Jan Klar
Neodsouditelní
© Jan Klar, 2010 Cover photography © Jarmila Horáková, 2014 © Nakladatelství KLAR, 2012
Věnuji skvělým Čechům, kteří tak rádi kňourají.
PŘEDMLUVA Jsem státním zástupcem v jedné právem zanedbané zemi. Je to malá země a její význam nepřekračuje hranice, které ji dělí od sousedních zemí. Říká se, že leží v srdci Evropy, ale skutečné srdce rozvádí do těla živiny. Jde pouze o jeden z mnoha národních mýtů. A já především pracuji s fakty. Nekalosti v mé zemi jsou odrazem toho, jaká sama je. Ve skutečnosti je závislá na mocnostech světa, je nedůvěřivá až bojácná, přizpůsobivá a obdivuhodně pružná, křižovatka globálního zločinu. Je to moje vlast. Jsem státním zástupcem, shromažduji důkazy a když jsem přesvědčen o vině, podávám obžalobu. Není to radostná práce a ani není bůhvíjak povznášející. Drží spíše člověka pevně při zemi a svádí ho k cynismu. Více než polovina stíhání skončí v koši soudní síně. Je to služba státu a ta bývá obyčejnější, než je zločin. Dnešní filuta není ten, kdo našel mezeru na trhu, ale ten, kdo našel mezeru v paragrafech. Pravý nemytologický národní hrdina. Musím se někdy nadmíru ovládat. Z podstaty své profese potlačuji emoce tam, kde má převládat rozum. U soudu žaluji obviněné a obhajuji práci policistů. Je to často sysifovská dřina zajišťování stop a důkazů. Hledání pravdy, pokud ještě něco jako pravda je. Rekonstrukce skutkové podstaty, chcete-li. Proti mě obvykle stojí schopný advokát a obhajuje zločince. Pochybnosti o své práci mám pokaždé, kdy mě má práce zradí. Pochybnost je můj denní chléb. Za posledních patnáct let se moje země změnila. Konec komunismu se podepsal na její tváři. Ta tvář byla pomačkaná, vyhublá a bledá jako z inkubátoru. Nebyl čas na ní pozorovat vrozené nádory. Rozvíjela se éra naivity, dětských her a pubertálních uhrů. Zločin se tvářil nevinně, takříkajíc státotvorně. Skrýval se pod dětskými šatičkami, užíval si nebývalé svobody. Mezery v dobrých mravech se mu převážně promíjely. Nebyl čas na výchovu, otcové se soutředili na ekonomický blahobyt. Byli příliš staří v teorii a nezkušení v praxi. Učebnice se četly po
večerech plytce jako školní povinná četba. Zločinci vyrůstali a měli nároky. K narozeninám dostávali státní majetek, dárky pro děti, na které rodiče nemají čas. Otcové zatím tvořili dějiny. Pak je dějiny poslaly do důchodu a oddaly se zločincům. Tvář mé země se stáhla do stále křečovitějšího šklebu. Je těžké být žalobcem v takové zemi. V prostředí, kde se špatně vymáhají pravidla. Kde jdou zákony vždy dva kroky za ekonomickým ziskem. Kde se legalizuje zločin, aby se zachovala křivka růstu. Kde jsou modly uznávanější než právo. Setkal jsem se už se spoustou plamenných obhajob, abych zůstal chladným vůči úspěchu. Účel nesmí světit prostředky. Stát nesmí být ovládán úspěšnými demagogy. Je známým faktem, že zločin má své charisma. Dokáže okouzlit, ale pod povrchem zůstává přízemním až omezeným. Je to věcí vkusu a snad také citlivosti vlastního žaludku. Kdybych použil vůči své zemi přirovnání, nepoužil bych příměr srdce, ale břišní slinivky. Má země je slinivka břišní Evropy a to není nepodstatná funkce. Jak víme z anatomie, jedná se o žlázu rozkládající potravu. Prakticky rozmělňuje vše, co přichází zvenčí. Hlídá míru sladkosti a patosu Evropy vrozeným skepticismem. Její onemocnění je důsledkem špatné životosprávy, přemíry alkoholu a stresu. Zjevné příznaky se projeví až tehdy, kdy je nemoc v pokročilém stavu. Léčení bývá dlouhodobé a většinou i bolestivé. Sama o sobě je moje země zanedbatelná, ale bez ní by Evropa zemřela. A výhledy na úplné vyléčení jsou nejisté.
1. KAPITOLA Svou práci si nosím domů a to není dobře. Ten, kdo to tak dělá, na to s velkou pravděpodobností doplatí. Není to jenom proto, že správně neodpočívá: Trpí tím jeho bližní. Zvláště, když má dceru v počínající pubertě. To ho pak nezachrání ani poměrně slušná zdatnost v obhajobě argumentů. "Mohl by ses mi věnovat?" zeptá se klidně v půli studia vyšetřovacího spisu. "Hmm?" odpovím. Mám tu dobrou vlastnost, že se nenechám tak snadno vyrušit od práce. Vypěstovaly ji ve mně neutěšené prostorové poměry státního zastupitelství. "Mám dilema, posloucháš mě vůbec?!" Dovedu si představit, že zase řeší své spolužačky. Která se kterou více kamarádí, která se kterou vůbec nekamarádí. Navíc mi vadí ten její pubertální tón. "Jistě, dcerko." Stačím ještě zahlédnout, jak se zatvářila. Nemá ráda, když ji tak oslovuju. Právem v tom vidí mou přehlíživost a zbabělý strach z ženských problémů. „Nevím, jestli mám jít na tu akci. Nemám vůbec nic na sebe a asi bych se tam děsně nudila!“ Je to moje dcera a já jsem vůči ní bezbranný. Ani ta nejvíc sexy žena se s tím nemůže rovnat. Vůči sexy ženám nemívám takovou citovou odpovědnost. A moje dcera to všechno už dobře chápe. Je jí necelých dvanáct, sedí v křesle a nohy má přes opěradlo, jako to dělala už v pěti. „Jestli chceš, bobku, tak si něco kup.“ „Kdy, zejtra? To už je pozdě!“ odpoví s dlouhým povzdechem. „Jdem tam ze školy! A neříkej mi tak, taťko! Nechápeš, že budu vyřízená, když tam přijdu v tomhle!“ Ukazuje mi seprané tílko. Chápu dobře, že si o tom hlavně chce povídat.
Nepotřebuje řešit problém, to by bylo asi příliš jednoduché. U žen vůbec není rovná přímka mezi řešením problému a štěstím. Místo přímky se pohybují v hyperbolách pohybů chapadlel chobotnice. Často si říkám, že současný zločin má femininí povahu. Je stále rafinovanější, projevuje se nepřímo a jeho dokazování je zdlouhavé. Manipuluje ve skrytu, aby dosáhl svého. Fakta bývají zpochybněna, vyvrácena, zrelativizována. Současný zločin je jako manželka po patnácti letech manželství. Dcera si povzdechla a já si uvědomuju, že její smutek je nepředstíraný. "Já vůbec nevím, co chci! A ty si tady pořád jen čteš!" Sedím nad spisem a připadám si provinile. Vím, že ji chybí její matka. Nemůžu jí matku nahradit. Snažím se o to, jak nejlíp umím, ale opět jednou si uvědomuji, že můžu sám sebe soudit, ale nikdy se nedokážu do důsledků odsoudit a svou vinu zcela odčinit.
