STUDIE studie
Datum provedení 9. 8. 1851 21. 12. 1859 16. 3. 1862 12. 4. 1863 27. 3. 1866 15. 12. 1867 1. 12. 1878
Místo koncertu divadlo divadlo Slepecký ústav Slepecký ústav Reduta Reduta Turnhalle
Klavírní interpret Amálie Nerudová Alexandr Dreyschock Wilhelm Treiber Agnes Tyrrellová Amálie Nerudová Walburga Finger Eduard Stocker
Co se týče Beethovena, tak už za jeho života se v Brně hrával jeho Septet Es dur, op. 20 (17. února 1815 v Redutě), klavírní skladby ale přišly na řadu až mnohem později, a to zásluhou hostujících pianistů. Díky Theodoru Kullakovi zazněly v Brně poprvé dvě Beethovenovy sonáty: As dur, op. 26 a cis moll, op. 27, č. 2 „Mondschein“ (25. ledna 1843). Klavíristka Teresa Wartel z Paříže přednesla v Brně poprvé sonátu c moll, op. 13 „Pathétique“ na koncertě v Redutě 26. března 1843. Další beethovenovský klavírní opus přidala Clara Schumannová na svém prvním brněnském vystoupení 22. ledna 1847 v divadle – jednalo se o sonátu d moll, op. 31, č. 2. Obecně lze říci, že Beethovenova klavírní tria, smyčcové kvartety a populární septet se v Brně hojně hrávaly už v 50. letech, klavírní sonáty na koncertech zdomácněly spíše až v letech šedesátých, ovšem čas na pozdní opusy (106–111) nastal až v 80. letech 19. století. Klavíristky, o nichž jsme se zmiňovali výše, dávaly při sólových vystoupeních přednost vrcholným a pozdním romantikům, často zazníval Chopin, Schumann, Rubinštejn, Liszt. Sólové klavírní skladby Schubertovy, Weberovy, Mendelssohnovy zůstávaly v pozadí. Z klavírních koncertů byl nejhranější Mendelssohnův g moll, Chopinův e moll, populární byly i Rubinštejnovy skladby pro klavír a orchestr.
Závěr Průzkum dochovaných pramenů, koncertních programů a dobového denního tisku ukázal, jak se vyvíjela vystoupení klavírních virtuózů v 19. století. Ženy-interpretky se prosadily vedle svých mužských kolegů, řada z nich vystupovala už jako zázračné děti. Mnoho cestujících virtuózů zavítalo na svých cestách Evropou i do Brna a je patrné, že svými vystoupeními do značné míry ovlivnily koncertní život a vkus publika. Z jednotlivých programů je patrné, že konkrétní skladby se začaly v Brně více hrát poté, co je zde přednesli umělci typu Franze Liszta (od r. 1840), sourozenců Nerudových (od r. 1845) nebo Clary Schumannové (od r. 1847). Zároveň je zřejmé, že vyspělé německé hudební Brno drželo krok s Vídní, zatímco přerod zábavných českých besedních
opus musicum 2/2012
programů v hodnotné koncertní produkce trval od roku 1860 téměř až do přelomu století. Přesto se v českém Brně i před rokem 1900 objevovaly ojedinělé snahy o provozování hodnotného koncertního repertoáru, například komorní koncerty pořádané Amálií Wickenhauserovou a Leošem Janáčkem v letech 1877–79. Celá řada skladeb se díky Wickenhauserové plynule přelila z německého prostředí do českého.
Kateřina Hnátová vystudovala hudební vědu na FF MU v Brně, kde získala i doktorát. Působí jako redaktorka ve vydavatelství Editio Janáček a v hudební revui Opus musicum. Centrem jejího badatelského zájmu je hudební život v Brně v 19. století s přesahem do roku 1918. Zabývá se rovněž ruskou klavírní školou a klavírní interpretací obecně.
Summary The study maps the concert life in Brno in the 19th century on the basis of preserved sources and contemporary daily press. On the examples of several local and guest pianists, the author tries to document how the concert repertoire developed in close relationship to contemporary taste. The study follows the development from diversified programs of the first half of the century, when piano had played beside other instruments and singing, to separate piano recitals after 1900. It also informs about the most favorite composers and the most frequently played piano compositions in the 19th century in Brno and outlines the differences in programs of German and Czech concerts.
36 ~37
STUDIE studie
„Když není není pro, pro, „Když budetedy, tedy, třeba třeba bude nevědomě, ii nevědomě, proti.“ proti.“ Vznik brněnské odbočky Svazu československých skladatelů 1949–1951 VIKTOR PANTŮČEK
opus musicum 2/2012
Z
Za finančního přispění Grantové agentury České republiky (408/09/0484) byla na stránkách www.musicologica.cz/dkchk zpřístupněna databáze, která umožňuje vkládání, evidenci a rejstříkování archivních materiálů k české hudební kultuře po roce 1945. Součástí je též on-line katalog, nabízející badatelům možnost prohledávání materiálů za pomoci jmenných, skladebných, místních a událostních rejstříků, jakož i podle data a klíčových slov. Takto koncipovaný projekt je začátkem nekončící práce na zmapování hudebního dění v totalitou zmítané společnosti poválečného Československa.
Ucelenějšímu bádání v oblasti kulturně-společenského postavení hudební kultury po roce 1945, v souvislosti s činností Svazu československých skladatelů (SČS) a Svazu českých skladatelů a koncertních umělců (SČSKU), nebyla doposud věnována téměř žádná pozornost. Svazová, skladatelská, interpretační i organizační činnost byla samozřejmě mapována a komentována na stránkách dobového tisku – především Hudebních rozhledů, tato recepce však byla velmi výrazně ovlivňována dobovou politickou situací. Přesto jsou právě tyto texty považovány za nejvýznamnější pramen pro studium a bádání v oblasti činnosti a působení SČS a SČSKU, ale též samotných skladatelů či interpretů. Lze tak říci, že nebyla dosud zpracována dokumentace a pramenná základna, umožňující dílčí bádání v prostředí hudební kultury po roce 1945. Monografické práce byly většinou vytvářeny pouze ve vztahu k pozůstalostem jednotlivých tvůrců a v podstatě neusilovaly o celkové zobrazení dobové situace. Dříve vydané publikace obvykle nepřekročily a ani nemohly překročit stín dobové politické situace, ve které byly vytvářeny. Až na několik výjimek tak předkládají velmi zkreslené a mnohdy dezinterpretované hodnocení či popis hudebního vývoje po roce 1945. Přínosný vhled do problematiky hudební kultury v totalitním Československu tak nabízí pouze několik titulů z oblasti kulturní politiky (Jiří Knapík: V zajetí moci. Kulturní politika, její systém a aktéři 1948–1956, Alexej Kusák: Kultura a politika v Československu 1945–1956). Hudební problematice je pak cíleně věnována práce Petra Macka Směleji a rozhodněji za českou hudbu! „Společenské vědomí“ české hudební kultury 1945–1969 v zrcadle dobové hudební publicistiky, která nabízí analýzu vývoje na pozadí rozboru a zhodnocení textů v časopisech Tempo a Hudební rozhledy. Souvislejšímu přehledu, reflektujícímu též problematiku kulturně-společenskou, je pak věnována práce Jaromíra Havlíka Česká symfonie 1945–1980. K dispozici je též nevelké množství skladatelských monografií (J. Doubrava, J. Rychlík, Z. Vostřák, J. Berg, M. Kabeláč, K. Reiner, M. Ištvan, J. Kapr ad.). Vhled do moravské problematiky poté nabízí publikace Hudební kultura na Ostravsku po roce 1945 editorů Karla Steinmetze a Vladimíra Gre-
38 ~39
STUDIE studie
gora a Dějiny hudby na Moravě z pera Jiřího Sehnala a Jiřího Vysloužila. K samotné hudební kultuře Brna nalézáme dílčí informace v publikacích Miloše Štědroně, Jiřího Vysloužila, Aloise Piňose, Jaroslava Šťastného, Jindry Bártové, Jana Karafiáta, Ctirada Kohoutka ad.
Obr. 1 Šest trojhlasých dětských sborů, op. 30 Miroslava Barvíka.
opus musicum 2/2012
Od syndikátu ke svazu
1
Srov.: Knapík, Jiří: V zajetí moci. Kulturní politika, její systém a aktéři 1948–1956. Praha, Libri, 2006, s. 46–47.
2
Srov.: Chmelařová, Vlasta: Syndikát českých skladatelů. In: Kolektiv autorů: Slovník české hudební kultury, Praha, Editio Supraphon, 1997, s. 901; Havlík, Jaromír: Jaroslav Doubrava. Skladatel v sevření dvou totalit. Praha, AMU, 2002, s. 225–226.
3
Srov.: Pantůček, Viktor: Musica politica. Budování nového řádu. Opus musicum 2007, roč. 39, č. 1, s. 36–37.
Komunistický puč v únoru 1948 znamenal pro československou společnost radikální proměnu, která se nemalou měrou projevila též na poli kulturním a uměleckém. Svobodné tvorbě a projevu byla přiřknuta role ideologického nástroje, sloužícího myšlence výchovy nového socialistického člověka, žijícího v utopii beztřídní společnosti pod praporem Stalinova Sovětského svazu. Převodovou pákou systému řízení kultury se pro oblast hudby měla stát dobrovolná výběrová organizace sdružující české a slovenské skladatele, hudební vědce a kritiky, jakož i koncertní hudební umělce.1 A tak se i stalo. Už 22. února 1946 vznikl v Praze Syndikát českých skladatelů, organizace, která se podílela na I. mezinárodním sjezdu skladatelů a kritiků uspořádaném při příležitosti prvního Pražského jara 1947. Od 15. 10. 1948 vydávala časopis Hudební rozhledy. Na II. mezinárodním sjezdu skladatelů a hudebních vědců (Praha 20. – 29. 5. 1948) byl zvolen přípravný výbor Mezinárodní společnosti pokrokových skladatelů a hudebních vědců, čímž se již projevilo přímé ovlivnění organizace novou politickou situací. Aplikace ideových směrnic II. sjezdu na domácí situaci byla předmětem jednání I. pracovního sjezdu skladatelů a hudebních vědců Československa (26.– 28. 9. 1948 v Praze). Při té příležitosti se sešly oba dosud odděleně působící syndikáty českých a slovenských skladatelů. Porady vyvrcholily na společné schůzi obou syndikátů v prosinci 1948 v Praze, kde byl vyhlášen rámcový pětiletý tvůrčí plán.2 Nejsilnější stavovskou hudební organizací na Moravě byl před únorem 1948 Klub moravských skladatelů. 26. března 1948 byl k rukám stávajícího předsedy klubu Osvalda Chlubny zaslán dopis od Ústředního akčního výboru Národní fronty (ÚAV NF), který vyzýval k založení akčního výboru Klubu moravských skladatelů a naznačoval možnost a výhodnost splynutí se syndikátem. Dopis byl podepsán generálním tajemníkem ÚAV NF Alexejem Čepičkou, vedoucím kulturního oddělení ÚAV NF Leopoldem Válkou, vyřízením byl pověřen Miroslav Barvík. V Klubu moravských skladatelů byl tedy ustaven akční výbor, v jehož čele stanul Antonín Balatka, Chlubna se na základě doporučení akčního výboru dne 23. března 1948 vzdal pozice předsedy Klubu moravských skladatelů, jakož i všech funkcí v syndikátu. Vedením Klubu byl pověřen Jiří Svoboda, k jehož rukám byl 9. dubna 1948 zaslán již jasně formulovaný požadavek dobrovolného rozpuštění Klubu moravských skladatelů a jeho splynutí se syndikátem. 15. února 1949 byl Klub moravských skladatelů vymazán ze spolkového katastru. Podobný osud postihl většinu spolkových organizací s výjimkou Umělecké besedy, která si zachovala zdánlivou samostatnost až do roku 1972, kdy byla skutečně dobrovolně rozpuštěna.3 Syndikát českých skladatelů, jakož i Syndikát slovenských skla-
40 ~41
STUDIE studie
datelů, byl do Vítězného února profesním stavovským spolkem, jehož činnost byla především podpůrná, organizační a osvětová. Po puči však byl i zde jmenován akční výbor, jehož členy se staly vůdčí osobnosti poúnorového vývoje naší kultury. Z brněnských činitelů byl do výboru kooptován Ludvík Kundera a Jan Racek. Akční výbor syndikátu, podobně jako akční výbory řady dalších kulturních organizací, se demonstrativně přihlásil k výzvě Kupředu, zpátky ni krok, uveřejněné hned 25. února v denním tisku, a nastoupil cestu k budování socialismu a prosazení socialistického realismu. Celé období budování v letech 1949–1953 bylo definováno hledáním a vyloučením nepřátel, do roku 1951 především těch z vnějšího světa. V hudbě se jednalo o projevy kosmopolitismu, formalismu, naturalismu, pesimismu a dalších projevů pokleslé buržoazní a imperialistické kultury, od roku 1951 však začal být hledán nepřítel i ve vlastních řadách, který byl definován projevy levicových úchylek (jako trockismus) a rovněž velmi frekventovaným termínem Václava Kopeckého „slánština“, jenž byl dovedně využíván k odstranění nepohodlných osobností. Právě akční výbory se staly nástrojem první vlny čistek, oddělení zrna od plev, které se na úrovni Syndikátu českých skladatelů projevovalo trvalým či časově omezeným přerušením členství. To mělo za následek vyřazení z kulturního života a tím mnohdy pozastavení hlavního či jediného zdroje obživy. Z brněnských autorů byl například na dvacet měsíců ze syndikátu vyloučen Vilém Petrželka. Ještě v dubnu 1948 se předpokládalo, že právě Syndikát českých skladatelů se stane jedinou vrcholnou organizací hudebních tvůrců, která zaručí zájmy všech oblastních uměleckých skupin po všech stránkách. Slovo syndikát však přespříliš evokovalo období první republiky, i proto došlo k přejmenování a transformování Syndikátu českých skladatelů na Svaz československých skladatelů, který byl obdobou Svazu sovětských skladatelů. K této transformaci se přistoupilo počátkem roku 1949 a dokončena byla ustavující schůzí svazu ve dnech 14. – 15. května 1949 v Praze, kdy oba syndikáty, český i slovenský, jakož i řada dalších spolků definitivně zanikly a byly nahrazeny monstrózní, monopolní organizací.4 Nejvyšším orgánem SČS byl svazový sjezd, který se měl konat jednou za tři roky a na kterém participovali všichni členové (nikoliv kandidáti) svazu. Na sjezdu byli voleni členové ústředního výboru a revizní komise. Ústřední výbor tvořil předseda, 30 členů a 9 náhradníků, kdy jedna třetina byli zástupci ze Slovenska. Ústřední výbor volil ze svého středu předsednictvo, to bylo tvořeno předsedou, prvním místopředsedou (předseda Svazu slovenských skladatelů), druhým místopředsedou, voleným z řad českých členů a dalšími devíti členy, z nichž nejméně tři museli být ze Slovenska. Předsednictvo poté ze svých členů zvolilo tří až čtyřčlenné byro, které mělo pomáhat
opus musicum 2/2012
4
Kuna, Milan: Exulantem proti své vůli. Život a dílo Karla Boleslava Jiráka, Praha, Editio Bärenreiter, 2003, s. 286.
5
Organizační řád Svazu československých skladatelů + poznámky, 1950.
předsedovi při řízení běžné denní práce svazu. Za svoji činnost mohli obdržet odměnu. V roce 1949 mohla vzniknout odbočka SČS v kraji, kde bylo minimálně 20 členů svazu, ale již od počátku se počítalo s menším množstvím poboček, které by zastupovaly více krajů. V roce 1949 tak vzniká jediná odbočka v Česku, a to právě v Brně. V čele pobočky stál předseda a nejméně 3 členové, kteří tvořili výbor odbočky, zástupci byli voleni při plenárním zasedání odbočky, které se konalo minimálně jednou za rok. Od svého počátku v roce 1949 až do září 1950 byl svaz dělen do tzv. tvůrčích či pracovních komisí, které byly poté nahrazeny sekcemi, a to skladatelskou, hudebních vědců a kritiků a od roku 1952 sekcí koncertních umělců. Sekce byly občas i po transformaci nazývány komisemi, tudíž při dalším oborovém dělení se používalo termínu subkomise (např. subkomise velkých forem u skladatelské sekce, subkomise pedagogická a instruktivních skladeb u sekce hudebně-vědné a subkomise dechových nástrojů u sekce koncertních umělců).5 Ještě neustavené, ale již existující sekce skladatelů a hudebních vědců pak rovněž zakládaly tzv. kluby, kde byly přehrávány nové skladby, řešeny ožehavé ideologické či hudebně-teoretické problémy. Pro kraje byli dále ústředním výborem SČS voleni tajemníci, kteří zajišťovali komunikaci pobočky s ústředím. Od roku 1951 byly pak zakládány tzv. partgrupy, čili pracovní frakce skladatelů, hudebníků – komunistů.
Klubovní večery v Brně
6
Zápis o schůzce moravských představitelů Svazu československých skladatelů se zástupci ústředí SČS z Prahy, sign. DkCHK00000009.
24. září 1949 se ve dvorance Janáčkovy akademie múzických umění konala schůze moravských zástupců svazu se členy ústředního výboru Miroslavem Barvíkem a Antonínem Čejkou. Moravští zástupci byli seznámeni s požadavkem na vytvoření klubu skladatelů a hudebních vědců v Brně. Do vedení byli najmenováni Ludvík Kundera, Jan Racek, Jaroslav Kvapil, Zdeněk Blažek. Jako krajoví poradci Josef Schreiber pro Ostravsko, inspektor Franc pro Jihlavu, Robert Smetana pro Olomouc a Oldřich Palkovský pro Gottwaldov. Pro jednotlivé obory byli jmenováni: František Lýsek pro odvětví pedagogické, Jan Racek, Jaroslav Kvapil a Antonín Balatka pro činnost vydavatelskou (organizační výpomoc Jiří Vysloužil), Jiří Smetana pro obor vědecký, Zdeněk Blažek pro patronátní činnost, Jiří Vysloužil pro hudební lidopis, Ludvík Podéšť pro rozhlas. Tajemníkem brněnské odbočky SČS byl jmenován Jiří Vysloužil, tajemníkem klubu Leopold Koželuha. Předsedou odbočky byl jmenován Ludvík Kundera. Hlavními úkoly bylo sehnání klubovní místnosti a zahájení činnosti klubu. Brněnská odbočka svazu měla k dispozici 30 000 Kčs do konce roku 1949.6 29. září 1949 pak na schůzi brněnské odbočky bylo dojednáno, že odbočka bude sídlit v prostoru
42 ~43
STUDIE studie
Obr. 2 Jedna ze sbírek budovatelských písní. Praha, Orbis, 1949.
Čtenářského spolku v Besedním domě, dále byl schválen plán přípravy školení pod vedením Jiřího Svobody7 a najmenována vydavatelská komise. Na schůzi byla rovněž jmenována komise pro prověrky členů ve složení Ludvík Kundera, Jiří Svoboda, Josef Burjanek a Antonín Balatka. Úkolem komise bylo, „aby určila jasně, kdo patří do SČS a kdo ne.“8 Prověrka členů a kandidátů měla být dokončena do 30. ledna 1950.9 V říjnu 1949 bylo odesláno všem absolventům a posluchačům 2. a 3. ročníku kompozičního oddělení JAMU a 5. ročníku žáků kompozice na konzervatoři oznámení o zahájení činnosti klubu s pozvánkou na první klubovní večer dne 24. října v prostorách Čtenářského spolku v Besedním domě.10 Oznámení též obsahovalo výzvu k předkládání skladeb k provedení v klubu. Na programu byla přednáška L. Kundery
opus musicum 2/2012
7
Školení mělo být iniciováno ústředním výborem SČS a nikoliv samotnou odbočkou, 4. listopadu bylo tajemníkovi J. Vysloužilovi vše vysvětleno a měl zastavit další přípravy školení pod vedením J. Svobody. K tomu však nedošlo a 11. listopadu byl Vysloužil ústředím svazu pokárán.
8
Zápis schůze pobočky Svazu čsl. skladatelů v Brně, sign. DkCHK00000010.
9
Jednalo se však pouze o první vlnu čistek, nová komise pro lektorování skladeb a prověrku členů byla jmenována k 1. 1. 1951 ve složení Ludvík Podéšť, Jaroslav Kvapil a Antonín Balatka.
10
Oznámení všem absolventům a studentům 2. a 3. ročníků kompozičního oddělení o pořádání klubovních večerů, DkCHK00000185.
11
Většina diskusí, projevů, ale též odborných referátů, kritik a statí byla velmi zatížena šablonovitostí, prázdnotou frází a všudypřítomným klišé. Srov.: Macek, Petr: Směleji a rozhodněji za českou hudbu! „Společenské vědomí“ české hudební kultury 1945–1969 v zrcadle dobové hudební publicistiky.
12
Společné úkoly spisovatelů a skladatelů v soudobé tvorbě.
13
Provedení melodramu Zbyňka Mrkose Věčný voják. Poté následovala diskuse na téma úkoly a problémy soudobé hudební kritiky, kterou vedl Antonín Balatka.
14
Problematika masové písně. Diskusi vedl Josef Burjanek.
15
Zazněly dvě skladby Zdeňka Blažka: Prosté sloky a Sonatina Gioccosa. Ludvík Kundera a členové kvarteta JAMU referovali o pobytu v Polsku.
16
S průměrnou účastí 20–25 osob.
17
Podrobný plán činnosti vypracovaný ústředním sekretariátem v Praze. Přední stránka obsahuje časový plán, poté následuje 20 stran podrobného rozpisu úkolů, včetně jednotlivých poboček.
o úkolech brněnské odbočky SČS a přehrávka skladeb Jaroslava Kvapila – Tři písně na slova Z. Spilky pro vyšší hlas, klavír a housle a Čtyři klavírní skladby Jiřího Svobody. Zúčastnilo se 25 osob. J. Vysloužil informoval členy o náplni klubovních večerů, poté se O. Chlubna ohradil proti zavádění cenzury. Jiří Pauer oponoval dobrovolností skladatele, zdali nechá, či nenechá skladbu přehrát a hodnotit. Před samotným závěrem se Jindřich Polášek dotazoval po rozdílu mezi pokrokovou a reakční hudbou. Jeho dotaz však zůstal nezodpovězen, „poněvadž byl motivován osobně“.11 Další klubovní večery v roce 1949 proběhly 7. listopadu,12 14. listopadu,13 28. listopadu14 a 12. prosince.15 V brněnské odbočce probíhaly kluby zhruba dvakrát měsíčně až do září 1951,16 kdy byl schválen nový organizační řád, dle zákona 320/51 sbírky o dobrovolných organizacích. Ten měl za následek, že náplň klubovních večerů již nebyla plně v pravomoci odbočky či klubu, ale podléhala hlavním celosvazovým tématům, která byla předkládána v plánech činnosti, rozpracovaných jak pro ústředí, tak pro jednotlivé odbočky a sekce.17 Klubovní večery pak byly v polovině padesátých let nahrazeny takzvanými hudebními středami.
Naše hudba bojuje za mír – definitivní konstituování brněnské odbočky Zcela stěžejní událostí pro definitivní dotvoření brněnské odbočky Svazu československých skladatelů byla I. valná schůze pobočky, která se konala 20. listopadu 1950 v aule Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Smíšený sbor řízený Zdeňkem Kaňákem provedl Studentskou hymnu od Muradelliho a Se zpěvem a smíchem od Josefa Stanislava. Poté následovalo přivítání jmenovaným předsedou Ludvíkem Kunderou a krátká recitace ze Zpěvu míru od Vítězslava Nezvala. V úvodním Kunderově referátu byla zdůrazněna mírová tématika skladeb, především v souvislosti s úspěchem kantáty Buduj vlast, posílíš mír Václava Dobiáše, která byla navržena na světovou cenu míru, a s úspěchy masových písní Jana Seidla. Bylo konstatováno, že v SSSR bedlivě sledují naši hudbu, což má podnítit naši snahu a činnost v boji za světový mír. Poté následoval pozdrav soudruha Šmída v zastoupení školského referenta Stanislava Šulce za Krajský národní výbor v Brně a pozdrav soudruha Lišky za Ústřední národní výbor. Boleslav Vomáčka, zástupce pražského ústředí, prohlásil, že nyní je úkolem číslo jedna roztančit a rozezpívat národ. Vzorem je nám SSSR, jenž spěje mílovými kroky kupředu veden J. V. Stalinem. Vzorem mírového budování je Dněprostroj, je očekáván živý zájem o armádu, ochránkyni míru. Připomněl, že z Moravy vycházeli vždy pokrokoví vůdci národa – Komenský, Gottwald. Jiří Vysloužil
44~ 45
STUDIE studie
zhodnotil ve svém referátu roční fungování brněnské odbočky18 a tajemník Koželuha promluvil o úkolech nejen pobočky, ale i členů svazu, které vyrůstají přímo z potřeb našeho lidu a naší žité současnosti. Zvláště zdůraznil vysokou ideovost díla nezatíženého formalistickými prvky. Příkladem ať je nám tvorba sovětská a Leninovo Učit se! Poté kritizoval dosavadní fungování klubovních večerů, nedostatečné napojení na široké vrstvy národa a nedostatečnou angažovanost členů. Vyzýval členy k utváření pracovních dvojek nebo trojek, tedy k tvůrčí práci kolektivní, k oznamování pracovních programů komisi pro tvůrčí otázky a účasti na budování našeho lepšího zítřka – socialismu. Následovala diskuse k jednotlivým podnětům – hovořilo se především o angažování členů, o tvůrčích dvojkách, dále o úspěších L. Podéště a jeho masových písní. Koželuha referoval o vypsaných soutěžích ministerstva informací a rozhlasu, o soutěži armády, Gramozávodů, Hábova kvarteta a chystané soutěži PSMU. Hlavním bodem programu byla volba nového vedení brněnské odbočky. Po přečtení návrhu nového výboru, byl návrh jednomyslně schválen. Předseda: Ludvík Kundera, členové: Zdeněk Blažek, Jaroslav Kvapil, Josef Kotík, Ludvík Podéšť, Jaromír Podešva, Jan Racek, náhradníci: Karel Bílek, Antonín Devátý, Gustav Křivinka, Josef Sumbal, zástupci krajů: Ostravský: Vlastimil Musil, Olomoucký: Miloš Vignati, Gottwaldovský: Oto Fric, Jihlavský: Jaroslav Francl, tajemníkem byl navržen a zvolen Lubomír Koželuha. V závěru jednání Kundera poděkoval za projevenou důvěru a oznámil odeslání memoranda Zdeňkovi Nejedlému, Václavu Kopeckému, ÚV KSČ a Václavu Dobiášovi.19 Dle platného organizačního řádu byla brněnská odbočka volbou výboru na valné schůzi definitivně konstituována. V sobotu 16. prosince 1950 v 15 hodin tak mohlo být v sále Husova sboru na Botanické ulici v Brně slavnostně zahájeno první pracovní plenární zasedání všech členů a kandidátů brněnské odbočky Svazu československých skladatelů s názvem Naše hudba bojuje za mír. Program dvoudenního setkání byl rozdělen do tří bloků, zahajovalo se přehlídkou instruktivních skladeb a masových písní, od 19 hodin byla věnována pozornost nové sborové tvorbě, populární hudbě a hudbě symfonické. V neděli od půl deváté pak zněly nové komorní skladby a kantáty. Na plenárce zaznělo 22 skladeb od Antonína Devátého, Lubomíra Koželuhy, Gustava Křivinky, Jaroslava Kvapila, Viléma Petrželky, Ludvíka Podéště, Jaromíra Podešvy a Josefa Sumbala. V následné diskusi, která byla součástí schůze 27. prosince 1950,20 byla plenárka hodnocena jako úspěšná, kdy za největší nedostatek bylo označeno nezajištění ubytování pro pozvané mimobrněnské hosty. Na hodnotící schůzi byla též najmenována nová tvůrčí komise ve složení Podéšť, Kvapil, Balatka, která měla od 1. ledna 1951 na starosti lektorování skladeb a prověrku členů. Rovněž se řešilo
opus musicum 2/2012
18
Srov.: Vysloužil, Jiří: Rok pobočky Svazu československých skladatelů v Brně. Hudební rozhledy, 1950, roč. 2, č. 10, s. 302–303.
19
Zápis z 1. valné schůze pobočky, která se konala 20. listopadu 1950, DkCHK00000410.
20
Zápis o schůzi výboru pobočky SČS v Brně, konané dne 5. prosince 1950. Příprava brněnské plenárky, DkCHK00000412.
