Jean Liedloffová Koncept kontinua

Jean Liedloffová

Koncept kontinua Hledání ztraceného

štěstí

pro nás i naše děti

$ DharmaGaia Praha 2007

Přeložila Bora Berlinger

KATALOGIZACE V KNIZE - N Á R O D N Í K N I H O V N A ČR

Liedloff, Jean Koncept kontinua: hledání ztraceného štěstí pro nás i naše děti / Jean Liedloffová; [z anglického originálu... přeložila Bora Berlinger], - 1. vyd. - Praha: DharmaGaia, 2007. - 174 s. - (Nová éra) Název originálu: C o n t i n u u m concept 173.5/. 7 * 159.922.72 * 316.472.4 * 316.614 * 17.02 * ( = 87) - rodiče a děti - rozvoj dítěte - interpersonální vztahy - socializace - životní moudrost - Indiáni Jižní Ameriky - pojednání 159.92 - Vývojová psychologie. Individuální psychologie [17]

Copyright © by Jean Liedloff 1975, 1986 Translation © by Bora Berlinger, 2007 Illustrations © Markéta Kotková, 2007 Czech edition © by DharmaGaia, 2007 ISBN 9 7 8 - 8 0 - 8 6 6 8 5 - 7 9 - 3

Adamovi Yarmoinskému, Jonathanu Millerovi, Johnu Horderovi, Jonasi Salkovi, Tarzie Vittachiové a Davidu Hearnovi, kteří koncept pochopili a vzali na sebe zodpovědnost za jeho podporu stejně tak jako já. A s láskou věnováno i Mouse a Janet.

Slovo úvodem

Je z n á m ý m faktem, že v západní společnosti ubývá dětí. M n o h o lidí volí bezdětnost, j i n í mají j e n jedináčka s tím, že „další dítě už by nezvládli". N á š svět se pozvolna změnil tak, že v n ě m děti — b u ď m e u p ř í m n í — trochu překážejí. Když se narodí, odříznou nás od zaměstnání, zúží společenské kontakty, způsobí, že seschnou naše finanční zdroje. Dělají nepořádek, šlapou do psích hovínek a záchvaty zlosti dostávají zásadně na veřejnosti. „Vždyť já už j s e m jako to moje děcko," postěžovala si mi nedávno j e d n a známá: „Šaty neustále zapatlané, s nekoordinovan ý m i pohyby, a když otevřu pusu, n e d á m d o h r o m a d y k l o u d n o u větu! To j s e m netušila, že mi dá mateřství takhle zabrat!" Když se podíváme zpět do historie, u v ě d o m í m e si, že nikdy nebylo péči o dítě a slaďování práce a rodiny věnováno tolik p o zornosti j a k o dnes. O d b o r n í c i chrlí j e d n u teorii či r e f o r m u za d r u h o u . Rodiče si lámou hlavu, jak udělat kariéru a zároveň vypiplat co nejbáječnějšího potomka. A p r o b l é m ů s mládeží n e u bývá, spíše naopak. Proč je t o m u tak? Protože rodič, j e h o ž všední den se točí stále j e n kolem dítěte, brzy ztumpachoví, a co hůř, hodnější děcko stejně nezíská. Přirozeností dítěte totiž je, že v rodiči očekává silnou aktivní osobu, která mu v ě n u j e maximální a b e z p o d m í n e č n o u lásku, ale zároveň nepřestane žít svůj vlastní smysluplný život.

6

Koncept

kontinua

Protože příliš m n o h o z dnešních profesí není dobře slučitelných s rodičovstvím, m i m o j i n é proto, že se odehrávají m i m o domov, a odbornost n e j e d n o u spočívá ve vysoce sofistikovaných dovednostech, které potřebují téměř sterilní klid a probíhají j e n v hlavě m á m y či táty a v počítači, takže malé dítě n e m á co pozorovat ani napodobovat a n u d í se. Protože rodiče nemají j a s n o v tom, jak vymezovat hranice. Následuje zlobení a neposlušnost dětí, které tak dávají najevo frustraci z toho, že dospělí j i m nejsou n á p o m o c n i stanovením jasných pravidel hry. Rodiče tuší, že v jejich vlastním životě i životě dětí cosi p o d statného chybí, ale až příliš často nevědí, co to je. Kniha, kterou držíte v ruce, přináší m n o h o dalších p o s t ř e h ů a zkušeností k výše nastíněné problematice, a nakonec přichází s překvapivě j e d n o d u c h ý m vysvětlením: Ztratili j s m e nastavení parametrů, v nichž se má smysluplný život odehrávat. Smysl nespočívá ani v p o c h o p e n í a přizpůsobení se složitosti současného stavu věcí, ani v bohatství, ani v p o hodlí, ani v bezbřehé svobodě. Smysl je v j e d n o d u c h ý c h , leč nutných, zákonitostech, jejichž p o c h o p e n í nosíme v sobě, ale skryli j s m e je pod nánosy civilizačního smogu a snahy vytřískat ze života za každou cenu m a x i m u m . „Jdi do lesa k m r a v e n c ů m a uč se od nich," radí biblické přísloví. „Jdi k j i h o a m e r i c k ý m indiánům, m o ž n á leccos pochopíš," vyzývá autorka této knihy. Ostatní už záleží j e n o m na nás. Eva Labusová nezávislá publicistka

Slovo

úvodem

7

Slovo překladatelky

Tato kniha se dotýká bolestivých témat. Pokud nemáte děti, zjistíte, j a k odlišné m o h l o být vaše dětství. Jak to, co jste považovali za normální, s m u t n ě ovlivnilo vaši šanci být šťastni v dospělém životě. Pokud děti máte, zjistíte, že zatím žádná z výchovných knih, žádný z o d b o r n í k ů v o b o r u péče o dítě ani vaše tchýně vám nenabízejí takové informace, které by zaručovaly šťastné soužití s dětmi. A n e b o odhalíte oboje. Poznáte, j a k d ě t e m předáváte zažité vzorce, které jste nikdy nepodrobili kritickému z k o u m á n í a které vás i vaše děti činí nešťastnými. Na cestu zpátky ke štěstí není nikdy pozdě a tato kniha nabízí i řešení. Její autorka strávila dva a půl roku v pralese Jižní A m e r i ky u Yequánů a Sanemů, kteří žijí na úrovni doby kamenné. Jsou neustále vyrovnaní a šťastní. Jejich děti j s o u veselé, obětavé, p o slušné a naprosto spokojené. O d p o v ě ď na otázku „proč" však autorka nenašla hned. A my se m ů ž e m e k j e j í m u hledání připojit. Tato kniha v sobě totiž skrývá tolik, co jihoamerický prales. Já j s e m po první expedici, tedy po prvním přečtení, tušila, že j s e m našla odpovědi na otázky, které j s e m ještě dokonce ani nestihla zformulovat. Pokusila j s e m se některé postřehy uplatnit v životě. Ale coby prvorodička j s e m se tenkrát j e n zmítala mezi tím, co

8

Koncept

kontinua

tvrdili odborníci (chytré knihy, p o r o d n í asistentky nebo dětský lékař), a tím, co j s e m cítila. Z každé další expedice-četby j s e m si odnášela více a více. A na m ý c h dětech je to poznat. D r u h é a třetí si užívaly daleko více tělesného kontaktu. Daleko více kojení podle potřeby. D a leko více nošení v šátku. Daleko více důvěry v jejich schopnosti a instinkty. Od ostatních dětí se odlišují j e n částečně. N e m o h o u být stejně vyrovnané j a k o děti Yequánů. Společnost, ve které vyrůstají, je vůči d ě t e m odmítavá, až nepřátelská. Ani já, jejich m á m a , se nechovám vždy správně. Ale přesto se odlišují. N á vštěvy se mě ptají, čím to je. Výtisků Konceptu kontinua už j s e m rozdala bezpočet... Ale naštěstí existují i v naší společnosti lidé, kteří žádnou knihu nepotřebují, a přesto se nejen vůči d ě t e m chovají správně. Pokud se totiž rozhodnete s dětmi splupracovat a necháte se unést jejich přirozeností, začnou se probouzet i vaše instinkty. Bora Berlinger

Slovo překladatelky

9

Úvod

Rodičům

V roce 1975, tři měsíce předtím, než tato kniha vyšla, mě j e d e n přítel požádal, abych korektury půjčila j e h o známým, kteří čekali m i m i n k o . Millicent i j e j í m u ž Mark, k t e r ý j e lékař, je okamžitě přečetli. Millicent i jejich tříměsíčního syna S e t h a j s e m poznala osobně, když k n á m později přišli na oběd. Millicent mi vyprávěla, že byli oba přesvědčeni, že mé názory mají smysl, protože odpovídaly jejich vlastním pocitům. Velice jí záleželo na tom, aby se kniha dostala do r u k o u i ostatním rodičům, ale zároveň jí dělalo starosti, že m n o h é z nich určitě odradí, že by měli své m i m i n k o po několik měsíců nepřetržitě nosit. „Smysl j s e m pochopila," vyprávěla, „ale byla j s e m si jistá, že n e b u d u ve d n e v noci něco tahat jako pytel brambor. Myslím, že tím lidi úplně odradíš. Proč prostě nenapíšeš: strčte nákup do kočárku a m i m i n k o do šátku? T a k j a k j s i to řekla v rádiu? Většina by to tak určitě udělala. A když pak přijdou d o m ů , b u d o u v n o šení určitě pokračovat. Já j s e m Setha nikdy neodložila, protože se mi nechtělo." „ N o to je ono!" odpověděla j s e m . „ O n o to f u n g u j e , až když máte m i m i n k o a neignorujete to, co k n ě m u cítíte. Ne proto, že v á m to n ě k d o tak řekl. Určitě by se vám nechtělo starat se tak intenzivně o ,ňáký bejby', d o k u d ho neuvidíte a n e z a m i l u j e t e se do něj." „Problém s k o u p á n í m j s e m vyřešila tak, že si Setha v e z m u do vany a k o u p e m e se spolu. Pokud M a r k přijde d o m ů včas,

10

Koncept

kontinua

neodolá a vleze si k nám. Navíc vedle Setha spí M a r k stejně rád j a k o já. Naštěstí j s e m nemusela opustit zaměstnání. M á m e s kamarádkou tiskárnu. Pracuji vestoje a už j s e m si zvykla mít Setha ve vaku na zádech n e b o na boku. Když chce nakojit, p ř e š o u p n u ho d o p ř e d u . Vůbec n e m u s í plakat, j e n o m zamrouká a začne hledat. V noci taky — stačí, že se začne vrtět, a já vím, že má hlad. Tak dostane prs a vůbec se n e m u s í probudit. Našla j s e m způsoby, j a k udělat všechny práce d o m a i na zahrádce, aniž bych ho musela odložit. Vytahuji ho ze šátku, j e n když ustýlám postele. Roluji ho mezi dekami a polštáři, a to se mu hrozně líbí. A když m u s í m nanosit uhlí ze sklepa, počkám si na Marka, aby mi pomohl. J s m e od sebe odloučeni, jedině když si vyjedu na koni. Ale to ho má v náručí kamarádka. Stejně se ale n e m o h u dočkat, až si ho po projížďce zase vezmu. Když ho m á m u sebe, cítím, že tak to má být." B ě h e m oběda byl Seth velice vyrovnaný a klidný, t a k j a k o yequánské děti, o kterých píšu v knize. N e b y l o těžké ho chovat. Je pochopitelné, že v západní civilizaci nejsou malé děti vítány v obchodech, kancelářích či na oslavách. Obvykle vřískají, kopou a máchají rukama, propínají tělíčka, takže je potřeba držet je oběma rukama a neustále je mít pod d o h l e d e m . M á m pocit, že mají n a s h r o m á ž d ě n o h o d n ě nevybité energie, protože většinu času tráví bez kontaktu s aktivní osobou, skrze kterou by m o h l y tuto energii vybít. Když je vezmete z postýlky, j s o u z t u h lé napětím a pokoušejí se t o h o t o n e p ř í j e m n é h o pocitu zbavit tak, že ohýbají končetiny n e b o signalizují osobě, která je drží, a b y j e houpala na koleně n e b o vyhazovala do vzduchu. Millicent byla překvapená, že je Sethův svalový tonus odlišný od t o n u s u ostatních dětí. J e h o tonus je příjemně uvolněný. Ostatní m i minka mají svalový tonus jako pohrabáč. M u s í m e si uvědomit, že pokud b u d e m e s miminky zacházet tak, jak se to dělo po tisíciletí, b u d o u z nich klidná, vyrovnaná stvořeníčka. Jen tak se m o h o u matky zbavit krutého konfliktu vy-

Rodičům

11

cházejícího ze střetu zájmů: b u ď pracovat, nebo sedět doma, izolované, znuděné a bez jakéhokoli kontaktu s dospělými osobami. Děti, které vezmete do práce, jsou tam, kde mají být — s m a m i n kou. A maminky jsou tam, kde mají být — mezi sobě rovnými. N á p l n í jejich práce není starat se o miminka, ale činnost hodná inteligentního dospělého. Ale zaměstnavatelé této myšlence nakloněni nebudou, dokud se pověst miminek nezlepší. Časopis Ms se pokusil uvést do praxe „ m i m i n k o v kanceláři". M o c hrdinský čin to však nebyl — m i m i n k a si neužívala tělesn é h o kontaktu, ale ležela v kočárku vedle stolu. Ne k a ž d é m u se povede uvést principy kontinua do praxe tak rychle j a k o Millicent a Markovi, kteří už stihli stejným způsob e m vychovat několik dalších dětí. Napsala mi také Anthea, m a minka, která si po přečtení knihy uvědomila, že by měla víc p o slouchat vlastní instinkty než názory odborníků. Její čtyřletý syn Trevor byl vychovaný „naprosto špatně". Byla těhotná a r o z h o d nutá vychovávat další dítě v souladu s k o n t i n u e m , ale co Trevor? Je těžké nosit čtyřleté dítě v šátku, aby se tak srovnaly n e d o statky „fáze v náručí". Je přece důležité, aby si m o h l hrát, učit se a objevovat, t a k j a k to odpovídá j e h o věku. Navrhla j s e m Anthei a j e j í m u muži Brianovi, aby vzali Trevora do manželské postele a přes den j e j nechali na pokoji, j e n mu občas navrhli, aby si k n i m sednul na klín, a byli mu vždycky k dispozici, když b u d e potřebovat tělesný kontakt. Taky j s e m je poprosila, aby si vedli deník. Bylo to krátce poté, co kniha vyšla, a já myslela, že by j e j i c h zkušenosti m o h l y být užitečné. Anthea si vedla deník velmi poctivě. N ě k o l i k prvních nocí se nevyspal ani j e d e n z nich. Trevor se mlel a kvíkal, kopali si do obličeje a šťouchali lokty do žeber. Trevor chtěl v nejnemožnější h o d i n u napít. Pak si lehl napříč a rodiče vytlačil na samý okraj postele. Brian často odcházel do práce s červenýma očima a celý nevrlý. Ale vydrželi, na rozdíl od rodičů, kteří po prvních třech čtyřech nocích prohlásili, že „to n e f u n g u j e , tak se nedá spát", a vzdali to.

12

Koncept

kontinua

Po třech měsících už Anthea referovala, že n e m a j í problémy. Všichni tři spí v noci výborně. N e j e n ž e se výrazně zlepšil jejich vztah k Trevorovi, ovlivnilo to i jejich vztah partnerský. „A navíc, Trevor přestal být ve školce agresivní," napsala Anthea na konci své zprávy. Za několik měsíců se Trevor sám od sebe přestěhoval zpátky do své postýlky. To, co b y c h o m mohli popsat jako kojeneckou potřebu společného spánku, bylo uspokojeno. J e h o nová sestřička je také v manželské posteli a Trevor ví, že m ů ž e kdykoli přijít.

OPRAVDU N E M U S Í T E MÍT VÝČITKY SVĚDOMÍ, ŽE JSTE TO V Š E C H N O NEDĚLALI SPRÁVNĚ UŽ DŘÍV Jiná maminka, Ráchel, která má dvě odrostlé děti, mi napsala: „Vaše kniha byla j e d n o u z nejhnusnějších věcí, jaké j s e m kdy četla. N e c h c i tím říct, že neměla být nikdy napsána. Ani nelituji toho, že j s e m ji přečetla. J e n o m mě krutě zasáhla, hluboce zranila. N e c h c e se mi postavit se tváří v tvář vaší teorii, snažím se v y h n o u t m o ž n é konfrontaci s ní... (bůh vám odpusť tu část o tom, co prožívá novorozenec, neboť — vyjádřeno slovy N o e l a Cowarda — j á vám n e o d p u s t í m nikdy). Je mi záhadou, že vás ještě nikdo nepolil d e h t e m a nevyválel v peří. Každá matka, která si knihu přečte, m u s í učinit, co je v jejích silách, aby zabránila d ů s l e d k ů m vaší teorie... Víte, já j s e m přesvědčená, že to bylo tím, že j s e m si tenkrát myslela, že všecko to rozčilování, kterým j s m e si prošli, bylo n o r m á l n í a nevyhnutelné — ,přirozené', abych použila slovo, kterým se vás snaží uklidnit ostatní m a m i n ky, dětští psychologové a literatura — aby se to dalo snést. Vy jste mi nasadila do hlavy myšlenku, že by to m o h l o být jinak. Víte, n e b u d u se stydět a přiznám vám, že j s e m po přečtení knihy — n e m l u v ě o době b ě h e m četby — byla v takové depresi, že j s e m pomýšlela na sebevraždu."

Rodičům

13

Naštěstí se Ráchel nezastřelila a časem j s m e se spřátelily. Je z ní zanícená zastánkyně konceptu kontinua a já hluboce obdivuji její upřímnost, s j a k o u píše. Ale nálady, které popsala — deprese, pocit viny, lítost —, se u čtenářů s odrostlými dětmi opakovaly až m o c často. Ano, samozřejmě je to strašné, když si představíte, co jste napáchali lidem, které máte nejradši, a to navíc s nejlepšími ú m y s ly! Ale nezapomeňte, co naši milující rodiče — stejně nevinní a nevědoucí — způsobili n á m a co bylo bezpochyby spácháno i na nich. Většina dostupné literatury n á m radí, j a k ničit důvěřivého novorozence: stalo se to zvykem (o důvodech „proč" tu n e b u d u spekulovat). Má tedy někdo z nás právo vzít vinu na sebe? N e b o podat žalobu za podvod? A na d r u h é straně, p o k u d máte strach z t o h o n e o d ů v o d n i t e l n é h o pocitu osobní viny, ale neuvědomíte si, co si navzájem pácháme, j a k doufat ve z m ě n u k lepšímu? Vezměte si například Nancy, krásnou bělovlasou ženu, která navštívila m o u přednášku v Londýně. Vyprávěla mi, že poté, co si ona i j e j í pětatřicetiletá dcera knihu přečetly, sblížily se t a k j a k nikdy předtím. Jiná maminka, Rosalind, mi povídala o tom, že po přečtení knihy upadla na několik d n ů do takových depresí, že j e n o m plakala. Její manžel to chápal a trpělivě se staral o jejich dvě dcerky. Rosalind byla tak zesláblá, že ve světle nových informací nebyla schopná žít dál. „V jistém bodě j s e m si uvědomila, že j e d i n ý způsob, j a k z t o h o ven, je přečíst si knihu ještě j e d n o u , tentokrát abych načerpala sílu."

NAŠE

ZVLÁŠTNÍ

SLEPOTA

J e d n o h o dne mi vzrušeně telefonoval známý, co se mu přihodilo v autobuse. Všiml si, že sedí za d á m o u indického původu, j e jíž malé dítě se těšilo n e n u c e n é h o vztahu p l n é h o respektu, jaký se v Británii vidí zřídka. „Bylo to nádherné," říkal. „Právě j s e m dočetl tvou k n i h u a oni byli živou ilustrací. Dřív j s e m takové lidi

14

Koncept

kontinua

potkával docela často, ale nikdy j s e m si t o h o nevšiml. Ani j s e m netušil, co všechno b y c h o m se od nich mohli naučit, kdybyc h o m pochopili, proč j s o u takoví. A kdybychom pochopili, proč nevidíme." J s m e tak slepí, že v Británii dokonce existuje N á r o d n í asociace pro rodiče dětí s p o r u c h a m i spánku. Patrně f u n g u j e stejným z p ů s o b e m jako A n o n y m n í alkoholici — rodiče plačících dětí posiluje a uklidňuje je větami typu „oni z t o h o vyrostou", „střídejte se s manželem, aby se každý z vás aspoň trošku vyspal", „ m i m i n k u to neublíží, když ho necháte řvát, pokud víte, že mu nic není". To poslední, co vám m o h o u nabídnout, je: „Když už nic j i n é h o n e p o m ů ž e , opravdu to m i m i n k u neuškodí, když ho vezmete k sobě do postele." N i k d o nepřijde s n á v r h e m válku ukončit a důvěřovat m i m i n k u , které hlasitě a naprosto jasně dává všem najevo, kde je j e h o místo.

O

DÍTĚTI VE A O

STŘEDU

LIBERÁLNÍCH

POZORNOSTI RODIČÍCH

Rodič, j e h o ž d e n se točí v ý h r a d n ě k o l e m péče o dítě, se b u d e s největší p r a v d ě p o d o b n o s t í n e j e n n u d i t , ale b u d e n u d n ý i pro ostatní. N a v í c b u d e nejspíše pečovat o dítě škodlivě. M i m i n ko očekává, že se b u d e nacházet v c e n t r u života aktivní osoby a b u d e s ní v n e u s t á l é m t ě l e s n é m kontaktu. Očekává, že b u d e svědkem n a p l n ě n é h o života, jaký čeká i na něj samotné. Běh e m „fáze v náručí" má za úkol být pasivní a pozorovat. Má radost z občasné p ř í m é pozornosti, z pusinek, lechtání, vyhazování d o v z d u c h u apod. Ale j e h o základní náplní práce j e vstřebávat činnosti, j e d n á n í i okolí osoby, která o ně pečuje, ať je to dospělý či dítě. Tyto i n f o r m a c e je připravují na to, aby j e d n o u zaujalo místo m e z i svými. P o m á h a j í m u p o c h o p i t , c o se děje. P o k u d b u d e t e z k o u m a v ý m p o h l e d e m sledovat m i m i n k o , které z k o u m a v ě p o z o r u j e vás, b u d e to t u t o velice siln o u p o t ř e b u m a ř i t a zároveň m u t o z p ů s o b o v a t h l u b o k o u

Rodičům

15

frustraci, svazovat v ě d o m í . M i m i n k o očekává silnou, aktivní centrální o s o b u , n a jejíž periferii j e j e h o místo. Rodič, který j e e m o c i o n á l n ě nejistý, p o d d a j n ý , který hledá souhlas a uznání, toto očekávání n e n a p l ň u j e . M i m i n k o b u d e své p o t ř e b y dávat najevo stále silněji, ale to n e z n a m e n á , že p o t ř e b u j e ještě víc pozornosti. P o t ř e b u j e správný d r u h zážitků. Velká část j e h o frustrace je z p ů s o b e n a tím, že se mu nedaří svými signály (pozor, n ě c o je špatně!) uvést situaci na správnou m í r u . Antisociální chování m n o h a zlobivých a „neposlušných" dětí je v podstatě j e n prosbou, a b y j i m n ě k d o konečně ukázal, j a k se chovat. U liberálních rodičů j s o u děti neustále o c h u z o v á n y o ukázky dospělého života, j e ž by j i m p o m o h l y najít své místo, které v přirozené hierarchii zkušenějších a nezkušených hledají. Místo, kde jejich v h o d n é chování akceptováno je a n e v h o d né chování akceptováno není, zatímco ony samy j s o u akceptovány vždy. Dítě potřebuje vědět, že od něj očekáváme přirozeně sociální chování, dobré úmysly, snahu správně j e d n a t a t o u h u řídit se spolehlivými reakcemi svých rodinných příslušníků. Hledá informace o tom, co se dělá a co se nedělá. Například když rozbije talíř, potřebuje zažít, že se zlobíme n e b o j s m e smutní, protože je talíř rozbitý. V ž á d n é m případě ale nepotřebuje, abychom ho za to snižovali — samo je přece s m u t n é či nazlobené, že nebylo opatrnější a nechalo talíř upadnout. Pokud liberální rodiče nerozlišují mezi v h o d n ý m a nevhodn ý m chováním, snaží se je dítě dotlačit do jejich správné role a často se chová o to rušivěji a destruktivněji. Pak se stává, že rodiče ztratí trpělivost, všechna jejich potlačená zloba na dítě exploduje, nejspíše mu předhodí, že „už ho mají dost", a pošlou ho pryč. Dítě si z toho odnese následující poselství: celé mé chování, které dosud tolerovali, bylo de facto špatné, jejich pocity byly nevěroh o d n é a má nenapravitelná špatnost dovedla jejich předstírání ke konci. Takto se tato hra odehrává v m n o h a domácnostech a děti postupně pochopí, co se od nich očekává: pokusit se, a b y j i m pro-

16

Koncept

kontinua

šlo co nejvíce nevhodného chování, než padne sekyra, než bude odhalena jejich pravá tvář — neakceptovatelný. V některých extrémních případech j s o u rodiče, kteří měli první dítě v pozdějším věku, tak zbláznění do svých miláčků, že j i m ani náznakem neukáží rozdíl mezi tím, co se dělá, a tím, co se nedělá. Jejich děti j s o u frustrované až k zbláznění. Bouří se při každé nové otázce: „Chtěl bys tohle?", „Máš chuť dělat ono?", „Co bys ráda k j í d l u ? . . . na sebe?... na hraní?", „ C o chceš, aby teď m a m i n k a udělala?" atd. Znala j s e m j e d n u n á d h e r n o u dvouapůlletou holčičku, se kterou rodiče tímto z p ů s o b e m jednali. Ta se ani neusmála. Vždy, když s e j í pokusili takto podlézavě n a v r h n o u t něco, co by jí náh o d o u m o h l o udělat radost, nespokojeně se zamračila a zarputile opakovala „Ne!". Její o d m í t n u t í vedlo k dalšímu ponižování a zoufalá hra tak pokračovala. Holčičce se nepovedlo d o n u t i t rodiče, aby jí aspoň j e d n o u dali příklad, ze kterého by se mohla učit. Pořád s e j í ptali na vedení. M o h l a dostat cokoli, o co by si řekla, ale j e j í skutečná potřeba zůstala nepochopena: žít u p r o střed rodiny, kde dospělí žijí svůj dospělý život. To, s jakou energií se děti pokoušejí na sebe upozornit, neznamená, že potřebují pozornost ony samy. Je to známka toho, že trpí, a snaha upozornit osobu, která o ně pečuje, aby situaci napravila. Pokud se to dítěti d l o u h o d o b ě nedaří, stane se z této nenapln ě n é potřeby cíl sám o sobě, který se projevuje j a k o nutkavá touha stát ve středu pozornosti po celý život. Z t o h o vyplývá, j a k nevhodná je ta f o r m a rodičovské pozornosti, která dítě n u t í k dalšímu a dalšímu signalizování. Přirozená logika zakazuje věřit v evoluci živočišného d r u h u , j e h o ž charakteristikou je to, že miliony mláďat přivádějí své rodiče na pokraj šílenství. M i m o E v r o p u a A m e r i k u naštěstí n a j d e m e miliony r o d i n žijících v míru. Rodiče neměli „privilegium" vzdělání, takže se nenaučili, j a k nedůvěřovat a n e r o z u m ě t vlastním dětem. A jejich děti se s radostí podílejí na r o d i n n é m životě.

Rodičům

17

NOVÉ

POZNÁMKY K PSYCHOTERAPII

M ů j přístup k léčbě efektů, způsobených deprivacemi z dětství, se vyvíjel. N e j d ř í v j s e m se pokoušela zopakovat chybějící zážitky, později j s e m přešla k práci s negativními výpověďmi, vědom ý m i i nevědomými, které v psychice zůstávají coby výsledky těchto neprožitých zkušeností. Ve své psychoterapeutické praxi j s e m zjistila, že je m o ž n é nízké či negativní nároky na sebe sama a na svět změnit, když pochopíte, jaká očekávání to j s o u , j a k vznikla a proč j s o u chybná. Na počátku nejhlubšího pocitu n e schopnosti je p r a p ů v o d n í niterné p o z n á n í vlastní pravé d ů stojnosti. Toto poznání je později zrazováno a vymíláno zážitky, které vedou k m y l n ý m představám, k představám, o kterých v dětství n e m á m e šanci pochybovat. Strachy — b e z e j m e n n é , beztvaré hrozby toho, co přijde, až hrůza pomyslet — paralyzují naše svobodné jednání. Lidé j s o u těmito strachy kolikrát tak omezeni, že j s o u schopni žít pouze v jakési osobní bublině p o d o b n é vězení. Pokud b u d e m e sledovat tyto děsy až k jejich p o č á t k ů m , zjistíme, že se j e d n á o zážitky, které j s o u — konečně viděno očima dospělého — hrůzostrašné j e n pro dítě. N e u s t á l é vyčerpávající úsilí vyhýbat se j i m nakonec skončí. A ta část života, která byla v zajetí, se konečně m ů ž e projevit. N a j e d n o u tedy m ů ž e m e být tím, čím j s m e být n e m o h l i , a dělat věci, které byly zakázané; být úspěšní n e b o naopak chybovat; být „hodní" n e b o konečně přestat být tak h r o z n ě hodní; milovat n e b o přijímat lásku; riskovat n e b o konečně s riskováním přestat. A to bez n e m í s t n é h o tlaku, který n á m brání co nejlépe využít našeho ú s u d k u , instinktů a intelektu. Na konci 70. let j s e m se v anglickém N o t t i n g h a m u připojila k Dr. Frankovi Lakeovi, který právě dokončoval svou třicetiletou objevitelskou práci v oblasti v ý z k u m u abreaktivní (regresní) terapie. Přečetl si m o u k n i h u a chtěl mi ukázat, že negativní vlivy na lidskou psychiku, které mě tak znepokojují, nezačínají až

18

Koncept

kontinua

po narození, ale ve stejně tak formativní fázi in utero. M u s í m mu dát za pravdu. Abreaktivní reakci totiž spustil i u m n e . A později j s e m byla svědkem dramatického znovuprožívání událostí před narozením u m n o h a j e h o pacientů a dokonce i některých m ý c h pacientů. Leželi stočeni v klubíčku jako b e z m o c n ý plod, p o h y bovali končetinami, prožívali e m o c e a vydávali zvuky, které j s e m rozpoznala j a k o typické pro toto vývojové období. Stále ještě této techniky využívám, p o k u d klient dospěje do bodu, kdy je pro něj n u t n é dozvědět se něco o porodu, j e h o n o vorozeneckých zážitcích či zážitcích z dělohy. M á m dojem, že regrese, jakkoli je dramatická, není terapeutická sama o sobě. H o d n o t a takového zážitku spočívá v získání informací, které poté klient integruje do nového v n í m á n í reálného stavu věcí ve vlastním životě (jako protiklad toho, j a k si d o p o s u d myslel, že funguje). N ě k d y se regrese stane pověstným posledním kousk e m puzzle, který u m o ž n í přejít od p o r o z u m ě n í k realizaci, kdy s p o n t á n n í chování klienta k o n e č n ě začíná odrážet objevené pravdy. Ale je to ta pravda samotná, která vede k transformaci, a zdánlivě j e n ta pravda, bez ohledu na to, j a k se k ní došlo: zarytou detektivní prací za pomoci indukce a někdy i dedukce; přeh o d n o c e n í m našich přesvědčení, která j s m e nezkoumali od té doby, co byla v dětství vytvořena (obvykle se týkají kategorií „dobrého" a „špatného"); ale i regresí či shromažďováním dat od osob, které si vzpomínají na události pro klienta v dané době katastrofické. Osvobozující výsledky tohoto procesu se obvykle začnou projevovat velmi rychle, k výrazným z m ě n á m dochází b ě h e m měsíců. Ve světle konceptu kontinua je každý od počátku „správně".* Pokud má problém a hledá pomoc, znamená to, že j e h o druhově specifické potřeby nebyly adekvátně uspokojeny. Rodiče na j e h o *

Výraz „správně" zde znamená to, co odpovídá odvěkému kontinuu našeho druhu, poněvadž to je přizpůsobeno sklonům a očekáváním, se kterými j s m e se vyvinuli (pozn. překl.).

Rodičům

19

evolucí precizně vyvinutá očekávání reagovali b u ď farizejským předstíráním, nebo dokonce zatracováním, místo aby j e h o p o třeby respektovali či naplnili. Rodiče, kteří nereagují, dítěti zprostředkovávají, že n e n í h o d n o lásky, že nějak n e n í dost „správně". Dítě už ze své podstaty n e m ů ž e pochopit, že nemají pravdu: předpokládá, že je to j e h o chyba. Když je tedy klient později schopen pochopit, že j e h o dětský pláč, vzdor, pochybnosti o sobě samém, apatie n e b o vzpoura byly korektní lidskou reakcí na n e v h o d n é zacházení, z m ě n í se celé j e h o v n í m á n í sebe sama. Je užitečné podívat se na minulost tímto způsobem. Pro člověka, který byl neustále donucován, aby se cítil méněcenný, nechtěný či vinný, to vytváří ozdravující podmínky. Velice mě těší, že koncept kontinua objevilo pro sebe, pro své studenty a klienty i m n o h o jiných psychoterapeutů. B ě h e m deseti let, co uběhly od vydání této knihy, se zlepšila celková situace pro přijetí j e j í h o poselství v m n o h a oblastech — porodnictví, péči o dítě, sociálním zřízení, psychologii. I širší veřejnost stále častěji hledá v ě r o h o d n é principy, j a k žít. Velice silně mě motivovalo, když j s e m si v posledním vydání Times přečetla v j e d n é filmové recenzi popis hrdinky: „Její smysl pro sociální zodpovědnost je napájen spolehlivým instinktem, ne nějakou podezřelou ideologií." D o u f á m , že toto nové vydání, stejně tak jako překlady, které b u d o u následovat, p o m o h o u „spolehlivému instinktu" informovat a formovat naši velmi podezřelou ideologii. Londýn, 1985

20

Koncept

kontinua

Kapitola

první

Jak jsem naprosto radikálně změnila myšlení

Tato kniha nevypráví příběh, ale popisuje myšlenku. K t o m u vám ale m u s í m povyprávět něco ze své minulosti, aby bylo jasné, j a k se půda pro kořeny konceptu připravovala. Snad to p o m ů ž e objasnit, j a k ý m z p ů s o b e m se mé myšlení dostalo tak daleko od názorů, ve kterých j s e m v Americe 20. století byla vychována. Do džungle Jižní Ameriky j s e m se vydala bez nějaké teorie, kterou bych si chtěla potvrdit. Byla j s e m prostě j e n zvědavá na indiány a nejasně j s e m tušila, že bych se od nich m o h l a něco důležitého naučit. Když j s e m b ě h e m svého p r v n í h o pobytu v Evropě pobývala ve Florencii, dva italští výzkumníci mě p o zvali na h o n za diamanty do oblasti venezuelské řeky Caroni, přítoku O r i n o k a . Bylo to pozvání na poslední chvíli a měla j s e m dvacet m i n u t na to r o z h o d n o u t se, rychle se dostat do h o telu, sbalit si kufry, u h á n ě t na nádraží a naskočit do vlaku, který už se rozjížděl. Bylo to velice dramatické, až děsivé. Pak se situace uklidnila, a já j s e m zjistila, že sedím v kupé se zaprášeným o k ý n k e m a přecpaném kufry. U v ě d o m i l a j s e m si, že j s e m na cestě do opravdové džungle. N e m ě l a j s e m čas přemýšlet, z j a k ý c h d ů v o d ů chci jet, má reakce byla ale okamžitá a jistá. Nepřitahovaly mě diamanty, i když

Jak j s e m naprosto radikálně změnila myšlení

21

vykopat si vlastní bohatství z b ř e h ů tropické řeky znělo jako ten nejlepší myslitelný způsob, j a k si vydělat. Bylo to slovo džungle, které skrývalo celé to kouzlo, m o ž n á i kvůli t o m u , co se mi přihodilo v dětství. Stalo se to, když mi bylo osm, a zdá se, že to bylo velice důležité. Stále na to myslím j a k o na klíčovou událost. O v š e m jako většina takových m o m e n t ů osvícení mi to dalo pouze nahlédn o u t do existence řádu, neodkrylo to j e h o uspořádání ani nenaznačilo, j a k j e h o odraz udržet ve zmatcích každodenního života. Přesvědčení, že j s e m zahlédla prchavou pravdu, mi vůbec n e p o m o h l o se v těch zmatcích orientovat. Byla j s e m zklamaná. Ten krátký obraz byl m o c křehký na to, aby přežil cestu zpátky do reality. Ta příhoda jistě stojí za z m í n k u . Musela sice bojovat se všemi m o ž n ý m i každodenními zážitky, a co h ů ř — se silou zvyku —, ale byl to první náznak t o h o pocitu „správnosti" (abych se vyhnula n e o h r a b a n ý m popisům), o j e h o ž hledání pojednává tato kniha. Ta příhoda se stala b ě h e m procházky v lesích v Maine, kde j s e m byla na letním táboře. S l a j s e m j a k o poslední, trochu j s e m se opozdila a spěchala j s e m , abych ostatní dohonila, když tu j s e m mezi stromy uviděla Mýtinku. Vzadu stála košatá borovice a uprostřed se rozprostírala vyvýšenina pokrytá světlým, skoro svítícím m e c h e m . Osvětlovaly ji paprsky o d p o l e d n í h o slunce odrážející se od t e m n ě zelené barvy borovicového lesa a k o r u novala ji m o d ř oblohy. Celá scéna měla v sobě něco dokonalého, tak silnou a v š u d y p ř í t o m n o u kvalitu, až mě to přikovalo k zemi. Vstoupila j s e m na její okraj a p a k j s e m pomalu, j a k o bych vcházela do kouzelného či svatého místa, došla doprostřed, sedla j s e m si a pak položila tvář do svěžího m e c h u . Tady to je, p o m y s lela j s e m si, a cítila j s e m , j a k ze mě opadává úzkost, která p o d barvovala celý m ů j dosavadní život. Tady bylo konečně to místo. Všechno tu bylo tak, j a k má být. Všechno bylo „správně" — strom, země pod nohama, kámen, m e c h . Na podzim tu b u d e všechno, j a k má být. V zimě pod s n ě h e m tu b u d e všechno, j a k

22

Koncept

kontinua

má být — bezchybné ve svém z i m n í m hávu. I na jaře, když zázrak za zázrakem znovu vypučí svým vlastním t e m p e m — něco o d u m ř e , něco vyraší poprvé —, tu všechno b u d e stejné a naprosto „správně". Měla j s e m pocit, že j s e m objevila chybějící střed všech věcí, klíč ke „správnosti" samé. Cítila j s e m , že si to poznání, které zde bylo naprosto jasné, m u s í m zapamatovat. Chvíli j s e m uvažovala, zda si s sebou m á m vzít na památku kousek m e c h u , ale jakási dospělá myšlenka mi v t o m zabránila. Přepadl mě strach, že bych opatrováním amuletu m e c h u ztratila tu pravou cenu: vhled, kterého se mi dostalo. M o h l a bych si třeba myslet, že je má vize v bezpečí, p o k u d ten kousek m e c h u m á m , a pak bych j e d n o h o d n e zjistila, že n e m á m nic víc než c h u m á č e k uschlé vegetace. Tak j s e m si nevzala nic, ale slíbila j s e m si, že si na M ý t i n k u v z p o m e n u každý večer před spaním, a tak se nikdy nevzdálím od její vyrovnávající síly. Bylo mi sice teprve osm, ale věděla j s e m , že zmatek v hodnotách, který způsobili mí rodiče, učitelé, ostatní děti, chůvy, vedoucí v táboře a ostatní, b u d e ještě horší, j a k porostu. Roky b u d o u komplikace zhoršovat a b u d e čím dál tím těžší vyznat se v neproniknutelných motanicích toho, co je správné a co špatné, toho, co se dělá, a toho, co se nedělá. Už j s e m si zažila tolik, že j s e m si tím bylajistá. Ale p o k u d si s sebou ponesu Mýtinku, nikdy se neztratím, myslela j s e m si. Ten večer j s e m si na táborové pryčně M ý t i n k u vybavila. N a plnil mě pocit díků, a znovu j s e m si slíbila, že si tu vizi u c h o vám. Po léta se j e j í h o d n o t a nesnížila, protože j s e m si každý večer vybavovala mech, borovici, světlo — tu úplnost. Ale j a k léta plynula, občas j s e m zjistila, že j s e m na M ý t i n k u zapomněla, tu na několik d n ů , tu na několik týdnů. Pokoušela j s e m se znovu zachytit ten vysvobozující pocit, který ji předtím naplňoval. Ale m ů j svět už se zvětšil. J e d n o d u c h ý systém h o d not ze školky — h o d n á holka, zlá holka — převálcovaly h o d n o ty, které si často odporovaly. Byly to h o d n o t y mé kultury a mé

Jak jsem naprosto radikálně změnila myšlení

23

rodiny, jakási směska viktoriánských ctností a slušného chování, obohacená silným sklonem k individualismu a k liberálním náz o r ů m a doplněná uměleckým talentem se silným d ů r a z e m na brilantní a originální intelekt, tak jako měla má matka. Když mi bylo asi patnáct, uvědomila j s e m si s nejasným s m u t k e m (nemohla j s e m si totiž v z p o m e n o u t , proč truchlím), že j s e m ztratila význam Mýtinky. N a p r o s t o věrně j s e m si vybavovala tu lesní scénku, ale její význam vyprchal. Přesně t o h o j s e m se obávala, když j s e m si nechtěla vzít m e c h na památku. Místo t o h o se stal a m u l e t e m samotný obraz Mýtinky. Žila j s e m tenkrát se svou babičkou. Když umřela, rozhodla j s e m se odjet do Evropy, i když j s e m ještě neměla d o k o n č e n o u školu. V období s m u t k u j s e m měla v hlavě docela zmatek. Když j s e m se obrátila na svou matku, vždycky mi spíš ublížila, než p o mohla. Cítila j s e m , že se ze všech sil m u s í m pokusit získat samostatnost. Vůbec mě nelákalo chtít to, co si mysleli, že bych chtít měla — psát pro m ó d n í žurnály, dát se na kariéru modelky nebo studovat. Na cestě do Francie j s e m v kajutě plakala strachy. Co když j s e m vsadila všecko, co znám, pro jakousi b e z e j m e n n o u t o u h u ? Ale z p á t k y j s e m nechtěla. Potulovala j s e m se po Paříži, malovala a psala básně. Měla j s e m nabídku pracovat jako modelka pro Diora, ale tu j s e m o d mítla. Měla j s e m kontakty na francouzský Vogue, ale nevyužívala j s e m jich, až na příležitostné práce v modelingu, které mě k nič e m u nezavazovaly. Přesto j s e m se v té cizí zemi připadala více j a k o d o m a než v r o d n é m N e w Yorku. Cítila j s e m , že j s e m na správné cestě, i když j s e m stále nebyla schopna říct, co hledám. To léto j s e m odjela do Itálie, nejdřív do Benátek, pak do j e d n é vily v Lombardii a nakonec do Florencie. Tam j s e m potkala ty dva mladé Italy, kteří mě pozvali do Jižní Ameriky na výpravu za diamanty. Stejně j a k o při odjezdu z Ameriky, znovu j s e m měla h r ů z u z toho, j a k smělý krok to dělám. Ani na okamžik j s e m však nepomyslela na ústup.

24

Koncept

kontinua

Když j s m e se po m n o h a přípravách a odkladech nakonec vydali na expedici, šli j s m e se proti p r o u d u Carcupi, m a l é h o n e p r o z k o u m a n é h o přítoku řeky Caroni. Za měsíc j s m e pěkně postoupili, a to j s m e museli překonávat překážky j a k o stromy spadlé přes v o d u — těmi j s m e museli sekyrami a mačetami prosekat cestičku pro kánoi — n e b o vodopády a peřeje, přes které j s m e museli za p o m o c i dvou indiánů kánoi a asi t u n u materiálu přenášet. Když j s m e rozbili základnu, abychom prozkoumali okolní přítoky, byla už řeka o polovinu užší. Byla to první přestávka na Carcupi. První den po snídani se italský vedoucí expedice vydal s o b ě m a indiány p r o z k o u m a t geologickou situaci, d r u h ý Ital oddychoval v houpací síti. Vzala j s e m si j e d e n z levných r o m á n ů , které j s e m si koupila na letišti v Ciudad Bolivar, kde se prodávalo pár anglických titulů. Usadila j s e m se mezi kořeny o h r o m n é h o stromu, který visel nad řekou. Pročítala j s e m první kapitolu, nesnila j s e m , pozorně j s e m sledovala děj, když tu mi to n a j e d n o u došlo! „To je ono! To je Mýtinka!" Vhled vzrušené malé holky byl zpátky. Ztratila j s e m ho, a teď, na dospělácké Mýtince, v největším pralese světa, se vrátil. Záhady života v džungli, práva jejích zvířat a rostlin, dramatické bouře a západy slunce, hadi, orchideje, fascinující panenskost, velkorysost její krásy i n u t n o s t bojovat o přežití, to všechno ji činilo živější a ještě „správnější". Byla to ta nejvyšší „správnost". Když j s m e přes džungli letěli, vypadala j a k o veliký zelený oceán, který se rozprostírá od h o r i z o n t u k horizontu, protkán v o d n í m i toky, plazící se na sebevědomé hory, nabízený obloze na zdvižených r u k o u n á h o r n í c h plošin. V každé své b u ň ce vibroval životem, správností — neustále se měnící, stále n e p o r u š e n o u a vždy perfektní. Byla j s e m celá rozradostnělá a t o h o d n e j s e m si myslela, že j s e m u konce svého hledání, že j s e m dosáhla cíle: otevřel se mi nezkalený pohled na pravou podstatu věcí. Byla to ta „správnost", kterou j s e m se v pubertě pokoušela najít mezi zmatky

Jak jsem naprosto radikálně změnila myšlení

25

dětství, kterou j s e m s nadějí očekávala, že probleskne v r o z h o vorech, diskusích a hádkách, které se často protahovaly až do rána. Byla to Mýtinka, ztracená, nalezená a znovu poznaná, tentokrát natrvalo. Všechno kolem mě, nade m n o u , pode m n o u , všechno bylo „správně", rodilo se, žilo, umíralo, bylo bez přestávky nahrazováno, ve vlastním řádu. Hladila j s e m s láskou o h r o m n é kořeny, které mě objímaly jako křeslo, a začalajsem koketovat s myšlenkou, že v džungli už zůstanu. Když j s m e končili tuto v ý z k u m n o u cestu po Carcupi, opravdu j s m e si odnášeli několik diamantů. Vrátili j s m e se do malé osady Los Caribes pro zásoby a já j s e m v zrcadle uviděla, že j s e m přibrala. Poprvé v životě j s e m byla spíše štíhlá než vychrtlá. Cítila j s e m se silnější, schopnější a m é n ě bázlivá než kdykoli předtím. Ve své milované džungli j s e m vzkvétala. Ještě j s e m měla šest měsíců na to, abych vymyslela, j a k zde po expedici z ů stat. Stále j s e m nemusela řešit konkrétní problémy. Ale jakmile ty měsíce uplynuly, byla j s e m připravená odjet. Mé vzkvétající zdraví podlomila malárie a m o u morálku nahlodala chuť na maso a zeleninu. Byla bych prodala j e d e n z našich těžce vydobytých diamantů za sklenku p o m e r a n č o v é h o džusu. A byla j s e m hubenější než kdy předtím. Ale po sedmi a půl měsících j s e m měla na „správnost" d ž u n gle daleko přesnější pohled. Poznala j s e m indiány z k m e n e Tauripanů, n e j e n o m ty dva, které j s m e si najali, ale celé klany a rodiny, d o m a v chýších, cestující po skupinách i při lovu, j a k žijí život živočišného d r u h u ve vlastním přirozeném životním prostředí, bez p o d p o r y zvenčí. Pouze mačety a sekyrky měli ocelové místo p ů v o d n í c h k a m e n n ý c h . Byli to nejšťastnější lidé, jaké j s e m kdy kde viděla, akorát j s e m si t o h o tenkrát skoro nevšimla. Byli od nás tak odlišní. Menší, m é n ě svalnatí, a přesto schopní unést těžší náklad na větší vzdálenosti než ti nejlepší z nás. J e n o m j s e m se divila, j a k je to m o ž n é . D o k o n c e i j i n a k mysleli. Kdybyste se jich zeptali, j a k se dostat na Padacapali, jestli plout kánoí proti p r o u d u nebo pochodovat po souši, indián by o d p o -

26

Koncept

kontinua

věděl „Ano". Skoro j s e m měla pocit, že nepatří ke s t e j n é m u živočišnému d r u h u jako my. Kdybyste se mě však na to zeptali přímo, odpověděla bych bez zaváhání, že samozřejmě patří. J e jich děti se do j e d n o h o chovaly správně: nikdy se nepraly, nebyly trestány, vždycky okamžitě a s radostí poslechly. O b e c n á o d s u zování, jako „kluci vždycky zlobí", na ně nešlo aplikovat. N i k d y j s e m si však nepoložila otázku „proč?". Nepochybovala j s e m o tom, že je džungle správná. B y l a j s e m si jistá, že to, co hledám, nenaleznu nikde jinde. Ale b y l a j s e m přesvědčená, že se o d p o věď neskrývá p ř í m o ve „správnosti" a životaschopnosti pralesního ekosystému rostlin, zvířat a indiánů. Tenkrát to ještě nebylo jasné. Pomalu j s e m se začínala stydět, že m á m čím dál tím větší chuť na špenát, pomerančový džus, odpočinek. Milovala j s e m ten velký, lhostejný prales láskou plnou divoké romantiky a uctivého strachu, a b ě h e m příprav na odjezd už j s e m promýšlela způsoby, j a k se vrátit. Po pravdě řečeno j s e m pro sebe žádnou „správnost" nenašla. Viděla j s e m ji pouze zvenčí a dokázala j s e m š i j i docela nadřazeně uvědomit. Jaksi j s e m neviděla to, co bylo tak očividné: že indiáni, lidské bytosti j a k o já sama a zároveň účastníci pralesní „správnosti", byli společným j m e n o v a t e l e m , p r o p o j e n í m mezi h a r m o n i í okolo mě a m o u t o u h o u po ní. Několik malých odlesků ale do m é h o civilizací oslepeného věd o m í proniklo. Například pár detailů ohledně konceptu práce. Naše malá lehká hliníková kánoe už n á m nestačila, vyměnili j s m e ji tedy za daleko větší, vyrobenou z j e d n o h o k m e n e strom u . Byla tak velká, že vypadala poloprázdná, i když se s námi j e d n o u plavilo sedmnáct indiánů se všemi zavazadly. Přepravit toto plavidlo půl míle přes balvany kolem vodopádu — tentokrát j e n za pomoci čtyř pěti indiánů — to byla docela depresivní představa. Z n a m e n a l o to naskládat klády a posouvat po nich kánoi pod nemilosrdně pražícím sluncem, nečekaně klouzat do škvír mezi balvany, to když se kánoe nekontrolovatelně vytočila, a odírat si o žulu holeně a kotníky a vlastně všechno, na co spad-

Jak jsem naprosto radikálně změnila myšlení

27

nete. Už j s m e přenášeli malou kánoi. Já i oba Italové j s m e věděli, co nás čeká, a několik d n ů j s m e strávili v h r ů z e z dřiny a z b o lesti. T o h o dne, co j s m e dojeli k v o d o p á d ů m Arepuchi, j s m e již byli na to utrpení připraveni a začali j s m e tahat tu o b l u d u přes skály. Měli j s m e p o c h m u r n ý výraz ve tváři a nenáviděli j s m e každou sekundu, která měla přijít. Ta prokletá kánoe byla pěkně těžká. Když se zhoupla na stranu, kolikrát n ě k o h o z nás přivalila na h o r k o u skálu. Chvilku trvalo, než ji ostatní odtáhli. Ve čtvrtině cesty všem krvácely kotníky. Potřebovala j s e m m i n u t k u odpočinku, omluvila j s e m se a odskočila si na vyvýšenou skálu, abych scénu vyfotografovala. Z té v ý h o d n é pozice j s e m si díky m o m e n t á l n í nezainteresovanosti všimla zajímavé skutečnosti. D o l e pode m n o u se několik m u ž ů zabývalo j e d n o d u c h ý m úkolem. Dva z nich, Italové, byli celí napjatí, mračili se, ztráceli nervy při každé příležitosti a typicky bez ustání po toskánsku kleli. Ostatní, indiáni, si to užívali. Bavili se těžkopádností kánoe, z boje si udělali hru, mezi tlačením relaxovali, smáli se svým vlastním o d ř e n i n á m a nejvíc se j i m líbilo, když kánoe, j a k vrávorala vpřed, j e d n o u toho, j e d n o u o n o h o přimačkávala. Když dotyčného vysvobodili a on konečně m o h l dýchat, opřel se o drásající žulu a smál se vždycky ze všech nejvíc, j a k se mu ulevilo. Všichni dělali stejnou práci, všichni trpěli n á m a h o u a bolestí. V situaci nebyl žádný rozdíl. To j e n o m M Y j s m e byli v naší kultuře vychováni k přesvědčení, že taková kombinace okolností ukazuje na stupnici blaha j e d n o z n a č n ě tlakovou níži, a neměli j s m e tušení, že v dané situaci m á m e na vybranou. Indiáni naopak netušili, že by mohli volit něco j i n é h o než m i m o ř á d n ě veselý stav mysli, a užívali si kamarádství. Navíc si n e zkazili předcházející dny uměle vytvářeným strachem. Každý pohyb vpřed byl pro ně malým vítězstvím. Když j s e m dofotila a vrátila se k týmu, dobrovolně j s e m opustila civilizovanou volbu a zbytek transportu j s e m si zcela nefalšovaně vychutnala. D o k o n c e i odřeniny a modřiny, které j s e m utrpěla, se se znatel-

28

Koncept

kontinua

n o u lehkostí redukovaly na to nevýznamné, čím ve skutečnosti byly: malá zranění, která se brzy zahojí a která nejsou h o d n a ani negativních emocionálních reakcí jako hněvu, sebelítosti n e b o odporu, ani strachu, kolik že jich ještě bude, než to všechno skončí. Naopak, zjistila j s e m , že n a j e d n o u dovedu ocenit, j a k je mé tělo výborně konstruováno, že se uzdraví samo, bez m é h o r o z h o d n u t í či instruktáže. M ů j pocit svobody ale bohužel brzy ustoupil síle zvyku, síle k u l t u r n í h o vlivu a přesvědčení, které lze zrušit j e n neustálým v ě d o m ý m snažením. Já j s e m se nesnažila, j a k by bylo n u t n é . Z expedice j s e m se vrátila bez toho, že by mi toto odhalení něco více přineslo. Další náznak o h l e d n ě lidské přirozenosti a práce následoval později. V j e d n é chýši s výhledem na velkolepou bílou pláž a lagunu v širokém půlměsíci skal za Caronskými a Arepuchiskými v o d o pády žily dvě indiánské rodiny. J e d n o u hlavou rodiny byl Pepe, d r u h o u César. Pepe mi vyprávěl následující příběh: Když byl César malý, „adoptovali" ho Venezuelané. Chodil do školy v m a l é m městečku, naučil se číst a psát a byl vychováván jako Venezuelan. Když vyrostl, vydal se jako m n o h o m u ž ů z těchto guianských městeček na h o r n í Caroni zkusit štěstí jako lovec d i a m a n t ů . Pracoval zrovna se s k u p i n o u Venezuelanů v Guayparu, když ho poznal M u n d o , náčelník Tauripanů. Zeptal se ho: „Nejsi to ty, k o h o s sebou vzal José Grande?" „Ano, vychoval mě José Grande," odpověděl César. „V t o m případě jsi přišel ke svému kmeni. Jsi Tauripan," řekl Mundo. Načež César po d l o u h é m přemýšlení usoudil, že by měl lepší život jako indián než j a k o Venezuelan, a přišel do Arepuchi, kde žil Pepe. César žil s Pepeho rodinou pět let, oženil se s krásnou tauripanskou ženou a měl s ní holčičku. Jelikož César nerad praco-

Jak jsem naprosto radikálně změnila myšlení

29

val, živila se j e h o rodina tím, co na své plantáži vypěstoval Pepe. César byl rád, když zjistil, že po n ě m Pepe nechce, aby si založil vlastní zahradu, dokonce ani nečekal, že mu b u d e p o m á h a t na j e h o . Pepe pracoval rád, César ne, a tak to vyhovovalo oběma. Césarova žena ráda pomáhala ostatním ženám a dívkám krájet a připravovat m a n i o k k jídlu. Jediné, co dělal rád César, byl lov tapírů a občas nějaké j i n é zvěře. Po několika letech si oblíbil rybolov a své úlovky přidával k ú l o v k ů m Pepeho a j e h o dvou synů. Ti rybařili odjakživa rádi a Césarovu rodinu zásobovali tak štědře jako svou vlastní. T ě s n ě předtím, než j s m e přijeli, rozhodl se César vymýtit místo pro svoji vlastní zahradu a Pepe mu pomáhal s každým detailem, od výběru správného místa přes pokácení s t r o m ů až po pálení. Pepeho to bavilo o to víc, že si s kamarádem vykládali a celou d o b u vtipkovali. César měl takovou radost z práce j a k o Pepe či každý j i n ý indián. Dělal ji dobrovolně. Pět let ho do t o h o nikdo nenutil. „V Arepuchi byli všichni rádi," říkal n á m Pepe. César už totiž začínal být nespokojený a předrážděný. „Chtěl si založit vlastní zahradu, ale sám o t o m nevěděl!" smál se Pepe při představě, že někdo chce pracovat a neví o tom. Tyto n á h o d n é příhody sice naznačovaly, že v naší společnosti p r a c u j e m e , aniž b y c h o m pochopili lidskou přirozenost, ale obecnější principy mi zůstaly skryty. N e m ě l a j s e m tušení, že je hledám, netušila j s e m dokonce, že vůbec hledám, ale přesto j s e m cítila, že to je cesta h o d n á následování. A vytrvala j s e m na ní po několik dalších let. D r u h o u expedici do oblasti vzdálené šest týdnů od nejzazších hranic španělsky mluvící Venezuely vedl italský profesor, který byl silně přesvědčen, že ženská n e m á v džungli co pohledávat. J e d e n z m ý c h původních partnerů zařídil, aby se mi přesto d o stalo alespoň zdráhavého přijetí, a j á tak mohla jít svou cestou do doby kamenné, k Yequánům a S a n e m ů m , kteří žili v povodí

30

Koncept

kontinua

h o r n í h o toku řeky Caura blízko brazilských hranic a které před okolím chránila tzv. „neproniknutelná" džungle. Silně individuální osobnosti těchto m u ž ů , žen a dětí tu byly dokonce ještě znatelnější. N e m ě l i totiž zatím p o t ř e b u vypěstovat si o b r a n n ý prázdný výraz tváře vůči cizincům, j a k o t o m u bylo u Tauripanů. Tenkrát j s e m ale netušila, že byli obyvatelé této naprosto cizí země tak skvělí, protože prostě nevěděli, co to j e , být nešťastný. V každé j i n é společnosti, kterou znám, hraje neštěstí velkou roli. N e j s p í š j s e m měla pocit, že někde za stromy, těsně m i m o dohled, režíruje d u c h Cecila B. D e M i l l e ho* celý děj p o d l e klasického j e d n o d i m e n z i o n á l n í h o stylu hollywoodských divochů. „Pravidla" lidského chování pro ně neplatila. B ě h e m této expedice se mi poštěstilo strávit tři týdny sama mezi Yequány. Zbylí členové expedice mi p o t o m vyprávěli, že je velká skupina pygmejů držela v zajetí a chodila se na ně dívat jako na zvířata v Z O O . Za tu krátkou d o b u m n e opustilo daleko více přesvědčení, ke kterým j s e m byla vychovaná, než za celou první expedici. A začala j s e m chápat, j a k o u cenu tento proces odnaučování má. Vrstvami m ý c h předsudků také proniklo n ě kolik dalších postřehů k alternativnímu pohledu na téma práce. J e d n í m z nich byl fakt, že v yequánské slovní zásobě slovo „práce" neexistuje. Měli slovo trabaho, které znali výlučně z d o slechu a které používali při j e d n á n í s „ne-indiány". Vyslovovali ho j a k o lehce zkomolené španělské trabajo (španělsky práce — pozn. překl.). Význam t o h o t o slova odpovídal docela přesně t o m u , co tím španělští kolonizátoři — conquistadores — a jejich potomci mysleli. Překvapilo mě, že to je jediná odvozenina ze španělštiny mezi všemi slovy, která j s e m se od nich naučila. Vy*

Cecil Blount DeMille (1881-1959) byl j e d n í m z nejúspěšnějších režisérů a producentů Hollywoodu. Natočil epické velkofilmy, např. Joan the Woman (Johanka z Arku), T h e Ten C o m m a n d m e n t s (Desatero přikázání), Samson and Delilah (Samson a Dalila), Cleopatra (pozn. překl).

Jak jsem naprosto radikálně změnila myšlení

31

padá to, že Yequáni nemají koncept práce p o d o b n ý našemu. M a j í slova pro každou činnost, kterou by slovo práce m o h l o o b sahovat, ale žádný obecný termín. Pokud tedy nerozlišovali práci od ostatních způsobů, j a k trávit čas, není se co divit, že se při nošení vody chovali tak iracionálně ( j a k j s e m tenkrát soudila). Z e n y opouštěly svá ohniště n ě kolikrát denně, vzaly dvě tři malé dýně a vydaly se na d l o u h o u cestu z kopce. Svah byl u vody prudký, a když byl mokrý, velice to klouzalo. Naplnily nádoby v m a l é m potůčku a pak se plahočily n a h o r u do vesnice. Celá akce zabrala asi dvacet m i n u t . M n o h é z žen navíc nesly k r o m ě nádob i m i m i n k o . Když j s e m šla dolů poprvé, b y l a j s e m šokovaná, že chodí tak namáhavě a tak daleko pro věc, kterou neustále potřebují. N e chápala j s e m , proč nešly z té strany vesnice, kudy je cesta k vodě jednodušší. Na b ř e h u potoka už j s e m byla ztuhlá strachem, m u sela j s e m dávat pozor na každém kroku, abych neuklouzla. M u sím ale zmínit, že Yequáni mají výborný smysl pro rovnováhu a stejně j a k o severoameričtí indiáni n e m a j í závratě. Ve skutečnosti však neuklouzli n e j e n o m oni, ale ani já. Pouze já j s e m n u t n o u opatrnost nesla nelibě. Yequánky šly taky opatrně, ale n e mračily se u toho, jak je „těžké" dávat pozor. Na rovince stejně j a k o na srázu si nepřestaly povídat a vtipkovat — obvykle totiž chodily ve skupinkách po dvou, po třech či víc. A jako vždy vládla slavnostní atmosféra. J e d n o u d e n n ě odložila každá žena tykve, na b ř e h u se svlékla (sundala si malé, zástěrce p o d o b n é kalhotky a korálky, které měla kolem kotníků, kolen, zápěstí, paží, krku a uší) a vykoupala sebe i m i m i n k o . Ačkoli se koupalo m n o h o žen a dětí, koupel v sobě měla něco z luxusu římských lázní. Každý pohyb prozrazoval smyslnou radost a s m i m i n k y se zacházelo tak, j a k o by to byly objekty tak podivuhodné, že se jejich majitelé cítí d o n u c e n i skrýt svou spokojenost a hrdost za maskou skromnosti. Z kopce ženy kráčely stejným stylem, takovým královským, skoro samolibým, a jejich poslední kroky do potůčku by byly h o d n y Miss

32

Koncept

kontinua

World, která vystupuje na p ó d i u m převzít svou k o r u n k u . To platilo o všech yequánských ženách a dívkách, které j s e m viděla, i když svými odlišnými osobnostmi vyjadřovaly svou p o h o d u zcela odlišně. Když j s e m se nad tím zamyslela, opravdu neexistoval „lepší" způsob, j a k využít čas nošení vody, alespoň co se týče stupně blaha. Pokud b y c h o m to ale posuzovali pokrokovými m ě ř í t ky — z hlediska přínosu, rychlosti, účinnosti nebo inovace — bylo by takové chození pro vodu j e d n o z n a č n ě nesmyslné. Podle m ý c h zkušeností s d u c h a p l n o s t í Yequánů však n e p o c h y b u j i o tom, že kdybych je poprosila, aby mě chození pro vodu ušetřili, dali by d o h r o m a d y nějaký systém bambusových trubek n e b o kladkostroj. N e b o by mi postavili chýši p ř í m o u potoka. O n i sami neměli ani motivaci, ani nejmenší potřebu něco vyvíjet, nebylo zde nic, co by je nutilo z m ě n i t jejich způsob života. Také jejich žebříček h o d n o t byl pravým opakem m é h o . Používat svou d o b r o u kondici j s e m naprosto nekriticky považovala za přehnaný požadavek a uspokojením svých potřeb j s e m o d m í tala trávit j e n o trošku více času, než bylo n u t n é . Další odhalování konceptu práce mi pro z m ě n u umožnila vlastní zkušenost. Anchu, náčelník yequánské vesnice, mě při každé příležitosti zaučoval do toho, jak být šťastnější. Tenkrát j s e m vyměnila skleněný o r n a m e n t za sedm stvolů cukrové třtiny a měla j s e m absolvovat lekci o způsobech obchodování mezi lidmi, pro které j s o u dobré vztahy důležitější než dobrý obchod. O t o m se však z m í n í m později. Anchuova žena odešla do jejich chýše na nedaleké samotě a já j s e m se s A n c h u e m a j e d n í m San e m e m , který vypadal jako j e h o sluha, měla vydat na zpáteční cestu přes dva vršky do vesnice na vrcholu třetí hory. T ě c h sedm stvolů leželo na zemi tam, kde je žena nechala. A n c h u řekl t o m u Sanemovi, aby tři vzal, sám vzal na r a m e n o taky tři a j e d e n n e chal na zemi. Myslela j s e m si, že m u ž i ponesou všechny. Ale A n c h u ukázal na poslední stvol a řekl: „Amaadeh" — ty. Na okamžik mě přepadl hněv. Tak m n ě někdo poroučí, abych na strmé

Jak jsem naprosto radikálně změnila myšlení

33

stezce ještě něco nesla! P ř i t o m tu j s o u dva silní muži, kteří u n e sou všechno. Ale na poslední chvíli j s e m si uvědomila, že A n c h u má nakonec skoro vždycky pravdu. H o d i l a j s e m si třtinu přes rameno. A n c h u mě nechal jít první, začala j s e m tedy stoupat. Strach z dlouhé cesty zpět, který se nashromáždil b ě h e m cesty sem, k t o m u dobrý oběd u A n c h u a a čas strávený na třtinové plantáži se smíchaly s faktem, že teď m u s í m ještě táhnout těžký stvol. Udělala j s e m několik prvních kroků a m y s l e l a j s e m přitom na utrpení, jaké j s e m vždycky zažívala na cestách pralesem, hlavně když to bylo do kopce a musela j s e m něco nést, takže j s e m neměla volné ruce. Ale zničehonic všechna ta přidaná tíže opadla. A n c h u ani v n e j m e n š í m nedal najevo, že bych měla jít rychleji, že by má pověst utrpěla, kdybych šla p o h o d l n ý m t e m p e m , že by mě n ě kdo chtěl soudit podle m é h o výkonu n e b o že by doba strávená na p o c h o d u byla nějak horší než čas po dosažení cíle. V p o d o b n ý c h situacích strávených s bělochy hrál spěch vždycky důležitou roli stejně j a k o strach, abych m u ž ů m stačila, abych zachránila čest slabšího pohlaví. Navíc mě negativně ovlivňoval i předsudek, že se j e d n á o n e p ř í j e m n o u situaci, když j s o u moje fyzická výdrž a morální odhodlanost podrobovány zkoušce. N a p r o s t o odlišné chování indiánů veškeré předsudky odsunulo. Šla j s e m j e d n o d u š e džunglí s cukrovou třtinou na rameni. Zmizel jakýkoli pocit soutěživosti. A změnilo se i mé vním á n í fyzické námahy. N e m u s e l a j s e m ji zvládat se skřípáním z u b ů j e n silou vůle. N a j e d n o u nebyla p ř e h n a n ý m požadavkem na mé tělo, byla uspokojivým d ů k a z e m j e h o síly. Pak se k m é m u pocitu svobody přidala nová slast: uvědomila j s e m si, že nenesu j e n o m kus třtiny, ale část společného nákladu. O t ý m o v é m d u c h u už j s e m p ř e d t í m slyšela, ale postupně se s n í m nespojovalo nic než předstírání ve škole a na táboře. Vlastní postavení bylo vždycky v sázce. Tyto situace vždycky byly spojeny s pocitem, že vás n ě k d o ohrožuje, sleduje, odsuzuje. T a k j e d n o d u c h á záležitost, jakou je společná činnost, se pod ná-

34

Koncept

kontinua

valy soutěživosti naprosto ztratila. N i k d y neměl šanci v z n i k n o u t základní pocit potěšení z toho, že spojujete vlastní síly se silami ostatních. Po cestě j s e m žasla, j a k rychle a j a k lehce j d u . Dřív bych — smáčená p o t e m a sahající na hranice svých m o ž n o s t í — nešla rychleji. M o ž n á j s e m pochytila odlesk indiánského tajemství, díky kterému se j i m daří být lepší než naši dobře živení siláci, i když nejsou tak svalnatí. Se svými silami zacházejí hospodárně — používají je j e n ke k o n k r é t n í m u úkolu, nevysilují se napětím navíc. Vzpomněla j s e m si, j a k j s e m byla b ě h e m první expedice překvapená, když Tauripani, každý s asi čtyřiatřicetikilovým náklad e m na zádech, přecházeli přes „most" — j e d n u úzkou kládu p ř e h o z e n o u přes řeku. J e d n o h o z nich napadl vtip, tak se zastavil uprostřed klády, otočil se, řekl ho kamarádům, kteří stáli za ním, a pak pokračoval v chůzi přes kládu. P ř i t o m se všichni — on i j e h o přátelé — smáli takovým typickým melodickým smíc h e m . N i k d y se mi nezdálo, že by v dané situaci trpěli m é n ě než my, takže jejich veselí působilo velice zvláštně, skoro šíleně. (V podstatě u nich bylo d o b r ý m zvykem vyprávět si vtipy u p r o střed noci, když všichni spí. Ačkoli někteří hlasitě chrápou, všichni se okamžitě vzbudí, zasmějí se a za m i n u t u opět panuje noční klid, i s chrápáním. Nemysleli si, že být v z h ů r u by m ě l o být něco horšího než spánek. Taky se všichni zároveň a naprosto pohotově vzbudili, když slyšeli vzdálené stádo divokých prasat. A to všichni spali, zatímco já j s e m byla v z h ů r u a naslouchala z v u k ů m okolní džungle, a nepostřehla j s e m vůbec nic.) Jako většina cestovatelů j s e m pozorovala jejich nezvyklé chování a nechápala j s e m ho a n i k d y j s e m se nepokusila překlenout propast mezi jejich a naším projevováním lidské podstaty. Na této expedici j s e m dostala chuť rozebírat témata, o kterých se u nás m o c nepolemizuje: „Pokrok je dobrý", „Člověk m u s í tvořit zákony a žít podle nich", „Dítě patří svým rodičům", „Volný čas je lepší než práce".

Jak jsem naprosto radikálně změnila myšlení

35

Třetí čtyřměsíční expedice a čtvrtá devítiměsíční, obě pod m ý m vedením, mě opět přivedly do této oblasti, a proces pokračoval. Mé deníky ukazují, že se techniky odnaučování staly m o u d r u h o u přirozeností, ale ještě d l o u h o mi trvalo, než j s e m začala přezkoumávat obecnější soudy, podle kterých m o j e kultura vytvářela svůj pohled na lidskou přirozenost, j a k o třeba: být n e šťastnýje stejně legitimní součástí prožívání j a k o být šťastný, bez t o h o b y c h o m si štěstí správně nevážili. N e b o že je lepší být mladý než starý. Po skončení čtvrté expedice j s e m se vrátila do N e w Yorku. Hlavu j s e m měla plnou toho, co j s e m zažila, a m ů j pohled byl tak okleštěný od předsudků, že j s e m si připadala, jako bych po d l o u h é námaze dospěla do b o d u nula. Tenkrát j s e m byla zvyklá pitvat všechno, co vypadalo podezřele, všechno, co se tvářilo jako shluk vzorců chování vydávajících se za principy lidské přirozenosti. Mé poznatky byly jako jednotlivé kousky puzzle a já j s e m se bála je poskládat dohromady. Pak mě j e d e n vydavatel požádal, abych sepsala článek pojednávající blíže o mé výpovědi citované v deníku N e w York Times,* a já j s e m začala proces skládání, začala j s e m krok za krok e m chápat řád, který byl základem nejen mých jihoamerických pozorování, ale také holých fragmentů, na které j s e m rozebrala svůj civilizovaný život. Tenkrát j s e m si všakještě vůbec netroufla teoretizovat. Spadly mi klapky z očí, a já se začala rozhlížet. Poprvé j s e m zahlédla některé deformace v osobnostech kolem sebe a začala j s e m chápat také některé z faktorů, které je způsobily. Asi po roce j s e m si začala uvědomovat evoluční původ lidských očekávání a tendencí, které vysvětlovaly, proč j s o u mí přátelé z džungle tak velice spokojení a ti civilizovaní ne. *

36

„Styděla jsem se indiánkám přiznat, že tam, odkud přicházím, si ženy netroufnou vychovávat své děti, dokud si nepřečtou chytrou knihu, kterou napsal cizí muž."

Koncept

kontinua

N e ž j s e m začala tyto myšlenky sepisovat do knihy, vydala j s e m se na pátou expedici, ze které j s e m se vrátila před nedávn e m . Chtěla j s e m se opět podívat na Yequány, tentokrát z nového ú h l u pohledu, abych zjistila, zda lze má pozorování, seřazená do j e d n o h o celku pouze na základě vzpomínek, smysluplně rozšířit z á m ě r n o u studií. Na místě, které j s m e b ě h e m předchozích expedic používali j a k o přistávací plochu, se m n o h é změnilo. Vznikla tu misijní a meteorologická stanice. Teď byla ale opuštěná. Yequáni se ale naštěstí nezměnili. N ě k t e ř í z nich si pouze pořídili kalhoty a košile. Sousední k m e n S a n e m ů , který skoro vymřel na c h o roby, se svých starých a osvědčených z p ů s o b ů života držel p o d o b n ě pevně. O b a k m e n y byly ochotny pracovat i provozovat v ý m ě n n ý o b chod, aby získaly dárky zvenčí. Indiáni ale nebyli ochotni zaprodat žádnou část svého pohledu na svět, tradic nebo způsobu života. N ě k o l i k majitelů střelných zbraní a baterek občas potřebovalo střelný prach, náboje, zápalky a baterie. Ale ani to nebyla potřeba tak silná, aby je donutila dělat práce, které je n e bavily, n e b o pokračovat v úkolu poté, co je začal nudit. P ř í m ý m dotazováním j s e m doplnila některé detaily, které unikly m é m u n á h o d n é m u pozorování, j a k o třeba zda j s o u děti p ř í t o m n y b ě h e m sexuálního aktu rodičů nebo podrobnosti týkající se jejich představy vesmíru, mytologie, šamanských praktik atd., které byly důležité pro kulturu, jež tak vyhovovala jejich přirozenosti. Pátá expedice sloužila především k t o m u , abych se ujistila, že má interpretace jejich chování, kterou j s e m vykonstruovala ze vzpomínek, odpovídá realitě. A opravdu, kdysi nevypočitatelně reakce indiánů obou k m e n ů byly n a j e d n o u ve světle principů kontinua n e j e n o m srozumitelné, ale d o k o n c e často i p ř e d vídatelné. Když j s e m hledala výjimky, které by m o h l y poukázat na chyby v m é m uvažování, zjistila j s e m , že indiáni neustále potvrzují

Jak j s e m naprosto radikálně změnila myšlení

37

pravidlo. Například m i m i n k o , které si cucalo palec, propínalo tělíčko a křičelo po způsobu civilizovaných m i m i n e k , n a j e d n o u nebylo záhadou. Misionáři ho totiž krátce po narození odvezli do nemocnice v Caracasu, kde si pobylo osm měsíců, než se uzdravilo a m o h l o se vrátit ke své rodině. Na posouzení tvrzení v mé knize si Americká asociace přizvala dětského psychiatra a autora více než padesáti knih Dr. Roberta Colese. Řekl mi, že ho pozvali coby „odborníka v t o m t o oboru", ale že „tento obor bohužel ještě neexistuje" a on ani nikdo jiný by neměli být považováni za autoritu. Koncept kontinua m u s í me hodnotit j e h o vlastními měřítky, podle toho, j a k v nás o d krývá polozasuté významy a schopnosti, které pak m ů ž e m e p o j m e n o v a t a znovu používat.

38

Koncept

kontinua

Kapitola

druhá

Koncept kontinua

I my patříme k ú s p ě š n é m u živočišnému d r u h u h o m o sapiens, který se vyvinul z primátů do lidské podoby. Kdyby žil člověk nadále tím dobře f u n g u j í c í m způsobem života j a k o lovec-sběrač, tak jako ty poslední dva miliony let, m o h l se dožít ještě m n o h a m i l i o n t ý c h narozenin. D n e s se naproti t o m u například velká část ekologů domnívá, že každodenní lidská činnost snižuje šanci na to, aby se člověk dožil i j e n příštího století. B ě h e m těch krátkých několika tisíc let od doby, co zbloudil od způsobu života, ke kterému ho evoluce přizpůsobila, dokázal n e j e n o m zničit přirozený řád celé planety, ale i pověst bytosti s evolucí výborně vyvinutým zdravým r o z u m e m , který její chování po miliony let řídil. M n o h é z t o h o člověk narušil teprve n e dávno, spolu s tím, j a k j s o u poslední zbytky našich instinktivních schopností p o s t u p n ě odstaňovány a p o d r o b o v á n y nechápavému pohledu vědy. Stále častěji zkratuje svůj vnitřní smysl pro to, co je pro něj nejlepší, protože nechal intelekt, aby řídil j e h o konání. A intelekt t o h o o opravdových potřebách nikdy m o c nevěděl. Tak například rozhodování o tom, j a k zacházet s m i m i n k e m , není věc našich r o z u m o v ý c h schopností. Z n a m e n i t ě vyvinuté a j e m n é instinkty specializované na každý detail péče o dítě j s m e měli d l o u h o předtím, než j s m e se vůbec stali něčím p o d o b n ý m h o m o sapiens. Ale m y j s m e se rozhodli tyto d l o u h o uchovávané znalosti mařit tak důsledně, že teď na plný úvazek zaměstnává-

39Konceptkontinua

me badatele, aby n á m objasnili, jak se m á m e chovat vůči dětem, k sobě navzájem i k sobě samým. N e n í tajemstvím, že se o d b o r n í k ů m nepodařilo najít způsob, j a k šťastně žít. A čím m é n ě se j i m to daří, tím více se pokoušejí přenést problém do oblasti roz u m u , a to, co r o z u m n e m ů ž e pochopit či kontrolovat, si vůbec nepřipouštět. Intelekt si nás docela slušně podrobil. N á š vnitřní smysl pro to, co je pro nás dobré, byl nahlodán do takové míry, že si skoro n e u v ě d o m u j e m e , že vůbec pracuje, a skoro už n e u m í m e rozlišit autentický podnět od neautentického. J s e m však přesvědčena, že navzdory naší ztracenosti a našim postižením m á m e m o ž n o s t začít znovu a najít cestu zpět. Přin e j m e n š í m b y c h o m mohli zjistit, co je v našem zájmu, a neplýtvali i nadále energií tím, že b y c h o m ji vynakládal i na to, co nás stále víc svádí z pravé cesty. Vědomá část naší mysli by měla pracovat p o d o b n ě jako „technický rádce" ve válce: když vidí, že něco dělá špatně, měla by se stáhnout a nepostupovat hlouběji do nepřátelského území. Naše schopnost myslet má h o d n ě ú k o lů; n e m u s í si přivlastňovat práci, kterou po m n o h o milionů let vykonávaly pro tyto úkoly daleko lépe vyvinuté instinkty. Kdyby i instinkty byly vědomé, v okamžiku by mysl zaplavily tak, že by ji to vyřadilo z provozu. Pokud pro nic j i n é h o , tak proto, že v ě d o m í se ze své podstaty m ů ž e zabývat pouze j e d n í m ú k o n e m , zatímco p o d v ě d o m í m ů ž e provádět velký počet pozorování, výpočtů, syntéz a výkonů současně a správně. „Správně" je v této souvislosti docela ošidný výraz: p ř e d p o kládá, že m á m e o výsledku svého konání stejné představy. Roz u m o v é představy o záměrech našeho j e d n á n í se ale liší od člověka k člověku. Výraz „správně" zde označuje to, co odpovídá odvěkému kontinuu našeho druhu, poněvadž je to přizpůsobeno sklonům a očekáváním, s nimiž jsme se vyvinuli. Očekávání v t o m t o smyslu je v člověku zakotveno tak hluboko, že tvoří součást j e h o vlastního uspořádání. J e h o plíce n e j e n o m ž e vzduch očekávají, m ů ž e m e říct, že samy tím očekáváním j s o u , oči j s o u očekává-

40

Koncept

kontinua

n í m světelných paprsků specifické vlnové délky odrážených tím, co je pro něj užitečné vidět, a v čase, kdy je pro j e h o d r u h užitečné vidět. U š i j s o u očekáváním zvukových vln způsobených událostmi, které se s největší pravděpodobností člověka týkají, jako třeba hlasů ostatních lidí; hlas je očekáváním f u n gujícího sluchu. Tento seznam lze d o n e k o n e č n a doplňovat: vodě odolná kůže a vlasy: očekávání deště; ochlupení v nose: očekávání prachu; pigmentace kůže: očekávání slunce; systém potních žláz: očekávání horka; srážlivost krve: očekávání zranění na povrchu těla; j e d n o pohlaví: očekávání d r u h é h o pohlaví; reflexní mechanismus: očekávání potřeby rychlé reakce v kritické situaci. Jak vědí síly tvořící člověka p ř e d e m , co b u d e potřebovat? Toto tajemství spočívá ve zkušenostech. Řetězec zkušeností, který připravuje člověka na j e h o pobyt na zemi, začíná v d o b r o družstvích prvního j e d n o b u n ě č n é h o organismu. V jaké byl teplotě, jaké bylo složení j e h o okolí, dostupná výživa, zda z m ě n y a narážení na j i n é organismy či příslušníky vlastního d r u h u byly předány j e h o p o t o m k ů m . Na základě těchto dat, dále předávaných způsoby, j e ž j s o u vědě zatím z větší části neznámé, velice pomalu docházelo ke z m ě n á m , a ty po velice d l o u h é době vytvořily r ů z n o r o d o s t d r u h ů , které byly schopny přežít a r o z m n o žovat se, protože se s okolím vypořádaly r ů z n ý m i způsoby. Když se systém o b m ě ň u j e , stává se komplexnějším a zřetelněji se přizpůsobuje větší rozmanitosti okolností. Vždy je pak výsledkem j e h o lepší stabilita. Život sám je m é n ě o h r o ž e n přírodními katastrofami. I kdyby byla celá j e d n a f o r m a života setřena z povrchu zemského, existuje m n o h o dalších, které b u d o u dál žít. B u d o u se dál přizpůsobovat a rozlišovat, b u d o u stabilnější a odolnější. ( N e n í nepravděpodobné, že několik „prvních" for e m vymřelo, než třeba i miliony let po té poslední j e d n a přežila a včas se proměnila, aby ji nějaký nesnesitelný živel přírody neumlčel.)

41Konceptkontinua

Souběžně pracovaly v každé f o r m ě a v každé části všech for e m stabilizující síly, které využívaly údajů ze zděděných zkušeností i ze všech kontaktů s okolím a vytvářely vybavení ještě komplexnější, tak aby se potomci mohli ještě lépe vypořádat s tím, co je potká. Struktura každého jedince tak tedy byla odrazem zážitků, o kterých předpokládá, že ho potkají. Zážitky, které m o h l tolerovat, byly definovány okolnostmi, na které se adaptovali j e h o předci. Pokud se vyvíjející organismus formoval v prostředí, kde teplota nikdy nepřestoupila 50 °C ani neklesla pod 7 °C na více než pár hodin, byla následující forma schopna téhož; ale n e b u d e schopna lépe než její předchůdci zachovat si svůj stupeň blaha, pokud b u d e vystavena n a d m ě r n ě d l o u h ý m periodám na hranicích odolnosti. Železné zásoby by se vyčerpaly, a p o k u d by se nedostavila úleva, došlo by k u h y n u t í jedince či d r u h u . Pokud chceme vědět, co je správné pro daný druh, je nutné znát jeho vrozená druhová očekávání. Kolik t o h o víme o v r o z e n é m očekávání člověka? Docela d o b ře víme, co dostává, často je n á m namlouváno, co chce n e b o co by podle stávajícího žebříčku h o d n o t měl chtít. Ironicky je ale j e d n í m z největších tajemství, jakými očekáváními ho coby p o slední článek v historické linii dědění vybavila j e h o evoluční m i nulost. Intelekt převzal rozhodování o tom, co je nejvhodnější, a na své svrchovanosti trvá. Tak došlo k t o m u , že j s o u kdysi naprosto známá lidská očekávání v h o d n é h o zacházení a v h o d n é h o prostředí mařena do takové míry, že člověk často m l u v í o štěstí, když zrovna není bezdomovec n e b o nemá bolesti. A i když říká „ m á m se dobře", je v n ě m jakýsi pocit ztráty, pocit vykořenění, touha po něčem, co n e u m í pojmenovat. Když se zeptáte přímo, zřídka to popře. Jak se tedy dostat k p ř e s n é m u popisu evolucí vyvinutých očekávání člověka? Studiem nejmladšího, civilizovaného m o d e l u určitě ne.

42

Koncept

kontinua

Srovnání s j i n ý m živočišným d r u h e m m ů ž e být užitečné, ale i zavádějící. Lze ho využít při z k o u m á n í těch základních potřeb, které se vyvinuly d l o u h o před v z n i k e m člověku p o d o b n ý c h d r u h ů . Je to například potřeba v z d u c h u na dýchání. Ta vznikla před stovkami milionů let a je společná m n o h a našim zvířecím kolegům. Daleko přínosnější je však studovat lidské objekty, které dosud neopustily k o n t i n u u m v h o d n é h o chování a prostředí. M o ž n á se n á m podaří rozpoznat ta z našich očekávání, která j s o u m é n ě zřejmá, než že p o t ř e b u j e m e v z d u c h k dýchání, vždy však zůstane velké množství j e m n ě j š í c h očekávání, která ještě m u s í m e definovat. Teprve pak si b u d e m e moci vzít na p o m o c počítač, j e n ž n á m p o m ů ž e podchytit některé nepatrné útržky našich instinktivních znalostí. M u s í m e proto neustále vyhledávat příležitosti, které vrátí do p ů v o d n í h o stavu naši vrozenou schopnost vybrat si to, co je v h o d n é . N e m o t o r n ý intelekt, p o m o c í kterého se teď m u s í m e pokusit tuto schopnost rozpoznat, se pak m ů ž e zabývat úkoly, které u m í řešit lépe. Očekávání, se kterými p ř i s t u p u j e m e k životu, se proplétají s p u d y (např. sát, vyhýbat se zranění, lézt, plazit se, n a p o d o b o vat). Pokud j s o u okolnosti a očekávaná péče dostupné, naše sada sklonů začne vzájemně působit, t a k j a k j i k t o m u zkušenosti našich p ř e d k ů připravily. Když očekávané nenastane, opravné a k o m p e n z a č n í sklony se pokoušejí nastolit rovnováhu. Lidské kontinuum můžeme tedy definovat jako posloupnost zážitků, které odpovídají očekáváním a sklonům lidského druhu v prostředí shodném s tím, ve kterém se tyto sklony a očekávání formovaly. Za vhodné prostředí nepovažujeme jen přírodní podmínky, ale i sociální uspořádání, které zahrnuje vhodnou péči a vhodné chování okolních lidí. K o n t i n u um jedince je celek, přesto tvoří část kontinua rodiny, která je opět částí širší rodiny, společenství a kontinua d r u h u , stejně j a k o k o n t i n u u m lidského d r u h u tvoří součást kontinua celého života. Každé k o n t i n u u m má vlastní očekávání a sklony, které pram e n í z d l o u h é formativní minulosti. D o k o n c e i k o n t i n u u m ži-

43Konceptkontinua

vých bytostí ze své zkušenosti očekává škálu v h o d n ý c h faktorů v anorganickém okolí. V žádné f o r m ě života není tendence vyvíjet se náhodná, ale sleduje vlastní zájmy. Míří k větší stabilitě — tj. k větší r ů z n o r o dosti, a tím i přizpůsobivosti. V žádném případě to ale není to, č e m u říkáme „pokrok". Evoluční odolnost vůči z m ě n á m není v rozporu se sklonem vyvíjet se, je nezbytnou silou k udržení stability jakéhokoli systému. M ů ž e m e j e n hádat, co naši v r o z e n o u odolnost vůči z m ě n á m před několika tisíci let přerušilo. Důležité je pochopit rozdíl mezi evolucí a z m ě n a m i evolucí n e p o d m í n ě n ý m i . Jejich smysl je diametrálně odlišný. To, co evoluce rozrůzňováním vyvíjí, se stále přesněji přizpůsobuje našim požadavkům. Pokrok to ale ničí tím, že zavádí chování či okolnosti, které neberou ohled na celou řadu faktorů, jejichž cílem je sloužit našim nejlepším záj m ů m . Z m ě n a m ů ž e pouze nahradit kus dobře integrovaného chování chováním neintegrovaným. N a h r a z u j e to, co je k o m plexní a přizpůsobené, tím, co je j e d n o d u š š í a m é n ě přizpůsobené. Z m ě n a vytváří tlak na rovnováhu systému, který je tvořen m n o h a vzájemně propojenými faktory. Evoluce vytváří stabilitu, změna přináší zranitelnost. Podle těchto pravidel f u n g u j í i sociální systémy. Vysoce vyvinutá kultura — způsob života skupiny lidí, který naplňuje jejich sociální o č e k á v á n í — m ů ž e mít jakoukoli z m n o h a m o ž n ý c h forem. Vnější znaky těchto f o r e m lze snadno měnit, jejich základní p r i n c i p y j s o u n e j m é n ě proměnlivé a v jistých základních b o dech n u t n ě identické. Vůči z m ě n á m b u d e taková kultura odolná, p o k u d jí předcházel dlouhý časový vývoj, tak jako je t o m u u stabilních systémů v přírodě. Její povrchová struktura (detaily chování, rituály, požadavky na k o n f o r m i t u ) se m ů ž e tím více měnit, čím m é n ě se intelekt míchal do instinktů b ě h e m formování vzorců chování. Její j á d r o (postoje jedince k sobě sam é m u a k právům druhých; citlivost k instinktům n u t n ý m pro přežití, zdraví, spokojenost a vyvážené d r u h y činností; pud za-

44

Koncept

kontinua

chování d r u h u a h o s p o d á r n é h o zacházení s rostlinami a zvířaty v přírodě atd.) pak b u d e daleko stabilnější. J e d n í m slovem: čím silněji je kultura postavena na intelektu, tím více o m e z u j e j e d i n ce, aby se udržela. N e n í zásadního rozdílu mezi naším čistě instinktivním chováním, s j e h o sklony a očekáváním, a naším stejně instinktivním očekáváním v h o d n é kultury. Takové, ve které m ů ž e m e rozvíjet své sklony a uspokojovat očekávání — nejdřív v h o d n é péče v novorozeneckém věku a postupně (přizpůsobivějšího) způsobu péče — celé řady p o d m í n e k , j i m ž j s m e schopni, ochotni a připraveni se přizpůsobit. Role kultury v lidském životě je stejně legitimní j a k o role j a zyka. O b o j í se rozvíjí na základě kladného ohlasu okolí. Dítě rozvíjí své sociální chování uprostřed očekávaných vlivů a příkladů, které mu ukazuje j e h o společnost. Vrozená tendence ho také pohání, aby dělalo to, co vnímá, že od něj lidé okolo očekávají. A osoby v j e h o okolí mu zřetelně dávají najevo, co od něj očekávají v souladu s k u l t u r o u . U č e n í je proces, b ě h e m kterého se n a p l ň u j í očekávání j i s t é h o d r u h u informací. Tyto d r u h y se m n o ž í v k o n e č n é m k o m p l e x n í m řádu stejně tak j a k o vzorce řeči. Kulturní systém dobra a zla je schopen života pouze tehdy, p o k u d j e h o základ odpovídá n o r m á m našich očekávání, tak j a k je chrání a předává smysl jedince pro k o n t i n u u m . T e n j e p o d n ě cován spokojeností a udržován ve správném kurzu přirozeným o d p o r e m , který roste s tím, j a k se blíží patřičné hranice. V rámci základních parametrů se m o h o u specifické detaily takového syst é m u donekonečna obměňovat — tak vzniká dostatek prostoru pro individuální či k m e n o v é rozdíly.

45Konceptkontinua

Kapitola

třetí

Počátek života

M a l é m u lidskému tvoru je už b ě h e m j e h o pobytu v děloze d o voleno projít si vývojovými stupni svých p ř e d c h ů d c ů , od j e d n o b u n ě č n ý c h organismů přes obojživelníky až k h o m o sapiens, připravenému k p o r o d u . A celou d o b u nezažívá nic, na co by ho nitroděložní zážitky j e h o předků nepřipravily. Je vyživován, je v teple a je přesně tak n a m a č k a n ý j a k o embrya lovců a sběračů. Zvuky, které slyší, se m o c neliší od zvuků, na které byli zvyklí j e h o předchůdci, tedy p o k u d j e h o matka nežije u letiště p r o nadzvuková letadla, nenavštěvuje hlasité diskotéky či neřídí nákladní automobil. Slyší tlukot j e j í h o srdce a j e j í hlas i hlasy ostatních lidí a zvířat. Slyší zvuky zažívacího systému, chrápání, smích, zpěv, kašel a p o d o b n ě , ale ty j e j neruší, protože byly n o r m á l n í po miliony let, kdy j e h o předci slýchali p o d o b n é zvuky, p o d o b n ě nahlas, p o d o b n ě nečekaně. Díky jejich zážitkům zárodek tyto zvuky, mačkání a náhlé pohyby očekává — tvoří součást těch zážitků, které potřebuje, aby dokončil svůj prenatální vývoj. Při p o r a d u j e už m i m i n k o ve své bublině naprostého bezpečí vyvinuto do takové míry, že se m ů ž e vynořit a pokračovat ve svém životě v daleko m é n ě c h r á n ě n é m světě venku. Tento š o k j e b ě h e m následujících d n ů , týdnů a měsíců p o s t u p n ě absorbován r ů z n ý m i mechanismy: vysoká hladina gamaglobulinu chrání proti infekci a p o s t u p n ě se snižuje, aby se m o h l začít vyvíjet vlastní i m u n i t n í systém; částečná slepota po odeznění p o r o d n í -

46

Koncept

kontinua

ho šoku postupně u s t u p u j e p l n é m u vidění; obecný program vývoje, j a k o j s o u reflexy, oběhový systém a sluch, v m n o h a ohledech navazuje na stav před p o r o d e m . Mezi další mechanismy, které p o r o d n í šok vyrovnávají, patří i postupné zapojování jednotlivých částí m o z k u . V okamžiku p o r o d u dochází k radikálním z m ě n á m : prostředí se m ě n í z m o k r é h o na suché, teplota se snižuje, zvuky už nejsou tlumené, přísun v z d u c h u j e závislý na vlastním dýchání, hlavička už se nenachází pod úrovní těla, ale je s n í m buď v rovině, n e b o dokonce nad ním. Ale novorozenec u m í tyto z m ě n y přij m o u t s úžasnou duševní vyrovnaností stejně tak jako všechny v j e m y z přirozeného porodu. Tak j e j nepřekvapuje ani vlastní hlas, který n a j e d n o u tak hlasitě rezonuje v hlavě. Předtím ho ještě nikdy neslyšel. Avšak j e h o k o n t i n u u m , činitele, které vytvářejí j e h o schopnost bát se a rozlišovat mezi tím, čeho se bát a co je normální, hlas očekávaly. Když j e h o předci vyvinuli hlas, vyvinuli i síť stabilizujících schopností, aby byl vstup hlasu do kontinua hladký. Tak j a k o se hlas vyvíjel v rámci celé evoluce d r u h u (z j e d n é f o r m y na d r u h o u ) a procházel variacemi, aby vyhovoval čím dál tím komplikovanějším o r g a n i s m ů m , bylo vyvin u t o i více prostředků, j a k j e j udržet v rovnováze s vlastním Já a se společností, ve které měl být používán. Naladil se na něj sluch, přizpůsobily se reflexy, a novorozencova očekávání zahrn u j í zvuk hlasu mezi ta „překvapení" prvních zážitků m i m o m a teřské lůno. V p r v n í m o b d o b í po p o r o d u je n o v o r o z e n e c j e d e n velký vjem. Celé j e h o v ě d o m í sestává z v j e m ů . N e m á schopnost myslet ve smyslu r o z u m o v é m , v ě d o m é paměti, uvažování či ú s u d ku. M o ž n á b y c h o m m o h l i říct, že je tak vědomý, jako je v n í m a jící. Ve spánku si je v ě d o m svého stavu blaha, p o d o b n ě jako dospělý, který je zvyklý spát s partnerem, vnímá, z d a j e partner p ř í t o m e n či není. Když bdí, je si daleko více v ě d o m svého stavu, ale takovým způsobem, který b y c h o m u dospělého nazývali stále ještě podprahovým. V obou stavech je ve svém prožívání zra-

Počátek života

47

nitelnější než dospělý, protože nemá žádné předchozí zkušenosti, podle kterých by m o h l své d o j m y hodnotit. Nedostatek smyslu pro plynutí času není pro m i m i n k o v děloze či v náručí nevýhodou. Cítí se prostě „správně". Ale pro m i minko, které není v náručí, je neschopnost zmírnit alespoň část svého utrpení p o m o c í naděje (která j a k z n á m o staví na smyslu pro čas) tou nejkrutější součástí j e h o údělu. J e h o pláč proto v ů bec n e m ů ž e obsahovat naději, i když f u n g u j e jako signál, který má úlevu přinést. Později, j a k ubíhají týdny a měsíce a novorozenec si více u v ě d o m u j e , je schopen naději matně cítit, a pláč se stává ú k o n e m spojeným s výsledkem, b u ď negativním, n e b o p o zitivním. D l o u h é hodiny čekání však nejsou na počátcích vývoje smyslu pro v n í m á n í času ulehčeny. N e d o s t a t e k předchozí zkušenosti způsobuje, že se novorozenci ve stavu touhy zdá čas n e přijatelně dlouhý. D o k o n c e i později, ve věku pěti let, je slib — j a k o např. kolo na Vánoce — učiněný v srpnu p o d o b n ě uspokojivý jako slib žádný. V deseti letech už se čas díky zkušenostem poskládal d o h r o m a d y tak, že je dítě docela dobře schopné počkat si na něco den, na něco j i n é h o i týden, a na něco speciálního i měsíc. Ale r o k j e pořád ještě bez významu, p o k u d se j e d n á o ukojení touhy. Současnost si pro dítě u d r ž u j e kvalitu absolutna. Je potřeba ještě m n o h a událostí, aby současnost mohla být nahlížena v kontextu časové osy a osobního h o d n o t o v é h o žebříčku. Teprve ve věku kolem čtyřiceti padesáti let má většina lidí nějaký smysl pro perspektivu dne či měsíce v kontextu celého života. Ale j e n několik málo g u r u ů a pár osmdesátníků je schopno ocenit vztah m o m e n t u či života vůči věčnosti (tím, že si u v ě d o m u j í , j a k irelevantní je svévolný koncept času). N o v o r o z e n e c (takjako guru) žije ve věčném Teď. N o v o r o z e nec v náručí ( t a k j a k o guru) je ve stavu blaha. N o v o r o z e n e c n e nošený žije ve stavu touhy, v pustině prázdného vesmíru. J e h o očekávání se míchají s aktuálním stavem a vrozená, dědičná očekávání j s o u překrývána (ne z m ě n ě n a či zaměněna) těmi, která

48

Koncept

kontinua

mají základ ve vlastním prožívání. Míra, do níž se tyto dva d r u h y očekávání liší, udává vzdálenost, která b u d e dělit novorozence od j e h o vrozeného potenciálu blaha. Tyto dvě skupiny očekávání si vůbec nejsou p o d o b n é . Evolucí vyvinutá očekávání se pohybují v rovině jistot, d o k u d nejsou zrazeny, ta naučená, která se od nich odklánějí, mají negativní charakter desiluze a projevují se jako pochybnosti, podezření, strach být zraněn dalšími zážitky, a poškozením n e j m é n ě vratn ý m — rezignací. Všechny tyto reakce j s o u ochranou f u n k č n í h o kontinua, ale rezignace coby projev nejzazší beznaděje slouží k znecitlivění původních očekávání (než se vyskytnou podmínky, ve kterých m ů ž e posloupnost očekávání a jejich naplňování pokračovat). Vývojová linie se zastaví v bodě, kde její specifické požadavky zážitků přestávají být uspokojeny. N ě k t e r é linie se zastaví už v novorozeneckém věku, některé později v dětství, některé p o kračují ve vývoji i v dospělosti — tak j a k j s o u evolucí předurčeny. U deprivovaných j e d i n c ů m o h o u vedle sebe existovat aspekty emocionálních, intelektuálních a fyzických dovedností na velice nesourodých stupních zralosti. Všechny tyto vývojové linie, zakrnělé či vyzrálé, pokračují společně tak, j a k jsou. Každá čeká na zážitky, které m o h o u naplnit j e j í potřeby, nic j i n é h o její vývoj n e u m o ž n í . Naše b l a h o j e závislé na t o m Jak a kde bylo j e jich fungování omezeno. Při p o r o d u tedy dochází k šokům, které nešokují. J e d n a k je novorozenec očekává (a chyběly by m u ) , j e d n a k se nedějí všechny zároveň. Na porod by se n e m ě l o nahlížet jako na mezník, kdy se na konci m o n t á ž n í linky rodí naprosto vyvinuté m i m i n ko. N ě c o už se zrodilo b ě h e m života v děloze, něco začne f u n govat až později. M i m i n k o , které právě opustilo dělohu, kde byla všechna j e h o očekávání naplňována, očekává, ne — o n o si je jisté —, že j e h o další požadavky b u d o u naplňovány stejně tak. A co se děje dál? Po desítky milionů generací dochází k závažn é m u p ř e c h o d u z naprosto živoucího prostředí uvnitř matčina

Počátek života

49

těla do prostředí, které už tak živoucí není. Novorozencova těla se ze všech stran dotýká neživý, cizí vzduch. Ale i na to je připraven — matčino všedávající tělo je přece blízko. A od těch dob, co člověk chodí v z p ř í m e n ě a m ů ž e používat ruce, je blízko i ochranná náruč. To je přesně to místo, které novorozenec očekává. Cítí, že přesně tam patří. To, co prožívá, když je v náručí, j e přijatelné pro j e h o k o n t i n u u m , naplňuje t o j e h o současné p o třeby a správně to přispívá k j e h o vývoji. Z p ů s o b j e h o v n í m á n í se velice liší od toho, j a k b u d e j e d n o u vypadat. N e u m í zařadit své d o j m y z toho, co je. Buď je to „správně", n e b o není. Požadavky j s o u v t o m t o r a n é m stadiu velice přesné. Už j s m e zmínili, že m i m i n k o n e u m í doufat v lepší časy, p o k u d je mu něco nepříjemné. Když m a m i n k a odchází, neví, že za chvilku zase přijde. Celý svět je n a j e d n o u špatně. Vzniklá situace je nepřijatelná. M i m i n k o slyší a přijímá vlastní pláč. M a m i n k a ten zvuk i j e h o význam zná odnepaměti a stejně tak každé dítě či dospělý, kteří j s o u v doslechu, ale m i m i n k o j e h o význam nezná. Cítí pouze, že je to nějakým způsobem p o zitivní akce, kterou lze uvést věci na správnou m í r u . Tento pocit ale pomine, pokud necháte m i m i n k o plakat m o c dlouho. Když nedojde k reakci, kterou má pláč vyvolat, nastává pro m i m i n k o totální pustina bez času a bez naděje. Když nakonec m a m i n k a přece j e n přijde, je n a j e d n o u všechno v nejlepším pořádku. Vědomí, že byla pryč, zmizelo, m i m i n k o ani neví, že plakalo. Je znovu napojeno na svou čáru života a j e h o okolí odpovídá j e h o očekávání. V situacích, které se n e s h o d u j í s k o n t i n u e m správných zážitků, n e m á m i m i n k o nic, co by m o h l o použít k růstu. Touží po očekávaných zážitcích. J e h o evoluční předci nazažili situace, které by j e j m o h l y připravit na to být ve dne nebo v noci sám n e b o na něco tak n e p ř í j e m n é h o , j a k o je ó samotě plakat. Kojenec v náručí neustále zažívá, že je „správně", dobrý a vítaný. Pocit, že je všechno v naprostém pořádku, je základem identity každého živého tvora... Bez tohoto přesvědčení je každá lidská bytost kteréhokoli věku o c h r o m e n á nedostatkem sebedůvěry,

50

Koncept

kontinua

nedostatkem smyslu pro sebe sama, nedostatkem spontánnosti, nedostatkem laskavosti. Všechna m i m i n k a j s o u dobrá. U v ě d o mit si to však m o h o u j e n odrazem, podle toho, j a k s nimi zacházíme. N e n í j i n é h o udržitelného způsobu, j a k si lidský tvor vytvoří obrázek sám o sobě. Ž á d n ý j i n ý d r u h cítění nelze použít pro základ blaha. „Správnost" je základem vnímání sama sebe daného pro jedince našeho druhu. Chování, které není p o d m í n ě n o základn í m pocitem vlastní „správnosti", n e b u d e odpovídat chování, ke k t e r é m u j s m e evolucí vyvinuti, a b u d e tudíž m r h a t miliony let zdokonalování. N e m ů ž e být ani v h o d n é pro žádný z našich vztahů j a k k sobě samému, tak k okolí. Člověk bez vědomí, že je „správně", n e m á cit pro to, na kolik pohodlí, lásky, pomoci, bezpečí, přátelství, věcí, spokojenosti a radosti si m ů ž e dělat nároky. Člověk bez tohoto citu často vnímá, že tam, kde by ten pocit měl být, je prázdno. Život m n o h a lidí uplyne h l e d á n í m důkazu, že člověk vůbec žije. Automobiloví závodníci, horolezci, váleční hrdinové a j i n í d o b r o d r u z i , kteří rádi koketují se smrtí, se často j e n pokoušejí zakusit pocit, že j s o u živí, tím, že svůj pocit srovnávají s nejzazším protikladem života. Ale p u d sebezáchovy m ů ž e j e n m a t n ě a krátkodobě simulovat ten pevný, teplý p r o u d v ě d o m í vlastníh o Já. M i m i n k a a malé děti m u s í být neodolatelně milé. Bez t o h o by neměly nic, co by vyrovnávalo jejich nedostatky: to, že j s o u malé, slabé, pomalé, bezbranné, nezkušené a závislé na rodině. Jejich roztomilost je způsobem, j a k předejít nutnosti soutěžit o pozornost, a přitahuje tu pomoc, kterou potřebují. Mateřskou roli, j e d i n ý v h o d n ý vztah k novorozenci, instinktivně přebírají otcové, ostatní děti a každý, kdo se o n o v o r o z e n ce třeba j e n krátce stará. M i m i n k o nerozlišuje mezi pohlavím či věkovými kategoriemi. Nedůležitost pohlaví pro mateřskou roli demonstrovali o d borníci n a j e d n é francouzské psychiatrické klinice. Ž e n y lékařky byly pro pacienty otcovskou postavou, m u ž i ošetřovatelé, kteří

Počátek života

51

o pacienty každý den pečovali, se stali stejně uspokojivými m a teřskými postavami. (To je j e d n o u z věcí, které náš intelekt naj e d n o u objeví, přestože tak člověk instinktivně jednal po několik milionů let.) K m i m i n k u tedy existuje j e d i n ý správný vztah, a v nás se nachází celá řada odpovědí na j e h o signály. Každý z nás, m u ž či žena, malý či velký, má neustále přístup k p o d r o b n ý m i n f o r m a cím vztahujícím se k péči o dítě. Až později, a tím m á m na mysli teprve před několika tisíci let, j s m e dovolili intelektu, aby se n e m o t o r n ě pokoušel vměšovat do této velice citlivé záležitosti. Prohřešili j s m e se tak proti naší vrozené schopnosti natolik h l u boce, že už o ní ani nevíme. V „civilizovaných" zemích je standardním p o s t u p e m koupit si knihu péče o dítě už v těhotenství. V současnosti m ů ž e být m ó d o u nechat m i m i n k o plakat, až to zlomí j e h o srdce a m i m i n ko to vzdá, znecitliví a je z něj m i m i n k o „hodné". N e b o j e m ó d o u vzít si m i m i n k o do náruče, když se m a m i n c e chce a n e m á zrovna na práci nic j i n é h o . N e b o jak tvrdí j e d e n m o d e r n í směr: ponechat m i m i n k o v citovém vakuu, nedotčené, až na n e j n u t nější kontakt, a ani p o t o m neukázat žádný výraz v tváři, žádnou radost, žádný úsměv, obdiv, j e n prázdný pohled. Ať je to cokoli, mladé m a m i n k y to čtou a řídí se podle toho, bez důvěry ve vlastní vrozené schopnosti, bez důvěry v „motivy" miminka, které neustále dává jasné signály. M i m i n k a se stala jakýmsi d r u h e m nepřítele, kterého matka m u s í zdolat. Pláč se m u s í ignorovat, aby se m i m i n k u ukázalo, kdo je tu p á n e m . Základem v z á j e m n é ho v z t a h u j e snaha přizpůsobit m i m i n k o potřebám matky. Když chování m i m i n k a způsobuje „práci" n e b o „plýtvání" časem či j i n é nepohodlí, dá se mu najevo nespokojenost, nesouhlas n e b o j i n ý znak odmítání lásky. Panuje názor, že uspokojováním p o třeb m i m i n k a ho rozmazlíme, a p o k u d j e h o potřeby potlačíme, p o m ů ž e m e m i m i n k u socializovat se. Ve skutečnosti d o s á h n e m e v obou případech opačného efektu.

52

Koncept

kontinua

O b d o b í těsně po p o r a d u j e nejpůsobivéjší částí m i m o d ě l o ž n í h o života. To, s čím se dítě setká, je to, co b u d e celý život p o važovat za normální. Všechny pozdější v j e m y m o h o u j e n více či m é n ě zmírnit první d o j e m z té doby, kdy dítě n e m ě l o žádné j i n é informace z vnějšího světa. J e h o očekávání je tak nepřizpůsobivé jako nikdy poté. Rozdíl mezi všedávajícím prostředím v děloze a místem v náručí je obrovský, ale dítě na tento velký skok přichází připraveno. Na co ale připraveno nebylo, je jakýkoli větší skok, ať už skok do ničeho, ne-života, do košíčku vystlaného látkou či do pojízdné postýlky z plexiskla, bez pohybu, bez zvuku, v ů n ě či pocitu života. Násilné přetržení kontinua matka-dítě, které se vytvářelo b ě h e m vývoje v děloze, m ů ž e zcela pochopitelně způsobit depresi matky stejně t a k j a k o utrpení novorozence. Každý koneček nervů j e h o čerstvě obnažené kůže dychtí po očekávaném objetí, celé j e h o bytí, podstata toho, čím j e , touží po náruči. Po miliony let m a m i n k y m i m i n k o od okamžiku p o r o d u objímaly. To, že m i m i n k a v několika stovkách minulých generací byla o tento nade vše důležitý zážitek ochuzena, nic n e m ě n í na očekávání každého n o v é h o m i m i n k a , že O N O určitě na správném místě bude. Když se naši předci ještě pohybovali po všech čtyřech a měli chlupy, bylo to m i m i n k o , které se drželo srsti a udržovalo tak spojení matka — dítě. Závisel na t o m j e h o život. Jak j s m e postupně ochlupení ztratili a postavili se na zadní končetiny, což matce uvolnilo ruce, stalo se udržování tohoto spojení její úlohou. M i m i n k o má niternou potřebu být v náručí a nic na t o m n e m ě n í fakt, že se v poslední době na některých místech světa prohlašuje, že to není matčina zodpovědnost, že si m ů ž e vybrat, jestli m i m i n k o nosit b u d e nebo ne. Matka sama je o c h u z e n a o d r a h o c e n n o u část svých vlastních očekávaných zážitků, potěšení, které by ji podporovalo v tom, aby se i nadále chovala tak, j a k je to pro ni i pro m i m i n k o nejlepší. Počátek života

53

B ě h e m fáze „v náručí" se stav v ě d o m í novorozence výrazně mění. Na počátku se podobá spíš ostatním živočichům než d o spělému člověku, krok za krokem, j a k se vyvíjí j e h o centrální nervová soustava, se stává více a více vlastním h o m o sapiens. Z á žitky ho nedojímají prostě více nebo m é n ě , ale kombinovaně, t a k j a k se j e h o schopnosti rozvíjejí co do počtu i co do zřetelnosti. Části novorozenecké psychologické struktury, které se upevnily nejdříve, j s o u z celého života nejvíce utvářející. To, co n o vorozenec cítí, ještě než je schopen myslet, r o z h o d u j e o tom, co si b u d e myslet, až b u d e myšlení schopen. Pokud se cítí bezpečně, chtěný a „doma" uprostřed dění, ještě než začne myslet, j e h o pohled na pozdější zážitky se b u d e lišit od pohledu miminka, které se cítilo nevítán- nestimulováno zážitky a zvyklo si na život ve stavu potřeby, idyby měli naprosto s h o d n é pozdější zážitky. N o v o r o z e n e c nejdřív pouze bere na v ě d o m í vat. Se svým okolím se seznamuje p o m o c í asc počátku, kdy mu smysly zprostředkovávají prví my, je absolutno, nezařazený d o j e m o stavu k čemukoli, j e n k v r o z e n ý m očekáváním novoi zřejmě i bez vztahu k plynutí času. Kdyby totiž n u t í času zahrnovalo, šok nových událostí by b) n i s m u s nepřijatelný. Na schopnosti novori pozornost dění kolem sebe je p o z o r u h o d n ý roz cítí, a tím, č e m u z j e h o předcházejících zkušeno Poznávat svět p o m o c í asociování znamená, že d má všechno n e z n á m é j a k o celek, aniž si něčeho Pozornost v ě n u j e pouze p o d o b n ý m , ale částeční dějším událostem, takže svět poznává nejdříve 2 ve stále j e m n ě j š í c h detailech.

n e u m í uvažoicí. Na s a m é m poporodní vje:í, bez vztahu :ence, a samoi n t i n u u m ply>ro nový orga:nce věnovat 1 mezi tím, co se to podobá. nejprve pojí:oho „všímá". ; lišícím pozuba a p o t o m

V t o m t o o h l e d u j e h o m o sapiens mezi zvířatyj

inečný. J e h o

očekáváním je najít v h o d n é prostředí, poznávat je stále d o k o n a leji, a podle t o h o stále efektivněji postupovat. Ostatní primáti se přizpůsobují do r ů z n é míry některým z okolností, které je potká-

54

Koncept

kontinua

vají, ale j i n a k j s o u zvířata uzpůsobená tak, aby se chovala podle vrozených instinktů. Veliké mládě mravenečníka, které j s e m dostala, když mu byly čtyři dny, šťastně rostlo v lidské společnosti a všechny nás j e d n o značně považovalo za mravenečníky. Očekávalo, že se tak b u d e me i chovat — skákat a zápasit s ním, t a k j a k o to mravenečníci dělají. O d e mě coby od své matky očekávalo, že s n í m b u d u ve spojení, a j a k j e h o sebedůvěra rostla, i ve spojení na větší vzdálenost; že ho b u d u nejdřív nosit a p o t o m mu dovolím, aby se lísalo a olizovalo mi prsty na n o h o u vždycky, když cítí potřebu; že mu b u d u dělat společnost při jídle a že přijdu, když mě b u d e v o lat, protože se ztratilo z pachového dosahu. Koně a psy ale považovalo za nepřátele, ne za příslušníky vlastního d r u h u . Chlupatá opička, kterou j s e m taky vychovala od miminka, si ale zřejmě myslela, že je člověk. Ke p s ů m — i k velkým — se chovala povýšeně, a byla známá tím, že si ve společnosti sedících osob sedla na židli, a psi, obalamuceni j e j í m povýšeným chováním, jí leželi důvěrně u n o h o u (a to byli psi, kteří dokázali uhnat kočku dvakrát tak velkou jako ta opička). Naučila se s l u š n é m u stolování a asi po roce pozorování se naučila otevírat dveře: vylezla si na futra a p o t o m otáčela knoflíkem proti směru h o d i n o vých ručiček a zároveň táhla k sobě. Její vzorce chování tedy zahrnovaly daleko větší přizpůsobivost a větší m í r u očekávání učit se z osobních zkušeností než vzorce mravenečníka — j e h o chování bylo dáno výhradně vrozenými instinkty. Člověk je ještě přizpůsobivější a m ů ž e se vyrovnat s o b m ě n a mi svého prostředí, které by m é n ě důmyslný d r u h vyhladily. Pokud má problém, m ů ž e si vybrat z široké škály reakcí. Opice má relativně o m e z e n ý prostor, v rámci kterého m ů ž e na p o d n ě t reagovat. Mravenečník n e m á volbu žádnou, a proto je svým z p ů s o b e m neomylný. Z hlediska kontinua m ů ž e opice udělat pár chyb, ale člověk je díky možnosti volby velice zranitelný.

Počátek života

55

matce n e b o k t o m u , kdo se na dané mateřské pozici nachází, často matka obdrží poselství, bez ohledu na vzdálenost. K těmto situacím dochází dost často, takže většina z nás už o takových případech slyšela. P ř e d t u c h a f u n g u j e opačně: n e z n á m á událost, která hrozí ext r é m n í m i následky, s e m ů ž e n a b o u r a t d o v ě d o m í n a p r o s t o klidné osoby, a to b u ď ve snu, n e b o i v b d ě l é m stavu. Velké části p ř e d t u c h j s o u o p o m i n u t y díky přesvědčení „nevěřit na takové věci". Vágní prohlášení jako: „Já to tušil, že n e m á m chodit," je obvykle j e d i n é u z n á n í předtuchy, která byla převálcována j i nými vlivy. Jakým z p ů s o b e m m o h o u být v n í m á n y události, které se ještě nestaly, o t o m n e m á m tušení. Ale m i n u l é a současné události, o kterých víme mimosmyslově, j s o u stejně tak záhadné. A m n o ho dalších způsobů komunikace, jako např. signály vydávané nedávno objevenými chemickými látkami, které vedou zvířata ke specifickému chování a naprosto přesně řídí tažné ptáky, je stejně tak m i m o naše chápání. V ě d o m í n e n í tím, čím se samo sobě jeví, ani n e m á přístup k t a j e m s t v í m p r o g r a m o v á n í k o n t i n u a , k t e r é m u má sloužit, protože k t o m u bylo vyvinuto. Hlavním cílem základního principu kontinua je vytvořit z nekompetentního mistra kompetentního sluhu. Pokud se r o z u m správně používá, m ů ž e mít neocenitelný přínos. P o c h o p e n í m , klasifikací a srovnáváním vztahů a charakteristik zvířat, rostlin, minerálů a událostí, se kterými se setkává, je schopen vytvořit, ukládat a předávat o h r o m n é množství informací, které n á m zprostředkovávají okolí z p ů s o b e m m n o h e m obsáhlejším a přizpůsobivějším, než j a k j e to m o ž n é u zvířat. To snižuje zranitelnost člověka vůči z m ě n á m okolí. Má k dispozici více variant, j a k reagovat na své okolí, a j e h o pozice je tak stabilnější. Pokud není narušena přirozená rovnováha, je r o z u m schopen sloužit j a k o ochránce kontinua. U v ě d o m u j e si totiž j e h o vedení a j e d n á podle něj. Zvyšuje tak kvalitu služeb v zájmu jedince 54

Koncept

kontinua

a d r u h u — ú s u d k e m , založeným na zkušenostech osobních i na sdílených zkušenostech druhých, a schopností p o m o c í indukce a dedukce slučovat myšlenky a v z p o m í n k y do n e k o n e č n é h o množství užitečných kombinací. R o z u m , který je v harmonii s plně rozvinutým a spolehlivě f u n g u j í c í m k o n t i n u e m a který se r o z h o d n e seznámit se se všemi aspekty botaniky, m ů ž e nasát pěkné množství informací. Zprávy od osob, které studovaly m n o h o primitivních kultur, ukazují, že všichni (muž, žena i dítě) v každé této společnosti mají v hlavě uložený vysoce detailní katalog názvů a charakteristik stovek či tisíců rostlin. Badatel E. S m i t h - B o w e n o j e d n o m takovém africkém k m e n i a o h r o m n ý c h botanických znalostech, které má k a ž d ý j e h o člen, říká: „ N i k d o z nich by nevěřil, že já nejsem schopen vědět tolik co oni, ani kdybych se snažil."* N e c h c i tím říct, že j s o u divoši dědičně inteligentnější než my, ale j s e m přesvědčena, že přirozený potenciál r o z u m u m ů ž e být oslaben vlivem poškozené osobnosti. M o z e k spokojeného člověka si m ů ž e zapamatovat neuvěřitelné množství informací a udržet je v paměti k pozdějšímu použití, p o k u d to daná společnost očekává. D o k o n c e i civilizovaní analfabeti, kteří nespoléhají na ukládání informací v knihách j a k o my, mají lépe vyvinutou paměť. Ta by ale mohla být ještě lepší, p o k u d by žili naprosto v souznění se sebou a svým okolím. Hranice v n í m á n í j s o u určovány v dětství. Dítě očekává, že b u d e vedeno svými zážitky, očekává, že jich b u d e h o d n ě a b u d o u různorodé. Dále očekává, že jejich charakter b u d e mít přím o u a užitečnou souvislost se situacemi, které ho v životě b u d o u potkávat. Člověk má tendenci ovlivňovat všechny odlišné zážitky tak, aby se podobaly těm p ů v o d n í m , těm, které j e j formovaly, ať už k h o r š í m u či k lepšímu. Pokud byl v dětství zvyklý na samotu, * E. Smith-Bowen, Retům to Laughter, London 1954.

Počátek života

55

b u d e si v životě p o d v ě d o m ě přitahovat situace, které zajistí p o d o b n ý stupeň samoty. Pokud j e h o vlastní pokusy či okolnosti způsobí, že b u d e osamocen daleko více či daleko méně, než byl zvyklý, sklony k získání stability t o m u zabrání. D o k o n c e i navyklý stupeň strachu má tendenci být zachován. N á h l á ztráta „toho, čeho se strachovat" m ů ž e způsobit daleko hlubší a nepopsatelně horší f o r m u strachu. Pro toho, j e h o ž životní prostor se nachází na pokraji katastrofy, je krok do bezpečí tak nepřijatelný jako samotné u v ě d o m ě n í si toho, z čeho všeho má strach. P ů v o d n ě měla tato tendence udržovat to, co mělo být na počátku života prožito j a k o vysoký stupeň blaha. Ani posuzování úspěchu či neúspěchu n e b o štěstí či neštěstí nelze radikálně změnit. Za to j s o u zodpovědný naše vnitřní stabilizátory a my často zjišťujeme, že proti n i m b o j u j e m e vůlí. Ale vůle je slabá proti síle zvyku. N ě k d y j e ovšem z m ě n zapotřebí — vnější okolnosti k t o m u člověka donutí. Stabilizátory pak nastolují rovnováhu v situacích, kterým se n e m ů ž e m e v jejich dané podobě přizpůsobit. Odvádějí pozornost například náročným, ale z n á m ý m p r o b l é m e m , a p o m á h a j í tak otupit nesnesitelný úspěch n e b o neúspěch. Pokud se člověku nepodaří přizpůsobit se nevratné změně, je m n o h d y potřeba přestat bojovat, přeřadit na neutrál a přeorientovat se na nové podmínky, které život přinesl. Pokud všechny ostatní pokusy po nastolení státu q u o selhaly, přivolají stabilizující m e c h a n i s m y n e m o c či n e h o d u , které člověka d o n u t í na jistou dobu ke klidu, tak aby si odpočinul a znovu načerpal síly, j e ž na zvládání nových požadavků potřebuje. Když má člověk e m o cionální potřebu vrátit se do role m i m i n k a a potenciální osoba v mateřské roli je nablízku, použijí tyto mechanismy k nastolení rovnováhy tělo — dovolí mu p o d l e h n o u t nemoci. Tak se vám podaří chytnout chřipku, když vás boj nakrátko p o s u n u l od n o r málního stupně blaha n e b o když jste museli nějakým způsobem p ř e t á h n o u t své obvyklé chování. 56

Koncept

kontinua

N ě k t e ř í lidé m u s í být ve vážném tělesném stavu (náchylní k n e h o d á m ) neuvěřitelně často, aby pro ně byl život vůbec snesitelný, j i n í m u s í být neustále sklíčení, aby vůbec přežili p ř í t o m nost své touhy po mateřské osobě, po zabavení se či po trestu — podle situace. Jiní si m u s í vytvořit takový stav zranitelnosti, aby si v požadovaném stavu udrželi zbytek rodiny, n e b o dokonce opravdu onemocní, když se s nimi zachází m o c dobře n e b o příliš špatně. Měla j s e m j e d n u z n á m o u , která byla snad nejzazším příklad e m zneužití nemoci k zachování stability. P r o b l é m o v ý m faktor e m byl její takřka nesnesitelný pocit viny. N e v í m , jaké měla dětství, že byla tak silně přesvědčená, že je „špatná". Ani ona sama si t o h o zřejmě nebyla vědoma, ale její bratr — dvojče — kterýjistě zažíval stejné trápení, spáchal v j e d nadvaceti letech sebevraždu. Je to sice iracionální, ale smrt příb u z n é h o pocit viny zesiluje. V j e j í m případě se nejspíš navíc zdvojnásobil extrémní blízkostí dvojčat a dovedl ji do stavu, kdy si hledala v h o d n ý trest. Musela všechno vyrovnat do takové míry, aby byla schopna žít. Stabilizující m e c h a n i s m u s j e j í h o poničeného kontinua, který použil m e t o d u a detaily její kultury, musel redukovat nebezpečí, že by n á h o d o u měla po smrti bratra „úspěšný" život. Její výchova, vina z dětství, potlačená a znovu rozdrásaná bratrovou sebevraždou, n e m o h l y připustit ani k o u sek dobrého. B ě h e m dvou let měla dvě nemanželské děti, j e d n o s m u ž e m j i n é národnosti, j e d n o s m u ž e m n e z n á m ý m . Měla několikero zaměstnání, pro j e j í sociální zázemí ponižujících. Dostala dětskou o b r n u a skončila pro zbytek života na vozíku. Když byla v nemocnici s o b r n o u , dostala ještě tuberkulózu, která jí zničila j e d e n plicní lalok a vážně poškodila druhý. Vlasy si obarvila na příšernou fialovočervenou, která jí neslušela a skoro zrušila její přirozenou krásu. Pak se odstěhovala k n e ú s p ě š n é m u umělci, který byl o h o d n ě starší.

Počátek života

57

Když j s e m ji naposledy viděla, vyprávěla mi se svou obvyklou veselostí, že spadla z vozíku a zlomila si j e d n u o c h r n u t o u n o h u , když uklízela po party. N i k d y nebyla s m u t n á a nikdy si nestěžovala. Po každé n e h o dě, která účinně ulehčila j e j í m u v n i t ř n í m u b ř e m e n u , viditelně pookřála. J e d n o u j s e m s e j í zeptala, zda se mi to j e n zdá, či z d a j e opravdu šťastnější od té doby, co je ochrnutá. Bez váhání o d p o věděla, že se jí v životě nedařilo lip. Z n á m na šest případů. J s o u mezi nimi muži, kteří si nechali narůst plnovous nebo nějak přišli k jizvám, aby nebyli tělesně přitažliví, aby jejich život nebyl tak n e p ř í j e m n ě j e d n o d u c h ý a ženy je neměly rády víc, než bylo přijatelné pro jejich vnitřní přesvědčení „nehodný lásky". Existují jak muži, tak i ženy, kteří se cítí přitahováni pouze lidmi, kteří o ně s největší pravděpodobností nebudou mít zájem. Selhání všeho d r u h u většinou nemají původ v neschopnosti, ve smůle n e b o v soutěživosti, ale v tendenci jedince zachovat podmínky, ve kterých se člověk naučil cítit se j a k o doma. Když novorozenec f o r m u j e d o j m y ze svého vztahu ke všemu, co je kolem něj, b u d u j e rámec, který se stane j e h o d o m o v e m na celý život — b u d e k n ě m u všechno vztahovat, b u d e j í m všechno poměřovat. J e h o stabilizující m e c h a n i s m y se b u d o u pokoušet tento rámec zachovat. M i m i n k o o c h u z e n é o zážitky, které j s o u b e z p o d m í n e č n ě nezbytné pro vytvoření správného základu, ze kterého se rozvíjí zděděný potenciál, m o ž n á nikdy nezažije m o m e n t y b e z p o d m í n e č n é „správnosti", která byla přirozená pro j e h o d r u h po 99,9 % trvání j e h o historie. Deprivace způsobené v dětství se stanou nedílnou součástí j e h o vývoje. Instinkty n e přemýšlejí. Na základě svých silných přirozených zkušeností předpokládají, že je v zájmu jedince, aby p ů v o d n í zkušenost z ů stala zachována. Ze by se tato p o m o c m o h l a stát krutou pastí, něčím p o d o b n ý m p ř e n o s n é m u celoživotnímu vězení, je eventualita tak vzdálená evolučnímu procesu, tak nová v historii živočišné říše, že 58

Koncept

kontinua

zatím neexistuje m n o h o opatření na z m í r n ě n í bolesti. N ě k o l i k jich ale je. Deprivovanou osobu m o h o u před p l n ý m n á p o r e m nesnesitelné reality chránit neurózy a šílenství. Před nesnesiteln o u bolestí m ů ž e chránit i naprosté znecitlivění. A pro některé je to i smrt. Hlavně pro ty, které touha po mateřské osobě provázela až do středního věku či do stáří, a osoba, která tuto mateřskou roli pro ně plnila, zmizí — b u ď zemře, nebo uteče se sekretářkou. Závislá osoba pak nemá žádnou naději na nalezení nové podpory a není schopna žít s vnitřní prázdnotou (stejně tak jako s vnější). Pro člověka, který měl naplněné dětství a který tak m ů ž e být obohacován i následným životem, není ztráta celoživotního partnera ztrátou „všeho" — bez ohledu na věk. Takový člověk není prázdnou nádobou, kterou mají j i n í naplnit či motivovat, b u d e truchlit, ale přeskupí své síly, aby z m ě n u zpracoval, většin o u b ě h e m doby s m u t k u . Ve vyvinutých i v m n o h a civilizovaných kulturách existuje rituální p o m o c pro období s m u t k u (společné plačky, ceremonie, shromažďování), a p o k u d nový život pozůstalého není přesně diktován kulturou ani stávajícími potřebami dětí či jiných osob v péči, následuje období, které společnost akceptuje jako období přeorientovávání. N o š e n í černé (či bílé) či nějakého j i n é h o znaku toho, že jste m i m o hru, m i m o barvy života, vyjadřuje zakuklení, a je žádostí o u z n á n í a shovívavost společnosti. Bohužel se náš civilizovaný r o z u m zmocnil p r ů b ě h u tohoto chování. Buď evolucí vyvinuté f o r m y truchlení oklestil do groteskní nadsázky bez vztahu ke skutečným potřebám, n e b o j e d o konce naprosto vyhladil. To ale nic n e m ě n í na jejich integritě a celosti jejich p ů v o d u . Stabilizátory kontinua nezanedbávají ani potřeby j e d i n c ů tam, kde kultura opatření pro období s m u t k u nabízí nedostatečně či vůbec. Pokud se nenaskytne lepší příležitost na d o b u rehabilitace, vytvoří se chráněný prostor často form o u nemoci či nehody.

Počátek života

59

Jak se rozšiřovaly možnosti lidského chování, a tím pádem i chybování, rozvinula se i schopnost lidského kontinua volit správně: pokud je dán ten d r u h zážitků, který je potřebný pro správnou volbu, a takové prostředí, kde se lze ve správné volbě procvičovat, pak m ů ž e člověk volit skoro tak bezchybně jako mravenečník. Lidské děti vychované zvířaty ukazují dokonce ještě zjevněji, jak je správné prostředí důležité pro dosažení evolucí vyvinutých druhových očekávání. Z m n o h a d o k u m e n t o v a n ý c h případů je snad nejlépe popsán příběh Amaly a její sestry Kamaly, které byly v indické džungli vychovány vlky. Když byly nalezeny a umístěny v sirotčinci, reverend Singh s manželkou s e j e pokoušeli vzdělávat, aby m o h l y žít v lidské společnosti. Většina jejich úsilí skončila n e ú s p ě chem, n e b o nanejvýš malým úspěchem. Dívkám se dařilo velice špatně, ležely nahé v pozici vlků v r o h u svých pokojů. V noci začaly být aktivní a vyly, aby na sebe upozornily zbytek své staré vlčí smečky. Po d l o u h o d o b é m nácviku se Kamala naučila chodit po dvou, utíkat ale uměla j e n po čtyřech. N ě j a k o u d o b u dívky odmítaly nosit oblečení n e b o jíst vařené jídlo, dávaly přednost syrovému masu a m r š i n á m . Kamala se naučila padesát slov. V sedmnácti letech zemřela. Její mentální věk tou d o b o u o d p o vídal asi třem a půl letům podle lidských n o r e m . Schopnost adaptovat se na p o d m í n k y n e v h o d n é pro vlastní d r u h je daleko větší u dětí, které vyrostly mezi zvířaty, než schopnost zvířat adaptovat se na lidské podmínky. Ale brzká ú m r t í většiny těchto dětí, utrpení, které si prožily v zajetí, a j e jich neschopnost navršit lidskou kulturu na svou vytvořenou a u p e v n ě n o u kulturu zvířecí, ukazují, do jaké hloubky se j e d n o u naučená kultura stává součástí přirozenosti lidského jedince. Očekávání, že bude jedinec součástí kultury, je výsledkem naší evoluce, a způsoby chování, kterých se toto očekávání chopí, jsou po asimilací tak nedílnou součástí naší osobnosti jako vrozené instinkty u ostatních živočišných druhá. Děti džungle tedy coby lidé podléhají daleko více 60

Koncept

kontinua

vlastním zážitkům než jakékoli j i n é zvíře, a proto mají tak d ů kladně rozvinuté chování jiných zvířat. Při z m ě n ě prostředí pak vykazují m n o h e m větší stres, než by t o m u bylo u zvířat. Jejich zvířecí kultura je totiž upevněna vrozenými (neovlivnitelnými) vzorci chování daleko více. N í z k ý mentální věk Kamaly je n e v ý z n a m n ý m faktem, pokud na něj nahlížíme izolovaně. Pokud se na něj podíváme jako na součást kontinua tvora, který se narodil jako člověk a vyrostl j a k o vlk, m o h l by velice dobře reprezentovat optimální využití d o b r é h o r o z u m u za daných okolností. Její ostatní schopnosti byly úžasné: j e j í hbitost na všech čtyřech, čich (byla schopná ucítit maso na 70 metrů), noční vidění, rychlost či přizpůsobivost z m ě n á m teplot. Určitě byl n a d p r ů m ě r n ý i její ú s u d e k běh e m lovu a smysl pro orientaci, vždyť jí u m o ž n i l y přežít jako vlk. Celkově jí její k o n t i n u u m posloužilo dobře. Ze svého p o tenciálu vyvinula to, co potřebovala pro svůj způsob života. Je zanedbatelné, že n e m o i vrátit svůj vývoj zpět a nahradit ho necím naprosto j m ý m . ký tvor schopný přizpů Stejně tak nelze od dosj přizpůsobil j i n é m u zví společnost.

^existuje důvod, proč by měl být nějabit se tak nepravděpodobné nutnosti, ého člověka očekávat, že by se úspěšně :i, p o k u d už je adaptován na lidskou

U č e n í je od počátku ocesem selektivním. Vždy se vztahuje r otě, který nás čeká. U m o ž ň u j e to asok t o m u , co je z n á m o o ciativní proces. Tak jak ádio, které se naladí, aby přijímalo j e n a přijímači, který je schopen přijímat vybrané vlnové délky daleko více rozdílných nových délek), začíná psychobiologický receptor s o h r o m n ý potenciálem a brzy se nastaví do požadováného rozsahu. Op nální rozsah viditelnosti je pro způsob života většiny lidí limi' r án d e n n í m světlem a částí n o č n í h o vidění a barevným spek ní od červené po fialovou. Věci, které j s o u h o d n ě malé či ho< S vzdálené, n e v n í m á m e . V rámci svého rozsahu m ů ž e m e ostří idět j e n o m e z e n ý počet věcí. Ve střední vzdálenosti, kde je pri íás užitečné vidět, co se děje na všech

Počátek života

61

stranách, je vidění ostré. Když se ale z dálky blíží nějaký zajímavý objekt, periferní vidění se zatemní, než se objekt přiblíží. Ani pak však zrak nevidí ostře celé okolí ve střední vzdálenosti. Pozornost se daleko účinněji a bez rozptylování zaměřuje j e n na daný blízký předmět. J e h o okolí n e m ů ž e být viděno stejně ostře. N á p o r na smysly by byl tak velký, že by se m o z e k n e m o h l na daný p ř e d m ě t n e b o na j e d e n aspekt tohoto p ř e d m ě t u k o n c e n trovat. J e n tak totiž m ů ž e d o s á h n o u t optimálních výsledků. Rozsah viditelnosti jednotlivce se navíc vybírá z evolucí vyvinuté škály podle dané kultury. O dětech vychovaných vlky se uvádí, že mají vynikající noční vidění. Ale i Yequáni j s o u schopni rozpoznat ve stínech, které tvoří h r a d b u džungle, obrysy m a l é h o ptáčka tam, kde my byc h o m viděli pouze listy, i kdyby n á m na něj ukazovali prstem. J s o u schopni uvidět rybu uprostřed zpěněné vody v peřejích, taktéž neviditelnou pro naše oči, i když se snažíme co nejvíce soustředit. Sluch je také selektivní. O m e z u j e se na to, co naše kultura p o važuje za relevantní, a zbytek vypouští. Sluchový m e c h a n i s m u s sám o sobě je schopen slyšet daleko víc, než si u v ě d o m u j e m e . Všichni jihoameričtí indiáni, které j s e m znala, byli zvyklí naslouchat v džungli j a k nebezpečí, tak zvěři, která se mohla skrývat zraku vzdálená pouze několik m e t r ů . D l o u h o před námi uslyšeli blížící se motorový člun či letadlo. Jejich rozsah slouží jejich potřebám. A náš slouží lépe našim potřebám — vypouští to, co je pro naše životy většinou j e n bezv ý z n a m n ý m h l u k e m . V naší kultuře není důvod, proč by nás například v noci mělo budit dvě stě m e t r ů vzdálené chrochtání — spíš by nás to rušilo. N e r v o v á soustava f u n g u j e coby editor, bez n ě h o ž by byl náš m o z e k zaplaven netříděnými vjemy. Pozornost vůči z v u k ů m lze vypínat a zapínat — ne p o m o c í vůle, ale podle p ř e d b ě ž n é úpravy t o h o t o editovacího m e c h a n i s m u . N ě k t e r é slyšitelné zvuky nikdy v ě d o m ě neslyšíme. Ačkoli náš sluchový aparát n e 62

Koncept

kontinua

lze vypnout, zůstanou podprahové od dětství až do smrti. Veřejná hypnóza využívá klasickou demonstraci. H y p n o t i z é r nařídí subjektu, aby slyšel šeptání ve vzdálenosti, která se jeví j a k o n e m o ž n á . Svým výběrem tak nahrazuje n o r m á l n í rozsah subj e k t u . Ú s p ě š n ě se mu daří vytvořit iluzi, že j e h o sluch zlepšil. P ř i t o m j e n aktivuje selekci zvuků na nezvyklém konci rozsahu slyšitelnosti. P o d o b n ě i síly nazývané nadpřirozené či magické. J s o u to často j e n ty, které náš nervový systém (na příkaz kontinua) vyřazuje z rozsahu našich schopností j a k o nevhodné. R ů z n ý m i praktikami lze d o s á h n o u t toho, že je nervový systém opět zařadí do svého rozsahu. M ů ž e k t o m u však dojít i v situaci ohrožení, jako například u desetiletého chlapce, který zvedl strom, pod kterým ležel j e h o zavalený bratr, a teprve pak běžel pro pomoc. Později se ukázalo, že je zapotřebí tucet chlapů, aby ten strom, který h o c h v e x t r é m n í m emocionálním stavu zvedl sám, posunulo. Příhod tohoto d r u h u j e m n o h o . Síly, které popisují, j s o u spuštěny j e n za zvláštních okolností. Zajímavými výjimkami z tohoto pravidla j s o u osoby, jejichž výběrový m e c h a n i s m u s byl nějakým z p ů s o b e m p ř e c h o d n ě n e b o trvale poškozen, tzv. jasnovidci. N e c h c i tvrdit, že vím, j a k to f u n g u j e , ale někteří lidé j s o u schopni vidět pod zemí vodu či kovy. Jiní vidí lidskou auru. Peter H u r k o s se stal jasnozřivcem, když spadl z žebříku a poranil si hlavu. Dvě z mých známých se mi důvěrně svěřily se svou strach nahánějící schopností vidět do budoucnosti. Stalo se j i m to, když byly na pokraji nervového zhroucení. Příběhy mi vyprávěly zvlášť a navzájem se neznaly, ale obě byly několik d n ů po jasnozřivé události hospitalizovány. A jasnovidnost se pak už neopakovala. Pokud j s o u normální hranice lidského v n í m á n í překročeny, stává se to obvykle v situacích, kdy e m o č n í napětí dosahuje své tolerance. Při n e h o dách, kdy je oběť bez varování konfrontována s h r o z b o u vlastní smrti, kdy k o n t i n u u m n e m ě l o šanci danou osobu na vzniklou situaci připravit, a ta ve své bezmocnosti vztahuje ruce ke své

Počátekživota63

63

O p r a v n é m e c h a n i s m y se tedy přizpůsobují konkrétní situaci. T o m u , j a k vážná je změna pro danou osobu, a t o m u , j a k je daná osoba obecně schopná vyrovnávat se se z m ě n a m i ve svém okolí. Jak se tedy m ů ž e m e dozvědět o životě kontinuálních a nekontinuálních m i m i n e k ? M ů ž e m e začít pozorováním lidí, jako j s o u Yequáni, a pak se pozorněji podívat na příslušníky naší vlastní kultury. Svět m i m i n e k v náručí, t a k j a k o v době kamenné, a m i m i n e k v civilizovaných kulturách se liší jako den a noc. Kontinuální m i m i n k o berou rodiče od narození všude s sebou. Ještě než odpadne pupečník, je život m i m i n k a plný akce. Většinu času prospí, ale i ve spánku se seznamuje s hlasy svých blízkých, se zvuky jejich aktivit. Zažívá nárazy, mačkání a p r u d ké nečekané pohyby, náhlé zastavování, zvedání, tlak na nejrůznější místa těla, podle toho, j a k si ho osoba, u které j e , posunuje, aby mohla vykonávat svou práci, nebo tak, j a k je jí to pohodlné. Zvyká si na rytmus dne a noci, na z m ě n y povrchu a teploty na kůži a na bezpečný, správný pocit, že ho někdo drží na živém těle. Své silné potřeby po tělesném kontaktu by si ale všimlo až tehdy, když by se mu ho nedostávalo. Fakt, že toto zacházení očekává a že se mu ho dostává, přenáší k o n t i n u u m j e h o d r u h u dál. Cítí se „správně", proto skoro nemá potřebu signalizovat něco pláčem n e b o dělat něco j i n é h o než j e n pít — podle potřeby a chuti — a užívat si uspokojení tohoto stimulu. Stejně tak se těší z vylučování a z uspokojení tohoto stimulu. N á p l n í zbylého č a s u j e učit se, jaké to je být. Fáze v náručí trvá od p o r o d u do doby, kdy m i m i n k o začne dobrovolně lézt. B ě h e m ní získává zkušenosti, které naplňují j e h o vrozená očekávání. Ta po naplnění přerůstají do nových očekávání a tužeb, které j s o u opět naplňovány. Když je m i m i n k o v z h ů r u , p o h y b u j e se velice málo a j e celkově uvolněné a pasivní. Má ale jistý svalový tonus, nepodobá se hadrové panence, jako když spí. Používá ekonomické m i n i m u m svalové aktivity n u t n é k t o m u , aby m o h l o věnovat pozornost dění kolem sebe, jíst a vy-

66

Koncept

kontinua

lučovat. N e d l o u h o po p o r o d u má i první úkol: samo udržovat v rovnováze tělíčko a hlavičku v nekonečně m n o h a polohách — podle d r u h u činnosti a polohy osoby, která ho drží. M ů ž e třeba ležet na klíně, kde se ho občas dotýkají ruce či dlaně osoby, která nad n í m něco dělá, b u ď pádluje v kánoi, šije n e b o připravuje jídlo. Pak n a j e d n o u cítí, jak se klín zvedá a ruka ho bere za zápěstí. Klín klesá, ruka ho u c h o p u j e pevněji a zvedá do v z d u c h u , až je m i m i n k o v kontaktu se zbytkem těla. Pak ho ruka pouští, pod zadečkem ho podepírá předloktí a m i m i n k o je přitisknuto na bok. P o t o m se dotyčná osoba ohne, aby něco zvedla, a m i m i n k o je na chvilku hlavou dolů. Ten, kdo ho nese, pokračuje v chůzi, běží, pak opět jde, m i m i n k o se h o u p e ve střídavém rytmu. Pak ho ta osoba třeba dá n ě k o m u j i n é m u , m i m i n ko cítí, j a k kontakt ztrácí a přichází j i n a k teplá kůže, povrch, v ů n ě a hlas, který je třeba vyšší n e b o pisklavější dětský n e b o zvučnější mužský. Pak ho zase někdo v e z m e za ruku a namočí do chladivé vody, umývá ho a masíruje, h r a n o u ruky ho otírá, až z něj voda přestane crčet. Pak je m i m i n k o zase na boku toho, kdo ho nese, nalepené vlhkou kůží na vlhké kůži. Tam, kde se kůže dotýkají, se vytváří teplo, zbytek těla na v z d u c h u chladne. Pak na něj dopadá teplo slunečních paprsků n e b o chladivý větřík, podle toho, j a k se na lesní stezce střídá slunce a stín. Skoro suché m i m i n k o pak n a j e d n o u smáčí přeháňka, a nakonec se opět nachází v pohodlí chýše. Teplota se radikálně mění, studené vlhko vystřídal v z d u c h vyhřátý o h n ě m . Ten ale hřeje zádíčka rychleji než tělesný kontakt bříško. Když spí a j e h o m á m a poskakuje a podupává do r y t m u h u d by b ě h e m oslavy, pěkně to s n í m houpá. Pokud spí přes den, stávají se mu p o d o b n á dobrodružství. V noci spí m á m a vedle n ě h o , j a k o vždy v těsném kontaktu, dýchá na něj, otáčí se a o b čas i t r o c h u chrápe. Často se budí, aby přiložila na o h e ň . To pak o b e j m e m i m i n k o pevněji a skulí se z houpací sítě na podlah u , u o h n ě si ho přitiskne mezi břicho a stehna a přikládá p o línka. P o k u d se m i m i n k o v noci vzbudí hlady a n e m ů ž e najít

Počátek života

67

j e j í prs, ozve se. M á m a mu p o m ů ž e najít bradavku a j e h o p o cit blaha je znovu nastolen. Ani náznakem se n e m u s e l o přiblížit l i m i t ů m svého kontinua. J e h o život plný akce se s h o d u j e s životy, jaké žily miliony j e h o předků, a odpovídá očekávání jeho druhu. V t o m t o stadiu t o h o m i m i n k o dělá málo, ale díky d o b r o družství v náručí zaměstnané osoby má h o d n ě rozmanitých zážitků. J a k se j e h o požadavky m ě n í poté, co byly ty předešlé uspokojivě naplněny, a o n o se psychicky vyvíjí a je připravené na další zážitky, dává to v souladu s vyvinutými v n i t ř n í m i p o d něty najevo. A lidé okolo j e h o signály díky správně f u n g u j í c í m v r o z e n ý m m e c h a n i s m ů m i n t e r p r e t u j í správně. Když se m i m i n k o směje a brouká, v z b u z u j e to v nich p o d n ě t vyvolávat tyto p ř í j e m n é zvuky tak d l o u h o a tak často, j a k j e n to j d e . Správné podněty rychle rozpoznají a opakují — m i m i n k o j i m p o m á h á o d m ě ň u j í c í reakcí. Později, když opakování s t u p e ň spokojenosti a vzrušení snižuje, z p ů s o b u j í podněty a reakce m i m i n k a z m ě n u ve vzorcích chování tak, aby stupeň vysokého uspokojení zůstal zachován. N á z o r n ý m příkladem j s o u hrátky s přibližováním a oddalováním. Začínají n ě ž n ý m polibkem na tvář či na tělíčko m i m i n ka. To se směje a brouká blahem. Následuje další polibek. M i m i n k o povzbuzuje dalšími známkami spokojenosti. T ó n j e h o šťastného kvíkotu a rozzářená očička neznamenají, že potřebuje klid a mír, ani utišování, ani jídlo, ani z m ě n u pozice. Z n a m e n a j í t o u h u po vzrušení. Dospělý ho instinktivně lechtá n o s e m na bříšku, a když to má úspěch, velice rychle to vyvolá ještě více radostných signálů, pak následuje vibrující b-b-b, to j a k se rty d o týkají tělíčka. M i m i n k o předchází své vlastní reakce a začíná spokojeně kníkat a kvíkat vzrušením, už když se ústa, která slibují potěšení, blíží. M u ž , žena nebo dítě, k t e r é m u ta ústa patří, zjistí, že by se o d m ě ň u j í c í zvuky m i m i n k a daly stupňovat škádlením, tak o d dálí chvilku doteku rtů až k bodu, kdy je dosaženo maximálního

68

Koncept

kontinua

efektu; ne m o c dlouho, aby to m i m i n k o nepřestalo bavit, ne m o c krátce, aby se dosáhlo co nejlepší reakce. Dalším s t u p n ě m hry je podržet m i m i n k o na vzdálenost paže a pak je přivinout k sobě do bezpečí. Kontrast mezi okrajovou z ó n o u a bezpečnou zónou, vztah mezi p o h y b e m pryč a návratem zpět bez ú j m y na zdraví, t r i u m f miminka, které si vyzkoušelo vlastní odloučení a úspěšně se vrátilo, to je začátkem vývoje událostí a psychologického zrání, začátkem dychtivé, k o m p e tentní a d o b r o d r u ž n é cesty z náruče, t a k j a k j e to na d e n n í m p o řádku už po celé věky. Když si m i m i n k o vyzkoušelo oddálení na délku paže, dojde na vyhazování: na vrcholu je p u š t ě n o a pak zase chyceno. Je mu dovoleno létat výš a padat níž tak, j a k roste j e h o jistota a j a k se posouvají hranice, které vymezuje strach. Stejně hravě rozvíjí m i m i n k o prostřednictvím svých společníků i ostatní smysly. Ujišťující obličej m á m y či n ě k o h o z rodiny zmizí za dlaněmi a pak zas vykoukne. Podobně je to se zvuky. Z ničeho nic se m i m i n k u h o u k n e do ucha bú, ale okamžitě následuje ujištění, že to nic nebylo, to je j e n o m máma, není třeba se bát. Nečekanost či hlasitost zvuků se pak stupňuje. Lekací reakce se snižuje i p o m o c í hraček, j a k o je čertík v krabičce, které dítě stabilněji připravují na svět venku. H r y na stejném principu organizují i dospělí. Yequáni využívají toho, že m i m i n k o p o d o b né věci baví, a noří ho postupně do divoké vody — podle toho, na kolik si m i m i n k o troufá. D e n n í koupel je n o r m á l n í už od p o rodu; ale m i m i n k o si zvyká i na tu divokou. N e j d ř í v j s o u to j e n o m prstíčky na n o h o u , postupně celé nožičky, nakonec i tělíčko. N e j d ř í v je voda pomalu plynoucí, postupně dojde i na vodu rychlou, a pak v z h ů r u do peřejí a vodopádů. Jak m i m i n k o nabývá na jistotě, prodlužuje se doba strávená ve vodě. Yequánské m i m i n k o je na nejlepší cestě k t o m u , aby se stalo o d b o r n í k e m na odhad síly, směru a hloubky v o d n í h o toku p o u h ý m okem, ještě než u m í chodit n e b o mluvit. N e n á h o d o u patří j e h o k m e n k nejlepším světovým kanoistům na divoké vodě.

Počátek života

69

J e h o smysly mají n e z m ě r n é množství různých podnětů, proto se m o h o u aktivně rozvíjet a zlepšovat své f u n k c e a jejich koordinaci s m o z k e m . Prvním zážitkem je především tělo zaměstnané matky. Díky t ě m t o p o h y b ů m se m i m i n k o blíže seznamuje s t e m p e m aktivního života. R y t m u s se stává charakteristickým pro živý svět a je vždy spojován s pocitem naprosté „správnosti" sebe sama a s p o citem p ř í j e m n é náruče. Pokud je m i m i n k o v náručí někoho, kdo j e n o m klidně sedí, n e p o m ů ž e mu to naučit se kvalitám života a činnosti. Pouze to zažene negativní pocity z opuštění, separace a m n o h é z n e j h o r ších m u k neuspokojené touhy. To, že nás m i m i n k o aktivně vybízí, abychom s n í m zacházeli akčněji, znamená, že takové zacházení očekává a vyžaduje, aby se m o h l o vyvíjet. Matka, která tiše sedí, vychovává m i m i n k o k přesvědčení, že je život mdlý a pomalý. Takové m i m i n k o b u d e neklidné a b u d e dávat najevo, že potřebuje více stimulace. Bude sebou házet, aby ukázalo, co chce, n e b o b u d e mávat ručičkami, aby m á m a byla rychlejší. Pokud s n í m m a m i n k a b u d e zacházet jako se skleněnou vázou, nejspíš mu vsugeruje, že je křehké a rozbitné. Ale p o k u d s n í m zachází jakoby m i m o c h o d e m a n e čekaně, m i m i n k o b u d e přesvědčené, že je silné, přizpůsobivé a b u d e se cítit jako d o m a v nejrůznějších situacích. Cítit se křehký je nejen nepříjemné, ale pro efektivní vývoj dítěte a později dospělého i kontraproduktivní. Na počátku d o m i n u j e všem s m y s l ů m ochranné tělo matky. Jak se rozvíjejí schopnosti miminka, rozšiřuje se i j e h o v n í m á n í událostí a věcí, a to p o m o c í asociací. P ř í t m í v chýši je vždy spojeno s v ů n í p o k r m ů a skoro vždy s v ů n í dřeva na ohni. B ě h e m koupele a b ě h e m většiny procházek, kdy to tak pěkně hopsá, je světlo ostré. N o r m á l n ě je teplota ve t m ě příjemnější než venku, tam je často horko k nevydržení. N e b o naopak hrozná zima, když prší a fouká vítr. Ale každá z těchto z m ě n je přijatelná, variace očekávané, m i m i n k a je totiž vždycky zažívala. Základní p o d -

70

Koncept

kontinua

minka spokojenosti, být v náručí, je splněna, proto je m i m i n k o obohacováno vším, co vnímá. M i m i n k o v náručí si sotva všimne událostí, které by m o h l y vyděsit nepřipraveného dospělého. Před očima se mu náhle míhají postavy, nad hlavou se mu ohýbají koruny stromů. Věci j s o u bez varování střídavě osvětlené a zastíněné. H r o m a blesk, štěkající psi, ohlušující řev vodopádů, štípání dřeva, praskající oheň, studená sprcha deště n e b o říční vody — nic ho neznepokojuje. J e h o d r u h se za takových p o d m í n e k vyvinul. Alarmující by pro něj bylo naprosté ticho n e b o smyslové podněty, které se nemění. Pokud opravdu m i m i n k o z nějakého d ů v o d u zapláče b ě h e m rozhovoru dospělých, m a m i n k a mu lehce sykne do ouška, aby ho rozptýlila. Pokud to n e p o m ů ž e , v e z m e ho stranou, d o k u d se neuklidní. Nestaví svou vůli proti j e h o , prostě odejde, bez jakéhokoli náznaku nelibosti či odsuzování j e h o chování. Když na ni m i m i n k o slintá, skoro si toho nevšimne. U t ř e mu bezmyšlenkovitě rukou pusu, jako by utírala sebe. Když m i m i n k o začne vylučovat, maminka se zasměje — skoro nikdy není sama, tak se smějí i její společnice — a podrží m i m i n k o od sebe tak rychle, jak umí. Je to taková hra, kdo je rychlejší, ale nejvíc se směje ta nejpomalejší. Tekutina vsákne do u d u p a n é hlíny, to ostatní se uklidí p o m o c í listu. Zvracení či plivání, jak je z n á m e u našich m i m i n e k , j s o u tak vzácné, že si za celé ty roky u indiánů pamatuji j e n j e d e n případ, a to m i m i n k o m ě l o vysokou horečku. Představa, že by příroda vyvinula živočišný d r u h , který trpí zažívacími problémy po požití vlastního mateřského mléka, k u podivu naše odborníky vůbec nevede k zamyšlení. Vysvětlují nám, že má o d ř í h n u t í a lehké poklepávání na zádíčka pomoci m i m i n k u zbavit se v z d u c h u , který spolykalo b ě h e m kojení. Přit o m se někdy stává, že si m i m i n k o samovolně ublinkne. Yequánské m i m i n k o po kojení ž á d n o u zvláštní péči nepotřebuje, stejně t a k j a k o mládě zvířecí. N e n í divu. Naše m i m i n k a žijí v takovém stresu, že j s o u nemocná. Napětí, kopání, propínání do luku, ohýbání a k ň o u r á n í j s o u příznaky j e d n é a té samé n e -

Počátek života

71

ustávající vnitřní nepohody. Část vysvětlení je jistě dána skutečností, že civilizovanému m i m i n k u není dovoleno kojit se ve dne v noci tak často jako yequánskému, ale pravděpodobnějším d ů v o d e m je neustálý stres. Yequánské m i m i n k o je totiž většinu dne v péči ostatních dětí a nedostane se za m á m o u vždycky, když chce. Přesto ale koliky nemívá.* P o t o m se batole „učí na nočník": když zašpiní podlahu v chýši, je vykázáno ven. V t o m věku už ale naprosto dobře ví, že je „správně", že je dobré, a j e h o vyvíjející se sociální cítění je v souladu s k m e n e m . Když tedy j e h o čin vyvolá nespokojenost, cítí, že n e o d s u z u j í j e h o j a k o osobu, ale ten čin, a dítě je tím motivováno ke spolupráci. N e m á potřebu se bránit ani zastávat j i n ý názor než ten jejich, j s o u to přece j e h o spojenci v d o b r é m i zlém. Je to sice ironické, ale T O T O znamená být sociálním zvířetem. A to nás přivádí ke zkušenostem nekontinuálního m i m i n k a v současné západní civilizaci. T v o r je to stejný. N a š e nedávná historie je sice rozdílná, ale celou evoluční minulost, celé ty miliony formativních roků, které člověka vytvořily, m á m e s Yequány společné. T ě c h pár tisíc let, kdy odchylka od kontinua vytvořila naši civilizaci, je na evoluci málo. V tak krátké době n e m o h l o dojít k ž á d n é m u důležitému či p o s t ř e h n u t e l n é m u vývoji. T í m p á d e m m á m e i stejná očekávání, ať už se m i m i n k o narodí p ř í m o do kontinua a n e m á žádné deprivované předky nebo ať se narodí vyvolaným p o r o dem, protože p o r o d n í k na předměstské klinice nechtěl přijít pozdě na golf. J a k j s m e viděli, je lidské mládě na porod připraveno stejně tak dobře jako každé j i n é mládě živočišné. Porodní zážitky patří do našeho repertoáru adaptačních schopností díky t o m u , že se vy*

72

Dr. Frank Lake mi řekl, že ve svém výzkumu odhalil skutečnost, že zažívací problémy jsou především fyzickým vyjádřením stresu v dětství, zatímco kožní problémy (ekzémy, lupénka, kopřivka atd.) jsou typickým výsledkem stresu zažívaného in utero, který může být prožíván i m n o h e m později v životě.

Koncept

kontinua

víjíme podle zkušeností předků. Ti se všichni — od vzniku savců — narodili, a předtím se se stejnou dávkou přizpůsobivosti vylíhli. Očekáváme stejné události jako ty, které tato očekávání formovaly. N e m á m e vyvinutý žádný stabilizující mechanismus, který by n á m p o m o h l asimilovat nečekané události. H r o z í tedy nebezpečí, že nečekané události b ě h e m p o r o d u n e b u d o u p o d porovat ty očekávané, n e b o j e dokonce m o h o u nahradit. Ty očekávané přitom p o t ř e b u j e m e , abychom zachovali naši vývojovou integritu. V přírodě nenajdete m o c plýtvání. Základem evolucí vyvinutého systému je hospodárné propojení všech aspektů. Tyto aspekty pak f u n g u j í jako vztah a zároveň i jako příčina vývojového procesu. P o k u d tedy d o j d e k o d c h y l c e byť j e n j e d n o h o e v o l u č n ě osvědčeného detailu, m ů ž e to stát j e d i n c e jistou část j e h o v r o z e n é h o blaha. Ať už tak n e p a t r n o u , že si t o h o vůbec nevšimne, n e b o takovou, která se obecně vytratila do té míry, že ji za ztrátu vůbec nepovažujeme. V ý z k u m y už poukázaly na situaci, kdy má o c h u z e n í o zkušenost lezení škodlivý vliv na pozdější vývoj verbálních schopností. P o d o b n ě by se m o h l o zjistit, že o c h u z e ní o zkušenost být v r a n é m věku držen v nejrůznějších polohách či zažít si na určitou krátkou d o b u déšť n e b o zkušenost z p ř i r o z e n é h o střídání světla ze d n e do noci způsobují nedostat e č n o u j i s t o t u při chůzi n e b o n e d o s t a t e č n o u toleranci vůči z m ě n á m teplot n e b o náchylnost k mořské nemoci. A propos jistá noha: nějaký o d b o r n í k by m o h l p r o z k o u m a t , které ze zážitků n á m chybí, že m í v á m e závratě, a proč je M o h a w k o v é n e mají. Yequáni, Sanemové a nejspíš všechny k m e n y j i h o a m e r i c kých indiánů také strach z výšky neznají. M o h a w k o v é už ale přebrali z naší kultury dost, takže by m o h l o být snazší dopátrat se t o h o r o z h o d u j í c í h o faktoru. U civilizovaných národů se hovoří o f e n o m é n u p o r o d n í h o traumatu. Pokud j e j b u d e m e nahlížet z pohledu principů kontinua, zjistíme, co j e j m ů ž e způsobovat: používání ocelových nástrojů, ostré světlo, g u m o v é rukavice, zápach desinfekce a anes-

Počátek života

73

tetik, hlasité zvuky n e b o zvuky přístrojů. Zážitky m i m i n k a b ě h e m netraumatického p o r o d u se m u s í shodovat s pradávným očekáváním j e h o a j e h o matky. M n o h o zdravých kultur nechává matku, aby porodila své dítě bez jakékoli pomoci, zatímco jiné, stejně tak r o z u m n é , předepisují, aby jí někdo pomáhal. Je j e d n o , j a k se m i m i n k o narodí, vždycky je h n e d po narození v těsném tělesném kontaktu s matkou. M i m i n k o odpočívá na mámě, která ho hladí, aby se uklidnilo. Když začne samo dýchat, je přestřižena pupeční šňůra, která mezitím dotepala. Pak je malý tvoreček bez prodlení přiložen k prsu — bez jakéhokoli oddalování jako koupání, vážení nebo lékařské prohlídky. Po skončení p o rodu totiž nastává důležité období, kdy se matka a m i m i n k o poprvé setkávají j a k o dva oddělení jedinci, v tuto chvíli dochází k závažné události: procesu seznamování mláděte, vtisku. Je dobře známo, že si spousta malých zvířat po p o r o d u „vtiskuje" matku. Housata si po vylíhnutí vštěpují do paměti nejbližší pohybující se předmět. N o r m á l n ě to má být jejich matka, ale i kdyby to byla mechanická hračka n e b o Konrád Lorenz, j s o u ze své podstaty puzena je následovat. Závisí na t o m jejich životy. M a t ka n e m ů ž e běhat za všemi housaty najednou, a ta bez ní nejsou schopna postarat se o své potřeby. U člověka, na rozdíl od většiny ostatních živočišných d r u h ů , je naopak nutné, aby si matka vštípila do mysli dítě, protože lidské mládě je natolik bezmocné, že n e m ů ž e n i k o h o následovat ani nijak přispět k udržení k o n taktu se svou matkou. U m í akorát signalizovat, p o k u d s e j í n e daří uspokojit j e h o očekávání. Tento pud v t i s k u j e ze všeho nejdůležitější. Je tak silný, že má přednost před všemi ostatními vjemy. Je j e d n o , j a k je matka unavená, zda má hlad či žízeň n e b o j i n é osobní potřeby, všechno je přepsáno t o u h o u krmit a chovat tohoto malého, ne zrovna hezkého cizince. Bez tohoto p u d u b y c h o m nepřežili všechny ty stovky tisíců generací. Ke vtisku, ke kterému dochází v důsledku celého řetězce h o r m o n á l n ě spouštěných událostí při porodu, m u s í dojít hned, j i n a k b u d e pozdě. Prehistorická matka si ne-

74

Koncept

kontinua

m o h l a dovolit nevšímat si novorozence byťjen na pár m i n u t , tak je to naléhavé. Toto opatření je základním předpokladem pro hladký p r ů b ě h následných p o d n ě t ů a reakcí na ně po celý jejich společný život. Pokud je vtisku zabráněno, p o k u d je dítě o d n e s e n o pryč v okamžiku, kdy matka cítí potřebu se s n í m mazlit, přiložit ho k prsu, o b e j m o u t ho a přitisknout na své srdce, n e b o p o k u d je matka pod takovým vlivem léků, že si sbližování plně neužije, co se stane? Dostaví se stav s m u t k u . Ve formativních miliardách lidských p o r o d ů bylo j e d i n ý m d ů v o d e m , proč matka n e m ů ž e prožít svou potřebu něžnosti, narození m r t v é h o dítěte. Psychobiologickou reakcí byl smutek. Pokud se tedy ten okamžik promarní, p o k u d p o d n ě t zůstane bez odezvy, síly kontinua usoudí, že m i m i n k o prostě není a t o u h u po vtisku je potřeba zrušit. Když p o t o m m o d e r n í porodnice zavede ještě i kojení podle h a r m o n o g r a m u , matka ve stavu s m u t k u má pocit viny, že není schopná „cítit se jako matka" nebo že „své dítě dost nemiluje" (viz str. 131). T é t o rozšířené civilizované tragédii se n o r m á l n ě říká p o p o r o d n í deprese. A přichází paradoxně v době, kdy je matka od přírody připravena na nejhlubší a nejvíce ovlivňující e m o č n í zážitek svého života. Vlčice, věrná svému vlčímu k o n t i n u u , by byla v takové situaci lidskému dítěti lepší matkou než j e h o biologická matka v posteli na krok vzdálené. Vlčice by byla hmatatelná; ta lidská by klidně mohla být na Marsu. V našich porodnicích je ale malá šance na to, že m i m i n k o přij d e utišit vlčice. N o v o r o z e n e c , j e h o ž kůže touží po odvěkém doteku živého těla, h e b k é h o a teplého, je zabalen do suché látky bez života. N ě k d o ho strčí do vozíčku, a ať pláče, jak pláče, je p o nechán v t o m očistci, který se vůbec nehýbe (poprvé v celém j e h o životě, který byl dosud nekončícím blahem v děloze, p o prvé b ě h e m dlouhé doby evoluce). Jediné zvuky, které slyší, j s o u nářky ostatních obětí té samé nepopsatelné agónie. Ty zvuky pro něj nic neznamenají. Pláče a pláče; j e h o plíce, nenavyklé

Počátek života

75

na vzduch, j s o u roztahovány zoufalstvím srdce. N i k d o nepřichází. M i m i n k o důvěřuje ve „správnost" života, už ze své p o d staty v ni důvěřovat musí, a dělá to jediné, co m ů ž e . Pláče dál. Nakonec, po době, která je dlouhá j a k o celý život bez času, vysílením usne. Vzbudí se uprostřed nepochopitelného ticha. N i c se nehýbe. M i m i n k o křičí. H o ř í od hlavy až k patě t o u h o u , nesnesitelnou nedočkavostí. Lapá po dechu a křičí, až je hlava plná a tepe zvukem. Křičí, až ho bolí na hrudi, až ho bolí v krku. Pak naslouchá. Otevírá a svírá pěstičky. Otáčí hlavou ze strany na stranu. N i c nepomáhá. Je to nesnesitelné. O p ě t začne plakat, ale už je t o h o pro j e h o n a m o ž e n é hlasivky moc; za chvilku přestane. N a p n e tělíčko ztuhlé t o u h o u a o n o to trošku p o m ů ž e . Mává ručičkami a kope nožičkami. Přestane; trpět m ů ž e ; přemýšlet n e m ů ž e , doufat n e m ů ž e . Poslouchá. A p o t o m zase usne. Když se probudí, uleví si do pleny, a tato událost odvede j e h o pozornost od utrpení. Ale p ř í j e m n ý pocit úlevy a pak ten teplý vlhký proudivý pocit kolem spodní části těla j s o u rychle pryč. Teplo už se nehýbe a chladne a lepí. M i m i n k o kope nožičkami. Propíná tělíčko. Vzlykne. Zoufalé t o u h o u , s m o k r o u a nepříj e m n o u plenou, prokřičí se tou mizérií, a pak upadne do osamělého spánku. N a j e d n o u ho někdo zvedne. J e h o očekávání se začíná naplňovat. M o k r á plena je pryč. Úleva. Živé ruce se dotýkají j e h o pokožky. Pak ho zvednou za n o h y a nová, proklatě suchá a neživá látka je mu poskládána kolem beder. V mžiku je situace stejná jako předtím, j a k o by ruce nikdy nebyly, ani ta mokrá plena ne. M i m i n k o nemá v ě d o m o u paměť ani náznak naděje. Nachází se ve stavu nesnesitelné prázdnoty bez pohybu, bez času, bez zvuku. Jediné, co cítí, je touha. J e h o k o n t i n u u m zkouší nouzová řešení, ta j s o u ale všechna zamýšlena na překlenutí krátkých výpadků správného zacházení nebo na zavolání někoho, kdo m ů ž e pomoct. Pro tak extrémní situaci nezná k o n t i n u u m m i m i n k a řešení. Tato situace se vymyká n e s m í r n ý m zkušenostem konti-

76

Koncept

kontinua

nua. M i m i n k o teprve několik hodin dýchá vzduch, a už dospělo do stadia takové dezorientace (vykořenění ze své podstaty), že je m i m o záchranné síly m o c n é h o kontinua. J e h o království v děloze b u d e nejspíš j e d i n ý m o b d o b í m , kdy zažívalo nepřetržitý stav blaha, stav, ve kterém by podle svých vrozených očekávání m ě l o strávit celý svůj život. M i m i n k o očekává, že se j e h o matka b u d e chovat správně a že se jejich vzájemné podněty a následné konání b u d o u přirozeně doplňovat. N ě k d o přichází a něžně je zvedá. M i m i n k o cítí život. Na j e h o vkus ho ta osoba nese až m o c opatrně, ale hlavně že je to pohyb. M i m i n k o se cítí na svém místě. Všechna muka, která si prožilo, jsou pryč. Odpočívá v náručí. J e h o tělo sice necítí žádnou úlevu od látky, nedochází k žádné komunikaci kůží, ale aspoň j e h o ruce a ústa hlásí normální stav. Radost ze života podle kontinua je skoro kompletní. Chuť a povrch prsu je tu, teplé mléko proudí do toužebných úst. Je slyšet tlukot srdce, který měl být celou dobu j e h o pojítkem, ujištěním, návazností na dělohu. J e h o slabý zrak vnímá pohyb. Z v u k h l a s u j e taky správný. Jen ta látka a vůně nejsou v pořádku (matka používá parfém) — poukazují na to, že něco chybí. M i m i n k o pije, a když je nasyceno, usíná. Když se probudí, je v pekle. Na nic si nevzpomíná, n e m á žádn o u naději, žádná myšlenka mu do tohoto čirého očistce nepřináší potěšení z návštěvy u mámy. Tak plynou hodiny, dny a noci. M i m i n k o pláče, unaví se, spí. Vzbudí se a uleví si do pleny. Teď už na t o m n e n í nic p ř í j e m n é ho. Už ani vyprázdnění střev neulevuje. Místo n ě h o se dostav u j e stupňující se pálivá bolest, j a k se kyselá m o č dotýká nyní už o d ř e n é kůže. M i m i n k o pláče. J e h o vyčerpané plíce m u s í křičet, aby přehlušily ohnivé bodání. Rve, až ho bolest a křik vysílí, a o n o usíná. V p r ů m ě r n é porodnici, kde se nachází, přebalují upracované sestřičky podle časového plánu, aťje plena suchá či mokrá, nebo už naprosto promáčená. M i m i n k a odcházejí d o m ů s o p r u z e n i nami, které pak m u s í někdo, kdo má na takové věci čas, vyléčit.

Počátek života

77

Když j d e m i m i n k o k m á m ě d o m ů (ne k sobě, k ní), u m í už v životě „docela dobře chodit". Podle p o d v ě d o m é h o plánu, j e n ž b u d e určovat všechny j e h o b u d o u c í d o j m y a který je zároveň těm i t o d o j m y určován, m i m i n k o ví, že život b u d e nevýslovně osamělý, bez odezvy na signály, které vysílá, a plný bolesti. Ale nevzdává to. J e h o životní síly se b u d o u vždy snažit o nastolení rovnováhy, po celý život. D o m a to není j i n é než v porodnici, až na ty opruzeniny. M i m i n k o tráví dobu bdění v toužení, v nedostatku, v nekončícím čekání na „správnost", která má zaplnit tu tichou prázdnotu. Na několik m i n u t d e n n ě je j e h o toužení přerušeno a j e h o drásavá potřeba po dotyku, chování a p o h y b u j e ukojena. J e h o matka je j e d n o u z těch, které se po d l o u h é m rozmýšlení rozhodly povolit m i m i n k u přístup k prsu. M i l u j e ho dosud n e p o z n a n o u láskou. Zpočátku je pro ni těžké odložit m i m i n k o po kojení do postýlky, protože tam tak strašně pláče. Matka je však přesvědčená, že tak se to dělat musí, její matka (a TA to přece ví) jí říkala, že n e s m í polevit, rozmazlila by ho a pak by měla problémy. Tato matka chce všechno dělat správně. Na okamžik cítí, že ten malý tvoreček, kterého drží v náručí, je tím nejdůležitějším na světě. Vzdychne a uloží m i m i n k o něžně do kolébky, která je o z d o bená žlutými káčátky ve stejném designu j a k o celý pokojíček. Vyzdobit h o j í dalo spoustu práce. Z á v ě s y j s o u načechrané, kobereček má tvar pandy, všechno je v dětských barvách: bílý prádelník, přebalovací pult s vaničkou, s poličkou na zásypy, olej íčky, mýdlo, š a m p o n , kartáček na vlasy. Na zdi j s o u obrázky zvířecích mláďat oblečených j a k o lidé. V zásuvce k o m o d y je spousta košilek, dupaček, capáčků, čepiček, rukaviček a plenek. Na hoře v r o h u je vlněné j e h ň á t k o a váza s květinami — které j s o u odříznuté od svých kořenů — matka květiny taky „miluje". N a r o v n á m i m i n k u košilku a přikryje ho prošívanou přikrývkou a dekou s j e h o iniciálami. Spokojeně š i j e prohlíží. Na ničem nešetřila, dětský pokoj je perfektní, i když si s manželem zatím n e m o h o u dovolit nábytek do celého d o m u . N a k l o n í se,

78

Koncept

kontinua

políbí m i m i n k o na sametovou tvářičku a odchází s m ě r e m ke dveřím. Tělíčkem m i m i n k a otřese první výbuch utrpení. Matka opatrně zavře dveře. Vyhlásila mu válku. Její vůle m u s í zvítězit nad j e h o . Přes dveře slyší něco, co se podobá mučení. Její k o n t i n u u m to jako takové chápe. Situace je opravdu tak vážná, jak to zní. Příroda by tak silné signály nepoužila, pokud by se o m u č e n í nejednalo. Matka zaváhá, její srdce to táhne k m i m i n k u . Ale m u s í o d o lat a j í t svou cestou. Vždyť ho právě nakrmila a přebalila. Je si jistá, že mu opravdu nic nechybí, a proto ho nechá plakat až do vyčerpání. Když se m i m i n k o vzbudí, znovu pláče. J e h o matka nahlédne do dveří a ujistí se, že je na svém místě. O p a t r n ě zase dveře přivře, tak aby v n ě m nevzbudila falešnou naději. Utíká do kuchyně, kde má práci, ale dveře nechá pootevřené. To aby slyšela, kdyby se m i m i n k u n á h o d o u „něco stalo". Křik m i m i n k a přechází do chvějivých vzlyků. Ž á d n á reakce se neblíží, síla, která ho poháněla dál signalizovat, se vytrácí do zmatku pusté prázdnoty, která už před h o d n o u chvílí měla být naplněna úlevou. M i m i n k o se n e m ů ž e otočit, j e n se rozhlíží. Za mřížemi postýlky je zeď. Světlo je tlumené. N i c víc tu není, j e n ty nepohyblivé tyčky a zeď. Ve vzdáleném světě j s o u slyšet bezvýznamné zvuky. V j e h o blízkosti není slyšet nic. Zírá na tu zeď, až se mu zavřou očička. Když je otevře, je tam ta samá zeď a tyčky. Přesně tam, kde byly předtím, j e n světlo je ještě tlumenější. Mezi věčností, kdy kouká na zeď a na tyčky postýlky, j s o u j i n é věčnosti, kdy se dívá pro z m ě n u na tyčky na o b o u stranách a na strop v dálce. Daleko na straně j s o u nějaké nepohyblivé obrysy, které tam j s o u vždycky. Jsou ale i situace plné pohybu, kdy mu něco zakrývá uši a tlumí tak sluch, a m i m i n k o je schováno pod o h r o m n o u h r o m a d o u látky. V takových případech vidí bílé plastové rohy uvnitř kočárku a někdy, když leží na zádech, oblohu a vnitřní stranu b o u d y a příležitostně velké bloky d o m ů , které stojí v dálce a míjejí. N ě -

Počátek života

79

kdy j s o u vidět i vzdálené vršky stromů, ke kterým taky n e m á žádný vztah, a někdy i lidé, kteří na něj nakukují a mluví. O b vykle mluví mezi sebou, ale někdy i na něj. T ř e p o u mu před obličejem jakousi rachotivou věcí. Když je tak blízko, cítí m i m i n k o blízkost života, natahuje ručičky a mává, čeká, že už snad konečně b u d e na svém místě. Když se ho chrastítko dotkne, uchopí ho a strčí do pusy. N e , to není správně. Zamává ručičkou a chrastítko letí pryč. Ta osoba venku ho dá zase zpátky. M i m i n k o zjistí, že stačí vyhodit nějakou věc, a objeví se člověk. Chce, aby ten člověk přicházel častěji, tak hází chrastítko či j i n o u věc, co je zrovna po ruce, tak dlouho, d o k u d ten trik f u n g u j e . Když už p o t o m nikdo nepodává, je prázdná obloha a vnitřek b o u d y kočárku. Když v kočárku pláče, je často o d m ě n ě n o z n á m k o u života. M á m a kočárkem houpá, protože zjistila, že to p o m á h á na ztišení. Bolavá touha po pohybu, po zážitcích, po všem, co měli j e h o předci v prvních měsících života, je z m í r n ě n a h o u p á n í m . Je to sice dost ubohé, a l e j e to lepší než nic. Hlasy nablízku nelze spojit s ničím, co by se ho týkalo, na naplnění očekávání to nestačí. Ale taky je to lepší než ticho v dětském pokoji. Míra kontinuálních prožitků se blíží nule, hlavním zážitkem m i m i n k a je v současnosti j e n touha. Matka ho pravidelně váží a je pyšná, j a k m i m i n k o prospívá. Jediné užitečné zážitky se odehrávají b ě h e m těch několika m i n u t náruče na příděl. K n i m se připočítává i pár dalších v h o d ných zážitků, které j s o u útržkovité a nepropojené. Když je m i m i n k o někdy u m a m i n k y na klíně, vykřikuje štěstím. Je to ú c h vatné být v bezpečí a mít kolem sebe ruch. Skvělý je i pocit padání, který se pojí s výtahem. I to náhlé stoupání. I h u k o t auta, které zastavuje a rozjíždí se, je p ř í j e m n ý , když je m i m i n k o u m á m y na klíně a p ř í j e m n ě to s n í m hází. Ale j s o u tu i j i n é náhlé zvuky a štěkot psů. N ě k t e r é z nich m i m i n k u v kočárku strach nenahánějí, některé j s o u bez bezpečí náruče nesnesitelné. Předměty, které mu dospělí dávají na dosah, mají přiblížit to, co

80

Koncept

kontinua

mu chybí. Tradice říká, že se s m u t n é dítě utišuje hračkami. Říká to, ale o t o m sm utku jako by nevěděla. Nejdůležitější je medvídek či j i n ý plyšák „na spaní". Má m i m i n k u poskytovat pocit neustále p ř í t o m n é h o společníka. Případná těžká závislost, která se někdy vyvine, je v očích dospělých rozkošným dětským vrtochem. P ř i t o m se j e d n á o projev akutní deprivace dítěte, které svou t o u h u po osobě, která ho nikdy neopustí, r e d u k u j e na závislost na neživém p ř e d m ě t u . Další slabou a neadekvátní náhražkou má být drkotání kočárku a h o u pání kolébky. T o u h u izolovaného dítěte však skoro n e m o h o u uspokojit. Je jich málo a situacím v náručí se zdaleka nepodobají. N a d postýlkou a kočárkem taky visí hračky, které chrastí, cinkají nebo začnou hrát, když se jich m i m i n k o dotkne. Tyto předměty na šňůrce j s o u často v křiklavých barvách — no aspoň je na co koukat, k r o m ě zdi. Pozornost m i m i n k a opravdu přitahují. Ale n e m ě n í se dost často, pokud vůbec. Vývojovou potřebu po různorodosti audiovizuálních zážitků n e m o h o u nahradit. I přesto, že je t o h o houpání, kodrcání, chrastění, cinkání a barev málo, jejich přínos se neztratí. K o n t i n u u m , které je vždy připraveno očekávání naplnit, je přijímá po kouscích a ve zlomcích a je j e d n o jakých. N i c nezabrání t o m u , aby je použilo coby v h o d n ý materiál — ani to, že se dostavují j e n občas a třeba h r o madně, ani to, že nejsou propojeny a k o m b i n o v á n y j a k o v prožívání kontinuálního m i m i n k a s výhledem a všemi zvuky v n á r u čí, s p o h y b e m , vůní, chutí, které působí na dychtící smysly v h a r m o n i c k é m souzvuku, ani to, že se některé zážitky opakují relativně často a na některé nedojde vůbec. Hladká návaznost zážitků, co se s m ě r ů i času týče, vytváří pro naše smysly iluzi j e diné operace. U k a z u j e se ale, že každá část f u n g u j e samostatně. Tak m ů ž e dojít na jakýkoli další požadavek v dané vývojové linii, a p o k u d je dostatečně podporován, m ů ž e vést k dalšímu vývoji na této linii. N a k o n e c se m ů ž e ukázat, že j s o u dílčí části chování, které se jeví jako propojené vztahem příčiny a důsledku, ovlivňovány nezávisle.

Počátek života

81

Lépe je to vidět v naplňování behaviorálních potřeb zvířat. Projevy těchto potřeb u nich nejsou brzděny n u t n o s t í r o z u m o vě obhajovat to, co cítí, že mají dělat. Kapucínská opice, kterou j s e m si přivezla z první expedice, provozovala následující: když j s e m jí dala oloupaný banán, snědla tolik, kolik chtěla, a zbytek zabalila do u b r o u s k u s výrazem, jako že nedělá nic důležitého. Rozhlížela se kolem, j a k o by nevěděla, co tlapky dělají. Pak si obešla celý revír j a k o na n o r mální procházce, a n a j e d n o u objevila záhadný balíček. S rostoucím v z r u š e n í m ho rozbalila a H L E ! Půlka banánu! Božínku! Ale p o t o m p a n t o m i m a skončila. Opička přece byla právě po obědě a n e m o h l a se donutit radovat se z výhry. Doličný banán tedy znovu zabalila do p o t r h a n é h o papíru a scénku opakovala. Přesvědčila mě, že její potřeba hledat a rozbalovat něco k snědku (slupky ovoce, skořápky ořechů) byla naprosto nezávislá na j e j í m p o d n ě t u jíst. Já j s e m jí s nejlepším ú m y s l e m usnadnila hledání a rozbalování, které příroda od jejích evolučních p ř e d c h ů d ců vždy vyžadovala, a které by tedy uspokojilo její očekávání. Myslela j s e m si, že jí „ušetřím námahu". Ale tenkrát j s e m ještě nechápala k o n t i n u u m . Opička nejdřív následovala svůj nejsilnější pud a nažrala se. Když tento p o p u d nasycením vymizel, dostal se do popředí d r u h ý nejsilnější pud. Přála si pátrat. Podm í n k y pro hledání ale nebyly vhodné: banán byl přece oloupaný a bylo ho vidět. Situaci vyřešila tím, že si naaranžovala v h o d n é prostředí, a p o t o m předstírala, že hledá. Své vzrušení při rozbalování ale nepředstírala. J s e m si docela jistá, že měla zrychlený puls. A vykazovala všechny tělesné příznaky opravdového těšení, přestože předpokládaný důvod t o h o t o vzrušení — tedy příj e m potravy — už byl uspokojen. Pravým cílem tohoto hledání tedy bylo samotné uspokojení potřeby hledání. Každá jednotlivá část kontinuálního zážitku je zároveň j e h o příčinou, následkem i cílem. O b j e k t e m životaje život, objektem blaha je podpořit to, co pocit blaha způsobuje. Plození tvoří ploditele. Kruhový efekt, který ani zdaleka není bezcílný, je nejlep-

82

Koncept

kontinua

ším m o ž n ý m smyslem života. Taková je naše přirozenost: to, že je sama sebou, ji činí „dobrou". D o b r ý je relativní pojem. Je tou nejlepší ze všech m o ž n ý c h alternativ vztahujících se k lidskému potenciálu. M á m e dost příkladů lidského chování, které naplňuje j e n svůj vlastní záměr, v posloupnosti, která nepřipouští, aby toto chování sloužilo nějakému j i n é m u účelu. Velice často se j e d n á o p o třeby kontinuálních zážitků, které byly kulturními n o r m a m i vyloučeny z originálních sekvencí. Buď je považujeme za ztrátu času, n e b o j e o d s u z u j e m e coby neefektivní či nemravné. Později se j i m i b u d u zabývat podrobněji, teď uvedu pro ilustraci několik příkladů: lov jako sportovní disciplína se velice podobá chování mé kapucínské opičky. P a k j e to neprožitá potřeba tělesné práce, která se ventiluje na golfovém hřišti, v kutilských dílnách, v přístavech jachet — pro ty, kteří si to m o h o u dovolit; m é n ě šťastní deprivovaní se vrhají do zahradničení, stávají se kutily, lepí m o dely nebo amatérsky vaří. Pro ženy, které j s o u obvykle deprivovány navzdory péči o domácnost, je tu pak vyšívání goblénů, aranžování květin, čajové ceremonie a celá armáda otrockých dobrovolných prací pro charitativní organizace, v nemocnicích s nedostatkem personálu či ve vývařovnách pro bezdomovce. M i m i n k o o c h u z e n é o náruč j e d n a k sbírá cáry zkušeností, j a k to j e n jde, j e d n a k si vyvíjí k o m p e n z a č n í chování, aby ulevilo svým m u k á m . Kope nožičkama ze všech sil, aby zmírnilo dychtění své kůže, mává ručičkama, otáčí hlavičkou ze strany na stranu, aby zastřelo své smysly, napíná tělíčko, propíná se do luku, aby t o m u pocitu uniklo. Jistou útěchu nalézá ve svém palečku; trochu to m í r n í neustálou t o u h u v ústech. Málokdy opravdově cucá, je přece dobře živené a hlad nemá. Potřebuje si cucat palec, když už sice hlad má, ale podle h a r m o n o g r a m u se ještě m u s í p o čkat. Většinou má ale prostě palec v puse, aby se zaplnila ta n e snesitelná prázdnota, věčná samota, aby se přehlušil pocit, že střed všeho je někde jinde.

Počátek života

83

J e h o matka to probírá se svou matkou. T a j í navypráví věčně se opakující bajku o tom, že cucání palečku má špatný vliv na pozici b u d o u c í c h z o u b k ů . Vedena starostí o blahobyt m i m i n k a hledá j e h o matka odpuzovače. Například barvu na palečky, která má n e p ř í j e m n o u chuť. M i m i n k o ve své pálivé potřebě i tu h n u s n o u barvu ocucá. M a m i n k a m u tedy přiváže ručičky k tyčkám postýlky. Ale p o t o m zjistí, že se m i m i n k o v e h e m e n t ně pokoušelo osvobodit, že otáčelo ručičky, až se šňůrka z a m o tala a začíná se zařezávat, p o m a l u dochází k odkrvování. Bitva pokračuje. Matka se obrátí s p r o b l é m e m na zubaře. Ten ji ujistí, že se j e j í matka mýlí, a m i m i n k u je j e h o chabá útěcha nakonec povolena. M i m i n k o už se před nějakou d o b o u začalo usmívat a vrní, když někdo přijde dost blízko, aby stálo za to signalizovat. Když ho m á m a nezvedne, ale v ě n u j e mu alespoň jistou znatelnou pozornost, m i m i n k o se usmívá a kníká, aby vylákalo víc. Když si ho m á m a vezme, j e h o mise je úspěšně dokončena. Když má p o třebu znovu vylákat z m a m i n k y nějaké p ř í j e m n é chování, akci opakuje. A pak dojde na lechtání na bříšku, na ťuťuťu ň u ň u ň u , na h o u p á n í na koleně nebo na cvrnkání do nosu. M i m i n k o se vždycky povzbudivě usmívá, když k n ě m u m a minka přijde, a ona je proto přesvědčená, že je u v ě d o m ě l o u matkou šťastného miminka. Krutý úděl, který tvoří zbytek j e h o bdělých hodin, v n ě m nevytváří žádné negativní pocity; naopak — o to víc touží být s ní. Jak dítě zraje a j e h o poznávací schopnosti se probouzejí, začíná si být v ě d o m o rozdílů v matčině chování, když dojde na p l n o u plenu. Matka reaguje j e d n o z n a č n ě odmítavým zvukem. O t o č í hlavu na stranu tak, že je jasné, že m i m i n k o nerada čistí a nerada mu zařizuje pohodlí. J e j í ruce se p o h y b u j í příkře a snaží se o co n e j m e n š í kontakt. Výraz jejích očí je chladný. N e u s m í v á se. Jak si m i m i n k o tento postoj stále lépe u v ě d o m u j e , mísí se p o těšení z přebalovacích sedánků, kdy se o něj někdo stará, dotýká

84

Koncept

kontinua

se ho, kdy se chronickým o p r u z e n i n á m na chvilku uleví, se zmatkem. Tady začíná strach a pocit viny. Strach, že matku nepotěší. M i m i n k o zjišťuje, že se matce nelíbí stále více toho, co dělá: tahá ji za vlasy, prská jídlo, slintá na m á m i no oblečení (z neznámých důvodů je některé oblečení důležitější), strká jí prstíčky do pusy, tahá za řetízek, vyhazuje chrastítka a medvěda z kočárku, nechtě převrhne hrneček s čajem. Většinu těchto akcí není pro m i m i n k o lehké spojit s matčinou reakcí. N e v š i m l o si, že hrneček padá, nechápe, co je na t o m špatného, tahat ji za řetízek, a proč se vždycky tak rozzlobí. N e m á ani potuchy, že na všechno slintá, a j e n lehce tuší, že přev r h n o u t misku s kaší není nejlepší způsob, jak získat matčinu pozornost. Ale přesto cítí, že i negativní pozornost je lepší než žádná, takže dál misku shazuje z t o h o zařízení, ve kterém je běh e m k r m e n í uvězněno. Když se matka pokouší krmit ho lžičkou, snaží se situaci ještě zpříjemnit: mává rukama, kope n o h a ma a výská. C h c e zažít ten pocit „správnosti", někde tu totiž je, všechny j e h o aspekty: je tu máma, je t u j í d l o , je tu ono, m i m i n ko. Ž á d n ý m z p ů s o b e m se mu to však nedaří vyjádřit. Místo t o h o přechází matka z p ř í j e m n é pozornosti do odmítavého p o stoje. Č a s e m si m i m i n k o b u d e moci toto o d m í t á n í snáze interpretovat, je to totiž daleko j e d n o d u š š í na p o c h o p e n í než to n e konečné zanedbávání předtím, které si nebylo schopné vysvětlit vůbec. J e h o zanedbanost a touha se staly základními rysy j e h o života. N i k d y nepoznalo nic j i n é h o . Pro něj JÁ znamená ten, který touží, a O S T A T N Í znamená ten, který nereaguje, odmítá. A nejspíš si těchto p o d m í n e k nikdy nevšimne, ačkoli přetrvávají po celý život, a to z j e d n o h o prostého důvodu: jiný d r u h vztahu mezi JÁ a O S T A T N Í M I si n e u m í představit. Chybějící zážitky z fáze v náručí a z t o h o plynoucí nevýslovný pocit odcizení tam, kde by měl být základní pocit jistoty, p o d m i ň u j í a ovlivňují všechno, co j e d n o u z m i m i n k a bude. Vyrůstá totiž na pokraji propasti, kde j e h o v n í m á n í sama sebe zakrnělo. V r a n é m dětství b o h u ž e l n e m á m e žádný m e c h a n i s m u s ,

Počátek života

85

který by chránil před m a t k o u s n e f u n k č n í m k o n t i n u e m . Před matkou, která na signály dítěte neodpovídá, která j e h o očekávání n e n a p l ň u j e , ale reaguje proti n i m . Když r o z u m m i m i n k a později dozraje, b u d e m o ž n á s c h o p n o „pochopit", že se jejich zájmy rozcházejí, a j a k poroste, b u d e bojovat za nezávislé chování, za svou záchranu. M ů ž e hlásat ze střech, že ho j e h o m a t ka M I L U J E b e z p o d m í n e č n o u láskou, j e n o m proto, že j e , ale v podstatě t o m u nikdy n e b u d e naplno věřit. N i c ho nepřesvědčí o opaku, žádné důkazy, ani celé r o z u m o v é srovnávání faktů, ani j e h o protesty a odříkání s e j í , ani rebelie, která matčin n e přátelský postoj dokazuje, nic ho neosvobodí od základního předpokladu, že ho navzdory v š e m u přece nějak milovat Musí. „Nenávist" vůči matce (či osobě v roli matky) je výrazem p r o hrávané bitvy za osvobození. Růst nezávislosti a schopnost emocionálně dozrávat vychází do velké míry ze všech aspektů základního vztahu v náručí. Proto se dítě n e m ů ž e od matky osamostatnit. J e n skrze ni. T í m , že ona b u d e plnit svou roli správně, že poskytne zážitky „v náručí" a dovolí mu po jejich naplnění postupovat dál. Ale od n e k o n t i n u á l n í matky se nedá osvobodit. T o u h a po ní neustane. M ů ž e t e j e n bojovat j a k o červ na háčku, j a k o „ateista", který hrozí před b o ž í m t r ů n e m pěstí a huláká: „Já v Tebe nevěřím!" a r o u h á se j e n proto, že tím m ů ž e brát J e h o j m é n o nadarmo. V roce 1950 pověřila Světová zdravotnická organizace ( W H O ) Dr. Johna Bowlbyho z londýnské Tavistocké kliniky (London's Tavistock Clinic), aby sepsal zprávu o osudu „dětí bez domova v rodné zemi", se zaměřením na stav jejich duševního zdraví.* Sledované osoby prošly extrémní mateřskou deprivací, pocházely z m n o h a zemí a byly jich tisíce. Od pracovníků, kteří na tomto poli působí, shromáždil Dr. Bowlby informace týkající se m n o h a let a m n o h a různých situací: dětí, které vyrůstaly od raného věku * J. Bowlby, Maternal Care and Mental Health, W. H. O., 1951.

86

Koncept

kontinua

v ústavech, dětí zanedbávaných vlastními rodiči, miminek a dětí, které strávily kritické měsíce či roky raného vývoje v nemocnici, válečných uprchlíků a obětí všech d r u h ů násilí, které je připravily i o ten nepatrný stupeň mateřského kontaktu, jež považujeme za normální. Po svědomitém p r o z k o u m á n í důkazů byly případy j i n é než „ e m o c i o n á l n í deprivace p o c h á z e j í c í z n e d o s t a t k u m a t e ř s k é péče" ze studie vyloučeny. Popisy a charakteristiky ve zprávě podávají obraz příšerných osobních m u k , znásobených tak, že si to n e u m í m e představit, do desítek, stovek, tisíců příběhů o prázdných lidských životech, které z této deprivace pramení. P ř í b ě h ů „lidí bez citu" u těch nejvíce deprivovaných, u těch, kteří naprosto ztratili schopnost vytvářet vztahy, kteří ztratili v ě d o m í o ceně života samého. D o k u m e n t u j e u t r p e n í těch, kteří se bijí za právo na lásku od narození, lžou, kradou, brutálně napadají n e b o se upínají j a k o pijavice na mateřské osoby, vracejí se zpět do infantilního chování v naději, že o ně b u d e nakonec postaráno, protože to dítě v nich stále ještě hladoví po svých zážitcích. Zpráva zaznamenává n e k o n e č n o u posloupnost těchto zoufalých lidí, kteří vychovávají vlastní děti bez lásky, a ty pak vyrůstají j a k o oni sami, „proti sobě", antisociální, n e schopny dávat, navěky o d s o u z e n y k hladovění po lásce. J s o u to vyděděnci, neoddiskutovatelné příklady, důkazy pro každého, kdo by pochyboval o vlivu p r v n í c h zážitků na lidskou osobnost. E x t r é m n í povaha těchto případů je j e n lupou, která deprivaci a j e j í širší důsledky ukazuje jasněji. Ty „normální" deprivace j s o u v současnosti tak zabudované do struktur naší civilizace, že o nich skoro nevíme. Všímáme si j e n takových ext r é m ů j a k o násilí, šílenství, kriminality a p o d o b n ě , které nás, zbytek společnosti, ohrožují. Ale i pak se na ně pohlíží s m i n i málním pochopením. Od té doby, co intelekt s celou svou škálou teorií převzal vedení, zažívají lidská m i m i n k a m n o h o hrozných ran osudu. D ů vody pro revoluční z m ě n y v péči o dítě se nikdy nepodobaly

Počátek života

87

„ d ů v o d ů m " kontinua, a p o k u d opravdu šly správným s m ě r e m , zůstaly j e n útržkovité a plané, protože j i m vztah k zásadám k o n tinua chyběl. Na takový kus teorie došlo v j e d n é americké porodnici, kde kohosi napadlo pouštět m i m i n k ů m , bolestivě o c h u z e n ý m o první očekávané zážitky, přes reproduktor tlukot srdce. Toto malé zlepšení je tak zklidnilo a tak zlepšilo jejich zdravotní stav, že se experimentu dostalo m e z i n á r o d n í pozornosti. Podobný, ale nezávislý experiment provedl o d b o r n í k v péči 0 předčasně narozená miminka. Když byl inkubátor udržován v pohybu p o m o c í mechanického zařízení, vývoj těchto maličkých se značně zlepšil. V o b o u případech m i m i n k a rychleji přibývala na váze a m é n ě plakala. Velkolepá pozorování H a r r y h o Harlowa dokazují, j a k je pro psychický vývoj opičích mláďat důležité být chována v náručí opičí matky.* Následující příběh je snad tou nejkrutější ironií všech dob. Jane Van Lawick-Goodallová se při výchově svého syna nechala inspirovat šimpanzy. Patří sice k j i n é m u d r u h u , ale jejich chování je našemu lidskému k o n t i n u u bližší než chování současných lidí. Autorka popisuje, j a k následovala jejich příklad: „Nenechali j s m e malého vřískat v postýlce. Všude j s m e ho brali s sebou. J e h o okolí se sice často měnilo, ale j e h o vztah k r o d i č ů m zůstával stabilní." Dále popisuje, že byl její syn ve čtyřech letech „poslušný, velice čilý a živý, dobře si r o z u m ě l s ostatními dětmi 1 s dospělými, byl relativně nelekavý a myslel na druhé". Ale její snad nejzávažnější výpovědí je: „A navíc je — přestože n á m naši přátelé předpovídali úplný opak — naprosto samostatný." Bohužel se autorka také nedobrala základních principů a izoluje svůj útržek pravdy od dalšího vhledu už v další větě: „Aleje d o *

H. F. Harlow, „The Development of Affectioned Patterns in Infant

Monkeys", in Brian M. Foss (ed), Determinants of Infant Behavior, London, 1961.

88

Koncept

kontinua

cela dobře možné, že by takový byl t a k j a k tak, i kdybychom ho vychovávali úplně jinak."* Další revoluční z m ě n o u je dětský kočárek. Bylo by zajímavé provést výzkum, který by osvětlil vliv královny Viktorie na z p ů sob života následujících generací a na rodinný život na Západě. Ta totiž dětský kočárek přijala, a tím rozšířila j e h o používání. Kéž by kočárek tenkrát potkal stejný osud jako ohrádku, kterou j s e m viděla v j e d n é yequánské vesnici: T u d u d u vyráběl ohrádku. Když j s e m si toho všimla, byl už skoro hotový. Jednalo se o řadu vertikálních tyček připevněných šlahouny révy na spodní a h o r n í čtyřstranný rám, podobalo se to prehistorické ohrádce z nějakého komiksu. Dalo to dost práce a T u d u d u vypadal pěkně spokojený sám se sebou, když oklestil poslední vyčnívající konec tyčky. Slídil kolem po svém synu Cananasinyuwanovi, který před t ý d n e m udělal svůj první krok. Jak T u d u d u drobka uviděl, popadl ho a triumfálně usadil do n o v é h o vynálezu. Cananasinyuwana chvilku nechápavě stál uprostřed, pak se posunul na j e d n u stranu, otočil se, a zjistil, že je v kleci. Okamžitě začal ječet. Byla to zpráva o naprostém zděšení, takový zvuk spíš vydávají děti z naší civilizace. N e b y l o pochyb. O h r á d k a byla špatně. Pro lidské mládě nevhodná. T u d u d u h o cit pro k o n t i n u u m okamžitě synovo vřískání správně interpretoval. T u d u d u syna vyndal ven a nechal ho běžet za m a m i n k o u , ta ho chvilku utěšovala, a on si běžel zase hrát. T u d u d u se bez m r k n u tí oka smířil s tím, že experiment nevyšel; chvilku si prohlížel dílo svých rukou, a pak ohrádku rozsekal na kousíčky. Dřevo bylo ještě zelené, tak ze své p ů l d e n n í práce neměl ani h r o m á d k u otopu na oheň. J s e m přesvědčená, že to nebyl ani první, ani p o slední p o d o b n ý vynález. Yequáni však mají cit pro k o n t i n u u m tak silný, že takovým zjevným o m y l ů m n e u m o ž n í d l o u h é h o trvání. Po celé dva miliony let musel být smysl pro k o n t i n u u m základní h y b n o u silou lidského chování, jinak by nebyl schopen *

J. Van Lawick-Goodall, In the Shadow oj Man, Boston, 1971.

Počátek života

89

stabilně čelit nebezpečí našeho vysoce vyvinutého intelektu. Byl sice v nedávné době oslaben do takové míry, že nestabilita, tedy „pokrok", se n á m jeví jako čím dál tím slavnější osud, ale to n e m ě n í „ani ň" na skutečnosti, že je cit pro k o n t i n u u m prapodstatou naší lidskosti. T u d u d u , který rozbíjí ohrádku — to je to, k č e m u nás evoluce vyvinula. Byli b y c h o m takoví i nadále, kdyby náš cit pro kontin u u m nebyl zastřen a zrazen — a je j e d n o , co ho vlastně vykolejilo, že j s m e se ocitli v m o c n ý c h spárech nebezpečně ignorantského intelektu.

90

Koncept

kontinua

Kapitola

čtvrtá

Rust

M i m i n k o , které si dosyta užilo o c h r a n n é náruče, je sebejisté a zvyklé na to, že blaho je základním stavem, který se b u d e vždy obnovovat. Teď je připravené vydat se dál, ven, do světa m i m o m a t k u . Očekává další řadu v h o d n ý c h zážitků. Začíná se plazit. Často se však vrací, aby zkontrolovalo, z d a j e mu m a m i n k a stále k dispozici. Vždycky ji nalézá, p r o t o si t r o u f á dál a dál a nevrací se tak často. Z plazení přechází k lezení. Je stále pohyblivější a ú m ě r n ě t o m u i zvídavější, tak j a k to u m o ž ň u j e jeho kontinuum. Takovéto m i m i n k o má u k o j e n o u p o t ř e b o u po zážitcích a velice rychle přestává vyžadovat neustálý tělesný kontakt. Konejšení b u d e potřebovat j e n ve stresových situacích, na které j e h o současné síly nestačí. K takovým situacím však dochází stále vzácněji. Malé dítě se učí spoléhat samo na sebe s takovou rychlostí a intenzitou, že by se n á m m o h l a zdát abnormální. Z n á m e totiž j e n děti civilizace, o fázi v náručí naprosto o c h u zené. Ty mají p r o b l é m : j e d n a jejich vývojová linie se vyvíjí, zatímco jiná zaostává a čeká na naplnění. Když tedy něco chtějí, vyžadují zároveň být v centru pozornosti. N e m o h o u se zcela věnovat d a n é m u p r o b l é m u , p o k u d j e š t ě částečně přebývají v b e z r o z u m o v é euforii m i m i n k a v náručí u maminky, která řeší všechny jejich problémy. N e m o h o u se cele oddat používání svých rostoucích sil a dovedností, protože j e d n a jejich část n e ustále touží být b e z b r a n n ý m m i m i n k e m v náručí. Každé úsilí

Růst

91

naráží na h l u b o k o u t o u h u milovaného m i m i n k a po úspěchu bez vlastního přičinění. M i m i n k o s kvalitním základem kontinuálních zážitků utíká za m a m i n k o u pro ú t ě c h u j e n v nouzových případech. J e d n o u za m n o u přišel j e d e n yequánský chlapec s bolavým zubem. Držel se m a m i n k y j a k klíště a strašně křičel. Bylo mu asi deset, byl naprosto samostatný a obětavý. Předpokládala j s e m tedy, že se b u d e ovládat. Podle m é h o civilizovaného chápání totiž vypadal jako mistr v zastírání emocí. Myslela j s e m si, že se v takové situaci b u d e snažit neplakat a nepřipustí, aby ho ostatní v takovém stavu viděli. Bylo ale zřejmé, že se ani trochu nenamáhá svou reakci na bolest či potřebu po základním konejšení u m a m i n k y v náručí potlačit. N i k d o nedělal zbytečný povyk, všichni měli pochopení. Pár j e h o kamarádů stálo okolo, aby se podívali, j a k mu zub trhám. N e m ě l i problém p ř i j m o u t j e h o náhlý pokles ze šviháka do děcka závislého na matce. N e b y l o v m e h ani stopy po výsměchu, a v n ě m nebylo ani stopy studu. J e h o matka byla u trhání tiše přítomná. Chlapec sebou několikrát cuknul, a když j s e m se j e h o zubu dotkla, vykřikl ještě hlasitěji, ale neuhýbal mi. Ani se nezdálo, že by se na mě zlobil, že mu tak ubližuji. Pak byl zub venku, díra vycpaná gázou, a vyčerpaný chlapec, bílý jako stěna, si šel lehnout do své sítě. Za necelou h o d i n k u se vrátil, sám, j e h o vyrovnanost i barva v obličeji byly zpátky. Neřekl nic, j e n se usmíval a chvilku se potuloval kolem, aby mi ukázal, že je v p o řádku. Pak utíkal zpátky za kamarády. Dalším příkladem byl mladý m u ž kolem dvaceti. T o m u j s e m se snažila co nejlépe odstranit odumírající tkáň z palce u n o h y napadeného snětí. Ta bolest musela být nesnesitelná. Když j s e m ránu ve světle reflektoru vyškrabávala loveckým n o ž e m , m u ž se nebránil. Bez j e d i n é známky sebekontroly u toho plakal své ženě do klína. Ta — p o d o b n ě j a k o matka toho malého chlapce — byla naprosto uvolněná, ani trochu se nevžívala do m u ž o vy situace, prostě tam pro něj byla. A on jí bořil tvář do klína,

92

Koncept

kontinua

když byla bolest nejhorší, vzlykal a otáčel hlavou ze strany na stranu. Ze tam byla n á h o d o u i půlka vesnice, to j e h o chování zdánlivě vůbec neovlivňovalo — ani s m ě r e m k sebekontrole, ani s m ě r e m k dramatizaci. U Yequánů žijí ženy u své matky až do její smrti. Jejich m a n žel tedy vlastní matku opouští a žije v rodině své ženy. Proto d o cela často vidíte, jak se v krizových situacích žena chová ke svému muži mateřsky. O n a se m ů ž e obrátit na svou matku, ale instinktivně opečovává svého manžela, když on to potřebuje. Navíc je u nich zvykem adoptovat osiřelé dospělé. Adoptivní rodinu to zatěžuje minimálně, dospělý Yequán víc přispívá, než potřebuje, a on od nové rodiny dostává tichou záruku p o d p o r y v krizových situacích. Samotnájistota je stabilizujícím faktorem, ani na ni n e m u s í dojít. U Yequánů je potřeba citové jistoty brána j a k o součást lidské povahy a je v zájmu společnosti ji ctít. Z a r u čuje, že se jedinec pod tlakem nepříjemných okolností nezačne chovat proti své přirozené sociálnosti. S počátkem lezení začíná dítě využívat síly nashromážděné b ě h e m předchozích zážitků a psychologického vývoje. O b e c n ě j s o u j e h o první výlety krátké a opatrné a skoro není potřeba, aby matka či někdo jiný do j e h o aktivit zasahovali. T a k j a k o mláďata zvířat má i lidské mládě silný p u d sebezáchovy a dokáže realisticky o d h a d n o u t , na co stačí. Pokud ale matka zprostředkuje j e h o sociálním instinktům, že přejímá zodpovědnost za j e h o bezpečnost, dítě spolupracuje. Velice brzy se naučí, j a k j í zodpovědnost přenechat, když na něj matka neustále dohlíží, nepřetržitě je m a n i p u l u j e tam, kde si myslí, že by mělo jít, p o k u d ho zastavuje a běhá za ním, když se pokusí j e d n a t z vlastní motivace. Jedním ze základních instinktů člověka coby sociálního zvířete je dělat to, co cítí, že se od něj očekává. Intelektuální schopnosti j s o u zpočátku slabé, ale instinktivní sklony j s o u silné, od narození až do konce života. Výsledkem souhry těchto dvou sil, rozumové, závislé na učení, a instinktivní, do detailů propracované, takové,

Růst

93

která řídí jiná zvířata po celýjejich život, vzniká j e d i n e č n ý lidský potenciál: instinkty vylepšené intelektem. K r o m ě sklonů experimentovat a dávat na sebe pozor má malý č l o v ě k — j a k j i n a k — očekávání. Očekává stejnou nabídku, jaké se těšili j e h o předci. Očekává nejen prostor a m o ž n o s t svobodně se v n ě m pohybovat, ale i r ů z n o r o d o s t setkávání. J e h o očekávání j s o u nyní přizpůsobivější. B ě h e m fáze v náručí to byly naprosto j e d n o z n a č n é požadavky na konkrétní okolnosti a péči, postupně se rozšiřovaly, a b ě h e m fáze lezení a plazení se p ř e m ě ň u j í na očekávání jistého D R U H U zážitků. Zážitky dítěte se však stále ještě m u s í odehrávat v jistých hranicích, pokud mu mají být k dobru. Dítě m u s í mít k dispozici daleko více p ř e d m ě t ů , situací a lidí, než potřebuje, aby se m o h l o správně vyvíjet. Ty pak m u s í odpovídat j e h o vrozeným očekáván í m a je třeba, aby se v h o d n ě a přiměřeně obměňovaly, aby dítě m o h l o objevovat a rozšiřovat své schopnosti. To, zda j s o u v h o d né, je určováno předchozí zkušeností — tím, jaké byly zážitky našich evolučních předků v dětství. V y e q u á n s k é vesnici je kvalitativně i kvantitativně daleko více zajímavostí, nebezpečí i osob, než lezoucímu dítěti stačí. Když si poprvé t r o u f n e na výpravu, všechno zkouší. M ě ř í vlastní sílu a pohyblivost, testuje, co mu přijde do cesty, utváří p o j m y a rozlišuje v čase, prostoru i formě. Vytváří si také nový vztah k matce. Už to není přímá závislost, ale v ě d o m í m o ž n é závislosti na matce. Dítě na její p o d p o r u spoléhá stále m é n ě . Teď se b u d e j e h o sebedůvěra postupně zvyšovat či snižovat, podle toho, j a k je matka zrovna dostupná. U Yequánů je matka či jiná pečující osoba uvolněná, pozornost je obvykle soustředěna na j i n o u činnost než na prvořadé hlídání dítěte. Matka je ale vždy připravena malého lezoucího d o b r o d r u h a přijmout. N e p ř e r u š í vaření či činnost, které se právě věnuje, pokud není potřeba její celé pozornosti. N e b e r e ho hned do náruče, aby ho ujistila o své náklonnosti, ale svým klid-

94

Koncept

kontinua

n ý m zaměstnaným z p ů s o b e m m u v ě n u j e n e n u c e n o u pozornost. Pokud zrovna n ě k a m jde, vezme si ho s sebou na bok. Matka kontakt nepodnécuje, přispívá k němu jen pasivně. Je to dítě, které š i j i najde a svým chováním jí ukáže, co potřebuje. Matka plně a ochotně j e h o potřebám vyhoví, ale nepřidává nic navíc. Dítě je aktivním, matka pasivním členem jejich v z á j e m n é h o vztahu. Dítě za ní přijde, když je unavené a chce spát, když má hlad a potřebuje najíst. J e h o výpravy do širého světa j s o u vyrovnávány a posilovány, když se k ní uchýlí, a pocitem její věrnosti, když u ní není. Dítě její plnou pozornost nevyžaduje ani nedostává. N e m á totiž nastřádané staré neuspokojené touhy, které b y j e h o zanícení pro teď a tady nahlodávaly. Podle ekonomických přírodních zákonů nevyžaduje víc, než potřebuje. M i m i n k o na všech čtyřech se u m í pohybovat pěkně rychle. U Yequánů j s e m s h r ů z o u pozorovala, j a k j e d n o takové m i m i n ko vystartovalo a zastavilo se na okraji pět stop hluboké jámy, kterou muži vykopali kvůli hlíně na chýše. B ě h e m svých výprav kolem j á m y to dělalo několikrát denně. S nevšímavostí zvířete, které se pase na útesu, se překulilo do sedu, j e d n o u obličejem s m ě r e m k j á m ě , j e d n o u zády. Bylo zaměstnáno klacíčkem, kam í n k e m , svými prstíčky na r u k o u či na n o h o u , hrálo si a koulelo se na všechny strany, vypadalo to, že si j á m y nevšímá. Ale pak j s e m si uvědomila, že padá všude možně, j e n ne do nebezpečné zóny. M e c h a n i s m u s sebezáchovy, neřízený intelektem, fungoval naprosto bezchybně. Jelikož byl naprosto precizní ve svých výpočtech, fungoval srovnatelně dobře na jakoukoli vzdálenost od jámy, počínaje hranou. M i m i n k o si hrálo u skupinky dětí, které si ho často všímaly j e n okrajově či vůbec, a vůči j á m ě taky n e projevovaly pražádný respekt. M i m i n k o se staralo samo o své vztahy ke všemu, co mu okolí nabízelo. Jediné, co mu členové j e h o rodiny a společnosti zprostředkovávali, bylo očekávání, že b u d e schopno dávat na sebe pozor samo. N e u m ě l o sice ještě chodit, ale už vědělo, kde najde v případě potřeby útěchu — to

Růst

95

ale dělalo zřídka. Když šla j e h o matka k řece n e b o do vzdálené zahrady, často ho vzala s sebou. A to tak, že ho vzala za ruku a počítala, že jí p o m ů ž e udržovat rovnováhu, když ho drží na boku, n e b o že se b u d e přidržovat šátku, pokud ho měla uvázaný v j e d n o d u c h é smyčce přes j e d n o r a m e n o na odlehčení váhy. Když někam šla a odložila dítě na bezpečné místo, očekávala od něj, že se mu i bez dohledu nic nestane. M i m i n k o n e m á sebevražedné sklony. Navíc má celou škálu m e c h a n i s m ů na přežití, od smyslů na nejhlubší úrovni až po to, co se jeví jako velice užitečná telepatie na každý den (ale to je úroveň, kterou tak lehce objasnit n e m ů ž e m e ) . C h o v á se j a k o každé j i n é zvířecí mládě, které se n e m ů ž e spolehnout na zkušenosti, které by poměřovaly j e h o úsudek; dělá bezpečné věci, aniž š i j e v ě d o m o možnosti volby. Od přírody si chrání svůj stupeň blaha, jelikož to j e h o soukmenovci od něj tak očekávají a j e likož je t o h o díky svým vrozeným schopnostem i díky svým zkušenostem schopno. Zkušenosti ve věku šesti, osmi či deseti měsíců j s o u ale tak chudé, že to přispívá j e n málo, a v nových situacích skoro vůbec. O j e h o ochranu sebe sama se stará instinkt. N i c m é n ě m i m i n k o už není j e n o m savec vyvinutý do primáta. Začíná na sebe brát specificky lidské vlastnosti: každý den stále více inklinuje k učení kultury svého kmene. Tou d o b o u začíná rozlišovat mezi rolemi, které má v j e h o životě matka a otec. Role j e h o matky zůstává stále stejná. Matka se o něj stará prostě proto, že t u j e . J e h o existence mu zaručuje její lásku. Její b e z p o d m í nečné přijetí zůstává n e z m ě n ě n é . J e h o otec se ale stává důležitou postavou, která má stále větší zájem na vývoji j e h o sociálního chování a na j e h o pokrocích s m ě r e m k nezávislosti. O t e c projevuje své uznání, když si ho dítě zaslouží. Láska mateřská je bezpodmínečná. Otcova stálá láska zůstává stejná jako mateřská, je ale překrytá vrstvou souhlasu, který závisí na výkonu dítěte. Tak příroda zajišťuje j a k stabilitu, tak podněty k sociálnímu chování. Později se b u d e otec stále jasněji vyhraňovat coby zástupce společnosti a svým příkladem povede dítě, aby vědělo, co se od

96

Koncept

kontinua

něj očekává, a aby bylo schopno vybírat chování odpovídající k o n k r é t n í m zvykům, kterých se b u d e účastnit. I sourozenci a ostatní lidé začnou v j e h o světě zaujímat o d lišná místa. Po nějakou d o b u je ještě b u d e všechny v n í m a t stejně j a k o matku: ten, který se stará, ten který dává a nic za to n e očekává, k r o m ě potěšení z dávání. Dítě zatím potřebuje, aby mu n ě k d o pomáhal a chránil je b ě h e m j e h o vývoje k sebejistotě. V souladu se svými potřebami b u d e pokračovat v signalizování a j e h o podněty b u d o u i nadále pro j e h o okolí neodolatelné, v o b d o b í p u b e r t y se pak vytratí. Postupně totiž začne dítě v n í m a t něžné podněty mladších dětí a b u d e se k n i m chovat mateřsky, zároveň b u d e stále m é n ě vydávat p o d o b n é podněty vůči d ě t e m starším a vůči dospělým, na kterých je j e h o život p o d p o r u j í c í m e c h a n i s m u s stále ještě do jisté míry závislý. Pro chlapce se hlavní inspirací a v z o r e m k u l t u r n í h o chování stanou muži, protože se to tak v jejich kultuře dělá. Děvčátka b u d o u imitovat ženy, když dospějí do vývojového stadia, kdy by asociace měla přerůstat ve spoluúčast. Je-li pro děti náročné vyrobit si vlastní nářadí, dostanou je od rodičů. Pokud už j s o u tedy schopny pádlovat v kánoi nebo si v ní hrát, ale ještě zdaleka nejsou schopny si pádlo samy vyřezat, dostanou od dospělých vyřazené pádlo. Malí chlapci ještě ani n e u m í mluvit, a už dostanou malý luk a šípy. Šípy j s o u ostré, takže odpovídají jejich schopnostem a j s o u neocenitelným p o m o c n í k e m na procvičování. Měla j s e m m o ž n o s t zažít první chvíle j e d n o h o malého, asi dvouletého děvčátka, naplněné prací. Viděla j s e m je, jak si hraje poblíž žen a dívek, které strouhaly do žlabu m a n i o k . Holčička si j e d e n m a n i o k z h r o m a d y vzala a šmrdlala j í m o struhadlo holčičky vedle. Špalík m a n i o k u byl ale m o c velký. Několikrát jí upadl, j a k se snažila jezdit s n í m přes drsné prkýnko. Její sousedka se na ni usmála a dala jí menší bulvu, a její maminka, připravená na projev tohoto nevyhnuteln é h o p o p u d u , jí podala její vlastní malé struhátko. Holčička viděla ženy strouhat, j a k daleko její paměť sahala, a okamžitě

Růst

97

strouhala t a k j a k o ostatní. Za necelou m i n u t u ji to přestalo bavit a odběhla, struhátko nechala v korýtku, na manioku strouhání ani nebylo poznat. N i k d o jí ale nedal najevo, že je její počínání směšné nebo překvapivé. Z e n y opravdu čekaly, že se dříve n e b o později skutečně zapojí do své kultury, protože na to j s o u všechny zvyklé. I když je její t e m p o řízeno jejími vlastními vnitřními silami. N i k d o nepochybuje o tom, že nakonec b u d e její chování naprosto dobrovolně sociální. Dospělí a větší děti přispívají j e n takovou p o m o c í a produkty, kterých malé dítě není samo schopno. Dítě, které ještě nemluví, už je zcela schopné dát své potřeby najevo, a není třeba mu vnucovat něco, co nevyžaduje. Předmětem dětských aktivit je především rozvoj samostatnosti. Poskytovat mu méně nebo více pomoci, než potřebuje, většinou tento cíl maří. O dítě se pečuje a stejně tak se mu i pomáhá j e n na j e h o žádost. K r m e n í pro výživu těla a mazlení pro výživu duše mu nej s o u ani vnucovány, ani odepírány. Jsou prostě vždy dostupné. O s o b n o s t dítěte je vždy respektována j a k o ve všech ohledech dobrá. Neexistuje p o j e m „zlé dítě" ani žádné rozlišování „hodných dětí". Má se za to, že děti j s o u ve svých motivech sociální, ne antisociální. To, co dělají, je přijímáno j a k o konání vnitřně „správného" tvora. Tento předpoklad „správnosti" či sociálnosti coby základní lidské vlastnosti je základem yequánského postoje vůči d r u h ý m osobám jakéhokoli věku. Vzdělávat má původní význam „vést". To zní sice trošku lépe než rozšířenější interpretace „vtloukat do hlavy", ale ani j e d e n způsob neodpovídá vývojovým očekáváním dítěte. Vedení někým starším je zásah do dětského vývoje, svádí to dítě z j e h o nejefektivnější přirozené cesty. Předpoklad vrozené sociálnosti je naprostým protikladem u nás obecně rozšířeného přesvědčení, že musíme pudy dítěte krotit, abychom ho naučili sociálnímu chování. N ě kteří lidé si myslí, že domlouváním a „spoluprací" s dítětem se cíle dosáhne lépe než výhružkou, napadáním či rákoskou. Ale oběma názorům jakož i m n o h a umírněnějším někde mezi těmito dvěma extrémy je společný mylný předpoklad, že jsou děti antisociální

98

Koncept

kontinua

a že je potřeba manipulace, aby se sociálními staly. Toto vypočítavé přesvědčení n á m na štěstí nepřidá. Kontinuální společnosti n á m sice připadají velice zvláštní, jsou ale daleko šťastnější než my. A tuto zdánlivě nepřekonatelnou propast mezi našimi dvěma světy m ů ž e m e lépe pochopit, když si uvědomíme proč: předpokládají totiž vrozenou sociálnost dětí a chovají se podle toho. Podněty či nevyžádané vedení zvenčí proto pro něj nemají žádný pozitivní užitek. N e m o h o u dělat větší pokroky, než jaké u m o ž ň u j e jejich vnitřní motivace. Dětská zvědavost a touha dělat věci samo definují jeho schopnost učení, aniž se musí obětovat byť jen část jeho celkového vývoje. Vedení může jen vyzvednout jeho jisté schopnosti na úkor jiných, ale nic nemůže pozvednout celé spektrum jeho schopností nad jeho vnitřní limity. Cena, kterou dítě platí za to, že ho rodiče vedou směrem, o kterém si myslí, že je pro dítě (či pro ně samé) nejlepší, je ochuzování j e h o celosti. Přímo to ovlivňuje j e h o celkové blaho, reflexi všech j e h o aspektů, ať podporovaných či strádajících. Rodina velkou m ě r o u ovlivňuje chování dítěte — svým příkladem a tím, co dítě vnímá jako její očekávání. Pokud rodiče a soukmenovci nahradí j e h o motivy svými vlastními nebo tím, že mu „říkají, co má dělat", n e m o h o u dokonalosti dítěte ničím přispět. N e j l e p š í je nenabízet dítěti příklady či vzory k následování v ě d o m ě . Dospělý prostě dělá to, co by dělal n o r m á l n ě . N e v ě n u j e dítěti speciální pozornost. V první řadě se stará o své záležitosti a dítěte si všímá pouze tehdy, když to vyžaduje, a ani pak ne víc n e b o m é n ě , než je potřeba. Dítě s plně prožitou fází v náručí n e m á n a d m ě r n o u potřebu tělesného kontaktu a n e škemrá o pozornost ani n e p o t ř e b u j e ujišťovat o své existenci či o t o m , že je h o d n o lásky, tak j a k o děti, které z n á m e z civilizovaných p o d m í n e k . Tyto principy m ů ž e m e aplikovat na nejjednodušší situaci: civilizovaná matka se zabývá svými domácími pracemi a holčička, projeví-li zájem, m ů ž e zametat malým košťátkem, když se jí chce, nebo utírat prach n e b o vysávat (pokud zvládne obsluhu m o d e l u vysavače, který mají doma) nebo stát na židli a umývat

Růst

99

nádobí. Střepů m o c n e b u d e a holčička z židle nespadne. Tedy pokud její matka n e b u d e katastrofu očekávat tak zřetelně, že holčička b u d e d o n u c e n a ji způsobit — díky svému sociálnímu cítění, podle kterého dělá to, co cítí, že se od ní očekává. U s t r a šený pohled, myšlenka „jen ať ti to nespadne" n e b o slib: „Pozor! Spadneš!" — to všechno protiřečí dětskému p u d u sebezáchovy a imitačním s k l o n ů m a nakonec to způsobí, že dítě poslechne, talíř upustí a (nebo) ze židle spadne. Člověk coby d r u h má j e d i n e č n o u schopnost: j e h o intelekt u m í odporovat evolucí vyvinutým silám. Když je j e d n o u kontin u u m vykolejeno a j e h o stabilizátory j s o u převáženy do takové míry, že je n e f u n k č n í , rychle se dostaví silné úchylky. Je velice p r a v d ě p o d o b n é , že intelekt nadělá tolik škody kolik užitku. F u n g u j e sice s nejlepším záměrem, ale pracuje lineárně a nemá dostatek i n f o r m a c í na to, aby se orientoval v n e p ř e b e r n é m množství faktorů podstatných pro jakékoli chování. J e d n í m z nejpodivnějších důsledků ztráty víry v k o n t i n u u m je schopnost dospělých přimět děti, aby j i m utíkaly. Srdci malého kontinuálního dítěte v n e z n á m é m prostředí není nic bližšího než zůstat u mámy. Všichni naši příbuzní savci, ale i ptáci, plazi, a dokonce i ryby se chovají podobně. Mládě následuje matku — je to v j e h o nejlepším zájmu. Yequánské děcko by ani nenapadlo zatoulat se na lesní stezce od matky, protože ta se neohlíží, aby kontrolovala, J E S T L I j d e dítě za ní. Vůbec mu nedává najevo, že by m o h l o volit nebo že by bylo její zodpovědností dbát na to, aby byli p o h r o m a d ě . Maximálně zpomalí t e m p o tak, aby jí dítě stačilo. Dítě to ví, a p o k u d se z nějakého d ů v o d u opozdí, zavolá na ni. M e n š í pád, kdy dokáže samo vstát a trochu p o p o b ě h n o u t , aby dohnalo ztracené sekundy, je málokdy d ů v o d e m k t o m u , aby se ozvalo. Matčino chování ukazuje, že je zaměstnaná, ale zároveň i trpělivá, když na dítě m u s í počkat. N a z n a č u j e tím, že ví, že se dítě n e b u d e loudat víc, než je zdrávo, aby m o h l y v cestě pokračovat. N e n í v ní ani kousek odsouzení. Matka předpokládá, že je dítě od přírody sociální, dítě dělá to, co cítí, že od něj

100

Koncept

kontinua

matka očekává. Ať už j d e či stojí, zůstává tento základní p ř e d p o klad n e z m ě n ě n ý a nepochybný. Ale my j s m e dokázali přesvědčit naše prcky, aby n á m utíkali, navzdory m i l i o n ů m let předchozích zkušeností a odpovídajících vzorů z živočišné říše i navzdory t ě m několika v z o r ů m z říše lidské. Po návratu ze čtvrté expedice j s e m byla šokována, kolik d o spělých h o n í své děti po manhattanském C e n t r á l n í m parku. Matky a vychovatelky poletovaly kolem, zalamovaly se neslušně v pase, roztahovaly ruce a uječenými hlasy žebravě a nepřesvědčivě hulákaly na svá uprchlá batolata, aby šly k noze. Toto nervy drásající divadýlko kombinovaly s p o k u s e m pokračovat v rozhovoru na lavičce a s t r o u b e n í m k útoku, pokud se dítě n á h o d o u blížilo k hranicím j i m i vytyčené povolené vzdálenosti. Anebo se zvedly a běžely za uprchlíkem, který to pochopil jako polevení dohledu, okamžitě se vžil do hry a utíkal o to rychleji. Tak se v nákupních centrech, na tržištích či na nádraží ztrácejí děti. Stačí j e d n o d u c h ý návrh: „ N e c h o ď tam, kde tě nevidím!" vyslovený s p o d t ó n e m p ř e d t u c h y (to se rovná očekávání). A když se k t o m u přidá ještě slib: „Dávej pozor, ublížíš si!", d o j d e k celé řadě utonutí, nebezpečných pádů či silničních nehod. Malý výtečník, který v této bitvě o prosazení vlastní vůle vůči pečovatelce hraje svou roli velice svědomitě, přestává nést zodpovědnost za rovnováhu vůči okolí a za své bezpečí a je tím h e n dikepován. O m e z í se zcela n e v ě d o m ě na splnění absurdního požadavku ublížit si. Pokud se pak probere v nemocnici, n e b u d e se ani trochu divit, že ho opravdu srazilo auto — vždyť mu to j e h o nade vše důležitá pečovatelka tak často slibovala. Podvědomí neuvažuje. Pokud se nějaká činnost často opakuje, vytváří zvyk, automatickou činnost, která má zabránit t o m u , aby chudák r o z u m , to nespolehlivé zařízení, nepřevzal vládu, aby se nemusel zabývat zpracováváním informací. Tak je logika p o d v ě d o m í často v naprostém protikladu s „ r o z u m e m " . Podvěd o m í nevěří, že slova znamenají opravdu j e n to, co někdo říká,

Růst

101

pokud to tón a činy popírají. Dítě m o ž n á velice dobře r o z u m í úvahám pečovatelky a dokonce m ů ž e uvažovat podobně. Je však motivováno chovat se naprosto naopak. J i n ý m i slovy, je větší pravděpodobnost, že udělá to, co vnímá, že se od něj očekává, než to, co mu říkáte. J e h o chronická, neuspokojená touha po přijetí matkou m ů ž e zesílit j e h o potřebu konat to, co cítí, že se od něj očekává, až do bodu sebedestrukce. Dítě se zdravým kont i n u e m má fungující sadu vrozených tendencí jak konat to, co je vhodné: patří tam imitace, objevování, zkoumání, nezraňování sebe ani ostatních, přijít d o m ů , když prší, vydávat spokojené zvuky a obličeje, když se lidé chovají správně, reagovat na signály mladších dětí a podobně. Deprivované dítě či dítě, od kterého se očekává, že se b u d e chovat antisociálně, m ů ž e ztratit svou soudnost do takové míry, že j e h o požadavky a vnímavost vůči očekávání druhých b u d o u potlačeny. Z n á m á pomoc v nouzi — P O C H V A L A A O B V I Ň O V Á N Í — pěkně ničí vnitřní motivaci dětí, hlavně těch nejmenších. Pokud dítě udělá něco užitečného, obleče se samo nebo nakrmí psa, donese d o m ů kytky nebo z hrudky jílu vyrobí popelník, nic ho neodradí víc než výraz naprostého překvapení, že se chovalo sociálně: „Jé, to je hodná holčička!", „Koukej, co Jiřík udělal, úplně sám!" Takové a podobné výkřiky znamenají, že sociální chování je nečekané, necharakteristické, neobvyklé. R o z u m dítěte možná potěšen bude, ale dítě bude mít nepříjemný pocit, něco jako... nepodařilo se mi udělat to, co čekali, to, co mě činí opravdovou součástí této kultury, kmene, rodiny. Dokonce i mezi dětmi sam ý m i podobně působí fráze typu: „Tyjo, koukej, co Marie zvládla ve škole!" vyslovené s dostatečným údivem. Marie se bude cítit nepříjemně, odstrčená od kamarádů, jako by stejným t ó n e m řekli: „Koukej, jak je Marie tlustá!" nebo hubená nebo vysoká nebo malá nebo chytrá nebo hloupá, ale nějak ne taková, jaká by měla být. Obviňování, zvlášť když je posíleno nálepkou „ty jsi vždycky takový!" funguje také destruktivně. Antisociální chování je tedy považováno za normální. „To jsi celý ty, ztratit kapesník!" „Ten po-

102

Koncept

kontinua

řád zlobí." Když to doplníte beznadějným pokrčením ramen, paušální obžalobou „kluci už jsou takoví", která znamená, že je špatnost neodmyslitelnou součástí dítěte, nebo prostě výrazem ve tváři, který dává najevo, že špatné chování N E B Y L O překvapením, dosáhnete stejného katastrofálního výsledku jako při překvapení či pochvale za chování sociální. Tato dětská potřeba spolupracovat m ů ž e zmařit i kreativitu. Člověk akorát řekne něco jako: „Vem si to malování na verandu, ať to tu nezapadáš." Informace, že při malování vzniká nepořádek, se neztratí a touha po tvořivosti by musela být neuvěřitelně silná, aby dokázala překonat potřebu dítěte přizpůsobit se očekávání matky. Je j e d n o , jestli to matka vyslovila s milým ú s m ě v e m n e b o to znělo jako válečný pokřik, prohlášení o špatném děcku b u d e stejně působivé. Předpoklad vrozené sociálnosti vyžaduje i jistou znalost obsahu a forem dětských sklonů a očekávání. Je jasné, že děti napodobují, spolupracují a tíhnou k ochraně jedince i d r u h u . Mají ale i takové specifické znalosti a schopnosti, jako je péče o miminko. Když hluboké mateřské touze malého děvčátka n e b u d e m e věnovat ani špetku pozornosti a přesměrujeme ji na panenky, ač jsou v okolí živá miminka, bude to m i m o c h o d e m psí služba také pro její b u doucí děti. Holčička se instinktivně dokáže vůči m i m i n k ů m chovat přesně tak, jak to miminka odnepaměti vyžadují, daleko dřív, než je schopná chápat maminčiny instrukce. A až bude dost stará na to, aby přemýšlela o alternativních metodách, bude už tak zběhlá v péči o dítě, že ji to ani nenapadne. V dětství se při každé příležitosti starala o miminka ve vlastní rodině nebo u sousedů, a když se vdá, nejenže nebude mít o čem diskutovat s velkým D o k t o r e m Spockem,* ale bude mít i dvě ruce zvyklé na nošení *

Dr. Benjamin McLane Spock (1903-1998), americký pediatr, jehož kniha Baby and Child care (Péče o miminko a o dítě, 1946) ovlivnila několik generací rodičů. Jeho revoluční názor na výchovu (jednat s dětmi laskavě, jako s individualitami) byl v 60. letech často špatně vykládán a Dr. Spock byl označovánjako „otec liberální výchovy" (pozn. překl.).

Růst

103

a na celý repertoár vhodných poloh a pohybů, jak držet miminko během vaření, zahradničení, pádlování v kánoi, b ě h e m osobní hygieny, spánku, tance, koupele, jídla či čehokoli jiného. A její hluboce zakořeněný cit by se okamžitě vzepřel zacházení nevhodnému pro k o n t i n u u m její či jejího miminka. Viděla j s e m yequánská děvčátka, která se už ve věku tří čtyř let ( m n o h á vypadala ještě mladší) plně starala o m i m i n k o . Bylo vidět, že je to jejich nejoblíbenější činnost, ale přesto dělala zároveň i j i n é věci, starala se o oheň, nosila vodu a podobně. M i m i n k o je neunavovalo, panenka ale za chvíli bavit přestane. Zdá se, že v ochraně m i m i n e k j e k o n t i n u u m nejsilnější. A každé děcko, i chlapec, je nekonečně trpělivé a láskyplné, tak j a k to m i m i n k o potřebuje. Chlapci se sice zřídka starají o m i m i n k a po delší dobu, ale baví je hrát si s nimi. Dospívající mladí m u ž i si po návratu z denních aktivit hledají m i m i n k a na hraní. Vyhazují je vysoko do v z d u c h u a chytají je, nahlas se smějí a výborně se s malými soukmenovci baví, a obohacují tak rozsah jejich zážitků o pocit, že j s o u hodna lásky. Vedle základního předpokladu vrozené sociálnosti, která se projevuje u dětí i u dospělých, mají Yequáni i respekt vůči každ é m u jedinci coby „majiteli sebe sama". Neexistuje u nich p o j e m pro vlastnictví j i n ý c h osob. N e r o z l i š u j í , že toto dítě je „ m o j e " a t o t o „tvoje". N i k d y by je n e n a p a d l o r o z h o d o v a t o tom, co má d r u h á osoba dělat — a je j e d n o , j a k j e stará. O aktivity d r u h ý c h projevují velký zájem, ale nesnaží se ani v nejm e n š í m n ě k o h o ovlivňovat, natož tak n ě k o h o k n ě č e m u nutit. Motivační silou dítěte je j e h o vůle. Otroctví je věcí n e z n á m o u (jak j i n a k lze vnucování vlastní vůle j i n ý m a d o n u c o v á n í pom o c í v y h r ů ž e k a trestů nazvat). Yequáni j s o u přesvědčení, že si dítě zaslouží stejný respekt j a k o dospělý —- i když je fyzicky slabší a na dospělých závislé. Dítěti nikdy neudílejí rozkazy, které by odporovaly j e h o vlastním s k l o n ů m : j a k si hrát, kolik jíst, kdy j í t spát apod. Ale když p o t ř e b u j í pomoci, čekají, že okamžitě poslechne. Příkazy j a k o „Přines t r o c h u vody!", „ N a -

104

Koncept

kontinua

sekej t r o c h u dřeva!", „Podej mi to" n e b o „Dej m a l é m u banán" j s o u vyslovovány se stejným předpokladem vrozené sociálnosti, s p e v n ý m přesvědčením, že dítě chce být užitečné a chce se přidat k práci svého k m e n e . N i k d o nedohlíží, jestli dítě p o slouchá. N i k d o totiž n e p o c h y b u j e , že dítě spolupracovat chce. Je přece sociálním tvorem, dělá, co se od něj očekává, bez váhání a j a k nejlíp u m í . F u n g u j e to neuvěřitelně dobře. B ě h e m mé d r u h é expedice j s e m si však všimla j e d n o h o asi ročního chlapečka, který jako by vypadl z centra svého kontinua. Nevěděla j s e m , čím to je, ale určitě nebylo n á h o d o u , že j e h o otec, starší chlapík j m é n e m Wenito, byl j e d i n ý m Yequánem široko daleko, který trochu mluvil španělsky. V mládí totiž pracoval v kaučukovém b o o m u * A j e h o žena znala něco z jazyka p e m o n t o n g , což poukazovalo na to, že žila mezi indiány dál na východ. Nejspíš si b ě h e m svého k o s m o politního života osvojili něco z praktik silné autority, a to zasáhlo jejich k o n t i n u u m . N e v í m . Ale jejich syn Wididi byl j e d i n é dítě, jaké j s e m kdy u Yeuqánů viděla, které mělo záchvaty vzteku nebo protestovalo řvaním ze všech sil, místo aby uvolněně plakalo jako ostatní m i m i n k a — p o k u d vůbec plakala. Když už u m ě l chodit, občas ostatní děti bil. Zajímavé bylo, že se k n ě m u ostatní děti chovaly bez emocí, agresivita j i m byla tak cizí, že j e h o bití braly p o d o b n ě j a k o šlehnutí větví s t r o m u n e b o j i n o u přírodní událost. Ani je nenapadlo b o u c h n o u t ho taky. Prostě pokračovaly ve hře. Ani ho nevyloučily z kola. Když j s e m chlapce viděla znovu, bylo mu asi pět. J e h o otec mezitím zemřel a Anchu, náčelník vesnice a Wenitův dobrý přítel, převzal otcovskou roli. Chlapec byl stále ještě na h o n y vzdálen n o r m á l n í m u y e q u á n s k é m u štěstí. V obličeji a v pohybech měl jisté napětí, připomínal civilizované dítě.

*

Při d r u h é m kaučukovém b o o m u (1942-1945) se Amazonie stala centrálním místem pro získávání kaučuku pro válečné účely poté, co 97 % asijské produkce převzalo Japonsko (pozn. překl.).

Růst

105

Když s námi šli k naší přistávací ploše, tak j a k o ostatní členové výpravy vzal A n c h u svého syna Wididiho na zkušenou. Wididi byl už dobře zběhlý v řízení kánoe. Na přídi je to nejnamáhavější a na zádi se p o m o c í j e m n ý c h p o h y b ů kormidluje. Proto často pádloval Wididi na zádi a A n c h u na přídi. Prohodili j e n několik slov, ale A n c h u o v o tiché, neustálé očekávání t o h o správného bylo skoro hmatatelné. A n c h u se po cestě vždycky dělil s Widid i m o kousky masa. Kolikrát už to vypadalo, že je chlapec tak vyrovnaný a zdatný jako ostatní yequánští chlapci. Ale j e d n o h o dne v osadě vedle letiště Wididi s rostoucími obavami pozoroval, j a k se A n c h u chystá na lov. J e h o tvář zrcadlila h r o z n ý vnitřní konflikt, j e h o rty se začínaly chvět, j a k očima sledoval každý m u ž ů v pohyb. Když měl A n c h u luk a šípy připravené, chlapci se třásla h r u ď vzlyky a křečí. A n c h u neřekl v ů bec nic. Ani p o h l e d e m chlapce neodsoudil. Wididi ale věděl, že chlapci chodí na lov se svými otci, a on jít nechtěl. N e m ě l ale nikoho, s kým by se m o h l hádat, j e n sebe. A n c h u prostě na lov p ů jde, a co b u d e dělat Wididi, to je j e h o věc. Antisociální stránka křičela ne. Vrozená sociálnost, která se právě začínala díky A n chuovi osvobozovat, říkala ano. A n c h u vzal luk a šípy a vydal se na cestu. Wididi se třásl po celém těle, pak se rozbrečel. J e h o motiv a protimotiv se nacházely v rovnováze a on prostě stál a vyl, zmítaný nerozhodností. Tenkrát j s e m ještě nechápala, jaké principy tu fungují. Viděla j s e m j e n o m kluka, nešťastného, že nešel s A n c h u e m . Šla j s e m za ním, vzala j s e m ho za ramena a spěchala s n í m po stezce. Vyběhli j s m e do savany, právě když A n c h u mizel v džungli na d r u h é straně. Volala j s e m na něj, aby počkal, ale A n c h u se ani neotočil, ani nezpomalil. Z n o v u j s e m zavolala, ale A n c h u zmizel v pralese. Postrčila j s e m Wididiho a pobídla ho, aby si pospíšil. Myslela j s e m si, že mu tím p o m ů ž u a A n c h u n e b u d e zklamaný. Ale samozřejmě to bylo vměšování. S neohrabaností typickou pro m o u kult u r u j s e m nahradila chlapcovu vůli svou. Snažilajsem se ho přesvědčit, aby dělal správnou věc, zatímco A n c h u pracoval na

106

Koncept

kontinua

daleko zdravějším principu. Dal chlapci svobodu, aby chtěl dělat to správné, sejmul z něj veškerý tlak, tak aby přirozená potřeba zapojit se do dění zvítězila nad tím, co rebelování způsobilo. A n c h u ů v systém byl s největší pravděpodobností těsně před nastolením rovnováhy. M o j e vměšování ale vrhlo Wididiho vývoj o několik týdnů zpět. Pro mě bylo těžké uvěřit t o m u , že Yequáni naprosto neznají nátlak a přesvědčování, že svou vůli d r u h ý m nevnucují. N e m o h l a j s e m to pochopit, a to j s e m měla dostatek názorných příkladů. Na p o č á t k u třetí expedice j s m e se chystali vydat proti p r o u d u . Zeptala j s e m se Anchua, zda s námi m ů ž e j e t i Tadehah, chlapec kolem devíti deseti let. Chtěli j s m e filmovat a on byl velmi fotogenický. A n c h u šel za chlapcem a za j e h o pěstounkou, a b y j i m mé p o zvání předložil. Tadehah s námi chtěl jet, j e h o pěstounka mi ale po Anchuovi vyřídila, abych chlapce po skončení expedice nebrala s sebou ke své matce. Slíbila j s e m , že ho přivezu zpátky, a ještě téhož d n e j s m e spolu s pěti yequánskými pomocníky vyrazili. Tadehah si přinesl svou síť a usadil se v j e d n é kánoi. Asi za týden došlo k roztržce a yequánští muži z ničeho nic vypochodovali z tábora s tím, že j d o u d o m ů . V poslední chvíli se otočili a řekli Tadehahovi: „Mah-tyeh!" — pojď s námi. Tadehah měl síť pořád ještě pověšenou v přístřešku a klidně odpověděl: „Ahkay" — ne. A muži šli svou cestou. Nepokusili se ho nutit ani přesvědčovat, aby šel s nimi. Tak jako všichni ostatní patřil sám sobě. J e h o r o z h o d n u t í z n a m e n a lo, že je svým vlastním p á n e m a následky j s o u součástí j e h o osudu. N i k d o si netroufl převálcovat j e h o právo rozhodovat sám za sebe j e n o m proto, že byl m e n š í a slabší a bylo by m o ž n é ho tělesně přemoci, n e b o proto, že měl málo zkušeností na to, aby se rozhodl správně. Mezi Yequány je r o z h o d n u t í každého člověka považováno za správné. Každý se m ů ž e r o z h o d n o u t tak, j a k cítí. Sklon rozhodovat s e j e důkazem schopnosti dělat správná roz-

Růst

107

hodnutí. Malé děd nedělají velká rozhodnutí. Starají se o svou bezpečnost a v záležitostech nad své r o z u m o v é síly se obracejí na starší, aby za ně rozhodli, co je nejlepší. T í m , že se dítě smí od nejranějšího věku rozhodovat, se udržuje j e h o úsudek na vynikající úrovni, co se týče vlastního rozhodování i přijetí rozh o d n u t í druhých. Opatrnost j e p ř í m o ú m ě r n á zodpovědnosti, proto j s o u chyby takřka minimální. Takovéto r o z h o d n u t í nenaráží u dítěte na odpor, a proto je harmonické a příjemné pro všechny zúčastněné. Rozhodnutí, j a k é h o byl Tadehah ve svém věku schopen, se mi jevilo pro dítě velmi zavazující. Rozhodl se nejít se soukmenovci a zůstat sám s naprosto n e z n á m ý m i lidmi, pěkný kus cesty proti p r o u d u velké řeky. Navíc i bez pádel — nenapadlo mě totiž pořídit si svá vlastní pádla a muži si svá odnesli. Tadehah věděl, na co má, a toužil po dobrodružství. B ě h e m expedice si jich užil hodně, a v ž d y c k y j e zvládal, byl pořád nápom o c n ý a šťastný. B ě h e m čtvrté expedice na mě udělalo obrovský dojem, do jaké míry Yequáni nebyli ochotni na kohokoli vytvářet nátlak. Já a ještě j e d e n Evropan j s m e chtěli odejít, ale A n c h u nás zdržoval. Pracovala j s e m totiž u Yequánů j a k o lékařka, a A n c h u prostě chtěl, abych ošetřovala i dál, a j e d n o d u š e nás nedoprovodil na cestě z džungle. Na cestě, kterou dva lidé n e m o h l i zvládnout sami. Yequáni n á m postavili chýše a živili nás, a naše prosby o doprovod z džungle prostě obcházeli. Na první pohled to vypadá j a k o pravý opak nevnucování vlastní vůle, ale relativizuje to fakt, že Yequáni nás a Sanemy nepovažují za lidi. V podstatě n á m ale nikdy neřekli přímo, že m á m e zůstat. Takže nás opravdu nikdo k ničemu nenutil, pouze n á m nepomohli. Ve vesnici a blízkém okolí byli dva vážně n e m o c n í muži. J e den měl komplikovaný zánět slepého střeva a d r u h ý měl fistule v zádech. O b a byli na umření, jejich stav se už týdny a měsíce nelepšil, přestože j s e m je udržovala na živu p o m o c í antibiotik.

108

Koncept

kontinua

Na počátku tohoto namáhavého boje byl m ů j vůbec první lékařský výjezd — k t o m u mladšímu m u ž i se slepým střevem. J e h o otci j s e m sdělila, že m u s í být převezen k opravdovému lékaři do Ciudad Bolivar na operaci. Vysvětlilajsem m u , že se břicho m u s í otevřít a p r o b l é m vyřezat, a ukázala j s e m mu svou j i z vu po operaci. Souhlasil, ale řekl mi, že Masawiu n e m ů ž e do venezuelského města odvézt, protože n e m l u v í španělsky. N e n a vrhl přímo, abych ho tam vzala já, přestože měl svého j e d i n é h o syna opravdu rád. Vypadalo to, že by spíš syna nechal umřít, než aby po m n ě chtěl něco tak obtěžujícího. Řekl mi o p r o b l é m u ; to bylo celé přesvědčování, které by kdy použil. Odpověděla j s e m , že j e h o syna do nemocnice vezmu, ale že m u s í jít za A n c h u e m a trvat na tom, aby n á m u m o ž n i l okamžitě jít. Na to stařík reagoval netečným pohledem, i když j s e m d ů razně opakovala, že s A n c h u e m m u s í promluvit, jinak j e h o syn zemře. N i k d y nenaléhal, m o ž n á to náčelníkovi zmínil, když se i s celou rodinou přestěhoval do vesnice, abych se o Masawiua mohla starat. J e h o vztah k Anchuovi byl i nadále nenucený, jako by život j e h o syna nebyl v náčelníkových r u k o u . O čtyři měsíce později, když j s m e se konečně mohli vydat na tu d l o u h o u a náročnou cestu s pacienty, nás Masawiův otec s celou rodinou doprovázel ve vlastní kánoi. Cekali pak u nedaleké řeky, až se Masawiu uzdraví, aby si ho mohli odvézt d o m ů . J e h o o d m í t n u t í n ě k o h o k n ě č e m u nutit určitě nebylo způsobeno nedostatkem zájmu či starostlivosti o syna. To samé bylo s Nahakadi, když j s e m po ní chtěla, aby Anchua donutila nechat nás j e t s j e j í m umírajícím m u ž e m do n e m o c n i ce. Byla to m o j e dobrá kamarádka a výborná společnice, navíc byla i A n c h u o v o u adoptivní sestrou. Vídala se s náčelníkem pravidelně a měla často příležitost s n í m promluvit, ale ona vždy udržovala lehkou a p ř í j e m n o u konverzaci, klidně i několik kroků od sítě, kde ležel v bolestech její umírající m u ž . B ě h e m těch měsíců, co j s e m ho ošetřovala, za m n o u několikrát přišla a navrhovala, abych mu záda nařízla a fistule d r é n o -

Růst

109

vala. O d m í t l a j s e m . M ě l a j s e m strach, o chirurgii j s e m nevěděla zhola nic. N a k o n e c se o to pokusila sama, ale stejně si netroufla vrazit mu do zad rybářský háček, který chtěla použít, a poslala pro mě svého syna. Když j s e m viděla, co dělá, slíbila j s e m , že to tedy u d ě l á m já. Představovalo to m e n š í riziko než j e j í nehygienická metoda. Kdyby se mě snažila přinutit „moráln í m vydíráním", zabralo by to, ale ona nepoužila žádného přím é h o nátlaku. N a k o n e c j s e m oba m u ž e dostala do n e m o c n i c e živé. Uzdravili se a vrátili se ke svému kmeni. M o j e naléhání, aby nás Anchu nechal jít, bylo jako házet hrách na zeď. Vždycky změnil téma a zeptal se, jestli se nám nelíbí chýše, které n á m postavili, nebo jídlo, které nám dávají. D e n n o d e n n ě j s e m mu vykládala, jaké nebezpečí m ů ž e prodleva pro životy těch dvou m u ž ů znamenat. Nakonec na sebe navlékl všechny své korálky, na týden se zavřel s ostatními muži a zpíval šamanské zpěvy podle yequánské tradice maraca. Když chvilku spal, pokračovali ve zpěvu jiní. J e h o léčba stav pacientů nezlepšila, ale aspoň si všichni mysleli, že Anchuovi život j e h o lidí není lhostejný. T í m nechci říct, že byl podvodník. Nebyl sice nejlepší yequánský šaman, ale s největší pravděpodobností se snažil ze všech sil. A nejspíš cítil, že je dlouhodobě výhodnější nechat si mě tam, abych pomáhala jako lékař všem j e h o lidem, než mě nechat odejít a pokusit se zachránit dva beznadějně vypadající případy. Zdá se, že neochota j e d n o h o Yequána byť i j e n přemlouvat d r u h é h o není volbou jednotlivce. Je to zjevně zákaz vyvinutý evolucí a udržovaný jejich kulturou. Na d r u h é straně j s o u ale velice dobře schopní použít sílu proti j i n ý m živočišným d r u h ů m ; lovecké psy vychovávají přísnou drezůrou a tresty, mezi něž patří bití pěstí, holí a kameny a řezání do ucha. Ale svou vůli svým s o u k m e n o v c ů m , a j a k j s m e viděli, dokonce ani dětem, vnucovat n e b u d o u . Zažila j s e m ale i j e d n u výjimku potvrzující pravidlo, p o d o b n ě j a k o s tou ohrádkou. J e d n o h o dne j s e m byla svědkem toho, že

110

Koncept

kontinua

j e d e n mladý otec ztratil trpělivost se svým r o č n í m synem. Křičel a dělal jakési divoké pohyby, m o ž n á ho i uhodil. Dítě vřískalo jednoznačnou n e k l a m n o u h r ů z o u . O t c e ten zvuk, který způsobil, na místě zmrazil. Bylo jasné, že jednal proti přírodě. R o d i n u j s e m vídala často, byli to moji sousedé, ale už n i k d y j s e m nezažila, že by otec ztratil respekt vůči důstojnosti svého syna. Postoj rodičů přesto není „liberální". Respektují a u t o n o m i i svých dětí a předpokládají, že ty se b u d o u chovat j a k o sociální tvorové, ale zároveň mají řadu n o r e m , kterým se děti m u s í podřídit. Pro civilizovaného pozorovatele vypadá stolování v r o d i n n é m k r u h u až obřadně: matka pokládá před m u ž e rohožky a misky, děti sedí mlčky okolo, j e d í n e b o si podávají misky s jídlem. M a t ka občas něco potichu řekne, dítě vyskočí a donese jí či otci nádobu z tykve. P r o b ě h n e to potichu, rychle a pohotově, i když je dítě ještě malé. Připadalo mi to, j a k o by děti měly strach, jako by b ě h e m celého rituálu šlo j e n o to, nerozhněvat si hlavu rodiny. Ale nebylo t o m u tak. Když j s e m tu situaci pozorovala zblízka, byli všichni uvolnění, v tichu nebyla žádná hrozba, vlastně vůbec žádné závazky, až na to v z á j e m n é p o r o z u m ě n í a víru, že dělají věci tak, j a k se dělat mají. Ta „formálnost" se zblízka jevila prostě j a k o klid, nebylo v ní napětí. To, že nemluvili, bylo z n á m k o u naprosté v z á j e m n é pohody, ne j e j í h o nedostatku. Když děti měly něco na srdci, tak to prostě řekly, bez známky ostýchavosti n e b o naopak naléhavosti. Ale většinou mlčely. Stolovat v tichosti je yeq u á n s k ý m zvykem, a to něco málo, co n ě k d o řekne, je také nap l n ě n o klidem. Když přijde otec, žena i děti se ztiší. M u ž i hledí na to, aby na ně byly ženy a děti hrdé. Chovají se co nejlépe podle svých vnitřních očekávání a také tak, j a k se od m u ž ů očekává. Chlapci velice rádi n a p o d o b u j í své otce a dívky je rády obsluhují. Když malá holčička donese otci kus kasávy, je pro ni dostatečnou o d m ě n o u to, že si otec ten kousek od ní vezme. Svým chováním,

Růst

111

d ů s t o j n ý m a dokonalým, ukazuje m u ž , j a k se společnost chová k mladým. Pokud m i m i n k o zapláče, když zrovna m u ž i hovoří, j e h o matka je odnese z doslechu. Pokud zašpiní podlahu, ještě než zvládlo udržovat hygienu, ale už je dost staré na to, aby rozumělo, je přísně vykázáno ven. Řeknou m u , že na podlahu se nevylučuje, ale ne že je zlé n e b o že už zase udělalo něco špatně. Dítě nikdy nemá pocit, že je špatné, většinou j e n cítí, že je milovaným dítětem, které zrovna dělá něco, co se tak nedělá. Dítě samo chce přestat dělat věci, které j e h o rodina považuje za nepříjemné. Je vrozeně sociální. Pokud dochází k odchylce či dokonce k n á h o d n é výjimce z d o b r é h o chování, ani matka, ani otec nejsou laskaví. Ani v nejm e n š í m nerozmazlují. Tak jako A n c h u b ě h e m Wididiho krizí zůstávají pevní ve svých pravidlech. Když se dítě zraní, nelitují ho. Počkají, až vstane a d o h o n í je, p o k u d je to všechno, co je potřeba. Jedná-li se o vážné zranění či 0 nemoc, snaží se ze všech sil pomoci uzdravení — dávají mu léky či zavolají šamana, někdy celé dny a noci prozpívají, obracejí se na zlého ducha, který vstoupil do těla, ale neprojevují soucit. Pacient je tak klidný, j a k mu j e h o potíže dovolí, a nikoho zbytečně neobtěžuje. Když j s e m u nich byla, nosili mi churavé děti n e b o je za m n o u posílali. Při těch příležitostech bylo zřetelně vidět, j a k se děti kontinua velmi liší od těch civilizovaných. Yequáni, kterým se dostalo správné péče b ě h e m fáze v náručí, kteří si byli jistí, že j s o u hodni lásky, nepotřebovali navíc mateřský způsob péče, aby se vyrovnali s bolestí, p o k u d to nebyla bolest nesnesitelná. Naše civilizované děti, které j s o u automaticky odsouzené, aby nesly p e r m a n e n t n í b ř e m e n o bolesti (touha po větším množství lásky, než dostali), o b j í m á m e a p u s i n k u j e m e a m l u v í m e na ně něžně 1 při té nejmenší bolístce. Jejich o d ř e n é m u kolenu to m o ž n á nep o m ů ž e , ale celkový náklad bolesti je ulehčen v m o m e n t ě , kdy je zrovna zvlášť těžký.

112

Koncept

kontinua

M o ž n á je čekání na soucit j e n rozšířené naučené chování. J s e m si skoro jistá. Malé děti, které za m n o u chodily pro lékařské ošetření, mi totiž ukazovaly tolik sebevědomí a důvěry v d r u h é (a to j s e m pro ně byla cizí)! Bylo to daleko víc než j e n nedostatek očekávání, že vás někdo b u d e rozmazlovat. Na první expedici do kraje Yequánů j s e m byla v A n c h u o v ě vesnici Wanania. Tam za m n o u přišel asi čtyřletý chlapec. Blížil se ostýchavě, nebyl si jistý, j a k ho přivítám. Když se naše pohledy setkaly a vyměnili j s m e si ujišťující úsměv, ukázal mi svůj palec. Nebyla v n ě m sebelítost ani prosba po politování, j e h o tvář byla rozzářená n á d h e r n ý m ú s m ě v e m . Měl u ř í z n u t o u špičku palce a kus n e h t u . Celé to drželo nakřivo p o h r o m a d ě díky cáru kůže a zaschlé krvi. Když j s e m začala ránu čistit a rovnat, bolest mu do očiček, o h r o m n ý c h j a k o ta Bambiho, vehnala slzy a j e h o ručička se občas chvěla, ale neucukl, ani hlásku nevydal, až na vzdech v h o d n ě špatných chvílích. Většinu času byl uvolněný a j e h o obličej byl klidný. Když byl palec zavázaný, ukázala j s e m na něj a řekla: „Tuunah íj/ikey!" — žádnou vodu! — a j e h o m e l o dický hlásek opakoval: „Tuunah a/zkey!" a pak: „ H w a y n a m a h e h tah" — zítra tady — a odešel. Celé j e h o vystupování odporovalo m ý m představám o chování zraněných dětí a přesvědčení, že je soucit coby součást lékařské péče důležitý. Na pozdější výpravě mě j e d n o u ráno vzbudil dvouletý chlapeček pípajícím hláskem „Si! Si!". Mé yequánské j m é n o „Shi" se mu ještě nepodařilo vyslovit. Vyhlédla j s e m ze sítě, a on to byl Canansi, úplně sám, s řeznou ránou. Ani trochu neplakal, n e p o třeboval ani o b e j m o u t či uklidnit. Počkal si, až j s e m mu ruku zavázala, poslechl si mé d o p o r u č e n í nestrkat ji do vody a na d r u h ý den přijít, a odběhl si hrát. Když j s e m ho d r u h ý den dohonila, byl j e h o obvaz j a k špinavý, tak mokrý. Ve dvou letech nebyl schopný pamatovat si zákaz celý den. Ale díky skvělým zkušenostem vztahujícím se k sobě s a m é m u a ostatním, j e ž nabyl b ě h e m těch dvou let, z nichž j e d e n byl bohatě n a p l n ě n fází v náručí a j e d e n procvi-

Růst

113

čováním sebedůvěry ve světě p l n é m p o d n ě t ů , byl schopen přijít si pro ošetření a p ř i j m o u t ho bez podpory, bez lítosti a skoro bez p o z n á m e k a takřka nepozorovaně. Myslím, že j e h o matka, která zranění viděla, řekla j e n „běž za Jean", a Canansi se postaral o zbytek. Další nehoda, která mi odhalila spoustu věcí, se stala, když už j s e m byla u Yequánů m n o h o měsíců a jejich n e n u c e n ý postoj k lékařskému ošetření j s e m už znala. Awadahu, A n c h u ů v d r u h ý syn, k t e r é m u bylo asi devět, došel sám s ránou v břiše do mé chýše. N a k o n e c se ukázalo, že není nebezpečně hluboká, ale na první pohled j s e m měla obavy. „ N e h k u h m u h d u h ? " — co to bylo? — zeptala j s e m se. „Shimada," — šíp — řekl slušně. „Amahday?" — tvůj? — zjišťovala j s e m . „Katawehu," řekl j m é n o svého desetiletého bratra. S p o d o b n ý m e m o č n í m zaujetím, j a k o bych se ho ptala na j m é n o nějaké kytky. Když j s e m se hrozivě vyhlížející ránou zabývala, přišel se Katawehu s několika chlapci podívat, co dělám. Katawehu nejevil ani z n á m k u pocitu viny a Awadahu ani náznak hněvu. Byla to j e d n o d u š e nehoda. Pak přišla jejich matka zeptat se, co se stalo. V krátkosti j s e m jí sdělila, že její nejstarší syn střelil na břehu řeky na bratra šíp. „Yeheduhmuh?" — opravdu? — zeptala se j e m n ě . N e ž j s e m byla hotová, skupinka přihlížejících odešla a pokračovala ve své práci. Matka zůstat nemusela, o j e j í h o syna bylo postaráno, aniž se na ni někdo obrátil. Jediný, kdo si dělal řádné starosti, j s e m byla já. Co se stalo, to se stalo. Poskytla j s e m mu nejlepší m o ž n o u péči. Ani ostatní chlapci nečekali, než obvaz dokončím, a odběhli si opět hrát. Awadahu nepotřeboval morální p o d p o r u , a když j s e m přelepila poslední leukoplast, šel za nimi k řece. J e h o matka předpokládala, že za ní syn přijde, když ji bude potřebovat, a v takovém případě by mu byla naprosto k dispozici.

112Konceptkontinua

To, že j s e m se o této příhodě zmínila, by m o h l o vyvolat klamný dojem, že se u Yequánů stávají takové příhody velice často. Ve srovnání s jejich současníky americké střední vrstvy je jich ale podstatně m é n ě . N e n á h o d o u . Malý Američan j e nejchráněnějším dítětem v historii, na j e h o bezpečí se neustále dbá zvenčí, a nikdo neočekává, že by měl vědět, j a k se o sebe postarat. Pro příklad uvedu j e d n u příhodu, o které j s e m slyšela. Jedna rodina měla d o m a bazén a považovala ho pro své malé dítě za natolik nebezpečný, že kolem bazénu rodiče vybudovali plot a j e h o vrátka byla vždy zamčená. Nebáli se, že by bazén přetekl a dítě pohltil, ale že by do něj dítě m o h l o spadnout či skočit. S největší p r a v d ě p o d o b n o s t í dítě p o d v ě d o m ě r o z u m ě l o , když mu rodiče vysvětlovali, proč je kolem bazénu plot a zam č e n á branka. Pochopilo tak dobře, co se od něj očekává, že j e d n o h o dne, když našlo branku otevřenou, vešlo, spadlo do bazénu a utopilo se. Tento příběh mi tenkrát vyprávěli j a k o důkaz toho, že je opravdu n u t n é děti neustále hlídat, aby si neublížily. Já j s e m ale musela myslet na tu j á m u nedaleko vesnice Wanania, kde si děti hrály bez d o z o r u celý den a nic se j i m nestalo. Tyto dva izolované případy s a m o z ř e j m ě n e m o h o u vypovídat o všem, ale docela přesně ukazují propastný rozdíl mezi našimi kulturami. U Yequánů je daleko víc potenciálně nebezpečných situací. J e d n o u z nich je neustálá dostupnost sirek a n o ž ů ostrých j a k o žiletka. Děti na ně m o h o u šlápnout, s p a d n o u t na ně, hrát si s nimi. Viděla j s e m malé děti, které ještě neví, co je to rukojeť, j a k braly n ů ž do ruky za ostří a máchaly baculatými pěstičkami kolem. N e j e n o m ž e si neuřízly prsty, ony si ani trochu neublížily, a když zrovna seděly u m á m y na klíně, nepodařilo se j i m zranit ani matku. Podobně to bylo s o h n ě m . M i m i n k o si hrálo s hořícím polínkem, zakopávalo a padalo, lezlo s n í m přes třiceticentimetrový schodek do chýše a z chýše a nikdy nezapálilo dřevěnou chýši ani střechu z palmových listů, visících až k zemi, ani si nespálilo

Růst

115

vlasy a nikoho nepopálilo. M i m i n k a si hrála vedle r o d i n n é h o o h n ě jako štěňátka a dospělí je nechali. Chlapci se už od roku a půl cvičili v lukostřelbě. N ě k t e ř í z nich nosili svůj luk a šípy celý den s sebou. Šípy byly ostré a střílet se m o h l o všude, „bezpečnostní předpisy" neměli. Běh e m těch dvou a půl let, které j s e m u Yequánů strávila, j s e m n e byla svědkem j i n é h o střelného zranění než toho, o kterém už j s e m se zmínila. Dalším nebezpečím je džungle: o hadech, škorpionech a j a guárech se hovoří často. Navíc je ale neuvěřitelně snadné se v té o h r o m n é džungli bez cestiček ztratit n e b o si po cestě zranit bosá chodidla nebo nahé tělo. A pak j s o u tam ještě řeky, ve kterých žijí krokodýli a anakondy. Ale daleko nebezpečnější j s o u peřeje. Dítě, které přecení své síly a poplave m o c daleko, b u d e s největší pravděpodobností strženo p r o u d e m a vrženo na skálu nebo na větev skrytou pod hladinou. Navíc se hloubka a rychlost vody v místech, které děti znají, den ode dne mění, podle srážek na h o r n í m toku řeky. Děti, které se každý den v řece k o u p o u n e b o si v ní hrají, n e m o h o u spoléhat na zkušenosti z předešlého dne a m u s í za všech okolností velice přesně o d h a d n o u t své schopnosti. Podle m é h o názoru je základem rozložení zodpovědnosti. Děti západní civilizace skoro nevyužívají svých schopností dávat na sebe pozor — většinu zodpovědnosti za ně přebírají dospělí. Z hlediska kontinua je opakování nadbytečné, dítě tedy ztrácí tolik zodpovědnosti za sebe sama, kolik p ř e v e z m o u ostatní. Tak dochází k oslabení účinnosti tohoto m e c h a n i s m u sebezáchovy. N i k d o se totiž n e m ů ž e věnovat situaci n ě k o h o j i n é h o tak intenzivně jako daná osoba sama. Jedná se o další případ, kdy se pokoušíme o vylepšení přírody, další příklad nedůvěry ve schopnosti, j e ž intelekt n e m ů ž e kontrolovat, protože není schopen obsáhnout všechny relevantní informace. Tento sklon vměšovat se do přirozeného a nej lepšího m o ž n é ho způsobu rozmístění zodpovědnosti je d ů v o d e m , proč mají

116

Koncept

kontinua

civilizované děti více úrazů. Z p ů s o b u j e navíc i vznik nových nebezpečných situací. Jako příklad uvádím nechtěné požáry. Před n e d á v n e m zastavila sněhová bouře v j e d n o m městě na středozápadě U S A dopravu. N e m o h l i vyjet ani požárníci, kteří d e n n ě vyjížděli p r ů m ě r n ě ke čtyřiceti p o ž á r ů m . Jejich náčelník p r o t o v televizi vyzval občany, aby byli opatrnější a požárů z nepozornosti se v těch d n e c h vyvarovali. Sdělil j i m , že by si s p ř í p a d n ý m o h n ě m museli poradit sami. Díky t o m u se počet požárů snížil na čtyři d e n n ě . Když p o t o m byly silnice opět p r ů j e z d n é , počet požárů stoupl na b ě ž n o u n o r m u . Je nepředstavitelné, že by většina z těch čtyřiceti požárů byla založena úmyslně, ale lidé, kterým se podařilo je n á h o d o u založit, si byli zjevně v ě d o m i faktu, že není třeba dávat pozor, požárníci j s o u přece rychlí a zdatní. Když se dozvěděli, že zodpovědnost leží na nich, p o d v ě d o m ě dbali na bezpečnost a počet požárů klesl o 90 %. Podobně je t o m u v Tokiu. V t o m t o největším městě světa je d l o u h o d o b ě m e n š í počet požárů než v jiných velkoměstech. Je t o m u snad proto, že m n o h o d o m ů je ze dřeva a z papíru, takže by se o h e ň v takových čtvrtích šířil s katastrofickou rychlostí a požárníci by se j e n velice ztěžka prodírali zaplněnými ulicemi. Obyvatelé Tokia to vědí a chovají se podle toho. Být zodpovědní sami za sebe je součástí našeho sociálního očekávání. Působí stejně silně u dospělých i u dětí. J s m e sociální tvorové, proto m á m e silný sklon chovat se tak, jak cítíme, že se od nás očekává. Pokud se snažíme uplatnit principy k o n t i n u a v civilizovan é m životě, je tento p o s u n k důvěře ve vlastní ochranu dítěte j e d n í m z nejobtížnějších kroků. Je tak nezvyklé nechat dítě, aby fungovalo podle svého v n i t ř n í h o plánu, že si skoro ani n e u m í m e představit, že by se mu bez našeho d o h l e d u m o h l o vést daleko lépe. Většinou ho b u d e m e kontrolovat aspoň l e t m ý m p o h l e d e m (a b u d e m e m í t strach, že si t o h o dítě v š i m n e a b u d e si myslet, že to je očekávání neschopnosti). Jak ale získat p o -

Růst

117

t ř e b n o u víru, a b y c h o m m i m i n k o nechali hrát si s ostrým n o žem? U Yequánů se vyvinula na základě d l o u h o d o b ý c h zkušeností. Ne zkušeností z k o n k r é t n í situace, kdy si dítě hraje s n o ž e m — kovy poznali teprve nedávno — ale zkušenostmi se schopností malých dětí orientovat se v p o d m í n k á c h svého okolí a volit vždy tu bezpečnou cestu. N e m á m e na vybranou. M u s í m e použít r o z u m , abychom se vrátili k t o m u , co znají Yequáni a co s největší pravděpodobností znali i naši předci. M o c se to n e b u d e lišit od situace člověka, který chce věřit v Boha. N e j d ř í v se ze všech sil snaží chovat tak, j a k o by už věřil, chodí do kostela a m o d l í se. A n ě k o m u se to daří lip, n ě k o m u h ů ř . Zvířata mají úžasný repertoár nejrůznějších schopností. U člověka se však vyvinul i jazyk. Schopnost vytvářet stále obtížnější řetězce p o j m ů j d e r u k u v ruce s vývojem jazykových schopností dítěte, j e h o ž pohled na vesmír, vztah k vlastnímu Já a k O k o l í se n u t n ě m ě n í v závislosti na j e h o vývoji a v závislosti na vyvíjejícím se konceptu času. N á s l e d k e m t o h o vzniká mezi věkovými skupinami jistá p o j m o v á mezera. Jazykové asociace j s o u omezené. Mezi tím, co z řečeného pochopí šestileté dítě a co chápe třicetiletá osoba, je nepřekonatelná propast. A to n e m l u v í m o nejnovějším trendu komunikovat s dětmi „rozumově". U Yequánů j s e m si všimla zajímavé věci: mezi dospělými a dětmi dochází j e n k základní komunikaci: „Počkej tady," nebo „Dones mi to!" Deti přibližně stejného věku spolu k o m u n i k u j í nejživěji, čím větší je věkový rozdíl, tím m e n š í j s o u verbální kontakty. Když hovoří dospělí, děti většinou poslouchají a n e m l u v í mezi sebou. Na rozdíl od našich civilizovaných rozhovorů Yequáni v žádném případě n i k o m u nevykládají, že se na věc dívá špatně. Dospělí říkají všecko, co chtějí říct, i před dětmi. A děti poslouchají a chápou tolik, kolik m o h o u . Jak rostou, krok za

118

Koncept

kontinua

krokem se vlastním t e m p e m učí p o r o z u m ě t řeči dospělých, j e jich ú h l u pohledu a jazykovým vzorcům. Když p o t o m přijde čas zařadit se mezi dospělé, n e m u s í odkládat vzorce a názory, které speciálně pro naše civilizované děti vytvářejí dospělí. Každá věková skupina chápe pojmové struktury tak, jak jí to její vývoj dovolí. Malé děti tak nejdříve sledují konverzaci dětí o něco starších. Postupně se jazykové a myšlenkové struktury vyvinou tak dokonale, že j s o u děti schopny v celém jejich rozsahu p o j m o u t představy dospělých, které j i m byly přístupné od raného dětství. V naší civilizaci se pokoušíme o d h a d n o u t , co a do jaké míry je dítě schopno pochopit. Dochází tak k n e d o r o z u m ě n í , n e p o c h o pení, zklamání, hněvu a obecné ztrátě harmonie. U č í m e děti, že „dobro" b u d e vždy o d m ě n ě n o a „zlo" potrestáno, že sliby se m u s í plnit, že dospělý nikdy nelže a podobně. Je to s m u t n ý zlozvyk. Když j s o u děti větší a ještě pořád t ě m t o p o h á d k á m z mateřské školky věří, vytloukáme j i m je z hlavy coby „nezralé" nebo „nerealistické". Následný pocit deziluze a zmatku se nevztahuje pouze na tyto „pravdy", ale na celou výchovu. Děti se celou dobu chovaly tak, j a k se od nich očekávalo, řídily se tím, co považovaly za svou kulturu. A n a j e d n o u je to špatně a všechno, co j i m teď budete vykládat, zní podezřele. Ztratily základ pro své konání a nevědí, j a k se chovat. A opět se r o z u m snaží rozhodovat o tom, kolik je dítě schopno pochopit. K o n t i n u u m prostě dítěti dovolí, aby ze svého n e upravovaného a nepokřiveného jazykového prostředí absorbovalo tolik, kolik m ů ž e . Pojmy, kterým dítě n e r o z u m í , mu n e m o h o u ublížit, p o k u d je mu u m o ž n ě n o vypustit to, co není schopno zpracovat. Ale když uchopíte dítě za ramena a snažíte se, aby něco pochopilo, způsobíte j e n s m u t n ý konflikt mezi tím, co chápe, a tím, co cítí j a k o vaše očekávání. Pokud dětem dovolíte, aby n e o m e z e n ě poslouchaly a pochopily to, co j s o u schopné pochopit, ke konfliktům nedochází, a vy si nemusíte lámat hlavu, j a k s dětmi hovořit.

Růst

119

Rozdíly v komunikaci se vztahují i na rozdíly v pohlaví. Rozhovory mezi chlapci a dívkami j s o u m i n i m á l n í — j e j i c h životy i zájmy j s o u totiž tak rozdílné, že ani v dospělém věku nenacházejí m o c příležitostí k delším debatám. Yequánské dívky tráví dětství s ostatními dívkami a ženami a od počátku se účastní jejich práce d o m a i na zahradě. Chlapci tráví většinu času mezi sebou. Vystřílejí stovky šípů na kobylky a na ptáčky. Otcové je při v h o d n ý c h příležitostech sice berou s sebou, ale při lovu vystřelí m u ž i šíp t a k j e d n o u dvakrát za den, a to by bylo pro chlapce, kteří se m u s í cvičit, málo. Na lovu m o h o u pouze hledat a přinášet ulovenou zvěř. D o h r o m a d y však chodí chlapci a dívky skoro každý den plavat. Neuvěřitelně brzy se také stávají mistry v kanoistice. Společně pádlují přes peřeje a bystřiny a v posádce kolikrát není nikdo starší než šest nebo sedm let. Jejich vzájemné vztahy opravdu nejsou omezovány žádným tabu, ale prostě j e n nedostatkem stejných aktivit. Zároveň je každé yequánské dítě schopné zabavit se samo — nepotřebuje totiž pořád ujišťovat, j a k ho má někdo rád. O samotě rybaří příslušníci obou pohlaví, děti i dospělí. M u ž i pletou o samotě košíky a vyrábějí n e b o opravují zbraně. Ž e n y často samy nebo j e n s m i m i n k e m vaří, tkají náramky nebo houpací sítě nebo zatloukají zoubky do struhadel na maniok. Samotou nebo n u d o u ale Yequáni nikdy netrpí. Spoustu času tráví ve společnosti svých přátel. M u ž i často h r o m a d n ě loví n e b o rybaří, spolupracují na výrobě kánoe n e b o při stavbě d o m u . Ve skupinách se vydávají na o b c h o d n í cesty, ve skupinách vypalují a připravují místa pro plánované zahrady. Ž e n y a dívky chodí společně do zahrad a absolvují proces výroby kasávy, nosí vodu a dřevo na o h e ň atd. Chlapci se společně cvičí v lukostřelbě a ve foukačkách, hrají hry, plavou, rybaří, studují a sbírají p o traviny, obvykle ve skupinách. Je j e d n o , v jaké skupině Yequáni pracují, vždycky u t o h o h o d n ě namluví a mají výbornou, až sváteční náladu. Velice často se smějí. Mladí m u ž i na konci dobrého příběhu, dobré zprávy nebo povedeného vtipu všichni ra-

120

Koncept

kontinua

dostně vykřikují. Každý den u nich vypadá j a k o svátek. Ani jejich slavnosti n e m o h o u tu sváteční atmosféru vystupňovat. Snad nejvíc se yequánské děti liší od našich civilizovaných v tom, že se nehádají a neperou. N e c h o v a j í se k o n k u r e n č n ě , vůdce skupiny je ustanoven z iniciativy jejích členů. Za ty roky, co j s e m s nimi strávila, j s e m nikdy neviděla, že by se děti hádaly, natožpak bily. Jediná rozhněvaná slova, která j s e m opravdu zaslechla, byly velice vzácné výbuchy netrpělivého dospělého vůči dítěti, které udělalo něco n e v h o d n é h o . Na dítě se snesla kratičká tiráda stížností, a o n o b u ď překvapeně stálo a koukalo, n e b o spěchalo napravit chybu. Když se tak stalo, celá nevraživost pominula, ať už záležitost zvládlo dítě samo n e b o mu p o m o h l dospělý. A zažila j s e m m n o h o oslav, kdy byli všichni Yequáni opilí — muži, ženy i děti. Ale n i k d y j s e m nebyla svědkem ani počínající ostré v ý m ě n y názorů. Proto j s e m přesvědčená, že j s o u opravdu takoví, j a k vypadají — ve vzájemné harmonii šťastní ve své kůži.

Růst

121

Kapitola

pátá

O c h u z e n í o základní zážitky

Pokud se chceme zabývat naším civilizovaným životem, m u s í me mít neustále na zřeteli, že j s m e byli ochuzeni téměř o veškeré zážitky fáze v náručí a o m n o h é zážitky, které j s m e očekávali poté. A že neustále p o d v ě d o m ě pokračujeme v j e j i c h naplňování v n e m ě n n é posloupnosti. Od našeho kontinua j s m e byli odtrženi už při p o r o d u . A p o t o m j s m e v postýlkách a kočárcích, daleko od p r o u d u života, čekali na správné zážitky. Tyto nenaplněné části naší osobnosti zůstávají na dětské úrovni a n e m o h o u kladně přispět k našim životům v pozdějším dětství a v dospělosti. A my na ně n e m ů ž e me z a p o m e n o u t . Potřeba zážitků v náručí trvá a čeká na naplnění, bez ohledu na náš vývoj rozumový a tělesný. Takto oslabené k o n t i n u u m na sebe p o s t u p e m let bere h o d n ě forem. Velice často se projevuje jako jistý stupeň sebenenávisti nebo pochybností o sobě samém. Míra oslabení je dána tím, kdy a jak byly naše vrozené vlastnosti negativně ovlivňovány. Fáze v náručí měla být základem našeho štěstí, naší blaženosti. Byli j s m e o ni ochuzeni, ale po štěstí či po j e h o náhražkách stále toužíme. Štěstí tak přestává být základní podmínkou života a stává se naším blízkým či vzdáleným cílem. Pokud náš život srovnáme s yequánským, b u d e n á m stále jasnější, proč děláme tolik zdánlivě nesmyslných věcí.

122

Koncept

kontinua

Snad nejrozšířenějším projevem o c h u z e n í o fázi v náručí je neustálý nejasný pocit nespokojenosti v Teď a Tady. C í t í m e se vykořenění, jako by n á m něco chybělo; m á m e nejasný pocit ztráty, t o u h y po něčem, co n e u m í m e definovat. Je to něco n e b o někdo někde docela blízko. Projevuje se výpověďmi typu: „Byl bych šťastný, kdyby j e n o m . . . " Doplnit m ů ž e m e jakoukoli z m ě nu — třeba nový oblek, nové auto, povýšení n e b o zvýšení platu, j i n é zaměstnání, příležitost odjet, třeba na dovolenou n e b o napořád, j i n o u ženu nebo manžela nebo milující děti, pokud žádné n e m á m e . Je to přesně tak daleko, j a k daleko byla matka v prvních m ě sících našeho života, v době, kdy j s m e měli být v náručí. T u t o vzdálenost neustále u d r ž u j e m e . Když tedy d o s á h n e m e j e d n o h o cíle, n a p l n í m e j e h o místo n o v ý m „kdyby". Většinou n e n í těžké představit si celou řadu nových „kdyby". Existuje dost věcí, které n e m ů ž e m e mít, bez ohledu na to, co už m á m e . A vzdálenost mezi námi a naším cílem dál udává vzdálenost mezi námi a naším chybějícím pocitem „správnosti", spokojenosti v Teď a Tady. N ě k d y se ale m ů ž e stát, že je naše představivost u konce, že j s m e cílů dosáhli příliš rychle či příliš snadno, a to m ů ž e vést ke katastrofám. Před pár lety se něco p o d o b n é h o stalo j e d n é herečce z b o n d o vek. Pravděpodobně došlo k nesnesitelnému narušení rovnováhy mezi její potřebou po něčem toužit a věcmi, které si lze ještě přát. Byla nejúspěšnější filmovou hvězdou a nejžádanější ženou na světě. Vybírala si m u ž e p o z o r u h o d n é fyzickými či intelektuálními úspěchy, brala si je, a pak se s nimi rozváděla. Podle n o rem její představivosti měla všechno, co chtěla. Byla zaskočená faktem, že se vytoužený pocit „správnosti" nedostavil. Hledala ještě něco, co by si mohla přát a nemít hned, a nakonec spáchala sebevraždu. H o d n ě žen a dívek, které měly stejné cíle, to n e m o h l y p o c h o pit. Proč spáchala sebevraždu O n a , která všecko měla? Americký

O c h u z e n í o základní zážitky

123

sen to ale n e m o h l o vážně poškodit. Každá z těch žen si byla jistá, že kdyby j e n o m . . . kdyby j e n o m ona měla tolik vytoužených věcí a štěstí na dosah, n e m o h l a by být nešťastná. Podobné sebevraždy nejsou výjimkou. Tyto hvězdy však často mají silnější p u d sebezáchovy, a tak místo ultimativního kroku do z a p o m n ě n í žijí zoufalý život plný alkoholu, drog, rozvodů a melancholie. Většina bohatých lidí touží po ještě větším b o hatství, m o c n í touží po větší moci — j e j i c h touha má nějakou f o r m u . T ě c h několik nešťastníků, kteří už došli až ke konci, a nemají co si přát, se m u s í postavit své neuspokojitelné touze tváří v tvář. Celou dobu si mysleli, že j i m chybí peníze, sláva, úspěch, a n a j e d n o u neví, co se děje. Na p ů v o d n í p o d o b u své touhy být u m á m y v náručí už si nevzpomínají. Ať dělají, co dělají, místo odpovědi na ně zírá bezedná propast. V m n o h a případech tuto propast vyplňuje partner. Tak se kolikrát stává svatba dvojitou smlouvou, jejíž d r u h á klausule by m o h l a znít: „...a b u d u ti matkou, p o k u d ty mi budeš matkou." Stále p ř í t o m n é dětinské potřeby o b o u partnerů j s o u vyjadřovány nevysloveným (ale často i vyjádřeným) prohlášením: „Miluji tě, chci tě, potřebuji tě." První dvě třetiny této výpovědi odpovídají dospělým m u ž ů m a ženám. Ale potřebuji tě? Potřebuji tě c h á p e m e v naší kultuře velice romanticky, ale v p o d statě se j e d n á o přání vracet se do role miminka. M ů ž e se p r o j e v o v a t r ů z n ý m i způsoby, od n a d u ž í v á n í z d r o b n ě l i n až k t i c h é m u souhlasu, že se ostatním osobám v ě n u j e p o u z e p o v r c h n í pozornost. Často je nejvýraznější potřebou touha být středem pozornosti (jedná se o t r a n s f o r m o v a n o u potřebu n o vorozence, ne dítěte či dospělého) a partneři se m o h o u kamarádsky podělit o „světlo reflektorů". B ě h e m namlouvání m o h o u partneři otestovat, do jaké míry je třeba uspokojovat vzájemné dětinské potřeby. Člověk, j e h o ž potřeby nebyly v r a n é m dětství ani trochu uspokojeny a který si nese své požadavky celým životem, není schopen činit uspokojivé k o m p r o m i s y ve vztahu k d r u h ý m lidem. Hledání partnera

124

Koncept

kontinua

pro něj b u d e s m u t n é a nekonečné. Strach, že b u d e znovu p o d veden, m ů ž e být tak silný, že ho přinutí utéct vždy, j e n co se přiblíží šance partnera si najít. U t ě k j e výborné řešení: potenciální partner n e m u s í být p o d r o b e n testu a d o t y č n é m u n e m u s í být znovu nesnesitelně připomínána, že není h o d e n té b e z p o d m í nečné lásky, kterou potřebuje. M u ž i a ženy j s o u b ě h e m namlouvání často obětí „vzorců" chování, kdy se projevuje nevysvětlitelný strach ze štěstí. Strach z nalezení partnera lze sice překonat, ale přesto ženichové utíkají od oltáře a nevěsty pláčí strachem, když mají vykročit a své štěstí vyhlásit veřejně. A m n o h o si jich po léta n e t r o u f n e — m ě n í partnery, hledají si prapodivné vztahy — n e m o h o u se přece odevzdat n ě k o m u tak u b o h é m u , jako j s o u oni sami. Nalézt přijatelného partnera je navíc komplikováno mediálními obrazy. Film, televize, romány, časopisy a reklama n á m podstrkují idoly h o d n é lásky, idoly, které vytvářejí iluzi, že ony j s o u těmi d l o u h o hledanými „správnými" n e b o „mateřskými" osobami. K t ě m t o o h r o m n ý m postavám z f i l m o v é h o plátna m á m e b e z m e z n o u důvěru a j s m e přesvědčeni, že i herci samotní j s o u perfektní. Ti nechybují, ty nekritizujeme t a k j a k o sebe navzájem. A aby to nebylo tak snadné, jejich role imaginární, nerealistické postavy, vytvářejí n o r m y pro naše touhy. A skuteční lidé pak vypadají ještě neschopnější. Na touhách lidí ochuzených o zážitky z fáze v náručí se naučila stavět reklama. Používá sliby, které říkají: „Kdybys měl tohle, cítil by ses zase , správně'. " J e d e n nealkoholický nápoj je d o provázen sloganem „Iťs the real thing" — „To je ta skutečná věc". J e h o nejdůležitější k o n k u r e n t zase apeluje na chybějící pocit sounáležitosti sloganem „Patříš do pepsi generace" a obrázky „pepsi lidí", kteří vypadají „správně". Jedna společnost nabízí cestu ke štěstí p o m o c í sloganu „Diamant je věčný". Pokud tedy vlastníte věc zaručené hodnoty, vaše vlastní hodnota b u d e stejně trvalá, nepopiratelná, absolutní. Pokud nosíte diamant, magický prsten, který lidi vždycky přitahoval, nemusíte bojovat o lásku.

O c h u z e n í o základní zážitky

125

Podobně f u n g u j í rychlá auta, dobrá adresa, kožešiny a jiné. Ty vám také zajistí oblibu, po které toužíte. Uprostřed nejistot vás obklopují jistotou, která se podobá té chybějící objímající mateřské náruči. Ať už reklama nabízí cokoli jako tu pravou věc, kterou m u s í m e mít, abychom byli „in", vždycky to b u d e to, co chceme mít. Snažíme se sice sami sobě namluvit, že j s m e „in", ale p ř i t o m j s m e neustále m i m o , v y k o ř e n ě n í ze „správnosti" a spokojenosti. Většina z nás si už vůbec nepamatuje, že by se kdy cítila naprosto „správně" Tady a Teď. Většinou tuto iluzi posouváme do minulosti nebo do budoucnosti. To p o t o m m l u v í m e o zlatých dnech dětství n e b o o starých dobrých časech. Snažíme se u c h o vat pocit, že „správnost" není příliš vzdálená. Myslíme si, že nás nevinnost dětství chránila před krutostí reality. Ale ve skutečnosti byla provázena rozčarováním a zmatkem. To, co n á m říkali, a to, co j s e m viděli, že se děje, byly naprosto rozdílné věci. A ten pocit, že n á m něco chybí, j s m e měli i tenkrát. J e n j s m e si mysleli, že to j e d n o h o dne přijde — až vyrosteme, až se zařadíme mezi lidi „správného" věku. Bohužel j s m e netušili, že lidé „správného" věku b u d o u vždycky o trochu starší než my sami. A j e d n o h o dne začneme věřit, že j s o u ti lidé „správného" věku o trošičku mladší než my. Další rozšířenou iluzí je představa, že „správnosti" dosáhneme soutěžením a vyhráváním. J e d n á se o rozšíření Freudova p o j m u „sourozenecká rivalita". Freud byl přesvědčen, že se všichni m u s í m e potýkat s žárlivostí a nenávistí vlastních sourozenců, kteří o h r o ž u j í náš výhradní přístup k matce. Bohužel neznal žádné osoby nedeprivované. Kdyby měl šanci poznat Yequány, zjistil by, že neznají soutěživost ani chuť vyhrávat. N e m ů ž e m e ji tedy považovat za nedílnou součást lidské osobnosti. Pokud m i m i n k o zažilo v náručí všechno, co potřebovalo, a p o t o m , bez donucení, náruč opustilo, je schopné bez p r o b l é m u p ř i j m o u t příchod nového novorozence. N i c z j e h o očekávání a požadavků mu nebylo upíráno, n e m á tedy důvod k rivalitě.

126

Koncept

kontinua

Yequáni mají nejrůznější důvody, proč něco n e b o n ě k o h o chtít, ale vyhrávat j e n pro pocit výhry mezi ně nepatří. N e m a j í ani soutěživé hry. Jiné hry samozřejmě mají. Zápasí, ale nepořádají šampionáty, j e n série zápasů mezi dvojicemi m u ž ů . N e ustálé procvičování lukostřelby má vždy za účel d o s á h n o u t d o konalosti, ale ne soutěžit s ostatními chlapci. Lov neprobíhá ve z n a m e n í soutěže mezi muži. Jejich emocionální život to n e p o třebuje, proto to jejich kultura nenabízí. Pro nás je těžké p ř e d stavit si život bez soutěže — stejně tak těžké jako představit si pocit, že jste „správně" právě takoví, jací jste. To samé se dá říci o h o n u za novotami. Stal se tak nedílnou součástí naší kultury, že naprosto zdeformoval naši přirozenou odolnost vůči z m ě n á m . Skoro by se dalo říct, že se změnil v n u t kavou potřebu: normální je pro nás pravidelně kupovat nové věci. Bez z m ě n y b y c h o m se cítili nesví. Názor, že j e n to nejnovější je to nejlepší, vznikl teprve nedávno. N i c n e s m í být dost dobré, dostatečně uspokojující. Tento nekonečný závod n á m nedá pokoje. Pečuje o něj reklama, která naši h l u b o k o u nespokojenost u s m ě r ň u j e do touhy po nejnovějším výrobku. N a předních místech t o h o t o seznamu j s o u produkty, které u s n a d ň u j í práci. Ty j s o u totiž dvojnásobně přitažlivé — u s p o kojují h n e d dva aspekty o c h u z e n í o fázi v náručí. J e d n a k získáte něco, co je „správné", j e d n a k se vám dostane maximálního u s p o k o j e n í s vynaložením m i n i m á l n í h o úsilí. Člověk, který vyrůstal v souladu s k o n t i n u e m , dostal všechno, co potřebuje, aniž m u s e l h n o u t prstem. Když dospěje, začíná toužit po uplatn ě n í vlastní schopnosti pracovat. Pokud n á m ale chybí tento zážitek pasivního miminka, nalézáme oblibu v mačkání knoflíků, které n á m práci u s n a d n í — a ujišťujeme se tím, že pro nás n ě k d o všechno udělá a nic za to neočekává. S a m o t n é z m á č k n u tí knoflíku se podobá vyslání signálu k matce. Pojí se ale s jistotou, že na uspokojení potřeb zaručeně dojde. Sklon pracovat, tak silný ve zdravém k o n t i n u u , je u nás o t u p e n . N e b y l i j s m e

O c h u z e n í o základní zážitky

127

připraveni starat se sami o sebe a na takové n e ú r o d n é p ů d ě se tento sklon n e m o h l správně vyvíjet. Tak se pro většinu z nás stává práce tím, čím je: n e z b y t n ý m zlem. A všechno, co n á m práci m ů ž e ušetřit, je lákavým příslibem ztraceného pohodlí. Tento rozkol mezi dětskou potřebou být neužitečný a dospělou t o u h o u využívat vlastních schopností j s m e už taky vyřešili. Říkáme t o m u rekreace. M u ž , který tráví svůj n u t n ý a n u d n ý pracovní život mezi papíry a pracuje hlavou, se rekreuje (naplňuje své vrozené očekávání po fyzické práci) třeba u golfu. Je mu j e d n o , že hlavním přín o s e m golfu je neužitečnost. Plahočí se krajinou ve slunečním žáru, táhne s sebou těžký náklad holí a vždy v ě n u j e plnou p o zornost svému p r o b l é m u : přesvědčit míček, aby padl do j a m k y v zemi. Cíle se snaží dosáhnout velice neefektivním způsobem: p o m o c í golfové hole. Ani ho nenapadne vzít míček do ruky a vhodit ho do jamky. Kdyby byl k d a n é m u chování nucen, nejspíš by utekl. Ale jelikož je to rekreace, odpočinek, který zaručeně neslouží ž á d n é m u j i n é m u účelu než radosti z tělesného p o hybu, je hráč golfu šťastný. Vychutnává si golf tak svobodně, jako si Yequáni užívají užitečnou práci. V současnosti už si ale m n o h o hráčů golfu nechalo zkazit kus radosti sklonem k t o m u , že si chtějí ušetřit práci. Příslušný „odbor pro kulturu" totiž zjistil, že nošení golfových holí není příj e m n é . Později prohlásil, že i dlouhé pochody mezi jednotlivými údery je n u t n o nahlížet jako „práci". Golfisté tedy začali používat vozítek, a od golfu si chodí odpočinout na tenis. N a š e k o n t i n u u m , které potřebuje doplnit zážitky z fáze v náručí, nás vede i k dalšímu docela bizarnímu chování. Jak jinak si vysvětlit naši zálibu v horských dráhách, kolotočích a houpačkách? N e j e d n á se o nic j i n é h o než o situace, kdy dochází k náhlým z m ě n á m pozic s pocitem naprostého bezpečí. Proč by se n á m jinak tak líbilo, že s námi něco hází, že nás to leká, a j s m e dokonce ochotni si za to zaplatit? Protože j s m e neměli to štěstí zažít si to, co naši předci: čelit p ř í j e m n é m u nebezpečí, zatímco

128

Koncept

kontinua

j s m e v náručí u mámy, která skáče z větve na větev n e b o běží savanou n e b o se brodí vodou. My j s m e si užili n e h y b n o u tichou postýlku a dobře odpérovaný a vypolstrovaný kočárek. Trošku nás houpali na koleně, a pokud j s m e měli opravdu štěstí, občas nás tatínek, který ještě trochu vnímal hlas svého kontinua, v y h o dil do vzduchu. Celé kouzlo spočívá v tajemství bezpečné zóny. Sedátko v m a l é m autíčku má záchranné pásy, vozítko se tedy m ů ž e řítit vysokou rychlostí, prudce klesat po kolejích nebo vyletovat vysoko do v z d u c h u . Je to potěšení z toho, že j s m e v bezpečí u p r o střed situace, která by za N O R M Á L N Í C H okolností byla děsivá. V d o m ě h r ů z y na nás vyskakují kostry a duchové a my si to lekání m ů ž e m e vychutnat, protože víme, že j s m e v bezpečí — kvůli t o m u si k u p u j e m e vstupenku. To samé se dá říct o thrillerech a hororech. Na obludy se díváme ze sedačky, kde j s m e si jistí, že se n á m nic nestane. Pokud by do kina měla přijít opravdová gorila, dinosaurus n e b o upír, poptávka po vstupenkách by byla minimální. M i m i n k o v náručí si m u s í takovými zážitky projít, aby se pak m o h l o osamostatnit. Být pasivním účastníkem nečekaných, prudkých a nebezpečných situací, které j s o u pro m i m i n k o v náručí aktivní matky na d e n n í m pořádku, to je základní stavební kámen sebedůvěry. Je to důležitá součást v n í m á n í sebe sama. Tento chybějící aspekt zážitků v náručí si n a h r a z u j e m e i běh e m jakékoli jízdy — na koni, ať už na opravdovém n e b o na houpacím, na motorce, v autě. Jak se potřeba naplňuje, zájem o p o d o b n é atrakce opadá. Jízda je ale často návyková. Jakmile totiž zjistíme, j a k je jízda na koni nebo na motorce příjemná, b u d e m e pak b ě h e m pěší chůze znovu a znovu prožívat pocit zrazení a opuštění. Ale o závislostech chci hovořit později. Projevy o c h u z e n í o fázi v náručí určují osobnosti lidí kolem nás tak často, že je považujeme za součásti lidské povahy. Příklad e m je „syndrom Casanovy". Takový m u ž se neustále pokouší dokázat sám sobě, že je h o d e n lásky, a dobývá ženská srdce. Sna-

O c h u z e n í o základní zážitky

129

ží se d o h n a t tu chybějící kvalitu lásky, která měla být součástí b e z p o d m í n e č n é lásky mateřské — j e ž člověka neustále ujišťuje, že žije a že si lásku zaslouží. Pokud mateřská láska tento aspekt postrádala, Casanova se ho snaží opakovaně hledat v náručí krásných žen. Č a s e m ho tento neuspokojivý způsob hledání vlastní „správnosti" unaví a Casanova je schopen uvažovat o zralejším postoji vůči ženám. U m n o h a takových m u ž ů k t o m u d o j d e naštěstí brzy, ale někteří se nikdy neosvobodí od představy, že je třeba zdokonalovat techniky svádění a za každé sexuální vítězství j s o u plusové body. Gigolové a lidé, kteří vyhledávají sňatky pro peníze, si myslí, že hodnota peněz, j e ž se pojí s ženami anebo muži, které získají, je pravým m ě ř í t k e m jejich vlastní hodnoty. Jsou přesvědčeni, že je sňatek s bohatou osobou obohacuje, a že se tak stávají stejně oblíbenými. Iluzi „peníze rovná se láska" si upravili na „peníze rovná se štěstí". N e n í těžké p r o h l é d n o u t kulturní vliv, který toto b l u d n é přesvědčení zachovává. Odstranit ho by ale problém n e vyřešilo. Chybějící pocit „správnosti" by si našel j i n o u vizi, na kterou by se m o h l u p n o u t , a ta by byla s největší pravděpodobností stejně iluzorní. Dalším rozšířeným projevem této rané deprivace je „synd r o m chudáčka". Chudáček, tak jako slintající rozcuchané m i minko, chce být milován prostě proto, že existuje. A už p ř e d e m se vyhýbá chování, kterým by si milou pozornost svého okolí m o h l zasloužit. Při jídle mlaská, aby lidé okolo věděli, že mu chutná. Zanechává stopy své přítomnosti, kde m ů ž e . Zůstává za n í m popel z cigaret, skvrny, odpadky. Vyzývá tak všechny přít o m n é , aby se k n ě m u chovali odmítavě, aby ho neměli rádi. A když se mu to povede, s m u t n ě volá ke kosmické matce: „Vidíš? Mě opravdu nikdo n e m á rád, protože ty mi ani neutřeš pusu!" A tak se potácí životem, nečesaný, nemytý, a lidem okolo nechtě šlape na nohy. Doufá, že se kosmická matka slituje, tak j a k o Matka zcela určitě musí, říká mu to j e h o k o n t i n u u m . O n a se nad n í m smiluje, protože si tolik vytrpěl, a konečně ho zahrne

130

Koncept

kontinua

svou perfektní láskou. C h u d á č e k před ní nikdy nezavře dveře. Kdyby se o sebe postaral sám, znamenalo by to, že si přiznává svou beznadějnou situaci. Chudáčkovi se podobá mučedník. Ten také vyčítavě trpí, ale klade větší důraz na množství utrpení, které nakonec M U S Í být o d m ě n ě n o . Z nejrůznějších d ů v o d u kráčejí postavy s rozšířenýma očima na hranice, k šibenici a do lvích tlam. Vydaly se ze všeho a myslí si, že j i m to nakonec určitě zaručí jejich správné místo. Výhodou tohoto radikálního p ř i s t u p u j e to, že se n e m o h o u vrátit, aby si postěžovaly, že to nevyšlo. Byl to podvod a „správnosti" nedošly. Tak tato iluze zůstává bezpečná. K takovému chování mají sklon ty osoby, jejichž matka nejspíš v minulosti reagovala na zranění m i m i n k a s p ř e h n a n ý m soucitem. Herci si naopak svou potřebu být středem pozornosti naplň u j í na pódiu. Mají tak bolestivý pocit, že nejsou ve středu záj m u m n o h a lidí, že se o to zuby nehty snaží. Ještě zoufalejší demonstrací základní t o u h y po pozornosti, která v dětství nebyla naplněna, je patologický exhibicionismus a narcismus. Často se ukáže, že „úzký" kontakt mezi matkou a b u d o u c í m „exhibicionistou" byl v podstatě vztahem, kdy se matka, sama v dětství ochuzená, snažila být v centru pozornosti miminka. J i n ý m případem je věčný student a věčný doktorand. Ve školní třídě stráví celý život a neustále se h o n í za tituly. Ze své alma mater si vytváří docela přizpůsobivou matku. Škola je větší a stabilnější než on. D o b r é i špatné chování o d m ě ň u j e docela předvídatelně. O c h r a ň u j e velké, emocionálně nedospělé deprivované dítě před c h l a d n ý m , t v r d ý m a riskantním životem tam venku. Pokud je člověk nejistý, bez ohledu na to, k o l i k j e mu let, n e m ů ž e dál vyvíjet sklon dospělého vyzkoušet své síly ve výzvách světa. Rodiče v n ě m pravděpodobně vyvolali dojem, že si jejich přijetí získá, když podá j e d i n e č n ý výkon. Tak se d o b r o d r u h snaží vylézt na nejvyšší h o r u n e b o přeplout oceán v ořechové skořápce, pokouší se co nejdéle sedět na stožáru n e b o chce být p r v n í m bílým m u ž e m , který něco dokázal, b u ď n ě k a m

O c h u z e n í o základní zážitky

131

vylezl, n e b o překonal vodopád na visutém laně. Je přesvědčen, že t í m t o v ý k o n e m porazí všechny rivaly, kteří s n í m bojují o p o zornost. D o b r o d r u h je za takový výkon o d m ě n ě n jásotem, který se velice podobá pozornosti a přijetí, j e ž v podstatě hledá. Když ho dosáhne, zjistí, že to vlastně nebylo ono. A pak si m u s í hledat nový projekt. Takový, který tentokrát určitě b u d e tím správným. Z a r u č e n ě b u d e tou odpovědí, „vstupenkou do správnosti". Cestovatel si vytváří srovnatelný d r u h iluze. Sen o magickém návratu do náruče je v jasně v n í m a n é realitě neudržitelný. Proto cestovatel věří, že by každé nové místo m o h l o být tím správným. Vábí ho svěží zeleň vzdálených polí a on věří, že tam, tam je to pravé místo. Na původ své t o u h y si ale už nevzpomíná. Pokud v e z m e m e v úvahu povahu lidského kontinua a dlouh o d o b é zkušenosti, na základě kterých se vyvíjelo, je touha být v centru života d ů k a z e m toho, že nějaké c e n t r u m existuje. A naše k o n t i n u u m n á m poslouží, abychom j e j dosáhli. Je hybn o u silou, která n á m dříve nebo později p o m ů ž e vývoj završit. N e b r ž d ě n é r o z u m e m ani osobní zkušeností, žene nás vpřed přesně tak, jak to má být, bez ohledu na to, jak j s m e se vzdálili od p ů v o d n í situace, bez ohledu na to, j a k pozdě. Princip „kdyby j e n o m . . . " tvoří vysoké procento motivačních sil, podle kterých se v našich civilizovaných společnostech chováme. Daleko smutnější j s o u ale případy osob, které své deprivace obracejí proti d r u h ý m . Mezi nejmarkantnější oběti patří děti bité r u k o u deprivovaných a trpících rodičů. Profesor C . H e n r y Kempe, předseda D ě t s k é h o o d d ě l e n í v Kolorádském zdravotním centru ( D e p a r t m e n t of Pediatrics at Colorado Medical Center), zkoumal tisíc rodin a zjistil, že 20 % žen má problémy s tím „vžít se do mateřské role". „Mnoho matek nemá své děti moc rádo,11 říká.* Tyto údaje ale vysvětluje docela n e šťastně. Tvrdí, že je instinktivní mateřská láska mýtus, pokud * C. H. Kempe and R. Helfer (eds.), Helping the Battered Child and His Family, Oxford and N e w York, 1972.

132

Koncept

kontinua

má tolik matek problém své děti milovat (viz str. 74). V závěru své zprávy tvrdí, že je mylné očekávat od každé matky, že se b u d e chovat vůči dítěti jako všedávající a ochraňující madona. Pokud stávající odborníci, staré autority, „staří Mistři", takové chování předepisují, j e d n á se o vymývání m o z k ů , tvrdí Kempe. J e h o závěry však hovoří samy za sebe, co se násilí na m i m i n k á c h týče. „Celý výzkum ukazuje na jeden nezvratný fakt: z bitých dětí se stávají násilní rodiče." Kempe vypozoroval, že mezi okolnosti, které tuto f o r m u brutality u rodičů způsobují, patří jakýkoli d r u h „nedostatku mateřské péče" — v dětství, od učitelů, přátel, m i lenců, manželů. Dále Kempe uvádí: „Rodič, který sám nezažil dostatek mateřské náklonnosti, není schopen ji poskytnout svému dítěti. Naopak, očekává, že se mu bude dostávat pozornosti od dítěte. Taková matka pak má na dítě přehnané nároky a jeho pláč si vysvětluje jako odmítání." J e d n a inteligentní vzdělaná matka v p r ů z k u m u uvedla: „Když malý plakal, znamenalo to, že mě nemá rád, tak jsem ho uhodila." Tato tragédie se týká m n o h a matek. Očekávají, že jejich hledání lásky b u d e nakonec o d m ě n ě n o vlastním, po lásce toužícím m i m i n k e m . A tady se rýsuje počínající deprivace dítěte. N e j e n o m ž e přichází o notný kus pozornosti a lásky, o n o o ni m u s í soupeřit s osobou větší a silnější. Dovedete si představit něco s m u t n ě j š í h o než m i m i n k o , které pláče, protože touží po m a mince, a matku, která ho uhodí, protože o n o nenaplňuje její t o u h u , protože j í není matkou? Tento boj n e m á vítěze — ani viníka. Všude, kam se podíváme, vidíme j e n oběti obětí. N e p ř í m ý m projevem o c h u z e n í o rodičovskou péči j s o u děti s popáleninami. Jedná se o případy, které se většinou označují jako nehody, ale H e l e n L. Martinová z O d d ě l e n í popálenin londýnské Dětské nemocnice je přesvědčená, že se o náhody nejedná. Déle než sedm měsíců studovala na padesát případů a došla k závěru, že většina popálenin je v podstatě „emocionálním p r o b l é m e m " . Zjistila, že až na pět případů došlo k popálení b ě h e m

O c h u z e n í o základní zážitky

133

konfliktních situací. Buď mezi matkou a dítětem, n e b o mezi matkou a j i n ý m členem rodiny. Pouze ve dvou případech bylo dítě v době úrazu samo. Na rozdíl od násilníků si rodiče popálených dětí sice přejí dítěti ublížit, ale nedovolí si to. Dochází u nich ke střetu zájmů mezi jejich dětským h n ě v e m a frustrací a jejich rodičovským sklonem dítě ochraňovat. Podvědomě proto sáhnou po zbrani očekávání, a n a v r h n o u dítěti, aby si ublížilo samo. Trošku mu p o m o h o u , nechají vřící polévku tam, kde je nezvykle dostupná. Nešťastná matka tak m ů ž e zachovat ctnostnou tvář, a zároveň se potrestat pocitem viny. Je to pokus p o b o u ř e n é h o dospělého vydržet ve stejné kůži jako nenávistné destruktivní dítě, kterým matka zároveň je. Takřka u poloviny matek byl b ě h e m nehody dítěte prokázán zjevný nedostatek „mateřské péče" ze strany manžela. Svůj vztah v dané situaci popisovaly jako „odcizení; nezájem; nepřátelský". V kontrolní skupině padesáti žen stejného věku a sociální situace měly stejný pocit j e n tři ženy, jak zjistila paní Martinová. Existují důkazy, že silný sklon matky dožadovat se synovy pozornosti a lásky m ů ž e vést v pozdějším životě k homosexualitě. M a jetnická či příliš pozorná matka, která se snaží získat nedělenou pozornost dítěte, lásku v podstatě nedává, ona ji vyžaduje. Často se vžívá do role „malé holčičky" a pokouší se nalákat své dítě dětskými zvuky, aby jí věnovalo pozornost n e b o aby ji litovalo. Syn, který není schopen překonat její tlak, který není schopen vyvolat u ní správnou reakci, se b u d e n u t n ě neustále pokoušet získat její pozornost. Matka si nevšimne, že on je ten, kterého má mít ráda. Postupem času takový m u ž přejímá tuto roli špulící se a nakrucující se holčičky, protože to je cesta k vítězství. N e j d ř í v ji hraje na svou matku, coby dospělý je přitahován p o d o b n ě n e d o s t u p n o u osobou, která ho n e b u d e b e z m e z n é obdivovat a b u d e ho vysávat — každou kapičku pozornosti, kterou je jí coby dorůstající dítě či dospělý schopen dát.

134

Koncept

kontinua

Takový syn zjistí, že se od ženy lásky nedočká. T u t o f o r m u „mateřské pozornosti" mu v ě n u j í muži. Tak přijde na to, že m i luje m u ž e . A často je přitahován muži o h o d n ě mladšími, třeba chlapcem, j a k ý m byl sám, když tenkrát matka vyžadovala a d o stávala pozornost od něj. Takový vztah p o t o m často spočívá v tom, že spolu m u ž i soutěží o pozornost. H o m o s e x u á l neimituje ženskou dospělou osobu, ale imituje dítě ženského pohlaví, které hrála j e h o matka. Vyzrálejší aspekty lásky dospělých často h o m o s e x u á l n í m u páru chybí a jejich vztah se j e n těžce k takovému svazku vyvíjí. Výjimkami j s o u často muži, kteří byli odříznuti od žen z j i ných důvodů, jako třeba díky opakovaným historkám o ženě-ďáblovi, kterými je v dětství strašili. Ty m ů ž e mít na svědomí i matka, která je j i n a k vůči synovi opravdově mateřská. Lesbické ženy často nejsou schopny přijímat lásku od m u ž ů kvůli k r u t ý m či nemilujícím o t c ů m . Pokud vyrůstaly s matkou, která se snažila přitáhnout na sebe pozornost m u ž ů tak intenzivně, až si přestala všímat vlastní dcery, b u d o u se chovat maskulinně, protože to je v jejich očích role vítěze. Z a m ě ř i t v ý z k u m na výše uvedené m o ž n é důvody j i n é sexuáln í orientace b y m o h l o pomoci p o r o z u m ě t m n o h a s m u t n ý m o s u d ů m a zmírnit je. Kriminalitu z p ů s o b e n o u patologickými rysy osobnosti byc h o m také m o h l i vystopovat až k dětskému chování: k neochotě chovat se jako dospělý mezi dospělými. Zloděj má například p o cit, že n e m u s í pracovat, aby získal to, co chce a potřebuje. C h c e to dostat jinak, bez placení, t a k j a k o od matky. A není pro něj d ů ležité, j a k namáhavé a komplikované m ů ž e to „zadarmo" být. Nejdůležitější je ten konečný pocit, že od své kosmické matky dostal něco za „nic". Součástí tohoto infantilního vztahu ke společnosti je i potřeba být trestán. Zloděj, který společnosti krade cenné věci, znaky lásky, chápe trest j a k o pozornost vůči své osobě.

O c h u z e n í o základní zážitky

135

Lidé, kteří se zabývají studiem civilizovaného chování, tento f e n o m é n znají. Pokud j e j ale nahlížíme j a k o projev p o r u š e n é h o kontinua, j e h o význam je ještě jasnější. Také nemoci m ů ž e m e nahlížet z m n o h a úhlů. M ů ž e m e je chápat jako pokus organismu o nastolení rovnováhy, pokud byl napaden. Ale stejně tak m o h o u v y p u k n o u t v situacích, kdy cítíme potřebu trestu za nějaký nesnesitelný a bolestný pocit viny. V d o b ě zvýšeného e m o c i o n á l n í h o vypětí, když p o t ř e b u j e m e , aby se o nás n ě k d o staral tak, j a k se n á m to coby zdravému d o spělému těžko podaří, poslouží k o n t i n u u m nemocí. N a š e p o třeba pozornosti se m ů ž e vztahovat na konkrétní osobu, na rod i n u a přátele n e b o na zdravotnický systém. N e m o c n i c e se sice m ů ž e zdát n e o s o b n í , ale přesouvá pacienta do dětské role. T o m u se dostává přibližně tolik pozornosti, kolik dostával od své matky, j e ž ho zanedbávala: i při nedostatku personálu n e b o j e h o nedostatečné k o m p e t e n c i se pacient n e m u s í starat o stravu a n e m u s í činit žádná r o z h o d n u t í . N e n í to sice m a x i m u m , ale stačí to. V Loebově Pečovatelském a rehabilitačním centru při m o n t e fiorské n e m o c n i c i ( M o n t e f i o r e Hospital's Loeb C e n t e r for N u r s i n g and Rehabilitaiton) v N e w Yorku zjistili několik zajímavých skutečností, které mají z hlediska kontinua o h r o m n ý význam. V roce 1966 se centru podařilo snížit počet opakovaných hospitalizací o 80 %. Začali se totiž vůči pacientům chovat vstřícně a povzbuzovali je, aby hovořili o svých problémech. Lydia Hallová, registrovaná sestra, která c e n t r u m založila a vedla, řekla, že se vůči klientům chovají jako matka k dítěti. „ N a p o třeby pacientů reagujeme okamžitě, bez ohledu na to, j a k triviální se m o h o u zdát." Asistentka ředitelky centra Genrose Alfanová popisuje tendenci vracet se ve stresových situacích do infantilní emocionální situace a říká: „ M n o h o lidí o n e m o c n í , protože není schopno vypořádat se se svým životem. Když se naučí, j a k problém řešit sami, n e m a j í potřebu o n e m o c n ě t . "

136

Koncept

kontinua

Většina pacientů se samozřejmě snaží se svými problémy n ě j a k ý m způsobem poprat, ale když je toho na ně m o c a potřebují p o d p o r u , o n e m o c n í . V centru zjistili, že se při použití „mateřského přístupu" daleko rychleji dostaví zlepšení zdravotního stavu pacientů. Slečna Hallová uvedla, že se i velice časté o n e mocnění, jako je zlomený krček, hojí vzhledem k věku a celkov é m u stavu pacienta dvakrát rychleji. Po infarktu stráví m n o h o pacientů v posteli až tři týdny, podle kardioložky Dr. Iry R u b í nové však byli pacienti v Loebově centru ve f o r m ě už po dvou týdnech. „Když vezmete starší osobu bez sociálních kontaktů do prostředí, kde se o ni lidé zajímají a kde může hovořit o svých rodinných problémech, svalový tonus se vrátí rychleji." Studie, která se zabývala dvě stě padesáti n á h o d n ě vybranými pacienty, ukázala, že muselo být ve stejném roce znovu hospitalizováno j e n o m 3,6 % pacientů, oproti 18 % pacientů v domácí péči. Tato čísla není těžké vyložit. Dokazují, že záměrná „mateřská" péče daleko lépe naplňuje ty emocionální potřeby pacientů, které způsobily n e m o c a vedly k hospitalizaci. Když se tento emocionální deficit naplňuje, pacient je daleko rychleji schopen vrátit se do n o r m á l n í h o života, bez ohledu na to, j a k j e h o n o r mální život vypadá. Výzkum j e d n o u m o ž n á ukáže, že má závislost na drogách, j a k o je např. heroin, nejpřímější souvislost s o c h u z e n í m o fázi v náručí. Pokud se podaří z hlediska kontinua přesněji definovat vztah mezi deprivací a závislostí, b u d o u snad i ostatní závislosti jasnější — závislost na tabáku, alkoholu, herních automatech, barbiturátech n e b o na okusování n e h t ů . Abych příklad zjednodušila, b u d u se zde zabývat j e n závislostí na heroinu. H e r o i n je chemická droga. Z p ů s o b u j e , že tělo p o třebuje stále větší dávky, navíc se její efekt s d o b o u užívání snižuje. Rostoucí množství drogy má tedy čím dál tím m e n š í potřebný účinek. V závěru si závislá osoba neobstarává d r o g u proto, aby byla „sjetá", ale proto, aby redukovala abstinenční příznaky. N ě k d y se pokouší u n i k n o u t z tohoto b l u d n é h o k r u h u

O c h u z e n í o základní zážitky

137

a volí „zlatou ránu". Daleko častěji ale závislí dobrovolně procházejí m u k a m i odvykání. O s v o b o d í se tak od vzrůstající chemické nerovnováhy, kterou závislost způsobila. Opakovaně se osvobozují, aby nemuseli pořád j e n bojovat s abstinenčními příznaky a aby si mohli opět zažít ten pocit „být sjetý". Kvůli n ě m u si procházejí u t r p e n í m , které se pojí s odvykáním, navzdory tělu, navzdory bolesti a příšernému zvracení. Neodstraší je ani fakt, že ten b l u d n ý k r u h b u d o u m u s e t znovu a znovu opakovat. Proč? Pokud se j i m daří opakovaně se dostat z tělesné závislosti, proč si n e m o h o u odvyknout napořád? Jaký to je pocit, „být sjetý"? Proč mu n e m o h o u odolat? Proč j e n p o u h á myšlenka na ten stav dokáže přesvědčit stovky lidí, aby přestali, znovu začali, riskovali smrt, kradli, dali se na prostituci, ztratili d o m o v a rodinu a všechno, co kdy měli či co j i m bylo milé? Podle m é h o náz o r u j s m e osudovou přitažlivost „sjetosti" ještě nepochopili. Z a m ě ň u j e m e ji s velice odlišnou potřebou, kterou droga vytváří v chemii těla a n u t í člověka pokračovat a po nastolení nové rovnováhy opět dávky zvyšovat. Ale pokud přestanete drogu brát a její poslední zbytky vymizí z těla, je chemická závislost pryč. Jediné, co zůstane, je nesmazatelná vzpomínka na ten pocit. Jeden čtyřiadvacetiletý mladý m u ž závislý na heroinu se to pokusil vysvětlit: „No, nejdýl jsem vydržel bejt čistej sám od sebe v normálním světě, když se m ů j nejstarší bratr předávkoval. Nechtěl jsem drogy brát. Myslím, že to byly tak dva týdny, možná tři. Už jsem si myslel, že to zvládnu, nepíchat si, kvůli bratrovi. A pak jsme j e d n o h o dne šli s druhým bratrem po ulici a na rohu jsme viděli jednoho známýho kluka. Bylo mu zle. M N E bylo D O B R É , byl jsem dobře oblečenej, vedl jsem pěknej život. Byl jsem šťastnej. On byl nemocnej. Tak jsem se ho zeptal: ,Co si pícháš? Kolik dáš denně?' A on odpověděl: ,Dvě dávky.' A já jsem mu dal šest dolarů. Věděl jsem, kam půjde a co udělá, a věděl jsem, jak mu pak bude.

138

Koncept

kontinua

Vzpomínka na ,sjetosť mi bleskla hlavou, tam úplně vzadu. Podíval jsem se na bráchu. Věděl, na co myslím, a j e n o m pokrčil rameny, jako by chtěl říct,mně je to jedno'. Tak jsem tomu klukovi dal ještě šest dolarů navíc a řekl: ,Hele, dám ti ještě šest, vem ještě dvě dávky.' Pak jsme šli na záchod v jakýmsi hotelu, kluk si píchnul první, protože mu bylo blbě, pak m ů j brácha a pak jsem si nachystal pro sebe. Ale seděl jsem tam s tím v rucc a pořád jsem musel myslet na mrtvýho bráchu. Nechtěl jsem si píchnout, věděl jsem, co se mu stalo. A pak jsem si řek', jako bych to říkal j e m u : ,Ty mě chápeš, že jo. Ty víš, o čem to je.'" Cítil, že se j e h o bratr n e b u d e zlobit, že si j e h o smrt nebere tak vážně j a k o potřebu po t o m pocitu. Bratr sám ten pocit znal, a proto by pochopil, že není j i n é cesty než se k t o m u pocitu vrátit. Vzpomínka na „sjetost" mu bleskla hlavou, j a k říkal, „tam úplně vzadu". Ale n e u m ě l přesně říct, jaké síly j s o u tu ve hře. Jaká část člověka se r o z h o d n e obětovat, co m u s í být obětováno, aby byl ten požadavek splněn? J i n ý na h e r o i n u závislý h o c h to formuloval t r o c h u jinak. Řekl, že ostatní lidi hledají štěstí ve spoustě věcí: v lásce, v b o hatství, v moci, ženách, dětech, ve vizáži, v postavení, oblečení, pěkných d o m e c h , ve všem m o ž n é m , ale závislák chce j e n o m j e d n u věc, drogu, která m ů ž e všechna j e h o přání uspokojit najednou. „Sjetost" se obecně považuje za nějaký bizarní stav, j e j ž provázejí v j e m y n e p o d o b n é žádným zážitkům z n o r m á l n í h o života, které neodpovídají n i č e m u p ř i r o z e n é m u a n e m a j í jasný vztah ke stavbě lidské osobnosti. Osoby, které j e j vyhledávají, se obvykle označují za nezralé a nezodpovědné slabochy. To ale nevysvětluje, proč je droga tak přitažlivá, že předčí přitažlivost m n o h a dalších lákadel našeho civilizovaného světa, ke kterým by slabá osoba mohla být náchylná. Život závislého na heroinu není snadný, m í r n ě řečeno, a odsoudit ho jako slabocha nestačí. Je třeba p o -

O c h u z e n í o základní zážitky

139

dospělosti a vrátit se na úroveň miminka, tam, kde došlo k přetržení kontinua. Pokud drogově závislý nezemře, většinou po letech přestane drogy užívat, nejspíš proto, že strávil dostatečně d l o u h o u dobu pod jejich vlivem, a tak naplnil svou potřebu z fáze v náručí, která v dětství nebyla uspokojena. Pak je schopen vyvíjet se emocionálně dál t a k j a k o yequánské m i m i n k o , ještě než dosáhne prvních narozenin. N e z n á m j i n é vysvětlení pro s p o n t á n n í ukončení dlouholeté otrocké závislosti. Faktem je, že skoro n e existují starší drogově závislí, a d ů v o d e m N E N Í vždycky smrt. Jak velkou část z těch chybějících šesti až osmi měsíců v náručí je potřeba dohonit, aby byl pacient osvobozen a přešel do další emocionální fáze? N e m á smysl pokoušet se o odhady. Výzkum by ale mohl ukázat, zda by výše uvedená „mateřská" terapie mohla úspěšně nahradit užívání drog. Pokud ano, bude najednou závislost na drogách j e n j e d n í m z dalších projevů nemoci, která je společná nám všem. S tím rozdílem, že deprivace drogově závislých, konfrontovaná možností naplnění, krutě vyplouvá na povrch. Je to smrtelně nebezpečná náhražka původního naplnění, proto je u nich potřeba léčby velice naléhavá. Ale j e d n o h o dne možná pochopíme, že to je jediný rozdíl mezi nimi a námi. V neděli večer j s e m v televizi viděla program, kde se vedla horká diskuse o morálce. Debatovali spolu zástupce kléru, h u m a n i s tický ateista a dlouhovlasý mladík, který by j a k o první věc pro zlepšení společnosti legalizoval konopí, dále řádová sestra a pár spisovatelů, kteří na to, j a k se lidé mají chovat, měli vyhraněné názory. Zdálo se mi, že navzdory jejich nesouhlasu a bouřlivým e m o c í m měli víc společného než rozdílného. Všichni byli zastánci nějaké silné linie. Svým způsobem byli všichni idealisté. Jedni požadovali víc represe a víc disciplíny, druzí více svobody, ale všichni chtěli p o d m í n k y lidského života zlepšit. Byli to hledající a všichni měli to svoje „kdyby j e n o m . . . " , j e n jejich p ř e d stavy t o h o „ k d y b y j e n o m . . . " se různily.

142

M ě l a j s e m pocit, že to, co nazýváme smyslem pro morálku, je smyslem pro k o n t i n u u m v různých přestrojeních. Spojovala je touha po takovém řádu, který by uspokojil potřeby lidského zvířete, j e n ž by n á m vyhovoval a nezatěžoval nás a který by připouštěl jistý stupeň volby odpovídající z á j m ů m naší spokojenosti. Ti lidé byli příslušníci „nové" či „pokrokové" společnosti a pokoušeli se dojít za pomoci intelektu k takovému d r u h u stabilního uspokojení, ke kterému došla kontinuálně žijící společnost d l o u h ý m sociálním vývojem. Z d á se, že k našemu obecně rozšířenému pocitu špatnosti přispívají dvě rozdílné skutečnosti. J e d n o u z nich je náš individuální smysl pro k o n t i n u u m , podle kterého j s o u naše očekávání posuzována. Ta d r u h á je daleko starší. Všechny mytologie mají j e d n o společné východisko: božský klid, kterému j s m e se vzdálili, se j e d n o u vrátí. Představa „ztracen é h o ráje" je tak univerzální, že ji nelze vysvětlit pouze jako d ů sledek přetržení kontinua v r a n é m dětství. D o k o n c e i v mytologii klidných a radostných Yequánů, kteří o nic ochuzeni nebyli, se hovoří o vyhnání z „ráje" a o přesvědčení, že žijí m i m o tento „ráj". Jejich mytologie nabízí cestu zpět do dokonalého štěstí p o m o c í rituálů, zvyků a víry v p o s m r t n ý život. Nepovažuji za důležité líčit zde všechny detaily. Důležitá je základní struktura, kterou k u l t u r n í antropologové považují za univerzální pro všechny náboženské mýty. Vypadá to, že stačí narodit se jako člověk, a naše nitro automaticky hledá naději a odpovědi. Je docela m o ž n é , že člověk opravdu j e d n o u žil tím j e d i n ý m blaženým životem: ve věčné přítomnosti. Po stovky milionů let žil jako každé j i n é zvíře p o ž e h n a n é neschopností dělat si starosti. Samozřejmě zažíval n e p ř í j e m n é situace, jako je hlad, strach či zranění, tak jako divoká zvířata. Teprve až se vyvinul mozek, schopný přemýšlet o tak problematických záležitostech, j a k o je smysl života a smrti, m o h l o dojít k „vyhnání z ráje", které je opakovaně popisováno jako výsledek špatné volby. Tvor, j e h o ž r o z u m není schopen učinit rozhodnutí, n e m ů ž e volit špatně.

O c h u z e n í o základní zážitky

143

Teprve nabytím schopnosti volit bylo vyhnání možné, a blažená nevinnost, neschopnost volit špatně, pominula. Ne v důsledku špatné volby, ale díky samotné možnosti volby. N e n í těžké si představit, že se miliony let strávené v nevinnosti hluboce vtiskly do našich d l o u h o d o b ý c h očekávání. Snad proto m á m e n e ustále pocit, že n á m j e d n o u ta blažená nevinnost byla vlastní. Užívali j s m e si jí v lůně a přišli o ni, když j s m e pak v dětství začali myslet. Z d á se n á m tak blízko, a přesto tak velice vzdálená. Skoro šiji vybavujeme. A v okamžiku osvícení n e b o orgasmu je skoro hmatatelná, takřka reálná. A pak se n á m vrátí v ě d o m í m i nulosti a budoucnosti, v z p o m í n k y a spekulace, které tu n e k o n e č n o u přítomnost, to j e d n o d u c h é a perfektní bytí zničí. Člověk odnepaměti hledal způsoby, j a k zastavit myšlení, aby zachytil ten pocit ryzího bytí, pocit „původnosti" všech věcí, n e p o d m í n ě n ý výběrem či relativitou. R ů z n é praktiky a rituály mu p o m o h l y zastavit utíkající myšlenky, p o m o h l y mu zklidnit se, aby nemusel myslet, pouze být. N e j r ů z n ě j š í m i způsoby cvičil vědomí, aby spočívalo v prázdnotě n e b o se koncentrovalo na n ě jaký p ř e d m ě t n e b o slovo, m a n t r u či cvičení. Používal nepohodlí a bolest, aby své v ě d o m í odvedl od nelehkého putování, aby ho ukotvil v přítomnosti, aby mu ulevil od nutnosti přemýšlet. Z m í n ě n ý proces nemyšlení se obvykle označuje p o j m e m m e ditace. Je základem m n o h a škol, které se pokoušejí pozvednout stupeň blaha. Rozšířenou meditační praxí je opakování mantry, slova nebo fráze, které p o m á h á zastavit myšlení asociativního d r u h u , j í m ž se v ě d o m í tak rádo zabývá. Když dojde k zpomalení či přerušení toku myšlenek, z m ě n í se i tělesný stav meditujícího. Jistým způsobem se podobá stadiu nemluvněte. Dýchání se z m ě n í na povrchní a mozkové vlny se naprosto odlišují od vln, které vysílá m o z e k dospělého, ať v bdělém stavu či ve spánku, j a k ukázaly nedávné experimenty. Osoby, které m e d i t u j í pravidelně, j s o u celkově daleko vyrovnanější. N ě k d y to nazýváme spiritualitou. Ta má stabilizující vliv i na d o b u m i m o meditaci, kdy je myšlenkám dovoleno n e -

144

Koncept

kontinua

o m e z e n ě se objevovat. Připadá mi, jako by se meditací zaplňovala ta jáma, kterou mají civilizované osoby o c h u z e n é o fázi v náručí tam, kde chybí správné zážitky z raného dětství. S návratem do stavu, který j i m tolik chyběl a kterého se nejspíš dá dosáhn o u t i užíváním opiátů, se dostavuje větší vyrovnanost. Lidé v naší západní společnosti j s o u tak deprivovaní, že m u s í investovat pěkně d l o u h o u dobu, aby se dostali na úroveň ročního m i minka s naplněným k o n t i n u e m . Určitě j i m b u d e d o h á n ě n í n e prožité části té vyrovnanosti trvat daleko déle než příslušníkům jiných kultur, jejichž dětství bylo naplněno m n o h e m více zážitky v náručí. Lidé východních kultur, kteří j s o u obecně m é n ě deprivovaní než p r ů m ě r n ý E u r o a m e r i č a n , j s o u i m n o h e m vyrovnanější. A p o k u d se přidají k některé spirituální škole — zenu, józe, transcendentální meditaci aj. — b u d e jejich cesta daleko kratší, a oni se b u d o u moci začít věnovat ztrátě nevinnosti způsobené „vyhnáním z ráje". Na p r v n í m místě je n u t n é věnovat se té urgentní touze z dětství. Ale díky vytrvalosti se časem p r o m e d i t u j í až k h l u b o k é m u klidu, ke stavu jednoty, který je ochraňuje před starostmi a obavami, j e ž neustále obtěžují nás. G u r u o v é , m o u d r é ženy a m o u d ří muži, j s o u osvobození od tyranie svých myšlenkových procesů. N e p ř i p i s u j í v ě c e m a událostem k o l e m sebe tu relativní důležitost t a k j a k o my. Aktivní kultivací vyrovnanosti, n e b o spirituality, se zabývalo daleko více S a n e m ů než jejich sousedů Yequánů, které j s e m znala. Mezi jejich metody patřilo i příležitostné užívání halucinogenních drog, ale základem byl zpěv manter. Opakování začíná j e d n o d u c h o u krátkou h u d e b n í frází složenou ze tří či čtyř slabik a n e n u c e n ý m z p ů s o b e m pokračuje — tak jako mantry. Pak se nápěv začne o b m ě ň o v a t novými notami či slabikami, aniž by se zpívající v ě d o m ě snažil. Z k u š e n í zpěváci, t a k j a k o zkušení meditující, vždy rychle nalézají cestu zpět k nenucenosti. S lehkostí přepínají z myšlení do nemyšlení. Začátečníci však m u s í

O c h u z e n í o základní zážitky

145

být ve střehu a dávat pozor na aktivity intelektu, a když j i m roz u m p o d s u n e nějakou myšlenku, která přeruší naprosto neřízené z m ě n y ve zpěvu, m u s í se vždy vrátit k p ů v o d n í frázi. Sanemové, t a k j a k o Yequáni, nebyli ochuzeni o správné zážitky v raném dětství a na cestě k dosažení klidu mají před námi o h r o m n ý náskok. Sanem, j e h o ž naplněná osobnost má pevné kořeny ve v ě d o m í vlastní „správnosti", se m ů ž e díky častým a d l o u h o d o b ý m návratům do b e z v ě d o m é h o dokonalého štěstí n e m l u v n ě t e osvobodit od přítěže intelektu daleko rychleji a efektivněji. Počet Sanemů, kteří dosáhli tak m i m o ř á d n ě působivého stavu radosti a h a r m o n i e se svým okolím, že ho n e m o h u srovnat s ničím, co na Západě či na Východě známe, je p o z o r u h o d n ý . V každém klanu žije několik osob tak šťastně a n e n u c e n é jako nejzkušenější guruové. V rodinách, které j s e m poznala, měl skoro každý dospělý ty kvality, které j s o u v naší civilizaci tak vzácné. Zakrátko j s e m byla schopná podle zvláštního výrazu ve tváři docela přesně o d h a d n o u t , kdo ze skupiny S a n e m ů byl šaman. Bylo u nich zvykem, že se š a m a n e m stane osoba s nejjasnější myslí. To málo, co o komplikovaném a mystickém spojení mezi klidným stavem kultivovaného zpěváka a silami, které m ů ž e mít j e n šaman, vím, není důležité. Daleko důležitější je, proč a j a k t o h o vysoce blaženého stavu dosahují. J i n o u f o r m o u úlevy od b ř e m e n e rozhodování je rituál. J e h o součástí je řeč i pohyby, ale r o z u m a tělo se přizpůsobují p ř e d e m u r č e n ý m strukturám. N e r v o v ý systém je zaneprázdněn konán í m a prožíváním, ale není potřeba ani j e d i n é myšlenky, žádné volby. B ě h e m rituálu se člověk podobá nemluvněti n e b o zvířeti. Pokud je navíc aktivním účastníkem, tančí n e b o zpívá, j e h o organismus f u n g u j e podle vzorců daleko starších, než je vedení intelektu. R o z u m odpočívá; zastaví se věčný běh od asociace k asociaci, od úvahy k úvaze, od r o z h o d n u t í k rozhodnutí. Takový odpočinek občerství nejen r o z u m samotný, ale celý zbytek

146

Koncept

kontinua

nervové soustavy. Po období neklidu, z p ů s o b e n é h o myšlením, se dostavuje božský klid. R o z š í ř e n ý m a starým p r o s t ř e d k e m k dosažení stejného výsledku je opakování. Ať je to r o v n o m ě r n é bubnování, m o n o t ó n n í zpěv liturgie, pokyvování hlavou, podupávání, ohlušující disko rytmy n e b o padesát Ave, Maria, všechny mají „očistný" charakter. Strach mizí, dostavuje se duševní vyrovnanost. T o u žení m i m i n k a v nás na chvilku poleví. N a p l n í se kousek chybějících zkušeností. I p o k u d má být uspokojena j e n přežitá nostalgie po nevinnosti, stane se. Všichni, kteří na nějakou d o b u předají vládu intelektu n e m y s l í c í m u bytí, b u d o u o d m ě n ě n i větší blažeností.

O c h u z e n í o základní zážitky

147

Kapitola

šestá

Společnost

B ě h e m dětství a dospělosti se naše schopnost přizpůsobovat se vnějším p o d m í n k á m stává čím dál tím lepší. Vždy je ale ohraničena mantinely, v rámci nichž se n á m daří nejlépe. Pro malé dítě je velice důležité, aby se o něj rodiče starali podle j e h o očekávání. Jak roste, potřebuje stále více podpory ze strany své společnosti a své kultury v souladu se svými očekáváními. Člověk sice m ů ž e přežít ve společnosti, která je naprosto antikontinuální, ale k naplnění j e h o osobnosti, k j e h o blahu, pravděpodobně n e dojde. N e ž takový život, to už radši žádný. Síly kontinua se neustále pokoušejí napravovat poškození a dokončovat vývojové fáze. M n o h a způsoby n á m dávají najevo, že je něco špatně. Mezi to patří všechny m o ž n é f o r m y strachu, bolesti a nedostatku štěstí. V naší civilizaci se často projevují jako neustálé utrpení. Až m o c často j s m e nuceni dělat věci, na které nejsme připravení ani zralí — d l o u h o nenaplňované potřeby způsobují tlak vnitřní, okolnosti tlak vnější. Ž i j e m e životy, na které nás evoluce nevybavila, a naši snahu vyrovnat se s nimi neustále brzdí naše v dětství poničené schopnosti. Životní standard se neustále zvyšuje, ale skutečná kvalita našeho života ne. Tu lze občas zažít mezi chudými, tam, kde hrají roli naprosto jasné prvořadé potřeby a p r o b l é m e m je třeba zima nebo hlad. Velice často j s o u ale důvody našeho utrpení daleko m é n ě zřetelné. Cítíme, že j s m e nespokojení, ale není n á m jasné, proč se ty varovné n e p ř í j e m n é pocity dostavují.

148

Koncept

kontinua

J e d n í m z nejčastějších d ů v o d ů je neschopnost j e d n a t s okolím. JÁ, d l o u h o d o b ě od základu oslabováno pocitem, že mu chybí to, co by j e j učinilo správným, padne daleko snadněji za kořist strachu z každodenních překážek. Navíc mezi naše očekávání patří i vhodná kultura, ve které b y c h o m mohli své schopnosti uplatňovat. Pokud takovou kulturu n e m á m e , n e m ů ž e m e svá očekávání naplňovat a ztrácíme část své blaženosti. Pokusit se nastínit, j a k by se měla naše kultura změnit, aby odpovídala našim kontinuálním požadavkům, je utopické, nerealistické a n e m o ž n é . I kdyby k d a n ý m z m ě n á m došlo, m o c by to n e p o m o h l o . N e j d ř í v se m u s í z m ě n i t lidé, tak aby byli schopni p o d o b n o u kulturu udržet. Byl by to neuspokojivý pokus o d s o u zený k o k a m ž i t é m u zániku a následnému rozkladu. Přesto by ale tento pokus o nastínění některých vlastností takové společnosti, která slouží k o n t i n u u vlastních členů, m o h l být přínosný. J e d n o u z nich je potřeba odpovídajícího jazyka, aby se m o h l vyvíjet lidský potenciál verbálního vyjadřování. Děti by měly mít m o ž n o s t poslouchat, j a k mezi sebou hovoří dospělí, a měly by mít vrstevníky, se kterými by m o h l y podle záj m u a vývoje komunikovat na své úrovni. Dále je důležité, aby měly kamarády o něco starší, a tak si m o h l y udělat představu o tom, kterým s m ě r e m se vyvíjet. A až si tento známý o k r u h rostoucích z á j m ů b u d o u schopny osvojit, stane se tak velice snadno. Stejně tak potřebují děti pro své aktivity j a k společníky, tak příklady. Společnost, která to n e u m o ž ň u j e , snižuje j a k zdatnost svých členů, tak stupeň jejich blaha. Jistým znakem, že ve společnosti opravdu něco chybí, je generační propast. Pokud mladší generace není hrdá na to, že j e d n o u b u d e taková j a k o rodiče, pak společnost ztratila své kontin u u m , svou stabilitu, a nejspíš n e n í h o d n a být nazývána kulturní. B u d e se totiž neustále m ě n i t od j e d n o h o neuspokojiv é h o systému h o d n o t k d r u h é m u . Pokud mladší členové společnosti mají pocit, že ti starší j s o u směšní, n u d n í a mýlí se, n e -

Společnost

149

b u d o u mít přirozenou cestu, po které se vydat. B u d o u se cítit ztracení, ponížení, podvedení a b u d o u zlí. Stejně tak se b u d o u cítit podvedení ti starší a b u d o u se rozčilovat, že to s mladými n e m á smysl a že se kontinuita kultury vytrácí. Neustálý příslib „lepších zítřků", bez kterého by se n á m naše životy zdály tak nesnesitelné, že si to n e u m í m e ani představit, vůbec nezajímá členy rozvinuté společnosti, která je stabilní, hrdá a šťastná. Jež je odolná vůči z m ě n á m , ochraňuje své zvyky a brání se novinkám. Naše společnost je tak neuspokoj itelná, tak h r o m a d n ě deprivovaná a odcizená, že dochází k převálcování všech výrazů této přirozené tendence odolávat z m ě n á m . Tak j s m e schopni vzhlížet k „něčemu lepšímu" bez ohledu na to, jestli to skutečně lepší je. Je zapotřebí n e m ě n n é h o z p ů s o b u života, kdy lidé pracují a spolupracují, aniž překračují hranice své přirozenosti. Měl by to být takový d r u h práce, aby ji lidé s uspokojenými předchozími potřebami vykonávali s radostí a měli nepřekonatelnou touhu svých schopností využívat a chovat se sociálně. Rodiny by měly být v ú z k é m kontaktu s ostatními rodinami. B ě h e m svého pracovního dne by měl mít každý šanci na d o p r o vod a spolupráci. Zena, která je celý den sama s dětmi, je o c h u zena o sociální stimulaci. Potřebuje j i n o u emocionální a intelektuální podporu, než jí nabízejí děti. Výsledek je špatný jak pro matku, tak pro dítě, r o d i n u a společnost. Ani v naší společnosti n e m u s í ženy v domácnosti sedět samy d o m a . M o h o u se o domácí práce podělit s kamarádkou n e b o se sousedkou: nejdřív m o h o u pracovat v j e d n é domácnosti, p o t o m ve druhé. To, co v současnosti z n á m e jako hrací skupinky, by m o h l o být v z o r e m pro p o d o b n é skupinky pracovní. Tak by se n e j e n o m matky, ale i j i n é osoby m o h l y věnovat užitečné a zajímavé práci, a děti by si vymýšlely vlastní hry n e b o by se m o h l y připojit k práci. A dospělí by j i m nemuseli věnovat víc pozornosti než to n u t n é m i n i m u m , tak aby spolupráce fungovala. Děti nepatří do středu z á j m u dospělých, ale na j e h o okraj. Po-

150

Koncept

kontinua

kud mají k dispozici dostatek r ů z n é h o materiálu a prostoru, mají šanci najít si své vlastní zájmy, svým t e m p e m a bez nátlaku. A je nepodstatné, jestli je hlavní aktivitou takové pracovní skupinky tkaní, malování, sochařství, opravy či výroba věcí. V první řadě by je však měli dělat dospělí pro dospělé, a dětem by m ě l o být u m o ž n ě n o , aby se bez n a d m ě r n é h o vyrušování připojily. Tak se m ů ž e každý chovat přirozeně a nenucené. Dospělí se n e b u d o u omezovat na úroveň dětí a děti se n e m u s í pokoušet přizpůsobit se t o m u , co dospělí považují za to nejlepší pro děti a co v podstatě brání vnitřní iniciativě, aby hladce a bezproblémově motivovala zevnitř. Děti by měly mít m o ž n o s t dospělé všude doprovázet. V naší kultuře je to sice ve větší m íře n e m o ž n é , ale školy a učitelé by se o to mohli pokusit. Děti totiž mají sklon imitovat a procvičovat své dovednosti z vlastní iniciativy, aniž je někdo m u s í „učit". V kontinuální společnosti žijí všechny generace pod j e d n o u střechou, což má výhody pro všechny. Prarodiče pomáhají, kolik m o h o u , a osoby na vrcholu pracovních sil neodpírají p o d p o r u svým starším ani dětem. O p ě t je n u t n o p o d o t k n o u t , že opravdu obohacující soužití generací závisí na naplněných osobnostech. Ne na nátlaku na emoce d r u h ý c h za účelem uspokojení zbytku dětinských potřeb pozornosti a péče, jako to dělá většina z nás. Vůdce by se přirozeně vykrystalizoval ze členů společnosti, p o d o b n ě jako je t o m u mezi yequánskými dětmi, a omezil by se na aktivní j e d n á n í pouze v situacích, kdy síly jedince nestačí. Ostatní lidé se m o h o u r o z h o d n o u t , k o h o b u d o u následovat, a měli by mít m o ž n o s t změnit vůdce tak, j a k j i m to vyhovuje. U Yequánů je aktivita vůdce m i n i m á l n í a jedinci mají m o ž n o s t se r o z h o d n o u t , zda se b u d o u j e h o r o z h o d n u t í m řídit či ne, p o kud j i m nevyhovuje. B u d e trvat ještě d l o u h o , než b u d e m e schopni žít úspěšně takřka na pokraji anarchie. Každopádně však stojí za to neustále si uvědomovat směr, kterým chceme jít, p o kud to tlak naší kultury dovolí.

Společnost

151

Počet lidí, kteří spolu žijí a pracují, se m ů ž e různit, od několika rodin až po několik stovek lidí, tak aby měl jedinec zájem na udržování dobrých vztahů se všemi lidmi, se kterými se stýká. Pokud si j s o u lidé vědomi, že se b u d o u i nadále potkávat se stejnými lidmi, j s o u silně motivováni chovat se férově a s respektem. Z n á m e to i z naší společnosti: na venkově, kde j s o u lidé nuceni fungovat jako přesně definované společenství. Lidský tvor n e m ů ž e žít s tisíci či miliony druhých. M ů ž e pěstovat vztahy pouze s o m e z e n ý m p o č t e m osob. M ů ž e m e to pozorovat ve velkých městech — každý člověk má de facto svůj o k r u h známých přibližně o velikosti k m e n e . Zbytek obyvatel města mu však dává pocit, že má n e o m e z e n o u šanci vytvořit si vztahy nové, pokud ty stávající přeruší. Yequáni mě naučili daleko více j e m n ý c h a rafinovaných z p ů sobů, j a k j e d n a t s lidmi, než j s e m se naučila v naší civilizaci. Nejvíc mě překvapil jejich způsob vítání cizinců, který mi přišel naprosto r o z u m n ý . Poprvé j s e m to zažila, když j s e m se dvěma Yequány navštívila j e d n u vzdálenou vesnici. Tenkrát ode mě ještě neočekávali, že b u d u vědět, j a k se správně chovat, proto mě přišel j e d e n stařík, který byl v mládí mezi Venezuelany a u m ě l trochu španělsky, pozdravit typickým venezuelským poklepáním na r a m e n o a po krátkém rozhovoru mi ukázal, kam si m á m pověsit síť. Ale m ý m společníkům se dostalo naprosto odlišného zacházení. Beze slov se usadili pod velkou kulatou střechu poblíž vesnice, ani se na sebe nepodívali. Obyvatelé vesnice v rámci svých normálních aktivit chodili kolem, ale o návštěvníky ani pohled e m nezavadili. Přibližně h o d i n u a půl tak ti dva m u ž i seděli, zticha a bez j e d i n é h o pohybu. Pak přišla potichu žena, která j i m na rohožku položila nějaké jídlo, a odešla. M u ž i se nepustili do jídla hned, po chvilce ho ale v tichosti snědli. Misky pak byly potichu odneseny a čas běžel dál. N a k o n e c se k n i m n e n u c e n é přiblížil j e d e n m u ž a opřel se o kůl podepírající vzadu stříšku. Po nějaké době pronesl pár

152

Koncept

kontinua

klidných slov. Trvalo dobré dvě minuty, než mu starší z návštěvníků krátce odpověděl. Pak je opět obklopilo ticho. Další věta vzešla z ticha a opět do něj zapadla. O s o b n í t e m p o a důstojnost m u ž ů nebyly vystaveny tlaku. Postupně rozhovor nabíral na živosti, přišli i j i n í muži, chvilku postáli, a pak se přidali. Všichni působili d o j m e m , že m u s í být zachován klid každého z nich. N i k d o nikoho nepřerušoval, žádný z hlasů nejevil známky e m o cionálního vypětí. Všichni byli naprosto vyrovnaní. Netrvalo d l o u h o a rozhovor byl zpestřen s m í c h e m asi desítky m u ž ů , který mezi větami j e d n o h l a s n ě stoupal a klesal j a k o ve vlnách. Při západu slunce donesly ženy s h r o m á ž d ě n ý m m u ž ů m j í d lo — teď už tu byli všichni z vesnice. Vyměňovali si novinky a často se smáli. Panovala harmonická atmosféra, ani místní, ani návštěvníci se nemuseli uchylovat k nervozitě či falši. Tic h o n e z n a m e n a l o , že d o š l o k p ř e t r ž e n í k o m u n i k a c e , bylo z n á m k o u m o m e n t ů , kdy m u ž i prodlévají ve vlastním v n i t ř n í m m í r u a ujišťují se, že i ostatním se daří stejně. M u ž i z vesnice, kteří se vrátili z o b c h o d n í cesty k j i n ý m ind i á n ů m , byli přijímáni stejným způsobem. Ostatní vesničané je nechali dostatečně d l o u h o v klidu, aby znovu zapadli do vesnického života, a pak se n e n u c e n é přibližovali, bez stresu a bez emocí. My m á m e sklon dívat se na cizince a příslušníky exotických národů, j a k o by byli všichni stejní, a p o k u d se j e d n á o primitivní národy, je tento sklon ještě silnější. Samozřejmě t o m u tak není. Konformita, kterou členové takových n á r o d ů projevují vůči své společnosti a j e j í m zvykům, j i m sice p r o p ů j č u j e jistou p o d o b nost, ale rozdíly mezi jednotlivci j s o u daleko svobodnější m a n i festací vrozených vlastností. Kontinuální kultura se jich n e m u s í bát ani se n e m u s í pokoušet o jejich potlačení. Jinak je t o m u v civilizovaných společnostech. Podle toho, do jaké míry se vzdálily od n o r e m kontinua, j s o u rozdíly mezi lidmi vesměs projevem nejrůznějších způsobů, jakými se přizpů-

Společnost

153

sobili d e f o r m a c í m osobnosti způsobeným prožitým množstvím a kvalitou deprivací. Často j s o u pak antisociální a společnost se začíná bát n e j e n o m jich, ale veškerých projevů originality u kteréhokoli z členů. O b e c n ě řečeno je tlak společnosti na k o n f o r m i t u jednotlivce tím pravděpodobnější, čím více se společnost vzdálila k o n t i n u u . J e d n o u j s e m s úžasem pozorovala, j a k si j e d e n Yequán vzal do hlavy, že vyleze na vršek kopce, který se tyčil nad vesnicí, a tam bubnoval a hulákal z plných plic. Po dobré p ů l h o d i n ě byl tento impuls ukojen. Z nějakých vnitřních d ů v o d ů se mu chtělo, tak to prostě udělal. Z ř e j m ě ho ani trochu nezajímalo, co si o t o m b u d o u myslet sousedi, i když to nebylo „normální". Byla j s e m velmi překvapená. N i k d y j s e m totiž nepochybovala o nepsaném pravidle své společnosti, že příčetní členové společenství potlačí své divné nebo „iracionální" touhy, aby se jich zbytek společnosti nezačal bát n e b o j i m nepřestal důvěřovat. O b r á z k e m tohoto pravidla v naší kultuře j s o u známé osobnosti. Filmové a popové hvězdy i osoby jako W i n s t o n Churchill, Albert Einstein a G á n d h í mají na výstřednosti licenci. M o h o u se n a j e d n o u oblékat a chovat daleko originálněji, než si to m o h l i dovolit předtím, než se stali známými. N a j e d n o u j s o u m i m o podezření. Ani úchylky J u d y Garlandové jaksi nebrala společnost tak špatně j a k o stejné chování vedle u sousedů. Byla to totiž celebrita, kterou uznávaly miliony druhých. N e m u s e l a se bát, že by j e j í chování nebylo přijímáno, ať už by to bylo cokoli. Co se celebrit týče, n e m u s í m e se spoléhat na svou n e d o k o n a l o u schopnost ú s u d k u a přijetí. Ve společnosti, která svým č l e n ů m předepisuje, že m u s í být spolehliví, je nespolehlivost podezřelá a antisociální. Ale m ů ž e to být i chování naprosto sociální ve společnosti, kde je zvykem pokoušet se ošidit d r u h é h o , kde je m o ž n o . Důležitým p ř e d p o kladem je samozřejmě skutečnost, že se d r u h ý snaží o to samé. V takové společnosti se pak člověk m ů ž e vždy spolehnout na to, že j s o u ostatní nespolehliví. A m ů ž e opakovaně vyhledávat si-

154

Koncept

kontinua

tuace, kdy by d r u h é m o h l v této hře porazit. V m n o h a zemích je to normální. Problém však mají nic netušící cizinci ze země, kde je férová hra důležitou součástí toho, co se považuje za sociální chování. Stejně t a k j a k o způsob přijímání návštěv se zdál být i y e q u á n ský pohled na o b c h o d n í j e d n á n í založen na svrchované touze nevytvářet napětí. Měla j s e m vzácnou příležitost hlouběji p o h l é d n o u t do míry jejich ohleduplnosti, když j s e m obchodovala s yequánským náčelníkem A n c h u e m . A n c h u se ke m n ě totiž přestal chovat jako k ne-lidem, od kterých se neočekává, že se b u d o u chovat jako Yequáni, a zaučoval mě. Ž á d n á z lekcí, které mi udílel, nespočívala ve slovních instrukcích nebo ve vysvětlování. Byly to reálné situace, které měly za úkol odhalit mé vrozené schopnosti, tak abych poznala, co je v dané situaci nejlepší, a abych t o m u dala přednost. Dá se říct, že se pokoušel osvobodit m ů j smysl pro k o n t i n u u m od nesčetných rušivých vlivů, kterými j e j má kultura ovlivnila. Jedná se o příhodu, o které j s e m se zmínila v ú v o d u knihy. A n c h u se mě tenkrát zeptal, co chci v ý m ě n o u za šperk z benátského skla. Bez váhání j s e m odpověděla, že cukrovou třtinu. Naše expedice totiž přišla o velkou část zásob cukru, když se n á m v peřejích převrhla kánoe, a m o j e touha po sladkém se začínala podobat posedlosti. D r u h é h o dne j s m e šli s j e h o ženou na třtinové pole (u Yequánů sekaly třtinu j e n o m ženy), abychom obchod uzavřeli. Já a A n c h u j s m e seděli na kládě, j e h o žena šla do pole a vrátila se se čtyřmi třtinami. Položila je na zem a A n c h u se mě zeptal, jestli chci víc. Ale jistě že j s e m chtěla víc. Chtěla j s e m tolik, kolik mi dají, takže j s e m řekla ano. Ž e n a vešla opět do pole a přinesla další dva stvoly. Položila je k ostatním. „Ještě?" zeptal se mě Anchu.

Společnost

155

A já opět řekla: „Ano, ještě!" Ale pak se mi rozsvítilo. N e d o h a dovali j s m e se tak, j a k j s e m se domnívala — každý za sebe. Anchu mě žádal, abych kamarádsky a s důvěrou usoudila, co by bylo férové, a byl ochoten řídit se m ý m rozhodnutím. Když j s e m si svůj omyl uvědomila, byla j s e m v rozpacích a zavolala j s e m na j e h o ženu, která opět s mačetou zmizela v poli: „Toini!" — j e n o m j e d nu. T a k j s e m směnila za sedm stvolů. A když se mi rozsvítilo, neobsahovalo smlouvání ani trochu napětí či rivality. Myslím, že se naše o b c h o d n í techniky pravděpodobně nestan o u tak „civilizovanými" jako ty yequánské. Na t o m t o příběhu chci ukázat j e n j e d e n příklad toho, co všechno m ů ž e být akceptováno j a k o v h o d n ý způsob jednání, pokud to kultura předepisuje a pokud počítá s tím, že se její členové chovají sociálně. V takové společnosti se pak m ů ž e stát, že její členové zachovávají i m é n ě p ř í j e m n é a m é n ě přitažlivé zvyky. Například Sanemové, na rozdíl od Yequánů, j e d e n takový zvyk mají. Je pro ně n o r mální udělat nájezd na j i n o u sanemskou vesnici a ukrást tolik mladých žen a pobít tolik m u ž ů , kolik j e n m o ž n o . Kdy a proč se vyvinula tato část jejich kultury nebo proč C h i varové na d r u h é straně Jižní Ameriky pomstí každou smrt, bez ohledu na to, co ji způsobilo, to nikdo neví. Je ale dobré si všimnout, že se společnost sociálně motivovaných j e d i n c ů b u d e spolehlivě řídit danými pravidly. Pokud byla naplněna kontinuální očekávání jejích členů, nedojde k antisociálnímu n e b o krimináln í m u chování. Vrah v úzkých uličkách páchá protispolečenský čin, ale voják, který zabíjí nepřítele, ne. Sociálnost pachatele se p o m ě ř u j e motivem, ne činem samým. My b y c h o m pravděpodobně taky ocenili, kdyby naše společnost patřila mezi h u m á n n í kultury. Ale p o k u d použijeme výraz „ h u m á n n í " , m u s í to znamenat kulturu takovou, která respektuje lidské k o n t i n u u m . Kultura, která n u t í lidi žít životy, na které je evoluce nevybavila, jež nenaplňuje jejich vrozená očekávání a vytlačuje schopnost přizpůsobit se až za hranice možností, h u m á n n í není a b u d e n u t n ě poškozovat jejich osobnosti.

156

Koncept

kontinua

J e d e n ze způsobů, j a k lze lidskou osobnost dostat až na hranice, je ochudit ji i o to m i n i m u m požadavků po různorodosti p o d n ě t ů . Výsledná ztráta blaha se projevuje f o r m o u , které říkáme nuda. Smysl pro k o n t i n u u m vyvolává tento n e p ř í j e m n ý p o cit, aby stimuloval danou osobu k j i n é činnosti. V naší civilizaci převládá názor, že n e m á m e „právo" n e n u d i t se, a tak děláme roky tu samou m o n o t ó n n í práci v továrnách a kancelářích n e b o se celý den úplně sami zabýváme domácími pracemi. Yequáni mají velice vytříbený smysl pro hranice vlastního kontinua. Rychle si všimnou, že je jejich schopnost adaptace ohrožena ztrátou blaha, a pokud j i m hrozí nuda, svou činnost přeruší. Vynalezli m n o h o způsobů, j a k se při m o n o t ó n n í práci vyh n o u t hrozbě nudy. Když třeba ženy zatloukají do prkýnka na strouhání m a n i o k u m n o h o rovnoběžných řad kovových z o u b ků, nedělají řadu po řadě. Nejdříve zatlučou kolíčky do tvaru diamantu a p o t o m zaplňují mezery, až se vzorec ztratí. Účel zabavit umělce to splnilo. Dalším příkladem je stavba střechy. C e n t i m e t r po centimetru se m u s í liánou přivazovat jednotlivé palmové listy ke konstrukci. Aby se vyhnuli n u d ě a přitom udělali kus práce, pozvou si Yequáni všechny m u ž e z vlastní i ze sousední vesnice, aby to šlo rychle. N e ž všichni dorazí, nakvasí dost manioku, tak aby byli všichni m u ž i po celou dobu, co práce trvá, lehce ovínění. T l u m í to vědomí, a tak i přirozenou náchylnost k nudě. Navíc vytvoří slavnostní náladu: oblečou se do korálků a peří a pomalují se. Po celou dobu pak prochází vesnicí někdo s b u b n e m . M u ž i i chlapci si b ě h e m práce vykládají a vtipkují a pracují j e n o m tak dlouho, než je to přestane bavit. To p o t o m slezou ze střechy a j d o u dělat něco j i n é h o . N ě k d y jich pracuje n a j e d n o u hodně, někdy jich na to má náladu j e n pár. Pro všechny zúčastněné to f u n g u j e o b d i v u h o d n ě dobře. I pro pozvané pomocníky. Ti se stravují u rodiny, jejíž d ů m se staví. Ta předtím samozřejmě dost nalovila, aby bylo maso.

Společnost

157

Je n u t n é podotknout, že b ě h e m těch d n ů , kdy j s o u všichni lehce podnapilí, a nocí, kdy si n e j e n o m muži, ale i ženy a děti dopřávají alkoholu, nedochází k žádným n á z n a k ů m agresivity. Je to m o ž n á výrazem jejich naplněných osobností. M a j í m i n i m á l n í p o t ř e b u odsuzovat d r u h é a velice s n a d n o přijímají individuální rozdíly. V naší civilizaci lze také pozorovat, že více frustrované osoby mají silnější p o t ř e b u odsuzovat a rozlišovat, zda j s o u druzí přijatelní n e b o ne. Děje se tak b u ď na bázi osobní, n e b o ve skupinách, v konfliktech náboženských, politických, n á r o d n í c h , rasových, sexuálních n e b o d o k o n c e i věkových. H l a v n í m základem této iracionální nenávisti je sebenenávist, pramenící z nedostatku v ě d o m í vlastní „správnosti" v r a n é m dětství. Yequáni také považují Sanemy za m é n ě c e n n é tvory s barbarskými způsoby a Sanemové n e m a j í rádi povýšené chování Yequánů, ale přesto je zajímavé, že nikdo z nich n e m á n e j m e n š í potřebu vměšovat se do způsobu života těch d r u h ý c h n e b o je poškozovat. Navštěvují se a často spolu obchodují, a navzájem se za zády vysmívají, ale ke k o n f l i k t ů m mezi nimi nedochází. N a š í tragédií je z velké části to, že j s m e ztratili smysl pro naše „práva" coby členy lidského d r u h u . N e j e n o m ž e akceptuj e m e n u d u s rezignací, ale p ř i j í m á m e i spoustu dalších p ř e s t u p ků proti t o m u málu, co po pustošivém dětství a mládí zbylo z našeho kontinua. Tak například tvrdíme, že je kruté chovat velkého psa v městském bytě. Ale to m l u v í m e o zvířeti, ne o člověku, ten je ještě větší a citlivější na své prostředí. Sobě dovolíme, aby nás bombardoval h l u k přístrojů, dopravy, rádio od sousedů. Počítáme s tím, že s námi b u d o u cizí lidé zacházet h r u b ě . U č í m e se předpokládat, že nás naše děti n e b u d o u p o slouchat a naši rodiče n á m polezou na nervy. P ř i j í m á m e život s nahlodávající nejistotou, co se naší schopnosti v práci i v m e zilidských vztazích týče, velice často i v rámci našich partnerských vztahů. N e p o c h y b u j e m e o tom, že život je těžký. N e v ě -

158

Koncept

kontinua

říme, že m á m e od n a r o z e n í právo být šťastní, a za štěstí p o v a ž u j e m e tu t r o š k u klidu a s p o k o j e n o s t i , k t e r o u m á m e . Opravdová radost, stav, ve kterém Yequáni stráví většinu svého života, je u nás m i m o ř á d n ě ojedinělá. Pokud b y c h o m měli šanci žít takový život, pro který j s m e byli evolucí vyvinuti, m ě l o by to dopad na většinu našich s o u časných n á z o r ů . N e d o v e d e m e si v ů b e c představit, že děti a mládež m u s í být šťastnější než dospělí. Jak už j s e m naznačila, n e j s m e t o h o schopni proto, že se neustále h o n í m e za nějakým cílem, o kterém si myslíme, že zaplní místo chybějícího pocitu „správnosti" v našich životech. Když ho d o s á h n e m e a zjistíme, že n á m stále ještě chybí to b e z e j m e n n é cosi, co postrádáme od dětství, ztrácíme p o s t u p n ě víru, že další řada cílů n a š e m u n e ustálému t o u ž e n í uleví. Navíc se u č í m e přijímat „realitu", abyc h o m bolest opakovaného zklamání co nejlépe zmírnili. V jist é m b o d ě u p r o s t ř e d života si z a č n e m e n a m l o u v a t , že j s m e z r ů z n ý c h d ů v o d ů promarnili šanci užít si naprostého blaha a m u s í m e žít ve stavu neustálého k o m p r o m i s u . T e n t o stav věcí nás stěží rozradostní. Ž í t život, ke k t e r é m u j s m e byli evolucí vyvinuti, to je úplně jiná situace. N o v o r o z e n e c k é t o u h y u s t u p u j í následujícím fázím dětství a každá naplněná řada požadavků u v o l ň u j e cestu dalším. Jak člověk dospívá, přejde touha hrát hry a zesiluje se touha pracovat, t o u h a najít přitažlivého partnera a žít s ním, p o s t u p n ě roste touha pracovat pro něj a mít s n í m společné děti. Vůči d ě t e m se vyvinou rodičovské vzorce chování. Potřeba sociálních kontaktů se sobě p o d o b n ý m i je naplňována od n a r o z e n í až do smrti. T o u h a d o s p ě l é h o v nejlepších letech u s k u t e č ň o v a t p r o j e k t y j e p o s t u p n ě završena. Pak p o s t u p n ě ubývá tělesných sil a dostaví se touha uvolnit místo svým m i lým, touha po klidu, po m e n š í m množství zážitků, touha cítit, j a k se věci p o h y b u j í k r u h e m života bez vlastního přičinění, a když je nakonec poslední touha uspokojena, následuje ji p o u ze potřeba odpočinku, nevědění, o d c h o d u .

Společnost

159

Potřeby j s o u v každé nové fázi znovu a znovu plně uspokojovány. Proto není být mladý lepší než být starý. Každé období má své speciální radosti. Když j s o u všechny t o u h y naplněny, není potřeba závidět mladým, není potřeba přát si o pár let více nebo m é n ě , přát si j i n é radosti než ty, které s sebou daný věk přináší, po celou dobu, až do smrti, a dokonce i včetně té. Bolest a nemoc, smrt blízkých, nepohodlí a zklamání snižují stupeň štěstí, ale n e m ě n í nic na faktu, že štěstí JE tou n o r m o u . N e m o h o u ani ovlivnit tendenci kontinua obnovovat a z n o v u nastolovat narušené štěstí. Pokud je našemu smyslu pro k o n t i n u u m povoleno fungovat po celý život, postará se o naše zájmy daleko lépe, než by kdy m o h l systém řízený intelektem.

160

Koncept

kontinua

Kapitola

sedmá

Jak zařídit, aby kontinuum opět fungovalo

Energetické pole nepřetržitě n o š e n é h o n e m l u v n ě t e a osoby, která o něj pečuje, se spojují. M i m i n k o tak m ů ž e aktivitami dospělého vybít svou přebytečnou energii. C h o v á n í yequánských m i m i n e k v náručí ostře kontrastuje s chováním našich civilizovaných m i m i n e k , která většinu svého života stráví ve fyzické izolaci. Yequánská m i m i n k a j s o u klidná, skvěle se s nimi manipuluje. Když je vezmete a nesete ve v h o d né poloze, nevzpínají se. Naše m i m i n k a j s o u naprostý opak. Kopou nožičkami, divoce máchají ručičkami a propínají tělíčko do luku. V postýlce a v kočárku se vrtí a napínají, a když je v e z m e me do náruče, je problém je udržet, protože v t o m pokračují. Pokoušejí se ulevit vzrůstajícímu napětí — mají víc energie, než je j i m p ř í j e m n é n e b o než j s o u schopna vybít. Pokud j i m někdo v ě n u j e pozornost, vzrušením vykřikují a kroutí se. Vyjadřují tak radost, ale zároveň tou divokou svalovou reakcí spotřebovávají něco z té nashromážděné energie. Pasivní n e m l u v n ě , spokojené ve svém k o n t i n u u , s uspokojen ý m očekáváním n e p ř e t r ž i t é h o tělesného kontaktu, přispívá k vybití své energie minimálně. Nechává to na dospělém nebo děcku, u kterého je. Když završí fázi v náručí a začne se plazit, j e h o situace se radikálně mění. Se svou energií m u s í zacházet samo, tedy alespoň přes den, když není u mámy. Začne být veli-

J a k z a ř í d i t , aby k o n t i n u u m o p ě t f u n g o v a l o

161

ce aktivní. Z a n e d l o u h o mu plazení nečiní problémy a o n o se p o h y b u j e úchvatnou rychlostí. Ta se ještě zvýší, když dítě začne lézt. Pokud ho nikdo n e o m e z u j e , cestuje energicky a vytrvale po d o s t u p n é m okolí a n a s h r o m á ž d ě n o u energii využívá na p o znávání světa, ve kterém b u d e žít. Jak začne chodit a běhat a hrát si, činí tak t e m p e m , které by bylo šílené, kdyby se j í m pohyboval dospělý. Kdyby se dospělý pokoušel držet s n í m krok, brzy by padl vysílením. Lepšími společníkyjsou mu vrstevníci a starší děti. Malý človíčekje chce napodobovat, co mu j e h o rostoucí síly stačí. Svou neskutečnou aktivitu o m e z u j e j e n on sám, nikdo jiný. Když se unaví, j d e za matkou si odpočinout, když je starší, odebere se do své sítě. V civilizovaném prostředí je dětem často z n e m o ž n ě n o vybít dostatek energie, tak aby byly spokojené. Jejich aktivity j s o u omezovány třeba nedostatkem času na hraní venku, o m e z e n ý m prostorem d o m a nebo i „uvězněním" v ohrádce, v kšírkách, v postýlce n e b o jídelní židličce. A děti pak s největší pravděpodobností zjistí, že j i m kopání, mávání a propínání od n e p ř í j e m n ě nashromážděné energie neuleví. Objeví, že se energie k o n c e n t r u j e z velké míry v genitáliích a jejich dalším stimulováním lze napětí ještě zvýšit, nasměrovat do nich energii ze zbytku těla a poté ji vybít. Masturbace se stává bezpečným ventilem pro energie, které děti n e m o h l y běh e m svých denních aktivit vybít. Podobně je t o m u v dospělosti. Přebytečná energie se s t u p ň u je v sexuální předehře a uvolňuje orgasmem. Pohlavní akt slouží dvěma rozdílným účelům. J e d n í m je reprodukce, d r u h ý m je vyrovnávání energetické hladiny. Někteří lidé jsou díky svým deprivacím nuceni žít ve stavu neustálého napětí, které se stává součástí jejich osobnosti. Jejich orgasmus uvolňuje j e n povrchní část energie nepřetržitě napjatého svalstva. Nedokonalé uvolnění vytváří chronický stav nespokojenosti, který se projevuje špatnou náladou, sníženým zájmem o sex, ztrátou koncentrace, nervozitou nebo promiskuitou.

162

Koncept

kontinua

Deprivovaný dospělý je však v ještě horší situaci. Potřeba po fyzických projevech sexu se míchá s pozůstatky dětské potřeby po nesexuálním tělesném kontaktu. V naší společnosti o ní obecně m o c nevíme a jakoukoli t o u h u po kontaktu si vykládáme jako sexuální. Tak j s o u tabu ohledně sexu často aplikována na veškeré f o r m y utěšujícího nesexuálního tělesného kontaktu. Yequáni si v raném dětství užili tohoto p o t ř e b n é h o kontaktu dosyta, ale i tak často sedávají děti i dospělí těsně vedle sebe, o d počívají v j e d n é síti n e b o o sebe pečují. Pro nás je daleko nutnější zpřetrhat stávající tabu a vzít tuto lidskou potřebu po ujišťujícím kontaktu na vědomí. Za n o r m á l ních okolností b y c h o m ji také měli, j a k děti, tak i dospělí, ale naše nenaplněné dětské potřeby ji neuvěřitelně zesilují. Pokud chceme, m á m e naštěstí šanci ji naplnit, p o k u d stále ještě trvá. Pod praporem sexu nerozlišujeme, co je co. Skrývá tak i p o třebu objímání, potřebu být ze všech stran chráněn d r u h ý m , být na chvilku m i m i n k e m a být ujišťován, že j s e m h o d e n lásky ne proto, že j s e m d o m ů donesl výplatu n e b o upekla koláč, ale prostě proto, že existuji. D ů v ě r n á atmosféra, kterou manželé mezi sebou vytvářejí p o m o c í šišlání a zdrobnělin (kočičko, holčičko, medvídku), j i m u m o ž ň u j e vzájemné doplňování mezer vzniklých zanedbávající péčí jejich rodičů. O b e c n ě rozšířené nadužívání šišlání je samo o sobě svědectvím o kontinuální podstatě této potřeby. C h u ť na sex a touha po lásce j s o u propojeny. U s p o k o j e n í silnější touhy pak m ů ž e vést i k uspokojení druhé. M u ž , který je celý nejistý po dni stráveném v kanceláři, se večer nechá láskyplně hladit a objímat. Jakmile je tato potřeba naplněna, m ů ž e zjistit, že je j e h o zájem o ženu i sexuální. V naší společnosti se však často cítí P O V I N E N k sexu přejít, tyto potřeby nepovažuje za rozdílné a na sobě nezávislé. My j s m e byli všichni o náruč ochuzeni, a láskaje tedy nevyh n u t e l n ě směsicí těchto dvou potřeb. Směsicí, která se r ů z n í od člověka k člověku podle povahy j e h o deprivace. P o k u d

Jak zařídit, aby k o n t i n u u m opět f u n g o v a l o

163

c h c e m e m í t „skvělý" vztah, m u s í m e se naučit počítat s vlastními i s partnerovými speciálními požadavky a pokusit se j i m co nejlépe vyhovět. Z m a t e k , který vzniká m í c h á n í m potřeby sexu a potřeby lásky, m a m i n k o v s k é h o tělesného kontaktu, se odráží i ve frázích j a k o „sexy máma". Myslím, že je n u t n é ho řešit. Pokud si ten rozdíl u v ě d o m í m e a b u d e m e se trochu cvičit v rozlišování, m ů ž e m e nechat p r o u d i t daleko více láskyplného citu a n e k o m plikovat ho sexualitou, p o k u d o ni n e m á m e zájem. N a š e n e n a plněná touha po tělesném kontaktu by se znatelně snížila, p o kud by bylo sociálně přijatelné držet se za ruce s kamarádem jakéhokoli pohlaví, při r o z h o v o r u sedět blízko u sebe, ne j e n vedle sebe, s e d n o u t si n ě k o m u na klín nejen v soukromí, ale i na veřejnosti, pohladit d r u h é m u vlasy, když se vám chce, častěji a otevřeněji se objímat či obecněji projevovat své pocity (samozřejmě p o k u d nejsou nevítané). V nedávné době byly pro zintenzívnění kontaktů zakládány tzv. setkávací skupinky. Propagují objímání a dotýkání bez znalosti pravého d ů v o d u . V j e d n é takové skupince uskutečnili experiment, který se dostal i do tisku a setkal se s v ý j i m e č n ý m ohlasem. J m e n o v a l se „lidský sandwich". J e h o podstata spočívá v tom, že j e d n a osoba stojí těsně tváří v tvář d r u h é , třetí jí stojí těsně za zády. Prostřední osoba má roztažené ruce, ostatní dvě objímají j e j í dlaně. Dostává s e j í takového objetí, j a k é h o se n o r m á l n í m u d o s p ě l é m u n e m ů ž e poštěstit, leda snad kdyby obr objímal trpaslíka. Ve zprávě se píše, že je skupinka proto tak úspěšná, protože se člověk uprostřed t o h o t o objetí cítí j a k o v s e d m é m nebi. Pokud se začneme na své potřeby dívat z hlediska kontinua, m ů ž e m e j i m lépe p o r o z u m ě t a srovnání vlastního chování s chováním druhých n á m přinese více užitku. Nejspíš přestaneme vinit své rodiče či společnost z toho, co n á m všechno natropili, a pochopíme, že j s m e všichni oběťmi deprivace. Všichni, arcibiskup i hippies, spisovatelé, učitelé i malí zlobiví kluci, se

164

Koncept

kontinua

pokoušejí nalézt cestu k pocitu „správnosti". Stejně tak i filmové hvězdy, politici, kriminálníci, umělci, homosexuálové, feministky a byznysmeni. J s m e tvorové, kteří n e m o h o u než směřovat k naplnění svých očekávání, a je j e d n o , jak je naše chování díky spleteným a k o m b i n o v a n ý m deprivacím nenormální. Nevyléčí nás samotné pochopení, co naše problémy způsobilo, ani vědomí, že j s m e všichni j e n oběti obětí, že nikdo není vítěz. N e b u d e to další krok k dosažení blaha. Maximálně n á m to p o m ů ž e zvolit správný směr. Principy k o n t i n u a je n u t n é aplikovat daleko konkrétněji. J s e m přesvědčená, že u dětí i u dospělých lze kdykoli doplnit zážitky, kterých se j i m v raném dětství nedostávalo. J e d n í m z d ů vodů pro toto přesvědčení j s o u důkazy, že tato potřeba přetrvává, i když deprivovaný člověk roste a dospívá. Snaha po naplnění potřeb z novorozeneckého období trvá, ale j e d n a k n á m není jasné, co hledáme, j e d n a k j s o u naše úspěchy j e n dílčí. Dalším d ů v o d e m pro tvrzení, že lze potřeby naplnit i později v životě, je skutečnost, kterou demonstrovali lékaři D o m a n a Delacato ve filadelfské klinice. Starší děti i dospělí se m o h o u vrátit do uplynulých vývojových fází plazení a lezení, o které byli ochuzeni. U m o ž ň u j e j i m to vyvinout schopnosti p o d m í n ě né završením těchto fází. D o m a n a Delacato zjistili, že osoby, kterým nebylo u m o ž n ě no v d a n é m období v dětství lézt po čtyřech, které byly o m e z o vány b u ď ohrádkami, n e b o j i n ý m i faktory, nedokázaly plně rozvinout své verbální schopnosti. V některých případech se to projevilo koktáním. To bylo vyléčeno, když se tito lidé po d o b u několika měsíců na h o d i n u d e n n ě vraceli k plazení a lezení. O s o b á m , které d o s u d n e m ě l y v y h r a z e n o u d o m i n a n c i j e d n é m o z k o v é hemisféry, se navíc podařilo takové d o m i n a n c e d o sáhnout. D o m a n a Delacato p ů v o d n ě pracovali s dětmi s poškozením m o z k u . Poté ale zjistili, že se tak dají zlepšit i verbální schopnosti „normálních" lidí. Delacato, který pracoval jako asistent v aka-

Jak z a ř í d i t , aby k o n t i n u u m o p ě t f u n g o v a l o

165

demii C h e s t n u t Hill, provedl se studenty test. Nechal je absolvovat test verbálních schopností a pak je rozdělil na dvě skupiny. Jedna absolvovala trénink lezení, plazení a mozkové dominance. Kontrolní skupina chodila jako obvykle do školy. Po šesti týdnech všichni test zopakovali. Chlapci, kteří lezení neabsolvovali, dosáhli 6,8 bodů. Chlapci z experimentální skupiny dosáhli o h r o m u j í c í h o p r ů m ě r u 65,8 bodů. Lezení a nácvik d o m i n a n c e se tak staly regulérním zvykem nejen pro všechny studenty na střední škole v C h e s t n u t Hill, ale i pro reprezentační fotbalové mužstvo. Skvělé výsledky, jakých se naplněním potřeby chlapců po plazení a lezení dosáhlo, ukazují na to, že byli všichni chlapci 0 plně prožitou fázi batolení a lezení ochuzeni. Velkou naději skýtá fakt, že j i m tento zážitek m o h l být u m o ž n ě n m i m o přirozený posloupný řád, a přesto byl tak efektivní. Je to d ů k a z e m skutečnosti, že dětinské potřeby přetrvávají n e o m e z e n ě dlouho, a proto m o h o u být uspokojeny v kterémkoli věku. Zastávám tedy názor, že lze přesně tak dohonit b ě h e m života 1 zážitky ranější a formativnější, o které j s m e byli o c h u z e n i v době, kterou j s m e měli strávit v náručí. Je však potřeba najít v h o d n é způsoby. Je docela j e d n o d u c h é přimět dospělé či děti, aby lezli po čtyřech, pokud to potřebují. N a h r a d i t fázi v náručí odrostlému dítěti či dospělému je ale obtížnější. M e n š í m n e n o š e n ý m dětem by m o h l o pomoci objetí rodičů, sezení na klíně při každé v h o d n é příležitosti n e b o spánek v rodinné posteli. N e b u d e to trvat dlouho, doplní si, co potřebují, a b u d o u chtít zpátky do vlastní postýlky, tak j a k by se stalo daleko dřív, kdyby v rodinné posteli spaly od narození. V dnešní době se n á m představa rodinné postele zdá naprosto nezvyklá a radikální. Stejně jako tělesný kontakt n e b o neustálé nošení miminka, ať spícího či bdícího. Ale podle měřítek m i liony let trvajícího kontinua je naše kultura, která se od dlouh o d o b ě fungujících lidských n o r e m a p r e h u m á n n í c h zážitků

166

Koncept

kontinua

odklonila a považuje tyto praktiky za nezvyklé, j e n maličkým kouskem historie. Někteří rodiče se obávají, že by dítě mohli zalehnout nebo ho udusit pod peřinou. Pokud ale spící osoba není nemocná nebo pod vlivem alkoholu či jiných drog, není ani mrtvá, ani v komatu, má jistý stupeň nepřetržitého vědomí, aniž by se musela budit. Pamatuji si na první noc, kdy j s e m spala s chlupatým opičím m i m i n k e m , které n e m ě l o ani kilo. Tisíckrát za noc j s e m se vzbudila strachem, že ho rozmáčknu. D r u h á noc byla p o d o b n ě hrozná, ale b ě h e m několika d n ů j s e m zjistila, že si i ve spánku uvědomuji, kde leží, t a k j a k o m n o h o velkých zvířat, které spí s mladými. A udušení pod dekou rodičů? Tato pravděpodobnost je víceméně nulová, p ř i n e j m e n š í m daleko nižší než pravděpodobnost udušení vlastní peřinkou v postýlce v dětském pokoji, protože si rodiče m i m i n k o uvědomují. Dále si dělají rodiče starosti kvůli přítomnosti m i m i n k a běh e m sexu. U Yequánů je přítomnost m i m i n k a samozřejmostí, nejspíš t o m u tak bylo i b ě h e m stovek milionů let před námi. Je docela m o ž n é , že m i m i n k o přichází o důležité psychobiologické spojení se svými rodiči, p o k u d mu p ř í t o m n o není. M o ž ná to v n ě m zanechá t o u h u a ta se později projeví jako pocitem viny nabitý komplex O i d i p ů v či Elektřin, potlačená touha po sexuální lásce k rodiči opačného pohlaví. Na začátku přitom bylo j e n obyčejné přání pasivní role. Toto přání se t r a n s f o r m u j e do touhy po aktivní účasti až později, j a k se sexualita vyvíjí a pasivní účast je z a p o m e n u t a n e b o nepředstavitelná. Snad by n á m výz k u m m o h l ukázat, jak t o m u t o silnému zdroji pro společnost škodlivého pocitu viny předejít. Dalším, u nás rozšířeným názorem, je rozmazlování. Myslíme si, že m i m i n k u přílišnou pozorností a neustálým nošením zabráníme v samostatnosti a oslabíme j e h o soběstačnost. Ale j a k j s m e si ukázali, je samostatnost výsledkem úspěšně završené fáze v náručí, kdy je m i m i n k o vždy přítomné, ale j e n zřídka samo centrem pozornosti. J e d n o d u š e se nachází v matčině živo-

J a k z a ř í d i t , aby k o n t i n u u m o p ě t f u n g o v a l o

167

tě a v naprostém bezpečí zažívá spoustu věcí. Když se m a m i n k y pouští a začíná se plazit, lézt a chodit po světě kolem ní, činí tak bez j e j í h o vměšování („ochrany"). Základním úkolem j e h o matky je být mu k dispozici, když za ní přijde n e b o ji volá. J e j í m úkolem není řídit j e h o aktivity ani ho ochraňovat před nebezpečím, před kterým se m ů ž e ochránit samo, pokud je mu to dovoleno. Důvěřovat v pud sebezáchovy m i m i n k a do takové míry je snad tou nejobtížnější zkouškou, p o k u d se r o z h o d n e m e pro život podle našeho kontinua. N ě k o m u se m o ž n á podaří dovolit m i m i n k u , aby si hrálo s ostrým nožem, s o h n ě m a nebo na břehu potoka, t a k j a k j e to běžné u Yequánů, kteří znají neskutečný talent m i m i n e k dávat na sebe pozor. Č í m m é n ě zodpovědnosti přebírá civilizovaná matka za bezpečí miminka, tím dříve a lépe b u d e m i m i n k o samostatné. Bude vědět, kdy potřebuje p o m o c n e b o útěchu. Pokud mu to dovolíme, b u d e iniciátorem. M a minka by měla být vždy přístupná a měla by nabízet absolutní m i n i m u m rad. Přestarostlivá matka, která neustále přebírá iniciativu, která miminko během těch prvních důležitých měsíců, kdy to bylo tak potřeba, nenosila, bude mít oslabené dítě. Samozřejmě n e b u d e lehké přenést to, co j s m e se naučili u Yequánů, do našich tak diametrálně odlišných civilizovaných životů, které chceme zlepšit. Věřím však, že samotné r o z h o d n u t í přiblížit se k o n t i n u u co nejvíce je tím nejdůležitějším krokem. N á š zdravý r o z u m n á m už p o m ů ž e najít způsoby, j a k to u s k u tečnit, stačí j e n chtít. Stačí, když si maminka uvědomí, že b u d e m i m i n k o po prvních šesti až osmi měsících p o ř á d n é h o nošení soběstačné, nenáročné a se základy sociálního cítění, což pozitivně ovlivní dalších patnáct dvacet let, které stráví v r o d n é m d o m ě . P o t o m jí b u d e jasné, že je v j e j í m vlastním zájmu ho b ě h e m domácí práce i běh e m nakupování a všude j i n d e „tahat". Věřím, že naprostá většina civilizovaných m a t e k své děti opravdu m i l u j e a o zážitky tak důležité pro jejich štěstí je při-

168

Koncept

kontinua

pravuje j e n proto, že vůbec netuší, jaké u t r p e n í j i m z p ů s o b u j e . N e p o c h y b u j i o tom, že by matky bojovaly za to, aby m i m i n k o nebylo ani m i n u t u o samotě, kdyby věděly, j a k trpí, když osam o c e n é pláče v postýlce, j a k s m u t n é je j e h o toužení a j a k vážné následky m ů ž e tato deprivace mít pro vývoj j e h o osobnosti a pro j e h o schopnost žít spokojený život. V okamžiku, kdy se matka začne chovat tak, aby to mělo pro k o n t i n u u m j e j í h o m i m i n k a přínos, prospívá zároveň i svému mateřskému kontinuu. Její kulturou zmatené instinkty se začnou opět vynořovat a napojovat na přirozené pudy. Už s e j í n e b u d e chtít dát m i m i n k o z ruky. Každé zaplakání b u d e signálem p ř í m o do srdce a žádná výchovná teorie ho nezmaří. Na počátku stačí, že se matka řídí správnými podněty, zanedlouho se u j m o u vedení pradávné instinkty. K o n t i n u u m je totiž m o c n á síla. N i kdy se nepřestane pokoušet o znovunastolení. Proto ten pocit „správnosti", který matka cítí, když se chová přirozeně, pomáhá i j e j í m u kontinuu, aby opět fungovalo, tak j a k má. Daleko víc než teorie, které nabízí tato kniha.* Pro základ lidské přirozenosti, o kterém se tu bavíme, jsou rozdíly mezi naším a yequánským způsobem života nepodstatné. M n o h o m a m i n e k má práci, kam si n e m o h o u vzít m i m i n k o s sebou. Ale často m o h o u volit. Pokud si uvědomí, jak neuvěřitelně důležitá je jejich p ř í t o m n o s t pro m i m i n k o v p r v n í m roce života, m o h o u zůstat doma, aby tak zabránily deprivacím, které m o h o u zničit celý j e h o další život a pro m a m i n k u b u d o u j e n přítěží. N ě k t e r é m a m i n k y ale pracovat musí. N e n í však n u t n é nechávat m i m i n k o samotné doma. Buď si zaplatí paní na hlídání, n e b o ho m o h o u nechat u babičky. N e b o se postarají, aby měl m i m i n k o u sebe někdo jiný. Je j e d n o kdo, hlavní je, aby m i m i n *

Zjistily to maminky na Západě. Některé z nich si myslely, že by nikdy nešly do takového extrémního tělesného kontaktu, jako je nošení dítěte čtyřiadvacet hodin denně. Ale ukázalo se, že čím víc miminko nosí, tím víc je nosit chtějí. Jejich instinkt opravdu začal fungovat.

J a k z a ř í d i t , aby k o n t i n u u m o p ě t f u n g o v a l o

169

ko nosil. I studenta, který m i m i n k o večer hlídá, lze poprosit, aby seděl u m i m i n k a a ne u televize. Pokud se bez televize neobejde, m ů ž e ji sledovat s m i m i n k e m na klíně. Z v u k a světlo m i m i n k o rušit n e b u d o u . Víc by mu ublížilo, kdyby bylo samo. M í t u sebe m i m i n k o b ě h e m domácích prací je záležitostí praxe. Klokanka přes j e d n o r a m e n o je užitečná věc. Utírat prach či vysávat, to se dá zvládnout i j e d n o u rukou. Ustýlání postele m ů ž e být trochu horší, ale nápaditá m á m a už najde způsob, j a k na to. B ě h e m vaření je n u t n é chránit m i m i n k o vlastním tělem, aby na něj něco nevystříklo. N e n í problém pořídit si na nákupy velkou tašku a nenakupovat víc, než se do ní vleze a než m a m i n ka unese. Navíc je na světě dost kočárků, takže není špatný nápad naložit nákup do kočárku a m i m i n k o nést. Navíc už existují i nosítka na záda. Váha miminka je tak daleko lépe rozložena na obě ramena a dospělý má volné ruce. N e u v ě ř i t e l n o u p o m o c í je nahlížet na péči o m i m i n k o jako na ne-aktivitu. Měli b y c h o m se naučit nepovažovat ji za práci. N a kupování, vaření, uklízení, procházky a rozhovory s přáteli, to j s o u aktivity, na které p o t ř e b u j e m e čas. M i m i n k o s ostatními dětmi je prostě automaticky s námi. N e n í potřeba vyhrazovat si na něj extra čas, tedy až na těch pár m i n u t přebalování. Koupat se m ů ž e ve velké vaně s m a m i n k o u . Ani b ě h e m kojení není p o třeba všechny aktivity přerušit. J d e j e n o z m ě n u myšlení. Místo totálního zaměření na m i m i n k o samotné se věnovat záležitostem h o d n ý m inteligentního tvora, j e h o ž přirozeností je radost z práce a společnost dospělých. N á š současný způsob života klade lidskému k o n t i n u u bezpočet překážek. Už v porodnici je antikontinuálním zvykem o d d ě lovat m i m i n k a od matek. Pak se od nás očekává, že b u d e m e m i minka odkládat do kočárků a postýlek a že je při společenských příležitostech n e b u d e m e brát s sebou. Navíc žijeme tak izolovaně, že matky n e m a j í dostatek sociálních kontaktů a trpí n u d o u . Děti nemají svobodný a snadný přístup ke svým vrstevníkům anebo ke starším dětem. Ve školce a ve škole j s o u obvykle p o -

170

Koncept

kontinua

h r o m a d ě s dětmi stejně starými a učitelkyjim neustále vykládají, co mají dělat. D ě t e m se nedostává přirozených příkladů, které by m o h l y následovat. V parku se matky a děti m o h o u setkávat bez striktního rozdělování do věkových skupin. Ale ani to není bezproblémové. Přin e j m e n š í m je ovlivňuje vlastní výchova. A klasický strach, že se člověk odlišuje od zaběhnutých způsobů výchovy. Naše kontin u u m nás totiž také n u t í přizpůsobovat se naší společnosti. Dítě n e b u d e m o c t za tátou do kanceláře, a p o k u d táta není farmář n e b o něco p o d o b n é h o , b u d e si dítě m u s e t hledat vzory jinde. Roli toho, kdo dává příklad a d e m o n s t r u j e dovednosti v naší společnosti, m o h o u převzít lidé, jejichž práce u m o ž n í , aby s nimi děti byly. Pokud učitelé z m ě n í svůj vztah k dětem a budou jim k dispozici, b u d o u děti využívat svůj vlastní potenciál a b u d o u si hledat osoby, věci a události, které lze pozorovat a imitovat. B u d o u se tak účinně vzdělávat samy, motivovány svou vlastní sociální povahou. N e n í efektivnějšího způsobu vzdělávání. Další překážkou pro naše k o n t i n u u m je názor, že n á m naše děti patří, takže m á m e právo s nimi zacházet, jak nás napadne, bít je či zabít. Neexistuje žádný zákon, který by je chránil před m u č e n í m nevšímavosti, když pláčí a touží po mamince. J s o u to lidské bytosti, schopné trpět, a přesto se na ně nevztahují lidská práva. Když dospělému ubližuje jiný dospělý, je t o m u jinak. D ě tem však zákon n e p o m ů ž e , a to si ponesou následky tohoto u t r pení po celý život. M i m i n k a svou stížnost n e m o h o u zformulovat. N e m o h o u si dojít postěžovat na úřad. O n a ani nejsou schopná spojit své utrpení s j e h o příčinou. A radují se, když matka nakonec přijde. V naší společnosti se práva zaručují ne t o m u , kdo trpí, ale t o m u , kdo si stěžuje. Zvířata mají jakási základní práva, přinejm e n š í m v několika málo zemích. Podobně primitivní d o m o rodci. N e m a j í si jak stěžovat, proto j i m jejich dobyvatelé n e u d í lejí stejná práva, na kterých se mezi sebou domluvili.

J a k z a ř í d i t , aby k o n t i n u u m o p ě t f u n g o v a l o

171

J s m e zvyklí přenechat z p ů s o b zacházení s n e m l u v n ě t e m ú s u d k u matky. Ale měla by mít matka opravdu svobodu své dítě zanedbávat, uhodit ho, když pláče, krmit ho, když ona chce, ne když o n o má hlad, nechat ho trpět hodiny, dny, měsíce ve vlastn í m pokojíčku, když o n o ze své podstaty má být uprostřed života? Organizace zabývající se ochranou dětí před d o m á c í m násilím řeší j e n ty nejhorší případy zneužívání. Je potřeba ukázat naší společnosti, jak závažné zločiny se na m i m i n k á c h páchají, přestože je považujeme za normální zacházení. N a š e společnost se vyvinula bez ohledu na reálné potřeby svých členů. Pokud ale p o c h o p í m e lidské k o n t i n u u m , m á m e i v ní dostatek volného prostoru. Krůček po krůčku m ů ž e m e využívat nepatrných každodenních šancí na zlepšení a na m i n i m a lizování chyb. N e m u s í m e čekat, až se celá společnost změní. Vůči svému m i m i n k u se m ů ž e m e chovat správně hned, m ů ž e m e mu p o skytnout zdravý základ, který mu u m o ž n í vypořádat se s j a k o u koli situací, která je později potká. O c h u z e n á m i m i n k a mají j e n j e d n u r u k u na to, aby se vypořádala s vnějším světem, druhá se neustále zabývá vnitřním konfliktem. My m ů ž e m e svému m i m i n k u pomoci, aby se postavilo na vlastní n o h y a m o h l o se oběma rukama poprat s problémy tam venku. Když si j e d n o u plně u v ě d o m í m e následky své péče o m i m i n ko, o dítě, o sebe navzájem a o sebe samé a když se naučíme respektovat svou skutečnou podstatu, zjistíme, j a k m ů ž e m e být šťastní, o t o m n e m á m pochyb.

172

Koncept

kontinua

O autorce

Jean Liedloffová se narodila a vyrostla v N e w Yorku. Absolvovala D r e w Seminary pro dívky a studovala na Cornell University, ale protože začala cestovat, studium nedokončila. Zlákala ji Evropa a posléze jihoamerická džungle. Vydala se na čtyři expedice do Venezuely k i n d i á n ů m žijícím jako v době kamenné, což ji posléze přivedlo k přesvědčení, že „lidé v západní civilizaci tragicky n e r o z u m í své přirozenosti". Tato zkušenost ji též donutila radikálně změnit názor na to, co je lidská přirozenost. Po páté expedici, na níž si utvrdila svá předchozí pozorování, napsala Koncept kontinua. V knize n á m ukazuje, proč j s m e ztratili velkou část schopnosti být šťastní. Dále nabízí praktické způsoby, jak ji znovu objevit — pro nás i pro naše děti. Pro studenty, lékaře, rodiče, psychoterapeuty a širokou veřejnost vede semináře zaměřené na vysvětlení a nápravu osobního odcizení a sociálních poruch a vyučuje psychoterapii založenou na konceptu kontinua. V současnosti žije v Sausalitu v Kalifornii na o b y t n é m člunu, kde také nabízí terapeutická sezení.

O autorce

173

Řada rodičů se v d n e š n í m světě pokouší do r ů z n é míry uplatnit principy kontinua i v civilizovaném prostředí. Jsou to n e j r ů z n ě j ší lidé. Od ekologicky orientovaných přes naprosto nenápadné až po lékaře a advokáty. Všichni však mají tu zkušenost, že není j e d n o d u c h é žít kontinuálně v nekontinuální společnosti. Proto se setkávají na internetu nebo se nechají zapsat do adresáře, aby m o h l i kontaktovat další praktikující osobně. V angličtině je to na: http://www.continuum-concept.org/. V n ě m č i n ě na http://www.continuum-concept.de/ anebo na velice prakticky zaměřených stránkách: http://www.continuum-concept.net/. Česká síť p o d o b n ě smýšlejících lidí se začíná setkávat na www.mokosha.info. Také je m o ž n é se písemně obrátit na T h e Liedloff C o n t i n u u m N e t w o r k (Zájmová skupina Kontinua podle Liedloffové). Pokud chcete zjistit adresy členů z celého světa, napište na adresu: Box # 6 , Issaquah Dock, Sausalito, CA 94965, USA. Prosím uveďte, zda chcete, aby bylo vaše j m é n o uvedeno v adresáři. Je m o ž n é si také objednat zpravodaj. Pošlete-li ofrankovanou obálku se zpáteční adresou, b u d o u vám zaslány všechny potřebné informace.

174

Koncept

kontinua

Obsah

Slovo úvodem Slovo překladatelky Úvod Rodičům Kapitola první Jakjsem naprosto radikálně změnila myšlení Kapitola druhá Koncept kontinua Kapitola třetí Počátek života Kapitola čtvrtá Růst Kapitola pátá Ochuzení o základní zážitky Kapitola šestá Společnost Kapitola sedmá Jak zařídit, aby kontinuum opět fungovalo O autorce O rodičovských skupinách

Jean Liedloffová

Koncept kontinua Hledání ztraceného štěstí pro nás i naše děti Z anglického originálu The Continuum Concept, In Search ofHappiness Lost (DA C A P O PRESS, 1986) přeložila Bora Berlinger. Vydalo nakladatelství DharmaGaia v roce 2007. Edice Nová éra. Odpovědná redaktorka Daniela Varadínková. Kresby Markéta Kotková. Grafická úprava, sazba a obálka M&R Třešňákovi. Tisk Těšínské papírny, Č e s k ý T ě š í n . 1. v y d á n í . ISBN 978-80-86685-79-3

@

DharmaGaia, U h e l n ý trh 1, 110 00 Praha 1 tel. (+420) 224 238 551, www.dharmagaia.cz, e-mail: [email protected] Distribuce: Kosmas — Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 tel. /fax ( + 420) 222 510 749, 222 515 407