Auch wenn alles, was wir wünschen, geschähe, so wäre das doch sozusagen eine Gnade des Schicksals, denn es ist kein logischer Zusammenhang zwischen Willen und Welt, der dies verbürgte, und den angenommenen physikalischen könnten wir doch nicht wieder wollen. L. Wittgenstein, Tagebücher 1914 – 1916
VI
JAZYKOVÁ REALIZACE MLUVNÍHO AKTU A INTENCIONÁLNÍHO STAVU PŘÁNÍ
Bude zcela v souladu s naší intuicí, přijmeme-li předpoklad, že různé stavy našeho vědomí mají různé jazykové koreláty, jimiž se navenek manifestují, jako předpoklad rozumný a v jistém smyslu „přirozený“. Za stejně rozumný a „přirozený“ budeme asi považovat i předpoklad, že různé typy stavů našeho vědomí se manifestují v různých typech formálních jazykových struktur a v různých typech jazykového jednání. Je nyní otázka, nakolik můžeme usuzovat z poznatků o jedné sféře na vlastnosti sféry druhé. Jinými slovy: dají se stanovit pravidla přiřazení jevů jedné roviny k rovině druhé?1 Odpověď nebude v tomto případě tak snadná a nebude mít asi ani univerzální platnost, jak by se mohlo na první pohled zdát. V předcházející kapitole (V Analýza mluvního aktu a intencionálního stavu přání) jsme zkoumali vlastnosti a podmínky přání jakožto intencionálního stavu jistého specifického typu, a to především v tom smyslu, jak byl vymezen v pracích J. R. Searla, tedy jako mentálního stavu zaměřeného na objekty a stavy věcí mimo tento mentální stav sám. Jak vypadá formální jazykový korelát tohoto stavu? Ze způsobu popisu a explicitních formulací, jež nacházíme ve starších gramatikách a různých jazykovědných pracích téměř veskrze, vyplývá, že autoři předpokládají implicitní přiřazování typu PŘÁNÍ : PŘACÍ VĚTA (a to často ještě v zjednodušeném poměru 1 : 1). Všimneme-li si však skutečných psaných i mluvených textů libovolného jazyka jen trochu podrobněji, dojdeme brzy k závěru, že takový způsob přiřazování je značně primitivní a že ani zdaleka neodpovídá skutečným, nesrovnatelně komplikovanějším poměrům a principům, které v živém jazyce naprosto převládají.
1
Srov. Searle 1983, s. 161: „How, so to speak, do we get from the physics to the semantics?“
Toto zjednodušující a pro přirozený jazyk neadekvátní pojetí bylo překonáno v různém směru už v rámci strukturní lingvistiky. Jako jeden z nejpromyšlenějších novějších přístupů se osvědčila teorie větného modu v pracích skupiny lingvistů kolem H. Altmanna. Větným modem2 se rozumí jistá třída vět, které mají pozorovatelné a stanovitelné formální vlastnosti a jimž jsou systematickým a pravidelným způsobem přiřazeny jisté druhy funkcí. Větný modus je tedy chápán jako jednoznačné přiřazení jistého formálního větného typu (formálního typu) a jistého funkčního typu. Funkčním typem je podle této koncepce jistý poměrně abstraktní strukturní význam, který se vyjadřuje jistým komplexem formálních příznaků. Pro konstituování formálního typu jsou pak relevantní jen ty formální příznaky věty (popř. třídy vět), které se účastní výstavby tohoto strukturního významu (popř. funkčního typu). V tomto smyslu jsou pro větný modus relevantní přinejmenším tyto příznaky: a) příznaky morfologické příznakovosti (modus, tempus); b) příznaky slovosledné (postavení slovesa, k-výrazu [tázacího zájmena, tázacího adverbia, komplexních tázacích výrazů]); c) příznaky kategoriálního naplnění; jde o přítomnost / nepřítomnost výrazových kategorií relevantních pro větný modus (tedy nikoli jednotlivý lexém a/nebo jeho (potenciální) lexikální význam, nýbrž existence / nepřítomnost nějakého výrazu z příslušné kategorie, např. přítomnost / nepřítomnost Vfin, k-výrazu (tázacího zájmena, tázacího adverbia, komplexních tázacích výrazů), subjektového výrazu (indikátory větného modu mohou kromě toho být u přacích vět také interjekční částice); d) příznaky intonační. Při konstituování větného modu nejde o jednotlivé příznaky, nýbrž o kombinace typických projevů jednotlivých příznakových okruhů. Ty mohou ovšem v rámci kombinace příznaků jednoho formálního typu projevovat jistou míru variability, která se ideálně pohybuje pouze v mezích zaručujících distinktivní schopnost příslušných příznakových kombinací a tím i příslušných formálních typů, popřípadě větných modů. Přidržíme-li se pro tuto chvíli tradičního pojetí, jaké nacházíme v našich starších gramatikách, školních učebnicích apod., mohli bychom za základní varianty přacího větného modu v češtině považovat kombinace těchto příznaků: 1. ať / nechť indikativ Vfin + stoupavě klesavá konkluzívní kadence Např.:(20) Ať už se konečně oteplí! / (21) Nechť už je konečně teplo! 2. kéž + kondicionál nebo indikativ Vfin (+ tak) + stoupavě klesavá konkluzívní kadence Např.:(22) Kéž by se (tak) příští týden oteplilo! 3. kdy- + kondicionál Vfin (+ tak) + stoupavě klesavá konkluzívní kadence Např.: (23) Kdyby se (tak) příští týden oteplilo! 4. infinitiv Vfin (+ tak) + stoupavě klesavá konkluzívní kadence Např.: (24) Žít (tak) teď s námi náš tatínek!
2
podle pojetí H. Altmanna z osmdesátých let 20. stol.; srov. např. Altmann 1987
5. už ať / jen ať + indikativ Vfin + stoupavě klesavá konkluzívní kadence Např.: (25) Už ať se brzy oteplí! / (26) Jen ať se brzy oteplí! 6. už a- / jen a- + kondicionál Vfin + stoupavě klesavá konkluzívní kadence Např.: (27) Už aby se brzy oteplilo!/ (28) Jen aby se brzy oteplilo! Taková strukturní vyjádření je pak třeba chápat jako tzv. vyjádřené propoziční postoje3 vzhledem k stavu věcí denotovanému v propozičním obsahu věty. Ilokuční význam přání je vyjádřen nepropozičně, strukturně („gramaticky“), a to právě těmito komplexy příznaků. Strukturní vyjádření větným modem, ilustrované několika příklady, není však zdaleka jedinou možností vyjádření ilokučního významu přání. Vedle toho existuje i nepropoziční, ale přitom vlastně nestrukturní vyjádření téhož propozičního postoje, a to lexikálními prostředky, ovšem také v nějakém strukturním větném rámci (např. tvrzení), zejména s pomocí větných adverbiálií nebo modálních sloves, srov. (29) Příští týden se doufejme oteplí! (30) Příští týden by se mohlo oteplit! Jakýkoli propoziční postoj je nadto možno nikoli pouze přímo vyjádřit, nýbrž i pojmenovat propozičními prostředky.4 Příslušné propozičně reprezentované pojmenovací výrazové prostředky jsou komplexní výrazy, které obsahují především slovesa nebo komplexní predikáty, které díky své sémantice dané postoje popisují. Srov. (31) Přeji si, aby se příští týden oteplilo. Vyjádřený i pojmenovaný propoziční postoj se spojují v explicitně performativních výpovědích,5 srov. (32) Tímto vyjadřuji své přání, aby se příští týden oteplilo. Všechny tři typy vyjádření propozičních postojů jsou jen částečně sémanticky synonymní a jen zčásti i funkčně ekvivalentní. Mezi jazykovou formou, významem a funkcí není, jak vidět, vztah jedno-jednoznačného přiřazení. Důležité je však, že jen strukturní a nepropoziční vyjádření propozičního postoje větným modem je obligatorní a ze všech tří možností zároveň i nejabstraktnější. Na základě analýzy textového materiálu z novější české prózy lze stanovit přibližný kvantitativní podíl vlastních gramatických prostředků na vyjadřování přání a pomezních intencionálních stavů a mluvních aktů, který činí zhruba 40%. Podíl lexikálních prostředků na vyjadřování přání a pomezních intencionálních stavů a mluvních aktů je cca 50%. Podíl ostatních prostředků (hlavně intonace, gest, ale také eliptických vyjádření) na jazykové realizaci přání a pomezních intencionálních stavů a mluvních aktů činí 10%. Budeme-li předběžně považovat kvantitativní charakteristiku výskytu za kritérion závažnosti, pak centrálními gramatickými prostředky vyjadřujícími přání a pomezní intencionální stavy a mluvní akty jsou: 1. kondicionál (kondicionál nezávislý, kondicionál v rámci kdyby, kondicionál v rámci aby), který odkazuje k podmínce potenciálnosti P-2; 2. imperativ, který odkazuje k futurálnosti v rámci pravidla P-1, k potenciálnosti dané podmínkou P-2 a do jisté míry i k podmínce preference P-3; k podmínce P-4 a pravidlu P-5 neodkazuje, ty jsou signalizovány jen kontextově; 3. futurum, které odkazuje k pravidlu P-1 vzhledem k charakteru změny pTq (von Wrightovo „and then“6). Centrálními lexikálními prostředky vyjadřujícími přání a pomezní intencionální stavy a mluvní akty jsou: ausgedrückte Einstellungen v Altmannově pojetí benannte Einstellungen v Altmannově pojetí 5 bezeugte Einstellungen u Langa 1981, 1983 a Bierwische 1979 6 Srov. von Wright 1966. 3 4
1. slovesné i neslovesné výrazy vyjadřující chtění, vůli, snahu; 2. slovesné i neslovesné výrazy vyjadřující deontickou nutnost a možnost. Tyto formálně nezávislé gramatické a lexikální prostředky se často spolu kombinují, přibírajíce nezřídka do kombinace i prostředky intonační v širším slova smyslu. Takové různé prostředky pak ve vzájemné souhře vyjadřují víceméně úplné komplexy konstitutivních podmínek desiderativních intencionálních stavů a mluvních aktů, a to nezřídka i redundantně. Při doplňování komplexu podmínek do úplného a pro identifikaci dostačujícího souboru hrají podstatnou roli kontext a situační prvky promluvy. Všechny strukturní prostředky tzv. „přacího větného modu“, jak bývají uváděny v tradičních lingvistických pracích, vyjadřují výhradně emotivní (afektivně modifikované) přání, jsou to tedy emotivně příznakové varianty. Emotivně nemodifikované intencionální stavy a mluvní akty přání (tj. přání bez příznakového afektivního komponentu) nemají v češtině strukturní vyjádření samostatným a svébytným větným modem. Varianty tradičně pojatého „přacího větného modu“ jsou při podrobnější analýze kombinacemi variabilních lexikálních prostředků s variabilními gramatickými prostředky. V té podobě, jak se tradičně uvádějí, jsou okrajovými (periferními) příznakovými prostředky s příznakem emotivně afektivním a stylistickým. Ve stručném přehledu zvážíme z tohoto zorného úhlu ony varianty větných struktur, které jsme uvedli výše a které vystupují v mluvnicích češtiny jako typičtí realizační kandiáti vyjádřených větných postojů, popř. „přacího větného modu“ nebo „syntaktického optativu“. Především je třeba si všimnout okolnosti, že varianty 1. (Ať už se konečně oteplí!), 2. (Kéž by se (tak) příští týden oteplilo!), 5. (Už ať se brzy oteplí!), 6. (Už aby se brzy oteplilo!) jsou struktury s tzv. jednoduchou nebo komplexní větnou partikulí (zpravidla počátkovou). Tato partikule je lexikální prostředek, který samostatně signalizuje ilokuční sílu mluvního aktu a naznačuje charakter vyjadřovaného intencionálního stavu a psychologického modu. Pouze partikule kéž ve variantě 2. může asi specificky signifikovat čistý desiderativní mluvní akt přání, kdežto ostatní čístice jsou polyfunkční a signifikují v různých mluvních aktech kromě hodnoty přání i hodnotu výzvy, přímého i nepřímého rozkazu apod. Okolnost, že se tyto partikule kombinují s indikativem a/nebo kondicionálem, není třeba považovat za nijak významnou. Indikativ je kategorie bezpříznaková a k funkčně výrazové hodnotě příslušné partikule nic nepřidává. Kondicionál je sice příznakový, ale v dané kombinaci jen reduplikuje jeden komponent komplexní informace přinášené již partikulí, že totiž jde v daném mluvním aktu o modus potentialis, a tedy i o platnost podmínky potenciálnosti P-2. Jde zde buď o jev sémanticky převážně redundantní, nebo v pragmatické rovině o emotivně výrazovou intenzifikaci potenciálního komponentu. Uvedené varianty 1., 2., 5. a 6. není z tohoto důvodu nutno považovat za nějaké specifické strukturní výrazy větného modu. Neodpovídají pak ani podmínkám, které vymezuje Altmann při konstituování větného modu. Poněkud jinými případy jsou varianty 3. a 4. Varianta 3. (Kdyby se (tak) příští týden oteplilo!) funguje nepochybně na potenciálním pozadí komplexního větného celku s neelidovanou větou hlavní. Od svého genetického východiska (tj. fragmentu Kdyby se (tak) příští týden oteplilo[, mohli bychom jet na dovolenou]) se diferencovala tzv. zvolací intonací. V této nové kombinaci (větný fragment + intonační kontura) je variantu 3. opravdu možno považovat za strukturně vyjádřený propoziční postoj s hloubkovou příznakovou hodnotou afektivního intencionálního stavu přání. Izolovanost a silná emotivní příznakovost tohoto typu však poukazují na jeho výrazně periferní postavení. V ještě daleko větší míře platí naše charakteristika o variantě 4. (Žít (tak) teď s námi náš tatínek!), u níž je eliptický původ poněkud nesnadněji prokazatelný, i když se nabízí východisko s modálním slovesem a infinitivem plnovýznamového slovesa (Kdyby tak s námi mohl žít náš tatínek ... > Žít tak s námi náš tatínek ...). Obě tyto varianty bychom tedy mohli považovat za varianty periferního větného modu v Altmannově pojetí.
Intonační složka bývá v souvislosti s „přacím větným modem“ charakterizována jako „stoupavě klesavá konkluzívní kadence“. Deskriptivní hodnota tohoto termínu bohužel jen zřídka odpovídá skutečné intonační kontuře výpovědi realizující dané varianty. Bude třeba ještě důkladného fonetického a fonologického rozboru intonačních jevů při větné realizaci desiderativních mluvních aktů, než budeme schopni podat nějaké platné zobecnění, nicméně dovolujeme si předběžně vyslovit názor, že jen adjektivum „klesavá“ v uvedeném termínu vypovídá něco reálného o obecné tendenci těchto tzv. „zvolacích vět“. Procházíme-li českou a slovenskou odbornou i pedagogickou jazykovědnou literaturou posledních generací, získáme nutně dojem, jako by se u našich zejména starších jazykovědců projevovala bezděčná snaha najít v novém jazyce (např. v současné češtině) nějaký morfologický a syntaktický ekvivalent, který by nahrazoval vymizelý indoevropský optativ.7 Zdá se také, že naše lingvisty doposud v oblasti desiderativních mluvních aktů zajímala výhradně strukturní vyjádření větným modem, jako by to byla v této doméně vyjádření nejčastější a pro komunikaci nutně i nejzávažnější.8 Vezmeme-li však v úvahu poměry v jiných jazycích než v češtině, zjistíme, že tomu tak sice být může, ale také nemusí. V současném německém spisovném jazyce hraje strukturní vyjadřování mluvního aktu přání větným modem pravděpodobně velmi důležitou úlohu a různé typy přacích vět mohou být opravdu centrálními prostředky této domény. Přesvědčivě to ukazuje práce U. Scholzové o přacích větách v němčině, a to zvláště o větných typech se slovesem na prvním a na posledním místě ve větě.9 Autorka se zabývá kategorií nejčastějšího přacího větného modu, který se v němčině realizuje převážně ve třech základních variantách přacích vět: 1. se slovesem v konjunktivu II na prvním místě a s klesavou konkluzívní kadencí (Hättest du mir doch nur geholfen!); 2. s wenn na prvním místě, slovesem v konjunktivu II na konci věty a s klesavou konkluzívní kadencí (Wenn du mir doch nur geholfen hättest!); 3. s dass na prvním místě, slovesem v konjunktivu II na konci věty a s klesavou konkluzívní kadencí (Dass du mir doch nur geholfen hättest!). Relevantnost strukturního vyjadřování desiderativní sémantiky je pro němčinu uvedenou prací U. Scholzové, zdá se, dostatečně prokázána. Naproti tomu v čínštině je situace naprosto odlišná, protože pro jazykovou manifestaci přání neexistují žádné strukturní prostředky vyjadřování přání větným modem, tedy například žádné specifické kombinace syntaktických struktur s větnými částicemi. Pro vyjadřování intencionálního stavu přání jsou v čínštině k dispozici pouze nestrukturní lexikální prostředky, jakož i univerzální možnost použít pojmenovacích výrazových prostředků pro desiderativní propoziční postoje. Jako preferované lexikální prostředky slouží v této doméně různá slovesa modální: především xiăng 想 „přát si něco, toužit po něčem, myslet na něco, zamýšlet něco“; yào 要 „chtít, hodlat, přát si něco“; složená slovesa vytvořená kombinacemi obou sloves předchozích (s přibližně stejnou významovou hodnotou) xiăngyào 想要,yàoxiăng 要想; dále polomodální slovesa yuànyì 愿意 „přát si, být ochoten“; qíngyuàn 情愿 „raději (něco dělat)“; lèyì 樂意 „rád (něco dělat)“; xĭhuān 喜歖 „mít rád, rád (něco dělat)“; pà 怕 „bát se, obávat se“.10 Pojmenovací výrazové prostředky zahrnují kromě základních lexémů s významem „přáti/přání“ (např. zhùhè 祝賀 , yùwàng 欲朢 , yuànwàng 愿朢 , xīwàng 希朢) ještě celé desítky sémanticky a stylisticky odstíněných lexikálních jednotek jiných. Charakteristickým příkladem jsou třeba výrazy se slovesem hèn 恨 „nenávidět“: hènbude 恨不得 (doslovně „nenávidět nedosažení“) s původním významem „jaká škoda, že nelze“ a s odvozenými 7 Srov. např. Bauer-Grepl 19641, 19652, 19723, 19804, kde se na s. 31 objevuje vágní pokus konstituovat tzv. syntaktický optativ jako analytický modus. 8 Jedinou výjimkou je Kopečný 1962, který staví nestrukturní lexikální prostředky signalizace přání na roveň prostředků strukturních. 9 Viz Scholz 1991. 10 Srov. Chao 1968, zejména odd. 8.1.10. Auxiliary Verbs a 8.1.10.3. Auxiliary Verbs Listed.
významy „doufejme, že…“, „kéž by…“, „přál bych si, aby…“; podobně hènbùnéng 恨不能 (doslovně „nenávidět nemožnost“) s původním významem „jaká škoda, že není možné“ a s odvozenými významy „lituji, že nemohu…“, „rád bych, kdyby …“, „moc bych chtěl, aby …“, „velice bych si přál, aby…“. Angličtina je v tomto ohledu někde mezi němčinou a čínštinou, ale pravděpodobně blíže čínské situaci, neboť i v ní dnes hraje dominantní úlohu vyjadřování přání plnovýznamovými slovesy s modálními odstíny, především slovesy vyjadřujícími tzv. „privátní“ stavy a postoje (want, wish, desire, intend, like) a jejich kombinacemi se slovesy modálními a polomodálními (I wish I could). V anglickém jazyce ovšem funguje i několik málo strukturních prostředků vyjadřujících přání: 1. Konstrukce s počáteční „pragmatickou částicí“ may (původně šlo pochopitelně o modální sloveso s inverzí subjektu) nebo let, např. May you be happy! Let them come here! (Podobně se dá ovšem hodnotit i věta s počáteční pragmatickou skupinou want to, jíž se dá rovněž vyjádřit přání: I want to tell you how much we enjoyed last night.). 2. Užívání tzv. mandativního konjunktivu (mandative subjunctive) ve vedlejších větách s that nebo bez that po slovesech, adjektivech a substantivech vyjadřujících požadavek, doporučení, návrh, rozhodnutí, záměr (zejména po slovesech vyjadřujících „privátní“ stavy a postoje). 3. Užívání tzv. formulkového konjunktivu (formulaic subjunctive) ve fixovaných a gramaticky petrifikovaných výrazech (např. s inverzí So help me God!, bez inverze God bless you!). 4. Konstrukce wish + vedlejší věta s that se slovesem v hypotetickém préteritu nebo s werekonjunktivem a podobné konstrukce s modálním idiomem would rather. (I wish [that] I knew his address.) 5. Nepravidelné věty s konstrukcí vedlejší věty podmínkové a počátečním if only (If only I had been there!). 6. Nepravidelné infinitivní věty s interjekcí oh (např. Oh to be in England!) nebo konstrukcí typu Oh for a drink! Všechny tyto strukturně gramatické prostředky jsou v dnešním anglickém jazyce již na periférii jazykového systému jako zastaralé a stylisticky silně příznakové (velmi formální, právnické, archaické, básnické, žertovné). Pouze mandativní konjunktiv (typ č. 2) je poněkud obvyklejší v angličtině americké. Perifernost těchto prostředků a jejich částečná neproduktivnost je tak výrazná, že je rozhodně nemůžeme považovat za centrální strukturní prostředky jazyka. Vezme-li se v úvahu hledisko funkčnosti a komunikativnosti, pak mluvit zde o větných modech ztrácí aktuální smysl. Domníváme se, že fakta námi uvedená dovolují vyslovit poněkud skeptický názor na potřebu hledat - a možnost nalézt - při popisu češtiny nějaký smysluplný „přací větný modus“ nebo „syntaktický optativ“. Naše dosavadní analýza českého jazykového materiálu takovou potřebu rozhodně nepotvrzuje. Ukazuje dost zřetelně na to, že čeština je typologicky na stupnici jazyků uvedených výše spíše v pozici mezi angličtinou a čínštinou než mezi angličtinou a němčinou. Proto považujeme hledání českého funkčního větného modu přání za málo slibné. Jako daleko nadějnější a zajímavější se nám jeví základní výzkum postupující od sémantické a funkční stránky k formě, tedy od empirické analýzy textů a identifikace složek diskursu, které přímo, nepřímo nebo implicitně vyjadřují intencionální stav přání; výhodným východiskem může být zjišťování, ve kterých úsecích diskursu jsou splněny ty sémantické a pragmatické podmínky a pravidla, jejichž formulaci a analýze jsme se věnovali výše v kap. V (Analýza ...), a pozorování, jak jsou dané desiderativní intencionální stavy formálně manifestovány. Vodítkem tu musí být pochopitelně především jazyková znalost, introspekce a lingvistická intuice rodilého mluvčího. Do materiálového korpusu je z praktického hlediska radno pojmout výhradně ty případy, při jejich parafrázování je možno přirozeným způsobem
použít výrazu přáti si a/nebo jeho synonym. Na základě tohoto popisu je pak možno formulovat pracovní hypotézy o postavení češtiny na ose dané různými způsoby a prostředky jazykové realizace Des a přacích mluvních aktů, o níž jsme mluvili výše a kterou jsme se pokusili naznačit ilustrativně na příkladu tří jazyků (němčiny, čínštiny a angličtiny). Už při letmém pohledu na takto získaný jazykový materiál se ukazuje, že náš předpoklad o neurčitosti hranic, popř. empiricky prokazatelné vágnosti zkoumané prototypické kategorie přání (viz kap. V, § 1) je zřejmě správný. Především mají sémantické a pragmatické parametry uvedené při formulaci jednotlivých podmínek nepochybně graduální povahu, jež je nadto závislá i na různé individuální interpretaci adresáta. Kromě toho nelze vyloučit také kvalitativní rozdíly u téhož parametru. Jiným faktorem, který znemožňuje vymezit čistou prototypickou kategorii přání, je ona zmíněná neurčitost hranic mezi subkategoriemi rozsáhlé oblasti desiderativních mluvních aktů. To je opět nejlépe patrné na velmi neurčitém rozmezí mezi přáním, výzvou a rozkazem, jak to dobře vidíme třeba při užití imperativu ve všech těchto funkcích. S vědomím těchto okolností je pak třeba posuzovat metodu i výsledky práce.
