GENERÁLNÍ ŘEDITELSTVÍ PRO VNITŘNÍ POLITIKY TEMATICKÁ SEKCE C: OBČANSKÁ PRÁVA A ÚSTAVNÍ ZÁLEŽITOSTI
PRÁVNÍ ZÁLEŽITOSTI
Jaký právní základ zvolit pro rodinné právo? Další postup
SHRNUTÍ
PE 462.498
CS
Tento dokument si vyžádal Výbor pro právní záležitosti Evropského parlamentu. AUTORKA Aude FIORINIOVÁ Právnická fakulta Univerzity v Dundee Univerzita v Dundee Nethergate, Dundee, DD1 4HN, Skotsko Spojené království
ODPOVĚDNÁ ADMINISTRÁTORKA Vesna NAGLIČ Tematická sekce C: Občanská práva a ústavní záležitosti Evropský parlament B-1047 Brusel E-mail:
[email protected] JAZYKOVÁ ZNĚNÍ Originál: EN Překlady: BG/CS/DA/DE/EL/ES/ET/FR/IT/LV/LT/HU/MT/NL/PL/PT/RO/SK/SL/FI/SV
O VYDAVATELI Chcete-li se obrátit na tematickou sekci nebo si objednat její pravidelný měsíčník, pište na adresu:
[email protected] Evropský parlament, rukopis byl dokončen v listopadu 2012. © Evropská unie, 2012. Tento dokument je k dispozici na internetu na této adrese: http://www.europarl.europa.eu/studies
PROHLÁŠENÍ O VYLOUČENÍ ODPOVĚDNOSTI Názory vyjádřené v tomto dokumentu jsou názory autora a nemusí nutně představovat oficiální postoj Evropského parlamentu. Rozmnožování a překlady pro nekomerční účely jsou povoleny, pokud je uveden zdroj a vydavatel je předem upozorněn a obdrží kopii.
Jaký právní základ zvolit pro rodinné právo? Další postup ___________________________________________________________________________________________
SHRNUTÍ Souvislosti Pojednání otázky právního základu pro opatření EU v oblasti rodinného práva vyžaduje nejprve objasnit význam termínu „rodinné právo“. Vzhledem k tomu, že základní zásadou EU je zásada svěření pravomocí, a vzhledem k tomu, že neexistují žádná ustanovení, která by na EU přenášela pravomoci v oblasti vnitrostátního rodinného práva, nelze rozumně pochybovat o tom, že hmotné rodinné právo spadá do výlučné pravomoci členských států. Sdílené pravomoci (mezi členskými státy a EU) však existují v prostoru svobody, bezpečnosti a práva, v němž je EU Smlouvami pověřena úkolem rozvíjet justiční spolupráci v občanských věcech (včetně rodinných věcí) s mezinárodním prvkem. Výkon této pravomoci může mít tři hlavní formy. 1) EU může přijímat opatření s platností pro celou Unii1 (článek 81 SFEU). 2) EU může povolit členským státům stanovit opatření v oblasti rodinného práva (článek 20 SEU). 3) Je rovněž možné tuto pravomoc vykonávat účastí EU na mezinárodních nástrojích rodinného práva, jejichž působnost se neomezuje pouze na území EU (článek 216 SFEU). Všechny tři přístupy již byly využity.
Článek 81 SFEU byl využit jako základ tří nařízení. Nařízení (ES) č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti; nařízení (ES) č. 4/2009 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností; nařízení (EU) č. 650/2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení.
Nařízení Rady (EU) č. 1259/2010 ze dne 20. prosince 2010 harmonizovalo rozhodné právo ve věcech rozvodu a rozluky, bylo však přijato na základě posílené spolupráce.
EU kromě toho ratifikovala protokol Haagské konference ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti a povolila členským státům ratifikovat Haagskou úmluvu z roku 1996 o ochraně dětí nebo k ní přistoupit. EU zavedla také postup, který členské státy mohou za určitých podmínek využít k uzavření dohod s třetími státy.
1
Dánsko, Irsko a Spojené království se neúčastní provádění opatření EU v oblasti rodinného práva. Spojené království a Irsko se však mohou rozhodnout, že se k nim přidají.
3
Tematická sekce C: Občanská práva a ústavní záležitosti _________________________________________________________________________________
Cíl Tento dokument hodnotí obsah a meze právních základů pro ustanovení EU v oblasti rodinného práva s cílem nalézt optimální mechanismus (mechanismy) pro další legislativní vývoj. Hlavním účelem opatření EU je zajistit občanům EU takové postavení, aby mohli využívat své právo na volný pohyb. Nemělo by se však přehlížet postavení dalších kategorií osob a v této zprávě se mu věnujeme v další části.
Občané EU žijící v Evropské unii
V tomto dokumentu posuzujeme právní základy, které lze využít k vytvoření harmonizovaných pravidel pro občany EU sídlící a stěhující se v rámci EU, a to na základě současných cílů stanovených v této oblasti, zejména zlepšení přístupu k právní ochraně. Tyto cíle je možno optimálně plnit spíše za užití vnitřní než vnější pravomoci. Avšak přijetí vnitřních opatření v oblasti rodinného práva probíhá mnohem pomaleji než v ostatních občanských věcech. To je částečně dáno tím, že opatření v oblasti rodinného práva se musí přijímat zvláštním legislativním postupem (jednomyslným rozhodnutím Rady po konzultaci s Evropským parlamentem). Volba tohoto postupu souvisí se zvláštní citlivostí těchto otázek a silným vlivem národních tradic a kultur v této oblasti. Stávající předpisy nepokrývají všechny základní oblasti rodinného práva a vyznačují se roztříštěností a diferenciací, což lze do značné míry dávat do souvislosti se zvoleným právním základem a s tím souvisejícím legislativním postupem, jejž se využívá. Budeme se proto zabývat tím, nakolik by s ohledem na usnadnění a zrychlení přijímání opatření v oblasti rodinného práva přicházelo v úvahu využití překlenovacího ustanovení nebo posílené spolupráce.
Překlenovací ustanovení
Ve Smlouvách existují překlenovací ustanovení, která umožňují zvolit jiný legislativní postup s jinými požadavky na hlasování. Jedno takové ustanovení se vztahuje na opatření v oblasti rodinného práva. Podle čl. 81 odst. 3 může Rada jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem rozhodnout, že opatření týkající se rodinného práva s mezinárodním prvkem budou přijata řádným legislativním postupem. Diskuse o překlenovacím ustanovení vyžaduje, abychom si vyjasnili, co znamená „opatření týkající se rodinného práva s mezinárodním prvkem“. Přesný rozsah této kategorie je nejasný a sporný, jak lze demonstrovat na tom, že při vypracování nařízení o vyživovací povinnosti a nařízení o dědických věcech byly využity různé právní základy. Přestože není sporu o smíšeném charakteru záležitosti týkajících se vyživovací povinnosti i dědických věcí, u nichž se kombinuje rodinné právo s právem závazkovým nebo vlastnickým právem, u obou byl zvolen velmi odlišný přístup. Smíšený charakter vyživovací povinnosti posloužil ke zdůvodnění pokusu využít překlenovací ustanovení. Tento pokus selhal a nařízení Rady (ES) č. 4/2009 bylo přijato zvláštním legislativním postupem. Oproti tomu smíšený charakter dědického práva byl hned zpočátku popřen, což umožnilo přijmout příslušné nařízení na základě řádného legislativního postupu. Vzhledem k tomu, že použití překlenovacího postupu je podmíněno jednomyslným hlasováním Rady a souhlasem vnitrostátních parlamentů, je jasné, že tento mechanismus lze uplatnit pouze tehdy, jsou-li členské státy přesvědčeny, že obsah zvažovaného opatření je přijatelný. Aby o tom byly přesvědčeny, působnost nástroje samotného nesmí být problematická a zároveň také pravidla, která obsahuje, musí zůstat neutrální. Vzhledem
4
Jaký právní základ zvolit pro rodinné právo? Další postup ___________________________________________________________________________________________
k deklarovaným cílům opatření EU v oblasti rodinného práva tyto podmínky nelze snadno splnit.
Posílená spolupráce
Článek 20 SEU povoluje posílenou spolupráci. Ta umožňuje skupině členských států stanovit opatření, která mezi nimi budou platit (pomocí ustanovení a mechanismů SEU). Vzhledem k tomu, že nařízení přijatá prostřednictvím posílené spolupráce nejsou jako taková schopna dosáhnout účelů a cílů opatření EU v oblasti rodinného práva ve stejném rozsahu jako opatření platná pro celou EU, je prosazování těchto mechanismů k vytváření rodinného práva v EU v něčem výhodné? Z hlediska stanovených ambiciózních cílů může být pravděpodobně vhodnější dosáhnout určité úrovně harmonizace mezi několika zúčastněnými státy než nedosáhnout žádné harmonizace. Je však nutné zohlednit, jaké důsledky může mít posílená spolupráce v dotčené oblasti nejen pro ty občany EU, kteří z ní budou mít prospěch, ale také pro ty, na které se nebude vztahovat. Kromě toho je třeba jasně chápat, že posílená spolupráce představuje až „poslední možnost“.
Další kategorie osob
Pokud jde o možnost využívat právo na volný pohyb u osob, které nejsou občany EU, zde je situace méně jasná. Za prvé je třeba připomenout, že z pravidel přijatých ve prospěch občanů EU s bydlištěm v EU, budou mít užitek také další kategorie osob. Na základě zásady zákazu diskriminace se totiž pravidla rodinného práva budou vztahovat na všechny osoby s pobytem v EU bez ohledu na jejich státní příslušnost. Navíc v důsledku volby a uplatnění hraničních určovatelů v souvislosti s rodinnými spory mohou tato pravidla spíše než v případě sporů fyzických osob dokonce být k užitku některým občanům EU s pobytem ve třetích státech. Má-li však EU plnit své cíle včetně požadavků stanovených v čl. 3 odst. 5 SEU, bude asi zapotřebí se zabývat také situací ostatních občanů EU s pobytem mimo území EU. V této souvislosti by se možná mohla uplatnit ustanovení o vnější pravomoci (články 216 a následující SFEU).
5