Jan Klar
Zprávy z pekla
© Jan Klar, 20xx Cover photography © Jarmila Horáková, 2016 © Nakladatelství KLAR, 20xx
Eseje o světě, ze kterého si děláme peklo jen my sami.
ESEJE O SVĚTĚ
Virtuální realita je normální realita
Co je člověk člověkem, přetváří okolní svět a pak se sám sebe trochu bojí. Začalo to pěstním klínem a zatím to skončilo u internetu. Od pravěku se osvobozujeme od přírody a pouze se to bojíme nazývat pravým slovem. Umělost. Veškerá naše civilizace je umělá. Často je slyšet názor, jak se vlivem počítačů odcizujeme. Jak jsme stále sobečtější a nelidštější. Jestli platí nějaké společenské pravidlo tak to, že dav se zpravidla mýlí. A když se nad jeho největšími omyly zamyslíme, můžeme se dozvědět něco o skutečné realitě. Co je vůbec skutečná realita? Je to to, co vnímáme přímo smysly nebo to, co nám zprostředkovávají stroje? Není to stále jen jedna realita? Není jedno, jestli cítíme emoce zprostředkované hercem na jevišti nebo hercem na filmovém plátně? Myslet, vnímat, cítit můžeme různými způsoby. Jsou to stále jen odezvy jedné jediné skutečnosti. Abychom pochopili skutečnost, musíme se vrátit do historie. Velkou chybou je už přes 2000 let Platónovo myšlení. Tento, řekněme odpůrce žen, měl plno času vymýšlet si dokonalejší svět. Náš svět je jen odrazem božského světa idejí. Celá křesťanská tradice nás tak vychovala. Vysoko nad všední skutečnost dosadila Boha. Stále věříme, že ráj je někde v nebi. Když jsme zabili Boha, jeho místo obsadila hmota. Pravé jsoucno, které jen omezeně vnímáme. Alespoň to tvrdili materialisté. A využili k tomu vědeckotechnickou revoluci. Chuděrka věda poctivě hledala. Rozbila atom, ale pevné jsoucno nenašla. Nenašla v podstatě vůbec nic. A právě to „nic“ je to jediné, co můžeme najít. Proč je vůbec jsoucno, a není spíš nic? Na tuto Leibnizovu otázku se snažil jako poslední odpovědět Martin Heidegger. Podle něj vidíme jsoucno, ale nevidíme bytí. A pravé bytí je Nic. Nicotu můžeme prožít v úzkosti. Můžeme tedy vnímat bytí prožitkem Nicoty. Ale stále je tu jsoucno a teprve za ním je Nicota. Stále je tady metafyzika.
Heidegger vyhlásil konec filosofie. Jsoucno zkoumá věda. Ale ani on nebyl důsledný natolik, aby zrušil to, co je za naším fyzickým světem. Aby zrušil metafyziku. Zdědili jsme Platónovo myšlení. Svět všední skutečnosti a pravé bytí. Nicota je stále tak trochu nadpozemská a božská. A přitom stačí být jen opravdu důsledný. Nicota je naše jediná skutečnost. Nic není mimo ni ani za ní, všechno kolem nás je dokonalá nicota. Nicota, aby mohla být, aby zůstala nicotnou, musí se uchovávat. Udržovat svou podstatu. Kdyby to neudělala, přestala by být zcela nicotná. To je princip skutečnosti. Jediná skutečnost je nicota a my všichni jsme nicotní. Nicotu můžeme zažít v sobě. Nejen v úzkosti, ale ve všem. Cítíme, že když se oprostíme od běžného života, naplňuje nás plnost. Jsme plnější, než když jsme zahlceni životem. Když se zahlcujeme životem, jsme prázdnější. Náš život slouží nicotě, aby se zachovala. Svět slouží nicotě, aby se zachovala. Úplné bytí je v nicotě. Nicota stále víc nicotní. Projevuje se stále plněji. Její sebezáchova je dynamická skutečnost. Je to celý okolní svět. Není žádný jiný svět, žádné tajemství, Bůh nebo Ďábel. Teoreticky můžeme celý svět poznat. Udělat přesnou momentku skutečnosti. Můžeme si v ní všechno přečíst. Ale než to stačíme udělat, příští momentka bude už jiná. Jsme jen malou součástí nicoty. Naše skutečnost je složitá. Aby se nicota udržela, musí nicotnit. Její nicotnění je stále plnější, naše živobytí je stále rozmanitější. Ano, jsme omezeni svým tělem, ale náš duch hledá nové cesty. Myslet, vnímat, cítit můžeme i přes počítač. Jsou to jen nové cesty k uchování naší nicotnosti. Všechno je jen jedna skutečnost. V důsledku je všechno nicota. Proč by měla být pravější běžná realita? Proč ne ta virtuální? Stále je to jedna realita. Jen my jsme stále umělejší. Stále víc žijeme v umělém světě. Ale o tom třeba někdy jindy, buďto na papíře anebo takto přes internet. Virtuální realita je přece úplně normální realita.
Pseudosvět je takový, jaký si ho uděláš
Je až podivuhodné, jak jsme my lidé zaslepení. To, co je podstatné, se nám plete pod nohy, neustále to máme při ruce, lítá nám to takříkajíc u nosu, ale my to nevnímáme. Často si stýskáme, že žijeme moc uměle, že nejsme dost přirození, ale svou přirozenost nikdy nenacházíme. I kdybychom se zase vrátili na stromy, necítili bychom se na nich pohodlně. Lidská přirozenost je totiž iluzorní jako skoro celá realita. Jakmile člověk začal mluvit, vytvořil si umělý svět. Přestal na druhé cenit zuby a začal vytvářet iluze. Už jen prostý popis stromu je domněnka, je to naše představa. Nákres mamuta v jeskyni je první náhražka všední skutečnosti. Veškerá civilizace je umělá. Ať se jedná o auta, domy, šaty, mobily nebo hamburgery. Jsou výtvorem rozumu. Jediné, co je na nás zcela přírodní, jsou naše tělesné funkce. A ty nás už dávno neuspokojují. Není tedy tématem, jestli žijeme uměle, ale v jaké míře. Na umělý svět se můžeme dívat dvěma způsoby. Ten první je časový a po věku naší emancipace, kterému říkáme Novověk, můžeme nazvat jeho pokračování Pseudověk. Druhý způsob je prostorový. Je vůbec otázkou, co je v našem světě ještě přirozené. Většinu času trávíme v různých umělých a virtuálních prostorech. Možná, když jíme a zavřeme oči, jsme ještě přirození. Možná když souložíme a na nic nemyslíme. Ale i to je většinou iluze. Naše klamání tělem, komunikace, hraní rolí, úsměvy, přetvářky, maily, SMS. Většinu života trávíme v Pseudosvětě, ale nevidíme to. V předponě „Pseudo" je určitá provokace. Má totiž význam náhražky, něčeho podřadného, ale náš svět takový je. A to je jeho výhoda. V jeho nedokonalosti je tvůrčí potenciál. Všechno je hlavně „jako". Ale to „jako" je život i smrt, dobro i zlo, krása i ošklivost. Stále jsme napůl zvířata a napůl lidi. To, co nás zlidšťuje, vychází z naší umělosti. Jen v ní je naše budoucnost. V prostoru, který dělá každého z nás svobodným, tvořivým a jedinečným. V Pseudosvětě je člověk teprve sám sebou. Stále žijeme v omylu filosofa Kanta. Pro něj je vrcholem morálka, která nás povyšuje nad zvířata. Do jisté míry to tak i bylo. Už v opičí tlupě se objevují
etická pravidla. Jsou totiž výhodná. Bez dobra, účastenství, pomoci by se celá tlupa rozpadla. Navíc je každý za to, jak se chová, po zásluze odměněn nebo potrestán. Je pod kontrolou své tlupy. Pokud chce přežít, musí se chovat dobře. Když udělá něco špatně, všichni ho odsoudí nebo zavrhnou. A právě v tom je jádro etiky. Jenže pro umělý svět to nestačí. Rozvíjíme své role tak, že nejde jen o to, jak dobře, ale i o to, jak krásně hrajeme. Estetika je víc než etika. Je to vyšší forma našeho života. Nejde už ani tak o morální soudy jako o obrazy, které jsou víc nebo míň úspěšné. Naši osobnost tvoří tvořivost, nikoliv dědičné postavení nebo dobrá pověst. Člověk sám sebe svobodně „dělá". A když to dělá s jistým vkusem, dělá to i dobře. Dobro je v kráse už obsaženo, zatímco krása v dobru být nutně nemusí. Takové vidění světa je šokující. Převrací pohled na etiku a na to, jak jsme si ji původně zbožštili. Udělali jsme si z ní modlu. Ale ta ztrácí smysl ve světě iluzorních obrazů. Přesto nám nehrozí záhuba. Žádný rozklad, jak by nám prorokovali moralisté. Vkus neustále reguluje tvořivost, přes všechen balast dobře víme, co je krásné a co ne. Všechny kýče, falešné role, špatné projevy, exibice jsou podrobeny kritice. Náš svět plný mediálních výstřelků má vysoké nároky na vkus. Bez balastu by ostatně nic nebylo. Jen, to co je vzácné, je krásné. Musíme se brodit záplavou kýče, abychom objevili krásu. Čím víc jsme si rovni, tím víc balastu tvoříme. Každý má možnost ukázat, co v něm dřímá. Na povrchu je vidět malost a nepůvodnost. Buď se nadřadí forma nebo obsah. Zpravidla uspějí ti, kdo předvedou skvělou formu spíš než skvělý obsah. Ale krása je někde uprostřed. Žijeme v umělém prostoru. Je to svět, kde ztrácí význam slova jako válka, národ nebo ideologie. Může se zdát iluzorní, ale přitom je lidštější, než ten zdánlivě přirozený. Dělá z nás totiž celého člověka. Naše tělo je jen podkladem naší duše. Můžeme se projevovat, můžeme okouzlovat nebo dojímat. Můžeme hrát falesně nebo s vkusem. Můžeme vytvořit něco naprosto výjimečného. Pseudosvět je takový, jaký si ho uděláš.
Génius jde lidem vždycky proti srsti
Člověk je otrokem svých vlastních konvencí. To, co mu původně pomáhalo, aby v bezpečí dospěl, ho v dospělosti škrtí a svazuje. Podřizuje se všem možným zvyklostem, předsudkům a pravidlům, které platí pro všechny a nakonec pro nikoho. Je stále větším hercem morální stínohry. Žije neúplný nevlastní, pouze zdánlivý život, v kterém hraje naučené role. Není sám sebou ani sám kvůli sobě. Žít skutečný život může jedině tehdy, když začne odkládat všechny své masky. Když se stane svobodomyslným „dítětem". Stejně tak se to má i s celou společností. Strach z okolní přírody sváděl lidi do náruče bohů. Bozi nad nimi drželi ochrannou ruku. Bohyně matka rodu a pak křesťanský bůh jako otec. Tak vznikaly zákazy a rituály. Poslušnost nedospělé duše. Víra v nadpozemský život. Ani osvícenství to nezměnilo. Ráj zaměnilo za objektivní pravdu. Věda se stala jen další věroukou. Na místo boha dosadila své teorie. Jednou je podstatou světa temná hmota a podruhé dokonalé vakuum. Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu. Je velmi těžké jít proti srsti. Vysvléct všechny ty narostlé vrstvy kultury. Zbavit se pověr, předsudků a světonázorů. Každý ale může takovou cestou jít. Nejprve se všechno poctivě naučit a pak to zase odložit. Stát se svobodným. Vnímat svět bez všech určení. Uvědomovat si jeho jedinečnost. Nevěřit žádným ideálům. Ani objektivní pravdě, která je jen konstrukcí. Berličkou nedospělých. Stále ještě potřebujeme své idoly. Až je svrhneme, budeme dospělí. Budeme se dívat na cestu vlastníma očima. Kam až se dá zajít? Troufám si tvrdit, že až na úplný konec. Svět není ani temný nebo snad záhadný. Jeho podobu můžeme v každé chvíli „vidět". Samozřejmě, že se ho snažíme neustále rovnat do škatulek. To je úloha vědců. Ale poznání světa je v jeho pochopení. Na to nám stačí jen málo pojmů. Záhady si vytváříme sami ve svých hlavách. Z naučeného strachu před bohy. Je osvobozující si přiznat, že žádný velký otec nebo velká matka není. Žádný první hybatel nebo tajemná síla ve vesmíru. Není nic než naše realita. Celou historií našeho myšlení se vine červená niť hledání podstaty světa. Vynechme teď všechny dosavadní pohádky. Ti nejhlubší
myslitelé pokaždé sahali až na dno. Neuchopitelnost. Nepoznatelnost. Svět se stále propadá do prázdnoty. Částice vznikají ve vakuu, chcete-li. Plnost neustále osciluje s prázdnotou. Ale co je prázdnota? Stále jen temná strana, rub reality, negativ skutečnosti. Stále je něčím a od něčeho. Teprve úplné nic může být na konci světa. Jak si představit úplné nic? Nelze si ho představit. Je totiž zcela bez rozměru. Neexistuje. Ani jako bod. Ani jako představa. To je ta nejtěžší myšlenka, jaká vůbec je. Všechno stále vzniká z ničeho. Nezadržitelně. Jde totiž jen o klam lidského mozku. Náš svět je skutečný. A vzniká stále z ničeho. A to nic si lze představit pouze teoreticky. Jako ten nejnepatrnější bod. Dalo by se říct, že podstatou světa je „minibod nicoty". Tady jsme na konci cesty. Všechno kolem nás je svobodný prostor. Celý svět můžeme nekonečně poznávat. V každé chvíli se mění. Vzniká, pulsuje, roste, vyzařuje, zaniká, stále stejně reálný a viditelný. Jeho prvky vytváří vztahy, struktury a existence. Není potřeba žádné vnější energie. Žádná tajemná síla ani bůh nás neovládá. Jsme jen malou součástí světa. Pokud se ho nebojíme, můžeme ho vidět bez všech určení. Zábrany si vytváříme ve svých hlavách. Mají nás chránit, před světem, před sebou samými. Podléháme vlastním konspiracím. Zakřivenost, struny, relativita, velký třesk, marťani, Ježíš, všehomír. Nic než spekulace. Nevíra ve vlastní svobodu. Nedůvěra v jednoznačnost. Všechno stále vzniká z ničeho. Každý jednotlivý prvek, každá částice nebo vlnění. Celý svět se rozvíjí z jednoho „minibodu nicoty". Každý může jít lidem proti srsti. Nedbat na konvence a na naučené role. Osvobodit svůj úzký úhel pohledu. Poznat, že svět je jednoduchý. Nic si nenalhávat ani si nevymýšlet. Zbavit se pověr, předsudků a světonázorů. Vnímat jen to, co skutečně je. Se zvědavě otevřenýma očima. Bez strachu, bez manýr a bez maškar. S jistou dávkou humoru. Být sám sebou a sám kvůli sobě. Být svobodomyslným "dítětem".
Novověk je mrtev, ať žije pseudověk
Žijeme v novověku, který pomalu ale jistě umírá. Pokud již není mrtev. Nic ho už nevzkřísí, ani léčba novou totalitou, ani žádná vzpruha ozdravného pokroku v podobě nové ideologie. Dokonce i ty nejhumanističtější ideologie, které nás terorizují v postmoderní době, multikulturalismus nebo ekologismus, nemají už takovou moc, aby zachránily novověk. Žádný věk prostě neošidíš. Na jeho místo se tlačí mladší, silnější a dravější. Jeho jméno je pseudověk. Věk, u jehož rodné kolébky věštily tři sudičky: Osvětim, Gulag a Facebook. Když Galileo Galilei v 17. století sestavil svůj dalekohled, s jehož pomocí potvrdil pravdu, že Země se točí kolem Slunce, zavraždil středověk. Nic potom už nebylo takové jako dřív. Víra v Boha, v dílo stvořitele, v moc nadpřirozena a neměnné tradice začala upadat. Lidé si začali klást otázky. Přestávaly jim stačit církevní pravdy. Vypověděli Bohu svou poslušnost. Báli se toho širokého vesmíru, který jim Bible zatajila, ale zároveň byli zvědaví. Lákalo je zakázané ovoce z vesmírné zahrady. Jejich věk usoužené nevinnosti se skončil. Věk velblouda, jak by řekl Nietzsche, nahradil věk lva. Člověk otevřel oči a uvědomil si své smysly. Probudila se v něm šelma. Už se nebál nadpřirozených sil přírody. Chtěl si všechno vyzkoušet na vlastní kůži. Ohmatat vlastníma rukama. Jeho já se stalo měřítkem všech věcí: myslím, tedy jsem. Stal se subjektem skutečnosti. V zrcadle jeho vědomí se odrážel okolní svět. Zkoumal ho a objevoval. Věda se stala jeho pracovním nástrojem. Třídil fakta do správných šuplíků. Přírodu, jejíž byl dřív pokornou součástí, začal vnímat s odstupem. Soutěžil o její co nejpravdivější obraz. Stanovoval si vize, ideje a ideály. Ve jménu pokroku se osvobodil od nerovnosti a tmářství. Vyrval se ze starých okovů a jeho řev byl divoký a nespoutaný. Lví tlapa zanechala na Zemi nesmazatelnou stopu. Člověk rozvíjel techniku a vytvářel kulturu. Začal se domnívat, že je osvícený. Že má právo vést celé lidstvo ve službách rozumu k lepším zítřkům. Všemocného Boha nahradil vizí konečného dobra. To naplňoval různými způsoby. Jeho smělé plány byly stále nabubřelejší. Namísto skutečnosti začal žít ve svých obrazech. Jednou se stala
jeho ideálem čistá rasa a podruhé komunistický ráj. Na konci této moderní cesty ho čekaly Osvětim a Gulag. Z těchto pohrom se lví duše už nikdy nevzpamatovala. Začala zpochybňovat všechny své vznešené pravdy. Zjistila, že vesmír je relativní. Příroda stejně tak jako mravní zákony. Věda si začala protiřečit. Jak můžeme mít o něčem jistotu, když to, co pozorujeme, zároveň ovlivňujeme? Už jsme nevnímali svět, ale jen jeho barvité obrazy. Každý si žil vlastním životem. Bílý, rudý, žlutý, černý, křovák nebo indián, všichni měli stejnou hodnotu. Vznešené i nízké, chytré nebo hloupé, dobré nebo špatné, se řadily vedle sebe. Věk lva postupně nahrazoval věk hravého dítěte. Ke dvěma sudičkám se přidala ta třetí. Zcela umělá realita. Záhadná dáma se škraboškou na tváři. Subjekt už nevnímal skutečnost, ale jiné subjekty. Člověk pozoroval člověka. Obrazy tvořily nové obrazy. Byla v tom až dětská radost, potěšení ze hry, z falešné identity. Pravda ztratila smysl. Nic není trvalé, velké a nezpochybnitelné. Život je hra. Divadlo světa. Představení, ve kterém může každý na chvíli zazářit. Stačí kliknout na tlačítko „Like“. Kdo z nás uspěje, bude hrát hlavní roli. Je pošetilé vyčítat dítěti jeho přelétavost. Ano, je hravé, hbité, zvědavé. Jeho chvála je letmá, zato kritika velmi drsná. Osobní, krutá a výsměšná. Ale je to rozhodně lepší než surové násilí. Dítě nezajímají žádné ideologie. Chce se bavit a nechat okouzlovat. V tom je jeho velká svoboda. Každý může být sám sebou. Každý může být jedinečný. Dokázat, co v něm je. Záleží jen na jeho osobnosti. Co je krásné, je i dobré. Co je ošklivé, je i špatné. Naši tvořivost hodnotí náš vkus. Skutečná lidskost je umělost. Zdá se vám to obludné nebo neuvěřitelné? Vítejte v pseudověku.
Člověk je na světě jen sám za sebe
Může být člověk v dnešním světě ještě vůbec šťastný? Jestliže nechce žít v pohádce o rodové krvi, v iluzi o nebeském ráji, pod vlivem náboženského opia, ve vatě nadosobních ideologií, moc mu toho nezbývá. Kde najít životní radost? V chladném kosmologickém vesmíru? Není nic depresivnějšího. Hrobka je ještě lidsky hřejivá proti takovým mrazírnám. Věda může rozšiřovat lidského ducha, ale těžko může uspokojit naše srdce. Pojďme se na chvíli zbavit navyklého pohledu na svět. Od dětství jsme živeni představou, že nás řídí nějaká vyšší moc. Na nebi sedí Bůh, v jiném prostoru řádí UFO, temná hmota produkuje život. Kvůli tomuto vědomí se cítíme napůl bezpečně a napůl nejistě, každopádně dost neosobně. Jako bychom měli stálou omluvu pro to, že nežijeme tak, jak bychom chtěli. Spoléháme víc na osud než sami na sebe. Každý z nás má naučený způsob chování. A je jedno, jestli věří v Boha nebo ve vědecký výklad světa. Zcela podvědomě věří, že je něco, co ho chrání. Ale co když to tak není? Co když není žádná příčina? Žádná vyšší moc ani božská prozřetelnost? Co když není vůbec nic? Když sami sebe rozebereme na nejmenší částice, co vlastně zbyde? V důsledku vůbec nic, stejně jako nezbyde vůbec nic, když rozebereme celý svět. Je šokující si uvědomit, že je to tak jednoduché. Že všechno vzniká z ničeho, v každý jednotlivý okamžik. Každá částice se v nás stále obnovuje, jako kdyby se znovu zrodila. "Nic" nemá žádné určení. Nelze ho nijak uchopit, lze si ho jen slovně definovat jako "nejmenší bod". Celý vesmír se stále tvoří z "minibodu nicoty". Takové poznání může mít až neuvěřitelný dosah, který si můžeme zatím jen těžko domyslet. Co to přináší pro pocit lidské smysluplnosti? Překvapivě mnoho, i když to tak na první pohled nevypadá. Pohled do vlastní prázdnoty odrazuje. Leckdo z nás si raději hledá náhražky. Spolehá se na odvěké instinkty. Nějaký dobrý duch ho ochrání. Anděl strážný, skřítek nebo zelený mužík. A když bude takový věčný život až příliš vzdálený, zbývají mu ještě potomci. Naloží svá přání na jejich záda jako závislé klíště.
Volání krve nás na chvíli uspokojí. Ale ne na dlouho, naše vnitřní prázdnota je propastnější. Touha najít smysl života nás svádí k ideologiím. Je tak opojné být součástí většího celku. Patřit mezi ty vyvolené. Bojovat za dobro pro všechny lidi. Copak je možné pohrdnout pravým dobrem? Ano, jenže dobro je stejně tak klamné jako úmysly, kterými ho chceme nastolit. Dokonalé dobro je stejně tak prázdné jako věčný Bůh. Co nám vlastně ještě zbývá? Cvičit jógu? Budovat kariéru nebo hrát počítačové hry? Nudit se nebo sportovat? Jít do politiky? Chytat ryby? Tvořit nebo vařit? Koukat se na televizi? Hrát si na mladíka? Pořídit si pejska? Vylézt na Mont Blanc? Souložit? Je v tom skutečný smysl? Něco musíme dělat, jistě, ale věřit, že je v tom lidské štěstí? Na jak dlouho? Pak je pohled do vlastní nicoty o to smutnější. A přitom je to snad jediná možnost. Podívat se do sebe sama, jako bychom se ještě nikdy neviděli. Pohlédnout do své prázdnoty. Není vůbec nic, žádné jádro, žádné pevné ego. Není možné klesnout na žádné dno. Čím níž dopadáme, tím výš se můžeme vzchopit. Poznat, že jsme svobodnější, než jsme si celou dobu mysleli. Uvědomit si svou nezávislost. Oproštěnost od všech dědičných vin a naučených pravidel. Je to úplně jiná ontologická situace. Úplně nový existenciální pocit. Člověk, který je beze všech určení. Jen sám ze sebe. V souvislosti s druhými. Souvislost s druhými úplně stačí, aby vesmír byl. Žijeme v síti vztahů, v pavučině lidí, věcí, planet, myšlenek nebo situací. Musíme brát ohledy na druhé, abychom mezi nimi přežili. Milujeme je nebo nesnášíme, soucítíme s nimi, ale jsme tady jen sami za sebe. Není potřeba žádné vyšší síly. Ani žádné příčiny. V tom je právě ta krása, jakou jsme dosud neznali. Neurčuje nás nic než síť vztahů. Není žádný temný princip, který nás svazuje. Žádný Bůh. Žádná podřízenost rodu. Žádné dobro, pro které musíme bojovat. Žádná objektivní vědecká pravda. Žádná autorita. Nic, co by nás ovládalo. Nic, co by nám přikazovalo, co máme nebo nemáme dělat. Štěstí je svobodný pohled na vlastní život.
Vítejte v pseudověku
Když francouzský intelektuál Lyotard napsal v sedmdesátých letech svůj slavný esej o postmodernismu, těžko si mohl představit, že tím vystavuje úmrtní list celému úseku lidských dějin zvanému Novověk. Několik století pokroku nástupem postmoderny definitivně skončilo. Věty o pluralitě pravdy, o zániku ideologií a konci dějin, měly smrtící efekt. Novověk se vyčerpal v Osvětimi a nakonec umrzl ve studené válce. Nad jeho rakví začaly nikým neorganizované orgie zmatených pozůstalých. Ano, postmoderna je jedna velká posmrtná orgie. Ve stínu smrti velikána je vše najednou relativní a nedůležité. Vše je dovoleno a nic není „svaté“. Bůh dobra, pokroku pro všechny lidi, leží v hrobě. Lidé jsou úplně volní, sami za sebe, tancují a pijí, aby zakryli strach a úzkost. Jsou si rovni, každý má své ego, svou pravdu, šanci se projevit. Všechny ideje, styly, technické možnosti, jsou jim k dispozici. Nastal ohňostroj marnosti. V barvitém přítmí konce dějin není žádná naděje do budoucnosti. Aspoň tak nám to popisují dnešní intelektuálové. Doba je „tekutá“, bez hranic, bez pevného řádu, útržkovitá, epizodní. Nejsou už velké ideály, které by nás sjednocovaly. Nemáme žádný společný étos. Není nikdo, kdo by naše kroky řídil. Národní vlády jsou bezmocné. Globalizace je bez kontroly, lidstvo je jen společnost egoistů. Rozpadá se rodina. Konzum převálcoval „mravnost“. Každý hledá osobní rozkoš na úkor vyšších cílů. Žijeme v prchavém světě úplného dějinného bezčasí. Jaké je z toho východisko? Nikdo netuší. Chybí nám bůh, vize, dobro, nový „morální imperativ“. V době bez dějin nemůže přijít nic dalšího, nového nebo moderního. Žádná avantgarda. Ani nová moderna. Všechno je jen jako, umělá náhražka, virtuální realita. Dospěli jsme do „pseudodoby“. Naše bezčasí nám přináší svobodnou existenci. Ale také deziluzi otroka, kterého právě pustili na svobodu. Co si máme počít? Bez pevného řádu jsme přece jen malé kapky vody v oceánu. Veškerá moudrost touží po návratu. Typickým projevem "intelektuála" je moudře varovat lidstvo. Ale je to často jen póza. Neexistuje cesta zpátky,
přestože je to tak moudré. Je to tak moudré, až je to sentimentální. A právě v tom je podstata dnešní doby. Náš sentiment, který jsme zdědili ze zvířecí říše. Když se člověk osvobodí, objeví se obranný instinkt. Sladká vazba k druhu, rodu, rase, třídě nebo národu. Zahlcuje nás a znevolňuje. Sentiment se šíří rychleji než nemoc šílených krav. Klíčem k dnešku není už kategorický imperativ. Žijeme v době, která dospěla ke svobodě jednotlivců. Chceme být sami za sebe. Cesta lidstva k lepším zítřkům skončila. Nahradila ji osobní „touha“. Pokud nás nerozvrátí barbaři, budeme se chtít povznášet. Je to naše duševní potřeba. Každý svobodný člověk dá přednost vlastní seberealizaci. Tomu ani barbaři nezabrání. Dnešní technologie jsou jen odrazem tvůrčí svobody. Tvořivost nemá žádné hranice. To je princip Pseudověku. Jeho prostorová nebo časová neomezenost. Je to svobodný prostor lidskosti. Nezáleží v něm na rase nebo pohlaví, ale na osobnosti. Každý „dělá“ sám sebe. Jediným měřítkem naší tvořivosti je vkus. Vrcholným projevem je krása. Co je krásné, je v zásadě dobré. Co je ošklivé, je i špatné. Pokleslost, kýč a populismus jsou projevem morální ubohosti. Co je to vlastně kýč? Sladký sentiment. Jak píše Kundera, jsou to dvě slzy, které nám stékají z očí. První stéká v dojetí nad tématem. Druhá v dojetí na tím, jak sami sebe dojímáme. Opakem toho je krása. Zatímco kýč je líbivý, ale stává se trapný, krása je neotřelá. Pokud něco vnímáme a je to ještě napodruhé, napotřetí nebo napočtvrté lepší, je to krásné. Vnímat kýč ještě napopáté je bohužel zpravidla nesnesitelné. Naše lidskost je hledání krásy v oceánu kýče...
Jak se nám žije v tom krásném ženském světě?
Ne, nejde mi o to osočit z nekalých úmyslů křehké ženské pohlaví. To bych si samozřejmě nikdy nedovolil. Jen si chci pro popis doby pomoct odvěkým principem, který využívali například Číňané. Jestliže je mužský i ženský princip v rovnováze, pak společnost vzkvétá. Pokud převládá jeden princip nad druhým, celá země začne upadat. Je to možná nečekaný úkaz, ale v současnosti převládá ženský princip. Má to své nepopiratelné výhody. Jsme už cca 70 let bez válek, žijeme tak pohodlně, jako jsme ještě nikdy nežili. Po poválečné obnově a mužské rozpínavosti, přišla na řadu doba zajišťování a udržování. Ve stálém cyklu opakování se rozemílají poslední zbytky výraznosti nebo originality. Důležitější, než přijít s něčím vynikajícím, je uchovávat to stávající. Nejvyšším cílem je svůj život pojistit se stoprocentní jistotou. Vlastnosti jako odvaha nebo statečnost nejsou v módě. Vládnou nám průměrní „konsenzuální“ politici, kteří by se v době krize neuplatnili. Nové ideje nebo projevy jsou vytěsněny mimo hlavní proud. Velké osobnosti, které obvykle vyrůstají v krizových chvílích, nemají šanci. Ve zdánlivém míru se z mužů stávají poloviční ženy. Je to až legrační, jaké idoly máme. Velmi povrchní, zábavné celebrity. Politika, věda a umění jsou dnes pouze mělký mediální rybníček. Když je mělká doba, je mělká také kultura. Vidíme to ve všech oborech. Za poslední roky naše kultura zpovrchnila. Postmoderna rozhlodala jakýkoli velký strhující příběh. Odraz doby je fádně útržkovitý, klipovitý, tak jako je klipovitá pozornost dnešního konzumenta. Nejsou žádná velká témata: kdo čekal silnou reflexi polistopadové doby, mýlil se. Podstatou konzumu je nabídnout v co nejmasovějším měřítku laciný produkt. Má smysl ještě chodit do kina? Najde se v něm tak přirozený příběh, jaký vznikal v poválečné nové vlně nebo později i u nás? Nebo uvidíme jen další „popcorn“, který se má jen dobře prodávat? Jaké převratné formy nebo vize se dají vnímat v malířství? Nebo je to jen stále stejné opakování, variace postmoderny, které šokují, ale přitom nudí? Kde je původnost, kterou zněla
hudba šedesátek nebo sedmdesátek? Kde je slibovaný velký román? Proč místo něj čteme jen samé hloupé deníčky? Na to je poměrně snadná odpověď. Žijeme v takové době. Vše, co je originální, je dokonale rozmělněné. Tisíckrát přežvýkané. Jako když se v jeskyni vařilo jídlo pro celou tlupu. Ženy si povídaly a štěbetaly. Předávaly si legendy nutné k přežití kmene. Ale nic nového tam nevznikalo. Kdyby nebylo válek a lovů nebylo by inovace. Nic originálního by lidstvo navymyslelo. Zašlo by na nudu svého bohabojného světa. Dám jeden současný příklad. Špičkový román Milana Kundery se nazývá Nesnesitelná lehkost bytí. Jeho název je tak mediálně přitažlivý, že se vytrácí jeho obsah. Málokdo asi už ví, o čem ten román vůbec je. Ale o to víc se využívá jeho název. Různě se obměňuje nebo komolí. Jako mnoho jiných názvů, titulů nebo hlášek. Nejdůležitější je totiž znát zábavné hlášky. Utéct od své smrtelné nudy. Ale jak píše právě Milan Kundera, jako epigoni jsme stále jen mělčí a vulgárnější. Ano, taková společnost vede k hlouposti. Stálé opakování není moudré. Je spíš naprosto neživotné. Kdo nejde do rizika, postupně zakrňuje. Vystačí si s tím, co dávno už objevili jiní. Využívá stále stejné metody. Jde se stádem, aniž by si uvědomoval svou stádnost. Stádný vkus je vždy pokleslý, pohybuje se na hranici kýče. Opakuje ověřená klišé, banality, co nejvíc citu, dětiček nebo zvířátek. Ve stále stejných aranžmá a kulisách. Na scéně chybí snad už jen sádroví trpaslíci. Takové banality převládají ve všech oborech. Proto také není žádné velké umění, jen zábavní průmysl. K umění je nutná imaginace. Stejně tak i k vědě nebo k politice. Překročit vlastní stín. Ale kdo je k tomu ochoten? Být originální se nevyplácí, nikdy se to nevyplácelo. Přesto to společnost dokázala postupně ocenit. Netlačila všechny projevy do mainstreamu. Síla tvůrčí osobnosti byla nakonec oceněna. Žijeme dnes v naprosto průměrné společnosti. Je známý fakt, že více mužských projevů se pohybuje na okraji Gaussovy křivky. Na tom není nic divného, ženy udržují rovnováhu. Více žen vystuduje vysokou školu díky tomu, že vzdělání se nivelizovalo. Je průměrné tak, jako jsou průměrné vlohy, které jsou k němu třeba: Pečlivost, svědomitost, adaptace. Žádná originalita, která zpochybňuje
učivo. Je to takové i v jiných oborech. Postmoderní idea omezila invenci. Je jedno, kdo je chytrý, kdo hloupý, kdo má pravdu, kdo ne, všichni mají stejnou váhu. Multikulturalita vyrovnává rozdíly tak, až nás to umrtvuje. Feminismus chrání ženy. Ekologismus zase zvířátka. Evropa nás vede k neživotnosti. Do nového krásného mělkého světa. Ne, nechtěl jsem se rozhodně nijak dotknout ženského pohlaví. To bych si samozřejmě nikdy nedovolil. Jen jsem chtěl pro popis doby využít odvěký princip, který využívali například Číňané. Jestliže je mužský i ženský princip v rovnováze, pak společnost vzkvétá. Pokud převládá jeden princip nad druhým, celá země začne upadat.
O vkusu v pseudomoderní době
Symbolem nevkusu se stali v našich končinách sádroví trpaslíci. Sami o sobě za to tito zbarvení mužíci nemohou, prostě je jen někdo vystavil ve špatný čas na špatné místo a udělal z nich něco, čím sami být jistě nechtěli. Byli zneužiti pro zvýraznění toho nejidyličtějšího domova. Nic proti tomu. Jen to prostě budí posměch u sousedů. A nelze se odvolávat na to, že každému se přece líbí něco jiného, tak ať si sousedé trhnou nohou. Posměch tady je, visí ve vzduchu jako ostrý meč, který utíná hlavu odsouzeného. Vkus je totiž jen jeden. Je rozšířeným klamem, že každý má svůj vkus, že je na každém, co se mu líbí a co ne. Není nic vzdálenějšího pravdě! Schopnost vkusu znamená ocenění krásy. Krásy, která je obecně platná, kterou každý z nás pomáhá vytvářet. Krása se utváří většinově. Vědomí o ní se vyvíjí, ale její současná úroveň je jediná. Je to abstraktní společenská hodnota. Většina lidí ví, že pokud se dívá na krvák, je to pokleslé. Stejně jako ví, že krást housky na krámě se nemá. Vnímání krásy je nejvyspělejší lidský pocit. Vyplývá z nejjemnější emoce, které se říká estetický cit. Stejně jako se tříbří naše jednání, tak se spolu s ním tříbří naše city. Jestliže pro tlupu neandrtálců bylo zásadní tvořit morálku pro bezpečné soužití, je dnes pro nás zásadní mít dobrý vkus. Je to jen otázka vývoje. Morálka je staré společenské měřítko. Strach z neznáma dosadil za autoritu Boha. Boha během lidské emancipace nahradilo Dobro. A Dobro v našem složitém světě nahrazuje Krása. Estetika je víc než etika: věta, který změní dobu! Stále žehráme na etiku, ale ta na umělý prostor, ve kterém trávíme svůj životní čas, nestačí. To podstatné se děje tím, že hrajeme role. Sami sebe vytváříme a očekáváme ocenění. Jsme tvůrci zcela nového umělého prostoru. Tělesně se pohybujeme in natura, ale naše činnost je převážně umělá. Odmala toužíme být krásní a díky tomu se snažíme být i dobří. Krása je hlavní každodenní hodnota. Určuje ty nejzajímavější lidské projevy, formy a tvary. Už malá dívka česající barbíně vlásky se účastní tvůrčí činnosti. Každý pohyb jejího hřebínku skrývá možnost originality. Zanedlouho bude
mladá slečna česat sama sebe. Jednou bude třeba razit módní trendy. Nebo se svlékne jako modelka malíři. Zvlněné kudrliny na plátně budou inspirovat mostního stavitele. Jeho most překlene mořský záliv. A o tom dlouhém mostu napíše poemu nějaký básník. Člověk sám o sobě je umělecké dílo. Musí se stále vytvářet a zlepšovat, aby uspěl. Už není doba velkých životních projektů, kdy se dá podle Sartra vytyčit cíl a pak k němu dospět. Novověk se skončil. Nejsme stroje, ale svobodní jedinci. Neustále se tvoříme a měníme díky vědě, umění i technice. Už nejsme ovce, které někdo pohání za jediným Dobrem. Sami za sebe se snažíme být co nejlepší. A měřítkem naší tvořivosti je vkus, ke kterému každý z nás různě dospívá. Ve starověkém Římě stačil jako soudce vkusu Petronius. Jeden člověk určoval dobrý tón tenké kulturní slupky své doby. Jenže dnešní doba je mnohem rozvinutější, plná individualit, které se snaží uplatnit. Všechno je velmi klipovité, v podstatě virtuální, mnohokrát napodobené a nepůvodní. Žijeme v umělém prostoru, bezčasí, se všemi znaky „pseudomoderny“. Hodnota krásy se určuje mediálně, anonymně a komerčně. Daní za svobodu je jistá pokleslost. Každý se může podílet na tvorbě a její míra kvůli tomu stagnuje. Ve vědě vládne komerce, v umění plagiátorství, v politice populismus. Je to nemorální i nevkusné. Už není žádný Petronius, který by rozhodl, co je krásné a co ne. Názoroví vůdci, mediální redaktoři, jsou otroky trhu nebo vlastní omezenosti. Komu by se chtělo přemýšlet nad klipy. Je to až příliš namáhavé. A bolí po tom hlava. Ale zpátky k sádrovým trpaslíkům. Jako letitý čtenář časopisů typu The New Yorker si mohu dovolit snad posoudit stagnaci v psaní. Je daná všemi popsanými aspekty. Podobný stav je ve filmu, v hudbě i v mnoha jiných oborech, sází se v nich na klišé a sladkobol. To by se ještě dalo pochopit v mainstreamu. Na jeho titulcích na nás vykukují různí sádroví trpaslíci. A mezi nimi vždy úplně ze všech nejkrásnější Sněhurka. Je jen otázka, nakolik je to její zrcadlo dokonale vyretušované? Vkus je jen jeden.
Nekorektní úvaha o dnešních mužích a ženách
Muži a ženy mají stejný mozek, napsal jakýsi levicový novinář na Novinkách.cz na základě dalšího „TOP“ objevu amerických vědců, kterým bylo prokázáno, že není rozdíl mezi činností našich mozků. Chválabohu, že už víme, že pocházíme všichni z jedné opice. Mezi pohlavími není žádný rozdíl, dovodil si okamžitě onen progresivní novinář, muž i žena jsou rozdílní jen na základě genderových stereotypů patriarchální minulosti. Kdyby tomu tak opravdu bylo, stačilo by právě narozené děti izolovat od všech těch odporných stereotypů. V nějakém vlídném korektním ústavu by holčičky vběhly do modrého koutku plného autíček, zatímco kluci by se váleli v růžových peřinkách a přebalovali by panenky. Není to krásná představa? Proč jen to zavání dalším utopismem? Kdyby byl člověk bez ručiček a nožiček a bez pohlaví, možná že by to tak dokonce fungovalo. Ještě že máme všechny ty hormony v sobě. Naše žlázy s vnitřní sekrecí udržují stále ještě rovnováhu bez ohledu na lidské mozky. Mozky tíhnou k iluzím, ale žlázy spolehlivě vyměšují. Muži a ženy, jak víme, mají trochu jiné hormony, což je dobře. Díky tomu máme stále odlišné myšlení. A nejen myšlení, ale také emoce i projevy. Ženy nikdy nepochopí, jaký přetlak vyvolává erekce, stejně jako muži nikdy nepochopí menstruaci. Jděte k čertu se všemi utopiemi! Jestli naši pohodovou „pseudodobu“ může něco narušit, pak jen my sami svým sentimentem. Některým znuděným zoufalcům leze asi příliš na mozek. Ach, kde jsou ty sladké časy, kdy jsme měnili svět k lepšímu! Vedli jsme hloupé stádo pod vlajkou dobra! Pod vlajkou rovnosti pohlaví! Přivedli jsme ho do stavu, kdy se muž stává špatnou ženou, zatímco žena se stává špatným mužem. Podotýkám, že nemám nic proti přirozenému vývoji. Civilizace stírá fyzické rozdíly a nahrazuje je umělým prostorem. Jenže tak daleko, aby se muž a žena stali jedním člověkem, ještě nejsme. Ženy a muži jsou rozdílní tak, aby se spolu párovali. A stále je to baví! Stále je baví ještě dělat děti! Dost pochybuji o tom, že by je to bavilo i v situaci, kdy by ženám narostly penisy a mužům silikonová prsa.
Příroda má neobyčejně silný kořínek. Je v ní setrvačnost, která mírní všechny možné úchylky. Jednou z úchylek je feminismus. Každá žena, byť sebesilnější, potřebuje muže. Jeho náruč a ochranu. Pokud je normální, ráda to připustí. Za pevné objetí dává svou péči. Když odhlédneme od dětí, je muž centrem jejího světa. Je k tomu prostě uzpůsobena. Stejně jako je muž uzpůsobený k tomu, aby chránil to, co si vydobyl. Tento základní vzorec probíhá v různých obměnách. Nikdo nemá v sobě úplné mužství nebo úplné ženství. Ale i ten nejženštější muž, jestliže je ještě vůbec mužem, chce ochraňovat, zatímco i ta nejmužštější žena, ačkoliv má hodně testosteronu, chce někoho, kdo ji obejme. Kolik je dnes žen, které příliš upřednostnily své mužství, aby takzvaně uspěly? Kolik z nich stárne osaměle u romantických telenovel? Za současnost nemohou jen ženy, ale také muži. Kromě machistů, kteří jsou skoro na vymření, jsou to většinou alibisté. Co je nepálí, nehasí, zatímco se pořádají hony na ty, co překročili hranice. A pak jsou tady různí zženštilci, kterým feminizace vyhovuje. Cítí se v ní jako ryba ve vodě, protože sami jsou napůl ženami. Navíc muži spolu přirozeně soupeří, na rozdíl od žen, které, tak jak je pro slabší typické, drží spolu basu. Jenže to je všechno jen zdání. Jsou to myšlenkové stereotypy současných blouznivců. Žena není šťastnější, když je vzdělanější, natož když udělá kariéru. To je obrovský omyl! Jednak vzdělání nedělá člověka od dob antických filosofů šťastnějším. Kdo moc ví, o to víc trpí. Být samá pochybnost není zrovna to, co by ženám vyhovovalo. Jestli je tady někdo zdrojem potřeby jistoty a bezpečí, pak je to právě žena! Místo toho máme plno přechytralých dívek. Vlastně ani to není pravda, protože jejich vzdělání je spíš formální. Vůbec nejde o to opravdu vědět, ale mít na to glejt, být rovnocenná, v podstatě "dokonalá". Uspět v práci, být unylou super vytrénovanou managerkou. Ženská potřeba líbit se dospěla až do velmi křečovitých poloh. Ve světě chladného kalkulu je plna přepjatosti. Namísto žen dam si vychováváme skryté neurotičky. Ale za to si ostatně mohou muži sami! Nechovají se hrdě jako džentlmeni, ale jako zbití psi! Už dopředu čekají nářez. Často připomínají ratlíky třesoucí se
strachy, co zase přijde. Obvinění z diskriminace, z machismu, z obtěžování, z hrubosti. Vykolejené ženy se chovají jako zmije. Využívají doby, ve které jsou vedeny k soutěživosti. A muži ztrácejí půdu pod nohama. Namísto džentlmenů se z nich stávají zjevní kreténi. Ano, to je princip korektivismu. To, že potlačujeme své přednosti a zvýrazňujeme své nedostatky. Zcela uměle stíráme rozdíly. Zamlčujeme výhody, které jsou zřetelné. Proč má být špatně, že muži jsou důmyslnější? Že dokáží pronikat realitu, že jsou inovativní, že mění svět? Proč bychom měli očekávat od žen stejný přístup? Dočkáme se jen hysterie. Jen proto, že ženy jsou mnohem citlivější. Potřebují větší uspokojení svých emocí. Na to také spotřebují většinu energie. Ale jaké to má výhody! Jejich citový repertoár je mnohem širší. Zatímco muži přímočaře razí nový směr, ženy mají schopnost jejich snahu hodnotit. Mají vyvinutější vkus! Nejhorší ze všeho je, když se žena snaží něco razit, zatímco muž ji chce hodnotit! Myslím, že víme, že přijde výbuch připomínající Hirošimu... Být džentlmenem je o nadhledu, být dámou o decentnosti. Pokud žijeme ve světě založeném na párování, na tom, že máme rozdílná pohlaví, že máme stále ještě ručičky i nožičky, a nejen mozek, který máme údajně totožný, je pouze na nás, jestli chceme být víc dámami a džentlmeny, nebo jestli chceme být společností zmijí a kreténů.
Pád české literatury do bezvýznamnosti
Zdá se, že jestli je něco v Čechách marginální, pak je to naše literatura. Od pádu železné opony, za posledních dvacet pět let, upadla do hluboké bezvýznamnosti. Může ji vůbec ještě něco vzkřísit?Najde se nějaký „spasitel“? Kde jsou ty časy, kdy uznávaný spisovatel patřil k elitě národa. Kdy psaní odráželo svou dobu tak pravdivě, že bylo na vrcholu dění. Kdy politika, moc a literatura byla svatá trojice českého nebe. Nemyslím tím přímou politickou angažovanost. I té jsme si užili víc než dost, ale myslím tím odraz z pera intenzivně pravdivého prozaika. Jedině próza, která odhaluje politické lži, klišé, banality, iluze, odráží epochu. Zařazuje se do světového kontextu, zcela přirozeně a nevyumělkovaně. Je osobitá, jako bývá osobitý její autor. Jako Hašek, když psal Švejka. Jako Hrabal, když psal Příliš hlučnou samotu. Jako Kundera, když psal Žert. Není pravda, že za dnešní úpadek může jen komerce. Je to chyba autorů, jejich snížené schopnosti soustředění. Kdo je dnes ochoten prodrat se vnějškovým balastem až na dřeň reality? Psaní je jako ostré zaměření hledáčku objektivu na svět. Není to fotografie, každý umělecký pohled je subjektivní, ale musí být pravdivě exponovaný. Zaměřit se, zkoncentrovat pozornost, je tím největším nedostatkem dnešních autorů. Většina knižní tvorby se dá dělit do dvou kategorií. Ta většinová se vůbec nikam prodírat nechce. Zůstává na povrchu a popisuje banální obraz doby, plný cukrové vaty a rozžvýkaných frází. Podobá se spíš dívčím deníčkům, případně zápiskům gymnazistů. První knížka takového autora bývá úspěšná, protože vyznívá roztomile. Ano, každý může napsat svůj příběh. Ale napodruhé nebo napotřetí už svým příběhem nudí. Druhá menšinová tvorba je snad ještě nudnější. Zaostření objektivu je příliš velké a realita ztrácí obrysy. Vypadá to jako záměr, ale jde spíš o autorské zoufalství. Hlubokomyslné věty se vzdalují světu jako podzemní řeky. Důraz se klade na formální vytříbenost, ale bohužel skutek utek. V kroužku zasvěcených si literáti klepou po ramenou a rozdávají si ceny. Jenže přílišná snaha budí jen pouze o to větší nudu.
Umění je přece v něčem úplně jiném! Je v osobitosti tvůrce, který pravdivě odráží dobu. Využívá svou osobnost, což mu dává styl, a svět, což mu přináší téma. Bez první světové války by Hašek nenapsal Švejka. Bez komunistického převratu by Hrabal nenapsal Příliš hlučnou samotu. Bez stalinského kultu by Kundera nenapsal Žert. Každá doba má svou osobitost. Ale jde taky o to, aby se našli podobní tvůrci. Dnešní doba osobnostem příliš nepřeje. Má to opět dva důvody, první je ten, že se nečte už tak, aby se dobře psalo. I to je otázka soustředění, číst, porovnávat myšlenky, uvažovat. Světoví autoři nejsou většinou jen prozaici, ale jsou také filosofové. Hašek, Hrabal, Kundera takovými byli. Jenže, jak chcete soutředěně od mládí číst v době internetu? Jak chcete hledat originální pohledy na svět při vyzvánění mobilu? Náš svět je roztěkaný a výrazně přelétavý. To je další důvod, proč nepřeje osobitému psaní. Pevné obrysy se rozmělnily a je těžké je ostře zachytit. Velké dějiny skončily a svět dospěl do bezdějinnosti. Život je v něm hra, dojem, náhražka, pseudo. Jak o takovém pseudosvětě psát? Silné příběhy píše sama válka, revoluce nebo totalita. Dnešním prozaikům viditelně chybí bída, převrat nebo teror. Ale hlavně jim chybí schopnost najít i dnes originalitu. Někteří ještě stále píší podle třicet let staré postmoderny. To jsou ti literáti, formalisté s dobrými úmysly. Jen jejich styl dnes už neobstojí. Pak je tu většina těch, co žádný styl už nemají. Střídají se na trhu jako ponožky. Knižní marketing je vyždímá a po pár letech zahodí. Na jejich místa se tlačí mladší, ještě naivnější a osobitým psaním nepolíbení. Velký autor se nerodí v knižním marketingu. Není ani hezkou mladou slečnou ani jemným intelektuálem. Je zcela svůj. Je osobitý tak, aby měl svůj styl. A má načteno tak, že rozpozná balast. Rodí se vůbec ještě takoví? V našem roztěkaném světě? Obávám se, že ne. Poslední generace, která ještě četla, je generace X, u nás Husákových dětí. Tak snad někdo z ní zastaví strmý pád české literatury do bezvýznamnosti. Nezbývá nám nic jiného než čekat na nového "Mesiáše“...
