JAK TYTO OSOBNOSTI SPOJUJE DEN 25. 12. SE DOZVÍTE NA STRÁNCE 22
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
V
ÁŽENÍ A MILÍ ČTENÁŘI GÉVÉČKA,
obklopen prokrastiniky začínám si připadat jako tvor psychicky ne zcela v pořádku, pokud začínám psát prosincový úvodník už pátek před třetí adventní nedělí. Co nadělám, když starého psa novým kouskům nenaučím. Poslední měsíc roku s sebou přináší nejen advent, Vánoce a silvestr, tedy čas, kdy vice než jindy myslíme na své blízké, rodinu a přátele. Čas, ve kterém rozesíláme přání vonící po čerstvém jehličí, františcích, purpuře, vánočním doma pečeném cukroví a v neposlední řadě i po rumu. Považujte proto, prosím, i tyto řádky za neumělé, ale o to srdečnější vánoční a silvestrovské přání pro vás pro všechny. Již tradičně otevíráme každé nové Gévéčko rubrikou Blahopřání. Ani toto není výjimkou. Musím ovšem upřesnit, že Kytka, zřejmě nadaný schopností dálkové četby mých myšlenek, reagoval na drobnou výtku směřovanou k jeho osobě nejlepším možným způsobem – zaktivizoval se: viz jeho „lyžařský“ text, stejně jako jeho podnět k náplni naší nové rubriky Klidný KaČer. O té se mi chce věřit, že naše abonenty zaujme nejen svým investigativním zaměřením, ale, a to především, naprosto konkrétním dopadem do našich běžných životů. V Šejkru, který se už u nás zabydlil, se po prvé mezi recenzenty objevuje HH, pravidelně usedající v první řadě sokolovského divadla. K přečtení je nám doporučován Frýbort a Vondruška a PpR pro vás v Šejkru otevírá samoobslužnou kinotvkavárnu. Zkuste nahlédnout. Jako pravidelně vás zajisté osloví rubriky, do kterých své texty dodávají ti dva urostlejší z trojice našich redaktorů – PJŘ a PpR. Prosinec je ovšem také měsícem probíhajících celoročních inventarizací. O jednu takovou se pokouším i v dnešním Konečníku. K rumové vůni ovládající měsíc vánoc má ovšem mnohem blíže vpravdě vědecká studie šéfa Bazárku, kterou její autor nazval Rum je věčný. Rum, byť až na samý závěr, je cítit ze vzpomínky stejného autora na ústavní předvánoční mejdany, dodané včetně poučné archivní fotodokumentace. Jestli se StJ tak činí pod dojmem toho, že text Pegas z Dolan mu tak nějak implicitně poklepává na rameno, či spíše díky tomu, že už také patří mezi Rytíře GV, to nevím. Co však vím stoprocentně je to, že k zákeřné denunciaci svého šéfa zneMěsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
užil i osobu šéfovi nejbližší. Důkazem je text Můj život s grafomanem. A ze stejné strany fouká tentokrát i z dopisu údajného anonyma tetě Iluši a to nemluvím o kulišárně, kterou na mne spáchal spolu s PpR, kdy mne předhodili Oknu do budoucnosti. V souvislosti s těmito excesy začínám vážně uvažovat o nutnosti přivést nejpozději v lednu na svět Morální kodex redaktora GV. V dnešním GV hostuje poprvé svým článkem „Tatíček Sokolov“, kterým chceme pozdravit 70. narozeniny konkurenčního ústavu, opravdový novinářský profesionál pan Jiří Peňas, takto bývalý absolvent onoho konkurenčního ústavu. Děkujeme mu nejen za svolení převzít jeho článek psaný pro Lidové noviny, ale i za to že nám připomenul naše bývalé kolegy, dnes už také vysloužilce, Helenu a Jiřího Míčkovi, které bychom rádi přivítali na některém z budoucích kolportážních posezení v sokolovské Koruně. Úplně na závěr mně dovolte vyslovit jménem celé redakce Gévéčka jedno optimistické přání do roku 2017: Vydržte to s námi i po celý rok 2017, čtěte nás a pište nám. (KčS)
3
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
4
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
CO V GÉVÉČKU Č. 4 NAJDETE? Mrkněte níže na obsah
Bazar opotřebených vzpomínek1, 4 – Vánoce a jiné (Standa Jedlička).............................06 • Rum je vječný (StJ) ............................................................................................................. 06 • Předvánoční den před šedesáti lety (KčS)........................................................................ 09 • Tatíček Sokolov (Peňás a KčS) .................................................................................... 10 • Ústav slaví Vánoce (StJ) ............................................................................................ 13 • Lyžařský výcvik aneb boj o přežití (Milan Karafiát) ....................................................... 14 • Můj život s grafomanem (Jiřina Černíková)................................................................... 15 Šejkr – jemný i ostrý kulturní mix GV1 .........................................................................17 • Emigrant na téma imigrace (KčS) ..................................................................................... 17 • Breviář pozitivní anarchie (KčS).................................................................................. 18 • Listopadová představení v MDK Sokolov (Helena Heráková) ....................................... 19 • O jedné krásné romantické knize (StJ) ....................................................................... 19 • Variace na Erbena (Anonym) ...................................................................................... 20 • Riesův samoobslužný kinotvbar................................................................................. 21 Trocha historie nikoho nezabije1 (Pavel P. Ries) .............................................................22 • 25. 12. ................................................................................................................................. 22 Pegas z Dolan3 (KčS) .......................................................................................................23 Klidný KaČer1 (KčS).........................................................................................................25 Hlášení školního rozhlasu1 (Pavel Janus) ........................................................................28 Glosování1 (Karel Černík) ..................................................................................................30 Máš-li cosi na duši, svěř se tetě Iluši – Zoufalý Karel1 (Ilona Horáčková) .......................31 Klatovské Majči3 (KčS) ....................................................................................................32 Konečník aneb na poslední straně1 (KčS) .....................................................................34 • Restrukturalizace rubrik .................................................................................................... 34 Dárek.......................................................................................................................................... 35 (1)
Stálé rubriky
(2)
Téma měsíce
(3)
Volné téma
(4)
Téma čísla
Tiráž Toto číslo GéVéčka vychází v elektronické podobě 19. 12. 2016 na internetu (http://fotovideo.ries.cz/fotogalerie/mesicnik-gv-2/) a v tento den jsou také abonenti upozorněni e-mailem na elektronické vydání. V tištěné podobě vychází pro členy rodiny a příbuzné 20. prosince 2016 a je rozdáno ve stejný den v restauraci Koruna v Sokolově. Majitel, vydavatel a šéfredaktor: Karel Černík Artdirektor: Pavel P. Ries Hlavní ilustrátorka: Zuzana Onderová Redakční rada: Karel Černík (KčS), Ilona Horáčková (IhP), Pavel Janus (PjŘ), Stanislav Jedlička (StJ), Zuzana Onderová (ZoO), Pavel P. Ries (PpR) Adresa redakce a kontakt: někde v Sokolově,
[email protected]
Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
5
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
BAZÁREK OPOTŘEBENÝCH VZPOMÍNEK St a n d y J e d l i č k y
O
pět jako vždy z donucení, sedám na poslední chvíli ke stroji, abych uvedl prosincový Bazárek. Dle mé původní představy měl obsahovat vzpomínky kolegů na oslavy vánočních svátků vesele konaných každoročně na Ústavu, samozřejmě plus nějaká romantika, sníh, lyže a pod. Jo romantika, ani náhodou. Snad jen já, abych si poklepal na rameno, zatím co si ostatní nad mými šplechty klepou na čelo, nahražuji klišé sněhobílych vánoc vůní otevřené lahve s rumem. Sníh, tak jako téměř vždy, nebude, ale rum je věčný. K vánočním mejdanům se zřejmě nikdo jiný vyjadřovat nechce, mnozí pod průhlednou záminkou, že tam nebyli, že si nic nepamatují. Jen si je dobře prohlédněte na fotodokumentaci, byli tam, pili a veselili se. Jen ta superkorektnost, šířící se jako mor, jim brání. Tak mě zachraňuje jen skvělý Jiřinčin článek a Kytkova úsporná vzpomínka na lyže. Bůh vám to zaplať, já nemohu a šéfredaktor nechce. Co bych ještě o Bazárku v prosinci mohl napsat mi ukradl šéf ve svém editorialu. Tak končím a opovažuji se doufat, že i tentokrát se budete nad Bazárkem bavit.
Rum je věčný
M
ým kamarádem Karlem bývám v poslední době označován za (ne)zřízeného poživatele alkoholu, najmě rumu. Jak tomu však obvykle bývá, skutečnost je značně odlišná. Je ale těžké se podobné pomluvě bránit, jakmile je vypuštěna na veřejnost, najdou se mnozí, ochotni uvěřit jakékoliv zlomyslnosti. A nemá význam přesvědčovat je o nepravdivosti takového tvrzení. Proto v následujícím pojednání seznámím čtenáře se skutečným stavem věci a odtud vyplyne i to, pokud mě někdo někdy spatřil ve společnosti inkriminované lahve s plachetnicí, byl svědkem odborného bádání. Výsledkem mé celoživotní práce v oboru je 180 stránkové pojednání o rumu, ze kterého mohu na stránkách GV uvést pouze stručný výtah. I tak se obávám, že ve společnosti abstinentů, tvořících většinu našeho čtenářstva, nebude o toto téma valný zájem. Člověk by neměl mít žádné zásady, jinak jen sám sebe dostává do potíží. Když vím, že psát můžu jen o tom, co si pamatuji, nebo čemu rozumím, tak jsem v pasti. Vlastně už bych tedy nic psát neměl. Paměť selhává, po každých televizních zprávách nabývám přesvědčení, že už ničemu nerozumím. Tak jsem si vzpomněl na rum. Po jeho požití mi nevadí ani, že nic nechápu, ani že si nic nepamatuji. Bude to výborné téma vědecké práce. Je jen škoda, že přede mnou už o něm napsaly desítky alkoholiků všechno, co se dalo napsat. Ale ne! Něco přece jen nikdo nenapsal, sláva. Nikdo dosud nenapsal studii o té plachetnici zdobící etiketu lahve s Božkovským elixírem. Tak hurá, do toho. Jelikož jsa v zajetí starých zvyků, začínám všeobecným úvodem. HISTORIE
T
uzemský rum začal v Rakousko – Uherské monarchii vyrábět od roku 1832 Sebastian Stroh (Bůh mu za to žehnej). Výrobek je náhražkou třtinového rumu a je vyráběn z domácího potravinářského lihu přidáním rumové tresti, jejíž hlavní složkou je Ethylformiát. Ostatní složky likérky tají. Potravinový líh se destiluje ze zkvašených brambor, nebo cukrové řepy. Pravý rum (Jamajský) se destiluje ze zkvašené cukrové třtiny. Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
FIRMA BOŽKOV (STOCK) V roce 1884 založil Ital Lionello Stock v Terstu (tehdy v Rakousku - Uhersku) likérku. Po konci I. světové války zabrali Terst Italové. Proto Stock roku 1920 koupil likérku v Božkově a přenesl tam výrobu. Provozoval a rozšířil výrobu. V roce 1939 mu ji zabrali Němci, a dostal ji zpět až 1945. Pak mu ji v roce 1948 zabrali komunisté a vrácená byla v roce1990. Později prodána. Jak zřejmo, má vše dobré počátek v naší 6
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
Rakousko - Uherské monarchii. ETIKETY LIKÉRKY BOŽKOV OD POLOVINY MINULÉHO STOLETÍ Položme si nejprve otázku, kde se vzala ona charakteristická plachetnice, zdobící každou láhev. Objevuje se až v šedesátých létech minulého století, do té doby zdobil bílo-oranžovou etiketu jen skromný nápis TUZEMSKÝ RUM 40%, případně vytisknutá jednotná cena. Co asi vedlo k ozdobení láhve dávno nepoužívaným plavidlem, jehož sláva skončila polovinou 19. století nástupem parních strojů? Autor (já) se domnívá, že příčin bylo několik: 1. Četba nevalných románů dala vzklíčit romantickým představám o veselém životě na plavidlech, kde se denně chlastá, pokud se nepřepadávají španělské galeony.
Existuje ale ještě jeden těžko vysvětlitelný fakt. Spodobnění plachetnice je do značné míry naší českou specialitou. Cizozemské, tedy skutečné, rumy dávají na etiketách přednost nápisům, případně vyobrazením pouze význačných osob (například Kapitán Morgan). Tento kult osobnosti se u nás nepěstuje (výjimkou je „Myslivec"). Autor uznává, že ač při práci posilňoval šedé buňky originálním Božkovem, odpovědí na položené otázky se nedobral. HODNOCENÍ KRESEB NA ETIKETÁCH Tady v delším období posledních 60 let pozorujeme vývoj od zcela fantaskních zobrazení, kdy kreslíř umělec, zřejmě po požití 40% nápoje, si hlavu realitou nelámal a mydlil to, jak mu štětec upadl. Klasickým příkladem jsou etikety používané v 60. až 80. létech minulého století. Měni-
2. Neznalost skutečného života námořníků a jejich stravovacích návyků. 3. Po požití obsahu poloviny lahve má člověk dojem, že je na palubě kymácející se lodi. 4. Následky předchozího počínání mívají reálnou podobu mořské nemoci se všemi náležitostmi. Avšak ani autorova osobní snaha projít všemi možnými uvedenými příčinami nevedla k jasné odpovědi. Naopak, po hlubším rozboru je situace stále méně jasná a srozumitelná. Uvedený nápoj nebyl zobrazovanými plavidly nikdy převážen, posádky lodí, ani pasažéři s ním nemohli přijít do styku, natož aby ho konzumovali. Jak jsme již v úvodu konstatovali, jedná se o nápoj zcela odlišný výrobním postupem, surovinami i chutí. Nebudu laskavého čtenáře urážet vysvětlováním, že brambory se od cukrové třtiny výrazně liší. Tento neutajitelný fakt zakrýval výrobce doplněním názvu přídavným jménem, jako například „Tuzemský“, „Vánoční“, „Do čaje“, „Punč“ a podobně. O rum se tedy v žádném případě nejedná. Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
la se pouze barva. Namalovaná plachetnice je kombinací trupu ze 14. - 15. století a oplachtění ze století 17. - 18. Trup lodi je typická koga (karavela), obchodní loď se zvýšenou přední i zadní částí paluby. Tyto tzv. Kastely se používaly pro střelbu lukem, či vrhání oštěpů z převýšení. V pozdější době, které odpovídá oplachtění, nebyly kastely zapotřebí, střelné zbraně je nepotřebují, naopak děla se stěhovala co nejníže k hladině (lepší stabilita). Co se pak oplachtění týká, vrší se chyba na chybu, pod heslem „když blbě, tak pořádně“. Nebudu uvádět všechny chyby, práce by se stala rozsáhle nudnou, neř7
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
ku-li školometskou, ale uznejte sami. Pokud vítr fouká, jak naznačují vimpely (úzké vlajky na vrcholech stěžňů), pak s uvedeným nastavením plachet se loď nepohne. Sestava plachet je rovněž nesmyslná, odpovídá velikosti 2 až 2,5 promile v krvi umělcově. Situace se mírně zlepšuje v následujících desetiletích. Designér opustil umělecké vlnobití, je vidět kormidlo dříve přehlížené, objevují se
stěžni je tak plachta královská, pod ní brámová, ještě níže košová a nejspodnější plachta hlavní. Na čelenu pak nechybí létavka i kosatka.
přední trojúhelníkové plachty (létavka a kosatka), mezi stěžni je vidět lana, provazové žebře a vanty. Ostatní chyby zůstávají zachovány (špatné nastavení plachet, jejich špatný počet a pod.). Navíc se objevuje chyba nová, refování (podkasávání) spodních plachet, což vypadá hezky, ale provádí se při silném, nebo nárazovém větru vždy od shora. Střízlivý kapitán, nebo alespoň kapitán při smyslech, by nenechal kasat hlavní (spodní) plachty, nechce-li riskovat zlomení stěžně. Také čelen (přední vodorovný krátký stěžeň) nevypadá jako rameno jeřábu, nebo zabodnutý oštěp. Obzvláštní technickou lahůdku pak představuje plavidlo na další etiketě ve vedlejším sloupku nahoře. Na pozadí rudé činné sopky vidíme cosi jako dvou stěžňovou šalupu, či brigu. Rakvovitý trup podobný moderním křídlatým lodím „Meteor“ má stěžně v naprosto nesprávných místech a je zoufale slabě oplachtěn. Rozhodně bych z dosahu sopky prchal i za cenu, že věnuju své prostěradlo i spodní prádlo na zvětšení plochy plachet. Doufám, že ten mejdan, který předcházel práci na tomto návrhu stál za to. Realitě podobné zobrazení se na božkovských etiketách objevuje až na konci minulého tisíciletí, kdy ovšem zase začíná boj o název. Plnoplachetník typu řadové lodi má již kompletní sadu plachet, včetně těch nejvyšších. Na každém Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
Není co vytknout. Jen původní hodnota 40% stále chybí. Z moderních etiket je zajímavá ta na další straně, kde se naší plachetnici pokouší zachvátit modré nebezpečí Evropské unie. Tady bych svůj stručný výtah z mé práce ukončil. Samozřejmě, že celou sbírku alespoň poválečných etiket sám nevlastním. Vypomohl jsem si ze sbírky http://www.rum.cz/, jejímuž autorovi 8
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
bych chtěl tímto poděkovat. Bohužel se má sbírka nemůže více rozšiřovat, nejen z důvodu slábnoucí schopnosti jater, ale hlavně proto, že nové etikety nelze z lahví sejmout. V další kapitole mé práce se zabývám i vývo-
jem lahví a jejich zvláštnostmi. Tuto část zde již nemohu publikovat. I tak jsem překročil rozsahem trpělivost čtenářů i šéfredaktora. Jen jako zajímavost uvádím některé kuriozity, aniž bych je chtěl komentovat. Nyní doufám, že každý pochopil, že můj zájem o dané téma je čistě vědecký.
(StJ)
Předvánoční den před šedesáti lety na budějcké průmce
V
ánoce se nezadržitelně blíží a já momentálně nevím, jak jsem u Ježíška zapsán v jeho databázi obdarovávaných. Jistota je jistota, tak si jeden dárek dám sám sobě a tak trošku i vám, čtenářům GV.
Moje vnučky přišly s nápadem, věnovat svému zploditeli k jeho nedávné padesátce fotokalendář zachycující jeho dosavadní životní běh. Při prohrabování fotografiemi jsem v příslušném šupleti objevil fotku, kterou vám předvádím níže. Z její datace vidíte, že to nemám do penze příliš daleko.
P
ředstavuji vám 27 celých a dva poloviční obličeje studentů čtvrtého ročníku oboru výroba rozvod elektrické energie českobudějovické VPŠ strojnické. Na dnešní poměr
Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
počet jistě úctyhodný. Ovšem začínalo nás 42 (tehdy se ještě v maturitních oborech propadalo). Smutně konstatuji, že po téhle zemi nás chodí (pajdá) již jen 13. Tucet kluků (77 a výše) a 1 dáma (78) A pak, že je 13 nešťastné číslo. Osud je navíc spravedlivý – na věčnost se odebralo 50% mužů, stejně jako 50% žen. Pokud si uvědomíte, že fotografie vznikla o velké přestávce poslední vyučovací den před vánočními prázdninami na školním dvoře (bylo tam vidět ze sborovny), můžete ji chápat také jako pokus vyjádřit odpor k zatuchlému školnímu řádu v čase totality. Motýlky, klobouky i bílé rukavice obnošené v násobně opakovaných tanečních hodinách, stejně jako cigarety v ústech těch nejodvážnějších dokazují, že my jsme si ještě prázdnin dokázali vážit a jejich nástup jsme 9
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
důstojně slavili. Jako vždy při takové příležitosti jsme v hodině češtiny pana doktora Linharta rozsvítili svíčky na všech lavicích i vánoční stromek v koutě třídy a celou hodinu zpívali koledy. Ovšem ani vánoční atmosféra nemohla zabránit soudruhu inženýru Kobrovi, aby ho naše přestávková fotografická show nerozběsnila natolik, že se vyřítil ze sborovny na dvůr a nezatknul dva nešťastníky (vidíte, že už tehdy, v polovině padesátých, se kolektivní vina příliš nenosila). Ty pak hnal před sebou, vyzdobené tvrďáky a bí-
lými rukavičkami, jako předmět doličný z pobočky až do hlavní budovy, kde sídlil i ředitel naší alma mater inženýr Jindra. To byl naštěstí pan ředitel, který na rozdíl od soudruha inženýra vnímal pohodový čas vánoční a tak se žádné ukřižování nekonalo. A s Fíkem (individum v tvrďáku v první řadě vlevo, jak vystřižené z americké němé grotesky) se těším na setkání letos v květnu, To bude E4B slavit svoji diamantovou svatbu s naší paní maturitou. KčS- psáno exklusivně pro prosincový Bazárek
Tatíček Sokolov aneb Peňás píše pro GéVéčko
M
usím se přiznat, že titulek, a jistě vás to u GV nepřekvapuje, přehání a dost. Stoprocentně pravdivá jsou prvá tři slova. Poslední čtyři jsou z kuchařky mediálních marketingových tahů: titulek prodává. Jiří Peňás, absolvent sokolovského gymplu maturující jen o rok dříve než tamtéž maturoval můj dnes padesátiletý syn, napsal článek pod titulkem Tatíček Sokolov aneb dávná patka v červnu 2010 (to ještě působil v redakci LN, dnes je redaktorem Týdeníku ECHO). Už z této datace je zřejmé, že ho nemohl psát pro GV, které vzniklo na podzim 2016. Skutečnost je taková, že já jsem na článek shodou náhod narazil v druhém listopadovém týdnu a zaujal mě především díky tomu, že se v něm mihla jména našich bývalých kolegů Heleny a Jiřího Míčkových a mně došlo, že zveřejněním Peňásova textu bychom mohli symbolicky přispět k oslavám 70. let konkurenčního ústavu a potěšit tak naši abonentku Alenu Mládkovou, tak i naši redaktorku Ilonu, která na gymplu odmaturovala pod dívčím jménem Mlejnková o rok dříve než Jirka Peňásů a než přijala umělecký pseudonym Horáčková. Jen pro úplnost dodávám, že jsem si autorův souhlas s použitím jeho textu vyžádal. Souhlasu se mi dostalo s podmínkou, pozdravovat Míčkovi a zaslat výtisk GV. Pane Peňási, děkuji, vše splním. (KčS)
V
rámci tohoto narcisitně-exhibicionictického seriálu muselo nutně jednou dojít na Sokolov. K tomuto uhelně-chemickému městu jsem měl podobný vztah, jako měl Kafka k Mütterchen Praze, tedy Hassliebe, nenávistná láska. Když už jsem s ním neměl nic společného, jen jsem tam raději vždy přestupoval a jel dál do Kraslic, kde žila moje máma. Teď jsem tam byl téměř dva dny a skoro jsem se divil, jak mi to město bylo vlastně milé a příjemné. Ale pozor! Nenarodil jsem se tam, nikdy jsem tam nebydlel, ale prožil jsem tam něco možná důležitějšího: čtyři roky jsem tam dojížděl a chodil na gymnázium. Vždycky ve tři čtvrtě na osm přijížděl takový ten malý osobák na sokolovské nádraží, z něj vylezlo žactvo především kraslické, ale bylo tam i několik žáků z Oloví, tam odtud byla pověstná profesorská dvojice Míčků, on, Jiří, učil matiku a deskriptivu, ona, Helena, chemii a biologii, jakmile vlezli do vlaku, všichni Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
zmlkli a začali se učit, oba byli RNDr. a nosili žluté gumové pláštěnky z NDR a drželi se zaháknuti za malíčky, což bylo předmětem tichého posměchu, první z vlaku také vystupovali, žactvo šlo způsobně za nimi, opatrně našlapovalo, občas udělal někdo, třeba já, v zákrytu necudné gesto a když si je dovolil někdo předejít, tak v předklonu a vždy několikrát uctivě pozdravil, protože byli skutečně obávaní, jejich pohledy způsobovaly žaludeční křeče a myslím, že sem tam někdo při jejich hodinách omdlel. Mě učili oba, myslím, že nade mnou zlomili hůl, u obou jsem to měl stabilně za tři, za což jsem byl vděčný, občas jsem měl pocit, že vidím v očích dr. Jiřího něco jako ironii, říkalo se o něm, že umí starořecky, což tady příliš neuplatnil. Bůhví, jak se cítil a bůhví, kde jim je teď konec, snad ještě žijí, kdyby je někdo znal, ať je pozdravuje. Ano, přecházelo se přes koleje po železné lávce pro pěší, která tam už pár let není, protože nádraží se rekonstruuje a nedávno tam vyhloubili podchod. Ta lávka byla mýtickým místem, dvakrát denně pod ní jezdil vlak „Pařížan“, který skutečně jezdil přes Cheb až do Paříže a já 10
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
jsem snil o tom, že třeba jednou v něm pojedu, což se v těch letech jevilo jako velmi utopické. No a když se žactvo nahrnulo na tu lávku, tak
se tam udělala zácpa, takže ti vzadu nadávali, co to je vepředu za blbce a já jsem skutečně několikrát se dohodl s kámošema, především s mým věrným Petrem Tůmou řečeným Lesníkem, že po vyučování tam vběhneme a budeme lávku blokovat, přičemž já jsme to dělal, abych na sebe upozornil nejhezčí spolužačku ze třídy a myslím, že z celé školy, Máňu Koňaříkovou, která vypadala jako mladá Bardotka a bydlela v Chodově, takže také jezdila vlakem, ale na druhou stranu, a když jsme s Lesníkem (on byl z lesnické rodiny a vždycky se chtěl stát lesníkem, takže se jím nakonec stal) drželi zapříčeni o sebe celý gympl, měl jsem pocit radosti, ovšem až do chvíle, kdy jsem zřetelně uslyšel hlas Máni, která volala: Peňási, ty jsi debil! Okamžitě toho nech… pusť nás, debile! Tak ta lávka už není. Ale on už není ani ten gympl, tedy samozřejmě v Sokolově gymnasium je, ale ne už v téhle
masivní budově na Schönwertu čili Šénvertu čili Pěkné vyhlídce. Za mých let byl nahnědlý a na fasádě bylo oprýskané socrealistické grafity pionýra a nějakého chlapa v pracovním, to už dávno také není. Nemohu o té škole vlastně říct nic špatného. Myslím, že míra buzerace tam byla podstatně menší než to, o čem jsem pak slyšel vyprávět na jiných školách, třeba pražských. Nikdo tam nikomu nezakazoval chodit v džínách a to i pěkně rozedraných (také jaké jiné, když se daly tak špatně sehnat), ba tenisMěsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
ky i bez tkaniček a celé počmárané nápisy Kiss nebo AC DC tam byly akceptovány, někdo nosil vlasy dlouhé do půl zad, třeba jeden student, kterému se říkalo John McEnroe, ten měl háro jako - jako McEnroe v nejlepších letech, a dokonce se našlo i pár nesmělých úprav a la punk. Já jsem ovšem v té době volil vizáž spíš nenápadnou, až pak, tak ve třeťáku jsem si nechal narůst patku, neboť to bylo tehdy progresivní, ostatně na škole existoval kroužek Klubu přátel New Wave, což nevím, jestli někomu něco ještě říká, to byly takové skupiny, které měly spíš krátké vlasy a chodily v saku a úzkých kalhotách a teniskách a tvářily se nad věcí, ne jako ti pitomí hardrockeři, kteří byli pro učňovskou mládež a zaostalejší studenty. A tomu klubu přátel NW, jemuž šéfoval Míra Strádal, který psal surrealistické básně, se podařilo uspořádat někdy v červnu 1982 velkolepý koncert, Vlnovka se to jmenovalo, na sokolovském zimním stadiónu, kde hrály kapely, které tehdy byly absolutní špičkou toho stylu a ještě nebyly znormalizované, to přišlo až za tři čtvrtě roku v březnu 1983 se slavným článkem Nová vlna se starým obsahem, tak tady byly ty kapely ještě pěkně divoké: Abraxas, OK Band a Dvouletá fáma (ta se myslím neukáznila nikdy a přešla raději do poloilegality, pamatuju si dodnes na její „hit“ „Markýz de Sade do lesa jde", od té doby jsem se o markýze začal zajímat). Ale hlavní hvězdou byl ovšem Pražský výběr, to bylo v jeho vrcholném období, Kocáb poskakoval celý v chirurgickém plášti, zpíval texty ve svahilštině, Pavlíček měl přes hlavu punčochu a vlasy měl vyčesané do divošského copu, na bicí hrál Klaudius Kryšpín, který za nedlouho vzal kramle myslím do Austrálie. Nevím, jestli se v té době někde něco tak velkolepého uskutečnilo, já jsem o ničem neslyšel. A protože si myslím, že se o tom málo ví, tak to tady píšu. Bylo to v Sokolově, víte, abyste si nemysleli, že jen politická píseň... Ta patka už také dávno není.
A už také dávno není naše nejoblíbenější hospoda Přístav, který byl na místě, kde je teď ta zelená bouda. Přístav sousedil s hotelem a re11
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
staurací Český dům, což je nyní ta ruina po pravé straně. Byly to dvě zašlé putyky, přičemž Přístav překonával všechny představy dezolátnosti. Byl tam výčep a jedna místnost, kde byly stoly a pár rozvrzaných židlí, v koutě kamna a hromada uhlí, okna věčně vytřískaná, záchod nepoužitelný, čepoval tam chlápek, kterému se říkalo Kostelník, protože chodil pořád v černém, byl zasmušilý, vůbec nemluvil, jen nám nosil poslušně piva, aniž by si dělal starosti s občankou, sedávala tam kromě nás poslední sebranka, Romové tedy cikáni z přilehlé ulice Divadelní, která je a byla sokolovským ghettem, ti se tam občas porvali, ale to patřilo k věci, pak různí potetovanci, ale ti archaičtí, s primitivními kérkami ve tváři nebo na krku místo oprátky, sem tam měl někdo vytetované oční stíny, což si přinesl z kriminálu, hvězdou mezi štamgasty byl jistý Jindra, který měl místo ruky hák a pásku přes oko, pak tam byl jeden, který nosil celý rok na holém těle vypelichaný kožich a pořád jen kašlal a kašlal, určitě měl tuberu a občas se svalil na zem, což nikoho moc nezajímalo. Nic jiného než pivo, rum, fernet a Startky (já jsem tehdy ale nekouřil) tam neměli, my jsme ani nic jiného nechtěli, byli jsme fascinováni těmi typy, občas se někdo rozvyprávěl, to byl samý kriminál a benga, čili policajti, kteří tam ani moc nechodili, protože to byla fakt poslední a nebezpečná štace. Kousek od přístavu tekla a dosud
teče Ohře, to se nezměnilo. Ohře čili Eger je moc pěkná řeka, jestli o tom nevíte, myslím, že od Sokolova, no dobře, od Lokte do Klášterce nad Ohří, kde ji pak přerazí hřbet Nechranická přehrada, se jí, co se týče okolní krajiny, málo která v Čechách vyrovná. Kam se hrabe třeba Lužnice nebo Sázava. Ale tím se tady nechci zdržovat, to jen tak mimochodem. Ještě průčelí toho Českého domu. Nahoře, na rizalitu, jsou zbytky německého nápisu, přečíst se dá jen slovo Hotel a asi Haus. Samozřejmě, že Sokolov čili Falknov tedy Falkenau an der Eger leží v Sudetech a celé to město i s okolím bylo z velké většiny německé, Čechů tu před válkou žilo jen pár, úředníci, četníci, financové, pár učitelů jejich dětí. I ti horníci, za kterými Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
sem jezdila Marie Majerová a Klement Gottwald byli Němci, příkladný proletariát to byl, jejich stranou byla sociální demokracie a hor-
nické odbory tu měly velkou váhu, o čemž svědčí třeba tenhle barák, který je dominantou města a každý se tam někdy aspoň přiopil, protože se tam dosud konají plesy, samozřejmě maturáky, takže i ten můj před šestadvaceti lety. On by si někdo mohl myslet, že je to snad nějaká sorela z padesátých let, ale to se velmi mýlí. Ten monumentální, na růžovo natřený kubus, kterému nikdo neřekne jinak než jako Horňák, je starý už skor devadesát let, postavený byl v letech 1923 až 1924 (stavělo se rychle)
a slavnostně otevřený byl 4. října 1924, financován byl Uhelným fondem (deset procent z výtěžku dolů) a z příspěvků sociálně-demokratické Unie horníků falknovsko-loketského revíru (Union der Bergarbeiter des Falkenauer-Elbobener Reviers). Autorem návrhu byl karlovarský stavitel Rudolf Wels, což byl žák vídeňských klasiků moderny Adolfa Loose a Friedricha Ohmanna, jeden z těch zapomenutých velkých neČechů, kteří přitom tvořili elitu první republiky. Narodil se v roce 1882 v židovsko-česko-německé rodině v Oseku u Rokycan, možná někdo četl pěknou vzpomínkovou knihu Šimona Welse U Bernátů, kterou vydal před lety Viktor Stoilov ve svém Torstu, tak tento Šimon Wels (Wedeles) byl jeho otec. Rudolf Wels, který od třicátých let působil v Praze, byl v roce 1942 s manželkou Idou a synem Martinem internován v Terezíně, pak mizí jeho stopy i celé rodiny v Osvětimi. Jeho asi největší dílo, tedy so12
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
kolovský Bergarbeiterhaus čili Hornický dům (teď se to jmenuje Dům kultury, myslím), zůstalo naštěstí stát, byť se především v jeho vnitřku kdekdo v dalších dobách prasácky vrtal, celá jistě zajímavá vnitřní výzdoba zmizela, snad působila příliš germánsky nebo modernisticky, za mých let už tam byl jen takový ten obludný drek, zaprášená svítidla, omatlaná zábradlí, dlouhé lepenkové bary, umakartové obložení... ale stejně to tam působilo jaksi velmi moderně, prostorově a vzdušně a to jsem nic nevěděl o tom, že existuje cosi jako Loosův Raumplan, který tady jeho žák uplatnil v tak ambiciózní míře, že to nemá v Čechách obdoby. Pár let už je na zdi Welsova pamětní deska, aspoň malá satisfakce. Je v Sokolově v dobré společnosti, neboť vím ještě o dvou památečních cedulích: jedna patří Goetheovi za to, že tu jednou v roce 1822 přespal, a pak Karlu Mayovi, což je myslím jeho jediná deska v Čechách, kam přitom jezdil často a v Děčíně byl jednou i zavřen v šatlavě. Ve Falknově ale
prý sepsal kus románu Vánoce, možná, že dokonce celý, protože May psal jako Schnellzug čili rychlík. Ale já se pořád nedostal k tomu, proč jsem vlastně do Sokolova tentokrát přijel, jenomže to je taková spíš smutná historie. Několik mých dávných kamarádů, kteří v tom kraji zůstali a skunkovsky neprchli jako já, se rozhodlo, že by mohli podniknout cosi, co by jejich městu dalo nějaký další rozměr, co by přece jenom trochu narušilo tu představu provinčního industriálního, ekologicky domrveného maloměsta, kde je nuda, vyhrává Paroubek a jediné, co se po večerech dá dělat, je se opít. Ono to totiž tak úplně není. No a vymysleli festival. Jenomže když se řekne v Sokolově festival, naskočí každému nad třicet festival politické písně, že ano. A tak si řekli, že to bude popřením toho festivalu, že bude sice politický, ale nekonformně politický. První ročník se snad povedl, já tam bohužel nebyl, ale byl jsem tam letos.
T
ady náš přepis Peňásova textu končí, důvody jsou jednak prostorové (rozsah tří stránek má u nás málokterý článek), jednak jeho závěr vyznívá trochu pesimisticky (šlo o realitu roku 2010) a konec konců si ho můžete přečíst, pokud si do vyhledávače zadáte: „Peňas, Tatíček Sokolov aneb Dávná patka“. Autorovi děkujeme, za ochotně poskytnutý copyright a nezapomeňte, že ho můžete číst v Týdeníku ECHO, což vám, abonentům Gévéčka, vřele doporučujeme.
Ústav slaví Vánoce
„D
ej pade“ byl nekompromisní požadavek naší sekretářky. „A proč?“ snažil jsem se vyvléci. „Bude besídka zvláštní školy.“ Hergot, to už zas budou vánoce, nedávno jsme přijeli z brambor. „A není to moc?“ ozvala se má šetrná duše. „Hele, ty to stačíš vypít hravě.“ Na to už mé výmluvy nestačí. Půlka rumu, kofola a bude. A ještě se zadarmo nacpu chlebíčky, krekry a dalšími chuťovkami, které zaplatí naše jinak úplně zbytečná odborová organizace. Jako každý rok z ní vyrazím alespoň část ze svých příspěvků. Tak se už více nebráním a začíná příprava na naše oslavy. Termín je jasný, když se končí v pátek, tak oslava bude o den dřív, kdo by jinak uklidil ten švajneraj a prázdné lahve. Takhle to musíme stihnout uklidit, než začne vyučování posledního dne roku. Tedy „vyučování“, zatím co žáci zbytečně pomalovali tabule slaboduchými veršíky typu: „Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši třídu“ je většina učitelstva, nápadně bledých tváří, zaměstnána bojem s gravitací, kterou hrozí úspěšně překonat jen obsah některých žaludků. Leč vraťme se od následků k vlastní oslavě. Co je potřeba dnešnímu čtenáMěsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
ři předem vysvětlit, oslava se opravdu konala v budově Ústavu. Posloužila některá velká třída, jídelna, nebo velká chodba před ředitelnou. Stačilo přinést dostatek lavic a židlí z nejbližší třídy, pokrýt lavice ubrusy a salon byl připraven. „Jak je to možné, soudruzi?“ zeptal by se malý ďábel. Snadno. Slovo korektnost tou dobou nebylo ještě vynalezeno, natož aby se používalo. Nikomu to nevadilo. A pak, že je dnes všechno lepší. Domácí prostředí umožnilo zábavu, o které se našim ná-
13
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
stupcům ani nezdá. Nejednalo se však o bohapusté opíjení, ale o společenskou zábavu, na
které se s potěšením podílela většina ústavního sboru. Jen si sami vzpomeňte, nebo se podívejte na rozzářené tváře účastníků oslavy na historických snímcích náhodně dochovaných. O hudbu a tím o společenský tanec se staral, obětavě a zdarma, náš discjockey Kája „Šafy“ Šafář, se svou aparaturou a sbírkou hudby. Úvodní zahájení a rozdání dárků (vánočních kolekcí) zajistil odborový šéf Honza Siváň. A tančilo se fest. Tančil dokonce i Ota Novák, který byl (a je) proslulý odporem ke společenskému křepčení a nikdy nebyl na žádném našem plese. Zde však protančil celé večery. Tanec, pití a družné rozhovory přerušovala organizací společenské zábavy kolegyně Popovičová. Zavelela: „A teď všichni do kruhu, budeme si užívat. Nejprve skákejte jako žabičky. Teď jako čáp, po jedné nožičce. Teď páni ponesou dámy...“ a pod. Také na tanec kol židlí, postupně odebíraných došlo, stejně jako na skákání přes provázek. Kdo nestihl včas zmizet, vrátil se do velmi mladých let.
lo ono. Už dopředu jsme vymýšleli co nejnesmyslnější dárky. Oblíbené byly spisy klasiků marx-leninismu, náš kabinet věnoval zdravotnickou Anču, umělohmotnou ženštinu určenou k nácviku masáží (bohužel jen některých). I já jsem patřil k obdarovávaným. Jak na zachovalém fotu vidno, obdržel jsem dva celohlavové plexištíty, na kterých jsem už dopředu měl předmalován úsměv, či zamračení. I bez dárků
jsme se však bavili náramně. Nasmáli jsme se do zásoby, vzájemně se poznávajíc i v jiných situacích. To z nás dělalo kolektiv. Smutné bylo jen, když došlo pití. „Co budeme dělat?“ ptal se Karel. Coby, skočím do kabinetu, ve skříňce máme ještě něco rumu. Nebesa! Stát se to dnes, vyhodili by mě ze školy a já nevím, jak moc bych proto plakal. Celý život jsem si byl jist, že žiju ve špatné době. A teď mi berou i tu jistotu. Veselé vánoce přeju vám všem. (StJ)
Samozřejmě, že vánoce bez dárků, to by neby-
Lyžařský výcvik aneb boj o přežití
K
dysi dávno, před mnoha lety si stoupli chlapci na kopec, zvaný ,,Smolničák“. Upnuli se do vázání prken ze zahnuté švestky. Pak začali sjíždět ,,Krušné“ vrcholky. Rozprchli se do světa, do místa pod Krkonošemi. Jeden z nich si půjčil ski s hoodfildovým perem a sjížděl poskokový terén. Pak přišel povinný školní výcvik v Jánských Lázních Začal jej přecházet smích. Třídění elévů: ,,Ty patříš do jedničky, ty do dvojky, trojky.“ Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
Já tady nebudu! Neutekl svému osudu. Elévové vyjeli na Černou Horu. Sjížděli, padali, jako mátohy vstávali. Jeden bláznivý kantor je po trase ,,táh“ na Sněžku. Pak se vrhali bezhlavě dolů. Ten, který se nejvíc bál se učitelem lyžování stal. Povinný výcvik žáků. Odjezd autobusu do ,,Božího Daru“ Třídění do skupin. ,,Ty patříš do jedničky, ty do dvojky,…“. Vyvolané vzpomínky. Kontrola výstroje. ,,Co máš chlapče na sobě?“ Mám bílé ponožky a pracovní kalhoty. 14
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
Jsem připraven jít lyžovat, stoupnout si a startovat. Kde jsme? U Němec? Za pár hodin Pohraniční stráž, ,,Máte tu utečence, co chtějí západní Německo znát“. Bydlení na podnikové chatě Medard. Noční hlídky, vrzání podlahy, náhlá tvrdá rána. Palanda s těžkým chlapcem na hubeného padla. Krev z ucha, rychlá záchranka. Druhý den: ,,V Ostrově umřel v nemocnici kluk.“ Hlava všech se točila. Snad nám pomůže sněhová víla? Sjezdaři se modlili, běžkaři lítali. Byl slyšet pád kamene a krásný ortel Nééé! Později se parta cvičitelů změnila, přišel pan profesor TV. Namísto Medardu se otevřela ,,Stříbrná“
Bydlení v chatě Nancy. Vše bylo volné jako v brejku tanci.
Třídění do družstev. Tajil se dech. Pěší pochod tam a zpátky Nancy-Stříbrná. Sjezdovka otevřená všem. Kantoři, kteří měli volno se trochu bavili, za ,,žigulem“ ne laně fičeli. Večerní rumová válka. Ráno pak proběhnout běžeckou stopu. Když se pak vraceli. Žáci prý několik babiček na lyžích viděli. Jiná škola, jiný školní svět Stejný výcvik, ale bez sněhu. Bydlení v Božím Daru. Šlapání až nahoru na Klínovec. Trocha sněhu, síla mužstva (i dívek). Když už nic tak turistika. Krásná naučná stezka. Pár kilometrů v bahně, někteří spolukantoři se potáceli až na dně. Tvrdé prokletí. ,,Táhni do pr…. ty, trasére!!!“ Zase jinde Jizerské hory, bydlení horalů, žádné story. 30 minut na Šerák pěšky, zlaté běžky. Trocha sněhu. Cvičiteli! Jsi už postarší Vem si běžky! Lépe než šlapat v potápěčských botách. Skluz na Josefské přehradě, stopy zanechané na magistrále. Zastávka na hrabětické louce. Kdysi dávno, start, „Jizerská 50“, emoce. Byl jsem tam a hezky jsem se potrápil. Milan Karafiát-Kytka
Můj život s grafomanem
P
ři listopadové kolportáži GV Standa zákeřně využil mého poněkud zvláštního stavu, nebojte se, na graviditu bych si ve svém věku netroufla, šlo o stav, který nastal po grogové konzumaci a vymámil na mně příslib článku do vánočního GV. A dokonce drze určil i téma článku. Argumentoval tím, že potřebuje získat krytí před svojí ženou Maruškou pro domácí provozování svých koníčků. Že kdybych napsala, jak já velkoryse toleruji obdobné potřeby svého muže, jak ohromně by mu to pomohlo. Jsem osoba veskrze ochotná pomáhat všem, kdo jsou v úzkých, tak proč nepomoci člověku, kterého mám ráda a kterého si vážím. Na druhou stranu neumím kvalitně lhát a tak mám trochu obavu, aby se díky mému textu Standovi při provozování koníčků nevedlo hůře, než doposud. Vzhledem k tomu, že sliby se mají plnit hlavně o vánocích, se odvážně pustím do práce, ve které jsem absolutním nováčkem a amatérem. Posuzujte prosím výsledek mého snažení shovívavě.
Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
15
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
M
ožná by stačilo říci: „Jak jsme si je vychovaly, takové je máme.“ Ale to by všechna negativa dopadla na naše prošedivělé hlavy a my bychom se prezentovaly jako málo schopné vychovatelky. Což by bylo možné v mém případě označit za profesní selhání velkého rozsahu. Vzpomínám si z doby svých studií, že měla–li být jakákoli práce kladně hodnocena, bylo zapotřebí začít vhodným citátem. Klasici M-L měli přednost. To by dnes ovšem působilo kontraproduktivně, takže budu citovat Jana Wericha: „Z ničeho se nemá dělat věda, ani z vědy ne.“ Natož z nějakého článku pro GV, dodávám já. A když už jsem sem pana Wericha zatáhla, tak bych pro charakteristiku situace (dlouhodobé) v mnou řízené domácnosti a sdílené s grafomanem, volně parafrázovala bonmot z nějaké forbíny: Můj muž (dále jen grafoman) se zabývá našimi vztahy k Číně, Hradu, EU, GV, já pak mám na starosti všechny zbývající provozní záležitosti: úklid, nákupy, stravování, ošacení, údržbu oděvů, etc., etc., prostě pohoda. Před rokem, když jsme prodali auto, došlo k mírnému zlepšení – už se nemusím starat o jeho provozuschopnost a vést si databázi automechaniků. Bylo mně to prezentováno z grafomanovy strany jako opožděný dar ke zlaté svatbě…
Že každé trestní řízení musí být postaveno především na důkazech? No, jak kde, ten z Olomouce by mohl vyprávět. Ale prosím. Máte je mít. Zde snímek části grafomanova běžného listopadového nesvátečního dne: 04:30 – vstává, opouští ložnici a jde do obýváku zapnout wifinu 04:32 – WC + koupelna první (kratší) osobní hygiena 04:35 – obývák: zjišťuje na smartfounu kolik přišlo mailů 04:50 – variantně – obývák – obvykle čte, nyní dočítá Vondruškův Breviář pozitivního anarchisty - ložnice – návrat a pokus o opětovný spánek 07:00 – definitivní budíček (obývák i ložnice) 07:30 – již oblečen, vyráží s hůlkami na ranní kroužení po Bohemce (většinou pět okruhů, tedy 5 km) 08:40 – návrat, zapnuti PC + druhá fáze osobní hygieny – sprchování 08:55 – snídaně (mnou připravená) 09:00 - knihovna – usedá k počítači a sbírá informace pro činnosti, které má v domácnosti na starosti (viz předchozí odstavec), případně ro-
Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
zesílá GV, MGV 11:00 – zajímá se o to, co bude k obědu 11:30 – obědvá (mnou uvařený pokrm) 12:00 – odpočívá, v křesle zprávy v TV 12:20 - obstarávky s pojené s pohybem venku – nejčastěji knihovna, banka (maximálně dvakrát do týdne 13:00 – knihovna, opět u PC tentokrát jako aktivní grafoman vytváří články pro GV, limerickuje, v přestávkách čte 18:00 – odesílá Fíkovi a Fánymu na jih Čech denní dávku limericků 18:15 – večeře (mnou připravená) Ne abyste si udělali mylný závěr, že doba po 18:15 už vylučuje grafomanův pobyt v knihovně. Jak kdy. Závěr je jasný: Umřel by hlady a ve špíně, už dávno, pokud bych o něj nepečovala a neposkytovala mu všestranný servis. Myslím si, že mám dost fantazie, ale představit si grafouše, jako singla, to si tedy nedovedu. A to nemluvím o tom, že poslední dobou zvyšuje svůj tlak na to, že je mojí samozřejmou povinností, abych ho přežila. Při představě, že sám neustále tvrdí, že on nejméně do 105, mě jímá hrůza. To se snad nedá přežít. Byla bych ovšem nerada, aby můj pokus splnit Standovu zakázku, vyzněl stoprocentně negativně. Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůře. Co kdyby grafouš měl koníčky vyžadující pravidelné finanční investice a velké provozní náklady (cesty kolem světa, slézání osmitisícovek, zájezdy na utkání anglické fotbalové ligy), případně se dožadoval obsazení více čtverečných metrů v našem 3+1 třeba k provozování uměleckého kovářství (nereálné, je levej jak šavle). Nemluvě o tom, že někteří starci prý své manželky už nepoznávají, nebo je dokonce fyzicky napadají, jakoby duševní strázně spojené se společným životem dua se sumou společného věku přes 150 let, nestačily samy o sobě. S množstvím namontovaných náhradních dílů (oči, uši, zuby) se grafoušova závislost na mé servisní firmě zvětšuje a je tak nějak poddajnější. Škoda, že až dnes, když nám zbývá už jen nějakých 30 let společné životní pouti. Definitivně končím. Věřím, Stando, že si tě Maruška, pokud si tohle přečte, bude mnohem více vážit a uvědomí si (to už se opakuji), že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůře. Jiřina Černíková
16
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
ŠEJKR JEMNÝ I OSTRÝ KULTURNÍ MIX GV
V
ěříme, že mnozí z vás jste se již stali pravidelnými čtenáři našich sice laických, ale o to upřímnějších recenzí, kterými jistě rozšíříte své kulturní obzory, popřípadě se necháte inspirovat tím, na co se jit podívat do kina, čemu v TV a jakému televiznímu kanálu dát přednost před informacemi z bůhvíjakých kanálů, co přečíst za knihu a s čím se radši vůbec nezahazovat, ať již jde o divadlo, film, výstavu, koncert či literaturu. Přejeme vám hafo těch nejlepších zážitků (kulturních).
Emigrant na téma imigrace...
L
uděk Frýbort, Pod znamením půlměsíce, Marek Belza, Krásná Lípa 2016
Autora znám především z častých článků na Neffově internetovém Neviditelném psu a přiznávám, že s ním ne vždy souhlasím. Na druhé straně mě knihy, které si sám laicky zařazuji do šuplíku politická scifi, vždy zajímaly, ať už šlo o Čapka, Orvella, Huxleyho, nebo o ne tak staré Houellebecqovo Podvolení. K tomu jsem si v dubnu ve svém Glosování poznamenal 2016-04-14 ČTVRTEK 188. Poznal zas děda světa tíhu, proč jen si vybral ke čtení právě tuhle knihu. Jejích 242 stran v Odeonu vyšlo již vloni a její děj politickou fikcí voní. Její hrdina bývá často v lihu. Dočteno, ale těžko se dědovi usíná: 2017 a Francouzi mají za prézu muslima. „Podvolení“ napsal Houellebecq Michel a vypráví, jak profesor ke konverzi na islám přišel. Děda na Konvičku vzpomíná. Frýbort to ve svém románu, který česky vyšel už v loni a já si letos pořídil jeho dotisk, posouvá dále než do roku 2017. První odstavec na záložce ocituji, abychom byli v obraze co nejrychleji: „Autor ví, do čeho se svou knihou pouští, a chce předem odmítnout očekávatelné nařčení z islamofobie. Nejedná se o ideologii, ale o projekci stávajícího trendu ve vývoji západní, resp. eropské civilizace do období let 2049 – 2070. Civilizace, která odvrhla své vlastní kořeny, vůli k obraně ztratila a proklamované hodnoty zbavila jejich hodnoty.“ Prošel jsem s Proutkařem takřka celou Evropu a nejen jí, od listopadu 2049 do října 2070. Počínaje prologem a konče epilogem jsem poctivě
Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
přečetl všech více jak 440 stránek. Nedá se říci, že bych je přímo hltal, ale četlo se mi to dobře. Text rozdělený do čtyř knih se z počáteční černočerné reality první knihy charakterizované už jejím názvem Záplava pozvolna stává optimističtější tak, jak množící se hrdinové nacházejí odvahu k Exodu (druhá kniha), aby ve třetí viděli, že Záplava ustupuje a vše, jak se patří, skočilo vítězstvím dobra nad zlem v Zaslíbené zemi (čtvrtá kniha). Autor mě, staříka a vyznavače Karla Čapka, potěšil i tím, že kapitolu, ve které se nám představují Češi nazval Mloci a neváhal v ní Čapka parafrázovat: „Kdybyste v jednom kuse nečuměli na tu blbou televizi, věděli byste to taky. Mloci jsou tady. Už dlouho, a je jich čím dál víc. Až jich bude víc než nás… Pusťe si zprávy.“ „Mlocí?“ „Přesně. Přečti si Čapka.“ Přerušil řeč, napadlo ho, že ti dva Válku s mloky určitě nečetli, kdoví, jestli vůbec mají zdání, kdo byl Karel Čapek. Jakub Žákovců byl z celého studijního ročníku jediný, kdo ještě četl knížky, dokonce jich měl i doma na poličce nad pohovkou slušnou řádku. Tolik Frýbort. Já jsem optimista a věřím, že vy pořád ještě knihy čtete, dokonce je máte i doma a tak vám Frýborta i kvůli tomu Čapkovi doporučuji… (KčS)
17
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
Liturgická kniha kladného bezvládí 630. Chcete-li vědět, která bije, napište si Ježíškovi o „Breviář pozitivní anarchie.“ Je to skvělé čtení, Vondruška jistě vyvolá pozdvižení. Tolerance, moudrost a nadhled se z knihy přímo lije. Můj další pokus o recenzi, bude doufám už poučenější, protože jsem se konečně přehoupl přes ty dvě sedmičky a mířím nezadržitelně k věku, který mě zařadí mezi plnohodnotné Geronty. O mém postoji k autorovi napovídá limerick, kterým jsem tento text nadepsal i to, že jsem si tuto knihu přál k narozeninám. Protože nezlobím, bylo mé přání splněno.
U
ž to, že nám autor jasně vysvětlí, co ta původem cizí slova v názvu knihy znamenají, není příliš obvyklé. To co získalo mě osobně, abych konfrontoval svůj pohled na svět s názory autora, kterého ctím jako autora rozsáhlých historických epopejí a vtipných a čtivých detektivek zasazených do středověku, bylo i to že se hlásí k V+W. Připomenul mi, že jsem tuhle forbínu slyšel a viděl v divadle ABC na živo v podání W+H. Kniha a jejích 331 stránek je rozdělena do pěti dílů a epilogu. Co díl to esej na dané téma a v každém nám autor připomene, citací z literatury či řadou citátů známých osobností, že už i my sami nejsme až tak moc ona pověstná tabula rasa. První díl –„Dějepis trochu jinak“ začíná již, jak anoncováno výše, zamyšlením Wericha a Horníčka nad časem v dějinách. Díl druhý – „Dějiny versus ideologie“ nám autor připomene Orwellovu Farmu zvířat, aby ve třetí části –„Demokracie versus tyranie“ si k tomu, aby nás přesvědčil o tom, že dějiny se pohybují v cyklech, bere na pomoc Milence a vrahy Vladimíra Párala. Autora, kterého jsem hltal i já v těch mladých šedesátkách. Tehdy jsem nemohl tušit, že Páral byl skvělý prognostik, jak dokazuje závěr Páralova textu: „… a až už to nebude k dívání, naštvou se posléze strašně červení lidé z vnitrozemí Asie, Afriky a Jižní Ameriky, co se v životě nenajedli a vtrhnou…“ V nejrozsáhlejším, takřka 100 stránkovém čtvrtém díle - „Pragmatismus versus naivita“ dokumentuje na pejskovi a kočičce Josefa Čapka a jejich slavném dortu, že systém smíchaný ze všech možných ingrediencí kuchaři, kteří navíc trpí v porovnání se zdravým selským rozumem pomatením rozumu a smyslů, nám může způsobit pěkné bolení Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
a nejen břicha. „Migrační krize“ – tak se jmenuje pátý esej a symbolicky se autor ohání Jaroslavem Haškem Dějinami strany mírného pokroku v mezích zákona, konkrétně pasáží ve které jde o Turky v předvečer sněmovních voleb. Epilog je autorovou obranou proti nařčení z konjukturalismu, když jej tvoří esej „Barbaři už čekají na hranicích“, který Vondruška publikoval již v roce 2007, tedy před devíti lety. Závěrem bych vám rád nabídl některé z citátů, úmyslně bez jmen jejich původců, kterými autor svůj text na správných místech strategicky prokládá. Tady jsou: „Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost“ – „Demokracie má své výhody, ale občas lze dosáhnout více s trochou laskavé diktatury“ – „Civilizace je nekonečné vytváření potřeb, které vůbec nepotřebujeme.“ Já osobně vám přečtení této knihy doporučuji všemi deseti. Řídil jsem se autorovými slovy ze strany 18: „Pokud někdo s mými myšlenkami souhlasí a zajímá ho můj pohled na historii a současnost, ať čte dál. Pokud někdo s mými myšlenkami nesouhlasí, ale je ochotný o mých slovech přemýšlet, ať čte rovněž dál. Pokud však někdo s mými myšlenkami nesouhlasí a nemíní o nich přemýšlet, pouze mi hodlá spílat, ať raději tuto knihu odloží.“ (KčS)
18
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
Listopadová představení v MDK Sokolov
J
sme dlouholetí konzumenti divadelního předplatného v sokolovském divadle a letos jsem se díky té dlouholetosti propracovali až do první divácké řady. Tudíž mám vše z první ruky. Trochu z donucení, trochu z recese se pokusím o svou, v životě první kritiku hry francouzské autorské dvojice Gerard Bitton-Michael Munz: Smím prosit? Opět nás navštívili pražští umělci s jednoduchým provedením hry o normálních starostech a vztazích. Jedná se o dědictví po tetičce a to 1 000 000 Eur, ovšem samozřejmě je tady jeden háček. Dědic, tedy Henry de Sacy, v provedení Jana Révaie, který je v roli vášnivým milovníkem žen, se musí oženit a vydržet v manželství alespoň 1 rok. Což je samozřejmě pro něho cosi nepředstavitelného. Aby dodržel podmínku oženit se, ožení se svým kamarádem, tedy mužem. Toho ztvárnil Karel Zima se zjevným potěšením si v této roli přímo liboval. A v tu chvíli se rozjíždí kolotoč absurdních situací a gagů. Netrvalo dlouho a já jsem se naprosto ztratila ve vztazích a všelikých zápletkách. Výkon čerstvého manžela Karla Zimy mne udržoval v pozornosti. Jeho manželka byla excelentní a suverénní. A nakonec jsem ani nepostřehla, kde nakonec skončil kýžený milion. Snad to postřehli a sdělí mi to ti ze sedmé řady nebo někdo jiný.
P. S.: V posledním Šejkru doporučoval majitel GV návštěvu představení hry Antonína Procházky: „S tvojí dcerou ne!“ v provedení ochotníků sokolovského Divadla bez zákulisí. Šéfredaktora GV jsem poslechla a nelitovala. Sokolovští do toho opět dali všechen herecký um a bylo to hezké představení, plné legrace a zvláštních situací. Navíc jsem se potkala s Fandou Faustem, dokonce s jeho sestrou Hankou, která byla aktérkou představení. Zase jenom vztahy, vztahy, vztahy. Za mě dobrý. Helena Heráková
O jedné krásně romantické knize Navštívíme-li současné knihkupectví, připadáme si jako na rýžovišti zlata na Klondajku. Všude hromady severských detektivek, dobrodružných výprav za poklady a relikviemi a haldy ženských romantických příběhů. Samý písek, jen tu a tam se zableskne kousek drahého kovu. Takovým kouskem je kniha, kterou by neměl přehlédnout žádný romantický muž. Myslím tím samozřejmě romantika techniky počátku dvacátého století, jemuž romantika tohoto druhu vydrží beze změny od pěti do sta let a jehož srdce rozbuší a krevní tlak zdvihne, když uslyší dupot čtyřdobého jedno, či více válce, případně když u chodníku spatří stát „Pan Stroj“. Ta kniha se jmenuje:
ZA OHRADOU SNŮ NEBOLI MOTOROVÉ OPOJENÍ KAMILA LHOTÁKA
J
e to kniha vzpomínek milovníka historické techniky a jejího geniálního malíře. Je to vzpomínání na léta dvacátá až sedmdesátá napsaná tak, že čtenáře ani nenapadne, jaká to byla léta turbulentní a svízelná. Mimo autorových vzpomínek obsahuje i fotodokumentaci, dobové inzeráty a reklamní obrázky, autorovy kresby a útržky z deníků a jako bonbonek ukázky z ručně psaného (a kresleného) motoristického časopisu, který autor vydával v Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
jednom exempláři při gymnazijním studiu, ve věku 13 až 14 let. Motocykly byly jeho vášní a bezmeznou láskou, pro něj to nebyly dopravní prostředky, nebo jen technické výtvory, ale byly to bytosti, se kterými žil. A proto, že je maloval, musel je dokonale poznat a každý obrázek je skutečná podobizna (portrét). Poprvé jsem se s Lhotákovými obrázky seznámil v Branaldově knize „Dědeček automobil“ a 19
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
od té doby je obdivoval a vyhledával. Pro úplnost bych rád uvedl pár jeho myšlenek ilustrujících jeho vztah k motocyklu: „Auto, neauto, opravdovou rozkoš můžete prožít jen v jedné stopě. Motocykl si člověk nemůže oblíbit, tomu se propadá. Ona je to spíše bytost.. Všechny aerovky s nimiž jsem před válkou jezdil, se nemohly vyrovnat jedinému motocyklu“. Mluví mi z duše i ze srdce. Od okamžiku, kdy mě můj otec poprvé v mých šesti letech posadil před sebe na nádrž motocyklu (na sedlo spolujezdce jsem byl moc malý) a jezdil se mnou na výlety i na plochou dráhu v Mariánských láz-
ních, jsem pochopil, že tohle je ono. A když jsem po létech na svém prvním stroji brouzdal po republice i po pobřeží Baltu, pochopil jsem, že není větší vášeň, než sklopit motocykl do zatáčky tak, až se stupačka téměř lehce dotýká silnice a na výjezdu přidat plyn. Pravda, dnes už jen vzpomínám, ale tahle kniha mě lehce vrátila do mladých let. Vám všem, co si uchováváte podobné pocity, knihu moc doporučuji. Jan Králík, který knihu vytvořil na základě rozhovorů a památek, odvedl jako obyčejně skvělé dílo. Knihu vydalo minulý měsíc nakladatelství Paseka. (StJ)
Variace na Erbena
A
tady máte, milí abonenti, jeden „češtinářský bonbónek“ - kdo to sepsal – klobouk dolů, (musel to být velmi dobrý češtinář, asi pedagog!) protože je zachován perfektně Erbenův styl. Přesně to sedne tak jak má, nikde nic nevyčnívá, navíc, ani neschází - verš a rým. Dávám za jedna s hvězdičkou! Málo je takových veršotepců anonymů, kteří by to tak precizně dali. A krom (KčS) toho fakt: absolutně výstižné! A pak že lidová tvořivost vymizela!
POLEDNICE Řehoní se dítko drze, učitelce v bledou líc, ať se jenom úča vzteká, ví, že vlastně nesmí nic! Učitelce v hlavě hučí, chvějí se jí kolena, když tu v umučené lebce bleskne veršík Erbena.
Radši mě si vem! Ty si sbalíš děsné dítko, horší přijdou do školy, a mne za zmizení žáka odbor školství osolí. Mě si vezmi, Polednice, konečně tak najdu klid! Kolegyně potvrdí ti, jak je těžké takhle žít. Ať se kde chce co chce šustne, kdo je vinen ze všech zel? Kdo je volán jako pucflek? Zcela jistě učitel!
„Pojď si proň, ty Polednice, pojď, vem si ho, upíra!“ když tu dveře ztichlé třídy, kostlivý hnát otvírá... Pod plachetkou - však to známe příšera se zjeví tu, dříve rozjívené děti náhle stojí v zákrytu. „Dej sem dítě!“ zaburácí, „volala jsi, tady jsem!" „Volala jsem. Pročpak dítě? Víš co? Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
Když si páťák místo džusu dá pořádný rumu lok, na koho se ukazuje? Zanedbal to PEDAGOG! Když se dívka zfetovaná vrhá z okna jako cvok, v ruce láhev od čikuli... kdo je vinen? PEDAGOG! Když mládenci skotačiví 20
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
vhodí chodce v říční tok, kdopak za to zvěrstvo může? Jen a pouze PEDAGOG! Že děťátko v třetí třídě pohačá si druhý rok, kdopak mu měl IQ zvýšit? Kdo to nezvlád´? PEDAGOG! Tak to vidíš, Polednice, škoda mluvit, hanba klít, proto radši mě si vezmi,
ať mám jednou pro vždy klid.“ Polednice hlavu skloní, slza z oka skane jí. Šeptá: „Nejsem kompetentní, zanech marných nadějí.“ Na pozdrav svým strašným hnátem učitelce zakývá, chápe už, proč pro tu ženu není příliš děsivá…
Riesův samoobslužný kinotvbar zapomenutých perel
K
rubrice Šejkru mám tak nějak osobní vztah, neboť jsem ji spoluzakládal s panem šéfredaktorem. A tak jsem si řekl, že bych si v ní mohl otevřít něco jako kinotvbar, kde bych zavítavším vždy namíchal nějaký ten drink z filmů či TV pořadů, které jaksi upadly nezaslouženě do zapomnění, přestože to jsou vynikající a pozoruhodná díla. Takový pokus jsem již udělal ve 2. čísle tohoto ročníku. Pan šéfredaktor souhlasil i když neopomněl přidat poznámku, že takovou iniciativu samozřejmě vítá, ale ať nepočítám se zvýšeným honorářem, neboť i tak jsem již nejlépe placenou silou v jeho časopisu. Ubezpečil jsem ho, že samozřejmě přicházím s touto podrubrikou zcela nezištně. Kinotvbar je samoobslužný v tom směru, že každé prezentované dílo si budete moci stáhnout z internetu na této adrese: http://www.hellspy.cz/ - stačí, když se zde zaregistrujete a pomocí SMS uhradíte malý poplatek za stažení. Každý stažený film vás přijde na cenu cca 10 Kč, což je úžasné. A nyní pojďme k té perle, která je perlou doslovnou, nesenou v samotném názvu díla.
D
ÍVKA S PERLOU
Velká Británie, Lucembursko, 2003 Kamera: Eduardo Serra Hrají: Scarlett Johansson, Colin Firth, Tom Wilkinson, Judy Parfitt, a další
Myslím, že v předvánočním běsnění, kdy jsme obklopeni příšernou kýčovitostí toho, co většina považuje za kouzlo Vánoc, které se však v této realizaci zcela vytratilo a stalo se cirkusem s blikajícími různobarevnými řetězy LED diod v množství více, než obrovském, by mnohým z vás mohl přijít vhod tento film. Je to nádherná, přenádherná ukázka toho, že umění ve filmu ještě neumřelo a že kameraman je malířem filmového plátna. Pokud je pak v dokonalé symbióze s režisérem, je to prostě výsostný umělecký požitek pro diváka. Tedy vnímavého diváka (ale takových bude zřejmě mezi čtenáři GV většina). Milovníci akčňáků a telenovel, ať se filmu raději vyhnou obloukem. Ti ostatní se můžou procházet obrazy Johanna Vermeera van Delf a hodinu a půl být prostě v polovině 17. století v Delfách. Malíře Vermeera hraje oskarový herec Colin Firth, kterého si mnozí z vás zapamatovali z mladšího snímku Králova řeč, který mu vynesl právě toho Oskara za hlavní roli. Model pro proslulý portrét, jakoby obživlý z plátna, je představován herečkou Scarlett Johansson (neče-
Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
kejte, prosím, v tomto kinotvbaru, že budu dodr-žovat pochybné pravidlo Ústavu pro jazyk český a přechylovat anglická příjmení žen do českého „ová“ - NEBUDU!). Jedná se také o filmovou hvězdu, která drží mnohá vysoká ocenění za své role. Např. za hlavní roli ve filmu ztraceno v překladu. Režisér byl až do realizace tohoto filmu poměrně neznámým tvůrcem především televizních děl. Film Dívka s perlou byl nominován na tři Oskary a dva Zlaté glóby. Na mezinárodním festivalu v San Sebastiánu získal cenu za kameru a cenu CIACE. Poláci film vyhlásili v r. 2005 za nejlepší evropský film roku. Stáhnout do svého PC si jej můžete zde: ttp://1url.cz/BtBk0 a tady si můžete o filmu přečíst další podrobnosti: http://1url.cz/PtBkv.
21
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
TROCHA HISTORIE NIKOHO NEZABIJE Stálá vzdělávací rubrika Pavla P. Riese
Rozhodl jsem se, že vám dám na svátky vánoční oddychnou od historie, i když ji tu do vás vpravuji měsíc co měsíc v dávkách menších, než malých. Obšťastním vás dnes tedy jen jednou stranou, na které si uvedeme, kdo ze známých osobností se narodil ve stejný den jako Ježíšek a přidám ještě jaké významné události se k tomuto dni váží a kdo 25. 12. zemřel. Vybral jsem jen opravdu známá jména a zajímavé události.
25. 12. NAROZENÍ, UDÁLOSTI, ÚMRTÍ Narození 1901 – Milada Horáková, právnička a politička 1921 – Jan Florian, malíř, sochař a restaurátor 1949 – Miluška Voborníková, zpěvačka 1642 – Isaac Newton, anglický fyzik, matematik, astronom a filozof 1878 – Louis Chevrolet, automobilový závodník a spoluzakladatel firmy Chevrolet 1913 − Tony Martin, americký zpěvák a herec 1942 − Barry Goldberg, americký hudebník 1943 − Wilson Fittipaldi, brazilský automobilový závodník, pilot Formule 1 Události 1261 – V kostele svatého Víta na Pražském hradě byl Přemysl Otakar II. spolu se svou manželkou Kunhutou Uherskou korunován českým králem 800 – Papež Lev III. korunoval Karla Velikého římským císařem. Tento titul byl naposledy použit západořímským císařem Romulem Augustem. Úmrtí 1890 – Vincenc Josef Rott, pražský obchodník 1938 – Karel Čapek, spisovatel 1977 – Charles Chaplin, britský komik a filmový tvůrce 1820 – Joseph Fouché, francouzský revoluční politik Podrobnosti o uvedených osobnostech a událostech najdete ve Wikipedii.
**
Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
22
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
PEGAS Z BALKOV U DOLAN vv ookkrreessee K Kllaattoovvsskkéém m
J
ako slušně vychovaný člověk, jsem po napsání tohoto článečku požádal toho ze svých redaktorů, o kterém v textu uvádím určité intimity, zda mně dá souhlas k jeho otištění. Souhlasu se mi obratem dostalo, ovšem s podmínkou otištění redaktorova doslovu. Neprozřetelně jsem totiž, posledním odstavcem textu, dotyčnému lehce poklepal na rameno a on si to vysvětlil jako bůhvíjakou chválu a ihned se ji snaží převést do roviny, která je mu nejbližší – do oblasti materiálních požitků. Dobře ví, že uspět nemůže a tak nabízí své údajné životní motto. Netrpím stihomamem, ale mám osobně určité podezření, že tím chce naznačit moji pozici v řízení práce redakce GV. Pro všechny případy si na něj budu dávat větší pozor.
A
ž donedávna jsem se, nejsa klasicky vzdělán, domníval, že Pégasos, ten okřídlený kůň z řeckého bájesloví, který povstal z těla zabité Medúsy je záležitostí antického bájesloví. Proč by jinak Pallas Athéna
dala ve snu Bellerofónovi zdarma a nezištně zlatou uzdu, aby mu usnadnila osedlání a zkrocení tohoto nezkrotného oře? Z Bellerofóna se stal hrdina. Pozabíjel, co se dalo a často při tom používal Pegasa. Počínaje příšernou Chumáriou, přes (poslouchejte dobře feministky) Amazonky a úskočnou královnu Anteiu vzal dokonce na vyhlídkový let, aby ji potom s Pegasa svrhnul do hlubiny. Jak už se ovšem mocným stává, zpychnul a chtěl na Pegasovi zaletět až do sídla bohů na Olympu. Zeus se ovšem namíchl a milého Bellerofóna srazil k zemi. Od té doby je Pegas ve službách Diových. Občas si ho půjčovali básníci a zaletěli si na něm k Músám pro inspiraci. Proto máme dodnes Pegasa zafixovaného jako básnického oře. Proč to sem tahám, proč opruzuji s antickým bájeslovím vysloužilce, kteří podle totalitní kádrové klasifikace pařili většinou mezi technickou pracující inteligenci? Pochopíte to rychle. Pegasa můžeme odškrtnout, u toho jsme Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
v obraze. Ale co ta druhá polovina titulku? Co nějaké Balkovy? Vydržte! Hned vysvětlím souvislosti. Standu Jedličku znáte (to je takovej ten malej, fousatej fyzikář, co ovládá v Gévéčku rubriku Bazárek). A ten se narodil v Dolanech, kde jeho maminka překvapivě slehla v širém poli již v sedmém měsíci své gravidity o prázdninách v jednačtyřicátém. Jedním slovem nedonošenec, ale dodnes vitální. No a k těm Standovým Dolanům, dnes vesničce střediskové, patří jako jedna z devíti místních části i ves Balkovy. A v Balkovech se vypráví tato pověst, kterou jsem krasopisně opsal ze stran 62 a 63 knihy pana Klimeka s názvem Šumava Podhůří. Poslechněte si ji. V Balkovech prý jednou zůstal zcela nehybně ležet kůň, a protože si u sedláka, kterému patřil, mysleli, že zcepeněl, stáhli ho z kůže. Jenomže v tu chvíli se kůň probral. Obživlého koně jim bylo líto, a tak se rozhodli, že na něj kůži zase navléknou. Šlo to však ztuha, a tak selku napadlo, že nejlepší bude staženého koně namazat sádlem, aby po něm navlékaná kůže lépe klouzala a nedrhla a dala se tak lépe natáhnout. Jiné sádlo ale zrovna u sedláka ani jinde v Balkovech neměli, než husí. Pro tak důležitou věci jim ho ale líto nebylo. Kůži se pak na namazaného koně opravdu podařilo natáhnout. Jenomže jak byl kůň pod kůží namazaný husím sádlem, začal obrůstat husím peřím. Pak mu narostla i křídla a když s nimi zamával a zjistil, že může létat, uletěl ze dvora a namířil si to ke Švihovu. Tam už ovšem, nezvyklý letu, začal být unavený, a tak se snesl na skálu, kde pochvíli snesl vejce. Za odlétajícím koněm vyběhlo z Balkov půl vsi. Sedlák si nechtěl nechat koně uletět a tak přes Dolany ke Švihovu běželi rychle a uviděli, co se stalo. Odpočatý kůň se však po snesení vejce znovu vznesl a pronásledovatelé ho posléze ztratili z dohledu. 23
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
A teď k jádru pudla. Konečně jsem pochopil, že některý ze Standových předků, se honu na Pegasa také zúčastnil a zřejmě z něj vymámil slib, že bude v budoucnosti sloužit jeho potomkům, pokud bude některý z nich potřebovat zaletět k Músam. O tom, že šlo o pošumavskou variantu antického Pegasa snad nikdo z vás nepochybuje. A tady je mé vysvětlení toho, proč se Standovi tak velmi literárně daří. Pegas je Pegas. Kdo z nás na to má, řečeno s Paroubkem. Omlouvám se za své dřívější nepříliš vtipné narážky na to, že si snad Standa vedl deníček, ze kterého teď čerpá ve svých literárních skvostech. Na druhé straně si jako šéfredaktor musím gratulovat k tomu, že v mé redakci je člověk, který má takové kontakty a umí si Pegasa osedlat. KčS
V
článku jmenovaný redaktor by čtenáře rád upozornil, že uvedená chvála, na jeho hlavu nanesená, je laciným pokusem šéfa vyhnout se požadovanému zvýšení platu a odměn. Není tajemstvím, že plat redaktorů GV nedosahuje ani desetiny odměn pisálků plátků, jako je Zahrádkář, Rybářství a o Právu už ani nemluvě. Co se vlastní kvality popisovaného týká, tu nej-
Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
lépe vystihuje jeho životní motto: „Nemám potřebné schopnosti, neumím to, ale moc mě to baví.“ (StJ)
24
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
KLIDNÝ KaČer Pokud čtete tuto rubriku poprvé, seznamte se prosím s posledním odstavcem dnešního Konečníku!
T
aké vás, jistě klidného a distinguovaného čtenáře,vytočí až k nepříčetnosti, když zjistíte, že noviny, které máte právě otevřené, zveřejní to, o čem se později dozvíte, že to byla KACHNA? Mě tedy ano. Ovšem ne proto, že lžou, na to jsem si už dávno zvykl. To co se mne osobně dotýká, je ta KACHNA. Proč KACHNA, proč ne třeba slon, mravenec, delfín, či nějaký jiný hmyz? Jak k tomu my kachny přijdeme?! Co je mi platné, že vím jak to vzniklo, že N. T. (čteno enté) znamená v němčině kachnu, přestože to zkracuje non tester, tedy neověřeno. To mě má uklidnit? Já vám ukážu, co my kachny dokážeme, budete se divit. A budu vám to ukazovat se svým příslovečným klidem právě v této rubrice. A je mně úplně jedno, že pan ministr vnitra se chystá spustit od nového roku jakýsi pofidérní odbor obsazený dvaceti policajty, kteří budou určovat co je a co není dezinformace, co máme a co nemáme číst. A protože s vámi chci jednat na rovinu, jinak to ani neumím, začnu tím, že vám předestřu, s kterými pojmy z literární teorie se v rubrice budete setkávat. Bude to v první řadě mystifikace (= úmyslné oklamání někoho, předstírání něčeho, šíření nepravdivé zprávy k oklamání), dále perzifláž (= posměšné napodobení, zesměšnění), nevyhnu se ani apokryfu (= nepravý, podvržený spis). Můj slovník bude šetřit eufemismy (= nahrazení výrazu drsného nebo budícího nepříjemné představy výrazem jemnějším). Za to si užijete ironie a sarkasmu (= používá slov, která jsou přímým významem sice kladná, ba příjemná, ale v kontextu značí pravý opak, jízlivost, kousavost, bodavý výsměšek). Od samého začátku tedy víte, s čím budete mít tu čest, bude jen na vás, jak se s tím vyrovnáte. Nemám o vás ovšem obavy. Vždyť GÉVÉČKO je určeno a exkluzivně dodáváno jen a pouze intelektuální elitě Ústavu. Jsem přesvědčen i o tom, že abonenti GV jsou dostatečně soudní, aby pochopili, že podávat na GV trestní oznámení a domáhat se náhrady za domnělou společenskou újmu, by bylo zbytečným plýtváním energií, které by mohlo, zvláště v pokročilejším věku, přivodit i kolaps nejen organismu, ale vážně narušit i pracně vybudovanou stabilitu bankovního konta. Nezastírám, že vznik této rubriky byl inspirován podobnou rubrikou (Divoká kachna) týdeníku Reflex. Ovšem adjektivum divoká v názvu rubriky se mně zdá velmi hyperbolizované, a proto reaguji u naší rubriky nejen adjektivem klidný (o ironii byla řeč výše), ale i změnou jádra názvu rubriky na maskulinní. A nejen tato formální změna symboliky v názvu rubriky bude tím, co nás od barevného týdeníku s originálními toulkami dozajista odliší. My se, nevyzbrojeni ani miligramem autocenzury, budeme odvážně vrhat na dřeň těch nejzávažnějších společenských problémů, o kterých se mediální mainstream bojí i jen zmínit. Pulitzer nás jistě nemine. A když ne on, tak alespoň domácí Peroutka (to je cena, ne ten článek vlevo dole, co ho hledá Pasáček). Navíc se pro vaši dokonalou orientaci v tématu pokusíme, plni investigace, uzavírat rubriku papalášskými reakcemi na otištěné texty.
Valachová přidává ke kariérnímu řádu pro pedagogy další dva stupně aneb atestace se blíží, kdekdo se k ní tiše plíží
T
oto téma pro vás otevřel Milan Karafiát řečený Kytka, když do redakce zaslal vybrané kapitoly ze Šauerovy Pedagogiky vydané 1897. Kytka, dva roky před sedmdesátkou, nechce být vzdělanostní zátkou. A že Valachovou miluje, tak inkluzi a kariérní řád studuje. Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
Na úniky z otevřených trestních spisů jsme si již zvykli. A je jedno, kdo je „pouští“, jestli cajti, prokurátoři či advokáti. Kvalitní médium se dnes bez nich neobejde, pokud nechce vypadat jako málo investigativní. Nám se podařilo hecknout kabinet paní ministryně a propašovat štěnici do Strakovky a vy tak máte, jako úplně první, možnost se seznámit s rozšířením kariérního řádu o další dva stupně. 25
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
Cílem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy je zavést kariérní systém, který podpoří celoživotní profesní rozvoj učitelů a propojí ho se systémem odměňování. Dle Programového prohlášení vlády připravilo MŠMT návrh novely zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, v platném znění, pro jednání vlády. Základem nového kariérního systému pro učitele se stane pětistupňový standard učitele, který je postaven na profesních kompetencích učitele a jejich gradaci směrem k rostoucí kvalitě práce učitele. Standard je navržen jako nástroj pro dosahování, udržování a zvyšování kvality práce učitele a postihuje i rozsah působení učitele ve škole. Navrhovaný standard má tři oblasti • Oblast osobního profesního rozvoje (dříve Učitel a jeho profesní Já). • Oblast vlastní pedagogické činnosti (dříve Učitel a jeho žáci). • Oblast spolupráce a podílu na rozvoji školy (dříve Učitel a jeho okolí).
Třetí kariérní stupeň (KS3) KS3 je určen učitelům na KS2, kteří: • splňují požadavek určité délky pedagogické praxe (navrženo celkem 10 let), • podávají dlouhodobě nadstandardní výkon odpovídající popisu profesních kompetencí ve standardu učitele pro KS3 (zejména vyšší kvalita práce s dětmi, žáky a studenty) a odvádějí větší rozsah práce pro zaměstnavatele – jsou zejména oporou svým kolegům, metodicky je vedou atd., projdou úspěšně atestačním řízením pro KS3. Označení učitele: modrá páska šíře 10 cm s nápisem NADUČITEL (font arial, velikost 40 v černé barvě) nošená na levém nadloktí.
•
Čtvrtý kariérní stupeň (KS4) KS4 je určen učitelům na KS3, kteří: • splňují požadavek určité délky pedagogické praxe (navrženo celkem 50 let),
•
První kariérní stupeň (KS1) Každý začínající učitel, ať se jedná o čerstvého absolventa školy vzdělávající učitele, nebo učitele přicházejícího z odborné praxe, zahájí adaptační období, které trvá 2 roky, a je zařazen do prvního kariérního stupně. • Cílem dvouletého období, v němž učitel setrvá na KS1, je adaptace učitele na podmínky praxe a přizpůsobení poznatků nabytých v pregraduální přípravě potřebám školy. Označení učitele: žlutá páska šíře 10 cm s nápisem PODUČITEL (font arial, velikost 40 v černé barvě) nošená na levém nadloktí.
•
Druhý kariérní stupeň (KS2) KS2 je určen učitelům na KS1, kteří: • splňují požadavek absolvování adaptačního období v délce 2 let, • podávají standardní výkon odpovídající popisu profesních kompetencí ve standardu učitele pro KS2, • projdou úspěšně atestačním řízením pro KS2. Označení učitele: zelená páska šíře 10 cm s nápisem UČITEL (font arial, velikost 40 v černé barvě) nošená na levém nadloktí. Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
podávají dlouhodobě nadstandardní výkon odpovídající popisu profesních kompetencí ve standardu učitele pro KS3 (zejména vyšší kvalita práce s dětmi, žáky a studenty) a dokáží udržet křídu a moč alespoň po dobu jedné vyučovací hodiny, k tomu odvádějí větší rozsah práce pro zaměstnavatele – jsou zejména oporou svým kolegům, metodicky je vedou, sexuálně a jinak je neobtěžují,
neprošli úspěšně atestačním řízením pro stupeň KS2 a KS3 a přesto vyučují a vyučují. Označení učitele: červený páska šíře 10 cm s nápisem SUPERUČITEL (font arial, velikost 40 v bílé barvě) nošená na čele.
•
Pátý kariérní stupeň (KS5) KS5 je určen učitelům vysloužilcům mimo KS1, 2, 3 a 4, kteří: • se dožili věku 80 let a stále jsou svéprávní a jejich starobní důchod je nižší než 1000 euro a alespoň jednou volili v parlamentních volbách stranu paní ministryně, • sice jen s obtížemi udrží křídu a moč, ale podávají dlouhodobě nadstandardní výkon odpovídající popisu profesních kompetencí pro externího dopisovatele pedagogicky odborně zaměřených měsíčníků (především GV). 26
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
o průměru 80 cm s černou stuhou a zlatým nebo stříbrným nápisem Vzpomínáme, dodávaný pozůstalým vždy v den nedožitých narozenin.
Označení učitele: bílá šerpa šíře 20 cm s nápisem HYPERUČITEL (font arial, velikost 40 v černé barvě) nošená přes prsa od pravého ramene k levému boku. Dědičně: (do úmrtí posledního přímého příbuzného) nárok na vavřínový věnec
Ministryně Valachová dementuje zprávu Klidného KaČera
Ano, přiznávám únik informací z mého resortu. Původně bylo kariérních stupňů opravdu pět.
Kategoricky ale odmítám, že by dva poslední KS, byly navrženy ve znění, jaké uvádí KaČer v GéVéčku! Šerpa označující učitele 5. stupně neměla jít od pravého ramene k levému boku, ale návrh hovořil o šerpě jdoucí od levého ramene k pravému boku.
Jest-li nemluvím pravdu, ať se na místě propadnu nebo zkamením, jako kolega Komenský za mnou!
**
Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
27
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
HLÁŠENÍ ŠKOLNÍHO ROZHLASU
aneb „kdo chce vidět Idiota, ať se dostaví do ředitelny“ S Svvěěttllaa kkaam m ssee ppooddíívváám m
T
o je asi těmi Vánočními svátky a všudypřítomnou atmosférou. I škola, a vše co s ní souvisí, svítí. Posuďte sami. Ráno ve 4:35 blikne poziční světlo kamery u vchodu, když se pokouší vrátní svým klíčem otevřít vchod. Je první, má čas. Jakmile dveře povolí ze sepjetí bezpečnostních magnetů, pak už je to boj o čas. Vánoce ne Vánoce. Rychle rozsvítit klávesnici jako všude přítomný smrček. Červená špatně, zelená dobře. Pak jedním světlem za druhým razit cestu k cíli. Tam explozí jističů a přístrojů rozzářit betonový korpus ohňostrojem světla. Nechat plazit barevné paprsky po bílí fasádě a čekat, kdo první uvidí tu rozehranou hru stínů. Každý si pak rozžne kousek toho svého místa, kterého si hledí a hlídá.
Postupně se budovy probouzí a okna otevírají svá víčka za povelů žárovek. Postupně se osvěcují i učebny, když od stromečků vedoucí kabely schovají kontakty vidlic do zásuvek. Tady. Tam. Vedle, i o patro níž už to zase po roce bliká. Atmosféra je standardně jiná. Se světlem přichází i smíření. Tu s neochotou a očekáváním něčeho důležitého. Tu s něčím vyšším, co převyšuje pravidla, směrnice i zdvižené ukazováčky těch, co tak činit mohou. Světla je najednou více i v očích. Prvním plamenem na adventních věncích se nastartují emoce těch tradičně pozitivních a vnímavých, postupně chřadnou i ti otrlí. Snad i Ti, kteří mohou mít pod oblečením drsnější tetování. Světla jsou vůbec magickým faktorem. Jak často vzpomínáme na naše školní aktivity, kdy jako služba (hlídka) jsme museli u vypínačů hlídat každý kilowatt. Kilowatt ke kilowattu, a máme tu megawattu. Když bude megawatt více, ochráníme naše plíce. Tak nějak jsme to měli. A asi mi z toho něco zůstalo. Chodím a zhasínám. I když to necítím
Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
zrovna jako to nejdůležitější. Teď ale moc ne. Začíná chybět sluníčko a tak se snažíme tělo ošidit zářivkami. Každý se snažíme, seč můžeme. Doma to sleduji v teple. Jak kdo kde přisvicuje. Všude kolem to poblikává jako na silvestrovském Champs Elissés. Vůkol bílé a modré žárovičky, zelené lampičky, žluté bludičky. Světla mají moc i symboliku. Vítají děti každé ráno. Dospělé nutí platit složenky. Včera jsem viděl rozsvěcovat svíce na pohřbu svého kolegy. I takové jsou záblesky světla. Slzy ty plameny trochu rozmazávaly a tak byl ten pohled trochu jiný než obvykle. Promiň Jardo. Ne každé slzy umí to světlo lámat do barev pestře příjemných a teplých. A co svíčky a škola? Advent a hasiči? … ani nedomýšlet. Prosinec byl ve znamení hasičů a jejich kontroly ve škole. Ti zkušení a trpěliví mi rozumí. Ostře sledované byly dveře, nástěnky, tabulky a cedulky. Papíry, papíry, papíry. A taky turnikety a zabezpečení. Dokonce jsme museli ve čtvrtek uměle na pokyn inspektujících hasičů vyvolat poplach, aby bylo vidět, že hořet klidně může, protože je to v pořádku. Snad to nebude tak horké a klid necháme i zásahu. Stačí, když musíme světla rozsvěcovat v noci, minimálně jednou týdně, když nás vyzvou bezpečnostní čidla ke kontrolní obhlídce. Každý týden je to stejná rozcvička. Odemknout, odkódovat zbytek. Zkontrolovat s policií za zády. Ujistit se spíše dvakrát. Zakódovat a zhasnout světla. Pak i ty doma a dohnat spánek. Vždyť ranní rozsvícení nebude daleko. Ať máte Vaše světla rozsvícená o Vánocích, třeba i s pomocí prosvícené hvězdné oblohy. Ať vidíte alespoň dvakrát vánoční kometu. U aparátu byl Pavel Janus (PjŘ) PF 2017
28
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
GLOSOVÁNÍ
vybraných událostí pomocí Černíkova publicistického limeriku
Ještě před prosincovou uzávěrkou GV jsem kolegům v redakční radě nabídnul, že v prosinci, nebo nejpozději v lednu, bych rád ukončil svoji rubriku Glosování. V prosinci ji jako aktuální dárek pro kolegyně může nahradit Polednice (není třeba hned myslet na Karla Jaromíra), pokud ji artdirektor nevmáčkne jinam. Pro ten případ jsem pro vás vybral limericky napsané začátkem tohoto týdne a tím definitivně skončit.Pokud si někdo ovšem nedokáže svůj další intelektuální život bez mých glos představit, stačí písknout a já mu je budu denně v 18:00 zasílat na jeho mailovou adresu, jako to již řadu let dělám u svých bývalých spolužáků z budějcké průmky. Na závěr snad upozornění – za rok vyprodukuji přes 700 limericků – to abyste věděli, do čeho jdete.
Sokolov Prosincové glosování 2016 670. Neziskovka „Slovo 21“ má 14 zaměstnanců a dle její výroční zprávy za rok 2015 měla v onom roce výdaje 19 737 174 Kč a příjmy 19 742 493 Kč. Jenom mzdové náklady činily 5 569 534 Kč. Rozpočítáme-li je mezi těch 14 lidí rovným dílem, pak každý z tohoto „neziskového“ týmu pobral měsíc co měsíc 33 152 Kč. Naprostou většinu příjmů téhle „neziskovky“, konkrétně 17 558 658 Kč, pak tvořily granty od státních institucí a Evropské unie. Jinými slovy zaplatili jsme to my, daňoví poplatníci.
Děda neziskovku stvoří z Gévéčka, prachy zajištěny – tečka! O granty zažádá, prachy se hrnou – paráda! Z plátce daní uděláme blbečka! 671. Přesto zbývá Ludvíkovi ještě osm náměstků, každý s platem 80 tisíc měsíčně a s ročními odměnami 200 tisíc. Takový je jeden z důsledků zákona o státní službě v podobě, jak ji zavedla současná vláda.
Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůře. Svatý Ludvík z Motola bojuje proti téhle stvůře. On snad neví, že státní služba je všech byrokratů tužba?! Co nadělá proti zákonem posvěcené struktuře. 672.
Obskurnost poměrů nastolených zákonem o státní službě ilustruje jeden detail z Ludvíkova úřadu. Nový ministr nepropustil náměstky, ale náměstkyně, které se jmenují Lenka Ptáčková Melicharová a Lenka Taie Kolaříková. I když patří do kategorie odborných náměstků, ani jedna z nich ve zdravotnictví do roku 2015 nepracovala, ale obě se na ministerstvo dostaly se stranickým krytím, konkrétně lidovců a sociálních demokratů.Jako politická náměstkyně zůstala Ludvíkovi ještě Lenka Teska Arnoštová a jako místopředsedkyně ČSSD také zůstane.
Pozdvihněme sklenky, připijme na Lenky! Teď už konečně tušíme, komu za své zdraví vděčíme. Nejsou to Lenky, ale rumu sklenky! Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
29
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
673.
Těžko uvěřitelný příběh o falešné ambasádě, která léta bez povšimnutí čehokoliv nekalého působila v africké Ghaně, zveřejnila o víkendu agentura Reuters. Případ je však o to zajímavější, že falešná ambasáda vydávala platná americká víza.
Nebýt Ghana trochu z ruky, navštívil bych tyhle kluky. A že nejsem lempl, do pasu chtěl štempl. A platil bych z Jablonce šmuky. 2016-12-06 ÚTERÝ 674. Chebu už nic nebrání, aby od ministerstva dopravy získal do svého majetku letiště. Evropská komise dala zelenou bezúplatnému převodu přistávací a pojezdové plochy. Na stanovisko, zda to není nedovolená podpora, čekaly obě strany několik měsíců.
Dejme všichni na modlení, ať jsme zas stát suverénní! Nač máme svá ministerstva, když dopustíme tahle zvěrstva. Kdo na Brusel zuby cení? 675. Český prezident Miloš Zeman dostal od nového amerického prezidenta Donalda Trumpa pozvání do Bílého domu. V úterý spolu telefonicky hovořili. „Donald Trump v rozhovoru ocenil skutečnost, že prezident republiky byl jediným evropským prezidentem, který ho veřejně podpořil ještě před listopadovými volbami v USA,“
Kdekdo na to jenom čumí, jak to Miloš válet umí. Až sem Doník pošle Ivanku, přestanou dragounské jízdy na tanku. Jen v ČT zatím nadšení vydatně tlumí. 691. Kuba hodlá svůj vysoký dluh vůči Česku splácet neobvyklým způsobem - dodávkami svého slavného rumu. Kuba dluží z časů Československa téměř sedm miliard korun. Pokud Česko nabídku přijme, bude mít zásobu rumu na sto let, napsal server BBC.
No to je dost, proč čekali, až Fidel odejde na věčnost? Pátek a radostná zpráva konečně, hlavně Standa se raduje až nebezpečně. Rumu není nikdy dost! Rum je alkohol a ten prý škodí a jak to v Čechách chodí, tak zákonem ho zakážeme a lidi pěkně nasereme Kdo ty poslance na špagátě vodí?
**
Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
30
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
MÁŠ-LI COSI NA DUŠI, SVĚŘ SE TETĚ ILUŠI ANEB EET NEBO DDT
P
amatujete? Dopisy pro Sally… Máš-li cosi na duši, svěř se strýci Artuši… Dopisy čtenářů… či přelomové Volejte řediteli… Tisk je nejstarší hromadně sdělovací prostředek, nebo-li médium, a na rozdíl od některých mladších, jakým je třeba film, umožňuje zpětnou vazbu… Nebo-li, můžete mu nadávat, lát, spílat… a on se může pokoušet bránit, nebo ho můžete chválit a on si může tahat tričko… I naše zcela mimořádné médium GV hodlá možnosti zpětné vazby využít a reagovat na vaše podněty, přání, poděkování, žádosti o dementi či pohrůžky soudním řízením…
Redakci GéVéčka, k rukám tety Iluše Vážená redakce, píšu vám ve stavu zoufalství a bezmoci. Žijeme s manželkou vcelku klidný společný život již mnoho let. Až do 1. prosince letošního roku… Od časného rána tohoto dne se z mého života stává peklo… Ve 4 hodiny ráno jsem šel jako obvykle na WC, prkénko i mísa byly jako vždy čistě umyté, na to si manželka potrpí, na okraji ovšem bylo cosi přilepené izolepou… Účtenka za použití a následné vyčištění! Totéž mě čekalo vedle v koupelně – jedna na umyvadle, druhá na vaně… S pocitem bláznivého snu jsem znovu ulehl a dospal k východu slunce… Probudila mě vůně ranní melty a napečených rohlíků. Uf, něco se mi zdálo, vše je, jak má být! Sáhl jsem ke skříni a ejhle! Na každé košili připravená další účtenka! Totéž v zásuvce s trenýrkami a ponožkami… Hledám ženu, jdu za vůní do kuchyně a tam jsem je našel OBĚ! Moji ženu Jiřinku a úplně novou registrační pokladnu! Žena tiskla účtenky a hned mi podala jednu za meltu a druhou za rohlík! Kdo mě zachrání? Váš zoufalý Karel Milý zoufalý Karle, Vaše situace není jednoduchá, na straně vaší manželky je Zákon 112/2016 Sb. o evidenci tržeb. V plném znění: EVIDOVANOU TRŽBOU JE JAKÁKOLI PLATBA, která není ojedinělá, a je uskutečněna prostřednictvím a. hotovosti (mince a bankovky, lhostejno, zda jsou české či zahraniční), b. bezhotovostního převodu peněžních prostředků, k němuž dává příkaz plátce prostřednictvím příjemce, kterým je poplatník, který má tržbu evidovat (typicky při platbě kartou), c. šeku, směnky nebo d. jiných forem, které jsou stranami vnímány jako prostředek placení mající charakter obdobný zmíněným prostředkům placení (např. stravenky, poukazy apod.) Evidentně tedy služby poskytované Vám manželkou Jiřinou nejsou ojedinělé a jsou hrazeny bezhotovostním převodem na účet či jinými formami, které Vaše žena považuje za prostředek placení. Její jednání je tak zcela v souladu s platným zákonem. Nezbývá Vám než trpět a vyčkat… Do Nového roku, do voleb… Třeba pak bude stačit plechovka DDT, třeba v kůlně. Vaše teta Iluše
Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
31
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
TŘI KLATOVSKÉ MAJČI
A AN NE EB B ZZE EV VZZP PO OM MÍÍN NE EK KP PO OD DU UČ ČIITTE ELLO OV VÝ ÝC CH H
D
nes je děda starý sklerotik, bývaly doby, kdy byl mladý platonik. Cítí, že se zvolna blíží konec a tak než zazní zvonec…,
Doba je těžká, talentu málo a tak jsem se rozhodl, že počet řádek navýším tím způsobem, že okopíruji to, co jsem dříve napsal a zveřejnil na webových stránkách naší skvělé třídy maturující na budějovické strojárně léta páně 1957, když jsem vzpomínal na svůj nedostižitelný učitelský vzor, našeho bývalého třídního Vlastu Trčku. Takže pozor. Přecházíme přes oslí můstek s pomocí následujícího textu: Předpokládám, že se Vlastík Trčka nějakým záhadným způsobem dozvěděl, že jsem se stal učitelem elektrotechniky na klatovské strojárně a ihned druhý den emigroval do Rakous. I já se dnes divím, kde se ve mně vzala ta drzost po všech těch jeho poznámkách na kvalitu mých elektrotechnických vědomostí. A že to byly poznámky nejen sršící ironií, ale veskrze zobrazující danou realitu. Ale na druhou stranu se musím pochlubit, že i když ta elektrotechnika nic moc, tak mě Vlasta naučil alespoň té ironii. Posuďte sami. Jaro, dívkám se zapalují lýtka, nosí se minisukně a já ve druhém járu v elektrotechnice vyučuji světelné zdroje. Začínáme žárovkou. V šedesátých ještě bez členství v EU, takže nic nelegálního. Vysvětlím princip, vzpomenu Edisona a chystám se nadiktovat to nejdůležitější do sešitu. A co vidím, mé roztomilé studentky sice píší, ale na první pohled je jasné, že žárovka je zrovna nebere. A tak plynule pokračuji v diktátu: „… baňka žárovky je dřevěná…“, pořád píší, jen kluci se na mě nechápavě dívají a tak pokračuji: „dřevěná si podtrhněte“. Pět z osmi si podtrhlo. Probral je teprve hurónský řev pánského osazenstva třídy. A víte, že na srazu s touhle třídou, čtyřicet let po maturitě, mě to některé, už krásné dámy v nejlepších létech, připomenuly. Doufám, že to Vlastík, tam nahoře, slyšel a tu drzost s vyučováním elektrotechniky na průmyslovce, byť strojařské, mi už dávno odpustil. Tahle příhoda s žárovkou opatřenou dřevěnou baňkou se udála ve druhém ročníku klatovské průmyslovky zřejmě na jaře mého prvního učitelského školního roku, který jsem zahájil v září 1963. Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
Evidentně jsem se považoval po těch několika odučených měsících za dostatečně zkušeného učitele, když jsem si dovoloval takovéhle žertíky. A hlavně mě bylo o půl století méně než dnes a ve třídě bylo tolik krásných studentek, před kterými se to tak krásně vytahovalo. Když k tomu připočítáte ta zlatá šedesátá s jejich módou postavenou na co nejkratších minisukních, jistě se už začínáte orientovat. A jsme u titulku. Mezi ostatními studentkami ve třídě jasně žensky dominují tři, tři Marie, nebo jak se tehdy v Klatovech říkalo Majči. A protože veškerá školní dokumentace studentstva se týkající, je vždy řazena podle abecedy, netroufám si tenhle věčný školní princip porušit ani já a budu vzpomínat také podle abecedy. Majča B., echt Klatovanda z mírně buržoazní klatovské rodiny, které by to více než na strojárně asi slušelo na konzervatoři nebo nějakém uměleckém oboru. V době budování socialismu ovšem až takový výběr nebyl, natož v šumavském maloměstě. A navíc ten původ. V Klatovech to tehdy chodilo tak, že dívky, které chtěly studovat střední školu měly jasné pořadí: jedenáctiletka (dnešní gympl), ekonomka (obchodní akademie), zdrávka, strojárna, zetéeška. A pro tuhle Majču, kádrově ne zcela spolehlivou, zaplať pán bůh za strojárnu. Chytrá, pracovitá, cílevědomá. Takže odmaturovala v pohodě rok poté, co jsem opustil klatovskou průmku a přesunul se, již ženatý, za bytem do Sokolova. O její cílevědomosti svědčí i to, že si s neomylnou jistotou zkušené lovkyně vybrala za manžela mého klatovského kolegu a spolubydlícího ve skvělém podnájmu v domku pana Jelínka – inženýra Standu Míku. Asistoval jsem u toho sňatku na klatovské radnici jako Standův svědek. Mám radost z toho, že jsou dodnes spolu, že se občas vídáme a že tahle Majča na rozdíl od těch dalších měla v životě i díky Standovi štěstí. Ony Klatovy jsou maloměstem dodnes a tak být manželkou pana profesora, později ředitele průmyslovky a dlouholetého klatovského radního ji doživotně zařadilo mezi klatovských „horních deset…“ a i ten původně nevhodný původ prošel po listopadu v devětaosmdesátém zázračnou konverzí. Ke cti jí dnes slouží i všechny její aktivity, hudbou počínaje a láskou k Šumavě, projevující se články do čtvrtletníku Vítaný host na Šumavě a v Českém le32
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
se, konče. Jsem rád, že pro mne tenhle časopis objevila a přeju ji hezké chvíle na chatě v údolí Pstružné nad Velharticemi. My, co jsme v šedesátých letech začínali naplno si užívat života dobře víme, co znamenaly tyto zkratky: BB, CC a já přidávám MM, tedy rozepsáno Majča M., která to do školy měla, co by kamenem dohodil, krasavice, která být osmnáctkou v dnešní době, tak by se jistě proháněla po přehlídkových molech nejen v našem státečku. Moc toho o ní nevím. Jen to, že se brzy vdala za Pavla Červeného, samozřejmě rovněž studenta klatovské strojárny a samozřejmě, jak jinak, z třídy, které jsem dělal třídního při svém nástupu do Klatov. Dnes bohužel vím, že tahle Majča už je po smrti a tak mé poslední setkání s touhle klatovskou Lolobridgidou bylo to, při kterém jsem ji někdy na začátku devadesátých let čirou náhodou objevil jako vedoucí prodejny nábytku v jedné z klatovských ulic pod náměstím. Na její dlouhé krásné nohy v kratičké minisukni se ovšem zapomenout nedá. Snad je v nebi zase uvidím... Majča Ž., reprezentantka chodské Kdyně v lavicích klatovské strojárny. A že tam v té první polovině šedesátých bylo těch chodských kozinů požehnaně, včetně jejího staršího bráchy o dva ročníky výš. Ale Majča byla jen jedna. Vzpomínám na bramborovou brigádu, když jsem byl k její třídě nadirigován jako pedagogický dozor. Nedalo se koukat na to, jak tahle drobná blondýnka zápasí s vědrem plným kobzolí a mé srdce gentlemana zavelelo. Prostě jsem několik dnů dřel jako mezek, nosil jedno plné vědro za druhým a mám dojem, že jsem si to s ostatními studentkami rozházel nejméně do vánoc. Chci napsat, že šlo o jasný případ lásky… a za živého boha si nemohu vzpomenout na to prokleté cizí slovo, které česky znamená,
že z toho nic nebylo. Snad si do své kremace ještě vzpomenu. Dnes je Majča vdovou, žije ve Kdyni a já ji naposledy viděl někdy na přelomu tisíciletí, když mě v Domažlicích vedla do butiku dcery mé bývalé kolegyně, ruštinářky z klatovské průmky. Vzpomenul jsem si: platonická. Zlatá šedesátá a pro mne učitelská léta učednická. Jako tolikrát jsem měl v životě štěstí na dobré lidi. Ředitelem zvaným Tygr v teniskách počínaje, přes moudrého pana profesora Hlaváčka v roli ředitelova zástupce, po všechny ty kolegy, kteří mě přijali jako sobě rovného, přestože jsem měl v té době snad jediné pozitivum – bylo mě necelých čtyřiadvacet. Na obrázku, který pochází z loňského srazu tříd o kterých se výše hovořilo, se mezi jinými usmívají i dvě z těch tří Marií inzerovaných v titulku.
Zkuste si tipnout, které to jsou, i když to po těch více než padesáti letech není nic lehkého. Před tím půlstoletím také rozhodně nebylo mezi pány tolik „blonďáků“, kolik jich pózuje na fotografii. (KčS)
**
Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
33
GÉVÉČKO 04 – 2016/17
KONEČNÍK aneb
NA POSLEDNÍ STRANĚ vyhrazeno pro pana šéfredaktora
Restrukturalizace rubrik
S
lyšíte jak ten titulek krásně drnčí, jak je zvukomalebný?. Že jste si nechali doma naslouchadlo a tak… Nevadí. Nejdříve, jak už bývá mým zvykem nahlédneme do Klimeše(1981), abychom zjistili,že tam o prvním slově nezjistíme nic a o druhém (str. 624), že v novinách a časopisech (to je náš případ) jde o zavedený oddíl s ustáleným záhlavím vyhrazený pro články z určitého oboru. My, geronti si ovšem poradíme i v případě prvním. Nesnížíme se k nahlédnutí do slovníku, který nám nabízí webová síť – musíme namáhat mozek (prevence proti Altzeheimerovi). Vzdáleně tušíme, že se má cosi dít se strukturou, předpona re (Klimeš str. 588) obměňuje v přejatých slovech význam základu (nově, znovu). A už jsme doma. Půjde o změnu struktury rubrik. V tuto chvíli si dovolím připomenout, že v 1. čísle Gévečka z října 2015 jste se v článku Rubrikujeme mohli dočíst, že GV bude mít celou řadu rubrik. Vycházel jsem z toho, že abonenti GV budou nejen čtenáři, ale také velice aktivními externími autory. Já naiva. Zřejmě jsem se nechal ovlivnit známým Špidlovým: „Zdroje jsou.“ Čas oponou trhnul a změněn je, ne svět, ale můj přílišný optimismus. Gévéčko je přírodní úkaz a vztahují se na něj zákony evoluce a navíc je permanentně ohrožováno revolučním inženýrstvím redaktorů. Poučen vývojem, rozhodl jsem následovně (jsem přece majitel, vydavatel a šéfredaktor). Počínaje lednovým číslem GV, najdete v něm tyto specializované rubriky: Editorial (měsíčník bez úvodníku, navíc od šéfa, to by rozhodně nešlo), Blahopřání (furt je co slavit), Trocha historie nikoho nezabije (kdybychom ji artdirectorovi zrušili, museli bychom zcela jistě hledat nového a ten by byl rozhodně horší než PpR), Šejkr (kde jinde dokazovat, že jsme kulturně na výši a skorointoši). Hlášení školního rozhlasu (propojuje nostalgické vzpomínání s drsnou realitou současné inkluzivní pedagogiky a to nemluvíme o tiskařských schopnostech PjŘ). Máš-li smutek na duší, svěř se tetě Iluši (kde jinde by se mohli anonymní pisatelé vyplakat, než u naší redakční matky Terezy). Koneč-
Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov
ník (tady se pro změnu pravidelně „vyplakává“ majitel listu) a u Glosování (je to nemlich to samé, i když ve verších). Záměrně až úplně na konec jsem si nechal Bazárek, což není specializovaná rubrika, ale spíše univerzální popelnice netříděných textů, jen sem tam svým autorům vnucující hrubým nátlakem monotematičnost. Tady má šanci opravdu každý. Já sám sem rád umisťuji své články, poté, co na redakční radě nejsou prohlášeny za tak kvalitní, aby mohly být otištěny v ostatních rubrikách. Původně jsem si po vzoru pana premiéra chtěl předvolat šéfa rubriky na hodnotící pohovor, ale včas jsem si to rozmyslel. Ještě bych musel přiznat, že rubrika patřila mezi nejlepší a to bych po té, co mě její šéf StJ v listopadovém čísle drze proháněl po sokolovském hřbitově, dělal opravdu, ale opravdu velice nerad. Jistě jste si všimnuli, že jako klasický konzervativec maximalizuji to tradiční, co bylo úspěšné a nehovořím o tom co, co se … A protože všechny výše jmenované rubriky jsou serióznost sama, jsem přesvědčen, že potřebná rubriková inovace musí zamířit do oblasti s opačným znaménkem. Ustálená záhlaví tradičních rubrik znáte, nabízíme vám záhlaví nové rubriky, KLIDNÝ KaČer, pod kterým najdete první informace již v tomto čísle. Vzdělanci mezi námi samozřejmě ví, proč právě kachna – vydavatelé novin dříve označovali senzační či kuriózní neověřené informace latinskou zkratkou N.T. (Non testatum = neověřeno). Foneticky zkratku čteme jako „enté“, což se zvukově podobá německému die Ente a jak by vám StJ rád potvrdil, česky se jedna o kachnu. A kačer, to chápe snad většina, je samec od kachny. Po právě ukončené prezidentské kampani v USA jsme před kačera předsadili slovíčko klidný, když už obrázek připomíná trochu neklidného Donalda. Omlouvám se za tu mnohomluvnost a stručně uzavírám. V téhle rubrice budou texty, jejichž fakticitu musíte brát se značnou rezervou (budeme lhát, jako když tiskne) Takže čtěte zrána, v poledne i zvečera Klidného kačera.
34
Vánoce jsou před námi a tak máme pro vás dárek. Stáhněte si na této adrese: http://1url.cz/vtBCq skvostný kalendář, vytiskněte a svažte.
A MÁME PRO VÁS JEŠTĚ JEDEN DÁREK SKVĚLÝ RECEPT NA VÁNOČNÍ CUKROVÍ, KTERÝ JISTĚ ZVLÁDNETE
GÉVÉČKO č. 4/2016-17 – měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov – vydáno v Sokolově v restauraci Koruna – 20. 12. 2016 v 15:00 SEČ