1 Narodil jsem se a vyrostl v malém přízemním bytě s nízkým stropem. Měřil kolem třiceti metrů čtverečních. Rodiče spali na rozkládací pohovce. Když ji večer vytáhli, zaplňovala jejich ložnici téměř ode zdi ke zdi. Časně ráno zase postel zasunuli, schovali ložní prádlo do zásuvky, matraci převrátili, zatlačili ji dovnitř, schovali to vše pod lehkým šedým přehozem, navrch naházeli pár vyšívaných orientálních polštářů a zakryli tak veškeré stopy předešlé noci. Jejich ložnice sloužila též jako pracovna, knihovna, jídelna a obývací pokoj. Naproti jejich pokoji byl můj nazelenalý pokojíček, napůl vyplněný skříní s nafouklým břichem. Úzká stísněná chodbička, temná a trochu zakřivená jako únikový tunel z vězení, spojovala obě místnosti s kuchyňkou a záchodem. Matná žárovka uvězněná v železné kleci vrhala na tento průchod kalné polosvětlo i přes den. Zepředu měl každý pokoj jediné okno zakryté kovovou žaluzií, přes kterou mžouralo ven, jako by se snažilo alespoň letmo zachytit pohled k východu, ale vidělo jenom zaprášený cypřiš a nízkou zídku z nahrubo otesaných kamenů. Kuchyňka a záchod vykukovaly malými otvůrky vysoko ve stěně na malý vězeňský dvůr, obklopený vysokými zdmi a pokrytý betonem, na němž nedostatkem světla postupně umírala bledá pelargónie zasazená do zrezavělé plechovky od oliv. V těchto okénkách stávaly sklenice nakládaných okurek a jeden vzdorovitý kaktus v naprasklé váze, která sloužila jako květináč. Byl to vlastně sklepní byt, neboť přízemí domu bylo zahloubeno do skalnatého svahu. Ten svah byl náš nejbližší soused, obtížný, do sebe zahleděný, zamlklý soused, starý, melancholický kopec s neměnnými zvyky starého mládence, vždy důsledný ve svém mlčení, ospalý, zimomřivý kopec, který nikdy nešoupal nábytkem a nepřijímal hosty, nikdy nehlučel a nerušil. Přes tenké zdi k nám však od našeho smutného souseda stále pronikalo studené, temné ticho a vlhkost jako slabá, leč neodbytná zatuchlina. A tak i uprostřed léta bylo v našem bytě cítit závan zimy. Hosté říkávali: I v největším parnu tady máte tak příjemně, tak chladno, úplný mráz, ale 5
jak to snášíte v zimě? Netáhne stěnami vlhko? Není to v zimě trochu skličující?
* * * Temno panovalo v obou pokojích, v kuchyňce, na záchodě a obzvláště ve spojovací chodbičce. Náš byt zaplňovaly knihy. Otec četl v šestnácti nebo sedmnácti jazycích a mluvil jedenácti (všemi s ruským přízvukem). Matka mluvila čtyřmi nebo pěti jazyky a četla v sedmi nebo osmi. Když rodiče nechtěli, abych jim rozuměl, mluvili rusky nebo polsky. (Většinou tomu bylo právě takto. Když se jednou matka v mém doslechu omylem zmínila hebrejsky o hřebci, otec ji hněvivě rusky napomenul: „Čto s toboj?! Vidiš malčik rjadom s nami!“ ) Z kulturních důvodů většinou četli knihy v němčině nebo angličtině a sny se jim nejspíš zdály v jidiš. Mě ale učili jen hebrejsky. Možná měli strach, že znalost cizích jazyků by vystavila i mě pokušením Evropy, toho úžasného, vražedného světadílu. Čím bylo něco západnější, tím to bylo podle hodnotového žebříčku mých rodičů kulturnější. Jakkoli blízcí byli jejich ruským duším Tolstoj a Dostojevskij, mám pocit, že Německo – Hitlerovi navzdory – jim připadalo kulturnější než Rusko či Polsko a Francie kulturnější než Německo. Anglie stála na jejich žebříčku ještě výše než Francie. Pokud jde o Ameriku, nebyli už si tak jistí: stříleli tam přece Indiány, přepadali poštovní vlaky, štvali se za zlatem a honili za děvčaty. Evropa pro ně byla zakázanou zaslíbenou zemí, vytouženou krajinou zvonic a náměstí se starodávnou dlažbou, tramvají, mostů a kostelních věží, odlehlých vísek, lázní, lesů a zasněžených luk. Slova jako „chalupa“, „louka“ či „husopaska“ mě vzrušovala a lákala celé dětství. Vydávala smyslnou vůni opravdového, útulného světa daleko od zaprášených plechových střech, městské pustiny starého železa a bodláčí, sežehlých strání Jeruzaléma, dusícího se pod váhou doběla rozžhaveného léta. Stačilo si zašeptat „louka“, a naráz jsem slyšel bučení krav se zvonci na krku a zurčení potůčků. Když jsem zavřel oči, viděl jsem bosou husopasku, jejíž svůdnost mě přiváděla k slzám, i když jsem ještě o ničem neměl ani ponětí.
* * * Postupem času mi došlo, že Jeruzalém za britské vlády ve dvacátých, třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století byl úžasně kulturním městem. Žili tam velcí obchodníci, hudebníci, učenci i spisovatelé: Martin Buber, Gershom Scholem, Šmuel Josef Agnon a spousta dalších vynikajících vědců 6
a umělců. Někdy, když jsme šli po Ben Jehudově ulici nebo po Ben Maimonově třídě, mi otec zašeptal: „Koukni, tamhle jde světoznámý učenec.“ Nevěděl jsem, co to znamená. Měl jsem pocit, že být světoznámý nějak souvisí se špatnýma nohama, protože dotyčný člověk byl často starší muž, který se opíral o hůl, trochu vrávoral a i v létě měl na sobě teplý vlněný oblek. Jeruzalém, ke kterému moji rodiče vzhlíželi, ležel daleko od naší čtvrti: nacházel se v zelené Rechavji plné zahrad a klavírních melodií, existoval ve třech nebo čtyřech kavárnách s pozlacenými lustry na Jaffské cestě nebo Ben Jehudově ulici, v sálech jeruzalémské Ymky či hotelu King David, kde se kulturymilovní Židé a Arabové mísili s kultivovanými Angličany, kteří vládli dokonalými způsoby, kde se dámy s dlouhými šíjemi ve večerních róbách vznášely jako ve snu zavěšeny do džentlmenů v tmavých oblecích, kde osvícení Britové večeřeli s kultivovanými Židy a vzdělanými Araby, kde probíhaly recitály, plesy, literární večery, taneční čaje a vybraná, oduševnělá konverzace. Anebo možná takový Jeruzalém s lustry a tanečními čaji existoval pouze ve snech knihovníků, učitelů, úředníků a knihvazačů, kteří bydleli ve čtvrti Kerem Avraham. V každém případě neexistoval tam, kde jsme byli my. Naše čtvrť, Kerem Avraham, patřila Čechovovi. Když jsem po létech četl Čechova (v hebrejském překladu), byl jsem si jist, že byl jedním z nás: strýček Váňa bydlel přímo nad námi, doktor Samojlenko se nade mnou shýbal a prohmatával mě velkýma, pevnýma rukama, když jsem měl horečku, a jednou, když jsem měl úplavici, Lajevskij se svou věčnou migrénou byl vzdálený bratranec mé matky a Trigorina jsme chodili poslouchat v sobotu dopoledne do sálu Bejt ha-Am. Obklopovali nás Rusové všeho druhu. Bylo mezi nimi mnoho tolstojovců. Někteří z nich i vypadali jako Tolstoj. Když jsem narazil na zahnědlou fotografii Tolstého na obálce jedné knihy, byl jsem si jistý, že jsem ho často vídal v našem sousedství, jak kráčí po Malachiášově či Abdijášově ulici s nezakrytou hlavou, rozevlátým bílým plnovousem, stejně velkolepě hrozivý jako praotec Abraham, se záblesky v očích, s klackem místo hole a v rubašce přes baňaté kalhoty uvázané v pase kusem provazu. Naši místní tolstojovci (rodiče jim říkali „tolstojčici“) byli bez výjimky oddanými vegetariány, světovými reformátory se silným vztahem k přírodě, hledači mravního života, milovníky lidstva, ochránci každé živé bytosti, zapálenými pacifisty věčně toužícími po venkovském životě a prosté zemědělské práci na polích a v sadech. Nedokázali ale pečovat ani o své květináče; možná je moc zalévali, nebo je naopak zalévat zapomněli, anebo to byla vina ošklivé britské správy, která nám přidávala do vody chlór. Někteří z oněch tolstojovců jako by přímo vystoupili ze stránek Dostojevského románu: rozervaní, upovídaní, potlačující své touhy, posedlí myšlen7
kami. Ale všichni dohromady, tolstojovci stejně jako dostojevčíci z Kerem Avraham, pracovali pro Čechova. Zbytek světa byl znám pod názvem „velký svět“, ale existovaly pro něj i jiné názvy: osvícený, vnější, svobodný, pokrytecký. Znal jsem ho téměř výhradně ze své sbírky známek: Danzig, Čechy a Morava, Bosna a Hercegovina, Oubangui-Chari, Trinidad a Tobago, Keňa, Uganda a Tanganjika. Velký svět byl vzdálený, přitažlivý, nádherný, ale pro nás byl nebezpečný a hrozivý. Neměl rád Židy, protože byli chytří, šikovní a úspěšní, ale také proto, že byli hluční a vlezlí. Nelíbilo se mu, co děláme tady v biblické domovině, protože nám nepřál ani ten mizerný proužek bažin, balvanů a pouště. Ve velkém světě byly všechny zdi pokryté nápisy „Židi, táhněte do Palestiny!“, a tak jsme se vrátili do Palestiny, a velký svět na nás křičel: „Židi, zmizte z Palestiny!“ Hrozně daleko nebyl jen velký svět, ale dokonce i biblická domovina. Někde za devatero horami a devatero řekami se rodil nový druh hrdinských Židů, opálených, odolných, mlčenlivých a praktických mužů, zcela odlišných od Židů z diaspory a od obyvatel Kerem Avraham. Odvážní, zocelení průkopníci, kteří se dokázali spřátelit s temnotou noci a kteří též překračovali všechny hranice ve vztazích mezi chlapcem a dívkou a naopak. Nestyděli se za nic. Děda Alexandr jednou řekl: „Oni si představují, že v budoucnu bude všechno hrozně jednoduché, chlapec prostě půjde za děvčetem a řekne si o to, anebo děvčata ani nepočkají, až za nimi přijdou, a půjdou za chlapci a řeknou si o to samy jako o sklenici vody.“ Krátkozraký strýček Becalel přitakal se zdvořilým rozhořčením: „To je přece úplný bolševismus, takhle pošlapávat každé tajemství, každou záhadu! Zrušit všechny emoce. Proměnit celý svět ve sklenici vlažné vody!“ Strýček Nehemjáš ze svého rohu zabroukal pár veršů písně, které mi zněly jako vrčení zvířete zahnaného do rohu: „Oj, dlouhá a klikatá cesta má, sníh mrazí a horko pálí jak bič, oj mama, po horách a údolích za tebou jdu, stýská se mi, ale jsi daleko pryč…“ A pak teta Cipora řekla rusky: „To už snad stačí. Copak jste se všichni zbláznili? Ten chlapec vás slyší!“ A všichni přešli do ruštiny.
* * * Průkopníci žili za obzorem v Galileji, na pobřeží a v údolích. Silní a dobrosrdeční, i když samozřejmě mlčenliví a zamyšlení mladíci i plnoštíhlé, přímé a ukázněné dívky, které jako by všechno věděly a chápaly, které porozumějí tobě a tvému plachému zmatku, a přesto s tebou budou zacházet přátelsky, vážně a s úctou, ne jako s dítětem, nýbrž jako s mužem, byť podměrečným. 8
Průkopnice a průkopníci se mi jevili jako silní, vážní a uzavření, schopní pět v kroužku srdceryvně roztoužené písně, zpívat výsměšné popěvky i písně lechtivého chtíče či tančit tak divoce, až jako by překonávali zemskou tíži; ale též schopní samoty a sebezpytování, života pod širým nebem, spánku pod stanem, těžké práce, vyzpěvování „vždy připraveni“, „tví chlapci ti přinášeli mír s pluhem, dnes ho přinášejí s puškou“, „kamkoli nás pošlou, tam půjdeme“, jízdy na divokých koních i širokopásových traktorech, znalí arabštiny stejně jako každé jeskyně a vádí, zběhlí v zacházení s pistolí i ručním granátem, a přitom sčetlí v poezii a filosofii, lidé otevřené mysli i skrývaných citů, hovořící polohlasem nad ránem ve stanu za svitu svíček o smyslu života a těžké volbě mezi láskou a povinností, vlastenectvím a spravedlností. Někdy jsme s kamarády chodili na dvůr potravinářského družstva Tnuva dívat se, jak přijíždějí zpoza devatera hor a devatera řek na náklaďáku plném zemědělských plodin, „oděni v pracovním šatu, na nohou boty těžké“, a já k nim chodil co nejblíž, abych se nadýchal vůně sena a opojného pachu vzdálených míst; tam, odkud přicházeli, se opravdu děly velké věci, to tam se budovala země a měnil svět, tam vznikala nová společnost, tam zanechávali svoji stopu na půdě a v dějinách, tam orali pole a sázeli vinice, tam skládali nové písně, tam se chápali pušek, sedlali koně a opláceli střelbu arabským nájezdníkům, tam hnětli z naší bídné lidské hlíny národ bojovníků. Tajně jsem snil o tom, že mě jednoho dne vezmou s sebou. Že promění i mě v národ bojovníků. Že i můj život se stane novou písní, životem čistým a průzračným a prostým jako sklenice vody za horkého dne.
* * * Za devatero horami a devatero řekami leželo také vzrušující město Tel Aviv, odkud k nám přicházely noviny, zajímavosti o divadle, opeře, baletu a kabaretu i o moderním umění, stranické politice, ozvěny bouřlivých debat a nejasné útržky klepů. V Tel Avivu žili velcí sportovci. A bylo tam moře, plné do bronzova opálených Židů, kteří uměli plavat. Kdo v Jeruzalémě uměl plavat? Kdo kdy slyšel o Židech, co plavou? Tohle byly jiné geny. Mutace. „Jako zázračné zrození motýla z housenky.“ V samotném názvu Tel Aviv se ozývalo zvláštní kouzlo. Jakmile jsem uslyšel slovo telaviv, představil jsem si v duchu obrázek drsného chlapíka v tmavomodrém nátělníku se širokými, bronzově opálenými rameny, básníka, dělníka a revolucionáře, chlapíka, který nezná strach, druh člověka, kterému se říká kumpán, chevreman, s čepicí posazenou v nedbalém, leč provokativním úhlu na kudrnatých vlasech, kouřícího matosiánky, někoho, kdo je ve světě doma: celý den dře na půdě nebo se lopotí s pískem a maltou, večer 9
hraje na housle, v noci tančí s děvčaty nebo jim zpívá procítěné písně uprostřed písečných dun ve světle úplňku a k ránu vytáhne z úkrytu pistoli nebo samopal a vykrade se do tmy střežit domovy a pole. Jak daleko byl Tel Aviv! Za celé dětství jsem ho navštívil nanejvýš pětkrát nebo šestkrát: obvykle jsme jezdili na svátky k tetičkám, sestrám mé matky. Nejenže bylo světlo v Tel Avivu ještě odlišnější od světla v Jeruzalémě, než je dnes, dokonce i zákony přitažlivosti tam byly zcela odlišné. Lidé v Tel Avivu chodili jinak: skákali a vznášeli se jako Neil Armstrong na Měsíci. V Jeruzalémě lidé kráčeli spíš jako truchlící na pohřbu nebo pozdně příchozí na koncertě. Nejdřív našlápli špičkou boty a zkoumali terén. Ale potom, jakmile došlápli celou nohou, nijak se nehrnuli s ní pohnout: na to, až získáme postavení v Jeruzalémě, jsme čekali dva tisíce let a teď se ho nehodláme vzdát. Kdybychom nohu zvedli, mohl by přijít někdo jiný a náš malý kousek půdy nám sebrat. Na druhé straně jakmile člověk nohu zvedl, nijak nespěchal, než znovu došlápne: kdo mohl tušit, do jakého hrozivého hnízda zmijí vkročí. Tisíce let jsme platili za naši unáhlenost krví, znovu a znovu jsme upadali do rukou našich nepřátel, neboť jsme došlapovali, aniž jsme dávali pozor kam. Víceméně tímhle způsobem chodili lidé v Jeruzalémě. Ale v Tel Avivu – ejhle! Celé město bylo jako jedna velká kobylka. Lidé poskakovali stejně jako domy, ulice, náměstí, vánek od moře, písek, široké třídy a dokonce i mraky na obloze. Jednou, když jsme byli v Tel Avivu na Pesach, jsem vstal časně, dokud ještě všichni spali, oblékl jsem se, vyšel ven a hrál jsem si na náměstíčku s jednou či dvěma lavičkami, houpačkou, pískovištěm a několika mladými stromy, v jejichž korunách už zpívali ptáci. O pár měsíců později, na Roš ha-šana, jsme jeli do Tel Avivu znovu, a náměstíčko už tam nebylo. Přestěhovali ho i se stromky, lavičkami, pískovištěm, ptáčky a houpačkou na druhou stranu ulice. Byl jsem ohromen: nechápal jsem, jak Ben-Gurion a řádně zvolená reprezentace mohli takovou věc dovolit. Jak mohl někdo najednou zvednout celé náměstí a přestěhovat ho? Co příště – přestěhují snad Olivovou horu nebo Davidovu pevnost? Posunou Zeď nářků? Lidé v Jeruzalémě mluvili o Tel Avivu se závistí a pýchou, s obdivem, ale zároveň jaksi důvěrně, jako by to město bylo jakýmsi veledůležitým tajným projektem židovského národa, o kterém je lépe příliš nemluvit – koneckonců i zdi mají uši a špioni a nepřátelští agenti mohou číhat za každým rohem. Telaviv. Moře. Světlo. Blankytná modř, duny, lešení, kiosky na hlavních ulicích, zbrusu nové bílé hebrejské město rovných linií, rostoucí uprostřed citrusových hájů a písečných dun. Žádné obyčejné místo, kam si člověk mohl koupit lístek a dojet tam autobusem družstva Eged, ale úplně jiný světadíl. 10
* * * Po celá léta jsme měli s příbuznými v Tel Avivu zaběhaný systém telefonického spojení. Telefonovali jsme si každé tři čtyři měsíce, i když jsme telefon neměli a oni také ne. Nejdříve jsme napsali tetičce Chaje a strýčkovi Cvimu, že řekněme devatenáctého, což byla středa, a ve středu chodil Cvi z práce v poliklinice ve tři, v pět hodin zatelefonujeme od našeho lékárníka k jejich lékárníkovi. Dopis jsme poslali s velkým předstihem a pak jsme čekali na odpověď. Ve svém dopise nás tetička Chaja a strýček Cvi ujistili, že středa devatenáctého se jim naprosto hodí, že budou čekat v lékárně krátce před pátou a že si nemáme dělat starosti, kdyby se nám nepodařilo zavolat přesně v pět, rozhodně nikam neutečou. Nepamatuji se, jestli jsme se na výpravu k lékárníkovi kvůli zavolání do Tel Avivu oblékali do svátečního, ale vůbec by mě to nepřekvapilo. Byla to velmi slavnostní událost. Už v neděli předtím řekl otec matce: Faňo, nezapomněla jsi, že tento týden telefonujeme do Tel Avivu? V pondělí řekla matka: Arje, nepřijď pozítří domů pozdě, aby nebyl zmatek. A v úterý oba řekli mně: Amosi, ničím nás prosím nepřekvapuj, slyšíš, ne abys onemocněl, ne aby ses do zítřejšího odpoledne nastudil nebo upadl. A večer mi nařídili: Běž brzo spát, abys byl na ten telefonát odpočatý, nechceme, aby si mysleli, že pořádně nejíš. A tak se napětí stupňovalo. Bydleli jsme v Ámosově ulici a lékárna na Sofonjášově byla vzdálená pět minut pěšky, ale ve tři odpoledne už otec říkal matce: „Už nic nového nezačínej, ať nemáš spěch.“ „Já jsem připravená, ale co ty s tvými knihami, mohl bys na to zapomenout.“ „Já? Zapomenout? Dívám se každých pár minut na hodiny. A Amos mi to připomene.“ Tady jsem, teprve pěti- nebo šestiletý, a už mám takovou historickou zodpovědnost. Neměl jsem hodinky, kde bych je taky vzal, a tak jsem každých pár minut běhal do kuchyně podívat se na hodiny, a pak jsem oznamoval, jako když se odpočítává start kosmické lodi: ještě pětadvacet minut, dvacet minut, patnáct minut, deset a půl – a jakmile jsem řekl deset a půl, všichni tři jsme se sebrali, pečlivě zamkli domovní dveře a vyrazili, zabočili doleva u hokynářství pana Austera, pak doprava na Zachariášovu, doleva na Malachiášovu, doprava na Sofonjášovu a rovnou do lékárny, kde jsme oznámili: „Přejeme pěkné odpoledne, pane Heinemanne, jak se máte? Přišli jsme telefonovat.“ Pan Heinemann samozřejmě moc dobře věděl, že ve středu chodíme telefonovat příbuzným do Tel Avivu a že Cvi pracuje na poliklinice a Chaja má 11
důležitou funkci v Lize pracujících žen a že Jigal bude sportovec, až bude velký, a že jsou to dobří přátelé Goldy Meyersonové a Miši Kolodného, známého tu jako Moše Kol, ale stejně jsme mu připomněli: „Přišli jsme zatelefonovat příbuzným do Tel Avivu.“ A pan Heinemann řekl: „Ano, samozřejmě, prosím, posaďte se.“ A pak vyprávěl svůj obvyklý telefonický vtip: „Na sionistickém kongresu v Curychu se jednou z vedlejší místnosti ozval strašlivý řev. Berl Locker se zeptal Harzfelda, co se děje, a Harzfeld vysvětloval, že to Rubašov mluví s Ben-Gurionem v Jeruzalémě. ,V Jeruzalémě!‘ vykřikl Berl Locker. ,Tak proč mu nezatelefonuje?‘“ Otec řekl: „Já už to vytočím.“ A matka: „Ještě je brzy, Arje. Máme ještě pár minut.“ Otec připomněl: „Ano, ale musí nás spojit.“ (Přímé spojení tenkrát neexistovalo.) Matka: „Ano, ale co když nás pro jednou spojí hned, a oni tam ještě nebudou?“ Otec odpověděl: „V tom případě to prostě zkusíme znovu později.“ Matka: „Ne, budou si dělat starosti, budou si myslet, že nás zmeškali.“ Zatímco se přeli, bylo už téměř pět hodin. Otec se postavil, zvedl sluchátko a řekl spojovatelce: „Dobré odpoledne, paní. Prosil bych Tel Aviv 648.“ (Nebo tak nějak: žili jsme ještě v trojciferném světě.) Někdy spojovatelka řekla: „Počkejte, pane, prosím pár minut, pan poštmistr je na drátě.“ Nebo pan Sitton. Nebo pan Našašibi. Trochu jsme znervózněli: co si o nás pomyslí? Živě jsem si představoval tu jedinou linku, která spojovala Jeruzalém s Tel Avivem a přes Tel Aviv se zbytkem světa. Pokud byla právě tahle jediná linka obsazená, byli jsme odříznuti od světa. Ta linka se kroutila pustinou mezi kamením, přes kopce a údolí a mně připadala jako velký zázrak. Celý jsem se třásl: co když ji v noci prohryže divoká zvěř? Anebo ji přeříznou ti ničemní Arabové? Anebo se do ní dostane déšť? Nebo co když bude požár? Kdo ví? Ta linka se tam někde kroutí, zranitelná, nechráněná, slunce do ní praží, kdo ví. Cítil jsem velikou vděčnost k mužům, kteří tu linku natáhli, tak statečným, tak zručným, nebyla žádná legrace natáhnout linku z Jeruzaléma do Tel Avivu. Věděl jsem to z vlastní zkušenosti: jednou jsme natáhli drát z mého pokoje do pokoje Elijahua Friedmana o dva domy dál, a co to bylo za práci, když se nám pletly do cesty stromy, sousedi, přístřešek, zeď, schody a keře. Po chvíli čekání dospěl otec k názoru, že poštmistr nebo pan Našašibi už musel dotelefonovat, a tak znovu zvedl sluchátko a řekl spojovatelce: „Promiňte, paní, myslím, že jsem prosil o Tel Aviv 648.“ A ona řekla: „Mám to zapsané, pane. Čekejte, prosím,“ nebo „Mějte prosím trpělivost.“ A otec řekl: „Já čekám, paní, samozřejmě čekám, ale tam na druhé straně také čekají.“ Tímto způsobem jí zdvořile naznačil, že i když jsme samozřejmě 12
kultivovaní lidé, jeho trpělivost má své meze. Byli jsme dobře vychovaní, ale nebyli jsme žádní cucáci. Nenechali jsme se vést na porážku jako ovce. Představa, že se Židy může každý zacházet, jak se mu zlíbí, byla mrtvá jednou provždy. Pak zničehonic telefon v lékárně zazvonil. Byl to vždycky tak vzrušující zvuk, přímo zázračný okamžik, a rozhovor probíhal asi takhle: „Haló, Cvi?“ „U telefonu.“ „Tady je Arje, z Jeruzaléma.“ „Ano, Arje, tady je Cvi, jak se máte?“ „Tady je všechno v pořádku. Voláme vám z lékárny.“ „My jsme také v lékárně. Co je nového?“ „Tady nic. A co tam u vás, Cvi? Pověz, jak se vám daří.“ „Všechno je v pořádku. Nic zvláštního se neděje. Všichni jsme v pořádku.“ „Žádné zprávy, dobré zprávy. Tady není taky nic nového. Všichni jsme v pořádku. A co vy?“ „My jsme také v pořádku.“ „To je dobře. Teď s vámi chce mluvit Faňa.“ A všechno se opakovalo. Jak se máte? Co je nového? A pak: „Teď chce něco říct Amos.“ A to byl celý rozhovor. Co nového? Dobrá. No tak si zase brzy zavoláme. Rádi jsme vás slyšeli. My vás taky rádi slyšeli. Napíšeme a domluvíme se, kdy si zavoláme příště. Popovídáme si. Ano. Určitě. Brzy. Brzy na shledanou. Dejte na sebe pozor. Všechno nejlepší. Vám taky.
* * * Ale nebyl to žádný vtip: naše životy visely na vlásku. Dnes si uvědomuji, že si vůbec nebyli jistí, že spolu budou příště mluvit, mohlo to být naposledy, kdoví, co se mohlo stát, mohlo dojít k bouřím, pogromu, krveprolití, Arabové mohli povstat a všechny nás povraždit, mohla přijít válka, strašlivé neštěstí, koneckonců se k nám Hitlerovy tanky málem dostaly ze dvou směrů, ze severní Afriky a z Kavkazu, kdo věděl, co nás ještě čeká? Onen plytký rozhovor nebyl doopravdy plytký, byl jenom rozpačitý. Ty telefonní rozhovory mi dnes odhalují, jak těžké pro ně bylo – pro všechny, nejenom pro mé rodiče – vyjadřovat osobní pocity. Vůbec jim nedělalo potíže vyjadřovat ty kolektivní – byli to citově založení lidé a mluvit uměli. Ach, jak uměli mluvit! Celé hodiny si dokázali vzrušeně povídat o Nietzschem, Stalinovi, Freudovi, Žabotinském, dávali do toho všechno, proléva13
li patetické slzy, přeli se zpěvně o kolonialismu, antisemitismu, spravedlnosti, „zemědělské otázce“, „ženské otázce“, o „Dichtung und Wahrheit“, ale jakmile se pokusili vyjádřit soukromé pocity, vycházelo z nich cosi napjatého, zakřiknutého, ba ustrašeného jako následek celých generací potlačování a negace. Dokonce dvojí negace, v níž se evropské buržoazní způsoby spájely s omezeními židovské náboženské obce. Prakticky všechno bylo „zakázané“, nebo se to „nedělalo“ nebo to „nebylo slušné“. Kromě toho jim často chyběla slova: hebrejština stále ještě nebyla úplně přirozený jazyk, rozhodně to nebyl jazyk pro intimnosti, a nebylo jisté, co vlastně vyjde ven, když člověk promluví. Nikdy si nemohli být jisti, že neřeknou něco směšného, a směšnosti se děsili. K smrti se jí báli. Dokonce i lidé jako moji rodiče, kteří uměli hebrejsky dobře, nebyli úplně pány vlastního jazyka. Mluvili hebrejsky s jakousi posedlou snahou o přesnost. Často se rozmysleli a přeformulovali něco, co právě řekli. Tak nějak se asi cítí krátkozraký řidič, který se snaží najít cestu uprostřed noci bludištěm postranních uliček v neznámém městě a v cizím autě. Jednou v sobotu k nám přišla na návštěvu matčina přítelkyně, učitelka Lilia Bar-Samchová. Kdykoli během rozhovoru řekla, že se něčeho vyděsila nebo že je někdo v děsném stavu, vybuchl jsem smíchy. Její slovo pro „děs“ znamenalo v hovorovém slangu „prd“. Nikomu jinému to směšné nepřipadalo, nebo to alespoň předstírali. Bylo to, jako když otec mluvil o „závodech ve zbrojení“ nebo běsnil proti rozhodnutí zemí NATO znovuvyzbrojit Německo jako zbraň proti Stalinovi. Neměl tušení, že v tehdejším hebrejském slangu znamená jeho knižní výraz pro „zbrojení“ totéž co „šoustání“. Otec se zase mračil, kdykoli jsem použil slovo „malér“: bylo to úplně nevinné slovo a nechápal jsem, co mu na něm vadí. Nikdy mi to samozřejmě nevysvětlil a nešlo se ho na to zeptat. Teprve mnohem později jsem se dozvěděl, že když se ve třicátých letech, než jsem se narodil, o nějaké ženě řeklo, že se dostala „do maléru“, znamenalo to, že je těhotná. „Tu noc v balírně ji přived do maléru, a ráno ten ničema dělal, že ji nezná.“ Takže když jsem řekl, že Uriho sestra má malér, otec našpulil rty a sevřel si prsty nos. Samozřejmě to nikdy nevysvětlil – jak by mohl? V důvěrných chvílích spolu nikdy hebrejsky nemluvili. V těch nejdůvěrnějších chvílích možná nemluvili vůbec. Neříkali nic. Nade vším se vznášel strach, že budou vypadat nebo znít směšně.
14
