11. Rozvoj realizmu v české literatuře od 1. pol. 19. stol. A v 60. a 70 letech Konec 50. let, nástup mladé generace → proti historičnosti-literatura má opustit historické tradice a poznat soudobý národní život (Neruda, Hájek), na pomezí Erben, Němcová, Havlíček. Poznávací funkce literatury nad funkci estetickou – zreálnění prózy; básník 60.let je spojen s měšťanstvem, mizí učenecký charakter literatury, spisovatelé často působí jako novináři, umělecká tvorba je již povoláním a ne obětavou vlasteneckou prací.; rozvoj novinářství, časopisectví a nakladatelství. Prozatímní divadlo, spolek Svatobor – spisovatelská organizační základna; v 50.letech spory – národní pojetí literatury × zájem o člověka (májovci); časopisy: Květy, Národní listy 1881 – Národní divadlo, 1891 Národní muzeum hudba: Smetana, Dvořák výtvarné umění: Ženíšek, Mánes, Aleš, Hynajs; sochaři: Vágner, Myslbek Májovci (50. – 70. léta 19.stol) Odvrat od minulosti k současnosti, rozhled po evropské kultuře, snaha o zobrazení skutečnosti, volání po umělecké svobodě. Organizátoři almanachu MÁJ – 1858- mladá generace kolem Hálka a Nerudy, odpor k tísnivé současnosti a obdiv k myšlenkám roku 1848 – přijímali Máchovu revoluční romantiku Generace Májovců: Vítězslav Hálek, Jan Neruda, Adolf Heyduk, Rudolf Mayer, Karolína Světlá, Sofie Podlipská, Josef Václav Frič, a starší Karel Sabina, Karel Jaromír Erben, Božena Němcová, (Barák – redaktor) Raději českou literaturu horší, než vznešenou zahraniční. Zpestření lyriky – střízlivější (ne sentimentální)
Vítězslav Hálek (1853-1874) Prostředí klidného středočeského venkova, lyrická melodičnost, optimismus (kontrast s Nerudou), chtěl být národním pěvcem – svědomím lidu, jeho tvorba je harmonická Alfred– tragický lyrický příběh zklamané lásky a zločinu – podoba módní byronské povídky, vliv Máje. Večerní písně– drobné lyrické básně, písňová forma, milostná lyrika, rozkvetlá jarní příroda – symbol národní naděje Pohádky z naší vesnice– epické veršované obrazy z venkovského prostředí, snaha pravdivě zobrazit soudobí život Vesnické povídky – Muzikantská Liduška, Na statku a v chaloupce aj. Městské povídky – Poldík rumař V přírodě – obraz rodného kraje, symbolický význam: harmonie, klid x lidská společnost plná rozporů; Žitné pole, Vyběhla bříza – zhudebněno Dvořákem Karolina Světlá (1830 – 1899) vlastním jménem Johana Rottová; německá výchova, národní cítění – až v dospělosti přátelství s Němcovou, vzor v Němcové a v G. Sandové, povídky z městského prostředí – První Češka romány: Poslední paní Hlohovská Zvonečková královna –oba z jozefínské doby (po vydání tolerančního patentu), historický ráz je přebit romantickými konvencemi, dobová záliba pro senzačnost inspirace v Podještědí – podle Světlé je venkovský lid morálně výš, než pražská měšťanská smetánka, reálná skutečnost se mísí s utopickými představami povídky: Kresby z Ještědí romány – Vesnický román – nešťastné manželství Antoše Jírovce – čeledín se oženil s ovdovělou rychtářkou Kříž u potoka – mravní konflikt – hl.h. Evička se zřekne lásky k bratru svého muže a zbaví tak rod Potockých kletby Kantůrčice, Nemodlenec Frantina – z lidových vyprávění – rychtářka potlačila svou lásku a zabila ženicha, protože byl vůdcem lupičů Vzpomínkové knihy – Upomínky, Z literárního soukromí Jakub Arbes (1840 – 1914) - narodil se na Smíchově, strhl ho rušný život, působil v Národních listech, byl pronásledován, a musel přestat psát. Romaneta (kratší románová skladba – filozofické, vědecká a sociální úvahy) – autobiografičnost, radikální sociální názor Např.: Ďábel na skřipci, Ukřižovaná, Newtonův Mozek, Svatý Xaverius – triumfuje rozum nad náboženskou vírou Šílený Job, Advokát chuďasů aj. – problém neuznaného jedince Sociální román Kandidáti existence – mladí idealisté chtějí uskutečnit myšlenky utopistického socialismu Moderní upíři – jedinec se může obohatit jen vykořisťováním jiných Mesiáš – revolucionář se vrací po dlouhé době do vlasti a společnost se liší od ideálů, za které bojoval
Jan Neruda – (18334 – 1891) - pociťoval sociální nerovnosti, Pražan, který žil mezi „lidmi zdola“, s vlastenectvím se setkal na gymnáziu, novinář a spisovatel, redaktor: Obrazy života, Hlas, Národní listy, napsal esej „Časy za živa pohřbené“ – o Bachovském absolutismu. Poezie: Hřbitovní kvítí – protiklad Hálka, skeptické, ironické, provokující obrazy lidské bídy, dramatické pokusy – vesměs neúspěšné, později se divadlu věnoval už jen jako kritik, po nepříznivém přijetí se na 10 let umlčel Knihy veršů – tři oddíly, např. báseň “Vším jsem byl rád“ hodně parafrází - Kniha veršů výpravných – epika, sociální motivy, nejsilněji v baladách, vzor Erben - Kniha veršů lyrických a smíšených - Kniha veršů časových a příležitých Písně kosmické –optimistické, dříve opomíjený Neruda se díky nim stal uznávaným básníkem, navíc vědecký názor na svět, vztahy lidí konfrontuje s řádem vesmíru; inspirace Vernem (napsal o něm i fejeton) např.:“ Jak lvové bijem o mříže“, nebo „Seděly žáby v kaluži“. Zlidštění vesmíru, vliv vědeckých poznatků a technického pokroku, cesta lidí od bezmocnosti k vítězství (poznání vesmíru), víra v schopnosti člověka a lidského rozumu, v sílu národa Balady a romance – epické básně, často ráz rozmarné legendy, nebo romance, postoj moderního člověka ke světu vysvětlován pomocí řádu z lidu „Romance o Karlu IV“ nebo „Balada o duši Karla Havlíčka Borovského. Prosté motivy – intimní a přírodní lyrika, 4 oddíly - o ročních obdobích (jarní, letní, podzimní, zimní) – proměny přírody paralelou s proměnami v životě lidském, tón lidové poezie Zpěvy páteční – posmrtně utříděné a vydané básně J. Vrchlickým, národní a vlastenecká lyrika, víra v slavnou budoucnost národa; forma – žalozpěvy a hymny na téma národního utrpení a odboje Próza: Arabesky – zaměřil se na vykreslení postav v malostranském prostředí, kritika společnosti i sebeironie Trhani – podobná kompozice, ale už se více soustředí na děj – ze života dělníků na stavbě železnice Povídky malostranské – třináct povídek, ze života Malé Strany, mistrovská charakteristika postav a prostředí; např.: Týden v tichém domě, U tří lilií. Doktor Kazisvět, Hastrman, Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku, pronikání kapitalistických vztahů do strnulého způsobu života, tón vážný i humorný, příslušníci drobné buržoazie nebo chudina, žebráci, převaha vypravování v ich-formě, autor se často ztotožňuje s některou postavou fejetony: „Jak by vypadala Praha za 100let“ „Kytka za uchem pana Nerudy“ Ruchovci a Lumírovci (70. – 80. léta 19.stol.) Ruchovci (škola národní): generace okolo almanachu RUCH (1868). Návaznost na národní obrození, historismus, myšlenka slovanské vzájemnosti, kladný vztah ke Slovensku, vlastenectví, zájem o venkov a selství), upřednostňovali národní cíle, literatura vycházela z národních tradic – obrácení k minulosti, výchova k vlastenectví
Svatopluk Čech - často se s rodiči stěhoval, ale vždy po středočeském kraji, absolvoval práva, ale pak se stal redaktorem časopisu Květy Adamité – veršovaná epopej – náboženská sekta blouznivců rozprášena tábority, námět z minulosti, střet kolektivismu, materialismu, idealismu, schematické postavy, objeví se i v dalším Čechově díle Žižka – stejný látkový okruh jako Adamité Husita na Baltu – historické téma husitství Ve stínu lípy – oslava českého kraje, rodné země; 7 veršovaných veselých i smutných příběhů, které si vyprávějí sousedi pod košatou lípou, idylický epos – klidný venkovský život bez rozporů Evropa – dramatická epická báseň, jméno lodi na které odplouvají do vyhnanství političtí vězňové – revolucionáři Dagmar – epos z minulosti pobaltských Slovanů Václav z Michalovic – epická skladba, chlapce se ujali jezuité, ale bouří se, protože se dozví, že je synem českého pána, popraveného r.1921 – slabinou je absence dramatického spádu. Lešetínský kovář – změny na venkově –příběh venkovského kováře a dcery Lidunky bránící svůj majetek proti německému Kapitálu Hanuman – satirické dílo, opičí stát se chce poevropštit, odsoudil kosmopolitní tendence bohaté buržoazie Jitřní písně, Nové písně, Píseň otroka – lyrika – národní boj přirovnává k utrpení otroků Pravý výlet pana Broučka do Měsíce – próza - satirický pohled na měšťáka, Epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. Století - ostrá kritika českého maloměšťáctví, zvl. staročechů, komický hrdina, pražský měšťák pan Matěj Brouček se octl uprostřed husitské Prahy (ve snu) – prochátel bitvy na Vítkově; jeho zbabělost, národní lhostejnost, bezcharakternost, prospěchářství, falešné vlastenectví v kontrastu se statečností a odhodláním husitů
Eliška Krásnohorská (1847 – 1926) - mluvčí ruchovců básně – Z máje žití, Ze Šumavy, K slovanskému jihu, Vlny v proudu psala libreta k Smetanovým operám (Hubičky, Tajemství, Čertova stěna) psala pro děti – cyklus románků pro dívky O Svéhlavičce Lumírovci (škola kosmopolitní): Návaznost na Májovce, úsilí o světovost, činnost nakladatelská, požadavky umělecké svobody a čistého umění, umělecká tvorba má být složitější, orientace na západní kulturu, časopis Lumír redigovaný Sládkem
Jaroslav Vrchlický (1853 – 1912) ( vlastním jménem Emil Frýda), působil jako vychovatel v Itálii, přátelil se s Sofií Podlipskou ( sňatek s její dcerou), krize v manželství v 90.letech se odráží pesimismem i v literatuře. Vzory: Hugo, Hálek, antika; rozsáhlé dílo, přes 50 svazků Reflexivní lyrika: Duch a svět, Dědictví Tantalovo, Má vlast – o budoucnosti národa, láska k česku, Písně poutníka Intimní lyrika: Dojmy a rozmary, Poutí k Eldorádu, Co život dal, Okna v bouři – báseň Za trochu lásky šel bych světa kraj – vyjádření smutku, odmítá lásku, ale touží po ní Přírodní lyrika: Strom života - básn. sbírka, obrazy přírody splývají s obrazy básníkových šťastných chvil života Epika s reflexivní prvky: Selské balady – vlastenecká a sociální tématika, působivý obraz selských bojů proti panskému útisku v 15.-18. stol., postavy Koziny, selských rebelů x krutých feudálních pánů - Lomikar Rozsáhlá epika: Hilarion, Bar kochba, Twardosky (polská obdoba Fausta) Zlomky epopeje – celoživotní dílo , podle V.Huga (Legenda věků), sondy do jednotlivých období lidstva, myšlenky, čím žije člověk a co prožil v různých dějinných epochách, zklamání z přítomnosti Divadlo: Hippodamie –čerpá z řecké mytologie, Noc na Karlštejně – zápletky vyplývají ze zákazu přístupu žen na hrad Překlady: Dante, Goethe,Shakespeare, Hugo, Baudelaire
Julius Zeyer (1841 – 1901) - pocházel z Prahy, z patricijské rodiny, byl dvakrát v Rusku jako vychovatel, s literaturou začal poměrně pozdě, snažil se najít vlastní umělecký styl, začínal fantastickými novelami a povídkami z prostředí pražských patricijských rodin či romány z ciziny: Ondřej Černyšev – carský dvůr za vlády Kateřiny Veliké – intriky – fantazijní autorova představa, Zeyerovi hrdinové hledají lásku, ale jsou zdrceni prostředím, až smrt se dává smysl jejich životu. Záliba pro rytířský středověk, inspirace cizími látkami:“Obnovené obrazy“ Román o věrném přátelství Amise a Amila, Báje Šošany, Stratonika a jiné povídky, Sestra Paskalina, Soumrak Bohů, Gompači a Komurasaki Epický cyklus Vyšehrad – pět výpravných básní: Libuše, Zelený vítěz, Vlasta, Ctirad, Lumír Z cizích látek: Zpěv o pomstě za Igora, Ossianův návrat Karolínská epopeja – parafráze starofrancouzských příběhů o Karlu Velikém a jeho družině, oslava rytířských vlastností (Zeyer je postrádal u součastníků) Drama: Bratři, Stará historie, Radůz a Mahulena – romantická pohádka podle slovenského námětu (se scénickou hudbou Josefa Suka) – o síle opravdové lásky princezny Mahuleny k princi Radúzovi, která zachraňuje před mocí zla Próza: Jan Maria Plojhar – psychologický román s autobiografickými prvky (tragický příběh snílka) Dům u tonoucí hvězdy – příběh českého medika a jeho umírajícího slověnského přítele v Paříži Tři legendy o krucifixu – náboženská tématika (osudy ukřižovaných lidí)
Josef Václav Sládek (1845 – 1912) - působil jako vychovatel v Americe, nuzný život, pracoval i na stavbě železnic, po návratu se stal redaktorem Národních listů a Lumíru, překládal Shakespeara. Básně: Tragický prožitek úmrtí první ženy, ani optimistické ani tragické, rovnováha mezi subjektivní a objektivní složkou. Jiskry na moři – intimní lyrika i poezie vlastenecká, cyklus věnovaný ženě už vyznívá smírně Světlou stopou – sociální problematika – kapitalismus ničí člověka, soucitné Na prahu ráje – soucit už přerůstá v revoltu Selské písně a české znělky – motiv rolníka rozsévajícího setbu, opěvuje českou krajinu, zvukomalebné, oslava venkova a selství, rolník – symbol národní nezdolnosti, hluboký vztah k přírodě, obrazy vesnice, barvitost (zlatá a modrá barva) jako jeden z prvních psal poezii pro děti: Zlatý máj, Skřivánčí písně, Zvony a zvonky
SOUVĚTÍ Souvětí je větný celek složený za dvou nebo více vět jednoduchých. Vyjadřuje zpravidla spojení myšlenek ve složitější myšlenkový celek. Věty v souvětí jsou na sobě: a) nezávislé: nezávislá věta → věta hlavní b) závislé: závislá věta → věta vedlejší Věta, na které závisí věta vedlejší, je věta řídící. Větou řídící může být věta hlavní, ale i jiná věta vedlejší. Věty v souvětí spojujeme spojovacími výrazy: jsou to spojky ( a, i, nebo, ale, že, když) nebo jiná slova – nejčastěji vztažná zájmena ( kdo, co, který, jenž) a vztažná příslovce ( kam, kde, kdy, odkud). Věty mohou být připojeny i beze spojky. Podle počtu hlavních vět a podle účasti vět vedlejších rozlišujeme: a) souvětí souřadné – parataxe b) souvětí podřadné – hypotaxe Souvětí souřadné – parataxe 1) Souvětí slučovací Věty se k sobě přiřazují jako sobě rovné, a to buď spojkou či jinýmí spojovacími výrazy (a, i, nebo, také, pak, potom), nebo dvojitými spojovacími výrazy( i – i, ani – ani, jednak – jednak, hned – hned) nebo bez spojovacích výrazů. V grafickém záznamu označujeme +. Bylo teplo a slunce svítilo od rána do večera. I. VH + II. VH 2) Souvětí stupňovací Druhá věta stupňuje (zesiluje obsah první věty. Nejčastější spojky a spojovací výrazy jsou ba, ba i, ba ani, dokonce a dvojité spojovací výrazy nejen – ale i, nejen – nýbrž i apod. V graf. záznamu Přišli všichni známí, ba i stará Mráčková. I. VH II. VH 3) Souvětí odporovací Jsou v něm spojeny věty, jejichž obsahy si navzájem odporují. Nejčastější spojky jsou ale, avšak, však, jenže, nýbrž, leč i dvojitý spojovací výraz sice – ale. Odporovací význam může mít též v některých případech spojka a. Slíbil to, a nepřišel. I. VH x II VH 4) Souvětí vylučovací Jsou v něm spojeny věty, jejichž obsahy se navzájem vylučují (buď platí jedna věta nebo druhá). Nejčastější spojky a spojovací výrazy jsou nebo, anebo buď – nebo, buď – buď, ať – ať, v otázce vylučovací (zdali – či). Buď pojedeme na prázdniny k babičce, nebo pojedeme na tábor. I.VH II.VH 5)Souvětí důsledkové První věta vyjadřuje příčinu (důvod), druhá věta (se spojovacím výrazem) důsledek (účinek). Spojovací výrazy : proto, tedy, tudíž, a proto, a tedy, a tak. Líbí se mi Praha, a proto tam jezdím tak často. I.VH → II.- VH 6)Souvětí příčinné (důvodové) V souvětí vyjadřuje příčinu druhá věta, připojená spojovacím výrazem. Spojovací výrazy:neboť, vždyť, totiž. Jezdím často do Prahy, neboť mám Prahu opravdu rád. I.VH ← II.VH 7) Složité souvětí souřadné Skládá-li se souvětí alespoň ze tří vět (s výjimkou pouze tří vět hlavních), označujeme ho jako složité souvětí (může být souřadné i podřadné. Základními schématy souřadných souvětí složitých jsou následující: a) I. VH + II. VH b) I. VH + IIIVH III. VH I.VV IV. VV 8)Volné spojení vět Spojení vět a jejich poměr nemusí být vždy vyjádřen spojovacími výrazy, ale jsou někdy volné a označují se jen melodií (tónem), jakým věty pronášíme, V jeden celek jsou věty spojeny větným přízvukem a větným obsahem. Chybil či nechybil, liška se mu ztratila.
b) Souvětí podřadné – hypotaxe Je to takové souvětí, které má jednu větu hlavní a jednu či více vět vedlejších. Věty vedlejší závisí na svých větách řídících jako její větný člen (proto také v případě potřeby můžeme větní člen nahradit odpovídající větou vedlejší a naopak). Obsah závislé věty často doplňuje myšlenku své věty své věty řídící. Vedlejší věty se připojují spojovacími výrazy. Vedlejší věty uvozené spojkami nazýváme také spojkové. Vedlejší věty uvozené vztažnými zájmeny nebo vztažnými příslovci nazýváme větami vztažnými. 1) Věta podmětná Vyjadřuje podmět řídící. Spojovací výrazy : zájmena kdo, co a spojky že, aby, kdyby. Kdo se bojí, nesmí do lesa. II. VH I. VH 2) Věta předmětná Vyjadřuje předmět věty řídící. Spojovací výrazy: spojky že, aby a vztažná zájm. a přísl. co, kdo, kde, kam, odkud, kudy. Povězte mi, kde leží Barcelona. I. VH II. VH 3) Věta přívlastková Vyjadřuje přívlastek k některému podstatnému jménu věty řídící. Spojovací výrazy : vztažná zájm. kdo, který, jenž a vztažná přísl. Kdy, kde a řidčeji spojky (že, aby) I. VH Přišla kamarádky, kterou mám nejradši. II.VV 4) Věta doplňková Vyjadřuje doplněk věty řídící. Spojovací výrazy : Spojka jak, kterak. Často vzpomínám na babičku, jak nám vypravovala pohádky. I. VH II. VV 5) Věta přísudková Vyjadřuje přísudek jmenný, zpravidla po sponě věty řídící. Obvykle bývá uvozena spojkou jak. Nejsi, jak ses mi snažil namluvit. I. VH II. VV 6) Věta příslovečná Věta příslovečná vyjadřuje určení a rozvíjí přísudek věty řídící. Stejně jako příslovečné uřčení může přesněji určit i jednotlivé věty příslovečné. a) Věta příslovečná místní – vyjadřuje místní určení. Spojovací výrazy : příslovce kde, kam, odkud, kudy. Zůstanu tam, kde se mi bude líbit. I. VH II. VV b) Věta příslovečná časová – vyjadřuje časové určení nebo omezení, které se týká obsahu řídící věty. Spojovací výrazy : když. Až, jakmile, než, sotva, sotvaže, zatímco, kdykoli, pokud, dotud. Když mi bylo nejhůř, pomohli mi rodiče. II. VH I. VV c) Věta příslovečná způsobová – vyjadřuje určení způsobu, míry nebo prostředku. Věty, které tyto okolnosti vyjadřují přirovnáváním, se nazývají přirovnávací (spojky jako, jak, čím-tím). Věty, které tyto okolnosti vyjadřují jako výsledek, účinek, se nazývají účinkové (spojky (tak) že, (tak) aby) Věty, které vyjadřují zřetel, se nazývá zřetelové (spojka potud)
Věty příslovečné způsobu způsobu
I. VH
Nakreslil to, jak nejlépe uměl.
II.VV
míry Nakreslil toho, že by tím pokryl celou nástěnku
přirovnávací Stavěl se , jako že mu na tom nezáleží
účinková Pracoval tak, aby to měl hotovo co nejdříve.
Zřetelová Pokud jde o mě, připojím se k prvnímu názoru.
d) Věta příslovečná příčinná (důvodová) – vyjadřuje příčinu (důvod) obsahu věty řídící. Spojovací výrazy : spojky protože, že, poněvadž, jelikož. Šel jsem tam nerad, protože jsme je už znal. I. VH II. VV e) Věta příslovečná účelová – vyjadřuje účel vzhledem k obsahu věty řídící (tj. okolnost, ke které směřuje naše jednání), Spojka aby. I. VH Uděláme všechno, abychom maturitu složili úspěšně. II. VV f) Věta příslovečná podmínková – vyjadřuje podmínku, při které může nastat děj věty řídící. Spojky: jestliže, -li, jestli, když, kdyby. II. VV Jestliže se rozhodnete do zítřka, můžeme v neděli vyrazit. I. VH g) Věta příslovečná přípustková – vyjadřuje přípustku, tj. okolnost, která je v rozporu s obsahem věta řídící. Spojky : ačkoli(v), třebas, třebaže, přestože, i kdyby, i když, ač, byť, jakkoli. II. VH I kdyby trakaře padali, přijdu tam včas. I. VV 7) Složité souvětí podřadné Také věty vedlejší pomáhají vytvářet bohaté struktury složitého souvětí. Základní typy souvětí jsou následující : a) II. VH b) I. VH I. VV III. VV II. VV III. VV IV. VV c) I. VH II. VV + III. VV + IV. VV
