Jan Škoda. Za tajemstvím názvů žižkovských ulic

Jan Škoda

Za tajemstvím názvů žižkovských ulic

MILPO Praha 2013

Text pro tuto knížku je připraven na základě článků Jana Škody, které publikují Radniční noviny Prahy 3 již od března 2009.



Vydalo nakladatelství MILPO pro Městskou část Praha 3.



© Text Jan Škoda © Vydal Ing. Milan Polák – MILPO, 2013 © Ilustrace Václav Roháč ISBN 978-80-86098-39-5 4

Změna je život aneb Jak se měnila jména žižkovských ulic Názvy jádra uliční sítě se na Žižkově ustálily na počátku 20. století, když ještě býval nezávislým městem. Jenže 1. ledna 1922 vstoupilo do Velké Prahy takových samostatných obcí 37 a každá z nich si přinesla vlastní názvy ulic. Tak se v novém velkoměstě sešlo mj. deset ulic Palackého, sedm Havlíčkových či šest Nerudových… Zatímco největší žižkovský soubor tvořený husitskými názvy byl v Praze jedinečný (s výjimkou Husa a Žižky), hůře na tom byly skupinky českých bratří na východě a hudebních skladatelů na hranicích s Vinohrady. Ale mezi vůbec nejotřelejší zde patřila jména po českých panovnících a po protihabsburských povstalcích z roku 1618… Ovšem republikánská demokracie si s tím poradit nedokázala (ačkoliv na sousedních Vinohradech se to téměř podařilo). Došlo jen k pokusům. V roce 1930 se z Přemyslovy ulice stala U Rajské zahrady, Libuši nahradil Antonín Dvořák a původní Dvořákovu převzal místní žižkovský skladatel Karel Pospíšil. (Poprvé tak byl použit systém rošády.) A v roce 1937 ještě nahradil knížete Břetislava houslista František Ondříček. Hromadná likvidace duplicit vypukla až za protektorátu, roku 1940. Z Havlíčkova náměstí se tehdy stalo Husovo (v Praze totiž Hus náměstí neměl, jen osm ulic) a z Poděbradovy ulice neutrální Brněnská. Mezi husity přibyl jejich průkopník Vojtěch Raňkův z Ježova (předtím a zase potom Palackého), ke skladatelům Václav Hugo Voříšek (Nerudova) a Jan Dismas Zelenka (Veleslavínova). České bratry doplnili Jan Liberda a Havel Žalanský (Thurnova a Černínova – ačkoliv komunikace tohoto názvu v Praze nebyla, jen Černínská na Hradčanech), s nekatolickým exilem byly spojeny i Ochranovská a Habánská (Havlíčkova a Vratislavova). Ulice Žižkova se navíc internacionalizovaly reformátory německými – Lutherem, Filipem Melanchtonem a Ulrichem von Huttenem (Karlova, Šlikova a Husova) i francouzskými – Kalvínova (Harantova). Z důvodů nové reality se navíc z ulice U památníku osvobození stala Na Vítkově. Ačkoliv mezi novými byli jenom tři Němci (arci bez jakékoliv spojitosti s nacismem), po válce muselo být vše vráceno do původního stavu. A opět nastal v pražských uličních názvech chaos. Na památku osvobození pak byla v roce 1946 přejmenována Poděbradova po maršálu Koněvovi a Karlova po Kalininovi, titulární to hlavě SSSR. 5

Pražské uliční názvy byly definitivně sjednoceny až v roce 1947, tehdy byl v podstatě nastolen dnešní stav. Objevili se noví husité, např. Roháč z Dubé, Chval z Machovic a Martin Húska zvaný Lokvis (předtím Harantova, Závišova a Veleslavínova), s husitstvím souvisely i Příběnická a Ostromečská (Chodská a Šlikova), dále čeští bratři Lukáš Pražský a Řehoř zvaný Krejčí (Thurnova a Havlíčkova) i hudebníci Otakar Ševčík, Jan Kubelík a Jaroslav Ježek (Bendlova, Dvořákova a Nerudova). Z Husovy se stala Husitská, z Kollárova náměstí Chelčického. Vratislavova byla přejmenována po Kurtu Baranovi, umučeném za války. Jako poslední se roku 1948 Palackého změnila na Dobrovolců. Problém duplicit byl vyřešen, nyní nastoupil třídní princip. Sítem prověrek neprošel roku 1952 historik V. V. Tomek, nahrazený P. I. Čajkovským a ještě v roce 1961 zmizel Julius Grégr, byv vystřídán skladatelem Josefem Slavíkem. Kádrovalo se však i v husitské minulosti, když byl hned v roce 1948 odstraněn před rokem zavedený ultralevičák Lokvis, kterého nahradil Vít Nejedlý, aby tak posílil skupinu skladatelů, a roku 1952 Jakoubek ze Stříbra považovaný naopak za pravičáka, kterého zastoupil kontroverzní Karel Sabina. Vilém Kostka z Postupic byl téhož roku vystřídán jiným husitským hejtmanem Zbyňkem Buchovcem z Buchova, ulici Dobrovolců dostal roku 1961 radikální kněz Jakub Vlk. Jan Želivský v roce 1951 opustil svoji původní uličku (která se spojila s Chlumovou) a zabral si širokou třídu Petra z Mladoňovic. V roce 1958 samotný Jan Žižka obsadil náměstí Chelčického a dosavadní Žižkovo se stalo Tachovským. Z ulice U Památníku osvobození se po změnách „nahoře“ stala jen U památníku. Pernštýnovo náměstí bylo v roce 1952 přezváno na náměstí Barikád a bouřlivým vývojem prošlo dosavadní náměstí U pensijního ústavu, od roku 1955 Gustava Klimenta (v padesátých letech ministr průmyslu), od roku 1977 Antonína Zápotockého a nakonec od roku 1990 Winstona Churchilla. Taktéž v roce 1990 nahradil M. I. Kalinina žižkovský rodák, básník a nositel Nobelovy ceny Jaroslav Seifert.



6

Za tajemstvím jmen ulic Žižkova Mnozí jste to jistě zažili. Ocitli jste se třeba na Zahradním Městě a hledali ulici, na jméno jste si náhodou zrovna nemohli vzpomenout, ale určitě se jmenovala po nějaké kytičce… Kopretinová, Kosatcová, Konvalinková, Kopřivová. Nebo na Červeném Vrchu a ulice měla být po nějakém africkém státě, v Petrovicích po slavném vynálezci… Málokdo však tuší, že historický primát drží jako obvykle Žižkov. Tady bylo sériové křtění ulic použito poprvé, a to dokonce ještě tři roky před deklarací nezávislosti na Vinohradech, tedy v roce 1872. A když město Žižkov, tak jedině po husitech! Teprve když začali vhodní adepti docházet, přišli na řadu čeští bratři, odbojní páni (byť ti patří spíše na Bílou Horu), či dokonce dávná česká knížata… Ovšem patrně ne všichni jsou tak známí jako Hus či Žižka. Kdo to byl třeba Chlum, Krása nebo Lupáč? Měli bychom však postupovat chronologicky, a to od Husových předchůdců. Jelikož ten úplně první, Konrád Waldhauser, na Žižkově ulici nemá, to asi proto, že do Prahy přišel z Rakouska (měl ji za války na Starém Městě – dnešní Bílkova), začínáme ulicí, která se již před rokem 1875 jmenovala Milíčova.

Milíčova (jedna z nejstarších zdejších ulic, název před rokem 1875) Jan Milíč pocházel z Kroměříže, přesný rok narození neznáme. Studoval na nově založené pražské univerzitě a roku 1358 zahájil slibnou úřednickou kariéru v královské kanceláři. Ve středověku každý učenec musel být zároveň knězem. Jan však neměl plné svěcení, ba ani vlastní faru. Tento nedostatek se proto jeho nadřízení pokusili napravit a v roce 1362 byl jmenován kanovníkem u sv. Víta. V této době se církevní úřad bral jako pouhá formalita a především jako zdroj bezpracných příjmů, ovšem mladý horlivý úředník jej přijal smrtelně vážně. Bez oddychu dále studoval, četl náboženskou literaturu, hojně navštěvoval kázání, také zmíněného Konráda Waldhausera, odvážně tepajícího zlořády v církvi i společnosti. O Vánocích 1363 dospěl k osudovému rozhodnutí. Vzdal se všech svých úřadů v Praze a přes domluvy arcibiskupa Arnošta z Pardubic odešel jako prostý kněz do Horšovského Týna. Na podzim příštího roku už byl zase zpátky v Praze a začal kázat. Česky, jako o čtyřicet let později Jan Hus. Na rozdíl od Husa však zpočátku sklízel posměch. Možná pro své hanácké nářečí… Milíč se 7

8

však nevzdal. Piloval svá kázání, kázal několikrát denně, kázání trvala nejméně dvě tři hodiny, raději čtyři, na Velký Pátek údajně celý den. Příprava mu přitom šla zlehka, vždyť znal celou Bibli nazpaměť. Proměnil se přitom i vnitřně – na rozdíl od onoho Waldhausera, který se nevzdal radostí života, se Milíč snažil žít v plném souladu s ideály, o nichž kázal. Jeho vzorem byl Kristus a sv. František. Tak jako oni se zřekl veškerého majetku, spal na holých prknech, ba se ani nemyl a prádlo na vyprání z něho museli strhávat násilím. Nyní se zamysleme, co bylo předpokladem jeho úspěchu. Uvědomme si, že středověk neznal média, nejen rádio a televizi, ale dokonce ani noviny a knihtisk vůbec. A tak se obratný kazatel mohl stát hvězdou, která uchvacovala davy a přiváděla je do extáze. Na jeho kázání chodila celá Praha. Dokonce musel uspořádat i několik kazatelských turné po celém českém i moravském venkově. Fascinovaně mu naslouchali nejen prostí věřící, nýbrž i vysocí církevní preláti a univerzitní mistři. Proslýchalo se, že několikrát si Milíče přišel tajně poslechnout i samotný otec vlasti, císař Karel IV., který se následně stal jeho nejmocnějším ochráncem. Pěkně se mu Milíč odvděčil! Čím důkladněji zkoumal poslední biblickou knihu, zvanou Zjevení sv. Jana neboli Apokalypsa, tím víc se mu zjevovala hrůzná pravda: antikrist přijde na Zem mezi roky 1365 a 1367 a jeho jméno je… Ano! Karel IV.! A Milíč nebyl zvyklý cokoliv tajit před posluchači. Padni komu padni. Hned druhého dne kázal o velikém antikristu a přitom významně ukazoval směrem k Pražskému hradu. Nestalo se nic. Císaři to nijak zvlášť nevadilo. Byl na podobné exoty ve svém okolí zvyklý, například před časem ho římský tribun Cola da Rienzi prohlásil za nové vtělení Julia Caesara; ale jako obvykle zasáhli horliví podřízení. Nejdříve Milíče roku 1366 vyslýchali v arcibiskupském vězení, načež byl jeho případ uznán příliš komplikovaným a Milíč byl po svých odeslán k vyšší instanci – do Říma k papeži Urbanovi V. Milíč se na tu cestu moc těšil a důkladně připravoval. Jenže papež se stále ještě zdržoval v Avignonu. Milíč se mu proto rozhodl vyrazit vstříc. Na rozloučenou chtěl Římany potěšit krásným kázáním a vyvěsil o tom veliký plakát na vrata baziliky sv. Petra. Tudíž se o tom dozvěděl i nejvyšší dominikánský inkvizitor a Milíč místo do Avignonu putoval do vězení Ara Coeli na Kapitolu. Tam byl nucen k písemným výslechům. Inkvizitory totiž velice zajímala Milíčova zjevení a vnuknutí o příchodu antikrista, ale jakákoliv širší publicita byla krajně nežádoucí. Bylo tím samozřejmě dosaženo pravého opaku, neboť text inkriminovaného kázání se zachoval dosud. Dne 16. října 1367 se však 9

konečně vrátil papež Urban V. a všechno bylo úplně jinak. Do věznice se dostavil papežův bratr Anglicus Grimaud, kardinál albánský. Milíč byl okamžitě propuštěn a ubytován v kardinálově paláci. A nejen to! Jeho věznitelé se mu museli veřejně omluvit a prosit ho za odpuštění. Za trest jim papež sebral všechna beneficia a funkce. Co bylo příčinou tohoto obratu, se můžeme jen domýšlet. Snad svatý otec jen toužil po tajemstvích antikrista, která mu Milíč údajně předal. Možná zapůsobil Konrád Waldhauser, který se důvěrně přátelil s kardinálem albánským. Do Prahy se Milíč vrátil jako vítěz a k radosti Pražanů začal opět neprodleně kázat. A navíc v sobě objevil i jazykový talent. U sv. Jiljí kázal česky, u sv. Mikuláše na Starém Městě pro intelektuály latinsky. A když pak v zimě 1369 nečekaně zemřel Konrád Waldhauser (Milíč byl zrovna podruhé v Římě), přebral od následujícího roku jeho německá kázání v Týnském chrámu. Svoje umění si nenechal jen pro sebe a založil v Praze první soukromou kazatelskou školu! Tím se ovšem dostáváme k Milíčovu nejznámějšímu zakladatelskému podniku, k slavnému Jeruzalému. Hlavní ideou Jeruzaléma byla náprava příslušnic nejstaršího řemesla. V roce 1372 kázaní křesťanského kněze Milíče tak zapůsobilo na několik desítek (snad až 80!) těchto kněžek lásky, že se kolektivně rozhodly zanechat své hříšné minulosti a dát se na cestu svaté ctnosti. Podnik však zpočátku zápasil s prostorovými problémy. Milíč samozřejmě neměl na nákup nemovitosti na Starém Městě a sponzoři se příliš nehrnuli. Pomohla však náhoda. V nevěstinci zvaném Benátky v dnešní Konviktské ulici (kolem Bartolomějské se rozkládala vykřičená čtvrť) se krvavě poprali měšťanští synkové s královskými služebníky, což údajně tak rozrušilo útlocitnou císařovnu Alžbětu Pomořanskou (to byla ta, co lámala meče), že její vyděšený manžel Karel IV. poručil okamžitě „hampejz“ uzavřít a budovu předat nějaké bohumilé instituci, nejlépe tomu Milíčovi, který ho před časem prohlásil za antikrista. Sem se tedy napravené dívky přestěhovaly a zůstalo i dost prostoru pro kazatelskou školu a sbor kněží. Dne 19. září 1372 tam Milíč založil kapli, zasvěcenou třem svatým obráceným prostitutkám: sv. Maří Magdaleně, sv. Afře a sv. Marii Egyptské. Vyskytly se sice skeptické hlasy, že Jeruzalém sloužil jako zaopatřovací zařízení pro ty starší, které by se již v oboru neuživily, ale mnohé z jeho chovanek se nakonec slušně provdaly, byly přijaty do řádné služby či se pokorně vrátily k rodičům. A Jeruzalém prosperoval. Milíč postupně dostal či z darů přikoupil několik sousedních domů, dříve většinou rovněž veřejných. U arcibiskupa vyřídil pro Jeruzalém duchovní 10

samosprávu a vynětí z dosavadních farností, čímž si však mezi kolegy zadělal na další proces. Není snad nutno zdůrazňovat, že skutečnou hnací silou nevraživosti Milíčových kolegů-farářů byla obyčejná lidská závist a žárlivost na jeho úspěchy a popularitu. Jeruzalém přitom byl onou poslední kapkou. Takový stát ve státě (resp. církev v církvi), který jim ubíral ovečky i peníze, nemohli trpět, a chovanky přece nebyly žádné řeholnice a nepodléhaly žádnému ženskému církevnímu řádu. Ale vyřídit Milíče nebylo zdaleka tak snadné. Držel nad ním ochrannou ruku nejen arcibiskup Jan Očko z Vlašimě, nýbrž i samotný císař Karel IV., který už dávno zapomněl na titul antikrista. Aby byla vůbec nějaká šance, bylo nutno nasadit ještě větší kalibr. Proti Milíčovi spiknuvší se faráři a preláti proto sepsali žalobu o dvanácti bodech a poslali ji přímo za papežem do Avignonu. Žaloba neobsahovala nic nového, jen to, že Milíč prý popuzuje lid proti přepychu církve, provozuje v Jeruzalémě nepovolenou kongregaci, ba opět vytáhli i toho antikrista, který se probíral již minule. Papež přesto nařídil vyšetřování, nejprve v Praze a v březnu 1374 se Milíč musel vypravit do Avignonu. Tam jeho proces mezitím dostal na starost nám již dobře známý Anglicus Grimaud, kardinál albánský. A bylo jasné, jak vše musí dopadnout. Všechno tedy opět spělo k Milíčově slavné rehabilitaci, jenže začala úřadovat Smrt. Milíč ulehl a začal psát dopisy na rozloučenou přátelům, mimo jiné i kardinálu albánskému. Zemřel buď 29. června nebo 1. srpna 1374 a byl pohřben přímo v avignonské katedrále (jeho hrob však byl zničen za Francouzské revoluce). Mnozí s kardinálem Grimaudem v čele dokonce usilovali i o Milíčovo svatořečení, to by se však táhlo nesmírně dlouho a po událostech kolem Husa a husitství to již nebylo politicky průchodné. Smrtí však celý spor neskončil a milíčovci přešli do protiútoku. Na antimilíčovce přímo pršely žaloby a pražští konšelé navíc zakazovali měšťanům svědčit v jejich prospěch (svérázný náhled na nezávislost justice). Nepřátelé však ve skutečnosti zvítězili, Jeruzalém Milíče nepřežil a byl již v prosinci 1374 postoupen řádu cisterciáků, kteří si v něm zřídili kolej sv. Bernarda pro své studenty.

Viklefova (od roku 1930) Jelikož třetí z trojhvězdí Husových předchůdců, Matěj z Janova, na Žižkově ulici nemá (měl ji za války v Nuslích – dnes Pod Sokolovnou), 11

postoupíme k Husovu anglickému ideovému otci, Johnu Wycliffovi, u nás zvanému Jan Viklef. Ačkoliv tato ulice není ani příliš dlouhá, ani nijak stará (vznikla až r. 1930), přesto je mezi husitskými ulicemi na Žižkově unikátní – jako jediná je totiž pojmenována po cizozemci, Angličanovi, kterému se u nás říkávalo Jan Viklef. V jeho vlasti ho spíše znají pod jménem John Wycliffe, je však možné psát s „y“ nebo „i“, místo „c“ lze i „ck“, na místě „i“ může být „e, f“, pouze jediné a koncové „e“ být nemusí. Pravopisem ale nejasnosti nekončí. Narodil se v rozpětí let 1320–1330 (životopisci sice většinou uvádějí přesné datum, bohužel však každý jiné) kdesi v Yorkshiru, kde leží i statek Wycliffe-on-Tees, odkud pocházel jeho rod. Ze pohledu středověku totiž fyzické narození nebylo podstatné. Viklefův skutečný život začal až na univerzitě v Oxfordu, kam přišel kolem roku 1345. Tady se pro něho otevřel fantastický svět. Hltal myšlenky Rogera Bacona i dosud žijícího Williama Occama a postupně se sám aktivně zapojoval do zuřivých intelektuálních bojů. Na rozdíl od tehdy čerstvě založené pražské univerzity, která se dělila na 4 národy (český, bavorský, saský a polský), byly v Oxfordu národy pouze dva, jižané (australes) a seveřané (boreales). Viklef se zařadil mezi boreály, vždyť York je od Oxfordu na sever. To znamenalo přijmout ideologii seveřanů, především nedůvěru k papežství (Avignon i Řím ležely na jihu) a hlavně filozofický realismus. Viklefovým domovem se stala kolej založená roku 1263 jeho krajanem Johnem Balliolem. V roce 1360 se stal jejím přestaveným – masterem. Následujícího roku sice obdržel faru ve Fylinghamu v Lincolnshiru, ovšem život venkovského faráře, byť plně materiálně zabezpečený, to nebylo nic pro něj. Srdce ho táhlo zpátky na univerzitu, a tak zakrátko byl zase v Oxfordu, kde se stal představeným kněžského semináře. Po dvou letech byl z tohoto místa sesazen a vedení koleje bylo svěřeno mnichům, ačkoliv její zakladatel to ve své závěti výslovně zakázal! Viklefovým odvoláním k papeži se tam nikdo ani nezabýval. Lze si představit, jak tento morální políček musel zapůsobit na člověka s anglickým smyslem pro fair-play. Na mnišské řády sice ještě definitivně nezanevřel, nicméně církevní hodnostáři si u něj vysloužili další vroubek. V roce 1370 dosáhl hodnosti doktora teologie a roku 1374 opět obdržel faru, tentokrát v Lutterworthu v Leicestershiru. Ta mu již sice zůstala (zde zemřel a je i pohřben), ale příliš se tam nezdržoval. Čekal ho totiž křest ohněm v diplomatické kariéře, a to tvrdý politický souboj mezi anglickým králem a papežem. Odplul s anglickou delegací do flanderských Brugg. 12

V čem spočívalo Viklefovo diplomatické poslání? Jednalo se o problém tzv. kolací neboli provizí. Angličtí králové bývali až do časů Jindřicha VIII. tradičně považováni za ochránce papežství. Bylo to dáno geografickou odlehlostí – anglický král neměl na Apeninském poloostrově žádné územní zájmy (na rozdíl od císaře římskoněmeckého a krále francouzského a později i španělského) a stejně tak papež neměl nejmenší důvod zasahovat do vnitřních poměrů v Anglii. Situace se však radikálně změnila po tzv. avignonském zajetí papežů r. 1309. Papež se stal loutkou francouzského krále, s nímž byla Anglie ve stoleté válce. A francouzský král si tuto příležitost nenechal ujít. Papež totiž disponoval oním právem provizí, kdy mohl bez konzultací, svobodně a definitivně jmenovat všechny vyšší církevní hodnostáře, např. arcibiskupy, biskupy i jiné. To by znamenalo, že postupně nadekretuje pátou francouzskou kolonu v samém srdci Anglie. Anglický král Eduard III. pochopil a roku 1351 vydal tzv. Statute of Provisors, který hrozil vězením každému, kdo by takovou provizi od papeže přijal. Spor o provize pak narůstal do neskutečných rozměrů. Jako prostředník se nabízel i Karel IV. z titulu římského císaře, ten však byl znám jako blízký přítel francouzského krále a kromě toho s Angličany kdysi osobně válčil u Kresčaku. Nyní po 23 letech konečně došlo k jednání. Papežští a angličtí vyslanci se měli setkat na neutrálním území v Bruggách. Obě delegace přitom nepřijížděly s definitivními stanovisky. Mělo se rokovat formou tzv. disputace, tedy nanášet nové a neotřelé argumenty, na které protivník nebude připraven a nedokáže je účinně vyvracet. A k tomu se právě výtečně hodil mladý nadějný teolog a filozof. Cílem bylo důrazně odmítnout provize a nevyvolat přitom definitivní roztržku či stín podezření ze vzpoury nebo dokonce kacířství. A Viklef obstál znamenitě – použil přitom svoji realistickou filozofii. Papežství totiž nemůžeme ztotožňovat s momentálním papežem nebo s množinou současných i minulých papežů, nýbrž je to jediný jednolitý organismus, něco na způsob stromu, jehož kořeny jsou sv. Petr a všichni dávní papežové-mučedníci, pozdější papežové pak představují jeho větve. A jelikož kořeny zůstávají stále v Římě (ostatky sv. Petra se nikam nestěhovaly), dlužno avignonské papeže považovat pouze za odlomenou haluz, které nepříslušejí veškerá práva, tím méně provize. (V pozdějších úvahách a názorných prezentacích tohoto druhu se Viklef již bez papeže obejde zcela a jeho následník Jan Hus dokonce papeže vyvrhne z mystického těla Církve jako zkažený nemocný úd.) 13

Byť měla Viklefova brilantní argumentace u posluchačů ohromný úspěch, protistrana ji pochopitelně nepřijala a své stanovisko nezměnila. Pro Viklefa však bylo podstatné, že v Bruggách navázal řadu přátelství, především s vedoucím delegace Janem, vévodou z Lancasteru, který se nadále stane jeho nejmocnějším ochráncem. Po návratu sklidil uznání i od krále, ten jej odměnil titulem kanovníka kapituly v Austu ve Westbury. Zásadový Viklef se však tohoto místa po 14 dnech vzdal, neboť by se stal mnohoobročníkem. Po úspěchu v Bruggách se Viklefovi nabízela diplomatická kariéra. Jeho však nelákala tichá zákulisní jednání mezi čtyřma očima. Potřeboval publikum, co nejvíce posluchačů. Vrátil se do Oxfordu a po výpadech proti papeži a jeho moci, posvěcených králem a parlamentem (shrnutých později do traktátu De dominio – O panství) zveřejnil roku 1376 svých 18 tezí, v nichž zavrhl veškeré světské panování církve i její okázalé bohatství. Vzorem přece musí být apoštolská chudoba! Navrhl i zcela praktické řešení – stát vyvlastní církevní statky a bude živit duchovní. V parlamentu, mezi šlechtou i měšťanstvem má jeho traktát obrovský úspěch, šíří se po celé Anglii ve stovkách opisů. V církevních kruzích však pochopitelně vyvolal zděšení. Do protiútoku přešly nejprve mnišské řády (zpočátku ještě mimo minoritů, kteří mají chudobu přímo nařízenou řeholí svatého Františka). Viklef měl totiž s církevními řády ještě další účty – vyčetl jim, že do klášterů lanařily univerzitní studenty. K papeži nyní přímo prší žaloby a ten počátkem roku 1377 nařizuje londýnskému biskupovi Williamu Courtenayovi zahájit vyšetřování. Viklef by sice nikam nemusel, jelikož papežská nařízení již nemají v Anglii žádnou vážnost, ale přímo se těšil na svou premiéru před londýnským publikem v katedrále sv. Pavla. S ním se dostavil i John Gaunt, vévoda z Lancasteru a hrabě Percy. Ale natěšené obecenstvo se řečnického koncertu nedočkalo. Ještě v předkole se do sebe pustili Lancaster a biskup Courtenay, došlo k pohrůžkám násilím a podle některých svědků i k fyzické inzultaci. Rozzuřený dav, těžce zklamaný tímto faulem, se vrhl na vévodu i Viklefa a ti měli co dělat, aby vyvázli s holými životy. Za této situace Viklefa přešla chuť na další veřejné konfrontace a načas se stáhl do ústraní. Papež pak po celé jaro posílal do Anglie své buly, v nichž nařizoval Viklefovo přísné vyšetřování. Ovšem představa, že za stále nevyřešeného sporu kolem provizí anglický král papeže poslechne, byla přinejmenším naivní. Ke všemu Eduard III. 21. června 1377 zemřel 14

15

a jeho nástupce Richard II. byl zcela ve vleku Lancastera. Teprve na jaře 1378 byl Viklef povolán k předběžnému výslechu na zámek Lambeth. Arcibiskup a další církevní hodnostáři se však k ničemu nedostali. V kapli zámku byla totiž shromážděna i světská šlechta, vedená princeznou Waleskou (vdovou po slavném Černém princi a matkou krále Richarda II.), ještě hrozivější byl však ohromný dav Londýňanů (veřejné mínění se tam za ten rok obrátilo o 180°), zaplňující nádvoří. Princezna jen stačila vyslovit ostré varování arcibiskupovi, načež stráže již nedokázaly zadržovat rozvášněný dav venku, lid vtrhl do­ vnitř a vyšetřovatelé prchli. Soud tím skončil. Mezitím zemřel papež Řehoř XI. a v Římě byl zvolen novým papežem Urban VI. Francouzi však tuto volbu neuznali a v Avignonu si zvolili Klementa VII. Oba papežové se od té chvíle budou navzájem dávat do klatby a nebudou se starat o nějakého Viklefa v daleké Anglii… Viklef byl nyní v naprostém bezpečí. O to usilovněji se věnoval univerzitním přednáškám, veřejným kázáním i spisovatelské činnosti. Zveřejnil své dva nejslavnější traktáty De ecclesia (O církvi) a De potestate papae (O moci papežské). Papeže (resp. v té době oba papeže) v nich z církve prakticky vyloučil. Jediným soudcem má být Kristus. Aby se mohl dostat ke každému, Viklef iniciuje překlad Bible do angličtiny, 1000 let po Wulfilovi první překlad Bible do germánského jazyka. Sám přitom překládá Nový zákon, na Starém zákonu pracuje jeho přítel Nicolas z Herefordu, práce však dokončil až po Viklefově smrti John Purvey. Po celé Anglii se množí Viklefovi příznivci, potulní kazatelé, posměšně nazývaní lollardi (lollium = býlí, plevel, z biblického podobenství o rozsévači koukolu). Všichni preláti Viklefa nenávidí, postupně se k nim přidávaly i žebravé řády, které dosud zachovávaly neutralitu. Nikdo se mu však neodvážil zkřížit stéblo přes cestu. Viklef vyhlásil dvanáct stručných bodů svého učení, které je odhodlán hájit do posledního dechu. Když se kancléř univerzity odvážil napomenout ho, že některé z bodů jsou přece jen odvážné, Viklef prohlásil, že kancléř nemá právo napadat jeho přesvědčení a odvolal se. Pochopitelně nikoliv k papeži, nýbrž ke králi. Karta se však obrátila. V květnu 1381 vypuklo velké selské povstání Wata Tylera. Viklef sice toto povstání veřejně odsoudil, jenže byla přepadena a vyplundrována řada klášterů, takže okamžitě vzniklo podezření, že povstalci byli inspirováni Viklefovými myšlenkami. Král pochopil, že Viklefovu podporu přece jen poněkud přehnal. Navíc 16

u krále postupně upadal do nemilosti i doposud nejmocnější Viklefův ochránce John z Gauntu, vévoda z Lancasteru, a o to víc začala stoupat moc Viklefova úhlavního nepřítele Williame Courtenaye, který to teď z biskupa londýnského dotáhl až na anglického primase, arcibiskupa z Canterbury. Dne 17. května 1382 byla do Londýna svolána synoda (sněm) biskupů a dalších vysokých prelátů, která měla posoudit jednotlivé body Viklefova učení. Do dějin vstoupila jako Earthquake-Council. Tentokrát zasáhla příroda, při prvním sezení 21. května vypuklo zemětřesení. Všeho však lze využít – Courtenay ihned otřeseným účastníkům dodal odvahu k návratu do lavic tvrzením, že ono zemětřesení bylo božím znamením, aby země byla očištěna od kacířství. Viklef tak sice není odsouzen osobně (to by si přece jen nikdo nedovolil), ovšem 14 jeho článků je prohlášeno za bludné a dalších deset přímo za kacířské. Kdyby se Viklef držel své ústřední myšlenky, totiž kritiky neúměrné moci a přepychu církve, vysloužil by si nanejvýš napomenutí, aby se krotil ve výrazech a své náhledy neventiloval před nevzdělanou veřejností. Vždyť úsilí o nápravu neřádů v církvi, které tehdy nabývaly až nebetyčných rozměrů (viz dvojpapežství), bylo horkou otázkou dne. Jenže on ve svých úvahách dospěl až k otázkám přímo metafyzickým, zasahujícím samotné základy církevního učení. Jejich vrcholem byla teorie remanence. Jelikož remanence je dnes těžko pochopitelná, bude nyní potřeba poněkud podrobnějšího vysvětlení. (To se nám navíc bude hodit pro příští výklady o husitském přijímání pod obojí způsobou.) Takže – základem katolické i pravoslavné mše je proměna chleba a vína v tělo a krev Ježíše Krista, které pak věřící ústy přijímají. Toto je založeno na líčení poslední večeře Ježíše Krista s jeho učedníky – apoštoly v Novém zákoně Bible. Ježíš nejprve vzal do ruky chlebovou placku, lámal ji na kousky a pravil: vezměte, jezte, toto jest mé tělo. Nato bere do ruky kalich s vínem a praví: pijte z něho všichni, neboť toto jest má krev. Církev to později rozvedla v teorii transsubstanciace, tedy změny podstaty. V průběhu mše svaté ztrácí v rukou kněze chléb a víno úplně a bezezbytku svoji původní podstatu a nabývá nové podstaty těla a krve Páně. Podle Viklefa je však podstata těla a krve čistě duchovní, tudíž by chléb a víno po ztrátě své původní přirozené podstaty již neměly žádnou hmotnou podstatu, což je v rozporu s reálnou zkušeností. Tento paradox pak Viklef řešil právě onou remanencí – původní podstata chleba a vína i nadále přetrvává a nová podstata Ježíšova těla a krve 17

k ní souběžně přistupuje. A s tím narazil. Ačkoliv šlo o subtilní teologickou otázku, která ve svém důsledku církev vůbec neohrožovala a nic v církevní praxi vlastně ani neměnila, dostalo se jeho nepřátelům netušené zbraně. Viklef byl od nynějška prostě kacíř a jeho kritickými myšlenkami se tudíž nebylo nutno vůbec zabývat. Do základu jeho učení tak byla položena mina, která později dovedla na hranici i Jana Husa. Ačkoliv je dnes patrné, že Hus o remanenci pouze ze začátku opatrně uvažoval a následně ji jako nadbytečnou a zavádějící ze svého učení vypustil, byla mu v Kostnici donekonečna předhazována a – i když mu nebylo dokázáno, že by ji sám aktivně hlásal – bylo mu alespoň kladeno za vinu, že ji s dostatečným důrazem neodsoudil. Viklef tak se svou kompromisní remanencí zůstal v dějinách církve osamocen. Všichni předešlí teologové změnu podstaty buď beze zbytku přijímali, nebo úplně zavrhovali (to ti heretičtí), o Husovi již řeč byla, pro další husitské teology byla rovněž tabu, neboť by oslabovala jejich boj o prosazení přijímání pod obojí, Kalvín transsubstanciaci vůbec odmítl a tak se Viklefovi vlastně dostal nejblíže jen Martin Luther se svou teorií tzv. soupodstatnění, dle níž chléb a víno přijímá novou podstatu pouze v samotném okamžiku přijímání. Po zemětřesení na koncilu roku 1382 začala Viklefova hvězda pomalu blednout. Osobně sice zůstával v bezpečí, jelikož parlament i na podruhé odmítl jeho vydání před soudní stolici, ovšem Oxfordskou univerzitu musel opustit. Uchýlil se na svoji faru v Lutterworthu, kde se nerušeně věnoval spisování. V této době vznikl mimo jiné latinský Trialog, v němž shrnul své názory, a ve své době velice populární anglický pamflet The Crusade (Křížová výprava), zesměšňující papeže Urbana VI., který tuto výpravu vyhlásil proti svému kolegovi papeži Benediktu XIII. Urban VI. ho za to roku 1384 povolal na kobereček do Říma, pozvání však přišlo pozdě, 28. prosince 1384 byl Viklef při sloužení mše raněn mrtvicí a na Silvestra zemřel. Církevní hodnostáři se však ani po jeho smrti nevzdali, 4. května 1415 – dva měsíce a dva dny před Husem – odsoudil Kostnický koncil jeho mrtvolu ke spálení, rozsudek byl ale vykonán až po třinácti letech, v roce 1428. Viklefův popel skončil v řece Swift, protékající Lutterworthem, Anglie na něj pomalu zapomínala, Francouzi jej jako každého Angličana ignorovali, v Německu téměř nikoho neoslovil. Kdo mohl tušit, že jeho myšlenky dopadnou na úrodnou půdu až v daleké Praze… Vrátíme se proto zpátky do Čech a zastavíme se ještě u jedné pozoruhodné osobnosti, předcházející Husa a husitství, u Tomáše Štítného. 18

Štítného (od roku 1875) Tato ulice, patřící k nejstarším na Žižkově, nese svůj název beze změny již od roku 1875. Tomáš Štítný ze Štítného bývá občas nazýván prvním klasikem české literatury a jako literární klasik dnes také dopadl. Staročeské tituly jeho spisů straší při zkouškách středoškoláky. Ale byla to opravdu tak šedivá a nudná postava? Životem možná ano, dobrodružství jako Viklefa a Milíče jej nečekala. Narodil se kolem roku 1331 (možná až 1333), kde jinde, než na tvrzi Štítné u Žirovnice. Pocházel ze zchudlé větve rodu Benešoviců, erbu zavinuté střely, občas zvané odřivous (ve skutečnosti však jde o zápalný šíp). V roce 1348 odchází do Prahy a zapisuje se na artistickou fakultu čerstvě založené univerzity. Na rozdíl od svých šlechtických vrstevníků, kteří studium často berou jen jako zástěrku pro nespoutaný život v hlavním městě, plně propadl touze po vědění. Hltal doslova desítky spisů od svatých otců přes mystiky až ke scholastikům, od svatého Augustina a svatého Řehoře přes Roberta Holkota a svatého Bonaventuru až po Davida Augšpurského. Kupodivu však opomíjel největší autoritu své doby, a to Tomáše Akvinského, neboť ho více zajímali jeho komentátoři a kritikové. Tím víc je zarážející, že studia nedokončil. Ale možná se prostě jen chtěl vyhnout celibátu, který tehdy byl pro gradované absolventy povinný. Po návratu na tvrz v roce 1355 se totiž oženil. Tomáš Štítný tedy pověsil studia na hřebíček a stal se na Štítném milujícím otcem rodiny. V toto ohledu se i činil a postupně se manželům narodilo pět dětí. Ale stále ho přitahovala také jeho druhá láska – vědění. Když mohl, jezdil do Prahy poslouchat přednášky univerzitních mistrů i kázání věhlasných kazatelů Konráda Waldhausera a Milíče z Kroměříže. Postupně v něm ale nazrával plán, jak obě životní lásky spojit. Bude psát učebnice pro své děti – více než 250 let před Komenským! Prvním pokusem v tomto směru se stávají Řeči besední. Následuje několik drobnějších překladů a již začíná pracovat na svém životním díle nazývaném Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, které bude předělávat a upravovat téměř až do své smrti. První zpracování, dnes bohužel nedochované, vzniklo v roce 1374 a již za dva roky následovalo druhé, mnohem podrobnější. Štítný „Šestero“ věnoval svému věhlasnému učiteli, mistru Vojtěchu Rankovu z Ježova. V první řadě je tato učebnice lidské morálky a křesťanského života 19

určena opět jeho dětem, jak vyjadřuje v úvodu „kdybych umřel, aby se měly kde poučit“. Osud však rozhodl přesně opačně. V roce 1380 je již jeho žena po smrti a z pěti dětí žijí jen dvě – syn Jan (který ale zemře brzy poté) a dcera Anežka. Tomáše doma nic nedrželo. V roce 1381 pronajal tvrz Štítné za 14 kop grošů ročně Zbyňkovi z Kamenice a přestěhoval se s dcerou Anežkou (která zůstane svobodná a až do jeho smrti mu povede domácnost) do Prahy. Bohužel se ale projevil jako člověk nepraktický. Nájemník platil nepříliš pořádně a Štítnému navíc v roce 1390 jaksi uniklo, že Zbyněk zemřel, navíc bez dědiců, a tak veškerý jeho majetek včetně tvrze ve Štítném (ačkoliv ji ve skutečnosti měl jen v pronájmu) málem propadl králi. Tomáš ji zachránil skutečně až v hodině dvanácté. Navzdory těmto trablům začalo vrcholné období jeho tvorby. Kromě nové verze Šestera a Řečí besedních vzniká jeho další slavné dílo – Řeči nedělní a sváteční (dnes bohužel zachované jen neúplně). Kromě těchto velkých kompendií pokračoval i v překladech. Pro Anežku přeložil a vyložil Zjevení svaté Brigitty a rovněž volně přepracovával snad nejkurióznější dílo – Knížku o šašiech (tedy o hře šachové) Jakuba de Cessoles. Navzdory názvu se nejednalo o příručku strategie pro budoucí velmistry, nýbrž opět o morální naučení, kde šachové figurky představují různé vrstvy společnosti. Král zůstává samozřejmě králem, jezdci jsou šlechtici, střelci vojáci a z prostých poddaných se mohou stát jen pěšci. Ovšem kupodivu nejhůře dopadá šachová dáma, ta představuje záludnou mravně zkaženou měšťanskou ženu, před níž se všichni musí mít na pozoru. Tomáš Štítný měl totiž hluboko do kapsy a žil uprostřed měšťanů v Praze, duchem však stále zůstával aristokratem. K žádnému zvratu v jeho životě již opravdu nedošlo. Tomáš pilně pracoval a navštěvoval kázání a univerzitní přednášky. Přeložil např. biblický román Barlaam a Josafat, jeho posledním velkým dílem se staly Knihy naučenie křesťanského. Kdy zemřel, opět nevíme, udává se rozmezí let 1401–1409. Dcera Anežka, která se o něho celý život obětavě starala, dožila coby ctnostná stará panna spolu s několika dalšími osamělými a zbožnými rytířskými dcerami ve zděděném domě v sousedství Betlémské kaple. Zvláštní symbolika dějin… Vraťme se ale k jeho dílu. Byl opravdu plodným autorem. Ovšem dnes by jeho pracovní styl budil přinejmenším rozpaky. To, čemu říkal překlady, byly spíše variace a volné úvahy na původní téma. Ještě závažnější by asi byly naše výhrady k jeho vlastní tvorbě. Ono v ní totiž 20

příliš původního není, povětšině to jsou kompilace z myšlenek, názorů a náhledů starších autorů. Dnes by podobné „původní dílo“ asi jen stěží obstálo před kritikou. To je ale opět nehistorický pohled. Středověký spisovatel, či umělec vůbec, totiž neusiloval o originalitu za každou cenu, cílem jeho snažení bylo vytvořit dílo co nejlepší a když někde nalezl něco příhodného, již hotového, bez nejmenších rozpaků to použil. Opisování a obkreslování bylo povoleno a nikdo to nestíhal coby porušování autorských práv. Ale v čem byl skutečný přínos Tomáše ze Štítného, to bylo jeho důsledné preferování našeho národního jazyka, češtiny, přičemž mnohdy musel sám vytvářet i českou odbornou terminologii. Navíc měl dar jasného, srozumitelného a poutavého výkladu, dalo by se proto říci, že byl našim prvním popularizátorem, přestože se soustřeďoval téměř jen na otázky lidské morálky a morální teologie. Samozřejmě si tím vysloužil podezření, neboť, jak víme, nikdy nedostudoval a nestal se vysvěceným knězem. A laikům prý teologické výklady nepříslušejí. Ovšem Tomáš byl velice opatrný a úzkostlivě se vyhýbal všem nekonvenčním názorům, takže ani ten nejkonzervativnější hnidopich nemohl v jeho dílech najít nic závadného. Zbývá vyřešit ještě jednu otázku. Na kolik zapůsobil na svoji dobu. Nikdo mu neupíral přínos pro prudký rozvoj obecné vzdělanosti v předhusitských Čechách. Ale obvykle se soudilo, že jeho myšlenky předběhly svou dobu a začaly působit až v době pohusitské, znásobeny Petrem Chelčickým, který se jeho dílem inspiroval. Domnívám se ale, že Štítný ovlivnil bezprostředně následující epochu mnohem více, než se dosud soudilo, a to i svým mnohdy až přepjatým úsilím o absolutní morální čistotu a bezúhonnost. V tom však tehdy zdaleka nebyl sám, totéž jsme mohli sledovat i u Milíče a Viklefa. Zcela jedinečné však bylo jeho naprosté a bezvýhradné prosazování vlastního stavu, tedy nižší šlechty, rytířstva. Rytíři jsou elitou národa, nositeli všech ušlechtilých myšlenek v ostrém kontrastu k oběma zbývajícím stavům – zhýčkané, rozmařilé, morálně zdevastované a zkorumpované vyšší šlechtě a proradnému, obojakému, mravně nestálému a nevypočitatelnému měšťanstvu. A uvidíme, že právě v Táboře a jeho polním vojsku po odeznění počátečních anarchisticko-komunistických zmatků počíná nadvláda rytířů. Rytířem byl samotný Jan Žižka, v písni Ktož jsú Boží bojovníci se napřed praví „protož střelci, kopiníci řádu rytířského“ (teprve potom „sudličníci a cepníci lidu rozličného“). A Štítný se stal jejich ideologem. 21

Husinecká (od roku 1889, nyní Husitská) Blížíme se k finále prvního dějství našeho dramatu. Pokusím se jej však pojmout novátorsky. Budeme hrát bez hlavní postavy, kterou ale každý z nás určitě zná (a jeho ulice na Žižkově má od roku 1945 trošku jinou koncovku – Husitská). Začneme proto v prázdných kulisách, v Husinci, malebném jihočeském městečku nad říčkou Blanicí. Tady se to stalo. Kdy? Tradičně se uvádělo 1369. Nikdo to nepotvrdil, ale ani nevyvrátil. Až dnes přicházejí šťouralové, tvrdící, že to ve skutečnosti bylo až 1371. A jiní zas mají jiné teorie. Prostě někdy v rozmezí let 1364–1376. Historik Josef Pekař však jako rodiště zpochybnil, i onen jihočeský Husinec, prosazuje Husinec u Prahy, přes řeku proti Roztokám nad Vltavou. Hlavní turistická atrakce Husince u Prachatic, Husův rodný domek, totiž jako rozhodující důkaz nepostačí, jelikož jeho tradice není doložena před 1. polovinou 17. století. Náš hrdina však v Husinci dlouho nepobyl, záhy odchází na školy. Říkávalo se, že nejprve do blízkých Prachatic, pro to ale opět není žádný doklad. V každém případě dříve nebo později přichází do Prahy, kde stráví největší část svého života. Co se odehrávalo v Praze, nyní přeskočíme a přesuneme se rovnou do kulis závěru…

Kostnické náměstí (od roku 1889) Malebné město na Bodamském jezeře u samých švýcarských hranic neslo po svém zakladateli římském císaři Constantiovi Chlorovi hrdé jméno Constantia. Němci si je zkrátili na Konstanz, v češtině se ale ztratila první nosovka a přesmykem druhé slabiky vznikla zlověstná Kostnice. Tento morbidní název jako by se začal naplňovat 1. listopadu 1414, kdy zde byl zahájen ekumenický koncil… Koncil sem samozřejmě nebyl svolán kvůli rodákovi z Husince, nýbrž měl v prvé řadě vyřešit fatální chybu předcházejícího koncilu v italské Pise, který v roce 1409 zvolil novým papežem Alexandra V., aniž by se přitom postaral o faktické sesazení avignonského papeže Benedikta XIII. a římského papeže Řehoře XII. Takže dvojpapežství opravdu skončilo a nastalo trojpapežství. V Kostnici ještě chvíli zůstaneme, a aby naše kulisy nezůstaly pusté a prázdné, vystoupí zde dva představitelé hrdinných (byť vedlejších) rolí. 22

Chlumova (od roku 1872, 1951 prodloužena a spojena s původní ulicí Želivského, dnešní Jana Želivského je bývalá Mladoňovicova) Mohl-li Jan Hus o někom prohlásit „v nouzi poznáš přítele“, pak to byl Jan Kepka z Chlumu. Pocházel z bezvýznamného a chudého severočeského rodu ve službách Berků z Dubé. Jeho otec Heinzlin (též Ješek) z Chlumu sezením na Svojkově (v listinách sporadicky připomínán od r. 1381) po sobě zanechal tři syny – Jana, Petra a Viléma, mezi něž rozdělil již beztak skromňoučký rodový majetek. Nejstarší Jan Kepka (mimochodem, toto dnes již téměř zapomenuté slovíčko mělo u našich předků silně obscénní význam, podobných přízvisek však z této doby známe více, leckterá jsou dokonce srozumitelná do­d nes) dostal ves Heřmanice, která však k jeho obživě zdaleka nestačila. Proto byl rovněž jako mnozí jiní nucen nastoupit placenou vojenskou službu (např. i Jan Žižka) a pod praporem římského krále Zikmunda válčit až v Itálii. Náboženské vření v daleké domovině se ho netýkalo. Jeho osud však dramaticky zvrátil sám budoucí císař Zikmund. Roku 1414 si ho ve městě Bologni předvolal a pověřil tajnou diplomatickou misí v Čechách. Jan Kepka měl přemluvit Jana Husa k cestě na koncil do Kostnice. Hus ale byl již rozhodnut, dojednávali spolu proto jen technické detaily. Dne 11. října 1414 celá výprava vyrazila z hradu Krakovce. Husův doprovod tvořil zástupce univerzity mistr Jan z Rejnštejna zvaný Kardinál, voják Jan Kepka z Chlumu a jeho sekretář, bakalář Petr z Mladoňovic. Technické zabezpečení měli slušné – dva povozy a dvaatřicet koní. Za Plzní se připojil mladý příslušník jednoho z předních panských rodů, Václav z Dubé. Jan z Chlumu si od Husa zpočátku udržoval odstup, přece jen nějaké zprávy dorazily i do té Itálie a na kacíře musí být člověk ostražitý. Ledy však rychle tály. Jan Kepka naslouchal a porozuměl. Rychle si osvojil jemné politické finesy. A – ač jistě bez vyššího vzdělání – dokázal na úrovni debatovat i s přítomnými učenci. A po úspěšné disputaci s preláty v městě Biberachu mu sám Jan Hus začal žertem říkat doktor bibrašský. Kepkovo úsilí ale vyšlo naprázdno. Papež mu sice 4. listopadu rukoudáním přislíbil, že Husovi nezkřiví ani vlásek, ale za 24 dní nechá mistra bez soudu uvěznit. Jan Kepka byl touto věrolomností otřesen. Veřejně obvinil papeže, všem ukazoval Zikmundův glejt, dvakrát dokonce přibil písemný protest na dveře hlavního chrámu. Jak vše nakonec dopadlo, všichni víme. 23

A byl to Jan Kepka, kdo jako poslední podal v předvečer exekuce Janu Husovi ruku a povzbudil jej slovy: „Mistře Jene, my jsme laikové a nedovedeme ti radit. Řeknu proto jen to, že cítíš-li se v něčem, čím tě viní, vinen, nestyď se dáti se poučit a odvolat. Avšak, necítíš-li se vinen podle hlasu vlastního svědomí, ani se nedopusť lži před tváří Boží, nýbrž stůj v poznané pravdě až do konce!“ Po návratu z Kostnice Jan Kepka z Chlumu ještě pečetí (jako jeden mála ze severočeské šlechty) proslulý stížný list a pak z jeviště mizí. Vrátil se do služeb Václava IV., roku 1417 zastavil svůj podíl na Svojkově, stal se purkrabím na Mělníce, na čas získal hazmburský hrádek Pihel, který je ale v následných bojích úplně zničen. V roce 1425 je již mrtev.

Jeronýmova (od roku 1896) V Kostnici ještě zůstaneme a dostáváme se k muži, který přijal tu nejnevděčnější historickou úlohu být tím druhým. Kdo však byl onen Husův stín zvaný Jeroným Pražský? O jeho původu nevíme vůbec nic; narodil se nejspíše na Novém Městě pražském. Rozhodně to ale nebylo v domě „U shnilé ryby“ na rohu Řeznické a Vodičkovy, kde má nenápadnou a dnes zcela zapomenutou pamětní desku. Síto dějepisu jej poprvé zachytilo až v roce 1398, kdy se na pražské univerzitě stal bakalářem. A hned v únoru následujícího roku vyrazil na studijní cesty po světě. V roce 1401 se vrátil plný nadšení a do Prahy přivezl dosud neznámé Viklefovy spisy Dialog a Trialog. Cestovatelské vášni pak propadl naplno. Roku 1403 se pravděpodobně vypravil až do Jeruzaléma, 7. dubna  1404 se zapsal na pařížské Sorbonně, o  rok později tam dosáhl mistrovského titulu. Začínají potíže, jeho viklefiánství se ve Francii rozhodně nesetkává s pochopením. Přesunul se proto do německého Heidelberku, čímž se však nic nezměnilo a tamější mistři na tohoto opovážlivého přivandrovalce podávají žalobu k biskupu wormskému. Před hrozícím malérem ho sice zachránilo vypuknutí protistudentských bouří ve městě, nicméně rozumnější bylo opět změnit působiště. Zkusil proto ještě štěstí v Kolíně nad Rýnem a v roce 1407 se raději vrátil do Prahy, kde konečně na chvíli našel klid na práci. Praha totiž už byla Viklefem posedlá a na univerzitě se denně neprobíralo téměř nic jiného. Ačkoliv Jeroným nebyl teolog (na to se mu nedostávalo svěcení), byl o to zanícenější filozof (dnes ale jen těžko postřehneme hranici mezi středověkou teologií a filozofií). 24

25

Mezi univerzitními mistry objevil svého nadaného žáka – Matěje z Knína, řečeného Pater, který již byl pro své názory vyšetřován arcibiskupem. V lednu 1409 pořádal tento mistr Matěj veřejnou disputaci na Viklefovo téma, Jeroným zde vystupoval jako předřečník s plamenným doporučením. Besedy na libovolná témata, zvané proto po latinsku kvodlibety, byly v této době nesmírně populární, tentokrát ale zájem předstihl veškerá očekávání, když kromě téměř všech českých studentů a mistrů se dostavili i staroměstští konšelé a dokonce i zvědavé zahraniční delegace z Burgundska a Brabantu včetně jednoho biskupa. Účast však pohoršeně odmítli němečtí mistři pražské univerzity. Hrozící mezinárodní blamáž pochopitelně rozčílila krále Václava IV., který jim to musel přikázat písemně, což jej jen utvrdilo ve vydání Dekretu kutnohorského. K tomu došlo za několik dní a Hus a Jeroným na tom měli lví podíl. V Čechách to vřelo čím dál víc. Ale do ještě větších problémů zabředala i katolická církev, od roku 1378 vedená dvěma papeži, k nimž v létě 1409 přibyl ještě třetí. Není proto divu, že myšlenka všeobecného koncilu, který měl tento stav napravit, nacházela největší podporu právě mezi českými mistry pražské univerzity. Na rozdíl od usedlého Husa byl Jeroným stále na cestách. Nebo na útěku… Pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hamburka jej poprvé dal do klatby na podzim 1409. Jeroným hledal zastání u krále Zikmunda v uherském Budíně. Na zelený čtvrtek 1410 před ním přednesl plamenný projev na téma zlořádů v církvi. Arcibiskup ostřihomský ho pro jistotu vzal do vazby, odkud si ho vyžádal jeho pražský kolega a Jeroným byl v ozbrojeném doprovodu odeslán zpět domů. Jestli do Prahy skutečně dorazil, netušíme, jisto je, že v létě téhož roku byl zatčen ve Vídni a vyslýchán oficiálem pasovským Ondřejem z Grillenbergu pro 45 článků podezřelých z viklefismu. Šetření bylo komplikované. Jeroným něco přiznal, něco vehementně popíral a k něčemu měl výhrady. Vyšetřovatel potřeboval oddechový čas. Jeroným byl na přímluvu pražské univerzity propuštěn z vazby na přísahu, že pod trestem exkomunikace zůstane dále k dispozici. Nato z Vídně utekl a zamířil do Prahy. Cestou byl hostem v oficiálově farním městě Lávě nad Dyjí (Laa an der Thaya); prohlásil se tam totiž za Grillenbergova vídeňského přítele. Z moravského Bítova mu zaslal list, že jeho přísaha byla vynucená a tudíž neplatná. Církevní představitelé zuřili, Jeroným se prý zachoval jako prostitutka. Padla na něho další klatba, v Praze bylo ale bezpečno. Po dvou letech poměrného klidu, v létě 1412, vypukly odpustkové bouře. Jeroným přišel 7. června podpořit kolegu Husa na jeho slavnou 26

disputaci ke sporu mezi papežem a králem neapolským o platnost odpustků. V řečnickém zápalu podnítil mohutný dav studentů k výpadu na pražskou radnici, aby si to tam vyříkali s pány konšely. Samotný rektor mistr Marek z Hradce musel na poslední chvíli tento neuvážený výbuch ze všech sil zabrzdit. Nicméně po skončení jej prý provázel ještě početnější dav nadšených fanoušků než Jana Husa. Zda byl scénáristou následného protiodpustkového maškarního průvodu Voksy z Valdštejna, se nikdy nepodařilo prokázat, je to však velmi pravděpodobné. Nastal čas na chvíli zmizet. Jeroným se tedy vydal na svoji druhou velkou východní cestu, tentokrát ale mířil severněji. Začalo to jako obvykle – v Krakově byl biskupem vyšetřován ze stejných bodů jako před dvěma roky ve Vídni. Více než brilantní obhajoba zapůsobí Jeronýmův odkaz na údajné pozvání od litevského knížete Vitolda, může tedy pokračovat v cestě. Vitold byl okouzlen Jeronýmovým majestátním vzhledem a nádherným oblečením. O nějaké teologické problémy se absolutně nestará, Litva teprve před několika lety oficiálně přijala křesťanství, na venkově ale stále masově přežívá pohanství, z východu tlačí pravoslavní Rusové, ze západu katolický Řád německých rytířů, ve městech se obojí mísí. Ve Vitoldově doprovodu navštěvuje Jeroným Vitebsk a Pskov a nejvíce se přitom zajímá o pravoslavné kostely a obřady. Nic dalšího o účelu jeho cesty nevíme, na pravoslavnou víru určitě nepřestoupil. Byl to prostě zvědavý turista. A dost možná, že tam potkal i svého jmenovce, dominikánského mnicha Jana Silvana, zvaného Jeroným Pražský. Dne 1. listopadu 1414 byl v Kostnici zahájen dlouho očekávaný koncil. Tou dobou byl již Jeroným zpátky v Čechách a patrně to byl on, kdo na Krakovci definitivně přemluvil Jana Husa k účasti. Navíc slíbil, že samotného ho tam nenechá. Dával si však na čas a v Kostnici se objevil až po půl roce, 4. dubna 1415. Přišel sice inkognito, nicméně Husovi přátelé byli jeho lehkomyslností zděšeni, vždyť samotný mistr byl již před pěti měsíci věrolomně uvězněn. Jeroným však má pro strach uděláno, vždyť z podobných nebezpečenství pokaždé lehce vyklouzl. Nakonec se ale přece jen uklidil do blízkého Überlingenu, kde sepsal řadu obhajob, výzev a provolání, které jeho příznivci horlivě rozmnožovali a přibíjeli na vrata kostnických chrámů. Navenek se ale nedělo stále nic, Jeroným si proto nechal od šestice vážených českých pánů vystavit potvrzení, že na koncilu byl a předpisově se ohlásil, a 9. dubna zamířil k bezpečnému domovu. Koncilní byrokracie se ale rozjela, 11. dubna přišla jeho žádost na stůl poradního výboru a po zjištění jeho útěku byl na něj téhož dne 27

kongregací národů vydán zatykač. Jeroným si na závěr ještě chtěl zopakovat kousek z Lávy nad Dyjí a nechal se hostit v domě faráře v Hiršavě (Hirschau), kousíček od českých hranic. Podruhé mu to už nevyšlo, snad přecenil svůj důvtip, snad podcenil dlouhé prsty koncilu, snad na tom mělo vinu vypité víno. Byl poznán, zatčen a dopraven do Sulzbachu k falckraběti Janovi, synovi úhlavního nepřítele krále Václava IV., Ruprechta Falckého. Jan Falcký o jeho zadržení ihned radostně informoval koncil a svoji popularitu si přitom přihřál i jeho mladší bratr Ludvík, který tam 23. května dopadeného osobně dovedl přivázaného na řetězu jako medvěda. Na spoutaného zajatce se nejprve vrhli delegáti univerzit, které Jeroným kdysi pořádně provětral. S nekonečným obviňováním z kázání kacířských bludů začal mistr pařížské Sorbonny Gerson. Jeroným se ho však dotázal, proč mu tam tedy udělili mistrovský titul. Přidal se Dětřich Kerkering z univerzity v Kolíně nad Rýnem, Jeroným u nich prý takových bludů navykládal tolik, že si to tam dodnes všichni pamatují. Jeroným by si tedy rád nějaký blud vyslechl, Dětřich si ale jako z udělání zrovna nemůže na žádný vzpomenout. Konkrétnější byl až Konrád ze Soestu, mistr z Heidelberku. Připomíná mu jeho kresbu štítu, podle níž přirovnal sv. Trojici k vodě, sněhu a ledu; Jeroným však netuší, co by na tom bylo kacířského, voda je v těchto podobách přece také trojjediná. Zbytek pléna začal pokřikovat: „Upalte ho!“. Jeroným se tedy pokorně odevzdal do rukou Páně, načež zasáhl biskup ze Salisbury Robert Hallam s tím, že koncil chce hříšníka přece napravit. K Jeronýmovi se na chvilku přiblížili Petr z Mladoňovic a Vít z Březiny z družiny Jana z Chlumu, byli však odehnáni a Jeroným byl biřici odveden do věže u hřbitova sv. Pavla, kde byl jedenáct dní držen o hladu svázaný do kozelce. Těžce onemocněl. Do věci se nyní vložili učení kardinálové Francesco Zabarella a Petr d´Ailli. Hus byl již upálen, koncil by měl nyní ukázat přívětivější tvář. Pomalu, laskavě a hlavně na úrovni s vězněm rozmlouvají, přesvědčují. A Jeroným skutečně odvolal! A dokonce dvakrát. Nejprve na pracovním zasedání 11. září a pak slavnostně 23. září. Očekávané propuštění ale nenásledovalo, jen mu byl zmírněn žalář. Jeho případ byl odložen k ledu, koncil měl důležitější věci k projednávání. I v Čechách se na něj pomalu zapomíná, mnozí si tam dokonce myslí, že už byl také upálen. Jen čas od času si někdo přihodil polínko – třeba v únoru 1416 pražští karmelitáni, kteří mu nemohli zapomenout jeho dřívější výpady. Podpořil je horlivý kanovník pražské svatovítské 28

kapituly Jan Náz, který obvinil Jeronýmovy vyšetřovatele, že jsou podplaceni králem Václavem IV. Po této urážce oba mírní a učení kardinálové složili funkci a 24. února bylo zahájeno nové řízení. K dosavadním 45 článkům se připojilo 102 dalších. To bylo již na Jeronýma moc. A měl i moře času k přemýšlení. Nadále odmítal spolupracovat. Vyšetřovací akta z jara 1416 se bohužel nedochovala, známe ale průběh závěrečného líčení, zahájeného 23. května 1416 opět v kostnické katedrále. Jeroným se bije jako lev, svoji kůži neprodá lacino. Nepřipravené žalobce zesměšní. Když mu jeden z nich připomene, že tvrdil, že i po posvěcení zůstává chléb chlebem, s úsměvem odpoví, že u pekaře samozřejmě. Ve své obhajobě se odvolává na církevní mučedníky i samotného Krista, připomíná i antické filozofy, čímž nadchne sekretáře papeže Jana XXIII., florentského humanistu Gianfrancesca Poggia Braccioliniho. Ale Jeronýmův konec je stejně tragický – 26. května ještě pronesl skvělou závěrečnou řeč, zdůraznil svým soudcům, že jsou lidmi a nikoliv bohy a 30. května byl vynesen rozsudek. Biskup z Lodi nejprve přednesl kázání na téma, že čím je nebezpečnější nemoc, tím tvrdší musí být lék, načež patriarcha konstantinopolský přečetl rozsudek. Jeroným byl předán světské moci a stejně jako Husovi mu byla nasazena potupná papírová koruna. Nesl ji hrdě jako Kristus korunu trnovou. Za městem byl přivázán ke hranici. Hlasitě zpíval „Zdráv buď přeslavný dne!“, odevzdal svou duši Bohu, prosil jej o odpuštění pro své soudce a zemřel v plamenech. Jak napsal Poggio: „... tak zemřel pamětihodný muž, vynikající ve všem kromě víry“. Naši návštěvu v Kostnici uzavřeme ještě jedním exkurzem. Hus a Jeroným totiž nebyli jedinými kacíři, kteří stanuli před zdejším tribunálem. Třetím souzeným byl francouzský františkán a doktor teologie na pařížské Sorbonně, Jean Petit, píšící pod latinským jménem Johannes Parvus. Ovšem již jen in memoriam, neboť 1410 zemřel, údajně v křesťanské pokoře. Čtvrtým hříšníkem byl dominikán Jan z Falkenbergu, obviněný dokonce z propagace (dnešním termínem) genocidy. Na zakázku Řádu německých rytířů totiž sepsal pamflet, v němž prohlásil, že je povoleno vraždit všechny Poláky, včetně jejich krále Vladislava. Arcibiskup hnězdenský si to však nenechal líbit a okamžitě na něj podal žalobu. Jan byl uvržen do vězení a koncilní komise navrhla jeho upálení. Nově zvolenému papeži Martinu V. však byli bližší němečtí rytíři než podezřelí slovanští Poláci, takže celou kauzu směřoval do ztracena a Falkenberg byl nakonec roku 1425 propuštěn. 29

Křišťanova (od roku 1904) Vracíme se zpět na pražskou univerzitu a zastavíme se u Husova staršího kolegy a učitele, mistra Křišťana z Prachatic, učence, který by jindy a jinde jistě zazářil na poli přírodních věd. Narodil se o deset let dříve než Hus (přesné datum rovněž neznáme) v pošumavském městě, vzdáleném od Husince slabou hodinu cesty. Jeho akademická kariéra probíhala bez jediného zádrhele. V roce 1388 se stal bakalářem, o rok později mistrem svobodných umění, od roku 1392 veřejně přednášel, v letech 1403–1404 působil jako děkan artistické fakulty (dnešní filozofická a přírodovědná v jednom), roku 1404 se stal vicekancléřem univerzity. Kázal u sv. Michala na Starém Městě, r. 1495 zde byl ustanoven farářem, čímž byl nadále materiálně zabezpečen. Roku 1411 nařídil arcibiskup vyhlásit ve všech pražských kostelích klatbu nad Janem Husem, Křišťan to ale odepřel. To mu vyneslo značnou popularitu mezi Pražany i studenty a v následujícím roce byl možná také proto zvolen rektorem celé univerzity. Ani odpor části teologické fakulty to zvrátit nedokázal. Z tohoto titulu ho Václav IV. jmenoval – spolu s osobním královským lékařem a pražským arcibiskupem Albíkem z Uničova, lékařem, astronomem a děkanem od Všech Svatých na Pražském hradě Zdeňkem z Labouně a vyšehradským děkanem Jakubem – členem smírčí komise. Ač by se asi nejraději věnoval své milované matematice a astronomii, byl naplno vtažen do teologických sporů, jimiž tehdy pražská univerzita doslova dýchala. I mistr Křišťan naplno propadl Viklefovi a nijak to neskrýval. Když byli v roce 1408 i přes svůj diplomatický mandát v Bologni zatčeni pražští mistři Štěpán z Pálče a Stanislav ze Znojma, vystoupil na jejich obranu. Roku 1415 byl jmenován rektorem celé univerzity a stal se členem smírčí náboženské komise, která se odbývala na Křišťanově michalské faře. Tato nezaujatá skupina exaktních vědců na závěr vypracovala kompromisní text, který Křišťan předal Janu Husovi k formálnímu podpisu, tento jej však stvrdit odmítl, neboť v něm nalezl větu, že papež je hlavou církve. Dále se už jít nedalo. Král v následném záchvatu vzteku vyhostil z Prahy mistry Jana Eliášova, Stanislava a Petra ze Znojma a Štěpána z Pálče. Křišťan se však myšlenky na rozumný kompromis nevzdal. Když byl Hus v Kostnici zatčen, vypravil se za ním, podařilo se mu s ním sice promluvit, vzápětí byl ale na udání Michala de Causis sám zatčen. Král Zikmund jej ovšem právem považoval za neškodného a postaral se o jeho propuštění. 30

Po návratu se Křišťan snažil vyhýbat dalším náboženským sporům a pokračoval v kompromisním kursu. Vystoupil proti příliš radikálnímu Václavu Korandovi, dopisoval si s odpadlíkem od husitství v polském exilu Štěpánem z Pálče, avšak zároveň na univerzitě poskytl azyl viklefistovi Petru Paynovi, který musel prchnout z rodné Anglie. Propukají ale války. Ač mistr Křišťan nepatřil k zapáleným božím bojovníkům, připojil se k pragmatické většině, uznávající nutnost vnucené války za boží pravdu. Ovšem u radikálů se důvěře netěšil. Již za I. křížové výpravy, těsně po bitvě na Vítkově (14. června 1420) fanynky táborského kněze Václava Korandy (kterého před čtyřmi roky Křišťan ostře zkritizoval) pod záminkou sběru stavebního dříví na opravu žižkovských srubů zpustošily a znesvětily jeho kostel sv. Michala. Těžko tedy mohl přirůst k srdci ještě radikálnějšímu pražskému vůdci Janu Želivskému. Samotný Křišťan začal zastávat čím dál konzervativnější názory. V prosinci 1420 si jej proto Oldřich II. z Rožmberka vybral za konzultanta ve věci regulovaného zavádění čtyř pražských artikulů na jeho panstvích. Na nastolení otevřené diktatury Jana Želivského v červenci 1421 reagoval Křišťan tichou rezistencí, která vyvrcholila okázalým udělováním popelce (tedy kreslením křížků z popela na čela věřících) o popeleční středě (25. února) 1422. Takové modloslužebnictví pohoršilo dokonce i jeho rovněž konzervativního univerzitního kolegu Jakoubka ze Stří­ bra. Křišťan byl uvězněn a vykázán do Hradce Králové. Ale Jan Želivský byl již 14 dní nato (9. března 1422) na Staroměstské radnici uvězněn a sťat. Mistr Křišťan se do Prahy vrátil se Zikmundem Korybutovičem 17. května. Bylo mu povoleno dodržovat ve všem, samozřejmě s výjimkou kalicha, katolickou praxi, ovšem zároveň dostal doporučeno příliš se veřejně neangažovat a neprovokovat. A ač to zní paradoxně, tehdy začala nejšťastnější léta jeho života. Mohl se totiž plně věnovat svým milovaným přírodním vědám. V té době vznikají obě jeho stěžejní matematická díla – Algorithmus prosaicus, v němž mistr osvětluje aritmetické postupy od nejjednoduššího sčítání a odečítání až po výpočet třetí odmocniny a Computus chirometricalis, zabývající se kalendářními výpočty. Další dva spisy věnoval sestavení a použití špičkového astronomického přístroje středověku – astrolábu. Největšího uznání však mistr Křišťan dosáhl v medicíně. Zanechal po sobě čtyřsvazkové kompendium, zabývající se širokým spektrem témat – lékopisem, herbářem (dnes ceněným především pro jedno z nejstarších 31

32

zachycení velkého množství českých názvů rostlin), úrazovou chirurgií i léčitelskou astrologií. Mimořádně zajímavá je jeho příručka o jednom z tehdy nejužívanějších léčebných postupů – flebotomii neboli pouštění krve, která vedle tehdy obvyklých technických a samozřejmě i astrologických instrukcí obsahuje i překvapivě moderní postřehy o diagnostice na podkladě vizuálního pozorování vytékající krve. Pro své zaujetí pro vědu možná Křišťan ani nepostřehl, že se stále více (s výhradou kalicha) sbližuje s katolickou církví. U ortodoxních husitů to vyvolávalo nevoli, a proto po pádu Zikmunda Korybutoviče 17. dubna 1427 byl ihned uvězněn a opět vykázán do Hradce. Stačil ale ještě své univerzitní kolegy zachránit před svržením rozvášněným lidem do Vltavy. Navrátit se směl až po říjnové synodě pražanů a táboritů roku 1429, jejímž závěrům se podrobil. Dne 8. března 1430 se pak v Karolinu zúčastnil sněmování husitských kněží o nabídce basilejského koncilu k jednání. Formálně se stal reprezentantem pražské univerzity, což bylo roku 1433 potvrzeno jeho druhým zvolením rektorem. Dne 13. května 1433 již vítal v Praze legáty koncilu, účastnil se veřejných i neveřejných jednání a 28. ledna 1435 byl v Chebu oficiálně uznán českým delegátem. Když 23. srpna 1436 s císařem Zikmundem dorazil do Prahy i světící biskup Filibert de Montjeu, rychle se se svým učeným kolegou spřátelil. Křišťan si od Filiberta nechal postupně světit vodu, oltář i hřbitov. I když to v Praze vyvolávalo pohoršení, nikdo proti němu nevystoupil. Byl totiž jediným farářem, ustanoveným podle všech řádných pravidel ještě před defenestrací v roce 1419, symbolizoval tehdy tolik potřebnou právní kontinuitu. A jako mistr kompromisů dosáhl i vrcholu své kariéry – 11. dubna 1437 byl zvolen administrátorem pražského arcibiskupství. Filiberta ani císaře Zikmunda si tím však neznepřátelil a 15. října 1438 jej v tomto úřadě potvrdil i jeho nástupce Albrecht Habsburský. Mistr Křišťan zemřel za velké morové epidemie 5. září 1439.

Jakoubkova (v letech 1875–1952, od roku 1952 dodnes Sabinova) Dosud jsme se zabývali pouze živými, dodnes platnými uličními názvy. Nyní však budeme muset učinit výjimku, abychom nebyli ochuzeni o jednu z klíčových postav počátku husitského hnutí, o muže, který dal husitství jeho symbol – kalich. Ale jak došlo k tomu, že byl nahrazen 33

kontroverzní postavou literáta, revolucionáře a konfidenta? Pro Karla Sabinu tehdy mluvil jeho správný, tj. proletářský původ (i když se za něj sám styděl, vydávaje se za nemanželského syna polského šlechtice) a neskrývané sympatie k socialistickému hnutí. Spolupráce s tajnou státní policií (byť rakouskou) již na závadu nebyla. Ale proč se jeho obětí stal právě Jakoubek ze Stříbra? Každá revoluce totiž musí mít své odhalené renegáty a zrádce. A kádrovák starších českých dějin Zdeněk Nejedlý na základě několika (zdaleka ne tak jednoznačných) formulací Aloise Jiráska tento cejch vypálil právě mistru Jakoubkovi. O Jakoubkově původu víme jen málo. Tušíme, že se narodil někdy kolem roku 1375 v západočeském Stříbře. Potkáváme ho až coby Husova spolužáka na pražské univerzitě. Roku 1393 to dotáhl na bakaláře, o čtyři roky později na mistra a v roce 1405 již musel být vysvěcen na kněze, jelikož byl ustanoven oltářníkem v kostele sv. Štěpána na Novém Městě. Tehdy jej však více přitahoval univerzitní život, kde se naplno pustil do studia Jana Viklefa a po boku Jana Husa se stal jedním z nejzapálenějších bojovníků za jeho učení. Nebral přitom ohledy, neuznával kompromisy, vždy si plně stál za svými názory a nebál se je veřejně říkat. Roku 1407 při kázání v Křišťanově kostele sv. Michala na Starém Městě prohlásil za příčinu všeho neštěstí církve její bohatství, a pokud se ho církev dobrovolně nezřekne, je světská moc povinna zakročit a majetek zabavit. Dne 28. července 1410 po veřejném spálení Viklefových knih společně s Husem vystoupil na jeho obranu. Roku 1412 prohlásil papeže Jana XXIII. za antikrista; tento výrok pak byl připsán na vrub Husovi. Když se 11. října 1414 Jan Hus odebral ke koncilu v Kostnici, mistr Jakoubek, považovaný za jeho zástupce, zůstal v Praze. Tím se mu náhle uvolnily ruce a odhodlal se ke svému životnímu kroku. Na svých kázáních veřejně vyhlašuje, že svátost oltářní má být všem, tedy i prostému lidu, podávána pod obojí způsobou… Abychom si osvětlili, o co vlastně šlo. Podle Matoušova evangelia Kristus při poslední večeři svým učedníkům lámal a podával chléb se slovy „vezměte a jezte, toto jest tělo mé“ a rovněž nechal kolovat kalich vína „pijte z něho všichni, toto jest krev má“. Podle Jana pak dodal: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ Proto byl při křesťanských shromážděních zaveden zvyk podávání chleba a vína. Původně všem věřícím bez rozdílu, jako se to dodnes praktikuje v pravoslavné církvi. V římské církvi však bylo pro laiky (tedy prosté věřící) od 6. století prohlášeno za rovnocenné přijímání pouze chleba (tzv. pod jednou), neboť i v něm je přítomen celý 34

35

Kristus. Víno – tedy Kristova krev – se navíc prý může snadno znesvětit. A tak byla ve 13. století již definitivně zakotvena praxe, že z kalicha může přijímat pouze kněz. Jakoubkovo podávání pod obojí způsobou zdaleka nevyvolalo v  Praze nadšení. Arcibiskupovu klatbu, kterou kvůli tomu nad Jakoubkem vyhlásil, nebral samozřejmě nikdo vážně. Zaražena byla ale i většina Husových příznivců. Námitky zformuloval mistr Ondřej z Brodu; Jakoubek je sice ihned vyvracel protispisem, ale příliš dalších příznivců si tím nezískal a zůstával stále v menšině. Ostatní dosud váhali, veliký Mistr přece o ničem podobném nekázal… Samotného Husa v Kostnici zpráva o Jakoubkově akci zaskočila. Urychleně napsal z Kostnice „Milý Kubo, nespěchej s tou novotou…“ Jenže se již stalo a nedalo se to vzít zpět. Hus pochopil, že teď stojí před velkým rozhodováním. Přijímání podobojí totiž nepatřilo k prioritám jeho reformního programu. Ale když se postaví proti nebo celou záležitost přejde mlčením, dostane se Jakoubek, jeho největší opora a naděje v Praze, do izolace. A co horšího – dosud jednotná česká reformní fronta se začne rozpadat a celé úsilí nakonec vyústí do žabomyších válek o nepodstatné detaily. Ovšem pokud Jakoubka podpoří, před koncilem si určitě nepolepší. Ba naopak. Jak se nakonec rozhodl, netřeba dodávat… Vraťme se ale za Jakoubkem do Prahy. Přijímání pod obojí si nyní vítězně razí cestu. Rychle se přidávají faráři u  sv. Martina ve zdi, u sv. Mikuláše na Starém Městě a u sv. Vojtěcha na Městě Novém. V kostele sv. Michala dal souhlas jeho samotný správce mistr Křišťan z Prachatic. Ještě v roce 1415 vyvrátil Jakoubek ve své Apologii argumenty koncilního zákazu, který mu z Kostnice došel zároveň s posledním pozdravem mistra Jana. Tělo i krev Páně nadále podával i dětem, včetně kojenců u křtu. (Od 12. století byla totiž v západní církvi zavedena praxe, dle níž je k přijímání třeba dosáhnout jisté rozumové úrovně, tj. minimálně asi 10 let věku.) Odpor veřejnosti viditelně zeslábl, neboť Hus už nežil a Jakoubek se tak stal nejvyšší autoritou. Pražská univerzita se počátkem roku 1417 ještě pokusila vydat zákaz dalších novot, ale nakonec 10. března 1417 veřejně schválila a vyhlásila přijímání podobojí. Po Husově smrti se zdálo, že se Jakoubek postaví na jeho místo. Přímo symbolicky mu bylo svěřeno i kazatelství v Betlémské kapli, jelikož dosavadní kazatel mistr Havlík byl jakožto zavilý nepřítel přijímání podobojí uznán za nehodna tohoto úřadu. Po odchodu radikálů do Plzně a následném založení Tábora zůstal Jakoubek v Praze. A nestal-li se vůdcem, stal se alespoň arbitrem. 36

Dokonale si osvojil umění kompromisu, snad ještě lépe než jeho kolega mistr Křišťan. Po lidových výtržnostech v listopadu 1419 měl Jakoubek lví podíl na formulaci slavných čtyř artikulů pražských, které se staly všeobecně přijatelným základem husitského hnutí. Nebude asi na škodu, když si je připomeneme: 1. Slovo boží budiž od kněží svobodně a bez překážky hlásáno. 2. Svátost oltářní pod obojí způsobou chleba i vína buď podávána všem křesťanům, jimž nepřekáží smrtelný hřích. 3. Duchovní, zanechajíce panování světského nad zbožím a statky časnými, živi buďte dle učení Kristova. 4. Hříchy smrtelné, zvláště veřejné, buďtež stíhány a trestány od těch, kterým to náleží. Jakoubek se ale dostal před těžké dilema. Kristus přece zapovídá veškeré násilí, ale země se ocitla po vyhlášení I. křížové výpravy v ohrožení. Ve sporu s mistrem Křišťanem došel nakonec k závěru, že samozřejmě nikoliv šíření, ale obrana Kristovy pravdy je dovolena i mečem. Tak vlastně podpořil, ne-li přímo inicioval militarizaci Tábora a následné nastolení vojenské diktatury v tomto městě. Definitivně se tím rozešel s důsledným hlasatelem nenásilí Petrem Chelčickým, který byl předtím možná jeho žákem. Při proslulém velikém hádání v domě Zmrzlíkově v Praze 10. prosince 1420 ve sporu s Mikulášem z Pelhřimova schválil užívání ornátů při mši, neboť toto sice nepochází od Boha, nicméně je starobylou zvyklostí, které se není třeba zbavovat, a ostře se postavil proti vůdci táborských pikartů, Martinu Húskovi, zvanému Loquis, jenž popíral reálnou přítomnost Krista v chlebu a vínu při přijímání a obojí považoval za pouhý symbol. Jakoubek totiž stál (na rozdíl od Husa veřejně) na pozicích Viklefovy remanence (jejíž podstata je vysvětlena výše). Ale situace v Praze se začala vyhrocovat, čím dál větší podporu zde získával radikální kněz Jan Želivský. Jelikož se již do Prahy neodvažoval arcibiskup Konrád z Vechty (který se 21. dubna 1421 přihlásil k pražským artikulům), jmenoval 7. července 1421 Čáslavský sněm pro Prahu čtyři duchovní administrátory, totiž Jakoubka, Jana z Příbramě, mistra Prokopa z Plzně a Jana Želivského. Mezi administrátory pražského kněžstva tedy zasedli tři umírnění univerzitní mistři proti radikálovi Janu Želivskému. Ovšem Prokop z Plzně a mistr Příbram tam byli spíše do počtu a vše spočívalo na Jakoubkovi. A mezi ním a Janem se rozhořel tuhý boj; jak se nakonec ukázalo na život a na smrt. Ti dva nebyli nepřáteli odjakživa, naopak, 37

Jan měl po svém příchodu do Prahy v Jakoubkovi jediné zastání a byl považován i za jeho žáka. Další vývoj však znamenal jejich definitivní rozchod. Jakoubek byl totiž nesmiřitelným odpůrcem angažování duchovních ve světské politice či dokonce ve válce. Vždyť již Jan Hus vyzýval kněze, aby nebyli bojovní, nýbrž pokojní. A Jan Želivský byl v Jakoubkových očích tím krvavým knězem…Ale nyní má Jan v Praze drtivou převahu a Jakoubek se musí jen bránit. U sv. Michala podržel mistra Křišťana, jemuž zfanatizovaný dav vyhrožoval utopením. A když Jan Želivský dosadil za pražského hejtmana Jana Hvězdu z Vícemilic, zvaného Bzdinka, svolal Jakoubek nespokojené staroměstské sousedy do Betlémské kaple a společně požadovali omezení jeho moci pražskými konšely. Ale Jan Želivský – byť po debaklu u Mostu a justiční vraždě Jana Sádla z Miličína, Kostelce a Svítkova jeho popularita klesala – se nemínil vzdát. Dne 8. listopadu 1421 zaútočil opět na Křišťanovu faru a poslal tam radikálního kněze Viléma. Jakoubek nato 12. listopadu svolal synodu pražského duchovenstva do Karolina a společně s mistrem Petrem Paynem předložili memorandum, aby byly zachovány dosavadní úmluvy a žádný kněz nebyl bez rozhodnutí administrátorů z fary vyháněn nebo tam dosazován. Ovšem Želivského příznivci, kteří stále měli většinu, prohlásili Jana za jediného administrátora a jen těžko se zbytku jeho odpůrců (většina totiž byla mimo Prahu na tažení proti Zikmundovi) podařilo přidat mu opět tři pomocníky. Prokopa z Plzně a Jana z Příbramě přitom nahradili poněkud radikálnější Jan Kardinál z Rejnštejna a Petr Payne zvaný Engliš. Jakoubek ale zůstal a pochopil, že kabinetní diplomacií již nic nesvede. Rozhodl se proto převzít Janovy metody, shromažďovat své přívržence a pořádat hlučné demonstrace a pochody. A karta se začala obracet, když se po vítězné bitvě u Německého Brodu 6. ledna 1422 vrátili 14. ledna do Prahy konzervativnější měšťané a kališnická šlechta. Byla ustanovena rozhodčí komise, složená z devíti radikálů, devíti konzervativců a Jana Žižky s rozhodujícím hlasem, která 5. února sesadila purkmistra a konšely a vypsala nové volby, přičemž členové tří minulých rad již nesměli kandidovat a nová rada nesměla být po celý následující rok měněna. Duchovenstvo bylo z politiky vyloučeno a byl mu ponechán jen poradní hlas čistě v otázkách víry. Moc Jana Želivského se tím zlomila. Zbylo mu ale ještě dosti síly, aby působil obstrukce a vyvolával konflikty a různice. Jakoubkovi zakrátko došla trpělivost a 7. března podal na radnici žalobu, aniž by tušil, že se to stane vítanou záminkou – následující den 38

byl na Jana Želivského vydán zatykač, a když ho obsílka nezastihla doma, byl 9. března vylákán na radnici a bez soudu ihned popraven. Jakoubek byl ovšem zdrcen, tohle přece vůbec nechtěl… Po rychlé popravě Jana Želivského 9. března 1422 vypukly v Praze krvavé nepokoje a konzervativní městská rada byla smetena. Mluvčím radikálů se stal kněz Vilém, tedy ten, jehož instalaci na faru mistra Křišťana před časem Jakoubek zabránil. Není proto divu, že se za to ocitl v čele proskripční listiny a následně byl i s jinými vypovězen do Hradce Králové. Ale již koncem května byl zpátky v Praze s knížetem Zikmundem Korybutovičem, navrženým na český trůn. Čekaly na něj další tuhé boje, ale s Janem Želivským věroučné spory neměl. Zato s plnou silou propukly různice mezi Prahou a Táborem. Dne 24. června 1423 Jakoubek přijal účast v novém hádání na Konopišti, které jako vždy skončilo bez výsledku a spory pokračovaly. Jeho zásadním protivníkem se stal Petr Payne a Jakoubek, ač jinak úzkostlivě lpěl na učení Jana Husa, na vánočním hádání roku 1426 poprvé výslovně odmítl Viklefovu remanenci. Nečekaný útok pak přišel z druhé strany. Zikmund Korybutovič totiž vytrvale usiloval o smír s římskou církví, v čemž jej podpořila čtveřice konzervativních mistrů: Křišťan z Prachatic, Petr z Mladoňovic, Prokop z Plzně a Jan Příbram. A Jakoubek pochopil, že přitom jen nabízejí rozsáhlé jednostranné ústupky. To pro něho bylo zcela nepřijatelné, rozhodl se proto aktivně vystoupit proti. Kníže sice vytušil, jaké nebezpečí od Jakoubka hrozí, než však mohl zakročit, byl sám 17. dubna 1427 zajat a uvězněn na Valdštejně. A s ním byli do vězení na Staroměstské radnici uvrženi i oni čtyři konzervativní teologové. Jakoubek za několik dnů zařídil jejich propuštění, ale tradiční deportaci do Hradce zabránit nemohl. Především však nechtěl nastolovat nějakou revoluční diktaturu ve stylu Jana Želivského. V květnu se proto rozhodujícím způsobem podílel na stylizaci a vyhlášení Artikulí pro zachování svornosti a pokoje, které umožnily pokojné soužití husitů. To zároveň bylo jeho poslední veřejné vystoupení. Úřad přenechal svému nástupci Janu Rokycanovi, sám se uchýlil do ticha své pracovny v domě vedle Betlémské kaple a po zbytek života se plně věnoval spisování. Tehdy vznikla jeho slavná Česká postila, Traktát o pláči Jeremiášově a řada dalších děl na aktuální témata. Aby se zbavil posledních výčitek, přesvědčí Rokycanu o nutnosti zahájit jednání o znovupřijetí mistra Křišťana a jeho společníků, jejich návratu se však již nedožil. Zemřel 9. srpna 1429, obklopen přáteli 39

– Janem Rokycanou, Petrem Paynem (s nímž se již stihl usmířit) a řadou dalších. Ti také sepsali a rozmnožili jeho poslední řeč, nabádající k rozvaze a opatrnosti – Confessio circa agonem.

Příbramova (od roku 1930, v roce 1947 připojena k ulici Na Hlídce) Zastavme se ještě u jednoho dnes už historického uličního názvu a seznamme se s dalším slovutným mistrem pražské univerzity, reprezentantem středu, či již spíše husitské pravice. Jan z Příbramě (častěji zvaný prostě Jan Příbram) patřil k mladší generaci husitských teologů. Poprvé se s ním setkáváme až roku 1408, kdy se ještě jako student účastnil slavného shromáždění univerzitního národa českého v domě U Černé růže. Na bakaláře to dotáhl o rok později a v roce 1413 se stal mistrem svobodných umění. Po Husově smrti se spolu se staršími kolegy Křišťanem, Jakoubkem a Prokopem z Plzně dostal do čela pražské strany, jejímž hlavním řečníkem byl i v disputaci s delegáty krále Zikmunda na Menším Městě pražském po bitvě na Vítkově 25. července 1420. Při tom se dostal do ideových konfliktů s kněžími táborskými. V prosinci téhož roku na schůzce v domě Petra Zmrzlíka prohlásil 76 táborských artikulů za bludné, čemuž vzápětí dodal i literární výraz ve vášnivém spisku Contra articulos Picardordum, který doplnil traktátem De ritibus missae (O mešním obřadu), v němž obhajoval ty praktiky, které táboři zavrhli. V červenci 1421 byl po Čáslavském sněmu zvolen synodou českého kněžstva jedním ze čtveřice administrátorů, ovšem již v listopadu se ho Janu Želivskému podařilo sesadit. Na hádáních s tábory roku 1423 na Konopišti a v roce 1424 v Praze vystoupil jako jejich nejrazantnější odpůrce, a když se přitom dovolávali Viklefa, neváhal jeho učení o remanenci označit za kacířské. To vyvolalo zděšení i mezi většinou pražanů. Pobouřen byl zejména Viklefův krajan Petr Payne, ale i Jakoubek a Jan Rokycana. Vždyť kdyby byl kacířem Viklef, bylo by snadné prohlásit za kacíře i Husa. Pochopení našel Příbram jen u Křišťana a Prokopa z Plzně. Nápadník českého trůnu Zikmund Korybutovič, usilující o kompromis s Římem, jim proto poskytnul ochranu a všemožnou podporu. Jenže ten v půlce dubna 1427 padl a Příbram a jeho kolegové byli uvězněni. Jakoubkovou přímluvou byl zakrátko trest zmírněn na vypovězení z Prahy; Příbram se patrně uchýlil do Žatce. Ve vyhnanství 40

sepsal Knihy o zarmouceních velkých církve svaté i každé duše věrné, v nichž církevní rozvrat v Čechách i své osobní zoufalství připodobňuje k  obrazům z  Apokalypsy, a  několik drobnějších spisů, nejzajímavější je asi česky psaný Život kněží táborských, obsahující řadu pikantních podrobností. Do Prahy se vrátil až po uzavření smíru v srpnu 1429, kdy okamžitě přijal veřejné hádání s Petrem Paynem. To skončilo nerozhodně a soudci oběma nařídili roční klid. Tehdy vzniklo jeho poslední známé dílo De professione fidei et errorum revocatione (O vyznání víry a odvolání bludů), v němž se již téměř zcela postavil na pozice katolické církve. Ponechal si jen přijímání podobojí (ovšem včetně dětí hned od narození). Na dalších pět let se pak uchýlil do ústraní a jeho stopa mizí… Z historického šera mistr Příbram vystupuje až na samém sklonku válek. Opět přichází jeho čas, situace si nežádá radikály, nýbrž muže kompromisu. Počátkem roku 1434 byl prokazatelně zpátky na pražské univerzitě a veřejně se hlásil ke kompaktátům, dokonce dříve, než byla tato v Čechách veřejně přijata. Kompaktáta, tedy okleštěné a spoustou podmínek doplněné znění pražských artikulů, na němž se dohodli čeští delegáti s Koncilem basilejským 30. září 1433, se nadále staly smyslem jeho života. A on nepřipustil nic více, ale také nic méně. Ostře vystoupil proti Korandovi a Englišovi, kteří i nadále pokračovali v táborské praxi mší bez ornátů, ale stejně tak, když cítil svévoli strany pod jednou, neváhal si v dubnu 1437 stěžovat přímo císaři Zikmundovi. V témže měsíci byl rovněž biskupem Filibertem ustanoven farářem u sv. Jiljí na Starém Městě pražském a v červenci byl s českou delegací vyslán ke koncilu v Basileji k vyjasnění některých sporných bodů ohledně přijímání podobojí. Vrátil se však s prázdnýma rukama. Po smrti Křišťana z Prachatic byl v listopadu 1439 ustanoven do jeho úřadu správce českého duchovenstva spolu s Prokopem z Plzně. Husitského kandidáta na pražského arcibiskupa Jana Rokycanu zpočátku nijak nepodporoval, měl s ním totiž jisté spory z dřívějška, ovšem oba vbrzku našli společného nepřítele, jímž tradičně byli táborští kněží. V červnu 1443 oba svorně proti nim vznášejí žalobu, která je pak veřejně projednávána na shromáždění v Kutné Hoře. Příbram a táborský Václav Koranda se tam do sebe ostře pustili ohledně vyznání víry a pražský novoroční sněm r. 1444 pak dal za pravdu Příbramovi a Rokycanovi. Po dobytí Prahy Jiřím z Poděbrad 3. září téhož roku přenechal svůj úřad správce duchovenstva Rokycanovi a 20. prosince Příbram na své faře u sv. Jiljí zemřel. 41

Krásova (od roku 1885) Pražský měšťan Jan Krása, od roku 1382 držitel domu U Věnečku na Dobytčím trhu (dnes v areálu nemocnice na Karlově náměstí), v letech 1390–1413 několikrát zvolený konšelem Nového Města, měl smůlu – a z hlediska historické paměti vlastně štěstí, že se ocitl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Tento přesvědčený stoupenec Husa a kalichu se totiž koncem zimy 1420 vypravil za obchodem na výroční trh do slezské metropole Vratislavi. Možná ani netušil, že právě tam se nachází římský, uherský a bohdá již brzy i český král Zikmund, shromažďující křížovou výpravu proti nevěrným Čechům. Každopádně ale tady byl odhalen a bryskně dodán k útrpnému výslechu papežskému legátu Filibertovi, biskupovi luckému. Když pak po vzoru svého velikého mistra odmítl odvolat a veřejně vyznat víru pod jednou, byl 15. března odsouzen k smrti, vláčen za koněm až za město a tam upálen. Spokojený Zikmund pak vytáhl vstříc dalším skvělým vítězstvím…

Jana Želivského (od roku 1951, předtím 1930–1951 Mladoňovicova) a bývalá Želivského (od roku 1872, r. 1951 sloučena s Chlumovou) Jak jsme se již zmínili, název ulice Želivského je jedním z oněch stěhovavých, který na Žižkově najdete. Původní krátká ulice Želivského (dnes část Chlumovy) se tehdejším politrukům zdála nedůstojnou revolučního vůdce pražského proletariátu, a tak vyvlastnili širokou třídu „pravičákovi“ Petru z Mladoňovic. V padesátých letech 20. století byl Jan Želivský kladen na roveň Husovi i Žižkovi (na rozdíl od nějž neměl nesprávný feudální původ) a stavěly se mu pomníky, ačkoliv jeho skutečná podoba není známá, takže na každém vypadá jinak. Historicky plně doložené jsou pouze poslední tři roky jeho života, a to 1419 až 1422. O tom, co bylo předtím, se můžeme jen dohadovat. Narodil se v poslední čtvrtině 14. století, možná v Humpolci. Vzdělání a kněžské svěcení nejspíše získal v blízkém premonstrátském klášteře v Želivi. To ovšem zase vyplývá jen z jeho jména, ověřit si to v písemných záznamech nemůžeme, jelikož klášter byl dvakrát za sebou (1420 a 1424) vypálen a důkladně vypleněn husitskými vojsky. V Praze je jeho působení poprvé doloženo v únoru 1419, je však pravděpodobné, že sem musel přijít již na podzim roku předchozího. Univerzita ho 42

nelákala, namísto studií začal ihned kázat, nejprve u sv. Štěpána na Novém Městě a po nuceném navrácení většiny pražských kostelů katolíkům 25. února 1419 byl přeložen do nedokončeného chrámu Panny Marie Sněžné, dosud náležejícího řádu obutých karmelitánů. Ten patřil spolu se sv. Ambrožem na Novém Městě a sv. Benediktem na Starém Městě mezi poslední tři kostely, v nichž přijímání pod obojí zůstalo tolerováno. Téměř všeobecný zákaz mu proto přivedl zástupy posluchačů, určitě více, než měl svého času Jan Hus. A kazatel ze Želiva jejich očekávání rozhodně nezklamal; jeho nejoblíbenějším tématem se stalo biblické Zjevení sv. Jana neboli Apokalypsa, na jehož základě rozvíjel své chiliastické vize, tedy líčení rychle se blížícího konce světa. Velkou část těchto kázání známe i dnes, druhá a třetí kniha Postily jsou totiž jeho jediným dochovaným dílem. Ale na rozdíl od Husa, Milíče i dalších předchůdců zakrátko s pouhým kázáním slova nevystačí a odhodlává se k přímé akci. Den 30. červenec zahájil ohnivým kázáním, načež se postavil do čela rozvášněných posluchačů a vedl je ke sv. Štěpánu, odkud již katolický kněz Václav uprchl do Jihlavy. Vylámali vrata a na znovudobytém území Jan vykonal služby boží pod obojí způsobou. Dav se nerozešel a dále pokračoval k blízké Novoměstské radnici s cílem osvobodit své bratry, zadržené při demonstracích ve výroční den Husova upálení 6. července. Následovaly notoricky známé události – z okna radní síně údajně vyletěl kámen na kněze s monstrancí a za chvilku na oplátku letěli i proradní konšelé… Slavná a na rozdíl od reprízy po 200 letech i úspěšná pražská defenestrace byla prvním z řady zásahů Jana Želivského do samosprávy pražských měst. Nutno však dodat, že z úřadu i oken vyhození radní nebyli demokraticky zvoleni, nýbrž dosazeni králem Václavem IV. na nátlak bratra Zikmunda pod záminkou oněch masových výročních demonstrací 6. července. Na osiřelou radnici nyní zasedli čtyři prozatímní hejtmani s rozsáhlými policejními pravomocemi, avšak velmi rychle byli skutečně zvoleni noví konšelé, a to na svou dobu nejdemokratičtějším způsobem, totiž tzv. velkou obcí, tedy na shromáždění všech plnoprávných měšťanů. Dne 2. srpna jejich volbu potvrdil i král. Po zbytek roku 1419 Želivský opět hřímal k masám z kazatelny a ponoukal je k útokům na bezbožné cíle. Největší kořistí se stal rozlehlý klášter kartuziánů Mariánská zahrada na dnešním Smíchově, téměř srovnaný se zemí 17.–19. srpna. Nezapomněl si ale zamést ani na svém dvorku, v rajonu obou svěřených kostelů. Hned 20. 8. byl zničen klášter karmelitánů u Panny Marie Sněžné, kolem sv. Štěpána sice žádné 43

kláštery nejsou, hněv lidu ale 19. srpna dopadá na vyhlášené nevěstince, nakupené v dnešní Krakovské ulici. Janovy sympatie patří venkovským husitům, své místo ale vidí v Praze a Prahu proto neopustí, ani když v zimě 1419/1420 radikálové odcházejí do pěti vyvolených měst a zakládají Tábor. Na jaře 1420 se však k Praze blíží zavržený dědic trůnu, německý a uherský král Zikmund, v čele obrovské křížové výpravy. A byl to patrně Jan Želivský, kdo 3. dubna svolal společné shromáždění staroměstské a novoměstské obce, které přijalo usnesení, že společnými silami bude hájit kalich proti každému. Jan zároveň využil svých konexí mezi tábority, kteří rychle přispěchali na pomoc. Avšak v samotném průběhu bojů se Jan Želivský úplně ztrácí. Rozhodně nebyl oním knězem, který v kritické fázi přivedl střelce na pomoc napadeným srubům na Vítkově, jak se traduje. Jan se znovu objevil těsně před odchodem táboritů (22. srpna), když zorganizoval další radniční převrat, tentokrát na Starém Městě. Tamní městská rada byla sice bezesporu zvolena demokraticky, avšak v Janových očích měla zásadní chybu – nesouhlasila s tábority. Jak píše Vavřinec: „Proto 18. dne srpna, tj. v neděli po Nanebevzetí Panny Marie, kněží na kazatelnách oznámili na naléhání některých z obce, aby se sešli téhož dne po obědě na radnici k projednání důležitých věcí, o kterých však nebylo starším obce nic známo. A když se tak stalo, vzal pan Jan, kazatel na Písku, s vůlí navedené obce konšelům pečeť Starého Města a odevzdal ji novému purkmistrovi a konšelům a od něho a obce zvoleným.“ Radikální staroměstská rada, dosazená pučem Jana Želivského, vydržela přesně čtvrt roku. Dne 19. listopadu proběhla na Starém Městě nová volba, v níž zvítězili umírnění, a radnice byla stoprocentně obměněna. Ze svých sousedů si ihned vzali příklad Novoměstští, tady ale z podefenestrační rady tři přetrvali – Jan Plzeňský, Beneš písař a Mařík soukeník. Jana přitom potkalo další ponížení – 5. srpna totiž táboři předložili pražanům memorandum s dvanácti body, z nichž devátý pravil „aby (univerzitní) mistři byli zcela poddáni právu božskému, aby své zápisy pořizovali podle vůle Boží a ukládali je na radnici, aby byly zkoumány podle zákona Božího“. Tím by Želivský získal naprostou kontrolu nad univerzitou. Po odchodu táboritů a změnách na radnicích je ale tento absurdní požadavek smeten ze stolu, vždyť kde by zůstala autorita vysokého učení a akademické svobody, na nichž si tak zakládali mistři Hus i Jeroným? Roztrpčený Želivský se stáhl do ústraní, nezúčastnil se ani slavného hádání u Zmrzlíků před Vánocemi 1420. 44

Na scénu se vrátil až na jaře 1421, opět ve spolupráci se svými táborskými bratry. Spojené pražsko-táborské vojsko vytáhlo směrem na východ s cílem pacifikovat tamější odpůrce. Jan Želivský je jmenován jako director exercitus, tedy ředitel či spíše správce vojska. Smysl a účel této funkce, kterou později v Táboře zastával Prokop Holý neboli Veliký, a ve vojsku sirotčím Prokop Malý neboli Prokůpek, dnes není přesně znám. Zdá se, že nebyl vrchním vojenským velitelem, jemuž by byli podřízeni hejtmané (to bylo dokonce výslovně zakázáno třetím pražským artikulem, zakazujícím světské panování kněží), nýbrž mu spíše příslušel hlavní ideový dozor, byl tedy něčím na způsob nechvalně známých politruků z doby nepříliš dávné. Drtivá síla spojených vojsk se nesetkává s vážnějším odporem a „nesmiřitelný Jan“ ukazuje svoji milostivou tvář. Dne 24. dubna odpouští bez boje kapitulujícím kutnohorským měšťanům, kteří před rokem hostili krále Zikmunda a 200 příznivců kalicha naházeli do šachet. Dne 10. května je mezi Prahou a Kutnou Horou dojednáno usmíření a všichni společně zpívají „Tě Boha chválíme“. O několik dnů později u Jaroměře klečí před Janem Čeněk z Vartenberka, který zradil ve chvíli nejtěžší, když vydal Zikmundovi Pražský hrad. I jemu je odpuštěno a jeho korouhev sňata z pranýře na Staroměstském náměstí, kam byla po jeho zradě pověšena. Do Prahy se Jan Želivský vrátil jako triumfující vítěz. Na poli politickém ale již tak úspěšný není. Na sněmu konaném v Čáslavi ve dnech 3.–7. června je sice spolu s Janem Příbramem jmenován duchovním rozhodčím, těžko však může souhlasit se složením dvacetičlenné zemské vlády, do níž se dostal nejen Čeněk z Vartenberka, ale dokonce i Oldřich z Rožmberka a Jindřich Berka z Dubé. Po návratu z Čáslavi proto přistupuje k obvyklému scénáři – 30. června zvoní zvony u Panny Marie Sněžné, davy novoměstských se dávají na pochod ke Staroměstské radnici, konšelé obou měst jsou sesazeni, vlády ve městě se provizorně ujímají čtyři hejtmani a 2. července je zvolena nová třicetičlenná rada, poprvé společná pro Staré i Nové Město. O dva dny později se sešla svatoprokopská synoda a Jan byl spolu s Jakoubkem, Příbramem a Prokopem z Plzně ustanoven administrátorem duchovenstva. Na dovršení svého vítězství se rozhodl k novému velkolepému vojenskému tažení. Počátkem července 1421 zamířil s většinou pražského polního vojska na sever, aby pomohl Žateckým a Lounským, zle utiskovaným svými mosteckými sousedy a Mikulášem Hasištejnským z Lobkovic zvaným Chudý. Tentokrát již nejen jako duchovní vůdce, nýbrž i jako vrchní vojenský velitel. 45

Město si na chvíli oddechlo. Nejprve se vrátila kuráž pražským ženám. Ty přišly s peticí, požadující návrat svých oblíbených kazatelů (i Křišťana z Prachatic), které Želivský odvolal z jejich kostelů, a obsadily radnici. Janem dosazení městští radní z nich byli zoufalí, ale museli kapitulovat. A vzápětí se rozjel kolotoč restitucí. Táborští kněží Prokop Holý a Filip, dosazení ke kostelu sv. Petra na Poříčí, byli uvězněni. Byla ustavena stočlenná komise k pátrání po pikartech (husitských extrémistech) a zakrátko se mohla chlubit prvním výsledkem – 23. července byl odhalen staroměstský měšťan Václav Švec, který se ke svátosti oltářní neuctivě obrátil zadnicí, a ještě téhož odpoledne byl upálen v sudě. Po tomto skutku ale pražskou obec pojala hrůza a hned následujícího dne byla vydána vyhláška, že ten, kdo svého souseda nečestně obviní z pikartství, bude sám potrestán se stejnou přísností. Jan Želivský byl o všem informován, ale nemínil se tím zatím zdržovat. Jeho výprava se vyvíjela standardním způsobem – vypálili klášter cisterciaček v Doksanech, klášter benediktinek v Teplicích a mužský cisterciácký klášter v Oseku, odkud mniši stačili uprchnout. Dobyty byly hrady v Duchcově a v Bílině, tam padl do zajetí i jeho velitel Ramphold z Gorenze. Po zprávách o pádu Bíliny se v Praze městští radní 22. července rozhodli vyslat Janovi na pomoc další sbor, do něhož byli povinně zařazeni všichni nepohodlní pražští i v Praze se zdržující přespolní radikálové. Spojená pražská vojska pak přitáhla před svůj hlavní cíl Most a obsadila horu pod hradem. Pražané zasypali hrad deštěm kulí a spálili kus předhradí. Hradní posádka tím byla zastrašena a navrhla vydání hradu výměnou za volný odchod. S tím však rozhodně nesouhlasil Jan Želivský: „Co by nám bylo platno nechat je zde odejít a pak jich na jiném hradě znovu dobývat?“ Všem bylo jasné, že osud mosteckého hradu je zpečetěn. Římský král Zikmund ale nezahálel… Zikmund vytušil jedinečnou příležitost, když viděl nekompletní husitské vojsko v blízkosti saských hranic, navíc bez obávaného Jana Žižky. A tentokrát ani nemusel nosit na trh vlastní kůži. Urychleně proto napsal do Míšně saskému kurfiřtovi Friedrichu I. zvanému Svárlivý, který dal v rekordně krátkém čase dohromady míšeňské vojsko, cestou se k němu připojil jeho švagr Vilém III., vévoda brunšvicko-wolfenbüttelský, překročili české hranice, kde na ně již čekali Zikmund Děčínský z Vartenberka, Hynek Hlaváč z Dubé a onen Mikuláš Hasištejnský z Lobkovic zvaný Chudý a společně zamíří k obleženému Mostu. 46

47

Zprávy o blížících se Míšňanech vyvolaly v husitském vojsku radostné pozdvižení. Blíží se k nám bohatá kořist! A už si tuto kořist předem rozdělovali, což se neobešlo bez hádanic a vzájemných potyček. Míšeňští bojovníci totiž měli po debaklu na temeni Vítkova v Praze tu nejhorší pověst, všeobecně se jim říkalo „myšané“ či „myši“. Saské vojsko u Mostu dosáhlo řeky Bíliny, vstříc proti němu vyrazili husité-pražané… Co se ale odehrálo pak, zůstává dodnes záhadou. Podle mosteckého kronikáře mistra Jana Lvova (latinsky Johannes Leonis) střelec z městských hradeb poranil koně husitského praporečníka, jeho kůň začal jankovatět, čímž vyvolal zmatek v řadách pražanů. Toho využili Míšňané a zahnali rozvrácené husitské šiky na útěk. Podle některých dnešních historiků však ve skutečnosti byl tento tah fingovaný s cílem vylákat míšeňskou jízdu do úzké rokle, a tam na ni zaútočit. Tato lest však nevyšla, Friedrich I. je pronásledovat nezačal, snad skutečně léčku prohlédl, spíše ale byl zaskočen nenadálým zvratem. Velení převzal Vilém III., který se opatrně za husity pustil. Ti mezitím ustoupili podél mosteckých hradeb do svého ležení a uzavřeli se ve vozové hradbě. Vévoda brunšvický se však nenechal strhnout k bezhlavému nájezdu na vozovou hradbu, což se o pět let později stane osudným jeho krajanům u nedalekého Ústí nad Labem. Namísto toho se kolem pražského tábora rozpoutala víceméně vyrovnaná řež, pražští dělostřelci se přitom sice snažili proti útočníkům obrátit obléhací děla a praky, při nízké kadenci tehdejších zbraní ovšem asi větší ztráty způsobit nemohli. Podle Vavřince z Březové padlo celkem 1000 osob, podle historika V. V. Tomka z toho bylo 400 pražanů a 600 Míšňanů. A ať už byl útěk za dne fingovaný nebo ne, noční útěk pražanů je tvrdou realitou. Již podruhé překvapení Míšňané totiž ráno našli pražské ležení liduprázdné, zato plné všemožného válečného materiálu, vozů, dvou praků, dvou těžkých bombard i zásob potravin, píce a střelného prachu. Důvod nočního útěku husitů dosud historici věrohodně nevysvětlili. Radost v osvobozeném Mostě byla nesmírná. Vždyť i nebesa stála na jejich straně a záchranu jim přinesla 5. srpna, na svátek Panny Marie Sněžné, patronky města, a zároveň tak ztrestala Jana Želivského, který chrám P. Marie Sněžné na Novém Městě pražském znesvětil. (Tak píše Jan Lvův, podle Vavřince z Březové však k bitvě došlo až o den později, 6. srpna 1421, tedy na svátek sv. Sixta.) O to krušnější byl návrat pražanů, jak píše Vavřinec: „celé město bylo zarmouceno, plakali ženy i sirotci“. Zatímco pražané truchlili, na severu se Němci radovali: karta se obrací, konečná porážka husitů se blíží! Z této iluze 48

je však rychle vyvedl Jan Žižka, kterému se zrovna tou dobou nejlepší pražští lékaři marně pokoušeli zachránit oko, vystřelené u Rábí. Bez ohledu na slepotu sebral tři čtvrtiny pražského vojska (pokud by tento údaj byl pravdivý, pak Želivský stál u Mostu s pouhou jednou čtvrtinou) a rychle vyrazil směrem k Lounům s cílem posbírat zbytky předchozí výpravy, rozprchlé po okolních lesích. Vítězní Míšňané dále nečekali a hbitě se z Čech „vyhostili“ (autentický dobový termín). Avšak ani Žižka se nepokusil dobývat Most a poslal pražanské vojsko domů. Jisté však je, že nyní byl Želivský u Žižky definitivně vyřízen: nejenže jako kněz soustavně porušuje artikul o zákazu světského panování, ale ještě tak katastrofálně diletantským způsobem! Po Žižkově odchodu Janovi ze Želiva rychle otrnulo. Vrátil se k civilní politice, v níž pomocí svého demagogického vlivu na masy pražské chudiny dosáhl podstatně větších úspěchů. Záminkou se mu stal sněm, svolaný na 17. srpen do Českého Brodu. Jan předvídal zradu panstva v čele s nespolehlivým Čeňkem z Vartenberka a zejména ostře nesouhlasil s projednáváním litevské kandidatury na český trůn. Nejprve dosáhl přeložení sněmu do Kutné Hory a ten pak obeslal jen nezplnomocněnými pozorovateli. Pohoršení sněmovníci proto vysílali do Prahy delegaci vedenou husitskými pány Oldřichem Vavákem z Hradce a Janem Sádlem z Kostelce. Po údajně ostré výměně názorů se nakonec Jan přece jen uvolil delegovat na sněm konzervativní mistry Prokopa z Plzně a Jana z Příbramě. To už ale byl jeho poslední ústupek. Nyní přešel do drtivého protiútoku. Dne 19. října opět duní zvon u Panny Marie Sněžné, Jan vystoupil se zdrcující obžalobou zrádného panstva a vyzval shromážděný dav k volbě nového celopražského hejtmana, v níž zvítězil Janem předem pečlivě vybraný „nový rytíř“ (patrně pasovaný po bitvě o Vyšehrad), Jan Hvězda z Vícemilic, řečený Bzdinka (toto zvukomalebné staročeské slovo můžeme přeložit rovněž zvukomalebným novočeským Pšouk). Bzdinka, jemuž jsou podřízeni čtyři podhejtmani (dva za Nové a dva za Staré Město), vydal nový vojenský řád, který po mostecké lekci obsahoval drakonické tresty za zběhnutí z boje a oba Janové, ze Želiva i z Vícemilic nastolili v Praze tuhou diktaturu, jejíž první obětí se stal třetí Jan, starý husita Jan Sádlo z Miličína, Kostelce a Smílkova. Jan Sádlo z Miličína a Smílkova, sezením na Kostelci (dnešním Zbořeném) byl český pán, původně milec Václava IV., roku 1407 jmenovaný královým komorníkem. Záhy však podlehl kouzlu Jana Husa a stal se jeho mocným ochráncem a pevným přívržencem. Po Husově 49

upálení pečetil 2. září 1415 stížní list do Kostnice a byl za to sám prohlášen za kacíře, přesto se roku 1417 stal purkrabím na Bezdězu a vzápětí na to nejvyšším lovčím a purkrabím karlštejnským. Nový král Zikmund jej sice ze všech úřadů sesadil, avšak Jan Sádlo čelil obvinění ze zrady a z tajného spiknutí právě se Zikmundem. Jak k tomu došlo? Janu Želivskému ležel Sádlo v žaludku poté, co mu vyčetl ono soustavné porušování artikulu o zákazu světského panování kněží. Oficiálně ho ale mohl obvinit pouze za neúčast na pražském tažení v září ke Slanému. To by však samo o sobě sotva stačilo a jelikož Jan Sádlo se patrně zdráhal po zkušenostech s vojenským uměním Želivského, bylo potřeba dokázat, že to byla záměrná sabotáž po tajné dohodě se Zikmundem. A korunním důkazem se měl stát Zikmundův důvěrný úpis z 27. března 1420, který se neznámou cestou dostal Želivskému do rukou. Ve skutečnosti šlo o čistě majetkovou záležitost – Jan Sádlo byl totiž v přátelských vztazích s posledním litomyšlským biskupem Alešem z Březí a půjčil mu značnou finanční částku na obnovu a rozvoj hospodářství, kterážto měla být splácena z výnosu biskupských důchodů. Začátkem roku 1420 však Jan i Aleš pochopili, že dny biskupství jsou sečteny a jeho majetek bude brzy rozchvácen okolní šlechtou. Aby tedy o vložené peníze nepřišel, bylo třeba požádat Zikmunda o zástavní listinu na statky biskupství. Pozdějším kritikům sice neuniklo, že se Zikmundem jednali až po upálení měšťana Jana Krásy, nutno však připomenout, že Sádlo byl na rozdíl od Krásy stavu panského, což mu u římského krále patrně zaručovalo jistou imunitu. Není známo, zda Jan Sádlo tušil, že jeho soudci již mají tento doklad k dispozici. Nicméně pro jistotu požádal pražskou městskou radu o vydání ochranného listu. A 20. října (tedy den po převratu a nastolení Jana Bzdinky!) se vybaven tímto glejtem a doprovázen svými bratry Petrem a Purkartem z Janovic vydal do Prahy. Ještě téhož večera byl na Staroměstské radnici navzdory glejtu sťat. Navzdory tomu, že pražská městská rada vůbec nebyla oprávněná soudit osoby stavu panského. Nikdy se neptej, komu zvoní hrana… Jan Želivský netuší, že právě proběhla generálka na jeho vlastní popravu. Zdálo se, že dvojice Želivský – Bzdinka má v Praze neotřesitelnou pozici. Oponovat se jim odvažovala jen hrstka univerzitních teologů. S mistrem Křišťanem z Prachatic, který si dovolil napsat jakýsi kritický list, bylo poměrně snadné pořízení. Dne 8. listopadu se po obědě na Janově kázání shromáždilo několik stovek mladých posluchačů, kteří se pak patřičně poučeni, posíleni a rozpáleni vydali ke kostelu 50

svatého Michala, kde byl Křišťan farářem. Kostel i s farou obklíčili, vyhrožovali vypálením a mistru utopením, ale po hodině vulgárního skandování z nich emoce vyprchaly a v klidu se rozešli. Ovšem teď již nebyl problém dosadit na Křišťanovu kontrolu jako spolukněze Viléma, stoprocentně oddaného Želivskému. Odolával jen Jakoubek ze Stříbra. Ten 12. listopadu svolal synodu pražského duchovenstva, na níž byly zakázány veškeré novoty v liturgii a zároveň odsouzeny Želivského svémocné zásahy do obsazování pražských far. Na podporu Jana Želivského ale zazněl mohutný „hlas lidu“ a provolal jej za jediného správce pražského kněžstva. Naoko dojatý Jan se pak nechal přemlouvat a nakonec skromně podotkl, že na tak veliký úkol sám nestačí, a přibral si za pomocníky Jakoubka, Jana Kardinála a Petra Engliše. Začala se však přiostřovat válečná situace, Zikmund ovládl většinu Moravy a valil se do Čech. Dne 1. prosince dorazil Praze na pomoc Jan Žižka, ale hned o týden později vytáhne v čele spojených vojsk směrem ke Kutné Hoře. Želivský pak využil poslední příležitost a na shromáždění veliké obce zavedl dosud nejradikálnější liturgickou reformu, kdy z kostelů vyloučil prakticky vše, co není přímo v Bibli. Dne 14. ledna 1422 se Žižka vrátil, ověnčen týden starými vavříny slavného vítězství u Německého (dnes Havlíčkova) Brodu a začal vymetat ten „Augiášův chlév“. Nejprve byla sestavena rozhodčí komise po devíti mužích (tzv. ubermanech) z řad radikálů, mezi nimiž je i Bzdin­ka, i konzervativců; devatenáctým s rozhodujícím hlasem se stal samotný Jan Žižka. Ti pak 5. února sesadí dosavadní městskou radu a vyhlásí nové volby, přičemž kandidovat nesmějí ani bývalí členové konzervativní rady, ani obou Želivského radikálních rad. Aby se rozředili radikální zástupci z Nového Města, byla mezi oběma radnicemi, Staroměstskou a Novoměstskou, dohodnuta vzájemná výměna poloviny konšelů. Nově zvolení městští radní 9. února odvolali nejvyššího hejtmana Jana Hvězdu z Vícemilic a na jeho místo byl zvolen moravský pán Hašek Ostrovský z Valdštejna. Kdysi Zikmundův přívrženec pražanům vděčil za ušetření života, když jej po bitvě u Vyšehradu vzali do zajetí, ale za dva roky opět změnil dres a pod velením Albrechta Rakouského obléhal husitskou posádku v Dolanech u Olomouce. Jan byl sesazen a zbaven všech hodností. Zůstávala mu však zbraň nejmocnější – jeho hlas. Byl totiž kazatel a jako superhvězda v tomto oboru snadno dokázal manipulovat veřejným míněním. Masy novoměstské chudiny dychtivě čekaly na každý jeho povel. 51

Jakoubek ze Stříbra to dobře věděl, neboť byl sám kazatel (byť zdaleka ne tak populární). Odhodlal se proto zakročit a 7. března podal na Jana k městské radě stížnost, opíraje se přitom o články narovnání z 5. února „aby žádný kněz v zlém domnění a kněz krvavý neměl svobody v sloužení ani v kázání, leč by se před obcí vyčistil a zjevné pokání činil“ a „ kdo by bouřil kterou obec, má od hejtmanů, purkmistrů a obcí trestán býti, z obcí vyhnán a trpěn nemá býti“. Jeho cílem tudíž evidentně bylo vypovědět Želivského z Prahy, městští radní se však s ním rozhodli skoncovat definitivně. Je neuvěřitelné, že se absolutně nepoučili z případu Jana Husa: likvidace miláčka lidu se rovná sebevraždě a vede do katastrofy! Dne 8. března byl vyslán ke kostelu P. Marie Sněžné posel, Želivského však nezastihl, tudíž ho pozvali až na druhý den, opět po kázání. Dne 9. března se tedy Jan Želivský vypravil na Staroměstskou radnici. Záminkou měla být porada, kam má pražské vojsko vytáhnout, zda na Moravu, k hradu Krasíkovu nebo na pomoc táborům. Nyní měl Jan zbystřit – podle narovnání totiž kněz mohl být přizván ke konzultaci pouze ve věcech víry, v žádném případě ne ohledně válečných plánů, ale léčku patrně neprohlédl. Staroměstští se mezitím horečně snaží sehnat hejtmana Haška Ostrovského a všechny novoměstské radní. Ukázalo se ale, že chybí Jeroným Šrol a Jíra rukavičkář, což jednání zdrželo asi o hodinu. Když konečně byli všichni pohromadě, zopakoval staroměstský purkmistr dotaz ohledně cíle tažení. Tím však klidná debata skončila a začala prudká výměna stížností, výčitek, invektiv… Janovi šlo zejména o uznání pro Bzdinku a další radikály, purkmistr na to naoko smírně přistoupil, v tom však vystoupil radikál Petřík Rezek (nedávno propuštěný z vězení), že tady s těmi zrádci jednat nebude. To asi byla poslední kapka, nato byli všichni prohlášeni za zatčené. Petřík ještě prosil Jana o přímluvu, on však pochopil, že už je konec. Požádal jen o zpovědníka, proslovil svoji závěť a kat jemu a devíti jeho společníkům svázal ruce a sťal hlavy. V davu, shromážděném navzdory přísnému zákazu před radnicí, si povšimli krvavého potůčku, vytékajícího zpod vrat. Radnice byla vzata útokem, radní na poslední chvíli prchají zadem, hejtman Hašek sedá na koně a snaží se uklidnit dav, že prý Janovi nic není, v tom kdosi nalézá zkrvavené tělo a vypuká peklo. Hašek jen taktak ujíždí, zatímco kdosi vybíhá s Želivského hlavou na hromadu hnoje na náměstí a ukazuje ji shromážděným; v tom mu ji vytrhne jakýsi výrostek a prchá s ní pryč, tomu ji násilím zabavil kněz Gaudentius, který ji potom nosil po Praze na stříbrném talíři jako hlavu Jana Křtitele. 52

Zatímco druhého dne je Janovo tělo s dojemnými proslovy pohřbíváno ve vydlabaném korytě pod kazatelnu v chrámu Panny Marie Sněžné, venku luza pustoší a drancuje město. Z knihovny Karolina přitom zmizely i Husovy rukopisy z Kostnice a Židé byli masakrováni při pogromech. Sedm konšelů skončilo na popravčím špalku, pražská města prý utrpěla mnohem větší škody než za křížové výpravy. Těžko by si Jan Želivský mohl svůj pohřeb zrežírovat lépe.

Mladoňovicova (od roku 1930, r. 1951 přejmenována na Jana Želivského) Ačkoli Petr z Mladoňovic prošel celým husitským hnutím (a zemřel až dlouho po jeho konci), odbyl si svou hvězdnou hodinu již za studentských let. V našem seriálu by proto měl být zařazen již mnohem dříve, avšak pro přehlednost ho připojujeme až za Jana Želivského, jemuž musel v padesátých letech na popud Zdeňka Nejedlého uvolnit svoji širokou třídu. Narodil se patrně kolem roku 1390 v Mladoňovicích u Jemnice na Moravě. Setkáváme se s ním na pražské univerzitě, kde v roce 1409 dosáhl gradu bakaláře svobodných umění a v roce 1411 se stal jedním z prvních členů koleje litevské. Byl oddaným žákem Jana Husa a doprovodil ho i 4. října 1414 na jeho poslední cestě do Kostnice. Prostředí koncilu a především Husův boj za pravdu, který mohl sledovat z bezprostřední blízkosti, mladého muže uchvátil. Mistru Janovi byl tento sečtělý bakalář „nejvěrnějším a nejstálejším těšitelem a posilovatelem“ a zároveň pomocníkem, který pilně opisoval jeho dopisy a traktáty. Proto jej neopominul ani ve své závěti a odkázal mu své rukopisy Viklefových děl. Petr si však opisoval i všechny důležité dokumenty Husova (a později i Jeronýmova) procesu, které pak spolu se svými záznamy a vzpomínkami shromáždil v latinských dílech Relatio de M. J. Hus causa in concilio Constantinensi acta (Zpráva o při M. J. Husa před koncilem Kostnickým vedené) a  Narratio de magistro Hieronymo Pragensi pro Christi nomine Constantiae exusto (Vyprávění o mistru Jeronýmu Pražském, pro Kristovo jméno v Kostnici upáleném). Jejich první pracovní verze vznikla patrně ihned po návratu z Kostnice v roce 1415. Následně se k nim vrátil, pořídil z nich český výtah a začal je přetvářet do definitivní podoby, v roce 1417 však musel práci pro nával jiné činnosti přerušit a již nikdy ji nedokončil. Na pražské univerzitě se Petr stal v roce 1416 mistrem a k tomu i  oltářníkem a  od roku 1421 i  kazatelem dnes zrušeného kostela 53

sv. Michala na Starém Městě. Jak již víme, farářem zde byl Křišťan z Prachatic, s nímž si jako umírněný husita rozuměl. Společně se zúčastnili v prosinci 1420 slavného hádání v domě u Zmrzlíků, kde mistr Petr přečetl oněch 72 bludných táborských článků, společně se postavili proti Václavu Korandovi a společně jsou i po pádu Zikmunda Korybutoviče 17. dubna 1427 uvězněni na Staroměstské radnici a vypovězeni z Prahy. Petr se pak uchýlil do Batelova na Českomoravské vysočině. Do Prahy se vrátil až roku 1438, v roce následujícím se stal rektorem univerzity a po náhlé smrti mistra Křišťana i farářem u sv. Michala. Díky znalosti jazyků byl občas vysílán do ciziny na diplomatické mise. Zemřel 7. února 1451.

Vlkova (od roku 1961, předtím 1878–1940 Palackého, 1940–1945 Vojtěcha Raňkova, 1945–1948 opět Palackého a 1948–1961 Dobrovolců) O původu kněze Jakuba Vlka, který se nakonec stal patronem snad nejčastěji přejmenovávané žižkovské ulice, nevíme vůbec nic. Setkáváme se s ním až v tragickém závěru života Jana Želivského. Vlk měl spolu s dalšími knězi při Želivského pohřbu řeč, v níž ho přirovnával k prvomučedníku Štěpánovi, mávaje přitom z kazatelny Janovou hlavou. Netušíme, jakým řízením se stal Janovým nástupcem na faře u P. Marie Sněžné i v čele Nového Města pražského, jisto však je, že postrádal nejen jeho charisma, nýbrž i politické ambice. Pražská města již sjednotit nedokázal, navíc se Nové Město, kdysi kolébka husitské revoluce, pod jeho vedením dostalo do naprosté závislosti na královéhradeckém sirotčím svazu, s jehož vůdcem, knězem Ambrožem, byl v důvěrném přátelství. Dokonce i sirotky předčil v horlivosti, když se v roce 1432 mělo v Chebu začít jednat o podmínkách příměří a účasti na basilejském koncilu, vystupoval z kazatelny tak ostře proti, že ho málem musel vojensky zpacifikovat sirotčí hejtman Velek Koudelník z Březnice a jen přátelská domluva Jíry z Řečice a Jana Královce z Kralovic zabránila krveprolití. Krátce před bitvou u Lipan, na svátek Nanebevstoupení Páně (6. května) roku 1434 se Prahy zmocnila panská jednota. Do města vtrhla hotovost spolu s pány Menhartem z Hradce, Alšem Holickým ze Šternberka, Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna, Alšem Vřešťovským z Rýzmburka, Divišem Bořkem z Miletínka a mnoha dalšími a po prudkém boji (v němž 54

však údajně padlo pouze nanejvýš dvacet mužů a vyhořel jediný dům) byl dobyt kostel P. Marie Sněžné a stržena jeho vysoká věž, z níž předtím Novoměstští občas Staré Město postřelovali. Jakub Vlk ale na poslední chvíli uprchl za Ambrožem do Hradce Králové, kde oba přečkali i bitvu u Lipan. Hradec Králové padl až 4. března 1437, Jakub se spolu s Ambrožem pokusil prchnout, oba však jsou zajati, avšak již 21. března po narovnání se Zikmundem propuštěni. Poté se Jakub Vlk uchýlili pod ochranu někdejšího hejtmana Bedřicha ze Strážnice do města Kolína. Tam zemřel za velké morové epidemie 25. července 1439; přítel Ambrož ho přežil jen o tři měsíce, zemřel 16. října 1439. Téměř určitě se žádný z nich předtím nezúčastnil (jak se nám kdysi snažil vsugerovat náš první barevný velkofilm Jan Roháč z Dubé) obrany hradu Sionu.

Vojtěcha Raňkova (1940–1945, dnes Vlkova) Kdyby tento uliční název zůstal zachován, patřil by Vojtěch Raňkův z Ježova na samotný začátek našeho seriálu, vedle Milíče z Kroměříže či Tomáše Štítného. Ačkoliv byl osobou naprosto nekontroverzní a určitě by nevadil žádnému režimu, doplatil na to, že jeho jméno bylo použito při první akci proti multiplicitním uličním názvům za německé okupace. Vojtěch, původem ze zemanské rodiny z Malého Ježova na Táborsku, byl patrně prvním českým učencem evropského formátu. V roce 1348, když Karel IV. teprve zakládal univerzitu v Praze, byl pod vznešeným jménem Adalbertus Ranconis de Ericinio (ericius latinsky = ježek) gradován mistrem svobodných umění na pařížské Sorbonně a v roce 1355 to dokonce – jako dosud jediný Čech v dějinách – dotáhl na jejího rektora. Není proto divu, že zpátky nikterak nespěchal a raději se věnoval cestám po Evropě, kde navštívil papežský Avignon i univerzitu v anglickém Oxfordu. V Praze ho nacházíme až v roce 1364 jakožto kanovníka Svatovítské katedrály. A jelikož doma není nikdo prorokem, nebyl přijat na pražskou univerzitu a naopak se dostal do konfliktu s jejím mistrem Heinrichem Tottingem z Oyty, kterého obvinil z kacířství. Generální vikář mu sice na nátlak solidárních univerzitních mistrů uložil mlčení, Vojtěch se ale roku 1373 obrací přímo na papeže Řehoře XI. do Avignonu, který si nechá Heinricha předvolat a po jeho příjezdu ho dává zatknout. Na Vojtěchovu přímluvu byl z vazby propuštěn a po vyšetření sborem kardinálů byly jeho články shledány nezávadnými. Raňkův si 55

pak francouzský pobyt prodloužil návštěvou starých přátel v Paříži a rovněž si tam udělal doktorát z teologie. Pomstychtivý Totting­zatím v Praze intervenuje u arcibiskupa i císaře Karla IV., aby mu byl návrat do Čech zapovězen. To se mu naštěstí nezdařilo a Vojtěch se vrací v roce 1374 a navazuje přátelství s Tomášem Štítným ze Štítného, který mu zasílá svá díla k posouzení a lektorování, s Konrádem Waldhauserem, Milíčem z Kroměříže i Matějem z Janova. Postupně se stal oblíbeným kazatelem, byla mu svěřena i pohřební řeč nad rakví Karla IV., kterého poprvé nazval Pater patriae, tedy Otcem vlasti. Pro své hluboké vzdělání byl brán za autoritu v otázkách víry, nevyhýbal se ani žhavým tématům jako očistec, neposkvrněné početí, nově zaváděný svátek Navštívení Panny Marie či četnost přijímaní těla Páně. Do sporu s arcibiskupem se však dostal skrze otázky politické, především svým nesouhlasem s univerzální mocí papeže, před kterou upřednostňoval národní stát. Dalším sporným bodem byla důsledná obhajoba práva církve na odúmrť (tedy na majetek sedláků, zemřelých bez přímých dědiců), kterého se Jan z Jenštejna hodlal vzdát. Tady Vojtěch narazil a byl nucen odvolat. Vojtěch Raňkův, dle Tomáše Štítného „mistr hrozného rozumu a odivné paměti“ a „rhetor limpidissimus“ (tedy řečník nejjasnější) podle Jana Husa, zemřel 15. srpna 1388. Svůj majetek odkázal na zřízení stipendií pro české studenty, kteří by se chtěli vzdělávat na univerzitách v Paříži a Oxfordu.

Ambrožova (od roku 1932) Nyní je na čase opustit Prahu a rozhlédnout se dále po vlastech českých. Svoji cestu zahájíme v metropoli východních Čech, v Hradci Králové (který byl od roku 1423, kdy sem přešel Jan Žižka, znechucený poměry ve „velkém“ Táboře, nazýván Táborem Menším). Opět se tady setkáme s již zmíněným knězem Jakubem Vlkem. O Ambrožově mládí a původu nevíme vůbec nic, historie jej zastihuje až v roce 1419 v souvislosti s hradeckým chrámem sv. Ducha. Již tehdy byl příznivcem myšlenek Jana Husa, což však neušlo bdělému oku hradeckého purkrabí. Potom, co byly zpustošeny dva hradecké kláštery, minoritský i dominikánský, purkrabí Ambrože z města vykázal. Ten se se svými příznivci uchýlil do samého centra dění, do Prahy, kde se zakrátko projevil jako mistr klamných manévrů, jimiž dokázal dokonale zmást nepřítele. Když totiž byli v listopadu 1419 husité 56

ze Sezimova Ústí na cestě zákeřně přepadeni Petrem ze Šternberka, nechal v Praze zvonit na poplach, srocený mohutný dav ale nevyslal na pomoc poutníkům, nýbrž obrátil proti Menšímu Městu pražskému (dnešní Malé Straně), které dosud zůstávalo věrné královi. Zaskočení obránci nestačili ani uzavřít brány. Po konsolidaci poměrů ve prospěch revoluce se počátkem roku 1420 vrátil zpět do východních Čech a na pahorku u Třebechovic, nazvaném podle biblického Orebu, shromáždil spolu s pány Hynkem z Kumburka a Divišem Bořkem z Miletínka velké množství ozbrojeného lidu. Ale jelikož se do Čech valila I. křížová výprava, nepojistil si své postavení v Hradci, ale po vzoru táborských kněží táhl s monstrancí s Tělem Kristovým v rukou v čele svých orebitů na pomoc smrtelně ohrožené Praze. A ačkoliv po cestě ještě stihl vyvrátit klášter Hradiště (nad Jizerou u Mnichova Hradiště), dorazil do Prahy jako první již 2. května, dokonce dříve než táborité. Utábořil se na nezastavěné ploše v jižní části Nového Města (kolem kostela sv. Apolináře), avšak pak buď došlo k nějakým neshodám s pražany či tábory, nebo se v Praze cítil nadbytečný, proto Ambrož (ještě před příchodem hlavních sil křižáků) zavelel k návratu. Do Hradce se ale již vrátit nemohl, jelikož město po jeho odchodu padlo do rukou Zikmundových příznivců, a zůstat v poli, kde je mohly kdykoliv zaskočit křižácké jízdní oddíly, rovněž nešlo. Přesunul se tedy pod ochranu Aleše Vřešťovského z Rýzmburka na hrad Kunětická Hora u Pardubic. Nyní měl příležitost zopakovat svůj manévr z podzimu 1419. Dne 25. června vyrazilo vojsko z Kunětické Hory proti klášteru v Podlažicích (u městečka Chrast u Chrudimi, odkud pochází Codex gigas, ona populární Ďáblova bible). To hradeckým patricijům nikterak nevadí, žádnou solidaritu s tamějšími mnichy benediktýny necítí, ba naopak poté, co husité klášter vydrancují a vypálí, budou mít příležitost si v tichosti rozebrat klášterní statky. Jenže sotva padne noc, Ambrož svůj pochod obrátí na opačnou stranu a před úsvitem je ještě rozespalé město Hradec opět v jeho rukou. Ambrož rozhodně nepostrádal vojenský talent, přesto zůstal věrný svému kněžskému povolání a ve funkci faráře hlavního hradeckého chrámu sv. Ducha bojoval svým kázáním. Když se 7. června 1421 vracel z Čáslavského sněmu, zastihl při zastávce v Chrudimi dva zajaté táborské pikartské kněze, Martina Húsku zvaného Loquis a Prokopa Jednookého, kteří měli být následujícího dne upáleni. Vyprosil si je od chrudimského hejtmana Diviše Bořka z Miletínka (jeho bratr Jetřich byl hejtmanem v Hradci) a odvezl je s sebou do Hradce, kde 57

58

se je pokusil navrátit na pravou cestu. Nemá na to moc času, neboť již 15. června táhne s hradeckou hotovostí k Broumovu obsazenému biskupem vratislavským. Ačkoliv město i klášter byly výborně opevněny, slezská posádka souhlasila s vyjednáváním a přistoupila na dohodu, v níž se zavázala nepodnikat loupeživé nájezdy na české území. Ambrož to však vzal jako zradu a jím popuzený zbrojný lid málem zlynčoval své velitele Čeňka z Vartemberka a Hynka Krušinu z Kumburka. Dohoda však vstoupila v platnost a vojsko se rozešlo. Rozhořčený Ambrož se kvapně vrátil do Hradce a s oběma pikarty (s jejichž přesvědčením nepohnul ani o píď) spěchal do Prahy. Loquise i Prokopa odevzdal 22. června v Roudnici arcibiskupu v klatbě Konrádovi z Vechty (po dvouměsíčním mučení budou 21. srpna na Žižkovo přání v Praze upáleni v sudech). Následujícího dne již na pražském rynku veřejně obvinil Čeňka z Vartenberka, neboť prý vyjednáváním s nepřítelem sabotoval dobytí nejen Broumova, nýbrž celého Slezska, které již bylo na dosah ruky. Všeobecného pohnutí v pražských ulicích vzápětí využil Jan Želivský a 30. června zorganizoval převrat. Ambrož se vrátil zpět do Hradce a věnoval se opět duchovní službě. Postupně se sblížil s Janem Žižkou, který po svém rozchodu s Táborem vidí svoji budoucnost právě mezi orebity. Když koncem července 1423 válčil Diviš Bořek z Miletínka na Moravě, Žižka přitáhl k Hradci a provedl akci v kronikách tajemně nazývanou úchvat. Je to však prosté – hradecký lid mu otevřel brány, on vtrhl dovnitř, pobořil hrad českých královen a vyhnal odtud hejtmana Jetřicha z Miletínka. Diviš Bořek se ještě pokusil rodinnou pohanu odčinit a proradného spolubojovníka (u Hořic slepému vojevůdci vybíral bojiště) ztrestat, 4. srpna je však u Strauchova dvora Žižkou na hlavu poražen. Ambrož se poté stal Žižkovou pravou rukou a důvěrníkem. A byl to on, kdo ho 24. listopadu 1423 společně s Janem Hvězdou z Vícemilic písemně varoval před atentátníkem, najatým Janem Městeckým z Opočna. V následujícím roce se zúčastnil posledního Žižkova tažení na Moravu, když ten 11. října 1424 u Přibyslavi nečekaně zemřel, nechal jeho mrtvolu převézt do Hradce a pohřbít uprostřed chrámu sv. Ducha. Dodejme, že teprve ve druhé polovině 15. století byly Žižkovy ostatky převezeny do Čáslavi. Po smrti svého hejtmana se orebité začali nazývat sirotky a Ambrož se zúčastnil celé řady jejich tažení v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Například v roce 1425 po dobytí Radkova v Kladsku si vyžádal dva zajaté katolické kněze a pokusil se je obrátit na husitskou víru. Ovšemže 59

se stejným úspěchem jako kdysi Prokopa a Húsku, a tak oba rovněž skončili na hranici… Po Žižkově smrti Ambrož již neměl v Hradci sobě rovného, k hodnosti faráře od sv. Ducha si ještě přidal titul arciděkana (což by si za časů Václava IV. nedovolil ani ten nejotrlejší mnohoobročník) a patrně se de facto stal i hradeckým hejtmanem. Písemné doklady o tom však neexistují. Snad právě následkem svých přesvědčovacích neúspěchů byl stále tolerantnější. Jak již víme, na jaře 1427 poskytl v Hradci azyl Křišťanovi z Prachatic a dalším konzervativním mistrům pražské univerzity, vypovězeným z Prahy po pádu Zikmunda Korybutoviče. A právě tato přístupnost k vyjednávání a porozumění pro názory druhých jej předurčila k nadcházejícím jednáním s koncilem basilejským. V Hradci pobýval čím dál méně a těžiště svých jednání přesunul do Prahy. S římskou církví byl schopen smíření, nikoliv však se Zikmundem, antikristem a původcem všeho zla. A to i po jihlavském sněmu, kdy Zikmunda přijala za krále naprostá většina národa. Jelikož vlastním vojenským schopnostem nedůvěřoval, předal Ambrož 27. září 1436 úřad hejtmana rytíři Zdislavu Mnichovi z Roudnice. Ten dorazil i s vlastní ozbrojenou družinou a okamžitě zahájil přípravy k obraně: protivníci a nespolehliví byli vykázáni z města, kostely před hradbami byly strženy. Kněz Bedřich ze Strážnice, který přijel vyjednávat o příměří, skončil ve vězení v Mýtské věži. Ale přesila byla příliš drtivá a smyčka kolem Ambrožova Hradce se stahovala stále těsněji. Starý válečný praktik Zdislav Mnich pochopil naprostou neudržitelnost a beznadějnost situace a vstoupil v jednání se Zikmundovou stranou. Ambrož to ale vnímal jako hanebnou zradu a 3. března 1437 se ještě pokusil situaci zvrátit. Tak jako radikální kněží v samotných počátcích husitství vzal do rukou monstranci s Tělem Kristovým a sám se postavil do čela bojovníků. Jenže to nezabralo, většina byla neustálým válčením unavena a toužila po míru. Zdislavova strana zvítězila a otevřela brány. Zoufalý Ambrož se snažil zachránit útěkem. Při seskoku z hradeb si zlomil ruku i nohu a byl i s hrstkou svých posledních stoupenců zajat a uvězněn. Protiútok posledních venkovských sirotků se rovněž nezdařil, byli krutě zmasakrováni. Samotný Ambrož byl ale velkoryse propuštěn těsně před uzavřením smíru s císařem 21. března, ovšem do Hradce se již vrátit nesměl (na jeho místo byl ustanoven Jan Rokycana). Uchýlil se tedy do Kolína pod ochranu Bedřicha ze Strážnice, který mu tak vpravdě křesťansky oplatil nedávné „pohostinství“ ve věži, kde 16. října 1439 zemřel. 60

Biskupcova (od roku 1930) Přesuneme do husitského Tábora, kde se nejprve seznámíme s jeho duchovním vůdcem, Mikulášem z Pelhřimova, Biskupec zvaným. O jeho mládí víme opravdu jen to, že pocházel z Pelhřimova a narodil se patrně někdy kolem roku 1385. Setkáváme se s ním až na pražské univerzitě, kde se stal nadšeným posluchačem Jana Husa a v roce 1409 dosáhl gradu bakaláře svobodných umění. Po vysvěcení na kněze v roce 1415 působil jako farář v Kondraci na Podblanicku. V roce 1419 se nakrátko objevil v Praze, ale již počátkem následujícího roku přicestoval jako jeden z prvních kněží na Tábor, do nového města zaslíbeného. Zpočátku náležel mezi konzervativní menšinu (arci jen z táborského pohledu), jelikož tón zde udávali ultraradikálové (občas hanlivě zvaní pikarti), vedení Martinem Húskou – Loquisem. Situace se obrátila až po návratu táborských vojsk od Prahy po vítězné bitvě na Vítkově, kdy výstřednosti pikartů přestali být snesitelné a k „rozumnější“ straně se plnou vahou své autority přidal i samotný Jan Žižka. V září 1420 byl Mikuláš zvolen táborským biskupem, tedy správcem duchovenstva a městské pokladnice (pozoruhodná kombinace!). Tento titul však nebyl mimo Tábor uznáván, odtud původně posměšná přezdívka Biskupec (tj. malý biskup). V příliš bouřlivém a občas i životu nebezpečném Táboře však trvale nežil a za své sídlo si zvolil padesát kilometrů vzdálený klidnější Písek. Na rozdíl od řady svých kolegů (zejména Prokopa Holého) se nikdy nechopil zbraní fyzických (či velení nad nimi), nýbrž názory táborské církve hájil důsledně jen zbraněmi ducha. Již 10. prosince 1420 na známém hádání v pražském domě U Zmrzlíků dokazoval, že mše nepřísluší sloužit v ornátech a když pražští mistři nanesou 72 stížných článků proti táborům (mezi nimiž jsou však i ty, s kterými vystoupili ultraradikálové), odpoví šalamounsky, že „drží všechny, kromě toho, co je v nich přidáno jedovatého“. V únoru 1422 na synodě v Písku zformuloval učení táborské církve a došel přitom dále než Viklef – odmítl reálnou transsubstanciaci, chléb a víno jsou pouhým symbolem, Kristus v nich není přítomen fyzicky, nýbrž silou svých skutků, zavrhuje očistec, modlitby za mrtvé, posty, svěcení všech svátků kromě nedělí a všechny okázalé církevní obřady. Jediným pramenem křesťanství je pro tábory Bible, všechny další nauky od církevních otců až po univerzitní učence jeho doby jsou jen škodlivé přídavky omylných lidí. 61

Svými názory, zejména na svátost oltářní, se těsně sblížil s Petrem Chelčickým, duchovním otcem pozdější Jednoty bratrské. Na synodě písecké však Petr nesouhlasil s jeho formulacemi a někdejší přátelství se změnilo v prudké polemiky a později i osobní nevraživost. Mikuláš se postupně stal nemilosrdným kritikem poměrů v Táboře, nelíbilo se mu totiž, že se vytrácelo původní rovnostářství a demokratický duch a do vedení se dostávala husitská šlechta. Své názory Biskupec shrnul v obsáhlém výkladu biblického Zjevení Janova neboli Apokalypsy, které spisuje v letech 1425–1426. Ve dnech 9.–18. května 1432 v Chebu nekompromisně prosadil svůj náhled, že rozhodčím může být jen zákon Boží a obyčej Kristův, apoštolů a církve. Na vlastním jednání byl pak pověřen obhajobou 4. pražského artikulu o trestání veřejných hříchů v církvi proti belgickému opatu Carlierovi, tentokrát se ale volba neukázala příliš šťastnou, neboť Biskupec se v řečnickém zápalu nechal strhnout až k osobním urážkám oponentů, což vyvolalo pohoršení dokonce i na české straně. Po návratu spolu s Janem Rokycanou a Petrem Paynem předsedal červnovému sněmu, kde byli vyslechnuti delegáti koncilu. Po bitvě u Lipan (jíž se osobně nezúčastnil) pochopil, že je nutno dosáhnout usmíření s císařem a aktivně se na tom podílel. V roce 1435 se zúčastnil brněnského sjezdu se snahou o zachování autonomie táborské církve. Jeho úsilí však vyznívá naprázdno. V letech 1435–1439 se pak uchýlil do ústraní a sepsal Postilu, která se stala téměř druhou biblí táborské církve. Porážku a následné pohromy v ní vykládá jako Boží trest za rozmařilost, hříchy a zradu prvotních ideálů Tábora. Zároveň vlévá naději, že po opadnutí Božího hněvu přijdou nová vítězství a úspěchy. To se však nenaplnilo. V červnu 1443 jednal s Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna na sněmu v Praze o smír, následně byl však nucen svolat kněžský sbor do Kutné Hory, kde se naposledy hádal s pražskými umírněnými utrakvisty. Ale prohrál a následujícího roku sněm prohlásil táborské učení za bludné. Souběžně s tímto marným bojem Mikuláš latinsky sepsal rozsáhlou Kroniku kněží táborských a zároveň s ní i Vyznání a obranu Táborů. Roku 1448 Jiří z Poděbrad dobyl Písek, Mikuláš přišel o faru a konečně se musel uchýlit přímo do Tábora. Ten se pak Jiříkovi vzdal v roce 1452 a on byl zajat a uvězněn na Staroměstské radnici. Sice nakonec slíbil poslušenství Janu Rokycanovi, byl však považován za natolik nebezpečného, že mu nebyla navrácena svoboda, nýbrž byl převezen do Poděbrad, kde byl jako prominentní vězeň držen až do své smrti v roce 1459. 62

Lokvisova (1947–1948, do r. 1947 Veleslavínova, od r. 1948 dodnes Víta Nejedlého) Martin (někdy též Martínek) Húska, latinsky zvaný Loquis (počeštěně Lokvis, což znamená mluvka) měl v žižkovském uličníku život vpravdě jepičí. Je to důsledek absurdního kádrování v polovině minulého století, kdy třídní a politické hledisko bylo uplatňováno i na osoby přes půl tisíce let mrtvé. A na rozdíl od nám již známých nenapravitelných „pravičáků“, univerzitních mistrů Jakoubka ze Stříbra, Jana Příbrama či Petra z Mladoňovic, byl Martin Húska vyloučen za „ultralevičáckou“ úchylku! Pocházel z Moravy, setkáváme se s ním však až na Táboře, kde náležel mezi nejradikálnější kazatele. Jakožto přívrženec tzv. chiliasmu (z řeckého chilioi = tisíc) hlásal blížící se konec světa a nastolení tisíciletého království Kristova. To však zůstával stále „v rámci normy“, takových tam bylo více. K roztržce došlo až na slavném hádání v domě Zmrzlíkově 10. srpna 1420, kde sice podpořil 72 táborských článků (prohlášených mistry pražské univerzity za bludné), avšak rozvedl je až za hranici únosnosti. Pohoršení vyvolávala i jeho kněžská praxe – odmítal křest dětí vodou, odsouval jej až k dovršení 30. roku života a místo vody doporučoval dle evangelia oheň (snad jen teoreticky). Nejhorší však bylo, že hostii nevkládal věřícím do úst, nýbrž pokládal na ruku! V lednu 1421 proto raději odešel na Příběnice, jelikož se však nepřidal k adamitům, byl i odsud vykázán a 29. ledna zajat a uvězněn Oldřichem Vavákem z Hradce. Na přímluvu táborských byl sice záhy propuštěn a dopraven zpět do Tábora, v tamějším kostele se však musel veřejně zříci svého bludného učení. Znechucen se po Čáslavském sněmu začátkem léta 1421 se svým tovaryšem Prokopem Jednookým vrátil na rodnou Moravu. Tam ale nedojeli. Dne 7. června byli v Chrudimi zadrženi hejtmanem Divišem Bořkem z Miletínka. Zpočátku klidná debata o svátosti skončila Martinovou inzultací a povoláním kata. Na poslední chvíli si je ale vyprosil nám již známý kněz Ambrož a patnáct dnů se je v Hradci Králové pokusil obrátit na pravou husitskou víru. Jak jsme se již zmínili, bez nejmenšího úspěchu. Ambrož oba odvezl do Roudnice nad Labem na hrad arcibiskupa Konráda z Vechty. Tam byli v těžkém žaláři drženi další dva měsíce, než si na ně vzpomněl Žižka, který požadoval exemplární trest – upálení na Staroměstském rynku. Pražané se obávali následných nepokojů jejich příznivců, a tak místo toho vyslali do Roudnice svého kata, který provedl závěrečné přesvědčovací mučení 63

(přičemž jim prý propálil boky až na vnitřnosti). Jména několika stoupenců (mj. i Prokopa Holého) z nich nakonec kat dostal, odvolání ale nikoliv. Oba proto byli 21. srpna 1421 upáleni v sudech. Tak zahynul dle Vavřince z Březové „Martin, předstíraný a nepravý kněz“ avšak „vtipu rozsáhlého a paměti spanilé“, kdežto podle mistra Příbrama „anděl zástupů Božích“, ale „všech bludů mistr a počátek“.

Trocnovská (od roku 1889) Popis života Jana Žižky by spolehlivě zaplnil několik knih, aby však nepřišel úplně zkrátka, budeme se věnovat alespoň jeho rodišti. Tím však není dnešní vesnice jménem Trocnov, neboť ta se až do roku 1949 nazývala Záluží. Skutečný Trocnov leží dva kilometry na jihovýchod a je to jen samota uprostřed lesů. Za Žižkova mládí tomu nebylo jinak, stávaly zde pouze dva zemanské dvorce, vybudované patrně nedlouho před jeho narozením kolem r. 1350. (Ten druhý náležel jeho příbuznému Mikšovi z Trocnova.) Ovšem již roku 1378 Jan Žižka (což však mohl být i jeho otec) prodal svůj dvorec Vilému Puckovi z Dvorce, v roce 1381 se ještě pokusil získat druhý dvorec po zemřelém Mikšovi, neuspěl však a dostal ho Pešek z Trocnova. A tak mu po rodném Trocnovu zůstane jen přídomek za jménem. Oba dvorce pak přecházely z ruky do ruky, za třicetileté války vyhořely a na jejich místě si borovanský klášter vybudoval hospodářský dvůr, který zde stál až do požáru v roce 1876. Místo magicky přitahovalo obyvatele blízkého i dalekého okolí. Rostl zde dub, pod nímž se prý Žižka narodil a z jeho větví si lidé vyráběli násady ke kladivům a sekerám, nadané zázračnou mocí. Probošt Konrád Fischer se to rozhodl zarazit, nechal dub skácet a spálit a postavil tu kapličku, zasvěcenou sv. Janu Křtiteli, která měla vyhnat nečisté síly a vzpomínky. Dosáhl však pravého opaku – z kapličky se stala Žižkova svatyně. Informační cedulku JÁN ŽIŽKA Z TROCZNOWA SLEPEJ ZLE PAMIETI TU SE NARODIL místní mládež upravila na SLEPEJ … PAN … TU SE NARODIL. Poté, co Josef II. borovanský klášter zrušil, nový majitel kníže Schwarzenberg kapličku nechal zpustnout a na jaře 1867 zbořit. V roce 1884 je založen Spolek pro postavení důstojného pomníku Jana Žižky v Trocnově, schwarzenberská správa jakožto majitel pozemků je však zásadně proti, a tak je v roce 1892 odhalen pomník alespoň v nedalekých Borovanech. Teprve v roce 1908 nechal na místě kapličky Felix 64

Schwarzenberg v tichosti umístit balvan s pamětním nápisem. Roku 1923 byl Trocnov za pozemkové reformy zestátněn, o dva roky dříve zde amatérský archeolog dr. Petřík podnikl výzkumy, při nichž skutečně odhalil dvorec, patrně ten Mikšův. Žižkův mu stále unikal. Ten po řadě neúspěšných pokusů nalezl až roku 1956 archeolog Antonín Hejna uprostřed malé bažiny (původně tam totiž býval rybníček, který stahoval vodu). V roce 1960 zde byl odhalen 12 metrů vysoký pomník od profesora Bohuslava Malejovského.

Loudova (od roku 1930) Od mužů kalicha jsme se dostali k mužům meče. Matěj Louda z Chlumčan (ve skutečnosti však Lauda, jeho jméno totiž nepochází od českého loudati se, nýbrž od latinského laudare = chváliti, viz staročeské jméno Chval), původem ze zemanského rodu Chlumčanských, byl sice počátkem 15. století zapsán na pražské univerzitě, zřejmě byl přímo žákem Husovým, studia však záhy pověsil na hřebík a dal se na dráhu vojenskou. V létě 1420 za obležení Prahy byl jedním z nejschopnějších táborských hejtmanů. Bojoval patrně přímo na Vítkově a za jeho udatnost jej pražští konšelé odměnili domem U Červeného beránka na rohu Řetězové ulice. Matěj ale v Praze nezůstal a podobně jako Mikuláš Biskupec zvolil za své sídlo jihočeský Písek. V Táboře mu přitom byla svěřena funkce „hejtmana nad káděmi“ (rozuměj káděmi, do nichž příchozí na Tábor odkládali svůj majetek), tedy správce společné pokladny (a opět ve spolupráci s Biskupcem). Ovšem záhy se u Matěje objevil další talent – diplomatický. V poli prokázal rozhodnost a neústupnost a vyžadoval přísnou kázeň, u stolu byl naopak umírněný a maximálně vstřícný. Tak se jako delegát táborů zúčastnil v červnu 1423 hádání na Konopišti, a 18. října 1425 byl jedním z rozhodčích při uzavření dohody mezi tábory a sirotky před Mladou Vožicí. Dne 6. února 1426 byl delegován na sjezd táboritů v Písku. Když se pak začalo jednat o obeslání basilejského koncilu, nemohl samozřejmě zůstat mimo. Vysílali ho hned v květnu 1431 v čele táborského poselstva do Chebu s poselstvím k císaři Zikmundovi. Před dalším chebským jednáním v dubnu 1432 ale došlo k nečekaným komplikacím. Příslušníci katolické strany plzeňského kraje totiž odmítli táborským kacířům vydat ochranné glejty. Ovšem Matěj neváhal zaslat stížnost samotnému císaři, který ihned zjednal nápravu. 65

66

Dne 8. května pak bylo v Chebu zvoleno velké poselstvo ke koncilu, v němž Louda nechyběl. Dne 6. prosince 1432 vyjeli z Čech. Když Matěj před Norimberkem uviděl velké seskupení zvědavého lidu, nechal na svém voze vztyčit husitskou korouhev, na jejíž jedné straně byl kalich a na druhé obraz Krista s nápisem VERITAS OMNIA VINCIT (Pravda vítězí nade vším). Mezi diváky tím vyvolal pobouření a kolegové mu proto přátelsky doporučili praporec skrýt, vzhledem k tom, že jeli v mírovém poselstvu. Když pak zprávy o tomto incidentu pronikly až do Basileje, vysílal kardinál Cesarini delegaci v ústrety rychlého posla s pokornou prosbou, aby se podobných provokací na říšském území nadále raději vystříhala. Do Basileje triumfálně připluli na lodích a 16. ledna 1433 bylo poselstvo uvedeno do koncilu. Matějovi náležela první řeč na plénu. Na zpáteční cestě v dubnu opět vyvěsil korouhev, tentokrát mu v tom již nikdo nebránil. V Praze pak byl 22. června zvolen za přísedícího k jednání s delegáty koncilu, 11. července se s nimi vypravil podruhé do Basileje, o měsíc později 11. srpna zde pronesl další velkou řeč a dne 27. září je spolu s delegáty opět v Chebu a 22. října zpátky v Praze. Vedle své diplomatické kariéry Matěj Louda zůstal hejtmanem táborských polních vojsk. Osudné bitvy u Lipan 30. května 1434 se ovšem nezúčastnil, neboť za blíže neznámých okolností upadl do zajetí Zikmundova zetě Albrechta Habsburského. Na usilovné přímluvy legáta basilejského koncilu Jana Palomara, arcijáhna barcelonského, byl ale zanedlouho propuštěn. Tak skvělý diplomat, ochotný ke kompromisům a souhlasící se zněním kompaktát v té pro koncil nejpřijatelnější podobě, nesměl chybět. A Matěj se přestěhoval z Písku do Prahy. Dům v Řetězové ulici, který dostal za vítězství na Vítkově, sice prodal již v roce 1429, další dům na Starém Městě si však koupil v roce 1433 a k němu si přikoupil ještě druhý dům na symbolickém místě vedle Betlémské kaple. Ač se tedy stal měšťanem, na jednání s císařem Zikmundem v Brně je 20. května 1435 zvolen ještě za stav rytířský. K zásadní změně došlo roku 1436, kdy Zikmund jmenuje Loudu hofrychtéřem královských měst a 29. října mu zapisuje 700 kop grošů ve vsi Smolnici u Loun, náležející před válkou roudnickým mnichům augustiniánům. Věc ale není tak jednoduchá. Zikmund potřeboval dosadit do správy země také nějakého kališníka, aby mu nemohlo být vytýkáno, že preferuje pouze katolíky. A na druhou stranu – Matěj považoval války za vítězně ukončené přijetím kompaktát a rozhodně nehodlal setrvávat v odporu donekonečna. Úřadování zahájil 19. listopadu 67

v Prachaticích a hofrychtéřem (tedy předsedou dvorského soudu nad záležitostmi královských měst) zůstal až do roku 1446. Nepřestal však ani s diplomatickou aktivitou. Roku 1437 je opět vyslán do Basileje, tentokrát již jako zástupce stavu městského, spolu s pány Petrem z Vartemberka a Přibíkem z Klenového, mincmistrem Václavem Březkou a univerzitními mistry Janem Příbramem a Prokopem z Plzně. Roku 1443 na synodě kutnohorské způsobil menší skandál, když Janu Rokycanovi a Hynci Ptáčkovi z Pirkštejna vyzradil, že delegáti města Klatov ve skutečnosti závazně zastupují vyloučené táborské kněze. V roce 1446 byl opět za stav městský zvolen spolu s Petrem z Mladoňovic, Janem Malovcem z Pacova a kutnohorským hofmistrem Martinem Kučkou do delegace k papeži Evženovi IV., na niž v následujícím roce vyjel. V závěru svého života jakoby se rozpomněl na svá nedokončená studia. Roku 1451 uspořádal ve svém domě velikou hostinu pro mistry pražské univerzity. Především však – nemaje vlastních dědiců – založil Loudovu kolej pro chudé studenty kališnického bohosloví (na místě pozdější Stavovské inženýrské školy a dnešní ČVUT v Husově ulici), jíž odkázal ves Smolnici, kterou dostal od císaře Zikmunda. Zemřel v roce 1460.

Chvalova (od roku 1947, předtím 1910–1947 Závišova) Chval Řepický z Machovic, který na uličních cedulích vystřídal poněkud nestylového (neb již v roce 1290 popraveného) Záviše z Falkenštejna, pocházel ze starého rytířského rodu, nesoucího ve znaku břevno a tři lilie. Jejich rodovým sídlem bývala mohutná tvrz Machovice mezi rybníky Horním a Dolním Machovcem západně od Českých Budějovic (bohužel kolem roku 1800 téměř úplně rozebraná na stavbu dvora v nedalekých Čejkovicích). Rod svůj majetek čile rozmnožoval, roku 1382 získal od Václava IV. ves Chřenovice, dále Sudoměř u Strakonic (kde se odehraje slavná bitva) a počátkem 15. století i nedalekou Řepici. Na řepické tvrzi je k roku 1412 doložen i samotný Chval. Odsud vytáhl se svým bratrem Kunešem (který se vzápětí ztrácí, možná padl; Kunešova ulice není pojmenována po něm, nýbrž po Kuneši z Bělovic) v čele poutníků ze Sezimova Ústí na Prahu a 6. listopadu 1419 se spolu s Břeňkem Švihovským a 4000 lehce vyzbrojených mužů a žen u Živohoště střetl s 1300 královskými zbrojnoši, vedenými Petrem ze Šternberka, Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna, a dalšími. První 68

voj byl sice rozprášen a zajat, zbylí se však opevnili kamennou zídkou na blízkém návrší, kde získali čas vyjednáváním. Mezitím ale dorazily posily z Nového Knína a královští před jejich přesilou rychle ustoupili ke Kutné Hoře. Roku 1419 byl vyslán Žižkou na pomoc žáku Hromádkovi, který obsadil městiště na ostrohu u Sezimova Ústí, 30. března 1420 dobytého a vypáleného. Zde vyrůstalo město Tábor a Chval byl spolu s Janem Žižkou, Mikulášem z Husi a Zbyňkem z Buchova zvolen jedním z čtveřice hejtmanů v jeho čele. Jeho prvním bojovým úkolem se stalo dobytí tvrze Sedlec u Ústí, kde byl po statečné obraně dopaden a umlácen cepy pan Oldřich z Ústí, následně mu byly usekány nohy a tělo vhozeno do ohně. Zbytek posádky byl rovněž pobit, na živu zůstalo jen šest předáků, jimž bylo navrženo, že milost dostane ten z nich, který bude ochoten svým pěti soudruhům setnout hlavy. Jistý Pinta tuto nabídku akceptoval a po výkonu byl přijat mezi tábority. Na tvrzi pak bylo nalezeno mnoho zlata, stříbra, kostelního náčiní, drahých látek a jiných cenností, které si zde ukryli okolní šlechtici a duchovní. Vše se sneslo na velkou hromadu a zapálilo. Vypálena a rozbořena byla i tvrz. V prosinci roku 1420 se Chval spolu s Žižkou a Janem Roháčem zúčastnil hádání v domě Petra Zmrzlíka na Starém Městě, kde se hrdě doznal k držení 72 táborských článků víry, označených pražskými mistry za bludné. Začátkem února 1421 byl zaskočen a obležen Zikmundem v dobytém kladrubském klášteře, na pomoc mu však vyrazili pražané i Žižka a král Zikmund prchl k Litoměřicím. Čáslavského sněmu 3.–7. června 1421 se nezúčastnil, jelikož jej Žižka vyslal k dobývání nešťastného hradu Rábí. Dne 11. června spolu s Žižkou a Zbyňkem Buchovcem uznal litevského knížete Zikmunda Korybutoviče za zemského správce. V únoru 1426 byl zvolen prácheňským krajským správcem. V době 11.–22. listopadu 1433 se ještě zúčastnil svatomartinského sněmu v Praze a pak se postupně začal ztrácet ze scény. Žil snad ještě v roce 1437, 1444 a možná i 1465 (pokud se nejedná o jinou osobu téhož jména).

Buchovcova (od roku 1952, předtím Kostkova) Jan Zbyněk Buchovec (též Bochovec) z Buchova, který musel v názvu ulice vystřídat vyakčněného kolegu Viléma Kostku z Postupic, byl dalším z kvadrumvirátu hejtmanů – Mikuláš z Husi, Chval z Machovic 69

(o něm jsme se již zmínili), Buchovec a Jan Žižka, kteří byli 8. dubna 1420 zvoleni do čela táborské polní obce. Buchovec pocházel z rytířské rodiny, sedící na tvrzi Buchově mezi Voticemi a Neustupovem (dodnes můžeme najít její stopy na malém ostrůvku uprostřed rybníka u stejnojmenné samoty), která měla původně ve znaku supí hlavu, poté dostala polcený černozlatý štít a supí hlava přešla do klenotu. Jeho nejznámější vojenskou akcí bylo dramatické dobývání pevného rožmberského dvojhradu Příběnic. Zde byl totiž vězněn táborský kněz Václav Koranda a tomu se 11. listopadu 1420 podařilo dostat z okovů a ještě s nějakým Bělbožkou se vylámali z cely. Na to osvobodil i všechny spoluvězně a své hlídače vzali jako rukojmí. Jistý dozorce jménem Odolen byl pod pohrůžkou smrti vyslán do Tábora oznámit, co se stalo. Zde zastihl Buchovce, který se zrovna chystal i s hotovostí kamsi vytáhnout, ten změnil směr a rychle zamířil na Příběnice. Překvapená posádka byla ke všemu bombardována kamením z věže, která se dostala do držení osvobozených vězňů, nicméně boj byl dlouhý a tuhý a rozhodly jej až posily ze Soběslavi. Většina posádky byla na místě pobita. Mezi ukrytými civilisty byl poznán miličínský farář Heřman, který měl biskupské svěcení jakožto titulární biskup nikopolský. Ten musel nejprve vysvětit řadu táborských kněží, načež byl, ačkoliv na kolenou sliboval přestup na husitskou víru, utopen v Lužnici. Na čáslavském sněmu 3.–7. června 1421 byl Zbyněk zvolen jedním z dvaceti členů zemské vlády. Dne 14. ledna 1422 byl v Praze Janem Žižkou jmenován mezi devatenáct ubermanů rozhodčí rady, která zde měla konsolidovat poměry po konci samovlády Jana Želivského. Z dějin zmizel po roce 1425, co se s ním stalo, nevíme.

Kostkova (1930–1952, dnes Buchovcova) Vilém Kostka z Postupic pocházel rovněž ze středočeské rytířské rodiny, nesoucí ve znaku zlaté hrábě na modrém poli. Vilém je doložen v roce 1406 na rodových Postupicích u Benešova, tyto však záhy prodává a před rokem 1423 si zakoupil Hrádek (dnes Komorní Hrádek) na Sázavě. Lákala ho vojenská kariéra, a tak v roce 1410 bojuje v Prusích ve válkách mezi polským králem a Řádem německých rytířů. Po vypuknutí husitských válek se přidal k Žižkovi, který ho jmenoval purkrabím na dobytém hradě Vlčtejně u Plzně, když dosavadní purkrabí jménem Cikán zbaběle uprchl. Na Baltu nabyté zkušenosti ho 70

pak přímo kvalifikují, aby byl v létě 1421 vyslán spolu s rytíři Janem Hlasem z Kamenice, Vaňkem řečeným Pivo a Vaňkem z Vlašimě (zvaným též z Jenštejna) v poselstvu k litevskému velkoknížeti Vitoldovi s nabídkou české koruny. Daleko však nedojeli. Ve slezské Ratiboři je zajal tamější kníže Mikuláš a poslal je podle slov starého letopisce „jako na masné krámy“ uherskému králi Zikmundovi na brněnský Špilberk. Ten po příchodu do Brna nechal popravit všechnu jejich čeleď, ale pány z poselstva odeslal do vězení do Trenčína. Na tamějším hradě byli drženi půl roku, počátkem ledna 1422 pak byli vyměněni za Zikmundovy rytíře Mrviceho, Záviše Černého, Hynka Červenohorského a Poláka z Borové, zajaté Žižkou v Německém Brodě. Po svém propuštění z uherského zajetí se Vilém Kostka z Postupic usadil na Starém Městě pražském. Dvakrát toto město zachránil před převratem. Zatímco již od května 1422 většina pražské hotovosti v čele s knížetem Zikmundem Korybutovičem bezúspěšně obléhala Karlštejn, 29. září se i s bojovými vozy nepozorovaně přiblížili k Praze dva táborští hejtmani, a to Jan Hvězda z Vícemilic zvaný Bzdinka a Bohuslav ze Švamberka. Jejich přítomnost byla zjištěna až půl míle od města, v Krči. Vilém neprodleně vyrazil s dotazem, co tam pohledávají, byl však hrubě odbyt, že byli obesláni. Načež oba nerušeně dorazili na Nové Město, kde na Koňském trhu (dnešním Václavském náměstí) rozbili tábor. Staroměstští jim ještě poslali potraviny a obuv, oni však namísto poděkování požadovali okamžité svolání staroměstské velké obce (tj. prakticky všech dospělých mužů). Když jim konšelé odvětili, proč by to měli dělat a že toho snad není třeba, prohlásili, že si ji tedy svolají sami. Na Novoměstské radnici si vypůjčili monstranci s tělem Kristovým a vtrhli s ní na Staré Město. Prošli Staroměstským rynkem i Dlouhou třídou, ale nikdo se k nim nepřidal. Po Příkopech došli k Panně Marii Sněžné, kde se dozbrojili tarasy a vrátili se zpět na Staré Město. Nyní však proti nim vyrazila zbylá korouhev staroměstské hotovosti, vedená Václavem Cardou z Petrovic, takže stihli obsadit jen několik domů a stáhli se zpět na Koňský trh. Vilém Kostka přitom neúnavně přejížděl mezi oběma frontami a snažil se přivést k rozumu alespoň svého přítele Bohuslava ze Švamberka. Nakonec se mu skutečně podařilo uzavřít do slunce západu příměří a většina táborů se po setmění z Prahy stáhla. Druhého dne zpráva dorazila ke Karlštejnu, Korybut okamžitě ukončil obléhání a navrátil se i s vojskem do Prahy. Pučisté, kteří neuprchli, byli pochytáni a arestováni. 71

Nastal ale ještě jeden zvrat, když o několik dní později konšelé svolávali obec na radnici. Bylo to odmítnuto a vypukla vřava, při níž byla vylámána šatlava a táborští vězňové vypuštěni. Zasáhl opět kníže Zikmund a jeho jízda pod velením Viléma Kostky, takže většina vzbouřenců a uprchlíků skončila zase za mřížemi. Večer kníže povolal kata a ten začal úřadovat. Po prvních pěti sťatých ale již všichni přihlížející volali o milost. Nato zhnusený Kostka pronesl k Zikmundovi památnou větu: „Nakatujž se s nimi, dokudž chceš!“ a obrátil se i se svou čeledí k odchodu. Kníže pak popravy ukončil. Na jaře 1423 Zikmund Korybutovič ustanovil Viléma za podkomořího pražského městského svazu. Jeho hlavním úkolem byl dohled na řádnou správu statků, zkonfiskovaných klášterům. A za čtyři roky zmařil další pokus o puč, tentokrát z opačné strany politického spektra. Začátkem září 1427 v Kolíně si domluvili Hynek z Valdštejna a na Kolštejně a Jan Smiřický „vskočení“ do Prahy a osvobození vězněného Zikmunda Korybutoviče. Názorově spřízněný Vilém Kostka byl přizván k jednání, pozorně je vyslechl, avšak ihned podal zprávu do Prahy Šimonovi od Bílého lva. V sobotu 6. září akce vypukne. Hynek a Jan mají k dispozici čeleď Jana Městeckého z Opočna a Půty z Častolovic (oba ale prozíravě zůstanou doma) a dalších 600 jízdních. S pomocí rychtáře a dalších měšťanů z Nového Města, kteří jim otevřeli brány, bleskově vjeli do Prahy, ale Staroměstští na ně byli již připraveni. Z pučistů se rázem stala štvaná zvěř. Kolštejn se ukryl na půdě domu U Slonů (na rohu Staroměstského náměstí a Dlouhé třídy) v hromadě ovsa, byl však prozrazen, svržen z okna a zabit lotrem Janem Makovcem z Měrunic, jehož nedávno zachránil před staroměstskou šibenicí. Jeho nahá mrtvola pak byla na Staroměstském náměstí opřena o pranýř. Smiřický byl zajat a uvězněn na Staroměstské radnici, po vzoru Václava IV. se mu však s pomocí jisté lehké děvy podařilo uprchnout. Většina jejich čeledi byla pobita či zajata a připravena o koně, zbylí se při pokusu o útěk utopili ve Vltavě. Následovala odveta: dne 14. září spojená vojska pražanů, táborů a sirotků (kteří se právě vrátili od Tachova) udeřila na Kolín. Kolínští se pod velením svého hejtmana Diviše Bořka z Miletínka srdnatě bránili. Nakonec však část měšťanů přistoupila na vyjednávání o kapitulaci se zárukou beztrestnosti. Pražané však smlouvy nedodrželi a mnoho starších z Kolína vyhnali, aby se zmocnili jejich majetku. Roku 1432 byl Vilém Kostka jmenován hejtmanem chrudimského kraje a za své sídlo si zvolil opuštěný biskupský hrad v Litomyšli. 72

S Prokopem Holým se zúčastnil spanilých jízd, stranou ale nenechával ani pole diplomatické. V roce 1431 byl vyslán do Chebu za králem Zikmundem, 5. září 1432 na koncil do Basileje. U Lipan stál na straně panské jednoty jako vrchní hejtman pražanů. Že šípem zastřelil Prokopa Holého, je pouhá romantická pověst, po bitvě naopak daroval život (a o několik dnů později i svobodu) Václavu Korandovi, Petru Paynovi a třem dalším zajatým kněžím, původně odsouzeným k utopení. Dne 23. března 1435 byl opět vyslán za císařem. A tady si udělal onu osudnou kaňku na kádrovém profilu. Se Zikmundem se totiž usmířil a ten mu 21. září 1436 na oplátku zapsal za 4000 zlatých veškeré statky litomyšlského biskupství. Nabytého bohatství si ale dlouho neužil. Aby osvědčil svoji loajalitu, vyslal ho císař 6. listopadu 1436 obléhat Hradec Králové, který se mu odmítl podřídit. Svůj tábor rozbil u vsi Vysoké (dnes Vysoká nad Labem). Dne 15. listopadu se večer do jeho ležení vplížil Zdislav Mnich z Roudnice v čele své záškodnické roty, zapálil stany, splašil koně a v nastalém zmatku pana Viléma (a s ním 26 dalších) povraždil. Zbytek jeho vojska se pak rozprchl. Po Vilému Kostkovi zůstala vdova Eliška z Liblic a čtyři sirotci Bohuše, Zdeněk, Albrecht a Jan. Časem všichni dosáhli významných hodností ve službách krále Jiřího z Poděbrad.

Kunešova (od svého vzniku v roce 1977) Ačkoliv nositelů staročeského křestního jména Kuneš bychom mezi husity našli několik, byl tento dosud poslední přírůstek do rodiny žižkovských husitských ulic nazván po Kuneši z Bělovic, jednom z takzvaných menších hejtmanů. Poprvé se s ním setkáváme během pokusu o protikorybutovský převrat 29. září 1422. Tehdy obsadil domy poblíž Šermířů v rohu dnes již neexistující poboční uličky od Železné ulice a bránil se zde prý tak urputně, že tato ulička od té doby nesla jméno Kunšovic. Jako jeden z nejdůvěrnějších Žižkových přátel byl spolu s Viktorínem z Kunštátu a Janem Bzdinkou přítomen u jeho úmrtního lože 11. října 1424 u Přibyslavi, kde se mu dostalo napomenutí, aby „milého Boha se bojíce, stále a věrně bránil pravdy boží pro věčnou odplatu“. A Žižka jej patrně doporučil i za svého nástupce v čele sirotčích vojsk, jímž je krátce po jeho smrti skutečně zvolen. V této hodnosti přitáhl na pomoc Janu Hvězdovi z Vícemilic při dobývání hradu Vožice a 18. května 1425 zde za sirotky uzavřel tzv. vožický mír. Dne 73

16. června 1426 u Ústí nad Labem Kuneš významně přispěl Prokopu Holému k vítězství nad Míšňany a po bitvě spolu s ním odtáhl obléhat Poděbrady, aby zde ztrestali Hynka (zvaného též Boček mladší) z Kunštátu, který se po Žižkově smrti neshodl s bývalými přáteli a postavil se proti nim. Obléhání ale po třinácti týdnech skončilo neúspěchem a Kuneš po něm zmizel z dějin stejně náhle, jako se objevil. Pokud u Poděbrad padl, pak nikomu nestál ani za jedinou čárku…

Ostromečská (od roku 1947, předtím 1896–1940 a 1945–1947 Šlikova, 1940–1945 Melanchtonova) Bitvu u Ostromeče, která měla být vůbec prvním větším bojovým střetnutím husitských válek, byste v dnešních dějepisných příručkách asi hledali marně. Jde totiž o jednu velkou historickou záhadu. Ani datum neznáme úplně přesně. Bylo to každopádně počátkem listopadu 1419, ovšem zatímco Vavřinec z Březové uvádí den svatého Linharta (tedy 6. listopadu), z líčení Starých letopisů českých vychází již 4. listopad. Ještě větším problémem je přesné určení místa. Když pomineme zjevný omyl kroniky Eneáše Sylvia (pozdějšího papeže Pia II.), který střetnutí klade až k Ostrovu u Davle (a jeho první český překladatel uvádí dokonce Benešov!), mluví Vavřinec o místě vzdáleném jednu míli (staročeská míle měřila kolem 7,5 km) od (Nového) Knína. Třeboňská popravčí registra k pozdějšímu datu skutečně zmiňují, že se tak mělo stát u hradu Ostromeče (vzdušnou čarou 9,5 km od Knína), potíž je jen v tom, že tento hrad tehdy nejspíše ještě neexistoval (byl založen až roku 1424). Proto se dnes bitva většinou nazývá podle protější vsi Živohoště. Ovšem stará Živohošť ležela přímo u Vltavy (a dnes je zatopena Slapskou přehradou) a Staré letopisy české udávají, že k boji mělo dojít půl míle od řeky! František Palacký proto na přesnou lokalizaci rezignoval a mluví o prostoru mezi Radíčem a Jablonnou, které se nacházejí vzdušnou čarou 7,5 km od sebe, tedy jednu staročeskou míli. Globální rámec události můžeme rekonstruovat poměrně přesně. Po smrti krále Václava IV. (16. srpna 1419) vládla jako regentka královna-vdova Žofie, která se chystala předat vládu Václavovu bratru, králi uherskému Zikmundovi. Staré i Nové Město pražské jsou ovšem pevně v rukou radikálních příznivců Husova učení, pro něž je Zikmund nepřijatelný. Tito radikálové 25. října dobyli Vyšehrad, ale začalo jim být jasné, že bez podpory venkova se Zikmundovi neubrání. Síla 74

75

venkovských husitů se projevila již 29. září na mohutném shromáždění na Křížkách (jihovýchodně od Prahy mezi Křížkovým Újezdcem a Kostelcem u Křížků, dnes tu stojí rozhledna). Nové shromáždění bylo svoláno na den svaté Ludmily (10. listopadu) přímo do Prahy. Šlechta, věrná královně a budoucímu králi, proto musela příchodu mimopražských stůj co stůj zabránit. Události se daly do pohybu. Plzeňští, Klatovští, Sušičtí a Domažličtí se domluvili pomocí tajných poslů a na svátek Všech Svatých (1. listopadu) se sešli v Žinkovech. Nikoliv s holýma rukama. Na výzvu kněze Václava Korandy si vzali na cestu kordy, meče, sudlice, oštěpy, cepy, samostříly a jiné zbraně. A hlavně vozy. Do čela se postavil pan Břeněk Švihovský z Riesenburka a rytíři bratři Kuneš a Chval z Machovic. Neprodleně vyrazili ku Praze. Druhou noc dosáhli Březnice a třetí Knína, kam již od jihu zamířilo dalších 300 ozbrojených poutníků ze Sezimova Ústí. Ale zároveň se blíží nepřítel z východu od Kutné Hory… Co se stalo pak? Vezměme si nejprve Husitskou kroniku Vavřince z Březové: „Potom v den svatého Linharta skoro čtyři tisíce táborů, jichž starší tehdy byli pan Břeněk ze Švihova, Chval z Machovic, jinak z Řepice, a jeho bratr Kuneš, srazili se na jednom místě, vzdáleném míli od Knína, s královskými a zvláště s panem Petrem ze Šternberka, panem Ptáčkem z Rataj, Janem řečeným Svídnickým, s Koldicem, se syny Michalce z Michalovic a Václavem řečeným Donínským, rychtářem z Kutné Hory, usmrtili některé lehkooděnce z nich a zabili mnoho koní královských; odrazivše královské od sebe, přišli do Prahy a byli od Pražanů s radostí přivítáni.“ Takže veliké vítězství jako předehra dlouhých válek? Řekněme si ale ještě, co píší Staré letopisy české. Na jejich podkladě se pokusme s trochou básnické licence průběh této válečné operace rekonstruovat. Začátek byl poněkud nelogický. Ústečtí, kterých vzhledem k velikosti Sezimova Ústí (byť se při tom patrně zcela vylidnilo) musela být jen hrstka, prosí hlavní voj, složený z Plzeňských, Domažlických, Klatovských a Sušických, aby je nenechával samotné a aby postupovali společně. Ale proč tedy na ně nepočkali? Jediným logickým vysvětlením musí být, že se o nich dozvěděli příliš pozdě. Nejspíše již nocovali na druhé straně Vltavy, když Západočeši teprve dorazili do Knína. Ti měli za sebou dva denní čtyřicetikilometrové pochody a určitě tedy potřebovali odpočinek. A stejně museli počkat do rozbřesku. Ráno vyslali na pomoc jenom pět vozů s ozbrojenci. A zde přichází první 76

překvapení! Nemělo by přece smysl posílat vpřed vozy se zásobami, musely to být vozy bojové. Znamená to, že byly používány již před bitvou u Nekmíře, která měla být jejich prvním nasazením v dějinách! Tento průzkumný předvoj tedy půl míle (cca 4 km) od řeky skutečně uvidí nejen zástup tří set ústeckých poutníků, ale ke své hrůze, rovněž v ústrety jim postupující šik (údajně třinácti set) železných rytířů, věrných královně. V tu chvíli se museli rychle rozhodnout. Zvolili kompromis, spočívající v tom, že vyslali rychlé posly do Knína a sami pokračovali na pomoc. Panská jízda naštěstí dorazila se zpožděním, když ústečtí již překračovali Vltavu, a tak promeškala nejpříhodnější okamžik k útoku. Husité se shromáždili na jakémsi pahorku v údolí potoka Mastníku, ten je sice před přímým nájezdem neuchrání, ovšem spolu s úzkým údolím zabránil obkličovacímu manévru, který by byl pro poutníky smrtelný. Královští rytíři nemohli ztrácet čas, aby zasáhli dříve, než se k bitvě připojí protivníkovy posily. Při prvním útoku projeli davem lehce ozbrojených poutníků jako nůž máslem. Vzápětí se obrátili a připravili se na druhý nájezd. Ústeckým nezbylo nic jiného, než nabídnout kapitulaci. Asi stovce z nich se přitom podařilo prchnout (což dokládá, že nebyli obklíčeni) a spojit se s posádkami oněch pěti vozů. Společně se pak soustředili na podstatně nepřístupnějším návrší a ke své obraně si navíc vybudovali zídku z nasucho kladených kamenů. A právě tato zeď může být klíčem k přesnější lokalizaci. Vzhledem ke své tísni těžko mohou sbírat kameny na velké ploše nebo si dokonce otvírat lom. Museli se tedy nacházet na místě, kde byl na povrchu soustředěn dostatek vhodných kamenů, nejspíše na troskách nějaké starší fortifikace. Nejprve se nabízí samotný hrad Ostromeč. Ten byl sice založen až 1424, ale jelikož, jak dnes víme, husitské hrady nevznikaly na „zeleném drnu“, předcházelo mu patrně nějaké starší hradiště. Ale Ostromeč stojí přímo nad Vltavou, což nesouhlasí s onou půlmílí. Naopak hrádek Kozí Hřbet je zas příliš daleko a navíc v této době patrně ještě stál neporušený. Na půl cestě mezi oběma, přímo nad potokem Mastníkem, leželo obrovské keltské hradiště Hrazany a na jeho ploše se navíc nachází záhadné středověké lehké opevnění zvané Červenka. Co když právě ono je pozůstatkem tehdejšího střetnutí? Další průběh je již jasný. Husité získávají čas vyjednáváním, mezi tím dorazil hlavní voj z Knína a královští se před přesilou dali na ústup. Bohužel stihli s sebou vzít i zajatce, kteří skončili neblaze – v Kutné Hoře byli smetáni do dolů. Naopak hlavní síly husitů nerušeně dorazily až do Prahy. 77

Zastavme se ještě u samotného hradu Ostromeč. Jak jsme si již říkali, ten v době bitky ještě nestál. Nebo již nestál – dost možná je totožný s Hrádkem, který se v souvislosti s Bohuslavem z blízké tvrze Hradnice zmiňuje k roku 1389 a který byl počátkem 15. století patrně pustý. To by mohl rozřešit jedině archeologický průzkum, který u řady tzv. husitských hradů (např. Kunětické Hory) přinesl mnohá překvapení o jejich podstatně starším původu. Založení dnešního hradu (resp. jeho zbytků) ale můžeme stanovit s přesností téměř na den. Mělo se tak stát k 13. červenci 1424, kdy ostrožnu obsadili táboři vedení Janem Hvězdou z Vícemilic, řečeným Bzdinka. Z této strategicky umístěné základny pak ohrožovali širé okolí. Není proto divu, že v nestřeženém okamžiku v roce 1428 hrad přepadli a pobořili Bechyňští. Za svoji troufalost však byli vzápětí ztrestáni a hrad byl zase opraven. Jeho novým hejtmanem byl ustaven Mikuláš z Padařova, selfmademan selského původu, napřesrok byl ale po neúspěšném obléhání hradu Zvíkova povýšen na vrchního hejtmana přímo v městě Táboře a na Ostromeč byl dosazen jeho bratr Filip z Padařova, známý jako odvážný, byť rovněž nepříliš úspěšný válečník. Patrně přímo na hradě pro něho vytvořil písař Jan z Prahy nádherně vyzdobený český překlad Bible, tzv. Bibli Padařovskou (dnes uložena v univerzitní knihovně ve Vídni). Ta pak bude historiky Filipovi vytýkána jako doklad rozmařilosti a dekadence. Jakoby stoupenci kalicha neměli nárok na pěkné věci. V jeho držení hrad zůstal i po bitvě u Lipan, a jelikož byl vnímán jako bašta táboritů, která ovládala první schůdný brod přes Vltavu jižně od Prahy, byla k němu vyslána zemská hotovost pod vedením Hynce Ptáčka z Pirkštejna (který bude o dva roky později dobývat i Jana Roháče na Sionu) a 17. března 1435 zahájila obléhání. Dne 25. dubna mu přišel na pomoc Aleš Holický ze Šternberka s padesáti jezdci, jedenácti bojovými vozy a dvěma stovkami pěších a 15. května ještě Hanuš z Kolovrat se 125 jízdními a 300 pěšími bojovníky. Pod hradbami byla již soustředěna menší armáda s 500 jízdními a 1500 pěšími, ovšem hrad byl stále nad její síly. Jedinou nadějí bylo proto vyhladovění posádky. To se přiblíží až 22. května, kdy je s Filipem umluven čestný odchod do Tábora. Posádka hrad spořádaně opustí, poté je rozbořen a vypálen a k němu příslušející panství připojeno ke Konopišti. Ovšem již na jaře 1450 si jej Petr Konopišťský ze Šternberka nechal opravit a hrad začal sloužit jako pevnost na opačné straně politické barikády. Nejprve proti táborské jednotě a poté v rámci jednoty zelenohorské proti samotnému králi Jiřímu z Poděbrad. V roce 1471 k němu 78

proto zemský sněm opět vysílá hotovost, avšak i tentokrát je obléhání neúspěšné. Nedobytný, avšak malý a nepohodlný hrad ale v následujících klidných desetiletích přestane být obýván, a když jej v roce 1542 Adam ze Šternberka zastavuje Hanušovi z Říčan, je již výslovně uváděn jako pustý. Dnes na strmém ostrohu mezi Slapskou přehradou a potokem Mastníkem nalezneme jen mohutné příkopy, terénní vlny v průběhu někdejších zdí a na místě paláce zasypané sklepení. 

Švihovského (1885–1952, dnes Blahníkova) S Břeňkem Švihovským ze Skály a Dolan jsme se setkali již u Ostromeče. Na rozdíl od většiny husitských hejtmanů, kteří byli stavu rytířského, Břeněk byl stavu panského. Pocházel však ze zchudlé větve Švihovských, usazené v Dolanech na Klatovsku. Jeho otcem byl Půta Švihovský (1378–1390), bratry pak Půta a Děpolt, který se později rovněž přidal k táboritům. Břeněk se patrně již záhy stal vyznavačem Husova učení a není proto divu, že se počátkem listopadu 1419 u Žinkova připojil k Václavu Korandovi a po oné šarvátce u Ostromeče dorazil do Prahy. Přivítání v Praze bylo velkolepé. A panské straně v čele s královnou tváří v tvář drtivé přesile nezbylo než na svatého Brikcí (13. listopadu) uzavřít všeobecné příměří, platné pod astronomickou pokutou 50 000 kop pražských grošů až do svatého Jiří následujícího roku. Dle něho se královna zavázala hájit zákon Boží a nebránit přijímání pod obojí, pražané pak přislíbili, že nebudou ničit obrazy a bořit kostely a kláštery a že královským přenechají Vyšehrad, což se však zanedlouho ukáže jako fatální strategická chyba. Díky příměří byla další přítomnost venkovských husitů zbytečná, a tak poté, co vyrabovali domy, v nichž byli ubytováni, a pobořili kostely a kláštery na Malé Straně (na niž se příměří nevztahovalo) Prahu opustili. Většina se však již domů ke své každodenní práci nevrátila. Jejich cílem se stalo „město slunce“, Plzeň. Zde se, u kněze Václava Korandy, shromáždili pod vrchním velením pana Břeňka Švihovského a rytířů Jana Valkouna z Adlaru, nám již známého Chvala z Machovic a Jana Žižky z Trocnova. Situace v Plzni však nebyla ideální. Excesy spojené s bořením klášterů a kostelů vyvolaly protireakci bohatého patriciátu i okolní šlechty, sdružené v plzeňském landfrýdu. Jeho předák Bohuslav ze Švamberka (pozdější horlivý husita a táborský hejtman) 79

byl sice poražen u Nekmíře (zde došlo k prvnímu zaznamenanému užití bojových vozů), kolem města se však začalo stahovat obklíčení. Do toho o masopustu přišla zpráva kněze Hromádky o dobytí Sezimova Ústí a založení vzorné husitské obce na nedalekém Hradišti hory Tábor. Břeněk nezaváhal a vyslal jim na pomoc silný oddíl pod velením Chvala z Machovic. Tohoto oslabení plzeňských pochopitelně vzápětí využili královští a sevřeli město věncem sypaných zemních bašt. Stouplo i sebevědomí zámožných měšťanů, kteří začali opevňovat své domy. Z této kritické situace však přišlo vysvobození díky iniciativě Pražanů, kteří zprostředkovali příměří, zaručující nerušený přesun na Tábor. Odchodem z Plzně tak vítězná etapa husitských válek začíná, obležením Plzně za 14 let také skončí. Na cestě do Tábora je ale ještě čeká Sudoměř, kde pan Břeněk za nepříliš jasných okolností padne. A proč už nemá na Žižkově ulici, byv nahrazen téměř neznámým divadelním historikem Vojtěchem Kristiánem Blahníkem? To se stalo následkem tragického nedorozumění pražského archiváře Václava Hlavsy, který nepochopil logiku žižkovských uličních názvů a prohlásil, že byla pojmenována po celém rodu (ačkoliv v názvu je jednotné číslo!) Švihovských z Riesenberka, kteří byli ve své většině věrní katolíci a Zikmundovi přívrženci.

Sudoměřská (od roku 1898 Sudoměřická, r. 1958 upraveno na Sudoměřská) Jak jsme se již zmínili, někdy před 25. březnem 1420 jednou z plzeňských bran vyrazilo 400 pěších (včetně žen a dětí – práčat), devět jezdců a dvanáct vozů. V čele jel jediný pán – Břeněk Švihovský z Rýzmberka a Dolan, dva rytíři – Jan Valkoun z Adlaru a Jan Žižka z Trocnova a dva kněží – Václav Koranda a Markolt ze Zbraslavic. Podmínky příměří stvrzeného královským podkomořím Václavem z Dubé a Leštna zatím královští dodržují. O to bedlivěji je však ze Strakonic sledoval velmistr rytířů řádu svatého Jana Jerusalémského, Jindřich z Hradce. Husité mezitím obratně kličkují, Břeněk Švihovský i  Valkoun z Adlaru mají v okolí své statky, tudíž se v kraji dobře vyznají. Protáhli se přes Kasejovice a Strakonice obešli ze severu přes Řepici a Štěkeň. Velmistr johanitů promeškal osudovou příležitost, když patrně čekal na další oddíl královských, vedený kutnohorským mincmistrem Mikšem Divůčkem z Jemniště a Petrem ze Šternberka, v jehož řadách se možná nacházejí i Jan Městecký z Opočna a Hanuš z Kolovrat. Ti ovšem 80

ztratili čas dobýváním Písku a ke Strakonicím dorazili opožděně. Nyní by zde tedy podle Kroniky tzv. starého kolegiáta pražského mělo být na dva tisíce železných pánů. I když jejich počet realisticky snížíme na 700, byla to stále téměř dvojnásobná přesila. Ovšem díky liknavosti železných pánů zůstala husitům výhoda výběru bojiště. A ti ji využili beze zbytku. Blízká tvrz v Řepicích totiž patřila Chvalu z Machovic (ten sice již byl na Táboře, ale dost možná zde zůstal někdo z jeho čeledi). A tak se 25. března od rána důkladně opevňovali na trojúhelníkovitě se zužující hrázi mezi rybníkem Markovcem po levé straně a čerstvě vypuštěným rybníkem Škaredým na straně pravé. Záda jim kryl třetí rybník Pískovec. Co bylo dál? Vavřinec z Březové je stručný: „…napadli je svrchupsaní královští lidé nepřátelsky mocnou rukou blízko Sudoměře u jednoho rybníka. Když se tedy strhla srážka a táboři se obklopili vozy, mnozí z obou stran padli a mnozí byli zraněni a mezi nimi i pan Břeněk v čele bitevního šiku zabit.“ Kromě Vavřince a Starých letopisů českých máme ještě jeden zásadní pramen, a to Historii českou Eneáše Silvia Piccolomoniho (papeže Pia II.): „Žižka opustiv dle oné smlouvy Plzeň, byl po dvakrát napaden od věrných a dvakrát uživ lsti, vyvázl jako vítěz, byv skoro poražen. Místo, na němž měla být bitva svedena, bylo nepříhodné, nepřátelé byli na koních, vojáci všichni jeho pěší; a boj nemohl být sveden, leč pěší. Jakmile tedy sestoupili protivníci z koní, poručil ženám, které obyčejně následovaly jeho vojsko, aby posbíraly na zemi své řízy; jezdci zapletše se do nich ostruhami, byli pobiti dřív, než mohli nohy vymotati.“ Je to sice svědectví o něco pozdější (sepsané kolem r. 1457), nicméně přináší další střípek do mozaiky. Ovšem čím méně vypovídají soudobé prameny, tím větší prostor mají dnešní publicisté. Např. anonymní autor na wikipedii uvádí: „Jejich (= železných rytířů) první řada patrně utrpěla vysoké ztráty po salvě ze střelných zbraní a nedostala se ani do těsné blízkosti vozové hradby. Teprve až druhý sled prorazil k vozům a došlo k boji na krátké čelní frontě (špici).“ (Samozřejmě nevíme nic o použití palných zbraní, natož v kolika sledech se útočilo.) Dříve, než se do rekonstrukce pustíme my, pokusíme se zamyslet nad otázkou velení. U husitů se vše zdá být jasné. Podle Starých letopisů celé střetnutí proběhlo pod taktovkou Jana Žižky z Trocnova. Ve skutečnosti však Žižka nebyl „nejvyšší šarží“, tím byl Břeněk Švihovský 81

82

z Rýznberka. Ten ale v bitvě za poněkud podezřelých okolností padl a Žižka, kterému prozatím již nikdo nebude stát v cestě, shrábl veškerou slávu a zároveň se postaral o jeho vymazání z paměti. Ještě složitější to bylo na druhé straně. Ta se skládala minimálně ze dvou nesourodých skupin. První byli strakoničtí johaniti. Ti sice byli dle své řehole podřízeni nejpřísnější poslušností svému komturovi Jindřichu z Hradce, ovšem evidentně jich bylo nejméně, jelikož strakonická komenda příliš velká nebyla. Tak např. v roce 1373 se zde kromě převora uvádí deset kněží a pouzí čtyři rytíři (z toho jeden přestárlý)! Celkem tehdy mělo být v klášteře 114 osob, v tom jsou ovšem započteni i žáci ve škole a chovanci chudobince. Patrně nebude daleko od pravdy, budeme-li předpokládat, že do boje mohli postavit včetně čeledi nanejvýš padesát ozbrojenců (z toho cca 20 jízdních). Podstatně větší byla druhá skupina – železní rytíři, kteří předtím dobyli Písek. Ale naopak nějakou tuhou kázeň u nich asi předpokládat nemůžeme. Královský rytíř je totiž přirozeně podřízen přímo králi, popř. osobě králem pověřené. Král však byl mrtev a královna vdova Žofie na ně těžko mohla mít nějaký vliv. A příslušníci starobylých rodů se navíc asi jen neochotně podřizovali persóně typu Mikše Divůčka z Jemniště, což byl milec krále Václava IV. a někdejší přítel mistra Jana Husa (kterého nejdůtklivěji varoval před cestou do Kostnice), jehož Zikmund jmenoval nejvyšším mincmistrem v Kutné Hoře. Pokud zde byla ještě třetí skupina, rytíři od Plzně, pak ti také jistě nehodlali poslouchat nějaké centrální velení. Zkrátka a dobře – železní rytíři měli největší problémy sami se sebou a jejich bojová spolupráce závisela jen na vzájemné dohodě a dobré vůli. V obecném povědomí je Sudoměř bojem v bahně na dně vypuštěné rybníka. Ale všimněte si – ani v jednom prameni se nic takového výslovně nepíše! Nemůžeme to tedy přijímat jako předem daný fakt, ale budeme si to muset zdůvodnit. První otázkou ale je, kdy vůbec k boji došlo. Staré letopisy mluví o době nešporní. Dnes je v církvi obvyklé slavit nešpory až po setmění. Ovšem ve středověku byla dobou nešporní míněna polovina odpoledne, což by kolem jarní rovnodennosti znamenalo třetí hodinu. Do soumraku tedy zdánlivě času dost. Hlavní směr útoku je veden vrchem po hrázi. A to na koních, jak píše starý letopisec. Železní jezdci se obvykle řadí do dlouhé linie, to však zde není možné, nezbývá jim, než se seřadit do několika řad za sebou. To určitě mezi nimi vyvolá rivalitu, kdo bude v první linii. Další záludností zdejšího bojového pole je jeho trychtýřovitý tvar. Řady rytířů se tak v plné rychlosti dostávají do 83

presu. Nevíme, s jakým předstihem se sem dostali husité, ale kromě sražení vozů do hradby patrně měli čas si před nimi vykopat nějaký příkop či vlčí jámy. Výsledkem je, že náraz do vozů není nijak silný, žádný se nepřevrhne (jsou navíc navzájem zaklíněny) a mezi rytíři nastane zmatek. Nahoru na vozy dosahují jen obtížně, více se asi přitom pomlátí mezi sebou navzájem. V záloze pak zbývá ještě boční útok přes prázdný rybník. Rytíři ale jistě nejsou tak naivní a určitě nevidí vypuštěný rybník poprvé v životě (strakoničtí johaniti jistě vědí, kdy byl vypuštěn). Proto se tam bezhlavě nerozjedou na koních, jak líčí režisér Vávra ve svém velkofilmu Jan Žižka. Nemělo by to ani žádný smysl, jelikož na posledním úseku by se octli pod úrovní obránců a museli by se i s koňmi škrábat nahoru na hráz. Naopak zde nastala příležitost pro pěchotu a opěšalé jezdce, jak píše Eneáš Sylvius. Husité s tím ale předem počítali, jejich ženy tam sice jistě nerozložily své řízy, dala se však nalíčit řada jiných věcí, např. oka, sítě, nášlapné hvězdice apod. Sem bylo možno vyslat i pěchotu k protiútoku. A do toho vpadne předčasný soumrak. Středověk vidí ve všem zázrak, tady to byl spíše přirozený meteorologický úkaz, ovšem v pravou chvíli. V tomto předjarním čase stačila silná vrstva nízkých mraků, či v rybničnatých jižních Čechách běžná večerní mlha. Chaos je již všeobecný, nikdo neví, kdo a kde je nepřítel. Dost možná se v tom ztratilo a ke vší smůle pak na nesprávné straně vynořilo i těch třicet husitů, kteří dle Vavřince z Březové upadli do zajetí. Boj tak skončil nerozhodně, železní páni by se zde sice ještě mohli utábořit a husity přinejmenším do rána držet v šachu, ale asi na to již neměli nejmenší chuť. Husité tak ráno zrušili vozovou hradbu a pokračovali dále k hradu Újezdci (patrně Červený Újezdec mezi Otavou a Vltavou jižně od Zvíkova), kde přenocovali a následujícího dne je již přivítali na hoře Tábor. Těch třicet zajatců mělo štěstí, nebyli jako tradičně smetáni do kutnohorských dolů, nýbrž vyměněni za urozené pány, zajaté 5. dubna v překvapivě dobyté Mladé Vožici (samotný Mikeš Divůček přitom unikl jen o vlásek). Zbývá poslední otázka: jak zemřel nejvyšší velitel husitů Břeněk Švihovský z Rýznberka? Předpokládejme, že vzhledem k jeho panskému stavu by pěší boj na dně rybníka byl pod jeho důstojnost a rytířský jízdní výpad nahoře na hrázi sebevražedné šílenství. Jediná možnost je, že byl zasažen nějakou střelou, stejně jako jeho protivník johanitský komtur Jindřich z Hradce který, ač zasažen jen do palce u nohy, zemřel do roka na sněť. 84

Přibyslavská (od roku 1898) V průběhu našich vyprávění jsme již navštívili Trocnov, kde Jan Žižka s největší pravděpodobností spatřil světlo světa. Nyní vyrazíme na cestu k Přibyslavi, před jejímiž hradbami tento svět opustil. Rok 1424 byl rokem Žižkova politického triumfu. Již 6. ledna porazil u České Skalice celou východočeskou Zikmundovu kliku v čele s Janem Červenohorským, Arnoštem z Černčic i proradným Janem Městeckým z Opočna. V časném jaře pak sice neúspěšně oblehl Hostinné, avšak dobyl a vypálil Mlázovice a Smidary. Koncem května proti němu vyrazily spojené síly pražanů a pánů pod jednou a oblehli jej (v dnes prokopaném) zákrutu řeky u Kostelce nad Labem. Ze zdánlivě beznadějné situace jej na poslední chvíli zachránil Hynek Boček z Kunštátu (strýc pozdějšího krále Jiřího z Poděbrad). Zatímco Žižka vyklouzl z obklíčení, překročil Labe a po pravém břehu postupoval směrem na Kolín, nepřátelé ho sledovali po levém břehu. U Poděbrad je ale opět lstivě zdržel Hynek z Kunštátu, za což následně skončil v nymburském vězení. Žižka byl dostižen až před Kutnou Horou a 7. června mu nezbylo, než u Malešova svést bitvu. Genialita slepého vojevůdce opět zaúřadovala. Příliš dlouhá a roztažená formace podstatně silnějšího protivníka byla v úzkém údolí nejprve čelně zablokována a následně bočním útokem rozbita (známý výklad o spuštění vozů naplněných kamením je až pozdější legendou). Pražané utrpěli těžké ztráty. Padlo jich prý na 1200, z toho 326 usedlých měšťanů. Následně byla dobyta a (patrně proti Žižkově vůli) vypálena Kutná Hora. Města Kouřim, Český Brod a Nymburk se vzdala bez boje. Nastal čas na definitivní odvetu. Začátkem září přitáhli Žižkovi orebité, posíleni ještě Žateckými, Lounskými, Klatovskými a řadou dalších (chybějí jen táboři, kteří zachovali striktní neutralitu) před Prahu. Ležení rozbili v Libni. Je sice otázka, nakolik by měli šanci Prahu dobýt, když se to nepodařilo ani podstatně silnější Zikmundově křížové výpravě a přitom v dobývací technice husité nijak zvláště nepokročili. Možná spíše počítali s pomocí svých příznivců uvnitř městských hradeb, mezi něž náležel i kníže Zikmund Korybutovič, který se zrovna nacházel v Praze. Ovšem i v Žižkově táboře narůstaly pochybnosti, ba i vyložený odpor. Násilné dobývání kolébky husitské revoluce bylo totiž považováno za věc nepatřičnou, která jen nahraje Zikmundovi a dalším nepřátelům Husova učení. Žižka 85

zůstal neoblomným, ale ještě zbyla skulinka pro diplomatické řešení. A na tomto poli vyšla hvězda mladého pražského kněze Jana Rokycany. Podrobnosti jednání bohužel neznáme, jistě však nebyla jednoduchá. Nicméně 14. září byl smír uzavřen. Na záruku pražané složili astronomickou částku 14 000 kop pražských grošů a jako trvalý pomník navýšili pyramidu kamení před kostelem sv. Ambrože na Novém Městě pražském (na místě pozdějšího paláce U Hybernů). Žižka ovšem zůstal skeptickým, dle jeho náhledu příměří určitě nemělo nevydržet déle než někdejší smír konopišťský (byl mezi pražany a tábority uzavřen 26. června 1423, nicméně již 4. srpna téhož roku se obě strany utkaly v krvavé bitvě u Strachova dvora). Nemohl vědět, že tentokrát se již jeho konce nedožije… Na přelomu září a října se pak sešel předběžný sněm ve Zdicích, na němž byly dohodnuty rámcové podmínky soužití katolíků a husitů v Čechách. Všeobecný sněm byl svolán na 15. března 1425 do Kouřimi. Před tím však bylo třeba zakročit proti Zikmundovu zeti Albrechtu Habsburskému, který vtrhl na Moravu. Začátkem října onoho roku 1424 vyrazila na Moravu dvacetitisícová armáda. Tak velkému vojenskému uskupení Žižka (který obvykle dosahoval obrovských strategických vítězství s minimálními taktickými prostředky) ještě nikdy samostatně nevelel. Z důvodů snazšího postupu a zásobování bylo vojsko rozděleno do tří proudů. Na jihu pochodovali táboři pod velením Mikuláše Sokola z Lamberka, syna Jana Sokola, v jehož oddílu kdysi Žižka coby elév bojoval u polského Grunwaldu. Severně postupujícím pražanům velel Hynek Kolštejnský z Valdštejna, zatímco podstatně schopnější Diviš Bořek z Miletínka se držel stranou, neboť Žižkovi nezapomněl onen podraz v Hradci Králové (k výpravě se připojí až po Žižkově smrti). S pražany táhne i kníže Zikmund Korybutovič. Nejsilnějšímu centrálnímu proudu velel Žižka osobně, po jeho boku jeli někdejší vojevůdce Jana Želivského – Jan Hvězda z Vícemilic, Viktorin z Kunštátu (otec budoucího krále Jiřího z Poděbrad) a bývalý táborský hejtman Kuneš z Bělovic. Žižkův voj minul Kutnou Horu, Čáslav a Německý Brod. Těsně před moravskými hranicemi se ale stočil a zastavil u bezvýznamné Přibyslavi. Proč Žižka takto ohrozil zdar celé výpravy? Vždyť obléhání hradu bylo vždy sázkou do loterie. Mohlo skončit totálním fiaskem (jako na jaře u Hostinného) či se protáhnout do neúnosné délky (Lichnice bude obléhána celý rok). Navíc šlo o evidentní porušení zemského příměří ze Zdic. Hnala Žižku nenávist k držiteli hradu Čeňkovi z Ronova? Ten 86

se 2. února 1421 společně s kutnohorskými podílel na masakru třech stovek táboritů v Chotěboři. Jenže tam jich tehdy bylo více a Čeněk byl příliš malá ryba… Mohutné polní vojsko oblehlo malý nížinný hrad na okraji městečka Přibyslavi. Příslovečný kanón na vrabce. Do toho ale jako blesk z čistého nebe „se bratr Jan Žižka roznemohl nemocí smrtelnou od hlíz a poručenství učinil svým milým věrným bratřím a Čechům, panu Viktorínovi (z Kunštátu), panu Janovi Bzdinkovi a Kunšovi (z Bělovic), aby se milého Boha bojíce, stále a věrně bránili pravdy boží pro věčnou odplatu. A tu již bratr Žižka poručiv se milému Bohu, život svůj dokonal v tu středu před svatým Havlem (11. října). A tu lid jeho vzali sobě to jméno sirotci, jako by jim otec umřel; a dobyvše hradu Přibyslavi, i upálili těch, ježto se na něm bránili, na 60 lidu branného (zda mezi nimi byl i ten Čeněk z Ronova, prameny mlčí) a hrad také vypálili a zbořili. A potom provodili bratra Žižku kněz Prokůpek a kněz Ambrož již mrtvého až do Hradce a tu jej pochovali v kostele u sv. Ducha u velikého oltáře.“ Tolik nejširší verze Starých letopisů českých. Podle uvedených příznaků, silně zduřelých mízních uzlin v podpaždí a v tříslech (ve středověku zvaných hlízy), každého hned napadne dýmějový mor. Toho roku u nás „černá smrt“ neúřadovala, při její silné nakažlivosti by určitě Žižka nebyl jedinou obětí v táboře a těžko by se ostatní klidně shromáždili u jeho lůžka. A tak se dnes obvykle přijímá vysvětlení prof. Josefa Thomayera (1853–1927), že příčinou smrti byl hnisavý nežit neboli karbunkl, následek otravy krve. Při téměř nulové hygieně na polním tažení zas nic tak zvláštního. Záměrná otrava přitom bývá rovněž vylučována s odůvodněním, že v ležení se stravovali všichni společně. Otrávit kotel s menáží pro celou rotu by bylo příliš nápadné (a nákladné), ale zručný travič dokáže přihodit jed do jídla nebo nápoje těsně před podáváním. Ať či onak, odešel geniální vojevůdce, orebitská vojska osiřela a první etapa husitských válek se uzavřela.



87

Jan Škoda

Za tajemstvím názvů žižkovských ulic Publikace vychází mimo edice Text knížky vychází ze seriálu článků, které publikují Radniční noviny Prahy 3 od března 2009 a před vydáním v roce 2013 ještě prošel drobnou redakční úpravou vydavatelství MILPO. Redakce: Nakladatelství MILPO Text: Jan Škoda, Archiv hl. m. Prahy Ilustrace: Václav Roháč Obálka: MILPO, Martin Záhora Grafická úprava: Dagmar Broncová, Martin Záhora Pre press: DTP studio Martin Záhora, U Nových vil 26, Praha 10 Tisk: Carter/Reproplus s.r.o., Ohradní 1424/2b, Praha 4-Michle Vydal © Ing Milan Polák – MILPO, Písecká 15, Praha 3 e-mail: [email protected], www.milpo.cz Praha 2013 Vydání první ISBN 978-80-86098-39-5