Petra Kůtová
Smrt mezi řádky freetim(e)publishing (c) 2015
Obsah 1 .............................................................. 3 2 ........................................................... 17 3 ........................................................... 27 4 ........................................................... 38 5 ........................................................... 58 6 ........................................................... 68 7 ........................................................... 99 8 ......................................................... 127 9 ......................................................... 145 10 ....................................................... 173 11 ....................................................... 197 12 ....................................................... 209 13 ....................................................... 218 14 ....................................................... 237 15 ....................................................... 254 16 ....................................................... 270 17 ....................................................... 282 18 ....................................................... 306 19 ....................................................... 327
20 ....................................................... 21 ....................................................... 22 ....................................................... 23 ....................................................... 24 ....................................................... 25 ....................................................... 26 ....................................................... 27 ....................................................... 28 ....................................................... 29 ....................................................... 30 ....................................................... 31 ....................................................... 32 ....................................................... 33 ....................................................... 34 ....................................................... 35 ....................................................... 36 ....................................................... EPILOG .............................................
354 376 392 412 435 464 485 513 535 552 571 586 620 633 646 659 674 690
1 Rychlé kroky doprovázelo hlasité klapání podpatků, které se v několikanásobné ozvěně neslo dlouhou, prázdnou chodbou yaleské univerzity. Pravá noha míjela levou o překot. Mladá žena očividně chvátala. Při pohledu na náramkové hodinky automaticky v duchu zaklela. Okamžitě se dala do běhu. Mohla už jenom doufat, že stihne odeslat hlavní článek příštího čísla yaleského deníku včas. Ramenem rozrazila těžké dveře do redakce. Sáhla po vypínači a okamžitě nastartovala svůj počítač. Další pohled na hodiny v ní vyvolal menší paniku. Do uzávěrky zbývalo několik málo minut. Kruci! Práci na poslední chvíli vyloženě nesnášela, ale copak měla na výběr? Ne, neměla jsem na výběr, ospravedlňovala v duchu své černé svědomí. Musela jsem si ověřit pravost veškerých informací a tvrzení a to jsem mohla udělat teprve před pár hodinami. Než však zkontrolovala celý článek, provedla v něm nezbytné úpravy, přišla o zbytek času a
s nelibostí zjistila, že je ve velkém skluzu. „No tak, dělej… nezlob mě,“ mumlala si pro sebe, zatímco zasunula flash disk do příslušného otvoru. Díky bohu bylo prozatím štěstí na její straně. Složku s články se jí povedlo otevřít rychle a příslušný soubor zkopírovala na plochu. Ve vteřině odeslala prázdný e-mail, pouze s příslušnou přílohou, rovnou do tiskárny. Opřela se o opěradlo, ruce překřížila na hrudi a namísto toho, aby si konečně vydechla, neustále těkala pohledem na náramkové hodinky. Vteřinová ručička několikrát oběhla kolem dokola, srdce uvnitř hrudi splašeně bušilo pod náporem adrenalinu. Každou chvilku střihla koutkem oka na černý telefon v rohu psacího stolu. Z nervozity si začala poklepávat nohou o podlahu. „Zazvoň… dělej, zazvoň.“ Jako by tím snad mohla cokoli uspíšit. Nic. Jenom ničím nerušené ticho. Nikdy to přece netrvá tak dlouho. Přisunula se blíž ke stolu. Užuž sáhla po sluchátku. V ten samý okamžik telefon pronikavě zazvonil. Okamžitě ho popadla a přitiskla k uchu.
„Tady tiskárna. Máme ten váš článek.“ „Konečně,“ pěkně si oddechla. Zaměstnanci na konci drátu nejspíš slyšeli, jaký obří kámen z ní spadl. „Díky, že jste mi chvilku počkali.“ „No to teda nemáte zač!“ Už jenom tónem hlasu se snažil dát najevo, jak moc je rozladěný a jak moc by mu za to strpení měla být vděčná. „Měla jste to pěkně na poslední chvíli. Příště už nám to raději nedělejte.“ S úlevou se lehce zasmála. „Ne, nebojte, taková věc už se nebude opakovat. Slibuju.“ „To jste nám tvrdila i posledně!“ odsekl pěkně nabroušený zaměstnanec tiskárny na druhé straně. „Tak dobrou noc.“ „Dobrou a díky.“ S úsměvem položila sluchátko zpět. Konečně se mohla pohodlně a s nepředstíranou úlevou opřít. Zaklonila hlavu a protáhla si ruce. Další novinové číslo zdárně dovedla do skvělého finiše. Ze samé radosti se otočila kolem dokola na jezdící židli. Na počítači si tiše pustila svou oblíbenou hudbu jako kulisu. Několika kroky přešla nevelkou univerzitní redakci – jednu velkou obdélníkovou místnost nacpanou psacími
stoly, stolními počítači a ozdobenou spoustou nástěnek, které visely na všech volných plochách. Chyběly akorát na záchodech. I tam si redaktoři nosili práci sebou, ale jen ve svých hlavách. V malé rohové kuchyňce s kávovarem, neustále prázdnou dózou na kávu a přinejmenším tuctem různých hrnků se jmény redaktorů či hloupými, infantilními obrázky si postavila vodu na čaj. Zatímco se voda v konvici vařila, opřela se zády o linku. Když místnost přejela pohledem, neubránila se uchechtnutí. Žádný jiný blázen by totiž dobrovolně v redakci v půl desáté večer netvrdl. Až na ni. Zbožňovala ten neutuchající ruch, shon, povolávání jednoho redaktora na druhého, tiché cvakání a klapání kláves. Novinařina není jen psaní, ale znamená mnohem víc. Zahrnuje pátrání, hru na detektiva, interview s mnohdy obdivuhodnými osobnostmi, fotografování a spoustu nevyzpytatelných situací, které by kolikrát normální člověk ani nevymyslel. Tohle všechno tvoří dohromady jeden celek, mnohdy připomínající mraveniště nebo úl. Každý má svou úlohu, svou cestičku a během dne to uvnitř vře. Doslova snad bzučí.
Přesně tohle na té práci milovala, třebaže se teď v srdci dění nacházela úplně sama, jen s vrčícím počítačem a bublající vodou. Seznamte se s Tamarou Fieldsovou. Čtyřiadvacetiletou šéfredaktorkou yaleského deníku. Pozici, která je především hrozným žroutem času, zastává už druhým rokem. Obyčejně by v tomto věku měla mít studium dokončené. Ovšem jisté okolnosti ji donutily si poslední rok rozdělit na dva, aby mohla svou funkci vykonávat minimálně na sto deset procent. Proč práce na víc než sto procent? Protože nesnesla polovičatě odvedenou práci. Protože ji matka vychovávala ke spolehlivosti a ctižádosti. Vštěpovala Tamaře morální zásady s velikou pečlivostí, aby je později mohla slovně degradovat a rochnit se v jejich nedostatečném dodržování. Sice to nijak nesouviselo s prací novinářky, ovšem s valnou částí Tamařina života ano. Vždyť dokázala naštvat i samu sebe, pokud nepodala dostatečně dobrý výkon. Každou věc, kterou si zamanula, dotahovala až do konce. Pyšnila se i tím, že znala jméno každého člověka
v redakci, což ostatně nebylo tak těžké, když mezi nimi předchozí roky pracovala a spousta z nich si svá místa udržela. Snažila se o osobnější, přátelský přístup. Sebevědomě může tvrdit, že se jí to daří. Teprve nedávno se starý rok překlenul v nový. Stále si nemohla zvyknout psát na konci místo devítky desítku. Celé číslo vypadalo tak podivně. 2010. Neustále dvě poslední číslice přehazovala a psala 2001. Což v některých situacích mohlo způsobit nemalé problémy. Každopádně Tamaře táhlo pomalu, ale jistě na dvacátý pátý rok jejího života. Krátce po něm by měla dokončit své studium a složit závěrečné zkoušky. Takový byl její plán, možná nudný a strohý, ale účelný. Právě upíjela horký čaj, zatímco si v duchu promítala, kam se dostala z malého domku z předměstí, z hloupého vidlákova. Urazila pořádný kus cesty, třebaže si to tak úplně nemyslela. Považovala se jenom za obyčejnou holku, která od malička zbožňovala příběhy a měla velké sny. Stát se novinářkou a získat Pulitzerovu cenu. První část se zdařila, od druhé si nic neslibovala. Jenom se zkrátka zamilovala
do své práce, která ji naplňovala. I kdyby byla schovaná v archivu mezi lepenkovými krabicemi, stejně by byla šťastná. Stále by totiž patřila do toho velkého celku. Neexistovalo prakticky nic, co by na povolání novináře nesnášela. Vlastně… jedna maličkost se našla. E-maily. Což byl spíše problém moderní doby, ale i tak. Elektronické dopisování připadalo Tamaře tak šíleně neosobní, chladné a odtažité. Klepání, cvakání kláves, klikání myší… dalo se to snést, avšak nejraději by nejmodernější počítače vyměnila za psací stroje. Bohužel se s technickým pokrokem musí smířit. Něco takového nelze zastavit. Její vnitřní já si pokaždé radostně zatleskalo, když mohla něco napsat v ruce. Jako jedna z mála se uchýlila k psaní nanečisto do poznámkového bloku. Dávala větší průchod myšlenkám i své fantazii. Ráda škrtala, mohla zmuchlat papír, když se naštvala. Počítač rozhodně nenakopete za špatně napsanou či vymyšlenou větu. Jen ji smažete. Papírové koule, které se po čase vršily kolem počítače, mohla později házet do odpadkového koše a psát si imaginární skóre
svého novinářského basketu. V průměru se dokázala trefit jednou z pěti pokusů. Byla pěkně mizerná hráčka. I se svými rodiči si vyměňovala pouze elektronickou korespondenci. Doufala, že v jejich věku budou přece jenom zastávat trochu staromódnější způsob konverzace. Jenže dopisu se od nich nedočkala. Ani hloupé pohlednice k narozeninám či k Vánocům. Od nikoho. Samá elektronická přáníčka. Ať s tím jdou všichni k čertu. Vždyť dopis je mnohem osobnější! Jenže zkuste o tom někoho v dnešní době přesvědčit, natož najít někoho, kdo by si rád dopisoval. Tamara dopila poslední doušek čaje. Opláchla hrnek, vypnula počítač a přešla k věšáku. Zabalila se do teplého kabátu a silné šály. V redakci pozhasínala, pak zamkla dřevěné dveře s prosklenou vrchní částí. Teď se mohla chodbou vracet pomalu, s klidem a rukama zasunutýma v kapsách. Nemusela se obávat, že na těch podpatcích spadne. Ze zvyku si prohlížela okolní nástěnky. Na chodbě fakulty se spíš vyskytovaly výsledky testů, sportovních turnajů nebo se vypisovaly různé soutěže či
akce. Zato na koleji nesly kompletně odlišný obsah. Inzeráty, brigády, hledám tohle, potřebuji tamto, doučuji, pozvánky na kolektivní večírky u někoho na pokoji a jiné podobné hlouposti, které ignorovala. Přesto si je z nudy občas přečetla, aby se pobavila nebo zjistila, že se tu či onu noc nevyspí, protože se sousedi ve vedlejším pokoji rozhodli uspořádat super hlučný večírek. Jako obvykle se zastavila u přeplněné korkové nástěnky vedle dveří svého pokoje. Rychlostí blesku prolétla profesionálně tištěné plakáty i amatérsky vyráběné letáčky. Kupodivu ji zaujal jeden velký jednobarevný plakát. Lépe řečeno černý text na tyrkysově modrém papíru, který vyčníval jak svou formou, tak i obsahem. TYPEWRITER Patříte k těm, kteří rádi píší a ještě mnohem raději dostávají klasické dopisy? Udělá Vám psaní v obálce mnohem větší radost, než e-mail? Tak jste na správné adrese! Agentura TYPEWRITER Vám nabízí desítky tisíc různých adres. Stačí si jen vybrat a můžete začít
psát! Registrační poplatek 15 dolarů. Více na www.typewriter.com nebo na čísle 555 03 68 Přesně něco pro ni! Něco takového hledala. Její upracovaný mozek v mžiku zaplavila vlna otázek: Jak to, že jsem si toho plakátu nevšimla dřív? Visel tady vůbec? Visel vůbec tady? Třeba jsem jenom slepá, pomyslela si a zabořila bradu hlouběji do šály. Asi by měla dávat možná trošku větší pozor na to, co se děje v okolním světě a ne se uzavřít pouze do své práce. Rozhlédla se kolem sebe. Deset večer, nikdo nikde. Dokonce ani žádný hluk, což se stávalo jen zřídkakdy. Třebaže ji nikdo neviděl, srdce se jí rozbušilo rychleji pod vlivem nepatrné dávky adrenalinu, když strhávala leták z nástěnky a přehnutý si ho strkala do kapsy. Nikomu určitě chybět nebude. Nejspíš není jediný v celé škole. Alespoň v to doufala. Tichým, temným pokojem se rozlilo žluté světlo. Tamařina spolubydlící si vzala volno, takže měla kolej jenom pro sebe. Tváře jí
horkem zrůžověly hned mezi dveřmi. Pokoj byl jako obvykle přetopený. Odmotala šálu a při svlékání kabátu si automaticky zapnula notebook. Plná očekávání se usadila ke stolu. Modrý leták rozložila před sebe a několikrát po sobě očima přejela černě tištěný nápis. Činnost agentury, o které nikdy před tím neslyšela, se jí velice zamlouvala. Už několikrát v minulosti uvažovala, že se prohrabe internetem, aby našla podobného zoufalce či odpůrce elektronické pošty, ale pokaždé to hodila za hlavu nebo jí do realizace nápadu vlezlo něco jiného. Jak se říká: Když nemůže Mohamed k hoře, přijde hora k Mohamedovi. Příležitost si Tamaru vyhledala sama. Ale dřív, než se do čehokoli pustí, proklepne si jejich stránky. Nerada by svěřila adresu podvodné firmě, která by ji mohla tisíci různými způsoby zneužít. K čertu s těmi patnácti dolary, škoda na jméně by byla nevyčíslitelná. Kupodivu webové stránky Tamaru mile překvapily. Vkusný design, na první pohled věrohodné. V úvodu stál ten samý text jako na plakátu. Rozklikla tedy záložku O nás.
Agentura TYPEWRITER v posledních letech stále více nabývá na popularitě. Rok od roku přibývá registrovaných účastníků a lidí, které baví psaní dopisů či jen nacházejí svou utajenou chuť k dopisování. Naše agentura nabízí nepřeberné množství možností. Náš zákazník si může vybrat, s kým si bude dopisovat. Nepřímo tak rozvíjíme komunikaci i dovednosti v cizích jazycích. Můžete si vybrat z více než 50 různých zemí světa. Pro využívání našich služeb je však nutná registrace. Zaregistrovat se můžete buďto online na našich webových stránkách, nebo osobně na příslušné adrese. Tamaře se mnohem více líbila osobní registrace. Sice by mohla všechno udělat v klidu ze svého teplého místečka, ale distancovala se od neosobního přístupu internetové komunikace, kterou používala jako každý jiný. Jen s tím rozdílem, že vnímala e-maily jako nutnost. Internetu jako takovému se nebránila, protože bez toho by se práce novináře v dnešní době vykonávala opravdu jen velmi těžko.
Sáhla po malém lístečku. Opsala si příslušnou adresu, kterou si vzápětí vyhledala v mapách za pomoci vševidoucího vyhledávače. Kupodivu, sídlo agentury se nacházelo kousek od parku, kde si několikrát do týdne kupovala tu nejlepší kávu. V tom případě nebude těžké Typewriter najít. „Registrovat se můžete každý pracovní den od 9:00 do 16:00,“ přečetla si nahlas a souhlasně pokývla. Skvěle. Nahlédla do diáře. Dopoledne měla volno, takže to zařídí hned zítra. Kdyby to neudělala hned, jistě by si zase našla výmluvu, proč se tomu vyhnula nebo proč to nevyšlo. Pro jistotu zkontrolovala, zda má v peněžence dost peněz. S podivem zjistila, že ano. Později ještě soustředila svou pozornost k počítači. Prohlédla si hodnocení, vesměs kladné a spokojené komentáře. Málem všechno zavřela, když si náhle všimla titulku, který Tamaru více než zaujal. Zúčastněte se akce DOPISY PRO NAŠE VOJÁKY. Pousmála se. Dopisy pro vojáky. Ti v tom šíleném prostředí uvítají malé rozptýlení.
Drobnost, která jim udělá radost, připomene domov. Mezi nimi se spíš najde někdo, kdo dopis ocení. Dostane se jim pozornosti od jiných lidí a věcí, než od kulek a nepřátel. V tomto případě má Tamara naprosto jasno.
2 Začátek února s mrazivě ledovým vzduchem, který zalézal pod kabát, ale bez trošky sněhu. Chodníky se třpytily pod nánosem jinovatky, lidé klopili hlavy proti zimnímu větru a zároveň kontrolovali, jakého místa se příště dotkne jejich podrážka. Tamara si choulila tvář do šedé šály a začínala litovat, že se do Typewriter vydala pěšky. Zkřehlé ruce se snažila zahřát v hloubi kapes. Zase si zapomněla rukavice, jak mívala ve zvyku. Když dorazila k parku, vyhledala stánek s kávou. Ztuhlé konečky prstů vybíraly z peněženky drobné, kterých se chtěla zbavit. Vzápětí se ty promrzlé články pálily o horký voskový kelímek kávy. Zpod víčka stoupal proužek páry s vůní karamelu, který nasávala do nosu dychtivě jako houba. Ceduli agentury s příhodným názvem zahlédla už z dálky. Až teď si uvědomila, že si poutače všimla již několikrát, ale myslela si, že uvnitř prodávají jenom psací stroje, proto tomu
nikdy nevěnovala větší pozornost. Malý kovový zvonek ohlásil její příchod, jakmile se její ruka dotkla dveří. Uvnitř seděla žena s blond mikádem, zhruba ve středním věku. Automaticky vzhlédla od pultu ke dveřím. Černá sluchátka s mikrofonem kolem krku prozrazovala, že funguje i jako servisní služba s číslem 555 a kdo ví, co dál. „Dobrý den,“ pozdravila Tamara nejistě zdánlivě jedinou zaměstnankyni, která si ji měřila od hlavy až k patě už přinejmenším potřetí. Teprve pak vydolovala ze škatulky předem naučených profesionálních výrazů milý a přívětivý úsměv. „Přejete si?“ Pro dovršení příjemného dojmu zamávala žena slepenými řasami. „Ráda bych se… zaregistrovala.“ Několika váhavými kroky přistoupila blíž k recepčnímu pultu. „Nevadí vám ta káva? Na dveřích máte zákaz.“ Zvyklá gestikulovat, poukázala prstem k zákazové nálepce. Nejspíš proto si ji tak podivně prohlížela, napadlo ji. Natalie, jak hlásala firemní jmenovka
připnutá na blůze, nad tím jenom mávla rukou. „Když to nevylijete…“ Automaticky sáhla na příslušný štos papírů. Vytáhla dvě stránky a podávala je Tamaře. „Tady do formuláře A vyplníte vaše osobní údaje a adresu. Kolonku o registračním poplatku nevyplňujte. Pak mi papír odevzdáte, a než vyplníte formulář B, zanesu vás do naší databáze.“ „Díky. Víte, ráda bych se zúčastnila té… akce Dopisy pro naše vojáky, jestli to není problém.“ „Jistěže není.“ Natalie pouze vyměnila formulář B za C. S drobným úsměvem pak rukou pokynula k malému stolku s křeslem. Tamara se usadila a vytáhla z kabelky vlastní propisku. Byla na ni zvyklá, s nabízenou, erární propiskou většinou protrhla papír. A vzhledem k tomu, že si ji peroxidová Natalie při příchodu nepříjemně skenovala, by ji vskutku nerada žádala o nový formulář. Jméno: Tamara Fieldsová Datum narození: 6. 5. 1985
Národnost: US Místo bydliště: Branford College, Yale, PO Box 208222, New Haven, CT 06520-8222 Povolání: novinářka Záliby: čtení, hudba, cestování, psaní Doplnila svou e-mailovou adresu, do rohu dopsala datum a podepsala se. Zaškrtla i souhlas s nakládáním s osobními daty. Vyplněný list papíru odevzdala Natalii. Chybělo vypsat částku patnácti dolarů, které Tamara ihned uhradila. Na oplátku za to obdržela potvrzení s registračním číslem. Ujistila se, že je možné změnit adresu místa bydliště. Nebyla si sama jistá, jak dlouho ještě bude bydlet na koleji, a vůbec, kam se později odstěhuje. Druhý papír pak vyplňovala přímo u pultu. U políčka s národností zvolila z nabízených americkou. S věkem lehce zaváhala. Měla nejdřív v úmyslu vybrat od 25 do 40. Ovšem při vzpomínce na bývalého přítele ji velice rychle přešla chuť se bavit s někým mezi dvaceti pěti a třiceti lety, proto věkovou skupinu pod třicet vypustila. Překvapilo ji políčko, kde se musela
rozhodnout mezi vojákem v terénu, v aktivní službě mimo terén či mimo aktivní službu. Ke zvláštním požadavkům napsala, aby byl svobodný. Nemělo by cenu ani smysl si psát se zadaným nebo ženatým. Tomu totiž píše vlastní žena. Na to nepotřebuje cizí holku z New Havenu. Záliby a ostatní položky vedoucí k eliminaci možných kandidátů vynechala. Chtěla se tyto informace dozvědět z dopisů, ne z počítače. „Už to máte?“ „Jistě,“ přikývla krátce. Papír přisunula pracovnici agentury. „Dobře, jakmile údaje vyhodnotíme, pošleme vám na váš e-mail možné kandidáty. Vy si pak vyberete.“ „A nešlo by to udělat hned?“ Natalie vypadala tímto požadavkem trochu zaskočená. Jako kdyby každý, kdo tudy prošel, chtěl čekat dva dny i víc. Koneckonců nepůsobila jako vytížená pracovnice. Pod hromadou formulářů totiž vykukoval roh módního časopisu, který se snažila v rychlosti zakrýt, nemluvě o několika koblihách na talířku,
schovaných pod pultem. Tamara však taktně mlčela a jen se na Natalii pousmála. Ta se nejdříve trochu ošívala. Nelíbilo se jí, že by musela udělat velice jednoduchou práci, která zabere pouze několik minut, hned teď. Nakonec ale přikývla. Tamara totiž nebyla někdo, kdo by se nechal snadno odbýt. Zkrátka a dobře si její souhlas doslova vykoukala. „Dobře, ale musíte počkat. Můžete se zatím posadit.“ Hrozně ji rozčiloval fakt, že jí zákaznice vidí pod ruce a nejspíš zkoumá obsah její práce. Tamara místo odpovědi jenom s úsměvem pokrčila rameny. Měla svou kávu, nic jí nechybělo. Proč si pár minut nepočkat? Stačilo se zaposlouchat do tiché hudby z rádia ke zpříjemnění atmosféry. Po dvaceti či třiceti minutách zarachotila tiskárna. Vyplivla několik papírů s asi dvaceti možnostmi, respektive vojáky: „Slečno Fieldsová, můžete si klidně vybrat.“ Že to ale trvalo, pomyslela si Tamara. S téměř vypitou kávou přistoupila k pultu. Nahlédla do hustě potištěných papírů se jmény
a daty. U některých bylo červené kolečko. „Co znamená tohle?“ ukázala prstem na jedno jméno s podivnou značkou. „Ten si již s někým dopisuje. Nevylučuje se více korespondentů.“ Pokývala spíše sama pro sebe. Propiskou několikrát poklepala do pultu. Zkoumavě a nanejvýš soustředěně prohlížela papír. U každého jména byla adresa jednotky, u které sloužil, oblast a stát, kde vykonával svou službu, rasa, náboženství, věk, hodnost a jak dlouho je u armády. Nejdříve vyškrtala čtyři vojáky s červenými kolečky. Chtěla někoho, kdo si s nikým nepíše. Poté majory, kapitány a poručíky. Ze zbytku vyhodila černochy, Hispánce i jiné míšence. Není rasistka, ať si mají svá práva, bude je respektovat, ale přece jenom… Paní Natalie jen zaraženě sledovala její rapidní škrty. Tamaře zbyli dva vojáci. Zakroužkuje si pozitiva. První byl u armády teprve pět let, v terénu podruhé. Druhý kandidát bude sloužit u armády už dvanáctým rokem, v terénu je podvanácté. Zakroužkovala
jeho. První slouží u jednotky Echo Victor. Druhý Bravo Charlie. Znala pouze začátek vojenské abecedy. Takže z naprosto subjektivního názoru si vybrala Bravo Charlie. Oba dva byli seržanti. První slouží blízko Bagdádu, druhý v provincii Majsán. Sice nevěděla, kde to je, ale Bagdád zněl příliš nebezpečně. Začnu si psát se seržantem z Bagdádu a on brzy zemře, napadlo ji. Ne, ne. Zakroužkovala neznámou provincii válečné oblasti. Prvnímu je třicet jedna let, druhému třicet čtyři. Mladší je možná… lepší, ale ten druhý je mnohem zkušenější, není rozhodně na frontě poprvé. Na každý pád, i kdyby Tamara zakroužkovala číslo 31, tak by to ten první voják projel na celé čáře. „Beru si tohohle,“ usmála se na paní Natalii. „Pana…“ podívala se znovu na papír, „seržanta Jeremyho Shepparda.“ O vteřinu později jí úsměv poněkud ztuhl na tváři, protože si uvědomila, že s neznámým vojákem nakládá jako s neživou věcí, jako by si ho vybrala z dovážkového katalogu a jen čekala, až jí ho pošta doručí před dveře. Rychle ten pocit zahnala, ještě by si svůj záměr mohla rozmyslet.
„Dobře, vytisknu vám jeho adresu. Zatím vám, slečno Fieldsová, vysvětlím vaše možnosti. Můžete posílat dopisy přímo přes poštu, anebo přes nás. Přes nás je to mnohem rychlejší. Zaplatíte jen za známku, klasicky, jako na poště. Jen z naší agentury mají dopisy přednost před obyčejnými. Budeme jen takový zprostředkovatel mezi vámi a panem Sheppardem. Můžete dopisy zanést na jakoukoli naši pobočku osobně nebo poslat. Pokud by nastala jakákoli změna ve vašich údajích, stačí nás kontaktovat e-mailem s registračním číslem. Ano?“ „Ano, jistě,“ Tamara se mile pousmála. Na jednoduchých pravidlech, která se většinou u všech společností opakovala, neexistovalo nic, čemu by nerozuměla. „Ze začátku budu posílat dopisy přes vás. Uvidím, co bude později. Takže… teď můžu začít psát kdykoli?“ „Zajisté, slečno Fieldsová. Od nás je to teď všechno. Příjemné psaní,“ předala Tamaře adresu a ta se s ní zdvořile rozloučila. Lidé si dělají běžně radost malými hloupostmi. Jen tak si koupí tričko, které vůbec nepotřebují,
jídlo, které snědí a nic jiného kromě rostoucí váhy a vymetené peněženky nepřinese. Tamara si udělala radost adresou člověka, kterému bude moci psát dopisy. Třebaže neměla tušení, zda o to dotyčný vůbec stojí, naděje, že mu tím udělá alespoň malou radost, ji neopouštěla. Upřímně se nemohla dočkat, až zasedne k prvnímu dopisu, i když absolutně nevěděla, o čem v něm bude psát.
3 Tamara si nepřála oddělenou kancelář speciálně jen pro šéfredaktora. Chtěla být mezi ostatními a být nedílnou součástí celého shonu. Měla tak neustálý přehled o dění kolem. Kdyby se od ostatních izolovala, jen těžko by mohla praktikovat přátelský a osobní přístup, ale navíc by jím dala najevo, že se nad nimi povyšuje. To, že je jejich studentský šéfredaktor, neznamená, že je někým víc. Pořád jsou jen studenti, kteří se stále učí. Na rohu stolu se těsnala kupa barevných plakátů na křídovém papíře. Klouzaly po sobě, kroutily se a jejich obsah Tamaru upřímně ani nezajímal. „Co je zase tohle?“ nadzvedla růžek vrchního plakátu, a jak už předem tušila, týkal se další z mnoha pitek obří studentské alkoholové ligy. V duchu jenom protočila oči. „Stavil se tady Howard, jestli bychom…“ Tamara zvednutím ruky přerušila Joaninu řeč. Horlivá prvačka nastoupila do deníku teprve
před několika měsíci a myslela si, že když bude všem vycházet vstříc, stane se tak lepší redaktorkou. „Ať si to Howard roznese sám. Už jsem mu několikrát říkala, že nejsme poslíčci. Tobě myslím taky, Joan.“ Prvačka se na Tamaru nepřestávala sladce usmívat. Ten výraz ji začínal znervózňovat. „Víš, je hezké, že se snažíš vyhovět všem, ale za chvíli si z tebe udělají hadr na podlahu.“ „Takže to mám odnést?“ ptala Joan se Tamary jako tříleté dítě, které poprvé v životě vidí slona. Tamara se zmohla jen na křečovitý úsměv a souhlasné kývnutí. Ve chvílích jako jsou tyto, má dojem, že z ní zešílí. Nikdy z ní nebude dravá novinářka, ustrne na úrovni stážistky anebo bude psát sloupek o miminkách a roztomilé výbavičce pro nastávající maminy. Hravě si v té pozici dokázala Joan představit. Občas se přistihla, že ji pozoruje se skeptickým výrazem a v duchu si říká, že nejspíš v duchu přemýšlí nad jmény svých dětí, vnoučat nebo dokonce i koťat, kterých má na stole snad tisíc. Když se konečně zbavila Joan i té hromady na
svém stole, zjistila, že nemá přehled, kdo na čem dělá. Což se stávalo málokdy. Respektive nebyla si příliš jistá. Měla v hlavě zmatek a navíc neustále přemýšlela nad obsahem dopisu, který ještě nezačala psát. Proto byla donucena svolat malou poradu. Ta spočívala v tom, že si všichni přisunuli židle blíž, aby na sebe nemuseli tak křičet, a sdělovali své návrhy či na čem zrovna pracují. Do bloku si zapisovala jednotlivá jména včetně toho, co na sebe prozradili. Redaktoři, který pro Yaleský deník už nějakou dobu psali, měli dobrou intuici, proto je nechala pracovat na tom, co si zvolili. Vesměs nepotřebovala dělat žádné změny, přehazovat články z jednoho na druhého nebo jim rozdělanou práci jednoduše smést se stolu. Dalo se říct, že je se svými ovečkami spokojená. Bez výhrad během dne střádala hotové články na hromádku, kterou může překvapivě včas poslat do tisku. Když si po několika hodinách opravování udělala přestávku, vytáhla ze stolu linkovaný blok. Koncem propisky poklepávala do papírů. Proklatý dopis, zaklela v duchu. Neměla sebemenší tušení, jak začít.
Sednout si k nepopsanému listu a začít tvořit novinový článek bylo oproti obyčejnému dopisu tak strašně jednoduché. Špatné oslovení by ho mohlo urazit, následující obsah unudit, na konci uspat a veškerá snaha, včetně těch patnácti dolarů, by přišla vniveč. Na chvilku zvažovala, zda se na to přece jenom nevykašlat. Včerejší euforie z ní vyprchala, zbyla po ní jen nejistota a nervozita. Ten dopis nahrazoval osobní kontakt. Představovala si, jak by se na ni cizí muž zmateně díval, kdyby ho jen tak oslovila na ulici a snažila se s ním zapříst hovor. Jenže svědomí jí něco takového nedovolovalo. Ona je přece Tamara Fieldsová, ta, která neodvádí polovičatou práci, ta, která dotahuje všechno do konce. Když už se rozhodla, udělá to. Oslovení byl opravdu velký problém. Drahý? Hloupost, pomyslela si. Milý? Pitomost! Všechno znělo příliš osobně a důvěrně. Urazí se, opakovala si, zatímco nepřestávala klepat koncem propisky o blok. Nakonec vzteklá sama na sebe odhodila sešit na stůl. Naštvaná proto, že nedokáže nic vymyslet. Její tvůrčí stránka ji zklamala ve chvíli, kdy se to nejméně hodilo. Ani
se na to nedokázala soustředit. S dlouhým povzdechem otevřela e-mailovou schránku, zvědavá, co nemilého ta zapeklitá Pandořina skříňka skrývá. Oči se Tamaře obrátily v sloup. Tři zprávy od její matky, od „drahé“ Virginie Fieldsové. První obsahovala klasické otázky: Jak se máš, co děláš, nepřepínáš se, učíš se, jíš pořádně? Nechápala její přehnanou starost. Nebylo to nic jiného než předstíraná péče o jediné dítě. Druhé dvě nesly dodatky toho, na co zapomněla. Jo, skoro jsem zapomněla. Tvá sestřenice se bude vdávat! Budou mít svatbu až v létě. Doufám, že do té doby budeš mít přítele, se kterým tam přijdeš. Takže sestřenice Julie si nakonec vezme Matta, který šilhá na obě oči. Každým jinak, každým jindy. Člověk nikdy nedokázal plně odhadnout, kam se dívá, když s ním mluvil. Ovšem dokázala si představit, jaké veselí u nich doma propuklo. Julie se přece bude vdávat, bude mít svatbu. Nicméně i v těch několika řádcích od její matky byla skryta tichá, nevyřčená výčitka: Vidíš?! Julie bude mít svatbu!
Ty ses ale měla vdávat první! Prvotním Virginiiným záměrem nebylo oznámit Tamaře radostnou událost, ale upozornit na její nedostatky a vmést jí do tváře, jak moc nemožná je. Jako by jednou z podmínek pro harmonickou rodinu stanovených Tamařinou matkou bylo, že se musí vdát. Ode dne, kdy se Tamara rozešla se Sydem, byly tyhle připomínky, ať už tiché či teatrálně vykřičené, na denním pořádku. Zvykla si, obrnila se proti nim a házela je za hlavu. Přesto však na ni jejich význam někdy dolehl v podobě jisté formy deprese nebo jen obyčejné melancholie. A o to šlo. Tyhle pocity měly v Tamaře probudit černé svědomí, měly ji přimět zvednout zadek a najít si nového přítele, kterého by konečně mohla představit svým rodičům. Nejenom že neměla náladu si někoho hledat, ale nechtěla před Virginií přiznat prohru. Beztak by nebyla spokojená ani s novým přítelem, ani s přiznanou porážkou Její matka nebyla žena, která by narovinu řekla, co chce, očekává či co si snad myslí. Byla jako aprílové počasí. Když si Tamara přivedla Syda,
nenáviděla ho. Odsuzovala mladého muže, který se k její dceři choval slušně, a o pár let později si jeho trosku zamilovala. Smiř se s tím, Tamaro, je to jenom tvoje chyba, říkala si v duchu pokaždé, když se v myšlenkách vrátila o dobrý rok a půl zpátky. Tamara zatřásla hlavou, jako by ty myšlenky mohla vyklepat ven. Nechtěla myslet na matčiny poznámky, nechtěla myslet na Syda. Nechtěla ve své hlavě ani jednoho. Ne teď. Jo a taky k nám před týdnem přišla kočka. Už u nás zůstala. Velice dlouhý povzdech zakryl otrávené: proboha. Virginie, rozhodla ses mě zničit nepodstatnými zprávami, řekla si Tamara v duchu. Na okamžik zavřela oči, promnula si kořen nosu a přemáhala chuť všechny zprávy bez odpovědi smazat. Nakonec se donutila odpovědět na to nejnutnější. Vždyť mám přece své rodiče ráda, připomínala si zoufale, aby přece jenom přehlušila pár vlezlých výčitek svědomí. Nejsem krkavčí dcera! Ale některé jejich zažité zvyklosti ji zkrátka vytáčejí. Nechtěla žít v téhle době,
neměla však na výběr. Někdo povolanější určil, že bude žít teď a tady a mít tyhle lidi za rodiče. Dva jedince, kteří si libují ve staromódních přežitcích z minulého století. Existují jisté hranice. Ovšem Virginie je nehodlala respektovat. Když si umínila, že to či ono bude pro její dceru nejlepší, tak to tak jednoduše bylo. Nikdo neměl šanci něco na jejím tvrzení změnit. Tamara se od toho jenom chtěla distancovat. Držet se stranou přežitků, žít podle sebe a milovat své rodiče, ne se řídit podle jejich sto let starého manuálu. Hodina do uzávěrky. Tamara se zhluboka nadechla, aby se zbavila posledních zbytků matčina vlivu, který dosáhl i na východní pobřeží. Opět si promnula kořen nosu. Začínala ji bolet hlava. Definitivně usoudila, že teď už se k dopisu nedostane. Blok s adresou schovala do kabely a pustila se do práce. Článek a uzávěrka nepočkají. V prázdném, přetopeném pokoji na Bradfordské koleji se v ničím nerušeném tichu vznášel slabý odér odpadků. Ignorovala ho. Obešla přeplněný odpadkový koš, odkládala
jednotlivé vrstvy oblečení a pro zmírnění bolesti hlavy vypila sklenici vody. Obklopená jídlem a pitím si před sebe položila linkovaný blok, vedle papír s adresou a jeho osobními údaji. Pohled jí padl opět na provincii Majsán – stát Irák. Třebaže netušila, kde přesně se vyznačená oblast nachází, dokázala si až příliš barvitě představit všelijaké hrůzy, kterým tam jsou vojáci vystavováni. Prsty si dala za ucho kratší prameny vlasů. Do pusy vhodila čtvereček mléčné čokolády a sáhla po oblíbené propisovací tužce. Zdravím Vás, pane Shepparde. Nejlepší způsob, jak oslovit cizího muže a neurazit ho. Určitě teď sedíte a nestačíte se divit. Možná o to vůbec nestojíte, v tom případě se omlouvám, ale stejně jste vlastně zvědavý, kdo jsem a proč Vám nějaká cizí ženská píše. Upřímně doufám, že nezuříte, ale máte radost, a i kdybyste ji neměl, tak mi to taky přece nebudete říkat… Moc mluvím. Měla bych jít k věci. Dostala jsem
Vaši adresu od agentury TYPEWRITER. Lidé, kteří rádi píší dopisy, tam chodí vyhledávat jiné zájemce se stejným koníčkem. Chtěla jsem si s někým vyměňovat klasickou, línou šnečí poštu. Připadalo mi, že dělám správnou věc, když jsem si vybrala adresu vojáka. Moc rozptýlení tam asi nemáte, tak… proto. Asi by neuškodilo něco o sobě říct. Takže… jmenuji se Tamara Fieldsová, letos mi bude dvacet pět let, studuji Yale a vedu redakci univerzitních novin. Doufám, že Vás můj věk neodradí. Upřímně… myslela jsem si, že bude snadné jen tak si sednout a napsat dopis neznámému člověku, že prostě jenom napíšu pár vět. Je to ale hrůza! Absolutně nevím, o čem bych měla psát, abych se neztrapnila nebo nepůsobila jako pomatená ženská, která mluví z cesty. Ovšem jak se na to dívám, tak se mi to zatím daří. Vždycky takhle strašně melu, když jsem nervózní. Jestli jste přežil šok z toho dopisu, snad se teď nebudete zlobit, když se zeptám, jaký je Irák? Víte, nikde jsem kromě Louisiany, odkud
pocházím, a New Havenu nikdy nebyla. Cestovala bych, jenže nemám za co. Tak se ptám čistě jenom ze zvědavosti. Myslím, že po dnešku na nic lepšího stejně nepřijdu, takže mi nezbývá než doufat, že jsem Vás tím neodradila. Na druhou stranu by taky nevypadalo dobře, kdybych na Vás hrnula jednu otázku za druhou. Na každý pád budu ráda, i když si můj dopis jenom přečtete. Zbytek už záleží jen na Vás. Přeju Vám hodně štěstí, Tamara Fieldsová P.S. má adresa je na druhé straně dopisu, kdybyste se přece jenom rozmyslel.
4 14. 2. 2010, vojenská jednotka Bravo Charlie, provincie Majsán, Irák „Pošta!“ křičel desátník v pískovém triku s propocenými kruhy u krku a podpaží. Na krku se mu houpaly kovové psí známky jako každému. Držel v ruce pytel s dopisy pro jednotku Bravo Charlie v táboře Nezávislost. Nejlepší způsob rozdělování pošty byl v jídelně a v poledne. Velitel tábora zkoušel zavést všemožné cesty. Bohužel žádný plně nevyhovoval. Obcházet každého zvlášť bylo velmi zdlouhavé a neefektivní. Dělat skupinové shromáždění jen za účelem rozdělování pošty… úplně zbytečné. Tenkrát se dostavilo pouze pár jedinců, kteří čekali dopis od manželky. Když náhodou dostal dopis i někdo jiný, jednoduše ho díky tomuto způsobu nedostal. A ne každý byl tak ochotný, aby převzal dopis za kolegu a posléze mu ho donesl. „Tak dělej, rozdávej!“ zakřičel někdo z davu. Vojáci seděli u stolů. Na nich podnosy s armádní
stravou, která postrádala nejdůležitější aspekt. Chuť. Několikrát si o ni žádali kuchaře. Vždy bez pozitivních výsledků. A tak se jen s apatickými výrazy, otupělí horkem rýpali vidličkou v něčem, co připomínalo kaši. „No jo,“ vyndal desátník balíček, který byl hned nahoře. „Davis!“ křikl přes celou jídelnu – bílou místnost vybavenou pouze stoly a velkým počtem židlí. „Nejspíš ti žena zase posílá ten tvrdý koláč.“ „Nikdo ti tenkrát nenabízel!“ Davis vyrval balíček z rukou provizornímu poštovnímu doručovateli, který se vždycky rád probíral cizími zásilkami, aby pak mohl roznášet drby po táboře nebo si něco vyžebrat k dobru, ať už se jednalo o tvrdý domácí koláč, sušenky nebo cigarety. Především ty byly v táboře silně nedostatkovým zbožím. „Ben, Frank… John, Bill…“ za každým jménem letěl dopis k příslušnému vojákovi. Desátník měl dobrou mušku. Navíc si moc dobře pamatoval jména i obličeje, třebaže v uniformě a krátkém vojenském sestřihu vypadali všichni skoro stejně.
„Andrew!“ Nikdo se neozval, ani nezvedl ruku. „Kde je do prdele Andrew?“ „Na hajzlu…“ ozvalo se od jednoho stolu. Sálem zašuměl smích, který se zase rychle rozplynul v cinkání hliníkových příborů. Desátník popadl další dopis. Překvapeně povytáhl obočí: „Jeremy!“ „Cože?“ zvedl Jeremy pohled od nechutného jídla. I ostatní u stolu zpozorněli. „Jak, cože? Máš dopis.“ „Já?“ nemohl se přestat divit. „Ne asi! Tvoje babička!“ „Ty, hele, Waltere, neser mě!“ podíval se na něj Jeremy. Desátníkův humor nebyl zrovna jeho šálek čaje, v téhle díře spíš brandy nebo whisky. Navíc neměl poslední dobou vůbec náladu na vtipy. Ale Walter nelhal, nedělal si z něho srandu. Vskutku držel dopis. Užuž po něm chtěl sáhnout, ale Mark, sedící po jeho levici, ho pošťákovi vytrhl z ruky mnohem rychleji. „Hele, copak to tu máme? Maminka?“ otočil obálku na druhou stranu. Čekalo na něj ale zklamání. Lidé většinou napíšou zpáteční adresu
na zadní stranu obálky. Jenže tahle zela prázdnotou. Škoda. „Nech toho, dej to sem, není to tvoje,“ natáhl se, ale jeho povedený kámoš mu ucukl. „Počkej! Jen se podívám, kdo ti píše.“ Ryan, měřící bezmála dva metry, se jenom koutkem oka podíval Markovi pod ruce. „Není tam zpáteční adresa.“ Konstatováním faktu Marka zesměšnil. Udělal z něho pitomce, který nepoznal, že zírá na prázdný papír. S odfrknutím dopis odhodil na stůl do mezery mezi tácy. „Tak vidíte, vy idioti,“ ukořistil si konečně Jeremy svou poštu. Sjel je přísným pohledem. Pod touhle kamennou maskou byl naprosto zmatený. Neví o nikom, kdo by mu psal. S největší pravděpodobností matka, která nad tím dopisem brečela, a uvnitř nenajde nic jiného než jen zoufalé prosby, ať se vrátí domů. Pořád si myslí, že ho přesvědčí, aby kvůli otci vystoupil z armády. Jen zběžně prohlédl obálku. V rohu razítko pošty v Connecticutu. Vždyť tam kruci ani nikoho neznám, pomyslel si. Přesto si však dopis strčil do zadní kapsy maskáčových kalhot.
„Kam jdeš?“ ptal se zvědavě Ryan. „Snad ses neurazil?“ „Vyhodit ten blaf. Kdo to má jíst…“ zvedl se i s podnosem a zpola nesnědené jídlo seškrabával do kontejneru vzadu za jídelnou. Zbytky od snídaně se uvnitř už začínaly kazit. Kolem se vznášel pomalu, ale jistě nesnesitelný zápach hnijícího jídla. Tak to dopadá, když někdo postaví popelnici na zbytky někam, kde většinu dne svítí slunce. Poté se Jeremy odebral k sobě do pokoje. Musel přejít několik desítek metrů po přímém slunci, na kterém bylo kolem poledne snad padesát stupňů. Bůhví kolik bylo ve skutečnosti, ale Jeremy si zkrátka připadal jak na rozpáleném rožni. Dveře ubikace za sebou zabouchl. Nejdřív se napil balené vody. Samozřejmě, že zteplalé. Na nějakou klimatizaci mohl zapomenout a lednička zrovna nijak valně nechladila. Přes okno zatáhl závěs, aby se slunce alespoň částečně zbavil. Ze stolu sebral krabičku cigaret. Jednu si vložil mezi rty. Potřeboval si nutně zapálit. Nejenom pro vyrovnání hladinky nikotinu v těle, ale i pro spravení chuti po tom mizerném obědě.
S dlouhým povzdechem vyfoukl sloupec kouře. Sice ho to moc neuklidňovalo, ale aspoň něco. Vzápětí padl s žhnoucí cigaretou v puse na záda do postele, aniž by si zul bagančata. Vytáhl ze zadní kapsy kalhot dopis. „Tak se ukaž…“ roztrhl obálku, z níž vytáhl linkovaný papír přehnutý napůl. Automaticky se podíval na spodní konec stránky na podpis. Tamara. Kdo je do prdele Tamara? Žádnou holku s tímhle jménem nezná. Ani neznal, alespoň co si vzpomíná. Začal číst od začátku. Už při oslovení se uchechtl. „To si piš, že se divím,“ bavil se nahlas s němým dopisem. Jako kdyby jeho odpovědi mohla pisatelka slyšet. Ušklíbl se nad jejími omluvami. Proč by se měl kvůli dopisu zlobit? O agentuře TYPEWRITER asi slyšel, ale nevzpomínal si kdy ani od koho. Nejspíš jim někdo na školení nebo schůzi říkal, že budou mít seznam jejich adres. Pokrčil nad tím rameny. Přestal přemýšlet nad něčím, na co stejně nenajde odpověď, a i kdyby ano, stejně s tou věcí nedokáže nic udělat. „Tak Tamaře ještě není ani 25? Páni – a prý,
jestli mě to odradí,“ tiše se pro sebe zasmál. Pokračoval ve čtení dál. Studentka na Yalu? Kruci, asi bude zatraceně chytrá. Očividně ale i neskutečně užvaněná a svým způsobem chápavá. Nicméně si musel přiznat, že mu radost udělala. Kdy naposledy dostal dopis od normálního člověka, pokud nepočítá svou vlastní matku? Nemá tušení. Kdy naposledy mluvil s ženskou? To už bude taky pěkně dlouho. Jemná ženská slova byla v tomhle prostředí jako balzám. Zároveň i jako pěst na oko. Odpověděl by jí tak jako tak. Beztak neměl do čeho píchnout. Většinu týdne se v táboře nudí. Alespoň úplně neztratí kontakt s okolním světem. Dopis složil zpět do obálky a schoval ho do šuplíku nočního stolku. Uhasil zpola vykouřenou cigaretu. Pak si dal ruce za hlavu a z toho horka usnul. V sedm večer se rozešel do jídelny pro další servírovanou šlichtu bez chuti a se zápachem. U stolu už seděli ostatní z jeho jednotky. Lidi si na frontě dělají přátele velmi rychle. Nikdy nikdo nemohl tušit, co se stane zítra nebo za
měsíc, kdy některý z nich zemře nebo je převelí. Jeremy se mezi nimi sice pohyboval teprve měsíc a půl, ale už teď mohl tvrdit, že členy svého týmu – Marka, Ryana, Simona a Williama – zná dost dobře. Už třikrát s nimi byl na rutinní akci v terénu. Při takových záležitostech zkrátka musel vědět, na koho se spoléhá a kdo mu kryje zadek. „Tak kdo ti psal, Jeremy?“ „Nech si to…“ nejprve Marka okřikl. Pak se rozhodl, že raději bude lhát. Moc by se v tom vrtali a on jim nechtěl dávat příležitost k nahlédnutí do svého soukromí. „Kvůli matce jsi dělal takový tajnosti? To sotva. Je v tom nějaká jiná ženská, co?“ „Marku dej mu pokoj. Spíš by mě zajímalo, jestli si večer zahrajeme poker…“ „Dneska beze mě,“ zamumlal Jeremy. Tupě zíral na maso bez šťávy, chuti a čehokoli dalšího, co by správný kus hovězího měl mít. Slušně řečeno, steak na prd. Ještě ke všemu páchl jako hadr na nádobí. Na okamžik podezíral kuchaře, že tu masitou překližku opláchl ve vodě, v níž myl polední nádobí.
„Co to? Že by tě přestalo bavit vyhrávat?“ rýpl si pobaveně Ryan. „Musím si prostě něco zařídit. Ale příště vás oberu i o boty.“ Na dopis se ho pak už neptali. Ani se nezajímali, co si musí zařídit, třebaže někteří z nich hořeli zvědavostí. Většinou před sebou nemívali tajnosti, ale když už o něčem někdo z nich nechtěl mluvit, respektovali to. Zprvu se pokoušeli zlomit jeho rozhodnutí, avšak bez úspěchu. Jeremy po hodině odešel z jídelny. Slunce se sklánělo nízko nad obzorem, přesto se mu zdálo, že je stále horko jako v peci. Zato až padne noc, ochladí se, táborem se přežene studený vítr z pouště a ráno zase udeří vedra. Jako na houpačce. Prošel kolem pár místních prověřených trhovců. Zrovna sklízeli vystavované zboží z olámaných dřevěných desek. Kaftany se jim pleskaly kolem zaprášených sandálů, zatímco přenášeli hromádky pirátských filmů z provizorního prodejního pultu do vaků na dřevěných kárách tažených osly. Na nejstaršího
z nich kývl na pozdrav. Ten se na oplátku mlčky uklonil. Nikomu z nich se nedalo věřit, ale tenhle z nich byl nejslušnější a nejférovější v rámci jejich omezených arabských možností. Snažili se na Američanech vydělat. Obchodovali s nimi, třebaže neuměli anglicky, a pomáhali si rukama i nohama. Oni jim na oplátku vydělat nechali. Většina z chlapů z tábora kupovala pirátské filmy, ať už normální nebo ty pro dospělé. Jiní zase sháněli hezké dárky, které by mohli poslat domů svým osamělým ženám a dětem. Jeremy zapadl do své ubikace. Do okna vložil hustou síťku proti hmyzu. Malárie sice v Iráku nebyla úplně běžná, ale člověk si nemohl být vůbec ničím jistý. Chtěl si jen pojistit vlastní zdraví. Neměl zájem přivézt si nějakou hnusnou, vleklou chorobu, přestože před odjezdem dostal nespočet injekcí proti všemu možnému. Přes okno zatáhl závěs. Ze šuplíku vytáhl dopis. Znovu přelétl očima úhledné písmo. Někde na dně našel jakýsi blok. Je to poprvé po šesti letech, co někomu píše z fronty. Naposled psal vlastní matce, kterou ubezpečil, že
z armády neodejde. Snažil se ji přesvědčit, že se nemusí podřizovat jeho otci. Ten s matkou manipuloval, jak se mu chtělo, jen se synem se mu to nepodařilo. Chtěl z něho mít právníka. Násilím ho držel na Harvardu. Jeremy tam vydržel sotva dva roky, než zběhnul na West Point. Stal se svým pánem a nikdy v životě nebyl spokojenější. Doma nemohl volně dýchat. Otcova povaha ho dusila. Matka se však při každém rozbroji rozbrečela a slzami se snažila Jeremyho přesvědčit, aby byl otci po vůli. A Jeremy většinou ustoupil, protože nesnesl matčino hoře. Postupem času zjistil, že ho jen jistou formou citově vydírají. Popadl první propisku, kterou našel. Zkusil na okraj, zda píše. Černá. Nevadí. Do rohu naškrábal datum 14/2/10. Tak proto chlapi dostávali domácí sušenky a koláče od svých manželek a proto byl taky Mark tak protivný, protože se na něj jeho přítelkyně vykašlala. Ahoj Tamaro, tady Jeremy, voják, kterého sis vybrala. Za celých šest let jsem nedostal, ani nenapsal dopis.
Takže si můžeš být jistá, že jsi mi tím udělala radost. A zlobit se kvůli dopisu? Nejsem blázen, i když normální taky ne, ale kdo z nás dneska je, co? Když ses představila ty, asi bych taky měl. Jmenuji se Jeremy Sheppard, je mi osmatřicet a jsem seržant. Do Majsánu jsem přijel teprve před měsícem a půl. Budu tu do konce roku. Tedy – zatím, pokud nenastanou nějaké změny. Nejspíš si zažádám o prodloužení. Možná si teď říkáš, že jsem doopravdy blázen. Zní to šíleně, ale nějak mě to baví. Někdy se třeba dozvíš proč (jestli budeš chtít). Nejsem zelenej mozek, jak tomu říkají civilové. Fakt ne. Přiřadili mě do jednotky Bravo Charlie. Bydlím v táboře Nezávislost. Prý se to dříve jmenovalo Svoboda, ale tohle se mi zdá lepší. Mám pod sebou čtyři kluky – Marka, Ryana, Williama a Simona. Vyrážíme na pravidelné mise. Jsou to takové rutinní akce, jestli je kolem všechno v pořádku. Snažíme se jen udržovat klid. Slovo „klid“ do papíru vyloženě vryl. Dopsala mu propiska.
„Do prdele!“ mrskl s ní o zeď. Odrazila se a zapadla někam za postel. Prohrábl šuplík, ale žádnou náhradní neměl. Sakra práce. Vytáhl z krabičky další cigaretu, kterou si zapálil až venku. Pomalou procházkou přes chladnoucí tábor se dotáhl za jejich povedenou bandou, která se zrovna věnovala pokeru. „Hele, kdo se na nás nakonec přišel podívat!“ zajásal William s rukou plnou karet. „Nevzrušuj se, jdu si jen půjčit propisku. Moje dopsala.“ Kouř vyfukoval pomalu a líně. Horko ho za celý den patřičně unavilo. Člověk se pohyboval jak zpomalený film, do ničeho se mu nechtělo a nejraději by se stočil někam do stínu a spal. Mark si chtěl zase trochu rýpnout, ale když si Jeremy něco zařizuje, tak si něco… zařizuje. Výslechu ho podrobí jindy. I s kartami odešel ke svému stolu. Měl jich víc, a tak mu půjčil rovnou dvě, aby měl Jeremy pokoj. „Dík. Kdo vyhrává?“ zeptal se automaticky mezi dveřmi. „Ryan,“ zazněl otráveně Bill, protože ten ho obral už o několik dolarů.
„Tak hodně štěstí,“ zanechal je v jejich malém pokerovém klubu v mlze cigaretového kouře. Neznal snad nikoho, kdo v armádě takhle nehřešil. Byly dvě skupiny. Někteří spíš kouřili, jiní více pili. Vlastně tři. Ta poslední dělala obojí. Jeremy se řadil k první. Na chlast moc nebyl. Na okraj stránky zkusil novou propisku. Modrá. „Prima, to bude vážně krása,“ zabručel si pro sebe. Pardon, dopsala mi propiska. Takže říkáš Yale? Práce v redakci? Krom toho, že jsi evidentně dobrá, protože to asi není jednoduchý se dostat na takový místo, je plno možností, jak to chápat. Takže se zeptám naprosto jednoduše, abych je nemusel vyjmenovávat: Co vlastně děláš? A co studuješ? Odkud přesně z Louisiany jsi? Já jsem z Portlandu. Pak jsem byl nějakou dobu ve West Pointu a teď jsem tady. Mimochodem, tvůj věk mi vůbec nevadí. Nepůsobíš jako hloupá plastová Barbie. Kdyby jo, ten papír by byl růžový a nasáklý tvou voňavkou. Takže ne, vážně mi tvůj věk nevadí. Já jsem na dopisy
nikdy moc nebyl, píšu, jak mě to napadne. Jsem trochu spontánní a snažím se být k ostatním přátelský, aspoň v rámci možností. Někdy mívám pocit, že se tu zblázním a určitě nejsem sám. Teď k tvojí otázce. Irák je velmi zvláštní země. Provincie Majsán je na západě státu při hranicích s Jordánskem. Na rozdíl od jiných oblastí je tady docela klid. Co bych ti tak řekl… přes den je tu příšerné vedro, jak v peci, a v noci zase zima. Táhne sem z pouště. Jenže jakmile ráno vyjde slunce a zase je něco mezi třiceti a padesáti stupni. Samozřejmě, klimatizaci tu nemáme, zbytečné plýtvání. Jenom horko, sucho, samý písek. Arabové jsou divní. Všichni se na tebe usmívají, všechno odkývají, protože ničemu nerozumí, mávají ti, snaží se ti vnutit první poslední jen proto, že jim z toho může kápnout pár dolarů do volátka, a než se stihneš rozloučit, odpálí ti pod zadkem bombu. Jeremy si vzpomněl na poručíka z předchozí mise v Bagdádu. Uměl arabsky a rád se družil. Největší chyba. Tenkrát však potřebovali
tlumočníka, protože hledali bombu u základní školy. Museli evakuovat děti a uzavřít oblast. Když už tam nikdo nezbyl, objevil se tam vychrtlý, bezzubý stařík s turbanem na hlavě. Neustále něco mlel arabsky a rukama potaženýma pergamenovou kůží rozhazoval do všech stran. Za chvíli jeho soukmenovec přistrkal dřevěnou káru, že do ní musí naložit jutové pytle, kterých si do té doby nikdo nevšiml. Ležely srovnané u zdi. Poručík se s nimi vybavoval, že jim s tím obilím pomůže na káru, aby mohli co nejrychleji odjet. S každým dalším pytlem mu pokorně děkovali, div, že mu ruce nelíbali. Pak z ničeho nic zmizeli. Utíkali po prašné cestě pryč od svého vozíku s obilím. Ještě nezapomněli zavolat, že se brzy vrátí, že jdou pro osla. Dřív než jim poručík stihl odpovědět, dopadaly jeho zkrvavené údy na suchou, zaprášenou dlažbu. Vyprahlá zem nasávala jeho krev, prýštící ze zbytku trupu a urvaných rukou. Víc z něho totiž nezbylo. Proto Jeremy nikomu nevěří, proto se s nimi nechce družit, a proto je všechny do jednoho považuje za vyvrhele.
Jak je vlastně u nás? Tedy v Connecticutu? Opravdu násilným způsobem změnil téma o sto osmdesát stupňů. Dostal se na půdu poskládanou ze žhavých uhlíků. Radši skončí dřív, než se spálí. Asi budu končit, než vypíšu další propisku. Taky tě nechci nijak vyslýchat. Navíc tu už zapadá slunce, moc na to nevidím (vím, můžu si rozsvítit). Špatná výmluva. Když napíšeš, budu rád. Jestli jsem tě odradil, tak se s tím nedá nic dělat. Mimochodem, koukám na datum. Je čtrnáctého – Valentýn. Ber ten dopis jako valentýnku. Hodně štěstí při čtení, Jeremy Sheppard Upřímně doufal, že zmínkou o Valentýnu zastřel poznámku o Arabech. Ženská se přece zaměří na valentýnku a ne na bombu. Někde v kanceláři splašil obálku, na niž napsal na ni Tamařinu adresu. „Tohle chci poslat,“ řekl desátníkovi za úřednickým stolem. „Fajn.“
Laxně převzal zalepenou obálku a hodil ji mezi tisíce lejster. „Waltere, neser mě,“ zavrčel Jeremy. Moc dobře věděl, že se Walter na dopis vykašle, zahrabe ho mezi formuláře a pokud ho neztratí, odešle ho s měsíčním zpožděním. „Hele, řekl jsem, že ho pošlu. Pojede s příští poštou,“ bránil se desátník, jen si hodil nohy na stůl. Nehodlal se kvůli jednomu dopisu pro cizí matku přetrhnout. „Pošleš to expres, jasný?“ Jeremyho tvrdý hlas prozrazoval, že s desátníkem, který zastával obyčejnou funkci úředníka, nehodlá kvůli jednomu dopisu smlouvat. Nebude mu nabízet cigarety ani jiné výhody, jednoduše mu vrazí klouby mezi oči. „Zbláznil jste se? Tohle není holubník. Jak bych k tomu přišel? Vyhovím jednomu, bude chtít další. Na tohle jsou předpisy. Existují výjimky,“ prohlédl si seržanta poněkud opovržlivým pohledem, „ale ne pro vás, pane.“ Sheppard praštil dlaní do stolu, až Walterovi spadly nohy dolů: „Tak hele, pošleš tenhle dopis expres. Do papírů si napiš, co chceš. Budeme
o tom vědět jen my dva. Nikdo jiný. Jak to vysvětlíš veliteli, je tvoje věc. Dej mu podepsat, co potřebuješ, nakecej mu, co musíš, ale tenhle dopis odejde dřív než zbytek pošty. Jasný?“ Seržant zabodával chladné oči do těch desátníkových. Ten jen ztěžka polkl. Obával se, že na něj Jeremy vytáhne nůž nebo mu jednu vrazí. Nestál o potíže ani o zlomený nos. Už vůbec ne o vyražené zuby. Zároveň jeho vnitřní já nechápavě kroutilo hlavou. Nadělá toho kvůli psaníčku pro maminku, pomyslel si. Nakonec tedy souhlasně přikývl. Upřímně si myslel, že by si ho měli všichni předcházet – aby dostali něco extra ze skladu, aby jim odeslal dřív dopis, zařídil jim opušťák nebo podobné výhody. Samozřejmě by své služby nechtěl zadarmo, ale na každý pád se spletl. Fungoval tam jako obyčejný pohůnek, který mezi nimi neměl vůbec žádný respekt. Stejně z něj vždycky vydolovali to, co potřebovali, a pro podměrečného Waltera z toho nekáplo vůbec nic. „Ano, pane. Zítra ráno bude na cestě.“ Jeremy se na něj najednou klukovsky usmál. Modré oči už neměl tak chladné, po vzteku ani
památka. Přátelsky ho poplácal po rameni. „Vidíš, že to jde. Díky, Waltere.“ Těžkými kroky vypochodoval ven z kanceláře. Slunce zapadlo. Na obloze zůstával pouze oranžovorudý proužek těsně nad potemnělou, vyprahlou zemí. Opřel se o sloup jejich veřejného táborového osvětlení. Zapálil si další cigaretu. Pomalu vyfukoval kouř. Proti slabé, ohnivě zabarvené záři kontrastovala jeho temná silueta. Odklepával si popel pod nohy. Co chvíli obracel oči k nebi. Cítil se trochu jinak než předtím. Při psaní částečně zapomněl na tohle šílené místo, třebaže se v jiném koutě objevily jiné špatné vzpomínky. Na okamžik nebyl voják. I ta chvilka byla příjemná. Oharek amerického tabáku zahodil na zem. Silnou podrážkou ho zašlápl do písku. Měl zatracenou chuť na sprchu, kterou si nemohl dopřát. Tady se totiž musí do prdele šetřit vodou.
5 Kdy poslala svůj úplně první dopis, si Tamara vůbec nevzpomínala. Ani na okamžik, kdy nějaký dostala. Ovšem od odeslání prvního nahodilého dopisu neznámému člověku uplynulo už několik dní. Každé ráno opouštěla branfordskou kolej s jistým nervózním očekáváním, zda se něco objeví v poštovní přihrádce. Třebaže obří police nalepená na zdi, rozdělená do přihrádek podle abecedy byla poměrně plná, pod písmenem F moc zásilek neleželo. S nepatrným zklamáním, kterým si nehodlala kazit zbytek dne, pokračovala do redakce. Joan – neboli „nadržená prvačka“, jak jí Tamara v duchu přezdívala – seděla u svého stolu připravená kdykoli vyrazit. Zejména v okamžiku, kdy se její nadřízená objevila ráno ve dveřích. S nepředstíraným úsměvem, který snad měla na obličeji přilepený trvanlivým lepidlem, se k ní hrnula, aby jí mohla hned zatepla oznámit novinky, které si pečlivě
sepsala na papír, popřípadě vyřídit vzkazy. Ochotně je za Tamaru přebírala, třebaže ta ji o to ani nežádala. Za pochodu ji vyslechla, nechala ji hučet, přikyvovala, že jí rozumí, přičemž myšlenkami byla stále ještě v teplé posteli nebo už nad obědem zabaleným v kabelce. Když tohle Joan udělala poprvé, byla Tamara v šoku. V návalu překvapení pomrkávala velkýma očima a snažila se všechny informace vstřebat. „A tohle je co?“ vyhrkla, jakmile si sedla ke svému stolu. Joan se sladce uculila, melírované vlasy se jí zhouply kolem zrůžovělých tváří: „Čaj a káva.“ To vidím taky, zabručela si v duchu Tamara. Stále nechápavě zírala na kouřící se hladinu čaje a povoskovaný kelímek kávy z pojízdného stánku. Nakonec obrátila pohled k Joaně. Bledá pleť s růžovými tvářemi a naivně nevinný výraz v Tamaře vyvolal představu porcelánové panenky. Rozhodně se tak tváří, řekla si. „Ale proč?“ „Protože si skoro každé ráno dáváš kávu a
tenhle stánek stojí při cestě do redakce. Na kelímku jsem si všimla, jakou piješ. Když nemáš kávu, uděláš si čaj. Tenhle je tvůj oblíbený. Už je oslazený,“ podotkla, div že se nezavrtěla jako poslušné štěňátko, které čeká pochvalu. Mlčky a stále rozhozená z její přebujelé iniciativy i pozorovacích schopností jí jenom podala peníze za kávu ze stánku. Časem si pak zvykla. Nemělo cenu to Joaně zakazovat. Byla prostě taková, ale ať už jsou její pozorovací schopnosti sebelepší, stejně se bude nejlíp hodit na sloupek pro maminy. I po dvou měsících, když jí Tamara platila za další kávu, pořád připomínala porcelánovou panenku. Tamara se jednoduše rozhodla soustředit především na práci v redakci, dokud se ve schránce neobjeví odpověď. Jedno z osobních pravidel, které sama sobě udělila. Stejně jako pravidelné kontrolování pošty, kterou zanedbávala naprosto logicky a úmyslně. Od nikoho neočekávala dopis, letáky ignorovala. Když jí někdo něco chtěl, beztak napsal e-mail. Nicméně se během čekacího týdne odhodlala vyřešit problém, který se táhnul už několik
týdnů. Gina, jedna z redaktorek, chtěla jinou rubriku. Náboženství, jemuž se věnovala už několik měsíců, ne-li celý předchozí rok, měla plné zuby. Chtěla něco jiného, několikrát Tamaru žádala, ať jí přidělí jiný úsek. Ale Tamara Ginin požadavek zamítala. Byla na náboženství zkrátka brilantní. Ovšem na druhé straně stál důležitý argument: Vyzkoušet si všechno. Zastávala názor, že by si každý z nich měl vyzkoušet všechno. Sama se první týdny věnovala recenzním na stravovací zařízení poblíž školy, pak pracovala v archivu a hrabala se v zaprášených krabicích a zatuchlých papírech. Předchozí šéfredaktor jí říkal, že může v životě skončit na jakémkoli oddělní, v jakékoli rubrice. Je třeba se připravit. Proto nakonec Gině vyhověla. Škemrala o jídlo, dostala ho. Paul, který se o něj až do té doby pečlivě staral, neměl protesty a náboženství přijal, dá se říct, s otevřenou náručí. Ve čtvrtek v poledne se vracela s horkou kávou a knihami z přednášky přes redakci na poštu. V redakci se bohužel místo pěti minut zdržela
víc než hodinu. Žaludek se jí kroutil hlady, zatímco se hbitými prosty probírala poštou v přihrádce na písmeno F. Místnost byla přetopená, zpod čepice se jí po tváři rozlévaly drobné kapičky potu. Když narazila na dopis se svým jménem naškrábaným na první řádce, bez váhání ho popadla. Místo radosti se dostavila úleva, protože už konečně mohla vyjít na čerstvý vzduch. Teprve tam se na uřícených tvářích usadil potěšený úšklebek. Knihy s hlasitým dopadem skončily na zemi. Vzápětí za nimi letěla bunda. Neurvalým způsobem trhala zalepený okraj zažloutlé obálky. Vzrušení a adrenalin odsunuly hlad někam do pozadí. Tváře jí hořely zvědavostí. Musím se uklidnit, napomenula se. Zhluboka se nadechla a prohlédla si obálku. Ušmudlané rohy, známka, kterou do dnešního dne nikdy neviděla. Velké množství černých a modrých razítek, i jedno červené s datem odeslání. Istanbul, Řím, Paříž, New York a nakonec Connecticut. Pak přišel na řadu samotný obsah. Překvapilo ji, že toho napsal mnohem víc než ona sama. Nejprve dopis zběžně prohlédla,
napodruhé si ho pečlivě přečetla. S rukopisem měla místy problémy, ale když se na jinak sklopená a deformovaná písmena dívala dostatečně dlouho, zvykla si. Svým způsobem se jí jeho styl písma zalíbil. Nejednou ji přiměl zvednout koutky úst do úsměvu. Přesto měla z celého dopisu rozporuplné pocity. Jak mohl s takovým klidem změnit téma? Slovo bomba mělo na Tamaru hypnotické účinky. Zírala na něj, jako by jí mohlo říct ještě něco dalšího, optimisticky laděného. Ale kromě zřejmé narážky na smrt a nebezpečí v něm nic jiného neexistovalo. Ztěžka polkla, aby se zbavila knedlíku v krku. Raději zaměřila pozornost k posledním řádkám. K té hloupé valentýnce, kterou minulý týden zdárně ignorovala, třebaže se většina článků v deníku onomu svátku věnovala. Nicméně na tom bylo cosi milého. O několik minut později ležela na břiše s blokem, do jehož rohu napsala úhledným písmem dnešní datum. 21/02/10 Ahoj Jeremy, za A – vůbec jsem nečekala tak rychlou odpověď,
vlastně jsem raději nečekala žádnou (ale stejně jsem kontrolovala poštu každý den). Za B – když jsem ho posílala, vůbec jsem na nějakého Valentýna nevzpomněla. Nejspíš jsem měla moc práce. Za C – moc mě těší, Jeremy. Nezávislost? Nezní to špatně. Rozhodně lepší, než Svoboda. I když jedno souvisí s druhým. Abys byl svobodný, potřebuješ být nezávislý. Tím chci říct, myslet sám za sebe a nenechat si říkat, co máš dělat a jak máš myslet. Promiň, podepsala se na mě přednáška z filosofie. Vůbec mě nebaví, ale evidentně má vliv. Jací jsou vlastně ti „tví“ kluci? Jestli o nich chceš mluvit. Záleží na Tobě, nudit se nebudu. A ani nevidím důvod si o Tobě myslet něco špatného, když si chceš prodloužit službu. Je to sice neobvyklé, ale když Tě to baví… No… abych to vysvětlila, studuji žurnalistiku a píšu pro univerzitní deník, nejdřív jako redaktorka, pak jako šéfredaktorka. Měla jsem končit už loni, ale nějak… nějak to nevyšlo. Proto mi ta vysoká tak trvá. Asi nejdřív začnu tím, odkud jsem. Louisiana je moc velký pojem, já vím. Pocházím ze
Shreveportu. Vyrůstala jsem tam, chodila do místní základní školy i na střední. Ono to není zase tak malé město, ale vždycky mi připadalo jako hrozná, špinavá díra. Mrakodrapy a značkové oblečení neudělají z buranů snoby. Pořád jsou hrozní balíci. Bydlela jsem – rodiče tam stále žijí – na okraji města v rodinné čtvrti. V posledních dvou letech se tam s turisty roztrhl pytel. Nějaký chytrák tam založil upíří bar podle jednoho seriálu. Postarali se o zábavu i zákazníky. New Haven je úplně o něčem jiném. Klidný, normální. Možná že atmosféru dotváří stará budova školy. Obrovská, kamenná stavba. Nevím, prostě se tu cítím klidněji. Nicméně v Connecticutu je příšerná zima. Co bych dala za teplo. Nesnáším zimu. Ale stejně si myslím, že je všude jinde líp než v Louisianě a ve Shreveportu. Teď je řada na mně. Jaký byl Portland? Nebo jak bylo na West Pointu? Klidně si vyber, jestli nechceš psát o obojím. Nebo tuhle otázku úplně přeskoč. Odstavec o Iráku je zajímavý. Ráda bych se dozvěděla víc. Ale to bych tam musela nejspíš
jet. Horko je fajn, ale kdo ví, jestli bych to tam vydržela. Nezjistím to, dokud to nezkusím. Na jazyku mám plno otázek, jenže na spoustu z nich se bojím zeptat. Nejspíš se ani nehodí. Ten dopis má rozptýlit, ne zkazit náladu. Jednu si však neodpustím. Omluv mě, nejspíš budu trochu naivní, romantická, hloupá… možná všechno dohromady. Jaký je tam západ slunce? Mohla bych si to najít na Googlu, ale nic není takové, jako když… ho může člověk vidět na vlastní oči. Kdybys byl na chvíli mýma očima, bylo by to fajn. Neboj, už končím. Nechci tě unudit k smrti hloupými řečmi. Hodně štěstí i tentokrát, zvlášť jestli pojedete na misi. Tamara F. P. S. Zkouším si představit, jak asi vypadáš. Nemyslela si, že bude obratem odepisovat. Ale po přečtení měla prostě chuť, navíc kdyby s odpovědí počkala, nejspíš by si dlouho neudělala čas. O to především šlo. Udělat si čas, myslet na něco jiného a dotyčného na druhé straně rozptýlit. Ze šuplíku vytáhla další obálku.
Pečlivě ji zalepila. Ještě nadepsat adresu. Poté ho přesunula do rohu stolu, aby ho hned ráno odnesla do TYPEWRITER. Dopis od Jeremyho si uložila do extra desek i s obálkou. Rozhodla se je schovávat. Kdo ví, jak dlouho jim to vydrží. Kdo ví, kdy a jestli vůbec se stane něco, co jejich korespondenci přeruší.
6 28. 2. 2010, vojenská jednotka Bravo Charlie, provincie Majsán, Irák Tábor Nezávislost se nacházel uprostřed pouště, zhruba šedesát kilometrů od hlavního města provincie Majsán. Areál byl ze všech stran oplocený a vstoupit do něj se dalo jen jedinou, přísně střeženou bránou. Kovová vrata nahoře obehnaná ostnatým drátem měla na starost dvojice uniformovaných vojáků v neprůstřelných vestách, v rukou drželi nabité zbraně, připravené k okamžitému zásahu. Dovnitř nepustili nikoho, kdo neprošel kontrolou nebo bezpečnostní prověrkou a neukázal jim povolení. Stejně tak nikoho nepustili ven. Hlídky se po několika hodinách střídaly kvůli nesnesitelnému horku. V noci se intervaly s klesající teplotou prodlužovaly. V podvečer, při západu slunce jeden z vojáků předstoupil před vojenské vozidlo, které zvolna zastavilo. Seržant Sheppard seděl na místě spolujezdce. Silně vycpanou ochrannou helmu, pod kterou se
nesnesitelně potil, si sundal, jakmile opustili město. Nechával ji na klíně a tupě zíral z okna na jednotvárnou, stereotypní krajinu složenou jen a jen z písku. Nudná, ničím nezajímavá krajina nabízela vzrušení v podobě malých, nepravidelně roztroušených stád divokých koz. Žádná tráva, žádná zeleň. „Vaše povolení, pane,“ natahoval voják ruku k otevřenému okýnku a čekal na příslušné doklady. Jeremy vytáhl z jedné ze stovek kapsiček na vestě několikrát přehnutý papír. Přestože ho ráno obdržel jako nový, večer tak rozhodně nevypadal. Dokonale zmuchlaný čtvereček si strážný musel rozbalit sám. Přelétl očima povolení, jména vojáků, datum, velmi stručný popis plánované rutinní akce a především podpis velitele jednotky Bravo Charlie. „V pořádku, pane. Můžete jet.“ Vrácené povolení nacpal Jeremy zpátky do kapsy. Nemohl se dočkat, až ze sebe svlékne těžkou výstroj, dá si dlouho očekávanou sprchu, na kterou měl po několika upocených dnech právo, a zapálí si cigaretu. Konečky
zaprášených prstů si promnul unavený obličej. Kůži měl vlhkou od potu, který za sebou zanechával špinavé cestičky, hrubou díky prachu a celá ho pálila. „Tohle je snad ta nejnudnější oblast ze všech…“ Za celé dva měsíce se tu nestalo vůbec nic. Jen jednou rozehnali hlouček Arabů na tržišti, protože měli podezření na možnou demonstraci či povstání. Ve skutečnosti nešlo o nic závažného, ale u nich si člověk nemůže být ničím jistý. Museli prověřit i obyčejné plkání starců v zaprášených kaftanech a s vousy jako drátěnky. Od toho podivného incidentu k ničemu nedošlo. Jeremyho předchozí služby měly rozhodně rozmanitější charakter. Nikdy netušil, kolik adrenalinu mu vžene do žil další mise. Ale tady mohl s téměř stoprocentní jistotou předvídat, že i další týden bude stejně otravný, nudný a fádní jako ten předchozí, jako ten před ním a jako všechny ostatní. „Chceš nějakou akci? Toužíš po troše vzrušení? Co třeba pumový útok? Nebo povstání? Byl bys dostatečně spokojenej?“
Mark na něj vztekle plival jednotlivá slova. Měl toho za celý den až po krk. Dnes dělal jejich týmu řidiče. Střídali se a prostě na něj přišla řada. Ranní cesta do města ho unavovala stejně jako zpáteční do tábora. Písčitá krajina beze změny ho uspávala, ale musel si dávat pozor, aby udržel směr a džíp zůstal ve vyjeté prašné cestě, jejíž hranice nebyly proti slunci občas vidět. Každý hrbolek nebo výmol mohl znamenat převlečenou minu, a tedy hrozbu. Pečlivě se jim vyhýbal, každou chvíli zpomaloval. V ulicích se k tomu všemu ještě vyhýbal pojízdným vrakům, civilistům a ukoptěným dětem v potrhaných šatech, které je nenáviděly. Celý den se pekl za čelním sklem, upíjel teplou vodu z plastové lahve a místo oběda sežvýkal proteinovou tyčinku s výživnými krekry s příchutí sušeného hovězího. A pak mu nějaký seržant večer oznámí, že se tady vlastně nudí! Osobně mu klid vyhovoval. Byla to svým způsobem dovolená, kterou si dal jak od služby, tak od rodiny i přítelkyně, která se mu ani neobtěžovala ozvat. „A tebe to snad baví? Po šesté v terénu a co z toho? Nic!“
Jeden by si řekl, že po dvanácti letech aktivní služby už si Jeremy akce užil dost. Ale on si na ni naopak navykl jako na pravidelný program v televizi. Nečinnost ho ubíjela, šílel z ní. „Musíme je hlídat. Kdybychom přestali, začali by si pěkně vyskakovat.“ Mark držel nervy na uzdě silou vůle. Jediný objekt zájmu už pro něj představovala pouze postel. „My jsme, kurva, vojáci! Ne nějaký zasraný chůvy! Proč si nezkusí vyskakovat i tak, co?! Jezdit ve městě pořád dokola a čekat, jestli se někdo z nich nerozhodne něco udělat. To mě fakt nebaví!“ „Tak se nech přeložit a přestaň nás s tím otravovat!“ Mark na jeho řeči opravdu neměl náladu. William se do hádek nikdy nezapojoval. Kromě toho, že si nechtěl dělat zle, se ani hádat neuměl. Slabé argumenty neobstály, dokonce i hlas jeho mladší sestry byl silnější. Simon se pokaždé v tichosti vytratil a na Ryana si nikdo netroufl. Pokud mezi nimi vzniklo napětí, Mark s Jeremym fungovali jako dokonalý ventil. Jeden
druhého dokázali snadno vyprovokovat. Oba se pak rozháněli pěstmi a bylo jim jedno, koho trefí. „Před třemi lety jsem dělal pyrotechnika u speciální hlídky! Bylo to úplně o něčem jiném, chápeš to?! Nevědět, kdy ti ten krám bouchne do ksichtu! Srdce jsi měl až v krku, ruce se ti potily a měl jsi před sebou ten nejsložitější hlavolam! Jedno jediné zaváhání by tě poslalo domů v krabici a po kouskách!“ „Měl jsi tam zůstat! My jsme na rozdíl od tebe rádi, že žijeme! Jestli tě tak moc mrzí život, tak si jdi páchat nějaké ty svoje sebevražedné akce! Ale jinam, rozumíš?!“ „Víš co? Vylez z auta! Tak vypadni! Dělej!“ Jeremy měl chuť mu jednu natáhnout. Sám za sebou s vervou zapráskl plechové dveře. Helmu nechal ležet na sedadle a ochranou vestu ze sebe shodil do písku. Mark se nenechal pobízet. Následoval seržanta a po jeho vzoru se rovněž zbavil přebytečné zátěže. „Do prdele, chlapi, nechte toho…“ William zněl unaveně, cítil se vyčerpaně a opět přesvědčil pouze sám sebe, že jeho argumenty nemají žádnou váhu. Jen se mu
povedlo přilít olej do ohně. „Ty se do toho nepleť!“ Bill zvedl ruce na znamení, že se vzdává, a o pár kroků ustoupil. Vzápětí se Jeremy pěstí ohnal po Markovi. Ten zavrávoral, ale jeho ránu ustál. Když ji chtěl svému nadřízenému oplatit, minul. Hned na to mu Jeremy uštědřil další do žaludku. Tentokrát se Mark svalil do prachu. Sheppard využil dané chvíle, klekl si mu na hruď a chtěl ho dál tlouci do obličeje. Potřeboval si vybít vztek, který v něm probulal napovrch, který v něm Mark uvolnil. Boxovacímu pytli neublíží, vycpanému vaku nezlomí nosní přepážku ani čelist. Markovi ano. „Shepparde, do kanceláře!“ Silný hlas se nesl prázdným táborem. „Potom, teď mám práci!“ zakřičel v odpověď. Srdce mu rychle bušilo, krev pulzovala ve spáncích. Únavu vystřídal adrenalin z uměle vyvolaného konfliktu. „HNED!“ Jeremy se jen podíval Markovi do obličeje. Nos měl lehce zakrvácený od první rány. „Máš štěstí,“ procedil mezi zuby. Vstal, tlak
na prsou jeho podřízeného polevil. Mark okamžitě zalapal po dechu, plnil plíce, aby zjistil, zda má všechna žebra v pořádku. Jeremy popadl vestu, z auta vytáhl helmu a odebral se do kanceláře, aniž by tušil proč. „Idiote!“ Mark si tu poznámku nemohl odpustit. Vztekle se ohnal po Williamovi, když mu chtěl pomoct na nohy. Nejsem přece mrzák, pomyslel si. Jeremy vpadl do kanceláře, obličej stále ještě rudý vzteky. „Co je?!“ vyhrkl hned mezi dveřmi. „Co chceš tak důležitýho, že jsem kvůli tobě musel přerušit práci, hm?!“ Zaprášenými prsty si otřel kapky potu z čela a odsunul slepené vlasy. „Jestli považujete za práci někomu rozbít hubu…“ odtušil Walter a přitom se tvářil, že má něco, co on ne. Jako stvořitel světa, kterému by měl být Jeremy vděčný za denní chléb. „Do toho ti nic není! Můžeš být další!“ kopl mu vojenskou botou do stolu. Zpola prázdná
láhev s vodou se skutálela na zem. Je jenom desátník, měl by si uvědomit, kdo má vyšší hodnost. A především to, že do cizích věcí mu vůbec nic není. Alespoň ne do mých, řekl si v duchu Jeremy. „Omlouvám se, pane.“ Neupřímnou omluvu ze sebe vypravil jen proto, že si to jeho postavení vynucovalo. „Volal jsem vás kvůli tomuhle,“ hodil před něj na stůl obálku s razítkem z Connecticutu. „Přišel v poledne, společně s ostatní poštou. Nebyl jste tu, tak jsem ho dal stranou. Napadlo mě, že ho budete chtít co nejdřív. Jinak bych vás nevyrušoval z vaší činnosti, pane.“ Jeremy několikrát překvapeně mrkl. Walter ho vyvedl z míry. Tohle nečekal. Dopis v obálce s tunou razítek ho jakýmsi podivným způsobem uklidnil. Jako kdyby uvolnil přetlakový ventil a veškerý vztek z něj vypustil ven. Poštu zhruba po minutě ticha sebral. „Dobře jsi udělal… Díky.“ Otočil se na podpatku vojenských bagančat a bez dalších slov vypochodoval ven. Zamířil rovnou k sobě. Dopis vyměnil za ručník a kostku
mýdla. Zbavil se výstroje, pak zamířil do sprch. Pustil na sebe vlažnou vodu, chladnější v Iráku netekla. Měl dojem, že z něj stoupá pára. Horko se z něj odpařovalo jak z roztopených kamen. Prsty si mnul obličej, prohraboval si vlasy a pomalu se uklidňoval. Doopravdy měl dnes pocit, že se co nejdříve zblázní. Dvě věci pro něj znamenaly jistou formu útěchy. První – dopis od Tamary. Na okamžik nebude vojákem, nebude myslet. Druhá – zoufalá naděje, že se situace změní. Voják je vojákem proto, aby válčil, bránil kus půdy, nevinné lidi. Ne proto, aby se projížděl v džípu a nudil se. Upřímně si přál, aby se tahle ubíjející nečinnost přeměnila v cosi smysluplnějšího, přínosnějšího, ale především nebezpečného. V čistých boxerkách padl zády na tvrdou matraci. Nejdříve sáhl po balíčku cigaret. Zapálil si svou vytouženou cigaretu. Poté vytáhl ze zásuvky dopis. Trochu neurvale roztrhl obálku. Potěšilo ho, že je dopis mnohem delší, než posledně. Alespoň se při něm ještě víc uklidní. Aby byla svoboda, musí být nezávislost?
Na okamžik obrátil oči ke stropu. Vyfoukl kouř, popel odklepl do popelníku. Myšlenky se mu od dopisu zatoulaly úplně jinam. Otec chtěl, aby byl na něm závislý. Když byl závislý, nebyl svobodný. Protože jinak bych se mohl rozhodovat sám… To prostě nemohl skousnout. Možná se otec bál, že už ho pak nebudu potřebovat. Ne! Razantně zakroutil hlavou nad svou vlastní úvahou. Takhle by otcovo chování ještě nakonec obhajoval a to nemůže připustit! Znovu nasál kouř z cigarety do plic. Jací jsou kluci? Momentálně bych je nejradši přizabil. Potěšilo ho však, že mu jistým způsobem složila poklonu. Každý je dobrý na něco jiného, každý chce dělat, co ho baví. On by zase nemohl psát články, studovat nebo být novinářem, nedokázal by vymýšlet takové příběhy, při kterých by lidé nemysleli na realitu. U odstavce se Shreveportem se po dlouhé době docela zasmál. Představa upířího baru ho víc než pobavila. Lidi se museli dočista zbláznit, což jen podporuje jeho teorii, že tolik slunce dělá z lidí ještě větší blbce. Dal by snad cokoli
za trochu zimy, kterou ona nenávidí. Jaké to bylo v Portlandu? Neubránil se absurdními úšklebku. Holka… složité. Ani si nedovedeš představit jak. S hořkostí si vzpomněl na svá dětská léta. Vincent Sheppard navenek působil jako okouzlující muž. Pohledný, se širokými rameny i úsměvem. Na veřejnosti vystupoval jako bezstarostný, vtipný člověk a milující otec. Ano, před návštěvami si Jeremyho všímal tak, jak by si otec měl malého chlapce všímat. Pokaždé ho pohladil po vlasech. „Večer si zaházíme, co ty na to, Jerry? Zkusíš dneska chytit všechny míče?“ Pak ho bolestivě dloubl do žeber, aby dal Jeremymu najevo, že má hrát tu hloupou frašku s ním. Ani nepípl, místo fňukání se usmál a ukázal díru po vypadlém mléčném zubu. Párkrát horlivě kývl. „Už mě naučil pár triků, jak odpálit homerun!“ hlásal hrdě před některým z otcových či matčiných přátel, čímž lež ještě obohatil. A uvnitř v něm zatím rostla k otci čím dál tím větší nenávist. Co si vzpomínal, nic normálního nesměl.
Jejich soused postavil s vlastními dětmi domek v koruně stromů. Jednalo se spíš o drobnou budku s dírou místo okna a druhou dírou místo dveří. Stejně jim záviděl. Jak domek na stromě, tak i lepšího tátu. Hrát si k nim nechodil, protože by si určitě hráli na policajty a zloděje nebo vojáky, což prý nebyla dostatečně inteligentní zábava. Mohl se bavit pouze tím, co uznal otec za vhodné. Knížky, dokumenty, vzdělávací pořady pro děti, které ho k smrti nudily. Když však o několik let zestárl a chodil do třetí třídy, dokázal v zaběhnutém systému chodit. Z dokumentů si vybíral ty, které se týkaly války, ať už občanské nebo té světové. Bylo mu to fuk, když už si na ně nemohl hrát, tak se na ně chtěl alespoň dívat. Na střední nastoupil do školního baseballového týmu. Vincent mu s kyselým výrazem nekompromisně oznámil, že toho ihned nechá, nebo uvidí. Ovšem i na tuhle situaci už byl Jeremy připravený. Počítal s tím, že bude Vincent vyhrožovat výpraskem, který by na něj neplatil. Nikdy na něj neplatil. Pak by
vyhrožoval tím, že se od nich odstěhuje, načež by se matka rozbrečela a začala ho zoufale prosit, ať udělá to, co otec chce. „Zítra zajdeš za ředitelem a omluvíš se, že jsi udělal chybu, když ses přihlásil do týmu a zabral tak místo někomu jinému, koho by tohle ubohé běhání za míčem bavilo. Už jsi snad někdy viděl právníka, který se honí za tenisákem jak uslintaný čokl? Jen bys tím ponižoval mě i sebe!“ Jeremy hrdě zvedl hlavu. Díval se mu do očí, třebaže by mu místo toho nejraději plivl do obličeje. „To bohužel nepůjde,“ odsekl. Vincent napřáhl velkou ruku porostlou hustými černými chlupy. Jeremy se ani nepohnul. „Chceš snad, abych šel na Harvard, ne?!“ Otcova paže strnula v polovině pohybu. Šokovaně syna pozoroval. Co si k němu vůbec dovoloval?! „Snažíš se mě vydírat?!“ „Ne, ale členství ve školním týmu mi vylepšuje posudek.“
Právě měl navrch a neskutečně si ten pocit užíval. „Klidně zavolej panu řediteli, řekne ti úplně to samý.“ „Parchant jeden,“ utrousil Jeremy. Tenkrát tam fakt zavolal, protože v něm viděl nespolehlivého fakana, který byl ochoten říct cokoli, aby se vykroutil z trestu a plnění povinností. Když chtěl potáhnout z cigarety, zjistil, že se mu téměř pálí prsty. Uhasil nedopalek v přeplněném popelníku a vrátil se zpět k dopisu. Jet do Iráku? Nesouhlasně nakrčil čelo, až se mu uprostřed udělala ustaraná hluboká vráska. Nechtěj. Teplo je i jinde, ale sem nejezdi. Tahle země není pro mladé, křehké slečny. Tedy… nevěděl, jak vypadá, přece jenom si ji takhle trochu představoval. Vzápětí se mu na tváři mihnul drobný úsměv do koutku úst. „Jaký je západ slunce?“ zopakoval nahlas. Pohlédl ven do okna se síťkou proti hmyzu. Nepatrně se uchechtl. Škála barev od žluté po fialovou zbarvovala oblohu kousek nad
horizontem. Obdivuhodná hra přírody s barvami v ostrém kontrastu tmavých stínů táborových budov, lidí a postupně potemňujícího nebe. Klidně oddechoval, na nic nemyslel a dokonce se přistihl, že se usmívá. „Je nádherný, Tamaro.“ Její jméno vyslovil velmi tiše. Poslední řádky dopisu ho zahrnuly jakousi vlnou příjemného tepla. Nejsi sama, Fieldsová, kdo si představuje autora na druhé straně, pomyslel si v duchu. Bude muset vyhrabat nějakou fotografii. Jen netušil kde. Sám žádné neměl. Proč taky? S rodiči si nepsal, holku ani manželku neměl. Kamarády měl na frontě a ti věděli, jak vypadá. Navíc si s nikým nebyl tak blízký, aby si po rozchodu dopisovali. Bude muset požádat Waltera, aby něco schrastil. Nechtěl za ním jít. Sice nebude mít žádné řeči, ale roznese to jako drb po celém táboře. Byl horší než klub seniorů. Ovšem variantu Marka nebo Ryana odmítal. Jen by se začali šťourat v jeho osobních záležitostech. Nikdo z nich nemusí o Tamaře vědět. Několik dalších minut vleže přemýšlel, zda se má pustit do
odepisování. Nebyl zrovna v dobré náladě. Jen by byl moc sarkastický, možná by ji i urazil. Navíc jím cloumala únava. Horko a celý den v trapu, několik desítek kilometrů odtud ve městě vyčerpá. A tak jen naposled navštívil koupelnu, aby si vyčistil zuby. Poté strčil do okna podlážku, která měla chytat zbloudilé střepiny při případném útoku. Opatření, které nefungovalo, navozovalo pouze pomyslný pocit bezpečí. Dřevo bylo příliš měkké a tenké, takže střepiny by hravě proletěly skrz. Jeremy si s tím však těžkou hlavu nedělal. S klidem si vlezl do postele. Usnul několik minut poté, co se jeho hlava dotkla vycpaného polštáře. V šest ráno se táborem rozezněl armádní budíček a vytáhl vojáky na nohy. S rozmazaným pohledem a slepenýma očima si popaměti natahovali bagančata. Vykodrcali se ven na nástup v tom, v čem spali. Když si je Walter rutinně přepočítal a zapsal si do hlášení stejné číslo jako každý den, mohli se pustit do rozcvičky. Skákali panáky, protahovali svaly i klouby ztuhlé z nepohodlných postelí. Třebaže
bylo teprve krátce po šesté hodině ranní, slunce už pěkně hřálo, jelikož vycházelo už kolem páté. Rychle nabíralo na intenzitě a do hodiny už z každého z nich lil pot proudem. Jeremy vydatnou rozcvičku nikdy nevynechal. Kdyby ano, dávno by zešílel z ustavičného nicnedělání. Kliky dělal tak dlouho, dokud ho svaly na rukou nepálily, sedy a lehy opakoval, až ho rozbolelo břicho. Teprve pak své upocené tělo navlékl do jednoho z mnoha pískových triček a odebral se na další nechutnou porci snídaně. Prozatím se neobjevil den, kdy by jídlo nepostrádalo chuť. Za léta služby už ochutnal ledasco, ale jídlo v Nezávislosti patřilo prozatím k úplně nejhoršímu. Kovový tác pokryla žlutobílá tekoucí hmota míchaných vajíček z prášku. K tomu si dal hrnek hnědě obarvené vody, které si kuchař dovoloval říkat káva. Apaticky zíral před sebe na jeden bod ve zdi. Drobná prasklinka se mu zdála najednou náramně zajímavá. Nemusel při tom myslet na odpornou pachuť v ústech, natož na fakt, že ho Tamařiny dopisy nutí vzpomínat na člověka, kterého by nejraději vymazal ze svého života
úplně. Když Jeremy vpadl do kanceláře, desátníkovi okamžitě spadly nohy ze stolu. Zrovna Shepparda po ránu neviděl rád, protože seržant neustále vypadal nabroušeně a míval velice vrtkavou náladu. Walter se pro jistotu postavil a zasalutoval. Jeremy si upřímný vojenský pozdrav vyložil jako výsměch, nicméně tu myšlenku odsunul stranou. Nepřišel mu rozbít hubu. „Jdi do háje,“ utrousil. Jakmile si vybavil důvod téhle návštěvy, byl už zase u včerejšího dopisu. „Potřebuju fotky.“ „Cože? Fotky?“ ujišťoval se, zda nepřeslechl. „Jo, fotky. Nedělej, že neslyšíš.“ Jeremy si narval ruce do kapes a přešel k nástěnce, aby si prohlédl její zbytečný, nudný obsah. Vzory, jak vyplňovat trapné formuláře pro zásobování, a jiné bláboly, kterým nikdy nerozuměl. Zato tyhle kancelářské krysy, jakou byl i Walter, v nich uměly sakra dobře chodit. „A jaké fotky? Je to trochu široký pojem… Nejsem si tedy jistý, co máte na mysli, pane.“ „Nějaké, na kterých jsem já. Opovaž se na něco ptát. Potřebuju je. Tak něco najdi a přines
mi to na ubikaci. Rozumíš?“ obrátil se od nástěnky k Walterovi a obočí nad šedomodrýma očima povytáhl výš. „Ano, pane. Rozumím. Je v tom…“ měl na jazyku ‚ta holka z Connecticutu‘, ale dřív se do něj kousl, než větu dokončil. „Řekl jsem, aby ses neptal,“ obrátil se Jeremy k odchodu. Popelník, který ještě nevysypal, odsunul stranou. Rty si vytáhl cigaretu rovnou z ohmataného balíčku. Propiskou několikrát zacvakal, než se dal do psaní. Ahoj Tamaro, za A – no vidíš, odepsal jsem a odepsal bych stejně, beztak tu nemám co na práci a poštu za mě kontroluje Walter. Malá úřednická krysa, která sbírá drby, aby je mohla roznášet dál jak mor. Ten malý mizera si myslel, že si ho budeme předcházet. Na oplátku by zařídil něco bokem jen pro nás. Dělá to tak jako tak. Posílá mi ty dopisy expres, jinak by to trvalo věky. Na okamžik zauvažoval, jestli nemá celý odstavec přeškrtat a začít znovu. Nakonec ten
nápad pustil z hlavy. Chtěla se přece něco dozvědět. Za B – moc pracuješ. Co takhle sobecky myslet jenom na sebe? Se svobodou a nezávislostí máš pravdu. Trochu mě to donutilo přemýšlet. Souvisí s tím Portland i West Point. Předtím jsem chodil na vysokou. Tedy, aspoň jsem se o to snažil. Dva bídné roky na Harvardu. Studoval jsem práva z donucení, takže je hezké, že sis prosadila svou a držela se dětského snu. Vždyť já vlastně taky, pomyslel si. Chtěla jsi být novinářkou a teď řídíš rovnou celou redakci. Já bych na to neměl, i když naše práce mají něco společného. Zodpovědnost. Sice mám na starost jen čtyři kluky, ale nám jde o život, zatímco vy si pohodlně sedíte na zadku pěkně v teple. Na okamžik se zarazil. Jako by ji na dálku seřval proto, že jim v kancelářích o život nejde. I když…vám asi někdy taky, protože neumíte věci nechat na pokoji a šťouráte se v nich tak dlouho, dokud po vás někdo nejde. Víš co? Radši se v ničem nepitvej. Věř mi, že ti to za to nestojí,
protože zachraňovat novináře z bojové oblasti je dost nevděčná a nepříjemná práce. Rozdělíme si role: já budu ten svět bránit a ty o něm raději jenom piš. Co se týče kluků, tak bych je nejraději přizabil. Jsme tu zavření dva měsíce. Lezeme si na nervy. Nic se tady neděje, každý den děláme skoro totéž. Sice jsme se včera trochu poprali, ale jinak jsou fajn. Všichni jsou mladší než já. Například Ryan kdysi býval trenérem amerického fotbalu. Pochází z Kalifornie, pokud se nepletu. Williamovi je teprve 24. Upřímně, mám o něj trochu strach. V jeho věku jsem v terénu nebyl, dělal jsem možná tak nějakého „podržtašku“, navíc vypadá na šestnáct. Nehodí se sem. Měl jít dělat něco jiného, ale vybral si tohle. Takže na něj můžu dát maximálně pozor a snažit se, aby se domů vrátil celý. Pořád mu chodí hromady fotek – rodiny nebo těch jeho psů. Má jich snad šest, všechny z útulku. Hrozně se na ně upnul. Chybí mu rodina, i když to nahlas nepřizná. Ono mít takovou rodinu jako on, taky by mi chyběli. Simon se drží trochu zpátky. Moc toho nenamluví, takže toho o něm
moc nevím, ale výborně hraje basket. Plánujeme zápas mezi naší jednotkou Bravo Charlie a Delta Tango. Sídlí asi 160 kilometrů na sever od nás (tady je všude daleko). Jsem si jistý, že nám Simon přinese vítězství. No a Mark… Mark je bazilišek. Nedá si pokoj. Spíš nikoho nenechá na pokoji. Snaží se všechno zlehčovat, chce si ze všeho dělat srandu, ale vždycky tím akorát někoho vyprovokuje. Včera jsem mu rozbil hubu. Byla to moje chyba. Neměl jsem náladu a on zase jenom provokoval. Ale tím tě nebudu zatěžovat. Je to dobrý kluk, na kterého doma čeká pěkná holka. Utahuje si z toho, že jsem začal psát dopisy, ale já s ním o tom prostě jenom nechci mluvit, i když mezi sebou nemáme tajnosti. Až se uklidníme, zase se začneme obden scházet a hrát na pokoji karty. Vždycky je to stejné. Shreveport je díra. Promiň, že to říkám, ale zní to tak. A s těmi lidmi máš pravdu. Můžou si na sebe oblíknout třeba oblek od Armaniho (nikoho jiného totiž neznám), stejně ale zůstanou venkovskými balíky. Tohle tě na Shreveportu tolik odradilo, nebo je v tom něco
dalšího? Člověk by měl být tam, kde se cítí dobře. Já se v Portlandu taky úplně necítil. Nebylo to hrozné, ale byl jsem rád, když jsem tamodtud mohl vypadnout. Neprožil jsem tam zrovna ukázkové a šťastné dětství. Všechno se dělalo kvůli mé budoucí kariéře. Měl jsem být právník. Tak to chtěl otec. Ale jsem voják. Ještě pořád to nemůže překousnout. Takže když shrnu otázku „Jaký byl Portland“ – město bylo hezké, lidi milí, ale žít jsem tam nemohl. Bylo mi líp na West Pointu (o tom napíšu jindy). Stejně jako tobě na Yalu. Jeremy pocítil bolest v zádech, jak se nad dopisem hrbil. Odložil tužku a šel si na chvíli zaběhat. Oběhl dvakrát podél plotu celý tábor. Pak se celý uřícený zhroutil na plastovou židli v jídelně, která byla jako jediná aspoň trochu klimatizovaná – a to jenom proto, že se v ní připravovalo a skladovalo jídlo. Obrátil do sebe celou půllitrovou láhev. Pak se musel obětovat v rámci konzumace nutných živin, které mu měla poskytnout dušená játra, hrášek a šedé brambory, které se pod příborem drolily. V naprosté tichosti, za přítomnosti ostatních
členů svého týmu do sebe soukal jednotlivá sousta. Nikdo z nich nepromluvil. V Markovi ještě probublával vztek z včerejšího večera. Nos mu trochu zfialověl, nic vážnějšího, kromě uraženého ega. Asi ve tři hodiny odpoledne zaklepal na jeho dveře desátník Walter. Od rána přebíral hromady fotek. Ty, na kterých byl Jeremy Sheppard, dával do zvláštní krabice – pravděpodobně od bot. Zabralo mu to i s přestávkami několik dlouhých hodin. „Dále,“ ozval se Jeremy zevnitř. Ležel na posteli a pinkal si o zeď míčkem. Vždycky ho chytil, hodil zpátky, po odrazu opět chytil. Tak to šlo pořád dokola, jako se vším v Nezávislosti. „Přinesl jsem vám ty fotky, co jste ráno žádal, pane.“ „Fajn, dík. Polož mi je na stůl.“ Zněl naprosto nezúčastněně. Jako kdyby o to nakonec ani nestál. „Ano, pane.“ Walter je dal tam, kam Sheppard řekl. Nemohl si však nevšimnout popsaného bloku.
Několik stránek pokrývalo modré, všelijak naškrábané písmo. Bohužel nepřečetl ani slovo. „Nashle, pane,“ prohodil jen tak mimochodem při odchodu mezi dveřmi, zklamaný, že se nic nového nedozvěděl. Jeremy si házel dál. Přestal, až když míček nechytil. Nechal ho zakutálet někam pod postel. Poté konečně vstal. Popadl krabici a fotografie vysypal na postel. Nebylo jich moc, asi dvacet. Většina z nich se řadila ke skupinovým fotkám – celá jednotka nebo jejich parta. Jen na několika byl sám. Fotku, která patřila k jeho složce, vyřadil. Vypadal na ní jako idiot. Každý na ní vypadá jako idiot, tváří se vyvaleně a neduchaplně, jako kdyby těsně před focením prodělal lobotomii. Možnost prezentovat se před Tamarou jako výstavní blbec striktně zamítl. Přistihl se, že i v tomhle věku mu pošetile záleží na tom, aby udělal dobrý dojem. Ještě ke všemu před naprosto cizí ženskou, kterou nikdy v životě neviděl. Klidně by mohla vážit metrák, mít umaštěné černé vlasy, odulý, oteklý obličej, který by se ztrácel v hromadě roztřeseného tuku, tlusté brýle a vkus pro nevkus. Okamžitě zavrhl
i tuhle možnost. Představoval si Tamaru jinak. Sice neměla konkrétní rysy, ale byla štíhlá a hezká. To stačilo. Chtěl udělat dojem před svým vybájeným přeludem, který buď bude v souladu s realitou, nebo ne. Fotografie vybral tři. Jednu, kde byl se svou jednotkou v armádním civilu (tak jak se normálně pohybují po táboře, to znamenalo jednobarevné triko, maskáčové kalhoty a hlavně psí známky), druhou, která zachycovala nástup do první akce v ochranných oblecích, a poslední, na níž byl sám. Na zadní stranu skupinové fotky napsal jejich jména v pořadí zleva doprava, jak vedle sebe stáli. Nad sebe udělal pro jistotu šipku. Mít černý fix, zakroužkoval by se. Teprve potom mu se zpožděním došlo, že by musela být opravdu inteligenčně hodně hluboko, aby nepoznala, že je to on, když je na poslední fotce úplně sám. Bohužel už tu šipku nemohl smazat. Než se hodlal obětovat kvůli večeři, zasedl ještě jednou ke stolu. Rád bych vyměnil zimu za teplo. Nejchladnější místnost je jídelna a to jen proto, že se v ní pracuje s jídlem. Až budeš číst můj
dopis, bude březen. Snad tam budete mít tepleji. Když se ještě vrátím k Iráku… Lidi navykládají plno věcí, můžu se ti pokusit tuhle zemi popsat tisíckrát, jenže s osobní zkušeností se to srovnat nedá. Jsem si toho vědom. Není o co stát, věř mi. Vyber si jinou zem. Irák není jediná oblast, kde je horko. Teplo je i jinde, ale sem nejezdi. Chci tě od toho předem odradit. Tahle země není pro křehké, mladé holky, jako jsi ty. I kdybych ti křivdil, tohle není země pro ženské. Znovu zahodil propisku na stůl. Promnul si oči i čelo. O slovo se přihlásil žaludek. Navzdory nechutné stravě dostal hlad. Takže se sebral, nasadil si na hlavu kšiltovku a šel si dopřát další kus vyždímaného hovězího s omáčkou chutnající jako bláto a rýží bez chuti i zápachu. Večeři spláchl dalším hrnkem hnědé vody s příchutí kávy a absolutní absencí kofeinu. Mizernou večeři trochu spravila cigareta. Pomalu se procházel se žhnoucím válečkem tabáku v puse. Bagančaty nakopával jednotlivé kamínky. Nakonec se opřel zády o sloup veřejného osvětlení. Pomalu vyfukoval kouř. Doufal, že
Tamaře vážně nepřeskočí a nebude chtít stůj co stůj jet na místo, jako je tohle. Chyběl mu napsat poslední odstavec dopisu. Opět se dostavil pocit uvolnění. Ventiloval se mnohem lépe a snáz než u armádního psychiatra. Sezení jsou sice dobrovolná, ale v minulosti už to párkrát dostal rozkazem. Mohla za to určitá slova v hlášení jako například: nezvladatelný vztek, vyvolávání konfliktů, nerespektování autority. Některým lidem časem začínalo vadit, že v terénu zbytečně riskuje. Řešil situace razantněji, nebál se do toho jít po hlavě. Vyrovnával se s tlakem po svém. Adrenalin mu pomáhal, dokud ho plukovník neposlal ke cvokaři. Nerad se s ním vybavoval. On ho nemohl pochopit, protože se před realitou schovával v kanceláři jako jezevec v noře. Docházel do jeho brlohu pravidelně, dokud se nezklidnil a nedostal na to razítko. Pak se zase choval normálně. A teď, když nad tím uvažuje, už ani nemá chuť Markovi rozbít hubu. Ten vztek ho přešel. Klidně by se tu mohl zbláznit. Jenže má Tamaru. Přečetl si znovu poslední věty jejího
dopisu. Znovu se pousmál. Pohlédl ven. Na okamžik zapomněl, kde je a dokonce se na vteřinu zasnil. Jaký je západ slunce? Je nádherný, Tamaro. Obloha hraje všemi odstíny žluté, oranžové, rudé i fialové. Jedna volně přechází v druhou. Okraj země je hodně tmavý. Budovy zčernaly. Těsně nad horizontem je obloha sytě rudá a vysoko nad ním se objevuje temnější modrá. Slunce tu zapadá rychle. Už není skoro vidět. Je to… jako pozorovat polární záři, jen s teplými, slunečními barvami. Hrál bych si na tvoje oči častěji, problém je, že kromě západu slunce už tu není na co koukat. Teď už ale budu končit. Myslím, že jsem toho napsal hodně. Delší dopis jsem za svůj život nenapsal. Mimochodem, v dopise jsou tři fotky. Na společné jsem dozadu napsal všechna jména, abys nás poznala. Nejsem armádní sexbomba, ale ošklivě si taky nepřipadám. Hlavně se nenech vzhledem odradit, protože mě ty dopisy začaly bavit. Měj se hezky, Tamaro. Jeremy S.
P. S. Počítám s fotkou na oplátku. Druhý den ráno zanesl dopis do kanceláře. Walter už nepotřeboval další rázná upozornění, že má dopis seržanta Shepparda poslat expres. Bez řečí ho založil stranou. Z tábora Nezávislost byl odeslán ještě ten den. Jak to Walter dělal, neměl Jeremy tušení, důležité bylo, že to fungovalo.
7 „Tohle byl vážně pitomý nápad,“ utrousila rozladěně. Špatnou náladu, která s každou další minutou prochozenou na přímém slunci klesala o další stupeň hluboko pod bod mrazu, dávala okatě najevo. Dusné, parno vlhké jako v čínské prádelně ji dusilo a celou dobu ji do kotníků kousali komáři, kteří se přemnožili v nedalekých močálech a stojaté zahnívající vodě. S taškou přes rameno se trmácela podél okrskové silnice bez vody i bez jídla. Zbyl jim pouze zmuchlaný ubrousek, obal od sušenek a balíček žvýkaček. Syd se vlekl několik metrů za Tamarou. Sluneční brýle mu klouzaly po zpoceném nose. V dálce zaslechl hučení motoru. Obrátil se, v chůzi pokračoval pozadu. Horký vzduch se vlnil nad rozpáleným asfaltem, ale kromě něj nic neviděl. Žádné auto se k nim nepřibližovalo. Muselo jet někde v dálce, možná na vedlejší silnici nebo křižovatce, pomyslel si. Možná si ho vymyslel a zněl jen v jeho hlavě. „Já už prostě nemůžu!“ rozkřikla se, když
s plesknutím zabila další ohavnou, krev sající bestii, která se snažila dostat k některé pulzující žíle. „Mám toho dost!“ Vztekle odhodila tašku na zem a dřepla si do malého stínu pod nízké šustící keře. Široko daleko se nacházela jen rovná planina nebo pole. Snažila se, doopravdy ano. Ale co je moc, to je příliš. Syd si k ní mlčky přisedl. Olízl si slané rty a sundal brýle. „Jsi idiot!“ Koukal tupě před sebe. „Já vím,“ odpověděl, zatímco v duchu zvažoval, kolik aut může touhle silnicí projet. „Hlavně, že to víš!“ Zase vstala. Nedokázala sedět na zadku, ne když byla takhle nervózní a měla na něj hrozný vztek. Obrátila se k němu, měla chuť ho přinejmenším kopnout, ale usoudila, že by si tím moc neulevila. Nechápala, jak s tímhle hloupým návrhem mohla souhlasit. Už od začátku měl spoustu trhlin. Jenže zněl tak skvěle. Prostě jen vypadnout. Vzít si pár nejnutnějších věcí, odjet prvním autobusem někam do srdce Louisiany a
stopem se vrátit zpátky. Jen proto, aby zažili pocit svobody, aby na chvíli utekli z té dusné atmosféry u nich doma. Nevzít si telefony, nedat o sobě vědět, být jen spolu a daleko od Virginie, která pro zamilovaný pár neměla sebemenší pochopení. Místo toho jim připravila vskutku „úžasné přivítání“. Tamara na ni měla hroznou zlost, že správně mířenými narážkami ponižovala Syda i před ostatními příbuznými. Dělala z něj nesvéprávného idiota, který není pro Tamaru dost dobrý. „Tamara studuje Yale, a co jsi dokázal ty?“ Tuhle otázku používala v několika různých variantách, ale význam zůstal pokaždé stejný. Syd se navíc nechtěl s Tamařinou matkou hádat. V tichosti poslouchal jednotlivé urážky a o Virginii, kterou vytáčel k nepříčetnosti, protože na každou z jejích otázek dokázal zformulovat nějakou odpověď, si myslel svoje. Jeho obranný systém fungoval, zatímco Tamara se nervovala. I to byl jeden z důvodů, proč přišel s tímhle spontánním nápadem, který absolutně nedomyslel. Nedomyslel ho, proto teď trpělivě seděl a
nechal si nadávat. V okraji zorného pole zahlédl pár prudkých, trhavých pohybů. Ohlédl se. Tamara se držela za prst, škubala jím a zoufale se z něj snažila stáhnout zlatý prstýnek, který jí koupil. Marně. Prsty jí v horku příliš otekly, nedokázala ho přetáhnout přes kloub. Jen si kov zarývala hlouběji do kůže. „Přestaň,“ chytil ji za ruce. Chtěla se mu vyrvat, ale chyběla jí energie. „Jsi…“ „Idiot, já vím,“ dořekl za ni. Třebaže se trochu bránila, nechala se obejmout. „Omlouvám se,“ zamumlal. „Je to moje chyba, vím to. Ale pamatuj, proč jsme to udělali. Jenom to je přece důležité.“ Odtáhl si jí na délku paží. Vzal její obličej do velkých dlaní a díval se jí do očí, ze kterých ten temperamentní vztek pomalu vyprchával. „Abychom byli spolu, jenom spolu. Udělali jsme to proto, aby přesně tohle tvoje matka pochopila. Je mi fuk, co o mně říká. Dokážu jí opak.“ Tamaře se oči naplnily slzami. Strašně si přála, aby si ho Virginie oblíbila. Rošťácky se na
