zákoníkem Ruské federace a Federálním zákonem z r. 1999 o zahraničních investicích v Ruské federaci“.24 Celkově lze konstatovat, ţe vývoj práva od konce osmdesátých let minulého století do současnosti, z hlediska podnikání zahraničních osob, ale i právní úpravy podnikání obecně v systému práva České republiky a stejně tak v systému práva Ruské federace, je úzce spjat s přechodem ekonomik obou zemí od centrálně plánovaného hospodářství k trţní ekonomice.
___________________ 23 24
GUŠČIN, Vasilij, OVČINIKOV, Aleksej. Investicionnoje pravo. Moskva : Eksmo, 2009, s. 248. Tamtéţ s. 250.
18
3 Systém práva podnikání zahraničních osob 3.1 Právní úprava podnikání zahraničních osob v ČR Současná právní úprava podnikání v České republice vychází z ústavních zásad zakotvených v Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR, zajišťujících rovnost zákonného obsahu a ochrany vlastnického práva všech vlastníků a zpřístupnění podnikání kaţdému. Podnikání zahraničních osob je v českém právu upraveno v šesti ustanoveních v §21 aţ 26 části první, hlavy druhé zákona č. 513/1991Sb., ObchZ obchodního zákoníku. Zákonné pravidlo určující, za jakých podmínek můţe zahraniční osoba podnikat na našem území, je princip národního zacházení. Podnikání zahraničních osob na území ČR je v české legislativě upraveno, jak jiţ bylo výše uvedeno v § 21 odst. 1 č. 513/1991Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů. To znamená, ţe „zahraniční osoba se co do moţností podnikání na území České republiky staví zásadně naroveň českým osobám“.25 Z uvedeného lze vyvodit, ţe zahraniční osoba má v porovnání s tuzemskou osobou právo poţadovat stejné zacházení. „Určité výjimky od obecného cizineckého reţimu pro obchodní vztahy můţe stanovit zákon (např. devizový zákon zákazem prodeje nemovitostí devizovým cizincům), anebo mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána a která je uveřejněna ve Sbírce zákonů (§ 756 ObchZ)“.26 Odchylkou od reţimu národního zacházení nalezneme v § 21 odst. 4 ObchZ o vzniku práva podnikat, jeţ svou povahou náleţí do práva veřejného. Z tohoto ustanovení vyplývá, ţe právo podnikat vzniká zahraničním osobám aţ zápisem do obchodního rejstříku v rozsahu zapsaného předmětu podnikání. Oprávnění zahraniční osoby podnikat na území ČR dle ustanovení § 21 odst. 4 zák. č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů vzniká ke dni zápisu této osoby, popř. organizační sloţky jejího podniku, v rozsahu předmětu podnikáni zapsaném do obchodního rejstříku. To znamená, ţe i kdyţ některé domácí osoby mohou mít právo podnikat, aniţ jsou povinny zapsat se do rejstříku, zahraniční osoba musí být zapsána do obchodního rejstříku vţdy a zápis takovéto osoby má konstitutivní význam. Z povinného zápisu do obchodního rejstříku uvedeného v § 21 odst. 4 ObchZ jsou _______________________ 25
ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš a kolektiv. Obchodní zákoník. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 56 (§ 21 ObchZ). 26 FALDYNA, František a kol. Obchodní právo. Praha : ASPI, 2005, s. 69.
19
ustanovením § 21 odst. 5 zák. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů vyjmuty fyzické osoby, které jsou státními příslušníky členských států Evropské unie nebo jiných států tvořících Evropský hospodářský prostor, které podnikají na území České republiky; tyto osoby podléhají stejnému právnímu režimu jako české fyzické osoby, nestanoví-li zákon jinak. Tato právní úprava reflektuje poţadavek rovného postavení občanů členských států EU. Podnikáním zahraniční osoby se podle ustanovení § 21 odst. 3 ObchZ rozumí podnikání zahraniční osoby pomocí podniku nebo organizační sloţky umístěné na území ČR, účastí na podnikání české právnické osoby dle ustanovení § 24 ObchZ a nebo dle ustanovení § 26 ObchZ přemístěním sídla na území České republiky. Uznání zahraniční právnické osoby splývá s přiznáním její právní způsobilosti v hostitelském státě. Osobní statut společnosti můţe být nejobecněji vymezen jako „ právní řád rozhodný pro posouzení právních otázek, spojených s určitou osobou, tj. právní řád, kterým se řídí vznik společnosti, její právní povaha, právní způsobilost společnosti včetně jednat za společnost, její vnitřní vztahy, zčásti i vnější vztahy, změna a zpravidla i zánik společnosti a případně některé další otázky“.27 V této souvislosti existuje odlišnost mezi uznáním fyzických a právnických osob. Uznání fyzických osob je zaručeno úmluvou o lidských právech a fyzická osoba musí být respektována jako osoba bez ohledu na to, na jakém území pobývá. Určení právního reţimu právnických osob je spojeno s
přiznáním jejich právní
způsobilosti. Náš právní řád i komunitární právo vychází z automatického uznání zahraniční osoby. To znamená, ţe právní osobnost zahraniční osoby bude respektována, bez nutnosti zvláštního uznávacího aktu. V této souvislosti je nutno uvést, ţe právní řády mohou stanovit určité podmínky uznání, přičemţ „významná je vazba na veřejnoprávní předpisy, kdy zahraniční osoba musí splnit stanovené podmínky hostitelského státu jako předpoklad výkonu činnosti např. získání licence“.28 Právní způsobilost zahraničních právnických osob řeší obchodní zákoník v duchu tzv. inkorporační zásady. Podle inkorporačního principu je osobním statutem společnosti právní řád státu, podle kterého byla společnost zaloţena. V souladu s inkorporačním principem upravuje § 22 zák. č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů i navázání osobního statutu společnosti. Z uvedeného vyplývá, ţe právem země zaloţení právnické osoby nebo jiného subjektu, který není fyzickou osobou, se řídí i _________________________ 27 28
PAUKNEROVÁ, Monika. Společnost v mezinárodním právu soukromém. Praha: Karolinum, 1998, s. 28. PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. I. díl. Praha : ASPI, 2005, s. 399.
20
její vnitřní právní poměry a ručení členů za její závazky. Jak uvádí I. Pelikánová „vnitřními právními poměry, rozumíme vztahy mezi společností a společníky, orgány společnosti a jejich pravomoci a zřejmě také otázky základního kapitálu a jeho splacení“.29 Princip formální reciprocity dále rozvádí ustanovení § 24 ObchZ, který je jeho konkretizací. Umoţňuje, aby zahraniční osoby za účelem podnikání zakládaly, podílely se na zakládání nebo se účastnily v jiţ zaloţených českých právnických osobách stejně jako osoby české. Obchodní zákoník vymezuje v § 21 odst. 3 pojem podnikání zahraniční osoby na území České republiky jako podnikání této osoby, má-li podnik nebo jeho organizační složku umístěnou na území České republiky. Avšak jak zmiňuje I. Pelikánová „ustanovení § 21 odst. 3, tedy podnikání prostřednictvím podniku nebo jeho organizační sloţky je třeba chápat jako vymezení podnikání zahraničních osob v uţším smyslu a předmět úpravy druhé hlavy ustanovení § 24 ObchZ, to znamená moţnost podílet se na zaloţení české právnické osoby nebo se účastnit jako společník nebo člen v české osobě jiţ zaloţené, nebo českou právnickou osobu sám zaloţit jako podnikání zahraničních osob ve smyslu širším“.30 Ustanovení § 23 ObchZ, stanoví, ţe zahraniční osoby, které mají právo podnikat v zahraničí se pokládají za podnikatele podle tohoto zákona. Uvedené ustanovení navazuje na § 22 ObchZ, který upřesňuje právní postavení této osoby v českém právním prostředí. Jestliţe je někdo v zahraničí podnikatelem, má tedy právní postavení srovnatelné
s
naším
podnikatelem jak je tento vymezen v § 2 odst. 2 ObchZ a je u nás rovněţ povaţován za podnikatele. Při úpravě podnikání zahraničních osob vychází obchodní zákoník z koncepce rovných podmínek a moţnosti podnikat ve stejném rozsahu jako české osoby. Stejný přístup zachovává také ţivnostenský zákon. Výjimku v podobě doplňujících podmínek a omezení, případně odchylnou úpravu pro zahraniční osoby, můţe stanovit pouze zákon. Tak kupříkladu ţivnostenský zákon ustanovením § 5 odst. 3 zák. č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon) ve znění pozdějších předpisů, ukládá zahraničním osobám (s výjimkou zahraničních osob se zemí EU a EHP) povinnost předkládat doklady potvrzující určité skutečnosti v originále včetně jejich překladu do českého jazyka provedeného tlumočníkem zapsaným do seznamu znalců a tlumočníků pokud tyto doklady nebyly vydány v českém jazyce. Zákon poţaduje ověření pravosti podpisů a otisku razítka na originálech předkládaných dokladů, které byly vydány v zahraničí. ______________________ 29 30
PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. I. díl. Praha : ASPI, 2005, s. 421. Tamtéţ s. 417.
21
Jak jiţ bylo výše uvedeno zahraniční osoba se můţe za účelem podnikání podílet na zaloţení české právnické osoby nebo se účastnit jako společník nebo člen v české právnické osobě jiţ zaloţené a má přitom stejná práva a povinnosti jako české osoby. Můţe také sama českou právnickou osobu zaloţit nebo se stát jediným společníkem české právnické osoby, pokud zákon jediného zakladatele nebo jediného společníka připouští. V této souvislosti nutno zdůraznit, ţe právnická osoba podle ustanovení § 24 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů může být založena pouze podle českého práva. Ustanovení § 24 ObchZ je konkretizujícím ustanovením § 21 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů. Z uvedené úpravy plyne, ţe jestliţe zahraniční osoba u nás můţe podnikat za stejných podmínek jako česká osoba, pak rovněţ za stejných podmínek můţe zakládat české právnické osoby nebo do nich vstupovat. Vnitřní právní poměry právnické osoby zaloţené v zahraničí, jejíţ sídlo bylo přeloţeno na území ČR, se i po přeloţení sídla řídí právním řádem státu, podle něhoţ byla zaloţena. Tímto právním řádem se řídí i ručení jejích společníků nebo členů vůči třetím osobám. V souvislosti se vznikem podnikatelských subjektů se zahraniční účastí, je nutno aplikovat ustanovení zák. č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů o příslušných právních formách podnikání. V úvahu nutno brát i ţivnostenský zákon, jedná-li se o ţivnostenské podnikání. Vznik právní subjektivity podnikatelských subjektů je obecně spjat se zápisem do obchodního rejstříku. V podnikání zahraničních osob „vedle národních zákonů obsahujících právní normy mezinárodního práva soukromého, které jsou součástí právního řádu konkrétního státu, se při kolizi právních řádů uplatňují ve velké míře dvoustranné i vícestranné mezinárodní smlouvy, v nichţ státy dospívají ke konsenzu v kolizních otázkách jako subjekty mezinárodního práva veřejného“.31 V kolizních normách jsou státem formulovaná pravidla pouţití cizího práva na svém území nebo pouţití svého práva na cizím území, coţ umoţňuje určení konkrétního právního řádu, který má být v dané věci pouţit. V podnikání zahraničních osob je na území České republiky nutno respektovat taktéţ právní předpisy komunitárního práva.
3.2 Právní úprava podnikání zahraničních osob v RF V Ruské federaci pojem zákonodárství zahrnuje nejen samotné zákony ve vlastním smyslu, ale rovněţ výnosy prezidenta Ruské federace, direktivy vlády RF, normativní akty __________________ 31
PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. I. díl. Praha : ASPI, 2005, s. 395.
22
subjektů Ruské federace a rezortní normativní akty. V tomto smyslu je hospodářské zákonodárství povaţováno jako pramen ruského podnikatelského práva. I kdyţ se ruské podnikatelské právo neustále vyvíjí, coţ je dáno určitým přechodným obdobím od centrálního řízení hospodářství k svobodnému trhu v Ruské federaci, některé principiální ustanovení právní regulace podnikatelské činnosti zůstávají nezměněny. K takovým patří zejména zásada, ţe podnikatelské zákonodárství je v základním jednotné pro celou Ruskou federaci a normy podnikatelského práva jsou obsaţeny, jako pravidlo ve federálních zákonech a jiných normativních aktech. Toto pojetí je v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 Ústavy Ruské federace o tom, ţe v Rusku je garantován jednotný ekonomický prostor, svobodná výměna zboží, služeb a finančních prostředků, podpora konkurence, svoboda ekonomické činnosti. Rozdělení kompetencí Ruské federace a jejích subjektů v oblasti tvorby, vydávání aktů hospodářského zákonodárství je upraveno v Ústavě Ruské federace. V § 71 Ústavy Ruské federace jsou obsaţeny ustanovení, ze kterých vyplývá, ţe vydávání aktů hospodářského zákonodárství se vztahuje k vedení Ruské federace. V souladu s tímto ustanovením se k vedení Ruské federace vztahují ustanovení právních zásad jednotného trhu, občanské a arbitráţně procesní zákonodárství a řešení jiných otázek spojených s podnikatelskou činností. Současně řešení některých otázek právní regulace podnikatelské činnosti můţe být předáno subjektům Ruské federace. „Např. ve federálním zákoně z 14. června 1995 č. 88-FZ o státní podpoře malého podnikání v Ruské federaci se předpokládá, ţe některé otázky podpory jsou určeny zákonodárstvím subjektů Ruské federace. V souvislosti s výše uvedeným, byly v některých subjektech Ruské federace vydány zákony, regulující činnost malých podniků. Například byl vydán zákon města Moskvy z 28. června 1995 č. 14 o zásadách malého podnikání v Moskvě.“32 Tento zákon stanovuje základní podmínky činnosti subjektů malého podnikání registrovaných na území města Moskvy a určuje směry podpory poskytované těmto podnikajícím subjektům z prostředků města a taktéţ jiná opatření směřujících na stimulování rozvoje fyzických i právnických osob v Moskvě. Mezi poskytované výhody patří například zajištění zjednodušené procedury pro získání a prodluţování licence na jednotlivé druhy podnikatelské činnosti, sníţení poplatku za vydání licence, moţnost podnikání v souladu s vydanou licencí pro jednotlivé druhy činnosti na zakázek pro tyto subjekty, zajišťování školení a některé další výhody pro malé podnikatele na území města. V této souvislosti je nezbytné uvést, ţe uvedeným zákonem moţnost _________________ 32
LAPTEV, Vladimir. Predprinimatelskoe (chozjajstvennoje) právo. Moskva: Wolters Kluver, 2006, s. 31-32.
23
poskytovaných výhod je určena pouze pro podnikající registrované subjekty se sídlem na území města Moskvy, přičemţ moţnost výhod se nevztahuje na organizační sloţky těchto subjektů ani na dceřiné podniky. Normativní akty vztahující se k regulaci podnikatelské činnosti tvoří v rámci svých pravomocí, rovněţ orgány místní samosprávy. Podnikání v Ruské federaci je regulováno řadou zákonů. Právní úprava podnikajících subjektů v RF je určena kromě občanského zákoníku i mnoha speciálními zákony, mimo jiné Federálním zákonem z 26. prosince 1995 č. 208-FZ o akciových společnostech, federálním zákonem z 8. února 1998 č. 14-FZ o společnostech s ručením omezeným, federálním zákonem z 14. listopadu 2002 č. 161-FZ
o státních a místních unitárních podnicích,
federálním zákonem z 30. listopadu 1995 č. 190-FZ, federálním zákonem z 11 června 2003 č. 74-FZ o zemědělském farmářském hospodářství,
a některými dalšími zákony a
normativními akty. Výše uvedené zákony svým charakterem speciálních zákonů upravují konkrétní činnost dotčených podnikajících subjektů na území RF. Nejvyšším zákonem, který určuje základní principiální ustanovení vztahující se ke všem odvětvím práva, to znamená i práva podnikatelského, je Ústava RF, v jejímţ § 8 je zakotven princip svobody ekonomické činnosti. Konkrétněji ke svobodě zejména podnikatelské činnosti stanoví § 34 Ústavy RF, ţe každý má právo na svobodné využití svých schopností a majetku k podnikatelské a jiné zákonem nezakázané ekonomické činnosti. Samostatný obchodní zákoník v Rusku chybí. Soukromoprávní normy obchodního práva jsou obsaţeny v Občanském zákoníku Ruské federace, který má důleţitý význam v právní regulaci podnikatelské činnosti. V celkové právní úpravě podnikání v RF existují, kromě právních norem upravujících podnikání v RF jeţ jsou obsaţeny ve federálních zákonech a zákonech subjektů RF, i jiné právní akty upravující podnikatelskou činnost v Ruské federaci, tzv. podzákonné normy. Mezi těmito akty jsou zvláště významné výnosy Prezidenta Ruské federace. Přesto, v souladu s § 90 odst. 3 Ústavy Ruské federace nesmí být výnosy prezidenta RF v rozporu s Ústavou Ruské federace a federálními zákony. Dále jsou to nařízení vlády Ruské federace, které podle § 115 odst. 3 Ústavy RF rovněţ nesmí být v rozporu s Ústavou RF a federálními zákony. V opačném případě mohou být taková nařízení vlády zrušeny podle výše uvedeného ustanovení prezidentem Ruské federace. V podmínkách centrálně plánované ekonomiky tvořily nařízení vlády v Ruské federaci podstatnou část normativních aktů hospodářského zákonodárství. V současnosti patří hlavní
24
role v regulaci podnikání zákonům. Přesto je i dnes vydávána řada nařízení vlády Ruské federace spojených s regulováním podnikatelské činnosti. V souladu s §15 odst. 4 Ústavy Ruské federace důleţitou součástí právního systému Ruské federace jsou všeobecně uznávané principy a normy mezinárodního práva a mezinárodní dohody s účastí Ruské federace. Dvojstranné a mnohostranné dohody, ve kterých se účastní Rusko, obsahující normy vztahující se k podnikatelské činnosti jsou prameny podnikatelského práva Ruské federace. Příkladem mnohostranné dohody je Vídeňská úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboţí z 11. 4. 1980, dvoustranné pak Dohoda mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o podpoře a vzájemné ochraně investic. Podle ustanovení § 2 odst. 1 Občanského zákoníku RF „pravidla podnikání v Ruské federaci jsou upravena občanským zákonodárstvím a jsou uplatňována i ke vztahům s účastí zahraničních osob, osob bez občanství a zahraničních právnických osob pokud federální zákon nestanoví něco jiného“.33 Přitom je nutné poznamenat, ţe uplatnění norem občanského zákonodárství ve vztazích s účastí zahraničních osob je moţné jenom v mezích, které nejsou v rozporu s mezinárodními dohodami uzavřenými Ruskou federací. V této souvislosti je nutno uvést ustanovení § 7 Občanského zákoníku Ruské federace, které „upravuje vztah občanského zákonodárství Ruské federace a mezinárodního práva, a potvrzuje ústavní princip Ruské federace, v souladu s kterým mají pravidla mezinárodní dohody přednost před pravidly stanovenými občanským zákonodárstvím Ruské federace“.34 Konkrétně s Českou republikou byla Dohoda mezi vládou ČR a vládou RF o podpoře a vzájemné ochraně investic uzavřena v Moskvě 6. dubna 1994 a vstoupila v platnost 6. června 1996. Rozhodující význam pro podnikání zahraničních osob v Ruské federaci má ruské občanské právo, v první řadě Občanský zákoník Ruské federace a dále zákonodárství o obchodních společnostech – federální zákon o akciových společnostech a federální zákon o společnostech s ručením omezeným a taktéţ zákon o zahraničních investicích v Ruské federaci. Mimo speciálního a obecného občanského zákonodárství ovlivňují, jak jiţ bylo uvedeno, podnikání zahraničních osob na území Ruska normy mezinárodních dohod uzavřených v této oblasti Ruskem. Jedná se o dvoustranné mezinárodní dohody o podpoře a ochraně zahraničních investic,
dvoustranné
mezinárodní
dohody
o
zamezení
dvojího
____________________ 33
BORISOV, Aleksandr. Kommentarij k Graždanskomu Kodexu Rossijskoj Federaciji. 9-e izdanie. Moskva : Kniţnyj mir, 2009, s.7 (statja 2 Graţdanskogo Kodexa). 34 BORISOV, Aleksandr. Kommentarij k Graždanskomu Kodexu Rossijskoj Federacii. 9-e izdanie. Moskva : Kniţnyj mir, 2009, s.10 (statja 7 Graţdanskogo Kodexa).
25
zdanění,
a taktéţ dvě mezinárodní úmluvy – Washingtonská úmluva o řešení investičních sporů mezi státy a příslušníky z druhých států z 18. 3. 1965, kterou Rusko podepsalo v roce 1992, a Úmluva o Mnohostranné agentuře pro investiční záruky (tzv. Soulská úmluva z 11. října 1985). Obě výše uvedené úmluvy obsahují mezinárodněprávní mechanizmy ochrany zahraničních investic. Podle tradičního pojetí jsou zahraniční podnikatelé v ruské právní úpravě zahraniční fyzické osoby, a právnické osoby zaloţené podle práva jiného státu. Podle zákonodárství RF mohou zahraniční osoby na území Ruska zakládat podniky plně patřící nebo kontrolované zahraniční osobou, které jsou zaloţeny podle ruských zákonů a jsou tudíţ ruskými právnickými osobami. Federální zákon o zahraničních investicích v Ruské federaci řadí podle ustanovení § 2 k zahraničním podnikajícím osobám „zahraničního občana, osobu bez občanství, zahraniční právnickou osobu, organizaci, která není právnickou osobou a má právní způsobilost v souladu se zákonodárstvím státu, ve kterém byla zaloţena a která je oprávněna v souladu s právem tohoto státu podnikat na území Ruské federace“.35 Federální zákon z 25. července roku 2002 č. 115-FZ o právním postavení zahraničních osob v Ruské federaci upravuje právní postavení zahraničních občanů v Rusku a reguluje vztahy mezi zahraničními občany a orgány státu vznikající v souvislosti s povolením pobytu cizinců v Rusku a vykonáváním cizinci na území Ruska pracovní, podnikatelskou nebo jinou činnost. Na rozdíl od české právní úpravy, kde podnikání zahraničních osob a podnikání se obecně řídí Obchodním zákoníkem, podnikání v Ruské federaci se řídí Občanským zákoníkem RF, a speciálními zákony o společnosti s ručením omezeným a o akciových společnostech, zákonem o zahraničních investicích v RF, některými dalšími zákony a podzákonnými normami upravujícími podnikání na území Ruské federace.
__________________________ 35
LAPTEV, Vladimir. Predprinimatelskoe (chozjajstvennoje) právo. Moskva: Wolters Kluver, 2006, s. 489.
26
4 Výkon podnikatelské činnosti zahraniční fyzickou osobou 4.1 Registrace zahraniční fyzické osoby 4.1.1 Registrace zahraniční fyzické osoby v ČR Zahraniční fyzická osoba můţe na našem území podnikat jako fyzická osoba, podnikat prostřednictvím své organizační sloţky, účastnit se v české právnické osobě nebo být jejím jediným společníkem. Zahraniční osoba můţe podnikat na území ČR pouze tehdy, pokud je zapsána do obchodního rejstříku. Tato podmínka se však nevztahuje na fyzické osoby, které jsou státními příslušníky členských států EU a jiných států tvořících Evropský hospodářský prostor. Zahraniční osoby, které podnikají na území České republiky a které lze zapisovat do obchodního rejstříku, jsou tedy osoby, které zde vykonávají podnikatelskou činnost.
Podle
ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) zák. č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů je podnikatelem především kaţdá osoba zapsaná v obchodním rejstříku, přičemţ nerozhoduje, zda je zapsaná na základě právní povinnosti nebo na základě oprávnění se zapsat. Současná česká právní úprava rozlišuje dva druhy zápisů do obchodního rejstříku, a to zápis povinný a zápis nepovinný, to znamená zápis na vlastní ţádost. Jak jiţ bylo uvedeno výše, podle ustanovení § 21 odst. 4 zák. č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů oprávnění zahraniční osoby podnikat na území České republiky vzniká ke dni zápisu této osoby, popřípadě organizační sloţky jejího podniku, v rozsahu předmětu podnikání zapsaném do obchodního rejstříku. Dle ustanovení § 21 odst. 5 se výše uvedená povinnost zápisu do obchodního rejstříku nevztahuje na fyzické osoby, které jsou státními příslušníky členských států Evropské unie nebo jiných států tvořících Evropský hospodářský prostor a které podnikají na území České republiky. Tyto osoby podléhají stejnému právnímu reţimu jako české právnické osoby, nestanoví-li zákon jinak. Z uvedeného vyplývá, ţe fyzické osoby, které nemají bydliště v některém ze států Evropské unie nebo v jiném státě tvořícím Evropský hospodářský prostor, se do obchodního rejstříku zapisují povinně, protoţe podle § 34 odst. 1 písm. b) se do obchodního rejstříku zapisují zahraniční osoby podle § 21 odst. 4 zák. č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů. V souvislosti s povinným zápisem do obchodního rejstříku je nutno uvést, ţe dle ustanovení § 34 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů se fyzická osoba, která je podnikatelem do obchodního rejstříku zapíše vţdy, jestliže výše jejích výnosů nebo příjmů snížených o daň z přidané hodnoty, je-li součástí výnosů nebo příjmů, dosáhla 27
nebo přesáhla za dvě po sobě bezprostředně následující účetní období v průměru částku sto dvacet miliónů Kč nebo pokud provozuje živnost průmyslovým způsobem.
Z uvedeného
vyplývá, ţe kriteriem pro povinný zápis jakékoliv fyzické osoby do obchodního rejstříku, je výše výnosů nebo příjmů nebo provozování ţivnosti průmyslovým způsobem. Jde-li o podnikatele fyzické osoby, tak obchodní zákoník v § 34 odst. 1 pís. c) stanoví, ţe na ţádost lze zapsat ty fyzické osoby, které jsou podnikateli a jsou občany České republiky nebo některého z členských států Evropské unie nebo jiného státu tvořící Evropský hospodářský prostor. Podmínky stanovené v předchozí větě platí i pro fyzické osoby, které jsou podnikateli a zároveň mají trvalý pobyt v některém z členských států Evropské unie nebo jiném státě tvořící Evropský hospodářský prostor (viz. § 21 odst. 5 ObchZ). Povinně se zapisují fyzické osoby, jestliţe tak stanoví zvláštní právní předpis nebo splní některou z podmínek pro zápis uvedenou v § 34 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů. Zahraniční fyzické osoby, které nemají bydliště v některém ze států Evropské unie nebo v jiném státě tvořícím Evropský hospodářský prostor, se zapisují do obchodního rejstříku povinně podle ustanovení § 21 odst. 4 ObchZ. Podnikatelské oprávnění těmto zahraničním fyzickým osobám vzniká ke dni zápisu takovéto osoby, popřípadě organizační sloţky jejího podniku, do obchodního rejstříku v rozsahu předmětu podnikání zapsaném do obchodního rejstříku. Z uvedeného plyne, ţe „fyzické osoby nemající sídlo v některém ze států EHP, povinně zapisované do obchodního rejstříku, musí mít k podnikání na našem území příslušné podnikatelské oprávnění, pokud je k podnikatelské činnosti zapotřebí (ve smyslu § 21 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako české fyzické osoby). Tím můţe být ţivnostenské oprávnění, ale i jiné oprávnění ve smyslu § 2 odst. 2 písm. c), d) zák. č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů a příslušných zvláštních zákonů. Toto podnikatelské oprávnění vzniká aţ zápisem zahraniční osoby nebo organizační sloţky jejího podniku do obchodního rejstříku“.36 Jestliţe je zahraniční osoba podnikatelem v zahraničí, potom zápisem do obchodního rejstříku můţe provozovat podnikatelskou činnost na našem území prostřednictvím organizační sloţky svého podniku, který má v zahraničí. V případě, ţe zahraniční osoba není podnikatelem v zahraničí, vytváří svým podnikáním, v mezích podnikatelského oprávnění podnikat podnik na území České republiky.
__________________________ 36
HOLEJŠOVSKÝ, Josef. Obchodní rejstřík a další rejstříky vedené soudy. Praha: C.H. Beck, 2003, s. 153.
28
Základní podmínky pro podnikání zahraničních fyzických osob v České republice jsou zcela shodné s podmínkami českých fyzických osob, přičemţ lze říci, ţe nad rámec podmínek, které pro výkon podnikatelské činnosti v České republice musí zahraniční osoba splňovat, je podmínka zápisu do obchodního rejstříku a povolení k pobytu nad 90 dní nebo povolení k dlouhodobému pobytu s výjimkou zahraničních osob ze zemí EU a Evropského hospodářského prostoru, pro které platí odlišná úprava v souvislosti s členstvím České republiky v Evropské unii. Registraci podnikatelského subjektu zahraniční fyzické osoby stejně jako v případě české fyzické osoby provádí na základní úrovni ţivnostenský úřad. V případě zahraniční fyzické osoby s bydlištěm v zemi mimo EU nebo EHP existuje, jak bylo uvedeno výše, navazující povinnost zapsání do obchodního rejstříku. Zahraniční fyzická osoba musí rovněţ respektovat předpisy cizineckého práva, tj. především zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (CiZ) ve znění pozdějších předpisů. Zahraniční osoba, která chce podnikat na území ČR, musí získat vízum na dobu delší neţ 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu, nejde-li o občany Evropské unie nebo jiných zemí EHP. Povinnost doloţit doklad prokazující udělení víza k pobytu nad 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu se dle § 5 odst. 5 věty druhé zák. č.455/1991 Sb., ŢZ ve znění pozdějších předpisů nevztahuje na zahraniční fyzickou osobu, která hodlá na území České republiky provozovat živnost prostřednictvím organizační složky svého podniku. Zamýšlí-li zahraniční osoba vykonávat činnost v předmětu podnikání, jejíţ výkon není upraven v jiném zákoně (jako je například činnost auditorů, daňových poradců, advokátů apod.), registraci provádí ţivnostenský úřad, který zkoumá, zda daný subjekt splňuje všeobecné podmínky k provozování ţivnosti. Všeobecné podmínky provozování ţivnosti jsou definovány v § 6 zák. č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání ve znění pozdějších předpisů. Těmito podmínkami jsou: dosaţení věku 18 let, to znamená plné zletilosti, způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost fyzické osoby. V případě, ţe fyzická osoba na území ČR podniká nebo podnikala je podmínkou skutečnost, ţe tato fyzická osoba nemá z tohoto podnikání na svém daňovém účtu evidovány daňové nedoplatky, nemá nedoplatky na platbách pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a nedoplatky pojistného na veřejném zdravotním pojištění. Zvláštními podmínkami provozování ţivnosti jsou potom dle § 7 odst. 1 zák. č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání ve znění pozdějších předpisů, odborná nebo jiná způsobilost (doloţena diplomem a pod.), pokud to zákon nebo zvláštní předpis vyžadují, která zajišťuje 29
odbornost provozované činnosti. U koncesovaných ţivnosti přistupuje ještě zvláštní podmínka spolehlivosti. Překáţkami bránícími provozování ţivnosti jsou takové právní skutečnosti, jejichţ existence znemoţňuje výkon ţivnosti. Mezi tyto překáţky mimo jiné patří skutečnosti spojené s insolvencí nebo pravomocné rozhodnutí soudu. Z obecného pohledu kaţdá fyzická osoba můţe poţádat o vydání ţivnostenského oprávnění, tedy ohlásit ţivnostenskému úřadu provozování ţivnosti. K ohlášení je fyzická osoba povinna předloţit doklady vyţadované ţivnostenským zákonem, v případě zahraniční osoby s bydlištěm mimo EU a EHP i doklad o povolení k pobytu na území České republiky, místa pobytu a dokladů o bezúhonnosti. V této souvislosti je třeba zdůraznit, ţe všeobecné podmínky provozování ţivnosti, které musí splňovat zahraniční fyzická osoba, musí rovněţ splňovat zahraniční fyzická soba, která je jmenována do funkce statutárního orgánu právnické osoby se sídlem na území České republiky, nebo která má vykonávat funkci vedoucího organizační sloţky zahraniční fyzické osoby na území České republiky. Na základě předloţených listin ţivnostenský úřad jako správní orgán rozhodne, zda ohlašovatel, tedy zahraniční fyzická osoba, splňuje všeobecné podmínky provozování ţivnosti, a to i ve vztahu k dalším zákonům, které se vztahují na pobyt a výkon výdělečné činnosti cizinců na území České republiky. Jestliţe se zahraniční fyzická osoba rozhodne vykonávat činnost v předmětu podnikání, jeţ je ţivností, avšak ţivnostenský zákon pro výkon této činnosti nepoţaduje speciální, například kvalifikační poţadavky, pak postačí, aby ohlašovatel splňoval všeobecné podmínky provozování ţivnosti. Přestoţe je postavení všech osob, které se rozhodli podnikat v České republice v podstatě stejné, i přesto je z hlediska právní úpravy moţné vysledovat několik rozdílů, a to v případě, ţe se pro podnikání v ČR rozhodne zahraniční osoba ze země mimo EU a EHP a pro zvolený obor podnikatelské činnosti je ţivnostenským zákonem poţadováno prokázání odborné kvalifikace, případně odborné praxe. Ţivnostenský zákon stanoví, ţe fyzická osoba, která má bydliště v některém státě EU nebo Evropského hospodářského prostoru, můţe prokázat svou kvalifikaci a výkon praxe téţ kvalifikací a výkonem praxe, kterou získala na území daného státu. Pro státní příslušníky jiných států neţ zemí EU a EHP způsob prokazování kvalifikace tímto způsobem stanoven není, coţ můţe představovat zásadní komplikaci pro získání podnikatelského oprávnění takovéto zahraniční fyzické osoby. Řešením je v tomto případě institut odpovědného zástupce, tedy osoby, která není podnikatelem, resp. podnikatelem být můţe, ale nutně nemusí, nicméně všeobecné i zvláštní podmínky provozování konkrétní ţivnosti splňuje. 30
Právní subjektivita fyzické osoby je zaloţena jejím narozením, tedy samotnou existencí, přičemţ fyzická osoba podnikající v České republice, ať jiţ česká nebo zahraniční, musí mít tzv. plnou způsobilost k právním úkonům, tedy musí se jednat o fyzickou osobu, která v souladu se všeobecnými podmínkami stanovenými ţivnostenským zákonem k provozování ţivnosti dosáhla věku 18 let a její způsobilost nebyla následně omezena ani ji odňata pravomocným rozhodnutím soudu. Právní subjektivita fyzické osoby, která chce podnikat na území České republiky a nemusí při tomto podnikání splňovat zvláštní podmínky provozování ţivnosti, je prokazována průkazem totoţnosti vydaným státem, v němţ má zahraniční osoba své bydliště, resp. státem, kterého je zahraniční osoba občanem. Předmětné doklady musí být předkládány jak v originále v cizojazyčné verzi, tak v jejich překladu do českého jazyka provedeného tlumočníkem zapsaným do seznamu znalců a tlumočníků úředně ověřeném překladu, s výjimkou osob původem ze země EU nebo evropského hospodářského prostoru, u kterých nelze vyţadovat úřední překlad, nejsou-li pochybnosti o správnosti překladu, popřípadě o pravosti podpisu nebo otisku razítka (viz § 5 odst. 4 zák. č. 455/1991 Sb., ŢZ ve znění pozdějších předpisů). Ve stručnosti lze konstatovat, ţe pokud hodlá zahraniční osoba podnikat v ČR, musí získat ţivnostenské oprávnění. Zahraniční fyzická osoba s výjimkou fyzických osob ze zemí EU a EHP musí být podle české právní úpravy zapsaná v obchodním rejstříku.
V případě, ţe
zahraniční osoba chce vykonávat v ČR druh činnosti vyţadující koncesi, je povinna o koncesi poţádat patřičný orgán a můţe tuto činnost vykonávat aţ dnem nabytí právní moci rozhodnutí o udělení koncese a zápisu v obchodním rejstříku. 4.1.2 Registrace zahraniční fyzické osoby v RF Občanský právní řád Ruské federace stanovuje pro zahraniční občany tzv. národní reţim. To znamená, ţe fyzické osoby, které nejsou občany Ruské federace, mají stejná práva jako občané Ruské federace. Tato zásada je stanovena § 2 odst. 1 zák. z 30. 11. 1994 Občanský zákoník Ruské federace zák. č. 14-FZ. V souladu s tím se moţnost podnikat vztahuje na zahraniční osoby stejně tak jako na ruské občany. K tomu, aby se zahraniční osoba mohla stát soukromým podnikatelem v RF, musí v první řadě splňovat podmínky pro vstup a pobyt na území Ruské federace a splnit podmínky jednotné státní registrace fyzických osob soukromých podnikatelů, to znamená, zaregistrovat se na příslušném registrujícím orgánu. Právně administrativní reţim podnikání zahraničních osob v Rusku je upraven federálním zákonem z 25. července roku 2002 č. 115-FZ o právním postavení zahraničních osob 31
v Ruské federaci ve znění pozdějších předpisů a federálním zákonem z 8. srpna 2001 č. 129FZ o státní registraci právnických osob a individuálních podnikatelů ve znění pozdějších předpisů. Federální zákon o právním postavení zahraničních osob v Ruské federaci, upravuje právní postavení zahraničních občanů v Rusku, reguluje vztahy mezi zahraničními občany a správními orgány, vznikající v souvislosti s povolením
pobytu
cizinců v Rusku a
vykonáváním těmito osobami na území Ruska pracovní, podnikatelskou nebo jinou činnost. V souladu s ustanovením § 13 odst. 1 federálního zákona z 25. července roku 2002 č. 115-FZ o právním postavení zahraničních osob v Ruské federaci ve znění pozdějších předpisů mají zahraniční občané právo svobodně disponovat se svojí pracovní schopností, zvolit si obor činnosti a profesi a také právo na svobodné využití svých schopností a majetku pro podnikatelskou i jinou, nezakázanou zákonem činnost při respektování omezení stanovených federálními zákony. Z ustanovení § 2 výše uvedeného zákona plyne, ţe zahraniční občan, který má zájem podnikat na území Ruské federace a má povolený pobyt na území Ruské federace, musí získat pracovní povolení, to znamená dokument, potvrzující právo zahraniční osoby na výkon pracovní činnosti na území Ruska nebo právo cizince zaregistrovaného jako podnikatele na území Ruské federace na výkon podnikatelské činnosti, s výjimkou stanovenou v § 13 odst. 4 Federálního zákona z 25. července roku 2002 č. 115-FZ o právním postavení zahraničních osob v Ruské federaci ve znění pozdějších předpisů, to znamená zahraničních osob s trvalým pobytem na území Ruské federace a některých dalších zahraničních osob vyjmenovaných ve stejném ustanovení zákona. Obdobou obchodního rejstříku České republiky je v Ruské federaci Jednotný státní rejstřík právnických osob, do něhoţ se zapisují údaje o všech právnických osobách zaregistrovaných na území Ruska, a Jednotný státní rejstřík soukromých podnikatelů, do kterého se zapisují údaje o podnikajících fyzických osobách. Tyto jednotné státní rejstříky obsahují odpovídající údaje o zaloţení, reorganizaci a likvidaci právnických osob, o získání fyzickými osobami statutu soukromého podnikatele, ukončení činnosti individuálních podnikatelů, jiné údaje o právnických osobách, o soukromých podnikatelích a související dokumenty. Jednotné státní rejstříky jsou vedeny Federálním daňovým úřadem, který spadá do působnosti federálního ministerstva financí Ruské federace. Na základní úrovni jsou registrujícími orgány, místní daňové úřady. Federální zákon o státní registraci právnických osob a individuálních podnikatelů z 8. srpna 2001 č. 129-FZ ve znění pozdějších předpisů stanovuje základní normy procedury registrace a
32
vedení jednotného státního rejstříku právnických osob a jednotného státního rejstříku soukromých podnikatelů – fyzických osob. V souladu s ustanovením § 2 odst. 1 Občanského zákoníku RF se moţnost podnikat v RF vztahuje na zahraniční osoby stejně tak jako na ruské občany. K tomu, aby se mohl stát zahraniční občan podnikající fyzickou osobou, je nutné zaregistrovat se u zákonem stanoveného registrujícího orgánu, kterým je příslušný místní daňový úřad. Údaje o podnikatelích jak v jednotném státním rejstříku právnických osob, tak i v jednotném státním rejstříku individuálních podnikatelů jsou vedeny rovněţ v elektronické podobě na internetu. Tyto údaje jsou veřejně dostupné na internetu (www.nalog.ru), avšak na rozdíl od údajů o podnikatelích v ČR veřejně volně dostupných na internetu, jsou údaje o podnikatelích na internetu v RF dostupné pouze na základě oficiální ţádosti a za úplatu v souladu s nařízením FNS Ruska z 31.3.2009 č. MM-7-6/148 o stanovení způsobu poskytování v elektronické podobě oficiálních a obecně dostupných informací, obsaţených v Jednotném státním rejstříku právnických osob a v Jednotném státním rejstříku individuálních podnikatelů v jednotném státním rejstříku, zaregistrovaným v Ministerstvu spravedlnosti RF z 11.6.2009 č. 14081, který nabyl účinnosti od 17.7. 2009. Ke státní registraci zahraniční fyzické osoby na území Ruska je nutno předloţit registrujícímu orgánu ţádost o státní registraci, „kopii dokumentu stanoveného federálním zákonem nebo uznávaným v souladu s mezinárodní dohodou RF jako dokument osvědčující osobu zahraničního občana, registrujícího se jako soukromého podnikatele, kopii rodného listu registrující se fyzické osoby nebo kopii jiného dokumentu, potvrzujícího datum a místo narození dané osoby v souladu s zákonodárství RF nebo mezinárodní dohodou RF, kopii dokumentu potvrzujícího právo registrující se fyzické osoby dočasně nebo trvale pobývat v RF, originál nebo kopii dokumentu potvrzujícího stanoveným způsobem zákonodárstvím RF adresu místa pobytu registrující se fyzické osoby jako soukromého podnikatele v RF (v případě, ţe předloţená kopie dokumentu prokazující existenci fyzické osoby, registrující se jako soukromý podnikatel nebo dokumentu, potvrzujícího právo fyzické osoby, registrující se jako soukromý podnikatel, dočasně nebo trvale pobývat v RF neobsahuje údaje o takové adrese), a dokument potvrzující zaplacení státního poplatku“.37 Podle ruských zákonů mohou podnikat za stejných podmínek s plnoletými osobami i ____________________ 37
GUSEVA, Taťjana, ČURJAJEV, Aleksandr. Kommentarij k federalnomu zakonu „O gosudarstvennoj registracii juridičeskich lic i individualnych predprinimatelej“. Moskva: Justicinform, 2008, s. 203-204 (statja 22 zakona „O gosudarstvennoj registracii juridičeskich lic i individualnych predprinimatelej“ ).
33
neplnoleté osoby ve věku od 16 let, které uzavřely sňatek zákonným způsobem. Status soukromého podnikatele mohou tímto způsobem získat jak neplnoletí občané RF, tak i neplnoletí zahraniční občané. Ze zákona vyplývá, ţe kromě analogických dokumentů pro plnoleté registrující se občany „musí neplnoletí předloţit registrujícímu orgánu také doklad prokazující zvláštnost právního postavení neplnoletého“.38 Na rozdíl od české právní úpravy, kde se stanoví v § 12 zák. č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání ve znění pozdějších předpisů, ţe jménem a na účet fyzické osoby, která z důvodu nedostatku věku nebo rozhodnutí soudu nemá plnou způsobilost k právním úkonům, může být živnost provozována se souhlasem soudu navrhne-li to její zákonný zástupce, dle ruské právní úpravy ( ustanovení § 21 odst. 2 zákona z 30. 11. 1994 Občanský zákoník RF č. 14-FZ ve znění pozdějších předpisů) neplnoletá fyzická osoba v případě, kdy zákon připouští uzavření manželství do dosažení věku 18 let, získává osoba, která nedosáhla věku 18 let plnou způsobilost k právním úkonům okamžikem uzavření manželství. V souladu s výše uvedeným a s ustanovením § 9 odst. 1 zákona o státní registraci právnických osob a individuálních podnikatelů z 8. srpna 2001 č. 129-FZ ve znění pozdějších předpisů můţe taková osoba sama o registraci poţádat přičemţ k její registraci jsou nutné stejné dokumenty jako u plnoleté osoby a navíc kopie oddacího listu. V této souvislosti je nutné zdůraznit, ţe obecnou občanskou právní způsobilost, to znamená plnou způsobilost k právům a povinnostem získává fyzická osoba v RF stejně jako v ČR dosaţením věku 18 let. V souladu s § 9 odst. 1 z 8. srpna 2001 č. 129-FZ zákona o státní registraci právnických osob a individuálních podnikatelů ve znění pozdějších předpisů musí být ţádost o registraci podepsána ţadatelem, fyzickou osobou, přičemţ pravost podpisu musí být ověřena notářem. Ţádost o státní registraci můţe být podána bezprostředním předáním, přičemţ není nutné, aby osobou předávající dokumenty byl přímo ţadatel o registraci. Dokumenty tedy můţe předat jakákoliv fyzická osoba, a to jak na základě plné moci, tak i bez ní. Rozdíl však bude ve způsobu vydání potvrzení o převzetí dokumentů registrujícím orgánem. V případě podání na základě plné moci je potvrzení o převzetí dokumentů vydáno zplnomocněné osobě, přičemţ plná moc zůstává u registrujícího orgánu. V případě předání dokumentů osobou odlišnou od ţadatele, který jedná bez plné moci, je potvrzení o převzetí zasláno poštou ţadateli o registraci. Další moţností podání je prostřednictvím pošty jako „cenné psaní“ s doručenkou. Dokumenty mohou být podány rovněţ v elektronické podobě s elektronickým _____________________ 38
GUSEVA, Taťjana, ČURJAJEV, Aleksandr. Kommentarij k federálnímu zakonu „Ogosudarstvennoj registracii juridičeskich lic i individualnych predprinimatelej“. Moskva : Justicinform, 2008, s. 204-205 (statja 22 zakona „O gosudarstvennoj registracii juridičeskich lic i individualnych predprinimatelej“ )
34
podpisem, avšak toto podání nenahrazuje povinnost podat ţádost o registraci společně se zákonem poţadovanými dokumenty v listinné podobě.
Při podání ţádosti o zapsání do
Jednotného státního rejstříku je zahraniční fyzická osoba povinna předloţit podle § 22.1 odst.1, písm. f výše uvedeného zákona kopii zákonem stanoveného dokumentu
nebo
uznávaného dokumentu v souladu s mezinárodní smlouvou Ruské federace potvrzujícího existenci zahraniční osoby registrující se jako soukromý podnikatel. Federální zákon č. 115-FZ z 25. července 2002 o právním postavení zahraničních občanů v Ruské federaci ve znění pozdějších předpisů stanoví, ţe základním dokumentem cizince, pobývajícího na území RF, je průkaz zahraničního občana (pas). Je nutno zdůraznit, ţe uvedený zákon je jediným normativním aktem, který upravuje „dokumentační“ vztahy cizinců s Ruskem. Kromě něj existuje pouze řada mezinárodních smluv, ve kterých jsou některé informace vztahující se k průkazům osob zahraničních občanů. Zákon stanoví, ţe zahraniční občan musí předloţit registrujícímu orgánu kopii dokumentu potvrzujícího právo fyzické osoby, která se chce zaregistrovat jako individuální podnikatel, dočasně nebo trvale pobývat v Ruské federaci. To znamená, ţe registrujícímu úřadu musí být srozumitelné, ţe osoba, která má zájem na území Ruské federace podnikat, se zde nachází zákonně. Je nutno poznamenat, ţe tento bod stanovuje jedinou doplňující podmínku pro zahraniční občany registrující se jako individuální podnikatelé. K tomu, aby bylo moţno určit jaký dokument je třeba předloţit registrujícímu daňovému úřadu k potvrzení zákonnosti svého práva pobytu v Rusku, je nutno vycházet se zákona č. 115-FZ z 25. července 2002 o právním postavení zahraničních osob v Ruské federaci ve znění pozdějších předpisů.
Na rozdíl od zahraničních osob s trvalým pobytem na území RF, pro
dočasně pobývající je zapotřebí k registraci soukromého podnikatele získat pracovní povolení ve smyslu ustanovení § 13 odst. 4 federálního zákona z 25 července 2002 o právním postavení zahraničních osob v Ruské federaci č. 115-FZ ve znění pozdějších předpisů. Zákonem stanovené poţadované dokumenty pro registraci podnikatele musí být v ruském jazyce a notářsky ověřeny. Zákon o státní registraci právnických osob a individuálních podnikatelů z 8. srpna 2001 č. 129-FZ ve znění pozdějších předpisů stanoví v § 9 odst. 4, že registrující orgán nemá právo požadovat předložení jiných dokumentů, kromě dokumentů stanovených uvedeným federálním zákonem. Po obdrţení dokumentů zaregistruje místně příslušný úřad daňové správy do 5 pracovních dnů ţadatele o registraci jako soukromého podnikatele. Podle ruské právní úpravy musí zahraniční fyzická osoba k výkonu podnikatelské činnosti získat pracovní povolení a musí být zaregistrována v jednotném státním rejstříku soukromých 35
podnikatelů vedeném Federálním daňovým úřadem. V Ruské federaci můţe takovou činnost, pro kterou je poţadováno speciální povolení (licenci), vykonávat zahraniční fyzická osoba zaregistrovaná v jednotném rejstříku soukromých podnikatelů aţ po získání licence na daný druh činnosti.
4.2 Povinnosti cizinců pro vstup a pobyt na území druhého státu 4.2.1 Povinnosti cizinců pro vstup a pobyt na území ČR Pobyt zahraničních osob na území ČR a povinnosti cizinců s tím spojených upravuje zákon č. 326/1999 o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Cizinci jsou povinni mít pro vstup a pobyt na území České republiky platné vízum. V ţádosti o udělení víza uvádí cizinec účel jeho pobytu na území České republiky. Fyzická osoba, která má zájem na území České republiky podnikat, bude ţádat o udělení víza za účelem podnikání.
Konkrétně se jedná o vízum opravňující cizince k pobytu na dobu
přesahující 90 dnů. Cizinec ţádající o tento druh víza musí k ţádosti doloţit doklady prokazující splnění povinností a podmínek stanovených zákonem o pobytu cizinců. Zejména se jedná o doklady prokazující bezúhonnost (výpis z rejstříku trestů ČR a analogie výpisu z rejstříku trestů České republiky ze země jejíţ je občanem), uzavření zdravotního pojištění a úhradu pojistného, vlastnictví finančních prostředků nutných k úhradě nákladů pobytu, doklad o zajištění ubytování a – coţ je základní odlišnost u ţádosti o vízum a o povolení k pobytu za účelem podnikání – doklad o ohlášení ţivnosti, nebo podání ţádosti o koncesi. Z tohoto pohledu je tedy udělení víza nebo povolení k pobytu zahraniční osoby na území České republiky základní podmínkou podnikání zahraniční osoby na území České republiky. Vízum opravňující cizince k pobytu na území České republiky na dobu delší neţ 90 dnů je vydáváno na dobu určitou a před jejím uplynutím je nezbytné, aby cizinec poţádal o vydání povolení k dlouhodobému pobytu. Samotné dosaţení udělení víza ke vstupu a pobytu na našem území za účelem podnikání a následné vydání ţivnostenského oprávnění, tedy neopravňuje cizince k pobytu na území České republiky po neomezenou dobu. Cizinec je však povinen opakovaně prokazovat splnění zákonných podmínek pobytu a své oprávnění k pobytu na území České republiky prodluţovat. V této souvislosti je nutné konstatovat, ţe při ţádosti o prodlouţení povolení k
36
pobytu je cizinec povinen prokazovat i skutečnost, ţe nemá nedoplatky na sociálním pojištění a daňové nedoplatky. 4.2.2 Povinnosti cizinců pro vstup a pobyt na území RF Základním předpokladem k tomu, aby zahraniční fyzická osoba mohla podnikat v RF, je její legální pobyt na území Ruské federace. Právní postavení cizinců zákonně pobývajících v Ruské federaci je upraveno federálním zákonem z 25. července roku 2002 č. 115-FZ o právním postavení zahraničních občanů v RF. Uvedený zákon reguluje dočasný a trvalý pobyt zahraničních občanů v RF a upravuje uţívání práv a povinností zahraničních občanů na území RF rovnoprávně s ruskými občany. V této souvislosti je nutné uvést, ţe zákon rozlišuje dva druhy dočasného pobytu zahraničních občanů. Za prvé, je to dočasný pobyt (vremennoe prebyvanije) na základě víza, u kterého je délka pobytu omezená dobou
platnosti uděleného víza a dočasný pobyt
(vremennoe prebyvanije), který nevyţaduje udělení víza, doba kterého nemůţe být delší neţ 90 dnů. Za druhé, je to dočasný pobyt (vremennoe proţivanije), které se vydává na dobu tří let. Zahraniční občan můţe po uplynutí jednoho roku pobývání v RF na základě povolení k dočasnému pobytu (vremennogo proţivanija) poţádat o trvalý pobyt na území RF. Dalším druhem povolení pobytu zahraničního občana na území RF je povolení k trvalému pobytu V RF. Povolení k trvalému pobytu se vydává na základě ţádosti zahraničního občana nejpozději šest měsíců před uplynutím doby platnosti povolení k dočasnému pobytu (vremennogo proţivanija), a to na dobu pěti let. Trvalý pobyt můţe být dle ustanovení § 8 odst. 1 výše uvedeného zákona opakovaně prodluţován. Zákon bere v úvahu kategorii zahraničních občanů, kteří mohou dočasně pobývat na území RF a mají moţnost se zaregistrovat v RF jako podnikatelé. Na základě § 2 výše uvedeného zákona k takovým občanům patří cizinci, přicházející do Ruska na základě víza nebo v reţimu, který nevyţaduje obdrţení víza, avšak, kteří nemají povolení k trvalému pobytu v Ruské federaci. V souladu s ustanovením § 13 odst 4.2 výše uvedeného zákona zahraniční občan s dočasným pobytem na území RF, to znamená na základě víza nebo v reţimu, který nepotřebuje vízum, nemůţe podnikat mimo území subjektu RF, na jehoţ teritoriu mu bylo vydáno pracovní povolení. Podobně zahraniční občan dočasně ţijící na území RF, to znamená na základě povolení k dočasnému pobytu (vremennomu proţivaniju) na území RF, nemůţe v souladu s ustanovením § 13 odst. 5 federálního zákona z 25. července 2002 č. 115-FZ o právním postavení zahraničních občanů v RF ve znění pozdějších předpisů podnikat mimo hranic subjektu RF, na území kterého mu byl povolen dočasný pobyt. Přes výše uvedené 37
zákon uvádí, ţe vláda RF můţe v souladu s § 13 odst. 6 zákona povolit, s přihlédnutím ke zvláštnostem regionálních ekonomických vztahů, podnikatelskou činnost zahraničním osobám i mimo subjekty RF, na teritoriu kterých bylo vydané či uţ pracovní povolení nebo povolení k dočasnému pobytu. Jak jiţ bylo zmíněno, dočasně pobývající nebo dočasně ţijící zahraniční občané v RF potřebují k tomu, aby byli registrováni jako podnikatelé v RF a k výkonu své podnikatelské činnosti, pracovní povolení. Reţim cizince s trvalým pobytem v Rusku je charakterizován především tím, ţe povolení k trvalému pobytu osvobozuje cizince od povinnosti získat pracovní povolení. Povolení k trvalému pobytu dává moţnost výkonu podnikatelské činnosti na celém území Ruské federace a také svobodné volby místa pobytu. S ohledem na výše uvedené lze v souhrnu konstatovat, ţe zahraniční fyzická osoba k tomu, aby mohla podnikat na území druhého státu, musí mít legalizovaný pobyt na jeho území, v ČR pobyt nad 90 dní nebo pobyt dlouhodobý, v RF dočasný pobyt na základě víza nebo v reţimu nevyţadujícím vízum nebo povolení k dočasnému pobytu (vremennomu proţivaniju). Z hlediska podnikání zahraniční občan s trvalým pobytem v hostitelském státu není povaţován za zahraniční podnikající osobou, a to jak v právní úpravě podnikání v RF, tak v právní úpravě v ČR to znamená, ţe pro tuto osobu platí stejný reţim v podnikání jako pro občana dané země.
4.3 Podnikání zahraniční osoby prostřednictvím organizační složky podniku 4.3.1 Podnikání zahraniční osoby prostřednictvím organizační složky podniku v ČR Jednou z forem podnikání zahraniční osoby na území České republiky je zřízení její organizační sloţky. Tato organizační sloţka je organizačně oddělenou součástí zahraniční osoby. Organizační sloţka nemá právní subjektivitu. Dle ustanovení § 7 odst. 1 zák. č. 513/1991 ObchZ ve znění pozdějších předpisů odštěpný závod je organizační složka podniku, která je jako odštěpný závod zapsána v obchodním rejstříku. V odst. 2 uvedeného ustanovení se uvádí, ţe obdobné postavení jako odštěpný závod má i jiná organizační složka podniku, jestliže zákon stanoví, že se zapisuje do OR. Organizační sloţku můţe zřídit jak právnická tak fyzická osoba. Podmínkou pro to je, aby takováto osoba měla statut podnikatele v zemi svého původu. Organizační sloţka zahraniční osoby je oprávněna působit na území ČR dnem zápisu do OR. „U zápisu organizační sloţky zahraniční právnické osoby do obchodního rejstříku se zároveň jedná o zápis jednotlivých 38
údajů o samotné zahraniční právnické osobě“.39 Z uvedeného vyplývá, ţe i kdyţ se jedná o zápis organizační sloţky do obchodního rejstříku, jsou k jejímu zápisu nutné základní údaje o podniku, jehoţ je organizační sloţka oddělenou součástí. Organizační sloţka podniku zahraniční právnické osoby, jak jiţ bylo uvedeno výše, nemá právní subjektivitu, tedy způsobilost mít práva a povinnosti důsledkem čehoţ nemá ani způsobilost k právním úkonům a nemůţe se tedy smluvně zavazovat. Jako smluvní strana vţdy vystupuje zahraniční právnická osoba. „Organizační sloţkou podniku zahraniční osoby je jakýkoliv organizační útvar bez právní subjektivity, který slouţí k trvalému provozování podnikatelské činnosti na území České republiky.“40 Z uvedeného plyne, ţe za organizační sloţku podniku nelze povaţovat pouze dočasné zařízení umístěné na našem území za účelem jednoho nebo několika málo obchodních případů. Organizační sloţka podniku zahraniční právnické osoby se obligatorně zapisuje do obchodního rejstříku. Povinnost jejího zápisu do obchodního rejstříku vyplývá z § 21 odst. 4 ve spojení s § 34 odst. 1 písm. b) ObchZ a dále i z jednotlivých ustanovení obchodního zákoníku, které stanoví základní skutečnosti, jeţ se do obchodního rejstříku zapisují v rámci zápisu organizační sloţky podniku. Zápisem organizační sloţky zahraniční osoby do obchodního rejstříku vzniká dle ustanovení § 21 odst. 4 ObchZ, oprávnění zahraniční právnické osobě podnikat na území České republiky v rozsahu podnikání zapsaném do obchodního rejstříku a zároveň je tak třetím osobám umoţněn přístup k základním informacím o zahraniční právnické osobě, která podniká na území ČR. V případě, ţe zahraniční osoba chce podnikat na území České republiky prostřednictvím organizační sloţky podniku zahraniční osoby, pak je situace odlišná v tom směru, ţe pro registraci organizační sloţky podniku zahraniční osoby je nutné doloţit existenci samotného podniku zahraniční osoby v zemi, ve které podnik sídlí. Dále je nutné doloţit rozhodnutí podnikatele o zřízení organizační sloţky podniku na území České republiky, jmenování vedoucího organizační sloţky podniku na území České republiky a dále doklady k sídlu, ve kterém bude organizační sloţka umístěna a ve kterém bude vyvíjet svou činnost. Organizační sloţka podniku zahraniční osoby, i v případě, ţe se jedná o organizační sloţku zahraniční fyzické osoby, se vţdy zapisuje do obchodního rejstříku, a to včetně osoby vedoucího organizační sloţky. ___________________ 39
KAŇKA, J, Organizační složka podniku zahraniční právnické osoby. Praha : LINDE, 2005, s. 17. LOCHMANOVÁ, Ludmila, a kol. Podnikání zahraničních osob v České republice. Olomouc: Hanex, 1998, s. 35.
40
39
Zde je třeba upozornit na skutečnost, ţe vedoucí organizační sloţky, můţe být jak zahraniční fyzická osoba, tak i česká fyzická osoba, avšak vţdy se musí jednat o osobu, která splňuje podmínky provozování ţivnosti stanovené platnou právní úpravou v České republice. 4.3.2 Podnikání zahraniční osoby prostřednictvím organizační složky podniku v RF Organizačně oddělené součásti podniku, z hlediska místa a funkce působení, ruská právní úprava zná pod pojmy obchodní zastoupení (predstavitelstvo) nebo pobočka podniku (filial). Obchodní zastoupení podle ruské právní úpravy není moţné ztotoţňovat s organizační sloţkou na území ČR, protoţe se v podstatě jedná o registrovanou kancelář představující zájmy zahraniční osoby, a to ať uţ právnické nebo fyzické. Obchodní zastoupení je evidováno Státní rejstříkovou komorou Ministerstva spravedlnosti Ruské federace, není oprávněno vykonávat podnikatelskou činnost a není daňovým subjektem na území Ruské federace. Pobočka podniku je dle ruské právní úpravy část podniku svou podstatou prakticky odpovídající organizační sloţce na území ČR. Na rozdíl od obchodních společností „obchodní zastoupení (predstavitelstva) a pobočky (filialy) nejsou právnickými osobami“.41 Zastoupení a pobočky jsou podle ustanovení § 5 zákona oddělenými součástmi
o společnostech s ručením omezeným
právnické osoby zaloţenými mimo místo jejího sídla, nejsou
právnickými osobami a jednají na základě pokynů schválených společností, které je zaloţily. Vedoucí poboček a zastoupení společností jsou jmenováni společností a jednají na základě společností udělené plné moci. Společnost můţe zakládat pobočky a otevírat zastoupení rozhodnutím valné hromady, nejméně dvou třetin hlasů z celkového počtu účastníků společnosti. Pobočky a zastoupení vystupují a uskutečňují svou činnost jménem společnosti, která je zaloţila a které jsou její součástí. „Odpovědnost za činnost pobočky a zastoupení nese zakládající společnost“.42 Na rozdíl od obchodní společnosti se pobočky a zastoupení zakládají pouze na dobu určitou. Akreditace zastoupení se uděluje maximálně na dobu tří let, zatímco akreditace pro pobočky se uděluje maximálně na dobu pěti let, v obou případech s moţností prodlouţení. Základní rozdíl mezi obchodním zastoupením a pobočkou spočívá ve vykonávaných funkcích. Obchodní zastoupení reprezentuje zájmy zřizující společnosti a uskutečňuje
___________________ 41
MALUMOV, Aleksandr, ŠEVCOV, Pavel. Kommentarij k federalnomu zakonu ot 8 fevralja 1998 g. № 14FZ „Ob obščestvach s ograničennoj otvetstvennostju“. Moskva : Dělovoj Dvor, 2009, s. 47 (statja 5 zakona „Ob obščestvach s ograničennoj otvetstvennostju“). 42 Tamtéţ s. 47.
40
ochranu těchto zájmů, zatímco pobočka vykonává všechny nebo část funkcí zřizující společnosti na základě plné moci. V případě, ţe se jedná o činnosti vyţadující licenci, musí o tuto licenci ţádat osoba, která zřídila svou organizační sloţku přímo nebo na základě plné moci prostřednictvím vedoucího organizační sloţky fyzické nebo právnické osoby.
41
5 Výkon podnikatelské činnosti prostřednictvím společnosti s ručením omezeným 5.1 Registrace společnosti s ručením omezeným 5.1.1 Registrace společnosti s ručením omezeným v ČR Pro výkon podnikatelské činnosti prostřednictví podniku – společnosti s ručením omezeným, platí na území České republiky naprosto shodná pravidla jak pro společnosti, kterých společníky jsou výlučně české, ať jiţ fyzické nebo právnické osoby, anebo zahraniční osoby a to rovněţ bez rozlišení, zda se jedná o osoby fyzické nebo právnické. Je tomu tak proto, ţe společnost s ručením omezeným zaloţená a vzniklá na území České republiky je vţdy českou právnickou osobou, na kterou se vztahuje právní úprava platná na území České republiky. Pokud se jedná o zaloţení společnosti s ručením omezeným, pak lze „proces konstituování společnosti rozdělit na dvě základní etapy, a to na fázi zakládání a na fázi vzniku společnosti. Samo zaloţení je nezbytnou podmínkou vzniku společnosti“.43 Okamţikem zaloţení společnosti s ručením omezeným je moment, kdy zakladatel (pokud se jedná o jednu fyzickou, nebo právnickou osobu) rozhodl o zaloţení společnosti s ručením omezeným, nebo okamţik, kdy společníci uzavřeli společenskou smlouvu o zaloţení společnosti s ručením omezeným. „Společenská smlouva je vţdy právním úkonem konsensuálním, perfektní je pouze tehdy, bylo-li dosaţeno úplné shody (konsensu) všemi jejími kontrahenty“.44 Dle ustanovení § 57 odst. 1 zák. č. 513/1991 ObchZ ve znění pozdějších předpisů, společenská smlouva společnosti s ručením omezeným musí mít formu notářského zápisu. Z uvedeného plyne, ţe zakladatelská listina (v případě jediného zakladatele), nebo společenská smlouva (v případě více zakladatelů – společníků) musí mít ze zákona formu notářského zápisu, přičemţ základní náleţitosti jsou upraveny v obchodním zákoníku. Okamţikem uzavření společenské smlouvy, nebo okamţikem sepsání zakladatelské listiny u jednočlenné společnosti se povaţuje společnost s ručením omezeným za zaloţenou. Okamţikem vzniku společnosti s ručením omezeným je zápis společnosti do obchodního rejstříku.
____________________ 43 44
DVOŘÁK, Tomáš. Společnost s ručením omezeným. 3. vydání. Praha: ASPI, 2008, s. 55. Tamtéţ s. 61.
42
Společnost s ručením omezeným zapisuje do obchodního rejstříku rejstříkový soud, kterým je krajský soud, v jehoţ obvodu má společnost s ručením omezeným své sídlo. Společnost je zapisována do obchodního rejstříku na základě návrhu, který podepisují, tedy podávají, všichni jednatelé společnosti dle ustanovení § 112 zák. 513/1991 ObchZ ve znění pozdějších předpisů, a to bez ohledu na skutečnost, zda (po vzniku společnosti) budou i nadále oprávněni jednat jménem společnosti samostatně nebo společně. K návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku je třeba předloţit listiny stanovené zákonem. Jedná se zejména o společenskou smlouvu, nebo zakladatelskou listinu, doklad o splacení základního kapitálu, nebo minimální výše základního kapitálu definované zákonem na účet u peněţního ústavu, doklad o zřízení účtu u peněţního ústavu, na který byl základní kapitál sloţen, včetně potvrzení banky o této skutečnosti, výpis z ţivnostenského rejstříku, ze kterého vyplývá, ţe společnost splnila podmínky pro vydání ţivnostenského oprávnění, doklady o umístění sídla, doklady o bezúhonnosti jednatelů a o tom, ţe jednatelé splňují všeobecné podmínky k provozování ţivnosti na území České republiky. V případě společníků, kteří jsou zahraničními právnickými osobami je potřeba doloţit doklady o potvrzení existence takových právnických osob a to způsobem obvyklým dle sídla zahraničních právnických osob, lze-li takové potvrzení podle práva daného státu získat. Jak z výše uvedeného vyplývá, i kdyţ není společnost v okamţiku zaloţení právnickou osobou, tedy není právním subjektem, tak přesto jiţ samotný akt zaloţení zakládá jisté penzum práv a povinností ve vztahu ke třetím osobám. Ze všech úkonů, které činí zakladatel resp. všichni zakladatelé jménem společnosti před jejím zápisem do obchodního rejstříku, je po vzniku společnosti z těchto úkonů zakladatelů, fyzických osob, vázána společnost. „Podmínkou vázanosti společnosti těmito právními úkony je udělení souhlasu s nimi; toto je v působnosti valné hromady. Jinak jsou vázány pouze osoby, které takto jednaly samy“.45 V případě, ţe zakladatelé společnosti poruší podmínku odst. 2 § 64 uvedeného zákona, to znamená povinnost pořízení seznamu jednání za společnost před jejím vznikem, odpovídají zakladatelé společně a nerozdílně věřitelům za škodu, která jim v důsledku toho vznikne. Ustanovení § 64 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů stanoví, ţe jestliţe společníci, případně příslušný orgán společnosti, schválí jednání jménem společnosti před jejím vznikem, do tří měsíců od vzniku společnosti, platí, že společnost byla z těchto jednání zavázána od počátku.
____________________ 45
DVOŘÁK, Tomáš. Společnost s ručením omezeným. 3. vydání. Praha: ASPI, 2008, s. 77.
43
Na tomto místě je nezbytné upozornit na skutečnost, ţe společenská smlouva nebo zakladatelská listina, musí být sepsána notářem se sídlem na území České republiky a v českém jazyce. Pokud některý z účastníků nezná jazyk, ve kterém je společenská smlouva nebo zakladatelská listina sepsána, podle § 69 odst. 1 zák.č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ve znění pozdějších předpisů je potřeba při tomto úkonu přítomnost tlumočníka. Upustit od přítomnosti tlumočníka lze podle ustanovení § 69 odst. 2 výše uvedeného zákona v případě, zná-li notář nebo jeho pracovník jazyk v němţ jedná tento účastník. Pokud je nutné prokazovat právní subjektivitu společníků, tedy v případech, ţe jsou společníky zahraniční právnické osoby, je nutné jak notáři, tak následně i rejstříkovému soudu předloţit doklady o existenci společníků, zahraničních právnických osob v originálech s úředně ověřeným překladem do českého jazyka. Pro úplnost je nutné uvést, ţe orgánem oprávněným k ověřování podpisů a listin jsou i zastupitelské orgány České republiky umístěné v zahraničí, tedy v tomto případě i zastupitelské orgány České republiky na území Ruské federace. Jednatelem společnosti můţe v České republice být pouze fyzická osoba. Jednatelem společnosti se můţe stát pouze taková osoba, která splňuje zákonné podmínky, to znamená osoba způsobilá k výkonu funkce jednatele. V souladu s ustanovením § 135 odst. 2, § 194 odst. 7 zák. č. 513/1991 Sb. ObchZ ve znění pozdějších předpisů jednatelem se můţe stát pouze fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let, která je plně způsobilá k právním úkonům, která je bezúhonná ve smyslu zákona o živnostenském podnikání a u níž nenastala skutečnost, jež je překážkou provozování živnosti podle zákona o živnostenském podnikání. Zákon však nemá ţádné poţadavky na vzdělání a odbornou praxi jednatelů. V případě jednatelů, kteří jsou zahraničními fyzickými osobami, je nutné, aby tito osoby splňovali stejné podmínky jakoby chtěli podnikat v České republice jako fyzické osoby. 5.1.2 Registrace společnosti s ručením omezeným v RF Systematika právní úpravy společnosti s ručením omezeným (dále OOO) na území Ruské federace je do jisté míry odlišná od systematiky právní úpravy na území ČR. Odlišností oproti české právní úpravy společnosti s ručením omezeným, která je obsaţena v obchodním zákoníku, právní úprava společnosti s ručením omezeným v RF je obsaţena v Občanském zákoníku RF a taktéţ v samostatném zákonu o společnostech s ručením omezeným. „Občanský zákoník
RF obsahuje jenom základní ustanovení o právnických
osobách s právní formou společnosti s ručením omezeným (OOO). V souladu s občanským 44
zákonodárstvím RF detailní úprava právního postavení OOO je obsaţena ve speciálním federálním zákoně, kterým je zákon z 8. února 1998 č. 14-FZ o společnostech s ručením omezeným (OOO) ve znění pozdějších předpisů.“46 V souladu s tímto zákonem mohou být zakladateli OOO
jak ruské, tak zahraniční
právnické a fyzické osoby. Společnost můţe být zaloţena i jediným zakladatelem s výjimkou případu, v němţ by jediným účastníkem byla společnost mající jediného společníka. Maximální počet účastníků společnosti je stanoven stejně jako v české právní úpravě na 50. Zákonem stanovená výše základního kapitálu OOO musí činit nejméně 10 000 rublů. Před provedením jednotné státní registrace společnosti musí být splaceno minimálně 50% základního kapitálu. Zbylá část základního kapitálu OOO musí být splacena ve lhůtě určené stanovami společnosti, ne však později neţ do jednoho roku od okamţiku státní registraci společnosti. Zakládající účastníci OOO uzavírají písemnou dohodu o zaloţení společnosti, ve které stanoví způsob společné činnosti po zaloţení společnosti, výši základního kapitálu společnosti, výši a nominální hodnotu podílu kaţdého ze zakladatelů společnosti a taktéţ výši, způsob a lhůty splacení podílů v základním kapitálu společnosti. V této souvislosti je nutné uvést, ţe dohoda o založení společnosti podle § 11 odst. 5 zákona z 8. února 1998 č. 14-FZ o společnostech s ručením omezeným ve znění pozdějších předpisů není zakládajícím dokumentem společnosti. Na rozdíl od české právní úpravy, v níţ je zakládajícím dokumentem společnosti s ručením omezeným je společenská smlouva, nebo zakládající listina, v RF jsou jediným obligatorním zakládajícím dokumentem podle § 12 odst. 1 zákona z 8. února 1998 č. 14-FZ o OOO ve znění pozdějších předpisů stanovy OOO. V otázce zakládajících dokumentů OOO došlo ke změně přijetím federálního zákona z 19. července 2009 č. 205-FZ o vnesení změn do některých právních aktů Ruské federace. V právní úpravě před přijetím uvedeného zákona byly, jak občanským zákoníkem, tak zákonem o společnostech s ručením omezeným určeny zákládajícími dokumenty zakládající smlouva a stanovy OOO. Státní registraci společnosti provádí místně příslušný daňový úřad. Základními dokumenty nezbytnými k provedení registrace ООО jsou: ţádost podaná v předepsané formě, dohoda o zaloţení společnosti, stanovy společnosti jako jediný zakladatelský dokument, doklad o zaplacení státního poplatku za registraci, výpis z rejstříku právnických osob státu, podle _____________________ 46
MALUMOV, Aleksandr, ŠEVCOV, Pavel. Kommentarij k federalnomu zakonu ot 8 fevralja 1998 g. № 14-FZ „Ob obščestvach s ograničennoj otvetstvennostju“. Moskva : Dělovoj Dvor, 2009, s. 8 (statja 1 zakona „Ob obščestvach s ograničennoj otvetstvennostju“).
45
kterého práva byla zahraniční právnická osoba zaloţena, nebo jiný právně rovnocenný důkaz o právním postavení zahraniční právnické osoby jako zakladatele. Listiny vydané na území cizího státu musí být přitom ověřeny apostilou (v případě smluvních států Haagské úmluvy z roku 1961). Toto nelze vynucovat u listin majících původ ve státu, který není členským státem této Haagské úmluvy. Cizojazyčný dokument musí být předloţen registrujícímu orgánu s notářsky ověřeným překladem do ruského jazyka. Po provedení státní registrace musí být zhotoveno kulaté razítko společnosti, coţ je zákonem stanovená povinnost. Ustanovení § 2 odst. 5 federálního zákona z 8. února 1998 č. 14-FZ o společnostech s ručením omezeným ve znění pozdějších předpisů stanoví, ţe společnost musí mít kulaté razítko obsahující její plný firemní název v ruském jazyce s uvedením sídla společnosti. Mimo tyto uvedené povinné náleţitosti můţe být na kulatém razítku uvedené registrační číslo společnosti a taktéţ název společnosti v cizím jazyku. Zákon nestanoví konkrétní lhůtu pro vyhotovení kulatého razítka po registraci společnosti, a nejsou ani stanoveny ţádné sankce s tímto spojené. Je však v zájmu zaregistrované společnosti mít kulaté razítko co nejdřív po provedení státní registrace společnosti. Právní význam kulatého razítka společnosti s ručením omezeným totiţ „spočívá v potvrzení jeho otiskem pravosti podpisu (podpisů) osoby (osob) oprávněných zastupovat společnost ve vnějších vztazích a taktéţ toho faktu, ţe daný dokument pochází od konkrétní určité společnosti jako právnické osoby, která je samostatným účastníkem ekonomických vztahů a subjektem podnikatelského práva“.47 Důleţité dokumenty společnosti (např. účetní dokumenty předkládané daňovému úřadu) musí být vedle podpisu ztvrzeny i otiskem kulatého razítka společnosti. Veškeré smlouvy uzavírané společností bez otisku kulatého razítka jsou právně neplatné. Součástí zaloţení společnosti je zřízení bankovního účtu. „Společnost s ručením omezeným v souladu s poţadavky bankovního zákonodárství a instrukcemi Centrobanky Ruska je povinna ve lhůtě pěti dnů od okamţiku svého zaloţení otevřít bankovní účet na území Ruské federace.“48 O zřízení bankovního účtu informuje daný finanční ústav příslušný daňový úřad. Ve stanovených případech ukládají předpisy RF povinnost získat před zaloţením OOO __________________ 47
TICHOMIROV, Michail. Kommentarij k federalnomu zakonu ob obščestvach s ograničennoj otvetstvennostju s obrazcami pravovych dokumentov. Moskva: Tichomirov, 2010, s. 31. 8 (statja 2 zakona „Ob obščestvach s ograničennoj otvetstvennostju“). 48 MALUMOV, Aleksandr, ŠEVCOV, Pavel. Kommentarij k federalnomu zakonu ot 8 fevralja 1998 g. № 14FZ„Ob obščestvach s ograničennoj otvetstvennostju“. Moskva : Dělovoj Dvor, 2009, s. 25 (statja 3 zakona „Ob obščestvach s ograničennoj otvetstvennostju“).
46
souhlas ruského antimonopolního úřadu. Tento souhlas je nezbytný v případech vyjmenovaných v ustanovení § 27 odst. 4 a odst. 5 zákona z 26. 07. 2006 č. 135 FZ o ochraně konkurence ve znění pozdějších předpisů. Jedná se například o zaloţení společnosti, které základní kapitál je tvořen podíly jiné obchodní společnosti (s výjimkou finanční organizace) a celková hodnota aktiv zakladatelů (vkladatelů) při poslední účetní uzávěrce byla vyšší neţ tři miliardy rublů, nebo zda součet výnosů z realizace zboţí u zakladatelů, kteří vnáší svůj vklad do společnosti, byla za poslední kalendářní rok vyšší neţ šest miliard rublů, a taktéţ v některých dalších případech stanovených výše uvedeným zákonem. Základný kapitál OOO je tvořen nominální hodnotou podílů účastníků společnosti. Výše základního kapitálu společnosti nesmí být podle ustanovení § 14 odst. 1 federálního zákona č. 14-FZ z r. 1998 o společnostech s ručením omezeným ve znění pozdějších předpisů niţší neţ deset tisíc rublů. Podle ustanovení § 16 odst. 1 výše uvedeného zákona kaţdý zakladatel společnosti musí splatit plně svůj podíl v základním kapitálu společnosti v průběhu lhůty, která je stanovena smlouvou o zaloţení společnosti, nebo v případě zaloţení společnosti jednou osobou rozhodnutím o zaloţení společnosti přičemţ tato nemůţe být delší neţ jeden rok od okamţiku státní registrace společnosti. Podíl kaţdého zakladatele však musí být splacen ve výši, která není niţší neţ jeho nominální hodnota. Moţnost osvobození zakladatele společnosti od povinnosti splacení podílu v základním kapitálu společnosti formou zápočtu jeho pohledávek vůči společnosti zákon nepřipouští. K okamţiku státní registrace společnosti její základní kapitál musí být splacen ne méně neţ 50 %. Ne zcela jasnou se jeví otázka způsobu splacení základního kapitálu k momentu zaloţení společnosti. Zákon totiţ zavazuje k momentu státní registrace mít splacený základní kapitál z 50 %, „nedává však plně jednoznačnou odpověď na otázku jestli jsou všichni zakladatelé povinni úměrně naplňovat prvních 50 %. Takto prvních 50 % základního kapitálu můţe splatit kterýkoliv ze zakladatelů a později druhý účastník splatí svůj závazek ke společnosti ve výši zbývajících 50% v průběhu prvního roku činnosti společnosti. Moţnost takovéhoto chápání umoţňuje nejednoznačná formulace § 16 federálního zákona č. 14-FZ z r. 1998 o společnostech s ručením omezeným ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 90 federálního zákona z 30. 11. 1994 č. 51-FZ Občanského zákoníku RF ve znění pozdějších předpisů, kde jsou uváděni, jako subjekty splacení, zakladatelé a ne konkrétní zakladatel.“49 _____________________ 49
MALUMOV, Aleksandr, ŠEVCOV, Pavel. Kommentarij k federalnomu zakonu ot 8 fevralja 1998 g. № 14-FZ „Ob obščestvach s ograničennoj otvetstvennostju“. Moskva : Dělovoj Dvor, 2009, s. 93 (statja 16 zakona „Ob obščestvach s ograničennoj otvetstvennostju“).
47
Danou otázku pak musí řešit stanovy společnosti, ve kterých zakladatelé společnosti stanoví způsob splacení základního kapitálu. Splacení podílů v základním kapitálu společnosti můţe být dle § 15 odst. 1 zákona o OOO, uskutečněno penězi, cennými papíry, jinými věcmi nebo majetkovými právy nebo jinými právy, které mají peněţní ocenění. V této souvislosti je nutné zdůraznit, ţe peněţní ocenění majetku vkládaného k zaplacení podílu v základním kapitálu společnosti se potvrzuje valnou hromadou účastníků společnosti a musí být schváleno všemi účastníky společnosti jednomyslně. Je potřebné uvést, ţe zákon v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 federálního zákona č. 14-FZ z r. 1998 o společnostech s ručením omezeným ve znění pozdějších předpisů nepovoluje osvobození účastníka od závazku splatit podíl v základním kapitálu, stejně tak nepovoluje splacení podílu v základním kapitálu zápočtem pohledávek účastníka vůči společnosti. Účastníci OOO obecně nenesou odpovědnost za závazky společnosti s výjimkou případů stanovených § 56 odst. 3 a § 105 odst. 2 Občanského zákoníku RF (způsobení zaviněné škody společnosti svým jednáním). Účastníci společnosti, kteří nesplatili plně svůj podíl, nesou dle § 2 odst.1 federálního zákona č. 14-FZ z r. 1998 o společnostech s ručením omezeným ve znění pozdějších předpisů, solidární odpovědnost za závazky společnosti do výše hodnoty nesplacené části jejich podílu v základním kapitálu společnosti. V případě nesplacení plné výši podílu v základním kapitálu společnosti v průběhu lhůty stanovené v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 výše uvedeného zákona, nezaplacená část podílu přechází na společnost. Taková část podílu musí být splacena společností způsobem a ve lhůtě, která je stanovena v § 24 výše uvedeného zákona. Podíl účastníka společnosti podle ustanovení § 16 odst. 3 federálního zákona č. 14-FZ z r. 1998 o společnostech s ručením omezeným ve znění pozdějších předpisů, pokud není jinak určeno stanovami společnosti, dává právo hlasu pouze v mezích splacené části jeho podílu. V této souvislosti je nutné podotknout, ţe vyloučení účastníka společnosti podle ruské právní úpravy je moţné jenom soudně. Návrh k soudu na vyloučení účastníka ze společnosti můţou podat podle ustanovení § 10 zákona č. 14-FZ z r. 1998 o společnostech s ručením omezeným ve znění pozdějších předpisů účastníci společnosti jejíchţ podíly tvoří nejméně 10 % základního kapitálu společnosti. Na tomto místě je nutné uvést, ţe podle české právní úpravy společník, který nesplní svou vkladovou povinnost ani v dodatečné lhůtě můţe být podle § 113 zák. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů valnou hromadou ze společnosti vyloučen. Společnost se můţe domáhat vyloučení společníka, který porušuje závaţným způsobem své povinnosti, taktéţ u soudu podle § 149 výše uvedeného zákona, jestliţe s podáním tohoto 48
návrhu souhlasí společníci jejichž vklady představují alespoň jednu polovinu základního kapitálu. Struktura orgánů společnosti s ručením omezeným na území Ruské federace je podobná struktuře orgánů společnosti s ručením omezeným na území ČR, samozřejmě s jistou terminologickou odlišností. Nejvyšším orgánem společnosti je valná hromada, kterou tvoří společníci na ní přítomní. Stejně jako v případě právní úpravy v ČR se nejedná o výkonný orgán. Výkonným orgánem je ředitel (generální ředitel, prezident), coţ je funkce odpovídající českému pojmu jednatel. Ředitel OOO je ve vztahu ke společnosti na rozdíl od české právní úpravy zpravidla v pracovně právním vztahu. V této souvislosti nutno uvést, ţe podle ruské právní úpravy dle § 40 federálního zákona č. 14-FZ z r. 1998 o společnostech s ručením omezeným ve znění pozdějších předpisů můţe být výkonný orgán OOO jednočlenný nebo, pokud je to určeno stanovami společnosti, můţe být podle § 41 výše uvedeného zákona vytvořen vedle jednočlenného výkonného orgánu (jednatele) kolegiální výkonný orgán ( sovet direktorov). Takový orgán je volen valnou hromadou a jeho velikost a doba existence je určena stanovami společnosti. Funkci předsedy kolegiálního výkonného orgánu společnosti plní jednatel společnosti, přičemţ členem kolegiálního výkonného orgánu můţe být jenom fyzická osoba, která nemusí být obdobně jako v případě jednatele účastníkem společnosti. K zaloţení OOO je nutné sloţit základní kapitál, coţ je totoţné s právní úpravou platnou na území ČR. Ruská právní úprava obdobně jako česká stanovuje povinnost splacení 50 % základního kapitálu k okamţiku podání návrhu k registraci společnosti. Rozdíl obou právních úprav je patrný v otázce rozsahu povinné části splacení i způsobu splacení základního kapitálu, a to jak k okamţiku podání návrhu k registraci, tak jeho plného splacení. Rozdílně od ruské právní úpravy v ČR před podáním návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku musí být na kaţdý peněţitý vklad splaceno nejméně 30 %, přičemţ celková výše splacených peněţitých vkladů spolu s hodnotou splacených nepeněţitých vkladů musí k okamţiku registrace činit alespoň 100 000 Kč to znamená minimálně 50 /% z celkové zákonem stanovené minimální výši základního kapitálu společnosti s ručením omezeným, která činí 200 000 Kč. Doplatit základní kapitál je moţné ve lhůtě do 5 let ode dne vzniku společnosti, avšak při zaloţení je povinen kaţdý ze společníků sloţit alespoň část svého vkladu. V případě, ţe má společnost pouze jediného společníka, je nutno splatit v ČR základní kapitál v plné výši ještě před podáním návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku, v ruské právní úpravě taková povinnost není zákonem stanovena.
49
Na rozdíl od České republiky neprovádí v Ruské federaci státní registraci soud, ale Federální daňový úřad na základě federálního zákona o státní registraci právnických osob a individuálních podnikatelů z 8. srpna 2001 č. 129-FZ ve znění pozdějších předpisů. Vlastní oprávnění k výkonu podnikatelské činnosti, ve smyslu české terminologie ţivnostenské oprávnění, v Ruské federaci získává podnikající subjekt aţ po provedení státní registrace. V tomto smyslu je však právní úprava ČR mírně odlišná. V případě ţivnostenských a obdobných oprávnění pro všechny druhy ţivností je totiţ v ČR získáváno oprávnění jiţ po zaloţení společnosti před podáním návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku, a pouze pro některé specifické předměty podnikání je nutné mít nejdříve vzniklou právnickou osobu a aţ následně je moţné ţádat o oprávnění k podnikání. V této souvislosti je potřebné uvést, ţe společnost s ručením omezeným na území RF můţe vykonávat jenom ty druhy činnosti, které jsou uvedeny v jejích stanovách. Po registraci společnosti v jednotném státním rejstříku, společnost obdrţí výpis z daného rejstříku obsahující taktéţ údaje o druzích její činnosti. Pokud ovšem mezi těmito činnostmi jsou druhy činnosti vyţadující k jejich výkonu licenci, právo právnické osoby vykonávat činnost ke které je nutnost získání licence, vzniká podle § 49 odst. 3 zákona z 30.11. 1994 č. 14-FZ Občanský zákoník RF ve znění pozdějších předpisů okamžikem získání takové licence nebo v ní stanovené lhůtě, pokud není něco jiného stanoveno zákonem nebo jinými právními akty. Z uvedeného vyplývá, ţe, dříve neţ přistoupí společnost k praktickému uskutečňování činností, které podléhají licenci musí obdrţet speciální povolení k tomu určeného licenčního orgánu, opravňující společnost k takové činnosti. Licenční orgán je povinen ve lhůtě pěti dnů dodat údaje o vydání licence orgánům federální daňové správy a tyto údaje jsou zapsány do jednotného státního rejstříku. Uvedené platí jak pro podnikající právnické tak fyzické osoby. V současné době druhy činností, k uskutečňování kterých je potřebná licence jsou určeny v souladu s § 17 FZ z 8. 8. 2001 č. 128-FZ o licencování určitých druhů činností ve znění pozdějších předpisů. To znamená, ţe všechny ostatní činnosti, které nejsou vyjmenovány v daném ustanovení zákona a neodporují zákonům RF, mohou být vykonávány bez licence. Licenci vydávají speciální licenční úřady, jeţ jsou vytvořeny federální ministerstvy
a
ministerstvy subjektů RF, které jsou zmocněny k vydávání licencí, a které vedou licenční rejstříky.
Konkrétní místo licenčního úřadu lze zjistit na daňovém úřadu nebo místním
úřadu. V této souvislosti je nutné uvést, ţe na kaţdý druh činnosti podléhající licenci musí být stejně jako v ČR samostatná licence (koncese). Společnost s ručením omezeným v RF je povaţována za vzniklou ve smyslu právnické osoby okamţikem státní registrace způsobem stanoveným zákonem o jednotné registraci 50
právnických osob. Co se týká statutárních orgánů, tedy dle ruské úpravy ředitele OOO, pak je tento ke společnosti zpravidla v pracovněprávním vztahu. Toto je odlišné od české právní úpravy, která vztah jednatele a samotné společnosti upravuje jako typicky obchodněprávní vztah, tedy na základě mandátní smlouvy. Na území Ruské federace je poměrně obvyklá forma vyuţívání tzv. formálních ředitelů OOO, tedy osob, které jsou občany Ruské federace a které při zřizování a vzniku společnosti plní pouze formální funkci pro zaregistrování společnosti. Skutečná podnikatelská činnost je však realizována cizími státními příslušníky, kteří získávají potřebné pracovní povolení aţ následně. Tento postup není neobvyklý ani v ČR, avšak s tím rozdílem, ţe na území ČR se nevyskytují osoby, které plní funkci formálních jednatelů tak často jako na území Ruské federace. Je tomu tak proto, ţe pro jednatele platí v ČR tzv. zákaz konkurence, anebo se jedná o plnění funkce odpovědného zástupce podle ţivnostenského zákona. Ten ustanovením § 11 odst. 1 nikdo nemůže být ustaven do funkce odpovědného zástupce pro více než čtyři podnikatele, kteří mohou být vůči sobě v postavení konkurentů, slovy zákona se stejným nebo obdobným předmětem podnikání, s výjimkou situace, kdy jsou tyto právnické osoby ovládány jedním subjektem. Z pohledu srovnání lze tedy říci, ţe právní úprava společnosti s ručením omezeným na území ČR a RF je do jisté míry obdobná v tom smyslu, ţe při zaloţení společnosti je nutné sloţit základní kapitál, nejvyšším orgánem společnosti je valná hromada, a společnosti musí mít statutární orgán – fyzickou osobu, která je oprávněna vykonávat výdělečnou činnost na území daného státu. Odlišnosti jsou v otázkách základních dokumentů zakládané společnosti, způsobu registrace podnikatelského subjektu, splacení základního kapitálu jednotlivými členy společnosti, splacení základního kapitálu ve společnosti s jediným zakladatelem, moţností zakotvení ve stanovách společnosti omezení maximální výše podílu společníka ve společnosti a vztahu statutárního orgánu ke společnosti.
51
5.2 Majetková účast zahraniční osoby v společnosti s ručením omezeným 5.2.1 Majetková účast zahraniční osoby ve společnosti s ručením omezeným v ČR Ustanovení § 24 ObchZ stanoví pro zahraniční osobu, za účelem podnikání, moţnost na území České republiky založit českou právnickou osobu, podílet se na založení české právnické osoby nebo účastnit se jako společník (jediný společník) nebo člen v české právnické osobě již založené. Tyto majetkové účasti zahraničních právnických osob český právní řád nepovaţuje za podnikání zahraničních osob v pravém slova smyslu, neboť samotnou činnost – podnikání v těchto případech vykonávají samotné české osoby, které podnikají vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Majetkovou účast zahraničních osob ve výše uvedených formách tak můţeme chápat jako investici, kdy zahraniční osoba sama svým jménem vnáší vklad do české právnické osoby a svými dalšími rozhodnutími spolupůsobí či, je-li sama, plně působí ke vzniku a chodu nového subjektu. Stejně tak jako je tomu u samotné činnosti, která vykazuje znaky podnikání zahraniční osoby v České republice, platí při zakládání a majetkové účasti zahraničních osob v české právnické osobě zásada, ţe zahraniční osoby mají v těchto případech stejná práva a povinnosti jako české osoby. Právní řád České republiky nijak neomezuje majetkovou účast zahraničních osob v české právnické osobě z čehoţ plyne, ţe zahraniční osoby v ní tedy mohou nabývat i 100 % (pokud právní předpis jediného zakladatele/společníka připouští). Pokud tedy zahraniční osoba poskytne vklad do společnosti se sídlem v České republice a bude mít při tom stoprocentní nebo alespoň převáţnou účast v této společnosti, můţe plně ovládnout jednání české právnické osoby. O jednočlennou společnost se můţe jednat v případě společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti. U akciové společnosti je dáno omezení, ţe pokud je jen jeden zakladatel, musí to být právnická osoba. Toto omezení při zakládání akciových společností však nevylučuje moţnost, aby byla akciová společnost zaloţena více zakladateli (právnickými i fyzickými zahraničními osobami) a postupem času došlo k soustředění akcií v rukou jediného akcionáře, kterým můţe být právě i fyzická zahraniční osoba. K tomu, aby se mohla zahraniční právnická osoba majetkově účastnit v české právnické osobě, musí být způsobilá mít práva a povinnosti. Osobní statut takovéto společnosti se bude posuzovat podle právního řádu státu, podle kterého byla zahraniční právnická osoba zaloţena.
52
Na základě právní způsobilosti zahraniční právnické osoby podle cizího práva se pak přiznává povaha podnikatele i v České republice, má-li tuto povahu i v cizině. V případě, ţe by zahraniční osoba zakládala v České republice novou právnickou osobu, musí tak činit pouze podle českého práva. Tento princip zakotvený v § 24 odst. 2 obchodního zákoníku byl stanoven novelou obchodního zákoníku, zákonem č. 370/2000 Sb., kdyţ před touto novelou platilo, ţe zahraniční osoby mohli nové právnické osoby na území České republiky zakládat jak podle českého práva, tak podle cizího práva. 5.2.2 Majetková účast zahraniční osoby ve společnosti s ručením omezeným v RF Právní řád Ruské federace podobně jako právní řád ČR nijak neomezuje moţnost majetkové účasti v ruské právnické osobě OOO. Ruská právní úprava umoţňuje několik způsobů majetkové účasti v ruské právnické osobě. Zahraniční osoba, fyzická a stejně jako právnická, můţe zaloţit společnost s ručením omezeným s jakýmkoliv procentem majetkové účasti zahraniční osoby v zakládané společnosti, bude-li tato zaloţena a registrována v souladu s ruským zákonodárstvím. „Zahraniční osoba můţe získat jakékoliv procento, tedy aţ do výše 100 %, majetkové účasti v jiţ existující ruské obchodní společnosti. Sama společnost s ručením omezeným můţe zaloţit nebo se stát jediným účastníkem společnosti s ručením omezeným s výjimkou zahraniční právnické osoby s jediným
členem.“50
V souvislosti s majetkovou účastí zahraniční osoby v ruské obchodní společnosti je nezbytné připomenout, ţe v případě majetkové účasti zahraniční osoby ve formě investice, která není niţší neţ 10%, poţívá tato společnost v souladu s ustanovením § 4 odst. 5 federálního zákona z 9. července 1999 č. 160-FZ o zahraničních investicích v Ruské federaci ve znění pozdějších předpisů výhody a ochranu zahraničních investic stanovených tímto zákonem. V ruské právní úpravě je stanoveno, ţe právnická osoba v Ruské federaci můţe zaloţena pouze podle ruského práva.
_______________________ 50
MALUMOV, Aleksandr, ŠEVCOV, Pavel. Kommentarij k federalnomu zakonu ot 8 fevralja 1998 g. № 14-F3 „Ob obščestvach s ograničennoj otvetstvennostju“. Moskva : Dělovoj Dvor, 2009, s. 11 (statja 1 zakona „Ob obščestvach ograničennoj otvetstvennostju).
53
5.3 Převod obchodního podílu 5.3.1 Převod obchodního podílu v právní úpravě ČR Na problematiku majetkové účasti zahraniční osoby v české právnické osobě, společnosti s ručením omezeným, se úzce váţí otázky převoditelnosti obchodního podílu. „Obchodní podíl je vymezen v platné právní úpravě jako účast společníka na společnosti a z této účasti plynoucí práva a povinnosti.“51 Převoditelnost obchodního podílu je upravena jednak obchodním zákoníkem a v podrobnostech pak společenskou smlouvou společnosti. Společenská smlouva můţe převoditelnost obchodního podílu omezit, nebo dokonce vyloučit, s výjimkou případů, kdy má společnost jediného společníka, protoţe v tomto případě je zákonem stanoveno, ţe podíl je vţdy převoditelný. V případě, ţe je společníků více, je převoditelnost obchodního podílu upravena společenskou smlouvou, přičemţ tato můţe být zcela neomezená, tedy společník můţe být oprávněn převést svůj obchodní podíl na kohokoli (dle české právní úpravy na kohokoli, kdo má způsobilost k právním úkonům), nebo můţe být převoditelnost obchodního podílu omezena. Nejčastěji je omezena převoditelnosti obchodního podílu tak, ţe k převodu je nutné vyţádat si souhlas valné hromady společnosti, případně můţe být ve společenské smlouvě obsaţeno přednostní právo nabytí obchodního podílu dalšími společníky. Společenská smlouva můţe rovněţ zcela vyloučit převod obchodního podílu. Např. pokud v důsledku zániku ostatních společníků ať jiţ smrtí či zánikem společníka, právnické osoby, anebo z z důvodu právního nástupnictví po zaniklé právnické osobě zůstane ve společnosti jediný společník, nastává situace, při níţ je přechod obchodního podílu moţný vţdy. Pro úplnost je důleţité doplnit, ţe ve specifických případech můţe převoditelnost obchodního podílu vyplývat téţ z jiné právní normy platné na území České republiky. Takovým specifickým případem jsou např. právnické osoby obchodující s vojenským materiálem, strategickými surovinami nebo právnické osoby mající tak silný trţní podíl na relevantním trhu České republiky, ţe pro převody obchodních podílů na těchto společnostech je nutný souhlas Úřadu pro ochranu hospodářské soutěţe.
____________________ 51
DVOŘÁK, Tomáš. Společnost s ručením omezeným. 3. vydání. Praha: ASPI, 2008, s. 85.
54
5.3.2 Převod obchodního podílu v právní úpravě RF Ustanovení § 21 federálního zákona č. 14-FZ z r. 1998 o společnostech s ručením omezeným ve znění pozdějších předpisů upravuje převod podílu nebo jeho části účastníka společnosti v základním kapitálu společnosti s ručením omezeným k druhým účastníkům společnosti a ke třetím osobám. Zákon č. 312-FZ o změnách části první Občanského zákoníku Ruské federace podstatným způsobem mění danou normu převodu podílu v základním kapitálu OOO. Kaţdé zcizení podílu nebo jeho části třetím osobám, také druhým účastníkům společnosti nebo samotné společnosti se musí uskutečňovat v souladu s Občanským zákoníkem RF, a to jako změna osob v závazku. „Postoupení podílu nebo jeho části v základním kapitálu společnosti musí být realizováno formou notářského zápisu.“52 Zákon stanoví, ţe notář, který ověřil smlouvu o převodu podílu a ţádost o státní registraci změn ve společnosti s ručením omezeným, postupuje tyto dokumenty místně příslušnému daňovému úřadu, to znamená registrujícímu orgánu. Nedodrţení notářské formy smlouvy o postoupení podílu (nebo jeho části) v základním kapitálu společnosti, stanovené ustanovením § 21 odst. 6 zákona z 8. února 1998 č. 312-FZ o společnostech s ručením omezeným ve znění pozdějších předpisů má za důsledek její neplatnost. Taková smlouva bude v souladu s ustanovením § 168 zák. z 30. 11. 1994 č. 51-FZ Občanského zákoníku RF ve znění pozdějších předpisů neplatná. Osoba, která získává podíl nebo část podílu, se stává účastníkem společnosti, to znamená, ţe tato osoba získává práva a povinnosti úměrně svému podílu ve společnosti okamţikem, kdy společnost obdrţí písemné uvědomění o změně vlastníka podílu včetně dokumentu potvrzujícího tento převod podílu. V ustanovení § 21 zákona o společnostech s ručením omezeným z 8. února 1998 č. 312-FZ ve znění pozdějších předpisů je stanovena povinnost státní registrace změn v Jednotném státním registru právnických osob. To znamená, ţe subjekt nabývající podíl ve společnosti získává vůči třetím osobám všechna práva a povinnosti spojené s účastí ve společnosti jen po odpovídající státní registraci této změny. Obchodní podíly na společnosti jsou převoditelné i podle právní úpravy Ruské federace. Avšak na území Ruské federace platí právní úprava přísnější v tom směru, ţe stávající společníci mají vţdy přednostní právo nabytí obchodního podílu, který je některým ze společníků nabízen k převodu. Česká právní úprava tuto striktní úpravu v zákoně nezná, _____________________________ 52
MALUMOV, Aleksandr, ŠEVCOV, Pavel. Kommentarij k federalnomu zakonu ot 8 fevralja 1998 g. № 14-F3 „Ob obščestvach s ograničennoj otvetstvennostju“. Moskva : Dělovoj Dvor, 2009, s. 114 (statja 21 zakona „Ob obščestvach s ograničennoj otvetstvennostju“).
55
přestoţe lze toto právo, které lze označit jako předkupní, ve společenských smlouvách sjednat. Česká právní úprava umoţňuje zpřísnit ve společenské smlouvě podmínky převodu obchodního podílu, a to aţ do té míry, ţe lze převoditelnost zcela vyloučit. V takovém případě je však společnost za splnění dalších zákonem stanovených podmínek povinna podíly nabýt od společníka sama. V obou státech je obdobně upraveno zákonné omezení převoditelnosti podílů, a to v případech, ve kterých konkrétní společnost ovládá značnou část relevantního trhu, případně podniká v oblasti, kterou daný stát povaţuje za strategickou. V těchto případech je k nabytí obchodního podílu nutné vyţádat si souhlas státních orgánů definovaných v právní úpravě. V obou zemích je moţné odlišně upravit v zakladatelských dokumentech společnosti (v ČR ve společenské smlouvě a v RF ve stanovách společnosti) způsob hlasování, a to tak, ţe jednotliví společníci mohou mít jiný počet hlasů, neţ který by odpovídal jejich podílům na základním kapitálu, a odlišně můţe být upraveno i právo na podíly na zisku společnosti. Podíl účastníka OOO nebo jeho část můţe být zcizena jenom v té části, ve které byla splacena v okamţiku uskutečnění transakce. Lhůta splacení podílu se stanovuje souhlasem smluvních stran. Jakékoliv smlouvy s nesplacenými podíly základního kapitálu jsou v souladu s ustanovením § 168 zákona z 30. 11. 1994 č. 14-FZ Občanský zákoník RF ve znění pozdějších předpisů neúčinné. Ve stanovách můţe být stanoven taktéţ zákaz zcizení podílu jenom třetím osobám. V takovém případě podíly nebo jejich části jsou postupovány jenom mezi účastníky společnosti. Kromě toho na základě přednostního práva na získání podílu v OOO jinými účastníky společnosti můţe být podmínka o jeho postoupení nebo postoupení jeho části kladena v závislosti na souhlasu všech ostatních účastníků společnosti. Při jejich nesouhlasu můţe být východiskem z dané situace bezúplatné zcizení podílu nebo jeho části, které (při nepřítomnosti přímého zákazu ve stanovách společnosti) zákon nezakazuje. Důleţitý poţadavek, zformulovaný v zákoně o společnostech s ručením omezeným, je přednostní právo koupě podílu. Jeho základem jsou ustanovení § 250 zákona z 30. 11. 1994 č. 14-FZ Občanský zákoník RF ve znění pozdějších předpisů, upravující otázky převodu vlastnického práva na podílové vlastnictví. Spočívá v tom, ţe při úplatném postoupení podílu je účastník povinen nabídnout jej nejdříve ostatním účastníkům společnosti nebo společnosti samé (pokud je to stanoveno ve stanovách) za cenu, stanovenou pro třetí osoby a jenom pokud tito nevyuţili svého práva jeho koupě, podíl pak můţe být prodán třetím osobám.
56
„Postoupení přednostního práva koupě zákon nepřipouští“.53 Tato nepřípustnost postoupení přednostního práva koupě podílu je zakotvena v ustanovení § 250 odst. 4 zák. z 30. 11. 1994 č. 14-FZ Občanský zákoník RF ve znění pozdějších předpisů. Pokud je to zakotveno ve stanovách společnosti přednostní právo koupě můţe mít i sama společnost. V souladu s ustanovením § 21 odst. 4 bod 4 federálního zákona z 8. února 1998 č. 312-FZ o společnostech s ručením omezeným ve znění pozdějších předpisů při prodeji podílu nebo jeho části můţe při porušení přednostního práva kterýkoliv účastník společnosti nebo společnost v průběhu tří měsíců od okamţiku, kdy se účastník společnosti nebo společnost se dověděli nebo se museli dovědět o takovém narušení, soudně ţádat postoupení práv a povinností kupujícího na ně. V ustanovení § 23 odst. 1 federálního zákona z 8. února 1998 č. 312-FZ o společnostech s ručením omezeným ve znění pozdějších předpisů je dáno obecné pravidlo, podle kterého nemá společnost právo získávat podíly nebo jejich části do svého základního kapitálu, s výjimkou případů stanovených federálním zákonem. Výjimka tohoto pravidla je zakotvena v ustanovení § 23 bod 2 výše uvedeného zákona, v souladu s kterým je společnost povinna na základě ţádosti účastníka nabýt jemu náleţející podíl nebo část podílu, a to v případě, ţe je stanovami zakázán prodej podílu nebo části podílu třetím osobám a ostatní účastníci odmítli jeho nabytí nebo prodej podílu třetím osobám stanovy společnosti připouští, avšak k prodeji podílu jinému společníkovi nebo třetí osobě nebyl dán souhlas ostatními účastníky společnosti, a to za podmínky, ţe takový souhlas je zakotven ve stanovách společnosti. Z výše uvedeného vyplývá, ţe zahraniční osoba můţe získat podíl v ruské společnosti s ručením omezeným, a to jak při zaloţení této společnosti, tak v průběhu její existence formou převodu obchodního podílu.
___________________________ 53
MALUMOV, Aleksandr, ŠEVCOV, Pavel. Kommentarij k federalnomu zakonu ot 8 fevralja 1998 g. № 14-F3 „Ob obščestvach s ograničennoj otvetstvennostju“. Moskva : Dělovoj Dvor, 2009, s. 111 (statja 21 zakona „Ob obščestvach s ograničennoj otvetstvennostju“).
57
5.4
Přemístění sídla zahraniční právnické osoby do druhého státu v právní úpravě ČR a RF Přemístění sídla právnické osoby na naše území je jednou z forem podnikání zahraničních
osob na území ČR v širším smyslu upravenou obchodním zákoníkem v ustanovení § 26 ObchZ ve znění pozdějších předpisů. Český obchodní zákoník v původním znění v souladu s principem inkorporačním umoţňoval přemístění sídla zahraniční osoby na české území bez omezení. Podmínkou byla jen ta skutečnost, ţe tuto moţnost připouštěl právní řád země sídla této osoby, a byla-li zaloţena podle jiného práva, také právo země zaloţení. Současná právní úprava v § 26 zák. č. 513/1991Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů umoţňuje přemístění právnické osoby zaloţené podle práva cizího státu za účelem podnikání, která má sídlo v zahraničí, to znamená přemístit své sídlo na území České republiky, jestliţe to umoţňuje mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná a byla vyhlášena ve Sbírce zákonů nebo ve sbírce mezinárodních smluv. Přemístění sídla právnické osoby z České republiky do zahraničí nebo ze zahraničí do České republiky je přípustné také v případech a za podmínek stanovených právem Evropských společenství či zvláštním zákonem. V této souvislosti je nutné poznamenat, ţe moţnost přemístění sídla neplatí absolutně a ve vztahu k tuzemským společnostem, které by chtěly přemístit své sídlo do zahraničí se pouţije národní úpravy, která v našich podmínkách zaloţených na principu sídla neumoţňuje přesunutí. Z vymezení české právnické osoby v § 21 odst. 2 zák. č. 513/1991 ObchZ ve znění pozdějších předpisů vyplývá, ţe zahraniční právnická osoba se přemístěním sídla na území ČR stává českou právnickou osobou. Takové přemístění sídla podniku bude v případě přípustnosti účinné dle § 26 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů ode dne jeho zápisu do obchodního rejstříku. Podle ustanovení § 26 zák. odst. 3 výše uvedeného zákona se vnitřní poměry právnické osoby řídí i po přemístění sídla do tuzemska právním řádem, podle něhož byla založena a tímto právem se řídí i ručení společníků nebo členů vůči třetím osobám, které však nesmí být nižší, než stanoví české právo pro tutéž nebo obdobnou formu právnické osoby. Přemístění sídla právnické osoby se podle ruského zákonodárství uskutečňuje na základě dvoustranných dohod RF s druhými státy. Přemístěním sídla zahraniční osoby na území RF obdobně jako v české právní úpravě, se registrací zahraniční právnické osoby v RF tato stává ruskou právnickou osobou. Princip sídla společnosti v národní úpravě RF neumoţňuje přesunutí sídla ruské právnické osoby do zahraničí. 58
6
Ochrana majetkových zájmů zahraničních osob při podnikání na území ČR a RF Ochrana majetkových práv zahraničních osob v souvislosti s podnikáním v ČR vychází z
čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR. Ochranu majetkových zájmu zahraničních osob při podnikání v České republice poskytuje kromě mezinárodních smluv, které se pouţijí přednostně, rovněţ ustanovení § 25 zák. 513/1991 Sb. ObchZ ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení se věnuje ochraně majetku zahraničních osob v ČR souvisících s podnikáním a s případným vyvlastněním tohoto majetku. „Vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva je moţné jen ve veřejném zájmu na základě zákona a za spravedlivou, efektivní a promptní náhradu.“ 54 Dle ustanovení § 25 zák. č. 513/1991 Sb., ObchZ ve znění pozdějších předpisů může majetek zahraniční osoby související s podnikáním v České republice a majetek právnické osoby se zahraniční majetkovou účastní být v České republice vyvlastněn nebo vlastnické právo omezeno jen na základě zákona a ve veřejném zájmu, který není možno uspokojit jinak. Proti takovému rozhodnutí lze podat opravní prostředek u soudu. Při vyvlastnění či při omezení vlastnického práva musí být zahraniční osobě bez prodlení poskytnuta náhrada odpovídající hodnotě dotčeného majetku. Poslední odstavce tohoto ustanovení upravují vztah ustanovení § 25 ObchZ a mezinárodních smluv, kterými je ČR vázána. Mezi tyto smlouvy patří zejména smlouvy o podpoře a ochraně investic.
Právní ochrana majetkových práv je
pro území kaţdého státu vţdy prováděná právní úpravou platnou právě na území toho státu, kde se majetek související s majetkovými právy nachází. Při posuzování ochrany majetkových práv se vţdy primárně vychází z právní úpravy dané země, tedy v daném případě z právní úpravy České republiky. Na mezinárodní úrovni je ochrana majetkových práv mezi Českou republikou a Ruskou federací realizována dohodou mezi Českou republikou a Ruskou federací o ochraně investic, uveřejněnou ve sbírce zákonů jako Sdělení Ministerstva zahraničních věcí 201/1996 Sb., Dohoda mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o podpoře a vzájemné ochraně investic (dále Dohoda). Podle této Dohody Česká republika a Ruská federace zaručují v souladu s právním řádem svého státu úplnou a bezpodmínečnou právní ochranu investic investorů druhého smluvního státu. Nadto se smluvní strany dohodly, ţe budou zajišťovat investicím spravedlivý _____________________ 54
LOCHMANOVÁ, Ludmila, a kol. Podnikání zahraničních osob v České republice. Olomouc: Hanex, 1998, s. 41,42.
59
a rovnoprávný reţim na úrovni reţimu nejvyšších výhod a budou se zdrţovat přijetí neopodstatněných nebo diskriminačních opatření, která by mohla překáţet správě, uţívání, vlastnictví a disponování investicemi, včetně vyvlastnění, znárodnění investic aj. Výše uvedená Dohoda tedy rámcově upravuje ochranu investic subjektů se sídlem v Ruské federace na území České republiky a rovněţ i subjektů se sídlem v České republice na území Ruské federace. Součástí této Dohody je také způsob řešení sporů, které mohou v této oblasti vzniknout. Podle čl. 8 uvedené Dohody vzniklé spory mezi jednou ze smluvních stran a investorem druhé mluvní strany v souvislosti s uskutečněním investic, včetně sporů souvisejících s rozsahem, podmínkami a způsobem vyplácení náhrady, budou řešeny, pokud to bude moţné, formou jednání. V případě, ţe takové spory nemohou být urovnány cestou jednání v průběhu šesti měsíců od data podání odpovídající písemné ţádosti investora jedné smluvní strany druhé smluvní straně, je investor oprávněn předloţit spor kompetentnímu soudu nebo rozhodčímu soudu státu smluvní strany, na jehoţ území byly uskutečněny investice, nebo Mezinárodnímu středisku pro řešení sporů z investic nebo rozhodčímu soudu zřízenému "ad hoc" podle rozhodčích pravidel Komise Organizace spojených národů pro mezinárodní právo obchodní (UNCITRAL). Přičemţ rozhodčí nález k plnění bude pro strany ve sporu konečným a závazným.55 V čl.5 Dohody je zakotveno, ţe investice investorů jedné ze smluvních stran nebudou na území státu druhé smluvní strany vyvlastněny, znárodněny nebo podrobeny jiným opatřením majícím podobné následky s výjimkou případů, kdy se taková opatření provádějí ve veřejném zájmu v souladu s daným právním řádem, na nediskriminačním základě a jsou doprovázena vyplacením přiměřené a efektivní náhrady. Vyplacení náhrady musí být uskutečněno bez zbytečného prodlení. Investor, jehoţ investice byly vyvlastněny, má podle Dohody právo poţádat o neodkladné přezkoumání svého případu soudním nebo jiným nezávislým orgánem působícím v souladu s právním řádem státu té smluvní strany, na jehoţ území bylo vyvlastnění provedeno, a také na ohodnocení své investice v souladu s principy obsaţenými v předmětné dohodě. V rámci těchto vztahů se mohou zahraniční subjekty působící na území ČR domáhat soudní ochrany svých práv v rámci soustavy soudů na území České republiky, přičemţ na řízení se vztahuje základní procesní norma platná pro řízení před soudy na území České _______________________ 55
Sdělení Ministerstva zahraničních věcí 201/1996 Sb.
60
republiky, kterou je zák. č. 99/1963 Sb. Občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. Obecně v České republice je moţné omezit vlastnická práva, nebo předmět vlastnického práva vyvlastnit, pouze na základě zákona. Vyvlastněním se v České republice z hlediska ochrany investic rozumí pozbytí vlastnického práva k nemovitému majetku za podmínek definovaných v zákoně č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění) ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o zákon, jehoţ smyslem a účelem je získání nemovitostí, zejména pak pozemků, které jsou ve vlastnictví jiných subjektů neţ je stát do vlastnictví státu, a to za účelem jejich vyuţití pro veřejně prospěšnou stavbu. Vyvlastnit lze jen za náhradu, tedy v případě, ţe k vyvlastnění dojde, tak musí získat původní vlastník vyvlastňované nemovitosti majetkovou kompenzaci, a to zpravidla v penězích. Právní úprava vyvlastnění je rovněţ upravena v občanském zákoníku a dalších navazujících právních normách. Z hlediska ochrany zahraničních investic v Ruské federaci má důleţitý význam zákon z 25. července 1999 č. 160-FZ o zahraničních investicích v RF ve znění pozdějších předpisů, kterým jsou regulovány vztahy spojené se státními zárukami práv zahraničních podnikatelů na území Ruské federace. Zejména jde o ochranu zahraničního podnikatele nebo obchodní společnosti před nepříznivými změnami zákonodárství Ruské federace, záruky právní ochrany činnosti zahraničních podnikatelů na území RF, záruky kompenzace při vyvlastnění majetku zahraničního podnikatele nebo obchodní společnosti a některé jiné záruky včetně záruky zajištění odpovídajícího řešení sporů vzniklých v souvislosti s podnikatelskou činností na území Ruska. V této souvislosti je nutné zdůraznit, ţe pro zahraničního podnikatele má mimořádný význam státní záruka stanovená v § 7 výše uvedeného zákona, která stanoví záruku převodu práv a závazků zahraničního podnikatele k druhé osobě. Toto ustanovení právně zakotvuje princip subrogace v mezinárodním pojištění zahraničních investic od politických rizik. V ustanovení v § 8 federálního zákona z 25. července 1999 č. 160-FZ o zahraničních investicích v RF ve znění pozdějších předpisů jsou uvedeny záruky kompenzace při vyvlastnění. V souladu s tímto ustanovením majetek zahraničního podnikatele nebo obchodní společnosti nepodléhá nucenému vyvlastnění, s výjimkou případů stanovených federálním zákonem nebo mezinárodní dohodou Ruské federace za náhradu hodnoty vyvlastněného majetku a jiných ztrát s tím spojených. Spory o náhradě ztrát zahraničních investorů spojených s vyvlastněním v RF se řeší podle ustanovení § 10 výše uvedeného zákona v souladu s mezinárodními dohodami Ruské federace a federálními zákony soudem nebo arbitráţním soudem, anebo mezinárodní arbitráţí. 61
7 Subjektivní práva zahraničních osob a jejich ochrana pomocí práva hmotného a procesního Zahraniční subjekt či jiţ fyzická nebo právnická osoba poţívá veškeré právní ochrany vyplývající z právních předpisů platných na území České republiky, a pakliţe se jedná o podnikání prostřednictvím společnosti s ručením omezeným, tedy české právnické osoby, tak i právní úpravy platné na území Evropské unie. V tomto je rozsah právní ochrany, tedy totoţný jak v případě cizinců, tedy zahraničních osob tak v případě tuzemců. V případě zahraničních osob je však ochrana moţno říci o něco silnější, neboť cizinec se ještě vţdy můţe domáhat ochrany svých práv podle mezinárodních smluv a podle mezinárodního práva. To samozřejmě v plném rozsahu platí pouze za situace, ţe se zahraniční osoba nedopustila na území české republiky protiprávního jednání, v důsledku čehoţ by mohla být ochrana majetkových práv zahraniční osoby do jisté míry ztíţena. V případě ţe není provedena například smlouvou úprava odlišná, pak se mohou zahraniční subjekty domáhat ochrany svých zájmů u českých soudů, kde mají veškerá procesní práva shodná se subjekty českými. V případě, ţe zahraniční subjekt vystupuje na straně ţalované a je zde obava, ţe by statutární orgán právnické osoby, která je zahraniční fyzickou osobou, mohl být krácen na svých procesních právech z titulu nedostatečné znalosti českého jazyka, pak má takovýto subjekt navíc právo na ustanovení tlumočníka. Proti tomu však stojí skutečnost, ţe zahraniční fyzická osoba, která je statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným, nebo organizační sloţky podniku zahraniční osoby, musí splňovat všeobecné podmínky provozování ţivnosti, a tedy by měla v potřebném rozsahu ovládat český jazyk. Zahraniční subjekty, stejně jako tuzemské mají moţnost zajistit si ochranu svých práv i jiným způsobem neţ formou soudního řízení, tedy například sjednání tzv. rozhodčí doloţky. Rozhodčí doloţky zpravidla umoţňují rozhodovat spory mezi stranami bez nařízení jednání, pouze na základě listin. Na společnost s ručením omezeným zaloţenou zahraniční osobou se podle ruského práva vztahuje veškerá právní úprava platná na území RF. Svá práva tato společnost můţe uplatňovat v rámci mezinárodních dohod RF a federálních zákonů Ruské federace. V zákoně z 9. července 1999 č. 160-FZ o zahraničních investicích v Ruské federaci ve znění pozdějších předpisů je v ustanovení § 10 tohoto zákona, stanovená garance zajištění patřičného řešení sporu zahraničního podnikatele, vzniklého ve spojitosti s podnikáním na území Ruska. Tato garance spočívá v tom, „ţe spor zahraničního podnikatele vzniklý v souvislosti s podnikatelskou činností na území Ruska, bude řešen v souladu s mezinárodními 62
dohodami Ruské federace a federálními zákony u soudu nebo u arbitráţního soudu anebo u mezinárodního arbitráţního soudu“.56 Na rozdíl od právní úpravy v České republice jsou ruským právem stanoveny konkrétní lhůty, v nichţ musí být ve věci rozhodnuto. Rozhodnutí na úrovni první instance musí být učiněno dle ustanovení § 154 odst. Občanského procesního zákoníku Ruské federace z 14. 11. 2002 č. 138-FZ ve znění pozdějších předpisů do dvou měsíců ode dne podání soudu. U smírčího soudu ve lhůtě do jednoho měsíce od přijetí ţádosti k řešení sporu. Největší obtíţe při prosazování práva lze v současné době spatřovat ve vymahatelnosti soudních rozhodnutí. Mnoho firem ve smlouvách s ruskými firmami poţaduje doplnění rozhodčí doloţky, která stanoví, ţe příslušným orgánem k rozhodování sporů vzniklých z dané smlouvy je rozhodčí soud. Rozhodnutí rozhodčích soudů jsou v Ruské federaci prohlašovány za vykonatelné zásadně podle Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřené 10. června 1958 v New Yorku známé jako "New Yorkská Úmluva". Podle této konvence smí být prohlášení o vykonání rozsudku odmítnuto jen při vymezených nedostatcích konkrétního rozhodnutí rozhodčího soudu. Postavení rozhodčích soudů v RF bylo posíleno přijetím důleţitých zákonů v rámci justiční reformy, a to zákona o státním arbitráţním soudnictví, zákona o všeobecném civilním soudnictví a zákona o rozhodčím soudnictví.
Soudní pravomoc ve věcech
podnikatelské a jiné hospodářské činnosti v Ruské federaci vykonávají arbitráţní soudy. Do působnosti rozhodčích soudů patří zejména projednání ekonomických sporů vznikajících z občanskoprávních vztahů a jiné záleţitosti spojené s podnikatelskou a jinou hospodářskou činností realizovanou právnickými osobami a ţivnostníky a v některých případech také jinými organizacemi a občany. Spory vyplývající z občanskoprávních vztahů mohou být předloţeny k projednání rozhodčímu soudu zároveň tehdy, jestliţe mezi smluvními stranami existuje rozhodčí smlouva. Spory ze smluvních a dalších občanskoprávních vztahů vznikající při realizaci zahraničních obchodních a jiných mezinárodních ekonomických vztahů, kdy se obchodní podnik alespoň jedné ze smluvních stran nachází v zahraničí, jakoţ i spory mezi zahraničními investory a mezinárodními sdruţeními a organizacemi zaloţenými na území Ruské federace, spory mezi jejich členy a jejich spory s dalšími subjekty práva Ruské federace, mohou
____________________ 56
GUŠČIN, Vasilij. Investicionnoje pravo. Moskva : Eksmo, 2009, s. 215.
63
smluvní strany předat v případě uzavření rozhodčí smlouvy k projednání a rozhodnutí mezinárodnímu obchodnímu rozhodčímu soudu. Zahraniční hospodářské spory na území Ruska je oprávněn projednat a rozhodnout jak stálý rozhodčí orgán, zejména Mezinárodní obchodní rozhodčí soud a Námořní rozhodčí komise při Obchodní a průmyslové komoře Ruské federace, tak příslušný rozhodčí orgán vytvořený ad hoc pro posouzení konkrétní věci. Rozhodčímu soudu lze předat k projednání a rozhodnutí jakýkoli spor vyplývající z občanskoprávních vztahů, není-li stanoveno zákonem jinak, zatímco mezinárodní obchodní arbitráţ je určena pro projednání a rozhodnutí obchodních sporů s účastí zahraničních společností. Institut obdobný soudním exekutorům v Ruské federaci dosud neexistuje. Výkonem soudních rozhodnutí a rozhodnutí jiných orgánů v Ruské federaci je pověřen státní úřad soudních vykonavatelů. Pravomoci úřadu soudních vykonavatelů, způsob jeho organizace a činnosti jsou stanoveny zákonem о vykonávacím řízení a zákonem o soudních vykonavatelích.
64
8 Související oblasti práva a instituty, právní normy, mající vliv na výkon práva v druhém státu K otázce okruhů souvisejících s oblastí práva a institutů a právních norem majících vliv na výkon práva v druhém státě je nutno konstatovat, ţe se v případě podnikání zahraničních osob jedná o značnou šíři oblasti práva a právních institutů. Je tomu tak proto, ţe výkon podnikatelské činnosti, ať jiţ přímý aktivní výkon podnikatelských činností nebo podnikání formou kapitálové účasti, je činností, která se můţe dostat do styku se všemi oblastmi práva v dané zemi, protoţe podnikatel vstupuje nejen do vztahů, které je moţné podřadit pod vztahy obchodněprávní, ale téţ do vztahů občanskoprávních, je účastníkem soudních řízení civilního typu, správních řízení, ale rovněţ se můţe v rámci své podnikatelské činnosti dostat do kontaktu s normami trestního práva, a to nejen jako poškozený, ale také dokonce i v postavení potenciálního pachatele trestní činnosti. Oblast trestního práva není v této práci dosud zmiňována vůbec, nicméně pro úplnost je třeba se o této oblasti práva alespoň okrajově zmínit. Jestliţe podnikatel vykonává svou činnost v souladu s platnou právní úpravou na území daného státu, můţe se tímto dostat i do kontaktu s normami trestního práva, a to nejčastěji v postavení poškozeného. Často se jedná o případy, v nichţ je podniku podnikatele, ať jiţ fyzické osoby nebo právnické osoby, způsobena škoda trestnou činností jiné fyzické osoby, přičemţ se můţe jednat i o nedbalostní trestní čin (například dopravní nehoda, při které dojde k poškození majetku podnikatele). Podnikatel se však můţe ocitnout rovněţ v postavení pachatele trestné činnosti (obviněného, obţalovaného, či dokonce odsouzeného), a to kdyţ z nedbalosti, která můţe být zapříčiněna pouhou neznalostí konkrétní právní úpravy, překročí normy trestního práva. Je tedy moţné říci, ţe i oblast trestního práva a normy tuto oblast upravující souvisí s oblastí práva, která má vliv na podnikatelskou činnost ve druhém státě. V této souvislosti je třeba uvést nový trestní zákoník platný na území České republiky od 1.1.2010, který v ustanovení § 342 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb. Trestní zákoník ve znění pozdějších předpisů nově upravuje trestný čin neoprávněného zaměstnávání cizinců. Kdo ve větším rozsahu neoprávněně zaměstnává nebo zprostředkuje zaměstnání cizinců zdržujících se neoprávněně na území České republiky, nebo kdo
ve větším rozsahu neoprávněně zaměstná nebo
zprostředkuje zaměstnání cizinců, kteří nemají platné povolení k zaměstnání podle jiného právního předpisu, bude potrestán odnětím svobody až do šest měsíců, propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty nebo zákazem činnosti.
65
Další oblastí práva, která má významný vliv na výkon práva ve druhém státě, je oblast správního práva. Ve skutečnosti se jedná o oblast práva, se kterou se podnikatel, který má zájem realizovat svou podnikatelskou činnost v druhém státě, setká, protoţe musí získat povolení k vstupu a pobytu na území druhého státu. Řízení, které předchází vydání tohoto povolení je speciálním druhem správního řízení, jehoţ výsledkem je vydání rozhodnutí o povolení k pobytu. Po získání povolení k pobytu se stává podnikatel účastníkem navazujících správních řízení, které v případě Ruské federace vyústí v registraci společnosti s ručením omezeným orgány státní daňové správy, v případě České republiky pak končí vydáním ţivnostenského oprávnění pro fyzickou nebo právnickou osobu a zápisem v obchodním rejstříku. V úvodním stádiu podnikání se tedy podnikatel nejčastěji potkává s normami cizineckého a správního práva, a to jak správního práva hmotného, tak i normami správního práva procesního. V České republice pak jiţ v úvodu rovněţ s normami procesními upravující soudní řízení, to znamená normami zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. Při konkrétním výkonu podnikatelské činnosti se vztahuje na podnikatele celá šíře a hloubka úpravy civilních odvětví práva, v ČR to je především obchodní zákoník, občanský zákoník a zákoník práce, na území Ruské federace pak občanský zákoník a v případě společnosti s ručením omezeným také speciální zákon o společnostech s ručením omezeným. Z těchto civilních oblastí práva je podnikatel konfrontován nejčastěji s právem závazkovým. Ve velké většině právních úkonů se jedná o závazek jedné strany poskytnout druhé straně věcné plnění, za které je získána finanční kompenzace (závazek finanční), přičemţ plnění těchto závazků by se v konečném důsledku mělo projevit jako dosaţení zisku. V této oblasti se v případě podnikatelů zahraničních osob často střetává podnikající zahraniční osoba s omezeními, které se týkají moţností nabývání určitých druhů majetku zahraničními osobami, omezeními moţnosti obchodovat s určitým zboţím, nebo komoditami (například zbraně, nebo suroviny), případně vykonávat některé činnosti, jejichţ výkon je v případě zahraničních osob omezen. Lze tedy říci, ţe stejně jako jsou práva podnikatele cizince chráněna při podnikání v Ruské federaci platnou právní úpravou v celém jejím rozsahu, jsou práva chráněna právní úpravou i na území České republiky. Skutečností však je, ţe s normami civilní oblasti práva se podnikatel setkává nejčastěji a nejčastěji je konfrontován s odlišnostmi právní úpravy v domovském státě a v zemi, ve které zamýšlí provozovat svou podnikatelskou činnost.
66
9
Závěr Cílem předkládané diplomové práce bylo charakterizovat rozhodující normy upravující
podnikání zahraničních osob v právním řádu České republiky a Ruské federaci, jejich odlišnosti a způsob jejich uplatňování. Při zpracování této práce jsem vycházela z pohledu na moţnosti podnikání v Ruské federaci, z hlediska českého subjektu, a stejně tak moţnosti podnikání ruského subjektu na území České republiky. V úvodní části práce definuji některé základní pojmy vztahující se k podnikání zahraničních osob. Jedná se o vymezení pojmů podnikání, podnikatel a zahraniční osoba. Z hlediska podnikání zahraniční osoby jsou moţnosti podnikání analyzovány jako podnikání zahraniční osoby v uţším smyslu, to znamená má-li podnik nebo jeho organizační sloţku na území druhého státu, tak i v širším smyslu to znamená majetkovou účastí zahraniční osoby v české nebo ruské právnické osobě. V tomto smyslu mohou zahraniční osoby podnikat na území druhého státu buď prostřednictvím podniku či organizační sloţky nebo majetkovou účastí ve společnosti druhého státu nebo přemístěním sídla na území druhého státu. Přemístění sídla na území druhého státu se prakticky nevyuţívá, protoţe zahraničním společnostem je umoţněno zřízení organizační sloţky na území druhého státu, aniţ by tím byla zpochybněna jejich právní a procesní způsobilost. Vzhledem k tomu, ţe Česká republika je členským státem Evropské unie nelze opomenout komunitární právo, které významným způsobem ovlivňuje českou úpravu podnikání zahraničních osob.
Přestoţe, česká právní úprava stanovuje národní reţim podnikání
zahraničních osob, to znamená stejný reţim jako pro podnikající české subjekty, vycházejíc z výše uvedeného je nutné konstatovat, ţe v České republice existují dva specifické reţimy pro zahraniční osoby podle státu původu, přičemţ rozhodujícím kriteriem je státní příslušnost. Pro zahraniční osoby z členských států Evropské unie a států tvořících EHP platí evropská právní úprava. Pro podnikání zahraničních osob, které jsou státními příslušníky třetích zemí, platí odlišná úprava. Ruská právní úprava stanovuje stejně jako česká národní reţim podnikání zahraničních osob na území Ruské federace, přesto stanovuje taktéţ určitá, například teritoriální omezení, v podnikání zahraničních osob, u podnikajících osob s povolením k pobytu v RF, jinému neţ trvalému pobytu.
67
Při zpracování diplomové práce jsem vycházela z dostupných pramenů a literatury, a to jak české, tak ruské. V některých případech jsem uţila originální ruskojazyčnou verzi tak, aby bylo dosaţeno co nejvyšší míry přesnosti a aktuálnosti. V rámci závěrečného shrnutí je moţné říci, ţe právní úpravy podnikání zahraničních osob jsou jak v České republice, tak i v Ruské federace do značné míry obdobné a vzájemně srovnatelné. Právní úpravy společnosti s ručením omezením jsou v obou zemích v zásadě podobné. Rozdíl je moţné shledávat v systematice uspořádání zákonodárství v oblasti podnikání. Základ právní úpravy podnikání v případě Ruské federace nalezneme v Občanském zákoníku RF a v speciálních federálních zákonech, zákonu o společnostech s ručením omezeným a zákonu o akciových společnostech, zatímco v České republice je uveden především v obchodním zákoníku. Určité rozdíly jsou ve způsobu registrace podnikající zahraniční osoby. V České republice provádí registraci obchodní soud zápisem do obchodního rejstříku vedeného soudem, v RF provádí registraci podnikajících subjektů Federální daňová správa zápisem do jednotného státního registru soukromých podnikatelů nebo jednotného státního registru právnických osob vedených federální daňovou správou. Dle mého názoru způsob jednotné registrace podnikajících subjektů soudem dává, mimo jiné větší moţnost odpovídajícího právního posouzení předkládaných dokumentů k registraci i celého procesu registrace, to znamená větší právní jistotu jak v procesu registrace, tak i při vlastním výkonu podnikatelské činnosti či uţ fyzické nebo právnické osoby. Na rozdíl od ČR, v níţ je zakládajícím dokumentem společnosti s ručením omezeným společenská smlouva nebo zakládající listina, v RF jsou podle zákona o společnostech s ručením omezeým jediným obligatorním zakládajícím dokumentem stanovy OOO. Některé další odlišnosti právních úprav lze spatřit v zákonem stanovené minimální výši základního kapitálu společnosti s ručením omezeným, způsobu a lhůtě splacení vkladů společníků do základního kapitálu společnosti v otázkách zcizení podílu apod. Většina investic zahraničních osob ve druhém státě podléhá zvláštní ochraně, kterou stanoví dvoustranná mezinárodní smlouva nebo národní právní předpis, který zabezpečuje minimální ochranu investic. Mám-li na základě zjištěných skutečností učinit pokus o návrh de lege ferenda mohu konstatovat, ţe v budoucnu bude v oblasti podnikání pravděpodobně docházet k dalšímu postupnému sbliţování právních úprav obou zemí. V rámci české právní úpravy by bylo vhodné z důvodu přehlednosti a jednosti úpravy provést rekodifikaci občanského zákoníku a obchodního zákoníku a jejich nahrazení jednou 68
normou, která by co do základu upravovala civilní hmotné právo, neboť v současnosti mnohdy jsou totoţně nazývané právní instituty upraveny duplicitně občanským zákoníkem i obchodním zákoníkem. Z hlediska podnikání zahraničních osob, by určitě do budoucna prospělo zpřehlednění a zejména zjednodušení cizineckého zákona a postupné sbliţování právní úpravy reţimu podnikání zahraničních osob se zemí EU a EHP a osob ze států mimo tento prostor. S hlediska právní úpravy podnikání v ruském zákonodárství se domnívám, ţe by právo obchodních společností mohlo být v Ruské federaci do budoucna upraveno jednotným kodexem. Dále se domnívám, ţe by mělo dojít k odstranění zbytečné duplicity právních norem v jednotlivých zákonech RF regulujících podnikání. V neposlední řadě by podle mého názoru bylo ideální, kdyby při změnách ustanovení speciálních zákonů (např. zákona o společnostech s ručením omezeným, zákona o státní registraci soukromých podnikatelů a právnických osob i jiných), byly dány včas tyto změny do souladu s adekvátními ustanoveními občanského zákoníku a s ustanoveními ostatních dotčených speciálních zákonů tak, aby nedocházelo ke kolizím. V obecné rovině bude nutné, aby změny v právních řádech jak v RF, tak v ČR reagovaly odpovídajícím způsobem na dynamiku současné společnosti. Zákonodárce musí být schopen dostatečně rychle identifikovat potřeby společnosti a učinit tak právní úpravu atraktivní. Další vývoj bude vyţadovat nejen odpovídající rozvoj právních řádů jak v ČR tak i v RF, zejména kvalitní a fungující soudnictví.
69
10 Seznam použité literatury Monografie: BARTOŠÍKOVÁ, Miroslava, ŠTENGLOVÁ, Ivana. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006. 660 s. DĚDIČ, Jan a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl I. Praha : Polygon, 2002. 847 s. DVOŘÁK, Tomáš. Společnost s ručením omezeným. 3. vydání. Praha: ASPI, 2008. 454 s. ELIÁŠ, Karel, BARTOŠÍKOVÁ, Miroslava. POKORNÁ, Jarmila, a kol. Kurz obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. Praha: C.H. Beck, 2006. 617 s. ELIÁŠ, Karel a kolektiv. Kurz obchodního práva, obecná část. Soutěžní právo. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2007. 610 s. FALDYNA, František a kol. Obchodní právo. Praha : ASPI, a.s., 2005. 1345 s. HOLEJŠOVSKÝ, Josef. Obchodní rejstřík a další rejstříky vedené soudy. Praha: C.H. Beck, 2003. 1041 s. HORZINKOVÁ, Eva, URBAN, Václav. Živnostenský zákon a předpisy souvisící s komentářem a příklady. Praha: Linde, 2008. 319 s. HURDÍK, Jan. Právnické osoby a jejich typologie. Praha: C.H. Beck, 2003. 107 s. KAŇKA, Jiří. Organizační složka podniku zahraniční právnické osoby. 1. vyd., Praha: LINDE, 2005. 96 s. KLEIN, Bohuslav. Společné podniky se zahraniční majetkovou účastí. Praha: MANAGEMENT PRESS, 1995. 74 s. KNAPOVÁ, Marta, ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, a kol. Občanské právo hmotné. 4. vydání. Praha: ASPI Publishing, 2002. 524 s. LOCHMANOVÁ, Ludmila, a kol. Podnikání zahraničních osob v České republice. Olomouc: Hanex, 1998. 92 s. LOCHMANOVÁ, Ludmila, a kol. Základy obchodního práva. Ostrava: KEY Publishing, 2009. 260 s. PAUKNEROVÁ, Monika. Společnost v mezinárodním právu soukromém. Praha: Karolinum, 1998. 220 s. PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. I. díl. Praha: ASPI, 2005. 460 s. RADA, Ivan. Jednatelé s.r.o. Představenstvo a.s. 2. vydání. Praha: Linde, 2004. 200 s. RADA, Ivan. Dozorčí rada obchodních společností. Praha: Linde, 2008. 219 s. ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš, a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11.vydání. Praha: C.H. Beck, 2006. 1508 s. ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní dohody o ochraně investic a řešení sporů. Praha: Linde, 2001. 272 s. ŠVARC, Zbyněk a kolektiv. Základy obchodního práva. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk. 2009. 432 s. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2006, 10. vydání. 1465 s. VLČKOVÁ, Alena. Zákon o pobytu cizinců na území České republiky. Praha: Eurounion, 2003. 418 s. WINTEROVÁ, Alena a kolektiv. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. Praha: Linde 2005. 1024 s.
70
Odborné články: BARTOŠÍKOVÁ, Miroslava. Podnikání zahraničních osob prostřednictvím organizačních sloţek jejich podniku na území České republiky. Právní rádce, 2005, roč. XIII, č. 12, s. 21-28. BEJČEK, Josef. Principy odpovědnosti statutárních a dozorčích orgánů kapitálových společností. Právní rozhledy, 2007, č. 17, s. 613 a násl. BEJČEK, Josef. Principy odpovědnosti statutárních a dozorčích orgánů kapitálových společností. Právní rozhledy, 2007, roč. 15, č. 17, s. 613 a násl. CHOBOLA, Tomáš. Svoboda usazování zahraničních společností v právu ČR. Právní rozhledy, 2004, roč. 12, č. 16, s. 599 a násl. MELNIKOVA, Natalja. Právní úprava kapitálových obchodních společností v Rusku podle nové právní úpravy. Právník, 2001, č. 1, s. 21 a násl. PAUKNEROVÁ, Monika. Svoboda usazování obchodních společností a mezinárodní právo soukromé ve světle novějších rozhodnutí Evropského soudního dvora. Právník, 2004, č. 12, s. 1161 a násl. ŠTENGLOVÁ, IVANA. Právní úprava společnosti s ručením po novele obchodního zákoníku provedené zákonem č. 3070/2000 Sb. Právo a podnikání, 2001, č. 2, s. 15 a násl. Právní předpisy : Listina základních práv a svobod vyhlášena ve Sbírce zákonů ČR jako usnesení předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb. zákon 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 455/1991 Sb., O Ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 326/1999 Sb., O pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, uveřejněno v č. 106/1999 Sbírky zákonů s. 7406 zákon č. 325/1999 Sb., O azylu, ve znění pozdějších předpisů, uveř. v č. 106/1999 Sbírky zákonů s. 7385 Konstitucija Rossijskoj Federacii ot 25 dekabrja 1993g. ve znění pozdějších předpisů Graţdanskij kodeks Rossijskoj Federaciji (RF) ot 30.11.1994g. № 51-F ve znění pozdějších předpisů Federalnyj zakon ot 8. srpna 2001g. № 129-FZ „Ob gosudarstvennoj registracii juridičeskich lic i individualnych predprinimatelej“ ve znění pozdějších předpisů Federalnyj zakon ot 8. Fevralja 1998g. № 14-FZ „Ob obščestvach s ograničennoj otvetstvennostju“ Federalnyj zakon ot 09.07.1999g. № 160-FZ „Ob inostrannych investicijach v Rossijskoj federacii“ ve znění pozdějších předpisů. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí 201/1996 Sb., Dohoda mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o podpoře a vzájemné ochraně investic Zahraniční literatura: BORISOV, Aleksandr. Kommentarij k Graždanskomu Kodexu Rossijskoj Federacii. 9-e izdanie. Moskva : Kniţnyj mir, 2009. 1264 s. GUŠČIN, Vasilij, OVČINIKOV, A. Investicionnoje pravo. Moskva : Eksmo, 2009. 624 s. 71
GUSEVA, Tatjana, ČURJAJEV, Aleksandr. Kommentarij k federálnímu zakonu „O gosudarstvennoj registracii juridičeskich lic i ndividualnych predprinimatelej“. Moskva : Justicinform, 2008. 344 s. KYROV, Aleksandr. Kommentarij k federalnomu zakonu „Ob obščestvach s ograničennoj otvetstvennostju“. Moskva : Prospekt, 2009. 192 s. LAPTEV, Vladimir. Predprinimatelskoe (chozjajnstvennoe) právo. Moskva: Wolters Kluver, 2006. 560 s. MALUMOV, Aleksandr, ŠEVCOV, Pavel. Kommentarij k federalnomu zakonu ot 8 fevralja 1998 g. № 14-F3 „Ob obščestvach s ograničennoj otvetstvennostju“. Moskva: Dělovoj Dvor, 2009. 264 s. SUCHOV, Jevgenij. Pereregistracija OOO Privedenije ustava v sootvetstvije s novym zakonodatelstvom. Moskva : Gross Media Ferlag, 2010. 80 s. TICHOMIROV, Michail. Kommentarij k federalnomu zakonu ob obščestvach s ograničennoj otvetstvennostju s obrazcami pravovych dokumentov. Moskva: Tichomirov, 2010. 414 s. TONIJAN, Vera. Problemy soveršenstvovanija zakonodatelstva o sozdanii kommerčeskich organizacij. Moskva: Jurisprudencija, 2006. 128 s. Internetové zdroje : EU a vnitřní trh. Dostupný z: http://www.mpo.cz/cz/eu-a-vnitrni-trh/ . Podnikání zahraničních osob v ČR. Dostupný z: http://www.businessinfo.cz/cz/rubrika/pravo-v-podnikatelske-praxi/1001817/ Osobennost sozdanija organizacij s inostrannymi investicijami. Dostupný z:
. Gosudarstvennaja registracija fyzičeskogo lica v kačestve individualnogo predprinimatelja. Dostupný z: http://www.r08.nalog.ru/document.php?id=10776&topic=rp08 Predprinimatelstvo s učastiem inostrannogo kapitala. Dostupný z: http://market-pages.ru/bussines/22.html
72
11 Summary In connection with the market development in the Czech Republic as well as in the vast majority of sovereign states, more and more foreign persons, either physical individuals or legal entities, think about enlarging their business activities also onto the territory of other countries. Business possibilities and conditions for foreign persons in single states are determined by the measures taken by particular governments and anchored within the respective national legislations. The sense and purpose of the submitted diploma work was to analyze the business activities of foreign persons in terms of juridical regulations effective within the legal framework of the Czech Republic and Russian Federation focusing on the most common legal form of doing business at both territories – the limited liability company. In the introductory part of this diploma work, a conceptual terminology related to the given problems is defined and brief historical excursion into the development of business activities driven by foreign persons at the territory of the Czech Republic and Russian Federation is provided. The main part includes a characterization of legal systems with regard to the undertaking of foreign persons as reflected in the legal regulations of both countries. It has been made by comparing the legal rules that regulate the business activity performance of foreign physical and legal entities with a view to possibilities and conditions concerning the capital participation of foreign persons in limited liability companies. A freestanding part features the legal protection of proprietary interests, judicial and extrajudicial protection of entitlements that belong to foreign persons when carrying business at the territory of the other state. Within the final part of the diploma work, the legal areas affecting the enforcement of laws in the other state are mentioned. The work conclusion recapitulates the basic character of the present legal regulation applicable to business activities carried by foreign persons in both countries and points out certain differences as well as conceivable tendencies relating to the further development of the compared legal regulations. For example, in contrast with the Czech commercial-legal business regulation, the enterprise activities within the Russian legal system are governed by the civil code and special laws on limited liability companies and joint-stock companies. One of distinctions regarding the business activity performance is the fact that the foreign person’s capital participation in a Russian legal entity gives to that entity a status of the company with foreign investments which implicates a legal protection, guarantees and advantages stipulated
73
by the federal law on foreign investments in the Russian Federation for the company as well as the foreign entrepreneur.
74
Resumé V souvislosti s rozvojem trhu jak v České republice, tak i ve velké většině suverénních států roste i zájem zahraničních osob, tedy fyzických osob nebo právnických osob rozšířit své podnikatelské aktivity i do teritoria druhého státu. Moţnosti a podmínky podnikání zahraničních osob v jednotlivých státech jsou dány opatřeními přijatými státem, která jsou zakotveny v jejich právních řádech. Smyslem a účelem předkládané diplomové práce bylo analyzovat podnikání zahraničních osob z hlediska právní úpravy v systému práva České republiky a Ruské federace se zaměřením na nejrozšířenější právní formu podnikání na území obou států, kterou je společnost s ručením omezeným. V úvodní části diplomové práce jsou definovány základní pojmy související s danou problematikou a proveden stručný historický exkurz do vývoje podnikání zahraničních osob na území České republiky a Ruské federace. V hlavní části je charakterizován systém práva podnikání zahraničních osob v právních úpravách obou států, srovnáním právních norem upravujících výkon podnikatelské činnosti zahraničních fyzických a právnických osob se zaměřením na moţnosti a podmínky majetkové účasti zahraniční osoby ve společnosti s ručením omezeným. Samostatná část charakterizuje právní ochranu majetkových zájmů, soudní a mimosoudní ochranu subjektivních práv zahraničních osob při podnikání na území druhého státu. V závěrečné části práce jsou zmíněny oblasti práva mající vliv na výkon práva ve druhém státě. Závěr práce shrnuje základní charakteristiky současné právní úpravy podnikání zahraničních osob v obou zemích s poukázáním na některé odlišnosti a moţné tendence dalšího vývoje srovnávaných právních úprav. Např. na rozdíl od české obchodně právní úpravy podnikání se v ruském systému práva podnikání řídí občanským zákoníkem a konkrétně pak speciálním zákonem o společnostech s ručením omezeným a zákonem o akciových společnostech. Jednou z odlišností ve výkonu podnikatelské činnosti je skutečnost, kdy majetkovou účastí zahraniční osoby v ruské právnické osobě, tato společnost získává statut společnosti se zahraničními investicemi a tím poţívá společnost i zahraniční podnikatel právní ochranu, záruky a výhody stanovené federálním zákonem o zahraničních investicích v Ruské federaci.
75
Klíčové slova: podnikání zahraničních osob systém práva podnikání zahraničních osob zákon o společnostech s ručením omezeným právní ochrana majetkových zájmů soudní a mimosoudní ochrana subjektivních práv federální zákon o zahraničních investicích v Ruské federaci
Key words:
business activities carried by foreign persons basic character of the present legal regulation special laws on limited liability companies the legal protection of proprietary interests the judicial and extrajudicial protection the federal law on foreign investments in the Russian Federation
76
