jejich činnost a význam v kontextu dějin bosenskohercegovské hudby

117-144 Hadzic_Predloha 17.2.14 7:42 Stránka 117

Čeští hudebníci v Bosně a Hercegovině

117

Čeští hudebníci v Bosně a Hercegovině: jejich činnost a význam v kontextu dějin bosenskohercegovské hudby Fatima Hadžić This study is dedicated to the role of Czech musicians in the shaping of the modern musical culture of Bosnia and Herzegovina. The discontinuity of development there is a consequence of the country’s complicated political history – after centuries under Ottoman rule, its annexation by Austria-Hungary (1878) was a major turning point for all spheres of society. Bosnian-Herzegovinian musical culture was also shaped by the influence of West-European music and of musicians from Europe, among whom the Czechs were the most numerous. On the basis of extensive archival research and work with literature, the author provides a comprehensive overview of their amateur and professional activities, paying attention in particular to musicians in military orchestras, and she also investigates their work in the areas of pedagogy, composition, and folkloristics.

Česko-bosenské vztahy zahrnují širokou škálu vzájemných vlivů ve společenské, politické, hospodářské, vědecké a kulturní sféře. Participace Čechů na rozvoji bosenskohercegovské hudební kultury patří v jejich rámci k těm zásadnějším aspektům, z muzikologického hlediska však český podíl na rozvoji hudební kultury v Bosně a Hercegovině prozatím nebyl řádně zhodnocen. Cenné biografické informace najdeme v lexikonech a encyklopediích,1 k tématu existuje také několik dílčích studií.2 Přesto však obecná ani hudební historie dosud neposkytly ucelenější odpověď na otázku, do jaké míry přispěli Češi k rozvoji hudební kultury v Bosně a Hercegovině.

Metodologické limity a kompromisy Výzkum činnosti českých hudebníků v Bosně a Hercegovině se potýká s určitými překážkami, mezi něž patří nedostatek pramenů, torzovitost biografických informací a někdy i nejistota v otázce etnického původu, který je pro náš výzkum podstatný. Již v raných fázích výzkumu se ukázalo, že zaměření pouze na osoby, které se narodily v českých zemích, není adekvátní. Do výzkumu byli proto zahrnuti také mnozí hudebníci narození mimo české země, respektive potomci českých přistěhovalců do Bosny a Hercegoviny. Podařilo se shromáždit biografické informace o 193 hudebnících, kteří na území Bosny a Hercegoviny působili v letech 1878–1992.3 1

Leksikon jugoslavenske muzike 1, 2, Krešimir Kovačević (ed.), Jugoslavenski leksikografski zavod, Zagreb 1984; Muzička enciklopedija 1, 2, 3, Krešimir Kovačević (ed.), Jugoslavenski leksikografski zavod, Zagreb 1974; Československý hudební slovník osob a institucí 1, 2, Státní hudební vydavatelství, Praha 1963, 1965; Narodno pozorište Sarajevo 1921–1971, Narodno pozorište, Sarajevo 1971. 2 Milorad MILIĆ: Sarajevski period Bogomira Kačerovskog, Muzika 2 (1998), č. 2, s. 19–41; Tünde POLOMIK: O ulozi Čeha u formiranju muzičkog života u Bosni i Hercegovini 1878–1918, Prilozi Instituta za istoriju u Sarajevu 23 (1988), č. 24, s. 147–154; Otto SOBOTKA: Čeští hudebníci a zpěváci v jugoslávských zemích, Přehled kulturních, literárních a školských otázek 11, Daruvar 36 (1981), s. 77–156; Zdravko VERUNICA: Bogomir Kačerovsky (1872–1945) i njegovo mjesto u razvoju muzičkog stvaralaštva u Bosni i Hercegovini, Zbornik radova Muzičke akademije u Sarajevu (1991), č. 2, s. 15–27; Zdravko VERUNICA: Franjo Maćojevski – „Bosanski Mokranjac“, Muzika 1 (1997), č. 1, s. 15–27. 3 Několik desítek hudebníků do tohoto výzkumu zařazeno nebylo, protože nemohl být s jistotou potvrzen jejich český původ. © Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2013

Hudební věda 50, č. 1–2


118

Fatima Hadžić

Srovnání různých aspektů jejich aktivit s ohledem na dobu, místo a typ jejich činnosti umožňuje dát odpověď na otázky po roli těchto hudebníků v rozvoji hudební kultury a jejich místě v dějinách hudby v Bosně a Hercegovině.

„Za obživou“: příchod Čechů do Bosny a Hercegoviny Roku 1878 skončilo několik staletí trvající osmanské panství v Bosně a Hercegovině. Obě země se staly součástí rakousko-uherské monarchie.4 Výrazná změna společenského a politického charakteru zahájila proces přizpůsobování, který měl trvat několik desetiletí. K tomuto procesu značně přispěli imigranti, k nimž patřila také početně nejsilnější česká populace. První dvě desetiletí rakousko-uherské správy (1878–1898) představovala období nejmasovějšího přistěhovalectví Čechů do Bosny a Hercegoviny. K prvním dosídlencům českého původu patřili vojáci a důstojníci rakousko-uherské armády, posléze však na několik desetiletí v rámci české přistěhovalecké vlny převažovali především odborníci různorodého zaměření, řemeslníci a zemědělci.5 Snaha o využití přírodního bohatství a nedostatek domácích odborníků patřily k hlavním motivům usazování cizinců v Bosně a Hercegovině. Rozvoj průmyslu šel ruku v ruce s rozvojem měst, čímž vznikala pracovní místa pro specialisty v oblastech dopravy, obchodu, lékařství, vzdělávání, kultury a umění. Tehdy do Bosny a Hercegoviny přicházeli čeští železničáři a pracovníci pošt, učitelé, lékaři, lékárníci, hudebníci, řemeslníci, kvalifikovaní dělníci a zemědělci.6 Šlo o proces sociálního charakteru, který nezřídka doprovázelo upřímné cítění slovanské vzájemnosti, jež přispívalo k rozvoji přátelských vztahů mezi oběma národy. Češi se v Bosně a Hercegovině v některých případech usazovali i v meziválečné době, proces masového přistěhovalectví však definitivně skončil počátkem 20. století.7 Podle sčítání obyvatelstva z roku 1910 žilo tehdy v Bosně a Hercegovině 7045 Čechů, v roce 1921 se jejich počet snížil na 5886, roku 1948 jich bylo 1978, zatímco podle dosud stále posledního provedeného sčítání obyvatel z roku 1991 jich v zemi žilo již jen 590.8

4

Bosna a Hercegovina byla Rakouskem-Uherskem roku 1878 nejprve okupována, formálně však ještě po další tři desetiletí zůstala součástí osmanské říše. Habsburské soustátí Bosnu a Hercegovinu definitivně anektovalo roku 1908 (pozn. překladatele). 5 První čeští vystěhovalci dorazili do Bosny a Hercegoviny z Ruska. Ruská vláda totiž v 90. letech 19. století nutila Čechy k přijetí pravoslaví. Skupina Čechů, která se s touto podmínkou nechtěla smířit, tak po 16 letech Rusko opustila a odešla místo toho do Bosny a Hercegoviny, okupované habsburskou říší. (Josef FOLPRECHT: Čechoslováci v Jugoslavii, Spolek Komenský, Praha 1936, s. 10.) 6 Josef MATUŠEK: Češi v Chorvatsku, Jednota, Daruvar (1994), s. 54. 7 Drastický pokles počtu Čechů v Bosně a Hercegovině, který trvá od rozpadu habsburské monarchie až dodnes, vyvolaly především negativní události, mezi něž patří první světová válka, světová hospodářská krize meziválečné doby, druhá světová válka, roztržka Tita se Stalinem, zemětřesení v Banja Luce v letech 1935, 1969 a 1981 a v neposlední řadě také válka v letech 1992–1995. Viz Ladislav HLADKÝ: Odnos Čeha i Češke Republike prema Bosni i Hercegovini, Prilozi Instituta za istoriju u Sarajevu 31 (2002), s. 169. 8 Tamtéž.



119

„Co Čech, to muzikant“: amatérská hudební činnost Nedílnou součást české přítomnosti v Bosně a Hercegovině představovala různorodá společenská angažovanost, která obohacovala řadu aspektů společenského života. Čeští přistěhovalci působili jako organizátoři společenských, zábavních i sportovních aktivit, zakladatelé a členové pěveckých, sportovních a hasičských spolků. Obzvláště výrazná byla právě jejich aktivita na poli hudebního života, která potvrzovala oprávněnost slavného rčení „Co Čech, to muzikant“ i v novém prostředí. Ve sféře hudební kultury se čeští přistěhovalci angažovali ve dvou rovinách: v amatérské a profesionální. Amatérská hudební činnost českých přistěhovalců spočívala v angažmá jednotlivců, kteří zároveň pravidelně pracovali v průmyslu, obchodu nebo zemědělství. Mnozí z nich přitom v tamějším prostředí dokázali vyvinout kvalitní kulturní činnost. V místech, kde žil Čechů větší počet, zakládali vlastní národní spolky, nejčastěji pod jménem Česká beseda, jejichž hlavním cílem bylo zachování národní identity. Hudební život sice nebyl nejpodstatnější náplní jejich činnosti, přesto však české spolky v Bosně a Hercegovině sklízely i v této oblasti určité úspěchy. Do roku 1941 fungovaly české spolky v Banja Luce, Bosanském Brodu, Brčku, Derventě, Mačinom Brdu, Mostaru, Nové Topoli, Nové Vsi, Prijedoru, Sarajevu, Tuzle, Usoře a Zenici.9 Mimo rámec vlastních národních spolků působili Češi jako zakladatelé a členové instrumentálních souborů a orchestrů, kde takřka pravidelně představovali jejich hlavní jádro. Známý amatérský hudebník Josef Soukal,10 soudní tajemník rakousko-uherské správy v Banja Luce, působil jako hudební pedagog, violoncellista, dirigent, aranžér, animátor a organizátor hudebního života v letech 1905–1923. Soukal založil roku 1916 instrumentální soubor žáků banjaluckého reálného gymnázia11 i orchestr klubu rakouských úředníků pod názvem Odeon.12 Oba soubory značně pozdvihly hudební život v Banja Luce na sklonku habsburské vlády. Druhou významnou postavou banjalucké hudební scény té doby byl Arthur Kallus,13 pedagog místní reálky, jenž roku 1916 založil první smyčcové kvarteto v tomto městě. Kallusovo kvarteto ukončilo svou činnost již na podzim 1919, za krátkou dobu svého působení přesto stihlo veřejně předvést díla Schuberta, Beethovena, Dvořáka, Čajkovského, Borodina a Kopilova. Ve městě Prijedor postupně vznikla česká kolonie, v jejímž rámci působilo hned několik amatérských hudebních těles. Před první světovou válkou provozo9

MATUŠEK, Češi v Chorvatsku..., s. 195–196 (viz pozn. 6). Josef Soukal působil jako honorární učitel zpěvu na banjaluckém Velkém reálném gymnáziu (Velika realna gimnazija), jako sólový hráč na violoncello a sbormistr. Roku 1914 vyučoval v rámci soukromých kurzů hru na housle, violu, violoncello, hoboj, trombon a klavír. Jeho dcera Vlasta Soukalová vystudovala pražskou konzervatoř a za pobytu v Banja Luce zde působila jako pianistka a korepetitorka. 11 Ivan ČAVLOVIĆ: Vlado Milošević kompozitor, Muzikološko društvo Federacije Bosni i Hercegovine, Sarajevo 2001, s. 267. 12 Vlado MILOŠEVIĆ: Osvrt na rad Dragana Šajnovića „Muzički život u B. Luci od 1878–1941“, rukopis, s. 2. 13 Arthur Kallus se narodil v roce 1883 v Krapinských Toplicích (Krapinske Toplice) v Chorvatsku, hlásil se však ke své české, resp. moravské identitě. Absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Do svého návratu do českých zemí v roce 1919 pracoval jako profesor Velkého reálného gymnázia v Banja Luce a Obchodní akademie (Trgovačka akademija) v Sarajevu. Viz Arhiv Bosne i Hercegovine, Personalni dosjei službenika II, 1918–1945. 10


120

Fatima Hadžić

Plakát vystoupení Pěveckého sdružení moravských učitelů 3. prosince 1928 v Sarajevu (Arhiv Bosne i Hercegovine, Sarajevo, Fond Češka beseda, sign. ČB, Arhiv društva 1925–1928 i 1932)



121

vali tamější Češi amatérské hudební produkce pod vedením kapelníka Jana Františka, dechovku i Městskou hudbu. Kulturní život prijedorských Čechů dosáhl svého rozkvětu čtyři roky po skončení první světové války v rámci činnosti České besedy, která podnítila znovuoživení činnosti dechového orchestru.14 Prijedorská Česká beseda organizovala tradiční výroční zábavy s lidovými písněmi, tanci i kratšími hrami v českém jazyce. České písně však bylo v Prijedoru přesto slyšet čím dál méně často. Staří přistěhovalci vymírali a mladé generace si již neuchovaly hudební tradici svých předků, k čemuž přispěla postupující asimilace. K rozvoji hudebního života v Tuzle přispělo několik souborů, jejichž členové se z větší části rekrutovali z řad přistěhovalců z českých zemí a Slovenska. Roku 1884 byla založena žesťová hudba uhelného dolu Kreka,15 která fungovala do roku 1929. Znovuzaložení České besedy roku 1926 vedlo k oživení kulturních aktivit českých usedlíků v Tuzle, kteří v rámci tohoto spolku působili ve smíšeném sboru, kvartetu i osmičlenném orchestru pod vedením dirigenta Jaroslava Kouteckého.16 Vedle amatérských hudebníků se na činnosti orchestru podíleli také profesionální vojenští hudebníci, členové vojenského orchestru tuzlanské posádky Kraupner, Linhart, Kuděra, Koutecký, Moravec a Dušek.17 Česká beseda v Zenici disponovala již po svém založení roku 1910 kvalitním orchestrem, který prováděl českou národní hudbu, valčíky i díla Smetanova a Dvořákova.18 Charakteristickým rysem hudebního života v Zenici byla role amatérských hudebníků českého původu a jejich synů v rozvoji nástrojové hry. České „hudební rodiny“ – jako Sukovi, Hnátovi, Kůrkovi, Václavovi nebo Kaluškovi – tvořily jádro různých amatérských souborů, které v Zenici působily před rokem 1941. Nepočetné zdroje o amatérských aktivitách usazených Čechů se týkají také jejich hudebního života v malých bosenskohercegovských městech Doboji, Brčku a Visokém, kde Češi zakládali amatérské soubory při národních spolcích i v rámci profesních skupin, v nichž tvořili větší část odborného kádru. Dělníci v cukrovaru v Usoře tak například založili Českou doplňovací školu (Češka dopunska škola), která fungovala v letech 1924–1931, i pěvecký soubor pod vedením Františka Hlavinky.19 První doklady o instrumentální hudbě v Brčku pocházejí z roku 1882, kdy tu byl založen Hasičský sbor (Vatrogasno društvo), roku 1895 pak také orchestr s deseti členy, který vedli hudebníci českého původu.20 V Sarajevu, hlavním a největším městě země, neměla amatérská hudební činnost tak velký význam jako v menších bosenskohercegovských městech. V Sarajevu 14

Dechový orchestr v Prijedoru působil do roku 1922 pod vedením kapelníků Ivana Veličky a Pavla Žiteckého. V letech 1935–1941 jej vedl Franjo Sojak, který založil také hornickou kapelu v Ljubiji, obci nedaleko Prijedoru. Členové tohoto tělesa se většinou rekrutovali z řad horníků českého původu (http://www.ceskabeseda.rs.ba [cit. 2. 12. 2006]). 15 Fehim FAKIĆ: Butum Tuzla, Harfo-Graf, Tuzla 2001, s. 103. 16 Jaroslav Koutecký (? – Tuzla 1955) působil od roku 1949 jako učitel hry na housle, klarinet a jako dirigent studentského orchestru Nižší hudební školy (Niža muzička škola) v Tuzle. Roku 1953 převzal oddělení dechové hudby a založil dechový orchestr. 17 Podle vyprávění Arnošta Landy, předsedy České besedy v Tuzle ve 30. letech 20. století (přepis rozhovoru je uložen v soukromém archivu prof. dr. Ivana Čavloviće). 18 Lajla TOT: Počeci i razvoj muzičkog života u Zenici, magisterská práce, Muzička akademija, Sarajevo 1984, s. 11. 19 Indira MEŠKIĆ: Muzički pedagozi i njihovo mjesto u razvoju muzičkog života u Bosni i Hercegovini, doktorská disertace, Muzička akademija, Sarajevo 2006, s. 202–203. 20 Milutin KNEŽEVIĆ: Muzički život u Brčkom i okolini, magisterská disertace, Muzička akademija, Sarajevo 1984, s. 5–6.


122

Fatima Hadžić

působily profesionální hudební instituce, které omezovaly vliv hudebních amatérů, což však neznamená, že by zde nevyvíjeli žádnou aktivitu.21 Česká beseda měla v Sarajevu několik stovek členů, disponovala vlastní knihovnou, roku 1924 iniciovala založení Československé doplňovací školy (Čehoslovačka dopunska škola), organizovala přednášky, amatérská divadelní a loutková představení.22 Archivní zdroje neobsahují informace o případné hudební sekci, která by fungovala v rámci tohoto spolku, sarajevská Česká beseda však pravidelně organizovala

Plakát slavnostní akademie Československé doplňovací školy v Sarajevu (Arhiv Bosne i Hercegovine, Sarajevo, Fond Češka beseda, sign. ČB, Arhiv društva 1925–1928 i 1932)

21

První český spolek vznikl v Sarajevu roku 1889 pod názvem Perníková obec neboli Kroužek mládenců. V roce 1900 byl přejmenován na Českou společnost. Druhá česká organizace vznikla roku 1896 s názvem Český vzdělávací spolek, od roku 1898 pak Český lidově vzdělávací spolek. Oba spolky byly roku 1905 sjednoceny pod novým názvem Česká beseda. Ta pak od roku 1928 až do počátku druhé světové války fungovala jako Československá obec. (MATUŠEK, Češi v Chorvatsku, s. 195–196, viz pozn. 6.) 22 Risto BESAROVIĆ: Iz kulturne prošlosti Bosne i Hercegovine (1878–1918), Veselin Masleša, Sarajevo 1987, s. 188–209.



123

různé zábavy, sezení a akademie. Zvláště významné byly v této souvislosti tradiční zábavy u příležitosti narozenin prezidenta T. G. Masaryka, které se vyznačovaly bohatou hudební složkou. Přispívala k tomu vystoupení různých souborů i jednotlivých umělců z českých zemí, mezi něž patřila například úspěšná hostování Akademické filharmonie z Prahy ve dnech 16. a 17. listopadu 1928, Pěveckého sdružení moravských učitelů 3. a 4. prosince 1928 23 a houslistky Ervíny Brokešové-Benešové 14. března 1932 v Národním divadle v Sarajevu.24 Podnětem k bohaté kulturní činnosti Čechů v Bosně a Hercegovině byla snaha o uchování českého jazyka a zvyků, respektive české kultury a národní identity v cizím prostředí. České spolky podporovaly hudební aktivity svých členů, což se pozitivně odráželo na rozvoji hudební kultury, bez ohledu na skutečnost, že styky s domácím obyvatelstvem byly zejména v rakousko-uherském období velice řídké. Výsledky jejich aktivit přesto nerezonovaly jen v rámci vlastní nacionální skupiny. Činnost těchto nadšenců, inspirovaných upřímným všeslovanským cítěním, měla ohlas v kulturním životě celé společnosti a jako taková představovala důležitý faktor bosenskohercegovské hudební kultury.

Průkopníci profesionální hudební činnosti Události a inovace v kulturním životě, které vyvolávalo usazování nové společenské vrstvy, složené z příslušníků různých profesí, národů a zvyků, se nejsilněji projevovaly v Sarajevu. Hudební život bosenskohercegovského hlavního města byl ovlivněn širšími hudebními tendencemi, jež vycházely z jiných kulturních center rakousko-uherské říše. Přistěhovalci pak zároveň byli hlavními konzumenty této „nové“ kultury. Přistěhovalci žijící ve městech patřili s ohledem na svůj společenský a ekonomický status k vyšším vrstvám a na rozvoji hudebního života se podíleli v souladu se západoevropskými uměleckými tradicemi. Rakousko-uherská vláda, která se snažila, aby se přistěhovalci v novém prostředí cítili co nejlépe, jim v tomto ohledu byla nápomocna. Profesionální hudební činnost Čechů tvoří součást širších zásluh českých odborníků, kteří se podíleli na rozvoji bosenskohercegovského hospodářství, vědy, kultury a umění.25 Na rozdíl od amatérských hudebníků, kteří se do Bosny a Hercegoviny zpravidla stěhovali natrvalo, přicházeli profesionální hudebníci na základě delších nebo kratších kontraktů, byli zaměstnáváni v profesionálních kulturních institucích a po uplynutí dané doby se vraceli domů, případně odcházeli

23

Arhiv Bosne i Hercegovine, Sarajevo, Fond Češka beseda, sign. ČB, Arhiva društva 1925–1928. Arhiv Bosne i Hercegovine, Sarajevo, Fond Češka beseda, sign. ČB, Arhiva društva 1932. Čeští odborníci se v Bosně a Hercegovině stali průkopníky celé řady vědeckých a uměleckých disciplín. K první generaci muzeologů a archeologů z českých zemí, působících v sarajevském Zemském muzeu, patřili mj. Karel Malý, Václav Radimský (Nová Paka 1832–1895), František-Franjo Fiala (Brno 1861–1898), Carl Patsch (Jičín 1865–1945), Friedrich Katzer (Rokycany 1861–1925) – viz Spomenica stogodišnjice rada Zemaljskog muzeja Bosne i Hercegovine 1888–1988, Zemaljski muzej BiH, Sarajevo 1988. V Sarajevu dále působil český výtvarník František Velc, první lékařky Anna Bayerová a Bohuslava Kecková, architekti Karel Pařík a Jan Kotěra, vydavatel a knihař Jaroslav Studnička a další. Češi zároveň přispěli ke zrodu odborových organizací i k založení samostatné Sociálnědemokratické strany Bosny a Hercegoviny v letech 1908–1909, sportovních organizací i Sokola – viz HLADKÝ, Odnos Čeha i Češke Republike…, s. 167 (viz pozn. 7). 24 25


124

Fatima Hadžić

za pracovním angažmá do jiných zemí. Jen velmi málo z nich svůj pracovní nebo soukromý život spojilo s Bosnou a Hercegovinou natrvalo. Činnost profesionálních hudebníků můžeme zkoumat v souvislosti s celkovými podmínkami kulturního života, příslušným obdobím a typem činnosti, kterou vykonávali jako dirigenti v amatérských či profesionálních souborech, instrumentalisté, zpěváci, hudební pedagogové, skladatelé a sběratelé písní.26

Vojenští hudebníci českého původu Činnost vojenských orchestrů zůstávala v dosavadní bosenskohercegovské muzikologii zcela na okraji pozornosti, což je udivující zejména s ohledem na skutečnost, že jde o hudební praxi, která si dokázala úspěšně uchovat svou kontinuitu bez ohledu na měnící se společenské a politické podmínky. Činnost v rámci vojenských orchestrů představuje zároveň jednu z typických, dlouhodobých forem přítomnosti českých hudebníků v bosenskohercegovské hudební kultuře. Čeští hudebníci působili nejprve v letech 1878–1918 ve vojenských orchestrech rakousko-uherské monarchie, poté ve vojenských orchestrech meziválečné monarchistické Jugoslávie (1918–1941) a nakonec i v rámci Jugoslávské lidové armády v socialistické Jugoslávii (1945–1992). Prvními profesionálními hudebníky českého původu byli vojenští hudebníci působící v armádních orchestrech rakousko-uherských jednotek, jež byly po okupaci Bosny a Hercegoviny v roce 1878 rozmístěny na celém území země.27 Koncerty orchestrů rakousko-uherské armády byly v prvé řadě určeny užšímu okruhu posluchačů z řad vojáků a důstojníků. Díky nadšení vojenských kapelníků však tyto orchestry často vystupovaly také před širším publikem. Kapelníci se různorodý repertoár snažili přizpůsobit situaci. Vojenské orchestry hrávaly na ulicích, promenádních koncertech, v lepších hotelích a restauracích, na zábavách místních pěveckých a tamburašských spolků, na samostatných koncertech nebo společně s hostitelským ansámblem či hostujícími umělci. Vojenské orchestry v Sarajevu uváděly i premiéry některých děl evropské hudební literatury, čímž si získaly zásluhy na rozvoji koncertního života. Díky sarajevskému tisku se zachovala jména kapelníků místních rakousko-uherských armádních orchestrů, včetně kapelníků

26

Rozdělení na amatérskou a profesionální činnost lze považovat za přínosné, byť pochopitelně s jistou rezervou. Profesionální hudebníci bývali často zároveň zakladateli nebo vedoucími amatérských kulturních institucí, zatímco amatéři naopak svou činností značně přispívali k rozvoji profesionálních kulturních institucí. 27 První zmínku o činnosti českých hudebníků v Bosně a Hercegovině představuje záznam o učiteli Prváskovi (Prvaski, křestní jméno není známo), který působil v Národním pěveckém spolku (Narodno pjevačko društvo) v Mostaru ještě za osmanské vlády (viz Selma FEROVIĆ: Teorija i praksa muzičkog vaspitanja i obrazovanja u Bosni i Hercegovini, IDP Udžbenici, priručnici i didaktička sredstva, Sarajevo 1991, s. 15). Viz též Jitka BAJGAROVÁ – Josef ŠEBESTA: „Bosňáci přicházejí“ aneb Bosenské ohlasy ve vojenské hudbě, in: Bosna 1878–2008, Martin Veselý a Kristina Kaiserová (ed.), Univerzita J. E. Purkyně – Ústav slovansko-germánských studií, Ústí nad Labem 2009, s. 7–20 (zde též jmenovitý přehled vojenských kapelníků v Bosně a Hercegovině 1876–1918); TITÍŽ: Die bosnischen Anklänge in der Militärmusik zwischen 1878–1908 und der tschechische Militärkapellmeister Julius Fučík in Sarajewo 1897–1900, in: Mediteran – vir glasbe in hrepenenja evropske romantike in moderne / The Mediterranean – source of music and longing of European romanticism and modernism, Primož Kuret (ed.), Festival Ljubljana 2010, s. 236–243.



125

z českých zemí, mezi něž patřili František Hošek, Karel Máša, Petr Čapek,28 Dominik Kratochvíl, Julius Fučík,29 Karl Hackensöllner a Christoph Fuchs. Činnost vojenských orchestrů úzce souvisela s celkovými snahami o modernizaci („poevropštění“) měst, v nichž působily. Jejich význam však nelze omezit na samotnou koncertní činnost. Díky přítomnosti vojenské hudby získalo Sarajevo zároveň svůj první symfonický orchestr i první profesionální instrumentalisty, kteří často zároveň působili jako učitelé hudby, dirigenti a skladatelé.30 Přetrvávající nedostatek domácích hudebníků vyvolal po první světové válce vlnu masového přijímání hudebníků ze zahraničí do řad orchestrů vojska Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Kapelníky bývali patřičně vzdělaní Češi, vedle zahraničních hudebníků však v orchestrech sloužili také domácí instrumentalisté. Čeští kapelníci se také v tomto období ujímali role iniciátorů a organizátorů hudebního života v širším slova smyslu a přispívali svou dlouhodobou pilnou činností ke zkvalitňování hudebního života v Bosně a Hercegovině. Příklady širší společenské angažovanosti v místním prostředí představovali zejména kapelníci a členové armádních orchestrů v Sarajevu, Banja Luce a Tuzle. Kapelník Josef Rožďalovský 31 dal k dispozici vlastní orchestr, aby mohla začít fungovat Sarajevská filharmonie, založená roku 1923. Josip Majer 32 založil na podzim 1920 vojenský orchestr v Banja Luce, ve kterém působilo dvacet českých hudebníků.33 Banjalucký armádní orchestr pravidelně doprovázel divadelní hry spojené se zpěvem, provozoval operety a další hudební kusy v Národním divadle Vrbaské bánoviny, založeného roku 1930. Na scéně tohoto divadla se v letech 1931–1940 hrálo celkem 20 operet, což byla především zásluha divadelních dirigentů; tři z nich byli českého původu: Jaroslav Plecitý, Josip Jiránek a Jan Josip Maier 28 Ve svém detailním líčení průběhu prvního slavného výletu Klubu českých turistů do Dalmácie, Černé Hory, Hercegoviny, Bosny a Záhřebu z roku 1897 se Jan Buchar zmiňuje, že mezi krajany v Sarajevu byl i „učitel hudby, Čech Čapek“. Je pravděpodobné, že ještě roku 1897 odjel Čapek na léčení do Mariánských Lázní, kde téhož roku také zemřel (viz Jan BUCHAR: První výlet klubu Českých Turistů do Dalmacie, Černé Hory, Hercegoviny, Bosny a Záhřeba ve dnech od 13. do 30. dubna 1897, nákladem vlastním, Praha 1898). 29 Julius Fučík (Praha 1872 – Berlín 1916) působil v letech 1897–1900 jako vojenský kapelník 86. pěšího pluku v Sarajevu, jako sbormistr pěveckého spolku Männergesangverein i dirigent na koncertech amatérských těles přistěhovalců usazených v Sarajevu. Viz též Bohumil PEŠEK: Vojenský kapelník Julius Fučík v Bosně (1897–1900), in: Bosna 1878–2008, s. 109–120 (viz pozn. 27); Darina SVOBODOVÁ: Julius Fučík – životopisný nástin a přehled díla, Hudební věda 46 (2009), č. 1–2, s. 117–148. 30 Bojan BUJIĆ: Pedeset godina Sarajevske filharmonije, Zvuk (1973), č. 3, s. 289. 31 Místo a datum narození Josefa Rožďalovského nejsou známy, je však zmiňován jako jeden z „krajanů“ v seznamu význačných Čechů, kteří působili v Sarajevu (Arhiv Bosne i Hercegovine, Fond Češka beseda, sign. ČB, kutija 1, fascikl 4, Arhiva društva 1931, br. dokumenta 2). Vedle funkce vojenského kapelníka působil v meziválečném období též jako učitel hry na trombon v Oblastní hudební škole (Oblasna muzička škola) v Sarajevu. 32 Josip Majer od roku 1934 až do smrti v roce 1965 žil a pracoval v Sarajevu, kde působil jako vojenský kapelník, zakladatel orchestrů v Banja Luce a Mostaru, skladatel a dirigent orchestru Národního divadla a profesor na sarajevské Střední a nižší hudební škole (Srednja i Niža muzička škola). 33 V roce 1922 nastoupil na místo dirigenta vojenského orchestru 33. pěšího pluku v Banja Luce Věčeslav Nigl, který orchestr řídil do roku 1925, kdy jej po něm převzal Maxmilian F. Mikšík. Po zveřejnění konkurzu na přijetí vojenských hudebníků ke 33. pěšímu pluku vojska Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se do Banja Luky roku 1926 přistěhoval větší počet českých hudebníků. Většina z nich se po několikaleté službě vrátila do Československa, někteří však nadále zůstali v Bosně a Hercegovině. Mezi hudebníky,


126

Fatima Hadžić

Slabý. V Tuzle vznikl po skončení první světové války vojenský orchestr pod vedením Jaroslava Kuděře.34 Šlo o jediný profesionální instrumentální soubor tohoto typu v celé severovýchodní Bosně před druhou světovou válkou.35 Po druhé světové válce se role, kterou vojenští hudebníci hráli v době rakousko-uherské vlády a částečně i v meziválečné době, postupně měnila. Také v nově zakládaných vojenských hudbách Jugoslávské lidové armády nadále působili čeští hudebníci, většina z nich však svou kariéru začala již před druhou světovou válkou.36 V rámci socialistické Jugoslávie se i v Bosně a Hercegovině podařilo vyškolit domácí hudebníky a postupně tak zanikla potřeba „dovážet“ chybějící kádry ze zahraničí. Tyto změny hluboce změnily roli českých hudebníků v dějinách bosenskohercegovské hudby po roce 1945. Čeští hudebníci v profesionálních hudebních institucích Při založení profesionálních souborů Národního divadla v Sarajevu (1921), Sarajevské filharmonie (1923) a Národního divadla Vrbaské bánoviny v Banja Luce (1930) se zřetelně projevil nedostatek domácích vzdělaných instrumentalistů.37 Tento deficit vyrovnávalo angažmá zahraničních hudebníků, mezi nimiž byli Češi jednoznačně nejpočetnější. Během prvního desetiletí jejich činnosti vedlo orchestry Národního divadla a Sarajevskou filharmonii celkem šest dirigentů českého původu. Josef Rožďalovský, Alexandar Lukinič 38 a Eduard Křenek 39 působili jako dirigenti Sarajevské filharmonie. Orchestr Národního divadla v Sarajevu pro změnu vedli Josef Chládek-Bohinjski,40 Karel Moor 41 a František Matějovský. Josip kteří v Banja Luce působili v meziválečném období, patřili Antonín Belbl, Rudolf Beran, Burian, Cimprman, Černohorský (křestní jména neznámá), Josef Drastil, Karlo Fajstner, Fical, Hejný, Koutný (křestní jména neznámá), Jaroslav Kraupner, Jaroslav Landa, Lender (křestní jméno neznámé), Václav Pelikán, Franjo Razek, Skrašek (křestní jméno neznámé). 34 Po konkurzu na hudebníky vojenských orchestrů armády Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, vypsaném v českých novinách roku 1921, byli vybraní hudebníci nejprve vysíláni z Prahy do Bělehradu. Po zacvičení a složení státních zkoušek bývali zařazeni do posádkových orchestrů v různých oblastech Jugoslávie. 35 Vojenský orchestr v Tuzle vedl ve 20. letech 20. století kapelník Josef Václav Čermák, do vypuknutí druhé světové války pak kapelník Ferdinand Linhart. (Miradet ZULIĆ: Muzički život u Sjeveroistočnoj Bosni 1878–1992, doktorská disertace, Muzička akademija, Sarajevo 2008, s. 69.) 36 Mezi vojenské hudebníky, kteří v předchozí kariéře pokračovali i po roce 1945, patřili Rudolf Beran, Ferdinand Linhart, Václav Roboh, František Eduard Drábek, Josip Havlíček, Václav Košak, Josip Kousal a Anton Slezák. 37 Myšlenka na založení sarajevské opery se objevila ještě za rakousko-uherské epochy. Zemská vláda jmenovala dirigentem sarajevské opery Bedřicha Holečka, tuto iniciativu však zhatila první světová válka. (Josip LEŠIĆ: Istorija pozorišta Bosne i Hercegovine, Svjetlost, Sarajevo 1985.) 38 Alexandar Lukinič (Brandýs nad Labem 1875 – Lovosice 1942) vystudoval pražskou konzervatoř. V letech 1921–1926 působil v Sarajevu jako učitel hry na klavír a violoncello na Oblastní hudební škole, dirigent Sarajevské filharmonie a sólový hráč na violoncello. 39 Eduard Křenek (Vídeň 1895 – Dubrovník 1960) vystudoval na vídeňské a brněnské konzervatoři. V Sarajevu působil v letech 1924–1927 jako dirigent Sarajevské filharmonie, učitel hry na housle na Oblastní hudební škole a sbormistr židovského pěveckého spolku Lira. 40 Josef Chládek (Mirnidol, Kraňsko 1879 – Maribor 1940) se považoval za Slovince, po otci, který působil jako kapelník na území dnešního Slovinska, byl však českého původu. Studoval na hudební škole Filharmonické společnosti (Filharmonijsko društvo) v Lublani a také u Franze Lehára ve Vídni. V Sarajevu působil jako vojenský kapelník, divadelní dirigent, sbormistr a učitel hry na housle, violu a hudební teorie na Oblastní hudební škole. 41 Karel Moor (Lázně Bělohrad 1873 – Praha 1945) vystudoval pražskou konzervatoř. V letech 1921–1923 působil v Sarajevu jako sbormistr, divadelní dirigent a skladatel.



127

Majer v letech 1931–1945 příležitostně dirigoval operety, dramatickou hudbu a koncerty Sarajevské filharmonie.42 V meziválečné době působil pianista Klemens Menšík,43 člen Kvarteta filharmonického sdružení (Kvartet filharmoničkog udruženja), sólista, korepetitor a tympanista Sarajevské filharmonie. Jako sólista a doprovodný hráč na klavír při produkcích domácích i cizích sólistů vystoupil tento – soudě podle článků v dobovém tisku zkušený – pianista v letech 1923–1940 více než třicetkrát. Poslední koncert se Sarajevskou filharmonií a pravděpodobně také jeden z posledních koncertů v Sarajevu před okupací Jugoslávie se konal 19. března 1940 u příležitosti třicátého výročí od začátku jeho umělecké kariéry.44 Na scéně Národního divadla Vrbaské bánoviny bylo v letech 1931–1940 uvedeno asi 20 operet, o což se nejvíce zasloužili divadelní dirigenti, z nichž byli tři českého původu: Jaroslav Plecitý,45 Josip Jiránek 46 a Jan Slabý.47 Poslední meziválečný dirigent orchestru Národního divadla v Banja Luce Jan Slabý 48 se zasloužil také o založení sarajevské opery. V roce 1944 přešel Slabý s celou vojenskou hudbou z Banja Luky k partyzánům. V řadách odbojových jednotek se stal členem Centrální divadelní skupiny Zemského antifašistického výboru národního osvobození Bosny a Hercegoviny. Po osvobození roku 1945 se usadil v Sarajevu, kde po své demobilizaci působil jako dirigent a vedoucí Symfonického orchestru Národního divadla Bosny a Hercegoviny. Slabý se 11. října 1945 účastnil schůzky v Národním divadle, která se konala z iniciativy vyslance federálního ministerstva osvěty a ředitele bělehradské opery dr. Oskara Danona,49 který sám předsedal jednání. Na schůzce se rozebírala otázka založení opery a symfonického orchestru, doplnění pedagogického vedení Hudební školy a založení sarajevského rozhlasu. V následujícím roce, konkrétně v březnu 1946, pak Slabý secvičil orchestr, sbor a sólisty a sám dirigoval jednoaktovou operu V studni Viléma Blodka na uzavřené premiéře pro členy umělecké komise, která rozhodovala o ustavení stálé operní scény v Sarajevu.50 Založení opery představuje poslední z řady významných počinů, kterými čeští hudebníci napomohli rozvoji hudebních institucí v Bosně a Hercegovině. Po 42

Během války se v repertoáru sarajevského divadla objevily operety Cikánský baron J. Strausse, Země úsměvů F. Lehára, Netopýr J. Strausse, Hervého Mamzelle Nitouche a Baron Trenk Srećka Albiniho. V poslední válečné sezoně došlo také k pokusu uvést na scéně sarajevského Národního divadla Verdiho Traviatu. 43 Klemens Menšík (Těšín 1890 – ?) pracoval od roku 1911 v Sarajevu ve službách Zemské vlády. Vystupoval jako pianista a korepetitor, člen Kvarteta filharmonického sdružení (Chládek, Goldberg – housle, Jakov Sternberg – viola, Beluš Jungić – violoncello, Klemens Menšík – klavír) a Sarajevské filharmonie. 44 Svečanost u Pozorištu. Jubilarni koncert g. Klemensa Menšika uz učešće Sarajevske filharmonije, Jugoslavenska pošta (20. 3. 1940), č. 3292, s. 4. 45 Jaroslav Plecitý (Kladno 1901 – Banja Luka 1961) vystudoval pražskou konzervatoř. V Banja Luce působil jako divadelní dirigent, sbormistr, skladatel a hudební pedagog. 46 Josip Jiránek (Praha ? – Vinkovci 1943) vystudoval pražskou konzervatoř. V Banja Luce působil jako vojenský kapelník, divadelní dirigent, sbormistr a skladatel. 47 Dirigenty Národního divadla Vrbaské bánoviny (Narodno pozorište Vrbaske banovine) v Banja Luce byli v letech 1931–1941 Jaroslav Plecitý (1931–1937), Vlado Milošević (1937–1939), Ivan Dominis (1938–1940), Josip Jiránek (1931–1936) a Jan Slabý (1936–1946). 48 Jan Slabý (Kunštát 1904 – Brno 1991) působil jako dirigent a pedagog na Státní hudební škole (Državna muzička škola) v Sarajevu. 49 Schůzky se vedle Slabého účastnili také Beluš Jungić, dirigent orchestru 6. jugoslávské armády, Nikola Žanetić, dirigent Národního divadla, a Cvjetko Rihtman, dočasný ředitel Hudební školy (Muzička škola) – (Arhiv SMŠ u Sarajevu, br. Dokumenta 171, 25. 10. 1945). 50 Maxmilián Hájek byl dirigentem opery jmenován 26. března 1947, již 1. května 1947 byl však výkonu funkce na vlastní žádost zproštěn (Arhiv Bosne i Hercegovine, Fond Narodno pozorište Sarajevo, sign. NPS-6, 1337).


128

Fatima Hadžić

roce 1945 již byla potřeba angažovat cizí hudebníky podstatně slabší. Čeští hudebníci však i nadále působili v orchestrech, méně často i jako sólisté v opeře, Sarajevské filharmonii a Symfonickém orchestru Radio-TV Sarajevo.51 Profesionální hudebníci v amatérských tělesech Na přelomu 19. a 20. století začalo v souvislosti s postupujícím procesem kulturního rozvoje Bosny a Hercegoviny pod habsburskou správou přejímat iniciativu domácí obyvatelstvo. To se projevovalo aktivnějším angažmá ve školství a osvětové činnosti, formováním místní inteligence, zvyšováním počtu vlastních odborných kádrů a v neposlední řadě také posilováním aktivit jednotlivých národních hnutí. Centra kulturního života domácího obyvatelstva představovaly na konci 19. století čítárny a pěvecké spolky,52 v jejichž rámci působily hudební soubory, jež hrály v rozvoji hudební kultury domácího obyvatelstva nejdůležitější roli. Sborové a v menší míře také instrumentální soubory byly sice amatérské, snahy o obohacení repertoáru náročnějšími hudebními díly však vyvolávaly potřebu angažovat profesionální dirigenty. Na rozdíl od dirigentů působících v rámci vojenských orchestrů a profesionálních hudebních institucí navazovali profesionální hudebníci činní v rámci národních spolků hlubší kontakty s místním obyvatelstvem. Celkový význam jejich činnosti dokládá nejen jejich značná početnost, nýbrž i rozsah činností, které vykonávali. V rámci amatérských hudebních spolků působili čeští hudebníci nejen na postech dirigentů, ale i jako hudební pedagogové, instrumentalisté, skladatelé, aranžéři a schopní organizátoři. Největší počet dirigentů českého původu byl v Bosně a Hercegovině za rakousko-uherské vlády, zejména po roce 1887, kdy vláda liberalizovala podmínky pro činnost spolků založených na národním základě. Sbor Chorvatského pěveckého spolku Trebević v Sarajevu, založeného roku 1894, vedli v letech 1905–1924 tři hudebníci českého původu: Bogomir (Bohumil) Kačerovský, Josef Chládek-Bohinjski a Karel Moor. Dolnotuzlanský srbsko-pravoslavný církevní pěvecký spolek, založený roku 1886, vedli během prvních třech let jeho činnosti celkem čtyři dirigenti českého původu: Dragutin (Karel) Hrůza, Emil Muža, Karel Matějka a Anton Dozela. Sbor Srbského pěveckého spolku Gusle, založeného v Mostaru roku 1888, vedlo celkem šest sbormistrů českého původu: Josef Horký, Rudolf Zamrzla, Vilém Seifert, Hugo Doubek,53 Miloš Dozela a Johan Judl. Instrumentální hudební produkce domácího obyvatelstva byla méně oblíbená a ve srovnání s pěveckými sbory hrála v rámci národních spolků mnohem menší 51

Dva z nich vynikli významnějším způsobem. Josip Bareš od roku 1946 až do odchodu do penze působil jako první hobojista a sólista opery i filharmonie. Oldřich Tyč v letech 1967–1990 působil jako koncertní mistr orchestrů sarajevské opery i filharmonie. Známa jsou také jména dalších hudebníků těchto orchestrů českého původu: Franjo Eduard Drabek, Rudolf Beran, Karel Gartner, Jaroslav Kapin, Anton Svoboda, Eva Šodková, Václav Košak, Josip Kousal, Ferdinand Linhart, Jozef Pukovec, Franjo Razek, Václav Roboh, Anton Slezák, Alfred Tuček, Jan Ulrich, Jan Vávra, Franjo Žejdlik. Mezi členy Symfonického orchestru Radio-TV Sarajevo patřili Roman Pešek, Jiří Ševčík, Oldřich Tyč a Franjo Žejdlik. 52 BESAROVIĆ, Iz kulturne prošlosti Bosne i Hercegovine…, s. 57 (viz pozn. 22). 53 Jedním z nejvýznamnějších českých hudebníků, kteří působili v jihoslovanských zemích, byl Hugo Doubek. Jeho hudba určená ke hrám se zpěvy, které uvádělo novosadské divadlo, značně obohatila nacionálně-romantický repertoár. V hudební kultuře Bosny a Hercegoviny však Doubek nezanechal hlubší stopu.



129

roli. Dirigenty se zpravidla stávali profesionální hudebníci, jejichž odborná asistence měla usnadnit a zkvalitnit činnost ostatních členů těchto souborů. Náplň jejich práce tak byla širší než v případě běžného dirigentského angažmá. Vedle nacvičování hudební produkce tito dirigenti vyučovali základy hudební teorie, vybírali a aranžovali repertoár podle konkrétních potřeb souboru a zabývali se také pestrou organizační činností. S ohledem na některé obecné slabiny činnosti amatérských souborů, mezi něž zpravidla patřil nedostatečný nebo nestálý počet členů, jejich minimální či přímo nulová hudební gramotnost nebo nedostatek nástrojů, lze bez nadsázky tvrdit, že celá činnost souboru často závisela na osobnosti dirigenta. Amatérská hudební činnost domácího obyvatelstva se rozvíjela v rámci národních spolků, školních kroužků a v menší míře též některých dalších spolků, mezi něž patřily například hornické a hasičské orchestry. Vedle vojenských orchestrů šlo o jediné formy instrumentální hudební praxe, které v Bosně a Hercegovině existovaly před založením profesionálních orchestrů v meziválečném období. Význam profesionálních hudebníků spočíval v tom, že se jim podařilo domácímu obyvatelstvu představit dosud neznámé formy hudebního provozu. O činnosti českých hudebníků, kteří se dokázali úspěšně přizpůsobit místnímu prostředí, svědčí zajímavá anekdota, která souvisí se založením žesťové hudby Muslimské dobročinné jednoty v Zenici českým kapelníkem Alfrédem Cikrlem:54 „U příležitosti bajramu se roku 1927 sešli členové sokolské hudby a odehráli před mešitou skladbu Nizamski rastanak. Tímto gestem chtěli blahopřát k bajramu, jelikož muslimové neměli svůj vlastní hudební soubor. Vedení Muslimské dobročinné jednoty bylo nadšeno a jeho členové hned požádali Cikrleho, aby jim pomohl založit vlastní soubor. Již roku 1928 byly proto nakoupeny nástroje [...] a Cikrle začal neprodleně s výukou mladých. Ještě téhož roku tak ,muzika Jednoty‘, jak se jí ve městě začalo říkat, prošla poprvé městem v čele s Cikrlem. Cikrle si při té příležitosti pochopitelně nasadil na hlavu fez!“55

Schopnost přizpůsobení českých hudebníků se pozitivně odrážela v rozvoji kulturního života prostředí, kde působili. Kvalita hudebního života přímo závisela na jejich osobním nadšení a ambicích. Roku 1906 u příležitosti svátku „krsna slava“56 spolku Gusle připravil Johan Judl57 spolu s celým souborem představení Donizettiho opery Marie, dcera pluku. Za své zásluhy na zkvalitnění činnosti Guslí získal status čestného člena. Melichar Boček,58 vojenský kapelník, pedagog učitelského ústavu a sbormistr, představil spolu se členy Chorvatského hudebního pě54

Alfred Cikrle (? – Sarajevo 1939) působil v Zenici jako dirigent dechového orchestru sokolské hudby a velkého Sokolského symfonického orchestru, sólista na křídlovku v Havířském dechovém orchestru (Rudarski duhački orkestar), v dechovém a velkém Sokolském symfonickém orchestru. Byl jedním ze zakladatelů Havířského dechového orchestru a dechové hudby Muslimské dobročinné jednoty (Muslimanska dobrotvorna zajednica) v Zenici. 55 Podle vyprávění Abdulaha Jalimama, prvního bosenského člena Sokola. (TOT, Počeci i razvoj muzičkog života u Zenici, s. 35, viz pozn. 18.) 56 „Krsna slava“ – tradiční srbský pravoslavný svátek, oslava svátku patrona (světce) dané rodiny nebo instituce (pozn. překl.). 57 Johan Judl v letech 1902–1914 působil jako sbormistr Srbského pěveckého spolku Gusle v Mostaru. 58 Melichar Boček (Pozořice 1900 – ?) působil do roku 1930 jako vojenský kapelník, učitel hudby a sbormistr v Mostaru. Do svého návratu do českých zemí v roce 1941 pracoval jako dirigent a pedagog Sokola ve městě Visoko.


130

Fatima Hadžić

veckého spolku Hrvoje na mostarské scéně operetu Noční manévry (Xaver Jager / Emilian Starý).59 Nadšení jednotlivých kapelníků vyvolávalo občas až výjimečný ohlas a jejich činnost tak měla ve své době a v místním prostředí charakter opravdového kulturního průlomu. Dobrým příkladem je v tomto smyslu například činnost Rudolfa Václava, absolventa pražské konzervatoře, který do roku 1941 působil jako dirigent, pedagog a organizátor Sokola ve městě Visoko, kde byly roku 1935 založeny žesťový dechový orchestr i zábavní jazzový orchestr. Ve spolupráci s divadlem se pod taktovkou tohoto dirigenta podařilo na visocké scéně představit několik hudebně-scénických děl.60 V Bosně a Hercegovině v letech 1878–1941 působila celá řada dirigentů a sbormistrů, jeden z nich však nad ostatními vyčníval. František Matějovský 61 během své čtyřicetileté kariéry vedl velký počet sborů a stal se tak jedním z nejaktivnějších sbormistrů rakousko-uherské a meziválečné epochy. V letech 1900–1905 působil ve funkci sbormistra Chorvatského pěveckého spolku Nada a jako regenschori v biskupské katedrále, založil a vedl městskou hudbu, účastnil se založení Muslimského pěveckého spolku Fadilet v Banja Luce a stal se také jeho prvním dirigentem. V Sarajevu pak vedl sbory Srbského pěveckého spolku Sloga, Chorvatského pěveckého spolku Napredak, Pěveckého spolku Prosvjeta, Muslimského pěveckého spolku Gajret, Pěveckého spolku Jukić, sboru pravoslavné církve v Sarajevu a školní sbory Technické školy, šerijatského gymnázia i sbory místních gymnázií, na nichž působil. Za svou činnost byl také dvakrát oceněn: byl jmenován čestným členem Srbského pěveckého spolku Sloga a v roce 1936 také Sboru františkánských František Matějovský bohoslovců Jukić.62 Po druhé světové válce národní pěvecké spolky, zakládané během rakouskouherské a meziválečné epochy, ukončily svou činnost. V souladu se změnami společensko-politického uspořádání Bosny a Hercegoviny v rámci socialistické Jugoslávie byly místo dosavadních národních preferovány dělnické kulturní spolky a rostoucí počet domácích hudebníků snižoval potřebu angažovat cizí dirigenty. I v tomto změněném kontextu však dva čeští hudebníci patřili v poválečné době k těm nejvýraznějším. Jaroslav Plecitý se vedle funkce dirigenta v banjaluckém divadle aktivně věnoval také amatérské činnosti jako sbormistr Chorvatského pěveckého spolku

59

Údaje o čase a místu produkce nebyly uvedeny (Arhiv Bosne i Hercegovine, Fond Napretkova kulturno-historijska zbirka, sign. NKHZ-3, II-6/26). 60 MEŠKIĆ, Muzički pedagozi i njihovo mjesto u razvoju…, s. 78 (viz pozn. 19). 61 František Matějovský (Nechanice 1871 – Sarajevo 1938) studoval na pražské konzervatoři. Do Bosny a Hercegoviny přišel v roce 1900. V letech 1900–1905 byl činný v Banja Luce jako sbormistr, učitel hudby a regenschori v biskupské katedrále. V Sarajevu od roku 1905 působil jako sbormistr, učitel hudby, divadelní dirigent, korepetitor a skladatel. Jeho dcera Mirjana Matějovská (1902–1928) studovala na záhřebské konzervatoři. 62 Istorijski arhiv grada Sarajeva, Fond Ostavština Franje Maćejovskog, sign. O-MF-18.


131


Nada, Muslimského pěveckého spolku Sloga a Dělnického kulturně-uměleckého spolku Vaso Pelagić v Banja Luce. Jeho spoluobčané na něho dodnes nezapomněli. Jedna z banjaluckých ulic dnes nese jeho jméno.63 Čestmír Dušek,64 potomek českých přistěhovalců do Tuzly, si svou neúnavnou reprodukční a vzdělávací hudební činností vysloužil místo mezi nejvýznamnějšími bosenskohercegovskými hudebníky. Během své dlouhé a úspěšně kariéry vedl řadu amatérských a profesionálních, instrumentálních i pěveckých spolků v Tuzle a Sarajevu. Za svou dlouholetou obětavou činnost v oblasti hudebního umění a kultury získal celou řadu poct a vyznamenání. Univerzita v Tuzle mu na svém slavnostním zasedání dne 8. prosince 2004 udělila čestný doktorát.65

Jaroslav Plecitý

Pedagogická činnost českých hudebníků Pedagogické angažmá hudebníků českého původu představovalo s ohledem na svůj rozsah a dlouhodobost asi nejdůležitější segment jejich celkové činnosti v Bosně a Hercegovině. Až do systematického zakládání prvních základních a středních hudebních škol po druhé světové válce se hudba studovala u soukromých učitelů hudby, v rámci hudební výchovy v běžných školách nebo ve specializovaných kurzech, které pořádaly národní pěvecké spolky. Čeští hudebníci vynikli jako první učitelé hudby, kteří zároveň úspěšně položili základy hudebního vzdělávání v Bosně a Hercegovině. Přestože se potýkáme s nedostatkem zdrojů týkajících se pedagogické praxe, zachovalo se několik vysoce zajímavých příkladů. V letech 1910–1914 vyučoval v Banja Luce soukromě hudbu český Žid Ivan Sobl. František Matějovský v témže městě dvakrát za sebou zahájil výuku hry na housle a klavír a sólového zpěvu, nejprve v letech 1903–1905 a znovu v roce 1915, kdy v souvislosti s válečnými událostmi přešel ze svého sarajevského působiště zpět do Banja Luky. Po jeho návratu do Sarajeva za něj výuku hry na housle, violu, violoncello, hoboj, trombon a klavír převzal Josip Soukal. První a také jedinou hudební školou byla v Bosně a Hercegovině za rakousko-uherské vlády Hudební škola F. Matějovského (Glazbena škola F. Matějovskog) v Sarajevu. Založení a následná činnost této školy představovaly vrchol dosavadní hudební výuky v zemi. Hudební škola F. Matějovského fungovala v letech

63

Na počest stého výročí narození, sedmdesátého výročí příchodu do Banja Luky a čtyřicátého výročí úmrtí Jaroslava Plecitého organizovala banjalucká Česká beseda 16. prosince 2001 v Banja Luce hudební program pod názvem „Něžné zvuky od břehů Vltavy a Vrbasu“. Vystoupení připravili studenti Střední hudební školy „Vlado Milošević“ pod vedením profesora Dobroslava Nového (Informator banjalučkih krajana, 2002, č. 13, s. 6). 64 Čestmír Dušek (Tuzla 1930) vystudoval Hudební akademii (Muzička akademija) v Bělehradě. Působil jako dirigent, sbormistr, hudební pedagog a skladatel. 65 Miradet ZULIĆ: Čestmir Dušek počasni doktor nauka Tuzlanskog univerziteta. Povodom pedeset godina pedagoškog i umjetničkog rada, Muzika 8 (2004), č. 24, s. 95.


132

Fatima Hadžić

Soukromá umělecká škola Josefa Soukala v Banja Luce, 1916 (J. Soukal sedí uprostřed)

1908–1915. V pátém roce své existence měla celkem 124 žáků, čtyři žáci této školy se pak zapsali na vídeňskou a krakovskou konzervatoř. František Matějovský vedl spolu se svou ženou Marou celou výuku.66 Bez ohledu na těžké podmínky, v nichž se vyučovalo, organizovala Matějovského škola také vlastní veřejné koncerty, čímž přispívala k různorodosti hudebního života Sarajeva před první světovou válkou. František a Mara Matějovští se v rámci svých možností pokoušeli neustále zkvalitňovat školní výuku. Matějovský psal pro potřeby výuky teoretických předmětů skripta, sám skládal nebo aranžoval pro potřeby školních komorních orchestrů. Za relativně krátkou dobu fungování se podařilo dosáhnout značných výsledků a vzdělat první generaci domácích hudebních pedagogů a hudebníků.67 Skutečnost, že v Bosně a Hercegovině působili v té době jiní, nadanější i vzdělanější hudebníci, nemůže snížit roli Františka Matějovského v rozvoji hudební kultury Sarajeva i celé Bosny a Hercegoviny. Díky 66

Škola organizovala výuku hry na klavír, smyčcové i takřka všechny dechové nástroje, výuku sólového zpěvu a hudební teorie. František a Mara Matějovští vedli celou výuku až do roku 1911, kdy sólový zpěv převzala Naďa Přibilová. 67 Školu Františka Matějovského navštěvovali Jelka Đurić a Ljubo Bajac, první učitelé hry na klavír na Oblastní hudební škole v Sarajevu, Beluš Jungić, dirigent a učitel hry na violoncello na Oblastní hudební škole, Mira Tichy, učitelka hry na klavír, Bahrija Nurihadžić, primadona bělehradské opery, houslista Ignác Pešek, který ve svých studiích pokračoval v Paříži, pianistka Tea Glussmann, jež ve svých studiích pokračovala ve Vídni, a pianistka Mirjana Matějovská, která ve studiích pokračovala v Záhřebu.



133

své příchylnosti k Sarajevu, městu, kde prožil největší část svého života a kde všestranně a úporně pracoval na rozvoji bosenskohercegovské hudební kultury, můžeme Matějovského považovat za nejdůležitějšího zahraničního hudebníka, který v té době v Bosně a Hercegovině působil. Specifickou dimenzi pedagogické činnosti českých hudebníků představovalo objevování nových hudebních talentů, kteří se později proslavili. Typickým příkladem je v tomto smyslu krátké, ale vysoce plodné působení Rudolfa Zamrzly,68 sbormistra Srbského pěveckého spolku Gusle v Mostaru v letech 1892–1894. Vedle běžných činností spojených s rolí sbormistra vyučoval Zamrzla členy spolku také hudební teorii. O tom, že jeho pedagogická činnost nesla ovoce, svědčí nevelké, avšak významné dílo Aleksy Šantiće,69 prvního bosenskohercegovského skladatele, kterého Zamrzla učil dirigování pěveckého sboru a komponování: „Celá odpoledne i večery trávili Zamrzla a Šantić společně v sále pěveckého spolku Gusle, kde vedle harmonia a tabule pro psaní not analyzovali různé názory na hudbu z naší i zahraniční odborné literatury a řešili technicky náročné hudební problémy.“70

Rudolf Václav, dirigent dechového orchestru Sokolského družstva ve městě Visoko v letech 1925–1935, jenž vyučoval hře na housle třicet chlapců a dívek, objevil talentovaného chlapce Avda Smailoviće,71 pozdějšího bosenskohercegovského skladatele, pro nějž byl Rudolf Václav prvním učitelem hudby. Rakousko-uherská administrativa měla na zřeteli celkový politický, hospodářský a kulturní stav Bosny a Hercegoviny. K modernizačním reformám patřily zásadní změny vzdělávacího systému. Otevření nových státních, základních a středních škol, většinou orientovaných na výuku řemesel nebo obchodu, vyvolalo poptávku po větším počtu vyučujících.72 Než se stačila zformovat první generace domácích pedagogů, působilo v bosenskohercegovském školství nejprve množství cizinců. České učitele hudby bychom tehdy našli ve všech větších městech. Ve Velkém státním gymnáziu (Državna velika gimnazija) v Mostaru zastával funkci učitele hudby ve školním roce 1895–1896 Vilém Seifert, ve Velkém státním gymnáziu v Tuzle v letech 1898–1901 Josef 68 Rudolf Zamrzla (Rokycany 1869 – Praha 1930) studoval na varhanické škole v Praze. V letech 1892–1894 působil jako sbormistr Srbského pěveckého spolku Gusle a regenschori v pravoslavném kostele v Mostaru. Složil několik sborových skladeb, které se v repertoáru spolku Gusle udržely i po jeho odchodu. 69 Aleksa Šantić (Mostar 1868 – Mostar 1924) byl významný bosenskohercegovský básník. Působil jako amatérský hudebník, sbormistr Srbského pěveckého spolku Gusle v Mostaru a jeden z prvních domácích skladatelů. 70 Jovan RADULOVIĆ: Aleksa Šantić kao muzičar i propagator srpske nacionalne muzike, Letopis Matice Srpske 371 (1953), č. 6, s. 458. 71 Avdo Smailović (Visoko 1917 – Sarajevo 1984) byl významný bosenskohercegovský skladatel. Studoval na Hudební akademii (Akademija za glasbo) v Lublani, kde u Luciana Marijana Škerjance pokračoval také postgraduálně. V Sarajevu působil jako hudební pedagog a skladatel. Za svou činnost získal celou řadu cen a poct. 72 Na počátku rakousko-uherské správy bylo v Bosně a Hercegovině celkem 535 sibjan-mektebů, škol čistě náboženského (muslimského) charakteru, 54 katolických škol, které většinou provozovali františkáni nebo sdružení jeptišek, a 56 srbských (pravoslavných) konfesionálních škol. (Mitar PAPIĆ: Učitelji u kulturnoj i poličkoj istoriji Bosne i Hercegovine, Svjetlost, Sarajevo 1987, s. 16.) Pod habsburskou správou se původní počty vzdělávacích institucí podařilo značně zvýšit. Před první světovou válkou tak v Bosně a Hercegovině fungovalo již 440 státních a 58 soukromých základních škol s celkovým počtem 1007 učitelů; 49 199 žáků navštěvovalo státní školy, 15 452 školy soukromé. Tamtéž, s. 5.


134

Fatima Hadžić

Kačerovský a v letech 1911–1914 Vilém Gustav Brož.73 Na Velké reálce v Banja Luce vykonával funkci honorárního učitele zpěvu ve školním roce 1911–1912 Josef Soukal. Všestrannost a nadšení hudebníků, jejichž činnost nekončila školním zvoněním, vytvářely výsledky, které přerůstaly průměrnost místního prostředí. V tomto smyslu obzvláště vynikal pedagog, violoncellista a skladatel Bogomir (Bohumil) Kačerovský.74 Na koncertu sarajevské školní mládeže, jenž se konal 7. listopadu 1908 u příležitosti šedesátiletého jubilea vlády císaře a krále Františka Josefa I., se Kačerovskému podařilo na jednom místě shromáždit kolem 600 hudebníků. O této významné kulturní akci referoval Sarajevski list: „Kompozice je protkána řadou lidových motivů z Bosny a dalších našich krajů. Její zpracování prokazuje zkušenou ruku skladatelovu i jeho dobrý vkus při samotném výběru. V několika písních zpívaly oba sbory, ten dolní i ten na galerii, buď dohromady, nebo střídavě, což vyvolávalo náležitý efekt. Jak samu kompozici, tak i krásný zpěv těchto sborů, zejména sboru školní mládeže na dolním pódiu a na jevišti, odměňovalo publikum bouřlivým potleskem. Vedoucí tohoto jubilejního koncertu pan Kačerovský za svou velkou námahu a mistrovské provedení zaslouží nejvyšší možné uznání. Na odchodu bylo možno z mnohých úst slyšet: ‚něco tak krásného jsme ještě v Sarajevu neslyšeli!‘ Koncert byl v pondělí i v úterý uspořádán ve Společenském domě znovu, tentokrát ale jen pro sarajevskou školní mládež.“75

V meziválečném období se počet profesionálních i poloprofesionálních hudebníků, obzvláště v Sarajevu, značně zvýšil. Vedle první generace domácích hudebníků zde působili hudebníci ze Srbska a Chorvatska, což umožnilo založení stálého orchestru a pedagogického ústavu, který měl dlouhodobě připravovat potřebné hudební kádry. Roku 1920 uvolnilo Ministerstvo osvěty finanční prostředky za účelem založení Oblastní hudební školy v Sarajevu, první státem podporované hudební školy v Bosně a Hercegovině. Funkci prvního ředitele školy zastával do roku 1922 vojenský kapelník Josef Chládek. O kvalitě této instituce svědčí jména některých absolventů, kteří si později získali uznání v rámci celé Jugoslávie i v zahraničí, například Oskar Danon, Ljudevit Dobronji, Tihomir Mirić a další. Všichni učitelé Oblastní hudební školy byli zároveň zkušenými interprety nebo dirigenty a pravidelně vystupovali také mimo školní půdu. Patřilo k nim několik pedagogů českého původu, kteří vedle výuky rozvíjeli pestrou kulturní činnost. Josef Chládek působil jako učitel hry na housle a hudební teorie, Eduard Křenek v letech 1924–1927 jako učitel hry na housle, Alexandar Lukinić v letech 1921–1926 jako učitel hry na klavír a violoncello, Klemens Menšík jako učitel hry na klavír a harmonium, Josef Rožďalovský jako učitel hry na

73

Vilém Gustav Brož (Týnec nad Labem 1861 – Donja Tuzla 1915) vystudoval varhanickou školu v Praze. V Bosně a Hercegovině působil jako sbormistr Chorvatského pěveckého a tamburašského spolku Vlašić v Travniku a také jako kapelník, hudební pedagog a skladatel v Tuzle. 74 Bogomir (Bohumil) Kačerovský (Litomyšl 1873 – Záhřeb 1945) vystudoval na Chorvatském hudebním ústavu v Záhřebu. V letech 1898–1917 působil v Sarajevu jako učitel hudby, sólový hráč na violoncello, dirigent a skladatel. 75 Vedle Smíšeného sboru školní mládeže, učitelů a učitelek vystoupil pod vedením kapelníka Szegbö také orchestr 23. pěšího pluku a sólisté. Na programu byla mj. díla Ludwiga van Beethovena, Ivana Zajce, Petra Iljiče Čajkovského a Antonína Dvořáka. Vrchol koncertu představovala kompozice Poklonstvo iz Bosne i Hercegovine B. Kačerovského podle lidových motivů pro dva velké smíšené sbory za doprovodu symfonického orchestru, klavíru a varhan. Srov. Sarajevski list 31 (13. listopadu 1908), č. 136, s. 3.



135

pozoun a Ladislav I. Pešek76 jako učitel sólového zpěvu. Primární pedagogická činnost nepředstavovala jedinou sféru působení Oblastní hudební školy. V době svého založení byla jedinou stálou hudební institucí Sarajeva a jako taková převzala roli organizátora hudebního života. Oblastní hudební škola napomohla vzniku Sarajevské filharmonie, která má od svého založení v roce 1923 nesmírný význam pro celkový hudební život Sarajeva i celé Bosny a Hercegoviny. Nové období v rozvoji hudebního školství započalo v Bosně a Hercegovině po druhé světové válce v rámci socialistické jugoslávské federace. Problém nedostatku hudebních kádrů vyřešilo založení většího počtu základních a středních hudebních škol i sarajevské Hudební akademie Ladislav I. Pešek v roce 1955. Počet českých hudebníků byl ve srovnání s počty domácích hudebních pedagogů v poválečném období již víceméně zanedbatelný. Navzdory tomu vynikli někteří z nich díky své píli a nadšení. Jedním ze zakladatelů a prvních učitelů Nižší státní hudební školy v Tuzle, založené roku 1949, byl amatérský hudebník Karel Dušek.77 První učitelkou Městské hudební školy v Zenici, založené roku 1948, se stala Natalija Vaclav.78 Ferdinand Linhart byl jedním ze zakladatelů Hudební školy v Prijedoru. Díky iniciativě Václava Černého, vojenského hudebníka v penzi, bylo ve školním roce 1956–1957 založeno oddělení hry na housle při Hudební škole v Travniku. Čeští hudební pedagogové se v Sarajevu účastnili práce jako pedagogové na všech stupních státního vzdělávacího systému v oboru hudebního vzdělání, od základního přes střední až po vysoké školství, od založení prvních hudebních škol po druhé světové válce až do 80. let 20. století. Na Hudební akademii v Sarajevu působili například Josip (Josef) Bareš,79 mimořádný profesor hry na hoboj (1956–1959), Rudolf Beran,80 učitel hry na klarinet (1956–1965), Karel Fiala,81 mimořádný profesor deklamace na oddělení sólového zpěvu (1958–1959), Roman Pešek,82 ho76

Ladislav I. Pešek (Čechy 1893 – ?) vystudoval v Čechách. Působil v Sarajevu jako učitel hudby, učitel sólového zpěvu, sbormistr a koncertní pěvec. 77 Rodina Duškova se zasloužila o rozvoj hudebního života v Tuzle. Bratři Karel a Bohumil Duškovi působili jako hudebníci-amatéři a učitelé Nižší státní hudební školy (Državna niža muzička škola) v Tuzle, zatímco Karlův syn Čestmír patřil k nejvýznamnějším interpretům své generace. 78 Natalija Vaclav (Tuzla 1903 – Zenica 1988) měla bez ohledu na nedostatek vyššího hudebního vzdělání značnou roli v činnosti hudební školy. Svou obětavou činností vychovala celé generace klavíristů. Mnozí z nich poté vystudovali Hudební akademii a dnes sami vyučují hře na klavír. Za svou úspěšnou pedagogickou činnost získala řadu cen a poct. V zenické hudební škole působila také její sestra Ljubica Vaclav (Tuzla 1901 – Zenica 1975), která zde v letech 1950–1975 vyučovala hře na klavír. 79 Josef Bareš (Praha 1912 – Sarajevo 1992) vystudoval pražskou konzervatoř. Od roku 1946 působil v Sarajevu jako první hobojista a sólista v opeře a v Sarajevské filharmonii i jako honorární učitel na Střední hudební škole (Srednja muzička škola) a Hudební akademii. 80 Rudolf Beran (Banja Luka 5. 1. 1930) vystudoval v Bělehradě. Od roku 1950 působil jako první klarinetista a sólista v sarajevské opeře i filharmonii, profesor hry na klarinet na Střední hudební škole a Hudební akademii v Sarajevu. Získal řadu cen a poct. 81 Karel Fiala (Novi Slankamen 19. 3. 1906 – Sarajevo 1. 1. 1975) vystudoval na pražské konzervatoři. V letech 1946–1969 působil jako sólista a režisér sarajevské opery. 82 Roman Pešek (České Budějovice 20. 6. 1935) studoval na pražské konzervatoři. Od roku 1968 působil jako hráč na fagot v Symfonickém orchestru Radio-TV Sarajevo, asistent výuky hry na fagot na Hudební akademii a učitel hry na fagot na Střední hudební škole v Sarajevu.


136

Fatima Hadžić

norární asistent hry na fagot (1969–1971), Radomír Melmuka,83 učitel hry na klavír (1971–1973), Jiří Ševčík,84 učitel hry na fagot (1972–1981), a Čestmír Dušek (1974–1991).

Kompoziční činnost hudebníků českého původu Skladatelská činnost měla v Bosně a Hercegovině až do 50. let 20. století charakter občasné, nesystematické a nepříliš souvislé praxe, na níž se podílelo několik domácích a zahraničních skladatelů, zpravidla slabých nebo nerovnoměrných kvalit. Výzkum skladatelské aktivity těchto hudebníků je často ztížen neexistencí primárních zdrojů, tj. notových zápisů, a je tak založen spíše na historiografických údajích, což do velké míry znemožňuje vynášení kvalitativních soudů o této činnosti.85 Historiografické údaje potvrzují tvůrčí dimenzi činnosti českých hudebníků, kteří komponovali v rámci různých oblastí, ať již šlo o hudbu scénickou, vokální, vokálně-instrumentální nebo instrumentální. Za rakousko-uherské vlády k nim patřili: Vilém Gustav Brož, Hugo Doubek, Julius Fučík, Antonín Jirka a Bogomir (Bohumil) Kačerovský. Mezi dvěma světovými válkami skládali hudbu Josip Jiránek, Julie Laas, František Matějovský,86 Josip Majer, Klemens Menšík, Karel Moor, Jaroslav Plecitý, Josef Rožďalovský a Jan Slabý. Po roce 1945 ještě komponovali Jan Slabý, Jaroslav Plecitý, Josip Majer a Alfred Tuček, kteří tak pokračovali ve své činnosti započaté již v předchozím období, zatímco Čestmír Dušek v poválečné době svou profesionální hudební kariéru teprve začínal.87 Jedinými formami, jejichž skladatelská produkce si před druhou světovou válkou do jisté míry zaslouží být označena za souvislejší, byly hry se zpěvy 88 a scénické hudby. Produkci populárních hudebně-scénických forem umožnila existence sarajevského a banjaluckého divadla. Mezi české skladatele, kteří komponovali hudbu ke hrám se zpěvy, patřili František Matějovský, Karel Moor, Josef Rožďalovský a Josip Majer v Národním divadle v Sarajevu a Josip Jiránek, Jan Slabý a Jaroslav Plecitý v banjaluckém divadle. 83

Radomír Melmuka (Praha 1938) v letech 1970–1973 působil jako učitel hry na klavír na Střední hudební škole v Tuzle a na Hudební akademii v Sarajevu. Jiří Ševčík (Praha 1. 6. 1941) působil jako sólista Symfonického orchestru Radio-TV Sarajevo, učitel hry na fagot na Střední hudební škole i Hudební akademii v Sarajevu. 85 Rozborem Kačerovského a Matějovského skladeb se zabývali Milorad Milić a Zdravko Verunica. (MILIĆ, Sarajevski period Bogomira Kačerovskog, s. 19–41 (viz pozn. 2); VERUNICA, Bogomir Kačerovsky…, s. 15–27 (viz pozn. 2); VERUNICA, Franjo Maćojevski…, s. 15–27 (viz pozn. 2). 86 Skladatelskou činnost Matějovský zahájil za svého pobytu v Banja Luce v době rakousko-uherské správy, většinu svých skladeb však složil až v meziválečném období. 87 Zvláštní skupinu tvoří čeští hudebníci, jejichž biografické údaje zahrnují také skladatelskou činnost, nikoli však během jejich pobytu v Bosně a Hercegovině. Patří k nim Hynek Bláha, Melichar Boček, Petr Čapek, Josef Václav Čermák, Jaroslav David Dobiáš, Christoph Fuchs, Maxmilián Hájek, Bedřich Holeček, František Hošek, Karel Hrůza, Karel Komzák a Karel Máša. Životopisné údaje Františka Koška neobsahují informace o případném pobytu v Bosně a Hercegovině, jeho sborová kompozice Pozdrav Bosanskim Hrvatom však o něm umožňuje spekulovat. 88 Tato forma představuje opožděnou nacionálně-romantickou variantu srbského kulturního probuzení. Přestože v Bosně a Hercegovině nemá tentýž vlastenecký charakter jako v sousedním Srbsku, trocha srbské národní hrdosti se uchovala i v novém prostředí. Srov. Ivan ČAVLOVIĆ: Historija muzike u Bosni i Hercegovini, rukopis, s. 41. 84



137

Prvním českým skladatelem her se zpěvy byl František Matějovský, jenž pro sarajevské divadlo skládal ve 20. letech 20. století. Matějovský složil hudbu ke hře Aiša, která představovala první hru se zpěvy s tematikou ze života bosenských muslimů. Premiéru měla 17. února 1923 v Národním divadle v Sarajevu. Mezi autorovy další kusy se zpěvy patří Arslanbeg (1921), Tomaida (1926), Mejrema i Starina Novak (1926), Sevdah (1927), Leilei-Kadr (spoluautor Beluš Jungić, 1927), Starina Novak (1927), Protivnici (1928), Nasrudin-Hodžini hršumi i rusvaji (1930, nedokončeno). Během divadelní sezony 1922/23 působil v Národním divadle v Sarajevu Karel Moor, jenž pro sarajevskou scénu složil hudbu ke hře pro děti O. Kernera Sneška i sedam patuljaka (Sněhurka a sedm trpaslíků). Josef Rožďalovský zkomponoval hudbu ke hrám Romantikové (E. de Rostand, 1923) a On a jeho sestra (B. Buchbinder, 1925). Josip Majer složil kromě hudby k řadě divadelních her také operety Carev dvojnik (1940) a Na Jadranu (1958). Jaroslav Plecitý, působící v banjaluckém divadle, zkomponoval hudbu k řadě divadelních her a her se zpěvy, mezi něž patřily například Požar strasti (Kosor), Gospodin od Pursonjaka (1927), Aladinova lampa (1932), Otkako je Banjaluka postala (Rasim Filipović, 9. 11. 1939), Crvenkapica (Červená karkulka, 1946), Zona Zamfirova (1948), Aiša (Ćorović, 1948), Zlatija (Đikić, 1949), Hasanaginica (1950), Matura (1951), Mletački trgovac (1952), Mandragola (1953), Cvrčak na ognjištu, Romantične duše, Tri bekrije (Nestroy), Kvadratura kruga (Katajev), Jovanča Meraklija (Cvetković), Iz našeg vilajeta (Kostić) nebo operetní revue Odgođena noć (1930). Jan Slabý složil hudbu ke hře Pošetala Hana Pehlivana (Filipović) a při představeních také sám dirigoval. Komponování sborových děl bylo v době rakousko-uherské vlády motivováno potřebami velkého počtu pěveckých spolků. Sbormistři se pokoušeli obohatit nacionálně podbarvený repertoár jednotlivých pěveckých spolků vlastními skladbami. Skládání pro tyto soubory bylo omezováno interpretačními možnostmi jejich členů i hudebními schopnostmi sbormistrů. Sbormistři se většinou rekrutovali z řad solidně vzdělaných hudebníků a snažili se vycházet vstříc potřebám pěveckých spolků. Aranžování a zpracování, v méně častých případech i skládání vlastních děl i jejich veřejné provedení, představovalo dodatečné úsilí, které museli sbormistři skloubit se svými běžnými pracovními povinnostmi. Roku 1906 se například v Travniku konala premiéra kantáty sbormistra Chorvatského pěveckého a tamburašského spolku Vlašić Viléma Gustava Brože Slava Fra Grgi Martiću pro sólisty, sbor a orchestr. Provedení Brožova díla představovalo ojedinělou kulturní akci tohoto typu v omezeném kulturním prostředí Travniku za rakouskouherské vlády. Tvorba Františka Matějovského v oblasti vokální hudby zahrnuje vlastní kompozice i řadu úprav lidových písní pro potřeby různých sborových a vokálně-instrumentálních souborů. Zvláštní skupinu pak představují jeho skladby duchovního charakteru. Kompoziční dovedností Matějovský vysoce předčil průměrnou úroveň prostředí, ve kterém působil. Pracoval však příliš povrchně a rychle. Jeho díla často obsahují zajímavé skladatelské nápady, které ale nejsou adekvátním způsobem zpracované.89 Stylově zůstala díla Františka Matějovského v zajetí 89

Mladen Pozajić (Županja 6. 3. 1905 – Sarajevo 28. 3. 1979), dirigent, skladatel a pedagog, revidoval jeho sbírky písní pro ženský sbor a klavír pod názvy Bosanske pjesme, Četiri bosanske narodne pjesme


138

Fatima Hadžić

odkazu jeho předchůdců. Šlo tak o pozdní projev romantismu, charakteristický pro širší jihoslovanské prostředí, jehož hlavní rysy spočívaly ve využití lidové hudby, formy písňové sbírky (rukovet) či rapsodie a harmonizaci pro čtyřhlas.90 Ve srovnání s vokální a scénickou hudbou, jejíž produkci stimulovaly potřeby divadel a pěveckých spolků, byla instrumentální díla skládána spíše ojediněle. Nedostatek vzdělaných instrumentalistů a instrumentálních souborů, který byl obzvlášť akutní v rakousko-uherském období, vedl k naprosté nesystematičnosti a nahodilosti. František Matějovský složil vlastní díla pro klavír, komorní orchestr, velký orchestr, dechový orchestr, upravil lidové písně pro orchestr a instrumentálně přepracoval lidová (taneční) kola. Jeho instrumentální dílo charakterizuje kontinuita, ale dnes se prakticky nehraje. Podobný osud postihl také instrumentální díla Bogomira Kačerovského. Partitury tohoto skladatele, které tvořily část koncertního repertoáru Sarajeva pod habsburskou vládou, byly ztraceny (Orijentalni ples pro vojenský dechový orchestr, Bosanska legenda pro violoncello a klavír, díla složená pro školní potřeby, jako například Koračnica učiteljskih pripravnika, přepracovaná verze Đačke pjesme chorvatského skladatele Ivana Zajce pro vojenský orchestr, Koncertna polka pro housle, flétnu a klavír). Součástí sarajevského koncertního repertoáru byla díla Julia Fučíka, plodného českého skladatele, jehož světová proslulost je založena zvláště na popularitě pochodů Vjezd gladiátorů a Florentinský pochod. Vjezd gladiátorů složil Fučík v době své služby v Sarajevu ve funkci kapelníka 86. pěšího pluku rakousko-uherské armády. Vedle toho zkomponoval také několik pochodů, jejichž názvy odkazují k bosenskohercegovskému prostředí: Serenada Sarajevo, op. 53 (1899), Bosanska zora, op. 55 (1899), Sarajevo, op. 66 (1899), a Hercegovac, op. 235 (1908). Fučík se tak stal jedním z mála skladatelů, kteří v době habsburské vlády působili v Bosně a Hercegovině a byli místním prostředím inspirováni. Skladatelskou aktivitu charakterizuje nesystematičnost a nedostatek kontinuity, takže logicky nelze očekávat kvantitu, natož kvalitu. Řídké historiografické zdroje přesto potvrzují, že zde skladatelská činnost existovala. Teprve další muzikologické výzkumy mohou plně zhodnotit uměleckou hodnotu skladeb. Je sice málo pravděpodobné, že v tomto ohledu dojde k nějakým převratným objevům, i samotné skladatelské pokusy však dokládají, že v rámci bosenskohercegovské hudební kultury existovala potřeba tvorby. Mezi českými hudebníky však nebyly výjimečné hudební osobnosti, které by silou svého uměleckého génia změnily nebo podstatně zrychlily rozvoj hudební kultury v Bosně a Hercegovině. Umělecké výsledky českých skladatelů byly značně nerovnoměrné a jejich dopad nepřesáhl místní prostředí. Přestože se mnozí autoři pokoušeli skládat v duchu lidové hudby, nenašla se zde osobnost, která by dokázala umělecky stylizovat folklorní motivy na nejvyšší umělecké úrovni. Čeští hudebníci tak nezaložili národní směr bosenskohercegovské hudby, podařilo se jim však vyplnit prázdné místo předtím, než došlo ke zformování prv-

a Pjesme iz Bosne i Hercegovine. Z různých Matějovského děl sestavil Pozajić cyklus devíti harmonizací bosenských lidových písní pro mužský sbor. Srov. Mladen POZAJIĆ: Izgrađivanje vlastitog nacionalnog muzičkog izraza u djelima bosanskih kompozitora, Muzika 1 (1997), č. 2, s. 7. 90 Zija KUČUKALIĆ: Život i djela Franje Maćejovskog, magisterská práce, Muzička akademija, Zagreb 1954, s. 6.



139

ních generací domácích skladatelů. Jejich díla potvrzují existenci skladatelské tvorby v době rakousko-uherské vlády a v meziválečném období dávno předtím, než bosenskohercegovská hudební kultura dokázala sama vyprodukovat výraznější umělecká díla autochtonních autorů.

Sběratelé lidové tvořivosti: melografická činnost Čechů v Bosně a Hercegovině Za svého čtyřměsíčního pobytu v Bosně a Hercegovině v roce 1893 se Ludvíku Kubovi podařilo sesbírat 1127 lidových písní, což v oblasti etnomuzikologie Bosny a Hercegoviny znamenalo pionýrský krok. Kubova práce na jeho životním díle Slovanstvo ve svých zpěvech byla motivována myšlenkou „slovanské vzájemnosti“ a snahou dokumentovat bohatství a různorodost umělecké tvorby lidových vrstev slovanských národů.91 Vlastní sběratelskou práci v jihoslovanských krajích zahájil poté, co mu známý chorvatský etnomuzikolog Franjo S. Kuhač nedovolil přetisknout několik písní ze své sbírky Južnoslovjenske narodne popievke v připravovaném sborníku.92 Podmínky sběratelské činnosti v Bosně a Hercegovině byly podstatně příznivější než v jiných zemích, v nichž předtím Kuba působil. S prosbou o uhrazení materiálních nákladů na terénní výzkum se Kuba obrátil na Zemskou vládu Bosny a Hercegoviny, která svou podporu přislíbila pod podmínkou, že do 1. května 1894 předá připravené výsledky své práce do tisku.93 S povolením a materiální pomocí Zemské vlády uskutečnil Kuba svou sběratelskou cestu podle předem připraveného plánu navrženého redakcí časopisu Glasnik Zemaljskog muzeja a za pomoci jeho redaktora Kosty Hörmanna. Během prvního měsíce procestoval Kuba jihovýchodní část Bosny a Novopazarský sandžak (Sarajevo, Trnovo, Kalinovik, Jeleč, Foča, Brod, Goražde, Čajniče, Pljevlje, Višegrad, Rogatica). Během druhého měsíce projel Hercegovinu (Čapljina, Ljubuški, Stolac, Ljubinje, Trebinje, Bileća, Zupce, Gacko, Nevesinje, Blagaj, Mostar). Třetí měsíc věnoval oblasti západní Bosny (Travnik, Dolac, Gučja Gora, Jajce, Jezero, Banja Luka, Prijedor, Sanski Most, Stari Majdan, Krupa, Bihać, Lipa, Ključ, Ribnik, Glamoč, Livno, Bugojno, Prozor). Čtvrtý měsíc hodlal původně věnovat severovýchodní Bosně, plán však musel pozměnit, protože v okolí Tuzly a Brčka propukla epidemie cholery. Místo toho podnikl do91 Cvjetko RIHTMAN: O melografskom radu Ludvika Kube u Bosni i Hercegovini i o pripremanju kritičkog izdanja njegove zbirke pjesama i napjeva iz Bosne i Hercegovine, in: Ludvik Kuba: Pjesme i napjevi iz Bosne i Hercegovine, Cvjetko Rihtman (ed.), Svjetlost, Sarajevo 1984, s. 7. 92 Tamtéž, s. 8. 93 Zemská vláda zaslala společnému ministerstvu obsáhlejší informaci o charakteru hudebních příkladů, způsobu práce a dalších otázkách. Část nákladů, o jejichž proplacení ze strany Zemské vlády Kuba usiloval, souvisela také s jeho způsobem odměny interpretům. Údajně jim ztracený čas kompenzoval „brožemi, náušnicemi a cigaretovými špičkami“ v celkové hodnotě kolem 50 forintů. Vláda zřejmě znala bosenskohercegovské prostředí lépe než Kuba a domnívala se, že za podobnou službu očekává místní obyvatelstvo jinou odměnu, a doporučovala místo toho jen „zaplatit za zpěváky kávu a pití“. (Prepiska između Zemaljske vlade i Zajedničkog ministarstva finansija u vezi sa melografskim istraživanjima koja je kompozitor i muzikolog Ludvig Kuba vršio u Bosni i Hercegovini, in: Kultura i umjetnost u Bosni i Hercegovini pod austrougarskom upravom, ed. Risto Besarović, Arhiv Bosne i Hercegovine, Sarajevo 1968, s. 546–564; Spomenica stogodišnjice rada Zemaljskog muzeja Bosne i Hercegovine 1888–1988, Zemaljski muzej Bosne i Hercegovine, Sarajevo 1988.)


140

Fatima Hadžić

datečné terénní sběry v Sarajevu a Kiseljaku i v několika oblastech střední Bosny (Visoko, Zenica, Maglaj, Tešanj, Doboj). Do roku 1894 ukončil svou práci na sbírce Pjesme i napjevi iz Bosne i Hercegovine. V letech 1906–1909 pak v Glasniku Zemaljskog muzeja postupně vyšlo 965 z celkového počtu 1127 písní, které celá sbírka obsahuje. V předmluvě Kuba popsal svůj způsob sběru materiálu i vlastní názory na metody terénní práce a pokusil se také o dílčí závěry o celkové hudební struktuře bosenskohercegovských lidových písní. Písně, které Kuba zaznamenal, byly ve sbírce uveřejněny v původních verzích, bez úprav. Jeho sběratelská činnost směřovala k co možná nejpřesnějšímu zaznamenání živoucí hudební tradice, bez úprav nebo uměleckého vylepšování. Úpravami lidových písní se Ludvík Kuba zabýval až dodatečně. Roku 1895 tak na výzvu Kosty Hörmanna ve dvou číslech časopisu Nada94 uveřejnil celkem šest písní pod společným názvem Narodni napjevi iz Bosne i Hercegovine, u kajde složio i za pratnju s glasovirom udesio Ljudevit Kuba: Tri ptičice pripjevaše (Foča), Sunce bi sjalo, ali ne more (Čajniče), Sunce bi sjalo ali ne more (Inačica), Bolan mi leži Kara-Mustafa (Stolac), Igrali se vranji konji (Čajniče) a Igrali se vranji konji (Visoko).95 Kubovy úpravy lidových písní zároveň představují první příspěvek tohoto typu, který se objevil v místním periodickém tisku.96 Kubovu sběratelskou a badatelskou činnost v oblasti lidové písně můžeme považovat za počátek etnologicko-folkloristických výzkumů na území Bosny a Hercegoviny. Výsledky jeho výzkumů, vydané v Glasniku Zemaljskog muzeja, měly rozhodující význam pro další směr etnomuzikologického zkoumání. Jeho melografická činnost má spolu s obdobnou činností Franja S. Kuhače nejen vědeckou hodnotu, ale dnes už i značnou hodnotu historickou.97 Ludvík Kuba byl nesporně nejvýznamnějším sběratelem, který v rakousko-uherském období působil v Bosně a Hercegovině. Sběratelskou činností se však zabývali také někteří další čeští hudebníci, byť v nesrovnatelně menším měřítku než Kuba. Lišila se však jejich motivace. Většinou měli totiž primárně skladatelské, tvůrčí záměry. Někteří čeští hudebníci tak používali bosenskohercegovské lidové nápěvy jako citace ve vlastních kompozicích a ještě častěji pak upravovali existující motivy pro potřeby jednotlivých instrumentálních souborů. Antonín Jirka se například za svého pobytu v Mostaru během rakousko-uherské éry seznámil s činností tamburašských orchestrů a pro jejich potřeby aranžoval lidové písně, kola i taneční kompozice. Na základě lidových motivů složil kompozice Narodna četvorka, Lička vila a cyklus čtyř kol pod souhrnným názvem Bosanke. Bogomir Kačerovský na základě vlastních sběratelských záznamů skládal sborové skladby, které souhrnně vydal nákladem Jaroslava Studničky v Sarajevu. Jeho tři 94

Kosta Hörmann (Bjelovar 1859 – Vídeň 1921), vysoce postavený úředník rakousko-uherské správy v Bosně a Hercegovině, folklorista. Působil jako první správce a organizátor Zemského muzea v Sarajevu (zal. 1888) a jako zakladatel a redaktor periodika Glasnik Zemaljskog muzeja. Roku 1895 začal vydávat literární časopis Nada. Roku 1908 založil v Sarajevu Institut pro výzkum Balkánu. Hörmann proslul také jako sběratel, autor a vydavatel monumentální sbírky lidových písní bosenskohercegovských muslimů, jež pod názvem Narodne pjesme muhamedovaca u Bosni i Hercegovini vyšla v letech 1888–1889. 95 Nada 1 (1895), č. 10, s. 197–199; č. 20, s. 393–395. 96 Zdravko VERUNICA: Počeci melografskog rada i prve obrade narodnih pjesama iz Bosne i Hercegovine, Zbornik radova Muzičke akademije u Sarajevu (1989), č. 1, s. 11. 97 Kritické vydání této sbírky připravil Cvjetko Rihtman (Ludvik KUBA: Pjesme i napjevi iz Bosne i Hercegovine, ed. Cvjetko Rihtman, Svjetlost, Sarajevo 1984).



141

vydané sbírky obsahují celkem 105 úprav lidových nápěvů z Bosny a Hercegoviny: Bosansko-hercegovačke narodne pjesme, Bosanske sevdalinke a U kolo! – Bosanske narodne pjesme. Posledně jmenovaná sbírka přinesla celkem 84 nápěvů upravených pro klavír, což z ní činí jednu z nejrozsáhlejších sbírek tohoto druhu nejen v Bosně a Hercegovině, ale i v širším regionu.98 Jirkovy úpravy spočívají v harmonizaci a aranžmá pro klavír, zatímco vlastní tvůrčí práce nachází výraz především v úvodech, mezihrách a modulačních přechodech, při jejichž tvorbě používal buď motivy z upravovaných písní, nebo motivy zcela nové.99 Františka Matějovského lze označit za významného hudebního tvůrce, jehož dílo – čítající na 130 skladeb – zahrnuje četné úpravy lidových nápěvů, ať již jednotlivě, nebo uspořádaných do cyklů: „Ve svých skladbách světského charakteru využíval nebo doslovně citoval lidovou melodiku. Logika lidové písně vyzařovala z každého taktu jeho hudby. Jeho orientace na folklor však byla zcela romantická. Nikdy se nezabýval výzkumem a nehledal ani odborné výklady vývoje lidové hudby. Nejvíce byl přitahován písněmi městského typu (varoška pjesma), které spontánně přijímal a bez známky racionálního přístupu se napájel v jejich zdrojích. Tato inspirace tvořila základ jeho hudebního výrazu. Jedinou výjimkou byla duchovní hudba, kterou skládal podle všech pravidel západoevropské hudby.“100

Matějovský zaznamenal řadu písní, jež tvořily součást městských hudebních tradic a byly ve své době populární.101 Jaroslav Plecitý je jedním z mála českých hudebníků spojených s Bosnou a Hercegovinou, jejichž díla se dodnes občas hrají. Ve svých kompozicích se bohatě inspiroval hudebním folklorem, v prvé řadě bosenskou sevdalinkou: „Ve většině svých děl vycházel z folkloru, především z jeho městské tradice. Plecitý uměl najít správný vztah k tomuto hudebnímu materiálu a se znalostmi i vkusem ve svých vlastních dílech rozvíjel jeho podněty.“102

Jeho hudba k Filipovićově hře Otkako je Banjaluka postala představuje řadu úprav tehdy populárních sevdalinek. Cyklus Iz stare Bosne pro smíšený sbor z roku 1936 je založen na několika lidových písních, které Plecitý zaznamenal a posléze sám zpracoval.

Závěr Diskontinuita rozvoje hudební kultury Bosny a Hercegoviny představuje jeden z důsledků bouřlivých politických dějin. Po několik staletí trvající osmanské nadvládě byla Bosna a Hercegovina roku 1878 fakticky připojena k rakousko-uherské monarchii. Tato dějinná událost se hluboko promítla také do sféry společenského,

98 99 100 101 102

VERUNICA, Bogomir Kačerovsky…, s. 22 (viz pozn. 2). Tamtéž, s. 19. Zija KUČUKALIĆ: Franjo Maćejovski, Zvuk (1965), č. 64, s. 465. POZAJIĆ, Izgrađivanje vlastitog nacionalnog muzičkog izraza…, s. 7 (viz pozn. 89). Zija KUČUKALIĆ: In Memoriam Jaroslav Pleciti (1901–1961), Zvuk (1961), č. 47–48, s. 375–378.


142

Fatima Hadžić

hospodářského a kulturního dění. Formování bosenskohercegovské hudební kultury pod vlivem tradic západoevropské hudby začalo za habsburské vlády. Hlavní roli v tomto procesu sehráli cizí hudebníci, mezi nimiž byli nejpočetnější právě Češi. Náš výzkum činnosti českých hudebníků v Bosně a Hercegovině je založen na historiografických pramenech. Podařilo se objevit řadu nových údajů, které potvrzují vysoký počet českých hudebníků, kteří v zemi působili. Je jasné, že ani tyto údaje nelze považovat za úplné a konečné. Na druhou stranu však není příliš pravděpodobné, že by další zjištění mohla nějakým zásadním způsobem změnit dosavadní závěry o roli českých hudebníků v rozvoji hudební kultury Bosny a Hercegoviny. Na základě dostupných a prozkoumaných zdrojů sledujeme roli Čechů v rozvoji hudební kultury Bosny a Hercegoviny od roku 1878 do roku 1992: nejprve v období rakousko-uherské správy (1878–1918), poté v meziválečné době a za druhé světové války (1918–1945) a nakonec v období od konce druhé světové války až po rozpad Jugoslávie a začátek války v Bosně a Hercegovině (1945–1992). Příchod většího počtu Čechů na území Bosny a Hercegoviny byl motivován politickými, ekonomickými a sociálními důvody. Ideologie „všeslovanské vzájemnosti“ a pocity přináležitosti ke společnému slovanskému kulturnímu okruhu přispěly ke krystalizaci pevnějších vazeb mezi Bosnou a Hercegovinou a českými zeměmi, zejména pak v době, kdy obě země sdílely podobný osud charakterizovaný nerovnoprávným postavením jejich obyvatel v rámci habsburské monarchie. Nejdůležitějším motivem pro příchod cizinců byl nedostatek odborníků potřebných v procesu využití bosenskohercegovského přírodního bohatství. Kulturní činnost přistěhovalých Čechů probíhala v amatérské i profesionální rovině. Amatérská kulturní činnost byla motivována snahou o udržování vzájemných kontaktů mezi krajany a uchování mateřského jazyka a zvyků, respektive české kultury a identity v cizím prostředí. Hudební amatéři se vedle svého profesionálního působení v průmyslu, obchodu nebo státní správě projevovali jako cenní kulturní hybatelé. Profesionální čeští hudebníci přicházeli do Bosny a Hercegoviny za zaměstnáním v profesionálních kulturních institucích. Jejich angažmá bylo přímým důsledkem nedostatku domácích odborníků ve sféře hudební kultury a tvoří nedílnou součást celkového přínosu českých odborníků v oblasti hospodářství, vědy, kultury a umění Bosny a Hercegoviny. Profesionální čeští hudebníci působili jako dirigenti, hudebníci v orchestrech i jako sólisté, pěvci, baletní umělci, hudební pedagogové, skladatelé a etnomuzikologové. Počet českých hudebníků, kteří se uplatnili v Bosně a Hercegovině, byl mimořádně vysoký. V době, kdy zde panoval nedostatek hudebně vzdělaných domácích sil, pokládali svou dlouhodobou činností základy moderní hudební kultury Bosny a Hercegoviny. V této souvislosti je třeba zmínit jména některých českých hudebníků, jejichž historický význam je největší: Bogomir Kačerovský, František Matějovský, Jaroslav Plecitý a Josip Majer. V rámci svých možností se snažili používat své znalosti v souladu s potřebami a možnostmi nového prostředí. Šlo zpravidla o solidně vzdělané hudebníky, kteří měli dostatek elánu, aby překonávali překážky a kulturní omezení, jimiž se vyznačovalo místní, hudebně nedostatečně vzdělané prostředí. V širším kontextu hudební kultury Bosny a Hercegoviny sehráli roli průkopníků hudební kultury západoevropského typu. Význam českých hu-


143


debníků spočíval nejenom v jejich početnosti, ale i v kontinuitě a různorodosti jejich činnosti. Proto jim v dějinách hudby na území Bosny a Hercegoviny patří zvláštní místo. přeložil František Šístek Adresa: Fatima Hadžić, Univerzitet u Sarajevu – Muzička akademija – Muzikologija i etnomuzikologija, Josipa Štadlera 1/II, Sarajevo 71000, Bosnia and Herzegovina e-mail: [email protected]

Czech Musicians in Bosnia and Herzegovina: Activities and their Importance in the Context of the History of Bosnian and Herzegovinian Music Fatima Hadžić The discontinuity of developments in Bosnia and Herzegovina is a consequence of the country’s complicated political history – after centuries under Ottoman rule, its annexation to Austria-Hungary (1878) was a major turning point in the development of all spheres of society. The new Bosnian-Herzegovinian musical culture was also shaped by the influence of West-European music and of musicians from Europe, among whom the Czechs were the most numerous. On the basis of extensive research in Bosnian and Herzegovinian archives and of work with literature, the author has managed to compile biographical information about 193 musicians of Czech origin, who were active within the territory of Bosnia and Herzegovina between 1878 and 1992. In the article, the author clearly summarizes this material and structures the discussion functionally and chronologically. She examines the role of Czechs in the development of the musical culture of Bosnia and Herzegovina in particular between 1878 and 1945, but the scope of the study extends to as late as 1992. First, she covers the period under Austro-Hungarian administration (1878–1918), then the interwar period and the Second World War (1918–1945), and finally the period from the end of the Second World War until the breakup of Yugoslavia and the beginning of the war in Bosnia and Herzegovina (1945–1992). The arrival of a larger number of Czechs to the territory of Bosnia and Herzegovina was motivated by political, economic, and social circumstances. The most important motive for the arrival of foreigners was the lack of experts needed for exploitation of the country’s wealth of natural resources. The cultural activities of Czech immigrants were apparent on both an amateur and a professional level. Amateur cultural activities were motivated by an effort to maintain mutual contacts among fellow Czechs and the preservation of their native language and customs, along with their Czech culture and identity in a foreign environment. Besides engaging in their professional activities in industry, trade, business, or state administration, amateur musicians also proved to have a valuable cultural influence. Czech professional musicians came to Bosnia and Herzegovina seeking employment in professional cultural institutions (the National Theatre in Sarajevo, the Sarajevo Philharmonic, the Vrbas Banovina National Theatre in Banja Luka, and the Sarajevo Radio-TV


144

Fatima Hadžić

Symphony Orchestra). Their engagement was a direct consequence of the lack of domestic experts in the sphere of musical culture, and it constitutes an integral part of the overall benefit of Czech experts to the economy, science, culture, and the arts in Bosnia and Herzegovina. Czech professional musicians have worked there as conductors, orchestral players, soloists, singers, ballet dancers, music teachers, composers, and ethnomusicologists. At a time when there were not enough musically educated Bosnians and Herzegovinians, the long-term activities of Czech musicians helped lay the foundations of the modern musical culture of Bosnia and Herzegovina. Among the most important persons who brought Western music to Bosnia and Herzegovina were Bogomir Kačerovský, František Matějovský, Jaroslav Plecitý, and Josip Majer. Czech musicians were important not only because they were numerous, but also because of the continuity and diversity of their activities. For that reason, they have a special place in Bosnian and Herzegovinian music history. translation by Mark Newkirk

jejich činnost a význam v kontextu dějin bosenskohercegovské hudby

Recommend Documents