Jan Kameníček VACANT

× × Jan Kameníček

VACANT

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS167543

VACANT



Jan Kameníček

VACANT


VACANT Copyright © Jan Kameníček, 2005 Czech edition © dybbuk, 2005

ISBN 80-86862-08-9


Motto:

To nezní zpěvy vítězů, to nezní zpěvy poražených, já slyším halas rozpustilých písní. Ex 32,18



.1. Dnes se všechno dokoná, pomyslel si. Podíval se na hodinky, které ležely na jeho nočním stolku. Půl čtvrté. Ještě dvě hodiny se bude muset převalovat v posteli, teprve pak vstane, nic nesmí být nápadné, všechno musí učinit, jako by byl zcela všední den. Otočil hlavu, oknem do pokoje prosvítala jedna z reklam na cigarety Odys, a on uviděl v pološeru obličej Jaureh. Ležela na zádech, s pootevřenými ústy. Vyhlédl z okna. Velké barevné S reklamy se slabě zachvělo. Sáhnul rukou na noční stolek, vytáhl z krabičky cigaretu a zapálil si. „Nemůžeš spát?“ řekla Jaureh rozespale. „Je ještě málo hodin,“ odpověděl. „To je v pořádku.“ Dnes odpoledne Jaureh najde dole ve schránce dopis: 9


„Jaureh, — bez jakéhokoliv přívlastku, nenapsal ani drahá nebo milá, prostě jen její jméno — myslím, že to takhle bude lepší. Dnes večer se k vám už nevrátím. Prosím nehledej mě, v práci nebudu. Určitě se ještě někdy uvidíme. Líbej za mě často naší Astrid.“ Podpis a dnešní datum. S cigaretou mezi rty vyklouzl z postele. Připnul si hodinky na zápěstí. Zavřel za sebou dveře, prošel předsíní do koupelny. Sednul si na vanu, odklepával popel do záchodové mísy a snažil se na nic nemyslet. Jako by ještě spal. Dobře, že zanesl Petemu včera dárek. Pete bude mlčet, napadlo ho. Ihned ale myšlenku zapudil, vhodil oharek do záchodu, oheň zasyčel. Nemá cenu, aby si šel znovu lehnout, den pro něho právě začal. Svlékl pyžamo, otočil kohoutky u vany. Vlezl do vany a nechal se pomalu obtékat teplou vodou. Kdy se takto bude příště koupat? Ve vyhřáté koupelně, v teplé vodě? Včera měl velice důležitý rozhovor se šéfem. Šéf, podsaditý šedesátník s neuvěřitelně krátkýma nohama, na něho hleděl jako na blázna. „Vy vážně chcete odejít z mého podniku, pane Laube?“ Přikývl. „Mám lepší místo. Totiž … dostal jsem výhodnou nabídku od firmy … Haumand. Nabízejí o čtvrtinu větší plat, než jsem měl tady.“ 10


„Chápu vás …“ řekl šéf a přistoupil k němu. „Chápu,“ řekl znovu. Z jeho úst byla cítit whisky. „No nic, nebudeme se už navzájem dál zdržovat. Co říkáte?“ Podali si ruce. „Přeji vám hodně štěstí v novém zaměstnání.“ Vyšel ze šéfovy kanceláře a cítil na čele pot. Vana byla plná vody. Ponořil hlavu pod hladinu, začal si mýt vlasy. To s firmou Haumand byla lež. Před rozhovorem se šéfem vyhledal v telefonním seznamu soupis firem. Haumand byl jakýsi malý podnik na výrobu dětských hraček, jak se dočetl. Vyšlo to, šéf se nad tím ani nepozastavil. Namydlil si paže a nohy, znovu se celý ponořil do teplé vody. Vytáhl nohou zátku, cítil, jak voda kolem jeho těla pomalu klesá. Jediné, čeho trochu lituje, jsou každodenní schůzky v klubu. Přivykl si na Peteho, bude mu scházet. Nahý a mokrý si rozetřel mýdlovou pěnu po tvářích a bradě. Pomalu žiletkou stíral den staré vousy. A co Astrid? Ještě není natolik velká, aby otce postrádala. Snad jí to Jaureh vysvětlí, něco si vymyslí, natolik svoji ženu zná. Otřel si tváře ručníkem, došel do kuchyně a pustil rádio. Vyhrával nějaký dixieland. Postavil konvici na vařič, vrátil se do koupelny, důkladně se otřel a začal se pomalu oblékat do šatů, které visely v koupelně na ramínku. Sako si neoblékl, zůstal jen v košili a povolené kravatě. Zalil kávu, z lednice vytáhl máslo a balíček salámu. Namazal čtyři chleby, zabalil je do ubrousku 11


a vložil v předsíni do aktovky. Ještě ručník, vzpomněl si, a vrátil se do koupelny. Pomalu a tiše vešel do ložnice. Nařídil budík na sedmou. Jaureh zamručela. „Kolik je hodin?“ zeptala se rozespale. „Půl šesté,“ zalhal, „bude třičtvrtě na šest.“ Žena se převalila na bok, slyšel její silné spokojené dýchání. Pohlédl na ni, na její černé krátké vlasy. Potom vyšel z místnosti a potichu za sebou zavřel. Vstoupil do pokojíku Astrid. Ležela na zádech, obě ruce ven z peřinky, v úrovni obličeje. Pohladil ji po černých krátkých vláskách. Shýbl se a políbil ji na čelo. Astrid se ve spánku zavrtěla. Znovu ji pohladil, opatrně vyšel z pokojíku. V kuchyni vypil vroucí kávu, vypnul rádio, prošel předsíní, otevřel si klíčem dveře a na druhé straně je klíčem zase tiše zavřel. Autobusem se dostal na nádraží. Byť byla ještě tma, všude zářily svítilny a pestré reklamy. Vešel do vestibulu nádraží, koupil si v pokladně, u mladé silně šilhající dívky, jízdenku do Tritou. Tam vystoupí a místním autobusem se dostane do Peteho chaty. Nastoupil do vlaku. Vagón byl špinavý. Na stěně proti sedadlu, kam se posadil, byl na kovové tabulce nápis Vystoupení za jízdy se trestá. Absurdní, pomyslel si. Položil si aktovku na klín, poprvé ucítil, že je mu trochu zima, příznak probdělé noci. Opřel si hlavu 12


do kouta, zabalil se do kabátu, aktovku si přiložil na prsa a s uvolněným napětím usnul.

.2. Něčí ruka s ním zacloumala. „Haló pane, račte se probudit!“ Rozespale otevřel oči. Pohlédl na nazrzlého, silně pihovatého mladíka v železničářské uniformě. „Koukám, ňák ste zaspal, co?“ Pohlédl z okénka, bylo šero. Vlak stál. Podíval se na hodinky, spal necelých šest hodin. „To už jsme v Tritou?“ ale děte, zeptal se rozespale. Rozhlédl se kolem sebe. Kromě nazrzlého mladíka tu nikdo nebyl. „V Tritou? Ale děte, to sme dávno přejeli. Tady je konečná. Musíte si vystoupit, pane.“ „Já jsem chtěl ale vystoupit v Tritou.“ „To ste měl, místo toho jste tu chrněl.“ „Musím vám zaplatit pokutu?“ „Nic nemusíte, hlavně už děte, ať to tu můžu zavřít.“ Vstal, s mírnou úklonou se poroučel mladíkovi a s aktovkou přitisknutou na prsa vylezl z vagónu. Bylo to maličké nádraží. Šedá špinavá hala, malý špinavý bufet, ve kterém se svítilo. Došel k okénku a požádal o kávu. Velký mohutný muž, s tetováním 13


na předloktí, mu neochotně vyhověl. Přičichl ke kávě, napil se. Káva byla slabá, a kromě toho dost nepříjemně páchla. „A platit bude kdo?“ řekl muž v okénku. „Ach promiňte …“ Otevřel aktovku, a aby to muž neviděl, z balíčku bankovek vytáhl jednu a podal ji do okénka. Muž mu vrátil zpátky. „Nevíte, kde bych sehnal nocleh?“ zeptal se zdvořile. „Možná u starý Stramlový. Je to ten domek na kraji města. Když půjdete po hlavní ulici, dojdete tam.“ Poděkoval, dopil kávu a vyšel z haly ven před nádraží. Brzy došel — bylo to opravdu malé městečko — na náměstí. Uprostřed stál vysoký pomník jakéhosi vladaře či zdejšího slavného rodáka. Napravo vyšší budova. Po hlavní ulici došel po půl hodině cesty až na okraj města. Po pravé ruce spatřil nízký domek. Než stačil zaklepat na okno, dveře se otevřely. V nich stála stará paní se šálou kolem hlavy. „Dobrý večer,“ řekl. „Paní Stramlová?“ „Dobrý večer, vy jste pan Laube?“ Podivil se. „Vy mě znáte, paní Stramlová?“ Žena ukázala do chodbičky a usmála se: „Neznám vás, vím jen, že se jmenujete Laube a že jste přijel odpoledním vlakem. Prosím …“ 14


Jan Kameníček VACANT

Recommend Documents