SOCIOLOGIE Věda o společnosti (společenských jevech, společenských vztazích) a o zákonitostech jejího vývoje. Ve zkoumání společnosti se sociologie prolíná s dalšími společenskými vědami (etnologie, historie, politologie, ekonomie), avšak jejím specifickým rysem je, že se soustřeďuje zejm. na poznávání pravidel života sociálních skupin a kolektivů (obvykle v rozmezí skupiny malé až národa) a na zjišťování funkcionálních nebo symbolických vztahů mezi společenskými fakty. Zárodky sociologie jsou patrné v různých filozofických soustavách od starověku.
Jako samostatná disciplína vznikla v 1. pol. 19. stol. Její vznik byl podmíněn novou společenskou situací, která se v nejrozvinutějších evropských zemích vytvořila jako důsledek přechodu od SPOLEČNOSTI TRADIČNÍ (GEMEINSCHAFT) ke SPOLEČNOSTI MODERNÍ (GESELLSCHAFT). Moderní společnost nejen vytvořila základní podmínky pro kritické zkoumání existujícího uspořádání sociálních vztahů, ale zároveň vyvolala poptávku po novém typu společenského vědění, které je potřebné k řešení krizových situací. Za zakladatele sociologie je považován A. Comte (1798–1857). Pro sociologii je typické, že od okamžiku svého vzniku byla disciplínou vnitřně metodologicky i teoreticky diferencovanou. Její vývoj není tudíž kumulací prověřených poznatků, které by byly všeobecně přijímány (jako je tomu zpravidla v přírodních vědách), ale probíhá ve stálém střetávání různých koncepcí, někdy i protikladných. Je to dáno jak složitostí předmětu, který sociologie zkoumá, tak i specifickým vztahem objektu a subjektu sociologického poznání.
A. Comte (1798–1857)
Základní přístupy v sociologii TERMINOLOGIE = PARADIGMA V sociologii ustálený vzorec sociálního chování v dané společnosti; jedinci si jej osvojují v průběhu SOCIALIZACE, jeho dodržování podléhá SOCIÁLNÍ KONTROLE. objektivistické paradigma Jak společnost ovlivňuje chování člověka, společnost je chápána jako soubor pevných struktur (hodnot, norem), jímž se člověk přizpůsobuje. Společnost stojí před člověkem, důraz je kladen na objektivitu poznání. Ovlivnil směry: pozitivizmus, strukturalismus, funkcionalismus, marxismus. interpretativní paradigma Jak si člověk interpretuje svět kolem sebe (subjektivní pohled člověka na realitu). Člověk stojí před společností. Důraz je kladen na subjektivitu poznání. Ovlivnil směry: fenomenologická sociologie, etnometodologie, symbolický interakcionismus.
„Svět začal bez člověka a bez něho také skončí.“
(CLAUDE LÉVI-STRAUSS)
VÝZNAMNÍ SOCIOLOGOVÉ (VÝBĚR) Karel Marx Emil Durkheim Max Weber Vilfredo Pareto Caetana Mosca Talcott Parsons
Karel Marx (1818–1883) Jeho zájmem byl kapitalistický systém jak působí
na člověka tento systém chtěl vysvětlit a překonat. Zabýval se teorii ekonomické podmíněnosti společenského života. Analýza raného kapitalismu: - odcizení - teorie tříd - třídní boj Hlavní dílo: Kapitál
Emil Durkheim (1858–1917) Odmítal jak naturalistický, tak psychologizující přístup. Žádal výklad společnosti z ní samotné (sociologismus), kdy
za základ bere sociální fakta, které ovlivňují každodenní život. Své dílo zasvětil zkoumání sociální řádu, řád a reformy byly jeho zájmem. Společnost není tvořena jedinci, ale jedinec je tvořen společností. Sociální změny vzcházejí z rozvoje dělby práce – při rychlých procesech a jejich neustálení dochází k ANOMII = stav společnosti, kdy se tradiční mravní hodnoty společnosti hroutí a nové se ještě nevytvořili. Hlavní dílo: Společenská dělba práce Pravidla sociologické metody
Max Weber (1864–1920)
Zdůrazňoval metodologický význam „porozumění“ pochopení lidské
o o o o
činnosti (sociologie tedy musí být věda chápající). Položil základy sociologického uvažování o sociálním jednání, které je spjato s každodenním jednáním, jemuž subjektivně přiřazujeme smysl (sociologický nominalismus). Tvůrce „Teorie byrokracie“. Weber se zabývá byrokracií jako racionálním způsobem řízení velkých organizací. Konstruuje ji jako ideální typ, který odlišuje od jiných (předchozích) typů správy. Charakteristickými rysy byrokracie jako ideálního typu jsou: rozhodování dle obecných a neosobních pravidel stanovení pevných kompetencí jednotlivých úředníků hierarchická struktura rozhodování odborně školený personál, který je vzhledem k organizaci v zaměstnaneckém poměru
Hlavní dílo: Protestantská etika a duch kapitalismu Ekonomika a společnost
Vilfredo Pareto (1848–1923) Zakladatel teorie politických elit, která se stala součástí
ideologie italského fašismu. Často hovoří o sociologii jako o vědě o nelogickém jednání. Elity definuje jako: Elitu nevládní – soubor osob, které významným způsobem uspěly ve svém oboru. Elitu vládní – malý okruh jedinců, kteří vykonávají řídící politické funkce. Zavádí pojem „cirkulace elit“ jako cyklus střídání privilegovaných menšin u moci. Hlavní dílo: Pojednání o všeobecné sociologii Rukověť politické ekonomie
Paretovo pravidlo: 20% úsilí produkuje 80% efektu.
Caetana Mosca (1858–1941) Další stoupenec teorie elit.
Rozděluje třídy na vládnoucí, třídu ovládanou a elitu. Vymezuje elitu jako malou skupinu lidí, která soustřeďuje do svých rukou moc nad celou společností. Elitu považuje za společenskou třídu. Vymyslel teorii soudržnosti elit. Hlavní dílo: Dějiny politických doktrín
Talcott Parsons (1902–1979) Pojal společnost jako systém, v němž různé role mají odlišný funkční význam pro fungování systému.
Motivem pro výkon náročnějších rolí je pak rozdílnost odměn. Sociální nerovnost je chápána jako funkční.
Společenská nerovnost je základem rozvoje společnosti. „Teorie meritokracie“ je teorie společnosti výkonu, která zdůrazňuje podíl a osobní zásluhy úspěšných jedinců na jejich společenské moci.
Hlavní dílo: Sociologická teorie a moderní společnost
SOCIALIZACE latinsky socialis = společný
Sociologický pojem, který označuje proces, během kterého se jedinec začleňuje do společnosti. Tento proces je celoživotní. Je-li socializace ve formativním období úspěšně zakončena, jedinec má v sobě zakotveny sociální normy, hodnoty, vystupování, sociální role svého společenského a kulturního okolí.
Socializace jako proces Postupné vrůstání jedince jako biologické jednotky do společenských podmínek života. Je to proces, jímž se jedinec stává schopným sociálně žít v příslušné společnosti, jedná se o proces zespolečenštění člověka. V jejím průběhu je třeba se naučit a) porozumět kultuře dané společnosti; b) přijmout za svůj určitý soubor hodnot a norem, jejichž dodržování společnost vyžaduje; c) ovládnout základní způsoby chování v typických sociální situacích, tedy naučit se hrát různé SOCIÁLNÍ ROLE. Společnost vyvíjí na každého člověka tlak, který jej má vést k žádoucímu způsobu socializace.
Socializace však není konformismem, neboť se v ní uplatňuje také určitá míra individuality. Kulturní vzorce chování jsou zprostředkovány nejprve rodinnou výchovou (SKUPINA PRIMÁRNÍ), kdy si jedinec osvojuje základní kulturní návyky (hygiena, stolování, oblékání, chování atd.), orientuje se v systému hodnot a obyčejů, přejímá role svého pohlaví a věku, osvojuje si užívání mateřského jazyka a další atributy (pro danou kulturu charakteristický způsob vnímání, myšlení, cítění a jednání). Díky socializaci se udržuje stabilita a kontinuita společnosti. Socializací se přenášejí na následující generace hodnoty a sociální znalosti společnosti, ale též sociální nerovnosti a defekty.
TYPY SOCIALIZACE vědomá a záměrná
(v rodině nebo ve škole)
nevědomá a bezděčná (vzniká interakcemi, kdy korigujeme své chování vůči ostatním, kdy také člověk uplatňuje svou schopnost vcítění se do situace druhého člověka = empatie) pozitivní a negativní
CÍLE SOCIALIZACE Vzbudit v jednotlivci snahu dosáhnout víc (aspirace). Naučit jednotlivce správně se chovat v různých sociálních rolích. Naučit jedince určitým znalostem a dovednostem. Vypracovat u člověka schopnost vzdát se určité potřeby (disciplína).
Pokud se však proces socializace nepodaří pak bývá chování považováno z hlediska společnosti za nepřiměřené, nežádoucí a škodlivé.
SOCIÁLNÍ VZTAH = RELACE (vztahy mezi lidmi, jednotlivci a skupinami)
Tři úrovně sociálních vztahů: Mikrosociální = vztah mezi 2 jednotlivci nebo mezi jednotlivcem a skupinou. Mezzosociální = vztahy mezi skupinami, organizacemi, institucemi. Makrosociální = souhrn vztahů na celospolečenské úrovni. Každý sociální vztah se uskutečňuje ve třech rovinách: sociální interakce = vzájemné působení, sociální komunikace = nonverbální, verbální,…, sociální percepce = proces vnímání a hodnocení okolí.
PROCES SOCIALIZACE Socializace nebývá nikdy ukončena, jedná se o vývoj lidské osobnosti, k níž patří osobní individualita a sociální charakter, který mají všichni členové dané společnosti. Je to proces začleňování člověka do společnosti, v jehož rámci dochází k proměnám, kdy se jedinec stává kulturní bytostí, která je pak schopna fungovat ve složitém systému lidské společnosti.
PRIMÁRNÍ SOCIALIZACE Primární socializace probíhá v rodině a končí s uzavřenou individualizací jednotlivce.
Normy, které se během této
socializace vstřebají, platí jako stabilní, ale mohou se během života ještě změnit.
Primární socializace trvá do třetího roku života.
HUMANIZACE Podle sociálního antropologa Dietera Claessense je v rodině úspěšná socializace možná, pokud se uskuteční na základě humanizace, v niž kojenec během prvního roku života získá důvěru ke svému okolí a je schopný akceptovat sociální učení svého okolí.
SEKUNDÁRNÍ SOCIALIZACE Připravuje individuum na jeho roli ve
společnosti a probíhá zejména v rodině, ve škole a v kontaktu s vrstevníky. Probíhá od třetího roku života.
TERCIÁLNÍ SOCIALIZACE Uskutečňuje se v dospělosti.
Socializační činitelé Rodina – má nejdůležitější význam při socializaci, dochází zde k uspokojování důležitých psychických potřeb (pocit bezpečí a lásky). Instituce – především škola, zaměstnání a média. Sociální skupiny – (vrstevníci, ulice, kluby, sportovní oddíly, sociální sítě jako Facebook, …).
Sociální vztahy – poznávání druhých lidí. Sociální percepce – proces, kdy z vnějších projevů druhého člověka usuzujeme, jaké jsou jeho vnitřní vlastnosti.
RODINA • Obecně chápána jako nejpůvodnější, nejpřirozenější a nejdůležitější lidská skupina. • Instituce jež je ekonomickou jednotkou a základním prvkem sociálních struktur. • Rodina je významným socializačním činitelem – předává např. hodnoty, normy, role, jazykový kód, ... • Specifičnost rodiny jako sociální skupiny spočívá v tom, že člověk se stává členem od chvíle svého narození. • Rodina obvykle bývá vnímána jako malá, neformální a primární skupina.
TYPY RODIN • Rodina nukleární (atomická, elementární, základní) = rodiče + děti. • Rodina širší (rozšířená) = příbuzenstvo ze strany rodičů. • Rodina neúplná = redukována rozvodem, úmrtím, svobodná matka s dítětem. • Eufunkční rodina = rodina, která plní všechny své funkce jak ke svým členům, tak i ke společnosti. • Disfunkční rodina = rodina problémová, jako rodina sice funguje, ale např. děti vychovává v rozporu se platnými společenskými normami a hodnotami. • Afunkční rodina = rodina, která neplní funkce ani vůči svým členům, ani vůči společnosti.
SOCIÁLNÍ ROLE Úloha, postavení, poslání. Sociální role je typická společností určená odpověď na typické očekávání. Každá situace, do které člověk vstupuje se specifickým očekáváním, naopak od jedince vyžaduje specifické očekávané odpovědi. Společnost vyvolává na jedince tlak, aby vždy reagoval podle očekávání a podal správné odpovědi. Společenský kontakt se díky roli sociální může odehrávat na základě předem dané důvěry, že lidé znají řešení alespoň základních sociálních situací. Role se učí v průběhu SOCIALIZACE. Většina lidí si v patřičných situacích osvojí i patřičnou roli, přičemž platí, že role zpětně utváří člověka (člověk se do své role vžívá).
Každý hraje více rolí podle situace a prostředí, ve kterém se pohybuje: role manžela, otce, šéfa, podřízeného apod. Někdy dochází ke KONFLIKTU ROLÍ. Člověk může svou roli sociální (někdy s velkými obtížemi) odmítnout a vzepřít se očekávání druhých, častěji však reaguje na nežádoucí roli jejím vnitřním odmítnutím (neztotožnění se se svou rolí, tzv. distance od role). Role sociální lze dělit především na: a) role připsané (pohlaví, věk, národnost, zděděný majetek a postavení); b) role získané (prestiž, zaměstnanecká role); c) role vnucené (vojenská služba, nezaměstnanost, pobyt ve vězení nebo nemocnici). Předchůdcem teorie role sociální byl W. James, vlastními tvůrci pak H. Ch. Cooley a G. H. Mead.
DRUHY A TYPY ROLÍ – rolová dispozice = předpoklady, osobní sklony k zvládnutí role – konvergentní role = jedinci role vyhovuje, identifikuje se s ní – divergentní role = jedinci role nevyhovuje, buď ji přijme nebo nepřijme – dvojznačnost role = člověk může si prosadit své pojetí role, pozměnit ji – rolová ambivalence = protichůdná očekávání vůči jednomu nositeli role př. kreativita a samostatnost zaměstnance x loajalita vůči zaměstnavateli – křížení rolí = vznik nové role – konflikt rolí – člověk zastává několik rolí najednou, které jsou si v rozporu – praxerolový tlak = silné očekávání vycházející ze strany partnera či skupiny, které nemůže nositel naplnit – rolová distance = odstup od určité role
SOCIÁLNÍ ZRCADLO (hodnotíme sami sebe skrze druhé, schopnost si představit, jak nás vnímají druzí) Americký sociolog Charles Horton Cooley (1864–1929) určil tři fáze sociálního zrcadla:
1. představujeme si, jak se zdáme druhým, 2. uvažujeme, jak nás posuzují, 3. na základě toho prožíváme emoce. (the looking-glass self)
SOCIÁLNÍ STATUS Pozice, kterou určitý člověk zaujímá vzhledem k druhým lidem v rámci daného sociálního systému (SOCIÁLNÍ STRATIFIKACE). Určuje práva a povinnosti svého držitele i chování, jaké budou druzí od držitele statutu sociálního v různých situacích očekávat. Rozlišuje se status vrozený (pohlaví) a získaný (vzdělání). Ve SPOLEČNOSTI MODERNÍ je status sociální určen zejm. dosaženým vzděláním, příjmem, vlastnictvím, sociální prestiží vykonávané práce, podílem moci a dalšími okolnostmi. Lidé usilují o získání vyššího statusu a tím i o získání vyšší příčky v rámci STRATIFIKACE. Snaha zviditelnit svůj status vůči druhým vede k tzv. symbolizaci statusu např.: pánský oblek a dámský kostým, hraní tenisu a golfu apod.
• Společnost, v níž je většina aktivit a úsilí lidí zaměřena na hromadění, ale zejména spotřebu materiálních statků. • Symbolem (měřítkem) lidského štěstí se stává majetek a vlastnictví materiální věci. • Konzumentarismus je rozsáhlá, samoúčelná, převážně marnotratná společenská i soukromá hmotná a duchovní spotřeba, která kromě jiného vede k prosazování výrobků na jedno použití, cílenému zkracování jejich životnosti, zavádění nevratných obalů tzv. PET kultura. • Kdo není v médiích, jako by neexistoval a naopak. • Typickým znakem je reklama jako nejúčinnější nástroj na povzbuzování poptávky (letáky, promoční akce, slevy…).
Společnost a stratifikace (společenská struktura) Sociální struktura společnosti • Žijeme v různých skupinách (rodina, práce, přátelé), zaujímáme sociální pozice, role a všechny tyto významné vztahy jedinců, pozic apod. tvoří složitou síť vztahů čili sociální strukturu. • Sociální struktura je stabilní jen relativně – neustále se mění pod vlivem vnějších a vnitřních faktorů. • Působí ve vzájemných interakcích lidí, v každodennosti a to důsledkem makrosociálních pohybů (aktuální politické, ekonomické dění, …), významné historické události.
• Stav aktuální sociální struktury je v podstatě důsledkem minulých dějů, ale současně i východiskem a faktorem pro budoucí děje. Analýza (rozbor) struktury = popis společenské diferenciace • Vertikální členění = rozměr nižší, vyšší, umisťuje jedince na určitém společenském žebříčku (rodový původ ve stavovské společnosti, majetek, vzdělání). • Horizontální členění kritérií = zařadit jedince do uskupení, mezi nimiž není rozdíl v dimenzi vyšší nižší (př. učitelé různých aprobací).
Sociální struktura společnosti
SOCIÁLNÍ SESKUPENÍ • SOUBORY (kategorie) – označují skupinu jevů, které mají stejné vlastnosti, jež jsou dány společným znakem, ale bez vědomých vazeb, nemají silnou strukturu a jsou značně amorfní (bez vnitřní struktury). Zvláštním druhem souborů jsou tzv. sociální kategorie neboli demografické skupiny – jsou to skupiny osob, pro které jsou charakteristické jeden nebo více stejných znaků (např. pohlaví, věk, povolání, vzdělání, náboženství, …). • Přechodné skupiny = dočasné skupiny = AGREGÁTY (osoby spojené pouze dočasnou prostorovou nebo fyzickou blízkostí). Agregáty náhodné – prostorová blízkost, náhodné vytvoření (např. cestující ve vlaku), specifickým druhem jsou tzv. shluky (sběhy) např. kolem dopravní nehody.
Agregáty aktivní – davy (masy) – shromáždění většího počtu lidí v určitém daném prostoru, který umožňuje lidem bezprostřední kontakt (např. náměstí), jedince spojuje společný zájem, hodnoty, ideologie či osoba, platí zde tzv. davové chování (omezeno řízení individuálním rozumem, převahu mají emoce, instinkty, člověk napodobuje druhé, pocit solidárnosti a sounáležitosti, pocit moci a beztrestnosti), tzv. davová psychóza (sugesce), významná je role iniciátorů (vůdců), schopnost vnímat realitu je silně omezena. • KOMUNITY – sociální útvar, jehož příslušníci jsou spojeni určitou spřízněností (např. příbuzenskými vazbami, prostorovými hranicemi, sdílenou identitou, životním stylem); možné dělení komunit: profesní, zájmové, lokální (např. rezidenční).
SKUPINA Relativně stálý soubor lidí spojených určitým cílem, činností, společnými zájmy, hodnotami a normami chování. Významný zprostředkující článek mezi člověkem jako izolovaným individuem a společností jako globálním sociálním útvarem. Mezi členy skupiny vznikají více nebo méně pevné vazby; skupina je schopna vystupovat navenek jednotně (mívá vlastní identitu), je schopna vědomého rozlišení na “my” (skupina vnitřní, do které patřím) a “oni” (skupina vnější, do které nepatřím). V důsledku velké různorodosti skupin existuje jejich rozsáhlá typologie. Nejčastěji zkoumanými znaky skupiny v psychologii jsou vzájemná interakce členů, spolupráce, identifikace se skupinou, skupinová role, komunikace ve skupině aj.
Znaky sociální skupiny relativní stabilita, společná činnost, skupinové cíle, zájmy a potřeby, společné místo existence, obdobné životní zkušenosti, hierarchie (skupinový žebříček), dělba práce, rozdělení pravomocí, určení autorit, vzájemné působení členů (interakce), existence řádu a norem odrážející hodnoty skupiny, skupinové vědomí a sounáležitosti, kontrolní systém sankcí, …
• • • • •
Dělení skupin: malá a velká primární a sekundární formální a neformální skupina vlastní a cizí skupina referenční skupina vrstevnická skupina
TYPOLOGIE SKUPIN • Skupina referenční – sociální skupina (kolektiv), jejíž mínění, přesvědčení a způsoby jsou rozhodující pro formování mínění jedince, jeho přesvědčení a způsobu jednání. Dává jedinci model, s nímž se porovnává. Může jít o skupinu vnitřní (jedinec beroucí si reference je jejím členem) nebo vnější (jedinec není jejím členem, většinou však o to usiluje nebo k této skupině vzhlíží), nabízí jednotlivcům hodnotovou orientaci, kterou mohou přijmout za vlastní a orientovat podle ní své myšlení, postoje a chování. • Skupina formální – taková sociální skupina, která je určena předpisy, pravidly, normami; např. vojenská jednotka. I ve skupině formální se mohou mezi jejími členy vyvinout neformální vztahy. • Skupina neformální – sociální skupina, která je tvořena z iniciativy vlastních členů, je závislá na jejich aktivitě a povaze. Např. rodina, parta. • Skupina malá – taková sociální skupina, jejíž počet členů se pohybuje v rozmezí 3 – 30, maximálně 40 osob; tedy skupina umožňující kontakt jejích členů “tváří v tvář”. V rámci malé skupiny se vytvářejí neformální vztahy (i když může jít svým původem o skupinu formální, např. třídu ve škole).
V sociologii se tak označuje stav společnosti, kdy přestávají platit zákony či pravidla chování dosud považovaná za samozřejmá. Termín anomie poprvé použil Merton a poté rozvinul Durkheim při studiu sebevražednosti, pro označení krize hodnotového a normativního systému jednak ve smyslu absence soudržnosti a solidarity, jednak jako důsledku společenského otřesu či změny. Nárůst kriminality ve všech vrstvách společnosti. Absence etických hodnot, devalvace morálky.
Metody sociologického výzkumu
• Metodologie – souhrn metod určité vědy, nauka o metodách. • Metoda – soustavný postup, který v dané oblasti vede k cíli,v ideálním případě nezávisle na schopnostech toho, kdo ho provádí; souhrn pojmů, nástrojů a pravidel, jež patří k základům každé vědy, popř. i jiných činností.
metoda – procedura – technika • Klasifikace – metodologie vědy jeden ze základních požadavků vědeckého popisu a srovnávání: vyžaduje rozčlenění objektu do tříd tak, aby se jednotlivé kategorie nepřekrývaly, byly navzájem výlučné a vycházely z jednotného kritéria (nemá-li jít o náročnější analýzu multidimenzionální).
01 02
03 04
• PŘÍPRAVA • Stanovení problému, teorii a hypotéz, zvolení metody a vytvoření výzkumného nástroje .
• SBĚR DAT • Sběr v terénu nebo on-line.
• ZPRACOVÁNÍ ÚDAJŮ • Vyhodnocení, analýza a případná diskuse.
• INTERPRETACE • Stanovení závěrů a pak publikace výsledků.
Explorační metody Jedná se zejména o sociálně-psychologické výzkumné metody, které v psychologii slouží ke sběru dat, např. sociometrie skupin.
Psychodiagnostické metody Je to soubor metod postihujících úroveň vývoje člověka, vlastnosti jeho osobnosti, jeho aktuální stav, přítomnost symptomů a syndromů, potenciální možnosti dalšího rozvoje; ke sběru dat se využívají např. výkonové testy, testy osobnosti, rozhovor, pozorování, analýza slovních projevů, rozbor výsledků činností apod. Každý seriozní výzkum by měl být
srozumitelný, objektivní, validní a reliabilní.
• DOTAZNÍK – je to technika která většinou souvisí se
statistickou procedurou, doporučované maximum 20 otázek. • Jsou 4 typy dotazníkového řešení: 1. jednorázové 2. periodické 3. anonymní 4. neanonymní.
hypotéza – zadání – projekt • Předvýzkum – pilotáž (úvodní výzkum v terénu pro stanovení formulací otázek); pretest („miniaturní výzkum“, nejméně 25 zkoumaných případů). • Anketa – dotazování vybraných lidí pomocí rozesílaných formulářů s minimem poměrně volných otázek.
• uzavřené: otázka skýtá všechny odpovědi, • dichotomické (kategorické): s odpovědí ano – ne, • polytomické: (výběrové nebo výčtové), • polouzavřené: k uvedeným alternativám odpovědí je přiřazena možnost „jiná odpověď“, • otevřené: volné, nestandardizované, neřízené, omezené jen místem v dotazníku a ochotou či schopnosti respondenta.
• tvrdá: údaje které jsou dokazatelné i jiným způsobem nejen dotazníkem (např. pohlaví, bydliště, ...) • měkká: vnitřní pocity, nálady a představy (méně „hodnotné“ informace) • nominální: jsou takové znaky které nejsou ani větší ani menší či silnější nebo slabší (např. stav: „svobodný, rozvedený, …) • ordinální: znaky které mohou být větší nebo silnější, pořadovost znaků (např. kvalita bydlení) • absolutní (kardinální): odpověď v číslech (např. věk)
• Reprezentativnost výzkumu – u nás se touto problematikou zabývali: J. Vytlačil, F. Kahuda, M. Katriak, např. při jednoduchém výzkumu veřejného mínění postačí soubor o počtu 500 – 1000 osob. • Časový snímek – dotazník s hlavní otázkou „co jsi včera dělal ?“ den je rozdělen do 5 až 10 minutových úseků, ve vyspělých státech probíhá co 10 let; kategorizace aktivit - práce - volný čas - vázaný čas (spánek, doprava do zaměstnání, péče o domácnost), dva rytmy denní a týdenní. • Rozhovor – je to technika rozpracovaná ve 20. letech minulého století, např. B. V. Moore, typy rozhovoru standardizovaný (pojetím se blíží dotazníku) a nestandardizovaný (volný) individuální a skupinový zjevný a skrytý.
• Škálování – soubor postupů jimiž lze vytvářet škály za použiti různých technik; objektům, jevům a vlastnostem jsou přiřazovány různé hodnoty, které slouží k určení pozice či hodnoty (např. hladina IQ, vytrvalost, stupeň kooperace). • Sémantický diferenciál – slouží k měření významu různých objektů a jeho srovnávání. • Experiment – předvedení určitého procesu, který pokud má být relevantní tak musí být opakovatelný a ověřitelný; všechny proměnné jsou kontrolovány aby se ze změn daly vyvozovat kvantitativně vyjádřitelné závislosti; záměrně zasahujeme do podmínek a vlivů, aby všechny proměnné byly kontrolovány.
• Obsahová analýza – metoda zkoumající obsah jak verbálních tak i neverbálních projevů; porovnávají se témata, klíčová slova, myšlenky, emoce atd. • Pozorování – zúčastněné (utajené a neutajené) výzkumník se musí stát členem sledované skupiny, nezúčastněné (zjevné a skryté), přímé a nepřímé. Extrospekce – pozorování vnějších projevů člověka. Introspekce – pozorování vlastních vnitřních psychických jevů. • Sociometrie – technika umožňující měření kvality a kvantity lidských (interpersonálních) vztahů. Autorem je psychiatr Jacob Levy Moreno, který v roce1934 napsal knihu „Kdo přežije?“. Je autorem pojmů sociodrama, psychodrama a sociometrický test. Sociometrie slouží především ke zjišťování a analýze vztahů mezi členy malých skupin.
