Jean Flori ELEONORA AKVITÁNSKÁ VZPURNÁ KRÁLOVNA

Jean Flori

ELEONORA AKVITÁNSKÁ VZPURNÁ KRÁLOVNA

ARGO 2014

EDICE ECCE HOMO / SVAZEK 20.

Jean Flori

Eleonora Akvitánská

VZPURNÁ KRÁLOVNA Z francouzského originálu Aliénor d’Aquitaine. La reine insoumise, vydaného nakladatelstvím Payot & Rivage v roce 2004, přeložila Irena Kozelská. Přebal a grafickou úpravu navrhl Libor Batrla. Odpovědná redaktorka Magdalena Moravová. Jazyková korektura Petra Švehlová. Technický redaktor Milan Dorazil. Sazba Studio Marvil, s. r. o. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, [email protected], www.argo.cz, roku 2014 jako svoji 2422. publikaci. Vytiskla Těšínská tiskárna. Vydání první. ISBN 978‑80‑257‑1317‑4

Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS. sklad: KOSMAS, s. r. o., Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail: [email protected] www.kosmas.cz Knihy je možné zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

1. DĚTSTVÍ, ROD A SŇATEK

I přes její postavení, původ spojený s mocí a pozdější proslulost s jistotou nevíme, kde a kdy se Eleonora Akvitánská narodila. Historikové váhají mezi léty 1122–1124 a místem narození může být Poitiers nebo Bordeaux, nebo dokonce hrad Belin, kam se podle Aimeryho Picauda, předpokládaného autora Průvodce poutníka do Compostely z let 1130–1140, chodili poutníci poklonit relikviím válečníků oslavovaných v chansons de geste, Oliverovi, Ogierovi, Garinovi a několika dalším spolubojovníkům Karla Velikého.1 Už v tomto okamžiku se Eleonořin historický příběh prolíná s epopejí a tajemstvím. Současného čtenáře může taková nejistota zarazit. V tehdejší době však byla častá. Ne tolik proto, jak se dříve tvrdilo, že rodiče k dětem nepřilnuli, dokud se jim nepodařilo překonat první léta života, vzhledem k vysoké dětské úmrtnosti riziková (podobně jako porod v životě ženy), ale spíše z toho důvodu, že s výjimkou liturgie dosud zájem o chronologickou přesnost nepatřil k obecným zvyklostem. Ohled na rok narození se začíná v souvislosti se životem laiků prosazovat až v Eleonořině době, konkrétně v historiografii plantagenetovského dvora, ale zaměřuje se pouze na potomky mužského pohlaví, a zejména na aristokratické následníky a dědice. Dívky jsou v této době pokládány za nedůležité. Kronikáři se o nich často zmiňují až v okamžiku jejich sňatku. To platí i o Eleonoře: ze stínu vystupuje v neděli 25. července 1137, kdy se stává součástí historie. V tento den si v katedrále svatého Ondřeje v Bordeaux bere za manžela mladého Ludvíka, syna francouzského krále Ludvíka VI. Tlustého. Jejímu choti ještě není sedmnáct. Co se Eleonory týče, ještě nedávno se datum jejího narození stanovovalo odečtením předpokládaného věku mladé nevěsty, jež tehdy musela mít léta přiměřená ke vstupu do manželství, od roku uzavření sňatku. Obvykle se přitom v souvislosti se svatbou hovořilo o věku patnácti let. V případě Eleonory se totiž nejednalo o zásnuby nebo příslib manželství, ale o naplněný manželský svazek, o skutečnou svatbu. Podle kanonického práva byl přitom zákonným věkem pro uzavření sňatku u dívek věk dvanácti let. Ostatně, v jednom pramenu, ovšem pozdním, se tvrdí, že Eleonoře bylo roku 1137 třináct let. Nemáme přitom důvod nesouhlasit.2 Na následujících stranách tedy budeme připouštět jako reálné datum Eleonořina narození rok 1124. 27

Eleonora Akvitánsk á

Eleonora byla dcerou vévody Viléma X. Akvitánského a Aenory z Châtelleraultu, z jejíhož jména, dáme-li na slova Geoffroye z Vigeois, vychází nepochybně i jméno Eleonořino: „Vévoda Vilém Akvitánský, syn Viléma a dcery toulouského hraběte […], zplodil se svou chotí jménem Aenora […] děvče pojmenované Eleonora, tedy druhá Aenora (alia Aenor).“3 Na tomto místě není zmíněno žádné datum, ale postavy, jež převor z Vigeois cituje, si zaslouží pozornost: možná právě po nich totiž Eleonora zdědila některé povahové rysy, a to počínaje jejím dědečkem, vévodou Vilémem IX. Tento mimořádný muž, jenž byl zároveň fanfaronským knížetem a geniálním básníkem, je dnes pokládán za prvního okcitánského lyrického trubadúra a vynálezce „dvorské lásky“, o níž budeme ještě hovořit. Tento okázalý, prostopášný a vznětlivý aristokrat, rváč a svůdce pobuřoval příslušníky církve svým provokativním chováním a nemravnými básněmi, ovšem zároveň si je uměl získat bohatými donacemi nebo okázalými „kajícnými“ gesty. Také si liboval v nejrůznějších výstřelcích a paradoxech. Narodil se roku 1071 a v době, kdy zemřel jeho otec, mu bylo pouhých patnáct let. Roku 1089 se ve věku osmnácti let oženil s Ermengardou, o tři roky mladší dcerou hraběte Fulka z Anjou a Hildegardy z Beaugency, kterou Fulko záhy zapudil, aby se mohl oženit s Bertradou z Montfortu. V případě Ermengardy šlo o politický svazek, jakým byly všechny aristokratické sňatky této doby: vévoda akvitánský si totiž potřeboval zajistit spojenectví se svými nebezpečnými sousedy, velmi mocnými vévody z Anjou. Vilém však vzápětí tuto manželku, podle něj hašteřivou, opustil. Roku 1091 se mu podařilo manželství anulovat z důvodu pokrevního příbuzenství, což byl praktický způsob, jak mocní obcházeli zákaz rozvodu a autoritu církve ve věcech týkajících se manželství, jež dosud nebylo svátostí, ale pozvolna se proměňovalo v církví posvěcenou smlouvu. Ostatně podobně jako Vilém anuloval o rok později i francouzský král Filip I. z týchž důvodů svůj sňatek s královnou Bertou, aby se mohl oženit s touž Bertradou z Montfortu (jejíž manželství s Fulkem se ukázalo, opět z důvodu pokrevního příbuzenství, nezákonným). Král Filip Bertradu unesl, údajně s její nápomocí. Toto dobrodružství hrálo Vilémovi Akvitánskému do karet, protože Fulko se chystal vytáhnout proti němu do války. Hodlal totiž zetě potrestat, za to jak bezohledně Ermengardu zapudil. Jeho hněv se nyní ovšem upřel jiným směrem. Opět volný Vilém IX. své svobody využil a roku 1094 se znovu oženil, tentokrát s mladou vdovou po králi Sanchu Ramírezovi Aragonském, jenž tehdy nedávno zemřel poté, co byl v průběhu při obléhání Huescy zasažen maurským šípem. I v tomto případě se jednalo o politický svazek: Vilémova nová choť Filipa byla teoretickou dědičkou toulouského hraběte Viléma IV., jenž odjel do Svaté země, kde posléze zemřel, přičemž hrabství svěřil svému bratru Raimondovi ze Saint-Gilles. Vilém měl v úmyslu začít se dovolávat Filipiných práv a připojit bohaté toulouské hrabství k vlastnímu vévodství. Věřil přitom, že se mu to brzy podaří. Roku 1095 totiž papež Urban II. přijel do Clermontu, tedy do kraje Auvergne, 28

1. Dětstv í, rod a sňatek

jehož pánem byl Vilém, aby zde kázal křížovou výpravu. Právě v Clermontu přitom Raimond ze Saint-Gilles přísahal, že se výpravy zúčastní, a přislíbil papeži, že do Jeruzaléma povede velký kontingent válečníků z Jihu. Vilém IX. se tehdy tvářil, jako by papežskou výzvu přeslechl, a to proto, aby využil nepřítomnosti hraběte, a ve jménu Filipy se zmocnil Toulouska. Raimond se však odvážil svěřit před odjezdem nejen provensálská panství, ale i Gaskoňsko svému synovi Bertrandovi, čímž připravil Filipu o její držbu. Rozlícený Vilém proto svolal bojovníky a na počátku roku 1098 se zmocnil Toulouse. O rok později přivedla Filipa na svět svého prvního syna, budoucího Viléma X., Eleonořina otce. Tehdy se rozhodl odjet do Jeruzaléma, jejž křižáci dobyli v červenci 1099, i Vilém IX., snad aby mu byly odpuštěny jisté výstřelky, možná však především z touhy po dobrodružství a rytířské slávě. Aby měl na cestovní výdaje, prodal Toulouse Bertrandovi ze Saint-Gilles. Křížová výprava z roku 1101 však skončila naprostým fiaskem: armáda křižáků upadla do léčky v anatolských horách a byla rozprášena. Vilémovi se taktak podařilo neslavně uprchnout a po řadě příhod se vrátil do rodné země, aniž dosáhl hrdinství, o něž usiloval. Filipa země, v nichž se navzdory známé bojovnosti akvitánských baronů udržel klid, spravovala za jeho nepřítomnosti dobře. Odměny se však nedočkala: Vilém se opět oddal všemožným výstřednostem a beze studu ji podváděl s četnými konkubínami, jak to bylo u aristokratů této doby obvyklé. Své milostné výboje dokonce vylíčil v eroticky laděných a někdy až obscénních písních. Záhy však začal lásku a ženu oslavovat. Žena už nebyla pokládána za věc, po níž stačí natáhnout ruku, nýbrž za partnerku schopnou iniciativy, úctyhodnou osobu, jíž se musí opravdový milenec trpělivě „dvořit“, než si zaslouží její přízeň, a dámu, jejíž láska mu jako jediná může přinést radost a spásu. K těmto tématům se později vrátili trubadúři, Vilémovi nástupci, a dále je rozvinuli. Přesto však Vilémovi náleží zásluha za to, že je použil jako první. Vilém miloval provokaci. Sepsal například komickou řeholi opatství „falešných prodejných jeptišek“. Alespoň se to tedy traduje, protože text této řehole se nedochoval. Ono opatství měl přitom založit v Niortu. Nad Vilémovými četnými prohřešky proti přijatelné morálce se kolem roku 1140 pohoršoval Vilém z Malmesbury: Nechal kupříkladu na jednom ze svých hradů, totiž v Niortu, postavit řadu místností podobných klášterním celám, a to s poťouchlým nápadem, že zde založí klášter kurtizán. Všude přitom opakoval, že má v úmyslu povýšit tu či onu dívku na abatyši nebo převorku či do jiného řeholního úřadu, podle věhlasu nevěstince, odkud pocházely. Předtím přitom zapudil svou zákonnou choť, a unesl ženu jednoho vikomta, již miloval tak horoucně, že si ji dal vymalovat na štít, přičemž často tvrdil, že ji chce brát s sebou do boje, jako si ho ona bere s sebou na lože.4

Máme snad věřit věrohodnosti tohoto založení, jež je naruby obrácenou parodií klášterních řádů a podle knihovníka z Malmesbury svatokrádežnou 29


napodobeninou? Nebo snad jde jen o provokativní žert? Historikové v tomto ohledu nedocházejí ke shodě. I kdyby se jednalo o žert, přesto v ironickém duchu svědčí o nechuti ke klášterní doktríně „zavržení světa“, hlásající cudnost a odříkání. Vilém naopak opěvoval lásku a milostná dobrodružství, možná jen z čisté provokace, ale nepochybně i proto, aby tak dal najevo skrytou společenskou nespokojenost, jaká později vyzařovala i z lejchů a románů Eleonořiny doby, jak správně upozornil Jean-Charles Payen. Jedná se o rozčarování z „neuspokojivých sňatků a nenaplněných manželství, způsobené citovou a tělesnou frustrací, jež básníka a jeho posluchače přivádí ke snění o svobodných a s rozechvěním pociťovaných vášních k dokonalým ženám“.5 K této dimenzi se ještě vrátíme v souvislosti s Eleonorou a takzvanou dvorskou láskou. Vilém měl zálibu nejen v provokaci, ale i v rozporech. Ačkoli snil na jedné straně o klášteře „prodejných jeptišek“, na straně druhé daroval Robertovi z Arbris selu, jenž se stal jeho důvěrníkem, půdu, na níž tento muž Boží založil klášter Fontevraud. Ten dostal skutečně revoluční řeholi schválenou papežem roku 1104. Mniši a jeptišky zde žili v chudobě a cudnosti pod autoritou abatyše. Žena vládnoucí mužům! Roku 1115 se sem pak uchýlila i Filipa, jež přišla o své dědictví. Až do té chvíle milostná dobrodružství svého manžela snášela, ovšem jeho nový, dlouhodobý milostný vztah překousnout nedokázala. Ve Fontevraudu zemřela roku 1118. Vilém se totiž vzdal svých četných favoritek, a oddal se jediné ženě, již miloval takřka bezhlavě. Stejně jako v dvorských románech, jež měly vzniknout o několik let později, byla jeho vyvolenou vdaná žena, vikomtka z Châtelleraultu s příznačným jménem Dangerosa (Nebezpečná). Vilém se jí nejprve dvořil písní, a roku 1114 z ní učinil svou „oficiální“ milenku. Právě ji si podle Viléma z Malmesbury dal, jak už bylo řečeno výše, namalovat na štít. Otevřeně ji usadil ve věži Maubergeon, donjonu, jejž nechal přistavět k vévodskému paláci v Poitiers, díky čemuž si Dangerosa vysloužila přezdívku „Maubergeonka“. Jaký skandál! Roku 1113 se Vilém znovu zmocnil Toulouska a Tercy a poté, co je odevzdal zpět Filipě, se vrátil do Poitiers. Jeho válečné výpravy, stavby, založení, dary a záliba v přepychu ho přitom stály spoustu peněz. Chystal se proto vybrat daň z církevního majetku, což pobouřilo biskupa z Poitiers Petra II., jehož popuzovaly už Vilémovy prohřešky proti morálce. Na počátku roku 1114, když prelát přistoupil v katedrále v Poitiers k obřadu exkomunikace, se zde Vilém objevil s taseným mečem s výhrůžkou: „Nedáš-li mi rozhřešení, jsi synem smrti.“ Dáme-li na svědectví Viléma z Malmesbury, prelát na oko uposlechl, ale dál pokračoval v odříkávání exkomunikačních formulí. Jakmile rituál dokončil, nastavil prý Vilémovi krk s těmito slovy: „Nyní tni, jen do toho!“ Zmatený Vilém údajně biskupovi odvětil: „Vskutku tě nenávidím, ale právě proto nepočítej s tím, že ti pomohu do ráje!“6 Podobně jako Vilém z Malmesbury odsoudil Viléma Akvitánského dříve i normandský kronikář Ordericus Vitalis. Již od Vilémova odjezdu na křížovou výpravu v něm viděl výstředníka, jenž se plete mezi žakéře a komedianty a touží 30


mezi nimi vyniknout. Není tedy divu, že za těchto okolností jeho výprava skončila krachem! Ostatně, jak dodává Ordericus, Vilém v Palestině dlouho nepobyl a raději se vrátil domů skládat rozpustilé písně o svých smyšlených dobrodružstvích, zatímco Štěpán z Blois a několik dalších v Palestině ze zbožnosti zůstali a zemřeli zde jako mučedníci.7 Tento výklad vojenského neúspěchu křižáků způsobeného mravními příčinami byl u příslušníků církve obvyklý. Setkáváme se s ním také v souvislosti s druhou křížovou výpravou, kdy se debakl přičítal pro změnu Vilémově vnučce Eleonoře. V každém případě nelze pochybovat o tom, že Vilémova osobnost duchovní řádně dráždila! Roku 1118 Vilém ovdověl a nadále žil v cizoložném svazku s „Maubergeonkou“, s níž se nemohl oženit, protože její manžel byl stále ještě naživu. Proto se také snažil církev uchlácholit četnými donacemi a smířlivými gesty. Aby se zapomnělo na jeho neslavné dobrodružství ve Svaté zemi, připojil se Vilém s dvacetiletým odstupem k tažení aragonského krále Alfonse I. zvaného Bojovník proti Almorávidům v rámci španělské „reconquisty“, kterou papež ve své výzvě pronesené na koncilu v Toulouse označil roku 1118 za křížovou výpravu. Spolu se šesti sty Akvitánci se tak podílel na rozhodujícím vítězství u Cutandy jižně od Zaragozy, jehož bylo dosaženo 17. června 1120. Georges Beech nedávno prokázal, že zde Vilém bojoval po boku posledního zaragozského krále Imada al-Dawly, jehož jméno se převádělo do latiny ve tvaru „Mitadolus“. Tento muslimský král se předtím raději přidal ke křesťanům, než by snášel tíživou nadvládu almorávidských fundamentalistů. Právě při této příležitosti Vilémovi pravděpodobně věnoval křišťálovou vázu uloženou dnes v Louvru pod názvem „Eleonořina váza“. Její původ a osudy jsou vylíčeny v nápisu, jehož autorem je opat Suger ze Saint-Denis: „Tato váza byla věnována králi Ludvíkovi jeho chotí Eleonorou. Předtím ji věnoval Mitadolus jejímu dědovi. Král ji věnoval mně, Sugerovi, a já zase svatým.“ Tato váza tedy svědčí o spolupráci mezi muslimy a křesťany v severním Španělsku a dokládá rovněž existenci vztahů nejen mezi Vilémem IX. a aragonským králem, ale i jeho vazby na andaluskou muslimskou civilizaci. Některé doklady dokonce naznačují, že Vilém mohl mluvit arabsky natolik dobře, že tento jazyk použil v jedné ze svých písní.8 Tento objev naznačuje možné cesty v souvislosti s případnými vazbami trubadúrské poezie na arabsko-muslimský svět. K této otázce se vrátím ve druhé části této knihy. Po návratu z Pyrenejského poloostrova uskutečnil kníže-trubadúr plán, na němž mu velmi záleželo: oženil svého syna Viléma (budoucího Viléma X.), potomka Filipy, s Aenorou, dcerou Maubergeonky a vikomta z Châtelleraultu. Tato velkolepá svatba se slavila roku 1121. O tři roky později se manželům narodilo první dítě, Eleonora. V posledních letech na Viléma IX. dolehl v politické rovině stín různých neúspěchů: bouře akvitánských baronů, řádění zbojníků, ztráta Toulouse a Gaskoňska, jež získal syn hraběte a křižáka Raimonda z Toulouse Alfons Jordán, který 31


se narodil ve Svaté zemi (což vysvětluje jeho jméno). Alfons se stal toulouským hrabětem roku 1108 po svém bratru Bertrandovi, který se stal hrabětem z Tripolisu. Vilém zemřel v Poitiers 10. února 1126 ve věku čtyřiapadesáti let. To že přichází jeho poslední hodinka, si myslel již před čtrnácti lety, když byl zraněn při obléhání Taillebourgu, a tehdy také „na rozloučenou“ napsal píseň číslo XI. Tato píseň ukazuje, jak Vilém vnímal svůj život v okamžiku, kdy měl, jak se domníval, předstoupit před Nejvyššího soudce: Mně bylo život prohýřit, teď musím všechno opustit a k Němu tam se uchýlit, kde hříšníci cíl hledají. Má bujnost byla bez hranic, náš Pán však nestrpí už nic: to břímě tíží čím dál víc, tak blízko jsem už ke konci. Rytířství, pýchy jsem se zbyl, vše, co měl rád, jsem odhodil […].9

Tyto kajícné tóny nás nesmějí zmást: jakmile se Vilém uzdravil, nevzdal se, jak víme, rytířství, přepychu ani lásky své Maubergeonky, kterou naopak oficiálně nastěhoval do vévodského paláce v Poitiers. Jeho „vida“ z 13. století samozřejmě nemá přímou informativní hodnotu, ale dobře na několika řádcích shrnuje, jaký obraz po knížeti trubadúrovi zůstal, totiž obraz muže, v jehož osobě se snoubilo rytířství a dvornost: Vévoda z Poitiers byl jedním z nejdvornějších mužů světa a jedním z největších svůdců žen. V boji byl dobrým rytířem, ve svých pozornostech k paním velkorysý a vynikající tvůrce a pěvec písní.10

Eleonoře byly v době, kdy její dědeček zemřel, pouhé dva roky. Nemohla si tedy na tohoto výjimečného předka uchovat žádné vzpomínky. Přesto je však, jakkoli nevěřím v genetický přenos charakteru, obtížné připustit, že by ji tento muž nijak neovlivnil, byť by to bylo jen na základě toho, co se jí o něm doneslo. Taková osobnost nemůže nikoho nechat lhostejným. Otec Eleonory Vilém X. jistě nedosahoval geniality, významu ani excentričnosti knížete trubadúra. Sám nebyl básníkem, ale na jeho dvoře v Poitiers působilo několik trubadúrů, kteří, každý po svém, navázali na dvorský zpěv oslavující lásku a toto téma rozvinuli. Na tomto dvoře se okcitánská lyrika prolínala s keltskými mýty, z nichž se záhy měly zrodit první dvorské a rytířské romány. Například Cercamon, jenž zde byl častým hostem a napsal žalozpěv u příležitosti 32


úmrtí Viléma X., znal příběh Tristana a Isoldy stejně jako Marcabru, kritik „falešné lásky“, jenž v jednom ze svých „nářků“ z doby krátce po vévodově smrti píše, že se cítí „opuštěný jako Artuš“. Tyto zmínky ukazují na znalost některých prvků artušovského mýtu, a to v podobě starší, než jakou zpopularizoval Geoffroy z Monmouthu roku 1138. Mohly k oběma trubadúrům dospět přes vypravěče Bléhériho, který o několik let dříve rovněž pobýval na dvoře v Poitiers a tato témata zde šířil.11 Vilém ani zdaleka nebyl takovým provokatérem jako jeho otec, obtížně však vycházel s církevními autoritami a někdy se choval značně vznětlivě. V Životě svatého Bernarda se vypráví, jak na svých panstvích odmítl zvolení několika biskupů, jež pokládal za odpůrce své politiky. V soudobém sporu mezi papežem Inocencem II. a vzdoropapežem Anakletem Vilém podporoval posledně jmenovaného, za což si vysloužil exkomunikaci, a dokonce i interdikt vyhlášený nad svým územím. Vilém přesto v odporu vytrval. Duchovní se proto obrátili na Bernarda z Clairvaux, aby tento nesmiřitelný obhájce církve Viléma přivedl k pokání. Autor Života svatého Bernarda se pozastavuje nad epizodou z roku 1135, jež podle něj dokazuje svatost jeho hrdiny a moc, jakou měl nad lidmi díky své víře. Jednou, když Bernard sloužil mši v Parthenay, dovolil si Vilém tu drzost, že si na něj s malou, ovšem hrozivě vyhlížející družinou počkal u dveří kostela. Bernard, jenž se o Vilémově přítomnosti dozvěděl, prý vyšel z kostela pln „svatého hněvu“, se svěceným vínem a hostií nad hlavou a šel rovnou hraběte vyplísnit, přičemž ho vyzýval, aby se poklonil knížeti nebes. A stal se zázrak! Hrabě z Poitiers dostal strach, jako by do něj udeřila nebeská spravedlnost. Padl k nohám svatého mnicha, hlavou k zemi, s ústy dokořán, sténaje a neschopen slova. Panegyrik přisuzuje kladnou roli přirozeně mnichovi, který vítězí nad tímto rouhavým a neposlušným laickým knížetem a nutí hříšníka, aby ohnul před Bohem záda a „obrátil se“ na pravou víru: Muž Boží tehdy přistoupil, nakopl ono zhroucené tělo a přikázal mu vstát, postavit se na nohy a vyslechnout si slovo Boží: „Přímo zde,“ řekl, „je onen biskup z Poitiers, jehož jsi vyhnal z jeho kostela. Jdi a usmiř se s ním a svatým polibkem míru stvrď spojenectví s ním a sám ho dosaď zpět do jeho úřadu. Poté, co jsi dosáhl smíru s Bohem, pokloň se biskupovi, místo abys ho urážel. V celém svém knížectví čiň tak, aby se neshody a nesvár proměnily v jednotu v křesťanské lásce. Podrob se papeži Inocencovi a stejně jako ho poslouchá celá církev, poslechni tohoto velekněze bez meškání i ty.12

Tentokrát Vilém ustoupil. Bylo to už tehdy, co přísahal, že vykoná pouť do Santiaga de Compostela, aby dosáhl odpuštění za příkoří, jež způsobil Bohu a církvi? Přikázal mu to snad Bernard? Jak naznačují někteří kronikáři, vévoda si chtěl v Galícii zajistit podporu svatého Jakuba v boji proti vzbouřeným akvitánským vazalům, zejména proti Vilému Lamželezovi (Taillefer), vévodovi z Angoulême. V každém případě odjel počátkem roku 1137, na cestě onemocněl a ve svých 33


osmatřiceti letech v Compostele zemřel, a to, jak upřesňuje Kronika svatého Maixenta,13 na Velký pátek. Spočinul ve zdejší katedrále u paty oltáře zasvěceného svatému Jakubovi. Vilém však neměl mužského dědice. Jeho jediný syn, Vilém Aigret, zemřel o sedm let dříve v dětském věku, a tak mu zbyly jen dvě dcery, prvorozená Eleonora a mladší Petronila. Než se vydal na pouť, jež byla vždy riskantní i pro knížete, pravděpodobně rozhodl i o dědickém uspořádání. Dochoval se totiž text, v němž je údajná „Vilémova závěť“ opsána. Její pravost sice byla zpochybněna, svým zněním však poměrně dobře vystihuje realitu. Vévoda se v dlouhé preambuli napsané za přítomnosti biskupa z Poitiers zmiňuje v obvyklém kajícném slohu o krátkosti života a strachu z Posledního soudu. Vyjadřuje přitom lítost nad četnými hříchy, jichž se dopustil z ďáblova popudu. Poté vyslovuje svou vůli ohledně svých dvou dcer: Své dvě dcery svěřuji do ochrany králi, svému pánovi. [Prvorozenou] nechť provdá, budou-li s tím mí baroni souhlasit, a odkazuji jí Poitou a Akvitánsko.14

O Sugerově svědectví pochybovat nelze, jakkoli není nestranné. Tento opat přitom vypráví, jak se francouzský král Ludvík VI. Tlustý dozvěděl o opakovaně učiněné Vilémově poslední vůli na počátku června roku 1137 od poselstva z Akvitánska: Když přijel [Ludvík] na hrad Béthisy, záhy dorazili poslové vévody Viléma Akvitánského, kteří mu oznámili, že vévoda, jenž odjel na pouť do Santiaga, na cestě zemřel, ale ještě před odjezdem, a dokonce i na cestě, v hodině blížící se smrti, vyjádřil svou vůli svěřit mu svou dceru, urozenou pannu jménem Eleonora, aby pro ni našel chotě. Prý se též rozhodl předat mu do držení celé své panství.15

Ludvík VI. poslední vůli hraběte z Poitiers neodkladně vykonal. Byla ostatně zcela v souladu s feudálními zvyklostmi, podle nichž měl pán právo dohledu nad dědičkami svých vazalů a hledal jim chotě, nebo ho přinejmenším odsouhlasil. Když Ludvík VI. přijímal poselstvo na hradě Béthisy (v dnešním departementu Oise), byl králem již od roku 1108. V době nástupu na trůn byla jeho moc značně omezená a postrádal podporu pánů ze svého vlastního dědičného dominia, oblasti Île-de-France. S účinnou pomocí mnicha Sugera, syna nevolníka, jenž díky svému vědění a obratnosti dosáhl postavení opata ze Saint-Denis a velmi respektovaného královského rádce, strávil Ludvík téměř celý život válčením proti svým svárlivým vazalům, například pánům z Montlhéry a Le Puisetu nebo proti vzdálenějším loupeživým pánům, jako byl obávaný Tomáš z Marle, pán na Coucy. Bojoval s nimi přitom ve jménu Božího míru a vystupoval jako ochránce kostelů a chudých. Co se týče Ludvíkovy moci nad francouzskou monarchií, jejíž královskou hodnost drželi Kapetovci od vzniku svého rodu roku 987, aniž by byl nárok na ni nějak 34


zpochybňován, ta byla ještě omezenější. Řada velkých baronů mu dokonce odmítala složit lenní přísahu, ačkoli jí byli králi teoreticky povinováni. Při Ludvíkově nástupu například konkrétně vévodové normandský, burgundský a akvitánský ani neráčili přicestovat na korunovaci. Ludvík však uměl obratně využít rivality mezi svými mocnými vazaly, zejména mezi rody z Anjou a Blois. Díky tomu se mu také v závěru vlády podařilo zbavit královské dominium sevření magnátů. Na obzoru se ale objevila jiná hrozba: totiž hrabata z Anjou. Roku 1135 zemřel král Jindřich I. Anglický, jenž po sobě zanechal jedinou přímou dědičku, dceru Matyldu, manželku hraběte Geoffroye z Anjou. Ten se tak začal ihned dovolávat dědictví, jež mu upírali další žadatelé o trůn, tentokráte mužského pohlaví. Přitom i oni byli potomky normandského vévody Viléma Dobyvatele, který se stal pánem ostrova roku 1066. Nejnebezpečnějším z těchto rivalů byl boulogneský hrabě Štěpán, syn Adély, sestry zesnulého krále a dcery Viléma Dobyvatele. Ludvík VI. měl z Geoffroyových ambicí obavy. Postavil se proto na stranu Štěpána a jeho syna Eustacha, jimž dal v léno Normandii a přijal od nich lenní přísahu. Dokonce dosáhl toho, že papež Inocenc II. Štěpána uznal králem Anglie. Novina Vilémových poslů tedy přišla v pravý okamžik. Spojení francouzského královského dominia s akvitánskými državami bylo samozřejmě vítáno, jakkoli šlo jen o osobní svazek, protože Eleonora byla podle dědického uspořádání vévodkyní na svých dědičných panstvích pouze titulárně. Chápeme tedy královo rychlé rozhodnutí, jež Suger zaznamenává se zdrženlivostí hodnou diplomata: „[…] Poté, co se poradil se svými blízkými, přijal [král Ludvík VI.] s obvyklou velkodušností lichotivou nabídku, jež mu byla učiněna. Přislíbil, že vévodkyni spojí v manželství se svým předrahým synem Ludvíkem.“16 Bylo třeba jednat rychle! Ludvík VI., jenž silně ztloustl, byl totiž unavený. Začal tehdy krátce předtím trpět úplavicí, jež oslabovala jeho tělo opotřebené bojem. Bylo třeba postupovat bez odkladu především proto, aby se podařilo předejít případné zájemce o tak výhodnou partii a aby se odvrátila hrozba obvyklých lokálních dynastických sporů a vzpour akvitánských vazalů, jež vznikaly při každém úmrtí vévody či dynastické krizi, především pokud byl dědic mladý… a ženského pohlaví. Francouzský král tedy bez váhání poslal syna Ludvíka do Bordeaux v doprovodu vojska pěti set rytířů, jež vedl jeho comes palatinus Teobald z Blois a Champagne a jeho senešal, hrabě Ralph z Vermandois. Výpravy se zúčastnil i Suger. Ten upřesňuje, že král před odjezdem promluvil k vůdcům vojska, jež mělo zjevně Akvitánce spíše zastrašit a odradit případné rebely. Rytíři se totiž neměli chovat jako na nepřátelském území, ale naopak se vystříhat jakéhokoli plenění či škod páchaných na polích a chudých. Aby přitom nebyli škodní, vzal král jejich náklady na sebe a vyplatil je z vlastní pokladny. Vyrazili 15. června 1137 a 1. července dospěli do Limoges, v předvečer velkého svátku místního světce, svatého Martiala. Poté dojeli až na hranice bordeauxského 35


kraje a utábořili se na březích Garonny, kde museli vyčkat příjezdu lodí, jež by je převezly na druhý břeh, protože přes řeku dosud nevedl žádný most. Svatba se odehrála o několik dní později, 25. července 1137, v katedrále svatého Ondřeje v Bordeaux. Mladý Ludvík, jenž byl už dva roky otcovým spoluvládcem, se zde spojil s mladičkou Eleonorou a ozdobil ji královským diadémem. Ludvík byl posvěceným králem a spoluvládcem, ale dosud nevládl, protože jeho otec si moc uchoval ve vlastních rukou. Každý tehdy ovšem věděl, že jeho dny jsou sečteny. Ludvík VI. dokonce Sugerovi krátce před jeho odjezdem ukázal, kde bude v opatství Saint-Denis ležet jeho hrobka. Několik kronikářů uvádí, že onoho roku bylo horko k zalknutí a ve Francii řádilo téměř všeobecné sucho, a to i v Bordeaux, ba dokonce i v Normandii a Paříži, kam byl král předtím převezen. Jeho stav se proto rychle zhoršoval. Panovník zemřel „zbožně“ 1. srpna, po třiceti letech vlády. Ve chvíli, kdy Eleonora se svým mladým manželem spěchala do Poitiers, hlavního města svého panství, kde měla získat vévodskou hodnost, ovšem dosud nevěděla, že se velmi brzy stane královnou Francie. Mezi Bordeaux a Poitiers se doprovod vyhýbal odbojným vazalům a zastavoval se jen na bezpečných místech. Dáme-li tak na slova Tourského kronikáře, strávil Ludvík s Eleonorou svou první společnou noc na hradě Taillebourg, jejž vlastnil Geoffroy z Ranconu, jeden z věrných vazalů francouzského krále.17 Těžko říci, jaké pocity měla třináctiletá Eleonora vedle svého mladého chotě, jehož nikdy předtím neviděla. Jejich spojení bylo zcela evidentně ryze politické, a jak jsme viděli, do puntíku smluvené mezi rodiči obou manželů. Podobné rodové dohody byly tehdy běžné, a je dokonce překvapivé, že Eleonora v této době, kdy aristokratické rodiny používaly děti nízkého věku, ba dokonce i potomky ještě nenarozené, k řešení konfliktů nebo k posílení moci, dosud nebyla „zaslíbena“. Tato praxe může naše současníky šokovat, protože žijeme ve společnosti, kde si chlapci a dívky své partnery vybírají obvykle sami. Takováto osobní volba však byla na počátku 12. století zcela nemyslitelná, přinejmenším v prostředí aristokracie, tedy jediné společnosti, o níž máme informace. Možnost zvolit si partnera je ostatně novou, relativně nedávno zavedenou praxí, jež patří k moderní a ryze západní mentalitě. Většina populací na zeměkouli, včetně komunit našich předměstí, dosud ctí tradiční zákony, podle nichž rozhodují o sňatku dětí, a zejména dívek, rodiče. V Eleonořině době však církev již dlouhou dobu vyžadovala k uzavření sňatku vzájemný souhlas budoucích manželů. Teoreticky tedy nebylo možné oženit syna či provdat dceru proti jejich vůli. Společenský a rodinný tlak byl nicméně tak vysoký a tolerovaný a rodičovská autorita a síla zvyku tak svazující, že v křesťanských společnostech této doby (stejně jako dnes v tradicionalistických muslimských rodinách) se stávalo jen vzácně, že by se dívka příkazu rodičů vzepřela a vybrala si jiného manžela. Manželství, jež jí bylo proti srsti, se mohla vyhnout jediným způsobem, a to prohlášením, že se chce „zaslíbit Bohu“ a složit slib 36


cudnosti v některém z klášterů, což bylo vnímáno jako společensky přijatelné a z hlediska církve dokonce žádoucí. Na lásku se tehdy tudíž nikdo neohlížel. Láska byla jen případnou přísadou navíc, jež se v takto utvořeném svazku samozřejmě mohla vyskytnout. Takové případy nebyly výjimečné, ale šlo o pouhou možnost. Láska ostatně nebyla nezbytná. Jak už jsme uvedli, primární funkce manželství byla pro některé společenského a pro jiné morálního rázu. Pro laického aristokrata byla jeho funkce především sociální, ekonomická a politická a v této společnosti, v níž panovala silná klanová solidarita a jedinec dosud nebyl vnímán jako podstatný, měla spojovat dva rody, a nikoli dvě bytosti. Podle církve, jež s rostoucím zájmem zpřesňovala jeho pravidla, mělo manželství zajišťovat mravní řád, odstraňovat polygamii a dávat tělesnému obcování morální rozměr, protože podle nařízení Písma mělo být lidské pokolení zachováno až do konce časů. Církev a aristokracie se shodovaly v jednom klíčovém bodě: manželství poskytovalo mravní, právní a společenský rámec, jenž umožňoval na základě přísného dohledu nad ženou zajistit rodu „čistotu krve“ nezbytnou k jeho trvání a k předávání rodového dědictví. Zplození dítěte, pokud možno mužského pohlaví, po němž laické aristokratické rodiny toužily ve snaze zajistit si pokračovatele, tvořilo podle soudobé církve jediné morální odůvodnění tělesného spojení, jemuž církev dávala oprávnění. Akt plození byl v případě manželství dokonce conditio sine qua non: podle církevních zákonů totiž nebylo naplněno, nedošlo-li k tělesnému spojení manželů. Pokud se tak nestalo, bylo pokládáno za neplatné. Ideálně se však měli tělesnému obcování vyhýbat i manželé, nebo se přinejmenším maximálně ovládat, pokud už nemohli zůstat cudní. Hierarchie svatosti totiž i u laiků kopírovala teoretické stupně sexuální abstinence. Na vrcholu stáli panicové a panny, takzvaní obláti, kteří „se odevzdali církvi“, a to i v tomto případě často z rozhodnutí rodičů. Obláti již v dětství přislíbili, že budou zachovávat věčnou tělesnou čistotu, a pak se zasvětili modlitbě. Mniši a jeptišky, kteří vstoupili do kláštera poté, co nějakou dobu pohlavně žili, zaujímali příčku o stupeň nižší. Následoval řád vdovců a vdov, kteří nevstoupili do dalšího manželství. Nejníže pak stál řád manželů, tedy partnerů posvěcených církví. I jim se přitom předkládal ideál silně ovlivněný klášterními hodnotami. Tělesná touha tedy byla vnímána negativně a podle soudobých představ přicházela z rozbouřených hlubin zkažené lidské přirozenosti trýzněné hříchem už od Adamova pádu. Podle svatého Jeronýma a řady dalších příslušníků církve, kteří jeho postoj sdíleli, byly takové vášně zatíženy vinou a neměly v křesťanském manželství co dělat. Tělesná láska byla podle nich cizoložná. Jeroným dokonce zašel ještě dál: lépe bylo tyto touhy ukájet s kurtizánou. Miloval-li manžel svou ženu příliš vášnivě, ve skutečnosti ji zneucťoval, a tak z ní vlastně dělal prostitutku.18 Nevíme, zda Eleonora tento názor sdílela. Její manžel Ludvík byl však touto mentalitou silně ovlivněn, alespoň v době, kdy vstoupil do manželství. Původně 37


se totiž králem stát neměl. Připravoval se na duchovní dráhu podobně jako mnoho neprvorozených. Dědicem byl stanoven jeho starší bratr Filip, jenž se narodil roku 1116. Filip se stal velmi brzy otcovým spoluvládcem a roku 1129 byl ve věku třinácti let vysvěcen na krále. Ludvík byl mezitím vychováván v klášteře Notre-Dame s předpokladem, že jej čeká církevní kariéra. Na cestě přes jedno z pařížských předměstí se však 13. října 1129 vrhlo pod kopyta Filipova koně podsvinče, kůň si při pádu rozbil hlavu o kámen a jezdce přitom zavalil. Filip zemřel ještě téhož večera a byl pohřben „jako král“ v kostele Saint-Denis. Na radu Sugera, jenž nehodu popisuje, král Ludvík VI. odebral mladšího syna Ludvíka z kláštera a o dvanáct dní později ho dal pomazat a korunovat v Remeši, kde papež Inocenc II. pořádal v téže chvíli koncil. Mladý král pak až na několik incidentů, k nimž se vrátíme později, kladl po celý život důraz na velikou zbožnost a úctu k církvi.19 Historikové obecně tvrdí, že Ludvík VII. se do krásné Eleonory ihned zamiloval. Je to možné, a totéž ostatně k pozdějšímu datu naznačují i církevní kronikáři. Jakou hodnotu a smysl však mají jejich svědectví? Jan ze Salisbury popisuje incident, k němuž došlo mezi Eleonorou a jejím manželem v Antiochii. Ten byl tak závažný, že Eleonora chtěla dát sňatek uzavřený před jedenácti lety anulovat. Jan přitom tvrdí, že král byl z Eleonořina rozhodnutí zoufalý, protože „královnu miloval láskou takřka bezhlavou“.20 Vilém z Newburghu (1136–1198) viděl kupříkladu v tomto podle něj přehnaně silném poutu důvod, proč dostal Ludvík VII. onen neblahý nápad, a vzal Eleonoru s sebou na křižácké tažení. „Od začátku si ducha tohoto mladého muže podmanila svou krásou tak bezvýhradně, že v okamžiku, kdy se připravovala ona slavná výprava, rozhodl se vzít ji do války s sebou, […] protože ji velmi horoucně miloval.“21 Králova láska k jeho ženě byla podle těchto kronikářů spíše anomálií a příznakem slabosti, jaké podlehl už Adam, když ustoupil Evě. Mylně přitom Eleonoře přisuzovali vliv na jejího pána. O Eleonořině tělesném vzhledu a o tom, jak vypadala na prahu dospělosti, nic nevíme. Na konci století na ni pěje winchesterský mnich Richard z Devizes chvalozpěvy, jež jsou ovšem do puntíku dílem jeho fantazie. Spojuje přitom možná ironii s paradoxem a vidí v „královně Eleonoře mimořádnou ženu, půvabnou a ctnostnou, pokornou a výmluvnou, což jsou přednosti, snoubící se v osobě ženy jen velmi zřídka“.22 Z tohoto popisu ovšem nejsme o mnoho moudřejší. Umělecká vyobrazení, jež po Eleonoře zůstala, jsou vzácná, pozdní a nespolehlivá. To platí samozřejmě i o jejím nádherném náhrobku z Fontevraudu. Georges Duby tvrdí, že jeho autor jej vytesal až po Eleonořině smrti, královnu nepochybně nikdy neviděl, a sotva tak usiloval o to, aby vystihl její podobu.23 Věc ovšem ani zdaleka není jistá. Je možné, že náhrobek si královna objednala krátce přes svou smrtí.24 Mohla tak při této příležitosti sochaři na základě náčrtků či kreseb vysvětlit, jak měl podle ní její „zvěčnělý“ portrét vypadat. Mohla nepochybně svoji podobu povznést či vylepšit, aniž by se však příliš vzdálila pravdě, tak aby 38


podobnost s předlohou zůstala zachována alespoň do té míry, aby se královna v portrétu sama poznala. Zjevně beze vztahu k realitě je naopak nejen vitráž v katedrále v Poitiers, jež královnu zpodobňuje jakožto donátorku po boku jejího druhého manžela Jindřicha II., ale také tři pečeti, jež ji ztvárňují jako akvitánskou vévodkyni v dlouhém, poměrně přiléhavém rouchu s rukávy spadajícími až k zemi, jako v románech, jež dosáhly rozkvětu ve druhé polovině 12. století. Totéž platí i o „fresce“ svaté Radegundy z Chinonu, na níž je Eleonora vyobrazena zřejmě po boku svého manžela Jindřicha II. Výklad této fresky zůstává problematický. Stejná skepse je namístě i v souvislosti s krokevní zdobenou hlavou z kapitulního sálu svaté Radegundy v Poitiers, jejíž podobnost s reálnou královnou je sporná. Jak už jsme viděli, Vilém z Newburghu tvrdí, že Eleonora byla velmi přitažlivá, a Lambert z Watreloos ji dokonce označil za „překrásnou“ (prepulchra).25 Můžeme z toho však vyvozovat, že ztělesňovala ženský ideál své doby? Chansons de geste a romány 12. století popisují kánon ženské krásy stále stejně: vznešené paní a sličné panny v nich mají krásnou postavu a jasnou tvář, bílou pleť, modré nebo šedozelené oči a dlouhé zlaté vlasy.26 Ryšavé vlasy měly naopak špatnou pověst a také černá byla vnímána velmi negativně jako barva zla. Mladí manželé a jejich působivý doprovod tedy ve spěchu zamířili do Poitiers, hlavního města vévodství a oblíbeného sídla dvora. Osmého srpna 1137 zde byli korunováni na akvitánského vévodu a vévodkyni. Téhož dne se dozvěděli i o smrti francouzského krále, a kvapně proto odjeli do Orléansu a odtud do Paříže, aby co nejrychleji převzali moc a zajistili dynastickou kontinuitu. To alespoň píše Suger na počátku své nové knihy, věnované tentokrát Ludvíku VII., jemuž pak věrně sloužil, jako předtím sloužil a radil jeho otci: Tak se tedy veliký Ludvík, syn velikého krále Ludvíka, dozvěděl od velmi rychlého posla zprávu o smrti svého otce, moudrými rozhodnutími zajistil bezpečí vévodství akvitánského, a poté bez meškání předešel plenění, sporům a vzpourám, jež obvykle provázejí smrt králů. Rychle se odebral do Orléansu, jelikož se dozvěděl, že několik pošetilců, vymlouvajících se na „komunu“, se postavilo proti královskému majestátu. Rázně proti nim zasáhl, u některých z nich nikoli beze škod, a pak se vrátil do Paříže, svého obvyklého sídla […]. Zde se poté připravil na to, aby se slavně postaral o vládu nad svým královstvím a ochranu církve […].27

Eleonora je tedy k tomuto datu královnou Francie. Oficiálně však zůstává i akvitánskou vévodkyní. Díky sňatku s ní Ludvík vládne a jedná na panstvích své choti jako vévoda a také nese vévodský titul, jak ukazují pečeti a mince z této doby. Na tom není nic překvapivého: nezapomeňme, že jakkoli byla Eleonora královnou a provdanou ženou, šlo o pouze třináctiletou dívenku, již odvedli do Paříže, města nepochybně už slavného, pro ni však neznámého.

39

Jean Flori ELEONORA AKVITÁNSKÁ VZPURNÁ KRÁLOVNA

Recommend Documents