JAN. JAN NOVÁK JAN. JAN NOVÁK Z DENÍKU PO CELANOVI Z DENÍKU (DENNÍ BÁSNĚ ) (DENNÍ BÁSNĚ ) OBLÁZCI. ŠPÁSY. VZEPŘENÍ OBLÁZCI. ŠPÁSY

JAN. JAN NOVÁK JAN. JAN NOVÁK

Z DENÍKU Z DENÍKU PO CELANOVI PO CELANOVI (DENNÍ BÁSNĚ ) (DENNÍ BÁSNĚ )

OBLÁZCI . ŠPÁSY . VZEPŘENÍ OBLÁZCI . ŠPÁSY . VZEPŘENÍ

Z DENÍKU PO CELANOVI

JAN. JAN NOVÁK

Z DENÍKU PO CELANOVI (DENNÍ BÁSNĚ )

OBLÁZCI . ŠPÁSY . VZEPŘENÍ

Praha 2010

Kniha byla vydána za přispění Nadačního fondu Obce spisovatelů

Z DENÍKU PO CELANOVI Copyright © Jan. Jan Novák, 2010 Czech edition © dybbuk, 2010 ISBN 978-80-7438-024-2

motto: wiselec; a ještě ověšený mobily, opírající se takřka jen o oči

při hospitalizaci námelem kniha týdne: v hanoji roste slivovice soustředěně na polích aj humor pošel s čertem temnější osrdí smrdí když se nelíhne, ale vytváří útěk z matčina kubistického objetí

duben, po celanovi

1

z rostlin především člověk, se rozkřiklo listí. ve mně, žižkovském činžáku mord, polovičatý úspěch světa — na smrt je pozdě, v barvě mužského semene. po nocích, když vrací se potlučená přestříkneš ji sám, srdce ženy je bronz: kolektivní podzim. ze zvonů plíce tango tmy zúročené v loučích

na schodech, po celanovi pes s otvory, nesdílí hovornost kosti, statistiku losa samovar opeřenec ještě pilnější ocas ze slitin čirý sad, chlad vypouštěného oka nedovolí nám za námi: ozvěny zřetelnosti zvěrstva nadšení pod suknicemi žárovka mlhy tabulkou hluchoněmých nevidět neslyšet neprohrát neumírat — keltsky, na pálavě šílenství

2

3

cesty, po celanovi ruka daleko od těla, sekyrka pacholkova. místo u okna, naklíčená obilnice oka — neslýchaný účet, kňučel oslepnu v polích dozimetru, prasečinky vyseděl glóbus s urnovými poli zpět do sardinky, vážnost věcí kupkami hnoje nepokradeš. pod kapotou chinin přivyknutý na syntézy

4

v protisměru, po celanovi staré ženy okupují věčnost — roznožka v protisměru, do ouplňku záhlavní otepí slovo, námi chemikálie osudu. že bys ťukl na hřebíček? z úchvatných drobů bouři bohatě v mé hubě lživý plot — nadzvuková krev. svárlivá z václaváku smířlivá z husi. luby konkrétnější, z vedlejšího stromu úd komentuje noc co noc

zima, po celanovi

5

zločinem po libosti, frézují kurděje, hostie přikrmují tělem železa nervy vojem evangelia. napořád — země pod ledem zeminou nebes, alternují řád: kterého z obou? sváté v jediného na perutnatce kališnický mráz — než klesne, abys vyřčené nepodvedl smrt kuny násadou, návnady v nás

v posteli, po celanovi mikrocit, francovka smyčcové hudby ve farské zahradě, sonáta pro violoncello o disidentův návrat cíchy břízy, kříže u venkova — vše, i to nejlepší, zvrtáme domovem. krapet věčnosti dokola navěky horem pýcha na jazyku, jazyk vmetený do mlecích kamenů. povětrné dožínky. smyčku na pytel, lopatou srdečné zrní

6

7

vinohrady, po celanovi arcihnědky, jařmo: chůze vyvolených k sobě samému. posunováním po drátě vína ubývá vinohradu — hrozen srdce stropem, cifra mrazu podlahou. střelba rány dupot. promiskuita jago šluknovským výběžkem desatera v klíně přísahy může desdemona, škrcená plagiátem. šampaňská smrt vína, pohanského — trpkého — algebrou cukrů

8

bolesti ledvin, po celanovi na skobách, bylinkové čaje formují dospělost kříže: zde tišíme. dynastie zákona bulvární ochablostí bodrý skutek. břitva holiček letek. vlast vytočená do babylonu. libela kojence s vodoznakem smrti — žít gravitací vlastního hovna aglomerace ducha očividně synkopicky. trojzubec podlosti s vůlí po železe. na skobách

teskním, po celanovi

9

— jak oprýskané rifle v rozkroku přátel plátek z klarinetu, vylízaný alegoriemi — život nás souloží grimasami stromy omývají jinan, strom mého dětství. stále vzdálenější pot je soběstačný hovno sebejisté procitne stařec: vzdělaný leknín, a rovnou z trusu. jeho pudová bdělost, jeho ustavičná sinalost koloniálního zboží

teskním a teskním, po celanovi teskním je úhel z principu v jeho intenzivní péči batolat nekonečný rod mudruje nesmrtelnost: vrací mě vymrskaného, ale poučeného běda — jak život nabíjíme v biografech a jeho děti dál prohánějí po horách ekrazit. svěžesti a svědomí bez zlomenin když romancemi o bohu rozmetali dav, nám dali kvinde, zvrhlé jen napohled

10

11

na pramici, po celanovi kdo převáží životy utonulých? kdo prošel kapavkou důvěry, projde i děvkou nedůvěry: budeme bydlet — jak čtverec lži nad přeponou? v dětství stačí otevřít okno, v nemoci myslit naozaj. prázdné ještě neznamená dokořán. pravda padne na sále, chirurgem parádní zrcadlovka — je soud v našich darech

12

pendreky, po celanovi — mnoho víte, pendrekům nepovíte moře mezi řádky si žádá zadostiučinění. jak vlastní pravda, která si přišla na své je hranicí nepokoje, smích popelčin. pod lampou stín zrna nahrává osení odděluje matky od matiček vinu žene do závitu, pendreky cvak. belasé slepcům, nebeské drůbeži slíbatelné — pleš stále začínající, jak slábne verš

z dopisu, po celanovi

13

— před soudem měl plné kalhoty, ale v posteli? studená zářivka, jen zalézt do tmy a ještě tmu zhasnout — včera. otočím se na bok. a prý abych tolik neskřípěla. jako by tělo bylo na dobírku, a bezprostřednost už pouze prostředníkem — co potom dělá nesdělitelnost slibem? brázdy dlaní spečené žalmy skřivanů, či pupek světa, vycpaný závinem na zapřenou

z druhého dopisu, po celanovi — že žijeme z přestrojení. já po otčenáši se chodím přikrmovat do ledničky. a on? jedinou naší proměnou je nedbalost z lásky — vycházíme z kina. a nebýt spoluviny dodnes bychom trčeli ve výtahu na popraviště. ale tak? uměřenost páchne z dvojplošníku hlav — hádkou bez sebe. ale jak být tebou když žehlí mé pysky jak přejetého psa. a na lunu doráží — jak mi scházíš: bezbranná

14

15

z třetího dopisu, po celanovi — nemám stání. prsa po sníh a už dávno ne dvě zledovatělé koule, jaké uměly zastavit náklaďák uznávám, večer má navrch. ale i nahoru je blíž — když ho zavřeli. bylo upito z krve, tu moji nechali na počasí. nepatřila do žádné ze skupin a kdyby umírali, moje by nebyla potřebnější — teď ho mám doma, a jestliže žárlivost sedí na obou židlích, je spravedlnost bez nohou a hněv bez podezření. vlastně nepřítomni

16

ze čtvrtého dopisu, po celanovi — jaképak na mizině, když z ovoce lásky soulož marmelády s džemem. ale potkat člověka, který se ještě nenarodil — — nedokážu se tak hovorně zaonačit. a jsou slova zajedno s kleštěnci. v koupelně, v utopené němotě, myju si hlavu vilnější hluchotou — o lásce nemluvím. je starší, nemohu o ni přijít. mluvím o přilnavosti lásky. co jí nedosáhneš, ani smrt nezevšední

z pátého dopisu, po celanovi

17

— nikdy neodešel. pokud mne zvou kamarádi jeho horoskopu. volají na mne jako na člověka: vrácená mám času nazbyt, sama. a kdy ještě budou? — v hospodě zničehonic rozpůlil ročního býčka: proč se ptáš, ženská si cení parohů víc než bouřky taková vážnost nadobro, ohanbí bez přeřeknutí — mít život o nějaký rok mladší, milovala bych, sebe. co bych navařila, nikdy bych nesnědla sama. možná s tušeným, nikdy s vyvolaným

ze šestého dopisu, po celanovi — to jenom ve spánku hovad voní krev po prvním chrlení jsem ještě růžověji, a jak dlouho potrvá než vůle opadne a kojná potratí — abych ho měla blíž. až znejistím lehávali jsme si v nohách. o nemoci nemůžeš jak o chlebě. okorá a zatvrdne na věčnost — v domácí vazbě, vedle pokojíku: procitám jako cizinec. panelový svět bez projekce má daleko do trámoví. nedochvilná? nemohu se prostěji probudit

18

19

jen diváci, po celanovi na kawasaki citoslovec noc ještě napůl kůň, ale motokros zadostiučiněných a peklo dokořán — a zůstane při tom. dům pohonných hmot, aby se dotkl milované (když hlubina rozhrne nohy a plyn pohrdne sám sebou) — jako žena mužem. už na ústupu, do depa. jako by nesmrtelnost nahodilého byla věncem vavřínovým. náš, ironií pro špitál

20

plavání, po celanovi do ryby nevidíš, do ženy nesdílíš až do smrti, až dohmátneš na časomíru. možná polohlasem, když jdou břichem vzhůru — přistiženy při lži. jak rodný dům: hněten, už nevyrostl. usvědčen z malosti, že by nás zahlédl, a proti dárci podaroval snem samoty je rekord. přestal být přírodou, a ve štafetě delfín. po finální obrátce nemůže být nikým. jen na blízku —

voňkové, po celanovi

21

ej, po poli jsem chodila — chlap konopný pod starodávným poznáním: děti, žilami nebes život křečovkami — proč tobě nechutnají, a když jsi pianistka, zápalná po jožině potmě včelami útrpnosti, že žlučí pouť, běda manévruje. předčasně zevnějškem: ve sněhu nádobí z porcelánu

v sauně, po celanovi obráceni naruby v rubáše těl, tajeme — ve středním věku pomaleji. ohni opisujeme vykouřenou odvahu, ztuhlé sluky sláv a je to kainovo mýdlo bohatých, zpět drhne okovy po zabití, aby svět nezpitoměl z novinek. a na kusy žrádla, na nerovný šok smrt je bez konexí, stejně uzený jazyk — zmizely kdesi pod pultem všehomíra, možná vzpomínka na polskou omáčku, ta s parchanty

22

23

na hřišti tj, po celanovi ve smrtelných popelech tango míčů naolejované mládím a stíhané jako zločinec. nezchátrá, žitné pole ze svařovacích drátů v nelásce, v konečné proměně: široký vjezd parkují naše dvojčata, znuděná z vlastních úsměvů — život v ustalovači hvězd — feudální snad dlouhými vlásky astmatiků. na plátnech kin dalekosáhlé polibky cár doby bronzové, bezvadná bagáž

24

jen tak, po celanovi vpravdě řečeno: až lež vstane z mrtvých a tolerance jak jednotka intenzivní péče — bůh vejde k lékaři, tak určil abstraktní osud — pravda je kotevní slovo na kolenou bezdětný sporák. aby zůstával hezký, vzal za ženu jalovou učitelku hluchoty ve výslužbě — a proti času. už zívá, už spěchá domů s rybou, hospodyňka. rozkročena u sporáku pálí ze všech děl, v hrnci bujón poloboha

ony, po celanovi

25

co staré ženy soukají ze sebe mladé zpracují na kolovrátku hrdla. ubrusem utře jim obličej krvavý vesmír — tolik tě miloval, pokousaný přepisováním pravd. celé hodiny, než ručička na váze klesla o něco z nás jiný druh, bez řetězu zmalátnělý jako by na směšnosti závisel život, těch zbylých po holení, humoru bez osudu

šachová pole, po celanovi negativ: pozitiv. v rovnováze námel — klas. že je to navždycky, upírá smrtelnosti rovnou smrt. přirozeně — pat jde po životě. v proluce černozem matuje naftového krále: být prostší konečný škrt je nejjedovatější — jako na šachovnici, aby zduchovněla je rozum vypočítavou řemenicí, procitlý mozek volantem z lega

26

27

loutky, po celanovi loutky umírají na sperma scénáře člověk ještě dál, mezi inteligentním a zbabělým pro děti smrt přímočará — je rozhřešením. v šatičkách po sestřičce je loutkou od oltáře, protože teprve čert dělá divadlo ustavičně, aby zblízka bylo řešením napořád. aby fretky frašky nezůstaly noře na obtíž

28

kampa, po celanovi strom nemá kdy na občas, hruška refýže na stopce smrti, snad viktorka plynových lamp až dojemně navlhne splavem — láska je ptakořitní, a když burácí ovce zostřené jak auta na parkovišti — — je věčně. za smíchu hemisfér předejít nadběhnutím, když buchty jsou v prášku a k umilování

karlštejn, po celanovi

29

coca-cola noci, chlazená ledy na berounce a hvězdy, úsilovné rodinnými životy svatých a svátých do křišťálové špíny blažené vody — jsou kameny prameny, žlučový kámen lidství — je mazaný kámen mudrců půlí svět na řídnoucí proroky na šťavnatější trávu. a pod hřbitovní zdí má namířeno k ješitnosti

kytky, po celanovi teprve zahnívající, v koronárce voní po mamince, a vděčné: možná na hřbitově kdo štěká, neuhnije. kytky při životě člověka nesvéprávné jak mochna husí — počítá neplodné dny, roky vyplňuje samotou. květiny — budou bezpartijní. při odkvétání příležitostné v samci, v herbáři celopancéřované — kyselým létům neupřeš vanilkou

30

31

čssr, po celanovi jsi ludolfovo číslo, tvou mocninou končí pod mrakodrapy vlaků, a když zkolabují bylo ti známo: ubili i stopy zvěře — ze zaječích básníci oficiálního pozadí. jedová země, kterou kyselost nerozleptá jedovatější kyselina nepožere krysí zákon, potkane. paruky vyplňují cely moudrosti, uragány obouvá fa rudý říjen a černozem, sražená duše pravěkých zvířat

32

fit, po celanovi na vodě se záchranáři, v peřeji o hornictví s mlčící většinou. dezertovala tvoje posmrtná maska z mého obličeje — život pod podlahou, fit. dnes budeme spát s vepři, sláma a holomráz. pomyje oživí sezónu, k radosti poslaneckých bab vlásenkou sepneme moře a oceány aby neplakaly do očí komu čemu ženě nůši hoři stavení cvak

milotice u kyjova, po celanovi

33

možná středem země, tam jsou milotice. ves se zámkem důlních věšteb v patře barely od verdunu v rybníku rákos našich otců. tam očištěni, s cínovými těly. ošetřujeme bibli, která olysává jak hrozen rulandského — mok, schopný přehryznout si nohu později amok, když pláčou stopky mládí na rozdíl od hodiny, která začíná nulou

sny, po celanovi milosrdenství, proletáři se usmívají ze sna. rozhodně z noční směny, obilí a jiné památky na obilí — židovství, pokud jej čteš. geometr hrdý na zemřelého syna: zemí sdělitelnou budou procházet jiní. když se sny usmívají ze sna, odporují. věřit se kolem plíží jak les. teprve oko úplňku — nežít na nebi je podobně —

34

35

8848, po celanovi ty ještě básníkem můžeš být já musím: everest k ledopádu khumbu, prostý život, nepál. vyzváníš krosnou strachu, sníh jen hrnečku vař. bez kyslíkové bomby do studené vojny. smrt plácá přítele — ty ještě můžeš, já musím. kainovy oddíly, o místo nahoře malý velký muž. i kdyby nevzestoupil, musí počkat na tebe

36

internáty, po celanovi v každém patře prapor lučištníků v každé posteli bědný antropoid — už gustem provokatér — kdo zaplatí alimenty intelektu? b-komplex radosti bez radosti, živé i živořící bída na vysokých podpatcích úžas orloje vystřídaly hodiny podzimu, pokorný namol, do srdcí vchází vrah. vypálí rybník géniovi

osobní kotleta, po celanovi

37

mým dílkem jako bych nebyl mám postel vedle soudu. jen proto vážnost rytmem mojí fúze. zlaté doly mořic a václav perou strojky, latinku azbukou. a noc svátá kolona, věší lustr na ramenou — je pod hvězdami — ještě kolikrát, ptá se pot tváře a kdesi na staveništi pouště: pych se uchytil topol a lípa putují k arbitráži

koncert, po celanovi — výroční zprávu tlumočí hémerodromos přibližně živý u příležitosti hromadné suti, živější chrt hoboje. táhne smečku, moréna je po smrti. dřeva grilují ódu na její samostatnost. naklepává kosy žesťů do inferna, když copak je tanec lidu, a pročpak vrtulí mezi národy. s osamělým v páru jezulátko na chladiči pobědy, motor pobělohorský — děti padají na starce, cvak

38

39

noktah, po celanovi smrdutější než syřané, model cizince oškubané cosi fan tutte, jaké se může přihodit evropské dezinfekci snad v cedrech — už staří peršané na peršanech nad kadidly tohoto světa. jazykem, jakým mluví venkovské státy. těsně, u zamilovaných otvorů. klozet neřeší než hovno natrvalo v dřevěném hajzlíku mezi umíráčky a živými novinami, cvak

40

milčice, po celanovi dům vytapetovaný stránkami bible, zde platí ohmův zákon podsvětí — z nebe vynáší peklo, člověk mouchy za oceán, až olovo astry zdolá žluč života. je slib utrpení na celý příběh — trestný čin, něco životadárného báseň je rehabilitací času, ví že zemřeme známe jen to, co je simultánní. a když se nám sbíhají sliny zpod jazyka

milčice milčice, po celanovi

41

ve větru, ale na prdeli ježíš na zemi, v samotě zbytečných slov — a vypadali na opravdové vojáky ztratils od kořisti knoflík, kdo ti ho přišije? kosmonauté cyril a metoděj poraženi já monologem gážisty žalozpěv, který tě s chutí obral — jak po smrti, a teprve jsme začali žít — až bez sebe jsme si hloub? —

makrely, po celanovi jak volební urny, mrtvé hlasy mezi živoucími. nevinnost šitá na rubáš obyčeji. z nemluvněte ostnatý drát natažený ve sněhu hranice pohlaví, rybáři namlouvají se návnadě smyčky na vodě činelům pod slapy — makrely, vyvdejte se! uzené, z mahagonu. jak prvotní hřích: plaz doufal být člověkem, panovačná evou

42

43

politika, po celanovi králové měli šašky, šašci své krále. král je mrtev: obvaz ještě před kulkou do čela jak bylo smluveno pod listím: větev klacek hůl. na cestě od výsměchu provázen čestnými zdechlinami — od těch časů s plísní na nohou, a vandrovní o nejistotu králové s plísní na obou

44

po silnici do třebestovic, po celanovi galusku opouští vůle i had vznětový motor s prostřihy na minulost — z bělouše šimla na inzerát stáří léčí: snad krátkozrakost na prozřetelnost s buzolou, odulé knihy pod hlavou — údajně stvoří panorama — smrtelnost — šoulet kroupy z úžasu s mladistým hrachem, letopočet na řetěze před jateční jámou

do tatců, po celanovi

45

sena jsou vánocemi otav, venkov venkov. přemysl oráč otkou v kotcích přemyslovny. bez ohlášek sadba, stáří — pole bez panáka, žito naklížené nespavostí po zajících pase: vystrnadí oka, co mají za lubem když bůh mezi skřivany, kde výš je blízce a dálka sečnou. anonymní, co zraje kozama a vede do otroctví

řepín: domov důchodců, po celanovi v patě kolmice zámeček s parkem, kostel škola se školičkou. botanická kuriozita: 100% opuštěnost zúrodňuje chryzantémy doličnou vůní značkových porcelánů do konečnosti vytáčíš mrtvé číslo telefonu, jak brance houfuješ kostlivce: jdou za tebou až kružnice praskne, vztekle teplem vyhřejí zámeček plný nepřítomné hudby — a jako by pravda naučila housti

46

47

polotovary, po celanovi umí smrt plavat? snad uměřeně uměřeně kuřata bez drůbků, drůbež bez vnitřností v touze hospitalizován jak kačena divoká ve froté chůze beze stop, a na rozmyšlenou. slibují, že nespálí tvé kosti tobě, která tak svižně páchneš kolik stránek má kniha, aby dovyprávěla nás v předtuše, že rozkradeš, a tedy nepokradl — delikventi na olympu jak za císaře káva

48

děti u bečvy, po celanovi protože nemáte dítě, které. na pavouka volají krabičku od zápalek, na pavučinu nůžky sebevraha — samy sebou ohýbány. thonetův dětský pokojíček vyčkává. vyuzen k dobrodružství, prodlužuje věci dobré i věci skryté. až na samý okraj stolu, aby náhodou že jsi šel okolo, a měl dospělou osamělost co vidí kolem sebe, jsou potahy. valaši v trvalejším manšestru vezou kůži na trh. ještě za tmy jak určila minulost. jen ona dokořán

blanice, po celanovi

49

řeky nás spalují, spolu s mrtvými vytváříme čas povodní i závlah: dno hrnce, a naše těla — linkrustou rozlišují cizoložství břehů archeologie činí nás pomyslnými. správná výživa. vždyť i teď: břečťan na straně závětrné na srdečné dětské písmo, je ránou pod pás a každé naše — původní, bezděčné jak mýdlo ženy, které uplavalo. namydlená, a už zpěněná tahounem, kterého střídá věrolomný traktor

fred astaire, po celanovi tanec je abonentní, převedený z míry do výpletu kol. brzy začíná, a ještě před první piruetou — je rozloučení zátkou ve vaně, rtuti s litinou kočičí dílo. co nebylo s chlupy, nebylo s dotýkáním. když rozcitlivíte oplzlost, je dětské prádýlko s podvazky, myšlenky noční košilí swing, křehký závin z lístkového těsta už na schodech s kozlí rozhodností. jakkoliv jsou vzpomínky hostující, nebude tance v zastoupení

50

51

panenka ve vídni, po celanovi čeština ve vídni, jazyk digitální. kop trestuhodný. ironie němectví: pivo v plechu na západ — na dva západy od pivního ráje nůžky varhaníka, vše pro celek. i poezie začíná oponou, ještě se ptá. smrt není bohem když pokračuje penaltou — a v plnosti. jak se život vzdaluje, postaví zeď gól nemůže bez srdce. homo hravý i bez panenky. a jako medúza: přikovaná k příboji, hecuje prométhea

52

jediná židovka, po celanovi nejapná, s vysokou z pogromů. a stále dokola, nevinná. židovské podvazky se nedají poučit židle jí překapává přes tlustá prsa — jen gilotina. sevře nás potomek plešatější, hopká synagogou. úroda je konečná zlo nejčtenější. jazyk, který jsme zaspali. šlukujeme na jiném stromě — je balíčkem žvýkaček, chuděrka z toleda budou licitovat z její disertační práce

čekání na menstruaci, po celanovi

53

ideje idú, ideje verbujú, klobůček na dírce po hřebíčku trpitelka chemické výzbroje ředí zástupy. kdo prošel rájem — pojde. a nebude větší než futrál na vzorečky — aritmetika, podobně menstruace. kdo ji má od boha nenakupuje na zemi. a teď jsi nahá, stavba jak podle počítače génius, to je obrovská neopatrnost nenechávej ji samotnou. nad vlaštovčími hnízdy už s harpunou v oku. nejschopnější ptáky nechává umírat přirozenou smrtí, zlým časům rovnou před nosem

král lear, po celanovi — moudrost, je learem mezi cyniky v mládí hájená mrkev, v umělém věku diplomat jed, v aktovce vylidněno už stáří je smrtelné, v momentě švihu z poklopce v povijanu. co pozůstalo z lesa? prkna pro onen svět, hladká jak mléko feny. než zkysne v pleť mrtev je lear, a jen bižuterie života bezprostřední snad z četby

54

55

ctiboř, po celanovi dva mlýny umíněně, kostel z donucení z vlastní volby blanice. zkratuje měsíčky i ostýchavé ovoce osadníků pod jakým mlčením lidovou lačnost? krvácí tráva, sena přežvykují honorář. čas ne — mariánskou pouť vyplácí ta s kosou ve fiatu — každé svědectví je mučením, výpověď zdaleka ne zpověď. pavouk jí přejede dítě tak nafackujeme mouše, cvak

56

na osadě, po celanovi — a naproti lidskosti andyiluzie býčci čtvrtí pařezy pro oheň věčný, dočasné se opakuje teprve potom tradice blokuje nicotu, vylévá s vaničkou hrbolek ráje. mohl být vrcholem, je hrbem dřív než tukový polštář strachu táborák jak panna, spaluje sebeklam léta krájí civilním nožem. život nesmrtelný s přibývajícími křemenáči při závěti

libež po bouřce, po celanovi

57

stromy legitimní, veřejnost zdvojena psy. a tolik soukromého pekla, dědičného. po hoře bílé ustavičně — pohlaví mění svá neplač. vesmír ve zlém svého boha. ženy na hraničním přechodu, strkají žárlivou živnost k čáře výkonnější paměti. od jsem v tom až po konečně. člověk si stýská pod sukněmi přepad skutečného nebe. po andělích házíme kameny. a rosa souhlasně a bez překlepů, přechází rovnou do latiny. a jako by se už stalo

puškine, po celanovi pes v žitě masem vlastního těla žitná kořalka stepí, proletariát kaší pro pacholky s kulichem na hlavě, aby nenarazil báseň. po zvýšení cen, žito rozhodné smrti. kdyby oněgin zmrzačil boha, revolta zbude bez dožínek, možná ofélie — každý zločin. v gubernii rozvážejí světce nákladními auty. dle speciálky, mužikovo srdce na glóbuse, v měřítku puškinovo

58

59

v noci, po celanovi co všechno je noc, noc mezi milodary a spánek na poště, s telegramy od magistra fausta — nebe je dírou do země, skrývkou tebe jediná v dravci. a společenství bělic, vyháčkované nožem na konzervy. boží muka spatřená po žních posunují strniště ke káňatům galilejským křídla modlitbou noci. slepená žvýkací gumou patří kluzákům nejvroucnějším. zapoměls zdrávas, na ranveji požádáš andělíčka. ať dokáže navigovat

60

opalování, po celanovi vůle k životu vázaná v kůži, pózování smrti brožované. oslí pergamen dějin a buben. vyreklamovaný z vojny jako mýtus o statečné dochvilnosti hrdinství za školou, na spadnutí učitelka jógy hrčí jak darling, koleje nesmlouvavě za válkou nevyčerpatelně dálka — národ, už neklid. převléká kůži rošád v atlase na stránce vyvolených. a z kdysi — karamazovi na cestě z koupaliště —

český šternberk, hrad, po celanovi

61

botanika, z velkých osobností padá list za listem. psaní o život, poslední autobus z divišovy toscy — jsou hrady, do kterých vstupuješ moudrostí vysoko na slávě smrt paroháče. vidle boží — v pracovnách po staletí. čtverácké, na hnůj. jako ty mozoly. z dlaní je nevyžrala třicetiletá válka zoufalství se přenáší dobou, co nedokázal čas připíšeme zlobě, je bez tváře. po meči, po oslici — jak u vzácných obrazů, oči jí vypícháme rentgenem.

panistávka, po celanovi jsou chvíle, které les paroduje samozvanci ceckaté piliny k tanci, v popelech trouby pro jericho důvěrně kravinec k selské navyklosti — chovat se pozpátku, k zárodečnému: papyrus po bále všichni jižanští s vídeňskou mechanikou odsouzeni k hrám, naplno jen slepci vodník tuberák stávkuje, společně s vláhou. teatrální příroda přisprostla k srdcím nevíme, nebo už nemůžeme? —

62

63

žirovnice, po celanovi stojaté vody mučí dna od nepaměti do nepaměti, bystřina. je ve formě, z vymilované mlýnice vynáší panenství po pytlích — kolik je hodin? vytahaných se neptej. jen nezletilá může vyložit pupek na kolejích vytapetovat rychlík, zpod náprav odprásknout generaci. lokajům rozdají po fujaře, mozek vytřou kyjevským chlebem možnosti kvásku, ovšem

64

prostý, po celanovi prostý, od panských dubenek řev vymiškovaných. ve věci makropulos, stojčín. zatloukat skoby do mraveniště, aby se země netočila — venkovský osud s poklady, půlnoční morek umíněnou těla, krev instalatér — usnul pod výlevkou, páří klasické s alejí končí dřevořez zámecké paní odkojila smečku psů, dáví. přítomnost ještě nevytváří skutečnost, snad mání

studená, po celanovi

65

causa katecheta, v rajské omáčce věřím a na divoko. klečíme, žena a možný muž. veškerá přirozenost pod víčkem zbožných konzerv celibát tenisového kurtu, na raketě bůh na odiv. co nebylo zřejmé při porodu, vyšlo při potratu — bolest vypáčených stehen, ďáblova past život za předním sklem. oko drátěným okem, bible v železech. tutově dámské kolo — vykasané v žitě, chystá svá nemluvňata

budín, po celanovi pláč rozepnul sukni, pod sukní chomáč — podkova vydřího zlata, outěž. je svědkem tavby, hraničí. zásnubní polevou alexandr veliký — papagaj bez kompromisu. klepe zobákem vyšší o smrtelnost. na horách starosvětský prach na dolině po očku pláče punčocha, se švem na místě : pochva zlatý klid na stezce do her. zlatý člověk, pasoucí — za námi přináší její supliku pekla

66

67

smíšená čtyřhra, po celanovi než archimedku v kyčlích, trenýrky soch. obloukem duhy dříví nepodřežeš, zápalkou nepodepřeš hřbitovní zeď. i po změně stran — jsou ženské sbory. když probraly pohřebiště otců vyrazily z dun. jejich důslednost, opatřená už rodičkou jejich důkladnost altových strun ve finále kat jako jiřička, na štíhlém trupu dvé z elektrických křesel. vyplní vzorec mužství — duní smíšené páry na vedlejším dvorci

68

ceres, po celanovi mezi stránkami krys, mezi státnicemi bradavek kdosi někdo jasný jaká jaké. bohyně ceres: prazvláštní úvod k úrodě ženství ceres, šlehaný rostlinný tuk. ňadro na celý život smíšené se životem. XX. století masařka lapená pod kapotou sekret-arijátu, cizinče. vědecká roleta bájným koncem epochy, konečným. u — krajina v majonéze se zapékanými mumiemi.

zalévat květiny, po celanovi

69

jsou stále méně ocelí, nakaženi kentaury a stíny medicíny. se netěší obzvláštnímu zdraví — v blázinci není bláznivých květin — natřásaly se krávy při zemi: z toho co žijeme, pršet nebude. přihasila si cizota a špatně utěsněný čas — kandelábry — dobrá pověst. špikuje krajinu, kalná a sypká malíček od pramene, až paže říčky pažbou. a vojáci a padlí, zaléváni květinami. se umějí radovat.

berani, po celanovi věrnost částečně a zkameněle, až se žralok probere k rodinné večeři: kouří jak revolvery ale potřebujeme obojí: obuv i nudu, supernova po evoluci rád otevře nebe tlumočník proč chodit močit na zásah? nejkratší cesta je bez ukazatele — — než utrhne ucho dechovka. věrnosti částečně žraloku podmínečně. vězení opouštějí jen zvířata venkov je za vraty, supernova

70

71

dia kompoty, po celanovi berouskovi naučili medvěda na motocyklu život: člověka s kosou. kompotovaní zemřelí jsou pohříchu jedovatí, dia kompot — — dia žití, nepožádáš příštího svého diaplány startují z božského hostýna, slétají k hospodě u mrtvolek bez hříchu párek třešní, studený jak zadek kesonu. v dia tmě utopených kočky a štěňata si vyhrála, novokřtěnci už tuší

72

berenika, po celanovi skvost ve službě, vlasy bereniky pro odchyt. opisují spirálu z knihy zemřelých — krása bude torsem, nebo nebude nos vesmíru, pak hvězdy a obličeje zmizelých. sněžka po límec zanořená v bajkalu neuchopitelně pro generaci počítačů beskydami bloudí ozón, ahasver berlou matečným smrkům. ve vlasech bereniky kobylka odvařených, nemůže na sál

úklid, po celanovi

73

chodníky — ramínka podprsenky. zarezlé do planety porcují km psovitého ráje. samozřejmě rómská venuše nahoře bez — co zůstane smrtelné, je od boha. dürer namaloval lidskou duši, rosa milionářskou daň. metaři nadále užírají z panímandy hvězd zkoušíme život — o skalp naděje hlubší než strach — prachovkou apokalypsu. leštěnkou vrcholná léta a čas, co bylo smrtelné, je dnes.

ať folklor, po celanovi a jako mezek, folklor: mentálně majestátní bystrica, ze zlodějů koní ubalená héfaistem a jistě samo dudík: eden je na myjavě krouží opasky zbojných chlapců po výslechu nebeská tělesa obyčejných dnů marnosti, mozek háku — vyznání jánošíka? svatý václave! s václavkami spí v octě svatý sen a dobrmani. nad policejní, střeží čistotu vycvičených hamletova vycházková hůl s bonmoty

74

75

hlad, po celanovi bilaterální šperk, hlad. je pěkně u nás doma, k jídlu. ve shodě se strojkem lžievropa — sytost se hladovému nesvěří, je učitelná jsou všichni savci, jdou po jedinci. klisna k jiné klisně, měřitelné je jsoucí. ten můj hřebeček! ctnostný ve všech, krom chichi. — plenění? na venkovská nádraží nepadá menší stín, blažená prostota. vypíjí školní vajíčka, ze záprdků ušlehá pudink — v propasti nebude k hladu dost místa

76

ptáci paní serafinky (1.), po celanovi každý jiný bůh než ty. i padělek, brodiví se cpou utopenci, ťuhýci konstrukcí růžového keře — každý živý ať si hrábne do sirotčince prodej kleci prs, naučí kukačku kojit. v hlubokém sněhu stěhovavá kost. když se kácí národ, les opouští svá hnízda. na stopě ztracenci, až na tu kost a každý jiný, z čeledi mrchožravých kladivo a sup, jeho nůžky na plech. obrážejí ptáčnici, že i bůh i sotva přistižený, se vzdělaností si plete zbabělost

ptáci paní serafinky (2.), po celanovi

77

máš celé tělo modré. až na ty vlasy, byly hodné. hrůza, jestli o ni stojíš. nebo se ti už postavila? bolest na obou stranách dvorce — ptáci vlastenci, jsou snímatelní nebylo režimu na bělidle, aby některý přišel o krk, který byl tak vozhřivě tvůj židovští, obřezáni a jateční. jdou kamerou pogromů. srdce dosud samizdatné, ale orgány jako jeden organ, a všichni s vyklepanou mechanikou

ptáci paní serafinky (3.), po celanovi dravcem z minulosti boží, ptákem do libosti tolik oblíbeným lžím rostou nehty i na záchytce — stárnou klíče od trezoru sudby a ptáci, ohroženi našimi výčitkami. hledají hranici lidskosti. ukřižovaní na vratech, tvoří výsadek ještě než sami sobě vyklováme jejich oči člověk z minulosti boží, dravcem po libosti jak myrtové stromy s upoutanými křídly orchidejí na kořenech. machinace protestantů v letce

78

79

ostružiny, po celanovi vzácněji než čas. nalezení bojovníci v hospodě brání boží hřeb. život porozuměl rozlitému pivu, fernet lví srdce zarazil ve svaté zemi — a země se pootočila. v pračce ždímá naši jímavou špínu. svědomí po výprasku, hladinka pěny v ráji pod peklem. zimu přežijeme — musíme vycestuje v oblasti kvantového lesa. smrkáči korunují paseky otců, ostří ve výběhu — ostružiny. proč, mefisto pannou od andělů

80

návraty, po celanovi přijedu později. vzdálenost láme chléb stromu stydlivá ruka modlitbu krajiny. přítulná káva vypitá pod kaštany, nic je nerozdělí přivezu pochyby. možnosti, které si ještě umíme představit. co nás vzrušovalo, propadlo koši na basket — tak dlouho spolu, lovcův zápisník těžko psát později. cisterny vybuchují v lužním lese, z vinného kamene zapomenutý filosof luští kryptogramy víry, holý zadek starověku

kladruby u vlašimi, po celanovi

81

bál páteřáků, na invalidní drožce vlastním koněm. luskneš prsty pasažéra, ozvěna v nebi probere pátery na rajónech. senovážná čirost — čistota ohlupuje duši. hygienická hovna na oficiální návštěvě mexika, mýdlo s jelenem skotačí v hradním příkopu. nesdělitelné bál páteřáků, mráz individuality spaluje kapustový šlem. co bylo bez čepice, putuje na kompost blaník do šrotu. peyotl je rozpustilý korán

lužní dálky, po celanovi jak pružný drát vemena, kuny života rozcapené, holota obecním bigbítem. tolik sněhu aby vesmír pohřbil svou rovnováhu život ještě kratší než štěstí, sesbírá vajgly na hladině. bez kontur skácelova dyje bez vzdálenosti marnotratný syn dálky — pomýšlí na sebevraždu. v místech, kde zachovaný úryvek důvěrným sdělením žitých: že skutečnost doběhlá právě tou dálkou současníků

82

83

semetín u vsetína, po celanovi přemostěný slepýš, hájený skopci nápodobně člověk. soukromě k smíchu, veřejně k příjici — tažení hrubé mouky proti vůbec hrubší stříhání ovcí. jako se střídají povahy: na panny rouno a krev. se svázanýma nohama ovčí mysl pýcha bečvy pod důchodem život lesa přizpůsobený mytologii sběračů pryskyřice. nasrat jim slávy nehynoucí do rukou vražedných

84

strašnická 6.27, po celanovi křehká neuctivost nitra, působí jako síla ještě na schodech do přírody. smutek se nedá vymyslet nemá nic společného s dějepisem dlouho mlčet, jako se vracet. ne zpět, elegická slabost jako věčná zápalka, jako nemilosrdné dozrávání višní — čas, který nebyl nikdy oklamán je větší svými parazity, život věčný. let trávy od semene k senu. nejdřív musíme nevyslovitelné (zamlčeno ikarem na cestě do práce, strašnická 6.28)

spotřebiče (1.), po celanovi

85

tvůj život, výmluvný mezi tabákovými výrobky nebe použitelné. vlásenkou sepneš vehemenci, a fí — umělá ledvina písní lesů a strání a kdysi se měřilo na lokty, srdečně setrvačnost moudrosti v prodloužení. existuje pouze jedno publikum, smrtelné v houpací síti architekti. kdo jste boží bojovníci spásají svého věřitele. takových cest! a je asfalt, a spotřebiče za katedrou

spotřebiče (2.), po celanovi nevěrné, když po jídle. ale patří se k domovině. tudy a tudy kráčel bůh. chutný skopec v alobalu. možné, k cibuli slz více česneku — jsou sypké, se rozpadnou. svobodný houfec na srdečnost, píseň na vědu a na techniku mládež koně zhasnou mudrlanti, řezáky dobrotivý kaz použité oleje tiší bouři, osud se vrací do oběhu. kudlanky mléčných drah pískají nábožně kudlu z milosti paštiky soužení, vycpaný kámen

86

87

spotřebiče (3.), po celanovi doma je doma. obezdili vanu, obložili koupelnu. nejsmutnější vlasy na světě, kterým nemá kdo umýt hlavu, cvak když se smráká nad obrábějícími stroji a vlaštovky zalidňují udírny: kolik vlastenců je lev? — volníci i nevolníci s krumpáči křídel a tvoje náruč. ve skoku dominuje, s veslaři je punkvou. mizí, aniž zkrvavila. vztekáš se — — pátrej v zástupech, ne v kožešině

88

džbány, po celanovi a amfory, je-li rodnou mluvou řečtina džbány a fóry jsou českého původu, šíří se rychlostí pekla a jako klinická možnost hektolitry lesa chlemstá chemická sebranka. čestné slovo vyklusává atlet, ryzí demokrat: každý zobe — takže bylo pravdu uvidět džbány, v nadživotní pohádce plné zlaťáků po hádce těla s duší se zbrojí bobulemi pod psa — imbecilní hůl hledá, svá zdrávas doživotně

ženci, po celanovi

89

kam s tou kosou? to se ti podobá, opustit úl a nechat se spláchnout. ty posvátné krávy, pozorné při holení. ty svítící domy, že noc kolem tápe dožít se těla rodičky. otevřít populační špajz se salámy vyrukovat na odvěký autodrom. jako co? — od hlavy k patě v obilí, stoh daleko od domova — ženci s autoritou zatracených rodičů, jen jen vyletět, rozloučit se s mrtvými. dvě včely, dvě paže a jako odcizení, oblek na míru na sedadle

hrozny, po celanovi hrozny, hasnou jak kremelské lustry hrozný ivan, car. z otevřeného žigulíka přehlíží mužickou smrt sosen. kříže, v pravoslavné zemi, piloty — v promované půdě bzenecká lipka, ryzlinky sépiové. vinobraní, z válcovací stolice osobní plech rozkošné nicotnosti. popelky v suknicích rudých šohajova duše v třaslavicích. veselo na kyjovské poště, kterou krokodýl bezruč vyplomboval zlatem samozvanců. pojedeme na slovácký rok

90

91

knihy, po celanovi zapomenout na stesk, a každá kniha už podkrovním oknem. jen míří, jak diktát. z paměti úryvek vlasů: knihy obojetné při odluce — výjimkou je moje milá, neusměje se na sebe. pere prádlo zvyků do jedinečnosti a ne poprvé žádá trvalou vodu o radost u jejích dveří. aby rod pozůstával u otevřeného stolu, krájíme mýdlo rovnou na mydliny

92

velký hrnek kávy, po celanovi čtyři u stolu, moře. bez utopenců: je řešetem vody. pátý v exilu, a stejně spí na vratech od rodné fary (— o mraveništi tvrdí, že je přelidněno) zbývají tři, sníh přežvykuje vánici: dva blázni nejsou ani jeden člověk. obráceně — každý vůl, opečený ženou, se hemží vemeny. nad nimi hrad cimburk, a jako by se narodil toulavé feně

filosofie hrušky, po celanovi

93

žena je polovinou hrušky, velký kiks — jak jedí, jak se množí, jak rostou. v dunajské strede je i zelený čtvrtek plný čučoriedek listí hrušní, sedí na stromě a zpívá — bez hrušní sklem márnice, bílá v bílé: absolutní noc. žena beze studu, nezkamení čas na hniličku, hrušky na matčině skříni: něco z mé hlavy nepřeorávat! kdo leží ladem, nepohne pastvinou, je ironií

jen vepřové ocásky, po celanovi bez otce, ocásek bez prasete. stejně podezřelý jak rodná sestra, v hlavě nosí jeho skopičiny. veliká odevzdanost — — málem nebe. odpovědí je postní moučka že vepřové nepodléhá diskriminaci, že pálení žáhy bylo trvalejší pálení knih když máte vynést její kosti, je to řeč. stojí na tvých hodinkách a vzteká jen ty, kteří po ní půjdou

94

95

kostel ve městě plném kostelů, po celanovi kostel: kdo byl dřív než náboženství. má svou vizi, soutěživost. zuby a strach se dají vytrhnout víra vyvrhnout. nebyly dlouho naživu — finty o hlavu kratší, až všechno roztaje v reáliích jak zvony zvony, oklikou a okolnostmi dere se brodivý chorál v pohorách pastýřská hůl oprášená psy, stádo sehnané na pramici přes silový dunajec břehy omílají řeku, člověk proboha

96

synkovi kabešových, po celanovi pod nebem je nám fajn. vyhlížíš vyrovnaně. jaké se píše i ve slově bůh? — nemá rád monoposty, jsou cítit sutanou — všechny stromy rodu mužského lípa hrušeň jablko i švestka, strom limitován osudem, nemá rád knedlíky koho škrtí košile, má cenu dvou takových. milován. a ještě sněden límcem nemá rád čepel hamletovo, cvak

v maltézské zahradě, po celanovi

97

v maltézské zahradě rozhodly šperky, staré činy maďarské události podražily. to není správné a tolerantnost jako by člověka hryzla — zvířata svým uměním, tak povídej dál u mikrofonu červotoč, tolik vyřčeného. věrná duše bezkrevný účet za telefon v klíně myslitelky naplnila sklenici čínskými znaky, víno sedmitečné, kořalka sedmibolestná. nežvaň! — ospalá cena pro třaskavě mladé smrtelníky

vincent, po celanovi smích je vážená politika, prádlo pro těhotné. může většinou uvařit něco dobrého — van gogh v barvách bez koketerie rodina jako jmění. musí ještě zamíchat cibulí a přidat papriku. a zavolat gauguinovi — bilo v něm ucho kuchařovo, přece ty jsi malíř. jímavé povolání, něco (paul) jako předmanželská poradna. cosi (vincent) obscénního v jeho životě, navýsost odpovědném

98

99

jako na koridě, po celanovi když píšeš, jsi sám. vedle ženy skříň s ojetými svršky. postgraduant života — vtělená omluva, příležitostně tělo pravidlo konírny: ostříhat si nehty! než budeš hřebelcovat ostentativní smrt lásky, celou noc na štaflích. vyňatě žokejsky hlavní krev táhne perem, při erekci každý sám, soukromá kobylka na nás s přesilovkou bůh houfuje nadmořský prezervativ

100

voyager — 2, po celanovi náš tranzit, život divoké přírody sprchujte se, často odmrazujte. buďte úsporní, používejte pokličku. nebe mělo vždycky peníze — pro sondu konkrétní artikl. umělecký dojem — jetel sluneční soustavy. z překvapivých informací: první činné vulkány mimo zemi, tedy duše a kdyby jen feministické jablko. v domě kde je stále víc cizích lidí. ledovec, jasně na mirandě bože, miláčku, ty jsi můj challenger —

divadýlko, po celanovi

101

karty, a jako by si už našetřily. i na panenství. a tys vyžvanil, že na tom sejde — že osud očistný jak kočka domácí typický pro hráče s rodokmenem — mrcha. dělá naschvály, pod krví nemůže dýchat nosem. a co znamená po paměti — pat. kartám vezme život život sám jedno oko pere do moudrosti, obě v zorném poli tři od ucha k uchu, tři stehy na jazyku

život marylin, po celanovi dělitelná jen sebou a jednou. platidlo vlastní selekce. kdo revidoval, zabouchne vrata před libidem horečkou rozpláclá do pravdy. máme před našima, mustangové, smrt za ušima. když pláčou chlopně, je mi bez srdce. pane — zabili kennedyovic kohoutka! — přijeli havrani, čtenářům půlnoční služba. a špinavost ukládat o hnojiště, cvak

102

103

nauka o zboží, po celanovi použitelná, zabývá se jen smrtelnými případy oměj šalomounek, narkotika zlidovělá v hymnus. balzámy patologické. kdo znásilňuje chlapečky — postrádá peluň imunity. a tinktury nepravostí stále elegantní. minerály ve sněhu, nechtěly nás vyšachovat rozlezlé, na scestí. škroby handicapovaných — nejde o tvoji anatomii makovice, o moji grotesknost křísit mrtvé. — nám opravdu ublížili. příliš inteligentní nejsou naší natí. a všechny ty parafiny minolovky —

104

peacock, po celanovi pávi emigranty, zvěst o jejich bude pokračovat. ovčím potem, ztrátou sebeovládání že tento svět. — nebyl dost bezpečný — není si příliš jist. když voliéra vynechá podrobnosti, zůstává o petlici ptačí zob úniku, jeho zděšení vzrostlo nemilují se, chtějí nás osahávat. v útlumu dědičný smích, pláč páva na dálnici. prokazují si navzájem — proradnost správně ošetřena, fascinuje

zločin a trest, po celanovi

105

aids, nás naremploval bůh. mantinely cizoloží, potrat už není výpraskem, vlajkonoše konzultuje drogerie. ve svém živlu, svépomoc — chovaly se ohleduplně, zažloutlé fotky vzory na punčoše. nerozhodné pro jatka, plné skrupulí na obřízku. co není košer, se zmocňuje nervozita. a kdo práská vírou. země kulatá, boží očko. výrazně periferní potíže mixuje živou krev úředním olejíčkem

konec září, po celanovi polní pych, samé alexandriny. směšné hovězí obrané o svíčkovou, jsou broky, které dávají zapomenout. podzimy logiky, vizuální otec tvrdil, že zdivočet ve vykostěných situacích znamená zmoudřet. šepsy přejímají plátno rubáše od batikované smyslovosti — ženu, jejich život muže: zatmění větru, uniká naší pozornosti. poslední leč v sebeobraně, nemá daleko k úžasu

106

107

toten hose, po celanovi mrtvé kalhoty, trpí nespavostí. po výprasku novosvětskou arabský kůň. nechápe, dominuje životem spěcháme, už pod záminkou — hudba, vytrvalostní vůně. zachovat dosažené, je poražené je tatarkou. uzdobí pohřební pomfrit, pohrobky oentluje — pramen vyráží po odpichu, šumí po slabinách, sbírá smetanu smetaně hudby. po uštknutí, had hromadnou nohavicí, toten

108

za školou, po celanovi nenapovím, zemřel jsem. v hnízdišti krkavců pré bez přetvářky. učit se ! — zní nevymáchaně o milované troubě, a do sytosti v říznou slepici kolombína školních požárů atakuje mluvnici smetiště vybranými slovy. paganini moravského krasu, už vyrážka hrdinství — pro opouštěné, kteří nepohrdnou. ani vadná výslovnost, ohnivým kolům plícemi i přehazovačkou jazyk zůstane na místě, věta holá osudem

ploché nohy parky, po celanovi

109

modlák, klíčí solidní. vřesovec samota, pěšky funglnová bída s automatikou. mnoho pokácených, když vzpomeneme guttussa, proletariát — že se navrátíme, a s rozdílnými drahami zpustošeni keplerem. ustláno na růžích: zapečené budou zvát věčně, statečné pysky na loupačku čtěte, překážím mezi řádky. na mravnosti jsou popely, na pravdy šupiny litevské hračky cvak, vracím se oběť do prahy

pátrání a promíjení, po celanovi a vše, co je mi v tobě nedostupné mi není na obtíž, scotland yardu velmi pomohlo: potom je nám do nebe. pojď ke mně blíž — seržante moruší. pošetilá krev a všechno pod čepicí. jako by protézy byly sníh a mašinka srdce čerpala jen z mléka hranostaje — kdo roztaje, bude z titanu a běloby, prima lože, opouštíme vlasy klíčovou vlastí. je hluboká, a na karlštejně láska lásku dere pemzou muže

110

111

památce vladimíra h., po celanovi polobotky noci, nocí parádně vyšlápnuté v jelenici. triviální housle vytřou zadek očistci zpřítomní okna ráje a sever proti jhu poezie je bez bot, jako květiny a andělé smrt bossa nova, na vzduchovém polštáři kopíruje množinu sandálů a bagančat, nekňučí z pokoje na kampě vychází večernice ještě teplá, zvířecí dech a žahavé uhlíky bible — genius loci, vždycky vladimír

112

na spartě růže, po celanovi dvě jařma z kůlů bylo třeba nově zarazit — filosofie bolí. bez očividnosti žen, spartě jde o všechno — a křivé svědectví, jakoby rotorem růže to potom bolest. vedle osudovosti, stator aby nezůstaly pohromadě, vrší na vrakovišti užitečné na spartě ohýbají zlaté kruhy olympiád a počátky bez souvislostí, přes den jevištní jídlo. konečný fragment uzavírá krapet naší přítomnosti okenicemi sparty, diktát dráždivou nečinností

procházet kameny, po celanovi

113

zestárlé kameny milenkou člověka a kdyby úzkost, vysvléknou z košile k vypočítavosti proto jsme šílení, smrtelně útočí jásot chraplavá země vyprazdňuje. ohnivý keř párek užovek jak dvojice novicek. strká do budoucnosti zvrácené zvíře s horečným dotazem — život za příští zatáčkou, lekce a trvalý úspěch lekce, z kamene zestátněný hlad nebude smyšlený, když musí zkřehnout

květina kosatec, po celanovi když cukne prométeus, kameny štěpí mráz jeho domácí imaginace. z našich zemřelých ať užírá starožitnost. ochočená za tvými zády jako práh. páření nutno přiříznout. jedno za druhým, přátelství kuráže irisem být s tebou, ceiba. jižní ovoce — vůle břemeno soucit, účinné bohatství bylo na zemi, z nízké brázdy a z přepečlivých rukou z praku, s kýlem vysoko: vražedný kosatec

114

115

miluju ženu, po celanovi ženy jsou molekuly, a byly tu sgrafita a bakteriofágy. šmírují boha, nevyhnutelné dilema kdo vymyslel tvůj život, proluka a pokora — tluče křídly. podvedená vdova, vyučuje po hospodách, a řečičky vaječníků. být člověkem není jediná chyba ve vývoji muži terorem začínají, ženy končí finito: vyzeral nemocně a unaveně. jisté bylo že je poděs: krysa zvědavci

116

na adresu dantona, po celanovi ráno ojediněle vlhy, orava. krásně voní. krajina má svoji židli, člověk ji propíjí tak mladý, a už jste přispěl tak málo — cedry kastrují kmeny, životy radost žít doktore, máme nějakou šanci? bez oken dveří, když mozek čpí a nikotin je zvláštní řemeslo — popel z jednoho stromu, svět brousíme pilu, držíme hubu a krk. podle robespierra cizinec na svém místě, horúčava

slavíka šípku, po celanovi

117

na lůžku zdravotních aster, a úsvit jinak než v trampotách? z keramických materií staví svou duši, obléká a nezahřeje žije kde žije, pást povijany věřících v pivovaru? je šípek sladu, chmel pečený bez dárce, už fenomén vodivosti — zakopne o tribuna, pomsta druhu jasan nám, kterým jen šukání. mezi rty miláčka kamelku korint v recidivě lidská tažení, uhrančivá kořist

vyšetice, napadnul sníh, po celanovi člověk opouští láci, masakr pochlebuje nervózní jak hodinky, které mráz natahuje protimluvy, a to je tvá smrt — hledá skulinu, se zhasnutými světly kameny čs. sibiře vypadlé ústřední pravdě bože, sněhové tváře vrácené saněmi a vy si lehnete na háku — nic pomíjivého, jen trvalí a přirození. varování — zní fantasticky rukojmí talentem ledu

118

119

jezerní dům, po celanovi kdo zcvoknul z impéria, jako by musel pokračovat. manželství nováka seniora bylo snem celoživotním: nechte maličkosti přijít na dostřel. o ženách ženy, o ženě muž, avicenna z opačna. o cenném burlaci a volba volby, roky po létech samy — z opočna, city. jezerní dům, dluh vyprošťuje jazyk. penis rým. vyšli jsme od dvou duší a kusu parmezánu, hlad postuluje

120

indiánské léto, po celanovi mlčíme, a přes katalyzátor strachu jako ozvěna. laskavá ondatra nabitá el. peřejemi — je smrt v naší lítosti, sníh che guevara když štěstí přeje i chromý spěje. řeky zrazeny, zplozen člověk. šťastný precedens bez výkresu jak vážka, editor humbuku nad vodami mlčíme, a přes přátelství s genetiky — potěmkin pracovité statečnosti in memoriam létu láme vaz špeh babího léta

pomocníci, po celanovi

121

o geny člověče nezlob se. mariáš o dynastie mraku, který milostnou závratí. postupné slunce nebylo velkým říjnem s něžnými vidlicemi. jsou knihy, které ztratily chtíč a rutina revoluce, obraná proroky o kapesné — oko zvěře, které zákonem tisíciletí četl jsem heina, jeho kosmopolitní romantismus na vláknech medúzy, kterým jsme říkali chromozóny

my o vlku, po celanovi psi jako země. žárlivostí brání svou dementní nezištnost. udělejte místo vlku! — mezi zcepenělými zduchovněl — kupírovaný vápnem uršulinek páchne tlustopisy a farskou kuchařkou: jak přežít — psi, které osud zamíchal do kancionálů jsou vlky mezi námi vlčaty — venkovský voříšek ohlídá dům o tisíci patrech člověk sotva vlastní myšlenku, cvak

122

123

aj to bude švanda, po celanovi říjně rozohněna, jen fúrie netaje — z lačnosti. objeví se zadek, jakési glisando — uteče době? haraburdí svobody přecpaná k prasknutí, dovede pohoršit cellisté z konzervatoře měli pocit, že se vyzná nejsem si jistý, je to početní rébus spíš kolekce, rovnou z autobusu k pokladní hodině. byla celá rozrušená, že kyslík se ptal kolik se vede dětem. dnes myslim makal

124

k donu giovannimu, po celanovi mozart žil hudbou, sexem, kulečníkem a matematikou. don giovanni donem giovannim. tedy — — předhistorie skončila? kdo umřel a je po smrti. zerlině opatrnosti nezbývá, kámen se hnul k horákovýmu statku v praze: v krabici na klobouky, hudba desatera. neónové nezabiješ jako světlo věčné. jen věčnost bez života? a něha, bez italštiny —

zde na stráni, po celanovi

125

zde na stráni, šípek v uniformě červeného kříže. je po válce bůh v nás škrtá sirkami o statečnost — prská hlavička za hlavičkou jak pálíme listí jedné celé poloviny přátel zde na stráni, kde šípek být otužilý, být lépe trénovaný když není na vybranou? nespavost určí nesmrtelné, i hrbáče v hrobech

na zámku, po celanovi na zámku, kde čas je k odposlechu a ne, aby se naplnil skeptik, prožraný pravdami jak nahými chlapci pupeny podzámčí ryzce pracovní, tasemnice. antedatuje, aby vzhlédla k nebi skočí pro pírko do vývojky — z rozpravy býků aventina na vedlejším statku: žít ještě tak dlouho jak dlouho budou žít naši epigoni

126

127

zámecká zahrada, po celanovi list po listu, listí. jako když spustí alexandrovci, a jako by ztratili nervy. stromy přátelštější, jejich jištění — oka na kaštanu plná zájmů, ptáci zlo není věc vkusu a nespoutaných potravin, a dobro z někdejška, nepojmenovatelné plete se jim do cesty, listí list po listu, člověka po vroubku a do sytosti jen květinám nadbíháme marně

128

zářičí, po celanovi být vychcaným bohem ještě v tomto století, obrazovka dogmatické pračky plná zlidovělého prádla. vlasy, kosti zženštělého hranostaje. systematicky mohli být. barbarem, nomádem, stylovým kristem zhloupli mezi rusými hroby — nevraží na život. na sjednocující hrdlo věší pytel naší sobeckosti, uchvátaně — poezie je politikou instinktů

zřícenina šelmberk, po celanovi

129

staromódní křesťané, takové vídal nás jen bůh. člověk se opře do pedálů rtů, a zuby zpaměti — je vzpomínání, aby jsi vyděsil? servírují kávu, v nedatované kuchyni lapkové nohu přes. sejdou se při koních, polední noc šelmberk, socha svobody. unavená učí nás žít, konferenční stolec naší duše s kabaretní krajkou, zahlcený pantátou osudu horácká suita za ptačí budku, dokonalost

osada vosná, po celanovi hříšné spojení, netrpí ostatky faktů vápno, žluč a napálené cihly. vidlemi proti nebi — osada vosná, kreutzerova sonáta musela to být žena! aby své právo na penis postoupila. užasle zíráš po zatmění nože. nedotknutelné, s prvními mrazíky křehčí o nenucenost krajina pod bohy, s borovicovými hájky z hlubočan ukazují na tebe svým přísným středem

130

131

vesnička kříženec, po celanovi vesnička kříženec, předobraz mrtvých ptáků pyšných na svůj choulostivý původ. a živí ve zburcované podobě, která už tolik nevynáší — a rybník, jak vytoužené zdraví ve smrti není nic falešného. jed zaútočí, když se mu šlápne na ocas. krása se vší zdvojeností aby srna přeskočila potok, a pošahaná kde soumrak je litinou a slovo svědectvím, že řeč promluvila šípky a hlohem rodokmenu

132

křekovice, po celanovi křekovice, krajina boa po výslechu aritmetické stromy s vypelichanými čísly o hrdlo kratší výčepem večera vztyk! okem šampaňského — jehličí — k zemi! sladkost bulvy militarizuje svět odysseův pes zvedá nohu listnáčům křekovice, liška je dobrá noc dá nůž zatčenému, alibi tesákům. ariadně — bezpočet milostné příze. dávno ji znáš

ebířov, po celanovi

133

málokterý život si volí svého rezidenta. poznamenán dojnicemi, člověk oslepuje býka — šebířov, a kostel jako náplast v mrazničce rómský pláč, genius pozdní gotiky túruje velice absurdní automobil, lesy kolem ještě uživí podsvinčata naše bída, milosrdná ve své závěti kdo s koho. redukovaná zavrať, muži přihrává ženu — ženě do costa rici, igelitový pytel

jekov, po celanovi při všech svých známostech pýcha osaměla. statek sněhurka, sedm trpaslíků chalup tluče štěrk dýchacích cest — samota je astma, suchý kašel přemrzlého hnoje. podlehnout zdravému jako nemoc z povolání. čirost, i vprostřed kapituly jekov, ti starší s bohem na lavici naše děti s čelenkou z divoké trnky, smích a krev mešního vína. abstinují

134

135

vrcholtovice, po celanovi kam? na exkurzi do thermopyl, za přemnoženou smrtí. s ovcemi do vrcholtovic, výsměch má tužší kořeny a převahu vojáků v plechu právem bojí se otec vnuků. stáří, chorobná moudrost pro budoucnost. kdo v životě chodil jen s knihou zvyká obalu od živáčka ostrá pastva prořízne břicho bekyni, a — vnitřnosti jak územní plán. s kopci a krmelci, odtud kristus. na poště jeho ale mária, s nepořízenou

136

mladá vožice, po celanovi žena se ohlíží ve zlatě, ve zlomcích krajina s mužem. znásobnělá zralostí, klečí na šarlatu boha. víra tapetou, almužnou vážná hudba — mladá bez sebe. váže se s pískem, učenlivý vetuje kámen. pískovec náboženství a přeběhlí, mladá — republika. sborový zpěv masových konzerv a zelený hrášek, revoluce. před upotřebením vyřádit. míří do vlastních, je masožravá. páchne, a nejde o sázku

vitanovice, po celanovi

137

proklínáme živou vodu, umí skřípnout — předčasně. nepotřebuje nic, kyslík a slzy jsou dávnější vitality boží muka překryl májový průvod ovce, už po prvních taktech. mluvíme o jiných věcech a myslíme jediné — poslední večeře slova, z rybníku vylovíme. už pokolikáté udiveni křičící sazbou ryb a tenorky žabin.

křekovská lhota, po celanovi — k přehlédnutí, oko zavržené slupkou od brambory. krajinka za odrazovým sklíčkem na klíček vítr, sklíčen sám sebou po prvním sněhu rozkvetlá do takové dálky — slepota, nic netělesného. vedena lesní cestou k pohádkovým měsícům, apríl co žádáme, je odloučenost. chtění tam — toho světa vychází rovnou z předpeklí. k jeho dovršení ani šroubek z naší rovnováhy

138

139

busem do tábora, po celanovi který maďar s nahozeným knírem? na blesku vaří rybí polévku z mračen, to je přítomnost výzva, jak stavět nářky na březím balatonu k nečekanému a do omrzení sváží auty nepřetlumočitelnou půdu, aby snad svítání. i bez svobody slova, a ve svárlivé pouhosti — jaký to život? když mráz cirkulárkou obyčeje, kde strom plivá do koruny a do dlaní bere chléb, který už vyšel ze školy

140

bendovo záhoří, po celanovi kdo z bendů vláčel hudbu do záhoří která už byla vymyšlena a třeba ji zapsat? ale jako by nebyla, ale teď musí — — možná osudem, možná jen pronájmem když je člověk sám a ví to tak jistotně jak rozkrok. toho místa — hromadíme zeleň, aby uštknula rez a lásku nasrat, aby její opilost nebyla jen po domácku. jak nůž v láku —

lomná, po celanovi

141

jsou lesy padoucnice. a byly bivojem vlastou, v úplňku šárkou a mezi válkami. s čely zpyšnělými, ve kvartetu s janáčkem — byly věrolomné a pošetilé. jak mlíčí jak semeno. vzkypěly, když těsto bylo venušino a klín hostujícím stromem — gójové. — i ubitým naprogramovali pogrom dnes nemůžeš bez pokrývky hlavy, bez skrývky je lomná, pařezy šábes čepicí

ves pohnanec, po celanovi když tělo mluví ze spaní, strhané polomy sebe sama. vivat maria theresia! už mezi koleny začínáme nechápat — a když vyteče šípek, pohnanec v zohyzděném zúžený prostor, krom ticha snad divokost. les vykácený vzteklinou liška není vůl, nevejde do člověka jako výlučnost. tak se nechlácholí akty! až osiky budou zírat za své plagiáty

142

143

obec krchová, po celanovi ta voda musí žít, máma. mytologický čas. směje se na ni, jak nůžky. a kdo sedí u stolu, je poutnická hůl — cholesterolu. a všechno co splývá s beznadějí, s citem pro originál. zdraví, citlivé jako umělec. kdy se prezentuje, přelétavý jak zmýlená břicha. krchová — dohady mlčí, fakta můžeme snovat. víc mrtví polucí křídel, interní na podvozku

144

neústupov, po celanovi odskočit si, přijít o hlavu a čas. ka-o-lin damašek hlíny. v našich ústech už nevychutnáme její nahotu. strach je aurorou — i z rukopisu. když postel štěká za vraty — vznešeně prázdná kulatina. v tom lunárním lese, kde smrt je neproměnná a stromů neústupov žil — vždycky se mýlíme, bodře o budoucnost a mladší než ona. nutí nás, v nás aby skoncovala jak ta fena, v rafinérii mordy jen přítomná

popovice, po celanovi

145

pryč osud. gesto chybné, ovčí z popovic. povalené v kopcích, její struky brzy zrána místo cigarety. čas bez filtru — — přestane běhat za tebou. upřímnou soustrast — dny kratší o noc už odpoledním šlukem. a osud bez telefonu, jak kočka v poli její dávno mrtvá myš. a musí si hrát mezi milodary je kanadskou bruslí. buli je odtud švihem gretzky, očividně bůh odtamtud

lhýšov, po celanovi mráz se záměry a sníh, pancíř nuly je opačná sama k sobě. jako hřích blanokřídlá mlha, ražená jeskynní prováns — lhýšov. ti kdo oddalují zvěř a lámou pána v křovinách. jakož i my, způsobně buněční. štěkáme ze svých cecíků — obětina, po obou stranách silnice odnikud tam, v říši člověka taxislužba a ty — skrz naskrz, velebný ztrátou smyku

146

147

hlohov, po celanovi nepřítomny. jako by ti na zemi pozapomněli. nerovně, exil spárem léčí luňáka balónové létání venkovskou duši pneu — kde jsi usnula? směšná přání zadrhla kurážné stráni. voraři trávy, sršání volání o překot s motorkou masivní klenby vysoko přítomná myšlenka, rozbušeně stoupá pro chorobu. a ve sklence likéru hlohov temný a provoněný zapadající povinností

148

šlapánov, po celanovi odjakživa. pozemské spřeženkyně dobrotou břicha, železná růže sépií rezu. se otevrou — plná přítomnost, vysiluje dítě a muž na tvém rameni toliko špehem. šlapánov, krahujec za zobákem. prozřetelná kořist dělitelná poznáním sám, jak vdaná žena. na ohni praská korek zbabělců. při hraně šťastlivcově podvojná sonda pro její návrat

vlčkovice, po celanovi

149

náhrobní mráz, pěšákem bourá vlky na vlčkovice. auta holátka dopípala. jsi katolík jen přes důkazy. kříž kostry — — stavebnice merkur. brání svá hájemství pro nás je v pánu. od myší díry k soucitné lampě a smrt jako matrace, ztloustla a zdomácněla za soumraku cibule a česnek, cancy jejich pastvin. jejich dvojaká trvalost. v plamenech chorály jídla, na zemi mýdlo bez milosti

mouřeníny 1 km, po celanovi bicykly myslivosti, sousedé vyrážejí na lov z křídel je maso, ze běhů zběh. omáčka z mlh, za jakých zcvoknul komisárek homér — mouřeníny, nepatrná grimasa. a hejno ryb modlí se šupinami. k dokonalému háčku v ledové drti bezpodmínečný vrah sova, pas do ráje. zajíci sotva okusují srdce. vymiškováno zaběhlost vykouřená bobky fedruje lomikámen krajiny

150

151

otradov, po celanovi událost: usedlost, ropuchy domů kainova sýpka. křížaly v rukou jezulátka. láce pro gádže nabrat si šňupavé krajiny — a keře lísky. jak rozum pacholátka vyhrkla krev vánoc. nevinnost galvanizuje trest nebeský vůz ve světnici paragletika růženec brázd, traktor. zradit jde k autové čáře pekla, kde jsi. a na celé lajně otradov. událost sýčků, sýc

152

roudná v lese, po celanovi roudná hrůza, a hned ten večer ji sklátila chřipka. přijeli jste autem z prahy a jako z lípy. čmeláci, letlampy duha nad vrátky, prťavý osud šel odkrokovat. ubitá velryba, z kopce tuku eseři na život levý civilní štěstí a vehementní moudrost. a jako — na sibiři: plankton komárovitých rozmělňuje hlavonožce na sousta a na pomyje

vyšetické nádvoří, po celanovi

153

na věži, když odstavili bohům hodiny a holubi jako lidé, odlétají na infarkt a božena z podzámčí — — ceramica san penis v utěšeném trámoví vodová malost hajlujících petunky, potence červotočivých na schodech tvého sukna, zpověď meteorologická. je pod nulou, chtěla otevřít ústa — ale tlama, ovšem a bez vyznání. krvetok

slapsko, po celanovi kdyby zaplavili vodou, ale jedem a na slova jako na vějičku, blázen. provléká uchem krajinu. ale teprve za serpentinou opravdová zmije svinutá na břiše bible jak prášek na spaní — a bude jen o tom — co po smrti, až praskne váček pod očima a do slzy sykne hadí hledáček. jak sama noc před klekáním

154

155

sbohem, po celanovi mladší žert je smrtelnější jeho neužitečná počestnost skončila na hranici vědy. sebeobrana paměti — — láska doskakující k mlčení tato třešeň je katolík, zvíře ze zatykače a učenost židle? triviální který anděl startuje náš automobil, když nejpestřejší ateisté vybírají bohu ze šatníku — — sbohem

156

na břehu třebestovic, po celanovi citrusové plody ze spaní, astronomie v posteli nejpyšnější. a nakonec z nich budou města s kostely a mravy — s americkou upřímností. jako je řípa a brambory. země naruby, vlahá představa slzy rozumu stloukané mléčnou dráhou taková hovadina, slib čistoty za vznešeným křížovím, a za tak špatného počasí — setrvačnost génia s rozkopanou prdelí

hořátev polní, po celanovi

157

koroptev pod čarou ponoru, podzim skandál už nefrčí, sestříhat lišku na zbabělcův límec ještě není sebevraždou krajina v gala livreji politických zpráv mateří kašička ze starých včel, bída a hranostaj vysloveně v oktávě s oblázky — — jsou mužské a ženské, nezaměnitelné v hubě. a pop nohama, povýšený lidovým hláskováním na hrdinu, sláv

nosákov, po celanovi — zase nějaký syčák, othello v hubertusu. s kamennou prackou přes rameno se žárlivou kolikou. novátor pohanského sperma. sníh, balící papír v balíčku nevěstino okruží. čejka, sdílnější v lásce bledne. v náručí laskavce smrt povinná, kypřící prášek — procitá o půlnoci, kdy knedlíky k milování jsou mýtus a hlava lebkou zapomnění

158

159

blanice v šebířově, po celanovi s chudobou na svém průčelí a jako ty brambory v podsvětí: s námi totožné, nikdy se nevrátí na náš stůl — všichni slabikami rodu magdalény, blanice — voda jedinou kořalkou utopených, plícemi jsou strach a magistrátní rada — právem jsi zemřel, právě počat okamžitě naložen jako dobrý skutek mezi matjesy v oleji olivetském

160

kroupův zvěstov, po celanovi když ti vyplivne motor a vzdělání je k popukání, teprve bezmoc nalézá druhý konec země hlad prosperuje, déšť zveličuje statistiku tabákového kouře. oběť — to nemá břink. a vztek je kráva — přežvykuje svůj slib, monotónní jak klimbá na stopce kdesi pod bohem. je bez pomníku a není buzolou

žinice, po celanovi

161

krajině: vy nejste vlastenka? — ale ano, unáhlená. — stromy, které si tu hrály zestárly v buržoazní dívenky a lípy bezdětné i po mnichovu — krajina pro malíře: nudit nesmí nikdy. šílenstvím je každé umění, míchou romantika krajina: kdo žije ze mě, je po smrti život o stupeň rychlejší než štěstí, hrůza technologie pod koly lasičky. hbitější, snad jedovatost

libouň zimní, po celanovi po sněhu tavený sýr se šunkou, slzy jsou pěstičkami andělů — chodějí uždibovat vyšlápneš měch krajiny a varhany sobectví jak sobi. volí prezidenta z mlhy a obročí vločka je vrahem, vánoční zločin mlčící většinou. odkud potom krev s bílými vlasy —

162

163

lavina, po celanovi někdy brnkneš o cembalo, lavina horské ultimatum: tatry na cestě do dakaru poloosa lásky zkorumpovaná venkovskou porodností. i kdyby vyvraždili třetí svět, kompoty za dveřmi cely jak vzkříšené ovoce. kdo na to má — přirozenost, je knězem laviny — bůh ví, jak dlouho život, když domorodá píseň kmene válečnou — abbého pohlaví

164

projíždíme noskovem, po celanovi každý sníh je nový sníh, činorodé moře. pokud jsme nějaké měli, s kašpary dálek v laciných programech otevře ti srdce, a v jednom kuse kokrhá: zvětralý, jedlé listí se nepohne hmyz se ti vysměje — co víme o člověku, každý rozum je nový rozum. zapomeň, že jsi řekne, muž a žena jsou sníh

s kopce do odlochovic, po celanovi

165

krev, nejobnaženější bezprostřednost právě že odchází. krajinou, kde uhlí přesličkou a nehty žen, křepelky — — v půli myšlenky, zdymadla. krasavice hrůzy přibité na žerď, lidské maso uloveno na žert žil byl s revmatickou duší, dubliňan? lidi, jak vy to děláte? kukačka v árijském bouráku splynula s vašimi hnízdy žíly vytržené ze spánku, živly

archlebov, po celanovi život není nikdy dost talentovaný, aby si znepřátelil smrt. a sen jediná nezaměnitelná skutečnost — rybí neteř. ve všech mírách plody hrušní ohrožují stabilitu hřebce důvtipné, v dutých kostech útrpnost zrají tragikou poklidu, rovnovážně diagram tání a tětí. ve vteřině uchvácení zlomek prostoru ze starých knih

166

167

nás míjejí. vlastním neklidem i božskou hluchotou bytí, po celanovi spiknutí hnízda je vzepětím horniny nadešlý čas krvinek pak nejhmotnější zpěv neúplatné okno dravce vystaví účet gravitaci ženy a ptáci dorůstající logiku snů spřízněná s obětinou lidská strofa, celou svou bytostí z pradávné zvířeny: na jezu — látka zvedající hlavu spáče bdění, a s vypnutými světly naše dospělost — snadnost čepele našimi prostředníky

168

chryzantémy, po celanovi k. o. na život. hnůj odezněl, nedojímá. stárne cestou, jak v lužnici lidová píseň všehomíra. vezdejší pěstovat pouze jako drobnokvěté, páru nad hrncem v blízkosti pólu. pěsti kydy, pesticidy: refrén z kohoutků kape hromadný vrah — když bylo chryzantémě osm týdnů a začala o jezuitech, spálil můj švagr knihy o zemi bez manifestu začal orat a sít.

white bouquet (bílá), po celanovi

169

táhni, se svou staroměstskou věží oči toho kluka jsou čiré, pšeničná zrna deskriptivy slepé fušerství, pro mechanickou výsadbu snad, pro hypnotickou dekoraci vaše hůl hrůzy, pane. znamení času pokryté vraky penicilinu. odkud emigrovaly? — chryzantémy, poslední začaly s modlitbou moje milá tvrdí, že smrdí. jak buzeranti, obrábějí nebe jen pod záminkou. vůní k rozlezlosti

promenade (fialově růžová), po celanovi na cestě k marsu, stejně na cestě k marii. vyprahlost boží kůží od slaniny, a na špek naše neztišená volba vesmíru otlouká člověka pažravostí. podobně snowdon (bílá), s pery tělesnosti. vrací mu odvahu bože, nepřilnavou na mastných čelech — chryzantémy, paty andělů před pedikúrou jsou trusem nebes, láskou sžíravou mezi šarvátkami (: matka) vyzáble lidoop, napínán na požár jejími kosticemi

170

171

james bond ( jasně červená), po celanovi za hranice — na hranici, u kůlu lidský hlas. žhne tam, kde požár mlčí. při sčítání výsostný toliko bůh, rohatý jak stepní ožran neřekli jsme povzbudivé světlo zvětralé zlo tezí i lavinou. psi chryzantém obracejí boky svatyní, proti nám. plstěným a z celtoviny — chryzantémy, zobák jesetera cituje v jobově knize rovnodennosti. táta: než ti naserou na hlavu vyprázdni vrcholný jazyk vyprávění. cvak

172

jacob layn (červená), po celanovi kryska chryzantéma, blažená na zemi na nebi nedozírná. embrya štěpí rozličnou širočinou génia perutěmi ze smrti ze dvorečka rasa ryzí, vytloukaná už pod planktonem strázeň přijde k duhu, až duha odpadne jak libové z majestátní krkovičky a země odkryje zemi — onehdy bratr smích, s buřinkou na kříži s chryzantémou v klopě: řazené mají parádní trpělivost, s lidským olistěním —

billy boy (žlutá), po celanovi

173

pak se květiny chopily moci a prorocky do klína. v tom tichu habánských kasáren rotný srdce vytryskl na božské v nás odměna, již udělují z nedohledna dávným příčinám. květiny ostrosrsté, shromážděné pod čelem jak let, jak výduť lupy a zabydlený den — v pochvě a na počátku, slovo chryzantéma čtenáři práva znají dobře život, licituje sestra ovšem, ucho se utrhlo. jsou střepy pro budoucnost

odrůda fairie (růžová). je ranější, po celanovi mozek je náruč s narcisy a bůh růžový. ve střevech není, dlouho kopali do koulí až země skoulela se do smečky chryzantém a otčenáš, studna nabraná na spáncích než duby rozeberou na rovnice a žluté listí sojky neukápne zpod víček — pavlov měl pravdu, sliny jsou chryzantémy vynutili je ptáci, aby neutich : bratr jiří. sám, jak špejle jitrnice. a zeměkoule hustý prejt

174

175

orange westland (bronzová), po celanovi pod blaníkem, nacucaný jak obolus olymp na chryzantémách kruhů, odvážný ob takt. když dupou pecky slivovic po našich hlavách jeden nakoupí popele pro živého jak si lze ržát, zády k osudu na vratech vesuvu klíčem je klíčová dírka. jizva — z jizev olympijské kruhy chryzantém vnitrozemí lepí oceány, černozem etnickou košilí co neslepí, je popel barikád, potěmkin

176

refour (bílá), po celanovi ve vysokém těhotenství bílá z lidu, bílá je slyšet kvákání andělů, lidský potěr. nemožný a jako doma. než paměť zacvičí s pulci, výhrůžky? — vyrovnaný vývoj, úbory sasankovité v bartolomějské je převeselo, polka jede. polka, jede nemanželská pod prsty pianissima být ještě z mrazu a krve, chopin uchopený ale duše je chryzantéma, vrátí krysu jalovému příboji ženu panně s prosolenými ňadry, chlapi z hor

escort žlutý, po celanovi

177

— s rozpuštěnými vesly atlantiku: ti báječní vikingové! a zčistajasna grónsko, chryzantéma severu. nadměrná láska její pátou kolonou nezávisle žárlivost, mozol hrdiny na pěsti veslařů. dělej jen svý, stárnutí je lež. duše utužená alkami, zjevení na veslici když stárnutí jako dědictví, niterné vyhnanství. ale moři není co závidět. a její chryzantéma jako každý zoufalý talent, masakr je růže

neil zwager (sytě žlutá), po celanovi — a rozhlíží se kolem, kolo chryzantémy skřipec pro sabinu, už s větvemi potomstva a následnou kaší. v husté kštici rozmrzelost — kdo žvýká maso impéria, jak koleso zemřelých přezvěst tvůrčího práva. beránkovi vyhnancovy kosti, bludnou ze sochy čel každá záhadnost rosou chryzantémy její elegantní šrouby jak pecky mandlí, hořce a důkladně stahují rozbité huby výrostkům čech

178

179

bronze bornholm (svítivě bronzová), po celanovi má ji, místo chryzantémy. než ji uštkne dechovka posádkové odrůdy. otřásá rameny, ale sníh by jí slušel — co s ženskou, která jako smrt a chryzantéma, dobře vychlazenou márnicí. padne do rukou gaunerů, a zvěsti o jejím životě: všechny obráceny nerudy jak teorie umění. dokud byla fit, a její zvířátko vyvářelo petrovským —

180

dark lapana (svítivě tmavě červená), po celanovi člověk začíná vejci na špeku vidění bůh s ležáky, s krhavou tlačenkou večera. předmět doličný — pěst ve zpustlém žitě není modlitbou — smiluj se se mnou. průkazný stonek chryzantémy, tudy a obstojněji předešlí. bezdrátová lítost a bezdrev, vzdor nihilisty — volská oka chryzantém, oči podmáčené válkou úzkokolejkou do nebe, které panorama hradčan. a svatý vít, svátý ze strniště rovnorovných

pinklea (fialově růžová), po celanovi

181

v pasti motýl, motiv. avantgarda ve zkumavce. zchromlý kov se mění ve zlou zeleň se zlou jesenin v mosazi, chryzantémy život je v mládí, nemožné nad mrtvým to zákon tvrdí, že každý sen assessorem a kanibalové jen zarytějšími jedlíky — maso je z králíka, hostům s praštěnými broky — vypadnou z brokovnice, a jak chryzantémy. pyšné a bezcitné jak opak. opakem stáří je neurčitost —

white spider (bílá), po celanovi chryzantémy, jen nebiřmované s námi v rovnováze bosé tělo pohanství, kosmické džíny. a slzy mauglího, pokládané málem za nedbalost zlomeniny ráje napravuje vlastní peklo šlechetné knihy vnuk ze záchytky. vesluje v hoblinách, a proti létům osiky — osip — mandelštame, chryzantémo. než vyšlo najevo že ty a ti, hřbitov jsme měli za abstraktní a smrt básníků přirozeně za klády, plavené voraři úžasu

182

183

salmon delta (lososově růžová), po celanovi všechny chryzantémy do první linie muži s bodáky na bodáky chlapů, chlebnikov příčiny s poštěvákem jazyka, účinným jak drenáž smrt vyhlíží jen schopné jalovice dráteníci a mučedníci analytiky přicházejí po svých křivdám pistole stříkací pistolkou — jako by mluvit pravdu bylo zjevením, psát pravdu nadživotní recenzí. pokořte chryzantémy, neubližujte jejím květinám! sedí na hrnci, sedíme taky

184

evely bush (bílá), po celanovi žít navěky ve vaší smrti, erotické — je vyspat se z ní. ne sen, vejce chryzantémy obléká úžas. ale dost těch srand ze skrovných úspor zázraku možná stačíš na neprůchodnost střev. tvůj smích je na omylu v ráji dnes zpovídá zelený zákal a jak idioti štamgasti traktátů, o všem — vypučeli v papachu, pro jakou koňská hlava málem sotva snad. a jako kabanos naše doba, ham

yellow horim (žlutá), po celanovi

185

jaro, nešlo by to prostěji! transmise na vodě, chryzantémy. pod hladinou skříň, truhla nemusíš ani ulehnout, jen každý zvlášť — stínem slzy je pláč, sítem pláče náš živoucí čas. zuříme, abychom nalovili. kňučíme když neudáme. vinné slovo řízeným výpěstkem chryzantémy. štěp andalusie jižních čech. rybáři na třpytku, smrtelným na lůno panny právě oni, v lhostejné budoucnosti — ony

always pink (fialově růžová), po celanovi chryzantémy, konec detektivky. řekni jim že od počátku, že moudrost přichází zrovna. jak moudrá smrt — franta bršlica umřel, už zase ví více přesvědčují nás, dobrotami pohádek. jak švihák fernet, taková chryzantéma ještě udělá pomyšlení. i živému sám autogenem v konstrukci gullivera — ještě se shledává možným. ržá, aby to co odfrkuje železo do dírky po nás, nebyla chr. a dírka mešní, protože toliko vid

186

187

sunny mandalat (žlutá), po celanovi chryzantémy osvobozují domácnost útržky rozhovorů, chtějí vystěhovat: trhliny dotěrnější dojemnější, více méně ty. lež — přijde si pro tebe. země je tvá známá děti a krysky opouštějí schodiště, schytané sliny ústím chryzantémy nad vltavou kdo nás zatvrzuje? že každá možnost je každá rezignace, že pod můrou visíš jak na rogale. přešlap představ půdou pravdy. div ne, proto v doskočišti

188

red torch (smavě červená), po celanovi je trvalka, je invalidní chryzantéma a waterloo jejich překladů. co do slov, to do vousů vlasů ochlupení a oholit se, jako se vzdát. k nevyléčení motor, když volá o pomoc a nafta široko daleko už jako acylpyrin. kopřivy nemají duši, pstruzi jsou spravedliví. v našich potocích pstruzi — kde jsou, ó pane. a chryzantémy, jdou po nás, ve svátečních šatech. duha? polib si prdel kdo našel, je druhá, cvak. neshledá se

el cassa (bílá), po celanovi

189

— kdy klíčovým průmyslem jsou terminální poupata, kdesi tu tála chryzantémy fňukny hlavičky, pruhované duchny. pod hlavičkou hřebík — v krásných hrách na polici sen. na policii koudel, fakt z cukrových vat, wattú

hostess (fialově růžová), po celanovi přechodná hlavami od lipan, chryzantéma vrací se na ungelt. k rekonstrukci proher, kdy špína a zoufalství byly ještě užitečné — vydat se na milost, ústa vratce a už navždy zipem minula. s prvním závarem shůry: zborcené hrůzy graf lasice vypitá chryzantémou, umělá ledvina křečí zapředených: úlovek nulové kosti bohorovností — zimbabwe odčerpává z bělošských jiter

190

191

luv (fialově růžová. není vyobrazena), po celanovi veseleji už jen měď, potrestaná mužnou patinou. a její sdělnost — domestikovat tvé kozy, chryzantéma — spásají mezikruží nad jekovem krev není sponzor, nevytlačí smrtelnost vahou svého osudu, je v ofsajdu sedlačí sudlice husitů, vejce křapky. fontánu chryzantémy dočurává nefalšovaný chlapík jugend

192

puritan (bílá), po celanovi tvým součinem, ne součtem dvě chryzantémy, dva obědy. nikdy mouchy, dokud z nich nevystřelíš jaro. car petr mezi klíči bohové ve svých norách. jeskyňka žahavá dávit se tvým východiskem — velký zvon ruštiny hraje si na ovečku, cvak cvak. než psi vyžerou ovčinec lásky

miros (růžová), po celanovi

193

jak v létech kosům a šedesátých, v úlech chryzantémy včelky mladušky, dělnice marušky: zlín pyl bych, hučí v klacku bycha a mateří kašička národy k sobě jan ámos se školičkou v zeleném antonu orbis pictus. sou, to je nadělení! — — levici kacířskou slepici, pravici slepičí bujón. ono ona on maggi par avion. ve vývaru noky chryzantém. my s nimi, se slíznem

sam vinter (bílá), po celanovi vlci jsou beránky doby, chryzantéma umíněně zvěrokruh. geometrem skalní ortel, jeho suť — žal vstřebá. země česká seriózní hudci, domov můj. sypou se z úlů, rovnou med beránci jsou vlky geometrům, chryzantéma zvěrokruhem suti. žal je ortel sever proti jhu —

194

195

yellow snowdon (žlutá), po celanovi krása nemůže být stavbou božská makrela otevře dvířka na střídačku, v levoči kde svaté dřevo důstojnou zlobou a božské podvazky tvých nohou, kavky — jsou ptáky od andělů — chryzantémy, při vědomém pólu duše pod vodou. nad — k uomo qualunque, v síni dlaní saň jak sáně dědicovi

196

orange bowl (oranžově růžová), po celanovi vašku! prodaná nevěsta, koktáš jak větvení. bajonet holátko, stonek chryzantémy futrál smrt hvězdicová. jak jízda — na židli k oknu, okno na patře v mrtvých ústech mrtvý pták, intimní osnovou umění polidšťuje opilce, prý — ten kompaktní smír. nábytek na pastvě, v úborech strach. poupata možno vyštipovat nijaká chryzantéma, pečlivě rezignace

konečná chryzantémě, po celanovi

197

dohoda plná jablek, když chryzantémy — jezuité hrají divadlo. posud nikdo neviděl takový mord — na moaré knoflík virus počítače zestátněn proletáři, svět kněží lesa lidský tvor, a lužní. něco iracionálna, shůry do zotavoven nabíjen. já už jsem starý chrup, z nažek tance banky krevní, rodem bližší uměnám. a vnořenost, je oknem bez svítání. prochladlé jak kusy indiánů v miskách chryzantém

pití, po celanovi pití je pozemková reforma duše, je bezpodmínečné a je pitím, immanuel kant vystupuje z kočáru, v ústrety její kometě kry osudů v korytě řeky, jáhni bidly. ještě nejsou vírou a řeka svěcenou vodou pití je řečeno, je modlitbou — o minutku později než život vypil pluh i s mlékem, bič je vzpomínkový čehý — aby vyvolal vlka ke zpovědi

198

199

rozdílně střemchy, po celanovi domácí kutil husita: 1. do válečného vozu vyřezal otvor, 2. postavil na čtyři tábor 3. do kohinorky jezdí busem člověk ubohý: od pasu nahoru. ale jaký rozdíl mezi lotry kříže? džentlmen ježíš — v naší branži se platí kopiemi originál není než polehčující osobnost — příteli. krev neprchá, taje. jak parfém střemchy pod veřejným nebem rozkvétá latrinami

200

v manželství ty, po celanovi a jde-li o zvíře, jde i o lásku v tajemství netknutou odpověď předchází infanterie mýtů. v manželství ty — jakého psohlaví? o dvůr dál pukl býk, stejně středně nafouklá jalovice každou bezcitnost lemují stromy ne jednotlivé slivoně pekla v okamžiku smrti je opatrné být matkou i početí může být trestem

sobě vinobraní, po celanovi

201

— napiš něco normálního! ale to bych nemohl psát o sobě o tobě o nás žít na jehlanu taluty, kde o smrt pečují sarančata, geometricky dostředivá. — na sýpce, když odřezali viselce je každá vina braním polím praská kůže, srdečně na komoře a cesta, euklidovou větou. z bylin kyjevský černobyl odnikud kam, meditují meliorace

diskobolos. smrt otce, po celanovi zemřel pětivlasý, a jedna moucha jak pecen chleba, váží studuje okorává život nemlčí, chléb nejsou slova — naděje, klinicky vzato (otec) je vačková hřídel, v lázni rodokmenu funguje jak ortel, a ortel neumírá náhlý večer, rozprášený dub krajinu zhoupla vesnická tancovačka. syn tvrdí že disko. otec, otec už bolos

202

203

s televizorem do janova, po celanovi smrt, stále ta divoška jaja parkuje v našich srdcích, bezostyšně bezpředmětná přejedeš zajíce, sofort. co si počneš s jeho diskrétní svobodou? — zřejmě klobouku hůl, slepýši blahořečeného jedu holoubek je prací sůl, volba sophiina — kdo udá pomstychtivé pravlasti pomsty? v kožichu železných pilin lyrická blecha. svítí jak nahá prdel, je soudružskou ucpávkou pekla

204

jsi, po celanovi jsi nebe františek. noblesní poťouchlosti prší, plutarchův vůl se žalmy z overalu. prší že nic mě nenapadá, smrt nikoho maso ať bourají revoluce. konvice uvedla, že možná hmyz. hmyz fňuká, když nemůže do průvodu. ty ses nám utrhla — prší. sváteční je pod pultem svlékáš se v krabici po bonbónech. a máš ji, jak tečku nad i, ani s tvrdým jsi nechybila

jsi, po celanovi

205

namísto zpěvu: ojeté gumy šestiválce svist ponížených. kdo bude povýšen? o smrt levé přední, rojí se proč já ty pozřetelní jsou, prozřetelní sukem dokladují úplavici dřeva, hřivnatou pokorou. a to je chyba před strindbergovým pokojem žert nepatří tělu. na celé hanbě snad ohanbí — rozcupuje tu drachmu, pozemskou poplužní

jsi, po celanovi z našich chvil v nose: za letkou jeřábí — na bohy žárlí máslo gravitace, na smrtelníka příslovce zeus, spár. je šperkem na hanspaulce achátem mateřským nevraživost zahrad a jako dlouhý nos moje cesta okolo pupku světa z klína už dvakrát červotočivá vpravo podél zdí pivovaru stehen — šelmám je žárlivost palestinou, láska plastikovým květem. bij, dokud jsou zdravé —

206

207

jsi, po celanovi jsi, purpurový šváb je rozpustilý. v korunách stromů roztahují nohy andělé. strawinski a cappella pane pévécé zahálky pane nádhery rodinného lesa a vytlučených paroží. soucit posílá živáčka pro pastora, a sen je statický, a není než nemrznoucí kapalinou — starcův smutek, ten hrnec bez uší, ordinuje zvěrověstům cirrhosu fy sibyla, abychom už byli bizarní v rozumu. jak rozdávání, pane

208

jsi, po celanovi jsi. na slupi rybník, kukaččino vejce postaví na špičku wasermann veřejného míjení — viadukt ráj peklo, a pokud v neutronu neutonu, jak v ropuším blátě, budiž úroveň her měřítkem hor. mnozí velce moudře, neschopen zmínky, program propasti vstupuje do oka: věčnost osobně, muž žena v dopravní špičce, v trávě dvoudveřová kaligrafie roztřásla štětec noci. silnější mizérie, žalostnější kimon

jsi, po celanovi

209

jsi. konec kmitočtu, arogancí žes mi ukecla holana o rozum. jak v biografu dělí nás sedadla na vzpomínky mrtví v nás stoupají, páchnou nám z úst. ovšem, od zubaře delikátně k bohu na nebesích, s jazykem vyhraněným. už předtím řekl a — nebyl to zub, který musí ven. kleštěmi starosvětsky, jak vyhynulý druh faraónů

jsi, po celanovi jsi. dosti dlouhá perioda míru, s náramností parabolických antén. gesto nemá jiné metody pánubohu zaslíbená, s dvojitým dnem — bramboračku noci nepřipálíš už pramáti eva: paradesantní výsadek, oříšek para v oříšku náhradní uniforma pro popelku čas dramatických uměn, bože mužný sotva vykolejíš vlak s klauny, na mou duši, až za hrob principálem. ale tak jsem to nemyslela —

210

211

jsi, po celanovi frankem krásy je cizost. vložena do špičky je nohatější o kouř, vidoucí o zvířecí který cvok spočítá její vovce — s pilou v rozkroku, s nesmrtelnou vizí kuvajtu linie boha v přesypech, faktické měsíce trýzní — rychlejší než světlo, šílenství jsi. pamatuješ popravu pánů, i rozběsněnou rýži k roštěnce těch ženatých pánů. houkne z taxíku: dosud činný opičák, až půjde o záchranu rodu

212

jsi, po celanovi jsi. solventní důkaz neviny přirozeně žádná cena, hrdliččin hlas. z bylin rozpuk jízlivý, z lahví propan-butanová — lustr v tom divadélku sklerózy skvrna rorýse na pěstěném nebi, svrchovaná dvě podobné oči, dva kufry pozemského vyhnanství, kompromitující za dveřmi jejich otevřenost. hrách, vznešenější fazolí věčně zelený ve vojanské čapce

jsi, po celanovi

213

jsi. svetr vytahaný slatinami o, v místech kde. pumy, carevny monologu. rozhodnou kličku udělat homérovi, jistá nemovitost spakuj si své paky. literární strojek na hnojení slangu, pokoutně duchovní hopla. pro mne : lenin jako každý živý mužský — událost? konjunktura lásky, vyčiněná tříslem poválečných vět? zverbován oddenek, čínské pero pro život věčný, jeho falický růst

jsi, po celanovi z okenic: okem nic, klisna zteč samoty se nahne přes stůl: bílé červené otevřené? pod obojím plnější než život v době u žáby se probouzejí pávi v zemi, kde toaletní papír už znamená jitra pravoúhlé noci! jsou vlasti tajemstvím — okem nic. vědomí neslýchané, línek nachytán na udici, zatne na pánvi. plůdek s kůžičkou cez žal-údy cez žal-údky

214

215

jsi, po celanovi zavři zobák, co nevyhrkneš je tvoje, a moje závist. letenka vystavená jeskyní. příliš pozdě, s porozuměním ficky pro lodní suchar, trvanlivý. podezřelý v slině velryby, v zubech plavčíka prošlý kurdějemi — kurdové: se našel, neshledá tě víc jsi. posmrtná plachtovina, živí přes palubu. tělo pro encyklopedie, zrazené v čase zrozené jako záplata na pytel mystiky

216

jsi, po celanovi dva, spřeženi převodovkou. příslovečné určení místa času žádosti. spádový protimluv — nebýt henleina lásky, pod korou dubu bylo možné se bránit? — posedím při omylu, jak to máš ráda. les vzpomínky na orbu, mudrc je předradličkou. zaměnitelné cvaknutí mrtvoly za světlo boží. a jsi, mouka polohrubá sťatá falešnou plísní o míru, cvak

jsi, po celanovi

217

je smích, aby nebyl pláč je obvaz, aby rána pozůstala pokrokovou je šev, aby jizva ve střehu a krysa ve výstřihu kuchyně v hlubinách hotelu jitra dosud večer, vyhmátnout! kost pečlivá, jehla spona ohlasy býk — jsi. až vyschneš láskou na biblickém mandlu, a méně bude více vyrozuměním že vejce na turbo a penis sporožiru

jsi, po celanovi jsi. dobový svár na blatníku strže — bohový. sblížíme se při transfúzi, injekce sutinám plomba hlavy podebraná válkou, postel cibulí. krvavé zaštkaly — jan huspenina: ven! země čestná z ohnivých kol. turista salám pochlebuje uherským. a pušný prach jak regenschori, hudba odborů. řeřiví nauti, z překližky dálka za každým kilometrem — kdo s láskou naměkko, rozprášen po hřebčinci

218

219

jsi, po celanovi přemyšlivé ano. i obchodně zdatné proč. máš nabděno, a noty jak řetěz u bicyklu, tesknotou rychlostí pádu — kam s nasyslenou krví, když veškerý život při odběru? nezvratně sonda pevnosti. terezín svět vymiškoval boha, komanduje optika — každopádně. na parapetě vyprané kecky, holoubata. vypadnou z okna, vyletí z paměti. což spolu souvisí: žervé něha a pronášet rozhodnutí

220

jsi, po celanovi jsi. Ironie tazatele, její tovární nasazení. z lidu pec, z člověka erbovní bouda. děda hrnci, kterému je do tance. sotva pauzíruje — úplněk. úplný za přehmaty, křičí — měla jsi pravdu: býci jsou nakloněná rovina státu muleta roh. dávivé pohnutí, a cvak — — létající ryby, olejovky. krev z olivy památná svými vlysy v předpeklí. je za humny rovnovážně s muzeem moderny XX. století

jsi, po celanovi

221

jsi. přikusuješ štěkot vlčáka a vše v mracích, pokud naslouchají. hrůze je jedno, její vyklenuté nohy u stolu každého z plodů — kam posadíme veškerenstvo chápání? idiot svěží jak zeleň, covímžitých bitů nevinné počínání. ani peň ani větev neselžou z cesty teprve plachý chléb ani ponětí soudí hlad bez vytáčky, závazná tajemství myokardu prostupují klíčky kmínu, mechanikus spad

jsi, po celanovi jsi. až sem okresní vetřelec, na mizině. a zrovna skrz tebe na zatmění slunce! můj pán smrdí od lebi, je bez ocasu — uzavřen do várnice, dopraven na hrad šelmberk. k jídlu eintopf, k smíchu háklivý kříž noch einmal, lačnost bude potvrzena dějiny lásky opouštějí soudní budovu s trestem podmínečným: na mouchy je rorýs, vystojíme frontu na samohyb jeho letu

222

223

jsi, po celanovi jsi. frýdek — místek, do frýdku trýzní cestička. hospodin je z místku, než ten ji vyšlapal — dnes hnízdí jako kaprál volností v. v. co nám neschází, je řez páteří ale páteř sama. co nás přečnívá, vyznačíme krhavým hadrem. vůli pigmentů chybí vydrž — řez vůbec, adekvátní sýrům s uměleckou písní. zkracuje čas, graduje ve vitríně ve společnosti špendlíků, už po zabití

224

křížov, po celanovi jednomu není svět malý, dvěma? stejně na mezi na zambezi v křížově u thermopyl pod blaníkem. krajina bezpartijní pod rudou knížkou červánků — ale kdo vytáhne zapadlý jazyk radním kalicha? vydušeni na předcích, každý svou konzervou poctivou. a poctivost je matná, mdlá aby cizinecký ruch. zvěstuj sparťanským: teprve lítost ohnutá do obruče se stává povážlivou

jsi, po celanovi

225

jsi. dřevěný schod, švitořící bláznivou zavařeninou. z mých cukrů jantarová lepkavá fajáns vlaštovice, porcelán kleptokrat — poroučejí, poroučejí a kradou. na zvonici v šebířově, na pásce s nahraným srdcem umíráčku jako by naše lejstro nebylo tvým listem — trámoví. Podkasané tiplicemi je pobřežím koster. vrakem antilopy v píscích namibie, kde každý dotyk může být i chvatem dantovým

pevnina králík, po celanovi bratři greta, garbo a božský z hammeln bratrský dabing smrti kolem kuchyňského stolu. sešel zplaněl vyšachoval. v uprázdněné židli inspirace pevnina králík, citlivě v trávě pod oknem jako primadonna assoluta domorodí bratři. postaví život na hniličku, vysedí vejce rosomáka — v železech, se železy. předmět doličný mixomatóza. ukrajuje z ducha až po samu kost, růstovou zůstatkovou, a léto: erekcí budiž podmáčeno

226

227

bagárovi už bez bagára, po celanovi pohnutky smrti vyloděné u mysu ivana připlouvají posily, naděje scanarel a houfec klisen ze štábu lidské obrody. život za válečnou lstí — invaze čínského zelí a východní poetiky buddha v neoprénu, s kyslíkovou maskou desatera. ochotní a následní v gumových člunech ochranky — umírání v dosahu středních bombardérů jako je slepice doživotním kurem a žena obranná linie muže s budoucností na marách, s jistou satori při řemesle

228

sršáni, po celanovi sršáni, úlek hřebce destiluje strach valacha. valašsko, česnek vázaný do hlaviček a palic. probouzí moudrost — mrzutou moudrost valacha, která koni jirchářem, krajině balíkem sena z erotických trav — zboje, opratěmi jak smyčkou v polobotce semetína, kulometná hnízda vypásaná práčaty horáckých úkladů a domluv — banderovci jazykem za zuby vsacka

jsi, po celanovi

229

jsi orsej. andělé zakopli o práh cestiny v tvém oku, sobějasném. tak vysoko, a při tvém vědomí si nadmořské výšky ouška — je každá určitost nulová a ženskost jedna z osmitisícovek v himalájích. amen — pravili dva svišti. ten ženský boj! jak horský kozel: rohy parohy v nebi o iráku kopýtka modláku předou hraničky chomejního

dialog hrušky, po celanovi oto, ta hruška má letos hrušky pravdy stydnou, zločin na větvi v nových šatech divizny. srp kosák, těžký do ruky naklepaný nebem pro zemi zbojnou jak stín dialog hrušky s fujarou, a trávnica žije? kořen kvete? jeho kostelní okna — — než boha zamordují oblázky svatých obrázků hrušky samodruhé, chalupu postavil. co joža? hovno — vypalované vídeňským a ze slivoně, z křtitele

230

231

štípání dříví, po celanovi jsou stromy kříže piloty šibenice když pilou otevřeš léta a sekyrou přidáš věk zdravá smrt ubere ze slavností žehem jsou stromy pulci bradavičné i nemluvňata nevěřící z pilin žebrují loď, z kůry návětrnou bibli aby trám v tvém oku ráhnem — jsou živí, jejich baterií až mrtví. a les — abys olíznul hubu sojce, musí být zobák vrakem a pohanské bytí el. dráty, které i na zemi splavné

232

jsi, po celanovi jestliže beethoven a tvých pět ironií růstu jsou bukem k tobě — vezmi ambiciózní pilu, abys v klášterní koruně ne jako závěť a realitní rukověť. z tvé vlahosti vystoupí, neodkladně bortící se zvíře lásky venezuely — jestliže cosi je tvou osůbkou ve výklenku mého těla, a kdosi ptáci závěsní kteří otužili tvá křídla

jsi, po celanovi

233

hleděla jsi do mne. skrblický život pravda, je žádoucnější čekat na sešlost iluze pokořených sítí je, brankou stáří, kostra šupináče bránou do moře — stojíš na kameni, pevná jak kámen. nahá a zvučná vržená do studny, svobodnější z lun a můj? co můj panenský ostych? nečekaně ostřejší, a ještě hlouběji pod kamenem napíná svaly na prameni. síta —

jsi, po celanovi rybník prvního listí vyplnil léto — sklíčenost? cenná lokalita, představovat si náš souhlas jako zeleň, a se zármutkem obnoveno. denně, v ohavné paměti a nebyl to stůl, který prchal z pokoje do jízlivosti v užaslé péči možné cizinky od diktátu — vyplouvá k věčnosti, ať podzim jsi, a se ptáš. jaké lodičky obouvá? jestli také tak tlačí. a třeba zuté, a utlačují —

234

235

jsi, po celanovi jsi, po tom všem. a rád bych s vámi uzavřel vesmír. náhlý večer ztrát telegraficky privátní jednorožec — pleť dveří s oboustranným stop! — jsou víc než jedna: hořkost a milosrdenství ironie čekat na zradu od radosti je rez — kdykoliv přicházíš, nevážíš víc říkáš: než dvojí mlčení, vezmu si smrt. tu v tretrách s hřeby křížovými, kdy skok už výškou

236

jsi, po celanovi snáší se papír, list. slova zahrnula zemi. jsi, přelétavý kluzák tvůj hlas nouzového přistání — — podzim, na druhou je opuštěnost pod nehtem svítí tvé koleno, bílá hostie čistá úzkost. a možná chtěla jen říct že v naší říčce, čas vodu znovu váží rybami, cvak

jsi, po celanovi

237

vrkáš panychidy, a život fandí indiánkám. jsi, téměř mladá moucha. rozestupuješ ve slojích neústupnost tužby — namísto kompozice lásky, náhražky orgasmu. bez slitovnosti s dětmi pře prostor rámec uniforma spí s uniformou, se žvancem perspektiva ani žalost nemůžu mít, piští příští úroda začíná hnojem, ty se svým slohem — a ještě ses ani dost neposral

jsi, po celanovi spolu jsme dělo. hlasití prachem pohlavní na dostřel. cizí i svůj, za pecí nabito o janáčka hrají konfidenti — čtyřhvězdičkový benzin. k úvaze hladomorna vášně, na způsob titanu orchidej, z odnože klan bachů jsi, jak na rotače volání o pomoc. smrt se může sžít s talentem až falešnost unaví vlastní velikost

238

239

jsi, po celanovi věčná ve štěrcích a suti dětské sáňky z milosti, abych ti nepřitížil pijí z láhve, kterou si podřezali vyzrál třešňový sad, krvácí skotačí zázrak. slzy namol, tělo ze slavíků. vedle tvého parchant svědomí, chřest a tíž — když spustíš předpotopní žilou rusalky v modrácích, a ruslan na letišti. víc živé než nádherné, podobné odvážným ropuchám

240

snad moře, po celanovi sedmého září, regina víc plout, víc obojího plutí. ty a já mezi ňadry ostrov ostrůvek atol — čistá lyrika, je bez brýlí oslepnutí. bez hornu naděje a motorů laskavosti důvěrné plachty, ale i ty nadranc zvedneš telefon. a jiná země, jiný třes moře, zazděný štěkot písků a vzpomínky minulost, ta hravá skutečnost k tobě jdu kámen

snad moře, po celanovi

241

osmého září, mariana omítáme dům. vstříc předtuše malta země, malta pobřeží. pár hodin keřů agáve myji ti ruce, tvůj neosobní nářek — přilétly. a racci, zábradlí času. jaké má jméno — tvé podpaždí se vaří, má vůli přes hranici, ten pracující člun dovyprávěný, převrhnutý sám sebou. vlastenec nad prognózy — za přílivu jsem červená hruška tvé břicho chobotnice

datum, po celanovi květák je karfiol květu šasi šelma ženy, kočičí stránka mince utíká sama za sebou — když irové vypouštějí řetězy vidlemi mytologii kozáků klouzků, krumpáčem českou uličkou úřadů doloros hr na ně, půjdu do nemocnice s nohama, mé staré výčitky, staré okolnosti — datum je z proležení

242

243

žízeň, po celanovi když vítr ve skříni a stinné rty pokoje, ty za horama za běsy raději mrtví než cizí žízeň s otevřenými okny žíly jak tuřín jak svratka se svitavou — co nás zvelebuje: je láhev denního peří

244

jsi, po celanovi jsi, veselost proti proudu levá ruka neví co s hlavou velikána v komoře srdce: je ukryto sázíš meandr čip týmové tělo parmy a řízek dunajce outsidery šupinatá bezděčnost, bez mezer — rybář je trojháčkem samoty, lapen do vrše se marna rozcvičuje

jsi, po celanovi

245

islám popletl masu hlavu maso nebude trojčit. a jako nějaký španěl, kokršpaněl tvůj metafyzický podraz, jsi když při dešti zapršíš, je duha odloučení. a její architektura sotva se svlékneš fotograf vede do ložnice z jídelny cinkají těla a příbory rukou — prostíráš k obědu

tvary sváry, po celanovi dívám se na chagalla, vlhkou vidím tě zblízka. a štětec že niterně vnitroděložně, v stisku piláte, kam sevřít kolena prchající? z tvých obou úst chumelilo, pryč odsud s kšiltem z nářků nezkrotitelný — a něha: pistácie sváru, slíznu tě z kornoutu, žen šen sen bez omezení do omrzení, až trýzeň

246

247

ovoce, po celanovi jablko, tvá finální červeň mně s drahými opichy zeleně. za očekávanou pletí zprůsvitněl list čekání hrušky, hniličky pádu. a nepokojně sladkost. drásavá, když přeřadíš na akademickou rychlost — tvrdím, švestky jsou v hříchu v pecce tvá vilnost, v její černotě slíbený adam, vzklíčeny bez zrna, cvak

248

jsi, po celanovi život člověka, člověk ungaretti a tvoje podzemní armáda svršků, mé tělo brokovnice, závist nevyléčitelná — než daruješ krev, emigrantem a noc a hledáček vesmír, hlavou dolů paměť v miléniu netopýrů. jsi po výtce jsi. semtam pyskatá bázeň v průrvě čeledínů, ježíš loket ve stavu opratí ocet soucit přes ústa, ústí času

jsi. matce, po celanovi

249

když jehlice doprovázejí, dáme je do bicyklu. ať každým našlápnutím život či smrt. najdou si cestu jsi, ve starém svetru honíš oko za oko, zuby samy vypadnou z kola ven poloha, kterou si přisvojili — trpělivost, je výnosné místo nevyrušuješ, vlasy důstojně vstupují do týla a hrdlo obnažené už znamená cokoli

i naše květiny, po celanovi květiny, které umírají už vytvářejí prostor. květiny, a vůně jako veselost, si nemůže odpustit žít život na pět způsobů ráno v poledne večer. a dvojnásobně noc pokud nezaspíme, či osamělost — tah, od palce ruky k membráně skutečného srdce. nečeká, krouží pevný kruh, bez středozemního bodu

250

251

sýr: příběh, po celanovi matka, ještě vláčný list nikdy v křesle, v kalupu. proč by nás měla podruhé narodit — sedíme mezi těmi dvěma a co je nám do nás? že sabotujeme práci jejího anděla — hovníme si. Co je proměnlivé je díra, jak matka krájí sýr na každý jeden plátek

252

pičín. v malém domku, po celanovi o zázracích života, převrácených potopou: v kádi mezi svými a jejími sumci a žábry jako nápěv, i ochablost legendární tesknota, rybník propuštěný do civilu bázlivé myšlenky — zbořeniště, kdyby nebylo smíchu — když už musíme žít mezi jeho třeskutými nápravami, proč je opakovaně hledáme na cizích planetách —

psaní, po celanovi

253

kdykoliv držím známku za achillovu patu, jsi měděný jezdec, jaképak porážky. právě tak budoucí elegie smrt vyspraví píchlou gumu mlčení a máme nápověď: tvrdošíjně jedno na druhém tělo se rozpadá v mor. písek — v tom množství je tisíc životů tvým jedinečným, po lučinách zvlhne hlavu i hafan vlastní potravy, připuštěný

prach a dým, po celanovi žíznivé rty prostoty, zvolání nebe bez mantinelů. a takhle naše krajina, paskvil a zrovna vám upadne popel z cigarety, zrovna vám na plodné břicho moudrosti, vytahané královskými paláci a lunaparky — je bůh nazdařbůh, jelením lojem natírá opruzený kulečník světa, aby každá bolest už lidskou vzpomínkou

254

255

jitra, po celanovi vesnička pokorných šelem, zavzpomínáme si. o duši všežravé, kterou ani divočák ani miltonův ráj srdce — v každé knize, v koutku po vesmírné slze. a každý strom už tvým stínem lesa. mudrují žaludy. bude krutá zima nahoře huj, vesele fuj. z mrtvých špalků nasekáme teplo, až ses rozesmála

256

v noční košili, po celanovi stěhuje evangelická červeň, moji víru v podroušených šatech, kde každá urážka košilí čistou a robustní narážka vyrudlý hadřík, s proseděným límcem. tragikomedie nočních svršků dům stojí u okna, v klobouku bohů — s pedagogickou náručí. už nejsme ani směšní. a s ohledem na situaci, tak lidumilní. vše velmi opatrně

až po nás, po celanovi

257

byť zesnulé, do politiky musí vstoupit krahujec. po tolika leptech láhve vykrmujeme jen čisté — a třeba mutuje, aby pokoušela, obřadné dětství vyrukuje se svými solničkami prověřuj umíráčkem důvěřuj. a nebýt přítomnosti, dosáhla by i vlastního omrzení zesnulá, aby čiře vymydlená —

canaletto (1697–1768), po celanovi (výběžek celnice, olej na plátně 46 × 62,5) z mindráků homérova koně hudba a poezie. z pupeční šňůry světla tanec a den, den vyprázdněný mikroskopickou tmou až po tvůj výběžek celnice. panoráma zahrnuje klášterní sníh a skvostná plátna chovaná v bostonu — z karlova mostu její předcházející kresba, v kartouze s jakobínem na lince důvěry

258

259

canaletto (1697–1768), po celanovi (malý moučný sklad, olej na plátně 66 × 112) tvůj malý moučný sklad přestavba krojovaných jídel a obrození barvy tančí brozané — když na canalettově plátně chybí dlažba. vytlučená revolucemi, vyšitá hlavami. spíchnutá horkou jehlou je marnost návratem ztraceného synka k padlým, a ještě k padlým, z komanda tohoto, už árijského století

260

canaletto (1697–1768), po celanovi (kamenická dílna, olej na plátně 124 × 163) bohatství klouže do strmého vrchu. co je nad pultem, a o prsa za nebem je pípa, busta chmelu sladu a nevázanosti. půl člověka a poloviční radost z tvé kamenické dílny mezi kostelem san vidal a palácem cavalli. dnes mezi námi — kaňon mezi ňadry. spoj obě půle — a pracuješ s koulí země — vzduch sám, sisyfos hovnivál

canaletto (1697–1768), po celanovi (molo s knihovnou a mincovnou, olej na plátně 110,5 × 185,5)

261

bankovky a vzácné tisky páchnou rybinou, učenou i sotva poučenou nejsou smrtelné, a netrvají věčně mladý pstruh na mole s knihovnou a mincovnou přísahá na svůj motocykl o životě ví co karburátor — je správný bůh, umí ho seštelovat postavy v popředí sice působí, žel čas už není jejich hobby

canaletto (1697–1768), po celanovi (náměstí sv. marka, olej na plátně 67 × 103) potravou potkanů je chuť a za ta léta manželství, i na sebe — vše v řádu, opak nemůže být pravdou. je potravou v optické komoře je náměstí sv. marka náměstím existence, lidskému zraku zcela nedostupné, jistě — superstar dostane spalničky, a nemožné detaily nabudou na významu

262

263

canaletto (1697–1768), po celanovi (svátek sv. rocha, olej na plátně 147 × 190) svátek sv. rocha, vedle světce i svátek malířů cechu. jistě zpívali své obrazy o víně. čas vinobraní je bez rafije — kyjovský kostelík sv. rocha mezi vinohrady. se soudností hospodaří vinice a ještě v 19. století byl vlastníkem uváděn vatikán. — když pijí čerti domácí, ve sklepech tlumočí portugalské moudré pomyslíte si — máme národnost

264

canaletto (1697–1768), po celanovi (věž merghera, lept 29,7 × 42,7) křivda je naším představeným a se zaduněním dvounohé poháry milující potají, jako plivanec — starci vydroleni hlubinou věž merghera, megera průmyslové strategie většinou ale žijí zvlášť jako vědomí svědomitě mlčící a jako svědomí vědomě, plaší vynálezy necítí potřebou

pře a přání, po celanovi

265

ta bárka na konci obrazu, a který obraz je konečný ? — sotva jsme se hned narodili — už píská ofsajd — životu předchází fotbalový zápas derby stokrát a smrtelně vyprodané. v ochozech o lidech, s jedinci na trávníku ta šibenice na obou koncích je brankou k víře, ladí s výškou. v nevíře ztracený kope penaltu

canaletto (1697–1768), po celanovi (rotunda ranelagh, olej na plátně 46 × 76,5) svážejí lidové hlasy koroptví postel je obojživelná, drzá. tvůj korektní kmínek museli přivázat k mému tělu — rotunda ranelagh. opustit je jako odpustit skokem. interiér úniku pokračuje bez nás. co zbude, je přiznání — teplý čenich do klína škodné ve středu je umístěn bar, při obvodu lóže morková kost, se smrtelnými doslovně

266

267

canaletto (1697–1768), po celanovi (capriccio s koňmi z průčelí sv. marka, olej 102 × 129,5) jaderné požírá nedopovězené, jádrové tvoji pleť, morseovkou rovnosti i olej věků dojídá najednou. jak stříbro svíce politických stran. šestka nahoře půjde k zubaři, život svým hloupým způsobem, je dobře, když — capriccio s koňmi z průčelí sv. marka. i tyto smyšlené veduty, tolik oblíbené v polovině 18. století

268

canaletto (1697–1768), po celanovi (prokuracie s kavárnou florian, olej na plátně 46,4 × 38,1) neobyčejně rafinované je s postranními křídly — prokuracie s kavárnou florian. namísto jednoho psa ženy dvě, na mou duši — spláče nad výlupkem, kdo s vnitřnostmi, o seskoku blahorodičky nemluvě jako s podobenstvím, z hadrů jsou cáry, ale ta země pod nimi. s toporným myslitelem krajina strdí a medových ohlášek

canaletto (1697–1768), po celanovi (zpěváci ze sv. marka, kresba černou tužkou, perem a hnědým inkoustem, štětcem a tuší 470 × 360)

269

moje devítiletá: a kdo je osud? a jako každá jiná nevědomá matka: proč plakat nad rozlitým sérem — zpěváci ze sv. marka. jak k napajedlu se přišli tomu zázraku poklonit svítalo, a bez dioptrií život neposečká, v té tmě zamilovaný jako skutečnost, a skutečný jako ta tma, hýkající i pro budoucí

canaletto (1697–1768), po celanovi (most rialto, kresba perem a hnědým inkoustem 141 × 202) holubi s pádem pod křídly, nezabiješ ženy vyšňořené k vášni a pokoře. na věky není bez konce, jak strup, opar po horečce — most rialto punktovní rošádou, bez výmluv křísí tahem zmrtvýchvstání — času dost. až budeš přemnožen slavíci svlékají na místě, mosty na obou ženy sole bezjazyčně a slitování

270

271

canaletto (1697–1768), po celanovi (římské ruiny, olej na plátně 113 × 149) je tajemstvím stradivárek život po remíze s gestapem. války, a válka s kultovním mečem boží barvy, boží římské ruiny s pohonem na všechny čtyři. nejčistší krev vůbec, darovaná. předepíše věk, poselství barev aby čas lidí nezůstal relikvií pro sejf — svaté je krásné, v troskách

272

venkovské středy z vyšetic, po celanovi na mlatě nemyslet: plevy. u piva průmyslem piva. následná nenávist jen klíčem od chalupy mezi klíči montážními — starci přicházejí. nebudou stoly prolamované hantýrkou úrody loví své stíny. bůh tak vysoko, že po žních sčítáním rozdíl, a sousedova myšlenka žebřiňákem nazutým do duší. čas orby časem páření. kafe s velkým, sarkasmy nad mašinou. sedláci přirážejí: orchideje jeřabinou jsou šípkem

canaletto (1697–1768), po celanovi (fantaskní náhrobek lorda somerse, olej na plátně 278,4 × 142)

273

jak etna, když havarují pomyje praskne voda oheň ctižádost. lžijící v drenážních kobkách drancují svěcené i takový fantaskní náhrobek lorda somerse pozůstane raději olejem na plátně pyšných křivd. je dohrabáno — v pasti propast, lezci jak hryzci štolou prelátův rukáv, modlitba bez schrány rukou. vremja digitální, komické

canaletto (1697–1768), po celanovi (veslařské závody na canale grande, olej na plátně 121 × 183) veslařské závody na canale grande, a na sibiři. gondoly galéry, dřevěná konstrukce v cíli vždy připravena josifovy lesby křižují naše myšlenky, vehikly duší, co nechtěly do nebe co neměly na jeho cinzano — a co jsem ti udělal, i další verze existují v londýnské national gallery. nemohou netrestat, přežijí vše, co ví

274

275

canaletto (1697–1768), po celanovi (badmintonský park, olej na plátně 86 × 112) kolorit venkova je, když — zejména z přejídání. husím sádlem vymaže formu na pečení mozku — a z kolína nad rýnem je nad labem nad lobem nad hrobem. prostě sur badmintonský park, a na oleji jídlonoši, pochodeň uprostřed stolu. mrtví alternují, a zbyteční už olizují kosti obětí. mlask, pane chlůd

276

teď sněží v chotově, po celanovi přátelé hřadují v nebi, spárem výšky je pád, dědictví publicity. krmí nás prdelačkou z pohyblivého zvířete a na každý pád. je přitažlivý roste jak vous, chlupatí na stromu poznání přistání v černém je licitací — okrajuje. bulva za bulvou na cukr, na líh. krmná přímost je v jinotaji, upřímnost s motorovou pilou, hudry hadry muže

pukání ve staré vožici, po celanovi

277

to tulení tělo a jeho původní radost: nahodilost. původní a precizní, na nohou na jazyku i k popukání věčná nahodilost, kde já končí a vážnost, nemovitost stejně k pupkatění. jak starý kredenc s tapetou, ukřičenou — k pukání. máš tulení, a praxi tělo čím dál hůř. a život vážně k rozpuku cestou busem i původní, i nahodilost

čtení od johanky, po celanovi práskl dveřmi od mého těla ve psí vyměňuje dopisy. já, klubíčko medea cyankáli, překlep — — pro jistotu z věřím, že nemoc a osud jsou líbezného rodu, stud jejich metaforou. zvíře? — nasedá do tramvaje, není k uvezení cítím s mýty, a jako každá evropanka, bojím se biblických myší. slepá, a nevidomý

278

279

bruslíme na jordánu, po celanovi potence je pouze rejskem naší existence. jsou nehybní, kteří odkládají údy už s myšlenkou, už smyšlenkou že prvotní hřích staví sloupy kam přichází lidové napětí ke zpovědi jiné zlo je milovat z lásky jeho logika vlastní perspektivy — práskaná jak odposlouchávaná telegrafní tyč logikou kruhu na tenkém ledě, cvak

280

na vlnách, po celanovi bolest omezená na tento svět — flažolet. přichází později než hudba, a jako jeho dirigent je novějšího data — mama basa, lokne si piva: jen žádné bionické lidi! chrchlají krev na vlnách vékávé. quasi šílenstvím už jejich rozsah, smrt jako fiasko blaník. a jen zdatnému se výšlap nahoru počítá na minuty

tři ženské hlasy, po celanovi

281

co na mě máš, je tvoje sociální ctnost. potraviny zemřely, tedy hudba. z hudby točivé disciplíny, závrať původní myšlenky bez floka proměňuje v step. vzácná rovno — — váha, brát si tvou duši do případných manželství, a maso pohádky máje zúročit kostí klitorisu, cvak

můj táta (byl) v dachau, po celanovi kterak záda pojištěná zády, až zadek, jak v zajetí. samu spasitelnost vyděsili stínítkem z její kůže když čísi bok už vývarem z kostí a sporák břicha studený vzpomínkami — z vassova běhu k heroismu hromadný zběh. kdysi hrdinu — dnes jeho anatomie entropií závisti. jak louč plynofikovaná věčným plebiscitem

282

283

spartakiáda, po celanovi nezesmilníš, s kterou krajinou? — její panny ve vládních křeslech, a nejtišší hřiby jak nebozez, sotva ve dřevech — vpleteni hladce obratce, jsou v krevní bance preláty. čas žírných žen za obrazy. koňmo do holubníku, k ptačímu semenu : je poštovní kdy sejdou horní chlapci, aby ženská prdel neklíčila v jinotaj, krev antukou —

284

konstrukce pavouka, po celanovi žvatlající, co může vydržet? — o dvě nohy chudší, nadrobený ve zvířecím kafi a za každým ránem jeho pád — vzdělanost pronásleduje, zaječí pysk klade železa. rty a chřípí kozího bůžka kvitují její přízračnou nepřítomnost — a udeří cosi jak láska. a máš nohou osm, jak na okruhu: temně si burácíš s vybitou baterií, jsi bez končetin

v epicentru, po celanovi

285

arménie, luční třezalka. v epicentru medvědí květ medvědí službou když roztáhne hlína nohy — jde nebe hlavou a každé početí řezem. na legendy nevoláme felčara jsou nerozpustné, hraničí s věčným minerálem, azbukou psi zachraňují životy, prokleti už samou askezí že bolest láskou, ne spasením

za oponou, po celanovi když ti kultura trčí z vlasů a povstání zase jen vlas, předčasný na holé lebce tvorstva. také finito — sen míjí soudy, krvelačný kouř hrdlo jezera, moře je maringotkou moře šašek náš poslední svědek kdyby násilí nebylo stromořadím — každý topol dramatikem, březový háj teatrem na provázku, alej komínem své budoucnosti

286

287

oplakávání, po celanovi čest z nás nebude nikdy — uzavřena sama v sobě, osciluje. něco jiného její prázdna, ježíši doupat visí jak bažant za oknem žitý pro sebe, existuje, že deformuje. až kosti tágem po suknu biliáru — čas pro nás si šťouchnout koule jak vejce praptáka, volí obrácenou kvartu, a proti sobě mystérie

288

říkanka džbán, po celanovi ustrne se zvon, nenapadá do nohou mu chybí bota. na čele despota samý plod, žíznivé tlakem — bahno. je hnízdem vynálezu ať dobré vzplane láskou! úzkost! — aby pookřálo maso, přežvykuje živou mrtví nereptají, zplozeni o celou hodinu. než se přiřítí taxík na tu ženskou krásu, sám džbán

42 195, po celanovi

289

maratóny nevyřeší chůzi mocniny času její čas, přelétavý. drbe se panova flétna, každý den v nebi — a nebe plné syndromů podlitin pravda je v černém, huláká černý les. myslivci stahují sítě oka, andělé střelný prach škoda pohana bdění, když škodný čas nevinen pravdou lesa a stromy austrijáckou chůzí do pekel

nic ve zlém, po celanovi jsem živ, moje milá jako by vyšla ze cviku. cizí jakobín možností, jeho svoboda ale neznamená volnost — její? je patřičné myslet si svoje šelmy se koupají v jordánu, mořský písek břehy mořský cherubín unisono, a perly — jako pluh mizí jejich těla ještě skousnout psa pod nohama, a rozdělit nic mezi nimi, nic ve zlém

290

291

už je to čas. co, po celanovi mříž nepřekročí svůj stín, prolog člověk pouze tím, co ví. její carskou samotu, carské spalničky — publikované pouze časopisecky stehlíci z grébovky živí hudební skříň totožná mentalitou je jablkem galejníka které být vodním melounem — — je izrael, lehký kulomet. v zásobníku s pěnicí indigovou pro ptáčníka z městské čtvrti kde holoubci asfaltoví, a současně klecí

292

o početí, po celanovi měl jsem k večeři (moc) chytrou rybu, vznášel se nad povoláním. pode mnou lidskost, vymezená plodností — — jako žena. mohla být v posteli opatrnější. aby potrat nebyl portrétem doby, a doba dědičným hříchem po přeslici a vůbec, celý ten blázinec s početím génia. jako hučet polsky na slovenské straně tater do ducha

nad jednou zabijačkou, po celanovi

293

oba pod nulou, obě těla přetékají kožešinou. oheň po polenech popel po kostech, hanebně republika těl, jejich dutá vzájemnost. kde není zběsilosti, líčení se odročuje. patřičně historie — rtuť rozumu, a teploměr uvažuje jak člověk. se slavnostmi zabijaček mizí paměť — očekáváním rudne jen prejt

štika k večeři, po celanovi za 1. zatoulaný mustang, za 2. vír na paprice, lehce zaprášený moukou zatracení chutná jak loutka, zůstává nad věcí — původem člověka přibližně mrtvá už od pramene. teprve milující se řeka krví ve vysokých botách, na vlasci janáčkovu filharmonii. za 3. osudové ryby vyplouvají z prázdných láhví, po šestém pivu impotentní osud v sádce bez závrati

294

295

-cáté výročí našeho života, po celanovi sníh neberou jako pohyb, ale jako existenci živého a jeho projev: tučňáci a nějaký člověk, tučňák — — zlý život, nemůže zestárnout volkswagen otráví venkov už svými majiteli příroda svá čirá mezikruží předběhnout mrtvé je jako vzít život, a nedarovat. vzít křídu mouřenínů šalovat v komínech kořenů

296

nemám rád auta, po celanovi stud padá jak omítka, kde kdysi tuhé výkresy svobodné volby — rozrůzněná červeň bez hrobu živý každý sebevrah bez zatracení pes medicíny připoutaní k zákonům, k nerozeznání od spláchnutí motorů na tryskovém nebi — blýská, kdo slouží, v garáži pod vrakem naše hysterická éra, vytéká jak olej použitý: ještě dnes bude nadsluhovat

jen ryby, po celanovi

297

dnes v noci jsem nemohl spát stepní vlk táhl mi hlavou, jeho divoká karta: národ sobě. jak mladý na žebříčku velikánů! ten náš, zazděný zaživa v panelech publika. a ke svým vlídně hovořil generační orloj: umírat v cizím jazyce — — kdo riskuješ čistou sněť? včela rosa pták — v tom krmítku plném karatistů — hranostaj člověk, tvůrce. cvak rezavý dráp

z vyšetické hospody, po celanovi venkované: tam jejich vítr, kam snáší timur svá vejce. a kdyby zrodili svět, schopní a zatvrzelí, tedy s koňmi. jistě s podkovami očistce, protože půda rájem úroda další armády a běsi. už z profese — kdo obrací zemi svých podobizen — mužně černají, opuštěni fenami na nebesích, štěňaty na naftových polích, o každý den starší než jejich příští

298

299

všichni se díváme na televizi, po celanovi země, když opouštěl jan hus odcházel jan ámos. mrtví vybírají hnízda živým dvoutakty v hraničních příkopech zkolabovaný reflektor municí i okem světce. kdo chce být, se ošetří biblí — zákony nerostou na stromech, vodní děla nepřinášejí děti. země mlčí praská učený zdroj, cvak — žena nůše píseň zlost a jako každý jiný, život přemáhá život

300

křesťané bruslí na rybníku, po celanovi staromilci hřejí se vínem pod oběma čepicemi, vědí, že. zřetelný led vyloženým tající kázající frakci. bezprizorným žvanec rybiny z mrazivé kory. teplý led profesionální úlitbou, trojitý šábes s dopadem na obě své — — herci, a jako akumulátor: repliky, že nezabils, že jen smrt vycpaná krví. a pod ledem prásk — vlasy ofélie z vyšetic, tobě utonulé

nesmrtelný kostěj, po celanovi

301

když se dalí uchýlil na statek sousedící s evropou, nesmrtelný už při početí nebeské duhy. telefonuje ze dna oceánu — dalí, který himaláje uzavřel do plechu od sardinek: barvy přestaly kouřit, krev je budoucí konstrukce lidského potu v opuštěné místnosti zvířete s bohem si pláčou na ramenou, na božsky smrtelných. dalí. co pod obzorem je pozor. pád, že nesesmilníš

domácí cvičení, po celanovi zástava srdce, svět. a žádná země neuvadne bez pomoci. až oves bude vsí a pšenice žitím rozechvěle domov z dřívějška: pro většinu pohlavím. bez krásy nežil by člověk ani vteřina prost obou, mohl si uchovat obě: — co nemůžeš pronášet nad sebou a s sebou nežít. ruce jak opasek, kterému utíkají očka bezbřehá a dávno nerovnost

302

303

stavební jáma, po celanovi — že který čas jednoho už druhým s davy kočujícími v odborech a jak se rozpadají v potrubí stromů a na vyvráceném nebi nad vyšeticemi slepice ikarus k jejich navrácení k víře. ejakulují — běžná stavební jáma, v puklinách živý orgasmus. pracuje, aby nepozůstal analfabetem. pracuje, solidární s písky, jaké přináší spiritualita, tj. řečiště

304

vyhnání, po celanovi kurtyzány, následně partizáni. a znovu kurtyzány, oči klémy vytěžují třídní boj — že má jen jedno tělo, nedokáže dohlédnout za sebe. jako fotografie, má jeden velký hlad. a zvenku ozimy, palečnice státu, impozantně a divoce kurty a party, zány a záni plynou hlubiny, čestné ovoce bez papírů. cvak skromnosti, a emigrují z ráje

levitace, po celanovi

305

— země, která si zapálila marsku filtrem napřed a můj život s přesčasy božích mlýnů. na modlící šňůře vyprané pěstí národa, na mandlu sen o hlavu kratší, mýdlo lomikare! — roztrubuje své vůně. a strach, jak písek z chronometru hubí cibulky cibule zlaté dvojplášťové s věnováním za prokázanou skutečnost od t.g.m. a beatles

žáby pulci a pijavice, po celanovi život reputace reputace život, na kolejích komtura třeskutá zeleň, a všichni dusičnany. pravda příměřím — bylina močopudná v atriu ledopádu shon sotva procitlých na honu hané na mrtvé akreditován člověk. jeskynní, k páření a každá pluralita destilovanou vodou podvojný obraz v potoce, který mohl být pramenem — a možná i jeho žábou na prameni

306

307

aristokrat připuštěný na gauči, po celanovi dělná masa podražila, tys jej kázal aby ma sledovala? zadrželi moc, prasknou. jak močový měchýř, co mám dělat a jak žít. vadné zuby nevyspravíš lyrikou: proč je past pastí a proletářka pastou na stezce k rublíkům bez kazu kazy — připuštěný na gauči. kaucí původ, causou zmrzlinář králíček: půvab hmoty podával jako vanilkovou z velikonočních ostrovů

308

ale kde, po celanovi jakoby odkud bylo odnikud, bože ale kde? biceps jak zdviž, proletí hlavou a milostivé prázdno můžeme znovu tapecírovat, pravdou pochmurnou, že osobní — osudnou. jak boží muka v poli: budiž rašení a konec, ale bez účasti retlanzačního skrz naskrz, cvak — devět měsíců, aby život pulce jistil knihou u oroseného prsu — když už máme důstojnost — aby renesancí nepozůstal beglajt

jojo, po celanovi

309

civíš na mně, slovanský dům bez žírné slitovnosti a vesnické jho jako by se vršilo jojo hnutelnosti v chrasti, smrt obecná pětitřídní v kyjově. jaká vážnost tak žít! v městě bylo nebylo, kde osvětou čistota vína, osvícením jednota vinohradu — čas vinobraní navinulým i v budoucím už druhákem a za templem kam v nehnutelnosti talent

proso. úvaha, po celanovi proso, když se ptáš co je na souvrati aby vlastní biblický substrát byl vlastí, kterou. proso, prosebníčka do země. a na riad, aby se oklepal, aby si odpustil. z bouraného psa aport nedostaneš, je s námi, létavice chlupů blokuje mordě — proso, alimenty na zbabělost. vyplácené šňůrou odvahy od vařiče. záminkou venkov venkov ve sklípcích ouha touha osoh

310

311

proso. recenze s ukázkami, po celanovi za a) přebytek ostnatého drátu, který vše vysvětlí. za b) až jednou ovdoví a odstěhuje se k růžím k růžičce róze reálné do koloniálu jak včela — — jest platonickým ptákem, když také ovdověla. tak tiše. za c) jak cisterna pod mým zámeckým okem: vše odtud plyne, když za d) láska je odloučení a křídla samovar — bez vody víry, která jak plesnivý rukáv za e) vyznačuje onu čáru pokory za f) jemným hrdelníkem

312

proso. únava, po celanovi jó, řečnit za živa do živého — čeka od putimi sládne režnou a praotec švejk s k. h. b. ve hvězdné slátanině do brixenu jó, uvalili na nás domácí proso, tál z pohyblivých sloupů se snášejí zmrzačení a vědma kulinaří s žízní života antihecy jó, třešně by zrály. husarsky vysoko na koni národa, když mírou podkovy pěst, mírkou prosa okov, voko že jenom béře

t. d. 39 let, po celanovi

313

sova z athén zazděná přivandrovalými kavkami v komíně vyšetického zámku sova z athén zazděná v komíně přivandrovalými kavkami z vyšetického zámku kotva hbitá a vonná. jaro sedláka, které nepózuje náhradním dílům bohyně instantní dylan, když na věty střádá svůj chvalozpěv a slova jak špunty na kopačkách thomase a jeho biblických kanonýrů

tání. častuška, po celanovi plebejci, to je podmiňovací způsob myšlenka, která se viděla v hlavě velikého města bože, a kdo viděl tvůj čistý trestný rejstřík a nestrhl včas šaty z tvého když naše nablízku na břehu a dobrácky v řece — kdo amuru chce zuby prát vylomí z vody kleště, by utopenci pozdě až přece. je bahno masem pod stráží, a jako v snách proletariát z prousta. cvak, dere se umírat

314

315

tání. patetická z tábora, po celanovi ať slovjanskou injekcí tisícročná včela plynulou její verš o ruské literatuře, když mramory rypákem v zemi a proso o pluku igorově ve smyčce blokova těla. vystupuji milé z objetí. svatí nepřinášejí než krásu, a krása nejstrmější je živote, tys můj terezín — historie kostry nespálí a mučitelé dobří jsou. posedí poleží, nevinně jak náledí a ve tvém talíři z pravd zase jen oukrop

316

tání. ještě častuška, po celanovi vy mělčiny jen pitné vody, stýskání není než letecký benzin. umři moje srdce při starém navijáku, vycestuj do kanady — gynte, se per! jsou tamní, jsou užší hrnem se střetávat, ať vážnost nerozlučnou na tvé holi že myslet není opus domýšlet a myslet si, že už být je bez čepice smyčec — budou pozorovat tváře, které za sebou zanevřeli — probuzený běh, cvak prkno kukaččino

ve sličném ráji, po celanovi

317

jako zděř oblaka za šera, sytí fotopušku štvance obrysy prelátů: stáří vytluče v nebi díru, zaostří dřevce žil v koženém měchu rozumu kožený hněv že člověk na dostřel slípky, když drmolí svaté knihy krajiny, utrmácené už ilustrací — keře jericha, keře dostaly výprask mízy se nedořežeš, a jak krev opouští tělo — stydne si s moruší v hustotě rajských kasáren

jen houkání sovy (z vitanovického mlýna), po celanovi — a v hlavni prásk, brok hlavy vystoupá tobogánem vzhůru tam. za přílivu krve požehnání dálek rozviklá dioptrie půsty odmykají semenná sila, a jako se chodí v rubáších po pytli, půjde se po živnosti, po stonku mlecích kamenů světce navlékají v mlýnici, alarmy ptáků v zobáky, které se provinily. melou vzácné jazyky v prostonárodní hladkou

318

319

na břichu blanice, po celanovi udice ohýbá řeku, každý úlovek bolí. když bolen rybou od propasti a propast němčinou kořenů. klobouk dolů — i s poplužní hlavou. patřičně scvrklá v plášti od hodinek, mentoruje: voda se probouzí pří pramen při kuřáckém křtu — delta? čtvrtým václavem do moře co je pod vlnami: slovutný rod žabích mužů, jejich večírky ještě královštějších vraků

320

voní líp než květiny. apel, po celanovi polykali tmavý chléb, arbajtři spodní vody ale tmu nužno rozhrnout. božsky a sličně packou rusalčinou bohovsky otevřenou ranou dialogu — země koulí břicho, úplné libového života když běsi na umělé výživě a pekaři stín božího špejcharu sázejí jak vánočky. voní líp než květiny, nevěřící, podplouvají spasibo rakviček parchanti, krotí své příslovečné dorty jařmovou šlehačkou. třeba tětí, žehu do polevy

bedřich umřel. modlitba, po celanovi

321

jak spánková kost, dereš se do mě, vláčné osmičkou kamerou: když se milují jepice, tančí neónové hory nerozluční rozlučují nerozlučné zelený život slípky matematikou červů, když zob dosud nepřeskočilo, a — — jak spánková kost. na počátku privátní smrt slípky, když táhlo z nosu zelenému ráji a třaskal kouř z náramnosti snáře

tráva je pro koně, po celanovi s manželkou hlubší než stát — příliš velké rozpětí, než aby byl géniem. toliko s povinností koně, než přijde návnadou ocas aby léčil jeho ochablost ducha přídavnou liškou. přežije, jako z knih bible sídelní, spořitelná a cenzurované místo na pasece levou si bere nákup kopyt do paměti pravdou markuje, co už nebude nikdy platit — trávu z oboru pro trojského koně

322

323

z pohádky do pohádky, po celanovi miloval život čím dál víc, ve skutečnosti nasedal do vlaku, který jak obyčejně: po marách – rezignoval na bezdětná zranění až jednou opovážlivá v prázdnotách koly vzhůru. jak živí opeřenci: nevyžadují naši údržbu jako spis o chlebě, když chleba málo nebo vůbec. a zůstalo vystrojit svatbu nastolit hlíny volavek vody a tolik plazivého tepla omyl, který všemu dobře rozumí

324

živě do údolí, po celanovi ryčí štičí kosti, pazourek jak pili z nevěřící vody, krve upili. bůh peřeje hrábnul do úspor. se vylidnili hrůzopěnní, ulita stopa. ale kdykoliv sáhneš po dřeni, rodná — náplavní lid kyzy stříbra řeka flopem do údolí, subjektivní humbertem vzdoru

seznam činností, po celanovi

325

nerv po něžnosti a z hádků selhání splétá vrbovou pomlázku. ano, bude tak zle ne, že ne: člověk, dále nedělitelný přebývá v syntaktické krajině pátrá na obloze po učenném, v koutku duše koupe čáryfuka — vyměnils rituální příbor za rybí a tvůj trojcestný mozek, mám vás už po krk zalezl v také naději pod otoman

podle mezinárodní prádlo, po celanovi let hvězdy nadmíru vykrmuješ let ptáka po kastrůlcích, že jsi nevaroval běda letu, běda lávce mezi oběma běda tobě, účelnému. s cárem domova při velkém spodním prádle, v blaženosti geometrie, kdy ruce i nohy jsou zase jen nedočkavost — jsou těla kameny pyramidy, s kameny duše mizí v jediném vrcholu příbuzenství, cvak

326

327

aby jablko aby člověk, po celanovi aby jablko, teprve s červy se protrpělo, aby člověk — jako u okna sedá při svém umírání a nové zrození další bílý vlas v peřeji bělostné noci. tak tiše se vytrácí čerň, až trpělivost ve spánku slámou obkrouží pumpu — úplná záhad zůstává bankovkou pro každého ale jiní, kteří jiní

328

bledé hrušně plavé sfingy, po celanovi bledé hrušně, plavé sfingy přítomnost ovoce ohlašuje samotu, a kozatější o svlékání bude metafora — ještě jsem se jí nedotkl delfíni z deliria spí na obloze, při odlivu žádoucnější než rovnováha zatímco se vyslovují, plavé hrušně bledé sfingy, přítomná nahota stoupá křížovou cestou křížal

hory nory, po celanovi

329

hory nory, nestydaté stíny dravců ale ze smrští a rovnou z takových se vylučuje kov na tvém dechu vystoupá nad tým zemřelých — a jako kámen je žalování jesenin ortel, zaměstnaný do konce tvým probouzením svišť věrozvěst strže, z časů kdy ještě nesrovnatelný čas než bodci obnaží sorry tvého pomyslného ticha jasná hlava, žel žádné útočiště

cesta prózou, po celanovi ve městě, kde bydlely jen děti se v jednom baru seznámil se ženou, líbili se jim jak hamlet, tak cézanne — pošlou pro ně koně ten kousek autobusem k jisté tělesnosti — zatoulaný žaludek jako by mluvil pravdu. vykouřili trochu z její trávy a v předmluvě, že hamlet a cézanne jsou jejich těla vykročili srdečně do meyrinkovy prahy

330

331

loutkové divadlo trávy, po celanovi naivní trávy, chřadnoucí dobytče přežvykují umírání titanskou zeleň podzámčí stromu ať truchlí ofina sena! — je k doživotí, jak noční můra přítomnost zrcadlí v blanici země oblouk země, darling sen v původním stavu přečerpává — už poražená tráva je lží, příčinná kámen jak úhoř, šílí po návratu po tom všem, natřikrát staví svůj kámen

332

cesta prózou (achilles a pata), po celanovi ze sedmi chaosů, které nechci vezměte smrtelný, s patou jsem bez pažby — vysoko v rubáši jarní třešeň dává nám oslepnout. nezaběhl — zběhl náš etiopan. — ale vypadal sympaticky: doručovatelka valčíků. právě proto — vždycky jen předstíral s patou jsem nasolená ryba. raději slaneček s okem hvězdice nežli živí

cesta prózou, po celanovi

333

pluh soukojenec kastruje zemi, na odvrácené: pražské jezule překryje červy osvětou ulit — jak ajznboňáci, úplněk života v pozemkových knihách. zamilovaní do marie, osvojili pilátův jazyk a bůhvíco z demagogie vodního hospodářství pstruhem lunární kabel, elitní potěr kyslíkovou bombou. zabít tak rychle, aby opustit už bylo nezahynout — a z břehu my, prohrou apoštola

cesta prózou (s lunou), po celanovi a při pohledu na něj nevychází z odlivu, je kulatý je šťavnatý je famózní zápasník sumo váží svá proto s atlantikem — protože mají ptáky, zůstáváme s vámi mohli by něco udělat s kolektivním smíchem byl diskrétní, býval osudem národa za útočiště veksluje domov, trpí kříž s roztřepenými rukávy. jsou čtyři, dopodrobna vyseděné sovice, iluze a zboží

334

335

cesta prózou, po celanovi amnestie omamná, přímo před vůlí zázraku s a. bylo možno hovořit stejně otevřeně jako s b. pravda, s kufrem v ruce. postavička — pravda, v baloňáku bude zábst. vyběhne netopýr, radar o jablko sváru. tlačí jedináček okolnostmi navlékaný do bagančat a nasáklý jak stan obrys tvé vlasti. její rašení, jeho systém: vnímaný až v zrcadle vysoké vysoké, cvak. vytrácíš zvěř, žije svědomitě

336

cesta prózou, po celanovi hrdí byzantinci z blat, v kimonech žehrají na techniku našich skutečností, s podrazy vyhynulých ptáků par avion — nostalgie, z nedokončenosti závětrná kost. musíš ji teple obléct, se potlouká po lunetách planet za duši hlavu z blat háková vypouští olej, teskně na živým zpytuje spár hlubočepy hmoty

člověk nikdy neví co se druhým honí v hlavě, po celanovi

337

zradil mě krevní oběh, mizerně složil jsem kostru. vrkají policejní archívy: skutečnost nepotřebuje, že bude zítra teď, před nastolením krávy. škoda že nejsem starší. vlhce bych bral sbíhavost pohnutí hnutí sotva: jasně že náklaďáčkem k moři — je následkem křtu, říšské okolí zazdí ten logický cucflek. je funkční, poctivě zapřahá splašené v ložisko vezdejší

cesta prózou, po celanovi komedie stonku tragédie květu: služební postup. otáčíš věřícími a výš až k hříšnému trámu. zločin, kvůli samému, impuls — spousta peněz pokousaná penězi žádný konec světa, kozy formule jedna kozy horlivé, kozy horúcí — tragédie stonku komedie květu cestou do jejich náruče tělo domnělé, naloděné v podpalubí šikmooké pisy

338

339

cesta prózou, po celanovi bulgakovovi bydleli na svahu směrem k podolí. proti kostelu svatého ondřeje, v jedné malebné kyjovské uličce — slovácko, hladina bez bubínků potápěč, dýchající rybinou ve svatém skafandru kamkoli se hnu, zmizelé obličeje — druhák, víno ve vyhnanství. víno na prdeli. jsem mrtvá, mrtvá taky: cimbálová muzika zakouslá u hřbitova

340

politika, po celanovi tvůj charitativní půdorys a moje domestikované tělo mývala čistotný, ne čistokrevný s podezřelými papíry rodokmenu vržen do vyššího sovětu za svalnatá autíčka z oblasti oploceného žrádla — ale neupřeš nohu kulhavému poznamenaný, s parádní uličkou na doživotí v bitvě na tělo mozek s převisy

analýza on, po celanovi

341

ve slipech vychází jako večernice, napoleon. vyžaduje věrnost, koncové vášně zaslepuje je živý, katarzi vyrozuměl smrt vojáka je lidskuo, přešlap překlep. u slavkova umíral stromovou alejí, dlouho na vážkách, až vyhodnotil dialog — proti dynamu proud boží, na osud nasadil lichváře. a kdyby někdo reptal, cvak půjde vykládat knihy zemřelých

rychlíkem do veselí nad moravou, po celanovi spěcháš na pantograf, aby čas jednou konečně proti světlu. vystupuješ na moravském poli večer prořídl po celodenní bitvě — a jak vyobcovaná flétna, svoláváš své zemřelé, třídíš munici, obracíš v prach. co kdyby zapršelo? zvlčím v bláto, v páchnoucí sýr v náhrobní tašce. vláčím ji od rána — po kávě vyšli jsme z postele, oba čerstvý tisk. sotva s neúplnou zprávou o železničním neštěstí.

342

343

cesta prózou, po celanovi žena u knihy, obě povážlivé jak u nich byl robespierre s akrobatem a sestrou libelou na obědě sklíčeni nepřítomností jak každá z revolucí, a také: abych pozůstal pozorný, v troubě se peče antický králík — to zrovna, od pikniku svobody k výpečkům armády, ke kázni kmínu a zelí. i když — velké události zavánějí z republikánských mas

344

smrt metafor, po celanovi konfekce neobléká žízeň, vítězný maratónec neudrží nebe nad hlavou. do nebe se vbíhá celým prokletím a luna, horský asfalt. došlápneš na ovál, zabředneš v jejím rozpětí. je bez úsečky souběžně tekutý písek nad krajinou, když se zvednou pomyje — v čisté zrno vymlácené vichry — čas dravce štěrbinou na onen svět mezi kůly

sto let sv. anny, po celanovi

345

syžety rána: anna a něva, v mědi zraněné zraňující. pohnutím řeky táhnou labutě, kry — nad hrdinou zimní čepice srdce — úzkost je ledová královna: s poezií jak s proletáři. analfabety milována, ctěna pod záminkou břehy vykolejí, plavce nevyhákne. vabank v říši pohlednic každý pohled, tvůj ruština nedosažitelná jako zázrak, tvoje. a verš — císařský řez verstou, tou rusí verstou

odalistka, po celanovi (marc chagall, kresba perem a akvarel, 1913–14) látka lká látku. oves nazvu hřebečkem, když ňadro bez duše. aby nesmrděl, kůži vydrbu zuby opilému předkožkou domnělého plaza vzácná moudrost: podzimy stromů s plody léta, s květem vesny. a zima, kresba perem — láska akvarel. mezi nohama si plete psíka s hříchem. kdyby už byl, aby i dítě s hraničkou — je militantní, obnažuje svlačec hrůzy.

346

347

autoportrét se sedmi prsty, po celanovi (marc chagall, olej na plátně, 1912–13) auta prasata, na nebeských pastvinách vyhrnují rypáky výfuků, bez tolerance olovnaté dobro, zlo — a sedm prstů, sedmero krkavců váží na trojúhelníkové trati země voda vzduch vemeno kostela, mladé stáří. pilot čkalov narozen ve vitebsku, pod eiffelovkou pere štětec vlhy. je pudová, chrám i chrom. z pokory boží, božská z nenávratna

348

sváteční den (rabín s citronem), po celanovi (marc chagall, olej na lepence, 1914) citróny milují sudbu, bez okázalých sladkostí, které tak příležitostně. biblioétkou jejich skutečnost, naše příčinnost venku bouře, průtrž. v kostele chorovod ovcí, aby ponížení a sotva zvířecí — rouno beránka plápolá jako sýc — kostra mužná, klouby původní. a smrt jako bys kamenem zahodil. tři schody, a že by rabín: hodinový strojek přes její práh —

rusku oslu a ostatním, po celanovi (marc chagall, olej na plátně, 1911–12)

349

kravky podojíme vděkem, rusko oslicí. jeho skanzeny motivují sníh na sibiři hlad, plnotučné mléko revolucí — kompasem kořalka, střelkou soukromé vlastnictví vápna. a folklór, v tiráži duše samochodka, vynalézavá jako kvas všechno ostatním, střemchy knih i učenost co jsme ztratili — je hospodin, hospodář v rubáši ale ne v rubašce, ale ne s vyšitým hrdlem

nad vitebskem, po celanovi (marc chagall, olej na lepence, 1914) co pán, to krám. rod zbavil krovu, krov nevěsty, židovství židlí. stojí postávají. z pouličních lovců olej na lepence, kov nad vitebskem — z cizích jazyků jazyky krav, pohřbené z jejich hrnců, ropná sila — příznak jako přízrak, cyklón kněžství v kupkách sena. ten prosťáček mezi prsty v pěsti plné kořenů

350

351

má matka, po celanovi (marc chagall, kresba tužkou na papíře, 1914) sůl je houštím tebe, skákavý pláč pastorální roklí. a na jarmark s ratolestmi bagration: lstivě, pomalu a líně — vůl zbavil nás opratí, volantu boží přikázání nezabiješ. zloděj přichází o početí daru, smrtelnost o epickou větev. tvar moře brousí člověčina a jestli nepřestaneš žít, dlouhými zády zavřu popel v oknech

352

kamkoliv mimo tento svět, po celanovi (marc chagall, olej na lepence, 1915) hnízdo hnízda, čtvero ročních povlečení v igelitovém pytli, pražádné jako alibi. tvoje lebka na mých ramenou, kdesi na rusi jeho negativ. když jsem na světě, oni kamkoliv mimo tento svět — nespí, přespávají. v hlavni produktivního věku zásadně vazelína, už vytěrák projektilem legitimní zrak

zelený houslista, po celanovi (marc chagall, olej na plátně, 1918)

353

— je červený, protože rudý už placenta s hvězdičkou, málem jedináček. v tatarské lázni družebně poevropštěn způsobné hrát na housle. vy housle nejvroucnější z bylin! jisté schéma, jak hledíš krvi do očí, a kadeti strun ovčí, s parazity rublů a kovové: bitevní mezi živými. pod obojí kříženec, samouk děržaví

zjevení, po celanovi (marc chagall, olej na plátně, 1917) zvířata neselhávají. ano lepidla, sváry a zjevení 1917, alej na plátně modrá, ocelová andělská. vysoká pec nebe — komu všemu symbolický ingot — a znovu poddaní továrenské dlažby, struska haliče s píchačkami, do háje kdybych ležel vedle tebe, nabral bych vlasů jako špon, plnou bednu. co řeřaví po židovsku za soudruhem

354

355

muž s kozou, po celanovi (marc chagall, kresba tužkou a akvarel, 1919) metalýzou křesťanství spádová oblast ducha, duchapřítomná. s kozí radou na obou obličejích nevděk světem mládne. jeho děti kolečkových bruslí po všehomíru pod čepicemi pravoslavnou ekvipáž s lipicány — snění, ale živý sen lidstva? kubistická krajina biblickým poselstvím. ty odkážeš kozu, já vlka na kolejích. v jídelním voze, nad dvojitou porcí, trávy a trávy s cizinci

356

koš s ovocem, po celanovi (marc chagall, olej na plátně, 1927) zrání, okem do ovoce. červ pokání a ty, s ňadry: paruka lomikara — háďata v jediném koši, jejich nevolnost — vesna ve snu, vesuv. bože kousni do jablka, je soběstačné. kyselé zadáme fáčům, veselku uložíme na skříň radost je žlutá mezi zlatými kosou venkovský život na rusi, nad kombajny. klademe žlutou smrtkou

kohout, po celanovi (marc chagall, olej na plátně, 1929)

357

— na vitraji žitý mrtvý, nestydne na plátně s družkou sárou oplakali abraháma podivnůstky chvalořečí znamením — jsou staré krásy: duha v zatmění smlouvy, kování dubu. jeho citelné teplo které nás doprovází, zemřeli — jsme kvašem na bankovkách papíru noe. — vystavěl archu, vypustil holubici. my s kohoutem pátráme, my odpustili

vesnická madona, po celanovi (marc chagall, olej na plátně, 1938–42) benevolence, nikdy tvým hrdlem s pěti ročníky jehličí volej v okně nad nebem dítě je abel, předurčený k setbě — a příští nevěstky, herbicidy vůle a možnost, ve stanu tvého těla zimují poznamenaní. pes je berlou hole manifest v očích kravky hodinkou pravdy na refýži pták ohnivák, vrácený ze zajetí jako rozina sebranec, cvak

358

359

posedlost, po celanovi (marc chagall, olej na plátně, 1943) posedlost, příslib prvku. když hoří dům ale klisny (?) dětství, pod kapotou měsíčků silou hnací, orfeus kříže po létech — za války za válkou válka, krása tors aktem lásky. ale mramory, bez zřetele bez kamínku do zapalovače. kamenomeťáci — anonymní, každá chvíle lžící. a každá cizí ve vratných ešusech, naše minimum. na sporáku sporožíra jen posedlost, posedlost bez svědků

360

kolem ní, po celanovi (marc chagall, olej na plátně, 1945) v mrtvých šatech živá. a jako živá: olej na plátně 1945. čas kojné, svateb a urozených předsevzetí. selský mír když nepředáme chleba. moudrý, o dvou kobkách. jako naše peklo. tvrdě gymnastika noci, volná prostná milenců — kolem ní, u matečných euk a lyptů — modrá je dobročinná, tuší co pozůstane za smrtí: hmat a soud, ze spirituálního javiska

stažený vůl, po celanovi (marc chagall, olej na plátně, 1947)

361

zazvoní u dveří v staženém kabátě — strach krájí tlačenku, ovar úsvitu nemá šanci aritmetika zboží: sbohem je bez hlavy lidské tažení skalpem, mráz praská jak lebka. chtěla do ráje, ať vstoupí kulkou. je olovem pod nulou — ty pláčeš, oplakaná už dětmi navozili dětí z hranice, pečou vola v koženém kabátě, je tříprstý jak klobouk

růže a mimóza, po celanovi (marc chagall, olej na plátně, 1956) — obě spánkové, obě smečařům wimbledon. nemyslí na smrt, jsou donošené a začínají mluvit. derou se pohlavím, cvak jako psi, označí pupeční cestu masožravou vůní jsou nevěstami kobylek, když olej na strázni z ostrůvku lesbos vedle tlamatých mečíků raději z podzámčí. barunce léta sloužily jako natáčky boženě v lázni k cikánské renesanci

362

OBSAH 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41

duben, po celanovi na schodech, po celanovi cesty, po celanovi v protisměru, po celanovi zima, po celanovi v posteli, po celanovi vinohrady, po celanovi bolesti ledvin, po celanovi teskním, po celanovi teskním a teskním, po celanovi na pramici, po celanovi pendreky, po celanovi z dopisu, po celanovi z druhého dopisu, po celanovi z třetího dopisu, po celanovi ze čtvrtého dopisu, po celanovi z pátého dopisu, po celanovi ze šestého dopisu, po celanovi jen diváci, po celanovi plavání, po celanovi voňkové, po celanovi v sauně, po celanovi na hřišti tj, po celanovi jen tak, po celanovi ony, po celanovi šachová pole, po celanovi loutky, po celanovi kampa, po celanovi karlštejn, po celanovi kytky, po celanovi čssr, po celanovi fit, po celanovi milotice u kyjova, po celanovi sny, po celanovi 8848, po celanovi internáty, po celanovi osobní kotleta, po celanovi koncert, po celanovi noktah, po celanovi milčice, po celanovi milčice milčice, po celanovi

42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87

makrely, po celanovi politika, po celanovi po silnici do třebestovic, po celanovi do tatců, po celanovi řepín: domov důchodců, po celanovi polotovary, po celanovi děti u bečvy, po celanovi blanice, po celanovi fred astaire, po celanovi panenka ve vídni, po celanovi jediná židovka, po celanovi čekání na menstruaci, po celanovi král lear, po celanovi ctiboř, po celanovi na osadě, po celanovi libež po bouřce, po celanovi puškine, po celanovi v noci, po celanovi opalování, po celanovi český šternberk, hrad, po celanovi panistávka, po celanovi žirovnice, po celanovi prostý, po celanovi studená, po celanovi budín, po celanovi smíšená čtyřhra, po celanovi ceres, po celanovi zalévat květiny, po celanovi berani, po celanovi dia kompoty, po celanovi berenika, po celanovi úklid, po celanovi ať folklor, po celanovi hlad, po celanovi ptáci paní serafinky (1.), po celanovi ptáci paní serafinky (2.), po celanovi ptáci paní serafinky (3.), po celanovi ostružiny, po celanovi návraty, po celanovi kladruby u vlašimi, po celanovi lužní dálky, po celanovi semetín u vsetína, po celanovi strašnická 6.27, po celanovi spotřebiče (1.), po celanovi spotřebiče (2.), po celanovi spotřebiče (3.), po celanovi

88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133

džbány, po celanovi ženci, po celanovi hrozny, po celanovi knihy, po celanovi velký hrnek kávy, po celanovi filosofie hrušky, po celanovi jen vepřové ocásky, po celanovi kostel ve městě plném kostelů, po celanovi synkovi kabešových, po celanovi v maltézské zahradě, po celanovi vincent, po celanovi jako na koridě, po celanovi voyager — 2, po celanovi divadýlko, po celanovi život marylin, po celanovi nauka o zboží, po celanovi peacock, po celanovi zločin a trest, po celanovi konec září, po celanovi toten hose, po celanovi za školou, po celanovi ploché nohy parky, po celanovi pátrání a promíjení, po celanovi památce vladimíra h., po celanovi na spartě růže, po celanovi procházet kameny, po celanovi květina kosatec, po celanovi miluju ženu, po celanovi na adresu dantona, po celanovi slavíka šípku, po celanovi vyšetice, napadnul sníh, po celanovi jezerní dům, po celanovi indiánské léto, po celanovi pomocníci, po celanovi my o vlku, po celanovi aj to bude švanda, po celanovi k donu giovannimu, po celanovi zde na stráni, po celanovi na zámku, po celanovi zámecká zahrada, po celanovi zářičí, po celanovi zřícenina šelmberk, po celanovi osada vosná, po celanovi vesnička kříženec, po celanovi křekovice, po celanovi ebířov, po celanovi

134 135 136 137 138 139 140 141 142 143 144 145 146 147 148 149 150 151 152 153 154 155 156 157 158 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178

jekov, po celanovi vrcholtovice, po celanovi mladá vožice, po celanovi vitanovice, po celanovi křekovská lhota, po celanovi busem do tábora, po celanovi bendovo záhoří, po celanovi lomná, po celanovi ves pohnanec, po celanovi obec krchová, po celanovi neústupov, po celanovi popovice, po celanovi lhýšov, po celanovi hlohov, po celanovi šlapánov, po celanovi vlčkovice, po celanovi mouřeníny 1 km, po celanovi otradov, po celanovi roudná v lese, po celanovi vyšetické nádvoří, po celanovi slapsko, po celanovi sbohem, po celanovi na břehu třebestovic, po celanovi hořátev polní, po celanovi nosákov, po celanovi blanice v šebířově, po celanovi kroupův zvěstov, po celanovi žinice, po celanovi libouň zimní, po celanovi lavina, po celanovi projíždíme noskovem, po celanovi s kopce do odlochovic, po celanovi archlebov, po celanovi nás míjejí. vlastním neklidem i božskou hluchotou bytí, po celanovi chryzantémy, po celanovi white bouquet (bílá), po celanovi promenade (fialově růžová), po celanovi james bond (jasně červená), po celanovi jacob layn (červená), po celanovi billy boy (žlutá), po celanovi odrůda fairie (růžová). je ranější, po celanovi orange westland (bronzová), po celanovi refour (bílá), po celanovi escort žlutý, po celanovi neil zwager (sytě žlutá), po celanovi

179 180 181 182 183 184 185 186 187 188 189 190 191 192 193 194 195 196 197 198 199 200 201 202 203 204 205 206 207 208 209 210 211 212 213 214 215 216 217 218 219 220 221 222 223 224

bronze bornholm (svítivě bronzová), po celanovi dark lapana (svítivě tmavě červená), po celanovi pinklea (fialově růžová), po celanovi white spider (bílá), po celanovi salmon delta (lososově růžová), po celanovi evely bush (bílá), po celanovi yellow horim (žlutá), po celanovi always pink (fialově růžová), po celanovi sunny mandalat (žlutá), po celanovi red torch (smavě červená), po celanovi el cassa (bílá), po celanovi hostess (fialově růžová), po celanovi luv (fialově růžová. není vyobrazena), po celanovi puritan (bílá), po celanovi miros (růžová), po celanovi sam vinter (bílá), po celanovi yellow snowdon (žlutá), po celanovi orange bowl (oranžově růžová), po celanovi konečná chryzantémě, po celanovi pití, po celanovi rozdílně střemchy, po celanovi v manželství ty, po celanovi sobě vinobraní, po celanovi diskobolos. smrt otce, po celanovi s televizorem do janova, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi křížov, po celanovi

225 226 227 228 229 230 231 232 233 234 235 236 237 238 239 240 241 242 243 244 245 246 247 248 249 250 251 252 253 254 255 256 257 258 259 260 261 262 263 264 265 266 267 268 269 270

jsi, po celanovi pevnina králík, po celanovi bagárovi už bez bagára, po celanovi sršáni, po celanovi jsi, po celanovi dialog hrušky, po celanovi štípání dříví, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi snad moře, po celanovi snad moře, po celanovi datum, po celanovi žízeň, po celanovi jsi, po celanovi jsi, po celanovi tvary sváry, po celanovi ovoce, po celanovi jsi, po celanovi jsi. matce, po celanovi i naše květiny, po celanovi sýr: příběh, po celanovi pičín. v malém domku, po celanovi psaní, po celanovi prach a dým, po celanovi jitra, po celanovi v noční košili, po celanovi až po nás, po celanovi canaletto (1697–1768), po celanovi canaletto (1697–1768), po celanovi canaletto (1697–1768), po celanovi canaletto (1697–1768), po celanovi canaletto (1697–1768), po celanovi canaletto (1697–1768), po celanovi canaletto (1697–1768), po celanovi pře a přání, po celanovi canaletto (1697–1768), po celanovi canaletto (1697–1768), po celanovi canaletto (1697–1768), po celanovi canaletto (1697–1768), po celanovi canaletto (1697–1768), po celanovi

271 272 273 274 275 276 277 278 279 280 281 282 283 284 285 286 287 288 289 290 291 292 293 294 295 296 297 298 299 300 301 302 303 304 305 306 307 308 309 310 311 312 313 314 315 316

canaletto (1697–1768), po celanovi venkovské středy z vyšetic, po celanovi canaletto (1697–1768), po celanovi canaletto (1697–1768), po celanovi canaletto (1697–1768), po celanovi teď sněží v chotově, po celanovi pukání ve staré vožici, po celanovi čtení od johanky, po celanovi bruslíme na jordánu, po celanovi na vlnách, po celanovi tři ženské hlasy, po celanovi můj táta (byl) v dachau, po celanovi spartakiáda, po celanovi konstrukce pavouka, po celanovi v epicentru, po celanovi za oponou, po celanovi oplakávání, po celanovi říkanka džbán, po celanovi 42 195, po celanovi nic ve zlém, po celanovi už je to čas. co, po celanovi o početí, po celanovi nad jednou zabíjačkou, po celanovi štika k večeři, po celanovi -cáté výročí našeho života, po celanovi nemám rád auta, po celanovi jen ryby, po celanovi z vyšetické hospody, po celanovi všichni se díváme na televizi, po celanovi křesťané bruslí na rybníku, po celanovi nesmrtelný kostěj, po celanovi domácí cvičení, po celanovi stavební jáma, po celanovi vyhnání, po celanovi levitace, po celanovi žáby pulci a pijavice, po celanovi aristokrat připuštěný na gauči, po celanovi ale kde, po celanovi jojo, po celanovi proso. úvaha, po celanovi proso. recenze s ukázkami, po celanovi proso. únava, po celanovi t. d. 39 let, po celanovi tání. častuška, po celanovi tání. patetická z tábora, po celanovi tání. ještě častuška, po celanovi

317 318 319 320 321 322 323 324 325 326 327 328 329 330 331 332 333 334 335 336 337 338 339 340 341 342 343 344 345 346 347 348 349 350 351 352 353 354 355 356 357 358 359 360 361 362

ve sličném ráji, po celanovi jen houkání sovy (z vitanovického mlýna), po celanovi na břichu blanice, po celanovi voní líp než květiny. apel, po celanovi bedřich umřel. modlitba, po celanovi tráva je pro koně, po celanovi z pohádky do pohádky, po celanovi živě do údolí, po celanovi seznam činností, po celanovi podle mezinárodní prádlo, po celanovi aby jablko aby člověk, po celanovi bledé hrušně plavé sfingy, po celanovi hory nory, po celanovi cesta prózou, po celanovi loutkové divadlo trávy, po celanovi cesta prózou (achilles a pata), po celanovi cesta prózou, po celanovi cesta prózou (s lunou), po celanovi cesta prózou, po celanovi cesta prózou, po celanovi člověk nikdy neví co se druhým honí v hlavě, po celanovi cesta prózou, po celanovi cesta prózou, po celanovi politika, po celanovi analýza on, po celanovi rychlíkem do veselí nad moravou, po celanovi cesta prózou, po celanovi smrt metafor, po celanovi sto let sv. anny, po celanovi odalistka, po celanovi autoportrét se sedmi prsty, po celanovi sváteční den (rabín s citronem), po celanovi rusku oslu a ostatním, po celanovi nad vitebskem, po celanovi má matka, po celanovi kamkoliv mimo tento svět, po celanovi zelený houslista, po celanovi zjevení, po celanovi muž s kozou, po celanovi koš s ovocem, po celanovi kohout, po celanovi vesnická madona, po celanovi posedlost, po celanovi kolem ní, po celanovi stažený vůl, po celanovi růže a mimóza, po celanovi

p o e z i e s v. 2 8

JAN. JAN NOVÁK

Z DENÍKU PO CELANOVI Redakce Jan Šulc Korektura Markéta Hofmeisterová Grafická úprava Jan d’Nan Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk, Jan Šavrda, Sekaninova 12, 128 00 Praha 2, www.dybbuk.cz, roku 2010 jako svou 134. publikaci. Vydání první ISBN 978-80-7438-024-2

9 788074 380242