1
JEDNA JE VELIKÝ ROZDÍL MEZI VYHROŢOVÁNÍM SMRTÍ A MILOSTNÝM DOPISEM dokonce i kdyţ osoba píšící ony výhrŧţky tvrdí, ţe vás stále miluje. Ale vzhledem k tomu, ţe i já jsem se pokusila zabít někoho, koho miluju, zřejmě nemám právo to odsuzovat. Dnešní dopis přišel s dokonalým načasováním, coţ jsem ostatně čekala. Přečetla jsem si ho čtyřikrát, a přestoţe uţ jsem měla zpoţdění, nemohla jsem si pomoct a přečetla si ho ještě popáté. -
Moje nejdraţší Rose, jedna z mála stinných stránek toho, kdyţ jsi probuzena, je, ţe uţ nepotřebuješ spát; tudíţ nemáme sny. Je to škoda, protoţe kdybych mohl snít, určitě by se mi zdálo o tobě. Nechal bych si zdát o tvé vůni a o tom, jaké to je, cítit mezi prsty tvoje tmavé hedvábné vlasy. Snil bych o tvé hebké pleti a ţhavých rtech při polibku. Kdyţ ale nemám sny, musím se spokojit se svou představivostí, která je skoro stejně dobrá. Všechno si dovedu dokonale představit, dokonce i to, jak tě připravím o ţivot. Je mi líto, ţe to budu muset udělat, ale nedalas mi na vybranou. Odmítla jsi se mnou ţít navěky a proţívat věčnou lásku, takţe nemám linou moţnost. Někoho tak nebezpečného jako ty nemůţu nechat naţivu. I kdybych tě teď probudil proti tvé vůli, máš uţ mezi Strigoji tolik nepřátel, ţe by tě některý z nich jistě brzy zabil. Pokud teďy musíš zemřít, pak to bude mou rukou, a ne rukou někoho jiného. I tak ti přeju hezký den, a abys zvládla zkoušky - ne ţe bys k tomu potřebovala štěstí. Je jenom mrhání časem, kdyţ tě nutí zkoušky podstoupit. Jsi nejlepší ze všech a od dnešního večera uţ se budeš pyšnit značkou slibu. To samozřejmě znamená, ţe aţ se znovu setkáme, střet s tebou pro mě bude mnohem větší výzvou - a já si to rozhodně uţiju.
2
A my se opravdu znovu setkáme. Po maturitě odejdeš z Akademie, a jakmile se ocitneš za ochrannými stěnami, najdu si tě. Nikde na světě neexistuje místo, kde by ses přede mnou mohla schovat. Sleduju tě. S láskou Dimitrij Přestoţe mi tak „přátelsky“ popřál úspěch, ten dopis mi nepřipadal zase tak povzbudivý. Hodila jsem ho na postel a zachmuřeně vyšla z pokoje. Snaţila jsem se moc si jeho slova nepřipouštět, ačkoli bylo nemoţné, aby mě něco takového nevyděsilo. Nikde na světě neexistuje místo, kde by ses přede mnou mohla schovat. O tom nepochybuju. Věděla jsem, ţe Dimitrij má své špehy. Kdyţ se mŧj bývalý učitel a milenec proměnil ve zlého nemrtvého vampýra, po nějakém čase se stal vŧdcem Strigojŧ. Trochu jsem tuhle jeho kariéru urychlila, kdyţ jsem zabila jeho bývalou šéfku. Mám za to, ţe má dost špehŧ i z řad lidí, kteří mě sledují, kdy překročím hranice školních pozemkŧ. Ţádný Strigoj se nemŧţe dostat přes ochrannou bariéru, která funguje čtyřiadvacet hodin denně. Lidé ovšem ano. A jak jsem před nedávnem pochopila, spousta lidí dobrovolně slouţí Strigojŧm v naději, ţe je jednou za odměnu promění a oni budou nesmrtelní. Těmhle lidem připadá, ţe věčný ţivot stojí za to, aby zaprodali svou duši a zabíjeli jiné, aby sami přeţili. Dělá se mi z nich zle. Ale myšlenky na ně mě netrápily, kdyţ jsem kráčela trávou, která byla teď na počátku léta jasně zelená. Trápil mě Dimitrij. Vţdycky jen Dimitrij. Muţ, kterého miluju. Strigoj, kterého chci zachránit. Zrŧda, kterou nejspíš budu nucena zabít. Láska, jiţ jsem k němu cítila, byla pořád silná a nezáleţelo na tom, kolikrát jsem si opakovala, ţe bych se měla pohnout se svým ţivotem dál. Nezáleţelo na tom, ţe si všichni myslí, ţe uţ jsem svou bolest překonala. Byl neustále se mnou, pořád jsem na něj myslela a stále jsem o sobě pochybovala. „Vypadáš, jako by ses chystala postavit armádě.“ Zaplašila jsem svoje chmurné myšlenky. Tolik jsem uvaţovala o Dimitrijovi a jeho dopisu, ţe jsem šla přes kampus a nevnímala okolí. Ani jsem si nevšimla svojí nejlepší kamarádky Lissy, která se mnou s
3
úsměvem srovnala krok. To, ţe mě takhle překvapila, bylo něco neobvyklého, protoţe spolu máme psychické pouto, díky němuţ vţdycky vím, kde je a co cítí. Musela jsem být opravdu hodně zamyšlená, ţe jsem ji nezaznamenala. A takhle zamyšlená jsem byla proto, ţe mě chce někdo zabít. Obdařila jsem Lissu čímsi, co jsem povaţovala za přesvědčivý úsměv. Věděla, co se Dimitrijovi stalo, a věděla i to, ţe čeká na vhodnou příleţitost, aby mě mohl zabít poté, co jsem se já pokusila zabít jeho, a nepovedlo se mi to. Dopisy, které jsem od něj dostávala kaţdý týden, ji samozřejmě znepokojovaly. Sama měla dost starostí i bez mého nemrtvého pronásledovatele. „Svým zpŧsobem uţ stojím proti armádě,“ pověděla jsem jí. Byl uţ podvečer, ale teď v létě stálo slunce pořád ještě dost vysoko na nebi a zalévalo nás zlatavým světlem. Já to milovala, ale pro Moroje mírumilovné ţivé vampýry, jako je Lissa - to bylo nepříjemné a oslabovalo je to. Zasmála se a platinově blond vlasy si hodila přes jedno rameno. Sluneční svit jim dodával záři aţ andělskou. „Já si to myslela. Nečekala jsem, ţe tě to takhle sebere.“ Chápala jsem, na co naráţí. I Dimitrij napsal, ţe zkoušky pro mě budou jen ztrátou času. Koneckoncŧ jsem se ho vydala hledat do Ruska, kde jsem čelila skutečným Strigojŧm a spoustu jsem jich zabila úplně sama. Nadcházející zkoušky bych se tedy nejspíš bát neměla, ale všechna ta sláva a očekávání na mě najednou dolehly. Srdce se mi rozbušilo rychleji. Co kdyţ to nezvládnu? Co kdyţ nejsem tak dobrá, jak si myslím? Stráţci, s nimiţ budu bojovat, sice nejsou skutečnými Strigoji, ale přece jen jsou velmi zkušení a bojují o dost let déle neţ já. Namyšlenost mě mŧţe dostat do problémŧ, a pokud selţu, znemoţním se přede všemi, na nichţ mi záleţí. Přede všemi, co ve mě vkládají velikou dŧvěru. A ještě jedna věc mě znepokojovala. „Bojím se, jak tyhle známky ovlivní moji budoucnost,“ řekla jsem.
4
To byla pravda. Tyhle zkoušky byly pro stráţce novice, jako jsem já, závěrečné. Zajišťovaly, ţe mŧţu u svatého Vladimíra odmaturovat a zařadit se mezi opravdové stráţce, kteří chrání Moroje před Strigoji. A také rozhodnou o tom, který stráţce bude přidělen ke kterému Morojovi. Poutem jsem vnímala, ţe se mnou Lissa soucítí a taky se strachuje. „Alberta myslí, ţe je velká šance, ţe bychom mohly zŧstat spolu - a ţe budeš pořád mojí stráţkyní.“ Ušklíbla jsem se. „Alberta to určitě řekla jen proto, aby mě udrţela ve škole.“ Před několika měsíci jsem ze školy odešla a vydala se pronásledovat Dimitrije. Po nějaké době jsem se sice vrátila, ale v mých záznamech to asi nebude vypadat moc dobře. Navíc je tu ještě taková drobnost, a sice ţe mě královna Taťána nenávidí a nejspíš se div nepřetrhne, jen aby ovlivnila moje přidělení ale to je jiný příběh. „Alberta jistě ví, ţe by mi dovolili chránit tě jedině v případě, ţe bych byla posledním stráţcem na zemi. A i tak bych měla dost mizivý šance.“ Před námi se ozývalo hlasité hučení davu. Jedno ze školních sportovních hřišť se změnilo v jakousi arénu připomínající římské gladiátorské zápasy. Vyrostly tam tribuny, některé s jednoduchými dřevěnými sedadly, jiné luxusní s vypolstrovaným sezením a plátěnými stříškami, které chránily Moroje před sluníčkem. Bojiště bylo lemováno pestrobarevnými praporky, které se třepotaly ve větru. Budovu, která vyrostla před stadiónem, jsem zatím neviděla, ale věděla jsem, ţe ji tam postavili. Tam čekali a nervovali se novicové. Na bojišti byly rŧzné překáţky, aby byly zkoušky náročnější. A z toho ohlušujícího povyku jsem usuzovala, ţe uţ se tam shromáţdilo početné obecenstvo. „Nevzdávám se naděje,“ řekla Lissa. Skrz pouto jsem poznala, ţe to myslí váţně. To byla jedna z jejích nejbáječnějších vlastností neochvějná dŧvěra a optimismus, kterými prozářila i ty nejtěţší chvíle a které ostře kontrastovaly s mým cynismem. „Mám něco, co by ti dneska mohlo pomoct.“
5
Zastavila se a z kapsy u dţínŧ vytáhla stříbrný prstýnek posázený kamínky, které vypadaly jako olivíny. Nepotřebovala jsem ţádné pouto, abych pochopila, co mi nabízí. „Liss…, já nevím. Nechci ţádnou, ehm, neférovou výhodu.“ Lissa obrátila oči v sloup. „Takhle to přece vŧbec není a ty to dobře víš. Tenhle je v pohodě, přísahám.“ Prsten, který mi dávala, byl kouzelný, nabitý vzácnou magií, kterou ovládala. Všichni Morojové umějí ovládat jeden z pěti ţivlŧ zemi, vzduch, vodu, oheň nebo éter. Éter je ovšem nejvzácnější a během staletí upadl téměř v zapomnění. Lissa a ostatní ho objevili teprve nedávno. Na rozdíl od jiných elementŧ, které jsou ve své povaze fyzičtější, éter je vázán k mysli a všem druhŧm psychických jevŧ. Nikdo tomu tak docela nerozumí. Lissa začala experimentovat s nabíjením předmětŧ éterem teprve nedávno - a šlo jí to skvěle. Její nejlepší schopností ale bylo uzdravování, a tak zkoušela dělat právě uzdravovací kouzla. Naposled nabila náramek, který mi popálil zápěstí. „Tohle funguje. Sice jen trochu, ale aspoň během zkoušky ti to odejme temnotu.“ Mluvila odlehčeným tónem, ale obě jsme si uvědomovaly váţnost jejích slov. Éter jí sice propŧjčoval velkolepé schopnosti, ale také si vybíral svou daň: přinášel s sebou temnotu, která se projevovala jako vztek nebo zmatek a nakonec vedla k šílenství. Ta temnota se do mě někdy vlévala skrz naše pouto. Nicméně jsme se dověděly, ţe s tím mŧţeme bojovat díky kouzlŧm a její schopnosti uzdravovat. To bylo taky něco, co ještě musíme zdokonalit. Obdařila jsem ji nepatrným úsměvem, protoţe mě její zájem dojal. Vzala jsem si od ní prsten. Nepopálil mi ruku, coţ jsem povaţovala za slibný začátek. Byl malý, tak akorát na malíček. Kdyţ jsem si ho nasadila, necítila jsem vŧbec nic. To se občas u uzdravujících kouzel stávalo. Nebo to taky mohlo znamenat, ţe kouzlo prostě nefunguje. Kaţdopádně nedošlo k ţádné újmě. „Díky,“ řekla jsem. Ucítila jsem z Lissy radost. Kráčely jsme dál.
6
Napřáhla jsem ruku před sebe a obdivovala, jak se zelené kamínky lesknou. Nebyl zrovna dobrý nápad brát si šperky do boje, který mě čeká, ale stejně si vezmu rukavice. Nemŧţu uvěřit, ţe po tomhle tady skončíme a vydáme se do skutečnýho světa,“ poznamenala jsem, aniţ bych o svých slovech předem uvaţovala. Lissa vedle mě náhle strnula a já okamţitě zalitovala toho, co jsem řekla. „Vydat se do skutečného světa“ znamená, ţe se s Lissou vrhneme na úkol, se kterým mi - ač nerada - slíbila pomoct uţ před pár měsíci. Na Sibiři jsem se dověděla, ţe moţná existuje zpŧsob, jak proměnil Dimitrije zpátky na dhampýra, jako jsem já. Ale asi by to bylo zdlouhavé a taky to vŧbec nemusela být pravda. A vzhledem k tomu, jak moc teď Dimitrij touţí po tom, aby mě zabil, pravděpodobně nebudu mít na vybranou a budu ho muset zabít, jestli to bude bud on, nebo já. Jenţe kdyby existoval nějaký zpŧsob, jak ho zachránit, neţ k tomu dojde, musím ho objevit. Jediné vodítko, které máme, abychom mohly uskutečnit tenhle zázrak, vede přes zločince. A ne jen tak ledajakého zločince - přes Viktora Daškova, královského Moroje, který kdysi mučil Lissu a napáchal spoustu dalších zvěrstev, jeţ nám udělala ze ţivota peklo. Spravedlnosti ale bylo učiněno zadost a Viktor byl odsouzen na doţivotí, coţ ovšem nyní všechno komplikuje. Pochopily jsme, ţe dokud bude za mříţemi, nebude mít dŧvod poskytnout nám informace o svém nevlastním bratrovi - jediné osobě, která kdy údajně zachránila Strigoje. Uvědomila jsem si, ţe Viktor by nám mohl tu informaci sdělit, kdybychom mu nabídly to, co mu ještě nikdo nenabídl - svobodu. Ten nápad ale byl z mnoha dŧvodŧ dost pochybný. Za prvé, vŧbec nevím, jestli by to šlo. Je to skoro nepředstavitelné. Za druhé, nemám ponětí, jak někoho osvobodit z vězení, a navíc ani nevím, kde Viktor sedí. A nakonec jde ještě o to, ţe bychom vypustily na svobodu našeho nepřítele na ţivot a na smrt. To mohlo být zničující i pro mě,
7
natoţpak pro Lissu. Jakkoli ji to pomyšlení trápilo - a věřte, ţe ano -, přísahala, ţe mi pomŧţe. Za posledních pár měsícŧ jsem jí nesčetněkrát říkala, ţe mŧţe vzít svŧj slib zpátky, ale ona neochvějně stála za svým slovem. Jenţe kdyţ nevíme, ve kterém vězení Viktora drţí, na jejím slibu moţná nakonec ani nezáleţí. Pokusila jsem se vyplnit trapné mlčení, které mezi námi zavládlo, a začala jsem mluvit o tom, jak velkolepě příští týden oslavíme její narozeniny. Moji řeč ovšem přerušil Stan, jeden z mých instruktorŧ. „Hathawayová!“ vyštěkl. „Je od vás hezké, ţe se k nám přidáte. Tak rychle dovnitř!“ Lissinu mysl ihned opustily myšlenky na Viktora. Spěšně mě objala. „Hodně štěstí,“ zašeptala. „Ne ţe bys ho potřebovala.“ Stanŧv výraz mi prozradil, ţe moje desetivteřinové rozloučení s Lissou bylo o deset vteřin delší, neţ být mělo. Na vyjádření díkŧ jsem se na ni usmála a vydala se za Stanem, zatímco Lissa odešla za našimi kamarády na tribunu. „Máte štěstí, ţe nepřijdete na řadu hned ze začátku,“ zavrčel. „Lidi dokonce uzavírají sázky, jestli se vŧbec ukáţete.“ „Váţně?“ podivila jsem se potěšeně. „A jaký je kurs? Pořád si to ještě mŧţu rozmyslet a taky si vsadit. Aspoň bych si vydělala nějaký kapesný.“ Zpraţil mě pohledem přimhouřených očí a nebylo třeba, aby mi cokoli říkal. Vešli jsme do budovy, kde se čekalo, coţ bylo hned vedle bojiště a naproti tribunám. V uplynulých letech mě vţdycky ohromovalo, kolik práce se k těmhle zkouškám váţe. Teď kdyţ jsem všechno viděla zblízka, mŧj údiv se nijak nezmenšil. Bouda, kde čekali novicové, byla ze dřeva a měla i střechu. Vypadala, jako by byla součástí stadiónu odjakţiva. Postavili ji rychle a stejně tak rychle ji po zkouškách zase rozeberou. Dveře byly dost široké, aby jimi mohli pohodlně projít tři lidé, a nabízely částečný výhled na bojiště, kde uţ úzkostlivě čekala jedna moje spoluţačka, aţ ji zavolají. Byla tam spousta rŧzných překáţek, které měly ověřit naši rovnováhu a koordinaci pohybŧ při boji s dospělými stráţci, kteří budou číhat za
8
rohy a rŧznými překáţkami. Na jednom konci bojiště vyrostly dřevěné stěny vytvářející temný labyrint. Všude moţně visely sítě a vratké plošiny, které měly otestovat, jak dokáţeme bojovat za ztíţených podmínek. Několik novicŧ se nahrnulo do dveří. Doufali, ţe kdyţ budou pozorovat ty, co přijdou na řadu před nimi, něco z toho pochytí. Já ne. Vydám se tam naslepo a pustím se do všeho, co si na mě přichystají. Kdybych sledovala zápasy, ještě bych mohla zpanikařit. Teď jsem potřebovala jenom klid. Tak jsem se opřela o zeď v boudě a pozorovala novice kolem. Zdálo se, ţe opravdu přijdu na řadu jako poslední. Uvaţovala jsem, jestli na mě lidi prosázeli hodně peněz. Někteří spoluţáci postávali v hloučcích a tiše si špitali. Jiní prováděli rozehřívací a protahovací cviky. Další stáli s instruktory, kteří jim udíleli poslední rady. Profesoři mluvili ke svým studentŧm naléhavě. Neustále ke mně doléhala slova jako soustřeď se a uklidni se. Při pohledu na instruktory se mi svíralo srdce. Ještě před nedávnem jsem si to představovala úplně jinak. Myslela jsem, ţe tu budu stát s Dimitrijem a on mi bude radit, abych to brala váţně a při boji si zachovala chladnou hlavu. Od té doby, co jsem se vrátila z Ruska, mě radami zásobovala Alberta. Jenţe ta jakoţto kapitánka byla uţ dávno na bojišti, kde měla plno práce. Neměla čas přijít sem a drţet mě za ruku. A kamarádi, kteří by mě mohli utěšit - Eddie, Meredith a další - měli co dělat sami se sebou. Byla jsem sama. Bez Alberty, Dimitrije a kohokoli jiného jsem si připadala bolestně osamělá. Tohle není správné. Neměla bych být sama. Měl by tu se mnou být Dimitrij. Takhle to mělo být. Zavřela jsem oči a na okamţik si představila, ţe tu se mnou opravdu je. Stojí jen kousek ode mě a povídáme si. „Neboj, soudruhu. Tohle zvládnu i se zavázanýma očima. To si piš, ţe jo. Nemáš něco, čím bys mi je mohl zavázat? Kdyţ budeš hodnej, dovolím ti, abys mi je zavázal osobně.“ Jelikoţ se tahle
9
fantazie odehrávala bezprostředně po sexu, bylo pravděpodobnější, ţe by mi šátek z očí spíš sundal - a další součásti oděvu jakbysmet. Dokonale jsem si dovedla představit, jak by zoufale zavrtěl hlavou. „Rose, připadá mi, ţe kaţdý den s tebou je mojí osobní zkouškou.“ Ale věděla jsem, ţe by se usmál. Povzbuzoval by mě a díval se na mě s hrdostí, aţ bych se vydala na bojiště. To by bylo všechno, co bych potřebovala, abych tuhle zkoušku zvládla. „Medituješ?“ Ten hlas mě překvapil. Otevřela jsem oči. „Mami? Co tady děláš?“ Přede mnou stála moje matka, Janine Hathawayová. Byla o pár centimentrŧ menší neţ já, ale přesto by dokázala přeprat někoho dvakrát většího. V opáleném obličeji měla nebezpečný výraz a nikdo by ji jistě netouţil vyzvat na souboj. Hořce se na mě usmála a jednu ruku si dala v bok. „Váţně sis myslela, ţe se na tebe nepřijdu podívat?“ „Nevím,“ přiznala jsem. Připadala jsem si trochu provinile, ţe jsem o ní pochybovala. Za posledních pár let jsme spolu nebyly moc ve styku. Aţ po událostech z poslední doby - a většinou to byly zlé události - jsme k sobě začaly nacházet cestu. Většinou jsem ale stejně nevěděla, jaký z ní mám pocit. Na jedné straně jsem si připadala jako malá holka, která potřebuje mít mámu u sebe, a na druhé straně jsem byla teenager, který ji odsuzuje za to, ţe mě opustila. Plácala jsem se mezi tím. Taky jsem si nebyla tak docela jistá, ţe jsem jí odpustila, kdyţ mě jednou při tréninku „omylem“ praštila. „Myslela jsem, ţe máš na práci dŧleţitější věci.“ „Tohle bych si v ţádném případě nenechala ujít.“ Kývla hlavou směrem k tribunám a její kaštanové kudrliny se rozletěly. „Ani tvŧj otec by si to nenechal ujít.“ „Coţe?“ Rozběhla jsem se ke dveřím a vykoukla ven. Na sedadla jsem sice neměla moc dobrý výhled, protoţe na bojišti bylo mnoţství překáţek, ale i tak mi to stačilo. Tamhle je: Abe Mazur. Se svým černým plnovousem a smaragdově zeleným šátkem přes košili byl
10
nepřehlédnutelný. Dokonce jsem zahlédla i jeho zlatou náušnici. V tomhle vedru se musel pěkně pařit, ale aby byl stylový, klidně se kvŧli tomu trochu zapotí. S matkou mám jen náznak nějakého vztahu a s otcem nemám vztah absolutně ţádný. Poznala jsem ho teprve v květnu a to jsem ani nevěděla, ţe jsem jeho dcera. Všichni dhampýři mají jednoho rodiče Moroje a on byl ten mŧj. Pořád jsem nevěděla, co si o něm mám myslet. Zŧstával pro mě záhadou. Proslýchalo se, ţe je zapletený do nějakých ilegálních obchodŧ. Lidé kolem něj nadělali, jako by lámal kosti na potkání. Ačkoli jsem ničeho takového nikdy nebyla svědkem, vŧbec by mě to nepřekvapovalo. V Rusku mu říkali Zmeja - had. Zatímco jsem na něj s úţasem zírala, došla ke mně máma. „Bude moc rád, ţes to stihla,“ prohlásila. „Vsadil nemalý peníz, ţe se objevíš, tak doufám, ţe z toho budeš mít lepší pocit.“ Zaúpěla jsem. „Samozřejmě. Jasně, ţe funguje taky jako bookmaker. To mi mohlo dojít hned, jak…“ Poklesla mi čelist. „On se baví s Adrianem?“ Ovšem. Hned vedle Abeho seděl Adrian Ivaškov, který je teď víceméně něco jako mŧj přítel. Adrian je královský Moroj a uţivatel éteru jako Lissa. Byl do mě blázen (teda často jen blázen) hned od té doby, co jsme se seznámili. Já ale měla oči jen pro Dimitrije. Poté, co jsem v Rusku nesplnila svŧj úkol, vrátila jsem se a slíbila, ţe dám Adrianovi šanci. Kupodivu to mezi námi bylo… dobré. Dokonce výborné. Sepsal mi dŧvody, proč bych s ním měla chodit, a nasliboval spoustu věcí, jako třeba „Přestanu kouřit, ale kdybych si někdy opravdu potřeboval dát cigáro…“ nebo „Kaţdý týden ti udělám romantické překvápko, jako třeba ţe tě vytáhnu nečekaně na piknik, zahrnu tě rŧţemi, vezmu tě na výlet do Paříţe - ale z tohohle nic, protoţe jinak by to uţ nebylo překvápko“. Bylo to s ním úplně jiné neţ s Dimitrijem, ale ţádné dva vztahy si nejspíš nikdy nejsou podobné. Koneckoncŧ, Adrian a Dimitrij byli kaţdý úplně jiný. Stejně jsem ale nepřestávala truchlit nad ztrátou Dimitrije a naší lásky. Neustále jsem si vyčítala, ţe se mi ho na Sibiři
11
nepodařilo zabít a osvobodit ho z jeho stavu. Tohle zoufalství ovšem neznamenalo, ţe mŧj milostný ţivot nadobro skončil - i kdyţ mi nějaký čas trvalo, neţ jsem se s tím vyrovnala. Pohnout se dál bylo těţké, ale s Adrianem jsem byla šťastná. A to mi prozatím stačilo. To ale neznamená, ţe ho chci vidět, jak se kamarádíčkuje s mým otcem gangsterem. „Má na něj špatnej vliv!“ zavrčela jsem. Matka si odfrkla. „Pochybuju, ţe by Adrian Abeho natolik ovlivnil.“ „Ne Adrian! Abe. Adrian se snaţí chovat slušně. Abe všechno zvorá.“ Nejenţe mi Adrian slíbil, ţe přestane kouřit, dokonce přísahal, ţe přestane pít a skončí i s dalšími nepříjemnými zlozvyky. Zamţourala jsem na ty dva v davu a snaţila se přijít na to, o čem se asi tak baví. „Co to probírají?“ „Myslím, ţe to tě teď nemusí vŧbec zajímat.“ Janine Hathawayová byla velmi praktická. „Nepřemýšlej nad nimi, ale spíš nad bojem.“ „Myslíš, ţe si povídají o mně?“ „Rose!“ Máma mě lehce bouchla do paţe a já od nich konečně odtrhla zrak a podívala se na ni. „Tohle musíš brát váţně. Bud v klidu a nenech se ničím rozptylovat.“ Její slova byla hrozně podobná tomu, co jsem si představovala, ţe by mi řekl Dimitrij. Musela jsem se tomu pousmát. Nakonec přece jen nejsem tak úplně sama. „Co je tady k smíchu?“ zeptala se příkře. „Nic,“ odpověděla jsem a objala ji. Zprvu strnula, ale pak moje objetí opětovala a po chvilce odstoupila. „Jsem ráda, ţe jsi tu,“ ujistila jsem ji. Moje matka nedává zrovna moc najevo city, takţe tímhle jsem ji trochu vyvedla z míry. „No,“ vypravila ze sebe nervózně, „říkala jsem ti, ţe bych si to nenechala ujít.“ Znovu jsem střelila pohledem do divákŧ. „Na druhé straně u Abeho si tím zase tak jistá nejsem.“
12
Nebo… počkat. Napadlo mě něco zvláštního. Ale vlastně to tak zvláštní nebylo. Abe má přece styky - dokonce takové, ţe mohl poslat Viktoru Daškovovi do vězení vzkaz. To Abe se kvŧli mně Viktora vyptával na jeho nevlastního bratra, Roberta Dorua, který ovládá éter. Kdyţ Viktor odpověděl, ţe nemá dŧvod Abemu pomáhat, okamţitě jsem přestala počítat s otcovou pomocí a začala plánovat, jak dostat Viktora z vězení. Jenţe teď… „Rosemarie Hathawayová!“ Albertin hlas se jasně a hlasitě rozléhal. Bylo to jako trubka svolávající do bitvy. Opustily mě veškeré myšlenky na Abeho a Adriana - a dokonce i na Dimitrije. Máma mi asi popřála štěstí, ale příliš jsem nevnímala, kdyţ jsem vykročila k Albertě uprostřed bojiště. Do krve se mi vyplavil adrenalin. Teď jsem se soustředila jenom na to, co mě čeká. Na zkoušku, která ze mě udělá opravdovou stráţkyni.
13
DVA CELOU ZKOUŠKU JSEM VNÍMALA ROZMAZANĚ. Asi byste čekali, ţe nejdŧleţitější část svého vzdělávacího procesu na Akademii svatého Vladimíra si budu dokonale pamatovat do nejmenších detailŧ. Ale nebylo tomu tak. Jak by se tohle mohlo srovnávat se skutečnými boji, jichţ jsem se uţ zúčastnila? Jak by se mohly tyhle nahrané zápasy měřit s útokem Strigojŧ na naši školu? Tehdy jsem musela bojovat proti přesile, aniţ bych věděla, jestli moji milovaní stále ţijí, nebo uţ jsou po smrti. Jak bych se mohla bát takzvané bitvy s některým ze školních instruktorŧ, kdyţ jsem bojovala s Dimitrijem? Uţ jako dhampýr byl smrtící a jako Strigoj byl ještě horší. Zkoušku jsem ovšem nechtěla nijak zlehčovat. Brala jsem ji váţně. Často se stávalo, ţe nějaký novic neprošel, a já rozhodně nechtěla být jedním z nich. Stráţci, kteří bránili Moroje ještě dřív, neţ jsem se narodila, mě teď napadali ze všech stran. Aréna nebyla plochá a to všechno jen komplikovalo. Všude bylo plno vymyšleností a překáţek, klád a schŧdkŧ, které měly vyzkoušet mou rovnováhu. Byl tam dokonce i most, který mi bolestně připomněl tu poslední noc, kdy jsem viděla Dimitrije. Shodila jsem ho z mostu poté, co jsem mu vrazila do srdce stříbrný kŧl, který mu pak nejspíš při pádu do řeky vypadl. Most na bojišti byl trochu jiný neţ ten pevný, na němţ jsem na Sibiři bojovala s Dimitrijem. Tenhle byl vratký a tvořila ho jen hrubě pospojovaná prkna s provazem místo zábradlí. Při kaţdém kroku se celý rozhoupal a roztřásl. Díry mezi prkny mi ukazovaly, na kterých místech mí spoluţáci selhali. Zkouška na mostě byla patrně nejtěţší ze všech. Měla jsem zachránit „Moroje“ před bandou „Strigojŧ“, kteří nás pronásledovali. Mého Moroje hrál Daniel, nový stráţce, který
14
nastoupil do školy spolu s dalšími, aby nahradili ty, co padli při útoku Strigojŧ. Moc dobře jsem ho neznala, ale při zkoušce hrál naprosto poslušného, bezmocného a trochu vyděšeného. Právě tak by se choval kaţdý Moroj, kterého bych chránila. Na most se mu moc nechtělo, takţe jsem ho musela klidným hlasem přesvědčit, aby šel přede mnou. Při zkoušce testovali jak naše osobnostní kvality, tak i ty bojové. Jen kousek za námi se k nám blíţili stráţci, kteří hráli Strigoje. Daniel vykročil kupředu a já ho chránila vlastním tělem a neustále ho uklidňovala. Byla jsem ve střehu. Most se divoce rozhoupal, coţ mi napovědělo, ţe na něj vstoupili i naši pronásledovatelé. Ohlédla jsem se a spatřila tři „Strigoje“. Stráţci, kteří je hráli, odváděli vynikající práci. Pohybovali se se stejnou obratností a rychlostí jako skuteční Strigojové. Kdybychom rychle nepokračovali dál, vrhli by se na nás. „Vedeš si skvěle,“ houkla jsem na Daniela. Bylo těţké mluvit klidným tónem. Kdybych na Moroje řvala, mohl by z toho mít šok A kdybych mluvila aţ moc jemně, mohl by si myslet, ţe to neberu váţně. „A vím, ţe umíš jít i rychleji. Musíme si získat větší náskok, uţ se k nám blíţí. To zvládneš.“ Svoje přesvědčovací schopnosti jsem nejspíš dokázala dostatečně, protoţe opravdu přidal - sice ne natolik, abychom unikli našim pronásledovatelŧm, ale byl to dobrý začátek. Most se znovu rozhoupal. Daniel vyjekl a křečovitě sevřel provaz tvořící zábradlí. Na druhé straně mostu jsem uviděla dalšího stráţce-Strigoje. Myslím, ţe se jmenoval Randall a byl to další z těch nových instruktorŧ. Byli jsme uvězněni mezi ním a skupinkou za námi. Randall ale stál na místě a vyčkával. Jenom kýval celým mostem, aby nám to ztíţil. „Běţ dál,“ popoháněla jsem Daniela a v duchu rychle vymýšlela plán. „Dokáţeš to.“ „Ale tam je Strigoj! Jsme v pasti,“ křičel Daniel. „Neboj, s tím si poradím. Ty jenom pokračuj dál.“
15
Tentokrát jsem promluvila zapáleně a on se zařídil podle mého příkazu a sunul se dál. To, co následovalo, ode mě vyţadovalo dokonalé načasování. Musela jsem hlídat „Strigoje“ za námi i před námi a přitom udrţovat Daniela v pohybu. Kdyţ jsme došli asi do tří čtvrtin mostu, zasyčela jsem: „Okamţitě dolŧ. Na všechny čtyři! Honem!“ Zastavil se a poslechl. Poklekla jsem k němu a tiše promluvila. „Teď na tebe začnu řvát, ale nevšímej si toho.“ Pak jsem vykřikla tak hlasitě, aby to všichni slyšeli: „Co to děláš? Nemŧţeme stát!“ Daniel se ani nepohnul, a tak jsem ho šeptem pochválila. „Dobře. Vidíš, kde jsou k mostu připevněny ty provazy? Chyť se jich tak pevně, jak jenom dokáţeš. A ať se děje cokoli, nepouštěj se. Kdyţ to bude nutný, omotej si je kolem zápěstí. Udělej to hned!“ Poslechl. Čas plynul, ale já uţ nepromrhala ani chvilku. Jediným pohybem jsem se otočila a přeťala provaz noţem, který jsem dostala spolu s kŧlem. Díkybohu byl nŧţ ostrý. Stráţci, kteří zkoušky organizovali, to naštěstí nepokazili. Nŧţ sice nepřeťal provaz úplně, ale bylo to natolik rychlé, ţe „Strigojové“ na obou stranách mostu neměli čas zareagovat. Provazy povolily právě ve chvíli, kdy jsem Danielovi znovu připomněla, aby se jich pevně drţel. Most se rozpadl na dvě poloviny, které se zhouply k dřevěnému lešení, které drţelo most pohromadě. A spolu s mostem letěli i lidé na něm. Teďa aspoň my. Daniel a já jsme byli připraveni. Tři naši pronásledovatelé ovšem ne. Dva spadli na zem. Jeden se tak tak zachytil prkna a trochu skouzl, ale pak se chytil pevněji. Spadli bychom z výšky asi necelých dvou metrŧ, ale bylo nám řečeno, ţe si máme myslet, ţe most je ve výšce asi třiceti metrŧ takţe pád by nás zabil. Jakkoli to bylo nepravděpodobné, Daniel se stále drţel provazu. Já tam také visela. Jakmile se pŧlka mostu ocitla na lešení ve svislé poloze, začala jsem šplhat nahoru jako po ţebříku. Přes Daniela se mi lezlo dost těţko, ale zvládla jsem to a při tom jsem ještě jednou zopakovala, aby se nepouštěl. Randall, který před chvílí čekal před
16
námi, ale nespadl. Kdyţ jsem most rozpŧlila, stál na něm, ale jen ztratil rovnováhu. Rychle se vzpamatoval a teď šplhal po provaze vzhŧru. K plošině nahoře měl mnohem blíţ neţ já, ale já jsem ho chytila za nohu a zastavila. Strhla jsem ho k sobě. Nepouštěl se mostu a přitom se mnou začal zápasit. Uvědomovala jsem si, ţe se mi nejspíš nepodaří shodit ho dolŧ, ale mohla jsem se k němu aspoň přiblíţit. Pustila jsem nŧţ, který jsem pořád svírala v ruce, a zpoza opasku jsem vytáhla kŧl. To prokázalo, jak si umím udrţet rovnováhu. Randall tam visel dost nestabilně, takţe jsem měla příleţitost probodnout mu srdce, čehoţ jsem okamţitě vyuţila. Na zkoušky nás vyzbrojili kŧly, které neměly ostré hroty, takţe nemohly propíchnout kŧţi. Při vyvinutí dostatečné síly ale bylo protivníkŧm jasné, co jako děláme. Trefila jsem se dokonale a Randall uznal, ţe takový zásah by byl smrtelný. Pustil se a spadl z mostu. Pak mě čekal nelehký úkol přesvědčit Daniela, aby vyšplhal nahoru. Trvalo mu to dlouho a ani na chvilku při tom nevypadl z role. Choval se přesně jako vyděšený Moroj. Byla jsem ráda, ţe se neusnesl, ţe skutečný Moroj by neměl tolik síly, pustil by se a spadl. Následovalo ještě mnoho bojŧ a já se do nich neohroţeně vrhala. Nikdy jsem nezpomalila, ani nedovolila, aby mě přemohlo vyčerpání. Přepnula jsem na bojový modus a zaměřila se jen na ty nejzákladnější instinkty: bojuj, uhni, zabij. A celou tu dobu jsem vymýšlela nové manévry a snaţila se nenechat se ukolébat svými vítězstvími. Jinak bych nedokázala reagovat na překvapení, jako bylo to na mostě. Všechno jsem zvládala a nepřestávala bojovat. Nemyslela jsem na nic jiného neţ na splnění úkolu, který přede mnou zrovna vyvstal. Nemyslela jsem na to, ţe bojuju se svými instruktory, které znám. Zacházela jsem s nimi jako se skutečnými Strigoji a ranami jsem nešetřila. Kdyţ souboje skončily, skoro mi to ani nedošlo. Zŧstala jsem stát uprostřed bojiště a nikdo uţ na mě neútočil. Byla jsem sama. Pomalu jsem si zase začala uvědomovat detaily kolem sebe.
17
Diváci na tribunách radostně povykovali. Několik instruktorŧ na sebe souhlasně kývlo a začali také pokřikovat. Slyšela jsem tlukot svého srdce. Aţ kdyţ mě Alberta s úsměvem zatáhla za rukáv, uvědomila jsem si, ţe to skončilo. Zkouška, na kterou jsem čekala po celý ţivot, byla zničehonic za mnou. „Pojď,“ řekla Alberta, vzala mě kolem ramen a vedla mě k východu. „Potřebuješ se napít a na chvilku si sednout.“ Jako v mrákotách jsem se nechala odvést z bojiště. Diváci pořád povykovali a provolávali moje jméno. Za námi jsem zaslechla dohadování, ţe bude třeba udělat přestávku a opravit most. Alberta mě odvedla zase zpátky do boudy, kde čekali novicové, a usadila mě tam na lavici. Vedle mě někdo dosedl a podal mi láhev vody. Podívala jsem se vedle sebe a spatřila matku. Tvářila se tak, ţe podobný výraz jsem u ní ještě nikdy neviděla. Vyzařovala z ní čistá hrdost. „To bylo všechno?“ zeptala jsem se nakonec. Znovu mě překvapila, kdyţ se od srdce rozesmála. „Jestli to bylo všechno?“ zopakovala. „Rose, byla jsi tam skoro hodinu. Prošla jsi zkouškou s takovou lehkostí, ţe nic lepšího v téhle škole nejspíš ještě nikdy neviděli.“ „Váţně? Připadalo mi to…“ Jednoduché nebylo zrovna výstiţné slovo. „Hrozně rychlý.“ Máma mi stiskla ruku. „Bylas skvělá. Jsem na tebe tak pyšná.“ To mě opravdu dostalo. Široce jsem se usmála. „A teď se bude dít co?“ „Teď budeš stráţkyní.“ Tetovali mě uţ hodněkrát, ale ţádná z těch událostí se nevyrovnala velkolepému slavnostnímu obřadu, kdyţ jsem teď získala svou značku slibu. Molnijské značky za zabití jsem získala po nečekaných tragických událostech: po boji se Strigoji ve Spokane, po útoku na školu a po záchranné misi. Bylo to spíš smutné neţ dŧvod k oslavám.
18
Při těch bojích jsme zabili tolik Strigojŧ, ţe uţ to nikdo ani nepočítal. Stráţci tatéři se sice snaţili zaznamenat kaţdé jednotlivé zabití, ale nakonec to vzdali a já si vyslouţila tetování ve tvaru hvězdy, které vyjadřovalo, ţe jsem zabila bezpočet Strigojŧ. Tetování není zrovna rychlý proces, dokonce ani, kdyţ se jedná jen o malou značku. Navíc bylo třeba potetovat celou třídu maturantŧ. Obřad se odehrával ve školní jídelně, která se při slavnostních událostech vţdy proměnila ve velkolepý zdobený sál jako z královského dvora. Shromáţdili se tam diváci - kamarádi, rodiny, stráţci - a Alberta nás volala jednoho po druhém. Pokaţdé přečetla, jakých výsledkŧ jsme dosáhli, a pak jsme jednotlivě přistupovali k tatérovi. Výsledky byly dŧleţité. Spolu s celkovým prospěchem ovlivní naše přidělení. Morojové vyţadují od svých stráţcŧ určitou úroveň. Lissa samozřejmě stála o mě, jenţe ani nejlepší výsledky na světě moţná nevykompenzují řadu zmínek o mém špatném chování v mých záznamech. Obřadu se nezúčastnili ţádní Morojové kromě těch několika, které pozvali čerství maturanti. Jinak tu byli samí dhampýři: bud stráţci, nebo ti, kteří se jimi teprve měli stát stejně jako já. Hosté seděli vzadu a zkušení stráţci vpředu. Moji spoluţáci a já jsme po celou dobu stáli, coţ byl moţná jakýsi poslední test vytrvalosti. Nevadilo mi to. Roztrhané a špinavé oblečení jsem vyměnila za obyčejné kalhoty a svetr, coţ pŧsobilo slušně a přitom to bylo pohodlné. V místnosti panovalo napětí. Ve všech tvářích se zračila radost z úspěchu, ale i obavy z našich nových smrtících rolí ve skutečném světě. S obdivem jsem sledovala svoje spoluţáky, kteří po zavolání předstupovali, a jejich výsledky na mě udělaly dojem. Eddie Castile, mŧj dobrý kamarád, dosáhl vysokého skóre v ochraně Moroje jeden na jednoho. Kdyţ jsem sledovala, jak Eddieho tetují, neubránila jsem se úsměvu. „Vŧbec nevím, jak dostal svýho Moroje přes ten most,“ zašeptala jsem sama pro sebe. Eddie byl dost vynalézavý.
19
Kamarádka Meredith, která stála vedle mě, mě obdařila nechápavým pohledem. „O čem to mluvíš?“ podivila se šeptem. „No kdyţ jsme museli přejít most se svým Morojem. Mŧj byl Daniel.“ Pořád se tvářila nechápavě a zamyšleně. „Taky na něj šli z obou stran Strigojové?“ „Já jsem šla přes most sama,“ řekla mi tiše. „Pronásledovali jenom mě. Svýho Moroje jsem poslala do labyrintu.“ Jiný spoluţák nás zpraţil příkrým pohledem a já se zamračila. Moţná nejsem sama, kdo si svou zkoušku tak přesně nevybavuje. Meredith to taky pěkně pomotala. Kdyţ Alberta zavolala moje jméno a přečetla moje výsledky, uslyšela jsem několik uţaslých zalapání po dechu. Zatím jsem měla nejvyšší skóre ze třídy. Ale ulevilo se mi, ţe nepřečetla moje známky z vyučování. Ty by mi jistě ubraly na slávě. Při hodinách nácviku boje jsem si vţdycky vedla dobře, ale matematika a dějepis…, jsem trochu zaostávala. Částečně proto, ţe jsem nějaký čas do školy nechodila. Vlasy jsem měla pevně staţené do uzlu a kaţdý pramínek jsem si přichytila sponkou, aby se tatérovi nic nepletlo pod ruce. Naklonila jsem se dopředu, aby ke mně měl lepší přístup, a on jenom překvapeně vydechl. Zadní stranu krku uţ jsem měla skoro celou pokrytou značkami, takţe musel hodně přemýšlet, kam mi vecpat značku slibu. Čerství stráţci mají obvykle krky bez tetování. Tenhle tatér ale byl dobrý a značku slibu mi vyvedl doprostřed zátylku. Tahle značka vypadá jako dlouhé protáhlé S se zakroucenými konci. Vměstnal ji mezi dva molnijské znaky, které touhle značkou ovinul. Tetování bolelo, ale nedala jsem na sobě nic znát a ani jsem sebou necukla. Tatér mi nakonec svŧj výtvor ukázal v zrcadle a ovázal mi krk, aby se kŧţe čistě zhojila. Pak jsem se zase přidala ke svým spoluţákŧm a sledovala, jak se nechávají tetovat i oni. Znamenalo to, ţe jsem musela stát ještě další dvě hodiny, ale nevadilo mi to. V hlavě jsem si pořád přemílala dnešní události. Teď uţ jsem stráţkyně. Opravdová stráţkyně. S tou myšlenkou ale přicházely i otázky. Co se bude dít dál? Jsou moje
20
výsledky natolik dobré, ţe smáznou moje poznámky? Budu Lissinou stráţkyní? A co Viktor? Co Dimitrij? Nervózně jsem přešlápla, kdyţ na mě plnou vahou dopadl význam obřadu stráţcŧ. Tohle se netýká jen Dimitrije a Viktora. Tohle se týká mě a zbytku mého ţivota. Škola končí. Uţ za mnou nebudou stát profesoři, kteří by mi pomáhali a opravovali mě, kdyţ se dopustím nějaké chyby. Aţ budu někoho chránit, veškerá rozhodnutí uţ budu dělat úplně sama. Morojové a mladší dhampýři na mě budou pohlíţet jako na autoritu. A já uţ si nebudu moct dopřávat ten luxus, ţe budu chvíli trénovat boj a další chvíli se válet ve svém pokoji. Uţ ţádné vyučování. Neustále budu ve sluţbě. To pomyšlení bylo odrazující, ten tlak se mi zdál nad moje moţnosti. Maturitu jsem si vţdycky spojovala se svobodou. Teď uţ jsem si tím tak jistá nebyla. Jakým směrem se teď bude mŧj ţivot ubírat? Kdo o tom rozhodne? A jak se dostanu k Viktorovi, kdyţ budu chránit někoho jiného neţ Lissu? Přejela jsem pohledem celou místnost, na jejímţ druhém konci seděla Lissa. Podívala jsem se jí do očí. Sledovala mě se stejnou hrdostí jako moje matka. Kdyţ se naše pohledy střetly, usmála se. Netvař se tak, pokárala mě skrze pouto. Dneska bys nemela vypadat tak znepokojeně. Dnes bys měla slavit. Věděla jsem, ţe má pravdu. S tím, co přijde, si budu umět poradit. Moje starosti, kterých není právě málo, mŧţou ještě jeden den počkat obzvlášť kdyţ mě kamarádi a rodina přesvědčují, ţe bych měla oslavovat. Abe, který měl všude vliv, mi uspořádal v jedné malé místnosti oslavu. Vypadalo to tam, jako by slavil spíš nějaký královský, a ne bezvýznamná dhampýrka. Na oslavu jsem se znovu převlékla. Slavnostní oblečení se mi zdálo pro tuto příleţitost vhodnější neţ to, co jsem měla na formální molnijský obřad. Oblékla jsem si obepnuté smaragdově zelené šaty s krátkými rukávy a na krk si dala nazar, i kdyţ se k šatŧm moc nehodil. Byl to malý přívěsek připomínající oko v rŧzných odstínech modré. V Turecku, odkud Abe pochází, je nazar povaţován za silný
21
amulet, který chrání před zlými vlivy. Před lety ho daroval mojí mámě a ta ho pak dala mně. Nalíčila jsem se a učesala si tmavé vlnité vlasy (protoţe ovázaný krk se uţ vŧbec nehodil k šatŧm). Sotva jsem vypadala jako někdo, kdo bojuje se stvŧrami nebo je vŧbec schopen dát pořádnou ránu. Ale po chvilce mi došlo, ţe to není tak docela pravda. Kdyţ jsem se podívala do zrcadla, ve svých hnědých očích jsem spatřila děsivý lesk. Zračila se v nich bolest ze ztráty, kterou nedokáţe zamaskovat ani ten nejdokonalejší make-up a šaty. Odmávla jsem to a vydala se na večírek. Sotva jsem vyšla ze svého pokoje, narazila jsem na Adriana. Bez jediného slova mě zvedl do náruče a políbil mě tak, ţe mě málem udusil. Naprosto mě zaskočil. Nemrtvé stvŧry mě nepřekvapí, ale jeden lehkomyslný královský Moroj ano. Při tom polibku jsem si připadala skoro aţ provinile. Kdyţ jsem začala s Adrianem chodit, měla jsem z toho hodně obav, ale většina z nich časem zmizela. Dlouho se mnou nestydatě flirtoval a nic nebral váţně, takţe jsem nečekala, ţe se našemu vztahu oddá tak naplno. A taky jsem nečekala, ţe k němu začnu něco cítit - coţ se mi zdálo nepochopitelné vzhledem k tomu, ţe pořád miluju Dimitrije a snaţím se vymyslet nejnemoţnější zpŧsoby, jak ho zachránit. Postavil mě na zem a já se rozesmála. Několik mladších Morojŧ na chodbě se zastavilo a sledovalo nás. V našem věku není nic neobvyklého, kdyţ Moroj chodí s dhampýrkou, ale nechvalně profláklá dhampýrka s královniným prasynovcem? To bylo příliš zejména, kdyţ je obecně známo, jak mě královna Taťána nesnáší. U našeho posledního setkání, kdy na mě ječela, abych se od Adriana drţela dál, bylo jen málo svědkŧ, ale takové věci se vţdycky rychle rozkřiknou. „Líbí se vám představení?“ zeptala jsem se těch čumilŧ. Jakmile si ta morojská děcka uvědomila, ţe byla přistiţena, rychle se zase vydala po svých. S úsměvem jsem se obrátila na Adriana. „Co to bylo? Takhle mě líbat na veřejnosti.“
22
„To byla tvoje odměna za to, ţes dneska při zkoušce nakopala tolik zadkŧ,“ odpověděl a vzápětí se odmlčel. „A taky jsem to udělal proto, ţe v těch šatech vypadáš strašně sexy.“ Křivě jsem na něj pohlédla. „Tak odměna, jo? Meredith dostala od svýho přítele náušnice s diamanty.“ Vzal mě za ruku, ledabyle pokrčil rameny a vedl mě do místnosti, kde se konal večírek. „Ty chceš diamanty? V tom případě ti je dám. Zasypu tě diamanty. Klidně ti nechám ušít šaty pošitý diamantama, ale upozorňuju, ţe budou dost krátký.“ „Myslím, ţe se nakonec spokojím jenom s pusou,“ řekla jsem, kdyţ jsem si představila, jak by mě Adrian oblékl jako modelku. Nebo spíš tanečnici u tyče. Zmínka o špercích mi ovšem něco připomněla. Kdyţ mě Dimitrij drţel na Sibiři a já byla celou dobu omámená z jeho kousání, taky mě zahrnoval šperky. „Věděl jsem, ţe jsi zatraceně dobrá,“ pokračoval Adrian. Teplý letní vánek mu rozcuchal hnědé vlasy, které si kaţdý den pečlivě a stylově rozcuchával sám. Volnou rukou se pokoušel vlasy si znovu upravit. „Ale nedošlo mi, jak moc jsi dobrá, dokud jsem tě na vlastní oči neviděl, jak jsi zametla s těmi stráţci.“ „Znamená to, ţe na mě budeš hodnější?“ popíchla jsem ho. „Uţ jsem na tebe hodnej,“ pravil velebně. „Víš vŧbec, jakou mám teď strašnou chuť na cigáro? Ale nedám si ho. Statečně budu jen kvŧli tobě snášet nikotinovej absťák. Ale kdyţ jsem tě viděl bojovat, asi bych si před tebou měl dávat bacha. A před tím tvým šíleným tátou taky.“ Zaúpěla jsem, kdyţ jsem si vybavila, jak si Adrian povídal s Abem. „Boţe. Fakt ses s ním musel bavit?“ „Hele, vţdyť je dobrej. Sice trochu magor, ale v pohodě. Výborně spolu vycházíme.“ Adrian otevřel dveře do budovy, kam jsme měli namířeno. „A svým zpŧsobem je taky machr. Jakej jinej chlap by nosil takový šátky? Tady ve škole by se někomu takhle vymustrovanýmu všichni vysmáli. Ale Abemu ne. Vypadá, ţe by kaţdýho zmlátil skoro
23
stejně jako ty. Vlastně…“ Adrian znervózněl. Překvapeně jsem se na něj podívala. „Vlastně co?“ „No… Abe řekl, ţe se mu zamlouvám. Ale taky mi jasně dal najevo, ţe bych škaredě dopadl, kdybych ti ublíţil nebo ti udělal něco ošklivýho.“ Adrian se ušklíbl. „Vlastně mi popsal do nejmenších detailŧ, co by mi provedl. A pak najednou zničehonic změnil téma a hrozně vesele se mnou rozprávěl. Líbí se mi, ale jde z něj hrŧza.“ „To trochu přehnal!“ Zastavila jsem se před místností, kde se konal večírek. Za dveřmi jsem slyšela hluk a rozhovory. Zjevně jsme dorazili jako poslední. To asi hosty poctím svým velkolepým příchodem. „Nemá právo vyhroţovat mýmu klukovi. Je mi osmnáct. Jsem dospělá. Nepotřebuju jeho pomoc. Svýmu klukovi si mŧţu vyhroţovat sama.“ Moje rozhořčení Adriana pobavilo. Usmál se na mě. „Souhlasím. To ale neznamená, ţe jeho doporučení nebudu brát váţně. Nechci riskovat, ţe by mŧj pěknej obličej utrpěl újmu.“ Opravdu je hezký, ale přesto jsem zavrtěla hlavou. Sáhla jsem po klice, ale Adrian mě zadrţel. „Počkej,“ řekl. Znovu mě objal a ţhavě políbil. Tiskla jsem se k němu a samotnou mě udivily moje pocity. Dostala jsem se totiţ do bodu, kdy bych chtěla i něco víc, neţ se s ním jenom líbat. „Fajn,“ uzavřel to, kdyţ jsme se od sebe konečně odtrhli. „Teď uţ mŧţeme jít.“ Pořád mluvil odlehčeným tónem, ale v jeho zelených očích se zračila vášeň. Zjevně jsem nebyla sama, koho napadlo, ţe bychom mohli dělat i něco jiného, neţ se líbat. Zatím jsme se o sexu ani nebavili a on na mě nenaléhal. Nejspíš si uvědomoval, ţe po vztahu Dimitrijem na to ještě nejsem připravená. Ale viděla jsem, ţe ho stojí velké úsilí, aby se drţel zpátky. Něco se ve mně pohnulo. Stoupla jsem si na špičky a znovu ho políbila. „Co to bylo?“ zeptal se po chvilce.
24
Usmála jsem se. „Tvoje odměna.“ Kdyţ jsme konečně vešli na večírek, všichni mě zdravili s hrdými úsměvy. Kdysi bych byla ráda středem pozornosti, ale teď uţ tahle moje touha trochu ochabla. Se spokojeným výrazem jsem přijímala slova chvály od svých milovaných a byla jsem šťastná. Triumfálně jsem zvedla ruce, čímţ jsem si vyslouţila potlesk. Oslavu jsem vnímala skoro stejně nezřetelně jako celou svou zkoušku. Nikdy si neuvědomujete, kolika lidem na vás záleţí, dokud vás všichni nepodpoří. Byla jsem z toho naměkko, ale to jsem pochopitelně nedala znát. Těţko bych se mohla rozbrečet na večírku na oslavu svého vítězství. Všichni se mnou chtěli mluvit a mě to překvapilo pokaţdé, kdyţ ke mně někdo přistoupil. Nestávalo se zrovna často, ţe by všichni, které mám ráda, byli pohromadě. Smutně jsem si pomyslela, ţe něco takového uţ se moţná víckrát nestane. „Takţe máš konečně povolení zabíjet. Uţ bylo načase.“ Otočila jsem se a uviděla pobaveného Christiana Ozeru. Dřív jsme si lezli na nervy, ale postupem času se z nás stali dobří přátelé. Ve svém radostném rozpoloţení jsem ho dokonce objala, coţ rozhodně nečekal. Dneska překvapuju kaţdého. „Brzdi,“ prohlásil a celý rudý ode mě odstoupil. „Ty jsi nejspíš jediná holka, kterou nadchne pomyšlení na zabíjení. Radši snad ani nechci vědět, co se děje, kdyţ jsi sama s Ivaškovem.“ „Hele, od tebe to teda sedí. Sám jsi na boj celý ţhavý.“ Christian pokrčil rameny na znamení souhlasu. V našem světě je pravidlem, ţe stráţci chrání Moroje. Morojové se nezapojují do bitev. Ale po nedávných útocích Strigojŧ spousta Morojŧ - i kdyţ ne většina - začala prosazovat, ţe je načase, aby Morojové pomáhali stráţcŧm. Ti, kteří ovládali oheň, byli obzvlášť uţiteční, protoţe jedním z nejlepších zpŧsobŧ, jak zabít Strigoje, je spálit ho (nebo mu probodnout srdce kŧlem nebo mu uříznout hlavu). Morojská vláda ovšem záměrně potlačila hnutí, které prosazovalo, aby se učili bojovat. To ale některé Moroje neodradilo a cvičili tajně. Christian byl jedním z nich. Podívala
25
jsem se vedle něj a udiveně zamrkala. Stál tam někdo, koho jsem si před chvilkou sotva všimla. Jill Mastranová byla jako jeho stín. Tahle mladá Morojka zatím patřila k baţantŧm, ale brzy uţ bude studovat na vyšším kampusu. Taky se učila bojovat a stala se něčím jako Christianovou studentkou. „Ahoj, Jill,“ pozdravila jsem ji s přátelským úsměvem. „Díky, ţes přišla.“ Jill zčervenala. Byla odhodlána naučit se bránit, nicméně před tolika lidmi - obzvlášť pak před „celebritami“, jako jsem byla já byla vţdycky nervózní. Vţdycky pak hrozně plácala. „Musela jsem,“ řekla a odhrnula si z obličeje dlouhé světle hnědé vlasy. Jako vţdy je měla v neuspořádaných kudrlinách. „Teda myslím, ţe je fakt super, cos udělala. Při zkoušce. Na všechny to udělalo dojem. Slyšela jsem jednoho stráţce, jak říkal, ţe nikdy nic podobnýho neviděl. Takţe kdyţ se mě Christian zeptal, jestli sem chci jít, samozřejmě jsem musela souhlasit. Jejda!“ Vykulila své světle zelené oči. „Ani jsem ti nepogratulovala. Promiň. Tak teda gratuluju.“ Christian měl co dělat, aby si zachoval váţný výraz. Já se o to ani nesnaţila a se smíchem jsem ji objala. Byla jsem z toho naměkko snad ještě víc. Jestli budu takhle pokračovat, nikdo mě nebude povaţovat za drsnou stráţkyni. „Díky. A vy dva uţ jste připravení vrhnout se na armádu Strigojŧ?“ „Uţ brzo,“ odpověděl Christian. „Ale asi budeme potřebovat, abys nám kryla záda.“ Stejně jako já si dobře uvědomovali, ţe na Strigoje by zatím neměli ani náhodou. Christianova ohnivá magie mi sice v boji dost pomohla, ale on sám? To je něco jiného. Ona a Jill se vzájemně učili bojovat pomocí magie. Kdyţ jsem měla mezi vyučováním čas, učila jsem je rŧzné bojové chvaty. Jill se zachmuřila. „Jenţe to skončí, aţ Christian odejde.“ Obrátila jsem se k němu. Nebylo ţádným překvapením, ţe odchází. My všichni odcházíme. „Co budeš dělat?“ zeptala jsem se. Pokrčil rameny. „Pŧjdu ke dvoru jako vy všichni. Teta Taša říká, ţe si budeme muset promluvit o mojí budoucnosti.“
26
Ušklíbl se. Ať uţ měl v plánu cokoli, zdálo se, ţe se to neshoduje s Tašinými plány. Většina královských Morojŧ odchází studovat na elitní univerzity. Ale co chce Christian, to jsem netušila. Pro čerstvé stráţce po maturitě je běţné, ţe odcházejí ke královskému dvoru, aby se zorientovali a získali svoje přidělení. Všichni odejdeme z Akademie uţ za pár dní. Sledovala jsem Christianŧv pohled a na druhém konci místnosti jsem zaznamenala jeho tetu, jak se baví s Abem. Taša Ozerová uţ se blíţila ke třicítce a měla stejně lesklé černé vlasy a ledově modré oči jako Christian. Krásnou tvář ale měla zohyzděnou strašlivými jizvami na tváři - to jí udělali Christianovi rodiče. Dimitrij byl proměněn ve Strigoje proti své vŧli, ale Ozerovi se proměnili dobrovolně, aby se stali nesmrtelnými. Ironií bylo, ţe je to stálo ţivot, kdyţ je stráţci chytili. Taša Christiana vychovávala (kdyţ zrovna nebyl ve škole) a taky patřila k hlavním vŧdcŧm hnutí, které prosazovalo, aby Morojové bojovali proti Strigojŧm. Obdivovala jsem ji, a ačkoli byla zjizvená, připadala mi krásná. A z toho, jak se choval mŧj nevyzpytatelný otec, bylo jasné, ţe jemu se taky líbí. Nalil jí do sklenky šampaňské a pronesl něco, co ji rozesmálo. Naklonila se k němu, jako by mu sdělovala nějaké tajemství, načeţ se dal do smíchu i on. Poklesla mi čelist. I na tu vzdálenost bylo jasné, ţe ti dva spolu flirtují. „Jeţíšmarjá,“ povzdechla jsem si a otřásla se. Radši jsem se rychle zase otočila ke Christianovi a Jill. Christian vypadal, ţe se na jedné straně dobře baví tím, ţe je mi to nepříjemné, ale na druhé straně se taky netvářil příliš nadšeně, ţe ţena, kterou tak trochu povaţoval za svou matku, flirtuje s gangsterem, co vypadá jako pirát. Po chvilce se ale jeho výraz uvolnil a on se vrátil k našemu rozhovoru. „Tady mě nepotřebuješ,“ oznámil mi. „Máš tu plno dalších. Budeš mít svŧj fanklub dřív, neţ si to vŧbec uvědomíš.“ Přistihla jsem se, ţe se opět usmívám, ale moje příjemné pocity náhle ustoupily bodnutí ţárlivosti. Nebyla to moje ţárlivost, tohle ke
27
mně přicházelo poutem z Lissy. Překvapeně jsem se rozhlédla a spatřila ji, jak probodává Christiana vraţedným pohledem. Měla bych se zmínit, ţe Christian a Lissa spolu chodili. Víc neţ to. Hluboce se milovali a ta láska svým zpŧsobem přetrvává pořád. Nedávné události ale jejich vztah zničily a Christian se s Lissou rozešel. Sice ji pořád miluje, ale ztratil v ni dŧvěru. Lissa se totiţ přestala ovládat, kdyţ byla pod vlivem jiné uţivatelky éteru, Avery Lazarové. Nakonec jsme Avery zastavili a teď je zavřená na psychiatrii, alespoň pokud jsem naposled slyšela. Christian pochopil dŧvody Lissina příšerného chování, ale škodu uţ nešlo napravit. Lissa z toho nejdřív měla deprese, ale pak se její bolest přetavila v zlost. Prohlašovala, ţe uţ s ním nechce mít nic společného, ale skrz pouto jsem z ní cítila něco jiného. Odjakţiva ţárlila na kaţdou holku, se kterou se bavil - obzvlášť pak na Jill, s níţ trávil hodně času. Moc dobře jsem věděla, ţe mezi nimi nic není. Jill si ho idealizovala a spatřovala v něm moudrého učitele, ale nic víc. Pokud se do někoho zabouchla, pak to byl Adrian, který se k ní vţdycky choval jako k mladší sestřičce. To ostatně my všichni. Christian pohlédl směrem, jakým jsem se dívala, a jeho výraz ztvrdl. Jakmile Lissa zaznamenala, ţe se na ni dívá, rychle se odvrátila a dala se do řeči s prvním klukem, který stál poblíţ. Byl to jeden pohledný dhampýr z mojí třídy. Okamţitě zapojila své kouzlo, které mají všichni uţivatelé éteru, a začala s ním flirtovat. Zanedlouho si oba povídali a smáli se podobně jako Abe s Tašou. Moje oslava se zvrhla v rychlou seznamku. Christian se otočil zase ke mně. „Zdá se, ţe toho má na práci opravdu hodně.“ Obrátila jsem oči v sloup. Lissa nebyla jediná, kdo ţárlil. Stejně jako ji pokaţdé dopálilo, kdyţ se Christian bavil s jinými děvčaty, i on se najeţil, kdykoli si povídala s jiným klukem. Bylo to rozčilující. Neţ by si přiznali, ţe k sobě pořád něco cítí a ţe jenom potřebují svŧj vztah spravit, ti dva blbci se k sobě radši chovali čím dál nepřátelštěji.
28
Nechceš toho uţ nechat a někdy si s ní rozumně promluvit?“ popíchla jsem ho. „Jasně,“ řekl hořce. „V momentě, kdy se ona začne chovat rozumně.“ „Paneboţe. Kvŧli vám dvěma si jednou vyrvu zoufalstvím všechny vlasy.“ „To by byla škoda, máš je hezký,“ prohlásil Christian. „Navíc Lissa dává najevo svŧj postoj dost jasně.“ Začala jsem mu to vymlouvat a vykládat, ţe se chová jako pitomec, ale on neměl zájem poslouchat kázání, které si ode mě vyslechl uţ tucetkrát. „Pojď, Jill,“ uzavřel to. „Rose se musí bavit i s ostatními.“ Rychle ustoupil a mě napadlo, ţe kdybych ho zmlátila, mohl by třeba přijít k rozumu. Neţ jsem to ale stačila promyslet, ozval se další hlas. „Kdy jim to pomŧţeš napravit?“ dotázala se Taša, která se vynořila vedle mě a nevěřícně kroutila hlavou nad Christianovým odchodem. „Ti dva by se měli dát zase dohromady.“ „To já vím. Ty to víš taky. Jenom jim to nějak nedochází.“ „V tom případě by ses toho měla chopit ty,“ poradila mi. „Jestli Christian odejde na univerzitu na druhou stranu státu, bude na to uţ pozdě.“ Kdyţ se zmínila o tom, ţe Christian pŧjde na vysokou, zazněl z jejího hlasu zoufalý podtón. Lisse Taťána zařídila, ţe bude studovat na univerzitě Lehigh, coţ je blízko královského dvora. Lissa si přála chodit na větší univerzitu, neţ jaké Morojové obvykle navštěvují. Zároveň taky bude trávit spoustu času u dvora, kde se bude učit královským povinnostem. „Já vím,“ utrápeně jsem povzdechla. „Ale proč to musím napravovat zrovna já?“ Taša se zazubila. „Protoţe ty jediná jsi natolik drsná, abys je oba přivedla k rozumu.“ Rozhodla jsem se to nepovaţovat za uráţku hlavně proto, ţe kdyţ se teď baví se mnou, nebaví se s Abem. Rozhlédla jsem se po
29
místnosti a strnula. Teď si povídal s mou mámou. I přes hluk kolem ke mně dolehl útrţek jejich rozhovoru. „Janine,“ oslovil ji, „tys vŧbec nezestárla. Klidně bys mohla být Rosina sestra. Pamatuješ na tu noc v Kapadocii?“ Matka se zachichotala. Takový smích jsem u ní nikdy nezaţila. A asi bych ho uţ znovu slyšet nemusela. „Samozřejmě. Pamatuju si, jak sos mi hrnul na pomoc, kdyţ se mi přetrhlo ramínko od šatŧ.“ „Paneboţe,“ zaúpěla jsem. „Ten je k nezastavení.“ Taša se zatvářila zmateně, ale vzápětí jí došlo, o čem to mluvím. „Abe? Vţdyť je okouzlující.“ Znovu jsem zaúpěla. „Omluv mě.“ Zamířila jsem ke svým rodičŧm. Smířila jsem se s tím, ţe spolu kdysi něco měli - a to něco vedlo k mému početí -, jenţe to ještě neznamenalo, ţe touţím vidět, jak to proţívají znovu. Kdyţ jsem k nim došla, zrovna vzpomínali na procházky po pláţi. Rychle jsem zatahala Abeho za paţi. Stál u mojí mámy aţ moc blízko. „Mŧţu s tebou mluvit?“ zeptala jsem se. Zatvářil se udiveně a pokrčil rameny. „Jistě.“ Obdařil matku vědoucím úsměvem. „My si promluvíme později.“ „Tady není ţádná ţenská v bezpečí!“ vyhrkla jsem, kdyţ jsem ho vedla stranou. „O čem to mluvíš?“ Zastavili jsme se u mísy s punčem. „Flirtuješ s kaţdou v týhle místnosti!“ Moje výtka ho vŧbec nerozhodila. „No kdyţ je tady tolik příjemných a krásných ţen… O tomhle jsi se mnou chtěla mluvit?“ „Ne! Chtěla jsem s tebou mluvit o tom, jak jsi vyhroţoval mýmu klukovi. Neměl jsi na to právo.“ Povytáhl tmavé obočí. „Coţe? Tohle? To nic nebylo. Jsem jen otec, který chce dobro své dcery.“ „Většina otcŧ partnerŧm svých dcer nevyhroţuje, ţe je vykuchají.“ „To není pravda. Tohle jsem vŧbec neřekl. Řekl jsem něco mnohem horšího.“
30
Povzdechla jsem si. Tvářil se, ţe ho moje zoufalství potěšilo. „Povaţuj to za dárek k maturitě. Jsem na tebe hrdý. Všichni věděli, ţe budeš dobrá, ale nikdo netušil, ţe budeš takhle dobrá.“ Mrkl na mě. „Určitě nečekali, ţe jim zpŧsobíš škodu na majetku.“ „Na jakým majetku?“ „Ten most.“ Zamračila jsem se. „Musela jsem to udělat. Byl to ten nejučinnější zpŧsob. To teda byla výzva! Jak to vlastně udělali moji spoluţáci? Přece nebojovali uprostřed, nebo snad jo?“ Abe pomalu zavrtěl hlavou a vychutnával si kaţdou vteřinu své převahy z toho, ţe ví víc neţ já. „Na nikoho jiného takovou situaci nepřichystali.“ Ale jasně, ţe jo. Všichni jsme měli stejnou zkoušku.“ „Ty no. Kdyţ se zkoušky plánovaly, stráţci se usnesli, ţe si zaslouţíš něco… extra. Něco speciálního. Koneckoncŧ jsi bojovala uţ i ve skutečném světě.“ „Co?“ Vyjekla jsem tak hlasitě, ţe se po mně ohlédlo několik okolostojících. Vzpomněla jsem si, co mi řekla Meredith, a ztišila jsem hlas. „To není fér!“ V ţivotě uţ jsem proţila spoustu absurdních věcí, ale tohle je překonalo. „Takţe mi přichystali ten kousek na mostě? A co jsem podle nich měla udělat jinýho, neţ ten most zničit? Jak jinak bych to přeţila?“ „Hmm.“ Nepřítomně si promnul vousy na bradě. „Upřímně myslím, ţe nevěděli.“ „Proboha! To je neuvěřitelný.“ „Proč jsi tak naštvaná? Zkoušku jsi udělala.“ „Protoţe mi přichystali situaci, o který netušili, jak se z ní dostat.“ Podezíravě jsem na něj pohlédla. „A jak ses o tom vŧbec dozvěděl? Je to záleţitost stráţcŧ.“ Po tváři se mu rozlil výraz, který se mi ani v nejmenším nelíbil. „No… Včera v noci jsem byl s tvou matkou a…“
31
„Dobře, přestaň,“ rychle jsem ho přerušila. „Nechci slyšet, co jste ty a moje máma včera v noci dělali. Nejspíš by to bylo horší neţ ten most.“ Usmál se. „Nemáš se čeho obávat, obojí uţ je minulost. Teď si uţívej svŧj úspěch.“ „Budu se snaţit. Hlavně uţ mi prosím neprokazuj další laskavosti s Adrianem, jo? Teda jsem ráda, ţes přijel a podpořil mě, ale to mi stačí.“ Abe mě obdařil prohnaným pohledem, který mi připomněl, ţe za jeho naparováním se skrývá vychytralý a nebezpečný muţ. „Kdyţ ses vrátila z Ruska, byla jsi ráda, ţe jsem pro tebe něco udělal.“ Zašklebila jsem se. To vystihl. Dokázal získat vzkaz z vysoce zabezpečeného vězení. I kdyţ to k ničemu nevedlo, přesto jsem mu to přičítala k dobru. „Fajn,“ uznala jsem. „To bylo skvělý. A jsem ti za to vděčná. Stejně pořád nevím, jak jsi to vŧbec dokázal.“ Náhle se mi v hlavě vynořila myšlenka, která mě napadla před zkouškou. Bylo to, jako kdyţ si aţ druhý den vzpomenete, co se vám zdálo. Ztišila jsem hlas. „Nešel jsi tam osobně, ţe ne?“ Opovrţlivě odfrkl. „Jistěţe ne. Na to místo bych nevkročil. Vyuţil jsem svoje kontakty.“ „Kde to je?“ zeptala jsem se a doufala, ţe to vyznělo, jako by o nic nešlo. Nenechal se obalamutit. „Proč to chceš vědět?“ „Protoţe jsem zvědavá! Odsouzení zločinci vţdycky zmizí beze stopy. Teď uţ jsem stráţkyně a vŧbec nic nevím o našem vězeňským systému. Je jenom jeden kriminál? Nebo je jich víc?“ Abe hned neodpověděl. Pečlivě studoval mŧj výraz. Při své práci hledal u kaţdého postranní motivy. A jakoţto jeho dcera jsem pro něj patrně byla podezřelá dvojnásob. Je to v genech. Nejspíš ale podcenil moji posedlost, protoţe nakonec odpověděl. „Víc neţ jeden. Viktor sedí v tom nejhorším. Jmenuje se Tarasov.“ „Kde to je?“
32
„Momentálně?“ Zamyslel se. „Řekl bych, ţe na Aljašce.“ „Co myslíš tím momentálně?“ „Během roku se vězení stěhuje. Teď je na Aljašce. Pak bude v Argentině.“ Lstivě se na mě usmál, evidentně uvaţoval, jak jsem chytrá. „Hádej proč?!“ „Nevím… Počkej! Kvŧli slunečnímu svitu.“ To dávalo dokonalý smysl. „Touhle roční dobou je na Aljašce den skoro neustále, ale v zimě je tam zase pořád noc.“ Vypadal, ţe mŧj úsudek na něj zapŧsobil mnohem víc neţ moje úspěšně sloţená zkouška. „Kdyby se nějaký vězeň pokusil o útěk, měl by to dost těţké.“ Ve slunečním světle by se ţádný Moroj daleko nedostal. „Ale přes zabezpečení stejně nikdo neuteče.“ Snaţila jsem se nevnímat, jak beznadějně to zní. „V tom případě teď bude vězení asi hodně daleko na severu Aljašky,“ prohlásila jsem a zadoufala, ţe z něj třeba dostanu přesnější lokaci. „Tam by bylo víc světla.“ Zasmál se. „To ti nemŧţu prozradit ani já. Tuhle informaci stráţci tají a schovávají ji na svých velitelstvích.“ Zarazila jsem se. Velitelství… Ačkoli byl Abe většinou vnímavý, mojí reakce si nevšiml. Upřeně se zahleděl na druhou stranu místnosti. „To je Renée Szelská? Mŧj ty Boţe… ta ale vyrostla a zkrásněla.“ Mávla jsem rukou, aby za ní klidně šel. Jednak proto, ţe jsem si chtěla promyslet svŧj nový plán, a pak taky proto, ţe jsem Renée zas tak dobře neznala, a tak by mi nevadilo, ţe ji balí. „Nenech se rušit. Nalákej do svých sítí ještě víc ţenských.“ Abe další povzbuzování nepotřeboval. Jakmile jsem osaměla, začala jsem přemýšlet, jestli mŧj plán, který se mi začal rodit v hlavě, má vŧbec nějakou šanci na úspěch. To, co jsem se teď dozvěděla, mi dost pomohlo. A tenhle nápad nebyl o moc šílenější neţ moje předchozí. Přes celou místnost jsem se setkala s pohledem Lissiných jadeitově zelených očí. Kdyţ jí zmizel z dohledu Christian, hned měla lepší náladu. Dobře se bavila a těšila se na všechna dobrodruţství,
33
která proţijeme venku, ve skutečném světě. Znovu se mě zmocnila úzkost, kterou jsem pocítila uţ dříve. Teď sice budeme volné, ale realita nás brzy dostihne. Hodiny odtikávají. Dimitrij vyčkává a sleduje mě. Napadlo mě, jestli od něj i nadále budu kaţdý týden dostávat dopisy, aţ odejdu ze školy. Usmála jsem se na Lissu a cítila se trochu provinile z toho, ţe jí teď pokazím náladu, aţ jí povím, ţe máme dobrou šanci dostat Viktora Daškova z vězení.
34
TŘI NÁSLEDUJÍCÍCH PÁR DNŦ BYLO PODIVNÝCH. JÁ I OSTATNÍ NOVICOVÉ JSME ODMATUROVALI NAPROSTO OSLNIVĚ,
nicméně jsme nebyli jediní, kdo končil studium na Akademii svatého Vladimíra. Morojové také měli svŧj slavnostní obřad a celý kampus se jen hemţil hosty. Rodiče odjeli skoro stejně rychle, jako přijeli, a vzali s sebou své syny a dcery. Královští Morojové většinou tráví léto s rodiči na luxusních sídlech mnoho z nich se nachází na jiţní polokouli, kde jsou touhle roční dobou dny kratší. „Obyčejní“ Morojové také odjíţdějí s rodiči, i kdyţ do skromnějších příbytkŧ, a během prázdnin chodí většinou na brigády, neţ nastoupí na vysokou. A jelikoţ se škola na prázdniny samozřejmě zavírá, odjíţdějí i skoro všichni ostatní studenti. Ti, kteří nemají rodiny a domovy obvykle se jedná o dhampýry -, zŧstávají na Akademii po celý rok, ale těch je jen menšina. Kampus se kaţdým dnem vylidňoval víc a víc. Já a moji spoluţáci jsme čekali, aţ nás vezmou ke královskému dvoru. Loučili jsme se s Moroji, kteří odjíţděli, i s mladšími dhampýry, kteří nastoupí po nás. Z rozloučení s Jill jsem byla smutná. Den před odjezdem ke dvoru jsem ji potkala cestou na Lissinu kolej. Jill kráčela s nějakou ţenou, pravděpodobně se svou matkou, a obě nesly krabice. Kdyţ mě Jill spatřila, celá se rozzářila. Ahoj, Rose! S kaţdým uţ jsem se rozloučila, ale tebe jsem nemohla nikde najít,“ vyhrkla vzrušeně. Usmála jsem se na ni. „Tak to jsem ráda, ţe jsme se potkaly.“ Nedokázala jsem jí říct, ţe se taky se vším loučím. Poslední den na Akademii jsem strávila procházením známých míst. Začala jsem na
35
niţším kampusu, kde jsme se ve školce seznámily s Lissou. Procházela jsem chodbami a zákoutími na své koleji, navštívila jsem několik svých oblíbených tříd a dokonce jsem zašla i do kostela. Spoustu času jsem strávila i na místech naplněných hořkosladkými vzpomínkami třeba tam, kde jsme vţdycky trénovali s Dimitrijem. Na hřišti, kde mě nutil běhat kolečka. V chatce, kde jsme se nakonec jeden druhému odevzdali. Tam jsem proţila tu nejnádhernější noc ve svém ţivotě. Kdykoli jsem na to vzpomínala, cítila jsem radost, ale i bolest. Ale ničím z toho jsem Jill zatěţovat nemohla. Otočila jsem se k její matce a chtěla jsem jí podat ruku, ale pak mi došlo, ţe s tou krabicí v náručí mi ruku asi nepodá. „Jsem Rose Hathawayová. Já vám to odnesu.“ Neţ začala protestovat, vzala jsem jí krabici z rukou. „Děkuju,“ řekla příjemně překvapená. Znovu vykročily a já s nimi srovnala krok. „Já jsem Emily Mastranová,“ představila se. „Jill mi o tobě hodně vyprávěla.“ „Váţně?“ podivila jsem se a obdařila Jill škádlivým úsměvem. „Moc zase ne. Jenom o tom, jak spolu občas něco podnikáme.“ Jill v zelených očích varovně zablesklo, a tak mě napadlo, ţe Emily nejspíš neví, ţe se její dcera ve volném čase učí zakázané magii, která zabíjí Strigoje. „Máme Jill rádi,“ pověděla jsem, kdyţ mi došlo, ţe ji musím krýt. „A jednou ji naučíme, jak by si měla zkrotit tu svou hřívu.“ Emily se zasmála. „O to uţ se pokouším skoro patnáct let. Hodně štěstí.“ Jillina máma byla hezká. Ty dvě si nebyly vŧbec podobné, aspoň ne vzhledově. Emily měla rovné černé lesklé vlasy a modré oči s dlouhými řasami. Pohybovala se s ladností, úplně jinak, neţ dusala Jill. Přesto jsem ale tu a tam zaregistrovala určitou podobnost - srdčitý tvar obličeje a stejný tvar rtŧ. Jill je pořád ještě mladá, a aţ vyroste do podoby své matky, jistě z ní bude lamačka
36
muţských srdcí. To si teď ale určitě ještě neuvědomuje. Naštěstí i její sebevědomí stále narŧstalo. „Kde vlastně bydlíte?“ zeptala jsem se. „V Detroitu,“ odvětila Jill s úšklebkem. „Není to tam zas tak špatné,“ zasmála se její máma. „Nejsou tam hory. Jenom dálnice.“ „Tančím tam v baletu,“ vysvětlila mi Emily. „Takţe zŧstáváme tam, kde mŧţeme platit účty.“ Myslím, ţe mě víc překvapilo, ţe v Detroitu chodí lidi na balet, neţ to, ţe je Emily baletka. Ale vypadala na to. Morojové jsou vlastně ideálními tanečníky, kdyţ jsou tak vysocí a štíhlí. „To je dost velký město,“ oznámila jsem Jill. „Uţívej si tam zábavy velkoměsta, neţ se zase vrátíš doprostřed nudný pustiny.“ Zakázaný trénink boje a útoky Strigojŧ by se samozřejmě jen těţko daly označit za nudu, ale chtěla jsem Jill trochu zvednout náladu. „A nebudeš tam zase tak dlouho.“ Morojové mají letní prázdniny sotva dva měsíce. Jejich rodiče se obvykle nemŧţou dočkat, aţ svoje děti dopraví zpátky do bezpečí Akademie. „To asi ne,“ povzdechla Jill a nevypadala, ţe jsem ji moc přesvědčila. Došly jsme k autu a sloţily krabice do kufru. „Kdyţ budu mít moţnost, určitě ti napíšu mail,“ slíbila jsem. „A vsadím se, ţe Christian taky. Moţná bych přemluvila i Adriana.“ Jill se rozzářila a já byla ráda, ţe se jí zase vrátilo její nadšení. „Fakt? To by bylo super. Chci vědět všechno, co se bude dít u dvora. Nejspíš tam s Lissou a Adrianem budete dělat spoustu zajímavých věcí a Christian určitě objeví něco dalšího… o tamtom.“ Emily si nevšimla, ţe Jill něco naznačuje. Jen se na mě hezky usmála. „Díky, ţes nám pomohla, Rose. Moc ráda jsem tě poznala.“ „Já vás taky - uff!“ Jill se mi vrhla kolem krku. „Hodně štěstí se vším,“ popřála mi. „Ty se tak máš, ţe teď povedeš tak skvělej ţivot!“ Taky jsem ji objala. Nedokázala bych jí vysvětlit, jak moc jí závidím. Její ţivot je pořád ještě bezpečný a nevinný. Ačkoli se jí ne-
37
chtělo trávit léto v Detroitu, zŧstane tam jen krátce a pak se zase vrátí do známého a jednoduchého světa na Akademii. Nebude poslána do neznáma a do nebezpečí. Aţ poté, co Jill s matkou vyjely, zareagovala jsem na její poznámku. „To doufám,“ zabrblala jsem a uvaţovala nad tím, co bude. „To doufám.“ Následujícího dne jsem se svými spoluţáky a několika vybranými Moroji opustila hory v Montaně a nechala za sebou pensylvánské kopce. Na královském dvoře to vypadalo stejně, jak jsem si pamatovala. Pŧsobil impozantním starobylým dojmem, podobně jako Akademie svatého Vladimíra. Všude se tyčily věţičky a propracované kamenné budovy. Ve škole byly k vidění i moderní věci potřebné ke studiu, zatímco u dvora panovala okázalejší atmosféra. Jako by všechny ty budovy dávaly jasně na srozuměnou, ţe zde sídlí centrum moci a královna Morojŧ. Královský dvŧr na kaţdého zapŧsobil a moţná ho i trochu zastrašil. Ačkoli jsem tu uţ byla, pořád to na mě dělalo dojem. Dveře i okna domŧ z tmavého kamene měly rámy se zlacenými ozdobami. Bylo to něco úplně jiného neţ to, co jsem viděla v Rusku, přesto jsem ale zaznamenala, ţe zdejší architekti se nechali inspirovat starou evropskou architekturou. Trochu to připomínalo stavby a paláce v Petrohradě. Na Akademii byly všude cestičky a nádvoří s lavičkami, ale tady u dvora zašli ještě dál. Trávníky zdobily kašny a sochy předchozích panovníkŧ. Těch úchvatných mramorových soch jsem si předtím moc nevšimla, protoţe byly zapadané sněhem. Teď v létě ale přímo zářily. A všude, úplně všude kvetly květiny, byly tam keře a upravené cestičky. Teď uţ jsem chápala, proč čerství maturanti navštěvují královský dvŧr, který je středem administrativní práce stráţcŧ. Ale napadl mě ještě jeden dŧvod, proč sem nové stráţce posílají právě v létě. Chtějí, abychom byli ohromeni a uvědomili si tu slávu, za kterou bojujeme.
38
Vzhledem k tomu, jak se moji spoluţáci tvářili, jsem usoudila, ţe to zabírá. Většina z nich tu nikdy dřív nebyla. S Lissou a Adrianem jsme přiletěli stejným letadlem a nyní jsme kráčeli společně. Bylo tu stejně teplo jako v Montaně, jen tu byl vlhčí vzduch. Po chvilce chŧze uţ jsem se začala potit. „Tentokrát sis vzala šaty, vid?“ dotázal se Adrian. „Samozřejmě,“ odpověděla jsem. „Kromě hlavní oslavy se budeme muset zúčastnit ještě několika dalších slavnostních akcí. Ale na tyhle příleţitosti moţná uţ vyfasuju černobílou uniformu.“ Zavrtěl hlavou a já si všimla, ţe si sáhl do kapsy. Pak ale zaváhal a ruku odtáhl. Udělal sice ohromný pokrok, ţe přestal kouřit, ale zřejmě si ani neuvědomoval, ţe kdykoli je venku, automaticky sahá po krabičce cigaret. „Myslel jsem na dnešek. Na večeři.“ Tázavě jsem pohlédla na Lissu. U dvora se pokaţdé musela zúčastňovat akcí, kam „normální“ lidé nesměli. Ve svém novém a nejistém postavení jsem nevěděla, jestli budu moct jít s ní. Poutem jsem z ní vyčetla, ţe nechápe a nemá o ţádné večeři ani ponětí. „Jaká večeře to má být?“ zeptala jsem se. „Ta, kterou jsem domluvil se svou rodinou.“ „Večeře…“ Najednou jsem se zastavila a vytřeštila na něj oči. Ten jeho samolibý úšklebek se mi vŧbec nelíbil. „Adriane!“ Několik spoluţákŧ na mě zvědavě pohlédlo, ale hned zase pokračovali v chŧzi. „No tak, uţ pár měsícŧ spolu chodíme. A seznámení s rodiči je součástí vztahu. Já tvoji mámu znám. Dokonce jsem se seznámil i s tvým děsivým tátou. Teď je řada na tobě. Zaručuju ti, ţe nikdo z mojí rodiny ti neřekne to, co řekl tvŧj táta mně.“ S Adrianovým otcem uţ jsem se kdysi setkala. Nebo jsem ho spíš zahlédla na večírku. Pochybuju ovšem, ţe by si mě pamatoval a ţe by věděl, kdo jsem - nehledě na mou pověst. O Adrianově matce jsem nevěděla téměř nic. O svojí rodině nemluvil moc často.
39
„Jenom tvoji rodiče?“ ujistila jsem se obezřetně. „Nikdo další z rodiny, o kom bych měla vědět?“ „No…“ Adrian znovu zvedl ruku ke kapse. Tentokrát si nejspíš potřeboval dát cigaretu, aby se uklidnil, kdyţ jsem ho vyslýchala takovým tónem. Všimla jsem si, ţe celá ta situace Lissu dost pobavila. „Moţná se zastaví i moje oblíbená prateta.“ „Taťána?“ vykřikla jsem. Snad posté mě napadlo, jak jsem přišla k tomu nadělení, ţe chodím s klukem, který je příbuzný s vládkyní celého světa Morojŧ. „Vţdyť mě nesnáší! Víš přece, co se stalo, kdyţ jsme spolu naposled mluvily.“ Její královské Veličenstvo na mě ječelo, ţe jsem jen póvl a nemŧţu chodit s jejím synovcem, jelikoţ pro něj uţ naplánovala Lissu. „Myslím, ţe ji to přejde.“ „No tak.“ „Ne, fakt.“ Skoro vypadal, jako by říkal pravdu. „Nedávno jsem mluvil s mámou a… nevím. Nezdá se, ţe by tě teta Taťána nějak moc nesnášela.“ Zamračila jsem se a všichni tři jsme opět vykročili. „Třeba obdivuje tvoje nedávný zásluhy,“ broukla Lissa. „Třeba,“ poznamenala jsem. Doopravdy jsem tomu ale nevěřila. Svým drsným chováním jsem v královniných očích byla jistě o to opovrţeníhodnější. Vnímala jsem trochu jako podraz, ţe na mě Adrian tuhle večeři přichystal, ale teď uţ se s tím stejně nedalo nic dělat. Jedinou světlou stránkou na tom bylo, ţe jsem měla dojem, ţe si ze mě jen utahuje, kdyţ říkal, ţe se moţná zastaví jeho teta. Slíbila jsem mu, ţe přijdu, a on se pak radši na nic nevyptával, kdyţ jsem později odpoledne vyrazila s Lissou za „našimi záleţitostmi“. Moji spoluţáci se vydali na prohlídku královského dvora, coţ byla součást jejich výcviku. Já uţ jsem to tu znala, tak jsem se z toho mohla vyvlíknout. Lissa a já jsme si hodily věci na pokoje a vyrazily do vzdálené části královského dvora, kde ţijí nekrálovští.
40
„Řekneš mi, co je tou další součástí tvýho plánu?“ vyptávala se Lissa. Od té doby, co mi Abe objasnil podrobnosti ohledně Viktorova vězení, v duchu uţ jsem si dělala seznam problémŧ, které budeme muset vyřešit. Od rozhovoru s Abem ubyly jen dva. To se nám to tedy moc neusnadnilo. Především nevíme, kde na Aljašce se ten kriminál nachází. A pak nemáme tušení, jak to tam vypadá a jak je zabezpečený. Nemáme ponětí, jak do něj proniknout. Něco mi ale napovídalo, ţe odpovědi na tyhle otázky bychom mohli získat od jediné osoby. Jenţe problém byl v tom, ţe se k té osobě teď asi těţko dostanu. Naštěstí znám někoho, kdo by nám mohl pomoct. „Jdeme za Miou,“ oznámila jsem Lisse. Mia Rinaldiová byla Morojka, která s námi dřív chodila do školy. Dřív taky bývala naším nepřítelem. Teď se ale stala ukázkovým příkladem toho, jak se člověk mŧţe úplně změnit. Z vypočítavé mrchy ochotné vyspat se s kdekým, jen aby byla oblíbená, se změnila v pohodovou holku, která stojí oběma nohama pevně na zemi a učí se bránit sebe i ostatní proti Strigojŧm. Ţila tady u dvora se svým otcem. „Ty myslíš, ţe Mia ví, jak se vloupat do vězení?“ „Mia je sice dobrá, ale pochybuju, ţe by byla natolik dobrá. Spíš by nám mohla pomoct tím, ţe by zafungovala jako mozek operace.“ Lissa zaúpěla. „Nemŧţu uvěřit, ţes pouţila slova mozek operace. To zní jako z nějakýho špionáţního filmu.“ Mluvila sice ţertovným tónem, ale cítila jsem z ní obavy. Odlehčeností jen maskovali) svŧj strach. Pořád se bála osvobodit Viktora, ačkoli mi to slíbila. Nekrálovští, kteří vykonávají u dvora obyčejné práce, bydlí v bytech daleko od královnina sídla a přijímacích sálŧ. Mia mi uţ dřív dala svou adresu, takţe jsme se tam teď s Lissou vydaly přes pečlivě udrţované pozemky a celou cestu jsme nadávaly, jaké jo vedro. Miu jsme zastihly doma. Měla na sobě dţíny a tričko a zrovna lízala zmrzlinu. Kdyţ nás spatřila, vykulila oči. „No zatraceně!“
41
Zasmála jsem se. „Taky tě ráda vidím. Mŧţeme dál?“ „Jasně.“ Ustoupila stranou. „Dáte si taky zmrzku?“ Jak bych si nedala! Vzala jsem si ovocnou a všechny tři jsme se usadily v malém obýváku. Mělo to tu hodně daleko k okázalému domu pro hosty, ale bylo tu útulno a čisto. Taky bylo znát, ţe Mia se svým tátou o byt pečují. „Věděla jsem, ţe přijedou maturanti,“ poznamenala Mia a odhrnula si z obličeje blond kudrliny. „Ale nevěděla jsem, jestli s nimi dorazíte taky. Odmaturovalas vŧbec?“ „Jo,“ odpověděla jsem. „Dostala jsem značku slibu a tak.“ Nadzvedla jsem si vlasy, aby uviděla obvaz. „Divím, se, ţe tě vzali zpátky do školy, i kdyţ ses vydala na zabijácký pronásledování. Nebo jsi za to naopak dostala body k dobru?“ K Mie se zjevně donesly stejné zvěsti o mém dobrodruţství, jaké se rozkřikly všude. To mi vyhovovalo. O tom, co se stalo doopravdy, se mi mluvit nechtělo. Nechtěla jsem mluvit o Dimitrijovi. „Myslíš, ţe by mohl Rose někdo zabránit, aby dělala, co chce?“ dotázala se Lissa s úsměvem. Snaţila se odvést řeč od toho, kde jsem vlastně byla, za coţ jsem jí byla neskonale vděčná. Mia se rozesmála a ukousla si kus citrónové zmrzliny. Divila jsem se, ţe jí z toho neumrzá mozek. „To je fakt.“ Polkla a její úsměv se vytratil. Chvíli mě tiše pozorovala svýma bystrýma modrýma očima. „A teď Rose něco chce.“ „Hele, jen jsme za tebou zašly a jsme rády, ţe tě zas vidíme,“ řekla jsem. „To ti věřím. Ale myslím, ţe máš ještě nějaký jiný dŧvody, proč jsi mě chtěla vidět.“ Lissa se usmála ještě víc. Pobavilo ji, ţe jsem se zamotala do vlastní hry na špióny. „Proč myslíš? To znáš Rose tak dobře, nebo u ní prostě vţdycky předpokládáš nějaký postranní úmysly?“
42
Mia se znovu usmála. „Obojí.“ Naklonila se ke mně a upřela na mě pohled. Kdy začala být takhle vnímavá? „Dobře. Nemá smysl marnit čas. Tak s čím ode mě chceš pomoct?“ Zdrceně jsem si povzdechla. „Potřebuju se dostat do hlavní bezpečnostní kanceláře stráţcŧ.“ Lissa vedle mě vydala přiškrcený zvuk. Připadala jsem si kvŧli ní hrozně. Svoje myšlenky přede mnou dokázala skrýt jen výjimečně, takţe mě málokdy mohla něčím opravdu překvapit. Ale já? Já jsem ji ohromovala neustále. V polovině případŧ neměla tušení, co provedu. Přesto jsem ale moc nechápala, proč je pro ni vloupání do kanceláře takovým šokem, kdyţ plánujeme osvobození známého zločince. „Teda jo,“ hvízdla Mia. „Ty jdeš váţně rovnou na věc.“ Usmívala se trochu křivě. „S takovou prkotinou se ale nemusíš obracet na mě. Mŧţeš to klidně udělat sama.“ „Mŧţeš mě - nás - tam dostat?“ zeptala jsem se. „Kamarádíš tady se stráţci… a tvŧj táta má přístup na spoustu míst…“ Nevěděla jsem přesně, jakou práci tady pan Rinaldi dělá, ale měla jsem za to, ţe je to něco s údrţbou. „Co hledáš?“ dotázala se, a kdyţ jsem otevřela pusu na protest, jen zvedla ruku. „Ne, ne. Nechci znát podrobnosti. Pověz mi jenom zhruba, o co jde. Je mi jasný, ţe tam nechceš proto, aby sis to tam prohlídla.“ „Potřebuju nějaký záznamy,“ vysvětlila jsem. Povytáhla obočí. „Osobní záznamy? Pokoušíš se sehnat si práci?“ „Ne.“ Ale vlastně to není tak špatný nápad, vzhledem k tomu, ţe není vŧbec jisté, ţe mě přidělí k Lisse. Ale ne. Jedno po druhém. „Potřebuju záznamy o vnějším zabezpečení rŧzných míst - škol, královských domŧ, vězení.“ Snaţila jsem se zachovat si při lom posledním slově normální výraz. Mia s námi byla na jedné lodi, co se týkalo rŧzných vylomenin, ale tohle by na ni jistě bylo trochu moc. „Myslím, ţe tyhle záznamy by tam měli mít, ne?“ „To jo,“ řekla. „Ale většinou v elektronický podobě. A bez uráţky, tohle by mohlo bejt nad tvoje schopnosti. I kdybychom se dostaly k
43
jednomu z jejich počítačŧ, všechno tam bude zaheslovaný. A kdyţ stráţci odejdou, počítače si zabezpečí. Nepředpokládám, ţe se z tebe za tu dobu, co jsme se neviděly, stal hacker.“ To jistě ne. A na rozdíl od špionáţních filmŧ, jak si ze mě Lissa utahovala, nemám ani ţádného geniálního kamaráda, který by dokázal proniknout do vysoce zabezpečeného počítače. Sakra. Chmurně jsem sklopila pohled na svoje nohy a uvaţovala, jestli mám šanci vypáčit z Abeho víc informací. „ Ale jestli ta informace, co potřebuješ, není moc aktuální,“ dodala Mia, „je moţný, ţe tam bude i na papíře.“ Trhla jsem hlavou. „Kde?“ „Ve sklepě mají ohromný narvaný archívy. Štosy a štosy dokumentŧ. Je to tam samozřejmě taky zamčený, ale pořád se k tomu dá dostat líp neţ do počítače. Záleţí na tom, co potřebuješ. Jak je to starý?“ Z toho, co říkal Abe, jsem nabyla dojmu, ţe vězení Tarasov uţ nějakou dobu existuje. V těch archívech o tom určitě musejí být záznamy. Nepochybuju, ţe si stráţci dělají záznamy digitálně uţ dost dlouho, coţ znamená, ţe informace o zabezpečení na papíře asi nebudou příliš aktuální, ale i tak se s tím spokojím. „To by mohlo stačit. Mŧţeš nás tam dostat?“ Mia několik vteřin mlčela a bylo na ní vidět, jak přemýšlí. „Pravděpodobně ano.“ Podívala se na Lissu. „Umíš pořád pouţívat nátlak tak, ţe si uděláš z lidí otroky?“ Lissa se zašklebila. „Nerada o tom uvaţuju takhle, ale jo, umím.“ To byla další schopnost éteru. Mia ještě chvilku přemýšlela, načeţ rychle přikývla. „Dobře. Vraťte se tak kolem druhý a uvidíme, co mŧţeme dělat.“ Dvě hodiny odpoledne znamenají pro Moroje, kteří mají pře vrácený rytmus, hlubokou noc. Plíţit se někam za denního světla nepŧsobí moc nenápadně, ale bylo mi jasné, ţe to Mia naplánovala takhle, protoţe tou dobou bude všude míň lidí.
44
Přemítala jsem, jestli bychom si s ní měly ještě chvíli povídat, nebo okamţitě vypadnout, kdyţ vtom moje úvahy přerušilo zaklepání na dveře. Mia sebou trhla a najednou znervózněla. Vydala se ke dveřím a zanedlouho jsme z chodby zaslechly známý hlas. „Promiň, jsem tu o něco dřív, ale…“ Do obýváku vešel Christian. Jakmile si všiml Lissy a mě, ihned zmlkl. Všichni strnuli a zdálo se, ţe je na mně, abych ukončila tuhle trapnou situaci. „Čau, Christiane,“ pozdravila jsem ho radostně. „Jak se vede?“ Pohledem probodával Lissu a chvíli mu trvalo, neţ od ní odtrhl oči a zadíval se na mě. „Fajn.“ Obrátil se k Mie. „Mŧţu přijít pak…“ Lissa se urychleně zvedla. „Ne,“ řekla chladným princeznovským tónem. „Já a Rose uţ stejně musíme jít.“ „Jo,“ přitakala jsem a následovala ji ke dveřím. „Máme… ještě něco na práci. A nechceme rušit váš…“ Sakra, vŧbec jsem netušila, co ti dva vlastně chtějí dělat. A asi jsem to ani vědět nechtěla. Mia se konečně zmohla na slovo. „Christian chtěl, abych mu předvedla něco z toho, co jsem se naučila při tréninku se stráţci.“ „Dobrý.“ Celou cestu ke dveřím jsem se nepřestávala usmívat. Lissa obešla Christiana co největším obloukem. „Jill bude ţárlit.“ A nejen Jill. Rozloučili jsme se a já a Lissa jsme se vracely zase zpátky. Cítila jsem poutem, jak z ní vyzařuje vztek a ţárlivost. „Je to jen klub rváčŧ, Liss,“ snaţila jsem se ji uklidnit, kdyţ se neměla k tomu, aby něco řekla. „O nic nejde. Budou probírat údery a kopance a další nudný věci.“ Vlastně mi to vŧbec nudné nepřipadalo, ale uvědomovala jsem si, ţe bych neměla chválit Christiana a Miu za to, ţe se scházejí. „Teď moţná o nic nejde,“ zavrčela a dál strnule zírala před sebe. „Ale kdoví, co se mŧţe stát? Stráví spolu nějaký čas, budou nacvičovat rŧzný pohyby, jedna věc povede k druhý…“ „To je směšný,“ řekla jsem. „Na tomhle není vŧbec nic romantickýho.“ Další leţ, pomyslela jsem si, kdyţ mi došlo, ţe takhle vlastně začal mŧj vztah s Dimitrijem. Ale o tom je taky lepší pomlčet.
45
„Navíc Christian si asi těţko něco začne s kaţdou holkou, se kterou trénuje. Mia, Jill… Bez uráţky, ale tak okouzlující zase není.“ „Vypadá fakt dobře,“ namítla. Stále v ní vřely temné pocity. „Jo,“ přitakala jsem a dívala se radši jen na cestičku před sebou. „Ale jenom to nestačí. Navíc jsem myslela, ţe je ti fuk, co dělá.“ „To jo,“ souhlasila. Nepřesvědčila ani samu sebe, natoţpak mě. „Je mi to úplně fuk.“ Po zbytek dne se moje pokusy nějak ji rozptýlit nesetkaly s úspěchem. Znovu jsem si vzpomněla na Tašina slova: Proč jsi to nenapravila? Protoţe Lissa i Christian se chovají jako paka a pořád jsou na sebe vytočení - coţ vytáčí i mě. Christian mi dřív hodně pomohl při mých zakázaných eskapádách, ale teď jsem si od něj kvŧli Lisse musela udrţovat odstup. Kdyţ nastal čas večeře, nechala jsem ji napospas její mizerné náladě. Ve srovnání s jejím milostným ţivotem mi mŧj vztah s rozmazleným královským playboyem, jehoţ rodině se nezamlouvám, připadal přímo optimistický. Ujistila jsem Lissu, ţe se hned po večeři vrátím a společně zajdeme za Miou. Zmínka o Mie ji příliš nenadchla, ale chystané vloupání odvedlo její myšlenky od Christiana. Na večeři jsem si vzala tmavohnědé šaty z lehké prŧsvitné látky, která byla v letním parnu ideální. Výstřih byl decentní, krátké nadýchané rukávky dodávaly celým šatŧm na slavnostním dojmu. Vlasy jsem si na zátylku stáhla do culíku, takţe mi ani nebylo moc vidět hojící se tetování. Vypadala jsem skoro jako slušná přítelkyně coţ jenom dokazovalo, jak zjev klame. Vţdyť jsem se namočila do šíleného plánu, jak přivést svého bývalého přítele zase k ţivotu. Adrianovi rodiče tady u dvora bydleli nastálo. Kdyţ jsem dorazila do jejich domu, prohlídl si mě Adrian od hlavy k patě. Jeho nepatrný úsměv mi napověděl, ţe se mu takhle líbím. „Dobrý?“ zeptala jsem se a zatočila se před ním. Objal mě jednou rukou kolem pasu. „Bohuţel jo. Doufal jsem, ţe se objevíš v něčem odváţnějším, v něčem, co moje rodiče pohorší.“
46
„Občas mi přijde, ţe se o mě vŧbec nezajímáš jako o osobnost,“ poznamenala jsem, zatímco jsme šli dovnitř. „Jako kdybys mě pouţíval jenom k vyšokování.“ „Jsi pro mě obojím, malá dhampýrko. Zajímám se o tebe a navíc tě pouţívám k vyšokování.“ Skryla jsem úsměv. Hospodyně Ivaškovových nás vedla k jídelně. U dvora byla spousta restaurací a kaváren, ale královským, jako byli Adrianovi rodiče, zřejmě připadalo stylovější uspořádat slavnostní večeři doma. Já bych ovšem byla radši na veřejnosti. Tam je víc moţností úniku. „Ty jsi určitě Rose.“ Přerušila jsem úvahy o únikových cestách, protoţe do místnosti vešla vysoká, elegantně oděná Morojka. Měla na sobě dlouhé tmavozelené saténové šaty, které dokonale ladily s jejíma i Adrianovýma očima. Okamţitě jsem si připadala, ţe nejsem dost slavnostně oblečená. Tmavé vlasy měla staţené do drdolu. Od srdce se na mě usmála a podala mi ruku. „Jsem Daniella Ivaškovová,“ řekla. „Ráda tě konečně poznávám.“ Bylo to upřímné. Potřásly jsme si rukama. „Taky vás ráda poznávám, paní Ivaškovová.“ „Říkej mi Daniello.“ Otočila se k Adrianovi a sykla, kdyţ spatřila límeček jeho košile. Urovnala mu ho. „Zlato,“ oslovila ho, „podíval ses vŧbec do zrcadla, neţ jsi vyrazil? Máš příšerně rozcuchané vlasy.“ Rychle ucukl, kdyţ se mu pokusila sáhnout na hlavu. „Děláš si srandu? Strávil jsem před zrcadlem celý hodiny, abych si vytvořil tenhle účes.“ Zmučeně povzdechla. „Někdy se nemŧţu rozhodnout, jestli jsem ráda nebo ne, ţe nemám další děti.“ Za ní sluţebnictvo tiše prostíralo k večeři. Z talířŧ se kouřilo a mně začalo kručet v ţaludku. Doufala jsem, ţe to nikdo nezaslechl. Daniella se podívala do chodby. „Nathane, pospíšíš si? Večeře vychladne.“ Po chvilce se na dřevěné podlaze ozvaly těţké kroky a do jídelny vplul Nathan Ivaškov. Stejně jako ţena byl i on oblečen slavnostně.
47
Měl modrou saténovou kravatu a černý oblek. Byla jsem ráda, ţe tu mají klimatizaci, jinak by se v té těţké látce nejspíš roztekl. Vypadal pořád stejně, jak jsem si ho pamatovala. Měl stříbrem prokvetlé vlasy a knír. Napadlo mě, jestli bude mít Adrian taky takové vlasy, aţ bude starý. To nejspíš nikdy nezjistím. Adrian si je pravděpodobně začne barvit, hned jak objeví na hlavě první šedivý vlas. Já jsem si Adrianova otce sice pamatovala, ale on neměl tušení, kdo jsem. Vlastně se tvářil překvapeně, ţe mě vidí. „Tohle je, ehm, Adrianova přítelkyně Rose Hathawayová,“ představila mě Daniella. „Vzpomínáš si? Říkal, ţe ji dnes večer přivede.“ „Moc mě těší, pane Ivaškove.“ Na rozdíl od své ţeny mi nenabídl tykání a mně se trochu ulevilo. Strigoj, který Dimitrije proti jeho vŧli proměnil, se taky jmenoval Nathan, takţe to jméno jsem moc ráda nahlas neříkala. Adrianŧv otec mě přejel pohledem, ale nezdálo se, ţe bych se mu líbila. Spíš si mě prohlíţel jako nějakou pozoruhodnost. „Aha. Dhampýrská dívka.“ Nebyl přímo hrubý, jen jsem ho evidentně nezaujala. Aspoň ţe mě nenazval krvavou děvkou. Všichni jsme usedli ke stolu. Adrian se pořád choval jako obvykle, jako ţe je mu všechno jedno, ale mně bylo jasné, ţe teď by si opravdu potřeboval zakouřit. A nejspíš si k tomu dát i panáka. Společnost jeho rodičŧ mu moc příjemná nebyla. Kdyţ nám všem sluha nalil do sklenic víno, Adrianovi se viditelně ulevilo a já mu nic neříkala. Jen jsem ho probodla varovným pohledem, který nebral na vědomí. Nathan do sebe bleskově házel vepřové medailonky, ale přitom pořád pŧsobil distingovaně a elegantně. „Tak,“ promluvil a upřel oči na Adriana. „Co budeš dělat teď, kdyţ Vasilisa odmaturovala? Nebudeš přece dál bydlet v tom ubohém prostředí se studenty. Uţ nemá smysl, abys tam dál zŧstával.“ „Nevím,“ odpověděl Adrian líně. Zavrtěl hlavou, aţ se mu rozletěly jeho pečlivě rozcuchané vlasy. „Jsem s nima rád. Povaţujou mě za zábavnějšího, neţ doopravdy jsem.“
48
„To mě nepřekvapuje,“ poznamenal jeho otec. „Ty totiţ ani v nejmenším nejsi zábavný. Je načase, abys začal dělat něco produktivního. Pokud se nevrátíš na univerzitu, alespoň bys měl zasedat na rodinných obchodních schŧzích. Taťána tě rozmazluje, ale od Rufa by ses toho mohl mnoho naučit.“ O královské politice jsem toho věděla dost na to, abych věděla, o koho se jedná. Nejstarší člen rodiny nosí titul „princ“ nebo „princezna“ a zastává funkci v královské radě - a taky přichází v úvahu jako příští král nebo královna. Kdyţ trŧn získala Taťána, Rufus se stal princem rodiny Ivaškovových, jelikoţ byl hned po ní nejstarším. „To máš pravdu,“ přitakal Adrian s bezvýrazným pohledem. Moc nejedl a svoje jídlo spíš jen tak postrkoval po talíři. „Váţně bych se moc rád dozvěděl, jak dokáţe ty svoje dvě milenky utajit před manţelkou.“ „Adriane!“ okřikla ho Daniella a okamţitě se jí po tvářích rozlil ruměnec. „O takových věcech rozhodně nemluv u večeře, a uţ vŧbec ne před hosty.“ Nathan se zatvářil, jako by si mě všiml teprve teď, a pokrčil rameny. „Jí to nevadí.“ Skousla jsem si ret a potlačila neodolatelnou touhu pouţít svŧj talíř z čínského porcelánu jako frisbee a trefit ho do hlavy. Nakonec jsem se usnesla, ţe by to nebyl dobrý nápad. Nejenţe by to pokazilo večeři, ale talíř by se patrně neroztočil tak, jak bych potřebovala. Nathan se zamračil a opět se zaměřil na Adriana. „Nehodlám se koukat na to, jak se jen válíš, nic neděláš a rozhazuješ naše peníze.“ Něco mi napovídalo, ţe bych do jejich rozhovoru neměla vstupovat, ale nedokázala jsem se dívat na to, jak Adriana jeho nepříjemný otec poniţuje. Adrian se skutečně jen válí a rozhazuje peníze, ale kvŧli tomu ho jeho otec nemá právo zesměšňovat. Já si z něj dělám srandu v jednom kuse, ale to je něco jiného.
49
„Třeba bys mohl studovat na Lehighu jako Lissa,“ řekla jsem. „Mohl bys s ní dál studovat éter a… dělat všechno, cos dělal, kdyţ jsi chodil na vejšku…“ „Pít a nechodit na přednášky,“ objasnil Nathan. „Malovat,“ vloţila se do toho Daniella. „Adrian studoval malbu.“ „Váţně?“ podivila jsem se a překvapeně na něj pohlédla. Vŧbec jsem si ho nedovedla představit jako umělce. Ale k jeho nevyrovnané osobnosti to docela sedělo. „Tak to by bylo perfektní. Mohl bys ji studovat dál.“ Pokrčil rameny a dopil uţ druhou sklenku vína. „Nevím. Na týhle univerzitě by byly nejspíš ty samy problémy jako na tý předchozí.“ Zamračila jsem se. „Jaký?“ „Domácí úkoly.“ „Adriane,“ zavrčel jeho otec. „To je dobrý,“ řekl Adrian. Opřel se loktem o stŧl. „Vlastně nepotřebuju práci ani ţádný extra peníze. Aţ se s Rose vezmeme, já i naše děti vyţijeme z jejího stráţcovskýho platu.“ Všichni jsme strnule vykulili oči, dokonce i já. Dobře jsem věděla, ţe si dělá legraci. I kdyby snil o manţelství a dětech (a já si byla jistá, ţe o tom ve skutečnosti nesní), prŧměrný stráţcovský plat by mu nikdy nezajistil luxus, na jaký byl zvyklý. Adrianŧv otec si ovšem zjevně nemyslel, ţe jeho syn ţertuje. Daniella vypadala, ţe tápe a nedokáţe odhadnout, jak se věci mají. Mně to bylo nepříjemné. Bylo to dost nevhodné téma ke slavnostní večeři a nemohla jsem uvěřit, ţe Adrian něco takového vŧbec řekl. Ani jsem to nemohla přičítat tomu, ţe se napil. Adrian prostě rád trápil svého otce. Strašlivé mlčení bylo čím dál tíţivější. Instinkty mi napovídaly, ţe bych se měla pokusit rozproudit konverzaci, ale radši jsem zŧstala zticha. Napětí ještě vzrostlo. Kdyţ zazvonil zvonek u dveří, všichni čtyři jsme málem vyskočili ze ţidlí. Hospodyně Torrie vyběhla otevřít a já v duchu vydechla úlevou. Nečekaný host by mohl pomoct uvolnit napětí.
50
Nebo taky ne. Kdyţ se Torrie vrátila, odkašlala si a nervózně těkala pohledem z Danielly na Nathana. „Její královské Veličenstvo královna Taťána je zde.“ Kdepak. Tohle úlevu nepřinese. Všichni tři Ivaškovovi urychleně povstali a já se k nim přidala s pŧlvteřinovým zpoţděním. Kdyţ mi předtím Adrian říkal, ţe se Taťána zastaví, nevěřila jsem mu. Teď tady ale bezpochyby byla. Vplula do jídelny, oblečená svým typickým elegantním stylem, který připomínal spíš manaţerku. Měla na sobě černé kalhoty a sako ze stejné látky, zpod kterého vykukovala červená krajková halenka. V tmavých vlasech se jí blýskaly sponky. Všichni jsme se jí rychle poklonili a ona nás probodávala pohledem panovnice. I členové její rodiny se k ní museli chovat formálně. „Teto Taťáno,“ oslovil ji Nathan a přinutil se vykouzlit ve tváři cosi podobného úsměvu. Nemyslím, ţe to dělal moc často. „Povečeříš s námi?“ Odmítavě mávla rukou. „Ne, ne. Nemŧţu se zdrţet. Právě spěchám na schŧzku s Priscillou, ale kdyţ jsem slyšela, ţe se Adrian vrátil, řekla jsem si, ţe se aspoň na chvilku zastavím.“ Zahleděla se na něj. „Nechce se mi věřit, ţe jsi tu uţ celý den a ani jsi mě nepřišel navštívit.“ Mluvila sice chladným tónem, ale v očích jí jiskřilo pobavení. Nahánělo to strach. Nikdy mi nepřipadala milá a přátelská. A teď, kdyţ jsem ji viděla jinde neţ v královském přijímacím sále, připadalo mi to úplně neskutečné. Adrian se na ni usmál. On si z nás všech určitě připadal nejvíc v pohodě. Z jakýchsi dŧvodŧ, které jsem nikdy nepochopila, měla Taťána Adriana ráda a rozmazlovala ho. Nedalo se říct, ţe nemá ráda i ostatní členy své rodiny, ale on byl evidentně jejím favoritem. To mě odjakţiva překvapovalo, vzhledem k tomu, ţe je takový grázl. „Myslel jsem, ţe máš na práci spoustu dŧleţitějších věcí, neţ se se mnou scházet,“ odpověděl jí. „Navíc jsem přestal kouřit, takţe uţ bych se s tebou neplíţil za trŧnní sál na cigáro.“
51
„Adriane!“ napomenul ho Nathan celý rudý. Napadlo mě, ţe bych se klidně mohla vsadit, kolikrát ho ještě takhle okřikne. „Teti, omlou…“ Taťána znovu pozvedla ruku. „Ale prosím tě, Nathane, bud zticha. Nikdo na tebe není zvědavý.“ Málem jsem se zadusila. Být s královnou v jedné místnosti bylo strašné, ale stálo to za to, kdyţ jsem ji viděla takhle komandovat lorda Ivaškova. Znovu se zadívala na Adriana a zjihla. „Tak jsi konečně přestal? Uţ bylo načase. Předpokládám, ţe to je vaše zásluha.“ Chvilku mi trvalo, neţ jsem si uvědomila, ţe ta slova byla adresována mně. Dosud jsem tak trochu doufala, ţe si mě třeba vŧbec nevšimla. To se mi zdálo jako jediné vysvětlení, proč na Ivaškovovy ještě nezačala ječet, aby okamţitě ze svého domu vyhodili tu krvavou děvku. Bylo to šokující. Ani tón jejího hlasu nepŧsobil, ţe by mě obviňovala. Spíš se zdálo, ţe to na ni udělalo… dojem. „To-to já ne, Vaše Veličenstvo,“ vykoktala jsem. Moje pokora byla na hony vzdálená tomu, co jsem předvedla při našem posledním setkání. „To Adrian se odhodlal, ţe, ehm, přestane.“ Taťána se uchechtla. „Velmi diplomatické. Měla byste se dát na politiku.“ Nathanovi se nezamlouvalo, ţe jsem strhla pozornost na sebe. Ani já jsem si nebyla jistá, zda mě to má těšit, nebo ne. „Máš s Priscillou pracovní schŧzku? Nebo máte v plánu jen přátelskou večeři?“ Taťána ode mě odtrhla zrak. „Obojí. V poslední době se vyskytly nějaké třenice. Zatím nic neproniklo na veřejnost, ale pomalu prosakují. Všichni vyvádějí kvŧli bezpečnosti. Někteří by nejraději hned pustili do výcviku. Jiní zas uvaţují, jak dlouho by stráţci vydrţeli beze spánku.“ Obrátila oči v sloup. „A to jsou ještě ty nejumírněnější nápady.“ O tom nebylo pochyb. Tahle návštěva se vyvíjí čím dál zajímavěji. „Doufám, ţe tyhle militaristické hlasy rychle umlčíš,“ zavrčel Nathan. „Je absurdní, abychom bojovali společně se stráţci.“
52
„Absurdní je,“ pronesla Taťána, „ţe vypukají rozepře mezi kráIovskými. To hodlám umlčet.“ Mluvila okázalým panovnickým tónem. „Jsme vŧdci Morojŧ. Musíme jim jít příkladem. Musíme být jednotní, abychom přeţili.“ Zvědavě jsem si ji prohlíţela. Co to mŧţe znamenat? Nevyjádřila souhlas ani nesouhlas s Nathanovým názorem. Zmínila se jen o tom, ţe zavede mezi lidmi mír. Ale jak? Má v plánu nové hnutí podpořit, nebo ho potlačit? Po útoku trápí otázky bezpečnosti kaţdého a samozřejmě se tomu nevyhnula ani ona. „To zní jako pěkná fuška,“ řekl Adrian a tvářil se, ţe ho ta váţná situace vŧbec nezajímá. „Jestli pak přece jen budeš chtít zajít na cígo, udělám výjimku.“ „Spokojím se s tím, ţe zítra zajdeš na pořádnou návštěvu,“ odpověděla mu suše. „A cigarety nech doma.“ Zadívala se na jeho prázdnou skleničku od vína. „A na to ostatní taky zapomeň.“ Ve tváři se jí mihl výraz ocelového odhodlání, který vzápětí zase zmizel. Mně se ale ulevilo. Tohle byla ta chladná Taťána, jakou jsem znala. Zasalutoval. „Rozkaz.“ Taťána na nás všechny krátce pohlédla. „Uţijte si večer.“ To byla její jediná slova rozloučení. Znovu jsme se uklonili, načeţ zamířila ke dveřím. Z chodby jsem zaslechla tlumené hlasy. Došlo mi, ţe sem přišla s druţinou, kterou nechala ve vstupní hale, aby se mohla pozdravit s Adrianem. Pak uţ večeře probíhala v tichosti. Taťánina návštěva nás všechny ohromila. Pro mě to ale znamenalo, ţe uţ snad nebudu svědkem další slovní přestřelky Adriana a jeho otce. Rozhovor se většinou snaţila udrţovat Daniella, která se mě vyptávala na moje zájmy. Aţ teď mi došlo, ţe během královniny krátké návštěvy neřekla ani slovo. Daniella se do rodiny Ivaškovových přivdala a já jsem uvaţovala, jestli se královny nebojí. Kdyţ nastal čas, abychom s Adrianem odešli, Daniella byla samý úsměv, zatímco Nathan se odebral do své pracovny.
53
„Měl by ses zastavit častěji,“ oznámila Adrianovi a přes jeho protesty mu uhladila vlasy. „A ty jsi samozřejmě taky kdykoli vítána, Rose.“ „Děkuju,“ vypravila jsem ze sebe ohromeně. Studovala jsem její výraz, jestli to myslí opravdu váţně, a zdálo se mi, ţe ano. Nedávalo to smysl. Morojové neschvalují váţné vztahy s dhampýry. A zejména pak královští Morojové. A hlavně pak ti, co jsou příbuzní s královnou. Adrian si povzdechl. „Moţná aţ tady nebude on. Teď jsem si vzpomněl, ţe jsem tu minule nechal kabát - chtěl jsem vypadnout co nejrychleji.“ „Vţdyť máš kabátŧ tak padesát,“ poznamenala jsem. „Zeptej se Torrie,“ poradila mu Daniella. „Ta bude vědět, kde je.“ Adrian se vydal za hospodyní a mě nechal se svou matkou. Věděla jsem, ţe bych s ní měla udrţovat jen zdvořilostní konverzaci o nezávadných tématech, ale zvědavost mě přemohla. „Večeře byla váţně vynikající,“ řekla jsem jí po pravdě. „Doufám, ţe si to nebudeš vykládat nějak špatně, ale…. Přijde mi, ţe ti vŧbec nevadí, ţe spolu s Adrianem chodíme.“ Váţně přikývla. „Nevadí.“ „A…“ No, tohle jsem taky musela říct. „Taťá… totiţ královna Taťána taky vypadá, ţe jí to moc nevadí.“ „Nevadí.“ Podívala jsem se na podlahu, jestli mi tam neupadla čelist. „Ale… kdyţ jsem s ní mluvila naposled, váţně zuřila. Pořád mi opakovala, ţe nikdy nedopustí, abychom spolu byli nebo se vzali.“ Přikrčila jsem se, kdyţ jsem si vzpomněla na Adrianovu ţertovnou poznámku. „Čekala bych, ţe to budeš brát stejně. Lord Ivaškov to tak bere. Přece nemŧţeš chtít, aby tvŧj syn zŧstal napořád s dhampýrkou.“ Daniellin úsměv byl přívětivý, ale trochu křivý. „Copak ty s ním chceš zŧstat napořád? Chceš si ho vzít a usadit se?“ Ta otázka mě úplně vykolejila. „Já… ne… Teda nic proti Adrianovi, ale zkrátka jsem zatím ještě…“
54
„Vŧbec nepomýšlela na to, ţe se usadíš?“ Moudře přikývla. „To jsem si myslela. Věř mi, ţe vím, ţe Adrian tu svoji poznámku nemyslel váţně. Všichni uţ vyvozují nějaké závěry z něčeho, co se ani nestalo. Slyšela jsem o tobě, Rose. Všichni o tobě slyšeli. Obdivuju tě. A z toho, co jsem slyšela, bych řekla, ţe nejsi ten typ, abys hodila za hlavu práci stráţkyně a stala se ţenou v domácnosti.“ „To máš pravdu,“ uznala jsem. „Pak nevidím ţádný problém. Oba jste ještě mladí. Oba byste si měli uţívat a dělat, co se vám zachce. Ale obě dvě víme, ţe i kdybyste se s Adrianem stýkali nadosmrti, nevezmete se ani se neusadíte. A nemá to nic společného s tím, co říká Nathan nebo kdokoli jiný. Takhle to prostě na světě chodí. Jsi uţ zkrátka taková. Vidím ti to na očích. A Taťána si to taky uvědomila, proto polevila v odporu. Ty musíš být v terénu a bojovat, coţ taky budeš. Alespoň v případě, pokud skutečně chceš být stráţkyní.“ „Chci.“ S úţasem jsem na ni zírala. Její postoj byl úţasný. Byla první královskou, která se okamţitě nevyděsila ani nerozzuřila nad tím, ţe Moroj chodí s dhampýrkou. Kdyby její názor sdíleli i ostatní, mnoha lidem by to usnadnilo ţivot. Měla pravdu. Nezáleţí na tom, co si myslí Nathan. A nezáleţelo by na tom, ani kdyby tu byl Dimitrij. Nemŧţu být s Adrianem napořád, protoţe budu neustále ve sluţbě a nebudu se flákat jako on. Připadalo mi to osvobozující…, ale zároveň mi z toho bylo trochu smutno. Za Daniellou jsem uviděla, jak se z chodby blíţí Adrian. Naklonila se ke mně a ztišila hlas. Promluvila váţným tónem starostlivé matky. „Rose, i kdyţ jsem smířená s tím, ţe spolu chodíte a jste šťastní, prosím, snaţ se mu moc nezlomit srdce, aţ přijde ten čas.“
55
ČTYŘI ROZHODLA
JSEM SE, ŢE NEJLEPŠÍ BUDE NEZMIŇOVAT SE PŘED
Adrianem o rozhovoru, který jsem měla s jeho matkou. Kdyţ jsme se vraceli k domu pro hosty, nepotřebovala jsem ţádné nadpřirozené schopnosti, abych vycítila jeho smíšené pocity. Otec mu lezl na nervy, ale matčin postoj mu zvedl náladu. Nechtěla jsem mu ji pokazit tím, ţe bych mu řekla, ţe jeho matka je s naším vztahem smířená jen proto, ţe je přesvědčená, ţe nám dlouho nevydrţí. „Takţe někam padáš s Lissou?“ zeptal se, kdyţ jsme došli k mému pokoji. „Jo, promiň. Znáš to - holčičí záleţitosti.“ A holčičími záleţitostmi jsem mínila vloupání. Adrian se zatvářil trochu zklamaně, ale věděla jsem, ţe nám naše kamarádství přeje. Usmál se, objal mě kolem pasu a sklonil se, aby mě políbil. Kdyţ se naše rty setkaly, rozehřálo mě to. To mě pokaţdé překvapilo. Po chvilce jsme se od sebe odtrhli, ale jeho pohled naznačoval, ţe to pro něj vŧbec nebylo snadné. „Tak zatím,“ řekl. Dal mi ještě pusu a zamířil ke svému pokoji. Okamţitě jsem se vydala hledat Lissu, a hned jsem ji našla v jejím pokoji. Upřeně zírala na stříbrnou lţičku a poutem jsem cítila její soustředění. Pokoušela se lţičku nabít energií éteru tak, aby se rozveselil kaţdý, kdo ji podrţí v ruce. Uvaţovala jsem, jestli toho chce vyuţít sama, nebo jestli jenom tak experimentuje. Ale mysl jsem jí nezkoumala, abych to zjistila. „Lţička?“ zeptala jsem se pobaveně. Pokrčila rameny a odloţila ji. „Hele, není snadný získat nějaký stříbro. Musím brát, co je zrovna po ruce.“
56
„To se bude hodit na veselý večeře.“ S úsměvem si hodila nohy na ebenový stolek, který se nacházel uprostřed jejího pokoje. Kdykoli jsem ho viděla, nemohla jsem si pomoct a vzpomněla jsem si na lesklý černý nábytek, kterým bylo vybaveno moje vězení v Rusku. Z nohy od podobné ţidle jsem vyrobila kŧl, který jsem vrazila Dimitrijovi do hrudi. „To mi připomíná… Jak dopadla ta tvoje večeře?“ zeptala se Lissa. „Nebylo to tak hrozný, jak jsem předpokládala,“ uznala jsem. „Ale aţ doteď jsem neměla tušení, jakej debil je Adrianŧv otec. Jeho máma je ale v pohodě. Nemá problém s tím, ţe s Adrianem chodím.“ „Jo, znám ji. Je milá…, ale nikdy bych si nemyslela, ţe je natolik milá, aby schvalovala tak skandální vztah. Její královský Veličenstvo se, jak předpokládám, ani neukázalo.“ Lissa si ze mě utahovala, takţe ji moje odpověď překvapila. „Přišla… a taky to nebylo zas tak strašný.“ „Co? Řeklas ,nebylo’?“ „No dobře - bylo to šílený. Přišla jen na chvilku, aby se pozdravila s Adrianem. Chovala se, jako by jí nevadilo, ţe jsem tam taky.“ Nezmínila jsem se, ţe přišla řeč i na politiku, ani o tom, ţe Taťána vyslovila svŧj názor na to, ţe se Morojové cvičí do boje. „Ale kdoví, co by se stalo, kdyby se zdrţela dýl? Třeba by se zas vrátila k tomu, jaká byla. V tom případě bych potřebovala celou sadu stříbrnýho nádobí, aby mi to zabránilo vrhnout se na ni s noţem.“ Lissa zaskučela. „Rose, o takovýchhle věcech nesmíš ţertovat.“ Ušklíbla jsem se. „Říkám jenom to, co se ty bojíš vyslovit nahlas.“ To ji přimělo k úsměvu. „To uţ jsem od tebe dlouho neslyšela,“ řekla tiše. Moje cesta do Ruska naše přátelství poznamenala, coţ mi po návratu jen potvrdilo, kolik pro mě znamená. Pak uţ jsme probíraly jen Adriana a rŧzné drby. Byla jsem ráda, ţe uţ se vzpamatovala ze setkání s Christianem. Jak ubíhal čas, viděla jsem, ţe je čím dál nervóznější z toho, co chceme provést s Miou. „Bude to v pohodě,“ uklidňovala jsem ji, kdyţ nastal čas a my jsme mířily zase na druhou stranu královského dvora. Oblékly jsme se na
57
to pohodlně do dţínŧ a triček. Bylo příjemné neřídit se večerkou jako ve škole, ale za jasného denního světla jsem si opravdu moc nenápadně nepřipadala. „Bude to brnkačka.“ Lissa se po mně jen podívala, ale nic neřekla. Stráţci jsou v našem světě bezpečnostní sloţkou a my se chystáme vloupat do jejich velitelství. Snadné to rozhodně nebude. Kdyţ jsme došly k Mie, vypadala odhodlaně, coţ mě povzbudilo. Byla celá v černém. Pravdou je, ţe za denního světla jí to ţádné krytí neposkytne, ale aspoň to bude vypadat líp. Hořela jsem zvědavostí a chtěla vědět, co dělali s Christianem. Lissa byla taky zvědavá. Jenţe to bylo jedno z témat, o nichţ je lepší se nebavit. Mia nám vysvětlila svŧj plán a já získala dojem, ţe máme tak pětašedesátiprocentní šanci na úspěch. Lisse byla její role v tom všem nepříjemná, protoţe zahrnovala pouţití nátlaku. Naštěstí je ale týmová hráčka, a tak souhlasila, ţe to udělá. Všechno jsme si několikrát krok za krokem prošly a pak jsme vyrazily k budově sídla stráţcŧ. Jednou uţ jsem tam byla, kdyţ mě Dimitrij vzal za Viktorem do cel přilehlých k velitelství. V hlavních kancelářích jsem nikdy moc dlouho nepobyla, ale přesně jak Mia předpokládala, touhle dobou tam moc pracovníkŧ nebylo. Sotva jsme vešly do budovy, ihned jsme se ocitly v recepci, jakou mŧţete najít v kterékoli administrativní budově. Za stolem seděl u počítače váţný stráţce a kolem něj bylo plno nacpaných skříněk a poliček. Touhle noční dobou pravděpodobně moc práce neměl, ale přesto byl ve střehu. Za ním jsem uviděla dveře. Mia nám předtím objasnila, ţe vedou ke všem tajemstvím stráţcŧ - do hlavních kanceláří, samozřejmě i k jejich záznamŧm a k prostorŧm, kde se neustále monitorují jednotlivé oblasti královského dvora. Stráţce obdařil Miu nepatrným úsměvem. „Není uţ na tebe nějak pozdě? Nejdeš se sem učit, ţe ne?“ Opětovala mu úsměv. Jistě to byl jeden ze stráţcŧ, s nimiţ se během svého pobytu u dvora skamarádila. „Ne, jen bych to tady ráda ukázala kamarádkám.“
58
S povytaţeným obočím se zahleděl na mě a na Lissu. „Princezna Dragomirová a stráţkyně Hathawayová.“ Naše pověst nás evidentně předcházela. Bylo to poprvé, co mě někdo oslovil mým novým titulem. Překvapilo mě to a taky to ve mně vyvolalo výčitky svědomí, ţe právě zrazuju skupinu, jejíţ členkou jsem se čerstvě stala. „Tohle je Don,“ představila ho Mia. „Done, princezna by tě ráda o něco poţádala.“ Významně pohlédla na Lissu. Lissa se zhluboka nadechla a upřeně se na něj zadívala. Poutem jsem cítila, jak v ní hoří magie nátlaku. „Done,“ řekla mu pevným hlasem, „dej nám klíče a přístupové kódy k archívŧm dole. A potom vypni kamery v té oblasti.“ Zamračil se. „Proč bych měl…“ Ale jak se mu dál dívala do očí, viděla jsem, ţe nátlak zabral. Jeho výraz se uvolnil na znamení souhlasu a já vydechla úlevou. Spousta lidí je natolik silná, ţe dokáţe nátlaku vzdorovat - hlavně kdyţ to na ně zkouší obyčejný Moroj. Lissa je ale mnohem silnější, protoţe pouţívá éter. Ale stejně není nikdy jisté, jestli to vyjde, nebo ne. „Samozřejmě,“ odpověděl a zvedl se. Otevřel šuplík u stolu a podal Mie svazek klíčŧ, který pak rychle dala mně. „Kód je 4312578.“ Vryla jsem si to do paměti a on nám otevřel ty dveře. Za nimi se do všech směrŧ táhly chodby. Ukázal na chodbu vpravo, „Tudy. Na konci se dejte doleva, pak dvě patra dolŧ a tam jsou to ty dveře napravo.“ Mia na mě pohlédla, aby se ujistila, ţe jsem slyšela. Kývla jsem, a tak se obrátila zase k němu. „Teď vypni kamery.“ „Zaved nás k nim,“ poručila mu Lissa. Don nemohl neposlechnout její příkaz, a tak se vydal dozadu, Lissa s Miou ho následovaly a mě nechaly samotnou v recepci. Tahle část plánu byla jen na mně. Rozběhla jsem se chodbou. Moc zaměstnancŧ tam sice nebylo, přesto se ale mohlo stát, ţe někoho potkám - a nebudu mít nikoho, kdo umí vyvinout nátlak, který by mě dostal z maléru.
59
Don mě nasměroval přesně, ale kdyţ jsem vyťukala kód a vešla, na to, co jsem uviděla, jsem rozhodně připravená nebyla. Ohromnou místností se táhly řady a řady skříní na dokumenty. Na konec místnosti jsem ani nedohlédla. Šuplíky byly vţdy několik pater nad sebou a slabé světlo zářivek a strašidelné ticho dodávaly celému tomu místu děsivou atmosféru. Byly tu veškeré záznamy stráţcŧ do doby, neţ nastoupila počítačová technika. Jenom Bŧh ví, jak hluboko do minulosti sahají. Do středověké Evropy? Najednou jsem se toho lekla a uvaţovala jsem, jestli tady vŧbec mŧţu poţadovanou informaci najít. Přešla jsem k první skříňce nalevo a ulevilo se mi, ţe tu mají nějaké označení. Stálo tam AA1. Pod tím bylo AA2 a tak dál. No nazdar. Kolik skříněk budu muset projít, abych se vŧbec dostala za A? Byla jsem ráda, ţe je tu všechno tak systematicky uspořádané podle abecedy, nicméně jsem musela urazit velikou vzdálenost, abych se vŧbec dostala k písmenu T. A aţ v šuplíku TA27 jsem objevila sloţku o vězení Tarasov. Zděsila jsem se. Sloţka byla tlustá a nacpaná nejrŧznějšími dokumenty. Bylo tam něco o historii vězení, o systému jeho přesunŧ a stejně tak plány kaţdého podlaţí na všech místech, kde se nachází. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tolik informací… Ale co vlastně potřebuju? Co bude uţitečné? Odpověď mně napadla okamţitě všechno. Zavřela jsem šuplík a celou sloţku si dala pod paţi. Dobře. Nejvyšší čas vypadnout. Otočila jsem se a lehkým poklusem zamířila k východu. Teď, když jsem získala, co jsem potřebovala, uţ bylo nutné jen urychleně zmizet. Kdyţ jsem se ocitla aţ skoro u dveří, náhle se s cvaknutím otevřely. Strnule jsem sledovala, jak dovnitř vešel dhampýr, kterého jsem neznala. Taky se zarazil, evidentně vyveden z míry. Povaţovala jsem za dobré znamení, ţe mě hned neznehybnil a nezačal vyslýchat. „Ty jsi Rose Hathawayová,“ řekl. Paneboţe! Je tady vŧbec někdo, kdo mě nezná?
60
Napjala jsem se a nevěděla, co mŧţu očekávat. Ale dělala jsem, jako by bylo úplně normální, ţe jsme se tady potkali. „Uţ to tak vypadá. A ty jsi kdo?“ „Michail Tanner,“ odpověděl. Pořád se tvářil nechápavě. „Co tady děláš?“ „Pro něco mě sem poslali,“ odvětila jsem ledabyle a ukázala na sloţku dokumentŧ. „Stráţce, co tu pracuje, něco potřeboval.“ „Lţeš,“ prohlásil. „Já jsem stráţce, co pracuje tady v archívu. Kdyby někdo něco potřeboval, poţádal by mě.“ No sakra. To nebyl zrovna nejlepší výmysl. Jak jsem tam stála, napadlo mě něco zvláštního. Vzhledově mi ten dhampýr nebyl povědomý: měl kudrnaté hnědé vlasy, byl prŧměrně vysoký, věkem se blíţil k třicítce. Vypadal váţně moc hezky. Ale jeho jméno… Jeho jméno mi něco říkalo… „Profesorka Karpová,“ vydechla jsem. „Ty jsi… chodil s profesorkou Karpovou.“ Strnul a varovně přimhouřil modré oči. „Co o tom víš?“ Polkla jsem. To, co jsem udělala - nebo se pokusila udělat Dimitrijovi, nebyl první případ. „Milovals ji. A vydal ses ji zabít potom, co… se proměnila.“ Profesorka Karpová nás učila před lety. Ovládala éter, a kdyţ začala šílet z jeho vedlejších účinkŧ, udělala to jediné, co jí mohlo zachovat duševní zdraví - stala se Strigojkou. Její milenec Michail zase udělal to jediné, co mohl, aby ji zachránil: hledal ji, aby ji zabil. Měla jsem před sebou hrdinu milostného příběhu skoro stejně dramatického, jako je ten mŧj. „Ale nikdy jsi ji nenašel,“ řekla jsem tiše. „Nebo jo?“ Trvalo mu dlouho, neţ odpověděl. Hloubavě si mě prohlíţel. Uvaţovala jsem, na co asi myslí. Na ni? Na svou bolest? Nebo mě jenom odhaduje? „Ne,“ odpověděl nakonec. „Musel jsem to vzdát. Stráţci mě potřebovali víc.“
61
Mluvil tím klidným tónem, který neprozrazuje ţádné emoce, jak to stráţci obvykle dělávají, ale v jeho očích jsem viděla ţal. Ţal, který jsem dokonale chápala. Zaváhala jsem, ale pak jsem se chopila své jediné šance. Snad mě nezmlátí a já neskončím v cele. „Vím… Vím, ţe máš dobrý dŧvod mě odtud odtáhnout a předhodit mě stráţcŧm. Měl bys to udělat. Já bych to na tvým místě udělala taky. Jenţe věc se má tak, ţe…“ Opět jsem kývla na sloţku ve své ruce. „Tak nějak se pokouším o totéţ, co ty. Snaţím se někoho zachránit.“ Mlčel. Nejspíš uvaţoval, koho tím myslím, a předpokládal, ţe „zachránit“ znamená „zabít“. Pokud věděl, kdo jsem, musel vědět i to, kdo byl mým učitelem. Jen pár jedincŧ opravdu vědělo o mém vztahu s Dimitrijem, ale dal se snadno odhadnout z toho, jak jsem se o Dimitrije zajímala. „To je marné,“ prohlásil Michail nakonec. Tentokrát mu trochu selhal hlas. „Snaţil jsem se… Tolik jsem se ji snaţil najít. Ale kdyţ Strigojové zmizí…, kdyţ nechtějí být nalezeni…“ Zavrtěl hlavou. „Nemŧţeme nic dělat. Chápu, proč to chceš udělat. Věř mi, ţe ano. Ale je to nemoţné. Nikdy ho nenajdeš, kdyţ nebude chtít, abys ho našla.“ Uvaţovala jsem, kolik toho mŧţu Michailovi prozradit. Ale pokud na světě existuje někdo, kdo by mohl pochopit, co dělám, pak je to tenhle muţ. Krom toho nemám moc jiných moţností. „Jenţe já ho najít mŧţu,“ vypravila jsem ze sebe pomalu. „On totiţ hledá mě.“ „Co?“ Michailovi vyjelo obočí. „Jak to víš?“ „Protoţe mi… posílá dopisy, kde o tom píše.“ Ihned se mu vrátil jeho odhodlaný bojovný pohled. „V tom případě ho najít mŧţeš… Měla by ses sbalit a vydat se ho zabít.“ Při těch posledních slovech jsem sebou trhla a s obavou čekala reakci na svoje následující slova. „Věřil bys mi, kdybych ti řekla, ţe existuje zpŧsob, jak ho zachránit?“ „Myslíš tím, ţe ho zničíš.“
62
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne… Myslím opravdu ho zachránit. Existuje zpŧsob, jak ho vrátit do jeho pŧvodního stavu.“ „Ne,“ namítl okamţitě Michail. „To není moţné.“ „Jenţe já znám někoho, kdo to dokázal a přeměnil Strigoje zase zpátky.“ Dobře, to byla menší leţ. Osobně ho sice neznám, ale nechtěla jsem Michailovi vykládat o známém známého. „To není moţné,“ zopakoval Michail. „Strigojové jsou mrtví. Nemrtví. Vyjde to nastejno.“ „Co kdyţ je opravdu šance?“ zeptala jsem se. „Co kdyţ se to dá dokázat? Co kdyţ se profesorka Karpová - Soňa - mŧţe zase stát Morojkou? Co kdybyste zase mohli být spolu?“ To by zároveň znamenalo, ţe by byla zase šílená, ale ta nepodstatná záleţitost se dala odsunout na později. Připadalo mi, ţe trvalo celou věčnost, neţ odpověděl. Moje úzkost narŧstala. Lissa nemŧţe pouţívat nátlak věčně a navíc jsem Mie slíbila, ţe si pospíším. Jestli se odtud hned nedostanu, celý plán selţe. Sledovala jsem Michaila, jak přemýšlí. Jeho výraz se obměkčil. I po tak dlouhé době Soňu pořád miloval. „Jestli je pravda, co říkáš -, ale nevěřím tomu -, pak do toho jdu s tebou.“ No to ne. To nebylo v plánu. „To nemŧţeš,“ řekla jsem okamţitě. „Uţ mám lidi na svých místech.“ Další malá leţ. „Kdyby se přidali další, mohlo by se všechno pokazit. Nejedu v tom sama,“ dodala jsem, abych utnula jeho další námitku. „Pokud mi chceš opravdu pomoct a stojíš o šanci přivést ji zpátky, pak mě musíš nechat jít.“ „To v ţádném případě nemŧţe být pravda,“ zopakoval. Ale v jeho hlase se odráţely pochybnosti a já toho vyuţila. „Nedáš mi aspoň šanci?“ Další mlčení. Uţ jsem se začínala potit. Michail na okamţik zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pak ustoupil stranou a mávl rukou směrem ke dveřím. „Běţ.“ Málem jsem sebou sekla samou úlevou. Okamţitě jsem vzala za kliku. „Děkuju. Moc ti děkuju.“
63
„Z tohohle mŧţu mít spoustu problémŧ,“ řekl mi znaveně. „A pořád nevěřím, ţe je to moţné.“ „Ale doufáš v to.“ Nepotřebovala jsem jeho odpověď, abych věděla, ţe mám pravdu. Otevřela jsem dveře, ale neţ jsem jimi prošla, ještě jsem se zastavila a ohlédla se po něm. Tentokrát uţ neskrýval svou bolest a ţal. „Jestli to myslíš váţně a opravdu nám chceš pomoct…, moţná bys mohl.“ Vyřešila jsem další dílek skládačky. Objasnila jsem mu, co bych od něj potřebovala, a překvapilo mě, jak rychle souhlasil. Došlo mi, ţe toho máme hodně společného. Oba víme, ţe celá ta idea přeměnit Strigoje zpátky není moţná…, ale přesto zoufale chceme věřit, ţe to moţné je. Potom jsem vyběhla do schodŧ. Don za svým stolem neseděl, a tak jsem uvaţovala, co s ním asi Mia provedla. Nečekala jsem, abych to zjistila, a radši jsem vyběhla na malé nádvoří, kde jsme se měly sejít. Mia i Lissa uţ tam nervózně stepovaly. Napětí uţ mě přešlo, a tak jsem se otevřela našemu poutu a plně pocítila Lissin neklid. „Díkybohu,“ vydechla, sotva mě uviděla. „Uţ jsme si myslely, ţe tě chytili.“ „No… to je na delší vyprávění.“ S tím jsem se teď neobtěţovala. „Mám, co potřebuju. A… ještě mnohem víc. Myslím, ţe to zvládneme.“ Mia mě obdařila pohledem, který byl jak ironický, tak zamyšlený. „Fakt by mě zajímalo, co to vlastně provádíte.“ Zavrtěla jsem hlavou a všechny tři jsme vykročily pryč. „Ne,“ odpověděla jsem. „To radši nechtěj vědět.“
64
PĚT KDYŢ
JSME SE VRÁTILY DO LISSINA POKOJE, ZŦSTALY JSME JEŠTĚ
DLOUHO VZHŦRU A PROBÍRALY JSME DOKUMENTY.
Pověděla jsem jí o svém setkání s Michailem, o čemţ jsem před Miou pomlčela. Lissu to rozrušilo. Nejdřív byla překvapená, ale pak se začala bát, do jakých problémŧ bych se mohla dostat. Taky ji dojala ta romantika, co jsme já i Michail ochotni udělat pro ty, které milujeme. Uvaţovala, jestli by se zachovala stejně, kdyby byl v té situaci Christian. Ihned jí došlo, ţe ano. Její láska k němu byla stále ještě silná, přestoţe vytrvale prohlašovala, ţe jí na něm uţ nezáleţí, a mě to rozčilovalo. „Co se děje?“ zeptala se. Byla jsem tak zabraná do jejích myšlenek, ţe jsem si hlasitě povzdechla, aniţ bych si to uvědomila. Nechtěla jsem, aby věděla, ţe se jí hrabu v mysli, tak jsem ukázala na papíry, které jsem rozloţila na posteli. „Jen se z toho snaţím něco vyčíst.“ To nebylo daleko od pravdy. Plány vězení byly úplné. Malé cely jen pro jednoho vězně zabíraly celá dvě patra. Papíry neobjasňovaly, proč to tam mají takhle uspořádané, ale dŧvod byl zřejmý i tak. Uţ Abe naznačoval, ţe se snaţí zabránit tomu, aby se vězni měnili ve Strigoje. Kdybych byla roky zavřená ve vězení, taky by mi připadalo lákavé zabít svého spoluvězně, abych se stala Strigojkou a mohla uniknout. Cely se nacházejí v srdci budovy a jsou obklopeny kancelářemi stráţcŧ, tělocvičnami, kuchyní a místnostmi dárcŧ. V dokumentech byl zaznamenán zpŧsob, jakým se střídají stráţci, i časy, kdy se vězňŧm podává jídlo. Občas je zjevně také odvádějí k dárcŧm, kde se mŧţou napít krve, ale dovolují jim jen trošku. Navíc je tam doprovází stráţci.
65
Opravdu dělají všechno proto, aby byli vězni zesláblí a neměli moţnost proměnit se ve Strigoje. Všechny ty informace byly uţitečné, ale moc jsem nevěřila, ţe to tam takhle chodí stále, protoţe sloţka, kterou jsem měla, byla pět let stará. Taky je dost pravděpodobné, ţe ve vězení za tu dobu přibyl kamerový systém. Jediné, nač se mŧţeme spolehnout, je nejspíš umístění věznice a její plány. „Jak jsi pokročila v nabíjení věcí éterem?“ zeptala jsem se Lissy. Ačkoli nedokázala do mého prstenu vloţit tolik léčivé energie éteru jako moje známá Oksana, zaznamenala jsem, ţe se moje nálady vyvolané temnotou trochu zklidnily. Lissa udělala jeden prsten i Adrianovi. Ale nedokázala jsem poznat, jestli mu opravdu pomáhá ovládat jeho neřesti, kterých si dřív dopřával, aby zmírnil vedlejší účinky éteru. Pokrčila rameny a překulila se na záda. Byla hrozně unavená, ale kvŧli mně chtěla ještě chvíli vydrţet vzhŧru. „Jde mi to čím dál líp. Ráda bych se někdy setkala s Oksanou.“ „Třeba se jednou setkáte,“ řekla jsem neurčitě. Pochybuju, ţe by Oksana někdy opustila Sibiř. Utekla se svým stráţcem a dávala přednost ţivotu v ústraní. A po těch strastech, které jsem na Sibiři proţila, bych tam Lissu rozhodně v dohledné době ne- tahala. „Dokáţeš nabít věc něčím jiným neţ léčivou magií?“ Po chvilce jsem si na svou otázku odpověděla sama. „Aha, jasně, ta lţička.“ Lissa se ušklíbla a zívla. „Nemyslím, ţe to bude fungovat tak dobře.“ „Hmm?“ „Hmm.“ Zadívala jsem se zase na potištěné papíry. „Myslím, ţe kdyţ ve věznici provedeš pár nátlakŧ, pomŧţe nám to dostatečně. Potřebujeme, aby lidi viděli to, co chceme, aby viděli.“ Kdyţ Viktor, který se svými schopnostmi nátlaku nemohl Lisse rovnat, dokázal zformovat kouzlo chtíče, pak Lissa určitě zvládne, co bude třeba. Musí jen víc trénovat. Základní principy jí byly jasné, ale měla problém s
66
tím, aby poţadovaný účinek nějaký čas vydrţel. Taky mě trápilo, ţe kdyţ po ní chci takové věci, znamená to, bude muset pouţívat éter ještě víc. I kdyby se vedlejší účinky neprojevily hned, nejspíš ji budou pronásledovat v budoucnu. Zvědavě na mě pohlédla, ale kdyţ znovu zívla, řekla jsem jí, ať si s tím nedělá starosti. Vysvětlím jí to zítra. Neprotestovala, a tak jsme se rychle objaly a zalezly do svých postelí. Moc času nám na spánek nezbývalo, ale aspoň něco. Zítra nás čeká velký den. Kdyţ jsem šla na soud s Viktorem, dali mi pro tu příleţitost černobílou uniformu stráţcŧ. Obvykle při práci nosíme úplně normální oblečení, ale při slavnostních příleţitostech je vyţadován naţehlený profesionální oděv. Ráno po našem vloupání do archívu jsem poprvé poznala skutečnou stráţcovskou módu. Na Viktorŧv soud jsem měla oblečení porŧznu posbírané, ale teď jsem dostala oficiální stráţcovský oblek. Ušili mi ho přímo na míru. Byly to rovné černé kalhoty, bílá zapínací halenka a černé sako, které mi dokonale padlo. Jistě nemělo pŧsobit sexy, ale bylo vypasované a hezky mi zdŧraznilo pas a boky. Podívala jsem se do zrcadla a byla sama se sebou spokojená. Po chvilce uvaţování jsem si pečlivě spletla vlasy do drdolu, aby mi byly na krku vidět molnijské značky. Kŧţi jsem měla pořád ještě podráţděnou, ale aspoň uţ jsem nemusela nosit obvaz. Vypadala jsem ohromně… profesionálně. Kdyţ jsem se viděla, vzpomněla jsem si na Sydney. Byla to alchymistka - lidská dívka, která spolupracovala s Moroji a dhampýry a snaţila se před světem utajit existenci vampýrŧ. Ta se neustále oblékala pečlivě a slušně. Vypadala, ţe je kdykoli připravená vyrazit na nějaké obchodní jednání. K Vánocŧm jí nejspíš pošlu kufřík. Jestli byl někdy pravý čas na to, abych se předvedla, pak ten den nastal dnes. Po zkouškách a maturitě byl tohle další významný krok k tomu, abych se stala stráţkyní. Na slavnostní oběd byli pozváni všichni maturanti a doufali, ţe tam budou mít vhodnou příleţitost upozornit na sebe. Naše výsledky ze školy a ze zkoušek uţ byly
67
veřejně známé a tohle byla šance pro Moroje, aby se s námi seznámili a vybrali si, koho chtějí za stráţce. Většina hostŧ patřila přirozeně ke královským, ale objevilo se i několik dalších významných Morojŧ. Ani v nejmenším jsem neměla zájem předvádět se a oslnit nějakou nóbl rodinu. Chci dělat stráţkyni jedině Lisse. Přesto ale musím udělat dobrý dojem. Musím dát jasně najevo, ţe jsem ta jediná, která by ji měla chránit. Do královského tanečního sálu jsme vešly společně. Bylo to jediné dostatečně velké místo, kam jsme se všichni vešli. Dorazili totiţ i maturanti z jiných škol neţ z Akademie svatého Vladimíra. Všechny americké školy sem poslaly své absolventy. Připadalo mi, ţe všude kolem je černobílo. Trochu to oţivovali královští, kteří přišli ve skvostném barevném oblečení. Stěny zdobily fresky. Lissa si na sebe nevzala ţádnou plesovou róbu, ale v jasně modrých hedvábných šatech přesto pŧsobila elegantně. Královští nenuceně konverzovali, k čemuţ byli po celý ţivot vedeni. Ale já a moji spoluţáci jsme se pohybovali mezi lidmi dost nervózně. Nezdálo se, ţe by to někomu vadilo. Nemáme v popisu práce vyhledávat společnost, kaţdý si najde nás. Všichni maturanti dostali kovové jmenovky s vyrytým jménem. Nebyly to ţádné samolepky s nápisem Ahoj, jmenuju se… Jen naše jméno, aby nás královští poznali a mohli nás začít zpovídat. Nečekala jsem, ţe by se se mnou dal do řeči někdo jiný neţ kamarádi, a tak jsme s Lissou zamířily rovnou k občerstvení a pak se s kaviárem a chlebíčky odebraly do zastrčeného kouta. Kaviár teda jedla jenom Lissa. Mně aţ moc připomínal Rusko. První, kdo nás tam objevil, byl samozřejmě Adrian. Křivě jsem se na něj usmála. „Co tady děláš? Ty přece stráţce nepotřebuješ.“ Kdyţ Adrian neměl ţádné konkrétní představy o své budoucnosti, předpokládalo se, ţe prostě bude ţít u dvora. Tady ţádnou ochranu potřebovat nebude. Kdyby se ovšem rozhodl vyrazit do světa, to by byla jiná.
68
„To je fakt, ale těţko bych si mohl nechat ujít oslavu,“ odpověděl. V ruce třímal sklenku šampaňského a já jsem uvaţovala, jestli uţ účinky prstenu, který mu Lissa dala, nezačínají ochabovat. Kdyţ se občas napije, svět se ale samozřejmě nezboří. Navíc i ve svém písemném návrhu na randění se k tomuto tématu vyjádřil dost nejasně. Chtěla jsem hlavně, aby přestal kouřit. „Uţ se o tebe popraly desítky Morojŧ, co doufají, ţe bys je mohla chránit?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Kdo by stál o nevypočitatelnou Rose Hathawayovou? O holku, která bez varování nechá práce, aby si vyřídila svoje záleţitosti?“ „Hodně Morojŧ,“ prohlásil. „Já bych o tebe určitě stál. V bitvě jsi pobila spoustu Strigojŧ a navíc si všichni myslí, ţes byla na nějakým nájezdu na Strigoje. Někdo si určitě bude myslet, ţe to za tvou šílenou povahu stojí.“ „Má pravdu,“ ozval se náhle další hlas. Vzhlédla jsem a uviděla Tašu Ozerovou, která postávala poblíţ. Zjizvený obličej jí zdobil úsměv. Přestoţe byla znetvořená, dneska mi připadala obzvlášť krásná. Snad ještě nikdy nepŧsobila tak královsky jako dnes. Dlouhé černé vlasy se jí leskly a na sobě měla tmavomodrou sukni a krajkové tílko. Dokonce měla boty na vysokých podpatcích a na sobě šperky to jsem u ní v ţivotě neviděla. Byla jsem ráda, ţe ji vidím, vŧbec jsem nevěděla, ţe taky přijede ke dvoru. Napadlo mě něco zvláštního. „Konečně ti dovolili opatřit si stráţce?“ Královští znají mnoho zpŧsobŧ, jak se ve vší slušnosti nenápadně stranit těch, kdo jsou v nemilosti. V případě Ozerových udělali to, ţe jim sníţili počet stráţcŧ na polovinu, coţ měl být trest za to, co udělali Christianovi rodiče. Bylo to strašně nespravedlivé. Ozerovi si zaslouţí stejná práva jako jakákoli jiná královská rodina. Přikývla. „Nejspíš doufají, ţe mě to umlčí a přestanu vykřikovat, ţe by měli Morojové bojovat spolu s dhampýry. Je to takový úplatek.“ „Na ten tě určitě nenalákají.“ „To ne. Ale kdyţ uţ nic jiného, aspoň budu mít s kým trénovat.“ Její úsměv se vytratil, kdyţ nejistě těkala pohledem mezi námi.
69
„Doufám, ţe se vás to nějak nedotkne…, ale poţádala jsem o tebe, Rose.“ S Lissou jsme si vyměnily udivené pohledy. „Aha.“ Nevěděla jsem, co jiného na to říct. „Doufám, ţe tě přidělí Lisse,“ dodala rychle Taša, které to zjevně bylo nepříjemné. „Ale zdá se, ţe královna jen tak názor nezmění. Pokud to tak dopadne…“ „To je v pohodě,“ řekla jsem. „Kdybych nemohla být s Lissou, radši bych byla s tebou neţ s někým jiným.“ To byla pravda. O Lissu jsem stála nejvíc na světě, ale pokud nás opravdu rozdělí, určitě budu radši s Tašou neţ s nějakým královským snobem. Bohuţel jsem si ale byla jistá, ţe mám stejně mizernou šanci být přidělena k Tase jako k Lisse. Ti, co je rozzuřil mŧj odchod, se budou moct přetrhnout, aby mě dostali do té nejnepříjemnější moţné situace. I kdyţ se uvolili Taše přidělit stráţce, na její preference určitě nikdo nebude brát zřetel. Nad mou budoucností se pořád vznášel otazník. „A co já?“ vykřikl uraţeně Adrian, protoţe jsem ho nejmenovala jako svou druhou moţnost. Jenom jsem zavrtěla hlavou. „Víš, ţe mě stejně přidělí ţeně. Ty bys navíc musel se svým ţivotem něco udělat, aby sis zaslouţil stráţce.“ Myslela jsem to z legrace, ale on se zamračil, a tak mě napadlo, jestli jsem nějak neranila jeho city. Taša se tvářila, ţe se jí ulevilo. „To jsem ráda, ţe ti to nevadí. Budu se pro vás dvě snaţit udělat, co budu moct.“ Obrátila oči k nebi. „Ne ţe by na mém názoru záleţelo.“ Podělit se o svoje pochyby, ţe by mě Taše přidělili, se mi zdálo zbytečné. Začala jsem jí radši děkovat za nabídku, ale vtom se u nás objevil další návštěvník - Daniella Ivaškovová. „Adriane,“ napomenula ho něţně s nepatrným úsměvem. „Nemŧţeš si nechat Rose a Vasilisu jenom pro sebe.“ Obrátila se na nás. „Královna by vás obě ráda viděla.“ Milé. Obě jsme se zvedly, ale Adrian zŧstal sedět. Zřejmě netouţil navštívit svou tetu. Taša zjevně také ne. Daniella si jí všimla a zdvořile kývla na pozdrav. „Dobrý den, lady Ozerová.“
70
Pak odkráčela a předpokládala, ţe ji s Lissou budeme následovat. Připadalo mi ironické, ţe mě Daniella přijala, zatímco sdílí typické předsudky vŧči Ozerovým. Její vřelost zřejmě má své meze. Taša uţ ale byla na podobné chování zvyklá. „Dobře se bavte,“ lekla nám, načeţ se obrátila na Adriana. „Dáš si ještě šampaňské?“ „Lady Ozerová,“ pravil vděčně, „my dva jsme jedna mysl ve dvou tělech.“ Zaváhala jsem, ale pak jsem se přidala k Lisse a vykročily jsme za Taťánou. Tašina slavnostního zevnějšku jsem si všimla hned, ale aţ teď jsem zaznamenala jednu drobnost. „Všechny ty šperky jsou ze stříbra?“ dotázala jsem se. Nepřítomně se dotkla svého náhrdelníku s opály. Na rukou měla tři prsteny. „Ano,“ odpověděla nechápavě. „Proč?“ „Bude to asi znít divně…, i kdyţ s mými obvyklými úlety se to nedá srovnat. Ale mohly bychom si tohle všechno pŧjčit?“ Lissa po mně střelila pohledem, protoţe jí bylo okamţitě jasné, o co mi jde. Potřebovaly jsme nabít víc věcí a měly jsme málo stříbra. Taša povytáhla obočí, ale stejně jako tolik mých přátel ani ona neměla problém vyrovnat se s mými podivnými nápady. „Jasně,“ řekla. „Ale mŧţu vám je dát později? Váţně bych si nerada sundávala všechny šperky uprostřed takovéhle oslavy.“ „Ţádnej problém.“ „Nechám ti je poslat na pokoj.“ Spokojila jsem se s tím a vydala se s Lissou do míst, kde královnu Taťánu obklopovali obdivovatelé a patolízalové. Daniella se jistě spletla, kdyţ řekla, ţe nás královna chce vidět obě. Vzpomínka na to, jak na mě řvala kvŧli Adrianovi, byla stále ještě dost ţivá. Ani večeře u Ivaškovových mě nepřesvědčila, ţe se z nás náhle staly nejlepší kamarádky. Kdyţ mě ale s Lissou zaregistrovala, byla kupodivu samý úsměv. „Vasilisa a Rosemarie.“ Pokynula nám, abychom přistoupily blíţ, a skupinka kolem ní se rozešla. Váhavě jsem se ke královně přiblíţila po Lissině boku. Jestlipak mě znovu seřve přede všemi těmi lidmi?
71
Zjevně ne. Vyskytlo se tu několik královských, jimţ Taťána chtěla Lissu představit. Všichni byli zvědaví na princeznu z rodu Dragomirŧ. Mě představila taky, ale nezašla při tom tak daleko jako u Lissy a nevychvalovala mě. Přesto bylo neuvěřitelné, ţe mě vŧbec představila. „Vasiliso,“ oslovila ji Taťána, sotva skončila s formalitami, „myslím, ţe bys měla brzy zajet do Lehighu. Uţ je zařízeno, ţe tam přijdeš na návštěvu, a měla by ses zdrţet tak týden a pŧl. Mysleli jsme, ţe by to pro tebe byl hezký dárek k narozeninám. Serena a Grant tě pochopitelně doprovodí a pošlu s tebou ještě pár dalších.“ Serena a Grant jsou stráţci, kteří mají v budoucnu nahradit mě a Dimitrije a chránit Lissu. A pak Taťána vyslovila tu nejpřekvapivější věc ze všech. „A vy mŧţete jet také, Rose. Vasilisa by bez vás asi těţko oslavovala.“ Lissa se celá rozzářila. Univerzita v Lehighu. Lákadlo, které ji přimělo přistoupit na ţivot u dvora. Lissa prahla po největším moţném vědění, jakého mŧţe dosáhnout. A královna jí dala moţnost. Vyhlídka na návštěvu univerzity ji naplňovala dychtivostí a nadšením - zejména, kdyţ tam bude moct oslavit osmnáctiny se mnou. To stačilo, aby ji opustily myšlenky na Viktora i na Christiana, a to uţ bylo něco. „Děkuju, Vaše Veličenstvo. To by bylo skvělé.“ Taky ale hrozila moţnost, ţe aţ nastane čas plánované návštěvy, my tady nebudeme -, tedy pokud bude mŧj plán na Viktorovo osvobození fungovat. Ale nechtěla jsem Lisse kazit náladu a navíc o tomhle jsem se jen těţko mohla zmínit před tímhle královským shromáţděním. Taky jsem nevycházela z údivu, ţe mě vŧbec pozvali. Královna se mnou po tom oznámení uţ nepromluvila a bavila se jen s ostatními. Ale byla na mě příjemná - alespoň na to, jaká je normálně stejně jako u Ivaškovových. Ne ţe bychom si padly kolem krku, ale ani se mi nesnaţila vyškrábat oči. Moţná měla Daniella pravdu. Následovaly další zdvořilosti, všichni konverzovali a snaţili se udělat na královnu dojem. Brzy bylo jasné, ţe o mě uţ tam nikdo
72
nestojí. Rozhlédla jsem se po sále a uviděla někoho, s kým jsem chtěla mluvit. Nenápadně jsem se vzdálila od skupinky, však si Lissa poradí i beze mě. „Eddie,“ zvolala jsem, kdyţ jsem došla na druhou stranu tanečního sálu. „Konečně sami.“ Eddie Castile je mŧj dlouholetý kamarád. Hned se na mě usmál. Je také dhampýr. Je vysoký, má úzký obličej a celkově pŧsobí roztomile a chlapecky. Pískově blond vlasy si tentokrát učesal. Lissa kdysi doufala, ţe bych mohla s Eddiem chodit, ale Vţdycky jsme se jenom kamarádili. Jeho nejlepším kamarádem byl Mason, moc milý kluk, který byl do mě blázen, jenţe pak ho zabili Strigojové. Po jeho smrti jsme s Eddiem vŧči sobě začali mít dost ochranitelské sklony. Později při útoku na Akademii ho Strigojové unesli. Všechny tyhle zkušenosti z něj činily váţného a odhodlaného stráţce - i kdyţ občas býval aţ moc váţný. Chtěla jsem, aby si uţíval víc zábavy, a kdyţ jsem teď viděla, jak se mu šťastně lesknou oříškově hnědé oči, byla jsem moc ráda. „Řekla bych, ţe kaţdý královský v sále se tě snaţí uplatit,“ utahovala jsem si z něj. Nebyl to tak docela vtip. V prŧběhu oslavy jsem ho sledovala a všimla jsem si, ţe s ním pořád někdo je. Jeho záznamy byly hvězdné. Všechny ty strašlivé události, které proţil, ho sice vyděsily, ale také zocelily, takţe získal spoustu zkušeností. Při zkouškách dostal skvělé ohodnocení a navíc měl i dobré známky. A co bylo nejdŧleţitější, neměl špatnou pověst jako já. Byl dobrým úlovkem. „Uţ to tak vypadá,“ zasmál se. „Tohle jsem váţně nečekal.“ „Jsi hrozně skromný. Vţdyť jsi nejţádanějším stráţcem v tomhle sále.“ „Tobě se ale nevyrovnám.“ „Jasně. To je vidět, kolik lidí stojí frontu, aby si se mnou promluvili. Co vím, tak o mě stojí jen Taša Ozerová. A samozřejmě Lissa.“ Eddie se zamyšleně zamračil. „Mohlo by to být horší.“ „Bude to horší. Nepřidělí mě ani k jedný z nich.“
73
Zmlkli jsme a mě se najednou zmocnila úzkost. Přišla jsem za Eddiem, abych ho poţádala o laskavost, ale teď uţ mi to nepřipadalo jako dobrý nápad. Eddie stál na začátku skvělé kariéry. Byl věrný kamarád a já si byla jistá, ţe by mi pomohl s čímkoli, co bych potřebovala…, ale náhle jsem si nemyslela, ţe ho o to mŧţu poţádat. Stejně jako Mia byl i on všímavý. „Co se děje, Rose?“ zeptal se ustaraně. Zase se projevily ty jeho ochranitelské sklony. Zavrtěla jsem hlavou. Tohle nemŧţu udělat. „Nic.“ „Rose,“ zavrčel varovným tónem. Odvrátila jsem zrak, protoţe jsem se mu nedokázala podívat do očí. „Nic dŧleţitýho. Váţně.“ Najdu jiný zpŧsob, najdu si někoho jiného. K mému údivu ke mně natáhl ruku, chytil mě za bradu a otočil mi hlavu k sobě. Zadíval se mi do očí a já uţ nemohla uniknout. „Tak co potřebuješ?“ Dlouho jsem na něj jen zírala. Jsem sobecká, kdyţ riskuju ţivot a pověst kamarádŧ, na nichţ mi záleţí. Kdyby se Christian nerozešel s Lissou, taky bych ho zapojila do svých plánŧ. Jenţe Eddie byl jediný, kdo mi zŧstal. „Něco potřebuju… Něco dost extrémního.“ Pořád se tvářil váţně, ale rty se mu zvlnily do ironického úsměvu. „Všechno, co děláš, je extrémní, Rose.“ „Ale ne jako tohle. Tohle je něco…, co ti mŧţe zničit celej ţivot. A dostat tě do velikýho maléru. To po tobě nemŧţu chtít.“ Ten jeho polovičatý úsměv zmizel. „Na tom nesejde,“ prohlásil odhodlaně. „Jestli ode mě něco potřebuješ, tak to udělám, ať je to cokoli.“ „Nevíš, o co jde.“ „Věřím ti.“ „Je to nezákonný. Dokonce protistátní.“ To ho na okamţik zarazilo, nicméně odhodlání ho neopustilo. „Ať uţ chceš cokoli, je mi to fuk. Stojím při tobě.“ Eddiemu jsem
74
dvakrát zachránila ţivot a věděla jsem, ţe to, co říká, myslí váţně. Cítil se mi zavázán. Sel by, kamkoli bych mu řekla - ne z nějaké romantické lásky, ale z věrného přátelství. „Je to nezákonný,“ zopakovala jsem. „Musel by ses vyplíţit z královskýho dvora… dneska v noci. A nevím, kdy bychom se vrátili.“ Navíc je docela moţné, ţe se nevrátíme vŧbec. Jestli budeme mít co do činění se stráţci věznice, je dost pravděpodobné, ţe budou brát své povinnosti váţně a budou se nás snaţit usmrtit. Na to jsme byli vycvičeni všichni. Jenţe se nemŧţu snaţit osvobodit vězně sama jen s pomocí Lissina nátlaku. Potřebuju ještě někoho, kdo by mi pomohl bojovat. „Jenom mi řekni kdy.“ A bylo to. Nevykládala jsem mu podrobnosti ohledně našeho plánu, jen jsem mu řekla, kde se v noci sejdeme a co si má vzít s sebou. Na nic se nevyptával. Slíbil, ţe tam bude. Potom k němu přišli další královští, aby si s ním promluvili. Odešla jsem a věděla, ţe svoje slovo dodrţí. Bylo to těţké, ale snaţila jsem se nevnímat výčitky svědomí z toho, ţe tímhle mŧţu váţně ohrozit jeho budoucnost. Eddie dorazil, přesně jak slíbil. Lissa taky. Noc opět znamenala plné denní světlo. Pociťovala jsem stejnou úzkost a nedočkavost, jako kdyţ jsme se tudy nenápadně plíţili s Miou. Za světla bylo všechno dokonale vidět, ale většina lidí spala. Lissa, Eddie a já jsme se pohybovali po pozemcích královského dvora tak nenápadně, jak jen to bylo moţné. V odlehlé části, která slouţila jako garáţ pro všechna moţná vozidla, jsme se setkali s Michailem. Garáţe byly ohromné industriální budovy z kovu a nacházely se úplně na okraji dvora, takţe tam touhle dobou nikdo nebyl. Vklouzli jsme do garáţe, o které mi včera Michail pověděl, a vydechli úlevou, ţe tam nikdo jiný není. Přehlédl naši trojici a zatvářil se trochu překvapeně nad tímhle mým „úderným komandem“, ale na nic se nevyptával, ani se mě nesnaţil přemluvit, aby mohl jet s námi.
75
Zasáhly mě opět výčitky svědomí. Byl další, kdo kvŧli mně riskoval svou budoucnost. „To tam budete pěkně namačkaní,“ broukl pobaveně. Přinutila jsem se k úsměvu. „Všichni jsme kamarádi.“ Michail se nezasmál, jen poklepal na kapotu černého dodge. Nedělal si legraci, ţe nám tam bude těsno. Tohle byl nový model, coţ byla škoda. Starší model býval větší, ale stráţci si tu nechávají jen ty nejmodernější věci. „Aţ budeme dost daleko, zastavím a pustím vás,“ prohlásil. „To bude fajn,“ ujistila jsem ho. „Tak do toho.“ Lissa, Eddie a já jsme se vmáčkli do kufru. „Paneboţe,“ zabrblala Lissa. „Doufám, ţe nikdo netrpíte klaustrofobií.“ Bylo to jako špatný vtip. Kufr byl dost velký na zavazadla, ale rozhodně ne pro tři lidi. Namačkali jsme se jeden na druhého a veškerý osobní prostor rázem přestal existovat. Všichni jsme se tiskli k sobě. Michail se zatvářil spokojeně, ţe jsme tam jako sardinky, zavřel kufr a nás obklopila tma. O minutu později jsme uslyšeli start motoru a ucítili, ţe se auto dalo do pohybu. „Za jak dlouho myslíš, ţe zastavíme?“ zeptala se Lissa. „Nebo za jak dlouho se otrávíme výfukovými plyny?“ „Ještě jsme ani nevyjeli ze dvora,“ poznamenala jsem. Lissa si povzdechla. Auto jelo dál a zanedlouho zastavilo. Michail zřejmě dojel k bráně a bavil se se stráţci. Uţ dřív mi řekl, ţe si vymyslí nějakou historku, ţe musí něco někam odvézt, takţe jsme neměli dŧvod k obavám, ţe stráţci pojmou podezření nebo dokonce začnou prohledávat auto. Na rozdíl od Akademie se na královském dvoře nikdo nebál, ţe by se někdo chtěl proplíţit ven. Tady je spíš zajímalo, aby se někdo nepropašoval dovnitř. Uplynula minuta a mě napadlo, jestli nenastal nějaký problém. Kdyţ se pak vŧz dal znovu do pohybu, všichni tři jsme vydechli úlevou. Auto zrychlilo a asi tak po kilometru a pŧl zajelo ke krajnici a zastavilo. Kufr se otevřel a my jsme vyskákali. Nikdy jsem nebyla tak
76
vděčná za čerstvý vzduch. Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce vedle Michaila a Lissa s Eddiem usedli dozadu. Jakmile jsme se usadili, Michail se bez jediného slova rozjel. Ještě chvíli jsem se cítila provinile kvŧli všem, které jsem zatáhla do svého plánu, ale pak jsem to pustila z hlavy. Teď uţ bylo pozdě se tím trápit. Přestala jsem mít výčitky i kvŧli Adrianovi. Byl by dobrým spojencem, ale do tohohle jsem ho zatáhnout nemohla. Opřela jsem se a začala přemýšlet nad tím, co nás čeká. Asi za hodinu dorazíme na letiště, odkud pak my tři poletíme na Aljašku.
77
ŠEST „VÍTE, CO POTŘEBUJEME?“ Seděla jsem mezi Eddiem a Lissou v letadle ze Seattlu do Fairbanksu. Protoţe jsem byla nejmenší a taky mozkem celé operace, sedla jsem si doprostřed. „Nový plán?“ tipla si Lissa. „Zázrak?“ přidal se Eddie. Neţ jsem odpověděla, podívala jsem se z jednoho na druhého. Odkdy ti dva přijali role komikŧ? „Ne. Vybavení. Abychom to zvládli, potřebujeme pomŧcky.“ Poklepala jsem na plánek věznice, který jsem měla skoro celou dobu na klíně. Michail nás vysadil na malém letišti asi hodinu cesty od královského dvora. Chytili jsme let do Philadelphie, pak do Seattlu a do Fairbanksu. Trochu mi to připomínalo šílené putování ze Sibiře do Státŧ. Tehdy jsem taky letěla přes Seattle. Uţ jsem si začínala myslet, ţe tohle město je bránou do temných míst. „Myslel jsem, ţe jedinej nástroj, kterej potřebujeme, je náš dŧvtip,“ poznamenal Eddie. Při vykonávání svých stráţcovských povinností byl většinou velmi váţný, ale jakmile se uvolnil, často se projevil jeho suchý humor. Ne ţe by byl uvolněný na téhle šílené misi. Ostatně neznal ani všechny podrobnosti. Věděla jsem, ţe aţ přistaneme, bude připravený na cokoli. Kdyţ jsem mu oznámila, ţe jdeme osvobodit Viktora Daškova, pochopitelně ho to šokovalo. Neřekla jsem mu nic o Dimitrijovi ani o éteru, jen jsem mu naznačila, ţe osvobození Viktora poslouţí něčemu většímu. Eddie mi věřil natolik, ţe uţ se na nic dalšího nevyptával. Uvaţovala jsem, jak by asi reagoval, kdyby se dozvěděl celou pravdu.
78
„Potřebujeme aspoň GPS,“ řekla jsem. „Tady v těch plánech jsou jenom souřadnice. Ţádný konkrétní umístění.“ „To by neměl být problém,“ prohlásila Lissa a dál si hrála se svým náramkem. Sklopila si stoleček a rozloţila na něj všechny Tašiny šperky. „I na Aljašce určitě mají moderní technologie.“ Poutem jsem cítila, jak z ní vyzařuje úzkost. Eddieho nálada trochu poklesla. „Doufám, ţe neuvaţuješ o zbraních nebo něčem podobným.“ „Ne. To rozhodně ne. Jestli všechno pŧjde podle plánu, nikdo ani nezjistí, ţe jsme tam.“ K fyzické konfrontaci nejspíš dojde, ale doufala jsem, ţe zranění budou jen minimální. Lissa mi s povzdechem podala náramek. Dělala si starosti, protoţe značná část mého plánu závisela na jejích schopnostech. „Nevím, jestli to bude fungovat, ale měla bys s tím být odolnější.“ Vzala jsem si od ní náramek a dala si ho na ruku. Nic jsem necítila, ale to bylo u předmětŧ nabitých magií normální. Adrianovi jsem nechala vzkaz, ţe si s Lissou chceme udělat takovou delší dámskou jízdu, neţ dostanu přidělení a ona pŧjde na univerzitu. Věděla jsem, ţe ho to bude mrzet. Bude se cítit odstrčený, ţe ho nechceme s sebou na holčičí prázdniny - pokud vŧbec uvěří, ţe na nějakých jsme. Nejspíš mě uţ zná dost dobře na to, aby věděl, mám vţdycky nějaké postranní úmysly. Jenom jsem doufala, ţe tuhle historku poví všem u dvora, jakmile si všimnou, ţe jsme zmizely. Stejně z toho budeme mít prŧšvih, ale divoký víkend bude pořád znít líp neţ napomáhání k útěku z vězení. A upřímně - jak bych na tom mohla být ještě hŧř? Háček je ovšem v tom, ţe mě Adrian mŧţe navštívit ve snu a páčit ze mě, co se opravdu děje. To je jedna ze zajímavých a občas nepříjemných schopností uţivatelŧ éteru. Lissa se nenaučila lézt lidem do snŧ, ale princip jí byl jasný. Kromě nátlaku se teď snaţila nabít náramek tak, aby mě zablokoval před Adrianem, aţ usnu. Letadlo začalo klesat k Fairbanksu a já okýnkem uviděla vysoké borovice a zelené lány. Z Lissiny hlavy jsem vyčetla, ţe čekala spíš ledovce a zasněţenou krajinu, ačkoli dobře věděla, ţe teď je tu léto. Po
79
Sibiři uţ jsem se poučila a nečekala sníh a mráz. Největší starosti mi dělalo slunce. Královský dvŧr jsme opustili za jasného denního světla, a poněvadţ jsme směřovali na západ, jiné časové pásmo znamenalo, ţe slunce zŧstávalo stále s námi. Jelikoţ jsme byli hodně na severu, stálo na modrém nebi, ačkoli bylo uţ devět hodin večer. Bylo to jako ohromná bezpečnostní pokrývka. Lisse ani Eddiemu jsem se o tom nezmínila, ale předpokládala jsem, ţe Dimitrij má své špehy všude. Na Akademii nebo u dvora jsem byla v bezpečí, ale v jeho dopisech jasně stálo, ţe si počká, aţ se ocitnu za ochrannými stěnami. Netušila jsem, jak velkou oblast je schopen pokrýt, ale vŧbec by mě nepřekvapilo, kdyby měl lidské poskoky, kteří za dne sledují královský dvŧr. A přestoţe jsme dvŧr opustili tajně v kufru auta, pořád tu byla pravděpodobnost, ţe nás Dimitrij pronásleduje. Ale stejné denní světlo, které zabraňuje vězňŧm v útěku, nás teď udrţí v bezpečí. Noc tady trvá jen pár hodin a to se dokáţeme ubránit. Pokud tohle zvládneme rychle, zanedlouho zase z Aljašky odletíme. To samozřejmě tak dobré nebude. Přijdeme o slunce. První problém vyvstal, sotva jsme přistáli a pokusili se pronajmout si auto. Eddiemu i mně uţ bylo přes osmnáct, ale ţádná ze zdejších pŧjčoven nemínila pŧjčit auto někomu tak mladému. Po třetím odmítnutí uţ jsem byla opravdu vytočená. Kdo by si pomyslel, ţe nás zdrţí taková pitomost? Ve čtvrté pŧjčovně nám nakonec paní řekla, ţe asi kilometr a pŧl od letiště bydlí nějaký chlápek, který nám auto pŧjčí, pokud máme kreditku a dostatečnou hotovost, kterou mŧţeme sloţit jako zálohu. Za příjemného počasí jsme si udělali procházku, ale neţ jsme tam došli, poznala jsem, ţe slunce dělá Lisse problémy. Bud z Budovy pŧjčovny aut nepŧsobil tak slizce, jak jsem čekala. Kdyţ jsme mu vyklopili dostatečný obnos, opravdu nám auto pronajal. Odtamtud jsme vyrazili ke skromnému motelu, kde jsme se ubytovali a znovu si prošli náš plán. Veškeré naše informace naznačovaly, ţe ve věznici se řídí vampýrským rozvrhem, coţ znamená, ţe v noci mají rušný den. Měli
80
jsme v plánu zŧstat v motelu do druhého dne a vyrazit, aţ nastane pro Moroje noc. Předtím se pochopitelně vyspíme. Lissa tak aspoň bude mít víc času na svoje kouzla. Kdyby něco, náš pokoj by se dal ubránit vcelku snadno. Ve spánku za mnou Adrian nepřišel, coţ znamenalo, ţe bud uvěřil naší dámské jízdě, anebo se ke mně nedokázal dostat přes náramek od Lissy. Ráno jsme si koupili koblihy a nasnídali se. Trochu nás všechny pálily oči, protoţe jsme nebyli zvyklí na tolik světla. Ale cukr nás slušně nakopl. Asi v deset jsme tam Lissu nechali samotnou a já s Eddiem jsme odešli na prŧzkum. V obchodě se sportovními potřebami jsme zakoupili mou vytouţenou GPS a ještě pár dalších věcí. Vyrazili jsme na cestu a nechali se navigovat po vzdálených vesnických silničkách, které vypadaly, ţe nikam nevedou. Kdyţ GPS oznámila, ţe jsme kilometr od věznice, odbočili jsme na malou polní cestu, kde jsme nechali auto. Pěšky jsme se vydali vysokou trávou, která se táhla před námi do nekonečna. „Myslel jsem, ţe Aljaška je tundra,“ prohlásil Eddie, zatímco jsme se prodírali vysokými stébly. Nebe bylo jasné a modré, plulo po něm jen pár mráčkŧ, které slunce moc nezastiňovaly. Vyrazila jsem v tenké bundě, ale teď jsem si ji uvázala kolem pasu a potila se v tom vedru. Občas zafoukal větřík, který rozševelil trávu a cuchal mi vlasy. „Ve všech částech asi ne. Museli bychom nejspíš víc na sever. Hele, tohle vypadá slibně.“ Zastavili jsme se před vysokým plotem z ostnatého drátu a velikým nápisem SOUKROMÝ MAJETEK - NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN. Písmena byla červená, zřejmě aby zdŧraznila váţnost té výstrahy. Osobně bych k tomu přidala lebku se zkříţenými hnáty, aby to bylo ještě jasnější. Eddie a já jsme si chvíli prohlíţeli plot a pak jsme na sebe rezignovaně pohlédli. „Lissa nám zranění uzdraví,“ prohlásila jsem povzbudivě. Přelézt plot s ostnatým drátem není nemoţné, ale není to ţádná legrace. Hodila jsem přes ostnatý drát bundu, ale i tak jsem skončila s
81
několika škrábanci a roztrhaným oblečením. Jakmile jsem byla nahoře, radši jsem seskočila na druhou stranu, neţ abych absolvovala obtíţnou cestu dolŧ. Eddie udělal totéţ, a jakmile těţce dopadl, zašklebil se. Vydali jsme se dál a zanedlouho jsme před sebou spatřili temnou siluetu zdí. Oba jsme se naráz zastavili a padli do trávy, aby si nás nikdo nevšiml. Z plánu věznice jsme věděli, ţe mají kamerový systém i venku, coţ znamenalo, ţe pokud se přiblíţíme, riskujeme odhalení. Spolu s GPS jsem koupila i dobrý dalekohled, který jsem teď vytáhla a prohlíţela si vnější stranu budovy. Dalekohled byl opravdu dobrý - aby taky ne, za tu cenu. Všechno jsem rozeznávala do nejmenších detailŧ. Jako tolik morojských staveb, i tahle byla směsí starobylé a moderní architektury. Stěny byly postaveny z hrubých kamenných kvádrŧ a téměř úplně zakrývaly samotnou věznici, z níţ jsme odtud viděli sotva střechu. Po hradbách přecházely postavy - ţivé oči střeţily objekt spolu s kamerami. Celé to místo pŧsobilo jako pevnost, do níţ se nedá vniknout a z níţ se nedá uniknout. Měla by stát na nějakém skalnatém útesu a za ní by mělo být hrozivé šedé nebe. Pole a slunce tu vypadaly nemístně. Podala jsem dalekohled Eddiemu. Všechno si prohlédl a pak ukázal směrem doleva. „Támhle.“ Zamţourala jsem a uviděla nějakou dodávku mířící k věznici. Zajela kamsi dozadu a zmizela nám z dohledu. „Naše jediná cesta dovnitř,“ zamumlala jsem, kdyţ jsem si vybavila plány. Věděli jsme, ţe nemáme šanci přelézt zdi ani se pěšky dostatečně přiblíţit, aniţ by nás spatřili. Musíme se dostat dovnitř hlavním vchodem, coţ je trochu komplikace. Eddie odloţil dalekohled, podíval se na mě a svraštil obočí. „Stojím si za tím, co jsem ti řekl. Věřím ti. Ať uţ to děláš z jakýhokoli dŧvodu, vím, ţe je to správný. Ale neţ se dají věci do pohybu, jseš si jistá, ţe tohle opravdu chceš?“ Drsně jsem se zasmála. „Chci? Ne. Ale musím to udělat.“ Přikývl. „To mi stačí.“
82
Sledovali jsme vězení ještě chvíli a nenápadně jsme se přesouvali, abychom měli výhled z rŧzných úhlŧ a dostatečně široký záběr. Vypadalo to tam přesně, jak jsme čekali, ale pomohlo nám vidět všechno na vlastní oči. Asi po pŧlhodině jsme se vrátili do hotelu. Lissa tam seděla na jedné z postelí s překříţenýma nohama a pracovala na nabíjení šperkŧ. Cítila jsem z ní vřelé a spokojené pocity. Z éteru měla vţdycky dobré pocity - i kdyţ pak později projevil svoje vedlejší účinky. Ale měla dojem, ţe dělá pokroky. „Adrian mi dvakrát volal na mobil,“ oznámila mi, sotva jsme se vrátili. „Ale tys to nezvedla.“ „Ne. Chudák.“ Pokrčila jsem rameny. „Takhle je to lepší.“ Nastínili jsme jí, co jsme viděli, a její dobrá nálada rázem poklesla. To, co jsme se chystali dneska udělat, bylo čím dál reálnější, a kdyţ Lissa tolik pracovala s éterem, byla z toho na pokraji zhroucení. Po chvilce jsem vycítila, ţe překonala strach. Převládalo v ní odhodlání. Řekla mi, ţe to udělá, a za svým slovem si stála, ačkoli se děsila kaţdé vteřiny, která ji přibliţovala k Viktoru Daškovovi. Dali jsme si oběd a potom nastal čas spustit náš plán. Pro lidi byl podvečer, ale ve světě vampýrŧ se noc chýlila ke konci. Teď, nebo nikdy. Lissa nám nervózně rozdala šperky, které magicky nabila, a strachovala se, jestli vŧbec budou fungovat. Eddie si oblékl svou zbrusu novou černobílou stráţcovskou uniformu, zatímco já s Lissou jsme zŧstaly v normálním oblečení, jen jsme si trochu pozměnily zevnějšek. Lissa měla myší hnědé vlasy, čehoţ docílila smývatelnou barvou. Já jsem si stáhla ty svoje do drdolu, který jsem překryla kudrnatou zrzavou parukou, která mi dost připomínala mou matku. Usedly jsme na zadní sedadlo, zatímco Eddie nás jako šofér vezl silnicí, po níţ jsme uţ dneska jeli. Aţ na to, ţe tentokrát jsme nezastavili. Drţeli jsme se silnice aţ k věznici - nebo spíš k její bráně. Cestou nikdo z nás nemluvil, ale naše nervozita a obavy vzrŧstaly.
83
Neţ jsme se vŧbec dostali k vnější zdi, narazili jsme na kontrolní stanoviště s posádkou stráţcŧ. Eddie zastavil a já jsem se snaţila nasadit klidný výraz. Eddie stočil okýnko. Ihned k nám dosel stráţce konající sluţbu a ohnul se k oknu. „Co tady máte na práci?“ Eddie mu podal papír a tvářil se, jako by všechno bylo úplně normální. „Vezu nové dárkyně.“ V dokumentech k věznici, které jsme měli, byly i nejrŧznější tiskopisy včetně prŧběţných zpráv a objednávkových formulářŧ včetně těch na dárce. Jeden jsme si okopírovali a vyplnili. „Nikdo mě na dodávku neupozornil,“ prohlásil stráţce. Nepŧsobil ani tak podezíravě, jako spíš zaskočeně. Zadíval se do papíru. „Tohle je starý formulář.“ Eddie pokrčil rameny. „Tohle mi prostě dali. Jsem tady nový.“ Stráţce se na něj zazubil. „Jo, vypadáte, jako byste sotva vylezl ze školy.“ Podíval se na mě a na Lissu, a přestoţe jsem v sebeovládání hodně pokročila, napjala jsem se. Stráţce se mračil a prohlíţel si nás. Lissa mi dala náhrdelník a sama měla prsten. Obojí nabila nátlakem, aby si o nás kaţdý myslel, ţe jsme lidé. Nejspíš by bylo jednodušší dát takový magický šperk oběti, která by si pak myslela, ţe vidí lidi, jenţe to nebylo moţné. Takhle to bylo těţší. Zamţoural, skoro jako by na nás koukal skrz nějaký mlţný opar. Kdyby kouzlo fungovalo dokonale, tak dlouho by si nás neprohlíţel. Bylo zřejmě pokaţené. Sice trochu ovlivnilo, jak vypadáme, ale ne natolik, jak jsme doufaly. Proto jsme si změnily barvu vlasŧ. Kdyby iluze, ţe jsme lidé, vyprchala, pořád by nám zŧstala alespoň jakás takás ochrana identity. Lissa se přichystala na přímý nátlak, i kdyţ jsme nepředpokládaly, ţe ho budeme muset pouţít na kaţdého, koho potkáme. Po chvilce se od nás stráţce odvrátil, zjevně se usnesl, ţe jsme přece jen lidé. Vydechla jsem a povolila zaťaté pěsti. Ani jsem si neuvědomila, ţe je mám tak křečovitě sevřené. „Vydrţte chvilku, jen si to ověřím,“ oznámil Eddiemu.
84
Poodešel o pár krokŧ a vzal do ruky telefon u své budky. Eddie se po nás ohlédl. „Zatím dobrý?“ „Aţ na ten starej formulář,“ zavrčela jsem. „Dozvím se, jestli to moje kouzlo funguje?“ zeptal se Eddie. Lissa mu dala jeden z Tašiných prstenŧ, který nabila tak, aby Eddieho všichni viděli opáleného a černovlasého. Jelikoţ on svŧj druh neměnil, bylo jen třeba, aby mu magie trochu rozmazala rysy. Stejně jako u našeho lidského kouzla jsem měla podezření, ţe ani Eddie nepŧsobí tak, jak doufal, ale snad to aspoň pozměnilo jeho vizáţ natolik, aby ho později nikdo nepoznal. Já a Lissa jsme byly vŧči nátlaku odolné - měly jsme k tomu taky kouzlo, takţe jsme nemohly s jistotou říct, jak vlastně Eddie v očích ostatních vypadá. „Jsem si jistá, ţe funguje,“ ujišťovala ho Lissa. Stráţce se vrátil. „Řekli mi, abyste jeli dál, ţe to s vámi vyřeší uvnitř.“ „Díky,“ houkl Eddie a vzal si formulář zase zpátky. Ze stráţcova chování jsme vyrozuměli, ţe tohle celé nejspíš povaţuje za nějakou úřednickou chybu. Pořád se choval svědomitě, ale zřejmě mu vŧbec nepřišlo na mysl, ţe by se někdo pokoušel propašovat do věznice dárce. Na to by ostatně nikdo nepohlíţel jako na ohroţení bezpečnosti. Chudák stráţce. Kdyţ jsme dojeli k bráně u vězeňské zdi, pozdravili nás dva další stráţci. My tři jsme vystoupili z auta a nechali se odvést na místo mezi zdí a samotnou věznicí. Zatímco pozemky Akademie svatého Vladimíra i prostranství u dvora byly zelené a osázené stromy a květinami, tady bylo pusto a prázdno. Dokonce ani tráva tu nerostla, všude jen hlína. Tohle slouţí vězňŧm jako tělocvična? Mŧţou vŧbec chodit ven? Překvapilo mě, ţe tady není nic jako hradní příkop. Vnitřek budovy, do níţ nás vedli, byl stejně ponurý jako vnějšek. Zadrţovací cely u královského dvora byly studené a sterilní, všechno bylo z kovu a stěny byly bílé. Tady jsem očekávala něco podobného. Ale ať uţ Tarasov navrhl kdokoli, zcela upustil od moderního vzhledu. Spíš to tu vypadalo jako v nějakém středověkém
85
rumunském ţaláři. Chodba byla z hrubě opracovaných kamenŧ a vzduch studený a vlhký. Pro zdejší stráţce to musí byt nepříjemné. Pravděpodobně tímhle prostředím chtějí zastrašit kaţdého, kdo sem vkročí, i vězně, kteří poprvé projdou bránou. Podle našich nákresŧ tu je i malá sekce pokojŧ pro zaměstnance. Tam je to snad hezčí. Ačkoli to tu vypadalo jako v dávnověku, při cestě chodbou jsme si všimli několika kamer. Zabezpečení věznice rozhodně není primitivní. Občas jsme zaslechli bouchnutí těţkých dveří, ale jinak tu panovalo děsivé ticho, které bylo snad ještě strašidelnější, neţ, kdyby se tu ozývaly výkřiky. Zavedli nás do kanceláře vrchního dozorce, kde to vypadalo stejně ponuře, ale navíc tu byly k vidění běţné kancelářské potřeby, jako třeba pracovní stŧl, počítač a podobně. Vypadalo to účelně, nic víc. Naše eskorta vysvětlila, ţe jdeme za asistentem vrchního dozorce, protoţe vrchní dozorce ještě spí. Aspoň to z jejich řečí nějak vyplynulo. Podřízený právě končil s noční směnou. Doufala jsem, ţe je díky tomu unavený a nebude si moc všímat detailŧ. Nejspíš ale ne. To se jen zřídka stává stráţcŧm, natoţpak jejich velitelŧm. „Theo Marx,“ představil se asistent vrchního dozorce a potřásl Eddiemu pravicí. Byl to dhampýr, ne o moc starší neţ my. Napadlo mě, ţe tu moţná pracuje teprve krátce. „Larry Brown,“ odvětil Eddie. Vymysleli jsme mu nudné jméno, takové, které se vyskytuje běţně. Podepsal jím i formulář. Theo nemluvil s Lissou ani se mnou, ale díval se na nás stejně popleteně jako ten stráţce u brány, kterého zmátlo kouzlo. Pak se Theo zaměřil na Eddieho a vzal si od něj formulář. „Tohle je jiný formulář, neţ se obvykle pouţívá,“ prohlásil. „Nemám ponětí proč,“ řekl mu Eddie omluvně. „Tohle dělám poprvé.“ Theo s povzdechem pohlédl na hodiny. „Za pár hodin nastoupí do sluţby vrchní dozorce. Myslím, ţe budeme muset počkat, dokud nedorazí, a on pak rozhodne, co dál. Sommerfield se s námi obvykle koordinuje.“
86
V zemi je několik zařízení, která shromaţďují dárce - lidi na okraji společnosti, kteří touţí proţít své ţivoty v rauši z upířích kousnutí - a pak je rozdělují dál. Sommerfield je jedno takové zařízení v Kansas City. „Nejsem jediný nový zaměstnanec,“ prohlásil Eddie. „Moţná to popletl někdo jiný.“ „Typické,“ odfrkl Theo. „Takţe si v klidu sedněte a počkejte. Mŧţu vám přinést kávu, jestli chcete.“ „Kdy se z nás konečně někdo napije?“ zeptala jsem se tím nejkvílivějším a nejzasněnějším hlasem, jaký jsem svedla. „Je to uţ tak dlouho.“ Lissa se taky chytila. „Říkali nám, ţe hned, jakmile sem dorazíme.“ Eddie obrátil oči v sloup nad tímhle typickým chováním dárcŧ. „Takhle vyvádějí celou dobu.“ „To si dovedu představit,“ utrousil Theo. „Zatracení dárci.“ Pak křikl směrem k pootevřeným dveřím: „Hej, Wesi? Mŧţeš sem jít?“ Dovnitř strčil hlavu jeden ze stráţcŧ, který nás sem eskortoval. „Co je?“ Theo mávl rukou směrem k nám. „Vezmi ty dvě do sektoru dárcŧ, nebo se z nich tady zblázníme. Jestli je někdo vzhŧru, mŧţe je hned pouţít.“ Wes přikývl a prstem naznačil, ať ho následujeme. S Eddiem jsme na sebe krátce pohlédli. Jeho výraz ho nezradil, ale přesto jsem na něm poznala, ţe je nervózní. Teď uţ bylo na mně a na Lisse, abychom dostaly Viktora ven, a Eddiemu se nelíbilo, ţe nás posílá přímo do dračího doupěte. Wes nás vedl několika dveřmi a dalšími kontrolními stanovišti, postupovali jsme hlouběji do věznice. Uvědomila jsem si, ţe kaţdým zabezpečením, kterým jsme prošli, budeme muset projít znovu, aţ budeme prchat. Podle plánkŧ se sektor dárcŧ nacházel na opačné straně věznice. Předpokládala jsem, ţe to nějak obejdeme po okraji, jenţe Wes nás vedl přímo středem budovy, kde byli drţeni vězni. Já jsem to měla nastudované, takţe jsem věděla, kde se nacházíme, ale
87
Lisse to došlo, aţ kdyţ uviděla ceduli s nápisem POZOR - VCHÁZÍTE DO SEKCE VĚZŇŦ (KRIMINÁLNÍKŦ). Pomyslela jsem si, ţe je to zvláštní volba slov. Coţpak tady není kriminálník kaţdý? Tuhle sekci uzavíraly těţké dvojité dveře, na které Wes pouţil jak elektronický kód, tak obyčejný klíč. Lissa kráčela dál, ale kdyţ jsme vstoupili do dlouhé chodby, jejíţ obě strany byly lemovány mříţemi, za kterými se skrývaly cely, cítila jsem z ní úzkost. Mně z toho taky nebylo nejlépe, ale Wes - který byl stále ve střehu - neprojevoval ani náznak strachu. Asi tudy chodil kaţdou chvíli. Znal zdejší bezpečnostní opatření. Vězni jsou asi dost nebezpeční, ale procházet kolem nich uţ se pro něj stalo rutinou. Kdyţ jsem občas nahlédla do nějaké cely, málem se mi zastavilo srdce. Byly malé, tmavé a ponuré a zařízené jen základním jednoduchým nábytkem. Většina vězňŧ naštěstí spala. Ale pár jich nás pozorovalo, kdyţ jsme procházeli kolem. Ţádný z nich niť neřekl, ale to mlčení bylo snad ještě děsivější. Někteří morojští vězni vypadali jako normální osoby, jaké mŧţete potkat na ulici. Uvaţovala jsem, co asi mohli provést, ţe skončili tady. Tvářili se smutně a v jejich výrazech nebyla vŧbec ţádná naděje. Několikrát se na vězně musela podívat pozorněji, abych zjistila, ţe někteří z nich nejsou Morojové; byli to dhampýři. Dávalo to smysl, ale přesto mě to překvapilo. I v mém druhu se vyskytují zločinci, s nimiţ je třeba se nějak vypořádat. Ale ne všichni vězni pŧsobili vlídně. Spousta jich vypadala, ţe na Tarasov opravdu patří. Čišelo z nich zlo a měla jsem husí kŧţi, kdyţ se mi podívali do očí. Pozorně si nás prohlíţeli, ačkoli jsem netušila proč. Hledali snad něco, co by jim mohlo pomoct k útěku? Prohlédli snad naši fasádu? Nebo měli prostě jenom hlad? Nevěděla jsem, ale byla jsem vděčná, ţe v chodbě postávají rozmístěné stráţe. Taky jsem byla ráda, ţe jsem nikde nezahlédla Viktora. Předpokládala jsem, ţe ho zřejmě drţí v jiné části. Zatím jsme nemohly riskovat odhalení. Konečně jsme prošly celou chodbu s celami a za dalšími dvojitými dveřmi uţ se skrývala sekce dárcŧ. Taky to tam vypadalo jako ve
88
středověkém ţaláři, ale aspoň tam byly na stěnách obrazy, aby prostředí pŧsobilo útulněji. Aţ na výzdobu se to tam podobalo místnosti dárcŧ na Akademii, jen to tu bylo menší. Několik kójí poskytovalo iluzi soukromí a u pultíku si nudně vyhlíţející Moroj četl knihu. Zdálo se, ţe u toho kaţdou chvíli usne. V místnosti byl jen jeden dárce, zpustle vyhlíţející člověk středního věku. Seděl na ţidli, zfetovaně se usmíval a zíral kamsi do prázdna. Sotva jsme vešli, Moroj sebou trhl a vykulil oči. Zjevně jsme byly tím nejzajímavějším, co dnes v noci viděl. Vŧbec se na nás nedíval tak zmateně jako všichni ostatní, coţ znamenalo, ţe pravděpodobně není ani v nejmenším odolný vŧči nátlaku. To bylo dobré vědět. „Co to je?“ „Vedu sem dvě nové,“ oznámil mu Wes. „O tom nic nevím,“ prohlásil Moroj. „Navíc takhle mladé nikdy nedostáváme. Vţdycky nám posílají jen staré a hodně pouţité.“ „Mě se neptej,“ řekl Wes a mávl rukou k ţidlím, abychom si s Lissou sedly. Vzápětí se vydal zase ke dveřím. Zjevně uţ svou povinnost povaţoval za splněnou. „Marx řekl, ať je sem dovedu, dokud se nevzbudí Sullivan. Podle mě je to nějaký omyl, ale tyhle dvě uţ si stěţovaly, ţe chtějí, aby se z nich někdo napil.“ „Nádhera,“ zahučel Moroj. „Další jídlo bude za čtvrt hodiny, tak si aspoň tady Bradley mŧţe oddechnout. Je tak mimo, ţe pochybuju, ţe si vŧbec všimne, ţe místo něj dává krev někdo jiný.“ Wes přikývl. „Zavoláme ti, aţ se to nějak vyřeší.“ Stráţce odešel a Moroj s povzdechem vzal do rukou desky. Měla jsem dojem, ţe jsou tady všichni z práce dost unavení. Bylo to pochopitelné. Tohle musí být příšerné pracovní prostředí. „Kdo má pít za čtvrt hodiny?“ zeptala jsem se. Moroj překvapeně zvedl hlavu. To nebyla zrovna otázka, jakou dárci obvykle pokládají. „Cos to řekla?“ Lissa se zvedla a zadívala se mu do očí. „Odpověz jí.“ Jeho výraz se uvolnil. Bylo snadné pouţít na něj nátlak. „Rudolf Kaiser.“
89
Toho ani jedna z nás neznala. Mohl tady sedět za masovou vraţdu nebo za zpronevěru, co já vím. „Kdy přijde na řadu Viktor Daškov?“ dotázala se Lissa. „Za dvě hodiny.“ „Změň rozpis. Řekni jeho ostraze, ţe nastala změna v rozpisu a ţe má jít hned namísto Rudolfa.“ Morojŧv pohled byl prázdný - podobně zastřený jako pohled dárce Bradleyho. Zdálo se, ţe mu chvilku trvá, aby tu informaci pracoval. „Ano,“ prohlásil nakonec. „To se mŧţe normálně přihodit. Nevyvolá to podezření,“ řekla Lissa. „Nevyvolá to podezření,“ zopakoval monotónním hlasem. „Udělej to,“ přikázala mu tvrdě. „Zavolej jim, zařiď to a nespouštěj ze mě oči.“ Moroj poslechl. Do telefonu se ohlásil jako Northwood. Kdyţ hovor ukončil, bylo vše zařízeno. Teď uţ jsme nemohly dělat nic neţ čekat. Byla jsem celá napjatá. Theo říkal, ţe máme víc neţ hodinu, neţ přijde vrchní dozorce do práce. Do té doby se nikdo nebude na nic vyptávat. Eddie musí prostě jen nějak zabít čas s Theem a nevzbudit v něm podezření ohledně úřednické chyby. Uklidni se, Rose. Tohle zvládneš. Zatímco jsme čekaly, Lissa pouţila nátlak na dárce Bradleyho, aby tvrdě usnul. Nestála jsem o ţádné svědky, ani o ty zdrogované. Taky jsem trochu pootočila kameru v místnosti, aby nebylo vidět do jednoho kouta. Neţ odejdeme, samozřejmě se budeme muset vypořádat s celým kamerovým systémem, ale prozatím nám stačil jen malý prostor, který nebude monitorován. Zrovna kdyţ jsem si zalezla do jedné kóje, otevřely se dveře. Lissa zŧstala sedět na ţidli poblíţ Northwoodova pultu, aby na něj mohla dál vyvíjet nátlak. Nainstruovaly jsme ho, ţe dárcem budu já. Byla jsem ve víceméně uzavřeném prostoru, takţe jsem toho moc neviděla, ale Lissinýma očima jsem spatřila vejít skupinku: dva stráţce… a Viktora Daškova.
90
Okamţitě ji zachvátila stejná hrŧza, jako kdyţ ho viděla u soudu. Srdce se jí rozbušilo rychleji. Ruce se jí roztřásly. Jediná věc, která ji u soudu uklidňovala, bylo vědomí, ţe Viktor bude odsouzen na doţivotí a uţ jí nikdy neublíţí. A teď to všechno hodláme změnit. Lissa se přinutila vyhnat si z hlavy ten děs, aby se mohla soustředit na Northwooda. Stráţci u Viktora strnule stáli a vypadali, ţe jsou připraveni v případě potřeby zakročit, jakkoli jim to připadalo nepravděpodobné. Choroba, která Viktora suţovala celá léta - ta, kterou mu Lissa načas vyléčila -, se znovu začínala projevovat. Podepsal se na něm i nedostatek pohybu a čerstvého vzduchu a také omezený přísun krve, kterým trpěli všichni zdejší vězni. Stráţci mu jako opatření navíc spoutali ruce i nohy. Těţké okovy ho táhly k zemi, takţe se skoro šoural. „Támhle,“ řekl Northwood a ukázal na mě. „Támhleta.“ Stráţci vedli Viktora kolem Lissy, ale on se na ni sotva podíval. Vyvíjela dvojitý nátlak: drţela Northwooda pod kontrolou a navíc pouţila rychlý zášleh magie, aby ji Viktor nepoznal, kdyţ kolem ní procházel. Stráţci usadili Viktora na ţidli vedle mě a o kousek odstoupili. Nespouštěli ho z očí. Jeden z nich prohodil pár slov s Northwoodem o tom, ţe je zvláštní, ţe sem přivezli tak mladé dárkyně. Kdybych do tohohle šla znovu, Lissa by musela udělat kouzlo, abychom vypadaly starší. Viktor se ke mně naklonil a otevřel pusu. Pití krve bylo jeho druhou přirozeností, pohyby zŧstávaly stejné, takţe vŧbec nemusel myslet na to, co dělá. Bylo to, jako by mě ani neviděl. Aţ na to…, ţe mě viděl. Strnul a vyvalil oči. V královských morojských rodinách se často dědí určité znaky a v rodině Daškovových i Dragomirových jsou to jadeitově zelené oči. Jeho znavený rezignovaný výraz se náhle vytratil a vystřídal jej prohnaný bystrý pohled, který pro něj byl tak charakteristický. V očích se mu zračil břitký intelekt, který jsem u něj
91
tak dobře znala. Připomněl mi některé z vězňŧ, které jsme před chvílí míjeli. Byl ale zmatený. Kouzlo na něj pŧsobilo stejně jako na ostatní a zamlţovalo mu myšlenky. Smysly mu napovídaly, ţe jsem člověk…, ovšem ta iluze nebyla dokonalá. Taky v tom hrálo roli, ţe Viktor byl dobrý v nátlaku, ačkoli sám neovládal éter. Byl tudíţ vŧči nátlaku někoho jiného relativně imunní. A stejně jako Eddie, Lissa a já jsme byli vzájemně imunní vŧči svým kouzlŧm, Viktor zaţíval totéţ. Jeho mysl trvala na tom, ţe jsem člověk, ale jeho oči mu prozrazovaly, ţe jsem Rose Hathawayová, i kdyţ jsem měla paruku. A jakmile mu toto poznání proniklo do mysli, iluze, ţe jsem člověk, pro něj pominula. Po tváři se mu pomalu rozlil šibalský úsměv, který částečně odhalil jeho tesáky. „Páni. Tohle by mohlo být to nejlepší jídlo, jaké jsem kdy ochutnal.“ Mluvil velmi tiše, takţe ho nikdo neslyšel, jelikoţ si stráţci v pozadí navíc povídali mezi sebou. „Jenom ke mně přibliţ ty svoje zuby a bude to tvoje poslední jídlo, varovala jsem ho tiše. „Ale jestli stojíš o to odtud vypadnout a vidět zase svět, uděláš přesně to, co ti řeknu.“ Tázavě na mě pohlédl. Zhluboka jsem se nadechla a děsila se toho, co mu musím říct. „Napadni mě.“
92
SEDM „ALE NE ZUBAMA,“ DODALA JSEM RYCHLE. „VRHNI SE NA MĚ. CHŘESTI ŘETĚZY.
Cokoli, co svedeš.“ Viktor Daškov nebyl hlupák. Kdokoli jiný by mohl zaváhat nebo se začít hloupě vyptávat. On ale ne. Nevěděl sice přesně, co se tu děje, ale bylo mu jasné, ţe tohle by mohla být jeho cesta ke svobodě. Nejspíš jediná šance, jakou kdy dostane. Podstatnou část svého ţivota strávil spřádáním sloţitých plánŧ, takţe neměl problém se jako profesionál do jednoho z nich ihned vrhnout. Zvedl ruce, jak nejvýš dokázal, vrhl se na mě a dost věrohodně předváděl, ţe mě chce zaškrtit řetězem mezi svými pouty. Zaječela jsem při tom tak, ţe kaţdému tuhla krev v ţilách. Stráţci se vmţiku ocitli u nás, aby zachránili ubohou holku před šíleným vězněm. Ale jakmile se ho pokusili zpacifikovat, vyskočila jsem a vrhla se na ně. I kdyby předpokládali, ţe jsem nebezpečná - coţ nepředpokládali -, překvapila jsem je natolik, ţe nestihli včas zareagovat. Připadala jsem si skoro aţ provinile, jak nespravedlivé to vŧči nim bylo. Prvního jsem praštila takovou silou, ţe pustil Viktora a odletěl dozadu. Narazil zády do zdi poblíţ Lissy, která stále přesvědčovala Northwooda, aby zŧstal v klidu a nevolal nikoho na pomoc. Druhý stráţce měl trochu víc času zareagovat, ale přesto byl pomalý a trvalo mu dlouho, neţ pustil Viktora a otočil se ke mně. Vyuţila jsem toho, praštila ho a začali jsme spolu zápasit. Byl velký a silný, a jakmile ve mně spatřil hrozbu, přestal se drţet zpátky. Udeřil mě do ramene tak, ţe mi bolest vystřelila do celé paţe. Odpověděla jsem mu kopancem kolenem do břicha. Mezitím uţ se jeho druh vyškrábal na nohy a mířil
93
k nám. Musela jsem to ukončit rychle, a nejen kvŧli sobě, ale taky proto, ţe kdyby měli šanci, určitě by zavolali posily. Popadla jsem toho, co stál u mě blíţ, a co největší silou jsem s ním bouchla o zeď - hlavou nejdřív. Zapotácel se, tak jsem to udělala znova. Vtom se na mě vrhl jeho parťák. První stráţce se naštěstí v bezvědomí svezl k zemi. Dělala jsem to jen nerada, ale během svého výcviku jsem se naučila protivníky bud znehybnit, nebo zabít. Doufala jsem, ţe stráţce z toho bude jen bolet hlava. Druhý nepřestával útočit. Krouţili jsme kolem sebe, dělali výpady a úhybné manévry. „Nemŧţu ho praštit, aby upadl do bezvědomí,“ křikla jsem na Lissu. „Potřebujeme ho. Pouţij na něj nátlak.“ Její odpověď ke mně přišla skrz pouto. Dokázala vyvíjet nátlak na dva lidi naráz, ale vyţadovalo to hodně síly. Ještě jsme tady ani zdaleka neskončily a ona nemohla riskovat, ţe se tak brzy úplně vyčerpá. Její strach nahradilo rozčilení. „Northwoode, běţ spát,“ vyštěkla. „Spi tady, na stole. Jsi vyčerpaný a budeš spát dlouho.“ Koutkem oka jsem zaregistrovala, jak Northwoodovi klesá hlava, aţ se zaduněním dopadla na stŧl. Neţ odtud vypadneme, všichni zdejší zaměstnanci skončí s otřesem mozku. Znovu jsem se vrhla na svého protivníka a celou svou váhou jsem se ho snaţilo dotlačit k Lisse. Ta se zvedla a došla k nám. Překvapeně na ni pohlédl a to bylo vše, co potřebovala. „Přestaň!“ Nezareagoval tak rychle jako Northwood, ale aspoň zaváhal. Tenhle chlápek byl o něco odolnější. „Přestaň bojovat!“ zopakovala naléhavěji a dala do toho veškerou svou vŧli. I kdyţ byl silný, takovému náporu éteru nemohl vzdorovat. Ruce mu klesly a přestal se mnou zápasit. Ustoupila jsem, abych popadla dech a narovnala jsem si paruku. „Drţet tohohle bude těţký,“ oznámila mi Lissa.
94
„Zvládneš to pět minut, nebo pět hodin?“ „Něco mezi tím.“ „Tak jdeme. Ať ti dá klíče od Viktorových pout.“ Poručila mu to, ale on odvětil, ţe klíče má ten druhý stráţce. Prohledala jsem stráţce leţícího v bezvědomí - naštěstí pravidelně oddechoval - a našla klíče. Zaměřila jsem se na Viktora. Od začátku rvačky stál stranou a tiše všechno pozoroval, zatímco se mu hlavou bezpochyby honily nové moţnosti. Přiblíţila jsem se k němu a nahodila svŧj „děsivý výraz“. Ukázala jsem mu klíče. „Teď ti odemknu pouta,“ pověděla jsem mu tónem, který byl jak sladký, tak výhrŧţný. „Budeš dělat přesně to, co ti řekneme. Nezačneš zdrhat, ani se s nikým nezačneš rvát, ani se nebudeš míchat do našich plánŧ.“ „Copak ty uţ taky pouţíváš nátlak, Rose?“ zeptal se suše. „Já ho nepotřebuju.“ Odemkla jsem mu pouta. „Klidně tě praštím, aţ upadneš do bezvědomí jako támhleten, a pak tě odtáhnu. Nevidím v tom ţádnej rozdíl.“ Těţké okovy a řetězy spadly k zemi. Dál se tvářil slizce a samolibě, rukama si promnul zápěstí. Všimla jsem si, ţe je má odřená a oteklá. Tahle pouta jistě nebyla příliš pohodlná, ale odmítala jsem Viktora litovat. Podíval se na nás. „Jak okouzlující,“ zabručel. „Nikdy bych nečekal, ţe ze všech lidí, co by se mě mohli pokusit zachránit, to budete právě vy dvě…, ale kdyţ na to tak koukám, jste nejspíš nejschopnější.“ „Nepotřebujeme tvoje komentáře,“ okřikla jsem ho. „A nepouţívej slovo zachránit. Takhle to zní, jako bys byl nějakej nevinně uvězněnej hrdina.“ Povytáhl obočí, jako by skutečně byl takový případ. Naštěstí se se mnou nezačal dohadovat, ale jen kývl hlavou směrem k Bradleymu, který celou tu šarvátku prospal. Byl tak omámený, ţe ho Lissin nátlak úplně vyřadil. „Dejte mi ho,“ prohlásil Viktor, „Co?“ vykřikla jsem. „Na tohle nemáme čas!“
95
„A já nemám sílu na to, co máte v plánu, ať uţ je to cokoli,“ zasyčel Viktor. Jeho potěšeně vševědoucí výraz vystřídal výraz zlý a zoufalý. „Vězení zahrnuje mnohem víc neţ jen mříţe, Rose. Nedávají nám moc jídla ani krve, abychom byli zesláblí. Dojít sem je jediný pohyb, kterého se mi dostává, a uţ to mě stojí dost úsilí. Takţe pokud neplánuješ odtáhnout mě odtud, dej mi krev!“ Lissa se do toho vloţila dřív, neţ jsem stačila zareagovat. „Tak pohni.“ Ohromeně jsem na ni zírala. Chtěla jsem Viktorovu ţádost odmítnout, ale z Lissy jsem poutem cítila podivnou směs pocitŧ. Soucit… a pochopení. Rozhodně Viktora nepřestala nenávidět. Ale na druhé straně dobře věděla, jaké to je, ţít s omezeným přísunem krve. Viktor byl naštěstí rychlý. Jeho rty se ocitly u krku dárce prakticky dřív, neţ to Lissa dopověděla. Ať uţ byl Bradley omámený sebevíc, kdyţ ucítil zuby na svém hrdle, okamţitě se probudil. Nejdřív ho to překvapilo, ale pak se zatvářil blaţeně, jako všichni dárci závislí na vampýřích endorfinech. Viktor se potřeboval napít jen krátce, ale kdyţ Bradley překvapeně vykulil oči, vyskočila jsem vpřed a Viktora od něj odtrhla. „Co to sakra děláš?“ zařvala jsem na něj a tvrdě jím zatřásla. Tohle uţ jsem chtěla udělat dlouho. „Myslel sis, ţe mu vypiješ všechnu krev a přímo před námi se změníš ve Strigoje?“ „To těţko,“ povzdechl a pokoušel se mi vyškubnout. „Nepokoušel se o to,“ hájila ho Lissa. „Jen se na chviličku přestaI ovládat.“ Kdyţ teď Viktor ukojil svou touhu po krvi, vrátilo se mu jeho dřívější uhlazené chování. „Ach, Vasiliso. Ty jsi vţdy tak chápavá.“ „Nevyvozuj z toho ţádný závěry,“ zavrčela. Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého. „Musíme vypadnout. Hned.“ Obrátila jsem se k očarovanému stráţci. „Zaved nás do místnosti, kde jsou obrazovky ze všech kamer ve věznici.“
96
Neodpověděl mi. Povzdechla jsem si a s očekáváním pohlédla na Lissu. Zopakovala mou ţádost a on se hned obrátil k odchodu. Z předchozího boje mi ještě proudil ţilami adrenalin a uţ jsem se nemohla dočkat, aţ tady se vším skončíme a vypadneme. Poutem jsem cítila Lissinu nervozitu. Bránila sice Viktora, kdyţ šlo o krev, ale teď se snaţila drţet se od něj co nejdál. Jako by si aţ teď uvědomila, ţe tohle je skutečný Viktor a ţe se ho snaţíme osvobodit. Ráda bych ji utěšila, jenţe na to nebyl čas. Kráčeli jsme za stráţcem - Lissa se ho zeptala, jak se jmenuje, a jmenoval se Giovanni - a procházeli jsme dalšími chodbami i kontrolními stanovišti. Vedl nás po okraji věznice, ne kolem cel. Skoro celou dobu jsem zadrţovala dech a bála se, ţe někoho potkáme. Uţ tak proti nám mluvila spousta věcí a tohle jsme rozhodně nepotřebovali. Bohudíky jsme nikoho nepotkali, coţ bylo nejspíš opět díky tomu, ţe se noc chýlila ke konci a nezašli jsme do ţádné vysoce zabezpečené místnosti. Lissa s Miou u dvora přesvědčily stráţce, aby smazal nahrávku z bezpečnostní kamery, ale já u toho nebyla. Teď, kdyţ nás Giovanni zavedl do místnosti s obrazovkami, bezděčně jsem zalapala po dechu. Stěny pokrývaly monitory a všude byly ovládací panely se spoustou tlačítek. Po celé místnosti stály rozmístěno stoly s počítači. Měla jsem dojem, jako bychom byli v řídícím středisku nějaké vesmírné lodi. Bylo odtud moţno vidět kaţdý kout věznice: kaţdou celu, chodby, a dokonce i kancelář dozorce, kde seděl Eddie a konverzoval s Theem. Uvnitř byli dva stráţci a já uvaţovala, jestli si nás všimli, uţ kdyţ jsme sem šli chodbou. Ale ne - zaměstnával je jiný problém: kamera, kterou jsem v místnosti dárcŧ otočila směrem k bílé zdi. Nakláněli se k monitoru a jeden z nich říkal, ţe by měli někoho zavolat, aby to tam opravil. Pak oba zvedli hlavy a uviděli nás. „Pomoz jí přeprat je,“ poručila Lissa Giovannimu. Opět zaváhal. Samozřejmě by bylo lepší, kdybychom měly pomocníka se slabší vŧlí, a Lissa nevěděla, jaký bude. Stejně jako předtím se ale nakonec vrhl do akce. A stejně jako předtím se i tihle
97
stráţci zprvu tvářili nechápavě. Byla jsem cizí a vypadala jsem jako člověk. Giovanni byl jejich kolega, tudíţ nečekali, ţe by je mohl napadnout. Ale nebylo snadné je přemoct. Trvalo to dlouho, ale Giovanni odvedl svou práci dobře. Jednoho stráţce jsme omráčili pěkně rychle Giovanni ho chytil pod krkem a dusil, dokud ten chlap nezkolaboval. Druhý si od nás drţel odstup a já si všimla, ţe neustále pokukuje kamsi na zeď. Visel tam hasicí přístroj, byl tam vypínač a taky kulaté stříbrné tlačítko. „To je alarm!“ vykřikl Viktor v momentě, kdy se stráţce po tlačítku vrhl. Giovanni a já jsme na něj skočili jako jeden muţ a odstrčili ho dřív, neţ stihl tlačítko stisknout a přivolat tak posily. Rána do hlavy ho vzápětí vyřadila úplně. S kaţdou další osobou, kterou jsem při tomhle útěku z vězení odrovnala, jsem se cítila čím dál provinileji a ţaludek se mi svíral čím dál víc. Stráţci jsou správní chlapi a já jsem si připadala, jako bych bojovala na straně zla. Teď kdyţ jsme zŧstali sami, Lissa věděla, co musíme udělat jako další krok. „Giovanni, vymaţ poslední hodinu záznamŧ ze všech kamer.“ Tentokrát váhal o něco déle. Vyţadovalo hodně silný nátlak, aby ho Lissa přinutila vrhnout se na jeho kolegy. Pořád to zvládala, ale uţ byla unavená a bylo čím dál těţší donutit ho k poslušnosti. „Udělej to,“ zavrčel Viktor a stoupl si vedle Lissy. Trhla sebou, kdyţ se přiblíţil, ale kdyţ se i on zadíval Giovannimu do očí, ten poslechl a začal mačkat tlačítka. Viktor se v nátlaku Lisse nemohl rovnat, ale stačila malá pomoc a jejich síly se spojily. Monitory jeden po druhém černaly. Potom Giovanni nacvakal do počítače několik příkazŧ k ovládání kamer. Rozsvítila se červená světýlka, která hlásila chybu, ale nebyl tu nikdo, kdo by ji opravil. „I kdyţ to vymazal, někdo mŧţe záznamy vydolovat z harddisku,“ poznamenal Viktor. „Musíme to risknout,“ odsekla jsem nasupeně.
98
„Přeprogramovávání, nebo o co vlastně jde, moc neovládám.“ Viktor obrátil oči v sloup. „Moţná ne, ale destrukci ovládáš dokonale.“ Chvilku mi trvalo, neţ mi došlo, kam tím míří. S povzdechem jsem sundala ze zdi hasicí přístroj a začala jím bušit do počítače, dokud se nerozpadl na jednotlivé součástky. Lissa sebou při kaţdé ráně trhla a neustále koukala ke dveřím. „Doufám, ţe je tahle místnost zvukotěsná,“ zabrblala. „Vypadá dost nedobytně,“ pokusila jsem se ji přesvědčit. „A teď uţ je načase vypadnout.“ Lissa přikázala Giovannimu, aby nás odvedl zpátky do kanceláře dozorce v přední části věznice. Stěţoval si celou cestu bludištěm uvnitř budovy, kterým jsme uţ dneska prošli. Díky jeho kódŧm a bezpečnostní kartě jsme prošli všemi kontrolními stanovišti. „Nepředpokládám, ţe bys zvládla přesvědčit Thea, aby nás všechny pustil ven,“ řekla jsem Lisse. Rty měla úporně semknuté. Zavrtěla hlavou. „Ani nevím, jak dlouho ještě dokáţu pouţívat nátlak na Giovanniho. Nikdy dřív jsem nikoho takhle nepouţívala jako loutku.“ „To je v pohodě,“ broukla jsem a snaţila se tím dodat jistoty nám oběma. „Vţdyť uţ jsme skoro hotoví.“ Ale čekal nás ještě další boj. Poté, co jsem v Rusku porazila dobře polovinu tamějších Strigojŧ, jsem si dost věřila a byla jsem si vědoma své síly, jenţe teď jsem trpěla výčitkami svědomí. A pokud narazíme na tucet stráţcŧ, ani moje síla mi dlouho nevydrţí. Nepamatovala jsem si plánek věznice dokonale, ale ukázalo se, ţe Giovanni zvolil cestu zpět do kanceláře tak, aby vedla kolem cel. Nahoře visel další varovný nápis POZOR - VSTUPUJETE DO SEKCE VĚZŇŦ (PSYCHIATRIE). „Psychiatrie?“ podivila jsem se. „Jistě,“ odpověděl Viktor. „Kam jinam myslíš, ţe posílají vězně s psychickými problémy?“
99
„Do nemocnice,“ řekla jsem a radši si odpustila vtípky o mentálně narušených vězních. „Ne vţdy ale…“ „Stát!“ Lissa ho přerušila a zastavila se přede dveřmi. My jsme do ní málem vrazili. Odskočila o několik krokŧ. „Co se děje?“ zeptala jsem se. Obrátila se na Giovanniho. „Najdi jinou cestu do kanceláře.“ „Tudy je to nejrychlejší,“ namítl. Lissa pomalu zavrtěla hlavou. „To je mi fuk. Najdi jinou, kde nikoho nepotkáme.“ Zamračil se, ale stále byl pod vlivem jejího nátlaku. Náhle vyrazil opačným směrem a my jsme se museli dát do běhu, aby nám neutekl. „Co se děje?“ zeptala jsem se znovu. Lissa měla tak popletené myšlenky, ţe pro mě teď její mysl byla úplně neproniknutelná. Zašklebila se. „Cítila jsem tam aury uţivatelŧ éteru.“ „Coţe? Kolik?“ „Nejmíň dvě. Nevím, jestli mě vycítili, nebo ne.“ Kdyby Giovanni nevypadal, ţe se kaţdou chvílí vymaní z nátlaku, a kdyby nás tolik netlačil čas, nejradši bych se tady zastavila. „Uţivatelé éteru…“ Lissa tak dlouho hledala jiné sobě podobné. Koho by napadlo, ţe je objevíme právě tady? Vlastně… moţná jsme to mohly čekat. Víme, ţe uţivatelé éteru často zápasí o zdravý rozum. Proč by pak nemohli skončit na místě, jako je toto? A vzhledem k tomu, jaké jsme měli problémy dozvědět se o téhle věznici něco víc, nebylo divu, ţe uţivatelé éteru jsou tady takhle ukrytí. Pochybuju, někdo ze zdejších zaměstnancŧ vŧbec ví, co jsou zač. Krátce jsme na sebe s Lissou pohlédly. Věděla jsem, jak strašně ráda by to prozkoumala, jenţe teď na to nebyl čas. Viktor taky vypadal, ţe ho náš rozhovor velmi zaujal, a tak ke mně Lissa raději promluvila prostřednictvím pouta: Jsem si jistá, ţe kaţdý uţivatel éteru
100
moje kouzla prokoukne. Nemůţeme riskovat, ţe budou mít náš skutečný popis - i kdyby jim ho poskytl někdo, kdo je údajně blázen. Konečně jsme došli k Theově kanceláři a obešlo se to bez dalšího incidentu. Celou cestu mi zběsile bušilo srdce a mozek mi říkal jen: Běţ! Běţ! Běţ! Theo s Eddiem zrovna probírali politiku u královského dvora, kdyţ naše skupinka vešla. Eddie okamţitě vyskočil a vrhl se na Thea. Došlo mu, ţe je čas vypadnout. Drţel Thea pod krkem stejně pevně, jako před chvílí Giovanni toho stráţce. Byla jsem ráda, ţe tuhle špinavou práci dělá ještě někdo jiný kromě mě. Theo vykřikl, ztratil vědomí a svezl se k zemi. Do kanceláře okamţitě vtrhli dva stráţci, kteří nás předtím eskortovali sem. Já a Eddie jsme skočili kaţdý na jednoho, zatímco Lissa s Viktorem se snaţili přimět Giovanniho, aby nám pomohl. Aby to bylo ještě těţší, jakmile jsme vyřadili jednoho stráţce, Giovanni se vymanil z vlivu nátlaku a začal bojovat proti nám. A co hŧř, rozběhl se ke zdi, kde jsem si příliš pozdě všimla dalšího stříbrného tlačítka. Bouchl do něj rukou a vzápětí se ozvalo hlasité kvílení poplašného zařízení. „Kurva!“ ulevila jsem si. Lissa se moc prát neuměla a Viktor na tom byl podobně. Takţe bylo jen na mně a na Eddiem, abychom skoncovali s těmi dvěma a to rychle. Druhý stráţce z eskorty padl na zem a zbyli jsme jen my dva a Giovanni. Bouchl mě tak, aţ jsem se praštila hlavou o zeď. Nebyla to tak silná rána, abych ztratila vědomí, ale zatočila se mi hlava a před očima se mi roztančily černé a bílé tečky. Na chvilku mě to vyřadilo, ale naštěstí se do něj hned pustil Eddie a zanedlouho uţ Giovanni nepředstavoval ţádnou hrozbu. Eddie mě chytil za paţi, abych se nesvalila, a pak jsme všichni čtyři vyběhli z místnosti. Ohlédla jsem se po bezvládných tělech a nenáviděla se za to. Teď ale nebyl čas na výčitky svědomí. Musíme vypadnout. Hned. Ani ne za minutu se sem seběhnou všichni stráţci z celé věznice.
101
Doběhli jsme ke vstupním dveřím a zjistili, ţe jsou zamčené. Eddie zanadával a řekl nám, abychom počkali. Vběhl zpátky do Theovy kanceláře a vrátil se s kartami, které Giovanni tak často pouţíval k otvírání dveří. Jedna nás pustila ven. Okamţitě jsme sprintem vyběhli k našemu pŧjčenému autu. Naskákali jsme do něj a já byla vděčná, ţe nám Viktor stačí a ţe si odpustil svoje komentáře. Eddie šlápl na plyn a zatočil na cestu, kterou jsme sem přijeli. „Zaručuju ti, ţe u brány uţ budou vědět o tom poplachu,“ varovala jsem ho. Pŧvodně jsme doufali, ţe jim prostě řekneme, ţe to přece jen byl nějaký úřednický omyl, a odjedeme. „Jo,“ přitakal Eddie s tvrdým výrazem. Stráţce vyšel ze své budky a začal na nás mávat. „Má pistoli?“ vyjekla jsem. „Nezastavím, abych to zjistil.“ Eddie opět šlápl na plyn, a jakmile stráţci došlo, ţe chceme projet bránou, radši uskočil z cesty. Narazili jsme do závory, která blokovala cestu, a auto ji roztříštilo na třísky. „Bud si tu naši zálohu nechá,“ prohlásila jsem. Za námi jsem zaslechla výstřely. Eddie utrousil pár nadávek. Jak jsme se vzdalovali, i výstřely zněly čím dál tlumeněji. Brzy jsme se ocitli z dostřelu. Vydechl úlevou. „Kdyby nám trefili gumy nebo okýnka, měli bychom větší starosti neţ o nějakou zálohu.“ pošlou za námi další lidi,“ ozval se ze zadního sedadla Viktor. Lissa si něj odsedla, jak nejdál mohla. „Nejspíš uţ vyjíţdějí.“ „Nemyslíš, ţe nás to taky napadlo?“ vyštěkla jsem. Uvědomovala jsem si, ţe se jen snaţí být uţitečný, jenţe byl tou poslední osobou, kterou jsem právě teď touţila poslouchat. Uţ kdyţ jsem mluvila, ohlédla jsem se a uviděla za námi dvě auta, která nás rychle doháněla. Přibliţovala se a nebylo pochyb, ţe jejich teréňáky jsou mnohem rychlejší neţ naše malé autíčko. Podívala jsem se na GPS. „Brzy budeme muset odbočit,“ oznámila jsem Eddiemu. Ne ţe by moje rady potřeboval. Uţ předem jsme vytipovali cestu, kudy budeme prchat. Bylo na ní hodně zatáček a odboček na odlehlé silničky. Eddie ostře zahnul
102
doleva a skoro ihned poté zase doprava. Auta našich pronásledovatelŧ jsem ale pořád viděla ve zpětném zrcátku. Aţ po několika dalších zatáčkách zŧstala silnice za námi prázdná. V našem voze zavládlo napjaté ticho a jen jsme čekali, kdy se za námi vynoří auta. Nikdo se ale neobjevil. Ještě několikrát jsme zatočili, abychom je zmátli. Trvalo mi skoro deset minut, neţ jsem přijala myšlenku, ţe jsme je opravdu setřásli. „Zbavili jsme se jich,“ prohlásil Eddie a úţas v jeho hlase byl stejný jako ten mŧj. Pořád se tvářil ustaraně a oběma rukama pevně svíral volant. „Nesetřeseme je, dokud se nezdekujeme z Fairbanksu,“ řekla jsem. „Určitě město prohledají a není zas tak velký.“ „Kam jedeme?“ dotázal se Viktor. „Tedy pokud se smím zeptat.“ Otočila jsem se a podívala se mu do očí. „To nám povíš ty. Asi jo těţký tomu uvěřit, ale tohle všechno jsme neudělali proto, ţe by nám chyběla tvoje milá společnost.“ „Tomu je vskutku těţké uvěřit.“ Přimhouřila jsem oči. „Chceme najít tvýho bratra. Roberta Dorua.“ Zahřálo mě u srdce, ţe jsem Viktora překvapila. Vzápětí se mu ale vrátil jeho slizký pohled. „Samozřejmě. Tohle je přání Abeho Mazura, ţe? Měl jsem vědět, ţe se nespokojí se zamítavou odpovědí. Ovšem nikdy by mě nenapadlo, ţe s ním kopete stejnou ligu.“ Viktor zjevně nevěděl, ţe jsem s Abem v rodinné lize, a já neměla chuť ani dŧvod mu to objasňovat. „To je nepodstatný,“ odvětila jsem chladně. „Teď nás zavedeš za Robertem. Kde je?“ „Rose, ty zapomínáš, ţe neovládáš nátlak,“ zahučel Viktor. „Ne, ale klidně tě mŧţu přivázat tady u cesty a pak anonymně zavolat do věznice a říct jim, kde přesně jsi.“ „A jak mŧţu vědět, ţe mě tam nepošleš zpátky, aţ ode mě získáš, co chceš?“ zeptal se. „Nemám dŧvod ti věřit.“ „Máš pravdu. Já bych si taky nevěřila. Ale jestli to vyjde, máš šanci, ţe tě necháme jít.“ Nebo taky ne. „Mŧţeš se snad s námi
103
dohadovat? Druhou příleţitost, jako je tahle, uţ mít nebudeš a dobře to víš.“ Na to neměl Viktor ţádnou přemoudřelou námitku. Další bod pro mě. „Takţe,“ pokračovala jsem, „zavedeš nás k němu, nebo ne?“ Tvářil se nečitelně. Bezpochyby uvaţoval, jak by mohl situace vyuţít ve svŧj prospěch a utéct nám dřív, neţ dorazíme k Robertovi. Já bych to tak udělala. „Las Vegas,“ oznámil Viktor nakonec. „Musíme se dostat do Las Vegas.“
104
OSM POTÉ,
CO JSEM ABEMU VYČINILA, ŢE SE NEUSTÁLE POHYBUJE NA
ODLEHLÝCH STRAŠIDELNÝCH MÍSTECH,
bych měla být ráda, ţe se teď zajedu podívat do Města hříchŧ. Měla jsem však vŧči svému nadcházejícímu dobrodruţnému výletu nejednu výhradu. Především bych vŧbec nečekala, ţe takový uzavřený samotář jako Doru bude ţít právě v Las Vegas. Z toho, co jsem se porŧznu dověděla, jsem vyrozuměla, ţe Robert chce být sám a někde, kde ho nikdo nebude hledat. Rušné město plné turistŧ téhle představě moc neodpovídalo. Navíc taková města jsou perfektním lovištěm pro Strigoje. Jmou přeplněná. Plná ţivota. Jen málo lidí tu ţije nastálo. Je snadné, aby tam někdo zmizel - obzvlášť kdyţ většina lidí vychází ven v noci. Tak napŧl jsem měla za to, ţe to musí být od Viktora nějaká léčka, jenţe on pořád dokola přísahal, ţe říká pravdu. Takţe kdyţ jsme neměli jiná vodítka, zamířili jsme do Las Vegas. Neměli jsme moc času náš plán dopodrobna probrat, protoţe jsme věděli, ţe stráţci brzy začnou prohledávat Fairbanks, aby nás našli. Lissina kouzla naštěstí pozměnila náš vzhled natolik, ţe po lidech našeho popisu nikdo pátrat nebude. Nicméně vědí, jak vypadá Viktor, takţe čím dřív opustíme Aljašku, tím líp. Bohuţel vyvstal menší problém. „Viktor nemá doklady,“ prohlásil Eddie. „Nemŧţeme ho vzít do letadla.“ To byla pravda. Veškeré Viktorovy osobní věci mu zabavili ve vězení a v tom zmatku a pronásledování jsme jen těţko měli čas je hledat. Lissiny schopnosti nátlaku sice byly fenomenální, ale po tom,
105
co všechno zvládla ve věznici, uţ byla vyčerpaná. Stráţci jistě budou letiště sledovat. Naštěstí náš „přítel“ Bud z autopŧjčovny přišel s řešením. Neměl moc velkou radost z toho, ţe mu vracíme auto poškrábané z Eddieho ďábelské jízdy, ale dostatečný obnos zastavil příval jeho stíţností na „pŧjčení auta bandě děcek“. Viktor vzápětí vymyslel náhradní plán a předloţil ho Budovi. „Není tady někde soukromé letiště? Kde bychom mohli chytit nějaké letadlo?“ „Jasně,“ řekl Bud. „Ale nebude to laciný.“ „O to nejde,“ prohlásila jsem. Bud na nás úkosem pohlédl. „Vy jste vyloupili banku?“ Ne, ale peněz jsme měli dost. Lissa měla konto, ze kterého jí kaţdý měsíc aţ do jejích osmnácti chodily peníze, a taky měla kreditku, ze které mohla vybírat opravdu hodně. Já měla taky kreditku, která mi zŧstala poté, co jsem sladkými řečmi přesvědčila Adriana, aby financoval moji cestu do Ruska. Ostatních zdrojŧ, jako byl třeba ohromný bankovní účet, který mi zařídil, jsem se vzdala. Ale ať uţ to bylo špatné nebo ne, jednu kreditku jsem si nechala, jen pro případ nouze. Tohle rozhodně případ nouze byl, takţe jsme ji pouţili k zaplacení soukromého letadla. Pilot nás sice nemohl vzít aţ do Las Vegas, ale aspoň do Seattlu, kde nám pak najde jiného pilota, který nás dopraví zbytek cesty. Další peníze. „A zase Seattle,“ zabručela jsem, neţ letadlo vzlétlo. V malém letadle byla jen čtyři sedadla, dvě naproti sobě na kaţdé straně. Sedla jsem si vedle Viktora a Eddie usedl naproti němu. Usnesli jsme se, ţe tohle je nejideálnější bezpečnostní rozmístění. „Co je se Seattlem?“ podivil se Eddie. „Ale nic.“ Malá soukromá letadla nejsou tak rychlá jako ta velká dopravní, takţe nám let zabral většinu dne. Během té doby jsem se vyptávala Viktora na jeho bratra a na to, co vlastně dělá v Las Vegas. Nakonec
106
jsem dostala odpověď, jakou jsem chtěla. Viktor věděl, ţe mi to jednou musí říct, ale nejspíš si sadisticky uţíval, ţe svou odpověď neustále oddaluje. „Robert neţije přímo v Las Vegas,“ vysvětlil. „Má malý domek spíš chatu - u kaňonu Red Rock, několik kilometrŧ za městem.“ Aha. Něco takového jsem čekala. Lissa při zmínce o chatě strnula a já jsem poutem ucítila její nepříjemné pocity. Kdyţ ji Viktor unesl, zatáhl ji do chaty v lesích a tam ji mučil. Snaţila jsem se ji uklidnit aspoň pohledem. Ve chvílích jako tato jsem vţdycky litovala, ţe naše pouto nefunguje oběma směry. Pak bych jí mohla poslat útěchu. „Takţe tam zajedeme?“ Viktor odfrkl. „To rozhodně ne. Robert si aţ příliš cení svého soukromí. Nepustil by si do domu cizí lidi. Ale kdyţ ho poţádám, přijede do města.“ Lissa mě probodla pohledem. Viktor nás můţe podfouknout. Má spoustu stoupenců. Teď kdyţ je na svobodě, můţe jim zavolat a místo Roberta přijedou oni. Nepatrně jsem přikývla a opět zatouţila, abych jí i já mohla odpovědět poutem. Tohle mě taky napadlo. Bylo jasné, ţe Viktora nemŧţeme nechat, aby o samotě telefonoval, pokud u toho nebude někdo z nás. A vlastně mi připadalo výhodnější setkat se s Robertem v Las Vegas. Pro naše vlastní bezpečí bude rozhodně lepší, kdyţ budeme ve velkoměstě, neţ kdesi v divočině, kde by se na nás mohli vrhnout Viktorovi poskoci. „Vzhledem k tomu, ţe jsem vám tak nápomocen,“ ozval se Viktor, „mám právo vědět, co máte v plánu s mým bratrem?“ Podíval se na Lissu. „Potřebuješ lekci z ovládání éteru? Odvedli jste skvělou práci, ţe jste to o něm zjistili.“ „Nemáš právo nic vědět o našich plánech,“ odsekla jsem ostře. „A víš, co ti řeknu? Jestli sleduješ, kdo je tady nejpřínosnější, pak nad tebou s převahou vedeme. Máš se hodně co činit, aby ses vyrovnal tomu, co jsme předvedli v Tarasovu.“ Viktorovou jedinou odpovědí byl neznatelný úsměv.
107
Dál jsme letěli přes noc, coţ znamenalo, ţe v Las Vegas jsme přistáli aţ brzy ráno. V bezpečí slunečního svitu. Překvapilo mě, kdyţ jsem viděla, jak narvané je letiště. Na soukromém letišti v Seattlu bylo jen pár letadel a letiště ve Fairbanksu bylo skoro prázdné. Na tomhle bylo letadel plno a některá vypadala opravdu luxusně. To by mě nemělo překvapovat. Las Vegas je rájem celebrit a dalších zámoţných lidí, kteří by se pravděpodobně nesníţili k tomu, aby cestovali dopravními letadly pohromadě s obyčejnými pasaţéry. U letiště stály taxíky, takţe jsme do jednoho hned nasedli s úmyslem podstoupit muka v další pŧjčovně aut. Ale kdyţ se nás taxikář zeptal, kam chceme jet, všichni jsme mlčeli. Obrátila jsem se na Viktora. „Do centra? Na Strip?“ „Ano,“ souhlasil. Byl si jistý, ţe Robert se bude chtít setkat s cizími lidmi na místě co nejveřejnějším. Někde, odkud mŧţe lehce uprchnout. „Strip je široký pojem,“ řekl řidič. „Chcete tam na nějaké konkrétní místo, nebo vás mám vyloţit někde uprostřed?“ Opět zavládlo ticho. Lissa na mě významně pohlédla. „Do Čarodějné hodiny?“ Uvaţovala jsem o tom. Las Vegas je oblíbeným místem určitých Morojŧ. V jasném slunečním světle není tak přitaţlivé pro Strigoje. Nicméně v potemnělých kasinech bez oken byla příjemná atmosféra. Čarodějná hodina je hotel a kasino, o němţ jsme všichni slyšeli. I kdyţ tam chodila lidská klientela, vlastnili ho Morojové, takţe tam byla spousta utajených zákoutí, která mohla slouţit jako ideální úniková cesta. V zadních místnostech byli dárci. A taky speciální kavárny pro Moroje. A spousta stráţcŧ, kteří hlídali celý objekt. Stráţci… Zavrtěla jsem hlavou a kradmo pohlédla na Viktora. „Tam ho nemŧţeme vzít.“ Ze všech hotelŧ v Las Vegas byla Čarodějná hodina tím posledním, kde bychom se měli ukazovat. V morojském světě se uţ jistě rozkřiklo, ţe Viktor uprchl z vězení. Vzít ho na místo, kde je
108
největší koncentrace Morojŧ a stráţcŧ, by byl ten nejhorší moţný nápad. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, ţe se řidič tváří dost netrpělivě. Nakonec se ozval Eddie. „Do Luxoru.“ On a já jsme seděli na zadním sedadle a Viktora jsme měli mezi sebou. „Jak tě to napadlo?“ zeptala jsem se. „Je to dost daleko od Čarodějné hodiny.“ Eddie se zatvářil trochu přihlouple. „A odjakţiva jsem tam chtěl bydlet. Kdyţ uţ jsme ve Vegas, proč se neubytovat v pyramidě?“ „To je teďa logika,“ povzdechla si Lissa. „Tak do Luxoru,“ oznámila jsem řidiči. Dál jsme jeli mlčky a všichni aţ na Viktora jsme s úţasem koukali ven. I ve dne byly ulice plné lidí. Mladí a načančaní kráčeli po chodnících spolu se staršími páry ze Střední Ameriky. Ty nejspíš hodně dlouho šetřily, aby si mohly dovolit takovýhle výlet. Hotely a kasina, kolem nichţ jsme projíţděli, byly ohromné, luxusní a zvaly dál. A kdyţ jsme dojeli k Luxoru… Jo. Vypadalo to přesně, jak říkal Eddie. Hotel ve tvaru pyramidy. Vylezli jsme z auta a já zírala na hotel a snaţila se nemít otevřenou pusu jako ty davy vykulených turistŧ. Zaplatila jsem řidiči a zamířili jsme dovnitř. Nevěděla jsem, jak dlouho se tam zdrţíme, ale potřebovali jsme pokoj jako základnu pro naše operace. Kdyţ jsme do hotelu vešli, připadala jsem si jako v jednom z nočních klubŧ v Petrohradu nebo Novosibirsku. Blikající světla a ohromující smrad kouře. A hluk. Hluk, hluk, hluk. Hrací automaty neustále pípaly a zvonily, padaly z nich mince, lidé křičeli zklamáním nebo radostí a celý sál naplňovaly zvuky rozhovorŧ, jako by bzučely včely. Ušklíbla jsem se. Příliš mnoho útokŧ na moje smysly. Prošli jsme kasinem aţ k recepci. Recepční ani nemrkl okem, ţe tři teenageři a jeden stařík chtějí společně jeden pokoj. Tady jsou asi zvyklí na všechno. Náš pokoj byl prŧměrně velký, byly v něm dvě dvojité postele a dokonce i nádherný výhled. Lissa si stoupla k oknu a
109
obdivovala proudy lidí a aut na Stripu dole. Já ale přešla rovnou k věci. „Fajn, tak mu zavolej,“ poručila jsem Viktorovi. Seděl na posteli s překříţenýma rukama a klidným výrazem, jako by byl opravdu na dovolené. Přestoţe se arogantně usmíval, viděla jsem na něm, jak je unavený. I kdyţ se napil krve, ten útěk a následná dlouhá cesta pro něj byly vyčerpávající. Na kondici mu nepřidávala ani jeho choroba, která se mu pomalu vracela. Okamţitě se natáhl po hotelovém telefonu, ale já zavrtěla hlavou. „Liss, pŧjč mu svŧj mobil. Chci mít to číslo.“ Opatrně mu podala svŧj telefon, jako by se bála, ţe ho Viktor kontaminuje. Vzal si ho a obdařil mě pohledem přímo andělským. „Nepředpokládám, ţe bych u toho mohl mít soukromí… Uţ jsem s Robertem hrozně dlouho nemluvil.“ „Ne,“ vyštěkla jsem. Příkrost v mém hlase překvapila i mě samotnou. Napadlo mě, ţe vším tím dnešním pouţíváním éteru netrpí jenom Lissa. Viktor nepatrně pokrčil rameny a začal vyťukávat číslo. Při jednom letu nám řekl, ţe si Robertovo číslo pamatuje, takţe mi nezbývalo neţ věřit, ţe volá skutečně jemu. Taky jsem musela doufat, ţe si ho Robert nezměnil. I kdyţ Viktor bratra neviděl celá léta, ve vězení si pobyl jen krátce, takţe s ním předtím musel být v kontaktu. Všichni jsme napjatě poslouchali zvonění telefonu. Po chvilce jsem uslyšela, ţe telefon někdo zvedl, ale nerozuměla jsem kaţdému slovu. „Ahoj, Roberte,“ zahlaholil Viktor radostně. „To jsem já, Viktor.“ To vyvolalo na druhé straně proud zběsilých řečí. Rozuměla jsem tak polovině, ale bylo to sloţité. Nejdřív Viktor Roberta dlouze přesvědčoval, ţe je skutečně venku z vězení. Robert se zjevně stranil morojské společnosti natolik, ţe k němu nedolehly nejţhavější novinky. Viktor mu pověděl, ţe mu podrobnosti povypráví později, a pak s ním začal domlouvat schŧzku. Trvalo to dlouho. Měla jsem dojem, ţe Robert ţije v neustálém strachu a trpí paranoiou, coţ mi připomnělo profesorku Karpovou v
110
pokročilém stadiu šílenství vyvolaného éterem. Lissa během celého toho telefonátu stála u okna a koukala se ven, ale věděla jsem, jaké má pocity. Byly stejné jako ty moje. Bála se, ţe takhle jednou dopadne i ona. A já taky, kdyţ do sebe negativní účinky éteru vtahuju. Myslí jí na okamţik probleskl nápis z věznice Tarasov: POZOR VSTUPUJETE DO SEKCE VĚZŇŦ (PSYCHIATRIE). Viktor začal svého bratra přemlouvat, dokonce skoro něţně. Nepříjemně mi to připomnělo staré časy, kdy jsme ještě nevěděli, co je Viktor zač. Tenkrát se k nám choval mile a byl prakticky členem Lissiny rodiny. Uvaţovala jsem, jestli to někdy myslel váţně, nebo jestli to na nás celou dobu jen hrál. Nakonec skoro po dvaceti minutách Viktor Roberta přesvědčil, aby se s námi sešel. Z telefonu se ozývaly nesrozumitelné výkřiky plné úzkosti, takţe jsem uvěřila, ţe se Viktor skutečně baví se svým šíleným bratrem, a ne s nějakým svým komplicem. Viktor naplánoval večeři v jedné hotelové restauraci a konečně zavěsil. „Večeře?“ zeptala jsem se, kdyţ odloţil telefon. „On se nebojí být venku po setmění?“ „Bude to časná večeře,“ odvětil Viktor. „V pŧl páté. A slunce do osmi nezapadne.“ „V pŧl pátý?“ ujistila jsem se. „Paneboţe! To bude nějaká sešlost dŧchodcŧ?“ Ale s tím načasováním a západem slunce měl pravdu. Kdyţ jsme teď uţ nebyli v bezpečí aljašského téměř nekonečného letního slunce, začaly mě východy a západy slunce tísnit, přestoţe tady také bylo léto. Bohuţel však i do té časné a bezpečné večeře zbývalo ještě několik hodin. Viktor si lehl na postel a dal si ruce pod hlavu. Nejspíš se snaţil pŧsobit nevzrušeně, ale já měla za to, ţe je tak vyčerpaný, ţe uţ si zkrátka musí lehnout. „Nechceš dole zkusit štěstí?“ zeptal se Lissy. „Uţivatelé éteru jsou pozoruhodně dobří karetní hráči. Nemusím ti snad říkat, jak jsi dobrá v tom, ţe kaţdého prokoukneš.“ Neodpověděla.
111
„Z tohohle pokoje nikdo neodejde,“ prohlásila jsem. Nelíbilo se mi sice, ţe tu budeme všichni nacpaní, ale nemohla jsem riskovat, ţe by se venku Viktor pokusil o útěk, nebo ţe by na nás někde z temného kouta kasina vybafl Strigoj. Lissa si smyla barvu z vlasŧ a přitáhla si ţidli k oknu. Odmítala k Viktorovi přiblíţit. Já jsem seděla s překříţenýma nohama na druhé posteli, kde bylo dost místa i pro Eddieho, ale ten zŧstal stát zády ke zdi a v dokonalé póze stráţce sledoval Viktora. Nepochybovala jsem, ţe by tak vydrţel celé hodiny a nedbal by na to, jak je to nepohodlné. Všichni jsme byli vytrénovaní na drsné podmínky. Výborně se mu dařilo udrţet nehybný výraz, ale občas jsem ho přistihla, ţe Viktora pozoruje se zvědavostí. Eddie šel se mnou do celé téhle akce, ale pořád nevěděl, proč jsem to vlastně udělala. Takhle jsme zŧstali v pokoji několik hodin a potom náhle někdo zaklepal na dveře. Okamţitě jsem vyskočila. Eddie i já jsme se napjali a uţ jsme sahali po svých kŧlech. Před hodinou jsme si objednali oběd, ale hotelové sluţbě by to určitě trvalo déle. Na Roberta to bylo brzy a navíc neznal číslo našeho pokoje. Nicméně se mi nezvedal ţaludek. Za dveřmi tedy nebude ţádný Strigoj. Podívali jsme se s Eddiem na sebe a jen pohledy jsme se dohodli, jak budeme postupovat. Lissa ale zareagovala dřív. Zvedla se ze ţidle a vydala se ke dveřím. „To je Adrian.“ „Co?“ vykřikla jsem. „Víš to jistě?“ Přikývla. Uţivatelé éteru většinou vidí aury, ale také se dokáţou vycítit navzájem, kdyţ jsou dost blízko - stejně jako je Lissa vycítila ve věznici. Přesto se nikdo z nás ani nepohnul. Příkře na mě pohlédla. „Ví, ţe jsem tady,“ řekla. „Taky mě cítí.“ Povzdechla jsem si a s rukou stále na kŧlu jsem vykročila ke dveřím. Podívala jsem se do kukátka. Stál tam Adrian a tvářil se pobaveně a neklidně. Nikoho dalšího jsem neviděla. Kdyţ ţádný náznak neprozrazoval, ţe by nablízku mohl být Strigoj, konečně jsem
112
otevřela. Jakmile mě Adrian uviděl, po tváři se mu rozlil radostný úsměv. Naklonil se ke mně, dal mi pusu na tvář a vešel dál. „Děcka, přece vás nemohlo napadnout, ţe si mŧţete vyrazit na víkend a celou dobu pařit beze mě. A zrovna tady…“ Zarazil se. Nastal jeden z těch vzácných momentŧ, kdy byl Adrian Ivaškov naprosto vyveden z míry. „Víte…,“ vypravil ze sebe pomalu, „ţe vám sedí na posteli Viktor Daškov?“ „Jo,“ přitakala jsem. „Pro nás to byl taky tak trochu šok.“ Adrian odtrhl zrak od Viktora a rozhlédl se po pokoji. Aţ teď si všiml Eddieho. Ten tam celou dobu stál tak nehybně, ţe ho kdokoli mohl povaţovat za kus nábytku. Adrian se otočil ke mně. „Co se tu sakra děje? Všichni ho hledají!“ Lissa ke mně promluvila skrz pouto. Klidně mu to řekni. Víš dobře, ţe teď uţ neodejde. Měla pravdu. Netušila jsem, jak nás Adrian našel, ale kdyţ uţ nás našel, rozhodně se s námi hned zase nerozloučí. Váhavě jsem pohlédla na Eddieho, kterému to bylo taky jasné. „V pohodě,“ ujistil mě. „Jen mluv. Nedovolím, aby se něco stalo.“ A já uţ mám zase dost síly, abych na něj mohla pouţít nátlak, kdyby se o něco pokusil, dodala Lissa. Povzdechla jsem. „Dobře. Hned budeme zpátky.“ Vzala jsem Adriana za ruku a vedla ho ven. Jakmile jsme se ocitli na chodbě, spustil znovu. „Rose, co se…“ Zavrtěla jsem hlavou. Strávila jsem v hotelu dost času na to, abych věděla, ţe kdyţ slyším rozhovory dalších hostŧ, moji kamarádi teď jistě uslyší i náš. Radši jsme tedy s Adrianem nastoupili do výtahu a sjeli do kasina, kde byl takový hluk, ţe nás nikdo slyšet nemohl. Objevili jsme takový zastrčený koutek. Adrian mě prakticky zatlačil ke zdi a zatvářil se tvrdě. Jeho bezstarostná povaha mě občas štvala, ale pořád to bylo lepší, neţ kdyţ se rozčílil. Částečně taky proto, ţe jsem se obávala, ţe vztek v kombinaci s éterem ho mŧţe pěkně rozhodit.
113
„Nechalas mi vzkaz, ţe jedeš naposledy zapařit na víkend, a namísto toho tě najdu schovanou s jedním z nejprofláklejších zločincŧ? Kdyţ jsem odjíţděl ze dvora, mluvili o tom všichni! Nepokusil se vás zabít?“ Na otázku jsem mu odpověděla otázkou. „Jak jsi nás našel?“ „Ta kreditka,“ odpověděl. „Čekal jsem, aţ ji pouţiješ.“ Vytřeštila jsem na něj oči. „Slíbils mi, ţe nebudeš slídit!“ Jelikoţ mi účet i kartu zařizoval on, bylo mi jasné, ţe má přístup ke všem údajŧm, ale věřila jsem, ţe bude respektovat moje soukromí. „Kdyţ jsi byla v Rusku, ten slib jsem dodrţel. Tohle je něco jinýho. Pořád jsem hledal a hledal, a jakmile mi vyskočila aktivita se soukromým letadlem, zavolal jsem tam a zjistil, kam máš namířeno.“ Adrianŧv rychlý příjezd tedy nebyl tak neuvěřitelný, kdyţ sledoval platby mojí kartou. Jakmile získal informaci, kterou chtěl, zarezervoval si letenku. Dopravní letadlo letělo bez mezipřistání, takţe bylo jistě rychlejší neţ naše pomalá soukromá letadla s přestupy. „Las Vegas bych v ţádným případě neodolal,“ řekl. „Tak jsem si řekl, ţe vás překvapím a přidám se k vám, aby byla větší zábava.“ Došlo mi, ţe jsem i za náš pokoj platila kartou, čímţ jsem mu sdělila, kde přesně se nacházíme. Nikdo další moji nebo Lissinu kartu sledovat nemohl, ale přesto jsem znervózněla, jak snadno nás Adrian vystopoval. „Tos neměl dělat,“ zavrčela jsem. „Sice spolu chodíme, ale jsou určitý meze, který bys měl respektovat. Do tohohle ti nic není.“ „To přece není totéţ, jako kdybych si přečetl tvŧj deníček! Chtěl jsem jenom najít svou holku a…“ Adrian byl tak nervózní, ţe mu aţ teď začaly docházet všechny souvislosti. „Paneboţe! Rose, prosím tě, řekni mi, ţe jste ho nedostali z kriminálu vy. Všichni hledají dvě lidský holky a jednoho dhampýra. Popis teda vŧbec neodpovídá…“ Zaúpěl. „Byli jste to vy, ţe jo? Nějak jste se dostali do věznice s nejvyšší ostrahou. S Eddiem.“ „Zas tak vysoká ostraha tam být nemohla,“ poznamenala jsem lehce.
114
„Rose! Ten chlap vám oběma zmršil ţivot. Proč byste ho chtěly pouštět na svobodu?“ „Protoţe…“ Zaváhala jsem. Jak bych tohle mohla vysvětlit Adrianovi? Jak bych mohla vysvětlit něco, co je podle všeho naprosto nemoţné? A jak bych především vysvětlovala, jaký cíl tím vlastně sleduju? „Viktor má informaci, kterou potřebujeme. Nebo spíš má kontakt na někoho, kdo ji má. Tohle byl jediný zpŧsob, jak se k tomu dostat.“ „Co pro všechno na světě mŧţe vědět tak zásadního, ţe jste kvŧli tomu podnikli tohle všechno?“ Polkla jsem. Napochodovala jsem do věznice i do hnízda Strigojŧ, ale bála jsem se toho, co teď řeknu Adrianovi. „Protoţe moţná existuje zpŧsob, jak zachránit Strigoje. Proměnit ho zase zpátky na toho, kým byl. A Viktor … Viktor zná někoho, kdo to uţ údajně jednou udělal.“ Adrian na mě zíral několik dlouhých vteřin. I uprostřed ruchu kasina mi připadalo, jako by celý svět ztichl a zastavil se. „Rose, to není moţný.“ „Moţná ţe jo.“ „Kdyby existoval zpŧsob, jak to provést, věděli bychom o tom.“ „Chce to uţivatele éteru. A my teprve teď přicházíme na to, co všechno umíte.“ „Ale neznamená to… Aha, chápu.“ V jeho hlubokých zelených očích se zablesklo vzteky. „Jde o něj, ţe jo? Tohle je tvŧj poslední šílenej pokus pomoct mu. Dimitrijovi.“ „Nejen jemu,“ řekla jsem jakoby nic. „Mŧţe to zachránit všechny Strigoje.“ „Myslel jsem, ţe uţ to skončilo!“ zakřičel Adrian. Bylo to tak hlasité, ţe se po nás ohlédli i lidé u nedalekých automatŧ. „Říkalas, ţe uţ to skončilo. Říkalas, ţe uţ ses z toho dostala a mŧţeš chodit se mnou.“
115
„Myslela jsem to tak,“ ujistila jsem ho a samotnou mě překvapilo, jak zoufalým tónem mluvím. „Na tohle jsme přišli teprve nedávno. Musíme to zkusit.“ „A co pak? Co kdyţ tahle stupidní fantazie vyjde? Nějakým zázrakem Dimitrije osvobodíš a mě se zbavíš jako nic.“ Luskl prsty. „Já nevím,“ povzdechla jsem znaveně. „Bereme to prostě krok za krokem. Jsem s tebou ráda. Váţně. Ale tohle nemŧţu ignorovat.“ „Jasně, ţe nemŧţeš.“ Obrátil oči k nebi. „Sny, sny. Chodím do nich, ţiju jimi. Oblbuju se jimi. Divím se, ţe ještě někdy vŧbec vidím realitu.“ Z podivného tónu jeho hlasu jsem znervózněla. Rozpoznávala jsem známky lehkého šílenství z éteru. S povzdechem se ode mě odvrátil. „Potřebuju drink.“ Lítost, kterou jsem vŧči němu cítila, se náhle přetavila ve vztek. „No výborně. Tím se všechno spraví. Jsem ráda, ţe v tomhle šíleným světě máš pořád svoje starý zvyky.“ Jeho výbuch mnou otřásl. Nestávalo se mu to moc často, ale kdyţ ano, stálo to za to. „A co čekáš, ţe udělám?“ zeptal se. „Mohl bys… Mohl bys…“ Ach, Boţe. „Teď, kdyţ jsi tady, mohl bys nám pomoct. Navíc ten chlap, co se s ním máme sejít, je taky uţivatel éteru.“ Adrian nevypadal, ţe by změnil názor, ale tohle by ho mohlo zaujmout. „Jo, to je přesně to, po čem touţím. Pomoct svojí přítelkyni, aby získala zpátky svýho bývalýho přítele.“ Znovu se obrátil k odchodu a uslyšela jsem, jak polohlasem mumlá: „Potřebuju dva drinky.“ „V pŧl pátý,“ křikla jsem na něj. „Sejdeme se v pŧl pátý.“ Ţádné odpovědi jsem se nedočkala a Adrian zmizel v davu. Vrátila jsem se na pokoj s tak chmurnou náladou, ţe to na mně kaţdý poznal. Lissa i Eddie byli natolik taktní, ţe se na nic nevyptávali, ale Viktor takové zábrany samozřejmě neměl. „Copak? Pan Ivaškov se k nám nepřidá? A já uţ se tak těšil na jeho společnost.“
116
„Drţ hubu,“ okřikla jsem ho, zaloţila si ruce a opřela se o zeď vedle Eddieho. „Nemluv, kdyţ nejsi tázán.“ Následujících pár hodin se strašně vleklo. Byla jsem přesvědčená, ţe se Adrian kaţdou chvíli vrátí a bude souhlasit, ţe nám pomŧţe. Kdyby se něco zvrtlo, hodil by se nám jeho nátlak, i kdyţ v něm nebyl tak dobrý jako Lissa. Určitě… Určitě mě miluje natolik, aby mi přišel na pomoc? Neopustil by mě? Jsi idiot, Rose. Tentokrát to byl mŧj hlas v mé hlavě, a ne Lissin. Nedalas mu jediný důvod, proč by ti mel pomáhat. Jenom mu pořád dokola ubliţuješ. Stejně jako jsi ubliţovala Masonovi. Kdyţ bylo čtvrt na pět, Eddie se na mě podíval. „Neměli bychom jít vybrat stŧl?“ „Jo.“ Byla jsem nervózní a rozrušená. Uţ jsem nechtěla zŧstat v tomhle pokoji ani minutu, nechtěla jsem se nechat dál zmítat chmurnými pocity, které nepomíjely. Viktor se zvedl z postele a protáhl se, jako by se právě probral z osvěţujícího spánku. Přesto mi připadalo, ţe v hloubi jeho očí vidím záblesky nedočkavosti. On a jeho nevlastní bratr si byli blízcí, ale nikdy jsem u Viktora neviděla ţádný projev lásky nebo náklonnosti. Kdoví? Moţná, ţe má Roberta opravdu rád. Seřadili jsme se do ochranné formace, já jsem šla vpředu, Eddie vzadu a oba Morojové mezi námi. Otevřela jsem dveře pokoje a za nimi stál Adrian. Ruku měl zdviţenou, jako by se právě chystal zaklepat. Povytáhl obočí. „Čau,“ zahlaholil. Tvářil se jakoby nic, ale hlas měl trochu napjatý. Věděla jsem, ţe rozhodně neplane nadšením. Poznala jsem to z jeho pevně sevřené čelisti a neklidného pohledu. Přesto se ale snaţil přede všemi pŧsobit normálně, za coţ jsem mu byla vděčná. A co bylo nejdŧleţitější - vrátil se. Na tom teď záleţelo, takţe jsem ignorovala opar alkoholu a tabákového kouře, který se kolem něj vznášel. „Takţe… Slyšel jsem, ţe bude nějaká pařba. Nevadí, kdyţ se k vám připojím?“ Chabě, ale vděčně jsem se na něj usmála. „Jen pojď.“
117
Naše teď uţ pětičlenná skupinka zamířila chodbou k výtahu. „Právě se mnou vymetli v pokru,“ pokračoval Adrian. „Doufám, ţe tohle bude lepší.“ „To nevím,“ opáčila jsem. Dveře výtahu se otevřely. „Ale urči- tě to bude pozoruhodný.“ Nastoupili jsme a vydali se za Robertem Doruem. Za jedinou moţnou Dimitrijovou spásou.
118
DEVĚT ROBERTA DORUA BYLO SNADNÉ POZNAT. Ne proto, ţe by vypadal jako Viktor. Dokonce ani ne kvŧli jejich bouřlivému shledání. Spíš mě na něj upozornila Lissina mysl. Uviděla jsem Roberta jejíma očima. Zlatá aura uţivatele éteru zářila v rohu restaurace jako jasná hvězda. Překvapilo ji to a trochu zaškobrtla. Uţivatele éteru vídala tak zřídka, ţe si na to ještě nezvykla. Aury viděla, kdyţ chtěla, a kdyţ nechtěla, dokázala to prostě vypnout. Neţ ale vypnula tentokrát, ještě si všimla, ţe kromě zářivé zlaté barvy, kterou měl i Adrian, je v Robertově auře patrný i náznak psychické lability. Do aury se mu mísily i jiskřičky jiných barev, ale chvěly se a pableskovaly. Uvaţovala, zda to není známka šílenství. Sotva se Viktor přiblíţil ke stolu, Robertovi se rozzářily oči, ale ti dva se neobjali ani jinak nedotkli. Viktor se prostě jen posadil vedle svého bratra. My ostatní jsme tam chvilku trapně postávali. Celá ta situace byla podivná. Ale kvŧli tomuhle jsme sem přece přijeli. Po několika vteřinách jsme tedy usedli k oběma bratrŧm ke stolu. „Viktore…,“ vydechl Robert s vykulenýma očima. Rysy v obličeji zapadal do rodiny Daškovových, ale oči neměl zelené, nýbrţ hnědé. Pohrával si s ubrouskem. „Nemŧţu tomu uvěřit… Tak dlouho uţ tě chci vidět…“ Viktor promluvil něţným hlasem, stejně jako do telefonu. Vypadalo to spíš, jako by mluvil k dítěti. „Já vím, Roberte. Taky jsi mi chyběl.“ „Zdrţíš se tu? Budeš bydlet u mě?“ Uţ jsem chtěla vyštěknout, ţe je to hloupý nápad, ale z Robertova hlasu čišelo takové zoufalství, ţe mi ho bylo líto. Zŧstala
119
jsem zticha a pozorovala to drama, které se tu odehrávalo. „Schoval bych tě. Bylo by to fajn. Jen my dva.“ Viktor zaváhal. Nebyl hloupý. Přestoţe jsem mu v letadle cosi mlhavě naznačila, věděl, ţe pravděpodobnost, ţe ho pustím, je nulová. „Nevím,“ řekl tiše. „Nevím.“ Příchod číšníka nás všechny probral a objednali jsme si pití. Adrian si objednal gin s tonikem, aniţ po něm číšník chtěl prŧkaz. Netušila jsem, jestli proto, ţe vypadá na jednadvacet, nebo jestli mu na přesvědčivosti dodal éter. Stejně jsem z toho ale ne- měla radost. Alkohol utlumuje moc éteru. Jsme v prekérní situaci a já potřebuju, aby byl Adrian při plné síle. Samozřejmě ale pil uţ předtím, takţe teď uţ na tom asi nesejde. Kdyţ číšník odešel, Robert se zatvářil, jako by si nás všiml aţ teď. Zběţně přejel pohledem Eddieho, zaostřil na Lissu a Adriana a potom se dlouze zadíval na mě. Napjala jsem se. Ten jeho pronikavý pohled se mi vŧbec nelíbil. Nakonec se obrátil ke svému bratrovi. „Koho jsi to přivedl, Viktore?“ Pořád pŧsobil nervózně, ale teď se navíc tvářil i podezíravě. Zachvátil ho strach a paranoia. „Kdo jsou ty děti? Dva uţivatelé éteru a…“ Znovu na mě upřel zrak. Studoval moji auru. „Jedna ze stínem políbených?“ Na okamţik mě udivilo, ţe pouţil tenhle termín. Pak jsem si ale vzpomněla, co mi řekl Oksanin manţel Mark. Robert měl kdysi pouto s dhampýrem, a kdyţ ten dhampýr zemřel, drasticky to urychlilo zkázu Robertovy psychiky. „To jsou přátelé,“ pravil uhlazeně Viktor. „Přátelé, kteří by si s tebou rádi promluvili a poloţili ti pár otázek.“ Robert se zamračil. „Lţeš. Poznám to. Oni tě za přítele nepovaţují. Jsou napjatí a udrţují si od tebe odstup.“ Viktor to nepopřel. „To je jedno, ale potřebují tvou pomoc a já jim to slíbil. Je to cena za to, ţe tě mŧţu vidět.“ „Neměl bys nic slibovat za mě.“ Robertŧv ubrousek byl uţ rozcupován na kousky. Měla jsem sto chutí dát mu ten svŧj.
120
„Copak tys mě nechtěl vidět?“ dotázal se Viktor. Mluvil přátelským tónem a jeho úsměv byl skoro upřímný. Robert se zatvářil ustaraně. Zmateně. Opět mi připomněl dítě a já začala mít váţné pochyby, ţe tenhle chlap někdy přeměnil zpátky Strigoje. Neodpověděl. Dorazil číšník s naším pitím a vypadal rozladěně, ţe nikdo z nás ještě ani neotevřel jídelní lístek. Odešel a já jsem se zahleděla do menu, aniţ bych do něj opravdu koukala. Pak nás Viktor představil Robertovi tak formálně, jako by vykonával nějakou diplomatickou funkci. Ani pobyt ve vězení ne otupil jeho smysl pro královskou etiketu. Představil nás jen křestními jmény. Robert se otočil ke mně a se zamračeným výrazem sledoval střídavě mě a Lissu. Adrian tvrdil, ţe kdyţ jsme spolu, naše aury prozrazují, ţe jsme propojené. „Pouto… Málem jsem zapomněl, jaké to je, ale Alden… Na Aldena nikdy nezapomenu.“ V očích se mu objevil zasněný, skoro aţ prázdný výraz. Vychutnával si tu vzpomínku. „Promiň,“ řekla jsem. Zaskočilo mě, ţe s ním tolik soucítím. Tohle byl stěţí ten drsný výslech, jaký jsem si představovala. „Mŧţu si jen představovat, jaký to muselo být… Ztratit ho…“ Zasněný pohled se zostřil a ztvrdl. „Ne. To si neumíš představit. Neumíš. V jednu chvíli… V jednu chvíli máš celý svět. Smysly, které předčí smysly ostatních. Chápeš toho druhého, jako nikdo jiný. A kdyţ ho ztratíš…, kdyţ ho od tebe odervou…, pak si přeješ uţ jenom umřít.“ Páni! Robert je vynikající ve vraţedné konverzaci. Všichni jsme tam jen seděli a doufali, ţe se objeví číšník. Kdyţ přišel, přepadle jsme si objednali jídlo - aţ na Roberta. Restaurace byla asijská a já si objednala hned první věc z jídelního lístku, coţ byla vaječná rolka. Poté, co jsme si objednali, Viktor se pevně ujal konverzace se svým bratrem, jelikoţ já jsem to zřejmě nezvládala. „Pomŧţeš jim? Odpovíš jim na otázky?“
121
Měla jsem dojem, ţe Viktor na něj nenaléhá proto, ţe by se nám chtěl odvděčit za to, ţe jsme ho vytáhli z vězení, ale protoţe umírá touhou poznat tajemství nás všech a naše skryté motivace. Robert si povzdechl. Kdykoli na Viktora pohlédl, v očích se mu zračila oddanost, jako by hleděl na zboţňovaný idol. Patrně nedokázal svému bratrovi nic odmítnout. Dokonale zapadal do Viktorových plánŧ a mně došlo, ţe bych nejspíš měla být vděčná za to, ţe je psychicky tak labilní. Kdyby plně ovládal své schopnosti, Viktor by se tehdy neobtěţoval s Lissou a se mnou. Měl by vlastního uţivatele éteru, kterého by mohl vyuţít, jak by se mu zachtělo. „Co chcete vědět?“ zeptal se Robert zastřeně. Ten dotaz adresoval mně, zjevně odhadl, ţe jsem tu vŧdcem. Podívala jsem se po svých kamarádech, aby mě psychicky podpořili, ale to se nestalo. Lissa ani Adrian moji misi neschvalovali a Eddie pořád ještě nevěděl, oč tu kráčí. Polkla jsem, v duchu obrnila a zadívala se na Roberta. „Doslechli jsme se, ţe jsi jednou osvobodil Strigoje. Ţe jsi ho - nebo ji - dokázal přeměnit zpátky do pŧvodní podoby.“ Viktorovou tváří se mihl výraz údivu. Tohle rozhodně nečekal. „Kdes to slyšela?“ chtěl vědět Robert. „Řekl mi to jeden pár z Ruska. Mark a Oksana.“ „Mark a Oksana…“ Robert se opět zahleděl kamsi do prázdna. Měla jsem dojem, ţe se mu to stává často a ţe moc času v realilě asi netráví. „Nevěděl jsem, ţe jsou pořád spolu.“ „Jsou. Vede se jim skvěle.“ Teď jsem ho ale potřebovala vrátit zpět do přítomnosti. „Je to pravda? Udělal jsi to, co říkali? Je to moţný?“ Pokaţdé, neţ Robert odpověděl, nastala dlouhá pauza. „Ji.“ „Co?“ „Byla to ţena. Osvobodil jsem ji.“ Vykulila jsem oči a radši jsem se ani neodvaţovala připustit si jeho slova. „Lţeš.“ Tím hrubým tónem promluvil Adrian.
122
Robert ho obdařil pobaveným a pohrdavým pohledem. „A ty jsi kdo, ţe to mŧţeš říct? Jak bys to mohl vědět? Ničíš a zneuţíváš svoje schopnosti natolik, aţ je s podivem, ţe se ještě vŧbec mŧţeš dotknout magie. A všechny ty věci, co si zpŧsobuješ…, moc nepomáhají, vid? Trest éteru tě pořád ovlivňuje… Zanedlouho nebudeš schopen rozlišit realitu od snu…“ Ta slova Adriana na okamţik ohromila, ale nedal se odradit. „Nepotřebuju ţádný psychický schopnosti, abych poznal, ţe lţeš. Vím to zkrátka proto, ţe to, co tvrdíš, není moţný. Neexistuje zpŧsob, jak zachránit Strigoje. Jakmile se stanou Strigoji, jsou pryč. Jsou mrtví. Nemrtví. Napořád.“ „To, co je mrtvé, nezŧstane mrtvé pokaţdé…“ Tahle Robertova slova nesměřovala na Adriana, nýbrţ na mě. Zamrazilo mě. „Jak? Jak jsi to udělal?“ „Kŧlem. Byla probodnuta kŧlem a tím přivedena zpátky k ţivotu.“ „Tohle je leţ,“ řekla jsem. „Zabila jsem kvanta Strigojŧ tak, ţe jsem jim probodla srdce kŧlem, a věř mi, ţe zŧstali mrtví.“ „Nemyslím jakýmkoli kŧlem.“ Robert poklepával prsty o okraj své skleničky. „Musí to být speciální kŧl.“ „Kŧl nabitý éterem,“ ozvala se náhle Lissa. Zvedl k ní zrak a usmál se. Byl to dost ujetý úsměv. „Ano. Jsi chytré, moc chytré děvče. Jsi chytrá a jemná. Jemná a hodná. Vidím to v tvojí auře.“ Zadívala jsem se na stŧl a v hlavě mi to šrotovalo. Kŧl nabitý éterem. Stříbrné kŧly bývají nabity čtyřmi hlavními elementy Morojŧ: zemí, vzduchem, vodou a ohněm. Tenhle extrakt ţivota zničí nemrtvé síly ve Strigojích. I kdyţ jsme nedávno objevili, ţe předměty lze nabíjet i éterem, nikdy nás nenapadlo nabít jím kŧl. Éter uzdravuje. Éter mě přivedl zpět ze světa mrtvých. Bylo by skutečně moţné, aby ve spojení s dalšími ţivly v kŧlu vymazal zvrácené zlo Strigoje a tak změnil dotyčného do jeho pŧvodní podoby? Byla jsem ráda, ţe dorazilo jídlo, protoţe mozek uţ mi nepracoval tak rychle. Vaječné rolky mi daly skvělou příleţitost k přemýšlení.
123
„Fakt je to tak jednoduchý?“ zeptala jsem se ještě. Robert se ušklíbl. „Vŧbec to není jednoduché.“ „Ale tys řekl, ţe… ţe potřebujeme jenom kŧl nabitý éterem. A pak s ním zabiju Strigoje.“ Nebo spíš nezabiju. Technické detaily jsou teď nepodstatné. Opět se usmál. „Ty ne. Ty to nemŧţeš udělat.“ „Tak kdo…?“ Zarazila jsem se a uţ jsem to nedopověděla. „Ne. Ne.“ „Stínem políbení nemají dar ţivota. Mají ho jen ti poţehnaní éterem,“ objasnil. „Otázka tedy zní, kdo je toho schopen? Jemná dívka, nebo tenhle oţrala?“ Těkal pohledem z Lissy na Adriana. „Já bych vsadil na jemnou dívku.“ Tohle mě probralo z ohromení. Otřáslo to celým mým snem o záchraně Dimitrije. „Ne,“ zopakovala jsem. „I kdyby to bylo moţný - a já si pořád nejsem jistá, jestli ti věřím -, ona to nemŧţe udělat. Nedovolila bych jí to.“ S nečekaným Robertovým odhalením náhle dostaly události novy spád. Lissa se ke mně otočila a poutem z ní sršel vztek. „Odkdy mi mŧţeš říkat, co smím a co nesmím?“ „Nevybavuju si, ţe bys prošla stráţcovským výcvikem a učila se probodávat Strigoje,“ opáčila jsem klidným hlasem. „Jenom jsi praštila Reeda a i to pro tebe byla dost makačka.“ Kdyţ se Avery Lazarová pokoušela ovládnout Lissinu mysl, poslala svého stínem políbeného bratra, aby za ni odvedl špinavou práci. S mou pomocí ho Lissa praštila a ubránila se. Provedla to krásně, ale nesnášela to. „Udělala jsem to. Nebo snad ne?“ zaječela. „Liss, vrazit někomu pěstí do nosu není totéţ jako probodnout srdce Strigojovi. A to se ani nezmiňuju o tom, ţe by ses k němu napřed musela přiblíţit. Myslíš, ţe bys dostala šanci, neţ by se do tebe zakousl nebo ti zlomil vaz? Ne.“
124
„Budu se učit.“ Odhodlání v jejím hlase i mysli bylo obdivuhodné, jenţe stráţcŧm trvá spoustu let, neţ se tohle všechno naučí -- a přesto jich mnoho přijde o ţivot. Adrian a Eddie se tvářili z téhle naší slovní přestřelky rozpačitě, ale Viktora i Roberta to pobavilo a zaujalo. To se mi nelíbilo. Nejsme tu pro jejich zábavu. Pokusila jsem se utéct od nebezpečného tématu a raději jsem se obrátila zase na Roberta. „Kdyţ uţivatel éteru přivede zpátky Strigoje, ten se pak stane stínem políbeným.“ Na tenhle tragický závěr jsem zatím radši Lissu neupozorňovala. Avery se kromě normálního pouţívání éteru zbláznila částečně taky proto, ţe měla pouto s více neţ jednou osobou. Tím vytvořila tak nestabilní situaci, ţe to rychle vedlo k šílenství všech zúčastněných. Robert se zasněně zahleděl kamsi za mě. „Pouta vznikají, kdyţ někdo zemře a jeho duše se přemístí do světa mrtvých. Kdyţ se pak ta osoba přivede zpátky k ţivotu, je stínem políbená. Vznáší se nad ní znamení smrti.“ Náhle mě probodl pohledem. „Tak jako nad tebou.“ Neuhnula jsem mu pohledem, přestoţe mi z jeho slov přeběhl po zádech mráz. „Strigojové jsou mrtví. Kdyţ nějakýho zachráním, znamená to, ţe se jeho duše taky vrátí ze světa mrtvých.“ „Ne,“ opravil mě. „Jejich duše nejdou dál. Jejich duše prodlévají v meziprostoru. Nenacházejí se v tomto světě ani v tom dalším. Je to zlé a nepřirozené. Proto jsou takoví, jací jsou. Kdyţ zabiješ nebo zachráníš Strigoje, vrátíš jeho duši do normálního stavu. Nevzniká ţádné pouto.“ „Pak nehrozí ţádné nebezpečí,“ oznámila mi Lissa. „Kromě toho, ţe tě Strigoj zabije,“ poukázala jsem. „Rose…“ „V tomhle rozhovoru budeme pokračovat pak.“ Příkře jsem na ni pohlédla. Chvíli jsme se dívaly jedna druhé do očí a ona se pak otočila k Robertovi. Poutem jsem ale pořád vnímala její tvrdohlavost. „Jak nabíjíš kŧl?“ zeptala se. „Pořád se ještě učím.“
125
Nadechla jsem se, ţe ji okřiknu, ale pak jsem si to rozmyslela. Moţná se Robert plete. Moţná k přeměně Strigoje stačí jen kŧl nabitý éterem. Jenom si myslí, ţe ho musí probodnout uţivatel éteru, protoţe on to tak udělal. Údajně. Navíc bych byla radši, kdyby se Lissa zabývala magií neţ nácvikem boje. Kdyby ta magická část zněla moc sloţitě, moţná by to celé vzdala. Robert pohlédl na mě a pak na Eddieho. „Jeden z vás má jistě s sebou kŧl. Ukáţu ti to.“ „Nemŧţete vytahovat kŧly na veřejnosti,“ vykřikl Adrian. To od něj bylo pozoruhodně moudré. „Lidi by asi nepoznali, co to je, ale stejně je na první pohled jasný, ţe je to zbraň.“ „Má pravdu,“ souhlasil Eddie. „Po večeři mŧţeme zajít na pokoj,“ navrhl Viktor. Pořád se tvářil potěšeně a uhlazeně. Pozorovala jsem ho s nedŧvěrou. Cítila jsem, ţe ani Lissa mu nevěří, ačkoli se rozhořela zápalem. Nijak se jí nechtělo řídit se Viktorovými návrhy. Uţ dřív jsme poznaly, k čemu všemu je Viktor ochoten zajít, aby naplnil své záměry. Svou vlastní dceru přesvědčil, aby se stala Strigojkou a pomohla mu tak uniknout z vězení. Díky tomu, co jsem se teď dozvěděla, se mi rozbřesklo v hlavě. „To je ono,“ vydechla jsem a vykulila oči. „Co?“ podivil se. „Proto jsi přiměl Natalii, aby se proměnila. Myslel jsi… Tys o tom věděl. Věděl jsi, co Robert udělal. Chtěl jsi jen vyuţít její stirigojí síly a pak ji zase proměnit zpátky.“ Viktorŧv bledý obličej pobledl ještě víc, aţ to vypadalo, ţe nám stárne přímo před očima. Jeho samolibý pohled se vytratil a on sklopil zrak. „Natalie je uţ dávno mrtvá,“ vypravil ze sebe přiškrceně. „Nemá smysl se o ní bavit.“ Někteří z nás se poté ještě pokusili jíst, ale moje vaječné rolky uţ mi připadaly nepoţivatelné. Já i Lissa jsme myslely na totéţ. Ze všech Viktorových strašných činŧ mi vţdycky připadalo nejpříšernější, ţe přiměl vlastní dceru, aby se proměnila ve Strigojku. Kvŧli tomu jsem
126
ho povaţovala za stvŧru. Teď jsem ale byla nucena tuhle záleţitost přehodnotit - a zároveň s tím přehodnotit i svŧj pohled na něj. Pokud věděl, ţe ji mŧţe přivést zpátky, to, co udělal, bylo strašné…, ale zas ne tak strašné. Pořád jsem ho povaţovala za zlotřilce, to bezesporu. Ale jestli věřil, ţe mŧţe Natalii vrátit, pak to znamená, ţe věřil v Robertovy schopnosti. Pořád jsem si sice stála za tím, ţe Lissu ani náhodou nenechám přiblíţit se ke Strigojovi, ale tenhle neuvěřitelný příběh se stával trochu uvěřitelnějším. Tohle jsem nemohla nechat bez dalšího prošetření. „Mŧţeme pak zajít na pokoj,“ řekla jsem nakonec. „Ale jen na chvíli.“ Svoje slova jsem adresovala Viktorovi s Robertem. Robert vypadal, ţe je opět ztracen ve svém vlastním světě, ale Viktor přikývl. Střelila jsem pohledem po Eddiem a ten kývl. Chápal, jak je riskantní brát oba bratry do soukromí. Dal mi svým přikývnutím najevo, ţe bude extrémně obezřetný - a ne ţe by aţ dosud nebyl. Po večeři jsme byli s Eddiem celí napjatí a nervózní. On šel vedle Roberta a já se drţela u Viktora. Lissu s Adrianem jsme vmáčkli mezi oba bratry. I kdyţ jsme zŧstávali těsně u sebe, bylo dost těţké prorazit si cestu narvaným kasinem. Lidi se nám pletli do cesty, obcházeli nás, razili si cestu mezi námi…, byl to chaos. Dvakrát naši skupinku rozdělili bezohlední turisté. Nebyli jsme daleko od výtahŧ, ale začínala mě znepokojovat představa, ţe by se Viktor nebo Robert mohli rozběhnout davem pryč. „Musíme se dostat z toho chumlu,“ zakřičela jsem na Eddieho. Znovu rychle kývl na znamení souhlasu a ostře zahnul doleva, coţ mě zaskočilo. Strhla jsem Viktora tím směrem a Lissa s Adrianem uhnuli s námi. Nechápala jsem, dokud jsem v chodbě před námi neuviděla nápis NOUZOVÝ VÝCHOD. Mimo rušné kasino uţ nebyl takový kravál. „Nejspíš tu někde budou schody,“ objasnil dŧvod své odbočky Eddie. „Mazanej stráţce,“ usmála jsem se na něj.
127
Další zatáčka nás zavedla do míst, kde byla napravo kancelář a přímo před námi dveře se symbolem schodŧ. Vypadalo to, ţe za nimi vedou schody jak nahoru, tak dolŧ. „Brilantní,“ poznamenala jsem. „Počkej, co budeš říkat v desátým patře,“ upozornil Adrian. Bylo to poprvé po dlouhé době, co vŧbec promluvil. „To je jen malá rozcvička… Sakra!“ Znehybněla jsem. Na dveřích stála cedulka s upozorněním, ţe kdyţ se otevřou, spustí se alarm. „Promiň,“ omlouval se Eddie, jako by za to byl osobně zodpovědný. „Ty za to nemŧţeš,“ odmávla jsem marný pokus a otočila se. „Jdeme zpátky.“ Musíme risknout cestu davem. Snad tahle procházka budovou Viktora a Roberta unaví natolik, ţe se jim nebude chtít utíkat. Uţ nejsou nejmladší a Viktor je pořád v dost špatném stavu. Lissa byla příliš napjatá, neţ aby o téhle obchŧzce moc přemýšlela, ale Adrian na mě vrhl pohled, který jasně prozrazoval, ţe to je jen mrhání jeho časem. Samozřejmě si myslel, ţe mrhání časem je i celá tahle záleţitost s Robertem. Byla jsem upřímně překvapená, ţe s námi absolvuje celou cestu na pokoj. Čekala jsem, ţe radši zŧstane v kasinu s cigaretami a drinkem. Eddie, který naši skupinku vedl, udělal pár krokŧ směrem ke kasinu. A pak mě to zasáhlo. „Stát!“ zakřičela jsem. Zareagoval okamţitě, zastavil se v úzké chodbě. Následoval trochu zmatek. Viktor překvapeně vrazil do Eddieho a Lissa zase do Viktora. Eddie instinktivně vytáhl svŧj kŧl, ale já uţ ho měla venku. Popadla jsem ho, sotva se mě zmocnila nevolnost. Mezi námi a kasinem byli Strigojové.
128
DESET A JEDEN Z NICH… JEDEN Z NICH… „Ne,“ vydechla jsem a postavila se proti tomu, který byl ke mně nejblíţ. Byla to ţena. Vypadalo to, ţe nás obklíčili tři Strigojové. Eddie se taky nehýbal, oba jsme se snaţili především schovat Moroje mezi sebou. Nepotřebovali moc povzbuzovat. Při pohledu na Strigoje začali couvat a shlukli se tak, ţe dost zúţili cestu. Panikařili. Eddie reagoval rychle a reflexivně, takţe jsem si byla jistá, ţe si nikdo z nich nevšiml toho, co jsem postřehla já. Byl mezi nimi i Dimitrij. Ne, ne, ne, zaúpěla jsem v duchu. Varoval mě. Ve svých dopisech mi pořád dokola opakoval, ţe jakmile se ocitnu za ochrannými stěnami, přijde si pro mě. Věřila jsem mu, ale stejně… Ve skutečnosti to bylo něco úplně jiného. Od té doby uplynuly už tři měsíce, ale rázem se mi s nebývalou jasností v mysli vynořily milióny vzpomínek. Moje zajetí u Dimitrije. Jak mě líbal horkými rty, přestoţe kŧţi měl studenou. Jak se mi jeho tesáky tiskly k hrdlu a jak sladké poţehnání pak následovalo… Vypadal pořád stejně, měl pleť bílou jako křída a rudé oči, které tak kontrastovaly s jeho jemnými hnědými vlasy po bradu a krásnými rysy jeho tváře. Dokonce měl na sobě koţený kabát. Tenhle ale musel být nový, protoţe ten starý si roztrhal během našeho posledního boje na mostě. Kde je pořád shání? „Vypadněte!“ křikla jsem na Moroje, načeţ jsem zabodla Strigojce kŧl do hrudi. Zmatek, který aţ dosud v chodbě panoval, jsem vyuţila ve svŧj prospěch. Měla jsem k ní dobrý přístup a bylo mi jasné, ţe nečekala, ţe budu tak rychlá. Spoustu Strigojŧ jsem zabila proto, ţe mě podcenili.
129
Eddie neměl takové štěstí jako já. Kdyţ do něj Viktor strčil, jeho Strigoj toho vyuţil a praštil ho tak, aţ Eddie narazil do zdi. Na takové situace jsme ale byli vycvičení, a tak Eddie zareagoval nádherně. Okamţitě se z úderu vzpamatoval, a kdyţ uţ se mu do cesty nepletli Morojové, vyřítil se znovu na něj. A já? Já se soustředila jen na Dimitrije. Překročila jsem mrtvou Strigojku, aniţ bych se na ni podívala. Dimitrij se zdrţoval vzadu a do přední linie poslal své poskoky. Moţná proto, ţe jsem Dimitrije tak dobře znala, jsem předpokládala, ţe ho nepřekvapilo, ţe jsem Strigojku sejmula tak rychle. Eddie dával svému Strigojovi taky pořádně zabrat. Pochybovala jsem, ţe Dimitrijovi záleţí na jejich ţivotech. Slouţili mu jen jako odvedení pozornosti, aby se sám dostal ke mně. „Říkal jsem ti to,“ prohlásil s pobaveným pohledem. Sledoval kaţdý mŧj pohyb. Oba jsme podvědomě zaujali stejnou pozici a vyčkávali na příleţitost k útoku. „Říkal jsem ti, ţe si tě najdu.“ „Jo,“ řekla jsem a snaţila se ignorovat zvuky, které vydávali Eddie a Strigoj, s nímţ zápasil. Eddie ho zvládne. Věděla jsem to. Mám to i písemně.“ Dimitrij se děsivě usmál a odhalil tesáky, které ve mně vyvolávaly jak touhu, tak odpor. Okamţitě jsem ty pocity potlačila. Předtím jsem s Dimitrijem zaváhala a málem mě to stálo ţivot. Nemínila jsem dopustit, aby se to stalo i tentokrát. Adrenalin, který mi proudil tělem, mi připomínal, ţe tohle je situace, kdy musím bud jednat, nebo umřít. Udělal výpad jako první, ale já uhnula - jako bych vycítila, ţe to přijde. To byl náš problém. Oba jsme se příliš dobře znali a dobře jsme znali i postupy toho druhého. To ale samozřejmě neznamenalo, ţe naše síly jsou vyrovnány. I zaţiva byl mnohem zkušenější neţ já a teď, kdyţ měl schopnosti Strigoje, byl ještě lepší. „A tady jsi,“ řekl a stále se usmíval. „Hloupě jsi vyšla ven, kdyţ jsi měla zŧstat v bezpečí královského dvora. Nemohl jsem lomu uvěřit, kdyţ mi to moji špehové prozradili.“
130
Neřekla jsem nic, jen jsem se rozmáchla kŧlem. Taky to čekal a uhnul. Nepřekvapovalo mě, ţe má svoje špehy - i za denního světla. Měl pod sebou celé společenství Strigojŧ i lidí a já jsem dohře věděla, ţe má k dispozici oči i uši, které sledují královský dvŧr. Otázkou ale bylo, jak se dostal do tohohle hotelu uprostřed dne. I kdyby měl lidské špehy, kteří hlídali letiště, nebo by se dokázal dostat k operacím s kreditkou jako Adrian, Dimitrij a jeho Strigojové by přece museli počkat, aţ nastane noc. Ne nezbytně, došlo mi vzápětí. Strigojové se občas pohybu jí i za dne. Auta s tmavými skly. Podzemní tunely. Morojové z Čarodějné hodiny mají přehled o tunelech spojujících určité budovy. Dimitrij se o nich mohl taky dozvědět. Jestli čekal, aţ se ocitnu za ochrannými stěnami, mohl udělat cokoli, jen aby se ke mně dostal. Vím líp neţ kdokoli jiný, jak je vynalézavý. A taky jsem věděla, ţe se mě snaţí rozptýlit konverzací. „A co je ze všeho nejpodivnější,“ pokračoval. „Tys nepřišla sama. Vzala sis s sebou Moroje. Svŧj ţivot jsi riskovala vţdycky, ale nečekal bych, ţe budeš tak lehkomyslně riskovat i jejich ţivoty.“ Vtom mě něco napadlo. Kromě vzdáleného ruchu vycházejícího z kasina na konci chodby a zvukŧ zápasu tu bylo naprosté ticho. Chyběl tu dŧleţitý zvuk. Třeba alarm od poţárních dveří. „Lisso!“ vykřikla jsem. „Vypadněte odtud! Všechny je odtud odveď!“ Mělo by jí to dojít. Mělo by to dojít všem. Ty dveře vedly na schodiště, ale i ven. Slunce pořád svítí. Nezáleţí na tom, jestli alarm přivolá hotelovou ochranku, i kdyţ Strigoje by to mohlo vyděsit. Teď záleţelo jen na tom, aby se Morojové dostali do bezpečí. Rychle jsem natáhla smysly poutem a narazila jsem na problém. Lissa byla jako opařená. Stála tam jako solný sloup. Uviděla, s kým bojuju, a ten šok na ni byl trochu moc. Vědět, ţe Dimitrij je Strigoj, je jedna věc. Ale vidět ho - vidět ho na vlastní oči -, to bylo něco úplně jiného. Sama jsem to taky zaţila. I kdyţ jsem na to byla připravená,
131
jeho zevnějšek mě znervózňoval. Byla úplně ohromená, nedokázala myslet ani se pohnout. Trvalo mi jen chviličku, neţ jsem prozkoumala její stav, ale při boji se Strigojem i jediná vteřina mŧţe znamenat rozdíl mezi ţivotem a smrtí. Dimitrijovo řečnění zabralo. Přestoţe jsem ho nespouštěla z očí a domnívala se, ţe jsem ve střehu, vyřítil se na mě a přirazil mě ke zdi. Ruce mi sevřel tak bolestivě, ţe jsem pustila kŧl. Sklonil se ke mně tak blízko, ţe jsme se dotkli čely. „Rozo…,“ zašeptal. Jeho horký dech mě lechtal na kŧţi. Myslela jsem, ţe z něj ucítím zápach smrti nebo rozkladu, ale ne. „Proč? Proč je to s tebou tak těţké? Mohli jsme spolu ţít věčně…“ Srdce mi bušilo v hrudi. Bála jsem se, děsila jsem se smrti, od které mě dělily uţ jenom vteřiny. A zároveň mě ničilo, ţe ho ztratím. Kdyţ jsem viděla jeho obličej a slyšela ten jeho hlas s ruským přízvukem, který mi i teď připadal jako sametové pohlazení… Znovu mi to trhalo srdce na kusy. Proč? Proč se nám to stalo? Proč je osud tak krutý? Pokusila jsem se znovu si vtlouct do hlavy, ţe tohle není Dimitrij. Jsme jenom šelma a kořist - a mně hrozí, ţe budu seţrána. „Promiň,“ procedila jsem skrz zuby a vší silou se pokusila vytrhnout z jeho drtivého sevření. Nepodařilo se. „Moje představa věčnosti nezahrnuje to, ţe budu součástí nemrtvý mafie.“ „Já vím,“ přisvědčil. Přísahala bych, ţe jsem v jeho tváři postřehla smutný výraz, ale nakonec jsem se přesvědčila, ţe jsem si to jen představovala. „Věčnost bude bez tebe osamělá.“ Náhle jsem uslyšela ohlušující kvílení. Oba jsme sebou trhli. Zvuky, které lekaly lidi, byly pro naše vyvinuté smysly peklem. Ale ulevilo se mi. Poţární dveře. Ti idioti - ne, vŧbec si nevyčítám, ţe svoje kamarády nazývám idioty, kdyţ se chovají takhle - konečně otevřeli dveře a dali se na úprk z budovy. Skrz pouto jsem ucítila sluneční svit a byla jsem ráda, ačkoli se Dimitrijovy zuby blíţily k tepně na mém krku. Stačilo by jen málo, abych vykrvácela. Doufala jsem, ţe ho alarm vykolejí, ale na to byl aţ moc dobrý. Znovu jsem se mu pokusila vyklouznout s nadějí, ţe ho tím
132
překvapím, ale k ničemu to nebylo. Opravdu ho překvapil aţ Eddie, kdyţ mu vrazil kŧl ze strany do břicha. Dimitrij zavrčel bolestí, pustil mě a otočil se k Eddiemu. Eddie se tvářil neústupně, ani nemrkl. Pokud ho pohled na Dimitrije ohromil, nedával to na sobě znát. Nebo v něm moţná Dimitrije vŧbec nepoznal a viděl v něm jen Strigoje. Takhle nás vycvičili. Vidět stvŧry, ne osoby. Dimitrij mě chvilku přestal hlídat. Chtěl mě zabít. Eddie pro něj představoval jen obtíţ, které se musí co nejrychleji zbavit, aby mohl pokračovat ve hře se mnou. Eddie s Dimitrijem kolem sebe začali krouţit podobně jako prve Dimitrij a já. Jenţe Eddie neznal Dimitrijovy pohyby tak dobře. Takţe se mu nepodařilo včas uhnout. Dimitrij ho chytil za rameno a mrštil jím proti zdi. Měl nepochybně v úmyslu roztříštit mu lebku, ale Eddie se naštěstí stočil tak, ţe narazil do zdi jen tělem. Muselo to parádně bolet, ale byl naţivu. Tohle všechno se odehrálo ve zlomcích sekundy. A během té chviličky jsem se na věc podívala z jiného úhlu pohledu. Kdyţ se nade mnou Dimitrij tyčil a chystal se do mě zakousnout, dokázala jsem si to v hlavě přeštelovat a nemyslet na něj jako na Dimitrije, kterého jsem kdysi znala a milovala. Kdyţ jsem byla v pozici oběti, jejíţ ţivot mŧţe kaţdou chvíli skončit, neustále jsem si opakovala, ţe bych měla bojovat. Teď, kdyţ jsem pozorovala, jak s Dimitrijem bojuje někdo jiný… Kdyţ jsem viděla, jak ho Eddie ohroţuje kŧlem… Náhle jsem ztratila svou chladnou objektivitu. Vzpomněla jsem si, proč jsem sem vlastně přijela. Vzpomněla jsem si, co jsem se dozvěděla od Roberta. Křehké. Všechno to bylo tak křehké. Přísahala jsem si, ţe pokud se dostanu do situace, kdy mě bude chtít Dimitrij zabít a já nebudu vědět víc o moţnostech jeho záchrany, udělám to. Zabiju ho. A tohle byla moje šance. S Eddiem bychom ho dokázali sejmout. Vysvobodili bychom ho z jeho zlého stavu, jak si to kdysi dávno přál. Jenţe… ani ne před pŧlhodinou se objevila nepatrná naděje, ţe Strigoj se dá zachránit. Ta část o tom, ţe by to musel udělat uţivatel
133
éteru, zněla sice dost absurdně, ale Viktor tomu věřil. A kdyţ tomu věří někdo jako on… Nemŧţu to udělat. Dimitrij nesmí zemřít. Ještě ne. Vyřítila jsem se na něj a kŧlem ho zasáhla zezadu do hlavy. Rozzuřeně zařval, otočil se a odstrčil mě, zatímco se dál bránil Eddiemu. Byl zatraceně dobrý. Jenţe Eddieho kŧl se blíţil k Dimitrijovu srdci a pohled mého kamaráda prozrazoval jasný úmysl zabít. Dimitrij se musel soustředit na nás oba a v jedné kratičké pauze trvající asi tak pŧl vydechnutí - jsem viděla, ţe Eddie se uţuţ chystá probodnout Dimitrijovi srdce. Vypadalo to, ţe tahle rána by mohla být úspěšná. Proto jsem jediným plynulým pohybem mávla kŧlem, škrtla hrotem Dimitrijovi o tvář a přitom odstrčila Eddiemu ruku. Dimitrij byl tak krásný! Mrzelo mě, ţe jsem mu poranila obličej, ale věděla jsem, ţe se mu zase zahojí. Při tom útoku jsem proletěla kolem Dimitrije a strčila do Eddieho tak, ţe jsme se ocitli u dveří, u kterých pořád ječel alarm. Eddieho kamenným výrazem se na okamţik mihl údiv. Dostali jsme se do slepé uličky. Já jsem ho postrkovala ke dveřím a on mě zpátky k Dimitrijovi. Zaváhal. Naše pozice uţ nebyly tak ideální a vlastně mě tlačil blíţ ke Strigojovi, coţ nám náš výcvik přísně zapovídal. Dimitrij uţ se ale chopil příleţitosti. Natáhl se, popadl mě za rameno a snaţil se mě přitáhnout k sobě. Eddie mě však nepouštěl a začal mě tahat svým směrem. Vykřikla jsem leknutím a bolestí. Bylo to, jako by se mě ti dva chystali rozervat vejpŧl. Dimitrij měl bezpochyby větší sílu. Uvědomila jsem si ale, ţe i moje váha hraje roli, a tak jsem táhla směrem k Eddiemu, coţ nám pomohlo aspoň získat pevnou pŧdu pod nohama. Stejně to šlo hrozně pomalu. Jako bychom se prodírali medem. Kdykoli se mi podařilo udělat krok, Dimitrij si mě přitáhl zase zpátky.
134
Ale Eddie a já jsme se přesto zmohli na pomalý - a velmi, velmi bolestivý - postup ke dveřím. Po chvilce jsem uslyšela kroky a hlasy. „Ochranka,“ vypravil ze sebe Eddie a znovu mnou škubl. „Do prdele,“ ulevila jsem si. „Nemŧţete vyhrát,“ sykl Dimitrij. Teď uţ mě drţel za ramena oběma rukama a vypadalo to, ţe má větší sílu neţ my dva dohromady. „Váţně? Za chvilku tady bude ochranka celýho Luxoru.“ „Za chvilku tady bude hromada lidských mrtvol,“ pravil přezíravě. Ochranka dorazila. Netuším, co si o tom pomysleli. Ţe nějaký chlap napadl teenagery? Křikli na nás, abychom toho nechali, ale my se dál přetahovali a nebrali jsme je na vědomí. Pak se asi někdo musel na Dimitrije obořit, protoţe jeho stisk na mém rameni trochu povolil. Stačilo jedno Eddieho zatáhnutí a já se osvobodila. Eddie ani já jsme se po muţích z ochranky ani neohlédli, přestoţe uţ křičeli i na nás. A nebyli jediní, kdo křičel. Neţ jsem stihla otevřít dveře, uslyšela jsem Dimitrije. Z jeho hlasu zazníval smích. „Neskončilo to Rozo. Váţně si myslíš, ţe na tomhle světě existuje místo, kde by ses před mnou mohla schovat?“ Stejné varování, pořád stejné varování. Dělala jsem, co jsem mohla, abych ovládla svŧj strach z jeho slov. S Eddiem jsme vypadli do prašného vzduchu pouště. Slunce ještě svítilo, i kdyţ uţ byl skoro večer. Ocitli jsme se na parkovišti, kde nebylo tolik lidí, abychom mohli splynout s davem. Bez dohadování jsme zamířili na rušný Strip. Věděli jsme, ţe díky své lepší fyzičce unikneme případným pronásledovatelŧm a ztratíme se jim mezi lidmi. Zabralo to. Nevěděla jsem, kolik se jich za námi vydalo. Ale odhadovala jsem, ţe ochranka se spíš zaměřila na dlouhána, co zabíjí lidi u nich v hotelu. Hlasy, které na nás pokřikovaly, pozvolna utichaly. S Eddiem jsme se nakonec zastavili aţ před hotelem New York. Opět jsme spolu nemuseli prohodit ani slovo a oba jsme zamířili dovnitř. Bylo to tam členité a taky se tam potloukalo víc lidí neţ v
135
Luxoru, takţe jsme tam snadno splynuli s davem. Propletli jsme se aţ ke zdi na opačném konci hotelového kasina. Ten běh byl dost náročný i na nás, takţe nám chvilku trvalo, neţ jsme se vydýchali. Kdyţ se pak Eddie ke mně otočil s rozzlobeným výrazem, došlo mi, ţe jde do tuhého. Eddie byl vţdycky klidný a ovládal se, dokonce i kdyţ nás loni věznili Strigojové. Zocelilo ho to a pak byl mnohem odhodlanější čelit všem výzvám. Teď na mě ale byl naštvaný. „Co to sakra bylo?“ vyštěkl Eddie. „Tys ho nechala jít!“ Nasadila jsem svŧj nejtvrdší výraz, ale zdálo se, ţe tvrdostí výrazu mě dnes Eddie překonává. „Co jako? Uniklo ti, ţe jsem ho škrábla kŧlem?“ „Měl jsem šanci probodnout mu srdce! Uţ jsem se rozmachoval, ale tys mě odstrčila!“ „Blíţila se ochranka. Neměli jsme čas. Museli jsme odtamtud co nejrychleji vypadnout, a ne se nechat přistihnout, jak vraţdíme jeho.“ „Nemyslím, ţe zbyl naţivu někdo, kdo by podal hlášení,“ odvětil Eddie stroze. Zdálo se, ţe uţ se trochu zklidnil. „Dimitrij Um za sebou nechá hromadu mrtvol. Dobře to víš. Ty lidi umřou, protoţe jsi mi nedovolila, abych ho probodl.“ Trhla jsem sebou, protoţe mi došlo, ţe Eddie má pravdu. Měli jsme to ukončit. Pořádně jsem nezaregistrovala, kolik členu ochranky vlastně přiběhlo. Kolik jich umřelo? To není dŧleţité. Dŧleţité je jen to, ţe zemřeli nevinní. I jeden by byl aţ příliš. A mŧţu za to já. Mlčela jsem, a tak Eddie vyuţil příleţitosti. „Jak jsi zrovna ty mohla zapomenout, co jsme se učili? Vím, ţe býval tvŧj instruktor býval. Ale uţ to není on. Vţdyť to do nás lili horem dolem. Neváhej. Nepovaţuj ho za skutečnou osobu.“ „Miluju ho,“ vyhrkla jsem proti své vŧli. Eddie to dosud ne věděl. Jen několik málo lidí vědělo o mém vztahu s Dimitrijem a o tom, co jsem s ním proţila na Sibiři. „Coţe?“ vyjekl Eddie a zalapal po dechu. Jeho nasupený výbuch se změnil v šok.
136
„Dimitrij… je pro mě víc neţ jen instruktor…“ Eddie na mě několik tíţivých vteřin zíral s vyvalenýma očima. „Byl,“ řekl nakonec. „Co?“ „Byl víc neţ tvŧj instruktor. Milovala jsi ho.“ Jeho úţas rázem zmizel. Zase byl stráţcem bez soucitu. „Je mi líto, ale ať uţ mezi vámi bylo cokoli, je to minulost. To přece musíš vědět. Ten, koho jsi milovala, uţ je pryč. A ten chlap, co jsme ho teď viděli? To není on.“ Pomalu jsem potřásla hlavou. „Já… Já vím. Vím, ţe to není on. Vím, ţe je stvŧra, ale my ho mŧţeme zachránit -, pokud dokáţeme to, o čem mluvil Robert…“ Eddie vykulil oči a chvíli se nezmohl na slovo. „Tak kvŧli tomuhle jsi to udělala? Rose, to je směšný! Tomu přece nemŧţeš věřit. Strigojové jsou mrtví. Pro nás jsou ztracení. Robert s Viktorem to jenom krmí haldou ţvástŧ.“ Teď jsem byla překvapená zase já. „Tak proč jsi vŧbec tady? Proč jsi s námi zŧstal?“ Zoufale rozhodil rukama. „Protoţe jsi moje kamarádka. Zŧstal jsem s tebou a absolvoval to všechno…, pomohl jsem ti dostat Viktora z kriminálu, poslouchal jeho šílenýho bratra…, protoţe jsem věděl, ţe mě potřebuješ. Vy všichni mě potřebujete, abyste byli ve větším bezpečí. Myslel jsem, ţe máš dobrý dŧvod dostat Viktora z vězení - a ţe ho tam pak zase vrátíš. Zní to šíleně? Jo, ale u tebe je to normální. Pro to, co děláš, jsi vţdycky měla dobrý dŧvody.“ Povzdechl. „Jenţe tohle… Tohle jsi přepískla. Pustit Strigoje jenom kvŧli tomu, ţe se honíš za nějakou ideou, která pravděpodobně nebude fungovat…, to je desetkrát horší neţ to, co jsme udělali s Viktorem. Stokrát horší. Kaţdej den, co Dimitrij chodí po světě, je dalším dnem, kdy umírají lidi.“ Opřela jsem se o zeď a zavřela oči. Ţaludek se mi sevřel. Eddie měl pravdu. Zvorala jsem to. Slíbila jsem si, ţe Dimitrije zabiju, pokud se s ním střetnu dřív, neţ budeme mít Robertovo řešení. Všechno mělo skončit uţ dneska…, jenţe jsem to zvorala. Uţ zase.
137
Otevřela jsem oči, narovnala se a pokusila se vymyslet, co dělat, abych se nerozbrečela uprostřed kasina. „Musíme najít ostatní. Jsou venku a nechránění.“ To byla nejspíš jediná věc, která mohla zarazit proud Eddieho výčitek. I jeho instinkty se ozvaly. Chránit Moroje. „Dokáţeš zjistit, kde je Lissa?“ Poutem jsem ji vnímala během celého našeho úprku, ale nedovolila jsem si hlubší prŧzkum neţ ujistit se, ţe je ţivá a v pořádku. Teď jsem se do její mysli podívala pozorněji. „Přes ulici. V MGM.“ Uţ kdyţ jsme běţeli do tohohle hotelu, všimla jsem si té ohromné budovy na druhé straně ulice, ale nevěděla jsem, ţe Lissa je tam. Teď jsem vnímala, ţe se tam schovává mezi lidmi, stejně jako my je vyděšená, ale ţádné zranění neutrpěla. Byla bych radši, kdyby s ostatními zŧstala na denním světle, ale instinkty jí napovídaly, aby se schovala do bezpečí mezi čtyři stěny. S Eddiem uţ jsme o Dimitrijovi nemluvili. Opustili jsme hotel a přešli rušnou ulici. Nebe se začínalo barvit do oranţova, ale venku jsem si pořád ještě připadala v bezpečí. V mnohem větším bezpečí neţ v chodbě v Luxoru. Díky poutu jsem Lissu dokázala najít pokaţdé, a tak jsem bez sebemenšího zaváhání vedla Eddieho všemi zákruty a zákoutími v MGM. Opravdu to tam bylo dost nepřehledné. Konečně jsme spatřili Lissu s Adrianem, jak postávají u řady hracích automatŧ. Adrian kouřil. Lissa mě uviděla a rozběhla se ke mně s náručí dokořán. „Paneboţe. Tak strašně jsem se bála. Nevěděla jsem, co se s vámi stalo. Tohle jednosměrný pouto nesnáším.“ Přinutila jsem se usmát se na ni. „Jsme v pohodě.“ „V docela pomlácený pohodě,“ zahučel Adrian a došel k nám. O tom jsem nepochybovala. Při boji vám proudí v krvi tolik adrenalinu, ţe nějaké zranění a bolest ani nezaregistrujete. Aţ později si začnete uvědomovat následky na těle. Byla jsem tak šťastná, ţe vidím Lissu ţivou a zdravou, ţe mi uniklo to, čeho uţ si všiml Eddie. „Kde je Viktor a Robert?“
138
Lissin radostný výraz posmutněl a Adrian se taky zatvářil pochmurně. „Sakra,“ zavrčela jsem. Nepotřebovala jsem další vysvětlení. Lissa kývla a zatvářila se znepokojeně. „Ztratili jsme je.“
139
JEDENÁCT TAK TO JE DOKONALÉ. Chvíli nám trvalo, neţ jsme se rozhodli, jak postupovat dál. Padaly nejrŧznější chabé návrhy, jak Roberta s Viktorem vystopovat, ale nakonec jsme je všechny smetli ze stolu. Měli jsme sice číslo na Robertŧv mobil, ale přes ten by ho dokázala vysledovat leda CIA, my rozhodně ne. I kdyby byla Robertova adresa v telefonním seznamu, k němu by Viktor jistě nešel, to jsem věděla. A i kdyţ Adrian a Lissa dokáţou zaznamenat uţivatele éteru, jen těţko se mŧţeme bezcílně potloukat městem a čekat, ţe ty dva objevíme. Zkrátka máme smŧlu. Teď uţ se nedá dělat nic, neţ se vrátit ke dvoru a čelit trestu, který nás tam bezpochyby čeká. Zpackali jsme to nebo spíš já. Vzhledem k tomu, ţe se blíţil západ slunce a uţ jsme neměli na krku proslulého zločince, který by nám pŧsobil problémy, rozhodli jsme se, ţe zamíříme do Čarodějné hodiny a tam se rozhodneme, co dál. Lisse a mně sice hrozilo, ţe nás tam někdo pozná, ale holky na útěku nespadají do stejné kategorie jako uprchlí trestanci. Rozhodli jsme se tedy radši se zdrţovat v blízkosti stráţcŧ, abychom neriskovali další útok Strigojŧ, neţ se dostaneme z Vegas. Čarodějná hodina se nijak nelišila od jakéhokoli jiného kasina, které jsme navštívili - pokud jste nevěděli, čeho si všímat. Lidé, co tu byli, byli příliš zabráni do hraní, neţ aby zaregistrovali, ţe je tu nějak moc výjimečně vysokých, štíhlých a bledých jedincŧ. A dhampýři? Lidé nepoznají, ţe nejsme jako oni. To jen zvláštní smysl, který spolu s Moroji máme, nám umoţňuje navzájem se rozpoznat. Mezi rozveseleným štěbetajícím a občas i povykujícím davem chodili stráţci. Ale jelikoţ je obecně stráţcŧ málo, moc jich tady
140
nastálo nepracovalo. Jejich řady naštěstí posílili stráţci zámoţných a mocných Morojŧ, kteří si sem přišli zahrát. Morojové se hlučně bavili u automatŧ nebo u rulety, zatímco stráţci tiše zpovzdáli sledovali okolí. Sem by ţádný Strigoj nevkročil. „Co teď?“ zeptala se Lissa, která musela skoro aţ křičet, aby ji v tom rámusu bylo vŧbec slyšet. To bylo poprvé od našeho příchodu, co někdo z nás promluvil. Zastavili jsme se u karetních stolŧ uprostřed všeho toho shonu. Povzdechla jsem. Měla jsem tak mizernou náladu, ţe mi ji nemohly zhoršit snad ani vedlejší účinky éteru. Ztratila jsem Viktora, ztratila jsem Viktora, vyčítala jsem si v duchu pořád dokola. „Zajdeme tady na recepci a zarezervujeme si letenky,“ oznámila jsem. „Uvidíme, za jak dlouho chytneme volný let, a kdyţ tak si tady vezmeme pokoj.“ Adrian se rozhlédl a pohledem dlouze spočinul na jednom ze zdejších barŧ. „Taky by nás nezabilo, kdybychom se tu chvíli zdrţeli.“ „Váţně?“ vyjela jsem po něm. „Po tom všem, co se stalo, dokáţeš myslet jenom na tohle?“ Zadíval se na mě a zamračil se. „Jsou tady kamery. Lidi tě mŧţou poznat. Nebylo by k zahození, kdybys měla dŧkaz, ţes byla tady v kasinu, a ne na Aljašce.“ „To je fakt,“ uznala jsem. Usoudila jsem, ţe Adrian svým nenuceným chováním jen maskuje nervozitu. Nejenţe se dozvěděl skutečný dŧvod, proč jsem přijela do Las Vegas, ale taky narazil na bandu Strigojŧ s Dimitrijem v čele. To není pro Moroje nikdy záţitek, přes který se snadno přenese. „Ale nemáme alibi na dobu, kdy jsme na Aljašce opravdu byli.“ „Pokud tady Viktora nečapnou, nikdo si to spojovat nebude.“ Z Adrianova hlasu zaznívala hořkost. „Coţ jenom dokazuje, jak jsou hloupí.“ „Viktorovi jsme pomohli,“ vloţila se do toho Lissa. „Ale nikdo si nebude myslet, ţe jsme takoví cvoci, ţe bychom ho pustili.“ Eddie mlčel a významně na mě hleděl.
141
„Tak dohodnuto,“ shrnul to Adrian. „Běţte někdo vyřídit ty letenky. Já si dám něco k pití a zkusím štěstí v nějaký hře. Osud mi trochu štěstí dluţí.“ „Já ty letenky zarezervuju,“ nabídla se Lissa a začala studovat ceduli, která ukazovala, kudy se jde k bazénu, na toaletu a na recepci. „Pŧjdu s tebou,“ přidal se Eddie. Předtím se pořád tvářil vyčítavě, ale teď uţ se na mě radši ani nepodíval. „Fajn,“ shrnula jsem to a zaloţila si ruce. „Dejte mi vědět, aţ to vyřídíte, a já si vás pak najdu.“ Moje slova byla určena Lisse, aby mi dala vědět skrz pouto. Adrian nabyl dojmu, ţe teď uţ si mŧţe dělat, co chce, a tak okamţitě zamířil k baru. Vydala jsem se za ním. „Toma Collinse,“ řekl barmanovi. Vypadalo to, ţe má v hlavě dlouhý seznam všech moţných koktejlŧ a projíţdí ho hezky postupně. Skoro nikdy jsem ho neviděla pít jeden drink dvakrát za sebou. „Chcete to přiostřit?“ dotázal se barman. Měl na sobě naţehlenou bílou košili a černou kravatu. Vypadal jen o maličko starší neţ já. Adrian se zašklebil. „Ne.“ Barman pokrčil rameny a pustil se do přípravy koktejlu. „Přiostřit“ je morojský výraz pro to, kdyţ se do drinku přidá ještě panák krve. Za barem se nacházely dvoje dveře, z nichţ jedny nejspíš vedly k dárcŧm. Rozhlédla jsem se po Morojích u baru. Všichni se smáli a jejich drinky byly načervenalé. Někdo má rád krev s alkoholem. Ale většina - jako Adrian - by se krve nedotkla, kdyby nebyla přímo ze zdroje. Zřejmě to chutná jinak. Zatímco jsme čekali, zadíval se na mě starší Moroj, který stál vedle Adriana, a souhlasně pokýval hlavou. „Opatřil jste si dobrou,“ pochválil Adriana. „Je mladá a takové jsou nejlepší.“ Pil bud červené víno, nebo čistou krev. Pohodil hlavou směrem k ostatním u baru. „Většina tamtěch uţ je pouţitá a opotřebovaná.“ Sledovala jsem, kam se dívá, ale nebylo to ani třeba. Mezi lidmi a Moroji bylo několik dhampýrek oděných v luxusních hedvábných nebo sametových šatech, které ponechávaly jen malý prostor fantazii.
142
Většina jich byla starších neţ já. Přestoţe flirtovaly a hlasitě se smály, v očích měly znavený pohled. Krvavé děvky. Rozzuřila jsem se na toho Moroje. „Neopovaţujte se o nich takhle mluvit, nebo vám vychrstnu obsah tý sklenice do ksichtu.“ Moroj vykulil oči a podíval se na Adriana. „Je divoká.“ „Ani netušíte jak,“ povzdechl si Adrian. Barman mu přinesl jeho Toma Collinse. „Dneska má špatnej den.“ Ten debilní chlápek uţ se na mě ani nepodíval. Zjevně mou výhrŧţku nebral tak váţně, jak by měl. „Dneska mají všichni špatný den. Slyšel jste tu novinu?“ Adrian upíjel svŧj drink a vypadal uvolněně a pobaveně, ale kdyţ jsem stála tak blízko u něj, cítila jsem jeho napětí. „Jakou novinu?“ „Viktor Daškov. Víte, ten, co unesl tu holku Dragomirových a kul pikle proti královně. Utekl.“ Adrian povytáhl obočí. „Utekl? To je šílený. Slyšel jsem, ţe je ve věznici s nejvyšší ostrahou.“ „To byl. Nikdo pořádně neví, co se stalo. Patrně v tom byli zapletení lidé… a pak uţ to začíná být podivné.“ „Jak podivný?“ zeptala jsem se. Adrian mě jednou rukou objal, čímţ mu dal najevo, ţe mŧţe klidně pokračovat. Ale těţko říct, jestli to udělal proto, ţe si myslel, ţe takhle se to s krvavou děvkou „správně“ dělá, anebo jestli se bál, ţe tomu chlapovi jednu vrazím. „Byl v tom namočený i jeden stráţce, ačkoli tvrdí, ţe ho někdo ovládal. Taky pořád tvrdí, ţe si toho moc nepamatuje, ţe byl obluzený. Slyšel jsem to od královských, co pomáhají s vyšetřováním.“ Adrian se zasmál a dlouze se napil. „To není nic zvláštního. Přijde mi to jako vnitřní záleţitost. Viktor musel mít spoustu peněz. To je pak snadný stráţce podplatit. Řekl bych, ţe to bylo takhle nějak.“
143
Adrian mluvil uhlazeně, a kdyţ se ve tváři druhého muţe objevil tupý úsměv, došlo mi, ţe na něj Adrian pouţil trochu nátlaku. „Vsadím se, ţe máte pravdu,“ řekl ten muţ. „Měl byste to říct svým královským známým,“ dodal Adrian. „Vnitřní záleţitost.“ Moroj dychtivě pokýval hlavou. „Taky ţe řeknu.“ Adrian se mu ještě chvilku díval do očí a pak sklopil zrak ke svému drinku. Ten chlap uţ se přestal tvářit tak omámeně, ale přesto jsem věděla, ţe si Adrianŧv příkaz o „vnitřní záleţitostí“ vzal k srdci a rozšíří ho. Adrian dopil svŧj koktejl a odloţil na bar prázdnou sklenici. Chystal se něco říct, kdyţ vtom jeho pozornost upoutalo něco na druhém konci místnosti. Moroj si toho taky všiml. Sledovala jsem, kam se tak ohromeně dívají. Zaúpěla jsem. Samozřejmě, ţe na ţenské. Nejdřív jsem myslela, ţe jsou to dhampýrky, protoţe příslušnice mého druhu tady byly především lahŧdkou pro oči. Kdyţ jsem se ale podívala pozorněji, zjistila jsem, ţe jsou to Morojky. Abych byla přesná, morojské tanečnice. Bylo jich tam hned několik a všechny byly narvané do podobných minišatŧ. Kaţdé šaty se ale třpytily v jiném odstínu: měděné, modré… Vlasy jim zdobilo peří a lesklo kamínky. S úsměvem procházely davem, který jim uvolňoval cestičku, byly krásné a sexy, úplně jiným zpŧsobem neţ příslušnice mojí rasy. To nebylo ţádné překvapení. Mám dojem, ţe Morojové pokukují spíš po dhampýrkách, ale asi jenom proto, ţe sama jsem dhampýrka. Moroje však přirozeně přitahují ţeny vlastního druhu a do těch se i zamilovávají. Tak zŧstává jejich rasa zachována. A přestoţe Morojové často blázní po dhampýrkách, stejně nakonec většinou skončí s Morojkou. Tanečnice byly vysoké a pohybovaly se ladně. Jejich vyparáděný zevnějšek mi napověděl, ţe se zřejmě chystají předvést show. Dovedla jsem si představit, jak úchvatný tanec asi vystřihnou. Uměla bych to ocenit, i kdyţ Adrian by to jistě ocenil mnohem víc. Zíral na ně s očima dokořán. Šťouchla jsem do něj loktem.
144
„Hej!“ Poslední tanečnice zmizely v davu kasina a mířily ke dveřím s nápisem DIVADLO, jak jsem očekávala. Adrian se na mě podíval a uličnicky se usmál. „Na koukání není nic špatnýho.“ Poklepal mi na rameno. Moroj, který stál vedle něho, souhlasně pokýval hlavou. „Moţná dneska zajdu na představení.“ Zakrouţil svým drinkem. „Celá ta záleţitost s Daškovem a zmatky s Dragomiry… Jsem z toho smutný kvŧli chudákovi Erikovi. Byl to fajn chlap.“ Pochybovačně jsem se na něj zahleděla. „Vy jste znal Lissina ot-, ehm, totiţ Erika Dragomira?“ „Jistě.“ Moroj mávl na barmana, aby mu dolil. „Léta jsem tu pracoval jako vedoucí. Chodil sem pořád. On tyhle holčiny uměl ocenit.“ „Lţete,“ řekla jsem chladně. „Zboţňoval svou ţenu.“ Viděla jsem Lissiny rodiče pohromadě. I kdyţ jsem byla relativně malá, viděla jsem, jak se milují. „Netvrdím, ţe něco dělal,“ ohradil se Moroj. „Jak řekl váš přítel, na koukání není nic špatného. Ale spousta lidí věděla, ţe princ Dragomir má rád pořádnou zábavu - obzvlášť kdyţ šlo o dámskou společnost.“ Moroj si povzdechl a pozvedl svou sklenku. „Taková škoda, co se mu stalo. Jen doufám, ţe toho bastarda Daškova brzy chytnou a Erikova holčička bude mít klid.“ Nelíbilo se mi tohle nařčení Lissina táty a byla jsem ráda, ţe u toho Lissa není. Nebylo mi z toho příjemně, částečně taky proto, ţe jsme nedávno s Lissou zjistily, ţe její brácha Andre byl podobný. Taky vymetal všechny večírky a lámal dívčí srdce. Copak se to v jejich rodině dědí? Co dělal Andre, rozhodně nebylo správné, ale je velký rozdíl, kdyţ páchá výstřelky puberťák a kdyţ se jich dopouští dospělý ţenatý muţ. Nerada si to přiznávám, ale i ti nejzamilovanější muţi pořád koukají po jiných ţenách a nemusejí nutně dopouštět nevěry. Adrian byl toho dŧkazem. Přesto mi bylo jasné, ţe by se Lisse nezamlouvalo, kdyby se dozvěděla, ţe její táta flirtoval s kdejakou
145
ţenou. Uţ tak pro ni bylo dost těţké, kdyţ odhalila pravdu o Andrem, a já jsem rozhodně nechtěla setřást jejími vzpomínkami na dokonalé rodiče. Střelila jsem po Adrianovi pohledem, který jasně vyjadřoval, ţe jestli budeme ještě chvíli poslouchat toho chlapa, skončí to rvačkou. Nechtěla jsem, aby nás Lissa našla tady, kdyby se nás vydala hledat. Adrian zaraegoval jako vţdy vnímavěji, neţ pŧsobil. „Tak co, puso? Nezajdem si zahrát? Něco mi říká, ţe budeš mít štěstí - jako vţdycky.“ Podívala jsem se na něj. „Jasně.“ Adrian na mě mrkl a vstal. „Rád jsem si s váma popovídal,“ oznámil tomu Morojovi. „Já s vámi taky,“ odvětil. Síla nátlaku pozvolna mizela. „Mol byste ji líp oblíkat, víte.“ „Nemám zájem ji oblíkat,“ křikl ještě Adrian a táhl mě pryč. „Dávej si bacha,“ upozornila jsem ho. „Nebo někdo vychrstne pití do ksichtu tobě.“ „Jen hraju svou roli, malá dhampýrko. A ta role zahrnuje, abych tě udrţel co nejdál od problémŧ.“ Zastavili jsme se u pokerové místnosti v kasinu a Adrian mě celou přejel pohledem. „Ten chlap ale měl s tím oblíkáním pravdu.“ Zaťala jsem zuby. „Nemŧţu uvěřit, ţe vykládal takový věci o Lissiným tátovi.“ „Pomluvy se šíří pořád - zrovna ty bys to měla vědět nejlíp. A je jedno, jestli uţ je dotyčný po smrti. Navíc celý ten rozhovor nám nebo spíš tobě - hodně pomohl. O tom, ţe ten útěk byla vnitřní záleţitost, určitě spekulujou i další. Jestli to ten chlap rozšíří dál, nikoho ani nenapadne, ţe s tím mŧţe mít něco společnýho nejnebezpečnější stráţkyně na světě.“ „To doufám.“ Snaţila jsem se zklidnit. Uvědomovala jsem si, ţe za posledních čtyřiadvacet hodin jsem od Lissy absorbovala spoustu temnoty, coţ moji náladu jen zhoršovalo. Radši jsem se rozhodla
146
změnit téma a přejít na bezpečnější pŧdu. „Vzhledem k tomu, jak jsi ještě nedávno zuřil, se teď chováš moc hezky.“ „Nejsem šťastnej, ale trochu jsem uvaţoval,“ prohlásil Adrian. „Fakt? A prozradíš mi, k čemu jsi dospěl?“ „Tady ne. Promluvíme si pak. Teď máme plno jiných starostí.“ „Jako třeba zamaskovat zločin a vypadnout z tohohle města, aniţ by nás napadli Strigojové?“ „Ne. Jako třeba, abych vyhrál nějaký prachy.“ „Zbláznil ses?“ Poloţit Adrianovi tuhle otázku nikdy nebyl nejlepší nápad. „Právě jsme unikli bandě krveţíznivejch monster a ty myslíš jen na to, jak si zahraješ?“ „To, ţe jsme naţivu, znamená, ţe bychom měli ţít,“ namítla. „Hlavně kdyţ máme dost času.“ „Ty přece ţádný prachy nepotřebuješ.“ „Ale budu potřebovat, pokud mi fotr zavře kohoutek. Navíc mě hrozně baví uţívat si hru.“ Brzy jsem zjistila, ţe to jeho „uţívat si hru“ znamená podvádět. Pokud tedy povaţujete zapojení éteru za podvádění. K éteru se váţe hodně psychických schopností, coţ znamená, ţe uţivatelé éteru umějí kaţdého snadno prokouknout. Viktor měl pravdu. Adrian byl samý vtípek a objednával si drinky, ale já věděla, ţe si bedlivě všímá všech hráčŧ. Dával si pozor, aby nic výslovně neříkal, jeho výraz mluvil za něj. Jednu chvíli se tvářil spokojeně, pak nejistě a pak zase roztrpčeně. I beze slov dokázal vyvíjet nátlak a blufovat. „Hned se vrátím,“ řekla jsem mu, kdyţ jsem ucítila, ţe mě volá Lissa. S nezájmem mávl rukou, ať jdu. O jeho bezpečí jsem se nebála, protoţe v místnosti bylo pár stráţcŧ. Bála jsem se jen toho, ţe by některý ze zaměstnancŧ mohl postřehnout, ţe Adrian pouţívá při hře nátlak, a všechny nás vyhodit. Nátlak do určité míry ovládá kaţdý vampýr, ale uţivatelé éteru jsou v něm mnohem lepší. Na nátlak se pohlíţí jako na něco nemorálního, takţe je mezi Moroji zakázán. A v kasinu rozhodně mají dobrý dŧvod to hlídat.
147
Ukázalo se, ţe recepce je poblíţ pokerové místnosti, takţe jsem Lissu s Eddiem našla rychle. „Tak jak?“ zeptala jsem se, kdyţ jsme vraceli. „Sehnali jsme letenky na zítra ráno,“ oznámila mi Lissa. Zaváhala. „Mohli jsme letět uţ v noci, ale…“ Nemusela to dopovědět. Po tom, co jsme dneska proţili, nikdo nechtěl podstupovat sebemenší riziko, ţe bychom narazili na Strigoje. Na letiště se dostaneme taxíkem, ale i tak se nikomu z nás nechtělo chodit ven za tmy. Potřásla jsem hlavou a vedla je do pokerové místnosti. „Udělali jste dobře. Takţe máme spoustu času… Chceš si vzít pokoj a vyspat se?“ „Ne.“ Zachvěla se a já z ní ucítila strach. „Nechci z toho davu. A taky se bojím, co by se mi mohlo zdát…“ Adrian sice dělal, ţe ho ta záleţitost se Strigoji nijak nerozrušila, ale Lissu jejich obličeje pořád pronásledovaly - obzvlášť ten Dimitrijŧv. „Fajn,“ řekla jsem a doufala, ţe ji uklidním. „Kdyţ zŧstaneme vzhŧru, aspoň pak líp najedeme na noční rytmus u dvora. Taky mŧţeš sledovat, jak Adriana vyhodí ochranka.“ Jak jsem doufala, Lissu skutečně rozptýlilo, kdyţ sledovala Adrianovo podvádění. Dokonce ji to zaujalo natolik, ţe to chtěla zkusit taky. No výborně! Přemlouvala jsem ji, ať zkusí nějakou bezpečnější hru, a taky jsem jí stručně zrekapitulovala, jak Adrian nasadil tomu Morojovi do hlavy, ţe Viktorŧv útěk byl vnitřní záleţitost. Tu část o Lissině otci jsem vynechala. Noc jako zázrakem uplynula bez jakéhokoli incidentu - nevyřítili se na nás Strigojové ani ochranka z kasina. Pár lidí Lissu poznalo, ale to jenom napomŧţe našemu alibi. Eddie se mnou celou noc nepromluvil. Ráno jsme opustili Čarodějnou hodinu. Nikdo z nás nebyl šťastný, ţe nám Viktor utekl, ani z toho útoku Strigojŧ, ale pobyl v kasinu nás trochu uklidnil - přinejmenším dokud jsme nedorazili na letiště. V kasinu jsme vyslechli spoustu zpráv z morojského světa izolovaného od lidí. Ale kdyţ jsme čekali na náš let, nedalo se dělat nic jiného neţ koukat na televizi. Obrazovky byly snad všude.
148
Hlavní zprávou dne byla masová vraţda v Luxoru. Říkali, ţe policie nemá nejmenší stopu. Většina členŧ ochranky, co se do toho zapletli, skončila se zlomeným vazem. Ţádná další těla se nenašla. Tipovala jsem, ţe Dimitrij odtáhl těla svých poskokŧ ven, kde je slunce změnilo na popel. A sám unikl, aniţ by za sebou nechal nějakého svědka. Dokonce ani kamery nic nenahrály, coţ mě nepřekvapilo. Kdyţ jsem já dokázala zničit kamerové záznamy ve věznici, Dimitrij to v lidském hotelu jistě zvládl taky. Nálada, která se nám v kasinu trochu zlepšila, opět poklesla. Nikdo z nás moc nemluvil. Drţela jsem se dál od Lissiny mysli, protoţe její depresi jsem ještě k té svojí rozhodně nepotřebovala. Měli jsme přímý let do Philadelphie, odkud pak budeme muset chytit letadlo někam co nejblíţ ke dvoru. A co se rozpoutá tam…, to je nejspíš to poslední, co nás teď zajímá. Nebála jsem se, ţe by za dne mohli nastoupit do letadla Strigojové. A jelikoţ jsme s sebou neměli ţádného vězně, kterého bych musela hlídat, dovolila jsem si usnout. Uţ jsem si ani nepamatovala, kdy jsem během téhle cesty naposledy spala. Spala jsem tvrdě, ale i ve snech mě děsil fakt, ţe jsem nechala uniknout jednoho z nejnebezpečnějších morojských zločincŧ a ještě jsem dovolila Strigojovi odkráčet a pozabíjet fŧru lidí. Nikdo z mých kamarádŧ za to zodpovědný nebyl. Celou tuhle katastrofu mám na svědomí jen já sama.
149
DVANÁCT MOJE OBAVY SE POTVRDILY, SOTVA JSME SE VRÁTILI NA KRÁLOVSKÝ DVŦR.
Samozřejmě jsem nebyla jediná, kdo měl prŧšvih. Lissu si zavolala královna, aby jí osobně vynadala, ale věděla jsem, ţe ţádný váţný trest jí nehrozí. Se mnou a s Eddiem to bylo jiné. Sice jsme uţ byli venku ze školy, ale podléhali jsme stejným pravidlŧm jako oficiální stráţci, coţ znamenalo, ţe jsme měli problémy jakoţto neposlušní zaměstnanci. Jen Adrian vyvázl bez následkŧ. Ten si mŧţe dělat, co chce. Ve skutečnosti mŧj trest nebyl tak tvrdý, jak mohl být. Co jsem taky mohla ztratit? Šance na to, ţe se stanu Lissinou stráţkyní, byly mizivé a nikdo jiný kromě Taši mě za stráţkyni stejně nechtěl. Bláznivý víkend ve Vegas - coţ byla naše krycí historka - ji jen těţko mohl odradit, aby o mě ztratila zájem. Nicméně na Eddieho náš výlet vrhl špatné světlo a vypadalo to, ţe pár Morojŧ uţ o něj jakoţto o stráţce přestalo stát. Ale dost jiných to neodradilo, takţe mu nehrozilo, ţe by přišel o své postavení. Přesto jsem si to strašlivě vyčítala. Ani slovem se nezmínil o tom, co jsme dělali, ale kdykoli se na mě podíval, viděla jsem, ţe mě odsuzuje. A v následujících dnech jsem se s ním vídala často. Zjistili jsme, ţe stráţci mají na ty neposlušné svoje metody. „To, co jste udělali, je tak nezodpovědné, ţe bych to čekal leda od někoho, kdo ještě chodí do školy. Dokonce do základní školy.“ Byli jsme v kanceláři v budově velitelství a řval na nás Hans Croft, velitel všech stráţcŧ u dvora, který měl velké slovo v přidělování stráţcŧ. Byl to dhampýr něco málo před padesát a měl rozjeţené šedobílé vousy. Taky to byl debil. Pořád se kolem něj vznášel pach
150
cigaretového kouře. Eddie a já jsme seděli a on před námi popocházel sem a tam s rukama za zády. „Ohrozili jste ţivot poslední členky rodu Dragomirŧ - o chlapci Ivaškovových se ani nezmiňuju. Jak si myslíte, ţe by královna reagovala, kdyby její prasynovec zemřel? Taky jste si to dobře načasovali! Utekli jste si uţívat, zrovna kdyţ chlap, který unesl princeznu, unikl z vězení. Ale o tom jste se asi nedozvěděli, protoţe jste byli příliš zaneprázdnění hraním na automatech a ukazováním falešných dokladŧ.“ Při zmínce o Viktorovi jsem sebou trhla, přestoţe jsem neměla dŧvod domnívat se, ţe by nás někdo podezíral z jeho útěku. Hans si moje gesto vyloţil jako přiznání viny. „Odmaturovali jste,“ prohlásil. „Ale to neznamená, ţe se mŧţete utrhnout ze řetězu.“ Tohle předvolání na kobereček mi připomnělo, jak jsme se s Lissou vrátily na Akademii svatého Vladimíra, kde nám vyna- dali kvŧli tomu samému - nezodpovědnému útěku a ohroţení princezny. Aţ na to, ţe teď tady nebyl Dimitrij, který by se mě zastal. Při té vzpomínce se mi udělal knedlík v krku. Vybavila jsem si jeho váţný výraz, jeho krásný obličej, ty hnědé oči, ve kterých se zráčil zápal a vášeň, kdyţ se za mě přimlouval a přesvědčoval statní, ţe si zaslouţím další šanci. Teď uţ ne. Ţádný Dimitrij tu není. Jen já a Eddie čelíme následkŧm ve skutečném světě. „Vy.“ Hans ukázal prstem na Eddieho. „Vy moţná budete mít to štěstí, ţe z toho vyklouznete bez velkého postihu. Samozřejmě ale uţ napořád budete mít černý puntík v záznamech. A definitivně jste přišel o šanci získat významného chráněnce z řad královských, kde by vás podporovali i další stráţci. Přesto nějaké přidělení dostanete. Pravděpodobně budete pracovat sám a budete chránit někoho ze šlechty.“ Vysoce postavení královští mívají víc neţ jednoho stráţce, tím pádem je pak ochrana jednodušší. Hans Eddiemu naznačoval, ţe bude přidělen k někomu niţšího postavení - coţ obnáší víc práce a
151
větší nebezpečí. Nenápadně jsem se na Eddieho podívala a spatřila jsem opět jeho tvrdý a odhodlaný výraz. Jako by dával najevo, ţe je mu to jedno, i kdyby měl sám chránit celou rodinu. Nebo dokonce deset rodin. Pŧsobil tak, ţe by mu nevadilo, ani kdyby ho samotného hodili do hnízda Strigojŧ. On by je všechny pobil. „Zato vy“ Hans promluvil tak ostře, ţe jsem se na něj podívala. „Vy budete mít štěstí, kdyţ dostanete vŧbec nějakou práci.“ Jako vţdy jsem zareagovala bez rozmýšlení. Měla jsem zŧstat zticha jako Eddie. „Samozřejmě, ţe budu mít práci. Chce mě Taša Ozerová. A vy máte moc málo stráţcŧ na to, abyste si mohl dovolit nechat mě nečinně sedět.“ Hansovi se oči zaleskly hořkým pobavením. „Ano, stráţcŧ máme málo, ale je spousta rŧzných prací, které musí někdo vykonávat nejen někoho chránit. Někdo musí sedět v kanceláři. Někdo musí sedět u brány a hlídat.“ Strnula jsem. Kancelářská práce. Hans mi vyhroţuje kancelářskou prací. Nejhorší, co jsem si aţ dosud představovala, bylo, ţe budu chránit nějakého obyčejného Moroje, kterého nebudu znát, a nejspíš mi bude hrozně protivný. Ale i ve svých nejstrašnějších představách jsem byla venku ve světě. V pohybu. Bojovala bych a chránila. Ale tohle? Hans měl pravdu. Stráţci jsou potřeba i k administrativním pracím u dvora. Tyhle profese jich vykonává jen málo - stráţci jsou skutečně příliš cenní -, ale někdo to zkrátka dělat musí. A ţe se stanu jednou z nich, mi připadalo naprosto otřesné. Celý den hodiny a hodiny sedět na zadku… jako stráţci v Tarasovu. Profese stráţce obnáší hodně úkolŧ, které nejsou kdovíjak úchvatné, nicméně jsou nutné. V tom okamţiku jsem si plně uvědomila, ţe jsem ve skutečném světě. Zachvátil mě strach. Po maturitě jsem přijala titul stráţkyně, ale opravdu jsem pochopila, co všechno to obnáší? Jenom jsem se snaţila tomu uvěřit a vychutnávala si tu slávu, a nemyslela na následky? Uţ jsem venku ze školy. Za tohle nedostanu ţádný kázeňský trest. Tohle je opravdové. Tohle je otázka ţivota a smrti.
152
Mŧj výraz zřejmě prozradil moje pocity. Hans mě obdařil krutým úsměvem. „Správně. Existuje mnoho zpŧsobŧ, jak zkrotit ty, co dělají problémy. Máte štěstí, ţe o vašem konečném osudu se ještě rozhoduje. A do té doby je tady spousta práce, kterou je třeba udělat. Takţe vy dva nám s ní pomŧţete.“ Během následujících několika dní se ukázalo, ţe ta práce je podřadná, fyzická a těţká. Moc se to nelišilo od trestŧ na škole. Byla jsem přesvědčená, ţe ji někdo vymyslel jen proto, aby jí mohl potrestat takové jako my. Pracovali jsme dvanáct hodin denně, většinou venku. Vozili jsme kamení a hlínu na stavbu nové zahrady u řady královských městských domŧ. Někdy nám ale poručili drhnout podlahy. Věděla jsem, ţe na úklid mají morojské zaměstnance, kterým teď nejspíš dali volno. Přesto mi to ale připadalo lepší neţ to, čím nás Hans zavalil potom: tříděním kopcŧ a kopcŧ papírŧ. Ocenila jsem přitom, ţe teď uţ je většina informací v digitální podobě…, a znovu jsem se začala bát o svou budoucnost. Neustále jsem myslela na ten první rozhovor s Hansem, na jeho vyhroţování, ţe takový by mohl být mŧj ţivot. Ţe nikdy nebudu opravdovou stráţkyní Lissy ani ţádného jiného Moroje. Během našeho výcviku jsme měli takovou mantru: Oni mají přednost. Jestli jsem si budoucnost podělala uţ definitivně, budu mít novou: Přednost má písmeno A. Pak B, C ,D… Během těchhle pracovních dnŧ jsem Lissu neviděla. I úřednická práce nás drţela od sebe, protoţe ona se pohybovala na úplně jiných místech. Bylo to frustrující. Díky poutu jsem dokázala vysledovat její myšlenky, jenţe já jsem s ní chtěla taky mluvit. Chtěla jsem mluvit s kýmkoli. Adrian se mi vyhýbal a ani se neobtěţoval přijít za mnou aspoň ve snu. Uvaţovala jsem, jak mu asi je. Po našem rozhovoru v Las Vegas uţ jsme spolu nemluvili. S Eddiem jsme často pracovali vedle sebe, ale ani on na mě nepromluvil. Hodiny a hodiny mě pohlcovaly jen moje myšlenky a výčitky svědomí. A věřte mi, ţe jsem si toho vyčítala hodně. U dvora si obyčejných pracovníkŧ nikdo moc nevšímal. Takţe ať uţ jsem pracovala uvnitř nebo venku, všichni
153
kolem si povídali, jako bych tam vŧbec nebyla. Nejţhavějším tématem rozhovorŧ byl Viktor Daškov. Nebezpečný Viktor Daškov na útěku. Jak se to mohlo stát? Měl snad schopnosti, o nichţ nikdo nevěděl? Lidé se báli, někteří byli dokonce přesvědčeni, ţe se dostane na královský dvŧr, kde všechny pozabíjí ve spánku. Většinou zastávali teorii „vnitřní záleţitosti“, takţe nás nikdo nepodezíral. Bohuţel to ale znamenalo, ţe se mnozí začali obávat, ţe se v našich řadách vyskytují zrádci Kdoví, kdo všechno mohl pracovat pro Viktora Daškova? Špióni a rebelové se mohou skrývat i u dvora, kde plánují nejrŧznější zvěrstva. Věděla jsem, ţe všechny tyhle názory jsou dost přehnané, ale na tom nezáleţelo. Všechny vycházely z reálného základu: Viktor Daškov si chodí volně po světě. A jenom já a moji komplicové víme, ţe je to moje zásluha. Vzhledem k tomu, ţe nás viděli ve Vegas, měli jsme na útěk z vězení alibi a naše jednání pŧsobilo tím nezodpovědněji. Všichni byli zděšeni, ţe jsme umoţnili dragomirské princezně uniknout z královského dvora, kdyţ je na útěku muţ, který ji předtím unesl. Všichni naštěstí říkali, ţe královna zasáhla v pravý čas a dostala nás zpátky dřív, neţ by nás našel Viktor. Náš výlet do Las Vegas taky vyvolal spoustu nových spekulací - konkrétně o mé osobě. „U Vasilisy mě to nepřekvapuje,“ vyslechla jsem jednu ţenu, kdyţ jsem pracovala venku. Spolu s přáteli kráčela do budovy dárcŧ a mě snad ani neviděli. „Utekla uţ dřív, ţe? Ti Dragomirové jsou občas pěkně divocí. Jakmile dopadnou Viktora Daškova, nejspíš zase začne vymetat jeden večírek za druhým.“ „To se pleteš,“ opáčila její kamarádka. „Proto neutekla. Ona je totiţ dost rozumná. To ta dhampýrka, co je pořád s ní - ta Hathawayová. Slyšela jsem, ţe chtěla utéct do Vegas s Adrianem Ivaškovem, aby se tam mohli vzít. Královnini lidé se tam objevili právě včas, aby jim v tom zabránili. Taťána zuří, obzvlášť kdyţ ta Hathawayová neustále prohlašuje, ţe ji s Adrianem nic nerozdělí.“ Teda! Tak to je šok. Sice je asi lepší, kdyţ si všichni myslí, ţe jsem utekla s Adrianem, neţ aby mě obvinili z napomáhání při útěku
154
zločince, ale stejně… Udivilo mě, jak rychle se tu rozšířily takové názory. Jenom jsem doufala, ţe se Taťána nedoslechla o našem údajném úmyslu uzavřít sňatek. Byla jsem si jistá, ţe v tom případě by veškerý pokrok v našem vztahu vzal rázem za své. Mŧj první společenský kontakt přišel z nečekané strany. Zrovna jsem lopatou házela hlínu do ohromného květináče a potila se u toho jak blázen. Pro Moroje uţ nadcházel čas spánku, coţ znamenalo, ţe slunce zářilo v celé své letní kráse. U téhle práce jsme aspoň měli pěkný výhled na ohromný kostel. Na Akademii jsem do kostela chodila často, ale do tohohle moc ne, protoţe stál dost daleko od hlavních budov. Byl ruský a pravoslavný to je hlavní víra Morojŧ - a hodně mi připomínal katedrály, které jsem viděla v Rusku, i kdyţ nebyl tak velký. Byl postaven z krásných červených kamenŧ a jeho střechy zdobily zelené cibulovité střechy se zlatými kříţi na vrcholu. Kostel obklopovaly dvě zahrady, na jedné z nich jsem pracovala. Poblíţ se nacházela jedna z nejpozoruhodnějších památek královského dvora - obrovská socha nějaké dávné morojské královny, která byla dobře desetkrát větší neţ já. Na opačné straně pozemkŧ stála podobná socha, pro změnu krále. Na jejich jména jsem si nikdy nemohla vzpomenout, ale byla jsem si jistá, ţe jsme se o nich učili na hodinách dějepisu. Byli to pokrokoví vládci a změnili svět Morojŧ své doby. Koutkem oka jsem postřehla nějakou blíţící se postavu a uţ jsem se děsila, ţe je to Hans, a ţe nás přišel zavalit další příšernou otročinou. Vzhlédla jsem a překvapilo mě, kdyţ jsem uviděla Christiana. „Je ti jasný,“ houkla jsem na něj, „ţe kdyţ tě někdo uvidí, jak se se mnou bavíš, budeš z toho mít prŧšvih?“ Christian pokrčil rameny a usedl na kraj částečně dokončené kamenné zídky. „Pochybuju. To ty jsi neustále v nějakým prŧšvihu a myslím, ţe hŧř uţ na tom bejt ani nemŧţeš.“ „To je pravda,“ zavrčela jsem.
155
Chvíli tam tiše seděl a pozoroval mě, jak házím lopatu za lopatou. Nakonec se zeptal: „Jak a proč jsi to udělala?“ „Co jsem udělala?“ „Víš přesně, o čem mluvím. To vaše malý dobrodruţství.“ „Sedli jsme na letadlo a odfrčeli do Vegas. Proč? Hmm. O tom musím popřemýšlet.“ Zastavila jsem se a otřela si pot z čela. „Protoţe kde jinde jsou hotely jako pirátský lodi a barmani, co po tobě nechtějí doklady, aby ti nalili?“ Christian se zašklebil. „Rose, mně nenakecáš nesmysly. Nejeli jste do Las Vegas.“ „Máme ještě letenky a účtenky z hotelu, mŧţeme to dokázat. O fŧře lidí, co tam viděli dragomirskou princeznu hrát na automatech, ani nemluvím.“ Zaměřila jsem se na práci, ale přesto jsem měla dojem, ţe Christian nevěřícně vrtí hlavou. „Jakmile jsem se doslechl, ţe Viktora Daškova osvobodili z vězení tři lidi, věděl jsem, ţe to musíte být vy. A vy tři jste náhodou zrovna zmizeli.“ Eddie opodál strnul a začal se nervózně rozhlíţet kolem. Já jsem udělala totéţ. Zoufale jsem touţila s někým si promluvit, ale rozhodně bych neriskovala, ţe nebezpečné části vyprávění vyslechne někdo nepovolaný. Kdyby to prasklo, náš současný trest by nám připadal jako hotová rekreace. Byli jsme tu sami, ale stejně jsem ztišila hlas a nasadila jsem co nejupřímnější výraz. „Slyšela jsem, ţe to byli lidi, kterým Viktor zaplatil.“ To byla další teorie, která se úspěšně šířila, stejně jako ta další: „Vlastně si myslím, ţe se z něj stal Strigoj.“ „Jasně,“ řekl Christian kousavým tónem. Znal mě aţ příliš dobře na to, aby mi uvěřil. „A já jsem zas slyšel, ţe jeden ze stráţcŧ si nepamatuje, proč napadl svoje kolegy. Přísahá, ţe ho někdo ovládal. Kdo ovládá takovej nátlak, ten by nejspíš dokázal přesvědčit ostatní, aby viděli lidi, klauny, klokany…“
156
Radši jsem se na něj ani nepodívala a tvrdě jsem zarazila lopatu do země. Skousla jsem si ret, aby ze mě nevypadla nějaká nevhodná poznámka. „Udělala to proto, ţe si myslí, ţe Strigoj se dá proměnit zpátky do pŧvodní podoby,“ ozval se Eddie. Trhla jsem sebou a nevěřícně se na něj zahleděla. Ohromilo mě, ţe promluvil. „Co blbneš?“ „Říkám pravdu,“ odvětil Eddie, aniţ by přestal pracoval, „Je to náš kámoš. Myslíš, ţe to na nás práskne?“ Ne, rebel Christian nás nenapráská. To ale neznamená, ţe mu chci všechno povědět. Jedno platí: čím víc lidí zná tajemství, tím větší je pravděpodobnost, ţe se prozradí. Nepřekvapilo mě, ţe Christianova reakce se moc nelišila od reakcí ostatních. „Coţe? To není moţný. To přece ví kaţdej.“ „Podle bratra Viktora Daškova to moţný je,“ řekl Eddie. „Necháš toho?“ zařvala jsem na něj. „Řekni mu to ty, nebo to udělám sám.“ Povzdechla jsem si. Christian na nás kulil světle modré oči a tvářil se zděšeně. Jako většina mých kamarádŧ byl i on zvyklý na moje šílenosti, ale tohle uţ bylo moc. „Myslel jsem, ţe Viktor Daškov je jedináček,“ prohlásil. Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Jeho táta měl bokovku, takţe Viktor má nevlastního bratra. Roberta. A ten ovládá éter.“ Jedině ty,“ vydechl Christian. „Jedině ty jsi s to vypátrat něco takovýho.“ Ignorovala jsem návrat k jeho obvyklému cynismu. „Robert tvrdí, ţe zachránil Strigojku - zabil její nemrtvou součást a pak ji přivedl zpátky k ţivotu.“ „Éter má taky svoje meze, Rose. Tebe mŧţe přivést zpátky, ale Strigojové jsou mrtví.“ „Nevíme, co všechno se dá s éterem dělat,“ poukázala jsem. Polovina jeho moţností je pořád záhadou.“
157
„Víme o svatým Vladimírovi. Kdyby ten dokázal proměnit Strigoje zpátky, nemyslíš, ţe by to dělal? Pokud by tohle nebyl zázrak, tak co uţ? Něco z toho by přeţilo v legendách,“ namítl Christian. „Moţná jo, moţná ne.“ Utáhla jsem si culík a v duchu si snad uţ posté přehrála rozhovor s Robertem. „Moţná svatej Vladimír nevěděl, jak na to. Není to zas tak snadný.“ Jo,“ souhlasil Eddie. „To je na tom to nejlepší.“ „Hele,“ osopila jsem se na něj. „Vím, ţe jsi na mě naštvanej, ale kdyţ je tu Christian, uţ není třeba nikdo další, kdo by pronášel uštěpačný poznámky.“ „Nevím,“ řekl Christian. „Ale na něco takovýho bys asi potřebovala dva lidi. Teď mi vysvětli, jak ten zázrak údajně probíhá.“ Znovu jsem si povzdechla. „Kŧl se spolu se čtyřmi ţivly nabije i éterem.“ Pro Christiana bylo nabíjení předmětŧ éterem taky něco nového. „To mě nikdy nenapadlo. Myslel jsem, ţe éter by vším akorát zamíchal… Ale nedovedu si představit, ţe by stačilo, abys Strigojovi probodla srdce takovým kŧlem.“ „No… o to právě jde. Podle Roberta to nemŧţu udělat já. Musí to udělat uţivatel éteru.“ Nastalo ticho. Opět jsem připravila Christiana o řeč. Nakonec promluvil. „Tolik uţivatelŧ éteru zase neznáme. Natoţpak aby někdo z nich uměl bojovat nebo probodnout Strigoje.“ „Známe dva.“ Zamračila jsem se, kdyţ jsem si vzpomněla na Oksanu na Sibiři a na Avery zavřenou… kde vlastně? V nemocnici? Na místě, jako je Tarasov? „Ne, čtyři. Pět, kdyţ počítám i Roberta. Ale máš pravdu, nezvládl by to ani jeden z nich.“ „To je stejně fuk, protoţe to prostě nejde,“ prohlásil Eddie. „To nevíme!“ Zoufalství v mém hlase mě samotnou překvapilo. „Robert tomu věří. Dokonce i Viktor tomu věří.“ Zaváhala jsem. „A Lissa taky.“
158
„A chce to udělat,“ tipl si Christian. „Protoţe pro tebe by udělala cokoli.“ „Nemŧţe to udělat.“ „Protoţe toho není schopná, nebo proto, ţe jí to nedovolíš?“ „Obojí,“ vykřikla jsem. „Nedovolím jí přiblíţit se ke Strigojovi. Uţ teď…“ Zaúpěla jsem, protoţe se mi nechtělo odhalovat, co jsem díky našemu poutu zjistila, kdyţ jsme teď byly od sebe. „Uţ teď si opatřila kŧl a snaţí se ho nabít. Díkybohu jí to zatím moc nejde.“ „Kdyby tohle bylo moţný,“ začal pomalu Christian, „mohlo by to změnit náš svět. Kdyby se naučila…“ „Co? Ne!“ Tolik jsem chtěla, aby mi Christian uvěřil, a teď jsem si přála pravý opak. Nikdo z mých kamarádŧ nevěřil, ţe je přeměna vŧbec moţná, a nikdo taky neuvaţoval, ţe by se Lissa mohla naučit bojovat. „Lissa není ţádná bojovnice. A ţádnej uţivatel éteru, kterýho známe, taky ne. Takţe pokud nějakýho takovýho nenajdeme, radši…“ Trhla jsem sebou. „Radši bych byla, kdyby Dimitrij umřel.“ To konečně přimělo Eddieho zastavit se v práci. „Váţně? To bych do tebe nikdy neřekl.“ Sarkasmus, který se vyrovnal mému. Otočila jsem se a namířila si to k němu s rukama zaťatýma v pěst. „Hele, to, co se stalo, uţ zpátky nevezmu! Je mi líto. Nevím, co jinýho říct. Vím, ţe jsem to podělala. Nechala jsem Dimitrije uprchnout. Nechala jsem uprchnout Viktora.“ „Tys nechala Viktora uprchnout?“ podivil se Christian. Nebrala jsem ho na vědomí a dál jsem křičela na Eddieho. „Byla to chyba. S Dimitrijem… jsem měla slabou chvilku. Selhala jsem. Vím o tom. Oba to víme. Ale ty víš, ţe jsem neměla v úmyslu dopustit ty ztráty na ţivotech. Jestli jsi opravdu mŧj kamarád, musíš to vědět. Kdybych to mohla vzít zpátky…“ Polkla jsem a překvapilo mě pálení v očích. „Udělala bych to. Přísahám, ţe bych to udělala, Eddie.“ Tvářil se dokonale nehybně. „Věřím ti. Jsem tvŧj kamarád a vím… Vím, ţes nechtěla, aby to dopadlo tak, jak to dopadlo.“ Vydechla jsem úlevou. Aţ teď mi došlo, jak moc jsem se bála, ţe jsem ztratila jeho úctu a přátelství. S údivem jsem pohlédla na svoje
159
pěsti. Uvolnila jsem je a vŧbec mi nešlo do hlavy, jak jsem se mohla nechat tolik vytočit. „Děkuju. Moc ti děkuju.“ „Co tady na sebe řvete?“ Oba jsme se otočili a uviděli, ţe si to k nám hasí Hans. A vypadal naštvaně. Taky jsem si všimla, ţe Christian se prakticky vypařil. To bylo dobře. „Teď není pauza na společenskou konverzaci!“ zavrčel Hans. „Vy dva máte dneska ještě hodinu pracovat. A jestli se nějak vzájemně rozptylujete, tak vás rozdělím.“ Prstem naznačil Eddiemu, aby šel k němu. „Vy pojďte sem. Musíte mi ještě roztřídit nějaké papíry.“ Střelila jsem po Eddiem soucitným pohledem, ale to uţ ho Hans odváděl pryč. Byla jsem ráda, ţe papíry nemusím vyřizovat já. Pokračovala jsem v práci a hlavou mi vrtaly otázky, které jsem si pokládala uţ týden. To, co jsem řekla Eddiemu, jsem myslela doopravdy. Zoufale jsem chtěla, aby se uskutečnil mŧj sen o záchraně Dimitrije. Touţila jsem po tom víc neţ po čemkoli jiném - tedy pokud by u toho Lissa nemusela riskovat ţivot. Neměla jsem ale váhat. Měla jsem Dimitrije prostě zabít. Viktor mi neměl uniknout. Lissa neměla uvaţovat o tom, co řekl Robert. Jak jsem tak přemýšlela o Lisse, náhle jsem se ocitla v její hlavě. Byla ve svém pokoji a balila si posledních pár věcí, neţ si pŧjde lehnout. Zítra ji čeká návštěva Lehighu. Ve světle nedávných událostí bohuţel přestalo platit, ţe bych mohla jet s ní, coţ mě ani nepřekvapovalo. Blíţily se její narozeniny, na které jsme v tomhle zmatku trochu pozapomněly. Bude to uţ tenhle víkend a mně nepřipadalo správné nechat ji zrovna o narozeninách samotnou. Měly bychom slavit spolu. Trápilo ji to. Její pochmurné myšlenky ji pohltily natolik, ţe kdyţ se náhle ozvalo zaklepání na dveře, nadskočila leknutím. Podivila se, kdo ji přišel navštívit v tak pozdní hodinu. Kdyţ za dveřmi uviděla Christiana, zalapala po dechu. Mně to taky při padalo neskutečné. Pořád jsem si nemohla zvyknout na to, ţe uţ nejsme ve škole a neplatí tu pravidla, která - teoreticky - zakazuji návštěvy na
160
pokojích opačného pohlaví. Uţ ale nejsme studenti a technicky vzato jsme dospělí. Došlo mi, ţe odtud se musel vydat rovnou za ní. Bylo ohromující, jak rychle mezi nimi vzniklo napětí. Lisse se sevřelo srdce směsicí nejrŧznějších pocitŧ: vzteku, lítosti a nepochopení. „Co tady děláš?“ zeptala se. Stejné emoce se zračily v jeho obličeji. „Chtěl jsem s tebou mluvit.“ „Uţ je pozdě,“ vypravila ze sebe strnule. „Navíc mám dojem, ţes říkal, ţe si nepovídáš rád.“ „Chci mluvit o tom, co se stalo s Viktorem a Robertem.“ To ji překvapilo natolik, ţe se veškerá její zlost vytratila. Úzkostlivě pohlédla do chodby, načeţ pozvala Christiana dál, „Jak ses o tom dověděl?“ zasyčela a zavřela dveře. „Právě jsem mluvil s Rose.“ „Jak ses k ní dostal? Já za ní nesmím.“ Lissu rozčilovalo stejně jako mě, ţe nás drţí od sebe. Christian pokrčil rameny a pečlivě si od Lissy v jejím malém pokoji udrţoval co největší odstup. Oba měli paţe překříţené přes hruď v ochranném gestu a nejspíš si ani neuvědomovali, ţe oba zaujali stejný postoj. „Vplíţil jsem se do jejího pracovního lágru. Hodiny musí házet hlínu lopatou.“ Lissa se zašklebila. Kdyţ nás tak rozdělili, neměla tušení, co vlastně dělám. „Chudinka Rose.“ „Ona to zvládne. Jako všechno.“ Christian zabloudil pohledem na pohovku, kde leţel Lissin otevřený kufr a v něm na hedvábné blŧze stříbrný kŧl. Pochybovala jsem, ţe ta blŧza přeţije cestu bez pomačkání. „Zajímavá věc na návštěvu univerzity.“ Lissa urychleně kufr zavřela. „Do toho ti nic není.“ „Váţně tomu věříš?“ dotázal se a její poznámku vŧbec nebral na vědomí. Udělal krok vpřed. Patrně ho ta záleţitost nadchla natolik, ţe se od Lissy zapomněl drţet co nejdál. I kdyţ teď byla myšlenkami jinde, jejich vzájemnou blízkost si uvědomila okamţitě. Ucítila jeho vŧni, uviděla, jak se mu lesknou černé vlasy…
161
Myslíš, ţe mŧţeš přivést Strigoje zpátky?“ Zaměřila se zase na rozhovor a zavrtěla hlavou. „Nevím. Váţně nevím. Ale mám dojem… Mám dojem, ţe bych to měla zkusit. Kdyţ uţ nic jinýho, chci vědět, co udělá éter v kŧlu. To nikomu neublíţí.“ „Podle Rose jo.“ Lissa se na něj smutně usmála. Uvědomila si, co dělá, a rychle toho nechala. „Rose nechce, abych se do toho zapletla - i kdyţ louţí, aby to skutečně fungovalo.“ „Pověz mi pravdu.“ Vpaloval se jí pohledem do očí. „Myslíš, máš vŧbec nějakou šanci probodnout srdce Strigojovi?“ „Ne,“ přiznala. „Sotva se zmŧţu na to dát někomu pěstí. Ale… jak jsem řekla, mám dojem, ţe bych to měla zkusit. Měla bych zkusit se to naučit. Myslím někoho probodnout.“ Christian o tom chvíli uvaţoval a pak ukázal na kufr. „Do Lehighu jedeš ráno?“ Lissa přikývla. „A Rose z toho výletu vyškrtli?“ „Samozřejmě.“ „Nenabídla ti královna, ţe mŧţeš s sebou vzít jinýho kamaráda?“ „Nabídla,“ přiznala Lissa. „Konkrétně mi navrhovala Adriana. Jenţe ten teď má poslední dobou mizernou náladu… a mně se moc nechce jet zrovna s ním.“ Christian se zatvářil potěšeně. „Tak s sebou vezmi mě.“ Chudáci moji kamarádi. Netušila jsem, kolik šokŧ ještě dneska zvládnou snést. „Proč bych sakra měla brát zrovna tebe?“ vyjekla. Její vztek se ihned vrátil. Jak je rozčilená, prozrazovalo i to, ţe zaklela. „Protoţe,“ odpověděl jí s klidem, „tě mŧţu naučit, jak probodnout srdce Strigojovi.“
162
TŘINÁCT „TO SI PIŠ, ŢE MŦŢEŠ,“ OZNÁMILA JSEM NAHLAS DO PRÁZDNA. „Ne, nemŧţeš,“ řekla Lissa s nedŧvěřivým výrazem. „Vím, ţe ses učil bojovat ohněm, ale nikoho jsi nikdy neprobodl.“ Christian se tvářil neústupně. „Probodl - tak trochu. A mŧţu se toho naučit víc. Mia tady kamarádí se stráţci, co ji učí bojovat, a já jsem z toho taky něco pochytil.“ Zmínka o jeho spolupráci s Miou Lissino mínění nijak nevylepšila. „Vţdyť jsi tu sotva týden! A přitom mluvíš, jako bys léta trénoval s nějakým mistrem.“ „Lepší neţ nic,“ prohlásil. „A od koho jinýho se chceš učit? Od Rose?“ Lissa se trošku zklidnila. „Ne,“ pípla. „To nikdy. Rose by mě odtáhla pryč, kdyby mě přistihla, jak se učím bojovat.“ To teda rozhodně ano. Vlastně bych nejradši porušila zákazy a napochodovala k ní hned. „V tom případě máš teď šanci,“ řekl s ironickým výrazem. „Hele, vím, ţe to mezi námi… není dobrý. Ale na tom teď nesejde, kdyţ se chceš učit. Řekni Taťáně, ţe chceš, abych s tebou jel do Lehighu já. Nebude se jí to líbit, ale určitě ti to dovolí. A ve volným čase ti ukáţu, co umím. Aţ se vrátíme, vezmu tě za Miou a jejími kamarády.“ Lissa se zamračila. „Kdyby se to dozvěděla Rose…“ „Proto s tím začneme, aţ nebudeme u dvora. Bude od tebe moc daleko na to, aby mohla zakročit.“ Pro lásku Boţí! Tak ráda bych jim dala lekci z bojování a začala bych tím, ţe bych Christianovi dala do nosu. „A aţ se vrátíme?“ zeptala se Lissa. „Zjistí to. Tomu se s poutem nevyhneme.“
163
Pokrčil rameny. „Kdyţ bude pořád ještě makat venku, někam se zdekujeme. Dozví se to, ale nebude s tím moct nic dělat. Aspoň ne moc.“ „Jenţe to asi stačit nebude,“ povzdechla Lissa. „Rose měla pravdu. Nemŧţu čekat, ţe se za pár týdnŧ naučím to, co se ona učila roky.“ Týdny? Takhle si to naplánovala? „Musíš to zkusit,“ přesvědčoval ji skoro aţ něţně. Skoro. „Proč se o to tak zajímáš?“ dotázala se podezíravě Lissa. „Proč ti tak záleţí na tom, abychom přivedli Dimitrije zpátky? Teďa vím, ţes ho měl rád, ale nemáš takovou motivaci jako Rose.“ „Byl to dobrej chlap,“ prohlásil Christian. „A pokud existuje zpŧsob, jak ho změnit zpátky na dhampýra? Jo, to by bylo skvělý. Ale je v tom víc neţ jen tohle… Jde o víc neţ o něj. Kdyby existoval zpŧsob, jak zachránit Strigoje, změnilo by to náš svět. Ne ţe by bylo špatný je zapalovat, kdyţ vyrazí na svou vraţednou jízdu, ale co kdybychom mohli jejich útoky zastavit? To je klíč k naší záchraně. K záchraně nás všech.“ Lissa na chvíli ztratila řeč. Christian mluvil hodně zapáleně a vyzařovala z něj naděje, kterou rozhodně nečekala. Bylo to… podněcující. Vyuţil jejího mlčení. „Taky těţko říct, jak by sis počínala, kdybys neměla ţádný vedení. Takţe bych rád sníţil pravděpodobnost, ţe se necháš zabít. I kdyţ to Rose popírá, já vím, ţe si stejně nikdy nedáš pokoj.“ Lissa dál mlčela a zvaţovala situaci. Naslouchala jsem jejím myšlenkám a směr, jakým se ubíraly, se mi vŧbec nelíbil. „Odjíţdíme v šest,“ řekla nakonec. „Mŧţeme se sejít dole v pŧl šestý?“ Taťána nebude z Lissiny volby doprovodu nadšená, ale Lissa si byla jistá, ţe se jí ráno podaří královnu přemluvit. Přikývl. „Budu tam.“ Vrátila jsem se do svého pokoje a cítila se totálně znechucená. Lissa se bude - za mými zády - učit, jak probodnout Strigoje. A bere s sebou Christiana, aby jí s tím pomáhal. Ti dva na sebe od svého
164
rozchodu jenom štěkají. Mělo by mě těšit, ţe díky tomu, jak se mě snaţí obejít, se moţná zase dají dohromady, ale netěšilo mě to. Byla jsem vytočená. Zváţila jsem svoje moţnosti. V budově, kde Lissa bydlí, sice není ţádná ochranka jako na koleji ve škole, ale zdejší zaměstnanci mají instrukce, aby zavolali do kanceláře stráţcŧ, kdybych si začala počínat aţ příliš společensky. Hans mi taky aţ do odvolání zakázal se s Lissou stýkat. Chvilku jsem o tom všem přemýšlela a dospěla jsem k závěru, ţe by to za to stálo, i kdyby mě měl Hans odtáhnout z Lissina pokoje. Pak mě ale napadl jiný plán. Bylo uţ pozdě, ale zase ne hodně pozdě. Vyplíţila jsem se z pokoje k vedlejším dveřím. Zaklepala jsem a doufala, ţe moje sousedka ještě nespí. Byla to dhampýrka mého věku, která taky čerstvě odmaturovala, ale na jiné škole. Já mobil nevlastním, ale ji jsem dneska viděla telefonovat. Po chvilce mi otevřela a naštěstí ani nevypadala, ţe jsem ji vytáhla z postele. „Ahoj,“ pozdravila mě překvapeně. „Ahoj. Mohla bych si od tebe poslat esemesku?“ Nechtěla jsem ji obtěţovat s telefonováním a navíc by stejně bylo pravděpodobné, ţe mi Lissa s telefonem sekne. Moje sousedka jen pokrčila rameny, zmizela v místnosti a vrátila se s telefonem. Lissino číslo si pamatuju. Napsala jsem jí tohle: Vím, co chceš udělat, a je to BLBEJ nápad. Aţ vás potkám, oběma vám nakopu prdel. Vrátila jsem telefon majitelce. „Díky. Dáš mi prosím vědět, kdyby někdo odpověděl?“ Slíbila mi, ţe ano, ale stejně jsem ţádnou odpověď nečekala. Dostala jsem ji jinak. Vrátila jsem se na pokoj a Lisse do hlavy právě ve chvíli, kdy jí pípla přijatá zpráva. Christian uţ byl pryč a ona si přečetla mŧj vzkaz se smutným úsměvem. Odpověděla mi poutem. Věděla, ţe se dívám. Promiň, Rose. Je to riziko, které musím podstoupit. Udělám to.
165
Tu noc jsem se neklidně převalovala a házela sebou. Pořád mě vytáčelo, co se Lissa s Christianem chystají udělat. Nemyslela jsem, ţe jsem usnula, ale kdyţ se mi ve snu objevil Adrian, bylo mi jasné, ţe mě vyčerpání přemohlo. „Las Vegas?“ podivila jsem se. Adrianovy sny se odehrávaly pokaţdé na jiném místě, podle toho, jak chtěl. Dneska jsme stáli na Stripu, poblíţ místa, kde jsme se já s Eddiem sešli s Lissou a s ním v budově MGM. Do tmy zářila jasná světla a neony z hotelŧ a restaurací a ve srovnání s realitou bylo celé to místo mnohem tišší. Adrian nevzal do snového Las Vegas auta ani lidi. Vypadalo to tam jako ve městě duchŧ. S úsměvem se opřel o sloup polepený reklamami na koncerty a eskort servis. „No, kdyţ jsme tu byli, neměli jsme moc moţností si to uţít.“ „To je fakt.“ Stála jsem kus od něj se zaloţenýma rukama. Na sobě jsem měla dţíny, tričko a na krku nazar. Adrian se dneska evidentně neobtěţoval s tím, aby mě hezky oblékl, za coţ jsem byla vděčná. Taky jsem mohla dopadnout jako jedna z těch morojských tanečnic v kostýmu s peřím a třpytkami. „Myslela jsem, ţe se mi vyhýbáš.“ Pořád jsem tak docela nevěděla, kde se náš vztah zarazil, i kdyţ se Adrian v Čarodějné hodině choval, jako by se nic nedělo. Odfrkl si. „Ne proto, ţe bych chtěl, malá dhampýrko. Stráţci dělají, co mŧţou, aby tě udrţeli o samotě.“ „Christian se ke mně dneska proplíţil a mluvili jsme spolu,“ řekla jsem a doufala, ţe se tak vyhnu tématu, které Adriana trápí nejvíc - ţe jsem riskovala ţivoty, abych zachránila svého bývalého přítele. „Bude Lissu učit probodávat Strigoje.“ Čekala jsem, ţe to Adriana taky nadzvedne, ale tvářil se netečně a cynicky jako obvykle. „Nepřekvapuje mě, ţe se to Lissa chce učit. Ale divím se, ţe Christiana zaujala ta šílená teorie natolik, ţe vám chce pomoct.“ „No je to dost šílený na to, aby ho to zaujalo… a navíc díky lomu s Lissou nějak pozapomněli na vzájemnou nevraţivost.“
166
Adrian naklonil hlavu ke straně, aţ mu spadly vlasy do očí. Obličej mu ozařovalo modré světlo z neónových palem. Obdařil mé vědoucím pohledem. „No tak, oba přece víme, proč to Christian dělá.“ „Protoţe si myslí, ţe po pár trénincích s Jill a s Miou je dostatečně kvalifikovanej, aby to mohl někoho naučit?“ „Protoţe mu to dává moţnost být s ní - aniţ by to vypadalo, ţe to vzdal jako první. Takhle mŧţe pořád pŧsobit jako chlap.“ Trošku jsem poodstoupila, aby mě neoslňovala reklama na hrací automaty. „To je směšný.“ Zejména ta část o tom, ţe Christian pŧsobí jako chlap. „Chlapi dělají kvŧli lásce směšný věci.“ Adrian sáhl do kapsy a vylovil krabičku cigaret. „Víš, jak zoufale bych si dal cígo? Ale vydrţím to, Rose. Jenom kvŧli tobě.“ „Nechoď na mě s romantikou,“ varovala jsem ho a snaţila se skrýt úsměv. „Na to nemáme čas. Ne, kdyţ se moje nejlepší kámoška rozhodla stát lovkyní monster.“ „Jo, ale jak by ho vlastně měla najít? To bude trochu problém, Adrian nijak nerozváděl, koho míní tím „ho“. „To je pravda,“ uznala jsem. „A zatím ještě stejně neumí nabít kŧl, takţe dokud to nezvládne, bude jí k ničemu, i kdyby se mezitím stala přebornicí v kung-fu.“ „Stráţci nedělají kung-fu. A jak víš o tom kŧlu?“ „Párkrát mě poţádala o pomoc,“ objasnil. „Aha, to jsem nevěděla.“ „Mělas moc práce. Nemělas ani čas pomyslet na svýho ubohýho přítele.“ Kdyţ jsem měla tolik práce, moc času jsem v Lissině hlavě netrávila - jen jsem ji občas zkontrolovala. „Myslela jsem na tebe pořád, kaţdej den.“ Hrozně jsem se bála, ţe na mě Adrian po tom, co se stalo ve Vegas, bude naštvaný. On se ale choval jakoby nic. „A jak ses do toho vloţil s Lissou a nabíjením? Uţ se blíţí k nějakýmu výsledku?“
167
Adrian si nepřítomně pohrával s krabičkou cigaret a já měla sto chutí říct mu, ať toho nechá a radši si jednu zapálí. Koneckoncŧ je to jeho sen. „Nevím. Já to dělám jinak neţ ona. Je divný, kdyţ tam máš i další ţivly… To je pak těţký manipulovat s éterem.“ „A pomáháš jí vŧbec?“ zeptala jsem se podezíravě. Pobaveně potřásl hlavou. „Co myslíš?“ Zaváhala jsem. „Nevím… Pomáháš jí se spoustou věcí, které se týkají éteru, ale pomáhat jí s tímhle by znamenalo…“ „… pomáhat Dimitrijovi?“ Přikývla jsem. Nevěřila jsem si natolik, abych to nějak rozváděla. „Ne,“ odpověděl po chvíli Adrian. „Nepomáhám jí, protoţe prostě nevím jak.“ Vydechla jsem úlevou. „Omlouvám se,“ řekla jsem mu. „Za všechno… Ţe jsem ti lhala, kde jsem, za to, co jsem udělala. Nebylo to správný. A nechápu… Nechápu, proč jsi na mě byl tak hodnej.“ „Měl jsem bejt zlej?“ Mrkl na mě. „To by se ti líbilo?“ „Ne! Jasně, ţe ne. Ale byl jsi tak naštvanej, kdyţ jsi přijel do Vegas a zjistil, co se děje. Myslela jsem… Já nevím. Myslela jsem, ţe mě začneš nenávidět.“ Uţ se netvářil pobaveně. Došel ke mně a poloţil mi ruce na ramena. Jeho tmavozelené oči měly váţný výraz. „Rose, nic na tomhle světě by mě nepřimělo nenávidět tě.“ „Dokonce ani to, ţe se snaţím přivést svýho bývalýho přítele zpátky k ţivotu?“ Adrian se mi dál díval do očí a dokonce i ve snu jsem cítila jeho kolínskou. „Jo, budu upřímnej. Kdyby tady chodil Belikov a byl jako dřív? To by byl problém. Nechci myslet na to, co by se s námi stalo, kdyby… No, to nemá cenu. Není tady.“ „Stejně… Stejně chci, aby nám to fungovalo,“ řekla jsem chabě. „I kdyby se vrátil, pořád bych se snaţila. Jenom mám problém nechat odejít někoho, na kom mi záleţelo.“ „Já vím. To, cos udělala, jsi udělala z lásky. Kvŧli tomu se na tebe nemŧţu zlobit. Bylo to hloupý, ale taková uţ láska je. Máš Vŧbec
168
tušení, co všechno bych já udělal pro tebe? Abych tě udrţel v bezpečí?“ „Adriane…“ Nedokázala jsem se mu dál dívat do očí. Připadalo mi, ţe za to nestojím. Jeho je snadné podcenit. Opřela jsem si mu hlavu o hruď a nechala se obejmout. To bylo jediné, na co jsem se zmohla. „Promiň.“ „Omlouvej se za to, ţes lhala,“ řekl a políbil mě na čelo. „Ale neomlouvej se za to, ţes ho milovala. Je to tvoje součást, který se teď musíš zbavit. Ale pořád je to něco, co tě zformovalo, a proto jsi teď taková, jaká jsi.“ Součást, které se musím zbavit… Adrian měl pravdu, i kdyţ mi připadalo děsivé si to přiznat. Měla jsem šanci. Rozehrála jsem hru na záchranu Dimitrije, ale nevyšlo to. Lissa s kŧlem nikam nepokročí, coţ znamená, ţe mu sím k Dimitrijovi přistupovat stejně jako všichni ostatní: je mrtvý. Musím se s tím smířit. „Sakra,“ zamumlala jsem. „Co je?“ podivil se Adrian. „Nesnáším, kdyţ se chováš rozumně. To mám dělat já.“ „Rose,“ řekl a hodně se snaţil, aby si udrţel váţný výraz. „Napadá mě spousta výrazŧ, kterými bych tě popsal. Nahoře na seznamu by bylo sexy a přitaţlivá, ale víš, co na tom seznamu není? Rozumná.“ Rozesmála jsem se. „Dobře, tak mám v popisu práce bejt míň šílená neţ ty.“ Zamyslel se nad tím. „To beru.“ Zvedla jsem hlavu, abych ho mohla políbit. Ačkoli je v našem vztahu mnoho nejistoty, v našem polibku ţádná nebyla. Líbal se ve snu je jako to dělat doopravdy. Přeskočila mezi námi jiskra a já ucítila vzrušení, které mi zaplavilo celé tělo. Ovinul mi ruce kolem pasu a přitáhl si mě blíţ. Uvědomila jsem si, ţe nastal čas, abych uvěřila tomu, co říkám. Ţivot jde dál. Dimitrij je sice mrtvý, ale mŧţu mít vztah s Adrianem - aspoň do té doby, neţ mě povinnosti odvelí jinam.
169
To samozřejmě pouze v případě, ţe nějakou práci dostanu. Sakra, kdyby mě tady Hans chtěl na úředničinu a Adrian by se tu jen tak poflakoval, mohli bychom spolu být věčně. Dlouho jsme se s Adrianem líbali a tiskli se k sobě čím dál víc. Nakonec jsem se od něj odtrhla. Kdyţ máte sex ve snu, znamená to, ţe jste to opravdu dělali? Nevěděla jsem a rozhodně se mi nechtělo to zjišťovat. Zatím jsem na to nebyla připravená. Odstoupila jsem a Adrian se obrátil k odchodu. „Zajdi za mnou, aţ budeš mít trochu víc volnosti.“ „Doufám, ţe uţ brzo,“ ujistila jsem ho. „Stráţci mě přece nemŧţou trestat věčně.“ Adrian se zatvářil skepticky, ale nechal sen zmizet bez další poznámky. Vrátila jsem se do postele a ke svým vlastním snŧm. ■■■ Jediným dŧvodem, proč jsem druhý den ráno nezastavila Lissu s Christianem, bylo, ţe mě Hans zavolal do práce dřív neţ obvykle. Udělil mi práci s papíry - ve sklepě, jak ironické -, takţe jsem Lissu s Christianem pozorovala jen poutem. Povaţovala jsem to za dŧkaz svých schopností soustředit se na několik úkolu najednou, kdyţ jsem dokázala rovnat papíry podle abecedy a k tomu ještě špehovat. Z pozorování mě ale vyrušil nějaký hlas. „Nečekal jsem, ţe tě tu najdu znovu.“ Zamrkala jsem, vypadla z Lissiny hlavy a vzhlédla od papírŧ. Přede mnou stál Michail. Ve světle všech těch komplikací kolem Viktora jsem málem zapomněla, ţe nám k útěku pomohl právě on. Odloţila jsem dokumenty a usmála se na něj. „Jo, zvláštní, jak funguje osud, co? Teď mě tady chtějí.“ „To ano. Slyšel jsem, ţe jsou s tebou jen potíţe.“ Mŧj úsměv se změnil spíš v úšklebek. „O tom mi povídej.“ Rozhlédla jsem se kolem, i kdyţ jsem věděla, ţe jsme tu sami. „Ale tys ţádný problémy neměl, ne?“
170
Zavrtěl hlavou. „Nikdo neví, co jsem udělal.“ „To je dobře.“ Aspoň jedna osoba z toho vyvázla bez potíţí. Asi uţ bych nesnesla, kdybych si měla vyčítat ještě i jeho trest. Michail se předklonil, takţe se naše oči ocitly v jedné úrovni. Opřel se o stŧl, za kterým jsem seděla. „Vyšlo to? Stálo to za to?“ „To je těţká otázka.“ Pozdvihl obočí. „Některý věci… nevyšly. Ale zjistili jsme, co jsme se chtěli dovědět - nebo si to aspoň myslíme.“ Zadrţel dech. „Jak zachránit Strigoje?“ „Asi jo. Pokud nám náš zdroj řekl pravdu, tak jo. Aţ na to, ţe… No, zkrátka to není tak jednoduchý. Vlastně je to skoro nemoţný.“ „A o co teda jde?“ Zaváhala jsem. Michail nám sice pomohl, ale nepatřil k těm, kterým bych se svěřovala. I teď jsem viděla strašidelný pohled jeho očí, který jsem zaznamenala uţ dřív. Pořád ho trápilo, ţe ztratil svou milovanou. A nejspíš ho to bude trápit pořád. Nenapáchala bych víc škody neţ uţitku, kdybych mu pověděla, co jsme se dověděli? Neublíţila by mu tahle prchavá naděje ještě víc? Nakonec jsem se rozhodla, ţe mu to řeknu. I kdyby to pověděl někomu dalšímu - o čemţ pochybuju -, stejně by se mu všichni vysmáli. K ţádné újmě by nedošlo. Opravdový prŧšvih by ovšem nastal, kdyby se někomu zmínil o Viktorovi a Robertovi - ale o těch mu vlastně vŧbec vykládat nemusím. Na rozdíl od Christiana Michaila zjevně nenapadlo, ţe v útěku z vězení má prsty banda teenagerŧ, kterým pomohl vyplíţit se z královského dvora. Michail nejspíš nevěnoval jedinou myšlenku ničemu, co se netýkalo záchrany jeho Sonji. „Je na to potřeba uţivatel éteru,“ objasnila jsem. „Musí mít kŧl nabitý éterem a pak… tím kŧlem musí probodnout Strigoje.“ „Éter…“ Ten element byl pořád ještě pro většinu Morojŧ i dhampýrŧ cizí - ale pro něj ne. „Jako Sonja. Vím, ţe éter by je měl dělat ještě přitaţlivějšími…, ale ona to nikdy nepotřebovala. Byla
171
krásná sama o sobě.“ Michal měl smutný výraz jako pokaţdé, kdyţ o profesorce Karpové mluvil. Vlastně jsem ho nikdy no viděla šťastného. Ale byl hezký a vypadal by ještě líp, kdyby se usmíval. Náhle se zastyděl za svou romantickou odbočku a rychle se vrátil zpět k tématu. „Který uţivatel éteru dokáţe probodnout srdce?“ „Ţádnej,“ povzdechla jsem sklíčeně. „Jedinými uţivateli éteru, který znám - teda kromě Avery Lazarový -, jsou Lissa Dragomirová a Adrian Ivaškov.“ Oksanu a Roberta jsem se z toho radši rozhodla vynechat. „Ani jeden z nich k tomu nemá dost zkušeností - to víš stejně dobře jako já. A Adrian navíc ani nemá zájem.“ Michail se okamţitě chytil toho, co jsem nahlas neřekla. „Ale Lissa jo?“ „Ano,“ přiznala jsem. „Jenţe by jí trvalo léta, neţ by se to naučila. Jestli ne dýl. Navíc je poslední ze svýho rodu. Ona nemŧţe takhle riskovat.“ Pravdivost mých slov ho hluboce zasáhla. Sdílela jsem jeho bolest i zklamání. Stejně jako já, i on vloţil spoustu víry do myšlenky, ţe by mohl znovu být se svou ztracenou láskou. A já mu nedávno potvrdila, ţe to moţné je…, jenţe teď to vypadalo dost neuskutečnitelně. Myslím, ţe pro nás oba by bylo lepší, kdyby se ukázalo, ţe to celé byla jen nějaká fáma. Povzdechl a zvedl se. „No… Jsem rád, ţe jsi za tím šla. A mrzí mě, ţe tě teď trestají za nic.“ Pokrčila jsem rameny. „To je v pohodě. Stálo to za to.“ „Doufám…“ Na okamţik zaváhal. „Doufám, ţe to brzo skončí a nebude to mít dopad na nic dalšího.“ „Na co by to mělo mít dopad?“ zeptala jsem se ostře. Podtón jeho hlasu se mi vŧbec nelíbil. „Jenom, ţe… stráţci, co neposlouchají rozkazy, někdy mají tresty dost dlouhé.“ „Aha, tohle.“ Mluvil o mém neustálém děsu z toho, ţe budu muset dělat úředničinu. Snaţila jsem se tvářit, ţe o nic nejde, a nedat na sobě
172
znát, jak moc se toho bojím. „Hans určitě jenom tak plaší. Přece by mě nenechal trčet u toho věčně jen proto, ţe jsem ulekla a…“ Zmlkla jsem a zŧstala s otevřenou pusou, kdyţ jsem zaregistrovala Michailŧv významný pohled. Uţ dávno jsem slyšela, ţe se pokoušel vystopovat profesorku Karpovou, ale jak to zařídil, jsem nevěděla. Na jeho pátrání nikdo nebral ohledy. Musel odejít sám, porušit protokol, a kdyţ to pak nakonec vzdal, zase se vrátil. Nejspíš z toho měl stejně problémŧ jako já. „Tak proto…“ Polkla jsem. „Proto teď pracuješ tady ve sklepě?“ Michail mi neodpověděl. Jenom se usmál a ukázal na štos papírŧ přede mnou. „F je před L,“ oznámil mi, neţ se otočil a odešel. „Sakra,“ zamumlala jsem, kdyţ jsem to uviděla. Měl pravdu. Zjevně mi rovnání podle abecedy nešlo moc dobře, kdyţ jsem přitom pozorovala Lissu. Ale jakmile jsem znovu osaměla, opět jsem se vrátila do její mysli. Chtěla jsem vědět, co dělá…, a nechtěla jsem uvaţovat o tom, ţe to, co jsem udělala, budou stráţci nejspíš posuzovat hŧř neţ Michailovy činy. A ţe mě za to čeká podobný, ne-li ještě horší - trest. Lissa s Christianem se nacházeli v hotelu poblíţ kampusu v Lehighu. Na lidské univerzitě bylo vampýrské poledne rušné. Lissina prohlídka má začít aţ následující den ráno, coţ znamená, ţe teď bude trávit čas v hotelu a snaţit se přizpŧsobit lidskému reţimu. S Lissou byli její „noví“ stráţci, Serena a Grant. Královna s ní poslala ještě tři další. Dovolila Christianovi, aby jel taky, a neprotestovala tolik, jak se Lissa obávala. To mě znovu přimělo k úvahám, jestli je královna skutečně tak příšerná, jak jsem si o ní vţdycky myslela. Lissu na prohlídce školy doprovázela i Priscilla Vodová, blízká královnina rádkyně, kterou máme s Lissou celkem rády. Dva další stráţci hlídali Priscillu, jeden Christiana, Všichni společně povečeřeli a pak se odebrali do svých pokojŧ. Serena zŧstala s Lissou na jejím pokoji, zatímco Grant hlídal za dveřmi. Kdyţ jsem to sledovala, bodlo mě u srdce. Trénovali mě na hlídání v páru. Celý ţivot jsem čekala, ţe tohle jednou budu dělat pro Lissu já.
173
Kdyţ si Lissa vybalovala oblečení, byla Serena dokonalým příkladem stráţcovské nezúčastněnosti. Pak ale někdo zaklepal na dveře a Serena ihned stála v pozoru. S kŧlem v ruce došla ke dveřím a nakoukla do kukátka. Nemohla jsem si pomoct a mu sela jsem obdivovat její rychlou reakci, ačkoli jsem byla v hloubi duše přesvědčená, ţe Lissu nikdo nedokáţe ochránit líp neţ já. „Zpátky,“ řekla Serena Lisse. Po chviličce Serenino napětí opadlo a otevřela dveře. Stáli tam Grant s Christianem. „Přišel tě navštívit,“ oznámil Grant, jako by to nebylo jasné. Lissa přikývla. „Jasně, pojď dál.“ Christian vešel a Grant vycouval. Christian obdařil Lissu významným pohledem a nepatrně kývl hlavou směrem k Sereně. „Ehm, nevadilo by ti, kdybys nám poskytla trochu soukromí?“ Jakmile to Lissa vyslovila, celá zrŧţověla. „Jenom… Jenom si potřebujeme o něčem promluvit, to je všechno.“ Serena si udrţela téměř neutrální výraz, ale bylo jasné, ţe si myslí, ţe ti dva hodlají dělat něco víc neţ si jen povídat. Ve světě Morojŧ nikoho příliš nevzrušuje, kdyţ spolu chodí dva teenageři, ale díky své proslulosti k sobě Lissa přitahovala mnohem víc pozornosti. Serena nejspíš věděla, ţe Lissa dřív s Christianem chodila a pak se rozešli. A teď pravděpodobně měla za to, ţe se dali zase dohromady. Nasvědčovalo tomu i to, ţe ho Lissa na tenhle výlet pozvala. Serena se obezřetně rozhlédla. Vyrovnat ochranu a soukromí je mezi Morojem a jeho stráţcem vţdycky dost sloţité, obzvlášť pak v takovém hotelovém pokoji. Kdyby tu panoval vampýrský reţim a za dne všichni spali, nepochybovala bych, ţe Serena prostě odejde za Grantem na chodbu. Ale venku uţ byla tma a okno v pátém patře by pro Strigoje ţádný velký problém nebyl. Sereně se příliš nezamlouvalo, ţe by měla svou novou svěřenkyni nechat o samotě. Lissin hotelový pokoj se skládal ze dvou místností - z obýváku s pracovním koutem a přilehlé loţnice, do níţ se vcházelo francouzskými dveřmi se skleněnou výplní, která vypadala jako ná-
174
mraza. Serena kývla hlavou směrem k těm dveřím. „Co kdybych zalezla jen tam?“ Chytrý nápad. Poskytne jí soukromí, ale přitom zŧstane nablízku. Pak si Serena uvědomila okolnosti a zčervenala „Teda… pokud tam nechcete jít vy a já ţe bych zŧstala…“ „Ne,“ vykřikla Lissa. Celá ta situace jí byla čím dál trapnější. „Takhle je to v pohodě. Zŧstaneme tady. Chceme si jenom povídat.“ Netušila jsem, jestli tak vyvádí kvŧli Sereně, nebo kvŧli Christianovi. Serena přikývla a s knihou se odebrala do loţnice. Připomnělo mi to Dimitrije. Zavřela za sebou dveře. Lissa netušila, nakolik je tady slyšet přes zeď, a tak radši pustila televizi. „Boţe, to byla hrŧza,“ zaúpěla. Christian pŧsobil uvolněně. Opřel se o zeď. Rozhodně nebyl formální typ, ale na večeři si vzal oblek a pořád se ještě nepřevlékl. V obleku vypadal dobře, i kdyţ si na něj neustále stěţoval. Proč?“ „Protoţe si myslí, ţe jsme… No, vţdyť víš.“ „No a? Co na tom záleţí?“ Lissa obrátila oči v sloup. „Ty jsi kluk. Samozřejmě, ţe tobě na tom nesejde.“ „Jako bychom to spolu nikdy nedělali. Navíc je lepší, kdyţ si bude myslet tohle, neţ kdyby se dověděla pravdu.“ Zmínka o jejich společném sexuálním ţivotě v Lisse vyvolala vlnu emocí - zahanbení, vztek i touhu -, ale nechtěla to dát najevo. „Fajn. Tak uţ toho nechme. Dneska máme velkej den. Tak kde začneme? Chceš, abych vyndala kŧl?“ „To zatím není třeba. Měli bychom nejdřív nacvičit základní obranný postupy.“ Narovnal se a přešel doprostřed místnosti. Odtáhl stŧl na stranu, aby nepřekáţel. Za jiných okolností by mi připadalo k smíchu sledovat tyhle dva při tréninku. „Dobře,“ řekl. „Takţe praštit uţ umíš.“ „Coţe? Neumím!“
175
Zamračil se. „Reeda Lazara jsi vyřadila pěkně. Rose o tom vykládala uţ nejmíň stokrát. Snad nikdy nebyla na nikoho takhle hrdá.“ „Jednou v ţivotě jsem praštila jednoho kluka,“ prohlásila. „A Rose mi radila, co mám dělat. Nevím, jestli bych to dokázala znovu.“ Christian kývl a zatvářil se zklamaně - ne kvŧli jejím dovednostem, ale proto, ţe je netrpělivý a nejradši by se hned vrhl do nácviku boje. Přesto se předvedl jako trpělivý učitel, kdyţ ji odhaloval umění rozdávání ran. Spoustu svých chvatŧ pochytil ode mě. Byl dobrý student. Byl na úrovni stráţcŧ? Ne. To rozhodně no. A Lissa? Je chytrá a schopná, ale pro boj nemá nadání, i kdyţ by tolik chtěla. Reeda Lazara sice praštila nádherně, ale rozhodně by se to nikdy nestalo její druhou přirozeností. Christian naštěstí začal úhybnými manévry a sledováním protivníka. Lissa byla začátečník, nicméně si počínala dost slibně. Christian si mohl přičíst k dobru své zkušenosti instruktora, jenţe jsem měla dojem, ţe uţivatelé éteru vţdycky jakýmsi zpŧsobem vědí předem, jak ten druhý zareaguje. Pochybuju ovšem, ţe by to tak fungovalo se skutečným Strigojem. Po chvíli nácviku obrany Christian přešel k útoku a pak se to začalo komplikovat. Lissa měla něţnou povahu a všem chtěla pomáhat, takţe nedokázala udeřit plnou silou, protoţe se bála, aby Christianovi neublíţila. Kdyţ mu došlo, v čem je problém, dopálilo ho to. „No tak. Nedrţ se zpátky.“ „Nedrţím se zpátky,“ zaprotestovala a bouchla ho do hrudníku. Ani to s ním nepohnulo. Rozčileně si prohrábl vlasy. „To si děláš srandu! Viděl jsem tě klepat na dveře větší silou, neţ mě mlátíš.“ „To je trapný srovnání.“ „A taky mi nemíříš na obličej,“ dodal. „Nechci ti udělat monokla!“ „Vzhledem k tomu, jak si počínáš, nic takovýho nehrozí,“ zabrblal. „Stejně bys mi to pak mohla vyléčit.“
176
To jejich popichování mě pobavilo, ale nelíbilo se mi, jak ji povzbuzuje do práce s éterem, jako by o nic nešlo. Pořád jsem si vyčítala, jaký dlouhodobý dopad na ni mŧţe mít, ţe ve věznici pracovala s éterem tak moc. Christian se natáhl, popadl ji za zápěstí a přitáhl si ji k sobě. Sbalil jí ruku do pěsti a pak jí pomalu ukazoval, jak se rozmáchnout a dát někomu zespoda ránu pěstí do obličeje. Předváděl jí tu techniku a pohyb tak, ţe se o něj její pěst jen otřela. „Vidíš? Obloukem nahoru. Miř přímo sem. Neboj, ţe mi ublíţíš.“ „To není tak jednoduchý…“ Přestala protestovat a najednou to vypadalo, jako by si aţ teď uvědomili, v jaké situaci se nacházejí. Stáli těsně u sebe a on jí pořád svíral ruku sevřenou v pěst. Lissa cítila, jak ji jeho ruka hřeje, a chvění jí probíhalo celým tělem. Ovzduší mezi nimi zhoustlo a bylo to, jako by se měli kaţdou chvíli obejmout. Vzhledem k tomu, jak měl Christian oči otevřené dokořán a náhle ostře vdechl, mi bylo jasné, ţe na její blízkost reaguje stejně. Vzpamatoval se, rychle jí pustil ruku a odstoupil. „No,“ prohlásil drsným hlasem, i kdyţ ho zjevně pořád znervózňovala její blízkost, „asi jsi to nemyslela váţně, kdyţ jsi říkala, ţe chceš pomoct Rose.“ A bylo to. Sexuální napětí vystřídal vztek. Lissa zaťala ruku v pěst a pěkně Christiana překvapila, kdyţ mu jednu vrazila přímo do obličeje. Neudělala to s takovou grácií, jako kdyţ praštila Reeda, ale zasáhla ho tvrdě. Bohuţel přitom ale ztratila rovnováhu a spadla na něj. Oba se zřítili k zemi a porazili přitom lampičku, která stála na stole. Samozřejmě se rozbila. Lissa dopadla na Christiana. Instinktivně ji objal, aby ji ochránil. Pokud mezi nimi před chvílí byl jen malý prostor, teď uţ nezbyl vŧbec ţádný. Dívali se jeden druhému do očí a Lisse divoce bušilo srdce. Znovu jako by kolem nich sršely elektrické výboje a svět se smrskl jenom na jeho rty. Uvaţovala jsem, jestli se políbí, jenţe ať uţ to chtěli udělat nebo ne, překazila jim to Serena, která vyběhla z loţnice.
177
Byla napnutá a vypadala, ţe se s kŧlem v ruce chystá zlikvidovat bandu Strigojŧ. Zarazila se, kdyţ uviděla, co se děje. Vypadalo to, jako by je vyrušila v nejlepším. Opravdu tomu tak bylo, i kdyţ celá ta scéna s rozbitou lampou a Christianovým otékajícím okem vypadala dost podivně. Všem z toho bylo trapně. Serenin útočný výpad se změnil v rozpaky. „Ach,“ vypravila ze sebe nejistě. „Promiňte.“ Lissa celá zrudla a připadala si hrozně, ţe ji Christian tak vykolejil. Koneckoncŧ na něj byla naštvaná. Rychle se zvedla a pokusila se objasnit, ţe opravdu k ničemu nedošlo. „Není… Není to tak, jak si myslíš,“ vykoktala a dívala se všude moţně, jen ne na Christiana, který se zrovna škrábal na nohy a tvářil se stejně zahanbeně jako ona. „Bojovali jsme. Teda trénovali jsme to. Chci se naučit bránit se Strigojŧm. A taky je umět napadnout. A probodnout. Christian mi s tím tak trochu pomáhá, to je všechno.“ Na tom jejím překotném výlevu bylo cosi roztomilého, co mi připomnělo Jill. Serena se viditelně uvolnila. Ačkoli si dokázala udrţet ten prázdný výraz, který perfektně ovládají všichni stráţci, bylo na ní znát, ţe ji to pobavilo. „Hmm,“ broukla. „Nevypadá to, ţe by ti to šlo bŧhvíjak dobře.“ Christian se rozhořčil. Jednou rukou si přejíţděl po poraněné tváři. „Hej! To jsem ji naučil já.“ Sereně to pořád připadalo jako veliká zábava, ale v jejích očích se objevil váţný výraz. „Spíš jsi měla štěstí, ţe se ti to povedlo.“ Zaváhala, jako by se chystala učinit dŧleţité rozhodnutí. Nakonec řekla: „Hele, jestli to vy dva myslíte váţně, tak byste se měli naučit, jak se to dělá správně. Já vám ukáţu, jak na to.“ Ani náhodou. Váţně jsem uvaţovala o tom, ţe uteču z královského dvora, chytím stopa do Lehighu a sama jim ukáţu, jak někoho pořádně praštit. A ukáţu jim to na Sereně. Jenţe mě něco vtáhlo zpátky do reality. Hans.
178
Uţ uţ jsem měla na rtech sarkastický pozdrav, ale nedal mi šanci promluvit. „Nechte toho a pojďte se mnou. Jste povolána.“ „Co?“ To jsem opravdu nečekala. „Povolána kam?“ Tvářil se pochmurně. „Ke královně.“
179
ČTRNÁCT KDYŢ NA MĚ KRÁLOVNA TAŤÁNA NAPOSLED CHTĚLA ŘVÁT, VYBRALA SI K TOMU ÚČELU JEDEN ZE SVÝCH SOUKROMÝCH POKOJŦ .
Panovala tam zvláštní atmosféra, jako bychom se sešly na šálek čaje - aţ na to, ţe u čaje na sebe lidi obvykle neřvou. Neměla jsem dŧvod se domnívat, ţe tentokrát to bude jiné…, jenţe brzy jsem zjistila, ţe mě vedou do hlavní budovy královského dvora, kde se konaly veškeré vládní akce. Sakra. Tak tohle bude závaţnější, neţ jsem myslela. A opravdu: kdyţ mě konečně strčili do místnosti, kde čekala Taťána, zkoprněla jsem a nedokázala tam pomalu ani vkročit. Jeden ze stráţcŧ, kteří mě sem přivedli, se lehce dotkl mého ramene a postrčil mě kupředu. Místnost byla nacpaná k prasknutí. Nevěděla jsem jistě, v jakém sále se vlastně nacházím. Morojové mají pro krále nebo královnu trŧnní sál, ale nezdálo se, ţe tohle je on. Bylo to tu hrozně přezdobené a navozovalo to dojem Starého světa. Stěny zdobily vlysy s motivy květin a zlaté svícny, v nichţ hořely svíce. Jejich světlo se odráţelo od kovových dekorací v místnosti. Všechno se tu třpytilo a já měla dojem, ţe jsem právě vkročila na jeviště. To jsem ostatně docela dobře mohla. Po chvilce rozhlíţení jsem si uvědomila, kde jsem. Lidé v místnosti byli rozděleni. Dvanáct jich sedělo u dlouhé tabule na vyvýšeném stupínku, který byl centrem místnosti. Taťána seděla u stolu uprostřed, po jedné straně měla šest Morojŧ a po druhé pět. V druhé části místnosti byly rozestavěny do řad zdobené ţidle se saténovým polstrováním, na nich také seděli Morojové. Publikum. Ti, kteří seděli u Taťány, byli starší královští Morojové. Jeden Moroj za kaţdý z jedenácti královských rodŧ. Lisse ještě nebylo
180
osmnáct - i kdyţ to se brzy změní, tudíţ tady pro ni zatím nebylo místo. Dívala jsem se na královskou radu, princezny a prince morojského světa. Nejstarší člen rodiny vţdy obdrţí královský titul a místo v královnině radě. Někdy se stalo, ţe nejstarší člen rodiny přenechal své místo někomu schopnějšímu, ale většinou věk členŧ rady pohyboval kolem pětačtyřiceti. Rada také volí krále nebo královnu, kteří pak vládnou bud do smrti, nebo dokud nejdou na odpočinek. Za zvláštních okolností, k nimţ dochází jen zřídka, mŧţou královské rodiny monarchu z funkce odvolat. Kaţdému princi nebo princezně pak zase radí rodinná rada. Kdyţ jsem pohlédla do druhé části místnosti, uviděla jsem tam členy královských rodin: Ivaškovovy, Lazarovy, Badicovy… Nejzadnější řady slouţily zřejmě pro přísedící. Seděla tam Taša s Adrianem, o nichţ jsem s jistotou věděla, ţe nejsou členy rady královské ani rodinné. Ale kdyţ jsem je tam uviděla, trochu jsem se uklidnila. Zŧstala jsem stát hned u vchodu a nervózně přešlapovala na místě. Uvaţovala jsem, co se bude dít. Nejenţe jsem si vyslouţila veřejné poníţení, ale patrně rovnou před těmi nejdŧleţitějšími Moroji na světě. Skvělé. Vysoký Moroj s bílými vlasy obešel dlouhý stŧl a odkašlal si. Veškerá tlumená konverzace okamţitě utichla. Zavládlo ticho. „Schŧze morojské královské rady je zahájena,“ prohlásil. „Předsedá Její královské Veličenstvo Taťána Marina Ivaškovová.“ Nepatrně se uklonil jejím směrem a pak diskrétně vycouval. Zŧstal stát u stráţcŧ, kteří postávali u zdí, jako by patřili mezi dekorace. Taťánu jsem vţdycky vídala oblečenou normálně, ale na tuhle formální událost se vyparádila jako opravdová královna. Měla tmavomodré hedvábné šaty s dlouhými rukávy a na vlasech pečlivě spletených do copánkŧ jí seděla koruna s modrými a bílými kameny. Na divadle bych vŧbec nepochybovala, ţe jsou to jen lesklá sklíčka. U ní jsem ale ani na okamţik nepochybovala, ţe jsou to skutečné safíry a diamanty.
181
„Děkuji,“ řekla. Její majestátní hlas se pŧsobivě rozlehl celým sálem. „Budeme pokračovat v našem včerejším rozhovoru.“ Počkat…, co? Včera tu taky probírali mě? Uvědomila jsem si, ţe jsem se objala paţemi v jakémsi obranném gestu, a tak jsem hned nechala ruce klesnout. Nechtěla jsem vypadat jako slaboška, ať uţ si pro mě nachystali cokoli. „Dnes si vyslechneme výpověď nové stráţkyně.“ Taťána na mě upřela pronikavý pohled. A hned po ní všichni v sále. „Rosemarie Hathawayová, mŧţete prosím předstoupit?“ Předstoupila jsem s hlavou vztyčenou a sebejistým krokem. Nevěděla jsem, kam si přesně mám stoupnout, a tak jsem se zastavila uprostřed místnosti, přímo před Taťánou. Litovala jsem, ţe kdyţ se tady musím takhle producírovat, nedostala jsem na to stráţcovský černobílý oblek. Ale bylo to vlastně jedno. Pŧsobila jsem neohroţeně i v tričku a dţínách. Trochu jsem se královně poklonila, zadívala se jí přímo do očí a čekala, co bude následovat. „Mŧţete prosím říct, jak se jmenujete?“ zeptala se. Uţ mě přece představila, ale přesto jsem řekla: „Rosemarie Hathawayová.“ „Kolik vám je?“ „Osmnáct.“ „A jak dlouho je vám osmnáct?“ „Pár měsícŧ.“ Chvilku počkala, aţ to všichni vstřebají, jako by se jednalo o nějakou dŧleţitou informaci. „Slečno Hathawayová, někdy tou dobou jste odešla z Akademie svatého Vladimíra. Je tomu tak?“ Tak kvŧli tomuhle si mě předvolali? Ne kvŧli výletu s Lissou do Vegas? „Ano.“ Nic dalšího uţ jsem neřekla. Boţe! Jenom jsem doufala, ţe nezačne o Dimitrijovi. O mém vztahu s ním by vědět neměla, ale netušila jsem, jaké zvěsti se tu rozšířily. „Vydala jste se do Ruska pronásledovat Strigoje.“ „Ano.“
182
„Byla to jakási osobní pomsta za útok na Akademii?“ „Ehm… ano.“ Nikdo nic neříkal, ale moje odpověď vyvolala rozruch. Všichni se nervózně vrtěli a pokukovali po sobě. Strigojové vţdycky vyvolávali strach a představa, ţe je někdo záměrně vyhledává, pro ně byla dost neobvyklá. Taťána se ale kupodivu tvářila potěšeně. Bude snad tohle pouţito jako zbraň proti mně? „V tom případě předpokládáme,“ pokračovala, „ţe patříte k těm, kdo jsou přesvědčeni, ţe by se mělo na Strigoje přímo útočit.“ „Ano.“ „Ten hrozivý útok na Akademii svatého Vladimíra vyvolal mezi mnohými nejrŧznější reakce,“ řekla. „Nejste jediná dhampýrka, která se chtěla Strigojŧm pomstít, nicméně určitě jste byla nejmladší.“ Nevěděla jsem, ţe se na lov Strigojŧ vydali i další - kromě těch dhampýrŧ z Ruska. Pokud chce Taťána věřit, ţe tohle byl dŧvod mojí cesty, vypadá to pro mě celkem dobře. „Obdrţeli jsme hlášení od stráţcŧ i alchymistŧ z Ruska o tom, ţe jste byla úspěšná.“ To bylo poprvé, co se někdo veřejně zmínil o alchymistech, ale v radě se o nich samozřejmě někdy diskutovat muselo. „Mŧţete mi sdělit, kolik jste jich zabila?“ „Já…“ Překvapeně jsem vykulila oči. „Nevím to jistě, Vaše Veličenstvo. Nejmíň…“ V duchu jsem to rekapitulovala. „Sedm.“ Mohlo jich být víc. Ona si to asi taky myslela. „To se dost podceňujete. Naše zdroje tvrdí něco jiného,“ poznamenala. „Přesto je to pŧsobivé číslo. Zabila jste je všechny sama?“ „Někdy ano. Jindy mi někdo pomáhal. Jeden čas jsem pracovala s dalšími dhampýry.“ Technicky vzato mi v některých případech pomohl i Strigoj, ale o tom jsem se rozhodně nechtěla zmiňovat. „Byli vám věkově blízcí?“ „Ano.“ Taťána uţ nic dalšího neřekla. Ţena vedle ní povstala a promluvila. Myslím, ţe to byla princezna z rodiny Contŧ.
183
„Kdy jste zabila svého prvního Strigoje?“ Zamračila jsem se. „Loni v prosinci.“ „To vám bylo sedmnáct?“ „Ano.“ „A to jste provedla sama?“ „No…, převáţně. Pár kamarádŧ mi pomohlo odlákat jeho pozornost.“ Doufala jsem, ţe ze mě nebudou páčit podrobnosti. Poprvé jsem zabila Strigoje, kdyţ u toho přišel o ţivot Mason. Kromě té záleţitosti s Dimitrijem mě tohle mučilo nejvíc. Princezna Contová ale o ţádné podrobnosti nestála. Spolu s ostatními, kteří mě taky začali vyslýchat, se chtěla dozvědět co nejvíc o tom, jak jsem zabíjela. Trochu je zaujalo, ţe mi pomáhali dhampýři, ale kdyby mi pomáhali Morojové, bylo by to horší. Taky komentovali moje disciplinární záznamy, coţ mě celkem mátlo. Zmínili se i o hodnocení ze školy - o mých výjimečných známkách z bojových lekcí. Jak jsem byla na Akademii nejlepší mezi nejlepšími, neţ jsme tehdy s Lissou utekly. Jak jsem po návratu všechno učivo rychle dohnala a stala se nejlepší ze třídy (aspoň co se týkalo bojování). Taky mluvili o tom, jak jsem chránila Lissu, kdyţ jsme ţily na útěku. A nakonec se zmínili i o tom, jak nádherně jsem zvládla závěrečné zkoušky. „Děkuji, stráţkyně Hathawayová. Mŧţete jít.“ Taťánin přezíravý hlas nenechával místo pro pochyby. Chtěla, abych uţ vypadla. Taky jsem se toho nemohla dočkat, a tak jsem se poklonila a vyběhla ke dveřím. Cestou jsem střelila pohledem po Taše a Adrianovi. Kdyţ jsem došla ke dveřím, ozval se královnin hlas. „Tímto je naše dnešní schŧze ukončena. Sejdeme se zase zítra.“ Kdyţ mě o pár minut později dostihl Adrian, ani mě to nepřekvapilo. Hans mi nepřikázal, ţe se pak mám vrátit k práci, tak jsem se to rozhodla povaţovat za volno. „Fajn,“ řekla jsem Adrianovi a vzala ho za ruku. „Potěš mě svou politickou moudrostí. Co to bylo?“ „Nemám tušení. Já jsem ten poslední, koho by ses měla vyptávat na politiku,“ prohlásil. „Normálně na tyhle schŧze nechodím, ale na
184
poslední chvíli za mnou přiběhla Taša a řekla mi, abych šel s ní. Asi se doslechla, ţe tam budeš -, ale taky nevěděla, která bije.“ Ani jeden z nás nic neřekl. Uvědomila jsem si, ţe mířím ke komerčním budovám, kde se nacházely restaurace, obchody a podobně. Najednou jsem dostala hrozný hlad. „Mám dojem, ţe to navazovalo na něco, co uţ probírali - zmiňovala se o jejich poslední schŧzi.“ „Ta byla uzavřená. Zítřejší bude taky. Nikdo neví, co tam probírají.“ „Tak proč tahle schŧze byla veřejná?“ Nezdálo se mi fér, ţe královna a rada rozhodují o tom, co se bude probírat veřejně a co ne. Všechno by mělo být veřejné. Zamračil se. „Nejspíš proto, ţe brzo budou hlasovat a to bude veřejný. Jestli tvoje výpověď bude hrát nějakou roli, pak rada moţná chce mít jistotu, ţe i ostatní Morojové toho byli svědky, aby všichni rozuměli rozhodnutí, který vynesou.“ Odmlčel se. „Ale co já vím. Nejsem politik.“ „Mně to zní, jako by se uţ rozhodli,“ zavrčela jsem. „Proč vŧbec hlasujou? A proč bych já měla mít něco společnýho s vládou?“ Otevřel dveře do malé kavárny, kde nabízeli menší občerstvení hamburgery a sendviče. Adrian byl zvyklý na luxusní restaurace a gurmánské jídlo. Asi to upřednostňoval, ale taky věděl, ţe já se tak ráda na veřejnosti nepředvádím a ani nejsem ráda, kdyţ se mi připomíná, ţe jsem s královským z elitní rodiny. Ocenila, ţe mu došlo, ţe dneska touţím po něčem obyčejném. Stejně jsme si vyslouţili několik zvědavých pohledŧ a šeptaných poznámek, ţe jsme tak nesourodý pár. Ve škole se o našem vztahu jen spekulovalo, ale tady u dvora? Byli jsme hlavní atrakcí. U dvora je dŧleţité zachovat si pověst, takţe Morojové, kteří chodí s dhampýry, svoje vztahy tají. My s Adrianem nic netajíme, coţ jim připadá skandální - obzvlášť kdyţ je Adrian spřízněný s královnou -, a lidé často nejsou moc diskrétní a dávají svoje názory hlasitě najevo. Od té doby, co jsem u dvora, uţ jsem si vyslechla spoustu věcí. Jedna ţenská
185
mě dokonce označila za nestydu. Jiná zas hlasitě zvaţovala, proč si to se mnou Taťána prostě „nevyřídí“. Dneska se naštěstí naše publikum spokojilo jen se zíráním, coţ se dalo snadno ignorovat. Adrian usedl ke stolu a na čele se mu objevila malá vráska, jak se tvářil zamyšleně. „Moţná se budou rozhodovat, jestli tě nakonec přece jen nejmenují Lissinou stráţkyní.“ To mě ohromilo natolik, ţe jsem se chvíli nezmohla na slovo, Pak se objevila servírka. Vykoktala jsem objednávku a vykulila na Adriana oči. „Váţně?“ Ta schŧze nakonec moţná byla jakousi zkouškou mých dovedností. Dávalo to smysl. Aţ na to, ţe,.. „Ne. Rada by se přece nescházela jen kvŧli přidělení jedný stráţkyně.“ Moje naděje pohasly. Adrian pokrčil rameny. „To je fakt. Tohle ale není normální přidělení. Lissa je poslední ze svýho rodu. Všichni - včetně moji tety o ni mají zvláštní zájem. A kdyby jí přidělili někoho…“ Nebezpečně jsem se na něj zadívala. Pečlivě volil slova. „… kontroverzního, mohlo by to určitý lidi vytočit.“ „A proto chtěli, abych jim osobně popsala, co všechno jsem udělala. Abych všechny přesvědčila, ţe jsem kompetentní.” I kdyţ jsem ta slova pronesla, neodvaţovala jsem se tomu moc věřit. Bylo to aţ příliš hezké, neţ aby to mohla být pravda. „Ale nevím - kdyţ jsem měla tolik prŧšvihŧ se stráţci.“ „To já taky nevím,“ prohlásil. „Jenom si to myslím. Kdoví? Moţná si myslí, ţe ten výlet do Vegas byla jen neškodná lumpárna.“ Mluvil hořkým tónem. „A říkal jsem ti, ţe teta Taťána proti tobě nic nemá. Moţná teď chce, abys byla Lissinou stráţkyní, ale potřebuje přesvědčit i ostatní, aby svoje rozhodnutí ospravedlnila.“ To byla překvapivá myšlenka. „Ale jestli budu nakonec s Lissou, co budeš dělat ty? Začneš se chovat úctyhodně a pŧjdeš taky na vejšku?“ „Nevím,“ povzdechl zamyšleně a napil se. „Moţná jo.“ To bylo taky nečekané. Okamţitě jsem si vzpomněla na rozhovor s jeho matkou. Kdybych byla Lissinou stráţkyní, byly bychom čtyři
186
roky na univerzitě a on s námi? Byla jsem si jistá, ţe Daniella předpokládá, ţe se teď v létě naše cesty rozejdou. Já si to myslela taky… Překvapilo mě, jak se mi teď ulevilo při pomyšlení, ţe bychom zŧstali spolu. Dimitrij naplnil moje srdce bolesti a touhou, ale přesto jsem chtěla ve svém ţivotě Adriana . Usmála jsem se na něj a poloţila ruku na jeho. „Nevím, co bych s tebou dělala, kdybys byl váţenej.“ Zvedl mou ruku ke rtŧm a políbil ji. „Mám pár nápadŧ,“ pověděl mi. Nevím, jestli to zpŧsobil jeho hlas nebo dotek jeho rtŧ, ale zachvěla jsem se. Uţ jsem se chtěla zeptat, jaké ţe to má nápady, ale vyrušil nás Hans. „Hathawayová,“ vyštěkl a povytáhl jedno obočí. Tyčil se nad námi. „Vy a já máme rozdílné představy o definici slova trest.“ Měl pravdu. Moje představa trestu zahrnovala jednoduché věci jako hladovění a výprask. Ne třídění dokumentŧ. Namísto toho jsem ale odpověděla: „Neříkal jste, ţe se mám po schŧzce s královnou vrátit.“ Obdařil mě zoufalým pohledem. „Taky jsem vám neříkal, abyste pak šla na rande. Tak jdeme. Zpátky do sklepa.“ „Ale mám objednaný jídlo!“ „Za pár hodin budete mít pauzu na oběd jako my všichni.“ Pokusila jsem se potlačit svou zlost. Během trestu mě sice nekrmili suchým chlebem a vodou, ale o moc líp to nechutnalo. Vtom přišla servírka s naším jídlem. Neţ stačila postavit talíře na stŧl, sebrala jsem jí sendvič a zabalila si ho do ubrousku. „Mŧţu si ho vzít na cestu?“ „Jestli ho stihnete sníst, neţ se vrátíme.“ Mluvil dost skepticky, jelikoţ sklepy se nacházejí nedaleko. Zjevně podcenil mou schopnost rychle jíst. Přestoţe se Hans tvářil hrozně, dala jsem Adrianovi pusu na rozloučenou a pohledem jsem mu naznačila, ţe moţná budeme v našem rozhovoru pokračovat jindy. Obdařil mě šťastným a chápavým úsměvem, který jsem ovšem zahlédla jen na vteřinu, protoţe Hans uţ mě hnal pryč. Podle svých očekávání jsem sendvič zdolala, neţ jsme
187
se vrátili do budovy stráţcŧ. Snědla jsem ho ale tak rychle, ţe následující pŧlhodinu mi nebylo moc dobře od ţaludku. Kdyţ jsem měla pauzu na oběd, pro Lissu zrovna v lidském světě nastala doba večeře. Vrátila jsem se ke své příšerné práci a radost jsem měla jen z toho, ţe jsem jí mohla poutem nakouknout do hlavy. Celý den strávila prohlídkou kampusu v Lehighu. Přesně to tam splňovalo její představy. Moc se jí to všechno líbilo. Líbily se jí krásné budovy, pozemky, koleje… a hlavně vyučovací předměty. V katalogu objevila takové, které nenabízela ani Akademie svatého Vladimíra. Chtěla vidět a dělat všechno, co ji tahle škola mohla nabídnout. A přestoţe litovala, ţe tam nejsem s ní, měla radost, ţe má narozeniny. Priscilla jí darovala nějaké překrásné umělecké šperky a slíbila, ţe s ní zajde na fantastickou večeři. Zrovna takhle si Lissa svou oslavu nepředstavovala, ale uţ to, ţe má osmnácté narozeniny, jí připadalo dostatečně omamující - částečně k tomu asi přispěla prohlídka úţasné školy, kde bude zanedlouho studovat. Přiznávám, ţe jsem jí záviděla. Obě jsme s Lissou věděly, ţe nemám moc šancí jít taky na vysokou, i kdyţ Adrian měl jinou teorii. Nechápala jsem, jak mŧţe být Lissa tak nadšená, kdyţ tam nebudu moct být s ní. Vím, ţe je to ode mě trochu dětinské. Moc dlouho jsem se tím ale netrápila. Kdyţ Lissina prohlídka školy skončila, vrátila se do hotelu. Priscilla všem oznámila, ţe na večeři pŧjdou tak za hodinu. Pro Lissu to znamenalo, ţe má čas na trénink. Moji zadumanou náladu okamţitě vystřídal vztek. A ještě se to zhoršilo, kdyţ jsem zjistila, ţe Serena pověděla Grantovi o tom, ţe se Lissa s Christianem chtějí naučit sebeobraně. Zjevně to taky povaţoval za skvělý nápad. Lissa má zkrátka dva pokrokové stráţce. Proč jí nepřidělili nějakého zkostnatělého ze staré školy, který by se zděsil uţ při pomyšlení, ţe by Moroje vŧbec mohlo napadnout bojovat se Strigoji? Jen jsem bezradně seděla a připadalo mi, ţe se všichni chovají nerozumně. Lissa s Christianem teď mají instruktory dva. Nejenţe to
188
znamená víc příleţitostí k tomu, aby se Lissa něco naučila, ale navíc měla Serena kompetentního parťáka, s nímţ jí mohla předvádět rŧzné chvaty. Lissa s Christianem je pozorovali s vykulenýma očima. Naštěstí (tedy ne pro Lissu) jsme si brzy něčeho všimly. Stráţci neznali pravý dŧvod, proč se Lissa tak zajímá o bojování. Neměli tušení - jak by taky mohli? -, ţe chce probodnout srdce Strigojovi, protoţe doufá, ţe by ho mohla přivést zpátky k ţivotu. Mysleli si, ţe se chce naučit jen základní obranu, coţ jim znělo rozumně. A tak ji učili právě tohle. Grant se Serenou taky Lissu povzbuzovali, aby cvičila s Christianem. Předpokládala jsem, ţe to je hned z několika dŧvodŧ. Jednak Lissa ani Christian nemají tolik dovedností, aby si vzájemně mohli nějak váţně ublíţit. A druhým dŧvodem bylo, ţe to stráţce vţdy pobavilo. Mě ovšem Lissa s Christianem nepobavili. Panovalo mezi nimi příliš velké napětí - jak sexuální, tak napětí z nevraţivosti - a jen neradi se ocitali v tak těsném kontaktu. Grant se Serenou jim zabránili v dalších úderech do obličeje, ale i při nácviku úhybných manévrŧ se o sebe občas letmo otřeli. Občas někdo hrál Strigoje a Lissa nebo Christian měli zaútočit. Oba Morojové to uvítali, koneckoncŧ se chtěli naučit právě přímým útokŧm. Ale kdyţ se Christian v roli Strigoje vrhl na Lissu a přitlačil ji ke zdi, najednou jí nepřipadalo jako dobrý nápad se tohle učit. Přitiskl se těsně k ní a chytil ji za ruce. Cítila jeho vŧni a bylo to natolik omamné, ţe si představovala, jak ji tam takhle drţí a líbá. „Myslím, ţe byste se měli vrátit k základní obraně,“ prohlásil Grant, coţ utnulo Lissiny zrádné pocity. Vypadalo to, ţe Grant se spíš obává, aby si vzájemně neublíţili. Lisse a Christianovi chvíli trvalo, neţ vŧbec jeho slova zaregistrovali, natoţ aby se od sebe odlepili. Kdyţ to konečně udělali, ani se na sebe nepodívali a usedli na pohovku. Stráţci začali na příkladech ukazovat, jak se vyhnout útočníkovi. Lissa s Christianem uţ
189
to ale viděli tolikrát, ţe tuhle lekci dobře znali. Z jejich předchozí přitaţlivosti se rázem vyvinula frustrace. Lissa byla příliš zdvořilá, neţ aby něco nahlas řekla. Asi po patnácti minutách, kdy Serena s Grantem předváděli, jak odrazit uder paţemi a uhnout, Christian konečně promluvil. „Jak probodnete Strigoje?“ Serena strnula. „Řekl jsi probodnout?“ Grant vŧbec nevypadal zaskočeně, jen se rozesmál. „Nemyslím, ţe zrovna s tímhle byste si měli lámat hlavu. Musíte se soustředit na to, jak se od Strigoje vzdálit, a ne jak se k němu přiblíţit.“ Lissa si Christianem si vyměnili nervózní pohledy. „Já uţ jsem pomáhal zabíjet Strigoje,“ oznámil Christian. „Při útoku na školu jsem na ně pouţil oheň. Vy tvrdíte, ţe to není v pořádku? Ţe jsem to neměl dělat?“ Teď si zas pohledy vyměnili Serena s Grantem. Ha, pomyslela jsem si. Takţe tihle dva nakonec asi nebudou tak pokrokoví, jak jsem si myslela. Zastávali názor, ţe na obraně není nic špatného, ale s útokem uţ to asi vnímali jinak. „Samozřejmě, ţes to měl udělat,“ řekl nakonec Grant. „To, cos udělal, bylo úţasné. A v podobné situaci? Jistě. Nechceš být bezmocný. Ale o to právě jde - ty máš svŧj oheň. Kdyţ se střetneš se Strigojem, pomŧţe ti magie. Uţ víš, jak ji pouţít, a udrţí tě z jejich dosahu.“ „A co já?“ dotázala se Lissa. „Já ţádnou takovou magii neovládám.“ „Ty se nikdy neocitneš tak blízko Strigoje, aby to byl problém,“ pravila Serena zapáleně. „My tě nedáme.“ „Navíc,“ dodal ještě pobaveně Grant, „to není tak, ţe s sebou všude taháme kŧly.“ Dala bych cokoli za to, aby v tu chvíli uviděli obsah jejího kufru. Lissa si skousla ret a vyhnula se Christianovi pohledem, protoţe se bála, aby neprozradili své záměry. Tohle nevycházelo podle jejich šíleného plánu. Christian se opět ujal vedení.
190
„Mŧţeš nám to aspoň předvést?“ zeptal se a snaţil se, aby to vyznělo, ţe mu to prostě jen připadá senzační a vzrušující. Podařilo se mu to. „Je to těţký? Vypadá to, ţe jediný, co musíš udělat, je zamířit a zasáhnout.“ Grant odfrkl. „To těţko. Chce to trochu víc.“ Lissa se naklonila dopředu, propletla si prsty a rozhodla se přihrát Christianovi. „Vţdyť nás to nemusíš učit. Jen nám to ukaţ.“ „Jo, chci to vidět.“ Christian se vedle ní neklidně zavrtěl. Přitom se o sebe lehce otřeli paţemi a oba si okamţitě odsedli. „To není ţádná hra,“ řekl Grant. Přesto se ale vydal ke svému kabátu a z kapsy vytáhl kŧl. Serena na něj nevěřícně zírala. „Co chceš dělat?“ zeptala se. „Probodnout mě?“ Tiše se zasmál a ostříţím zrakem pátral po místnosti. „Samozřejmě, ţe ne. Aha, tohle.“ Došel k malému křeslu s ozdobným polštářkem. Zvedl ho a vyzkoušel, jak je tlustý. Byl tlustý a nacpaný nějakou měkkou hmotou. Vrátil se k Lisse a naznačil jí, aby vstala. K údivu všech jí podal svŧj kŧl. Zaujal stabilní pozici, oběma rukama sevřel polštář a strčil ho kus před sebe. „Do toho,“ povzbudil ji. „Zamiř a zasáhni.“ „Zbláznil ses?“ dotázala se Serena. „Neboj,“ řekl. „Princezna Vodová si mŧţe dovolit menší nehodu. Jenom chci dokázat, ţe mám pravdu. Zasáhni polštář.“ Lissa váhala jen chviličku. Zachvátilo ji neobvykle silné vzrušení. Věděla jsem, ţe se to strašně moc chce naučit, ale teď se mi zdálo, ţe její odhodlání ještě vzrostlo. Zaťala zuby, vykročila vpřed a neohrabaně se pokusila probodnout polštář kŧlem. Počínala si opatrně, protoţe se bála, aby Grantovi neublíţila, ale ničeho se obávat nemusela. Grant ani nezakolísal a polštář utrpěl jen malý škrábanec na povlaku. Zkusila to ještě párkrát, ale o moc víc nedosáhla. „To je všechno, na co se zmŧţeš?“ ozval se Christian. On uţ byl takový. Nasupeně mu podala kŧl. „Tobě to jistě pŧjde líp.“
191
Christian se postavil a jeho samolibý úsměv se vytrácel, kdyţ si kritickým okem měřil polštář a pečlivě se rozmachoval. Lissa se rozhlédla a uviděla, ţe se stráţci dobře baví. I Serena byla uvolněnější. Dokázali svoje - ţe není vŧbec snadné naučit se probodnout srdce. Byla jsem ráda a moje mínění o nich rázem vzrostlo. Christian konečně bodl. Porušil látku, ale do vycpávky polštáře nepronikl. A Grant sebou opět ani nepohnul. Po několika dalších pokusech si Christian zase sedl a odloţil kŧl. Bylo docela zábavné pozorovat, jak Christianovi klesá sebevědomí. I Lissa se bavila, přestoţe ji rozčilovalo, ţe to sama taky nezvládla. „Ta výplň je nějaká tuhá,“ postěţoval si Christian. Grant podal svŧj kŧl Sereně. „A ty myslíš, ţe tělem Strigoje by kŧl prošel líp? Kdyţ máš v cestě svaly a ţebra?“ Grant opět zaujal svou pozici a Serena se s kŧlem v ruce bez váhání vyřítila proti polštáři. Pronikla kŧlem skrz polštář a hrot se zastavil aţ kousek před Grantovým hrudníkem. Z polštáře se začaly sypat kousky výplně. Vytáhla kŧl a podala ho zase Grantovi, jako by právě provedla tu nejjednodušší věc na světě. Christian i Lissa na ni hleděli s úţasem. „Chci to zkusit znovu,“ řekl Christian. Neţ je Priscilla zavolala na večeři, v hotelovém pokoji nezbyl jediný nepoškozený polštář. Ta se bude asi divit, aţ dostane účet. Lissa s Christianem to zkoušeli dál a stráţci na ně jen dohlíţeli. Tvářili se spokojeně, ţe oba Morojové pochopili. Probodnou! Strigoje vŧbec není snadné. Lisse to konečně začalo docházet. Uvědomila si, ţe probodnout polštář - nebo Strigoje - není jen o pochopení principu, Samozřejmě mě slyšela mluvit o tom, jak je třeba zasáhnout srdci a minout ţebra, ale k tomu bylo třeba něco víc neţ to jen vědět. Vyţaduje to hodně síly - fyzické síly, kterou Lissa zatím moc nemá. Serena sice pŧsobila drobně, ale léta strávila budováním svalŧ, takţe by teď kŧlem dokázala probodnout prakticky cokoli. Po jedné hodinové lekci Lissa
192
takovou sílu nezíská. Kdyţ se pak všichni vydali na večeři, Lissa si začala špitat s Christianem. „Tak uţ to balíš?“ zeptal se jí tiše na zadním sedadle teréňáku. Jel s nimi i Grant, Serena a ten třetí stráţce, ale ti byli hluboce zabráni do hovoru. „Ne!“ sykla Lissa. „Ale budu muset hodně trénovat, neţ to zvládnu.“ „Třeba zvedat činky?“ „Nevím.“ Ostatní si pořád povídali, ale Lissino téma bylo dost nebezpečné, takţe radši neriskovala, ţe by je někdo mohl zaslechnout a naklonila se k Christianovi. Opět s ní zamávala jeho dobře známá blízkost. Polkla a snaţila se tvářit normálně a drţet se tématu. „Ale nejsem dost silná. Je to pro mě fyzicky nemoţný.“ „To zní, jako ţe to vzdáváš.“ „Hele! Tys taky ţádný polštář neprobodl skrz.“ Trochu zčervenal. „Ten zelenej jsem skoro dostal.“ „Vţdyť v něm skoro nic nebylo!“ „Potřebuju jen víc trénovat.“ „Ty nepotřebuješ dělat nic,“ štěkla po něm a snaţila se mluvit tiše, přestoţe byla rozčilená. „Tohle není tvŧj boj. Je mŧj.“ „Hej,“ obořil se na ni a oči mu zářily jako modré diamanty. „Jsi cvok, jestli si myslíš, ţe tě nechám jít a budu riskovat…“ Náhle zmlkl a skousl si ret, jako by potřeboval veškerou svou vŧli, aby byl zticha. Lissa se na něj zadívala a obě jsme uvaţovaly, jak mělo asi to jeho konstatování skončit. Co by měl riskovat? Ţe se Lissa ocitne v nebezpečí? Tak jsem to odhadovala. I kdyţ nemluvil nahlas, jeho výraz vypovídal za vše. Lissinýma očima jsem viděla, jak pohledem hltá její obličej a snaţí se skrýt své emoce. Nakonec trhl hlavou a přerušil tu intimní chvilku. Odsedl si od ní co nejdál. „Fajn. Dělej si, co chceš. Mně je to fuk.“
193
Po tom uţ ani jeden z nich nepromluvil. Jelikoţ jsem měla zrovna pauzu na oběd, vrátila jsem se do reality a těšila se na chvilku oddechu. Jenţe přišel Hans a oznámil mi, ţe musím pracovat dál. „No tak! Není snad čas na oběd? Musíte mi dovolit najíst se,“ vykřikla jsem. „Tohle je dost krutý. Aspoň mi teda hoďte nějaký drobky.“ „Najedla jste se, kdyţ jste zhltla ten sendvič. Chtěla jste pauzu na oběd, tak jste ji měla. Teď pokračujte v práci.“ Bouchla jsem pěstmi do nekonečného štosu papírŧ před sebou. „Nemŧţu aspoň dělat něco jinýho? Třeba někde vymalovat? Vozit kamení?“ „Obávám se, ţe ne.“ Zvlnil koutky rtŧ v úsměvu. „Je tady spousta dokumentŧ, co se musí roztřídit.“ „Jak dlouho? Jak dlouho mě budete trestat?“ Hans pokrčil rameny. „Dokud mi někdo neřekne, ţe mám přestat.“ Nechal mě znovu o samotě. Opřela jsem se o opěradlo ţidle a musela se hodně ovládat, abych nepřevrhla stŧl před sebou. Asi by se mi tím ulevilo, jenţe bych všechno, co uţ jsem roztřídila, musela dělat znovu. S povzdechem jsem se zase dala do práce. Kdyţ jsem se pak vrátila k Lisse, byla uţ na večeři. Technicky vzato to byla večeře na počest jejích osmnáctin, ale ve skutečnosti šlo o královskou konverzaci s Priscillou. Takhle by asi nikdo nechtěl proţít narozeniny. Aţ si vyslouţím svobodu, budu jí to muset vynahradit. Uspořádáme opravdový večírek a já jí konečně dám dárek k narozeninám: nádherné koţené boty, které mi Adrian pomohl sehnat ještě na Akademii. Moţná by bylo zajímavější ocitnout se v Christianově hlavě, ale to nešlo. Tak jsem se vrátila do své a v duchu si přehrávala svŧj rozhovor s Adrianem. Ţe by tohle trestání uţ konečně skončilo? Dostanu oficiální královské přidělení k Lisse a navzdory běţné taktice budeme spolu? Jak jsem se snaţila přijít tomu na kloub, připadala jsem si jako křeček běhající v kolečku. Spousta práce. Ţádný pokrok. Ale aspoň
194
mě to přeneslo přes nudnou konverzaci u večeře. Lissina skupinka uţ se zvedla a mířila k východu z restaurace. Venku uţ byla tma a Lisse připadalo zvláštní řídit se lidským reţimem. Na Akademii nebo u dvora by tohle představovalo poledne. Jenţe oni se vraceli do hotelu, kde se chystali ulehnout. No, moţná ţe ne úplně hned. Nepochybovala jsem, ţe aţ Lissa s Christianem překonají svŧj hněv, vrátí se zase k probodávání polštářŧ. I kdyţ jsem si hrozně přála, aby se ti dva dali zase dohromady, nemohla jsem si pomoct, ale kdyţ byli kaţdý zvlášť, připadalo mi to mnohem bezpečnější. Nebo moţná ne. Celá skupinka se zdrţela v restauraci déle, neţ bylo obvyklé, takţe parkoviště, kterým teď kráčeli, bylo skoro prázdné. Stráţci nenechali auto přímo u zadního vchodu, ale ani hned u hlavního. Zaparkovali u jedné z pouličních lamp osvětlujících parkoviště. Aţ na to, ţe lampa teď nesvítila. Byla rozbitá. Grant a Priscillin stráţce si toho všimli okamţitě. Byl to přesně takový detail, jakých nás učili si všímat: cokoli neobvyklého, cokoli, co se změní. V okamţiku vytáhli kŧly a svými těly chránili Moroje. Sereně a stráţci, který chránil Christiana, trvalo jen o vteřinu déle, neţ zareagovali. To byla další věc, na kterou jsme byli vytrénovaní. Být ve střehu. Reagovat. Následovat kolegy. Byli rychlí. Všichni byli rychlí. Ale stejně to nepomohlo. Protoţe Strigojové byli náhle všude. Netuším, odkud se vynořili. Moţná se schovávali za auty na kraji parkoviště. Kdybych to všechno viděla z ptačí perspektivy nebo u toho dokonce byla se svým alarmem v podobě nevolnosti, moţná bych měla větší přehled. Ale sledovala jsem to jen Lissinýma očima a stráţci ji odstrčili do zákrytu, aby ji ochránili před Strigoji, kteří jako by se zhmotňovali ze vzduchu. Většinu akcí vnímala jen rozmazaně. Stráţci se ji snaţili udrţet stranou, zatímco se všude kolem objevovaly obličeje s rudýma očima Všechno, co vnímala, navíc zastíral strach. Obě uţ jsme ale viděly umírat lidi. Serena zareagovala stejně rychle a se stejnou silou jako v hotelovém pokoji, kdyţ jedno mu
195
Strigojovi probodla srdce. Nějaká Strigojka se ale za to zjevně chtěla pomstít, a tak skočila na Priscillina stráţce a zlomila mu vaz. Lissa si vzdáleně uvědomovala, ţe ji Christian jednou rukou objímá v ochranitelském gestu, tiskne ji k autu a z druhé strany ji kryje vlastním tělem. Zbývající stráţci dál stáli v ochranném kruhu, jak nejlépe svedli, ale dělo se toho moc. Jejich kruh se rozpadal, jak jich postupně ubývalo. Strigojové je zabíjeli jednoho po druhém. Ne ţe by stráţci byli nezkušení - prostě jich bylo málo proti přesile. Jedna Strigojka zuby rozsápala Grantovi hrdlo. Serenu kdosi odhodil tak, ţe přistála obličejem na asfaltu a uţ se nepohnula. A co bylo nejhorší, nezdálo se, ţe by Strigojové chtěli ušetřit Moroje. Lissa se tiskla k autu tak silně, jako by s ním chtěla splynout. S vytřeštěnýma očima zírala, jak jeden Strigoj rychle a účinně rozerval Priscille hrdlo a zastavil se jen na chvíli, aby se napil její krve. Morojka neměla ani chvilku na to, aby vŧbec mohla pocítit překvapení, ale aspoň netrpěla. Endorfiny se rozpily v bolesti a krev odtékala z jejího těla spolu se ţivotem. Lissiny emoce se posunuly dál za strach, nepodobaly se uţ ničemu známému. Byla v šoku. Ochromená. Chladně a s jistotou se smířila s tím, ţe její ţivot zanedlouho skončí. Pevně stiskla Christianovi ruku a podívala se na něj. Útěchu nalézala v tom, ţe to poslední, co v ţivotě uvidí, budou jeho krásné, křišťálově modré oči. Vzhledem k tomu, jak se tvářil, bylo jasné, ţe i jeho myšlenky se ubírají podobným směrem. V jeho pohledu se zračila vřelost a láska a… Naprosté ohromení. S vykulenýma očima se zadíval na něco za Lissou. V tutéţ chvíli Lissu někdo popadl za rameno a otočil ji dokola. Tak je to tu, zašeptal hlásek v jejím nitru. Teď umřu. V tu chvíli ale pochopila Christianovo ohromení. Proti ní stál Dimitrij. Stejně jako já z něj měla ten neskutečný pocit, ţe je to Dimitrij, a přitom to není on. Byl si tak podobný…, a přitom byl úplně jiný.
196
Pokusila se něco říct, cokoli. Jenţe i kdyţ svými rty zformovala slova, nedokázala je pronést nahlas. Náhle za ní vzplálo silné horké světlo a Dimitrijŧv bledý obličej osvítila záře. Ani Lissa, ani já jsme nepotřebovaly vidět, jak Christian za pomoci své magie zformoval ohnivou kouli. Christiana ponoukl k akci bud šok z pohledu na Dimitrije, nebo strach o Lissu. Dimitrij zamţoural do světla, ale pak se krutě usmál a ruce, jimiţ jí svíral ramena, přesunul na její krk. „Dej to pryč,“ varoval Christiana. „Dej to pryč, nebo umře.“ Lissa se konečně vzchopila natolik, aby dokázala promluvit, ačkoli ji škrtil. „Neposlouchej ho,“ vypravila ze sebe. „Stejně nás zabije.“ Ale horko za ní náhle vychladlo. Dimitrijŧv obličej se znovu ocitl ve stínu. Christian nemínil riskovat Lissin ţivot, i kdyţ byl přesvědčen, ţe má pravdu. Teď uţ těţko mohlo na něčem záleţet. „Vlastně bych rád,“ prohlásil Dimitrij potěšeným tónem uprostřed té příšerné scenerie, „abyste vy dva zŧstali naţivu. Aspoň ještě chvíli.“ Lissa se zamračila. Nepřekvapilo by mě, kdyby se mračil i Christian, vzhledem k tomu, jak nechápavým tónem promluvil. Ani se nezmohl na nějakou uštěpačnou poznámku. Zeptal se jen na to, co bylo zjevné. „Proč?“ Dimitrijovi se zaleskly oči. „Protoţe vás potřebuju jako návnadu pro Rose.“
197
PATNÁCT ZPANIKAŘILA
JSEM TAK PŘÍŠERNĚ, ŢE MI PŘIPADALO JAKO SKVĚLÝ
ačkoli je to kilometry a kilometry daleko. Po chviličce mi ale došlo, ţe na tohle nemám. Na tohle zdaleka nemám. Vystřelila jsem od stolu, vyběhla z místnosti a náhle jsem zatouţila, aby tu se mnou byla Alberta. Viděla jsem ji vrhnout se do akce na Akademii svatého Vladimíra a věděla jsem, ţe dokáţe velet v kaţdé situaci. Navíc spolu máme dobrý vztah, takţe by jistě zareagovala, kdybych jí pověděla o té hrozbě. Stráţci u dvora pro mě byli pořád cizinci. Za kým bych mohla jít? Za Hansem? Za chlapem, který mě nesnáší? Nevěřil by mi, ale Alberta nebo moje máma ano. Běţela jsem ztichlou chodbou a na podobné věci radši nemyslela. Nezáleţí na tom. Musím ho přimět, aby mi uvěřil. Musím najít někoho, kdo mi uvěří. Kohokoli, kdo by z toho Lissu s Christianem dostal. To můţeš jedině ty, ozvalo se mi v hlavě. Ty jsi jediná, koho Dimitrij chce. Tuhle myšlenku jsem taky ignorovala, hlavně proto, ţe jsem v té rychlosti taktak vybrala zatáčku, ve které se zrovna někdo objevil. Přidušeně jsem ze sebe vypravila něco jako „uf“ a obličejem jsem komusi vrazila do hrudníku. Vzhlédla jsem. Michail. Mělo by se mi ulevit, jenţe jsem byla hrozně nabuzená adrenalinem a hlavu jsem měla plnou starostí. Chytila jsem ho za rukáv a začala ho táhnout ke schodŧm. „Pojď! Musíme sehnat pomoc!“ Michail zŧstal stát na místě a ani se nepohnul. S klidným výrazem se zamračil. „O čem to mluvíš?“ PLÁN OKAMŢITĚ VYSKOČIT A ROZBĚHNOUT SE DO LEHIGHU,
198
„Lissa! Lissa a Christian. Unesl je Strigoj - teďa Dimitrij, Mŧţeme je najít. Já je dokáţu najít. Ale musíme sebou hodit.“ Michail se zatvářil zmateně. „Rose…, jak dlouho jsi byla dole?“ Na tohle jsem neměla čas. Nechala jsem ho tam a vyběhla po schodech do hlavního podlaţí budovy. Po chvilce jsem za sebou zaslechla jeho kroky. Kdyţ jsem doběhla do hlavní kanceláře, čekala jsem, ţe mi někdo vynadá, ţe jsem přestala pracovat, jenţe… nikdo si mě nevšímal. V kanceláři vládl chaos. Stráţci pobíhali kolem, telefonovali na všechny strany a všude se ozývaly rozrušené hlasy. Uvědomila jsem si, ţe o tom vědí. Uţ to vědí. „Hansi!“ vykřikla jsem a razila si k němu cestu davem. Stál na druhé straně místnosti a právě s někým dotelefonoval. „Hansi, vím, kde jsou. Vím, kam Strigojové odtáhli Lissu s Christianem.“ „Hathawayová, nemám čas na vaše…“ Najednou se přestal šklebit. „Vy máte to pouto.“ S údivem jsem na něj vykulila oči. Cekala jsem, ţe mě odeţene jako obtíţný hmyz. Byla jsem připravená na dlouhou hádku, abych ho přesvědčila, ţe mám pravdu. Rychle jsem kývla. „Viděla jsem to. Viděla jsem všechno, co se stalo.“ Zamračila jsem se. „Jak to, ţe uţ o tom víte?“ „Serena,“ odpověděl pochmurně. „Serena je mrtvá…“ Zavrtěl hlavou. „Ne, zatím ještě ne. Ale podle toho, jak zněla v telefonu, k tomu nemá daleko. Ať uţ se stalo cokoli, muselo ji stát hodně úsilí, aby vŧbec dokázala zavolat. Uţ pro ni jedou alchymisté. A taky, aby tam… uklidili.“ V duchu jsem si přehrála ty události, jak Serenu odhodili obličejem na asfalt. Byla to tvrdá rána, a kdyţ se pak nepohnula, předpokládala jsem, ţe došlo k nejhoršímu. Ale i kdyţ přeţila - coţ zjevně musela -, sotva jsem si dokázala představit, jak zakrvácenýma rukama vytahuje z kapsy mobil…
199
Prosím, prosím, ať to přeţije, pomyslela jsem si, ačkoli jsem si nebyla jistá, ke komu se vlastně modlím. „Pojďte,“ řekl mi Hans. „Potřebujeme vás. Uţ se dávají dohromady týmy.“ To bylo další překvapení. Nečekala jsem, ţe mě přibere tak rychle. Hned jsem začala na Hanse pohlíţet s větším respektem. Sice se občas chová jako debil, ale je správný velitel. Jakmile vidí moţný přínos, hned ho vyuţije. Okamţitě vyběhl ze dveří a několik stráţcŧ jej následovalo. Měla jsem co dělat, abych jim stačila. Všimla jsem si, ţe se připojil i Michail. „Organizujete záchrannou misi,“ pověděla jsem Hansovi. „To se… jen tak nevidí.“ Váhala jsem, jestli to mám vŧbec říct. Rozhodně jsem ho od toho nechtěla odradit. Ale zachraňovat Moroje není moc běţné. Kdyţ je Strigojové unesou, automaticky jsou povaţováni za mrtvé. Záchranná mise, kterou jsme zorganizovali po útoku na Akademii, byla něčím neobvyklým a vyţadovalo to hodně přesvědčování. Hans mě obdařil křivým pohledem. „Vţdyť jde o dragomirskou princeznu.“ Lissa pro mě byla vzácná, vzácnější neţ cokoli jiného na tomhle světě. A teď mi došlo, ţe je vzácná i pro Moroje. Většina Morojŧ by byla po únosu Strigoji povaţována za mrtvé, ona ale nepatřila k většině. Byla poslední svého rodu, poslední členka jedné z dvanácti královských rodin. Její ztráta by neznamenala jen zásah do morojské kultury. Bylo by to znamení, ţe nás Strigojové opravdu poráţejí. Kvŧli ní stráţci riskují i záchrannou misi. Ukázalo se, ţe by riskovali i víc. Jakmile jsme doběhli do garáţe, kde parkovala spoustu vozŧ z celého dvora, viděla jsem, ţe sem přijíţdějí davy dalších stráţcŧ, spolu s Moroji. Pár jsem jich znala. Byla mezi nimi i Taša Ozerová. Stejně jako ona, i ostatní přítomní Morojové ovládali oheň. Pokud jsme se v něčem poučili, tak v tom, ţe jsme pochopili, jak uţiteční jsou v boji. Zdálo se, ţe teď všichni ignorují kontroverzní otázku, zda by se měli účastnit bojŧ. Potěšilo
200
mě, jak rychle se sem všichni sjeli. Taša se mi zadívala do očí. Tvářila se váţně a vyčerpaně. Nic mi neřekla, ale ani nemusela. Hans štěkal rozkazy, rozděloval lidi do skupin a do jednotlivých vozidel. S vyuţitím veškerého svého sebeovládání jsem trpělivě čekala u něj. Se svou neklidnou povahou bych nejradši vyskočila a chtěla vědět, co mŧţu udělat. Zapojí mě do toho, ujišťovala jsem se. Má pro mě úkol, jenom si musím počkat. Moje sebeovládání otestovala i Lissa. Opustila jsem její mysl poté, co ji a Christiana Dimitrij odvlekl. Nemohla jsem se k ní vrátit, ještě ne. Nezvládla bych se na ně dívat, nedokázala bych se dívat na Dimitrije. Uvědomovala jsem si, ţe budu muset, aţ začnu směrovat stráţce, ale prozatím jsem se radši drţela zpátky. Věděla jsem, ţe Lissa je naţivu. A to bylo jediné, na čem v tuto chvíli záleţelo. Přesto jsem ale byla tak napjatá a rozrušená, ţe kdyţ se někdo dotkl mojí paţe, málem jsem na něj vytáhla kŧl. „Adriane…,“ vydechla jsem. „Co tady děláš?“ Stál tam, díval se na mě a něţně mě hladil po tváři. Takhle váţný a tragický výraz jsem u něj viděla jen párkrát. Jako obvykle se mi to ani tentokrát nelíbilo. Adrian byl jedním z těch, kteří by se měli pořád usmívat. „Jakmile se mi to doneslo, věděl jsem, kde tě najdu.“ Potřásla jsem hlavou. „Stalo se to tak… před deseti minutami?“ Čas jsem vnímala jen mlhavě. „Jak se to mohli všichni tak brzo dovědět?“ „Jakmile to zjistili, ohlásili to rozhlasem po celém dvoře. Mají okamţitý výstraţný systém. Královnu teď hlídají v uzavřeném objektu.“ „Coţe? Proč?“ Rozčílilo mě to. Taťána není v ohroţení. „Proč plýtvají nějakými stráţci na ni?“ Poblíţ stojící stráţce po mně vrhl kritický pohled. Adrian pokrčil rameny. „K útoku Strigojŧ došlo relativně blízko. Povaţujou to za váţnou hrozbu pro všechny.“
201
Relativně bylo klíčové slovo. Cesta do Lehighu trvá asi hodinu a pŧl. Stráţci byli ve střehu, ale s kaţdou uplynulou vteřinou jsem si přála, aby byli rychlejší. Kdyby se neobjevil Adrian, teď uţ bych jistě ztratila trpělivost a křičela na Hanse, aby si pospíšil. „Je to Dimitrij,“ řekla jsem tiše. Nebyla jsem si jistá, ţe tuhle informaci mŧţu poskytnout ještě někomu jinému. „To on je unesl. Pouţívá je jako návnadu, aby mě tam přilákal.“ Adrian se zachmuřil ještě víc. „Rose, nemŧţeš…“ Hlas ho zradil, ale stejně jsem věděla, co chtěl říct. „Copak mám na vybranou?“ vykřikla jsem. „Musím tam jít. Lissa je moje nejlepší kamarádka a já jsem jediná, kdo je k ní mŧţe zavést.“ „Je to past.“ „Já vím. A on ví, ţe já to vím.“ „Co uděláš?“ Opět jsem přesně věděla, co tím Adrian míní. Podívala jsem se na kŧl, který jsem nevědomky před chvílí vytáhla z kapsy. „Co budu muset. Budu ho muset… zabít.“ „Dobře,“ řekl Adrian a viditelně se mu ulevilo. „To jsem rád.“ Z jakéhosi dŧvodu mě to rozčílilo. „Boţe!“ vyštěkla jsem. „Uţ se nemŧţeš dočkat, aţ se zbavíš konkurence?“ Adrian si zachoval váţný výraz. „Ne. Vím jenom, ţe dokud ţije nebo spíš tak nějak ţije -, ty jsi v nebezpečí. A to nemŧţu vydrţet. Nevydrţím ţít s vědomím, ţe tvŧj ţivot je v ohroţení. Je to tak, Rose. Nikdy nebudeš v bezpečí, dokud bude ţít. A já chci, abys v bezpečí byla. Potřebuju to. Nedopustím… Nedopustím, aby se ti něco stalo.“ Mŧj vzteklý výbuch vyhasl stejně rychle, jako se objevil. „Adriane, moc mě to mrzí…“ Nechala jsem ho, aby mě objal. Opřela jsem si mu hlavu o hrudník, cítila jsem jeho měkkou košili a slyšela tlukot jeho srdce. Dovolila jsem si chvilku útěchy. Nejraději bych se v něm rozplynula. Nechtěla jsem se nechat pohltit strachem – strachem o Lissu a strachem z Dimitrije. Jakmile jsem si to uvědomila, strnula jsem. Ať uţ se stane cokoli, jednoho z nich dnes v noci ztratím. Pokud Lissu zachráníme, Dimitrij zemře. Pokud Dimitrij přeţije, zemře ona. Tenhle příběh nebude mít
202
šťastný konec a mému srdci nic nezabrání, aby se nerozpadlo na kousíčky. Adrian mi přejel rty po čele a pak se sklonil k mým ústŧm. „Buď opatrná, Rose. Ať uţ se bude dít cokoli, prosím, prosím, buď opatrná. Nesmím tě ztratit.“ Nevěděla jsem, co na to říct, jak reagovat na jeho emoce. Sama jsem toho proţívala tolik, ţe jsem sotva dokázala vyprodukovat souvislou myšlenku. Radši jsem ho políbila. Uprostřed toho všeho dnešního umírání - toho, ke kterému uţ došlo, i toho, k němuţ teprve dojde - mi ten polibek připadal mnohem silnější neţ jakýkoli jiný, který jsme si kdy vyměnili. Byl v něm ţivot. Já byla naţivu a chtěla jsem, aby to tak i zŧstalo. Chtěla jsem přivést Lissu zpátky a vrátit se do Adrianovy náruče a k celému svému ţivotu… „Hathawayová! Jeţíšmarjá, musím vám dát studenou sprchu?“ Okamţitě jsem se od Adriana odtrhla a zadívala se na rozzuřeného Hanse. Většina teréňákŧ uţ byla obsazena. Teď byla řada na mně, abych začala něco dělat. Pohledem jsem se rozloučila s Adrianem a on se přinutil k úsměvu, který měl nejspíš vyznít statečně. „Bud opatrná,“ zopakoval. „Přived je zpátky - a sebe taky.“ Rychle jsem přikývla a vydala se za netrpělivým Hansem do jednoho SUV. Kdyţ jsem dosedla na zadní sedadlo, měla jsem snad to nejbizarnější déjá vu v ţivotě. Tolik se to podobalo tomu, kdyţ tehdy Viktor unesl Lissu, ţe mě to úplně ohromilo. Tenkrát jsem taky jela v podobném černém autě a navigovala stráţce za ní. Jenţe tenkrát vedle mě seděl Dimitrij - ten nádherný a statečný Dimitrij, kterého jsem znala před dlouhou dobou. Ty vzpomínky jsem měla zaryté tak hluboko v mysli i srdci, ţe jsem si vybavovala kaţdičký detail: jak si zastrkoval vlasy za uši i odhodlaný po hled jeho hnědých očí, kdyţ šlápl na plyn, abychom se za Lissou dostali dřív. Byl tak odhodlaný, připraven udělat, co je správné. Tenhle současný Dimitrij - Strigoj Dimitrij - byl taky odhodlaný. Ale úplně jinak.
203
„Budete schopná to udělat?“ houkl na mě z předního sedadla Hans. Něčí ruka mi něţně stiskla paţi a překvapilo mě, ţe vedle mě sedí Taša. Vŧbec jsem nezaregistrovala, ţe jede s námi. „Spoléháme na vás.“ Přikývla jsem. Chtěla jsem si zaslouţit jeho úctu. Jako správná stráţkyně jsem se snaţila nedat na sobě znát svoje pocity, pokoušela jsem se nevnímat rozpor mezi těmi dvěma Dimitriji. Snaţila jsem se nevzpomínat na tu noc, kdy jsme se vydali zachránit Lissu. Byla to tatáţ noc, kdy jsme s Dimitrijem padli za oběť Viktorovu kouzlu chtíče… „Jeďte směrem na Lehigh,“ oznámila jsem chladným hlasem. Teď jsem byla stráţkyní. „Aţ se budeme blíţit, nasměruju vás.“ Byli jsme na cestě jen asi dvacet minut, kdyţ jsem ucítila, ţe Lissina skupinka se zastavila. Dimitrij zjevně vybral nějakou skrýš nedaleko univerzity. Takhle pro nás bude snazší je objevit, neţ kdyby byli v pohybu. Samozřejmě jsem si ale musela připomenout, ţe Dimitrij chce, abych ho našla. Jelikoţ jsem věděla, ţe stráţci nebudou potřebovat, abych jim říkala, kudy jet, dokud se nepřiblíţíme k Lehighu, připravila jsem se na nejhorší a skočila Lisse do hlavy, abych zjistila, co se děje. Lissa s Christianem nebyli zranění, a krom toho, ţe je Dimitrij násilím odtáhl aţ sem, jim nijak neublíţil. Seděli někde, kde to vypadalo jako ve skladu, který uţ hodně dlouho není pouţíván. Všechno bylo pokryté tlustou vrstvou prachu. Některé předměty na rozviklaných policích jsem kvŧli tomu prachu skoro nedokázala rozeznat. Moţná nějaké pracovní nástroje. Tu a tam papíry a občas pár beden. Jediným světlem byla holá ţárovka, která dodávala prostředí drsný a omšelý dojem. Lissa a Christian seděli na ţidlích s rovnými opěradly a ruce měli provazem svázané za zády. Opět jsem zaţila déjá vu. Vzpomněla jsem si na minulou zimu, kdy jsme s kamarády byli taky takhle přivázaní k ţidlím, kdyţ nás drţeli Strigojové. Pili z Eddieho a Mason umřel…
204
Ne. Takhle neuvaţuj, Rose. Lissa i Christian jsou naţivu. Zatím se jim nic nestalo. Nic se jim nestane. Lissa dlela myšlenkami tady a teď, ale po menším prŧzkumu její mysli jsem získala obrázek budovy, kam je Dimitrij odvlekl. Vypadalo to jako skladiště - staré a opuštěné -, coţ bylo ideální místo pro Strigoje a jejich zajatce. V místnosti se nacházeli čtyři Strigojové, ale Lisse záleţelo jen na jednom. Na Dimitrijovi. Její reakce byla pochopitelná. Vidět ho jako Strigoje bylo i pro mě těţké. Dokonce neskutečné. Nějak jsem si na to ale zvykla, nejspíš proto, ţe jsem s ním strávila uţ hodně času. Přesto mě ale občas zaskočilo, kdyţ jsem ho takhle viděla. Lissa na to nebyla připravená ani v nejmenším, takţe byla dost v šoku. Dimitrij dnes měl tmavohnědé vlasy rozpuštěné, jak se mi to u něj vţdycky líbilo, a rychle přecházel sem a tam, aţ za ním vlál jeho kabát. Většinou byl ale k Lisse a Christianovi otočený zády, coţ pro ně bylo ještě horší. Kdyţ mu Lissa neviděla do obličeje, musel jí připadat jako ten Dimitrij, kterého znala. Při tom pochodování po malé místnosti se hádal s ostatními třemi Strigoji a byl strašně rozrušený. „Pokud sem váţně jedou stráţci,“ zavrčela jedna Strigojka, „tak bychom měli hlídat venku.“ Byla to vysoká štíhlá rusovláska, která před svou proměnou nejspíš byla Morojkou. Promluvilo ale tónem, který naznačoval, ţe ona si rozhodně nemyslí, ţe by byli stráţci na cestě. „Přijedou,“ prohlásil Dimitrij tiše. Ten jeho roztomilý přízvuk mi sevřel srdce. „Vím to.“ „Tak mi dovol jít ven a být k uţitku!“ obořila se na něj. „Na hlídání těchhle dvou nás přece nepotřebuješ.“ Její tón byl přezíravý. Dokonce pohrdavý. Ale bylo to pochopitelné. Všichni ve světě vampýrŧ vědí, ţe Morojové nebojují. Navíc Lissa i Christian byli pevně svázáni. „Ty je neznáš,“ prohlásil Dimitrij. „Jsou nebezpeční. Dokonce si ani nejsem jistý, jestli tahle ochrana stačí.“ „To je směšné!“
205
Dimitrij se jediným plynulým pohybem otočil a praštil ji. Odletěla dozadu a vytřeštila oči údivem a hněvem. Pokračoval dál v přecházení, jako by se nic nestalo. „Zŧstaneš tady a budeš je hlídat, dokud ti neřeknu, ţe máš dělat něco jiného. Rozumíš?“ Probodla ho pohledem a lehce se dotkla své tváře, ale nic neřekla. Dimitrij se rozhlédl po ostatních. „A vy tady taky zŧstanete. Jestli se stráţci dostanou dovnitř, bude vás třeba i k něčemu jinému neţ k hlídání.“ „Jak to víš?“ chtěl vědět jiný Strigoj. Měl černé vlasy a vypadal, ţe dřív býval člověkem. To je mezi Strigoji rarita. „Jak víš, ţe přijedou?“ Strigojové mají výborný sluch, ale kdyţ po sobě tak štěkali, Lissa měla příleţitost nepozorovaně něco sdělit Christianovi, „Mŧţeš mi přepálit ty provazy?“ zašeptala skoro neslyšitelně. „Jako jsi to udělal Rose?“ Christian se zamračil. Kdyţ jsme spolu byli v zajetí, takhle mě osvobodil. Bolelo to jako čert a na rukou a zápěstích mi zŧstaly ošklivé puchýře. „Toho si všimnou,“ vydechl. Konverzace Strigojŧ rázem utichla, protoţe Dimitrij se zastavil a otočil se k Lisse. Zalapala po dechu nad jeho nečekaným pohybem. Rychle se k ní přiblíţil, poklekl před ní a zadíval se jí do očí. Přestoţe se snaţila ovládat, roztřásla se. Takhle blízko Strigoje se ještě nikdy neocitla, a jelikoţ se jednalo o Dimitrije, bylo to pro ni ještě horší. Rudé krouţky kolem jeho zornic jako by se jí vpalovaly do očí. Jeho tesáky vypadaly, ţe jsou připravené k útoku. Sevřel jí rukama krk a zaklonil jí hlavu, aby mu neuhnula pohledem. Zaryl jí prsty do kŧţe. Ne tolik, ţe by se nemohla nadechnout, ale jistě z toho později bude mít modřiny. Pokud nějaké později bude. „Vím, ţe stráţci přijedou, protoţe Rose nás sleduje,“ oznámil Dimitrij. „Nebo tu snad nejsi, Rose?“ Trochu uvolnil svoje sevření a konečky prstŧ přejel Lisse po hrdle tak něţně…, ale přitom nebylo pochyb, ţe by jí dokázal bez váhání zlomit vaz.
206
V tu chvíli mi připadalo, ţe se dívá do mých očí. Do mojí duše. Dokonce jsem to cítila, jako by hladil po krku mě. Uvědomovala jsem si, ţe to není moţné. Pouto existuje jen mezi Lissou a mnou. Nikdo jiný ho nevidí. V tu chvíli mi ale připadalo, ţe neexistuje nikdo jiný neţ já a on. Jako by mezi námi nebyla ţádná Lissa. „Jsi tam, Rose.“ Na rtech mu hrál nelítostný polovičatý úsměv. „Ani jednoho z nich bys neopustila. A taky nejsi tak bláznivá, abys sem vtrhla sama, nebo ano? Jednou jsi přišla sama, ale podruhé uţ to neuděláš.“ Vyskočila jsem z Lissiny hlavy, protoţe uţ jsem se nedokázala dívat do těch jeho očí, které na mě zíraly. Nevím, jestli to zpŧsobil mŧj, nebo Lissin strach, ale zjistila jsem, ţe se celá třesu. Přinutila jsem se přestat a trochu uklidnit svoje splašené srdce. Polkla jsem a rozhlédla se kolem, jestli si toho někdo nevšiml. Všichni ale byli zabráni do hovoru, protoţe probírali strategii. Jen Taša se toho neúčastnila. Prohlíţela si mě ledově modrýma očima a tvářila se zaujatě. „Cos viděla?“ Zavrtěla jsem hlavou. Ani na ni jsem se nedokázala podívat. „Noční mŧru,“ vypravila jsem ze sebe. „Moje nejhorší noční mŧra stala skutečností.“
207
ŠESTNÁCT NESPOČÍTALA
JSEM PŘESNĚ, KOLIK STRIGOJŦ JE V DIMITRIJOVĚ
SKUPINĚ.
To, co jsem viděla Lissinýma očima, bylo zastřeno šokem a strachem. Stráţci uţ věděli, ţe jsme očekáváni, takţe museli nějak odhadnout, kolik z nás na ně pŧjde. Hans doufal, ţe kdyţ nás vyšle hodně, vynahradí se tím chybějící moment překvapení. Svolal proto tolik stráţcŧ, kolik jich jen ze dvora mohl vzít. Královský dvŧr byl pochopitelně chráněn ochrannými stěnami, ale přesto nemohl zŧstat úplně bez ochrany stráţcŧ. Taky dost pomohlo, ţe dvŧr byl tou dobou plný čerstvých maturantŧ. Většina z nich ale zŧstala u dvora a s námi vyrazili na cestu ti nejzkušenější stráţci. Bylo nás asi kolem čtyřiceti. Ovšem tak veliká skupina Strigojŧ, které musíme čelit, byla také něčím neobvyklým. Stráţci jsou většinou vysíláni v párech, nejvíc však ve trojicích, s morojskými rodinami. Takhle početná jednotka má potenciál rozpoutat bitvu, která mŧţe svými rozměry soupeřit s bitvou, která se odehrála na Akademii. Hans věděl, ţe kdybychom se nepozorovaně připlíţili tmou, k ničemu by to nebylo, a tak zastavil náš konvoj kousek stranou od skladiště, kde se Strigojové ukrývali. Budova stála u sluţební cesty a byla odříznutá od dálnice. Byla v prŧmyslové zóně, o níţ by se těţko dalo říct, ţe je to opuštěné místo v lesích, ale zdejší továrny byly takhle v noci zavřené. Vystoupila jsem z auta a nadechla se teplého nočního vzduchu. Byl tak vlhký, ţe se v něm těţko dýchalo. Srdce se mi svíralo strachy. Kdyţ jsem stála u cesty, ţádnou nevolnost jsem nepociťovala. Dimitrij nepostavil hlídky Strigojŧ takhle daleko, coţ znamenalo, ţe náš příjezd bude stejně - aspoň trochu - překvapením. Přišel ke mně
208
Hans a já mu předloţila svŧj nejlepší odhad situace, který byl ovšem zaloţen na mých omezených informacích. „Ale Vasilisu dokáţete najít?“ ujistil se. Přikývla jsem. „Jakmile vejdu do budovy, pouto mě k ní zavede.“ Otočil se a zadíval se na noční dálnici, po níţ svištěla auta. „Jestli čekají venku, ucítí nás a uslyší dávno předtím, neţ je uvidíme.“ Světla projíţdějících aut vţdy na okamţik ozářila jeho zadumaný obličej. „Tvrdíte, ţe jsou tu tři skupiny Strigojŧ?“ „Aspoň pokud vím. Pár jich je s Lissou a Christianem a další jsou venku.“ Odmlčela jsem se a snaţila se přijít na to, co by v lakové situaci dělal Dimitrij. Znala jsem ho dost dobře i jako Strigoje, abych uměla odhadnout jeho strategii. „A ještě další jsou uvnitř budovy před samotným skladem.“ Tohle jsem nevěděla a jistotou, ale to jsem Hansovi neříkala. Napověděly mi to moje instinkty a taky jsem to odvodila z předpokladŧ, co bych dělala já a co by dělal Dimitrij. Připadalo mi nejlepší, aby se Hans raději připravil na tři obranné linie Strigojŧ. A přesně to udělal. „Takţe pŧjdeme dovnitř se třemi skupinkami. Vy povedete skupinu, která pŧjde osvobodit zajatce. Další tým doprovodí ten váš a nakonec se rozdělí. Budou bojovat s kaţdým, koho tam najdou, aby vaše skupinka mohla rovnou za zajatci.“ Znělo to tak… militaristicky. Osvobození zajatců. A já… jakoţto velitelka týmu. Díky mému poutu to dávalo smysl, ale z dřívějška jsem byla zvyklá, ţe vţdycky jen vyuţili mých vědomostí a pak mě odsunuli do pozadí. Jsi stráţkyně, Rose. Ve škole jsme prováděli rŧzná cvičení a trénovali si spoustu scénářŧ střetu se Strigoji nejspíš tolik, kolik jen naši instruktoři dokázali vymyslet. Ale kdyţ jsem se teď dívala na skladiště, všechny tyhle nácviky mi připadaly jako dětská hra, která se rozhodně nemŧţe měřit s tím, co nás tam opravdu čeká. Asi na pŧl vteřiny jsem se úplně zděsila zodpovědnosti, jaká mi byla svěřena, ale rychle jsem se vzpamatovala. K tomuhle jsem přece byla vycvičena, k tomuhle jsem se narodila. Na mých obavách vŧbec nezáleţí. Oni mají přednost. Je čas to dokázat.
209
„Co budeme dělat, kdyţ se k nim nemŧţeme připlíţit?“ zeptala jsem se. Hans měl pravdu, kdyţ říkal, ţe Strigojové naši přítomnost zaznamenají předem. Ve tváři se mu objevil skoro aţ rozpustilý úsměv. Začal všem vysvětlovat plán a rozdělovat nás do skupin. Jeho taktika, jak se k nepřátelŧm přiblíţit, byla statečná a hazardní. Sama bych to tak nějak naplánovala taky. A pak jsme vyrazili. Kdyby nás viděl někdo cizí, pomyslel by si, ţe se vydáváme na sebevraţednou misi. Moţná ţe ano. Ale na tom teď vŧbec nezáleţelo. Stráţci by nikdy neopustili poslední z rodu Dragomirŧ. A já bych Lissu neopustila, ani kdyby po světě běhaly Dragomirŧ milióny. Jelikoţ kradmé přiblíţení nepřipadalo v úvahu, Hans se rozhodl pro přímý útok plnou silou. Všichni jsme zase nasedli do osmi teréňákŧ a vyrazili nepovolenou rychlostí kupředu. Zabrali jsme celou šířku silnice a spoléhali jen na to, ţe tu nebude absolutně ţádný provoz. Jako první jela dvě auta vedle sebe a za kaţdým z nich tři další. Na konci silnice před skladištěm jsme zabrzdili, aţ zaskřípěly pneumatiky, a vyskákali jsme ven. Kdyţ nepřipadalo v úvahu pomalé nenápadné plíţení, snad se nám podaří překvapit je rychlým hrozivým útokem. Některé ze Strigojŧ jsme opravdu překvapili. Samozřejmě nás viděli přijíţdět, ale všechno se seběhlo tak rychle, ţe meh jen málo času, aby nějak zareagovali. Pokud jste ale tak rychlí a smrtící jako Strigojové, chvilička vám úplně stačí. Před námi se náhle vynořila skupina Strigojŧ a Hansŧv „venkovní tým“ vyslal stráţce, kteří měli bojovat mezi mou skupinou a tou další, která šla dovnitř. Morojové ovládající oheň byli přiděleni k venkovní skupině, protoţe se všichni báli, ţe kdyby šli dovnitř, mohl by v budově vzniknout poţár. Mŧj tým procházel kolem zuřící bitvy a bohuţel jsme narazili na několik Strigojŧ, kteří po zásahu prvního týmu nepadli. S odhodláním, které jsem si uţ vypěstovala, jsem ignorovala nevolnost z jejich blízkosti. Hans mi dal rozkaz nezastavovat se, pokud mi
210
nějaký Strigoj nepřijde přímo do cesty. On a další stráţce šli se mnou a z obou stran kryli veškeré útoky, které na mě mohly dopadnout. Nechtěl, aby mě něco zdrţovalo na cestě za Lissou a Christianem. Probojovávali jsme se skladištěm a pak jsme se ocitli v polorozpadlé chodbě, kterou střeţili Strigojové. Dobře jsem odhadla, ţe Dimitrij postaví víc hlídek. V tom stísněném prostoru jsme byli úplně nacpaní a nastal chaos. Lissa byla tak blízko! Bylo to, jako by mě volala, a já hořela nedočkavostí, abychom uţ uvolnili chodbu. Mŧj tým byl vzadu, takţe většinu bojŧ sváděla skupinka vepředu. Viděla jsem umírat Strigoje i stráţce, ale snaţila jsem se tím nerozptylovat. Bojuj teď, truchli pak. Lissa a Christian. Musím se na ně soustředit. „Tam,“ houkl Hans a zatahal mě za ruku. Před námi vznikla mezera. Okolo pořád ještě byla fŧra Strigojŧ, ale měli plné ruce práce s bojováním, a tak se nám podařilo mezi nimi proklouznout. Rozběhli jsme se chodbou dál. Po chvíli se otevírala do velikého prázdného prostoru, který tvořil srdce skladiště. Ze zboţí, které se tu kdysi skladovalo, tu zbylo jen pár odpadkŧ a rozlámaných beden. Doběhli jsme ke dveřím do další místnosti a teď uţ bych nepotřebovala ani pouto, abych věděla, kde Lissa je. Přede dveřmi hlídali tři Strigojové. Tak jo. Čtyři linie zabezpečení. Dimitrij o jednu překonal mŧj odhad. Stejně na tom nezáleţelo. V mojí skupině bylo deset lidí. Strigojové na nás vrčeli a připravovali se na bitku. Na nevyslovený signál se na ně polovina naší skupiny vrhla a my ostatní jsme proběhli dveřmi. Přestoţe jsem se neustále soustředila, abych našla Lissu a Christiana, kdesi vzadu v mé mysli se mi pořád objevovala jedna myšlenka. Dimitrij. Nezahlédla jsem ho mezi ţádnou skupinou Strigojŧ, kolem níţ jsme procházeli. Musela jsem se soustředit na útočníky, takţe jsem si nemohla dovolit vklouznout Lisse do hlavy, abych si ověřila situaci. Spokojila jsem se s vědomím, ţe je pořád v té místnosti. Nejspíš tam s Lissou zŧstává, protoţe ví, ţe přijdu. Čeká na mě. Jeden z nich dnes v noci zemře. Lissa, nebo Dimitrij.
211
Kdyţ uţ jsme dospěli k cíli, ţádnou extra ochranu jsem nepotřebovala. Hans vytáhl kŧl na prvního Strigoje, kterého uviděl, proběhl kolem mě a vrhl se do boje. Ostatní z mojí skupiny se zachovali podobně. Vpadli jsme do místnosti, a pokud jsem si předtím myslela, ţe vládne chaos, to, co se seběhlo tady, se s tím nedalo vŧbec srovnat. My všichni - stráţci i Strigojové - jsme se do místnosti sotva vešli, a tak jsme bojovali doslova namačkaní na sebe. Na mě se vrhla Strigojka, kterou předtím Dimitrij uhodil. Přepnula jsem na autopilota a skoro si ani neuvědomila, ţe mŧj kŧl prošel jejím srdcem. V téhle místnosti plné smrti a řevu byly jen tři osoby, na kterých mi záleţelo: Lissa, Christian a Dimitrij. Konečně jsem ho uviděla. Spolu s mými kamarády byl u vzdálené zdi. Nikdo s ním nebojoval. Stál tam se zaloţenýma rukama a tvářil se jako král sledující své vojáky, jak pobíjejí nepřátele. Podíval se na mě a ve tváři se mu objevil pobavený výraz plny očekávání. Tak tady to skončí. Víme to oba. Prodírala jsem se davem a vyhýbala se Strigojŧm. Moji kolegové mi dělali cestu a odstrkovali kaţdého, kdo se mi pletl pod nohy. Nechala jsem je bojovat a postupovala jsem vpřed. Všechno, co se stalo, směřovalo jen k téhle chvíli - k rozhodujícímu boji mezi Dimitrijem a mnou „V bitvě jsi tak krásná,“ řekl Dimitrij. I v tom bojovém ryku jsem jeho chladný hlas slyšela jasně. „Jako anděl pomsty, co přináší spravedlnost z nebe.“ „Zvláštní,“ prohlásila jsem a sevřela kŧl v ruce pevněji. „Právě proto jsem tady.“ „I anděl mŧţe padnout, Rose.“ Dostala jsem se skoro aţ k němu. Poutem jsem ucítila náhlou Lissinu bolest. Pálení. Nikdo jí neubliţoval, ale kdyţ jsem koutkem oka zaregistrovala, ţe pohnula rukama, bylo mi jasné, co se stalo. Christian udělal, oč ho poţádala. Přepálil jí provazy. Ještě jsem zahlédla, jak Lissa rozvazuje provazy jemu, a pak jsem se zaměřila zase na Dimitrije. Pokud se Lissa s Christianem osvobodí, bude to
212
lepší. Tak se jim aspoň bude snáz utíkat, aţ to tady vyčistíme od Strigojŧ. Pokud to tady vyčistíme. „Zpŧsobil jsi hodně problémŧ, abys mě sem dostal,“ oznámila jsem Dimitrijovi. „Spousta lidí umře - tvých i mých.“ Pokrčil rameny, ţe na tom nesejde. Uţ jsem byla skoro u něj. Přede mnou nějaký stráţce bojoval s plešatým Strigojom. Nedostatek vlasŧ v kombinaci s křídově bílou pletí vŧbec nevypadal hezky. Obešla jsem ty dva. „Na tom nezáleţí,“ prohlásil Dimitrij. Jak jsem se k němu blíţila, napjal se. „Na nikom z nich nezáleţí. Jestli umřou, pak zjevně za nic nestáli.“ „Kořist a šelma,“ zamumlala jsem, kdyţ jsem si vybavila, co mi říkal, kdyţ mě věznil. Konečně jsem se ocitla před ním. Teď uţ mezi námi nikdo ne- stál. Tohle bylo úplně jiné neţ naše předchozí boje. Tady jsme neměli dost místa a nemohli moc plánovat útok. Stáli jsme v narvané místnosti, a jak jsme se snaţili udrţet se stranou od ostatních, přibliţovali jsme k sobě čím dál víc. To byla pro mě nevýhoda. Strigojové mají větší fyzickou sílu neţ stráţci, ale kdyţ máme víc místa, mŧţeme to vykompenzovat pohyblivostí. Teď jsem ale nepotřebovala manévrovat. Dimitrij mě nechával, ať udělám první krok. Nicméně stál v takové pozici, abych mu nemohla probodnout srdce. Mohla bych ho sice poranit, kdybych kŧlem zasáhla jiné místo, ale pak by se na mě určitě vrhl a jen by mu hrálo do karet, ţe je tak blízko. A tak jsem taky vyčkávala. „Víš, ţe všichni umírají kvŧli tobě,“ řekl. „Kdybys mi dovolila, abych tě probudil…, kdybychom byli spolu…, nic z toho by se nikdy nestalo. Zŧstali bychom v Rusku jeden druhému v objetí a všichni tví kamarádi by byli v bezpečí. Nikdo z nich by neumřel. Je to tvoje vina.“ „A co lidi, který bych musela zabít v Rusku?“ chtěla jsem vědět. Přešlápl z jedné nohy na druhou. Ţe by se mi naskytla příleţitost? „Nebyli by v bezpečí, kdybych byla…“
213
Lekla jsem se rány, která se ozvala zleva. Osvobozený Christian právě praštil svou ţidlí Strigoje, který zápasil se stráţcem. Strigoj Christiana setřásl jako mouchu. Ten odletěl aţ ke zdi a s ohromeným výrazem přistál na podlaze. Přestoţe jsem se nechtěla rozptylovat, koukla jsem se na něj a uviděla, ţe uţ k němu spěchá Lissa. A ještě ke všemu v ruce drţela kŧl. Netušila jsem, jak se k němu dokázala dostat. Moţná ho sebrala nějakému stráţci, který padl. Nebo moţná ţádného Strigoje nenapadlo ji prohledat, kdyţ ji sem zavlekli. Koneckoncŧ proč by s sebou nějaký Moroj tahal kŧly? „Nechte toho! Nepleťte se do toho!“ zařvala jsem na ně a hned jsem se zase otočila k Dimitrijovi. Ti dva mě rozptýlili. Dimitrij se právě chystal zaútočit. Instinktivně jsem uhnula dřív, neţ jsem si uvědomila, co se chystá udělat. Sápal se mi po krku, a kdybych včas neucukla, mohlo to dopadnout špatně. Namísto toho mě tedy popadl za ramena a odhodil tak daleko, jako před chvílí letěl Christian. Na rozdíl od kamaráda jsem ale měla trénink, díky němuţ jsem se z něčeho podobného dokázala vţdycky rychle otřepat. Zdokonalovala jsem se v udrţení rovnováhy a rychlém vzpamatování. Jen jsem trochu zavrávorala, ale hned jsem zase stála pevně na nohou. Mohla jsem se jen modlit, aby mě Christian s Lissou poslechli a neudělali nějakou hloupost. Musela jsem se soustředit jen na Dimitrije, jinak bych se rovnou mohla nechat zabít. A bylo mi jasné, ţe kdybych umřela, Lissa s Christianem by umřeli taky. Kdyţ jsme se probojovávali dovnitř, odhadovala jsem, ţe stráţcŧ je víc neţ Strigojŧ, jenţe to někdy nemusí nic znamenat. Přesto jsem ale doufala, ţe moji kolegové to s nepřáteli skoncují a nechají mě udělat, co musím. Dimitrij se mému úhybnému manévru zasmál. „To by na mě udělalo dojem, kdyby to ovšem nezvládlo kdejaké desetileté děcko. A tvoji kamarádi…, hmm, taky bojují na úrovni desetiletých. Ale na Moroje je to dost dobré.“ „Uvidíme, s jakým hodnocením přijdeš, aţ tě zabiju,“ odsekla jsem mu. Udělala jsem klamný výpad, jen abych si otestovala, jak je ve střehu. Uhnul jako ladný tanečník.
214
„To nedokáţeš, Rose. Copak uţ ti to nedošlo? Copak to nevidíš? Mě nemŧţeš porazit. Nemŧţeš mě zabít. I kdybys to dokázala, nepřiměla by ses k tomu. Zaváhala bys. Zase.“ Ne, nezaváhala. To mu ale nedocházelo. Udělal chybu, kdyţ sem vzal Lissu. S ní se rovnováha zhoupla v jeho neprospěch. Je tady. Je skutečná. Její ţivot je v ohroţení, a proto… proto bych nezaváhala. Dimitrije muselo to čekání na mou akci omrzet. Vyskočil a opět mi šel po krku. A já jsem znovu uhnula, takţe mi rána do padla na rameno. Tentokrát mě za něj chytil. Přitáhl si mě k sobě a jeho rudé oči zazářily triumfem. V takové situaci pravděpodobně nepotřeboval nic víc, aby mě zabil. Měl, co chtěl. Zjevně ale nebyl jediný, kdo mě chtěl. Vrazil do nás další Strigoj, který si zřejmě usmyslel, ţe Dimitrijovi pomŧţe, a uţ se po mně natahoval. Dimitrij odhalil tesáky a podíval se na toho drahého rozhněvaným, nenávistným pohledem. „Je moje,“ zasyčel a praštil ho. To rozhodně nečekal. A to byla moje příleţitost. Dimitrije ten střet na okamţik rozptýlil a uţ mě nesvíral tak pevně. Naše vzájemná blízkost, díky níţ byl tak smrtící, mi nyní umoţnila, abych byla taky nebezpečná Byla jsem těsně u jeho hrudi, těsně u jeho srdce, a v ruce jsem drţela kŧl. Netuším, jak dlouho mohlo trvat to, co potom následovalo. Určitým zpŧsobem mi připadalo, ţe uplynul pouhý okamţik. Zároveň jsem ale měla dojem, jako bychom ustrnuli v čase. Jako by se celý svět zastavil. Rychle jsem se po něm rozmáchla kŧlem a Dimitrij se na mě podíval tak, jako by konečně uvěřil, ţe ho zabiju. Vŧbec jsem neváhala. Skutečně se to dělo. Mŧj kŧl se k němu blíţil… A najednou uţ ne. Zprava do mě někdo vrazil tak tvrdě, aţ jsem od Dimitrije odskočila a kŧl jsem do něj nezabodla. Zavrávorala jsem a tak tak se vyhnula zápasícím. Při bitce jsem se vţdycky snaţila věnovat pozornost svému okolí, ale tenhle směr jsem si tentokrát nehlídala.
215
Strigojové a stráţci totiţ bojovali vlevo. Napravo byla jen zeď a Lissa s Christianem. To oni mě odstrčili. Řekla bych, ţe Dimitrije to ohromilo stejně jako mě. A stejně tak ho ohromilo, kdyţ k němu napochodovala Lissa s kŧlem v ruce. Bylo to jako blesk. Poutem jsem se dověděla, co přede mnou poslední dobou tak pečlivě tajila: dokázala nabít kŧl éterem. Proto byla při posledním tréninku s Grantem a Serenou tak dychtivá. Kdyţ věděla, ţe má nástroj, který potřebuje, ještě víc ji to pohánělo, aby ho pouţila. To, ţe přede mnou dokázala tu informaci utajit, mi připadalo stejně neuvěřitelné jako to, ţe dokázala kŧl nabít. Ne ţe by na tom teď záleţelo. Ať uţ má kouzelný kŧl nebo ne, k Dimitrijovi se přiblíţit nemŧţe. On to taky věděl a okamţitě se zatvářil pobaveně, skoro aţ shovívavě - jako kdyţ člověk pozoruje dítě, které dělá něco roztomilého. Lissin útok byl neohrabaný. Nebyla dost rychlá. Nebyla dost silná. „Ne!“ vykřikla jsem a vrhla se mezi ně, i kdyţ jsem s jistotou věděla, ţe ani já nebudu dost rychlá. Náhle se přede mnou vztyčila stěna z plamenŧ a já si na poslední chvíli uvědomila, ţe bych se měla zastavit. Oheň plál z podlahy a vytvářel kolem Dimitrije kruh, takţe jsem k němu nemohla proniknout. Bylo to matoucí, ale jen na chviličku. Christianovu práci jsem znala. „Nech toho!“ Nevěděla jsem, co dělat. Měla bych zaútočit na Christiana, nebo se vrhnout do ohně? „Všechny nás tady upálíš!“ Oheň byl kontrolovaný - Christian uţ měl hodně zkušeností -, ale v takhle malé místnosti je i kontrolovaný oheň smrtící. Dokonce i druhý Strigoj vycouval. Plameny se kolem Dimitrije zuţovaly. Slyšela jsem ho křičet, viděla jsem agónii v jeho očích i přes stěnu z plamenŧ. Začal mu hořet kabát a po chvíli ho obklopil hustý dým. Instinkt mi napovídal, ţe bych to měla zarazit…, ale copak na tom záleţí? Přišla jsem ho zabít. Tak co na tom, jestli to místo mě udělá někdo jiný?
216
A vtom jsem si všimla, ţe Lissa se pořád snaţí zaútočit. Dimitrij rozhodně nekoukal, co se kolem děje, kdyţ řval bolestí a olizovaly ho plameny. Já jsem taky řvala…, kvŧli němu, kvŧli ní…, těţko říct. Lissa rychle strčila ruku skrz plameny a já jsem poutem opět pocítila zášleh bolesti, která byla mnohem větší, neţ kdyţ jí Christian přepaloval provazy. Ale nenechala se odradit a bolest nebrala na vědomí. Stála dobře. Kŧlem mu mířila na srdce. Rozmáchla se a probodla ho. Tak trochu. Stejně jako při tréninku s polštáři, ani teď neměla dost síly na to, aby zarazila kŧl tam, kam chtěla. Cítila jsem, jak se vnitřně obrnila a vydolovala ze sebe veškerou svou sílu. Oběma rukama znovu sevřela kŧl, plnou váhou se vrhla na Dimitrije a zarazila kŧl do něj. Pronikl hlouběji. Stejně to ale nestačilo. V normální situaci by ji takové selhání stálo ţivot. Tohle ale rozhodně nebyla normální situace. Dimitrij se ji nijak nesnaţil odrazit, protoţe ho pohlcovaly plameny. Zmohl se jen na to, ţe si kŧl trochu povytáhl, čímţ oslabil jeho účinek. Lissa se zašklebila, zkusila to znova a zarazila kŧl do pŧvodní hloubky. Opět to nestačilo. Uvědomila jsem si, co se děje, a došlo mi, ţe tohle musím ukončit. Lissa se celá popálí, jestli se o to bude dál pokoušet. Nemá na to dost zkušeností. Takţe ho bud probodnu já, anebo necháme oheň, aby to s ním skoncoval. Přistoupila jsem blíţ. Lissa mě zaregistrovala koutkem oka a okamţitě na mě pouţila nátlak. Ne! Nech mě to udělat! Ten příkaz mě zasáhl tvrdě. Bylo to jako neviditelná zeď, skrz kterou jsem nemohla projít. Stála jsem tam jako opařená. Jednak z toho nátlaku a jednak taky ze zjištění, ţe nátlak klidně pouţila na mě. Chvilku mi trvalo, neţ jsem to ze sebe setřásla. Nedala do nátlaku celou svou sílu, kdyţ se přitom pokoušela probodnout Dimitrijovi srdce. Navíc jsem proti nátlaku dost imunní.
217
Ale to malé zdrţení stačilo, abych se k ní nedostala. Lissa se chopila své poslední šance. Moc dobře věděla, ţe ţádnou další uţ mít nebude. Znovu pronikla rukou skrz plameny a veškerou sílu vloţila do zaraţení kŧlu skrz celé Dimitrijovo srdce. Její úder byl pořád ještě nemotorný a rozhodně nevypadal, jako by ho provedl vycvičený stráţce. Ale i kdyţ to bylo nešikovné, kŧl si konečně prorazil cestu. Prošel srdcem skrznaskrz. A přitom jsem poutem ucítila zášleh magie, té dobře známé magie, kterou jsem vnímala uţ tolikrát, kdyţ Lissa uzdravovala. Aţ na to, ţe tentokrát to bylo stokrát silnější neţ kdykoli dřív. Znehybnilo mě to stejně jako její předchozí nátlak. Vnímala jsem to jako zásah bleskem, jako by mi explodovaly všechny nervy v těle. Najednou kolem Lissy vzplálo světlo, které bylo mnohem jasnější neţ oheň. Bylo to, jako by někdo doprostřed místnosti hodil slunce. Vykřikla jsem, instinktivně si rukama přikryla oči a couvla. Podle zvukŧ, které se ozývaly kolem, jsem usoudila, ţe všichni zareagovali podobně. V tu chvíli mi připadalo, ţe naše pouto přestalo existovat. Z Lissy jsem necítila vŧbec nic - ţádnou bolest, ţádnou magii. Pouto bylo bezbarvé a prázdné jako to bílé světlo ozařující místnost. Síla, kterou pouţila, pouto ochromila a otupila. Pak světlo prostě zmizelo. Ne ţe by vyhasínalo…, prostě bylo náhle pryč jako mrknutím oka. Jako kdyby někdo vypnul vypínač. V místnosti zavládlo ticho, aţ na několikero nepříjemných mručení a zmatených výkřikŧ. To světlo muselo na citlivé oči Strigojŧ zapŧsobit jako jed. Před očima mi tančily hvězdičky, Nedokázala jsem na nic zaostřit, protoţe mi na sítnici pořád zŧstával jeho oslnivý odraz. Po chvíli mţourání jsem zase začala nejasně vidět. Oheň byl pryč a jeho dřívější přítomnost naznačovaly jen černé šmouhy na stěnách a na stropě a taky trocha kouře. Čekala bych, ţe oheň napáchá větší škodu. Ale teď jsem neměla čas zabývat se tímhle zázrakem, protoţe přímo přede mnou se odehrával jiný.
218
Nejen zázrak. Pohádka. Lissa i Dimitrij byli na zemi. Oblečení měli oba spálené a špinavé. Lissa měla po těle rŧţové a červené popáleniny. Její ruce a zápěstí dopadly nejhŧř. Viděla jsem na nich krvavá místa, kde jí oheň úplně seţehl kŧţi. Popáleniny třetího stupně, pokud si ze školy pamatuju správně. Přesto ale nevypadala, ţe by trpěla bolestí. Popáleniny neovlivnily ani pohyblivost její ruky. Hladila Dimitrije po vlasech. Seděla jakţ takţ rovně a on leţel na zemi s hlavou v jejím klíně. Něţně mu přejíţděla prsty po vlasech - jako by uklidňovala dítě nebo zvíře. Z jejího obličeje poznamenaného ohněm vyzařoval soucit. Dimitrij mě nazval andělem pomsty, ale ona byla andělem milosrdenství. Shlíţela k němu a broukala nějaká uklidňující nesmyslná slova. Vzhledem k tomu, v jakém stavu bylo jeho oblečení a co jsem viděla v tom ohni, jsem předpokládala, ţe bude spálený na uhel jako zčernalá kostlivá noční mŧra. Ale kdyţ zvedl hlavu a já mu poprvé pořádně uviděla do obličeje, zaznamenala jsem, ţe je bez zranění. Na kŧţi neměl ţádné popáleniny - na kŧţi, která byla stejně teplá a opálená, jako kdyţ jsem ho potkala poprvé. Jeho oči jsem zahlédla jen na okamţik, protoţe se obličejem přitiskl Lisse ke koleni. A uviděla jsem nekonečné hnědé hlubiny, v nichţ jsem se uţ tolikrát utápěla. Ţádné červené krouţky kolem zornic. Dimitrij… uţ nebyl Strigoj. A plakal.
219
SEDMNÁCT ZDÁLO SE, ŢE VŠICHNI V MÍSTNOSTI ZATAJILI DECH. I kdyţ se tu právě odehrál zázrak, stráţci a Strigojové se nenechali rozptýlit. Boje, které na chvilku ustaly, se nyní rozzuřily nanovo. Stráţci vítězili a ti, kteří uţ neměli s kým bojovat, se náhle vrhali k Lisse a snaţili se ji odtrhnout od Dimitrije. K údivu všech ho ale pevně svírala a dokonce se oháněla po těch, kteří se kolem nich shromáţdili. Chovala se odhodlaně a ochranitelsky, připomínala mi matku bránící své dítě. Dimitrij se jí drţel zrovna tak pevně, ale stráţci je nakonec přemohli a rozdělili. Ozývaly se zmatené výkřiky, jak se stráţci rozhodovali, jestli by neměli Dimitrije zabít. Nebylo by to těţké, led byl úplně bezmocný. Kdyţ ho vytáhli na nohy, sotva se na nich udrţel. To mě probralo. Celou tu dobu jsem tam jen ohromeně stála a zírala. Vzpamatovala jsem se a rozběhla se kupředu, ačkoli jsem nevěděla, jestli se chystám vrhnout kolem krku Lisse nebo Dimitrijovi. „Ne! Nedělejte to!“ zaječela jsem, kdyţ se pár stráţcŧ vydalo k Dimitrijovi s kŧly v rukou. „On není, co si myslíte! Není Strigoj! Podívejte se na něj!“ Lissa s Christianem křičeli něco podobného. Někdo mě popadl, strhl dozadu a řekl mi, ať nechám jiné, aby se s tím vypořádali. Bez rozmýšlení jsem se otočila a tomu, kdo mě zdrţoval, jsem jednu vrazila. Příliš pozdě jsem uviděla, ţe to je Hans. Trochu zavrávoral dozadu, ale vypadal spíš překvapeně neţ uraţeně. Kdyţ jsem ho napadla, všichni se na mě podívali a zanedlouho jsem mela na krku skupinu stráţcŧ, s nimiţ bylo třeba bojovat. Moc mi to ale nešlo.
220
Částečně proto, ţe jich na mě bylo víc, a pak taky proto, ţe jsem je nemohla sejmout stejným zpŧsobem jako Strigoje. Kdyţ mě začali tahat ven, všimla jsem si, ţe Lissa s Dimitrijem uţ v místnosti nejsou. Chtěla jsem vědět, kam je odvedli. Křičela jsem, ţe je musím vidět. Nikdo mě ale neposlouchal. Táhli mě pryč ze skladiště, které bylo plné mrtvých těl. Většina z nich byli Strigojové, ale poznala jsem i pár stráţcŧ z královského dvora. Obličej se mi stáhl lítostí, i kdyţ jsem je moc dobře neznala. Bitva skončila a my jsme zvítězili ale stálo nás to hodně. Přeţivší stráţci by tady teď měli uklidit. Nepřekvapilo by mě, ani kdyby se tu objevili alchymisté, ale to mě v tuto chvíli nijak zvlášť nezajímalo. „Kde je Lissa?“ vyptávala jsem se dál, kdyţ mě strčili do auta. Nasedli tam se mnou dva stráţci, kteří se ke mně usadili kaţdý z jedné strany. Taky jsem je neznala. „Kde je Dimitrij?“ „Princezna je v bezpečí,“ oznámil mi škrobeně jeden z nich. Oba se dívali přímo před sebe a na otázku ohledně Dimitrije neodpovídali. Jako by pro ně vŧbec neexistoval. „Kde je Dimitrij?“ zopakovala jsem o něco hlasitěji v naději, ţe tentokrát mi uţ odpoví. „Je s Lissou?“ To vyvolalo reakci. „Jistěţe ne,“ odvětil stráţce, který promluvil prve. „Je… Je naţivu?“ To byla jedna z nejtěţších otázek, které jsem kdy musela poloţit, ale potřebovala jsem to vědět. Jakkoli nerada jsem to přiznávala, kdybych byla na Hansově místě, ţádné zázraky bych nehledala. Zneškodnila bych vše, co by mi připadalo jako hrozba. „Ano,“ odpověděl nakonec řidič. „On… tento tvor… je naţivu A to bylo všechno, co se mi z nich podařilo dostat, ať jsem se sebevíc vyptávala, hádala a doţadovala se vypuštění z auta - a věřte mi, ţe jsem se snaţila opravdu hodně. Jejich schopnost ignorovat mě byla skutečně ohromující. Ale vlastně jsem si nebyla jistá, ţe opravdu chápou, co se tam stalo. Všechno se seběhlo tak rychle. Tihle dva věděli moţná jen to, ţe dostali rozkaz odvléct mě z budovy.
221
Nepřestávala jsem doufat, ţe do auta nastoupí někdo známý, ale bohuţel. Jen samí další neznámí stráţci. Ani Christian, ani Taša. Dokonce ani Hans - coţ samozřejmě bylo pochopitelné. Pravděpodobně se bál, ţe ho omylem znovu praštím. Kdyţ jsme konečně vyjeli, vzdala jsem svoje snahy a uvelebila se. Spolu s naším teréňákem vyrazila na cestu i další auta, ale netušila jsem, jestli jsou v některém z nich moji kamarádi. Pouto mezi mnou a Lissou bylo pořád hluché. Po tom pŧvodním šoku, kdy jsem z ní necítila absolutně nic, jsem jen pomalu začínala získávat jakési spojení, které mi říkalo, ţe je ţivá. Kdyţ prve vynaloţila takovou sílu, skoro jako by tím naše pouto dočasně usmaţila. Magie mezi námi byla křehká. Kdykoli jsem se pokusila vyuţít pouta k tomu, abych ji zkontrolovala, bylo to, jako bych se znovu dívala do ohromné záře, která mě oslepuje. Doufala jsem, ţe se to brzy spraví, protoţe jsem potřebovala Lissino vědomí, abych zjistila, co se přesně stalo. Ne, vědomí ne. Prostě jsem to jen potřebovala vědět a tečka. Pořád jsem byla tak trochu v šoku, ale díky dlouhé cestě zpátky ke dvoru jsem měla moţnost utřídit si v hlavě těch pár faktŧ, ke kterým jsem měla přístup. Chtěla jsem běţet co nejrychleji za Dimitrijem, ale potřebovala jsem si od začátku zanalyzovat, k čemu vlastně došlo. Za prvé: Lissa nabila kŧl éterem a tu informaci přede mnou zatajila. Kdy to udělala? Neţ odjela na univerzitu? V Lehighu? Aţ v zajetí? Nezáleţelo na tom. Za druhé: přestoţe nedokázala probodnout ani polštář, nakonec přece jen zvládla probodnout Dimitrijovi srdce. Byl to sice hoj, ale díky Christianovu ohni to dokázala. Trhla jsem sebou, kdyţ jsem si vzpomněla na ošklivé popáleniny, které v bitvě utrpěla. Neţ naše pouto umlklo, cítila jsem její bolest a taky jsem viděla, jak vypadá její kŧţe. Adrian sice není nejlepším léčitelem na světě, ale snad bude jeho magie stačit k Lissinu uzdravení. Za třetí a za poslední: je to vŧbec pravda? Lissa probodla Dimitrije a pouţila tutéţ magii, jakou uzdravuje. A potom? To je velká otázka.
222
Co se stalo pak kromě toho, co jsem poutem vnímala jako atomový výbuch magie? Opravdu jsem viděla to, co jsem viděla? Dimitrij… se proměnil. Uţ nebyl Strigojem. Cítila jsem to v srdci, i kdyţ jsem ho viděla jen na chviličku. To mi ale stačilo, abych rozeznala pravdu. Strigoji rysy byly pryč. Lissa udělala všechno, co podle Roberta bylo potřeba k záchraně Strigoje. A po takové magii… bylo snadné uvěřit, ţe je moţné úplně všechno. Znovu se mi před očima objevil obrázek Dimitrije, jak se tiskne k Lisse a po tvářích mu stékají slzy. Nikdy jsem ho neviděla takhle zranitelného. Nemyslím, ţe by Strigojové brečeli. Srdce se mi bolestně sevřelo a já začala rychle mrkat, abych rozehnala pláč. Rozhlédla jsem se kolem, abych přišla na jiné myšlenky. Venku uţ bledlo nebe. Blíţil se úsvit. Stráţci, kteří se mnou seděli v autě, měli v obličejích patrné známky únavy, ale jejich oči byly stále ve střehu. Ztratila jsem pojem o čase, ale moje vnitřní hodiny mi napovídaly, ţe uţ nějakou dobu jedeme. Musíme být uţ skoro u královského dvora. Opatrně jsem zavadila o pouto a zjistila, ţe zase funguje, ale je velice křehké. Bylo to, jako by poblikávalo a pořád se snaţilo nějak se opravit. To mi stačilo, abych se uklidnila a vydechla úlevou. Kdyţ se naše pouto před lety vytvořilo, připadalo mi to hrozně zvláštní…, nereálné. Teď uţ jsem ho ale povaţovala za součást svého ţivota. Jeho dnešní absence mi připadala nepřirozená. Podívala jsem se Lissinýma očima a zjistila, ţe taky jede v autě. Doufala jsem, ţe tam s ní uvidím i Dimitrije. Ten kratičký pohled ve skladišti mi nestačil. Musím ho vidět znovu, musím se přesvědčit, ţe se ten zázrak opravdu stal. Chtěla jsem se jen dívat na jeho obličej, který jsem tak strašně dlouho neviděla. Chtěla jsem spatřit toho Dimitrije, kterého miluju. Jenţe s Lissou nebyl. Seděl tam jen Christian a pozoroval ji. Cestou usnula, a i kdyţ teď uţ byla vzhŧru, pořád byla rozespalá a unavená. To v kombinaci s vynaloţením tolika síly ve skladu naše pouto trochu
223
zamlţovalo. Věci mi připlouvaly do zorného pole a zase odplouvaly, ale celkově jsem byla schopná sledovat, co se děje. „Jak ti je?“ zeptal se Christian. Z jeho hlasu i pohledu vyzařovalo tolik lásky, ţe se mi zdálo nemoţné, aby si toho nevšimla. Ale teď toho na ni bylo moc. „Jsem utahaná. Vyčerpaná… Nevím. Jako kdyby mě někdo hodil do hurikánu. Nebo jako by mě přejelo auto. Vyber si něco strašnýho a přesně tak se cítím.“ Pousmál se na ni a něţně se dotkl její tváře. Otevřela jsem se jejím smyslŧm trochu víc a ucítila jsem bolest z popálenin, i kdyţ si Christian dával pozor, aby se jich nedotkl. „Je to hnusný?“ dotázala se. „Slezla mi všechna kŧţe? Vypadám jak mimozemšťan?“ „Ne,“ ujistil ji s tichým smíchem. „Není to tak hrozný. Jsi krásná jako vţdycky. To se jen tak nezmění.“ Kvŧli té tepavé bolesti si myslela, ţe utrpěla větší zranění, ale Christianŧv kompliment a zpŧsob, jakým ho vyslovil, ji trochu uklidnil. Na okamţik se zaměřila jen na jeho obličej a na to, jak ho osvětluje vycházející slunce. Pak na ni ale tíţivě dopadl zbytek světa. „Dimitrij! Musím vidět Dimitrije!“ V autě s nimi jeli i stráţci, na které se při tom výkřiku podívala. Ale dopadlo to stejně jako se mnou, taky se nikdo neobtěţoval jí odpovědět. „Proč ho nemŧţu vidět? Proč jste ho odvezli pryč?“ Obracela se na všechny, kdo by byli ochotni jí odpovědět. Nakonec odpověděl Christian. „Protoţe si myslí, ţe je nebezpečnej.“ „Není. Je jenom… Potřebuje mě. Psychicky je na tom špatně.“ Christian na ni náhle vykulil oči a zpanikařil. „Není… Nemáte spolu pouto, ţe ne?“ Vzhledem k výrazu jeho obličeje jsem předpokládala, ţe si vzpomněl na Avery a na to, jak zešílela kvŧli tomu, ţe měla pouto s
224
více lidmi. Christian nebyl u Robertova vysvětlování o duši ve světě mrtvých a o tom, ţe proměněný Strigoj pouto nezíská. Lissa pomalu zavrtěla hlavou. „Ne… Jenom to prostě vím. Kdyţ jsem… kdyţ jsem ho uzdravila, byli jsme ve spojení a cítila jsem ho, byli jsme spoutáni magií. Ale pak jsem musela udělat něco… Nedokáţu to vysvětlit.“ Prohrábla si rukou vlasy, evidentně rozčilená, ţe nedokáţe vysvětlit své magické počínání. Taky uţ byla příšerně unavená. „Bylo to, jako bych mu musela odoperovat část duše,“ řekla nakonec. „Myslí si o něm, ţe je nebezpečnej,“ zopakoval něţně Christian. „Není!“ vykřikla Lissa na všechny pasaţéry v autě, ale všichni dělali, ţe se dívají někam úplně jinam. „Uţ není Strigoj.“ „Princezno,“ začal nervózně jeden ze stráţcŧ, „nikdo neví s jistotou, co se vlastně stalo. Nemŧţete si být jistá, ţe…“ „Jsem si jistá!“ řekla aţ příliš hlasitě na tak stísněný prostor. Z jejího hlasu zazněla panovačnost aţ královská. „Vím to. Zachránila jsem ho. Přivedla jsem ho zpátky. Naprosto jistě vím, ţe uţ není Strigoj!“ Stráţci se zatvářili rozpačitě a opět ţádný z nich nic neřekl. Asi byli zmatení, a jak by taky ne? Něco takového se nikdy dřív nestalo. „Pšt,“ uklidňoval ji Christian a poloţil ruku na její. „Zatím ne mŧţeš nic dělat, dokud nedorazíme zpátky ke dvoru. Jsi zraněná a vyčerpaná - je to na tobě vidět.“ Lissa si uvědomovala, ţe má pravdu. Opravdu byla zraněná a vyčerpaná. Ta magie ji úplně rozervala na kusy. Na druhé straně ale to, co pro Dimitrije udělala, mezi nimi vytvořilo pouto - ne to magické, ale psychologické. Skutečně se chovala jako matka, Zoufale se o něj zajímala a chtěla ho ochránit. „Musím ho vidět,“ řekla. Ona? A co já? „Uvidíš ho,“ prohlásil Christian a znělo to mnohem jistěji, neţ odpovídalo jeho přesvědčení. „Teď si ale zkus odpočinout.“ „Nemŧţu,“ zaprotestovala a potlačila zívnutí.
225
Usmál se na ni, jednou rukou ji objal a přitáhl si ji k sobě tak blízko, jak to jen bezpečnostní pásy dovolily. „Zkus to,“ navrhl jí. Opřela si mu hlavu o hrudník a jeho blízkost pro ni byla svým zpŧsobem léčivá. Pořád se strachovala o Dimitrije, ale potřeby jejího těla v tuto chvíli zvítězily. Konečně usnula v Christianově objetí a sotva slyšela jeho zašeptání: „Všechno nejlepší k narozeninám.“ O dvacet minut později náš konvoj dorazil zpátky na královský dvŧr. Předpokládala jsem, ţe to znamená mou okamţitou svobodu, ale stráţci si dávali s vystupováním z auta na čas. Čekali na nějaký signál nebo rozkazy, o kterých se mi nikdo neobtěţoval nic sdělit. Po chvíli se ale ukázalo, ţe čekali na Hanse. „Ne,“ pravil pevným hlasem a poloţil mi ruku na rameno, kdyţ jsem se chystala vylézt z auta a rozběhnout se…, aniţ bych vlastně věděla kam. Kamkoli, kde je Dimitrij. „Počkat.“ „Musím ho vidět!“ vykřikla jsem a pokusila se kolem něj protlačit ven. Hans byl ovšem jako cihlová stěna. Vzhledem k tomu, ţe dnes v noci zabil mnohem víc Strigojŧ neţ já, předpokládala bych, ţe bude unavený. „Musíte mi říct, kde je.“ Kupodivu mi to řekl. „Je zavřený. Daleko z vašeho dosahu i z dosahu kohokoli jiného. Vím, ţe byl vaším učitelem, ale prozatím bude lepší, kdyţ zŧstane zavřený.“ Mému mozku unavenému z nočních bojŧ a záplavy emocí chvíli trvalo, neţ to zpracoval. Vzpomněla jsem si na Christianova slova. „Není nebezpečnej,“ řekla jsem. „On uţ není Strigoj.“ „Jak si tím mŧţete být tak jistá?“ Stejná otázka, jakou poloţili Lisse. Jak bychom na to mohly po pravdě odpovědět? Víme to, protoţe jsme podstoupily neskutečné obtíţe, abychom se dověděly, jak proměnit Strigoje zpátky, a kdyţ jsme to všechno splnily, nastal atomový výbuch magie. Copak to není dostatečný dŧkaz pro kaţdého? Copak jim nestačí, jak Dimitrij vypadá? Místo toho jsem odpověděla stejně jako Lissa. „Prostě to vím.“
226
Hans zavrtěl hlavou a teď uţ na něm bylo znát vyčerpání. „Nikdo neví, co s Belikovem je. My, co jsme u toho byli… Vlastně si nejsem jistý, co jsem viděl. Jediné, co vím s jistotou, je, ţe ještě před chvílí velel Strigojŧm a teď je venku ve slunečním světle. Nedává to smysl. Nikdo neví, co je zač.“ „Je dhampýr.“ „A dokud to nezjistíme,“ pokračoval, aniţ vzal na vědomí moji poznámku, „Belikov zŧstane zavřený a my ho budeme zkoumat.“ Zkoumat? To mi neznělo moc dobře. Znělo to, jako by Dimiitrij byl laboratorní potkan. To mě rozzuřilo a málem jsem na Hanse začala řvát. Po chvilce jsem se ale ovládla. „V tom případě musím vidět Lissu.“ „Vzali ji do nemocnice na ošetření - coţ zoufale potřebuje. Nemŧţete za ní,“ dodal, jelikoţ zřejmě očekával mou reakci. „Je tam polovina všech stráţcŧ. Panuje tam chaos a vy byste se tam jen pletla.“ „Tak co mám sakra dělat?“ „Běţte se vyspat.“ Obdařil mě zahořklým pohledem. „Pořád si myslím, ţe váš postoj je špatný, ale po tom, co jsem tam viděl…, musím uznat, ţe umíte bojovat. Potřebujeme vás - nejspíš na víc neţ na úřednickou práci. A teď si běţte odpočinout.“ A bylo to. Jasně mě propustil a stráţci, kteří pobíhali kolem, se tvářili, jako bych neexistovala. Ať uţ jsem předtím byla v jakémkoli prŧšvihu, zdálo se, ţe je zapomenut. Ţádné třídění dokumentŧ. Ale co bych měla dělat? Hans se asi zbláznil. Jak bych teď mohla spát? Musela jsem něco udělat. Musela jsem vidět Dimitrije, jenţe jsem nevěděla, kam ho odvedli. Pravděpodobně do stejného vězení, kde dřív drţeli Viktora. Tam se ale nedostanu, Taky jsem musela vidět Lissu, jenţe ta byla kdesi v hloubi němot nice. Neměla jsem ţádný vliv. Takţe se musím obrátit na někoho, kdo ho má. Adrian! Kdybych zašla za Adrianem, moţná by mohl zatahat za ty správné nitky. Má dobré vztahy s královskými. Sakra, vţdyť ho má ráda i královna, přestoţe je to flákač. Zabíjelo mě vyrovnat se s pomyšlením,
227
ţe v tuto chvíli je nemoţné dostat se k Dimitrijovi. Ale do nemocnice? Adrian by mě mohl dostat za Lissou, i kdyţ se tam motá plno lidí a vládne tam chaos. Pouto bylo pořád zamlţené, a kdybych si s ní promluvila přímo, rychleji bych se dozvěděla o Dimitrijovi. Navíc jsem se chtěla na vlastní oči přesvědčit, ţe je v pořádku. Kdyţ jsem došla do domu, kde Adrian u dvora bydlel, vrátný mi oznámil, ţe před chvílí odešel - jaká ironie - do nemocnice. Zaúpěla jsem. Samozřejmě, ţe uţ je tam. Jelikoţ umí uzdravovat, nejspíš ho kvŧli tomu vytáhli z postele. I kdyţ je dost slabý, rozhodně mŧţe pomoct. „Byla jste tam?“ zeptal se mě vrátný, kdyţ jsem se obrátila k odchodu. „Co?“ Na minutu jsem myslela, ţe mluví o nemocnici. „V té bitvě se Strigoji! Na záchranné misi. Slyšeli jsme tu spoustu rŧzných zvěstí.“ „Tak brzo? Co jste slyšel?“ Ten chlap měl oči vykulené a pohled vzrušený. „Říkali, ţe skoro všichni stráţci padli. Ale ţe jste zajali jednoho Strigoje a přivezli ho s sebou.“ „Ne, ne…, je víc zraněných neţ mrtvých. A ta další věc…“ Na chviličku jsem se nemohla nadechnout. Co se stalo? Co se opravdu stalo s Dimitrijem? „Ten Strigoj byl proměněn v dhampýra.“ Vrátný vytřeštil oči. „Uhodili vás do hlavy?“ „Říkám pravdu! Vasilisa Dragomirová to udělala díky éteru. Tohle tady rozkřikněte.“ Nechala jsem ho tam stát s pusou dokořán. Uţ jsem neměla ţádnou moţnost od někoho získat informace. Vydala jsem se do svého pokoje s pocitem poráţky, ale příliš rozrušená na to, abych dokázala usnout. Aspoň jsem si to myslela. Chvíli jsem popocházela sem a tam a nakonec jsem se usadila na posteli s tím, ţe musím vymyslet nějaký plán. Jenţe netrvalo dlouho a z toho přemyšlení jsem usnula.
228
Probudila jsem se a překvapilo mě, ţe mě bolí části těla, o nichţ jsem ani netušila, ţe jsem do nich při boji schytala rány. Podívala jsem se na hodiny a udivilo mě, jak dlouho jsem spala. Podle vampýrského času bylo dopoledne. Během pěti minut jsem se osprchovala a oblékla si něco, co nebylo od krve ani roztrhané. A pak jsem hned vyrazila ze dveří. Lidé venku si šli po svém, ale snad kaţdý pár nebo skupinka, kterou jsem míjela, se bavil o bitvě ve skladišti - a o Dimitrijovi. „Víš přece, ţe umí uzdravovat,“ zaslechla jsem jednoho Moroje, jak se baví se svou ţenou. „Tak proč by ne Strigoje? Proč by ne mrtvé?“ „Je to šílené,“ poznamenala ta ţena. „Stejně jsem v tenhleten éter nikdy nevěřila. Je to jen leţ. Zástěrka, aby se schovalo, ţe ta Dragomirovic holka nemá ţádnou specializaci.“ Zbytek jejich rozhovoru uţ jsem neslyšela, ale i další lidé, které jsem míjela, vedli podobné hovory. Bud si mysleli, ţe celá ta záleţitost je nějaký podvod, anebo pohlíţeli na Lissu, jako by byla svatá. Často jsem taky vyslechla něco praštěného, jako třeba, ţe stráţci zajali celou bandu Strigojŧ a teď na nich budou experimentovat. Ale v ţádné té spekulaci nikdy nepadlo Dimitrijovo jméno a nikdo nevěděl, co se s ním skutečně stalo. Drţela jsem se jediného plánu, který jsem měla: šla jsem do budovy, kde se nacházelo královské vězení, přestoţe jsem netušila, co si počít, aţ tam budu. Neměla jsem jistotu, ţe tam Dimitrij je, ale připadalo mi to jako nejpravděpodobnější místo, kde by ho drţeli. Kdyţ jsem potkala jednoho stráţce, chvilku mi trvalo, neţ jsem si uvědomila, ţe ho znám. Zastavila jsem se a otočila. „Michaile!“ Ohlédl se, a kdyţ mě uviděl, vrátil se ke mně. „Co se děje?“ zeptala jsem se ho a byla jsem ráda, ţe vidím přátelskou tvář. „Pustili uţ Dimitrije?“ Zavrtěl hlavou. „Ne. Pořád se snaţí přijít na to, co se stalo, Nikdo to nechápe, i kdyţ princezna neustále přísahá, ţe uţ není Strigoj, a to i poté, co ho viděla.“
229
Z Michailova hlasu zazníval úţas a taky tesklivost. Doufal, ţe je to pravda a ţe i jeho milovaná má šanci na záchranu. Srdce mě bolelo za něj. Přála bych mu, aby i jeho příběh se Sonjou měl šťastný konec. „Počkej! Cos to říkal?“ Aţ teď mi to došlo a romantické myšlenky jsem rázem pustila z hlavy. „Říkal jsi, ţe ho Lissa viděla? Myslíš po bitvě?“ Okamţitě jsem se natáhla po našem poutu, Postupně se projasňovalo, jenţe Lissa zrovna spala, tak jsem se nic nedozvěděla. „Chtěl ji vidět,“ objasnil Michail. „Tak ji k němu přivedli samozřejmě se stráţci.“ Jenom jsem zírala a čelist mi poklesla málem aţ na zem. Dimitrij přijímá návštěvy. A oni mu to dovolují. To zjištění ml hned zlepšilo mizernou náladu. Otočila jsem se. „Díky, Michaile.“ „Rose, počkej…“ Já jsem se ale nezastavila. Sprintovala jsem do budovy stráţcŧ a nevšímala si pohledŧ, které jsem si vyslouţila. Byla jsem příliš nadšená a povzbuzená touhle novou zprávou. Mŧţu Dimitrije vidět. Mŧţu s ním skutečně být, s takovým, jaký býval dřív. „Nemŧţete ho vidět.“ Zarazila jsem se, kdyţ mě zastavil stráţce na recepci. „Co-coţe? Musím ho navštívit.“ „Ţádné návštěvy.“ „Ale Lissa - ehm - Vasilisa Dragomirová za ním byla.“ „Poţádal o ni.“ Nevěřícně jsem se na něj zahleděla. „O mě musel taky poţádat.“ Stráţce jen pokrčil rameny. „Pokud ano, nikdo mi to neřekl.“ Vztek, který jsem celou noc drţela na uzdě, teď vybuchl. „Tak běţte najít někoho, kdo o tom ví! Dimitrij mě chce vidět. Musíte mě pustit dovnitř. Kdo je váš nadřízený?“ Stráţce se na mě zamračil. „Nikam nejdu, dokud mi neskončí šichta. A vy si dejte odchod, někdo vám dá včas vědět. Do té doby nikdo bez zvláštního povolení dolŧ nesmí.“ Poté, co jsem překonala zabezpečení na Tarasovu, jsem si připadala se sebou spokojená. Tohohle chlápka bych zvládla vyřídit
230
raz dva. Taky mi bylo jasné, ţe dole ve vězení nejspíš narazím na další stráţce. Na vteřinu mi připadalo rozumné je taky sejmout. Jde přece o Dimitrije. Pro něj bych udělala cokoli. Ucítila jsem malé zachvění pouta a to mě přivedlo zpátky k rozumu. Lissa se právě probudila. „Fajn,“ řekla jsem. Zvedla jsem bradu a zpraţila stráţce povýšeným pohledem. „Díky za ochotu.“ Bez toho ňoumy se obejdu. Pŧjdu za Lissou. Bydlela skoro na opačné straně královského dvora, ale lehkým poklusem jsem tam zanedlouho dorazila. Kdyţ mi otevřela, zjistila jsem, ţe se nachystala skoro stejně rychle jako já. Vlastně mi připadalo, ţe uţ je na odchodu. Zadívala jsem se na její obličej a ruce a ulevilo se mi, ţe téměř všechny její popáleniny uţ zmizely. Na prstech měla ještě pár červených flekŧ, ale to bylo všechno. Adrianova práce. Tohle by nedokázal ţádný doktor. Ve světle modrém tílku a s blond vlasy sčesanými dozadu vŧbec nevypadala na to, ţe si během posledních čtyřiadvaceti hodin prošla takovým peklem. „Jsi v pořádku?“ zeptala se. I kdyţ se toho seběhlo tolik, nikdy si o mě nepřestávala dělat starosti. „Jo, je mi fajn.“ Aspoň fyzicky. „A ty?“ Přikývla. „V pohodě.“ „Vypadáš dobře,“ řekla jsem. „Včera v noci… Byla jsem pěkně vyděšená. S tím ohněm…“ Nedokázala jsem to ani dopovědět. „Jo,“ přitakala a podívala se jinam. Připadala mi dost nervózní „Adrian uzdravuje výborně.“ „Tam máš teď namířeno?“ Poutem jsem z ní cítila neklid a nervozitu. Dávalo by to smysl, kdyby byla na cestě do nemocnice, lby tam pomáhala s léčením. Aţ na to, ţe… další prozkoumání jejích myšlenek mi odhalilo překvapivou pravdu. „Ty jdeš za Dimitrijem!“ „Rose…“ „To je super,“ vyhrkla jsem nedočkavě. „Pŧjdu s tebou. Teď jsem tam zrovna byla, ale nepustili mě k němu.“ „Rose…“ Lissa se tvářila hrozně ztrápeně.
231
„Nakecali mi nějaký kraviny, ţe poţádal o tebe, a ne o mě, takţe mě tam nemŧţou pustit. Ale kdyţ tam jdeš, určitě mě s tebou pustí.“ „Rose,“ oslovila mě pevně a konečně se jí podařilo přerušit moje brebentění. „Nemŧţeš za ním jít.“ „Coţe?“ V duchu jsem si přehrála její slova, jestli jsem se snad nepřeslechla. „Samozřejmě, ţe mŧţu. Musím ho vidět. To přece víš. A on potřebuje vidět mě.“ Pomalu zavrtěla hlavou. Pořád vypadala nervózně, ale teď se do jejího výrazu vkrádal soucit. „Ten stráţce měl pravdu,“ řekla. „Dimitrij o tebe nepoţádal. Jen o mě.“ Veškerá moje plamenná nedočkavost jako by náhle zmrzla. Byla jsem ohromená a zmatená. „No…“ Vybavila jsem si, jak se k ní v noci se zoufalým výrazem tiskl. Nerada jsem si to přiznávala, ale dávalo smysl, proč chtěl nejdřív vidět ji. „Samozřejmě, ţe tě chtěl vidět. Všechno je pro něj teď tak nový a zvláštní. A tys ho zachránila. Aţ se trochu vzpamatuje, taky mě bude chtít vidět.“ „Rose, nemŧţeš tam jít.“ Tentokrát z Lissina hlasu zazníval smutek, který jsem vnímala i poutem. „Není to tak, ţe by Dimitiij nepoţádal o tvou návštěvu. Výslovně řekl, ţe tě vidět nechce.“
232
OSMNÁCT KDYŢ JSTE S NĚKÝM PSYCHICKY PROPOJENÍ, JE NA TOM BLBÁ JEDNA VĚC - vţdycky víte, jestli ta druhá osoba lţe, nebo ne. Tentokrát jsem věděla, ţe Lissa nelţe. Přesto jsem okamţitě instinktivně odpověděla. „To není pravda.“ „Ne?“ Tázavě na mě pohlédla. Taky věděla, ţe z jejích slov cítím pravdu. „Ale to… to nemŧţe…“ Často se mi nestávalo, ţe jsem přišla o řeč - a rozhodně ne s Lissou. Bývala jsem to já, kdo jí vysvětloval, proč jsou věci tak, jak jsou. Aniţ bych si to uvědomila, došlo k tomu, ţe Lissa ztratila svou křehkost. „Je mi to líto,“ řekla mi přívětivým, ale pevným hlasem. Pouto mi prozrazovalo, jak ji ničí, kdyţ mi musí oznamovat nepříjemné věci. „Poţádal mě… Řekl mi, abych ti nedovolila za ním jít. Ţe tě nechce vidět.“ Úpěnlivě jsem ji pozorovala a zněla jsem skoro jako dítě. „Ale proč? Proč by to říkal? Samozřejmě, ţe mě chce vidět. Musí být zmatený…“ „Já nevím, Rose. Vím jenom to, co mi řekl. Moc mě to mrzí.“ Pokusila se mě obejmout, ale uhnula jsem jí. V hlavě mi to vřelo. „Stejně s tebou pŧjdu. Počkám nahoře se stráţci. Kdyţ pak řekneš Dimitrijovi, ţe jsem tam, určitě si to rozmyslí.“ „Myslím, ţe bys neměla,“ opáčila. „Vypadal, ţe myslí váţně, abys za ním nechodila. Tvářil se při tom dost zpanikařeně. Myslím, ţe by ho rozrušilo, kdyby věděl, ţe jsi v budově.“ „Rozrušilo? Liss, jde přece o mě. On mě miluje. On mě potřebuje.“ Cukla sebou a já si aţ teď uvědomila, ţe na ni řvu. „Řídím se jen podle toho, co mi řekl. Je to všechno tak zmatený… Prosím tě, nenuť
233
mě do týhle pozice. Jenom… počkej a uvidíš, jak se to bude vyvíjet. A jestli chceš vědět, co se děje, vţdycky mŧţeš…“ Lissa to nedopověděla, ale mně přesto bylo jasné, co mi navrhuje. Nabízela mi, abych její setkání s Dimitrijem sledovala poutem. To bylo od ní velkorysé gesto - tedy ne ţe by mi v tom dokázala zabránit, kdybych to chtěla udělat. Ale obvykle se jí nelíbila představa, ţe ji „špehuju“. Tohle bylo to nejlepší, na co dokázali přijít, abych z toho měla lepší pocit. Ne ţe bych ho ale skutečně měla. Všechno to bylo šílené. Byl mi odepřen přístup k Dimitrijovi. Dimitrij mě údajně nechce vidět! Co se sakra děje? Nejradši bych se na všechno vykašlala, šla tam s ní a doţadovala se vpuštění. Jenţe poutem jsem vnímala, jak mě prosí, abych to nedělala. Nechtěla dělat problémy. Moţná ţe taky nechápala Dimitrijovo přání, ale chtěla ho respektovat, dokud se situace nevyjasní. „Prosím,“ řekla. To úpěnlivé slovo mě konečně přesvědčilo. „Dobře.“ Zabíjelo mě jen to vyslovit. Bylo to jako přiznat poráţku. Ber to jako taktický ústup. „Děkuju.“ Tentokrát uţ mě opravdu objala. „Slibuju, ţe z něj vytáhnu víc informací a zjistím, o co jde, dobře?“ Přikývla jsem a se svěšenou hlavou jsem ji následovala ven. U budovy stráţcŧ jsem se s ní neochotně rozloučila a zamířila jsem na svŧj pokoj. Jakmile mi zmizela z dohledu, vklouzla jsem jí do hlavy a jejíma očima sledovala, jak kráčí po pečlivě posekaném trávníku. Pouto bylo pořád trochu zamlţené, ale kaţdou minutou se naše spojení zlepšovalo. V Lisse se svářely nejrŧznější pocity. Cítila se hrozně provinile, ţe mě musela odmítnout. Zároveň se ale nemohla dočkat, aţ Dimitrije uvidí. Taky ho potřebovala vidět - i kdyţ ne ze stejného dŧvodu jako já. Cítila vŧči němu zodpovědnost a horoucí potřebu ho chránit. Kdyţ vešla do budovy, stráţce, který mě vyhodil, jí kývl hlavou na pozdrav a rychle někam zatelefonoval. Po chvíli se objevili tři stráţci a
234
naznačili Lisse, aby je následovala do hloubi budovy. Všichni se tvářili neobvykle pochmurně, dokonce i na stráţce to bylo neobvyklé. „Nemusíte tam chodit,“ pověděl jí jeden z nich. „Jen proto, ţe vás pořád chce vidět…“ „To je v pořádku,“ odvětila chladně a dŧstojně jako královna. „Mně to nevadí.“ „Bude tam mnoho stráţcŧ, stejně jako posledně. O svoje bezpečí se nemusíte obávat.“ Všechny je zpraţila příkrým pohledem. „Nikdy jsem se o ně neobávala.“ Jak sestupovali dolŧ, bolestně jsem si vzpomněla na to, jak jsem tam šla s Dimitrijem navštívit Viktora. To byl ten Dimitrij, s nímţ jsme tvořili dokonalý celek, ten Dimitrij, který mě naprosto chápal. A po té návštěvě se na Viktora rozzuřil, protoţe mi vyhroţoval. Dimitrij mě miloval natolik, ţe by udělal cokoli, jen aby mě ochránil. Dveře, které se zamykaly kartou, se konečně otevřely. Za nimi se nacházela dlouhá chodba lemovaná celami. Nepŧsobilo to tam tak depresivně jako na Tarasovu, ale celé tohle vězení ve strohém industriálním stylu s ocelovými konstrukcemi nenavozovalo moc hřejivou a útulnou atmosféru. Lissa jen stěţí prošla chodbou, kolik v ní stálo stráţcŧ. Tolik zabezpečení kvŧli jedné osobě. Pro Strigoje by nebylo nemoţné rozlámat ocelové mříţe cely, jenţe Dimitrij uţ není Strigoj. Jak to, ţe to nikdo nevidí? Jsou všichni slepí? Lissa se svým doprovodem se prodrala davem a zastavila se před jeho celou. Vypadalo to tam stejně chladně a neosobně jako v celém vězení. Uvnitř bylo jen absolutně nezbytné zařízení. Dimitrij seděl na úzké posteli se skrčenýma nohama a zády obrácený ke vchodu. Tohle jsem nečekala. Proč nebije do mříţí? Proč se nedoţaduje propuštění a neřekne jim, ţe není ţádný Strigoj? Proč to snáší tak tiše? „Ahoj, Dimitriji.“
235
Lissin hlas byl jemný a něţný, naplněný vřelostí, která tak ostře kontrastovala s drsným chladem cely. Byl to hlas anděla. Dimitrij se pomalu otočil a bylo na něm znát, ţe si myslí totéţ. Jeho výraz se přímo před našima očima změnil z bezútěšného na výraz úţasu. A nebyl jediný, koho zachvátil úţas. Mysl jsem sice měla svázanou s Lissinou, ale moje tělo na druhém konci královského dvora málem přestalo dýchat. Kdyţ jsem ho v noci letmo zahlédla, bylo to úchvatné. Ale tenhle pohled…, kdyţ se díval na Lissu na mě…, byl ohromný. Byl to div. Dar. Zázrak. Váţně. Jak by si mohl někdo myslet, ţe je Strigoj? A jak bych mohla věřit, ţe tohle je ten Dimitrij, se kterým jsem byla na Sibiři? Po bitvě se umyl a převlékl do dţínŧ a obyčejného černého trička. Hnědé vlasy měl staţené do krátkého culíku a vypadal, ţe by se potřeboval oholit. Ale k břitvě ho nejspíš nikdo nepustil. Takhle zarostlý ale vypadal snad ještě víc sexy - skutečněji, víc jako dhampýr. Víc naţivu. Jeho smrtelně bledá pleť zmizela. Dřív byly nejhorší ty jeho rudé oči. Teď ale byly dokonalé - přesně takové, jako bývaly. Hřejivé a hnědé, s dlouhými řasami. Dokázala bych se do nich dívat věčně. „Vasiliso,“ vydechl. Kdyţ jsem uslyšela jeho hlas, sevřelo se mi srdce. Boţe, tolik mi chyběl jeho hlas. „Vrátila ses.“ Jakmile zamířil k mříţím, stráţci se začali kolem Lissy shlukovat, jako by mu chtěli zabránit prolomit mříţe. „Zpátky!“ vyštěkla jako královna a všechny zpraţila pohledem. „Dopřejte nám nějaký prostor.“ Nikdo hned nezareagoval, a tak promluvila dŧrazněji. „Myslím to váţně! Zpátky!“ Poutem jsem postřehla lehký záchvěv magie. Nebylo jí moc, Lissa jen podpořila svá slova menší dávkou nátlaku. Stěţí mohla ovládnout tak početnou skupinu, ale do toho příkazu dala takovou sílu, ţe stráţci trochu ustoupili a vytvořili mezi ní a Dimitrijem prostor. Znovu se na Dimitrije zadívala a hned se zatvářila mileji. „Samozřejmě, ţe jsem se vrátila. Jak se máš? Zacházejí…“ Vrhla nebezpečný pohled na stráţce v chodbě. „Zacházejí s tebou dobře?“
236
Pokrčil rameny. „Ujde to. Nikdo mi neubliţuje.“ Jestli byl takový jako dřív, nikdy by nepřiznal, kdyby mu někdo opravdu ubliţoval. „Jenom se mě pořád vyptávají na tolik věcí.“ Zněl dost unaveně, úplně jinak neţ Strigoj, který nikdy nepotřebuje odpočinek. „A moje oči. Pořád mi chtějí zkoumat oči.“ „Ale jak se cítíš?“ dotázala se. „Duševně. Citově.“ Za jiných okolností by mě ta situace pobavila. Aţ moc se to podobalo psychoterapii, se kterou jsme měly já i Lissa bohaté zkušenosti. Nesnášela jsem, kdyţ mi psycholoţka pokládala tyhle otázky, ale teď jsem se opravdu chtěla dovědět, jak se Dimitrij cítí. Aţ dosud sledoval Lissu soustředěným pohledem, ale teď se odvrátil a zatěkal očima. „To… to se dá těţko popsat. Je to, jako bych se probudil ze sna. Z noční mŧry. Jako bych pozoroval někoho jiného ve svém těle. Připadalo mi to jako film nebo nějaká hra. Ale nebyl to nikdo jiný. Byl jsem to já. To všechno jsem dělal já, a teď jsem tady a celý svět se změnil. Mám dojem, ţe se všechno učím znovu.“ „To přejde. Víc si na to zvykneš a vzpomeneš si, jaký jsi býval.“ Tohle jenom odhadovala, ale připadalo jí to správné. Kývl hlavou směrem ke shromáţděným stráţcŧm. „Oni si to nemyslí.“ „Ale budou,“ ujistila ho přesvědčeně. „Potřebujeme jenom víc času.“ Zavládlo ticho. Neţ Lissa potom promluvila, dlouho váhala. „Rose… tě chce vidět.“ Dimitrijŧv zasněný a zasmušilý výraz se vmţiku změnil. Znovu se zadíval na Lissu a já u něj poprvé uviděla opravdový Intenzivní pocit. „Ne. Kdokoli, jenom ne ona. Nemůţu ji vidět. Nedovol jí sem přijít. Prosím.“ Lissa těţce polkla a netušila, jak odpovědět. Bylo to tím těţší, ţe měla publikum. Mohla udělat jen to, ţe ztišila hlas, aby ji neslyšeli úplně všichni. „Ale… ona tě miluje. Má o tebe strach. To, co se stalo… Víš, proč jsme tě dokázali zachránit? Hlavně díky ní.“ „To tys mě zachránila.“
237
„Já udělala jen tu poslední věc. To ostatní… udělala Rose.“ Takovou maličkost jako vloupat se do vězení a vypustit zločince. Dimitrij se od Lissy odvrátil a ten ţár, který mu na okamţik zaplál v očích, rázem pohasl. Přešel ke stěně ve své cele a opřel se o ni. Na pár vteřin zavřel oči, zhluboka se nadechl a pak je zase otevřel. „Kdokoli, jenom ne ona,“ zopakoval. „Ne po tom, co jsem jí udělal. Udělal jsem spoustu věcí…, příšerných věcí.“ Obrátil ruce dlaněmi vzhŧru a zadíval se na ně, jako by na nich mohl uvidět krev. „A to, co jsem provedl jí, to bylo ze všeho nejhorší - hlavně proto, ţe to byla ona. Přijela za mnou, aby mě osvobodila z toho stavu, a já…“ Zavrtěl hlavou. „Dělal jsem jí hrozné věci. A ostatním taky. Po tomhle uţ se jí nemŧţu podívat do očí. To, co jsem udělal, je neodpustitelné.“ „Není,“ prohlásila Lissa naléhavě. „Nebyls to ty. Ne doopravdy. Ona ti odpustí.“ „Ne. Pro mě uţ neexistuje ţádné odpuštění - ne po tom, co jsem napáchal. Nezaslouţím si ji, nezaslouţím si ji mít ani nablízku. Jediné, co mŧţu udělat…“ Vrátil se zase k Lisse a k údivu nás obou před ní padl na kolena. „Jediné, co mŧţu udělat - jediná náprava, o kterou se mŧţu pokusit -, je, ţe se ti odvděčím za to, ţes mě zachránila.“ „Dimitriji,“ ošila se. „Říkala jsem ti…“ „Cítil jsem tu moc. V tu chvíli jsem cítil, ţe jsi přivedla mou duši zpátky. Uzdravila jsi ji. Dluţím ti tolik, ţe ti to nikdy nedokáţu splatit, ale přísahám, ţe se o to budu po zbytek ţivota aspoň pokoušet.“ Vzhlíţel k ní s okouzleným výrazem ve tváři. „Já o to nestojím. Nemáš mi co splácet.“ „Všechno,“ namítl. „Dluţím ti svŧj ţivot - svou duši. Tohle je jediný zpŧsob, jak se mŧţu vykoupit za všechny ty hrŧzy, co jsem udělal. Stejně to nestačí…, ale je to všechno, co dokáţu.“ Sepjal ruce. „Přísahám, ţe ať budeš chtít cokoli - a bude to v mých silách -, udělám to. Budu ti slouţit a chránit tě po zbytek ţivota. Udělám cokoli, oč mě poţádáš. Navţdy máš mou loajalitu.“ Lissa uţ se nadechovala, aby mu znovu řekla, ţe o to nestojí, ale vtom ji něco napadlo. „Sejdeš se s Rose?“
238
Zamračil se. „Cokoli, ale tohle ne.“ „Dimitriji…“ „Prosím. Udělám pro tebe cokoli jiného, ale kdybych ji uviděl…, moc by to bolelo.“ To byl patrně jediný dŧvod, proč Lissa od toho tématu upustila. Tohle a zoufalý, sklíčený Dimitrijŧv výraz. Takový výraz u něj nikdy dřív neviděla a já taky ne. V mých očích byl vţdycky neohroţený, ale ani teď, kdyţ projevil svou zranitelnost, mi nepřipadal o nic slabší. Prostě jen byl tím sloţitější. A já jsem ho za to milovala ještě víc - a chtěla jsem mu pomoct. Lissa odpověděla nepatrným přikývnutím, ale to uţ k ní přistoupil jeden ze stráţcŧ, aby jí oznámil, ţe uţ musí odejít. Začali ji odvádět a Dimitrij pořád klečel. Díval se za ní s výrazem prozrazujícím, ţe ona se nejvíc blíţí čemusi, co se jeví jako jediná naděje, která mu na tomhle světě ještě zbyla. Srdce se mi svíralo bolestí i ţárlivostí - a trochu i vztekem. To na mě by se měl takhle koukat. Jak se opovaţuje? Jak se opovaţuje chovat se, jako by Lissa byla tím nejúţasnějším na světě? Je pravda, ţe toho udělala hodně, aby ho zachránila, ale to já jsem kvŧli němu objela celý svět. To já kvŧli němu neustále riskuju ţivot. A co je nejdŧleţitější, já ho miluju. Jak se k tomuhle mŧţe obrátit zády? Kdyţ Lissa vyšla z budovy, obě jsme z toho byly zmatené a rozčilené. Znepokojoval nás Dimitrijŧv stav. Přestoţe mě štvalo, ţe mě nechce vidět, připadalo mi strašné koukat se na něj, kdyţ je na tom tak špatně. Ničilo mě to. Takhle se nikdy dřív nechoval. Po útoku na Akademii byl samozřejmě smutný a truchlil nad ztrátou tolika lidí. Tohle byl ale jiný druh zoufalství. Byla to hluboká deprese a výčitky svědomí, jimţ nedokázal uniknout. Lissu i mě to šokovalo. Dimitrij byl vţdycky muţ činu, i po té největší tragédii byl vţdy připraven vyskočit a vrhnout se do další bitvy. Ale tohle? Tohle se mu ani v nejmenším nepodobalo. S Lissou nás napadaly nejrŧznější věci, jak by se to dalo vyřešit. Lissa k tomu přistupovala jemněji a soucitněji. Chtěla s ním dál mluvit a přitom s
239
klidem přesvědčovat dvorní úředníky, ţe Dimitrij uţ nepředstavuje ţádnou hrozbu. Moje řešení tohohle problému bylo napochodovat za Dimitrijem, ať o to stojí nebo ne. Vţdyť jsem dokázala proniknout do věznice a zase z ní uniknout. Dostat se do zdejších cel by měla být hračka. Byla jsem si jistá, ţe jakmile mě uvidí, rozmyslí si to. Jak by si mohl myslet, ţe mu neodpustím? Miluju ho. Chápu ho. A co se týče přesvědčování úředníkŧ, ţe není nebezpečný…, moje metoda by asi byla jiná. Nevím ještě přesně, ale mám dojem, ţe by to chtělo hodně řvát a hlasitě bušit do dveří. Lissa moc dobře věděla, ţe jsem byla svědkem jejího setkání s Dimitrijem, takţe neměla potřebu jít hned za mnou. Věděla, ţe v nemocnici ji teď ještě budou potřebovat. Slyšela, ţe Adrian málem zkolaboval, kdyţ vynaloţil tolik magické síly, aby pomohl ostatním. Připadalo mi to u něj dost netypické, tak nesobecké… Udělal toho hodně a taky ho to hodně stálo. Adrian. To je problém. Neměla jsem moţnost s ním mluvit od doby, co jsem se vrátila z bitky ve skladišti. A kromě toho, ţe jsem tu a tam zaslechla, jak uzdravuje ostatní, nevěnovala jsem mu jedinou myšlenku. Řekla jsem mu, ţe pokud se nám skutečně podaří Dimitrije zachránit, nebude to znamenat konec mého vztahu s ním. A zatím Dimitrij není zpátky ještě ani čtyřiadvacet hodin a já uţ… „Lisso?“ Přestoţe jsem se od ní odtrhla a věnovala se svým myšlenkám, tak napŧl jsem ji pořád sledovala. Před nemocnicí postával Christian a opíral se o zeď. Jeho postoj naznačoval, ţe uţ tam asi na něco - nebo spíš na někoho - čeká hezky dlouho. Zastavila se a najednou pustila myšlenky na Dimitrije z hlavy. No tak. Chci, aby to ti dva mezi sebou zase urovnali, ale teď na to není čas. Dimitrijŧv osud je mnohem dŧleţitější neţ nějaké tahanice s Christianem. Ale Christian nevypadal, ţe by měl náladu na kousavé poznámky. Sledoval ji se zaujatým a zvědavým výrazem. „Jak ti je?“ zeptal se. Od
240
cesty zpátky ke dvoru spolu ti dva moc nemluvili, ostatně Lissa měla plno jiných věcí na práci. „Fajn.“ Bezmyšlenkovitě se dotkla svého obličeje. „Adrian mě uzdravil.“ „Aspoň k něčemu je dobrej.“ No, moţná ţe Christian dneska přece jen má kousavou náladu. Ale jen trochu. „Adrian je dobrej ve spoustě věcí,“ namítla, přestoţe se ne ubránila úsměvu. „Pracoval tu celou noc.“ „A co ty? Znám tě. Určitě jsi mu tady pomáhala.“ Zavrtěla hlavou. „Ne. Hned jak mě uzdravil, šla jsem navštívit Dimitrije.“ Christian se přestal ušklíbat. „Mluvila jsi s ním?“ „Uţ dvakrát. Jo, mluvila.“ „A?“ „A co?“ „Jakej je?“ „Je jako Dimitrij.“ Najednou se zamračila a zamyslela se nad tím. „Vlastně… ne úplně jako Dimitrij.“ „Coţe? Má v sobě pořád něco ze Strigoje?“ Christian se narovnal a modré oči se mu zableskly. „Jestli je pořád nebezpečnej, neměla bys k němu…“ „Ne!“ vykřikla. „Není nebezpečný. A i kdyby byl,“ Přiblíţila se k němu a oplatila mu jeho výbuch. „Ty nemáš právo mi říkat, co mám a nemám dělat!“ Christian dramaticky povzdechl. „A já si myslel, ţe jenom Rose se vrhá do debilních situací bez ohledu na to, jestli ji to mŧţe stát ţivot.“ Lissa se rychle rozčílila a nejspíš tomu napomohlo i to, ţe poslední dobou hodně pracovala s éterem. „To říkáš zrovna ty, který jsi neměl problém pomoct mi Dimitrije probodnout! Trénovals mě na to.“ „To bylo něco jinýho. Uţ tak jsme byli v dost zlý situaci, a kdyby se to nějak zvrtlo…, mohl jsem ho upálit.“ Christian si ji prohlíţel od hlavy k patě a v jeho pohledu bylo něco… něco víc neţ objektivní hodnocení. „Naštěstí jsem nemusel. Byla jsi úţasná. Dokázalas ho
241
zasáhnout. Nevěděl jsem, jestli to zvládneš, ale tys to zvládla… A ten oheň… Ani jsi neucukla, i kdyţ to muselo hrozně bolet…“ Mluvil horoucně a zaujatě, jako by si aţ teď naplno uvědomil, co se mohlo Lisse stát. Při tom jeho zájmu a obdivu trochu zčervenala. Naklonila hlavu na stranu - to je její starý trik -, takţe jí do obličeje spadly prameny vlasŧ uvolněné z culíku a zakryly jí tvář. Ale nebylo to třeba. Christian upíral zrak do země. „Musela jsem to udělat,“ řekla nakonec. „Musela jsem se přesvědčit, jestli je to moţný.“ Vzhlédl. „A je to moţný, vid? Váţně v něm není ani památky po Strigojovi?“ „Ne. Jsem si naprosto jistá. Ale nikdo tomu nevěří.“ „Mŧţeš jim to zazlívat? Já jsem ti s tím pomáhal a přál jsem si, aby to vyšlo…, ale nevím, jestli jsem byl opravdu přesvědčenej, ţe se někdo mŧţe přeměnit ze Strigoje zase zpátky.“ Znovu se podíval jinam a pohledem nakonec spočinul na keři šeříku. Lissa cítila tu vŧni, ale znepokojený Christianŧv pohled jasně naznačoval, ţe jeho myšlenky se nezaobírají přírodou. Ani Dimitrijem. Myslel na svoje rodiče. Co kdyby byl nablízku nějaký uţivatel éteru, kdyţ se z jeho rodičŧ stali Strigojové? Co kdyţ existoval zpŧsob, jak je zachránit? Lissa neodhadla, na co myslí, a tak poznamenala: „Ani já nevím, jestli jsem tomu věřila. Ale kdyţ se to stalo…, věděla jsem to Vím to. Uţ v něm není nic strigojího. Musím mu pomoct. Musím přimět ostatní, aby si to taky uvědomili. Nemŧţu je přece nechat, aby ho drţeli věčně v cele. Nebo mu provedli něco ještě horšího Dostat Dimitrije z toho skladiště, aniţ by mu stráţci probodli srdce, pro ni vŧbec nebylo lehké. Zachvěla se, kdyţ si vzpomněla na ty první vteřiny po jeho proměně, kdy všichni řvali, ţe ho zabijou. Christian se otočil zase k Lisse a zvědavě se jí zadíval do očí. „Cos tím myslela, kdyţ jsi řekla, ţe je jako Dimitrij, ale ne jako Dimitrij?“ Promluvila roztřeseným hlasem. „Je… smutnej.“ „Smutnej? Měl by bejt šťastnej, ţes ho zachránila.“
242
„Ne…, ty to nechápeš. Připadá si hrozně kvŧli tomu všemu, co napáchal jako Strigoj. Vyčítá si to a má z toho depky. Trestá se za to, protoţe nevěří, ţe mu mŧţe být odpuštěno.“ „No do hajzlu,“ vyhrkl Christian, kterého to překvapilo. Zrovna kolem nich procházelo pár Morojek a všechny se nad jeho nadáváním tvářily velmi pohoršeně. Rychle odkvačily a něco si šeptaly. Christian jim nevěnoval pozornost. „To si ale nepomŧţe.“ „Já vím, já vím. Uţ jsem to s ním probírala.“ „Mŧţe mu pomoct Rose?“ „Ne,“ odvětila na rovinu. Christian čekal, jestli to nějak nerozvede. Rozčílilo ho, ţe to nijak neupřesnila. „Co tím myslíš, ţe nemŧţe? Ta by nám měla umět pomoct víc neţ kdokoli jiný!“ „Nechci to rozebírat.“ Moje situace s Dimitrijem ji hodně trápila. To jsme byly dvě. Lissa se otočila k nemocnici. Zvenku budova vypadala jako nějaký hrad, ale uvnitř to bylo stejně sterilní a moderní jako v kaţdé nemocnici. „Uţ musím jít. A nekoukej na mě tak.“ „Jak?“ podivil se a o pár krokŧ se k ní přiblíţil. „Tak nesouhlasně a naštvaně jako vţdycky, kdyţ nedosáhneš svýho.“ „Takhle se nekoukám!“ „Zrovna teď.“ Odstoupila od něj a chystala se vydat k hlavnímu vchodu. „Jestli chceš slyšet celý ten příběh, mŧţeme si promluvit pak. Teď ale nemám čas… a upřímně, moc se mi o tom nechce mluvit.“ Ten jeho naštvaný pohled - a měla pravdu, ţe se tak tvářil - trošku povolil. Skoro aţ nervózně řekl: „Dobře, tak jindy. A Lisso…“ „Hmm?“ „Jsem rád, ţe jsi v pořádku. To, cos udělala v noci…, bylo zkrátka úchvatný.“ Lissa na něj pár vteřin zírala, a kdyţ pozorovala, jak mu vánek cuchá černé vlasy, trochu se jí z toho zrychlil tep. „Bez tvojí pomoci bych to nezvládla,“ přiznala nakonec. S tím se otočila a vešla do budovy. Já jsem se vrátila do své hlavy.
243
A stejně jako předtím jsem byla v háji. Lissa bude mít co dělat po zbytek dne, a kdyţ budu stát v kanceláři stráţcŧ a ječet na ně, asi mi to nepomŧţe, abych se k Dimitrijovi dostala. Moţná bych ale měla drobnou šanci, ţe jim polezu na nervy natolik, ţe mě taky hodí do cely. Pak bychom s Dimitrijem byli aspoň vedle. Tenhle plán jsem ovšem urychleně zavrhla, protoţe jsem se obávala, ţe jediný trest, který by mě čekal, by byla další úředničina. Co mŧţu dělat? Nic. Musím ho vidět, ale netuším jak. Nesnáším, kdyţ nemám ţádný plán. Lissa u Dimitrije nebyla moc dlouho a navíc jsem ho chtěla vidět svýma očima, ne jejíma. A ten jeho smutek…, ten výraz naprosté beznaděje. Nedokázala jsem to snést. Chtěla bych ho drţet v náručí a uklidňovat, ţe všechno bude zase v pořádku. Chtěla bych mu říct, ţe jsem mu odpustila a ţe všechno bude jako dřív. Mohli bychom být spolu, jak jsme si to plánovali… Při tom pomyšlení mi vhrkly slzy do očí. Zŧstala jsem sama se svou frustrací a nečinností. Vrátila jsem se na pokoj a skácela se do postele. Kdyţ jsem byla sama, aspoň jsem se konečně mohla vybrečet. To jsem potřebovala uţ od včerejší noci. Vlastně jsem ani přesně nevěděla, proč brečím. Kvŧli tomu včerejšímu traumatu a krveprolití. Kvŧli svému zlomenému srdci. Kvŧli Dimitrijově trápení. Kvŧli krutým okolnostem, které nám zničily ţivot. Měla jsem hodně z čeho vybírat. Většinu dne jsem zŧstala ve svém pokoji a bylo mi hrozně. Pořád dokola jsem si v duchu přehrávala Lissin rozhovor s Dimitrijem, co řekl a jak vypadal. Ztratila jsem pojem o čase. Z tíţivých pocitŧ mě vytrhlo aţ zaklepání na dveře. Rychle jsem si rukou otřela oči, otevřela jsem dveře a uviděla za nimi stát Adriana. „Ahoj,“ pozdravila jsem, trochu překvapená, ţe přišel. Samozřejmě jsem se cítila provinile, ţe jsem tu řvala kvŧli jinému klukovi. Zatím jsem ještě nebyla na setkání s Adrianem připravená, jenţe jsem neměla na vybranou „Chceš… Chceš jít dál?“ „Rád bych, malá dhampýrko.“ Vypadal, ţe je v poklusu, a ne, ţe se stavil na pokec. „Ale jen běţím kolem, abych ti předal pozvání.“
244
„Pozvání?“ podivila jsem se. V hlavě se mi ozývalo jen Dimitrij, Dimitrij, Dimitrij, Dimitrij. „Pozvání na večírek.“
245
DEVATENÁCT „ZBLÁZNIL SES?“ DOTÁZALA JSEM SE. Podíval se na mě stejně jako kdykoli, kdyţ jsem mu poloţila tuhle otázku. Povzdechla jsem a zkusila to znova. „Večírek? Nepřeháníš to? Právě umřela spousta lidí. Stráţci. Priscilla Vodová.“ Netřeba se zmiňovat o těch, co se vrátili ze smrti. Tuhle část bude nejspíš nejlepší vynechat. „Teď zrovna není nejvhodnější doba voţírat se do němoty.“ Čekala jsem, ţe Adrian pronese něco, jako ţe na to je vhodná doba vţdycky, ale zŧstal váţný. „Ten večírek se bude konat na počest těch, co padli. Nikdo se tam voţírat nebude. Moţná, ţe večírek není to nejvýstiţnější slovo. Je to…“ Zamračil se a hledal slova. „Zvláštní událost. Pro elitu.“ „Všechny královský večírky jsou pro elitu,“ připomněla jsem mu. „Jo, ale na tenhle není pozvanej kaţdej královskej. Bude tam… elita elity.“ To mě fakt moc nepřesvědčilo. „Adriane…“ „Ne, poslouchej.“ Udělal to svoje gesto, které prozrazovalo frustraci. Prohrábl si vlasy. „Není to ani tak večírek, jako spíš obřad. Stará tradice z… já nevím. Asi z Rumunska. Říkají tomu Hlídka za mrtvý. Je to zpŧsob, jak uctít mrtvý. Tajný obřad, který se v těch nejstarších rodech předává z generace na generaci.“ Ihned jsem si vzpomněla na destruktrivní tajnou společnost na Akademii. „Není to něco jako ta Mana, ne?“ „Ne, přísahám. Rose, prosím! Já z toho taky nejsem dvakrát nadšenej, ale máma trvá na tom, ţe tam musím jít. A byl bych rád, kdybys šla se mnou.“
246
Elita a rody pro mě byly varovným upozorněním. „Budou tam i dhampýři?“ „Ne.“ Vzápětí ale rychle dodal: „Ale zařídil jsem, ţe tam bude i pár lidí, co tě tam rádi uvidí. Tak to bude pro nás oba příjemnější“ „Lissa?“ tipla jsem si. Pokud existuje nějaká vzácná pokrevní linie, pak je to rozhodně ta její. „Jo. Potkal jsem ji v nemocnici. Reagovala podobně jako ty.“ To mě přimělo k úsměvu a taky to vzbudilo mŧj zájem. Chtěla jsem s ní pořádně probrat tu její návštěvu Dimitrije a přitom jsem věděla, ţe právě kvŧli tomu se mi vyhýbá. Pokud mě k ní dostane nějaký praštěný královský rituál, tak proč ne. „Kdo dál?“ „Ty, co je máš ráda.“ „Fajn. Bud tajemnej. Tak já teďa na ten tvŧj kultovní obřad pŧjdu.“ Tím jsem si od něj vyslouţila úsměv. „To není ţádnej kult, malá dhampýrko. Je to váţně jen projev úcty těm, co padli v boji.“ Natáhl ruku a pohladil mě po tváři. „A jsem rád… Boţe, jsem tak rád, ţe nejsi jednou z nich. Netušíš…“ Zadrhl se mu hlas a rty se mu zachvěly. „Netušíš, jak jsem se o tebe bál. Kaţdou minutu, kdy jsi byla pryč, kaţdou minutu, kdy jsem nevěděl, co s tebou je… Bylo to utrpení. A i kdyţ jsem se dozvěděl, ţe jsi v pořádku, stejně jsem se v nemocnici všech vyptával, co vědí. Jestli tě viděli bojovat, jestli jsi nebyla zraněná…“ V krku se mi udělal knedlík. Po návratu jsem za Adrianem ne dokázala zajít, ale měla jsem mu aspoň poslat vzkaz. Stiskla jsem mu ruku a pokusila se zesměšnit něco, co směšné vŧbec nebylo. „A co říkali? Ţe jsem byla machr?“ „Jo, vlastně jo. Pořád vykládali, jak jsi úţasně bojovala. Doneslo se to i k tetě Taťáně a dokonce i na ni to udělalo dojem.“ Teda! To je překvapení. Nadechla jsem se k dalšímu vyptávání, ale jeho promluva mě utnula. „Taky jsem slyšel, ţes na všechny ječela, kde prej je Belikov. A ţes dneska ráno stráţcŧm rozkopala dveře.“
247
Sklopila jsem zrak. „Hmm, jo. Hele…, omlouvám se, ale musela jsem…“ „Klídek.“ Jeho hlas byl váţný. „Neomlouvej se, já to chápu.“ Vzhlédla jsem k němu. „Váţně?“ „Tak trochu jsem to čekal, kdyţ se vrátil zpátky.“ Váhavě jsem studovala jeho váţný výraz. „Já vím. Pamatuju, cos mi řekl…“ Přikývl a smutně se na mě usmál. „Samozřejmě jsem ale nemyslel, ţe by to mohlo fungovat. Lissa se mi pokoušela vysvětlit, jak to udělala…, ale paneboţe! Něco takovýho bych já nikdy nedokázal.“ „Věříš tomu?“ zeptala jsem se. „Věříš, ţe uţ není Strigoj?“ „Jasně. Lissa tvrdí, ţe není, a jí věřím. A z dálky jsem ho zahlídl venku na denním světle. Ale nevím, jestli je dobrej nápad, aby ses pokoušela k němu dostat.“ „To z tebe mluví ţárlivost.“ Neměla jsem absolutně ţádné právo ho obviňovat, kdyţ jsem měla srdce plné jen Dimitrije. „Samozřejmě, ţe je to ţárlivost,“ přiznal Adrian nonšalantně. „Co čekáš? Vrátila se ti tvoje ţivotní láska - dokonce vstal z mrtvých. To není zrovna něco, z čeho bych skákal radostí do stropu. Ale nevyčítám ti, ţe jsi zmatená.“ „Uţ jsem ti řekla, ţe…“ „Já vím, já vím.“ Adrian ani nezněl naštvaně. Vlastně mluvil takovým trpělivým tónem. „Vím, ţes říkala, ţe kdyţ se vrátí, nic se mezi námi nezmění. Ale říkat to, neţ se to stane, a po tom, co se to stane, jsou dvě rŧzný věci.“ „Na co naráţíš?“ zeptala jsem se nechápavě. „Chci tě, Rose.“ Stiskl mi ruku pevněji. „Vţdycky jsem tě chtěl. Chci být s tebou. Rád bych byl jako ostatní chlapi a řekl ti, se o tebe chci starat, jenţe… No, kdyţ na to přijde, nejspíš se budeš starat ty o mě.“ Rozesmála jsem se. „Někdy si myslím, ţe největší nebezpečí pro sebe představuješ ty sám. Víš, ţe z tebe táhne cigaretovej kouř?“
248
„Hele, nikdy jsem netvrdil, ţe jsem dokonalej. A navíc se pleteš. Tou nejnebezpečnější věcí v mým ţivotě jsi ty.“ „Adriane…“ „Počkej.“ Zvedl druhou ruku a přitiskl mi prst na rty. „Jenom poslouchej. Byl bych blbec, kdybych si myslel, ţe návrat tvýho bývalýho přítele tě ani trochu neovlivní. Takţe, jestli se mi líbí, ţe ho chceš vidět? Jasně, ţe ne. To je instinkt. Ale je toho mnohem víc. Váţně věřím, ţe uţ je z něj zase dhampýr. Rozhodně. Ale…“ „Ale co?“ Adrianova promluva ve mně vyvolala zvědavost. „Ale to, ţe uţ není Strigoj, neznamená, ţe to z něj úplně zmizelo. Vydrţ,“ zarazil mě, kdyţ zaregistroval, ţe otvírám pusu k zuřivému výbuchu. „Netvrdím, ţe je zlej nebo chce bejt zlej. Ale to, čím si prošel… Je to ohromný. Impozantní. O tom procesu proměny toho moc nevíme. Jakej to bude mít vliv na jeho ţivot? Co kdyţ se někdy najednou projeví jeho násilnický sklony? Z toho mám strach, Rose. Znám tě. Vím, ţe si nemŧţeš pomoct. Uvidíš ho a promluvíš si s ním. Ale je to bezpečný? To nikdo neví. Nevíme o tom absolutně nic. Nevíme, jestli je nebezpečnej.“ Christian řekl Lisse v podstatě totéţ. Upřeně jsem Adriana pozorovala. Znělo to jako příhodná výmluva, proč bych se neměla s Dimitrijem stýkat. Ale v jeho hlubokých zelených očích jsem viděla pravdu. Opravdu se o mě bál. Byl nervózní z toho, co by mi Dimitrij mohl udělat. Taky zcela upřímně přiznal, ţe ţárlí, coţ jsem musela obdivovat. Nezakázal mi jít za Dimitrijem, ani se mi nesnaţil diktovat, co mám dělat. To se mi taky líbilo. Natáhla jsem ruku a propletla si prsty s Adrianovými. „Není nebezpečnej. Je… smutnej. Smutnej z toho, co provedl. Uţírají ho výčitky svědomí.“ „To si dovedu představit. Nejspíš bych taky sám sobě neodpustil, kdybych najednou zjistil, ţe jsem poslední čtyři měsíce brutálně vraţdil lidi.“ Adrian si mě k sobě přitáhl a políbil do vlasŧ. „Takţe pro dobro všech - i jeho - jenom doufám, ţe opravdu zase v pořádku. Ale radši bud opatrná, jo?“
249
„Budu,“ slíbila jsem a vlepila mu pusu na tvář. „Tak jako vţdycky.“ Usmál se a pustil mě. „To je to nejlepší, v co mŧţu doufat. Teď uţ musím letět zase za rodičema. Stavím se pro tebe ve čtyři, jo?“ „Jasně. Co si mám na ten tajnej večírek vzít na sebe?“ „Nějaký hezký slavnostní šaty.“ Vtom mě něco napadlo. „Jestli je to tak elitní a prestiţní akce, jak tam propašuješ podřadnou dhampýrku, jako jsem já?“ „Takhle.“ Adrian se sklonil k tašce, kterou hned při svém příchodu odhodil na zem. Podal mi ji. Zvědavě jsem tašku otevřela a zalapala po dechu. Byla v ní maska, škraboška, která zakrývá jen horní část obličeje kolem očí. Byla zdobená zlatými a zelenými lístky a kytičkami vykládanými lesklými kameny. „Maska?“ vykřikla jsem. „To tam budeme chodit v maskách? Copak je Halloween?“ Mrkl na mě. „Tak ve čtyři.“ Masky jsme si nasadili, aţ kdyţ jsme dorazili na Hlídku za mrtvé. Součástí utajení bylo i to, ţe mě Adrian upozornil, abychom k sobě cestou nepřitahovali pozornost. Tak jsme si vykračovali po královském dvoře hezky oblečení - já měla na sobě stejné šaty, jaké jsem si vzala na večeři u jeho rodičŧ -, ale nepoutali jsme víc pozornosti neţ obvykle. Navíc uţ bylo pozdě a většina lidí uţ se chystala ke spánku. Překvapilo mě, kde se akce koná. Bylo to v jednom domě, kde ţijí nekrálovští zaměstnanci dvora, nedaleko od Miina domu. Dŧm nějakého obyčejného zaměstnance byl tím posledním místem, kde bych čekala královský večírek. Jenţe jsme nešli do ţádného bytu. Jakmile jsme vstoupili do haly, Adrian naznačil, ţe bychom si měli vzít masky. Pak mě vedl ke dveřím, za nimiţ jsem čekala místnost pro uklízeče.
250
Ale bylo to něco jiného. Dveře se otevřely do setmělého schodiště vedoucího dolŧ. Aţ na konec jsem neviděla, takţe jsem byla ihned ve střehu. Instinktivně jsem se snaţila vnímat veškeré detaily kaţdé situace, v níţ se ocitnu. Adrian klidně a spokojeně začal sestupovat dolŧ, tak jsem se na něj spolehla, ţe mě nevede k nějakému obětnímu oltáři. Nerada jsem si to přiznávala, ale na tuhle Hlídku za mrtvé jsem byla tak zvědavá, ţe jsem chvílemi ani nemyslela na Dimitrije. S Adrianem jsme nakonec došli k dalším dveřím, před nimiţ stáli dva muţi na stráţi. Oba byli Morojové a měli taky masky. Strnule tam stáli. Nic neřekli, jen na nás s očekáváním zírali. Adrian prohodil pár slov, která mi zněla jako rumunština, a pochvilce Morojové odemkli dveře a vyzvali nás, abychom vstoupili. „Tajný heslo?“ zeptala jsem se šeptem Adriana, kdyţ jsme kolem nich prošli. „Vlastně spíš hesla. Jedno pro tebe a druhý pro mě. Kaţdý host má svoje.“ Vešli jsme do úzkého tunelu osvíceného jen pochodněmi rozvěšenými na stěnách. Jak jsme kolem nich procházeli, plameny se roztančily a na všechno vrhaly bizarní stíny. Daleko před námi jsem slyšela vzdálený hovor. Podle toho, co mi o téhle akci Adrian pověděl, bych očekávala spíš zpěvy a bubnování. Zavrtěla jsem hlavou. „Já to věděla. V podzemí dvora je středověká hladomorna. Divím se, ţe tu nejsou ve zdech řetězy.“ „Bojíš se?“ škádlil mě Adrian a chytil mě za ruku. „Tady? To těţko. Na stupnici strachu Rose Hathawayový je tohle sotva tak…“ Neţ jsem stačila dokončit větu, vynořili jsme se z chodby. Byli jsme v rozlehlé místnosti s vysokými klenutými stropy. Říkala jsem si, jak hluboko pod zemí se vlastně nacházíme. Ze stropu visely tepané lustry se svícemi, které dodávaly celému sálu stejně strašidelnou atmosféru jako světlo pochodní v chodbě. Stěny byly kamenné, ale z nějakého hezkého kamene: byl šedý s načervenalými skvrnami a pečlivě ohlazený. Někdo zřejmě chtěl zachovat tomuto místu dojem
251
ţaláře ze starého kontinentu, ale přesto to tu vypadalo stylově. To bylo typické královské uvaţování. Po místnosti se pohybovalo asi padesát lidí, většinou spolu postávali ve skupinkách. Stejně jako Adrian a já byli i oni svátečně oblečení a na obličejích měli škrabošky. Kaţdá maska byla jiná. Některé zdobily květiny jako tu mou, na jiných byly k vidění zvířecí motivy. A některé masky byly zdobeny jen spirálami a jinými geometrickými tvary. Přestoţe škrabošky všem zakrývaly jen část obličeje, díky zdejšímu světlu se zdálo nemoţné tady někoho poznat. Všechny jsem si pečlivě prohlíţela a doufala, ţe mi snad nějaká drobnost naznačí, kdo je kdo. Adrian mě vedl z prŧchodu za roh. Jak jsme se zpoza něj vynořili, uviděla jsem toho mnohem víc. Uprostřed místnosti bylo v kamenné podlaze zapuštěno veliké ohniště. Ţádný oheň v něm sice nehořel, ale přesto se od něj všichni drţeli dál. Na okamţik jsem měla dojem, ţe něco podobného uţ jsem jednou zaţila na Sibiři. Tam jsem se taky zúčastnila vzpomínkového obřadu - I kdyţ bez masek a hesel - a všichni tam posedávali u ohně venku. Byl to obřad na Dimitrijovu počest a všichni, kdo ho měli rádi, si o něm vyprávěli. Snaţila jsem se pořádně si to ohniště prohlídnout, ale Adrian nechtěl, abychom se pletli mezi největší dav. „Nepřitahuj na sebe pozornost,“ varoval mě. „Jen jsem se dívala.“ „Jo, ale kaţdej, kdo se na tebe podívá blíţ, ihned zjistí, ţe jsi tu ze všech nejmenší. Kaţdýmu docvakne, ţe jsi dhampýrka. Tohle je akce elity a starejch rodŧ, pamatuješ?“ Zamračila jsem se na něj natolik, jak jsem jen pod maskou zvládla. „Ale neříkal jsi náhodou, ţes zařídil, abych sem mohla?“ Kdyţ neodpověděl, zasténala jsem. „Takţe to tvoje ,zařizování’ znamená prostě mě sem propašovat? Jestli jo, tak ta ochranka stojí za prd.“ Adrian se zašklebil. „Hele, měli jsme správný hesla. To stačí. Ukradl - ehm, pŧjčil jsem si je z mámina seznamu.“ „Tvoje máma je jednou z těch, co to tady organizujou?“
252
„Jo. Větev rodiny Taurusových je v týhle skupině uţ po staletí. Nejspíš tady měli obřad i po útoku na Akademii.“ Uvaţovala jsem o tom všem a nevěděla, co si o tom myslet. Nesnáším lidi posedlé svým postavením a zevnějškem, ale jen těţko bych jim mohla zazlívat, ţe chtějí uctít památku padlých - zvlášť kdyţ většina padlých byli dhampýři. Vzpomínky na útok na Akademii svatého Vladimíra mě budou pronásledovat snad věčně. Víc uţ jsem o tom ale nepřemýšlela, protoţe jsem ucítila něco dobře známého. „Je tady Lissa,“ řekla jsem a začala se rozhlíţet. Cítila jsem, ţe je blízko, ale v tom moři masek a stínŧ jsem ji hned nezahlédla. „Támhle.“ Stála stranou od ostatních, měla na sobě rŧţové šaty a zlatobílou masku s labutěmi. Poutem jsem poznala, ţe tady hledá někoho známého. Impulzivně jsem k ní zamířila, ale Adrian mě zadrţel s tím, ţe ji radši přivede. „Co to má všechno znamenat?“ podivila se, kdyţ ji přivedl. „Myslela jsem, ţe tobě je to jasný.“ poznamenala jsem. „Nejtajnější královská záleţitost.“ „Nejtajnější záleţitost i pro mě,“ řekla. „Pozvala mě královna. Řekla mi, ţe je to součástí odkazu předkŧ a ţe si to mám nechat pro sebe. A pak přišel Adrian a pověděl, ţe musím přijít uţ kvŧli tobě.“ „Pozvala tě přímo Taťána?“ vykřikla jsem. Asi mě to nemělo překvapit. Lissa se sem rozhodně nemusela propašovat jako já. Bylo mi jasné, ţe ji sem někdo pozval, ale předpokládala jsem, ţe to byla Adrianova práce. Nervózně jsem se rozhlíţela. „Taťána je tady?“ „Pravděpodobně,“ odvětil Adrian znepokojivě normálním tónem. Jako obvykle na něj přítomnost jeho tety neměla takový účinek jako na nás ostatní. „Hele, támhle je Christian. S ohnivou maskou.“ Netušila jsem, jak tam Adrian Christiana objevil, snad podle té výmluvné masky. Christian byl vysoký a tmavovlasý, a tak snad no splynul s davem Morojŧ. Teď si dokonce povídal s nějakou holkou, která nevypadala, ţe sem moc zapadá. „Ten teda určitě legální pozvánku nemá,“ zamumlala jsem. I kdyby byl na tuhle zvláštní
253
událost pozván někdo z rodiny Ozerŧ, rozhodně by to nebyl Christian. „To nemá,“ přitakal Adrian a mávl na Christiana, aby se přidal k nám. „Dal jsem mu jedno z hesel, co jsem ukradl mámě.“ Překvapeně jsem na něj vykulila oči. „Kolik jsi jich čórnul?“ „Dost na…“ „Prosím o pozornost.“ Celou místností se rozlehl hlas nějakého muţe. Adrian zmlkl a Christian se zastavil. S úšklebkem se vrátil tam, kde stál pŧvodně, takţe byl od nás odříznutý v jiné části místnosti. Vypadalo to, ţe nakonec ani nebudu mít moţnost zeptat se Lissy na Dimitrije Aniţ by kdokoli komukoli řekl, co dělat, všichni se začali přeskupovat tak, aby vytvořili kruh kolem ohniště. Místnost nebyla tak velká, abychom všichni mohli stát v kruhu v jedné řadě, takţe jsem stála za Moroji a sledovala, co se bude dít. Lissa stála vedle mě a dívala se na Christiana. Byla zklamaná, ţe se nemohl připojit k nám. „Dnes jsme se tu sešli, abychom uctili památku těch, kteří zemřeli v boji s velikým zlem, které nás uţ tak dlouho suţuje.“ Mluvil ten samý muţ, který si před chvilkou vyţádal naši pozornost. Měl na obličeji černou masku, na které se třpytily stříbrné spirály. Nebyl to nikdo výjimečný a já jsem ho neznala. Předpokládala jsem, ţe pochází z nějaké dŧleţité rodiny a prostě má zvučný hlas. Adrian mi to potvrdil. „To je Anthony Badica. Ten vţdycky dělá konferenciéra.“ Teď Anthony pŧsobil spíš jako nějaký náboţenský vŧdce neţ jako konferenciér, ale nechtěla jsem se Adriana vyptávat, aby si mě někdo náhodou nevšiml. „Dnes večer je uctíme,“ pokračoval Anthony. Trhla jsem sebou, kdyţ skoro všichni přítomní jeho slova zopakovali. S Lissou jsme si vyměnily udivené pohledy. Zjevně tu existoval nějaký scénář, o němţ nám nikdo nic neřekl. „Zemřeli předčasně,“ mluvil dál Anthony. „Dnes večer je uctíme.“
254
Fajn, nakonec přece jen nebude tak těţké řídit se scénářem. Anthony povídal o tom, jak strašlivá to byla tragédie, a my jsme stále dokola opakovali tu jednu větu. Moc jsem celou tu ideu Hlídky za mrtvé nechápala, ale poutem jsem vnímala Lissin smutek, který mě za chvíli začal taky ovlivňovat. Priscilla se k ní vţdycky chovala hezky a ke mně se chovala zdvořile. Grant byl sice Lissiným stráţcem jen chvíli, ale chránil ji a pomáhal jí. Vlastně kdyby s ní Grant nepracoval, Dimitrij by patrně byl dál Strigoj. Pomalu mi začínala docházet váţnost celé té situace. Ačkoli jsem byla toho názoru, ţe existují lepší zpŧsoby oplakávání, ocenila jsem, ţe někdo myslí na padlé. Po několika dalších provoláních Anthony někoho vyzval, aby předstoupil. Přišla k němu ţena v třpytivé smaragdově zelené masce s pochodní v ruce. Adrian vedle mě přešlápl. „Moje drahá máti,“ zašeptal. Jistě. Teď, kdyţ to řekl, poznala jsem Danielliny rysy. Hodila pochodeň do ohniště, kde okamţitě vzplál oheň jako o svátku Čtvrtého července. Někdo musel to dříví polít bud benzínem, nebo ruskou vodkou. Moţná obojím. Uţ jsem se nedivila, ţe si všichni shromáţdění udrţují od ohniště odstup. Daniella se vrátila mezi ostatní a předstoupila jiná ţena s podnosem, na němţ stály zlaté poháry. Obcházela kruh a kaţdému podávala jeden pohár. Kdyţ jí došly, objevila se další ţena s podnosem. Kdyţ byly všem rozdány poháry, Anthony to vysvětlil. „Teď si připijeme na mrtvé, aby jejich duše mohly odejít a nalézt pokoj. Nepříjemně jsem se ošila. Lidi mluví o duších, co nenacházejí klid, a o mrtvých, aniţ by skutečně věděli, co to znamená. Jako stínem políbená mám schopnost vidět duchy a trvalo mi dlouho, neţ jsem se naučila je nevidět. Pořád byli u mě, musela jsem tvrdě pracovat na tom, abych je odblokovala. Uvaţovala jsem, co bych asi viděla teď, kdybych stáhla svoje ochranné stěny. Vznášejí se tu duchové těch, kteří padli při Dimitrijově útoku? Adrian pozvedl svŧj pohár, sotva mu ho ta ţena podala, a zamračil se. Na okamţik jsem zpanikařila, ale pak jsem si přičichla ke svému.
255
„Víno. Díkybohu,“ zašeptala jsem mu. „Tvářil ses tak, ţe jsem se lekla, ţe je to krev.“ Věděla jsem, jak nesnáší pití krve z jiného zdroje neţ přímo od dárce. „Ne,“ šeptl. „Jen blbá značka.“ Kdyţ měli všichni víno, Anthony oběma rukama pozvedl svŧj pohár nad hlavu. Za ním plál oheň, takţe vypadal hrozivě, jako z jiného světa. „Připíjíme na Priscillu Vodovou,“ prohlásil. „Připíjíme na Priscillu Vodovou,“ zopakovali po něm všichni. Přiloţil si pohár ke rtŧm a napil se. Stejně tak učinili ostatní aţ na Adriana. Ten vylemtal pŧlku poháru naráz, ať to byla špatná značka, nebo ne. Anthony znovu pozvedl pohár nad hlavu. „Připíjíme na Jamese Wilketa.“ Kdyţ jsem to zopakovala, došlo mi, ţe James Wilket byl jedním z Priscilliných stráţcŧ. Tahle ztřeštěná sešlost královských skutečně prokazovala úctu dhampýrŧm. Padala jména dalších stráţcŧ, ale já jsem si za kaţdého dala jen malý doušek, protoţe jsem si chtěla udrţet čistou hlavu. Byla jsem si naprosto jistá, ţe dávno předtím, neţ se seznam padlých ocitl u konce, Adrian pití jen předstíral, protoţe víno uţ mu došlo. Kdyţ Anthony přečetl jména všech mrtvých, znovu pozdvihl číši a přistoupil k plápolajícímu ohni, který celou místnost nepříjemně přetopil. Šaty se mi začaly lepit na záda. „Na všechny, kteří padli vinou velkého zla. Ctíme vaše duše a chováme naději, ţe v dalším světě naleznou pokoj.“ Pak chrstl zbytek svého poháru do ohně. Všechny ty řeči o duších zŧstávajících na tomto světě rozhodně neodpovídaly obvyklým křesťanským představám, které v morojské víře dominují. To mě přimělo k úvahám, jak starý asi mŧţe být tenhle obřad. Znovu mě napadlo, abych stáhla svoje bariéry a přesvědčila se, jestli něco z toho opravdu přitáhlo duchy k nám, ale bála jsem se, co bych mohla uvidět. Navíc mě z úvah vytrhlo, ţe všichni začali lít do ohně zbytky vína. Přistupovali k němu jeden po druhém v kruhu, ve
256
směru hodinových ručiček. Všechno se to odehrávalo v tichu, jen za praskání ohně. Všichni to sledovali s respektem. Kdyţ přišla řada na mě, tvrdě jsem bojovala s tím, abych se netřásla. Nezapomněla jsem, ţe mě sem Adrian propašoval. Ani nízko postavení Morojové sem nesměli, natoţpak dhampýři. Co by mi mohli udělat? Prohlásit, ţe jsem sem vnikla neoprávněně? Vrhnout se na mě? Hodit mě do ohně? Moje obavy byly naštěstí neopodstatněné. Kdyţ jsem chrstla víno do ohně, nikdo neřekl ani neudělal nic neobvyklého. Pak přišel na řadu Adrian. Vmáčkla jsem se vedle Lissy. Kdyţ uţ vyprázdnili svoje poháry úplně všichni, byla ohlášena minuta ticha za mrtvé. Po Lissině únosu a záchraně jsem měla hodně mrtvých, nad kterými jsem mohla přemýšlet. Na to by nestačilo ani hodně dlouhé ticho. Na další nevyřčený signál se všichni dali do pohybu. Kruh se rozptýlil a napětí opadlo. Lidé se začali bavit ve skupinkách jako na jakémkoli jiném večírku. Někteří ale měli tváře vlhké od slz. „Priscillu muselo mít rádo hodně lidí,“ poznamenala jsem. Adrian se otočil ke stolu, který kdosi během obřadu záhadně prostřel. Bylo na něm plno ovoce, sýrŧ a dalšího vína. Přirozeně si nalil. „Ne všichni brečí kvŧli ní,“ řekl. „Těţko uvěřit, ţe by oplakávali dhampýry,“ namítla jsem. „Vţdyť je tady nikdo ani neznal.“ „To není pravda,“ opravil mě Adrian. Lissa se toho rychle chytila. „Většina těch, co se vydali na záchrannou misi, byli stráţci přidělení k Morojŧm. Všichni nemohli být jen dvorní stráţci.“ Došlo mi, ţe má pravdu. Ve skladišti nás bylo příliš mnoho. Spousta z těchhle Morojŧ určitě ztratila své stráţce, s nimiţ si byli blízcí. Přestoţe královští většinou přistupují ke stráţcŧm s pohrdáním, hodně z nich se jistě se svými stráţci spřátelilo. „Tohle je ubohej večírek,“ ozvalo se náhle za námi. Otočili jsme se a zjistili, ţe se k nám konečně prodral Christian. „Nebylo mi jasný,
257
jestli tady truchlíme jako na pohřbu, nebo vyvolává mu ďábla. Připomínalo mi to obojí.“ „Bud zticha,“ vyjela jsem na něj, aţ mě to samotnou překvapilo. „Ti lidi včera v noci umřeli kvŧli tobě. Ať uţ tohle bylo cokoli, neprokazuješ jim patřičnou úctu.“ Christian se zatvářil váţně. „Máš pravdu.“ Ucítila jsem, jak Lissa vedle mě pookřála, kdyţ se k nám Christian přidal. Ty společně proţité hrŧzy je sblíţily. Vybavila jsem si něhu, s jakou se k sobě chovali cestou zpátky ke dvoru. Vřele na něj pohlédla, čímţ si vyslouţila jeho váhavý úsměv. Moţná, ţe z toho všeho nakonec přece jen vzejde něco dobrého Moţná, ţe dokáţou spravit svoje problémy. Nebo moţná ne. Adrian se zazubil. „To jsem rád, ţe jsi tady.“ Na okamţik jsem myslela, ţe ta slova byla adresována Christianovi, ale pak jsem si všimla dívky v paví masce, která postávala u nás. V tom zmatku a skrumáţi jsem ji dřív nezaregistrovala. Zadívala jsem se na ni a podle modrých očí a zlatých kudrlin jsem ji konečně poznala. Mia. „Co tu děláš?“ podivila jsem se. Usmála se. „Adrian mi dal heslo.“ „Adrian měl hesel nejspíš pro pŧlku zúčastněných.“ Vypadal, ţe je sám se sebou spokojen. „Vidíš?“ usmál se na mě. „Říkal jsem ti, ţe to bude stát za to. Je tady celá banda. Skoro.“ „Tohle je jedna z nejdivnějších věcí, co jsem kdy viděla,“ prohlásila Mia a rozhlíţela se kolem. „Nechápu, proč to musí být tak utajený, kdyţ jde o to, ţe se mrtví oslavujou jako hrdinové. Proč nemŧţou počkat na hromadnej pohřeb?“ Adrian pokrčil rameny. „Povídal jsem ti, ţe je to prastarej obřad. Tyhle obřady probíhaly uţ na starým kontinentu a všem to připadá dŧleţitý. Ale vím, ţe dřív to bejvalo sloţitější. Tohle je zmodernizovaná verze.“
258
Došlo mi, ţe od chvíle, co jsme si všimli, ţe s Christianem přišla i Mia, Lissa neřekla ani slovo. Otevřela jsem se poutu a pocítila záplavu ţárlivosti a zlosti. Pořád jsem přesvědčená, ţe Mia je poslední holka na světě, se kterou by si Christian něco začal. (Dobře, připadá mi těţké si představit, ţe by si něco začal s kýmkoli. Ţe se dal dohromady s Lissou, byla monumentální událost.) Jenţe Lisse to nedocházelo. Viděla ho neustále s nějakou jinou holkou. Jak jsme se bavili dál, Lissa byla čím dál chladnější a její přátelské pohledy se taky kamsi vytratily. „Tak je to pravda?“ zeptala se Mia, která nevnímala to tiché drama. „Je Dimitrij váţně… zpátky?“ Podívaly jsme se s Lissou na sebe. „Ano,“ odpověděla jsem pevně. „Je zase dhampýr, ale nikdo tomu zatím nevěří. Protoţe jsou to idioti.“ „Stalo se to vŧbec poprvé, malá dhampýrko.“ Adrian mluvil jemným tónem, přestoţe mu to téma jistě nebylo příjemné. „Nemŧţeš čekat, ţe to všichni přijmou jako fakt.“ „Ale jsou to idioti,“ vloţila se do toho se zápalem Lissa. Kdokoli si s ním promluví, pozná, ţe není Strigoj. Tlačím na ně, aby ho pustili z cely a všichni se mohli přesvědčit na vlastní oči.“ Přála bych si, aby tlačila trochu víc, abych ho i já mohla vidět, ale nebyla vhodná chvíle s tím zase začínat. Jak jsem se rozhlíţela po místnosti, napadlo mě, jestli třeba někdo nebude mít problém Dimitrije přijmout, protoţe hrál významnou roli v tom masakru a vlastně zapříčinil smrt jejich milovaných. Nedokázal se ovládat, ale to mrtvým ţivot nevrátí. Lissa se chovala čím dál nervózněji, Christianova přítomnost jí nebyla příjemná. Taky uţ chtěla odejít a podívat se na Dimitrije, lak dlouho tady musíme zŧstat? Bude se dít ještě…“ „Kdo ksakru jste?“ Náš hlouček se otočil jako jeden muţ a spatřili jsme, ţe se nad námi tyčí Anthony. Vzhledem k tomu, ţe většina z nás se sem propašovala načerno, mohl mluvit na kohokoli. Ale ze směru, kam upíral zrak, bylo jasné, koho tím míní.
259
Mluvil na mě.
260
DVACET „VY NEJSTE MOROJKA!“ POKRAČOVAL. SICE NA MĚ PŘÍMO NEKŘIČEL, ale mluvil dostatečně hlasitě, aby to přitáhlo pozornost okolostojících. „Vy jste Rose Hathawayová, ţe? Jak se opovaţujete se svou nečistou krví proniknout na náš posvátný…“ „To stačí,“ zahřímal vznešený hlas. „Já to vyřídím.“ I kdyţ Taťána měla na obličeji masku, podle hlasu jsem ji poznala. Zastavila se u toho chlapa. Měla masku se stříbrnými květy a šedé šaty s dlouhými rukávy. Nejspíš jsem ji zahlédla v davu uţ dřív, ale nepoznala jsem ji. Dokud nepromluvila, vypadala jako všichni ostatní. Celá místnost ztichla. Daniella Ivaškovová přispěchala k nám, zastavila se za Taťánou, a kdyţ mě poznala, pod maskou vykulila oči. „Adriane…,“ začala. Ale Taťána vzala situaci do svých rukou. „Pojďte se mnou.“ Nebylo pochyb o tom, ţe mluvila na mě a ţe bych měla poslechnout. Otočila se a rychlou chŧzí se vydala k východu. Spěchala jsem za ní spolu s Adrianem a Daniellou. Jakmile jsme vešli do chodby osvícené pochodněmi, Daniella se obrátila na Adriana. „Co sis myslel? Víš, ţe mi nevadí, kdyţ vezmeš Rose na určité akce, ale tohle bylo…“ „Nevhodné,“ pravila Taťána naškrobeně. „Ačkoli moţná není na Škodu, kdyţ nějaký dhampýr uvidí, kolik pro nás znamenají oběti z řad jeho druhu.“ To nás všechny šokovalo a nikdo ani nepromluvil. Daniella se vzpamatovala jako první. „Ano, ale podle tradice…“ Taťána ji znovu přerušila. „Moc dobře znám tradice. Je to hrubé porušení etikety, ale to, ţe tu Rosemarie byla, rozhodně nijak neničí naše záměry. Se ztrátou Priscilly…“ Taťáně přímo neselhal hlas, ale
261
bylo znát, ţe je rozrušená. Nemyslela bych si, ţe někdo jako královna mŧţe mít nejlepší kamarádku, ale v Priscille ji zjevně měla. Jak bych se chovala, kdybych ztratila Lissu? Určitě bych se takhle dobře neovládala. „Se ztrátou Priscilly se budu vyrovnávat ještě hodně dlouho,“ vypravila ze sebe nakonec Taťána. Upřela na mě svŧj pronikavý pohled. „A doufám, ţe teď skutečně chápete, jak moc si ceníme vás a dalších stráţcŧ a jak moc vás potřebujeme. Vím, ţe se váš druh občas cítí nedoceňován. To ale nejste. Ti, kteří zemřeli, zanechali v našich řadách mezery, takţe jsme o to méně chráněni. Jsem si jistá, ţe si to musíte uvědomovat.“ Přikývla jsem. Pořád ještě jsem nevycházela z údivu, ţe mě královna neseřvala a nevyhodila. „Je to velká ztráta,“ řekla jsem. „A situace je o to horší, ţe na počtu stráţcŧ hodně záleţí - hlavně kdyţ se Strigojové spojí do velkých skupin. Ne vţdycky se s nimi mŧţeme měřit.“ Taťána pokývala hlavou a vypadala překvapeně, ţe spolu v něčem souhlasíme. To jsme byly dvě. „Věděla jsem, ţe to pochopíte. Bez ohledu na to ovšem…“ Otočila se k Adrianovi. „Tohle jsi neměl dělat. Určité hranice toho, co je vhodné, by se neměly překračovat.“ Adrian překvapivě vyměkl. „Promiň, teto Taťáno. Jenom jsem myslel, ţe by to Rose měla vidět.“ „Necháš si to pro sebe, ano?“ ujistila se Daniella. „Mnoho hostŧ je velmi konzervativních. Nechtěli by, aby se to dostalo ven.“ Ţe si hrají na maškarní kolem ohně? Jasně, chápu, proč to chtě jí tajit. „Nikomu to nepovím,“ ujistila jsem je. „Dobře,“ uzavřela to Taťána. „Přesto byste měla odejít, neţ… Není támhleto Christian Ozera?“ Dívala se zpátky o místnosti. „Ano,“ řekli jsme s Adrianem zároveň. „Nedostal pozvánku,“ vykřikla Daniella. „To je taky tvoje práce?“ „Moje geniální práce,“ přiznal Adrian.
262
„Pochybuji, ţe ho někdo odhalí, kdyţ se bude chovat slušně,“ povzdechla Taťána. „A jsem si jistá, ţe se chopí příleţitosti a pro mluví si s Vasilisou.“ „Aha,“ vyhrkla jsem bez rozmýšlení. „Jenţe teď se nebaví s Lissou.“ Lissa stála k Christianovi obrácená zády a bavila se s někým jiným, přičemţ nervózně pokukovala po mně. „Tak kdo je to?“ podivila se Taťána. Krucinál. „To je, ehm, Mia Rinaldiová. Je to naše kamarádka z Akademie.“ Napadlo mě, ţe bych mohla zalhat a vymyslet si pro ni nějaké královské jméno. Některé rodiny jsou tak velké, ţe stejně nikdo nezná všechny členy. „Rinaldiová,“ zamračila se Taťána. „Mám dojem, ţe znám sluhu toho jména.“ Udělalo na mě dojem, ţe zná lidi, kteří pro ni pracují. Moje mínění o ní opět vzrostlo. „Sluha?“ zeptala se Daniella a probodla syna varovným pohledem. „Je tu ještě někdo, o kom bych měla vědět?“ „Ne. Kdybych měl víc času, nejspíš bych sem dostal ještě Eddieho. Sakra, moţná dokonce i nezletilou.“ Daniella se zatvářila pohoršeně. „Řekl jsi nezletilou?“ „To byl jen vtip,“ odpověděl rychle, protoţe nechtěl situaci zhoršovat ještě víc. Bála jsem se, co by mohl odpovědět. „Takhle někdy říkáme Jill Mastranový.“ Taťána ani Daniella se netvářily, ţe by to byl nějaký vtip. „Zdá se, ţe nikdo nezjistil, ţe sem nepatří,“ prohlásila Daniella a kývla hlavou směrem ke Christianovi s Miou. „Ale bezpochyby se rozkřikne, ţe se na tenhle obřad vloudila Rose.“ „Omlouvám se,“ řekla jsem a bylo mi hrozně z pomyšlení, ţe jí moţná zpŧsobím problémy. „Teď uţ s tím nic nenaděláme,“ pravila Taťána znaveně. „Teď byste ale měla odejít, aby si všichni mysleli, ţe jsem vám dala co proto. Adriane, ty se vrátíš s námi a zajistíš, aby tví další ,hosté’ na sebe příliš neupozorňovali. A něco takového uţ víckrát nedělej.“ „Neudělám,“ slíbil téměř přesvědčivě.
263
Ti tři se obrátili k odchodu a nechali mě tam stát. Taťána se ale vzápětí otočila. „Ať uţ to bylo špatné nebo ne, nezapomeňte, co jste tu viděla. Opravdu potřebujeme stráţce.“ Přikývla jsem a při jejích slovech jsem pocítila hrdost. Pak se spolu s ostatními vrátila zpátky do místnosti. Lítostivě jsem je sledovala a příčilo se mi pomyšlení, ţe se všichni budou domnívat, ţe mě odtud vykopla. Mohla jsem ale dopadnout i hŧř. Sundala jsem si masku, protoţe uţ jsem nemusela nic skrývat. Vydala jsem se chodbou, po schodech nahoru a ven. Nedošla jsem ale moc daleko, protoţe se před mnou náhle někdo vynořil. Byla jsem tak zamyšlená, ţe jsem málem nadskočila leknutím. „Michaile,“ vykřikla jsem. „Vyděsils mě k smrti. Co tady děláš?“ „Vlastně jsem tě hledal.“ Pŧsobil dost úzkostlivě a nervózně. „Zašel jsem do domu, kde bydlíš, ale nikde jsi nebyla.“ „Jo, byla jsem na maškarádě prokletých.“ Nechápavě se na mě zahleděl. „Zapomeň na to. Co se děje?“ „Myslím, ţe moţná budeme mít šanci.“ „Šanci na co?“ „Slyšel jsem, ţe ses dneska pokusila navštívit Dimitrije.“ No jasně. Téma, o kterém chci ještě hodně přemýšlet. Jo ,Pokusit se’ zní dost optimisticky. On mě ale nechce vidět. A o armádě stráţcŧ, co mě k němu nepustí, se ani nezmiňuju.“ Michail nervózně přešlápl a rozhlíţel se kolem jako vyděšené zvíře. „Proto jsem tě hledal.“ „Dobře, ale moc to nechápu.“ Taky mě začínala bolet hlava z vína. Michail se zhluboka nadechl a pak zase vydechl. „Myslím, ţe bych tě k němu mohl propašovat.“ Chvilku jsem čekala, jestli v tom nebude nějaký háček, nebo jestli si to celé jenom nepředstavuju. Ne. Michail se tvářil smrtelně váţně. Ačkoli jsem ho moc dobře neznala, neměla jsem dojem, ţe by často ţertoval. „Jak?“ zeptala jsem se. „Zkusila jsem to a…“
264
Michail na mě kývl, abych ho následovala. „Pojď se mnou a vysvětlím ti to. Nemáme moc času.“ Nemínila jsem tuhle šanci promarnit, a tak jsem se rozběhla za ním. „Něco se stalo?“ dotázala jsem se, jakmile jsem s ním srovnala krok. „Řekl… Řekl, ţe mě chce vidět?“ To bylo víc, ne; v co jsem se odvaţovala doufat. Ale to, ţe Michail pouţil slovo propašovat, tomu moc nenasvědčovalo. „Odvolali dost stráţcŧ, co ho hlídají,“ objasnil Michail. „Váţně? Kolik?“ Kdyţ tam byla Lissa, hlídalo jich Dimitrije asi dvanáct, včetně jejího doprovodu. Pokud přišli k rozumu a usnesli ţe k hlídání Dimitrije stačí jeden dva, pak to znamená, ţe uţ si nikdo nemyslí, ţe je Strigoj. „Dole je jich asi pět.“ „Aha.“ Ţádná sláva. Ale ani ţádná hrŧza. „Asi to znamená, ţe uţ si třeba začínají myslet, ţe není nebezpečnej, ne?“ Michail pokrčil rameny a díval se jen na cestu před námi. Během Hlídky za mrtvé pršelo, takţe vzduch venku byl teď vlhký a o něco chladnější. „Někteří stráţci si to myslí. Ale aţ rozhodnutí rady oficiálně potvrdí, co je vlastně zač.“ Málem jsem se zastavila. „Potvrdí, co je zač?“ vykřikla jsem. „On není ţádná věc, je to osoba. Dhampýr jako my.“ „Já vím, ale my s tím nic nenaděláme.“ „Máš pravdu, promiň,“ zavrčela jsem. Nemá smysl trestat posla. „Doufám, ţe svŧj postoj přehodnotí a brzo dospějou k rozhodnutí.“ Mlčení, které zavládlo, bylo všeříkající. Ostře jsem na Michaila pohlédla. „Co se děje? Cos mi zatajil?“ chtěla jsem vědět. Pokrčil rameny. „Povídá se, ţe rada teď musí projednat jinou dŧleţitou věc, která je pro ně prioritní.“ To mě rozzuřilo. Co mŧţe být prioritnějšího neţ Dimitrij? Uklidni se, Rose. Zůstaň v klidu. Soustřeď se. Nedovol temnotě, aby všechno ještě zhoršila. Vţdycky jsem se snaţila, aby ta temnota moc nevyplouvala
265
na povrch, jenţe ve stresujících situacích jsem občas vybuchla. A tohle? Jo, to dost stresující. Vrátila jsem se k pŧvodnímu tématu. Došli jsme k budově, kde bylo vězení. Schody dovnitř jsem brala po dvou. „Ale i kdyţ uţ Dimitrije nehlídá tolik stráţcŧ, stejně mě k němu nepustí. Určitě mají rozkaz mě tam nepouštět.“ „Teď tam má zrovna sluţbu jeden mŧj kamarád. Nemáme moc času. On ale poví stráţcŧm, ţe máš povolení.“ Michail uţ se chystal otevřít dveře, ale poloţila jsem mu ruku na předloktí, abych ho zastavila. „Proč to pro mě děláš? Morojská rada si sice nemyslí, ţe je situace s Dimitrijem nějak dŧleţitá, ale stráţci asi jo. Mŧţeš z toho mít pěknej prŧšvih.“ Podíval se na mě a hořce se usmál. „Musíš se ptát?“ Uvaţovala jsem o tom. „Ne,“ řekla jsem tiše. „Kdyţ jsem ztratil Sonju…“ Michail na okamţik zavřel oči, a kdyţ je zase otevřel, vypadal, ţe se dívá kamsi do minulosti. „Kdyţ jsem ji ztratil, nechtělo se mi vŧbec ţít. Ona byla skvělá osobnost - váţně. Stala se Strigojkou, protoţe byla zoufalá. Neviděla jinou moţnost, jak se zachránit před éterem. Dal bych cokoli - cokoli - za šanci pomoct jí a všechno mezi námi zase spravit. Nevím, jestli takovou moţnost někdy budeme mít, ale ty ji máš právě teď. Nemŧţu dovolit, abys o ni přišla.“ Vešli jsme dovnitř a sluţbu měl jiný stráţce. Přesně jak Michail řekl, zavolal dolŧ, aby oznámil ostraze vězení, ţe Dimitrij má návštěvu. Michailŧv kamarád si počínal dost vynervovaně, coţ bylo jen pochopitelné. Přesto byl odhodlán nám pomoct. Pomyslela jsem si, jak je úţasné, co pro sebe vzájemně mŧţou kamarádi udělat. Posledních pár týdnŧ toho bylo ţivoucím dŧkazem. Stejně jako při Lissině návštěvě přišli i pro mě dva stráţci, aby mě doprovodili. Poznala jsem je, protoţe jsem je předtím viděla jejíma očima. Tvářili se překvapeně, ţe mě tady vidí. Pokud slyšeli, jak Dimitrij hlasitě prohlašuje, ţe mě nechce vidět, moje přítomnost pro ně musela být opravdu šokující. Ale měli za to, mě sem dostal někdo mocnější, a tak se na nic nevyptávali.
266
Kdyţ jsme sestupovali dolŧ, Michail šel kus za námi. Dech i tep se mi zrychlovaly. Dimitrij. Uvidím Dimitrije. Co mu řeknu? Co udělám? Bylo toho na mě moc. Musela jsem se v duchu neustále okřikovat, abych se soustředila, jinak budu v šoku a ohromená. Kdyţ jsme vešli do chodby, z níţ se vcházelo do cel, uviděla jsem na vzdáleném konci před Dimitrijovou celou stát dva střáţce a dva další hlídali vstup, kterým jsme právě prošli. Zastavila jsem se. Bude dost nepříjemné, ţe mŧj rozhovor s Dimitrijem vyslechne tolik lidí. Nestojím o publikum, jako měla Lissa. Jenţe vzhledem k posílené ochraně zřejmě nemám na vybranou. „Mŧţu mít trochu soukromí?“ zeptala jsem se. Jeden stráţce z mého doprovodu zavrtěl hlavou. „Příkazy seshora. Před celou musí neustále hlídat dva stráţci.“ „Ona je ale stráţkyně,“ upozornil je Michail přívětivě. „Stejně jako já. Pusťte nás tam. Ostatní mŧţou počkat u dveří.“ Obdařila jsem Michaila vděčným pohledem. Nevadí mi, kdyţ bude poblíţ on. Ostatní se usnesli, ţe si s ohroţením nejspíš poradíme, a tak se diskrétně stáhli dozadu do chodby. Nebylo to Milné extra soukromí, ale aspoň neuslyší úplně všechno. Kdyţ jsme s Michailem došli k Dimitrijově cele, srdce uţ mi bušilo tak, ţe hrozilo vybuchnout. Dimitrij seděl skoro stejně, jako kdyţ za ním přišla Lissa. Seděl na posteli zády k nám a byl schoulený. Slova se mi zadrhla v krku. V hlavě jsem neměla jedinou souvislou myšlenku. Jako bych úplně zapomněla, proč jsem sem vlastně přišla. „Dimitriji,“ oslovila jsem ho. Nebo jsem se o to aspoň pokusila. Spíš jsem to vykoktala. Zjevně to ale stačilo, protoţe Dimitrij se celý napjal. Ale neotočil se. „Dimitriji,“ zopakovala jsem, tentokrát uţ zřetelněji. „To jsem… já.“ Nic víc jsem říkat nemusela. Po hlase mě poznal hned. Měla jsem dojem, ţe by mŧj hlas poznal v kaţdé situaci. Pravděpodobně zná i zvuk tlukotu mého srdce a mého dechu. Čekala jsem na jeho odpověď
267
a zapomínala jsem u toho dýchat. Kdyţ odpověděl, bylo to trochu zklamání. „Ne.“ „Co ne?“ zeptala jsem se. „Jako ţe to nejsem já?“ Frustrovaně povzdechl a ten zvuk mi trochu - ale ne úplně připomněl, jak vţdycky povzdechl, kdyţ jsem při tréninku udělala něco směšného. „Ne, jako ţe tě nechci vidět.“ Jeho hlas byl plný emocí. „Neměli tě sem pouštět.“ „Jo, ale tak nějak jsem to obešla.“ „Samozřejmě, ţe jo.“ Pořád se ke mně ani neotočil a to mě trápilo. Podívala jsem se na Michaila. Ten jenom kývl hlavou, aby mě povzbudil. Asi bych měla být ráda, ţe se mnou Dimitrij vŧbec mluví. „Musela jsem tě vidět. Musela jsem se přesvědčit, ţe jsi v pořádku.“ „Lissa ti uţ určitě poreferovala.“ „Musela jsem tě vidět na vlastní oči.“ „No tak mě vidíš.“ „Jediný, co vidím, jsou tvoje záda.“ Bylo to rozčilující, ale přesto mi kaţdé slovo, které jsem z něj dostala, připadalo jako dar. Připadalo mi to jako tisíc let od doby, kdy jsem naposled slyšela jeho hlas. Stejně jako dřív jsem nechápala, jak jsem si tohohle Dimitrije mohla splést s tím Dimitrijem na Sibiři. Hlas měl pořád stejný, se stejným přízvukem, ale kdyţ byl Strigojem, z jeho slov čišel chlad. Tohle byl vřelý hlas. Bylo jako medové pohlazení sametu, i kdyţ mi říkal strašné věci. „Nechci tě tady,“ prohlásil Dimitrij nevýrazně. „Nechci tě vidět.“ Chvilku mi trvalo, neţ jsem si promyslela strategii. Dimitirij pořád pŧsobil tak ztrápeně a beznadějně. Lissa na něj šla s přívětivostí a soucitem. Dostala se skrz jeho obranu, i kdyţ to bylo hlavně díky tomu, ţe na ni pohlíţel jako na svou spasitelku. Měla bych se pokusit o podobnou taktiku. Měla bych být jemná a soucitná a plná lásky - to je všechno pravda. Miluju ho. Tak zoufale mu chci pomoct. Ale nebyla
268
jsem si jistá, ţe tahle metoda bude pro mě nejvhodnější. Rose Hathawayová není zrovna proslulá tím, ţe by byla měkká. Kaţdopádně jsem se ale pokusila zahrát na jeho smysl pro závazek. „Nemŧţeš mě ignorovat,“ řekla jsem tak tiše, aby mě neslyšeli stráţci. „Něco mi dluţíš. Zachránila jsem tě.“ Nastala chvíle ticha. „Lissa mě zachránila,“ řekl opatrně. To mě dopálilo, stejně jako kdyţ to říkal Lisse. Jak jí mŧţe přisuzovat takové zásluhy, a mně ne? „A jak myslíš, ţe k tomu dospěla?“ dotázala jsem se. „Jak myslíš, ţe se dozvěděla, jak tě zachránit? Máš vŧbec tušení, co jsme - co jsem musela udělat, abych získala tu informaci? Myslíš, ţe bylo šílený, ţe jsem se vydala na Sibiř? Věř mi, ţe ve srovnání s tímhle to nic nebylo. Znáš mě. Víš, čeho jsem schopná. A tentokrát jsem překonala i svoje rekordy. Něco mi dluţíš.“ Bylo to drsné, ale potřebovala jsem z něj vypáčit nějakou reakci. Nějakou emoci. A dočkala jsem se. Rychle se otočil a oči se mu zaleskly. Jeho pohyby byly jako vţdy odhodlané a ladné. I jeho hlas prozrazoval spoustu emocí - vztek, frustraci a zaujetí. „Pak to nejlepší, co mŧţu udělat, je…“ Strnul. Jeho hnědé oči, které mhouřil rozčilením, se náhle otevřely dokořán a vyjadřovaly… co? Úţas? Úctu? Nebo moţná ten ohromený pocit, jaký jsem měla i já z toho, ţe ho zase vidím? Najednou jsem měla dojem, ţe proţívá totéţ, co já před chvílí. Na Sibiři mě viděl mnohokrát. Viděl mě i včera ve skladišti. Ale teď…, teď se na mě skutečně díval svýma očima. Teď, kdyţ uţ nebyl Strigoj, změnil se celý jeho svět. Změnil se jeho pohled na okolí i jeho pocity. I jeho duše byla jiná. Byl to jeden z těch momentŧ, kdy lidem připadá, ţe jim před očima proletí celý jejich ţivot. Protoţe kdyţ jsme tak na sebe zírali, v duchu jsem si přehrála kaţdičkou chvilku našeho vztahu. Vzpomněla jsem si, jak byl silný a neohroţený, kdyţ jsme se seznámili. Tehdy přijel pro mě a pro Lissu, aby nás vrátil do morojské společnosti. Vzpomínala jsem, s jakou něhou mi ošetřoval zakrvácené rozbité ruce. Vzpomínala
269
jsem, jak mě nesl v náručí, kdyţ mě napadla Viktorova dcera Natalie. Ale ze všeho nejvíc jsem vzpomínala na tu noc, kdy jsme spolu byli v chatce. To bylo jen chvíli předtím, neţ ho dostali Strigojové. Rok. Znali jsme se jenom rok, ale během toho roku jako bychom proţili celý ţivot. Díval se na mě tak, ţe mi bylo jasné, ţe i jemu to tak připadá. Upřeným pohledem mě pozoroval. Pokusila jsem si vzpomenout, jak vlastně dneska vypadám. Pořád jsem na sobě měla ty šaty z tajného shromáţdění a věděla jsem, ţe mi sluší. Oči jsem měla nejspíš červené od předchozího pláče. Neţ jsem s Adrianem vy- razila ven, učesala jsem se jen tak v rychlosti. Ale pochybovala jsem, ţe záleţí na tom, jak vypadám. Dimitrijŧv pohled mi potvrzoval všechno, co jsem si myslela. To, co ke mně cítil před svou proměnou ve Strigoje a co jako Strigoj cítil pokřiveně - ty city v něm byly pořád. Musely tam být. Lissa byla moţná jeho spasitelkou. Moţná ji i zbytek královského dvora povaţuje za bohyni. V tu chvíli jsem ale věděla, ţe i kdybych vypadala hrozně a on se tvářil co nejbezvýrazněji, pořád bych pro něj byla bohyní já. Polkl a snaţil se ovládnout, stejně jako vţdycky. Některé věci se nikdy nezmění. „Takţe to nejlepší, co mŧţu udělat,“ pokračoval klidným tónem, „je drţet se od tebe dál. To je nejlepší zpŧsob, jak ti splatím svŧj dluh.“ Bylo pro mě těţké ovládat se a udrţet nějaký logický rozhovor. Byla jsem stejně ohromená jako on. A taky jsem zuřila. „Lisse se chceš odvděčit tak, ţe při ní budeš stát navţdy!“ „Neudělal jsem…“ Na okamţik odvrátil zrak, ale po chvilce se mi zase podíval do očí. „Neudělal jsem jí takové věci jako tobě.“ „Nebyl jsi sám sebou! Je mi to jedno.“ Uţ zase jsem byla vytočená. „Kolik jich bylo?“ vykřikl. „Kolik stráţcŧ včera v noci umřelo kvŧli tomu, co jsem udělal?“ „A-asi šest nebo sedm.“ Drsná ztráta. Píchlo mě v hrudi, kdyţ jsem si vybavila jména, která se četla tam dole ve sklepní místnosti.
270
„Šest nebo sedm,“ zopakoval Dimitrij zmučeně. „Umřeli během jediné noci. Kvŧli mně.“ „Nebyl jsi tam přece sám! A řekla jsem ti, ţes nebyl sám sebou Nemohl ses ovládat. Mně na tom nezáleţí…“ „Ale mně na tom záleţí!“ vykřikl a jeho hlas se rozléhal celou chodbou. Stráţci na obou koncích chodby strnuli, ale ţádný se k nám nevydal. Kdyţ Dimitrij promluvil znovu, uţ to bylo tišeji. Hlas se mu pořád třásl divokými emocemi. „Záleţí mi na tom. A ty to nechápeš. Nedokáţeš to pochopit. Nedokáţeš pochopit, jaké to je, vědět, co jsem udělal. Celou tu dobu, co jsem byl Strigojem… Teď mi to připadá jako sen, ale všechno si pamatuju naprosto jasně. Pro mě neexistuje ţádné odpuštění. A co se stalo s tebou? To si pamatuju ze všeho nejvíc. Všechno, co jsem ti udělal. Všechno, co jsem ti chtěl udělat.“ „Teď uţ to ale neuděláš,“ pokoušela jsem se ho přesvědčit. „Tak to pusť z hlavy. Před tím vším jsi říkal, ţe bychom mohli být spolu. Ţe bychom mohli dostat přidělení někde blízko u sebe a…“ „Rozo,“ skočil mi do řeči a to jeho oslovení mi probodávalo srdce. Ale myslím, ţe mu to jenom ujelo, ţe mě tak vlastně vŧbec nechtěl oslovit. Usmíval se, ale v tom úsměvu nebyla ani trocha humoru. „Váţně si myslíš, ţe mě ještě někdy nechají dělat stráţce? Bude zázrak, kdyţ mě vŧbec nechají ţít!“ „To není pravda. Jakmile zjistí, ţe ses změnil a ţe jsi zase jako dřív…, všechno bude zase tak jako tehdy.“ Smutně zavrtěl hlavou. „Ten tvŧj optimismus… Jsi přesvědčená, ţe dokáţeš všechno. Rose, to je na tobě jedna z nejúţasnějších věcí. A zároveň jedna z nejvíc rozčilujících.“ „Věřila jsem tomu, ţe se mŧţeš změnit ze Strigoje zase zpátky,“ připomněla jsem mu. „Moţná, ţe nakonec není tak šílený, ţe věřím nemoţnýmu.“ Tenhle rozhovor byl závaţný a srdcervoucí, ale přesto mi připomínal některé naše dřívější rozhovory při tréninku. On se mě vţdycky snaţil seriózně přesvědčit a já na něj šla se svou logikou. Většinou jsem si tím vyslouţila jeho pobavený a zoufalý výraz. Měla
271
jsem dojem, ţe tahle situace je trochu jiná, ale on k ní přistupuje stejně. Jenţe tohle nebyl trénink. Nesměje se a neobrací oči v sloup. Tohle je váţné. Otázka ţivota a smrti. „Jsem ti vděčný za to, cos udělala,“ prohlásil a bylo na něm znát, ţe bojuje se svými city. To byla další věc, kterou jsme měli společnou oba máme co dělat, abychom se ovládali. Ale on v tom byl vţdycky lepší neţ já. „Opravdu ti hodně dluţím. A svŧj dluh ti splatit nemŧţu. Jak jsem řekl, nejlepší bude, kdyţ zmizím z tvého ţivota.“ „Jestli jsi součástí Lissina ţivota, pak se mi nemŧţeš vyhýbat.“ „Lidi mŧţou existovat vedle sebe, aniţ by… aniţ by v tom bylo něco víc,“ pravil rozhodně. To bylo pro něj typické. Logika bojující s emocemi. A vtom to přišlo. Jak jsem řekla, on se vţdycky uměl ovládat líp neţ já. Já moc ne. Vrhla jsem se na mříţe tak prudce, ţe sebou i Michail trhl. „Ale já tě miluju!“ vykřikla jsem. „A vím, ţe ty mě taky miluješ. Váţně si myslíš, ţe se mŧţeme po zbytek ţivota vídat a ignoroval to?“ Problém byl ovšem v tom, ţe kdyţ jsme spolu byli na Akademii, Dimitrij byl dlouho přesvědčen, ţe právě tohle dokáţe. A byl připraven po celý ţivot nebrat na vědomí, co ke mně cítí. „Miluješ mě,“ zopakovala jsem. „Vím, ţe jo.“ Protáhla jsem ruku skrz mříţe. Nedosáhla jsem na něj, ale zoufale jsem natahovala prsty, jako by se mi mohly protáhnout a dotknout se ho. To bylo vše, co jsem potřebovala. Jeden jediný dotek, abych věděla, ţe mu na mně pořád záleţí. Jeden dotek, abych ucítila teplo jeho těla a… „Nechodíš náhodou s Adrianem Ivaškovem?“ zeptal se Dimitrij tiše. Ruka mi klesla. „Kde… Kdes to slyšel?“ „Tady se všechno roznese,“ řekl. „To jistě,“ zamumlala jsem. „Tak chodíš s ním?“ vyptával se neústupně.
272
Zaváhala jsem, neţ jsem odpověděla. Kdybych mu řekla pravdu, měl by jen další dŧvod k tomu, aby se se mnou nechtěl stýkat. Jenţe mi připadalo nemoţné mu lhát. „Ano, ale - „ „Dobře.“ Vlastně nevím, jakou reakci jsem od něj čekala. Ţárlivost? Šok? Namísto toho se jen opřel o zeď a tvářil se…, ţe se mu ulevilo. „Adrian je lepší osobnost, neţ vypadá. Bude na tebe hodný.“ „Ale…“ „To je tvoje budoucnost, Rose.“ Vrátila se mu ta jeho beznaděj a znavený pohled. „Nechápeš, jaké to je, projít si tím, čím jsem si prošel - proměnit se ze Strigoje zase zpátky. Všechno se tím změnilo. Nejde jen o to, ţe jsem dělal neodpustitelné věci. To, co jsem k tobě cítil…, se taky změnilo. Necítím uţ to tak jako dřív. Sice uţ jsem zase dhampýr, ale to, co jsem proţil… Vyděsilo mě to. Změnilo mi to duši. Teď uţ nedokáţu milovat nikoho. Nedokáţu tě… Nemiluju tě. Mezi námi uţ nic není.“ Krev mi vychladla. Odmítala jsem uvěřit jeho slovŧm, ne po tom, jak se na mě díval ještě před chvílí. „Ne! To není pravda! Já miluju tebe a ty…“ „Stráţe!“ zařval Dimitrij tak hlasitě, ţe jsem se divila, ţe se neroztřásla celá budova. „Vyveďte ji odtud. Vyveďte ji odtud!“ Stráţci měli vynikající reflexy, a tak se vmţiku objevili u nás. Dimitrij jakoţto vězeň nebyl zrovna v pozici, kdy by mohl něco přikazovat, ale stráţci se chtěli raději vyhnout situaci, která by vyvolala rozruch. Pokusili se mě i Michaila odvést pryč, ale já jsem vzdorovala. „Ne, počkejte…“ „Nevzpouzej se,“ zašeptal mi Michail. „Čas nám vypršel a dneska jsi stejně ničeho jiného dosáhnout nemohla.“ Chtěla jsem protestovat, ale slova se mi zadrhla na rtech. Nechala jsem stráţce, aby mě vyvedl, ale ještě jsem na Dimitrije naposled pohlédla. Tvářil se dokonale bezvýrazně jako typický stráţce. Ale byla jsem si jistá, ţe se toho v něm odehrává hodně.
273
Nahoře byl pořád ještě ve sluţbě Michailŧv kamarád, takţe jsme se dostali ven bez dalších problémŧ. Jakmile jsme se ocitli venku, zastavila jsem se a vztekle kopla do schodu. „Sakra!“ zaječela jsem. Překvapeně na mě pohlédlo několik Morojŧ, kteří se právě vraceli nádvořím zřejmě z nějakého pozdního večírku. „Uklidni se,“ řekl Michail. „Vţdyť to bylo poprvé, cos ho viděla od té proměny. Nemŧţeš hned očekávat zázraky. On si to rozmyslí.“ „Tím si nejsem tak jistá,“ zavrčela jsem. S povzdechem jsem se zadívala na nebe. Pluly po něm mráčky, ale já je nevnímala. „Ty ho neznáš tak jako já.“ Tak napŧl jsem si myslela, ţe hodně z toho, co Dimitrij řekl, je reakce na šok z proměny, kterou prodělal. Přemýšlela jsem o tom. Dimitrije znám dobře. Znám jeho smysl pro čest, jeho neústupné názory na to, co je správné a co ne. Za svým přesvědčením si vţdycky stál. Ţil podle toho. A pokud je opravdu přesvědčen, ţe je správné, aby se mi vyhýbal a náš vztah nechal usnout, pak… pak je pravděpodobné, ţe se tím bude řídit bez ohledu na naši lásku. Uţ dřív na Akademii jsem se přesvědčila, ţe by to dokázal. A to ostatní…, ţe uţ mě nemiluje a nikoho milovat nedokáţe…, to by byl jiný problém, pokud by to byla pravda. Christian i Adrian se obávají, ţe by v Dimitrijovi mohl být ještě kousek Strigoje, jenţe si myslí, ţe to budou nejspíš násilné sklony nebo touha po krvi. Tohle nikoho nenapadlo. Kdyţ ţil jako Strigoj, jeho srdce ztvrdlo a on v sobě zabil schopnost někoho milovat. Zabil v sobě schopnost milovat mě. A já si byla jistá, ţe jestli je to opravdu tak, pak umře i součást mě samé.
274
DVACET JEDNA POTOM
UŢ JSME SI TOHO S MlCHAILEM O MOC VÍC ŘÍCT NEMOHLI .
Nechtěla jsem, aby měl problém z toho, co udělal, a tak jsem se v tichosti nechala odvést z budovy stráţcŧ. Kdyţ jsme vyšli ven, všimla jsem si, ţe nebe na východě se barví do purpurova. Slunce uţ skoro vyšlo a oznamovalo polovinu naší noci. Rychle jsem skočila Lisse do hlavy a zjistila, ţe Hlídka za mrtvé konečně skončila a Lissa se vrací na svŧj pokoj. Dělala si o mě starosti a pořád ji rozčilovalo, ţe se tam Christian objevil s Miou. Zařídila jsem se podle jejího příkladu a uvaţovala, jestli spánek zmírní to utrpení, které mi zŧstalo v srdci po Dimitrijovi. Pravděpodobně ne. Přesto jsem poděkovala Michailovi za pomoc a za riziko, jaké na sebe vzal. Neznatelně přikývl, jako bych mu neměla za co děkovat. Kdyby byla situace opačná a za mříţemi byla profesorka Karpová, chtěl by, abych pro něj udělala totéţ. V posteli jsem hned tvrdě usnula a trápily mě moje sny. Pořád dokola jsem slyšela Dimitrije, jak mi opakuje, ţe uţ mě nedokáţe milovat. Ničilo mě to a rozbíjelo mi to srdce na kousky. V jednu chvíli to rozbíjení nebylo jen ve snu. Slyšela jsem skutečné bušení. Někdo mi klepal na dveře. Pomalu jsem se probrala ze svých děsivých snŧ. Se zamlţeným zrakem jsem došla ke dveřím a za nimi objevila Adriana. Připadalo mi to jako včera, kdyţ mě přišel pozvat na Hlídku za mrtvé. Aţ na to, ţe tentokrát se tvářil o dost pochmurněji. Na vteřinu mě napadlo, ţe se dozvěděl o mé návštěvě Dimitrije. Nebo má moţná prŧšvih z toho, ţe polovinu svých kamarádŧ propašoval na tajný pohřeb. „Adriane…, není to na tebe moc brzo?“ Podívala jsem se na hodiny a zjistila, ţe jsem spala docela dlouho.
275
„Vŧbec není brzo,“ opáčil s váţným výrazem. „Děje se spousta věcí. Přišel jsem ti prozradit ty novinky, neţ se je dozvíš od někoho jinýho.“ „Jaký novinky?“ „Verdikt rady. Konečně dospěli k významnýmu rozhodnutí o tom, co probírali. Jak si tě kvŧli tomu zavolali.“ „Počkej. Uţ skončili?“ Vybavila jsem si, co mi říkal Michail o záhadném problému, kterým se teď ráda zabývá. Aţ s tun skončí, mŧţou začít s další záleţitostí - řekněme třeba s oficiálním prohlášením Dimitrije za dhampýra. „To je skvělá zpráva.“ A pokud to všechno opravdu souvisí s tím, proč Taťána chtěla, abych popsala svoje zkušenosti…, pak bych mohla mít šanci, ţe budu jmenována Lissinou stráţkyní? Váţně by to královna udělala? Včera v noci se chovala celkem přátelsky. Adrian se na mě díval s výrazem, jaký jsem u něj ještě neviděla - s lítostí. „Ty nemáš tušení, o co jde, vid?“ „O čem nemám tušení?“ „Rose…“ Něţně mi poloţil ruku na rameno. „Rada právě schválila zákon o sníţení věku stráţcŧ na šestnáct. Dhampýři budou maturovat uţ ve druháku a pak dostanou přidělení a vyrazí do světa.“ „Coţe?“ Jistě jsem se přeslechla. „Víš přece, jak se Morojové děsí toho, ţe nemají dostatečnou ochranu a ţe je málo stráţcŧ.“ Povzdechl si. „Tohle je jejich řešení, jak posílit vaše řady.“ „Ale jsou moc mladí!“ vykřikla jsem. „Jak si mŧţe někdo myslet, ţe šestnáctiletí jsou připravení vypadnout ven a bojovat?“ „No,“ prohlásil Adrian, „protoţe jsi vypověděla, ţe jsou.“ Poklesla mi čelist a všechno kolem mě jako by se zastavilo. Tys vypověděla, ţe jsou… Ne. To přece není moţné. Adrian mi lehce zatřásl paţí, aby mě probral z toho šoku. „No tak, pořád na tom dělají. Prohlášení učiní na otevřeným shromáţdění a pár lidí to… rozladilo.“
276
„Jo, to bych řekla.“ Nemusel mi to říkat dvakrát. Okamţitě jsem se vydala za ním, ale vzápětí mi došlo, ţe jsem pořád ještě v pyţamu. Rychle jsem se převlékla a učesala se. Pořád jsem nemohla uvěřit, co mi právě řekl. Trvalo mi jen pět minut, neţ jsem se upravila, a pak jsme rychle vypadli. Adrian nebyl ţádný sportovec, ale dokázal se mnou udrţet krok, kdyţ jsme spěchali k síni, kde se shromaţďovala rada. „Jak se to stalo?“ zeptala jsem se. „Nemyslels to tak…, kdyţ jsi řekl, ţe jsem v tom taky sehrála roli?“ Mělo to vyznít jako otázka, ale nakonec to vyznělo spíš jako zaškemrání. Aniţ by zpomalil, zapálil si cigaretu. Neobtěţovala jsem se mu za to nadávat. „Zjevně je to uţ nějakou dobu ţhavý téma. Byla to těsná volba. Ti, co se o to zasazovali, věděli, ţe musejí obstarat dostatek dŧkazŧ, aby zvítězili. A tys byla jejich hlavním trumfem: dhampýrka teenager, která pobíjí Strigoje napravo nalevo, dávno předtím, neţ odmaturovala.“ „Tak dávno zase ne,“ zamumlala jsem vztekle. V šestnácti letech? To myslí váţně? Vţdyť je to k smíchu. Dělalo se mi špatně od ţaludku z toho, ţe jsem nevědomky byla vyuţita k tomu, abych tohle prohlášení podpořila. Byla jsem hloupá, kdyţ jsem si myslela, ţe prostě přešli moje porušení pravidel a předvolali si mě, aby mě pochválili. Vyuţili mě. Taťána mě vyuţila. Kdyţ jsme dorazili do síně rady, panoval tam chaos, přesně jak Adrian naznačil. Pravdou je, ţe podobných schŧzí se skutečně moc neúčastním, ale byla jsem si naprosto jistá, ţe není normální, aby tu všichni postávali v hloučcích a řvali na sebe. A hlasatel si nejspíš obvykle taky nevyřve plíce, kdyţ se pokouší sjednat v síni pořádek. Jediný, kdo zŧstal v klidu, byla Taťána. Trpělivě seděla ve svém křesle uprostřed stolu, jak velela etiketa. Vypadala, ţe je sama se sebou spokojená. Ostatní tam postávali, jako publikum hádali se mezi sebou a vŧbec s kaţdým, kdo byl ochoten se zapojit do plamenné debaty. S úţasem jsem to pozorovala a netušila, co v tom zmatku dělat.
277
„Kdo pro co hlasoval?“ vyptávala jsem se. Adrian si prohlíţel členy rady a odpočítával je na prstech. „Szelský, Ozerová, Badica, Daškov, Conta a Drozdov. Ti všichni byli proti.“ „Ozerová?“ podivila jsem se. Neznala jsem princeznu Evette Ozerovou moc dobře, ale vţdycky mi připadala taková škrobená a nesympatická. Teď jsem k ní pocítila novou úctu. Adrian kývl hlavou směrem, kde Taša mluvila k velké skupince. Oči jí plály a divoce rozhazovala rukama. „Evette přesvědčili členové její rodiny.“ To mě taky přimělo k úsměvu, ale jen na chvilku. Bylo dobře, ţe Tašu i Christiana jejich klan znovu přijal, ale zbytek našich problémŧ byl pořád aktuální a palčivý. Ostatní jména jsem dokázala vydedukovat. „Takţe… Princ Ivaškov hlasoval pro,“ prohlásila jsem. Adrian omluvně pokrčil rameny, jako by se chtěl omluvit za svou rodinu. „Lazar, Zeklos, Taurus a Voda.“ Vzhledem k tomu, ţe nedávno byla zabita jedna členka jejich rodiny, ani mě nepřekvapovalo, ţe zrovna rodina Vodových hlasuje za posílení ochrany. Priscillu ještě ani nepohřbili a nový princ rodiny, Alexander, vypadal dost nejistě. Zřejmě netušil, co dělat po svém jmenování. Ostře jsem na Adriana pohlédla. „To je jen pět ku šesti. Aha.“ V tom mi svitlo. „Sakra. Královna.“ Morojský systém hlasování se týká dvanácti členŧ kaţdé rodiny a pak samozřejmě taky vládnoucího panovníka. Často to znamenalo dva hlasy v jedné skupině, protoţe monarcha jen málokdy hlasuje jinak neţ jeho vlastní rodina. Bylo jasné, jak to dopadne. Systém ale obsahoval třináct hlasŧ, aby se předcházelo vyrovnanému výsledku. Aţ na to, ţe se objevil problém. V radě uţ nebyl nikdo z rodiny Dragomirŧ, coţ znamenalo, ţe výsledek hlasování mŧţe dopadnout nerozhodně. V takovém případě morojský zákon jasně říkal, ţe hlas monarchy má extra váhu. Slyšela jsem, ţe je to pokaţdé dost kontroverzní, jenţe se s tím nedalo nic dělat. Nerozhodný výsledek
278
nevedl k rozhodnutí a do panovnice všichni vkládali maximální dŧvěru, ţe bude jednat v nejlepším zájmu Morojŧ. „Taťána byla šestá,“ řekla jsem. „A ta s tím zamíchala.“ Rozhlédla jsem se kolem a ve tvářích těch, co hlasovali proti, jsem viděla hněv. Zjevně ne všichni byli přesvědčeni, ţe Taťána jediní v nejlepším zájmu všech Morojŧ. Poutem jsem ucítila Lissinu přítomnost, takţe mě nepřekvapilo, kdyţ se tam po pár minutách objevila. Novinky se rozšířily rychle, ale podrobnosti se zatím Lissa nedozvěděla. Adrian i já jsme na ni mávli. Byla stejně ohromená jako my. „Jak to mohli udělat?“ podivila se. „Protoţe se příliš bojí, ţe by je někdo mohl nutit naučit se, jak by se mohli bránit sami. Tašina skupina se ozývá čím dál hlasitěji.“ Lissa zavrtěla hlavou. „Nejen to. Proč se kvŧli tomu vŧbec házeli? Po tom, co se stalo, bychom měli truchlit - veřejně. A celý dvŧr, ne jenom jeho utajená část. Vţdyť dokonce zemřela jedna členka rady! Nemohli počkat aspoň do pohřbu?“ V její mysli jsem viděla výjevy z té strašlivé noci, kdy Priscilla zemřela přímo před Lissinýma očima. „Ale je snadno nahraditelná,“ ozval se další hlas. Přidal se k nám Christian. Lissa od něj hned kousek odstoupila. Pořád ji štvalo, ţe tam byl s Miou. „Vlastně je to dokonalý načasování. Lidi, co to chtějí, se musejí chopit šance. Pokaţdý, kdyţ dojde k velký bitce se Strigoji, všichni zpanikaří. Strach přiměje hodně lidí, aby se k tomuhle taky přidali. A pokud nějakej člen nebyl rozhodutej před tím, tohle ho jistě přesvědčilo.“ Christian promluvil výjimečně moudře a na Lissu to zapŧsobilo, přestoţe si nebyla jistá, co k němu vlastně cítí. Hlasatel rady konečně překřičel hlučné publikum. Napadlo mě, jestli by se všichni hned utišili, kdyby na ně začala ječet královna osobně. Ale ne. To by nejspíš bylo pod její úroveň. Pořád tam seděla tiše, jako by se nedělo nic neobvyklého. Trvalo chvíli, neţ se všichni uklidnili a zase si posedali na svá místa. Já a kamarádi jsme se rychle usadili na první volné ţidle, které
279
jsme uviděli. Znaveně vyhlíţející hlasatel nakonec vyklidil pole královně. Na všechny přítomné se usmála a pak promluvila svým nejmajestátnějším hlasem. „Rádi bychom všem poděkovali, ţe dnes přišli vyjádřit své… názory. Vím, ţe někteří si zatím nejsou tímto rozhodnutím jistí, ale zde platí zákon Morojŧ - zákon, který platí uţ po staletí. Brzy svoláme další schŧzi, kde si spořádaně vyslechneme, co máte na srdci.“ Něco mi říkalo, ţe je to jen prázdné gesto. Ať si lidi říkají, co chtějí, ona na ně stejně nedá. „Toto rozhodnutí - tento verdikt - bude pro Moroje prospěšný. Naši stráţci jsou uţ teď vynikající.“ Významně kývla na obřadní stráţce postávající podél stěn. Tvářili se typicky neutrálně, ale měla jsem dojem, ţe stejně jako já by nejradši zmlátili polovinu členŧ rady. „Vlastně jsou natolik vynikající, ţe připravují studenty na to, aby nás dokázali bránit uţ v raném věku. Takhle budeme všichni v bezpečí a budeme schopni odvrátit tragédie, k jakým došlo nedávno.“ Na okamţik sklonila hlavu, čímţ patrně chtěla dát najevo svŧj zármutek. Vybavila jsem si, jak v noci truchlila pro Priscillu. Hrála to? Povaţovala Taťána smrt své nejlepší kamarádky jen za příleţitost, jak prosadit svou? Jistě… jistě přece není tak chladna Královna zvedla hlavu a pokračovala. „A znovu opakuji, ţe si ráda vyslechnu vaše názory, přestoţe podle našich zákonŧ uţ bylo rozhodnuto. Další schŧze musí počkat, aţ uplyne adekvátní doba pro truchlení za ty, kteří nás tak nešťastně opustili.“ Tón jejího hlasu i řeč těla prozrazovaly, ţe tohle je skutečně konec diskuse. Pak náhle ticho v sále prolomil drzý hlas. Mŧj hlas. „No, já bych ráda vyjádřila svŧj názor hned.“ V hlavě jsem slyšela, jak na mě Lissa křičí. Sedni si, sedni si! Ale já uţ jsem byla na nohou a kráčela ke stolu rady. Zastavila jsem se v uctivé vzdálenosti tak, aby si mě všichni všimli, ale aby na mě nezavolali stráţce. A opravdu si mě všimli. Hlasatel nad tím mým porušením pravidel celý zrudl.
280
„To jste přehnala a porušila jste protokol rady. Okamţitě si sedněte, jinak vás nechám vyvést.“ Rozhlédl se po stráţcích, jako by čekal, ţe se na mě ihned vrhnou. Nikdo z nich se ani nepohnul. Buď mě nepovaţovali za hrozbu, nebo uvaţovali, co budu dělat dál. O tom jsem uvaţovala taky. Taťána neznatelným gestem hlasatele odvolala. „Odvaţuji se tvrdit, ţe dnes uţ došlo k tolika porušením protokolu, ţe jednu navíc neznamená rozdíl.“ Obdařila mě vlídným úsměvem, kterým mi asi chtěla naznačit, ţe jsme kamarádky. „Navíc stráţkyně Hathawayová patří k našim nejcennějším. Vţdy mne zajímá, co nám chce říct.“ Opravdu? Je načase to zjistit. Svoje slova jsem adresovala radě. „To, co jste právě schválili, je naprosto a totálně šílený.“ Povaţovala jsem za úspěch, ţe jsem nepouţila ţádné sprosté slovo, ačkoli mi jich přicházela na mysl spousta. Kdo tvrdí, ţe nerozumím etiketě rady? „Jak tady mŧţete sedět a myslet si, ţe je v pořádku posílat do bitev šestnáctileté, aby riskovali svoje ţivoty?“ „Je v tom rozdíl jen dvou let,“ ozval se princ Taurus. „Není to totéţ, jako bychom tam posílali desetileté.“ „Dva roky znamenají hodně.“ Na okamţik jsem se zamyslela, jaká jsem byla v šestnácti. Co se stalo během těch dvou let? Utekla jsem s Lissou, viděla jsem umírat svoje kamarády, procestovala jsem svět, zamilovala se… „Během dvou let toho mŧţete proţít hodně. A pokud nás chcete nasazovat do předních linií -- coţ většina z nás po maturitě dělá dobrovolně -, pak nám dluţíte aspoň ty dva roky.“ Tentokrát jsem se podívala do publika. Reakce byly smíšené. Někteří se mnou otevřeně souhlasili a přikyvovali. Jiní se tvářili, ţe je nic na světě nemŧţe přimět, aby si to rozmysleli. A další se mi ani nepodívali do očí… Ovlivnila jsem je? Byli nerozhodnutí? Styděli se za svou sobeckost? Ti mŧţou sehrát klíčovou roli. „Věřte mi, ţe bych velice rád viděl, jak si vaši lidé uţívají mládí,“ promluvil Nathan Ivaškov. „Ale teď to není moţné. Strigojové se blíţí. Kaţdý den přicházíme o Moroje i stráţce. Zabráníme lomu jedině, kdyţ pošleme do bitvy více bojovníkŧ. A opravdu si
281
nemŧţeme dovolit pár let mrhat zkušenostmi těchto dhampýrŧ. Tento plán ochrání obě naše rasy.“ „Moji to vyhladí rychleji!“ řekla jsem. Uvědomovala jsem sil, ţe se musím ovládat, jinak bych na něj začala řvát. Neţ jsem pokračovala, zhluboka jsem se nadechla. „Nebudou připravení. Nebudou vycvičení tolik, jak by bylo potřeba.“ A vtom se Taťána uchýlila k mistrovskému tahu. „Podle vaší výpovědi jste ale zcela jistě byla připravená uţ v tak mladém věku. Neţ vám bylo osmnáct, zabila jste víc Strigojŧ neţ leckterý stráţce za celý ţivot.“ Přimhouřila jsem oči a pozorovala ji. „Já,“ prohlásila jsem chladně, „jsem měla vynikajícího instruktora. Toho, kterého jste nedávno zavřeli. Jestli se chcete bavit o promarněných schopnostech, nejdřív se běţte podívat do vlastního vězení.“ V publiku to zahučelo a Taťánin výraz jsme kámošky trochu ochladl. „To není téma, o němţ bychom se měli dnes bavit. Dnes se bavíme o posílení ochrany. A vzpomínám si, ţe jste sama řekla, ţe je stráţcŧ málo.“ Hodila po mně moje slova ze včerejšího večera. „Jejich řady je třeba doplnit. Vy - a mnoho vašich druhu - jste dokázali, ţe jste schopni nás bránit.“ „My jsme výjimky!“ Bylo to egoistické, ale byla to pravda. „Ne všichni novicové dosáhli takové úrovně.“ V očích se jí nebezpečně zablesklo a její hlas byl znovu hladký jako hedvábí. „V tom případě zřejmě potřebujeme další vynikající instruktory. Moţná bychom vás měli poslat na Akademii svatého Vladimíra nebo na jinou školu, abyste zlepšila výuku svých mladších kolegŧ. Vyrozuměla jsem, ţe tady u dvora budete vykonávat administrativní práci. Pokud chcete napomoci tomu, aby byl tento nově schválený zákon úspěšný, mŧţeme vaše přidělení změnit a udělat z vás instruktorku. Mohlo by to uspíšit váš návrat k pozici bodyguarda.“
282
Nebezpečně jsem se na ni usmála. „Nepokoušejte se mi vyhroţovat, uplácet mě nebo mě vydírat,“ varovala jsem ji. „Nikdy Následky se vám nebudou líbit.“ Asi jsem zašla příliš daleko. Lidé v publiku si vyměnili překvapené pohledy. Někteří se tvářili znechuceně, jako by ode mě ani nic jiného nečekali. Pár těch Morojŧ jsem poznala. Byli to ti, které jsem slyšela mluvit o mém vztahu s Adrianem a jak se to královně nelíbí. Taky jsem předpokládala, ţe je tu hodně královských ze včerejšího nočního obřadu. Viděli, jak mě odtamtud Taťána odvedla, a bezpochyby si mysleli, ţe tenhle mŧj neuctivý výbuch je jen jakousi odplatou. Nejen Morojové zareagovali. Vpřed vykročilo i několik stráţcŧ, bez ohledu na to, zda sdíleli moje názory. Zŧstala jsem stát na místě, coţ je spolu s tím, ţe Taťána nejevila strach, udrţelo tu uzdě. „Tenhle rozhovor uţ nás unavuje,“ prohlásila Taťána, která se opět uchýlila ke královskému my. „Mŧţete toho říct víc - slušným zpŧsobem -, aţ bude svolána další schŧze otevřená připomínkám. Nyní, ať se vám to líbí nebo ne, toto rozhodnutí bylo schváleno. To je zákon.“ Propouští tě! Slyšela jsem vzadu v hlavě Lissin hlas. Jdi od toho, neţ uděláš něco, co tě dostane do opravdovýho maléru. Hádej se aţ pak. To byla ironie, protoţe jsem se jen tak tak drţela, abych nevybuchla. Lissina slova mi v tom zabránila, ale ne kvŧli tomu, co řekla. Kvŧli Lisse samotné. Kdyţ jsme to předtím probírali s Adrianem, narazila jsem na jednu nelogičnost. „To hlasování nebylo fér,“ prohlásila jsem. „Nebylo legální.“ „Teď je z vás právnička, slečno Hathawayová?“ podivila se pobaveně královna. Ani mě neoslovila titulem stráţkyně, coţ jenom dokazovalo její neúctu. „Pokud naráţíte na to, ţe panovníkŧv hlas má větší váhu, pak vás mŧţeme ujistit, ţe v takových situacích se tímto morojským zákonem řídíme uţ po staletí.“ Pohlédla na členy rady a nikdo nevstal a nezačal protestovat. Ani ti, kdo hlasovali proti, v jejím proslovu nespatřovali jedinou chybu.
283
„Jo, ale nehlasovala celá rada,“ namítla jsem. „Posledních pár let bylo v radě jedno místo prázdný, ale uţ být nemusí.“ Otočila jsem se a ukázala směrem, kde seděli moji kamarádi. „Vasilise Dragomirový uţ je osmnáct a mŧţe zaujmout místo svojí rodiny.“ Ve všem tom chaosu jejím narozeninám nikdo nevěnoval pozornost, dokonce ani já. Všechny oči v sále se upřely na Lissu - a to neměla ráda. Kaţdopádně ale byla zvyklá být na očích veřejnosti. Věděla, co se od ní jakoţto od královské čeká, jak by měla vypadat a nosit se. Takţe místo aby se přikrčila, zŧstala sedět rovně a chladným královským pohledem prozrazovala, ţe by mohla klidně hned přejít ke stolu a doţadovat se práv své rodiny. Ať uţ to zpŧsobil tenhle její postoj nebo charisma vyvolané éterem, nebylo moţné od ní odtrhnout oči. Byla oslnivě krásná a všichni ji sledovali s úţasem, jak jsem to u dvora viděla uţ tolikrát. Dimitrijova proměna zŧstávala pořád záhadou, ale ti, kdo v ni věřili, na Lissu pohlíţeli jako na svatou. V očích mnoha lidí byla čímsi výjimečným - jednak kvŧli svému rodinnému jménu a tajemným schopnostem, a pak laky pro údajnou schopnost proměnit Strigoje. Se samolibým úsměvem jsem se podívala zase na Taťánu. „Není osmnáct legální věk pro hlasování?“ Šachmat, ty čubko. „Ano,“ odvětila pobaveně. „Kdyby Dragomirové měli kvorum.“ Neřekla bych, ţe se moje ohromující vítězství v tomto bodě otřáslo v základech, nicméně trochu ochablo. „Coţe?“ „Kvorum. Podle zákona musí člen rady s právem hlasovat mít rodinu. Ona ji nemá. Je jediná.“ Nevěřícně jsem na ni zírala. „To jako tvrdíte, ţe musí mít dítě, aby mohla hlasovat?“ Taťána se ušklíbla. „Samozřejmě, ţe ne hned. Jednou ale jistě. Aby mohla rodina hlasovat, musí mít přinejmenším dva členy, z nichţ jednomu musí být přes osmnáct. To je morojský zákon, který je zapsán v knihách uţ po staletí.“ Několik lidí si vyměnilo zmatené a překvapené pohledy. Tohle zjevně nebyl zákon, který by všichni dŧvěrně znali. Tahle situace -
284
kdy se královská linie zredukuje jen na jednu osobu - je ale samozřejmě něčím, co se poslední dobou nestalo, pokud se to stalo kdy vŧbec. „Je to pravda,“ poznamenala Ariana Szelská. „Četla jsem to.“ Tak v tomhle momentě se moje vítězství otřáslo v základech. Rodině Szelských jsem vţdycky věřila a navíc Ariana byla starší sestrou chlápka, kterého chránila moje máma. Ariana byla hodně sečtělá a vzhledem k tomu, ţe hlasovala proti sníţení věku stráţcŧ, připadalo mi nepravděpodobné, ţe by teď obhajovala něco, co není pravda. Kdyţ uţ jsem neměla nic v zásobě, vrátila jsem se ke svým starým zpŧsobŧm. „Tohle,“ oznámila jsem Taťáně, „je ten nejposranější zákon o jakým jsem kdy slyšela.“ To zabralo. Publikum šokovaně vydechlo a Taťána vzdala veškeré pokusy o přátelskost. Překřikla dokonce i hlasatele, ať uţ se chystal sdělit cokoli. „Vyveďte ji!“ vykřikla. I kdyţ v sále byl čím dál větší hluk, její hlas se nesl jasně. „Takové vulgární chování tady tolerovat nebudeme!“ Vmţiku u mě byli stráţci. Ale upřímně - uţ jsem byla odněkud vyvedena tolikrát, ţe jsem na to skoro zvyklá. Nebránila jsem se, kdyţ mě stráţci vedli ke dveřím, ale taky jsem se nenechala odvést bez rozloučení. „Ty bys mohla změnit zákon kvora, kdybys chtěla, ty pokrytecká mrcho!“ ječela jsem. „Překrucuješ zákon, protoţe jsi sobecká a vyděšená! Děláš největší chybu svýho ţivota. Budeš toho litovat! Počkej a uvidíš - budeš litovat, ţes to udělala!“ Nevím, jestli někdo ten mŧj výlev slyšel, protoţe v síni zavládl stejný chaos, jako kdyţ jsme sem přišli. Tři stráţci mě svírali, dokud mě nevyvedli ven. Kdyţ mě pustili, chvíli jsme tam všichni jen tak stáli. „Co teď?“ zeptala jsem se. Snaţila jsem se nemluvit moc vztekle. Pořád jsem zuřila, ale tihle kluci za to nemohli. „Zavřete mě?“ To by
285
mě aspoň dostalo k Dimitrijovi, takţe bych to nakonec povaţovala za odměnu. „Řekli jen, ţe tě máme vyvést,“ odpověděl jeden ze stráţcŧ. „Nikdo neřekl, co s tebou máme udělat pak.“ Další stráţce, postarší a prošedivělý, ale pořád vypadající dobře, na mě úkosem pohlédl. „Být tebou, tak se seberu a zmizím, neţ budou mít šanci tě potrestat.“ „Ne ţe by tě nenašli, kdyby opravdu chtěli,“ dodal ten první. S tím ti tři zamířili zpátky dovnitř a nechali mě tam stát zmatenou a rozčilenou. Byla jsem připravená na boj a pociťovala jsem frustraci jako pokaţdé, kdyţ jsem se ocitla v situaci, kdy nemŧţu vŧbec nic dělat. Všechno to řvaní bylo k ničemu. Ničeho jsem nedosáhla. „Rose?“ Rozehnala jsem chmury a podívala se k budově. Ten starší stráţce nevešel dovnitř, ale zŧstal stát u dveří. Tvářil se stoicky, ale připadalo mi, ţe na mě mrkl. „Stálo to za to,“ řekl mi. „Myslím, ţes byla fantastická.“ Do smíchu mi sice nebylo, ale moje rty mě zradily. „Díky,“ řekla jsem. No, moţná jsem aspoň něco dokázala.
286
DVACET DVA NEVZALA JSEM SI K SRDCI RADU TĚCH STRÁŢCŦ A NEVYPADLA ODTUD, ačkoli jsem ani nezŧstala sedět na prvním schodu. Loudala jsem se k třešňovým stromŧm opodál a věděla, ţe je jen otázkou času, kdy bude shromáţdění rozpuštěno a lidé se začnou courat ven, Kdyţ uplynulo několik minut a stále se nic nedělo, vklouzla jsem Lisse do hlavy. Zjistila jsem, ţe schŧze ještě rozhodně neskončila. Přestoţe Taťána sezení uţ dvakrát prohlásila za ukončené, lidé tam stále postávali v hloučcích a hádali se. Taša stála ve skupince s Lissou a Adrianem a pronášela jeden ze svých plamenných proslovŧ, v nichţ byla tak dobrá. Taša sice nebyla tak chladně vypočítavá jako Taťána, co se týkalo politických tahŧ, nicméně měla smysl pro to, aby vycítila rozčeřenou hladinu a chopila se příleţitosti. Byla proti zákonu o sníţení věku stráţcŧ. Byla pro to, aby se Morojové učili bojovat. V ničem z toho ale úspěch nezaznamenala, a tak se vrhla na další věc v pořadí na Lissu. „Proč se hádáme, jak nejlíp zabíjet Strigoje, kdyţ je mŧţeme zachránit?“ Taša jednou rukou objala Lissu, druhou Adriana a oba je postrčila dopředu. Lissa se pořád tvářila váţně a sebejistě, zatímco Adrian vypadal, ţe by se nejraději vypařil, kdyby to šlo. „Vasilisa které bylo mimochodem kvŧli zkostnatělému zákonu odepřeno právo hlasovat - nám ukázala, ţe Strigoj mŧţe být přiveden zpět.“ „To nikdo nedokázal,“ vykřikl nějaký muţ v davu. „Děláš si srandu?“ ozvala se ţena vedle něj. „Moje sestra byla s tou skupinou, která ho přivezla sem. Říká, ţe je rozhodně dhampýr. Dokonce byl venku na sluníčku!“
287
Taša na tu ţenu souhlasně kývla. „Já tam byla taky. A teď tady máme dva uţivatele éteru, kteří tohle dokáţou udělat i pro další Strigoje.“ Jakkoli jsem Tašu respektovala, v tomhle jsem s ní moc nesouhlasila. Síla, kterou Lissa pouţila s Dimitrijem, byla ohromující, a to se ani nezmiňuju o tom, jaké úsilí ji stálo probodnout mu srdce. Narušilo to naše pouto, i kdyţ jen dočasně. A neznamenalo to, ţe by to dokázala znovu. Ani to neznamenalo, ţe by se o to znovu chtěla pokusit. Byla jen naivní a soucitná, a tak se vrhla do přední linie, aby pomohla druhým. Jenţe vím, ţe čím víc síly uţivatel éteru pouţívá, tím rychleji se rozjíţdí po cestě k šílenství. A Adrian…, o něj tu snad ani nejde. I kdyby chtěl probodnout srdce Strigojovi, neměl by dostatek uzdravovacích schopností potřebných k proměně Strigoje - aspoň teď ještě ne. Pro Moroje není nic neobvyklého, kdyţ kaţdý pouţívá svŧj ţivel jiným zpŧsobem. Někteří, co ovládají oheň, jako třeba Christian, se naučí ovládat samotné plameny. Jiní umějí třeba jen ohřát vzduch v místnosti. A stejně tak Lissa s Adrianem mají kaţdý trochu jiné schopnosti V ovládání éteru. Jeho největším úspěchem v uzdravování byla náprava zlomeniny a Lissa naopak pořád neumí vcházet lidem do snŧ, i kdyţ to trénovala uţ hodněkrát. Takţe Taša má jen jednoho uţivatele éteru schopného proměnil Strigoje, ale Lissa by stejně nikdy nezvládla proměnit celé legie těchhle monster. Taša to ale moc nebrala na vědomí. „Rada by neměla marnit čas se zákony ohledně věku stráţcŧ,“ pokračovala. „Musíme spojit svoje síly a hledat další uţivatele éteru, které bychom pak mohli vyuţít k záchraně Strigojŧ.“ Upřela pohled na někoho v davu. „Martine, nebyl tvŧj bratr proměněn proti své vŧli? Kdyţ se budeme dost snaţit a zapracujeme, mohli bychom ti ho vrátit. Ţivého. Takového, jakého jsi ho znal. Jinak ho stráţci zabijí, aţ ho najdou. A on do té doby bude samozřejmě vraţdit nevinné.“ Jo, Taša je fakt dobrá. Dokázala vylíčit obrázek v ţivých barvách a dohnat tohohle Martina aţ k pláči. O těch, kteří se stali Strigoji
288
dobrovolně, se nezmínila. Lissa, která stála vedle ní, pořád nevěděla, co si o myslet o záchraně Strigojŧ, ale uvědomila si, ţe tohle je součástí dalších Tašiných plánŧ - včetně toho, ţe chce Lisse zajistit právo hlasovat. Taša vyzdvihovala Lissiny schopnosti a charakter, posmívala se starým zákonŧm z dob, které nemohly předvídat tuhle situaci. Pak poukázala na to, ţe kdyby byla rada opět sloţená z dvanácti rodin, vyslalo by to Strigojŧm jasný vzkaz o jednotě všech Morojŧ. Víc uţ jsem slyšet nechtěla. Nechala jsem Tašu rozvíjet politickou magii a hučet do Lissy. Pořád jsem byla rozrušená z toho, jak jsem v sále ječela na celou radu, ţe uţ jsem to místo nechtěla ani vidět. Opustila jsem její mysl a vrátila se do své. Nadskočila jsem leknutím, kdyţ jsem přímo před sebou spatřila obličej. „Ambrosi?“ Jeden z nejhezčích dhampýrŧ planety - aţ po Dimitrijovi pochopitelně - mě obdařil zářivým úsměvem jako z filmu. „Bylas tak nehybná, aţ jsem myslel, ţe se chceš stát dryádou.“ Zamrkala jsem. „Čím?“ Mávl rukou směrem k třešním. „Přírodní duchové. Krásné ţeny, které splynou se stromy.“ „Tak nevím, jestli to má bejt kompliment, nebo ne,“ řekla jsem. „Ale ráda tě zase vidím.“ Ambrose byl v naší kultuře skutečnou raritou - dhampýr, který nesloţil stráţcovské sliby ani neutekl, aby se ukryl mezi lidmi. Dhampýrky se často rozhodnou věnovat se rodině namísto kariéry stráţkyně. Proto je nás tak málo. Ale muţi? Ti nemají ţádnou výmluvu. Neţ by Ambrose upadl do nemilosti, rozhodl se zŧstat a pracovat pro Moroje jinak. V podstatě byl sluha - takový lepší, který roznáší pití na elitních večírcích a taky masíruje královské ţeny. A pokud jsou pomluvy pravdivé, slouţí v posteli i Taťáně Ale tohle je tak nechutné, ţe jsem na to radši nemyslela. „Já tebe taky,“ pověděl mi. „Ale jestli tu nekomunikuješ s přírodou, tak co tady děláš?“
289
„To je dlouhý příběh. Tak nějak mě vyrazili ze schŧze rady Vypadal, ţe to na něj udělalo dojem. „Doslova tě vyhodili?“ „Spíš odtáhli,“ zabručela jsem. „Divím se, ţe jsem tě tu ještě nepotkala. Ale ten poslední týden jsem toho měla spoustu.“ „To jsem slyšel,“ prohlásil a soucitně na mě pohlédl. „Já jsem byl stejně pryč. Vrátil jsem se v noci.“ „Včas na zábavu,“ zamumlala jsem. Jeho naivní pohled mi prozradil, ţe se o tom novém zákonu ještě nedozvěděl. „Co teď děláš?“ zeptal se. „Tohle nevypadá jako trest. Uţ to máš za sebou?“ „Tak nějak. Teď tady na někoho čekám. Zrovna jsem se chtěla jít flákat na pokoj.“ „No, jestli jen zabíjíš čas, nechceš se mnou zajít za tetou Rhondou?“ „Za Rhondou?“ zašklebila jsem se. „Bez uráţky, ale tvoje teta na mě posledně neudělala moc dojem.“ „Neberu si to osobně,“ ujistil mě radostně. „Ale o tobě přemýšlí. A o Vasilise taky. Takţe jestli teď nemáš nic na práci. Zaváhala jsem. Měl pravdu, ţe teď stejně nemám co lepšího dělat. Jenom jsem pořád uvaţovala o Dimitrijovi a o debilních rozhodnutích rady. Ale Rhonda - jeho morojská teta, která předpovídá budoucnost nebyla zrovna někým, koho bych touţila vidět. Přestoţe jsem o ní mluvila nevybíravě, kdyţ jsem se na to dívala zpětně, musela jsem uznat, ţe některé z Rhondiných předpovědí se skutečně vyplnily. Jenom se mi nelíbily. „Fajn,“ povzdechla jsem znuděně. „Tak ale rychle.“ Znovu se usmál, jako by prohlédl mou fintu, a vedl mě k budově, kde uţ jsem jednou byla. Sídlil v ní luxusní salón a lázně, které často navštěvovali Morojové. S Lissou jsme si tam kdysi nechaly udělat nehty. Kdyţ mě teď Ambrose vedl budovou do Rhondina doupěte, měla jsem podivný pocit. Manikúra a pedikúra…, zdá se to jako ty nejtriviálnější věci na světě. Tenkrát to ale bylo úţasné. S Lissou jsme
290
se smály a byly jsme si ještě bliţší neţ jindy. To bylo krátce před útokem na školu a pak se všechno rozpadlo… Rhonda předpovídala budoucnost v zadní místnosti, daleko od frekventovaných lázní. Přestoţe to bylo dost zastrčené místo, provozovala tam celkem slušný byznys a dokonce měla vlastní recepční. Nebo spíš mívala. Tentokrát byla recepce prázdná a Ambrose mě zavedl přímo do Rhondina pokoje. Vypadal úplně stejně jako minule. Bylo to jako ocitnout se uvnitř srdce. Všechno tam bylo červené: tapety, výzdoba, polštářky na zemi. Rhonda seděla na zemi a jedla jogurt, coţ mi připadalo strašně obyčejné na někoho, kdo údajně vládne takovými mystickými schopnostmi. Po ramenou jí splývaly kudrnaté černé vlasy a z uší jí visely velké zlaté náušnice. „Rose Hathawayová,“ prohlásila radostně a odloţila jogurt stranou. „Jak milé překvapení.“ „Copak jste nevěděla, ţe přijdu?“ zeptala jsem se suše. Pobaveně se usmála. „To není v mých silách.“ „Promiň, ţe tě rušíme u večeře,“ poznamenal Ambrose a ladně poskládal své svalnaté tělo do sedu. „Ale Rose není snadné přesvědčit.“ „To si dovedu představit,“ řekla. „Jsem ráda, ţes ji sem vŧbec přivedl. Co pro vás mŧţu dneska udělat, Rose?“ Pokrčila jsem rameny a usedla vedle Ambrose. „Nevím. Jsem tady jen proto, ţe mě Ambrose přemluvil.“ „Myslí, ţe tvŧj minulý výklad nebyl moc dobrý,“ objasnil. „Hele!“ Zpraţila jsem ho káravým pohledem. „Takhle přesně jsem to neřekla.“ Naposled tu se mnou byla Lissa a Dimitrij. Rhondiny karty prozradily, ţe Lissa bude korunována mocí a světlem - ţádné překvápko. Rhonda taky řekla, ţe Dimitrij ztratí to, čeho si cení nejvíc, coţ byla jeho duše. A já? Rhonda jen vyhrkla, ţe budu zabíjet nemrtvé. Tomu jsem se jen posmívala, protoţe jsem věděla, ţe budu celý ţivot zabíjet Strigoje. Teď mě ale napadlo, jestli tím „nemrtvým“
291
třeba nemyslela strigojí část Dimitrije. I kdyţ jsem ho kŧlem neprobodla já, stejně jsem v tom hrála významnou roli, „Moţná by další výklad mohl dodat víc smyslu tomu předchozímu,“ nabídla. Pokusila jsem se udělat nějaký vtípek a samotnou mě překvapilo, co mě napadlo. „To je právě ten problém. Dávalo mi to smysl. Bojím se… Bojím se, co mŧţou karty ukázat.“ „Karty budoucnost neurčují,“ řekla mi něţně. „Pokud se něco má stát, pak se to stane bez ohledu na to, jestli se to teď dozvíte, nebo ne. A i tak… budoucnost se neustále mění. Kdybychom neměli na vybranou, nemělo by smysl ţít.“ „To vidím,“ vyhrkla jsem. „Přesně v takovou nicneříkající cikánskou odpověď jsem doufala.“ „Romskou,“ opravila mě. „Ne cikánskou.“ Přestoţe jsem se k ní chovala dost uštěpačně, dobrou náladu jsem jí nezkazila. Tyhle se vším srovnané povahy se musejí v rodině dědit. „Chcete teda vyloţit karty, nebo ne?“ Chci? V jedné věci měla pravdu - budoucnost se bude vyvíjet, aniţ bych musela vidět karty. A i kdyby ji karty ukázaly, nejspíš bych to pochopila aţ dodatečně. „Dobře,“ řekla jsem. „Jen tak pro srandu. Posledně to nejspíš byla jenom šťastná trefa.“ Rhonda obrátila oči v sloup, ale nic neřekla. Jen se pustila do míchání tarotových karet. Dělala to s takovou pečlivostí, ţe mi aţ připadalo, jako by se karty hýbaly samy. Kdyţ konečně domíchala, podala mi balíček, abych ho rozdělila. Udělala jsem to a ona zas balíček spojila. „Předtím jsme dělaly výklad jen na tři karty,“ prohlásila. „Teď máme čas na víc, jestli chcete. Třeba pět?“ „Čím víc jich bude, tím větší pravděpodobnost, ţe dostanu nějaký vysvětlení.“ „Jestli tomu nevěříte, pak by vám na tom nemělo záleţet.“ „Dobře, tak teda pět.“
292
S váţným výrazem vytáhla karty a prohlíţela si je. Dvě z nich vytáhla vzhŧru nohama. To jsem nepovaţovala za dobré znamení. Posledně to zavinilo, ţe se zdánlivě šťastné karty ukázaly jako… no, ne zrovna moc šťastné. První z nich byla Dvojka pohárŧ, na níţ byl muţ a ţena na travnaté louce porostlé květy a nad nimi zářilo slunce. Přirozeně byla ta karta vzhŧru nohama. „Poháry se váţou k citŧm,“ objasnila Rhonda. „Dvojka pohárŧ ukazuje na jednotu, dokonalou lásku a vzkvétání radostných emocí. Ale jelikoţ je karta převrácená…“ „Víte co?“ přerušila jsem ji. „Myslím, ţe tuhle kartu chápu. Mŧţete ji přeskočit. Dovedu si představit, co asi znamená.“ Klidně jsem na ní mohla být já s Dimitrijem a pohár prázdný, jen plný bolesti… Opravdu jsem nestála o to, aby Rhonda rozebírala to, co mi trhá srdce na kusy. Pak přešla k další kartě - Královně mečŧ, která byla taky vzhŧru nohama. „Takové karty se vztahují ke specifickým lidem,“ pověděla mi Rhonda. Královna mečŧ na mě pŧsobila velice panovačně. Měla kaštanové vlasy a stříbrnou róbu. „Královna mečŧ je chytrá. Dosáhla poznání a umí přelstít své nepřátele. Taky je ambiciózní.“ Povzdechla jsem. „Ale vzhŧru nohama…“ „Vzhŧru nohama,“ řekla Rhonda, „jsou všechny tyhle vlastnosti převrácené. Pořád je chytrá a snaţí se jít svou cestou, ale jde na to neupřímně. Je tam hodně nepřátelství a podvodŧ. Řekla bych, ţe máte nepřítele.“ „Jo,“ souhlasila jsem a upřela zrak na korunu. „Asi vím, o koho jde. Zrovna jsem ji nazvala pokryteckou mrchou.“ Rhonda to nechala bez komentáře a přešla k další kartě. Ta byla obrácená správně, ale já jsem si přála, aby nebyla. Byla na ní spousta mečŧ zaraţených v zemi a k jednomu z nich byla přivázaná ţena se zavázanýma očima. Osmička mečŧ.
293
„No tak,“ vykřikla jsem. „Co mají znamenat ty meče a já? Posledně jste mi taky vytáhla takovou depresivní kartu.“ Tam zase byla ţena naříkající před stěnou z mečŧ. „To byla Devítka mečŧ,“ přitakala. „Vţdycky mŧţe být hŧř.“ „Tomu se mi nechce věřit.“ Sebrala balíček karet, znovu ho prošla a vytáhla další kartu. Desítka mečŧ. „Taky jste si mohla vytáhnout tohle.“ Na kartě byl mrtvý muţ, v jehoţ těle bylo zabodáno deset mečŧ. „To je pravda,“ ozval se vedle mě se smíchem Ambrose. „Co znamená, kdyţ je jich osm?“ „Osmička je past. Člověk se nedokáţe dostat z určité situace. Taky to mŧţe znamenat pomluvy a obvinění. Sbírání odvahy k tomu, aby člověk něčemu unikl.“ Znovu jsem zabloudila pohledem ke královně a vybavila si, co se stalo na schŧzi rady. To jistě vyvolá pomluvy a obvinění. A ta past? No, vţdycky je tu moţnost, ţe strávím celý ţivot administrativní prací… Povzdechla jsem si. „Fajn, co ta další?“ Ta mi připadala nejlepší. Šestka mečŧ. Bylo na ní hodně lidí na lodi, která plula po vodě zalité měsíčním světlem. „Cesta,“ řekla. „Právě jsem se z jedný vrátila.“ Podezíravě jsem ji probodla pohledem. „Teda pokud to není nějaká spirituální cesta. Nebo jo?“ Ambrose se znovu rozesmál. „Rose, kéţ by sis tak nechala vykládat tarot denně.“ Rhonda ho nebrala na vědomí. „Kdyby to byly poháry, tak moţná. Ale meče jsou hmotné. Akce. Opravdová cesta pryč.“ Kam bych se pro všechno na světě měla vydat? Znamená to snad, ţe pojedu zpátky na Akademii, jak navrhovala Taťána? Nebo je moţné, ţe i po tom svém porušení všech pravidel a nadávání Jejímu Veličenstvu bych mohla nakonec přece jen dostat přidělení? Mimo královský dvŧr?
294
„Třeba něco hledáte. Mŧţe to být skutečná cesta kombinovaná se spirituální,“ řekla a mně to znělo, jako by si tím jen chtěla krýt záda. „Ta poslední…“ Nad pátou kartou svraštila obočí. „Ta je mi skrytá.“ Zadívala jsem se na ni. „Rytíř pohárŧ. To vypadá úplně jasně. Je to rytíř s… ehm, poháry.“ „Obvykle to vidím jasně… Karty ke mně promlouvají a propojují se. Tohle jasně nevidím.“ „Jediný, co není jasný, je, ţe nepoznám, jestli je to holka, nebo kluk.“ Osoba na kartě vypadala mladě, ale podle vlasŧ ani obličeje jsem nějak nedokázala rozeznat, jakého je pohlaví. Modré šněrování a tunika mi taky nepomohly, ale sluncem zalité pole v pozadí vypadalo celkem slibně. „Mŧţe být obojím,“ objasnila Rhonda. „Je nejniţší z osob reprezentujících jednu řadu: král, královna, princ, princezna a rytíř. Ať uţ je tím rytířem kdokoli, je dŧvěryhodný a vynalézavý. Optimista. Mŧţe to představovat někoho, kdo se na tu cestu vydá s vámi - nebo moţná bude dŧvodem vaší cesty.“ S tímhle zmizel veškerý mŧj optimismus i dŧvěra v karty. Tohle mohlo znamenat stovky věcí a opravdu jsem to nepovaţovala za nic daného. Rhonda mŧj skepticismus obvykle zaznamenávala, ale teď se mračila a soustředila se jen na tu kartu. „Ale nedokáţu říct… Je to nějak zastřené. Proč? Nedává to smysl.“ To její zmatení zpŧsobilo, ţe mi přeběhl po zádech mráz. Vţdycky jsem si říkala, ţe je to jen švindl, jenţe kdyby si vymýšlela, nevymyslela by si něco i o tom Rytíři pohárŧ? Tu poslední kartu mi tedy moc jasně nevysvětlila. Pomyšlení na to, ţe ji opravdu mŧţe blokovat nějaká mystická síla, ochromovalo mŧj cynický postoj. S povzdechem nakonec vzhlédla. „Promiňte, ale to je vše, co vám mŧţu říct. Pomohlo aspoň to ostatní?“ Podívala jsem se na karty. Zlomené srdce. Nepřítel. Obviněn! Past. Cesta. „Něco z toho uţ jsem věděla. A ten zbytek ve mně vyvolal další otázky.“ Vědoucně se usmála. „Tak to obvykle chodí.“
295
Poděkovala jsem jí za výklad a byla jsem ráda, ţe za něj nemusím platit. Ambrose mě odvedl ven a já se snaţila ze sebe setřást podivný pocit z toho, co jsem si myslela. Mám v ţivotě dost problémŧ i bez stupidních karet. „Budeš v pohodě?“ ujistil se, kdyţ jsme se konečně ocitli venku. Slunce stoupalo na nebi výš. Královský dvŧr se co nevidět uloţí ke spánku a skončí jeden rušný den. „Nebral bych tě tam, kdybych věděl, jak moc tě to rozruší.“ „Ne, ne,“ namítla jsem. „Nejde o karty. Ne tak úplně. Děje se spousta dalších věcí… A o jedný z nich bys měl nejspíš vědět.“ Nevychrlila jsem na něj novinky o tom zákonu hned, jak jsme se potkali, ale měla jsem za to, ţe jakoţto dhampýr má právo dovědět se, co se děje. Kdyţ jsem mluvila, měl kamenný výraz, Jak jsem ale pokračovala, jeho tmavě hnědé oči se rozšiřovaly údivem. „To je nějaký omyl,“ řekl nakonec. „To by neudělali. Neudělali by to těm šestnáctiletým.“ „Jo, to jsem si myslela taky, jenţe to zjevně myslí natolik váţně, ţe mě vyhodili ze síně, kdyţ jsem to začala zpochybňovat.“ „To tvoje ,zpochybňování’ si dovedu ţivě představit. Takhle ale dosáhnou jedině toho, ţe mnohem víc dhampýrŧ nebude chtít být stráţci… Leda by rada počítala s tím, ţe takhle mladí budou náchylnější k vymývání mozkŧ.“ „To je pro tebe trošku citlivý téma, ne?“ dotázala jsem se. Koneckoncŧ on taky nebyl stráţcem. Zavrtěl hlavou. „Zŧstávat v téhle společnosti pro mě bylo skoro nemoţné. Jestli se některé z těch děcek rozhodne odmítnout kariéru stráţce, nebude mít vlivné přátele, jako jsem měl já. Z lakových budou vyvrhelové. To je jediné, čeho tím docílí. Bud ty mladé nechají zabít, nebo je odříznou od vlastních lidí.“ Uvaţovala jsem, jaké vlivné přátele asi měl, ale teď nebyl čas, abych vyzvídala jeho ţivotní příběh. „A ta královská čubka nevypadá, ţe by jí na tom záleţelo.“
296
Jeho zamyšlený pohled byl náhle příkřejší. „Takhle jí neříkej,“ varoval mě. „Ona za to nemŧţe.“ A jéje. To je překvápko. Snad nikdy jsem charismatického sexy Ambrose neviděla chovat se jinak neţ přátelsky. „Jasně, ţe za to mŧţe! Je svrchovanou vládkyní všech Morojŧ, nezapomeň.“ Zamračil se ještě víc. „Rada hlasovala taky. Nejen královna sama.“ „Jo, ale ona hlasovala tak, ţe tenhle zákon podpořila. Její hlas převáţil.“ „Musela k tomu mít dŧvod. Ty ji neznáš tak jako já. Něco takového by nechtěla.“ Nadechla jsem se k dotazu, jestli se náhodou nezbláznil, ale včas jsem si uvědomila, jaký druh vztahu má s královnou. Z těch romantických drbŧ se mi dělalo nanic, ale jestli je to pravda, pak ji asi skutečně má rád. Taky jsem se usnesla, ţe je lepší, ţe ji neznám tak jako on. Kousance na jeho krku naznačovaly, ţe jistě provozuje nějaké intimní aktivity. „To je vaše věc, co spolu máte,“ oznámila jsem mu klidně. „Ale mám dojem, ţe tě zmanipulovala, aby sis myslel, ţe je jiná. Mně to udělala taky a já jí na to skočila. Všechno je to podvod.“ „Tomu nevěřím,“ namítl s kamenným výrazem. „Jakoţto královna musí neustále řešit nejrŧznější komplikované situace. I v tomhle musí být něco víc. Ona ten zákon změní. Tím jsem si jistý.“ „Jakoţto královna,“ řekla jsem a schválně jsem napodobila jeho tón, „by měla být schopná…“ Najednou jsem zmlkla, protoţe se mi v hlavě ozval Lissin hlas. Rose, tohle budeš chtít vidět. Ale musíš mi slíbit, ţe nezpůsobíš ţádný problémy. Lissa mi řekla, kde je, a já jsem vycítila, ţe je to naléhavé. Ambrosŧv tvrdý pohled náhle vyzařoval zájem. „Jsi v pohodě?“ „Já… jo. Lissa mě potřebuje.“ Povzdechla jsem. „Hele, nechci se s tebou hádat, jasný? Zjevně máme rozdílný názory na tuhle situaci…, ale myslím, ţe v podstatě spolu souhlasíme.“
297
„Ţe by se děti neměly posílat na smrt? Jo, v tom se shodneme.“ Váhavě jsme se na sebe usmáli a napětí mezi námi se trochu zmírnilo. „Promluvím s ní, Rose. Zjistím, jak to opravdu je, a dám ti vědět, jo?“ „Dobře.“ Nechtělo se mi věřit, ţe by někdo mohl mít s Taťánou srdečný vztah, ale v tom jejich je asi opravdu něco víc. „Díky Ráda jsem tě viděla.“ „Já tebe taky. Teď běţ za Lissou.“ Nepotřebovala jsem další přesvědčování. Spolu s tím, ţe je to naléhavé, mi Lissa sdělila poutem ještě něco, co mě teď přimělo k běhu. Týká se to Dimitrije.
298
DVACET TŘI NEPOTŘEBOVALA
JSEM POUTO,
ABYCH
LISSU NAŠLA.
K ní a
Dimitrijovi mě zavedl dav. Nejdřív jsem z toho měla dojem, jako by tu mělo dojít ke kamenování nebo nějakému středověkému trestu. Pak mi došlo, ţe všichni ti okolostojící jen něco sledují. Prodrala jsem se mezi lidmi a nevnímala jejich nepříjemné pohledy. Nakonec jsem se ocitla před první řadou čumilŧ. To, co jsem uviděla, mě zarazilo. Lissa seděla vedle Dimitrije na lavičce a naproti nim seděli tři Morojové. Jeden z nich byl Hans. Kolem stáli rozmístění stráţci, připravení okamţitě zakročit, kdyby se něco semlelo. Neţ jsem uslyšela jediné slovo, bylo mi jasné, o co tu jde. Byl to výslech, jehoţ účelem bylo zjistit, co je vlastně Dimitrij zač. Za normálních okolností by to bylo pro takový formální výslech dost neobvyklé místo. Odehrávalo se to na nádvoří, kde jsem nedávno pracovala s Eddiem. Stála tam socha mladé královny a nedaleko kostel. Tenhle trávník se těţko dal povaţovat za svatou pŧdu, ale do kostela bylo blízko, a tak by se tam v případě nouze mohli lidé rozběhnout. Krucifixy Strigojŧm neublíţí, ale do kostela, mešity nebo na jiné posvátné místo vstoupit nemŧţou. Místo i čas k výslechu Dimitrije vybrali úředníci dokonale, zrovna totiţ bylo ráno. Jednoho z morojských vyslýchajících jsem poznala, byl to Reece Taurus. Z matčiny strany byl spřízněný s Adrianem, ale taky hlasoval pro ten zákon o sníţení věku. Tím pádem jsem k němu ihned pocítila averzi. A taky kvŧli tomu, jak povýšeně s Dimitrijem mluvil. „Připadá ti slunce oslepující?“ dotazoval se Reece. Měl před sebou desky s papíry a zdálo se, ţe projíţdí celý seznam.
299
„Ne,“ odpověděl Dimitrij. Soustředil se jen na vyslýchající. Neměl tušení, ţe jsem tam taky, za coţ jsem byla vděčná. Chtěla jsem se na něj jen chvíli dívat a obdivovat ho. „A co kdyţ se podíváš do slunce?“ Dimitrij zaváhal a já si nebyla jistá, jestli ještě někdo kromě mě zaregistroval ten záblesk v jeho očích a jestli někdo pochopil, co znamená. Ta otázka byla hloupá a mně připadalo, ţe Dimitrij se moţná chce zasmát. Ale měl zkušenost, a tak se ovládal. „Kaţdého oslepí, kdyţ dlouho zírá do slunce,“ odvětil „Zvládnu jen to, co všichni ostatní tady.“ Reece nevypadal, ţe by se mu ta odpověď zamlouvala, ale mělo to logiku. Semkl rty a přistoupil k další otázce. „Pálí tě na kŧţi?“ „Teď ne.“ Lissa se rozhlédla po přihlíţejících a všimla si mě. Poutem mě nemohla vnímat tak jako já ji, ale někdy dokázala vycítit, kdyţ jsem byla poblíţ. Myslím, ţe cítí mou auru, kdyţ jsem dost blízko. Všichni uţivatelé éteru tvrdí, ţe světelné pole kolem stínem políbených je velice zřetelné. Trochu se na mě usmála a zaměřila se zase na výslech. Dimitrij, který byl vţdy ve střehu, ten její nepatrný pohyb hlavy pochopitelně zaregistroval. Podíval se tím směrem, a kdyţ mě uviděl, s odpovědí na další otázku trochu zaváhal. „Všiml sis někdy, ţe by se ti občas zbarvily oči do ruda?“ „Já…“ Dimitrij na mě chvilku zíral, ale pak rychle otočil hlavu k Reeceovi. „Neměl jsem v cele moc zrcadel. Ale řekl bych, ţe stráţci by si toho všimli. Nikdo z nich mi nic takového neřekl.“ Opodál jeden ze stráţcŧ zdušeně vyprskl. Sotva si dokázal zachovat váţnou tvář a vypadal, ţe by se těmhle trapným otázkám nejradši rozchechtal. Nevzpomínala jsem si na jeho jméno, ale kdyţ jsme kdysi byli u dvora, bavíval se a smál s Dimitrijem. Kdyţ si teď jeho starý kamarád začíná myslet, ţe je z Dimitrije zase dhampýr, musí to být dobré znamení. Moroj, který stál vedle Reece, se rozhlíţel kolem a snaţil se zjistit, odkud se ozval ten zvuk, ale na nic nepřišel. Výslech pokračoval a
300
tentokrát se dotazy začaly ubírat směrem, zda by Dimitrij vstoupil do kostela, kdyby ho o to poţádali. „Mŧţu tam jít klidně hned,“ oznámil jim. „Jestli chcete, zítra přijdu na bohosluţbu.“ Reece si udělal další poznámku a bezpochyby uvaţoval, jestli by přesvědčil kněze, aby Dimitrije ponořil do svěcené vody. „To je celý nanic,“ ozval se mi u ucha známý hlas. „Kouř a zrcadla. Přesně to říkala teta Taša.“ Christian se ocitl vedle mě. „Musí se to udělat,“ zašeptala jsem mu. „Musejí se přesvědčit, ţe uţ není Strigoj.“ „Jo, ale právě podepsali ten zákon o sníţení věku. Královna poručila začít s výslechem hned, jak skončila schŧze, protoţe je to senzace a odvede to pozornost lidí k něčemu jinýmu. Jedině takhle se jim podařilo konečně vyklidit sál. ,Všichni se běţte podívat támhle na tu doprovodnou show!’“ Skoro jako bych to slovo od slova slyšela od Taši. Ale stejně to byla pravda. Svářelo se to ve mně. Chtěla jsem, aby byl Dimitrij volný. Chtěla jsem, aby byl takový jako dřív. Ale nelíbilo se mi, ţe Taťána tohle svolala kvŧli svým politickým záměrŧm, a ne proto, ţe by si uvědomovala, ţe je to správné. Dimitrijova proměna je pravděpodobně nejmonumentálnější věc v celé naší historii. A podle toho by se s ní mělo zacházet. Dimitrijŧv osud by neměl být doprovodnou atrakcí, jejímţ účelem je odlákání pozornosti od nespravedlivého zákona. Reece se teď vyptával Lissy i Dimitrije, co přesně proţívali v tu noc. Měla jsem dojem, ţe s tímhle oba počítali. Přestoţe Dimitrij nijak nedával najevo, ţe by mohl představovat nějakou hrozbu, pořád jsem z něj cítila výčitky svědomí a mučivé myšlenky na to, co všechno napáchal jako Strigoj. Ale kdyţ se zadíval na Lissu a poslouchal její verzi příběhu, obličej se mu rozzářil úţasem. Úctou. Zboţňováním. Bodla mě u srdce ţárlivost. Jeho city nebyly milostné, ale to nebylo dŧleţité. Dŧleţité bylo, ţe mě odmítl, zatímco na ni pohlíţel jako na nejúţasnější bytost věc na světě. Řekl mi, ať uţ na něj nikdy
301
nemluvím, a přísahal, ţe pro ni udělá cokoli. Znovu se mě zmocnil pocit ukřivděnosti. Odmítám uvěřit, ţe mě nemŧţe znovu milovat. To přece není moţné, ne po tom všem, co jsme spolu proţili. Ne po tom, co jsme k sobě cítili. „A vychází jim to,“ poznamenal Christian znechuceně. Neměla jsem čas mu vykládat, ţe jeho obavy jsou bezdŧvodné, protoţe jsem chtěla slyšet Dimitrijovu odpověď. Příběh jeho proměny byl pro ostatní těţko pochopitelný, ze jména proto, ţe nikdo pořádně nechápal samotný éter. Reece se pokusil zjistit co nejvíc a pak předal slovo Hansovi. Praktik Hans ovšem neměl potřebu sloţitě vyslýchat. Byl to muţ akce, ne slova. Sevřel v ruce kŧl a poţádal Dimitrije, aby se ho dotkl. Okolostojící stráţci se napjali, patrně pro případ, ţe by mu Dimitrij vytrhl kŧl z ruky a začal vraţdit. Dimitrij ale klidně natáhl ruku a chvíli v ní podrţel hrot kŧlu. Nikdo snad ani nedýchal, všichni čekali, ţe začne řvát bolestí, protoţe Strigojové se nemŧţou dotknout nabitého stříbra. Namísto toho se Dimitrij tvářil znuděně. A pak je všechny ohromil. Pustil kŧl a natáhl k Hansovi svalnaté předloktí. Jelikoţ bylo horko, měl na sobě tričko s krátkými rukávy. „Řízni mě,“ řekl Hansovi. Hans povytáhl obočí. „Říznutí tímhle tě bude bolet, ať jsi cokoli.“ „Kdybych byl Strigoj, bylo by to pro mě nesnesitelné,“ připomněl Dimitrij. Tvářil se tvrdě a odhodlaně. To byl ten Dimitrij, kterého jsem viděla v bitvách, ten Dimitrij, který se nikdy nevzdává. „Udělej to. Nešetři mě.“ Hans zprvu nezareagoval. Tohle byl zjevně nečekaný vývoj událostí. Po chvíli se ale zatvářil odhodlaně a přejel hrotem kŧlu po Dimitrijově kŧţi. Jak Dimitrij chtěl, Hans ho nešetřil. Hrot se zaryl hluboko a z rány vytryskla krev. Několik Morojŧ, kteří ne byli na pohled na krev zvyklí (pokud ji zrovna nepili), zalapalo po dechu nad tím násilím. Jako jeden muţ jsme se všichni naklonili dopředu.
302
Z Dimitrijova výrazu bylo jasné, ţe bolest rozhodně cítí, ale Strigojovi by to nezpŧsobilo jen šrám - pálilo by ho to k nesnesení. Kŧlem jsem pořezala hodně Strigojŧ a všichni řvali v agónii. Dimitrij se ale jen šklebil a kousal si ret, kdyţ mu po ruce stékala krev. V jeho očích se zračila hrdost, ţe je natolik silný, aby tohle s klidem zvládl. Kdyţ začalo být jasné, ţe jinak uţ na bolest reagovat nebude, Lissa k němu natáhla ruku. Vycítila jsem, co má v úmyslu. Chtěla ho uzdravit. „Počkat,“ zarazil ji Hans. „Strigojovi by se to zahojilo během pár minut.“ To jsem musela Hansovi přičíst k dobru. Do jedné zkoušky vloţil hned dvě. Dimitrij na něj vděčně pohlédl a Hans na oplátku kývl hlavou, jako ţe rozumí. Uvědomila jsem si, ţe Hans tomu věří. Ať uţ je jakýkoli, skutečně je přesvědčen, ţe Dimitrij je zase dhampýr. Za to ho budu mít navţdycky ráda, i kdyţ mě zavalí haldou papírŧ na roztřídění. Tak jsme tam všichni stáli a pozorovali chudáka Dimitrije, jak krvácí. Bylo to trochu zvrácené, ale zkouška zafungovala. Všem bylo jasné, ţe s ním to říznutí nic nedělá. Nakonec Lisse dovolili, aby ho uzdravila, coţ mezi lidmi vyvolalo mnohem bouřlivější reakci. Kolem mě se ozývaly výdechy úţasu a všichni se tvářili, jako by před sebou měli bohyni. Reece se rozhlédl po lidech. „Má ještě někdo otázky?“ Nikdo nepromluvil. Všichni byli příliš ohromeni tím, co se právě odehrálo před jejich zraky. Někdo ale musel vykročit vpřed. Doslova. „Já jo,“ prohlásila jsem a vyšla k nim. Ne, Rose, zaúpěla mi v hlavě Lissa. Dimitrij se zatvářil rozladěně a stejně tak všichni ostatní kolem. Kdyţ se na mě Reece podíval, měla jsem pocit, ţe si vybavil, jak jsem v síni nazvala Taťánu pokryteckou sviní. Dala jsem si ruce v bok a bylo mi úplně jedno, co si o mně kdo myslí. Tohle je moje šance, aby mě Dimitrij poznal.
303
„Kdyţ jsi byl Strigoj,“ začala jsem a dávala jasně najevo, ţe jsem přesvědčená, ţe to uţ je minulost, „měl jsi dost kontaktŧ. Věděl jsi o spoustě Strigojŧ v Rusku i ve Státech, mám pravdu?“ Dimitrij mě probodával pohledem a snaţil se přijít na to, kam tím mířím. „Ano.“ „Víš o nich pořád?“ Lissa se zamračila. Bezděčně si pomyslela, ţe naznačuju, ţe je Dimitrij stále v kontaktu se Strigoji. „Ano,“ odpověděl. „Pokud se některý z nich nepřesunul.“ Tentokrát odpověděl rychleji. Netušila jsem, jestli odhadl mou taktiku, nebo prostě jen věří, ţe moje logika někam povede. „Podělil by ses o tu informaci se stráţci?“ zeptala jsem se. „Prozradil bys nám, kde jsou úkryty Strigojŧ, abychom se tam mohli vydat a zaútočit na ně?“ To vyvolalo reakci. O tom, ţe by se měli aktivně vyhledávat Strigojové, se debatovalo stejně ţhavě, jako o dalších záleţitostech Zastánci obou názorŧ si tvrdě prosazovali své. Slyšela jsem ty názory i teď v davu. Někteří říkali, ţe navrhuju sebevraţdu, zatímco jiní tvrdili, ţe je to cenná informace. Dimitrijovi se rozsvítily oči. Nebyl to ten zboţný pohled, jakým se vţdycky díval na Lissu, ale to mi teď bylo jedno. Podobalo se to pohledu, jakým se na mě díval dřív, ve chvílích, kdy jsme si dokonale rozuměli a ani jsme nemuseli nahlas říkat, co si myslíme. Spojení mezi námi tu bylo zas. Z Dimitrije jsem cítila souhlas a vděk. „Ano,“ odvětil hlasitě. „Mŧţu vám říct všechno, co vím o plánech Strigojŧ a o místech, kde se vyskytují. Pŧjdu po nich s vámi, nebo se budu drţet stranou - jak budete chtít.“ Hans se s nedočkavým výrazem naklonil na své ţidli kupředu. „To by bylo neocenitelné.“ Další body pro Hanse. Byl toho názoru, ţe je dobré jít po Strigojích dřív, neţ oni zaútočí na nás. Reece zrudl - nebo to moţná zpŧsobilo sluníčko. Ve snaze přesvědčit se, jestli Dimitrij na denním světle nevzplane, se sami Morojové vystavovali nepohodlí ze slunečních paprskŧ. „Počkat,
304
počkat!“ vykřikl přes vzrŧstající hluk. „To přece nikdy nebyla naše taktika. Navíc pořád je tu moţnost, ţe lţe…“ Jeho protesty umlčel ţenský křik. Najednou vyběhl z davu k nám malý morojský kluk, kterému nemohlo být více neţ šest. Jeho matka na něj křičela. Chytila jsem ho za ruku, abych ho zastavila. Nebála jsem se, ţe by mu Dimitrij mohl ublíţit, jen ţe by jeho matka mohla dostat infarkt. S vděčným výrazem vykročila ke mně. „Mám otázky,“ ozval se statečně ten malý kluk. Jeho matka uţ ho dostihla, ale on se nepouštěl mojí ruky. „Vydrţ chvilku,“ usmála jsem se na něj. „Na co se chceš zeptat? Do toho.“ Za ním jsem uviděla zděšený výraz jeho matky. Úzkostlivě pohlédla na Dimitrije. „Nedovolím, aby se mu něco stalo,“ zašeptala jsem směrem k ní, ačkoli nemohla tušit, jestli bych svému slovu dokázala dostát. Přesto zŧstala, kde byla. Reece obrátil oči v sloup. „Tohle je směš…“ „Kdyţ jste Strigoj,“ skočil mu chlapec hlasitě do řeči, „Tak proč nemáte rohy? Mŧj kamarád Jeffrey říká, ţe Strigojové mají rohy.“ Dimitrijŧv pohled nepadl na hocha, ale na mě. Znovu mezi námi proběhla ta jiskra. Pak se s váţným výrazem obrátil k chlapci, aby odpověděl. „Strigojové nemají rohy. A i kdyby měli, stejně by to bylo jedno, protoţe já nejsem Strigoj.“ „Strigojové mají rudý oči,“ vysvětlila jsem klukovi. „Vypadají snad jeho oči rudě?“ Chlapec se naklonil blíţ. „Ne. Jsou hnědý.“ „Co ještě víš o Strigojích?“ zeptala jsem se. „Mají tesáky jako my,“ odpověděl ten hoch. „Máš tesáky?“ zeptala jsem se Dimitrije zpěvavým hlasem. Měla jsem dojem, ţe tohle uţ tu jistě museli probírat, ale otázky z dětského pohledu byly zajímavé. Dimitrij se usmál - tak nádherným úsměvem, ţe mě úplně vykolejil. Takhle se usmíval jen málokdy. I kdyţ byl šťastný nebo ho něco pobavilo, usmíval se vţdycky spíš jen nepatrně. Tohle byl
305
upřímný úsměv, při němţ ukázal všechny zuby, které byly stejně ploché jako lidské nebo dhampýři. Ţádné tesáky. Klučina se zatvářil ohromeně. „Fajn, Jonathane,“ vloţila se do toho jeho matka úzkostlivě. „Uţ ses zeptal. Teď pojď.“ „Strigojové jsou hrozně silní,“ pokračoval Jonathan, z kterého zřejmě jednou bude právník. „Nic je nemŧţe zranit.“ Neobtěţovala jsem se uvádět věci na pravou míru, protoţe jsem se obávala, aby nechtěl vidět probodnutí Dimitrijova srdce. Vlastně mě překvapilo, ţe Reece uţ dávno nenapadlo tohle vyzkoušet. Jonathan se zaklínil do Dimitrije pohledem. „Jste super silný? Zraní vás něco?“ „Jistěţe zraní,“ odpověděl Dimitrij. „Jsem silný, ale mŧţou mě zranit všechny moţné věci.“ A pak, jelikoţ jsem Rose Hathawayová, jsem řekla chlapci něco, co jsem říkat neměla. „Měl bys ho praštit a zjistit to.“ Jonathanova matka znovu vykřikla, ale kluk byl příliš rychlý a unikl jí. Neţ ho někdo stihl zastavit, rozběhl se k Dimitrijovi. Nejspíš jsem ho měla zastavit já. Malou pěstičkou bouchl Dimitrije do kolena. Ten se stejnými reflexy, s jakými uhýbal útokŧm nepřátel, okamţitě couvl, jako by ho Jonathan odhodil. Chytil se za koleno a úpěl, jako by proţíval nesnesitelnou bolest. Pár lidí se rozesmálo a pak jeden ze stráţcŧ chlapce popadl a předal ho jeho hysterické matce. Jak ho táhla pryč, Jonathan se ještě ohlédl po Dimitrijovi. „Mně nepřijde moc silnej. Myslím, ţe není Strigoj.“ To vyvolalo další salvu smíchu a třetí Moroj, který měl vyslýchat a aţ dosud mlčel, odfrkl a vstal. „Viděl jsem dost. Nemyslím, ţe by se tu měl procházet bez ostrahy, ale není Strigoj. Dejte mu nějaké rozumné místo, kde by mohl pobývat, a drţte ho pod do hledem, neţ padne další rozhodnutí.“ Reece vyskočil. „Ale…“ Druhý muţ to odmávl. „Uţ nemarněme čas. Je horko a já bych si rád šel lehnout. Netvrdím, ţe rozumím tomu, co se stalo ale tohle je teď náš nejmenší problém, kdyţ polovina rady chce utrhnout hlavu té
306
druhé pŧlce kvŧli tomu zákonu. To, co jsme dneska viděli, je ale kaţdopádně dobré - moţná dokonce zázrak. Mŧţe to zcela změnit zpŧsob našeho ţivota. Nahlásím to Jejímu Veličenstvu.“ A s tím se celá skupina začala rozcházet. Tváře některých byly plné úţasu. Taky si začali uvědomovat, ţe pokud to, co stalo Dimitrijovi, je skutečná proměna, pak všechno, co víme o Strigojích, musíme přehodnotit. Stráţci samozřejmě zŧstali s Dimitrijem. On i Lissa se zvedli. Okamţitě jsem se vydala k nim, nadšená naším vítězstvím. Kdyţ Dimitrije „přemohl“ malý Jonathan, trochu se na mě usmál a mně srdce poskočilo radosti. Uvědomila jsem si, ţe mám pravdu. Pořád ke mně něco cítí. Teď ale veškeré jeho náznaky zmizely jako mrknutím oka. Kdyţ si všiml, ţe mířím k nim, nasadil chladný a ostraţitý výraz. Rose, pověděla mi Lissa skrz pouto. Běţ teď pryč. Nech ho ne pokoji. „To si piš,“ odpověděla jsem jí nahlas. „Právě jsem popostrčila tvŧj případ.“ „Poradili bychom si i bez tebe,“ prohlásil Dimitrij prkenně. „Váţně?“ Nemohla jsem uvěřit svým uším. „Ještě před chvílí, kdyţ jsem přišla s nápadem, ţe bys nám mohl pomoct v boji proti Strigojŧm, jsi vypadal dost vděčně.“ Dimitrij se obrátil k Lisse. Promluvil tiše, ale přesto jsem to uslyšela. „Nechci ji vidět.“ „Musíš!“ vykřikla jsem. Několik odcházejících lidí se otočilo, aby uviděli, co se tu ještě děje. „Nemŧţeš mě ignorovat.“ „Ať jde pryč,“ zavrčel Dimitrij. „Nejsem…“ ROSE! Lissa mi vykřikla v hlavě a to mě umlčelo. Upřeně na mě zírala svýma zelenýma očima. Chceš mu pomoct, nebo ne? Kdyţ tu budeš stát a ječet na nej, jen ho tím ještě víc rozčílíš. Tohle chceš? Chceš, aby to lidi viděli? Chceš, aby zuřil a taky na tebe řval, jen proto, aby sis nepřipadala neviditelná? Musejí ho vidět v klidu. Musejí ho vidět… normálního. Je pravda, ţes pomohla. Ale jestli si teď hned nedáš odchod, všechno zkazíš.
307
Znechuceně jsem na oba zírala s bušícím srdcem. Lissa ke mně promluvila jen v mysli, ale bylo to stejné, jako by mi to řekla nahlas. Rozčílila jsem se ještě víc. Nejradši bych jim vynadala, ale pravdivost jejích slov naštěstí pronikla skrze mŧj vztek. Kdybych teď vyvolala scénu, nijak bych Dimitrijovi nepomohla. Je to fér, ţe mě posílají pryč? Je to fér, ţe se ti dva spolčili a neberou na vědomí, co jsem udělala? Ne. Ale nemínila jsem dovolit své poraněné hrdosti, aby pokazila všechno, čeho jsem uţ dosáhla. Lidi musejí Dimitrije přijmout. Po obou jsem střelila pohledem, který jasně prozrazoval moje pocity, načeţ jsem nasupeně odkráčela. Poutem jsem ucítila, jak se Lissino pobouření přetavilo v soucit, ale odblokovala jsem ji. Nechtěla jsem nic slyšet. Sotva jsem přešla pozemky kostela, narazila jsem na Daniellu Ivaškovovou. Byla tak zpocená, ţe měla rozmazané líčení kolem očí. To mě přivedlo na myšlenku, ţe uţ je venku nějakou dobu a ţe jistě taky sledovala představení s Dimitrijem. Byla tam s několika kamarádkami, ale kdyţ se zastavila u mě, zŧstaly stát opodál a bavily se mezi sebou. Polkla jsem svŧj hněv a připomněla si, ţe ona mě ničím nevytočila. Přinutila jsem se k úsměvu. „Zdravím, lady Ivaškovová.“ „Jen Daniello,“ opravila mě přívětivě. „Ţádné tituly.“ „Promiň, je to pro mě nezvyklý.“ Kývla směrem, kudy právě odcházeli Dimitrij s Lissou a stráţci. „Viděla jsem tě tam. Myslím, ţes tomu případu hodně pomohla. Chudák Reece je z toho pěkně frustrovaný.“ Vzpomněla jsem si, ţe Reece je její příbuzný. „Aha… Omlouvám se. Nechtěla jsem…“ „Neomlouvej se. Reece je mŧj strýc, ale v tomhle případě věřím tomu, co říká Vasilisa a pan Belikov.“ Přestoţe jsem byla na Dimitrije naštvaná, dotklo se mě, ţe upustila od titulu „stráţce“. Ale vzhledem k jejímu přesvědčení jí to mŧţu odpustit.
308
„Ty… ty věříš, ţe ho Lissa uzdravila? Ţe se Strigoj mŧţe přeměnit zpátky?“ Došlo mi, ţe tomu věří uţ hodně lidí. To ostatně dokázal i ten dav. Lissa získává čím dál víc stoupencŧ. Kvŧli svému zpŧsobu uvaţování mám ale tendence předpokládat, ţe všichni královští jsou proti mně. Daniellin úsměv byl náhle křivý. „Mŧj vlastní syn ovládá éter. Kdyţ tohle akceptuju, musím akceptovat i spoustu dalších věcí, o kterých jsem si nemyslela, ţe jsou moţné.“ „To asi jo,“ uznala jsem. Všimla jsem si, ţe za ní postává u stromŧ jakýsi Moroj. Občas se podíval naším směrem a já bych přísahala, ţe uţ jsem ho někdy viděla. Daniella vzápětí promluvila, a tak jsem upřela svou pozornost zase na ni. „Kdyţ je řeč o Adrianovi…, uţ dřív tě hledal. Je to narychlo, ale jeden Nathanŧv příbuzný asi za hodinu pořádá koktejlovou party a Adrian chce, abys tam přišla.“ Další večírek. To je opravdu vše, co tady u dvora dělají? Masakry, zázraky…, na ničem nezáleţí. Všechno je dŧvod k oslavám, pomyslela jsem si hořce. Kdyţ mě Adrian hledal, nesjpíš jsem byla s Ambrosem a Rhondou. Bylo to zajímavé. Daniella spolu s pozváním dodala, ţe Adrian chce, abych přišla. Bohuţel jsem z toho ale příliš nadšená nebyla. Nathanova rodina jsou Ivaškovové a ti rozhodně nijak přátelští nebudou. „Bude tam královna?“ zeptala jsem se podezíravě. „Ne, má něco jiného.“ „Určitě? Ţádná nečekaná návštěva?“ Rozesmála se. „Ne, tím jsem si jistá. Proslýchá se, ţe není nejlepší nápad, abyste se vy dvě ocitly v jedné místnosti.“ Mohla jsem si jen domýšlet, co se tu šíří za řeči o mém výkonu před radou, obzvlášť kdyţ u toho byl Adrianŧv otec. „Ne, ne po tom, co předvedla. To, co udělala…“ Hněv ve mně vzplál nanovo. „To bylo neodpustitelné.“ Ten podivný chlápek u stromŧ stál dál. Proč?
309
Daniella nepřitakala, ani moje tvrzení nevyvrátila. Uvaţovala jsem, jaký vŧbec zastává názor. „Pořád jsi ale její oblíbenkyní.“ Zamračila jsem se. „Tomu se mi nechce věřit.“ Lidi, co na vás řvou na veřejnosti, vás obvykle za svého oblíbence nepovaţují. Taťána přitom dokonce ztratila svŧj chladný postoj. „Je to tak. Tohle se přeţene a ty bys dokonce mohla mít šanci dostat přidělení k Vasilise.“ „To nemŧţeš myslet váţně,“ vyjekla jsem. Neměla jsem to dělat. Daniella Ivaškovová mi nepřipadala jako někdo, kdo si dělá legraci, jenţe já věděla, ţe s Taťánou jsem to tentokrát opravdu přepískla. „Po tom všem, co se stalo, nechtějí plýtvat dobrými stráţci. Ona navíc nestojí o ţádné nepřátelství mezi vámi.“ „Jo? Já ale nestojím o to, aby mě podplácela! Jestli si myslí, ţe kdyţ pustí Dimitrije, změním názor, tak to se plete. Je to prolhaná vypočítavá…“ Najednou jsem se zarazila. Mluvila jsem tak hlasitě, ţe opodál stojící Danielliny kamarádky na mě zŧstaly zírat. A já jsem před Daniellou opravdu nechtěla nahlas vyslovit všechny ty nadávky, které si Taťána zaslouţí. „Omlouvám se,“ řekla jsem a snaţila se zklidnit. „Vyřiď Adrianovi, ţe na tu party přijdu…, ale opravdu mě tam chcete? Po tom, co jsem včera v noci narušila obřad? Po tom… ehm… ostatním, co jsem udělala?“ Potřásla hlavou. „To, co se stalo při obřadu, je Adrianova vina stejně jako tvoje. Uţ se stalo a Taťána to přešla. Tahle party je mnohem odlehčenější záleţitost, a kdyţ tě tam Adrian chce, já zase chci, aby on byl šťastný.“ „Pŧjdu se osprchovat a převlíct a za hodinu se s ním sejdu u vás.“ Byla natolik taktní, ţe mŧj předchozí výbuch přešla. „Báječné. Určitě bude mít radost, aţ mu to povím.“ Měla jsem sto chutí jí říct, ţe i já budu šťastná, kdyţ se budu moct předvést před nějakými Ivaškovovými, protoţe budu doufat, ţe se to donese k Taťáně. Ani na chvilku jsem nevěřila, ţe se smířila s tím, ţe
310
chodím s Adrianem, ani ţe jen tak přešla mŧj výbuch. A upřímně chtěla jsem Adriana vidět. Poslední dobou jsme neměli moc času si popovídat. Kdyţ Daniella a její kamarádky odešly, napadlo mě, ţe je na čase zjistit, co je zač ten Moroj, který číhá u stromŧ. S rukama v bok jsem napochodovala přímo k němu. „Fajn,“ oznámila jsem mu. „Kdo jsi a co chceš?“ Byl jen o pár let starší neţ já a zdálo se, ţe mŧj drsňácký postoj na něj neudělal dojem. Pousmál se a já znovu uvaţovala, kde uţ jsem ho viděla. „Mám pro tebe vzkaz,“ prohlásil. „A nějaké dárky.“ Podal mi velkou tašku. Nakoukla jsem do ní a uviděla notebook, dráty a papíry. Nevěřícně jsem na něj pohlédla. „Co je to?“ „Něco, co potřebuješ, aby ses pohnula dál - a aby se o tom nikdo další nedozvěděl. Všechno je vysvětleno v dopise.“ „Nehraj si se mnou na špióny! Nic neudělám, dokud…“ Zařadila jsem si jeho obličej. Viděla jsem ho na Akademii někdy v době, kdy jsem maturovala. Pořád se tam zdrţoval vpovzdálí. Zaúpěla jsem, protoţe jsem náhle pochopila ty tajnosti. „Ty pracuješ pro Abeho.“
311
DVACET ČTYŘI TEN
MUŢ SE ZASE POUSMÁL. „TO ZNÍ, JAKO BY TO BYLO NĚCO
ŠPATNÉHO.“
Ušklíbla jsem se a znovu se podívala na to technické vybavení, které jsem teprve teď dokázala ocenit. „O co jde?“ „Jsem jenom posel. Vyřizuju rŧzné věci pro pana Mazura.“ „Je to uhlazenej zpŧsob, jak říct, ţe jsi jeho špeh? Vyhrabáváš na kaţdýho špinavý tajemství, aby je pak mohl proti dotyčnýmu pouţít a hrát s ním ty svoje hry?“ Zdá se totiţ, ţe Abe ví o kaţdém všechno zejména, co se týká královské politiky. Jak jinak by to dokázal, kdyby neměl oči a uši všude? Třeba u dvora. Klidně bych mohla mít ve svém pokoji odposlech. „Špeh je drsné slovo.“ Všimla jsem si, ţe to nepopřel. „Navíc dobře platí. A je to dobrý šéf.“ Svou práci uţ odvedl, a tak se obrátil k odchodu. Ale ještě se otočil s posledním varováním. „Jak jsem řekl, je to citlivé. Co nejdřív si přečti ten dopis.“ Nejradši bych mu ty věci hodila na hlavu. Uţ si pomalu zvykám na to, ţe jsem Abeho dcera, ale to ještě neznamená, ţe se chci nechat zatáhnout do jeho špinavých pletich. Taška s výpočetní technikou nevěstila nic dobrého. Přesto jsem ji odnesla na svŧj pokoj a vysypala její obsah na postel. Bylo tam několik papírŧ a ten vrchní byl popsaný. Rose, doufám, ţe Tad byl schopen ti tohle doručit včas. A taky doufám, ţes na něj nebyla moc ošklivá. Tohle dělám na přání někoho, kdo s tebou chce mluvit o jisté naléhavé záleţitosti. Kaţdopádně ten rozhovor nesmí nikdo jiný slyšet. Notebook a satelitní modem ti umoţní rozhovor v soukromí, pokud se v něm
312
budeš zdrţovat. Přikládám podrobné instrukce, jak vše nastavit. Setkáte se v sedm ráno. Nebyl tam ţádný podpis, ale to ani nebylo třeba. Odloţila jsem dopis a zadívala se na změť drátŧ. Sedm bude za necelou hodinu. „Ale no tak, starý pane,“ vykřikla jsem podráţděně. Abemu jsem ale musela připsat k dobru, ţe jeho pokyny byly dobře srozumitelné i pro někoho, kdo není inţenýr v oboru výpočetní techniky. Jediným problémem bylo, ţe jich bylo hodně - do detailu jsem měla popsáno, kam připojit jaký kabel, jakým heslem se přihlásit, jak nastavit modem a podobně. Na chvilku mě napadlo, ţe se na to vykašlu. Jenţe kdyţ někdo jako Abe pouţije slovo naléhavý, pak bych asi neměla bez rozmýšlení hned odmítnout. Takţe jsem se připravila na technické hlavolamy a řídila se podle instrukcí. Zabralo mi to skoro celou tu hodinu, ale nakonec jsem zvládla zapojit modem, kameru a dostat se do zabezpečeného programu, který mi umoţní videokonferenci s Abeho záhadným kontaktem. Zbývalo mi ještě pár minut, a tak jsem čekala a zírala na černé okno uprostřed monitoru a uvaţovala jsem, co mě asi čeká. Přesně v sedm hodin se okno probudilo k ţivotu. Přede mnou se objevila známá - a nečekaná - tvář. „Sydney?“ uţasla jsem. Video pŧsobilo stejně přihlouple jako většina videí na internetu. Moje (tak trochu) kamarádka Sydney Sageová se na mě usmívala svým typickým suchým stylem beze špetky humoru. „Dobré ráno,“ pozdravila mě a potlačila zívnutí. Vzhledem k tomu, jak měla rozcuchané blond vlasy, jsem předpokládala, ţe právě vylezla z postele. I v chabém rozlišení monitoru jsem dobře rozeznávala její zlaté tetování ve tvaru lilií na tváři. Všichni alchymisté mají stejné tetování. Dělá se z inkoustu a morojské krve, coţ pak nositeli dodává zdraví a dlouhý ţivot, jaký mají Morojové. Tetování taky obsahuje mírný nátlak, který udrţuje společenství alchymistŧ v utajení a brání jim prozradit tajemství o vampýrech. „Večer,“ řekla jsem. „Ne ráno.“
313
„O tvým na hlavu postaveným reţimu dne se mŧţeme hádat jindy,“ prohlásila. „Kvŧli tomu tady nejsem.“ „Tak proč jsi tady?“ zeptala jsem se. Pořád jsem se nemohla vzpamatovat z toho, ţe ji vidím. Alchymisté vykonávají svou práci skoro aţ neochotně. I kdyţ mě Sydney má radši neţ většinu Morojŧ nebo dhampýrŧ, není zrovna typ na přátelské rozhovory po telefonu nebo videokonference. „Počkej… Ty nejsi v Rusku, kdyţ teď máš ráno…“ Pokusila jsem se vzpomenout si na časový posun. Ano, tam pro lidi slunce právě zapadá. „Jsem zpátky ve své rodné zemi,“ pravila výsměšně. „Získala jsem nové místo v New Orleans.“ „Teda, to je fajn.“ Sydney byla z práce v Rusku nešťastná, ale myslela jsem, ţe tam musí dodělat praxi. „Jak jsi to dokázala?“ Její úsměv se vytratil a ona se zatvářila nepříjemně. „No, Abe pro mě udělal laskavost. Tak nějak se to stalo.“ „Na něčem ses s ním dohodla?“ Sydney musí Rusko opravdu nenávidět. A Abeho vliv musí být opravdu velký, kdyţ dokáţe ovlivnit i lidské organizace. „Cos mu dala na oplátku? Svou duši?“ Nebylo příliš vhodné dělat si legraci z takových věcí před hluboce věřící osobou. Ale pokud si myslí, ţe Morojové a dhampýři poţírají duše, zase tak mimo jsem nebyla. „O to právě jde,“ řekla. „Dohodli jsme se, ţe kdyby ode mě někdy v budoucnu něco potřeboval, dá mi vědět.“ „Všechny jen vyuţívá,“ povzdechla jsem. „Hele,“ ohradila se. „Já to dělat nemusím. Vlastně dělám laskavost tobě, ţe s tebou mluvím.“ „Tak kvŧli čemu se mnou teda mluvíš?“ Chtěla jsem se dovědět víc o té její otevřené dohodě s ďáblem, ale stejně bych z ní asi víc nedostala. S povzdechem si odhrnula vlasy z obličeje. „Musím se tě na něco zeptat. A přísahám, ţe to na tebe nepovím… Jenom se potřebuju dovědět pravdu, abychom zbytečně nemarnili čas.“
314
„Dobře…“ Prosím, nevyptávej se mě na Viktora, modlila jsem se v duchu. „Nevloupala ses někam v poslední době?“ Sakra. Zachovala jsem si dokonale neutrální výraz. „Co tím myslíš?“ „Alchymistŧm nedávno někdo ukradl nějaký záznamy,“ objasnila. Teď pŧsobila naprosto váţně a profesionálně. „A všichni šílí, protoţe nevědí, kdo to udělal a proč.“ V duchu jsem vydechla úlevou. Dobře. Tohle se netýká Tarasova. Díkybohu existuje jeden zločin, který jsem nespáchala. Pak mě ale naplno zasáhl význam jejích slov. Vytřeštila jsem oči. „Počkej. Vás někdo vyloupil a podezíráte z toho mě? Myslela jsem, ţe nejsem na tvým seznamu zlých stvŧr.“ „Mimo mŧj seznam zlých stvŧr není ţádný dhampýr,“ prohlásila. Zase se tak polovičatě usmála, ale nepoznala jsem z toho, jestli si dělá legraci, nebo ne. Její úsměv se rychle vytratil, coţ jen ukazovalo, jak je to pro ni namáhavé. „A věř mi, ţe kdyţ uţ se někdo dokáţe vloupat k našim záznamŧm, ty bys toho rozhodně schopná byla. Není to snadný. Je to prakticky nemoţný.“ „Tak ti pěkně děkuju.“ Nebyla jsem si jistá, jestli to má byl lichotka, nebo ne. „Samozřejmě,“ pokračovala zamyšleně, „ukradli jenom záznamy na papírech, coţ je hloupost. Dneska jsou všechny záznamy v počítači, takţe netuším, proč se hrabali ve skříňkách plných dokumentŧ.“ Mohla jsem jí to vysvětlit mnoha dŧvody, ale teď mi připadalo dŧleţitější zjistit, proč jsem její podezřelou číslo jedna. „Je to kra vina. Tak proč si myslíš, ţe jsem to udělala já?“ „Kvŧli tomu, co ukradli. Byly to informace o Morojovi jménem Eric Dragomir.“ „Co?“ „Je to přece ten od tvý kamarádky? Myslím, ţe byl její otec.“ „Jo…“ Málem jsem přišla o řeč. Málem. „Vy máte záznamy o Morojích?“
315
„Máme záznamy o všem,“ odvětila hrdě. „Ale kdyţ jsem se snaţila přijít na to, kdo mohl spáchat tenhle zločin a kdo se navíc zajímá o Dragomiry…, zkrátka jsi mě napadla ty.“ „Já jsem to neudělala. Dělám spoustu věcí, ale tohle ne. Ani jsem nevěděla, ţe takový záznamy vŧbec vlastníte.“ Sydney si mě změřila podezíravým pohledem. „Říkám pravdu!“ „Jak uţ jsem řekla,“ pověděla mi, „nechci tě udat. Váţně. Jenom se chci dozvědět pravdu, aby lidi nemarnili čas nad stopami, co nikam nevedou.“ Uţ nepŧsobila tak samolibě. „A jestli jsi to udělala…, musím od tebe odvést pozornost. Slíbila jsem to Abemu.“ „Nevím, jak tě přimět, abys mi uvěřila, ale já jsem to opravdu neudělala! Ale chtěla bych vědět, kdo to udělal. Co přesně ukradli? Všechno o něm?“ Skousla si ret. Jelikoţ dluţí Abemu laskavost, mŧţe to znamenat, ţe bude jednat za zády vlastních lidí, ale zjevně má své meze, nakolik je ochotná zradit. „No tak! Jestli to máte i v počítači, musíte přece vědět, co všechno se ztratilo. Tohle se tyká i Lissy.“ Vtom mě něco napadlo. „Mohla bys mi poslat kopii?“ „Ne,“ okamţitě odmítla. „Rozhodně ne.“ „Tak mi prosím… jenom naznač, po čem šli! Lissa je moje nejlepší kámoška. Nemŧţu připustit, aby se jí něco stalo.“ Připravila jsem se na další odmítnutí. Sydney se chovala dost neosobně. Má vŧbec nějaké kamarády? Dokáţe pochopit, co cítím? „Něco o jeho minulosti a pozorováních, co jsme udělali,“ řekla nakonec. „Pozoro…“ Radši jsem to pustila z hlavy. Snad radši ani nechci vědět víc, neţ je nutné, o tom, jak nás alchymisté špehují. „Něco dalšího?“ „Finanční záznamy.“ Zamračila se. „Konkrétně o tučných vkladech u banky v Las Vegas. Ty vklady se snaţil utajit.“ „Las Vegas? Tam jsem teď byla…“ Ne, to nebylo namístě.
316
„Já vím,“ řekla. „Viděla jsem záznam z bezpečnostní kamery v Čarodějné hodině, takţe vím o tvým malým dobrodruţství. To, ţes takhle utekla, je částečně taky dŧvodem, proč jsem tě podezírala. Připadalo mi, ţe to do sebe zapadá.“ Zaváhala. „Ten kluk, co tam byl s tebou…, ten vysoký tmavovlasý Moroj…, to je tvŧj přítel?“ „Ehm, jo.“ Trvalo jí dlouho, neţ něco řekla, a bylo znát, ţe ji to stojí hodně úsilí. „Je moc hezký.“ „Moc hezký na zlou stvŧru noci?“ „Samozřejmě.“ Opět zaváhala. „Je pravda, ţe jste tam zdrhli kvŧli svatbě?“ „Coţe? Ne! Tyhle kecy se taky donesly aţ k vám?“ Zavrtěla jsem hlavou a skoro jsem se rozesmála, jak směšné to je. Včas jsem si ale uvědomila, ţe bych se měla vrátit zpět k tématu. „Takţe Eric měl účet ve Vegas, kam převáděl svoje peníze?“ „Nebyl to jeho účet. Patřil nějaký ţenský.“ „Jaký ţenský?“ „Nemŧţeme ji vystopovat. Vystupovala tam pod jménem Jane Doeová.“ „Jak originální,“ zamumlala jsem. „Proč by to ale dělal?“ „To právě nevíme. A vlastně nás to ani nijak zvlášť nezajímá. Jenom se chceme dovědět, kdo se k nám vloupal a ukradl nám naše věci.“ „Jediný, co o tom vím, je, ţe já to nebyla.“ Zkoumavě mě pozorovala, a tak jsem rozhodila rukama. „No tak! Kdybych se o něm chtěla něco dovědět, prostě bych se zeptala Lissy. Nebo bych ukradla naše vlastní záznamy.“ Chvilku jsme obě mlčely. „Dobře. Věřím ti,“ řekla. „Váţně?“ „Chceš snad, abych ti nevěřila?“ „Ne, ale přesvědčit tě bylo lehčí, neţ jsem si myslela.“ Povzdechla si.
317
„Chci se o těch záznamech dovědět víc,“ prohlásila jsem odhodlaně. „Chci vědět, kdo je Jane Doeová. Kdybys mi mohla opatřit víc informací…“ Sydney zavrtěla hlavou. „Ne. Ukončíme to. Uţ tak toho víš víc neţ dost. Abe chce, abys nebyla v prŧšvihu, a to uţ jsem zařídila. Svŧj úkol jsem splnila.“ „Neřekla bych, ţe tě Abe jen tak pustí. Ne, kdyţ spolu máte tak otevřenou dohodu.“ Nahlas svŧj souhlas nevyjádřila, ale vyčetla jsem ho z pohledu jejích hnědých očí. „Dobrou noc, Rose. Teda ráno. To je fuk.“ „Počkej, já…“ Obrazovka zčernala. „Sakra,“ zavrčela jsem a zaklapla notebook větší silou, než bylo třeba. Kaţdá část tohohle rozhovoru pro mě byla šokem, samotnou Sydney počínaje a krádeţí dokumentŧ o Lissině otci konče. Proč by se někdo zajímal o mrtvého muţe? A proč by vŧbec kradl záznamy? Aby se něco dozvěděl? Nebo aby se pokusil zatajit informace? Jestli platí to druhé, pak měla Sydney pravdu, ţe snaha selhala. V duchu jsem si všechno znovu přehrála a začala se chystat do postele. Kdyţ jsem si čistila zuby, zadívala jsem se na svŧj odraz v zrcadle. Proč, proč, proč? Proč to někdo udělal? A kdo? Ţádné další komplikace v ţivotě uţ opravdu nepotřebuju, ale všechno, co se týká Lissy, musím brát váţně. Bohuţel mi brzy došlo, ţe dneska uţ asi na nic nepřijdu, a tak jsem usnula i se všemi otázkami, co mi vířily hlavou. Kdyţ jsem se ráno probudila, uţ jsem z toho nebyla tak ohromená, ale odpovědi jsem stále neznala. Uvaţovala jsem, jestli o tom mám povědět Lisse, a nakonec jsem se usnesla, ţe bych měla. Pokud někdo sbírá informace o jejím otci, má Lissa právo to vědět. Navíc tohle jsou jen těţko stejné pomluvy o jeho…
318
Ta myšlenka mě překvapila uprostřed mytí vlasŧ. Včera jsem byla moc unavená na to, abych si poskládala jednotlivé střípky dohromady. Ten chlap v Čarodějné hodině tvrdil, ţe se tam Lissin otec často vyskytoval. Teď ze Sydneyiných záznamŧ vyšlo najevo, ţe vkládal hodně peněz na účet v Las Vegas. Náhoda? Moţná. Ale jak ubíhal čas, přestávala jsem tomu věřit. Jakmile jsem se upravila, zamířila jsem do části dvora, kde byla ubytovaná Lissa, ale moc daleko jsem nedošla. V hale domu pro hosty na mě schoulený v křesle čekal Adrian. „Není na tebe ještě moc brzo?“ vystřelila jsem si z něj a zastavila se. Čekala jsem, ţe se na mě usměje, ale dnes ráno nevypadal příliš vesele. Vlastně vypadal dost přepadle. Vlasy neměl stylově rozcuchané jako obvykle a jeho vţdy perfektní oblečení bylo pomačkané. Vznášela se kolem něj vŧně hřebíčkových cigaret. „Je snadný přijít brzo, kdyţ jsem toho moc nenaspal,“ odvětil. „Většinu noci jsem byl vzhŧru a na někoho jsem čekal.“ „Čekal jsi… Jeţíšmarjá!“ Ta party. Úplně jsem zapomněla na party, na kterou mě pozvala jeho matka. Abe a Sydney mě přivedli na jiné myšlenky. „Adriane, moc mě to mrzí.“ Pokrčil rameny. Usedla jsem na opěradlo jeho křesla, ale on se mě ani nedotkl. „To je fuk. Nejspíš uţ by mě nemělo nic překvapit. Začínám si uvědomovat, ţe jsem si jen něco namlouval.“ „Ne, ne. Chystala jsem se tam, ale nevěřil bys, co…“ „Ušetři mě toho, prosím.“ Mluvil znaveným hlasem a oči měl zarudlé. „To není třeba. Máma mi řekla, ţe tě viděla u Dimitrijova výslechu.“ Zamračila jsem se. „Ale to není dŧvod, proč jsem nepřišla. Objevil se tam ten kluk…“ „O to nejde, Rose. Jde o to, ţe na tohle sis čas udělala - i na to, abys ho navštívila v jeho cele -, teda pokud je pravda, co jsem slyšel. A pak se ani neobtěţuješ udělat pro mě takovou maličkost. Ani jsi mi nic
319
nevzkázala. To bylo všechno, cos měla udělat: říct, ţe nedorazíš. Dýl jak hodinu jsem čekal u našich, neţ jsem to vzdal.“ Začala jsem namítat, ţe se mě měl pokusit kontaktovat, ale upřímně, proč by měl? Jeho vina to nebyla. To já jsem řekla Danielle, ţe se tam s ním sejdu. A byla jenom moje chyba, ţe jsem nepřišla. „Adriane, omlouvám se.“ Stiskla jsem mu ruku, ale on mŧj stisk neopětoval. „Váţně jsem chtěla, jenţe…“ „Ne,“ přerušil mě znovu. „Od tý doby, co se vrátil Dimitrij… Od tý doby, cos začala bejt posedlá myšlenkou, ţe ho přeměníš, kašlalas na mě. Ať uţ se mezi námi stalo cokoliv, ty ses našemu vztahu nikdy neotevřela. Chtěl jsem věřit tomu, co mi říkáš. Myslela jsem, ţe jsi připravená…, ale tys nebyla.“ Na rtech mi vytanuly protesty, ale zarazila jsem je. Měl pravdu. Slíbila jsem mu, ţe mu dám šanci a začnu s ním chodit. Dokonce jsem skvěle zapadla do role jeho přítelkyně, ale přitom celou tu dobu… Celou tu dobu mě v hloubi duše stále pohlcoval Dimitrij. Uvědomovala jsem si to, ale dál jsem ţila tak nějak rozdvojeně. Náhle jsem si vybavila, jak jsem se dřív pokoušela chodit s Masonem. Vedla jsem stejný dvojí ţivot a on kvŧli tomu umřel. Je to zmatek. Neznám svoje vlastní srdce. „Promiň,“ řekla jsem znovu. „Váţně chci, abychom byli spolu…“ I mně to znělo nepřesvědčivě. Adrian se na mě vědoucně usmál. „Já tomu nevěřím. A ty taky ne.“ Zvedl se a prohrábl si vlasy. „Jestli se mnou chceš opravdu chodit, tak tentokrát to budeš muset myslet váţně.“ Nesnášela jsem pohled na něj, kdyţ byl takhle ztrápený. A ještě víc jsem nesnášela pomyšlení, ţe dŧvodem jeho trápení jsem já. Následovala jsem ho ke dveřím. „Adriane, počkej. Musíme si promluvit.“ „Teď ne, malá dhampýrko. Potřebuju se vyspat. Teď tuhle hru prostě nezvládám.“ Měla jsem jít za ním. Měla jsem si to s ním vyříkat. Jenţe by to stejně k ničemu nebylo…, protoţe bych mu nedokázala říct nic
320
určitého. Ve všem měl pravdu. Dokud si neudělám pořádek ve v tom zmatku ve své vlastní hlavě, nemám právo nutit ho k rozhovorŧm. Navíc byl v takovém stavu, ţe rozhovor by asi stejně nebyl moc produktivní. Kdyţ ale vykročil ven, nedokázala jsem si pomoct a vykřikla jsem: „Neţ odejdeš - a já chápu, proč musíš -, musím se tě na něco zeptat. Netýká se to nás, ale Lissy.“ Pomalu se zastavil. „Pro tebe všechno.“ S těţkým povzdechem se ohlédl. „Ale rychle.“ „Někdo se vloupal k záznamŧm alchymistŧ a ukradl informace o Lissině tátovi. Něco z toho byly jen dokumenty o jeho ţivotě, ale byly tam i záznamy o tom, ţe tajně ukládal peníze na účet v Las Vegas. Na účet nějaký ţenský.“ Adrian chvilku vyčkával. „A?“ „A já se snaţím přijít na to, proč by to někdo dělal. Nechci, aby se někdo vrtal v její rodině. Nemáš tušení, co mohl její táta dělat?“ „Slyšelas toho chlapa v kasinu. Její táta tam často chodil. Moţná hrál a měl dluhy, co potom splácel.“ „Lissina rodina vţdycky měla peníze,“ upozornila jsem ho. „Do takových dluhŧ se dostat nemohl. A proč by se o to někdo zajímal natolik, aby ty záznamy teď ukradl?“ Adrian rozhodil rukama. „To netuším. Takhle brzo ráno mě nic dalšího nenapadne. Nějak mi to teď nemyslí. Ale stejně mi to nepřipadá jako nějaká hrozba pro Lissu.“ Zklamaně jsem přikývla. „Dobře. Díky.“ Vydal se dál a já se za ním dívala. Lissa bydlela kousek od něj, ale já jsem nechtěla, aby si myslel, ţe ho sleduju. Kdyţ kus ušel, taky jsem vyšla ven a vydala se stejným směrem. Pak jsem uslyšela vzdálené zvonění zvonŧ a zastavila jsem se. Zaváhala jsem, najednou jsem nevěděla, kam jít. Chtěla jsem mluvit s Lissou a povědět jí, co jsem se dověděla od Sydney. Lissa teď byla pro změnu sama, takţe jsem měla skvělou příleţitost. Ale ty zvony… Byla neděle ráno. V kostele právě začíná
321
mše. Měla jsem jisté tušení. A po tom všem, co se stalo - včetně toho incidentu s Adrianem -, jsem se musela přesvědčit, ţe mám pravdu. A tak jsem se rozběhla ke kostelu, opačným směrem, neţ bydlela Lissa. Kdyţ jsem tam doběhla, dveře uţ byly zavřené, ale dovnitř se tiše pokoušelo dostat i pár dalších opozdilcŧ. Vešla jsem spolu s nimi a uvnitř se zastavila, abych se rozhlédla. Ve vzduchu se vznášel kouř z kadidla a mým očím chvíli trvalo, neţ se přizpŧsobily přechodu z ostrého slunečního světla do světla svíček. Jelikoţ byl tenhle kostel mnohem větší neţ ten na Akademii, bylo v něm taky víc lidí, neţ na kolik jsem byla při mši zvyklá. Většina míst v lavicích byla obsazená. Ale ne všechna. Moje tušení bylo správné. V jedné ze zadních lavic seděl Dimitrij. U něj samozřejmě sedělo pár stráţcŧ, ale to bylo vše, Dokonce ani v narvaném kostele si k němu nikdo nepřisedl. Reece se včera Dimitrije ptal, jestli mŧţe vejít do kostela, a Dimitrij zašel ještě dál, kdyţ odvětil, ţe se dokonce zúčastní nedělní mše. Kněz uţ začal mluvit, a tak jsem se co nejtišeji přesunula k Dimitrijově lavici. Ale bylo jedno, ţe jsem šla tiše, stejně jsem si vyslouţila ohromené pohledy za to, ţe sedím vedle bývalého Strigoje. Všichni na mě zírali a několik tlumených rozhovorŧ rázem utichlo. Stráţci nechali u Dimitrije volné místo. Kdyţ jsem dosedla, Dimitrij se tvářil tak, ţe mi nebylo jasné, jestli jsem ho překvapila, nebo ne. „Ne,“ řekl mi tiše. „Nezačínej s tím, ne tady.“ „To by mě ve snu nenapadlo, soudruhu,“ zašeptala jsem, „Přišla jsem jen kvŧli dobru své duše.“ Nemusel nic říkat a stejně jsem věděla, ţe o mých ušlechtilých úmyslech pochybuje. Ale během bohosluţby jsem byla zticha. I já respektuju určitá pravidla. Po několika minutách napětí jsem vycítila, ţe se Dimitrij trochu uvolnil. Kdyţ jsem si k němu přisedla, choval se obezřetně, ale pak se zřejmě usnesl, ţe se chovám slušně. Namísto na mě teď zaměřil pozornost na zpěv a modlitby a já dělala, co jsem mohla, abych na něj okatě necivěla.
322
Dimitrij dřív na Akademii chodil do kostela, aby tam nalezl klid. Vţdycky říkal, ţe poté, co zabil hodně Strigojŧ a zbavil svět trochy zla, má potřebu přemýšlet o svém ţivotě a touţit po odpuštění svých hříchŧ. Kdyţ jsem ho viděla teď, došlo mi, ţe tentokrát je v tom větší pravda neţ kdy dřív. Tvářil se nádherně. Byla jsem zvyklá, ţe svoje emoce nikdy nedává moc najevo, takţe mě překvapilo, kdyţ jsem u něj teď viděla takový zápal. Byl úplně ponořen do knězova kázání, jeho nádherný obličej měl soustředěný výraz. A uvědomila jsem si, ţe všechno, co kněz říká o hříchu, si bere osobně. Dimitrij si v duchu přehrával všechny ty hrŧzy, které napáchal jako Strigoj. V jeho tváři se zračilo takové zoufalství, jako by byl zodpovědný za všechny hříchy, o nichţ kněz mluvil. Na okamţik mi připadalo, ţe v jeho obličeji vidím i naději, ale jen maličkou, smíšenou s pocity viny a bolestí. Ne, došlo mi pak. Ţádná naděje. Naděje znamená, ţe si myslíte, ţe máte šanci. U Dimitrije jsem viděla jen touhu. Tesklivost. Dimitrij si přál, aby na tomhle svatém místě a při poslechu kázání mohl nalézt vykoupení toho, co udělal. Jenţe… bylo jasné, ţe nevěří, ţe by něco takového bylo moţné. Chtěl to, ale povaţoval to za vyloučené. Kdyţ jsem ho takhle viděla, bolelo mě to. Nevěděla jsem, jak na tenhle jeho bezútěšný postoj reagovat. Myslel si, ţe nemá ţádnou naději. A já? Nedovedu si představit ţivot bez naděje. Taky by mě nikdy nenapadlo, ţe budu citovat něco z kázání, ale kdyţ všichni povstali, přistihla jsem se, jak říkám Dimitrijovi: „Nemyslíš, ţe kdyţ ti Bŧh dokáţe odpustit, je od tebe trochu egoistický, kdyţ neodpustíš sám sobě?“ „Jak dlouho jsi s tímhle prohlášením čekala?“ dotázal se. „Napadlo mě to aţ teď. Celkem dobrý, co? Vsadím se, ţes myslel, ţe nedávám pozor.“ „Nedávalas pozor. To nikdy nedáváš. Sledovalas mě.“ Zajímavé. Kdyţ ví, ţe jsem ho pozorovala, znamená to, ţe i on pozoroval mě? To mě zmátlo. „Neodpověděl jsi mi na otázku.“
323
Dál se díval před sebe a přemýšlel, co odpovědět. „To je vedlejší. Nemusím si odpustit, ani kdyţ mi Bŧh odpustí. A nejsem si jistý, ţe to udělá.“ „Kněz právě řekl, ţe ano. Řekl, ţe Bŧh odpouští všechno. Tvrdíš snad, ţe ten kněz je lhář? To je rouhání.“ Dimitrij zaúpěl. Nikdy by mě nenapadlo, ţe si budu uţívat, ţe ho trápím, ale netvářil se tak frustrovaně kvŧli svému ţalu, ale kvŧli mým nemístným otázkám. Tenhle výraz jsem u něj viděla uţ stokrát, byl mi tak povědomý, ţe mě to hřálo u srdce, i kdyţ to znělo šíleně. „Rose, to ty se rouháš. Překrucuješ víru všech těchhle lidí ke svým vlastním záměrŧm. Ničemu z toho jsi nikdy nevěřila a nevěříš.“ „Věřím, ţe mrtví se mŧţou probudit k ţivotu,“ prohlásila jsem váţně. „Dŧkaz sedí hned vedle mě. Jestli je to pravda, pak zas nejsem tak moc mimo, kdyţ říkám, ţe bys měl sám sobě odpustit.“ Jeho pohled se zatvrdil, a pokud se v tuto chvíli za něco modlil, pak za to, aby bohosluţba co nejdřív skončila a on ode mě mohl utéct. Oba jsme věděli, ţe tady musí vydrţet aţ do konce. Kdyby totiţ utekl, vypadal by jako Strigoj. „Nevíš, o čem mluvíš,“ řekl. „Nevím?“ pozastavila jsem se a naklonila se k němu blíţ. Udělala jsem to proto, abych zdŧraznila svŧj dotaz, ale jediné, co jsem tím získala, byl lepší výhled na světlo svíček odráţející se v jeho vlasech a na jeho štíhlé tělo. Někdo se zjevně usnesl, ţe je Dimitrij dost dŧvěryhodný, aby se směl oholit, takţe měl tváře hladké, coţ zdŧrazňovalo jeho dokonalé rysy. „Vím přesně, o čem mluvím,“ pokračovala jsem a snaţila se ignorovat pocity, které ve mně vyvolávala jeho blízkost. „Vím, ţes toho hodně proţil. Vím, ţes dělal strašný věci - viděla jsem je. Ale to uţ je minulost. Nemohls to ovládat. To není totéţ, jako kdybys to udělal zas.“ Obličejem se mu mihl podivný strašidelný výraz. „Jak to víš? Moţná ta stvŧra neodešla. Moţná mám v sobě pořád něco ze Strigoje.“
324
„Tak to musíš porazit tím, ţe se pohneš v ţivotě dál! A nejenom kavalírskými sliby, ţe budeš chránit Lissu. Musíš znovu ţit. Musíš se otevřít těm, co tě milují. To by Strigoj neudělal. Jedině takhle se zachráníš.“ „Nemŧţu mít kolem sebe lidi, co mě milují,“ zavrčel. „Nejsem schopen jim tu lásku oplácet.“ „Třeba by ses o to mohl aspoň pokusit namísto toho, aby ses neustále litoval.“ „To není tak lehké.“ „Sak…“ Jen tak tak jsem se včas ovládla, abych neklela na pŧdě kostela. „Nic, co jsme kdy udělali, nebylo lehký! Náš ţivot před útokem nebyl lehkej, a stejně jsme to zvládli. Tohle mŧţeme zvládnout taky. Spolu zvládneme všechno. Nezáleţí na tom, jestli věříš tomuhle místu. Je mi to fuk. Ale dŧleţitý je, abys věřil nám dvěma.“ „Ţádné my není. To uţ jsem ti řekl.“ „Víš, ţe nikdy moc dobře neposlouchám.“ Mluvili jsme tiše, ale řeč našich těl jasně prozrazovala hádku. Ostatní věřící se soustředili na mši, ale Dimitrijovi stráţci nás bedlivě sledovali. Znovu jsem si vzpomněla, co říkala Lissa i Michail. Kdyţ Dimitrije rozčílím na veřejnosti, nijak mu to neprospěje. Teď musím říct něco, co ho nenaštve. „Kéţ bys sem nepřišla,“ řekl nakonec. „Váţně je pro nás lepší, kdyţ se nebudeme vídat.“ „To je sranda. Mám dojem, ţes kdysi říkal, ţe máme být spolu.“ „Chci, aby ses ode mě drţela dál,“ prohlásil a mou poznámku vŧbec nebral na vědomí. „Nechci, aby ses snaţila vzkřísit city, které uţ jsou pryč. Patří minulosti. Nic z toho uţ se víckrát nestane. Nikdy. Bude pro nás lepší, kdyţ se budeme chovat, jako bychom se neznali. Bude to lepší pro tebe.“ Ty láskyplné a soucitné pocity, které ve mně vyvolal, se teď přetavily v hněv. „Kdyţ uţ mi chceš říkat, co mŧţu nebo nemŧţu,“ zavrčela jsem tiše, „tak měj aspoň odvahu říct mi to do očí!“
325
Otočil se tak rychle, ţe by klidně mohl být Strigojem. Jeho výraz byl plný… čeho? Ten smutek uţ tam nebyl. Ani hněv, moţná jen troška vzteku. Ale bylo tam i něco víc - zoufalství, frustrace a moţná dokonce i strach. A pod tím vším se skrývala ohromná bolest, jako by nesnesitelně trpěl. „Nechci tě tady,“ řekl s planoucíma očima. Ta slova zraňovala, ale něco mě na tom vzrušovalo, stejně jako před chvílí, kdyţ ho dopálily moje poznámky. Tohle nebyl chladný a vypočítavý Strigoj. Tohle nebyl ten poraţený muţ v cele. Tohle byl mŧj bývalý instruktor a milenec, který všechno v ţivotě proţíval s intenzitou a vášní. „Kolikrát ti to ještě mám říkat? Musíš se ode mě drţet dál.“ „Ale ty mi neublíţíš. Vím to.“ „Uţ jsem ti ublíţil. Proč to nedokáţeš pochopit? Kolikrát ti to mám opakovat?“ „Řekls mi… Neţ jsi odešel, řekls mi, ţe mě miluješ.“ Hlas se mi chvěl. „Jak jsi mohl přestat?“ „Protoţe uţ je na všechno moc pozdě! A je to jednodušší neţ neustále vzpomínat na to, co jsem ti provedl!“ Přestával se ovládat a jeho hlas se rozléhal zadní částí kostela. Kněz a věřící vpředu si toho nevšimli, ale v zadní polovině kostela jsme na sebe rozhodně upozornili. Několik stráţcŧ se napjalo a já si znovu v duchu musela zopakovat to varování. Bez ohledu na to, jak na Dimitrije zuřím, bez ohledu na to, jak se cítím zrazená, ţe mě opustil…, nemŧţu riskovat, ţe si o něm ostatní pomyslí, ţe je nebezpečný. Dimitrij sotva vypadal, ţe by někomu zlomil vaz, ale evidentně byl rozčilený a člověk by mohl jeho frustraci a bolest snadno zaměnit za něco zlověstnějšího. Odvrátila jsem se od něj a pokusila se uklidnit své splašené emoce. Kdyţ jsem se na něj znovu podívala, naše pohledy se střetly a přeskočila mezi námi energie a elektřina. Dimitrij si mŧţe ignorovat, co chce, ale tohle naše propojení - aţ do hloubi duší - je tu pořád. Chtěla jsem se ho dotknout, nestačilo mi, ţe se mimoděk dotýkáme nohama. Chtěla jsem ho obejmout a svírat v náručí a ujišťovat ho, ţe společně všechno zvládneme. Aniţ bych si to uvědomila, natáhla jsem
326
k němu ruku. Tolik jsem potřebovala aspoň jeden dotek. Vyskočil, jako bych byla nějaký had, a všichni jeho stráţci pokročili vpřed a připravili se na to, co asi udělá. On ale neudělal nic. Jenom na mě zíral pohledem, při němţ mi stydla krev v ţilách. Jako bych byla něco divného a špatného. „Rose, prosím, přestaň. Drţ se dál.“ Hodně se ovládal, aby zŧstal v klidu. Vyskočila jsem, uţ jsem byla stejně naštvaná a frustrovaná jako on. Měla jsem dojem, ţe kdyţ zŧstanu, začneme na sebe řvát. Tiše jsem zašeptala: „Neskončilo to. Já se tě nevzdám.“ „Já se vzdal tebe,“ odpověděl potichu. „Láska pomíjí. Ta moje pominula.“ Nevěřícně jsem na něj koukala. Za celou tu dobu to nikdy takhle přímo neřekl. Vţdycky mluvil jen o jakémsi vyšším dobru, o lítosti kvŧli tomu, ţe byl stvŧrou, nebo ţe ho to odehnalo od lásky. Já se vzdal tebe. Láska pomíjí. Ta moje pominula. Vycouvala jsem. Jeho jedovatá slova na mě zapŧsobila jako facka. Jeho výraz se změnil, jako by si uvědomil, ţe mi hrozně ublíţil. Ale nezŧstala jsem tam, abych se přesvědčila, co to s ním udělalo. Hrnula jsem se uličkou a běţela ke dveřím. Bála jsem se, ţe kdybych tam zŧstala ještě chvíli, všichni v kostele by mě viděli brečet.
327
DVACET PĚT PO TOMHLE UŢ JSEM NECHTĚLA NIKOHO VIDĚT. VYDALA JSEM SE DO SVÉHO POKOJE A SOTVA SI VŠÍMALA VĚCÍ A LIDÍ NA CESTĚ.
V hlavě mi pořád dokola zněla Dimitrijova slova. Láska pomíjí. Ta moje pominula. To byla ta nejhorší věc, kterou mi mohl říct. Nechápejte mě špatně: ani to ostatní nebylo zrovna pohlazení. Bylo mi zle i z toho, ţe řekl, ţe se mi bude vyhýbat a ignorovat, ţe jsme spolu chodili. Ale ať to bolelo sebevíc, pořád jsem měla aspoň maličkou naději, ţe je mezi námi jiskřička lásky. Ţe mě pořád miluje. Jenţe… láska pomíjí. Bylo v tom ještě něco víc. Znamenalo to, ţe to, co mezi námi bylo, zemře a uschne, aţ z toho zbyde jen něco jako suché listí, které odvane vítr. Při tom pomyšlení mě zabolelo u srdce i v břiše. Schoulila jsem se v posteli do klubíčka, jako bych tím mohla ulevit své bolesti. Nemohla jsem se smířit s tím, co řekl. Nemohla jsem se smířit s tím, ţe při své proměně přišel o všechnu lásku, kterou ke mně cítil. Chtěla jsem zŧstat zalezlá na pokoji po zbytek dne, schoulená v přikrývkách. Úplně jsem zapomněla na rozhovor se Sydney a na tu záleţitost s Lissiným tátou. Dokonce jsem pustila z hlavy i Lissu. Dneska měla pár vyřizování, ale kaţdou chvíli mi poutem poslala vzkaz: Nepřijdeš za mnou? Kdyţ jsem se jí neozývala, začala si dělat starosti. Najednou jsem dostala strach, ţe by mě bud ona, nebo někdo jiný mohl hledat tady na pokoji. A tak jsem se rozhodla odejít. Nikam jsem nemířila, jen jsem byla v pohybu. Obešla jsem královský dvŧr a objevovala místa, kde jsem nikdy předtím nebyla. Našla jsem další sochy a fontány. Ale jejich krásu jsem nevnímala. Kdyţ jsem se po několika hodinách
328
vrátila na pokoj, byla jsem z toho chození unavená. Ale aspoň jsem se vyhnula všem, kdo by se se mnou chtěli dát do řeči. Opravdu? Bylo uţ pozdě, mnohem později, neţ chodím obvykle spát, kdyţ se ozvalo zaklepání na dveře. Váhala jsem, jestli mám vŧbec jít otevřít. Kdo by sem chodil takhle pozdě? Chci nějaké rozptýlení, nebo chci být sama? Neměla jsem tušení, kdo to mŧţe být. Najisto jsem věděla jen to, ţe to není Lissa. Boţe. Doufám, ţe to není Hans, který se jistě bude zajímat, proč jsem dneska nepřišla do práce. Po dalším přemýšlení (a naléhavějším klepání) jsem se rozhodla otevřít. Stál tam Adrian. „Malá dhampýrko,“ oslovil mě s unaveným úsměvem. „Vypadáš, jako bys viděla ducha.“ Ducha přímo ne. Věřte mi, ţe duchy poznám, kdyţ je vidím. „Jenom… Jenom jsem nečekala, ţe tě uvidím po tom, co se stalo ráno…“ Vešel dál a sedl si na postel. Byla jsem ráda, ţe se od našeho předchozího rozhovoru dal trošku dohromady. Měl na sobě čisté oblečení a vlasy měl jako obvykle dokonale rozcuchané. Pořád jsem z něj cítila hřebíčkové cigarety, ale vzhledem k tomu, co proţíval, jsem mu to jen těţko mohla vyčítat. „No, já jsem taky nečekal, ţe se stavím,“ přiznal. „Ale ty… Zkrátka jsi mě přiměla, abych o něčem uvaţoval.“ Sedla jsem si vedle něj a ponechala mezi námi zdravou vzdálenost. „O nás?“ „Ne. O Lisse.“ „Aha.“ Dimitrije jsem nařkla z egoismu, a přitom sama předpokládám, ţe Adrian neuvaţuje o ničem jiném neţ o lásce ke mně. Zkoumavě se na mě zadíval svýma zelenýma očima. „Pořád mi nešlo z hlavy, cos mi řekla, to o jejím tátovi. A mělas pravdu s tím hraním. Měl dost peněz na to, aby se vysekal ze všech dluhŧ. Nemusel by to tajit. Tak jsem zašel za mámou a zeptal se jí.“ „Co?“ vyjekla jsem. „O tom nemá nikdo vědět.“
329
„Jo, jo, to mi došlo, ţe tvoje informace je státní tajemství. Neboj. Řekl jsem jí, ţe kdyţ jsme byli ve Vegas, slyšeli jsme nějaký lidi, jak se o tom baví. O tom, ţe Lissin táta tajně ukládal prachy na účet.“ „Co ti řekla?“ „To, co jsem řekl já tobě. No, vlastně po mně nejdřív vyjela. Řekla, ţe Eric Dragomir byl hodnej chlap a ţe bych neměl pomlouvat mrtvý. Naznačila, ţe měl moţná problém s gamblerstvím, ale i kdyby, lidi by se prej neměli zaměřit jen na tohle, kdyţ udělal spoustu dobrejch věcí. Po tom v Čarodějný hodině se asi bojí, ţe jí udělám ostudu před lidma.“ „S Erikem má pravdu,“ řekla jsem. Moţná ty dokumenty někdo ukradl proto, ţe chce proti němu rozpoutat nějakou pomlouvačnou kampaň. Pomlouvat mrtvé je ale k ničemu. Třeba někdo chce očernit pověst Dragomirŧ, a tak znemoţnit Lisse, aby mohla usednout v radě. Uţ jsem to chtěla říct Adrianovi, ale ten přišel s něčím ještě víc šokujícím. „Pak nás ale uslyšel táta a měl kecy typu: ,Nejspíš podporoval nějakou slečnu. Máš pravdu, byl to hodný chlap, ale rád flirtoval. A měl rád ţeny´“ Adrian obrátil oči v sloup. „To cituju slovo od slova: ,Měl rád ţeny.´ Fotr je vŧl. Mluví, jako by mu bylo dvakrát tolik.“ Aniţ bych si to uvědomila, sevřela jsem Adrianovi paţi. „Co řekl pak?“ Adrian pokrčil rameny, ale ruku mi nechal, kde jsem ji měla. „Nic. Máti se vytočila a řekla mu to samý, co předtím mně. Ţe je krutý rozšiřovat takový pomluvy, kdyţ to nikdo nemŧţe dokázat.“ „Myslíš, ţe je to pravda? Myslíš, ţe měl Lissin táta milenku? To jí platil?“ „Nevím, malá dhampýrko. Upřímně? Mŧj táta skočí na kaţdou pomluvu, co uslyší. Nebo si nějakou klidně i vymyslí. Teda víme, ţe Lissin táta rád pařil. Z toho je pak snadný vyvodit takový závěry. Pravděpodobně měl nějaký špinavý tajemství. Sakra, ale to přece máme všichni. Třeba ten, kdo ukradl ty papíry, z toho jenom chtěl něco vytěţit.“
330
Pověděla jsem mu svou teorii o tom, jak by to někdo mohl zneuţít proti Lisse. „Nebo,“ prohlásila jsem, kdyţ mě napadlo ještě něco dalšího, „moţná to vzal někdo, kdo je na její straně. Aby se to nedostalo ven.“ Adrian přikývl. „Tak jako tak si nemyslím, ţe by to pro Lissu představovalo nějaké ohroţení na ţivotě.“ Začal se zvedat, ale stáhla jsem ho zpátky. „Adriane, počkej… Já…“ Polkla jsem. „Chtěla bych se ti omluvit. Jak jsem se k tobě chovala, co jsem ti dělala…, to nebylo vŧči tobě fér. Promiň.“ Sklopil zrak a zadíval se do země. „Nemŧţeš si pomoct, abys necítila, co cítíš.“ „Jde o to…, ţe nevím, co cítím. Zní to hloupě, ale je to tak. Na Dimitrijovi mi záleţí. Byla jsem blbá, kdyţ jsem si myslela, ţe to na mě nebude mít vliv, kdyţ se vrátí. Ale teď si uvědomuju…“ Láska pomíjí. Ta moje pominula. „Teď si uvědomuju, ţe to s ním uţ skončilo. Neříkám, ţe je snadný se s tím vyrovnat. Bude to nějakou dobu trvat a lhala bych nám oběma, kdybych tvrdila, ţe ne.“ „To dává smysl,“ poznamenal Adrian. „Jo?“ Podíval se na mě a v očích mu pobaveně blýsklo. „Ano, malá dhampýrko. Občas mluvíš docela rozumně. Pokračuj.“ „Já… No, jak jsem řekla… Musím se z toho dostat. Ale na tobě mi opravdu záleţí. Myslím, ţe tě i trochu miluju.“ To vyvolalo pousmání. „Chci to zkusit znovu. Váţně chci. Chci tě ve svým ţivotě, ale předtím jsem do toho skočila asi moc rychle. Po tom, jak jsem se k tobě chovala, pochopím, kdyţ uţ mě nebudeš chtít. Ale jestli chceš, abychom byli zase spolu, chci to taky.“ Dlouho si mě prohlíţel a mně se tajil dech. Myslela jsem to váţně. Měl plné právo náš vztah ukončit. To pomyšlení mě najednou hrozně vyděsilo. Nakonec si mě k sobě přivinul a svalil se se mnou na postel. „Rose, mám plno dŧvodŧ, proč tě chci. Nedokázal jsem se od tebe drţet dál od tý doby, co jsem tě poprvý uviděl na lyţáku.“
331
Přitiskla jsem se k němu blíţ a poloţila si mu hlavu na hrudník. „Mŧţeme to zvládnout, aby to fungovalo. Vím, ţe to dokáţeme. Kdyţ to znova pokazím, mŧţeš jít.“ „Kdyby to bylo tak jednoduchý,“ zasmál se. „Zapomínáš, ţe mám v povaze závislost. Jsem na tobě závislej. Vím, ţe mi mŧţeš hrozně ubliţovat, a stejně se k tobě vţdycky vrátím. Ale budeme k sobě upřímní, jo? Budeš mi říkat, co cítíš. Jestli něco cítíš k Dimitrijovi, řekneš mi to. Budeme na tom pracovat.“ Chtěla jsem mu říct, ţe bez ohledu na moje city se nemá čeho obávat, protoţe Dimitrij mě uţ několikrát odmítl. Mohla bych Dimitrije pronásledovat, ale stejně bych ničeho nedocílila. Láska pomíjí. Ta slova mě pořád zraňovala a já nedokázala svou bolest zformulovat do slov. Ale jak mě Adrian objímal, myslela jsem na to, jak je chápavý. A v mojí zraněné mysli se náhle vynořila myšlenka, ţe i pravý opak je pravdou: Láska sílí. Zkusím to s ním. Opravdu to zkusím. Povzdechla jsem. „Neměl bys bejt tak moudrej. Měl bys bejt povrchní a nerozumnej a… a…“ Políbil mě na čelo. „A?“ „Hmmm… směšnej.“ „Bejt směšnej, to zvládnu. Ale to ostatní… jen při zvláštních příleţitostech.“ Tiskli jsme se k sobě a já naklonila hlavu, abych si ho mohla lépe prohlédnout. Obdivovala jsem jeho vystouplé lícní kosti a umně rozcuchané vlasy, vypadal nádherně. Vybavila jsem si slova jeho matky, ţe bez ohledu na to, co chceme, naše cesty se nakonec stejně rozejdou. Moţná takový bude celý mŧj ţivot. Vţdycky ztratím muţe, kterého miluju. Přivinula jsem si ho tvrdě k sobě a políbila ho na rty s takovou silou, ţe ho to překvapilo. Pokud jsem se něco naučila o ţivotě a o lásce, pak to, ţe jsou to křehké věci, které mŧţou kdykoli skončit. Základem je opatrnost - ale ne za cenu toho, ţe promarníte ţivot. Rozhodla jsem se, ţe teď marnit ţivot nebudu.
332
Neţ se mi v hlavě stačila zformovat myšlenka, uţ jsem z Adriana tahala tričko. Nic neřekl a na oplátku začal svlékat zase on mě. Někdy býval moudrý a chápavý, ale pořád to byl… Adrian. Adrian ţil přítomností a dělal, co chtěl, aniţ by to nějak dŧkladně promýšlel. A mě chtěl uţ hezky dlouho. V tomhle byl taky dobrý. Strhal ze mě oblečení rychleji neţ já z něj. Na krku jsem cítila jeho horké nedočkavé rty, ale dával si pozor, aby mi tesáky ani nezavadil o kŧţi. Já jsem tak něţná nebyla. Samotnou mě překvapilo, s jakou silou jsem mu zaryla nehty do zad. Sklonil rty níţ a líbal mi klíční kost, zatímco se mu podařilo jednou rukou mi rozepnout podprsenku. Trochu mě překvapila moje reakce, kdyţ jsme závodili, kdo z nás tomu druhému sundá dţíny dřív. Byla jsem přesvědčená, ţe po Dimitrijovi uţ s nikým nebudu chtít spát, ale teď? Chtěla jsem to. Moţná to byla jen nějaká psychologická reakce na Dimitrijovo odmítnutí. Moţná to byl impuls k tomu, abych ţila tady a teď. Moţná to byla láska k Adrianovi. Anebo jsem byla jenom nadrţená. Ať uţ to zpŧsobilo cokoli, při hlazení a líbání jsem si připadala bezmocná. Intenzivně prozkoumával kaţdou část mého těla. Přestal, aţ kdyţ jsem zŧstala úplně nahá. On byl taky skoro nahý, jen k boxerkám se zatím nějak nedopracoval. (Byly hedvábné, protoţe co jiného by taky Adrian nosil?) Vzal mi obličej do dlaní a v jeho očích se zračila touha a trochu i úţas. „Co jsi zač, Rose Hathawayová? Jsi skutečná? Jsi sen ve snu. Bojím se, ţe se probudím, kdyţ se tě dotknu. Rozplyneš se.“ Rozpoznávala jsem jeho poetické rozpoloţení, do něhoţ občas upadal. Byl tak kouzelný, ţe jsem uvaţovala, jestli to není následek éteru. „Dotkni se mě a zjisti to,“ poradila jsem mu a přitáhla si ho blíţ. Znovu uţ nezaváhal. Zbytky jeho oblečení se vytratily a já celá hořela, kdyţ jsem na sobě cítila jeho nahé tělo a on mě hladil. Moje fyzické potřeby ihned převálcovaly veškerou logiku a rozum. Neexistovala ţádná myšlenka, jen my dva a naléhavá touha, která nás táhla k sobě. Bylo to ţhavé a smyslné a…
333
„Sakra.“ Jen jsem to zdušeně zamumlala, protoţe jseme se zrovna líbali. Se svými reflexy stráţkyně jsem se od něj jen tak tak odtáhla, kdyţ se ke mně blíţil boky. Byl to šokující pocit najednou ho necítit, a pro něj to asi taky byl šok. Ohromeně na mě zíral, jak se od něj odtahuju. Nakonec jsem si sedla. „Co… Co se stalo? Rozmyslela sis to?“ „Nejdřív potřebujeme ochranu,“ řekla jsem. „Máš kondom?“ Pár vteřin to zpracovával a pak povzdechl. „Rose, jedině ty si vybereš takovouhle chvíli, abys to připomněla.“ To je pravda. Načasovala jsem to dost blbě. Přesto to ale bylo lepší, neţ si na to vzpomenout, aţ bude po všem. Přestoţe jsem po tom hrozně touţila, najednou se mi před očima vynořil obraz Dimitrijovy sestry Karolíny. Potkala jsem ji na Sibiři a měla asi pŧlroční miminko. Děťátko bylo rozkošné, jako asi všechny děti, ale Karolína měla tolik práce. Pracovala jako servírka a sotva se vrátila ze zaměstnání, hned se zas musela starat o dítě. Kdyţ byla v práci, starala se o něj Dimitrijova matka. Mimino pořád něco potřebuje - najíst, přebalit, zachránit před udušením. Další Dimitrijova sestra Soňa se taky chystala rodit, a vzhledem k tomu, jak to vedla jeho nejmladší sestra Viktoria, nepřekvapovalo by mě, kdyby teď uţ taky byla těhotná. Veliké změny v ţivotě přicházejí díky malým nezodpovědným činŧm. Takţe jsem stoprocentně přesvědčená, ţe dítě nechci, ne teď, ne takhle mladá. S Dimitrijem jsem se o to starat nemusela, protoţe jakoţto dhampýr je neplodný. Ale s Adrianem? To bylo něco jiného. Obě naše rasy jen zřídkakdy trpí nějakými chorobami, ale i tak… nejsem první holka, kterou Adrian měl. Ani druhá. Ani třetí… „Tak máš?“ zeptala jsem se netrpělivě. To, ţe jsem byla v zodpovědném rozpoloţení, neznamenalo, ţe se moje chuť na sex zmenšila. „Ano,“ odpověděl Adrian a taky se posadil. „Ve svým pokoji.“ Dívali jsme se na sebe. Jeho pokoj byl daleko, přes celou morojskou část královského dvora.
334
Přisunul se blíţ, jednou rukou mě objal a začal mi okusovat ucho. „Pravděpodobnost, ţe se stane něco zlýho, je dost mizivá.“ Zavřela jsem oči a zaklonila hlavu. Objal mě kolem bokŧ a začal mě hladit. „Jsi snad doktor?“ dotázala jsem se. Tiše se zasmál a vtiskl mi polibek pod ucho. „Ne. Jsem jenom někdo, kdo je ochoten riskovat. Nemŧţeš říct, ţe to nechceš taky.“ Otevřela jsem oči a odtáhla se od něj, abych se na něj mohla pořádně podívat. Měl pravdu. Skutečně jsem to chtěla. Hodně, hodně moc. A část mne samé - vlastně skoro moje většina -, která hořela touhou, se pokoušela vyhrát. Pravděpodobnost je nejspíš mizivá, ţe? Nejsou snad ţeny, co se několik let snaţí otěhotnět, a nejde to? Moje touha přišla s dobrým argumentem, takţe mě trochu překvapilo, ţe nakonec vyhrála logika. „Já nemŧţu riskovat,“ prohlásila jsem. Teď si mě zase prohlíţel Adrian. Nakonec přikývl. „Dobře. Tak teda jindy. Dneska v noci budeme… zodpovědní.“ „To je všechno, co mi řekneš?“ Zamračil se. „Co jinýho bych měl říct? To ty jsi řekla ne.“ „Ale… mohl jsi mě donutit.“ Adriana to naprosto ohromilo. „Ty bys chtěla, abych tě donutil?“ „Ne. Samozřejmě, ţe ne. Jen mě napadlo…, ţe bys mohl.“ Adrian mi vzal obličej do dlaní. „Rose, já sice podvádím v kartách a kupuju alkohol nezletilejm, ale nikdy bych tě nenutil, abys dělala něco, co sama nechceš. A určitě ne tohle…“ Zmlkl, protoţe jsem se k němu přitiskla a začala ho znovu líbat. Muselo ho to pořádně překvapit, protoţe nic neudělal, ale po chvíli mě s velikou neochotou odsunul. „Malá dhampýrko,“ prohlásil suše. „Jestli se chceš chovat zodpovědně, tohle určitě není ten nejlepší zpŧsob.“ „Nemusíme toho nechávat. A můţeme být zodpovědní.“ „Všechny tyhle historky jsou…“
335
Najednou zmlkl, kdyţ jsem si odhodila vlasy dozadu a nabídla mu svoje hrdlo. Trochu jsem se pootočila, abych mu viděla do očí, ale nic jsem neřekla. Nemusela jsem. Mŧj návrh byl jasný. „Rose…,“ vypravil ze sebe nejistě, ale já jsem v jeho výrazu spatřila touhu. Pití krve není totéţ jako sex, ale touţí po tom všichni vampýři. A dělat to, kdyţ je dotyčný vzrušený, je úţasný záţitek - aspoň co jsem slyšela. Taky je to tabu a skoro nikdo to nedělá, nebo se k tomu aspoň nikdo otevřeně nehlásí. Odtud se odvozuje název krvavých děvek jsou to děvky, které dovolují muţŧm pít krev při sexu. Myšlenka, ţe by dhampýři dobrovolně poskytovali krev, je taky dost nepřípustná, ale já uţ jsem to dřív dělala. S Lissou, kdyţ potřebovala krev, a potom s Dimitrijem, kdyţ byl Strigoj. A bylo to nádherné. Znovu se pokusil promluvit, tentokrát pevnějším hlasem. „Rose, víš, o co si říkáš?“ „Ano,“ odpověděla jsem zpříma. Něţně jsem mu přejela prstem po rtech a pak vklouzla dovnitř do jeho úst a dotkla se jeho tesákŧ. Obrátila jsem to proti němu. „Neříkej mi, ţe to nechceš.“ Opravdu chtěl. V okamţiku se sklonil k mému krku a prokousl mi kŧţi. V tom náhlém náporu bolesti jsem vykřikla, ale postupně výkřik přešel ve sténání, to kdyţ se mi při kousnutí začaly do krve vyplavovat endorfiny. Zachvátilo mě nádherné blaho. Tvrdě mě k sobě tiskl a pil. Seděla jsem mu napŧl na klíně a zády se mu tiskla k hrudi. Vzdáleně jsem si uvědomovala, ţe mě přitom hladí. Jediné, co jsem si uvědomovala jasně, byla čistá extatická rozkoš. Dokonalá jízda. Kdyţ se ode mě odtrhl, připadalo mi, ţe jsem přišla o kus sebe. Jako bych nebyla kompletní. Byla jsem zmatená a chtěla jsem, aby pokračoval, tak jsem ho k sobě přitáhla znovu. Jemně mě odstrčil a s úsměvem si olízl rty. „Opatrně, malá dhampýrko. I tak jsem zašel dál, neţ jsem měl. Teď ti nejspíš narostla křídla a klidně bys mohla odletět.“
336
To mi neznělo jako špatný nápad. Po chvíli ale intenzita těch pocitŧ trochu ochabla a já se vrátila zpátky do normálu. Pořád jsem si připadala úţasně a omámeně. Endorfiny přikrmovaly mou tělesnou touhu. Pomalu se ke mně vracel i rozum a mým blaţeným omámením pronikla sem tam i nějaká (víceméně) souvislá myšlenka. Kdyţ se Adrian usnesl, ţe uţ jsem dostatečně vystřízlivěla, uvolnil se a lehl si na postel. Po chvilce jsem si lehla k němu a schoulila se. Připadal mi stejně spokojený jako já. „Tohle,“ prohlásil, „byl nejlepší sex bez sexu v mým ţivotě.“ Odpověděla jsem mu ospalým úsměvem. Bylo uţ pozdě a po tolika endorfinech jsem byla čím dál vyčerpanější. V hloubi duše jsem si říkala, ţe i kdyţ jsem to chtěla a na Adrianovi mi záleţí, stejně to bylo špatné. Neudělala jsem to z ţádných vyšších dŧvodŧ, jen proto, abych na chvíli zapomněla na svŧj ţal a zmatek. Ale přesvědčovala jsem se, ţe to tak není, takţe ten otravný hlas mého svědomí zanedlouho utichl. Usnula jsem přitisknutá k Adrianovi a takhle dobře uţ jsem se dlouho nevyspala. Ani mě nepřekvapilo, ţe jsem zvládla vstát, osprchovat se, obléknout a dokonce si vyfénovat vlasy, aniţ bych Adriana vzbudila. Uţ dřív jsme s kamarády strávili hodně času tím, ţe jsme se ho pokoušeli vytáhnout z postele. Ať uţ byl střízlivý nebo měl kocovinu, bylo těţké ho vzbudit. Česáním jsem strávila víc času neţ obvykle. Na krku se mi skvělo čerstvé upíří kousnutí. Tak jsem si nechala vlasy rozpuštěné a pečlivě jsem si přes ten kousanec naaranţovala jeden pramen. Spokojená, ţe tohle utajím, jsem uvaţovala, co dělat dál. Asi za hodinu se sejde rada, aby si vyslechla názory na nový zákon o sníţení věku, na bojující Moroje a na právo Dragomirŧ usednout v radě. Pokud mě tam pustí, rozhodně si nenechám uniknout ţhavé debaty o tématech, která náš svět trápí nejvíc. Ale Adriana jsem budit nechtěla. Byl celý zamotaný v mých přikrývkách a spokojeně spal. Kdybych ho vzbudila, měla bych
337
dojem, ţe tu s ním musím zŧstat aspoň do té doby, dokud se nepřichystá. Poutem jsem vnímala, ţe Lissa sedí sama v kavárně. Chtěla jsem ji vidět a taky se nasnídat, takţe jsem se usnesla, ţe Adrian se o sebe bude muset postarat sám. Nechala jsem mu tam vzkaz, kde jsem, a taky jsem mu napsala, aby za sebou zabouchl dveře, aţ pŧjde. Na pŧl cestě do kavárny jsem ale vycítila něco, co mŧj plán na snídani zmařilo. S Lissou tam seděl Christian. „Dobře, dobře,“ zabrblala jsem. Poslední dobou se toho dělo tolik, ţe jsem Lissinu osobnímu ţivotu nevěnovala moc pozornosti. Po tom, co se stalo ve skladišti, mě nijak zvlášť nepřekvapilo, ţe jsou ti dva spolu, ale její pocity neprozrazovaly ţádnou romantiku. Byl to jen pokus o přátelství a překonání jejich vzájemné neustálé ţárlivosti a nedŧvěry. Nikdy bych je z takového pokusu nevyrušovala. Ostatně vím o jiném místě, kavárně u budovy stráţcŧ, kde taky seţenu kafe a koblihy. Pokud si nikdo nevzpomene, ţe jsem de facto pořád vyhozená z královského dvora, snad se i najím. Ale pravděpodobnost, ţe si nikdo nevzpomene, nebyla zrovna valná. Přesto jsem se rozhodla to zkusit a zamířila tam. Cestou jsem nervózně sledovala zataţené nebe. Déšť moji náladu rozhodně nevylepší. Kdyţ jsem došla do kavárny, zjistila jsem, ţe se nemusím bát, ţe by mi někdo věnoval přehnanou pozornost. Měli tam větší senzaci: Dimitrije. Byl venku se svými osobními stráţci, a i kdyţ jsem byla ráda, ţe si vydobyl aspoň jakous takous svobodu, pořád mě vytáčelo, ţe ho musí někdo hlídat. Dneska tu aspoň nebyl takový nával. Ti, co se sem přišli nasnídat, jen zírali a ostatní se poflakovali kolem. Tentokrát měl s sebou pět stráţcŧ, coţ bylo o dost míň neţ obvykle. Bylo to dobré znamení. U stolu seděl sám, měl před sebou kafe a napŧl snědený koblih s polevou. Četl si nějaký paperback. Vsadila bych se, ţe je to western.
338
Nikdo s ním neseděl. Jeho doprovod kolem něj vytvářel ochranný kruh. Několik stráţcŧ postávalo podél stěn, jeden u vchodu a dva u stolŧ. Zabezpečení se zdálo k ničemu. Dimitrij byl začtený, a pokud si byl vědom přítomnosti stráţcŧ a zvědavých pohledŧ, nedával to nijak najevo. Pŧsobil velice neškodně, ale já si vzpomněla na Adrianova slova. Co kdyţ v něm zŧstalo něco ze Strigoje? Nějaká temná část? Dimitrij sám prohlašoval, ţe má v sobě pořád cosi, co mu brání někoho milovat. My dva jsme spolu vţdycky byli tak zvláštně propojení, ţe jsme si uvědomovali blízkost toho druhého. Našla bych ho i v přeplněné místnosti. A přestoţe byl tak strašně začtený, stejně vzhlédl, sotva jsem se přiblíţila k baru. Naše pohledy se na milisekundu střetly. V jeho tváři se nezračil ţádný výraz…, ale přesto jsem měla dojem, ţe na něco čeká. Na mě, došlo mi, a to mě překvapilo. Navzdory všemu, navzdory naší hádce v kostele… si pořád myslel, ţe budu naléhat a zahrnovat ho svými citovými výlevy. Proč? Opravdu čeká, ţe se budu chovat tak nerozumně? Nebo je moţné, ţe… chce, abych za ním přišla? Ale ať uţ si myslí cokoli, rozhodla jsem se, ţe mu to nedaruju. Uţ tak mi hodněkrát ublíţil. Řekl mi, abych se od něj drţela dál. Pokud to má být nějaká propracovaná hra s mými city, tak ji rozhodně hrát nebudu. Povýšeně jsem na něj pohlédla a rychle se otočila. Objednala jsem si čaj a čokoládovou buchtu. Po chvilce uvaţování jsem si přiobjednala ještě jednu. Měla jsem dojem, ţe dnešek nebude zrovna dobrý. Pŧvodně jsem se chtěla najíst venku, ale kdyţ jsem se podívala skrz tónovaná okna, uviděla jsem, ţe prší. Sakra. Napadlo mě, ţe se vykašlu na počasí a pŧjdu se najíst kamkoli jinam, ale na konec jsem si řekla, ţe se přece nenechám od Dimitrije zastrašit. Zamířila jsem ke stolu, který stál trochu dál od něj, a na Dimitrije jsem se cestou ani nepodívala. „Ahoj, Rose. Jdeš dneska na zasedání rady?“
339
Zastavila jsem se. Promluvil na mě jeden z Dimitrijových stráţcŧ. Usmíval se na mě. Nemohla jsem si vybavit jeho jméno, ale vţdycky se ke mně choval hezky. Nechtěla jsem na něj být hrubá, a tak jsem mu váhavě odpověděla, i kdyţ to znamenalo, ţe jsem blízko Dimitrije. „Jo,“ řekla jsem a dívala se pouze na toho stráţce. „Jen se předtím najím.“ „A pustí tě tam?“ dotázal se další stráţce. Ten se taky usmíval. Na okamţik mě napadlo, ţe se mi posmívají. Ale ne… Tvářili se souhlasně. „To je vynikající otázka,“ uznala jsem. Ukousla jsem si buchty. „Ale myslím, ţe bych to měla zkusit. A taky se budu snaţit chovat se slušně.“ První stráţce se rozesmál. „Doufám, ţe ne. Rada si za ten debilní zákon o sníţení věku zaslouţí pořádný výbuch.“ Druhý stráţce přitakal. „Jaký zákon o sníţení věku?“ zeptal se Dimitrij. Váhavě jsem na něj pohlédla. Jako vţdy mi ten pohled vyrazil dech. Nech toho, Rose, okřikla jsem se v duchu. Zlobíš se na něj, pamatuješ? A teď sis vybrala Adriana. „Královští si myslí, ţe posílat šestnáctiletý dhampýry do bojŧ se Strigoji je stejný, jako tam posílat osmnáctiletý, tak to uzákonili,“ objasnila jsem a znovu si kousla. Dimitrij zvedl hlavu tak prudce, ţe mi málem zaskočilo leknutím. „Jací šestnáctiletí mají bojovat se Strigoji?“ Jeho stráţci se napjali, ale nic dalšího neudělali. Chvilku mi trvalo, neţ jsem spolkla sousto. Kdyţ jsem konečně byla schopná promluvit, trochu mě to vyděsilo. „Podle nového zákona teď budou dhampýři maturovat v šestnácti.“ „Kdy k tomu došlo?“ chtěl vědět. „Včera. Copak ti to nikdo neřekl?“ Podívala jsem se na jeho stráţce. Ti jenom pokrčili rameny. Měla jsem z nich dojem, ţe jsou sice přesvědčení, ţe Dimitrij je uţ zase dhampýr, ale to ještě není dŧvod,
340
aby s ním probírali kdeco. Jeho jediným dalším společenským kontaktem byla Lissa a jeho vyšetřovatelé. „Ne,“ zahučel a zamyšleně svraštil obočí. Tiše jsem jedla buchtu a doufala, ţe ho to přiměje, aby pokračoval v hovoru. Zabralo to. „To je šílenost,“ prohlásil. „Morálku stranou, ale v tomhle věku ještě nejsou připravení. Je to pro ně sebevraţda.“ „Já vím. Taša přišla s dobrými argumenty proti. A já taky.“ Dimitrij na mě při poslední větě vrhl podezíravý pohled. Pár jeho stráţcŧ se usmálo. „Byla to těsná volba?“ zeptal se. Mluvil se mnou, jako by mě vyslýchal, váţně a soustředěně jako pravý stráţce. Tohle je mnohem lepší neţ se utápět v depresích. A taky lepší, neţ kdyby mi říkal, ať jdu pryč. „Hodně těsná. Kdyby Lissa mohla hlasovat, nikdy by to neprošlo.“ „Aha,“ řekl a pohrával si se svým šálkem. „Kvorum.“ „Ty o tom víš?“ podivila jsem se. „Je to starý morojský zákon.“ „To jsem taky slyšela.“ „O co se pokouší opozice? Přesvědčit radu, aby to vzala zpět, nebo získat pro Lissu hlasovací právo Dragomirŧ?“ „O obojí. A o další věci.“ Zavrtěl hlavou a zastrčil si vlasy za uši. „To nezvládnou. Musejí si vybrat jednu věc a jít za ní vší silou. Nejchytřejší volba je Lissa. Rada potřebuje, aby v ní znovu usedli Dragomirové. A já viděl, jak na ni lidi pohlíţejí, kdyţ mě včera vytáhli na veřejnost.“ Z jeho slov čišela nepatrná zahořklost, coţ naznačovalo, jaké z toho má pocity. Pak ale rychle přešel zpátky k věci. „Nebylo by těţké získat podporu pro tohle - pokud by se jejich snahy netříštily.“ Pustila jsem se do druhé buchty a na svoje rozhodnutí ignorovat Dimitrije jsem úplně zapomněla. Nechtěla jsem ho odvádět od tématu. Tohle byla první věc, která v jeho očích zase roznítila oheň. Jediná věc, o kterou se opravdu upřímně zajímal - tedy krom toho, ţe chtěl svŧj
341
ţivot obětovat Lisse a vykládat mi, ať mu zmizím ze ţivota. Tenhle Dimitrij se mi zamlouval. Byl to stejný Dimitrij, jako býval dřív. Ten odhodlaný, který byl vţdycky ochoten riskovat vlastní ţivot pro dobrou věc. Skoro jsem si přála, aby byl zase tím nepříjemným Dimitrijem, který si ode mě drţel odstup a říkal mi, ať za ním nechodím. Kdyţ jsem ho teď viděla takhle, na mysli mi vytanula spousta vzpomínek - a to se ani nezmiňuju o tom, jak mě přitahoval, i kdyţ jsem si myslela, ţe uţ jsem to v sobě potlačila. Teď byl tak rozvášněný, ţe pŧsobil mnohem víc sexy. Cítila jsem z něj stejný zápal, jako kdyţ jsme spolu bojovali. Nebo dokonce, jako kdyţ jsme se milovali. Takový měl Dimitrij být silný a vŧdčí. Byla jsem ráda, ale přitom… kdyţ jsem ho viděla takového, jakého jsem ho milovala, bolelo mě srdce ještě víc. Pro mě byl ztracen. Pokud Dimitrij uhodl, na co myslím, nedal to na sobě znát. Díval se na mě a jeho pohled mě jako vţdy dostal. „Aţ potkáš Tašu, neposlala bys ji za mnou? Musíme si o tom promluvit.“ „Takţe Taša mŧţe bejt tvoje kámoška, ale já ne?“ Ta ostrá slova ze mě vyletěla dřív, neţ jsem jim dokázala zabránit. Zčervenala jsem a připadala si hrozně trapně, ţe jsem to řekla před jeho stráţci. Dimitrij zjevně taky nestál o publikum. Vzhlédl ke stráţci, který mě oslovil jako první. „Mŧţeme mít chvilku soukromí?“ Jeho doprovod si vyměnil pohledy a pak jako jeden muţ všichni ustoupili dozadu. Moc daleko ale nepoodešli a pořád tvořili kolem Dimitrije kruh. Nicméně nám muselo stačit, ţe náš rozhovor nebude nikdo poslouchat. Dimitrij se otočil ke mně. Sedla jsem si. „Ty a Taša jste kaţdá v úplně jiné situaci. Ona mŧţe být bezpečně součástí mého ţivota. Ty ne.“ „Zatím to ale vypadá,“ začala jsem a vztekle pohodila vlasy, „ţe mŧţu bejt součástí tvýho ţivota, pokud se ti to zrovna hodí. Řekněme, ţe mŧţu vyřizovat vzkazy.“
342
„Opravdu se mi nezdá, ţe bys mě v ţivotě potřebovala,“ poznamenal suše a hlavu nepatrně naklonil k mému pravému rameni. Chvilku mi trvalo, neţ mi došlo, co se vlastně stalo. Jak jsem pohodila vlasy, odhalila jsem si krk - a kousanec. Snaţila jsem se uţ znovu nezrudnout a pořád jsem se přesvědčovala, ţe se nemám za co stydět. Srovnala jsem si vlasy zase na místo. „Do toho ti nic není,“ zasyčela jsem a doufala, ţe to stráţci neviděli. „Přesně tak.“ Mluvil triumfálním tónem. „Protoţe musíš ţít svŧj ţivot, daleko ode mě.“ „Proboha!“ vykřikla jsem. „Přestaneš uţ s tím?“ Odtrhla jsem od něj zrak, protoţe se k nám náhle začala blíţit armáda. Dobře, tak to nebyla přímo armáda, ale klidně by mohla být. Jednu minutu jsme tu byli jen já, Dimitrij a jeho ochranka, a pak se to najednou v celé místnosti začalo hemţit stráţci. A nebyli to jen tak ledajací stráţci. Měli na sobě černobílé uniformy, jaké stráţci často nosí ke slavnostním příleţitostem, ale navíc ještě měli na límečku malý červený knoflík, který je jasně označoval jako královninu stráţ. Bylo jich tam aspoň dvacet. Byli smrtící a nebezpeční, ti nejlepší z nejlepších. V minulosti se vyskytlo několik případŧ, kdy panovníka napadl atentátník, kterého vzápětí urychleně sejmula královská stráţ. Byli jako chodící smrt - a všichni se shromáţdili kolem nás. Dimitrij i já jsme rychle vyskočili. Netušili jsme, co se tu děje, ale najisto jsme věděli, ţe jejich hrozba je namířena proti nám. S Dimitrijem nás od sebe dělil stŧl a ţidle, ale přesto jsme oba zaujali standardní bojový postoj, kdyţ nás obklopili nepřátelé. Postavili jsme se k sobě zády. Dimitrijovi stráţci na sobě měli obyčejné oblečení a tvářili se trochu překvapeně, ţe tu vidí své kolegy. Ale s pravou stráţcovskou efektivitou se brzy připojili ke královským stráţcŧm. Uţ ţádné úsměvy ani vtípky. Nejradši bych se vrhla před Dimitrije, ale v téhle situaci by to stejně nešlo.
343
„Okamţitě pŧjdeš s námi,“ prohlásil jeden z královniných stráţcŧ. „Kdyţ budeš odporovat, odvedeme tě násilím.“ „Nechte ho bejt!“ zaječela jsem a dívala se z jednoho na druhého. Vybuchoval ve mně temný vztek. Jak to, ţe pořád ještě nevěří? Proč po něm pořád jdou? „Nic neudělal! Chlapi, proč se nemŧţete smířit s tím, ţe je z něj opravdovej dhampýr?“ Muţ, který mluvil, teď povytáhl obočí. „Nemluvil jsem na něj.“ „Vy jste přišli… pro mě?“ podivila jsem se. Přemýšlela jsem, co jsem všechno poslední dobou provedla. Napadla mě šílená myšlenka, ţe třeba královna zjistila, ţe jsem strávila noc s Adrianem, a to ji vytočilo. Ale kvŧli tomu by na mě přece neposílala celou palácovou gardu…, nebo ano? Váţně jsem zašla se svými výstřelky aţ takhle daleko? „Kvŧli čemu?“ chtěl vědět Dimitrij. Jeho vysoké krásné tělo, které někdy bylo tak smyslné, teď pŧsobilo napjatě a zlověstně. Ten muţ se dál díval na mě a Dimitrije vŧbec nebral na vědomí. „Nenuť mě to opakovat: Pojď s námi v klidu a tichosti, nebo tě přinutíme.“ V ruce se mu zaleskla pouta. Vykulila jsem oči. „To je šílený! Nikam s vámi nejdu, dokud mi neřeknete, co se sakra…“ V tom okamţiku se zřejmě usnesli, ţe s nimi v tichosti nikam nepŧjdu. Dva z královských stráţcŧ se po mně natáhli. Přestoţe technicky vzato pracujeme pro stejnou stranu, moje instinkty se ozvaly. Ničemu z toho jsem nerozuměla, ale nechtěla jsem, aby mě odtud odvláčeli jako nějakého nebezpečného zločince. Do jednoho stráţce jsem strčila ţidlí, na níţ jsem před chvílí seděla, a druhému jsem dala ránu pěstí. Byla to dost neohrabaná rána a on byl navíc mnohem vyšší neţ já. Ten výškový rozdíl mi ale umoţnil snadno uhnout, kdyţ se po mně znovu natáhl. Kdyţ jsem ho pak tvrdě kopla do nohy, jeho zavrčení mi napovědělo, ţe tahle rána byla dobrá. Slyšela jsem výkřiky. Zaměstnanci kavárny vyhlíţeli zpoza pultu, jako by čekali, kdy na sebe vytáhneme zbraně. Ti, co se sem přišli nasnídat, rychle prchali od stolŧ a poráţeli přitom nádobí a
344
rozhazovali jídlo. Utíkali k východŧm, jenţe všechny dveře zastoupili stráţci. To vyvolalo další výkřiky, přestoţe bylo evidentní, ţe tohle všechno vzniklo kvŧli mně. Mezitím se do bitky zapojili další stráţci. Rozdala jsem sice pár dobrých ran, ale věděla jsem, ţe je jich na mě moc. Jeden stráţce mě popadl za paţi a pokoušel se mi nasadit pouta. Ale nechal toho, kdyţ mě popadly další ruce a odtáhly od něj. Dimitrij. „Nesahej na ni,“ zavrčel. Kdyby bylo jeho prohlášení adresováno mně, tón jeho hlasu by mě vyděsil. Strčil si mě za záda a ochranitelsky si stoupl přede mě. Stráţci se k nám blíţili ze všech stran a Dimitrij je začal likvidovat se stejnou smrtící grácií, jaká mu vyslouţila pověst boha. Nikoho z nich nezabil, ale zajistil jejich vyřazení z boje. Pokud by si někdo myslel, ţe jeho strigojí minulost nebo pobyt ve vězení oslabily jeho bojové schopnosti, škaredě by se zmýlil. Dimitrij byl jako ţivelná pohroma, dokázal bojovat a zároveň mi zabránit, abych se přidala do bitky, kdykoli jsem se o to pokusila. Královnini stráţci byli sice nejlepší z nejlepších, ale Dimitrij… Mŧj bývalý instruktor a milenec představoval zkrátka svou vlastní kategorii. Jeho bojové zkušenosti sahaly dál neţ zkušenosti kohokoli jiného. A všechny je teď bohatě vyuţíval na mou obranu. „Zŧstaň vzadu,“ poručil mi. „Ani se tě nedotknou.“ Nejprve mě ohromilo, ţe mě brání, i kdyţ jsem nebyla nadšená z toho, ţe nemŧţu taky bojovat. Ale sledovat ho znovu při boji bylo taky úchvatné. V jeho podání to vypadalo nebezpečně a krásně zároveň. Byl jako armáda sloţená z jediného muţe, bojovník, jenţ chrání své milované a nepřátelŧm přináší hrŧzu. Vtom mě napadlo něco strašlivého. „Přestaňte!“ zaječela jsem náhle. „Pŧjdu! Pŧjdu s vámi!“ Nejdřív mě nikdo neslyšel. Byli příliš zaujati bojem. Stráţci se dál snaţili proplíţit se za Dimitrije, ale on je pokaţdé vycítil a hodil po nich ţidlí nebo čímkoli, co měl právě po ruce. Přitom nepřestával
345
kopat a bušit do těch, co měl před sebou. Kdoví? Moţná by skutečně dokázal sám porazit celou armádu. Ale to jsem mu nemohla dovolit. Zatřásla jsem mu paţí. „Přestaň,“ zopakovala jsem. „Uţ nebojuj.“ „Rose…“ „Přestaň!“ Byla jsem si jistá, ţe takhle hlasitě jsem snad v ţivotě nezařvala. Rozlehlo se to po celé místnosti. A dost moţná i po celém královském dvoře. Nepřimělo je to, aby okamţitě přestali bojovat, ale někteří výrazně zpomalili. Několik zaměstnancŧ se schovávalo za barem a obezřetně vyhlíţeli. Dimitrij byl pořád v pohybu, stále připraven sejmout kaţdého, kdo mu přijde pod ruku. Musela jsem se na něj prakticky vrhnout, aby si mě vŧbec všiml. „Přestaň.“ Tentokrát jsem zašeptala. Zavládlo tíţivé ticho. „Uţ s nimi nebojuj. Pŧjdu s nimi.“ „Ne. Nedovolím, aby tě odvedli.“ „Musíš,“ naléhala jsem. Těţce oddechoval a bylo vidět, ţe je připraven k dalšímu útoku. Podívali jsme se vzájemně do očí a v tu chvíli mezi námi proběhlo snad tisíc slov. Ve vzduchu praskalo to staré známé elektrické napětí. Jenom jsem doufala, ţe jsem mu pohledem sdělila, co jsem chtěla. Jeden ze stráţcŧ zkusmo vykročil vpřed - při čemţ musel obejít svého kolegu, který leţel na podlaze v bezvědomí - a Dimitrij se zase napjal. Začal blokovat stráţci cestu a znovu mě bránit, ale já jsem si stoupla mezi ně. Chytila jsem Dimitrije za ruce a podívala se mu do očí. Z jeho kŧţe sálalo teplo a ten dotek mi připadal tak… správný. „Prosím. Uţ ne.“ Viděla jsem, ţe konečně pochopil, co se mu snaţím říct. Lidi se ho pořád ještě bojí. Nikdo neví, co je vlastně zač. Lissa tvrdí, ţe kdyţ se bude Dimitrij chovat klidně a normálně, obavy utichnou. Ale tohle? Kdyţ sejmul celou armádu stráţcŧ? Za tohle si asi nevyslouţí body za dobré chování. Po tom, co se teď stalo, uţ je stejně pozdě, ale musela
346
jsem se aspoň pokusit zmírnit následky. Nemohla bych připustit, aby ho znovu zavřeli - a ještě ke všemu kvŧli mně. Jak se na mě díval, pohledem mi taky něco sdělil: ţe by za mě bojoval dál, ţe by bojoval, dokud by se nezhroutil, jen aby jim zabránit odvést mě. Zavrtěla jsem hlavou a na rozloučenou mu stiskla ruku. Jeho prsty byly přesně takové, jak jsem si pamatovala - dlouhé a ladné, s mozoly za léta trénování. Pustila jsem ho a otočila se k chlápkovi, který pŧvodně promluvil. Předpokládala jsem, ţe je jejich velitel. Zvedla jsem ruce a pomalu postoupila vpřed. „Pŧjdu s vámi v klidu. Ale prosím… nezavírejte ho zase. On si jenom myslel… Jenom si myslel, ţe jsem v nějakým prŧšvihu.“ Kdyţ mi ovšem zacvakli pouta kolem zápěstí, začala jsem věřit, ţe v prŧšvihu opravdu jsem. Stráţci si vzájemně pomáhali na nohy. Jejich velitel se zhluboka nadechl, aby učinil prohlášení, ke kterému se chystal uţ od chvíle, kdy vkročili do kavárny. Polkla jsem a čekala, ţe padne Viktorovo jméno. „Rose Hathawayová, jsi zatčena pro velezradu.“ To jsem nečekala. Doufala jsem, ţe kdyţ jsem se vzdala dobrovolně, bude to lepší, a tak jsem se zeptala: „Za jakou velezradu?“ „Za vraţdu Jejího Veličenstva královny Taťány.“
347
DVACET ŠEST MOŢNÁ TO BYL ZE STRANY OSUDU ZVRÁCENÝ SMYSL PRO HUMOR, ALE SKONČILA JSEM V DIMITRIJOVĚ NYNÍ PRÁZDNÉ CELE.
Kdyţ mi stráţce oznámil obvinění, šla jsem s nimi tiše. Vlastně jsem byla jako praštěná do hlavy, protoţe mi připadalo nemoţné zpracovat všechno to, co mi řekl. Ani ta část o mně mi nějak nedocházela. Necítila jsem vztek ani rozhořčení nad tím obviněním, protoţe jsem pořád nedokázala přijmout fakt, ţe Taťána je mrtvá. Nejen mrtvá. Zavraţděná. Zavraţděná? Jak se to stalo? Jak se to mohlo stát tady? Královský dvŧr je jedním z nejbezpečnějších míst na světě a Taťánu vţdycky chránili extra. Chránila ji ta skupina, která se tak rychle vrhla na Dimitrije a na mě. I kdyby opustila dvŧr - a já si byla jistá, ţe neopustila -, ţádný Strigoj by ji nemohl zabít. Neustále čelíme nějakým hrozbám, a tak je vraţda mezi Moroji a dhampýry něčím neslýchaným. Jistě se to ale občas stává. Je to nevítaný jev v kaţdé společnosti, jenţe my jsme neustále pronásledováni, takţe nemáme čas obrátit se jeden proti druhému (pořvávání na shromáţdění rady nepočítám). To bylo také jedním z dŧvodŧ, proč Viktora odsoudili. Jeho zločiny se zdály nepředstavitelně strašlivé. Aţ doteď. Jakmile jsem se smířila s nemoţnou myšlenkou, ţe Taťána je mrtvá, dokázala jsem si poloţit otázku: Proč já? Proč z toho obvinili mě? Nejsem sice ţádný právník, ale jsem si jistá, ţe jako pádný dŧkaz u soudu nemŧţou pouţít jen to, ţe jsem ji nazvala pokryteckou mrchou.
348
Snaţila jsem se vytáhnout nějaké podrobnosti ze stráţcŧ hlídkujících před mou celou, ale ti měli kamenné výrazy a mlčeli. Kdyţ uţ jsem z toho věčného řvaní ochraptěla, skácela jsem se na postel a vklouzla Lisse do hlavy. Byla jsem si jistá, ţe tam najdu informací mnohem víc. Lissa se zběsile pokoušela něco zjistit, od koho jen mohla. Christian byl pořád s ní. Stáli ve vstupní hale jedné administrativní budovy, kde panoval ruch. Dhampýři i Morojové běhali všemi směry. Někteří byli vyděšení z téhle nové nestability vlády, zatímco jiní doufali, ţe by toho mohli vyuţít. Lissa s Christianem stáli uprostřed toho všeho jako lístky hnané zuřivou bouří. I kdyţ uţ byla Lissa technicky vzato dospělá, u královského dvora byla stále pod ochrannými křídly někoho staršího - obvykle to byla Priscilla Vodová a občas dokonce sama Taťána. Teď ze zjevných dŧvodŧ nebyla k dispozici ani jedna z nich. I kdyţ Lissu spousta královských měla v úctě, ona teď neměla ţádný dobrý zdroj, na který by se mohla obrátit. Christian viděl, jak je bezradná, a tak jí povzbudivě stiskl ruku. „Teta Taša bude vědět, co se děje,“ řekl. „Dříve či později se do toho vloţí. Víš, ţe by nedovolila, aby se Rose něco stalo.“ Lissa si uvědomovala, ţe ta poslední věta vyzněla trošku nejistě, ale přešla to. Taša sice nechce, aby se mi něco stalo, ale rozhodně není všemocná. „Lisso!“ Po Adrianově zavolání se otočila jak Lissa, tak Christian. Adrian právě vešel se svou matkou. Vypadal, jako by přišel rovnou z mého pokoje. Měl na sobě totéţ co včera a jeho oblečení bylo pomačkané. Ani vlasy neměl tak pečlivě upravené jako obvykle. Ve srovnání s ním Daniella vypadala upraveně, jako dokonalá byznysmenka, která neztratila své ţenské kouzlo. Konečně! Tihle lidé moţná znají odpovědi. Lissa k nim vděčně přiběhla.
349
„Díkybohu,“ vyhrkla Lissa. „Nám nikdo neřekne, co se tu děje… Jen ţe je královna mrtvá a Rose zavřená.“ Lissa se naléhavě zadívala na Daniellu. „Řekni mi, ţe to je nějaký omyl.“ Daniella jí poklepala na rameno a obdařila ji natolik utěšujícím pohledem, jaký jen za těchto okolností zvládla. „Obávám se, ţe ne. Taťána byla v noci zavraţděna a Rose je jejich hlavní podezřelou.“ „Ona by to ale nikdy neudělala!“ vykřikla Lissa. I Christiana se zmocnilo spravedlivé rozhořčení. „To, ţe tuhle řvala na radu, přece nestačí, aby ji obvinili z vraţdy.“ Aha, Christian i já uvaţujeme podobně. Bylo to skoro aţ děsivé. „Ani to, ţe se vplíţila na Hlídku za mrtvé.“ „Máš pravdu. To nestačí,“ připustila Daniella. „Ale ani to na ni nevrhá dobré světlo. A oni zjevně mají nějaký dŧkaz, který podle nich dokazuje její vinu.“ „Jaký dŧkaz?“ chtěla vědět Lissa. Daniella se zatvářila omluvně. „To nevím. Pořád se to vyšetřuje. Bude nějaký výslech, kde ten dŧkaz předestřou a budou se jí vyptávat, kde byla, zjišťovat moţný motiv… a podobně.“ Rozhlédla se po lidech spěchajících kolem. „Pokud se vŧbec dostanou takhle daleko. Něco takového… se nestalo celé věky. Teď má rada absolutní moc, dokud nebude zvolen nový panovník, ale pořád panuje chaos. Všichni se bojí. Vŧbec bych se nedivila, kdyby tady u dvora teď zavedli stanné právo.“ Christian se obrátil na Lissu a ve tváři se mu zračila naděje. „Vidělas Rose včera v noci? Byla s tebou?“ Lissa se zamračila. „Ne. Myslím, ţe byla u sebe v pokoji. Já jsem ji naposled viděla předevčírem.“ Daniella se netvářila moc šťastně. „To nám nepomŧţe. Pokud byla sama, nemá alibi.“ „Nebyla sama.“ Na Adriana se upřely tři páry očí. To bylo poprvé, co promluvil od okamţiku, kdy na Lissu zavolal. Lissa si ho aţ dosud moc nevšímala, coţ znamenalo, ţe já taky ne. Jenom zaznamenala jeho nepříliš
350
upravený zevnějšek, kdyţ přišel. Teď si začala prohlíţet detaily. Obavy a úzkost na něm zanechaly stopy. Vypadal starší, neţ ve skutečnosti byl. Kdyţ se zaměřila na jeho auru, viděla obvyklou zlatou, která je typická pro uţivatele éteru, ale zlatá i všechny ostatní barvy teď byly zastřené temnotou. Aura mu taky trochu blikala, coţ bylo známkou toho, ţe se ho zmocňuje psychická labilita vyvolaná éterem. Všechno se to seběhlo tak rychle, ţe nestačil ani pořádně zareagovat, ale předpokládala jsem, ţe si při nejbliţší příleţitosti zapálí a napije se. Tímhle zpŧsobem se s takovými věcmi vypořádával. „Co to říkáš?“ dotázala se Daniella ostře. Adrian pokrčil rameny. „Nebyla sama. Byl jsem s ní celou noc.“ Lissa s Christianem odvedli skvělou práci, kdyţ se snaţili zachovat neutrální výraz, ovšem Daniella se tvářila konsternovaně, asi jako kaţdý rodič, který slyší o sexuálním ţivotě svého potomka. Adrian si její reakce dobře všiml. „Ušetři mě,“ zavrčel. „Ušetři mě morálního kázání a svejch názorŧ... Na ničem z toho teď nezáleţí.“ Mávl rukou směrem k vyděšené skupince, která běţela kolem a ječela, ţe Viktor Daškov se jistě dostal na královský dvŧr a teď je všechny pozabíjí. Adrian zavrtěl hlavou, načeţ se opět obrátil na svou matku. „Byl jsem s Rose. To dokazuje, ţe to neudělala. Tvŧj mateřský nesouhlas s mým milostným ţivotem probereme pak.“ „Tohle mě neznepokojuje! Pokud skutečně mají pádný dŧkaz a ty jsi do toho zapletený, podezření mŧţe padnout i na tebe.“ Daniellina vyrovnanost vzala rázem za své. „Vţdyť to byla moje teta,“ vykřikl Adrian nevěřícně. „Proč bychom ji pro všechno na světě s Rose zabíjeli?“ „Protoţe neschvalovala váš vztah. A protoţe Rose naštval ten zákon o sníţení věku.“ To vyslovil Christian. Lissa jen zírala, ale on jen trochu pokrčil rameny. „No co? Jenom říkám nahlas, co je jasný na první pohled. Kdybych to neudělal já, řekl by to někdo jinej. A takový
351
historky uţ jsme slyšeli všichni - lidi si vymýšlejí historky, který jsou extrémní i na Rose.“ Vskutku silná poznámka. „Kdy?“ zeptala se Daniella a zatahala Adriana za rukáv. „Kdy jsi byl s Rose? Kdy ses s ní sešel?“ „Nevím. Nevzpomínám si,“ odpověděl. Sevřela ho za paţi. „Adriane! Ber to váţně. Tohle mŧţe znamenat veliký rozdíl v tom, jak se budou věci dál vyvíjet. Pokud jsi s ní byl uţ předtím, neţ byla Taťána zavraţděna, tak tě s tím nebude nikdo spojovat. Ale jestli ses s Rose sešel aţ potom…“ „Má alibi,“ skočil jí do řeči. „A není ţádnej problém.“ „Doufám, ţe to tak je,“ zamumlala Daniella. Zdálo se, ţe uţ se nedívá na moje kamarády. Vypadala, ţe horečně přemýšlí, jak nejlépe ochránit svého syna. Já pro ni byla jen nešťastný případ. O něj měla pochopitelně mnohem větší zájem. „Stejně ti raději opatříme právníka. Promluvím s Damonem. Musím ho vyhledat, neţ dneska večer začne výslech. A Rufus by se o tom taky měl dovědět. Do prčic!“ Adrian nad tím jen povytáhl obočí. Nabyla jsem z toho dojmu, ţe lady Ivaškovová nenadává moc často. „Musíme zjistit, kdy přesně jsi tam byl.“ Kolem Adriana se pořád vznášel oblak úzkosti a teď uţ vypadal, ţe to s ním kaţdou chvíli sekne, kdyţ se co nevidět nedostane k nikotinu nebo alkoholu. Nerada jsem ho viděla v takovém stavu, obzvlášť kdyţ to bylo kvŧli mně. Bezpochyby měl v sobě ohromnou sílu, ale kvŧli svojí povaze a vedlejším účinkŧm éteru se s tím vším vyrovnával jen těţko. Přestoţe byl rozrušený, dokázal z hlavy vydolovat něco, co mohlo pomoct jeho ustarané matce. „Kdyţ jsem vešel do budovy, v hale někdo byl…, asi správce. Ale recepce byla prázdná.“ Ve většině budov je obvykle personál, kdyby se něco přihodilo nebo kdyby někdo něco potřeboval. Daniella se rozzářila. „To je ono. Tohle potřebujeme. Damon zjistí čas, kdys tam byl, takţe tě z toho dostaneme a očistíme.“ „A bude mě moct hájit, kdyby se to vyvinulo nějak blbě?“ „Samozřejmě,“ odvětila okamţitě.
352
„A co Rose?“ „Co s ní?“ Adrian pořád vypadal rozrušeně, ale v jeho zelených očích se zračila váţnost a soustředění. „Jestli se zjistí, ţe tetu Taťánu zabili, neţ jsem přišel za Rose, tak v tom bude sama. Bude ji Damon hájit jako její právník?“ Jeho matka zaváhala. „No, víš, zlato… Damon vlastně takové věci nedělá…“ „Ale udělá to, kdyţ ho o to poţádáš,“ vypravil ze sebe naléhavě Adrian. „Adriane,“ povzdechla znaveně. „Nevíš, o čem mluvíš. Tvrdí, ţe ten dŧkaz proti ní je dost zlý. Kdyby se jí naše rodina zastala…“ „To není totéţ, jako bychom schvalovali vraţdu! Tys Rose poznala. Líbila se ti. Mŧţeš se mi podívat do očí a říct mi, ţe je v pořádku nechat ji v tom jen s nějakým neschopným obhájcem, kterýho jí někde vyštrachají? Můţeš?“ Daniella zbledla a trochu se shrbila. U svého syna, kterému jinak na ničem moc nezáleţelo, zřejmě nebyla zvyklá na takové odhodlání. A přestoţe jeho promluva dávala dokonalý smysl, z jeho hlasu zaznívalo šílené zoufalství, coţ bylo trochu děsivé. Ale nedokázala jsem určit, jestli to zapříčinil éter, nebo jen jeho vlastní emoce. „Já… s Damonem promluvím,“ řekla nakonec. Musela několikrát polknout, aby to vŧbec dokázala vyslovit. Adrian hluboce vydechl a spolu s tím výdechem ze sebe dostal i trochu svého rozhořčení. „Děkuju.“ Daniella vzápětí odběhla a zmizela v davu. Nechala tam Adriana samotného s Christianem a Lissou. Ti dva vypadali jen o něco méně ohromeně neţ Daniella. „Damon Taurus?“ tipla si Lissa. Adrian přisvědčil. „Kdo to je?“ dotázal se Christian. „Mámin bratranec,“ objasnil Adrian. „Rodinnej právník. Je to fakt ţralok. Taky prohnanej, ale dokáţe kaţdýho ze všeho vysekat.“
353
„To je teda něco,“ zahučel Christian. „Ale je natolik dobrej, aby si poradil s tím takzvaným dŧkazem?“ „To nevím. Váţně nevím.“ Adrian si nepřítomně sáhl do kapsy, kde většinou nosil cigarety, ale dneska tam ţádné neměl. Povzdechl. „Nevím, co mají za dŧkaz, ani jak vlastně teta Taťána umřela. Slyšel jsem jenom, ţe ji ráno našli mrtvou.“ Lissa a Christian si vyměnili pohledy. Christian pokrčil rameny a Lissa se otočila zase k Adrianovi. Ujala se role posla špatných zpráv. „Kŧl,“ řekla. „Našli ji v posteli se stříbrným kŧlem v srdci.“ Adrian na to nic neřekl a ani jeho výraz se nijak nezměnil. Lissu napadlo, ţe v téhle debatě o nevině, dŧkazech a právnících všichni tak nějak přehlíţejí skutečnost, ţe Taťána byla Adrianova prateta. Některá její rozhodnutí neschvaloval a za zády se jí často posmíval. Ale pořád patřila do jeho rodiny, byla osobou, kterou znal po celý ţivot. Její smrt v něm přece musela vyvolat bolest. Já jsem proţívala rozporuplné pocity. Nenáviděla jsem ji za to, co mi udělala, ale nikdy bych si nepřála, aby umřela. Nemohla jsem si pomoct - vzpomněla jsem si, jak se mnou někdy mluvila jako s opravdovou osobností. Moţná to jenom hrála, ale byla jsem si jistá, ţe ten večer, kdy se zastavila u Ivaškovových, to myslela upřímně. Byla unavená a zamyšlená, uvaţovala, jak přinést svému lidu klid. Lissa sledovala, jak Adrian odchází, a cítila bolest a soucit. Christian ji něţně pohladil po ruce. „Pojď,“ řekl jí. „Dozvěděli jsme se, co jsme potřebovali.“ Lissa si připadala bezradná. Nechala ho, aby ji odvedl ven, a cestou uhýbala davŧm, které panikařily čím dál víc. Klesající oranţové slunce dodávalo kaţdému stromu i listu teplý zlatavý nádech. Kdyţ jsme se tehdy s Dimitrijem vrátili z toho skladiště, venku bylo plno lidí, ale s tímhle shromáţděním se to nedalo vŧbec srovnat. Všichni si horečně sdělovali novinky a tvářili se zděšeně. Někteří uţ truchlili, byli oděni v černém a po tvářích jim stékaly slzy. Uvaţovala jsem, nakolik to myslí upřímně. I uprostřed téhle tragédie
354
a ve světle zločinu, který se tu odehrál, královští stále prahnou po moci. A kdykoli Lissa zaslechla moje jméno, dopalovalo ji to čím dál víc. Byl to ošklivý vztek, který jsem poutem vnímala jako černý dým. To je prokletí éteru. „Tomu nemŧţu uvěřit!“ zakřičela na Christiana. Všimla jsem si, ţe ji rychle odvádí stranou od lidí. „Jak si někdo mŧţe o Rose myslet něco takovýho? Hodili to na ni. Určitě.“ „Já vím, já vím,“ řekl. Taky rozeznával nebezpečné známky éteru a snaţil se ji uklidnit. Došli na malé travnaté prostranství a ve stínu lísky se posadili na zem. „My víme, ţe to neudělala. A taky to dokáţeme. Nemŧţou ji trestat za něco, co neprovedla.“ „Ty je neznáš,“ zavrčela Lissa. „Kdyţ ji dostali, udělají teď, co budou moct, aby ji potopili.“ Jen slabě jsem si uvědomovala, ţe jsem do sebe natáhla trochu její temnoty, a pokusila jsem se ji uklidnit. Bohuţel mě to rozzuřilo ještě víc. Christian se rozesmál. „Ty zapomínáš, ţe jsem s takovýma lidma vyrŧstal. Chodil jsem do školy s jejich děckama. Znám je, ale nebudeme panikařit, dokud nezjistíme něco víc, jo?“ Lissa vydechla a bylo jí uţ o moc lépe. Kdybych si nedávala pozor, natáhla bych z ní do sebe té temnoty ještě víc. Obdařila Christiana váhavým úsměvem. „Nepamatuju si, ţe bys dřív byl takhle rozumnej.“ „To proto, ţe kaţdej rozumnost definuje jinak. Moji rozumnost zatím nikdo nepochopil, to je všechno,“ pravil povzneseně. „Tebe vŧbec málokdo pochopil,“ zasmála se. Zadíval se jí do očí a její úsměv byl rázem vřelejší a něţnější. „Tak doufám, ţe tohle není nedorozumění. Jinak bych mohl jednu schytat.“ Sklonil se k ní a přitiskl rty na její. Lissa vŧbec nezaváhala a poddala se sladkému polibku. Bohuţel mě to zasáhlo taky. Kdyţ se pak od sebe odtrhli, Lisse zrychleně bušilo srdce a tváře jí zčervenaly. „A tohle byla definice čeho?“ zeptala se a pořád vnímala příjemné pocity z toho polibku.
355
„Tohle znamenalo promiň,“ řekl. Sklopila zrak a nervózně začala škubat trávu. Nakonec s povzdechem zase vzhlédla. „Christiane…, měl jsi někdy… Měl jsi někdy něco s Jill? Nebo s Miou?“ Překvapeně na ni vytřeštil oči. „Coţe? Jak tě to napadlo?“ „Trávil jsi s nimi hodně času.“ „Já stojím jen o jednu jedinou,“ prohlásil. Sledoval ji pevným pohledem svých ledově modrých očí a jeho pohled nenechával prostor pro pochyby, koho tím míní. „Ţádná jiná se k tomu ani nepřiblíţila. Přes všechno to, co se stalo, dokonce i to s Avery…“ „Christiane, tolik se za to omlouvám…“ „Nemusíš.“ „Ale jo.“ „Sakra,“ ulevil si. „Necháš mě dokončit vě…“ „Ne,“ přerušila ho. Tentokrát ona políbila jeho a byl to silný a mocný polibek, který vnímala celým tělem. V tu chvíli věděla, ţe ani pro ni nikdo jiný na světě neexistuje. Taša měla zjevně pravdu: jsem jediná, kdo je mŧţe dát zase dohromady. Jen jsem nečekala, ţe mě kvŧli tomu budou muset zavřít. Odtrhla jsem se od její mysli, abych jim poskytla nějaké soukromí a sebe uchránila od pohledu na nejhorší. Nezáviděla jsem jim to. Teď pro mě stejně nemŧţou nic udělat, tak ať si aspoň uţijí, ţe se zase dali dohromady. Beztak nemŧţou dělat nic jiného neţ čekat na další informace. A jejich zpŧsob krácení času je rozhodně zdravější neţ ten Adrianŧv. Lehla jsem si na postel a zírala do stropu. Všude kolem byly jen neutrální barvy a kov. Šílela jsem z toho. Neměla jsem na co se koukat, co číst. Připadala jsem si jako zvíře chycené v kleci. Jako by se celá místnost neustále zmenšovala. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo v duchu si znovu přehrát, co jsem se dozvěděla Lissiným prostřednictvím. Analyzovala jsem kaţdé slovo, které padlo. Samozřejmě to ve mně vyvolávalo řadu otázek, ovšem nejvíc mě
356
znepokojil výslech, o němţ se zmiňovala Daniella. Musím se o tom dovědět víc. Odpověď jsem dostala o několik hodin později. Upadla jsem do jakéhosi stavu otupělosti a málem jsem si ani nevšimla, ţe u dveří mojí cely postává Michail. Vyskočila jsem z postele, došla k mříţím a spatřila, ţe odemyká. Okamţitě mě zachvátila naděje. „Co se děje?“ vyhrkla jsem. „Pustí mě?“ „Obávám se, ţe ne,“ odpověděl. Jakmile vešel do cely, rychle mi nasadil ţelízka. Nebránila jsem se. „Přišel jsem, abych tě odvedl k výslechu.“ Jakmile jsem vyšla na chodbu, uviděla jsem tam další stráţce. Moje vlastní ochranka. Podobně jako u Dimitrije. Jak milé! Pokračovali jsme s Michailem dál a já byla ráda, ţe celou cestu mluvil. Bylo to mnohem lepší neţ to děsivé mlčení, které se patrně má před vězni zachovávat. „Co je to přesně za výslech? Bude to soud?“ „Ne, ne. Na soud je ještě moc brzo. Výslech rozhodne, jestli pŧjdeš před soud, nebo ne.“ „To zní jako plýtvání časem,“ řekla jsem. Vyšli jsme z budovy stráţcŧ a čerstvý vlhký vzduch venku pro mě byl největším poţehnáním. „Větší plýtvání časem by bylo, kdybys šla rovnou k soudu a oni pak zjistili, ţe nemají na čem stavět. U výslechu jenom předloţí dŧkazy, co mají, a soudce - nebo spíš někdo, kdo se bude chovat jako soudce - rozhodne, jestli pŧjdeš k soudu. U soudu je to pak oficiální. Aţ tam padne rozsudek a trest.“ „Proč je ten výslech aţ teď? Proč mě nechali celej den trčet v cele?“ Zasmál se, ale asi ne proto, ţe by mu to připadalo zábavné. „Tohle je rychlé, Rose. Hodně rychlé. Normálně trvá dny nebo týdny, neţ dojde k výslechu. A jestli rozhodnou, ţe pŧjdeš před soud, zŧstaneš zavřená aţ do té doby.“ Polkla jsem. „Taky si s tím pospíší?“
357
„To netuším. Naposled zabili panovníka před více neţ sto lety. Všichni z toho šílí a rada chce zavést pořádek. Uţ teď dělají ohromné plány na královnin pohřeb - to bude veliká událost, která všechny přivede na jiné myšlenky. I ten tvŧj výslech je pokusem, jak nastolit pořádek.“ „Co? Jak?“ „Čím dřív potvrdí, ţe šlo o vraţdu, tím bezpečněji se budou všichni cítit. Jsou přesvědčeni, ţe dŧkazy proti tobě jsou natolik jasné, ţe to hodlají probrat jen ve spěchu. Chtějí, abys byla vinna. Chtějí ji pohřbít s tím, ţe uţ bude známo, kdo ji zavraţdil a ţe vraţedkyně bude předána do rukou zákona. Pak budou všichni moct v klidu spát, dokud nebude zvolen nový král nebo královna.“ „Ale já jsem ji…“ Radši jsem se nehájila. Nemělo to smysl. Před námi se tyčila budova, v níţ se nacházela soudní síň. Kdyţ jsem tam byla poprvé u Viktorova soudu, připadalo mi to tam strašlivé. Ale to bylo kvŧli děsným vzpomínkám, které ve mně tehdy vyvolával. Teď… teď se jedná o moji budoucnost. A zjevně ne pouze o moji budoucnost - celý svět Morojŧ mě teď sleduje, čeká a doufá, ţe jsem zločinec, kterého se jim snadno podaří navţdy odklidit. Polkla jsem a nervózně pohlédla na Michaila. „A ty myslíš… Myslíš, ţe mě pošlou před soud?“ Neodpověděl. Nějaký stráţce nám přidrţel dveře. „Michaile?“ naléhala jsem. „Opravdu mě postaví před soud pro vraţdu?“ „Ano,“ řekl soucitně. „Jsem přesvědčen, ţe to udělají.“
358
DVACET SEDM KDYŢ JSEM VEŠLA DO SOUDNÍ SÍNĚ, BYL TO JEDEN Z NEJPODIVNĚJŠÍCH ZÁŢITKŦ V MÉM ŢIVOTĚ
- a nejen proto, ţe jsem tu dnes byla za
obviněnou. Hrozně mi to připomínalo soudní proces s Viktorem. Pomyšlení, ţe jsem se teď na jeho místě ocitla já, bylo příliš zvláštní, neţ abych se s tím nějak vyrovnala. Vešla jsem obklopena skupinou stráţcŧ, takţe všichni samozřejmě zírali. A věřte mi, ţe se tam shromáţdilo opravdu hodně lidí. Přirozeně jsem se snaţila nevypadat poraţeně ani zahanbeně. Vešla jsem sebejistě, s hrdě zdviţenou hlavou. Opět jsem si vzpomněla na Viktora. Ten sem taky napochodoval vzdorovitě a já byla tehdy zděšena, jak se takhle mŧţe chovat někdo, kdo se dopustil takových zločinŧ. Myslí si tihle lidé totéţ o mně? V přední části síně na vyvýšeném stupínku seděla ţena, kterou jsem neznala. Mezi Moroji se obvykle role soudce ujme nějaký právník, který byl jmenován kvŧli výslechu nebo čemukoli dalšímu. Samotný soudní proces - aspoň tak velký jako byl ten Viktorŧv - se odehrává za přítomnosti královny. To na ní je konečné rozhodnutí o rozsudku. Teď tady byli jen členové rady, kteří rozhodnou, jestli se vŧbec dostanu takhle daleko. U soudu je to pak oficiální. Aţ tam padne rozsudek a trest. Moje eskorta mě dovedla k sedadlŧm v přední části síně, za mříţe oddělující klíčové hráče od publika. Pokynuli mi, abych si sedla vedle Moroje středních let, který byl oblečený velice formálně v černém obleku od návrháře. Ten jeho oblek úplně křičel: Je mi líto, ţe královna umřela, ale já půjdu s módou, i kdyţ budu projevovat svůj zármutek. Měl blond vlasy, místy prokvetlé prvními šedinami. Ale vypadal dobře.
359
Předpokládala jsem, ţe je to mŧj obhájce Damon Taurus, ale neřekl mi ani slovo. Michail se ke mně posadil z druhé strany a já byla ráda, ţe vybrali zrovna jeho k tomu, aby se ode mě doslova nehnul na krok. Ohlédla jsem se a spatřila Daniellu a Nathana Ivaškovovy, kteří tam seděli spolu s dalšími vysoce postavenými královskými a jejich rodinami. Adrian se rozhodl, ţe se k nim nepřipojí. Seděl aţ vzadu s Lissou, Christianem a Eddiem. Všichni se tvářili strašně ustaraně. Soudkyně - postarší šedovlasá Morojka, která ale vypadala, ţe by pořád dokázala někomu nakopat zadek - si vyţádala od všech pozornost a rozhlíţela se. Předstupovali členové rady a ona je jednoho po druhém ohlašovala. Byly pro ně připravené dvě lavice, kde seděli v kaţdé po šesti a vzadu bylo místo pro třináctého člena rady. Samozřejmě zaplnili jen jedenáct míst. Snaţila jsem se nad tím neušklíbat. Měla by tam s nimi sedět Lissa. Kdyţ se rada usadila, soudkyně se obrátila na nás ostatní a promluvila silným hlasem, který se nesl po celé soudní síni. „Nyní je zahájen výslech, při kterém určíme, zda existuje dostatek dŧkazŧ k…“ Přerušil ji nějaký rozruch u dveří. Všichni se otáčeli a natahovali krky, aby zjistili, co se to děje. „Kvŧli čemu takový povyk?“ rozčilovala se soudkyně. Jeden ze stráţcŧ pootevřel dveře a vykoukl ven, zřejmě mluvil s někým v chodbě. Po chvilce se zase napřímil. „Je tu obhájce obviněné, Vaše Ctihodnosti.“ Soudkyně pohlédla na Damona a na mě, načeţ se na stráţce zamračila. „Ona uţ má obhájce.“ Stráţce pokrčil rameny a pŧsobil aţ komicky bezradně. Kdyby se tu teď objevil Strigoj, stráţce by jistě věděl, co dělat. Ale tohle bizarní narušení protokolu ho dost vykolejilo. Soudkyně povzdechla. „Fajn. Ať uţ tam stojí kdokoli, ať jde dál a konečně to mŧţeme urovnat.“ Vešel Abe. „Paneboţe,“ řekla jsem nahlas.
360
Ani jsem si nemusela vyčítat, ţe jsem se ozvala, protoţe v soudní síni nastal takový ruch, ţe mě stejně nikdo neslyšel. Myslím, ţe polovinu lidí ohromilo to, ţe znali Abeho a jeho pověst. Druhou polovinu zas ohromil jeho vzhled. Měl na sobě šedý kašmírový oblek, mnohem lehčí neţ ten černý Damonŧv. Pod ním měl jasně bílou košili, která úplně zářila a kontrastovala s karmínovou hedvábnou kravatou. S kravatou ladily i jiné červené věci - kapesník v kapse a lemy u rukávŧ. Jeho oblek byl pochopitelně stejně pečlivě šitý a nákladný jako ten Damonŧv. Ale Abe nevypadal, ţe by truchlil. Dokonce ani nevypadal, ţe jde k soudu. Spíš pŧsobil, jako by ho vyrušili cestou na večírek. A samozřejmě měl svoje zlaté náušnice a obličej orámovaný černým plnovousem. Soudkyně mávnutím ruky utišila ten rozruch. Abe k ní přistoupil. „Ibrahim Mazur,“ prohlásila a potřásla hlavou. Z jejího hlasu také zazníval úţas a nesouhlas. „To je… nečekané.“ Abe jí vysekl galantní poklonu. „Rád tě zase vidím, Paulo. Tys vŧbec nezestárla.“ „Nejsme v country klubu, pane Mazure,“ oznámila mu. „A tady mě budete oslovovat řádným titulem.“ „Aha. Jistě.“ Mrkl. „Omlouvám se, Vaše Ctihodnosti.“ Ohlédl se a spočinul na mně pohledem. „Tady je. Omlouvám se za zdrţení. Mŧţeme začít.“ Damon se postavil. „Co to má znamenat? Kdo jste? Já jsem její obhájce.“ Abe zavrtěl hlavou. „Muselo dojít k nějakému omylu. Trvalo mi, neţ jsem sem doletěl, takţe chápu, proč jí byl přidělen veřejný obhájce.“ „Veřejný obhájce!“ Damon celý zrudl vzteky. „Jsem jedním z nejrenomovanějších právníkŧ mezi americkými Moroji.“ „Renomovaný, veřejný.“ Abe pokrčil rameny a zhoupl se na podpatcích. „Já vás nesoudím. Bez uráţky.“ „Pane Mazure,“ přerušila jej soudkyně, „vy jste právník?“ „Jsem hodně věcí, Paulo - Vaše Ctihodnosti. Navíc, záleţí na tom? Potřebuje jen někoho, kdo by za ni mluvil.“ „A někoho má,“ vykřikl Damon. „Mě.“
361
„Uţ ne,“ prohlásil Abe a stále se choval uhlazeně. Nepřestával se usmívat, ale v očích se mu nebezpečně blýskalo, coţ vţdycky jeho nepřátele děsilo. Byl dokonalým obrazem klidu, zatímco Damon vypadal, ţe kaţdou chvíli dostane záchvat. „Vaše Ctihodnosti…“ „Dost!“ vykřikla soudkyně rezolutně. „Ať si ta dívka vybere sama.“ Upřela na mě hnědé oči. „Kdo chcete, aby za vás mluvil?“ „Já…“ Otevřela jsem pusu překvapením, jak se teď veškerá pozornost upřela na mě. Sledovala jsem to drama mezi oběma muţi jako tenisový zápas, a teď jsem dostala míčkem do hlavy. „Rose.“ Překvapeně jsem se ohlédla. Do řady za mnou se nenápadně proplíţila Daniella Ivaškovová. „Rose,“ zašeptala znovu. „Nemáš ponětí, co je ten Mazur zač.“ Skutečně nemám? „Nechtěj s ním mít nic společného. Damon je nejlepší. A není snadné ho získat.“ Vrátila se na své místo a já se opět dívala z jednoho svého potenciálního obhájce na druhého. Daniellu jsem chápala. Adrian ji přemluvil, aby pro mě získala Damona, a ona ho přesvědčila. Kdybych ho odmítla, povaţovala by to za uráţku. Vzhledem k tomu, ţe Daniella je jedním z mála královských Morojŧ, kteří se ke mně chovají hezky i přes mŧj vztah s Adrianem, rozhodně nestojím o to, abych ji urazila nebo rozzlobila. Navíc pokud je tohle všechno komplot královských, kdyţ budu mít jednoho z nich na své straně, nejspíš mám dobrou šanci se z toho dostat. Jenţe… Abe se na mě díval s tím svým prohnaným úsměvem. Jistě si velmi dobře dokázal prosadit svou, ale většinou díky síle své osobnosti a pověsti. Pokud proti mně skutečně mají nějaký absurdní dŧkaz, Abeho postoj nebude stačit k tomu, aby mě z toho dostal. Samozřejmě, je taky mazaný. Had. Dokáţe nemoţné. Vţdyť kvŧli mně uţ za pár nitek zatahal. To ale nic nemění na skutečnosti, ţe není právník. Na druhé straně, je to přece mŧj otec. Přestoţe se ještě tak moc dobře neznáme, letěl sem takovou dálku a vyparádil se do šedého obleku, aby mě mohl hájit. Z otcovské lásky?
362
Opravdu se jako právník projeví dobře? A ukáţe se nakonec, ţe krev není voda? Nevěděla jsem. Tohle rčení vlastně nemám ráda. Moţná to tak funguje u lidí, ale u vampýrŧ to nedává smysl. Abe mě upřeně pozoroval tmavě hnědýma očima, skoro stejnýma, jako mám já. Zdálo se, jako by mi říkal: Věř mi. Ale mŧţu? Mŧţu věřit své rodině? Věřila bych mámě, kdyby tu byla -, ale vím, ţe ona by zas věřila Abemu. S povzdechem jsem na něj ukázala. „Vezmu si jeho.“ A o něco tišeji jsem dodala: „Nezklam mě, Zmejo.“ Abeho úsměv byl náhle ještě širší. Mezi přítomnými se ozývaly šokované výkřiky a Damon zuřivě protestoval. Daniella ho sice ze začátku musela přesvědčovat, aby mě přijal za klientku, ale teď se pro něj tenhle případ stal otázkou cti. Jeho pověst pošpinilo uţ to, ţe jsem ho nechtěla. Jenţe já jsem se rozhodla a zoufalá soudkyně uţ o tom nechtěla slyšet ani slovo. Poslala Damona pryč a na jeho místo posadila Abeho. Pak začala klasickou úvodní řečí, v níţ vysvětlila, proč jsme se tady sešli a tak dále. Při jejím proslovu jsem se naklonila k Abemu. „Do čeho mě to chceš namočit?“ sykla jsem. „Já? Do čeho ses namočila ty? Copak tě nemŧţu jenom vyzvedávat na policii opilou jako většina otcŧ?“ Uţ začínám chápat, proč všechny tak irituju, kdyţ si dělám legraci v nebezpečných situacích. „Tady jde o moji podělanou budoucnost! Pošlou mě k soudu a usvědčí mě!“ Z jeho obličeje náhle zmizel veškerý humor a radost. Tvářil se tvrdě a smrtelně váţně. Páteří mi projel mráz. „Slibuju,“ prohlásil tichým a odhodlaným hlasem, „ţe tohle se nikdy nestane.“ Soudkyně upřela pozornost zase k nám a k právničce zastupující ţalující stranu, která se jmenovala Iris Kaneová. Není to sice královské jméno, ale ona přesto pŧsobila dost tvrdě. Moţná je to to k právníkŧm prostě patří.
363
Neţ proti mně předloţili dŧkaz, popsali královninu vraţdu do těch nejpříšernějších detailŧ. Jak ji dnes ráno našli v posteli se srdcem probodnutým stříbrným kŧlem a jak se jí ve tváři zračila hrŧza a zděšení. Na všem byla krev: na jejím nočním úboru, na pokrývkách, na její kŧţi… Všem ukázali fotky, coţ vyvolalo nejrŧznější reakce. Někteří lapali po dechu zděšením. Zavládl další strach a panika. A někdo… někdo dokonce plakal. Některé ty slzy bezpochyby vyvolala celá ta strašlivá situace, ale spousta lidí určitě plakala proto, ţe měla Taťánu ráda. Občas sice byla chladná a strnulá, ale její vláda byla po většinu času mírumilovná a poklidná. Poté, co všichni viděli fotky, byla jsem předvolána. Výslech neprobíhal jako normální soudní proces. Ţádné formální střídání právníkŧ u výslechu svědkŧ. Jenom tam stáli a ptali se, zatímco soudkyně udrţovala pořádek. „Slečno Hathawayová,“ začala Iris, která se vŧbec nezabývala mým titulem. „Kdy jste se včera v noci vrátila do svého pokoje?“ „Nepamatuju si, v kolik hodin přesně…“ Soustředila jsem se jen na ni a na Abeho, ne na moře obličejŧ všude kolem. „Asi kolem pátý ráno. Moţná v šest.“ „Byl s vámi ještě někdo?“ „Ne. Vlastně ano. Později.“ Paneboţe, teď to přijde. „Ehm… Navštívil mě Adrian Ivaškov.“ „V kolik hodin přišel?“ dotázal se Abe. „To taky nevím jistě. Řekla bych, ţe dorazil pár hodin po mně.“ Abe obdařil Iris okouzlujícím úsměvem. Ta ale zaujatě listovala papíry. „Doba královniny smrti byla stanovena přesně. K vraţdě došlo mezi sedmou a osmou. Rose nebyla sama - samozřejmě budeme potřebovat, aby to pan Ivaškov potvrdil.“ Rychle jsem střelila pohledem do divákŧ. Daniella byla úplně bledá. Tohle byla její noční mŧra: zapletl se do toho Adrian. Kdyţ jsem se ale podívala na něj, pŧsobil aţ strašidelně klidně. Jenom jsem doufala, ţe není opilý.
364
Iris triumfálně zvedla jeden papír. „Máme tu podepsanou výpověď od správce, který prohlásil, ţe viděl pana Ivaškova vejít do budovy, kde se zdrţovala obţalovaná, přibliţně v devět dvacet.“ „To je hezky přesné,“ zabručel Abe. Zněl pobaveně, jako by poznamenal něco roztomilého. „Máte ještě někoho z personálu, kdo by to potvrdil?“ „Ne,“ odvětila Iris ledovým hlasem. „Ale stačí to. Správce si to pamatuje přesně, protoţe se právě chystal udělat si přestávku. V době vraţdy byla slečna Hathawayová sama. Nemá alibi.“ „Nu,“ prohlásil Abe, „přinejmenším podle jistých pochybných ,skutečností’.“ Nic dalšího o čase uţ nebylo řečeno. Dŧkaz byl zaznamenán v úředních dokumentech. Zhluboka jsem se nadechla. Směr, jakým se výslech ubíral, se mi vŧbec nelíbil, ale vzhledem k tomu, co jsem se uţ dřív dozvěděla přes Lissu, jsem něco takového očekávala. Nebylo dobré, ţe nemám alibi, ale tak nějak jsem sdílela Abeho rozpoloţení. To, co proti mně mají, rozhodně není dostatečně prŧkazné, aby mě poslali před soud. Navíc uţ se nikdo nevyptával na Adriana, takţe z toho byl venku. „Další předmět,“ prohlásila Iris. Tvářila se samolibě a vítězoslavně. Uvědomovala si, ţe ta záleţitost s časem není nic moc, ale ať uţ se chystala vytasit s čímkoli, byla přesvědčená, ţe má v ruce pravé zlato. Ve skutečnosti to ale bylo stříbro. Stříbrný kŧl. Vytáhla stříbrný kŧl v plastikovém sáčku. Ve světle se celý leskl tedy kromě hrotu. Ten byl tmavý. Zkrvavený. „Tímto kŧlem byla zavraţděna královna,“ prohlásila Iris. „Je to kŧl slečny Hathawayové.“ Abe se zachechtal. „Ale no tak. Stráţci jsou neustále zásobováni kŧly. Mají jich hodně a jsou identické.“ Iris ho ignorovala a zadívala se na mě. „Kde se v tuto chvíli nachází váš kŧl?“ Zamračila jsem se. „V mým pokoji.“ Otočila se a očima pátrala vzadu v davu. „Stráţce Stone?“
365
Zvedl se vysoký dhampýr s rozjeţeným černým plnovousem. „Ano?“ „Vy jste vedl prohledávání pokoje slečny Hathawayové a jejích věcí, mám pravdu?“ Rozzuřeně jsem zalapala po dechu. „Vy jste mi prohledávali…“ Umlčel mě Abeho ostrý pohled. „Ano,“ potvrdil stráţce. „A našel jste tam nějaké stříbrné kŧly?“ dotázala se Iris. „Ne.“ Se samolibým výrazem se opět obrátila na nás. Abe povaţoval tuto novou informaci za ještě trapnější neţ to, co se probíralo předtím. „To nic nedokazuje. Mohla svŧj kŧl ztratit, aniţ by si toho všimla.“ „Ztratit v královnině srdci?“ „Slečno Kaneová,“ napomenula ji soudkyně. „Omlouvám se, Vaše Ctihodnosti,“ řekla Iris uhlazeně. Otočila se ke mně. „Slečno Hathawayová, je na vašem kŧlu něco zvláštního? Něco, čím by se odlišoval od ostatních?“ „A-ano.“ „A mŧţete nám to popsat?“ Polkla jsem. Měla jsem z toho nepříjemný pocit. „U hrotu je vyrytý vzorek. Geometrický tvary.“ Stráţci si někdy nechávají kŧly takhle vyzdobit. Tenhle kŧl jsem našla na Sibiři a uţ jsem si ho nechala. No, vlastně mi ho poslal Dimitrij, kdyţ si ho vyrval ze srdce. Iris předstoupila před radu a pozvedla sáček s kŧlem, aby si ho mohl kaţdý prohlédnout. Pak se vrátila ke mně a ukázala mi to. „Je tohle váš vzorek? Váš kŧl?“ Jenom jsem zírala. Opravdu to byl mŧj kŧl. Otevřela jsem pusu, abych řekla, ţe ano, ale vtom jsem zachytila Abeho pohled. Samozřejmě se mnou nemohl mluvit přímo, ale jenom tím pohledem mi toho sděloval hodně. Především se mi snaţil naznačit, abych byla opatrná a mazaná. Co by udělal někdo tak prohnaný jako Abe?
366
„Vypadá… Vypadá to jako podobný vzorek,“ řekla jsem nakonec. „Ale najisto nemŧţu tvrdit, ţe je přesně stejný.“ Abeho úsměv mi napověděl, ţe jsem odpověděla správně. „Jistěţe nemŧţete,“ prohlásila Iris, která patrně nic jiného ani nečekala. Předala sáček s kŧlem jednomu z dvorních úředníkŧ. „Nicméně teď, kdyţ rada shledala, ţe vzorek odpovídá jejímu popisu a je téměř jako její kŧl, bych ráda poukázala,“ pravila vítězoslavně a pozvedla nějaké papíry, „ţe na kŧlu jsou její otisky prstŧ.“ A je to tu. Velká výhra. Ten „pádný dŧkaz“. „Nějaké další otisky prstŧ?“ zeptala se soudkyně. „Ne, Vaše Ctihodnosti. Pouze ty její.“ „To nic neznamená,“ řekl Abe a pokrčil rameny. Nabyla jsem z něj dojmu, ţe i kdybych si stoupla a náhle se k vraţdě přiznala, pořád by tvrdil, ţe je to pochybný dŧkaz. „Někdo jí kŧl ukradl a vzal si rukavice. Jsou na něm její otisky, protoţe ten kŧl je její.“ „Začíná se to nějak zamotávat, nemyslíte?“ zeptala se Iris. „Ten dŧkaz má pořád plno trhlin,“ namítl. „Je to zamotané. Jak by se asi dostala do královniny loţnice? Jak by prošla přes stráţce?“ „No,“ broukla Iris, „tohle nejlépe objasní soudní proces. Ale vzhledem k četným záznamŧm o vloupání slečny Hathawayové na nejrŧznější místa a vzhledem k jejím disciplinárním prohřeškŧm nepochybuji, ţe mohla nalézt bezpočet zpŧsobŧ, jak se tam dostat.“ „Na to nemáte ţádný dŧkaz,“ řekl Abe. „Je to jenom teorie.“ „Nepotřebujeme dŧkaz,“ opáčila Iris. „Ne v tuto chvíli. Máme toho dost, aby mohl proběhnout soudní proces, ţe? A to jsme se ani nedostali k té části, kdy mnoho svědkŧ slyšelo slečnu Hathawayovou vyhroţovat královně, ţe bude litovat toho, ţe schválila nový zákon o věku stráţcŧ. Jestli chcete, mŧţu najít ten zápis. O jadrných poznámkách slečny Hathawayové na veřejnosti se ani nemusím zmiňovat.“ Vzpomněla jsem si, jak jsem stála venku s Daniellou a přede všemi hlasitě vykřikovala, jak si mě královna nějakým přidělením nekoupí. To nebylo zrovna dobré. Dobré nebylo ani to, ţe jsem se propašovala
367
na Hlídku za mrtvé a pak si halasně stěţovala, ţe královna stojí za to, aby ji všichni chránili, zatímco Lissu nechá klidně zajmout. Poskytla jsem Iris spoustu materiálu. „Ano,“ pokračovala Iris. „Také máme záznamy o tom, ţe královna prohlašovala, jak velmi nesouhlasí se vztahem slečny Hathawayové s Adrianem Ivaškovem, zejména poté, co ti dva utekli. „ Otevřela jsem pusu, ale neţ jsem z ní něco stačila vypustit, Abe mě umlčel. „Máme spoustu záznamŧ o rozepřích na veřejnosti mezi Jejím Veličenstvem a slečnou Hathawayovou. Chcete, abych našla i ostatní dokumenty, nebo uţ mŧţeme hlasovat, zda proběhne soud?“ Ten dotaz byl určen soudkyni. Neměla jsem se o co opřít a dŧkazy byly dost hrozné. Řekla bych, ţe mají dŧvod povaţovat mě za podezřelou z vraţdy, aţ na to, ţe… „Vaše Ctihodnosti?“ ozvala jsem se. Vypadala, ţe uţ se chystá učinit oficiální prohlášení. „Mŧţu něco říct?“ Soudkyně o tom krátce zauvaţovala, načeţ pokrčila rameny. „Nevidím dŧvod, proč ne. Sbíráme všechny dŧkazy.“ Ale moje vypuštění ze řetězu Abe určitě neměl v plánu. Přešel dopředu a doufal, ţe mě nějakou moudrou promluvou zarazí, ale nebyl dost rychlý. „Dobře,“ řekla jsem a jenom jsem doufala, ţe budu mluvit rozumně a ţe se nerozčílím. „Předestřeli jste tady spoustu podezřelých věcí. To vidím.“ Abe se zatvářil ztrápeně. Takový výraz jsem u něj ještě nikdy neviděla. Moc často se mu nestávalo, ţe by se mu nějaká situace vymkla z rukou. „Ale o to právě jde. Je to aţ moc podezřelé. Kdybych chtěla někoho zavraţdit, rozhodně bych si nepočínala takhle hloupě. Váţně si myslíte, ţe bych jí nechala v hrudi svŧj kŧl? Myslíte, ţe bych si nevzala rukavice? No tak. To je uráţející. Pokud jsem opravdu tak šikovná, jak tvrdí ty vaše záznamy, tak proč bych to dělala takhle? Chcete slyšet pravdu? Kdybych to udělala, provedla bych to mnohem líp. Nikdy byste mě ani nepodezírali. Tohle celý je jenom uráţka mojí inteligence.“
368
„Rose…,“ začal Abe s nebezpečným podtónem. Ale já jsem se nenechala umlčet. „Všechny ty dŧkazy, co máte, jsou na první pohled jasný. Ať uţ to na mě narafičil kdokoli, mohl ke mně uţ klidně nakreslit šipku - a někdo to na mě opravdu narafičil. Jenţe vy jste natolik hloupí, ţe vás tahle moţnost ani nenapadla.“ Mluvila jsem čím dál hlasitěji, a tak jsem se radši přinutila trochu se ztišit. „Chcete snadnou odpověď. Rychlou odpověď. A hlavně to potřebujete hodit na někoho, kdo nemá styky a koho nechrání mocná rodina…“ Tady jsem se zarazila, poněvadţ jsem si nebyla jistá, kam vlastně zapadá Abe. „Protoţe tak to chodí vţdycky. Takhle to bylo i s tím zákonem o sníţení věku. Nikdo nebyl schopen postavit se za dhampýry, protoţe tenhle pitomej systém to prostě nedovoluje.“ Uvědomila jsem si, ţe jsem odběhla od tématu docela daleko - a vrhla tak na sebe ještě větší podezření, kdyţ tak plamenně vystupuju proti tomu zákonu. Přiměla jsem se vrátit k pŧvodnímu tématu. „To je jedno, Vaše Ctihodnosti… Pokouším se jenom říct, ţe tenhle dŧkaz by neměl být dostačující k tomu, abyste mě obvinili a postavili před soud. Takhle blbě bych vraţdu nikdy nenaplánovala.“ „Děkuji, slečno Hathawayová,“ řekla soudkyně. „To bylo velice… poučné. Nyní se posaďte a rada bude hlasovat.“ Abe i já jsme se vrátili na svá místa. „Co sis, k čertu, myslela?“ zašeptal. „Řekla jsem jenom, jak to je. Bránila jsem se.“ „Takhle daleko bych nezašel. Nejsi právnička.“ Dlouze jsem na něj pohlédla. „Ty taky ne, starý pane.“ Soudkyně poţádala radu, aby hlasovali o tom, zda jsou přesvědčeni, ţe dŧkazy jsou dostatečné k tomu, aby mě jako podezřelou postavili před soud. Byli přesvědčeni. Zvedlo se jedenáct rukou. A tím to zhaslo. Poutem jsem ucítila Lissinu paniku. Abe a já jsme se zvedli k odchodu. Rozhlíţela jsem se po všech přítomných, kteří se rozcházeli a dohadovali se o tom, co se bude dít dál. Lissa třeštila zelené oči a v
369
obličeji byla úplně bledá. Adrian vedle ní vypadal taky přepadle, ale z jeho pohledu vyzařovala láska a odhodlání. A tam vzadu aţ za nimi… Dimitrij. Ani jsem nevěděla, ţe tu je. Taky se na mě díval tmavýma hlubokýma očima. Ale nedokázala jsem z jeho pohledu vyčíst, co vlastně cítí. Jeho výraz neprozrazoval vŧbec nic, ale v jeho očích bylo něco… intenzivního a děsivého. Myslí mi probleskl obrázek, jak se vrhl na tu skupinu stráţcŧ. A něco mi napovídalo, ţe kdybych ho o to poţádala, udělal by to znovu. Probojoval by se ke mně přes celou soudní síň a udělal by, co by jen bylo v jeho silách, aby mě zachránil. Někdo se dotkl mojí ruky, coţ mě vytrhlo z myšlenek na Dimitrije. S Abem uţ jsme postupovali k východu, ale ulička před námi byla ucpaná lidmi, takţe jsme museli zŧstat stát. Zjistila jsem, ţe ten dotek znamenal, ţe mi někdo nenápadně vsunul mezi prsty kousek papíru. Rozhlédla jsem se a uviděla Ambrose, jak sedí u uličky a dívá se přímo před sebe. Chtěla jsem se ho zeptat, co to má být, ale mŧj instinkt mě naštěstí umlčel. Vzhledem k tomu, ţe proud lidí stále nikam nepostupoval, rychle jsem papírek rozloţila a drţela se s ním stranou od Abeho. Byl to jen malý papírek pokrytý tak elegantním a krouceným rukopisem, ţe se vzkaz dal jen stěţí přečíst. Rose, pokud tohle čtete, stalo se něco strašného. Pravděpodobně mě nenávidíte a já vám to nezazlívám. Mohu vás jen poţádat, abyste důvěřovala tomu, co jsem udělala se zákonem ohledně sníţení věku. Věřte mi, ţe takhle to bude pro váš druh mnohem lepší neţ to, co plánovali ostatní. Jsou jistí Morojové, kteří by chtěli za pouţití nátlaku přinutit ke sluţbě všechny dhampýry, ať uţ chtějí, nebo ne. Zákon o věku tohle hnutí přinejmenším zpomalí. Kaţdopádně vám píšu proto, abych vám odhalila tajemství, které byste měla prozradit jen tak málo osobám, kolika můţete. Vasilisa musí zaujmout své místo v radě a to se dá provést. Ona není poslední ţijící členkou rodu Dragomirů. Ţije ještě jeden, nemanţelské dítě Erika Dragomira. Nic dalšího nevím, ale pokud jeho dceru nebo syna najdete, dáte Vasilise moc, kterou si
370
zaslouţí. Na vašich prohřešcích a nebezpečném temperamentu teď nezáleţí. Cítím, ţe jste jediná, kdo se dokáţe ujmout tohoto úkolu. Nemarněte čas a splňte ho. Taťána Ivaškovová Zírala jsem na ten papírek a písmo se mi začínalo rozmazávat před očima. Obsah vzkazu se mi vpaloval do mysli. Ona není poslední ţijící členkou rodu Dragomirů. Ţije ještě jeden. Jestli je to pravda, jestli má Lissa nevlastního bratra nebo sestru…, mohlo by to všechno změnit. Dostala by se do rady a mohla by hlasovat. Uţ by nebyla sama. Jestli je to pravda. Jestli mi tohle napsala Taťána. Na cár papíru mŧţe napsat její jméno kaţdý. To ještě neznamená, ţe je to pravé. Přesto jsem se zachvěla a znepokojilo mě pomyšlení, ţe jsem právě dostala dopis od mrtvé. Kdybych si dovolila teď vidět duchy kolem nás, byla by mezi nimi i pomstychtivá Taťána? Ale nedokázala jsem se přimět stáhnout svoje ochranné stěny a podívat se. Zatím ještě ne. Nejdřív se potřebuju dozvědět jiné odpovědi. Ten vzkaz mi dal Ambrose. Musím se ho zeptat… Jenţe lidi v uličce se zrovna dali do pohybu. A stráţce mě postrkoval před sebou. „Co to je?“ dotázal se Abe, jako vţdy ve střehu a podezíravý. Rychle jsem dopis sloţila a schovala. „Nic.“ Pohled, jakým mě nato obdařil, jasně prozrazoval, ţe mi ani v nejmenším nevěří. Uvaţovala jsem, jestli bych mu to neměla povědět. Je to tajemství, které byste mela prozradit jen tak málo osobám, kolika můţete. I kdyby byl jedním z toho mála, tady na to není vhodné místo. Pokusila jsem se ho přivést na jiné myšlenky, takţe jsem se především přestala tvářit tak strašně ohromeně. Ten dopis představoval velký problém, ale ne tak velký jako ten, před kterým stojím. „Říkals mi, ţe k soudu nepŧjdu,“ oznámila jsem Abemu. Zase se mi vrátilo moje předchozí roztrpčení. „To jsem to teda s tebou vyhrála!“ „Nebyla šance. Taurus by tě z toho taky nevysekal.“
371
Abeho bezstarostný postoj mě rozzuřil ještě víc. „Tvrdíš, ţe celý tenhle výslech byl předem prohraný, a ty jsi o tom věděl?“ Michail se předtím vyjádřil zrovna tak poraţenecky. Jak je hezké mít od všech takovou dŧvěru. „Tenhle výslech nebyl dŧleţitý,“ ohradil se Abe. „Dŧleţité je, co se bude dít dál.“ „A co to přesně má bejt?“ Znovu mě obdařil svým temným prohnaným pohledem. „Nic, s čím by sis teď musela dělat starosti.“ Jeden ze stráţcŧ mi poloţil ruku na předloktí, aby mi naznačil, ţe uţ musím jít. Ignorovala jsem ho a naklonila se k Abemu. „To sakra nemyslíš váţně! Bavíme se o mým ţivotě,“ vykřikla jsem. Věděla jsem, co bude následovat. Aţ do soudu budu ve vězení. A kdyţ mě pak odsoudí, budu ve vězení i nadále. „Tohle je váţný! Nechci před soud! Nechci strávit zbytek ţivota na místě, jako je Tarasov.“ Stráţce mě zatahal za ruku tvrději. Postrkoval mě vpřed. Abe se na mě podíval tak, aţ mi z toho pohledu tuhla krev v ţilách. „Nepůjdeš před soud. Nepůjdeš do vězení,“ zasyčel tak, aby to stráţci nezaslechli. „To nedopustím. Rozumíš?“ Potřásla jsem hlavou, úplně zmatená. Nevěděla jsem, co bych s tím mohla udělat. „Ani ty nezmŧţeš všechno, starý pane.“ Jeho úsměv se vrátil. „To by ses divila. Navíc zrádce království neposílají do vězení, Rose. To ví kaţdý.“ Zamračila jsem se. „Zbláznil ses? Jasně, ţe posílají. Co jinýho by se zrádci dělali? Pustili by je na svobodu a řekli jim, ať uţ to víckrát nedělají?“ „Ne,“ prohlásil Abe okamţik před tím, neţ se obrátil k odchodu. „Zrádce popravují.“
372
PODĚKOVÁNÍ Mnoho díků patří všem přátelům a rodině, kteří mě hodně podporovali při psaní. Obzvlášť pak děkuji svému úţasnému a trpělivému manţelovi. Vím, ţe bez tebe bych to nezvládla! Zvláštní dík patří taky mojí kamarádce Jen Ligotové a jejímu ostříţímu zraku. Na straně vydavatelství jsem jako vţdy vděčná za tvrdou práci svému agentovi Jimu McCarthymu a dalším z Dystel and Goderich Literary Management - včetně Lauren Abramové, která pomáhá rozšířit Vampýrskou akademii po celém světě. Také děkuju lidem z Penguin Books - Jessice Rothenbergové, Benu Schrankovi, Casey Mclntyreové a mnoha dalším, kteří na téhle sérii odvedli spoustu kouzel. Moji vydavatelé mimo USA si také počínají skvěle, takţe se díky nim všichni dovědí o Rose. Neustále mě udivuje, kdyţ vidím ten vzrůstající mezinárodní zájem. Moc vám děkuji za všechno, co děláte. Poslední uznání patří mým čtenářům, jejichţ neutuchající nadšení mě stále ohromuje. Děkuju vám, ţe čtete a máte rádi tyhle postavy stejně jako já.
373