Jak si poradit s hyperaktivním psem

Inga Jung

Jak si poradit s hyperaktivním psem

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Inga Jung

Jak si poradit s hyperaktivním psem Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 [email protected], www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 5902. publikaci Odpovědná redaktorka Danuše Martinová Přeložila Zuzana Martinová Sazba Q point Fotografie v knize Inga Jung, Daniel Jung Počet stran 192 První vydání, Praha 2015 Vytiskl FINIDR, s.r.o., Český Těšín Originally published in German by Kynos Verlag Dr. Dieter Fleig GmbH, Germany, 2014. Kniha byla přeložena z originálu Zappelhunde. Vom Leben mit überaktiven Hunden, vydaného nakladatelstvím Kynos Verlag GmbH, Nerdlen/Daun, Germany. © 2014 Kynos Verlag, Nerdlen, Germany Czech language translation © Grada Publishing, a.s., 2015 Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. ISBN 978-80-247-5432-1 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-9826-4 (elektronická verze ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9827-1 (elektronická verze ve formátu EPUB)

Obsah Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5

Rituály a jasná pravidla chování . . 104

Lucin předchozí život . . . . . . . . . . . . . . 7

Opravdu jde o dominanci? . . . . . . . 110

Deprivační syndrom . . . . . . . . . . . . . . 16

S Luci se mi podařilo udělat průlom . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116

Každý začátek je těžký. . . . . . . . . . . . . 22 Co se to s tím psem jenom stalo? . . 32 Luci zuří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Příčiny a pozadí, předurčenost plemen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Luci nacvičuje sebeovládání . . . . . . . 54 Hyperaktivita a sociální chování . . . 58 Typ A a typ B . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 Chroupání dobrot jako náhradní činnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68

Jak správně nakládat se strachem 122 Násilí není řešení . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 Také obluda potřebuje lásku . . . . . 136 Začarovaný kruh tělesného vytížení . . . . . . . . . . . . . . . 140 Síla spočívá v klidu . . . . . . . . . . . . . . . 146 „Slečna Netrpělivost“ . . . . . . . . . . . . . 152 Senzorická dieta . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 Luci dnes . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162

Jak je to s našimi nároky a přetěžováním psa . . . . . . . . . . . . . . . 74

Naši psi jsou jiní – několik portrétů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168

Kontrola impulzů . . . . . . . . . . . . . . . . . 78

Léky? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180

Frustrační tolerance . . . . . . . . . . . . . . . 84

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186

S hysterickým psem v centru města . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88

Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188

Co dělat, když je pes neklidný i doma? . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 Učím se létat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100

O autorce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191

4

Úvod Mám psa, který je jiný než většina psů. Je extrémně vznětlivý a i z nejnepatrnějšího důvodu se rozzuří, až je v  pravém slova smyslu vzteky bez sebe. Pokaždé, když se děje něco zajímavého, čemu by kterýkoli jiný pes, kdyby už byl k tomu nucen, přihlížel pln očekávání – tam se můj pes rozběsní na nejvyšší míru. Svůj emotivní výstup přitom vystupňuje natolik, že je přímo hysterický. Skáče ze stoje do výšky mých ramen, chňapá zuby za moji bundu a jeho uvřískaný štěkot proniká až do morku kostí. V takových situacích je zbytečné na něj mluvit, neboť se už naprosto nedokáže kontrolovat. V  této knížce vám chci vyprávět, jak s  mým psem žijeme ve společné domácnosti, jak mnoho jsem toho s  ním díky každodennímu tréninku už dosáhla a jakým způsobem jsme k tomu dospěli. Také ale to, jak jsem se zároveň naučila jeho jinakost v některých ohledech akceptovat a jednoduše z toho udělat klad, protože ani tréninkem nelze všechno změnit. Nejde tady ovšem jen o  mého psa, nýbrž všeobecně o  psy, kteří jsou neklidnější než většina psů. O psy, kteří na dráždivé podněty reagují silněji, než bychom běžně očekávali. O psy, kteří se neumějí uvolnit, zklidnit, špatně se koncentrují, jako by byli v  neustálém napětí a sami sebe nemají pod kontrolou.

5

Každý z těchto psů je přitom jiný, každý má své individuální silné a slabé stránky, neboť psi se od sebe navzájem liší nejen svou povahou, ale také tím, co prožili, co mají za sebou. Nejsou to jen zděděné vlastnosti, které charakterizují povahu psa, nýbrž také vlastnosti jeho matky, její chování a citlivost na stres, poměry, v nichž žila v době březosti a posléze její štěně v prvních týdnech po narození, stejně jako zkušenosti, které pes sám udělal v prvních měsících svého života. Tady již byly položeny výhybky pro celý život psa. Jde o  jemnou souhru mnoha faktorů, které nakonec rozhodují o tom, jak se bude

pes chovat ve své dospělosti. K tomu přistupují ještě fyzické předpoklady, které chování psa rovněž ovlivňují. V této knížce vám chci vyprávět o svých vlastních zkušenostech a to jak s mým psem, tak také se psy, které jsem poznala v  posledních letech v  rámci činnosti poradkyně v  oblasti výchovy psů. Uvedené příklady přitom zdaleka nepokrývají celou paletu hyperaktivního chování, neboť každý pes má navíc svůj vlastní vzorec jednání a vlastností, které jsou vyjádřeny jeho osobností.

6

Přesto se budu těmito jednotlivými příklady podrobně zabývat, protože věřím, že prostřednictvím mého vyprávění všem těm, kdo si nedovedou představit, jak náročný život s hyperaktivním psem je, umožním do této problematiky nahlédnout trochu více. Mým čtenářům současně ukážu, že s  takovým psem nejsou mnohé věci, které se dají s  normálně reagujícím psem zcela běžně dělat, krátce řečeno vůbec možné – nebo mohou být umožněny jen po zdlouhavém učebním procesu vyžadujícím hodně trpělivosti.

opak, jsou to lidé, kteří se velmi snaží o jeho adekvátní, správnou výchovu. Mnozí z nich se aktivně dále vzdělávají, aby se o příčinách chování svého psa dozvěděli více a pomohli mu zvládat všední dny kvalitním fundovaným výcvikem.

Tato knížka by měla rovněž přispět k většímu pochopení a  toleranci ze strany majitelů psů. Podle mé zkušenosti existují mezi námi lidé, kteří hyperaktivního psa vlastní a  vzdor jeho problematickému chování se jej po pár měsících nepokusili zbavit, na-

Já sama jsem tomu dříve také nevěřila. Vždycky jsem si myslela, že každého psa zvládnu, že u  každého psa stačí jen trocha schopnosti vcítit se a v každodenním životě problémy nebudou. A pak přišla Luci…

Bohužel u  jiných majitelů psů často narážejí na nepochopení, což je vcelku snadné vysvětlit, neboť kdo sám takového hyperaktivního psa nemá, ten si vůbec nedokáže představit, s jakými překážkami je třeba bojovat i při úplně nejbanálnějších věcech.

Lucin předchozí život Moje fenka Luci pochází z vrhu australského ovčáka, který byl odchován v  létě 2008 na hospodářské usedlosti našich přátel. Zprvu všechno běželo podle plánu, pak ale nalezla z  celkem osmi štěňat ve správnou dobu nového páníčka pouze čtyři, zbývající čtyři zůstala na statku, protože se pro ně prostě nenašli zájemci. Plynuly měsíce a  ze štěňat

vyrostli mladí psi, kteří většinu času dováděli na velkém pozemku. Jelikož je pro tuto rasu psa typická jistá nedůvěra vůči komukoli cizímu a  velká senzibilita spojená se sklonem k  ochranitelství a  teritoriálnímu chování, stejně jako bleskově rychlá schopnost reagovat, je roz7

sáhlá socializace a návyk na okolní prostředí v  prvních maximálně 16 týdnech života po narození pro toto plemeno daleko důležitější, než je tomu u  mnoha jiných plemen. Tím, že tito psi nejsou už vzhledem ke svým genetickým dispozicím právě jednoduchého naturelu, o  to větší význam má, aby všechno, s  čím by se mohli v  pozdějším životě setkat – ať už jsou to lidi, zvířata, místa, předměty nebo nejrůznější zvuky –, poznali v důležité fázi socializace jako něco pozitivního a neškodného.

Tady tomu bylo bohužel tak, že chovatelé chodili do zaměstnání a neměli dostatek času na to, aby se u  každého jednotlivého štěněte postarali o jeho optimální socializaci a navykli ho na okolní prostředí. Kromě toho se ještě starali o  dva dospělé psy a  vlastní štěně, kteří rovněž v  této domácnosti žili. Vždyť se přece nepočítalo s tím, že čtyři štěňata nenajdou nové majitele a zůstanou tak dlouho na statku. Se štěňátky jednou za týden jezdili do psí školky a také podnikli několik výletů do města, procházeli se s nimi v polích a často

Luci se k nám nastěhovala, když jí bylo téměř pět měsíců.

8

zvali domů návštěvy. Tyto snahy by snad u  některých jiných psů stačily, nikoli však bohužel u Luci.

chala se drbat, a  lpěla s  opravdovou oddaností na naší tehdy čtyřleté fence Peppi. Byla z  nás skutečně nadšená, což nás nakonec, když byly Luci už čtyři měsíce a stále o ni neměl nikdo zájem, dovedlo k  myšlence, zda bychom si toho drobečka přece jen neměli vzít k nám – v případě, že by ji opravdu nikdo nechtěl.

Ani ve snu mě tenkrát nenapadlo, že bych si jedno z těch štěňat vzala k sobě. Mít párek psů nebylo právě podle mého gusta, ani jsem tenkrát neměla na nějaké štěně čas, takže to nepřipadalo vůbec v  úvahu. Srdce však často zavelí jinak než rozum.

Počátkem prosince pak zazvonil telefon, že se teď prý musíme rozhodnout, protože se poprvé ozval nějaký zájemce o  ni. A  najednou mělo srdce větší moc než rozum, a my souhlasili, že si ji vezmeme.

Při našich návštěvách byla Luci, která se tehdy ještě jmenovala jinak, vždycky ta nejdůvěřivější. Šplhala se hostům na klín a ne-

9

Luci byla zpočátku velmi nejistá a lekavá.

To, že všechno nebude probíhat úplně hladce, jsem už věděla. Znala jsem poměry, ve kterých malá fenka vyrůstala. Znala jsem její matku a  její nevlastní sourozence, kteří byli bezproblémoví psi. Věděla jsem ale, že ne všechno probíhalo optimálně a že mám před sebou pořádný kus práce. Jméno, které jsem štěňátku dala, nebylo nakonec nápadem jen tak zčistajasna: Luci je zkratka jména Lucifer. Přestože to tenkrát bylo míněno spíše žertem, nějak jsem už tušila, že si domů přinesu malého ďáblíka. Avšak že to bude tak strašně zlé, mě nenapadlo.

Možná že se ptáte, proč jsem začala tak zeširoka a  vyprávím celou dlouhou historii. Odpověď je zcela jednoduchá: znalost úplného počátku tohoto příběhu je nutná, abyste chování tohoto psa porozuměli. Osobně jsem ráda, že celou tuto historii znám, neboť mě to uchránilo před tím, abych se při zacházení se psem vyvarovala chyb, které by se daly zpětně nejspíše jen těžko napravovat. Přinesli jsme si Luci k nám do Kielu z poklidného závětří statku, když jí bylo nece10

očividně vystresovaná. Vzhledem k  tomuto neustálému neklidu nebylo ani pomyšlení na to, aby oba psi zůstali sami doma v době, kdy my půjdeme do práce. Přitom právě toto jsem musela už první dny pomalu nacvičovat, neboť jsem dostala dovolenou jen na jeden týden.

lých pět měsíců. Na našem přestěhování do klidného předměstí se už pracovalo, ale pár týdnů jsme to museli ve městě ještě vydržet. V  prvních dnech u  nás se Luci projevovala velmi bázlivě a  nové prostředí na ni silně zapůsobilo. Na schodiště našeho činžáku si vůbec netroufala, všechno pro ni bylo cizí a  vzbuzovalo obavy. Ty všechny neznámé pachy, lidé a  zvířata jí naháněly obrovský strach.

Doufala jsem, že se Luci zklidní, jakmile si u nás konečně zvykne. Opravdu se to po pár dnech trochu zlepšilo, přinejmenším už bez přestání nekňučela, nýbrž jen každých pár minut, odstupy tedy byly větší.

S  tak silným jejím strachem jsem nepočítala, protože Lucini chovatelé mi vyprávěli, že se štěňaty ve městě několikrát byli. Jenže to evidentně nestačilo, nebo Luci patrně nezažila tyto výlety jako něco pozitivního, neboť nové prostředí ji totálně vyvádělo z míry.

Naproti tomu se však zhoršilo Lucino chování venku. Po několika dnech překonala svůj počáteční šokový stav a  začala se bránit mnoha zdánlivým hrozbám, se kterými se setkávala. Jakmile se na ni cizí lidé podívali přímo nebo ji nedej bože dokonce oslovili, což se stávalo často, neboť Luci ve svých pěti měsících vypadala ještě velmi roztomile, vyrazila proti nim jako nějaká malá fúrie. Stěží jsem věřila svým očím, protože z jejího domova jsem ji znala jako důvěřivou a mazlivou.

Uvnitř v  našem bytě se přilepila na mě. Následovala mě kamkoli, kam jsem se hnula, ani na moment neměla klid. Jakmile jsem vyšla z místnosti, slyšela jsem její rychlé, nervózní ťapání po laminátové podlaze. Pokud jsem za sebou zavřela dveře a ona nemohla za mnou, okamžitě vyhledala Peppi a  přitulila se k  ní – ať už Peppi chtěla, nebo ne. Kromě toho téměř neustále kňučela, byla to jakási trvalá zvuková kulisa vyjadřující nejistotu a  nervozitu, která mě pronásledovala celým bytem.

A  bylo to stále horší. Poté, co Luci zaznamenala jeden či dva úspěšné výsledky, neboť lidé, kteří k ní přistoupili blíž, zase co nejrychleji zacouvali do bezpečné vzdálenosti – a to bylo přece to, čeho chtěla svým chováním dosáhnout, vždyť při tom byla absolutně úspěšná a  sama se odměnila–, začala štěkat na všechny cizí lidi, kteří vypadali, že by mohli o ni projevit byť jen se-

Lucin neklid znervózňoval nejen nás, lidi, ale také Peppi byla tímto malým uzlíčkem nervů, který nyní žil v naší domácnosti, 11

bemenší zájem. A  to s  takovou vehemencí a rychlostí, jaké jsou pro ni příznačné až dodneška u všeho, co dělá.

Psi nebyli agresivní, ale k Luci, která ještě nikdy v životě neviděla tak velké psy, se přiblížili až nepříjemně blízko, doráželi na ni, a  ona byla kvůli okolní rušné dopravě na vodítku a  nemohla se jim vyhnout. Snažila jsem se ji zakrýt tělem, ale nešlo to, psi se mi drze otírali o nohy. Stačila dvě taková setkání a  Luci nabyla přesvědčení, že velcí psi jsou nebezpeční. Její útočné štěkání od té doby směřovalo nejen proti cizím lidem, ale také proti cizím psům.

Zpočátku jsem vůbec nevěděla, jak mám správně zareagovat, musela jsem se z  toho úleku nejprve sama vzpamatovat. Uvědomovala jsem si ale, že budu muset rychle něco udělat, aby si můj pes na takové jednání nezvykl. K tomu se ještě přidávalo to, že na našich prvních vycházkách nám běhali vstříc velcí, volně pobíhající psi, jejichž majitelé je mnohokrát marně přivolávali k sobě a pak se pokoušeli z celé aféry vyvléknout nějakým tím klišé „Ten nic nedělá“. Měla jsem ovšem dost často dojem, že věta „Ten nic nedělá“ slouží jen jako jiná varianta věty „Ten stejně neposlechne“.

Luciny reakce na všechno, co ji znejistilo nebo rozčílilo, byly hrozně rychlé a  nečekaně prudké. Nepřiměřeně prudké. Nějaké sebeovládání bylo pro ni cizí slovo – pokud zareagovala, pak pořádně přemrštěně. Největší těžkosti mi však způsobovala skutečnost, že Luci byla nejistá nejen vůči

Pokud se Luci cítila ohrožena, reagovala velmi nejistě také vůči nám. 12

pláži. Tyto zážitky se do ní trvale otiskly natolik pozitivně, že na pláži byla schopna dokonce už od samého počátku projevovat vůči jiným psům dobré sociální chování. Na pláži se také dokázala při setkání se psy držet zpátky. Přiběhla ke mně, když jsem na ni zavolala, a bylo možné ji usměrnit, dokonce jsem ji mohla nechat běhat za jinými psy, aniž bych ji příliš kontrolovala, protože se uměla chovat. Takto spolehlivě se chovala i v dalších letech, ale platilo to výhradně pro pláž – tam se pod ochranou své matky a svých sourozenců naučila stýkat se s  jinými psy, tam měla pro to ono potřebné bezpečí a  uměla se sama dobře ovládat.

cizím lidem, nýbrž že neměla důvěru ani k nám. Když jsem se k ní znenadání přiblížila nebo se jí dotkla bez předchozího varování, lekla se a běžela do bezpečí. Byla natolik plachá, že jsem mívala často dojem, jako bych si domů nepřivedla psa, ale divoké zvíře. Působila jako malý minivlk, který se nešťastnou náhodou ocitl v civilizaci a nedokázal si s ní vůbec poradit. S  odstupem času mi je jasné, proč byla Luci taková: kdysi poznala mnoho návštěvníků, kteří přišli do jejího důvěrně známého domova, kde ji drbali a rozmazlovali. Naučila se, že návštěvníci jsou milí. Avšak tuto zkušenost udělala jen doma na statku. Mimo jeho pozemek měla podle mých informací jen málo přímých kontaktů s  cizími lidmi. Nebyla prostě s to přenést své pozitivní zkušenosti, které učinila ve svém původním domově, na jiná místa a do jiných situací.

Řeklo by se, že takové zkušenosti stačí k  tomu, abychom mladému psovi zajistili dobrý start do života, ale tak tomu bohužel není. Máte-li před sebou psa, jehož základní charakteristikou je sklon k  opatrnosti a  nedůvěře, jako je Luci, pak tento pes potřebuje během fáze socializace daleko více dobrých zkušeností a  to na různých místech s  různými psy a  různými lidmi všech věkových skupin, aby dosáhl socializace úplné. Pochopitelně jinak je tomu u psa, který je už svým založením klidné a otevřené povahy.

Luci jako štěně prožila vlastně krásné období. Bydlela u  svých chovatelů v  domě a směla se svými sourozenci dovádět na pozemku. Pokud by tam zůstala po celý svůj život, pak by se z ní nejspíše stal ten nejlepší, nejméně komplikovaný a  nejmilejší pes na světě, protože to tam znala, cítila se tam v bezpečí a chráněná. Bohužel, svět je větší než tento dům a jeho zahrada.

Luci prostě postrádala schopnost zevšeobecňovat. Jestliže potkala téhož psa, se kterým na pláži vycházela přátelsky, na jiném místě, reagovala okamžitě zase bázlivě a odmítavě, neboť nebyla s to přenést sem dobré zkušenosti, které udělala předtím.

Teď se Luci prostřednictvím několika výletů dostala do kontaktu s „velkým širým světem“. Jako štěně byla se svými dvěma sourozenci a  jejich matkou například na 13

Na pláži se uměla Luci od samého počátku ovládat a vyhýbat se střetům – avšak pouze tam. Všichni psi jsou při učení silně fixováni na místo a spojují si naučené zkušenosti s prostředím, ve kterém se nacházejí. Pokud do 16 týdnů svého života poznají jen tři nebo čtyři místa, pak často není jejich mozek později schopen zde učiněné zkušenosti přenést na dosud neznámá místa.

ven na ulici, tedy do jiného prostředí, kde Luci měla s  cizími lidmi pramálo kontaktů, dostala strach a štěkala na něj. Přitom jsme v tom momentě stáli dokonce ještě před jejím rodným domem, tedy nikoli na zcela pro ni neznámém místě, nicméně tato změna stačila už k  tomu, aby Lucin mozek signalizoval: Pozor, neznámá situace, cizí člověk, hrozí nebezpečí!

Naprosto zřetelně mně to došlo, když jsme společně s  Luci po pár týdnech po jejím přestěhování k  nám navštívili její původní majitele. V  důvěrně známém prostředí se nechala drbat i  od poměrně neznámého muže, který tam byl rovněž na návštěvě, a  byla jako obvykle velmi důvěřivá. Jakmile jsme ale s  tímto mužem vyšli

To znamená: jakmile jsme Luci odvedli pryč z  místa, na které byla zvyklá, bylo to pro ni jako bychom vstoupili do úplně cizího a nanejvýš znepokojivého světa.

14

Přestože v  důvěrně známém prostředí cizí lidi poznala, chybělo jí v mozku důležité propojení, které by jí umožnilo přizpůsobit se nové situaci, generalizovat již získané zkušenosti a  umět navázat s  cizími lidmi kontakt také na jiných místech. Pes dostatečně socializovaný v  různých místech s nejrůznějšími lidmi by si tato propojení už vybudoval a byl by schopen již učiněné zkušenosti na nové prostředí přenést. Ve srovnání s tím bylo Lucino mládí na různost podnětů chudé, proto se u ní rozvinul – naštěstí ne tak silně výrazný – deprivační syndrom.

Socializační fáze je nejdůležitějším úsekem v životě psa. 15

Deprivační syndrom Tento pojem musím vysvětlit přesněji, aby bylo jasné, oč se tady jedná: deprivační syndrom vznikne, pokud sociálně založení tvorové (týká se to tedy také lidí) vyrůstají v poměrech, které jsou chudé na podněty. Na toto téma byly provedeny četné etologické pokusy, ale potvrdila to rovněž například pozorování psů uzavřených v  kotcích, pokusných zvířat nebo případů patologického hromadění zvířat a u množitelů psů.

U  psů, kteří první měsíce svého života strávili v jedné boudě, aniž by se dostali do kontaktu s  vnějším světem, byl deprivační syndrom zčásti tak silně výrazný, že tato zvířata už nemohla být do nějaké rodiny integrována. Souvisí to s tím, že v prvních měsících života, v takzvané fázi socializace, která u většiny psů trvá zhruba od třetího do maximálně 16.  týdne života (existují tu individuální rozdíly), se v mozku tvoří mnohá spo-

16

Někteří psi, kteří pocházejí ze zahraničních zvířecích útulků, ještě nikdy neviděli, jak dům vypadá uvnitř, a  jsou tudíž životem v  městském bytě absolutně vystresovaní. Seriózní organizace ochránců zvířat by proto měly do Německa dodávat jen psy, kteří jsou schopni se životu tady přizpůsobit. Ani zvířeti neuděláme žádné potěšení, když je zasadíme do prostředí, ve kterém trvale trpí úzkostmi.

jení, která jsou v  pozdějším životě opravdu stabilní. To znamená: koho, nebo přesněji řečeno, co pes nyní pozná jako pozitivní nebo negativní věc, to si uloží do mozku zvláště hluboko. Pokud však pes v  tomto tak důležitém období nic a nikoho nepozná, pak mu v mozku tato spojení chybí. Na podněty chudé prostředí v  prvních měsících života může u  psa tedy vést k  tomu, že mozek později už není schopen zpracovat nově přijímané podněty přiměřeným způsobem. To opět vede k permanentnímu přetěžování a trvalému stresu, pokud je pes najednou vystaven našemu běžnému okolnímu světu.

Je však důležité vědět, že i u psa s deprivačním syndromem lze v  jisté míře tréninkem docílit zlepšení. Takový pes by tedy neměl být v žádném případě hned od začátku oštemplován jako „neléčitelný“, neboť psychická újma nedosáhla takového stupně, že by zde nebyla možná náprava. Trvá to však obvykle celá léta, než se dostaví skutečný úspěch. Takový pes vyžaduje mnohem více času a od svého majitele daleko více trpělivosti a pochopení, než je tomu u psa, který vyrůstal v  dobrých podmínkách. Proto je třeba neustále kolem dokola zdůrazňovat, jak významné jsou pro psa první týdny jeho života a že člověk nese zodpovědnost nejen jako chovatel, ale také jako kupec štěněte, a v žádném případě by ho neměl kupovat ve Zverimexu nebo u  nějakého neseriózního chovatele.

Psi s výrazným deprivačním syndromem jsou většinou bázliví a  nervózní, mají sklon k hyperaktivnímu chování, k narušené kontrole impulzů a frustraci, učí se velmi pomalu a mají také tendenci k rozvoji fóbií a stereotypů. Pokud je poškození přílišné, pak už někdy neexistuje ani možnost, že by je někdo jejich strachu zpětně zbavil. V  takovém případě jde o vývojovou poruchu mozku, která má za následek trvale pozměněné chování. Mnozí lidé se domnívají, že bázliví psi pocházející z  útulků byli dříve týráni a  biti. Většinou to však příčinou nebývá, problém spočívá v  mnoha případech v  tom, že tito psi měli dosud málo kontaktů s cizími lidmi, mnozí dokonce vyrostli jako polodivocí toulaví psi, a  proto cizímu člověku všeobecně nedůvěřují.

Co se týče deprivačního syndromu, rozeznáváme mnoho stupňů. U psů, kteří v prvních měsících svého života neměli s  lidmi vůbec žádný kontakt, se obvykle vyvine celoživotní strach z lidí. Pokud měli naproti 17

*

Psi, kteří se v důsledku nedostatečné socializace cítí nejistí, jak ukazuje pes na snímku v popředí řečí svého těla, mají často po celý svůj život potíže s přizpůsobováním a sklon reagovat nepřiměřeně. tomu kontakt jen s jednou určitou osobou, pak ji přijmou za sociálního partnera, avšak často mají strach ze všech ostatních lidí. Podle toho, jak výrazná izolace ve štěněčím věku byla, bude mít pes později více nebo méně velké problémy a tím budou vyhlídky na pozdější přivyknutí všem jemu neznámým podnětům více nebo méně nadějné.

rucha kontroly impulzů, která se například u Luci projevovala velmi často a bohužel se jí vytrvale držela, jsou u  každého psa rozdílné. Projev symptomů je ovlivněn také genetickými dispozicemi a  individuálními odlišnostmi. Někteří psi reagují prudčeji, někteří mírněji než Luci na podněty, se kterými se ve svém štěněčím věku nesetkali. Charakter a osobnost toho kterého psa hrají samozřejmě velkou roli.

Rovněž i další s deprivačním syndromem související zvláštnosti chování, jako je po18

Avšak i  když jsou mezi námi psi, kteří jsou schopni díky své povaze, vzdor tomu, že jako štěňata žili v  izolaci, reagovat na své okolí přátelsky, neznamená to pochopitelně, že by touto izolací netrpěli. Psi jsou vyloženě společenská zvířata, která stručně a  jasně řečeno kontakt s  lidmi a  jinými psy prostě potřebují. Odchovat štěňata v  kůlně nebo v kotci bez kontaktu s vnějším světem, to je týraní zvířat.

19

Praktická rada Mnohému problémovému chování, které se u psů vyvine, se můžeme vyhnout už předem, pokud štěňata láskyplným způsobem a trpělivě, v souladu s jejich stadiem vývoje, seznámíme s lidmi, zvířaty a celým okolním světem. Ani březí fenka by neměla být vystavena silnému stresu a  mělo by být o  ni optimálně postaráno. Zhruba od třetího týdne po narození mohou být štěňata navštěvována jejich budoucími majiteli a  seznamována s  nejrůznějšími lidmi. S  přibývajícím věkem mají prozkoumávat dům a zahradu, objevovat různé nástroje, náčiní a zvuky a další zvířata. V osmi nebo devíti měsících by pak měla vidět svět, který se nachází mimo jejich rodný dům, svézt se autem a naučit se, že okolí pro ně nepředstavuje žádné nebezpečí. Krok za krokem psi tak vstřebávají hravým způsobem stále více podnětů a seznamují se s věcmi, na které ve svém pozdějším životě narazí. Pes, který vyrostl v  takových podmínkách, má dobrý základ pro to, aby se vyrovnal s proměnlivými životními podmínkami a vyvinul se u něj odolný nervový systém. Je-li pes starší než čtyři měsíce, je fáze jeho vlastní socializace uzavřena. Pokud se tedy ujmete psa už v  jeho štěněčím věku, pak vy sami nesete velkou zodpovědnost za jeho vývoj. Ta už začíná volbou chovatele nebo rodiny, ve které štěně vyrůstá. Jestliže máte dojem, že o štěňata nebo fenu není optimálně postaráno, nebo tu existují jiné zarážející okolnosti, pak byste se měli po psovi poohlédnout raději někde jinde. To, v  jakém prostředí a mezi jakými lidmi pes tráví první týdny života, je směrodatné pro celý jeho pozdější vývoj.

20

21

Každý začátek je těžký V prvních měsících, které jsem trávila s Luci, jsem byla ráda, že pracuji odpoledne a  že ráno nemusím nic důležitého zařizovat, neboť byla ranní ptáče. Číhala v záloze a stále mě bedlivě pozorovala, a  jakmile jsem se v  posteli maličko pohnula, začala nahlas naříkat a kňučet a vzrušením pobíhala sem tam po pokoji. No konečně, vstáváme!

Luci se učila rychle, neměla však nad sebou dostatečnou kontrolu, a tak si po několika týdnech navykla každé ráno vždycky udělat jedno divoké kolečko po ložnici a na závěr přistát hlučně ve svém boxu a tam tiše jako myška vyčkávat, zda vstanu. Vydržela ale ležet pokaždé jen několik vteřin, pak zase převážilo rozrušení a divoké řádění vypuklo nanovo.

Moje fenka Peppi i  já patříme k  ranním morousům. Takový stres hned po ránu, to není vůbec nic pro nás. Dala jsem si tedy tu práci, abych se nehýbala, dokud Luci kolem sebe šířila neklid, a  důsledně jsem vstávala až tehdy, když zase ulehla a byl klid. Dávala jsem si prostě na čas.

Byla jsem z  toho vynervovaná, ale statečně jsem vytrvala. Po několika měsících jsem dosáhla toho, že jsem dobu, po kterou Luci zůstala zrána potichu a čekala, protáhla na aspoň několik minut. Každé ráno jednoduše zůstat v  klidu ležet, dokud nevstanu, to však nedokáže až dodnes. Něco takového požadovat od takového psa, jako je Luci, by bylo asi příliš mnoho. Zcela upřímně musím přiznat, že jsem toho měla zpočátku plné zuby. Vždyť tenkrát jsem se přece zcela vědomě rozhodla, že žádné štěně už mít nechci, protože jsem chodila do zaměstnání a  neměla jsem dostatek času na jeho nutnou socializaci a  na

Zvýšená náchylnost ke stresu bývá často doprovázena neobvyklými způsoby chování. 22

to, aby si zvykalo na okolí. Psa téměř pět měsíců starého, který byl čistotný a  znal základní povely, jsem považovala za tvora, který bude vyžadovat už méně intenzivní péči. A teď jsem si domů přinesla ještě větší zátěž – se štěnětem by to bylo jednodušší.

Vždyť stačilo, aby na ni třeba jen jednou nějaké dítě začalo dotírat nebo ji pronásledovat, a Luci by jej v divoké panice pravděpodobně kousla. Nebo kdyby se ocitla u někoho, kdo by ji chtěl vzít s sebou do práce, a ona by mu zahnala všechny zákazníky, protože by kancelář a samu sebe bránila ve své nejistotě proti každému cizímu tvorovi?

Nebyla jsem si jista, zda tohoto psa nervově a  časově zvládnu. Avšak jakou jinou alternativu by Luci měla, kdyby se neocitla v naší domácnosti?

Tím, že se zde propojilo pro tuto rasu typické teritoriální chování s  nejistotou, bylo důvodem toho, že Luci nenechala do našeho

Pokud by přišla do rodiny s  dětmi, znamenalo by to pro ni nejspíše katastrofu.

23

24

bytu vstoupit žádného návštěvníka, nikdo se nesměl k lavičce v parku, když jsme si na ni na pár minut sedli, vůbec přiblížit. Všechno hájila s  děsivou urputností. Tohle chování jsem znala už od mnoha jiných australských ovčáků a uměla jsem se s ním vypořádat, avšak někdo, kdo o tom neví, je v prvním okamžiku určitě zaskočen, především vezmeme-li v  úvahu prudkost Luciných reakcí. U nás se zas tak špatně neměla. Po svém boku měla milou a dobromyslnou starší fenku, která jí mnohé vylomeniny prominula, a  já sama jsem si uměla zatím pokaždé s  problémovými psy poradit. Jsem ovšem také realistka, a po několika dnech strávených s Luci jsem si uvědomila, co mě vlastně čeká. Věděla jsem, že s  tímto psem bude hodně práce. A  to na mnoho let, neboť tato nespoutaná nálož výstředního chování se nedala vpravit do správných kolejí za nějakých pár týdnů. Vzdor tomu mi bylo jasné jedno: ten pes za to nemůže. Zaťala jsem tedy zuby a rozhodla se jít na věc. Jako svůj první cíl jsem si vytyčila napravit Lucino chování vůči cizím lidem. To bylo pro mě nejdůležitější. Pes, který při spatření jakéhokoli neznámého člověka, byť ten na něj jen krátce pohlédl, propadne panice a začne na něj divoce štěkat a ohrožovat ho – i když to z pohledu onoho psa slouží výhradně k sebeobraně –, není v naší současné společnosti obklopené děsuplnými zpravodajskými relacemi o „psu bestii“ akceptovatelný. Po několika týdnech jsme se přestěhovali z města do předměstí Kielu, což Luci prospělo. Cesta od domovních dveří ke dveřím bytu byla nyní v přízemí a obnášela jen pár metrů. A kupodivu, i když jsme byli jakoby na venkově, nebyl tu žádný pes, který by jen tak volně pobíhal kolem domu. Bylo to podstatně příjemnější než ve městě, kde jsem musela být neustále připravena na to, že zpoza rohu se vyřítí nějaký pes bez vodítka a po jeho majiteli nebude ani stopa.

Luci krátce po přestěhování. Klidnější okolí mimo město jí prospělo. 25

S novým bytem se psi rychle sžili a Luci byla aspoň uvnitř trochu klidnější. Zaměřila jsem se na to, abych upevnila Lucinu základní poslušnost, protože pes, který na oslovení cizím člověkem reaguje nepřetržitým štěkotem a  nevychází dobře ani s  jinými psy, musí v  každé situaci uposlechnout na zavolání svého majitele. Kontrolovatelnost je tady nutností!

levém boku a „Lehni“ až po povel ukončující cvičení – to všechno ovládala Luci bezvadně, což mi vycházky s ní hodně ulehčovalo, přinejmenším v  polích a  na loukách. Problémy ale byly nadále všude tam, kde jsme se na menším prostoru měli setkávat s lidmi a kdy se Lucino rozčilení stávalo tak velkým, že ztrácela nad sebou jakoukoli sebekontrolu. Ve střehu jsem proto musela být pořád, jakmile jsme vyrazili někam ven.

Tohle naštěstí nebyl nikdy problém, Luci tyto náležitosti kompletně odkoukala od Peppi a  vykonávala je brzy dokonce lépe než ona. Povely „Ke mně“, „Zůstaň“ (na různou vzdálenost), odložení vleže, chůze po mém

Denně jsem na Lucině chování vůči cizím lidem pilně pracovala. Zvykla jsem si na to, že jsem ji na krátkém vodítku vedla za sebou, kdykoli jsme se dostali do zúženého nebo nepřehledného místa a  kde bylo nutné po26

čítat s tím, že se najednou někdo objeví proti nám. Takovými problematickými místy, kde jsem musela dávat pozor, byla především nároží domů, domovní vchody, dveře od bytů, průchody a průjezdy. Šla jsem vždycky tak, abych byla mezi Luci a oním nebezpečným místem. Jakmile šla přede mnou, mohla jsem si být jista, že okamžitě začne štěkat, aby mě chránila, jakmile nějaký člověk půjde proti nám. Když ale byla za mnou, pak zůstala většinou klidná – sice napjatá a hodně nedůvěřivá, a  někdy tiše kňučela, protože mi přece jen úplně nevěřila, že ji skutečně ochráním před všemi nebezpečími tohoto světa, ale alespoň neděsila lidi. Dokud jsem takto dávala pozor a jednala s předvídavostí, probíhalo vše docela dobře.

Nezdary se ovšem objevovaly pravidelně – například když mě někdo na ulici oslovil, aby se zeptal na cestu, nebo když šel někdo proti nám v  liduprázdné ulici, když už se smrákalo. Stejně tak těžké to bylo, když nás míjeli lidé, kteří byli jinak oblečeni nebo měli na sobě nějaké módní doplňky, takže se lišili od běžně vyhlížejících chodců. V  takových situacích, které pociťovala jako zvláště velkou hrozbu, byl ten tlak na Luci tak silný, že se nedokázala ovládnout a zase od mě vystřelila jako malá fúrie vpřed, takže lidé vyděšeně ustupovali. V  hlavě mi běžel film, který dávali před lety v televizi – „Lucie postrach ulice“, a já se

27

Pochopila jsem, že nemá smysl jít s Luci na vycházku, když se necítím dobře, když nejsem vyrovnaná a jsem pod časovým tlakem nebo mě něco rozzlobilo. Nebyla jsem pak schopna předat jí klid a  spolehlivost, které tak potřebovala. Hned rozpoznala, jakou mám náladu, a rychle podle toho obrátila.

sama sebe tu a tam už v tichosti ptala, zda jsem ji přece jen neměla pojmenovat jinak – „nomen est omen“. V  každém případě jsem potlačila frustraci, kterou jsem při každém takovém zádrhelu pocítila, zhluboka jsem se nadechla a nastartovala jsem nanovo. Nový den, nové štěstí. Příště to snad dopadne přece jen lépe!

Byl to začarovaný kruh, čím byla rozčilenější, tím nevrleji jsem reagovala, protože mě štvalo, že zátěž dostatečně nezvládám, a  po mojí nervózní reakci ztratila Luci pochopitelně nervy úplně.

Rychle jsem se naučila také pozorovat sama sebe. Opakovaně se například stávalo, že si Luci na nějaké procházce počínala nemožně a dala se jen stěží zvládnout. Když jsem pak o  tom přemýšlela, proč se tak stalo, dospěla jsem vždycky k závěru, že jsem zrovna v té chvíli byla duchem nepřítomna. Nad něčím jsem se zahloubala a nedávala jsem pozor, a ten nesmírně vnímavý pes to hned zpozoroval. Z tohoto poznatku jsem se poučila a příště jsem byla zase soustředěná. Pomáhala mi přitom následující zásada: „Každá vycházka je trénink.“ Ať to zní jakkoli náročně, je to pravda, neboť pes se učí neustále, a nejen tehdy, když zrovna my chceme. A  tak je nutné, když jsme se psem, být vždycky soustředění a nedovolit, aby se na vycházce naše mysl toulala kdoví kde.

Po přestěhování jsme ale naštěstí měli u našeho nového bytu vlastní zahradu, takže jsem nutně nemusela několikrát denně s  tím mým malým uzlíčkem nervů na ulici, ale mohla jsem počkat, dokud se nebudu na další zátěž cítit sama dost odolná a duševně vyrovnaná. To mi trénink velmi ulehčovalo. A  také pro Luci bylo podstatně efektivnější, když venku zažila přiměřenou dávku tréninku a  po zbytek dne byla ušetřena mnoha rozčilování, než kdyby měla absolvovat několik nervózních vycházek s  nepozornou majitelkou, kvůli níž by opakovaně upadala do svých nevypočitatelných reakcí. Protože jsem nyní Luci důsledně bránila tomu, aby se vrhala na cizí lidi, potřebovala jiný ventil, aby se svého stresu zbavila. Tento přetlak odbourávala tím, že skákala se štěkotem na mě a  chňapala mne za bundu.

Luci přesně poznala, kdy jsem měla špatný den, kdy jsem byla unavená nebo mě bolela hlava. V takových dnech to vůbec neklapalo, důvěřovala mi ještě méně než jindy a zkoušela si dirigovat všechno sama. 28

Viditelně měla sice vždycky zábranu před kousnutím, takže zuby nikdy skutečně nestiskla, ale tu a tam jsem nějakou tu modřinu měla. A to nemluvím o nervech, které mě toto chování stálo, neboť jsem při něm musela zůstat tak klidná, jak jen to šlo, což nebylo většinou zrovna nic snadného. Všechno jiné by však chování mého psa zase jen zhoršilo.

měli ještě hodně daleko. Tušila jsem, že tady na mě ještě čeká hromada práce. Jelikož mi v té době opravdu nedůvěřovala, byly moje možnosti zajistit Luci bezpečnost v  situacích, které považovala jako hrozbu, krajně omezené. Hodně dlouho se cítila krajně ohrožená také z mojí strany. Nebyla schopna klidně se mi podívat do očí, a  byla nanejvýš lekavá. Také pro mě bylo velmi obtížné vybudovat si k  ní vztah, protože mě k sobě nepřipustila.

Ačkoli jsem měla tehdy pocit, že z  toho psa určitě předčasně zešedivím a  že mě bude stát několik let mého života, bylo pro mě v  zásadě v  pořádku, že mě Luci považovala za svůj osobní boxovací míč, neboť jsem věděla, že ten stres nějak ze sebe dostat musí. Bylo mi ostatně milejší, když si to vybíjela na mně než na někom jiném. Příjemnější by samozřejmě bylo, kdyby takto stresovaná nebyla, ale k tomuto bodu jsem

Když budu zcela upřímná: v  prvních měsících jsem toho psa nijak zvlášť ráda neměla. Ale věděla jsem, že nám oběma musím poskytnout čas, neboť vybudovat nějaký vztah, na to se musí pomalu, nelze si to nějak vynutit.

29

Praktická rada Pokud máte psa, který jeví – zejména venku na vycházce – sklon k hyperaktivnímu chování, který je nervózní a na každý rušivý podnět reaguje podrážděně, pak jděte – pokud máte možnost – s ním na vycházku jen tehdy, když vy sami se cítíte vyrovnaní a uvolnění. Jakmile se dobře necítíte, máte naspěch a jste pod tlakem nebo máte starosti, pak to váš pes rozpozná a bude reagovat na každý vnější podnět ještě intenzivněji než jindy. Ještě dřív, než se psem opustíte dům či byt, zastavte se na chodbě a několikrát se zhluboka nadýchněte a vydýchněte. Buďte klidní. Zapomeňte na problémy v práci a odsuňte stranou plány, co ještě musíte nakoupit. Teď, v tomto okamžiku jde jen o vás a o vašeho psa. Teď si udělejte čas pro něho a buďte myšlenkami zcela u něj. Přemýšlejte, proč se pes venku neustále rozčiluje – ať už na jiné psy, kočky, odpadkové koše, cizí lidi … Vycházky jsou k tomu, abyste vašemu psovi objasnili, že to celé za nějaké rozčilování nestojí. A  abyste to dokázali, musíte se koncentrovat. Musíte mít okolí a současně psa a jeho chování na očích. Buďte sebejistí a v klidu, buďte předvídaví, jděte zpříma a buďte se svými myšlenkami u  psa. Uvidíte, že vás potom bude vnímat zcela jinak a bude se podle vás orientovat mnohem snáze a rychleji.

30