Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.
© Jana Paulová, 2011 Illustrations © Adéla Svobodová, 2011 © Carpe diem, 2011 www.carpe.cz Made in Moravia, Czech Republic, EU ISBN 978-80-87195-47-5
Prolog Tahle knížka není výčtem úspěchů, neúspěchů, rolí, které jsem hrála, lidí, které jsem potkala, mužů, které jsem milovala. Není bilancováním, ani poučením. Jestli čekáte tohle, rovnou ji zavřete. Je jen o několika cestách, které se mi zdály do téhle chvíle nejpodstatnější a na nichž jsem sice poznávala krásná místa, přírodní zázraky, neuvěřitelné lidi, ale kde jsem hledala a znovu našla samu sebe. Na té cestě jsem v sobě nesla ty nejbližší z nejbližších, protože ti byli zdrojem mého vnímání světa a byli nedílnou součástí toho, odkud jsem se na svou cestu vydala. Odpusťte, jestli občas dávám přednost troše patosu před syrovou realitou, ale té je i tak všude dost. Na konci jedné životní etapy, kdy mě touhy dostaly až na dno, kdy mě připoutanosti a rozpolcenost
5 JAK BĚŽET DO KOPCE
k němu táhly jako balvan, bylo to právě ve chvíli, kdy jsem ztrácela naději a zoufale nechtěla takhle pokračovat dál, protože úzkost a strach byly mými sestrami, a čím složitější vztah jsem měla k sobě, tím víc jsem si komplikovala vztahy k jiným, a to i k těm, které jsem k sobě připoutala, milovala je, a vždycky milovat budu, a jimž bych nikdy nechtěla ublížit, a všechny ty, kteří milovali mne, jsem svým stavem trápila, protože mi neuměli pomoci. Právě tehdy se mi vybavil záblesk světla. Říká se prý tomu „bliss“. Znala jsem ten okamžik od dětství, když se mě, bez jakéhokoli důvodu, zmocnila nečekaná tichá radost, pocit naprostého štěstí a lásky k životu, pokory a vděku, že tu jsem. Kdy jsem měla pocit, že jako pták dokážu roztáhnout křídla a letět. Jako by Bůh dával o sobě vědět. Jak jsem dospívala, zažívala jsem jej méně často, ale byl tu. Jenomže... Jak jsem tak chtěla od života všechno, někde na té cestě za úspěchem, dostatkem, sexem a přizpůsobivostí, jsem překročila pomyslnou hranici, kdy jsem dokázala být tomu světlu otevřená. Zavřela jsem se před ním do větších bytů, zahalila jsem se před ním do lepších šatů, ujela mu v lepších autech a lásku si pletla se sexem. Byla jsem v tom docela úspěšná. Všechno bylo zdánlivě v nejlepším pořádku. Vždyť jsem to tak chtěla. Všichni to tak přece chtějí. To je život, jaký většina z nás žije. Nebo po něm aspoň touží. Kdo to však vymyslel, že musíme dosáhnout toho a toho nebo mít to a to, abychom byli takzvaně šťastni? Kde to má konec? Ze všeho se nakonec stanou staré krámy, které nikdo nechce, a ještě platíme, abychom se jich zbavili. To má být ten cíl našeho snažení?
6 JANA PAULOVÁ
A když to všechno nečiní šťastnou mne, nestačí to určitě ani jiným. Uvnitř mne se začala zabydlovat prázdnota, bolest, strach, úzkost. Měly ve mně místa dost, právě to místo, co zůstalo po světle. Všechno, čím jsem se obklopila a co mi mělo sloužit, mě znesvobodňovalo, a nejvíc touha po tom všem a připoutanost k tomu. Láska sice stále obohacovala můj svět, ale zužovala se jen na konkrétní lidi. Byla bolavá, protože byla sobecká, připoutaná, reciproční. Ty mne, já tebe. Co mi vlastně podle obecných měřítek chybělo? Nic, kromě toho nejdůležitějšího: kromě těch okamžiků čistého štěstí. Bůh o sobě přestával dávat vědět. A tak jsem se vydala po svých stopách zpátky k místu, kde zmizelo to světlo. Ale tam už nebylo. Nebylo nikde a já se jen zmítala v bludišti myšlenek a emocí. Jak se tak vracím ve svých šlépějích, nacházím více či méně zřetelné stopy těch, kteří mi cestu ukázali, změnili, nebo mě zavedli do slepé uličky, i stopy těch, na které jsem chtěla zapomenout. A protože stopy nás všech jsou jen stopami v písku, které už třetí vlna spláchne a vymaže, tohle vyprávění je o hledání, které nejspíš překryjí další stopy, aby pak všechny byly spláchnuty vlnami. Tak to bylo, je a bude. Protože jenom láska, tichá, nepřipoutaná, bez objektu a návratnosti, je tím mořem, tím trvalým otiskem. Je tím Bohem a je v každém z nás.
7 JAK BĚŽET DO KOPCE
Věřím, že každý máme svou ojedinělou cestu, jíž se v sanskrtu říká dharma. Každý ji máme, každičký na téhle planetě. Od dětství nám někdo radí: kudy se vydat, které cesty jsou správné, kterými bychom měli jít, kterým bychom se měli vyhnout, které jsou zapovězené. S obdivem sledujeme cesty jiných, toužíme po nich a věříme, že na nich, stejně jako oni, potkáme štěstí, lásku, úspěch. Jen o té svojí dané cestě víme málo a jejímu hledání věnujeme pramalou pozornost. Je jednodušší jít po cestách, které nám někdo označil a které jsou jinými životy prověřené. A já pevně věřím, že když se mi podaří najít mou dharmu, určenou jenom mně, objevit k ní mapu, pochopit plán určený jen pro mne, a když budu mít odvahu a sílu jít po ní až do konce, spatřím na jejím konci světlo, vnitřní mír a nekonečnou lásku. Abych na konci té cesty mohla říct: ÓM SHANTI. JSEM VNITŘNÍ MÍR.
8 JANA PAULOVÁ
DO HIMÁLAJÍ S IGELITKOU Mé několikaměsíční těšení, očekávání i obavy se proměnily v realitu. V jeden z prvních dnů, kdy začalo pořádně svítit slunce, jsem se, místo na lehátko na zahradu, vydala na letiště. Moje dcery, stojící nade mnou jako dvě sudičky, sledovaly s upřímným údivem, jak rvu do nového batohu ještě novější spacák, péřovou bundu, ošklivé, leč zřejmě pro zamýšlenou cestu praktické spodní prádlo, cepín, mačky, teleskopické hůlky a tak dále a tak dále. „Některý věci člověk jednou udělat musí,“ řekla jsem, abych něco řekla. „No, to jo,“ horlivě kývaly podle vzoru, že bláznům se nesmí odporovat. A jeli jsme. Na letišti vypuknul zmatek, který mě možná měl pro příští dny varovat.
9 JAK BĚŽET DO KOPCE
Náš Horský vůdce přijel později než pozdě a vzhledem k tomu, že měl naše letenky, tak jsem se i jednu chvíli loučila s představou, že vůbec někam poletím. Ale přijel! Ověšen dvanácti nabitými igelitkami, z nichž čouhaly různé předměty, jejichž využití jsem si ani s největší fantazií neuměla představit. V těchto pro vysokohorskou turistiku netypických příručních zavazadlech byly nástěnné hodiny, hrnečky značky Nescafé, dvě kila čokoládových bonbonů, dva notebooky, satelitní telefon, čtyři kila oříšků, krémy na nohy, na ruce a vlastně skoro na všechno. Když nám tohle všechno vrazil do rukou a my to odvláčeli na druhý konec letiště, ozvalo se hlášení: „Paní Paulová ať se dostaví okamžitě zpátky k pasové kontrole!“ V hrůze, že z nějakého důvodu je můj výjezd nežádoucí, jsem doběhla zpátky, a tam mi Horský vůdce vesele řekl, že nemá pas. A jestli bych se nemohla podívat do těch jeho pokladů v igelitu. Běžela jsem přes celé letiště k východu do letadla, prohledala tašky, ale pas nikde. Úplně zplavená jsem mu běžela říct zdrcující zprávu, že pas tam není, čímž jsem jistě řadě cestujících zpestřila čekání, protože jsem zaznamenala jejich zájem, jak jsem tak zoufale pobíhala sem a tam. Dorazila jsem k pasovce, kde právě odbavovali našeho vedoucího výpravy. Pas našel v autě. Nezdržoval se zbytečnostmi jako: „děkuju“ nebo „promiňte“.
10 JANA PAULOVÁ
Jsou dny čekání. Jsou dny zdráhání. Jsou dny odříkání. Mám sílu a mám strach. Jsem slabá a nevím, proč se bát. Byly dlouhé roky sucha. Zimní spánek se protáhl na sedm let a probuzení je modré, v krajině očekávání. Nohama se přestávám dotýkat země a stoupám stále výš a hlava je nad oblaky, až tam, kde všechno vidím jako na dlani, i začátek, i konec, i vzestup, i pád. Jenomže právě tam se do křídel dostává olověný prach, který začíná tížit a táhnout k zemi. Oblaka jsou náhle pryč, a najednou je hlava jasná, bez lehkosti těch par, co mění tvary a nám dávají iluzi, že země je v nedohlednu. Ona je ale vždycky na dosah. Jen já tam pořád ještě nejsem. Zaplať bůh!!!
11 JAK BĚŽET DO KOPCE
KÁTHMÁNDÚ Kromě několika návštěv Afriky, kam jsem jela buď coby host filmového festivalu, nebo s cestovní kanceláří, kde jsem ovšem byla oplocena bezpečím organizovaného hromadného zájezdu, jsem se poprvé ocitla rovnýma nohama v takzvaném třetím světě. Nevím, co upřednostňuje ten první před druhým a druhý před třetím, ale říká se mu tak. Thajsko, které jsem navštívila podobně jako předchozí země, mi teď připadalo zpětně, proti té chudobě tady, jako Švýcarsko. Tak tohle je tedy Asie. Se vším, co s sebou tenhle kontinent, jak jsem později mohla poznat, přináší. Vyrazila mně dech ohromující směsice lidí, pachů, bídy a zvláštní smířenosti. Žebrající děti, jedno krásnější než druhé, neuvěřitelně špinavé a neuvěřitelně veselé. Svatí muži, kteří svou svatost prodávají,
12 JANA PAULOVÁ
žebrající matky, jedna jak druhá, zahalené v dramatickém šatu, v náruči sotva narozené dítě, lidé bez rukou a bez nohou, i bez obojího, ve světě houkajících aut, motorek, rikší a kol snažících se marně projet těmi nejužšími prašnými uličkami, jaké si lze představit. Bolí mě srdce z té chudoby a stydím se, že mám co jíst, kde spát, a dokonce si mohu dovolit takový přepych, abych mohla přijet do toho jejich světa jen tak zvědavě nakouknout. Jsem trochu návštěvník zoo a ať si zdůvodňuji svou cestu sem jakkoli, moc si toho tady nenakecám. Ale taky cítím, že je to město volné, město pro bohémy, blázny, svobodné i ztracené. Jako vyřezávaný orloj, jehož figurky oživly, je prastarý Bhaktapur. Jako by všichni byli herci, kteří vědí co hrát, jak a kam se postavit, co ke komu říkat, co mít na sobě. Tak je ta realita neskutečná. Spousta rukodělné práce, dláta v rukou řezbářů, kteří tohle město vytvořili. Krásně vydlážděné ulice a náměstí v téhle zemi výmolů a prašných cest. Teď na počátku se mi jeví jako největší problém hygiena. Mám pocit, že šest týdnů nevezmu nic do úst a jestli ano, tak okamžitě zemřu na nějakou strašlivou chorobu. Žaludek je sevřený a představa, v jakých podmínkách se jídlo připravuje, mě naplňuje hnusem. No, jsem docela slušně rozmazlená. Budu mít co dělat, abych si nepostavila do cesty nějaké překážky, které bych jen stěží zdolávala. I tak jich bude myslím dost. Heslo příštích týdnů: Nic mi nevadí a všechno je tak, jak to má být. Beru si tedy z neuvěřitelně špinavé misky první jídlo a zaříkávám se, že když to přežiju, budu muset po návratu zbavit svoje děti strachu z bacilů, které na ně na každém kroku číhají. To jsem jim, chudinkám, zavařila.
13 JAK BĚŽET DO KOPCE
PRVNÍ NOC Ve špinavém hotelu se zářivým názvem Star, s tekoucím čůrkem kalné vody do neuvěřitelně špinavého umyvadla, s ještě odpornějším záchodem bez prkýnka, pod střechou z vlnitého plechu. Vím, co dokáže způsobit první noc. Jakou sílu jí dodá očekávání, nejistota, ostych i strach. Jak dokáže ovlivnit lásku, jak lehce a rychle ji může zakončit. Myslím na některé první noci, které se mi vryly pod kůži, a ještě teď cítím závrať. A taky myslím na jediného člověka, který dokázal z každé společné noci udělat tu první, na mého muže Milana. Právě od něj vedla moje cesta až sem, do horkého, páchnoucího města. Ležím sama ve špinavé posteli s plným, těžkým žaludkem a hlubokou noční marností, co tu hledám a kde to jsem, s palčivou touhou probudit se doma,
14 JANA PAULOVÁ
ve své čisté posteli, obklopena bezpečím svých blízkých. Oddaluji chvíli, kdy budu muset na odporný záchod. Po střeše z vlnitého plechu, kterou mám přímo nad hlavou, se prohánějí zřejmě opice. Nebo je to to, co se z nich během milionů let vyvinulo? Jo, to bude ono. Opice těžko budou zpívat německy a rozbíjet prázdné flašky o všechno kolem.
15 JAK BĚŽET DO KOPCE
Jsou mi tři Ležím v kovové postýlce se stahovací síťkou, máma mi dává pusu na dobrou noc, a když už je skoro ve dveřích, volám na ni: „Šiň se!“ Otáčí se, pomalu se ke mně blíží a tichým hlasem, který mě objímá a hladí, říká: „Kdo to tady nechce spát? Já tě asi kousnu…“ „Né,“ křičím a šup pod peřinu. Je mi teplo, mají mě rádi. A já můžu blaženě usnout. Ráno to u nás žije. Všichni chtějí do koupelny, ségry se dohadují o nějaký kus oblečení, ale jen potichu, aby to máma neslyšela, protože jsme přece sourozenci, ti nejbližší z nejbližších, a máme se mít rádi a nebýt sobecký. A vůbec se k sobě máme chovat hezky. Jediným privilegovaným je brácha. Jediný kluk mezi námi, a tak se na něj kouká s přimhouřenýma očima. Jenom občas, když si sousedi pod námi stěžují, že to, co se ozývá nad jejich hlavami po odchodu našich do divadla, se podobá řevu stáda paviánů, dostane i on trochu těch rodičovských napomenutí. A to naši samozřejmě netuší, že jejich Fanoušek si z chlebových kuliček vyrábí munici a střílí jí vzduchovkou po holkách, anebo že nejstarší sestru Evu, které nás dali na starost a po příchodu našich by měla hlásit všechna naše selhání, zavřel na záchod a její propuštění limituje mlčením o jeho neuvěřitelně vynalézavých aktivitách. Pokud jsou sestry doma, jsem jeho pozornosti ušetřena, a dokonce mám jisté výsady, například být Fandovým spojencem. Jsem na to velmi pyšná, protože bráchu miluji až za hrob, a čím víc mě trápí, tím je moje láska silnější. Občas se ho ptám, jestli si mě vezme za ženu, ale kloudné odpovědi se nikdy nedočkám.
16 JANA PAULOVÁ
POHLEDNICE Z NEPÁLU Atmosféra rána na autobusovém nádraží v Káthmándú je nepopsatelná: desítky omlácených, zašlých busů s honosnými vybledlými nápisy jako Blue Star nebo Everest Line, vypouštějících neuvěřitelné množství páchnoucího plynného olova, kolem nichž se motají prodavači nabízející nevábně vyhlížející pamlsky. Nasedáme do autobusu s nápisem Golden Gate. Jediný náš majeteček putuje na střechu a zadky do propadlých špinavých sedadel. Je poloprázdný, a tak se raduji, že se vyhneme tlačenici s domorodci. Moje radost je kratší než vzdech. Chlapec, který se mi jevil jako průvodčí, má jiné poslání: svolávat a lákat další pasažéry cestou. Jedeme krokem v ochromujícím vedru za stálého křiku našeho konduktéra. A kdo si vzpomene a zamává, tomu zastavíme. Během hodiny je kabina autobusu
17 JAK BĚŽET DO KOPCE
naplněna k prasknutí. Není to jen otřepaná fráze, ale vzhledem k vrakoidnímu technickému stavu vozidla napínavá realita. Hlasité vábení průvodčího kupodivu neustává. Kam chce, proboha, ty lidi narvat? Jistě, autobus má ještě střechu, na níž kromě našich zavazadel a chlapce s kozou je přece ještě spousta místa. Trochu těm nahoře závidím vzduch a současně mi trne, kolik času a příležitosti mají ti méně poctiví, aby si prohlídli a vybrali z našich pohostinně se jim nabízejících báglů. Cesta vede silnicemi, o nichž se v průvodcích praví, že na několika místech hrozí sesuvy půdy. Řidič bravurně zvládá krkolomné zatáčky nad propastmi, před kterými zavírám oči, vyhýbaje se protijedoucím za neustálého houkání a křiku průvodčího. Po třech hodinách je zastávka na jídlo a to ostatní, co po něm zbude. Když vidím kalný tekoucí potok, u kterého se pase všechno, co se pást může, sloužící k mytí nádobí, a špinavé ruce kuchaře a číšníka v jedné osobě, je mi jasné, že i přes zvuky, které vydává můj žaludek, tahle zastávka k mému nasycení sloužit nebude. Cesta pokračuje a já jsem ráda, že můj žaludek je prázdný. Za okny autobusu se mi odvíjejí jak ve videoklipu minipříběhy. Na křižovatce stojí dívka s načatým bříškem v dlouhém červeném sárí, zlaté náušnice v uších, krásná jemná tvář, hrdý vznešený výraz, v kterém se zračí celé generace vážených předků. Drží za ruku stejně krásné, vymydlené dítě. Mladá krasavice uchopí levou rukou něžný nosík a v lehkém předklonu z něj vypustí na chodník ohromnou nudli, ruku otře do nažehlených šatů a čeká pokojně dál…
18 JANA PAULOVÁ
Svatý muž v pozici lotosového květu sedí v něčem, co by se dalo nazvat v našich zeměpisných šířkách autobusovou zastávkou, která je celá polepená volebními plakáty komunistů. Jestli v téhle zemi zvítězí, bude to mít těžké. Uprostřed polí osamělé asi čtyřleté dítě, velmi špinavé a velmi podvyživené. A nikde daleko široko žádný dospělý. Proboha, zastavte!!! Lidé žijící v ubohých chatrčích, špinaví a v chatrných cárech na sobě. Prodavač spící na zaprášené zavadlé zelenině. A chudoba, a prach, a smrad. A v očích všech těch lidí se nezračí utrpení ani bolest, ale zvláštní radost, očekávání a světlo. Na další zastávce mi je jasné, že nemůžu být šest týdnů o hladu, když už po pár hodinách se mi z něj dělají mžitky před očima. První jídlo v terénu si tedy dávám bez bližšího ohledání způsobu výroby a nádobí, v němž je podáváno. Vysílám k nebi modlitbu: Vejdi a neuškoď! Hromádka zřejmě sojových bobů je ostrá a překvapivě velmi chutná. Začínám sama se sebou čarovat, že když je přece něco takhle dobré a když to jím bez výhrad a s chutí, nemůže mi to ublížit. Nikdo mě nepřesvědčí, že právě tenhle postoj mě mnohokrát opravdu zachránil. Že by hlava opravdu vládla tělu? Že by mysl měla nad tělem takovou moc?
19 JAK BĚŽET DO KOPCE
Myslím na to, jestli ten náš jednoduchý, všemi vymoženostmi naší doby usnadněný způsob života nás nezbavuje té nejpřirozenější ochrany, kterou nám nadělil pánbůh. Tou ochranou myslím pokoru a intuici, víru v schopnosti hlavy ochránit své tělo, a taky důvěru v naše zařazení do řádu přírody.
20 JANA PAULOVÁ
VZHŮRU DOLŮ Autobus nás vyplivnul jak pecky uprostřed něčeho, co by se v našich krajích dalo nazvat návsí. Náš majeteček napěchovaný do čtyř batohů se snažili naši dva malincí nosiči sundat ze střechy a na první pohled bylo jasné, že i to je nad jejich síly. Jak tedy mají čtyřem dospělým, zdravým a nejméně o hlavu větším lidem nést jejich pětadvacetikilové bágly tyhle děti? Jak se mám radovat z krás přírody, když se za mnou povleče dvacetiletý student s dvěma batohy? Koho nám to dali? Nebo že by někdo chtěl ušetřit? Byla jsem zjevně jediná, kdo si dělal tyhle starosti a byl tak nesmyslně útlocitný. Když na mé námitky nikdo nereagoval, otočila jsem se přímo na Horského vůdce, ale ten mi zdvořile sdělil, že je to naprosto normální a že si to sami přáli, aby se nemuseli dělit o peníze. Chabě jsem namítala,
21 JAK BĚŽET DO KOPCE
že si dalšího nosiče ráda sama zaplatím, ale moje stále důraznější námitky zbytek našeho náhodného společenství ode mne stále více vzdalovaly. „Už je to tady,“ mysleli si zřejmě, „už dělá potíže.“ Kapitulovala jsem málem se slzami v očích. Naše výprava se tedy vydala na cestu po Himálaji, která měla trvat šest týdnů, a náhodný pozorovatel se smyslem pro humor a bez sociálního cítění by se prohýbal smíchy. V čele průvodu šel Horský vůdce ověšený fotoaparáty, v ruce bílou igelitku plnou čokoládových bonbonů, roztékajících se v jednu velkou čokoládovou kouli, za ním Podnikatelka v apartním kloboučku, v rafinovaně zbarveném turistickém oblečení, a další neznámý s velkým nápisem Horská služba (hned jsem byla klidnější), a nakonec já, se slzami na krajíčku, nadávající do svého diktafonku, který měl být po dlouhé týdny mou jedinou vrbou. Bože, kdy já už přestanu ve vyhrocených životních situacích myslet na to, že bych je měla zachytit, nebo nějak zpracovat, či je v sobě uložit, třeba pro doby příští. Stydím se vždycky za sebe, ale přesto mi nedá, abych se na určité situace už ve chvílích, kdy se dějí, nepodívala hezky z odstupu. Ani ta nejhlubší bolest mi v tom nikdy nezabránila. Za námi ve stále zvětšující se vzdálenosti se plahočili dva nepálští studentíci, doslova potácející se pod vahou našich zavazadel, a okolo hlouček místních mužů nabízejících nám své služby. Přibližně po půl hodině všem došlo, že tímhle tempem Anapurnu obejdeme za rok. Velice neradi mi dali mí společníci za pravdu, a přibrali jsme dva nosiče. Teda za pravdu… Jak je dobrým českým zvykem, nejlépe je svést všechno na někoho, kdo zrovna není
22 JANA PAULOVÁ
přítomen, nebo nerozumí, nebo se neumí bránit. Za všechno samozřejmě mohli naši „lakomí“ nosiči, kteří se nechtěli o svých sto padesát denně, přepočítáno na českou měnu, s nikým dělit. Bylo mi zle. Co tu dělám? S kým to tu jsem? Já jsem přece tady, abych si v sobě udělala pořádek, abych se zase naučila mít ráda lidi, a ne proto, abych bojovala s českými vlastnostmi, před kterými marně už léta prchám ve své zemičce. Utíkala jsem před nimi z velkého města do menšího a pak do lesa a klidu svého současného domova. Ale i tam mi je občas zášť některých sousedů zanese. Odměnou za celodenní putování je mi ráj na zemi. Procházíme biblickou krajinou, plnou obrovských, šťavnatě zelených stromů, žluté trávy rostoucí jakoby zázrakem z písčité půdy, kamenných chatrčí a nádherných lidí. Téměř celou cestu mě provázejí tři kluci s černýma očima, vypadají na deset, a je jim od čtrnácti do šestnácti. Chtějí slyšet o místě, z kterého pocházím a o němž nikdy neslyšeli. Po cestě mi ukazují nízký polorozpadlý dům, okolo asi dvacet špinavých a neuvěřitelně veselých dětí. Je to škola. Vyučování začíná ve chvíli, když se většina dětí sejde ze všech možných zapadlých koutů, to znamená pokaždé jindy. Škola tady patří k těm radostným okamžikům dětství, které se tak dá nazvat jenom podle věku, protože na tomhle kousku planety človíček už od chvíle, kdy se poprvé postaví na nohy, musí pracovat, nosit a pomáhat vydělávat na těžké živobytí. Hledala jsem nějaký dárek na rozloučenou, ale měla jsem při sobě jen mentolové bonbony v plastikové
23 JAK BĚŽET DO KOPCE
krabičce. Jeden z chlapců je ode mne váhavě přijal, rozloučil se, ale vzápětí se ke mně vrátil. K čemu ta věc slouží? Děti, které nikdy neviděly krabičku bonbonů, natož aby je jedly. A to se psal rok 1999.
24 JANA PAULOVÁ
Kouzlo herectví Jsem čtvrtým dítětem mé maminky a čtvrtým dítětem mého tatínka. Na tom by samozřejmě nebylo nic divného, kdyby tatínkovy některé děti nebyly s jinými maminkami a maminčiny děti s jinými tatínky. Jinak čtyřka v mém životě nic neznamená, nemám k ní žádný vztah, není pro mě magická. A bohužel ani žádná podstatná míra na mém těle se nemůže pyšnit touhle velikostí. Jenom snad… Někdy ve čtvrtém roce svého života jsem objevila kouzlo herectví. Moje rodiče občas navštěvoval zajímavý pán. Nevím jeho jméno, co dělal a proč k nám vůbec chodil. Nejspíš to byl tátův kolega, s kterým právě spolupracoval. Naši se k němu chovali uctivě i po jeho odchodu, takže byl pravděpodobně velmi, velmi vážený. Pro mne byl ovšem objektem nekonečného zájmu a pozorování. Jeho tvář se při řeči stahovala do zvláštní grimasy, při níž mu uvadal jen koutek, a jeho ústa se tak při každém slově zkřivila, jako by se vlastních myšlenek hluboce štítil. Naprosto fascinovaná jsem na něj vydržela hodiny koukat. Tajně jsem se ho učila napodobit, a když mě nikdo nepozoroval, zkoušela jsem si ho. V té době nás navštěvovali lidé jako Oldřich Nový, Otomar Korbelář nebo Nelly Gaierová a mluvili o divadle, a lidech okolo něj. Přišla řeč na onoho pána a já vycítila příležitost zasvěceně se přidat, a tak jsem ho s dětskou nevinností předvedla. Úspěch jsem měla obrovský. Nevzpomínám si, že bych někdy později, v dobách, kdy jsem podobné věci dělala za peníze, byla úspěšnější. A tenkrát jsem poprvé slyšela pro mne tehdy nic neznamenající větu: „To bude jednou herečka!“ A poprvé pocítila kouzlo toho, když se mi publikum smálo.
25 JAK BĚŽET DO KOPCE
V KRAJINĚ Z OBRAZU Když jsem se rozloučila s třemi malými průvodci, rozhlédla jsem se okolo sebe. To, co jsem spatřila, mě doslova dojalo. Ocitla jsem se v krajině z obrazu, kterou jako bych spatřila někdy v útlém dětství. Obklopila mě zvláštní, skoro zapomenutá atmosféra starých vzrostlých stromů, mezi nimiž se klikatil potok. Starý dům se slaměnou střechou, opodál se tyčil obrovský balvan a všechno bylo ozářené zapadajícím sluncem. Skoro jsem se bála nadechnout, aby to nezmizelo. Ta radost, ta krása, to tiché štěstí, že člověk je a že je právě člověkem a že to dokáže vnímat… A najednou to tady bylo. Byl to jen záblesk, jen tenoulinký paprsek, ale bylo to tu. Po mnoha letech, právě tady. Bála jsem se pohnout, aby se nevytratil. Věděla jsem najednou, že ať se děje, co se děje, tahle
26 JANA PAULOVÁ
cesta je dobře a že jsem tady ve správný okamžik, a když jí půjdu dál, pokorná a tichá, třeba se dozvím víc. Pojedli jsme rýži, vypili čaj a šli spát každý na svou pryčnu. Za světla baterky jsem našla v tmavém přístřešku své místo. Ukryla jsem se pod děravou moskytiéru, a přestože byla horká tropická noc, zalezla jsem do bezpečí svého spacáku. Když jsem s malou dušičkou ulehla, v hlavě představy o hadech, štírech a jiné havěti, zaslechla jsem motor. Kde se tady tenhle zvuk vzal? Od nejbližší civilizace jsme den chůze a tady není ani elektřina, ani cesta, po níž by se sem cokoli, na čem se dá jezdit, mohlo dostat. Zvuk byl velmi blízko, přímo u mé hlavy. Zpocená jsem rozsvítila baterku a objevila příčinu. Přímo vedle mé hlavy, pěkně chráněná moskytiérou, byla obrovská, asi pěticentimetrová okřídlená obluda, hlasitě bzučící. Obrovská vosa nebo včela, nevím. Můj vztah k hmyzu je velmi chladný, a přestože jej nevraždím, nemám v žádném případě potřebu trávit s podobnými potvorami noc. Vyletěla jsem jak střela, a protože jsem slyšela tlumený hovor svých společníků, bez váhání je požádala o pomoc. A to jsem si předsevzala, jak budu samostatná a obejdu se bez pomoci ostatních. Horská služba zasáhl ochotně a bez váhání a já usínala svou první noc, mimo bezpečí hotelového pokoje, s krásným pocitem, že jsem pod ochranou. V duchu jsem se mu kajícně omlouvala, jak rychle jsem ho zaškatulkovala.
27 JAK BĚŽET DO KOPCE
Až příště potkám lásku Kolikrát v životě jsem myslela, že miluji? Nespočítám to. Jenom vím, že tahle síla se vine po celou moji cestu životem jak červená niť. Bez ní bych uschla, proměnila se v prach, nebyla nic a nevěděla, co je let ptáka. Každá z těch lidských bytostí, k nimž jsem upnula svůj obdiv, mě i něco nového naučila, obohatila víc než všechny knihy světa, prohloubila díky bolesti, kterou bývá poznamenáno rozcházení. Ale i nenapravitelně nepoučila. Znovu a znovu, důvěřivá jak dítě, že teď se něco stane, pohne se svět, roztají ledy a lidem narostou křídla, vstupuji do téhle brány světla. Bylo mi asi patnáct, končila jsem ještě základní školu a kde se vzal tu se vzal nový spolužák. Od prvního okamžiku jsem věděla, že jeho inteligence je závratná, sex-appeal nerozchoditelný a zájem o mě pečlivě skrývaný. Možná na něm bylo zajímavé jenom to, že byl prostě nový. Jak často jsem si tenhle fakt pletla s opravdovou touhou. Cesta ve vlaku na školní výlet se málem změnila v mou první milostnou zkušenost, kdyby do kupé, právě ve chvíli, kdy statečně bojoval s mým třetím knoflíčkem, nepřišla třídní učitelka. Nikdy ke mně nechovala žádnou zvláštní náklonnost, asi i proto, že vychována svými třemi staršími sourozenci, jsem měla slovník dospělých a zájem o školu byl velmi špatně hraný. Obrázek, který jsme jí tehdy v jedoucím vlaku poskytli, ji zřejmě ohromil natolik, že jsem po celé tři dny našeho výletu měla domácí vězení a do konce našeho školního spolužití, které naštěstí trvalo už jen pár týdnů, se na mě ani nepodívala, ani nepromluvila.
28 JANA PAULOVÁ
Kupodivu ten, co rozepínal, byl v jejích očích osvobozen od jakékoli viny. A já se dokonce musela dívat oknem svého dočasného vězení, jak omamuje mou nejlepší kamarádku, jak jí při závěrečném táboráku už docela šikovně rozepíná knoflíčky na pionýrské halence přímo před očima mé věznitelky, která při tom nemrkla brvou. Pravda, má kamarádka měla vždycky samé jedničky. A většina mých dobrých známek byla za moje dovedné opisování jejích znalostí. Je tedy jasné, že právo na sex měla ona. Když tak někdy, teď už čím dál míň, přemítám o svém vztahu k osobám opačného pohlaví, vím, že na jeho počátku byla zrazená, zamilovaná, ponížená a přes noc vyměněná malá holka, která pak už vždycky dělala všechno proto, aby nemusela sedět a dívat se, jak málo může pro milovanou bytost znamenat. A lidé jako paní učitelka udělali z mých vztahů skoro adrenalinové záležitosti, nebo aspoň zakázané ovoce, které ale naštěstí chutnalo většinou báječně.
29 JAK BĚŽET DO KOPCE
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
