JAPONSKO TĚLEM OD MINA TANAKY K POSVÁTNÝM STEZKÁM. Ondřej Landa

JAPONSKO TĚLEM OD MINA TANAKY K POSVÁTNÝM STEZKÁM Ondřej Landa

PŘEDMLUVA Každý mladý muž by se měl v patřičném věku vydat na svou Cestu. Každý Honza z pohádky (a mýtický rytíř či hrdina slavného románu) dělal totéž: vydal se do neznáma, aby poznal sám sebe. Jen málokdo má ale odvahu vydat se až na druhou půlku světa (ne za devatero, ale za padesátero hor a řek), do zcela jiné kultury. Naložit si víc, než je obvyklé. Posunout si, a navíc dobrovolně, pomyslnou laťku výš, než se od něho očekává. Přitom výhody takto extrémního přístupu jsou zřejmé: čím výš a dál mladý hledač vyskočí a dojde, tím lepší pozice (na celý další život) dosáhne. Samozřejmě, dobrodružný poznávací pobyt v divoké a neznámé přírodě, extrémní horolezecké či tělesné výkony jsou jen pro ty nejasketičtější. O to důležitější pak ale je, aby se takový nadšenec o své zkušenosti a pocity a objevy podělil. Jednak si utřídí myšlenky a zkušenosti (a pokusí oddělit podstatné od nepodstatného a pomíjivého), jednak při zpětném pohledu a nutnosti pečlivě formulovat odhalí detaily toho, co prožíval, a co bylo tak intenzivní, až oči přecházely (a tehdy si nevšimly). Aby, s odstupem v čase a prostoru, pochopil více souvislostí. A abychom si i my ostatní mohli přečíst a alespoň virtuálně se také asketicky a cílevědomě naladit na to, jaké to je, být extrémně a umanutě výkonný. A nejde jen o výkony a exotickou cizinu. Proces hledání a rafinace názorů (z počátku se každý hrdina musí vypořádat především se svými iluzorními představami o tom, co ho čeká a jak se mají chovat cizinci), měnící a vyvíjející se s každou další zkušeností, to je také to, oč tu běží. Další důležitým aspektem cest a hledání je pak pokora…a z ní vyplývající zjištění, že i duchovnost je to, oč nejen tu běží. A že přes všechnu naivní odvahu mládí je důležité zjistit a přijmout fakt, že člověk nemá vše pod svou kontrolou. Že existuje náhoda, která ovšem přeje improvizaci. A že tělo může být (hudebním) nástrojem a je-li cvičeno, nástrojem mistrovským. A že jen díky tělu to vše abstraktní, smyslové a extatické můžeme zažít. I na Cestě za sebou samými. Vlastimil Marek

ÚVOD

V úvodu bych rád poukázal na jednu důležitou praktickou informaci. Kniha Japonsko tělem netvoří jednotný celek, jak by se mohlo na první pohled zdát s ohledem na časovou souslednost, nýbrž je tvořena ze dvou částí.

Přestože na sebe tyto části volně navazují, velmi se liší obsahem i stylem vyprávění. Není proto třeba číst od začátku, jak se, takříkajíc, sluší a patří. Kterou část si však vybrat či kterou začít, to už nechám na osobních prioritách čtenářových. První polovina knihy pojednává o šestitýdenním workshopu proslulého tanečníka a jevištního mistra Mina Tanaky na jeho farmě v horách nedaleko Tokia. Bližší informace o tomto pozoruhodném člověku, kterého mnozí nazývají mistrem Zenu, jsem rozvedl a přiložil na konci knížky jako samostatný dodatek. Já sám jsem se workshopu účastnil dvakrát. Jako student pohybových umění, hledající jevištní přirozenost a silnou expresi. Jako antropolog zkoumající vztah mezi člověkem, jeho uměním a přírodou. Jako etnograf s předsevzetím, že cokoli zajímavého zažiji a vyzkoumám, přetlumočím do slov a předám lidem v Čechách. Ale zejména jsem do Japonska odjel jako člověk s velkým zájmem o sebe sama, o vlastní tělo a přírodu, toužící po někom, kdo by mi pomohl najít cestu k vnitřní svobodě. Po dvou letech vím jistě, že v Minu Tanakovi jsem „toho někoho“ našel. Jeho učení je mi téměř denním průvodcem v životě i na jevišti, kteréžto se snažím spojit v jedno, a přestože jsem od něj letos odjížděl s pocitem, že už se k němu nechci vrátit, musím říci, že to co mi v rámci tréninků, skrze nespočet rozhovorů, které jsme spolu vedli v soukromí i v širším kolektivu, jakož i svým způsobem života úzce spjatým s přírodou i lidmi, předal, bylo tím nejcennějším věděním, jakého se mi zatím v životě od druhého člověka dostalo. Dal mi mnoho. Přesto jsem odjel a vrátit se nechci. Jeho nauka mi pomáhá nalézt svobodu a sebe sama, avšak síla jeho autority je pro mě nakonec zotročující. Být Já znamená být sám, hledání svobody je nikdy nekončící proces a k přírodě mi může pomoci najít cestu zas jen příroda. To mě naučil a s tím jsem ho opustil. A ještě něco mi ukázal: že ani sám guru není dokonalý, ba, že to může být úplně naopak, a já tak dodnes nevím, zdali jsem letos jeho farmu ve vesničce Homura skutečně sám opustil či jsem byl vypovězen. Ale to už je příběh pro jinou knihu.

Druhá část, začínající kapitolou „Ósaka“, pojednává o mém déle než měsíčním putování napříč Kansají, nejvýznamnější kulturně historickou oblastí Japonska ve středozápadním Honšů. Na rozdíl od první části, v níž bylo prioritou co nejpřesněji zachytit a předat Tanakovo učení, zde převládá ryze subjektivní popis. Popis míst, které jsem navštívil, lidí, které jsem potkal, i mých vnitřních pochodů v neobvyklých situacích, do kterých jsem se náhodou dostal či jimž jsem se záměrně vystavil. Drtivou většinu času jsem cestoval sám, přičemž hlavním průvodcem a společníkem mi bylo moje vlastní tělo. Japonsko je úžasná země! A díky tělu jsem ho viděl zcela novýma očima. Málo peněz, cestování stopem a spaní pod širákem byly pak nástroje mé nezávislosti, která mi ukázaly cestu k zážitkům, o kterých jsem dříve jen četl v knihách s duchovní tematikou. Z tohoto pohledu pro mě byli byly nejdůležitější dva týdny strávené v posvátných horách národního parku JošinoKumano, hlavním centru sekty Shugendó, která je využívá ke svým asketickým praktikám. Bližší info o tomto náboženském hnutí rovněž přikládám na konci knihy. Řadu jeho členů jsem potkal, askezi si vyzkoušel a hodně se toho naučil. Od sebe sama i od přírody. Ta je v těchto horách obzvláště silná a vzpomínky na ní stále velmi živé, přestože teď stojí trošku v pozadí těch letošních. Tento rok jsem totiž navštívil ostrov Yakushima, překrásné místo v subtropech s jedněmi z nejstarších stromů na světě. Jejich až sedmi tisícová paměť mi ještě teď při vzpomínce vibruje celou bytostí. Ale i to už nechám na jindy… Přeji příjemné sdílení

Ondřej Landa

Část první: WORKSHOP MINA TANAKY Hakushu

12.7.

Právě sedím kdesi, odkud snad za hodinu najdu cestu. Přede mnou malé neobdělané políčko a z malého lesíka za mnou se ozývá cvrkání hmyzu a zpěv ptactva. Když trochu vzhlédnu, naskýtá se mi pohled na cele zalesněné japonské horstvo. Je to obrázek jako vystřižený z nějakého dokumentu National Geographic o horských gorilách. Není k tomu daleko. Včera, při své dopolední procházce, jsem totiž potkal stádo opic, pravděpodobně makaků. Bylo jich dobře přes padesát a právě obezřetně vylézaly z lesa a přecházely silnici. Když mě zmerčily, začaly pokřikovat a daly se na úprk přes staré domy u silnice. Na přilehlé plechové střeše to znělo jako při kroupové smršti. Pokusil jsem se je sledovat, ale byly příliš plaché. S člověkem tu nejsou zrovna kamarádi, protože zdejší zemědělci je mají zafixované jako jedny z nejnepříjemnějších škůdců. Snad se mi je ještě podaří vidět. Jejich trusu je v okrajových lesích habaděj.

Krom nich tu na svých polích farmáři neradi vidí také veliké havrany, jejichž krákání se velmi podobá lidským hlasům. Na místní kukuřici se umí pěkně vyřádit. Lákají mě hory a jejich neobydlené lesy, ale prý je tam dost nebezpečno. Medvědi a hadi. Občas prý sestoupí hladový medvěd i do údolí a napadne člověka. Krom toho tam asi velkým problémem bude počasí. Dnes je jasno a horko přes třicítku, v půl dvanácté mám slunce téměř kolmo nad hlavou, ale první dva dny byla stoprocentní vlhkost a přes hory se valily obrovské mraky, které se rozplývaly až v údolí. Pršelo hned první noc. Byl jsem zrovna na procházce a nasával sílu okolní zeleně. Bosky jsem se procházel na asfaltce mezi terasovitými rýžovými políčky a snažil se plně se soustředit na své kroky a cítit každou píď země pod sebou. Na chvíli jsem také zalezl do malého hájku místních cedrů a nasával okolní prostředí. Příroda tu má velkou moc. Cítím ji jako opravdovou živou bytost. Prostupuje tu vším. Po cestě vlakem z letiště Narita do Tokia jsem ji viděl jako rozprostírající se číhající zelenou plazmu na okraji rýžových polí. Její divoká existence se na těchhle hranicích zastavila, ale její duch se vznášel i nad poli a jemně pronikal do lidských stavení. Když pak měl možnost, při první příležitosti se zhmotnil a příroda začala zase bujet. Sápala se na železné konstrukce elektrických sloupů a obsazovala veškeré nezastavěné plochy. Tahle jednolitá zelená masa byla odražena až protitlakem jiné bytosti – anorganickou krystalickou plazmou města. Tokio jsem viděl jen z vlaku. Vypadalo jako postavené z malých geometrických částeček poskládaných do sebe. Stejně jako příroda se i město drželo spíše při zemi a zaplňovalo celý prostor. Uličky mezi jednotlivými malými domky byly často sotva metr široké a když šla některá budova více do výšky, vypadala jako postavená z lega. Hezky kostička na kostičce. Opravdu to připomínalo jakousi pevnou krystalickou strukturu. Příroda si v tomhle království města na oplátku ani nevzdechla. Tady v Hakushu je to pak zas úplný opak. Zelená je jednoznačně dominující barva. Vody je tu nadmíru, ale obrovské koryto řeky je zaplněno sotva ze dvou procent. Říční voda je totiž rozváděna rozsáhlou betonovou sítí zavlažovacích kanálů, které vyživují četná rýžová pole, zeleninové záhony a sem tam i nějakou obilovinu. Domácích zvířat, kromě psů a koček, jsem zatím potkal poskromnu. Naše farma má ale obrovské množství slepic. Asi nejhojnější skupina živočichů je tu hmyz. Všudypřítomní mravenci, kterých na metru čtverečním země, plus na těle pozorovatele, lze najít velké množství druhů. Od nejmenších až po centimetrové obry. Před chvilkou mě v dutině stromu vyplašila podivná, asi pěticentimetrová verze jakéhosi cvrčka a cosi jako včela, akorát tak 4x většího, mi před minutou přistálo na košili. Hned potom mi přeběhl přes cestu asi osmicentimetrový brouk podobný střevlíkovi, který držel v kusadlech velikou housenku. No prostě všechny tyhle malý kreatůry jsou tu mnohem větší a hezčí než u nás. Ale on ten dojem krásy bude asi spíš způsobený exotičností a kouzlem nového. Vůbec nejhezčí jsou pak pavouci, kterých je tu taky požehnaně. Říkám si, že kdybych se tu při svých procházkách lesem neustále neometal, skončím dočista jak kokon. Jedna nevýhoda téhle vší krásy je ale v tom, že všechno to „makromikro“ skáče. Takže občas mě nejeden takový mnohonožík dost vyleká. Jedovaté může být ledacos. Ptáci tu mají pronikavé hlasy. K večeru tu spolu se žábami a cvrčky tvoří dost psychedelickou zvukovou malbu. Spousta jich je velmi dobře pozorovatelná, protože vzhledem k hospodářským plodinám neustále číhají někde poblíž. Jsou tu vrány, pták podobný tetřevu, a ten podivný noční cvrčko-žába, co se schovává kdesi ve větvích. Toho jsem ještě neviděl, přestože ho tu musí být mraky. Podle místních se mám bát hadů, ale zatím jsem žádného nepotkal. Jen ještěrku s krásným neonovým ocasem. Ale nepřestávám dávat pozor. A ke zvířatům snad ještě to, že jsem byl včera na procházce se šíleným psem, který patří jednomu z našich hostitelských farmářů. Jmenuje se Ho a při výletu k řece se mi málem uškrtil na vodítku. Dost mě sral, byl to boj nervů, ale nakonec se mi ho snad podařilo trochu uklidnit. Třeba když jsem se na čas u řeky zastavil u takového podivného, snad uměleckého díla postaveného uprostřed kruhu z velkých kamenů. Bylo tvořeno vysokým železným sloupem s dlouhým ocelovým lanem, na jehož konci visel asi tunový balvan. Tam si dal Ho chvíli pokoj. Snad byl z těch balvanů a železného kůlu vypleskej stejně jako já. No ale dlouho mu to nevydrželo, a když jsme pak vlezli do lesa, zase si málem amputoval hlavu. Druhová rozmanitost vegetace je tu vskutku obdivuhodná. Lesy v údolí převážně smíšené s občasnými cedrovými háji. Lesy v horských oblastech, kam jsem se zatím nedostal, se pak zdálky podobají spíše džungli s vyplněním všech pater. Je to opravdu neprostupná zelená masa. Žádná začínající pleš muže po třicítce jako u nás. Z rostlinstva tu poznávám spoustu evropské flóry, ze které mě nejvíc překvapil jetel luční, jitrocel větší, řepík lékařský a neofytní květina dokonce v samotné Evropě - zlatobýl kanadský. Hojně je tu pak rostlin popínavých a

plazivých. Někteří takoví popínaví parazité vinoucí se kolem stromů mají dřevnatý stonek tlustý až deset centimetrů. Podobají se spíše liánám a nejednou usmrtí i velmi silného hostitele. Popínavky s omamnou vůní a trojčetným listem jsou jedovaté a dokáží velmi silně podráždit pokožku. A teď k tomu, jak jsem se sem vlastně dostal. V Moskvě mělo letadlo zpoždění, a tak jsem čas vyplnil meditací a koukáním po ženských. A pak už hurá do velikého Boeingu a asi deset hodin si to frčet přes Rusko a Jižní Koreu až do Tokia. V letadle jsme dostali dotazník určený k potřebám celníků, kde mě docela pobavila otázka, která se tam asi zapomněla ze samurajských časů: Prý jestli nevezu nějaký meč… Na celnici jsem narazil na mladší úřednici, která se mě ptala na několik základních otázek, typu: Co jedete do Japonska dělat?, Jak se jmenuje přítel, kterého jedete navštívit? atd. Nic extra. Řekl jsem, že jedu turistovat, a tuhle krásnou lež jsem jim otiskl do daktyloskopického snímače a vysmál do foťáku. Na radu Minova týmu jsme totiž radši neměli říkat, že jedeme tancovat, protože když se v Japonsku řekne DANCE, vyvolává to spíše představu night klubů a ilegálních přistěhovalců z chudších asijských zemí a z Ruska. Takovéhle DANCE osoby pak Japonci na místě deportují zpět. V minulosti už tenhle případ nastal i mezi účastníky workshopu. U brány mě čekala Moni alias Monica Garida de la Fuente, asi třicetiletá Španělka, se kterou jsme se už dříve emailem dohodli, že do Hakushu pojedeme spolu. Moni je nízkého vzrůstu, velikého obličeje. Žena s hrubou kůží a povadlými ňadry. Při vyslovování sykavek jemně prská. Je performerkou a v současnosti se živí jako servírka v Mallorských horách.Veganka, velmi empatická s citem pro nálady druhých a pro to, co takzvaně visí ve vzduchu. Trošku čarodějka, bohudík nehezká, což nahrává mému předjaponskému předsevzetí pohlavní askeze. Když Moni konverzuje, otevře oči do široka, čočky se jí roztáhnou a nabídne člověku široký duševní prostor, v němž si může ztracen zaplavat. Jsou to velmi podivné pohledy a nemohu říci, že bych je vnímal zrovna pozitivně. Jako by ten její hluboký éterický bazén byl jen jakousi iluzí, pastičkou na zbloudilou dušičku, která by jí snad dala moc důvěry. Nikdy neplavu příliš dlouho, ani příliš daleko.. Vyrazili jsme spolu na vlak rovnou do Hakushu. Ale ouha, zapomněl jsem na pultíku na celnici doklady, pojištění a zpáteční letenku. No, dobrý… Ale nestresoval jsem se - četl jsem cosi o japonské slušnosti a poctivosti a skrze ustarané slečny na informacích a usměvavého celníka, který mi záhy poníženě přinášel mé tiskoviny, jsem si tuhle skutečnost i poprvé v praxi ověřil. Cesta do Hakushu trvala asi šest hodin. Míjeli jsme rýžová pole, bambusové háje a sídliště v krajině, která na mě zanechala velmi silný dojem již zmíněnou vitalitou přírody. Na zastávkách pak mou pozornost přitahovaly zejména středoškolačky v sexy školních uniformách. Vlaky jsou v Japonsku velmi pohodlné a cesta byla hladká. Jen v posledním motoráčku jsme trošku trpěli pachem toalet, jejichž splachovací technologie stála v principu „spláchni tím, co vyčůráš“. Spočívalo to v tom, že jakmile člověk zmáčkl příslušné tlačítko na spláchnutí, kontejner se septikem začal vířit a jeho obsah několikrát obkroužil vnitřek záchodu a „umyl“ ho „do čista“. Taková trošku hardcore ekologie! Dorazili jsme do malé vesničky Hinoharu, odkud jsme do Hakushu chtěli pokračovat autobusem, kdyby nás ovšem nezastavil výpravčí s tím, že jsme cestovali na špatnou jízdenku. Dlouho to trvalo, než se mu podařilo nás přesvědčit, že bez menšího příplatku nás prostě ven z nádraží pustit nemůže. Jak jsem četl, Japonci velmi neradi využívají v konverzacích záporné výroky. A tak chudák průvodčí! Za těch deset minut slyšel od nás „ne“ asi víckrát, než za celý svůj život. Na autobusové zastávce, hned vedle pomníku slavného samuraje, se k nám přidala Midori, mlaďounká, pevně stavěná Japonka, která zrovna vyšla střední školu. Když jsem se jí ptal, proč jde na workshop k Minu Tanakovi, odpověděla, že ji zajímá zemědělství. Autobus nám zastavil hned vedle malého obchůdku jménem Miošija. Bylo zrovna pět hodin v podvečer a z místního rozhlasu vyhrával úryvek z melodie písně Yesterday od Beatles. V obchodě se stačilo zeptat na farmu Mina Tanaky a už jsme si to štůrovali po silnici vinoucí se mezi rýžovými terasami a políčky se zeleninou. Ale ušli jsme sotva pár stovek metrů, když u nás zastavila bílá dodávka, z níž vylezl malý, hubený, asi čtyřicetiletý snědý chlapík v gumácích, a měkkým hlasem a špatnou angličtinou nás vyzval, abychom si vylezli na dodávku, že nás sveze. Byl celý v bílém, ale tahle barva přes farmářskou špínu prosvítala už jen stěží. Poznal jsem v něm Tamaie, tanečníka, který v zimě vystupoval v Huse na provázku s Vladimírem Javorským v inscenaci Don Quichote z Hakushu. Body weather farm byla nedaleko. Jde o velmi chudé stavení s jedním patrem, různě vyspravované, se špinavými stěnami. Na malém dvorku s hliněným povrchem je veranda na sušení prádla a suchý záchod, což je de facto jen bouda s dírou v zemi a s vedle stojícím groteskním dřevěným pisoárem. V levé části dvorku se nachází jakýsi otevřený kumbál s pultem na třídění zeleniny a spoustou farmářského náčiní. Vedle záchodu pak stojí betonový lavor s umyvadlem a dvě pračky.

V malé předsíni nás přivítali členové Minova týmu i místní farmáři. První byla Minova profesní i životní partnerka Shiho Ishihara. Velmi sympatická usměvavá mladá tanečnice s dětským pohledem. Asi nejmilejší člověk, jakého jsem v Japonsku poznal a zároveň jediná žena, po jejíž blízkosti jsem opravdu vnitřně zatoužil. Když jsem se pak dozvěděl, že je to žena samotného mistra, trošku mě to zaskočilo. Ale vůbec se nedivím. Je úžasná! Kdykoli se na sebe se Shiho podíváme, musíme se smát. Je to zvláštní, jako bychom se už dávno znali. Ale její pohled a vnitřní radost jsou mnohem vyspělejší než mé. Dále Naoko Moeshiba, manažerka workshopu. Řekl bych také „mladá“, ale i jí už táhne ke čtyřicítce, stejně jako Shiho. Japonci vypadají většinou mladší, než opravdu jsou. Naoko učí kdesi ve Státech na divadelní škole herectví a na Minově workshopu už byla několikrát. Teď je jeho hlavní asistentkou přes administrativu a místní organizaci. Přísná žena, která vypadá trošku jako mimozemšťan. Stálé farmářské osazenstvo pak tvoří, spolu s Minem a jeho syny (kteří však farmaří na jeho farmě v horách, několik kilometrů vzdálené od Hakushu) tři farmáři: Tamai, Kazu a Suzuki. Všichni tři jsou to velmi milí a ochotní lidé. Tamai i Kazu se sem dostali skrze Minův workshop, jen Suzuki si chtěl po studiu architektury vyzkoušet farmářský život rovnou. Teď už je tu přes deset let. Sedmnáct let je tu Kazu, malý muskulaturní človíček s hebkým hlasem, který mi vzezřením i postavou silně připomíná mého kutilského gymnastického bratra. Na tyhle typy mám ve spojení s přírodou a těžkou prací štěstí. Kazu totiž jakoby vypadl ze stejného vejce s Marcem, mým kolegou zahradníkem z Anglie, ale i s jiným Marcem, mým kamarádem žonglérem z Argentiny. Automaticky k takovým lidem zaujímám pozitivní postoj. Snad to dělá ten bratrův vzor. Na farmu jsme s Moni dorazili jako druhá vlna účastníků workshopu. Předstihla nás Elina, mladá Řekyně z Kréty. Pěkný kus ženské! Možná trošku dětinská a hádavá, ale veskrze příjemná společnice. Má trošku kozí oči, ovšem oplývá nádherným zvonivým smíchem. Farmáři mě ubytovali v malém obýváku s podlahou z rohoží, zatímco Moni poslali o patro výš do místnosti s verandou určenou pro ženy. Samozřejmě nás nezapomněli upozornit na sundávání bot před každým vstupem do místností. Na to jsou Japonci hákliví. Rozložil jsem si lože na podlaze a šel obhlédnout zbytek stavení. Hned za předsíní se nachází začernalá kuchyně, plná různých koření a pochutin z celého světa, které tam různě zůstaly po „workshopácích“ z minulých let. Na stěnách visí obrovské zakouřené hrnce a pánve a v jedné skříni se v různě velkých sklenicích převalují podivné lektvary plné ještě podivnějších rostlin a plodů. Tahle čarodějná vitrínka není nic jiného než Kazuův zásobník domácího saké. Z kuchyně se pak vchází do chodby s pracovnou, jež přímo sousedí se zastřešenou verandou s výhledem na přilehlé rýžové pole. Slouží jako jídelna. Přestože jsme byli později rozděleni do ubytovacích skupin a rozesláni do různých koutů Hakushu, sem jsme se vždy vraceli ke společnému stravování a besedám. A tady jsem si sednul, aklimatizoval se a vyhlížel další přijíždějící workshopáky. Ten den přijel ještě Joachym z Dánska a Caspar z Holandska. Oba vysocí, statní a přátelští hoši. Jen Joachym je bílý jako stěna, zatímco Caspar, jako potomek surinamské matky, je laděn spíše do černa. Od prvního okamžiku jsme si rozuměli a brzy se skamarádili. Oběma je kolem pětatřiceti. Joachym studuje herectví, Caspar je dobrodruh na volné noze, který po Japonsku pokračuje do Číny za studiem Kung-fu. Dnes ráno jsme po sytém spánku a lahodné zeleninové snídani hned vyrazili do práce. Na farmě se nezahálí. Vrhli jsme se na pletí pole se sójou a ve mně začala postupně klíčit radost ze vzpomínek na doby, kdy jsem doma víc než hlavou makal rukama. Bylo vedro a chtěl jsem se svléknout do půl těla. Ale předtím jsem se radši zeptal Tamaie, jestli je to v těchhle končinách akceptovatelné. Řekl, že pro mě v pohodě, ale že kdyby se svlékl on, okolní farmáři by mysleli, že se zbláznil. Po práci jsem vyrazil na okružní výlet kolem zahrad ikebany až k úpatí hor. Když jsem se vrátil, naložil jsem si nohy do jednoho z betonových kanálů a odtud vítal další účastníky workshopu, kteří přijížděli taxíkem i přicházeli pěšky. Jedno vítání bylo obzvlášť zajímavé. Otevřely se dveře taxíku a vylezl zavalitý, asi padesátiletý zpocený chlápek ve slunečních brýlích, který se chechtal na celé kolo. Přišel ke mně a s prezidentským úsměvem ve tváři se mi představil: „Hi, I am David from America.“ „Typickej“ amík! Díval jsem se za ním, jak se jde ubytovat, a říkal jsem si: „No, potěš koště. Co tohle bude za workshop…?“ Nakonec se ale pro mě David stal překvapivě jedním z nejbližších lidí workshopu. Žije už několik let v Tokiu a jako překladatel z Japonštiny a historik byl pro mě zdrojem cenných informací a velmi příjemným konverzačním partnerem. Kdysi strávil půl roku jako mnich v zenovém klášteře a často podniká sólové výlety do hor, což byly

naše důležité spojovací můstky. Krom toho je podobné povahy jako já. Později se mi mezi řečí svěřil, že když Min obdržel jeho fotku, na níž stojí David rozesmátý s lahví Coca-coly před zenovým klášterem v Kalifornii, řekl si: „No co tenhle tu chce dělat?“, a přijal ho jen ze zvědavosti. 13.7. Ztrácím přehled o čase, zapomínám datum, nevím den v týdnu…Ale mám výbornou náladu. Na rozdíl od včerejšího rána je to luxus. Asi to jsou ty moje náladové vlny. K tomu nové prostředí, nová kultura, noví lidé. Cítil jsem se včera hrozně povrchně a řešil neustále sám sebe, své ego. Přišel jsem si jako nějakej rozmazlenej fracek. Jak v chování, tak v jednání s ostatními i v myšlenkách. Pro tentokrát je to pryč, tak doufám, že se to nebude příliš vracet. Včera také přijela nádherná dívka, Catherine z Anglie, která studuje v New Yorku činoherní režii. Krásná Angličanka se hned tak nevidí, tak proč musela jedna taková přijet zrovna do Japonska?! Snad se mi s ní podaří najít jen nezávazný kamarádský vztah. Zaměřím se na hledání jejích nedokonalostí a uvidíme, jak to bude fungovat. Začněme třeba u toho, že má přítele. Ráno jsem pomáhal přivazovat Kazuovi rajčata. Kazu studoval kresbu a do Hakushu přišel, aby zjistil, co je to tanec. Teď už je tady 17 let a pořád hledá. Důležitá je prý v tomhle procesu péče o rostliny. Zeptal jsem se ho, proč si to myslí. Odpověděl mi vřelým a klidným hlasem: „Každá rostlina otevírá své květy odlišným způsobem. Ten pohyb můžeš vidět. Stejné je to se zvířaty. Když se o ně staráš, když s nimi trávíš svůj čas, cítíš je skrze své tělo.“ Když jsem se mu pak vprostřed konverzace zmínil o našich dvou malých hospodářstvích v Čechách s tím, že mi není cizí život farmáře, nadšeně prohlásil: „Ó, takže máš velmi dobrou zvířecí paměť!“. Myslel tím, že mé lidské tělo si díky kontaktu se zvířaty lépe vzpomíná na svou vlastní zvířecí minulost. Stále nad tím přemýšlím… Teď jsem v šintoistické svatyni s velkými cedry, zhruba vprostřed vesnice. Za posvátnou bránou torii stojí dřevěná budova se zvonem na přivolání kami – místních božstev, a vedle ní je spousta malých kamenných svatyněk na zídce, která vede až k jakémusi plochému kamennému pomníku s nápisy v čínských znacích. Cedry jsou ovázány provázky, za nimiž jsou zastrčené větvičky zabalené v novinovém papíru. Některé mají na useknutém konci náplast. Položil jsem ruce na jeden ze dvou starších cedrů a v konečcích prstů pravé ruky jsem ucítil tep svého srdce silněji než kdy předtím. Navštívil jsem také druhou místní šintoistickou svatyni ležící u úpatí hor. Je podstatně rozsáhlejší a krásnější. Tvoří jí tři budovy a řada malých svatyněk ve stráni. Před vchodem stojí tradiční umyvadlo s kalíšky na umytí dlaní a vypláchnutí úst, a hned za ním je posvátná brána. Vstup do hlavní svatyně pak stráží kamenní lvi se psími hlavami. Procházel jsem tím klidným místem, prohlížel si symboly a napadala mě řada otázek: Kdo jsou ti muži s andělskými křídly vyobrazení na průčelí svatyně? A co znamená meč tvarem silně připomínající falus, který je tu vůbec nejčastějším symbolem? Co je to za boha se třemi hlavami a šesti rukama, v nichž svírá rozličné zbraně? A proč je ten nejstarší strom zrovna na pravé straně od hlavního stavení a je ovázán provazem s pověšenými bílými papíry ve tvaru blesku? Snad najdu v blízké době někoho, kdo mi dá odpovědi. Napadá mě David… U onoho nejstaršího stromu, velikého cedru o dvou spojených kmenech, jsem zkoušel meditovat se zemí, ale moc mi to nešlo. Mám teď hlavu plnou různých myšlenek. Plnou pochybností. O sobě a své životní cestě, o zen buddhismu, o všem. Jsem prostě plný myšlenek a chci s nimi ven. Ale nevím, jak na to. Inu, zkusím prostě udržovat „mysl nevím“ a uvidím, co přijde. Na svém chování mezi ostatními mě teď nejvíc štve, že v něm vidím Nelu, mojí postpubertální spolužačku z JAMU, a to mě hrozně děsí. Ale snad, když se takový přijmu... Odpoledne nás čekala další práce - pletí cibule. Dělám a dělám. Při stoprocentním nasazení je to po těžkém začátku velmi naplňující činnost. Pracoval jsem dvakrát tolik co ostatní: „Chrání mě to před myšlením.“, reagoval jsem na poznámky o mé rychlosti od ostatních workshopáků. „Pracuju tak rychle, jak rychle pracuje moje mysl.“ Přítomnost! Jen občasné ohlédnutí na řádek za sebou, poučit se či pochválit, a pak se podívat vpřed, co mi ještě zbývá. Ale jen krátce!

Zabydlení

14.7.

Odpoledne jsme sekali trávu kolem tzv. Forest stage - jeviště uprostřed lesa, které je prorostlé stromy. Ó bože, toho krásného hmyzu! Velcí roháči a obrovský kovařík, který měl kolem deseti centimetrů! A krásné štíhlé minivosy, co mě jedna ďobla do brady, když jsem sekal příliš blízko jejich minihnízda na listu! A kvantum suchých schránek od larev cikád! A obrovský housenky na kaštanech! A žabičky! No krásné… Pracujeme vždy zhruba 4 hodiny a forest stage jsme uklízeli jako tréninkové místo, na němž bude probíhat většina workshopu. Asi po dvou hodinách práce se mezi námi zjevil jakýsi rozcuchaný stařec svalnaté a pevné postavy. V ruce držel síťovku a vypadal velmi unaveně a nevrle, jako by právě vstal po nevydařeném spánku. Těžkopádně, jako přestárlý opičák, se bosky dobelhal k dřevěné lavičce, posadil se a zapálil si cigárko. Pomalu nasával kouř a svůj klidný, ale přísný pohled upíral na dřevěnou podlahu forest stage. Občas po nás hodil očkem jako lev samotář pozorující svou potencionální smečku. Pak vstal, prohodil pár slov ke Kazuovi, pomalu došel ke svému malému bílému autíčku a odjel. Min Tanaka. Představil se nám jako na nějaké němé módní přehlídce a naplnil nás očekáváním zítřka, prvního dne workshopu. Po práci jsme se vrhli na přípravu večeře. Vaříme si ze zeleniny, co sami vypěstujeme. Ujímám se tady dychtivě a často vařečky, protože vařit z produktů v absolutní biokvalitě je prostě radost. Dneska jsem zrovna dělal kari a pak pálivé cosi, co měl na svědomí náš SPICY TEAM, který tvořím já a Catherine. Mě pálivé nevadí a Catherine se nedávno vrátila z delší divadelní poutě po Indii, takže si kořeněné přímo užívá. Jen chudáci místní farmáři skoro nemohli mluvit, jak otevírali pusy dokořán, aby si vychladili jazyky. Ke snídani děláme tzv. „oněgiri“ alias rýžové koule. To znamená rýže promíchaná s kořenící směsí a zabalená v řase „nori“ do tvaru trojúhelníčku či kuličky. Stačí zakapat sojovkou a výborná svačinka je na světě. Beatles tu po večerech už vyhrávat přestali. Místo toho tu teď mívám svou každodenní melancholickou českou chvilku: Z vesnického rozhlasu zaznívá den co den úryvek z Dvořákovi Novosvětské. Po večeři se už farma zaplnila účastníky z celého světa a ožila různorodým jazykovým štěbetáním. Jsou tu lidé ze všech koutů Evropy, z Ruska, Ameriky, Mexika, Indie, Indonésie, Nového Zélandu,…snad jediný obydlený kontinent, který tu nemá své zastoupení, je Afrika. Ve všeobecném ruchu nás začala Naoko organizovat do ubytovacích skupin a kuchyňských týmů. Celkově je nás tu zhruba třicet a do skupin čítajících 4-6 osob jsme namícháni různě. Já jsem byl v ubytování převelen do takového nízkého „papírového“ bungalovu na podstavcích poblíž obchůdku Miošija, co vypadá trošku jako přerostlá maringotka. Stačí v něm lehce zadupat a celý se zatřese. Tenhle prostor sdílím s Casparem a dále s mladým Američanem Asherem, Hektorem z Mexika a Španělem Manuem z Barcelony. Je to zajímavá skvadra. Caspar, Asher a Manu jsou tři nejvyšší lidé z workshopu a mají co dělat, aby si v japonských obytných rozměrech co chvíli nenatloukli lebky. Asherovi je dvaadvacet a je to kompletně zarostlý blondýn. Vypadá trošku jako nějaký drsný dřevorubec z Vermontu, odkud pochází. Tenhle kraj je proslulý tvrdšími podmínkami k životu i drsnějšími povahami místních obyvatel. Ale v Asherových očích vidím něco jiného: „Jsem milej klučina, a neublížil bych mouše.“, říkají mi. Asher je buddhista, každé ráno sedí zazen a na jedné alternativní univerzitě ve Státech studuje tanec a filozofii. Manu je naopak absolutní brunet, trošku hromotluk, co by mohl jít z fleku dělat maskota raperské skupině z rumunského venkova. Vystupuje velmi sebevědomě, má velmi hrubý, až nemotorný akcent a prezentuje se trošku jako kápo světa. Ale když se mu zadívám do očí, cítím často jeho nejistotu a snad i strach. Jsem s ním i v kuchyňském týmu, a když přišel na naši první společnou schůzku a suverénně se prohlásil za vedoucího kuchaře, začal jsem tušit, že s ním bude mít moje ego trošku problém. Posledním v domě je Hektor z Mexico City. Drobátko roztržitý kluk snědé pleti a tichého vystupování. Trošku smažka. Je mu čtyřiadvacet a už vyzkoušel snad všechny drogy dostupné na latinskoamerickém trhu. Neustále posmrkává. Že by vzpomínka na kokainové období? Ale co se jinak jeho těla týče, je velmi vitální, hbitý a pružný. Hned po první konverzaci jsme si padli do oka, i když nutno říci, že já jemu asi víc než on mně. Jsem vždycky trošku opatrný na lidi, kteří mě hned po prvním dnu nazývají „very good friend“. Ale máme k sobě generačně blízko, sdílíme dům, a máme se vždycky o čem bavit, takže pohoda.

Jinak, co se kuchyňských týmů týče, ty tady mají vždy v určeném pořadí na starost stravování všech a za tím účelem jsou jejich členové v daný den osvobozeni od práce na poli. Já jsem kromě Manua ve skupině ještě s Francouzkou dánského původu jménem Charlotte a Američankou Helen z Kalifornie. Ta je pro změnu původu čínského. Charlotte je profesionální tanečnice silně muskulaturní postavy a maskulinních rysů. Ale je to brouček! Velmi ostýchavá milá bytůstka, zábavná a roztomilá. Je mi asi po ramena, a co chvíli ji musím obejmout, jak mě dojímá její dětský duch. Helen je pak na oplátku velmi hezká Asiatka, která je však trošičku vnitřně upjatá. Kdykoli řeknu nějaký fór, vždycky si chvilku rozmyslí, jestli se mu vůbec zasměje a jestli náhodou nebyl mířený proti ní. No, pravda, že jsou na ni moje vtípky mířeny často, ale vždy v dobrém. V takových chvílích většinou mlčí, nebo se mě snaží nějak nemotorně setřít. Chvilku jí trvalo, než si na mě zvykla, a pak mi najednou začala vyjadřovat tolik náklonnosti, až jsem se trošku vylekal. Helen jinak pracuje jako vědkyně v oblasti statistik v potravinářském průmyslu. Je jí čtyřiatřicet, stejně jako Charlotte, ale vypadá minimálně o deset let mladší. V samotném Hakushu nás zůstalo asi jen dvacet, zbytek si sebou odvezl Min na svou farmu v horách. Když se večer vše uklidnilo, a my byli spokojeně najedení a ubytovaní, šli jsme spát a těšili se na to, kvůli čemu jsme sem všichni přijeli – na workshop Mina Tanaky.

Be alone!

15.7.

V osm hodin ráno jsme se všichni sešli na forest stage a posadili se do velikého kruhu. Min už vypadal trošku lépe než předchozího dne, ale byl stále velmi odměřený a častoval nás přísnými pohledy. Vytáhl papíry s našimi jmény a fotografiemi a vyzval nás, ať jeden po druhém řekneme své jméno a zemi původu. Byl jsem asi vprostřed a neustále jsem si v duchu opakoval: „Neříkej nic navíc! Ujede ti pusa a uděláš ze sebe blbce jako obvykle.“ Nakonec jsem to ale stejně nevydržel, a když na mě přišla řada, povídám: „Jsem Ondra a přijel jsem z České republiky. Dělám trošku do hudby, trošku do žonglování, trošku do herectví a teď jsem přijel, abych dělal trošku do body weather.“. Ach jo… „Odkud ses dozvěděl o existenci tohohle workshopu?“, zeptal se mě Min. „Z televize.“, odpověděl jsem popravdě. „Z televize…“, povzdechl si Min a pohoršeně zakroutil hlavou. „Ale to už bylo před třemi roky.“, snažil jsem se zachránit si reputaci. „O možnosti přijet sem jsem se pak dozvěděl od své kamarádky, která sedí tamhle.“, a ukázal jsem na Kateřinu, krásnou českou tanečnici působící v Holandsku, se kterou jsem před půl rokem absolvoval butó workshop v Praze. Ta teď dělala, že mě nezná, a vypadala, jako by se chtěla propadnout do podlahy. „Dobrá.“, odsekl Min. „Další…“. Takže se mi to nepovedlo. Udělal jsem ze sebe blbečka a k tomu konzumní figurku obývákového typu. Ale jak se mi zdálo, ostatním tohle představovací kolečko taky na náladě moc nepřidalo. Celou dobu panovala v kruhu opravdu hustá a napjatá atmosféra a v tomhle prostředí bylo pro kohokoli dost zatěžko cítit se přirozeně. Když byli všichni představeni, Min k nám promluvil: Je vás tu letos hodně. Asi to nebude moc pohodlné. A proto: kdyby vás to tu někoho nebavilo, či se necítil dobře, prosím, jeďte domů, já budu rád. To stejné platí v případě, že jste se přijeli učit Butó. Pokud to tak máte, jeďte domů. Butó je duch. Já učím body weather. Učím o těle vstupujícím do tance. Na tomto workshopu nejde o ego. Není to závod, nejsou tu žádní vítězové. Jde tu pouze o to, co je dobré pro vaše tělo. Někdo je malý? Snižte se rovněž. Pomáhejte druhým. Ale když někdo bude líný, neleňte také! A ještě jedna důležitá věc: Jste tu všichni daleko od domova. Mezi podivnými lidmi. Berte to jako výjimečnou příležitost k tomu být tu opravdu sami, příležitost k otevření se. Pak jsme se vrhli do práce. Začínali jsme relaxačním cvičením. Rozdělili jsme se do trojic, v nichž dva lidé vždy různě masírovali a manipulovali s tělem třetího, který se měl uvolnit a plně se naladit na příjem. Manipulátory Min instruoval: Dejte druhému tělu sami sebe. Druhé tělo je vaším zrcadlem. Poté jsme se rozdělili do dvojic a Min nám vysvětlil další cvičení s názvem „Pushing discussion“. Spočívalo v tom, že se partneři nejprve rozdělili na příjemce a iniciátora. Iniciátor pak postupně tlačil dlaní do různých částí těla příjemce, který touto danou částí pohyb následoval. Pak se buď plynule vrátil do původní neutrální polohy těla ve

stoje či pokračoval v dráze pohybu opačným směrem při zachování její délky. Variací bylo, že tuto dráhu prodloužil na dvojnásobek. Po každé sérii cvičení i po jednotlivých relaxacích vždy následovala reflexivní diskuze, v níž jsme měli cvičícímu partnerovi říci, co jsme u něj viděli. Než jsme se u Pushing ve dvojicích prohodili, Min nám doporučil: Během cvičení se ptejte sami sebe, jaký je vzduch kolem vašeho těla. Zvířata se orientují a chovají na základě tohoto vzduchu. Na cvičení jsme pracovali dlouho a několikrát prostřídali partnery. Když jsme skončili, Min k nám promluvil: Dnes jsme pracovali na akceptaci (přijetí) a reakci. Vždy je třeba nejprve přijímat. Tělo už reaguje samo. Neviditelně… Nejdříve přijímejte! Když chcete reagovat, měli byste přemýšlet, co to pro vás znamená. Reakce je malá osobní historie. Poté si sedl po japonském způsobu na paty a vyzval nás, ať se stejným způsobem posadíme s ním do kruhu k tradičnímu ukončení workshopu japonskou děkovací formulí „Arigato godzajmašta“. K tomu nám řekl: Tímto způsobem děkujeme za tuto výjimečnou příležitost. Neděkujeme nikomu ani ničemu. Jen za tu příležitost. Jako jeden muž jsme se uklonili k podlaze a sborově poděkovali. Tak jsme pak zakončovali workshop každý den.

**** Hlavní část workshopu je vynechána z důvodu jejího umístění v jiné knize ***

Workshop – poslední část Kvůli dešti jsme byli opět ve skleníku. Po relaxaci k nám Min dlouze káravě promluvil: Když si lehnete, jste připraveni přijímat. Ležíte a přijímáte, to je Ok. Ale když dáváte, máte před sebou pokaždé jiné tělo, tak proč stále děláte to samé?! Musíte ocenit to které tělo zvlášť! Když to neuděláte, může to být nebezpečné. A snažte se poznat tu kterou osobu (person) zvlášť. Tělo je vždy spojeno s osobou. Často se mi stává, že něco objevím a něco si uvědomím vždy den předtím, než to Min řekne. A nebylo tomu jinak ani tentokrát. Zrovna včera jsem si říkal, jak moc důležité je vnímat odlišnosti a jiný náboj toho kterého těla. Ale pořád mi vrtala hlavou ta „osoba“.Šel jsem proto za Davidem upřesnit si, jak Japonci rozlišují mezi osobou (person) a osobností (personality). Vysvětlil mi, že osobnost by se dala přeložit jako „osobní přirozenost“ (preson´s nature). Last image work. V následujícím cvičení šlo o vtělení jedné nové představy, která byla velmi dlouhá, zahrnovala celé tělo a Min nám ji zadal už den předem, abychom se ji mohli naučit. Byla jakýmsi zakončením celé Image work a zněla zhruba takto: Stojíte v písku na pláži po kolena ponořeni v moři. Cítíte dorážení vln. Je velmi horko a vaše tělo je plné potu. Pozorujete velmi vzdálenou malou loď, která se k vám přibližuje po dobu sta let. Připlouvá až k vám a vy v lodi vidíte svojí vlastní mumii. Stáváte se tou mumií a loď odplouvá. Díváte se na oblohu, která zčerná, a spustí se velmi silný déšť. Voda se dostává na vaše seschlé tělo. Kousek po kousku ožíváte, až se na lodi postavíte. Rozdělili jsme prostor na jeviště a hlediště. Zaujali jsme pozice diváků, deset minut se rozcvičovali, a pak šli jeden po druhém na plac. Každý další člověk nastoupil vždy, když zaznamenal, že ten před ním už vidí loď. Maximálně však mohli být na jevišti jen tři lidé ve stejný čas.

První byl Caspar, po něm Josh. Seděl jsem, pozoroval a snažil jsem se být Já, vnímat sebe sama a zároveň performery. Můj vnitřní zrak stále ulítával pryč a do normality. Bojoval jsem s únavou, snažil jsem se být malým chlapcem ve velkém těle. Neustále se střídavými úspěchy. Pak začaly do hlavy proudit myšlenky o holismu a já začal přemýšlet. Nejdřív jsem nechtěl mysl nechat, ale pak jsem jí popustil uzdu: „Mysl pracuje lineárně, v přímce, která je rozdělena polaritou plus a mínus.“, honilo se mi hlavou. „Toliko božstva povrchního křesťanství. Bůh a ďábel. Posunutí vědomí do holistického pohledu znamená kruh, kde začátek splývá s koncem a všechny body je nutno vnímat naráz. Holy, to jako whole, celé, všechno, detaily… Jak jednou zlomíte mysl, objeví se odlišnosti. Zázrak. Život.“, slyšel jsem v sobě Minova slova. „Tak pracují kóany i Zenónovy paradoxy. Je to myšlení za myslí. Min to dělá vnímáním více bodů na těle naráz…“ Ozval se můj močák a chtěl jsem se jít vyčurat, ale intuice volala, že je ten pravý čas jít na jeviště. Tentokrát jsem ji poslechl. Už se mi tu párkrát nevyplatilo jí vzdorovat a teď jsem jí konečně dovolil promluvit. Intuice je velmi jemná záležitost. Stejně jako přechody nálad. Nálada je vibrace. Vešel jsem na plac a snažil se vnímat vlny a horko. Snažil jsem se vidět loď, jejíž podobu jsem změnil až když byla docela blízko: z velkého parníku na malý dřevěný člun bílé barvy.. Vždy jsem se vracel zpět k vlnám a horku, a tak se zpřítomňoval. Chtěl jsem VIDĚT člun před sebou, ale bylo to velmi těžké s lidmi v zorném poli. Kór s hýbajícím se nepozorným Manuem a Rizou, kteří stáli přímo přede mnou. Ale snažil jsem se stále víc. Nebyl jsem tolik nervózní, jak obyčejně před lidmi bývám. Snad pomohla ta indonéská cigareta, ze které mi dal Riza o pauze potáhnout. Jakýsi smotaný list tamější rostliny, který tam tenhle Indonésan často pokuřoval. Velmi chutný kouř s uvolňujícími účinky. Chtěl jsem vidět člun přibližovat se pomalu, ale dělo se to ve skocích, s mlhavým obrazem. A pak ta mumie. Její obraz byl stále velmi povrchní, neostrý, ale blížila se. Byl jsem to já ve zkroucené pozici. Jen ve zlomcích vteřin byl obraz jasný a v tu chvíli vždy projela mým tělem vlna vibrací. Nakonec byla má vlastní mrtvola těsně přede mnou a střílela na mě pocity hnusu a strachu. Nedokázal jsem se k ní přiblížit nadoraz, a tak jsem do ní skočil a začal bádat, jaké to je být mumií. Nejdřív jsem se v silné v křeči kroutil a přemítal o smrti. Stále mě napadalo, že smrt je bez dechu, ale přestat dýchat jsem nedokázal. Až najednou přišla myšlenka, že smrt je bez vody a já začal pracovat s představou, že voda uniká z mého těla všemi póry a já vysychám. Cítil jsem, že něco přichází. Zúžilo se mi hrdlo a já dýchal těžce a sípavě. Můj obličej se zkroutil do šílené grimasy výkřiku. Stále jsem se snažil držet oči alespoň trochu otevřené. Napadlo mě se ukázat divákům a přetočil jsem se na záda. Zároveň jsem se snažil zlomit nutkání chtít se ukázat a pozitivně se hodnotit. Vysychal jsem čím dál tím víc, už s minimem křeče. Pak měl přijít déšť. Obloha byla černá a déšť se spustil najednou. Stále jsem se snažil udržet cítění suchého těla a má pozornost byla směrována na kožní póry, z nichž unikaly poslední zbytky vody. A tyhle póry najednou začaly být zvenčí zavlažovány. Kousek po kousku jsem přecházel z vydávání do přijímání a začal cítit pronikající vibrační šustot kolem svého těla. Cítil jsem, jak mi život vstupuje kůží do těla. Snažil jsem se prožít každou vteřinu, nic nepřeskakovat, nic neopouštět. Dech se začal uvolňovat, prohlubovat a zrychlovat. Jak voda pronikala mým tělem, cítil jsem jeho intenzivní otevřenost a energii, která díky němu protékala mým tělem v proudech. Občas ze mě s dechem vylezl i zvuk. Začal jsem se zvedat a pomalu myslet na návrat do společnosti a na konec představení. Ale tok energie byl příliš silný. Grimasa utrpení se začala prolínat s úsměvem. Chtěl jsem plakat a smát se zároveň. Bylo to tak krásné a silné. Energie začala pulsovat a mně se v šíleném úsměvu rozklepala bránice. Křičelo to ve mně: „Zařvi! Skoč!“ a já poslechl s minimálním zaváháním. Vrhl jsem se na zem, vyskočil a zařval. Ale ne naplno, stále jsem cítil sociální blok. Dopadl jsem tvrdě, ale bez bolesti. Mé tělo se seskupovalo kloub po kloubu na podlahu a energie mnou silně třásla. Dostal jsem se na kolena a začal se třepat. Na svých rukávech jsem zpozoroval kapičky slin. A pak to řeklo: “Svlékni se a běž.“ A já vyrazil mezi diváky, před východem shodil triko, venku v dešti kalhoty a trenýrky a rozběhl se na parkoviště, kde jsem sebou švihnul do kaluže na tvrdé hlíně a dýchal a čvachtal se a vnímal tělo. Myšlenky na pohledy společnosti jsem se snažil zaplašit a užívat si svobody. Občas se objevilo slovíčko „nasrat“. Pak jsem viděl, jak se blíží kdosi v oranžové soupravě. Na vteřinu jsem se ocitl zpět ve svém sociálním já, ale nechtěl jsem tam setrvat. A tak jsem začal čvachtat v další kaluži. Ten člověk by Caspar. Nesl mi trenky. Měl velmi vážnou tvář a říkal: „Stay with us, man.“ Nechtěl jsem přijmout jeho povrchnost, byl jsem šťastný a přítomný jako nikdy předtím. Chtěl jsem něco říct na jeho ošklivě vážný obličej, ale vylezlo ze mě jen: „ You are… I am…“, a přitom jsem myslel: „You are ošklivý, nepravý, I am šťastný.“

Nakonec jsem mu poděkoval, oblékl si trenky a šel ke kolům. Tam jsem nechal promluvit sílu těla vzdorující chladu. Všechny svaly se napnuly a hlasivky zaskřehotaly. Tělo zaplavila vlna tepla. Pak jsem se zas svlíknul a osprchoval se pod kapající střechou. Oblékl jsem se a zase se zahřál svalovou tenzí. Když jsem došel zpátky do skleníku, byl jsem sám sebou. A tak to mělo být. Snažil jsem se nechtít obdiv ostatních, ani cokoli od nich. Jen jsem se oblékl a pozoroval, jak na jeviště kráčí Min. Konečně participuje na svém vlastním cvičení! Je jasné, že nemohl nic ukázat dříve, než na konci celého workshopu. Na scéně už byla jen Nene a Elina, ale všechny oči směřovaly k Minovi. Díval jsem se a snažil se uklidnit svoje pulsující tělo a naladit ho na příjem. Uzemnil jsem se do podlahy a pozoroval starce na kraji moře, jak sleduje přibližující se člun s nevolí. Mumie pak pronikala do Minova těla od hlavy a on začal klesat. Jeho nohy se lehce třepaly, ale přesto z něj vyzařoval jakýsi intenzivní klid, který pronikal celou mou bytostí. Horní polovina Minova těla se jako kořenová hmota přizpůsobovala tomu obrovskému vysílači vědomí jménem Tanaka. Uviděl jsem hranici smrti. Viděl jsem, jak jeho vědomí nechává tělo kráčet do smrti, ale nedovolí mu dojít do cíle. Jak úžasné! Jak hluboké! Snad i nebezpečné... Viděl jsem vědomí, které šplhá k ráji, které se protahuje do neexistence, ale posledního spočinutí si nedopřeje. Jen dává sobě přičichnout a tělo vláčí za sebou jako nějakou roztáhlou kovadlinu. Viselo na vlásku, ale pevnosti ocelového lana. Jemný deštík Mina pozvolna vracel do života. Když se znovu postavil, vypadal překvapeně a plný zájmu: „Ó, zase život? No dobrá. Co je tohleto? Ó, a co je tohle?“ Pak vkročil zpět do své osobnosti, vešel mezi nás a posadil se k promluvě. Mé tělo pomalu opouštěla Minova návštěva a životní energie se mi přeskupila do levé tváře a koutku, kde se zhroutila do velké energetické díry. Když jsem se ji pokusil zkrotit a uklidnit, celá levá polovina tváře se mi rozklepala. Postupně jsem tu šťávu usměrnil do „ksepana“ mudry v dlaních a poslouchal Minovu promluvu. Velmi vám děkuji. Bylo krásné se na vás dívat. Loď se přibližuje víc a víc, a pak prostě do toho obrazu skočíte. Ale stále je třeba vnímat horko a dorážení vln. Stále je třeba být zde. Být se svým tělem. Neulítávejte! To je tanec. Je třeba mít prázdnou mysl pro vstup obrazu. Někdy, před představením, je moje mysl velmi hlučná. Někdy musím hodně mluvit, abych ji uvolnil. A pak, když tančím, náhle se něco stane v publiku nebo v prostředí, a jsem tam. Kdykoli si začnu myslet: „Ó, teď jsem tak dobrý!“, jsem velmi špatný a nudný. A to dokonce, i když jsem absolutně vědomý (aware). To není dobré. To není tanec. Kdysi jsem viděl v představení jednu tanečnici, která tančila asi 20 minut, pak najednou přestala, plakala a omlouvala se: „Promiňte, jsem hrozná.“ A my jsme začali tleskat. Hijikata někdy v půli představení začal z hlediště křičet: „Stop! Začněte znovu!“ Byl už takový. Dělal, co myslel. Samozřejmě to bylo nefér k publiku. Není to profesionální. Jakožto profesionálové musíme pokračovat, i když nám to zrovna nejde. Ale někdy je dobré zastavit a začít znova. Dnes je nejdůležitější být ryzí (honest). Boj už není užitečný. Měli byste být ryzí a jít! Ale stále vnímat ty dorážející vlny…, dodal se šibalským úsměvem a začal se lehce provinile smát, jakoby si už přišel trošku trapně, že říká pořád to samé. Pak už nezbývalo, než: Ok, takže: Arigato, godzajmašta! Byl neobvykle milý. Takový spokojený hodný dědeček. Když jsme se začali rozcházet, našel jsem odvahu a oslovil ho dotekem paže. Otočil se na mě opět tím přísným obličejem, kterým mě už tolikrát počastoval a kterým mi připomíná mou nehodnou zesnulou babičku. Jen jsem mu poděkoval. Usmál se a poděkoval také. Pak jsem zůstal a dával prostor energii. Nechal jsem téct ten proud a jen jemně ho vědomím usměrňoval. Byl to nádherný tanec. Nové pohyby, ladné i mocné, těžké i volné. Ale hlavně přesné a svobodné! Jako nikdy dřív! Šel jsem se dotknout stromu. Jeho větve se mi v dlaních vlnily jako dva mořští hadi. Šel jsem domů a hladil jančícího Dokieho. Pod mým dotekem se nebývale rychle uklidnil, až stál úplně klidný a olizoval mi dlaně. Na večeři jsem vyšel z domu těsně za kolemjdoucím Davidem. Nepočkal a já byl rád. Odstup si ode mě pak zachovával i během večeře, když mi předával obálku na peníze pro kněze. Jakoby se za mě trošku styděl. U rýže jsem potkal Zuzanu: „Jseš v pohodě? Nejseš, viď?“ ptala se mě s přízvukem opovržení a arogance. „V pohodě? Proč bych neměl bejt v pohodě?“ odpověděl jsem udiveně a skoro uraženě. Reagovala úsměškem. Pomyslel jsem si: „Jéžiš, ty jseš taková kráva!“ A pořád trošku lituju, že jsem jí to neřek. Než jsem šel na večeři, intuice říkala: „Možná dnes radši nejez.“ Ale zas jsem jí pro změnu neposlechl a nevyplatilo se mi to hned po několika soustech, když mě rozbolel žaludek. Rybu jsem nemohl jíst vůbec, byla příliš silná. Živočišnost mé tělo nechtělo přijmout.

Když jsem dojedl, žaludek mě bolel moc. Vybral jsem peníze pro kněze, popadl kytaru a hrál a zpíval. Zaslechla mě Kapila, přišla blíž se zasněným, rozněžnělým výrazem v tváři, otočila se ke mně zády, opřela se o stěnu a poslouchala. Když pak odcházela, zpívajícího mě objala. Dalšího dne jsme spolu laškovně vtipkovali o společném sňatku, a že bychom se měli někdy navštívit. Něco tam bylo mezi námi, v pohledech, v úsměvech… 29.8. Ráno jsme s Ascherem vyrazili na poslední zazen. Cestou jsme potkali Davida. Překvapeným, že jde opačným směrem, nám vysvětlil, že první den sklízel fazole a poslední sklizní by to tu rád uzavřel. Zazen byl, jak jinak, než klidný. Na konci jsme každý dostali na památku fotku z čajového obřadu a my na oplátku darovali klášteru v obálce při malé ceremonii s vonnými tyčinkami asi sedm tisíc jenů. Potom hurá na balení a uklízení a pomáhat do kuchyně s přípravou goodbye party. Asher byl ten den šéfkuchař a musím říci, že s ním byla v kuchyni radost pracovat. Udělal jsem skořicovou bábovku s tofu krémem, která sklidila opět velký úspěch. Poslední workshop začínal v poledne. Bylo výjimečně krásné počasí. Polojasno, horko a vlhko. Odstartovali jsme s „Blind exercise“. Hodinu bez očí v prostoru, sami bez pozorovatele. Cítil jsem se velmi pohodlně a měkce ve spojení se zemí. Chtěl jsem vypilovat ostražitost, a tak jsem se nejdřív soustředil na kožní senzory a snažil se „vidět“ překážky. A když jsem pak našel klacek připomínající bodnou zbraň, chytla mě představa lovce válečníka. Zkoumal jsem klacek jako mocné prodloužení svého těla a držel si představu, že jsem v blízkosti nebezpečí. V lese s medvědem, v aréně se šelmami a tak dále. Přišel impuls v podobě pohybu další osoby přímo přede mnou na zemi. Zastavil jsem a snažil se vnořit do představy nebezpečí krvavé nestvůry, která jen čeká na okamžik mé nepozornosti a odkrytí. Do toho jsem se stále snažil být přítomný se svou zbraní. Byla to velmi zajímavá válečnická zkušenost! S hloubkou prožitku se mi zrychlovaly i reakce a tělesná přítomnost zbraně mi dodávala na síle a upevňovala pozici mojí pozornosti. Občas připlula představa reálného boje s dalším mužem v mém každodenním životě. To jsem ještě nevěděl, že je to předzvěst blízké budoucnosti. Když jsem si sundal šátek, levé oko jsem měl značně rozostřené, a to se mě drželo zhruba půl hodiny. Zvláštní. To samé měla Máša. Copak se nám to přihodilo v mozku během té zvýšené koncentrace? Posledním úkolem bylo vytvořit šest týmů, co nejvíce pohlavně a národnostně promíchaných, vybrat si prostor a udělat pětiminutové představení s titulem „Last performance“. Byl jsem s Mášou, Nene, Jáchymem a Gorim. Našli jsme krásný statný strom plný života a kus od něj velký starý pařez. V prostoru mezi nimi jsme chtěli splývat s představou cesty mezi životem a smrtí, nového narození, nebo taky risku a hození všeho za hlavu. Jak kdo chtěl. Daný byl jen směr pohybu od pařezu ke stromu či naopak a konečný běh do blízkého zapleveleného pole. Vydařilo se nám to. Bylo to svěží, vážné i hravé. Bavily mě interakce s Jáchymem. Když skončila i poslední skupina, měl Min závěrečnou řeč. Bylo tentokrát těžké mu rozumět. Dost skákal, těžko bylo spojit si jeho myšlenky. Dokonce i když improvizujete, potřebujete plán. Potřebujete strukturu. Věřím, že Hijikatův život měl plán. Jeho život bylo představení. Když umíral, zavolal k sobě do nemocnice svých dvanáct přátel. Volal nás po dvou každé dvě hodiny. Já jsem byl zhruba vprostřed, a když jsem přišel, říkal mi, že by šel rád do divadla zkoušet, ale neunese svoje nohy. Nevěřím, že to nemělo nějaký smysl a stále se na to sám sebe ptám. Když jsme vyšli z nemocnice, všichni jsme se podívali na oblohu. Sněžilo. To byl Hijikata. Byl jsem jím, skrze jeho ženu, požádán, abych zorganizoval jeho pohřeb. Šokovalo mě to. A lidé se na mě začali dívat jinak. Jako kdybych byl jejich starší bratr. Znáte ten pocit… Ale já mám stále pochybnosti o tom, že by mi Hijikata věnoval zvláštní pozornost. Nikdy jsem nebyl tak talentovaný jako ostatní tanečníci. Měl jsem vůči nim spirituální handicap. Takže se stále sám sebe ptám: Jak bych mohl být jako tamhleten? Jako tamten? A jako tento? Nikdy nebudu jako Hijikata. Ale možná, že se teď dostávám o něco blíž. Byl jsem handicapovaný, ale vždycky jsem se snažil najít sám sebe. Proto pořádám tenhle workshop. Dělám to pro sebe. Rozhodně se necítím jako váš učitel. Mistr Ohno na svých workshopech hodně mluvil, pak vždy pustil hudbu a všichni šli tancovat. Někteří byli smutní, někteří nadšení…Takové byly jeho workshopy. Já to takhle nedělám. Tento rok jsem byl docela spokojený. Nevím, možná to bylo kvůli mé noze, protože jsem se nemohl tolik hýbat… Zasmál se a svou promluvu zakončil obvyklým způsobem: Ok, skončeme. Arigato Godzajmašta!

Šel jsem koupit do obchodu olej a nějaký sladkosti pro Davida jako odměnu za to, že mi vezme pár věcí do Tokia, a pak hurá na přípravu party. A party byla divoká! Začala nevinně, byť ve velkožracím stylu. Suši, sýry, omelety, spousta chlastu, moje bábovka, Ascherův tofu koláč, ryby, srnčí maso a tak dále, a tak dále. Když padla tma a většina z nás byla už nějak opilá, vytratil se Min s bolestmi žaludku na chvíli na lože, a pak narychlo odjel bez řádného rozloučení. Jen spěšně jsem mu do okýnka v autě stihl z vděčnosti dát obálku sušené mateřídoušky z Čech se slovy: „Po ránu ti to dá sílu.“ Poděkoval a odjel. Postupně se vytrácelo víc a víc lidí, ale má nálada byla super. Byl jsem uvolněný, veselý, i když snad stále příliš dospělý. Plácal jsem holky po prdeli. Hlavně Emu, před kterou jsem pak opilý nadhodil nápad o společné návštěvě rýžového pole. Chytla mě za slovo, a v tu ránu jsme se začali brodit v bahně mezi klasy. Dolezli jsme až do vyváleného prostoru, chvíli stáli mlčky, pak se dotkli hlavami a od tance už nebylo daleko k líbání. Přerušil nás až opilý Josh s Asherem, kteří se k nám polonazí připlazili jako dva špioni a zahájili rýžovo-bahňovou bitvu. Byli jsme jako prasata. Já s Emou jsme v hadrech plných bláta vypadali, jako bychom se zrovna vrátili z předvánočního výlovu kaprů. Pádili jsme do sprchy! Ema první. Já jsem ji nejdřív špehoval okýnkem, a pak hurá za ní pod studenou vodu. A už to bylo! Něha, ženské tělo, jemné vzdechy a kocour v díře. Pak zas studená sprcha. My trubky jsme totiž v tý tmě neviděli na kohoutky a rozvášněni neustále otáčeli modrým. Vypral jsem si věci, a zatímco Ema šla spát, já pokračoval v kalbě s Christine, Midori, Suzukim a Manuem. Josh se válel v poblitym svetru opodál na kamenný zdi, a když jsem se ho pokusil odtáhnout, začal zas zvracet. Šel jsem tedy zkontrolovat Ashera. Ten ležel zkroucenej v obýváku a spící klepal kosu. Vzal jsem deku z hromady, co byla vedle, přikryl ho a z přilehlý podložky začal připravovat lože pro Joshe. Do toho ale přišel Manu a začalo rodeo. Říká mi: „To je moje podložka!“ A zavolal na Ashera: „Hej, Ashere, to je moje deka!“ Já na to: „Klídek, Manu.“ A on hned: „To jsou moje deky, přines sem si je sám z baráku.“ Říkám: „Zaprvé to nejsou tvoje deky a zadruhé jsi je nepřines ty, ale já.“ „To jsou moje deky! Já je přines!“ „Ok, takže ty máš tři deky a já s Joshem a Asherem budem klepat kosu?!“ „To jsou moje deky! Můžeš si vzít nějaký jiný ze skříně!“ „Ježiš, ty seš ale zmrd, Manu!“ Řekl jsem mu a šel do tý skříně pro nějaký deky. On ale za mnou: „Tys mi řek zmrde?!“, a přišel ke mně ksicht na ksicht. Neodpověděl jsem, jen jsem se mu díval do očí. Stál jsem pevně. „Tys mi řek zmrde?!“, opakoval naštvaně. Říkám mu: „Nech to bejt, Manu. V pohodě...“ A on zas: „Tys mi řek zmrde?!“ To už jsem nevydržel a začal jsem ho jak kašpárek imitovat: „Tys mi řek zmrde? Tys mi řek zmrde?...“, opakoval jsem s přiblblým výrazem. To ale nevydržel on a popad mě za krk. Ve mně blikla červená, vyrazil jsem vpřed, srazil ho k zemi, a když jsem s ním začal po podlaze různě kroutit, přiběhl Caspar. Zkusil nám domluvit, a když to nepomohlo, roztrhl nás. Dal jsem ruce pryč a říkám: „Ok. Končim.“ A se slovy: „Kašlu na to!“ jsem odešel pro Joshe. Motajícího se jsem Joshe dotáhl do obýváku a svlíknul jsem mu poblitej svetr, kterej si chtěl neustále oblíknout znovu. Dal jsem mu k posteli kýbl a odhodil jakoby mimoděk deku z Joshovy postele, kterou ho nakonec Manu obdaroval, přestože už jsem Joshovi sehnal novou. Ale ouha, tu deku jsem hodil na Manua a nemůžu říct, že ne schválně. Bylo to ode mě dost provokativní. Trochu se stydím. Ale asi jsem se chtěl prát. Prostě jsem chtěl dát tomu španělskýmu idiotovi do držky. Hrozně mi lezlo na nervy, jak poslední dva tejdny Manu každýmu na potkání vykládal, jakej byl kdysi strašnej drsňák a teď už nechodí na workshop, protože narazil na svůj limit a stává se pokornějším. I já jsem mu to na začátku baštil, a on přitom zůstával stejným „šéfikem“ jako předtím. A to bylo to, co mě teď asi sralo nejvíc. To, že jsem se nechal taky oblbnout. Kolotoč nabíral nových obrátek: „Tys na mě hodil deku?!“ Opakoval Manu zas stále dokola, vstal a blížil se ke mně, připravenej na další bitku. Ale to už bleskurychle přiběhl Caspar a tlačil do nás, ať si to jdeme vyřídit jinam. Já jsem poodskočil s tím, že půjdu rád ven, ale Caspar začal Manua uklidňovat a atmosféra trochu povolila. Řekl jsem Casparovi, že jsem se tu jen snažil postarat o dva lidi, omluvil se, poděkoval a šel zas pařit na verandu. Tam Suzuki přesvědčoval Christine, aby víc pila, že ho zajímá, jak se bude chovat. Ta statečně odolávala. Midori sebou zatím švihla z lavičky a při odchodu ve stylu „od pangejtu k pangejtu“ ještě stihla svou pánví rozeznít dřez. Málem se tam zas rozmázla jak široká tak dlouhá.

Suzuki přines čokoládu a rozinkovej chleba, a když jsme se nacpali, šli jsme spát. Ale ještě předtím, než jsme zalehli, potkal jsem Manua, který se vracel z procházky s Casparem. Přišel ke mně a omluvil se mi s velmi lítostivým výrazem, jímž skrýval obrovské sebezapření. Pak mi symbolicky nabídl deku, já slušně odmítl, potřásli jsme si tlapama, popřáli si dobrou noc a padli do peřin. Další den odpočinek. Klid po bouři. Pomoc Kazuovi s přípravou večeře pro pohřební ceremonii jednoho butoh tanečníka v Tokiu, nějaký to psaní, odjezd dalších lidí a tak dále. S Manuem jsme se vyhýbali bez nesnází. S Emou to bylo jako dřív, jen s maličkýma jiskřičkami v očích při vzájemných pohledech. Já jsem si ošetřil předkožku, která mi zas nějak při tom úletu praskla, a na dvě hodiny usnul ve vaně. Dobrou noc. 31.8. Dnes jsem vstal brzy. Částečně kvůli psovi, který štěkal jak pominutej, částečně kvůli komárům. Ale hlavně proto, že jsem chtěl připravit vše potřebný pro výstup na Kaikonagatake s Christine. Bylo krásné počasí, ale zjistili jsme si předpověď, a ta hlásila bouřku k odpoledni. Chtěl jsem jít i přesto, Kazu nás však přesvědčoval a prosil, ať neodcházíme, že je to příliš nebezpečný. Vzhledem k tomu, že odjížděl do Tokia, nemohl za nás vzít zodpovědnost. Z respektu k němu jsme se rozhodli náš výlet odsunout. Celý zbytek dne byl velmi velmi smutný. Po odjezdu většiny účastníků, jako by farma vymřela. V počtu asi deseti lidí jsme šli udělat naší poslední práci – likvidaci seschlých stvolů z kukuřičného pole. Byla to záležitost na bezmála dvě hoďky a já jsem si to hned potom namířil řece. Celý jsem se svléknul a dal si pomalý ponor v jedné hlubší tůňce. Musel jsem být výjimečně pozorný, protože voda byla studenější než jindy a když jsem pod hladinu nořil hlavu, silným chladem mě rozbolela. Pak jsem se oblékl a polovinu cesty zpět na farmu lezl po čtyřech. Studená voda mi vždy oživí celé tělo, a ono pak často touží vracet se ke své zvířecí přirozenosti. Když jsem dorazil na farmu, mlčky jsem snědl večeři a s nikým jsem se moc nebavil. Rozesmátá opilá partička kolem Manua, Caspara a Hektora mi byla vyloženě nepříjemná a svou pochmurnou náladu jsem beztak nechtěl s nikým sdílet. Jen jsem napsal pár emailů a šel spát.

Část druhá: Putování Ósaka 1.8. Ráno jsme se opět chystali s Christine vyrazit na Mt. Kaikonagatake, ale Kazu nás opět nechtěl pustit. Prý je ta hora velmi nebezpečná. Vyprávěl nám příhodu z minulosti workshopů, kdy se jedna mladá Dánka vypravila sama do hor a dlouho se nevracela. Vypravili se jí hledat a zburcovali skoro půl vesnice. Nakonec vše dobře dopadlo, ale Kazu nechtěl něco takového podstupovat znovu. Přeci jenom jsme po tento čas patřili k jejich farmě a oni za nás měli určitou zodpovědnost. Dlouho jsme na to téma debatovali a s Christine na Kazua naléhali, až Kazu přišel s konečným řešením: „Klidně běžte, ale už se nevracejte zpět.“ Řekl to mile, ale rozhodně, za podpory Tamaie i Suzukiho. To nás trošku zaskočilo. Nakonec jsme tedy od svého záměru upustili, protože jsme si neměli kam dát věci, s plnou bagáží se nám do těch tří tisíc nechtělo a na přátelství s těmi třemi nám záleželo. Úplně jsme s Christine překopali plány a rozhodli jsme se, že vyrazíme na stopa směr Kjóto ještě ten den odpoledne. Už dříve jsme se spolu dohodli, že opustíme Hakushu spolu a navštívíme ono vyhlášené kulturní centrum Japonska. Ona nechtěla cestovat sama a mě byla představa její společnosti milejší než prudký skok do samoty. Konečný plán byl takový, že spolu strávíme jeden týden a ona pak bude pokračovat na Kjúšú za kamarádkou, zatímco já pojedu strávit své vysněné dva týdny s japonskou přírodou do posvátných hor národního parku Joshino-Kumano. Rozloučili jsme se se skromným zbytkem osazenstva, de facto už jen s Elinou, Moni, Emai a Kazuem, a Suzuki nás hodil na výpadovku. Byly jsme zajímavej páreček. Hubeňour blíže neurčené euroasijské rasy ve slaměnym klobouku a křiklavě pruhovaným tričku, a pěkně stavěná blondýnka s modrýma očima a rošťáckým výrazem ve tváři. Zdálo se nám, že auta u nás zpomalují, jen aby si nás řidiči mohli lépe prohlédnout. Samozřejmě mojí osobě patřila jen nepatrná část pozornosti, ale to je při stopování s blondýnou jednoznačná výhoda. Přesto nám však jako první zastavila žena. Jakási malířka, která vypadala, že je bez sebe štěstím, že nás může vzít. Byla moc milá a vzala nás do menšího městečka jménem Suva. To se rozkládalo na kraji velkého jezera a my jsme se rozhodli si tu vodní plochu trochu užít. Nejdříve pár happy fotek v japonském stylu s naší dobrodinkou na rozloučenou a pak hurá na krátký výlet podél pobřeží. Měli jsme výbornou náladu a našli pro ni využití hned za rohem na dětském hřišti. Blbli jsme na kolotočích a na obřím modelu letadla, a pak jsme udělali takové krátké butoh performance na široký skluzavce z kachliček. Spočívalo v tom, že jsme se v podivném nadpohlavním vztahu velmi pomalu sunuli přes okraj skluzavky, sápali se jeden přes druhého, až nakonec podlehli osudu rovnováhy a svezli se dolů, kde jsme představení zakončili. Místní na nás koukali různě. Těžko určit, co cítili a co si mysleli. Japonská mimika je pro mě stále velkou neznámou. Ale asi to nebylo nic moc špatného, protože svoje děti nechali po hřišti pobíhat dál. Pokračovali jsme hlouběji do města, a po krátké zastávce ve velmi smyslné cukrárně jsme potkali zajímavý agrikulturní prvek. Vprostřed rušných ulic moderního města, pod plně vytíženým dopravním mostem, obklopen moderními budovami, na nás náhle vykoukl malý ovocný sad. Byl to takový roztomilý zelený mikrosvět v mezírce civilizace, v jehož středu stála vysoká posvátná brána torii stínící malý šintoistický oltář. Každý plod, na těch asi

čtyřiceti stromech, byl pečlivě zabalený do bílého papíru. Snad kvůli smogu. A vedle sadu stál asi dva metry široký černý posvátný kámen se spoustou vytesaných znaků, pod kterým anglicky stálo: „Tento kámen spadl z nebe tehdy a tehdy...“ Páni, meteorit! Bylo to líbezné zastavení v téhle malé městské oáze. Chvíli jsme poseděli, pojedli cukroví, ale pak jsme museli dál. Stopovali jsme jen chvilku, než nám zastavil jakýsi businessman, který neuměl ni zbla anglicky a od kterého jsme nakonec vůbec nepochopili, kam nás vlastně veze. Vyhodil nás trošku zklamané u dálnice do Kjóta. Na highway se nám moc nechtělo, na takový ruch jsme ještě nebyli připravení. Začalo se stmívat a museli jsme si tedy najít nocleh. Naštěstí hned nad dálnicí byla terasovitá stráň s bývalými rýžovými poli. Ty tu konec konců vyplňují každý nezastavěný volný prostor. Japonsko je tvořeno více než ze tří pětin horami a 120 milionů Japonců se tedy tísní na vcelku malé ploše. Volná pláň či nevyužitá rovina je tady naprostá vzácnost. A pokud chce být člověk sám, musí do hor. Chtěli jsme si postavit stan, ale déšť nám to nedovolil, a tak jsme se nakonec poskládali do polorozpadlé kůlničky na nářadí a ve vlhku a špíně si při svíčkách povídali dlouho do noci. Ten večer jsme si s Christine byli blízko. Půl hodinový zazen ve slunném ránu, pak chvilku zdvižený palec u nájezdu a už si to frčíme s jedním mladíkem směr Kjóto. Vyhodil nás na benzínce kousek od Nagoi a my jsme stopli dalšího businessmana, tentokrát perfektně mluvícího anglicky, který mířil do Osaky. Zas jsme změnili plány a jeli s ním až do cíle. V Osace jakoby nám dal někdo pěstí. Takový to byl pro nás drastický přechod od zeleného a svobodného prostředí venkova do totálně artificiální reality velkoměsta. Uprostřed davů proudících lidí jsme se, uzavřeni v architektonických stavebnicích, cítili jako mimozemšťani v akvárku. Ale chtěli jsme víc, a tak jsme se vrhli metrem do centra. Tam jsme si už dočista přišli jako při návštěvě obřího legolandu, či v podezřele propracované počítačové hře šíleného futuristy. Vše bylo zastavěné do poslední škvírky, nikde ani kousek vzpomínky na zemi. Uličky uzounké s převážně světlými hladkými budovami spojenými v jednolité bloky. Na nich visela různá hýbající se mechanická monstra nebo blikající nápisy a obrazovky zprostředkovávající fantazie všeho druhu. Bylo to jak v nějaké dětské verzi Las Vegas. Spleť zvuků, barev a vůní. Digitální cover verze Bersteinovy Rapsodie v modrém. A všude běhalo množství umělých lidiček. Přečančané dámičky skrývající se za několikanásobnými vrstvami křiklavého make-upu a nagelovaní pseudopankáči velmi femininních rysů. Cítil jsem se tam dočista jak zhulenej po pár práscích přešlechtěného skunku. Spleť barev, zvuků a pohybu mě omračovala, až mi občas Christine musela určovat směr chůze. Prošli jsme několikrát tyhle ulice kybersvěta, párkrát ochutnali proslulé Takojaki (mazlavé kulaté knedlíčky plněné chobotnicí), a já se neustále ptal sám sebe: „Ti lidé tady fakt věří, že tohle je skutečnej svět?“. Když už jsme únavou nevěděli kudy kam, začali jsme si hledat nocleh. Navrhl jsem svojí zásadu: „Když nevíš kam hlavu složit, hledej řeku.“, a počali jsme tedy kolemjdoucí obtěžovat s pro ně neobvyklým dotazem na vodní tok. Jeden starší pán nám sice směr k řece ukázal, ale, nechápaje náš záměr, jal se nás vytrvale přesvědčovat, ať tam nechodíme, že tam není nic k vidění. Prý ať jdeme radši do centra. „Ne, proboha, jen to ne!“, říkal jsem si v duchu. „Při druhé dávce by mi už možná hrozila závislost!“ Postavili jsme stan na krásném rovném plácku vedle basebalového hřiště. Byla to klidná noc. Ráno jsme se ale vzbudili šíleným vedrem. Celí zpocení jsme usedli k zazenu, a pak se vypravili hledat výpadovku na Kjóto. Tu jsme sice nenašli, ale objevili jsme vlakové nádraží, kde byla jízdenka tak levná, že nám stop přišel zbytečný.

Kjóto Úžasné přivítání. Východ z nádraží tvoří obří obchoďák s potravinami všeho druhu – nakládaná zelenina, cukrátka, čaje, saké, med, víno,…A u většiny zboží ochutnávky! Připadali jsme si jako na nějakém luxusním rautu a přes tu nabídku chutí se stále ne a ne dostat z obchoďáku ven. Objevili jsme tam de facto neomezený zdroj ukájení našich obžerských a gurmánských tendencí a touhy po poznávání kulinářských skvostů východu. Tento zdroj není v Japonsku nečastý jev, a protože mé duši je v těchhle případech vlastní ono české: „Ber, když je to zadarmo!“, a protože Christine je Dánka s českou duší, společně jsme nevynechali snad jedinou příležitost k ochutnání téměř čehokoli.

Když už nebylo co ochutnávat, šli jsme na místo srazu s jakýmsi Christininým kamarádem. Setkali jsme se na jednom mostě a já jsem se s ním a jeho společníkem přivítal velmi zvláštním způsobem: „Ahoj, Štěpán. A tohle je můj kamarád Patrik.“ „Ahoj, Ondřej. Páni!“ Byli to kluci z Moravy! Štěpán kdysi studoval v Kodani a tam poznal Christine. Teď přijel dělat vedoucího na dětský tábor kamsi na Kjúšú. Patrik zas v Kjótu studuje environmentální ekonomii. Oba to byli milí hoši. Konečně příjemní Češi. Moc jsem je sice nestačil poznat, ale byla s nimi sranda. S noclehem nám však pomoct nemohli, protože bydleli v nějakym minikamrlíku pro jednu osobu. Pomohla tedy další Christiina známost, tentokrát mladá americká učitelka angličtiny jménem Matsu. V jejím krásném domě s úžasným výhledem na Kjóto, jsme strávily následující 4 noci. Kjóto je nádherné město. Je to asi jediné velkoměsto, z těch, co jsem zatím stihl poznat, ve kterém by mi nevadilo nějaký čas žít. Jen dvacet minut chůze z rušného centra a člověk se ocitne v klidných okrajových částech města plných velkých klášterů, parků a lesů. Kjóto je kolem dokola obklopené horským masivem, který je protkán neskutečným množstvím stezek a posvátných míst, na nichž se psala japonská historie. Jedním takovým místem je svatá hora Hieizan, která je poseta množstvím chrámů japonské buddhistické školy Tendai. Celá hora byla vyhlášena světovým kulturním dědictvím. A není divu! Je to nádherné místo prodchnuté mystickým kouzlem a magickou přitažlivostí takové síly, až mě občas přepadal pocit, že jsem dorazil domů. Intenzivní klid nehybnosti toho místa sálal odevšad: z dřevěných budov chrámů, které patřily k nejkrásnějším, jež jsem v Japonsku spatřil, z dlouhých kamenných schodišť s lucernami, i z malých šintoistických svatyněk podél cest. Ale zejména ji šlo cítit z obřích cedrů, z nichž některé měly kmeny široké až dva metry a jejichž špičky bylo těžké dohlédnout. Byly to největší stromy, jaké jsem kdy v životě viděl. Jejich vibrace procházely prostorem a spolu s mlhou a jemným deštěm vytvářeli kolem nás pohádkovou krajinu elfů a víl. Strávili jsme tam s Christine, Štěpánem a jeho japonskou kamarádkou Midori více než 4 hodiny. Mně to rozhodně bylo málo! Když jsme odcházeli, rozhodl jsem se jít zpět do Kjóta sám lesní stezkou, aby ve mně mohl baldachýnový spirit toho místa pokojně doznít. Hora Hiei byla jisto jistě tím nejsilnějším zážitkem, jakého se mi v Kjótu dostalo. Troufnout ho nemohl ani proslulý chrám Kiomizu zarostlý v hoře Higašijama. Ten byl sice krásný, ale obrovské množství návštěvníků v pěkném slunném dni ho degradovalo na pouhou turistickou atrakci. Jediné, co tam upoutalo pozornost mého ducha, byla veliká tibetská mísa o průměru přes metr, jejíž sytý hluboký tón vždy na chvíli uklidnil rušnou atmosféru kláštera. Naopak přičichnout k esoterickému nádechu východní spirituality mi dala několik metrů vysoká bílá socha Buddhy, od níž jsem dlouho nemohl odtrhnout zrak. Perfektní symetrie a pevnost Buddhova sedu dokázali dokonale uzemnit moje myšlenky. Silná byla rovněž návštěva kjótského hřbitova, který vyplňoval jakousi masívní prohlubeň ve stráni další hory s výhledem na město. Uniformita náhrobků, jejich šeď, a rozloha hřbitova působili velkolepě. Tahle zemská velkolepost mi vstoupila do těla a žádala si tance, ale z obav, abych nepohoršoval, jsem jí dovolil jen pár pohybů a ze hřbitova spěšně odešel. S Christine jsme také navštívili proslulou stezku filozofů, velkou svatyni Fushimi Inari s onou spoustou oranžových torii a dále šógunský hrad Nidžó, v němž je podlaha zkonstruována tak, že zpívá jako sbor slavíků. U chrámu Nanzenji jsem se dozvěděl o hrůzném konci slavného japonského bandity Goemona Išikawy: Před velkou branou kláštera byl zaživa vařen v kádi s olejem, přičemž do rukou mu dali jeho malého syna, kterého se snažil před smrtí uchránit. Do té doby jsem si myslel, že si umím představit lecjakou hrůzu, ale tohle…Nutit člověka k setrvání v pozemských mukách znásilňováním mateřské lásky?!! To je odporné!! Odporné!!! ODPORNÉ!!! Poslední den před mým odjezdem do hor, v neděli 7. 9. jsme si udělali s Christine a Štěpánem odpočinkový. Navštívili jsme jen jeden chrám - Nishi-Honganji, stojícího kousek od luxusního kjótského centrálního nádraží. Na jeho chodbě visel zarámovaný výrok mistra Ko Kameie: „Myslíme si o sobě, že máme pravdu, že jsme moudří. To je kořen lidského zmatení.“ Když nás pak večer Štěpán opustil, s Christine jsme se rozhodli, že si uděláme takový soukromý rozlučkový večírek. Nakoupili jsme saké, víno, sushi a spoustu různých dalších dobrot a sedli si na poklidný břeh řeky Kamo.

Bylo teplo, foukal jemný svěží větřík a vedle nás různě posedávali další mladí lidé v tichých rozhovorech. I my jsme byli tiší. Tedy dokud našeho saké výrazně neubylo a my nezačali dělat blbiny. Různě jsme pobíhali ulicemi, tančili do rytmu města a nakukovali do všech míst, kde to vonělo zábavou nebo průserem. Takhle jsme se dostali i do sálu s jakousi recepcí, kde stála u pultu dlouhá fronta lidí, kteří v určitých časových intervalech něco fasovali a pak odcházeli do chodby za recepcí. Rozjařený jsem suverénně prošel za frontou a namířil si to rovnou do chodby. Christine na mě ještě zvenku něco varovně volala, ale neslyšel jsem co. Doběhla mě, když už jsem vystoupil po schodišti do prvního patra a otevíral dveře do další chodby. Chytla mě za rameno celá udýchaná, vzrušená a vysmátá: „Ty vole, to je karaoke!“ Super! Tak tohle je jedno z center té tolik oblíbené japonské zábavy a tam dole v té frontě asi lidé platili za vstup a čekali, až na ně přijde řada. Prošel kolem nás číšník s podnosem. Tvářili jsme se, jako že tam strašně patříme a sežral nám to. Pak jsme vlezli do chodby. Byl to takový úzký tunel s několika prosklenými zvukotěsnými dveřmi po obou stranách. Za každými byla kabinka s gauči, na kterých kolem nízkého stolu plného různých pochutin a pití seděla parta rozjařených Japonců, kteří postupně hulákali do mikrofonu, civíce na obrazovku, na níž běžely videoklipy s posuvnými titulky. Hledali jsme, ke které skupině bychom se mohli přidat, ale pokaždé, když jsme k někomu otevřeli dveře, všichni přítomní zkoprněli a dívali se na nás s němým očekáváním. Jednou dokonce s němým děsem. Tomu jsme vůbec nerozuměli, ale jak jsme byli opilí, ani jsme se tomu rozumět nepokoušeli. Na konci chodby seděl v kabince sám jeden postarší pán a do mikrofonu zpíval Beatles. Bingo! Tady máme přesilu! Vlezli jsme k němu se služným pozdravem a prosbou o vstup, ale než stihnul cokoli říct, už jsme seděli vedle něj na gauči a smáli se. Smál se taky, ale byl trošku vyplašenej, a ve chvilce nám předal mikrofon a odešel. Rozbalili jsme to a zpívali vo sto šest s obrazovkou. Ale protože jsme s tím neuměli manipulovat, jela nám do kola pořád ta samá píseň, kterou jsme zpívali znova a znova do zblbnutí. Přerušila a vyhodila nás až parta mladých Japonců, kteří byli sice podobně rozjaření jako my, ale na rozdíl od nás přišli legálně. Christine určitými oplzlými gesty naznačovali, že může v kabince zůstat, ale té se tak nějak nechtělo… Když jsme trošku vystřízlivěli, vyrazili jsme domů autobusem. Doma na verandě jsme otevřeli další saké, a pak už si vzpomínám jen na to, že jsem Christine říkal, jak ji mám rád, ale že už mi poslední dva dny trošku leze na nervy, posléze cítím v paměti jedno ostré bodnutí v podobě seřvání od souseda za příliš hlasitou hudbu, a pak už nevim nic…

Hory 1. den (8. 9., psáno 9. 9.) Ráno jsem se vzbudil s obrovskou kocovinou. Všichni naši domácí s Matsu v čele právě přijeli z pařby v Osace a my jsme měli v plánu vyrazit na bleší trh do Tódži temple, jednoho z nejstarších chrámů v Kjótu stojící na okraji města. V noci jsem sebou totálně opilej švihnul, jak jsem byl, takže toho ani nebylo ráno moc k balení. Nechali jsme tam holkám čtyři tisíce jenů a taky jednu margotku se dvěma sojovýma tyčinkama jako „special czech present“ a vyrazili na bus. Kristin byla nalehko, čekala ji návštěva nemocnice kvůli její zhoršující se vyrážce na kotnících. Na to kvantum saké, co včera vypila, byla dost svěží a čilá. O mě se to říct nedalo. Cesta přeplněným autobusem, s těžkým báglem na zádech a obrovskou kocovinou v těle, pro mě byla pravým utrpením. Dvakrát jsme nastoupili špatně a já už si na jedné zastávce nemohl pomoct a kousek za rohem hodil šavli. Trošku se mi ulevilo, ale ještě asi dvě hodiny jsem se přelíval prostorem jako pytel zvratek. V tomhle stavu se mi podivně zostřily smysly. Do paměti se mi tak zaryla nepříjemná autobusová hlášení mluvená čtyřmi hlasy, která, nevím proč, jela pořád dokola bez přestání. Nevím, proč se Japonci pořád takhle potřebují na něco upozorňovat. Jejich krámy se jen hemží prodavači, kteří opakují pořád dokola ty samé reklamy, i když je krám docela prázdný. Na bleší trh jsme nakonec dorazili zdárně, i když já, s ohledem na svůj plazmatický stav na pokraji vyčerpání, jsem se tam spíše dobelhal. Kristin vyrazila nakupovat, zatímco já jsem sebou švihnul k nejbližšímu stromu hned vedle stánku se starými zbraněmi a sbíral síly ke svému důležitému úkolu: najít sošku sedícího Budhy, který by mi mohl být v lese společníkem a inspirací.

Snažil jsem se prodýchávat celé tělo a hledal nějaký pevný bod, kam bych mohl ukotvit své vědomí. Do toho jsem pozoroval prašnou cestu před sebou posetou tucty pobíhajících chodidel. V mém zostřeném vnímání mou pozornost upoutal zajímavý kámen, do kterého co chvilku někdo kopnul. Záhadným způsobem mi dodával na bystrosti. V jeden okamžik pak ve mně probudil silný impuls, já jsem vstal a vyrazil. Sunul jsem se s těžkým báglem v horku a ostrém slunci mezi stánky a vynakládal obrovské úsilí k udržení vědomí v těle tak, abych měl dostatek energie k pohybu a průzkumu vystaveného zboží. Chvílemi to bylo tak obtížné, že jsem málem omdlel. V jednom takovém okamžiku, poté, co jsem opustil asi třetí sošku, která na mě nikterak nezapůsobila, jsem v duchu zoufale zavolal: „Budho!“ A asi deset vteřin na to se objevil: malý, černý, z materiálu podobnému slonovině, s tvářemi, bradou a nosem vyhlazenými do zlata. Chvíli jsem se bál, zdali není příliš malý. Představoval jsem si ho většího a těžšího. Chtěl jsem, aby jeho sed byl opravdu pevný. Ale po chvíli dívání a splývání na mě tenhle maličký stále působil tak silně, až mě přesvědčil, že je to on. Jeho malost ve mně vyvolávala spíše pocit skromnosti. Doufám, že mi tak pomůže najít v sobě toho malého pokorného chlapce, který se skrývá pod silným nánosem povrchní dospělosti. U stánku nikdo nebyl. Okolní trhovci ke mně museli prodavače zavolat telefonem. Ve chvilce přispěchal malý zavalitý chlapík v bílém hábitu podobném křesťanskému mnišskému rouchu, v pase ovázaným provazem. Na palci pravé ruky měl nehet hluboce zarostlý do kůže. Přijal ode mě tisíc jenů a s jemně rozpačitými pohledy mi sošku zabalil do novinového papíru. Pevně jsem balíček sevřel v dlaních, a sotvaže jsem se otočil ke zpáteční cestě, hlas ve mně začal volat: „I found him! I found him!“. Silným pocitem vyčerpaného štěstí mi zvlhly oči a jen taktak jsem před kolemjdoucími zadržoval pláč. Po cestě jsem za pochodu sebral ten kámen, co mě přiměl vstát, a namátkou si ho prohlédl. Na jeho čelní straně několik vrásek tvořilo podobu na stoličce sedícího mnicha, s pravou rukou žehnající po křesťanském způsobu. V tu chvíli mě to vůbec nepřekvapilo, jen jsem se vděčně usmál. Když jsem dorazil na místo schůzky s Kristin vedle „svatoumýváren“, sesunul jsem se na kořeny starého stromu ke spánku, sošku stále jemně svírajíc v dlaních. Přišli postupně dva lidé zeptat se mě, jestli jsem v pohodě. Potřetí přišli dva policajti a poslali mě lehnout si na lavičku. Jen jsem se ale posadil a čekal dál na stejném místě. Když jsem si trochu odpočinul, vyrazili jsme, teď už i s dorazivším Patrikem a Štěpánem, na druhé kolo nakupování. Koupil jsem ještě rolničky kvůli medvědům, píšťalku, kdybych se v horách ztratil, a krásně znějící malý zvoneček na povzbuzení ducha. Pak mě šli všichni vyprovodit na kjótské nádraží na vlak směr Jošino. Cestou jsem definitivně vystřízlivěl. Přemýšlel jsem, co je přede mnou. Příroda a samota. Já. Všechno obrovské výzvy, nádrže úzkosti a studny poznání. Byl jsem plný obav i očekávání. Podobný experiment sám se sebou už jsem nepodnikl přes rok. Vlastně se mi do toho nechtělo a bál jsem se, ale volání nitra po hlubších prožitcích skutečnosti a hledání sebe sama bylo už velmi naléhavé. Jošino připomíná malou horskou turistickou vesničku kdesi ve Švýcarsku, či Itálii. Je hlavním společenským centrem sekty Shugendó a vstupní branou na poutnickou horskou stezku, kterou Shugendští mniši už po staletí využívají pro své psycho-fyzické tréninky. Jejich hlavní klášter je velkolepý a krásný. U jeho brány stojí dvě obrovské, osm set let staré, svalnaté a rozzlobené sochy božských králů Nijó, strážců buddhismu, které svými dlaněmi odrazují od vstupu nevhodné návštěvníky, podobně jako sochy gondorských králů v Pánu prstenů. Když jsem se dnes ráno probudil do zimy a v zoufání ze samoty a z nebezpečné cesty, vzpomněl jsem si na ty dva kamenné bohy a přepadla mě vize pánů hor trestající slabé a nevěřící. Snad budu dostatečně pevný a přítomný, abych přestál jejich zkoušky. Ulehl jsem vedle dvou starých cedrů do trávy poblíž malých zahrádek. Vedro a vlhko. Přes hlavu jsem si hodil pláštěnku kvůli komárům, kterých se kolem mě drželo celý hejno. Pláštěnka se ale ukázala jako neúčinná ochrana. Zalezl jsem proto celej do spacáku, avšak vedro v dutých vláknech bylo nesnesitelný. Přes všechen pot jsem si přišel jak v jemné vrstvě teplého bláta. Svlíknul jsem si tedy tričko, spacák stáhnul do pasu a oblík si jenom větrovku s kapucou. Když mě ale komár píchnul do rtu, už jsem se fakt nasral a vítězoslavně vlezl do moskytiéry stanu. Záhy jsem si ale uvědomil, že moskytiéra funguje, jen když visí. Hmm…! Nakonec mi teda ospalýmu, zpocenýmu a nasranýmu nezbývalo, než tak nějak improvizovaně vztyčit stan. Pak už jsem se konečně vyspal. Ráno hurá nakupovat. V jednom obchodě s prodavačkou jemně nevrlou, jak na to nejsem v Japonsku zvyklý, jsem koupil repelent a dlouhý zapalovač na výrobu plamenometu proti medvědům a svíčky a náhradní baterku do budíku. V druhém obchodě, naopak s velmi ochotnou a milou, avšak značně nechápavou babičkou, jsem pak

koupil různé nudle, špagety, těstoviny, sezamová semínka a cukr. Ale ouha, žádná rýže, žádný olej, žádná sůl. Babička se může při mém vysvětlování přetrhnout, ale nechápe. Když nakonec přišel jemně anglicky mluvící děda odvedle, dostal jsem darem půl kila rýže, trošku sezamového a olivového oleje a něco soli. Super! Denní prohlídka chrámu byla značně působivá. Poté, co jsem si přečetl velmi environmentálně zaměřenou modlitbu za mír, začal vedle mě prostorově a i co do množství účastníků skromný, zato provedením velmi impozantní obřad. Za doprovodu tibetských mís, zvonů, dunění silného bubnu v hrozivém rytmu a jakýchsi loveckých rohů, obsluhovaných jedním mnichem, odříkával druhý mnich mantry a živil oheň přikládáním pečlivě nasekaných třísek na ohniště mezi ním a oltářem se soškou sedícího En-no-Gyoji (čti „ennogjódži“),, legendárního zakladatele hnutí Shugendó. Ten je většinou zpodobňován sedící po evropsku na skále, s levou rukou na koleni, v pravé svírající hůl. Zvláštní podobnost s obrázkem na nalezeném kameni z Tódji temple… V úctě jsem poklekl na zem a obřad sledoval zpoza dřevěného plůtku, neboť jsem nezaplatil vstupné do chrámu. Když mě ale zpozoroval výběrčí mnich u kasy, přišel ke mně, odhrnul plůtek a pustil mě blíž. Byl to velmi silný obřad. Ještě dlouho po jeho skončení jsem klečel s rukama na srdci. Když jsem pak po prohlídce dalších rozhněvaných bohů a soch Budhy v zadní části chrámu chtěl mnichovi zaplatit za vstup, odmítl. Jen se mě zeptal, jestli jsem budhista. Při té otázce se ve mně začalo cosi kroutit, až ze mě vylezlo neurčité a jaksi provinilé: „Probably...“. Když jsem mnichovi sdělil svůj úmysl o horském putování, řekl mi, že je to velmi obtížné a nebezpečné. „I know,“ odpověděl jsem, uklonil jsem se a odešel. Ale nevěděl jsem nic a stále nevím. Na poště jsem poslal pár pohledů a dárek Julince - skřehotající dřevěnou cikádu, a po zdlouhavém získávání mapy v místním informačním centru a po několikerém upozornění na klíšťata a nebezpečí útesů od dvou mladých Japonek jsem odešel do blízké zenové kaple ke zkušenému průvodci pro další info. Ten mi ukázal na mapě místa s chatami a vodou, pár fotek a trošku zklamanému mi oznámil, že po cestě nejsou žádní medvědi. Nakreslil mi cestu z Jošina k začátku stezky a upozornil mě na některé těžší úseky a na délku pochodu do Kumana sedm až osm dní. To byla příjemnější informace než 12 dní, kterými mě strašily holky v infocentru. Mohl jsem si tedy cestu lépe rozvrhnout. Každopádně ale můj plán byl absolvovat stezku celou až k cíli ve svatyni Kumano Hongu. Výšlap do prvního stanového tábora mi dal pekelně zabrat. Nějak jsem tomu horolezení odvyknul. Intenzivně jsem dýchal, abych se spojil s tělem a dodal mu sílu, ale kondice byla slabá. K tomu jsem skoro vůbec nejedl. Jen jednu koblihu a dva plátky sladkého chleba za celý den. Nemám tady tak nějak hlad, a taky chci teď šetřit stravu, páč mám jídla s sebou všehovšudy na dva týdny maximálně. Ale chci jíst málo i v rámci tréninku těla i ducha. Dalšího dne jsem snědl jen koblihu ke snídani, müsli tyčinku k obědu a tři plátky sladkého chleba a pět sušených meruněk k večeři. Jídla mám asi 4 kila a kromě zmíněných potravin, nakoupených v Joshinu, jsem ještě vybaven balíčkem sušených švestek, jednou margot, dvěma müsli, dvěma čokoládami, jedním kandovaným hruško-jablkem, jedním balíčkem vlašských ořechů, tři sta gramy sušeného tofu a dvěma litry vody. Dohromady má můj batoh kolem pětadvaceti kilo. Večerní meditace v tichu byla ve znamení cítění celku. Po dlouhé době jsem opět zažíval ten slastný pocit sounáležitosti se světem. Napsal jsem své první řádky deníku: Být součástí znamená nepatřit sobě. Jako orgán v těle pronikat do celku. Být součástí znamená být uvnitř. Být duchovní vlastně znamená být velmi pozemským. Sestoupit kosmickým vědomím do tělesné existence. Otevřít své tělo pro vstup vědomí. Být v těle a být tělem, být světem stvořeným. Indické „Nejsem toto tělo“ od Sahadža jógínů, je vhodné pro vytvoření vzdálenosti od těla a získání kontaktu se svým kosmickým vědomím. Dalším krokem pak jest „Jsem toto tělo“. Tělo je pak tak široké, jak hluboký a daleký byl kontakt s kosmickým vědomím. Cesta „nebýt tělem“ pomáhá se tělu vzdálit a směřuje k uvědomění si tělesné existence, umožňuje nahlédnout, kterak je vědomí v těle uvězněno a k němu připoutáno. Cesty „nebýt tělem“ i „býti tělem“ se navzájem doplňují a protínají. Každopádně obě cesty vedou tamtéž: ke zkušenosti těla jako takového a uvolnění vědomí do prostoru.

2. den

Ráno se mi nechtělo ze spacáku. Zima, zoufání, plíživý stesk v temných zákoutích duše, pochybnosti, spousta nepevných plánů. Vyrazil jsem za sluncem a meditoval v duchu uvědomění těla, akceptace chladu a přijímání slunce. Postupně jsem se svléknul skoro do naha a tančil s větrem, sluncem a lesem. Pak balení, teoretické opáčko z Pavlíčkovy knihy „Člověk v drsné přírodě“, krátký zazen na téma „Nejsem toto tělo“ a vyrážím. Při ohlédnutí za místem mého prvního bivaku, ukrytým na vršku uprostřed lesa, se mi vybavila kaple na Jáchymu a s ní hned mamka. V tu ránu jsem se rozbrečel steskem. „Maminko, miluju tě,“ zaznělo mi v hlavě, a když jsem zas trochu zmužněl, řekl jsem si, že bych si měl najít ženskou. Když jsem se konečně rozhoupal k pochodu, bylo poledne. Do kopců jsem šlapal soustředěn někdy na dýchání, jindy na chodidla, na prostředí, na rovný postoj či na haru. Na jedné stráňce jsem přijímal očima mladý lesík. Cypřišové děti si mě prohlížely a já si prohlížel je v hnědo-zelených mozaikách. Trošku jsem jim zatančil. Na tom místě jsem potkal potůček a jednoho Japonce a chvíli jsem tam ještě seděl zazen, soustředěn na zvuk. Dvacet minut jsem se snažil vnímat zvuky nejbližší. Šel jsem také okolo hřebenu s bílými skalami opletenými kořeny cedrů, které se plazily úzkým pruhem zeminy a vyplňovaly každou vrásku hory. Jejich obří dědové hnili opodál, s mládeží pnoucí se z jejich těl. To bylo kousek od místa, kde teď píši osvětlen ohněm, s mým Budhou sedícím opodál na kládě a spícím Japoncem vedle ve stanu. Ten chlápek má lepší mapu než já a upřesnil mi polohu chat a vody. Prý je na netu uvedena délka pochodu čtyři až šest dní. On sám je z Ósaky a má zrovna týden volno. Říkal, že nerad pracuje. Dost netradiční, na Japonce. Já si jdu vyzubit čistidla a spát. Dobrou noc. PS: Dva dny je krásně, ani mrak. Jasná noc s hvězdami, větru poskromnu. 3. den „Vstup ženám zapovězen! Vzhledem k náboženské tradici zakazuje regulativ této svaté hory Ominesan ženám, putovat dále za tuto bránu. Chrám Ominesanji.“ Toto hlásá cedule u posvátné hole se dvěma spojenými kruhy zapíchnuté v zemi hned vedle brány, u které jsem spal poslední noc a kde taky dnes ulehnu. Ráno jsem vstal v šest hodin. Venku konverzoval můj Japonec se starším Japoncem bíle oděným a s růžencem („mala“) omotaným kolem dlaně. Zeptal jsem se, zdali je mnich, ale dostal jsem zápornou odpověď. Vyběhl jsem na místo s vápencovou skálou a ranní meditaci započal pozdravem slunci. Byl jsem nahý a oblejzaly mě hejna malých much. Snad byly náhradou za nepřítomné komáry. Ale na mouchy se dá dobře zvyknout. Teda když zrovna nelezou za předkožku. Pak jsem prodýchával čakry s představou příslušných barev. U páté jsem opět zaznamenal zvýšenou senzibilitu na zvuk a sedmou jsem se nově pokusil propojit s páteří, abych procítil záda. Výsledkem bylo zajímavé prodýchání celé horní poloviny těla hodné dalšího prozkoumání. Potom strečink a práce na rovnováze. Když jsem místo opustil, chvíli jsem se vyhříval na slunci. Bylo opět krásné počasí a mě napadlo využít toho spíše k experimentu, než k pochodu. K experimentu, který jsem plánoval už dlouho: pozorování stromu podle vzoru zasvěcovacího rituálu Baor afrického kmene Dagarů. Vhodný strom byl opodál. Stará sugi s obrovskými kořeny obepínajícími koryto cesty, s kmenem mírně nakloněným vpřed. Ústí kmenu ve mně vyvolávalo dojem vulvy a působilo na mě velmi mateřsky. Sedl jsem si na jeden kořen a začal se dívat. Jen to, a nic víc. Čtyři hodiny. Pozornost byla skvělá, vydržela mi tři a půl hodiny. Po první zhruba půl hodině jsem začal vidět tvář podobnou skřetu či entu, se kterým jsem postupně vedl různé vnitřní dialogy. Pak jsem změnil polohu a viděl jiné tváře a různá zvířata, nosorožce, žirafu. Mezitím do prostoru brány přišli tři muži a začali zpívat mantry. Byl jsem v obrovském pokušení jít se na ně podívat, ale zůstal jsem se svým stromem. Pokoušel jsem se vidět strom růst, vidět pohyb, vidět, co mi ukazuje a slyšet, co mi říká. Věřím, že mi něco říkal celou dobu. Jeho energie byla citelná, avšak já byl slepý a mé uši nedoslýchavé. Začal jsem ztrácet pozornost, a pak jsem udělal asi tu největší chybu. Řekl jsem si, že na vině mé sleposti je snad má dospělost a malý chlapec ve mně bude schopný vidět. Ponořil jsem se tedy do sebe a vyvolával své dětství, své malé tělo. Ale ouha, s ním

přicházela i potřeba bezpečí a lásky. Objevily se obrázky Julinky, mamky a celé rodiny. Začal mnou burcovat stesk, brečel jsem, řval, teklo mi z nosu, prsty jsem zarýval do mechu, mlátil do stromu a přes slzy tlačil zoufalé nářky. „Nechci tu být! Nechci, maminko!“ Tohle překonávání samoty je hrozné, ale s tím jsem přeci počítal. Kolikrát se to ještě vrátí? Jak dlouho mě bude ještě srdce týrat? Přijel jsem sem kvůli přírodě, kvůli sobě, kvůli experimentům, a abych strávil Minovu filozofii. Půjdu s tím dál. Sotva jsem začal. Mé sociální já bude ještě chvíli trpět, jinak to nejde. Pokusím se nacházet ve všem radost, víc hrát na flétnu, zpívat a tančit. A jít. Víc pro sebe udělat nemůžu a zabalit to nehodlám. Snědl jsem pár sušených meruněk a šel pro vodu. V malé studené tůňce jsem se celý vykoupal a běžel nahý zpět. Pak kliky, strečink, setkání s několika japonskými důchodci, zpívání českých lidovek pro zahnání samoty, flétna a tanec s přírodou. Teď je půl sedmý, přichází tma a mlha a já se chystám sníst ještě trochu rýže uvařené na ohni se sezamovými semínky - mé první větší a teplé jídlo za poslední tři dny. Ještě zopáknout pár japonských frází, pak zuby a spát. Snad mi nebudou spánek příliš rušit srnci, pořádně nažraný velký had, bažanti či podivně ječící ptáci. Všechny tyhle tvory už jsem tu potkal. Rohy z Joshinských chrámů už utichly. 4. den Včera jsem vyrazil na Mt. Sanyogatake, posvátnou horu s největším tréninkovým centrem sekty Shugendó. Jak jsem snad správně pochopil, tohle místo navštívil i Dalajlama. Výstup tam byl velmi obtížný. Jako vždy jsem se snažil být se svým tělem. Vědomí v těle mi dává sílu a dech zase palivo. Při těchhle výšlapech s těmi dvaceti pěti kily na zádech nejsem moc schopný dívat se kolem. Udržuji si vědomí těla a jeho nejbližšího okolí. Nelze ani myslet, bere to energii, odlákává pozornost a každá nedbalá chvilka by mě mohla na těchhle špičatých skalách stát život. Dorazil jsem na krásnou vyhlídku, a tam jsem si zas dal na čas s pozorováním krajiny. Hory... Jinak se to nazvat nedá. Většina mezi patnácti sty a devatenácti sty metry. Ostré hřebeny vypadají jako hřbety draků vlnící se krajinou. Jsou široké jen několik metrů a stráně se zařezávají hluboko do uzoučkých údolí, kde jen občas je trošku víc roviny pro menší osadu. Je to impozantní scenérie táhnoucí se až k obzoru. A nad tím vším dlí Fudó Myó-ó(čti „fudó mijó“), hlavní Shugendský bůh s obnaženými špičáky, který se podle legendy zjevil v osmém století En-no-Gyojovi. Fudó Myó-ó třímá v jedné ruce meč a v druhé provaz. Meč rozetínající pozornost, síla ducha, prozření, otevření bran, falická moc, id v nadfreudovském smyslu, svaté kopí Parsifalovo, krok vpřed, život v čisté podobě, pohyb, selfpower, duch svatý, EA, láska… A provaz svazující touhy, provaz osvobozující… Jejich spojení dává vzniknout bytosti mocné, zjevující se v plamenech se zářícími těly. To je Fudó-myoó, jak ho vidím já. Už několikrát jsem se mu uklonil a včera v noci se ho bál. Oltářů a soch tohohle božstva je tu plno. Stejně jako soch sedícího starce s holí – En-no-Gyoji. A před nimi vždy kasička s drobnými a někdy nějaké to ovoce. Nejinak tomu bylo i před tímhle oltářem na oné vyhlídce. Vedle kasičky byly dvě velké tibetské mísy. Neodolal jsem a uchopil paličku. Udeřit jsem ale stihl jen dvakrát, když mě vyrušil Shugendský mnich se třemi mladíky. Mnich byl oděný v bílé volné haleně a dlouhých bílých plandavých kalhotách. K tomu terénní boty tabi s odděleným palcem, rovněž bílé, a přes zadek kus kožešiny s tlapou s drápy. Na čele měl mnich podivou černou kulatou krabičku s kuželovitou špicí, snad z umělé hmoty. Na krku růženec. To vše patří k tradičnímu oděvu Shugendských horských asketů zvaných Yamabushi (čti „jamabuši“). Tenhle Yamabushi byl frajer. Přiběhl, sedl si na kámen a dal si cigárko. Pak se spolu s jedním z mladíků připoutal řetězem ke skále, zatímco třetí se navlékl do provazu s jištěním přes ramena. No, jištěním…De facto to byly jen dva popruhy jako na batohu s nižádným páskem přes prsa. Ze spojení na zádech pak vycházel provaz, který uchopil další mladík a připravil se do pevné pozice na jedné ze skalních výstupků. Po pár promluvách do vysílačky se v provaze navlečený mladík začal soukat po skále hlavou dolů, jištěn za nohy a za lano. Šoupli ho přes převis skoro celou horní polovinou těla. Tak visel několik minut, s rukama nataženýma před sebou. Pozoroval jsem to s nutkáním zkusit to taky, ale nevěděl jsem, jestli mám dost odvahy. Když mě nakonec Yamabushi se slovy: „Japanese tradition“, vyzval k navlečení provazu, nebylo dál co řešit. Oblíkl jsem si ten provazovej bágl a kousek po kousku se plazil po hladké skále k jejímu okraji. Podíval jsem se za římsu, a když jsem uviděl těch šestnáct, sedmnáct set metrů volnýho prostoru pod sebou, začal jsem bejt

podělanej. Yamabushi mě o kus pošoupnul. To už jsem měl celý hrudník přes okraj a zoufale urgoval, že dál už nechci ani o píď. Skála byla za staletí praktikování tohohle asketického cvičení perfektně ohlazená a s rukama nataženýma před sebou, za nepříliš pevného držení nohou od mých Japonských opatrovníků, jsem měl neustálý děsivý pocit, že každou vteřinu sklouznu dolů. Hrozně jsem se bál, žaludek až v hrdle, s nedůvěrou v lidi, které jsem viděl poprvé v životě. Provaz na ramenou mi nedodával vůbec žádnou jistotu a přepadaly mě hrůzné představy způsobů, jak bych z něj mohl vyklouznout. Inu, narazil jsem na další svůj limit. Tentokrát to nebylo nic menšího než limit smrti. Když mě po chvilce Japonci vytáhli, ještě jsem byl z toho chvíli perplex. Ze strachu a ze svojí zbabělosti. Nic moc se mnou neudělalo ani oznámení jednoho z mladíků, že mě právě z protějšího vrcholu natočila Ósacká televize. Z temnýho pohroužení mě vyvedla až skupinka několika mnichů s holemi, kteří rozcinkali prostor svými rolničkami a troubením na rohy. Došli k vyhlídce s malým kníratým mužíkem v maskáčích v čele, který suverénně vystřídal Yamabushiho v pozici na řetězu a začal mnichy jednoho po druhém instruovat ke cvičení. S údivem jsem sledoval, jak každého bez servítků vysunul až po pás za převis, začal s ním za nohy třást a lomcovat tam a zpět, přičemž na ně pokřikoval krátké úsečné věty. Nebozí mniši na každý pokřik odpovídali hlasitým: „Hai!“ Někteří pevně, někteří s přemáháním a někteří téměř v pláči. A různé byly i jejich výrazy, když je vytáhl zpět. Až po značné době jsem se dozvěděl, že se tímto způsobem vyznávají z hříchů. Když skončili, krátce se pomodlili u sošky Fudó-myóo a pokračovali dále na vrchol. Já, se zkroušeným sebevědomím, jsem se ještě chvíli uklidňoval výhledem do krajiny a pak vyrazil za nimi. Ominesanji Temple, hlavní chrám sekty Shugendó na vrcholu Mt. Sanyogatake, je poměrně malá tmavá stavba, která v průběhu historie několikrát vyhořela. V její blízkosti stojí několik budov sloužících jako ubytovny mnichů i poutníků. Vstoupil jsem do hlavní budovy a nasával tajemnou atmosféru temného oltáříku En-no-Gyóji. Zul jsem se a šel se podívat do zadního traktu chrámu prosáklého černotou. V malé uličce úplně vzadu bylo několik výklenků, krytých záclonkami. Přiblížil jsem se k jednomu z nich a zvědavě, s ne úplně čistým svědomím, jsem poodhrnul cíp látky. V tu chvíli mi v těsné blízkosti za hlavou proletěl netopýr. Závan jeho křídel jako by mi uštědřil malý pohlavek. Odhrnul jsem záclonky úplně a byl tam! Podle očekávání. Fudó Myó-ó! Snad jsem ho moc nerozzlobil. Když jsem vyšel ven, potkal jsem onoho kníratého mužíka v maskáčích, pravděpodobně Shugendského kněze, a dal se s ním do velmi nemotorného hovoru. Neuměl skoro vůbec anglicky. Žádal jsem ho o vodu, ale k mému zklamání jsem zjistil, že tady nahoře žádný zdroj není. Začal vyzvídat, kam jdu, a během našeho hovoru se okolo nás shromáždilo několik mnichů starých i mladých. Řekl jsem, že jdu do Kumana, a on se nedůvěřivě podíval na mou velkou bagáž a zeptal se mě na můj věk. Odpověděl jsem popravdě, 23. Když k tomu postupně kněz vyzvěděl, že jsem na stezce nebyl nikdy předtím, že nemám průvodce, neoplývám mobilem ani pořádnou mapou (de facto jsem měl jenom automapu), započala se z jeho strany série snah mi tu cestu rozmluvit. Začal s tím, že je nebezpečné se na stezku vydávat s takovou bagáží, pokračoval hrozbou medvědů a nakonec dokonce na mobilu našel anglická slůvka „parrents“ a „cry“ a naznačoval, že až tam někde spadnu ze skály a umřu, budou mí rodiče hrozně nešťastní a oni jim budou muset psát smutný dopisy. Každou novou snahu začínal a končil slovy „Go back!“. Neříkám, že mě to dost nezviklalo. Zvláště po tom, když jsem srovnal sebe a jeho mnichy při výkonu cvičení na vyhlídce. Ale nakonec jsem se stejně rozhodl jít. Na to mě kněz už odkázal jen k modlitbám a Buddhovi. Naivně jsem před ním vytáhl svou malou sošku zabalenou v novinovém papíře, ale po jeho nic neříkajícím kývnutí jsem ji zase rychle schoval. Přestože nesl nelibě mé rozhodnutí a zároveň si co chvíli postěžoval, že neumím Japonsky, nabídl mi kněz, abych s ním a mnichy šel do místa s vodou. Po cestě se mi ještě párkrát pokusil výpravu rozmluvit. Zeptal jsem se ho, co tady s tou tlupou mnichů vlastně dělají. Dostal jsem z něj jen stručné: „Shugendo mind training lesson“. Jak jsem se posléze dozvěděl od jednoho z té tlupy, jejich partu tvořili kněží a mniši různých buddhistických škol, kteří přijeli za hnutím Shugendó absolvovat dvoutýdenní sérii asketických cvičení pro trénink mysli. Kráčeli jsme z kopce úzkými pěšinkami v bambusových polích a já si povšiml změny krajiny i atmosféry. Cedry byly do značné míry vystřídány japonskými javory. Vše zesvětlalo a zkrásnělo. Za cinkání spojených kruhů na holích mnichů a rolniček a zvonků na batohu kněze pro odehnání medvědů, jsme pak došli na místo, které má v mých naplněných fantaziích místo jako Lórien po opuštění elfy. Byla to stará Shugendská vesnička Ozasa-noshuku, z níž už dnes zbyly jen ruiny. Zachovala si však svůj mystický charakter.

Bílé základy zdí porostlé světlým mechem. Staré javory a vprostřed zurčící potůček s mnoha tůňkami. Oltář Fudó-Mió-ó s velkým ohništěm a svatostánek En-no-Gyoji pod převisem. Skály kryjící vesničku před větrem, z nichž šlo vidět na daleké hřebeny. Klid a všechny odstíny zelené, jež si jen lze představit… Díky tomu všemu jsem si přišel jako v ovocném sadu, jehož jediným plodem bylo celé tohle místo. Vadou na kráse byla snad jen plechová bouda k přespávání poutníků. Na té si vskutku mohli dát víc záležet. Ale zato měla uvnitř sporák, což jí dodávalo na úctě z pohledu prokřehlého poutníka. Ten den se tam zrovna chystal přenocovat jeden stařík a tak, když jsem si vyslechl krátkou modlitbu mnichů a naplnil flašku vodou z potůčku, pokračoval jsem dál v cestě. Ale spirit toho místa a naléhání Shugendského kněze mě přimělo ke změně plánu pro příští týden: Půjdu jen do Zenki, další bývalé Shugenské osady asi v polovině stezky, a zpět, s cílem strávit poslední dny zde a snad provést svůj závěrečný experiment. Z krajiny javorů, jejich bílých kmenů a světlých mechů jsem se dostal do prostředí ostrých skal s nádechem spíše do hnědé. Můj postup za pomoci řetězů a skalních výstupků se postupně čím dál tím víc podobal opravdovému horolezení. K večeru jsem došplhal až k hoře jménem Mt. Daifugendake, na které jsem se rozhodl strávit noc. Byla to nejvyšší hora v širokém okolí a její vrchol se podobal uříznuté špičce cukrkandlu: úzká plošina asi o pěti metrech čtverečních, kde jsem vskutku pocítil, co to znamená být nahoře na hoře. Úžasný výhled a otevřený širý prostor kolem úplně vybízel k rozletu! Nejednomu našinci by asi způsobil závrať. Já jsem si to ale užíval a opravdu toužil po křídlech. Pak už by mezi mnou a nebem nestálo zhola nic. Ani mé tělo ne. Chtěl jsem si ustlat přímo tam a dlouho jsem hledal příhodný dolík či závětří za keři, ale nakonec vyhrála moje obava z možné náhlé změny počasí a šel jsem si postavit stan kousek pod vrchol na jediný kousek rovné plochy široko daleko. Když pak s padající tmou prudce zesílil vítr a začalo poprchávat, blahopřál jsem si k prozíravosti. Ten vrchol mě ale přitahoval jako magnet, a tak jsem tam alespoň rozdělal oheň a povečeřel. Připadal jsem si jako na strážní hlídce. Světlo ohně muselo být vidět na kilometry. Vzpomínám si živě na ten sílící vítr a na barevné závěje mlhy, které se plazily po okolních hřebenech, vstřebávající poslední paprsky zapadajícího slunce. Bylo to tiché a krásné požehnání horské samoty.

5. den Na jednom příkrém místě jsem se na delší čas zastavil, abych doplnil zásoby vody z malého čůrku tekoucího z černé plastové hadice. Trvalo dlouho, než jsem naplnil láhev, ale nakonec to bylo vlastně zbytečné, páč chata na Mt. Gyjodžageridake byla hned za rohem. Šlo o velký dřevěný srub bez sporáku, jen s venkovním ohništěm, ale zato alespoň s velkou zásobou suchého dřeva. Dorazil jsem tam brzy, kolem druhé odpolední, a čas jsem využil k vysušení a vyvětrání stanu a spacáku, zalepení batohu, osobní hygieně a přebalení věcí. Vzhledem k mému novému plánu jsem se totiž rozhodl nechat ve srubu nějaké zbytečné věci, abych odlehčil bagáž, s tím, že si je vyzvednu na zpáteční cestě. Pak jsem si sednul na místo s výhledem do údolí a pustil se do oběda. Čekaly mě sušené švestky, protože jsem poslední dny zaznamenával podivné pohyby ve střevech. Zpracovával jsem švestky pomalu a snažil se je maximálně vychutnat, ale nějak se mi to nedařilo. Byly stále fádní a plytké. Pohodlně jsem se tedy usadil a začal trénovat EA, tentokrát s pozorností na okolní zvuky. Probuzené tělo a radující se uši na stopkách. Poslouchám, poslouchám, a najednou blik a přiskočily ke mně slova Mariny Stejskalové z kurzu muzikoterapie: „Poslouchejte tu skladbu, jako byste ji sami napsali. Jako by byla vaše.“ Zvláštní, jak i velmi špatný učitel může být občas nápomocný. Poslouchal jsem zvuky přírody jako hudbu, již jsem sám napsal. Dirigoval jsem vítr, hmyz a ptactvo, jako by to byl můj orchestr hrající skladbu, v níž znám každou notu. Poslouchal jsem přírodu jako taneční partituru, na níž jsem již tančil stokrát, stále však oceňující každý nový tón. Zvuky se proměnily. Začaly se proplétat a moje vědomí cestovalo velmi rychle od jednoho k druhému, dokud se všechny nespojily v celkovou, celého mne obklopující symfonii. Blížil jsem se skladateli. Blížil jsem se tvůrci té symfonie. Blížil jsem se stvořiteli. Jen letmo jsem si uvědomil, že tenhle proces je vlastně modlitbou. Někde v koutku šeptal svatý Augustin: „Modlitba znamená zavřít oči a uvědomit si, že právě teď bůh tvoří svět.“

Přidal jsem pohyb a ve velmi intenzivním EA, jehož dvě složky začaly splývat do vpřed se pohybujícího otevřeného středu, jsem se soukal do svahu, abych se vyčural. Do symfonie jsem se snažil zakomponovat i zvuky vlastního těla. Těžké, těžké! Jsou tak výrazné a tak blízko! Pak už tam byl jen tanec. Jemné, ale intenzivní dotyky tance. Posadil jsem se a podíval se na uschlý strom jako na umělecké dílo, jež jsem sám vytvořil. Byl najednou tak zajímavý! Podíval jsem se na vlastní ruku. I tu jsem přeci stvořil Já! A tvořím ji dál v každém okamžiku. Já sám jsem stvořitelem svého těla. Díval jsem se a viděl, jak mi ruka před očima stárne, jak na ní visí kůže a zvýrazňují se kosti. Pomyslel jsem na smrt a všiml jsem si malého kousku prohnilého dřeva na zemi před sebou. Rostla na něm houba. Bělostná, ve tvaru lidské lebky s posledními zbytky kůže na lících. Zvedl jsem ji a pomalu, velmi pomalu ji přibližoval ke svým rtům, které se zkroutily na výraz odporu. Políbil jsem ji a zahodil. Pak jsem pojedl jednu švestku. Kdepak, už nebyla fádní. Delikatesa! Dojedl jsem, vrátil jsem se do reality každodennosti a začal jsem sbírat dřevo. I tahle činnost byla zajímavá. Přišel jsem si jako kluk sbírající kostičky do stavebnice a svět kolem jsem opět viděl jako divadelní scénu plnou rekvizit hodných prozkoumání. Když jsem skončil, popadl jsem tři kameny a začal žonglovat. Chtěl jsem se vrátit zpět do EA, ale, želbohu, o slovo se přihlásila úzkost. Intenzivní pach stesku se rozléval od solar plexu a já jsem začal trochu panikařit. Ozval se však jakýsi hlas, do té doby mně neznámý. Z pozadí. Hlas jakéhosi nadvědomí: „Pusť to,“ říkal. „To není tvoje emoce. Nech to jít.“ „Proč? Proč?“ křičel jsem bolestí. „Je to opačná polarita, dotváří celek. Svět je polární. Nech to jít. Tohle není tvoje emoce.“ A já to nechal jít. Nořil jsem se do svého břicha a záměrně vyvolával obrazy rodiny a blízkých, abych se dostal ještě hlouběji. Mé tělo začalo klesat a kroutit se. Obličej v křeči a z očí se draly slzy. Ale hlas v pozadí se držel stále nad tím vším. V těle křeč, ale nikoli křečovitost. Trýzeň proudila ven plynule a rovnoměrně. Od břicha šel hustý žár a svalová tenze měla daleko k bolesti. Ležel jsem zkroucený na boku. Vytekla spousta duševního hnisu. A pak se hlas ozval znovu: „Ták, dobře. Moc dobře. A teď zpátky, šup šup! Podívej, modrá obloha, teplo, je krásně… Svěžest v těle. Pojď ven, pojď nahoru, pojď, pojď.“ Dostavilo se uvolnění a já si lehl na záda. Cítil jsem celé tělo. Cítil jsem se tělem. Byl jsem tělem. A pak se odkudsi z prostoru nad hlavou ozval příjemný hlas a započal se asi ten nejpodivnější rozhovor v mém životě. Chvíli trvalo, než jsem si vůbec uvědomil, že jde o rozhovor, a do té doby už toho bylo spoustu řečeno. Byla tam slova a věty, ale těžko je zachytit na papír v jejich znění. Bylo tam tolik paradoxů! Byl to prostor svobody. Vše plynulo. Hluboce. Tvořilo se a plulo bez překážek. Tavilo se. Kladl jsem otázky beze slov jen jemným záchvěvem břicha. Nežli se však stačily zverbalizovat, přišla odpověď. Ta byla vždy slovní. Mluvil vlastně jen on. Mluvil česky a byl to pohodář. Povznesený. Ptal jsem se na stvořitele, na Boha, na anděla strážného. Na ten dotaz zatvrzele mlčel, ale zůstal se mnou. Zeptal jsem se tedy: „Kdo jsi?“ „Já jsem ty. To je zvláštní, co? Bejt dva a přitom jeden najednou. Ale to je svět paradoxů, svět svobody.“ Pokusil jsem se k němu vydrápat, být on. Začala se tam plést síla a touha. Ale tomu se vzpouzel a jako by se odtahoval do výšky, odstrkával mě od sebe: „Ale né, běž. No tak, fuj!“ Pokáral mě a já jsem zase spadl zpátky do pozice v břiše. „Jsi pořád ještě nezralý děcko. Jen zůstaň, kde jsi, a uč se. Pozoruj. Sem ještě nemůžeš. Hezky kousek po kousku.“ „Jsi se mnou i přes den?“ zeptal jsem se. „No jasně, ta hudba. Dyť ji slyšíš, ne?“ „Bude to ještě bolet?“ „No, bude to těžký. Ale nic, co bys nezvládl. Krom toho, vždycky se tomu můžeš vyhnout. Takže, když něco, můžeš si za to sám. Jen to vydrž do konce, uvidíš. Zatím si vedeš moc dobře. Jen pokračuj jako doteď.“ Pak se vytratil. Zůstal jen svěží pocit nad temenem hlavy. Začalo se stmívat a se sluncem odešel vítr. Během několika minut vše utichlo. Absolutní klid byl sem tam proťat jen zapískáním srnců a voláním káňat či jiných dravců. Rozdělal jsem oheň a udělal si špagety na sladko s olejem. Psal jsem deník, ale skončil jsem, když přišlo slovo na Fudó Myó-ó. Má pověrčivost a náhlá nehybnost prostoru způsobily, že jsem se v Japonsku poprvé bál. Šel jsem spát, ale těžko jsem usínal. Bylo takové ticho, že jediný slyšitelný zvuk byl tlukot mého vlastního srdce, který jemně vibroval v dřevěné konstrukci srubu.

6. den Vzbudil jsem se opět v půl třetí ráno. Mému tělu po nepříliš těžkém dni asi přišel šestihodinový spánek dostačující. Bylo to nepříjemné probuzení do stále trvajícího hrozivého ticha a já ne a ne znovu usnout. Zapálil jsem svíčku a přemýšlel, abych trošku vyčerpal mozek. Vymyslel jsem představení pro křest Markovy kaple: nástup tanec s prostorem či na zvuky přírody, pak koncert, harmonika, a nakonec křest vodou za odříkávání mého jazyka. Vymyslel jsem taky kousek sloky k písni Červenej, která mi předešlého dne, a ještě několik dní následujících, zněla v hlavě: Ptám se sebe sám, proč lidem svý srdce zavírám, že když jim zazpívám, mě vypískaj…? Nebude dneska prázdný sál! Nenápadnym stát se, a bejt s lidma sám, nevim, jak to dát, když rudý boty mám… Ptám se občas přírody: hej, mé pravé já, kde jsi? Proč červenej jsem já, když rád jiný barvy mám? Dostat se do pohody, to je tak snadné přeci. Tak proč nemůžu já, když sebe ptám se sám? Pak jsem chvílí poslouchal neodbytný zvuk svého srdce a znovu usnul. Když jsem vstal, byl stále klid. Vyběhl jsem na malý kopeček, kde se mi naskytl pohled na jeden z nejpůsobivějších východů slunce, jakého jsem kdy byl svědkem. Ranní červánky se rozlévaly od dalekých hřebenů a pomaloučku se plížily k Mt. Gyodžageridake, prozařujíce celou oblohu. Objevil se jemný vánek, který sílil synchronně se světlem. Když se za tamějšími horami objevil cíp červeno-oranžového kotouče, už byl z vánku vítr, který jako vzdušná fanfára ohlašoval příchod paní Slunce. Ta stoupala pomalu a mocně. Ale sotva se ukázala celá, utíkala se zase rychle schovat za mraky nad sebou. Kousek po kousku, až zmizela celá. Vítr však neumlkl. Naopak získal na ještě větší síle a chladu. Svlékl jsem se do půl těla k meditaci chodidel. Toho rána bylo mé tělo veliké a snad i drobet nemotorné, což mě moc netěšilo, ale vzpomínka na přítomnost slunečního probuzení a na mocnou svěžest větru je stále nebývale živá a milá a dodává mi sílu. Vyrazil jsem kolem sedmé. Do dne, v němž jsem poprvé potkal mlhu. Minul jsem Mont Misen, posvátnou horu s horskou ubytovnou a svatyní, a pokračoval na Mt Hakkyjogatake, nejvyšší horu Kansaje, která měří 1915 m nebo tak nějak. Krajina kolem vypadala trošku bezútěšně. Řídký lesní porost se spoustou mrtvých stromů evokoval české horské lesy po napadení kůrovcem. Ale cesta na Mt Hakkyjogatake byla už plná keřů a krásně voněla. Dřevěné schůdky uprostřed husté zeleně ve mně vyvolávaly dojem vstupu do veliké japonské zahrady. Pár kilometrů za tímhle vrcholem pak získal lesní porost na hustotě a já jsem se místy zasekával batohem o větve. Na zpáteční cestě jsem takhle v dešti obdržel nejednu nepříjemnou spršku navíc. Měl jsem v plánu přenocovat na chatě Jujigajadogoja, ale předběhl mě jeden mladý japonský páreček. Ze solidarity k soukromí milenců jsem proto vyrazil dál. Asi za odměnu jsem od nich dostal zaletovanou mapu a litr vody.

Šel jsem do další chaty, která byla vzdálená asi 4 hodiny pochodu. Byly tři hodiny odpoledne, neměl jsem tedy času nazbyt. Tlačil jsem tělo kupředu, ale tomu se nějak nechtělo. Byl jsem vyčerpaný, demotivovaný zklamáním z obsazené chalupy a s neustále číhající hrozbou stesku v břiše. Kdykoli jsem chtěl své tělo podpořit svým vědomím zevnitř, ozývala se duševní úzkost a mysl byla naopak plná utrpení z fyzického vyčerpání a bolesti nohou. Měl jsem za sebou už alespoň třináct kilometrů velmi obtížného terénu, ale dojít jsem musel, než padne tma. Sestup do těla byl nezbytný. „Nechci být sám!“ řvalo to ve mně každým krokem a demoralizovalo celou mou bytost. „Nechci, nechci, nechci! Kdybych tu měl alespoň kámoše, to by šlo všechno mnohem líp. Prostě kamaráda.“ „Moment,“ ozval se moudrý pohodář. „Proč si ty sám nejseš kámošem? Buď svým nejlepším kamarádem, pak nebudeš sám.“ V tu ránu mi taky vyskočila Minova slova: „Observing yourself is a big fun.“ Přišla i vzpomínka na minulé prázdniny v kopcích Českosaského Švýcarska, kde jsem při výšlapech pozoroval sám sebe jako jakéhosi podivného humanoida, a mocným povzbuzováním jsem své tělo, jako na laně, táhnul nejobtížnějším terénem z prostoru několika metrů před ním. Teď to udělalo „lup“ a mé vědomí se uvolnilo kamsi nad hlavu do míst, kde byl předešlého dne verbalizován onen podivný rozhovor. Jen tentokrát bylo to místo v jemném úhlu vpřed ve směru pohybu. „No tak, humanoide, poběž! Šup, šup! Ukaž, jak pěkně šlapeš!“, ozývalo se tam odsud a já, nebo spíše mé tělo hezky „šupity šupity“ následovalo svého páníčka jako na řetízku, už jen s minimálními záchvěvy námahy. Velmi zvláštní a paradoxní! Byl jsem tělo s jeho pocity, s jeho vnímáním a pohybem, ale zároveň jsem byl oním vůdčím hlasem. Rozštěpen v prostoru svobody. Ano, bylo to velmi… řekněme…svobodné. Jako při onom podivném rozhovoru. A když jsem někdy spadl do prostoru jednotlivostí, mimo paradox sjednocení, a to zejména při obtížných výstupech do svahu, musel jsem rychle vědomím přeskakovat od těla k pozorovateli, než jsem zas dosáhl svobodného prostoru. Pozoroval jsem se jako podivného legračního človíčka a někdy jako hračku, kterou jsem občas přiměl udělat nějaký neobvyklý pohyb navíc jen pro pobavení sebe sama a vyvedení se ze stereotypu chůze. Prolínání filozofií „býti tělem“ a „nejsem toto tělo“ mi nyní připadalo ještě jasnější. Když jsem se zastavil na místě se dvěma podivnými stromy, zavlnily se přede mnou. Organicky, jinak než v případě vlnění prostoru po sledování vodního proudu. To je spíše očním klamem, jakýmsi setrváváním již nepřítomného obrazu na sítnici oka. Tohle ale bylo vlnění růstu. Bylo vidět a zároveň cítit v těle. Dobré znamení… Dostal jsem se na asi zatím nejnebezpečnější úsek cesty. Velmi ostré hřebeny a příkré svahy hustě porostlé nízkým bambusem, skrývajícím uzounkou cestičku a schovávajícím její nerovnosti a překážky. To vše vyzývalo ke zvýšené opatrnosti. Bylo by velmi snadné zakopnout a spadnout ze svahu dolů. Ne bezdůvodně na téhle stezce ročně zemře sedm lidí. Zvláštní bylo, že zatímco levé svahy masivu, kterými většinou stezka vedla, byly pokryty mlhou a výpary, zatímco pravé byly úplně čisté. Připisuji to na vrub dýchajícímu bambusu, který na těch pravých, převážně skalnatých plochách, téměř nerostl. Každopádně to byla úžasná „dichotomická“ podívaná. Postupně jsem se dostal i do míst se skalními převisy, kde jsem musel být dokonce ještě opatrnější, protože zatímco na svahu existovala naděje na zbrzdění případného pádu podrostem či stromem, tady by asi několik desítek metrů volného letu nezbrzdilo nic. Za pomoci řetězů jsem v tomhle terénu absolvoval asi nejtěžší výstup, a to na horu Šakogatake. Ta mi připravila jedno malé překvapení. Na jejím vršku se vypíná kovová socha Budhy v lehce nadživotní velikosti! Je trošku groteskní, s velkými víčky, rty, dlaněmi a chodidly. Vrtalo mi hlavou, jak ji sem ti mniši dostali. Snad byla složena z více kusů, nevím. Dorazil jsem na vrchol šťastný, ale vyčerpáním jsem padl na kolena k Budhovým nohám. Vyklepal jsem pot z moirového trička a rozloučil se se světcem slovy: „Tak nazdar, šéfe!“… Zas ten pohodář! Přitahuje mě čím dál tím víc. Tolik bych jím chtěl být. Metodou „Poběž, humanoide!“ jsem nakonec dorazil do místa jménem Shinzen-no-shuku za dvě a půl hodiny s velmi dobrou náladou a poměrně svěží. V modré plechové chatrči s ohništěm uprostřed mě přivítaly tři veselé persony: zamlklý mladík jménem Ósam z Ósaky, opilý milý důchodce Junidži z Nagoji a rovněž opilý drsnější padesátník Ken z Tokia.

Chvilku po příchodu jsem hned vyfasoval ešus se saké a rozjely se rozhovory o České republice. Nejlíp uměl anglicky a nejkomunikativnější byl Junidži. Znal tolik Čechů! Zátopka, Čáslavskou, Muchu (Japonci říkají „Míša“), Kafku… Taky byl jediný, kdo měl rádio s předpovědí počasí a chtěl se v Shinzenu zdržet více než jeden den, aby si užil přicházejícího úplňku. V neposlední řadě mi taky několikrát půjčil plynový vařič, takže, když to vezmu kolem a kolem, byl pro mě vlastně nejdůležitějším osadníkem chaty. Pánové mě nechtěli nechat rozdělat oheň kvůli kouři. Nejvíc protestoval proti tomuhle mému záměru Ken, který pak v uzavřené chalupě vytvářel „příjemné“ prostředí svými cigaretovými pamlsky. 7. den, odpočinkový Vzbudil jsem se tentokrát v půl druhé v noci. A ne sám. Ken byl taky vzhůru a zapálil olejovou lampičku. Probudila nás oba obrovská rána, která plechovým zvukem rozezněla celou chatrč. Venku se ozývaly kroky. Dostal jsem představu naštvaného mnicha, či rozzlobeného Fudó-myóo v podobě monstra, a pro jistotu si posunul nůž víc nadosah. Ale pak se ozvala rána znovu a já si všiml, že to dělá spící Ósam, který ve spánku prudce mlátí nohama do lůžka, jako by měl místo nich ocasní ploutev. Asi nějaký velrybí sen. Ken si toho nevšiml a šel zkontrolovat venek. Nikoho tam ale nenašel. Pak jsme zase oba v pohodě usnuli. Ráno jsem se probudil s podivnou senzitivitou na zvuk. Když mi Junidži vysvětloval cestu a situaci s počasím, naše hlasy mi při konverzaci způsobily v uších ozvěnu a vysoké tóny mi kysele rozvibrovávaly ušní bubínky. Šel jsem na místo s vodou, posadil se na starý kořen a zpíval Óm od břicha. Ale ne a ne tón uvolnit. V solar plexu jsem cítil nepříjemné napětí. Jakoby se mi tam uhnízdil starý tuhý knedlík. Už dříve při hraní na jevišti jsem tu cítil ztuhlost, ale nikdy jsem s tím nic moc nedělal. Začal jsem tam teď tedy dýchat s představou slunce a žluté barvy v mysli. Ve chvíli jsem si vybavil jednoho aikido mistra, který ke mně promlouval ústy butó tanečnice Sumako Koseki: „Bránice západních lidí je jako zmrzlá ryba. Musíme jí rozmrazovat kousek po kousku.“ Představil jsem si tam tedy zmrzlou rybu, ale byl to obrázek páchnoucí smrtí a tedy nefunkční. Přiložil jsem ruce, dýchal, a najednou našel v solar plexu světýlko. Malinkatou hvězdičku, která svítila v rytmu dechu. Otevřel jsem dlaně a snažil se světlo zvětšit, ale bylo to příliš rychlé. Zaujal jsem átmandžali mudru a vrátil se zpět k malému světýlku, jemnému a čistému. Meditoval jsem tak přes hodinu a výsledkem byla tak hluboká relaxace, klid a citlivost ke zvuku, jakou jsem zažíval v době, kdy jsem začínal s dechem. Pak jsem zpíval. Uvolněně a přitom mohutně za doprovodu jednoduchého klapání dvou plochých kamenů, i bez nich. Skály a kameny mi toho rána zněly obzvlášť líbivě. Později jsem jich několik jen z potěšení ze zvuku pouštěl ze svahu. Po zpěvu šupity na vyhlídku, opět kamennou, kde jsem započal poněkud alternativní pozdrav slunci. Plocha byla totiž značně nerovná. Také jsem se celý vysvlékl k meditaci chodidel. Byla ten den obzvláště silná. Snad celkovou psychickou pohodou toho rána. Žádný plíživý stesk v zákoutí. Cítil jsem silnější propojení se zemí než jindy. Byl jsem těžký, malý a silný, a když jsem se otáčel, jako by se se mnou otáčela celá skála. Byl jsem velmi nízký, ale byla to ona nízkost, jakou musí cítit země vůči nebi. Žádné ponížení, jen nezvratná úloha. Foukal chladný vítr, ale dokud trvalo mé spojení se zemí, chladem jsem netrpěl, i když všechny mé modřiny a skoro celá chodidla zimou zfialověla. No, a pak hurá snídaně. Po týdnu první teplý čaj. Mmm, lahoda! A jen jsem pomyslel na to, zdali mi bude čokoláda k obědu stačit, tak se mi z ničeho nic za zády objevil jakýsi mladý Japonec a obdaroval mě dvěma oněgiry. Paráda! Dvě skály jako dva obrovské náhrobní kameny, či veliká ramena magnetu. Fatacujiva rocks s posvátnými tabulkami u svých pat. Něco jsem od nich přijímal, mé ruce s nimi začaly tančit. Ale když jsem chtěl zapojit celé tělo, ztratil jsem spojení. Zas ta chlapecká nenasytnost! Užil jsem si tedy alespoň pohled do krajiny. Změnilo se to tu. Údolí se rozšířilo, svahy se zmírnily a z jejich hřebenů vyrůstaly často skalnaté útvary podobné starým druidům, kteří zvědavě shlížejí na svět lidí. Stále více mi to tu připomíná České Švýcarsko. Potkal jsem tu už také několik obřích žab velikosti potkana. Různě zbarvené, s kůží posetou hrbolky. Pohybují se vpřed varanní chůzí, či nemotornými a těžkopádnými skoky, jež často vedou do prázdna. Trubky, kdyby občas nezačaly bezhlavě prchat a podívaly se, kam skáčou, ušetřily by si pár kotrmelců ze svahu po pichlavých hrotech bambusu.

Vyrazil jsem ze Shinzenu pozdě, až kolem jedenácté. No a teď to mám! Šest a půl tisíc jenů za nocleh a dvě jídla ve staré Shugendské osadě jménem Zenki. A to jenom proto, že víc peněz nemám, jinak by mě to stálo sedm tisíc. Už mi zbylo jen pár drobných na almužny svatým. A neuvidím úplněk ze Shinzenu. Ach jo, mohlo tam být tak krásně! Škoda. K tomu všemu doufám, že snad nebude mít Junidži velkou starost a že mi nikdo neukradne věci, který jsem si v Shinzenu nechal. Ojojoj, já jsem ale trouba! Jak se to semlelo? Vyrazil jsem od Fatacujiva rocks kolem půl druhé a bylo to pořád z kopce lesem. Nádherné staré stromy, mnohé groteskních tvarů. Některé byly obrovské, rostoucí šikmo ze svahu jako natahující se krky dinosaurů. Jiní jak draci sedící na svých vejcích-velikých hladkých balvanech. Úchvatné obrázky! Nebo oranžové jehličnany propletené ve vášnivém spirálovitém sevření s javorem. Působivé! A taky obrovské cedry, připomínají ty z hory Hiei v Kjótu! Asi se k nim půjdu s baterkou ještě podívat, jestli se nebudu bát. Přeci jen je dnes v noci úplněk. Když jsem dorazil do Zenki, chtěl jsem se vypravit ke třem posvátným vodopádům, kde dochází k zasvěcování shugendských mnichů. Poprvé jsem o Shugendó slyšel jako o týpcích meditujících ve vodopádech, a tak jsem si to nechtěl nechat ujít. Ale ouha, hned na prvním rozcestí jsem zabočil špatně a dostal se na podivnou asfaltku plnou turistů. Ajajaj, žádnou civilizaci, prosím! Spěchal jsem podél řeky zpět a po cestě narazil na jiný vodopád. Rozhodl jsem se pro pauzu. Sešplhal jsem strouhou, užívající si zvuků padajících kamenů, a na konci se mi naskytla rozkošná podívaná. Temnější koutek ze skal, vše porostlé mechem s visícími liánami proti obloze. Z úzkého otvoru mezi dvěma skalami se řinuly asi dva šestimetrové vodopády oddělené útesem ve tvaru obří klouzačky. Pod jedním z vodopádů bylo malé jezírko s azurovou, průzračně čistou vodou. A to celé bylo obehnané asi deset metrů vysokou skalnatou stěnou. Svlékl jsem se a asi patnáct minut se pokoušel skrze zrak splynout s vodopádem. Ale nebyl jsem nějak ve formě. Po odhlédnutí od proudu se sice prostor přede mnou opět zavlnil jako pod secesní lupou, ale jiný pokrok jsem nezaznamenal. Přestoupil jsem tedy ke svému a Minovu cvičení pomalého ponoru. Brrr, byla to tentokrát fuška být s tělem. Voda byla opravdu ledová a k tomu jsem se posledních několik hodin vznášel spíše ve světě mysli a fantazií, který mě neustále od těla odváděl. Ponořil jsem se celý a trošku si zaplaval. Voda vůbec nepálila do očí. Byl bych tam zůstal déle, kdyby na mě nedoléhal strach z hloubky, nebo spíš z nadpřirozených sil ve vodě se skrývajících, před kterými mám obrovský respekt. Ale koupel sama byla neuvěřitelně osvěžující. Přesně to jsem tento vlhký a horký den potřeboval. Zelená kolem byla rázem veselejší, vodopád s liánami krásnější a já byl po krátkém běhu zpět na rozcestí cobydup. Byly čtyři hodiny, tma měla padnout v půl sedmý, cesta do Shinzenu rychlým tempem trvala minimálně hoďku a půl a vodopád zasvěcení byl vzdálen 1,8 kilometru. Rozhodl jsem se to risknout a po cestě plné dalších krásných starých stromů jsem vyrazil plným tempem k vodopádu. Ale jejda, nohy svištící, oči nevidoucí a já se zase ztratil. Takže radši zpátky. Ještě před tím jsme se ale chvíli vzájemně pozorovali s velkým parožnatým bíloprdelatým srncem a jeho samičkou a zahlédl jsem jednu zdrhající opici. Ze Zenki jsem pak vystartoval za deset pět. Nasadil jsem ostré tempo, ale po několika stech metrech jsem to radši zabalil. „Sakra, Lanďáku, cesta špatně značená, síly nečerstvé, kopec příkrý, tma za rohem a tvůj orientační nesmysl.. To nejsou zrovna pěkný vyhlídky na úspěšné dokončení výletu.“ Hergot, tolikrát už jsem si tady v Japonsku řekl: „Když zvládneš tohle, tak cokoli.“ Ale tady jsem nakonec ustoupil. Radši přijdu o poslední úplněk v Japonsku, poslední prachy a potlačím svou hrdost, než zabloudit v noci v japonských horách se špatnou předpovědí počasí. Takže mě čekal nedobrovolný luxus. Horká vana a výborná večeře: miso polévka s houbami a cibulí, tři druhy tofu, mochi, losos, nakládaný lilek a okura-hořká okurka, bambusové výhonky v octě, rýže a čaj. Nacpal jsem se, že jsem málem prasknul. Pak mě ještě čekalo čisté povlečení a peřina s měkkými tatami ve vytápěné chatě. No, nějak se mi ta odpočinková neděle zvrhla. Má dvoutýdenní lesní seance byla přeťata vedví. Před spaním jsem se ještě rozhodl následovat starou japonskou tradici a šel pozorovat úplněk. Nejdřív jen tak koukám a říkám si: „Hmm, zářivá visící koule. Co z toho má? Jen tak tam kroužit a svítit?“

Ale koukám…koukám…koukám…. a měsíc jako by mě začal postupně nasávat. Nejdřív jsem kolem zpozoroval podivný světelný prstenec a v mžiku jsem si začal připadat jako pod stolní lampou. Zaposlouchal jsem se do zpěvu hmyzu, a pak zas koukal a koukal a koukal. Měsíc mě začal podivně rozněžňovat. Moje tělo bylo najednou tak příjemně unavené a rozkošnické, že jsem si úplně přál, aby ke mně luna sestoupila blíž a já se s ní mohl trochu pomazlit. Nebo ještě líp, kdyby vstoupila do mě a chvilku tak jenom cestovala mým tělem zevnitř. To bych byl úplně nejšťastnější. Po asi hodině pozorování jsem si přišel jako zfetovanej práškem na zklidnění nervů. A měl jsem tu noc zvláštní sen. Zdálo se mi, že jsem se vzbudil v Zenki a vešel jsem do pergoly. Byl tam mladší černovlasý svalnatý muž a já s ním začal hrát na různé předměty visící kolem. Pak mě vyzval a společně jsme se utíkali vykoupat do jezera, či moře, které bylo hned vedle. Když jsme se vrátili do domu, byli jsme už dobrými přáteli. Sny tady mám ale jinak jen o rodině. Taťka mě v nich škádlí, mamka vyučuje. Hlasy rodičů pak slýchám často i během dne. Mamčin je hlasem hecujícím, když si zoufám, taťkův kontrolujícím, když něco odbývám. 8.den Zenki je komplex několika málo chat. Místo pro staré stromy a dvou set letou svatyni zasvěcenou En-no-Gyojovi Je to malá osada, ale dříve to byla poměrně rozsáhlá shugendská vesnice. Spravuje ji rodina Gokijo, 61. generace od manželů Goki a Zenki, kteří byli studenty samotného En-no-Gyoji. V lese za chatami je její dřívější velikost a význam vidět ze zachovalých kamenných základů dnes již nepřítomných budov a díky asi tři sta metrů dlouhému kamennému schodišti ve stráni, které lemuje nepravidelná alej statných hinoki. Některé z nich mají kmen kolem jednoho a půl metru v průměru. Zatímco vesnici pod Sandžogatake jsem přirovnal k opuštěnému Lórienu, zde se to podobalo spíše staré gondorské baště. Tmavé kameny porostlé ještě tmavším mechem, hladké tvary a jakási tajuplná ušlechtilost... Má to tu obrovskou sílu! Ráno jsem šel k těm zříceninám meditovat a moje tělo bylo z okolních vibrací tak paf, že při pozdravu slunci jsem si několikrát zmateně spletl nohy. K meditaci jsem se vlastně vůbec nedostal. Ten prostor mě celého roztančil. Ale co je vlastně meditace? A co je tanec? Ráno u luxusní snídaně jsem si popovídal s domácími. O čem jiném, než o Čechách. A opět ta vtipná otázka, v Japonsku tak častá: Prý jestli u nás mluvíme anglicky. Na tenhle dotaz už standardně odpovídám česky. Když jsem snědl vajíčka a sladké fazole, všiml jsem si malého, mrskajícího se červíka na podlaze. Vypadal jako kousek nakládané řasy, co jsem před chvílí zdlábnul. Říkám si: „Ups, chybička se vloudila pánu kuchaři.“ Ale pak jsem si všimnul červeného flíčku opodál a krvavé skvrny na svém kotníku. Červíka jsem si prohlédl pořádně a ejhle: Pijavička! Po snídani jsem se vypravil k vodopádu a zase se drobet ztratil. Poblahopřál jsem si ke svému včerejšímu rozhodnutí zůstat v Zenki. Moje neschopnost orientace by mi asi můj noční výlet dala pěkně sežrat. Vodopády zasvěcení jsem tedy nakonec neviděl, ale našel jsem tři jiná krásná místa jako odměnu za své odhodlané výšlapy. Jedním byla asi čtyřicetimetrová kaskáda skrytá na velmi špatně přístupném místě, kam jsem došplhal po různých převisech a skalních římsách. Více než hodinu jsem pozoroval její pomalý proud, který olizoval skálu v několika pramíncích a dal mi nahlédnout do nespočtu překrásných vodních mikrokosmů. Nejsem básník a nedokážu bohužel přiblížit krásu skrze slova, ale musím říci, že tahle kaskáda pro mě byla hlubokým estetickým zážitkem. Několikrát jsem se musel přemlouvat k odchodu. Držela mě. Při jejím pozorování jsem si vybavil Platónovo: „Tento svět, příroda, je odrazem dokonalých ideí. Umění je pak jen nápodoba nápodoby.“ Přemýšlel jsem, jak sdělit těm pseudovědeckým mozkům zahrabaným na univerzitách, že pravda o životě se neskrývá ve slovech o slovech, či dokonce ve slovech o slovech o slovech, a že přílišná analýza zotročuje člověka a brání životu. A přemýšlel jsem také, proč tolik umělců má za inspiraci své tvorby tvorbu jiných umělců. Proč netvoří o životě? Ať se jdou podívat na vodopád či kaskádu. Tam je tolik života! Vybavil jsem si Werichova slova: „O životě se málo mluví, málo píše, málo hraje divadlo...“ Měl pravdu. Druhé místo byl prudký třímetrový vodopád, který jsem se snažil zrakem zpomalit. Výsledek opět tentýž. Vlnění prostoru.

Na třetím místě se mezi obrovskými balvany posazenými na skalách spojovaly čtyři různé říční toky v jeden, skrze vodopády padající do úzkého koryta, jež bylo částečně přehrazeno balvanem. Ten vypadal jako mlok, či obří penis. Posadil jsem se zády k tokům, čelem k místu spoje, a nechal svým tělem proudit tu obrovskou burácející sílu okolí. Pomyslel jsem na smrt. Jeden nešikovný pohyb a z hlubokého koryta bych se asi živý nedostal. V ten okamžik jsem v jeho ústí zahlédl zeleného hada, jak se ve vodě párkrát zavlnil… Zpívám a hraji. Ale taková bolest, taková úzkost, takový stesk! Ta hrozivá samota. Co je to? Co je to, mé slunce, mé bříško? Stažené, otevřené v křeči. Stažené, zavřené v křeči. Zaplavuješ mě pocity úzkosti. Ach bože! A to jsem si ráno říkal, že už jen sedm dní samoty, že už je to docela malý kousek. Jak vrtkavé je myšlení nálad. Mé nitro pláče, celý pláču a venku déšť a mlha. Je mi zima a vpravo od chalupy jako by pořád někdo chodil a o kousek dál místo, kterého jsem se už první noci bál. Musím být silný, až padne tma. Dnes je úplněk. Včera prý byl jen patnáctý měsíc. To je normálně úplněk, ale tento měsíc je to jinak. Málo dřeva na oheň. Vybíral jsem z popela i poslední kousky ohořelých špalíčků. Jak dlouho oheň vydrží? Jak budu dnes spát? Rodino moje, tolik vás miluju. Bojím se, že nebudu mít sílu ke svému závěrečnému experimentu. Dnes mi bude záchranou spánek, ale za čtyři dny? Je mi hrozně. A všechno to jde od solar plexu. Bože, jakým se to vystavuju zkouškám? Jaký jsem sadista! Kolikrát si říkám, že už nikdy víc, a pak jdu do toho znovu. Já jsem hroznej debil! Pošuk, magor! Tolik mi chybí společnost. Když jsem dnes opouštěl Zenki, kde jsem potkal odjíždějícího Junidžiho, bylo mi do breku. Zpátky do hor. Sám. Sám, Sám, Sám! Jsem SÁM! Tolik to začalo bolet. Vzdálit se fyzickému tělu už mi jde poměrně snadno, ale s tím emocionálním je to stále tak těžké. Na cestě ze Zenki jsem musel zvolnit tempo asi v půli pochodu a promluvit si se sebou, protože pro samou bolest duše už jsem nemohl dál. „Ty nejsi sám.“, říkal naučeně hlas analytického sebe-vědomí, toužícího po stavu svobody. „Máš tady toho podivného tvora, humanoida. Pozoruj ho, sleduj. Je to tvůj kámoš a máš ho rád.“ „Humanoid, tělo, zvláštní zvíře. Ale to stále není celý člověk. Není to Ondra, není to homo sociabilis, není to osobnost.“, odpověděl jsem mu. „A tenhle člověk trpí. Tahle sociální bytost trpí! Ty, kdo voláš s nadhledem, ale ne ze svobody, ty jsi jen primitivní pozorovatel. Krutý vědec, který vstoupí do objektu svého pozorování, jen když je objektu dobře. Při výstupech zraňuješ. Ale to není správné! Pravý pozorovatel není mučitel, dává volnost v radosti i bolesti. Pusť ke slovu tu trpící bytost! Ta bolest existuje! Není tu jen pohybující se zvíře!“ Zastavil jsem a zeptal jsem se trpícího na jeho přání. Nezapomínal jsem, že ho mám rád. „Já chci domů.“, naříkal. „No tak, víš přeci, že to není možné.“, utěšoval jsem ho. „Já chci společnost! Já nechci bejt sám!“ opakoval ten malý chlapec s pláčem stále dokola.. „No tak, Ondrášku, to nejde. Měl jsi už společnosti hodně a teď je přeci řada na mně.“ „A jak dlouho ještě? Jak dlouho mám ještě trpět?“ „Víš sám dobře jak dlouho. Společnost nemáme. Jsi dítě. Když je dítě samo, hraje si. Tak si hraj!“ „A jak? S čím si mám hrát? Já si chci hrát s někým.“, vztekal se. „No tak, co tě opravdu baví? Co máš rád?“ „Hudba.“, řekl s nadějí v hlase. Náhle mi to docvaklo, otevřel se kanál spojení a já jsem začal splývat s malým chlapcem. „To je ono! Já přece rád vytvářím zvuky! Já rád tluču do věcí, foukám do věcí, to je ono! Já jsem přeci muzikant!“ To uvědomění přišlo jako paprsek světla a rozsvítilo celou mou duši. Popadl jsem svou procházkovou hůl a vášnivě jsem začal bubnovat. Na kameny, na řetězy, na zem. Různě jsem zpíval a halekal, hýbal se. Zkrátka uvolnil obojek své osobnosti. Byl jsem celý tím muzikálním prckem a zadržované emoce proudily z těla ven. Když jsem se trochu vyřádil, ozvala se zodpovědnost, já znovu poodletěl do sféry nadhledu a zavelel k odchodu. Odcházel jsem jako naštvaný chlapec, co mu přerušili hru a on musí, proti své vůli, odejít z pískoviště. Ale zkrátka musel a přijal to. Déšť mě zastihl těsně před chatrčí a celého mě promočil. Úzkost se vrátila a já zahájil protiútok s flétnou a zpěvem. A celé to zas bylo o solar plexu. Oheň byl katastrofa. Pochopil jsem odboj svých spolunocležníků před dvěma dny. Otvor na kouř byl malý a vyuzen jsem teď řádně i se všemi věcmi. Ale kolínka s posledním stroužkem česneku z Čech a trochou oleje, se mi uvařit povedlo. Nechápu sice jak, ale povedlo. Teď jsem po večeři a venku slejvák a zima.

Zpívám novou píseň: „Mlha bílá se nese, synek zpívá, prolne se. Není tu se mnou, není tu, maminka… Pohlazení či jen slovo, pláčem splývá s oblohou. Není tu se mnou, není tu, jsem tu sám... Hlasem zpívá pronikavým či jen sípá do ticha. Slzám dvojím neuniká, polyká...“ 9. den To je ono! To je ono! To je ono! Medituji na solar plexus do deštivého a studeného rána. Prodýchávám ho, rozsvěcuju světýlko, ponořuji se do úzkosti a slyším Minova slova: „If you want to get deep in your body, to go far, you have to make your personality free.“ Jasně, třetí čakra, centrum osobnosti! To je ta bytost ve mně, kterou neustále kontroluji a zotročuji. Zatuhlý knedlík, zamrzlá ryba! Když ho uvolňuji, cítím i změny ve svém těle! Nové vnímání, nová vzdálenost! To je ta shrbená pozice na jevišti! To je ta má sociální bolest a neschopnost upřímnosti mezi lidmi! To je ono! To je onen potlačovaný muzikant! To jsou ta slova mého učitele - temenního hlasu: „Jsem s tebou celý den skrze hudbu, znící melodii, pamatuješ?“ On mě vedl! Navádí mě k místu problému a je teď už na mně se s tím problémem vypořádat. Z Shinsen-no-šuku jsem vyrazil do deště kolem osmé. Přede mnou byl těžký výstup na Mt. Shakogatake, k soše žehnajícího Buddhy. Těsně pod vrcholem mě zastavila lidská přítomnost. Ve větru a valící se mlze tam před sochou stál modlící se starý Shugendský mnich s růžencem alias „malou“. Stál jsem nehnutě a pozoroval tu klidnou religiózní scenérii s divokým přírodním zátiším v pozadí. Mnich se chvíli modlil tiše, pak začal zpívat mantry. Umlkl, zachrastil malou a v dlaních vystřídal několik muder. Pak zatroubil na svůj roh a začal znovu zpívat. Nakonec úklona a další zatroubení, jímž celý obřad ukončil. Pozdravil jsem ho, ale téměř neodpověděl. Byl z mé přítomnosti značně nesvůj a zdálo se, že je nepříjemně vyrušen. Zatímco mnich vybíral kasičku a vyměňoval svíce pod oltářem, vyrazil jsem dále. Jen pár metrů pod vrcholem jsem si chtěl upravit tkaničky, když tu jsem uslyšel podivné zoufalé zasípání. Říkal jsem si, že je to snad další část obřadu, ale nedalo mi to a vrátil jsem se zpět z obav, že staříka chytil infarkt. Všechno však bylo v pohodě. Celou cestu jsem se snažil držet pozornost v břiše, abych i během pochodu dával volnost projevu té tolik opomíjené osobnosti. Přitom jsem udržoval pozitivní mysl. To mě činilo trošku nemotorným, protože pochod je úkolem nohou a ne plexu, ale naštěstí mě náročnost a nebezpečí terénu stále udržovala bdělým se zbytkem těla. Mé vědomí se hbitě pohybovalo od solar plexu nad temeno hlavy a do těla jako celku. Občas sklouzlo i k analýze toho všeho a já si tak byl schopen uvědomit si v sobě čtyři různé identity. Zaprvé, bytost chodidel, humanoid, podivné zvíře reprezentující celkovou fyzickou konstituci. Zadruhé, bytost solar plexu, malý chlapec, homo sociabilis, osobnost, muzikant. Zatřetí, bytost temene hlavy, pozitivní mysl, povznesený pohodář, pozorovatel a učitel. Začtvrté, bytost hlavy, analyzátor, ten, co píše dokumentující deník; vize a fantazie, představy a obrazy; reflexe a paměť; každopádně ne přítomnost. Je poměrně snadné tyhle identity lokalizovat vzhledem k jejich pozici na těle. Způsobují nepřeberné množství stavů vědomí a já se musím naučit je harmonizovat. Doteď jsem vždy dělal tu chybu, že jsem vyzdvihával jednu

či dvě na úkor zbylých. To vždy vede k nepříjemnostem, nehledě na to, že každý utlačovaný si vždy určitým způsobem najde cestu ke kanalizaci sebe sama, ať už třeba cestou bolesti. Tak jsem se poslední rok v cestě za objevováním svého těla snažil vypnout analyzátora, neuvědomujíc si, že i on je těla součástí. Jeho touha projevit se pak ztrpčovala nejednu potřebu soustředění. Tak jsem v honbě za duchovnem nechtěl poslouchat potřeby svého sociálního já, a ono se začalo vztekat a otravným steskem mi způsobovalo bolest bránící povznesení. Tak si ve společnosti často zapomínám vytvářet pozitivní nadhled a ztrácím se ve spleti sociálních klamů. A tak jsem během posledního pochodu pro samou pozornost ubohému bříšku opomněl vědomím vyživovat své tělo a podléhal únavě a snížené míře ostražitosti. Tahle malá teorie čtyř identit vysvětluje mnoho a předpokládám, že mi bude značně nápomocná i v dalším osobním vývoji. Ale nevysvětluje vše, a já se potýkám s celou řadou nevysvětlených fenoménů a tajemství. Tak například mám problém s tím, odkud pochází hudba, neustále ve mně během pochodu znějící na pozadí čtyř identit? Vím, že je spjata s pohybem a rytmem dechu, ale samotné její epicentrum stále nejsem schopen zaměřit. Otázkou také zůstává sám pohyb a problematika vědomí jako takového. Dráždivý je i neustále se projevující jazyk, jež podezírám z vlastního života. To vše dohromady lze poměrně obstojně vysvětlit naukou o čakrách, ale způsob, jakým to dělám, považuji zatím jen za předběžnou hypotézu, již je nutné prozkoumat.

Koncem devátého dne jsem si to namířil z posvátné hory Misen dolů k řece do chajdy. Cesta dlážděná luxusními dřevěnými stoupačkami dávala nadějnou představu vysoce civilizované boudy se sporákem. Tahle představa se sice nenaplnila, ale čekalo mě něco lepšího: Příjemné sociální překvapení ve formě tří nejaponců. Boudu měli už tři dny v merku dva mladí Indové studující v Japonsku ekonomii a jejich třicetiletý učitel jménem Warren. Bylo to opravdu nadmíru příjemné setkání. S klukama, a hlavně pak s Warrenem, jsme si moc rozuměli. Byli jsme na stejné notě v tématech jako náboženství, spiritualita, příroda, poutě…. Warren byl dříve zahradník a jeho japonská žena je aranžérka květin. Dali jsme si společně večeři sestávající z těstovin s tomatovou omáčkou a sýrem. Lahoda! Já jsem na oplátku pohostil zeleným čajem a bylinkami. Před spaním jsme s Warrenem se zalíbením pozorovali z mostu nad řekou měsíc a viděli v plamenech padající meteor. Místo bylo líbezné, řeka zpěvná. Ráno mě ještě obdarovali banánem a jablkem, z nichž jsem si spolu s cukrem a rozinkami vytvořil brilantní nudlovou snídani. Za odměnu jsem jim hrál na flétnu po dobu jejich pochodu na Mt. Missen. Zůstal jsem na tom pěkném místě ještě další den. Hrál jsem a tančil, snad jsem vytvořil i část svého plánovaného reflexivního představení. Trénoval jsem podupávání rychlých rytmů chodidly v chatě a šel na výlet proti proudu řeky, kde jsem bubnoval na kameny a nechal pravou ruku, nechť vyučuje levou. Stesk jsem přemáhal psaním a hlad pak odpornou večeří sestávající z na studeno namočeného sušeného tofu a stejně připravených pšeničných nudlí. 10. den Je to tu nesmírně těžké. O co více než minulý rok. Žádná marihuana, žádná kniha, žádný blízký člověk, žádný domov. Ano, žádná marihuana. Nic, co by mi připomnělo tajemství života. Všechno musím hledat sám. Na všecko jsem sám. Skládám písně, hraji. Jdu a starám se o svůj život, o svoje tělo a snažím se poslouchat své stesky. Nejsem si jist, jestli je toto moje cesta. Bolest samoty je hrozná. Na mysli mám často zenového mistra Seuhsahna. Ten strávil v horách sám 100 dní! Říkám si, že je to příliš vysoká meta. Asi na to nemám a musím se sklonit. Tíha samoty je příliš velké sousto. Včera se mě zeptal jeden z těch indických kluků: „Chceš dosáhnout nirvány?“ A já dlouho nechtěl odpovědět. Ani jsem nevěděl co. Pak jsem řekl: „Ano, láká mě prázdnota., alespoň se jí jemně dotknout.“ Ale je to skutečně tak? Snad mám opravdu ještě spoustu času. Jsem ještě příliš spojen se životem. Má rodinná pouta mě ve světě drží v křečích, v bolestech stesku. Jsem příliš připoután a snad to má tak být. Jsem sociální bytost a bez lidí žít nemůžu a nedokážu. Nedokážu žít bez svých nejbližších, kteří jsou srostlí s kořeny mé duše. Potřebuji kolem sebe mě podobné...

Ale ptám se, co vlastně chci. Po čem toužím na tomhle světě? Co by mě učinilo spokojeným a dobrovolně žijícím? Ano, je to svoboda. Chci být svobodný. Když trpím, chci vědět proč a chci mít možnost se utrpení vzdálit. Být svobodný za každých okolností a tak i přijímat bolest. Bez reflexe. Když přijde, pak být jí, být bolestí. Prožít ji teď a tady a nepřijímat ji v plynulých jedových dávkách. Nestát vedle ní a být jí spoután. Buď být bez ní, povznesen, anebo být v ní, být bolest sama. Ale žádné napůl! To pak je i život napůl a to je hnus. Bezbarvost, to je to, co mě děsí. Musím si vážit druhých lidí, musím si vážit společnosti, to je velmi důležité. Druhé lidi potřebuji, je to potrava duše. Ale neztratit se v nich, zajisté. Obžerství je vskutku velký hřích. Vede k přerušení spojení s nebeským a život se pak stane bludištěm. Všeho s mírou. I samoty. Najít si svou samotu, ale mít možnost ji ukončit když je třeba. Toto už je moc, Ondro. Tahle cílená samota. Velké mučení sebe sama. Ale tys byl vždycky extrémista. Nezapomeň však, že důležitý je balanc. Tam někde je možno přivonět ke štěstí. Ale je to velmi velmi křehké. Dávej pozor, oči na stopkách a srdce otevřené. Napsal jsem píseň: „Hej, Lanďáku, koukej na tu horu, kde kráčíme spolu krokem čvachtavým. Cestou úzkou, horem nebo dolem, či zamokřeným polem bambusovým. Polykáš nudle, prsty máš zrudlé, po blízkých brečíš, ale šlapeš dál. Nad hlavou má kotec tvůj duchovní otec, denně se modlíš, však Landou zůstáváš. Hej, Lanďáku, koukni na tu horu...“ Společenství je tolik, tolik důležité. 11. den Dnes, krom toho, že jsem se zas vzbudil předčasně, tentokrát kolem čtvrté, jsem vstal až v půl osmé. Venku mlha, vítr, déšť. Inu, sbalit si, pozdrav slunci a meditace chodidel v základní jogínské poloze s átmanžali mudrou. Neustálé vyrovnávání rovnováhy mě drželo celkem bystrým, ač jsem to ráno zrovna neoplýval hlubokým vědomím. Ale pozdrav slunci byl fajn. Cítil jsem se v něm velmi volně. Když jsem pak chtěl přejít na solar plexus, vyrušil mě zvláštní mladý rozpačitý Japonec, který oděný jen v tričku a s ručníkem kolem krku, jak mají Japonci ve zvyku, si to štrádoval na Mt. Missen. Potkal jsem ho později ještě dále a nevím, měl jsem z něj podivný pocit. Zvláštní klučina. Šel jsem jeden z nejdelších pochodů. Patnáct kilometrů do Giyodžagaredake a dále pak ve velmi obtížném terénu až do Ozasy-no-shuku. Počasí jakoby předznamenávalo příchod tajfunu. Silný vítr, proudy husté mlhy a déšť, nebo spíše velmi časté spršky kondenzované páry padající se stromů, které ze mě udělaly dočista

promočeného Landu. Pláštěnka na pytel! Velké pončo je dost nemotorné, občas až nebezpečně se pletoucí pod nohy. A teče mi v něm za krk. Vyrazil jsem pozdě, až kolem deváté. První část cesty, přes osm kilometrů na Gyodžageridake, jsem v lehkém terénu zvládl za dvě a půl hodiny. Ve srubu jsem naložil odložené věci, poobědval půl balíčku vlašských ořechů a s opět těžkým báglem se vydal na další cestu. Moje záda už začínají protestovat. Hlavně lopatky mi své revoluční tendence dávají velmi jasně najevo častými pichlavými bolestmi. Batoh má asi nevyvážené popruhy, budu ho muset reklamovat. Další krátkou pauzu s oříšky jsem si dal na Mt. Dajfugendake a razil dál. Zatím jsem byl skoro o dvě hodiny rychlejší, než hlásaly místní časové ukazatele, kterých je tu pomálu. Tempo jsem se snažil udržet, ale kousek za Mt. Dajfugendake mě výrazně zpomalila změna krajiny. Příroda začala bujet a byla plná vitality. Porost začal být hustší a zelená získala na sytosti. Velké množství větších keřů podobných magnóliím povzbudily mou náladu a netrvalo dlouho a já konečně vstoupil do krajiny elfích snů. Vše zkrásnělo, pročistil se vzduch a prostorem se rozlil voňavý klid a bezpečí. Hřebeny se rozšířily a jejich povrch pokryl jemný mech, polehavá tráva a malé stromečky s občas prosvítající žlutě kvetoucí bylinkou podobnou starčku hajnímu. Stromy se vybarvily a značně zlistnatěly. Kouzlo krajiny mě zpomalilo téměř do zastavení. Zatímco většinu dní předešlých jsem v EA musel pracovat zejména na složce „enjoy“, teď jsem pro samotné potěšení z prostředí téměř zapomínal na tělo. Vše se prosvětlilo. Stromy pokrýval bílý lišejník a mech, které vytvářely mozaiku maskáčů sympatického technaře, jež byla milá oku i hladícím dlaním. Začaly převažovat stromy groteskních, velmi organických tvarů, jež se kroutily jako chapadla podivných horských chobotnic. Byly tam stromy jako hadí hnízda, jejichž mnohá těla se dychtivě sápala k oblakům. Viděl jsem stromy jako modlící se kreatury rozervané mezi zemí a nebem. Stromy odlišných ras proplétající se jako různobarevné dráty života. Stromy stočené do spirál. Stromy těsně nad zemí se kroutící jako fazolové klíčky. Stromy tvarů Eifelových věží s trpasličími průchody v základech. Stromy porostlé hustým mechem, které se jako plyšové žížalky snažily uzmout pro sebe kousek slunečního světla. Stromy s pásy oranžové kůry, jakoby spálené od silného větru. Stromy s barvícím se listím pod náporem brzkého podzimního chladu. Stromy mrtvé, přemožené tajfunem, s vyvrácenými kořeny, které jako záhrobní horské korály strašily kolemjdoucí. Stromy, jež podlehly síle pnoucích parazitů. Stromy padlé a hnijící. Manželské páry, nesmělí milenci, či stromy v námluvách. Stromy trůnící a pyšné. Stromy defenzivní, bojovné a bojující. Stromy staré i mladé, drzé i pokorné. Stromy zvláštní. Hřbitovy stromů… A všechny ty stromy zněly prostorem v nárazech větru a v kapajících zvonkohrách deště. Omamná inspirace. Zelená nekonečnost byla přeťata jen jednou. Branou Amidagamori, jež znovu striktně ohlašovala, že ženám je další putování zapovězeno. Ózasa-no-shuku se začala ohlašovat ruinami dlážděných cest a po krátké chvíli mě přivítala svým potůčkem znějícím tak sladce a dráždivě, že jsem v tu ránu byl malým klukem s paraplíčkem na promenádě, co dostal chuť na lízátko. V chajdě zvenčí obité modrým vlnitým plechem, zevnitř však s dřevěným obložením, jsem byl přivítán mladým Japoncem z Ósaky. Zajímavé, osmdesát procent lidí, které jsem tady zatím potkal, byly z Ósaky. Je to velmi tichý společník. Zatím jsme prohodili sotva pár slov. Zklamání z nefunkčního sporáku vykompenzovala útulnost chajdy se spacím prostorem plným karimatek a vlněných dek. Svlékl jsem se, rozvěsil mokré věci a uvařil si plný ešus jemně oslazeného čaje z Hakushu. Jaká to byla lahoda! Pil jsem pomalu ten teplý dobrý čaj a spolu s teplem se mi v břiše rozléval hluboký klid. Když jsem dopil, ještě dlouho jsem civěl na čajové lístky na dně ešusu. Ve stavu podobném meditačnímu klidu jsem snil o čaji a jeho klidném popíjení v rušném Brně. Dlouho, dlouho jsem se díval na lístky, a když jsem ešus konečně odložil, pokračoval jsem meditací břicha. Tak hluboko jsem nebyl nikdy předtím. Malý, dýchající, jemně žijící chlapec mi dal z břicha pocítit, co to znamená mít obrovské a plné tělo roztékající se do prostoru. Chlapec se trochu hýbal, trošku tančil a s každým výdechem byl o něco hloubš. Připomínal mi malého Buddhu a toho hrdě sedícího portugalského chlapečka z Vláďovy fotografie. Dlouze jsem se uklonil a vybalil z papíru svou sošku. Posadil jsem si Buddhu do dlaní a delší čas ho pozoroval. Ve velkých dlaních jako by byl mému bříšku zrcadlem. Pak jsem se dlouze protáhl a posadil se do lotosu bez obtíží. Na svůj lihový vařič jsem postavil špagety s cukrem a čokoládou a před večeří chvíli pískal. Špagety byly výborné, až mi bylo zatěžko nechat si ke snídani. A teď píšu. Mám ještě mnohé, co psát z předešlých dnů, ale myslím, že už se půjdu jen vyčůrat, vlezu do spacáku a skončím tak tenhle nejkrásnější večer na posvátné stezce Óminesan. Dobrou noc.

Píseň: „Tak daleko je domů, tak daleko je ráj. Jen krátké chvíle spolu ve vzpomínkách nazírám. Chci domů, chci k vám. Chci domů, chci k vám. Chci domů…“ 12., 13. a 14. den Mlha mlžka, mlžka mrška. Venku leje jako z konve. Celý den. Občas zaburácí hrom, což zatřese celou chajdou. Je to předzvěst tajfunu, který má přijít před půlnocí. Ze spacáku se vlastně ani moc nesoukám. V noci jsem nemohl usnout. Psal jsem virtuální dopisy rodině. A okolo půlnoci jsem dostal takovou chuť na ty špagety v čokoládě, že jsem si je sežral, a nezavdal tak sobě ráno vstávat kvůli snídani. Jen jsem se tak válel a podřimoval. Odpočíval jsem a nechal volně plynout sny a fantazie. Tři nebo čtyři hodiny. Takové nicnedělání jsem si nedopřál léta. Pak mě popadl stesk, já si udělal sladký nudle se sezamem, vlašákama a tofu, a napsal dopisy mamce a taťkovi. Slzy mi při tom tekly proudem. Vzpruha přišla, když Iutaka, tak se jmenuje můj společník, udělal kávu s cukrem a mlékem a k tomu rozbalil dvě čokolády. Když mi půl čokolády nakonec daroval, tekl jsem blahem. Nedalo mi to a na oplátku mu nabídl svou potravinu nejcennější- zbytek sezamových semínek. No, a pak véča, zklamání z rozhlasové předpovědi počasí, jež oznámila, že nás tajfun mine asi o šedesát kilometrů a hurá na svůj závěrečný experiment. Na počátku své výpravy jsem měl v plánu poslední tři dny nejíst a nespat. Ale s postupujícím psychickým vysílením jsem si tenhle opasek povoloval. Nejdřív na dva dny, pak, že můžu jídlo, no a desátý den jsem se rozhod, že se na to vydlábnu úplně s tím, že takovejhle expoš můžu udělat i v Čechách a nezatěžovat si už tak dost těžký čas v japonských horách. Ale když jsem poprvé uslyšel o tajfunu, zase mě to začalo hryzat. Tajfun bych si rád prožil bdělý. Byl jsem tedy rozhodnut nespat a počkat na něj. No, a když byl pak nakonec odhlášen, už jsem nechal rozhodnutí tak. Chtěl jsem prostě zkusit nespat a zkusit nový druh vnímání. Chtěl jsem si pořádně prožít noc na Ominesan a chtěl jsem si procvičit své „awake“. Začal jsem to v půl osmý večer, hoďku a půl dlouhou meditací břicha v kuse, a pak jsem s přestávkami a změnou poloh meditoval ještě další dvě hodiny. Meditace byly hluboké. Při svíčce, i ve tmě. Ale ouha, nějak jsem to asi přepískl a cosi se mi přihodilo s dechem. Celé plíce jakoby se mi proměnily v jeden velkej větrovej bonbon a já začal dýchat povrchně, rychle a nemohl pořádně dodýchnout. Skoro jsem začal panikařit, ale nakonec jsem to ukočíroval pomalými plynulými pohyby celého těla vycházející z pozdravu Slunci, s nimiž jsem svůj dech sjednotil a zklidnil. Zvláštní nepříjemná zkušenost. Kolem půl jedné v noci jsem si udělal zelený čaj a nějaký čas přemýšlel pro zenergetizování mysli. Pak jsem se šel podívat ven, kde už nepršelo, a na obloze se vyloupl měsíc. Pod ním tryskem prolétávaly cáry oblaků a mlhy. Některé jen o něco výš, než špičky stromů. Vytvářely kolem měsíce duhovou záclonku a byly větrem tvarovány do monstrózních podob různých démonů a zbloudilých duchů. Trochu jsem se bál. Bylo to vskutku impresivní. A proto „šupky dupky“ zpátky do spacáku. Sotvaže ale moje tělo ucítilo teplo přikrývky, začalo vydávat velmi intenzivní impulsy ke spánku, které se mi po velkém boji podařilo přemoct až skoro po hodině pomocí knížky. Opáčko z horolezecké příručky připoutalo mé vědomí zpátky k zemi. Teď už jen přežít tu zimu, která byla tu noc opravdu hrozná a zmrazovala mi prsty obracející stránky.

Na svítání jsem se pak šel podívat ve čtvrt na šest. Vylezl jsem na nejbližší vyhlídku a naskytl se mi pohled jako z letadla. Všude hustá vrstva mraků. Hory nebyly vidět, jen ta oblaka se jako kupy nasraný šlehačky valila k východu napadnout a pohltit vycházející slunce. Slezl jsem ze skály a pocítil první účinky probdělé noci. Motal jsem se, žaludek na vodě a neustále jsem musel chodit, páč při jakémkoli delším zastavení jsem pomalu upadal do mdlob. Příroda kolem jako by se mi vysmívala. Udělal jsem si mateřídouškový čaj v naději, že se něco změní. A vono jo! Pár doušků a byl jsem zase ready! Rozloučil jsem se s odcházejícím Iutakou, zahříval tělo a čekal na snídani, již jsem měl naplánovanou na osmou hodinu. Moc jsem se na ni těšil. Čekaly mě takový skelný nudle s cukrem a čokoládou. Vařily se dlouho a výsledek nakonec bohudík ne skelný, ale bohužel, řekl bych, jaksi plastikový. Nudle tvrdý, nerozkousatelný, maximálně klouzavý a bez špetky příchutě čokolády. Říkal jsem si, jestli jsem si tehdy v tom krámu v Joshinu nesplet regál a tuhle „pochutinu“ opravdu našel mezi potravinami. No, přál jsem si jen, aby to můj žaludek strávil. Po snídani hurá na výlet! Počasí úžasný! Les cestou na Mt. Sanyogatake byl krásně svěží a hýřil barvami. Ovšem ne tak moje nálada. Tolik jsem si přál, abych tu krásu mohl sdílet s někým blízkým. Bez partnera bylo to vše jakoby za zdí. Ale tohle vědomí mi na náladě nijak nepřidávalo. Tak jsem se zastavil a říkám si: „Dost! Máš před sebou ještě dva týdny a s tímhle přístupem už z Japonska nenasaješ ani miligram z jeho exotičnosti. Prostě se otevři a věř, že bude líp!“ Přecvaknul jsem na políčko „víra v lepší budoucnost“ a vzápětí byl překvapený, jak rychle to funguje. Nejdřív se zlepšila nálada, a pak se stala spousta událostí, které tenhle nehezky začínající den proměnily v tu nejlepší rozlučku s horami a lesem, jakou jsem si mohl přát. U Ominesanji temple jsem potkal mnicha, který uměl anglicky. Pozval mě na čaj a dal mi anglickou mapu stezky. Pozdě, ale přece. Milé... Taky mi vysvětlil cestu do vesnice, z níž jsem se mohl vydat dál na jih, a obdaroval mě krabičkou vařené rýže. Oplátkou jsem na jeho oltáříku nechal své poslední drobné. Pak jsem vyrazil na vyhlídku, kde jsem před dvěma týdny absolvoval onu „bungee-převis“ zkušenost. Tentokrát nebylo nic vidět. Přivalila se mlha a v jejích roztrhaných cárech jen občas vykoukla tu skála, tu kus lesa. Pročítal jsem anglickou mapu a ejhle, kdo to přichází! Můj malý kníratý Shugendský kněz se dvěma staršími Japonci. Trošku se divil, že mě vidí a podivil se ještě trochu víc, když jsem mu oznámil, že jsem došel až do Zenki. Na provaze prozkoušel nejdříve ty dva, a pak vyzval i mě. Bez váhání jsem si nasadil provaz a už jsem visel. Tentokrát celou polovinou těla. Cukaje mi nohama na mě malý knírač prudce chrlil dotazy, z nichž jsem nerozuměl ani slovo, ale hbitě jsem odpovídal: „Oh, yes“, jak mi bylo doporučeno a „Hai“, jak jsem to cítil a odposlouchal. Nebál jsem se tentokrát vůbec. Odevzdaný horám a s plnou důvěrou v mužíka jsem snad měl v sepjatých rukou před sebou a ve vlnícím těle napětí a vzrušení, ale strach to nebyl. Snad jsem si během těch dvou týdnů tolik zvykl na myšlenku smrti, že ani nebylo čeho se bát. Byl jsem na sebe tolik pyšný! Ukázal jsem knírači, že nejsem žádnej prďola, a dokázal sobě, že i v opouštění strachu a života jsem schopný pokroku. Šli jsme na čaj k mnichům do jedné z mnoha přilehlých chrámových budov a já si od nich koupil instantní nudlovou polévku za tři sta jenů. Byly v ní plátky masa, ale ty jsem radši nesnědl, neriskujíce agresivní reakce mého těla po období intenzivního pročišťování přírodou. Knírač mnichům o mně něco povídal a všichni dělali jenom: „Ó, ó, ó.“ Byli nadšeni a smáli se. Ale proč přesně, to nevím. Snad si říkali, že je nakonec škoda, že jsem nešel až do Kumana, páč jeden mnich se jal vytvářet mi s mapou pochodový program pro příští rok. Tentokrát jsem měl celou trasu zvládnout za čtyři dny! Když jsem skončil s obědem, venku už se valila příjemná popolední mlha a já se vydal zpátky do Ózasy. Tam se znovu začala projevovat změna vědomí způsobená probdělou nocí. V těle jemná nemotornost a jako bych se tak trochu rozplýval do prostoru. Příroda byla blíž a projasnila se. Svlékl jsem se do naha a začal se jako zvíře volně pohybovat po té kouzelné krajině plné potůčků, ušlechtilých stromů a starých ruin. Jen jedno jsem si přál, aby zas bylo krásně slunečno jako k ránu. No, a než bys řek švec, sluníčko bylo tady! Hltal jsem ho břichem, obličejem, rukama a celým tělem a nenasytně se prohříval. Když zas zalezlo, přišla na řadu koupel. Celý jsem se vycachtal v potůčku a šel nahý na mýtinku, kde, ač ve stínu, jsem schnul teplem vyvolaným vzpomínkou na nedávné slunce a vnitřní představou tropů. Pak ta zlatá bohyně vylezla znovu a já se slunil a slunil s slunil. No, ráj! Jen ty mouchy zasraný kazily dokonalost. Až mi to nedalo a začal jsem o nich skládat píseň. Když jsem se vrátil do chajdy, zjistil jsem, že mám společnost. Hned vedle si stavěl stan mladý Němec, student oboru zabývající se tropickými pralesy jménem Sínan. Obdaroval mě nějakýma nudlema, který jsem hned povečeřel. K tomu jsem přikusoval darovanou rýži, již jsem si nechutně ochutil svou olejovou směsí. Pak flétna, pár slov se Sínanem a spát. V noci mě vyrušil jakýsi poutník, který se přišel do chajdy vyspat. Odešel však dřív, než jsem se probral ze svého sytého jedenáctihodinového spánku.

Ráno mi bylo do zpěvu, a tak jsem složil další sloku o mouchách. A hurá na Pozdrav slunci a meditaci chodidel. Byl jsem tak svěží! Podařilo se mi obnovit kontakt se zemí chodidly a v neustálém spojení jsem začal tančit s prostorem, se zvukem, půdou a vzduchem. A taky se dvěmi těžkými kameny, jejichž tíha, když jsem je zvedl, mě k zemi připoutávala zas o něco víc. Postavil jsem vodu na čaj a zalezl si do dutiny staré vykotlané sugi k meditaci prostoru. Chtěl jsem to zkusit od prvního okamžiku, co jsem vstoupil do Ózasy. Cítit sílu a život stromu všude kolem sebe. A bylo to čarovné! Stál jsem uvnitř a v těle, hlavně v hlavě, jsem cítil podivný tlak přicházející ze živých stěn kolem. Bylo to jako silové vibrační pole a já stál v jeho středu. Pokusil jsem se stromu ještě víc otevřít, dotkl se kůry a jeho tělo se mi pod rukou jemně zavlnilo. Často mi vědomí unikalo do reflexí mysli a v těch chvílích jsem si musel položit dotaz: „Jaké to je, být uvnitř stromu?“. To abych se vrátil zpátky do těla a do přítomnosti. Celý proces jsem prožíval jako počátek komunikace a bylo jen na mně a mé schopnosti akceptace, jak hluboká tahle komunikace bude. „Stromové víly, uvidím vás někdy?“ Ke snídani zbytek nudlí s čokoládou. A hele, něco se stalo! Nudle přes noc změkly, zmenšily se a pustily mazlavou šťávu, která vytvořila hustou čokoládovou omáčku. Takže nakonec luxusní ranní občerstvení. Poslední pochod trval dvě až tři hodiny a byl pořád z kopce. Několikrát jsem si dal málem na držku a uvědomil si, jak je důležité být bdělý až do konce. U paty hory mě čekal posvátný prostor se spoustou soch bohů a svatých. A opět cedule „Zákaz vstupu ženám“ na bráně. Po cestě do vesnice Dorogava jsem navštívil svatyni zasvěcenou Ennogijodžově matce, léčivý pramen, který prý Ennogyodža sám objevil a jednu jeskyni - další z tréninkových míst Shugendó. Ta byla asi padesát metrů hluboká a velmi chladná, zakončená několika stalaktáty a netopýrem. Na jeskyních je nejkrásnější zvuk. Ticho a voda - kapající, zurčící a tak hravá a čistá! Dorazil jsem v jeskyni na místo provoněné vonnými tyčinkami s malým jezírkem, kterým vedla asi pětimetrová okružní procházka. Vstoupil jsem tam za světla svíčky, s kalhoty vyhrnutými nad kolena. Ale ouha! Příliš hluboká voda! Sundal jsem tedy kalhoty a zkusil to znovu. Ups, stále příliš hluboké. Svlékl jsem se tedy celý a došel až na konec podvodní cestičky podél připevněného provazu, kde už mi voda sahala skoro ke krku. Tam jsem se spěšně ponořil a „šup šup“ ven. Tyhle hluboký vody… studený… k tomu posvátný…. v jeskyni…. ve tmě…. a já nahý… No, bál jsem se, to je jasný! Venku jsem vrátil baterku nesympatický „kejfbábě“, která když viděla, jak lezu ze svatý jeskyně v trenkách a celej mokrej, na mě začala něco chrlit japonsky, aniž brala ohled na mé několikanásobné „Vakarimasen“(nerozumím). „Bábo, co to meleš?“ pomyslel jsem si a po chvíli jejího štěbetání i nahlas přecvaknul na češtinu. To už jí to konečně došlo, zmlkla a šla zavřít jeskyni. Ve městě jsem si koupil brambůrky. Nějak jsem si mezi tou spoustou japonských pochutin nemohl vybrat, a tak jsem nakonec volil jistotu. Ale brambůrky byly dost drahý a těžký, takže jsem očekával nějakou kulišárnu. A taky že jo! Byly smažený v medu! No slast. Pak jsem navštívil místní ekomuzeum, kde jsem, chroupající brambůrky, zhlédl krátký nezajímavý film o místní přírodě a venku mě pak zastihl déšť. Strávil jsem ho na veřejným záchodku, kde jsem si uvařil tofu s kari omáčkou od Sínana. Paráda jídlo! Takhle upravený mi to tofu poprvé chutnalo. No, a teď sedím na zastřešený vyhlídce nad městem, k níž vede krásný, dlouhý, zelený, lanový most a píšu. Přiznávám, jen z čiré pohodlnosti a touhy po pocitu bezpečí a útulnosti jsem si na místním betonu postavil stan. Půjdu spát. Dnes za vzdáleného šumění řeky. Příjemná změna od malého vodopádu za chajdou v Ózase, který skrz plechové stěny zněl jako puštěný plynový hořák. K tomu tam celý potok mluvil. Nejednou jsem se ohlížel po skrytých postavách, či zapomenutém rádiu. Dobrou noc

Pobřeží 23.9.

Dnes je svátek zemřelých. Asi něco jako naše Dušičky, což tady ale probíhá čtyřikrát ročně a celé Japonsko má v ty dny prázdniny. Sedím v malé hospůdce kousek od pobřeží, nacpanej jak dělo po výborné večeři a čekám, až moji dva společníci dohrají „šógi“, japonskou obdobu šachů. Ti dva jsou malí obchodníčci. Jeden z nich mi dnes zastavil po cestě do Nishiki, malého městečka s tropickými plážemi, kde jsem chtěl strávit noc. Jmenuje se Hatori a je mu šedesát čtyři let. Jako mladý studoval lesnictví, dokud jeho univerzitu nezavřeli, a pak strávil deset měsíců v zenovém klášteře. Jeho dcera je televizní režisérka v Kjótu. Když mi zastavil, hned mi chtěl darovat velkou dýni, kterou se mu ten den nepodařilo prodat. Pracně vyklidil místo spolujezdce, odvezl mě na krásnou vyhlídku nad zálivem s mnoha malými ostrůvky a plážemi a po chvíli mi nabídl nocleh ve svém domě. Samozřejmě jsem přijal. Hatoriho dům je taková stará papírová budova uprostřed hor. Velmi klidné místo. Mám svůj pokoj, teplou sprchu a těším se, až si vyperu věci. I na onu večeři jsem byl pozván. Je to jen pár minut, co mi v žaludku natrávenina jemně zavibrovala po mírném zemětřesení. A jak jsem se sem vlastně dostal? Ze studených hor na horké vlhké pobřeží? Včera ráno na lesní vyhlídce jsem vstal kolem půl sedmé a po kratší meditaci uprostřed lanového mostu se vydal na tolik vytouženou civilizovanou snídani do vesnice. Ale ouha! Pondělí v osm ráno v Dorogavě chcíp pes. Všechno zavřený. Jen jeden obchůdek kvůli mně dobrotivá babička otevřela, a já tak mohl posnídat tři nečerstvé koblihy s džemem, pudinkem a sladkýma fazolema a zapít to čajem z automatu. Ten den jsem měl v plánu podívat se do Kumano Hongu, jednoho z konců posvátné stezky, na místní Shugenský chrám a poté do města na jižním pobřeží jménem Kushimoto, kde bych zahájil svůj pobřežní trip do Ise, rodiště šintoismu s nejstarší svatyní. Autobus nejel, a já tedy zahájil svou hitchhikeovou sérii. Mladý dělník mě svezl jen pár kilometrů. Starší žena pak ještě méně kilometrů. Stopnul jsem autobus za šest set jenů, a pak šel několik kilometrů pěšky podél řeky mladým cypřišovým lesem s minimem civilizace. Lidé mě varovali: „There is very few cars.“, a měli pravdu. Po značné době mě vzal starší dopravák se služebním vozem. Odvezl mě, kam jsem potřeboval, a pak se vrátil. Dva mladí prodejci šperků mě vzali k asi tři sta metrů dlouhému a asi sto padesát metrů vysokému lanovému mostu, kde se mi na procházce udělalo lehce šoufl. Houplo to řádně. Spravil to bochánek s fazolovou náplní a čokoburáky. Pak mě vzali tři exkluzivní servírky z Nary. Jen kousek, ale zato mám jejich adresu a pozvání do restaurace, kde pracují. Počasí velmi jasné a slunečné. A náhle nejlepší stop dne. Chlápek od Coca-Coly, montér automatů, velmi přátelský, s dětským duchem. Bylo to velmi příjemné a uvolněné cestování. Na jedné zastávce mi koupil čaj a vzal mě až do Kumana, které jsem rád vyměnil za Kushimoto. Po cestě taky sám od sebe kvůli mně zastavil v Kumano Hongu, kde jsme si udělali krátký výlet do místního chrámu. Šlo o tři krásné a velmi staré budovy se střechami z proutí. Po krátkém zaváhání jsem tam ve stánku dal svou poslední hotovost, dva tisíce jenů, za rolničkové chrastítko k šintoistickým ceremoniálním tancům. K tomu jsem dostal zdarma cestovní kartáček s pastou, takže můj už jemně přesluhující, jsem mohl odevzdat odpadu. Krásný den a stále nekončil! Hory. Často upadám do iluze, že jde o kopce navršené hlíny, ale jsou to skály! Bez úzké vrstvy zeminy pusté a tvrdé. Jedné takové šlo vidět až do vnitřností. Byla přeříznutá vejpůl, jako kdyby z ní někdo kus jen tak odseknul. Čepel té sekery byla zvlněná do tvarů malých osmihranů a měla šedesát metrů do výšky. V Kumanu se se mnou Kiosh rozloučil se slovy: „Now we are friends.“ a dal mi vizitku s tím, že jeho dům je mi otevřený. Japonská vřelost a pohostinnost je neuvěřitelná! A ten den stále nekončil… Potřeboval jsem prachy. Banka zavřená, a tak se ptám v blízkým obchůdku po další. Babička a mladší žena, žádná angličtina, se můžou kvůli mně přetrhnout. Žena jde se mnou na poštu, a když se dozvídá, že ten den je vše zavřené, dlouho volá známému kvůli kurzu eura, aby mi mohla sama vyměnit. Ale popadla mě česká nedůvěra, že mi dají špatný kurz, a tak jsem nakonec slušně odmítnul a vyrazil víc do centra najít obchoďák, v němž bych mohl najít jídlo za svých úplně posledních 72 jenů, což je v přepočtu asi devět korun. Po opravdu dlouhém hledání a rozhodování jsem si nakonec vybral jakési uvařené nudle, k tomu nějaké sypání a tři dětská cukrátka. Nu, skromnější večeře sice, ale najím se. Když jsem vylezl, všude kolem různě pobíhaly ženy v oranžových tričkách se žlutými ručníky kolem krku. Chtěl jsem vědět, co se kde děje za slávu, a tak jsem je začal pronásledovat. Ale podivnou souhrou osudu se mi všechny ztratily, a já se opět ocitl před obchůdkem vedle banky. Obě prodavačky mě uviděly a hned za mnou ustaraně vyběhly s informací, že zítra je svátek a banka má zavřeno. Inu, nakonec jsem byl ještě velmi vděčný,

že mi rozměnily. Když jsem za nějaký čas zjistil, že mi daly dokonce lepší kurz než v bance, zastyděl jsem se za svou xenofobii. Ještě mě obdarovaly pár cukrátky, já si v obchodě doplnil jídelníček ovocem a vyrazil hledat nocleh. Na pobřeží jsem objevil pískovcové útesy větrem a mořem vymleté do bizarních tvarů. Chtěl jsem se ubytovat v jedné širší jeskyni, ale bál jsem se, že na mě v noci spadnou jakési obdoby pískovcových stalaktitů, které tam visely ze stropu. Našel jsem si proto malý dolíček na jedné ze skalních vyvýšenin s výhledem do všech stran, posadil se a dlouho si užíval dorážení mohutných vln, foukání silného teplého větru a vůni vlhkého vzduchu, která mě naplňovala nostalgií. Jak jiné je to tu oproti posvátným horám… Umyl jsem se pod malým čůrkem sladké vody, který stékal po jedné skále bůhví odkud, navečeřel jsem se a chystal se ulehnout. Ale vyrušili mě rybáři, kteří se objevili se soumrakem. Několik metrů pode mnou zatloukli do skály železné kolíky, přivázali k nim své pruty, a do vody naházeli velkou spoustu svítivých návnad. V duchu jsem jim popřál dobrý úlovek, vlezl do spacáku a v mžiku usnul. Probudil jsem se do teplého slunečného dne a šel meditovat do jedné z jeskyň. Zvuk moře se tam odrážel v mnoha zvučných ozvěnách a já pocítil velikou touhu s nimi tančit. Stával jsem se sluncem a mořem a zcela prostoupen slastí svobody jsem se nechal unášet daleko za obzor. Zatím vzduch nabral na teplotě, já si po chvíli šel sbalit věci a do půl těla, s pramínky potu po celém těle, se vypravil dál podél pobřeží. Stopoval jsem celý den s neustálým výhledem na moře. Pozoroval jsem lodě v přístavech, kroužící dravce, kterých tu létají celá hejna, a co chvíli se potěšil nějakým pamlskem. Lidé, co mi stopli, byli vždy velmi milí a ochotní. Jedna starší kadeřnice, co uměla anglicky, mě dokonce vzala na hřbitov, kam jela uctít své zemřelé předky. Zapálila trs vonných tyčinek a pomodlila se k mrtvým duším i za mě. Zatímco opečovávala náhrobek, navštívil jsem hned vedle hřbitova nádhernou pláž a poprvé v životě jsem si smočil nohy v Pacifiku. Paní na hřbitově náhodou potkala svého synovce, a ten mě ochotně svezl do města Owase. Tam jsem v jedné šintoistické svatyni narazil na druh eukalyptového stromy, jejichž kmen měl v průměru asi 4 metry. Byly to jisto jistě ty nejširší stromy, jaké jsem kdy viděl. Takoví hezcí tlouštíci, protože do výšky jim růst moc nešlo. Ale vyzařovala z nich nádherná energie. Z jednoho natolik mateřská, že jsem ho musel po staru obejmout a úplně jsem se v něm ztratil, jak v matčině náruči. Z Owase se stopovalo hůř, ale kousek po kousku jsem se dostával do vyšších nadmořských výšek, až jsem potkal Hatoriho. 24.9. S mým rozmazlováním sebe sama japonskými pochoutkami to bude ještě těžký. Myslím, že pilulky na zklidnění žaludku, které jsem dostal v Dorogavě, vesničce proslulé touhle přírodní medicínou, se budou ještě hodit. Včera jsem je použil poprvé poté, co jsem v Owase prošel zas jeden ochutnávkovej obchoďák se sladkostma a rybama. Nevynechal jsem jediný vzorek. Koláčky, želé, placičky, humrové a chobotnicové krekry, nakládaná zelenina, olihně, mušle, ryby sušené, nakládané i syrové. Pravda, u těch syrových mušlí jsem už trochu ztratil odvahu. Potom jedna brambora v těstíčku ze supermarketu spořádaná v šintoistické svatyni spolu se skoro litrem mlíka a půllitrem vody, a žaludek se nasral. Odmítl dále spolupracovat na trávení „Nipon megamix“, a já si musel dát pilulku a tři čtvrtě hodinky si zdřímnout na dětském hřišti. Teď sedím na betonovém vlnolamu na okraji menšího zálivu. Je horko, obloha bez mráčku, silný vítr, křik racků. Červená zástěrka na blízké sošce malého bůžka opodál se zvedá jako sukně Marilyn Monroe a nechává tu ubohou religiózní postavičku úplně nahou. Je příliv. Nasbíral jsem nějaké mušle, pozoruji sítě na noriových polích a poslouchám rybáře, kteří je opravují. Nemají moc času, za chvíli bude poledne a voda jim stoupne až po prsa. Trávím. Spořádal jsem nanuk v mandlové čokoládě, arašídy v těstíčku a bílý šáteček s čokoládovo-banánovou náplní. Rozemletý na kaši se teď právě nachází v čilé konverzaci s kaki a dvěma oněgiry plněnými strouhanou rybou od Hatoriho, které jsem spořádal k malé posnídaňové svačince před prvním stopem. Dobrák Hatori. V batohu mám od něj ještě bramboru s olejovkami a onu velkou kilovou dýni. Ke snídani mi udělal tousty s máslem, slanou bramborou, nori, smažená vajíčka s lilkem, vařené vejce, čaj s mlékem a podal i zbytky z večerní „přesnídávky“. Ó ano, ta včerejší večeře sestávající ze smažené zeleniny s chobotnicí, miso polívky,

jemného bramborového salátu, nakládaného kořenu gobo, velkých olejovek, rýže, čaje s mlékem a buráků s japonskou směsí, to byla dobrota! Tím vším ale ještě večerní žranice nekončila. Doma totiž ještě Hatori připravil tofu se strouhaným zázvorem, velké olejovky, malé olejovky nakládané s vlašskými ořechy, čaj, mléko, nakládaný daikon a k tomu šóču, silné třicetiprocentní rýžové víno s ponořenou nakládanou umeboshi, které se ředí horkou vodou. K tomu ještě bílé víno z japonských hroznů. Velmi špatné víno. To vše se stalo smyslným společníkem k interkontinentální konverzaci o Čechách, Japonsku a o všem možném, a k mojí hře na flétnu. Moc jsem nepil, kjótská ožíračka je bohužel pro mé tělo ještě velmi živou vzpomínkou. Zato jsem žral, dokud zas žaludek nepřispěchal se zoufalou poznámkou. A to byl i čas jít spát. Měkoučká postel, vyprané čisté prádlo, zpěv cikád a ještě jedna letmá vzpomínka na výbornou roládu plněnou ořechovým krémem a krevetovo-zeleninouvou placku, které jsem spořádal ještě před večeří. Kolem druhé ranní jsem se probudil, nedalo mi to, a vprostřed nočního klidu jsem spořádal svou jabkohrušku, kterou jsem koupil předešlého dne. No, jak říkám, s mou nezažraností to tu bude ještě těžký. V nejbližší budoucnosti mě ještě čeká půlkilové tofu a mochi špíz v karamelu. Ale co, můj denní finanční limit dva tisíce jenů se mi daří držet s přehledem a kila, která jsem ztratil asketickým tréninkem na Ominesan mountain range se nemůžou dočkat, až se vrátí do svých původních pozic. Byl to vskutku zvláštní pohled do zrcadla na Dorogawských záchodkách: vyhublý mladík s propadlými tvářemi a dlouhou bradkou, se žílami na rukou viditelnějšími než kdy předtím. Pomalu, ale jistě, se tenhle mladík začíná ztrácet. Poznámka: Japonci jedí velmi rychle. Je to paradoxní vzhledem k tak rafinovaným chutím jejich jídel. Pramení to snad ze zen buddhismu? Hatori říkal, že v klášteře se museli najíst velmi rychle a jít zpět k meditaci. „V Číně jedí lidé pomalu“, zakončil to, „v Japonsku rychle.“ 25.9. Ták, a je to pryč. Vtíravý stesk zmizel usazením se v rybí restauraci a objednávkou sushi a smažených krevet. Tělo mám jemně spálené a drobátko scvrklé od vrstvičky soli po dopolední koupeli. Vstal jsem dnes v šest a vydal se poslouchat vlny. Hodinku jsem strávil na písku pláže, a pak si dal meditaci chodidel a celého těla na kamenném molu. Lákalo mě přeplout nízkou úžinu na malý ostrůvek a pozorovat odtamtud širé moře. Ale útočila na mě nechuť a strach vlézt do hluboké vody a být tak moři napospas. Přemlouval jsem se moc a moc, ale netlačil. Nechtěl jsem si z moře udělat nepřítele. Nořil jsem se kousek po kousku do teplé, slané, omamně průzračné vody a přitom vnímal vlny a malé proudy kolíbající mým tělem. A pak „šplouch“ a klidný jsem přeplaval těch prve tak hrůzyplných deset metrů. A za ostrůvkem moře. Hlasitý živel s vlnami vysokými přes dva metry, které se s rámusem tříštily o ostré skály a vlnolamy, a přitom vytvářely hustou šumící pěnu. „Živá planeta“, pomyslel jsem si, dlouho pozorujíce její taneček. Pak jsem se ještě cachtal a potápěl mezi skalisky a písčitým dnem porostlým tlustou mořskou řasou. Sedím v restauraci, spořádáno mám několik výtečných jídel s extra porcí rýže a chystám se zaplatit. Bude to mastný, asi devatenáct set jenů. Ale žiju stále z rezerv předešlých dnů. Stesk se vrátil. Ráno na pláži jsem šel zas hluboko do sebe, a to pak, zdá se, ani jídlo, jako můj prozatímní nejlepší společník, moc nezabírá. Za chvilku budou čtyři. Musím vyrazit. Popadnu toho svýho čendu batožnatýho a vydám se minout supermarket, asi ne bez krátké zastávky. Na další pláž snad dorazím před soumrakem. Jen být stále v pohybu! To konejší mou osamělou duši. I když stopuju, nestojím, ale stále kráčím. Dnes nechci žádný stop a zítra ráno pojedu přímo do Ise. Dnes je to poslední den mimo městskou civilizaci. Měl bych si ho užít, než se zas dostanu do toho rušného společenského kolotoče. Mám toho ještě tolik co psát. Ale musím jít. Musím jít… Tak nakonec dva tisíce sto padesát jenů. Ale alespoň jsem jim znásilnil telefon, takže počítejme dva tisíce. Stálo to však za to! Tři výborný větší smažený krevety v těstíčku s tatarkou, malým kopečkem krémového bramborového salátu a větším množstvím čerstvé zeleniny se zálivkou. Vyžádal jsem si k tomu extra porci teplé rýže. Sushi jménem sashimi s nakládanou zeleninou, jablkem a kouskem vaječné rolky v na sebe naskládaných pětiúhelníkových miskách, mělo podobu kořeněné rýže se zamíchanými plátky velmi jemného rosolovitého červeného rybího masa. Podivné to sushi, ale vcelku chutné.

K tomu výborná miso polévka s kousky tofu, cibulky a houbičkami. A ještě jedna extra porce rýže! No, cena, myslím, byla přiměřená kvalitě i kvantitě. Každopádně rezervy jsou v čudu a do vyčerpání limitu pro dnešní den mi zbývalo sedm set jenů. Do boje proti stesku jsem nasadil opravdu těžkou kavalérii. Můj boj pokračoval zastávkou v supermarketu: dalších tři sta jenů fuč za čokoládovou roládu, mrkev a jabkohrušku. Roláda padla hned jako sladký dezert po těžkém obědě, hořká mrkev za hodinu nato a jako obvykle velmi sladká a velmi šťavnatá jabkohruška k večeři. Ovšem té ještě předcházela malá svačinka skládající se z bramborových tyčinek se sýrovou příchutí a kaki z malého obchůdku, který jsem minul cestou. Jako předkrm těsně před večeří pak posloužil nanuk alias zmražené salko v ledovém obalu. Žaludek mě nenávidí a bolí. Peněženka na mě hledí s podezřením. Ale dušička má klid. V batohu ještě trůní půlka dýně a sušené tofu s kari. Ale na to už dneska nemám. Sedím v cíli své dnešní pěší cesty. Na nekoupací, rozlehlé pláži poněkud drsnějšího ražení. Moře je tu divoké a hlučné, neustále silně dotírající na černý písek pláže a betonové tvárnice vlnolamů. Opírám se o vyhřátou betonovou zeď a pozoruji blikající maják, svítící lodě v dálce, pár hvězd prosvítajících na polojasné obloze, a co chvíli odháním podivné ploché hmyzokraby zvědavě okukující mé tělo a bagáž. Fouká silný, ale teplý jižní vítr a vzduch voní mořem. Jsem tady vlnám dost napospas. Přede mnou je jen úzký proužek pláže a za mnou pět metrů vysoká zeď. Lehnu si do písku kousek od schůdků, pamatující na to, co hlásí všudypřítomné tsunami-cedule: „Pokud bude zemětřesení trvat déle než jednu minutu, urychleně se evakuujte do vyšších pozic!“ Snad bude dnešní noc klidná a příliv nezvedne hladinu více, než je obvyklé…

Ise 26.9. Když jsem ráno vstal, bylo zataženo a foukal silný, ale teplý vítr. K tomu jihovýchodní betonová zeď za mnou fungovala jako veliký radiátor, prohřátý sluncem předešlého dne. Nade mnou šuměly cykasy a ozývalo se volání dravců, kteří co chvíli přeletěli jen pár metrů nad mojí hlavou. Místo ranní meditace jsem napsal důležitý dopis Vláďovi, mému brněnskému kamarádovi, o němž mám poslední rok pocit, že se ztrácí sám sobě. Naše přátelství tím dost trpí. Chystal jsem se na ten dopis už několik měsíců, ale až teď na něj přišla vhodná chvíle. Dlouze jsem se zadíval k obzoru. Moře je tak velké a otevřené! Přes kilometr široká pláž mu dodává na velkoleposti a já jsem neodolal, svlékl se do naha a začal se cachtat. Ale nikdy jsem se neodvážil hloubš než po pás. Můj strach z moře sílil a probouzel pocity mé vlastní malosti. Pak se spustil jemný deštík, já si zabalil a vyrazil na stopa. Vzal mě chlápek v dodávce, který mě hodil na jednu benzínku poblíž Ise. Tam jsem spořádal nasyrovo druhou polovinu dýně od Hatoriho a jedním zamlklým klučinou se nechal svést až do Ise. V internetové kavárně jsem poslal pár emailů, koupil jsem si sushi na večer od jednoho rozmilého kuchaře a vyrazil na bus do centra, navštívit hlavní centrum šintoismu v Japonsku - starodávnou Ise Shrine. Předtím jsem však zažil příhodu, dotvrzující onu pověstnou japonskou slušnost a poctivost: v autobuse jsem si uvědomil, že jsem v obchůdku se sushi zapomněl deník a pas. Řekl jsem to řidiči, když mě na konečné žádal, abych vystoupil. Řidič se podíval na obal sushi a rovnou volal do obchůdku, aby mi zklamanému oznámil, že tam po mně nic nezůstalo. Došlo mi, že jsem to tedy asi nechal v obchodě s potravinami, kde jsem se stavil těsně předtím. Když jsem vylézal z busu ven na zastávce poblíž, zpovzdálí na mě mával kuchař sushi se smutným výrazem a omluvnými gesty. V obchůdku už na mě všechno čekalo úhledně srovnané v rukou usměvavých prodavaček. Byl jsem radostí bez sebe, stejně jako kuchař, který celou dobu stál před svým obchůdkem, čekaje, jak to dopadne. Krásní lidé! Naiku, vnitřní části svatyně, byl nadmíru intenzivní zážitek. Dřevěné stavby postavené v klasickém šintó stylu mě ničím moc neupoutaly. Na vině bylo asi jejich mládí, neboť se budovy přestavují každých 20 let – vyjádření japonské víry v pomíjivost věcí. Přesto však všude kolem panovala hutná atmosféra jakési posvátné svěžesti. Jakoby na každém kroku promlouval spirituální obsah zelené barvy.

Bylo to způsobeno přítomností obřích stromů, převážně cedrů, ne nepodobných těm, které jsem potkal na hoře Hiei. Japonci věří, že v těchto velkých starých stromech sídlí bozi a mé tělo mě co chvíli upozorňovalo na kořeny této víry. Člověk nemusel nic dělat, jen tam s nimi být a už to byla relaxace. Působilo to tak nějak samo. Mé tělo zvláčnělo, příjemně ztěžklo a já jako bych se začal rozplývat do prostoru. Jen jsem chodil, chvíli tančil a neměl jsem vůbec práci s tím cítit se skvěle. Když jsem došel k hlavní budově svatyně, kde se odehrávají korunovace japonských císařů, k budově, kde se nachází posvátné zrcadlo sluneční bohyně Amaterasu, a do jejíchž nejposvátnějších místností nemají přístup ani buddhističtí kněží, ohromilo mě majestátní kamenné schodiště. Nebylo dlouhé, ale zářilo vznešeností. Stoupal jsem po něm k hlavní bráně velmi pomalu, a zatímco v mysli figuroval jen velmi jemný pokyn „vpřed“, tělo si užívalo svého prostředí. Vedle brány rostly tři obří stromy. Tvořily pomyslný trojúhelník a v jeho středu, zhruba vprostřed pěšiny, to vibrovalo skoro slyšitelně. Myslím, že veškeré argumenty ohledně placeba či sugesce jako příčiny vjemu energie stromů, by proti téhle intenzivní tělesné zkušenosti musely nutně selhat. Když jsem jeden z těch stromů obejmul, ucítil jsem v ústech pach smrti, rybí smrti. Meditoval jsem tam na solar plexus a skoro si nevšiml, že padla tma. Vyrušili mě až dozorčí s baterkami pohybující se v prostoru brány. Jiný na ně zrovna začal od paty schodiště něco volat a mě napadlo, že to bude kvůli mýmu báglu, který jsem si tam odložil. Když jsem promluvil ze tmy velmi hlubokým a klidným hlasem, který mívám bezprostředně po meditaci, vzbudilo to všeobecný hlasitý rozruch. Došel jsem ke strážcům, uklidnil je a zjistil, že už je dávno po zavíračce. Mezi těmi stromy jsem strávil přes hodinu. Když mě jeden dozorčí vyváděl, vnímal jsem velmi citlivě škrábání kamínků o naše podrážky při každém kroku. Dozorčí se mnou vyšel až ven a odkázal mě na hostel do centra. Ale kdepak, tam mně se nechtělo. Sešel jsem na břeh posvátné řeky Isuzu, hned za branou vedle posvátného mostu … a našel perfektní místo na spaní na kamenné zídce kryté stromy. Spát tam bylo s největší pravděpodobností zakázané. Započala tak moje série společenských „ochcávaček“, kdy překračováním různých zákazů a pravidel naplňuji svoji touhu zažívat běžně nezažívané, touhu po svobodě, a v neposlední řadě i trošičku zvrhlou touhu po poznávání a užívání si bez placení. Člověk by nevěřil, jak je něco takového v Japonsku snadné! Než na tresty si musí spíše dávat pozor na to, aby nezačal být zvrhlý příliš. Vystlal jsem si lože listím a povečeřel koupené sushi. Bylo výborné, ale veškeré kousky ryby jsem dal pro tentokrát stranou…

27.9. Zima, ale den krásný slunečný. Udělal jsem si procházku podél dlouhé řady kamenných luceren a namířil si to do Geků, vnější části svatyně vzdálené několik kilometrů. Po cestě jsem ze stromu utrhl dvě kaki. Byly tak trpké, že mé nároky na dobrou snídani rozhodně nesplňovaly. Docházejí mi peníze a naděje na bankomat Citybank byla až v Naře. Jízdenka tam drahá, takže musím začít šetřit. Procházel jsem kolem řady menších buddhistických chrámů, které už ale nijak neupoutávali moji pozornost. Až na jeden. Byl veliký, celý oranžový a kolem něj se právě shlukovali lidé v oblecích. Taky jsem ho minul, ale nakonec mi to nedalo a vrátil jsem se. Kolem několika strážců jsem si to, lehce nesměle, namířil rovnou k hlavnímu vstupu. „Ach jo, mami, ty tvoje geny mě jednou zabijou.“, řekl jsem si v duchu a pomyslel přitom na zděděnou drzost či snad odvahu, která se v kombinaci se zvědavostí často stává sebevražednou vlastností. Vstoupil jsem do chrámu za bedlivých pohledů všech svátečně vystrojených lidí kolem. Co to je za slavnost? Co se to tady děje? Všude někdo pobíhal a každou chvilku se u mě nějaký človíček zastavil a zvědavě si mě prohlížel. Všiml si mě i jeden mladší mnich, který mě obdaroval pytlíčkem bonbónů a úslužně mi pokynul, ať jdu s ním. Neustále mi něco říkal, ale já jsem nerozuměl ani slovo. Pak jsem však najednou zaslechl známé „Zazen“. Mnich se na mě podíval s tázavým výrazem. „Hai“, odpověděl jsem souhlasně. Vzal mě do hlavního sálu. To byla veliká nízká hala s obrovskou spoustou polštářů na podlaze před oltářem, který byl velmi kýčovitě vyzdoben do zlata různými řetízky, třásničkami a zvonečky. Uprostřed visela veliká

fotografie jakéhosi vysmátého starce v zářivě červeném kněžském rouchu. Patrně guru sekty zpravující tenhle chrám. Vše kolem bylo úzkostlivě čisťounké a uhlazené s barvami do bílé, růžové a zlaté. Ihned mi to asociovalo centra Svědků Jehovových v Čechách. Kněz mi pokynul, ať si odložím batoh a usednu na jeden z polštářů. Učinil jsem tak a půl hodiny seděl zazen. Když jsem skončil, hala už se začínala plnit lidmi v oblecích. Přes devadesát procent to byli lidé starší, až po úplné dědečky a babičky. Podobnou koncentraci starých lidí jsem ještě nezažil. Kam se hrabou dechovkové zábavy! Pozoroval jsem ten gerontický slet a co chvíli ke mně přišla nějaká babička a obdarovala mě dalším pytlíčkem bonbónů. Říkal jsem si, že když vydržím ještě chvíli, třeba bude i oběd. Jako by mi četla myšlenky, přišla ke mně paní z organizačního týmu, dala mi program a ukázala, že jídlo bude ve dvanáct. Škoda. Bylo devět, a tři hodiny se mi čekat nechtělo. Tak zajímavé to shromáždění zas nebylo. Jen nějaké společné zpívání a pak dlouhé promluvy mladých mnichů, kterým jsem vůbec nerozuměl. Opustil jsem tedy tyhle „Japhovisty“, u vchodu obdržel ještě jeden pytlíček bonbónů a vyrazil do Geků. Ta se atmosféře Naiků vůbec nemohla rovnat. Byla menší a stromy zde zdaleka nebyly tak staré a velké. Jen mniši v bílých hábitech a v dřevácích ve mně občas vzbudili zájem svými komickými obličeji. To byla ovšem spíše taková momentka. Opustil jsem svatyni záhy a vyrazil na nádraží.

Nara Kurva! Nased jsem do blbýho vlaku. Něco jako EC. Tady tomu říkají Limited express. A stálo mě to pět set jenů navíc. Do hajzlu! K tomu nejsem schopnej zastavit svou mlsnou tlamu a obchůdky s dobrůtkama jsou na každym kroku. A žádná Citybank. Dostal jsem se vysoko nad denní finanční limit. Vytvářím nové a nové finanční systémy a snažím se je aplikovat na svou nenasytnou žravost. Snad se nezaříznu příliš hluboko do nově ustavených rezerv. Bůhví, co mě ve městech čeká za atrakce a vstupné. No, čekalo mě toho hodně. Kromě stádeček posvátných jelínků pobíhajících všude kolem a roztomilých parčíků mě oslnil chrám Todaiji s velikým narským Buddhou uvnitř. Byl krásný a zvenčí mě mámil zvláštním kouzlem. Ale neměl jsem na vstupné. Stál jsem vedle obřích soch králů a držící se dvou dřevěných latěk jsem smutně a toužebně koukal mezerou v plotě jako chudé dítě před cirkusem. Ti, co byli uvnitř, se na mě zvědavě ohlíželi a smáli se mi. „Jen se podívejte na to boží umučení,“ říkal jsem si „prožral prachy na kulturu a teď nezmůže nic.“ No jo, kdybych tolik neutrácel za jídlo, měl bych na vstup a zároveň by mě prázdný žaludek nutil spíš hledat zdroje krásy v jiných smyslových prožitcích než v chuti. Vlastně se tím jídlem hrozně omezuju. Začal jsem si hledat místo pro nocleh. V infocentru na nádraží mě sice se stanem odkazovali kamsi za město, ale to byla samozřejmě blbost. Příště už se ani radši ptát nebudu. Kdybych jim oznámil své úmysly s posvátnou horou Wakakusa, asi by je rovnou trefil šlak. Vrchol téhle hory je nejvyšším bodem Nary a stojí na pozadí většiny hlavních chrámů. Spousta z nich stojí přímo na jejím úpatí. Mě lákala hlavně jako místo mého nočního úkrytu. Přelezl jsem plot a za častého ohlížení jsem se nenápadně plížil do vrchu. Když jsem prolézal hlubokými vřesovišti plnými jam a vysokých ostrých trav, ohlédl jsem se. Byl to překrásný pohled! Na obloze se formovala mračna podobná tornádům, pode mnou se v teple vlnila světla města a za protějšími horami zapadalo sytě oranžové slunce. Nebyl slyšet žádný zvuk, jen zvláštní hmyz kolem bzučel jako desítky elektronických zvonečků, které občas prosytila ozvěna volání káňat a zakrákání vran. Za doprovodu pohyblivých barev, které temněly v unaveném světle zapadajícího slunce, jsem si přišel jako na nějaké trance party přírody. Tenhle dojem byl ještě umocněn vrcholem hory, který byl celý pokryt jemně střiženým, sytě zeleným semišovým trávníkem. Dočista jak v teletubbies! Co chvíli samozřejmě hromádka bobků od pobíhajících jelínku. Ti se rozutekli, sotva jsem přelezl plot, a zbytek noci se už neukázali. Našel jsem si místo ke spaní pod přístřeškem u jedné betonové chajdy. Vytáhl jsem lihový vařič a skryt za trsy vysoké trávy si uvařil sušené tofu s kari od Sínana. Výborná večeře, ale teď si hrozně nadávám za to, jak ode mě bylo nezodpovědné používat vařič takový kousek od té trávy. Chvilka nepozornosti, silnější poryv větru a za spáleniště na posvátné hoře bych se musel stydět celý život.

28.9. Nemůžu z postele. Válím se v polospánku v polosnu od čtyř do osmi a mám spoustu snů. Už nejen o rodině. „Pozdrav Slunci“ byl ale úžasný. Velmi jasně jsem cítil spojení dechu a pohybu. Pak meditace chodidel s představou kořenů rostoucích do všech stran. Značně jsem ztěžknul a s tímhle pocitem radostně a bosky pobíhal jako Tinki Dinky po semišovém trávníku a radoval se z výhledu na Naru, dokud mě nevykázal krmič jelínků. Jakousi improvizovanou znakovkou jsem se ho snažil zmást, že jsem přišel v noci z úplně opačného konce, nevěděl chudinka, kde hlavu složit, a tak dále a tak dále…Zdálo se mi, že to zbaštil, ale beztak mě mile vyzval k urychlenému odchodu. Hlavní narská šintoistická svatyně Kasuga Taisha. Neměl jsem na vstup, ale k mému štěstí výběrčí zrovna někam odběhla a já tam tedy rychle vklouznul zadarmo. Uvnitř na nádvoří mě čekala výborná podívaná ve formě mimořádné předváděčky bojových umění. „Mám to ale štěstí!“, pomyslel jsem si. Bedlivě jsem pozoroval bojovníky a snažil se sžít s jejich pohyby, a tak se učit. Exhibici začalo karate se svými ostrými údery a výbušnou silou. Předváděli se děti i starší v rozličných sestavách a nakonec přišla na řadu banda šílenců s různýma basebolkama, nožema, prkýnkama a střešním krytím a začali to všechno lámat vejpůl. Jejich šéf byl opravdu kolosální magor! Obě jeho dlaně vypadaly jak napuchlé a každý kloub byl pokrytý obrovským ztvrdlým mozolem. Těmahle živýma zbraněma pak roztřískal několik basebolek, tašky poskládaný v mnoha vrstvách a zavražděny, myslím, byly i nějaké cihly. Pak se uklonil a odešel. Brrr… Po nich se ukázali kendisti s meči. Tam jsem byl svědkem několika komických i nebezpečných okamžiků. Komický byl třeba jeden asi sedmdesátiletý dědeček, který se při svém sólu pohyboval, jako kdyby měl na zadku trojvrstvou plínu, a jemuž se na začátku výstupu ne a ne podařit vytáhnout meč z pochvy. Doprovodil to zoufale nervózním výrazem, kterému se prostě nešlo nepousmát. Podobný problém měl i jeden mladší bojovník, kterému se však meč zasekl při jednom obranném manévru v rámci simulace bojových akcí ve dvojicích. Naštěstí se ale nic nestalo. Krev už by asi tak komická nebyla. Nakonec vystoupil mistr stylu Hidashiki se svými učni, a to jsem se zas pro změnu musel smát od začátku do konce. Vypadalo to, jako kdyby se v dávných časech bůh Dionýsos po nějaké olympské pitce omylem ocitl v Japonsku a vystřelil si z místních slibem, že je zasvětí do umění boje. Cvičící tohohle umění často vypadali, jako by ve vzduchu dojili neviditelné vemenatce, tančili jakýsi vtipný taneček na špičkách, předváděli opilý pochod a po každé sérii chvatů a úderů se volně hřbetem dlaně pleskli do stehen. Říkal jsem si: „Klauni jdou do boje.“ Ale abych pravdu řekl, zaujal mě tenhle styl nejvíc, a kdybych si měl nějaký z těch viděných vybrat, tak tento. Za komickou slupkou člověk cítil sílu. Navštívil jsem muzeum národních pokladů, kam jsem opět prolezl zadarmo, hrající na pokladní, že tam někoho hledám. Viděl jsem bubny, kroje, masky…Pěkné, ale mrtvé. Dal jsem si nějaké takojaki a zamířil na hlavní pěší zónu, kde proudí davy lidí do chrámu Todajji. Tam jsem si sedl na hladké dlažební kameny a začal hrát na koncovku. Toužil jsem to zkusit už od hor a k tomu jsem teď opravdu potřeboval peníze, takže nebylo vyhnutí. Hrál jsem a hrál a rozezníval japonské posvátné prostory tóny slovenského folkloru. Japonci mi však zdánlivě moc pozornosti nevěnovali. Snad tady opravdu berou hraní na ulici pro peníze za výraz ubohosti, nevím. Vlastně mi házeli peníze jen turisti, hudebně nadšená mládež nebo lidé úplně staří, snad ze soucitu. Prodejci krmiva pro jelínky a zametači bobků na mě nekoukali zrovna přátelsky, ale byl jsem jim vděčný, že i u mého místa uklízeli vzpomínky nezaujatých býložravců, které mě co chvíli nutily se přemísťovat. Házet peníze k hovnům se totiž nechtělo už vůbec nikomu. Hrál jsem přes hodinu a vydělal asi 1200 jenů (cca 180Kč), což nakonec nebylo špatný. Mohl jsem si díky tomu dopřát návštěvu národního muzea. Tam jsem byl zvědavý na dočasnou výstavu relikvií z poutních stezek, a tak jsem si trochu připlatil. Ale když jsem to pak v minutě proběhl a neshledal tam nic zajímavého k vidění, poprosil jsem o peníze zpět s tím, že jsem si neuvědomil, že brzy zavírají a že bych si to prohlédnout nestihl. No zkrátka vychcánek! Nakonec to ale beztak byla pravda, protože jsem v hlavním pavilonu muzea strávil víc času, než jsem původně předpokládal. Zkoušel jsem si různé mudry, které jsem odkoukal od tamních sošek Buddhů, bodhísatvů a mnichů.

Namířil jsem si to do restaurace, kde pracovaly ty tři krásný servírky, co mě svezly na pobřeží. Po cestě jsem snědl jednu čerstvě upečenou sladkou batátu, na kterou jsem ukecal slevu, a už jsem si maloval, jakej úžasnej večer s těma exkluzivníma kočkama strávím. Ale ouha, ani jedna zrovna neměla směnu, takže veškeré fantazie skončily v odpadních tkáních mého mozku. Jejich nepřítomnost mi však plně vynahradila luxusní večeře servírovaná milým číšníkem, studentem politologie, který mluvil výborně anglicky. Často jsme se příjemně zakecávali a on mi pak nosil některý dobroty dvakrát a za poloviční cenu a naléval mi vína zcela zdarma. A že to byly dobroty vskutku ambrosické, o to se s tebou musím, milý deníčku, podělit. Miso polévka a pak vaječná rolka plněná houbami, cibulí a bambusovými výhonky, to s několika porcemi rýže. Jako dezert delikátní křupavá palačinka plněná banánem smaženým v čokoládovém likéru, obložená kopečkem velmi husté vanilkové zmrzliny s plátky pomeranče a ananasu se šlehačkou kolem. Zmrzlina byla jemně posypaná kornflejky a na špičce měla zapíchnutou větvičku máty a nějaké sladké bylinky. To celé bylo pokapáno čokoládovou polevou. Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že to byl nejlepší dezert, jaký jsem kdy jedl. A aby to nebylo málo, ještě mi číšník přinesl dva kopečky sezamové zmrzliny jako rozlučkový prezent. No, nakonec jsem byl docela rád, že tam ty holky nebyly. S číšníkem a kuchařem jsem se loučil, jako bychom se znali léta, a oni mě šli doprovodit až před restauraci. Na tomhle příkladě je výborně vidět, jak dobré jídlo lidi sbližuje. Stan jsem si ten večer postavil v jakési rezidenční čtvrti v parku, ze kterého jsem nechtíc opět vyhnal stádečko jelínků. 29.9. Právě jsem pojedl kuřecího masa. Malé nedorozumění se starou číšnicí, která neuměla ani píp anglicky, a když jsem jí v japonštině několikrát zdůrazňoval slovo „bedžaterian“, koukala na mě jako nešťastný přestárlý štěně, co právě vybryndalo podmáslí. Občas už bývám s Japonci netrpělivý. Jejich přeslušnost, upjatá zdvořilost a nemohoucnost říci „ne“, dokáže občas lízt pěkně na nervy. Neměl bych to ale zakřiknout. Právě tyhle vlastnosti totiž nutně způsobují, že se v téhle zemi cítím tolik svobodný. Naopak, nesmím upadnout do neduhu, kvůli kterému jsem si už dříve stanovil zásadu: „Snaž se být níže než Japonec“. Mám na mysli aroganci, přehnané sebevědomí a zneužívání dobrotivosti. Dodržet tuhle zásadu v plném rejtu nejsem schopen. Ale je důležité alespoň udržovat její existenci v živé paměti. Myslím, že se teď často ocitám na hranici svého nežádoucího chování a musím být sám na sebe obzvlášť ostražitý. Dnes ráno jsem vstal kvůli dešti až kolem osmé. Sklidil jsem mokrý stan a vyrazil do vysněného chrámu Tódaidži s pověstným velkým narským Buddhou. Těsně před vchodem do chrámu sedí socha jakéhosi mnicha, o níž se věří, že přináší úlevu od nemocí. Jestli jsem to správně pochopil, člověk se má sochy dotknout, pak si sáhnout na nemocné místo a úleva se dostaví záhy. Dotkl jsem se tedy sochy, rozhlédl se, jestli se někdo nedívá a pak si přes kalhoty lehce sáhnul na konečník. No co no, hemeroidy jsou teď zrovna to jediný, co mě trápí. Vstoupil jsem do chrámu a zprvu na mě velký Buddha přílišný dojem neudělal. Ale celého jsem ho obešel a pak si ho opět zpředu začal pořádně prohlížet. Začal můj pohled přitahovat stále víc a víc. Stál jsem před ním skoro půl hodiny a hlavou mi proudily různé asociativní myšlenky: „Probuzený“, co to znamená? Otevření všech kanálů dokořán…naplnit své tělo božským světlem…být bohem…. být velký jako sám svět a malinký jako zářící snítko prachu ve vzdálených temných galaxiích…jako naděje…nehybnost, skrývající moc pohybu universa… Je možné být člověkem a být bohem v jediném okamžiku?...Kdo jsem?...Co jsem?...Odkud jsem přišel, když jsem se narodil?...Narodit se, vstoupit do tohoto těla...Ne, vstoupit do malého těla, ještě menšího…dítě…být otevřený jako dítě…Je dítě bohem?...Otevřený…Otevřít člověka...Můj solar plexus…Blokace…Buddha, to znamená probudit se…Někde v hloubi stále spím…Probuď se!...Spáč se musí probudit…Kdo je ten spící?...Dýchej!...Dýchej celý a dýchej břichem…Dýchej, nepatříš sobě…Jaký byl Buddha?...Jaký to byl člověk?...Kurva, nestrkej do mě, ty zasranej Japonče! Víš moc dobře, že tady stojim, ty hajzle, tak se posuň!...Ne, ne, ne!...Tak to není správně!...Opustit ego,

být snítkem ve větru, nechat sebou postrkovat, poddat se vlnám…Jaký byl Buddha?...Prát se za své místo na světě a světu se odevzdat…Kde je ta hranice?...Otevři se, dýchej… Vnímal jsem pohled prodávajících mnichů ve stánku se suvenýry. Pochechtávali se. Vnímal jsem křičící děti kolem a zvuk se projasňoval. Vnímal jsem toho obrovského Buddhu, který mě vždy vracel ze světa fantazií k základní otázce probuzení. Vnímal jsem své tělo, směry rovnováhy a dech. A v tom se ozval gong a zavolání mnicha od oltáře u Buddhových nohou. Otočil jsem se a všiml si, že se vedle mě shromáždilo větší množství bílofialově oděných mnichů a přísedících mužů v oblecích. Začal rituál. Mniši zachrastili svými růženci a ozval se hluboký hlas jednoho z nich, který rozezněl prostor chrámu tóny manter. Ostatní ho následovali v zápětí a započal se nádherný duchovní koncert plný alikvótů trvající déle než půl hodiny. „Mám já to ale štěstí.“, pomyslel jsem si znovu. V úžasně levném obchoďáku na narském nádraží jsem nakoupil spoustu různých pochutin a teď sedím před dveřmi Patrikova kamrlíku v Kjótu a čekám, až kluci přijedou z výletu. Meditoval jsem a byla to výjimečně intenzivní tělesná zkušenost. Po dlouhé době jsem při soustředění se na přítomnost dechu, zase ucítil na přední polovině těla obrovský tlak. Je to, jako kdyby se přede mnou nafukoval velký balón, jehož povrch splyne s kůží a odtud tlačí dál do těla. Zajímalo by mě co je toho příčinou. Funguje to tak trochu jako strážní brána k jemnějším vrstvám vědomí, protože to vždy odvede moji pozornost tak, že ztrácím možnost pokračovaní v práci na hloubce vhledu. Štěpán s Patrikem. Vrátili se z výletu z vesničky, která je proslavená výrobou dřevěného uhlí. S příchutí dřevěného uhlí tam prý dělají i zmrzlinu Jdeme do lázní. Paráda! Zas teplá voda a sauna. Když jsme se nazí utírali v šatně, jakoby nic přišla japonská babka a začala mezi námi a našimi faly uklízet. Japonsko je plné extrémů! Na jedné straně jsou Japonci velmi sexuálně upjatí a pak tohle…

Kjóto 30.9. Vyrazili jsme se Štěpánem na obhlídku památek. Pěšmo, na kole i busem. V Japonsku mají zajímavý systém placení autobusové jízdenky. Člověk nastoupí a od automatu vyfasuje lísteček s číslem. To je nakreslené na tabuli vpředu a pod ním svítí částka, jaká se mě v tuto chvíli týká k placení. S přibývajícím počtem zastávek se pak částka postupně zvyšuje. Vždycky trnu, jestli před zastávkou, na níž chci vystoupit, naskočí už částka vyšší nebo zůstane pořád stejná. Chrám Kinkakuji. Nejkrásnější člověkem vytvořené dílo jaké jsem kdy spatřil! Zlatý pavilon zní prostorem jako tisíc něžných zlatých zvonečků. Když jsem zkusil zazvonit tím svým, působil náhle jeho zvuk hrubě a vulgárně. Chodil jsem si kapli osvětlenou jasným odpoledním sluncem prohlédnout z různých stran. Je tak, tak přitažlivá! Kdyby to byla žena, obětoval bych mnoho nocí spánku milováním a mazlením se s ní. Na pozadí stojí hora s lesem halícím se do barev teplé plyšové plastelíny. Působila celá jako kopeček krémové zmrzliny svádějící k olíznutí. Vpředu zas voněla jezerní zahrada, jejíž zelená barva dohromady se zlatou barvou pavilonu působila jako dvě líbající se víly za obzorem. V jednu chvíli jsem se chtěl dokonce k tomu estetickému skvostu modlit, ale udržel jsem si střízlivou mysl. „Kdepak, ty krásná bestie, ty býčí schránko lidu izraelského! Jsi jen babylónskou věží nehodné božství!“. Strávil jsem s pavilonem přes hodinu, a když jsem odcházel, ještě několikrát jsem se za ním otočil s flirtovním úšklebkem. Univerzitní menza. Neuveřitelný! Je tu na výběr asi z padesíti různých jídel za výborné ceny. Řadu pokrmů vaří na místě a na počkání. A na účetním lístku jsou vždy uvedeny informace, kolik které jídlo obsahuje kalorií. Chrám Roanji se zenovou zahradou patnácti kamenů. Stejně jako Zlatý pavilon pro mě byla i tahle kulturní destinace, vzhledem ke své popularitě, krajně podezřelá, a moc se mi tam původně nechtělo. Ale holt, kdo neokusí, neuvěří. Přes davy proudících lidí a ve všeobecném hluku, který se co chvíli snažili místní průvodci

častými napomenutími eliminovat, jsem při dlouhých pohledech na kameny připomínající miniatury ostrovních skal, pocítil hluboký vnitřní klid a přičichl k vědomí své vlastní pomíjivosti. Přesně jak hlásí mnohé průvodce, přestože spousta jejich autorů pravděpodobně vůbec neví, o čem mluví. Jemné, ale těžké vibrace kamenů prostupovaly mým tělem a vytvářely ze mě tuhou plastickou hmotu, schopnou se však svobodně rozpínat do prostoru nemožnosti. V pomalých vláčných pohybech jsem tančil mezi lidmi podél stěny na dřevěné verandě, vnímal sytou zeleň přilehlé zahrádky a chtěl se roztáhnout víc a víc…ale zastavil mě sociální blok uvnitř mě samého. 1.10. Dnes jsme se Štěpánem podnikli velkou nakupovací tour po Kjótu. Odlétal ve stejný den co já, a stejně jako já měl nutkání zásobit sebe a rodinu různými pochutinami a cetkami z dalekého východu. Bože, tohle jsem nikdy nedělal! Přišel jsem si jako blbej turista v honbě za suvenýry. Když jsme končili, obtěžkán řadou papírových taštiček a krabic jsem neměl daleko do podoby typického velkoměstského konzumenta. Ale co, jednou jsem si tuhle pokleslost dopřát musel, a kde jinde než na druhý straně planety, v nejexotičtější zemi, jakou jsem kdy navštívil…Potřeba zprostředkovat všem doma podobné zážitky a slasti, jaké jsem tu absolvoval, byla silnější než já. I když nutno přiznat, že leckterou „blbostí“ a pochutinou jsem dělal radost především zase sám sobě. To například luxusním rybízovým octem, množstvím sypání na výrobu oněgiry a, světe drž se, samurajským mečem! Jojo, visí mi teď na báglu přes kilo těžká atrapa katany a image přiblblého turisty ze západu je tedy už skoro dokonalá. Večer jsem horko těžko všechno sbalil, rozloučil se s klukama a hurá na bus do Tokia.

Tokio 2.10. Do hlavní japonské metropole jsem po celonoční jízdě dorazil brzy ráno a metrem se vypravil rovnou za Davidem. Setkání s ním bylo naprosto jiné než tehdy poprvé před farmou v Hakushu. Na místo schůzky před MacDonaldem tentokrát dorazil štíhlý, pohledný a nenápadný chlápek, který budil tak trošku dojem přestárlého hippie. Nebyl jsem moc daleko od pravdy. Později jsem zjistil, že David kdysi pár let v jakési hippie vesničce v Kalifornii opravdu žil. Šli jsme rovnou do jeho útulného domku v jedné klidné zapadlé čtvrti, a sotvaže jsem si složil věci, hned jsme sedli zazen a půl hodiny meditovali. Pak jsem Davida doprovodil do práce v proslulé čtvrti Ginza, a konečně jsem měl čas trošku se aklimatizovat. Navštívil jsem většinu evropských hlavních měst, ale musím říci, že až tady jsem poznal pravý význam slovního spojení „modern city“. Velmi artificiální a velmi velkolepé je centrum Tokia! Architektonická změť moderních budov vyvolává dojem zhuštěné pařížské čtvrti Pompidou. Čistota a jas zase připomínají hlavní vídeňské třídy. Ruchem pak Tokio směle zahanbí i centrum Londýna. Bylo krásné, jasné a svěží počasí a já jsem s radostnou a sebevědomou náladou, snad způsobenou vizí blížícího se návratu domů, navštívil velmi atypický buddhistický chrám Tsukiji Hongvandži. Byl postavený ve stylu hinduistických svatyň a nebýt toho množství lidí žluté rasy všude kolem, snad bych si myslel, že jsem omylem zapadl do indické čtvrti. Ale chrám to byl krásný a já jsem poprvé od rozloučení s Kapilou pocítil touhu Indii navštívit. Vyrazil jsem na prohlídku tokijského rybího trhu ve čtvrti Cukidži. Největšího na světě! Bylo to místo plné smrti, ale ke svému překvapení jsem s rybami cítil pramálo soucitu. Trh už pomalu zavíral a všude se válela veliká spousta rybích zbytků, včetně obrovských uřezaných hlav tuňáků. Při pohledech na ta jatka mi nepochopitelně myšlenky utíkali k touze svírat jílec meče. Dodnes nevím proč. Když jsem pak míjel jeden poloprázdný stánek, poprvé mi začalo srdce cukat pocity lítosti. Na mokrém pultu tam sebou mrskal malý úhoř vedle živé ryby středních rozměrů. Oba se zoufale snažili nasát kyslík z tenké vrstvičky vody pod sebou. Ten pohled mě mučil. Zeptal jsem se prodavače drsnějšího vzezření na cenu úhoře. Odpověděl mi překvapeným úšklebkem, bez okolků úhoře vzal a hodil ho do pytlíku. Ten mi podal a bez nároku na peníze chtěl odejít. Požádal jsem ho ale, aby úhoře zabil, o to jediné mi šlo. Podíval se na mě ještě překvapeněji, dvakrát bodnul úhoře nožem pod krk,

něco zavolal na ostatní prodavače a všichni společně se mi vysmáli. Chtěl jsem potom úhoře doma usmažit a sníst, aby jeho tělo nepřišlo nazmar, ale už dost páchnul, a tak jsem ho s těžkým srdcem vyhodil do odpadků. Na okraji rybího trhu stála velmi malá, ale velmi slavná šintoistická svatyně. Na pár metrech čtverečních tady měli svoje oltáříky kami za dobrý úlovek různých druhů ryb i velryb, kami za dobré počasí a v rohu jsem objevil i veliké kamenné vejce za dobrou slepičí snůšku. Všechny nápisy mi ochotně přeložila příjemná žena, která se mě tam bloudícího ujala a na rozloučenou mě dokonce pozvala na jakousi párty pořádanou u ní doma. Asi tam nedojdu, ale možné je všechno. Adresu jsem si napsat nechal… Stojím frontu na lístky před tokijským divadlem Kabuki. Takovou atrakci bych si nemohl nechat ujít. Byl by to výrazný profesní i osobní kulturní deficit. V tomhle divadle se hraje představení dvakrát až třikrát denně a na mě vyšla zrovna jakási komedie z 18. století. Stojím a čekám. Čekám a ohlížím se za svým putováním zemí vycházejícího Slunce: „K čemu to všechno? Proč Japonsko? Proč do hor? Proč do divadla? Proč to všechno dělám? Jaký mají tyhle zkušenosti smysl?“ říkám si lehce apaticky. Jako odpověď se mi z koutku mysli ozvalo: „Pěstuji se. Obdělávám svoje políčko s podvědomým očekáváním budoucích plodů…“ Kabuki bylo skvělé! Šel jsem do divadla za účelem seznámení se s tradiční japonskou dramatikou, vůbec ne za zábavou, ale nakonec jsem se bavil úžasně. Sice jsem seděl daleko, ale síla umění herců sahala až k posledním řadám. Jeviště a hlediště tady neměly tak striktní hranice jako u nás. Světlo svítilo i na diváky a z jejich řad co chvíli zazněly obdivné výkřiky. Nezřídka jsem slyšel hlasité „Mie!“, což je výraz pro svébytně japonský dramatický prvek, v němž herec vygraduje svou tělesnou energii pro zvýraznění určitého momentu děje. V těch okamžicích jsem se jemně dotýkal oné pověstné živelnosti japonského divadla. Po celou dobu panovala v prostoru slavnostní atmosféra a jeviště s točnou hýřilo příjemnými barvami. Tělesná souhra herců byla vskutku obdivuhodná a melodie hráčů na shamizen mi zněly v uších ještě dlouhé hodiny. Večer jsme zašli s Davidem na jídlo do čínské restaurace, která byla výborná, ale nepřiměřeně drahá. Doma mi pak ukázal nějaké fotky a poodhalil další kousek ze své minulosti. Kupříkladu se pochlubil, že napsal kdysi knihu společně s Yoko Ohno a ukázal mi spoustu dalších významných knih, které přeložil. Přidal i smutnou historii o svém nadějném mládí, kdy ho jako talentovaného postgraduálního studenta Princetonu skolila závislost na alkoholu, ze které se dostával přes deset let. Zkrachovalé manželství s Japonkou, ztráta přátel, a pak duchovní zklamání po půlročním pobytu v zenovém klášteře ve státech. Teď se dál živí jako překladatel, přátel má pomálu a vzpruhou mu jsou osamělé poutě do hor. Smutná historie, ale pokornějšího zápaďana jsem v Japonsku nepotkal… 3.10. Šindžuku. Vyhlášená mrakodrapová čtvrť. Je to jediné místo v Tokiu s tak pevným podložím, že tam můžou tyhle vobludky stát, aniž by se musely bát ničivých zemětřesení. Chodil jsem po širokých bulvárech a krk mě bolel od neustálých záklonů. Přemýšlel jsem nad velikostí lidské mysli. Evoluce stvořila tyranosaura a plejtváka obrovského, ale ejhle jaká velikost a síla se skrývá v člověku. Tušil jsem za mrakodrapy obrovskou moc lidské psyché, ale jakýkoli fyzický pocit velkoleposti a ohromení se nedostavoval. Snad proto, že tahle konstrukční velikost mysli pro mě není nic nového. Poznal jsem Heidegera i Descarta… Ale přál jsem si pocítit hmotnou sílu těchhle vysokých nestvůr. Musel jsem proto do těla a k zemi. Stál jsem vprostřed širokého chodníku a uzemňoval se do chodidel. Pak jsem si krátce uvědomil celé tělo a skrze něj začal zkoumat prostředí s mrakodrapy. Ucítil jsem jejich obrovskou pevnost, tíhu a hrdost, které mě srážely k chodníku. Velmi pomalu a těžce jsem se pohyboval mezi kolemjdoucími, až jsem se místy skoro plazil. Nakonec jsem se posadil na okraj přechodu pro chodce a uprostřed proudících lidí jsem nechal zbytkovou energii mrakodrapů odtéct do asfaltového podloží. Výtahem jsem dojel do vyšších pater Tokijské radnice, odkud byl výborný rozhled na Tokio. Za pěkného počasí je odtud vidět i Fuji, ale tu teď halila mračna. Před budovou jsem si pak sedl do parku, dlouho pozoroval malý vodopád a hrál na flétnu.

4.10. Po zazenu a velké snídani jsme šli s Davidem na delší procházku. Zabředávali jsme do konverzací o butoh, vzpomínali na workshop a probrali i ekonomickou krizi ve Státech a globální problémy demokracie i socialismu. Po cestě mi David ukazoval místa, na kterých před dvaceti lety bydlel, i hospůdky, v nichž se tehdy soustavně opíjel. U jedné budovy ležela hromádka chroští s roztomilým vzkazem pro popeláře: „Pozor, jsou tam trny!“ Japonská slušnost a tolerance mě nepřestává překvapovat a dojímat. Prošli jsme velkou šintoistickou svatyni, která byla velmi pevně stavěná, rozsáhlá a krásná. Na jejím okraji jsem se zakoukal do právě probíhajícího kurzu střelby z luku, když tu pro mě přiběhl nadšený David a lákal mě na nádvoří. Tam zrovna procházelo svatební procesí. „You are very lucky,“ šeptal mi David s tím, že vidět svatbu se hned tak nepoštěstí. Když procesí došlo do hlavní svatyně, započal se svatební obřad. Byl velmi formální a velmi upjatý. Až mě to trošičku děsilo. Všichni hosté měli vážné tváře, kněží se pohybovali velmi strnule a okázale a nevěsta neustále pokukovala po svém přísném nastávajícím s jaksi zoufalým očekáváním prozrazujícím její silně submisivní postavení. Po pár nevýrazných obřadních úkonech se snoubenci napili saké ze společného kalíšku, a pak si po křesťansku vyměnili prstýnky. To byl pro mě a mého antropologického ducha asi nejzajímavější moment celého obřadu. Náboženské synkreze, jak hezký příklad sociálních aspektů religiozity. Byl jsem rád, že jsem svatbu viděl. Říkal jsem si z legrace, že teď už snad jenom pohřeb a mám to komplet. A vono jo! Navštívili jsem Davidův oblíbený buddhistický chrám sekty lotosové sútry známého revolucionáře Ničirena, kde zrovna probíhal obřad za nedávno zesnulého. V nádherné, zlatem vyzdobené hlavní síni chrámu sedělo proti sobě několik mnichů v čele s jakýmsi dirigentem a zpívali lotosovou sútru zpěvem tak bohatým na alikvóty, že mě to celého rozněžnilo a rozpustilo vztek, který se ve mně ten den sbíral bůhví odkud. Myslím, že vanul od vzpomínky na školu a brzký návrat mezi spolužáky… Když jsem si večer u Davida sbalil, ještě jsme si chvilku povídali. Řekl mi, že jsem toho z Japonska za tři měsíce viděl a prožil skoro tolik, co on za dvacet let. To mě potěšilo. Však to byly určitě tři nejintenzivnější měsíce mého života. Když jsem brzy ráno odjížděl na letiště, nebudil jsem ho, ale nechal jsem mu na stole malou ozdobnou krabičku se vzkazem: „Až najdu obsah této krabičky, hned ti ho pošlu. Zatím nechť je plná mých díků.“

ZÁVĚR 5.10. Moskva, letiště Šeremetěvo. Stejně odporné jako před třemi měsíci. A já jsem velmi podobně ospalý a podrážděný. Taky začínám koukat po ženských. Zvláštní. Vypadá to, jako by se vlastně nic nezměnilo. Jako by ty tři měsíce neexistovaly. Přemýšlím o důležitosti společenství v životě člověka. Přemýšlím o rodině a o lásce k lidem blízkým. A přitom mě tolik štvou lidi kolem. Štve mě, že ta Angličanka tak řve. Štve mě jednoslabičná konverzace procházejících Číňanů. Štvou mě ty zasraný Rusáci, co se tu tak arogantně nesou. Jejich móda, řeč a aura. Serou mě kouřící Rumuni u pultíku přede mnou. A zájmem mě naplňujou jenom ty pěkný ženský, co se tu občas mihnou. Jak jsem povrchní! Jako by se nic nezměnilo. Tyhle fáze přechodu jsou tak neprůhledné a smutné! Tak plytké a přece tak intenzivní… Let byl zvláštní. Když moje tělo opouštělo japonské ostrovy, posteskl jsem si. Jen jeden krátký pohled na vlny omývající pobřeží a Japonsko je minulost. Bude mi chybět. Úžasná země! Tak přátelská, tolik svobody pro mou svázanou dušičku. Vrátím se někdy? Jen krátce před Moskvou utichly motory a ukázalo se slunce. Jeho paprsky byly tolik něžné a čiré! Hladily mi tvář a oči se těšily z pohledu na mračnou pláň vyzývající k polárním procházkám či k dračím letům tichem bez křídel. Sepjal jsem ruce a otevíral vědomí bohyni Amaterasu. Panovala atmosféra napjatého klidu jako v Kubrickově Odyssei.

Pak jsme klesli nad pevninu a já poprvé v životě viděl ryzí zlato. Jako by se bohyně chtěla stát průvodcem našeho přistání, klouzala po hladinách řek a jezer a nabízela k obdivu zlatý poklad očím i duši. Vzpomněl jsem si na pavilon z Kinkakudži a povzdechl si nad myšlenkou, že by mě už nic neuchránilo před modloslužebnictvím, kdyby se kaple leskla tímhle zlatem přírody. Amaterasu a její zrcadla. Tak krásná, tak zlatá, tak živá…

Min Tanaka (*1945) Min Tanaka platí ve světě umění za avantgardního japonského umělce, který je činný déle než pětatřicet let. V mládí studoval deset let balet a moderní tanec ve stylu německé tanečnice Marty Graham, aby posléze tento způsob tance opustil a vytvořil si svůj vlastní osobitý styl. V té době začal vystupovat sám na veřejných prostranstvích, v přírodě či v alternativních uměleckých prostorách a to povětšinou nahý. Mimo jiné i v Praze v undergroundovém klubu Na Chmelnici či ve Zbrašovských jeskyních. Mnohokrát se dostal do konfliktu s veřejnou správou, mnohokrát byl zatčen. V sedmdesátých letech pak vešel v kontakt s nově objeveným japonským tancem jménem Butó a seznámil se s jeho zakladatelem Tatsumi Hijikatou. Ten měl na Tanakovu tvorbu i způsob smýšlení značný vliv, který je čitelný dodnes. Min Tanaka sám říká, že jako tanečník chtěl vždy být jako Hijikata. Tanec Mina Tanaky se dost dobře nedá zařadit do žádné stylové škatulky. Michel Foucault, když shlédl jedno z jeho představení, Tanakovi přímo doporučil, aby svůj tanec nepojmenovával. Proč a v čem spočívá ona originalita Tanakova tance, na to, zdá se, existuje jednoduchá odpověď, jež by se dala shrnout do jediného slova: Tělo. Min Tanaka opustil moderní tanec, jako styl sledující pouze estetické hodnoty pohybu a krásu lidského těla vůbec. To bylo pro něj málo. Něco mu chybělo. Jak sám uvádí, nebyl uspokojen pomíjivostí krásy. Lidské tělo se mu zdálo mnohem širší, bohatší a neznámější, než aby bylo v umění pouhým služebníkem estetiky. Zrovna tak tanec. Začal se blíže věnovat výzkumům lidského těla a ptát se po podstatě tance. Přestal následovat různé taneční styly a místo toho začal hledat tanec, v němž není tělo pojímáno jako nástroj, nýbrž se stává prostředkem výrazu sebe sama. Jinými slovy, Min Tanaka soustředil svou pozornost na hledání lidské přirozenosti, jíž ztotožňuje s tělesnou existencí. Jeho výzkum dostává silně antropologický nádech. V tanci Tanaka nalézá rovnítko mezi přirozeným tělesným výrazem a životem lidské bytosti. Zjišťuje, že člověk, to je především tělo, které je v neustálém interakci s okolním prostředím, jež z něj tvoří otevřený a flexibilní systém. Dochází k závěru, že tělo je prostor změny, je to proces a nikoli rigidní entita podobná mechanickému stroji. Uvědomuje si nestálost a pohyb fyzické reality a skrze svůj tanec se snaží navázat s tímto pohybem kontakt. Snaží se nechat promluvit hmotu jejím vlastním jazykem. Promluvit tělo a jeho prostředí, jimž Tanaka připisuje život existující nezávisle na něm samém. Tělo, to je příroda a příroda je proud, který vždy existoval a bude existovat nezávisle na lidské vůli, říká Min Tanaka. A je to právě tento proud, který sleduje při svých představeních i při tanci v soukromí. Tanec je první expresí lidské bytosti, je to exprese těla, které přirozeně jedná, myslí, cítí. Pro inspiraci na cestě k této přirozenosti se Tanaka obrací k dětem, přírodním národům a do prehistorie. Věří, že lidské tělo obsahuje paměť veškerého života na planetě a skrze tanec se snaží „vzpomenout si“ na různá stádia vývoje individua, lidského druhu, na zvířecí předchůdce i rostlinné formy. Vnitřní cestou, nikoli pomocí mikroskopů a pinzet zvenčí, proniká do vlastních tělesných struktur, hledá pohyb vnitřních orgánů i jednotlivých buněk a snaží se jít ještě hlouběji, ke kořenům DNA. Přímo poznává a pokouší se uvědomit si probíhající hlubinné procesy vlastních tělesných struktur. Vyjádřeno jungiánským slovníkem, co bylo dříve nevědomé, vynáší na světlo vědomí. Pokud bychom se Tanaky zeptali, co je nevědomí, s největší pravděpodobností by odpověděl: hlubina těla. Být hluboko v těle znamená odkrývat společnou historii lidského druhu, jakož i vývoj veškerého života na Zemi. Podle Tanaky tělo cítí život planety a je s ním v přímém spojení. Cítí rytmus jejího pohybu i sférické změny. Ve svém tanci se pak Tanaka nesnaží o nic jiného, než být hluboko v těle, být tělem, a tak svým vědomím

participovat na životě přesahujícím život lidského individua. Jde o život v přítomnosti, život ve fyzické realitě mimo realitu slov, z nichž je konstruováno lidské ego. Ego je v tanci na překážku. Ale nikoli jako něco, co je třeba zlikvidovat, zabít. Je spíše jakousi branou, jíž je třeba na cestě k tělu projít.

Body weather V sedmdesátých a osmdesátých letech Tanaka vytvořil tréninkové metody a série cvičení, které měli cvičencům pomoci dospět do stavu tzv. Body Weather. Jde o stav těla i mysli, v němž je člověk plně otevřený komunikaci se svým tělem, skrze nějž se pak lze napojit na hlubinné vnímání procesů probíhajících v environmentu. Takto by mohla znít jedna z definic Body weather. Ovšem je poměrně hrubá. Idea Body weather je mnohem širší a subtilnější. Vykazuje řadu podobností s tím, pro co Japonci užívají výrazu „Ki“, který západ trošku nemotorně překládá slovem „energie“.

Shugendó Shugendó je ryze japonské náboženské hnutí, jehož kořeny sahají až k šamanským počátkům domorodého náboženství šintó. Přestože za dlouhá staletí své existence absorbovalo řadu prvků z velkých náboženství, zejména Buddhismu a Taoismu, a jakožto takové sdílí řadu podobností se sektou Shingon, s esoterickou formou japonského Buddhismu, stále si udržuje svůj osobitý ráz daný šamanským podloubím. Členové tohoto hnutí žijí v úzkém sepjetí s přírodou, jejíž síly se snaží ovládnout ve prospěch komunity , z níž pocházejí, i pro osobní duchovní realizaci. Sedí a meditují dlouhé hodiny i dny pod studenými vodopády, běhají po úzkých horských stezkách, tráví měsíce i roky ve tmě a dobrovolným půstem, podnikají dlouhé poutě napříč celým Japonskem. Řada jejích členů jsou významní léčitelé, kněží a duchovní mistři. Pochází od nich například Mikao Usui, zakladatel Reiki, a co dočinění s nimi měl i Morihei Ueshiba, první mistr aikido. Za oficiálního zakladatele hnutí je považován En-no-Gyoja, asketa žijící pravděpodobně v sedmém století n.l., hlavním božstvem je Fudó-Mió-ó, jeden ze svatých králů střežících Buddhovu nauku.