23. Psychopatologie Psychopatologie (obor akademické psychologie), psychiatrie (obor medicíny) a klinická psychologie (obor aplikované psychologie) se vzájemně překrývají (hranice nejsou jasně vymezeny). Např. učebnice Svoboda M. [ed.], Psychopatologie a psychiatrie, Portál 2006, ztotožňuje psychopatologii s obecnou psychiatrií (podrobný popis symptomů - poruch jednotlivých kognitivních funkcí, emotivity, vůle a chování). Světová zdravotnická organizace (WHO) na začátku devadesátých let v nově přijatém dokumentu MKN 10 (Mezinárodní klasifikace nemocí, 10. revize) nahradila pojem duševní nemoc pojmem duševní porucha a nedělí duševní poruchy jednoduše na neurózy a psychózy. Obsáhlý seznam MKN 10 je průběžně aktualizován, psychické poruchy jsou vyjmenovány v kapitole římská V. Poruchy duševní a poruchy chování (F00-F99). Speciální psychiatrie klasifikuje poruchy a stanovuje diagnózy. Klasifikace poruch je ve většině případů tzv. syndromologická (syndrom = soubor příznaků), neboť kauzální příčina (etiologie) je neznámá či multifaktoriální. To je také důvod, proč se upustilo od stigmatizačního nálepkování - neurotik, psychotik, psychopat, debil, imbecil, idiot apod. Na druhou stranu se tím klasifikace do jisté míry znepřehlednila a jaksi „zneurčitěla“ kategorizaci. Zvláště novým adeptům pomáhajících profesí může ztěžovat popisná symptomatologie porozumění. Klasifikace dle MKN 10 je závazná pro ty, kteří jsou oprávněni psát posudky, stanovovat diagnózy atd., avšak v běžné mluvě, na přednáškách i v některých učebnicích mnozí odborníci se stále drží (ve prospěch porozumění adresátů) mnohých „původních“ termínů. Psychická porucha je psychologický či psychiatrický konstrukt. Je to odchylka od normy, která je rovněž konstrukt. Norma může být konstruktem vědeckým (psychologickým, medicínským) - statistickým či funkčním (pragmatickým), ale může být i konstruktem sociokulturním – pak se na stanovení normy podílejí lidé i média stanovením toho, co je v chování a prožívání obvyklé. Porucha je pak to, co je neobvyklé. Ján Praško, Hana Prašková, Jana Prašková: Specifické fobie Obsese je nechtěná, vtíravá, mimovolní, opakující se neodbytná myšlenka, představa nebo impulz, která se znovu a znovu ve stereotypní formě vtírá do mysli člověka. Může se objevit po celé řadě spouštěcích podnětů, např. po podání ruky cizí osobě, uzamčení bytu, pohledu na ostrý předmět, po přečtení nepřijatelného slova, pohledu
jiného člověka nebo po určitém jednání – například doteku domněle kontaminovaného místa. Spouštěčem také může být vzpomínka, vlastní chování nebo tělesný pocit. . . . Na rozdíl od úmyslného zabývání se určitými myšlenkami jsou obsese velmi nepříjemné. Nutí k jednání, které negativní prožitek neutralizuje. ● ● ● Kompulze zmírňuje nepříjemný pocit, který navodila obsese. Při kompulzi jde o nutkavé chování nebo myšlenkový pochod, který pod vlivem obsese člověk trpící OCD dělá, i když si často uvědomuje, že jde o nesmyslnou nebo nadměrnou činnost. Nepříjemné pocity nezmizí, dokud toto chování neuskuteční. Kompulzivní chování může být nápravné (např. umývání) a ujišťující (jako kontrolování, ujišťování se u okolí apod.).
Specifické (izolované) fobie jsou tedy omezeny na vysoce specifické situace, například blízkost určitých zvířat, výšku, bouřku, tmu, letadlo, uzavřené prostory, močení nebo defekace na veřejných záchodcích, požívání určitých jídel, návštěva zubního lékaře, pohled na krev nebo zranění, strach z určitých nemocí. I když je spouštěcí situace nenápadná, může její přítomnost vyvolat paniku. Specifické fobie začínají nejčastěji v dětství. Méně často v dospělosti po traumatickém zážitku (pokousání psem, pád z výšky). Některé fobie začínající v dětství v dospělosti spontánně vymizí, velká část se jich v dospělosti oslabí nebo zůstává beze změny, někdy dochází k postupnému zhoršování – většinou v souvislosti s vnějším stresem.
Klaus Dörner, Ursula Plog: Bláznit je lidské (Klaus Dörner je psychiatr, Ursula Plog psycholožka. Kniha vznikala při týmové spolupráci denního stacionáře na psychiatrické univerzitní klinice v Hamburku) Důležité je nepřehlédnout a nezapomenout, že každý nemocný má svou vlastní schizofrenii. Smysl pojmenování spočívá především v dorozumívání mezi profesionály. Vyrovnat se s uvedeným diagnostickým klíčem Mezinárodní klasifikace nemocí je užitečné proto, abychom poznali rozmanitost možného. Je také mnohostranně aplikován ve výzkumu.
a) Pojem „hebefrenní“ bychom neměli nadále potřebovat. Myslí se jím psychotické stavy u mladistvých, které se projevují tím, že emoce působí oploštěle a nepřiměřeně. Dále je narušeno navazování kontaktů a schopnost vázat se ve vztahu (z vnějšího pohledu): dotyčný má sklon izolovat se, vystačit si sám, často také působí na okolí hrdě, povýšeně a málo srdečně. Dost často jde o jednorázové nebo opakované adolescentní krize. b) Obzvláště chudá na symptomatiku a obtížně uchopitelná je schizofrenia simplex, která je často diagnostikována ex post, po delším čase pozorování. Vyznačuje se dlouhodobým stavem „už nemohu“ nebo „už nechci“. K tomu patří i neschopnost a neochota dbát o sebe. Psychiatrický personál takové chování často posuzuje ne jako příznak, ale hodnotí je v kategoriích poslušnosti. Přitom se může jednat o omyl se závažnými následky. c) Katatonie: existují těžké poruchy volní motoriky, při kterých je možné ztratit schopnost se hýbat, zkamenět, nebo naopak být k neudržení, mlátit divoce kolem sebe. V obou případech je člověk v extrémním napětí, inhibovaný, vnitřně vzrušený (katatonní stupor nebo vzrušení). Extrémně vystupňované psychomotorické vzrušení (akutní perniciosní katatonie) – dnes již vzácné – může skončit letálně, je možné je zvládnout pouze pomocí vysokých dávek neuroleptik a intenzivní péčí. Zřídka se používá elektrokonvulsivní terapie. Při této poruše se vedle neschopnosti jednat objevují oběhové krize v důsledku extrémně vysokých teplot a dehydratace. d) Paranoidně halucinatorní forma: u popsaných forem byly důležité poruch emocí, vůle a motoriky. Vystoupí-li do popředí jednání poruchy vnímání, halucinace a tvorba bludů, pak se popisuje především paranoidní obrana. Může se manifestovat akutní fornou, spojenou s výrazným vzrušením, rozervaností, přičemž nemocný není schopen rozlišovat mezi skutečným a neskutečným, myšleným a existujícím. Při diagnóze halucinací je třeba odlišit iluze, při nichž se většinou pod vlivem úzkosti mění význam reálného podnětu, ať už je to keř, paprsek světla nebo třeba vůně. Např. keř se může stát ohrožující postavou, paprsek světla přibližujícím se vozem. U halucinací jsou vnější podněty pro jiné lidi nepřítomné, pacient ale jedná, jako by existovaly. Pro většinu lidí, kteří po léta a desetiletí rozkládají sebe a druhé, jednají schizofrenně, splynulo toto jednání s jejich všedním jednáním v biografickou jednotu a svým způsobem je uspokojuje (jako internalizace profesionální role). Většinou mohou žít také mimo ústavní zařízení, často i ve vlastním bytě.
Slavomil Hubálek: Etka a agresivita v podnikání (in Jan Poněšický: Agrese, násilí a psychologie moci) (Slavomil Hubálek je klinický psycholog, soudní znalec v oboru klinické psychologie a sexuologie) Srovnáme-li skupinu mladých mužů, stíhaných za námezdné vraždy, se skupinou stejně starých, výjimečně úspěšných odborníků a podnikatelů, kterým dnešek umožnil strmý osobnostní i profesní růst, včetně příjmů mnohonásobně převyšujících průměr, nenalezneme v hrubých testových a dotazníkových psychodiagnostických znacích žádné velké rozdíly. Zcela zásadní rozdíly však nalézáme ve výkonnosti a hodnotové orientaci těchto dvou skupin. Vyšetříme-li psychologicky stejnými metodami obě skupiny a ptáme-li se pozorně, nepřímo a nesugestivně na jejich hodnoty, pak zjišťujeme, že i v podnikání oddělují tyto dvě skupiny jejich cílové hodnoty a pozitivní a negativní postoje. 1. Úcta k hodnotám intelektu, vědy, objevů, vynálezů, obdiv k moudrosti. Pracovitost, píle, výkonnost, plánovitost, včetně znalosti jazyků a praktického využívání moderních technických pomůcek, počítačů a komunikačních technologií, rekreační sport a pobyt v přírodě versus - opovržení těmito hodnotami s výjimkou obdivu ke zbraním, rychlým autům a tělesné síle, dokonalosti mužského tělového schématu. 2. Úcta k tvořivosti, originalitě, kultuře, umění a kráse. Hravost, vtipnost a vztah k humoru versus
- opovržení těmito hodnotami, banalita, stereotypie, konzumní způsob života, hazardní hry o peníze, pasivní zábava u videa s pornografií a akčními filmy. 3. Úcta k sobě, vnitřní sebedůvěra a usilování o poctivost, harmonii, symetrii v komunikaci. Autentická slušnost a úcta k druhým, úcta k hodnotě slova, slibu a smlouvy versus - arogance jako projev vnitřní disharmonie a vnitřní nejistoty, nepoctivost, opovržení slušností jako slabostí, nadutost, frajeření, demonstrace falešné dominance. 4. Pospolitost, schopnost bezprostředního vztahu jak k druhému, tak k lidem obecně, schopnost intimity, erotické, sexuální, rodičovské, synovské lásky, přátelství, schopnost altruismu, pochopení lidské solidarity s chudými a nemocnými, hodnoty pomoci versus - bezvztahovost, surovost, krutost, komerční sexualita, opouštění partnerek, dětí, rodičů, naprosté nepochopení hodnot altruismu a solidarity. 5. Zájem o filozofická, náboženská, mystická či ekologická témata, dispozice k transcendentálnímu myšlení, přesahu všednodennosti, úvahy o trvale udržitelném životě, o smyslu a o hodnotách versus - banální všednost, nuda, prázdnota.
OTÁZKY A ÚKOLY 1. Pokuste se popsat rozdíl mezi třemi kategoriemi duševních poruch: neurózami, psychózami a psychopatiemi. 2. Vysvětlete, co se symptom a syndrom psychické poruchy. Co je syndromologická klasifikace poruch v MKN 10. 3. Které neurotické poruchy jsou ilustrovány ve výše uvede-ných kazuistikách? Pokuste se o generalizaci symptomů těchto poruch. Jsou tyto poruchy ego-dystonní, či ego-syntonní? 4. Porucha je odklon od normy. Jak lze normu pojmout (definovat)? Najděte nějaký příklad. 5. Uveďte několik příkladů symptomů poruchy kognitivních funkcí, emotivity a chování. 6. Jaký je rozdíl mezi halucinací a bludem (viz text o schizofrenii)? Co je pravá a nepravá halucinace? V čem je rozdíl mezi halucinací a iluzí? 7. Slavomil Hubálek srovnává dvě skupiny mladých mužů. Tvoří druhou skupinu výhradně anetičtí psychopati? V čem vidíte rozdíl mezi psychologií a etikou? Je Hubálkův text víc psychologický nebo etický?
