Das ist die Sehnsucht: wohnen im Gewoge und keine Heimat haben in der Zeit. Und das sind Wünsche: leise Dialoge täglicher Stunden mit der Ewigkeit. R. M. Rilke, Mir zur Feier
in ipso enim vivimus et movemur et sumus Acta Apostolorum, 17:28
V
ANALÝZA MLUVNÍHO AKTU A INTENCIONÁLNÍHO STAVU PŘÁNÍ
§ 1 Prototypická kategorie přání Všechny případy mluvních aktů, na jejichţ sémantické struktuře se podílí sloţka Des jako základní intencionální stav,1 tvoří rozsáhlou kategorii, v jejímţ rámci její subkategorie (přání, touha, naděje, výzva, rozkaz, rada atd.) přecházejí plynule jedna do druhé navzájem, přičemţ postulovaná kategorie přání je mezi nimi centrální kategorií prototypickou a zároveň, zdá se, i kategorií sémanticky nejjednodušší. Onu nadřazenou kategorii mluvních aktů nazýváme v této práci kategorií desiderativních mluvních aktů. Tato širší kategorie nemá ostré hranice ani vůči blízkým kategoriím, na nichţ se komponent Des uţ nepodílí (např. tvrzení). Máme zde zřejmě co činit s případem vztahu tzv. rodinné podobnosti, jak byl vymezen u Wittgensteina v PU.2 Budeme-li se zabývat kategorií přání, bude tedy třeba mít stále na mysli, ţe se pokoušíme vymezit především jakýsi ideální prototyp centrální kategorie, který se v dokonale čisté podobě vyskytuje asi dost vzácně, pokud se vyskytuje vůbec. Tato nejistota pochopitelně souvisí i s okolností, ţe neexistují přesné a testovatelné metody měření sémantických parametrů.
§ 2 Vlastnosti a podmínky Pouţívají-li lidé v jazyce slova přání, přát si atd. pro označení jistých psychických a komunikativních jevů, vztahují je v rámci smyslu tohoto prototypu zřejmě na komplex jistých výrazných, nepřehlédnutelných a neopominutelných psychických, logických, sémantických a komunikativně pragmatických vlastností a podmínek, jimiţ se v jejich jazykovém vědomí 1 Srov. kap. IV, § 6. 2 Srov. kap. III, § 6.
takový ideální prototyp konstituuje, a odhlíţejí od ostatních vlastností a podmínek, které jsou s prototypickými v komunikativních kontextech s větší či menší proměnlivostí přítomny, jsouce často vázány na rozdílnou individuální a situačně i časově podmíněnou interpretaci mluvčího a adresáta. Vzhledem k těmto dalším kvalitám, které mohou díky kontextu a vnějším okolnostem vystoupit z psychické a komunikační neurčitosti do popředí a nabýt větší výraznosti a určitosti, je velmi často nesnadné, popřípadě i nemoţné rozhodnout, zda jde v jistém případě u jisté výpovědi ještě jen o přání, nebo uţ také o upozornění, výzvu, radu, obavu, naději apod. Taková „šedá zóna“ neurčitě vymezitelných přechodových případů a kontextově závislé přesouvání významového těţiště hraje v komunikaci s pomocí přirozeného jazyka zřejmě nezanedbatelně významnou roli. Pokusíme se zde vypreparovat základní prototypické podmínky a vlastnosti přání, jakoţ i pravidla uţití přacích mluvních aktů z velmi sloţitých komplexů podmínek a vlastností, jeţ jsou právě ve své často neopakovatelné jedinečnosti pro ţivý jazyk zcela typické. V materiálové části práce3 je moţno si tuto charakteristickou kvalitu reálných jazykových textů (tj. jejich sémantickou i pragmatickou komplexnost) bezprostředně ověřit. Při takové analytické práci hraje pochopitelně velmi významnou, ba rozhodující roli jazyková intuice rodilého mluvčího (native speaker) daného jazyka. Jazyková forma, zejména struktura syntaktických konstrukcí běţně uţívaných při vyjadřování desiderativních intencionálních stavů, můţe, ale nemusí být v souladu s logickými a psychologickými vlastnostmi těchto stavů. Je-li například sloveso typu „přáti si“ v mnoha jazycích tranzitivní, nemůţeme tuto tranzitivitu povaţovat za prototypickou, nýbrţ spíše za metaforickou a její subjekty/agenty vlastně za „kvaziagentní“. Jiţ ve III. kapitole jsme uvedli, ţe „chtění není něco, co se člověku přihází, nýbrţ něco, co člověk činí,“ kdeţto „sloveso přát si má mnohem širší uţití neţ chtít a je v tom směru blízké i slovesu myslet; myšlení (a podobně i přání) je také něco, co se člověku přihází.“4 V těchto případech tedy nejde o prototypické události, zde jde o „události“ mentální, interní a nonvolitivní, nezahrnující ani rozhodování, ani činnost ze strany subjektu. Konstrukce je přesto v češtině i v jiných jazycích příznakově tranzitivní, a to s objektem, který je rovněţ dosti netypický.5
§ 3 Parafráze Bylo by moţno pokusit se popsat přací propoziční postoj (vyjádřený ovšem v mluvním aktu nějakými lexikálními a/nebo syntaktickými, popř. morfologickými jazykovými prostředky) s pomocí tzv. propozičních parafrází. Jednoduchou parafrází by mohl být např. takový výraz: (I) přát si, aby bylo p (v časovém intervalu t)6 Tato parafráze je však natolik nespecifická, ţe současně parafrázuje i výzvy, prosby a celou řadu dalších desiderativních propozičních postojů. Bude ji tedy třeba především a) specifikovat pravidly propozičního obsahu, která předpokládají jistý popis logické struktury tohoto propozičního obsahu (propoziční funkční domény); b) specifikovat ji několika speciálními podmínkami, popř. pravidly, kterými se stanoví jisté závaţné okolnosti realizace přacích mluvních aktů v komunikativních situacích. Těmito 3 Kapitola VII, Výrazové prostředky desiderativních intencionálních stavů a mluvních aktů. 4 Viz kap. III, § 2. 5 Srov. Givón 1984, 21. 6 Místo přát si, aby ... by lépe odpovídaly pro svou větší jednoznačnost predikativní výrazy bylo by dobře, kdyby ... / byl bych rád, kdyby... . Srov. i výklad o pojmenovaných propozičních postojích v kap. VI. (a pozn. 5).
podmínkami se zároveň vyčlení centrální kategorie přání mezi ostatními desiderativními kategoriemi komplexními, v jejichţ struktuře je sloţka Des přítomná jako konstitutivní komponent.7
§ 4 Sémantická struktura Vyjděme z předpokladu, ţe intencionální stavy mají logickou strukturu8 a intencionální stavy typu Des mají jako svůj intencionální obsah úplné propozice.9 Co se dá říci o těchto propozicích obecně? Jsou nějak omezeny co do logické a sémantické struktury svého obsahu? Někteří současní čeští lingvisté se domnívají, ţe propoziční obsah mluvního aktu přání a jemu odpovídající reprezentativní obsah příslušného intencionálního stavu je libovolný, ţe si prostě „lze přát cokoli“.10 Domníváme se, ţe tomu tak není, ţe tento obsah je omezen co do logické struktury propozičního obsahu včetně temporální sloţky a ţe se tato omezení dají víceméně explicitně popsat logickým aparátem. „Stín budoucnosti“, o němţ Wittgenstein mluví v souvislosti s přáním,11 i celé Searlovo pojetí intencionálních stavů, mezi něţ Des nesporně patří, svědčí o struktuře charakterizované propozičními dvojicemi (p, q), z nichţ jedna popisuje stav věcí výchozí, druhá stav věcí intendovaný, tj. přaný, jenţ přináší uspokojení, tj. splnění. Mezi těmito propozicemi je nutně vztah časové následnosti, p předchází q, q následuje po p; je to tedy vztah temporálně prospektivní, který je charakteristický i pro intencionální stavy jiné (výzvu, rozkaz, radu, prosbu apod.). Taková propoziční struktura popisuje všeobecně typ faktů, které v běţném jazyce nazýváme změna. Princip změny určuje podle našeho mínění základní logický status přání. Druhý propoziční člen (q) je u přání sloţka typicky potenciální, coţ tedy znamená, ţe je moţné, ţe to, co popisuje, buďto existuje, nebo neexistuje. Jinými slovy: to, co q popisuje, je pouze potenciální, moţné; popřípadě je to za jistých okolností ireálné a v aktuálním světě pak i nemoţné.12 Ve většině případů se dá s touto charakteristikou souhlasit i vystačit. Dá se ovšem namítnout, ţe jsou i přání, rozkazy apod., které jako by se vztahovaly na něco jiného neţ na změnu: jako by se právě naopak vztahovaly na zachování nějakého stavu věcí, aniţ by se na něm něco měnilo (tak např. přání (1) Mohlo by zůstat po celou dovolenou takové hezké počasí, jaké je dnes!; rozkaz (2) Zůstaň na svém místě!; rada (3) Radil bych ti, abys s tou záležitostí nic nedělal a všecko nechal tak, jak je.). Potíţ tohoto druhu je pouze zdánlivá. Změnu lze totiţ charakterizovat velmi obecně takovým způsobem, ţe daný problém odpadne. Je ovšem nutno obrátit se k novějším logickým kalkulům změny a činnosti. Logiku změny a logiku činnosti propracoval v polovině 20. století především G. H. von Wright, finský filosof a logik, ţák a editor Wittgensteinův, který ve svých pracích zavedl pro změnu a činnost svou vlastní formalizaci, jeţ je jistým speciálním rozšířením propoziční (výrokové) logiky. Jde o tzv. Tkalkul, I-kalkul a TI-kalkul.13 Změna se dá přirozeně chápat jako transformace stavů věcí. Změna nastává, jakmile jistý stav věcí přestane existovat nebo začne existovat. Pokud stav věcí pokračuje (trvá) ve 7 Tato pravidla a podmínky budeme dále označovat a číslovat s pomocí symbolu formy (P-n). 8 Srov. Searle 1983, s. 160. 9 Srov. kap. IV, § 6 10 Srov. např. Karlík 1980, Grepl & Karlík 1986, Daneš & Grepl & Hlavsa 1987; ve světové lingvistice se s takovým přístupem běţně nesetkáváme. 11 Srov. kap. III, § 4. 12 Na tento rys potenciálnosti velmi zřetelně upozorňuje Wittgenstein, srov. tamtéţ. 13 Opíráme se o jeho práce hlavně z 60. let, von Wright 1963, 1965, zejména pak 1968.
své existenci, svět je vzhledem k tomuto stavu věcí nezměněný. Z logického hlediska je však výhodné uţívat slova změna tak, ţe se bude týkat i některých (v běţném slova smyslu) nezměn, tj. přímých postupů, progresí v čase, jejichţ výchozí i závěrečný stav jsou totoţné. Čas se v tomto pojetí chápe jako diskrétní médium časových okamţiků (časových bodů) v lineární posloupnosti. V T-kalkulu se z tohoto důvodu zavádí speciální symbol T, který se čte „a potom“14 a funguje jako dvojmístná logická spojka. Formule (a)
siTsj
říká, ţe totální stav věcí je nyní si a potom (v příštím okmţiku) sj. V redukované podobě můţeme pak pracovat s elementárními stavy, jimţ odpovídají jednoduché proměnné p, q, r ... propoziční logiky a s výrazy komplexními, sloţenými z nich podle pravidel propoziční logiky. Nejjednodušší formulí bude (b)
pTp
s jednou proměnnou, coţ odpovídá okolnosti, ţe stav p trvá. Formule s dvěma proměnnými (c)
pTq
je pak nejjednodušším logickým popisem změny. Tuto formuli budeme interpretovat takto: Jistý stav věcí sp, v němţ platí propozice p (a neplatí propozice q), se mění v jiný stav věcí sq, v němţ platí propozice q (a neplatí propozice p). Ve výpovědi (4) Zůstalo chladno. se predikuje trvání stavu kdeţto ve výpovědi (5) Jen aby se příští týden oteplilo! se predikuje změna stavu věcí, při němţ je chladno, ve stav věcí, při němţ je teplo. Zvláštními případy změny jsou (d) vznik ¬qTq (6) Kéţ by měli dítě! (e) zánik pT¬p (7) Ať je uţ tomu trápení navţdy konec! Je si ovšem moţno také přát, aby se v jisté situaci aktuální stav věcí neměnil, aby zůstal tak, jak je, popř. aby nic nevzniklo nebo nezaniklo, jak jsme se zmínili výše u příkladů (1), (2) a (3) a jak je tomu v následujícím příkladu (8) Kdyby tak mezi námi mohlo všechno zůstat při starém! I to je změna v uvedeném obecně logickém smyslu, neboť z tohoto hlediska jsou to přání, jeţ jsou smysluplná jedině při takovém stavu věcí, který by se „sám o sobě“ a bez vnějšího zásahu nějak změnil, popř. při němţ by něco vzniklo nebo zaniklo. Přání v nás v takových případech vznikne („udá se“) jen tehdy, předpokládáme-li s dostatečnou mírou pravděpodobnosti moţnost zvratu v relativně stabilní situaci (v příkladu (8) musí být ve vědomí mluvčího přítomen dostatečně pravděpodobný předpoklad, ţe by něco mohlo změnit „dosavadní vztah mezi námi“, ţe tento vztah je nějak potenciálně ohroţen). Jde tedy o přání změnit stav věcí měnící se ve stav věcí bez proměny:
14 Původně „and next“, v pozdějších von Wrightových pracích „and then“.
(f)
(pTq)T(pTp);
popř. stav věcí, v němţ nějaké p zaniká, ve stav věcí, v němţ p nezaniká: (g) (pT¬p)T(pTp), Např. (9) Bylo by dobře, kdyby ten starý mlýn nebyl ještě zbořený! nebo stav věcí, v němţ nějaké q vzniká, ve stav věcí, kde q nevzniká: (h) (¬qTq)T(¬qT¬q). Např. (10) Jen aby tam nepostavili zase nějaké nové sídliště! Argumentem pro oprávněnost tohoto pojetí je prostá úvaha: V případech, kdy jde evidentně o takové situace světa, které jsou „samy o sobě“ neměnné, není si totiţ vlastně co přát. Můţe zde jít předně o neměnnost danou definitoricky, logicky nebo jazykově. Nemá například smyslu si přát, aby tautologie byla stále pravdivá nebo kontradikce stále nepravdivá. Stejně je nesmyslné přát si, aby po dnešku vţdycky přišel zítřek. Neměnnost můţe být v jistém horizontu motivována i empiricky. Bereme-li například v úvahu horizont běţného lidského ţivota, nemá smyslu si přát, aby zítra / kaţdý den vyšlo slunce. T-kalkulem popisujeme změny bez ohledu na to, zda jsou to změny spontánní, přirozené transformace stavů věcí, anebo činnosti, aktivity, tedy změny záměrně způsobené, popř. ovlivněné nějakým činitelem, agentem. V činnosti je vţdycky přítomen jistý kontrafaktuální prvek vyplývající ze záměrné, intencionální interference agenta do stavu a běhu věcí. Pojem činnosti a příleţitosti k ní v sobě logicky obsahuje korelaci mezi aktuálním stavem věcí vyplývajícím z činnosti agenta a hypotetickým stavem, který by nastal, popř. existoval, trval, kdyby nebylo agenta a jeho zásahu do běhu věcí, popř. jeho záměrného zdrţení se od takového zásahu. Vztah mezi výsledkem činnosti a hypotetickým kontrafaktuálním stavem světa bez agentova zásahu nutně obsahuje prvek intencionality, v logickém ohledu faktor velice obtíţný. Tato korelace si proto v logickém kalkulu G. H. von Wrighta vyţádala zavedení další dvojmístné logické spojky „-I-“. V takových výrazech stojí nalevo propoziční deskripce stavu, která je pravdivá pro stav věcí, v němţ působí agens, napravo od ní deskripce kontrafaktuálního stavu věcí, která by byla pravdivá, kdyby do něho agens nezasáhl a prostě zůstal zcela pasivní. Spojením T-kalkulu a tohoto I-kalkulu vznikne TI-kalkul, který poskytuje dostatečný aparát pro logickou formalizaci popisu záměrných činností, jeţ jsou ovšem právě velmi častým předmětem lidských přání. Formule tohoto kalkulu mají obecnou podobu „-T(-I-)“. V nejjednodušší podobě můţe vzorec vypadat takto: (i)
spT(sqIsr)
popřípadě takto: (j)
pT(qIr).
Souhrnně řečeno má logická struktura propozičního obsahu přání jako své jádro změnu pTq, popř. činnost vedoucí ke změně pT(qIr), přičemţ symbolu p odpovídá výchozí - nejčastěji aktuální - stav věcí (sp), ten je zpravidla jen presuponován a nebývá v desiderativních mluvních aktech obvykle ani vyjadřován; symbolu q odpovídá stav věcí ţádoucí, přaný (sq),
při němţ platí jisté desideratum, a je v desiderativních mluvních aktech obligatorně vyjadřován, symbolu r pak odpovídá kontrafaktuální stav věcí, který se díky zásahu nebo zdrţení se od zásahu neuskutečnil (sr) a je vyjadřován fakultativně. Je tedy patrno, ţe levá strana formule před operátorem T odpovídá struktuře propoziční presupozice přání, pravá strana zase desiderátu (tomu, co si přejeme, tj. q, a popř. i tomu, co si nepřejeme, tj. r). Vyjádřené přací propoziční postoje by se tedy daly přesněji parafrázovat takto: (I’) přát si, aby nastala změna pTq (v časovém intervalu t) (I”) přát si, aby došlo k činnosti pT(qIr) (v časovém intervalu t) Tím je specifikováno i pravidlo propozičního obsahu přacích mluvních aktů (P-1): (P-1) Přání predikuje změnu pTq, popřípadě činnost vedoucí ke změně pT(qIr) (v časovém intervalu t).
§ 5 Časový interval Popsané vlastnosti propoziční struktury jsou společné celé nadřazené kategorii desiderativních mluvních aktů. Temporální logická sloţka, jeţ je rovněţ součástí logickosémantické struktury těchto aktů a jim odpovídajících intencionálních stavů, je také všem do značné míry společná, a proto jsme ji pojali i do navrţené parafráze. Existuje však jeden závaţný rozdíl, jímţ se přání od ostatních desiderativních mluvních aktů liší. Všechny mluvní akty, jeţ nějakým způsobem zahrnují záměr a vůli (např. výzvy, rozkazy, zákazy, varování, dovolení, rady, prosby), mají totiţ společná temporální omezení: jsou orientovány do budoucnosti (futurálně) a nemohou být orientovány do minulosti (préteritálně).15 V tomto ohledu se od nich liší právě ty mluvní akty, jeţ mají ve svém základě přání. Je totiţ docela dobře moţno přát si v čase t0, aby v čase ti bylo pravda, ţe výsledek jisté změny pTq odpovídající propozici q nastává nebo mohl by nastat v čase tj i za předpokladu, ţe (k)
t0 ≥ ti > tj.
(tj. ţe t0 je pozdější neţ ti nebo je s ním současné a ţe tj předchází v čase před ti). Takový předpoklad není moţný u deontických výpovědí uvedených výše. Tento předpoklad však platí jak o přacích výpovědích nefaktuálních, tak o kontrafaktuálních.16 Kupříkladu bude-li propozicí q „udělat včera tu druhou státnici“, bude nefaktuálním přáním zaměřeným do minulosti (12) Přál bych si / Bylo by dobře, kdyby včera udělal tu druhou státnici. (Mohl by se teď přihlásit do konkurzu.) Presuponováno je zde: „Nevím, zda q, nebo ¬q.“ / „Nejsem si jist, zda q, nebo ¬q“. Kontrafaktuální přání vyjadřuje věta
15
Rámcově o těchto strukturních vlastnostech v souvislosti s verby dicendi a sentiendi pojednal Daneš 1975. Nefaktuální výpověď nezavazuje mluvčího co do pravdivosti nebo nepravdivosti vyjadřované propozice; kontrafaktuální výpověď zavazuje mluvčího k nepravdivosti vyjadřované propozice. 16
(13) Jo, kdyby tak byl včera udělal tu druhou státnici! (Byl by se [býval] mohl přihlásit do konkursu, ale teď nemůţe.) Presuponováno je zde: „Vím, ţe ¬q.“ / „Jsem si jist, ţe ¬q“. Přání můţe být tedy zaměřeno od okamţiku promluvy (t0) také zpět do minulosti (tj), tedy proti toku času, směr změny signifikovaný propozičním komponentem přání ovšem nikoli, ten jde vţdy ve směru toku času, coţ plyne z logiky změny jako transformace nebo přechodu pTq (tj. nejdříve p a pak q).17 Příklad (5) Jen aby se příští týden oteplilo! je případem tzv. reálného přání, jímţ mluvčí staví do kontrastu stavu věcí aktuálnímu sp, při němţ platí propozice p jako východisko změny pTq, nějaký nefaktuální stav věcí futurální sq, v němţ platí propozice q jako výsledek změny pTq. Toto tzv. reálné přání je typicky orientováno z faktuální přítomnosti do nefaktuální budoucnosti (modus potentialis). Podobně je tomu i s přáními, u nichţ (l)
t0 ≤ ti < tj
a u nichţ je výchozím stavem věcí sp nějaký stav věcí v budoucnu, o jehoţ nastávající aktuálnosti se nepochybuje nebo jehoţ potenciální aktuálnost se chápe jako výchozí podmínka změny, např. (14) Aţ pojedu příští rok o pololetí zase k našim, jen aby tam uţ potom začalo jaro! Ireálným, hypotetickým přáním staví mluvčí do kontrastu nějakému stavu věcí sp, který je aktuální v jistém časovém bodě nebo intervalu, a to v minulosti nebo přítomnosti z hlediska momentu mluvního aktu (t0 ≥ tj), a v němţ platí propozice p jako východisko změny pTq, nějaký simultánní kontrafaktuální stav věcí sq, v němţ platí propozice q jako výsledek změny pTq; srov. např. příklad (13), ale také (15) Bývalo by dobře, kdybych ho byl tehdy nepotkal! (16) Kdyby tady byl teď Vašek s námi! Ireálné přání je tedy typicky orientováno od faktuálnosti (nejčastěji minulé) ke kontrafaktuálnosti (modus irrealis). Vyjádření lítosti nad něčím se v tomto ohledu od ireálného přání neliší ničím podstatnějším neţ větší měrou expresivity. Srov. výpověď (17) Škoda, ţe maminka uţ neţije (= Bylo by dobře, kdyby maminka ještě ţila), byla by nám pomohla. se základovým vzorcem pT¬pTpTp.
§ 6 Potenciálnost Uţ jednou jsme se zmínili, ţe základní logická struktura desiderativního intencionálního stavu (Des) a propozičního obsahu příslušného mluvního aktu vysloveného přání zahrnuje spolu se změnou i modální prvek potenciálnosti (srov. kap. III, § 4). Ten nabývá v rámci přání specifické podoby, jeţ by se dala formulovat jako potenciální pravidlo pouţití (P-2): 17
Srov. von Wright 1965.
V silnější formulaci: (P-2’) Mluvčí je přesvědčen a věří, ţe má pro toto přesvědčení dostatečné důkazy, ţe změna pTq, popř. činnost pT(qIr) (v časovém intervalu t) neprobíhá / nenastává. V slabší formulaci: (P-2”) Mluvčí se domnívá, ţe je moţné, a věří, ţe má pro toto domnění jisté důvody, ţe změna pTq, popř. činnost pT(qIr) (v časovém intervalu t) neprobíhá / nenastává. Tyto dvě formulace definují krajní póly na stupnici potenciálnosti, mezi nimiţ je přechodné pásmo hodnot, jichţ jednotlivé případy Des a příslušných přacích mluvních aktů mohou nabývat. Potenciálnost zde chápeme v pojetí von Wrightova modálního operátoru M (srov. von Wright 1968, str. 49 n.). Jde zde koneckonců o logickou moţnost (logical possibility), jejímţ specifickým případem je přírodní moţnost (natural possibility); ta je nadřazeným konceptem lidské (human possibility) a fyzické moţnosti (physical possibility). Tento modální komponent pak přímo souvisí s některými formálními syntaktickými vlastnostmi výrazových prostředků přání; například slovesa přání se chovají jako modální slovesa v konstrukci s jiným, tzv. plnovýznamovým slovesem (v češtině a v jazycích blízkých zpravidla v infinitivu), jako se svým předmětem. Jelikoţ se přáními pojmově vyjadřuje postoj komunikujích k propozicím, jejichţ faktický status není známý, nebo k propozicím vztahujícím se k neuskutečněným událostem, jejich povaha je v tomto směru poněkud neurčitá, neboť z tohoto důvodu je třeba přání povaţovat dílem za deontická, dílem za epistémická. (Srov. Palmer 2001, str. 13.) Typologicky bývají desiderativní výpovědi uváděny jako typické případy modu irrealis, který bývá zpravidla v jazycích nám blízkých i v jazycích odlišných struktur příznakově charakterizován morfologicky nebo syntaktickou konstrukcí (nebo oběma způsoby); bývají to často prostředky typu konjunktivu (subjunktivu), kondicionálu apod. V dalších úvahách o logickosémantické struktuře přání budeme vycházet ze situace, za níţ má nějaký činitel/agens příleţitost k činnosti a která se dá popsat jako „spT(sqIsr)“ (viz výše str. ). Je to vlastně nejsloţitější případ změny, jeţ je cílem desiderativních intencionálních stavů/mluvních aktů. Budeme přitom předpokládat, ţe naše závěry by se redukčními transformacemi daly adaptovat i pro situace jednodušší, tj. procesy a změny stavů bez přítomnosti činitele/agenta. Vezmeme-li v úvahu, ţe kaţdá situace jednání je včleněna do dalších a ty opět do dalších atd. „- T (( - I -) T (( - I - ) ... )) ...“, můţeme tyto posloupnosti povaţovat za určující elementy životní situace činitele. Ţivotní situace činitele v kaţdém bodě jeho ţivota je v jistém smyslu „výsledkem jeho předchozího ţivota“; je takříkajíc determinována celým jeho ţivotem, který předcházel, který má tedy jiţ za sebou, a kromě toho také tím, jaký by byl další pohyb přirozeného běhu věcí nezávisle na něm, tj. kdyby tohoto činitele vůbec nebylo. Situace jednání je tak mezním případem ţivotní situace. Vezmeme-li v úvahu soubor všech běhů věcí, které byly a jsou v silách a schopnostech činitele v různých moţných fázích jeho ţivotního běhu, můţeme si učinit i názornou představu o charakteru podmínek pro jeho desiderativní intencionální stavy / mluvní akty. Vhodný prostředek zobrazení tohoto souboru moţných ţivotních situací jistého činitele poskytuje topologický graf (topologický strom, popř. "strom ţivota") který ve své práci prezentuje von Wright (1968, str. 51 n.).
Strom ţivota v deterministickém universu Nechť plný krouţek představuje totální stav světa činitele, kdyţ tento činitel takříkajíc započíná svou ţivotní dráhu. Od tohoto plného krouţku vede čára k prázdnému krouţku (napravo od něho), který představuje totální stav, do něhoţ by se svět příště dostal, kdyby nebylo činitele. Od prázdného krouţku vedou čáry k tolika plným krouţkům, kolik je totálních stavů, do nichţ můţe činitel uvést svět (a/nebo do nichţ se jej můţe nechat změnit). Kaţdá trojice skládající se z prvního plného krouţku, prázdného krouţku a jednoho z těchto třetích plných krouţků trojice představuje průběh (totální) činnosti, která je činiteli dostupná. Z kaţdého plného krouţku strom pak pokračuje k novému prázdnému krouţku (směrem doprava), který pak představuje příští totální stav, do něhoţ by se svět dostal, kdyby nebylo činitele. Z prázdných krouţků pak zase vedou čáry k jednomu nebo více plným krouţkům, které zobrazují to, čeho je činitel schopen v nové situaci konání. A tak dále. [...] Topologický strom moţných ţivotů („strom ţivota“) se dá upravit tak, ţe bude zobrazovat kromě alternativních průběhů činnosti, která je činiteli dostupná v kaţdé situaci konání, i ty alternativní situace konání, které mohou vzniknout nezávisle na činiteli v kaţdém stadiu jeho ţivotní dráhy. Abychom ukázali, ţe musíme v daném případě počítat s několika moţnými situacemi konání, spojujeme plné krouţky představující stav světa při této příleţitosti s několika prázdnými krouţky. Strom ţivota má nyní tuto podobu:
Strom ţivota v indeterministickém universu Je-li plný krouţek spojen pouze s jedním prázdným krouţkem bezprostředně napravo od něho, znamená to, ţe běh světa je v tomto okamţiku naprosto determinován. Pokud je prázdný krouţek spojen jenom s jedním plným krouţkem bezprostředně napravo od něho, naznačuje se tím, ţe činitel nemá jinou volbu neţ jednat pod nátlakem, anebo je odsouzen k nečinnosti. Přání zřejmě nenachází své místo v deterministickém světě, kde je vše dáno a nemůţe být jinak. Je to fenomén patřící do indeterministického světa, kde je moţno volit různé cesty, protoţe indeterministický svět dává v různých bodech progrese k výběru více moţností, z nichţ jednu zvolíme. Potenciálnost spolu s následující podmínkou hodnotovou – preferencí – jsou kategoriemi s významnými filosofickými konsekvencemi. Tyto filosofické aspekty analyzoval mj. ve svém díle José Ortega y Gasset, a to zejména v souvislosti se svou filosofií dějin. Jeho pregnantní formulace ve známém díle Vzpoura davů velmi dobře osvětlí podstatu některých otázek, které jsou pro naše úvahy relevantní. Své myšlenky na dané téma rozvíjí v tomto kontextu: „Nevěřím v naprostou determinovanost dějin. Naopak si myslím, ţe veškerý ţivot, tedy i ţivot dějinný, se skládá z okamţiků, z nichţ kaţdý je vzhledem k předchozímu do jisté míry indeterminován, takţe v něm skutečnost váhá, piétine sur place, a neví jistě, zda se rozhodnout pro tu, či onu z daných moţností. Toto metafyzické váhání propůjčuje všemu ţivotnímu dění nezaměnitelnou kvalitu vibrací a napjatého chvění.“18 Jeho antropologicko18 José Ortega y Gasset, La rebelión de las masas. Séptima edición. Buenos Aires-México (Espasa-Calpe Argentina, S.A.) 1944. Colección Austral, 1, str. 94: No creo en la absoluta detrminación de la historia. Al contrario, pienso que toda vida, y, por tanto, la histórica, se compone de puros instantes, cada uno de los cuales está relativamente indeterminado con respecto al anterior, de suerte que en él la realidad vacila, piétine sur place, y no sabe bien si decidirse por una u otra entre varias posibilidades. Estetitubeo metafísico proporciona a todo lo vital esa inconfundible cualidad de vibración y estremecimiento.
filosofický přístup je pak stručně shrnut do těchto řádků: „Kdyţ se mluví o našem ţivotě, obvykle se zapomíná na to, co se mi zdá opravdu základním; náš ţivot je neustále a hlavně uvědomováním si toho, co je pro nás moţné. Kdybychom v kterémkoli okamţiku měli k dispozici pouze jedinou moţnost, nemělo by smysl nazývat ji „moţností“. Byla by spíše čirou nutností. A to je právě ono: základní podmínkou onoho nanejvýš podivuhodného jevu, který nazýváme ţivotem, je okolnost, ţe se před ním vţdy otvírají různé cesty, a protoţe jsou různé, nabývají povahy moţností, mezi nimiţ se musíme rozhodovat. Říci, ţe ţijeme, je totéţ, jako říci, ţe jsme byli postaveni do prostředí určitých moţností. [Dokonce i v tom nejhorším případě, kdy by se svět zdál omezen jen na jedinou cestu, pořád by zde zůstaly ještě dvě: tato a odchod ze světa. Odchod ze světa je totiţ stále částí světa, jako jsou dveře částí domu.] Tomuto prostředí se říkává „okolnosti“. Kaţdý ţivot znamená být uvnitř v „okolnostech“ čili ve světě. [...] To je původní smysl pojmu „svět“. Svět je repertoár našich ţivotních moţností. Není tudíţ něčím cizím, našemu ţivotu vnějším, nýbrţ jeho autentickou periferií. Reprezentuje to, čím můţeme být, tedy naši ţivotní potencialitu. Má-li se však tato potencialita konkretizovat, musí se stát realitou. Jinak řečeno, jsme jen maličkou částí toho, čím bychom mohli být. Proto se nám svět zdá tak ohromný a my v něm tak nepatrní. Svět, neboli náš moţný ţivot, je vţdy víc neţ náš osud či skutečný ţivot.“19 O něco dále shrnuje: „Ţivot, který je především tím, čím se můţeme stát, tedy ţivotem moţným, je rovněţ volbou mezi moţnostmi toho, čím opravdu budeme. Okolnost a rozhodnutí jsou ony dva podstatné prvky, z nichţ se skládá ţivot. Okolnosti, tj. moţnosti, je něco, co je našemu ţivotu dáno a co je mu vnuceno. Tvoří to, co nazýváme světem. Ţivot si svůj svět nevolí. Ţít znamená ocitnout se zcela náhle v určitém a nezaměnitelném světě - ve světě dnešním. Náš svět je dimenzí osudovosti, která se integruje do našeho ţivota. Ale ţivotní fatalita se nepodobá fatalitě mechanické. Nejsme do existence vrţeni jako střela z pušky, jejíţ dráha je absolutně předurčena. Fatalita, s níţ se setkáváme, kdyţ přicházíme na tento svět - svět je vţdy světem tímto, tj. tímto dnešním světem - je úplně opačná. Nevnucuje nám jedinou dráhu, nýbrţ více trajektorií, a nutí nás tedy ... volit. Podivná podmínka našeho ţivota! Ţít znamená být fatálně nucen vykonat svobodnou volbu, rozhodnout se, čím ve světě budeme. Nutnost volby nám ani na okamţik nedopřává odpočinku. I kdyţ se v zoufalství vzdáváme tomu, co nás čeká, ať uţ je to cokoliv, znamená to, ţe jsme se rozhodli nerozhodovat se.“20
19
Ibid., str. 64-65: Cuando se habla de nuestra vida suele olvidarse esto, que me parece esencialísimo: nuestra vida es en todo instante y antes que nada conciencia de lo que nos es posible. Si en cada momento no tuviéramos delante más que una sola posibilidad, carecería de sentido llamarla así. Sería más bien pura necesidad. Pero ahí está: este extrañísimo hecho de nuestra vida posee la condición radical de que siempre encuentra ante sí varias salidas, que por ser varias adquieren el carácter de posibilidades entre las que hemos de decidir(1).Tanto vale decir que vivimos como decir que nos encontramos en un ambiente de posibilidades determinadas. A este ámbito suele llamarse «las circunstancias». Toda la vida es hallarse dentro de la «circunstancia» o mundo. Porque éste es el sentido originario de la idea «mundo». Mundo es el repertorio de nuestras posibilidades vitales. No es, pues, algo aparte y ajeno a nuestra vida, sino que es su auténtica periferia. Representa lo que podemos ser ; por tanto, nuestra potencialidad vital. Ésta tiene que concretarse para realizarse, o, dicho de otra manera, llegamos a ser sólo una parte mínima de lo que podemos ser. De aquí que nos parezca el mundo una cosa tan enorme, y nosotros, dentro de él, una cosa tan menuda. El mundo o nuestra vida posible es siempre más que nuestro destino o vida efectiva.. 20 Ibid., str. 70: La vida, que es, ante todo lo que podemos ser, vida posible, es también, y por lo mismo, decidir entre las posibilidades, lo que en efecto vamos a ser .Circunstancia y decisión son los dos elementos radicales de que se compone la vida. La circunstancia - las posibilidades - es lo que de nuestra vida nos es dado e impuesto. Ello constituye lo que llamamos el mundo. La vida no elige su mundo, sino que vivir es encontrarse, desde luego, en un mundo determinado e incanjeable: en este de ahora. Nuestro mundo es la dimensión de fatalidad que integra nuestra vida. Pero esta fatalidad vital no se parece a la mecánica. No somos disparados sobre la existencia como la bala de un fusil, cuya trayectoria está absolutamente predeterminada. La fatalidad en que caemos al caer en este mundo - el mundo es siempre éste, este de ahora - consiste en todo lo contrario. En vez de imponernos una trayectoria, nos impone varias y, consecuentemente, nos fuerza ... a elegir. ¡Sorprendente
Znovu zdůrazněme, ţe přání zřejmě nemůţe mít své místo v deterministickém světě, kde je vše předem dáno a nemůţe být jinak. Je to fenomén patřící do indeterministického světa, kde je moţno volit různé cesty. Základní ţivotní princip nutné volby přirozeně vede k poloţení otázky: Co nás při této volbě vede? A tak se dostáváme z logiky věcí přímo k dalšímu konstitutivnímu principu přání – k principu preference.
§ 7 Preference Další konstitutivní podmínka přání a příslušné pravidlo souvisí s okolností, ţe desiderativní mluvní akt tvoří ústřední a nejvýznamnější sloţku jazyka motivace (srov. Nowakowska 1973, str. 17). Jazykem motivace se rozumí reprezentace motivace lidské činnosti prostředky přirozeného jazyka. Informace o motivaci je pak součástí těch vět, které se nějak týkají hodnocení, zdůvodňování nebo vysvětlování rozhodnutí, která člověk činí nebo hodlá učinit. Nowakowska všeobecně definuje jazyk motivace jako mnoţinu vět, které ve své hloubkové sémantické struktuře obsahují aspoň jeden výraz typu „motivačního funktoru ve vlastním slova smyslu“; jde o tyto výrazy: I wish that „přeji si, aby“, I want „chci“; I desire „snaţně si přeji, touţím“; I prefer „dávám přednost něčemu“; I like „mám rád, líbí se mi“, I dream about „sním o něčem“; dále sem patří podle Nowakowské řada normativních (deontických) motivačních funktorů (musím, měl bych, mělo by se, stačí, je žádoucí, je přiměřené, je dobré, je vhodné, stojí za to, aby aj.). Ostatní motivační funktory (epistémické, emoční, intenzifikační, výsledkové) jsou pro jazyk motivace pouze pomocné. Motivační funktory ve vlastním slova smyslu vyjadřují osobní motivy a jejich posloupnost odpovídá stupnici intenzity, přání, chtění. Funktor I prefer „dávám přednost něčemu“ je funktor výběrový, selektivní. V širší kategorii desiderativních mluvních aktů se vyčleňuje menší subkategorie, do níţ patří kromě přání také prosba a rada, popř. výzva a rozkaz, které tvoří direktivní subkategorii tzv. manipulativních mluvních aktů; v logické struktuře všech členů této subkategorie platí vedle strukturních vlastností, které jsme obecně charakterizovali jako změnu, ještě ona motivační preferenční relace, která by se dala formulovat jako axiologické modální pravidlo pouţití (P-3): (P-3) V okamţiku mluvního aktu preferuje mluvčí q proti p vzhledem ke změně pTq, popř. činnosti pT(qIr). Znamená to, ţe ve chvíli mluvního aktu přisuzuje mluvčí výslednému stavu změny - desiderátu - vyšší stupeň hodnoty (preferenci) neţ stavu výchozímu na nějaké hodnotové škále, a to vůči nějakému beneficiantovi.21 Beneficiantem je v reflexívních přáních mluvčí sám (přeji si), v tranzitivních přáních adresát (přeji ti) nebo někdo jiný (přeji mu / jí). Obecná formulace podmínky umoţňuje zahrnout do této kategorie i přání nepříznivá, např. (18) Kdybych ti / mu tak mohl dát přes hubu! (19) Nejraději bych ti / mu dal přes hubu. Za jistých okolností můţe být totiţ i hodnota všeobecně povaţovaná za nepříznivou pro mluvčího v dané chvíli ţádoucí a je u něho na škále selektivních hodnot hodnotou preferenční. V takových případech je ovšem hlavním beneficiantem mluvčí sám, kdeţto adresát (ti) nebo třetí označená osoba (mu) se stávají jakýmsi „malefaktem“. condición la de nuestra vida! Vivir es sentirse fatalmente forzado a ejercitar la libertad, a decidir lo que vamos a ser en este mundo. Ni un solo instante se deja descansar a nuestra actividad de decisión. Inclusive cuando desesperados nos abandonamos a lo que quiera venir, hemos decidido no decidir. 21 Srov. Nowakowska 1973, s. 27-31.
Je typické, ţe hodnotové soudy jsou nezřídka v korelaci s emotivním stavem mluvčího, a to ať uţ proto, ţe preferované desideratum emotivní stav stimuluje, nebo naopak ţe emotivní stav mluvčího stimuluje preferenci nějakého stavu věcí. Tato okolnost je zdrojem častého nedorozumění, pokud jde o povahu a podstatu desiderativních mluvních aktů. Emocionální sloţka se totiţ dost běţně chápe jako jeden z konstitutivních rysů přání.22 Emocionalita však nemůţe slouţit u mluvního aktu jako distinktivní příznak rozlišovací, neboť emotivním můţe být libovolný znak a jeho expresívně emotivní sloţka je zpravidla jen sekundární, dodatečnou vlastností znaku vedle jeho sloţky kognitivně sémantické a je takříkajíc „za ní“. Jiţ Ch. Morris (1946, str. 68) argumentoval, ţe znak „[...] is expressive if the fact of its production is itself a sign to its interpreter or something about the producer of the sign. - But the point that needs to be stressed is that such ›expressiveness‹ has nothing to do with the mode of signifying of signs, since any sign whatsoever may be expressive [...]. The expressiveness is not part of the signification of the sign in question but rather the signification of another sign, namely of a sign which consists in the fact that a certain sign is produced.“ Problematický pohled na statut emocionality při vymezování desiderativních mluvních aktů je ovšem navozován a posilován okolností, ţe afektivně příznakové formy desiderativních mluvních aktů, zejména tzv. přací věty, se pouţívají téměř výhradně v emotivně příznakových situacích a jsou na ně vlastně v jazyce specializovány. Vlastní doména přání však značně přesahuje hranice této expresívní oblasti a zahrnuje také řadu emotivně slabě příznakových nebo bezpříznakových forem, především s explicitní ilokuční sloţkou (například přál bych si, bylo by dobré, rád bych). Mluvní akty, jimiţ se verbalizují intencionální stavy, je tedy záhodno vymezovat s pomocí logických, sémantických a pragmatických příznaků neemotivních, popř. mimoemotivních,23 neboť jejich podstatou je ilokučně motivované vyjádření intencionálního zaměření na to, co je obsahem propozice a nikoli vyjadřování sekundární informace emotivní.
§ 8 Ţádoucnost Předcházející analýza desiderativních intencionálních stavů a mluvních aktů dovoluje přesněji charakterizovat pojem žádoucnosti, který se v našich úvahách vyskytuje nejednou; je to pro intuitivní uchopení podstaty celé řady otázek spjatých s desiderativními intencionálními stavy a mluvními akty velmi uţitečný analytický termín. Vlastnost potenciálnosti, jakoţ i preferenční statut druhého propozičního členu (q) v logickosémantické struktuře členů subkategorie uvedené v § 1 (Prototypická kategorie přání) a § 4 (Sémantická struktura), tedy i Des a mluvního aktu přání, fungují zpravidla společně a v součinnosti, coţ vede k tomu, ţe Des a mluvní akt přání i ostatní členy subkategorie mají komplexní (podvojnou) sémantickou charakteristiku (potenciálnost + preference), kterou v běţném jazyce označujeme právě výrazem „ţádoucnost“. Ţádoucí jevy mají směr souladu, popř. korespondence (direction of fit) typu „world-to-mind“ („svět [odpovídá] vědomí“, popř. „world-to-word“ („svět [odpovídá] slovům“).24 Ţádoucí je tedy takový stav světa, který odpovídá v našich představách našemu vědomí (které je tu vůči světu primární) a můţe být vyjádřen jistými jazykovými prostředky desiderativního typu.
22 Srov. např. Karlík 1980, Běličová 1983 a,b. 23 Na to u nás poukázal jiţ Mrázek 1958; srov. s. 7. 24 Srov. Searle 1983, s. 7 a n., 171-177.
§ 9 Specifičnost přání Všechny vlastnosti a podmínky, o nichţ jsme v souvislosti s přáním, popř. desiderativními mluvními akty uvaţovali, spojovaly intencionální stav Des a mluvní akt přání s větší nebo menší skupinou jiných, třebaţe příbuzných intencionálních stavů a mluvních aktů. Je ovšem třeba předpokládat, ţe přání má i své vlastní specifické, popř. idiosynkratické rysy, kterými se odlišuje od ostatních a tvoří tak víceméně samostatnou centrální kategorii v rámci kategorií obecnějších. Srovnáme-li přání s mluvními akty výzvovými, je u výzvových mluvních aktů zřejmé, ţe si mluvčí je vědom své moţnosti zasáhnout do plánů adresátovy činnosti a ovlivnit adresáta, popřípadě manipulovat jím do té míry, ţe ten pak uskuteční změnu pTq. Bude zřejmě zcela v souladu s intuicí mluvčího přirozeného jazyka, řekneme-li, ţe nositel přání je si naproti tomu vědom spíše opaku, pokud jde o jeho moţnosti, a proto bude další, a to specifické praxeologické pravidlo pouţití mluvního aktu přání (P-4) formulováno negativně: v silnější formulaci: (P-4’) Mluvčí je si vědom, ţe nemá v okamţiku mluvního aktu na uskutečnění změny pTq, popř. činnosti pT(qIr) ţádný vliv. v slabší formulaci: (P-4”) Mluvčí se domnívá, ţe je moţné, ţe nemá v okamţiku mluvního aktu na uskutečnění změny pTq, popř. činnosti pT(qIr) ţádný vliv. Velmi názorně lze vidět, nakolik je toto praxeologické pravidlo pro přání specifické, na některých vtipných aforismech, v nichţ je autoři dovádějí ad absurdum. Srov. například von Lichtenberga: „Der Januarius ist der Monat, da man seinen guten Freunden Wünsche darbringt, und die übrigen die, worin sie nicht erfüllt werden.“ (Leden je onen měsíc, kdy svým dobrým přátelům posíláme přání, a ostatní měsíce jsou ty, během nichţ se tato přání nesplní.)25 Také u jiných najdeme podobné aforismy: „Das menschliche Leben zerfällt in zwei Hälften, in den ersten wünscht man die zweite herbei, und in der zweiten wünscht man die erste zurück.“ (Lidský ţivot se dělí na dvě poloviny, přičemţ v prvé si přejeme, aby tu byla uţ ta druhá, a v druhé, aby se ta první vrátila zpět.) „Die Erfahrung besteht darin, dass man erfährt, was man nicht zu erfahren wünscht.“ (Zkušenost spočívá v tom, ţe zakoušíme to, co jsme si zakusit nepřáli.)26 Praxeologické pravidlo má několik důsledků pro propoziční postoj přání: a) Adresovatelnost přacího mluvního aktu je volná a obor potenciálních adresátů je podstatně větší neţ u ostatních desiderativních mluvních aktů. b) Adresát a moţný nositel činnosti nemusejí být totoţní. c) Změna pTq nemusí být označením záměrně prováděné činnosti pT(qIr) adresáta. Označujeme-li adresovatelnost přání jako volnou, rozumíme tím, ţe okruh adresátů přacích mluvních aktů je širší, neţ je běţné nebo moţné u mluvních aktů jiných typů. Tato širší oblast pak zahrnuje adresáty: A - lidské, B - nikoli lidské; tyto dva hlavní typy se dají dále diferencovat na A1 - určité lidské (singulární určité lidské individuum nebo kolektiv), A2 - neurčité lidské (někdo, kdokoli, všichni); 25 26
Citováno podle Freuda 1970. Oba poslední příklady jsou u K. Fischera 1889, str. 59-60.
B1 - nikoli lidské empirické (zvíře, přírodní síla, zdroj), B2 - nikoli lidské neempirické (Bůh). Příjemce typu A1 spojuje přání s prosbou, rozkazem, výzvou a vůbec většinou direktivních mluvních aktů; příjemce typu A2 s výzvami všeobecnými a s apostrofami adresovanými lidem; příjemce typu B1 s ostatními případy apostrof; příjemce typu B2 s modlitbami. Modlitby je podle našeho mínění nutno začlenit do desiderativních mluvních aktů jako specifickou podskupinu, chápeme-li ji s Heilerem jako "ţivý kontakt zboţného člověka s Bohem osobně pojatým a přítomně proţívaným, kontakt, který odráţí formu lidských společenských vztahů".27 Bakker povaţuje za podstatné tři situace, v nichţ člověk uţívá modlitby: 1. případ aktuální úzkosti, při němţ se člověk z důvodu nesnadných okolností, v nichţ se nachází, obrací k bohu emocionálním způsobem; 2. přání vznikající z existující situace; okolnosti však nejsou tak extrémní, aby způsobovaly velké emoce v pouţité modlitbě; 3. všeobecné přání, které obvykle nevzniká z existující situace a v krjaním případě je motivováno konvencí. V této poslední situaci lidská bytost nepoţaduje jistou jedinečnou určitou činnost/děj, nýbrţ opakování činností/dějů nebo zachování nějakého stavu.28 Dále to ovšem znamená, ţe funkce přacích vět se zřejmě plně vyčerpává prostým vyjádřením jistého postoje, který odpovídá desiderativnímu intencionálnímu stavu mluvčího. Fakultativností příjemce je přání blízké emotivním výpovědím citoslovečným. Automaticky lze pak formulovat - opět negativně - poslední (realizační) pravidlo pouţití přacích mluvních aktů (P-5): (P-5) Přacími mluvními akty se nestanovují ţádné podmínky pro splnění přání.
§ 10 Podmínka upřímnosti V souvislosti s posledními dvěma pravidly bude se ještě třeba zastavit u tzv. podmínky upřímnosti (sincerity condition) desiderativních mluvních aktů a mezi nimi zvláště pak u „čistého“ přání. Základní podmínka upřímnosti (P-6) je ovšem zcela všeobecná a nespecifická a týká se obecně výzev, rozkazů, proseb, rad a moţná i jiných mluvních aktů. Mohla by mít tuto formu: (P-6’) Mluvčí si upřímně přeje, aby (v časovém intervalu t) nastala změna pTq, popř. činnost pT(qIr). nebo (P-6”) Mluvčí má upřímný zájem na tom, aby (v časovém intervalu t) nastala změna pTq, popř. činnost pT(qIr).
Heiler 1923: Das Gebet ist also ein lebendiger Verkehr des Frommen mit dem persönlich gedachten und als gegenwärtig erlebten Gott, ein Verkehr, der die Form der menschlichen Gesellschaftsbeziehungen widerspiegelt. 28 Bakker 1966, str. 99: 1. A case of actual distress in which a man, on account of the difficult circumstances he is in, addresses himself to a god in an emotional way. - 2. A wish arising from the existing situation. The circumstances, however, are not so extreme as to occasion great emotion in the prayer uttered. - 3. A general wish, which does not usually originate from the existing situation. In this case the human being does not ask for a single definite action, but for a repetition of actions, or for a lasting state. 27
Pokud v komunikaci dojde k zneuţití této obecné podmínky, u desiderativních mluvních aktů se to projeví jako předstírání (reakcí adresáta pak bude např. To se jen tak děláš! To nemyslíš vážně! To jen předstíráš!), kdeţto u asertivních postojů se zneuţití analogické podmínky (tj. pravdivosti) charakterizuje jako nepravda, leţ, coţ je patrné, srovnáme-li vyjádřené propoziční postoje s pojmenovanými29 v případech, je-li jejich větný modus asertivní (srov. reakci Lžeš! To není pravda!).
§ 11 Paradox podmínky upřímnosti Jak patrno, Des je podmínkou upřímnosti všech desiderativních a také některých jiných mluvních aktů. Zdánlivě se tím dostáváme do podivné situace, ţe přání je nakonec vlastně samo sobě podmínkou upřímnosti. Ve skutečnosti zde však rozpor není. Jestliţe je Des podmínkou upřímnosti všech desiderativních mluvních aktů, pak splněním podmínky upřímnosti mluvního aktu „čistého“ přání je jiţ pouhá existence (tj. přítomnost ve vědomí) tohoto intencionálního stavu Des bez dalších kauzálních a komunikačních důsledků. Protoţe podmínky splnění Des a podmínky splnění podmínky upřímnosti mluvního aktu přání jsou totoţné, pak mluvní akt „čistého“ přání je upřímný tehdy a jen tehdy, existuje-li (je-li přítomen) ve chvíli mluvního aktu ve vědomí mluvčího příslušný intencionální stav Des se stejnou strukturou logicko-sémantických vlastností a podmínek. Vezmeme-li v úvahu zejména tyto poslední okolnosti a podobu podmínky upřímnosti u „čistého“ přání, porozumíme ještě jinému aspektu mluvního aktu přání. Ve vysloveném přání totiţ často vystupuje nápadně do popředí sloţka znakově reprezentativní jakoby na úkor sloţky komunikativní. Přáním jako by mluvčí chtěl především reprezentovat mentální stav a nikoli komunikovat ho. Sloţka komunikační je u přání redukována v různé míře, někdy aţ na nulu, takţe mluvčí adresáta nepotřebuje a někdy ani nemá.30 Obecně platí, ţe mluvčí můţe mít záměr reprezentovat, ale nikoli komunikovat, nikoli však naopak; nemůţe tedy mít záměr komunikovat, aniţ by měl zároveň záměr něco reprezentovat.31 Tato okolnost je v souladu se základním principem naší pracovní metody, která vychází z předpokladu, ţe je moţno vymezit přací mluvní akty tak, ţe se ve zkoumaném textu empiricky zjišťuje splnění či nesplnění podmínek, popř. dodrţení či nedodrţení pravidel pouţití, jak byly vymezeny naší analýzou.
29 Vysvětlení termínů "vyjádřené propoziční postoje" a "pojmenované propoziční postoje" dále v kap. VI. 30 Srov. také výklad nahoře na s. 45 a pozn. pod čarou č. 81. 31 Srov. Searle 1983, s. 165-166.
