Náš nový byt V Pøibyslavi byl hezký byt za náš zbytek penìz. A byl tam hezký pøíbytek pro krávy a býky. Byl tam i hezký nábytek. Pìstovali jsme byliny a krávy. Taky tam byl obyèejný záchod. Slyšel jsem povìst, že náš byt je zakletý. Obyvatelé obce byli bystøí. Jsem rád, že jsme se tady ubytovali.
Napsali: I.Šarišský, T. Zamrazil, M. Kheková, 5.tø.
Výlet
Šli jsme na výlet a slyšeli jsme výra a klapot mlýna. Ale výlet se nám nezdaøil, ponìvadž se zaèalo blýskat. Našli jsme chajdu a tam jsme spolykali rohlík s teplým èajem. Venku ještì plynule pršelo, když jsme se vydali dál. Uplynuly dvì hodiny a všichni jsme dostali hlad. Našli jsme hospodu „ Na mýtince“ poblíž mìsta Lysá nad Labem. Tam jsme si vyplýtvali penìženku. Obsluhoval tam pán s lysou hlavou a zašívaným lýtkem. Byl to døívìjší uèitel. A vyprávìl nám, že když uèil, musel používat lýko, aby žáci poslouchali. Když se tøídou jel na hory, schovali mu lyže, které stály mnoho penìz. Když jsme pøišli z tùry, udìlali jsme si èaj z pelyòku a ulehli na plyšové polštáøe.
Zvíøata v pytli
Netopýr a slepýš byli v pytli a potkali krávu s velkým pyskem. Pak kolem nich šel kùò, který nemìl kopyta. Proletìla kolem nich vèela a opylovala kvìt. Když kráva, slepýš a netopýr šli k øece, zaèali si potichu zpytovat svìdomí. Za chvíli tam pøiplavala zlatá rybka, která se tøpytila. V pytli byla díra, kterou prorazil naèepýøený pták. Zlatou rybku prosili, aby je pustila z pytle ven. Rybka se zaèala pýøit a pykat, že je pustila z pytle ven. Zvíøátka se zaèala dmout pýchou. Šla a potkala na zemi pýr. A pak šla domù.
Napsali: V. Páša, S. Peštová, P. Zoulová, T. Tylingr, 5.tø.
Výr a vydra
Výr a vydra žili v lese. Výr na vysokém stromì a vydra u øeky. Jednou tam pøišel muž jako vyžle a zaèal výskat a taky žvýkat. Výr a vydra nebyli na povyk zvyklí a tak se celí tøásli. Výr a vydra slyšeli výt z daleka vlka. Muž si zapálil cigaretu a od cigarety chytla kláda a byla z toho velká výheò. Pøiletìl tam do lesa výr a øekl: „ Vy jste ale neslušný èlovìk. Tak vypadnìte! Nebudete to tu nièit a rasit.“
Napsali: Ondøej Vlach a Jan Štìpánek, 5.tø.
V zimì
Na horách v Krkonoších na velké sjezdovce lyžovalo mnoho lyžaøù. Jeden lysý lyžaø si zlomil lýtko. Malý chlapeèek se zapletl do mlýnského kola. Poranil si lýtko, rozbil lyže a potom slyšel vzlykání psù. Pak se zaèalo blýskat a padaly kroupy. K chlapci pøišel kamarád Béda. Pomohl mu domù. Když vstoupili, ucítili vùni sušeného pelyòku. Vidìli lysého dìdeèka, jak plýtvá vodou
Národní divadlo“ „Poèkejte na nás!“ volali poslední opozdilci. Poté, co nastoupili do autobusu, jsme se hned vydali na cestu do Národního divadla. Sotva jsme vyjeli z Pyšel, pár hladových jedincù zaèalo vyndavat . svaèinu. Po pøíjezdu do Prahy jsme se vydali k Národnímu divadlu, kde na nás èekal náš prùvodce. Jako první nás upozornil na žvýkaèky, které mìla vìtšina z nás. Pak jsme se vydali dolù k základním kamenùm. Ukázal nám tøi nejdùležitìjší. Byl to kámen až z Chicaga, kámen z Øípu a z Blaníku. Vyprávìl, že do kamene z Øípu chtìli vytesat schránku na dokumenty, že se jim však rozlomil a tak ho museli nahradit jiným kamenem. Dále jsme navštívili hledištì, kde jsme se posadili a prùvodce nám vyprávìl o Národním divadle. Samozøejmì zaèal od založení Národního divadla roku 1881, nevynechal ani požár. Seznámil nás se všemi staviteli a malíøi Národního divadla. Popisoval jevištì, které je spojeno s jevištìm Prozatimního divadla. Do Národního divadla se vejde 1700 divákù. Po návštìvì divadla jsme se vrátili obohaceni o nìkolik nových zážitkù a informací o našem národním skvostu. Zuzana Brožíková, 9.tø.
Sýkora, sysel a sýèek
Na jednom stromì žila sýkora se sýèkem. Bylo sychravé poèasí a najednou se zaèal sypat sníh. Nikde žádná potrava, jenom sýr. Zanedlouho tam pøišel Ivanùv syn Sysel. Ivanùv syn mìl hlad, tak se najedl a byl sytý. Sýkora se sýèkem mìli hlad a tak si zaletìli pro syrový sýr. Sýèek zaèal syèet, že už je sytý a že se vrátí do budky. Zanedlouho bylo sucho a všechno usychalo a sýèek se sýkorou mìli žízeò. Uvidìli rybník a tak se šli napít. Ale nìkdo jim vlezl do budky. Byl to Ivanùv syn Sysel, který jim rozkopal budku a snìdl jim potravu. Sýèek se sýkorou se vrátili a zaèali nadávat a odstìhovali se do Egypta. Bylo to hroznì daleko, tak si museli dìlat pøestávky. Ale Ivanova syna Sysla to hroznì mrzelo. Tak si øekl, že za nimi pøijede. Sýèek a sýkora si postavili novou budku. Najednou pøijel Sysel na koleèkových bruslích. Sýkora se sýèkem se divili, co tam dìlá. Sysel se pøiznal, že jim rozkopal budku. Sýkora a sýèek mìli hrozný vztek, ale bylo jim Sysla trochu líto, tak mu to odpustili a žili spolu š•astnì až do smrti.
Napsaly: Pavla Hostinská, Andrea Šmejkalová, 5.tø.
Hlemýžï
V Litomyšli lezl hlemýžï za myší. Zabloudil tam, a tak si musel rozdmýchat oheò. Ráno se šel mýt k potoku. Ale vzpomnìl si, že zapomnìl zamknout svùj dùm a øekl si: „ To mi to ale nemyslí.“ Nachomýtl se u vosího hnízda a tam ho zaèal hmyz píchat. A tak utekl a narazil na døevorubce, kteøí mýtili les. A ti døevorubci mu øekli: „ Hlemýždi, pojï se schovat, my ti pomùžeme.“ A za to, že ho u sebe nechali, jim krásnì vysmýèil byt a vymetl jim každé chmýøí.
Napsala: Adéla Sedláèková, 5.tø.
Krmítko
Byl jednou jeden syn, ten syn vyrobil krmítko pro ptáky. Létaly tam sýkorky, sýèci a rùzní ptáèci. Když bylo sychravé poèasí, létali tam všichni ptáèci a všechno vyzobali. Syn jim musel nasypat, aby se nasytili. Sypali jim tam sýr, syrový lùj, zrní a mák. Krmítko mìlo na støeše díru. Když pršelo, natekla do krmítka voda. Ptáèci museli èekat, až voda zaène vysychat. Na to èekal i sysel. Když voda vyschla, sysel tam vbìhl a všechno snìdl. Odešel, až když se nasytil. Plazil se okolo had, který syèel na syna, aby šel nasypat sýkorkám a sýèkùm. Syn zalepil krmítko a znovu do nìj nasypal sýr, lùj, zrní a mák. Ptáèkové si zobali, až se dosyta nasytili a sysel tam už nikdy nevlezl.
Myši
My jsme vidìli myši, které pøinesla Hana do školy. Mysleli jsme, že to jsou myši, ale zmýlili jsme se , protože to byly krysy. Mìly na sobì pìkné chmýøí. V jejich chmýøí se nachomýtl hmyz. Hana pøinesla ještì jiné zvíøe. Hlemýždì. Potom šla pøed lavice a zaèala nám vyprávìt, že ty krysy mìl nìjaký pán z Litomyšle a poøád je zamykal ve sklepì. Když si pro nì jeli, smýkalo se jim cestou auto. Když pøijeli s krysami, tak si udìlali oheò na oslavu a Hana zaèala rozdmýchávat oheò. Po oslavì šla umýt nádobí, aby udìlala mámì radost.
Napsali: J. Dvoøáková, L. Zajíc, F. Matys, L. Barešová, 5.tø.
Žvýkaèka
Na jednom stromì žil výr a pod tím stromem žila vydra v potoku. Vydra s výrem byli kamarádi. Jednou výr našel žvýkaèku a zavýskl na vydru. Vydra vylezla, protože to byl hrozný povyk. A potom šli na vycházku a potkali chlapce vyhublého jako vyžle. A ten chlapec mìl taky žvýkaèku. Vydra s výrem se chlapce zeptali, co to má a on øekl: „ Žvýkaèku.“ Vydra s výrem mu øekli, že mají taky tu žvýkací hmotu. Chlapec je pozval do domu a rozdìlal ve výhni oheò. A žvýkaèky spravedlivì rozdìlili.
Napsali: M. Trpáková, H. Hajdová, H. Bradáèová, L. Rùžièka, 5.tø.
Tereza Malá, 3.tø.
Naše práce Jirka Prchlík, 3.tø.
Sládková,3.tø.
Martin Vorel,3.tø. Dan Jindra,3.tø.
Srbová,3.tø.
Anežka Matysová,3.tø.
Terezka Palièková, 3.tø. Simona Jindrová, 3.tø. Pavel Dvoøák, 3.tø.
Matyáš Èenský,3.tø.
Barbora Janovská, 3.tø.
Pes záchranáø V jednom domì hoøelo. Když požárníci pøijeli, pøibìhla k nim mladá žena. S pláèem jim povídala, že v domì zùstala dvouletá holèièka.
Jak dokonèili vypravování pá•áci ?
Paní se strašnì bála a pes Ben to uslyšel. Bìžel do domu v plamenech. Hasièi ho chtìli zadržet, ale utekl jim pøímo pøed oèima. Pes Ben bìžel, až uslyšel dìtský pláè. Srazil dveøe, vzal do zubù malou holèièku a bìžel. Všichni ho hladili. Ale holèièka køièela, že tam má ještì svou nejoblíbenìjší panenku. Pes to uslyšel a bìžel zpìt do domu. Jenže všechno už hoøelo a dìtský pokojíèek byl pod plameny. Pes byl tak odvážný, že vyrazil dveøe a vzal panenku a bìžel dolù. Všichni ho zvedali nad hlavami Napsala: Andrea Šmejkalová, 5.tø. a nazvali ho odvážným zachráncem. Požárníci zavolali svého psa a øekli mu: „Rexi, najdi holèièku.“ Rex bìžel do hoøícího domu. Po chvíli nesl opatrnì v šátku zavinuté dítì a žena si rychle vzala z jeho tlamy svoji dcerušku. Rex se nìkam vytratil, ale za 10 minut pøibìhl zpátky se šátkem a uvnitø byla holèièky nejmilejší panenka „ Nanynka“. Jak dítì uvidìlo svou panenku, div nevypadlo mamince z náruèí. Všichni byli rádi, že to dobøe Napsala:Hana Bradáèová, 5.tø. dopadlo. Požárníci ji uklidòovali a poslali tam psa Rexe.Ten tam vletìl a za chvíli pøibìhl s holèièkou. Matka byla hroznì ráda, ale potom si vzpomnìla, že tam má sousedèinu dceru, protože jí hlídala celé odpoledne. Požárníci se jí ptali jak oheò vznikl, ale ona strachy nevìdìla strachy co øíct. V tom pes Rex vybìhl s dítìtem. Rex se tam ještì vrátil a pøinesl ještì jedno dítì. Záchranáøi byli v šoku i ta žena. Poøád si probírala jak na nìj mohla zapomenout. A øekla, že to je její vnuk. Pak záchranáøùm podìkovala a vyprávìla jak vznikl oheò. Šla jsem naštípat døíví a nechala jsem rozsvícenou svíèku a otevøené okno. Už nikdy nenechávala dìti bez dozoru a dávala si vìtší Napsala:Lucka Barešová, 5.tø. pozor. Která si hrála s panenkou v pokojíèku. Pøibìhl hasièský pes Azor. A øekli mu, že v domì zùstala malá holèièka. Pes Azor vbìhl dovnitø. Chvíli se nevracel, až po chvíli vybìhl s kusem hadru, ve kterém byla holèièka. Holèièka nemohla skoro dýchat z toho dýmu. Holèièka pak øekla pejskovi, že tam vevnitø je její panenka Anèa. Pejsek Azor znova vbìhl dovnitø a za okamžik vybìhl už s panenkou v kusu. Napsala:Lucka Králíèková, 5.tø. V domì zaèalo hoøet, pøijeli hasièi. V domì zùstala malá holèièka. Paní se strašnì bála a pes Ben to uslyšel. Bìžel do domu v plamenech. Hasièi ho chtìli zadržet, ale utekl jim pøímo pøed oèima. Pes Ben bìžel až uslyšel dìtský pláè. Rozrazil dveøe, vzal do zubù malou holèièku a bìžel s ní. Všichni ho hladili. Holèièka køièela, že tam má ještì svoji nejoblíbenìjší panenku. Pes to uslyšel a bìžel pro ni, jenomže už všechno hoøelo a pokojíèek byl v plamenech. Pes byl tak odvážný, že vyrazil dveøe, vzal panenku a bìžel dolù. Všichni ho zvedali nad hlavami a nazvali ho odvážný zachránce. Andrea Šmejkalová, 5.tø.
Štìdrý den - 24.prosinec Døíve se mu øíkalo vigilie neboli pøedveèer slavnosti. Až do veèeøe byl dnem pùstu a mnoha pøíprav. Zejména dìtem bylo slibováno, že uvidí zlaté prasátko. Od èasného rána až do veèera se také vìštilo a kouzlilo, napøíklad dívky nebo chlapci házeli pantoflem - padnutí špièkou ven ke dveøím znamenalo, že odejdou z domova, padla-li špièkou dovnitø, že zùstanou doma. Dìvèata tøásla bezem a øíkala: „Tøesu, tøesu bez, ozvi se mi pes, kde mùj milý dnes. “Po veèeøi se krájela jablíèka napøíè a vìštila se budoucnost z hvìzdièky nebo køížku. Také se lilo roztavené olovo do vody v umyvadle a vzniklé tvary vìštily pøíští dìní. Rozsvícené svíèky v lodièce z oøechu plovoucí na vodì, vìští dodnes, jak daleko se kdo v pøíštím roce dostane. Stromeèek jak jej známe dnes, se zaèal zdobit asi od roku 1820, kdy pražský nìmecký herec Lübüch jím ozdobil svùj byt a jeho hostùm se moc líbil, a tak se u nás zdobení stromeèku uchytilo. Døíve se v malých døevìných vesnických chaloupkách uvazoval ke stropu a zdobil perníkovými a papírovými ozdobami. Jan Smutný, Pavel Novák, 9.tø.
Boží hod vánoèní - 25.prosinec Boží hod vánoèní je dnem Kristova narození. Kristus tu symbolizuje slunce køes•anské, pøinášející nadìji a nový život. Na Boží hod se nepracovalo, nestlala se lùžka a nikde nesmìlo viset žádné prádlo, protože by to mohlo znamenat neštìstí do domu. Je to den uvolnìní, klidu, prohlédnutí dárkù a návštìv pøíbuzných a pøátel. Lenka Masopustová, 9.tø.
Sv.Štìpán - 26.prosinec
Sv.Štìpán byl ohnivým vyznavaèem a šiøitelem Kristova uèení. Byl obvinìn z velezrady židovské víry a pøed hradbami Jeruzaléma roku 37 ukamenován. Jako svìtec byl považován za patrona koní, s jeho svátkem je spojena tradice koled. V tento den chodily na koledu nejen dìti , ale i kantoøi, ponocní, obecní chudí, zpívaly koledy a dostávalo se jim za to výslužky, zøejmì na památku toho, že sv. Štìpán zastával úøad almužníka v mladé církvi. Býval dnem, kdy konèila èeládce služba - vystoupilali v tento den ze služby, mìla do Nového roku prázdniny, jimž se øíkalo „vánoèky“ a do služby nastupovala až po Novém roce. Denisa Truhláøová, 9.tø.
Magické dárky
Dárky, jimiž se lidé obdarovávali na Mikuláše, Štìdrý veèer èi v tzv. štìdrých dnech mezi Vánocemi a Novým rokem, mìly pùvodnì symbolický význam. Proto byly skoro každý rok stejné. Naši pøedkové to však nedìlali z nedostatku fantazie, ale protože vìøili v magickou moc dárkù. Dìtem a mladým lidem se dávala èervená jablíèka jako symbol zdraví, síly a dlouhovìkosti. Dospìlí si s oblibou dávali láhve s vínem, sladkosti a kandované ovoce, protože slibovaly sladký život. Pokud nìkdo chtìl pro druhého slávu, štìstí a mnoho krásných chvil, dal mu vonnou mast nebo voòavku. Postupem doby se dávali i jiné vìci. Rùže jako symbol lásky, levandule pro zdraví a úspìch.......... Martin Hujo, 9.tø.
Jeslièky a betlémy
jsou souèástí vánoèní tradice. O ty úplnì první se zasloužil sv.František z Assisi, který s papežským svolením nechal roku 1223 v italské Perugii upravit chýšku ve skalách na zpùsob biblického chléva betlémského a sloužil zde slavnostní bohoslužby. Ojedinìlá sbírka betlémù je u nás v Tøebíèi.
Literární Posázaví
èást první Sázava je romantická øeka. Když ji ve dvacátých letech našeho století objevili mladí lidé, kteøí utíkali z mìsta do pøírody a z všedního života za nedìlním dobrodružstvím, nahradila jim veletoky, skály a kaòony Divokého západu, obdivovaného tehdy v sešitkové literatuøe i v dosud nìmém filmu. Když zaèíná plynout vlastním Posázavím, má už za sebou moravskou i èeskou èást Vysoèiny, ale k Davli, kde se vlévá do Vltavy, je ještì dlouhá cesta. Na obou bøezích najdeme vedle pøírodních krás i øadu památek a zajímavostí literárních. Bájemi i legendami opøedený vrch B l a n í k . Blanické povìsti o rytíøích, spících uvnitø hory a èekajících, aby pøispìchali na pomoc, až èeské zemi bude nejhùø, jsou známy mnoha zpracování. Už z roku 1816 je Klicperova hra Blaník a z roku 1849 Tylova dramatická báchorka Jiøíkovo vidìní, která se odehrává v Blaníku i pod Blaníkem. Baladu Blanickou napsal Jaroslav Vrchlický a zaøadil ji do knihy Selských Balad. Vyprávìním o blanických rytíøích konèí Alois Jirásek Staré povìsti èeské. Dva autoøi tohoto kraje se dívali èasto k Blaníku. Jan Herben /1857 - 1936/ od svého Hostišova, Karel Nový /1890 - 1980/ z Benešovska. Herben si pøipomínal slavnou minulost národa, tak i K.Nový v roce 1940 si právì pod Blaníkem uvìdomoval, že národ mnohokráte zdeptaný, ubitý, k zemi skleslý, se vždycky znovu zvedl a šel dál, a v pevné víøe, že tomu bude i nadále, zdravil „zelené, tvrdé, barbarské stránì Blaníku“. Kámen z Blaníku je právem i v základech Národního divadla. Asi 15 km východnì od Blaníka je obec Rùžkovy Lhotice. Zdejší panský majetek patøil od r. 1835 rodièùm Bedøicha Smetany. Od svých 11 let zde Smetana pobýval hlavnì v dobì prázdnin, jak pøipomíná pamìtní deska z r. 1924. Napsal: Mgr.Jaroslav Strnad
Krajina
Jednou, když jsem šla ven na louku, vzala jsem si s sebou ètvrtku a tužku, protože jsem chtìla nakreslit krajinu. Jak jsem si tak sedìla na louce, tak jsem tam zpozorovala tolik vìcí a na ty vìci jsem složila báseò. Vítr fouká, koruny stromù se ohýbají: „Hele, támhle vidím brouka, co jde si cestou svojí.“ Pøíroda na podzim už uléhá, a na jaøe se probouzí, vidím v mlází hrát si dìti na hastrmana u kaluží, i kulièky líbí se jim, hrají je a jsou samý šprým. Když zima podzim vystøídá, a bílé peøinky kolem rozdává, potom nastane mi doba nejmilejší, ve které chci být nejš•astnìjší. Všude kolem bílo je, a veèer èasto velmi temno je, sluníèko už se velmi unaví, když pøichází z porady. Ono radí se o každé roèní dobì, která klíèí ve mnì, ale i v tobì. Když si lidé velmi èasto myslí, že krajinì rozumí a líbí se jim, tak jí stejnì nerozumí tak dobøe, jako ona rozumí sama sobì.
Pøíroda
Napsala: Lucie Hübnerová, 9.tø.
Výroèí v prosinci v O Vánocích si pøipomeneme, že uplynulo již 60 let od úmrtí èeského spisovatele Karla Èapka. Dne 25.prosince se uzavøel život prozaika a dramatika svìtového významu. Kdo by neznal knihy Dášenku èili život štìnìte a Devatero pohádek, které nás provázely dìtstvím. Nejvìtšího vìhlasu ve svìtì dosáhla jeho díla psaná z dohadu „co by se stalo, kdyby ....“: co by se stalo, kdyby se podaøilo vyrobit umìlého èlovìka (hra RUR), kdyby se èlovìk napil nápoje nesmrtelnosti (hra Vìc Makropulos) a další. Druhý pól Èapkovy tvorby pøedstavuje jeho románová trilogie - Hardubal, Povìtroò, Obyèejný život. Nelze opomenout detektivnì pojaté Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy, nìkolik cestopisù - Italské listy, Anglické listy, Výlety do Španìl, Obrázky z Holandska, Cesta na sever. Karel Èapek nenávidìl násilí, byl pøesvìdèeným humanistou. Pøed fašismem varoval v románu Válka s mloky a v dramatech Bílá nemoc a Matka. V celém svém díle projevuje láskyplný vztah k malému èlovìku a jeho všedním starostem. Obdivuhodná byla jeho práce s jazykem. Významnou kapitolou jeho tvorby zaujímá i èinnost novináøská (Lidové noviny). v 3.prosince si pøipomeneme 96.výroèí narození èeské hereèky a spisovatelky Olgy Scheinpflugové, Èapkovy manželky. v
Nìkterá další spisovatelská výroèí v prosinci
Jaroslav Durych Karel Nový Jiøí Mahen Arnošt Lustig
c c c c
2.12. 1886 8.12.1890 12.12.1882 21.12.1926
Karel Sabina Jiøí Hanzelka Viktor Dyk v
c c c
29.12.1813 24.12.1920 31.12.1877
Napsal: Mgr.Jaroslav Strnad
Deštivé odpoledne
Tìleso ponoøené do kapaliny .... Sakra, jak zní ten Archimedùv zákon. Znovu se dívám do knihy. Aha, je nadlehèován, ale jakou? Jednotlivá slova mi nedávají smysl a rozmazávají se pøed oèima. Ne, ten Archimedùv zákon se nikdy nenauèím. Prudce švihnu sešitem o stùl a ten nìkam odlétá. Už ho nevidím dopadnout na zem. Mé oèi zcela upoutal výhled z okna. Zlostnì zamraèená obloha jasnì dává najevo svou nenávist. Pomyslím si: „Má nálada pøesnì odpovídá té deštivé , kruté obloze.“ Jasnì ji slyším, jak mi øíká: „Neumí Archimedùv zákon, neumí Archimedùv zákon.“ Ta slova mi poøád huèí v uších a nedají mi pokoj. Ale pøesto ta krajina mi pøipadá utišující. Kapky deštì mi padají na mé okno, jak krásnì to zní. Nìkde zdálky je jasnì slyšet vlak. Bubnování deštì a hømotící kola, to vše splyne v harmonický, krásný, deštivý koncert. V dáli jsou vidìt malá mihotavá svìtélka aut. pøedstavuji si, že jsou to malí skøítkové temnot. Služebníci hromù a bleskù. Jak je ta pøíroda nelítostná, jak nás nenávidí, a proto na nás sesílá zlo. To vše mi probìhne hlavou, když spatøím tu hrùzostrašnou nádheru. Zatáhlo se. Už jen matnì rozeznávám obrysy krajiny. Jen lampa rozøezává svým svìtlem tu temnotu. Myslím si, že je to božská potopa, vidím malou Noemovu archu, jak bojuje s obrovskými vlnami, které se ji snaží pohltit. Pøeji si, aby už to celé skonèilo, ale zároveò, aby to trvalo dál. Je konec. Poslední kapky deštì spadly z obrovských konví, které nebeští andìlé drží. Zaèíná se vyjasòovat. Nádhernì žhavé rudé slunce ozaøuje krajinu. Má mysl se rozjasòuje. Zaèínám si vzpomínat. No jistì, uèím se pøece Archimedùv zákon. Tìleso ponoøené do kapaliny je nadlehèováno silou, která se rovná tíze kapaliny tìlesem vytlaèené. No sláva, už to umím. Sice už je po dešti, skonèil už ten tajuplný koncert, Noemova archa v poøádku skonèila svou pou•. Ale to, co se pøed chvílí odehrálo, ta nádhera, na to nikdy nezapomenu. Napsala: Lucie Vlková, 9.tø.
Advent
Staroèeské Vánoce
Advent je doba oèekávání, pùvodnì pøíchodu Spasitele. Slaví se ètyøi týdny pøed Štìdrým dnem, a proto se adventní vìnec se ètyømi svíèkami zapaluje každou nedìli.Advent se v této podobì slaví už od 11.století.Byla to doba ve které lidé nemìli nadmìrnì jíst a pít,mìli nakázáno chodit na zábavy a tance.Mìli se postit a rozjímat. O adventu se však nìkdy konaly zábavy a to porušovalo zásady.První adventní nedìle v letošním roce pøipadla na 29.listopad,další tøi nedìle se nazývají : bronzová, støíbrná a zlatá. Od slova advent je také adventní kalendáø pro dìti, který zaèíná 1.prosincem a konèí 24.prosincem. Hanka Bartáková, 9.tø.
Sv.Barbora - 4.prosince Žila ve 3.stol.Pocházela z bohaté rodiny a její krutý otec jí odevzdal soudci k muèení.Odevzdal jí proto,že se odmítla vzdát køes•anství.Na muèení se jí zázrakem zahojily rány po celém tìle.Nakonec jí soudce setnul hlavu meèem.Na svátek sv. Barbory chodívaly ženy a dívky v bílém,na hlavách mìly zelený vìnec a v jedné ruce mìly metlièku a v druhé ruce mìli košík se sladkostmi.Sladkosti rozdávaly hodným dìtem a metlièkou vyplácely zlobivé dìti.4.prosince se øežou barborky,které pak necháváme v teple do Vánoc vykvést.Barborky dívky nosívaly za pasem na Pùlnoèní mši.Když mládenec pøed kostelem vzal vìtvièku a dal si jí za klobouk,uèinil tím její majitelce milostné vyznání. Barbora Hostinská, 9.tø.
Sv.Mikuláš - 6.prosince Narozen v polovinì 3.století v køes•anské rodinì.Už jako mladý byl vysvìcen na biskupa. Po smrti svých rodièù rozdal èást svého majetku chudým a tím zachránil mimo jiné také tøi dcery,jejichž otec mìl dluhy,kam se podíval a tyto mìly jít do nevìstince.Svatý Mikuláš je jedním z nejuznávanìjších svìtcù východní i západní církve.Pod jeho patronací bývá š•astné manželství,v tento den se uzavíraly svatby.Døíve se konaly mikulášské prùvody s maskami,pozdìji se k nìmu pøidali a nadále zùstali pouze andìlé a èerti. Trhy døíve konané s prodejem marcipánového peèiva s Mikulášskou podobou èi s podobou èerta se již bohužel nekonají. Mikulášská nadílka ,jak døíve tak i dnes,mívá své výchovné úèinky.Dìti, které ovoce,sladkosti èi oøechy dostanou, jsou rády. Pro ty ostatní, které dostanou pouze brambory a uhlí, je to ponauèení pro pøíštì. Martin Jíša, 9.tø.
Sv.Lucie - 13.prosince
Lucie se narodila ve 3. století. Pocházela z bohaté rodiny. Když jí zemøel otec, chtìla její matka, aby si vzala pohana. Ona ho nechtìla a své vìno chtìla dát chudým. Udìlala to a nápadník ji nechal zemøít katovou rukou. Sv. Lucie je uctívána jako patronka švadlen a koèích, ochránkynì pøadlen. Na Lucii je jedno poøekadlo,které zní : „Lucie noci upije a dnu nepøidá“. Patøí to ke dni zimního slunovratu, který bude pøibližnì 22.prosince. Svátek sv. Lucie patøí hlavnì ženám a dívkám. Na tento den se dodržují rùzné zvyky . Napøíklad v ten den se nesmí pøíst a prát, asi proto, aby si ženy odpoèinuly. Je také symbolem èistoty, a proto musí být všude èisto. Lucky chodívaly ve skupinách, v bílých maskách na oblièeji, s dlouhým, špièatým nosem, na hlavì uvázaný svìtlý šátek na babku, bíle odìné. V ruce mìly metlu nebo husí kosinku èi døevìný tupý nùž. Jejich úkolem bylo nìkoho postrašit. Lucie Vlková, 9.tø.
Vzpomínka Místo, které budu popisovat, jsem si oblíbila, už když jsem byla malá a bydleli jsme v Praze. Nedaleko našeho domu byl podél Vltavy park a v nìm protékaly potùèky, které se odpojovaly a zase pøitékaly zpátky do Vltavy. V celém parku zpívali ptáci a lehce šumìly potùèky. Už z dálky, když se k parku pøicházelo, bylo slyšet huèení Vltavy. V rùzných místech parku stály kamenné lavièky a døevìné mùstky. Park pùsobil obrovským dojmem, ale ve skuteènosti byl docela malinký. Nejkrásnìjší místo parku bylo až úplnì na konci. Vznikla tam mìlká zátoka s prùzraènou vodou. Na dnì ležely malé oblázky a zlatý písek. Nìkdy tam pøipluly labutì nebo kaèeny a my jsme je krmili. Jindy tam byl krásný klid a ani nebylo slyšet auta z nedaleké silnice. Na bøehu stála mohutná vrba a zakrývala výhled na protìjší bøeh. Nìkteré konce prutù už se máèely ve vodì a vítr, který tam èasto vál, s nimi houpal ze strany na stranu. Vonìlo tam listí a mech, ze kterého jsme si stavìli domeèky. Pøed zátokou byla lavièka a z ní jsme pozorovali loïky a parníky. Nejhezèí byla zátoka v létì. Když bylo horko, chodili jsme v ní bosi a cákali na sebe vodu, nebo jsme posílali lodièky. Moc dlouho jsme ale ve vodì nevydrželi, protože Vltava je studená i v nejvìtším horku. Èasto jsme tam chodili na procházky, nebo hrát tenis, protože tam byly tenisové kurty. Když jsme se odstìhovali, moc mi tohle místo chybìlo, ale brzy jsem si oblíbila i jiná místa a na zátoku jsem pozapomnìla. Nedávno jsem se tam byla podívat a zjistila jsem, jak moc se to tam zmìnilo. Vrba už tam nestojí, lavièku nìkdo zboural a kolem leží plno odpadkù. Jediné, co tam zbylo, je studená voda Vltavy. Napsala: Lenka Masopustová, 9.tø.
Buïte pochváleny Vánoce,
svátky pokoje a radosti opøedené kouzlem obyèejù, koled, písní i povìr. Vánoce - svátky rodinné pohody - provází vùnì všelijakých dobrot, které jsme si zvykli s tìmito dny spojovat. Mísy cukroví, ryby, jižní ovoce, záviny, vánoèky, drùbež peèlivì pøipravujeme, aby nám nechybìl ten potøebný pocit spokojenosti. Máme stále ménì èasu se vracet do minulosti, rychle zapomínáme na tradièní vánoèní pokrmy dávané po staletí na vánoèní stùl. Ale již naši pøedkové øíkali: „Vánoce jsou Vánoce a peèenì je jejich sestra“. Jak tedy vypadal štìdroveèerní stùl? Celý den se obyèejnì držel pùst, aby bylo vidìt „zlaté prasátko“. Veèeøe však všechno vynahradila. I v nejchudších rodinách mìli „devatero jídel“. Vánoèku, cukroví (perníèky, marcipán, zázvorky, snìhové pusinky, medové certle, karamely, fondán), jablkový závin, èerného kubu, jahelník, polévku ( hrachovou, èoèkovou, kyselo, houbovou, nìkdy i rybí), maso ( bylo-li ) vždy upravené „na èerno“, muziku, puèálku a ovoce (jablka, køížaly, sušené švestky a oøechy). Na stole nesmìl chybìt chléb, èesnek a med. A co bývalo k pití? Pivo, èaj, káva a dìti mléko nebo kakao. Oblíbený byl punè, který dostávali na Vánoce od kupce, když od nìj po celý rok nakupovali. V mnohých rodinách svaøovali domácí ovocná vína s høebíèkem a skoøicí. Nìkolik receptù staroèeských jídel: Èerný kuba: V jednom hrnci se uvaøí vyprané krupky, ve druhém se udusí na másle a cibulce pøedem namoèené, nakrájené, sušené houby. Všechno se pak zamíchá, pøidá sùl, pepø, majoránka a utøený èesnek. Dá se to na vymaštìný pekáè a upeèe. Jahelník: Dvì tøetiny pøebraných jahel a jedna tøetina rýže se spaøí, smíchají a pøidají se k tomu sušené švestky, nakrájená jablka a trochu omastku. Vše se pøisolí, dle chuti pøisladí, promíchá, zalije mlékem, aby to bylo potopené a v troubì upeèe.
