1.Samuelova 1 Naše pořady pod názvem Světem Bible ve vysílání z Monte Carla probíhají už několik roků, milí posluchači. Delší dobu zpočátku byly pouze čtvrthodinové a nyní už více než rok mají třicetiminutový formát. V těchto pořadech si neklademe za cíl nějaké hluboké a podrobné teologické výklady, ale přejeme si, především, aby se Božím Slovem docela prostě stalo přirozenou součástí našich všedních dnů, aby pronikalo do našich praktických životů, aby se pro každého z nás stalo něčím důležitým, něčím, co prostě pro svůj život potřebujeme, něčím, co nám každodenně slouží. V rámci těchto pořadů bylo už probráno 46 z celkového počtu šestašedesáti biblických spisů. Před sebou máme ještě 7 spisků novozákonních a 13 knih starozákonních, z nichž většina jsou knihy dosti rozsáhlé. I&II S I&II Kr I&II Pa Iz Jr Pl El Dn Mi Ag. Dnes večer se, milí posluchači, z těchto ještě docela mnoha knih spolu pustíme do 1s. Pro toho, kdo knihy Samuelovy už někdy četl, může být hned na začátku našich úvah záhadou název těchto knih. Proč se jmenují Samuelovy, když vlastně jejich děj daleko přesahuje Samuelův život. Kdo tuto knihu tedy napsal? Dr.McGee ve svém komentáři uvádí, že v židovském kánonu Písem jsou naše dně knihy zvané Samuelovy pokládány za jeden celek. V latinském překladu Starého zákona, ve Vulgátě, jsou naše knihy Samuelovy zahrnuty do souboru čtyř knih královských. Název knihy Dr.McGee zdůvodňuje tím, že velká část o Samuelovi jako o velkém Božím proroku pojednává. Spolu s naším učitelem McGee věřím, že Samuel osobně velkou část těchto knih napsal. 1s je velkou biblickou knihou, která je velká nejen rozsahem, ale především mnoha klíčovými událostmi, které zachycuje. Jde o rozhodující události, které poznamenaly celou budoucnost Izraele a v mnohém, mnohém mají co říci i nám dnes. Především je zde zachycena veliká změna ve sféře správy Izraelského lidu. Doba soudců je nyní na naléhavou žádost lidu nahrazena dobou králů, jež svými důsledky zasahuje až do novozákonní doby. Myšlenku království Pán Bůh tehdy připustil, i když, jak dále uvidíme, byl z takového požadavku lidu smutný. Když pak po mnoha staletích přichází Jan Křtitel s voláním celého lidu k pokání, argumentuje tím, že se přiblížilo království, království nebeské... Dr.McGee k tomu poznamenává, že tohle volání Jkřtitele má své kořeny vlastně v 1s. Pán Bůh myšlenku království tedy přijal ale pokud jde o Boží království, postavil ji na jinou úroveň, než co předvedli izraelští králové za celá staletí... Z toho pojmu Boží království bychom mohli vyvodit, že království je vlastně Boží princip, vždyť Pán Bůh má své království a lidi na ně upozorňuje, lidi do něho zve... Království
je tedy Boží způsob, Boží forma vlády. Chceme-li tedy i na zemi pořádek, založme království a bude to... Ach ano, Pán Bůh má své království a zve nás do něho, ale celá biblická i mimobiblická historie nás snad dostatečně poučila, že v podstatě jakákoli forma lidské vlády sama o sobě vůbec nic neznamená... Forma může být lepší nebo horší, ale především je rozhodující, jací lidé tuto vládu uskutečňují... Jednou se králem na této zemi stane dokonalý Kníže Pokoje. A to bude období nesrovnatelné s jakýmkoli jiným obdobím života lidí na této planetě... V těch všelijak napjatých a komplikovaných příbězích z 1s tedy vlastně můžeme jako jakýmsi dějiným průhledem zachytit předzvěst budoucího dokonalého království Kristova. Na samém začátku 1s nacházíme pláč zbožné ženy. Chana pláče před Hospodinem proto, že jako snad každá žena velice touží po dítěti. Počáteční stav je tu zachycen velmi prostě: Byl jeden muž z Ramatajim-sófímu, z Efrajimského pohoří; jmenoval se Elkána. Byl to Efratejec, syn Jeróchama, syna Elíhúa, syna Tochúa, syna Súfova. 1s1.1 Měl dvě ženy: jedna se jmenovala Chana a druhá Penina. Penina měla děti, Chana děti neměla. 1s1.2 Při čtení tohoto textu by jistě mohlo někoho napadnout, že když je tu řeč o muži, který měl dvě ženy, tak že Pán Bůh schvaluje mnohoženství nebo aspoň dvojženství... Jestliže nějaká skutečnost je v Bibli zaznamenána, ještě to neznamená, že Pán Bůh s ní souhlasí, že ji schvaluje, nebo že ji snad nějak posvěcuje. Naopak nám tato biblická konstatování ukazují neokrášlenou, nezkreslenou pravdu tak, jak byla, ať šlo o skutečnosti dobré, nebo zlé. Samotný příběh, když jej budeme pozorně číst, nám ukáže, že dvojženství, nebo prostě mnohoženství, není dobré. Vždyť právě proto vznikalo v této rodině nesnesitelné napětí, které na jedné straně znamenalo pohrdání a urážky a na druhé straně bylo příčinou velikého trápení duše a přemnoha slz. Ten muž, pokračuje dále náš nový příběh, putoval rok co rok ze svého města, aby se klaněl Hospodinu zástupů a obětoval mu v Šílu. Tam byli Hospodinovými kněžími dva synové Élího, Chofní a Pinchas. 1s1.3 Krásný zážitek, krásný svátek, mohli bychom jistě říci - jít ke stánku úmluvy, jít do Boží přítomnosti a tam obětovat oběť. Nejprve je tu otázka té Boží přítomnosti, Dr.McGee klade otázku, kdo tu byl přítomen. Hospodin? Nebo zcela zřetelně ještě někdo jiný? Lidé i dnes často chodí do určitých prostorů, na určitá místa s představou, že tam na ně čeká Bůh, že tam dostanou od něho posilu, potěšení nebo taky inspiraci a pod. Když Pán Ježíš seděl u poslední večeře se svými učedníky, mohl by někdo říci, že to bylo nádherné pobývat v přítomnosti Pána... Ale Dr.McGee nepříjejně upozorňuje, že v té místnosti seděl také někdo, jehož srdce už opanoval satan... Jinak řečeno v té horní místnosti byl přítomen satan... Tak podobně i v jakémkoli jiném prostředí, kde očekáváme
přítomnost Boží, tedy i při pohledu na toto prostředí stánku úmluvy musíme dávat dobrý pozor. Synové Élího, tehdejšího velekněze, prováděli takové věci, že to zlehčovalo PBa a celou bohoslužbu u mnoha lidí... Když nastal den, kdy Elkána obětoval, dával své ženě Penině i všem jejím synům a dcerám díly z oběti; 1s1.4 Chaně pak dával dvojnásobný díl, protože Chanu miloval; Hospodin však uzavřel její lůno. 1s1.5 Její protivnice ji ustavičně urážela, že Hospodin uzavřel její lůno, jen aby ji dráždila. 1s1.6 Zase bychom mohli vidět jako krásné, že Elkána své bezdětné manželce dával dvojnásobný díl z oběti, protože ji miloval. Ale vzápětí narážíme na hlubokou ránu v duši této ženy. Poznáváme zde zákulisí vztahů v Elkánově rodině, kde bylo mnohoženství. Anna nebo Chana nebyla smutná jen z toho, že neměla dítě, i když po něm tolik toužila, ale navíc prožívala hroznou atmosféru ponížení ze strany druhé Elkánovy ženy. A vůbec ponížení neplodné ženy v Izraeli. Jak známo neplodnost se v té době všeobecně na východě pokládala za Boží trest, nebo aspoň za projev Boží nepřízně. Lidé, kteří nemohli mít děti, byli prostě pokládáni za méněcenné. A v této situaci se ocitla Chana. Jejímu vlastnímu soužení přitěžoval společenský handicap, a k němu ještě navíc přibyl otevřený výsměch její protivnice, tedy Peniny. Když se v rodině stane nějaká příhoda, nějaký konflikt, nějaká rozepře, či nějaké nedorozumění, bývá to nepříjemné, a někdy se důsledky takového ohnivého rozhovoru táhnou týdny i měsíce, když není dost odvahy a nebo když není cesta k řešení. Situace v této rodině však byla mnohem horší, protože tyto jednostranné útoky na Chanu ze strany Peniny se opakovaly stále a stále. Trvaly už dlouho. Celá tato atmosféra způsobila v srdci Chany hlubokou depresi, neboť pro ni nebyla obrana, z lidského hlediska jí nebylo pomoci. Je hezké, že se jí zastával aspoň její muž Elkána: Tak tomu bývalo každého roku. Pokaždé, když putovala do Hospodinova domu, tak ji urážela, že Chana pro pláč ani nejedla. 1s1.7 Její muž Elkána ji uklidňoval: "Chano, proč pláčeš? Proč nejíš? Proč jsi tak ztrápená? Což já pro tebe neznamenám víc než deset synů?" 1s1.8 Elkánův vztah k Chaně je hezký. Ale co je to platné, když její srdce je stále smutné, když je znovu a znovu zraňováno?! Kdo vyřeší její problém? Kdo splní její touhu? Kdo napraví křivdu, která se jí vlastně stále děje? Co si má počít ve své stísněnosti duše? Je nějaké východisko?? Tíseň v duši čas od času může doprovázet každého věřícího člověka. Otázka zní, co dělat v takových okolnostech, jak řešit vzniklou situaci? Nevím, zda se dokážeme vžít do situace Chany. Z lidského hlediska byl naprosto neřešitelná. Ale Chana naštěstí neskončila u lidkých řešení...
Jednou, když bylo v Šílu po jídle a pití, Chana vstala, zatímco kněz Élí seděl na stolci u veřejí Hospodinova chrámu, 1s1.9 a v hořkosti duše se modlila k Hospodinu a usedavě plakala. 1s1.10 Složila slib. Řekla: "Hospodine zástupů, jestliže opravdu shlédneš na ponížení své služebnice a rozpomeneš se na mne, jestliže na svou služebnici nezapomeneš, ale daruješ své služebnici mužského potomka, daruji jej tobě, Hospodine, na celý život; břitva se jeho hlavy nedotkne." 1s1.11 Chana zvolila správný způsob jak svou situaci řešit. Všechno v důvěře předložila Hospodinu, Pánu Bohu. Celou svoji tíži, celou bolest své duše. A v tom, když takto Pánu Bohu otevřela své srdce, vyslovila také slib. Protože jí šlo o velikou věc, neváhala se rozhodnout pro veliký slib. Jestliže daruješ své služebnici mužského potomka, daruji jej tobě, Hospodine, na celý život; To je první část Chanina velkého slibu, který Hospodinu dala. A druhá část je jen potvrzením toho prvého, že jej totiž oddělí pro nazorejství, že bude vyhrazen pro PBa, pro službu jemu. Takové tzv. nazarejské oddělení pro Boha mělo ve SZně zvláštní duchovní význam... a mělo některé důležité přepoklady. Chana vyjadřuje jeden z nich: ...břitva se jeho hlavy nedotkne." 1s1.11 Chana se v hořkosti duše modlila k Hospodinu a usedavě plakala, četli jsme si. "Hořkost duše." Zvláštní vyjádření, které, myslím, popisuje velmi mnoho. Chana se cítila zklamaná životem, možná okradená a navíc prožívala hroznou hřivdu ze strany své protivnice... Nyní, když se před Hospodinem úpěnlivě modlí, dochází k další zvláštní situaci, která dozajista jejímu stavu nic dobrého nepřidala... Naopak byla to další rána pro její bolavé srdce. Když se před Hospodinem tolik modlila, Élí dával pozor na její ústa. 1s1.12 Chana hovořila jen v srdci a pouze její rty se pohybovaly, ale její hlas nebylo slyšet, takže ji Élí pokládal za opilou. 1s1.13 Tak se rozhlížím po lidech, kteří jsou kolem nás, milí bratři a sestry. Rozlížím se po lidech, kteří jsou v našich shromážděních... Ať už jsou to Boží děti, nebo lidé, kteří teprve hledají cestu k Pánu... A nyní sobě i vám kladu otázku: Nejsou mezi nimi i lidé, kteří mají hořkost v duši? Žel, až příliš často. A tu musím přemýšlet nad tím, jak na ně reagujeme. Élí byl zkušený velekněz, který zřejmě rutinně ovládal své bohoslužebné úkoly při stánku úmluvy. V té době bohoslužba fungovala, lidé na oltář přinášeli oběti. Zdálo by se, že všechno bylo v pořádku... Zkušený kněz Élí, sedí na stolci a dívá se na ženu, která se chová jaksi divně. Pláče, pohybuje rty, jakoby se modlila, a přitom není slyšet žádná slova, nic než vzlyky a vzdechy... "Co jiného jí může být?! Jasně že je opilá!" Dr.McGee poznamenává, že Élí s největší pravděpodobností byl zvyklý na to, že se v jeho přítomnosti občas objevil někdo
opilý... I jeho synové (mimochodem, ve funkci Hospodinových kněží při stánku) se tudy zřejmě pohybovali ve stavu opilosti a přitom konali ještě jiné a jiné hříchy, které doslova totálně shazovaly celou Bohoslužbu u všeho lidu. Élí, zkušený velkněz, nemusel dlouho přemýšlet. S diagnózou stavu Chany, s důvodem jejího počínání byl brzy hotov. Takových tu viděl už povícero: Řekl jí proto: "Jak dlouho budeš opilá? Zanech už vína!" 1s1.14 Tak si říkám, jak asi hodnotíme různé projevy chování lidí v naší blízkosti... Chovají se někdy divně? Co je toho příčinou? Podle čeho takové jednání lidí posuzujeme? Přece podle svých zkušeností. Nejsem odpůrcem zkušeností, pokládám je za velký zisk pro svůj život a rád zkušenostem naslouchám, protože mohou ušetřit nejedno trápení a zklamání... Ale přecejen zkušenosti nejsou pro náš duchovní život a pro naši službu vším... Bez trvalého stavu pokory před Pánem, bez tichého spojení s ním se i se svými zkušenostmi můžeme přečasto mýlit a tak v domnění služby, v domnění že napomínáne, v domnění, že bojujeme o čistotu Božího domu můžeme zraňovat lidi kolem sebe... Élího zkušenost v tomto případě byla surově zraňujícím omylem. Bolest v duši Chany se tímto jeho nepochopením možná ještě více rozjitřila... Kolik toho už zkusila, a teď i tady od samotného velekněže další nepochopení, další urážka, další křivda... Ale Chana nepodlehla. Odpověděla: "Nikoli, můj pane; jsem žena hluboce zarmoucená. Nepila jsem víno ani jiný opojný nápoj, pouze jsem vylévala před Hospodinem svou duši. 1s1.15 Nepokládej svou služebnici za ženu ničemnou. Vždyť až dosud jsem mluvila ze své velké beznaděje a žalosti." 1s1.16 Vidíme zde pohled z obou stran. Jak pohled ze strany Élího, tak pohled ze strany Chany. Élí se mýlil a místo služby spíše zraňoval. Ale Chana se nenechala. Ke svému chování podala prostinké vysvětlení... Teprve nyní Élí pochopil: odpověděl: "Jdi v pokoji. Bůh Izraele ti dá, zač jsi ho tak naléhavě prosila." 1s1.17 Těžko říci, zda toto slovo bylo jen chlácholivou frází, nebo zda to byl prorocký prvek veleknězovy víry. Ale Chana to přijala pokorně: Ona na to řekla: "Kéž tvá služebnice najde u tebe milost!" A co bylo dál? Čteme si zde toto slovo: Potom ta žena šla svou cestou, pojedla a její tvář už nebyla smutná. 1s1.18 Několik roků byla v srdci Chny tíseň, bolest, pocit křivdy, hořkost duše a hluboké deprese... Nyní však přestala být smutná... Stalo se tu při oběti něco zvláštního, co by změnilo Chaniny pocity? Nikoli. Navenek se nic zvláštního nestalo. Ale stalo se něco mocného v jejím srdci. Četli jsme si, že Chana své srdce
otevřela, či doslova vylila před Hospodinem. A v tom byl klíč k jejímu upokojení... To je myšlenka, milí posluchači, kterou bych vám přál, abyste si zapamatovali z našeho dnešího společného rozjímání nad Boží Slovo, neboť náš čas je zase u konce...
